O I. KNIZE MOJŽÍŠOVĚ · bách, jako je i nynější, tak bohaté na učené spekulace a...

ÚVAHY

O

I. KNIZE MOJŽÍŠOVĚO D

C. H. M.

-----

PŘELOŽENO Z NĚMECKÉHO

-----

C.H. MackintoshÚVAHY O I. KNIZE MOJŽÍŠOVĚ.

ÚVAHY O I. KNIZE MOJŽÍŠOVĚ.

KAPITOLA 1.

Nanejvýš překvapující jest způsob, ja-kým Duch svatý započíná tuto vznešenouknihu. Beze všech okolků uvádí nás do pří-tomnosti Boží, a to ve skutečnou plnostJeho jsoucnosti i do samoty Jeho působení.Každý způsob úvodu jest vyloučen. Bezpro-středně jsme vedeni k Bohu. Slyšíme takřka,jak On přerušuje mlčení země a vidíme, jaksvětlem proniká její mrákoty, aby stvořilokruh Své působnosti, v němž by „ta jehověčná moc a Božství“ mohly se rozvinouti.Zde není ničeho pro bezúčelnou zvědavost,nic pro vypočítavost ubohého lidského du-cha. Zde nalézáme vznešenost a skutečnostb o ž s k é p r a v d y , působící svou mravní si-lou na srdce i porozumění. Na cestách a přizjeveních Ducha Božího nikdy také nenale-zne všetečná zvědavost v podání zvláštníchtheorií, svého uspokojení. Nechť si geolo-gové prozkoumávají nitro země a odtud vy-náší na světlo výsledky svého bádání, ať jižpotvrzující božské sdělení o původu, anebjemu tu a tam odporující; nechť si pátrají ahloubají o vykopaných zkamenělinách nebopodobných věcech — učedlník Páně skláníse v svaté radosti před slovem od Bohavdechnutým. On čte, věří a klaní se. Kéžbychom i my v tomtéž duchu započali svou úvahu o obsahuplné knize před námi ležící;kéž rozumíme tomu, co to znamená „zpyto-

1

vati v chrámě Jeho“ a v těchto svých zpyto-váních vznešeného obsahu Písma svatéhopokračujme stále v duchu pravého uctívánía klanění se!

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“(Verš 1.) Tato důležitá a první výpověď vkanonických knihách Písma svatého uvádínás v přítomnost Toho, který jest nevyčer-patelným zdrojem každého pravého pože-hnání. Zde není žádných podrobnějších dů-kazů pro Boží jsoucnost. Duch Boží by senemohl nikdy s něčím takovým spojiti. Bůhzjevuje se sám; On se ohlašuje a v známostuvodí svými skutky. „Nebesa vypravují slá-vu Boha silného, a dílo rukou jeho oblohazvěstuje.“ (Žalm 19, 1.) „Oslavovati budoutebe všichni skutkové tvoji.“ — „Velicí apředivní jsou skutkové tvoji, Pane Bože vše-mohoucí.“ (Zj. 15, 3.) Jen nevěrec nebo zapí-rač Boha by tu mohl chtít pátrat po důka-zech jsoucnosti Toho, který světy stvořil slo-vem úst svých, a který se sám dal poznatijako vševědoucí, všemohoucí, věčný Bůh.Kdo by také mimo „Boha“ dokázal něco„stvořiti“ ? „Pozdvihněte vzhůru očí svých,a vizte, kdo to stvořil? Kdo vyvodí v počtuvojsko jejich, a všeho toho zejména povo-lává? Vedle množství síly a veliké moci anijedno z nich nehyne.“ (Izaiáš 40,26.) „Všicknizajisté bohové národů jsou modly, ale Ho-spodin nebesa učinil.“ V knize Jobově (kap.38.—41.) nalézáme nejvznešenějšími slovyodvolání se Boha samého na dílo stvoření,

2

jako nezvratný důkaz Jeho neomezenénadvlády; a podává-li toto odvolání se na-šemu porozumění jednak nejživější a nej-pádnější představy o Boží všemohoucnosti,tu na druhé straně se dotýká srdcí našichJeho sklonění se, jež nám tu je ukázáno.Vznešenost a láska, veliká moc a něžná do-brotivost — všecko je božské.

„Země pak byla nesličná a pustá, a tmabyla nad propastí.“ (V. 2.) To bylo v pravdějeviště, na němž mohl jedině Bůh působiti.Člověk v pýše srdce svého se od té dobyaž příliš ochotným ukazuje překážet Bohuv jiném, daleko vyšším působení. Při scéněvšak, před námi se nacházející, neměl člo-věk ještě žádné místo, až pak i on, spoluse vším jiným, se stal předmětem jeho tvůr-čí moci. Bůh samojediný byl při stvoření.On shlížel ze svých věčných příbytků světlasem dolů na spoušť a spatřil tu ono místo,kde by Jeho předivné plány a uložení Jehomohly najít svého uskutečnění a naplnění,a kde by druhá osoba věčné trojjedinnosti měla žíti, působiti, svědčiti, krváceti i u-mříti, aby před užaslými světy ukázala vzneše-nost dokonalosti Božství. Všude panovala tma anepořádek; leč Bůh jest Bůh světla a po-řádku. „Bůh jest světlo, a tmy v něm ni-žádné není.“ (I. Jan 1, 5.) Tma a nepořádek,ať už na ně hledíme se stanoviska přiroze-ného, mravního, duchovního nebo duševní-ho, nikdy nemohou v Jeho přítomnosti ob-státi.

„A Duch Boží vznášel se nad vodami.“(V. 2.) Vznášel se, takřka rozprostíraje se,

3

nad jevištěm svého budoucího působiště.V pravdě, temné jeviště — jeviště, kteréBohu světla a života poskytovalo neomezenémísto k působení. On jediný mohl tmy osví-titi, život vyvodit, zavésti pořádek místochaosu a uprostřed vod stvořiti prostran-ství, kde by mohl být život bez bázněsmrti. To byly skutečně podniky, Boha dů-stojné.

„I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo.“(V. 3.) Jak jednoduché a přec jak božské!„On řekl, a stalo se, on rozkázal, a posta-vilo se.“ (Žalm 33, 9.) Nechť si nevěra septá: „Jak?, kde?, kdy?“ — Odpověď zní:„Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové(dle pův.: světové) slovem Božím, takže zničeho jest to, což vidíme, učiněno.“ (Žid.11, 3.) To uspokojí duši, chtějící senechat poučit. Světská moudrost může se tomuopovržlivě posmívat, nazývati to hrubou nevě-domostí nebo slepou lehkověrností, úplněpřiměřenou době barbarské, avšak veskrznedůstojnou pro lidi žijící v osvíceném sto-letí světových dějin, kde museum a daleko-hled nás seznamují se skutečnostmi, o nichžtito svatí pisatelé nic nevěděli. Jaká tomoudrost! Jaká učenost! Ne, spíše jaké tobláznovství! Jaký nesmysl! Jaká naprostáneschopnost k chápání účele i úmyslu Pís-ma svatého! Jistě že Božím úmyslem nenívychovat z nás hvězdáře a zemězpytce, neboupozorňovat nás na podrobnosti, které zvět-šovací skla nebo dalekohled každému ško-láčkovi před oči staví. Jeho účelem jestpřivésti nás k Sobě a to jako klanějící se

4

Jemu, jichžto srdce i poznání jsou poučenyi správně vedeny Jeho svatým slovem. Lečto nepostačuje tak zvanému filosofu; ni-koliv, onť opovrhuje tím, co si sám ozna-čuje jako všední a úzkoprsé předsudkyzbožných učedlníků Písma, chápe se všakdůvěryplně svého dalekohledu a zkoumájím vzdálené mu nebe; nebo sestupuje v ta-juplné hlubiny země, aby tu prozkoumaljejí vrstvy, útvary, zkameněliny atd. a tímznačně zlepšil, jak se domnívá, inspirované(vdechnuté) sdělení Písma svatého, před-pokládaje, že výsledky jeho pátrání nebu-dou Slovu Božímu přímo odporovat.

S takovýmito „odpory falešně nazvané-ho umění“ nemáme my nic co dělat. Věří-me, že všecky skutečné objevy, buďtež siony „na nebi svrchu, nebo na zemi dole,nebo u vodách pod zemí“, vždycky budoustát v úplném souhlasu s podáním SlovaBožího; nečiní-li tak, pak jsou dle úsudkukaždého milovníka Písma, veskrz zavrženíhodné. To dává pak srdci veliký klid v do-bách, jako je i nynější, tak bohaté na učenéspekulace a vzletné theorie, skrývající všakpříliš často jen rozumovou víru, neobsahu-jí-li dokonce výslovnou nevěru. Proto jetak velice nutné, aby srdce bylo pevně u-tvrzeno ohledně plnosti, autority, dokona-losti, majestátnosti i Božského vdechnutíPísma svatého; neboť v tom jedině pozůstá-vá působivá ochrana proti rozumové vířea pověře. Důkladná známost Písma a do-konalá, poslušná oddanost tomuto Písmu,jsou nejdůležitějšími požadavky přítomno-

5

sti. Kéž by Pán ve Své nezměrné milostijedno i druhé mezi námi bohatě rozmnožil.

„A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; ioddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůhsvětlo dnem, a tmu nazval nocí.“ (Verš 4.5.) Zde máme oba veliké znaky, nalézajícípak v celém Písmě svého tak častého pou-žití. Přítomnost světla tvoří den, jeho ne-přítomnost jest noc. V dějích duše nalézá-me totéž. Jsouť „synové světla“ a „synovétmy“. Je to ostře vyhraničené, vážné rozli-šování. Všichni, jimž vzešlo světlo života,všichni, jichž opravdu „navštívil, vyšed zvýsosti“, všichni, jimž se „osvítil v srd-cích k osvícení známosti slávy Boží v tvářiJežíše Krista — všichni, ať jsou si oni jižkdokoli a kdekoli, přináleží k prvnější třídě: jsou „synové světla“ a „synové dne“. Všichni však, kteří se dosud nalézají ve tmě, slepotě a nevěře přirozenosti, všich-ni, kteří ještě nepřijali do srdcí svých občerstvujících paprsků slunce spravedlnos-ti — všichni tito jsou dosud zahaleni do stínů duchovní noci: jsou „syny tmy“ a „synové noci“.

Milý čtenáři! Pozastav se tu na oka-mžik a taž se sebe sama v přítomnosti Toho,který zpytuje srdce, ku které z obou třídprávě nyní náležíš. Že buď na jedné nebo nadruhé straně je tvé místo, to je nesporné.Snad jsi chudý, opovržený a neučený, avšakzpůsobila-li milost svazek, jímž tě spojila se Synem Božím, „světlem světa“, pak jsi vskutku a pravdě synem dne a jako takovýurčen brzy se zastkvěti navždy v nebeských

6

sférách, v oněch místech slávy, kde po všec-ky věky bude ústředním sluncem „Berá-nek zabitý“. To není tvé vlastní dílo. Je tovýsledek uložení a působení Boha samého,který ti v Ježíšovi a Jeho dokonalé obětidaroval světlo a život, radost i pokoj. Ne-znáš-li však ještě posvěcujícího působení avlivu Božího světla, nejsou-li tvé oči do-sud otevřené k spatřování jakékoliv krásyv Synu Božím, ach! tu — byť bys se i svouučeností vyrovnal nějakému Newtonovi*) aznal všecky poklady filosofie a se vší žá-dostivostí pil ze všech pramenů lidské mou-drosti, ano i kdyby tvé jméno bylo ozdo-beno všemi tituly učenosti, jaké školy auniversity mohou propůjčiti — tu jsi přecjen „synem noci“, „synem tmy“. A překva-pí-li tě smrt v nynějším stavu, pak budešpřikryt tmou a hrůzami věčné noci. Proto,milý příteli, nečti žádnou další stránku, dokud nebudeš dokonale uspokojen ohledněotázky, jsi-li synem „dne“ nebo „noci“.

Následující bod, u něhož bych se chtěl pozdržet, jest stvoření světel. „Opět řekl Bůh: Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a rozměření časů, dnů a let; a aby svítila na obloze nebeské, a osvěcovala zemi. A stalose tak. I učinil Bůh dvě světla veliká, svět-lo větší, aby správu drželo nade dnem, asvětlo menší, aby správu drželo nad nocí;též i hvězdy.“ (Verše 14.-16.)

Slunce jest velikým středem světla a stře-dem naší soustavy. Kolem něho krouží

*) věhlasný anglický hvězdář. (Pozn. překlad.)

7

menší nebeská tělesa a od něho mají svésvětlo. Proto také vším právem může býtipovažováno za vhodný obraz Toho, kterývzejde jako „slunce spravedlnosti a zdravíbude na paprscích jeho“, aby oblažil srdcítěch, kteří se bojí Hospodina. Příhodnosta krása tohoto přirovnání zjeví se však do-konale teprve tomu, kdo po probdělé nociuzří vycházející slunce zlatit svými jasnýmipaprsky východní nebe. Mlhy a stíny nocijsou rozptýleny a celé stvoření se zdá zdra-viti navracející se zářivou kouli. Tak budejednou, až vzejde slunce spravedlnosti. Stí-ny noci zmizí, a celé stvoření bude se vese-liti ze svítání „jitra beze stínů“, z vze-jití zářivého a nikdy nezanikajícího dne slávy.

Měsíc, sám o sobě tmavý, přijímá všecko své světlo od slunce. Ustavičně nechá-vá světlo slunečné odrážet se, vyjma kdyžzemě a její vlivy se v to vmísí rušivě.*)

Sotvaže slunce zapadá za obzor, tu při-spěchá měsíc, aby zachycené sluneční pa-prsky vrhal dál na temný svět. Je-li všaki za dne viditelný, tu má vždy jen mdlésvětlo — nutný následek jeho objevení sev přítomnosti vyšší jasnosti. Ovšem, jak jižpodotknuto, staví se v to někdy naše zeměrušivě a svými temnými mraky, hustoumlhou a kalnými výpary vystupujícími z je-jího povrchu, zakrývá našemu pohledu jehostříbrné světlo.

Jako je slunce krásným a vhodným obra-zem Krista, tak zase měsíc nám nápad-

*) Je to zajímavý úkaz, že měsíc, pozorován dobrým dalekohledem, skýtá pohled zpustošeného kraje.

8

ným způsobem připomíná církev nebolishromáždění. Zdroj jeho světla je oku skryt.Svět Jej, Krista, nevidí, ale ona církevvidí Jej a je k tomu povolána Jeho paprskyozařovat svět obestřelý noční tmou. Skrzecírkev, neboli shromáždění, naskýtá se světucesta k naučení se něčemu o Kristu. „Listnáš vy jste“, praví apoštol, „kterýž znajía čtou všickni lidé.“ A dále: „Nebo to zjev-né jest, že jste list Kristův.“ (II. Kor. 3,2.3.)

Jak zodpovědnostiplné postavení! Jakvážně by měla církev v každém ohledu bdítnade vším, cokoliv by mohlo zamezit vyza-řování nebeského světla Kristova! Jak alemůže nechat toto světlo svítit? Tím, že ne-chá toto, aby ji mohlo svým nezkalenýmleskem ozařovat. Kdyby tak církev chodilajen v světle Krista, pak není žádné pochy-by, že by z ní toto světlo vyzařovalo; a toby pak věřících stále udržovalo v přiměře-ném Pánu libém postavení. Měsíc nemážádné vlastní světlo. Tak je tomu i s církví.Ona není povolána k tomu, aby sebe samavystavovala světu na obdiv. Její povinnostjest jen vyzařovat to světlo, jaké sama při-jala. Jejím úkolem jest, se svatou pílí zpy-tovati cestu, jíž On zde šel a jíti touž cestou za Ním v moci Ducha svatého. Ale žel, že svět se svými mlhami, svými mračny a vý-pary často se vetře rušivě, zakryje světloa poskvrní ten list. Často lze pozorovat jenvelice nepatrně rysy povahy Kristovy přitěch, kteří se Jeho jménem honosí; ba přimnohých příležitostech spíše ukazují poko-

9

řující opak nežli podobnost. Kéž bychomvíc patřili na Krista s ustavičnou modlit-bou, abychom také věrnější obraz Jeho mo-hli představiti.

Hvězdy jsou vzdálená světla. Svítí v ji-ném ovzduší a nejsou v bezprostředním spo-jení s naší slunečnou soustavou, vyjímaje,že lze spatřovat jejich třpytění se. „Hvězda od hvězdy dělí se v slávě.“ Tak tomu bude v přicházejícím království Syna. On se bude stkvíti v živém a věčném jasu slávy, a Jeho tělo, církev, bude Jeho paprsky ozařovat své okolí. Toto pomyšlení mělo by nás povzbudit, abychom nyní už v noci tohoto světa s větší opravdovostí i horlivostí toužili po větší podobnosti s naším nepřítomným Pánem.

Nejdříve se nyní uvádějí nižší uspořá-dání stvoření. Moře a země jsou učiněny,aby obývány byly živými tvory. Někteří my-slí, že v událostech každého dne při stvo-ření musíme spatřovat obraz různých posobě následujících období a jejich velikýchcharakteristických zásad. K tomu bych chtěljen podotknouti, chce-li kdo takovýmto způ-sobem Písmo vykládati, že je naprosto nut-né bdíti se svatou horlivostí nad činnostívlastních domněnek, jakož i přísně přihlé-dati k celkovému souhlasu Písma, jinak jenebezpečí, že se zabředne v smutná pomý-lení. Nemám smělost k tomu, abych tako-výmto způsobem vykládal a omezím sepouze na to, co jsem poznal jako jasnýsmysl posvěceného textu.

10

Nyní přicházíme k postavení člověka,jako ustanoveného nad dílem rukou Božích.Když bylo vše uspořádáno, potřebovalostvoření nějakou hlavu. „Řekl opět Bůh:Učiňme člověka k obrazu našemu, podlepodobenství našeho, a ať panují nad ryba-mi mořskými, a nad ptactvem nebeským,i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všeli-kým zeměplazem hýbajícím se na zemi. Istvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obra-zu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořilje. A požehnal jim Bůh, a řekl jim Bůh:Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte ze-mi, a podmaňte ji, a panujte nad rybamimořskými, a nad ptactvem nebeským, i nadvšelikým živočichem hýbajícím se na zemi.“(Verše 26.—28.) Čtenář si zajisté povšimlvýroků: „stvořil jej“ a „stvořil je“. Ač se nám teprve až v následující kapitole vlastní skutečnost utvoření ženy sděluje, tož přec jen již zde shledáváme, že „jim“ Bůh žehná a společně jim oběma určuje místo panování nad zemí. Všecka nižší uspořádánístvoření jsou postavena pod jejich společ-nou vládu. Eva obdržela všecka svá pože-hnání v Adamovi; v něm dosáhla také svédůstojnosti. Ačkoliv skutečně ještě ani kživotu povolána nebyla, přec v radě Božíbyla již považována za část muže. „Trupelmůj viděly oči tvé, v knihu tvou všickni ou-dové jeho zapsáni jsou, i dnové, v nichžformováni byli, když ještě žádného z nichnebylo.“ (Žalm 139, 16.)

Právě tak je tomu s církví, nevěstoudruhého člověka. Od věčnosti byla spatřo-

11

vána v Kristu, své hlavě a svém Pánu, jakk Efez. 1, 4. čteme: „Jakož vyvolil nás vněm před ustanovením světa, aby-chom byli svatí a neposkvrnění před obliče-jem jeho v lásce.“ Dříve ještě, nežli který-koliv úd církve dýchal dchnutím života, bylijiž všichni dle věčné vůle Boží „určeni, abypřipodobněni byli obrazu Syna Jeho.“ Ulo-žení Boží ukazují církev jako nutnost k do-konání tajuplného člověka; proto je povo-lána býti „plnost Toho, který všecko vevšem naplňuje“. Je to obdivuhodný titul;odhaluje důstojnost, důležitost a vznešenostcírkve.

Namnoze vešlo v obyčej, hledět na po-žehnání a bezpečí jednotlivých duší jakona jediný cíl vykoupení, než jak velice ne-patrné jest takové mínění o tomto předmě-tu! Že všecko, cokoliv jednotlivci přináleží,jest dokonale bezpečné, o tom nemůže býti— Bohu díky! — žádné pochybnosti. Přes-to však jest to jen nejmenší díl vykoupení.Sláva Kristova jest obsažena v jsoucnosticírkve neboli shromáždění a s tím spojena,a to je pravda daleko vznešenějšího důsto-jenství, hlubokosti i moci. Jsem-li dle urči-tých výpovědí Písma svatého oprávněn hle-dět na sebe jako částečku toho, čeho Kri-stus nezbytně potřebuje, pak nemohu nikte-rak pochybovat o dokonalé péči Jeho o méosobní potřeby. A je církev pro Krista ne-zbytně potřebná? Není pochyby. „Není do-bré člověku býti samotnému; učiním jemupomoc, kteráž by při něm byla.“ A zase:„Nebo není muž z ženy, ale žena z muže.

Není zajisté muž stvořen pro ženu, ale žena

12

pro muže... Avšak ani muž bez ženy, anižena bez muže v Pánu. Nebo jakož ženaz muže, tak i muž skrze ženu, všecky pakvěci z Boha,“ (I. Kor. 11, 8.—12.) Nejedná setudíž už jen o otázku, může-li Bůh ubohé-mu, bezmocnému hříšníku požehnat, může-lishladit jeho hříchy a v moci božské spra-vedlnosti jej přijmouti. Bůh řekl: „Nenídobré člověku býti samotnému.“ Proto ne-nechal ani „prvního člověka bez pomoci“,a nemohl tudíž ani „druhého“ nechat beztéto. Jako v prvnějším případě by bez Evyzůstala mezera ve stvoření, tak i — o údivu-hodné pomyšlení! — v druhém případě bybez nevěsty, církve, byla mezera v novémstvoření.

Uvažujme nyní, jakým způsobem bylaEva v jsoucnost povolána. Musíme při tomzasáhnouti do obsahu následující kapitoly.V celém stvoření nebyla pro Adama nale-zena pomoc. „Tvrdý sen“ musel na něhopřipadnouti a z něho samého musela býtiutvořena pomocnice, aby sdílela s ním jehopanování i požehnání, „Protož uvedl Ho-spodin Bůh tvrdý sen na Adama, i usnul;a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vy-plnil tělem. A z toho žebra, kteréž vyňal zAdama, vzdělal Hospodin Bůh ženu, a při-vedl ji k Adamovi. I řekl Adam: Teď tatojest kost z kostí mých a tělo z těla mého;tato slouti bude mužatka; nebo z muže vza-ta jest.“ (2, 21.-23.)

Hledíme-li na Adama a Evu jako napředzobrazení Krista, k čemuž nás Písmoúplně opravňuje, tu vidíme, že smrt Kristo-

13

va musela se nutně státi dokonanou skuteč-ností, nežli mohla býti utvořena církev (ač-koliv dle předuložení Božího byla před u-stanovením světa v Kristu spatřována a vy-volená). Mezi skrytou radou Boží a zjeve-ním i provedením téže, pozůstává velký roz-díl. Nežli mohla býti uskutečněna Boží radaohledně shromáždění nebo-li církve, muselbýti Syn zavržen a ukřižován; On musel za-ujmouti své místo v nebi, a aby mohl věří-cích pokřtíti v jedno tělo, musel seslatiDucha svatého. Ne snad jako by jednotlivéduše před smrtí Kristovou nebyly obživenya zachráněny. Bez pochyby bylo tomu tak.Adam a mnoho tisíců jiných byli běhemčasu zachráněni mocí oběti Kristovy, ač-koliv tato oběť nebyla ještě dokonána. Nežspasení jednotlivých duší a utvoření církveskrze Ducha svatého, jsou dvě velice rozdíl-né věci. Žel, že tohoto rozdílu nebývá dostidbáno; a také i tam, kde učením bývá obha-jován, jen zřídka kdy mívá takové praktickévýsledky, jaké by z tak vznešené pravdyměly vzejít. Jedinečné toto místo postavenícírkve, její zvláštní poměr k „druhému člo-věku, Pánu s nebe“, její rozeznávající před-nosti a důstojnost — všecko to by přinášelobohatého a utěšeného ovoce, kdyby to bylopřijato a uchopeno v moci Ducha svatého.(Viz Efez. 5, 23.—32.)

Povšimneme-li si uvedeného předzobra-zení, tu si můžeme učinit jakousi představuo výsledcích, jaké by měly vzejít z pocho-pení postavení církve a jejího poměru. Jakmnoho lásky dlužila Eva Adamovi! Jak blíz-kou mu byla! Jaká vroucnost obecenství!

14

Jak úplně sdílela všecky jeho myšlenky! Vevší jeho důstojnosti, ve vší jeho slávě byla s ním úplně za jedno; ano, ona byla, jak již připomenuto, v něm viděná a požehnána.Pro „muže“ byla povolána k životu. Věru,jako předzobrazení nemůže míti nic jinéhovětšího zájmu. Nejdříve byl muž stvořen,pak byla žena v něm spatřována a z něhoutvořena. Všecko to nám ukazuje skuteč-ně jedno z nejúchvatnějších a nejpoučněj-ších předzobrazení. Ne však jakoby kdymohlo býti nějaké učení založeno na před-zobrazení; ale nacházíme-li učení to na ji-ných místech Písma jasně a dokonale za-znamenané, tu jsme způsobilí předzobraze-ní rozuměti, oceniti a obdivovati.

V 8. žalmu nalézáme krásné vypodob-nění člověka, jak ho Bůh ustanovil nad dí-lem rukou Svých: „Když spatřuji nebesatvá, dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kte-réž jsi tak upevnil, říkám: Co je člověk,že jsi naň pamětliv, a syn člověka, žejej navštěvuješ? Nebo učinil jsi ho málomenšího andělů, slávou a ctí korunoval jsijej. Pánem jsi ho učinil nad dílem rukousvých, všecko jsi podložil pod nohy jeho:ovce i voly všecky, také i zvěř polní, pta-ctvo nebeské, i ryby mořské a cožkoli chodístezkami mořskými.“ (Žalm 8, 4.—9.) Zdeje nám ukázán člověk, bez jakékoliv zmín-ky o ženě. A toto jest veskrz správné a vý-značné, neboť žena jest v muži spatřována.

V žádné části Starého zákona nena-lézáme bezprostřední zjevení tajemství círk-ve. Apoštol praví výslovně: „Kteréž za ji-

15

ných věků nebylo známo synům lidským,tak jako nyní zjeveno jest svatým apošto-lům jeho a prorokům (Nového zákona)skrze Ducha.“ (Efez. 3, 5.) Z tohoto důvodujest v uvedeném žalmu řeč jen o „člověku -muži“; než my víme, že muž i žena jsou tímjedním jménem stejně míněni. Všecko totomělo v budoucích časích nalézti svůj doko-nalý protějšek. Pak pravý člověk, Pán snebe, zasedne na trůně a společně se Svounevěstou, církví, budou panovati nad ob-noveným stvořením. Církev, vyšlá obživenáz hrobu Kristova, jest částí „Jeho těla aJeho masa a Jeho kostí“. On, hlava, onatělo, tvoří dohromady člověka, jak ve 4.kapitole ep. k Efezským čteme: „Až by-chom se sběhli všickni v jednotu víry a zná-mosti Syna Božího, v muže dokonalého, vmíru postavy plného věku Kristova.“ Tím,že církev tvoří část Krista, proto bude za-ujímati v slávě zvláštní, jen jí určené místo. Žádné jiné stvoření nebylo Adamovi tak blízké jako Eva; neboť žádné nebylo jehosoučástí. Právě tak jest tomu s církví; onav budoucí slávě přijme nejpřednější a nej-bližší místo u Krista.

Avšak nejen to, co církev bude, ale ito, co jest, budí náš údiv. Ona jest teďtělo, jehož hlavou jest Kristus; ona jest teďchrámem, v němž Bůh sám přebývá. Je-lito však přítomná i budoucí důstojnost to-ho, čehož my z milosti Boží tvoříme část,pak zajisté se na nás sluší obcovat svatěa oddaně, odděleně od světa a důstojně.

Kéž by Duch svatý tyto věci plněji amocněji zjevovati ráčil srdcím našim, aby

16

se v nás vždy více prohlubovalo vědomínašeho vznešeného povolání a my si vždydůstojněji počínali! „A tak dal vám osví-cené oči mysli vaší, abyste věděli, která bybyla naděje povolání jeho, a jaké bohatstvíslávy dědictví jeho v svatých, a kterak jestnesmírná velikost moci jeho k nám věří-cím podle působení mocnosti síly jeho. Kte-réž dokázal na Kristu, vzkřísiv jej z mrtvých a posadiv na pravici své na nebesích, vysoce nade všecko knížatstvo, i mocnosti, i moci, i panstvo, i nad každé jméno, kteréž se jmenuje, netoliko v věku tomto, ale i v budoucím. A všecko poddal pod nohy jeho, a jej dal hlavu nade všecko církvi, kteráž jest tělo jeho, a plnost všecko ve všech naplňujícího.“ (Efez. 1, 18. 23.)

KAPITOLA 2.

Tato kapitola obrací naši pozornost nadva důležité předměty, na „sedmý den“ to-tiž a na „řeku“. Prvnější zasluhuje zcelazvláštního povšimnutí.

Je zajisté málo věcí, o nichž by vládlotolik nedorozumění a odporů, jako v učenío „sobotě“. Ne však proto, jakoby bylok tomu nejmenší příčiny; nikoliv, neboť celávěc jest v Písmě co nejjasněji a nejjedno-dušeji vyjádřena. Určité přikázání o „svěcení soboty“, dovolí-li Pán, bude nászaměstnávati při výkladu druhé knihy Moj-žíšovy. V těchto kapitolách není člověkudáno žádné přikázání, než děje se tu zmínka

17

jen o tom, že „odpočinul Bůh dne sedmého.“Tak čteme: „A tak dokonána jsou nebesa azemě, i všecko vojsko jejich. A dokonal Bůhdne sedmého dílo své, kteréž dělal; a od-počinul v den sedmý ode všeho díla svého,kteréž byl dělal. I požehnal Bůh dni sed-mému a posvětil ho; nebo v něm odpočinulBůh od všeho díla svého, kteréž byl stvo-řil, aby činěno bylo.“ (Verš 1.—3.) Zde te-dy nemáme žádné přikázání; zde nám je pro-stě vypravováno, že Bůh odpočinul, proto-že bylo dokonáno všecko, pokud se to do-týkalo pouze stvoření. Už nebylo nic víck dělání; proto po šestidenní práci své dílozastavil a odpočíval, užíval klidu. Všeckobylo dokonáno, všecko bylo velmi dobré,všecko bylo právě tak, jak On to sám u-dělal a On v tom odpočíval. „Když prozpě-vovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všicknisynové Boží.“ (Job 38, 7.) Dílo stvoření bylodokonáno a Bůh slavil sobotu.

A vskutku, to je pravý význam soboty.To byla ta jediná sobota, pokud nás Písmoo tom poučuje, která byla kdy Bohem drže-na. Později se dočítáme, že Bůh přikázalčlověku svěcení soboty a že člověk ostří-hání tohoto přikázání naprosto zanedbal;než nikde víc nečteme opět slova: „Bůhodpočinul“; naopak máme: „Otec můj aždosavad dělá, i jáť dělám.“ (Jan 5, 17.) Vpřesném a vlastním slova smyslu mohla býtisobota jen pak slavena, když už nebylo nicvíc co dělat. Ta mohla býti slavena jen u-prostřed bezvadného stvoření — takovéhostvoření, na němž by nebylo ani poskvrnyhřícha k nalezení. Bůh nemůže odpočívati

18

tam, kde je hřích; a tu jen jediný pohledvůkol přesvědčí nás, že není Bohu mož-né míti své odpočinutí v nynějším stvo-ření. Trní a bodláčí spojené s tisícerými ji-nými smutnými a pokořujícími plody lka-jícího stvoření vyvstávají před naším zra-kem a prohlašují, že Bůh nyní musí dě-lati a nemůže odpočívati. Mohl by Onodpočívati uprostřed trnů a znetvořenýchkřovisk? Měl by On odpočívat mezi vzde-chy a slzami, únavou a starostmi, nemocemia smrtí, v zapadnutí a vině zkaženého světa?Měl by se tu usadit a za takových poměrůslavit sobotu?

Nechť již jsou tyto otázky zodpovědě-ny jakkoliv, Písmo svaté poučuje nás, žeBůh až dosud nedržel žádnou jinou sobotu,vyjma té označené v druhé kapitole prvníknihy Mojžíšovy. „Den sedmý“ a žádný ji-ný byl sobotou. Ten označoval dokonánídíla stvoření; než dílo stvoření bylo poru-šeno, odpočinutí soboty přerušeno, a protood zhřešení člověka Bůh zase působil. „Otecmůj až dosavad dělá,“ praví Pán, „i jáť dě-lám“; a právě tak dělá i Duch svatý.

Věru, Kristus neměl žádnou sobotu,když byl na této zemi. On dokonal dílo Své;On dokonal ho požehnaným a veleslavnýmzpůsobem; než kde strávil sobotu? V hro-bě! Ano, milovaný čtenáři, Pán Ježíš, Bůhzjevený v těle, Pán soboty, Stvořitel a Za-chovávatel nebe i země, strávil den sedmýv temném, mlčenlivém hrobě. Nechce námto nic říci? Není v tom žádného poučenípro nás? Mohl by Syn Boží ležet sedméhodne v hrobě, kdyby tento den měl býti strá-

19

ven v klidu a míru i plném vědomí, že vše-cka práce je ukončena? Nemožno! My vpravdě nepotřebujeme žádného jiného dů-kazu pro nemožnost svěcení soboty, nad ten,jaký nám poskytuje hrob Pána Ježíše. Mymůžeme u tohoto hrobu stát plni údivu, žeSyn Boží je v něm dne sedmého. Než pří-čina jest nepopiratelná. Člověk jest padlé,zkažené, vinou obtížené stvoření. Když do-sáhl vrchole své zlé cesty, ukřižoval Pánaslávy a po dokonání svého činu přivalil ještě veliký kámen k otvoru hrobu, aby, by-lo-li by možné, zabránil mu tento opustit.A co sám dělal, dokud Syn Boží v hroběodpočíval? Slavil sobotu! Jaké pomyšlení!Kristus leží v hrobě, aby porušenou sobotuzase obnovil a člověk se pokouší držet so-botu, jakoby tato nebyla nikdy porušena.Věru, byla to sobota člověka a ne Boží.Byla to sobota bez Krista, oddělená od Krista i od Boha, a proto také jen prázdná, bezmocná a bezcenná forma.

Avšak bývá namítáno: „Den jest zamě-něn, kdežto zásady vztahující se naň, zů-staly.“ Nevěřím, že by Písmo dávalo jaký-koliv podklad k takovým myšlenkám. Nebokde jest nějaké Boží svědectví pro takovétvrzení? Je-li tu nějaké svědectví Písma,pak není také nic lehčího, než ho předložit.Než není žádné k nalezení; naopak v Novémzákoně jest co nejurčitěji zachováno rozlišo-vání. Na důkaz uvádím nejpozoruhodnějšímísto: „Na skonání pak soboty, když jižsvítalo na první den toho téhodne.“ (Mat.28, 1.) Zde zřejmě není žádná řeč o tom, žeby den sedmý byl proměněn v den první,

20

nebo že by snad sobota byla přeložena naněkterý jiný den. První den týdne není za-měněná sobota, nýbrž zcela nový den. Je toprvní den nového období a ne poslední denstarého. Sedmý den stojí ve spojení se zemía vezdejším odpočinutím, kdežto první dentýdne uvádí nás do nebe a nebeského od-počinutí.

Tento rozdíl jest zásadně nejvýznam-nější a také nejdůležitější, hledíme-li na věc z praktického hlediska. Světím-li den sedmý, tu se tím sám označuji jako člověk zem-ský, poněvadž tento den zřejmě vyjadřuje odpočinek země, odpočinutí stvoření; jsem-li však slovem a Duchem Božím poučen k chá-pání významu prvního dne týdne, tu také i-hned pochopím jeho bezprostřední spojení s oním novým a nebeským uspořádáním věcí, k nimž smrt Kristova a jeho zmrtvýchvstání tvoří věčný základ. Sedmý den náležel Izraelovi a zemi, první den týdne patří církvi a nebi. Dále Izraelovi bylo přikázáno, den sedmý světit; církev má výsadu, přednost, radovat se z prvního dne týdne. Prvnější byl zku-šebným kamenem mravního stavu Izraele; po-slednější jest důkazem věčného přijetí církve. Onen projevoval, co by Izrael mohl činit pro Boha; tento v dokonalém světle ukazuje, co Bůh pro nás učinil.

Jest nemožné přecenit cenu a důleži-tost „dne Páně“,*) jak je první den týdne ve

*) řecky: νρια μέρα = ἠ ϰ ϰἡ ἠ Páně den, neboli den Pánu náležející — zvláštní výraz, nalézající se jen zde a v I. Kor. 11, 20. (tam ve spojení s večeří Páně).

21

Zjev. 1. kap. pojmenován. Poněvadž je toden, v němž Kristus vstal z mrtvých, tunám neznázorňuje dokonání stvoření, nýbržukazuje nám vítězství dokonalého a vzne-šeného spasení. Nikdy bychom neměli nasvěcení prvního dne týdne hledět jako naotrockou povinnost, jako na jho vložené našíji křesťana, nikoliv, je to radost kře-sťana světit tento blahoslavený den. Proto shledáváme, že první den týdne býval přede-vším dnem, v němž se prvotní křesťanéshromažďovali k lámání chleba; a v onom prv-ním oddíle církevních dějin byl plně do-držován rozdíl mezi sobotou a prvním dnemtýdne. Židé slavili sobotu tím, že se ve svých synagogách shromažďovali ku čtení „zákona a proroků“; křesťané slavili první den týdne tím, že se shromažďovali k lámáníchleba. Ani jediného místa se nenalézá vPísmě, kde by byl první den týdne jmeno-ván sobotou, kdežto pro rozdílnost oboumíst máme nejjasnějších důkazů.

Nač tedy příti se o něco, co postrádáodůvodnění Písma. Milujte, ctěte a slavteden Páně jak nejvíc možno; snažte se, jakoapoštol, býti v něm „v duchu“; varujte sesvětských zaměstnání, jak jen možno nej-více. Než činíte-li toto všecko, pojmenujtetento den jeho pravým jménem; poukažtemu jeho pravé místo; pochopte jemu vlast-ních zásad; a především, nepřinucujte kře-sťana jako železným šroubem k tomu, abysvětil sedmý den, kdežto jeho vznešenoua svatou předností jest, dbáti dne prv-ního. Ó, nestahujte ho z nebe, kde může odpočívat, na zlořečenou, krví potřísněnou

22

zem, kde není žádného odpočinutí. Nechtěj-te na něm, aby světil den, který strávil jeho Mistr v hrobě, místo onoho požehnaného dne, v němž On hrob opustil. (Porovnej pečlivě: Mat. 23, 1.-6.; Mar. 16, 1. 2.; Luk. 24,1.; Jan 20, 1. 19. 26.; Sk. ap. 20, 7.; I. Kor. 16, 2.; Zj. 1, 10.; Sk. ap. 13, 14.; 17, 2.; Kol. 2,16.)

Neztrácejme však se zřetele onu důleži-tou pravdu, že sobota bude jistě ještě je-denkrát slavena v zemi Izraelské i v celémstvoření. „A protož zůstávať odpočinutí li-du Božímu.“ (Žid. 4, 9.) Až Syn Abraha-mův, Syn Davidův, Syn člověka se ujme Svévlády nad celou zemí, pak vzejde slavnásobota — odpočinutí, které nebude více ru-šeno hříchem. Leč nyní jest Pán ještě opo-vržen, a všichni, kteří Ho znají a milují, jsou povoláni k sdílení s Ním Jeho opovrže-ní; jsou povoláni „vyjíti k němu ven ze sta-nů, pohanění jeho nesouce.“ (Žid. 13, 13.) Kdyby země mohla slavit sobotu, pak by tu nebylo více žádného pohanění; a skutečnost,že vyznávající církev se snaží první den tý-dne zaměnit za sobotu, zjevuje až přílišzřejmě skrytou zásadu: je to snaha navrá-tit se k vezdejšímu postavení a k vezdejší-mu mravnímu zákonu.

Mnozí to nechtí uznati. Mnoho křesťa-nů může snad se vší svědomitostí „sobotu“zachovávat jako takovou, a my považujemeza svou povinnost ctít jejich svědomí, ne-chceme je také nijak urazit; avšak mámetéž plné právo požadovati předložení bibli-ckých dokladů pro jejich přesvědčení. Pro-

23

zatím se neobíráme se svědomím a jeho pře-svědčením, jako mnohem více se zásadou,z níž vychází tak zvaná otázka soboty; achtěl bych dáti čtenáři-křesťanu otázku: Cose více shoduje s celým obsahem a duchemNového zákona, svěcení sedmého dne, sobo-ty, nebo svěcení prvního dne týdne, dnePáně!*)

*) Tento předmět nás bude, když Pán to dovolí,u 20. kap. II. kn. Mojž. ještě jednou zaměstnáva-ti. Zde chci jen podotknouti, že pohoršení a neporo-zumění, spojené s tímto důležitým předmětem, sobo-tou, z velké části má svůj původ v lhostejném a ne-rozumném obcování některých křesťanů, kteří (ve svéhorlivosti pro to, co vůči sobotě nazývají křesťan-skou svobodou) nedbají ani přání upřímných svědo-mí, a také ne místa, které den Páně v Novém zákonězaujímá. Znal jsem takových, kteří šli tohoto dnejednoduše za svým obyčejným zaměstnáním jen pro-to, aby ukázali svou křesťanskou svobodu, a kteří tímto mnoho zbytečného pohoršení způsobili. Takovéjednání nepůsobí Duch Krista. I když ve svém srdcimám světlo a svobodu, tož mám přec jen vzíti ohledna svědomí mých bratří. Nadto nevěřím, že ti, kteřítak jednají, vskutku znají pravé a vzácné výsady,které s dnem Páně spojené jsou. Mělo by nás to na-plniti hlubokou vděčností, že smíme se jednou uvol-niti od všeho vezdejšího zaměstnání a rozptýlení, namísto se tím vším jen zaměstnávati, aby se ukázalanaše svoboda. V některých zemích zákon zakazujepráci v den Páně, a my to máme za dobrotivé vedeníBoží prozřetelnosti a považujem to za milost pro kře-sťany, kteříž bez peněžní ztráty klid dne Páně poží-vati můžou. Jsme přesvědčeni, že kdyby to nebylo takspořádané, ziskuchtivé srdce lidské by křesťana při-pravilo o výsadu shromažďování se dne Páně. A kdomůže vystihnouti, jak velmi takové neustálé zaměstná-ní s obchodem a věcmi tohoto světa, srdce věřícíhozaujmouti a seslabiti může? Ti křesťané, kteří odpondělka ráno až do soboty večer dusné ovzduší ob-chodu aneb továrny vdechovati musí, můžou si o tomučiniti představu.

24

Sledujme nyní souvis mezi sobotou ařekou, vycházející z Eden. Je v tom mnohopůvabného. Po prvé se nám tu dostávázprávy o „řece Boží“, která je zde uvedenave spojení s odpočinutím Božím. Když Bůhve Svém díle odpočíval, tu celé stvořenípociťovalo požehnání i občerstvení tohotoodpočinutí. Pro Boha bylo nemožností,držet sobotu, aniž by země nepocítila jejíhosvatého vlivu. Avšak řeky, vycházející zEden, jeviště vezdejšího odpočinutí, bylybrzo přerušeny, protože odpočívání stvořeníbylo hříchem porušeno.

Než, díky Bohu! hřích neurčil cíl Boží-mu působení, nýbrž poukázal tomuto půso-bení jen nový obor: a kdekoliv spatřujemeBoha působit, tu pozorujeme také tok „ře-ky“. Vede-li v ruce silné a rameni vztaže-ném Své vykoupené zástupy po poušti vy-prahlé, vidíme také téci řeku, ne z Eden,nýbrž z udeřené skály — vhodné a krásnéznázornění půdy, na níž dobrovolná milostodpovídá potřebám hříšníka. Zde je vykou-pení a ne pouhé stvoření. „Ta pak skála bylKristus“ — Kristus, raněn pro potřeby liduSvého. Udeřená skála stála ve spojení s mí-stem Božím v stánku úmluvy; a věru, že vtomto spojení spočívala veliká krása. Bůh,bydlící za oponou, a Izrael, pijící z udeřené skály — jaká to slova pro každé slyšící ucho, a jaké poučení pro každé obřezané srdce! (II. Mojž. 17, 6.)

Sledujeme-li dále dějiny cest Božích, tushledáváme řeku téci jiným řečištěm. „V

25

poslední pak den ten veliký svátku toho,stál Ježíš a volal, řka: Žízní-li kdo, poď kemně a napí se. Kdo věří ve mne, jakož díPísmo, řeky z břicha jeho poplynou vodyživé.“ (Jan 7, 37. 38.) Zde tedy vidíme ji vy-cházeti z jiného zdroje a rozlévati se skrzejiné řečiště; ačkoliv v jistém smyslu zů-stal pramen řeky vždy tentýž, totiž Bůhsám, byl přec jen nyní Bůh poznán v novémpoměru a na nové zásadě. Proto v právěuvedeném místě zaujal Pán Ježíš v DuchuSvé místo mimo stávající uspořádání věcía poukázal na sebe jako pramen řeky vodyživé a na osobu věřícího jako řečiště tétořeky. Eden byl za starodávna určen za dluž-níka celé země, aby vydával ze sebe zúrod-ňující řeky. Na poušti byla skála, když bylaudeřena, stala se dlužnicí žíznících zástupů izraelských; a tak jest nyní každý, kdo v Ježíše věří, dlužníkem svého okolí, maje nechat řeky občerstvení ze sebe vytékat.

Křesťan by se měl stále považovati zařečiště, skrze něž se chce rozmanitá milostKristova rozlévati k požehnání nuzného aubohého světa, a čím hojněji se vylévá, tímvíce přijímá. „Mnohý rozdává štědře, avšakpřibývá mu více; jiný skoupě drží nad sluš-nost, ale k chudobě.“ (Přísl. 11, 24.) Totovykazuje věřícímu místo utěšené přednosti,současně však i na nejvážnější zodpověd-nost. Je povolán k tomu, aby byl stálýmsvědkem a představitelem milosti Toho, vněhož věří.

Nuže, čím více vniká do svých výsad,tím více bude pociťovat svou zodpovědnost. Je-li navyklý sytiti se Kristem, tu nelze

26

mu nic jinak, nežli Jej představovati. Čímvíce Duch svatý upoutává oko křesťana naJežíše, tím více se bude jeho srdce zabývatis velebení hodnou osobou Páně, a tím vícejeho život i jeho povaha budou vydávati ne-klamné svědectví o Jeho milosti. Víra jestsílou v službě a spolu sílou svědectví i sí-lou k velebení. Nežijeme-li „skrze víru vSyna Božího, kterýž nás zamiloval a sebesamého za nás vydal,“ tu nebudeme užiteč-nými služebníky, ani věrnými svědky, anipravými velebitely a modlitebníky. My mů-žeme pak mnoho působit, ale není to žádnáslužba pro Krista; my můžeme mnoho mlu-vit, ale není to žádné svědectví pro Krista;my můžeme mnoho blaženosti i pokory pro-jevovat, ale nikdy to nebude moci býti po-jmenováno duchovním a pravým velebením.

Konečně vidíme řeku Boží v posledníkapitole Zjevení nám ukázanou: „I ukázalmi řeku čistou vody života, světlou jakokřišťál, tekoucí z trůnu Božího a Beránko-va.“ (Zj. 22, 1.) „Řeka — pramenové jejíobveselují město Boží, nejsvětější (svaty-ně) příbytků Nejvyššího,“ (Žalm 46, 5.) Tojest poslední místo, v němž nalézáme řeku.Její pramen nemůže býti nikdy víc zakalena její řečiště nikdy víc pokaženo. „TrůnBoží“ vyjadřuje věčnou trvanlivost, a pří-tomnost Beránka označuje jej jako bezpro-středně založený na dokonaném vykoupení.Není to trůn Boží ve stvoření nebo v před-zvědění, nýbrž ve vykoupení. Vidím-li Be-ránka, tu poznávám jeho spojení se mnoujako hříšníkem. „Trůn Boží“ jako ta-kový by mne lekal; ale zjeví-li se Bůh v

27

osobě Beránka, tu je srdce přitaženo a svě-domí utišeno.

Krev Beránka očišťuje svědomí od kaž-dé poskvrny a vrásky hřícha a postavuje splnou smělostí do přítomnosti svatosti, kte-rá hřích strpěti nemůže. Na kříži byly vše-cky požadavky Boží svatosti dokonale uspo-kojeny, takže já, čím více poslednějšímurozumím, tím více si prvnějšího vážím. Čímvyšší je naše ocenění svatosti, tím vyšší jest i naše ocenění díla kříže. „Milost kra-luje skrze spravedlnost k životu věčnému, skrze Jezukrista Pána našeho.“ Proto vyzývá žalmista svatých, aby přinášeli oběti chválypamátce svatosti Boží. Toto jest vzácné ovo-ce dokonalého vykoupení. Prvé nežli kře-sťan, může při vzpomínce na svatost Božíděkovat a chválit, musí býti způsobilý hle-dět na ní skrze víru, jsa za křížem na půděvzkříšení.

Když jsme takto sledovali „řeku“ od I.knihy Mojžíšovy až po Zjevení, ještě se tro-chu podíváme na postavení Adamovo v Ede-nu. Viděli jsme ho již jako předzobrazeníKrista; než my musíme o něm uvažovati ne-jen jako o předzobrazení, ale i jako o osobě,nejen jako vhodný obraz toho „druhého Ada-ma, Pána s nebe“, ale také jako stojícíhov osobní zodpovědnosti. Uprostřed vzneše-ného jeviště stvoření postavil Hospodin Bůhsvědectví, a toto svědectví bylo současněpro tvora zkušebným kamenem. On mluvío smrti uprostřed života. „Nebo v kte-rý bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.“Věru, vážný a slavnostní, zároveň ale taképotřebný hlas! Život Adamův byl učiněn zá-

28

vislým na jeho přesné poslušnosti. Svazek,který jej poutal s Hospodinem Bohem,*)byla poslušnost, založená na důvěře v TohoJediného, který mu propůjčil jeho vzneše-nou důstojnost — na důvěře v Jeho pravdua Jeho lásku. Pravdu i sílu toho uvidímejasně v příští kapitole.

Zde bych chtěl čtenáře upozornit napozoruhodné protivy, pozůstávající mezizřízeným svědectvím v Edenu a mezi nyněj-ším. Tehdy, když se všude ukazoval život,mluvil Bůh o smrti; a nyní, kde naopakvšecko nese známku smrti, mluví Bůh oživotu. Tehdy platilo slovo: „V který byskoli den z něho jedl, smrtí umřeš“; a nyníplatí: „Věř a žij!“ A tak jako v Edenu sevynasnažil nepřítel zmařit svědectví Boží

*) Čtenář najde v 2. kap. výraz „Bůh“ změněnýv „Hospodin Bůh“. Tento rozdíl je významný. KdyžBůh počne působiti ohledně člověka, tu přijímá ná-zev: „Hospodin Bůh“ (Hospodin Elohim); dokudž ne-vstoupil člověk na jeviště, se výrazu — „Hospodin“,nepoužilo. Z těch mnohých míst, kde tento rozdílostře se zjevuje, upozorňuji jen na tři. „A což jichvešlo, samec a samice ze všelikého těla vešli, tak jakžbyl přikázal jemu Bůh (Elohim), a zavřel Hospodin poněm.“ (I. Mojž. 7, 16.) Bůh (Elohim) se chystalk zničení světa, kterýž byl stvořil; ale Hospodin Bůhměl péči o člověka, s kterým byl ve spojení. Dálečteme: „A pozná všecka země, žeť jest Bůh (Elohim)v Izraeli. A zvíť všecko shromážděni toto, že... vy-svobozuje Hospodin.“ (I. Sam. 17, 46. 47.) Všeckazemě měla poznati přítomnost Boží (Elohim), aleIzrael byl povolán, skutky Hospodinovy, s kterýmistál ve spojení, zvěděti. Třetí místo nám praví: „Tedyzkřikl Jozafat, a Hospodin spomohl jemu, a odvrátilje Bůh (Elohim) od něho. Hospodin měl péči o svéhoslabého, volajícího služebníka; ale Elohim, ačkolivneznámý, působil na srdce neobřezaných Syrských.

29

ohledně následků jedení ovoce, tak usilujei nyní o to, aby odstranil svědectví Boží o-hledně následků víry v evangelium. Řekl-liBůh kdys: „V který bys koli den z něhojedl, zajisté smrtí umřeš“, tu pozdvihl hadhlasu svého a řekl: „Nikoli, nezemřete smrtí.“ A prohlašuje-li nyní Slovo Boží, že „kdož věří v Syna, má život věčný“ (Jan 3,36.), tu se tentýž had snaží lidi přemluvit, že nemají ani život věčný, a že se nesmí aniopovážit na něco podobného myslet, dokudvšelicos neudělali, nepocítili a ne-okusili.

Jestliže's ty, můj čtenáři, dosud celýmsrdcem neuvěřil Božímu svědectví, tu midovol snažně tě požádat, abys dal před-nost „slovu Páně“ před sykotem hada.„Amen, amen pravím vám: Že kdož slovomé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal,máť život věčný, a na soud nepřijde, alepřešelť jest z smrti do života.“ (Jan 5, 24.)

KAPITOLA 3.

Tento oddíl naší knihy líčí nám porušenícelého děje, který jsme až dosud sledovali.Jest bohatý na velice důležité zásady a býváho proto často a vším právem jako plodnéhopředmětu používáno od těch, kteří se snažíjasně ukázati pravdu ohledně zkaženostičlověka i Boží milosti a spasení. Had vy-stupuje s drzou otázkou ohledně Božíhozjevení, se vzorem a předchůdkyní všechod té doby pronesených otázek nevěry těch,

30

kteří žel až příliš věrně sloužili na světě věci hada — otázky, jíž lze čeliti jen v moci neomezené autority a božské majestátnosti Písma svatého.

„Takliž jest, že vám Bůh řekl: Nebudetejísti z každého stromu rajského?“ (v. 1.) Tak zní satanův lstivý dotaz, a kdyby pře-bývalo Slovo Boží bohatě v srdci Evině, tu by její odpověď byla určitá, jednoducháa rozhodná. Jedině správná cesta, na níž lze otázkám a namlouváním satanovým čeliti,jest ta, že na tyto hledíme jako na pochá-zející od něho a když je Slovem Božím odmí-táme. Necháme-li je však jen na okamžikpřiblížit se k našim srdcím, tu ztrácíme je-dinou moc, v níž lze nám je zodpověděti.Ďábel se neukázal otevřeně jako takový,nepraví: „Já jsem ďábel, nepřítel Boží apřišel jsem Jej pomlouvat a vás zničit.“ Toby bylo hadu nepodobné a přec všecko toskutečně udělal tím, že vyvolal otázky vsrdci stvoření. Mám-li vědomí, že Bůh mluvila dám-li místo otázce: „Takliž jest, že vámBůh řekl?“, tu jest to skutečná nevěra aukazuje zároveň mou naprostou nezpůsobi-lost ku postavení se jí na odpor. V Eviněpřípadě dokazuje způsob její odpovědi jas-ně a určitě, že lstivá otázka hadova nalezla v jejím srdci místo. Místo úzkého spolehnutí se na jasná slova Boží, připojuje k nim něco ze své odpovědi.

Nuže, ať si již k Slovu Božímu něcopřipojím neb mu něco ubéřu, obé jest dů-kazem, že toto slovo nepřebývá v mém srdcia ani neovládá mé svědomí. Nalézá-li člo-

31

věk svou radost v poslušnosti, je-li mu jehopokrmem a jeho nápojem, žije-li každýmslovem, vycházejícím z úst Božích, tu jistěby také Jeho slovo znal a zachovával. Ne-možno, aby lhostejně proti tomuto slovujednal. Pán Ježíš ve Svém boji se satanempoužil si pečlivě Slova Božího, poněvadžv něm žil a cenil ho nad pokrm, potřebnýpro jeho tělo. Nedovedl ho nesprávně uvá-dět nebo převráceně užívat ani býti k němulhostejným. Ne tak Eva. Ona k tomu, co Bůh řekl, něco přidala. Jeho přikázání znělodosti jednoduše: „Z stromu vědění dobréhoa zlého nikoli nejez.“ Než Eva připojuje ktomu svá vlastní slova: „aniž se ho dotkne-te“. To byla slova Evina a ne slova Boží.On neřekl nic o dotýkání se, takže její ne-správné uvedení — ať už si bylo z nevědo-mosti nebo lhostejnosti, nebo ze snahy po-stavit Boha do světla jako nějakého tyrana,nebo konečně ze všech tří pohnutek součas-ně bylo vyšlo — příliš jasně ukazuje, že opu-stila půdu prosté důvěry v svaté Slovo Boží a jemu se podřízení. „Podle slova rtů tvých vystříhal jsem se stezky zhoubce.“ (Žalm 17, 4.)

Nic nevzbuzuje většího zájmu, jako způ-sob, jakým kanonické knihy staví všude dopopředí nezměrnou důležitost Slova Božího,spojovanou s přísnou poslušností k témuž.My jsme povinni býti poslušní Slova Božíhojednoduše proto, že jest to Jeho slovo. Vy-nášet otázku, když On mluvil, jest rouháníse Bohu. My zaujímáme postavení stvoření;On jest stvořitel. Proto má právo požado-

32

vati od nás poslušnost. Nevěra nechť si tonazývá „slepou“ poslušností, než křesťanjmenuje to „rozumnou“ poslušností, neboťví, že je to Slovo Boží, jehož jest poslušen.Nezná-li kdo Slovo Boží, tu lze právem oněm říci, že je slepým a že se nalézá v tem-nostech, neboť ani v nás nebo kolem násnenachází se ani jediného paprsku božské-ho světla, mimo toho, které se rozlévá z či-stého a věčného Slova Božího. Vše, čehonám potřebí vědět, jest to, že Bůh mluvil,pak se poslušnost stává nejvznešenějšímzpůsobem rozumného jednání. Povznese-lise duše k Bohu, tu dosáhla nejvyššího zdro-je autority. Žádný člověk, ani která lidskáspolečnost nemůže požadovati poslušnostiohledně svého slova, protože to je jejich slovo; mnohem spíše jsou všechny takové po-žadavky osobování si nenáležité a bezbož-né. Když na př. některá církev požadujeposlušnost svých ustanovení, nařízení atd.,tu strhuje na sebe Boží přednosti. A všichni,kteří tuto poslušnost přináší, olupují Bohao Jeho právo. Taková společnost staví semezi Boha a svědomí. A kdo toho dokážebeztrestně? Mluví-li Bůh, pak je člověk po-vinen poslechnouti. Blahoslavený, činí-litak; běda mu, opomíjí-li toho! Nevěra semůže ptát, mluvil-li Bůh vůbec; pověra simůže stavět lidskou autoritu mezi mé svě-domí a to, co Bůh mluvil — v obou pří-padech jsem oloupen o Slovo Boží a v při-rozeném důsledku toho, také i o hlubokápožehnání poslušnosti.

Žádné jednání víry nezůstane bez požehnání, ale jakmile se stává duše neroz-

33

hodnou, poskytá nepříteli výhodu, kteroutento jistotně využije k tomu, aby jí víca víc od Boha oddálil. Naše kapitola námpodává důkaz toho. Na otázku: „Takliž jest,že vám Bůh řekl?“ — následuje ujištění:„Nikoli nezemřete smrtí!“ (v. 4) To tudížznamená: nejprve byla vynesena otázka,mluvil-li Bůh, a pak následovalo zjevné po-pření toho, co Bůh mluvil. Tato vážná sku-tečnost ukazuje dostatečně, jak nebezpečnéjest připustit k srdci nějakou otázku ohled-ně plnosti a správnosti zjevení Božího.Zjemnělá rozumová víra stojí v nejbližšípříbuznosti se zjevnou nevěrou, neboť o-směluje-li se odsuzovat Slovo Boží, tu nenípříliš daleko od atheismu, který Boží jsouc-nost popírá. Eva by nebyla nikdy zůstalaklidně stát, když had Bohu odpíral, kdybypřed tím nedala místa lhostejnosti ohledněJeho Slova. Její nevěra, smím-li tak říci,dělala strašný pokrok a ona snáší odporproti Bohu z jednoduchého důvodu, pro-tože Jeho Slovo ztratilo autoritu nad jejímsrdcem i svědomím.

Vpravdě, vážná výstraha pro všechny,kdož jsou v nebezpečí býti zapleteni v ná-strahy racionalismu! Není žádné skutečnéjistoty, mimo neochvějné víry v božskévdechnutí a neomezenou autoritu celéhoPísma svatého. Je-li duše v tom upev-něna, pak má vítězící odpověď pro každéhoodpůrce, jsoucího z Říma nebo z Německa.

„Nic není nového pod sluncem.“ Totéžzlo, které nyní u nás kazí zdroje všeho ná-boženského smýšlení i cítění, bylo to, kterév zahradě Eden zkazilo srdce Evy. První

34

krok na její šikmé dráze bylo naslouchánína otázku: „Takliž jest, že vám Bůh řekl?“A pak šla dále od stupně k stupni, až sekonečně sklonila před hadem a uznala hoza svého Boha a za zdroj pravdy. Ano,milý čtenáři, had zatlačil Boha, Pána, a ležhadova nastoupila místo pravdy Boží. Taktomu bylo s padlým člověkem a tak tomujest s potomky padlého člověka. V srdcineznovuzrozeného člověka nenalézá SlovoBoží žádného místa, zato však lež hada. Jenudělat zkoušku se srdcem lidským a ukáže,se, že tak tomu jest. Odtud také ona sílapromluvených slov k Nikodémovi: „Musíte se znovu zroditi.“

Zatím jest důležité, sledovati způsob,jakým se had vynasnažil otřásti důvěruEvy k pravdě Boží a uvésti jí pod mocnevěřícího „rozumu“. Stalo se tak otřese-ním její důvěry k lásce Boží, když hadženě vysvětlil, že prohlášení Boží nespo-čívá na lásce. „Ale ví Bůh,“ praví, „že v kte-rýkoli den z něho jísti budete, otevrou seoči vaše; a budete jako bohové, vědoucedobré i zlé.“ (Verš 5.) To jinými slovyznamená: „S jedením onoho ovoce jestspojena jistá výsada, kterou vám Bůh snažíse zatajit. Proč byste tedy Slovu Božímuvěřili? Vy přec nemůžete svou důvěru vě-novat někomu, kdo vás zřejmě nemiluje.Vždyť kdyby vás Bůh miloval, proč by vámtedy nedopřál požitek patrné přednosti?“

Bezpečí Evino vůči všem těmto rozumo-vým uzávěrům bylo by bývalo v prostémspoléhání na nekonečnou dobrotivost Boží.

35

Mohla hadu říci: „Já mám plnou důvěruv dobrotivost Boží a mám to proto za ne-možné, aby On mi mohl cokoliv dobréhoodepřít. Kdyby ono ovoce bylo pro mnedobré, tu bych ho jistě měla, ale skuteč-nost, že mi ho Bůh zakázal, dokazuje, žebych jeho jedením nebyla na tom lepší,nýbrž daleko hůř. Já jsem o Boží lásce aBoží pravdě přesvědčena, věřím také, žesty zlý a jen proto´s přišel, abys odvedl mésrdce od dobroty a pravdy. Odejdi odemne, satane!“ To by bývala byla vhodnáodpověď. Než nebyla dána. Eva nechalase oloupit o svou důvěru v pravdu a láskuBoží. A všecko bylo ztraceno. A tak nyníshledáváme, že v srdci padlého člověka jeprávě tak málo místa jak pro lásku Boží,tak i pro pravdu Boží. Srdce lidské jestjednomu jako druhému úplně odcizeno, do-kud není obnoveno skrze moc Ducha sva-tého.

Opusťme nyní na okamžik lež satanovuohledně pravdy a lásky Boží, abychom sezahleděli na poslání Pána Ježíše, který při-šel ze slávy Otce, aby nám zjevil, jakýBůh skutečně jest. „Milost a pravda,“ tytéžvěci, jež člověk se svým pádem ztratil,„skrze Ježíše Krista stala se“. (Jan 1,17.)On byl ten „svědek věrný“ toho, kdo Bůhjest. (Zj. 1, 5.) Pravda zjevuje Boha, jaký On jest. Než tato pravda jest spojena sezjevením dokonalé milosti a proto shledáváhříšník k své nevýslovné radosti, že zje-vení toho, kdo Bůh jest, místo aby mu při-vodilo jeho zničení, stává se mu základemvěčného spasení. „Totoť jest pak život věč-

36

ný, aby poznali tebe samého pravého Boha,a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan17, 3.) Já nemohu Boha poznati, aniž bychměl život věčný. To činí život věčný jistotou, jsoucí naprosto mimo nás samých akterá závisí jedině na tom, kdo Bůh jest.Nechť si sám dosáhnu jakéhokoliv stupněsebepoznání, nikde není řečeno, že by toto„sebe sama poznání“, byl život věčný. A ač-koliv nemůže býti pochyby o tom, že po-znání Boha jde většinou ruku v ruce se se-bepoznáním, tu přec jen „život věčný“ jestve spojení s poznáním Boha a ne s pozná-ním sebe sama. Boha poznati, tak jak Onjest, to jest život věčný. Ježto ti, kteří „neznají Boha, pomstu ponesou, věčné zahy-nutí, od tváři Páně a od slávy moci Jeho.“(II. Tes. 1, 8. 9.)

Jest nanejvýš důležité, abychom po-chopili, že vskutku nevědomost o Bohu ne-bo poznání Boha vyznačuje charakter a stavčlověka, taktéž určuje jeho budoucí osud.Je-li zlý ve svých myšlenkách, zlý ve svýchslovech, zlý ve svém jednání — je to ná-sledek jeho neznalosti Boha. Je-li naopakčistý ve svém myšlení, svatý v řečech, do-brotivý v jednání — jest to praktický ná-sledek jeho poznání Boha. Tak je tomui ohledně budoucnosti. Boha poznati jestneochvějný základ nekonečné blaženosti,jest věčná sláva. Jej nepoznat jest „věčnézahynutí“. Tu tedy všecko závisí na po-znání Boha. Ono duši obživuje, čistí srdce,uklidňuje svědomí, řídí náklonnosti směremk nebesům a posvěcuje celý charakter i jed-nání.

37

Lze se tudíž diviti, že satanův velikýplán směřoval k tomu, aby stvoření olou-pil o poznání jedině pravého Boha? On seodvažuje dáti slovům nadevše velebnéhoBoha falešný výklad, jen aby Jej mohl ozna-čit jako ukrutného. V tom byl skrytý zdrojvší zkázy. Nezáleží na tom, jakou formu odté doby hřích na se vzal a jaký kanál pro-téká, také ani, které hlavy si používá, nebov jaké roucho se zahalil, — všecko, všecičkovychází z tohoto jediného pramene, zneznámosti Boha. Nejzjemnělejší a nejvzdě-lanější učitel mravouky, nejpobožnější cír-kevník, nejpříznivější dobrodinec — všich-ni, neznají-li Boha, jsou stejně dalecí odživota věčného a pravé svatosti, jako celnía smilníci. Marnotratný syn jakmile pře-kročil práh domu odcházeje, byl stejně vel-kým hříšníkem a stejně otci odcizeným,jako v době, kdy v zemi daleké pásl vepře. (Luk. 15, 13.) Tak tomu bylo i s Evou.V témž okamžiku, kdy se vytrhla z rukouBožích, z postavení bezpodmínečné závislo-sti na Jeho Slovu a Jeho poddanosti, vy-dala se vládě rozumu, jehož si satan použilk jejímu úplnému pádu.

Šestý verš ukazuje tři věci: „žádost těla, žádost očí a pýchu života“. Tyto tři věci, dle apoštola Jana, uzavírají v sobě všecko, „což jest na světě“. Tyto věci musely ovládnout člověka, jakmile byl Bůh vyloučen.Nezůstávám-li v blažené jistotě lásky apravdy, milosti a věrnosti Boží, tu vydávámse v moc některé z uvedených zásad, nebomožno že všem, a pak je to jen jiné pojme-nování pro vládu satana. Přesně vzato, člo-

38

věk nemá už žádné svobodné vůle. Řídí-lise sám, tu ve skutečnosti je pod řízenímsatana. A ne-li, tu je pod řízením Božím.

„Žádost těla, žádost očí a pýcha živo-ta“ — to jsou nyní tři mocní činitelé, skrzeněž působí satan. Týchž věcí si použil připokušení Pána Ježíše. Začal tím, že druhé-ho člověka, Krista, sváděl k opuštění po-stavení naprosté závislosti na Bohu. „Rciž,ať kamení toto chlebové jsou.“ Vyzývá hok tomuto jednání, ne aby ze sebe udělalněco, co nebyl (jako u prvního člověka),nýbrž aby dokázal, kdo je. Pak následovalanabídka všech království světa se vší jejichslávou a konečně, na vrcholu chrámu, při-šlo pokušení, náhlým a podivuhodným způ-sobem vystavit se obdivu dole shromáždě-nému lidu. (Porovn. Mat. 4, 1.—11.; Luk. 4,1—13.) Zřejmý úmysl každého z těchto po-kušení byl, aby přiměl Pána opustit posta-vení naprosté závislosti na Bohu a doko-nalého podřízení se Jeho vůli. Než všechnobylo marné. „Psánoť jest“, byla nezměnitelná odpověď tohoto jedině závislého, dokonalého člověka. Jiní nechať si to zkusí samostatně jednat a o sebe se starat, pro Něho neměl tak nikdo jiný činit nežli Bůh sám.

Jaký to příklad pro věřící ve všechjejich poměrech! Ježíš jednal podle Písmaa proto přemáhal. Aniž by použil jakékolivjiné zbraně než meče Ducha, stál v bojia dosáhl slavného vítězství. Jaký tu opakprvního Adama! Tento měl všechno, cosvědčilo pro Boha, a onen všechno, co byloproti Němu. Zahrada se všemi svými roz-

39

košemi v prvním případě, poušť se všímsvým strádáním v případě druhém; důvěrav satana při prvním, důvěra v Boha přidruhém. Dokonalá porážka v prvnějším pří-padě, dokonalé vítězství v druhém. Věčnábudiž chvála Bohu všeliké milosti, že poslalnám ku pomoci Toho, jenž jest tak mocnýk přemáhání, tak mocný k vysvobození!

Přihlédněme nyní, jak dalece se při Adamovi a Evě uskutečnila od hada slibovaná přednost, výsada. Tento pokus nás povede k velice důležitému bodu, souvisícímu s pádem člověka. Dle ustanovení Hospodina Boha měl člověk ve svém pádu a skrze tentýž dosá-hnouti něco, co před tím neměl, totiž svědomí, poznání dobrého i zlého. Zřejmě nemohl míti dříve žádné svědomí. Jak by byl mohl vědět něco ohledně zla, dokud zla nebylo, aby ho mohl poznat? Nalézal se ve stavu nevinnosti, t. j. nevědomosti ohledně zlého. Ve svém pádu a skrze tentýž dostalo se mu svědomí, a my shledáváme, že nejpřednější působení svědomí bylo v tom, udělat z něho zbabělce. Satan oklamal ženu dokonale. Řekl jí: „Otevrou se oči vaše, a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé.“ (V. 5.) Než vynechal podstatnou část prav-dy, že totiž budou vědět o dobrém, aniž by měli moci k vykonání ho; a budou vědět o zlém, aniž by měli sílu k zanechání ho. Právě jejich pokus, sami sebe povznésti, uzavíral v sobě ztrátu vší vznešenosti. Poklesli na ponížené, bezmocné, od satana zotročené, od hryzení svědomí mučené, bázli-vé tvory. „Tedy otevříny jsou oči obou dvou.“ (V. 7.) O tom není pochyby, ale ó,

40

pro jaký okamžik! Byl jen k tomu, aby poznali svou nahotu. Jejich otevřené oči spatřují jejich stav, který byl: „bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý“. „A poznali, že jsou nazí“ — smutné ovoce stro-mu poznání! Nedostalo se jim nijakého nového poznání božských předností, nedosáhli žádného nového paprsku božského světla z čistého a věčného zdroje téhož. Ach ne! První následek jejich neposlušné snahy po poznání bylo objevení, že jsou nazí.

Jest prospěšné chápat toto a předevšímvědět, jak svědomí působí — vidět, jakz nás může udělat jen zbabělce, poněvadžje vědomím toho, co my jsme. Mnozí bloudív tomto ohledu, domnívajíce se, že svědomínás vede k Bohu. Působilo snad takovýmtozpůsobem u Adama a Evy? Na žádný způ-sob, a u žádného hříšníka nenajdeme něcopodobného. Bylo by to také možné? Jakby mne mohl kdy pocit toho, co jsem,přivésti k Bohu, není-li zprovázen vírouk tomu, kdo Bůh jest? To vyvolává mno-hem spíše hanbu, sebeobviňování, výčitkysvědomí a hrůzu. Také to může z mé stranyvésti k jistému mocnému namáhání se, abyuzdraven byl stav, jenž byl tím odhalen.Avšak právě toto namáhání se, daleké toho,aby nás k Bohu táhlo, působí jako zaslepe-ní: zakrývá Jej našim očím. Tak u Adamaa Evy následoval po objevení jejich nahotypokus, zakrýti tuto svým vlastním přičině-ním. „I navázali listí fíkového a nadělalisobě věníků.“ (V. 7.) Zde se setkávámes nejstarší zprávou o lidském pokusu, od-

41

činit svůj stav prostředky vlastní vynaléza-vosti. Pozorná úvaha tohoto pokusu námdovolí nahlédnouti do pravého charakterulidské nábožnosti všech dob. Nejprve vidí-me, nejen u Adama, ale i v každém jinémpřípadě, že přičinění člověka k uzdraveníjeho stavu, spočívá na pocitu jeho nahoty.Jest neupíratelně nahý, a všecko jeho ko-nání jest následek poznání tohoto jeho sta-vu. Co však prospívá toto konání? Musímvěděti, že jsem přioděn, nežli mohu něcodělat, co je v očích Božích příjemné.

A v tom spočívá, povšimněme si tohodobře, rozdíl mezi pravým křesťanstvím alidskou nábožností. Prvnější jest založenona skutečnosti, že člověk je přioděn, po-slednější vychází ze skutečnosti jeho na-hoty; prvnější má za své východisko to,co poslednější chce jako cíle dosáhnouti.Všechno, cokoliv pravý křesťan dělá, dějese proto, že jest přiodín; všecko, co dělánábožný člověk, děje se, aby byl přiodín.V tom je značný rozdíl. Čím více zkušuje-me ducha lidského náboženství ve všechjeho stupních vývinu, tím více spatřujemejeho naprostou nedostačitelnost k vyléčeníjeho stavu, nebo k účinnému utkání ses tímto vědomím. Snad mu na nějaký časpostačí a také na tak dlouho uspokojí, do-kud hledí jen z povzdálí na smrt, souda hněv Boží, myslí-li na to vůbec. Jakmilevšak dospěje člověk tam, aby pohleděl těm-to věcem tváři v tvář v jejich hrozné sku-tečnosti, tu shledá, jak jeho náboženství je moc krátká postel, aby se mohl na ní natáhnouti, a přikrytí tuze úzké, aby se

42

mohl do něho zahalit.V témž okamžiku, kdy Adam v ráji za-

slechl hlas Boží, „bál se“, protože, jak sámdoznává, „byl nahý“. Ano, byl nahý, ač-koliv si nadělal fíkových věníků. Z toho jdenajevo, že toto zakrytí neuspokojilo ani jeho vlastní svědomí. Neboť kdyby bylo tak jeho svědomí božsky uspokojeno, tu by se bylnepotřeboval báti. „Jestližeť by nás srdcenaše nepotupovalo, smělou doufanlivost má-me k Bohu.“ (I. Jan 3, 21.) Nemůže-li všakuž ani lidské svědomí nalézti klidu v nábo-ženských snahách člověka, čím méně paksvatost Boží! Adamovy věníky nemohly hozakrýti před očima Božíma a nahý se ne-mohl před Něho postavit, proto utíkal, abyse skryl. To jest to, co svědomí vždyckyčiní. Přiměje člověka k tomu, aby se skrylpřed Bohem, jako vůbec všecko, co mu jehovlastní nábožnost skýtá, není nic jiného,nežli prostředek k ukrytí se před Bohem.Jak ubohá jest však taková ochrana, kdyžse člověk přec jen jednou musí ukázatipřed Bohem, ať si už dříve nebo později!A jak zděšený, ano jak nešťastný musí býti,nemá-li nic jiného, než jen ubohé vědomío svém stavu! Vpravdě, už jen pekla saméhoje ještě zapotřebí, aby bída člověka byladokonalá, pociťuje-li, že se musí set-kati s Bohem, a nic jiného nezná, nežli svou vlastní nezpůsobilost ku setkání se s Ním.

Kdyby Adam poznal dokonalou láskuBoží, nebyl by se bál. Neboť „bázněť nenív lásce, ale láska dokonalá ven vyhání bá-zeň; nebo bázeň trápení má, kdož se pak

43

bojí, není dokonalý v lásce.“ (I. Jan 4, 18.)Než Adam nevěděl nic o tom, protože uvě-řil lži hada. Mínil, že Bůh jest všechno jiné, jen ne láska, a proto by bylo poslední myšlenkou jeho srdce, odvážit se do Jehopřítomnosti. To nemohl. Hřích tu byl, a Bůhse nemůže nikdy spojit s hříchem; pokudlpí hřích na svědomí, musí tu také býtii pocit vzdálení od Boha. „Čistéť jsou tvéoči, takže na zlé věci hleděti, a na bezpráví se dívati nemůžeš.“ (Abak, 1, 13.) Svatost a hřích nemohou bydliti pohromadě. Hřích, ať se nalézá kdekoliv, může se setkati jedině s hněvem Božím.

Než Bůh budiž veleben! Ono stává ještěněčeho jiného mimo vědomí toho, co já jsem. Jest to zjevení toho, kdo Bůhj e s t , a toto poslednější se ukázalo v pravém světle pádem člověka. Bůh se ve stvo-ření nezjevil úplně, On ukázal v něm jen Svoji „věčnou moc a božství“, avšak neukázal všecky hlubokosti tajemství Své bytosti a Svých vlastností. Proto udělal satan veli-kou chybu, když přišel, aby se zabýval se stvořením Božím. Stal se jen nástrojem své vlastní věčné porážky a svého zahynutí. Jeho násilí vždy a věčně přijde zpět na jeho vlastní hlavu. Jeho lež dala Bohu jen pří-ležitost k rozvinutí Jeho celé pravdy. Stvoření by nikdy nemohlo jasně ukázat to, kdo Bůh jest. V Něm bylo nekonečně víc, než jen moc a moudrost. V Něm byla láska, milosrdenství, svatost, spravedlnost, dobro-ta, něžnost, shovívajícnost. Kde jinde než jen ve světě, kde jsou hříšníci, mohly by se všechny tyto vlastnosti uplatnit? Nejprve

44

sestoupil Bůh jako Stvořitel, a pak, když se had odvážil svésti stvoření, přišel jako Spasitel. To ukazují nám vážná slova, která promluvil Hospodin Bůh po pádu člo-věka. „I povolal Hospodin Bůh Adama, a řekl jemu: Kdež jsi?“ (V. 9.) Tato otázka dokazuje dvě věci. Dokazuje předně, že člověk zahynul, a pak, že Bůh přišel, aby ho hledal. Dokazují tedy hřích člověka a milost Boží. „Kdež jsi?“ Jaká to obdivuhodná věrnost i láska! Věrnost prokazuje se v tom, že už otázkou samou zjevuje pravdu o stavu člověka; milost pak zjevuje se v tom, že právě Bůh klade takovou otázku, která nejlépe vynáší na světlo pravdu ohledně Jeho povahy i Jeho postavení k padlému člověku. Člověk byl nyní zahynulým, než Bůh přichází, aby ho vy-hledal a vyvedl z jeho úkrytu, za stromyzahrady Eden, a aby tak mohl nalézti v bla-žené důvěře víry, úkrytu v Bohu samém.To byla milost. Učinit člověka z prachuzemě, v tom byla moc, ale vyhledat hov jeho zahynutí, v tom je milost. Nežkdo dokáže vyjádřit všecko, co v sobě mápomyšlení, že Bůh jest hledající Bůh?Bůh hledá hříšníka! Co mohl ten Požehna-ný odkrýti v člověku, co Jej přimělo, hle-dati ho? Právě totéž, co spatřoval pastýřv ztracené ovci, nebo žena v ztracenémgroši, nebo otec v marnotratném synu.Hříšník má cenu pro Boha. Proč? To jediněvěčnost odhalí.

Jak ale zodpověděl hříšník věrný a mi-lostivý dotaz milujícího Boha? Ach! Od-pověď zjevuje jen hrozné hlubiny zla, v kte-

45

réž byl upadl. „Kterýžto řekl: Hlas tvůjslyšel jsem v ráji a bál jsem se, že jsemnahý; protož skryl jsem se. I řekl Bůh:Kdožť oznámil, že jsi nahý? Nejedl-lis alez toho stromu, z něhožť jsem jísti zapo-věděl? I řekl Adam: Žena, kterouž jsi midal, aby byla se mnou, ona mi dala z stro-mu toho, a jedl jsem.“ (V. 10.—12.) Člověksvaluje nyní vinu svého hanebného páduna poměry, do kterých ho Bůh postavil atím nepřímo na Boha samého. To byl vždy-cky způsob padlého člověka. Obviňujevšecky a všecko, jen ne sebe samého.Tam, kde je nějaké upřímné přesvědčení,ukazuje se pravý opak. „Zdali jsem ne-zhřešil toliko já sám?“ ptá se vpravdě pokořený hříšník. Kdyby Adam poznal sámsebe, jak docela jinak by byla zněla jeho odpověď! Než, neznal ani sama sebe ani Boha, a proto místo vzetí viny jedině na sebe, svaluje ji na Boha.

Zde se tedy zjevilo hrozné postaveníčlověka. Ztratil všecko. Své panství, svoudůstojnost, své štěstí, svou nevinnost, svoučistotu, svůj klid, svůj pokoj — všecko bylopro vždycky pryč; a co bylo ještě horšího,on obviňuje Boha jako příčinu toho.*) Tu

*) Člověk obviňuje Boha nejen jako původce svéhopádu, nýbrž kárá Jej i z toho, že jej neobnovil. Jakčasto slýcháme lidi mluviti, že nemohou věřit, ne-dá-li jim Bůh sílu k věření a nejsou-li předměty věč-ného vyvolení Božího, tu že nemohou býti spaseni.

Je to ovšem úplně pravda, že nikdo nemůže vě-řit evangelium, jedině v moci Ducha svatého; a jedále pravda, že všichni, kteří věří evangelium, jsoublaženými předměty věčného vyvolení Božího. Nežodstraňuje toto vše zodpovědnost člověka, aby věřil

46

stojí zahynulý, zkažený, provinilý, ale vzdor všemu tomu sebe sama ospra-vedlňující a proto Boha obviňující hříšník.

Než právě u tohoto bodu započal Bůhzjevovati sebe sama a úmysle Své vykupu-jící lásky. V tom také spočívá pravý základpokoje a požehnání pro člověka. Teprv pak,když jest člověk sám s sebou u konce, alene dříve, může Bůh ukázati, co On jest.Jeviště musí býti úplně vyklizeno od člo-

jednoduchému, jasnému svědectví, jež mu Slovo Bo-ží předkládá? Jistě že ne. Mnohem více ukazujesmutné zlo v srdci člověka, které ho svádí, abyjasně mu ukázané svědectví Boží zavrhnul a jakodůvod pro to označiti radu Boží, ono hluboké ajen Jemu samému známé tajemství. Než všecky ta-kové výmluvy jsou bezcenné, neboť v II. Tes. 1,8. 9. čteme, že všickni, kteří „neposlouchají evan-gelium Pána našeho Jezukrista, pomstu ponesou, věč-né zahynutí.“

Lidé jsou zodpovědní věřit evangelium, a budoupotrestáni, nevěří-li. Nejsou zodpovědní vědět něcoo radě Boží, která není až dosud zjevená; a protose jim nemůže v tomto ohledu nějaká vina připo-čítati. Apoštol mohl Tessalonicenským říci: „Vědou-ce, bratří Bohu milí, o vyvolení vašem.“ Jak vědělo něm? Měl snad přístup ke knihám tajných a věč-ných rad Božích? Nikoliv. Jak tedy? Sám praví: „Ne-bo evangelium naše k vám nezáleželo toliko v slovu,ale i v moci.“ (I. Tes. 1, 4. 5.) To je cesta ku poznání něčího vyvolení. Stává-li se evangelium mocí,pak je to jasný důkaz vyvolení Božího.

Než nepochybuji o tom, že ti, kteří vzhledemk radě Boží si berou příčinu pro své zavržení Bo-žích svědectví, hledají jen plané výmluvy, aby mohlinadále žíti ve svých hříších. V pravdě Boha n e-c h t í, a bylo by od nich daleko poctivější, říci tootevřeně, nežli hledat výmluvy, které nejsou jennicotné a marné, ale přímo rouhavé. Taková výmluvajim v pravdě nic neprospěje uprostřed hrůzy blížícíhose dne soudu.

47

věka a všech jeho marnivých domněnek,planého vychloubání i rouhavých rozumo-vých uzávěrů, nežli se Bůh může nebo chce zjeviti.

Že svědomí nemůže nikdy vésti člověkas pokojem a důvěrou v přítomnost Boží,bylo už dříve připomenuto. Svědomí hnaloAdama za stromy v zahradě. Zjevení seBoha přivedlo ho teprve do přítomnostiBoží. Vědomí toho, co j e , předěsilo ho;zjevení pak toho, kdo Bůh j e s t , uklidniloho. To jest opravdu utěšující pro ubohé,hříchem obtížené srdce. Skutečnost toho,kdo Bůh jest, potkává skutečnosti toho,co já jsem; a to jest vysvobození.

Jest jistý bod, kde se Bůh i člověk musísetkati, buďto v milosti anebo v soudu, atento bod jest tam, kde oba bývají zjeveni,tak jak jsou. Blahoslavení, kteří tohotobodu dosahují v milosti; běda však těm,kteří ho dosáhnou při soudu! Bůh zaměst-nává se tím, co my jsme, a to přiměřenětomu, kdo On jest. Na kříži vidím Boha, jakv milosti sestupuje do nejhlubších hlubinmého postavení jako hříšníka. Toto pozná-ní mi přináší dokonalý pokoj. Když se Bůhse mnou v mém skutečném stavu setkal,při čemž On sám ustanovil přiměřené lékař-ství, pak je všecko na věky v pořádku. Všichni však, kteří takovýmto způsobem u víře nespatřují Boha na kříži, musí se s Ním jednou setkati na soudu, kde On přiměřeně k tomu, kdo On jest, bude se obírati tím, co oni jsou.

Od toho okamžiku, v němž člověk bývápřiveden ku poznání svého skutečného sta-

48

vu, nemá žádného klidu, dokud nenalezlBoha na kříži a pak odpočívá v Bohusamém. Bůh jest pokoj a útočiště duše vě-řící. Jeho jméno budiž za to chváleno. Tovykazuje všem lidským skutkům i lidskéspravedlnosti jím příslušné místo. Lze tuv pravdě říci, že ti, kteří na takové věcispoléhají, nemohou nikdy dosáhnouti pra-vého sebepoznání. Je naprosto nemožné,aby od Boha probuzené svědomí mohlov čemkoliv jiném najíti odpočinutí, nežliv dokonané oběti Syna Božího. Každá sna-ha, zříditi svou vlastní spravedlnost, můževzejít jen z nevědomosti o Boží spravedl-nosti. Adam mohl ve světle Božího svě-dectví v „semeni ženy“ poznati bezcennostsvé zástěry z listí fíkových. Velikost toho,co muselo býti dokonáno, ukázalo úplnounezpůsobilost hříšníka k dokonání tohotodíla. Hřích musel býti odstraněn. Mohl točlověk učiniti? Ne, hřích skrze něho přišel.Hlava hada musela býti potřena. Mohl točlověk učiniti? Ne, on se stal otrokem hada.Požadavky Boží musely býti uspokojeny.Mohl to člověk učiniti? Ne, on jich nohamasvýma pošlapal. Smrt musela býti odstra-něna. Mohl to člověk učiniti? Ne, on ji,skrze hřích, uvedl a propůjčil její hroznýosten.

Vidíme tedy, ať hledíme na věc z kte-rékoliv stránky, naprostou bezmocnost hříš-níka a tudíž i bláhovou osobivost všechtěch, kteří chtí býti Bohu nápomocni v po-divuhodném díle vykoupení; a jistě jsouv tomto ohledu všickni činní, kteří se vy-

49

nasnažují dojíti spasení jiným způsobem, než jen „z milosti skrze víru“.

Ačkoliv již Adam, vedený milostí, mohlpoznati i pocítiti, že všecko to, co se státi mělo, nemohl sám naplniti, tu přec jen se ukázal Bůh jako hotový k naplnění každého jota i tečičky zaslíbení skrze símě ženy. Vidíme zkrátka, že se pln přízně celé věci ujal svou vlastní rukou a učinil to úplně a zcela otázkou mezi sebou samým a hadem. Neboť ačkoliv oba, muž i žena, byli povoláni na různých cestách sklízet trpké ovoce svých hříchů, tu přec jen to byl had, k němuž Hospodin Bůh řekl: „Že jsi to učinil.“ (V. 14.) Had byl zdrojem zkázy a símě ženy mělo býti zdrojem vykoupení. Adam slyší toto vše a věří tomu. A v síle této víry „dal pak byl Adam jméno ženě své Eva, protože ona byla mátě všech živých.“ (V. 20.) To bylo vzácné ovoce víry v zaslíbení Boží. Hledě na věc z přirozeného hlediska, tu by Eva musela býti nazvána „matka všech smrtelných“. Ale dle úsudku víry byla ona matka všech živých. — „Matka jeho nazvala jméno jeho Ben Oni (syn těžkosti), ale otec jeho nazval ho Beniaminem (syn pravice, štěstí).“ (I. Mojž. 35, 18.)

Byla to udržující síla víry, která zmoc-ňovala Adama k snášení hrozných násled-ků svého činu. Bylo to obdivuhodné slito-vání Boží, dovolující mu vyslechnout slo-va k hadu mluvená, dříve nežli byl sámpovolán k vyslechnutí toho, co jemu sa-mému Bůh říci musel. Nebýti tomu tak,musel by upadnouti v zoufalství. Vede to

50

k zoufalství jsem-li vyzván, sebe sama zkou-mat, aniž by mi byla dána možnost spatřo-vat Boha tak, jak se na kříži zjevil k mému spasení. Žádný z potomků padlého Adama bynemohl, aniž by si úplně nezoufal, jasnýmokem spatřovat skutečnost toho, co sámjest a co udělal, kdyby nemohl vzíti svéútočiště ku kříži. Proto žádný paprsek na-děje nemůže proniknouti až na ono místo,které bude konečným podílem všech těch,kteří zde Krista zavrhli. Tam budou oči lidíotevříny nad skutečnosti toho, co sami jsoua co učinili; ale nebudou více moci naléztipomoci i útočiště v Bohu. Kdo Bůh jest, bu-de pak v sobě uzavírat stejně nezvratněbeznadějné zahynutí, jako nyní obsahuje věčnou blaženost to, kdo Bůh jest.Svatost Boží bude pak věčně proti oněm zahynulým, kdežto nyní všichni věřící jsou povoláni z ní se radovati. Čím opravdověji nyní chápu svatost Boží, tím více poznávám svou bezpečnost; ale pro zahynulé bude právě ona svatost potvrzením jejich věčného trápení. Vážné, nevýslovně vážné pomyšlení.

Zbývá nám ještě pozastavit se zběžněu pravdy, dokázané nám skutečností, žeBůh Adamovi a Evě zdělal oděv kožený.„I zdělal Hospodin Bůh Adamovi a ženějeho oděv kožený a přioděl je.“ (V. 21.)Zde se nám obrazně staví před oči důležitéučení o Boží spravedlnosti. Tento, od Bo-ha zdělaný oděv, byl skutečným přikrytím,protože On ho připravil, zrovna tak jakověníky z fíkového listí byly nedostatečnýmpřikrytím, protože si je člověk sám udě-lal. K tomu bylo toto odění Boží založeno

51

na vylití krve, ne však věníky Adamovy.Právě tak je tomu i nyní. Spravedlnost Božínalézá své vyjádření v kříži, spravedlnostčlověka ve skutcích, v hříchem poskvrně-ných skutcích jeho vlastních rukou. Kdyžbyl Adam oblečen v kožený oděv, tu ne-mohl říci: „Jsem nahý,“ a také neměl anižádnou příčinu k skrývání se. Člověk semůže považovat za dokonale bezpečného,ví-li, že skrze víru je od Boha přioděn, alebezpečí před touto dobou, kdy člověk ji-stoty přiodění nemá, je buď smělost nebonevědomost. Vědomí, že oděv, který nosíma v němž se před Bohem ukáži, jest od Ně-ho samého určený a udělaný, musí mémusrdci dáti dokonalé odpočinutí. V čemkolivjiném nemůže býti žádného pravého, trva-lého odpočinutí.

Poslední verše naší kapitoly jsou bo-haté na poučení. Padlému člověku nemohlobýti v jeho padlém stavu dovoleno jístiz stromu života, neboť by mu to bylo při-neslo nikdy nekončící bídu v tomto světě.V našem přítomném stavu vzíti a jísti sestromu života a následkem toho věčně žít,znamenalo by nesmírnou bídu a trápení.Strom života může býti okoušen jen povzkříšení. Žít pro vždy v porušitelném stán-ku, v těle hřícha a smrti, bylo by nesnesi-telné. Proto „vyhnal Hospodin Bůh člověkaz zahrady“. (V. 24.) Vyhnal jej ven do svě-ta, který na všech stranách ukazoval polito-vání hodné následky jeho pádu. Také i che-rubíni s mečem plamenným blýskajícím sezakazovali padlému člověku vzíti se stromuživota, kdežto zjevení Boží obracelo pohled

52

jeho na smrt a zmrtvýchvstání semene že-ny, jakožto prostředek k nalezení životamimo dosah moci smrti.

Takovým způsobem byl Adam šťastněj-ší a v menším nebezpečí mimo hranice rá-je, nežli uvnitř, neboť uvnitř těchto hraniczávisel jeho život na něm samém, kdežtomimo hranic závisel na někom jiném, nazaslíbeném Kristu. A pohleděl-li na „che-rubíny s mečem plamenným blýskajícím se“a když je spatřil ostříhati cesty k stromuživota, tu mohl jen žehnat ruce, která jetam postavila (v. 24.) a to tím více, poně-vadž tato ruka otevřela lepší, jistější a blaženější cestu k onomu stromu. Když che-rubíni s mečem plamenným blýskajícím seostříhali cesty k ráji, tu Pán Ježíš Kristuszpůsobil „cestu novou a živou“ do svatyněsvatých. „Já jsem ta cesta, i pravda i život.Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“(Porov. Jan 14, 6.; Žid. 10, 20.) V tomtopoznání putuje nyní věřící tímto světem,který je pod zlořečenstvím a kde jsou všu-de patrné známky hřícha. Věřící našel svoucestu skrze víru do lůna Otcova; a kdežtotam skryt může odpočívat, jest potěšovánpožehnanou jistotou, že Jeden, který jej tamuvedl, předešel nás, aby v mnoha příbyt-cích domu otcovského připravil místo, a žezase brzo přijde, aby nás přijal v slávuříše Otce. Tak tedy věřící nalézá v lůně,v domě i v říši Otcově svůj přítomný podíl,jakož i svůj budoucí domov a svou odplatu.

53

KAPITOLA 4. a 5.

V každém oddílu první knihy Mojžíšo-vy, před námi se otevírajícím, dostává senám nových důkazů, že se ubíráme kolem toho, co jistý spisovatel právem nazval „školkou (štěpnicí) celé Bible“. Ano, ne jen to, my bychom to chtěli dokonce pojmenovat štěpnicí celé lidské historie.

Tak nám 4. kapitola ukazuje v osobě Kaina a Abele první příklady, jak nábožensky smýšlejícího světského člověka, tak i v pravdě věřícího. Mimo ráje narození a jako synové padlého Adama nemohli míti nic, co by je v přirozeném ohledu od sebe rozlišovalo. Oba byli hříšní. Oba měli padlou (nečistou) povahu. Žádný z nich nebyl bez viny. Jest dobře, míti vzhledem k tomuto bodu jasno, abychom mohli jasně a plně rozpoznávat skutečnost Boží milosti a pravost víry. Kdyby tak veliký rozdíl mezi Kainem a Abelem měl svůj základ v přirozenosti, pak by z toho muselo nezvratně vyplývat, že neměli podílu jak na padlé přirozenosti svého otce, tak ani na poměrech s jeho pádem spojenými a tím by také nebylo ani důkazů pro působící milost, ani pro projevy víry.

Mnozí by nás rádi poučili o tom, že sekaždý člověk rodí už se svými vlastnostmii schopnostmi, které, je-li jich správně pou-žito, činí jej způsobilým k návratu k Bohu.To je však zřejmé popření skutečnostiv uvedeném ději tak jasně dokázané. Kaini Abel nenarodili se v ráji, ale mimo ráj.Nebyli syny nevinného, nýbrž padlého Ada-

54

ma. Na svět přišli jako účastníci přirozeno-sti svého otce, a nechť se již tato přiroze-nost nalézá na jakémkoliv stupni vývoje,zůstává přec jen vždy padlou, zkaženou,nezhojitelnou přirozeností. „Co se narodiloz těla, tělo jest (ne jen tělesné, ale tělo jest), a což se narodilo z Ducha, duch jest“ (ne jen duchovní, ale duch jest). Jan 3,6.

Byla-li kdy vhodná příležitost k ukázáníse různých vlastností, schopností, způsobi-lostí i náklonností přirozenosti, pak to byloza života Kaina a Abele. Bylo-li v přiroze-nosti lidské vůbec něco, čím by její ztra-cená nevinnost mohla býti zase získána aže by tak mohla si vykoupit přístup doztraceného ráje; pak tu byl vhodný oka-mžik, aby se uplatnilo. Než nebylo tu nicpodobného. Oba muži byli zahynulí, byli„tělo“; nebyli nevinni. Adam ztratil svounevinnost a nikdy více ji nedosáhl. Musíbýti považován jen za padlou hlavu padléhopotomstva, kteréžto jeho neposlušností uči-něno je „hříšným“. (Řím. 5, 19.) On stal se— co se jeho osobně týče — zkaženým pra-menem, z něhož vytekly zkažené proudyzničeného a vinou obtíženého lidstva —odumřelý kmen, z něhož vypučely větvemravně i duchovně mrtvého lidstva.

Ovšem spatřujeme v něm též, jak jižpodotknuto, předmět milosti, majitele apředstavitele živé víry v zaslíbeného Vysvo-boditele, než to nebylo nic přirozeného,nýbrž něco docela božského. A poněvadž tonebylo nic přirozeného, proto nebylo v mo-ci a schopnosti přirozenosti předávat todál. Nebylo to nikterak dědičné. Adam ne-

55

mohl svou víru odkázat nebo předat Kai-novi nebo Abelovi. Že ji měl, bylo prostěovocem Boží lásky. Ta byla Boží mocí vští-pena v jeho duši a Adam neměl žádné mociod Boha, aby jí mohl někomu jinému pře-dati. Všecko, co bylo přirozené, mohl Adamcestou přirozenosti dále postoupiti, ale ji-ného nic. A poněvadž tu spatřujeme jej,otce, ve stavu úpadku (rozkladu), tedy jehosynové se museli jen v témž stavu nachá-zeti. Jaký je ploditel, takoví jsou i ti jímzplození. Musejí nutně míti přirozenost to-ho, z něhož povstali. „Jakýž jest ten zemský,takoví jsou i zemští.“ (I. Kor. 15, 48.)

Obrátí-li se čtenář na okamžik k ep.k Řím. 5, 12.— 21., tu shledá, že inspirovanýapoštol tam ukazuje celé lidské pokolení vespojení s dvěma hlavami, s Adamem as Kristem. Nemíním u tohoto místa déle sezdržeti, uvádím ho pouze jako spojité s na-ším předmětem. Také 15. kapitola I. Kor.dává nám ponaučení o podobném charakteru.V prvním člověku máme hřích, neposlušnosta smrt; v druhém člověku: spravedlnost,poslušnost a život. Jako jsme zdědili přiro-zenost po onom, tak i co věřící po tomto.Není pochyby, že každá z těchto přirozeno-stí v každém jí vlastním případě rozvinesvou vlastní zvláštní činnost a uplatní svévlastní zvláštní síly při každém z jejichosobních majitelů. Přesto tu jest bezpodmí-nečné vlastnictví skutečné, oddělené určitépřirozenosti.

Týmž způsobem pak, jako se nám skrzenarození dostalo přirozenosti prvního člo-věka, stáváme se skrze znovuzrození

56

účastni přirozenosti posledního Adama. Ja-ko narození máme povahu prvního, jakoznovuzrození zase toho posledního. No-vě narozené dítko, ačkoliv úplně neschop-né, aby udělalo to, co Adama snížilo nastupeň zahynulé bytosti, přec má nicméněpodíl na jeho přirozenosti. Tak i znovuzro-zené dítko Boží, právě obrácená duše ač-koliv neměla s vykonáním dokonalé posluš-nosti „člověka Krista Ježíše“ ani v nejmen-ším co dělat, přec jen jest účastna Jehopřirozenosti. V skutku i pravdě jest s prvnípřirozeností spojen hřích, s druhou spra-vedlnost Boží. Nechť si pak jsou vlastnosti,těchto přirozeností jakéhokoliv druhu, pod-statná účastnost na jedné z těchto skuteč-ných přirozeností tu jest. Dítě Adamovo jeúčastno lidské přirozenosti s jejími vlast-nostmi. (II. Petr. 1, 4.) První přiroze-nost jest „z vůle muže“ (Jan 1.), druhá z vůle Boží, jak nás Jakub skrze Ducha svatéhopoučuje: „On proto, že chtěl, zplodil nás.slovem pravdy“. (Jak. 1, 18.)

Z řečeného vysvítá, že Abel v přiroze-ném ohledu se od svého bratra Kaina ni-kterak nelišil. Ohledně jejich přirozenostinebo okolností, v nichž se oba nalézali, ne-bylo žádného rozdílu. Odkud však přec jentak veliký rozdíl? Odpověď jest tak jedno-duchá, jak jen evangelium milosti Boží jidovede udělat. Rozdíl nebyl v nich samých,ani v jejich přirozenosti, ani v jejich pomě-rech, nýbrž jedině a pouze v jejich obětech.To dělá celou věc nanejvýš jednoduchoupro hříšníka v pravdě usvědčeného, pro toho, kdo opravdu cítí, že jest účasten ne

57

jen padlé přirozenosti, nýbrž že i sám o sobě jest hříšný. Historie Abelova ukazuje pak takovému jedinou půdu, na níž se může k Bohu přiblížit, jakož i základ jeho po-stavení před Bohem i jeho poměru k Ně-mu. Poučuje jej zřejmě, že nemůže se při-blížiti k Bohu na základě něčeho, co bypřirozenosti lidské přináleželo, nýbrž že jedině mimo něho samého a jen v osoběi díle někoho jiného může hledati pravé avěčné základny svého spojení se svatým,spravedlivým a jedině pravým Bohem. Je-denáctá kapitola epištoly k Židům nám vševelice určitě, jasně a pochopitelně doka-zuje. „Věrou lepší oběť Bohu obětoval Abel,nežli Kain, skrze kterouž svědectví obdržel,že jest spravedlivý, jakž sám Bůh darůmjeho svědectví vydal. A skrze tu, umřev,ještě mluví.“ Zde se nám dostává poučení,že se tu nejedná nikterak o člověka, nýbržjedině o jeho „oběť“; nejedná se o obětu-jícího, ale o to, co obětuje. Zde spočíváveliký rozdíl mezi Kainem a Abelem. Čtenářnemůže býti ani dost pečlivý v chápání to-hoto bodu, neboť se v tom skrývá pravdaohledně postavení jednoho každého hříš-níka vůči Bohu. — Přikročme nyní k pro-zkoumání této obětě.

„Po mnohých pak dnech stalo se, žeobětoval Kain z úrody zemské obět Hospo-dinu. Ano i Abel také obětoval z prvoroze-ných věcí stáda svého, a z tuku jejich.I vzhlédl Hospodin na Abele a na obětjeho, na Kaina pak a na obět jeho nepo-hlédl.“ (Kap. 4, 3—5.) Toto místo jasně po-ukazuje na rozdíl. Kain obětoval Bohu ovoce

58

zlořečené země a to bez jakékoliv krve, kte-rá by mohla zlořečenství odstranit. Přinesl„nekrvavou oběť“ a sice jednoduše proto,že neměl žádnou víru. Kdyby měl víru, tuby jej už v oné ranné době tak poučila, že„bez krve vylití nebývá odpuštění vin.“ (Žid.9.) To jest veliká základní pravda. Kain bylhříšný a proto stála mezi ním a Bohemsmrt. Než ve své oběti nepodává žádnéhouznání této skutečnosti, nepřináší ve svéoběti žádný život, aby vyhověl požadavkůmsvatosti Boží, nebo vyjádřil tím svůj vlast-ní stav hříšníka. On jedná s Bohem zrovnatak, jako by si byli oba rovni a tudíž žeBůh také rád přijme, co on mu daruje z hří-chem poskvrněných plodů zlořečené země.

Všecko to a ještě mnohem více byloskryto v „nekrvavé oběti“ Kainově. Prozra-zoval úplnou nevědomost jak ohledně Bo-žích požadavků, tak i vzhledem k jeho vlast-ní povaze a jeho postavení jako zahynuléhoprovinilého hříšníka, jakož konečně i ohled-ně skutečného stavu té země, jejíž úrodyse opovážil obětovat. Snad se bude rozumptát: „Jakou přijatelnější oběť by mohl člo-věk přinésti, nežli to, co vyzískal prací rukou svých v potu svého obličeje?“ Taksmýšlí rozum i sám náboženský smysl člově-ka, ale Bůh usuzuje zcela jinak a víra zůstává vždy v souhlasu s myšleními Boží-mi. Bůh vyučuje a víra tomu věří, že jest zapotřebí, aby se obětoval život; jinak jest nemožné k Bohu přistupovati.

Tak i hnedle vidíme, sledujeme-li službuPána Ježíše, že kdyby On nezemřel na kří-

59

ži, bylo by všecko Jeho sloužení úplně bez-účelné ohledně položení základu našich vzta-hů k Bohu. Je to pravda, že On po celýSvůj život „chodil, dobře, čině“, ale byla to Jeho smrt, která roztrhla oponu na dvé, od vrchu až dolu. (Mat. 27, 51.) Nic jiného tak nemohlo učinit, než jen Jeho smrt. - A kdyby On byl až dosud zůstal zde chodě a dobře čině, tu by byla přece opona zůstala nedotknuta a bránila by modlitebníku vcházet do „svatyně svatých“. Toto nás nechává poznati falešnou půdu, na níž stál Kain jako obětující a jako velebitel. Hříšník, který přistupuje k Bohu, přinášeje nekrvavou oběť, aniž by dosáhl odpuštění, mohl býti obviněn z největší smělosti. Přičinil se ovšem aby připravil svou oběť, ale jakou cenu to mělo? Mohlo přičinění hříšníka odstranit zlořečenství a poskvrny hřícha? — Mohlo učinit zadost požadavkům nekonečně svatého Boha? Dokázalo poskytnouti vhodnou základnu ku přijetí hříšníka? Mohlo odstranit spra-vedlivý trest, jaký hříšníku přináležel? Dokázalo odejmout smrti osten nebo peklu jeho vítězství? Nic ze všeho toho! „Bez krve vylití nebývá odpuštění vin.“ Kainova „nekrvavá oběť“, jako všechny obětě toho druhu, nebyla jen bezcenná, ale podle úsudku Božího naprosto zavržení hodná. Dokazuje jeho úplnou nevědomost jak ohledně jeho vlastního stavu, tak i ohledně Boží bytosti. „Bůh nebývá ctěn, obsluhován lidskýma rukama, jako by něčeho potřeboval.“ Kain však se domníval, že na takový způsob může přistupovat k Bohu. A každý jen zevně náboženský člověk

60

smýšlí totéž. Kain měl po všecka staletímnoho milionů následovníků. Kainova boho-služba se rozšířila po celém světě. Je to bohoslužba každé neobrácené duše a je pěsto-vána od každého falešného náboženství podsluncem.

Člověk by rád udělal z Boha příjemce,místo dárce, ale to nejde. Neboť „blahosla-veněji jest dáti nežli bráti,“ a jistě že Bůh musí míti požehnanější místo. „A jistě beze všeho odporu menší od většího požehnáníbéře.“ „Nebo kdo prvé dal jemu?“ Bůhmůže přijmouti nejmenší dar od srdce, kte-ré poznalo hlubokost pravdy obsažené veslovech: „Z Tvého jsme vzali a dali jsmeTobě,“ ale jakmile se člověk osmělí považo-vati se za „prvního“ dárce, tu zní odpověďBoží: „Zlačním-li, nic tobě o to nedím.“(Žalm 50, 12.) „Aniž bývá ctěn lidskýmarukama, jako by něčeho potřeboval, poně-vadž on dává všechněm život i dýcháníi všecko.“ Naprosto nemožno, aby velikýdárce „všech věcí“ vůbec „něčeho potře-boval“. Vše, co my Jemu přinésti můžeme,jest díkůčinění; avšak toto musí býti přiná-šeno jen v plném a jasném vědomí, že všech-ny naše hříchy jsou odstraněny — to jestpravda, která může býti zase jen chápánau víře v moc dokonané oběti smíření.

Čtenář nechť se tu na okamžik pozastavía s modlitbou přečte si následující místaPísma svatého, v nichž najde jasně zdůraz-něnou pravdu ohledně postavení člověkapřed Bohem, jakož i pravého základu kuklanění se: Žalm 150.; Izai. 1, 11—18.; Skut.ap. 17. 22-34.

61

Sledujme nyní oběť Abelovu: „Ano,i Abel také obětoval z prvorozených věcístáda svého a z tuku jejich.“ (Kap. 4, 4.)Jinými slovy vstupuje skrze víru ve vzne-šenou pravdu, že skrze krvavou oběť lzek Bohu přistupovati; že hříšník může smrtněkoho jiného postaviti mezi sebe a násled-ky svých hříchů, a že požadavkům přiroze-nosti Boží a vlastnostem Jeho bytosti můžebýti zadost učiněno skrze krev bezúhonnéobětě (k naplnění Božích požadavků i po-třeb hříšníka). To je, nejstručněji vyjá-dřeno, naučení kříže, v němž jedině nalézá svědomí hříšníka odpočinutí, protože Bůh v tom byl dokonale oslaven.

Každý od Boha usvědčený hříšník musípociťovat, že smrt i soud, jakožto „zaslou-žená odplata jeho činů“ jej očekává — osud,který svým vlastním přičiněním nezmění.Může se namáhat a snažit jak chce, můžei v potu tváře své vyzískat oběť nějakou,může činit sliby a dělat dobrá předsevzetí,může změnit i způsob života a povahu svouzušlechtit. Může býti střídmý, mravný aupřímný a dle lidského úsudku i nábožný,může čísti bibli, ač bez živé víry, modliti se i kázati, zkrátka může něco nebo všeckodělat, co je v lidské moci — než vzdorvšemu tomu ho očekává „smrt a soud“.Nedokáže rozptýlit obě tato mračna, na je-ho obzoru se stahující. Tam stojí obě a člověk jest toho dalek, aby je mohl svým přičiněním odstranit, proto mu nezbývá nic jiného, než v smutné předtuše vyčkat okamži-ku, kdy se snesou na jeho vinou obtíženouhlavu. Pro hříšníka jest nemožné svými

62

vlastními skutky přenésti se v životě a plesu na druhou stranu „smrti a soudu“, baprávě jeho skutky jsou to, které ho činíjen tím nezpůsobilejším pro svou hroznou skutečnost.

Než zde je právě bod, kde kříž nastupu-je. V kříži může usvědčený hříšník spatřovat Boží péči o celou jeho vinu a o všechny jeho potřeby. Zde také může vidět, jak smrt a soud jsou úplně z jeviště odstraněny a život i sláva na jejich místo postaveny.Kristus, pokud se týče věřícího, odstranilvyhlídku na smrt a soud a jejich místo vy-plnil životem, spravedlností a slávou. „Za-hladil smrt, život pak na světlo vyvedl i ne-smrtelnost skrze evangelium.“ (II. Tim. 1,10.) On Boha oslavil v tom, že odstranil to,co by nás bylo navždy dělilo od Jeho svaté,a blahoslavené přítomnosti. „Ale nyní jed-nou při skonání věků zjeven jest na shla-zení hřícha skrze obětování sebe samého.“(Žid. 9, 26.) Toto vše se nám jeví v „lepšíoběti“ Abelově. Abel se nikterak nesnažilzakrýt pravdu ohledně svého skutečnéhostavu ani se nezpouzel zaujmouti místo,jaké mu jako hříšníku přináleželo, aniž po-mýšlel na to, jak by ostří kroužícího mečeodstranil a vynutil si návrat k stromu ži-vota, nebo aby si dovolil přinésti „nekrva-vou oběť“ a postavit před Boha ovoce zlo-řečené země. On zaujal pravé místo hříšníkaa jako takový postavil smrt své obětě mezisebe a své hříchy i mezi své hříchy a sva-tost Boha nenávidícího hřích. To bylo zcelajednoduché. Abel zasluhoval smrt a soud,ale on našel zástupce.

63

Tak je tomu i s každým ubohým, bez-mocným, sebe sama odsuzujícím a od svéhosvědomí usvědčeným hříšníkem. Kristus jest jeho zástupcem, jeho výkupné, jeho vznešená oběť, jeho všecko. Tu pocítí jako Abel, že ovoce země nemůže mu býti nikdy k užitku, i kdyby přinesl Bohu to nejkrásnější ovoce země, že přec jen by mu zůstalo vinou potřísněné svědomí, neboť „bez krve vylití nebývá odpuštění vin.“ Nejušlechtilejší ovoce i nejvonnější, ve vší plnosti a nadbytku darované kvítí nebudou moci nikdy odstranit ani jediné poskvrny svědomí. Nic jiného než jen dokonalá oběť Syna Božího může dáti svědomí odpočinutí. Všichni, kteří u víře chápou tuto božskou pravdu, okouší pokoje, jaký svět dáti ani vzíti nemůže. Víra jest ta, která uvádí duši do vlastnictví a požívání tohoto pokoje. „Ospravedlnění tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista.“ (Řím. 5, 1.) — „Věrou lepší oběť Bohu obětoval Abel, nežli Kain.“ (Žid, 11,4.)

To však není věcí citu, jak by mnozíchtěli z toho mít; zde se jedná jedině o ví-ru způsobenou v duši hříšníka skrze mocDucha svatého v dokonanou skutečnost. Ta-to víra jest veskrz rozdílná od pouhýchcitů srdce, nebo souhlas rozumu. City ne-jsou žádná víra a souhlas rozumu není prá-vě tak žádná víra, ačkoliv by mnozí chtěliz ní udělat jen pouhý souhlas rozumu přijistých tvrzeních, něco za pravdu mít. Jakhrozný je takový omyl! To dělá víru věcíčistě lidskou, kdežto ona je veskrz božskýmpravidlem, které ji staví jaksi na roveň

64

člověku, ve skutečnosti však přichází jediněod Boha. Víra není věcí dneška nebo zítřka.Je to nepomíjitelné pravidlo, vyplývající zvěčného zdroje, z Boha samého. Víra obsa-huje pravdu Boží a přenáší duši v Jehopřítomnost.

Pouhé city a pouhé doznávání nemo-hou se nikdy vznésti nad pramen, z něhožvyvěrají a tento pramen jest lidské já. Kdež-to víra má co dělat s Bohem a Jeho věč-ným slovem a jest živým svazkem, spoju-jícím srdce s Bohem, který ji daroval. Nej-silnější lidské city i nejušlechtilejší lidské pocity nedokážou spojit duši s Bohem. Tyto nejsou ani božské ani věčné, nýbrž lidské a proměnlivé. Podobají se zázračnému břečťanu Jonášovu, který za jedinou noc vyrostl a jedné noci uschl. Ne tak víra. Toto vzácné pravidlo má účast na celém díle, na vší moci a skutečnosti zdroje, z něhož vyplývá, jakož i na předmětu, o který se jed-ná. Ospravedlňuje duši (Řím. 5, 1.); očišťuje srdce (Sk. ap. 15, 9.); jest skrze lásku dělající (Gal. 5, 6.); přemáhá svět (I. Jan 5, 4.). City a domněnky nemohou nikdy takových výsledků dosáhnouti. Ty náleží lid-ské povaze a zemi, kdežto víra přináležíBohu a nebi; obírají se také sami sebou,kdežto víra obírá se Kristem; hledí také dosebe a dolů, kdežto víra hledí mimo sebea vzhůru; ony nechávají duši v temnotácha pochybnostech, kdežto víra vede k svět-lu a pokoji; mají též co činit jen se svýmvlastním proměnlivým stavem, kdežto víramá co dělat jedině s neproměnlivou pravdouBoží a s věčně platící obětí Kristovou.

65

Není pochyby, že i víra vyvolá city a pocity a to křesťanské city a pravé pocity, ale ovoce víry nesmí býti nikdy zaměňováno s vírou samou. Nejsem ospravedlněn pro své city, ani pro víru a city, nýbrž jedině z víry. A proč? Protože víra věří Bohu. Mluví-li, ona Ho béře za slovo; ona se chápe Jej, tak jak se sám zjevil v osobě a díle Pána Ježíše Krista. To je život, spravedlnost i pokoj. Boha uchopit tak jak jest, znamená souhrn všech přítomných i věčných požehnání. Nalezne-li duše Boha, pak nalezla vše, čehokoliv jí zapotřebí zde nebo v budoucnu, avšak Bůh může býti poznán jedině v Jeho vlastním zjevení se, jakož i skrze víru, kterou On sám dává, která ostatně hledá vždycky Boží zjevení jako svůj vlastní předmět.

Takovýmto způsobem můžeme poněkud vniknouti ve význam i sílu výpovědi: „Vírou lepší obět Bohu obětoval Abel, nežli Kain.“ Kain neměl žádné víry a proto přinesl nekrvavou oběť. Abel měl víru a proto obětoval jak „krev“, tak i „tuk“, kteréžto obě věci obrazně znázorňují přinesení života, jakož i vzác-nost osoby Kristovy. — „Krev“ představuje prvnější, „tuk“ poslednější. Ani krev, ani tuk nesměly podle Mojžíšova ustanovení býti požívány. Krev je život a člověk pod zákonem neměl žádného nároku na život. V 6. kap. evang. Janova jsme však poučeni, že nebudeme-li jísti krve, nebudeme míti v sobě žádného života. Kristus jest ten život. Mimo Něho není ani jiskérky života. Mimo Krista jest vše mrtvé. „V Něm život byl“ a jinak v nikom.

66

Na kříži pak vydal On Svůj život a to-muto životu byly připočteny naše hříchy,když On požehnaný pněl na dřevě kříže.Když pak položil život svůj, tu odstranili hřích vložený na něj, takže ve skutečnostibyl hřích odstraněn a zůstal pohřben v Je-ho hrobě, z něhož On tak vítězně vstalv moci nového života — života, s kterýmprávě tak určitě je spravedlnost spojena,jako byl hřích připočten na kříži životu,který tam byl vydán. Pečlivé uvážení oboubodů přinese duším našim prohloubení vě-domí o dokonalosti odstranění hříchů našichskrze smrt Kristovu; a my víme, že všecko,cokoliv k tomu směřuje, musí nepochybněsloužiti k dokonalejšímu utvrzení našeho po-koje i k působivějšímu oslavení Krista, cožjest spojeno s naším svědectvím a s našíslužbou.

V historii Kaina a Abele jsme již pouká-zali na jeden bod velice zajímavý i důleži-tý, totiž na úplné ztotožnění každého z nichs obětí od něho přinesenou. Není možné,aby čtenář věnoval dost pozornosti tomutopředmětu. V jednom i v druhém případěnejedná se o obětující osobu, nýbrž jediněa pouze o výraz jeho obětě. Proto čtemeo Abelovi, že Bůh „darům“ jeho svědectvívydal. Nevydal svědectví o Abelovi, aleo oběti jeho a toto označuje jasně pravýzáklad pokoje a přijetí věřícího u Boha.

V našich srdcích jest ustavičná náklon-nost svůj pokoj i své přijetí zakládat načemkoliv v nás nebo na nás samých, ačkolivbychom chtěli doznat, že toto něco bylozpůsobeno od Ducha svatého. Proto ono

67

ustavičné hledění v sebe sama, kdežto Duchsvatý nás stále chce vésti k hledění navenek. Pro věřícího nestává otázky: „Cojsem já?“ nýbrž: „Kdo jest Kristus?“ Při-šel-li k Bohu ve jménu Ježíšovu, pak jests Ním úplně učiněn za jedno a v Jehojménu byl přijat; a proto nemůže býti ni-kdy zavržen jako i Ten ne, v jehož jméněbyl přijat. Nežli by mohla býti vyzvednutaotázka ohledně nejmdlejšího věřícího, mu-sela by býti vyzvednuta ohledně Krista sa-mého. Poněvadž toto pak jest zřejmě ne-možné, spočívá bezpečí věřícího na zákla-dě, jenž nemůže býti ničím otřesen. V soběsamém jest ubohý, bezcenný hříšník, při-chází-li však ve jménu Kristovu, tu jestspojen s Kristem, jest v Kristu a jako Kri-stus přijat a v tentýž „svazek života“ s Kri-stem uzavřen. Bůh nesvědčí o něm, nýbrž o jeho daru, a jeho dar jest Kristus. Všeckoto jest nanejvýš uklidňující a potěšující. Je to naší blaženou předností, býti v důvěře víry způsobilými, každou obžalobu a každého žalobce umět odkázat na Krista a Jehodokonanou oběť smíření. Všecka naše sílajest v Něm, v Něm chlubíme se po celýden. Nespoléháme na sebe sama, naše dů-věra jest v Něho, kterýž za nás všeckovykonal. My lpíme na Jeho jméně, spolé-háme na Jeho dílo, obdivujeme Jeho osobua očekáváme Jeho příchod.

Než tělesná mysl ukazuje ihned své ne-přátelství k této pravdě, jaká srdce věřícíhotolik potěšuje a uspokojuje. Tak tomu bylo i u Kaina. „Protož rozlítil se Kain náram-ně, a opadla tvář jeho.“ (Kap. 4, 5.) To,

68

co Abele naplňovalo pokojem, naplňovaloKaina zuřivostí. Kain ve své nevěře opo-vrhoval jedinou cestou, na níž může hříš-ník přijíti k Bohu. Zdráhal se obětovatikrev, bez níž není žádného odpuštění vin,a pročež také ani ve svých hříších při-jat nebyl, kdežto Abel ve svých darechbyl příjemný, „rozlítil se náramně a tvářjeho opadla“. A přec, jak by mohlo býti ji-nak? Bůh nemohl Kaina v jeho hříších při-jmouti a Kain nechtěl přinésti krev, kterájedině smíření přináší. Proto byl zavržena jako zavržený přináší na svých cestáchovoce zhoubného náboženství. On proná-sleduje a vraždí pravého svědka, přijatéhoa ospravedlněného Abele, muže víry; av tomto skutku ukazuje se jako vzor apředchůdce všech stoupenců falešného ná-boženství všech dob. Za všech časů a nakaždém místě byli lidé ochotní k pronásle-dování z příčin víc náboženských, než z ja-kýchkoliv jiných. Je to způsob Kainův. Do-konalé, úplné ospravedlnění, bezpodmíneč-né ospravedlnění jedině z víry činí Bohavším a člověka ničím. A to člověk neobli-buje; vždyť je to příčinou opadnutí jehotváře a jeho rozlítění se. Ne však že byměl nějakou příčinu pro svůj hněv, neboť,jak jsme viděli, nejedná se nikterak o člo-věka, nýbrž jen o stanovisko, jaké k Bohuzaujímá. Kdyby se přijetí Abele zakládalona něčem při něm samém, pak by hněv Kai-nův a opadnutí tváře jeho mělo ještě ně-jaké ospravedlnění; že však byl přijat vý-hradně na základě své obětě a Bůh ne jemu,nýbrž jeho darům dal svědectví, proto chy-

69

běl hněvu Kainovu každý opravdový pod-klad. To vysvítá také jasně ze slov Hospo-dinových: „Zdaliž nebudeš příjemný, bu-deš-li dobře činiti?“ Dobře činiti vztaho-valo se na oběť. Abel udělal dobře, že seskryl za přijatelnou oběť; Kain však udělalzle, že přinesl oběť bez krve a všecko jehonásledovní chování se bylo jen nutným vý-sledkem jeho falešné bohoslužby.

„I mluvil Kain k Abelovi bratru svému.Stalo se pak, když byli na poli, že povstavKain proti Abelovi bratru svému, zabil jej.“(Kap. 4, 8.) Tak tomu bývalo vždycky. Po-kolení Kainovo pronásledovalo a stále vraž-dilo pokolení Abelovo. Člověk a jeho ná-boženství a víra a její zbožnost, si zůstalivšech časů vždy stejné, a kdekoliv se setká-vali, vždycky z toho býval boj.

Proto jest dobré, rozumíme-li tomu, ževražda Kainova byla pravý následek, přiro-zeným ovocem jeho falešné bohoslužby. Zá-klad byl špatný a na něm zbudovaná bu-dova nebyla méně špatná. Také nepřestaljen na vraždě, ale uslyšev o tom rozsudekBoží, z neznalosti Boha nevěře v odpuštěnípozoufav, vzdálil se z Jeho požehnané pří-tomnosti a vystavěl město. V jeho rodiněnalézáme pěstitele užitečných a zpříjemňu-jících umění: rolníky, hudebníky a kovo-dělníky. Z nevědomosti o Boží povaze po-važoval svůj hřích za příliš veliký, než abymu mohl býti odpuštěn. Ne že by byl sku-tečně poznal svůj hřích, ale že byl nevě-domý o Bohu; vždyť právě jeho myšlenío Bohu zjevuje dokonale hrozné ovoce hříš-ného pádu. Nežádal si žádného odpuštění,

70

protože neměl žádné touhy po Bohu. Ne-měl žádného pravého pochopení svého sta-vu, žádné touhy po Bohu, žádného ponětío poměru hříšníka k Bohu a o půdě, nakteré se hříšník k Němu přiblížit může.Bylť veskrz zkažený a na úplně převrácenécestě. Měl také jen jedno přání, dostat sez přítomnosti Boží pryč a ztratit se ve světě a jeho tužbách. Mínil, že může žít docela dobře bez Boha a proto začal jak nejlépe uměl, svět vyzdobovat, aby z něho udělal poutající místo a sebe sama v něm zna-menitým mužem, ačkoliv v očích Božíchbyl svět pod zlořečenstvím a on sám „tulá-kem a běhounem“.

To byla „cesta Kainova“ a po této cestěspějí nyní milionové, kteří dle své povahynikterak nepostrádají náboženského živle,ale rádi Bohu něco obětují, rádi pro Něhoněco udělají a ochotně mu přinášejí vý-sledky práce své. Než ruka v ruce se všímtímto jde horlivá snaha, svět zušlechtit, ži-vot učinit v každém ohledu příjemný a je-viště okrášlit nejkrásnějšími barvami. Ó, jaknaprosto nezná člověk sám sebe a jak ne-vědomým jest o Bohu! Boží spasitelný pro-středek očišťující jest zavržen a na jehomísto postaveno lidské úsilí, polepšová-ní. To je „cesta Kainova“, (Juda 11.)

Čtenář se potřebuje jen kolem sebeohlédnout, aby viděl, jak tato cesta nabýványní převahu. Ačkoliv i svět jest potřísněnkrví „většího“ než byl Abel, krví Krista sa-mého, přec vidí, jak si ho člověk snažíudělat příjemným místem k přebývání! Jako

71

za dnů Kainových líbezné tóny, hrajících naharfu a nástroje hudebné měly v uchu člo-věka přehlušit hlas krve Abelovy, tak jesti nyní ucho lidské naplněno jinými zvuky,než těmi vycházejícími z Golgaty a jehooko jest na jiné předměty upřeno, než naKrista ukřižovaného. Také i nyní uvádívšechny síly ducha svého v činnost, abypřeměnil tento svět v pařeniště, v němž byzrály v nejrozmanitějších formách všechnyony plody, po nichž lidská přirozenost takprudce se žene. Nejen že to odpovídá sku-tečným potřebám člověka, jako stvoření, alevynalézavá vynikající vlastnost lidského du-cha jest také ustavičně činná, vynalézat vě-ci, které sotva že je oko uvidí, srdce si jižžádá; ba nejen žádá, ale představuje si, žeby život bez nich byl nesnesitelný. Tak např. ještě před nedávnem věnovali lidé ochot-ně tři až čtyři dny na cestu ve vzdále-nosti sto kilometrů; dnes však se tam do-stanou za méně než tři, čtyři hodiny a přecsi stěžují, opozdí-li se jejich příjezd o pět nebo deset minut. Vskutku, člověk chcebýti zbaven obtíží života, musí cestovat bezúnavy a slyšet novinky, aniž by jeho trpě-livost byla při tom zkušována. Klade že-lezné kolejnice po i pod zemí a telegrafnídráty na dno moře, jako by chtěl svýmvlastním způsobem přivolat onu vznešenoua blaženou dobu, kdy „moře již nebude“.*)

*) Pán použije ovšem všech těchto vymoženostík provedení Svých milostivých záměrů a Páně slu-žebníci smí jich volně použíti; ale to vše nám ne-překáží k poznání ducha, z kterého vyšly, a který jeoznačuje.

72

Ve spojení s tímto vším stává množstvítak zvaných náboženství. Než ó! jest ažpříliš oprávněné podezření, že velice mno-hé z toho, co platí za náboženství, tvoří jenšroub ve velikém stroji, zhotoveném ku po-hodlí a ku povznesení člověka. Povšechněnechce býti člověk bez náboženství, to bybylo proti dobrému tónu. Proto je ochotenvěnovat sedminu času náboženství, nebo jakto rád sám označuje, svým věčným zájmům;však mu přec jen zbývá šest sedmin k po-užití pro své časné zájmy. Ale ať si jižpracuje pro čas nebo věčnost, ve skuteč-nosti to dělá pro sebe samého. To je„cesta Kainova“. Nechť to čtenář dobře uvá-ži! Kéž vidí, kde tato cesta začíná, kam vedea kde končí!

Jak zcela jiná jest cesta pro člověka víry! Abel pociťoval zlořečenství a uznával ho.Viděl poskvrnu hřícha a ve svaté síle víryobětoval to, co tomu úplně a podle Božíhozpůsobu odpovídalo. Hledal a nalezl útoči-ště v Bohu samém a místo, aby stavěl městona zemi, nalezl jen hrob v jejím lůně. Země,která na svém povrchu zjevovala duchai působení Kainovo se vší jeho rodinou, bylave svém lůně poskvrněna krví muže spra-vedlivého. A nechť jen uváží, ať člověksvětský, ať člověk Boží anebo světsky smý-šlející křesťan: tato země, po níž putujemejest potřísněná krví Syna Božího! Tatážkrev, která církev ospravedlňuje, zatracujesvět. Oko víry spatřuje temný stín, jaký křížKristův vrhá na všechen lesk a všechnuslávu tohoto světa. „Způsob tohoto světapomíjí.“ Co se pak nynějšího jeviště týče,

73

tu brzo všechno pomine. „Cestu Kainovu“vystřídalo hnedle ve své dokonalé formě„poblouzení Balámovo“ a toto zase „odpí-rání roty Chóre“ a pak? — Propast otevře ústa svá, aby pozřela bezbožné a pak je zase otevře, aby je vydala „mrákotám tmyna věčnost“. (Jud. 13.)

Ku potvrzení předcházejícího zahleďmese nyní na obsah páté kapitoly; najdemev ní pokořující svědectví o slabosti člověka,jakož i jeho poddanost pod moc smrti.Nechť je živ i sta let a „plodí syny a dcery“,než konec historie vždycky vyzní: „i ze-mřel“. „Smrt panovala od Adama až poMojžíše“ a zase: „Uloženo jest lidem jednouumříti.“ Tomu se člověk nevyhne. Ani pa-rou, ani elektřinou, neb čímkoli jiným, cojest v jeho moci, nedokáže odejmout smrtijejí hrozný osten. Je mu nemožným odstra-niti rozsudek smrti, byť se jeho životutvářel sebe příjemněji, pohodlněji a buj-něji.

Než, odkud přišla tato podivná, obávanávěc, smrt? Apoštol Pavel nám dává odpo-věď: „Skrze jednoho člověka hřích nasvět všel a skrze hřích smrt.“ (Řím 5, 12.)Zde máme důvod smrti. Přišla skrze hřích.Hřích přetrhl svazek, jímž bylo stvořeníspojeno s živým Bohem a když se totostalo, byl člověk vydán v moc smrti, kterousetřásti nebylo v jeho moci. A právě totojest jeden z mnoha důkazů o naprosté ne-způsobilosti člověka k setkání se s Bohem.Není žádného obecenství mezi Bohem a člo-věkem mimo toho v moci života; a poně-vadž se člověk nalézá v moci smrti, tu při-

74

rozeně jest každé obecenství vyloučeno. Ži-vot nemůže míti právě tak žádného obecen-ství se smrtí, jako světlo se tmou, nebosvatost s hříchem. Člověk musí se setkatis Bohem na zcela nové půdě a na zcela no-vém podkladě, totiž na podkladě víry. A tatovíra činí jej způsobna nejen uznat své vlast-ní postavení, jako „prodaný pod hřích“ atím i smrti propadlý, ale i současně poznatBoží charakter, jako dárce nového, nad mocísmrti triumfujícího života, dávajícího život,který nemůže býti nikdy ani od nepřítelenapaden, ani námi samými ztracen.

To jest to, co vyznačuje jistotu životau věřícího, Kristus jest jeho život: z mrtvýchvstalý, oslavený Kristus, vítěz nade vším, coby mohlo býti proti nám. Život Adamův bylzaložen na jeho poslušnosti a proto takébyl tento život jeho neposlušností ztracen.Kristus však, který měl život sám v sobě,přišel na tento svět a vyšel vstříc dokona-lým způsobem všem okolnostem hřícha lid-ského, ať už se projevoval tento jakkoliv.A tím, že se poddal smrti, zničil toho, kterýměl moc nad smrtí a stal se v z mrtvých-vstání životem i spravedlností všem, kteřívěří v Jeho slavné jméno.

Je nemožné, aby se satan mohl tohoto ži-vota dotknouti, jak ohledně jeho zdroje,jeho průlivu, jeho moci, jeho rozsahu, taki jeho trvání. Bůh jest jeho zdrojem,z mrtvých vstalý Kristus jeho průlivem,Duch svatý jeho mocí, nebe jeho rozsahema věčnost jeho trváním. Pro každého, kdotento život má, jest proto nyní všecko změ-něno, ačkoliv v jistém smyslu musí býti

75

stále ještě řečeno: „Uprostřed života jsmeve smrti“, přec zase v jiném smyslu můžebýti řečeno: „Uprostřed smrti máme život.“V onom oboru, do něhož z mrtvých vstalýKristus uvedl lid svůj, nepanuje žádná smrt.Jak by to bylo také možné? Neodstranil Onsmrt? Smrt nemůže býti v stejné době apro tentýž lid odstraněna a současně pano-vat. Slovo Boží nám však praví, že je od-straněna. Kristus odstranil smrt z jeviště anaplnil ho životem, a proto není smrt, alesláva, která věřícího očekává. Smrt má zasebou a to pro vždy. Budoucnost zjevujemu slávu beze stínů. Jeho údělem můžesnad býti zesnouti, „v Ježíši zesnouti“, aleto není smrt. Pouhá skutečnost rozdělenía býti u Krista, nemění nikterak něco nazvláštní naději věřícího, že se setká s Pá-nem v povětří a bude vždycky u Něho, jsaJemu podoben.

Velice krásné objasnění této pravdy na-lézáme v historii Enochově, která tvoří je-dinou výjimku u pravidla této páté kapitoly.Pravidlo zní: „i umřel“ — a výjimka: „neboBůh ho vzal“. „Věrou Enoch přenesen jest,aby neviděl smrti, a není nalezen, protožejej Bůh přenesl. Prvé zajisté, než jest pře-nesen, svědectví měl, že se líbil Bohu.“ (Žid.11, 5.) Enoch byl „sedmý od Adama“, a jevelice zajímavé vidět, jak smrt nemohlatriumfovat nad „sedmým“, nýbrž jak vzhle-dem k němu se v to vložil Bůh a učinil hoznamením Svého slavného vítězství nad všímocí smrti. Je to nanejvýš blahodárně pů-sobící na srdce, četlo-li šestkrát smutnouzprávu: „i zemřel“, objeví-li u sedmého,

76

že nezemřel. A pátráme-li po příčině, tu zníodpověď: „skrze víru“. Enoch žil u víře vesvé přenesení a chodil tři sta let s Bohem.To oddělovalo ho praktickým způsobem odvšeho, co jej obkličovalo. Chodění s Bohemstaví nepochybně jednoho každého mimookruh smýšlení tohoto světa. Enoch totouskutečňoval, neboť za jeho dnů zjevovalse duch světa a protivil se, jako nyní, vše-mu, co bylo od Boha. Muž víry pociťoval,že s tím světem nic jiného nesvede, než abyv něm vydával ustavičné svědectví o mi-losti Boží a budoucím soudu. Synové Kaino-vi mohli si vyplýtvat své síly v marnémpokuse k polepšení zlořečeného světa;Enoch nalezl lepší svět a žil v síle jeho.*)Jeho víra nebyla mu darována k tomu, abysvět polepšoval, ale aby chodil s Bohem.

A dále, jak duchaplná jsou slova: „Chodilstále s Bohem“! Jaké oddělení a sebeza-pření, jaká svatost a mravní čistota, jakámilost a tichost, jaká pokora a něžnost apřec jaká zase horlivost a jaká energie, jakátrpělivost a shovívajícnost, jaká věrnost anezvratná pevnost projevuje se v těchtoněkolika slovech! „Chodit s Bohem“, to uza-vírá v sobě vše, co přináleží k božskémuživotu, ať už činně nebo trpně. To obsahujepoznání Boží povahy, jak ji sám zjevil, jakoži pochopení blízkých vztahů, v nichž sik Němu stojíme. Není to pouze život dleustanovení a předpisů, ani určení pravidel

*) Je zřejmé, že Enoch nic neznal o usilování mno-hých křesťanů, kteří chtí „z obou světů, pokudmožné mnoho získati“. Pro něho byl jen jeden svět,a tak tomu má býti i u nás.

77

jednání, ani předsevzetí, sem jíti a tam jíti, toto nebo ono dělat. Chodit s Bohem znamená mnohem více nežli jenom to; ba, tonás často vystavuje převrácenému posuzování od lidí, a často i našich bratří, nechodí-li tito s Bohem. Jednou nás obviní, že děláme příliš mnoho, jindy zase, že děláme příliš málo. Než víra, která uzpůsobuje, „chodit s Bohem“, činí též způsobna k správnému posouzení ceny lidských myšlení.

Máme tudíž v Abelovi i Enochovi neoce-nitelné poučení jak ohledně obětě, na nížvíra spoléhá, tak i ohledně vyhlídky, jakounaděje již nyní předem okouší, kdežto „cho-dění s Bohem“ v sobě soustřeďuje všeckyjednotlivosti, nalézající se mezi oněmi obě-ma body v praktickém životě. „Milosti i slá-vy Hospodin udílí“, a mezi milostí, kterájiž zjevena a slávou, která teprv zjevena býti má, stojí blažená jistota toho, že „a-niž odepře čeho dobrého chodícím v upřímnosti.“ (Žalm 84, 12.)

Bylo již často řečeno, že „kříž a příchodPáně tvoří zevní konce jsoucnosti církve“;a tyto body jsou obrazně znázorněny v obě-ti Ábelově a vytržení Enocha. Církev má svédokonalé ospravedlnění ve smrti a z mrtvých-vstání Krista, proto očekává den, kdy Onpřijde a vezme jí k sobě. Ona očekává:„duchem, z víry naděje spravedlnosti“. (Gal.5, 5.)

Čtenář nechť se vynasnaží, aby měl v tom-to ohledu úplné jasno. Mnozí vykladači pro-rocké pravdy rozšiřují smutné omyly, poně-vadž nepoznali zvláštní postavení církve, její podíl a její naději. Ve skutečnosti

78

nakupili tolik temných mraků a husté mlhykolem „jasné hvězdy jitřní“, této zvláštnínaděje církve, že mnozí věřící nynější dobyzdají se býti nezpůsobilí povznésti se nadnaději bohabojného ostatku Izraele, kterávrcholí v spatření vyjití „slunce spravedl-nosti a zdraví na paprscích jeho.“ (Mal. 4.)Ba, více ještě než to. Velmi mnozí jsou při-praveni i o mravní sílu, vyplývající z nadějezjevení se Krista, protože byli vedeni k to-mu, aby pozorovali mnohé události a po-měry, které mají předcházet okamžik Jehopříchodu pro církev. Návrat Židů, odhaleníobrazu Nabuchodonozorova, jakož i zjeve-ní člověka hřícha bývá označováno jakověci, které se udály před příchodem Krista,kdežto z mnohých míst Písma svatého No-vého zákona lze velmi snadno dokázati pra-vý opak, kdyby zde k tomu bylo vhodnémísto.

Církev bude, tak jako Enoch byl, z obkli-čujícího jí zlého vytržena a ochráněna před přicházejícím zlem. Enoch nebyl zde pone-chán, aby viděl vyvrcholení zla světa a vy-lití proto soudu Božího. Neviděl tudíž,jak „protrženy jsou všecky studnice propa-sti veliké“; ani jak „průduchové nebeštíotevříni jsou“. Byl vzat prvé nežli se tytověci přihodily, a proto se jeví oku víry ja-ko krásné předzobrazení těch, kteří „ne všickni zajisté zesneme“, kteří však „všickni proměněni budeme, pojednou, v okamžení k zatroubení poslednímu“. (I. Kor. 15,51.52.) Vytržení, ne smrt, to byla naděje Enochova, a dle slov apoštolských jest i nadějí círk-ve: „a očekávali Syna Božího s nebe“. (I.

79

Tes. 1,10.) Tomu může nejprostší a neučený věřící rozumět a radovat se z toho, a můžetaké v jisté míře této síly okoušet a zje-vovat jí. Snad nebude způsobilý, aby pro-roctví důkladně prohloubal, ale může, slávaBohu za to, okoušet požehnání, pravdivost,potěšení, povznášející a oddělující moc tétonebeské naděje, která mu přináleží, jakožtoúdu onoho nebeského těla, církve. A tatonaděje nepozůstává v spatření „slunce spra-vedlnosti“, jakkoliv požehnaném na svém místě, nýbrž mnohem více v spatření „hvězdy jasné jitřní“. (Zj. 22,16.) A jako v přirozeném světě bývá viděna jitřenka od těch, kteří její vyjití očekávají, prvé nežli slunce vychází, tak i Kristus, jako jitřenka, bude spatřín od církve věřících, dříve ještě, nežli ostatek Izraele spatří paprsky slunce.

KAPITOLA 6.-9.

Přicházíme nyní k nanejvýš důležitému, ostře vyznačenému oddílu této knihy. Enoch zmizel z jeviště. Jeho cesta, jako cizince na zemi, zakončila jeho vtržením do nebe. Byl vzat prve nežli zlo svůj vrchol dosáhlo a Boží soud nadešel. Jak malý vliv na svět mělo je-ho chodění s Bohem i jeho vzetí pryč, uka-zují nám oba první verše 6. kapitoly: „Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim zrodily, že vidouce synové Boží dcery lidské, any krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, kteréž oblibovali.

Smíšení toho, co je z Boha, s tím, coz lidí jest, jest obzvláštní forma zla a

80

velice působivý umělý úskok v rukou satana kuzmaření svědectví o Kristu na zemi. Takovésmíšení jeví se mnohdy jako něco žádosti-vého; jak často budí domněnku rychlejšíhorozšíření toho, co z Boha jest, jakož i plněj-šího a mocnějšího se vylévání božskéhovlivu na odiv jiným; může konečně vypadatjako něco, z čeho se lze spíš radovat, nežnad tím bědovat. Než náš úsudek v tétověci závisí jedině a pouze od hlediska, z ně-hož my vše pozorujeme. Hledíme-li na tov světle přítomnosti Boží, tu věru nemůžemev tom spatřovat žádnou přednost, směšuje-lise lid Boží s lidem tohoto světa, nebo je-lipravda Boží zničena lidskými příměšky. Tonení Boží způsob k šíření pravdy, nebo pod-porování zájmů těch, kteří by měli zde nazemi zaujmout místo svědectví pro Boha.Boží zásada jest: oddělení od všeho zléhoa tato zásada nemůže býti nikdy porušenabez vážného porušení pravdy.

Oddíl, který právě uvažujeme, nám jasněukazuje, jak spojení „synů Božích s dce-rami lidskými“ mělo nejsmutnější následky.Ovšem dle lidského úsudku mělo ovoce to-hoto spojení neobyčejně krásný vzhled, ne-boť o dětech těchto manželství čteme: „Tojsou ti mocní, kteříž zdávna byli, muži naslovo vzatí“ (6, 4.). Než úsudek Boží znělzcela jinak. On nehledí, nač člověk hledí.Jeho myšlení nejsou naše myšlení. „VidělHospodin, an se rozmnožuje zlost lidská nazemi a že by všeliké myšlení srdce jejichnebylo než zlé po všecken čas“ (v. 5.).„Než zlé“ — „zlé po všechen čas“, to bylstav člověka před Bohem jako následek

81

smíšení svatého s nesvatým. Tak tomu budevždycky. Neuchová-li si símě svaté svoučistotu, tu ohledně svědectví na zemi jestvšecko ztraceno. První úsilí satanovo bylov tom, aby umrtvením svatého semene zma-řil předsevzetí Boží; a když to selhalo, snažil se dosáhnouti svůj cíl tak, že ho zničil.

Jest nanejvýš důležité, aby čtenář jasněchápal úmysl, povahu a výsledek tohoto spo-jení „synů Božích“ s „dcerami lidskými“. V našich dnech se ukazuje nebezpečná snaha k dosažení sjednocení za cenu pravdy. Mějme se před tímto nebezpečím pečlivě na pozoru. Pravé sjednocení nesmí býti nikdy dosahováno na úkor pravdy. Heslem věrného křesťana musí znět: „pravdu za každou cenu“! Možno-li spojení dosáhnouti touto cestou, tím lépe; ale „pravdu za každou cenu!“ Kdežto nesprávná povolnost praví: „spojení za každou cenu“! Možno-li na této cestě podržet pravdu, tím lépe; „ale spojení za každou cenu!“ *) Samozřejmě, že nemůže býti žádného pravého svědectví tam, kde se pravda opustila a proto i u předpotopního světa vidíme, jak smutné spojení mezi svatým a nesvatým, mezi tím co bylo z Boha a co z lidí, mělo jen za následek dopomoci zlu k jeho vyvrcholení a pak přivolat soudy Boží.

„Tedy řekl Hospodin: Vyhladím z zeměčlověka kteréhož jsem stvořil“ (v. 7.). Nic

*) Kéž bychom byli vždy toho pamětlivi, že stojípsáno: „Ale“ moudrost, kteráž jest s hůry, nejprvezaj i s t é j e s t čistotná, potom pokojná.“ (Jak.3, 17.) Moudrost lidská by psala nejprve „pokojná“,ale ta nemůže nikdy býti „čistotná“.

82

jiného nemohlo pomoci než jen to. Muselonastati úplné zničení všeho toho, co zničilosvou cestu na zemi. „Ti mocní a muži naslovo vzatí“ museli býti všichni bez rozdíluodstraněni, „všeliké tělo“ muselo jako úplněa zcela nevhodné pro Boha býti zavrženo.„Konec všelikého těla přichází předemne“ (v. 13.). Nejednalo se jen o konec ně-kterého těla, ne, v očích Hospodinovýchbylo všeliké tělo zkaženo, všecko nena-pravitelně zlé. Bylo zváženo a příliš lehkénalezeno a Pán oznamuje Noé svůj zachra-ňující prostředek slovy: „Učiň sobě korábz dříví gofer“ (v. 14.).

Takto se tedy stává Noé vlastníkem my-šlení Božích v obkličujícím jej jevišti. Účel slov Božích byl odkrytí kořenů všeho toho, na čem oko lidské spočívalo se zalíbením a pýchou. Srdce lidské se as pyšně vypínalo, spatřovalo-li skvělé řady „umělců“, „obrů“ a „mužů na slovo vzatých“. Zvuky harf a nástrojů hudebních mohly věru rozechvívat duši, při čemž současně byla půda vzdělávána a odpovídaly potřebám člověka způsobem, který odpíral každému pomyšlení na blížící se soud. Než, ó, jak temný stín vrhají vážná slova: „Vyhladím“ na objevující se události! Což nemohl duch člověka vynajíti cestu k uniknutí? Což nemohl se „rek sám osvoboditi svou velkou silou?“ Ach ne! Byla sice cesta k uniknutí, ale ta byla jen víře zjevena — ne vidění, ne rozumu, ne domněnkám.

„Věrou, napomenut jsa od Boha Noéo tom, čehož ještě nebylo viděti, boje se,připravoval koráb k zachování domu svého;

83

skrze nějž potupil svět, a spravedlnosti té,kteráž jest z víry, učiněn jest dědicem.“(Žid 11, 7.) Slovo Boží osvětluje všecko,čímkoliv bývá srdce lidské oklamáno. Od-straňuje všecko pozlátko, jímž pokrývá hadmarnivý, oklamaný, pomíjitelný svět, nadnímž visí meč Božího soudu. Avšak jen„víra“ je ta, která se nechá „od Boha varo-vat“, když věci, o nichž On mluví, „ještěnejsou viděti“. Přirozenost bývá řízena tím,co vidí, svými smysly, kdežto víra ne-chává se vésti pouhým slovem Božím. Jaknezměrný poklad jest toto slovo v temnémsvětě! Ono dává stálosti, nechť si zevnízjevy jsou jakékoliv. Když Bůh mluvil k Noéo příštím soudu, tu nebylo ještě žádnéznámky toho k spatření. „Čehož ještě nebyloviděti“, ale slovo Boží učinilo to přítomnouskutečností srdci, které bylo schopné totoslovo u víře přijmouti. Víra nečeká na věcaž bude vidět, neboť „víra jest ze slyšení,slyšení pak skrze slovo Boží. (Řím. 10, 17.)

Vše, čeho člověku víry je zapotřebí, jestvědomí, že Bůh mluvil; to dodává duši jehodokonalé jistoty. Takové „řekl Hospo-din“ uspořádává mu vše. Jeden jediný řá-dek Písma svatého jest úplně dostačitelnouodpovědí na všecky rozumové uzávěry adomněnky lidského rozumu; a je-li komuslovo Boží za podklad jeho přesvědčení, tumůže klidně čeliti celému proudu lidskýchmínění i předsudků. Slovo Boží to bylo,které srdce Noé utvrzovalo po celou dlou-hou dobu jeho služby; a totéž slovo odoněch dnů až po dnes utvrzovalo milionysvatých Božích vůči odporu světa. Nemů-

84

žeme proto nikdy klásti dost velikou váhuna slovo Boží. Bez něho vládne všude tmaa nejistota, s ním světlo a mír. Kam jehosvětlo proniká, ukazuje člověku víry bez-pečnou a požehnanou stezku; kde nesvítí,jest každý nucen bloudit v labyrintu lid-ského podání. Jak by byl mohl Noé 120 let„kázat spravedlnost“, nebýti slovo Boží zá-kladem jeho kázání? Jak by byl mohl odo-lati posměchu a pohaně nevěřícího světa?Jak by byl mohl setrvat při svědectví o při-cházejícím soudu, když ani jednoho jediné-ho mráčku nebylo na obzoru světa? Ne-možno! Slovo Boží bylo půdou, na níž stál;a „Duch Kristův“ zmocňoval ho, se svatoustálostí zdůrazňovati tuto vznešenou a ne-ochvějnou půdu.

A můj milovaný křesťanský čtenáři, cojiného máme my, abychom ve dnech zlých,jako jsou nynější, setrvali ve službě Kri-stově? Zajisté nic jiného, než co měl Noé,avšak my také nic jiného nepotřebujeme.Upotřebení a použití slova Božího s osvíce-ním Ducha svatého, skrze něhož jediněmůžeme tomuto slovu rozuměti, jest vše, če-ho potřebujeme, abychom byli dokonale vy-zbrojeni a hotovi „ke každému skutku do-brému.“ (II. Tim. 3, 16.17.) Jaký klid při-náší to srdci! Jak osvobozuje nás to odvšech mozkových vidin a domněnek lid-ských! Čisté, nezrušitelné, věčné slovo Božíjest nám darováno. Nechť srdce naše Jejpro tento neocenitelný dar oslavují! Myšlenía tužby srdce lidského byly jen zlé nakaždý den; leč slovo Boží bylo jistým od-počinutím pro srdce Noé.

85

„Protož řekl Bůh k Noé: Konec všelikéhotěla přichází přede mne... Učiň sobě koráb z dříví gofer.“ (Kap. 6, 13.14.) Zde vidíme zkázu člověka a prostředek spasení Božího. Člověku bylo dovoleno, aby sledoval svůj běh až k nejvyššímu bodu a své zásady a své cesty mohl přivésti k uzrání. Kvas působil a pronikl masy. Zlo dosáhlo svého vrchole. „Všeliké tělo“ stalo se tak špatné, že nemohlo býti už ani horší, proto nezbývalo Bohu nic jiného, než úplně ho zahladit a při tom zachránit všecky ty, kteří dle Jeho věčné rady by byli nalezeni ve spojení s Noé, tím jediným spravedlivým člověkem, který tehdy žil. Toto nám velice živě přivádí učení kříže na mysl. Tu vidíme soud Boží nad přirozeností se vším jejím zlem, a současně zjevení Jeho spasitelné mi-losti v její celé plnosti a v jejím doko-nalém vztahu na ty, kteří dosáhli nejniž-šího stupně svého mravního stavu. „Vyšedz výsosti, navštívil nás.“ (Luk. 1, 78.) Kde? Právě tam, kde jsme se jako hříšníci nalézali. Bůh sestoupil v nejnižší hlubiny naší zkázy. Není ani jediného bodu v celém stavu hříšníka, k němuž by nepronikalo svě-tlo onoho požehnaného východu z výsosti; než působě toto, muselo v moci toho, co samo jest, zjeviti naši pravou povahu. Světlo musí souditi všecko, co se mu protiví; avšak to čině, dává též „poznání spasení skrze odpuštění hříchů“. Kříž zjevuje soud Boží nad „všelikým tě-lem“, současně však i Jeho spase-ní pro zahynulého a vinou obtíženého hříšníka. Na kříži jest hřích dokonale od-

86

souzen, hříšník dokonale zachráněn a Bůh dokonale zjeven a oslaven.

Chce-li čtenář na okamžik věnovat pozor-nost první epištole Petrově, tu nalezne tamhodně světla o tomto celém předmětě. V ka-pitole 3, 18.—22. čteme: „Nebo i Kristus jed-nou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespra-vedlivé, aby nás přivedl k Bohu, umrtvenjsa z strany těla, ale obživen Duchem, skrzeněhož (Ducha) i těm, kteříž jsou nyní v ža-láři, duchům, přišed, kázal (skrze Noé),tehdáž nepovolným, když ono jednou oče-kávala Boží snášelivost za dnů Noé, kdyždělán byl koráb, v kterémžto málo, to jestosm duší, zachováno jest u vodě. K čemužpřipodobněn jsa nyní křest, i nás spasenyčiní, ne to tělesné špíny mytí (vodou),*)ale dobrého svědomí u Boha dožádání, skrze

*) Je nemožným, že bychom mohli moudrost Duchasvatého přeceniti, zjevenou v tak zvláštním předsta-vení křtu, jak se nám to sděluje v I. Petr. 3, 21. Myznáme to převrácené použití křtu; známe to, jak faleš-né místo zaujímá v srdcích mnohých; víme jak se to,co jediná krev Kristova působiti může, přičítá voděkřtu, a jak znovuzrozující síla Ducha svatého se přenesla na vodu křtu. Vědouce toto vše, jsme jen překvapeni způsobem, kterým Duch Boží nad vysvětlením tohoto předmětu bdí, aby se snad nemyslelo, že se jedná o pouhé smytí nečistoty tělesné, „ale dobrého svědomí u Boha dotázání“ - dotázání (dle pův. „žádání“), které se nevztahuje na křest, jak důležitým i tento, jsa nařízen pro království, je, nýbrž na „vzkříšení Ježíše Krista, kterýž vydán jest pro hříchy naše“. Sotva je zapotřebí, abych připojil, že křest, jakožto božsky ustanovené nařízení a na svém božsky určeném místě nadevše důležitý a nejvýše významuplný jest. Najdeme-li však, že lidé v tom neb onom způsobu obraz dají na místo skutečnosti, tu jsme povinni dílo ďábla světlem slova Božího odhaliti.

87

vzkříšení Ježíše Krista, kterýž všed v nebe,jest na pravici Boží, podmaniv sobě anděly,i mocnosti, i moci.“ Toto nanejvýš důležitémísto přináší učení o korábu, jakož i svýmsouvisem se smrtí Kristovou podává velicejasné poučení. Jako při potopě, tak i přismrti Kristově vzešly všecky vlny a všeckovlnobití Božího soudu na to, co samo o soběbylo bez hříchu. Stvoření bylo pohřbenopod vlnami spravedlivého hněvu Božího, aDuch Kristův volá: „Všecka vlnobití tvá arozvodnění tvá na mne se svalila.“ (Žalm42, 8.) Toto jest hluboká, významuplná prav-da pro srdce i svědomí věřícího. „Všeckavlnobití a rozvodnění Boží“ svalila se nakříži nad neposkvrněnou osobou Pána Je-žíše, a následkem toho — jak požehnaný tovýsledek! — nezůstalo z toho ani jediné-ho zpět, aby se mohlo svalit na osobu věří-cího. Na Golgatě vidíme vskutku a vpravdějak „všecky studnice propasti veliké pro-trženy jsou, a průduchové nebeští otevřínyjsou.“ — „Propast propasti ozývá se k hlu-čení vlnobití tvých.“ Kristus pil tento kalich a snášel hněv Boží dokonalým způso-bem. On postavil se na soudu pod vší tíhu celé zodpovědnosti lidu Svého a učinil ji zadost slavným způsobem. Víra v Něho přináší duši neochvějný pokoj. Když Pán Ježíš se setkal se vším tím, co mohlo býti proti nám, když odstranil každou překážku s cesty, kdy hřích odstranil, kalich hněvu a soudu za nás vyprázdnil a odstranil každý mrak nás děsící, — neměli bychom tu okoušet neochvějnýpokoj? Nám patří ony hlubiny a nevypravi-telná požehnání i ona svatá jistota, jež

88

vykupující láska udílí na spravedlivém pod-kladě od Krista dokonaného díla.

Byl Noé nějak znepokojen nad vlnamiBožího soudu? Nikterak. Jak by to bylotaké možné? Vědělť dobře, že „všecky“vlny byly vylity, kdežto on sám byl skrzeně pozvednut v oblast nezkaleného pokoje.Plul v míru na týchž vodách, jimiž „všelikétělo“ bylo odsouzeno. On byl, a to Bohemsamým přenesen v bezpečí na opačnou stra-nu soudu a mohl triumfující řečí apoštola(Řím. 8.) říci: „Kdyžť jest Bůh s námi, i kdoproti nám?“ Hospodin sám ho vyzval, jakčteme v kap. 7, 1.: „Vejdiž ty i všecka če-leď tvá do korábu!“ A sotva že se toto stalo,tu čteme: „A zavřel Hospodin po něm.“(V. 16.) Zajisté, že byli nyní všichni, kteříse v korábu nalézali, v dokonalém bezpečí.Hospodin zavřel dvéře a bez Něho nemohlnikdo vejíti ani vyjíti. Archa měla jakokno, tak i dvéře. Pán Svou vlastní moc-nou rukou zavřel dvéře a ponechal Noéokno, jímž mohl hleděti vzhůru na onamísta, odkud vyšel všechen soud a kdemohl viděti, že pro něho samého nebyložádného odsouzení. Poněvadž bylo okno„svrchu“ uděláno (kap. 6, 16.), proto mohlazachráněná rodina hledět jen vzhůru. Ne-mohla viděti ani vody soudu, ani smrt azpuštění, jaké vody přivodily. Záchrannýprostředek Boží „z dříví gofer“ byl mezinimi a všemi těmi věcmi. Když pak byl soudvykonán, nezbylo jim nic jiného, než jenpatřit na jasné, bezmračné nebe, tento věčnýpříbytek Boha, který svět odsoudil, je všakzachoval.

89

Nic nemůže mocněji vyjádřit dokonalébezpečí věřícího v Krista, nad slova: „A za-vřel Hospodin po něm.“ Kdo mohl otevřít,co Bůh zavřel? Nikdo, Noé byl se svou ro-dinou tak bezpečný, jak jen Bůh ho bezpeč-ným učiniti mohl. Ani moc andělů, ani lidí,ani ďáblů nemohla prolomiti dvéře korábua nechat tam vniknouti vodu. Vždyť bylyuzavřeny toutéž rukou, která otevřela prů-duchy nebeské a všecky studnice propastiveliké. Tak i o Kristu jest řečeno jako oTom, kterýž „má klíč Davidův, kterýžto otví-rá a žádný nezavírá, a zavírá, žádný pak ne-otvírá.“ (Zj. 3, 7.) A také ve Své ruce má„klíče pekla a smrti“. (Zj. 1, 18.) Nikdo bezNěho nemůže vejíti do bran hrobu, ani z nichvyjíti; On má „všelikou moc na nebi i nazemi“. (Mat. 28, 18.) On jest „dán jakohlava nade všecko“ církvi a v Něm jest vě-řící dokonale bezpečný. Kdo se mohl Noédotknouti? Která vlna by mohla vniknoutido onoho korábu, který byl „vnitř i zevnitřklím oklejován?“ Právě tak je tomu i nyní.Kdo se může dotknouti těch, kteří se u vířeutekli ke kříži? Každému nepříteli bylo po-tkáno a každý byl umlčen, ano umlčen provždy. Smrt Kristova za ně odpovídá vítěz-ně na každou námitku, poněvadž současněJeho vzkříšení jest uspokojujícím prohlá-šením nekonečného zalíbení Božího na tom-to díle vykoupení — díle tom, které tvoří jakzáklad Jeho spravedlnosti ohledně našehopřijetí, tak i naší důvěry ohledně našehopřistupování k Němu.

Poněvadž dvéře našeho korábu jsou rukousamého Boha zavříny, nezbývá nám tudíž

90

nic jiného, než radovati se z okna, nebo ji-nými slovy, zůstávat v blaženém a svatémobecenství s Ním, který nás osvobodil odpřicházejícího hněvu a učinil nás dědici bu-doucí slávy. Petr mluví o takových, kteříjsou „slepí, toho, což vzdáleno jest nevi-douce, zapomenuli se na očištění svýchstarých hříchů.“ (II. Petr. 1, 9.) To jestpolitování hodný stav a jest to vždyckynásledkem zanedbání na modlitbách pěsto-vaného obecenství s Ním, který nás na věkyv Kristu uzavřel.

Nežli však budeme pokračovati v historiiNoého, podívejme se ještě krátce na stavtěch, kterým tak dlouho kázal spravedlnost.Pozorovali jsme „zachráněných“, nyní sepodívejme na „zahynulé“; myslili jsme naty uvnitř korábu, nyní věnujme trochupozornosti těm mimo koráb. Není pochyby,že mnohý z nich úzkostlivě vzhlížel ke ko-rábu, když se zvolna zvedal s vodami, lečběda, „dvéře byly zavříny“ — den milostipominul a čas svědectví, pokud se týkaloněch lidí, na věky zanikl. Táž ruka, kteráNoé zavřela, je vyloučila; a pro ty,kteří byli venku, bylo právě tak nemožnédostati se dovnitř, jako bylo pro ty, kteříbyli uvnitř korábu nemožné dostati se ven.Prvnější byli nezvratně ztracení, posledněj-ší skutečně zachráněni. Jak dlouhoshovíva-jícností Boží, tak i svědectvím Jeho služeb-níka bylo opovrhnuto. Přítomné věci úplněa zcela zaujaly ony nešťastníky. Jedli, pili,ženili se, vdávali se, kupovali a prodávaliaž do toho dne, kdy Noé vešel do korábui přišla potopa a zahladila všecky. (Luk. 17,

91

26. 27.) Samo o sobě nebylo nic špatného natěchto věcech. Nepravost nespočívala natom, co bylo děláno, ale na činitelích. Každé jednotlivé jednání těchto, mohlo býti u víře konáno a v bázni Boží a tak sloužiti k oslavení Jeho svatého Jména. Než bohužel nebylo tomu tak. Slovo Boží bylo zavrženo. Bůh ohlašoval soud, ale oni nevěřili. Bůh mluvil o hříchu a zkáze, než oni se nedali přesvědčit. On mluvil o prostředku spase-ní, oni však toho nedbali. Spěli dál ve svých vlastních plánech a předsevzetích a neměli žádného místa pro Boha. Jednali jako by země náležela jim na věky dle nějaké smlouvy a zapomněli, že u toho byla vážná výhrada připojena. Nemysleli na ono vážné slovo: „až přišla potopa“. Bůh byl vyloučen. „Všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas“; a proto nemohli nic dobrého činit. Smýšleli, mluvili i jednali jen sami pro sebe; činili vše dle vlastní vůle a na Boha zapomněli.

A, milovaný čtenáři, rozpomeň se na slovaPána Ježíše Krista, praví-li On: „A jakožse dálo za dnů Noé, tak bude i zadnů Syna člověka.“ Mnozí by nám chtě-li namluvit, že prvé nežli Syn člověka se zjeví na oblacích nebeských, tato země od pólu až k pólu přikryje se krásným pláštěm spravedlnosti a míru, jako výsledek přemno-hých snah lidských dobrodinců našich dnů; leč právě uvedené krátké povědění Písma maří v okamžiku a ze základu všecka tako-vá marná a klamná očekávání. Jak pak tomu bylo za dnů Noé? Přikrývala spravedlnost zemi tak jako vody naplňují hlubin moř-

92

ských? Panovala pravda Boží? Byla zeměnaplněna známostí Boží? Odpověď Písmasvatého zní: „Ale ta země byla porušenapřed Bohem a naplněna byla země nepravos-tí. Viděl tedy Bůh zemi, a aj, porušena byla, nebo bylo porušilo všeliké tělo cestusvou na zemi.“ (Kap. 6, 11. 12.) Nuže tedy:„takť nápodobně bude v ten den, když seSyn člověka zjeví.“ To je dosti jasné. „Spravedlnost“ a „nepravost“ jsou si věru málo podobné. Také není žádné podobnosti mezi všeobecnou bezbožností a všeobecným mírem. Jest potřebí jen srdce poddaného slovu Božímu a osvobozeného od vlivu panujícího mínění, aby chápalo pravou pod-statu nynějších dnů, předcházejících bez-prostředně „příchod Syna člověka“. Nechť se čtenář nenechá mýliti! Nechť se se svatou uctivostí skloní před Písmem svatým! Nechť si uvědomí stav světa „ve dnech než přišla potopa“ a pak si připomene, že „jakž“ bylo tehdy, „takť“ bude i na konec naší přítomnédoby. Slova Páně jsou jasná a rozhodující.Za časů Noé nebylo nic, co by se bylo po-dobalo stavu všeobecné spravedlnosti a vše-obecnému míru; a nebude také ani nic tako-vého před příchodem Páně.

Není pochybnosti o tom, že člověk rozvi-nul všecku energii, aby si svět upravil zapohodlné a příjemné místo svého přebývání;než pomyšlení, učinit zemi místem, kde byBůh mohl přebývati, bylo mu úplně daleké.Právě tak i nyní v přítomné době vynakládáčlověk všecky své síly na to, aby ze své cesty odstranil všecky balvany a upravil si jí tak příjemnou a rovnou, jak jen nejlépe

93

možno; leč to není ono „urovnati cestu na pu-stinách pro Boha našeho“, ani ono „což jest křivého, ať jest přímé a místa nerovná ať jsou rovinou“, aby všeliké tělo uzřelo slávu Hospodinovu. (Iz, 40, 3.—5.) Civilisace pokra-čuje; než civilisace není žádnou spravedlnos-tí. Vyčištění a ozdobování domu horlivě po-kračuje, ale to se neděje proto, aby dům byl vhodně připraven pro Krista, ale pro an-tikrista. Moudrost lidská se přičiňuje, abytřásněmi od ní samé upředeného roucha za-kryla nahotu a vady člověka; než zakrytímnejsou tyto ještě odstraněny. Jsou jen ukry-ty a v krátkosti se zase ukáží ošklivější nežkdy před tím. „Šarlatová ozdoba“ bude brzysejmuta a „okrasa cedrová“ brzo zničena.Hráze, jimiž se člověk snaží neúnavně zúžitivalící proud lidské zloby, pojednou povolíjejí neodolatelné moci. Všeliké přičinění,chtějící tělesnou, duševní i mravní zvrhlostpotomků Adamových udržet v mezích, kaž-dé stavidlo lidské dobromyslnosti (můžeme-li tak říci), musí neodvratně selhati. „Ko-nec všelikého těla přichází přede mne“,to je Boží svědectví. Ne před člověka, nýbržpřed Boha přichází tento konec. A ač sesnad ústa posměvače ptají: „Kdež jest tozaslíbení o příchodu Jeho? Nebo jakž otco-vé zesnuli, všecko tak trvá od počátku stvo-ření“ (II. Petr. 3, 4.), přec jen rychle seblíží okamžik, kdy tito posměvači dostanousvou odpověď. „Přijdeť pak ten den Pá-ně, jako zloděj v noci, v kterémž nebesajako v prudkosti vichru pominou a živlovépálivostí ohně rozplynou se, země pak i tyvěci, kteréž jsou na ní, vypáleny budou.“

94

(II. Petr. 3, 10.) To je odpověď, jakou dáBůh na posměšky dětí tohoto světa. Kte-rak ale odpoví On na příchylnost a oče-kávání dítek Božích? Chvála buď Bohu!jejich vyhlídka jest zcela jiná: setkají se v povětří se svým ženichem, prvé nežli zlodosáhne svého vrchole a tím i dříve, nežlisoud nadejde. Církev Boží nečeká na zkázusvěta, nýbrž na vyjití „hvězdy jasné a jitř-ní“ (Zj. 22, 16.).

Nechť si již příchod Páně pozorujemes kterékoliv strany a jakéhokoliv hlediska— je-li to církev v slávě nebo svět v plame-nech, je-li to příchod ženicha nebo vlou-pání se zloděje, je-li to jitřenka nebo pálivéslunce, vtržení církve do nebe, nebo pří-chod soudu, co před naše duchovní zrakypředstupuje — vždycky pocítíme, jak ve-skrz důležité jest to, dbáti nynějšího svě-dectví milosti Boží k zahynulému hříšníku.„Aj, nyníť jest čas příhodný, aj nyní dnovéspasení.“ (II. Kor. 6, 2.) „Neboť Bůh bylv Kristu, v mír uvodě svět s sebou, nepočí-taje jim hříchů jejich.“ (II. Kor. 5, 19.)Nyní Bůh působí k smíření, brzo však budesoudit; nyní jest všechno milost, pak budevšecko hněv; nyní odpouští hřích skrzekříž, pak ho bude trestati věčným trápením.Nyní vysílá Bůh poselství nejčistší, nejhoj-nější a nejdobrovolnější milosti. Mluví khříšníkům o dokonaném vykoupení skrzevzácnou oběť Kristovu; ujišťuje jich, ževšecko je naplněno, všecko dokonáno.On čeká, aby mohl býti milostiv. Dlouho-čekání Pána našeho jest spasení; neboť„nemeškáť Pán s naplněním slibů, jakož

95

někteří za to mají, že obmeškává, ale sho-vívá nám, nechtě, aby kteří zahynuli, alevšickni ku pokání se obrátili.“ (II. Petr. 3, 9.) Jaké vážnosti dodává všecko to nynějšímu okamžiku! Čistá, neomezená mi-lost jest zvěstována, věčný hněv přichází.

S jakým zájmem měli bychom v dalším vě-novat svou pozornost utváření se Božíchúmyslů! Písmo sv. vrhá své světlo na tytověci, a to takové světlo, že „nejsme přinu-ceni“, jak se jiný spisovatel vyjádřil, „mimo nás řítící se události netečně pře-hlédat, jako ti, kteříž ani nevědí, kde jsou, ani kam spějí.“ My máme své místo i postavení přesně znát; máme rozuměti zásadám všech nyní působících směrů; měli bychom si býti vědomi hrozného vření, kterému se blí-ží všecky přítoky se strhující rychlostí. Lidé sní o jakémsi zlatém věku, zaslibují si tisícileté království umění a vědy; utě-šují se myšlenkou, že „bude rovně zí-třejší jako dnešní den, nýbrž větší a mno-hem hojnější.“ (Iz. 56, 12.) Leč jak marné jsou všecky tyto myšlenky, všecky tyto sny a sliby! Víra vidí, jak na obzoru světa se mračna vždy hustěji stahují. Soud se blíží, den hněvu přichází; dvéře budou brzo zavří-ny a „mocné dílo podvodu“ (II. Tes. 2, 11.) dostaví se brzy ve své hrozné moci. Jak nutné jest proto vztyčit výstražné znamení a věrným svědectvím působiti proti ubohé lidské samolibosti! Ovšem, jako kdys Achab obvinil proroka Micheáše, tak i nám bude svět dělat výčitky, že jen zlé předpovídá-me; než co na tom? Předpovídejme to, co slovo Boží předpovídá a čiňme tak s jediným

96

úmyslem „lidem k víře sloužiti“. (II. Kor. 5, 11.) Slovo Boží odstraňuje pod našima nohama jen nejistou půdu, aby nás postavilo na neochvějný základ. Béře nám „třtinu nalomenou“ a klamné naděje, aby nám mohlo dáti „skálu věků“ a naději, která nezahan-buje. (Řím. 5, 5.) Odstraňuje „cisterny děravé, které nedrží vody“ a dává místo to-ho „pramen vod živých“. (Jer. 2, 13.) To je pravá láska; je to láska Boží. Bůh nevolá: „Pokoj, pokoj! ježto není žádného pokoje, a „neobmítá stěnu hliněnou vápnem ničemným“.(Jer. 6,14.; 8,11.; Ez. 13, 10.) On chce, abysrdce hříšníka odpočívalo v pokoji v korábuvěčného bezpečí a tu okoušelo obecenstvís Ním samým a mělo blaženou naději, brzyodpočívati s Ním v obnoveném stvoření,když zpuštění, zkáza a soud přešly.

Vraťme se zase zpět k historii Noé a po-všimněme si ho v jeho novém postavení.Viděli jsme ho stavět koráb a viděli jsmeho v korábu; teď ho uvidíme vyjít z korábua zaujmout své místo v novém světě.*) „Roz-

*) Zde chci představiti myšlenku, která je všemznáma, kdož se důsledněji uvažováním pravd o růz-ných domácnostech Božích zabývají. Myšlenka ta sevztahuje na Enocha a Noé. První byl, jak jsme viděli,vzat před vykonáním soudu, kdežto druhý byl sou-dem proveden. V Enochovi smíme spatřovati obrazcírkve, která bude vzata ku Pánu, prve nežli lidskézlo svého vrchole dosáhne a prve než božský soudna toto vylit bude. Noé je opět obrazem ostatkuIzraele, který hlubokými vodami utrpení a ohněmsoudu projíti musí — a tak, v moci věčné smlouvyBoží, v plný požitek tisíciletých požehnání uvedenbude. K tomu připojuji, že i já toto mínění úplněsdílím a že je to s učením ostatního Písma svatéhov úplné shodě.

97

pomenul se pak Bůh na Noé.“ (Kap. 8, 1.)Když dílo soudů pominulo, přichází zachrá-něná rodina spolu se vším, co bylo s ní vespojení, na paměť u Boha. „Pročež uvedlBůh vítr na zemi, i zastavily se vody a za-vříny jsou studnice propasti i průduchovénebeští, a zastaven jest příval s nebe.“ (Kap. 8,1.2.) Paprsky sluneční začínají nyní oživovat svět, který byl pokřtěn křtem soudu. Soud je „neobyčejné dílo“ Boží (Iz. 28, 21.). Ačkoliv bývá i tím oslaven, přec jen v tom nemá žádné zalíbení. Oslavováno budiž jméno Jeho! On jest vždy hotov zanechat soudu a jednati v milosti, pro-tože v slitování se jest Jeho rozkoš. „I stalo se po čtyřidcíti dnech, otevřev Noé okno v korábu, kteréž byl udělal, vypustil krkavce, kterýžto vyletuje zase se vracoval, dokudž nevyschly vody na zemi.“ (8,6.7.) Ne-ní pochyby, že tento nečistý pták nalézal potravu na některé zdechlině a proto se již více nenavrátil. Ne tak holubice; „po-tom vypustil holubici od sebe, aby věděl, již-li by opadly vody se svrchku země. Kte-rážto když nenašla, kde by odpočinula noha její, navrátila se k němu do korábu; nebo vody byly po vší zemi. On pak vztáhna ru-ku svou vzal ji a vnesl k sobě do korábu. Apočekal ještě sedm dní jiných a opět vy-pustil holubici z korábu. I přiletěla k němuholubice k večerou, a aj, list olivový utržený v ústech jejích.“ (V. 8.—11.) V tom lze spatřovat krásné předzobrazení duše zno-vuzrozené, která uprostřed jí obkličujícízkázy, hledá a nalézá své odpočinutí i svůjpodíl v Kristu, a současně uchopila se zá-

98

vdavku dědictví a tím podává důkaz, žesoud již pominul a obnovená země začíná se již ukazovat. Tělesná mysl nalézá na všem své zalíbení, vyjma v Kristu. Každý druh nečistoty poskytuje jí pokrm. Avšak olivový list nemá pro ní žádného půvabu. Vše, čeho potřebuje, nalézá na jevišti smrti a pro-to nemyslí na nový svět a jeho slávu.Srdce však, které je od Ducha Božího vy-učováno a cvičeno, může se jen z toho ra-dovati, v čem Bůh má své zalíbení a svépotěšení. Odpočívá v korábu Jeho spaseníaž „do času napravení všech věcí“. Jakéblaho, tvoří-li Pán Ježíš zůstávající odpo-činutí srdcí našich a my ho nehledáme vesvětě, na němž soud Boží spočívá. Holu-bice navrátila se zpět k Noé a vyčkala čassvého odpočinutí; tak i my máme ustavič-ně nalézat své místo v obecenství s Kri-stem, až do času Jeho povýšení a oslaveníve věku budoucím. „Neboť ještě maličko,a ten, kterýž přijíti má, přijde a nebudemeškati.“ Všecko, čeho v tom ohledu potře-bujeme, je jen trochu trpělivosti. Pán spra-vujž srdcí našich „k lásce Boží a očekáváníKrista!“

„I mluvil Bůh k Noé, řka: „Vyjdi z ko-rábu.“ (V. 15. 16.) Tentýž Bůh, který řekl:„Učiň sobě koráb“ a „vejdiž do korábu“,praví nyní: „vyjdi z korábu“. „I vyšel Noé...tedy vzdělal Noé oltář Hospodinu.“ (V. 18.až 20.) Noé jest jednoduše poslušen slovaBožího. Zde se setkáváme s poslušnostívíry a službou víry; obě věci jdou společně.Oltář jest zřízen tu, kde krátce před tímbylo vše jevištěm smrti a soudu. Koráb

99

šťastně přenesl Noé a jeho rodinu přes vo-dy soudu. Vyvedl ho ze starého světa auvedl ho do nového světa, v němž nyní za-ujímá místo velebitele.*) A povšimněme si, žeto byl „Hospodin“, jemuž vzdělal oltář. Po-věra by zbožňovala koráb, protože sloužilza nástroj k zachránění. V tom je ustavičnásnaha srdce lidského, Boha odsunout stra-nou a na Jeho místo postavit od Něho danéprostředky. Koráb byl ovšem postaven naurčitý rozkaz Boží; než víra Noé přeneslase přes koráb k Bohu korábu; a když z něhovyšel, místo aby váhavě hleděl ku korábu,nebo udělal si ho dokonce předmětem úcty

*) Zajímavé je uvažování tohoto celého předmětu ve spojení s důležitým a významuplným ustanovenímkřtu. Pokřtěný věřící je někdo, jenž v duchu a zásad-ně (skrze víru) přešel ze starého na nový svět. Vodapřes něho přešla, čímž se naznačuje, že jeho starýčlověk jest pohřben, jeho stará přirozenost úplně odstraněna je, zkrátka, že je mrtvým člověkem. Po-nořením do vody se představuje skutečnost, že jeho jsoucnost, dle přirozenosti je odstraněna; tělo, se vším, co k tomu patří, s jeho hříchy, poskvrnami a náklonnostmi, je pohřbeno ve smrti Krista a nemůže nikdy více před oko Boží přijíti. Když pak pokřtěný věřící z vody vystupuje, tu tím dává výraz pravdě, že vyšel jako majitel nového života — života vzkříšení Krista. Právě tak jako Kristus z mrtvých vstal v síle nového života, když naše hříchy úplně odstra-nil, tak vystupuje i pokřtěný věřící z vody a vyznává tím, že z milosti Boží a následkem smrti Krista je uveden v plné držení nového života — a s tímto životem je božská spravedlnost nerozlučně spojená. „Pohřbeni jsme tedy s ním (s Kristem) skrze křest v smrt, aby-chom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili.“ (Řím. 6, 4.; porov. Kolos. 2 a 1. Petr. 3, 18.—22.) Vše to činí křest zřízením největší důležitosti a hlubokého významu.

100

a klanění, staví oltář Pánu a klaní se Jemu.O korábu pak není nadále žádné zmínkyvíce.

Všecko to nám dává sice jednoduché, alezároveň velice užitečné ponaučení. V témžeokamžiku, kdy srdce ztratí se zřetele samu skutečnost Boží, nemívá jeho mýlení sežádných mezí a bývá na nejpřímější cestěk nejhrubší formě modloslužby. Pro úsu-dek víry mívá ustanovení jen potud cenu,pokud je prostředkem, jehož si Bůh pou-žívá k živému osvědčení se při duši, t. j.pokud víra, dle určení Božího, může v tomokoušet Krista. Přes toto, nemá ustanovenížádné ceny a jakmile se jen v nejmenšímstupni vtírá mezi srdce a vzácné dílo nebovznešenou osobu Kristovu, přestává býtiustanovením Božím a bývá nástrojem sa-tana. Dle úsudku pověry jest však ustano-vení všecko a Bůh bývá vyloučen. JménaBožího se užívá při tom jen proto ještě,aby důležitost ustanovení byla zvýšena apropůjčen mu mocnější vliv na ducha lid-ského. Tak se stalo na př., že synově izrael-ští uctívali měděného hada. To, co bylokdys v rukou Božích pro ně kanálem po-žehnání, jakmile se srdce jejich uchýlilo odHospodina, stalo se předmětem pověrečné-ho uctívání, takže Ezechiáš byl nucen zničitho. Nazval ho „nechusten“ (měď). Sámo sobě nebyl také nic jiného než jen ne-chusten, kus mědě; ale když si ho Bůh pou-žil, byl prostředkem hojného požehnání.Víra poznávala v tom to, co Boží zjevenío tom řeklo; pověra však, jak vždycky činí,vyhodila Boží zjevení přes palubu, ztratila

101

se zřetele skutečný úmysl Boží ohledně tétověci a udělala si z toho boha samého.

Není v tom ve všem důležité poučení pronaší dobu? Žijeme v době ustanovení. Atmo-sféra, obestírající vyznávající církev, jest naplněná živly náboženského podání, kteréodvádí duši od Krista a Jeho dokonaléhospasení. Ne však jakoby lidská podání jsouc-nost Krista nebo kříž Kristův přímo popí-raly; v tom případě by se snad mnohému jižoči otevřely. Zlo nese daleko oklamavatel-nější a nebezpečnější charakter: Kristu a Jeho dílu se přidávají všelijaká ustanove-ní; hříšník nebývá spasen jedině skrze Krista, nýbrž skrze Krista a ustanovení. Nežtakovým způsobem mu bývá Kristus úplněuloupen; neboť na konec se nepochybněukáže, že Kristus a ustanovení nic jinéhoneznamenají nežli ustanovení bez Krista.„Budete-li se obřezovati, Kristus vám nicneprospěje.“ (Gal. 5,2.) Buď to musí býti celý Kristus, nebo zhola nic od Něho. Ďábelpřemlouvá lidi, že Krista ctí, ctí-li a činí-li hodně z Jeho ustanovení; neboť ví až pří-liš dobře, že ve skutečnosti nechávají Kris-ta úplně stranou a ustanovení bývají zbožňo-vána. Nemůže býti ani dost často připo-menuto, že z ustanovení dělá pověra vše-cko, nevěra a mysticismus nic, víra všakjich užívá přiměřeně Božímu ustanovení.

Než zašel jsem v tomto oddílku našichúvah trochu dále než jsem obmýšlel. Protouž chci jen letmo pohleděti do kapitoly 9.V této kapitole vidíme novou smlouvu, podkterou je postaveno stvoření po potopě, jakož i znamení této smlouvy: „Tedy požehnal

102

Bůh Noé i synům jeho a řekl jim: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi.“ (Kap. 9, 1.) Tak přikazuje tedy Bůh člověku přijeho vstupu na obnovenou zemi, nemá jenčást země, ale „celou zemi“ naplnit. DleJeho vůle se měli lidé rozšířit po celémpovrchu země, ne však se spoléhat na svésoustředěné síly. V kapitole 11. uvidíme,jak málo dbal člověk tohoto přikázání.

Po potopě jest vložena bázeň před člově-kem do nitra každého jiného stvoření, takže prokazované služby nižšími druhy stvoření člo-věku jsou jen nutným následkem strachua hrůzy. V životě i smrti jsou zvířata urče-na k službě člověku. Leč veškeré stvořeníjest skrze věčnou smlouvu Boží osvobozenood bázně před novou potopou; nikdy víc senebude soud v takové formě opakovat.„Pročež onen první svět vodou jsa zato-pen, zahynul. Ta pak nebesa, kteráž nyníjsou, i země, týmž slovem odložená, chovajíse k ohni, ke dni soudu a zatracení bez-božných lidí.“ (II. Petr. 3, 6. 7.) Kdys bylazemě očištěna skrze vodu a podruhé budeohněm očištěna. A při tomto druhém oči-štění nikdo neunikne, mimo ty, kteří vzalisvé útočiště k Tomu, který prošel hluboký-mi vodami smrti a setkal se s ohněm Božíhosoudu.

„I řekl Bůh: Totoť bude znamení smlou-vy... Duhu svou postavil jsem na obla-ku... a budeť, když uvedu mračný oblaknad zemi, a ukáže se duha na oblaku, žerozpomenu se na smlouvu svou, kteráž jestmezi mnou a mezi vámi a mezi všelikouduší živou v každém těle; a nebudou více

103

vody ku potopě, aby zahladily všeliké tě-lo.“ (Kap. 9, 12.—15.) Celé stvoření má klidohledně svého bezpečí před druhou poto-pou, pro věčnou stálost smlouvy Boží, jejížznamením jest duha. A oblažující jest po-myšlení, že, ukáže-li se duha na oblacích,oko Boží na ní spočívá, takže bezpečí člo-věka nespočívá na jeho vlastní, nedokonaléa nanejvýš nespolehlivé paměti, nýbrž jedi-ně na paměti Boží. „Že se rozpomenu nasmlouvu svou,“ praví Bůh. Jak vzácné, roz-pomínat se na to, nač Bůh se rozpomíná anač On nechce více vzpomínat! Na smlou-vu Svou chce se rozpomínat, ale na hříchylidu Svého nechce nikdy více vzpomínat.Kříž, který prvnější potvrzuje, odstraňujeposlednější a víra v to dává neklidnémusrdci a obtíženému svědomí pokoj.

„A budeť, když uvedu mračný oblak nadzemí, a ukáže se duha na oblaku.“ (V. 14.)Jak krásný a významuplný obraz! Paprskyslunečné se zvýšenou krásou odráží se zpětod mraků, hrozících soudem, uklidňujísrdce, mluvíce o Boží smlouvě, o Božímspasení a Boží paměti. Jak důtklivě násupamatovává tato duha na mračna na Golga-tě! Tam v pravdě spatřujeme mrak, hustý,temný, těžký mrak, obestírající svatou hlavuBeránka Božího, tak temný mrak, že za pra-vého poledne „stala se tma po vší zemi.“(Luk. 23, 44.) Než budiž Bohu chvála! Víraspatřuje i v tomto temném mraku nejzářněj-ší a nejkrásnější duhu, jaká kdy se ukázala;vidí jak jasné paprsky věčné lásky Božípronikají hrozné temno a odráží se od mra-ku. Slyší takřka s prostřed temnoty vy-

104

cházeti slova: „Dokonáno jest“ a poznáváz těchto slov dokonalé potvrzení věčnésmlouvy Boží, jak se stvořením, tak i s kme-ny izraelskými a s církví Boží.

Poslední část této kapitoly ukazujenám pokořující obraz. Ten, který byl uči-něn pánem stvoření, neumí sám sebe opa-novat. „Noé pak obíraje se se zemí, začaldělati vinice a pije víno, opil se a obna-žil se uprostřed stanu svého“ (kap. 9, 20. 21.). Jaký to stav u Noé toho jediného spra-vedlivého muže, kazatele spravedlnosti! Ach, co je člověk! Ať ho sledujeme v jakémkoliv postavení, vždy a všude spatřujeme jen jeho chyby. V ráji, na obnovené zemi, v Kanaánu, v církvi, v době tisíciletého království plného požehnání a štěstí — všude a ve všech věcech chybuje; nic dobrého není v něm. Ať jsou jeho přednosti sebe větší, jeho výsady seberozsáhlejší, jeho postavení sebe-žádostivější — přec jen nemůže zjeviti nicjiného, než jen své chyby a hříchy.

Leč my musíme hledět na Noé s dvojího hlediska, totiž jako předzobrazení a jako člověka. A když je toto předzobra-zení plné krásy a významu, tu se nám ukazuje člověk plný hříchů a pošetilosti. Přesto vše dal nám Duch svatý zaznamenat slova: „Noé muž spravedlivý, dokonalý byl za svého věku, s Bohem ustavičně chodil Noé.“ (Kap. 6, 9.) Boží milost přikryla všecky jeho hříchy a přioděla bezvadným rouchem spravedlnosti; „ale Noé našel milost před Hospodinem“ (kap. 6, 8.). A když Noé ukázal svou hanbu, Bůh mu toho nevzpomíná; neboť nehleděl na něho v

105

mdlobě jeho vlastního stavu, nýbrž v moci božské a věčné spravedlnosti. Z tohoto mů-žeme proto pochopiti, jak smutné a převrá-cené bylo jednání Chámovo, jak velmi byl od Boha vzdálen a jak neznámé mu bylo my-šlení Boží. Dle všeho nikdy neokusil blahačlověka, „jemuž odpuštěno přestoupení ajehož hřích přikryt jest.“ (Žalm 32, 1.) Sem a Jáfet oproti tomu dávají nám svým chováním krásný příklad způsobu, jak Bůh jedná při hanbě člověka a oba dosahují po-žehnání, kdežto Chámovi se dostává kletby.

KAPITOLA 10.

Tato kapitola přináší zprávu o potom-cích synů Noé; obzvláště je poukázáno naNimroda, zakladatele království Babel ne-boli Babylona — jméno, které zaujímá zvlášť neblaze vynikající místo v inspirované knizeBoží. Babylon jest dobře známé jméno a ozna-čuje všeobecně známou zásadu a její vliv. Od 10. kapitoly první knihy Mojžíšovy až po 18. kapitolu ve Zjevení objevuje se Babylon znovu a znovu a to vždy jako rozhodný nepřítel těch, kteří v případné době byli veřejným svědectvím pro Boha. Ne však jako bychom Babylon Starého zákona stavěli na roven tomu ve Zjevení, nikoliv. Prvnější jest, jak věřím, město, poslednější systém, soustava. Obě však uplatňují mocný vliv proti lidu Božímu. Sotva že započaly boje lidu izraelského s národy kananejskými, tu už také hned „plášť babylonský“ (viz Jozue 7,) přináší znečištění a ssoužení,

106

porážku a zmatek mezi vojsko. Toto jest nejstarší zpráva o zhoubném vlivu Babylona na Boží lid; avšak každý pozorný čtenář Písma svatého ví, jaké místo zaujímal Babylon v celých dějinách lidu izraelského.

Zde však není místo k jednotlivému uve-dení všech těch mnohých míst, v nichž jestřeč o Babylonu. Jen na to bych chtěl upo-zornit, že pokaždé, kdykoliv si Bůh na zemizřídí sborové svědectví, má satan po rucehned Babylon, aby toto svědectví porušila zkazil. Spojí-li Bůh Své jméno s někte-rým městem na zemi, tu Babylon béře nasebe též podobu města; a spojí-li Své jménos církví, tu se halí Babylon ve formu zvr-hlého náboženského systému, pojmenovaného „nevěstka veliká“, „mátě smilstva a ohav-ností země“ atd. (Zj. 17, 1.—6.). Zkrátka,Babylon satanův ukazuje se vždy jako jehorukou utvořený a připravený nástroj, abypracoval proti působení Božímu, ať si užza starodávna v Izraeli, nebo nyní v cír-kvi. V celém Starém zákoně spatříme všude Izraele a Babylon současně na dvou protileh-lých miskách váhy. Stoupá-li jedna, klesá druhá. Proto také ukázal-li se Izrael úplně nezpůsobilým ku svědectví pro Hospodina, tu „král Babylonský kosti jeho potřel“ (Jer. 50, 17.) a odvedl lid do zajetí. A nádobí domu Božího, které mělo zůstati v městě Jeruzalémě, bylo zaneseno do města Baby-lona. Izaiáš ve svém vznešeném proroctví obrací náš pohled na opačnou stranu a ná-dhernými barvami kreslí před naším zrakem obraz, v němž je hvězda izraelská na vze-

107

stupu, kdežto ona babylonská úplně zapa-dá. „I stane se v ten den, v němž tobě od-počinutí dá Hospodin od těžkosti tvé astrachu tvého, a od poroby těžké, v kte-rouž jsi byl podroben, že užiješ příslovítohoto o králi babylonském, a řekneš: Aj,jak přestal násilník! Přestalo dychtění pozlatě!... Jakž jsi klesl, nepovstal, kdo by nás podtínal.“ (Izai. 14, 3.—8.)

Tolik o starozákonním Babyloně. Ohled-ně Babylona ve Zjevení, může čtenář na-hlédnouti jen do kapitoly 17. a 18. tétoknihy, aby viděl jeho charakter i konec. Ba-bylon se tam ukazuje jako nejostřejší pro-tějšek nevěsty, manželky Beránkovy. Na ko-nec bude jako velký mlýnský kámen uvržendo moře a pak následuje svatba Beránkovase vší jí následující slávou a vším požehná-ním.

„Zplodil také Chus Nimroda; onť jestpočal býti mocným na zemi. To byl silnýlovec před Hospodinem; protož se říká:Jako Nimrod silný lovec před Hospodinem.Počátek pak jeho království byl Babylon aErech, Achad a Chalne, v zemi Sinear“ (v.8.—10.). Zde máme charakter zakladatele Ba-bylona. Byl „mocným na zemi“, „silný lo-vec před Hospodinem“. To byl původ Ba-bylona, a skrze celé slovo Boží veskrz od-povídá charakter Babylona tomuto původuzpůsobem podivuhodným. Ustavičně se je-ví jako mocný vliv na zemi, který je v ne-utuchajícím boji se vším, co má nebeskýpůvod. A teprve až tento Babylon budeúplně odstraněn, zazní uprostřed nebeskýchzástupů hlasité volání: „Halelujah! Kralujeť

108

Pán Bůh náš všemohoucí.“ (Zj. 19, 6.) Pakbude mocný lov Babylona na vždy ukončen,ať se už vztahoval na zkrocení divoké zvě-ře nebo na zhoubu duší. Všeliká moc Baby-lona, všecka jeho sláva, všechna jeho vzne-šenost a všecka pýcha, jeho bohatství ajeho nádhera, jeho jasnost a jeho rozkoše,jeho lesk a třpyt, jeho mocný půvab a jehodalekosáhlý vliv — všecko to na věky zmizí.Babylon bude smeten zhoubou a uvržen dotemnosti, do hrůz a beznadějnosti věčné no-ci. — „Ó, Pane, brzo-li?“

KAPITOLA 11.

Obsah této kapitoly jest velice zajímavýpro mysl duchovní. Podává zprávu o dvouvýznamuplných skutečnostech, o postaveníBábel a povolání Abrahama; nebo jinýmislovy: o úsilí člověka, aby se sám o sebepostaral a o péči Boží udělené víře; v po-kuse člověka, zařídit se sám na zemi av božském povolání jednoho člověka, abyvyšel ze země a nalezl svůj podíl a svouvlast v nebesích.

„Byla pak všecka země jazyku jednohoa řeči jedné. I stalo se, když se brali odvýchodu, nalezli pole v zemi Sinear, a by-dlili tam... Nebo řekli: Nuže, vystavějmesobě město a věži, jejíž by vrch dosahovalk nebi; a tak učiňme sobě jméno, abychomnebyli rozptýleni po vší zemi!“ (V. 1.—4.)Srdce lidské hledá ustavičně nějaké jméno,nějaký podíl a středisko na zemi. O nějakétouze po nebi, po Bohu v nebi nebo po ne-

109

beské slávě, neví ničeho. Sobě sama pře-necháno, bude vždy hledati své uspokojenív tomto nízkém světě a „pod nebem“ pro-vádět své stavby. V pravdě, že je třebapovolání, zjevení i moci Boží, má-li se srdcečlověka povznésti nad viditelný svět.

V události, která se tu před naším zra-kem odehrává, hledali bychom marně ně-jakého uznání Boha, vzhlížení k Němu neboočekávání na Něho. Také bylo lidskémusrdci docela daleká myšlenka připravit mí-sto, kde by Bůh mohl přebývat, nebo shro-máždit materiál, aby se Mu připravil pří-bytek. Ach, jméno Boží není ani jedenkrátepřipomenuto. Sobě sama jméno učinit, tobyl ten jediný úmysl člověka na poli Sineara od těch dob ukazoval člověk vždy tutéžnáklonnost. Nechť na něj hledíme na poliSinear, nebo na břehu Tibery, vždycky hovidíme jako sobecké, sebe sama povyšující,Boha vylučující stvoření. Ve všech jehoúmyslech, zásadách a cestách ukazuje sesmutná shoda: snaží se Boha vyloučit asebe povýšit.

Než ať se snažíme v jakémkoliv světlesledovati babylonské sjednocení, tu je přecpoučné, povšimnouti si časného vývinuschopností a sil člověka. Sledujeme-li prouddějin lidstva, tu bez námahy objevíme vy-hraněnou snahu po spojení nebo sjednocení.Téměř ve všech případech snaží se člověkdosáhnouti svých úmyslů na této cestě. Aťuž se jedná o podniky lidem prospěšné,nebo o náboženství, či politiku, nic se nemů-že státi bez právoplatně organisovaného lid-ského sjednocení. Jest prospěšné, této zá-

110

sadě rozumět, počátek jejího působení napoli Sinear sledovat a tam také nejprvnějšívzor všech podobných lidských sjednoco-vání spatřovat. Inspirované slovo nám na-darmo nesděluje tak podrobně jeho pláni účel, jakož i jeho zničení. Jestliže se v nynější přítomné době kolem sebe rozhléd-neme, tu vidíme celé jeviště naplněné spol-ky. Jejich jména uvádět bylo by bezúčelné,neboť jsou tak četné jako plány srdce lid-ského. Avšak důležité jest připomenout, žeprvní všech těchto spojení jest ono sjedno-cení v Sinear a že bylo uzavřeno k tomuúčelu, aby šířilo lidské zájmy a povzneslojméno člověka — účel, jemuž i naše osvícenéa civilisované století věnuje svou všecku po-zornost. Leč víra objeví velikou chybu navšech těchto sjednoceních a sice tuto: Bůhjest vyloučen a pokus vyvýšit člověkas vyloučením Boha, znamená vyhnati jej dozávratné výše, odkudž může střemhlav spad-nouti jen do beznadějného zmatku a ne-změnitelné zkázy. Křesťan má znáti jen jed-no sjednocení: církev Boha živého, tvořícíjedno tělo skrze Ducha svatého, kterýsstoupil s nebe jako svědek oslaveného Kri-sta, aby věřících, pokřtil v jedno tělo aučinil je příbytkem Božím. Babylon tvořík tomu v každém ohledu příkrý opak akonečně bude, jak ve Zjevení 18 čteme,„příbytkem ďáblů“.

„A řekl Hospodin: Aj, lid jeden a jazykjeden všechněch těchto a toť jest začátekdíla jejich; nyní pak nedadí sobě v tompřekaziti, což umínili dělati. Protož sstup-me a změťme tam jazyk jejich, aby jeden

111

druhého jazyku nerozuměl. A tak rozptýlilje Hospodin odtud po vší zemi; i přestalistavěti města toho“ (v. 6.—8.). To byl losprvního sjednocení člověka a tak to budeaž do konce.

Než jak zcela jinak jest tomu, jestližeBůh způsobí sjednocení lidí! Ve Skutcíchap. 2. vidíme Veleslavného sestoupit v ne-konečné milosti, aby se setkal s člověkemv poměrech, do nichž ho hřích přivedl.Poslové milosti jsou Duchem svatým učiněnizpůsobilými vyřídit své poselství právě v téřeči, v níž každý z posluchačů se narodil.Jak vzácný důkaz o touze Boží, dosáhnoutisrdce člověka libou zvěstí o milosti! Zákonnebyl na hoře, která „hořela ohněm“, tako-vým způsobem zvěstován. Když Bůh ohlásil,jaký člověk má býti, mluvil jen jednouřečí; když však zjevil, co On jest, použil simnoha řečí. Milost Boží prolomila hradby,které zřídila lidská pýcha a bláhovost, abykaždý mohl slyšeti a rozuměti radostnému po-selství o spasení, „veliké věci Boží“. (Sk.ap. 2, 11.) A za jakým účelem se toto, všeckostalo? Právě proto, aby lidé mohli býtisjednoceni na půdě Boží, kolem Boha a zá-sadách Božích, aby jím mohla býti dánaskutečně jedna řeč, jedno středisko, je-den předmět, jedna naděje a jeden ži-vot; aby byli tak shromážděni, že by ne-mohli býti už nikdy víc rozptýleni nebozmatení; aby jim mohl dáti jedno jméno ajeden příbytek věčného trvání; aby jim mohlpostaviti věž a město, jejichž vrch by sahalnejen až k nebi, nýbrž jejichž neochvějnýzáklad položený rukou samého všemohoucí-

112

ho Boha, byl by v nebi a aby konečně jevšecky shromáždil kolem vznešené osobyz mrtvých vstalého a oslaveného Krista aaby je všechny sjednotil za tím jediným ve-likým účelem, aby Jej oslavovali a velebili.

Chce-li čtenář na okamžik nahlédnoutido Zjev. 7, 9., tu uvidí nesčíslný zástup „zevšech národů a pokolení a jazyků“ stojícíchpřed Beránkem; a všichni jako jedněmi ústypřináší mu chválu a velebení. Tak pozůstávánanejvýš poučné a zajímavé spojení mezitěmito třemi místy Písma, právě uvažova-nými. V I. Mojž. 11 jest různost jazykůvýrazem Božího soudu; ve Sk. ap. 2 jestvýrazem milosti a ve Zjev. 7 vidíme všecky tyto jazyky shromážděné v slávě kolBeránka. Jak mnohem lépe jest proto na-lézti své místo v sjednocení Božím, nežliv onom od člověka! Boží končí v slávě,lidské v zmatku; prvnější postupuje v mociDucha svatého, druhé skrze neposvěcenývliv padlého člověka; prvnější má za účelvyvýšení Krista, druhé vyvýšení člověka v ténebo oné formě.

Kéž nás Pán zmocní, abychom všechnytyto věci v síle víry uvažovali a uchopili!Neboť jen takovým způsobem mohou býtinašim duším užitečné. Nejdůležitější a nej-zajímavější pravdy, jakož i nejdůkladnějšíznámost Písma ponechají srdce vyprahlé istudené, není-li to Kristus, kterého v Písměhledáme a nalézáme; a najdeme-li Jej asytíme-li se Jím, tu se nám dostává svěžesti,pomazání i síly, kterých tolik potřebujemev této době ztrnulé formálnosti. Jakou pakcenu má suchá pravověrnost, není-li živý

113

Kristus poznáván v celé mocné přitažlivostiSvé osoby? Nad vší pochybnost, že zdravéučení má nezměrnou důležitost a každývěrný služebník Kristův měl by nutně poci-ťovat povinnost míti „jistý příklad zdravýchřečí“ (II. Tim. 1, 13.), ale konečně přec jenživý Kristus jest duše a život, nerv a tep,bytost i skutečnost všeho zdravého učení.Kéž bychom jen v moci Ducha svatého spa-třovali více krásy a vzácnosti v Kristu, abyli tak úplně osvobození od ducha a zá-sad Babylona!

Zbytek kapitoly budeme uvažovati vespojení s následujícím oddílem této knihy.

KAPITOLA 12.

První kniha Mojžíšova projednává hlavně dějiny sedmi mužů: Abele, Enocha, Noé, Abra-hama, Izáka, Jákoba a Jozefa a nic nepochybu-ji o tom, že dějiny jednoho každého z těchto mužů nám představují nějakou zvláštní pravdu. Tak na př. jsme u Abele spatřili velikou základní pravdu o přistupování člověka k Bohu prostřednictvím smírčí obětě uchopené vírou. Enoch ukázal nám ten zvláštní díl a naději nebeské rodiny (církve), kdežto Noé nám před oči uvádí osud zemské rodiny (Izraele). Prv-nější byl před soudem vzat do nebe, posled-nější byl uveden skrze soud na obnovenou zem. Tak máme v každém z těchto mužů určitou stra-nu pravdy a následkem toho i určitou stranu víry. Čtenář může tudíž tento předmět dále sledovat ve spojení s Žid. 11, a zajisté,

114

že jeho námaha bude bohatě odměněna. —Obraťme se nyní k povolání Abrahama.

Porovnáme-li kapitolu 12, 1. a 11, 31. seSk. ap. 7, 2.—4., tu budeme poučeni o prav-dě nekonečné praktické ceny pro duši. „Ne-bo byl řekl Hospodin Abramovi: Vyjdi zezemě své a z příbuznosti své, i z do-mu otce svého do země, kterouž ukáži to-bě“ (v. 1.). Toto Boží vyzvání Abrahamamělo tedy veskrz nepochybný charakter abylo od Boha určeno k tomu, aby působilona srdce i svědomí toho, komu bylo dáno.Ve Sk. ap. 7, 2.—4. čteme: „Bůh slávy uká-zal se otci našemu Abrahamovi, když bylv Mezopotamii, prvé než bydlil v Cháran ařekl jemu: „Vyjdi z země své a z příbuzno-sti své, a poď do země, kterouž ukáži tobě.Tedy vyšed ze země Kaldejské, bydlil v Chá-ran. A odtud, když umřel otec jeho, přestě-hoval jej do země této, v kteréž vy nyníbydlíte.“ Výsledek tohoto vyzvání mámev I. Mojž. 11, 31., kde čteme: „I vzal TáreAbrama syna svého... a Sarai nevěstu svou,ženu Abrama syna svého a vyšli spolu z UrKaldejských, aby se brali do země Kananej-ské, a přišli až do Cháran a bydlili tam...i umřel Táre v Cháran.“ Spojíme-li tato místa, tu z toho vidíme, že přirozené svazky bránily srdci Abrahamovu úplně a cele vyhověti volání Božímu. Ačkoliv již do Ka-naánu povolán, zdržoval se přec v Cháran,až onen svazek byl smrtí přetržen; pak te-prve vydal se pevným krokem na cestuk místu, kam ho „Bůh slávy“ povolal.

Toto vše má svůj hluboký význam. Vlivypřirozenosti stojí vždy nepřátelsky proti u-

115

skutečnění a praktickému provedení povo-lání Božího. Žel, že jsme všichni tak velicenakloněni zaujmout nižší postavení, nežli to,které nám toto povolání vykazuje. Proto jetudíž potřebí veliké prostnosti i upřímnostivíry, aby se duše pozvedla až na výši myšle-nek Božích a přivlastnila nám věcí, jichžnám On zjevuje.

Modlitba ap. Pavla v ep. k Ef. 1, 15.až 22. poučuje nás, až k jakému stupni skrzeDucha svatého poznal těžkosti, s nimiž musícírkev bojovat při uchopení se „naděje po-volání Božího a bohatství slávy dědictví je-ho v svatých“. Jest samozřejmé, že bychomnebyli způsobilí, dle „povolání tohoto dů-stojně choditi“, pakliže jsme ho nepoznali.Musíme věděti, kam jsme povoláni, prvé nežtam můžeme jíti. Kdyby Abraham stál úplně pod mocným vlivem pravdy, že ho Bůh doKanaánu povolal a tam že jest jeho dědictví,tu by mu nebylo možné zůstati v Cháran.Právě tak jest tomu i u nás. Jsme-li skrzeDucha svatého přivedeni ku poznání prav-dy, že naše povolání jest nebeské a že nášdomov, náš podíl, naše naděje a naše dědi-ctví „jest všechno v nebesích, kde „Kristusjest, sedíc po pravici Boží“, tu nebudemenikdy toužit po tom, abychom dosáhli vesvětě příjemného postavení, nebo dosáhlizde jména, nebo shromažďovali si na zemipokladů. Nebeské povolání není žád-ná prázdná nauka víry, žádné bezmocnéučení, žádná nezralá spekulace. Buď jestto božská skutečnost, nebo to vůbec nenínic. Bylo snad povolání Abrahama do Ka-naánu pouhou domněnkou nebo úvahou,

116

o níž mohl se přít a disputovat, zatím co po tu dobu zůstával v Cháran? Na žádnýpád. Byla to božská, mocná, skutečná prav-da. Abraham byl povolán do Kanaánu a bylonemožné, aby Bůh schvaloval jeho zdržo-vání se na cestě. Právě tak jest tomu i s námi. Chceme-li se radovati z Božího zalíbení a z Boží přítomnosti, tu musíme u víře pečovati o to, abychom dle svého nebes-kého povolání přiměřeně chodili, nebo jinýmislovy, musíme se vynasnažiti ohledně svýchzkušeností, svého způsobu jednání a svéhomravního charakteru dosáhnouti toho bodu,k němuž nás Bůh povolal. A tento bod jestúplné obecenství se Synem Jeho — obecen-ství s Ním v Jeho zde opovržení a obe-cenství s Ním v Jeho přijmutí v slávu. Takjako u Abrahama smrt přetrhala svazek,jímž ho přirozenost zdržela v Cháran, tak i při nás trhá smrt řetěz, který nás poutá k nynějšímu běhu času. My musíme uskutečniti pravdu, že jsme v Kristu, naší hlavě a našem zástupci, zemřeli, že naše místo v přirozenosti i ve světě náležejí minulosti, že kříž Kristův je pro nás totéž, čím bylo kdys Rudé moře pro Izra-elské, totiž věčnou přehradou mezi námi a zemí smrti a soudů. Jen takovým způsobem se staneme způsobilí, abychom „chodili tak, jakž hodné jest na to povolání, kterýmž po-voláni jsme“ (Ef. 4 ,1.), hodné onoho vzne-šeného svatého a nebeského povolání, „povo-lání Božího v Kristu Ježíši“.

Pozastavme se zde na okamžik, aby-chom postřehli obě podstatné, skutečnéstrany kříže Kristova. Spatřujemeť v něm

117

základ našeho velebení a naší služby, našehopokoje a našeho svědectví, našeho poměruk Bohu a našeho poměru k světu. Hledím-lijako usvědčený hříšník na kříž Pána Ježí-še, tu poznávám v něm věčný základ méhopokoje. Vidím můj „hřích“, co se jeho pří-činy nebo kořenů týče, odsouzený a vidímtam mé „hříchy“ nesené. Vidím, že v skutkua pravdě je Bůh „se mnou“ a sice právěv tom stavu, v němž se nalézám následkemmého usvědčeného svědomí. Kříž zjevujeBoha jako přítele hříšníka; zjevuje Jejv onom obdivuhodném charakteru spravedli-vého ospravedlnitele bezbožného hříšníka.Stvoření a prozřetelnost by toho nemohlynikdy učinit. V obojím mohu nad vší po-chybu poznávat moc, vznešenost a moudrostBoží; než co by ze mne bylo, kdyby všeckytyto věci byly proti mně? A samy v soběpozorovány, musely by býti proti mně, pro-tože jsem hříšník a nikdy nedokážou moc,vznešenost a moudrost Boží mé hříchy od-stranit, ani Boha pro mé přijetí ospravedl-nit.

Na kříži vidím však Boha takovým způ-sobem jednat s hříchem, takže tím sebesama dokonale oslavil. Vidím zde vznešenérozvinutí a dokonalý soulad všech božskýchvlastností. Vidím lásku a to lásku, která mésrdce přesvědčuje a získává a přijímám-lituto lásku, tu odtahuje mé srdce od každé-ho jiného předmětu. Vidím moudrost a tomoudrost, která přivádí ďábly k mlčení aanděly uvádí v úžas. Vidím moc, která vše-cky překážky přemáhá. Vidím svatost, kteráhřích odstraňuje a současně se ukazuje jako

118

nejmocnější vyjádření ošklivosti Boží protihříchu. Vidím konečně i milost, která pře-náší hříšníka do přítomnosti samého Boha,ano, klade jej do náručí Boží. Kde jindebych mohl všecky tyto věci spatřiti, nežli nakříži? Můžeme své oči obracet kamkolivchceme — nikde nenalezneme tak dokonalea tak slavně sloučené obě pravdy: „Slávana výsostech Bohu!“ a: „Pokoj na zemi!“

Jak vzácný jest proto kříž, pozorujeme-li ho z tohoto prvního hlediska, jako základpokoje hříšníka, základ jeho velebení a jehověčného obecenství s Bohem, který se tamtak vznešeným a požehnaným způsobem zje-vil! Jak vzácný i pro Boha, utvořiv Mu spra-vedlivý podklad, na němž může On rozvi-nouti Své neporovnatelné dokonalosti a jed-nati s hříšníkem dle celého dosahu Svémilosti! V pravdě, kříž má pro Boha tako-vou cenu, že všecko, co Bůh od počátkuřekl a učinil, podává jen důkaz, že křížzaujímal vždy v Jeho srdci první místo.A žádný div. Jeho drahý, vroucně milovanýSyn měl tam viset mezi nebem a zemí, jako předmět pohany a utrpení, jaká lidé a ďáb-lové na Něho mohli shrnouti, protože Jehoradostí bylo činiti vůli Otce Svého a vy-koupit dětí Jeho milosti. Kříž, jako nej-dokonalejší výraz Jeho lásky, bude tvořitveliký střed přitažlivosti po veškeré věč-nosti.

Dále kříž, jako základ našeho učedl-nictví; naší služby a našeho svědectví, dělási nárok na naši nejvážnější pozornost. Ne-musím ani říkat, že i v tomto ohledu jestprávě tak dokonalý jako v onom, o němž

119

jsme právě uvažovali. Tentýž kříž, který mnepřivádí do spojení s Bohem, oddělil mneod světa. Zemřelý zřejmě se světem zúčto-val a tudíž věřící, protože s Kristem ze-mřel, je se světem hotov; on jest světua svět jemu ukřižován (Gal. 6, 14.); onjest, protože je z mrtvých vstalý s Kristem,spojen s Bohem v moci nového života anové přirozenosti. Tímto způsobem neroz-lučně spojen s Kristem, má věřící podíl naJeho přijetí u Boha a na Jeho zavrženíse strany světa. Tyto obě věci jdou spo-lečně. Prvnější jej dělá velebitelem v Du-chu a nebeským občanem, druhé jej dělásvědkem a cizincem na světě. Ono jej uvá-dí dovnitř za oponu, toto staví jej ven zastany. Jedno jest tak dokonalé jako to dru-hé. Staví-li se kříž mezi mne a mé hříchya vykazuje mi místo pokoje s Bohem, tuse také staví mezi mne a svět a vykazujemi s Kristem místo zavržení a nepřátelstvíse strany světa; současně pak v jinémsmyslu dělá ze mne pokorného a vytrva-lého svědka o oné vzácné, nezměrné, věč-né milosti, na níž nás kříž poukazuje.

Věřící měl by tyto obě strany křížeznát a umět jasně rozlišovati; neměl by vy-znávat, že okouší požehnání jedné strany a současně se zdráhat druhou nastoupiti. Je-li ucho otevřeno k slyšení hlasu Kristova uvnitř za oponou, tu má býti i otevřeno k slyšení tohoto hlasu vně za stany. Přivlastnil-li si na kříži dokonané smíře-ní, tu se nemá také ani lekat zavržení, jaké toto nutně následuje. Je to přec naší vzá-cnou předností, ne jen rozejít se s hří-

120

chem, ale i se světem. Vše to jest obsa-ženo v učení kříže a proto mohl apoštolprávem říci: „Ale ode mne odstup to, abychse chlubil, jediné v kříži Pána našeho Jezu-krista, skrze něhož jest mi svět ukřižována já světu.“ (Gal. 6, 14.) Pavel hleděl nasvět jako na věc, která měla býti přibitana kříž; a svět tím, že ukřižoval Krista,ukřižoval všechny ty, kteří jsou Jeho vlast-nictvím. O kéž bychom jen dovedli o tétopravdě uvažovati s opravdovou vážností avroucí modlitbou a kéž Duch svatý nászmocní k uskutečnění praktického význa-mu oněch obou stran kříže.

Vraťme se nyní zpět k našemu před-mětu.

Není nám řečeno, jak dlouho se Abra-ham v Cháran pozdržel. Přes to Bůh mi-lostivě čekal na Svého sluhu, až osvobo-zen ode všech okovů, Jeho rozkazu s plnouposlušností se poddal. Přizpůsobení rozka-zu na přirozené poměry, v nichž se Abra-ham nalézal, bylo nemožné. Bůh miluje svésluhy tak velmi a proto nechce dovoliti,aby byli oloupeni o plné požehnání bez-podmínečné poslušnosti. Také se Abraha-movi nedostalo žádného nového zjevení pocelou dobu jeho pobytu v Cháran. Je dobře,povšimnouti si toho. My musíme jednat dlesvětla, jaké nám Bůh dal, pak nám dá ještěvíce. „Každému, kdo má, bude dáno.“ Toje Boží zásada. Připomínejme si však usta-vičně, že na stezce upřímné poslušnosti aslužby nás Bůh nikdy nepovleče. Ne, Onnás nevleče, On táhne nás po stezce, kte-rá vede k nevýslovnému požehnání v Něm

121

samém a nechápeme-li, že je to k našemudobrému, když se všecky přehrady přiro-zenosti prolomí, tu se vzdáváme milosti námudělené. Ach, naše srdce chápou často mocmálo z těchto věcí; my začínáme tím, ževypočítáváme obětě, těžkosti a překážky,místo abychom s nadšením běželi stezkouposlušnosti, protože známe a milujeme To-ho, jehož volání naše ucho zaslechlo.

Každý krok na stezce poslušnosti jestprovázen pravým požehnáním, protože po-slušnost jest ovoce víry a víra nás uvádív živé spojení a obecenství s Bohem. Po-zorujeme-li poslušnost z tohoto hlediska, tusnadno poznáme, jak naprosto jest odliš-ná ve všech svých rysech od pouhé zá-konnosti. Poslednější přivádí s celým bře-menem svých hříchů obtíženého člověkak tomu, aby sloužil Bohu ostříháním zá-kona, což má za následek, že je duše na-plněna ustavičnou bázní a daleka jsouc to-ho, jíti cestou poslušnosti, neudělala dosudani jediný krok na této stezce. Pravá po-slušnost oproti tomu jest zjevení neboli vý-ron nové, skrze milost udělené přiroze-nosti. Bůh ve Své dobrotivosti dává tétonové přirozenosti vedoucí předpisy a jestnaprosto jisté, že tato božská přirozenostvedena božími předpisy nikdy nevybočí dozákonnosti. Zákonnost pak jest to, když při-rozenost stará béře Boží předpisy a senamáhá je naplnit. Ano, pokus, chtíti při-rozenost padlého člověka říditi čistým asvatým zákonem Božím, jest stejně bez-účelné jako bláhové. Jak by mohla padlápřirozenost dýchati v tak čistém ovzduší?

122

Nemožné. Obojí, ovzduší i přirozenost, musíbýti božské.

Leč Bůh neudílí věřícímu jen božskoupřirozenost a řídí ji Svými božskými před-pisy, nýbrž opatřuje ji také přiměřenýminadějemi a očekáváními. Tak tomu byloi při Abrahamovi: „Bůh slávy ukázal semu.“ A za jakým účelem? Aby před jehoduchovní zrak postavil přitažlivý předmět,totiž: „zemi, kterouž ukáži tobě.“ Tu ne-bylo žádné násilí, nýbrž Bůh vábí duši, při-tahuje ji. Podle úsudku nové přirozenostinebo víry byla Boží země daleko lepší nežliUr nebo Cháran a ačkoliv Abraham tutozemi nikdy neviděl, přec víra jeho ji po-važovala za námahy hodnou k ujmutí, banejen ujmutí, ale i opustit k vůli ní věcipřítomné. Čteme proto: „Věrou, povolán jsaAbraham, uposlechl Boha, aby odešel na tomísto, kteréž měl vzíti za dědictví; i šel,nevěda, kam přijde, t.j. jednal u víře, neu vidění. Ačkoliv očima svýma nic neviděl,věřil přec srdcem svým a víra byla moc-nou pohnutkou v jeho duši. Víra spočívána daleko pevnějším základě, než jaký námmůže dáti přesvědčení našich smyslů a zá-klad tento jest slovo Boží. Naše smysle násmohou mýliti, slovo Boží nezklame násnikdy.

Zákonná soustava mezitím úplně zavr-huje učení o nové přirozenosti spolu s ve-doucími předpisy a obživujícími nadějemi.Učí, že se musíme vzdáti země, abychommohli dosáhnouti nebe. Jak ale by mohlopadlou přirozenost povznésti to, čím jestspoutaná? Jak by mohla býti přivábená k

123

něčemu, co nemá pro ní žádný půvab? Ne-be nemá nic přitažlivého pro přirozenost, ba, ono jest tím nejposlednějším místem, kde by chtěla býti. Po nebi nemá žádné touhy, ani po tom, co se tam děje, ani konečně po obyvatelích nebe. Býti tak přirozenosti možné, dostati se do nebe, tu by se tam cítila nanejvýš nešťastná. Nemáť ani schopnosti, vzdáti se země, a také nemá ani touhy po nebi. Chtěla by sice ráda uniknouti peklu a jeho nevýslovným mukám, jeho temnosti a bídě; než oboje přání, peklu uniknouti a nebe dosáhnouti, vytryská ze dvou docela rozdílných pramenů. Prvnější přání může vycházet ze staré přirozené povahy; ale druhé nalézá se jen v nové povaze. Nebýti žádného „ohnivého jezera“ a žádného „červa“ a žádného „skřípění zubů“ v pekle, tu by se ho přirozenost tak mnoho nelekala. —Tatáž zásada platí ohledně všech přání a snah přirozenosti. Zákonnická soustava učí, že musíme odstranit hřích, dřív než můžeme dosáhnouti spravedlnosti; lež přirozenost nemůže hřích odstranit a co se sprave-dlnosti týče, tu nenávidí až do hlubin. Při tom ovšem miluje jistou míru nábožen-ství, ale jen v té domněnce a naději, že tak unikne pekelnému ohni. Pravou zbožnost pak nemiluje proto, že toto přivádí duši v přítomný požitek obecenství Božího a na Jeho cesty.

Jak rozdílné v každém ohledu jest „evange-lium slávy spasitele Boha“ od této zákonnické soustavy! Toto evangelium zjevuje Boha sa-mého, jak On sestoupil v dokonalé milosti a odstranil hřích skrze oběť na kříži,

124

a to způsobem nejbezpodmínečnějším, na půdě věčné spravedlnosti, tím, že Kristus stal se za nás hříchem a za hřích náš trpěl. A ne jen to, nýbrž Bůh dává i nový život, život vzkříšení Svého z mrtvýchvstalého, vyvýšeného a oslaveného Syna — život, jaký každý v pravdě věřící obdržel na základě věčného uložení Božího skrze spojení s Tím, kterýž byl na kříž přibit, ale nyní sedí na trůně slávy v nebesích. Tuto novou přiro-zenost řídí Bůh, jak již podotknuto, ve Své dobrotivosti skrze předpisy Svého svatého, Duchem svatým obživeného slova. Také jichobživuje ukazováním jim neochvějné nadějea zjevováním jejich konečného cíle „nadějeslávy“, „města majícího základy“, „lepšívlasti nebeské“, „příbytky mnohé v doměotcově“, „harfy zlaté“, „zelené palmy“, „bílá roucha“, „dědictví neporušitelné“, věčné spojení s Ním samým v oněch místech světla a požehnání, kam zármutek a tma ne-mají nikdy přístupu, jakož i konečně nevý-slovnou výsadu, že po nekonečné věky věkůbudou u „vod tichých a na pastvách zele-ných“ opatrováni láskou, jež je vykoupila.

Jak rozdílné jest to všecko od zákonnic-kých pojmů! Místo vyzývat mne, abych ne-polepšitelnou, zkaženou přirozenost vycho-vával a zušlechťoval, aby se vzdala země,kterou miluje a dosáhla nebe, které nená-vidí, udílí mi Bůh ve Své nekonečné milostia v moci dokonané oběti Kristovy novoupřirozenost, která se dovede z nebe radovat,dává nebe, které je rozkoší této přiroze-nosti; ano, mně se dostává nejen nebe, ný-

125

brž On sám, tento nevyčerpatelný zdroj vše-liké nebeské blaženosti.

To jest Boží nekonečně znamenitá cesta.Tak On jednal s Abrahamem a se SaulemTarsenským, a tak jedná i s námi. Bůh slávyukázal Abrahamovi lepší vlast než bylo Urnebo Cháran; On ukázal apoštolovi takvznešenou slávu, že jeho oko se uzavřelo provšechen lesk této země a považoval všeckoza „smetí“, aby Krista získal, který se uká-zal jemu, a jehož hlas pronikl až do nitra jeho duše. Pavel viděl nebeského Krista v slávě; a od onoho okamžiku, nehledě na mdlo-bu „nádoby hliněné“, naplňoval tento nebeskýKristus a tato nebeská sláva celou jeho duši.

„I prošel Abram tu zemi až k místu Si-chem, to jest až k rovině More. A tehdážKananejští byli v zemi,“ (V. 6.) PřítomnostKananejských v zemi musela se pro Abra-hama ukázat jako zkouška, jako požadavek,kladený jeho víře i jeho naději, bylo to cvičením srdce a zkouškou trpělivosti. Onť opustil Ur a Cháran a přišel do země, o níž mu mluvil „Bůh slávy, a tam našel „Kana-nejské“. Než našel tam též Pána. „I ukázalse Hospodin Abramovi a řekl: Semeni tvé-mu dám zemi tuto.“ (V. 7.) Spojení mezioběma těmito výpověďmi jest dojemné krá-sy. „Kananejští bydlili v zemi“; aby všakoči Abrahamovy nezůstaly hledět na pří-tomné majitele, ukázal se mu Hospodin ja-ko Ten, který jemu a semeni jeho chtěl tutozem dáti provždycky. Tím byla mysl Abra-hamova upoutána na Pána a ne na Kana-nejské. V tom je pro nás důležité ponauče-ní. „Kananejští v zemi“ jest vyjádření moci

126

satanovy; než místo zabývání se touto mo-cí, která by nás ráda odloučila od našehodědictví, jsme povoláni uchopiti se mociKristovy, která nás do něho uvádí. „Neboť bojování naše není proti tělu a krvi...ale proti duchovním zlostem vysoko.“ (Ef. 6,12.) Právě ona místa, do nichž povoláni jsme, jsou jevištěm našeho bojování. Mělo by nás to zastrašit? Nikoliv, neboť tam jest Kristus, ten vítězný Kristus, v Němž jsme „víc než vítězi“. Na místo abychom se poddali „duchu bázně“, živíme v sobě duchavelebení. Tedy Abraham „vzdělal tu oltářHospodinu, kterýž se byl ukázal jemu“. —„A odtud podal se k hoře, kteráž leží navýchod od Bethel, kdežto rozbil stan svůj.“(V.7.8.) Oltář a stan zjevují nám oba velkérysy povahy Abrahamovy: byl velebitel Božía ve světě cizinec. Požehnané rysy povahy:nic nemít na zemi, všechno míti v Bohu!Na zemi neměl Abraham nic, „ani šlépějepůdy“; než on měl Boha, a to mu bylo dosti.

Než, odpovídá-li Bůh víře, tu ji také zkušuje. Nesmíme se domnívat, že by muž ví-ry, odrazí-li svou loďku od břehu okolnos-tí, měl ustavičně klidnou plavbu. Naopak, mu-sí znovu a znovu potkávati se s neklidnými vlnami a bouři přinášejícími mraky. Leč všecko jest Bohem milostivě předvěděno, aby ve věřícím způsobilo hlubší a zralejší zkušenost o tom, kdo Bůh jest srdci, kteréž mu důvěří. Býti nebe stále bezmračné a hladina mořská ustavičně klidná, hladká, tu by věřící jistě nepoznával tak dobře Boha, s nímž má co dělati; vždyť víme, jak velice je srdce nakloněno zaměňovat zevní po-

127

koj s pokojem Božím. Vede-li se nám dob-ře, je-li náš majetek v bezpečí, kvete-li náš obchod, chovají-li se dobře naše děti i služební, je-li náš příbytek pohodlný a naše zdraví uspokojující — zkrátka, jde-li vše podle našeho přání, jak snadno jsme tu nakloněni tento pokoj, založený na takovýchokolnostech, zaměňovat s oním, pokojem,který vytryská ze skutečné přítomnosti Kris-tovy! Pán to ví a proto, když my místo vNěm odpočíváme v poměrech, tu nás na-vštěvuje a otřásá tím nebo oním způsobemnašimi falešnými oporami.

Také jsme nakloněni posuzovat správ-nost některé cesty podle toho, jsou-li na nítěžkosti, nebo chybí-li tyto vůbec. Stezka poslušnosti přináší často nejvíce pokušení pro tělo a krev. I Abraham byl nejen po-volán, aby v zemi, do níž ho Bůh uvedl, se-šel se s Kananejskými, nýbrž i „byl hlad v zemi“. (V. 10.) Měl z toho snad vyvozovat, že není na pravém místě? Zajisté ne, neboť pak by byl soudil podle toho, co oči jeho viděly a to víra nikdy nečiní. Není žádné pochyby o tom, že to byla těžká zkouška pro jeho srdce, nepochopitelná věc pro jeho povahu; avšak pro víru bylo vše jednoduché a snadné. Když byl Pavel volán do Macedo-nie, bylo vězení ve Filippi téměř první vě-cí, které se mu dostalo. Srdci, které by nebylo v obecenství s Bohem, byla by tato zkouška smrtelným úrazem pro celé poslání. Leč Pavel nepochyboval ani na okamžik o správnosti svého postavení a byl schopný u-vnitř žaláře „zpívat písně chvály“ v plné jistotě, že jest všechno tak, jak býti

128

musí. A měl pravdu, neboť v žaláři ve Filippi nalézala se jedna z nádob milosr-denství Božího, někdo, kdo, lidsky řečeno, byl by nikdy neuslyšel evangelium, nebýti kazatel téhož právě na tom místě uvězněn, kde onen se nalézal. Proti své vlastní vůli sloužil satan za nástroj, aby evangelium bylo zaneseno k uším jednoho z vyvolených Božích.

Nyní měl Abraham ohledně hladu v ze-mi také tak smýšlet, jako Pavel ohledněvězení. Nalézal se právě na tom místě, kamho Bůh postavil a je zřejmé, že se mu ne-dostalo žádného rozkazu, aby toto místoopustil. Ovšem nastalý hlad se nedal upříti. Mimo toho byl Egypt blízko a nabízel muosvobození od každé tísně. Než cesta slu-žebníka Božího byla jednoduchá: Lépev Kanaánu hladovět, musí-li tak bý-ti, nežli v Egyptě žíti v nadbytku! Daleko lépe na stezce Boží trpěti, nežli na cestě satana žíti v pohodlí; lepší býti chu-dým s Kristem, nežli bohatý bez Něho. Abraham měl v Egyptě „ovce a voly a osly, i služeb-níky a děvky, též oslice a velbloudy.“ Důkazů dosti, řeklo by přirozené srdce, že Abraham jednal zcela správně, odebrav se do Egypta. Než ach! V Egyptě neměl žádný oltář, žádné obecenství s Bohem. Země Faraonova nebyla mí-stem přítomnosti Hospodina; a Abraham svým sestoupením do Egypta ztratil víc nežli zí-skal. Tak je tomu vždycky. Nic nám nemůže na-hraditi ztrátu obecenství s Bohem. Osvobození od časné tísně a dosažení největšího bohat-ství jsou ubohou náhradou za to, co ztra-ceno, i když se jen o vlas uchýlí z přímé

129

cesty poslušnosti. Jak mnozí z nás mohouk tomu připojit své amen! Jak mnozí jsou,kteříž chtíce se vyhnouti na cestě Boží růz-ným zkouškám a těžkostem, upadli do prou-du přítomného zlého běhu času a připravilitím vyprahlost a chudobu, tíseň a tmu dušisvé! Snad udělali „své štěstí“, podle běž-ného výrazu, nahromadili bohatství a do-sáhli přízně světa; snad s nimi jejich Fa-raón dobře jednal a snad si získali jménoa postavení ve světě. Ale mohou všeckytyto věci nahraditi radost v Bohu, obecen-ství s Bohem, šťastné srdce, čisté svědomíbez výčitek, ducha díků a velebení, živé svě-dectví a vydatnou službu? Kdo by mohlněco takového tvrdit? A přec jen jsou pře-často všechna tato neporovnatelná požeh-nání zaprodána za trochu blahobytu, za tro-chu vlivu a za trochu peněz.

Buďmež, milovaný čtenáři, bdělí vůčináklonnosti k uchýlení se od úzké, ale bez-pečné, ač mnohdy drsné, ale vždy šťastné apožehnané stezky jednoduché, upřímné po-slušnosti! Bděmež pečlivě a horlivě nad „ví-rou a dobrým svědomím“, které nemohoubýti ničím nahraženy! Přichází-li nějaká tazkouška, tu místo jíti do Egypta, očekávej-me na Boha! Pak se zkouška ukáže ne jakopříležitost ke klesání, ale jako příleži-tost k ukázání naší poslušnosti. A budeme-li pokoušíni následovat proud tohoto světa, tupatřme na Toho, který „sebe samého vydalza hříchy naše, aby nás vytrhl z tohotopřítomného věku zlého, podle vůle Bohaa Otce našeho“ (Gal. 1, 4.) Když se Jeholáska k nám ukázala takovým způsobem a

130

posuzoval-li On tak povahu tohoto přítom-ného světa, takže aby nás z něho vytrhl,sebe sama dal — měli bychom Jej my tímzapříti, že bychom se zase navrátili k tomu,od čeho nás Jeho kříž na věky osvobodil?Bůh, ten všemohoucí, rač nás od toho ochrá-niti! On chrání nás Svou mocnou pravicía skryje nás ve stínu křídel Svých, dokudžnespatříme Ježíše tak jak On jest, tehdybudeme Jemu podobni a budeme věčně astále u Něho!

KAPITOLA 13.

Počátek této kapitoly přivádí nás dostyku s předmětem, kterýž jest pro našesrdce veledůležitým, totiž s pravým charak-terem božského uvedení v původní stav.Když věřící nějakým způsobem se ze svéhoduchovního stavu vyšinul a ztratil obecen-ství s Bohem, tu je v nebezpečí, jakmile svě-domí počne působiti, že neuchopí božskoumilost tak jak ona jest a že nevstoupí veskutečnost božského obnovení. Nám je všakznámé, že Bůh činí vše způsobem, jenž jestJeho samého hoden. Ať již stvoří anebo vy-koupí, ať On k obrácení přivede, obnovujeaneb se o nás stará — On může jednati vždyjen přiměřeně tomu, kdo On jest. Jen toco je Jeho hodno, tvoří měřítko Jeho jed-nání; a toto je pro nás velikým štěstím, po-něvadž jsme stále náchylni „Svatého Izrael-ského“ omezovati, a sice obzvláště, když sejedná o Jeho obnovující milost. — Našekapitola nám ukazuje, že Abraham byl ne-

131

jen osvobozen z Egypta, nýbrž také že bylzpět přiveden, až „k místu tomu, kdež prvébyl stánek jeho, k místu oltáře, kterýž tambyl prvé vzdělal, kdežto vzýval Abramjméno Hospodinovo.“ (V. 1.—4.) Bůh ne-může býti vzhledem některého bloudícíhoaneb opozdícího se dříve uspokojen, dokudžjej neuvedl úplně v původní stav. My sesnad ve své samospravedlnosti domníváme,že takovému člověku patří nižší místo nežjaké předtím zaujímal; a tomu by také takvskutku bylo, kdyby se jednalo o jeho zá-sluhu aneb o jeho charakter. Ale poněvadžto je jedině otázkou milosti, tedy je toBoží výsadou určiti míru obnovení; a tatomíra se nám jasně představuje slovy: „Bu-deš-li se míti navrátiti Izraeli, dí Hospo-din, ke mně se navrať.“ To je způsob, ja-kýmž Bůh obnovuje; kdyby jednal jinak,to by nebylo Jeho hodné. Když On obno-vuje, tedy to může býti jedině takovýmzpůsobem, jenž bohatství Jeho milosti oslaví.Proto když malomocný byl opět uveden dotáboru, tedy byl uveden až ke dveřím stán-ku úmluvy. (3. M. 14, 11.) Když se marno-tratný syn domů vrátil, tedy mu jeho otecdal místo u svého stolu; a když Petr posvém pádu byl opět vzpřímen, tedy mohlmužům izraelským přivolati: „Vy pak tohosvatého a spravedlivého odepřeli jste se.“(Skut. 3, 14.) A obvinil je z jednání, jehožse sám za těch nejtěžších okolností do-pustil a tak vinným se stal. Ve všech těchtoa i v mnoha jiných případech vidíme, žeBůh dokonale vzpřímuje. V plné síle mi-losti a v plné důvěře víry vede On vždy

132

duši zpět k sobě. „Budeš-li se míti navrátiti,ke mně se navrať.“ — „Abram šel až k mí-stu tomu, kdež prvé byl stánek jeho.“

Mimo toho má působení božského uve-dení duše v původní stav neobyčejně prak-tickou stránku; a když charakter tohotoopětného uvedení v původní stav zákonitostzahanbí, tedy její působení umlčí bez-zákonitost. Duše uvedená v původní svůjduchovní stav, má živý a hluboký pocito zlém, od něhož je osvobozena; a toto seprojevuje duchem horlivosti, modlitby, sva-tosti a bedlivosti. Bůh nás nevzpřímuje, aby-chom to brali ještě lehkovážněji s hříchemjakž až dosud, a abychom znovu upadli. Ni-koliv, On praví: „Jdiž a nehřeš více.“ (Jan8, 11.) Čím hlubší je můj pocit o milostibožského vzpřímení, tím hlubší bude takémůj pocit o svatosti toho samého. Tatozásada se představuje ve všech dílech Písmasvatého; zvláště ji však nalezneme v násle-dujících, nám dobře známých místech: „Du-ši mou očerstvuje (t.zn. vzpřímuje), vodímne po stezkách spravedlnosti pro jménosvé.“ (Žalm 23, 3.) „Jestliže pak budemevyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh aspravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a násočistil od všeliké nepravosti,“ (1. Jan 1, 9.) Pravá přiměřená stezka božsky vzpřímenéduše je stezka spravedlnosti. Jinými slovy,když jsme okusili milosti, tu obcujeme vespravedlnosti. Mluviti o milosti a cho-diti v nepravosti znamená podle slov apo-štola: „Milost Boha našeho přenášeti v chlíp-nost.“ (Juda 4.) Když „milost kraluje skrzespravedlnost k životu věčnému“ (Řím. 5,

133

21), tak se to také zjeví v dílu spravedlnosti, jakožto ovoci tohoto života. Milost, jenž nám naše hříchy odpustí, očišťuje nás také od veškeré nepravosti. Tyto dvě věci se nesmí nikdy od sebe děliti; ve vzájemném spojení umlčují, jak již podotknuto, jak zákonnost, tak i bezzákonnost lidského srdce.

Na Abrahama čekala však ještě jednazkouška a ta byla těžší než ta v době hladu.Tato zkouška měla svůj původ ve spojenís člověkem, kterýž, jak je zřejmé, nechodilv síle osobní víry ani u vědomí osobní zod-povědnosti. Vypadá to, že Lot hned z po-čátku byl ku předu veden více vlivem apříkladem Abrahama jak svou vírou v Bo-ha; a toto není žádný neobyčejný případ.Pohled na dějiny lidu Božího nás přesvědčío tom, že každému velikému hnutí, kteréDuch Boží způsobil, se také připojili lidi,kteří osobně nebyli účastni síly, jež ona hnutí vyvolala. Takové osoby jdou jistý čas vedle a jsou buďto jako mrtvá tížící závaží svědectví, aneb totéž určitým způso-bem přímo i zdržující. Tak v případu Abra-hama. Bůh mu přikázal, aby opustil svépříbuzenstvo, ale na místo poslušnosti, vzalon totéž sebou. Táre ho na cestě zdržel,dokudž jej smrt neodstranila z cesty; aLot ho doprovázel poněkud dále, dokudžnad ním nezvítězily a jej nepřemohly „jinéžádosti“, (Mar. 4, 19.)

Při vyjití Izraele z Egypta lze pozoro-vati totéž. Lid, jenž se k nim „přimí-sil“, šel s nimi a stal se jim podnětem mnohých znečištění, seslabení a zármutků. Ve 4.Moj.11,4. čteme: „Lid pak k nim přimíšený

134

napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali synové Izraelští a řekli: Kdo nám to dá, abychom se masa najedli?“ Právě taktomu bylo v prvních dnech církve; a po-zději, u všech Duchem Božím vyvolanýchprobuzeních a obživeních, bylo lze pozoro-vati mnohé osoby, kteréž se připojily k oněmhnutím, a to pod těmi nejrůznějšími vlivy.Tyto vlivy nebyly božské, nýbrž jen přechá-zející a proto se osoby ty brzy zpět vrátily a opět své místo ve světě zaujaly. Jen to, co je od Boha, má trvání. Musím uskutečniti svazek, jenž je učiněn mezi mnou a Bohem. Musím si býti vědom, že zaujímám po-stavení, do kterého mně Bůh povolal; ne-boť jinak nemohu v tomto postavení anipevnost ani vytrvalost projeviti. Nemůžemejíti cestou někoho jiného, poněvadž tentopo ní kráčí. Bůh označuje ve Své milostijednomu každému z nás stezku, po kterékráčeti, působiště, kde se pohybovati a po-vinnosti, kterým dostáti máme. Je na nás,abychom své povolání a ty s ním spojenépovinnosti znali a abychom v síle milosti,jež se nám denně udílí, v tomto povoláník oslavení Božímu působili. Zda míra našípůsobnosti je veliká nebo malá, to s tím ne-má co dělat, jen když Bůh nám ji svěřil. Aťjiž někdo „pět hřiven“ obdržel aneb jen„jednu“, pakliže vzhledem ku Pánu tou jed-nou věrně těžíme, tedy uslyšíme z Jehoúst právě tak slova: „To dobře, služebníčedobrý a věrný!“ (Mat. 25, 21.) jako kdy-bychom „pět“ věrně spravovali. Pavel, Petr,Jakub a Jan měli jedenkaždý svou zvláštní míru a službu. Právě tak je tomu i s ná-

135

mi. Žádnému není zapotřebí do práce dru-hého se mísiti. Truhlář má pilu, hoblík,kladivo a dláto; a on používá jeden každýz těchto nástrojů, jak jich potřebuje. Nicnení bezcennější jak pouhé padělání. V pří-rodním světě něco takového nenalezneme;každá stvořená bytost má své vlastní místoa svou obzvláštní působnost. A když je tomutak ve světě přírodním, jak mnohem vícev duševním! Pole toto je dosti rozsáhlé provšechny. V každém domě jsou nádoby růz-né velikosti a rozličných tvarů, a vlastníkje všechny potřebuje.

Kéž bychom se proto, milovaný čtenáři,stále zkoušeli, zda stojíme pod božskýmaneb pod lidským vlivem; zda naše víraspočívá na lidské moudrosti aneb na Božísíle. Zda něco činíme, poněvadž druzí totéžčiní, aneb poněvadž nás Pán k tomu po-volal; a konečně, zda se jen na příklad o vliv našeho okolí podpíráme, aneb zda jsmeudržováni osobní vírou. To jsou vážnéotázky.

Požívání obecenství našich bratří jejistě výsada, avšak spoléháme-li v to, tedybrzy utrpíme škodu. Právě tak, když jdemepřes naší míru, ztratí naše práce svou ce-nu; ona je vynucená a nepřirozená. Nenítěžkým poznati zdali je někdo na svém mí-stě a pracuje-li podle míry své schopnosti.Každé vynucené, ozdobené bytí, každé oso-bování se a veškeré nápodobňování je opo-vržení hodné. Dejž nám Pán milosti, aby-chom byli vždy pravdivými, upřímnými apřirozenými. Kdo se opováží do hluboké vo-dy aniž by dovedl plovati, bude brzy ru-

136

kama a nohama třepati; a vydá-li se procestu nezpůsobilá a nevystrojená loď namoře, tedy se brzy vrátí do přístavu anebztroskotá. Lot opustil „Ur Kaldejských“,ale neosvědčil se v rovině sodomské. Povo-lání Boží se nedotklo jeho srdce a jehozrak zůstal uzavřený pro slávu Božího dě-dictví. To je vážná myšlenka! Bohu budiždík, že je pro každého služebníka Božíhostezka, osvětlená Jeho uznáním a světlemJeho obličeje; a naší radostí má býti, cho-diti po této stezce. Jeho uznání je dostipro srdce, jež Ho zná. Arciť že se taktonebudeme vždy radovati z porozumnění auznání našich bratří, často nebudou snadmíti pro nás porozumnění; ale tomu se ne-můžeme vyhnouti. Ale „ten den“ postavívše na patřičné místo; a věrně smýšlejícísrdce pohlíží klidně tomuto dnu vstříc, po-něvadž ví, že „tehdáž bude míti chválu kaž-dý od Boha.“ (Porovn. 1. Kor. 13, 4, 5.)

Uvažujme však ještě poněkud blíže, coLota přimělo opustiti cestu veřejného svě-dectví. V životě jednoho každého člověka jebod, kde se zjeví, na které půdě stojí, jaképohnutky jej vodí a za jakými účely jde.Tak tomu bylo u Lota. On nezemřel v Chá-ran, ale přišel ku pádu v Sodomě. Zřejmápříčina tohoto pádu byla „nesnáz“ mezi jehopastýři a mezi pastýři Abrahamovými. Kdyžněkdo nechodí se sprostným okem a s pře-čištěnými náklonnostmi, tedy najde snadnokámen, jenž ho přivede ku poklesku. Nena-jde-li ho dnes, tedy snad zítra, a když nezde, tedy jinde. V jistém smyslu na tonepřijde, co je zdánlivou příčinou od-

137

chýlení od přímé cesty; skutečná příči-na často snad ujde veřejné pozornosti. Tato je ukrytá uvnitř v tajných komorách náklon-ností a přání srdce, tam kde svět v té neb oné formě vchod nalezl. „Nesnáz“ pastýřů mo-hla se bez duchovní škody jak pro Abrahama, tak i pro Lota urovnati. Prvnímu dala ve skutečnosti jen příčinu zjeviti slavnou sílu víry, jakož i k ukázání morální vyvýšenosti a nebeské převahy, jimiž víra věřícího obléká. Lotovi dala příležitost na světlo přivésti úplnou světskost, kterouž jeho srdce naplněno bylo. Nesnáz způsobila v srdci Lota právě tak málo světskost, jako v srdci Abrahamově víru, ale ona u obou zjevila, co bylo v jejich srdcích.

Tak je to vždycky. Nesnáze a nesvárypovstanou v církvi Boží; mnozí tím bývají přivedeni ku pokleskům a bývají tím aneboním způsobem zpět do světa vehnáni. Oni použijí pak oněch smutných zjevů k tomu, aby od sebe odvalili veškerou zodpovědnost a aby ji svalili na ty nesnáze a nesváry. Ve skutečnosti však byly tyto věci jen prostředkem ke zjevení skutečného stavu jejich duše a náklonností jejich srdce. Je-li svět jednou v srdci, tu je cesta k němu lehko k nalezení. Prozrazuje to také nízký stupeň mravní vyvýšenosti, když nesnáze a nesváry, ač tyto jsou politování hodné, jsou příčinou, že někdo haní lidi a okolnosti, kdežto kořen zla se nachází v našem nitru. Je to smutné a pokořující, když v přítomnosti „Kananejských a Ferezejských“ bratří se hašteří. Naší řečí má vždy býti „Nechžť, prosím není nesná-

138

ze, mezi mnou a tebou, poněvadž jsme muži bratří.“ (V.8,9.) Proč však Abraham nevy-volil Sodomu? Proč nehnala nesnáz jej do světa? Proč nebyla pro něho žádnou příčinou ku poklesnutí? Poněvadž on vše uvažoval se strany Boží. Jeho srdce nebylo méně náchylno pro rovinu svlažovanou, než srdce Lotovo; on však nedovolil svému srdci, aby volilo. On přenechal volbu Lotovi a pak přenechal Bohu, aby za něho volil. To byla nebeská moudrost. Tak jedná víra vždycky. Ona přenechá Bohu starost k určení dědictví, jakož mu také přenechá uvedení do téhož. Víra může říci: „Provazcové padli mi na místech veselých, a dědictví rozkošného dostalo se mi.“ (Ž. 16,6.) Není znepokojen otázkou, kde „provazcové“ pro něho padnou; neboť dle úsudku víry padnou vždy na „místa veselá“, poněvadž Bůh je tam položí. Muž víry rád přenechá volbu muži zření, on může říci:„Půjdeš-li na levo, já na pravo se držetibudu; pakli půjdeš na pravo, na levo sedržeti budu.“ (V. 9.) Jak krásný obraz ne-zištnosti a morální vyvýšenosti! A spolujaká jistota!

Jisté jest, že přirozenost, ať se již sebe výše její přání pnou, a ať i díl, kterýž pro sebe vezme sebe větší je, přec jennevztáhne svou ruku po pokladu víry. Vírauschová svůj poklad na místě, kdež hledatiho by přirozenosti ani ve snu nenapadlo.Ona se mu nemůže ani přiblížiti i kdybychtěla, a nechtěla by to učiniti i kdybymohla, takže víra, přenechávajíc přirozenostivolbu, právě tak dokonale je zajištěná ja-ko je i podivuhodně nezištná.

139

Nuže, co zvolil Lot, když směl voliti?On zvolil Sodomu, právě ono místo, na kte-ré se měl v brzku božský soud snésti. Pročvšak učinil takovou volbu? Poněvadž obrá-til svůj pohled na zevní zjev a nikoliv navnitřní povahu a na budoucí osud tohotomísta. Pravý charakter Sodomy bylo „zlo“a její budoucí úděl „soud“, zkažení „ohněma sírou“. Někdo snad namítne, že Lot o všemtom nevěděl. Snad ne; Abraham to také ne-věděl. Ale Bůh to věděl a kdyby Lot Jemuvolbu svého dědictví přenechal, tu by muBůh jistě neurčil místo, jehožto zkažení Onjiž určil. Lot však volil sám a viděl v So-domě, proti úsudku Božímu, vhodné místopro své ležení. Jeho oko spočívalo na „ro-vině svlažované“ a tato zaujala jeho srdce.On postavil své stany „až k Sodomě.“(V. 10.—12.) Tak volí přirozenost. „Démasmne opustil, zamilovav tento svět.“ (2. Tim.4, 10.) Lot opustil Abrahama pro tutéžpříčinu; on opustil místo svědectví a vstou-pil na půdu soudu.

„I řekl Hospodin Abramovi, když seoddělil od něho Lot: Pozdvihni nyní očísvých a pohleď z místa, na němž jsi, napůlnoci a na poledne, i na východ a nazápad. Nebo všecku zemi, kterouž vidíš, to-bě dám a semeni tvému až na věky.“ V. 14,15.) „Nesnáz“ a „oddělení“ se, nemohlyAbrahamovi uškoditi, přivedly však nebeskézásady, jež ho vedly, jasně na světlo asílily život víry v jeho duši. Mimo to po-sloužily k osvětlení jeho cesty a osvobo-dily jej od společníka, kterýž mohl jen je-ho krok zdržovati. Tak posloužilo Abra-

140

hamovi vše k dobrému a přineslo mu výtě-žek bohatého požehnání.

Nezapomeňme nikdy — a toto je vážná,ale spolu i povzbuzující pravda — že každýčlověk časem své obzvláštní stanovisko za-ujme. Všichni, kteříž běží, aniž by byli po-sláni, dříve nebo později nějakým způso-bem klesnou a vrátí se zpět k tomu, coopustili; oproti tomu všichni, kteříž jsouBohem povoláni a v Něho důvěřují, bývajíJeho milostí udržováni.

Stezka spravedlivých jest jako světlojasné, kteréž rozmáhá se a svítí až do pra-vého dne.“ (Přís. 4, 18.) Tato myšlenka mánás udržeti pokornými a bdělými a ponou-kati k modlitbám. „A protož, kdo se do-mnívá, že stojí, hlediž aby nepadl.“ (1. Kor.10, 12.) „Jisté jest, že jsouť poslední, kteříž budou první a jsou první, kteříž budou poslední.“ (Luk. 13,30.) Slovo Páně: „Ale kdožsetrvá až do konce, tenť spasen bude.“(Mat 10, 22.) To je zásada, jež má velikoumorální dalekosáhlost, ať je již její ob-zvláštní použití jakékoliv. Mnohá loď sli-bovala, opouštějíc přístav s pyšně napjatýmiplachtami při jásotu lidí, krásnou cestu; aležel! bouře, vlny, mělčiny, písčiny a úskalízměnily brzy stav věci a cesta nastoupenáza poměrů nejpříznivějších, skončila úplnýmnezdarem. Zde mluvím jen o stezce službya svědectví, nikoliv však o přijetí člověkaa o jeho věčném spasení v Kristu. Toto není,díky Bohu za to, závislé na žádný způsobod nás, nýbrž od Pána, kterýž řekl: „A jáťživot věčný dávám jim a nezahynouť navěky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé.“

141

(Jan 10, 28.) Není však často viděti věřícíjíti cestou obzvláštní služby nebo svědectví(v domnění, že jsou Bohem k tomu povo-láni) a po nějakém čase vypovídají službu?A dále, nezříme mnohých, kteříž — kdyžse byli přiznali k obzvláštním zásadám pů-sobení, o kterých však nebyli Bohem po-učeni, aneb kterýchžto následky v přítom-nosti Boží zrale neuvážili — tím končí, žesami těchto zásad veřejně ruší? Toto všeje politováníhodné, a máme se toho pečlivěvystříhati. Takové jednání seslabuje víruvyvolených a dává nepříteli pravdy pod-nět k rouhání. Jeden každý má své povo-lání a vyslání bezprostředně od Pána samé-ho obdržeti. Všech, kterýchž Kristus k ob-zvláštní službě povolává, On je také v níjistě udrží; neboť On nevyslal ještě nikdyněkoho do války na vlastní útraty. Běžíme-livšak, aniž bychom byli posláni, tu nejen žesami poznáme vlastní bláhovost, nýbrž zje-víme ji také před jinými.

Nechť mi však čtenář porozumí. Nikdyse nemá někdo představovati jako zástup-ce nějaké zásady, aneb vzor nějakého ob-zvláštního charakteru služby aneb svědectví.Bůh nás od toho ochraň! Nebylo by tonic jiného jak jen bláhovost a ješitný klam.Úlohou učitele je vykládati slovo Boží aúlohou služebníka je představiti vůli Boží.Avšak i když tomu všemu také úplně rozu-míme a za správné to uznáváme, tož přecjen nezapomeňme spočísti náklad, nežli za-počneme stavěti věž aneb nežli potáhnemedo boje. (Luk. 14, 28.—31.) Kdyby se to-muto napomenutí více vážné pozornosti vě-

142

novalo, tu by bylo mezi námi viděti ménězmatků a nezdravých věcí.

Abraham byl Bohem povolán z Ur doKanaánu; a proto jej Bůh vedl celou cestu.Když Abraham v Cháran prodléval, Bůhna něho čekal; když šel do Egypta, Bůhjej přivedl zpět; když potřeboval vedení,On jej vedl. Když povstala nesnáz a rozdě-lení, Bůh měl o Abrahama péči — takžeAbraham mohl vděčně vyznati: „Ó, jak ve-liká jest dobrotivost tvá, kterouž jsi odložil těm, jenž se bojí tebe a kterouž jsi činíval doufajícím v tebe před syny lidský-mi,“ (Ž. 31, 20.) On neztratil nic následkemnesnáze; měl, jako i před tím, svůj stan asvůj oltář. „Tedy Abram hnuv se se sta-nem, přišel a bydlil v rovinách Mamre, kte-réž jsou při Hebronu, kdežto vzdělal oltářHospodinu.“ (V. 18.) Nechť si Lot zvolilSodomu; Abraham hledal a našel své všev Bohu. V Sodomě nebylo žádného oltáře.Ne velebení Boha, nýbrž láska k světu řídíkroky do Sodomy. A i kdyby nalezli před-mět, kterýž hledají, jaký to vezme konec?Slovo Boží nám na to odpovídá: „I dal jim,čehož se jim chtělo, avšak dopustil hube-nost na život jejich,“ (Ž. 106, 15.)

KAPITOLA 14.Tato kapitola nám sděluje vzpouru pěti

králů proti Chedorlaomerovi, jejich podro-biteli a o bitvě z toho vzešlé. Duch svatýse může s pohyby králů a jejich vojsk za-bývati, přijdou-li tito nějakým způsobem do

143

styku s lidem Božím. Abraham nebyl osob-ně zapleten do této vzpoury a jejich násled-ků. Jeho stan a oltář nehodili se pro příčinu k vypovězeni války a také jim nehro-zilo nebezpečí, že vypuknutím aneb skončením války by mohly býti nějak dotčeny. Kterakžby také mohl majetek nebeského člověkalákati chtivost a ctižádost králů a dobyva-telů tohoto světa? Avšak ačkoliv Abraham nebyl bitvou „čtyř králů proti pěti“ dot-čen, tož tomu bylo s Lotem přec jinak. Jehopostavení bylo takové, že jej vtáhlo do ce-lé té záležitosti. Dokavadž chodíme z mi-losti po cestě víry, tu se nacházíme mimo obor okolností světem otřásajících; když však opustíme naše vysoké a vzácné postaveníjakožto tací, jichž „obcování jest v nebesích“(Fil. 3, 20), a hledáme jméno, místo a dílna zemi, tedy musíme také očekávati, že bu-deme míti i podíl na otřesech a změnáchtohoto světa. Lot se usadil v rovinách so-domských a následkem toho se jej válka so-domská těžce dotkla. Tak tomu bude vždy.Je to hořké a bolestné, pro dítko Boží,vstoupí-li se syny tohoto světa ve spojení;jeho duše utrpí vážnou škodu a svědectví,jež mu Bůh svěřil, se seslabí. Jaké svědectvímohl Lot v Sodomě vydati? V nejlepším pá-du jen nanejvýš slabé. Již skutečnost, žese na tomto místě usadil, dala jeho svědec-tví smrtelnou ránu. Každé slovo proti So-domě a proti bezbožnému životu jejich oby-vatel, bylo by proti němu samému namíře-ným, zatracujícím rozsudkem; neboť pročtam byl? Vůbec není vidno, že myslel navydání svědectví pro Boha, když tam své

144

stany postavil. Osobní a rodinné zájmy tvo-řily bezpochyby pohnutky k jeho jednání.Když nám pak Petr sděluje, že „ten za-jisté spravedlivý, bydliv mezi nimi, den odedne hleděním i slyšením spravedlivou dušinešlechetnými jejich skutky trápil“, tedyjest zjevné, že i kdyby to učiniti chtěl, tedy měl jen málo síly, aby mohl trestati jejich „nešlechetné skutky“.

Uvažujeme-li to z praktického stanovis-ka, tedy je důležité, abychom toho dbali, ženemůžeme býti vedeni současně dvěma úmysly. Nemohu na př. současně sledovati své ved-lejší zájmy a zájmy evangelia o Kristu.Jdu-li někam za obchodem, tu je zjevně ob-chod mým účelem a ne zvěstování evange-lia. Ovšem mohu si předsevzíti obstaratisvůj obchod a spolu zvěstovati evangelium,ale to je jasné, že jedno neb druhé musíbýti mým účelem. Ne, že by snad služebníkKristův nemohl požehnaně a působivě zvěsto-vati evangelium a vésti obchod; avšak vtakovémto případě není obchod, nýbrževangelium jeho vlastním vedoucím zájmem.Pavel zvěstoval evangelium a také dělal sta-ny; ale jeho účelem nebylo dělání stanů,nýbrž zvěstování evangelia. Mám-li svůj ob-chod na zřeteli, tedy se mé kázání zjeví ja-kožto neplodné a jakožto pouhá forma i pak,když to také nepoužívám jakožto záminkyku posvěcení mé žádostivosti. Naše srdceje velmi oklamávající a klame nás častoúžasným způsobem, chceme-li dosáhnoutinějaký obzvláštní účel. Předvádí nám nej-usvědčivější důkazy pro naše jednání, za-temní osobními zájmy aneb neodsouzenou

145

svévůli očí mysli naší, takže nejsme více vstavu rozeznávati povahu těchto zdánlivýchdůkazů. Jak často se setkáme s osobami,kteréž se chtí udržeti v nějakém, jimi sa-mými co nesprávně poznaném postavení akteréž se odvolávají na to, že jim toto po-stavení otevírá rozsáhlé pole působení. Je-dinou odpovědí Boží na všechny takové vý-mluvy je: „Aj, poslouchati lépe je, nežli o-bětovati, a ku poslušnosti státi, nežli tukskopců přinášeti.“ (1. Sam. 15, 22.) Nedo-kazuje nám zkušenost Abrahama a Lota do-statečně, že věrnost oproti světu, když se odtohoto oddělíme a proti němu svědčíme, jenejpůsobivějším prostředkem ke slouženíjemu?

Avšak nemůžem si ani dosti často připome-nouti, že pravé oddělení od světa je jen výsledek obecenství s Bohem. Mohl bych se od světa odděliti a jako mnich, aneb nějaký přís-ný poustevník, sebe samého učiniti předmětem svého bytí; avšak oddělení pro Boha je něco docela jiného. Ono oddělení působí chladnost a úzkoprsost, toto vroucnost a otevřenost; ono nás vede k zaměstnávání s sebou samými, toto nás odvrací od nás samých k účinné lásce a sdílnosti pro jiné; ono činí naše já a jeho zájmy naším střediskem, toto však činí Boha a Jeho oslavení střediskem. Tak vidíme u Abrahama, že právě skutečnost jeho oddělení jej učinila schopným onomu velice důležitouslužbu prokázati, jenž se se svým světskýmobcováním dostal do utrpení. „Uslyšev te-dy Abram, že by zajat byl bratr jeho, vy-pravil způsobných k boji a v domě svém

146

zrozených služebníků tři sta a osmnácte, ahonil je až k Dan... I odjal zase všeckozboží; také i Lota bratra svého s statkemjeho zase přivedl, ano i ženy a lid.“ (V.14.—16.) Přes vše, co se bylo stalo, bylLot bratr Abrahamův a láska bratrskámusela jednati. „Bratr v soužení ukáže se“(Přís. 17, 17); a často se stává, že doba nouze srdce obměkčí a ponouká nás k dobroti-vosti vůči těm, od kterýchž jsme se museliodděliti. Je to povšimnutíhodné, že ač veverši 12. čteme: „Vzali také Lota, a zbožíjeho, syna bratra Abramova,“ ve ver-ši 14. však nacházíme slova: „Uslyšev te-dy Abram, že by zajat byl bratr jeho.“Volání bratra v soužení dojde odpovědi vlásce srdce bratrského. To je božské. Pravávíra nás činí ovšem neodvislými, ale nikdylhostejnými. Ona se nehalí klidně v kože-šinu, kdežto bratr se zimou třese. Víra pů-sobí tři věci: ona „očišťuje srdce“ (Skut.15, 9); „působí skrze lásku“ (Gal. 5, 6); a„přemáhá svět“ (1. Jan 5, 4); a tyto tři vý-sledky víry se zjevily u této příležitosti uAbrahama v jejich celé kráse. Jeho srdcebylo očištěno od poskvrnění sodomského,on projevil upřímnou náchylnost vůči Loto-vi, svému bratru, a vydobyl úplné vítězstvínad králi. To je vzácné ovoce víry, této ne-beské, Krista oslavující zásady.

Kdo chodí u víře, ten není však jistýmpřed útoky nepřítele; právě naopak, častona něho dotírají bezprostředně po nějakémvítězství nová pokušení. Tak tomu bylo uAbrahama. „Tedy vyšel král Sodomský protiněmu, když se navracoval od pobití Chedor-

147

laomera a králů, kteříž byli s ním, k údolíSáreh, kteréž jest údolí královské.“ (V. 17.) Tato událost ukrývala v sobě bezpochybynějaký lstivý úmysl nepřítele. „Král Sodom-ský“ představuje jinou stránku moci nepří-tele, kteráž je úplně rozdílná od té, kterouž jsme viděli v Chedorlaomerovi a králích, kteříž byli s ním“. Když se nám v těchto představuje řvaní lva, tož jest, ja-ko bychom v onom slyšeli syčení hada. Ať měl však Abraham co dělati s hadem aneb se lvem, jemu dostačila milost Boží, a tato milost byla dána k dobru služebníka Božího právě v okamžiku nebezpečí. „Melchisedech, také král Sálem, vynesl chléb a víno; a ten byl kněz Boha nejvyššího. I požehnal mu a řekl: Požehnaný Abram Bohem silným nejvyšším (tak podle pův.), kterýž vládne nebem a zemí. A požehnaný Bůh silný nejvyšší, kterýž dal nepřátely tvé v ruce tvé.“ (V. 18—20.) Zde je nám nejprve patřiti na okamžik, kdy Melchisedech vystupuje, a pak na dvojí působnost jeho služby. On nešel Abrahamovi vstříc, když tento byl zaujat pronásledo-váním Chedorlaomera, nýbrž když Abraham byl pronásledován králem sodomským, a toto činí veliký morální rozdíl. K vydání se v boj s vážnějším významem, jak byl ten, kterýž byl právě přestál, měl Abraham zapotřebí také v jeho významu důkladnějšího obecenství s Bohem.

Chléb a víno Melchisedechovo občerstvily po boji s Chedorlaomerem duši Abrahamovu, kdežto požehnání sílilo jeho srdce proboj, jejž měl vésti s králem sodomským.

148

Ačkoliv byl vítězem, nacházel se přecjen v okolnostech, kdež mu bylo nový bojprodělávati, a proto občerstvil královskýkněz ducha vítěze a posiloval srdce bojov-níka.

Je to nadevše vzácné pozorovati tvar azpůsob, kterak Melchisedech uvádí Boha domyšlenek Abrahamových. On Jej nazývá„Bohem silným, nejvyšším, kterýž vládnenebem a zemí“, a zvěstuje spolu Abraha-movi, že je tímto Bohem „požehnaný“. Tobyla mocná příprava pro setkání s krá-lem sodomským. Bohem „požehnaný“ člo-věk nepotřeboval to, co mu nepřítel mohlnabídnouti; a když „Vládce nebe i země“jeho obzor vyplňoval, tu nemělo „zboží“ so-domské pro něho žádného půvabu. Protonás nesmí překvapiti, když Abraham na na-bídku krále sodomského: „Dej mi lid, azboží vezmi sobě,“ odpověděl: „Pozdvihljsem ruky své k Hospodinu, Bohu silnémunejvyššímu, kterýž vládne nebem i zemí,že nevezmu od niti až do řeménka obuvi zevšech věcí, kteréž jsou tvé, abys neřekl: Jájsem obohatil Abrama.“ (V. 22, 23.) Abra-ham se zdráhal býti obohacen králem so-domským. Jak by se také mohl domnívati,že osvobodí Lota od vlivu tohoto světa,kdyby se jím sám byl nechal opanovati!Osvoboditi svého bližního mohu jen pak,když sám úplně svobodným jsem. Dokudž sesám nacházím v ohni, tedy je mi nemožnýmjiných z ohně vytrhnouti. Stezka oddělenípro Boha je stezka síly a spolu také stezkapokoje a požehnání.

149

Svět ve všech svých různých formách jevelikým nástrojem, jehož si satan použije,aby ruce sluhů Kristových ochromil a jejichnáklonnosti seslabil. Avšak, Bůh budiž zato pochválen! Když je srdce upřímné, tu sePán v pravou hodinu přiblíží, aby nás po-těšil, povzbudil a posílil. „Oči zajisté Hos-podinovy spatřují všecku zemi, aby doka-zoval síly své při „těch, kteříž jsou k němusrdce upřímného“. (2. Par. 16, 9.) To jepovzbuzující pravda pro naše ubohá, bázli-vá, pochybující a nestálá srdce. Kristuschce býti naším štítem a naší silou; „On učíruce mé boji, a prsty mé bitvě,“ (Ž. 144, 1.) On „přikrývá“ hlavy těch Svých „v čas boje“; a On „potře satana pod nohy naše brzo“, (Řím. 16, 20.) Kéž by nás Pán uchovaluprostřed pokušení plného jeviště vůkol nás,věrnými pro Něho!

KAPITOLA 15.Když pak ty věci pominuly, stalo se

slovo Hospodinovo k Abramovi u vidění,řkoucí: „Neboj se Abrame; já budu pa-véza tvá, a odplata tvá velmi veliká.“ (V. 1.) Pán nechtěl dopustiti, aby Jeho služebník utrpěl nějakou škodu odmítnutím nabídek světa. To bylo nekonečně lepší proAbrahama býti uschován za pavézou (ští-tem) Hospodina, a býti účasten Jeho „velmiveliké odplaty“, jak se utéci pod ochranukrále sodomského a přijmouti zboží so-domské. Místo, označené prvním veršemnaší kapitoly, na které Abraham byl posta-

150

ven, mluví krásným, výrazuplným způsobemo postavení, do kterého jedna každá dušeskrze víru v Krista uvedena bývá. Hospodinbyl Abrahamův „štít“, takže mohl v Němodpočívati, a On byl jeho „odplatou“, tak-že mohl v Něho důvěřovati. Právě tak jesttomu dnes s věřícím: on najde své odpoči-nutí, svůj pokoj, svou jistotu, své vše vKristu. Žádný šíp nepřítele není s to pro-raziti štít, jenž i toho nejslabšího učedlníka Páně kryje. A budoucnost? — Kristus ji vyplňuje. Jak vzácný podíl! Jaká naděje! Podíl, kterýž nikdy nemůže býti vyčerpán; naděje, jež nikdy nezahanbí. To jedno, jakož i to druhé je nezměnitelně zajištěno radou Boží a dokonanou obětí Krista; a v přítomnosti požíváme tyto věci skrze službu Ducha svatého. Poněvadž tomu tak jest, tedy je na bíledni, že se věřící, jenž světskou dráhu sleduje aneb tělesným žádostem se poddá, nemůže radovati se ani ze „štítu“ ani z „odplaty“. Když je Duch svatý zarmoucen, tedy On nemůže udíleti požitek toho, co je obzvláštní podíl a obzvláštní naděje věřícího. Proto vidíme v tomto oddílu ze života Abrahamova, že když se vrátil z bitvy s králi, a když odmítnul nabídku krále sodomského, že se mu Hospodin představil v tomto dvojím cha-rakteru. Kéž by naše srdce o tom přemý-šlelo, milovaný čtenáři; to obsahuje celou knihu plnou bohaté, praktické pravdy.

Konec naší kapitoly nám představujeobě zásady synovství a práva dědičného.„Jemužto řekl Abram: Panovníče, Hospodi-ne, což mi dáš, poněvadž já scházím bez

151

dětí, a ten, jemuž zanechám domu svého,bude Damašský Eliezer? Řekl ještě Abram:Aj, mně jsi nedal semene; a aj, schovanecmůj bude mým dědicem.“ (V. 2, 3.) Abraham si přál míti syna; neboť věděl, že mu bylo slovem Božím zajištěno, že „jeho sí-mě“ mělo „všecku zemi“ obdržeti. (Porov.K. 13, 15.) Synovství a právo dědičné jsou spolu v myšlenkách Božích nerozlučně spo-jené. „Ale kterýž vyjde z života, ten dě-dicem tvým bude.“ (V. 4.) Synovství je vlastní základ všeho; ono je nadto ovocem neomezené rady Boží a Jeho působení. V epi-štole Jakuba čteme: „On proto, že chtěl,zplodil nás,“ (Jak. 1, 18.) Synovství je konečně založeno na věčné a božské zásaděvzkříšení. Jak by tomu mohlo jinak býti?Tělo Abrahamovo bylo již „umrtvené“ takžev jeho i v každém jiném případě to muselobýti synovství v síle vzkříšení. Přiroze-nost je mrtvá a nemůže pro Boha ani nic zploditi aniž co přijati. Dědictví se roz-prostíralo v celé své kráse před zrakem patriarchy; avšak kde byl dědic? Tělo Abra-hamovo i lůno Sáry byly již „umrtvené“, ale Hospodin je Bůh vzkříšení a právě proto je pro Něho „umrtvené tělo“ půdou, kde může působiti. Kdyby nebyla přirozenost umrtve-ná, tu by ji musel Bůh předem umrtviti, aby tak mohl cele Svou moc zjeviti. Je-viště z kterého je přirozenost, se všemi svými tak velmi vychvalovanými silami a se svým ješitným osobováním si, rozsudkem smrti odstraněna, je nejpřiměřenějším pro působe-ní Boží. Proto slyšel Abraham slovo Boží: „Vzhlédniž nyní k nebi a sečti hvězdy, bu-

152

deš-li je však moci sčísti? Řekl mu ještě:Tak bude símě tvé.“ (V. 5.) Když Bůh vzkří-šení vyplňuje obzor duše, tu není žádnýchmezí pro její požehnání; neboť Tomu, jenžmrtvé obživuje, není nic nemožným.

„Abraham uvěřil Hospodinu a počtenomu to za spravedlnost.“ (V. 6.) Abrahamovizde připočtená spravedlnost byla založenáv jeho víře v Boha jakožto Toho, jenž obži-vuje mrtvé. Právě v tomto charakteru sezjeví ve světě, kde smrt panuje; a duše,která v Něho jakožto takového Boha věří,bývá Bohem uznána za spravedlivou. Tímje ovšem člověk zřejmě, co se jeho spolu-působení u toho týče, úplně vyloučen; ne-boť co může činiti na půdě smrti? Můževzkřísiti mrtvé? Může otevříti brány hro-bu? Je v stavu ujíti moci smrti a přejíti přes hranice jejího smutného panování k životu a svobodě? Nikoliv; a proto si nemůže vyzískati ani spravedlnosti, aniž se dostati do poměru dítka. Bůh „neníť Bůh mrtvých, ale Bůh živých.“ (Mark. 12, 27.) A proto nemůže člověk, dokudž se nachází pod mocí smrti a panováním hřícha, znáti ani postavení dítka ani stav spravedlnosti. Jedině Bůh může tedy dáti dětství a synovství, a jen On může připočísti spravedlnosti. Obé je pak spojeno s vírou v Něho jakožto Boha, jenž vzkřísil Krista z mrtvých.

Tak uvažuje apoštol tu otázku, když ve4. kap. epištoly k Římanům víru Abraha-movu představuje: „Jestiť pak to napsánone pro něj toliko, že jemu počteno bylo, alei pro nás, kterýmž bude počteno, věřícím v toho, kterýž vzkřísil Ježíše, Pána

153

našeho, z mrtvých.“ Zde se i nám Bůh vzkříšení představuje jako předmět víry, a naše víra v Něho je jediným základem naší spravedlnosti. Kdyby Abraham, když vzhlédl k nebi hvězdami posetému, zůstal státi u svého, již „umrtveného těla“, tu by mu nikdy nepřišla myšlenka na símě, nesčetné jako hvězdy. On však nepohlížel na své vlastní tělo, nýbrž na Boží moc vzkříšení. A poněvadž tato moc to byla, kteráž měla zaslíbené símě dáti, tu můžeme porozuměti, že hvězdy nebeské a písek břehu mořského byly jen slabými obrazy; neboťkterý přirozený předmět by mohl vysvětlitipůsobení moci, kteráž mrtvé obživuje?

Právě tak musí hříšník, když po usly-šení radostného poselství evangelia uzřelčisté světlo přítomnosti Boží, a pak by sepohřížiti musel do nevystihlých hlubin svévlastní hříšné povahy, vším právem zvola-ti: „Kterak bych se mohl kdy dostati dopřítomnosti Boží? Kterak bych mohl kdyv tomto světle přebývati?“ Kde je odpo-věď? V něm samém? Nikdy. Ne, Bůh bu-diž za to chválen! Odpověď je v Něm, na-šem veleslavném Pánu. On přišel od Otcea až na kříž, ano, až do hrobu sestoupil.Z hrobu byl vyvýšen na trůn, takže Svouosobou a Svým dílem vyplnil celý prostor,kterýž tyto dva nejkrajnější body od sebedělí. Jistě že není nic vyššího než lůno Otce,toto věčné bydliště Syna; ale také nic niž-šího než kříž a hrob; ale — ó podivuhod-ná pravda! — Krista nalézám v lůnu Otcea v hrobě. On sestoupil a vytrpěl smrt,aby v prachu hrobu zanechal veškerou tíhu

154

hříchů a nepravostí Svého lidu. Kristusv hrobě představuje konec všeho, co člo-věk jest, představuje konec hřícha před náš zrak; v něm je moci satana na vždy hranice položena. Hrob Ježíše je tou velikou konečnouzávěrkou všeho. Vzkříšení nás však pře-náší přes tuto závěrku a tvoří nepomíjejícízáklad, na kterém sláva Boží a požehnáníčlověka věčně spočívají. Jakmile oko víryspočine na vzkříšeném Kristu, tu v Němnalézá vítěznou odpověď vzhledem k hří-chu, soudu, smrti a hrobu. Pán Ježíš, jenžs tímto vším božským způsobem se setkal,je vzkříšen z mrtvých a posadil se po pra-vici velebnosti na výsostech; a nejen to,Duch Vzkříšeného a Oslaveného ve věřícímčiní jej synem. Věřící je jako z hrobu Kristavyveden, obživen, jak čteme: „I vás, kdyžjste mrtví byli ve hříších a v neobřízce tělavašeho, spolu s Ním obživil, odpustiv námvšecky hříchy. (Kol. 2, 13.)

Vidíme tedy, že synovství, poněvadž jezaloženo na vzkříšení, stojí ve spojení s do-konalým ospravedlněním, s dokonalou spra-vedlností a s dokonalým osvobozením odevšeho, co by mohlo nějak býti proti nám.Bůh by nemohl nám, majícím nějaký hříchna sobě, dovoliti přístup ve Svou přítom-nost; On nemůže ani jedinkého poskvrněníhříchem na Svých synech a dcerách trpěti.Otec marnotratného syna nemohl tomutodáti žádného místa u svého stolu, dokudžon se ještě nacházel v cáru daleké krajiny.On mu šel vstříc, padl na jeho šíji a políbilho v jeho hadrech, a toto byl jeho mi-losti plný skutek; ale nebylo to možné,

155

aby syn v hadrách u jeho stolu místo za-ujal. Milost, kteráž otce marnotratnému sy-nu vstříc pudila, panuje skrze spravedl-nost, kteráž ztraceného vedla v dům a blízkost otce. Nebyla by to milost, kdyby otec chtěl na syna čekati, dokudž si tento sám nezaopatřil nový šat; a právě tak by také nebylo spravedlivé, uvésti syna v jeho hadrech do domu. Avšak milost a spravedlnost září v jejich plném lesku a jim vlastní kráse, když otec ztracenému synu vstříc běžel a na šíji mu padl, avšak přec jen mu nedal místo u svého stolu, dokudž nebyl oblečen hodně svého vyvýšeného a blahoslaveného postavení. Bůh sestoupil v Kristu až na nejnižší stupeň morálního stavu člověka, aby jej tímto ponížením po-zdvihl k nejvyššímu stupni blahoslaveného obecenství s sebou samým. Z toho všeho jde najevo, že naše synovství se všemi s tím spojenými výsadami a hodnostmi, je zcelaneodvislé od nás. Máme s tím právě takmálo co činiti, jako umrtvené tělo Abraha-movo a umrtvený život Sářin se semenem,jež mělo býti jako nesčetné hvězdy nebes-ké a jako písek břehu mořského. Vše jeod Boha. Bůh Otec vymyslil plán, Bůh Synpoložil základ a Bůh Duch svatý provádístavbu; a tato stavba nese nápis: „Milos-tí, věrou bez skutků zákona.“ (Řím.3, 28; Efez. 2, 8.)

Avšak naše kapitola nám představujeještě jeden velmi důležitý předmět, totižprávo dědické. Když otázka synovstvía spravedlnosti byla božsky a bezvýmineč-ně spořádána, řekl Bůh Abrahamovi: „Já

156

jsem Hospodin, kterýž jsem tě vyvedl z UrKaldejských, aťbych dal zemi tuto k dě-dičnému vladařství.“ (V. 7.) Zde se jedná o důležitou otázku práva dědického, a takése ukazuje stezka, po které mají vyvolenídědicové kráčeti, prve nežli zaslíbeného dědictví dosáhnou: „A jestliže dítky, tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi, jestliže spolu trpíme, abychom spolu i oslaveni byli.“ (Řím. 8, 17.) Naše cesta k slávě vede utrpením, zármutkem a soužením. Ale Bohu budiž dík; věrou můžeme říci, „že nejsou rovna utrpení nynějšího času oné slávě, kteráž se zjeviti má na nás.“ (Řím.8,18.) Dále víme, že „toto nynější lehoučké soužení naše převelmi veliké věčné břímě slávy nám působí.“ (2. Kor. 4,17.) A konečně „se chlubíme souženími, vědouce, že soužení trpělivost působí, a trpělivost zkušení, zkušení pak naději.“ (Řím. 5,3.4.) Je to pro nás veliká čest a výsada, když je nám popřáno píti z kalicha našeho oslaveného Pána a býti pokřtěnu Jeho křtem a jíti v Jeho požehnaném obecenství po té stezce, která vede přímo k našemu slavnému cíli. Dědic jakož i spoludědicové dosáhnou tohoto dě-dictví po stezce utrpení.

Připomeňme si však, že utrpení, na kte-rých spoludědicové podíl mají, nenesou žád-né trestající živly. Není to utrpení pro hřích pod rukou božské spravedlnosti. Toto utrpení vytrpěl dokonale Kristus, božská oběť, když na kříži Svou svatou hlavu sklonil pod ranami oné spravedlnosti. „Nebo i Kristus jednou za hříchy trpěl.“ (1.

157

Petr. 3,18). Toto „jednou“ stalo se na kříži a nikde jinde. Nikdy předtím netrpěl On za hříchy; a nikdy nemůže On opět za hříchy trpěti. „Ale nyní jednou při skonánívěků, na shlazení hřícha skrze obětovánísebe samého, zjeven jest.“ „Kristus jed-nou jest obětován.“ (Žid. 9, 26. 28.)

Máme dvě hlediska, ze kterých můžemeuvažovati o trpícím Kristu; nejprve jakostíraného Bohem, a pak jako opovrženéholidmi. Pod trestem Božím stál On úplněsám; v Jeho opovržení lidmi máme výsadua čest, že jsme s Ním spojeni. V prvním seOn nacházel úplně sám; neboť kdo by tammohl spolu s Ním po Jeho boku státi? Onnesl sám hněv Boží, osamělý sestoupil Onsám do údolí pustého, kteréž nikdy nebyloděláno aneb oseto (5. Mojž. 21, 4); a tamspořádal On pro vždy otázku našich hří-chů. Na tomto utrpení Kristově nemámežádné účasti, ačkoliv mu věčně za vše vděčí-me. Úplně sám bojoval v tom boji a zvítě-zil; avšak kořist dělí On s námi. Sám byl„v jámě hlučící, v blátě bahnivém“ (Ž. 40,3); jakmile však postavil nohu Svou na věč-nou skálu vzkříšení, spojil nás s sebou. Onbyl sám, když na kříži zvolal „hlasem veli-kým“; avšak má společníky, když zpívá „pí-seň novou“. (Ž. 40, 4.)

Nyní je otázka: chceme se zdráhati,s Ním trpěti od lidí, když On za nástrpěl od Boha? Že to je v jistém smysluotázkou, leží na bíledni; neboť Duch svatýpoužívá ve spojení s tímto předmětem stá-le slova „jestliže“, „pakli“. (Pohleď Řím. 8,

158

17; 2. Tim. 2, 11-13; Žid. 3,6.) Když sejedná o synovství, tu nepřichází takovátoslova v úvahu. Vysokou hodnost synů ne-získáme utrpením, nýbrž obživující silouDucha svatého; založenou na dokonanémdíle Kristově, přiměřeně věčným předse-vzetím Božím. Toto postavení nemůže býtiničím zvikláno. Avšak přináležejíce k rodi-ně Boží a jsouce již jakožto dítky v domě,jsme povoláni trpěti. Naše cesta do říševede, jak již řečeno, utrpením; a míra to-hoto utrpení odpovídá naší oddanosti kekráli a naší podobnosti s Ním. Čím vícejsme Jemu podobni, tím více s Ním trpí-me; a čím hlubší je naše obecenství s Nímv utrpení, tím hlubší bude také ono s Nímv slávě.

Mezi domem otcovským a říší Synaje rozdíl. Vzhledem k prvnímu se jednáo schopnost, vzhledem k druhému o určenépostavení. Všechny mé dítky mohou sedětiu mého stolu, ale jejich požitek mé společ-nosti a mého bavení závisí zcela a úplněod jejich schopnosti. Jedno z mých dítekmůže, v plném požitku svého poměru dět-ství seděti na mém klínu, aniž by bylo schop-no porozuměti jen jednomu z mých slov.Jiné zas snad projevuje neobyčejné poroz-umění předmětu rozmluvy, aniž by však, cose jeho poměru vůči mně týče, bylo nějakšťastnější nad dítě sedící na mých kolenou.Jakmile se však jedná o službu mých dítekvůči mně, aneb o jejich veřejné vystoupenípro mne, tu je ta věc zřejmě docela jiná.Toto porovnání je však jen velice slabýmvysvětlením myšlenky o rozdílu mezi schop-

159

ností v domě otcovském a nám daným po-stavením v říši Syna.

Kéž bychom však vždy pomněli, že našetrpění s Kristem není otcovským jhem, ný-brž výsadou. Není železným zákonem, nýbrždarem milosti; není vynucenou službou, ný-brž dobrovolnou oddaností. „Nebo vám jestto z milosti dáno pro Krista, abyste neto-liko v Něho věřili, ale pro něj i trpěli.“(Fil. l, 29,) Dále není asi žádné pochyb-nosti, že pravé tajemství utrpení pro Kri-sta je v tom, že náklonnosti našich srdcíse spojí v Něm jakožto svém středisku.Čím více miluji Ježíše, tím větší je blíz-kost, v které s Ním obcuji; a čím blíže s Ním obcuji, tím věrněji následuji Jeho; a čím věrněji Ho následuji, tím více budu s Nímtrpěti. Tak vytéká vše z lásky ke Kristu; afundamentální pravda je, že my Jej miluje-me, poněvadž On prvé miloval nás. Bojmese v tomto, jakož i v každém jiném bodu,zákonnického ducha. Nedomnívejme se, ženěkdo, kdož stojí pod duchem zákonnictví,trpí pro Krista. Ach, mnohem více se musí-me obávati, že takový nezná ani Krista anipožehnaného postavení dětství; že nenív milosti utvrzen, nýbrž že chce vstoupitido rodiny zákonnickými skutky, než na cestě utrpení dosáhnouti říše.

Chraňme se však také z druhé strany, chtíti se vyhnouti kalichu a křtu našeho Pána. Nechlubme se požitkem požehnání, kterážnám jistí Jeho kříž, mezitím co se zdrá-háme vzíti podíl na opovržení, kteréž ten-to kříž v sobě uzavírá. Buďme přesvědčeni,že stezka, jež vede do říše, není ani

160

osvětlena přízní tohoto světa, aniž je po-seta růžemi jejího štěstí. Daří-li se křesťanu v tomto světě, tu má veliké příčiny k obavám, že není v obecenství s Kristem. „Slouží-li mi kdo, následujž mne; a kdež jsem já, tuť i můj služebník bude.“ (Jan 12, 26.) Co bylo cílem pozemské cesty Krista? Toužil On po vlivu a po nějakém vysokém po-stavení v tomto světě? Ó ne; On obdrželSvé místo na kříži mezi dvěma odsouze-nými zločinci. „Ale“, odvětí někdo, „Bůhměl v tom Svou ruku“. Ovšemže; ale i rukačlověka v tom byla. A tato poslední sku-tečnost má nevyhnutelně v zápětí, když cho-díme s Kristem, naše opovržení od světa.Naše spojení s Kristem, jež nám otvírá ne-be, vylučuje nás z tohoto světa; mluvíme-lio prvním, aniž bychom z toho posledníhoněco zažili, to dokazuje jen, že je u násněco v nepořádku. Kdyby byl Kristus dnesna zemi, jaká by byla Jeho cesta? Kamby vedla a kde by ukončila? Bůh nám udě-liž milosti, abychom tyto otázky zodpově-děli v přítomnosti Všemohoucího a ve světleslova, kteréž jest ostřejší nad všeliký mečna obě strany ostrý; Duch svatý pak násučiň věrnými pro našeho nepřítomného,opovrženého a ukřižovaného Pána! Kdochodí Duchem, je naplněn Kristem a ne-zabývá se utrpením, nýbrž Pánem, pro kte-rého trpí. Spočívá-li náš zrak na Kristu,tu je nám utrpení ničím u porovnání s pří-tomnou radostí a budoucí slávou.

Vraťme se však opět k naší kapitole.Nyní nám zbývá ještě se pozastaviti u vý-znamuplného zjevení Abrahamova, kteréž se

161

nám sděluje v druhém dílu naší kapitoly. „I stalo se, když slunce zapadalo, že dřímota těžká připadla na Abrama; a aj hrůza a tma veliká obklíčila jej. Řekl tedy Bůh Abramovi: To zajisté věz, že pohostinu bude símě tvé v zemi cizí, a v službu je podrobí, a trápiti je budou za čtyři sta let. Však národ, jemuž sloužiti budou, já souditi budu; a potom vyjdou s velikým zbožím... I stalo se, když zapadlo slunce, a tma bylo, a aj, ukázala se pec kouřící se, a pochodně ohnivá, kteráž šla mezi díly těmi.“ (V. 12.-17.)

Může se říci, že celé dějiny Izraele jsou obsaženy v těchto dvou obrazech „pec kouřící se“ a „pochodně ohnivá“. „Pec kouřící se“ nám předvádí různé doby, průběhem kterých byli Izraelité v utrpeních a souženích, jako na př. dlouhotrvající otroctví v Egyptě, čas jejich podrobení králi kananejskými, zajetí babylon-ské, jakož i přítomné roztroušení a ponížení. Průběhem všech těchto období lze Izraele spatřovati jako procházejícího pecí kouřící se. (Pohleď 5. Mojž. 4, 20; I. Král. 8,51; Iz. 48,10.)

Pochodeň ohnivá nám však představuje ony oddíly z příběhů plných dějin Izraele, kdy Hospodin v milosti se zjevil, aby se jich u-jal, jako na př. osvobození z Egypta skrze Mojžíše, osvobození z ruky králů kananejských službou různých soudců, návrat z Babylonu roz-kazem Cýra, jakož i konečné osvobození lidu, když Kristus se zjeví ve Své slávě. Dědictví musí býti dosaženo pecí kouřící se; a čím

162

tmavější je kouř pece, tím skvělejší a obla-žující bude „pochodeň“ Božího spasení.

Tato zásada není také omezená na lid Boží uvažovaný celkově, nýbrž dá se právě tak dobře obrátiti na jednotlivce. Všickni, kteříž kdy nějaké významné místo jako služebníci obdrželi, prošli pecí kouřící se, prvé nežli se mohli radovati z pochodně ohnivé. „Hrůza a tma veliká“ obklíčila Abrahama; Jákob musel dvacet let v domě Labanově vykonávati nejnamahavější práce; Josef nalezl svou kouřící se pec bídy v žaláři egyptském; Mojžíš trávil čtyřicet let v poušti. Tak tomu musí stále býti se služebníky Božími. Musí býti nejprve „zkušeni“, a teprve když se ukáží bez úhony, mohou nastoupiti svou službu. (Porov. 1. Tim. 3, 10) Zásada Boží ohledně těch, kteříž Jemu slouží, jde na jevo ze slov apoštola Pavla: „Ne v nově obrácený, aby nadut jsa, neupadl v odsouzení ďábla.“ (1. Tim. 3,6.)

Býti dítkem Božím a služebníkem Kristovým, jsou dvě úplně rozdílné věci. Miluji své dítko velmi, ale když ho postavím v zahradě k práci, tu snad více zkazí, než napraví. Proč? Poně-vadž není milované dítko? Ne, nýbrž proto, po-něvadž není zkušeným služebníkem. V tom sestá-vá celý rozdíl. Poměr a služba jsou dvě roz-dílné věci. Ne snad, že by neměly všechny dít-ky Boží se učiti nějaké práci a utrpení. Bez-pochyby že mají; ale vždy zůstane pravdou, že veřejná služba a tajná kázeň na cestách Bo-žích, jsou s sebou úzce spojeny. Každý, kdož mnoho veřejně vystupuje, potřebuje onoho

163

pokorného smýšlení, onoho zralého úsudku, onoho podrobujícího se, světu zemřelého ducha, oné zlomené vůle, onoho tichého hlasu, krátce, všech oněch krásných a jistých výsledků tajné kázně Boží. U všech, kdož nějaké významné místo zaujímají, aniž by tyto morální vlastnosti ve větší neb menší míře měli, uvidíme, že dříve neb později zmalátní. — Pane Ježíši! drž Své slabé služebníky zcela blízko u sebe, a skryj je ve Svých dlaních.

KAPITOLA 16.Zde nalézáme, kterak nevěra vrhá své

temné stíny na ducha Abrahamova a od-vrací jej na čas opět od stezky šťastné ajednoduché důvěry. „I řekla Sarai Abra-movi: Aj, nyní Hospodin zavřel život můj,abych nerodila.“ (V. 2.) Tato slova mluvíhlasitě o obyčejné netrpělivosti nevěry; aAbraham měl s ní dle toho naložiti a odePána splnění Jeho milostivých zaslíbení oče-kávati. Naše ubohé srdce volí přirozeně všejiné než postavení trpělivého čekání. Onovezme své útočiště raději k nějakému pro-středku, plánu, aneb k nějakému výpomoc-nému prameni, než vytrvati v postavení oče-kávání. V zaslíbení na počátku uvěřiti, anebsplnění téhož trpělivě vyčkati, jsou dvě růz-né věci. Tento rozdíl můžeme v chování sedítka dosti jasně poznati. Když svému dí-těti něco přislíbím, tu nemá žádné nedůvěryvůči mému slovu; avšak přece jen pozorujuu něho největší nepokoj a netrpělivost, po-něvadž chce věděti, jak a kdy své přislíbe-

164

ní splním. Chování se dítka je však zrcad-lem, v kterém nejmoudřejší člověk svůjvlastní obraz uvažovati může. Abraham zje-vuje víru v kap. 15.; a přec jen mu chybítrpělivost v kap. 16. Jak výrazná a krásnájsou proto slova apoštolova v Žid. 6: „Aby-ste nebyli leniví, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost vytrvánídědičně obdrželi zaslíbení.“ Bůh dává zaslí-bení; víra tomu věří; naděje požívá ho jižpředem a trpělivost vyčkává klidně splně-ní zaslíbení.

V obchodním světě je něco, co je nazvá-no „přítomnou cenou“ nějaké směnky nebobchodního papíru. Je-li někdo přinucenk čekání na své peníze, tu musí býti zatoto čekání odškodněn. Nuže, ve světě víryje také něco, což bychom mohli jmenovatipřítomnou cenou zaslíbení Božího. Ne-boť podle toho, jak vysoko oceňuji Boha,budu také oceňovati Jeho zaslíbení. Mimoto nalezne poddávající se a trpělivě vyčká-vající duše bohatou a plnou odměnu v če-kání na Něho k splnění všeho toho, co Onzaslíbil.

Co se Sáry týče, tedy je význam jejíchslov k Abrahamovi asi tento: „Pán mnezanedbal; snad se moje egyptská služkapro mne osvědčí jako výpomocný pramen“.Vše, kromě Boha, se zamlouvá srdci, stojí-címu pod vlivem nevěry; a často bývámenemálo udiveni, když vidíme, na jak bídnévěci se může věřící vázati, když jedenkráteztratí pocit blízkosti Boží a následkem tohozapomněl, že Jeho věrnost je neomylná a žeOn ve všem dostačí. Ztratíme-li pokojný a

165

stejnoměrný stav duše, jenž je pro věrnésvědectví muže víry tak potřebný, vezmemesvět jako útočiště ke každému prostředku,kterýž se nám k dosažení žádoucího cílenaskytuje. Tak to nazýváme: „chvalitebnéupotřebení naskytujících se prostředků“.

Jest to však zarmucující a hořká věc,když se vzdáme místa bezpodmínečné zá-vislosti od Boha. Následky musí býti smut-né. Kdyby Sára řekla: „Přirozenost mnezanedbala, ale Bůh jest má pomoc, tak byse byla postavila na půdu, pro ni přísluš-nou, neboť přirozenost ji vskutku zanedba-la. Avšak to byla přirozenost pod jednouformou; a poněvadž Sára ještě se nenauči-la odvrátiti svých zraků od přirozenostivšech forem, tedy vzala k ní své útočištěpod jinou formou. Dle úsudku Božího avíry nebyla přirozenost v Agar lepší jakv Sáře. Přirozenost, ať stará neb mladá,je pro Boha a proto také i pro víru vždytatáž. Ale tato pravda nemá žádné moci nadnámi, když jsme nenalezli ze zkušenosti svéstředisko v Bohu samém. Jakmile odvrátí-me své zraky od Boha, jsme vydáni nejniž-ším oklamávajícím vynálezům nevěry. Jenpak, když se s vážností spoléháme na ži-vého, jedině pravého a jedině moudréhoBoha, jsme v stavu, odvrátiti se od stvoře-ní a všech přirozených výpomocných pro-středků. Ne, že bychom opovrhli nástroji,kterýchž si Bůh použije. Nikoliv; to bybyla lhostejnost a ne víra. Víra cení ná-stroj vysoce, avšak ne pro nástroj, nýbržpro Toho, jenž ho upotřebuje. Nevěra po-hlíží pouze na nástroj a na místě, usuzo-

166

vat dle všemohoucí síly Toho, jenž si ná-stroje použije, připisuje každý výsledekzdánlivé síle tohoto nástroje. Právě tak jakoSaul se podíval nejprve na Davida a pakna Filistinského a pravil prvnímu: „Nebu-deš moci jíti proti Filistinskému tomu, abysse potýkal s ním; nebo mládeneček jsi.“V srdci Davidově se však nejednalo o otáz-ku, zda on, nýbrž zda Bůh byl v stavupřemoci Goliáše.

Stezka víry je velmi jednoduchá a velmiúzká stezka. Víra nezbožňuje prostřed-ků, ale také jimi nepohrdá; ona si jichváží jako prostředků, kterých Bůh používá,ale nic více. Je velmi veliký rozdíl mezitím, jak Bůh stvoření používá, aby mi slou-žilo, a tím, jak člověk ho používá, aby Bo-ha vyloučil. Tohoto rozdílu se, žel, dostinedbá. Bůh si použil krkavců, aby Eliášeuživili; ale Eliáš si jich nepoužil, aby Bohavyloučil. Když srdce vskutku svou důvěruv Boha skládá, tu se nestará o prostředky;čeká na Něho v blahé jistotě, že On vždyžehnati, pomáhati a starati se bude, ať sijiž použije jakýchkoliv prostředků.

V našem pádu je zřejmé, že Agar ne-byla nástrojem Božím k vyplnění zaslíbe-ní, učiněných Abrahamovi. Ovšem, že BůhAbrahamovi syna zaslíbil; ale On neřekl,že bude z Agar. A skutečně nás toto sdě-lení poučuje, že jak Abraham, tak Sára,vzavše útočiště k Agar, své bolesti rozmno-žili. „Neboť, když Agar viděla, že počala,zlehčila sobě paní svou.“ (V. 4.) A toto byljen počátek mnohých bolestí, které vyšlynásledkem použití lidských pomůcek. Egypt-

167

ská služka šlapala nohama hodnost Sáry;a tato se viděla v postavení slabosti a po-hrdnutí. Naši hodnost a sílu udržujeme jentím, že vytrváváme v postavení vycítěné sla-bosti a závislosti. Nikdo není tak nezávis-lým ode všeho, co jej obklopuje, jako ten,jenž v skutku věrou chodí a jen na Bohaočekává. Jakmile se však dítko Boží činídlužníkem přirozenosti aneb světa, ztrácísvou hodnost a pocítí brzy svou ztrátu. Jetěžké odhadnouti ztrátu, která povstává jižz nepatrného se odchýlení od stezky víry.Bez pochyby potkají se všickni, kteříž postezce víry kráčí, se zkouškami a cvičením.Jedno je však jisté: radost a požehnání,které se stávají jejich podílem, jsou neko-nečně více než odškodnění. Ti však, kte-říž se od této stezky odchylují, vběhnou donáručí daleko těžších zkoušek, a to aniž bynalezli nějaké náhrady.

„I řekla Sarai Abramovi: Křivdoumou tys vinen.“ (V. 5.) Když jsme chy-bili, tedy jsme pak často nakloněni, svalitivinu na někoho jiného. Sára sklízela jenovoce své vlastní rady, a přec pravila Abra-hamovi: „Křivdou mou tys vinen,“ a pakse chtěla s dovolením Abrahamovým zba-viti zkoušky, kterou si sama připravila svounetrpělivostí. „I řekl Abram k Sarai: Ajděvka tvá v moci tvé; učiň s ní, čožť seza dobré vidí. Tedy trápila ji Sarai, a onautekla od ní.“ (V. 6.) Avšak to nejde; tvr-dým jednáním se člověk „děvky“ nezbaví.Když jsme pochybili a následky toho sedostaví, tedy se jim nemůžeme vyhnouti pý-chou a násilím. My sice často těchto pro-

168

středků zkoušíme; avšak tím jen to zlozhoršíme. Když jsme chybili, tedy se mámepokořiti, naše chyby vyznati a očekávati odBoha osvobození. Ale v chování se Sárynenalézáme ničehož podobného. Právě na-opak; ona nemá žádného vědomí o tom, žeučinila něco zlého; a místo aby od Bohaočekávala osvobození, chce se sama na svévlastní cestě osvoboditi. Avšak veškeré našenámahy k spořádání našich chyb, prve než-li jsme je úplně vyznali, činí naši stezkujen ještě těžší. Z tohoto důvodu muselaAgar se vrátiti k své paní, aby tam dalaživot synu, kterýž nebyl synem zaslíbení,nýbrž stal se, jak ještě uvidíme, velikouzkouškou pro Abrahama a jeho dům.

Toto vše můžeme a máme uvažovatize dvojího hlediska. Nejprve v tom pozná-váme bezprostřední praktickou zásadu ve-liké ceny, a pak nám to dává zajímavé před-zobrazující poučení. Co se týče praktickézásady, tedy se učíme, když jsme nevěrousvých srdcí nějakou chybu učinili, že tutonemůžeme ani v jednom okamžiku odstra-niti aniž ji nějakým umělým obratem vylé-čiti. Musí to jíti svou cestou. „Nebo což-koli rozsíval by člověk, toť bude i žíti.Nebo kdož rozsívá tělu svému, z těla žítibude porušení; ale kdož rozsívá Duchu, zDucha žíti bude život věčný.“ (Gal. 6, 7. 8.)S touto neměnící se zásadou setkáváme sevždy znovu v Písmě svatém a též i v našemvlastním životě. Milost odpustí hřích a uve-de opět v původní stav, ale co je jeden-kráte zaseto, to se musí žíti. Abraham aSára museli přítomnost děvky a jejího syna

169

dlouhá léta snášeti a mohli býti od nichosvobozeni jen dle Božích myšlenek a naJeho cestě. Je v tom obzvláštní požehnání,když se přenecháme rukám Božím. Kdybyse Abraham a Sára v tomto pádě svěřilitěmto rukám, tož by nikdy nebyli obtíženipřítomností děvky a jejího syna; poněvadžvšak vzali útočiště k tělu, tedy museli ná-sledky toho nésti! Ale žel! my se podobá-me často mladému býku, kterýž není ještězvyklý jhu, ač by naším štěstím a naší útě-chou bylo, chovati se tiše a klidně, „jako dítě ostavené při matce své“. (Ž. 131, 2.) Těžko se naleznou dva obrazy, tvořícíostřejší protivy, jak mladý nezkrocený býka odstavené dítě. První nám představuječlověka, jenž se pod jhem okolnosti ne-rozumně vzpírá a protiví, a chtě se svounámahou od svého jha osvoboditi, toto jenještě bolestnějším činí. Odstavené dítě jeobrazem toho, jenž se pokorně pod všesklání a úplným poddáním svého ducha lossvůj tím jen ulehčuje.

Co se dále týče obrazného významu poučení této kapitoly, tu jsme oprávněni Agar a jejího syna považovati jakožto před-zobrazení smlouvy pod zákonem a všechtěch, kteří tím ve službu podrobeni jsou.„Nebo psáno jest, že Abraham měl dvasyny, jednoho z děvky a druhého ze svo-bodné. Ale ten z děvky podle těla se na-rodil, ten pak ze svobodné podle zaslíbení.Kteréžto věci mají svůj zvláštní smysl. Ne-boť onyť jsou ty dvě smlouvy, jedna zajistés hory Sinai, ke službě rodící, a tať jestAgar. (Gal. 4, 22.-24.) Toto důležité místo

170

staví „tělo“ proti „zaslíbení“. To nám dávánejen porozumění o myšlenkách Božích ohledně významu slova „tělo“, nýbrž také i ohledně námahy Abrahamovy, prostřednictvím Agar získati zaslíbené símě, místo důvěrného odpočívání v Božím zaslíbení. Obě smlouvy se nám obrazně představují v Agar a Sáře a jsou si přímo odporující. Jedna z těchto smluv zrodila ke službě, když dala otázku ohledně schopnosti člověka, „činiti“ aneb „nečiniti“, a učinila život zcela závislým od jeho schopnosti. „Který by člověk činil ty věci, živ bude v nich.“ (Gal. 3, 12.) To byla smlouva Agar. Ale smlouva Sáry zjevuje Boha jakožto Boha zaslíbení — zaslíbení, kteréž jest úplně neodvislé od člověka a je založeno na hotovosti a schopnosti Boží k jejímu splnění. Bůh nepřipojuje k Svým za-slíbením žádné „když“. On dá zaslíbení bez podmínky a je odhodlán to splniti; a víra spočívá v Něm v dokonalé svobodě srdce. Víra nepotřebuje k splnění zaslíbení Božích žádné námahy těla; a právě v tomto bodu to bylo, kde Abraham a Sára chybili. Usilovali vlastními prostředky dosáhnouti cíle, kterýž jim byl zaslíbením Božím úplně zajištěn. Tak to činí nevěra stále. Svou neklidnou přičinlivostí utvoří kolem duše hustou, neproniknutelnou mlhu, která zamezuje paprskům slávy Boží proniknouti k duši. „I nečinil tu mnoho divů pro nevěru jejich.“ (Mat. 13, 58.) Jedním rozeznávajícím charakterním tahem víry je, že nechává vždy Bohu pole otevřené k zjeveníJeho samého. A v pravdě, když Bůh se

171

zjeví, pak zůstává člověku jen zaujmoutimísto šťastného velebitele.

Blud, ke kterému se Galatští strhnoutidali, sestával v tom, že chtěli k tomu, coKristus již za ně na kříži dokonal, něcoz „těla“ přimísiti. Evangelium, jim Pavlemzvěstované, kteréž přijali, bylo jednodu-chým představením bezmezné, bezpodmíneč-né milosti Boží. Jim byl „Ježíš Kristus prvévypsán, jako mezi nimi ukřižovaný.“ (Gal.3, 1.) To nebylo jen nějaké zaslíbení Boží,nýbrž božské a slavné naplnění zaslíbe-ní. Ukřižovaný Kristus spořádal vše ohled-ně požadavků Božích a potřeb lidských.Avšak falešní učitelé zničili evangelium Kris-tovo, aneb chtěli ho zničiti, když pravili:„Nebudete-li se obřezovati podle obyčejeMojžíšova, nebudete moci spaseni býti.“(Skut. 15, 1.) Tímto způsobem, jak apoštolpravil, vskutku „milostí pohrdali“ a „Kris-tus nadarmo umřel.“ (Gal. 2, 21.) Kristusbyl buďto dokonalým anebo nebyl vůbeczachranitelem. Jakmile někdo praví: „Pakli-že nejste toto aneb ono, nemůžete spasenibýti,“ převrací křesťanství od základu. Neboť ono zjevuje Boha jakožto Toho, jenžke mně, právě tak j a k jsem, hříšnému,zahynulému, v sobě samém úplně zkaženémuhříšníku sestoupil a přináší mně, v síleplatnosti Svého, Jím samým na kříži doko-naného díla, dokonalé spasení ode všechmých hříchů a dokonalé vysvobození z mé-ho zahynulého stavu. Když mi tedy někdořekne: „Musíš takovým a takovým býti, chceš-li dojíti spasení,“ tedy připravuje kříž o všechnu jeho slávu a mě o všechen můj

172

pokoj. Závísí-li spasení od naší „hodnosti“a od našeho „činění“, tedy jsme navždyztraceni. Ale Bohu budiž dík! Tomu taknení. Velká základní zásada evangelia zní:„Bůh je vším a člověk je ničím.“ Zde nenížádného Božího smíšení s člověkem; všeje od Boha. Evangeliem darovaný pokoj senezakládá z části na díle Kristově a z částina díle lidském, nýbrž zcela a jediněna díle Kristově. Toto dílo je dokonalé, provždy dokonalé a činí všechny, kdož svoudůvěru v ně složí, tak dokonalými, jak onosamo jest.

V období zákona byl Bůh, abychom takřekli, klidný, chtěje viděti, co člověk můžeučiniti, kdežto evangelium nám Jej před-stavuje jakožto působícího a člověk má„státi a patřiti na spasení Hospodinovo.“(2. Mojž. 14, 13.) Poněvadž pak tomu tak-to je, tu se apoštol nezdráhá říci Galatským:„Zbavili jste se Krista, kteřížkoli v zákoněospravedlněni býti hledáte; vypadli jstez milosti.“ (Gal. 5, 4.) Má-li člověk v dílespasení co dělat, tedy je Bůh z toho vy-loučen. Je-li však Bůh vyloučen, tedy jespasení nemožností, poněvadž není možné,aby člověk učinil spasení tím, co jej ja-kožto zahynulé stvoření na světlo staví. Je-lito však otázkou milosti, tedy musí býtivšechno milost a ne z půli milost a z půlizákon. Obě smlouvy jsou úplně rozdílné.Buďto to musí jedno aneb druhé býti, nevšak na polovic Sára a na polovic Agar. Je-lito Agar, tedy u toho Bůh nemá co činiti, akdyž je to Sára, tak nemá člověk u toho cočiniti. Zákon se obrací na člověka; staví ho

173

na zkoušku, zjevuje jeho pravou cenu, ukazu-je, že odpadl, a přivádí jej, dokudž má se zákonem co činiti, t. j. dokudž žije, pod zlořečení. „Zákon panuje nad člověkem, do-kudž živ jest.“ (Řím.7,1.) Když však člověk zemřel, tu ovšem vzhledem k němu toto pano-vání skončilo (pohleď Řím.7,1—6; Gal.2,19; Kolos. 2,21;3,3), ačkoliv zákon stále v plné síle zůstává státi, aby každého živého člověka pod zlořečenství postavil.

Evangelium naproti tomu zjevuje Bohajakožto Toho, jenž viníku odpouští a obži-vuje z mrtvých. Potvrzuje, že člověk je za-hynulý, zkažený a mrtvý. Nezjevuje Jej ja-kožto Boha, jenž od člověka něco žádá (coby se vůbec mohlo očekávati od člověka,jenž je mrtvý a zkažený?), nýbrž jakožtoToho, jenž Svoji svobodnou milost ve spa-sení zjevuje.

Rozdíl je tedy podstatný a činí násschopnými porozuměti obzvláštní přísnostiapoštola, když praví Galatským: „Divím se,kdo vás tak zmámil?“ — „Bojím se za vás.“ — „Ó by také odřezáni byli, kteřížvás nepokojí.“ To je řeč Ducha svatého,kterýž zná cenu úplného Krista a úplnéhospasení, a jenž ví, jak podstatné je po-znání obou pro zahynulého hříšníka. V žád-né jiné epištole nenacházíme takovou mlu-vu, ani v epištole ke Korintským, ačkolivzde apoštol musel vystoupiti proti nejhrub-ším nepořádkům. Každá lidská chyba můžeuvedením milosti Boží býti opravena; avšakGalatští, podobně jako Abraham v naší ka-pitole, odvrátili se od Boha a vraceli se zpět k tělu. Kde by se nalezl lék v

174

takovémto případě? Kterak lze opraviti blud, jenž sestává v odvrácení se od toho, co jedině vše opraviti může? „Vypadnouti z milosti znamená vrátiti se pod zákon, od kteréhož nelze nikdy nic jiného žíti než jen zlořečenství. — Kéž by Pán naše srdce upevnil ve Své slavné milosti.

KAPITOLA 17.

V této kapitole se setkáváme s Bo-žím lékem pro chybu Abrahamovu. „Kdyžpak Abram byl v devadesáti devíti letech,ukázal se mu Hospodin, a řekl jemu: „Jájsem Bůh silný všemohoucí; cho-diž ustavičně přede mnou a budiždokonalý.“ (Verš 1.)*) Toto je velicevýznamné místo. To je jisté, že Abraham,

*) Zde chci vsunouti poznámku ohledně výrazu„dokonalý“. Když Bůh Abrahama povolal, aby byl„dokonalý“, tedy to neznamená dokonalost v němsamém (v tomto smyslu on nikdy dokonalým nebyla také jím býti nemohl), nýbrž jednoduše dokonalostohledně předmětu, kterýž stál před jeho srdcem;je to jinými slovy vyzvání, aby soustředil svoji naději a své očekávání dokonale a neděleně ve „Vše-mohoucího“, jako v jednom bodě.

Slovo „dokonalý“ nachází se v Novém zákonu nejmé-ně ve třech různých významech. U Mat. 5,48 čte-me: „Buďtež vy tedy dokonalí, jako Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest.“ Ze spojení s předcházejícím jde najevo, že slovo „dokonalí“ zde má vztah na zásadu našeho obcování; neboť ve verši 44. a 45. čteme: „Milujte nepřátele své... abyste byli synové Otce svého, kterýž jest v ne-besích; neboť slunci svému velí vzchoditi na zlé i na dobré, a déšť dává na spravedlivé i na nespra-vedlivé.“ Býti „dokonalým“ ve smyslu verše 48. zna-

175

když přijal nabídku Sáry ohledně Agar,nechodil před všemohoucím Bohem. Jediněvíra nás činí schopnými k volnému pohybo-vání se před obličejem Všemohoucího. Ne-věra naproti tomu vždy více aneb méněpočítá s tím já, s okolnostmi, druhými pří-činami a podobnými věcmi, a tím nás při-praví o radost a pokoj, jakož i o klidnouvyvýšenost a svatou nezávislost, kteréžtojsou podílem toho, jenž se podpírá jediněna rámě Všemohoucího. Pomněme toho do-bře: Bůh je pro naše duše jen zřídka stálou,zůstávající skutečností, jak On jí má býti, a jak On by jí byl, kdybychom před Ním chodili v sprostnější víře a ve větší odvislosti.

„Chodiž ustavičně přede mnou.“ Cho-diti stále před obličejem Božím je pravásíla; a abychom to mohli, nesmí se srdce

mená tedy jednati podle zásady milosti vůči všem,i proti těm, kteříž nás nenávidí a proklínají a námnepřátelskými jsou. Křesťan, kterýž se pouští doprocesů a sporů, aby prosadil své právo, není „do-konalým jako Otec“; neboť jeho Otec jedná v milosti, kdežto on jedná v spravedlnosti.

Zde se nejedná o otázku, zda je to správné nebonesprávné se světskými lidmi se souditi (jedná-li seo „bratří“, tedy je rozhodujícím 1. Kor. 6); co chcipředstaviti je toto: když křesťan se dává do soudu,tedy jedná v povaze, která je v přímé protivě s po-vahou jeho Otce. Jisté je, že Bůh nyní nejde sesvětem k soudu. On nesedí ještě na soudné stolici,nýbrž na trůnu milosti. On vylévá Svá požehnánína ty, kterýchžto místo by bylo v pekle, kdybyje nyní souditi chtěl. Proto je jasným, že křesťan,jenž někoho před soud volá, není dokonalým jakojeho Otec v nebesích.

Podobenství u Mat. 18 nás dále poučuje, že ten, jenž chce své právo prosaditi, nezná pravou po-

176

zaměstnávati žádným jiným předmětem, nežjen Bohem samým. Zakládám-li svá očekávánína stvoření, lidech a věcech, tu nechodím před Bohem, nýbrž před stvořením. Je to největší důležitostí, abychom měli jasnost o tom, kdo aneb co je předmětem našich srdcí. Na co je v tomto okamžiku můj zrak upřen, na koho se podpírám? Vyplňuje Bůh úplně a zcela moji budoucnost? Nemísí se snad do toho lidé a poměry? Nemá v tom člověk žádné místo? Věrou choditi je jediným prostředkem ku pozdvižení nad svět, poněvadž víra tak vyplňuje celé jeviště Bohem, že pro stvoření a svět nezbývá již místa. Když Bůh vyplňuje celý můj obzor, tu každý jiný předmět zmizí, a já mohu mluviti se žalmistou: „Vždy přece měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé. Onť jest zajisté skála

vahu a působení milosti. Služebník žádající to, comu patřilo, nebyl nespravedlivý, ale on bylnemilosrdný. Nebyl svému pánu ani dost málopodobný. Deset tisíců hřiven bylo mu odpuštěno, apřec jen se hrdloval se svým spoluslužebníkem prosto peněz. Který to mělo následek? Byl předán ka-tům; ztratil požehnaný pocit milosti a musil hořkéovoce prosazení svého práva nésti, ačkoliv byl sámpředmět milosti. Povšimněme si mimo to, že jenazván „zlým služebníkem“, a to ne že dluhoval „de-set tisíců hřiven“, nýbrž poněvadž neodpustil těch„sto peněz“. Toto podobenství mluví vážně ke všemkřesťanům, kteříž se dávají do procesů. Neboť ač-koliv poučení z toho praví: „Takť i Otec můj ne-beský učiní vám, jestliže neodpustíte každý bratrusvému ze srdcí,“ tak je přec jen zásada ta pro vše-obecné použití, totiž, že ten, kdož jedná podle spra-vedlnosti, ztratí vědomí milosti.

U Žid. 9 setkáváme se s jiným významem slova„dokonalý“; ale také i zde nám jeho spojení vysvětlí

177

má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuťse.“ (Ž. 62, 6. 7.) Slovíčko „vždy“ zkušujesrdce. Přirozenost mluví jinak. Nechceovšem Boha úplně vyloučiti, vyjma toho pá-du, že by byla úplně pod vlivem drzéhoa Boha urážejícího pochybování; ale jejípozornost a její očekávání jsou dělené, aona nemůže říci: „Onť.“

Je pozoruhodné, že Bůh jak ohledněspasení, tak i vzhledem k jednotlivostemnašeho denního života, Své slávy nechceděliti se stvořením. Od počátku až dokonce musí to jen „Onť“ býti; a tu nedo-stačí vésti vyznání odvislosti od Boha ave skutečnosti srdcem se spoléhati ve stvo-ření. Bůh vše zjeví; On zkusí srdce a uve-de víru do ohně zprubujícího. „Chodiž usta-vičně přede mnou a budiž dokonalým!“ Toje cesta k dosažení pravého cíle. Když duše

jeho význam. Zde se jedná o dokonalost ohledně„svědomí“. (Porov. verš 9.) Obětující pod zákonemnemohl nikdy míti dokonalého svědomí, a to z téjednoduché příčiny — poněvadž neměl dokonalouoběť. Krev býka aneb kozla nemohla „hříchy shla-diti“; a cena té krve byla jen pro j i s t ý čas, ale ne pro vždycky, takže nikdy nemohla dáti doko-nalého svédomí. Nyní však má i nejslabší věřící vý-sadu, že má dokonalé svědomí. Proč? Je lepšínež velebitel pod zákonem? Ne; ale on má lepšíoběť. Když je oběť Kristova dokonalá a sice na-vždy dokonalá, pak je i svědomí věřícího navždydokonalé. (Porov. v. 9—11. 25. 26; kap. 10, 14.) Nedo-konalé svédomí u křesťana by bylo zneuctěním obětiKristovy; neboť to by znamenalo, že oběť Kristovaje ve své působnosti jen časnou a ne věčnou. Tímby však byla oběť Kristova snížena na stupeň obětív domácnosti zákona. Je však třeba dbáti rozdílumezi dokonalostí v těle a dokonalostí ohledně svě-domí. Osobovati si první, je sebe přeceňováním;

178

vedená milostí přestane svoje očekáváníspojovati se stvořením, pak a jen pak jeschopná přenechati vše Bohu; a když Onjedná, tu jde vše dobře. On nenechá nicnedokonané; On pořádá vše ohledně těch,kteříž svou důvěru v Něho skládají. Kdyžse nikdy nemýlící moudrost, všemocná sílaa nekonečná láska spojí, tu se může dů-věřující srdce oddati sladkému, nerušenémuklidu. Nemáme pak žádných příčin ani v nej-menším býti starostlivými a bázlivými, anebmusíme býti v stavu předvésti nějakouokolnost, která by byla pro všemohoucíhoBoha příliš veliká aneb příliš malá. To jevzácná pravda, požehnaná pravda, která jev stavu uvésti každého věřícího do posta-vení, v kterémž nalézáme Abrahama v tétokapitole. Jakmile mu Bůh takřka pravil:„Přenech mi vše, a já se budu staratinad tvá nejsmělejší přání a očekávání; sí-mě, dědictví a vše, co k tomu patří, je do-konale a věcně jistým přiměřeně smlouvě

opovrhnutí druhou je zneuctěním Krista. Dítkov Kristu má míti dokonalé svědomí, kdežto Pavelneměl a ani nemohl míti dokonalé tělo. Tělo senepředstavuje v Písmě svatém jako něco co doko-nalým se má učiniti, nýbrž co má býti ukřižováno.Tento rozdíl je nesmírný. Křesťan má hřích v sobě,ale žádný na sobě. Proč? Poněvadž Kristus, kterýžžádný hřích v sobě neměl, náš hřích na sebevzal, když byl přibit na kříži.

Konečně nalézáme slovo „dokonalí“ ve Filip. 3,15 ještě v jiném smyslu použité. Pavel tam praví:„Protož kteřížkoli jsme dokonalí, to smýšlejme.“Dokonalost, o které se zde mluví, dosáhli ti, kteřížsvé nové neměnící se postavení v Kristu věrou zaujalia Krista postavili před svůj zrak a před své srdcejakožto vše ovládající předmět.

179

všemohoucího Boha,“ — „padl (pak) Abramna tvář svou.“ (V. 3.) V pravdě požehna-né postavení, jedině vhodný stav pro nicot-ného, slabého a bezcenného hříšníka v pří-tomnosti živého Boha, Stvořitele nebe i ze-mě, majitele všech věcí, „všemohoucího Bo-ha!“

„I mluvil s ním Bůh.“ (V. 3.) Kdyžčlověk v prachu leží, pak může s ním Bůhmluviti o milosti. Postavení Abrahamovoje zde krásným výrazem pravého pokořenív přítomnosti Boží. Leží před Bohem vevědomí své celé slabosti a své nicoty; atoto je vždycky, nezapomeňme to, jistýmpředchůdcem Božího zjevení. Když stvořenípřed Ním na zemi leží, tu se může Bůhukázati v nezkaleném lesku Své slavné by-tosti. Svou čest nedá On žádnému jinému.On se může zjeviti a člověku dovoliti, vzhle-dem k tomuto zjevení, aby velebil; nežlivšak člověk své patřičné místo zaujme, ne-může Bůh Svůj charakter zjeviti. Jak rozdílné je chování Abrahama v této a v předcházející kapitole! Tam měl před sebou přirozenost, zde se nachází v přítomnosti všemohoucího Boha; tam jedná on, zde se kla-ní; tam vzal své útočiště k svým výpočtůma k návrhům Sáry; zde předává sebe asvoje okolnosti, svoji přítomnost a budouc-nost rukám Božím a dovolí Jemu působitiv něm, za něho a skrze něho. Proto můžeBůh říci: „A učiním,“ „utvrdím,“ „dám to-bě,“ „požehnám.“ Jedním slovem — Bůhje zde, aby jednal; a to dá ubohému srdci,kteréž sebe aspoň poněkud poznalo, pra-vý klid.

180

Nyní se uvádí smlouva obřízky. Každýúd domácnosti víry musí bez výjimky néstina svém těle pečeť smlouvy. „Obřezán bu-de mezi vámi každý pohlaví mužského. Ko-nečně ať jest obřezán narozený v domětvém, i koupený za peníze tvé; a budeťsmlouva má na těle vašem za smlouvu věč-nou. Neobřezaný pak pacholík, kterýž byneobřezal těla neobřízky své, vyhlazena za-jisté bude duše ta z lidu svého; nebo zru-šil smlouvu mou.“ (V. 10—14.)

Čtvrtá kapitola epištoly k Římanům náspoučuje, že obřízka byla „pečeť spravedl-nosti víry.“ „Uvěřil pak Abraham Bohu apočteno jemu za spravedlnost.“ A když byltímto způsobem prohlášen za spravedlivého,vtiskl na něho Bůh Své pečeti.

Pečeť, kterouž věřící nyní je znamenán,nesestává, jako tehdy, ze znamení na těle,nýbrž je to „Duch svatý Boží, kterýmž zname-náni jsme ke dni vykoupení.“ (Porov. Efez.4,30.) Toto znamenání je založeno na věčném spojení věřícího s Kristem a na jeho dokona-lém sjednocení s Ním ve smrti a ve vzkříšení, jak čteme v Kol. 2,10—13:„A v něm jste naplněni, kterýž jest hlavavšeho knížatstva i mocností, v němž i obře-záni jste obřezáním ne rukou učiněným, svlék-še tělo hříchů skrze obřezání Kristovo, pohřbeni jsouce s ním skrze křest, skrze nějž i spolu z mrtvých vstali jste skrze víru v mocné dílo Boží, kterýž vzkřísil jej z mrtvých. I vás, když jste mrtví byli ve hříších a v neobřízce těla vašeho, spolu s ním obživil, odpustiv vám všecky hříchy.“ Toto vzácné místo nám dá vysvětlení o pra-

181

vém předobrazném významu obřízky. Každývěřící náleží k „obřízce“ následkem svéhoživého spojení s Ním, kterýž Svým křížemvše provždy odstranil, co dokonalému ospra-vedlnění Jeho církve v cestě stálo. Není aniskvrny hříšné na svědomí Jeho lidu, anižnějaké zásady hřícha v jejich přirozenosti,za což by Kristus nebyl na kříži souzen; anyní se považují věřící jakožto ti, kteříž s Kristem zemřeli, s Ním pohřbeni, s Ním vzkříšeni a v Něm vzácnými jsou. Jejichhříchy, nepravosti, přestupky, nepřátelství,neobřízka jsou křížem úplně odstraněny.Rozsudek smrti je napsán na tělo; ale vlast-nictvím věřícího je nový život následkemspojení s jeho vzkříšenou hlavou ve slávě.

V právě uvedeném místě z epištoly keKolossenským nás apoštol poučuje, že cír-kev je jako z hrobu Kristova obživena; adále, že odpuštění jejích hříchů jest právětak úplně a právě tak dokonale dílem Bo-žím, jako bylo dílem Božím vzkříšení Kri-sta z mrtvých. Nyní ale víme, že vzkříšeníKrista bylo výsledkem slavného zasáhnutíBožího, že se stalo „podle nesmírné veli-kosti moci jeho.“ (Pohl. Efez. 1, 19.) Jakývýraz k označení velikosti a slávy vykoupeníjakož i pevnosti základu, na kterémž onospočívá.

Jaký klid, ano, jak dokonalý klid je zdepro srdce a svědomí! Jak dokonalé osvobo-zení pro upracovanou a obtíženou duši!Všechny naše hříchy — ani jediný, aniten nejmenší není vyjmut — jsou pohřbenyv hrobě Kristově! To učinil Bůh pro nás!Vše, co Jeho pronikající oko na nás odkry-

182

lo, vložil On na hlavu Kristovu, když tentopněl na kříži. Tam, na onom kříži, soudil OnKrista, na místo aby nás soudil a uvrhl dověčného pekelného trápení. To je vzácnéovoce obdivuhodného, hlubokého a věčnéhopředsevzetí vykupující lásky. A jsme „zna-menáni“ ne zevním, v našem těle učiněnýmznamením, nýbrž Duchem svatým; a toutopečetí je znamenána celá domácnost víry.Krev Kristova má tak nesmírnou cenu, ta-kovou neproměnlivou sílu, že Duch svatýmůže příbytek učiniti ve všech, kteříž svoudůvěru v tuto krev skládají.

A nyní, co jiného zbývá ještě všem,kteříž tyto věci znají, jak uskutečniti na-pomenutí apoštola: „Protož, bratří moji mi-lí, stálí buďte a nepohnutelní, rozhojňují-ce se v díle Páně vždycky?“ (1. Kor. 15, 58.) Ó Pane, kéž by tomu tak bylo u všechTvých vykoupených v síle Tvého Duchasvatého!

KAPITOLA 18.Kapitola 18. nám předvádí skvostný pří-

klad výsledků života oddělení a poslušnosti.„Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhatibude, a Otec můj bude jej milovati a k ně-mu půjdeme a příbytek u něho učiníme.“(Jan 14, 23.) Toto místo nám ukazuje vespojení s obsahem naší kapitoly, že po-slušná duše požívá takové obecenství, ja-kéž zůstane úplně neznámé tomu, kdož sepohybuje ve světském ovzduší.

To vše se však nedotýká žádným způ-sobem otázky odpuštění aneb ospravedlně-

183

ní. Všichni věřící jsou oblečeni v tentýžbezvadný šat spravedlnosti; všichni stojív témž ospravedlnění před tváří Boží. Ten-týž život rozlévá se od hlavy v nebesích aproudí všemi údy zde na zemi. Toto, jižčastěji v našich úvahách rozvinuté důležitéučení, je v Písmě svatém nejjasnějším způ-sobem představeno. Avšak nesmíme zapo-menouti, že ospravedlnění a jeho ovocejsou dvě úplně různé věci. Býti dítkem abýti poslušným dítkem není jedno. Otecmiluje poslušné dítko a učiní je důvěrníkemsvých myšlenek a plánů. A nemělo by to-mu tak býti u našeho nebeského Otce?Slova Páně (Jan 14, 23.24.) odstraní v tom-to ohledu všechny pochybnosti a dokazujíspolu, že je to pokrytství, když někdo vy-znává, že miluje Krista a „neostříhá Jehoslova.“ „Miluje-li mne kdo, slova méhoostříhati bude.“ Neostříhání Jeho slova jetedy jistým důkazem, že nechodíme v lásceJeho jména. Naše láska ke Kristu zjevujese v tom, ze činíme to, co On přikázal, aže neříkáme jen „Pane, Pane!“ Jakou cenumá říkati: „Jdu Pane,“ když srdce neza-mýšlí jíti?

Nuže, ačkoliv Abraham v jednotlivémchybil, tak v něm přec jen vidíme člověka,kterýž se všeobecně vyznamenal upřímným,prostným a vznešeným chozením s Bohem.V tomto nás nyní zaměstnávajícím zajíma-vém dílu jeho života, nachází se on v po-žitku tří zvláštních výsad, totiž: připra-vil pro Pána občerstvení, byl s Pánem v úplném obecenství, přede Pánem prosil za jiné. To jsou vzácná vyznamenání, ale

184

ona doprovázejí vždycky svaté obcování,život oddělení a poslušnosti. Poslušnostobčerství Pána, poněvadž je ovocem Jehovlastní milosti v našich srdcích. Vidíme,jak jedině dokonalý člověk, který kdy natéto zemi byl, Otci stále radost a občer-stvení působil. Opět a opět dal Jemu Bůh z nebe svědectví, jakožto Svému „milému Synu,v němž se mu dobře zalíbilo.“ Život Kristůvzde na zemi připravil nebi takřka stálý po-žitek. Všechny Jeho cesty vysílaly k trůnuBožímu líbeznou spokojující vůni. Od jeslíaž ke kříži činil On vždy to, co se líbiloJeho otci. Tu nebylo žádného přerušení,ani změny, ani nějaké nesrovnalosti. Onbyl jediný dokonalý. Jen v Něm mohl Duchsvatý sledovati stopy dokonalého života.Nicméně setkáváme se, když sledujeme proud svatých dějin, tu a tam s duší, která příle-žitostně nebi radost činila. Tak na př.v naší kapitole s cizincem v rovině Mamre,když připravil ve svém stanu samému Pánuobčerstvení, jež v lásce nabídnuté, byloochotně přijato. (V. 8.)

Dále nalézáme Abrahama v požitkuúzkého obecenství s Pánem; když s Nímrozmlouvá nejprve o svých vlastních zá-jmech (V. 9—15), a pak ohledně osudu So-domy. (V. 16—21.) Jaké posilnění bylo ob-saženo pro srdce Abrahamovo v určitémzaslíbení: „A aj, syna míti bude Sára, man-želka tvá.“ U Sáry vyvolalo toto zaslíbeníovšem jen úsměv, jak tomu bylo v předešlékapitole u Abrahama. (17, 17.)

Při této příležitosti chci upozorniti nato, že Písmo svaté mluví o dvou druzích

185

smíchu. Nejprve je smích, kterým plní Pánústa lidu Svého, když v okamžiku velkýchzkoušek, zřejmým způsobem se zjeví k je-jich pomoci. „Když zase vedl Hospodin jatéSionské, zdálo se nám to jako ve snách.Tehdážť byla plná radosti — dle pův. smíchu— ústa naše a jazyk náš plesání; tehdážťpravili mezi národy: Veliké věci s nimi uči-nil Hospodin. Učinilť jest s námi veliké věciHospodin, protož veselili jsme se.“ (Ž. 126,1—3.) Pak je ale smích, kterýmž plní ústa naše nevěra, když zaslíbení Boží jsou příliš slavná, takže nenajdou přijetí v našich úzkých srdcích, aneb když viditelné prostředky, kterýchž si Bůh použíti chce kuprovedení Svých velkolepých plánů, jsoupodle našeho mínění nepatrné.

Za první druh smíchu se nikdy ne-styďme, aniž se bojme to vyznati. SynovéSionští se nestyděli vyznati: „Tehdážť bylaplná radosti — smíchu — naše ústa.“ Smímese srdečně smáti, když je to Hospodin, jenžten smích vyvolává. „Zapřela pak Sára ařekla: Nesmála jsem se; nebo se bála.“ Ne-věra z nás činí zbabělce a lháře. Víra násčiní smělými a pravdivými. Činí nás schop-nými se „smělostí“ a „s pravým srdcem“přistoupiti. (Žid. 10.)

Co třetí vidíme, že Abraham byl sezná-men s myšlenkami a úmysly Božími ohled-ně Sodomy. Ačkoliv on osobně neměl cočiniti s osudem Sodomy, tož stál on srdciBožímu dosti blízko, aby mohl býti zasvěcendo Jeho tajných myšlenek ohledně tohotoměsta. Chceme-li Boží úmysly vzhledemk přítomnému zlému věku znáti, tu nesmíme

186

bráti žádného podílu na jeho plánech a pod-nicích zlého, nýbrž musíme býti od něho úpl-ně odděleni. Čím vroucnější je naše cho-zení s Bohem, tím více poznáváme Jeho my-šlenky o všech věcech. Nemám zapotřebí stu-dovati noviny, abych zvěděl, co se v tomtosvětě přihodí. Slovo Boží mi vše zjeví, coje mi nutno věděti. Jeho čisté a svaté listy mně dopodrobna zpravují o povaze, běhu a osudu tohoto světa. Vezmu-li proti tomu k lidem tohoto světa své útočiště, k dosažení poučení o těchto věcech, tu se nemám co diviti, když ďábel jich použije, aby mi nasypal do očí písku.

Kdyby Abraham navštívil Sodomu, abysi zaopatřil zpráv o tamním stavu věcí, kdy-by se byl obrátil na obezřelé správce města,aby vyzvěděl jejich myšlenky o tehdejšímstavu a o budoucích vyhlídkách Sodomy,co by mu byli odpověděli? Bezpochyby byobrátili pozornost Abrahamovu na země-dělské a stavební podniky svých krajanů,jakož i na nezměrné blahobytné pramenyzemě a ukázali by mu na pestrou směslidí, kteříž kupovali a prodávali, stavěli aštěpovali, jedli a pili, ženili a vdávaly se. Správci Sodomy jistě nemysleli ani dost málo na soud; a kdyby s nimi někdo o tom chtěl mluviti, tu by se jistě úsměv nevěry ukázal na jejich rtech. Proto je zřejmé, že Sodoma nebyla místem, kde by se nabylo poučení o osudu města. Místo, kde Abraham stál před Hospodinem (kap. 19, 27), bylo jediným bodem, kterýž dovoloval vyhlídku na celý ten výjev. Tam stál on nadvšemi těmi temnými mraky, jež se na hori-

187

zontě Sodomy stahovaly; tam, v čistotě atichosti přítomnosti Boží, mohl všemu jasněporozuměti.

A jak využil Abraham své známosti asvého vyvýšeného postavení? Čím se za-městnával v přítomnosti Boží? On prosilpřed Bohem za jiné; a to je třetí vý-sada, jež našemu patriarchovi v této kapi-tole byla udělena. On mohl prositi za ty,kteříž se smísili se zkaženým lidem sodom-ským a proto nyní v nebezpečí byli, že bu-dou vtaženi do soudu tohoto města. Tobylo vskutku dobré a svaté využití, jež uči-nil ze svého postavení v blízkosti Boží. Taktomu však bude vždycky. Duše, které sepřibližují Bohu v plné jistotě víry, zproštěny zlého svědomí a s očištěným srd-cem, a kteréž ohledně minulosti, přítomnosti a budoucnosti Bohu důvěřují — jsou schopné a ochotné za jiné prositi. Kdo je oblečen „v celé odění Boží“, je schopen modliti se „za všecky svaté“. (Efez. 6, 18.) Jakou vyhlídku nám to dává na orodování našeho velikého nejvyššího kněze, kterýž pronikl nebesa! (Žid. 4, 14.) Jak nekonečný klid požívá On ve všech předsevzetích Božích! S jak hlubokým vědomím Svého přijetí trůní On v nebi, uprostřed slávy božské velebnosti! A jak s mocnou působností zastupuje On před touto velebností všech těch, kteříž procházejí zkázou panující tímto světem! Ó, jak šťastni a jisti jsou předměty tako-vého všemocného orodování! Kéž by bylanaše srdce proniknuta těmito věcmi a roz-šířila se osobním obecenstvím s Bohem, atak v stavu ku přijmutí větší míry neko-

188

nečné plnosti Jeho milosti a mohla lépe po-rozuměti, jak dokonale On se postaral o ve-škeré naše potřeby.

Jak velmi požehnaná byla prosba Abra-hamova, přec jen byla omezená, poněvadžprosebník byl j e n člověk. Nevystihla vý-ši potřeb. Abraham pravil: „Prosím, ať senehněvá Pán můj, jestliže jednou ještě mlu-viti budu.“ (V. 32.) A pak zadržel, jako kdyby se obával, že předložil v pokladně nekonečné milosti směnku s příliš velikým obnosem, aneb jako kdyby zapomněl, že pou-kázka víry nebyla ještě nikdy bankouBoží odmítnuta. Bůh nepoložil Abrahamovižádných mezí, nikoliv. V Bohu byla přehoj-nost milosti a trpělivosti. On by dbal Svého milovaného služebníka, i kdyby tento své prosby snížil na tři, ano na jediného spravedlivého. Vina byla na straně služeb-níka. On se bál výšku svého úvěru pře-stoupiti; on přestal prositi a Bůh přestal dávati. Tak tomu není s naším chvály hodným přímluvcem. O Něm může býti řečeno: „Pro-tož i dokonale spasiti může ty, kteřížpřistupují skrze něho k Bohu, vždyckyjsa živ k orodování za ně.“ (Žid. 7, 25.) Kéž by se naše srdce k Němu vinula ve všech našich potřebách, v našich slabostech a v našich bojích!

Prve nežli naši kapitolu ukončíme, chciučiniti zmínku, kteráž, ať se již považuje zavyšlou z naší kapitoly aneb ne, mně sepřec jen zdá býti povšimnutí hodnou. Přizkoumání Písma svatého je největší důleži-tostí rozeznávati mezi Boží morální vládousvěta a obzvláštní nadějí církve Boží. Ve-

189

škerá proroctví Starého a veliký díl pro-roctví Nového zákona mluví o této vláděBoží; a proto nemusím asi říci, že jsou ná-sledkem toho pro každého křesťana před-mětem nejvyššího zájmu. Jistě je námahyhodné věděti, co Bůh ohledně národů zem-ských činí a činiti bude, a jaké jsou Jehomyšlenky o Týru, Babylonu, Ninive a Jeru-zalému, o Egyptu, Assyrii a o zemi izrael-ské. Nezapomeňme však, že v těchto pro-roctvích obzvláštní naděje církve Boží neníobsažená. Jak by to bylo možné? Když veStarém zákoně jsoucnost církve přímozjevená není, kterakž by pak mohla býtiřeč o její naději? Ne snad, že by pro-roctví starozákonní neobsahovala množstvíbožských a mravních zásad, z kterých bymohla církev vzíti bohatý užitek; ale to jeněco jiného, než v nich hledati zjeveníjsoucnosti a obzvláštní naděje církve. A přec jen je veliký díl starozákonních proroctví vztahován na církev. Tím je však celý ten předmět tak zamotán a zatemněn, že sprostná srdce jsou tím od studování proroctví zdržena a přišla tak dalece, že zanedbávají i uvažování toho, co je od onoho úplně oddělené — naděje církve Boží. Tato naděje však, my to opětujeme, nemá co dělati s cestami Božími ohledně národů zemských, nýbrž sestává v tom, býti zachváceni Pánu vstříc v povětří, a tak vždycky u Něho a Jemu podobni býti. (Pohleď 1. Tessal. 4, 13 a násl.)

Mnozí snad namítnou: „Ach, já nemámdosti rozumu pro proroctví.“ Snad ne;ale rád bych se čtenáře zeptal: máš srdce

190

pro Krista? Když Jej miluješ, tedy budeštaké milovati Jeho příští, ačkoliv nemášsnad schopnost k důkladnému prozkoumáníproroctví. Milující žena nemá snad dostirozumu, aby se mohla dáti do obchodu apovolání svého muže; ale její srdce se za-městnává, je-li vzdálen, jeho návratem. Snadnerozumí položkám v jeho deníku a hlavníknize, ale ona zná jeho krok a pozná ihnedjeho hlas. Nejnevědomější křesťan může,miluje-li osobu Pána Ježíše, ve svém srdcichovati toužebné přání Jej zříti a u Něhobýti; a to je naděje církve. Apoštol mohlTessalonicenským říci: „Obrátili jste sek Bohu od model, abyste sloužili Bohu ži-vému a pravému, a očekávali Syna je-ho s nebe.“ (1. Tes. 1,9—10.) Je jasné, žesvatí v Tessalonice při svém obrácení mělivelice nedokonalé poznání proroctví o jehoobzvláštních předmětech vůbec; a přec jenbyli v tomtéž okamžiku v plném vlastnic-tví a pod působením té obzvláštní nadějecírkve Boží; očekávali příchod Syna Bo-žího. Tak je tomu v celém Novém zákoně.Bezpochybně tam najdeme také proroctvíjakož i mravní vládu Boží. Mnohá místanám však dávají důkaz, že společnou, usta-vičnou a neomezenou nadějí křesťanů v do-bách apoštolských nebylo nic jiného, nežpříchod Syna Božího, návrat ženicha. Kéž by Duch svatý tuto „blahoslavenou naději“ v církvi Páně opět obživil! (Tit. 2,13.) Nechť On shromažďuje vyvolených a „připraví Pánu lid hotový!“ (Luk. 1, 17.)

191

KAPITOLA 19.Pán používá ve Své milosti dvojí me-

tody k odvrácení srdce lidského od věcí to-hoto světa. Nejprve zjeví On cenu a neporušitelnost „vrchních věcí“ a pak ukazuje marnost a pomíjejícnost věcí „zemských“. (Kol.3,1—2.) Konec od Žid. 12 nám dává výborný příklad těchto obou metod. Když se představila pravda, že jsme přišli k hoře Sionu a ke všem s tím spojeným radostem a výsadám, pokračuje apoštol dále: „Viztež, abyste neodpírali mluvícímu. Nebo poněvadž onino neušli, kteříž odpírali tomu, jenž na zemi na místě Božím mluvil, mnohem více my, jestliže tím, kterýž s nebe jest, pohrdneme. Jehož hlas tehdáž byl zemí pohnul, nyní pak zaslíbil, řka: „Ještěť já jednou pohnu netoliko zemí, ale i nebem.“ Ale to „ještě jednou“ ukazuje pohnutelných věcí přenesení, jakožto učiněných, aby zůstávaly ty, kteréž jsou nepohnutelné. Bez otázky je lépe býti taženu nebeskou radostí, než býti puzen zemskými starostmi. Věřící nemá čekati, až bude vyhozen z věcí přítomných; nemá čekati, až se ho svět vzdá, prve nežli on se světa vzdá. On se má světa vzdáti v síle obecenství s nebeskými věcmi. Když je Kristus věrou uchopen, tu není těžkým světa se vzdáti; mnohemtěžší je pak s ním zůstati ve spo-jení. Když městský metař obdržínáhle veliké jmění, tu jistě nezůstane ondéle u svého dosavadního zaměstnání. Prá-vě tak i my nenajdeme žádné těžkosti vzdátise zemských radostí, pakliže věrou uskuteč-

192

níme svůj podíl na věcech nepomíjejících,kteréž jsou pro nás v nebi skryté.

Obraťme nyní pozornost právě počínajícímu vážnému dílu našeho děje. „A Lot seděl v bráně Sodomské.“ (V. 1.) To bylo místo vlád-noucí moci. Vskutku, on učinil pokroky; on to „k něčemu dopracoval“. Uvažováno se světské-ho stanoviska, byla jeho cesta korunována výsledkem. Na počátku „podav (postavil) stanů až k Sodomě“; později mu bezpochyby město otevřelo bránu; a nyní jej vidíme v bráně seděti, na místě, kteréž patřilo jen vlivným mužům. Jak rozdílné je toto vše od toho, co se nám představuje na počátku předešlé kapitoly. Ach, příčina toho je nadevše jasná. „Věrou bydlil (Abraham) v zemi zaslíbené jako v cizí, ve staních přebývaje.“ Něco po-dobného neslyšíme o Lotovi.*) Nemůžeme říci: „Věrou seděl Lot v bráně Sodomské.“ Ach ne! Lot nemá žádného místa v řadě statečných vyznavačů, v onom oblaku svědků působnosti víry. Svět mu byl osidlem a věci přítomné jeho zkázou. Nebyl věrou utvrzen, „jako by viděl neviditelného.“ (Žid. 11, 27.) Jeho zrak byl upřen na „viditelné“ a „časné“ věci, kdežto Abraham patřil na věci, „kteréž se nevidí a jež jsou věčné“. (2. Kor. 4, 18.) Rozdíl mezi Abrahamem a Lotem je nesmírný; ačkoliv počli společně svůj běh, dosá-hli pokud se jejich veřejného svědectví

*) Je jedna otázka, kteráž zkouší srdce až do nej-hlubšího základu. Otázka ta zní: „Jednám u víře?“— „Cožkoli není z víry, hřích jest“; a: „Bez vírypak nemožné jest dobře se líbiti Bohu.“ (Řím. 14,23; Žid. 11 6.)

193

týče, úplně různých cílů. Lot byl bezpo-chyby spasen, „avšak tak jako skrze oheň“;neboť skutečně „jeho dílo shořelo“. (1. Kor.3, 15.) Abraham proti tomu došel „hojnéhovjití k věčnému království Pána našeho aSpasitele Jezukrista.“ (2. Petr 1, 11.) Kroměto také nikde nečteme, že by Lot byl v ně-jakém požitku oněch vysokých vyznamenánía výsad, z kterýchž se Abraham radoval.Na místo býti ve svém stanu poctěn návště-vou Páně, „trápil den ode dne spravedli-vou duši.“ (2. Petr. 2, 8.) Na místo požíváníobecenství s Pánem, nachází se v politování-hodném vzdálení od Něho. A konečně namístě, aby prosil za jiné, může nanejvýšza sebe samého prositi. U Abrahama zůstalPán státi, aby mu sdělil Své myšlenky,kdežto do Sodomy poslal jen Své anděly; ai tito se velmi zdráhali vejíti do domu Lo-tova a přijmouti jeho pohostinnost. Řekli:„Nikoli, ale přenocujme na ulici.“ (V. 2.)Jak rozdílné je toto zdráhání od ochotnéhopřijetí pozvání Abrahamova, jak se to zračíve slovech: „Tak učiň, jakž jsi mluvil.“

Přijmouti pohostinství je významuplné;vyjadřuje, je-li správně uvažováno, obecen-ství hosta s hostitelem. „Vejdu k němu abudu s ním večeřeti a on se mnou.“ (Zjev.3, 20.) „Poněvadž jste mne soudili věrnouPánu býti, vejdouce, v domě mém pobuď-te.“ (Skut. 16, 15.) Zdráhání andělů obsahujev sobě velmi rozhodné odsouzení postaveníLotova v Sodomě. Raději chtěli zůstati ce-lou noc na ulici, než přenocovati pod stře-chou muže, kterýž se nacházel v nesprávnémpostavení. Zdá se, že jejich cesta do So-

194

domy vskutku neměla jiný význam, než jenLotovo osvobození a to k vůli Abrahamovi.Čteme: „Stalo se pak, když kazil Bůh městaté roviny, že se rozpomenul Bůh na Abra-hama a vytrhl Lota z prostředku podvráce-ní, když podvracel města, v nichž bydlilLot.“ (V. 29.) Vidíme tedy, že k vůli Abra-hamovi bylo Lotovi dovoleno uniknouti sou-du. To je pozoruhodné. Pán nesouhlasí sesrdcem světsky smýšlejícím; a právě láskak světu vedla Lota k usazení uprostřed zká-zy onoho provinilého města. Nevedla jejtam ani víra, ani nebeské smýšlení, ani„spravedlivá duše“; jen jeho láska k přítom-nému zlému věku vedla jej k „volbě“, pakk „postavení stanů až k Sodomě“ a konečněk sedění „v bráně Sodomské“. Ach, jakávolba! To byly skutečně „cisterny děravé“,nedržící vody, „hůl třtiny nalomené“, kte-ráž jeho „ruku pronikla“. (Porov. Jer.2,13a Iz. 96,6.) Je to hořká věc, pakliže chcemesvé cesty sami říditi; tu se dopouštímenejsmutnějších chyb. Je to nekonečně lepší,když si je dáme Bohem označiti, a kdyžJemu v smýšlení malého dítka, vše přene-cháme, poněvadž On to jest, jenž ve Svénikdy nechybící moudrosti a nekonečnélásce vše pro nás spořádati může a chce.

Bezpochyby měl Lot vzhledem k soběa své rodině za to, že přesídlení do Sodomyje místné; avšak následující ukazuje, jakvelmi se mýlil. Konec jeho smutného dějenás napomíná způsobem nanejvýš vážným,abychom dbali prvních pohybů světskéhosmýšlení v našem nitru. „Dosti majíce natom, což máte.“ (Žid. 13, 5.) Proč? Snad

195

proto, poněvadž máme ve světě dobré pří-jmy? aneb poněvadž všechna přání našichubohých srdcí uspokojena jsou? aneb po-něvadž v našich poměrech není ničehož,co by ještě nějakého přání v nás probuditimohlo? Má toto býti základem našeho uspo-kojení? Nikoliv! Co tedy? „Nikoli, nene-chám tebe, aniž tě opustím.“ Požehnanýdíl! Kdyby se byl Lot tímto spokojil, tu bynikdy nevyhledal svlažovanou rovinu u So-domy.

Potřebujeme-li však ještě jiných pohnu-tek, abychom byli přivedeni k výchově duchaspokojenosti, tedy jich v této kapitole na-lezneme. Kolik štěstí a uspokojení získalLot na své cestě? Vskutku málo. Muži so-domští obklopili jeho dům a hrozili, že sivstup násilně vynutí; a marně se namáhalje upokojiti nabídkou nanejvýš pokořující.Jeden každý, kdož se k svému vyvýšenísmísí se světem, musí býti připraven nato, že bude sklízeti smutné následky svéhojednání. Nemůžeme táhnouti ze světa užiteka současně proti němu působivé svědectvívydati. „Sám se dostal sem pohostinu a chcenás souditi?“ (V. 9.) To je nemožné. Je-dinou cestou k posouzení a odsouzení světaje, býti od něho oddělen v morální sílemilosti, ne však v pyšném smýšlení farizej-ském. Chtíti svět usvědčiti z jeho zlýchcest, je marným podniknutím, pakliže s nímzůstáváme ve spojení pro vlastní zisk. Světnedbá takového svědectví a usvědčování.Se svědectvím Lota vůči jeho zeťům, tomubylo právě tak: „Ale zdálo se zeťům jehojako by žertoval.“ (V. 14.) Je to bezcenné

196

mluviti o blížícím se soudu, dokudž nalé-záme své místo, svůj díl a své požitky najevišti, které soudem stiženo býti má.

Abraham se nalézal v lepším, vhodněj-ším postavení, k vydání svědectví o soudu.On byl úplně mimo jeho obor. Sodomamohla státi v plamenech, aniž by tím stanycizince v Mamre v nějakém nebezpečí senacházely. O kéž by naše srdce více toužilapo vzácném ovoci uskutečnění cizinectví, aby-chom nemuseli násilně, jako nešťastný Lot,se světa vyvedeni býti a nepohlíželi neustálezpět, nýbrž se svatou horlivostí v závod„úsilně chvátali, k cíli snažně běželi.“

Vypadá to, že Lot litoval opuštění místasvé volby. Nejenom, že andělé museli jehoruku uchopiti a jej k útěku, před blízkýmsoudem nutiti, nýbrž když ho napomínali,aby zachoval život svůj (to jediné, comohl od zkázy zachovati), a aby šel nahoru, tu odvětil: „Ne tak, prosím, páni moji.Aj, nyní nalezl služebník tvůj milost předočima tvýma a veliké jest milosrdenství tvé,kteréž jsi učinil se mnou, když jsi zachovalduši mou; ale jáť nebudu moci ujíti na tuhoru, aby mne nepostihlo to zlé a umřelbych. Hle, teď jest toto město blízko, doněhož bych utekl, a toť jest malé; prosímnechť tam ujdu; však pak neveliké jest aživa bude duše má.“ (V. 18—20.) Jaký obraz!Podobně tonoucí chytá se stébla, chtě setak udržeti. Ačkoliv jej andělé vyzvali, abyušel na horu, zdráhá se a lpí na „malémměstě“, na ubohém cáru tohoto světa. Bojíse potkati smrt na místě, kteréž mu Božímilosrdenství vykázalo; bojí se různého zla

197

a zří jedinou zachraňující kotvu v „malémměstě“, v místě své volby. „Prosím, nechťtam ujdu a živa bude duše má.“ Jaksmutné! Lot se nemohl Bohu úplně svěřiti.Ach, on obcoval příliš dlouho vzdálen Boha,dýchal příliš dlouho ovzduší „města“, takženedovedl oceniti čistý vzduch přítomnostiBoží, aniž se spolehnouti na rámě Všemo-houcího. Jeho duše byla zcela zatemnělá.Sídlo, kteréž si na zemi připravil, bylo taknáhle zničeno; a ten nešťastný muž neměldosti víry, aby se utekl v lůno Boží. Nepě-stoval žádné obecenství se světem neviditel-ným, a nyní zmizel svět viditelný s prudkourychlostí pod jeho nohama. „Síra a oheň“měly padnouti s nebe na všechny věci, s kte-rými jeho nejdražší naděje a sklony spo-jeny byly. Zloděj jej překvapil; a podobáse, že Lot svou duchovní sílu a sebevláduzcela ztratil. Byl se svou moudrostí u konce.Ale svět zapustil v jeho srdci kořeny přílišhluboko; Lot byl jím opanován a puzen,hledati útočiště v „malém městě“. Ale anitam se necítí jistý; opustil město a vstoupil na horu a činí tak z bázně, což se zdráhal činiti na rozkaz Božího posla.

A jaký je Lotův konec? Ach, jeho vlast-ní dítky jej opily. V tomto smutném stavuje on nástrojem, kterýmž Moabští a Ammo-nitští, tito urputní nepřátelé lidu Božího, v jsoucnost povoláni byli. Jak mnoho vážného ponaučení je v tomto všem! O můj čtenáři, poznej zde, co je svět! Hleď, jak osudné to je, když svému srdci dovolímetoužiti po světu! Jaké vysvětlení dává dějLota onomu krátkému, ale obsažnému na-

198

pomenutí: „Nemilujtež světa, ani těch věcí,kteréž na světě jsou.“ (1. Jan 2, 15.) So-domy a Ségory tohoto světa jsou stejny.V jejich zdech nenajde srdce ani jistotu,ani pokoj, ani klid, ani stálé uspokojení.Soud Boží se vznáší výhružně nad celým tím jevištěm. Bůh ve Své dlouhoshovívavé a milosrdné trpělivosti držel až dosud meč soudu zpět, „nechtě, aby kteří zahynuli, ale všichni ku pokání se obrátili.“ (2. Petr. 3,9.)

Snažmež se tedy sledovati stezku sva-tého oddělení od světa! Stojíce mimo světa jeho věci, pěstujmež se šťastným srdcemnaději na příchod našeho Pána! Kéž by svla-žované roviny této země neměly žádné při-tažlivosti pro naše srdce! Uvažujme jejichuctívání, vyznamenání a bohatství vždy vesvětle budoucí slávy Kristovy! Buďme po-dobni Abrahamovi a v stavu pozdvihnouti sev přítomnost Páně a z tohoto vyvýšenéhohlediska poznávati celý rozklad a veškerouzkázu zde. Spatřována okem víry, není ze-mě nic jiného než jen zřícenina; a že jí je-denkráte také vskutku bude, je jasné;neboť „země pak i ty věci, kteréž jsou naní, vypáleny budou.“ (2.Petr. 3, 10.) Všech-ny ty věci, pro které se dítky tohoto světatak namáhají, po kterých tak horlivě pachtí, a o které často s takovou hořkostí bojují — všechny tyto věci shoří. A kdo může říci, jak brzy již? Kde je Sodoma? Kde je Gomora? Kde jsou města oné roviny — onaměsta plná života, plná hluku a obchodníhoruchu? Zmizela, zničena soudem Božím astrávena ohněm a sírou nebes. Nuže, nynívisí soudy Boží hrozivě nad tímto provini-

199

lým světem. Den soudu je blízko; a mezitímco soud již takřka zřejmě sahá do naší do-by, proniká sladké poselství milosti k mno-hým duším. Blahoslavení všichni, kteříž totoposelství slyší a uvěří! Blahoslavení všichni, kteříž se zachrání na nepohnutelnou skálu Božího spasení, kteříž se utečou pod kříž Syna Božího a tam najdou odpuštění a pokoj! Dejž Bůh, aby čtenář těchto řádkůtomu rozuměl, co to znamená, se svědomímočištěným od hříchů a se srdcem očištěnýmod svádějícího vlivu tohoto světa, očekávatiSyna Božího s nebe!

KAPITOLA 20.

Tato kapitola nám staví před oči dvě vý-znamné skutečnosti. Totiž snížení, kteréhož se dítko Boží před světem někdy dopustí a pak mravní hodnost, kterouž je ono vždy před Bohem oblečeno. Abraham dopustil, že se jeho srdce zmocnila bázeň před okolnostmi. On byl pohostinu v Gerar a bál se tamnějších mužů. Usuzuje, že Bůh není mezi nimi, zapomenul, že Bůh byl stále u něho. Podobá se, že byl více lidmi v Gerar zaměstnán, jak Bohem, kterýž byl silnější nad všechny. Poněvadž pak nedůvěřoval Bohu, že by Sáru mohl ochrániti, vzal opět útočiště ke lsti, kteréžto se již dříve dopustil v Egyptě. V pravdě vážná výstraha! Otec věřících dal se strhnouti zlým, poněvadž odvrátil svůj zrak od Boha. Tím ztratil na čas své středisko v Bohu a podlehl pokušení. Jak je pravdivé, že jsme

200

jen tehdy silnými, když se u vědomí svéúplné slabosti vineme k Bohu! Nic námnemůže škoditi, dokudž jdeme cestou, kte-rouž On nám vykázal. Kdyby se Abrahamspoléhal prostně v Boha, tu by se lidév Gerar o něho nestarali; měl by výsadu,uprostřed nejtěžších okolností ospravedlnitiBoha a spolu by uhájil svou vlastní hodnostco věřící.

Často je to bolestným pocitem v srdci,když lze pozorovati, kterak dítky Boží Otcesvého zneuctívají, a následkem toho sebesamých před světem snižují ztrátou vědo-mí, že Bůh dostačí ve všech okolnostech.Dokud v našem obcování uskutečníme prav-du, že „všecky naše studnice“ jsou v Bo-hu, zůstaneme vyvýšenými nad svět v kaž-dém ohledu. Nic nepozdvihne celou mravníjsoucnost člověka tak jako víra. Ona náspřenáší daleko přes obor myšlenek tohotosvěta. Kterak by mohl světský člověk nebotělesně smýšlející věřící pochopiti život víry? Zřídlo, z kterého víra nabírá, je nedostižitelné pro porozumění onoho. Oni žijou na povrchu věcí přítomných; důvěřují a jsou plni naděje, dokudž něco vidí, co by dle jejich úsudku tvořilo rozumný základ naděje a důvěry. Myšlenka, jedině a zcela sespoléhati v zaslíbení neviditelného Boha,je jich úplně vzdálená. Muž víry proti to-mu zůstane klidným i za takových okolnostía příběhů, kde přirozené oko nic nevidí,co by nějakou podporu skýtalo. Proto jepodle úsudku těla víra vždy bezstarostná,nerozvážlivá a nadýmající se; a jen ti, kteříž Boha znají, mohou uznati činy víry,

201

poněvadž jsou jedině schopnými pochopitiv pravdě rozumné pohnutky takového jed-nání.

V naší kapitole se vystavil muž Božísvým jednáním výtce a odsouzení člověkasvětského. Tomu nemůže jinak býti; ne-boť, jak již podotknuto, jen víra může cha-rakteru a chování se člověka propůjčitipravou vznešenost. Ovšem, často se setká-váme s lidmi s přirozeně počestným a cti-hodným charakterem; avšak upřímnosti apočestnosti přirozené povahy nelze nikdyvěnovati úplné důvěry, poněvadž to ne-spočívá na dobrém základě a snadno po-voluje působení okolností. Jedině víra vížeduši živou silou s Bohem, tímto jedinýmzřídlem pravé moudrosti. Dále je pozoru-hodnou skutečností, že ti, kterýchž se Bůhve Své milosti ujal, opustí-li stezku víry,často ještě hlouběji padají než jiní lidé.Tato skutečnost vysvětluje počínání Abra-hamovo v onom oddílu jeho života.

Ale tu se nám zjevuje ještě něco jiného.Poznáváme, že Abraham již léta živil vesvém srdci něco špatného. Podobá se, žezapočal svůj běh s jistou opatrností, kte-rážto vycházela z nedostatku úplné, bez-podmínečné důvěry v Boha. Kdyby bylAbraham schopný vzhledem, k Sáře důvě-řovati úplně Bohu, tu by byl nepotřebovalžádných vytáček. Bůh by Sáru ostříhal odvšeho zlého. Kdo by mohl kdy uškodititěm, kteříž se nalézají pod ochranou To-ho, jenž nespí ani nedřímá? Avšak milostvedla Abrahama k odkrytí, vyznání a od-souzení zlého kořenu celé té věci a tak

202

byl od toho osvobozen. Ve skutečnosti ne-může býti ani požehnání ani síla tu, kdežaž dosud nebyl každý zbytek kvasu nasvětlo přiveden a dán pod nohy. Boží trpě-livost je nevyčerpatelná. On může čekata nás s dlouhoshovívavostí snášeti; ale ni-kdy nemůže pozdvihnouti duši na vrcholpožehnání a síly, dokudž tato v sobě chovástopu poznaného, ale neodsouzeného kvasu.Tak dalece o Abimelechovi a Abrahamovi.Uvažujme nyní hodnost posledního v očíchBožích.

V dějinách dítek Božích, ať již uvažo-váno v celku nebo jednotlivě, nás častopřekvapuje obdivuhodný rozdíl mezi tím,co jsou v očích Božích a co jsou podleúsudku lidského. Bůh zří Své v Kristu. Onje spatřuje v Něm a proto na nich nevidížádné poskvrny, ani vrásky nebo co tako-vého. Jsou před Bohem jako Kristus sám.Co se týče jejich postavení v Kristu, tujsou na vždycky dokonalými učiněni. „Ne-jsou v těle, ale v Duchu.“ (Efez. 5, 27;1, 4-6; I. Jan 4, 17; Řím. 8, 9.)

V sobě samých jsou však chudá, slabá,nedokonalá, klesající a nestálá stvoření.Poněvadž pak svět na to a jen na to, cojsou sami v sobě, zřetel obrací, tu lze po-chopiti, že je tak veliký rozdíl mezi bož-ským a lidským oceněním. To je však Bo-žím právem zjeviti krásu, hodnost a doko-nalost Svého lidu. Ano, je to Jeho výhrad-ním právem, poněvadž On to jest, kterýžvšechna požehnání Svému lidu dal. Jsoujen krásnými, poněvadž On je krásnýmiučinil. Proto je to pro Něho náležitým zje-

203

viti tuto krásu. A On to činí způsobem, kterýž je Jeho hoden a není slavnější než tu, když nepřítel se blíží, aby lid Boží tupil, obžaloval a zlořečil. Tak praví Ho-spodin, když Balám přišel, aby zlořečil seme-ni Abrahamovu: „Nepatříť na nepravosti v Já-kobovi, aniž hledí na přestoupení v Izraeli.“— „Jak velmi krásní jsou stánkové tvoji,Jákobe, příbytkové tvoji, Izraeli!“ (IV. Mojž. 23, 21; 24, 5.) A když satan stojí po pravici nejvyššího kněze, aby se mu protivil, tu to zní: „Potresciž tě Hospodin, satane! Zdaliž tento není jako hlaveň vychvácená z ohně?“ (Zach. 3,1.2.)

Tak se Pán stále staví mezi Svůj lid akaždý jazyk, kterýž jej chce obžalovati. Ontakovou obžalobu neukazuje na to, co sa-mi v sobě oni jsou aneb co v očích lidí to-hoto světa, nýbrž On vysvětlí, co On z nichučinil a kam je přesadil. Tak mohl Abra-ham sebe samého v očích Abimelechových,krále gerarského ponížiti, a tento měl ná-sledkem toho příčinu jej kárati; jakmilevšak Bůh vzal tuto věc do Své ruky, tupravil Abimelechovi: „Prorok jest a mod-liti se bude za tebe.“ (V. 3—7.) Ano, ač„v upřímnosti srdce svého“ jednal, měl přecjen král gerarský „smrtí umříti“ a měl zasvé a svého domu uzdravení co děkovatipřímluvě pobloudilého a nestálého cizince.To je Boží způsob. On musí v skrytě Svémudítku o jeho praktickém obcování mnohévážné slovo říci; ale jakmile nepřítel protitomuto se pozdvihne, tu zastupuje věc Své-ho služebníka. „Nedotýkejte se pomazanýchmých a prorokům mým nečiňte nic zlého.“

204

„Kdož se dotýká vás, dotýká se zřítelniceoka mého.“ — „Kdo bude žalovati na vy-volené Boží? Bůh jest, kterýž ospravedl-ňuje. Kdo jest, ježto by odsoudil?“ (I. Par.16, 22; Zachar. 2, 8; Řím. 8, 33. 34.) Žádnýšíp nepřítele nemůže proniknouti štít, kte-rým Pán chrání nejslabší ovečku stáda Své-ho, kteréžto On získal Svou drahou krví.On ukrývá Svůj lid ve stánku Svém; Onstaví jeho nohy na skálu věčnosti a vyvy-šuje hlavu jeho nade všechny nepřátele anaplňuje jeho srdce zůstávající radostí Své-ho spasení. (Žalm 27, 5. 6.) Jeho jménobudiž velebeno vždy a věčně!

KAPITOLA 21.

„Navštívil pak Hospodin Sáru, tak jakžbyl řekl; učinil Hospodin Sáře, jakož bylmluvil.“ (V. 1.) Zde se setkáváme s naplně-ním zaslíbení, s požehnaným ovocem trpě-livého očekávání na Boha. Nikdy nečekalněkdo na Boha marně. Duše, kteráž si u vířezaslíbení Boží osvojuje, má v tomto skuteč-nost, kteráž ji nikdy nezklame. Tak tomubylo u Abrahama a i u věřících všech sta-letí, a tak tomu je vždycky u těch, kteřížskládají svou důvěru v živého Boha. Jakéštěstí a jaké uklidnění pro naše duše naoklamávajícím a svůdném jevišti, po kte-rém kráčíme, míti za svůj podíl a za svéútočiště Boha; a podpírati se na „kotvubezpečnou i pevnou, a vcházející až dovnitřku za oponu,“ jakož i na obě nepohnu-telné věci: slovo a přísahu Boží!

205

Když Abraham před sebou spatřil zaslí-bení Boží jakožto hotovou skutečnost, tumohl poznati pošetilost vlastní námahy, kte-roužto chtěl přivoditi vyplnění zaslíbení.Izmael byl vzhledem k tomuto zaslíbeníúplně bezcenný. On mohl býti předmětemnáchylnosti Abrahamovy a měl také sku-tečně přirozenou lásku srdce Abrahamova,takže úloha Abrahamova byla v následu-jícím tím těžší. On však nesloužil nikterakku provedení Božího předsevzetí ani kutvrzení víry Abrahamovy. Přirozenost ne-může nikdy něco učiniti pro Boha. Bůhmusí „navštíviti“ a Bůh musí „učiniti“; víramusí čekati a přirozenost klidnou býti;ano, tato musí jakožto mrtvá a bezcennávěc býti úplně odstraněna. Jen pak můžebožská sláva zazářiti a v této záři naleznevíra svou bohatou a vzácnou odměnu. „Ne-bo počala a porodila Sára Abrahamovi sy-na v starosti jeho, v ten čas, kterýž předpověděl Bůh.“ (V. 2.) Je Bohem „předpo-věděný čas“, je to Boží „čas určitý“; ana tento musí víra uměti s trpělivostí oče-kávati. Může se podobati, jako kdyby setento čas prodlužoval, udržováním nadějemůže srdce umdlévati; ale duchovní smyslnajde vždy ulehčení v jistotě, že vše musísloužiti ke konečnému zjevení se slávy Bo-ží. „Proto, že ještě do jistého času budevidění a směle mluviti bude až do konce,a nezklamáť. Jestliže by pak prodlilo, po-sečkej na ně; neboť jistotně dojde, anižbude meškati. — Ale spravedlivý z vírysvé živ bude.“ (Abak. 2, 3. 4.) Jak podivnávěc je víra! Ona uvádí celou moc Boží

206

budoucnosti do přítomnosti a požívá za-slíbení Boží jakožto přítomnou skutečnost.Působením víry zůstane duše ochráněnáv očekávání na Boha, i kdyby vše zevní sezdálo býti proti tomu; a „v čas určitý“naplní Bůh ústa radostí. „Byl pak Abrahamve stu letech, když se mu narodil Izák,syn jeho.“ (V. 5.) Pro přirozenost tu ne-bylo ničeho, čím by se mohla chlubiti. Lid-ská bezmocnost dala Bohu příležitost zje-viti se; řekla Sára: „Radost mi učinil Bůh.“(V. 6.) Když se Bohu dovolí, aby se zjevil,tu je vše radost, triumfující radost.

Když však narození Izákovo Sáru ra-dostí naplnilo, tu také uvedlo do domuAbrahamova úplně nový živel. Syn svobod-né přivedl k rychlému vyvinutí pravý cha-rakter syna děvky. Ve skutečnosti byl Izákpro dům Abrahamův zásadně tím, čím jevštípení nové přirozenosti do hříšníka.Izmael se nezměnil, ale Izák se naro-dil. Syn děvky nemohl nikdy se státi ně-čím jiným než co byl. On mohl býti v ná-rod veliký, bydlil v poušti, stal se dobrýmstřelcem a otcem dvanácti knížat — alezůstal vždycky synem děvky. Na druhé stra-ně pak, ať byl Izák sebe slabším a opo-vrženým, tož byl on přec jen synem svo-bodné. Jeho postavení a jeho povaha, jehovýsady a naděje, vše bylo od Pána. „Cožse narodilo z těla, tělo jest, a což, se narodilo z Ducha, duch jest.“ (Jan 3,6.)

Znovuzrození není přeměnění staré při-rozenosti, nýbrž uvedení nové. Je to vští-pení života posledního Adama, působenímDucha svatého, založeného na dokonaném

207

díle Kristově v úplné shodě s neomezenýmpředsevzetím a vůlí Boží. V okamžiku, kdyhříšník od srdce v Pána Ježíše věří a Jejústy vyzná, obdrží nový život; a tento ži-vot jest Kristus. Je z Boha zrozený; jedítkem Božím, synem svobodné. (PohleďŘím. 10, 9; Kol. 3, 4; Jan 3, 1. 2; Gal. 3, 26;4,31.)

Uvedením této nové přirozenosti se všaknemění ani dost málo charakter staré. Tatozůstává čím byla a nebývá nikterak zlep-šená. Její špatný charakter se zjevuje tímvíce v úplném odporu vůči novému živlu.„Nebo tělo žádá proti Duchu a Duch protitělu. Ty pak věci jsou sobě vespolek od-porné.“ (Gal. 5, 17.) Oba živly jsou tu sevší svou růzností. Jeden slouží jen k tomu,aby druhý tím ostřeji vynikl.

Učení o jsoucnosti dvou přirozeností vevěřícím nebývá všeobecně porozuměno. Do-kudž není o tomto předmětu jasno, tu vě-řící ohledně postavení a výsad dítka Bo-žího tápe v nejistotě. Mnozí myslí, že znovu-zrození je stupňovitě se vyvinující změnastaré přirozenosti, kteráž se tak dlouho vy-víjí, dokudž není celý člověk úplně pře-měněn. Různá místa Nového zákona námvšak jasně dosvědčují, že takové názoryjsou nesprávné. Tak čteme na př.: „Mysltěla jest nepřítelkyně Bohu.“ (Řím. 8, 7.)Jak by se mohlo nějak to proměniti, co jenazváno „nepřítelkyně Bohu“? Apoštol pro-to pokračuje: „Nebo zákonu Božímu nenípoddána, aniž hned může býti.“ Kdyžvšak zákonu Božímu nemůže poddána bý-ti, kterakž by pak mohla býti zlepšená nebo

208

nějak změněná? Opět čteme: „Což se na-rodilo z těla, tělo jest.“ (Jan 3, 6.) Čiňs tělem co chceš, ono zůstane vždy tělem.„Bys blázna i v stupě (v hmoždíři) mezikrupami píchem rozpíchal, neodejde od ně-ho bláznovství jeho.“ (Přís. 27, 22.) Každý pokus učiniti bláznovství moudrým, je marný; je třeba uvésti nebeskou moudrost do srdce, kteréž až dosud bylo ovládáno bláznovstvím. Dále čteme: „Svlékli jste starého člověka.“ (Kolos. 3, 9.) Apoštol nepraví: „Zdokonalili jste starého člověka,“ aneb: „snažíte se jej zdokonaliti,“ nýbrž: „svlékli“ jste ho. Je v tom veliký rozdíl, zdali někdo starý šat spravuje, aneb jej odhodí a nový obléká. Naše místo jedná skutečně o svléknutí starého a oblečení nového šatu. Nic nemůže býti určitějším a jasnějším. K doložení toho, že učení o stupňovém zdokonalování staré přirozenosti je falešné a zavádějící, mohla by se ještě mnohá místa uvésti. Ach, tato stará přirozenost, poněvadž je mrtvá ve vinách a hříších, je veskrz nepolepšitelná a nezbývá nám nic jiného, než jí držeti pod nohama v síle onoho nového života, kterýž máme následkem našeho spojení s naší oslavenou hlavou v nebesích.

Narození Izákovo neposloužilo ku po-lepšení Izmaele, nýbrž přivedlo jen na svět-lo protivu mezi tímto a synem zaslíbení.Snad projevoval až k příchodu Izákovuklidné a pořádné chování, pak však zjevil,co byl, když se dítku vzkříšení posmíval.Kde byl k dostání nějaký lék pro toto zlo?Byl on v polepšení se Izmaele? Nikoliv.

209

Jediným prostředkem bylo: „Vyvrz děvkututo i syna jejího; neboť nebude dědicemsyn děvky té se synem mým Izákem.“(V. 10.) „Což křivého jest, nemůže se na-praviti.“ (Kaz. 1, 15.) Následkem toho jenutno se odvrátiti od toho, což je křivéa zaměstnávati se tím, co je božsky přímé.Je to marná námaha, chtíti něco křivéhonarovnati. Veškeré úsilí k zdokonalení při-rozenosti je proto, pokudž se jedná o Bo-ha, zcela neužitečné a marné. Pro lidi tomůže býti výhodné zlepšiti a zušlechtiti coje pro ně užitečné; avšak Bůh dal Svýmdítkám něco nesmírně lepšího, totiž pěsto-vání toho, což je Jeho vlastním stvořením,kteréhožto ovoce, aniž by kdy tělo vyvy-šovalo, poslouží jenom a jedině k chválea oslavení Božímu.

Blud, kterému propadly sbory Galatské,byl v tom, že uvedli a očekávali něco odtěla. Spasení bylo učiněné odvislé od něče-ho, co by člověk mohl učiniti aneb dodržeti.„Nebudete-li se obřezovati podle obyčejeMojžíšova, nebudete moci spaseni býti.“(Skut. 15, 1.) To znamenalo zboření celéslavné budovy spasení, kteráž, jak věřícíví, výhradně na tom spočívá, kdo Kristusjest a co On učinil. Spasení aspoň v nej-menší míře učiniti odvislé od toho, co jev člověku aneb od toho, co tento učinil,znamená jeho úplné zničení. Jinými slovy:Izmael musí býti úplně vyvržen a veškeránaděje Abrahamova musí spočívati v tom,co Bůh učinil a dal v osobě Izákově. Totonezanechá, což netřeba ani poznamenati, nick oslavení člověka. Kdyby mé nynější aneb

210

budoucí požehnání bylo odvislé od změnypřirozenosti, byť by i Bůh tuto způsobil, tu by se mohlo tělo, to já, chlubiti, a Bůhby neobdržel všechnu slávu. Ač by mojepřirozenost byla polepšená, tu by to bylopřec jen něco ode mne. Když jsem všakuveden v nové stvoření, tu vidím, že vše je od Boha. Vše je Bohem předsevzaté, připravené a provedené. Bůh jedná a já seMu klaním; On je ten žehnající a já jsempožehnán; On je ten „větší“, a já jsem „men-ší“ (Žid. 7, 7.); On je dárcem a já jsemobdarovaný. Toto dává křesťanství jeho pra-vý charakter a dělí ho od každého lidskéhonáboženského systému pod sluncem. Každélidské náboženství dává více anebo méněmísto stvoření, ono podrží děvku a jejíhosyna v domě a nabízí člověku něco, čím sechlubiti může. Křesťanství však vylučuječlověka od každého spolupůsobení na dílespasení a dává veškerou čest Jemu, které-muž tato jedině náleží.

Uvažujme nyní, co děvka a její synvskutku jsou a co nám předobrazují. Čtvrtákapitola epištoly ke Galatským nám dáváo obou těchto bodech bohaté vysvětlení.Děvka zde představuje smlouvu zákona ajejí syn všechny ty, kdož jsou ze skutkůzákona aneb kteříž na této půdě stojí. Děv-ka rodí jen v službu a nemůže nikdy člo-věka osvoboditi. Jak by to také mohlo býtimožným? Zákon nemohl nikdy dáti svobo-du; neboť panoval nad člověkem, dokudžjest živ. (Řím. 7, 1.) Dokudž se však na-lézám pod panováním někoho, nejsem svo-bodným; a poněvadž zákon, pokudž žiju,

211

své panování nade mnou provozuje, tu mnemůže jen smrt od tohoto panování osvo-boditi. To je požehnané poučení 7. kapitolyepištoly k Římanům. „Takž tedy, bratřímoji, i vy umrtveni jste zákonu skrze těloKristovo, abyste byli jiného, toho totiž, kterýž z mrtvých vstal, abychom ovoce nesliBohu.“ To jest svoboda; neboť „jestližeťvás Syn vysvobodí, právě svobodni budete.“(Jan 8, 36.) „A tak, bratří, nějsmeť synovéděvky, ale svobodné.“ (Gal. 4, 31.)

V síle této svobody jsme nyní schopniuposlechnouti přikázání: „Vyvrz děvku tutoi syna jejího.“ Nevím-li, že jsem svobodným,tu se budu namáhati na zvláštních cestách,totiž podržením děvky v domě, získati svo-bodu. Jinými slovy: budu se namáhati do-sáhnouti života plněním zákona; budu senamáhati získati vlastní spravedlnost. Vy-vržení tohoto živlu služby nejde ovšem bezboje, neboť zákonnost je tak vlastní na-šim srdcím. „Ale Abraham velmi těžce nesltu řeč, pro syna svého.“ (V. 11.) Avšakjak bolestné to i je, tož je přec jen vůle Boží, abychom stáli v svobodě, kterouž Kristus nás osvobodil, a nezaplétali se zase v jho služebnosti. (Gal. 5, 1.)

Kéž bychom se, milovaný čtenáři, ujalitak úplně a ze zkušenosti požehnání, kte-rýchž nám Bůh v Kristu připravil; abychoms tělem a vším co toto býti, činiti anebprovésti chce, konec učinili. V Kristu jeplnost, kteráž činí každé odvolání na tělozbytečným a marným.

212

KAPITOLA 22.Abraham je nyní ve vhodném mravním stavu,

aby jeho srdce mohlo býti vystaveno nejbo-lestnější zkoušce. Když byla v kap. 20. z jeho srdce odstraněna ona dlouho a úz-kostlivě opatrovaná opora, a když v kap. 21. vyvrhl z domu děvku a jejího syna, ukazuje se nyní v nejpočestnějším postavení, do kteréhož duše přesazena býti může; totiž v postavení zkušení pod rukou Boží. Jsou různé druhy zkoušek — zkoušky pod rukou satana a zkoušky, které povstaly ze zevních poměrů. Ale nejvznešenější charakter má ta zkouška, která přichází bezprostředně od Boha, když On Své milované dítko přivede do ohně zprubujícího, aby zkusil pravost jeho víry. Bůh musí míti skutečnost. Nedostačí, když se říká: „Pane, Pane!“ aneb: „Jdu, Pa-ne!“ Srdce musí býti zkušeno až do základů, aby se v něm neskrýval žádný zbytek po-krytectví aneb falešného vyznání. Bůh pra-ví: „Dej mi, synu můj, srdce své.“ On nepraví: „Dej mi svou hlavu, své srdce, své hřivny, svůj jazyk, své peníze,“ nýbrž: „srdce své“; a chtě upřímnost naší odpovědi na Jeho milostivé vyzvání zkusiti, položí Svou ruku na něco, co je našemu srdci nej-bližším. On pravil Abrahamovi: „Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obě-tuj ho tam v oběť zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě.“ (V. 2.) To muselo vskutku mocně se dotknouti srdce Abrahamova a ved-lo jej to do ohně přečišťujícího. Bůh „li-

213

buje pravdu u vnitřnostech.“ (Žalm 51, 8.) Mohli bychom míti mnoho pravdy na rtech a bohatou známost; ale Bůh hledá pravduv srdci. Obyčejné důkazy lásky našichsrdcí Jej neuspokojí. On sám se také ne-spokojil tím dáti nám jen nějaký obyčejnýdůkaz Své lásky. On dal Svého jednoroze-ného Syna! A my? Nemělo by býti našítužbou dáti Bohu obzvláštní důkazy našílásky k Němu, jenž nás tak miloval, kdyžjsme ještě byli mrtví ve vinách a hříších?

Nezapomeňme však, že Bůh nám prokazuje ve-likou čest, když nás takto na zkoušku staví. Nikdy nečteme, že Lot „zkušen byl Bohem“; ne, ale Lot byl zkušen Sodomou. Nedosáhl nikdy dostatečnou výši, aby mohl býti rukou Hospo-dinovou zprubován. Bylo zjevné, že mnoho stálo mezi jeho duší a Bohem, takže nebylo zapotřebí, aby se to ohněm zprubujícím na světlo přivedlo. Sodoma neměla pro Abrahama ani nejmenší pokušení. Jeho rozmluva s krá-lem sodomským v kapitole 14. nám podává nej-jasnější důkaz toho. Bůh věděl dobře, že Abra-ham Jej mnohem více miloval než Sodomu a je-jí poklady. On však chtěl, když vložil Svo-ji ruku na předmět, kterýž byl srdci Abraha-movu nejdražším, na světlo přivésti, že Je-ho služebník Jej nadevše miluje. „Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka.“ Ano Izák, syn zaslíbení, Izák, předmět tak dlouho čekající naděje, předmět lásky otcovské, a ten, ve kterémž všechna pokolení země požehnána býti měla - tento Izák měl jakožto oběť zápalná, obětován býti. To znamenalo

214

vskutku zkušení víry, aby mnohem dražší nežli zlato, kteréž hyne, avšak se v ohni zkušuje, nalezeno bylo ku chvále a ke cti i k slávě.“ (I. Petr 1, 7.) Kdyby se Abraham nepodpíral prostně a celou duší na Pána, tu by nemohl bez váhání uposlechnouti rozkazu, kterýž jej tak důkladně na zkoušku stavěl. Ale Bůh byl živou a zůstávající oporou jeho srdce; a proto byl hotov, všeho se pro Něho vzdáti.

Duše, kteráž všechna svá zřídla v Bo-hu nalezla, může se bez váhání vzdátivšech lidských studní a potůčků. Můžemeprávě v té míře od stvoření upustiti, jakjsme ze zkušenosti seznámeni se Stvořite-lem, ale ne dále. Věcí časných se vzdáti najiné cestě, než v síle víry, kteráž neviditelné věci uchopuje, je nejneužitečnější prací, jakouž si můžeme představiti. Je to vůbec nemožné. Duše podrží svého Izáka tak dlouho, dokudž nenalezla své vše v Bohu. Kdyžvšak můžeme u víře říci: „Bůh jest našeútočiště i síla, ve všelikém soužení pomocvždycky hotová,“ tu můžeme také připo-jiti: „A protož nebudeme se báti, byť sepak i země podvrátila a zpřevracely se ho-ry doprostřed moře.“ (Žalm 46, 2. 3.)

„Tedy vstav Abraham velmi ráno.“(V. 3.) On neotálel, poslouchal přesně.„Pospíchámť a neodkládám ostříhati roz-kazů tvých.“ (Žalm 119, 60.) Víra nezů-stane nikdy státi, aby uvažovala poměryaneb počítala s následky; ona pohlíží jenna Boha a praví, jako kdysi apoštol: „Alekdyž se zalíbilo Bohu, kterýž mne byl od-

215

dělil ze života matky mé a povolal skrzemilost svou, zjeviti Syna svého mně, abychjej kázal mezi pohany, hned jsem se ne-poradil s tělem a krví“ (Gal.1,15,16.) Jak-mile se poradíme s tělem a krví, je našesvědectví a naše služba oslabena; neboťtělo a krev nemohou poslušny býti. Chce-me-li býti šťastni a oslaviti Boha, tu mámevelmi brzy ráno vstáti a v síle milosti Boží rozkazy vykonati. Je-li slovo Boží zřídlem naší činnosti, tu propůjčí našemu jednání sílu a stálost. Jednáme-li však jen z nějaké pohnutky aneb jsouce něčím ovlivněni, tu našečinnost přestane, jakmile tento vliv zmizí.

Dvojí je zapotřebí k ustálenému obco-vání a činnému životu, totiž: Duch svatýjakožto síla a slovo Boží co neklamný vůd-ce. Abraham byl požehnán obojím; nejenomobdržel od Boha sílu k jednání, nýbrž takéi přikázání k tomu. Jeho poslušnost a jehoodevzdanost do vůle Boží měly zcela roz-hodný charakter, a to je velice důležité. Často se setkáváme s mnohým, co má zdánískutečnosti, není to však nic jiného nežneustálená činnost vůle, kteráž není poddanámocnému působení slova Božího. Každá ta-ková zdánlivá oddanost je bezcenná; a duch,z kterého vychází, se velmi záhy rozptýlí.Jakožto zásadu smíme stanoviti: každá od-danost překročující meze Bohem určené jepodezřelá; nedosáhne-li těchto mezí, tedyjest nedostatečná; proudí-li mimo ně, tedyjde cestami bludnými. Přiznávám, že je ob-zvláštní cesta a působení Ducha Božího,kde On svoji neomezenost zachovává a senad obyčejné meze pozdvihne. V takovémto

216

případě je však svědectví, že je to božskáčinnost, tak mocná, že každou duchovnímysl přesvědčí. Takové výjimky neodporujítaké nikterak pravdě, že pravá oddanostvždycky spočívá na božské zásadě a je ve-dena božskou zásadou. Nelze popříti, žeobětování syna bylo jednáním neobyčejnéoddanosti. Musíme si však připomenouti,že to, co tomuto jednání pravou cenu pro-půjčilo, je skutečnost, že se zakládalo narozkaze Božím.

Pak jest ještě jedna věc, kteráž stojíve spojení s pravou oddaností, a to jestvelebení. „Já pak a dítě půjdeme tamtovelebiti.“ (Tak dle pův. v. 5.) V pravděoddaný služebník nepohlíží na službu, nýbržna Pána, a to probouzí jistě duchovní ve-lebení. Miluji-li svého pána zemského, tusi z toho málo dělám, zdali cídím jehoboty aneb jezdím s jeho povozem; myslím-livšak více na sebe než na něho, tu buduraději kočím než cidičem bot. Právě takje tomu ve službě našeho nebeského Pána.Myslím-li jen na Něho, tu mi zůstane stej-ným, zda zakládám sbory aneb dělám sta-ny. Totéž můžeme pozorovati ve služběandělů. Pro anděla to není žádný rozdíl,zdali je vyslán zničiti nějaké vojsko anebostříhati některého dědice spasení; jejichmyšlenky jsou jen Pánem zaměstnány. Kdy-by, jak někdo velmi správně řekl, Bůh se-slal na zem dva anděly, aby jeden panovalnad nějakou říší a druhý aby zametal ulice,tu by se jistě nepřeli ohledně své práce.A když se toto o andělech může říci, jakmnohem více mělo by to o nás pravdou

217

býti. Charakter služebníka má vždy jíti ru-ku v ruce s charakterem velebitele. Dílonašich rukou má býti okořeněno vůní vrou-cích vzdechů, díků našich srdcí. Jinými slo-vy, máme vždy své dílo započíti v duchuslov: „Já pak a dítě půjdeme tamto vele-biti.“ Tímto způsobem zůstaneme ochráněnipřed onou pouze mechanickou službou, dokteré tak snadno přicházíme, když jenompro práci pracujeme a více se svým dílemnež s Pánem se zabýváme. Vše musí vy-plývati z prostné víry v Boha a z posluš-nosti vůči Jeho slovu.

„Věrou obětoval Abraham Izáka, byvpokoušín, a to jednorozeného obětoval ten,kterýž byl zaslíbení přijal.“ (Žid. 11, 17.)Jen když věrou chodíme, můžeme své dílopřiměřeně Bohu započíti, v něm pokračo-vati a také ho dokonati. Abraham se nejenvydal na cestu, aby obětoval svého syna,nýbrž on šel po této cestě, až dosáhl tohomísta, kteréž mu Bůh označil. „Tedy vzalAbraham dříví k zápalné oběti a vložil jena Izáka, syna svého, sám pak nesl v rucesvé oheň a meč. I šli oba spolu... A udělaltu Abraham oltář a srovnal dříví; svázavsyna svého, vložil ho na oltář na dříví.I vztáhl Abraham ruku svou a vzal meč,aby zabil syna svého.“ (V. 6—10.)

To bylo vskutku „dílo víry“ v nejvyššímsmyslu tohoto slova. Nebyla to nepravázář, aniž pokrytství, nebylo to blížení seBohu ústy, kdežto srdce bylo Jeho vzdá-leno. Abraham neřekl: „Jdu, pane,“ ale pakpřece jen nešel. Vše je zde hlubokou sku-tečností — skutečností, jakou víra vždy tak

218

ráda působí, a kterouž Bůh tak rád přijí-má. To je lehké zdobiti se oddaností, kdyžse na ní nečiní žádné nároky. To je lehkéříci: „Byť se pak všichni zhoršili nad tebou,jáť se nikdy nezhorším... Bychť pak měls tebou umříti, nikoli nezapřím tebe“(Mat. 26, 33. 35.); ale jedná se o to, v po-kušení obstáti. Když byl Petr postaven nazkoušku, tu v pokušení podlehl. Víra nikdynemluví o tom, co chce činiti, nýbrž onačiní, co může, v síle Páně. Nic není mizer-nější nad pýchu a osobování si; jsou právětak špatnými jako půda, na které spočívají.Ale víra jedná, když je postavena nazkoušku; a až do té doby je spokojená, zů-stávajíc v tichu a ve skrytosti.

Sotva je třeba připomenouti, že Bůhbývá svatou činností víry oslaven. On jejejím bezprostředním předmětem, jakoži pramen, z kteréhož vytryskuje. V celémživotě Abrahamově není příběhu, kterýmžby Bůh byl více oslaven, než dějem na hořeMoria. Tam byl Abraham schopným vy-dati svědectví o skutečnosti, že všechnajeho zřídla byla v Bohu; ano, že on jetam nalezl nejen před, ale i po narozeníIzákově. Odpočívati v Božích požehnáníchje jiná věc než odpočívati v Bohu samém.Důvěřovati Bohu, když máme před očimakanál, kterýmž má téci požehnání, je něcodocela jiného než Jemu důvěřovati, kdyžje tento kanál zacpán. Výbornost víry Abra-hamovy se osvědčila v tom, že ohledně ne-sčetného potomstva nejen tu Bohu důvě-řoval, když Izák před ním stál ve zdravía v síle, nýbrž právě tak úplně i pak, když

219

by ho spatřil jakožto oběť na oltáři. Tobyla vskutku veliká, slavná důvěra - dů-věra beze vší smíšeniny. Nespoléhal z částive Stvořitele a z části ve stvoření, nýbržbyl založen na pevném základě, v Bohusamém. „Tak o tom smýšleje, že jest mocenBůh,“ ale nikdy nepočítal s tím, co mohlIzák. Izák bez Boha nebyl ničím; Bůh bezIzáka byl vše. To je nanejvýš důležité pra-vidlo a zprubující kámen pro srdce, abybylo zkušeno až do základu. Mizí má dů-věra, když zdánlivý kanál všech mých po-žehnání počíná vysýchati? Aneb zůstávámdosti blízko u hlavního zřídla, abych bylschopným, v duchu velebení pozorovati, jakvšechny lidské potoky se vyprazdňují? Mámtak úplnou důvěru v dostačitelnost Boží,takže jsem v stavu také takřka „vztáh-nouti ruku svou a vzíti meč a zabíti synasvého?“ Abraham byl toho schopen, poně-vadž jeho zrak spočíval na Bohu vzkříšení,poněvadž, „smýšlel, že jest mocen Bůhi z mrtvých vzkřísiti.“ (Žid. 11, 17. 19.) Jedním slovem, on měl co činiti s Bohem; a tobylo dosti. Bůh nedovolil, aby zasadil ránusmrtelnou. Přišel až k nejkrajnějším hrani-cím; Bůh milosti ho nenechal jíti dále. Bůhušetřil srdci otcovskému bolest, kterouž so-bě samému neušetřil, když vydal na smrtSvého vlastního Syna. On šel, chváleno bu-diž za to Jeho jméno, přes nejkrajnějšíhranice. „Kterýž ani vlastnímu Synu svémuneodpustil, ale za nás za všecky vydal jej.“(Řím. 8, 32.) Žádný hlas nebyl slyšán z nebe,když Otec Svého jednorozeného Syna naGolgotě obětoval. Ne, tato oběť byla úplně

220

dokonaná; a v jejím dokonání je zpečetěnnáš věčný pokoj.

Oddanost Abrahamova byla však nic-méně projevena a úplně přijata. „Neboťjsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsineodpustil synu svému pro mne.“ (V. 12.)Povšimněme si, že Bůh praví: „Neboťjsem j i ž poznal.“ Až dosud tento dů-kaz dán nebyl. Víra tu byla, Bůh to věděl;ale důležitým bodem je zde, že Bůh poznánívíry Abrahamovy zakládá na patrný důkaz,kterýž Abraham na oltáři na hoře Moriadal. Víra se projevuje vždycky svou čin-činností a bázeň Boží ovocem, které z nívyrůstá. „Abraham, otec náš, zdali ne zeskutků ospravedlněn jest, obětovav synasvého Izáka na oltář?“ (Jak. 2, 21.) Kdoby se opovážil o jeho víře pochybovati?Odstraňme víru a Abraham na hoře Moriaje před námi jako vrah a nesmyslný. Po-čítejme s vírou a on stojí před naší dušíjako věrný, pokorný velebitel, jako boha-bojný a ospravedlněný člověk. Ale víra musíbýti ukázána. „Co prospěje, bratří moji,praví-li kdo víru míti, nemá-li skutků?“(Jak. 2, 14.) Vyznání bez síly a bez ovocenedostačí ani Bohu ani lidem. Bůh hledáskutečnost a On ji ctí, kde ji nachází; a cose člověka týče, tedy může tento poroz-uměti jen živému, rozumnému projevení sevíry, kteráž se zjevuje ve skutcích. Žijemev atmosféře náboženských vyznání. Řeč ví-ry je v ústech tak mnohých; ale víra sama,kteráž činí člověka schopným, odraziti odpobřeží přítomných okolností, vzdorovativětru a vlnám a jim čeliti, když nám připa-

221

dá, že Pán spí — tato víra je perlou tak velmiřídkou.

Nebude se zdáti zbytečným, když natomto místě vložíme slovo o podivuhodnéshodě, která je vzhledem k učení o ospra-vedlnění mezi Jakubem a Pavlem. Rozumnýa duchovní čtenář, jenž se před božskýmvdechnutím Písma svatého koří, ví velmidobře, že u této důležité otázky nemáme cočiniti s Pavlem a Jakubem, nýbrž s Du-chem svatým, kterýž si jednoho každéhoz těchto dvou velice omilostněných mužůpoužil jakožto péra, k napsání Svých myšle-nek. Právě tak jako já bych mohl použítik napsání svých myšlenek husího brku neboocelového péra a tu by bylo nanejvýš směš-né mluviti o odchylkách aneb o odporo-vání si obou per, když pisatel je jeden atentýž. Že si dva písaři božského vdechnutíodporují, je právě tak nemožné jako srážkadvou nebeských těles na jejich putovánídráhou Bohem jim vykázanou.

Mezi apoštolem Pavlem a Jakubem je,jak ani jinak nelze očekávati, dopodrobnáa dokonalá shoda; ohledně učení o ospra-vedlnění je jeden protějším hlasem aneb vy-kladačem druhého. Pavel nám podává vnitř-ní zásadu; Jakub zevnější vyvinutí se tétozásady. První nám představuje skrytý,poslední zjevený život; onen uvažuje člo-věka ve spojení s Bohem, tento v jehovztazích k lidem. My máme zapotřebí jed-noho jak druhého, neboť vnitřní zásadanestává bez vnějšího života, jakož i tentobez vnitřní zásady by neměl ceny ani síly.Abraham byl ospravedlněn, když „uvěřil

222

Bohu“; a Abraham byl ospravedlněn, když„obětoval syna svého Izáka“. V prvním páděvidíme jeho skryté postavení, druhý námukazuje jeho veřejné uznání nebem a zemí.Je dobře tento rozdíl znáti. Když AbrahamBohu uvěřil, tu nepřišel žádný hlas z nebe,ačkoliv Bůh tuto víru viděl a připočetl muji za spravedlnost. Když však „na oltáři obě-toval syna svého“, tu mohl Bůh říci: „Ne-boť jsem již poznal,“ a celý svět měl moc-ný, nezvratný důkaz skutečnosti, že Abra-ham byl mužem ospravedlněným. Tak to-mu bude vždycky. Tam, kde je vnitřní zá-sada, nebude ani chyběti zevní činnost; aveškerá cena poslední vychází z jejího spo-jení s tou první. Oddělme na okamžikskutky Abrahamovy, tak jak nám je Ja-kub představuje, od víry Abrahamovy, jaknám ji Pavel vysvětluje a ptejme se, jakouospravedlňující sílu by ony skutky měly?Pražádnou. Jejich veškerá cena, jejich celápůsobnost vychází ze skutečnosti, že bylyzevním zjevením víry, v jejížto síle Abra-ham již spravedlivým byl prohlášen. Je te-dy úplná shoda mezi Pavlem a Jakubem,aneb mnohem více úplná stejnost hlasu Du-cha svatého, ať je tento slyšán skrze Pavlaaneb skrze Jakuba.

Vraťme se nyní k naší kapitole. Je zají-mavé poznati, jak duše Abrahamova zkouš-kou jeho víry, byla přivedena k novémupoznání charakteru Božího. Jsme-li schop-nými obstáti ve zkouškách Bohem na násvložených, tu činíme bezpochybně nové zku-šenosti ohledně Jeho povahy a tím učímese oceňovati cenu zkoušky. Kdyby Abraham

223

nevztáhl ruku svou, aby zabil syna svého,tu by jistě nikdy nepoznal vzácná bohatstvíjména, kteréž zde Bohu přikládá: „Hospo-din - Jireh“, t. j. „Hospodin opatří“, (V. 14.) Pouze když jsme skutečně zkouškám vysta-veni, poznáváme, kdo Bůh jest. Bez zkouškyzůstáváme pouhými teoretiky; ale to Bůhnechce. On chce, abychom vnikli v živéhlubiny, kteréž v Něm jsou, v božské sku-tečnosti osobního obecenství s Ním. S jakrozličnými city a přesvědčeními musel Abra-ham obrátiti své kroky z Moria do Bersabé!Jak rozličné musely býti jeho myšlenkyohledně Boha, ohledně Izáka a ohledněvšech věcí. Vpravdě můžeme říci: „Blaho-slavený muž, kterýž snáší pokušení.“ (Jak.1, 12.) Zkouška je Pánem samým propůj-čená čest; a nemůžeme ani dosti vysokooceniti požehnání v tom učiněných zkuše-ností. Když se člověk tam dostal (použijemeřeči žalmu 107.), že „všecko umění jehomizí,“ tu poznává, kdo jest Bůh. Dejž námBůh milosti, abychom pokušení snesli, abyJeho dílo zazářilo a Jeho jméno v nás bylooslaveno.

Prve nežli úvahy této kapitoly ukončí-me, chci obrátiti pozornost čtenářovu namilostivou přízeň, v které Bůh Abrahamoviosvědčuje, že vykonal skutek, k jehožtoprovedení se ukázal úplně připraveným.„A řekl: Skrze sebe samého přisáhl jsem,praví Hospodin, poněvadž jsi učinil tu věc,že jsi neodpustil synu svému, jedinému své-mu: Požehnám velmi tobě a velice roz-množím símě tvé jako hvězdy nebeské ajako písek, kterýž jest na břehu mořském;

224

nadto dědičně vládnouti bude símě tvé bra-nami nepřátel tvých. Ano, požehnáni bu-dou v semeni tvém všichni národové země,protože jsi uposlechl hlasu mého.“ (V. 16.až 18.) Tato slova jsou v krásné shodě sezpůsobem, kterým Duch svatý skutků Abra-hamových vzpomíná v ep. k Žid. 11. a Jak.2. Oba tyto oddíly nám představují Abra-hama, jako kdyby Izáka svého syna naoltáři obětoval. Důležitá zásada, kteráž senám v celém ději představuje, je tato: Abra-ham se ukázal hotovým, vše vydati, vyjmaBoha; a táž zásada to také byla, kterážjej učinila spravedlivým mužem a jej ta-ké jakožto takového osvědčila. Víra mů-že kromě Boha vše a všech postrádati; onamá plné, hluboké vědomí, že Bůh pro všedostačí. Proto mohl Abraham také oceniticelou hodnotu slov: „Skrze samého sebepřísahám.“ Ano, toto podivuhodné slovo„skrze samého sebe“ znamenají pro muževíry vše. Bůh zajisté zaslíbení čině Abra-hamovi, když neměl skrze koho většího při-sáhnouti, přisáhl skrze sebe samého... Li-dé zajisté skrze většího přísahají a všelikérozepře mezi nimi konec jest, když bývápotvrzena přísahou. Protož Bůh, chtěje hoj-něji ukázati dědicům zaslíbení neproměni-telnost rady své, vložil mezi to přísahu.(Žid. 6, 13. 16. 17.) Slovo a přísaha živéhoBoha mají učiniti konec všem rozepřím apohybům lidské vůle a uprostřed neklidua pachtění se tohoto bouřlivého světa tvořípro duši jistou kotvu.

My se musíme stále odsuzovati, že za-slíbení Boží mají pro naše srdce tak malou

225

sílu. Zaslíbení je tu, a my vyznáváme, žev ně věříme; ale ach, ono není pro nástou hlubokou, zůstávající, pevnou skuteč-ností, kterou má stále býti, abychom z něhoměli ono „pevné potěšení“, kteréž sdíletijest jejím účelem. Jak málo jsme hotovi,v síle víry obětovati našeho Izáka. ProsmePána, aby nám ve Své dobrotě dal hlubšínahlédnutí v požehnanou skutečnost životavíry v Něm, abychom lépe porozuměli da-lekosáhlosti slova: „A toť jest to vítězství,kteréž přemohlo svět, víra naše.“ (1. Jan5, 4.) Jen vírou můžeme přemoci svět. Ne-věra nás staví pod moc věcí přítomných.Ona propůjčuje, jinými slovy, světu vítěz-ství nad námi, kdežto duše, kteráž násled-kem vyučování Ducha svatého se naučila,že Bůh je úplně dosti, je od věcí zemskýchzcela neodvislá. Ó, kéž bychom přec, milýčtenáři, činili o tom v nás bohaté zkuše-nosti k našemu pokoji, k naší radosti v Bo-hu a k Jeho oslavení.

KAPITOLA 23.

Tento krátký oddíl svaté knihy přinášíduši mnohé užitečné ponaučení. Duch sva-tý nám zde kreslí před oči krásný obrazo způsobu, jak se má věřící chovati vůčitěm, kteříž jsou venku. Ač je pravdou, ano,božskou pravdou, že nás víra činí nezávis-lými od lidí tohoto světa, tož je právě takpravdou, že nás také stále poučuje, poctivěvůči světu choditi. Písmo nás napomíná,„abychom poctivě chodili před těmi, kteříž

226

jsou vně“ (1. Tes. 4, 12), „dobré opatrujícenetoliko před obličejem Páně, ale i předlidmi“ (2. Kor. 8, 21) a „žádnému nebýtinic dlužni.“ (Řím. 13, 8.) To jsou důležitépředpisy, kterých již prve nežli byly dány,bylo všemi věrnými služebníky Páně dbánoza všech časů, kterýmž se však v naší mo-derní době, žel, často málo pozornosti vě-nuje.

Tato kapitola zasluhuje proto naší ob-zvláštní pozornost. Ona počíná smrtí Sáry aukazuje nám Abrahama v novém charakteru,totiž jakožto truchlícího. „I přišel Abra-ham, aby kvílil nad Sárou a oplakal jí.“(V. 2.) Dítko Boží musí se s takovými věc-mi setkati; avšak ne „jako i jiní, kteříž na-děje nemají.“ (1. Tes. 4, 13. 14.) Velikáskutečnost vzkříšení přichází mu na pomoca propůjčuje jeho kvílení zcela zvláštní cha-rakter. Věřící může státi u hrobu některéhobratra aneb sestry v Pánu v tom šťastnémvědomí, že tento hrob svého zajatce dlou-ho nepodrží. „Nebo jestliže věříme, že Ježíšumřel a z mrtvých vstal, tak Bůh i ty, kte-říž zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním.“ Spa-sení duše jistí spasení těla; máme to prvnía čekáme na to poslední. (Řím. 8, 23.)

Koupí jeskyně Machpelah za dědičnépohřebiště, propůjčil Abraham, jak se mizdá, výraz své víře ve vzkříšení. „Potomvstav Abraham od mrtvého svého.“ (V. 3.)Víra nemůže smrt dlouho před očima po-držeti; ona má, dík za to „Bohu živému“,vyvýšenější předmět. Pohled víry je vždyupřen na vzkříšení; a v síle této skutečnostimůže povstati od svého mrtvého. Jednání

227

Abrahamovo jest velmi významuplné; a mypotřebujeme plnějšího porozumění jeho da-lekosáhlosti, poněvadž jsme velmi náchyl-ní k zaměstnávání se smrtí a jejími ná-sledky. Smrt je hranicí moci satana; aletam, kde satan končí, počíná Bůh. Abra-ham tomu rozuměl, když povstal a jeskyniMachpelah koupil k pohřbu Sáry. Toto jed-nání bylo výrazem myšlenek Abrahamovýchohledně budoucnosti. On věděl, že v při-cházejícím věku se naplní zaslíbení Božíohledně země kananejské a mohl proto v ji-stém a určitém očekávání slavného vzkří-šení položiti tělo Sáry v hrob.

Neobřezaní synové Het tomu neroz-uměli. Myšlenky naplňující duši patriarchy,byly jim úplně cizí. Pro ně to byla věcmalého významu, kde Abraham pohřbilsvou mrtvou; ale pro něho to nebylo nažádný pád bezvýznamné. „Hostem a pří-chozím, jsem u vás; dejte mi místo kupohřbu u vás, abych pochoval mrtvého své-ho od tváři své.“ (V. 4.) Hetejským tomohlo býti nanejvýš podivným, že Abra-ham pro jeden hrob činil tolik okolků; ale„protoť svět nezná nás, že jeho nezná.“ Nej-krásnější tahy víry jsou ty, které přirozenýčlověk za nejnepochopitelnější uzná. Kana-nejští neměli žádných představ o očekává-ních, která jednání Abrahamovu u této pří-ležitosti charakteru propůjčila. Oni ne-tušili, že Abraham pohlížel na budoucí držení země, když hledal jeskyni, ve které mohl po své smrti jako Sára očekávati Bohem určený čas — jitro vzkříšení. On cítil, že neměl se syny Het co činiti a byl proto

228

hotov svou hlavu podobně jako Sáře v hrobpoložiti a přenechati to Bohu, za něho,s ním a pro něho jednati.

„Podle víry zemřeli ti všichni, nevzavšezaslíbení, ale zdaleka je viděvše, jim i vě-řili, i je vítali a vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi.“ (Žid. 11, 13.) To je v pravdě krásný tah v božském životě. Tito „svědkové“, o kterých v ep. k Žid. 11. se mluví, nežili jen u víře, nýbrž dokázali také, když dospěli na konec svého běhu, že zaslíbení Boží byla pro jejich duše právětak skutečná a dosažitelná jako na počátku,když svůj běh započali. Koupě pohřebištěv zemi zaslíbení byla tudíž, jak se mi zdá,představou moci víry, nejen vzhledem k ži-votu, nýbrž také i vzhledem na smrt. Proččinil Abraham takové okolky u koupě mí-sta pohřebního? Proč si přál tak živě, abyjeho nároky na pole a jeskyni Efrona bylyzaloženy na spravedlivém základě? Proč byltak odhodlán plnou cenu zaplatiti, jak byla„běžná mezi kupci“. (V. 16.) Víra to byla,kteráž jej vedla tak jednati. Abraham činilvše skrze víru. On věděl, že v budoucnostipatří země jemu, a že ve slávě vzkříšeníjeho símě ji také bude míti v držení; a aždo té doby nechtěl býti dlužníkem těch,kteříž ještě z držení této museli vypuze-ni býti.

Tato kapitola může tedy býti uvažovánaz dvojího stanoviska: nejprve nám předsta-vuje jednoduchou, praktickou zásadu ohled-ně našeho chování se vůči světu a pakpředvádí požehnanou naději, kteráž má vě-řícího stále obživovati. V evangeliu nám

229

představená naděje jest slavná nesmrtel-nost. Tato skutečnost nám podává svatou avyvýšenou zásadu k určování našeho veške-rého zacházení s těmi, kteříž venku jsou, aspolu pozdvihuje srdce nad přirozenost asvět. „Nejmilejší, nyní dítky Boží jsme, aleještě se neukázalo, co budeme. Vímeť pak,že když se ukáže, podobni jemu budeme;nebo viděti jej budeme, jakž jest.“ To jestnaše naděje. Jaké jest mravní působení tétonaděje? „A každý, kdož má tuto nadějiv něm, očišťuje se, jakož on čistý jest.“(1. Jan 3, 2. 3.) Když mám býti Kristu po-dobným, tedy se snažím, abych Jemu jižnyní byl tak podobný co nejvíce. Křesťanmá toho proto vždy dbáti, aby chodil předzrakem těch, kteříž jej obklopují, v čistotě, v upřímnosti a v milosti.Abraham nám podává svým chováním vůčisynům Het následování hodný příklad. Vevšem svém jednání projevuje velikou hod-nost a nezištnost. On byl „kníže Boží“ uprostřed nich a oni by se cítili šťast-nými, kdyby mu mohli přízeň projeviti.Avšak Abraham se naučil důkazy přízně při-jímati jen od Boha vzkříšení; a mezitím, coHetejským jeskyni Machpelah zaplatil, oče-kával na Boha vzhledem k zemi kananejské.Synové Het znali velmi dobře cenu stříbra„běžného mezi kupci“, a Abraham znal cenujeskyně Machpelah; ona měla pro něho da-leko vyšší cenu než pro ně. Když oni cenilipole čtyři sta lotů stříbrných, tož bylo onopro něho téměř neocenitelné; neboť to bylozávdavkem věčného dědictví, kteréž právěproto, že bylo věčné, jen v moci vzkříšení

230

mohlo se obdržeti. Víra vede duši dopředu,do Boží budoucnosti; ona uvažuje věci jakBůh je uvažuje a cení je dle odhadnutísvatyně. Úsudkem víry veden, povstal tedyAbraham „od mrtvého svého“ a koupil hrob, čímž jasně projevil svoji naději na vzkří-šení a na dědictví, na tom se zakládající.

KAPITOLA 24.

Spojení této kapitoly s oběma předchá-zejícími je pozoruhodné. V kap. 22. je obě-tování syna na oltáři; v kap. 23. je Sáraodstraněna, a v kap. 24. se vysílá služeb-ník, aby hledal manželku pro toho, kte-réhož Abraham „v podobenství“ z mrtvýchpřijal. (Žid. 11, 19.) Pořadí těchto událostísouhlasí nápadně s pořádkem dějů, kteréstojí ve spojení s povoláním církve Boží.Někteří o tom pochybují, zda toto souhla-sení je božského původu; každopádně jeto však nanejvýš překvapující zjev.

V Novém zákoně se setkáváme s těmitovelikými skutečnostmi: 1. opovržení a smrtKrista, 2. odstranění Izraele podle těla akonečně povolání církve a slavné postavenínevěsty Beránkovy. Vše toto odpovídá přes-ně obsahu těch tří kapitol. Smrt Kristovamusela býti dokonanou skutečností, nežlimohla býti církev povolána. A právě takmusela býti odstraněna „dělící zeď ohra-dy“, prve nežli mohl býti vzdělán „novýčlověk“. Je důležité, aby se tomu roz-umělo, abychom znali místo, kteréž církevv cestách Božích zaujímá. Dokudž stávala

231

židovská domácnost, bylo Bohem nařízenoostré rozdělení mezi Židy a pohany; a pro-to byla myšlenka na spojení obou v jed-nom novém člověku duchu Žida úplněvzdálená. Žid byl mnohem více veden spa-třovati se v postavení, jež v každém vzta-hu převyšovalo postavení pohana a pova-žovati tohoto za úplně nečistého člověka,s kterýmž styk byl zapovězen. (PorovnejSkut. 10, 28.)

Kdyby Izrael chodil s Bohem přiměřeněpravdě poměru, do kteréhož Bůh ho veSvé milosti uvedl, tu by v tomto postaveníoddělení a v jemu propůjčené výsadě zů-stal. Avšak Izrael sledoval jinou cestu.A když pak ukřižováním knížete života,Pána slávy, jakož i opovržením svědectvíDucha svatého, míru nespravedlnosti do-vršil, tu byl probuzen Pavel, jakožto slu-žebník nové věci, kteráž byla ukryta v raděBoží, dokudž se vykonávalo svědectví naIzraelovi. „Pro tu příčinu já Pavel ten vě-zeň Krista Ježíše pro vás pohany, jestliževšak jste slyšeli o milosti Boží, kteréž jest mi uděleno k přisluhování vám, že skrzezjevení oznámil mi tajemství, kteréž za ji-ných věků nebylo známo synům lidským,tak jako nyní zjeveno jest svatým apo-štolům jeho a prorokům skrze Ducha, žejsou pohané spoludědicové a jednotělní aspoluúčastníci zaslíbení jeho v Kristu skrzeevangelium.“ (Efez. 3, 1.—6.)

To jest jasná, rozhodná řeč. Tajemstvícírkve — složené ze Židů a pohanů, po-křtěných skrze jednoho Ducha v jednotělo, spojenou se slavnou hlavou v nebesích

232

— nebylo až do dnů Pavla zjeveno. Vzhle-dem k tomuto tajemství pokračuje apoštol:„Kteréhož jsem učiněn slouha z daru mi-losti Boží sobě dané, podle působení mocijeho.“ (Efez. 3, 7.) Apoštolové a prorociNového zákona tvořili, abychom tak řekli,první vrstvu tohoto slavného stavení. (Pohl.Efez. 2, 20.) Když tomu ale takto je, paknení možným, že by stavba ta svůj počátekvzala dříve, před apoštoly. Kdyby stavbata byla započata ve dnech Abele, tu byapoštol řekl: „Vzdělaní na základ svatýchStarého zákona.“ Poněvadž on však jinakmluvil, tu z toho musíme nevyhnutelně od-vozovat, že svatí Starého zákona, jaké po-stavení se jim i přiřkne, nemohou patřitik tělu, kteréž až k smrti a vzkříšení Kristo-vu, jakož i až k tomu z toho následujícímuseslání Ducha svatého, jen v radě Boží svéstání mělo. Oni svatí byli spasení, Bůh bu-diž za to pochválený! — spasení skrze krevKristovu a určeni s církví Boží požívatinebeskou slávu; ale nemohli patřiti k tělu,kteréž teprve staletí po jejich době exis-tovalo.

Mnozí mohou ovšem, jak již podotknuto,pochybnosti míti, zdali máme tohoto, takvelmi zajímavého oddílu Písma svatého, po-važovati za předobrazení povolání cír-kve. Já pro svůj díl bych jej chtěl radějipojednávati jakožto malbu, obrazné vy-světlení onoho slavného díla. Nemůžemepřijmouti, že Duch svatý nás chce v tak ne-obyčejně dlouhé kapitole zaměstnávati s pou-hými jednotlivostmi rodinných úmluv, anižby mělo toto sloužiti za předobrazení

233

aneb vysvětlení nějaké veliké pravdy. „Ne-bo kteréžkoli věci prvé napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou.“ (Řím. 15,4.) Toto místo má důležitý význam. Ačkoliv Starý zákon neobsahuje žádné bezprostřední zje-vení velikého tajemství církve, tož uzavírá v sobě nicméně děje a okolnosti, které toto tajemství pozoruhodným způsobem na světlo přivádějí. Když, jak jsme již podotkli, syn byl „v podobenství“ obětován a z mrtvých opět přijat, a původní kmen, z něhož syn vzešel, byl na stranu dán, vysílá otec posla, aby hledal pro syna nevěstu.

K získání jasného a úplného porozumění obsahu této kapitoly, nechť obrátí čtenář svoji pozornost na následující body: 1. na přísahu, 2. na svědectví a 3. na úspěch poslání služebníka. Je krásné pozorovati, že povolání a vyvýšení Rebeky se zakládá na přísaze, kteráž byla mezi Abrahamem a slu-žebníkem. Právě tak je tomu s církví Boží, ať ji již uvažujeme v celku aneb v jedné každé její části. „Ve knihu tvou všichni oudové jeho zapsáni jsou; i dnové, v nichž formováni byli, když ještě žádného z nich nebylo.“ (Žalm 139, 16.) „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Jezukrista, kterýž požehnal nám všelikým požehnáním duchovním v nebeských místech v Kristu, jakož vyvolil nás v něm před ustanovením světa, abychom byli svatí a neposkvrnění před obličejem jeho v lásce.“ (Efez. 1,3.4.) „Nebo kteréž předzvěděl, ty i předzřídil, aby byli připodobněni obrazu Syna jeho, aby on byl prvorozený mezi mnohými bratřími. Kte-réž pak předzřídil, těch i povolal, a

234

kterýchž povolal, ty i ospravedlnil, a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil.“ (Řím. 8,29,30.) Mezi těmito výroky Písma a předmětem nás právě zaměstnávajícím je obdivuhodná shoda. Povolání, ospravedlnění a sláva církve — vše je založeno na věčném předsevzetí Božím a Jeho slovu, kteréž přísahou je utvrzeno a smrtí, vzkříšením a oslavením Syna Jeho potvrzeno. Dávno, dávno před početím času spočívalo toto předse-vzetí ohledně církve, kteréž nerozlučně s myšlenkami Božími ohledně oslavení Syna spojeno jest, v tajuplných hlubinách plánů Božích. Služebníkem Abrahamovi daná přísa-ha měla za účel získání společnice pro syna.Přání otce pro syna vedla ke všem hodno-stem, kterýchž Rebeka následkem toho mě-la. Blahoslavený, kdož těmto věcem roz-umí! Blahoslavený, kdo pozná, že jistotaa štěstí církve je nerozlučně připoutáno naKrista a Jeho slávu. „Nebo není muž zeženy, ale žena z muže. Také zajisté nenímuž stvořen pro ženu, ale žena pro mu-že.“ (1. Kor. 11, 8. 9.) Tak čteme takév tom krásném podobenství o svatbě: „Po-dobno jest království nebeské člověku králi,kterýž učinil svatbu synu svému.“ Syn jeveliký předmět všech myšlenek a plánů Bo-žích a když je někdo veden k blahoslaven-ství aneb k slávě, tedy to může býti jen vespojení se synem. Skrze hřích ztratil člo-věk každé právo na tyto věci i na samý ži-vot. Kristus však vzal na sebe celý trest,jenž hříchu patřil, On se učinil vzhledemk Svému tělu, církvi, za vše zodpovědným.Jakožto zástupce církve byl On přibit na

235

kříž. On nesl její hříchy na Svém vlastnímtěle na kříži, a když jejich celou tíhu vy-trpěl, sestoupil v hrob. Nic nemůže protobýti dokonalejší jako osvobození církve odevšeho, co bylo proti ní. Obživená vyšlaz hrobu Kristova, kde zůstaly všechny hří-chy jejích údů. Život, kterýž má, je získánna druhé straně hrobu, když všechny po-žadavky a nároky byly upokojeny. Tentoživot stojí proto ve spojení s božskou spra-vedlností a je na ní založen, v tom, ženároky Kristovy na tento život se zaklá-dají na úplném zničení smrti; a On je životcírkve. Tímto způsobem požívá ona bož-ský život; je oblečena v božskou spravedl-nost; a naděje, kteráž ji oživuje, je nadějespravedlnosti. (Porov. mezi mnohými jinými,následující místa: Jan 3,16.36; 5,39.40;6,27.40.47.68; 11,25;17,2; Řím.5,21; 6,23; 1.Tim. 1,16; 1.Jan 2,25;5,20; Jud. 21; Efez. 2,1-6.14.15; Kol. 1,12-22;2,10—15; Řím.1,17; 3,21—26;4,5.23-25; 2.Kor. 5,21; Gal. 5,5.)

Těmito místy Písma jsou úplně doká-zané tři následující body: život, spravedl-nost, naděje církve a tyto tři body vychá-zejí ze skutečnosti sjednocení církve s Tím,jenž je z mrtvých vzkříšen. Nuž, nic nenítak přizpůsobeno k upevnění srdce jakopřesvědčení, že jsoucnost církve patří ne-vyhnutelně k slávě Kristově. „Ale žena jesláva mužova.“ (1. Kor. 11, 7.) O církvise praví: „Kteráž jest tělo jeho, plnostvšecko ve všech naplňujícího.“ (Efez 1, 23.)Tento poslední výraz jest nanejvýš povšim-nutí hodný; výrazem „plnost“ přeložené slo-

236

vo, označuje doplnění některé věci, jsouctéto věci připojená, činí ji celkem. Tímtozpůsobem tvoří Kristus, jakožto hlava acírkev, jakožto tělo, toho jednoho „novéhočlověka.“ (Efez. 2, 15.) Když věc tu uva-žujeme s tohoto stanoviska, tu se již vícenedivíme, že církev byla předmětem věč-ných plánů Božích. Pak tím více cítíme, žez milosti tu byla podivuhodná příčina, žetělo, nevěsta, společnice Jeho Syna, my-šlenky Boží zaměstnávalo již před ustano-vením světa. Rebeka byla zapotřebí proIzáka; a proto tvořila předmět tajného plá-nu, kdežto sama byla vzhledem k své bu-doucnosti a svému vysokému určení ještěv nejhlubší nevědomosti. Všechny myšlen-ky Abrahamovy se vztahovaly na Izáka.„Abych tě zavázal přísahou skrze Hospo-dina, Boha nebe a Boha země, abys nebralmanželky synu mému ze dcer Kananejských,mezi nimiž já bydlím.“ (V. 3.) „Manželkusynu mému“ — to jest zde, jak vidíme, vel-mi důležitý bod. „Není dobré člověku býtisamotnému.“ Toto nám dopouští činiti hlu-boký a požehnaný pohled na to, co jestcírkev. Podle plánů Božích jest ona za-potřebí pro Krista a v dokonaném díluKristově je božsky o to postaráno, aby býtimohla povolána v jsoucnost.

Když uvažujeme pravdu z tohoto hle-diska, tu se nejedná více o otázku, zdali Bůhmůže chudé hříšníky spasiti. Ne, On chceskutečně „Svému Synu učiniti svatbu“, acírkev je vyvolená nevěsta, předmět radyOtcovy, předmět lásky Syna a svědectvíDucha svatého. Ona je určena býti spolu-

237

účastnicí hodnosti a veškeré slávy Syna,právě tak jako má podíl na veškeré lásce,kteréžto věčný předmět On byl. Naslou-chejme vlastním slovům Syna: „A já slávu,kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby bylijedno, jako my jedno jsme; já v nich, a tyve mně, aby dokonáni byli v jedno, a abypoznal svět, že jsi ty mne poslal a že jsi je miloval, jakož jsi mne miloval.“ (Jan 17, 22. 23.)

Tato slova rozhodují celou tu otázku. Od-halují nám myšlenky srdce Kristova ohledně církve. Nejen že je ona určena býti jako On jest, nýbrž ona je takovou již nyní; neboť čteme: „V tomtoť jest k dokonání svému přišla láska Boží s námi, abychom bezpečné doufání měli v den soudný, kdyžto, jakýž jest on, takoví i my jsme na tomto světě.“ (1. Jan 4,17.) Tato vzácná pravda dá duši úplnou důvěru. „A jsme v tom pravém, v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh, a život věčný.“ (1. Jan 5, 20.) Každá nejistota je vypuzená; neboť nevěstě je vše v ženichovi zajištěno. Vše, co Izáku nále-želo, stalo se vlastnictvím Rebeky, poněvadž Izák byl jejím; a právě tak jest vše, co patří Kristu, podílem církve. „Všecky věci vaše jsou. Buď Pavel, buď Apollo, buď Petr, buď svět, buď život, buď smrt, buď přítomné věci, buďto budoucí, všecko jest vaše, vy pak Kristovi, a Kristus Boží.“ (1. Kor. 3, 21—23.) Kristus je dán „hlava nade všecko církvi“. (Efez. 1, 22.) Po veškeré věčnos-ti bude to Jeho zalíbením, ukazovati církev ve vší slávě a kráse, jimiž On ji při-oděl; neboť její sláva a krása bude

238

jen odleskem Jeho vlastní slávy. Anděléa knížatstva budou v církvi spatřovati pře-divné zjevení se moudrosti, moci a milostiBoží v Kristu.

Zkoumejme nyní ten druhý bod, kterýžjsme zpředu uvedli: svědectví. Služeb-ník Abrahamův nesl jasné a určité svě-dectví. „Tedy řekl: Služebník Abrahamůvjsem já. A Hospodin požehnal pánu mé-mu velice, takže veliký učiněn jest, nebodal mu ovce a voly, stříbro a zlato, služeb-níky a děvky, velbloudy a osly. A porodilaSára, manželka pána mého, pánu mémuv starosti své syna, jemuž dal, cožkoli má.“(V. 34—36.) Služebník zjevuje otce a syna,to bylo jeho svědectví. On mluví o velikýchbohatstvích otce a spolu sděluje, že tentoveškerý svůj majetek dal svému synu, po-něvadž tento je „jednorozený syn“ a před-mět lásky otcovské. Prostřednictvím tohotosvědectví hledí získati nevěstu pro syna.

Nemusím téměř ani připomenouti, ženám zde Písmo obrazným, ale velmi tref-ným způsobem staví před oči svědectvío Letnicích z nebe seslaného Ducha svatého.„Když pak přijde ten Utěšitel, kteréhož jápošlu vám od Otce, Duch pravdy, kterýžod Otce pochází, ten svědectví vydávatibude o mně.“ (Jan 15, 26.) A opět: „Kdyžpak přijde ten Duch pravdy, uvedeť vásve všelikou pravdu. Nebo nebude mluvitisám od sebe, ale cožkoli uslyší, toť mluvitibude; i budoucí věci zvěstovati bude vám.Onť mne oslaví; nebo z mého vezme azvěstovati bude vám. Všecko, cožkolimá Otec, mé jest. Protož jsem řekl, že

239

z mého vezme, a zvěstovati bude vám.“(Jan 15, 13—15.) Souhlas mezi těmito slo-vy a svědectvím služebníka Abrahamova jeprávě tak poučný, jakož i zajímavý. Kdyžslužebník mluví o Izákovi, tu hledí získatisrdce Rebeky. Právě tak to činí Duch sva-tý; když mluví o Ježíši, tu se snaží ubohéhříšníky vytáhnouti ze světa hříchu a bídya uvésti je do požehnané a svaté jednotytěla Kristova. „Z mého vezme a zvěstovatibude vám.“ Duch svatý nevede nikdy dušek tomu, aby patřily na Něho a Jeho dí-lo, nýbrž On obrací jejich zrak jedině apouze na Krista. Čím duchovnější je pro-to duše, tím výhradněji zabývá se Kristem.

Jsou tací, kteříž stálé uvažování svéhosrdce a to, co (ať snad způsobeno Duchemsvatým) v něm spatřují, považují za zname-ní velké duchovnosti. Avšak to je hrubýblud. Takové sebe spatřování není důka-zem duchovnosti, ale ono dokazuje mno-hem více pravý opak toho, poněvadž PánJežíš vzhledem k Duchu svatému výslovněprohlásil: „Nebude mluviti sám od sebe.“Nýbrž: „Z mého vezme, a zvěstovati budevám.“ Proto když někdo stále do svéhonitra pohlíží a staví na svědectví, kterážtam vzhledem k působení Ducha svatéhodomnívá se spatřovati, tu smí býti ujištěn, že v tomto ohledu není veden Duchem svatým. Duch svatý táhne duše k Bohu, kdyžjim představuje Krista. Poznání Krista ježivot věčný; a Duchem svatým způsobenézjevení Otce vzhledem k Synu, tvoří zá-klad církve. Když Petr vyznává, že Kri-stus je ten Syn Boha živého, tedy odpo-

240

vídá Kristus: „Blahoslavený jsi, Šimone, sy-nu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobětoho, ale Otec můj, kterýž jest v nebe-sích. I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány hades (Kral.: pekelné) nepřemohou jí.“ (Mat. 16,17.18.) Kdo je tou skálou? Petr? Bůh chraň! „Skálou je zjevení Otce o Kristu, jakožto Syna Boha živého. Toto zjeve-ní je jediným prostředkem, kterýmž může duše býti uvedena do církve Kristovy. Zde se učíme znáti pravý význam evangelia. Evan-gelium je především zjevení a sice nejenpouhé zjevení nějakého učení, nýbrž zjeveníjedné osoby, osoby Syna Božího. Toto skrzevíru uchopené zjevení táhne srdce ke Kri-stu a stává se pramenem života a síly, zá-kladem spojení s Kristem jakožto údovéJeho těla, jakož i silou obecenství. Apo-štol praví: „Ale když se zalíbilo Bohu zje-viti Syna svého ve mně atd.“ Zde má-me pravou zásadu „skály“, totiž: Bůh zje-vuje Svého Syna. Tímto způsobem se zři-zuje stavba a tato spočívá, dle věčnéhopředsevzetí Božího, na tomto nezvratnémzákladě.

Proto je velmi přitahujícím a poučným, v naší kapitole odkrýti tak krásný obraz o seslání a o tom obzvláštním svědectví Ducha svatého. Služebník Abrahamův rozvinoval celou hodnost a celé bohatství, kterýmiž otec syna obklopil, jakož i lásku, kteréžto předmětem Izák byl — zkrátka vše, co by se mohlo dotknouti srdce Rebeky a co by ji odtáhlo od věcí, v jejichžto středu se nacházela. On ji ukazoval vzdálený

241

předmět a štěstí býti jedno s tímto milova-ným a vysoce obdařeným předmětem. Vše,co patřilo Izákovi, mělo býti podílem Re-beky, když s ním byla spojena. To byl obsahposelství služebníka, jeho svědectví. A ten-týž ráz nese svědectví Ducha svatého. Onmluví o Kristu, o slávě Kristově, o kráse,plnosti, milosti Kristově, o Jeho „nestihlémbohatství“, o hodnosti Jeho osoby a o slávěJeho díla. Spolu vynáší na světlo to ne-výmluvné štěstí, že jsme jedno s Kristem —údy Jeho těla, z těla Jeho, a z kostí Jeho.

To jest svědectví Ducha svatého — zna-menitý prubířský kámen pro všeliké poučo-vání a kázání. Duchovní poučování se bu-de vždycky označovati úplnou a stáloupředstavou Krista. On je obsahem téhož.Duch se může jen Kristem zaměstnávati,u Něho se zdržovati. O Něm mluviti je Jehoslastí; Jeho dokonalosti, ctnosti a krásuzvěstovati je Jeho radostí. Proto pracu-je-li někdo v díle Páně, v síle Ducha sva-tého, tu se bude v jeho službě vždy vícezjevovati Kristus než co jiné. Lidské uzá-věry a rozumování najdou v takové služběmálo místa; tyto mohou míti místa tam, kdečlověk sebe samého v popředí stavěti chce.Kéž by proto všichni, kteříž stojí v služběPáně, nikdy nezapomněli, že představováníKrista bude vždycky tím jediným předmě-tem Ducha.

Konečně se máme ještě zaměstnávatis výsledkem poslání služebníka. Pravdaa praktické použití pravdy jsou dvě velmirozdílné věci. Jedna věc jest mluviti o ob-zvláštní slávě církve, a druhá věc, býti

242

touto slávou prakticky ovlivněn. V případěRebeky bylo působení svědectví služebníkaAbrahamova nejvýš rozhodné a určité.Vniklo do jejího ucha a do jejího srdce;a tímto způsobem byla úplně uvolněná odevšeho, co ji obklopovalo. Byla hotova všeopustiti a běžeti k představenému cíli, abydosáhla to, k čemu byla uchvácena. (Porov.Fil. 3, 12. 13.) Pro ni bylo nemožným po-znati se jakožto předmět tak vysokého urče-ní, a přece jen zůstati uprostřed poměrů,do kterých postavena byla přirozeností.Když bylo svědectví o její budoucnostipravdivé, tu by bylo lpění na přítomnýchvěcech největší pošetilostí. Když naděje,býti Izákovou nevěstou a spoludědičkou všíjeho slávy, byla pro ní skutečností, pak bydalším hlídáním ovcí Lábanových dala najevo pohrdání vším tím, co Bůh ve Svémilosti před ní postavil.

Avšak ne, ta vyhlídka byla příliš slav-ná, než aby se mohla tak lehkovážně zane-chati. Ovšem ještě neviděla ani Izáka anidědictví; ale ona uvěřila zprávě posla, jehosvědectví o Izákovi a obdržela spolu takéjiž závdavek dědictví; a to jejímu srdci do-stačilo. Proto se bez váhání pozdvihli abyla hotová k odcestování. Řekla: „Pů-jdu.“ (V. 58.) Ona je úplně hotovou vy-dati se na cestu jí neznámou, a sice vespolečnosti toho, kterýž jí vzdálený před-mět a tu s tím spojenou slávu zjevil, slávu,ke kteréž měla vbrzku býti pozdvižena.„Půjdu,“ řekla a zapomenouc, co leželo zaní a chvátajíc k tomu, co bylo před ní, bě-žela k odplatě svého vysokého povolání.

243

(Pohleď Fil. 3, 14.) Jak krásný a dojímavýobraz o církvi, kteráž pod vedením Duchasvatého spěchá kupředu, aby se setkala sesvým nebeským ženichem! Aspoň by tomutak mělo s církví býti. Žel, žel, s uskuteč-něním to vypadá smutně. Spatřujeme málooné svaté radosti, kteráž každé břímě a kaž-dou překážku odkládá v síle obecenstvís oním svatým vůdcem a spolucestujícím,kteréhožto služba a slast to jest z věcíJežíše vzíti a nám je zvěstovati, právě takjako služebník Abrahamův z věcí Izákovýchvzal a Rebece je ukázal; a bezpochyby na-lezl, čím více se blížili radosti a slávě nevěstu očekávající, svoji radost ve sdě-lování jí nových svědectví ohledně syna. Tak je tomu aspoň s naším nebeským vůdcema průvodčím. Jeho radostí jest mluviti o Je-žíši. „Z mého vezme a zvěstovati budevám.“ My máme této služby Ducha Božíhotaké vskutku zapotřebí, kterýž našim du-ším zvěstuje Krista a probouzí v nás vřeloutouhu Jej zříti, jak On jest a Jemu navždycky podobnými býti; neboť jen to jevstavu naše srdce uvolniti od země a všeho,co přirozenosti patří. Co jiného než na-děje, že bude spojena s Izákem, mohlo byRebeku přiměti říci: „Půjdu,“ když jejíbratr a její matka prosili: „Nechať pozů-stane děvečka s námi za některý den, aspoňza deset?“ (V. 55.) A tak je to s námi; nicjiného než naděje, že budeme viděti Ježíše,jakž jest, a že budeme Jemu podobni,může nás učiniti schopnými se očišťovati,jakož On čistý jest.“ (1.Jan, 3,3.)

244

KAPITOLA 25.Počátek této kapitoly nám staví v dru-

hém oženění se Abrahamovu před oči příběh, kterýž uvažován ve spojení s obsahem předcházející kapitoly, pro duchovní smysl není bez zajímavosti. Ve světle prorockých sdělení Nového zákona poznáváme, že símě Abrahamovo po doplnění a přijetí vyvolené nevěsty Kristovy opět v popředí vstoupí. Právě tak obrací se po uvedení Rebeky Duch svatý opět k dějinám semene Abrahamova prostřednictvím nového oženění a zaměstnává nás jednotlivými vedlejšími okolnostmi z děje tohoto patriarchy a jeho semene podle těla. Já nechci čtenáři vnucovati žádné zvláštní vysvětlení o tomto všem, chci jen říci, že obsah naší kapitoly v tomto ohledu je povšimnutí hodný.

První kniha Mojžíšova obsahuje v so-bě takřka, jak jsme již poznamenali, zárod-ky všeho, velké prvotní zásady vztahů Bo-žích k člověku, zásady, kterýchžto vyvinutíje obsaženo v Novém zákoně. Ovšem před-stavují se nám tyto zásady v první knizeMojžíšově obrazným způsobem; kdežtov Novém zákoně se vyvinují jakožto učení;nicméně jsou však tyto obrazy velké za-jímavosti a obzvláštním způsobem vhodnými,pravdu mocně do srdce uvésti.

Konec naší kapitoly představuje námněkolik zásad velmi vážného a praktickéhovýznamu. Jákobův charakter a život vstoupíbrzy, jak Bůh dá, jasněji před nás. Avšakprve nežli dále jdeme, chtěl bych rád obrá-titi pozornost na chování Ezaua ohledně

245

prvorozenství a všeho, co s tím souviselo.Přirozené srdce nepřikládá věcem Božímžádné ceny. Poněvadž nezná Boha, tedyjsou zaslíbení Boží pro ně neurčitou, bez-cennou a bezmocnou věcí. To je také pří-čina, proč věci přítomné u lidí tak velmina váhu padají a na ně tak velký vliv mají.Člověk cení jen to, co vidí, poněvadž jeveden viděním a ne vírou. Pro něho jepřítomnost vše, budoucnost ale nejistá, bez-vlivná věc. Tak tomu bylo u Ezaua. „I řeklEzau: Aj, já k smrti se blížím, k čemuž mitedy to prvorozenství?“ (V. 32.) Jak zvláštní rozumování. Přítomnost mi pod nohama uniká, proto pohrdám a vzdávám sebudoucnosti; čas prchá přede mnou,proto nemám žádného zájmu na věčnosti.„A tak pohrdl Ezau prvorozenstvím.“ (V.34.) Tak pohrdl Izrael zemí žádanou (Žalm106, 24.); tak opovrhl Mesiášem (Zach. 11,12); a tak pohrdli pozvaní na svatbu po-zváním. (Mat. 22, 5.) Člověk nemá srdce prověci Boží; „krmě z čočovice“ platí proněho více než právo na Kanaan. Příčina,proč Ezau své prvorozenství necenil, mělajej právě přiměti přiložiti mu velikou cenu.Čím více poznávám nejistotu a marnost pří-tomnosti člověka, tím více se vinu k Božíbudoucnosti. Tak soudí víra. „Poněvadž te-dy to všecko má se rozplynouti, jací pakvy býti máte ve svatých obcováních a zbožnosti. Očekávajíce a chvátajíce ku příš-tímu dni Božímu, v němžto nebesa hořícerozpustí se a živlové pálivostí ohně rozply-nou se? Nového pak nebe a nové zeměpodle zaslíbení jeho čekáme, ve kterýchž

246

spravedlnost přebývá.“ (2. Petr 3, 11—13.)To jsou myšlenky Boží a proto také i my-šlenky víry. Věci viditelné se rozplynou.Máme proto pohrdati neviditelnými? Jistěže ne! Přítomnost prchá jako stín. Co jestnaším útočištěm? „Očekávajíce a chváta-jíce ku příštímu dni Božímu.“ Tak zní úsu-dek obnoveného srdce; každý jiný úsudekje bezbožný jako u Ezaua: „Kterýž za jednukrmi prodal prvorozenství své.“ (Žid. 12,16.)Kéž nás Pán od toho uchrání!

KAPITOLA 26.

První verš této kapitoly navazuje nakapitolu 12. „Byl pak opět hlad na zemi,mimo hlad první, kterýž byl za dnů Abra-hamových.“ (V. 1.) Zkoušky, kterýmž jsoudítky Boží průběhem jejich vezdejšího pu-tování vystaveny, mají téměř všechny ten-týž ráz a slouží vždycky k tomu, aby sezjevilo, až ku kterému bodu srdce své všev Bohu nalezlo. Je to těžká věc, ku kteréžse zřídka vzneseme, abychom chodili v takdůvěrném obecenství s Bohem, takže jeduše úplně nezávislá od lidí a věcí. Zeměegyptské a gerarské, kteréž leží po našípravici a levici, skýtají nám příliš mocnápokušení, aby nás buďto od přímé stezkyodvrátily, aneb aby nás zdržely od skuteč-ného zaujmutí našeho postavení co služeb-níků živého a pravého Boha.

„Tedy odebral se Izák k Abimelechovi,králi Filistinskému do Gerar.“ (V. 1.) Mezi

247

Egyptem a Gerar ukazuje se zjevný rozdíl.Egypt jest výraz světa s jeho přirozenýmivýpomocnými prostředky a jeho neodvis-losti od Boha. „Moje řeka patří mně,“ bylařeč Egypťana, kterýž o Hospodinu nic nevěděl a k Němu nevzhlížel o pomoc a požehnání. Egypt byl polohou vzdálenější Kanaanu než Gerar; a také mravně nám představuje stav duše, kteráž jest více od Boha vzdálena. O Gerar se nám v kapitole 10. sděluje: „A bylo pomezí Kananejských od Sidonu, když jdeš k Gerar až do Gázy; a odtud když jdeš k Sodomě a Gomoře, a Adama a Seboim až do Lázy.“ Také se dovídáme, že z Gerar do Jeruzaléma byla třídenní cesta. Gerar zaujal tedy v porovnání s Egyptem přednější postavení; ale přec jen ležel v oboru nebezpečných vlivů. Abraham si tam připravil nepříjemnosti, a Izák v naší kapitole právě tak. Abraham zapřel svoji ženu a Izák učinil totéž. Je to velmi vážná věc, viděti otce a syna na témž místě v tentýž hřích upadnouti; to dokazuje zjevně, že vliv tohoto místa nebyl dobrý. Kdyby Izák nešel k Abimelechovi, králi gerarskému, tu by se nedostal do nesnáze zapříti svou ženu; avšak nejmenší odchýlení se od přímé cesty je doprovázeno duchovní slabostí. Když se Petr ohříval u ohně v paláci nejvyššího kněze, zapřel svého Pána. Co se Izáka týče, tedy je to zřejmé, že se v Gerar vskutku šťastným necítil. Ovšem, že mu Pán pravil: „Budiž tedy pohostinu v zemi této“ (v. 3.); ale jak často se stává, že Pán dává Svému lidu nařízení, kteráž odpovídají stavu, v kterémž se lid nachází a kteráž

248

mají posloužiti a vésti ke skutečnémupoznání tohoto stavu. Bůh poručil Mojží-šovi, aby vyslal muže, kteříž by spatřili zemi Kananejskou (4. Mojž. 13.); kdyby všakmravní stav lidu nebyl tak smutný, tedy bytakový krok zapotřebí nebyl. Vždyť víme,že víra nemá zapotřebí „shlédnouti“, kdyžzaslíbení Boží jest tak jasné. Právě tak byl dán Mojžíšovi rozkaz, vyvoliti sedm-desáte mužů ze starších (4. Mojž. 11,16.), kteříž by s ním nesli břímě lidu. Kdyby však Mojžíš hodnost a požehnání svého vysokého postavení zcela poznal, tedy by takového rozkazu zapotřebí nebylo. Totéž platí, když Samuel obdržel od Pána rozkaz, aby dal lidu krále. Lid neměl si žádati krále. Chceme-li rozkazy Páně, dané jednotlivcům aneb všemu lidu, správně posuzovati, tu musíme vždy bráti v úvahu stav této osoby aneb tohoto lidu.

Někdo by však mohl namítnouti: KdyžIzák se nacházel v nezdravém postavení,proč čteme: „Šel pak Izák v zemi té a shle-dal v tom roce sto měr; nebo požehnalmu Hospodin.“ (V. 12.) Nato odpovídáme,že zevní blahobyt není nikdy důkazemsprávnosti postavení některého člověka. Najiném místě jsme již podotkli, že mezi Pá-ně požehnáním a Jeho přítomností je velikýrozdíl. Mnohý se těší z prvního, aniž bypožíval druhé. Naše srdce je tak velmi ná-chylno viditelné požehnání a Boží přítomnostsměniti, aneb si aspoň namlouváme, že tojedno musí býti přirozeně doprovázeno tímdruhým. To jest velký omyl. Jak často spa-třujeme osoby, kteréž, ačkoliv jsou obklo-peny zevním Božím požehnáním, nepožívají

249

Jeho přítomnosti a také po ní ani netouží!Jest velice důležitým, abychom tomu roz-uměli. Někdo může býti velikým, „růsti aprospívati vždy více v zrostu, až i zrostevelmi; má stáda ovcí i stáda volů a čeledimnoho“ (v. 13. 14.) a přec jen u toho všehonepožívá úplně a nerušeně Boží přítom-nost. Stáda ovcí a volů nenahradí Pána. Vě-ci ty probudily závist Filistinských, což bypřítomnost Páně jistě neučinila. Izák bymohl pěstovati nejlíbeznější a nejvroucnějšíobecenství s Bohem, aniž by Filistinští tohoněkterak dbali, a sice jednoduše z toho dů-vodu, poněvadž tomu nerozuměli a nedo-vedli to oceniti. Stáda ovcí a volů, mnohočeledi a studnice dovedli oceniti, ale nebožskou přítomnost.

Konečně se však Izák od Filistinskýchoddělil a šel do Bersabé. „A ukázal semu Hospodin v tu noc a řekl: Já jsemBůh Abrahama, otce tvého; neboj se, nebos tebou já jsem, a požehnám tobě.“(V. 24.) Zde vidíme, že nejen Páně po-žehnání, nýbrž Pán sám s ním jest. A proč?Poněvadž Izák opustil Filistinské s veškeroujejich závistí a třenicemi a vstoupil do Ber-sabé. Zde se mohl Pán Svému služebníkuzjeviti, kdežto v Gerar, ačkoliv jej obsypalSvým bohatým požehnáním, jej nemohl po-těšiti Svojí přítomností. Abychom mohli Bo-ží přítomnost požívati, musíme býti tam,kde On jest, a jisté jest, že Jej nenajdemeve třenicích a svárech bezbožného světa.Proto, čím dříve dítko Boží všechny ty věciopustí, tím lépe si bude státi. Tuto zkuše-nost učinil Izák. Dokudž se zdržoval mezi

250

Filistinskými, neměl ani klidu ve svém du-chu a také neměl žádného užitečného vlivuna ně. Mnozí se domnívají, že mohou lidemtohoto světa sloužiti, když se s nimi smísíohledně svých cest a spojení. Avšak jediněpravým prostředkem státi se jim užitečnýmje, oddělení se od nich v síle obecenstvís Bohem; tímto způsobem se jim ukáže vzor,„vyšší cesty“.

Povšimněme si duchovního pokroku du-še Izákovy a mravního vlivu jeho obcování:„Vstoupil pak odtud do Bersabé,“ a „uká-zal se mu Hospodin,“ „i vzdělal tu oltář,“„a vzýval jméno Hospodinovo,“ „a rozbiltu stan svůj,“ a „služebníci Izákovi vykopali tam studnici.“ To byl blahoslavený, požehna-ný pokrok. Od okamžiku, kdy Izák učinilprvní krok na správné cestě, šel od sílyk síle. Vstoupil do radostné přítomnostiBoží a požíval požehnání pravého velebení;zjevil také povahu cizince a poutníka. Na-lezl občerstvení, pokoj a mír a studnici,o kterouž se s ním nepřeli, a kterouž muFilistinští zasypati nemohli, poněvadž tunebyli.

Tento pro Izáka tak požehnaný výsle-dek působil také blahodárně na jiné. Čte-me: „Abimelech pak přijel k němu z Ge-rar a Ochozat, přítel jeho, a Fikol, knížejeho. I řekl jim Izák: Z jaké příčiny při-šli jste ke mně? Poněvadž vy nenáviděli jstemne a vyhnali jste mne od sebe. Kteřížtoodpověděli: Patrně jsme to shledali, ze jestHospodin s tebou, i řekli jsme: Učiňme nynípřísahu mezi sebou...“ (V. 26—28.) Aby-chom mohli na srdce a svědomí lidí tohoto

251

světa působiti, musíme býti od světa, jakžjiž podotknuto, rozhodně odděleni, ačkolivvůči němu současně v milosti jednáme. Do-kudž přebýval Izák v Gerar, tu měl jensváry a nesnáze; sklízel pro sebe jen žala neměl vlivu na své okolí. Sotvaže všakmísto to opustil, tu jej Filistinští vyhledali a chtěli s ním uzavříti smlouvu.

Život dítek Božích vykazuje mnohé pří-klady podobného způsobu. Především námmá jíti o to, věděti, že naše postavení jebožsky uspořádané, ano, nejen ohledně na-šeho postavení, nýbrž také ohledně mrav-ního stavu našich duší. Je-li vůči Bohu všev pořádku, tu smíme doufati, že budememíti dobrý vliv na jiné. Jakmile Izák vstou-pil do Bersabé a tam své místo zaujal ja-kožto velebitel, tu byla jeho duše uzdravenaa občerstvena a Bůh si jej použil, aby pů-sobil na své okolí. Zdržování v nižším po-stavení oloupí nás o mnohá požehnání ačiní nás úplně neschopnými pro naši službua svědectví. Také nemáme nikdy zůstati vefalešném postavení — jak se často stává —s otázkou: „Kde najdu něco lepšího?“ Božíslovo praví: „Přestaňte zle činiti!“ (Iz. 1, 16.) A když jsme tohoto svatého rozkazuuposlechli, tu nám praví: „Učte se dobřečiniti.“ (Iz. 1, 17.) Domníváme-li se, že semůžeme učiti „dobře činiti“, prve nežli jsme„přestali zle činiti“, tu se mýlíme velice.„Probuď se ty, kdož spíš a vstaň z mrtvýcha zasvítiť se tobě Kristus.“ (Efez. 5, 14.)

Milý čtenáři, činíš-li něco, o čemž víš, žeje to zlé, aneb máš-li nějaký podíl na věci,kterouž jsi poznal jako nesprávnou, tu po-

252

mni slova Páně: „Přestaňte zle činiti!“ Buďujištěn, že když těchto slov uposlechneš,tu nezůstaneš déle v nejistotě ohledně svécesty. Jen nevěra nás svádí k vyznání: „Ne-mohu přestati zle činiti, dokudž nenajduněco lepšího.“ Dejž nám Pán sprostné okoa povolného ducha!

KAPITOLA 27.Kapitoly 27.—35. seznamují nás se ži-

votem Jákobovým aneb aspoň s nejvýznam-nějšími příběhy z jeho života. Duch svatýnám tu dává důkladná ponaučení jak o ra-dě neskonalé milosti Boží, tak i také o úplnéneschopnosti a zkaženosti lidské přiroze-nosti.

V kapitole 25. jsem zúmyslně přešel jed-no místo, kteréž se vztahovalo na Jákoba,chtěje se k tomu nyní vrátiti, abychom takměli božská sdělení o Jákobovi v úplné sou-vislosti před sebou. Tam čteme ve verších21.—23.: „I modlil se Izák pokorně k Ho-spodinu za manželku svou; neboť byla ne-plodná. A uslyšel jej Hospodin; a tak po-čala Rebeka manželka jeho. A když se dětipotiskali v životě jejím, řekla: „Má-liť takbýti, proč jsem počala? Šla tedy, aby seotázala Hospodina. I řekl jí Hospodin: Dvanárodové jsou v životě tvém a dvůj lidz života tvého se rozdělí; lid pak jeden naddruhý bude silnější a větší sloužiti budemenšímu.“ U proroka Malachiáše se na tonavazuje slovy: „Miluji vás, praví Hospodin,vy pak říkáte: V čem nás miluješ? Zdaliž

253

Ezau nebyl bratr Jákobův? praví Hospodin.Avšak miloval jsem Jákoba, Ezaua pak měljsem v nenávisti.“ (Mal. 1, 2. 3.) Druhou na-rážku na to najdeme u Řím. 9, 11—13, kdežčteme: „Nebo ještě před narozením, a prvenež co dobrého nebo zlého učinili, aby ulo-žení Boží, kteréž jest podle vyvolení, neze skutků, ale z toho, kterýž povolává, pev-né bylo, řečeno jest jí: Větší sloužiti budemenšímu, jakož psáno jest: Jákoba jsemmiloval, ale Ezaua nenáviděl jsem.“

Tímto způsobem je nám věčná rada Bo-ží, odpovídající vyvolení milosti, jasněpředstavena. Výraz „vyvolení“ jest velikédalekosáhlosti. On zničí všechno lidské siosobování a hájí Boží právo jednati jakOn chce. To jest největší důležitostí. Stvo-ření nemůže požívati pravého štěstí, do-kudž nesklonilo svou hlavu pod tuto ne-omezenou milost. Člověku patří takto jed-nati, poněvadž je hříšníkem a poněvadž ja-ko takový nemá žádného práva jednati ne-bo Bohu něco předpisovati. Státi na tétopůdě je proto tak velice důležité, poněvadžse pak již nejedná o otázku, co si zaslou-žíme, nýbrž o to, co se Bohu líbí námdáti. Marnotratný syn si přál státi se ná-deníkem; avšak když se jednalo o zásluhy,tu nebyl vskutku hoden zaujati místo ná-deníka. Proto mu nezbylo nic jiného, nežpřijati to, co otec uznal za dobré mu dáti;a otec mu dal nejvznešenější místo, místoobecenství se sebou samým. Tak tomu musívždy býti. Milost bude po veškeré věčnostidílo Boží korunovati. Jaké štěstí pro nás!Kupředu se ubírajíce a činíce den co den

254

nové objevy o tom, co my jsme, mámezapotřebí míti pod nohama neochvějný zá-klad milosti. Zkáza člověka jest beznadějnáa proto musí býti milost nekonečná. A onajest neskonalá, poněvadž Bůh je jejím zříd-lem, v Kristu se k nám rozlévá a Duch svatýjest síla k jejímu požívání. Trojjedinost se zjevila ve spojení s milostí, kteráž spasí chudého hříšníka. „Milost kraluje skrze spravedlnost k životu věčnému, skrze Jezu-krista Pána našeho.“ (Řím. 5, 21.) Jen ve vy-koupení mohlo býti viděno kralování milosti. Ve stvoření spatřujeme kralování moci a mou-drosti, v prozřetelnosti dobroty a dlouho-shovívavosti, ale jen ve vykoupení spatřu-jeme kralování milosti, a to založené nazákladě spravedlnosti.

V osobě Jákobově se tedy setkávámes nanejvýš vhodnou představou moci této bož-ské milosti a to proto, poněvadž on nám v sobě představuje pozoruhodný příklad moci lidské přirozenosti. V něm spatřujeme přiro-zenost v její celé špatnosti a proto se ukazuje milost ve vší své mravní kráse a síle. Podle skutečnosti nám zjevené je vidno, že před i po jeho narození se zjevila neobyčejná působnost přirozenosti. Před jeho narozením čteme: „Děti se potiskali v životě jejím“; u jeho naro-zení: „a rukou svou držel Ezaua za patu“; a po jeho narození vidíme na jeho celé cestě — ano bez výjimky, až k obratu v jeho životě v kapitole 32 — jen zjevení se přirozenosti, kteráž nebyla příjemná. Vše toto slouží jako temné pozadí, jen k tomu, aby pronikla milost toho, kterýž se sklonil, aby přijal jmé-

255

no „Bůh Jákobův“ — jméno, jež tvoří do-jemný výraz svobodné, bezpodmínečné mi-losti.

Obírajíce se blíže jednotlivostmi životaJákobova, nalézáme nejprve nanejvýš poko-řující obraz smyslnosti, podvodu a lsti. Tytověci se zjevují tím smutněji a hrozněji, kdyžje najdeme jako zde ve spojení s lidemBožím. A přece, jak věrný a pravdivý jestDuch svatý. On musí vše odkrýti. KdyžOn vypravuje běh některého člověka, tuOn nemůže učiniti nedokonalý nástin, On ho kreslí jak jest a ne jak není. Právě takje tomu však také, když nám zjevuje cha-rakter a cesty Boží: On nám ukazuje Boha,jak On jest; a to jest právě co potřebujeme.Potřebujeme zjevení dokonale svatého, sou-časně ale také dokonale milostivého a milo-srdného Boha, kterýž se mohl skloniti k celéhlubokosti bídy a snížení člověka a tu seho ujati a jej z tohoto stavu osvoboditi apozdvihnouti k plnému nerušenému obecen-ství se sebou samým, a sice v celé skuteč-nosti toho, kdo On jest. Bůh znal naše po-třeby a On je uspokojil. Chváleno budižJeho jméno!

Připomeňme si také, že Duch svatý,když nám představuje ve Své věrné láscevšechny tahy lidského charakteru, sledujejen jeden cíl. On zjevuje bohatství Božímilosti a varuje naše duše. Jeho účel nenípěstovat upomínku na hřích, poněvadž tentoje z očí Božích navždy odstraněn. Skvrny,pády, poblouzení Abrahamovy, Izákovy aJákobovy jsou dokonale obmyty a odstra-něny, a tito muži zaujali místo mezi „du-

256

chy spravedlivých dokonalých“ (Žid. 12, 23);ale jejich běh zůstává na listech božskéknihy, k zjevení Boží milosti a slouží jakožtovýstraha lidu Božímu všech dob, jakož i kuzjevení nám toho, že Bůh v dřívějších do-bách neměl co činiti s dokonalými lidmi,nýbrž s lidmi „týmž bídám jako my podda-nými.“ U nich Mu bylo snášeti tytéž sla-bosti, tytéž chyby a táž poblouzení, nadkterými my den co den vzdycháme. Totovše jest velmi utěšujícím pro srdce a úplněv opaku se způsoby, podle kterých většinalidských životopisů je sepsána. V těchtonení běh lidí jako jsme my obsažen, nýbržje to mnohem více děj bytostí, kteréž bylybez omylu a slabosti. Ty slouží čtenářispíše k zmalátnění než ku vzdělání; neboťsdělují mnohem více to, co člověk má býtinež to, co on ve skutečnosti jest. Nic nemůže v pravdě vzdělati představenícest Božích s člověkem, jaký skutečně jest;a to jest právě, co nám Boží slovo udílí.

Naše kapitola je toho vhodným důka-zem. Zde nacházíme zestaralého patriarchuIzáka takřka na prahu věčnosti. Země sevším, co patří přirozenosti, mizí jeho zraku.Nicméně zaměstnává se „krmí chutnou“ achystá se, chtěje prvorozeného požehnatipřed mladším, jednati přímo proti Boží ra-dě. V pravdě to jest přirozenost a sice při-rozenost „s pošlýma očima“. Když Ezau pro-dal své prvorozenství za krmi ze čočovice,tu je Izák blízek toho, jemu dáti požehnáníza kus zvěřiny. Ach, jak je to velmi poko-řující!

Ale rada Boží musí zůstati a Bůh pro-

257

vede vše podle Svého zalíbení. Víra to ví.V síle tohoto poznání může ona vyčkati načas Bohem určený. Přirozenost však, ne-schopná k čekání, jest nucena hledati docí-lení svých účelů vlastními vynálezy. To jsouty dva hlavní body, kteréž v životě Jáko-bově se zjevují. Jednak předsevzetí Božív milosti a jednak přirozenost, kteráž činíplány a nárysy ku přivedení toho, což bybez nich rada Boží bezpochyby učinila. Totozjednoduší nesmírně celý běh našeho patri-archy a zvýší spolu pro něj zájem. Snadnám nechybí žádná milost tak velmi jakovyčkávající trpělivost a úplná odvislost odBoha. Přirozenost chce vždy jednati tím ne-bo oním způsobem a brzdí tím zazáření bož-ské milosti a moci. Bůh nepotřeboval kuprovedení Svého předsevzetí ani lsti Re-beky, ani hrubého podvodu Jákobova. Onpravil: „Větší sloužiti bude menšímu.“ Tobylo dostačitelné — dostačitelné pro víru,ale nedostačitelné pro přirozenost, kterážneznajíc odvislosti od Boha, vždy musí sáh-nouti po vlastních prostředcích.

Není však požehnanějšího postavení, nežkdyž duše ve sprostnosti malého dítka,v úplné odvislosti od Boha žije a je doko-nale spokojená v čekání na Boží čas. Takové postavení přináší ovšem s sebou také zkou-šky. Ale obnovená duše se učí, když takto na Boha očekává, některé z nejdůkladnějších lekcí činí pak nejsladší zkušenosti. A čím mocněji na nás doráží pokušení oddáliti se Božím rukám, tím bohatší bude požehná-ní, když v tomto požehnaném postavení od-vislosti vytrváme. Jest to nanej-

258

výš blahodárné cítiti se odvislým od někoho,jehožto radostí jest požehnati. Jen ti, kteříž aspoň poněkud skutečnost tohoto po-divného postavení požívali, dovedou si hovážiti. Pán Ježíš byl jediným, kterýž onopostavení dokonale, bez přerušení zaujal.On žil v stálé odvislosti od Boha a opovrhlrozhodně každým návrhem nepřítele k opuště-ní postavení odvislosti. Jeho řeč byla:„Ostříhej mne, Bože silný, neboť v tebedoufám.“ „Na tebeť jsem uvržen od naro-zení svého.“ (Žalm 16, 1; 22, 11.) Proto,když Jej ďábel chtěl svésti použitím ne-obyčejných prostředků k utišení Jeho hla-du, tu Pán odpověděl: „Ne samým chlebemživ bude člověk, ale každým slovem vychá-zejícím skrze ústa Boží.“ Když Jej satanášpokoušel, aby se spustil se střechy chrá-mové, řekl mu Pán: „Zase psáno jest: Ne-budeš pokoušeti Pána Boha svého;“ a když Jej konečně pokoušel vzíti království světaz ruky jiného než Boha, když by se klaněl jinému než Bohu, odpověděl On: „Psánojest: Pánu Bohu svému klaněti se budeša jemu samému sloužiti budeš.“ Jedním slovem, nic nemohlo Jej, toho dokonalého člověka přiměti, aby opustil místo bezvýjimečné od-vislosti od Boha. Bezpochyby to bylo předse-vzetí Boží Svého Syna sytiti a udržovati, Jej neočekávaně přivésti do Jeho chrámu a dáti Jemu království světa. To byla však příčina, proč Pán Ježíš ohledně rady Boží a její splnění svým časem a svým způsobem jednoduše a vytrvale Bohu chtěl důvěřovati. On nechtěl činiti Svoji vlastní vůli a dosáhnouti Svých vlastních cílů. On se

259

předal úplně Bohu. On chtěl jísti, kdyžMu Bůh chléb dal. On chtěl vstoupiti dochrámu, jen když Bůh Jej tam poslal, a Onvstoupí na trůn, když Bůh uzná čas k tomupřišlý. „Seď na pravici mé, dokudž nepolo-žím nepřátel tvých za podnoží noh tvých.“(Žalm 110, 1.)

Toto úplné podrobení se Syna Otci jestpodivuhodné nad každé popsání. Ačkolivdokonale Bohu rovný, zaujal jako člověkmísto odvislosti. On nalezl vždy Svou ra-dost ve vůli Otcově, vždy díky činil; kdyžse zdálo, že je vše proti Němu, vždy činilco bylo Otci příjemné a vždy měl oslaveníOtce za Svůj vznešený a neproměnlivý cíl.A když konečně bylo vše vyplněno, kdyždílo, kteréž Mu Otec dal, dokonale doko-nal, poručil ducha Otci, a Jeho tělo odpo-čívalo v naději zaslíbené slávy a zaslíbenéhovyvýšení. Proto nám může apoštol přivo-lati: „Budiž tedy táž mysl při vás, kteráži při Kristu Ježíši byla. Kterýž jsa ve způ-sobu Božím, nepoložil sobě toho za loupežrovný býti Bohu, ale samého sebe zmařil,způsob služebníka přijav, podobný lidemučiněn. A v způsobu nalezen jako člověk,ponížil se, poslušný byv až do smrti, a tosmrti kříže. Protož i Bůh povýšil ho nadevše a dal Jemu jméno nad každé jméno,aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalotěch, kteříž jsou na nebesích a těch, kteřížjsou na zemi i těch, kteříž jsou pod zemí,a každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristusjest Pánem k slávě Boha Otce.“ (Filip. 2,5-11.)

Jak málo rozuměl Jákob při nastoupení

260

své dráhy tomuto požehnanému smýšlení!Jak málo byl nakloněn na Boží čas čekatia Božího vedení dbáti! On chtěl požehnánía dědictví dosáhnouti raději různým pod-vodem a lstí, než sprostnou odvislostí odBoha, kteréhožto vyvolující milost jej uči-nila dědicem zaslíbení a kteréhožto moud-rost a všemohoucnost všechna zaslíbení k je-ho dobru neomylně by splnila. Ach, žel myvíme příliš dobře, jak se lidské srdce tétoodvislosti a tomuto podrobení vzpírá. Onovolí vše před postavením trpělivého vy-trvání. Přirozenost se žene do zoufalství,když se jí vezmou všechny výpomocné pra-meny, kromě Boha. Tato skutečnost dostačí,aby se nám ukázal pravý charakter lidsképřirozenosti. Ku poznání této přirozenostinení třeba vniknouti na ona místa, kde ne-řest a zločinnost zřejmě hlavy pozdvihuje.Ne, jen když ji na okamžik postavíme namísto odvislosti, tu vidíme jak ona se tamzachová. Ona skutečně nezná Boha a protoMu nemůže také ani důvěřovati; a zde ležítajemství vší její bídy a mravní zkaženosti.Ona je vzhledem k pravému Bohu v úplnénevědomosti a je proto jen zkaženou, bez-cennou věcí. Poznání Boha je pramen ži-vota, ano život samý. A co je člověk, anebco může on býti, nežli má život?

Vidíme, jak přirozenost v Rebece a Já-kobovi, přirozenost v Izákovi a Ezauovi ko-řistila ke svému prospěchu. Chování Re-beky a Jákoba dokázalo jasně, že u nichnebyla ani odvislost od Boha, ani důvěra v Boha. Izákův zrak byl zatemněn; jej pod-vésti bylo lehké. A k tomuto skutku se

261

spojili matka a syn, na místo patřiti naBoha, kterýž by jistě překazil úmysl Izákův,požehnati toho, kteréhož Bůh žehnati ne-chtěl — úmysl, jehožto zřídlo bylo v při-rozenosti a to v přirozenosti, kteráž nebylapříjemná. Neboť „Izák byl laskav na Ezaua,protože z lovu jeho míval pokrm.“ (Kap.25, 28.) Jak pokořující je to vše!

Avšak, když my sebe, své okolnosti nebsvé uložení chceme rukám Božím vzíti, tuna sebe uvodíme jen utrpení.*) Tak tomubylo s Jákobem, jak v následujícím uvidíme.Někdo učinil poznámku: „Uvážíme-li životJákobův od doby, kdy si vylouzením osvojilpožehnání otcovské, tu najdeme, že on sejen z velmi malého štěstí v tomto světěmohl radovati. Jeho bratr zamýšlel jejusmrtiti, a nutí ho k útěku z domu otcov-ského; jeho strýc Lában jej podvedl, jakoon podvedl svého otce, a nakládá s nímvelmi tvrdě. Po jednadvacetileté službě byldonucen jej tajně opustiti, a to ne bez ne-bezpečí, že bude svým rozhněvaným bratremzase zpět veden aneb usmrcen. Sotva jestod těchto obav osvobozen, tu jej naplňujehanebné a zločinné jednání jeho Rubenahořem a žalem. Pak musí truchliti nad vě-rolomností a ukrutností svých synů Simeo-na a Lévího vůči obyvatelům sichemskýma spolu oplakávati ztrátu své milované Rá-chel. Dále vidíme, jak byl podveden svýmisyny a domnělou smrtí Josefa uveden v hlu-

*) Nacházíme-li se v nějaké zkoušce, tu se mámevždy upamatovati, že my nepotřebujeme změnu po-měrů, nýbrž vítězství nad sebou samými.

262

boký smutek. A konečně k dovršení mírybídy, nutí jej hlad sestoupiti do Egypta; atam v cizí zemi zemřel. To jsou spraved-livé, podivné a nejvýš poučné cesty prozře-telnosti.“

Toto popsání je pravdivé a věrné, po-kud se týče Jákoba. Ono nám však před-stavuje jen jednu, a sice tu tmavou strán-ku jeho života. Bohu budiž dík! Jest ještějiná stránka; Bůh stál ve spojení s Jáko-bem a ve všech událostech jeho života, vekterých on ovoce svých lstivých záměrů akřivých cest sklízel, vyvedl Bůh Jákobův zezlého dobré a rozhojnil Svou milost nadhříchem a pošetilostí Svého chudého slu-žebníka. Při dalším uvažování jeho životato najdeme.

Velmi zajímavé jest pozorovati na po-čátku této kapitoly, jak Izák přes nadoby-čejnou slabost svého těla, u víře udržujehodnost, Bohem mu propůjčenou. On zvě-stuje požehnání v plném vědomí, že mubyla moc k žehnání propůjčena. On praví:„Požehnal jsem mu a budeť požehnán...Aj, ustanovil jsem ho pánem nad tebou, avšecky bratří jeho dal jsem mu za služeb-níky; obilím také a vínem opatřil jsem ho.Což tedy již tobě učiniti mohu, synu můj?“(V. 33. a 37.) On mluví jako někdo, jemužskrze víru stojí k použití všechny pokladyzemě. Neukazuje se u něho žádná falešnápokora, on nesestupuje pro zjevení přiroze-nosti se svého vyvýšeného místa. Ovšemstál u bodu proviniti se smutným přehma-tem a jednati přímo proti radě Boží. Avšakon zná Boha a zaujímá patřičné místo, když

263

v celé hodnosti a rozhodnosti víry rozdělujepožehnání. „Požehnal jsem mu a bude po-žehnán,“ „Obilím také a vínem opatřil jsemho.“ U víry jest to zvláštní, že se pozdvihnepřes všechny naše chyby a jejich následky,aby zaujala místo, kteréž nám milost Božípřipravila.

Co se týče Rebeky, tedy musela onanésti všechny smutné následky svých ple-tich. Bezpochyby se domnívala, že uspořá-dala vše velmi zručným způsobem; ale ach!její oči neviděly Jákoba již nikdy. Jak bybyl výsledek jiný, kdyby vše byla přenechalarukám Božím! Tak spořádá vše víra, a onazůstává proto vždy vítěznou. „A kdož z váspečlivě mysle, můž přidati ku postavě svéloket jeden?“ (Luk. 12, 25.) Svými starost-mi a plány nezískáme nic; tím vylučujemejen Boha, a to není jistě žádný zisk. A kdyžsklízíme ovoce svého vlastního uvažování,tak trpíme jen spravedlivý Boží soud. Nenínic smutnějšího, jako když dítko Boží za-pomene na své postavení a své výsady avezme spořádání svých záležitostí samo doruky. „Ptactvo nebeské“ a „kvítí polní“ násmohou poučiti, když v tomto bodě zapome-neme na úplnou odvislost od Boha.

Co se konečně Ezaua týče, tedy ho apo-štol nazývá „ohyzdným, kterýž za jednukrmi prodal prvorozenství své“ a kterýž„chtěje potom dědičně dosáhnouti požehnání, zavržen jest (nebo nenalezl místa kupokání), ačkoli ho s pláčem hledal.“ Z tohose učíme, že „ohyzdný“ jest člověk, kterýžnebe a zemi současně chce míti a kterýž chcepožívati přítomnost, aniž by chtěl ztratiti

264

své právo na budoucnost. To není žádnýneobyčejný případ. Každý světský vyzna-vač, jehož svědomí nikdy nepocítilo půso-bení božské pravdy a kteréhožto srdce vlivumilosti zůstalo cizí, patří k této třídě lidí.

KAPITOLA 28.

Nyní přicházíme k Jákobově cestě, jakon, vzdálen rodnému domu, osamělý a bezpřístřeší světem putuje. Zde jest to, kde za-čínají obzvláštní cesty Boží s ním. Mezitímco Jákob počíná sklízeti hořké ovoce svéhochování vůči Ezauovi, vidíme na druhé straně,jak Bůh se pozvedá přeš veškerou slabost apošetilost Svého služebníka a ve Svém jed-nání mu Svou neomezenou milost a nesko-nalou moudrost rozvinuje. Bůh Svá předse-vzetí provede, ať již použije jakýchkolivprostředků. Když se však dítko Boží vesvé netrpělivosti a nevěře vládě Boží chcevyhnouti, tak se může připraviti na to, žemusí procházeti zarmucujícími zkušenostmia bolestnou kázní. Tak tomu bylo u Jákoba.On by neměl zapotřebí utíkati do Cháran,kdyby Boha nechal jednati za sebe. Bůhby se jistě zabýval Ezauem a dal by munalézti díl a místo, kteréž byly pro něhourčeny; a Jákob byl by mohl požívati onensladký pokoj, kterýž dává úplné podrobenípod moc a předsevzetí Boží ve všech vě-cech.

Avšak zde jest právě bod, kdež se usta-vičně neobyčejná slabost našich srdcí zje-vuje. My chceme jednati, na místo klidně

265

spočívati v ruce Boží; a když my jednáme,tu překážíme Bohu ve vyvinování Jeho mi-losti a moci k našemu dobru. „Upokojtež sea věřte, že jsem já Bůh.“ (Žalm 46, 11.) Tojest rozkaz, k jehožto uposlechnutí nás mů-že schopnými učiniti jen mocná milost. „Mír-nost vaše známa buď všechněm lidem. Pánblízko. O nic nebuďte pečliví, ale ve všechvěcech skrze modlitbu a poníženou žádosts díků činěním prosby vaše oznamoványbuďte Bohu.“ A jaký bude výsledek toho?„A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký ro-zum, hájiti bude srdcí vašich i myslí vašich v Kristu Ježíši.“ (Fil. 4,5-7.)

Avšak co činí Bůh? Mezitím co musíme sklí-zeti ovoce svých cest, své netrpělivosti a nevěry, použije On si ve Své milosti našíslabosti a pošetilosti, chtě nám dáti dů-kladnější porozumění Své něžné milosti a do-konalé moudrosti. Toto přivádí ovšem, anižby se netrpělivost a nevěra nějak ospra-vedlňovaly, podivuhodným způsobem nasvětlo Boží dobrotivost a slouží našim srdcímk útěše i pak, když je nám snad, následkemnašeho poblouzení, procházeti těžkými okol-nostmi. Bůh je nadevším; a nadto jest toJeho obzvláštní výsada, ze zlého vyvéstidobré, „ze zžírajícího pokrm a ze silnéhosladkost“ (Soud. 14, 14.) vyjíti nechati. Ačkoliv jest pravda, že Jákob byl přinu-cen k životu ve vyhnanství svým podvodem asvou netrpělivostí, tož jest z druhé stranyprávě tak pravda, že on by nikdy významu„Bethele“ nepoznal, kdyby zůstal klidně podotcovskou střechou. V každém oddílu životaJákobova nacházejí se obě tyto strany ostře

266

naznačené. Když jej jeho pošetilost vypu-dila z domu otcovského, tu jej vedla nadruhé straně, v jisté míře, ku požívání bla-hoslavenství „domu Božího“.

„Vyšed pak Jákob z Bersabé, šel doCháran. I trefil na jedno místo, na kte-rémžto zůstal přes noc (nebo slunce již bylo zapadlo), a nabrav kamení na místětom, položil pod hlavu svou a spal na témžmístě.“ (V. 10, 11.) Zde se nachází Jákob,uprchlík bez domova, právě v postavení,ve kterémž se Bůh mohl s ním potkati a od-haliti Své myšlenky milosti a slávy. Nic ne-mohlo jasněji projeviti nicotnost a bezmoc-nost člověka, jako stav, ve kterémž zde Jákoba vidíme; on leží pod širým nebem v bezmocnosti spánku, a má za polštář jen kamení. „I viděl ve snách, a aj, žebřík stál na zemi, jehožto vrch dosahoval nebe; a aj, andělé Boží vstupovali a sestupovali po něm. A aj, Hospodin stál nad ním a řekl: Já jsem Hospodin, Bůh Abrahama otcetvého a Bůh Izákův; zemi tu, na kteréž tyspíš, tobě dám a semeni tvému. A bude símětvé jako prach země; nebo rozmůžeš sek západu, i ku poledni; nad to požehnánybudou v tobě všecky čeledi země, a v semenitvém. A aj, já jsem s tebou, a ostříhati tě budu, kamžkoli půjdeš, a přivedu tě zase do země této; nebo neopustím tebe, až i učiním, což jsem mluvil tobě. (V. 12—15.) Zdemáme vskutku „milost a slávu“. „Žebříkstojící na zemi“ řídí srdce přirozeněk úvahám o zjevení se milosti Boží v osoběa díle Syna Božího. Na zemi bylo dokonánoono podivuhodné dílo, tvořící silný, věčný

267

základ všech Božích předsevzetí ohledněIzraele, církve a světa. Na této zemi žil,působil a zemřel Ježíš, aby Svou smrtí všeodstranil, co stálo v cestě k vyplnění Bo-žích plánů ohledně požehnání člověka.

„Ale „vrch žebříku dosahoval nebe“.Tvořil spojení mezi nebem a zemí; a slova:„andělé Boží vstupovali a sestupovali poněm,“ dávají krásnou a případnou předsta-vu o Něm, skrze kteréhož Bůh sestoupildo celé hlubokosti lidské bídy, a skrze kte-réhož On také člověka pozdvihl a v mocibožské spravedlnosti jej pro vždycky při-vedl do Své přítomnosti. Bůh připravil všepotřebné k vyplnění všech Svých plánů, přeshřích a pošetilost lidskou. A jaká stálá radost je to pro duši, která poučena Duchemsvatým se vidí uvedena v obor milostiplnýchpředsevzetí Božích!

Prorok Ozeáš nás vede k té době, kdevěci žebříkem Jákobovým předobrazené, do-jdou svého úplného splnění. „A učiním protebe smlouvu v ten den s živočichy polnímia s ptactvem nebeským i zeměplazy, lučištěpak i meč polámu, i válku odejmu ze země azpůsobím to, aby bydleli bezpečně. I zasnou-bím tě sobě, pravím, v spravedlnosti a v sou-du a v dobrotivosti a v hojném milosrden-ství. Zasnoubím tě sobě také u víře, abys poznala Hospodina. I stane se v ten den, ževyslýchati budu, dí Hospodin, vyslýchati bu-du nebesa, a ona vyslyší zemi. Země pak vy-slyší obilí, i mest, i olej, a ty věci vyslyší Jezreele. Nebo ji rozseji sobě na zemi a smiluji se nad Loruchámou, Loammi pak řeknu: Lid můj jsi ty, a on dí: Bože můj.“

268

(Oz.2,18-23.) Také slova Páně u Jana 1, 52. „Amen, amen pravím vám: Od tohoto času uzříte nebe otevřené, a anděly Boží vstu-pující a sestupující na Syna člověka,“ obsa-hují narážku na vidění Jákobovo.

Toto vidění jest podivuhodné zjevení mi-losti Boží vzhledem k Izraeli. My poznali něco z pravého charakteru a stavu Jákobovaa získali přesvědčení, že on mohl býti po-žehnán jen na cestě milosti. Ani jeho rodani jeho charakter mu nepropůjčili něja-kých nároků. Ezau mohl činiti nároky ro-dem a charakterem, ovšem s přejitím neome-zeného Božího práva. Jákob však neměl nic takového. A proto, když Ezau své právo mohl uplatniti jen na účet Boží bezmez-nosti, tu nemohl Jákob žádných jiných práv míti, než ta, která mu právě bezmeznost Boží propůjčila. On byl takovým hříšníkem a beze všech nároků, takže se nemohl na nic jiného spoléhati jen na svobodnou a bezmez-nou milost Boží. Zjevení, kteréž zde Pán Svému služebníku dal, zvěstuje proto jed-noduše, co On, Hospodin, ještě učiní. Čte-me: „Já jsem Hospodin — já dám tobě — já tě budu ostříhati — já tě zase přivedu — já tě neopustím, až i učiním, což jsem mluvil tobě.“ (V. 13 až 15.) Vše je od Boha samého, a to bez každé podmínky; neboť kde milost jedná, tu není žádného „když“ a žádného „ale“. Kde je nějaké „když“, tu nepanuje milost; ne snad, že by Bůh nemohl člověka uvésti do zodpovědného postavení, v kterémž se nevyhnutelně musí na něho obrátiti se slůvkem „když“. My víme, že On to může. Na kamen-ném polštáři spící Jákob nenacházel

269

se v postavení zodpovědnosti, nýbrž v nej-větší bezmocnosti a slabosti; a proto bylv postavení přijmouti zjevení nejplnější, nejbohatší a bezpodmínečné milosti.

Máme to považovati jen za veliké po-žehnání, když se nacházíme v takovém po-stavení, že nemáme žádné jiné podpory kro-mě Boha samého. Každé pravé požehnánía každá skutečná radost, kterýchž požívatimůžeme, mají své zřídlo v povaze a v ne-omezených právech Božích. Podle této zá-sady by to byla pro nás nenahraditelnáztráta, státi na nějaké půdě, zřízené námisamými. V tomto případě by se Bůh nanás obrátil na půdě zodpovědnosti, a všeby bylo pro nás nevyhnutelně ztraceno. Já-kob byl v tak smutném stavu, že jen Bůhmohl pro něho jednati. A povšimněme sitoho, že on se z nedostatku poznání tétopravdy přivedl vždy znovu v utrpení a těž-kosti.

Boží zjevení o sobě samém a naše od-počívání v tomto zjevení jsou dvě různévěci. Bůh se zjevil Jákobovi v nekonečnémilosti; ale sotva se tento probudil ze svého spánku, již projevuje svůj pravý charakter a dokázal, jak málo znal prakticky toho Veleslavného, kterýž se mu právě tak podivným způsobem zjevil.„Nebo zhroziv se, řekl: Jak hrozné jest místo toto! Není jiného, jediné důmBoží, a tu jest brána nebeská.“ (V. 17.) Necítil se býti doma v přítomnosti Boží; a tak tomu bude vždycky, není-li srdce důkladně potřené a nevzdal-li se člověksám sebe. Bůh přebývá rád — Jeho jmé-no budiž za to chváleno! — u srdce

270

potřeného; a srdce zkroušené a potřené cítí se šťastno v blízkosti Boží. Ale srdce Jákobovo se ještě nenacházelo v tomto stavu;také se ještě nenaučil odpočívati jako malédítko v dokonalé lásce Toho, kterýž mohlříci: „A však jsem miloval Jákoba.“ (Mal. 1, 2; Řím. 9, 13.) „Ale láska dokonalá venvyhání bázeň.“ Tam, kde tato láska nenípoznaná a uskutečněná, ukazuje se vždyckyneklid a strach. Dům a přítomnost Božínejsou hrozné pro duši, kteráž zná Božílásku, tak jak ona se v dokonalé oběti Kri-sta zjevuje. Taková duše je mnohem vícenakloněna k vyznání: „Hospodine, jáť mi-luji obydlí domu Tvého, a místo příbytkuslávy Tvé.“ (Žalm 26, 8.) A dále: „Jednévěci žádal jsem od Hospodina, té vždy hle-dati budu: Abych přebýval v domě Hospo-dinově po všecky dny života svého, a spa-třoval okrasu Hospodinovu, a zpytoval vechrámě jeho.“ (Žalm 27, 4.) A dále: „Jakjsou milí příbytkové tvoji, Hospodine zá-stupů! Žádostiva jest a velice touží dušemá po síních Hospodinových.“ (Žalm 84, 2. 3.) Když jest srdce utvrzeno v známostiHospodinově, tu také miluje Boží dům, aťmá jakýkoliv charakter, buďto Bethel anebchrám jeruzalémský, aneb konečně církevBoží, kterážto sestává ze všech pravých vě-řících a „vzdělává se v příbytek Boží, v Du-chu svatém.“ Jákobova známost o Bohu aJeho domu byla v tomto oddílu jeho životaještě velmi malá; a smlouva, kterouž onchtěl v posledních verších naší kapitolys Bohem uzavříti, jest pro něho nanejvýš

271

významná a ukazuje nám, jak málo on znalpovahu Boží.

„Zavázal se také Jákob slibem, řka:Jestliže Bůh bude se mnou a ostříhati mnebude na cestě této, kterouž já jdu; a dá-li mi chléb ku pokrmu a roucho k oděvu,a navrátím-li se v pokoji do domu otcesvého, a bude mi Hospodin za Boha. Ká-men tento, kterýž jsem postavil na památ-ku, bude domem Božím; a ze všech věcí,kteréž mi dáš, desátky spravedlivě Tobědám.“ (V. 20—22.) Povšimněme si slov Já-kobových: „Jestliže Bůh bude se mnou.“Ač Bůh mu právě s důrazem přislíbil: „A aj,já jsem s tebou, a ostříhati tě budu,kamžkoli půjdeš, a přivedu tě zase....“Nedbaje toho svědectví, nemůže se ubohésrdce Jákobovo vznésti ani nad to „jestliže“, aniž vzhledem k dobrotě Boží míti vyšších myšlenek nad ty, kteréž se vztahovaly na chléb a oděv. To byly myšlen-ky člověka, kterýž právě měl vzácné zjevení o žebříku dotýkajícím se země a nebe, nad kterýmž stál Pán, jenž jemu zaslíbil ne-sčetné símě a věčné zboží. Je zřejmé, že Jákob byl neschopným vejíti do skutečnosti a plnosti Božích myšlenek. On měřil Boha podle sebe a proto se dokonale mýlil. Jedním slovem Jákob nepřišel ještě se sebou samým ku konci a následkem toho ještě nezačal s Bohem.

KAPITOLA 29.-31.

„Tedy Jákob vstav, odešel do země vý-chodní.“ (Kap. 29, 1.) Jak jsme právě vi-

272

děli v kapitole 28., není Jákob vstavu po-chopiti pravý charakter Boží a potkává pl-nost milosti v Bethel se svým „jestliže“ a s bídnou smlouvou o chlebu a oděvu; a nyní jej sledujeme na jeviště, kteréž jest naplněno samými takovými smlouvami. „Nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti.“ (Gal. 6, 7.) Není možné ujíti ná-sledkům naší nevěrnosti. Jákob ještě nenalezl své pravé místo před Bohem; a proto používá Bůh okolností k jeho kázni a pokoření.

To jest to pravé tajemství našich mno-hých těžkostí a zkoušek v tomto světě. Ni-kdy jsme nebyli před Bohem úplně zničeni,nikdy jsme se před Ním úplně neodsoudili,aniž se sebe samých vzdali; a odtud pochází,že se stále podobáme člověku, kterýž chcehlavou proraziti zeď. Nikdo nemůže sku-tečně požívati Boha; dokudž neskončil sesvým „já“; a sice z té jednoduché příčiny,poněvadž Bůh počne teprve tu se zjevovati,kde jest konec těla zřejmý. Proto, kdyžjsem ještě hluboké a určité zkušenosti svéduše s tělem neukončil, tu jest nemožnémíti také jen přibližně správné porozuměníBoží povahy. V tom aneb v onom způsobumusím však naučiti se poznati, jakou cenumá přirozenost. Chtě mně k tomuto poznánípřivésti, používá Bůh různých prostředků,kteréžto však, ať jsou jakékoliv, jen pakpůsobí, když On jich používá, aby našemuzraku zjevil pravou povahu toho, co jestv našich srdcích. Jak často se stává (jako v případě Jákobově), že Pán se nám přibližuje a k nám mluví, aniž bychom roz-uměli Jeho hlasu a aniž bychom před Ním

273

zaujali pravé místo. „Vpravdě Hospodin jena místě tomto a já jsem nevěděl.... Jakhrozné jest místo toto!“ Jákob se tímto všímnenaučil ničemu, takže bylo třeba kázně jed-naadvacetileté školy; a ani tato ještě nepo-stačila, jak uvidíme, aby byl v sobě úplněpotřen.

Pozoruhodné jest však, jak on vstoupildo atmosféry, kteráž tak úplně odpovídalajeho mravnímu stavu. Jákob zvyklý uza-vírati smlouvy, setká se s Lábanem, kterýžmá stejnou náchylnost a oba napínají takřkakaždý sval, aby se navzájem obelstili. U Lá-bana se není čemu diviti, on nebyl nikdyv Bethel, on neviděl ani otevřené nebe anižebřík, sahající z nebe až na zem. On ne-zaslechl nikdy z úst Hospodinových vzácnázaslíbení, kteráž by mu jistila držení zeměkananejské a nesčetné símě. Žádný div pro-to, že projevoval ziskuchtivé a žádostivésmýšlení; on neměl jiného výpomocného pra-mene. Je to zbytečné očekávati od světákaněco jiného než světské smýšlení, světskézásady a cesty; on nemá nic jiného. Kterakžby se mohlo očekávati od nečistého čisté?Ale pokořující je to, když spatřujeme Já-koba po všem tom, co viděl a slyšel v Bet-hel, v boji se světákem namáhati se tako-vými prostředky bohatství nahromaditi!

A žel, že to není žádná nevšední věc, na-lézti dítky Boží, kteréž své vysoké určenía nebeské dědictví z očí ztratí a vstupu-jí s lidmi tohoto světa na bojiště, aby s nimi se potýkali o bohatství a čest země, obtížené zlořečenstvím hřícha. To je v mno-hých případech pravdivé v takovém rozměru,

274

že je nanejvýš těžké nalézti nějaké stopy oné zásady, o které apoštol Jan praví, že „přemáhá svět“. (1.Jan 5, 5.) Kdybychom chtě-li Lábana a Jákoba posuzovati jen podle přirozených zásad, tu by bylo těžkým mezinimi nalézti nejmenší rozdíl. Musíme se po-staviti za tento obraz a vejíti v myšlenkyBoží vzhledem k oběma, abychom viděli,jak dalece se od sebe lišili. Ale to bylBůh, jenž tento rozdíl vyvolal a ne Jákob;právě tak jest tomu i nyní. Jak těžkým toi někdy může býti odkrýti tento rozdíl mezidítkami světla a dítkami temnosti, tož stáváon přec jen v nezměrném rozsahu — roz-díl, kterýž je založen na onu vážnou sku-tečnost, že ony jsou „nádoby milosrdenství,kteréž Bůh připravil ke slávě,“ a tyto „ná-doby hněvu, připravené (ne Bohem, nýbržhříchem) k zahynutí.“ (Řím. 9, 22. 23.)*)

*) Každá duchovní mysl zpozoruje ne bez zájmu,s jakou pečlivostí Duch svatý v Řím. 9 a na jinýchmístech Písma svatého se brání proti onomu hroz-nému důsledku, kterýž lidský rozum až příliš častoz učení o Božím vyvolení, vyvodil. Když On mluvío „nádobách hněvu“, tu praví prostě: „připravenék hněvu.“ On nepraví, že Bůh je k tomu „připravil“.Když On proti tomu mluví o „nádobách milosrden-ství“, tu praví: „kteréž (Bůh) připravil ke slávě.“Tento rozdíl je velmi povšimnutí hodný.

Jiný vhodný a krásný příklad téže věci najdemeu Mat. 25, 34—41. Když se král obrátí k těm, kteřížjsou na pravici Jeho, tu praví: „Pojďtež, požeh-naní Otce mého, dědičně vládněte královstvím,vám připraveným od ustanovení světa.“ (V. 34.) Alekdyž se obrací k těm na levici dí: „Jděte ode mne,zlořečení, do ohně věčného, kterýž jest připravenďáblu i andělům jeho.“ (V. 41.) On nepraví: „zlo-řečení mého Otce“. Dále to zní: „do ohně věčného,

275

Jákobové a Lábanové se liší zřejmě a budouvždy rozdílní, ačkoliv ti první politováníhodným způsobem uskutečnění a prakticképředstavení svého pravého charakteru a svéhodnosti mohou zanedbati.

Co se týče Jákoba, tedy jest vše, jakjeho práce a námaha, tak také jeho ubohásmlouva v předcházející kapitole, jen ná-sledek jeho nevědomosti ohledně božskémilosti a jeho neschopnosti, Božím zaslíbe-ním bez výjimky důvěřovati. Kdo může poobdržení bezpodmínečného zaslíbení Boží-ho, že obdrží zemi kananejskou, říci: „Jest-liže Bůh bude se mnou; a dá-li mi chléb, kupokrmu a roucho k oděvu,“ ten má vskutkujen velmi slabou představu o Bohu a o tom,co Jeho zaslíbení jest. Proto vidíme také,jak Jákob se namáhá, chtě sám své záleži-tosti nejvýhodnějším způsobem podporova-ti; a tak tomu bude vždy, když se nerozumímilosti. Vyznání zásad milosti může tu býti,avšak skutečná míra našich zkušeností o mo-ci milosti je něco docela jiného. Mělo by semysleti, že vidění, kteréž Jákob měl v Bet-hel, k němu hlasitě mluvilo o milosti. Avšak

kterýž jest připraven“ — ne vám, nýbrž — „ďáblui andělům jeho“.

Krátce jest úplně jasné, že Bůh království, jakoži „nádoby milosrdenství“ co dědice tohoto královstvípřipravil. Ale On nepřipravil „oheň věčný“ lidem,nýbrž ďáblu a andělům jeho. Právě tak nepřipravilOn „nádoby hněvu“ k zahynutí, nýbrž tyto to učinilysamy. Proto když slovo Boží jasně stanoví „vyvo-lení“, odmítá od sebe právě tak pečlivě a jasně„zahynutí“. Kdo se bude nacházeti v nebi, budejedině Bohu míti za to co děkovati; a kdo v peklemísto najde, musí jedině sebe samého proto obžalovati.

276

zjevení Boží v Bethel a chování Jákobovov Pádan, jsou dvě velmi rozdílné věci; po-slední nám ukazuje, jak dalece Jákob první-mu porozuměl. Charakter a chování člověka, třebaže jeho vyznání zní krásně, zjevují vždypravou míru zkušeností a přesvědčení jehoduše. Jákob nebyl ještě nikdy k tomu při-veden, aby se měřil v přítomnosti Boží, aproto byl v nevědomosti vzhledem k mi-losti a svoji nevědomost dosvědčil tím, žese měřil s Lábanem a přijal jeho zásady acesty.

V jisté míře nás překvapuje skutečnost,že Jákob, poněvadž se nenaučil poznati aodsouditi svůj charakter, byl prozřetelnos-tí Boží veden právě v onen kruh, ve kterém tento charakter ve svých nejvýznačnějších tazích úplně na světlo vstoupil. Byl veden do Cháran, do domoviny Lábana a Rebeky, do oné školy, ze které vyšly zásady tak vhodně jím používané a kde se jim vyučovalo, kde se pěstovaly a používaly. Aby se Bůh poznal, muselo se jíti do Bethel; k poznání člověka byla zapotřebí cesta do Pádan. Poněvadž Jákob zjevení, kteréž Bůh o sobě samém učinil, neuchopil, tedy cestoval do Pádan a tam se zjevilo, co on byl. A ach! Jak se tu namáhal, aby svého cíle dosáhl! Jaké úskoky, jaké pletichy, jaké umělé obraty! Neukazuje se nic ze svaté a vyvýšené důvěry v Boha, nic ze sprostnosti a vytrvání víry. Je pravda, Bůh byls Jákobem; neboť nic nemůže zameziti zá-ření milosti. Jákob také v jisté míře uznalpřítomnost a věrnost Boží; ale přec jen senemohlo nic státi bez nějakého jeho vlast-

277

ního plánu aneb osnovy. Nebyl vstavu pře-nechati Bohu spořádání otázek ohledněsvých žen a své mzdy; on chtěl vše spořá-dati svou lstí a svými pletichami. Jednímslovem, Jákob jest od počátku až do konce„podvedlík“. (27, 36.) Kde lze na př. naléztidokonalejší jako v kapitole 30., verš 37—42?To je vskutku dobře povedený obraz Jáko-bův. Na místě přenechati Bohu starost, roz-množiti dobytek „peřestý a strakatý a na-černalý“, jak Bůh by jistě učinil, kdybyMu Jákob důvěřoval, použil Jákob k do-sažení svého účelu prostředku, kterýžto vy-mysliti byl schopen jen rozum Jákobův.A podobným způsobem jednal průběhemsvého celého dvacetiletého pobytu u Lába-na; a konečně „ušel tajně“ a tak zůstal vevšem ve shodě se sebou samým.

Nicméně nahlédáme do divu milosti Bo-ží, když sledujeme v nadobyčejném životěJákobově od stupně k stupni stopy jehocharakteru. Nikdo kromě Boha by nemohlJákoba snésti, jakož také nikdo kromě Bo-na se o něho zajímati. Milost počíná na nej-hlubším místě. Ona se ujme člověka, takjakž ho nalezne a jedná s ním v plném po-znání toho, co on jest. Jest to nejvýš důležité, hned od počátku porozuměti tomutocharakternímu tahu milosti, abychom bylizpůsobilými snésti se statečnými srdci po-zdější objevy, kteréž činíme o naší vlastnínehodnosti — objevy, jež tak často důvěru zviklají a pokoj dítek Božích ruší.

Mnohé duše nepoznají hned na počátku svého běhu celou zkaženost své přirozenosti, tak jakž ona se objevuje ve světle pří-

278

tomnosti Boží, ačkoliv jejich srdce bylavskutku milostí dotčená a jejich svědomív jisté míře přivlastněním si díla Kristovaupokojena jsou. Následek toho jest, kdyžv křesťanském životě pokračují a činí dů-kladnější objevy ohledně v nich přebývají-cího zlého, že počínají pochybovati, zda jsoudítkami Božími, poněvadž mají jen nedo-statečnou představu o Boží milosti a o ceněkrve Ježíše Krista. Tímto způsobem bývajíod Krista odděleni a na sebe samé uvrženi.Pak se svěřují buďto nějakému náboženstvís jeho ustanoveními, aby aspoň řeč pobož-nosti podrželi, aneb se vrátí zpět do stavuúplného světáctví. To jsou smutné následkya ty se dostaví, není-li „srdce upevněno mi-lostí.“ (Žid. 13, 9.)

To jest to, co sledování života Jákobovatak hluboký zájem propůjčuje a činí námho tak užitečným. Nikdo nemůže naše třikapitoly čísti, aniž by nebyl překvapen toupodivuhodnou milostí, kteráž se mohla za-bývati s takovým člověkem, jakým byl Já-kob a kteráž, když se vše, co v něm bylozjevilo, mohla říci: „Nepatříť na nepravos-ti v Jákobovi, aniž hledí na přestoupení v Izraeli.“ (4.Mojž. 23, 21.) Bůh nepraví, že není nepravosti v Jákobovi, že není žádného přestoupení v Izraeli. To by nemohlo srdci nikdy onu jistotu propůjčiti, kterouž mu Bůh tak rád, ano především jiným chce dáti. Říci chudému hříšníku, že v něm není žádného hříchu, to nedá nikdy jeho srdci klid; neboť on ví velmi dobře, že hřích v něm jest. Ale když Bůh mu praví, že On na základě dokonalé oběti

279

Kristově žádného hříchu více na něm ne-vidí, tak nepochybně zavítá blahý pokoj vjeho srdce a svědomí. Kdyby Bůh učinilEzaua předmětem Svého působení, tak by-chom asi neviděli takové požehnané vyví-jení se milosti, a sice z toho jednoduchéhodůvodu, poněvadž Ezau se nám nezjevujev tak nepříznivém světle jako Jákob. Čímhlouběji člověk padne, tím výše stoupá mi-lost Boží. Podle toho, jak dle mého odhad-nutí můj dluh vzrůstá od padesáti k pětistům peněz, vzrůstá také i můj pocit o mi-losti, jakož i moje zkušenost o oné lásce,kteráž, „když jsme neměli, odkud bychomzaplatili,“ nám odpustila celý dluh. (Luk. 7, 42.) Proto mohl apoštol říci: „Výbornéť jest zajisté, aby milostí upevněno bylo srdce, a ne pokrmy, kteříž neprospěli těm, kteříž se jimi vázali.“ (Žid. 13, 9.).

KAPITOLA 32.

„Jákob pak odešel cestou svou a potkali se s ním andělé Boží.“ (V. 1.) Přese všechno jej milost doprovází. „Jeho láska nemizí.“ On miluje láskou neměnící se. Koho On miluje, miluje ho až do konce; Jeho láska jest podobna Jemu samému: „včera i dnes tentýž, i na věky.“ (Žid. 13, 8.) Ale jak malý byl vliv, kterýž to „vojsko Boží“ na Jákoba mělo! „A Jákob vyslal posly před sebou k bratru svému Ezau, do země Seir, do kraje Idumejského. A přikázal jim řka: Takto povězte pánu mému Ezau: Totoť vzkazuje služebník tvůj Jákob: U Lábana

280

jsem byl pohostinu a zůstával až do tohoto času.“ (V.3.4.) Bylo mu nevolno při myšlence na setkání se se svým bratrem, a to ne bez příčiny. Jednal oproti svému bratru velmi špatně a jeho svědomí nebylo klidné. Avšak na místo uvrhnouti se bez odkladu do náruče Boží, používá k odvrácení hněvu Ezaua znovu svých obyčejných prostředků. Kuje plány. Pokouší se ukonejšiti Ezaua, na místo spoléhati se v Boha a vyprositi si Jeho mocnou ochranu.

„A přikázal jim řka: Takto povězte pánu mému Ezau: Totoť vzkazuje služebník tvůj Jákob: U Lábana jsem byl pohostinu a zůstával až do tohoto času.“ (V. 4.) Vše toto prozrazuje duši, kteráž se velmi dale-ko vzdálila od svého střediska v Bohu. „Pánu mému“ a „služebník tvůj“ — to není řeč bratra vůči bratru, aniž řeč mu-že, kterýž má vědomí hodnosti, kteroužpropůjčuje Boží přítomnost; jest to řeč Já-koba, muže se zlým svědomím.

„I navrátili se poslové k Jákobovi, řkouce: Přišli jsme k bratru tvému Ezauovi, kterýž také jde proti tobě, a čtyři sta mužů s ním. Jákob pak bál se velmi, a rmoutil se náramně.“ (V.7.7.) Co učiní nyní? Vrhne se do náruče Boží? Nikoliv, on počíná vše náležitě zařizovati. „Tedy rozdělil lid, kterýž s sebou měl, ovce také a voly, a velbloudy na dva houfy. Nebo řekl: Jestliže by přišel Ezau k houfu jednomu a pobil by jej, bude aspoň zadní houf zachován“ (V.7.8.) První myšlenkou Jákobovou byl vždy nějaký plán; a v tom najdeme jenpříliš věrný obraz ubohého lidského

281

srdce. On se sice obrací, když svůj plán učinil, na Pána a vzývá Jej o zachránění z ruky Ezaua; avšak jakmile jest jeho modlitba ukončena, tu se také opět vrací zpět k svým nařízením. Než prosby a činění plánů nemohou jíti pospolu. Když činím plán, tu se spoléhám více aneb méně na svůj plán; když se však modlím, tu se mám spoléhati výhradně na Boha. Tyto dvě věci jsou si proto naprosto odporné. Je-li můj zrak upřen na mé vlastní působení, tu nejsem připraven patřiti na Boží jednání za mne; a pak není modlitba výrazem mé potřeby, nýbrž pouhým výkonem věci, kterouž se domnívám museti vy-konati; aneb se obracím na Boha s pros-bou, aby mé vlastní plány uznal. Bůh všaknechce, abych Jej prosil o uznání a o po-žehnání svých plánů a prostředků, nýbržabych se svěřil úplně Jeho rukám, aby Onza mne vše činil.*)

Ačkoliv Jákob Boha prosil o vysvobo-zení z ruky svého bratra, tu přec jen tímuspokojen nebyl; neboť se pokusil Ezaua„ukrotiti darem“. Jeho důvěra se spolé-hala na dar a ne jedině na Boha. „Nejlsti-vější jest srdce nade všecko, a nejpřevrá-cenější.“ (Jer. 17, 9.) Často jest těžko k vyzkoumání, co jest vlastním základem našídůvěry. Domýšlíme se, aneb si chceme sa-mi namluviti, že Bůh jest naší podporou,kdežto ve skutečnosti vzkládáme svou dů-

*) Když víra nechá Boha jednati, tu Bůh bez-pochybně použije Svých prostředků. To jest však něcoúplně jiného než Jeho uznání a požehnání plánů azařízení nevěry a netrpělivosti. Tento rozdíl nebýváčasto dosti chápán.

282

věru na něco námi samými vynalezeného.Mohl by si někdo, kdo slyšel Jákoba semodliti: „Vytrhni mne, prosím, z ruky brat-ra mého, z ruky Ezauovy; neboť se ho bo-jím, aby přijda, nepohubil mne i matkys dětmi“ (v. 11) — představiti, že hnedpotom řekne: „Ukrotím tvář jeho darem“?(V. 20.) Zapomněl Jákob úplně svoji mod-litbu? Učinil ze svého daru Boha? Vložilsvoji důvěru na stádo dobytka, na místov Boha, jehož rukám se právě svěřil?

Tyto otázky povstanou přirozeně, kdyžuvažujeme počínání Jákobovo u této příle-žitosti; a potřebujeme jen nahlédnouti dozrcadla našich srdcí, abychom četli na totoodpověď. V tomto zrcadle poznáme, právětak jako v životě Jákobově, jak jsme mno-hem více nakloněni spoléhati se na vnuknutínaší vlastní moudrosti, než na Boha. Ach,často jsme velmi spokojeni sami s sebou,když jsme naším zaopatřením připojili mod-litbu, aneb když jsme použili všech dovo-lených prostředků a vyprosili si pro tytoBoží požehnání. Je-li tomu však takto, tuneplatí naše modlitby více než naše plány,poněvadž se více spoléháme na ně než naBoha. Musíme býti skutečně u konce sevším, co pochází z vlastního já nežli seBůh může zjeviti; a s našimi plány nebudeme u konce, dokudž jsme neskončili se sebou samými. Musíme se dostati k poznání, „že všeliké tělo jest tráva, a všeliká vzácnost jeho jako květ polní.“ (Iz. 40, 6.)

Tak to nalézáme v této zajímavé kapi-tole. Když Jákob všechna svá chytrá za-opatření učinil, čteme: „A zůstal Jákob sám;

283

a tu zápasil s ním muž až do svítání.“(V. 24.) Zde jest obrat v životě tohoto po-divného muže. Zůstati sám s Bohem, tojest ta jediná cesta dostati se k pravémupoznání nás samých a našich cest. K pozná-ní pravé ceny přirozenosti a jejího jednání,musíme to vše položiti na váhu svatyně.Na tom, co my aneb jiní o nás myslí, záležímálo. Důležitá otázka jest, co Bůh o násmyslí, a abychom dostali odpověď na tutootázku, musíme zůstati s Bohem „sami“ —vzdáleni svého já, vzdáleni všech myšle-nek, úsudků, domněnek a uvažování při-rozenosti — „sami“ s Bohem.

„A zůstal Jákob sám; a tu zápasil s nímmuž až do svítání.“ Povšimněme si, že ne-čteme: Jákob zápasil s mužem, nýbrž: „zá-pasil s ním muž“. Tento příběh se častopředstavuje jako příklad rozhodnosti, s kte-rou Jákob se modlil. Znění tohoto místa do-kazuje, že výklad takový je nesprávný. Mézápasení s mužem, a zápasení muže se mnoujsou dva velmi různé pojmy. Zápasím-li s ně-kým, tedy chci od něho něco obdržeti, aopačně chce druhý ode mne něco obdržeti.V tomto pádu zápasil Bůh s Jákobem, chtějej nechati pocítiti, jak chudým, slabým abezcenným stvořením on byl; a když se Já-kob dosažení tohoto účelu s velikou urput-ností vzepřel, „obrazil jej v příhbí stehnajeho, i vyvinulo se příhbí stehna Jákobo-va, když zápasil s ním.“ (V. 25.) Rozsudeksmrti musí býti napsán na tělo; dalekosáh-lost kříže Kristova musí býti poznána, prvenežli můžeme stále a šťastně s Bohem cho-diti. Sledovali jsme tak dalece Jákoba na

284

všech oklikách a zatáčkách jeho neobyčej-ného charakteru. Viděli jsme ho průběhemjeho dvacetiletého pobytu u Lábana, dělatiplány a zaopatření; ale teprve když byl zů-stal „sám“, obdržel správnou představuo tom, jak slabým, bezmocným stvořenímon sám v sobě byl. Pak ale, když sídlo jehosíly bylo postiženo, mohl říci: „Nepustím tě.“

Tím počíná úplně nový oddíl v životěJákoba. Až dosud se držel svých vlastníchcest a prostředků; nyní však byl přivedenk tomu, že řekl: „Nepustím tě.“ Nechť sivšak čtenář povšimne toho, že toto vyslovilteprve pak, když „obraženo bylo v příhbívrchní stehno jeho.“ Tato jednoduchá sku-tečnost dá nám do ruky klíč k vysvětlenícelého tohoto děje. Bůh zápasil s Jákobem,chtě jej přivésti k tomuto bodu. Jedná-lise o energii, kterouž Jákob projevil ve svémodlitbě, tu jsme již viděli, že on, sotvaže otevřel ústa k prosbě, již v zápětí od-halil tajemství své důvěry slovy: „Ukrotímtvář jeho darem.“ Mohl by takto mluviti,kdyby rozuměl skutečnému významu mod-litby a pravé odvislosti od Boha? V pravděne! Bůh a stvoření musí zůstati rozděleni;a tak tomu bude u každé duše, kteráž sva-tou skutečnost života z Boha zná.

Ale žel, v tomto bodu chybíme tak roz-manitě, pakliže smíme mluviti za jiné. Častozakrýváme určitou nevěru našich chudých,lstivých srdcí zdánlivě velmi rozumným azbožným předstíráním, použíti prostředkův domněnce, že čekáme na Boha, aby těchtoprostředků požehnal, kdežto ve skutečnostise spoléháme ne v Boha, nýbrž v prostřed-

285

ky. Ó, kéž by naše srdce poznala špatnosttakové cesty! Kéž by se učila s větší pro-stotou lpěti na Bohu samém, aby náš životbyl více označován onou svatou hodností,kteráž nás vyvyšuje nad okolnosti, kterýminám jest procházeti! To není lehké přijítiúplně ke konci se stvořením každého dru-hu a tvaru, takže se může říci: „Nepustímtě, leč mi požehnáš.“ (V. 26.) Říci to od srdce a v síle toho, co tato slova vyja-dřují, jest tajemstvím veškeré pravé síly. Jákob tak mluvil, jak již podotknuto, teprve pak, když bylo obraženo jeho stehno; ne dříve. On zápasil dlouho prve nežli povolil, poněvadž jeho důvěra v tělo byla veliká. Bůh však může nejtvrdší povahu v prach pokořiti. On umí dosáhnouti pramen přirozené síly a napsati na něj ortel smr-ti; a dokudž toto se nestane, nelze míti sílu u Boha a u lidí. Musíme býti „nemocni“, nežli můžeme býti „silni“. „Moc Kristova“ může na nás spočívati jen ve spojení s poznáním naší slabosti. Kristus nemůže nikdy dáti pečeť Svého uznání síle přirozenosti, na její moudrost aneb slávu; všechny tyto věci musí se menšiti, aby On mohl růsti. Přirozenost nemůže nikdy a nijakým způsobem sloužiti vyvinování milosti aneb za základ moci Kristovy; neboť kdyby tento pád se stal, tedy by tělo mělo něco k svému oslavení před Bohem, což však jak víme, jest nemožné.

Poněvadž tedy vyvíjení se slávy a jmé-na anebo charakteru Božího spojeno jests úplným odstraněním přirozenosti, tu sezřejmě duše nemůže dříve z tohoto vyví-

286

jení radovati, dokudž toto odstranění seskutečně nestalo. Ačkoliv tedy Jákob jestvyzván oznámiti své jméno a uznati, že zní„Jákob“ aneb „lstivý“, tož neobdržel zje-vení jména toho, jenž s ním zápasil av prach pokořil. Pro sebe samého obdrželjméno „Izrael“ aneb „kníže“, a to byl ve-liký pokrok; ale když pravil: „Oznam, pro-sím, jméno své,“ obdržel za odpověď: „Pročse ptáš na jméno mé?“ (V. 29.) Pán sezdráhá oznámiti mu Své jméno, ačkoliv jejdostal tak dalece, že Mu řekl pravdu ohled-ně sebe samého a proto mu tu dal požeh-nání. Jak mnoho podobných pádů obsahujídějiny rodiny Boží! To já se odkrývá v je-ho celé ošklivosti; ale my zanedbávámepraktické uchopení toho, kdo Bůh jest, ač-koliv On se nám tak přiblížil, a nám požeh-nal přiměřeně poznání, kteréž jsme učinilio našem já.

Jákob obdržel nové jméno „Izrael“,když obdržel vědomí, že byl slabým člově-kem. Přec jen musel mu Pán říci: „Pročse ptáš na jméno mé?“ A On mu nezjeviljméno Toho, kterýž pravé jméno a pravýstav Jákoba na světlo přivedl. Toto násučí, že je to něco úplně jiného obdržetiod Boha požehnání, než přijmouti Duchem zje-vení Božího charakteru. „I dal mu to po-žehnání;“ ale On mu neoznámil Své jméno.Jest to vždycky požehnáním, býti přivedenuv nějaké míře k poznání nás samých; neboťtím býváme vedeni na stezku, kde jsmeschopni jasněji rozeznávati, kdo Bůh pro násjest ve všech jednotlivostech. Tak tomu bylou Jákoba. Jakmile bylo obraženo v příhbí

287

vrchní stehno jeho, nalézal se ve stavu, vekterém Bůh sám mohl dostačiti. Chudý, kul-havý muž nemohl mnoho poříditi; pro něhotedy slušelo spoléhati v Toho, jenž jest vše-mohoucí.

Prve nežli uvažování této kapitoly ukon-číme, chci ještě podotknouti, že kniha Jobv jistém smyslu nám podává vysvětlení k to-muto právě uvažovanému oddílu života Já-kobova. V prvních 31 kapitolách se Jobpře se svými přáteli a hájí svá tvrzení proti všem jejich důkazům. V kapitole 32. však počíná s ním Bůh zápasiti, když si k tomu použil Elihu; a v kapitole 38. útočí na něho přímo v celém majestátu Své moci, přemůže ho zjevením Své velikosti a slávy avyvádí z úst Jobových dobře známá slova:„Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i okomé tě vidí. Pročež mrzí mne to, a želím tohov prachu a popeli.“ (Job 42,5.6.) Bůhobrazil v příhbí vrchní stehno jeho. Po-všimněme si výrazu: „Oko mé tě vidí,“ Jobnepraví: „Vidím sebe,“ nýbrž: „Vidím tě.“Jen pohled na toho, kdo jest Bůh, působí pravé pokání a odsouzení nás samých. Tak tomu také bude s lidem izraelským, jehožto dějiny jsou s Jobovými velmi příbuzné. „Kdyžobrátí zřetel na toho, kteréhož jsou bodli, a kvíliti budou“ (Zach. 12,10); a tam jim Bůh požehná a úplně je obnoví. Pak poznají plný význam slov: „Z tebeť jest zhouba tvá, ó Izraeli, ježto ve mně všecka pomoc tvá.“ (Podle pův.: „Z tebeť jest zhouba tvá, ó Izraeli, ježto jsi proti mně, proti pomoci své.“ Oz. 13, 9.)

288

KAPITOLA 33. a 34.

Nyní uvidíme, jak bezdůvodné byly všechny obavy Jákobovy a jak neužitečné všechny jeho plány. Nedbaje zápasu, nedbaje obražení příhbí svého stehna a nedbaje svého kulhání, pokračuje činiti plány. „Pozdvih pak očí svých Jákob, uzřel, an Ezau jde, a čtyři sta mužů s ním; i rozdělil syny Lie zvlášť a Ráchele zvlášť, a obou děvek zvlášť. Postavil, pravím, děvky se syny jejich napřed, potom Liu se syny jejími za nimi, Ráchel pak a Josefa nejzáže.“ (V.1.2.) Toto zaopatření dokazuje, že Jákobovy obavy ještě nepřestaly. Stále se ještě bojí msty Ezau, a vystavuje prvním ranám jeho ty, o kteréž byl nejméně sta-rostliv. Jaké údivuhodné hloubky lidského srdce! Jak se ono zdráhá důvěřovati v Boha! Kdyby se Jákob skutečně spoléhal v Boha, tu by se nikdy nestrachoval ohledně sebe a své rodiny, že bude zničen. Ale žel, my víme ze zkušenosti, jak to srdci přichází za těžko spoléhati se prostně a v tiché důvěře ve stále přítomného, všemocného a nekonečně milosrdného Boha.

Bůh nám zde ukazuje, jak jest neužitečný veškerý neklid srdce. „I běžel Ezau proti němu a objal ho; a pad na šíji jeho, líbal ho. I plakali.“ (V. 4.) Dar Jákobův nebyl zapotřebí a jeho plán byl bez užitku. Bůh „ukrotil“ Ezaua, jak byl již Lábana ukrotil. Tak nalézá Bůh vždy Své zalíbení v trestá-ní našich chudých, bázlivých a nevěřících srdcí a v rozptýlení všech našich obav. Na místo setkání se s mečem Ezaua,

289

nachází Jákob otevřené náručí a polibkybratra; na místo potýkání prolévají slzy.To jsou cesty Boží. Kdož by nechtěl Jemudůvěřovati? Kdož by nechtěl Jej uctívatiúplnou důvěrou srdce? Odkud to jest, žejsme přes všechny důkazy Jeho věrnostitak velmi nakloněni k pochybování a uplat-ňování našich rozpaků. Ach! odpověď zní:My neznáme Boha dosti. „Přivykejž medles ním choditi, a pokojněji se míti, skrzeto přijde tobě všecko dobré.“ (Job 22, 21.)Toto jest pravdou jak ohledně neobráce-ného člověka, tak i vzhledem k dítku Bo-žímu. Pravé poznání Boha, skutečná zná-most s ním jest život a pokoj. „Totoť jestpak věčný život, aby poznali tebe saméhopravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Je-žíše Krista.“ (Jan 17, 3.) Čím vroucněji jsmeznámi s Bohem, tím pevnější jest náš po-koj a tím více jsme vyvýšeni nad každouzávislost od přirozenosti. „Bůh jest skála;“ a nám je třeba jen naše celé břímě na Něho vložiti, abychom zkusili, jak ochotný a jak mocný On jest k našemu zachování.

Po veškerém tomto zjevení dobrotivostiBoží vidíme Jákoba usaditi se v Sochot,a v odporu se zásadami a duchem životapoutnického vystavěl si tam dům, jako kdy-by tam byl jeho domov. Jest zřejmým, žeSochot nebyl místem Bohem mu určeným.Pán mu nepravil: „Já jsem ten silný Bůh...v Sochot;“ nýbrž: „Já jsem ten silný Bůh...v Bethel.“ (Kap. 31, 13.) Jákob měl protoBethel a ne Sochot, co svůj veliký cíl nazřeteli míti. Ale žel, naše srdce jsou vždynakloněna spokojiti se s menším postave-

290

ním a s nižším dílem, než Bůh nám ve Svédobrotě chce dáti.

Pak se ubíral Jákob dále a přišel ažk Sichem, kdež koupil pole a zůstal takopět zpátky za božsky určenou hranicí; takéjméno, kteréž dal svému oltáři, jest ozna-čujícím pro mravní stav jeho duše. On honazývá: „Bůh silný, Bůh Izraelský.“ (Kap. 33, 20.) Ovšem máme výsadu znáti Boha conašeho Boha; ale více ještě jest znáti Jej jakožto Boha svého vlastního domu a nás samých považovati za díl toho domu.Věřící má výsadu považovati Krista zasvou hlavu; ale ještě větší výsadou jestznáti Jej co hlavu „Jeho těla“ a sebe jakožto údy tohoto těla.

V kap. 35. uvidíme Jákoba uvedeného k roz-sáhlejší a slavnější představě o Bohu. V Si-chem se však nachází zřejmě na nízké půdě, a proto musí trpěti, jak tomu vždycky bývá,když zůstaneme zpět za postavením, kteréž Bůh nám naznačil. Dvě a půl pokolení, kteráž se usadila na této straně Jordánu, byla prv-ními, kteříž padli do ruky nepřítele. Právě tak tomu bylo s Jákobem. V kapitole 34. vidíme hořké ovoce jeho pobytu v Sichem. Na jeho rodinu přišla skvrna, kterouž chtěli Simeon a Lévi pouhou rozhod-ností a násilím přirozenosti smazati, čímž však jen rozmnožili hoře a neklid Jákoba. Jákoba se jejich násilí ještě mocněji dotklo, než hana učiněná jeho dceři. „Řekl pak Jákob Simeonovi a Lévi: Zkormoutili jste mne, a zošklivili jste mne u obyvatelů krajiny této, u Ka-nanejských a Ferezejských a já jsems malým počtem lidí. Seberou-li se

291

na mne, zbijí mne a tak vyhlazen budu jái dům můj.“ (Kap. 34, 30.) To, co Jáko-bem nejvíce otřáslo, byly následky pro něhoa jeho dům. Vypadá to, že žil ve stálébázni před nějakým jemu a jeho rodině hro-zícím nebezpečím. Všude zjevuje neklidného,bázlivého, počítajícího ducha, kterýž jest nesnesitelným se životem víry v Boha.

Tím však není řečeno, že Jákob vůbecnebyl mužem víry; on jím jistě byl a jakotakový obdržel také své místo ve velikém„oblaku svědků“. (Žid. 11.) On však necho-dil z návyku v provádění této božské zá-sady a činil proto tak mnohé smutné chy-by. Vedla by jej víra k tomu, aby řekl:„A tak vyhlazen budu já i dům můj?“ Jistěže ne. Boží zaslíbení v kapitole 28, 14. 15. by vyhnalo každou bázeň z jeho srdce. „A aj, já jsem s tebou... neopustím tebe“ — to byla slova, kteráž měla uklidniti jeho srdce. Ale Jákob byl více zaměstnán nebezpečím, kteréž mu hrozilo, než svojí jistotou v ruce Boží. On měl věděti, že ani jeden vlas jeho hlavy nebyl v nebezpečí a místo pohlížeti na Simeona a Lévi aneb na následky jejich přenáhleného jednání, měl sebe samého odsouditi proto, že se vůbec v takovém postavení nacházel. Kdyby se byl v Sichem po domácku neusadil, tu by Dína nebyla zhanobena a násilí jeho synů by nepovstalo. Ach! jak mnozí křesťané se vrhnou v bol a hoře svojí vlastní nevěrností a pak na místo odsouditi sebe sama, odsuzují poměry.

Jak často jsou na př. křesťanští rodičezneklidněni a plni starosti nad rozpustilos-

292

tí, nezdárností a světáctvím svých dítek; a přec mají vlastně sebe sama odsouditi pro tyto zjevy, poněvadž vzhledem ke svým rodinámnechodili věrně před Bohem. Tak tomu bylou Jákoba. V Sichem stál na nízké půdě; aponěvadž mu chyběl něžný cit, kterýž byjej byl nepochybně vedl k odkrytí jeho ne-správného postavení, použil Bůh ve Svévěrnosti okolnosti k jeho kázni. „Bůh ne-bude posmíván; nebo cožkoli rozsíval byčlověk, toť bude i žíti.“ (Gal. 6,7.) Tojest zásada mravní vlády Boží, jejíhož po-užití nikdo neujde; a pro dítky Boží jestto i bezpodmínečná milost, že jsou povolánisklízeti ovoce svých poblouzení. Milost jestto, býti tím aneb oním způsobem přivedenik pocítění, jak bolestné to jest, vzdáliti se od živého Boha aneb nezaujmouti místanám vykázaného. Musíme zkusiti, že zdenení místo našeho odpočinku; Bůh nám ne-chce dáti poskvrněný klid. Jeho jméno bu-diž za to chváleno! Přání Boží jest, aby-chom odpočívali v Něm a u Něho. To jestJeho dokonalá milost. A když jsme poblou-dili aneb na cestě se zpozdili, tu nám při-volává: „Budeš-li se míti navrátiti... kemně se navrať...“ (Jer. 4, 1.) Falešná po-kora, ovoce nevěry, vede často pobloudi-lého aneb zpozdivšího se k tomu, aby zaujal nepatrnější místo, než to, kteréž Bůhmu dává, poněvadž nezná zásadu, podle kte-ré Bůh duši obnovuje, ani míru tohoto obno-vení. Marnotratný syn toužil po místě nájem-níka, poněvadž nevěděl, pokud se týkalo jeho osoby, že měl na místo více nároků než jen na místo nájemníka. A opačně, že by to

293

bylo nehodné charakteru otce, když by sev takové postavení uvedl. Buďto musímek Bohu přijíti podle zásady, kteráž jestJeho hodna, aneb zůstaneme od Něho úplněvzdáleni.

KAPITOLA 35.

„Potom mluvil Bůh k Jákobovi: Vstana,vstup do Bethel, a bydli tam.“ (V. 1.) Tatoslova potvrzují zásadu, s kterouž jsme seprávě zaměstnávali. Když jsme pochybilianeb od Boha se vzdálili, tu volá Pán dušik sobě zpět. „Protož pomni, odkud jsivypadl, a čiň pokání a první skutky.“(Zjev. 2,5.) To jest božská zásada obno-vení. Duše se musí vrátiti ve své nejvyvý-šenější postavení. Pán nepraví: „Pomni,kde jsi,“ nýbrž: „Pomni toho vysokéhopostavení, z kteréhož jsi vypadl.“ Jen tímtozpůsobem poznáváme, jak daleko jsme seodchýlili a jak se můžeme opět navrátiti.Když jsme se tímto způsobem k slavnéa svaté míře Boží vrátili, pak teprve jsmeschopni posouditi velikost zla našeho pad-lého stavu. Jak mnoho zlého se nahroma-dilo v rodině Jákobově, aniž by to bylojím odsouzeno, až když byl probuzen hla-sem: „Vstana, vstup do Bethel!“ Sichemnebylo místem k rozeznávání veškerého to-ho zla. Ovzduší tohoto místa bylo tak na-plněno nečistými látkami, že nebylo mož-ným tam poznati pravý charakter zlého. Alejakmile zastihlo Jákoba vyzvání do Bethel,„tedy řekl čeládce své a všechněm, kteříž

294

s ním byli: Odvržte bohy cizí, které mátemezi sebou, a očisťte se, a změňte rouchasvá. A vstanouce, vstupme do Bethel, audělám tam oltář silnému Bohu, kterýž vy-slyšel mne v den soužení mého, a byl semnou na cestě, kterouž jsem šel. (V. 2.3.)Pouhá zmínka o domu Božím rozechvělav duši patriarchy strunu a předvedla muv jednom okamžiku zkušenosti dvaceti letplných událostí. Ne v Sichem, nýbrž v Bet-hel poznal, kdo Bůh jest. Proto se muselvrátiti do Bethel a vystavěti oltář podlezásady a jména, kteréž se úplně lišily odjeho oltáře v Sichem; neboť tento byl spo-jen se spoustou nečistoty a modlářství.

Jákob mohl o „Bohu, Bohu Izraele“ mluvi-ti, když se nalézal uprostřed věcí, kteréž se svatostí domu Božího byly zcela ne-slučitelné. Jest důležité tomuto rozuměti.Na cestě stálého a rozumného oddělení ne-může duši nic udržeti, než jen vědomí toho,co jest dům Boží, a co tomuto domu sluší.Patřím-li na Boha jen ohledně sebe, tu ne-budu míti jasného, božského porozuměnítoho, co vychází ze správného ocenění Bo-žích vztahů k Jeho domu. Mnozí to mají,předpokládajíce, že sami jsou věrnými aupřímného srdce, za věc menšího významu,jsou-li ohledně své bohoslužby ve spojenís nečistými věcmi. Jinými slovy, oni věří,že lze Boha také v Sichem velebiti, a žeoltář se jménem „Bůh silný, Bůh Izrael-ský“ jest právě tak vznešený a Bohu při-měřený jako oltář se jménem „Boha z Bet-hel“. Avšak to jest politováníhodný omyl.Duchovní čtenář rozpozná rychle ten ve-

295

liký rozdíl v chování Jákobově v Sichem av jeho chování v Bethel; a tentýž rozdílje také mezi oběma oltáři. Naše pojmyohledně bohoslužby musí býti samozřejměovlivněny naším duchovním stavem. Našebohoslužba bude úplně v té míře jak jsmeporozuměli charakteru Božímu a naším vzta-hům vůči Němu, buďto ubohá a omezenánebo poznání plná a vznešená.

Jméno našeho oltáře a charakter našíbohoslužby jsou výrazem jedné a téže my-šlenky. Služba stojící ve spojení s „Bohemz Bethel“ je vznešenější než služba věno-vaná „Bohu Izraelskému“. První jest vá-zána na vyvýšenější představu o Bohu nežta druhá, u které Bůh, na místo býti známco Bůh Svého domu, jen jako Bůh jedinéosoby se předvádí. Ovšem jest název: „Bůhsilný, Bůh Izraelský“, výrazem obdivuhod-né milosti; a duše se cítí šťastna, když uvažuje charakter Boha, kterýž se v milosti s každým kamenem Svého domu a s každým údem těla spojí. Každý kámen v domě Božím jest „živým kamenem“; a jako spojenýse „živým kamenem“ má obecenství se „ži-vým Bohem“ skrze moc „Ducha života“.Avšak ač toto vše jest pravdou, tož jestBůh nicméně také Bohem Svého domu; ajsme-li více vyvinutým duchovním poroz-uměním schopnými, Jej jakožto takovéhouvažovati, tu obdrží naše bohoslužba vzne-šenější charakter.

Povolání Jákoba do Bethel, obsahujevšak ještě něco jiného. Bůh mu praví: „Udě-lej tam oltář Bohu silnému, kterýž se uká-zal tobě, kdyžs utíkal před Ezauem bratrem

296

svým“ (V. 1.), a upamatoval jej tím na „densoužení“. (V. 3.) Často jest to dobře, kdyžjsme ve svých upomínkách vedeni zpětk onomu oddílu našeho života, kdy jsme seviděli na nejnižším stupni žebříku. Tak upa-matovával Samuel krále Saula na dobu, kdybyl „maličký sám u sebe“ (1.Sam. 15,17.);a jeden každý z nás potřebuje toho, abyčas, kdy byl „maličký sám u sebe“, byl mučasto v paměť uváděn. Jsme-li „maličkými“ve svých očích, tu se srdce důvěřuje jediněv Boha. Počneme-li se opět za něco míti,tu jest Pán přinucen nás znovu nechatipocítiti naši nicotu. Vstoupí-li někdo nacestu služby nebo svědectví, jak velmi tucítí duše svou vlastní slabost a neschop-nost a jak velmi pocítí následkem toho po-třebu spoléhati se v Boha! Jak vážné, vroucí volání o sílu a pomoc vysílá tu k Němu!Později se snad domýšlíme, poněvadž sejiž tak dlouho v díle nacházíme, že mů-žeme státi na vlastních nohách, aneb ne-máme snad již pocit své slabosti a nesto-jíme již v odvislosti od Boha. Pak klesnenaše služba jako ubohá, bezcenná věc,bez pomazání a síly, poněvadž nenabíráz nevysýchajících pramenů Ducha, nýbržz našich vlastních bídných myšlenek.

Ve verších 9.—15. obnovuje Bůh Já-kobovi Svá zaslíbení a potvrzuje mu tonové jméno „kníže“ na místo „lstivý; a Já-kob nazývá opět jméno toho místa „Bethel“.Verš 18. nám podává zajímavý příklad roz-manitosti, kteráž jest mezi úsudkem víry apřirozenosti. Přirozenost spatřuje věci zka-lenou mlhou, kterouž jest obklopena, kdež-

297

to víra je uvažuje ve světle přítomnosti arad Božích. Ráchel, „když k smrti praco-vala (nebo umřela; nazvala své dítě BenOni; ale otec jeho nazval ho Beniaminem.“Přirozenost ho nazývá „synem bolesti“ (nou-ze), ale víra „syn pravice“ (také „syn ště-stí“). Tak jest tomu vždycky. Myšlenky při-rozenosti se vždycky liší od myšlenek víry;a máme si vážně přáti, aby naše srdce bylavedena posledními, nikdy však prvními.

KAPITOLA 36. a 37.

Kapitola 36. obsahuje rodokmen synůEzaua s jejich různými názvy a bydlišti.Nebudeme se u toho zdržovati, nýbrž pře-jdeme bezprostředně k nejbohatšímu a nej-zajímavějšímu dílu celého svatého Písma.

V Písmu není asi krásnějšího a dokona-lejšího předobrazení o Kristu než Josef.Ať Pána uvažujeme co předmět lásky Otce,aneb předmět závisti „vlastních“ — ať ses Ním zaměstnáváme v Jeho ponížení, s Je-ho utrpením a Jeho smrtí, aneb s Jeho po-výšením a Jeho slávou — ve všem nalez-neme Jej vhodně předobrazeného Josefem.

Kapitola 37. nám sděluje Josefovy sny,kterýchžto vypravování vzbudilo nenávistJosefových bratrů. Josef byl předmětemotcovy lásky a povolán k slavnému určení;a poněvadž srdce jeho bratrů nebyla v obe-cenství s těmito věcmi, tedy jej nenáviděli.Nesdíleli lásku otce k Josefovi a nechtěli

298

se poddati myšlenkám na povýšení svéhobratra. Jaké určité předobrazení Židů zadnů Kristových! „Do svého vlastního při-šel, ale vlastní jeho nepřijali ho.“ (Jan 1, 11.) Neměl v jejich očích „podoby ani krásy“. (Iz. 53, 2.) Nechtěli Jej uznati ani za Syna Božího ani za krále iz-raelského. Jejich oči nebyly otevřené k spatřování „Jeho slávy, slávy jakožto jednorozeného od Otce — plné milosti a pravdy.“ (Jan 1,14; porov. kap. 12, 37 a násl.) Nechtěli Jej; ano, oni Ho nená-viděli.

Avšak ačkoliv Josef nenalezl u svýchbratrů náchylný sluch, setrval přece jenu svého svědectví: „Měl pak Josef sen avypravoval jej bratřím svým; pročež vevětší nenávisti ho měli... Potom ještě měljiný sen, a vypravoval jej bratřím svým.“(V. 5. a 9.) To bylo jednoduché svědectví,založené na božském zjevení; ale toto svě-dectví mělo Josefa přivésti do cisterny.Kdyby byl mlčel aneb ostrost a sílu svéhosvědectví poněkud zmírnil, tu by byl snadušetřen; ale ne, on řekl svým bratřím pravdu, a proto jej nenáviděli.

Totéž nalezneme u Toho, jehož předzobraze-ním Josef byl. Kristus vydal svědectví pravdě (Jan 18, 37); On osvědčil, „dobré vyznání“ (1. Tim. 6,13); On nic nezadržel; On mohl jen pravdu mluviti, poněvadž On jest pravda. A člověk zodpověděl Jeho svědectví křížem, octem a kopím žoldnéře. Svědectví Kristovo bylo spolu spojeno s nejhlubší, nejbohatší a nejdokonalejší milostí.On přišel nejen jako „pravda“, nýbrž také jakožto dokonalý výraz celé lásky srdce

299

otcovského. „Milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se.“ (Jan 1,17.) On byl pro lidi úplným zjevením toho, kdo Bůh jest; proto jest člověk bez výmluvy. (Porov. Jan 15,22.—25.) On přišel, aby lidem Boha ukázal; a člověk nenáviděl Boha dokonalou nenávistí. Nejplnější představa božské lásky nalezla odpověď v nejplnějším vyvinutí lidské nenávisti. Vidíme to na kříži; ale cisterna, do které byl Josef svými bratry uvržen, podává nám o tom již dojemný obraz.

„Kteřížto, jakž ho uzřeli zdaleka, prvénež k nim došel, ukládali o něm, aby jejzahubili. Nebo řekli jeden druhému: Ej,mistr snů teď jde. Nyní tedy pojďte a za-bijme jej, a uvrzme ho do některé cisterny,a díme: Zvěř litá sežrala jej. I uzříme, načjemu vyjdou snové jeho.“ (V. 18.—20.) Ta-to slova nás upamatují pronikavým způso-bem na podobenství o vinařích u Mat. 21,kde čteme: „Naposledy pak poslal k nimsyna svého, řka: Ustýdnouť se syna mého.Vinaři pak uzřevše toho syna, řekli mezisebou: Tentoť jest dědic, pojďte, zabijmejej a uvažme se v dědictví jeho. I chytivšeho, vyvrhli jej ven z vinice a zabili.“ Bůhposlal Svého Syna na svět, On řekl: „Ustýd-nouť se Syna mého.“ Ale žel! srdce lidské ne-mělo žádného ustydnutí před „nejmilejším“ Otce. Oni Jej vyvrhli! Země a nebe byly a jsou ještě stále kvůli Kristu v rozporu. Člověk Jej ukřižoval, ale Bůh Jej vzkřísil z mrtvých; člověk dal Jemu místo mezi dvěma zločinci, ale Bůh Jej posadil po Své pravici na nebesích. Člověk Mu vykázal nejnižší

300

místo na zemi, ale Bůh dal Jemu nej-vyšší místo v nebi a okrášlil Jej nejslavněj-ším majestátem.

Vše to se najde opět v životě Josefově.„Ratolest rostoucí Josef, ratolest rostoucípodle studnice; ratolesti vycházely nad zeď.Ačkoli hořkostí naplnili jej a stříleli na něj, a v tajné nenávisti měli ho střelci. Však zůstalo v síle lučiště jeho, a zsílila se ramena rukou jeho z rukou mocného Jáko-bova; odkudž byl pastýř a kámen Izraelův;od silného Boha, jemuž sloužil otec tvůj,kterýž spomáhá tobě, a od všemohoucího,kterýž požehná tobě požehnáními nebeský-mi s hůry, požehnáními propasti ležící hlu-boko, požehnáním prsů a života. Požehnáníotce tvého silnější budou nad požehnánípředků mých, až ke končinám pahrbků věč-ných; budou nad hlavou Josefovou, a navrchu hlavy Nazarejského mezi bratřími je-ho.“ (Kap. 49, 22.—26.)

Tato slova líčí úchvatně „utrpení Kri-stovo a velikou za tím slávu.“ (1. Petr. 1,11.) Střelci dokonali své dílo; ale Bůhbyl silnější než oni. Kristus byl těžce zraněn v domě Svých přátel; ale Jeho ramena zsílila v moci vzkříšení; a víra zná Jej nyní jakožto základ, na kterémž — jak ohledně církve, tak i vzhledem k Izraeli a veškerému stvoření — odpočívají v požehnání a slávě všechna předsevzetí Boží. Pakliže uvažujeme Josefa v cisterně a ve vězení a když jej později vidíme jakožto vladaře nad celým Egyptem, tu poznáváme ten veliký rozdíl mezi myšlenkami Božími a lidskými; a tentýž rozdílvidíme, obrátíme-li svůj zrak na „kříž“ a

301

pak na trůn na pravici velebnosti na vý-sostech.“

Nic neuvedlo na světlo pravý stav lid-ského srdce proti Bohu tak jako příchodKristův. „Kdybych byl nepřišel a nemluviljim, hříchu by neměli.“ (Jan 15,22.) Nesnad, že by lidi nebyli žádnými hříšníky; ne,nýbrž: „hříchu by neměli.“ Tak praví Pántaké na jiném místě: „Byste slepí byli, hří-chu byste neměli.“ (Jan 9,41.) Bůh se v oso-bě Svého Syna člověku tak přiblížil, že člo-věk mohl říci: „Tentoť jest dědic;“ ale žel,on také připojil: „Pojďte, zabijme jej.“ Pro-to „nyní výmluvy nemají z hříchu svého.“(Jan 15,22.) Všichni, kteříž praví, že vidí,nemají žádné výmluvy. Těžkost nestáváv tom, že je člověk slepý a uzná tento stav,nýbrž v tom, poněvadž vyznává, že vidí.V době, jako je přítomná, kde najdeme takmnoho zevního vyznání, jest tato zásadatím závažnější. S pouhým vyznáním, že sevidí, jest spojeno zůstávání hříchu. Oči člo-věka, kterýž svoji slepotu uzná, mohou býtiotevřeny; co lze však učiniti pro člověka,jenž se domnívá že vidí, kdežto ve skuteč-nosti jest slepý?

KAPITOLA 38.

Tato kapitola nám představuje jednuz těch pozoruhodných okolností, kde Božímilost slavně triumfuje nad hříchem člo-věka. „Zjevné jest zajisté, že z pokoleníJudova pošel Pán náš.“ (Žid. 7,14.) Alekterak? „Judas pak zplodil Fáresa a Záru

302

z Támar,“ (Mat. 1,3.) Tato skutečnostzaslouží obzvláštní pozornosti našich srdcí.Bůh se pozdvihne ve Své nekonečné milostinad hřích a pošetilost lidskou, aby naplnilradu Své lásky a svého milosrdenství. Takčteme poněkud dále v tomtéž evangeliu:„David pak král zplodil Šalomouna z té,kteráž byla Uriášova.“ Jest to hodné Boha,takto jednati. Duch Boží nás vede rodo-kmenem Kristovým podle těla a ukazujenám jakožto články onoho řetězu: Támara Betsabé! Jest zjevné, že zde jest člověkvyloučen. On, s kterýmž se setkáváme nakonci Matouše l jest „Bůh zjevený v těle“,a sice jakožto takový představen peremDucha svatého. Člověk by nikdy nemohlvymysliti takový rodokmen. To jest zcela aúplně božské; a žádný duchovní člověk tonemůže čísti, aniž by nenalezl v jeho obsahunejprve požehnané zjevení milosti, a pakbožské vdechnutí evangelia Matouše, a ob-zvláště také tohoto rodokmenu Krista po-dle těla, (Porovn. 2. Sam. 11 a 1. Mojž. 38 s Mat 1.)

KAPITOLA 39.-45.

Při pročítání tohoto zajímavého dílu kni-hy Boží spatřujeme pozoruhodné spoutánírůzného působení prozřetelnosti, kteréžvšechno sleduje jeden hlavní cíl, totiž po-výšení člověka, kterýž byl v cis-terně; současně uvádí na světlo množstvípodřadných předmětů. „Aby zjevena bylaz mnohých srdcích myšlení“ (Luk. 2, 35); ale

303

Josef měl býti povýšen. „Když přivolav hladna zemi, všecku hůl chleba polámal, poslalpřed nimi muže znamenitého, jenž za slu-žebníka prodán byl, totiž Josefa. Jehož no-hy sevřeli pouty, železa podniknouti musil,až do toho času, když se zmínka stala o něm;řeč Hospodinova zkusila ho. Poslav král,propustiti ho rozkázal, panovník lidu svo-bodna ho učinil. Ustanovil ho pánem domusvého, a panovníkem všeho vladařství své-ho, aby vládl i knížaty podle své libosti, astarce jeho vyučoval moudrosti.“ (Žalm 105, 16.-22.)

Dobře jest povšimnouti si, že se hlavnějednalo o vyvýšení toho, kterýmž lidé opo-vrhli, a pak je přivésti k vědomí jejich hříchu, jehož se provinili oním opovržením. A jak podivuhodným způsobem se vše naplnilo! Nedůležité, jakož i nejdůležitěj-ší, zdánlivě nejpříznivější, jakož i zdán-livě nepříznivé poměry musely spolupůsobiti k naplnění Božích předsevzetí. V kapitole 39. si ďábel posloužil ženy Putifarovy, aby přivedl Josefa do vězení; a v kapitole 40. použije nevděčnosti a nedbalosti vrchního číšníka, aby ho tam podržel. Ale všechno jest marné. Bůh stojí za touto scénou a řídí Svou rukou všechny nitky; ve vhodném času On člověka Své rady nechá předstou-piti a postaví nohy jeho do velkého pro-storu. Boží výsadou jest, vždycky státi nade vším. On může k splnění Svých veli-kých a nevyzpytatelných úmyslů vše použíti. Jak jsme šťastni, že smíme ve všech věcech ruku a rady našeho Otce sledovati; a jak jest to blahé věděti, že On co neomezený

304

vladař všemi nástroji podle libosti na-kládá a že andělé, lidé a ďábel stojí pod Jeho mocnou rukou a musí sloužiti podle Jeho libosti ku provedení Jeho předsevzetí.

Toto vše se nám v těchto kapitoláchpředvádí v nanejvýš pozoruhodném způ-sobu. Bůh vstoupí do domácího kruhu po-hanského dvořenína, navštíví domácnost po-hanského krále, ano, jeho lůžko, a nechájeho sny na jeho lůžku přispěti ku vyvinutíSvých plánů. A nejsou to jen jednotlivéosoby a jejich poměry, kteréž vidíme po-užity k uspíšení konečného účelu Božího,nýbrž Egypt a veškeré okolní země musína Jeho povel předstoupiti. Jedním slo-vem, celá země se rukou Boží připraví tak-řka za jeviště, na kterémž se rozvinuje sláva a velikost „Nazarejského (t. zn. oddě-leného) mezi bratřími jeho.“ To jsou cestyBoží, a jest to nejblaženějším a pozdvihu-jícím cvičením pro duši věřícího, sledovatitímto způsobem podivné skutky jeho ne-beského Otce. Jak mocně se zjevuje vládabožské prozřetelnosti v zajímavém ději Jo-sefově! Pohlédněme na př. do vězení vla-dařova. Vidíme tam v železech muže, obvině-ného ošklivým zločinem, vyvrženého a zavrže-ného z lidské společnosti; a právě tento muž bude v jednom okamžiku pozdvižen k nejvyššímu postavení v Egyptě. Kdo by mohl popírati, že v tomto všem měl Bůh Svoji ruku?

„Josefovi pak Farao řekl: PoněvadžBůh dal znáti tobě všecko toto, neníť žád-ného tak rozumného a moudrého, jako tyjsi. Ty budeš nad domem mým, a líbati bude

305

tvář tvou všecken lid můj; stolicí tolikokrálovskou vyšší budu nad tebe. Řekl takéFarao Josefovi: Aj, ustanovil jsem tě nadevší zemí egyptskou. A sňav Farao prstensvůj s ruky své, dal jej na ruku Josefovu,a oblékl ho v roucho kmentové, a vložilzlatý řetěz na hrdlo jeho. A dal ho vozitina svém druhém voze a volali před ním:Klanějte se! I ustanovil ho nade vší zemíegyptskou. I řekl Farao Josefovi: Já jsemFarao, a bez dopuštění tvého nepozdvihnežádný ruky své ani nohy své ve vší zemiegyptské.“ (Kap. 41,39.—44.)

To nebylo povýšení obyčejného způso-bu. Pořad událostí, kteréž spolupůsobilyk tomuto povýšení, ukazuje jasně, že rukaBoží vše řídila; spolu spatřujeme ve všempřípadné předzobrazení utrpení a slávy Pá-na Ježíše Krista. Josef byl z cisterny a ze žaláře, do kteréhož jej přivedla žárli-vost jeho bratrů a nespravedlivý rozsudek pohanů, vzat, aby se stal panovníkem nad celým Egyptem; ano, nejen to, on se měl natéto cestě státi požehnáním a zachráncemIzraele a celé země. Vše to poukazuje obraz-ně na Krista; a v pravdě nemůže býti doko-nalejšího obrazu. Vidíme člověka vedenéhorukou lidskou až na místo smrti, a pakho vidíme vzkříšeného rukou Boží a pový-šeného k nejvyšší hodnosti a slávě. „MužiIzraelští, slyšte slova tato: Ježíše toho Nazaretského, muže od Boha zveličeného me-zi vámi mocmi a zázraky a znameními, kte-réž činil skrze něho Bůh uprostřed vás,jakož i vy sami víte, toho vydaného z ulo-žené rady a předzvědění Božího vzavše a

306

skrze ruce nešlechetných ukřižovavše, za-mordovali jste. Jehož Bůh vzkřísil, zpro-stiv bolestí smrti, jakož nebylo možné jemudržánu býti od ní.“ (Skut 2,22.—24.)

Avšak kromě těchto již naznačenýchbodů jsou ještě dva příběhy v životě Jose-fově, kteréž tomuto předzobrazení obzvláštěvýznačnou dokonalost dávají. Jest to jehosvatba s dcerou Putifara v kapitole 41, asetkání s jeho bratřími v kapitole 45. Pořadpříběhů jest následující: Josef se předsta-vuje svým bratřím jakožto poslaný otcem;oni jím opovrhli a přivedli ho, pokudž na něpřišlo, na místo smrti; Bůh jej odtamtudvezme a pozdvihne ho na místo nejvyššíhodnosti. Takto povýšen, obdrží nevěstu —ženu, a když jeho bratři podle těla úplnězdrceni u jeho nohou leží, dá se jim po-znati, uklidní jejich srdce a uvádí je v po-žehnání. Pak bude on průtokem požehnánípro ně a celou zemi.

Některé poznámky o Josefově oženěnía o setkání a spojení s bratřími budou zdemístnými. Cizí žena jest předzobrazení cír-kve Boží. Kristus se představil Židům, a ji-mi opovržen, zaujal Své místo na výsostech,odkudž seslal Ducha svatého, aby shromáž-dil vyvolenou, ze Židů a pohanů složenoucírkev. Tato jest určena k spojení s Nímv nebeské slávě. Již při uvažování kapitoly24. jsme se pozastavili u učení o církvi, ale ještě některé body zůstávají k podotknu-tí. Nejprve jest si povšimnouti, že Josefova egyptská nevěsta byla s ním v jeho slávě co nejvroucněji spojena. Jedno s ním, sdílí vše, co jeho bylo. Mimo to zaujímala místo

307

blízkosti a důvěrnosti, kteréž bylo známojedině jí samé.*) Právě tak jest tomu s cír-kví, nevěstou Beránkovou. Ona jest shromáž-děna ke Kristu, aby byla společnicí Jeho opovržení a Jeho slávy. Postavení Kristovo propůjčuje postavení církve svůj charak-ter, a postavení církve má vždy označovati její obcování. Jsme-li shromáždění ke Kri- stu, tedy to jest k Němu co povýšenému v slávu a ne jakožto poníženému zde. „A tak my již od toho času žádného neznáme podle těla. A ačkoli jsme znali Krista podle tě-la, ale nyní již neznáme.“ (2.Kor. 5,16.) Církve shromažďovací místo jest Kristus v slávě.

Úplné porozumění této zásady jest mnohem větší důležitosti, než se na první pohled zdá. Úmysl satana jakož i sklon našich srd-cí jest vždy řízen k tomu, zdržeti nás od pozdvihnutí se k výši myšlenek Božích; a obzvláště jest tomu tak vzhledem na stře-disko našeho spojení s Kristem; mnozí jsou té domněnky, že toto středisko tvoří Kris-tova krev. Jest to požehnaná pravda, že vzácná krev Kristova nás osobně převedla co velebitele v Boží přítomnost; krev ta tvoří proto božský základ našeho obecenství s Bohem. Mluvíme-li však o středisku našeho spolčení jakožto církve, tu nesmíme pře-hlédnouti, že Duch svatý nás shromažďuje ke vzkříšenému a oslavenému Kristu. Tato pravda propůjčí našemu spojení co křes-

*) Josefova žena představuje církev jakožto spojenou s Kristem v Jeho slávě; kdežto žena Mojžíšova představuje církev spojenou s Kristem v Jeho opovr-žení.

308

ťanům vysokou a svatou povahu. Jakmile se postavíme na půdu nižší, musíme tvořiti nevyhnutelně sektu anebo stranu. Shromažďu-jeme-li se k nějakému ustanovení, nechť jest toto sebedůležitější, anebo k nějaké pravdě, kterážto sama o sobě nemůže býti popřena, tu činíme svým střediskem něco nižšího než Krista.

Proto jest velmi důležitým zkoušeti prak-tické následky, které vytryskují z pravdy,že jsme shromážděni ke vzkříšené a oslave-né hlavě. Kdyby byl Kristus na zemi, tu by-chom se museli zde k Němu shromážditi;poněvadž On jest ale skryt v nebi, tu ob-drží církev svůj charakter od Jeho posta-vení tam. Proto mohl Kristus říci: „Ze světanejsou, jako i já nejsem ze světa.“ A dále:„A já posvěcuji sebe samého za ně, abyi oni posvěceni byli v pravdě.“ (Jan 17, 16.19.) Tak čteme také v 1. Petr. 2, 4. 5.: „Kekterémuž přistupujíce, ke kameni živému,od lidí zajisté zavrženému, ale od Boha vy-volenému a drahému, i vy, jako kamení živé,vzdělávejte se v dům duchovní, kněžstvosvaté, k obětování duchovních obětí, vzác-ných Bohu skrze Jezukrista.“ Jsme-li shro-mážděni ke Kristu, tedy musíme býti k Ně-mu shromážděni jak On jest a kde Onjest; a čím více, vedeni Duchem svatým,vstoupíme v poznání těchto věcí, tím jas-něji také porozumíme, jaké obcování se ny-ní pro nás sluší. Josefova nevěsta nebylas ním spojena v cisterně anebo v žaláři,nýbrž v hodnosti a slávě jeho postaveníjakožto panovníka nad celým Egyptem.V tomto případu nám to nebude za těžko,

309

poznati nadobyčejnou rozdílnost obou po-stavení.

Dále pak čteme: „Josefovi pak narodili se dva synové, prvé než přišel rok hladu.“ Doba utrpení se blížila; ale před tím se zjevilo ovoce jeho spojení s jeho ženou. Dítky, kteréž mu Bůh dal, byly povolány v jsoucnost před touto dobou utrpení. Právě tak tomu bude s církví. Všichni její údové budou povoláni, celé tělo bude doplněno a se svojí hlavou v nebesích spojeno, prve nežli se dostaví „soužení veliké“, kteréž přijíti má na celý svět. (Mat. 24, 21.)

Zaměstnávejme se nyní krátce se sejitímJosefa s jeho bratřími. Najdeme tu různébody, kteréž se nápadně shodují s dějemIsraele v posledních dnech. Průběhem doby, kdy byl Josef zrakům svých bratrů skryt, museli tito prodělávati hlubokou zkoušku, jakož i nanejvýš bolestná cvičení svědomí. Jednu takovou zkoušku dávají najevo následujícími slovy: „Jistě provinili jsme se proti bratru svému. Nebo viděli jsme soužení duše jeho, když nás pokorně prosil, a nevyslyšeli jsme ho; protož přišlo na nás soužení toto. Odpověděl pak jim Ruben řka: Zdaliž jsem tehdy nepravil vám těmito slovy: Nehřešte proti pacholeti. Ale nepo-slechli jste; pročež také krve jeho, hle, vyhledává se.“ (Kap. 42,21.22.)

Dále čteme v kapitole 44,16: „Tedyřekl Juda: Což díme pánu svému? co mlu-viti budeme? a čím se ospravedlníme? Bůhnašel nepravost služebníků tvých.“ Žádnýnedovede vyučovati tak jako Bůh. On je-

310

diný zmůže vyvolati ve svědomí pravý po-cit hříchu a přivésti duši k hlubokému vě-domí jejího stavu před Ním. Člověk spěchábezstarostně na své hříšné dráze, dokudžnestihnou jeho svědomí střely Všemohou-cího; a pak bývá oněmi bolestnými cviče-ními zasaženo srdce a svědomí, kteréž jenv nezměrné plnosti spasitelné lásky mohouutišení nalézti. Josefovi bratří neměli žádné představy o tom, co z jejich chování vůči Josefovi mělo pro ně vzejíti. „A pochopivše, uvrhli jej do cisterny; i usadili se, aby jedli chléb.“ (Kap. 37,24. 25.) „Běda... kteříž pijí z bání vinných a drahými mastmi se maží, aniž jsou citelni bolestí pro potření Josefovo.“ (Ámos 6, 6.)

Bůh však probudil svým časem zarmou-cení srdce a nepokoj svědomí a to nanejvýšpodivným způsobem. Léta plynula a bratříse mohli domnívati, že jest vše v nejlepšímpořádku; pak se však přiblížilo „sedm letúrodných a sedm let hladu“. Co znamenalatato léta? Od koho přišla? A k čemu mělasloužiti? Ó, podivuhodné cesty božské pro-zřetelnosti! Ó, nevyzpytatelná moudrost Bo-ží! Hlad stihne zemi Kananejskou a přikazu-jící potřeby hladu přivedou vinné bratrydo Egypta, k nohám toho, jehož trápili. Jakjasně zjevuje se v tomto všem ruka Boží.Tu stojí, ve svém svědomí usvědčeni a hlu-bokým vědomím viny proniknuti, v přítom-nosti toho muže, kteréhož „v tajné nená-visti“ uvrhli do cisterny. Vskutku, jejichhřích je nalezl, ale nalezl v přítomnosti Josefa. Požehnané místo!

„Josef pak nemoha se déle zdržeti, pře-

311

de všemi přístojícími zvolal: Kažte všechněm ven! I nezůstal žádný s nimi, když se známil Josef s bratřími svými.“ (Kap. 45,1) Žádnému cizímu nebylo dovoleno býti svědkem tohoto posvěceného výjevu; neboť který cizinec mohl by tomu porozuměti aneb toho oceniti? Zde máme výsadu spatřiti skutečně pravé, božsky způsobené usvědčení z hříchu v přítomnosti Boží; a když tyto dvě věci se setkají, tu jest brzy každá otázka uspořádaná.

„Tedy řekl Josef bratřím svým: Přistuptež medle ke mně. I přistoupili. A řekl: Já jsem Josef, bratr váš, kteréhož jste prodali do Egypta. Protož nyní nermuťtež se a neztěžujte sobě toho, že jste mne sem prodali; nebo pro zachování života vašeho poslal mne Bůh před vámi... Poslal mne, pravím, Bůh před vámi, pro zachování vás ostatků na zemi, a pro zachování životů vašich vysvobozením velikým. Tak tedy ne vy jste mne poslali sem, ale Bůh.“ To jest skutečně milost – milost, kteráž usvědčené svědomí přivede k dokonalému klidu. Poněvadž se bratří sami bez tajení odsoudili, tak nezbylo Josefovi nic jiného, než nalíti do jejich raněných srdcí mírnící balsám. Vše toto je milým předzobrazením toho, co Bůh v posledních dnech s Izraelem učiní, když „obrátí zřetel na něho, jehož jsou bodli a kvíliti budou nad ním.“ (Zach. 12,10) Pak okusí skutečnost božské milosti, jakož i očišťující moc oné „studnice otevřené domu Davidovu a obyvatelům Jeruzalémským, k obmytí hřícha a nečistoty.“ (Zach. 13,1.)

312

Ve Skutcích apoštolů 3. najdeme, kterak Duch Boží v Petrovi působí, vyvolati ve svědomí Židů toto božské usvědčení svědomí. „Bůh Abrahamův a Izákův a Jákobův, Bůh otců našich, oslavil syna svého Ježíše, kteréhož jste vy vydali, a odepřeli jste se před tváří Pilátovou, kterýž ho soudil býti hodného propuštění. Vy pak toho svatého a spravedli-vého odepřeli jste se, a prosili jste za muže vražedlníka, aby vám byl dán, dárce pak života zamordovali jste. Kteréhož Bůh vzkřísil z mrtvých; čehož my svědkové jsme.“ Tato slova měla za účel ze srdce a úst posluchačů vyvolati ono vyznání bratrů Josefových: „Jistě, provinili jsme se.“ Pak připojuje milost: „Ale nyní, bratří, vím, že jste to z nevědomí učinili, jako i knížata vaše. Bůh pak to, což předzvěstoval skrze ústa všech proroků svých, že měl Kristus trpěti, tak naplnil. Protož čiňte pokání, a obraťte se, aby byli zhlazeni hříchové vaši, když by přišli časové rozvlažení od tváři Páně.“ Zde vidíme nejprve, že Židé v zamordování Krista, nepřátelství svých srdcí volný průběh nechali, jako bratří Josefovi ve svém chování vůči tomuto; spolu však předstoupí milost Boží pro jednoho každého v tom na světlo, že vše představuje jakožto Bohem k jejich požehnání připravené a zvěstované. To jest dokonalá milost, kteráž všechny lidské pojmy přesahuje; a k radování se z této milosti není nic jiného třeba než pravdou Boží usvědčené svědomí. Ti, kteříž mohli vyznati: „Jistě, provinili jsme se;“ byli vstavu porozuměti také vzácným slovům milosti: „Ne vy jste mne sem poslali, ale

313

Bůh.“ Tak tomu musí vždycky býti. Duše, kteráž nad sebou vyřkla rozsudek zatracení, jest vstavu rozuměti a oceniti Boží od-pouštějící milosrdenství.

KAPITOLA 46.-50.

Poslední kapitoly (46.—50.) naší knihymluví o cestě Jákobově a jeho rodiny doEgypta a o jejich tam usídlení. Dále o jednání Josefově průběhem ostatních let drahoty; a konečně o požehnání dvanácti patriarchů Jákobem a o jeho smrti a po-hřbu. U jednotlivostí těchto příběhů se ne-budeme déle zdržovati, ačkoliv dávají du-chovnímu člověku bohatou látku k uvažová-ní.*) Vidíme bezdůvodné obavy Jákobovy, při spatření jeho žijícího a vysoko povýšeného syna, rozptýlené. Vidíme jak Boží milost panuje v přeplývající moci a vše řídí, ačkoliv jest zřejmě také spojena se sou-

*) Konec dráhy Jákobovy tvoří slavnou protivuke všem dřívějším scénám jeho příběhů plného života.Připomíná nám krásný večer po bouřlivém dnu. Slun-ce, kteréž průběhem dne bylo za mraky ukryto, za-padá v nádherném lesku a ozlacuje svými paprskyvečerní oblohu a slibuje krásné jitro. Tak jest tomus naším starým patriarchou. Přelstívání, činění smluv,uvažování a činění plánů, obracení a točení se, nevě-řící, sobecké obavy a starosti — všechna tato temnámračna přirozenosti a země zmizely, a Jákob vystu-puje v celé hodnosti a vyvýšenosti víry, rozdávajepožehnání a propůjčuje hodnosti, přiměřeně onomusvatému poznání, kteréž může býti získáno jen v obe-cenství s Bohem.

Nechť si je přirozené oko zatemnělé, oko víryjest ostré. Jákob se nedá mýliti ohledně postavení,kteréž bylo pro Efraima a Manassesa v radách Bo-

314

dem, v tom, že synové Jákobovi musí jíti na to místo, kam poslali svého bratra. Dále vidíme, jak milost působí v Josefovi prů-během jeho celého života. Ačkoliv jest Fa-raónem povýšen, skrývá se takřka a víže lid zůstávající povinností s králem. Farao řekl: „Jděte k Josefovi,“ kdežto Josef svým jednáním jim dává k porozumění: „Vše, co jste a máte, patří Faraonovi.“ Všechny tyto věci jsou velké zajímavosti a vedou du-ši k oné slavné době, kdy Syn člověka podle božského usnesení otěže vlády do Své ruky vezme a nad celým smířeným stvořením vládnouti bude. Církev, nevěsta Beránkova pak, podle věčných rad Božích, zaujme nej-bližší a nejdůvěrnější místo po Jeho boku. Izrael úplně obnoven, bude Jeho milostivou rukou sycen a udržován a celá země

žích určeno. On nemá zapotřebí jako jeho otec Izák ve 27. kapitole „zhroziti se hrůzou velikou náram-ně,“ vzhledem k téměř osudnému poblouzení. Právěnaopak; jeho důmyslu plná odpověď proti jeho ménězpravenému synu zní: „Vím synu můj, vím.“ Mocrozumu a přirozených citů neztemnila jeho duchovnízrak jako u Izáka. On se ve škole zkušení naučilpevně spoléhati na předuložení Boží, a žádný vlivpřírody nemůže jej od toho odvésti.

Kapitola 48,11 nám podává velmi krásný příklado způsobu a druhu, jak Bůh se pozdvihne nad veškerénaše myšlenky a zjeví se lepší než veškeré naše oba-vy. „I řekl Izrael Josefovi: Nemyslilť jsem já, abychměl kdy viděti tvář tvou, a aj, dal mi Bůh, abychviděl i símě tvé.“ Podle názoru přirozenosti byl Jo-sef mrtev; ale oko Boží ho vidělo živého a zaujíma-jícího nejvyšší místo moci po trůnu. „Čeho oko ne-vídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské ne-vstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“ (1.Kor. 2,9.) Ó, kéž by naše duše vnikla hlouběji do porozumění Božího a Jeho cest!

315

bude znáti nevýslovné štěstí poddání Jehožezlu. A konečně, když si všechny věci bylpodmanil, odevzdává On otěže vlády opětrukám Božím, „aby byl Bůh všecko vevšem.“ (Tak dle pův. 1.Kor. 15,28.)

Z řečeného lze si učiniti představu o bo-haté plnosti, kterouž děj Josefův v před-obrazném vztahu v sobě chová. Bůh námv něm ukazuje, krátce to ještě jednou opa-kujíce, poslání Syna k Izraeli, Jeho po-nížení a opovržení; hluboké duševní zkouš-ky a konečné pokání a obnovení Izraele,spojení církve s Kristem, Jeho povýšení avšeobecné panování, a na konec obrací nášzrak na požehnanou dobu, kdy On sám „bu-de všecko ve všem.“

Jest zbytečné podotknutí, že všechnytyto věci v celém Písmě svatém se obšírněučí a na světlo uvádí. My nezakládáme pro-to jejich pravdu na děj Josefův; ale přecjen jest povznášející, že nacházíme jižv nejstarších dobách ony vzácné pravdypředzobrazené; to nám dosvědčuje božskoujednotnost celé svaté knihy. Zda se zabý-váme první knihou Mojžíšovou aneb epi-štolou k Efezským, proroky Starého anebotěmi Nového zákona — všude najdeme tytéžpravdy.

„Všelikéť písmo od Boha jest vdechnuté.“ (2.Tim. 3,16.)

316

Vysvětlivky:

než ale, avšakneodvislost nezávislostzákonnost zákonictví

Náhrady slov:

str.

na všech místech karakter charakterna všech místech obmezení omezení3,255 trojice trojjedinost(i)4 se mohl vyvíjet mohl být36 dlužníci stala se dlužnicí37 nutnosti jistotou47 zavření zavržení52 nesmíšenou nesmírnou

zkoušen okoušen

66 jest,jest jest,znamená70 víra...náboženství zbožnost (v

tomto příp.)

78 vysazuje vystavuje82 účet úkor124 pravé náboženství pravou

zbožnost131 skrejž skryje134 Podobá se Vypadá to

sebou vedle

317

166 bezvýminečné bezpodmínečné175 na jevo najevo191 chod krok196 přiměni přivedeni197 cizinství cizinectví

Podobá se Vypadá to216 velmi velmi brzy218 vztáhal vztáhl221 se podobá nám připadá228 cizé cizí235 zabývajícím zaměstnávajícím246 pobožnostech zbožnosti249 zevní viditelné255 podobá se je vidno277 nejvynikajících nejvýznačnějších276 posloužil použil292 Podobá se Vypadá to300 pro Krista kvůli Kristu305 vězení vladaře nad vězením vězení vladařova

318

Date post:	27-Oct-2019
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

O I. KNIZE MOJŽÍŠOVĚ · bách, jako je i nynější, tak bohaté na učené spekulace a...

Documents