2
26 Geografické rozhledy 5/08–09 KaleidosKop Obrazy jako archiv přírodních změn Rekonstrukce původní krajiny Význam starých obrazových materiálů při snaze o rekonstrukci historických budov do původního stavu je nepopiratelný. Staré krajinomalby nám mohou pomoci vytvořit si představu o stavu krajiny a míře jejího an- tropogenního ovlivnění v různých historic- kých epochách. Stejně tak mohou být však obrazy použity i při obnovování původní krajiny, ať už zámeckých parků, alejí, prů- běhu říčních koryt, nebo původní skladby vegetace. Zlatá éra krajinomalby v pravém slova smyslu začala v období renesance a pak později v 17. století v období baroka. Uměl- ci a kartografové pracovali na propojení mezi mapou a krajinomalbou. Vznikaly tak velmi realistické obrazy, které používaly mapovou vzdušnou perspektivu. Příkladem takového díla je Údolí řeky Arno z r. 1473 od Leonarda da Vinci. Tato perokresba je pravděpodobně prvním známým vyobraze- ním krajiny v italském umění, která zachy- cuje reálné území. Velmi zajímavým propo- jením krajiny a mapy je Pohled na Toledo (1610–1614) od El Greca. Krajinomalba byla však doménou pře- devším holandských mistrů. Je podivné, že se významní krajináři zrodili právě v Nizo- zemí, které je na zajímavé krajinné motivy chudé. Zájem o holandskou krajinu ovšem pramení z národní pýchy a snahy o velebe- ní kolektivního díla – člověkem přetvořené krajiny na pomezí pevniny a moře. Holan- ďané objevili krásu neidealizované krajiny a nebe. Z pohledu historického má holand- ská krajinomalba neocenitelný význam, protože jde o reálné znázornění krajiny, a tudíž o náhradu fotografie. Řadu míst lze však dnes už jen stěží identifikovat, proto- že antropogenní zásahy do krajiny dosáhly v Nizozemí vysoké míry. Často geometri- zovaná krajina je téměř zcela pod nadvlá- dou člověka, vodní toky jsou napřímeny a svedeny do umělých kanálů, před mořem chrání vysoké hráze, půda je rozkousko- vána na pole a vegetace je vysazována do matematicky definovatelných obrazců. Zá- libu v geometrizaci přírody nalezli už kdysi Francouzi a zhmotnili ji v koncepci barok- ního francouzského parku. Jiné pojetí a ztvárnění přírody zastávali umělci v Anglii 18. století, kteří obdivovali krajinu volnou a divokou, zhmotněnou též do podoby anglického parku. Jako motiv obrazů se začaly objevovat divočina a hory, které byly dříve vnímány spíš jako něco ohyzdného a nebezpečného. Zájem o hory souvisel s rozvojem přírodovědných disci- plín, které v 18. století zažívaly opravdový boom. První odvážlivci začali podnikat vý- pravy do Alp. V roce 1741 dva Angličané – W. Windham a R. Pococke – prozkoumali ledovec u Chamonix a odstartovali tak zá- jem o poznávání hor. Opravdový rozmach zaznamenaly vý- pravy do přírody v 19. století. Tehdy byly položeny základy pěší turistiky, která už nebyla doménou jen šlechty a excentristů, ale i měšťanstva. Krajina byla zobrazová- na realisticky se snahami zachytit její dy- namičnost. Z pohledu studia klimatických změn jsou například velmi hodnotné malby a kresby ledovců. Ve srovnání s dnešním stavem zalednění na určité lokalitě je pak možné zdokumentovat rychlosti ústupu le- dovců a tím v podstatě i regionální a lokální změny klimatu v posledních několika stov- kách let. Vědecká ilustrace Za speciální druh umění lze považovat vědeckou ilustraci, která se snaží o co nej- věrnější zobrazení přírodního jevu za úče- lem vědeckého poznání. Vědecká ilustrace v pravém slova smyslu vznikla v období renesance. Je zřejmé, že od té doby věda co do objemu poznání značně pokročila. Přesto mohou staré ilustrace poskytovat moderní vědě informace o dnes již vymře- lých druzích rostlin a živočichů. Snad nej- známějším příkladem jsou kresby dronteho mauricijského (dodo, blboun nejapný, lat. Raphus cucullatus), nelétavého ptáka, který žil na ostrově Mauricius v Indickém oceánu a vyhynul koncem 17. století. Jelikož se do současnosti nedochovaly žádné kompletní pozůstatky tohoto živočicha, lze při rekon- strukci jeho podoby využít právě starých kreseb. Příspěvek k porozumění klimatickým změnám Některé výtvarné artefakty nám po- máhají dokonce v porozumění tak složi- tým jevům, jako jsou klimatické změny až několik tisíc let zpátky do minulosti. Nejstaršími dochovanými obrazovými záznamy tohoto druhu jsou prehistorické skalní malby v aridních oblastech Afriky, Blízkého východu, Austrálie a Ameri- ky. Tyto prastaré výjevy znázorňují vel- ké množství zvířat v místech, kde je dnes poušť a kde prakticky žádná velká zvířata nežijí. Nejbohatším nalezištěm skalních neolitických maleb jsou jeskyně v pohoří Tassili v jižním Alžírsku. Zde uprostřed Sahary pravěcí umělci zanechali kolem 20 000 maleb znázorňujících žirafy, slony, gazely, nosorožce, opice, buvoly, krokodý- ly, ryby, a dokonce i lvy napadající stáda dobytka, chlapce česajícího ovoce nebo ženy sklízející obilí. Tyto výjevy dokláda- jí, že v době jejich vzniku před 6–4 tisíci lety srážkové úhrny postačovaly k tomu, aby byla Sahara porostlá savanou a provo- zovalo se zde pastevectví a zemědělství. Kromě toho, že se z obrazů můžeme dozvědět, jak lidé v minulosti žili, jaké nosili oblečení, jaké měli zvyky, jaké bohy uctívali, máme možnost dozvědět se něco i o tom, jak se měnila krajina. Výtvarné umění nám tak neposkytuje pouze estetický zážitek, ale stává se vědeckým sdělovacím prostředkem. Leonardo da Vinci – Pohled na údolí řeky Arno z Montalbana na oblast Val di Nievole a mokřady ko- lem Fucecchia. (Zdroj: www.wga.hu)
