39
ObsahViaje de ida y vuelta ....................................................................... 3
Velehory Pyreneje ......................................................................... 4
Geologická stavba, podnebí, rostlinstvo, zvířectvo .......... 4
Malý Průvodce .............................................................................. 5
Pico de Aneto - Maladeta ................................................. 5
Aigües Tortes i Sant Maurici ............................................ 5
Villefranche de Conflent, Perpignan, Sète, Avignon ......... 6
Mapa a trasa cesty ......................................................................... 7
Členové výpravy ........................................................................... 8
Expedice Pyreneje 2003 ................................................................ 9
Cesta do Francie .............................................................. 9
Příjezd do Pyrenejí ........................................................ 10
První sedlo, první bouřka .............................................. 12
Valle de Benasque ......................................................... 16
Jezero Creqüeña ............................................................ 20
Výstup na Aragüells ...................................................... 24
Pokus o Aneto ............................................................... 27
Cesta zpod Aneta ........................................................... 32
Pyrenejská cesta ............................................................ 36
Národní park ................................................................. 39
Cesta do Prahy / Odpočinek u moře .............................. 40
Výlet do Avignonu ......................................................... 44
Zastávka ve Strasbourgu ............................................... 46
Návrat domů .................................................................. 46
3
Viaje de ida y vueltaPyreneje tvoří nejmonumentálnější horský systém na území Španělska.
Rozprostírají se v celkové délce 415 km od Atlantického oceánu ke
Středozemnímu moři, s největší šířkou 140 km a nejužšími místy pouze
kolem 40 km. O hřeben tohoto pohoří se dělí Francie a Španělsko,
přičemž hranice mezi oběma státy přibližně sleduje rozvodí mezi
kontinentální a poloostrovní částí. Španělsko má oproti území
francouzskému tři nejvyšší pyrenejské vrcholy (Pico de Aneto 3404 m,
Pico de Posets 3375 m a Monte Perdido 3355 m) a mnohem krásnější
přírodní scenérie.
Z celkové délky Pyrenejí tvoří centrální masív Los Pirineos Centrales
170 km dlouhé území od průsmyku Somport k Andoře. V hřebenech
vysokých od 2500 do 3500 metrů je na 140 třítisícových vrcholů, mezi
nimi hluboká nepřístupná údolí, kaňony a dravé řeky s vodopády.
Pyreneje netvoří jednoduchý horský hřeben, ale jednotlivé kresty, které
jsou leckdy stočeny kolmo na západovýchodní orientaci pohoří.
K přesunutí z jednoho pyrenejského údolí do druhého je často nutné
sestoupit desítky kilometrů na jih do nížiny Ebra či do severního podhůří.
Na celém území Pyrenejí jsou také tři chráněné národní parky a řada
přírodních rezervací.
Na začátku srpna jsme sebrali odvahu a na necelých 14 dní odjeli do
Pyrenejí, poznat krásné hory a vystoupit také na nějakou tu třítisícovku.
Zpáteční cestou jsme pozdravili slunnou jižní Francii se Středozemním
mořem. Náš příběh je zaznamenán v tomto deníčku ...
Pyreneje 2003
Velehory PyrenejeGeologická stavbaHlavní hřeben tvoří metamorfované a paleozoické horniny, kratší
horská pásma sierras jsou z hornin druhohorních. Čtvrtohorní
zalednění dalo pohoří divoký alpský ráz a vymodelovalo rozsáhlá
ledovcová údolí. V nejvyšších horských skupinách jsou dodnes
malé ledovce, tvořící příkrov nejvyšších pyrenejských vrcholů
(Glaciar de Aneto, de Posets, de Monte Perdido aj.) Průsmyky
centrální části Pyrenejí jsou málo schůdné – včetně historického
průsmyku Roncesvalleského (1057 m).
Ledovcová činnost po sobě zanechala řadu rozervaných
oblastí s desítkami jezer ledovcového původu (národní park
Aigües Tortes i Sant Maurici). S geologickou stavbou také
souvisí vznik četných termálních pramenů. Již od nejstarších
dob proslula zdejší lázeňská místa (Baños de Benasque,
Caldes de Bohí aj.)
PodnebíPyreneje jsou obrovský masív. Ačkoli nejsou příliš široké, vytvářejí
si vlastní vysokohorské mikroklima. Teplota stoupá výrazněji pouze
v létě, převážně v bezmračných dnech. Přítomnost jižního slunce je
zde citelná. I ve výškách nad 3000 m, nemusí teplota klesnout pod
20°C. V noci na vrcholech přesto mrzne. Sníh přichází do Pyrenejí
v listopadu, ale i létě může ve vysokých polohách sněžit. Zima
odchází na konci dubna až května, sníh však může ležet někde až do
konce června. Nejstabilnější počasí je v srpnu a v září. Pyreneje
zachytí ročně v průměru 1500 mm srážek.
4
RostlinstvoPyreneje jsou značně odlišné od Alp a dalších evropských pohoří.
Zatímco Španělsko jako celek je chudé na lesy, Pyreneje jsou
poměrně zalesněné. Horní hranice lesa je ve srovnání se střední
Evropou posunuta o 600-800 metrů, což je nejvýš na kontinentu.
Až do výše 2800 m nacházíme porůznu keře a zakrslé keříky, většinou
bohatě kvetoucí. Mezi nimi prvky centrální alpské a místní
vysokohorské flóry. Obrovské výškové rozdíly mezi hlubokými
uzkými údolími, jejichž dna se nacházejí v nadmořské výšce pod
1000 m, a okolními štíty, dosahujícími výšek přes 3000 m, vytvářejí
jedinečné ekosystémy. Řada rostlin je společná s Alpami i Karpaty.
Najdeme zde půvabné drobné narcisy, nepřesahující 10 cm,
mezi další patří dryádka osmiplátečná, protěž alpská,
jestřábník alpský a další.
ZvířectvoPyreneje patří společně s Iberským poloostrovem do
nejzápadnější části palearktu. Horstvo tvoří významný předěl,
který výrazně izoluje poloostrov od ostatní Evropy. Nejtypičtější
představitelem fauny je kozorožec (endemický pyrenejský druh).
Dalším je ondatra pižmová, obývající břehy horských potoků
a vycházející z úkrytu pouze v noci. Spatříme zde rovněž kamzíka,
rysa, vlka, medvěda hnědého, daňka skvrnitého aj. Mezi dravými
ptáky dominuje orel skalní a několik druhů supů. Plazi jsou
zastoupení často vídanou ještěrkou zelenou a užovkou.
Z obouživelníků lze zahlédnout mloka. Mezi zvláštnosti patří velký
nořní martináč s ostruhami na zadních křídlech, který se díky svému
vzhledu stal jedním ze symbolů ochrany přírody ve Španělsku.
Velehory Pyreneje
5
Malý průvodcePico de Aneto – MaladetaMasív Maladeta se právem nazývá střechou Pyrenejí. Nalezneme
zde nejvyšší pyrenejský vrchol Pico de Aneto (3404 m), který krášlí
několik okolních ledovců.
Klasická cesta na vrchol pyrenejského obra vede ze severu od Refugio
de Renclusa. Další dva výstupy z jihu poskytují možnost hodnotnější
túry. Výchozími místy jsou Valle de Coronas nebo Ibón de Creqüeña.
Klasický výstup začíná v závěru údolí Valle de Benasque na Pleta
de la Renclusa (1900 m), postupuje přes Refugio de Renclusa,
hřeben Cresta de los Portillones až na ledovec Glaciar de Aneto.
Dále JV směrem přes zasněženou planinu horní části ledovce do
sedla Collado de Coronas (3198 m). Odtud pěšina stoupá po strmém
ledovci na JV až na úzký exponovaný hřebínek slavného jména:
Paso de Mahoma (Mohamedův krok). Po jeho překonání dosáhneme
vrcholu Pico de Aneto. Výstup na nejvyšší horu
je považován za největší zážitek treku v
Pyrenejích.
Údolí Valle de Benasque je základnou pro
lyžařské a horolezecké túry v nejvyšší části
centrálních Pyrenejí. Na severovýchodě se
rozprostírá masív Maladeta s nejvyšší horou
Pico de Aneto a na severozápadě leží druhá
nejvyšší oblast Pyrenejí s vrcholem Pico de
Posets (3375 m).
Aigües Tortes i Sant MauriciNárodní park Aigües Tortes i Sant Maurici leží v Katalánských
Pyrenejích a byl vyhlášen v roce 1955 s rozlohou 105 km2. Tvoří
ho soustava asi padesáti jezer ledovcového původu vyzdvižená na
náhorní plošině v průměrné nadmořské výšce od 1500 do 2000 m.
Mezi jednotlivými kaskádami jezer jsou hřebeny štítů šplhajících
až do výšky 3000 m. Jezera tvoří mohutně členěný systém, který
odvádí vodu do všech světových stran. Mezi nejznámější
a nejnavštěvovanější jezera patří jezera Sant Maurici nebo Estany
Llong dlouhé téměř 1 km, nejvýše položené jezero Contraig (2570 m),
dále jezera Lladrés, Trescurro, Moncasau, Negre, Tort a mnoho
dalších. Přístup k parku z jihu je přes lázně Caldes de Bohí. Jezero
Sant Maurici je dosažitelné ze severovýchodu přes městečko Espot.
V národním parku je omezen denní počet návštěvníků a je zde
zakázáno stanovat.
znakAragónska
Mapa španělsko-francouzské hranice
Pyreneje 2003
Malý průvodce
6
Villefranche de ConflentMěsto je obehnáno hradbami z 11. století. Skrze opevnění vedou pouze
dvě brány - „Porte de France“ a „Porte d’Espagne“. Najdeme zde úzké
uličky s mnoha románskými a gotickými stavbami. Od Perpignanu sem
vede úzkokolejná železnice nazývaná „Petit Train Jaune“. Vlaky jsou
typické svými otevřenými vagony, které nabízí nádherné výhledy přes
vysoké mosty, dravé potoky a hluboké propasti. Trať končí
v Bolquére/Eyne - nejvýše položeném nádraží v Evropě.
PerpignanAž do 17. století se o město přetahovali Francouzi se Španěly.
V letech 1278-1344 byl hlavním městem království Mallorca. Z té
doby pochází královský palác Palais des roi de Majorque a celkový,
poněkud již španělský ráz města.
Nedaleko (severně) leží velmi zachovalá
středověká pevnost Fort de Salses.
SèteVe Středozemí druhý největší fran-
couzský obchodní a hlavní rybářský
přístav. Kolem jsou krásné písečné pláže,
hlavní je dlouhá přes 15 km. Pro velké
množství vodních kanálů a průplavů
bývá nazýván též jako „francouzské
Benátky“. Navíc zde ústí Canal du Midi,
dlouhý 240 km. Kanál vede od řeky
Garonne přes Toulouse a umožnil splnit
dávný sen, spojení Středozemního moře
a Atlantiku vnitrozemní vodní cestou.
AvignonŘíká se o něm, že je to
jedno z nejkrásnějších
historicky cenných
měst v jižní Francii.
Význam města stoupá
v roce 1309, kdy na
nátlak krále Filipa IV.
Sličného přesídlil
z Říma do Francie
papež Kliment V. Sídlil zde i jeho nástupce Jan XXII. Město pak v roce
1348 dostal do vlastnictví papež Kliment VI. a následně se zde vystřídalo
jeho šest nástupců. Jejich přítomnost samozřejmě poznamenala rozkvět
města. V roce 1377 se Řehoř XI. rozhodl pro návrat do Říma, aby
nebyl vystaven vlivu místního panovníka. Skončilo tak “babylónské
zajetí” papežů. Kardinálové však vzápětí zvolili vzdoropapeže, který
se uchýlil zpět do Avignonu. Tím začíná období dvojpapežství, tzv.
velkého schizmatu. Poslední protipapež opustil město v roce 1403.
Prosperitu Avignonu narušila až veliká morová epidemie v roce
1721, kterou přežila pouhá čtvrtina obyvatel. Svůj vztah k papežské
kurii si Avignon zachoval až do Velké francouzské revoluce, kdy
byl připojen k republice. Mezi hlavní památky patří městské hradby
ze 14. století, proslulý avigňonský most - Pont St. Bénézet (kdysi
900 metrů dlouhý), dále Papežský palác (Palais des Papes) - palác
a zároveň obdivuhodná pevnost, jejichž skvostné interiéry vzaly za
své během revoluce. Městu vévodí „Skála otců“ (Rocher des Doms),
s krásnými zahradami a katedrálou Notre-Dame des Doms.Villefranche de Conflent
Pont St. Bénézet
7
Pyreneje 2003
Mapa a trasa cestyOd města Hendays u Atlantického
oceánu až na východní výběžek
k Banyulsu na pobřeží Středo-
zemního moře lze přejít Pyreneje
zhruba za 40 dní.
Je možné si vybrat z tras několika
obtížností. Lehčí trasa vede podhůřím
Pyrenejí, je to klasická cesta G. R. 10
nebo G. R. 11 (Gran Randonnée), trasa
H. R. je vedena vyššími partiemi hor
(Haute Randonnée).
My jsme podnikli okruh údolím Valle
de Benasque a oblastí Maladety s Pico
de Aneto. Nakonec jsme přidali menší
výlet po parku Sant Maurici.
Legenda1. den
2. den
3. den
4. den
5. den (společně)
5. den (rozdělení)
6. denzjednodu�ená mapa oblasti Maladeta
Členové výpravyČlenové výpravy
8
Červená & ModráAutíčka
ŠimonKyblík
JardaZvíře
Miriamka
Jíťa PetrP. P.
JirkaAli
JirkaKačer
Zuzka
9
Expedice Pyreneje 2003Cesta do Francie (pondělí 4. 8. 2003)Sraz byl stanoven v 10 hodin před FEL ČVUT na Kulaťáku. Kačer
mě vyzvedl ve tři čtvrtě. Naházeli jsme věci do Forda a vyrazili
směrem na Hradčanskou vyzvedávat Mirdu. U FELu už čekala
Zuzka, jenže zbytek nikde. Po chvíli jen přišla SMS od Zvířete, že
prý „drobné zpoždění“ a abych mu zatím koupil tatranky v Delvitě.
Radši jsme počkali až ostatní dorazí. Zaběhl jsem si koupit ještě
jeden film, měl jsem celkem čtyři za 790 Kč. Když jsem přišel zpět,
už tu byl Kyblík s maminkou a za chvíli i Zvíře s Aloušem a Jíťou.
Kyblík dovezl jídlo, které jsme společně nakoupili v Hypernově za
1800 Kč (klasické složení: rýže, těstoviny, k tomu omáčky, salám,
cibule, tavené sýry, paštiky a koupili jsme i knackebroty a suchary).
Pak ještě zajel pro čerstvý chleba. Zvíře a Kačer zatím cpali věci do
aut. Rakev na střechu nebyla, tak se to tam muselo vejít všechno.
Byl to trochu logistický oříšek, ale nakonec se to vše srovnalo
i s kartónem plechovek Gambrinus. Já se Zuz jsme Zvířeti skočili
pro ty tatranky a ještě si mě chuligán poslal pro cigarety. Vyrazili
jsme asi v půl 12 ve složení: la voiture A - Zvíře řidič, Kyblík kibic,
Zuz a já jako pasažeři, la voiture B - Kačer řidič, Ali navigátor (měl
s sebou mapu Francie, zatímco Zvíře zapoměl autoatlas Evropy,
Kačer mu radši půjčil svůj), Jíťa a Miriamka jako pasažeři. Brzo
jsme dorazili do Plzně a tady nabrali nejlevnější benzín v ČR
u známé benzinky ONO (21,50 Kč/l za Natural 95). Na Rozvadově
jsme bez nepříjemností překročili státní hranici, jen Zuzce celník
naznačil, že by se měla připoutat. Na dnešek bylo v předpovědi
30°C. V autě jsem naměřil 39. Potili jsme se dost parádně, pivo co
vzal s sebou Kačer se vůbec nedalo pít, trochu se převařilo. Na
odpočívadle na dálnici v Německu jsme nabrali vodu do lahví
i když byla označená jako nepitná. Rychle jsme ji pak vyměnili na
dalším za vodu snad pitnou.
Tak trošku jsme se rozmýšleli kudy přesně jet. Bez pořádné mapy to šlo
o něco hůř. Přejeli jsme exit na Norimberk a po mohutné Kačerově
signalizaci z druhého vozu jsme zastavili na parkovišti. Museli jsme se
asi 10 km vrátit, ale naštěstí to bylo poprvé a naposledy co jsme minuli.
Asi v půlce cesty se Kyblík najednou popadl za hlavu a začal si nadávat
snad do debilů, či tak nějak. Prý, že zapomněl doma v lednici naši tašku
se sýry a věcmi na obědy. V podvečer jsme dojeli do Francie. V našem
autě jsme pustili Amélii, ale pak nám ji Ali zločinně sebral na jednom
odpočívadle. Jeli jsme kus po dálnici. První péage za Mulhouse stála
2,30 €. Kyblík se ptal paní v budce na nejlepší cestu na Lyon mimo
dálnici. Paní nám doporučila exit 7 a po státovce N°83 na Lyon. Ke
spokojenosti nám scházelo jen někde vzít benzín, Kačer radši bral ještě
v Německu. Sjeli jsme z dálnice. Už se začalo stmívat. Blížila se 10
hodina. Přijeli jsme k pumpě. Zvíře to střihnul přes dvojitou plnou. Ale
u pumpy už měli zavřeno, žádný non-stop provoz jako na dálnici. Jsou
tam všude automaty na platební karty, ale naše to nebralo. Šimon se ptal
jedné francouzky a ta nás poslala na Montbéliard. My jsme ale jeli směr
Besancon. V jednom městečku jsme zastavili na náměstí
a Šimon se šel poptat místní rodinky postávající před domem, kde najdeme
pumpu. Pán tvrdil, že u nonstopu můžeme platit Maestrem. Dojeli jsme
kousek zpět k zavřené benzínce, ale Maestro to nevzalo. Vrátili jsme se
a Šimon pána přesvědčil, aby jel s námi a zaplatil svou kartou, že mu
Pyreneje 2003
Expedice Pyreneje 2003
Pyrenejí, směrem na Foix a Vielhu. Za péage jsme cestou tam zaplatili
celkem asi 30 €.
Středozemní moře nás uvítalo šíleným vedrem, všude suchá tráva
a vyprahlá krajina, v autě se nedalo skoro vydržet. Na čerpadlech jsme
sice nabírali vodu do PET lahví, ale pitný režim šel, díky převaření
obsahu po deseti minutách jízdy, „do kopru“. Dohodli jsme se, že se
cestou stavíme na chvíli u moře. Našli jsme pláž u letoviska Leucate na
poloostrově před Perpignanem. Moře bylo krásné i když plné lidí.
Zaplavali jsme si a zahráli si kohoutí zápasy. Já jsem byl v moři
v trenkách, jelikož jsem si samozřejmě zapomněl plavky. Ale jak
poznamenal Zvíře, kdybych si nic nezapomněl, tak by to nebylo ono.
Nicméně můj nový model plavek v černém provedení s bílými puntíky
dáme hotovost. Odjeli se Šimonem a Zvířetem. Ostatní zaparkovali na
náměstí u kašny a kochali se malebným večerem ve francouzském
městečku. Já se Zuz jsme zůstali u domu. Paní domácí si s námi povídala,
dozvěděli jsme se, že mají psa Isidora. Francouzština nebyla žádná sláva,
ale na něco jsem si vzpomněl. Za chvíli přijeli od benzínky a my
pokračovali v cestě. Kousek před Besancon jsme zastavili na docela
pěkném odpočívadle. Byl tu záchod, voda, světlo pod lampou a plac na
spaní. Bylo čtvrt na dvanáct a byli jsme už dost unavení, tak jsme se
rozhodli zde přespat. Dali jsme chladit piva pod vodovodní kohoutek
a hřát párky na vařič. Pojedli, popili, popovídali a asi v 1 se uložili pod
širák ke spánku. Prý, že budeme vstávat ráno v pět.
Příjezd do Pyrenejí (úterý 5. 8. 2003)V noci bylo dost teplo. Někde nad námi řvalo nějaké zvíře, ale jinak
docela klidná noc. Probudil jsem se před šestou. Budíček v pět evidentně
neklapl. Začal jsem vylézat ze spacáku a to už otevřel oči i Ali
a postupně všichni. Nafotil jsem pár ranních fotek a dostalo se mi
nesouhlasného reptání a brblání. Začal jsem vařit čaj a pak jsme všichni
vstali, umyli se a nasnídali. Při pakování věcí do auta jsme našli Šimonovu
údajně zapomenutou tašku s jídlem. Nejspíš se mu dost ulevilo (a nejen
jemu). Vyrazili jsme opět na cestu. Něco po sedmé hodině. Jeli jsme po
státovkách na Lyon. Po ránu ještě moc nepražilo slunce, cesta byla
příjemná a my projížděli francouzským venkovem. V jednom městečku
měli dokonce nějakou slavnost (nebo pouť či trh) a místní měli na nohou
dřeváky. Nicméně Zvířecí pokusy zastavit a podívat se do mapy Kačer
drahnou dobu ignoroval a tvrdošíjně pokračoval po státovce. Na dálnici
jsme se nakonec napojili až kousek za Lyonem a tím jsme docela ušetřili
za mýtné. Rozhodli jsme se jet až na Perpignan a odtud po okresce do
10
Noc ma odpočívadle u Besancon (bez mravenců)
Pyreneje 2003
se všem moc líbil a kvitovali to s nadšením. Na pláž jsme došli
oblečení a tam jsme předvedli super číslo – hromadné převlékání
ručníkovou a sukýnkovou metodou. Ještě jsme ztropili malou ostudu
při čekání na sprchu pod plavčíkovou věží, ale byla to moc příjemná
zastávka .
Z pláže jsme jeli nakoupit do místního supermarketu čerstvé pečivo,
vínko a sýry na večer. Bordeaux bylo za 1,20 € (takže nádhera).
Vzal jsme i láhev Burgundského a k tomu dva kousky sýra. Ještě
jsme natankovali plnou a vyjeli jsme po okresce na Foix.
Silnice od moře do hor prochází nádherným údolím. Vede kolem
říčky Agly přes krásná malá městečka a zařezává se do skalnatých
stěn. Cesta byla obklopena spoustou dozrávajících vinic a Šimon
neváhal a při první příležitosti poručil zastavit. Šel totiž na pych –
přinesl krásné hrozny.
„Slunce zapadalo na horizontu přímo před námi a paprsky seodrážely od vápencových skal. Pochutnávali jsme si na
hroznovém víně a poslouchali kazetu od Aznavoura,kterou Ali poctivě ukradl druhé posádce na posledním
odpočívadle. Les Comédiens jsme na přání hráli asi 5x za sebou.V této báječné náladě vylezl Ali střešním okýnkem ven a strašně
si to užíval, stejně jako posléze Jíťa i Miriam,příště to zkusím i já “ -- Jirka
V jedné vesničce jsme míjeli starou paní, která na zahradě zalévala
záhon hadicí. Šimon neváhal a doběhl k ní s lahví, aby nám nalila
vodu. Seběhli jsme se s dalšími (asi osmi) a muselo to vypadat dost
komicky, ale paní byla fajn a ochotně nám všechny lahve naplnila.
Jen prý říkala, že někde slyšela, že ve světě se za to normálně platí.
Silnice za Quillon prudce stoupala do horského sedla, cestou do Foix se
už stmívalo, minuli jsme La Bastide. Projeli jsme kolem několika
majestátných hradů ve tmě pěkně osvětlených. Původní plán pro dnešek
jsme nestihli a proto jsme se rozhodli dojet jen někam k St. Girons
a tam najít místo pro nocleh. Kousek před St. Girons jsme našli plácek
na parkování. Kolem bylo oplocené kukuřičné pole. Rozhodli jsme se tu
zůstat a začali vytahovat věci k večeři. V tom jsme zaslechli výstřel. Kus
od nás někde z pole. Uvařili jsme, otevřeli vínko a hodovali na sýrech.
Výstřel se ozval ještě několikrát. Zjistili jsme, že se opakuje v přesných
intervalech. Uložili jsme se pod širák. Miriamka ale hned mumlala, že si
dala ewazotku do mraveniště a že tu spát nebude. Kačer ji odbyl, ať si
nevymýšlí, ale měla pravda. Celou noc po nás všech lozili mravenci.
11
Výprava připravena na nástup do stěny
Expedice Pyreneje 2003
První sedlo, první bouřka (středa 6. 8. 2003)Výstřely se opakovaly celou noc. Divil jsem se, že tam tomu myslivci
pořád chodí nějací králíci či co. Celou noc. Až ráno (vstali jsme v 7)
bylo jasné, že je to stroj, který vydává rány, aby plašil ptáky (nebo
zloděje?) Ospalí jsme si sbalili věci a začali snídat. Po snídani jsme si
s Kyblíkem a Alim zašli do kukuřice. Moc príma. Potom už jsme vyrazili
na St. Gaudens. Promotali jsme se skrz město a vydali se směrem na
Vielha. Přejeli jsme francouzsko-španělskou hranici
a v prvním supermarketu za čarou jsme nakoupili něco chleba. Měli
tam spoustu prosciuta – celé kýty, paráda – 8,50 € za kilo. Jeli jsme
dál po hlavní silnici. Minuli jsme správnou odbočku na Es Bordes,
ale hned jsme to napravili. Najeli jsme na úzkou silnici, klikatící se
po straně údolí. Nastoupali jsme auty až do 1400 m n. m. a našli
lesní parkoviště kousek od Refugio de Artiga. Na prázdném místě
jsme zaparkovali auta, bylo kolem půl jedenácté. Ihned však začali
z údolí proudit auta španělských výletníků a během půlhodiny se
parkoviště úplně naplnilo. Přijet později, měli bychom s parkováním
problémy. Kyblík se postavil jedné slečně před auto a odmítl uhnout,
aby si Kačer mohl dát auto hned vedle nás. Hrozně plamenně
a (nejspíš) sprostě španělsky nadávala.
Přeskupili jsme se a začali rozdělovat jídlo a věci do batohů. Nastoupila
pečlivá skládací příprava, nicméně kletry byly i tak těžké jak pytel
kamenní. Před jednou hodinou jsme vyrazili. Šli jsme pár kilometrů po
silnici k Refugio de Artiga. Silnice končila na paloučku s pramenem,
kde jsme nabrali vodu. Místní rodinka i s babičkou si sem vyjela na
piknik a pěkně grilovali nějaké masíčko. Poté jsme už trefili správnou
cestu a začali stoupat. Chvíli jsme šli lesem a po pár stech metrech se
dostali na volné prostranství. Bylo parádní počasí, hodně teplo, honily
se nádherné mráčky. Stoupali jsme do sedla Côth de Lunfèrn. Hned na
začátku cesty jsem si říkal, že než táhnout teleskopy na batohu, tak že
je radši vezmu do ruky. A šlo to hned lépe. Pěšina zpočátku vedla podél
potoka, ale voda nebyla moc dobrá, protože všude kolem byla louka
poseta kravinci. Asi v půlce stoupání jsme potkali stádo koní (2100 m).
Byli malincí a pěkně vypasení, tlustí, každý druhý měl na krku zvonec.
Shodli jsme se, že je tu chovají jedině na maso. Vystoupali jsme do
Côth de Lunfèrn. Mráčky se honily čím dál víc a začal foukat vítr, tak
jsem rovnou vyzkoušel novou fleesku. V sedla jsme si orazili a pojedli
chléb se sýrem. Zvířeti konečně po třech dnech došla SMS z Řecka.
Jako by ten chlapec pookřál. Mezitím za námi několikrát decentně
12
Cesta po GR11 údolím Valle de Benasque
Cesta do sedla Côth de Lunfèrn
Pyreneje 2003
zahřmělo. Chybělo nám asi 100 výškových metrů do sedla Port de
Picada. Opět začalo být vedro. V sedle na nás ale začaly padat první
kapky. Přichystali jsme bundy a pláštěnky, ale pořád ještě jsme si
mysleli, že nemá z čeho.
Po chvilce už jsme zahlédli masív Maladety s ledovcem, který se
pomalu halil do mraků. Za okamžik se začalo blýskat a hnala se
pořádná bouřka. Zuzka si natáhla sval na noze, tak se jí šlo dost
špatně. Ze sedla jsme klesali velmi pomalu. Jeden blesk byl tak
blízko, že jsme slyšeli jak srší. Odhodili jsme batohy a teleskopy
a zapadli jsme do ďolíků mezi skalami a rozhodli se chvíli počkali,
až přejde to nejhorší. Pršelo jen trošku, ale blýskalo se parádně.
Počítali jsme sekundy mezi bleskem a hromem. Za chvíli se bouře
trošku uklidnila. Naštěstí. Blesky a mokrá skála nejsou zrovna to
pravé. Vyrazili jsme k sestupu. Minuli jsme cestu, která vedla po
vrstevnici. Tak jsme se rozhodli sestoupit z asi 2300 m po svahu
rovnou dolů. Chvílemi po kamenech, chvílemi po louce. Začali
jsme v menším žlebu. Nyní již pořádně pršelo. Nic moc to nešlo
a navíc začaly padat kroupy. Prvních 200 metrů bylo nepříjemných,
ale společně jsme to zvládli. Zvíře s Kačerem hledali cestu vepředu.
My s Alim jsme pomáhali holkám. Kyblík nadával na
„nepromokavé“ Madlenčino pončo a jedl z něho kroupy, co mu
zůstávaly v ohybu od předního batohu (nesl chvíli dva, když
pomáhal Zuzce). Když jsme se napojili na pěšinu, byli jsme něco
málo pod 2000 metrů.
Přestalo pršet a všude byl mírný opar. Na konci stezky byl za takovým
skalnatým valem plácek na stany. Byl by docela pěkný, jen kdyby
nebyly všude kravince. Pár jsme jich odkopali, postavili jsme stany
a začali vařit. Zvíře s Kačerem došli k potoku pro vodu. Pěkně smrděla.
Jíťa s Alim do ní nacpali dezinfekční tablety a prohlásili ji za pitnou. Za
valem vedla uprostřed údolí silnice s trasou GR11. Jezdili po ní auta a
trochu jsme se báli, aby nás někdo nepřišel zpokutovat. Najednou, ve
chvíli, kdy už jsme měli postavené stany a večeřeli, nad námi přeletěla
helikoptéra a my jsme napřed mysleli, že na nás přijdou a vyhodí nás,
ale oni letěli k ohni, který jsme viděli na protějším svahu. Pokoušeli se
ho uhasit. Ten „ohníček“ vypadal, že si na něm někdo pouze opéká
párky, jenže bylo to něco většího. Zalili ho několikrát z vrtulníku a stále
hořel. Stmívalo se a vrtulník odletěl, oheň doutnal ještě ráno. Po
náročném dnu jsme šli brzy na kutě. Jen Miriamka s Kačerem se bavili
a smáli ve stanu a rušili noční klid málem až do rána.
15
Štěrkovice směrem na Hospital de Benasque
Expedice Pyreneje 2003
Valle de Benasque (čtvrtek 7. 8. 2003)Probudil jsem se v půl deváté. Trošku nesměle jsem vykoukl ze
stanu, jaké bude počasí. A uvítala mě úplně vymetená obloha. Nad
Maladetou bylo úplně čisto. Ostatní začali vylézat ze stanů. Už jsme
nikam moc nespěchali. Včera nás viděli z vrtulníku a nechali nás tu
přespat. Ráno jsme akorát zjistili, že do Zvířecího stanu přes noc
zavítal osobně Rod Stewart . Nasnídali jsme se a asi v půl 11
jsme už měli všechno suché a sbalené. Ještě jsem se nechal od
Zuzky ostříhat nůžkami z Jítiny lékárničky. Chtěl jsem původně
tento malý rituál stihnout ještě před vstupem do hor, ale nepoštěstilo
se. Kačer prohlásil, že jsem vypadal trochu jak Gotfrua Udatný, ale
nenechal jsem se tím rozházet.
Vzdali jsme původně plánovanou cestu na Tusse do Remuñea rozhodli se přemístit směrem k jezerům na jižní straně Maladety.
Vypravili jsme se podél silnice směrem na Hospital de Benasque.
Šli jsme po GR11. Pěkná cesta, téměř po rovině. Potkávali jsme
dost lidí, daleko více než včera. Dali jsme menší pauzu u jednoho
z mnoha potoků co tekly údolím. Bylo hrozné vedro. Poté jsme
došli až k hotelu.
Rozhodli jsme se dát si něco k pití. Já si netroufl dát pivo, byl bych
po něm utahaný, ale Zvíře si ho dal. Část ostatních si dala chlazenou
kolu s ledem. Dost pomohla. Nabrali jsme vodu na toaletě a šli dál
směrem na Baños de Benasque. Hned u hotelu jsme minuli pěšinu,
tak jsme museli kus po asfaltové silnici a pak uhnout na štěrkovou
cestu. U mostu na štěrkovici jsme poobědvali a poté celkem rychle
došli k Baños de Benasque. Z dálky vypadá spíše jako pevnost na
skále, než jako hotel s bazénem a lázněmi. Nabrali jsme vodu na
záchodě a zakoupili pohledy, bohužel měli jen pět známek, tak se na
všechny nedostalo. Slečna v recepci říkala Kyblíkovi, že nemáme
chodit na Aneto, že tam teď chodí spousta lidí. Tady u Baños končí
cesta, musí se jít dolů. Jenže my jsme chtěli zkusit přejít po vrstevnici
a napojit se na cestu k jezeru Ibón de Cregüeña. Mělo to být po
vrstevnici, ve výšce asi 1700 metrů, ale pěšina co tu vedla za chvíli
vypadala dost neschůdně. Navíc se přihnala další bouřka. Zase někdy
kolem čtvrté hodiny odpolední.
Vrátili jsme se zpátky k Baños de Benasque a sešli dolů po silnici.
Asi v půli serpentiny jsme odbočili na další štěrkovici. Tady nás
zastihnul déšť. Mokří jsme došli na rozcestí před mostem Puente de
Cregüeña. Chtěli jsme nastoupat do 1700 metrů. Tam podle vrstevnic
mělo být místo trošku více rovné. Výstup lesem v dešti po kamenech
byl dost deprimující. Navíc bylo velké vlhko a tak byl člověk mokrý
zvenčí i zevnitř. Zuzka statečně ťapala a já odměřoval nastoupané
metry na altimetru. V 1700 byl samozřejmě naprosto nevhodný terén
pro stany, tak jsme se rozhodli dojít až do dvou tisíc, tam podle
mapy začíná Plato de Cregüeña. Potkali jsme jednoho Francouze.
Ptal se na Baños de Benasque a já se zeptal (v angličtině, francouzský
rozhovor vypadal asi: „Je n’ai pas compris, english is better“) jestli
se dá ve dvou tisících stanovat, a on mi potvrdil, že je tam rovné
místo. Asi jsem vypadal dost rozradostněně jeho odpovědí podle
toho, jak se na mě smál.
Na to jsem učil Zvíře jednu ze tří vět prof. Tvrzské, které jsme si měli
na 100% zapamatovat: �Je ne sais pas qu�est-ce que cela veut dire enfrançais.� Na to Zvíře vyrukoval se svou oblíbenou větou: „Je ne
t’aime plus, mon amour.“ Evidentně je připraven na vše. Trochu výše
16
Odraz na hladině Ibón de Cregüeña
Pyreneje 2003
jsme ještě potkali francouzova bratra s přítelkyní, kteří nás ubezpečili
v tom, že nahoře se dá opravdu zastanovat.
Ve 2000 metrech opravdu začíná plató jen s mírným stoupáním.
Kačer se Šimonem šli jako první. Našli pěkný travnatý plácek na
druhém břehu potoka, vedle borovicového háje. Přesně pro čtyři
stany. Vysloveně romantické místo. Musel se jen trochu krkolomně
přeskákat horský potok. Dal jsem bágl Kačerovi a letěl zpátky pro
Zuzajdu. Zvíře šel naproti Jítě a Alimu. Zuz seděla na kameni
a vypadala úplně nešťastně. Když jsem říkal, že už je to jen kousíček
a že jí vemu bágl, tak říkala, že mi nevěří a dál nejde. No, nakonec
jsem ji přesvědčil. Překonali jsme potok a statečně to došla.
Za chvíli přestalo pršet, nad námi se ještě rozešly mraky a byl vidět
západ slunce nad protějším hřebenem. Ali se Šimonem neodolali
a dopřáli si krátkou lázeň v potoce. Uvařili jsme rýži s čínou. Salám
a cibule byly opět nezbytnou surovinou. Po večeři jsme ještě
provedli, na Járovo doporučení z rodinných zkušeností, nezbytná
protimedvědí opatření – odnesli jsme veškeré jídlo na skálu asi 50
metrů od stanů. Většina lidí šla hned do spacáků, jen s Kyblíkem
a Zvířetem jsme zůstali ještě sedět. Neobešlo se to bez všudy
přítomného cigárka (Zvířecí zvyk).
„Tentokrát se spinkalo opravdu parádně, drny ostré horskétrávy tvořily nadýchanou podložku pod stanem, pěkně
měkoučko, skoro jako na vodní posteli “ -- Jirka
„Posledních 300 metrů jsem myslela, že vypustím duši, kdybytak nepršelo tak si tam snad sednu na kámen a je mi všechnojedno. Peťa pořád říkal, že je to už jenom 50 m. V posledním
úseku se musel přeskákat po kamenech potok. Všichniv pohodě, jenom já musela sundat boty i ponožky.
Ale pak už spacák a pohoda.” -- Zuzka
„Třebaže pršelo, tak si Zuz asi 300 m před tábořištěm sedlana kámen a bylo jí všechno jedno. Stálo mě to něco
přesvědčování, ale došli jsme ” -- PP
19
Stanování u potoka na Plato de Cregüeña
Expedice Pyreneje 2003
Jezero Cregüeña (pátek 8. 8. 2003)Dohodnutý budíček v 6 hodin ráno. Přemáhám se, vykukuju ze
stanu a posléze i vylézám. Ostatní se ptají jaké je počasí. Je pod
mrakem. Domlouváme se na posunu budíčku o 1 hodinu. Hned jak
zalézám zpět do stanu, začíná pršet.
Dohodnutý budíček v 7 hodin ráno. Otevírám oči. Dešťové kapky
neúprosně bubnují na tropiko stanu. Zavírám oči. Probouzím se
v půl deváté… To už bylo relativně hezky a sluníčko začínalo svítit
na naše tábořiště. Dnešní plánovaná trasa byla kolem jezera vzhůru
do sedla Collado de Cregüeña na jezera Ibons de Coronas. Sbalili
jsme stany a nechali sušit mokré věci ze včerejší bouřky. Po spořádání
kotlíku vloček ke snídani jsme vyrazili na cestu. Z přibližně 2040
metrů jsme začali stoupat lesem. Nic moc cesta, ale za chvíli jsme
vstoupili do otevřeného prostoru a začal být hezký výhled na okolní
i vzdálené hřebeny. Honily se trochu mráčky, tak na nás sluníčko
přímo nepražilo.
“Když jsme byli uprostřed výstupu k moréně, předhonilanás u jednoho malého plesa skupinka výletníků. Se Zvířetem
jsme šli stále svižně v čele, aby nás nikdo nepředešel.Nakonec nás dostala jedna španělská babí s hůlkama.
Odrovnala nás pravidelným hlasitým ťapáním svých hůlek,jejichž rytmu za zády se více než 10 minut
nedalo odolávat.“ -- Jirka
Dorazili jsme k jezeru Cregüeña do 2600 m. Je nádherně zaříznuté
mezi prudkými stěnami. Poobědvali jsme na jeho začátku nad
morénou. Podle mapy cesta vede do 2700 metrů a tudy dál po
vrstevnici nad jezerem. Když jsme nastoupali do 2700 m, tak nás
čekaly jen nepříjemné příkré skalnaté plotny spadající k jezeru.
Chvíli to vypadalo, že to půjde přejít, ale nešlo to. Po drobných
lapáliích jsme se rozhodli klesnout až k jezeru, Kačer nás svedl na
takovou plošinku na břehu.
Při cestě dolů jsme potkali první sníh, malinké firnové pole.Ve
Zvířecí mapě byla dokonce cesta značená spodem a také nějaké
refugio. Když jsme došli na místo onoho „refugia“, jediné co jsme
našli byl nouzový úkryt postavený z kamení pod velkými balvany.
Chvíli jsme tam koukali a začalo pršet. Štěstí, že jsem již nebyli na
skále. Přemýšleli jsme, jestli zůstat v těch úkrytech nebo zkusit
postavit stany. Ali s Kačerem našli pár vhodných míst pro stany.
Bylo to mezi hromadami šutrů, dost různě a improvizovaně. Jen
20
Horský postoj ve svahu
Jezero Ibón de Cregüeña
Pyreneje 2003
Kyblík se Zvířetem se rozhodli dostavit jedno refugio. Rozvrhli si
pěknou gotickou (či románskou) klenbu. Nakonec se stejně museli
schovat do stanu, protože se sílícím dešťem jim tam začalo zatékat.
Přišla totiž bouřka v pořadí již třetí. Opět kolem 16 hodiny. Původní
dnešní plán opět nebyl naplněn díky počasí. Bouřku jsme prospali ve
stanech. Dost se ochladilo. Bouře se asi za dvě hodiny opět uklidnila.
Čekalo nás nádherné slunné pozdní odpoledne u jezera. Stany na břehu
průzračné vodní plochy obklopené třítisícovkami.
Kromě nás tu ještě stanovali dva španělští horolezci, dlouhovlasí
typové. Jeden z nich měl na červeném tričku portrét Ernesta Che
Guevary. Zvíře se k nim přidružil s mapou, aby vyzvěděl nějaké
informace o naší další cestě. Zjistil pár postřehů. Hlavním bylo, že
mačky na ledovci jsou „necesario“ a když povídal, že „mujeras
juntos“ maníci se srdečně se smáli.
Náš vařící spolek začal přípravu večeře opět později než druhá
skupina (vařili bramborovou kaši se sojovými kostkami a omáčkou).
Vyrazil jsem se proto podívat kudy vede cesta, kterou zítra půjdeme.
Šlo to hezky po kamenech podél jezera. Chtěl jsem původně jít jen
kousek, než bude večeře, ale pak mě napadlo, že když se mi jde bez
věcí tak krásně, že bych mohl vyjít až do sedla nebo až na Pico de
Aragüells, které jsme chtěli dobýt zítra. Dostal jsem se za 35 minut
do 2800 m. Ale když jsem viděl, kolik toho ještě zbývá, tak jsem se
obrázil na cestu zpět. Málo času a měl jsem hlad.
Když jsem přicházel ke stanům, tak jsem potkal Kačera s Alim. Šli
mě hledat, prý jsem byl dlouho pryč. Já myslel, že mě vidí přes
jezero na svahu, ale bylo to mnohem dál, než jsem myslel. Oni mě
neviděli a začali mít strach. Ale bylo tam nádherně. Slunce zapadalo
a nad jezerem byly krásné červánky. Měl jsem s sebou Olympus
C-50 a OM4 s 21 objektivem a polarizačním filtrem. Nafotil jsem
několik fotek. Když jsem se vrátil, ostatní právě hodovali. Mě ukázali
ale už jen prázdný kotlík. Schovali mi bramborovou kaši
s luncheonmeatem a tvrdili, že všechno snědli. No, zkrátka mě
strašně vytrestali.
Po večeři jsme se „vyzubili“ v jezeře. Už po setmění jsme ještě chvíli
povídali nad prázdnými kotlíky. Místo Zvířecí pohádky na dobrou noc
se probíraly následky nadměrné konzumace alkoholu, ale pak už se šlo
spát. Budíček jsme dohodli na 6.30, aby měl Kyblík dost času na ranní
stolici a aby si potom mohl umýt řiť. Snad bude ráno hezky.
23
Skalní desky nad jezerem Crequeña
Výstup na Aragüells (sobota 9. 8. 2003)Vstali jsme a vypravili se na cestu. Měl to být celkem odpočinkový
den, ale narazili jsme na několik nesnází, takže náš postup byl pomalejší,
než jsme odhadovali. Ali se Zvířetem, Kyblíkem a Kačerem pomáhali
Mirdě a Jíťe. Já se staral o Zuz. Šli jsme do sedla Collado de Cregüeña
(2905 m). Cesta vedla přes velké balvany na břehu jezera nahoru přes
suťové pole a části skal. Sluníčko nádherně svítilo, naštěstí jsme šli po
západním svahu, takže na nás přímo nepražilo. Přes několik
exponovanějším míst, které jsme díky včerejšímu tréninku již zvládli
daleko elegantněji, jsme se vyšplhali až do sedla. Protože jsem se kvůli
nestálému počasí obával jestli zvládneme Aneto, tak jsme zpunktoval
chlapy, že vylezeme alespoň na Aragüells, ať máme už nějakou
třítisícovku v kapse. Sedlo bylo ve velmi úzkém hřebínku. Nechali
jsme tady kletry a slečny odpočívat a vydali se nahoru. Vyběhli jsme
přímou cestou a asi za 15 minut jsme stanuli na vrcholu (3030 m).
Snažil jsem se chytit signál na mobilu, ale nic tam nebylo. Nafotil jsem
fotky na 360° panorama a nezapoměl ani na samozřejmou vrcholovou
fotku (tentokrát pánská jízda). Chvíli jsme se ještě kochali a potom už
běželi dolů. Bylo po jedné hodině a sluníčko stále krásně svítilo, doufal
jsem, že nás dneska bouřka snad nepotká. Do sedla jsme už tentokrát
seběhli pohodovou pěšinkou. Na Aragüells jsme lezli tak všelijak přes
skály a kamení, dost po horolezecku.
Ze sedla jsme slézali po suti, mířili jsme k dalším jezerům již přímo pod
Anetem. Byla to příjemnější cesta než nahoru i když nohy dostaly dost
zabrat. Kyblík s Kačerem si našli středně velký sněhový jazyk
a „lyžovali“ v pohorách s teleskopy super-G. My se Zuz jsme se
plahočili za nimi. Stoupl jsem na kámen těsně před sněhem a ten se
pode mnou krásně otočil. Padl jsem na bok do sněhu hodně klikařsky.
Nic se mi nestalo. Ani jsem se neodřel, jen to dost studilo. Potom jsme
dorazili k jezeru Ibón de Médio. Ali nám tam našel pěkné místo na stan.
Čekala nás noc ve výšce 2750 metrů. Dnešní bouřka nás nepochopitelně
minula. K naší nemalé radosti spadlo jen pár kapek. Na druhé straně
jezera ústil pěkný vodopád přímo z ledovce pod Anetem. Kluci sebrali
prázdné láhve a šli k němu kolem jezera pro čistou vodu. Rozvalili se
tam u vodopádu, kde byla trochu něco jako písečná pláž, tím jak voda
unáší jemné kamínky ze sutě.
Zjistil jsem, že kousek od jezera, kde se otevírá jižní údolí je velmi
slabý signál. K radosti všech se po čtyřech dnech daly přijímat
i odesílat SMSky. Také jsme se zkusili vykoupat v ledovém jezeru.
24
Expedice Pyreneje 2003
Skupinové foto u jezera Cregüeña
Vrcholová z Pico de Aragüells (3030 m)
Chtěl jsem dát alespoň jedno tempo, ale jen co jsem se ponořil po krk,
tak jsem musel vyleťet ven. Bylo to opravdu hrozně studené.Všude
kolem jezera byly plácky s všemožnými rostlinkami a kytičkami,
dokonce i s motýly a včelami. Šimon se Zvířetem měli stan na pěkném
místečku na skále asi deset metrů nad jezerem. Tam jsme uvařili špagety
s boloňskou omáčkou, pečeným salámem a cibulí. Bylo toho hodně.
Kačer s Alim, kteří byli již po vlastní večeři se ze zbytku ještě pěkně
napráskli a stejně ještě zůstalo něco špaget na ráno.
„Naše večeře byla také nádherná, nikdo však netušil, jak může olejz rybiček kontaminovat tak nechutným způsobem všechno jídlo,
že jsme ho cítili ještě další dva dny “ -- Jirka
Po večeři ještě Kyblík nenápadně uspořádal happening v házení co
největších kamenů do jezera. Tentokrát vyhrál Ali, nicméně Kačer drží
rekord z loňska z Triglavu, kde poslal do údolí (prý omylem)
několikametrákový balvan. Večer jsme dohadovali plán na zítra.
Provedeme to následovně: vstaneme už v pět hodin a vyrazíme co
nejdříve nahoru do sedla Collado de Coronas (3195 m). Odtud se
pokusíme o vrchol Aneta, s tím, že Zvíře s Kačerem a Šimonem přejdou
přes severní ledovec na druhou stranu a půjdou přes zbylá údolí na
parkoviště k autům. My ostatní se vrátíme ke střednímu jezeru, kde si
ráno schováme věci v jednom kamenném refugiu a odtud klesneme do
jižního údolí na GR11. Další den se sejdeme v poledne u přehrady
Embalse de Paso Nuevo.
Pokus o Aneto (nedelě 10. 8. 2003)V pět ráno jsem vykoukl ze stanu, svítily hvězdičky a byla čistá
obloha. Byla zima, tak jsme zapli stan a balili věci vevnitř. V půl
šesté jsem vylezl ven a šel se podívat, co dělají ostatní. Zhruba
začali vstávat. Zvíře na mě blikal baterkou. Se Zuz jsme zabalili
stan, dali bundy, jídlo a pití do jednoho kletru, ostatní věci do
druhého a ten jsem ukryl spolu s jídlem, které nám nechali chlapi,
pod pláštěnku do refugia. Vzali jsme na snídani věnečky, houkli na
ostatní, že půjdem napřed a vyrazili. Měli jsme před sebou výstup
z přibližně 2700 do 3200 m. A potom dál do 3400 na Aneto.
Cesta šla pěkně podél jezera po mužicích. Za suťovým přesypem čekal
první kousek ledu. Podle mapy se mělo jít přes něj, ale mužiky nás
vedli vlevo po suti kolem. Dostali jsme se až ke Glaciar de Coronas.
První část byla dost měkká. Okolní vrcholky pomalu začalo zalévat
27
Pyreneje 2003
Pohled na jezero Cregüeña a masív Posets z Aragüells (3030 m)
ranní sluníčko a skály vystupovaly ze šerého hávu. Po dalším úseku
po kamenech nás čekal poslední kousek ledu pod sedlem. Se Zuzkou
jsme se drželi vepředu. Našel jsem hliníkovou laťku. Nejspíš
výztuhu z batohu. Led byl poněkud tvrdší, tak jsem dělal stupy
pomocí výztuhy a kopáním patou. Tady nás došli ostatní.
Za ledem už byla jen asi čtyři metry vysoká příkrá skála s pěkným
výšvihem, trochu po horolezecku. Kačer s Kyblíkem šli první a hledali
nejlepší trasu, první nahoru se dostal Jirka. Šlo to vylézt docela celkem
jednoduše. Ali vytáhl lano a odjistil Jíťu a Mirdu.V sedle nás čekal
krásný pohled na hranu ledovce Glaciar de Aneto. Byli jsme 3196
m n. m. Bylo půl desáté, docela rychlovka. Nechali jsme kletry
v sedle a začali lezt na ledovec. Dole byl hodně tvrdý, protože sem
ještě nesvítilo sluníčko, parádní led. Alimu s Kyblíkem se podařilo
udělat pár stupů na začátku a pak už jsme vyšli asi 4 metry po hraně
nahoru. Otevřel se nám výhled na celý ledovec a na skupinky lidí
stoupajících po něm ze severu. Z horské chaty pod Anetem to sem jsou
tři hodiny rychlou chůzí. Všichni měli mačky, většina i cepíny.
„V noci byla dost zima. Nějaký chuligán na nás v půl šesté huláká,že se vstává. Venku byla tma a zima. Shodli jsme se s Miriamkou,
že nevstáváme, až v šest, že nejsme blázni “ -- Jirka
Začali jsme se drápat po cestičce směrem k vrcholu. První metry
šly, byl tam spíš sníh. Ale potom to začalo být pěkně namrzlé. První
mačkaři nás minuli, za nimi šla další skupinka. Ten nejstarší na nás
volal: „You are crazy, I don’t understand.” Měl takový debilní
francouzský akcent a klepal si na čelo. Ale měl pravdu. Kdyby nám
to ujelo, tak frčíme do údolí. Vrátili jsme se na okraj ledovce
a rozhodli se počkat, až to víc nataje a nebude tak klouzat. Měli jsme
totiž informace, že na Aneto lezou lidi i v teniskách a že se to dá.
Šimon nedočkavě po půl hodině vyrazil za jednou početnou skupinou
a v pořádku přešel kus ledovce, který jsme viděli, až ke skalce a po
chvíli se vrátil. Za ní prý je rozbředlý sníh a že to jde. Vyrazili jsme
tam. S velkým nasazením jsme došli až ke skalce.
Vykoukl jsem za ni. Tam byla neuvěřitelná střecha, robředlý sníh,
skrz stopy tekly potoky vody. Dolů stejně prudký svah do údolí.
Prostě rakev. Volal jsem na Šimona, který už běžel nahoru, že to
nejde a opatrně se obrátil a sešel ke skalce. Dost jsem se bál.
A nejhorší bylo dostat se zpátky ten kousek, co jsme vyšli. Ali jistil
holky lanem, ale proti proudily davy lidí na mačkách, kteří na nich
méně či spíše vůbec neuměli, hrozně panikařili.
28
Expedice Pyreneje 2003
Výstup na Glaciar de Aneto
Pohled na Pico de Aneto (3404 m) od Ibón del Medio
Kačer šel první a zastavil dole pod největším ledem provoz směrem
nahoru, aby jsme mohli sejít všichni. Jenže horní cestou se přihnala
jiná skupinka a začala nás šíleně obcházet. Jeden dokonce uklouzl
a málem smetl Mirdu. Ali jí musel rychle vytáhnout o kus výš
lanem. Až jeden Ital jí pomohl a dovedl ji dolů z nejhoršího místa.
Alespoň ty teleskopy nám trochu pomáhaly. Všichni jsme nakonec
nějak sešli a dole si začali nadávat. Parádní stres. No, získali jsme
cenné zkušenosti a naštěstí se nikomu nic nestalo.
Provedli jsou skupinové podvrcholové foto ze sedla a začali se
sbírat na cestu zpět. Aneto na nás čeká příště. Kačer se Zvířetem
a Kyblíkem ještě pomohli holkám ze sedla po skále zpátky na jižní
stěnu, rozloučili se s námi a vyrazili směrem k autům. Mě by se
tedy přes ten severní ledovec dolů nechtělo. Ale oni šli. My jsme se
vrátili dolů k jezeru. Nahoře jsme viděli také pár zajímavých případů.
Dvě holky, každá s jednou mačkou. Člověk, který si připnul
rychloupínací mačky na tenisky. Další měl cepín, ale jinak šel ve
skejťáckých teniskách. Lidi byli pomalu větším nebezpečím než
ledovec samotný.
Dorazili jsme k jezeru, vytáhli batohy z refugia a něco málo pojedli.
Přicházela další bouřka. Opět něco po 15. hodině. Rychle jsme se
sebrali a klesali dolů, pokračovali jsme kolem jezera Ibón Interior
k Ibons de Coronas. Tady jsme s Alim vzali holkám batohy. Rozhodli
jsme se klesnout až do dvou tisíc na cestu GR11 a tam někde najít
místo na zastanování. Sešli jsme k Refugio de Coronas. Tady už
jezdí po štěrkovici autobusy s turisty. Měli jsme ještě sílu, tak jsme
se rozhodli jít až k přehradě, kde jsme měli mít další den sraz s
chlapama, kteří tam dopoledne přijedou.
Ťapali jsme dál a došli jsme až ke Cabaña - Refugio del Quillon. Je
to dost ošklivá betonová bouda. Rozhodli jsme se tam zůstat
a zastanovat na plošince před refugiem. Museli jsme jen odkopat
pár uschlých kravinců. Za refugiem bylo spousta „podpapíráků”.
Prostě humus. Najedli jsme se bramborové kaše s gulášovou
omáčkou a sojovým masem. Za dnešek jsme nastoupali asi 550
metrů a klesli přes 1400 metrů dolů.
31
Pyreneje 2003
Hřeben na Maldito přes sedlo z Aragüells
Cesta zpod Aneta (zapsal Kaèer)Po rozloučení s ostatními jsme se vrátili do sedla. Vzali jsme si věci
a rychle začali klesat, protože mraky se začínaly honit a po
zkušenostech z minula jsme počasí ani trochu nevěřili. Šli jsme kus
po vyšlapané cestě. Potom se začala pomalu ztrácet až nakonec
vůbec nebyla. Byli jsme uprostřed ledového svahu a museli jsme jít
velmi opatrně a pomalu, každý krok musel být perfektní. Led
rozrážely potůčky a sem tam nějaké prasklina. Rozhodli jsme se, že
než traverzovat celou tu hrůzu, bude lepší jít co nejkratší cestou
k první skále, samozřejmě co nejbezpečněji. Asi po 15 minutách
jsme byli na pevná skále, což byla velká úleva. Podle Zvířete mapy
jsme se rozhodli nejít podle označené stezky (to již stejně nebylo
možné), ale krosnout to přímo do údolí, čím si též zkrátíme cestu o
jedno sedlo. Sestup byl náročný, klesali jsme po obrovských
balvanech a velmi rychle jsme ztráceli výšku. Hůlky se hodily.
V jednu chvíli jsme došli na zajímavé místo. Potoky z ledovce se
spojovaly na náhorní zelené planině. Meandrovaly a tvořily něco
jako obrácenou deltu, která ústila do velkého vodopádu. V té zeleni
se pásl dobytek, převážní býci z čehož jsme byli trochu nervózní.
Intenzivní zelený nádech nám připomínal spíše Irsko než Pyreneje.
Při jednom odpočívání Šimon objevil ztracenou skialpovou lyži.
Byla dost zachovalá včetně vázání. Usoudili jsme, že tu není déle
než dvě sezóny. Asi o 100 výškových metrů níže jsme našli druhou
do páru, ta byla již zničená a zaražená jako kůl mezi kameny. Asi tu
někdo zažil pár dost nepříjemných okamžiků. Pod planinou již vedla
stezka, kterou sem chodí dobytek, klesalo se již lépe. Cesta vedla
podél nespočtu velkých i malých vodopádů. Na jednom místě jsme
se však museli dostat na druhou stranu. Znamenalo to přeskočit
asi dva metry nad strží z jednoho kamene na druhý.
Když jsme po 2,5 hodinách konečně sešli až na GR11 (sestoupili
1400 metrů) a rozhodli se něco málo pojíst, začalo z mraků, které
se nám celou dobu od Aneta honily nad hlavami, kapat a po chvíli
přišla strašná bouřka. Vše jsme sbalili a začali stoupat do sedla do
dalšího údolí. Vítr bičoval déšť. Po několika minutách jsme všichni
byli komplet mokří a v goráčových botách měl každý dva soukromé
bazénky. Cestou k jezeru Ibón del Salterillo (vystoupali jsme asi
200 metrů) jsme potkali ztracenou ovci. Stála v lijáku a vůbec se
nehýbala, ani se nás nebála. Ani když na ni Kyblík dělal „béé“
a jednu ji plácnul, prostě se nehýbala. Stále pršelo a všechny nás
32
Expedice Pyreneje 2003
Pico de Aneto (3404 m) - severní stěna s ledovcem
Výprava v sedle Collado de Coronas (3196 m)
hnala už jen představa, že za pár hodin budeme u auta, u jídla,
u čistých šatů. Na moréně posledního jezera nakonec přestalo po
2 hodinách pršet a už jen krápalo. Čekal nás finální sestup přímo
k parkovišti, docela nepříjemnou stěnou. Nepříjemnou hlavně proto,
že jsme na první pokus netrefili správnou cestu a museli se z hrany
vracet traverzem do alespoň trochu schůdného žlebu. V tu chvíli
jsme už všechny ty hory proklínali. Za další hodinku jsme byli již na
asfaltce. Když jsme došli na parkoviště, čtyři náctileté španělky tu
měly dokořán otevřené auto a tančily na makarenu. Znak toho, že
civilizaci člověk prostě neunikne. Kluci mě strašili, že až dojdeme
k autům (pokud tam budou), že já budu mít propíchané gumy od té
cholerické španělky, která chtěla zaparkovat tam kde já. Naštěstí to
nebyla pravda.
Auta jsme našli a začali jsme překládat věci, dali společně jedno pivínko
na posilněnou a po přeskupení jsme se vydali směrem na Vielhu. Vielha
je velké středisko zimních sportů. Zde jsme se stavili na kafíčko a malé
pivko ve velmi příjemné hospůdce plné místních štamgastů. Bylo něco
před osmou hodinou a projížděli jsme 8 km dlouhý tunel pod masívem
za Vielhou. Pěkný zážitek – vodopády na stěnách, sem tam urvaný kus
betonu nebo nefunkční osvětlení – tomu říkají ve španělsku státní silnice
Začali jsme stoupat na Castejón de Sos do údolí Benasque, už se
stmívalo. Zvíře s Kyblíkem jeli první a vybrali nádherné místo na spaní.
Posečená louka s výhledem na západ slunce v horách. Akorát nás
trochu překvapila Lada Niva 1600 4x4 plná místních cikánů, kteří jeli
po louce kolem a hlasitě nás zdravili. Asi jeli z práce na statku. Povečeřeli
jsme kudrnaté polívky a uložili se pod širák. Do Benasque už je to jen
kousek, ráno máme dost času, můžeme se pořádně vyspat.
Ráno nás probudilo sluníčko asi v 9 hodin. Rychle jsme se sbalili
a jeli do Benasque. Měli jsme dobrý čas. Stavili jsme se nakoupit
čerstvé pečivo a k tomu pár dobrot. Posnídali jsme a po 11
zaparkovali v kempu u přehrady a čekali na ostatní až dorazí.
Bohužel nebyl tu signál, nemohli jsme se spojit SMSkou. Umyli
jsme se v potoce, vyprali nějaké prádlo a dokonce i oholili mužný
vous (až na Zvíře). Povalovali jsme se u vody. V 11.45 mi přišla
zpráva od Petra, že jsou u přehrady. Byli jsme zmatení, hned jsme
se sebrali a jeli k přehradní hrázi. Tady jsme zjistili, že hráz je
stejně zavřená a vrátili se. Tady už na nás čekala Jíťa s Alim. Prý to
byl šok. Přicházeli k autům a my jsme jim ujeli před nosem.
Nepříjemný pocit. Ještě musíme najít zbytek výpravy.
Pyreneje 2003
35
Vodopády na jednom z mnoha potoků z tajícího ledovce
Pyrenejská cesta (pondělí 11. 8. 2003)Spali jsme asi do devíti. Nasnídali se a šli dál po GR11 směrem k přehradě.
Signál pořád nebyl. Ali s Jíťou zůstávali pozadu. My se Zuz a Mirdou jsme
šli napřed. Po asi 5 km jsme došli na křižovatku cest před přehradou.
Vůbec jsem nepřemýšlel a zahnul doleva. Asi po 700 m jsem si uvědomil,
že přesně nevím, kde je to místo srazu a radši bych se měl mrknout do
mapy. Než jsem ji vytáhl, holky ušly kus cesty přede mnou. Volal jsem na
mě, aby počkaly, ale zmizely za zatáčkou. Myslel jsem, že tam počkají
a vracel se zpátky naproti Alimu, abych se s ním poradil. Ušel jsem kus
a Aliho s Jíťou nenašel. Vyrazil jsem tedy pro holky, abychom se vrátili.
Ale ty už byly strašně daleko. Chtěl jsem si to zkrátit zkratkou, ale vzešla
z toho parádní nábližka. Dost jsem si odřel nohy. Když jsem se dohrabal
zpět na GR11 zeptal jsem se skupiny turistů, jestli neviděli dvě holčiny
s batohy. Prý sedí 500 m dál. Dorazil jsem k nim a vraceli jsme se po
GR11 na křižovatku. To už nám naproti běžel Ali s Kačerem. Tak jsme se
úspěšně našli. Holky říkaly, že si myslely, že chytám signál a že jsem tvrdil,
že je to rovně před námi, že to nemůžeme minout, tak šly. Ono by to ale bez
bloudění nebylo ono. Kluci čekali s auty u kempu u přehrady. Prý měli od
Aneta veselou cestu.
Dorazili jsme k nim, přebalili si věci, umyli se a dohodli, že přejedeme do
národního parku St. Maurici na ta jezera, když je Lukáš Ferkl tak
doporučoval. Stavili jsme se ještě na chvíli v Benasque, ale byla právě
siesta, všude mrtvo. Jeli jsme spodem přes La Podla, Sort až do Espot.
Před Espotem, jsme zastavili na odpočívadle u přehrady Noguera Pallaresa.
Bylo tu hrozně prašno, ale alespoň jsme si se Šimonem zaplavali v přehradě.
Už v Benasque jsme chtěli ochutnat paellu, ale nenašli jsme nic příhodného.
Rozhodli jsme se proto zajít na jídlo v Espotu. Alespoň na tortillu. Vybrali
jsme surf bar. Nevím, jestli moc šťastně. Nalili nám pivo za 1,80 € do
malých sklenic a za 4,50 € nám udělali buritos. S tabascem měly pořádný
říz. A pivečko mi také celkem chutnalo.
Espot je celkem pěkné městečko, takové turistické. Organizují tu
adrenalinové sporty a vozí lidi na Land Roverech po parku. Měli tu
v řadě možná 25 krásných Defenderů. Vůbec Defendery byly
v Pyrenejích vidět hodně často. Také byla vidět Lada Niva, ta se objevila
pokaždé, když to člověk nejméně čekal. Z hospody jsme došli k autům.
Cestou nabrali vodu z kohoutku, možná spíš pítka na ulici. Sjeli jsme po
silnici pár kilometrů dolů a našli plácek na spaní. Nicmoc místo na tvrdé
hlíně vedle silnice, ale lepší nebylo. Ohřáli jsme fazole a šlo se rychle
spát. Se Zuz jsme si ještě dali španělské červené s olivami.
36
Expedice Pyreneje 2003
Landrover Defender
Pohled dolů z ledovce Glaciar de Aneto
Národní park (úterý 12. 8. 2003)Probudili jsme se někdy po osmé. Nikdo na nás naštěstí nepřišel
i když jsme zřejmě byli na soukromém pozemku. Naložili jsme věci
do auta, připravili dva kletry na cestu do parku a nasnídali se. Měli
jsme ještě kus bagety ze včera a pár taveňáků.
Dojeli jsme do Espotu a odtud dál na parkoviště na začátek parku
St. Maurici. Dostali jsme od zřízence letáček s mapkou a poučením
jak se chovat v parku a igelitovou tašku na odpadky. Koukali jsme
kolik budeme platit za parkovné. Vypadalo to na 2 eura. Všude bylo
spousta aut. Cesta začínala bytelným dřevěným chodníčkem pro
vozíčkáře, který po pár stech metrech končil. Měli zbudovaná
i důmyslná odpočívadla, vyhýbadla. Za námi už supěla rodinka
španělů a vůbec tu bylo všude spousta turistů. Byli jsme všichni
docela utahaní a tak trošku otrávení z lidí, tak jsme došli k prvnímu
jezeru. Z něho se vyklubala dost ošklivá přehrada. Rozvalili jsme
se na trávu na břehu a něco pojedli. Za chvíli jsme utekli před
turisty a sluníčkem na druhý břeh.
V pravý čas. Vyrojili se lidi z Land Roverů a bylo jich jak mravenců.
Malinko jsme hudrovali na Lukáše Ferkla, že nám to tu doporučil,
jenže on byl nejspíš na druhém konci parku „bez lidí“. Vyhřívali
jsme se na sluníčku a část výpravy hrála na schovku, k velkému
pobavení procházejících výletníků. Ideální místo. Nakonec se ještě
strhla šišková válka, z které byli Španělé dost vedle. Kolem čtvrté
jsme se sebrali k odchodu a vrátili se k autům. Nikdo po nás za
parkování nic nechtěl, tak jsme jeli. Cestou jsme ještě poslali pohled
Ferklům a Háně (náhodou měli i známky, což byl v celých Pyrenejích
vždy velký problém je sehnat, stejně tak jako potom ve Francii).
Vyjeli jsme směr moře. V plánu jsme měli opět pláž u Perpignanu.
Jeli jsme podél cesty, kterou jsme kdysi s bráchou a dědou jeli na
kole. Parádní serpentiny a dost dlouhé sjezdy. Pro řidiče to ale
nebyla pěkná silnice. Úzká asfaltka s mnoha zatáčkami do horských
pasů až do výšky 1800 metrů. Nadmořské výšky postupně ubývalo
a my se blížili k španělsko-francouzské hranici. Ještě ve Španělsku
jsme se stavili v supermarketu, protože jsme se báli, že ve Francii
už bude zavřeno. Koupili jsme i olivy a dvě lahve vína na večeři.
Natankovali jsme plnou levnějšího španělského benzínu a jeli jsme
dál. Cesta ve Francii vedla opět přes nádherná městečka a viděli
jsme železnici z roku 1909 s parádním vysutým mostem přes
obrovské údolí. Dokonce po ní jel právě vlak.
39
Pyreneje 2003
Jezero Sant Maurici
Stavili jsme se ve Villefranche de Conflent - velmi zachovalém
městečku obehnaném hradbami a s tvrzí na skále vysoko nad ním.
Uvnitř vypadá velice starobyle a malebně. Historické domy a uzounké
uličky. Prostě nádhera. Tady Zvíře dostal SMS od Niké. Potom s ní
chvíli telefonoval a bohužel se musel vrátit do Prahy dřív. Složitá
situace. Už za tmy jsme dojeli k pobřeží. Za Perpignanem jsme
začali hledat místo na noc. Skončili jsme na plácku pro karavany
u zátoky se strašně ošklivou vodou nedaleko místa našeho prvního
koupání cestou sem. Karavanisté plnili zásoby vody z kohoutku,
ale varovali, že se musí vařit („nur für kochen“). Vzduch byl hrozně
horký a vlhký, v první chvíli se nedal skoro dýchat, ale pak si
člověk zvykl. Pojedli jsme večeři, nakrájeli sýry, dali kolovat vínko
40
Expedice Pyreneje 2003
a salát a začali domlouvat nový plán. Kačerova skupina chtěla zůstat
podle původního plánu u moře. Zvíře chtěl jet ráno rovnou do
Prahy. Se Zuz jsme přemýšleli, že bychom pár dní zůstali ve Francii
a potom nějakým způsobem dojeli. Kyblíka napadlo svézt se
s Kačerem, ale to by Zvíře musel jet sám v autě. Nakonec jsme se
dohodli na kompromisu. Pojedeme celé auto, zítra lehce zaplaveme,
vyjedeme na pár hodin do Avignonu a potom už hned do Prahy. Žádná
sláva, ale nejlepší řešení. Snědli jsme olivy, vypili víno a šli spát.
Cesta do Prahy / Odpočinek u moře(středa 13.8.2003)Počasí bylo hrozné, vzduch jako v sauně. Ráno jsme vstali něco před
osmou. Druhá skupina ještě spala, zatímco my jsme se nasnídali
a sbalili k odjezdu. Potom jsme se rozloučili a vyrazili na pláž. Na
stejném místě jako na začátku cesty jsme si zaplavali. Vůbec nikdo tu
nebyl. Ani netekla voda, tak jsme se nemohli osprchovat u plavčíkovy
věže. Osušili jsme se a zbavili písku, nasedli do auta a vypravili se do
Avignonu. Bez komplikací jsme tam dojeli, nechali auto na placeném
parkovišti a šli se projít do historického centra. Došli jsme k Papežskému
paláci. Cestou jsme si se Zuzajdou koupili zmrzlinu
a Šimon šel do McDonalda, že prý tam mají výborný banánový shake.
Nicméně ho neměli, tak si tam se Zvířetem alespoň zašli na toaletu.
Prohlídku Papežského paláce jsme vzdali, jelikož byla dost drahá
a museli bychom dlouho čekat. Šli jsme se podívat na Pont St.
Bénézet a potom jsme si v tom hrozném vedru, co bylo, šli radši
sednout do kavárny a dali si café au lait. Neodolal jsem a dal si
citronový koláč za čtyři a půl euro.Jedna z uliček Villefranche de Conflent
Ledovec Glaciar de Coronas
43
Pyreneje 2003
Cestou k autu jsme se se Šimonem stavili v knihkupectví, kde si on
koupil Malého prince v originále. Na parkovišti pak někoho napadlo
přijet k automatu s plechovou popelnicí po vzoru Mr. Beana,
abychom dostali novou kartu a zaplatili míň za parkování. Žádná
popelnice ale nebyla po ruce, tak jsme zaplatili poctivě 4 €.Vyrazili jsme na cestu s plánem ještě v místním supermarketu koupit
víno do Prahy. Po menších lapáliích jsme našli obchod a nakoupili.
Já vzal šest lahví asi za 50 €.Měli jsme všechny radosti za sebou, nezbývalo něž vyrazit ku Praze.
Už za tmy jsme zastavili a dali se do jídla ještě ze zbylých zásob.
Luncheonmeat z konzervy a knackebrot. Když jsme každý (kromě
Zuz) pojedli několik kousků, přečetl jsem Zvířeti co ten luncheonmeat
obsahuje. Chlapec poněkud pobledl, řekl, že jsem čuně, že mu to čtu,
že už to jíst nebude, a že to mám dát co nejdál od něj.
Další cesta pokračovala v pořádku, Zvíře se střídal se Šimonem v řízení
a my se Zuzkou zase v bavení řidičů, aby udrželi pozornost.
Takhle jsme přejeli Německo a během dalšího rána dorazili zpět do
Čech. Po pár hodinách jsme byli v Praze ...
Ráno jsme se rozloučili se Zuzkou a Petrem, Zvířetem a Kyblíkem
a teprve poté si začali balit věci. Přejeli jsme do městečka Leucate, kde
jsme ještě zastihli druhou půlku odjíždějící do Prahy. Na místním tržišti
jsme nakoupili bagety a přejeli na na parkoviště těsně vedle pláže. Bylo
ještě úplně prázdné. Jíťa s Miriamkou si hned zahráli na špióny, když
šly hledat toalety do místního kempu (byly na zvláštní klíček jen
ubytovaným). Všichni jsme byli ulepení od mořského vzduchu a spocení
z vedra, proto jsme rychle naběhli do vody.
Pláž se plnila jen zvolna, byli jsme rozvalení na osuškách a pěkně si to
užívali. Nejvíce ale Ali, který si hrál v písku na bagr, stavař se nezapře.
Nakonec se s Jíťi pomocí zahrabal úplně, koukala jen hlava .
Slunce pálilo a žízeň byla v té výhni pořádná. Jak je již zvykem,
někteří z nás se ani moc nespálili. Já to tentokrát odnesl
(neuvěřitelně) pouze se spálenými kotníky. Odpoledne byla na pláži
již hlava na hlavě. Vedle nás se usadila francouzská rodinka. Všimli
jsme si jich až když tři postarší paní po nás začali divně koukat
a hrozně se smát. Smáli se naší mluvě. Bylo pro ně asi neuvěřitelné,
jakým zvukomalebným jazykem to mluvíme a velmi se u toho bavili.
Když jsme to zjistili, naopak jsme přidali na výrazu i hlasitosti
bavili se též . Myslím, že s češtinou ještě neměli tu čest se setkat.
Avignon a Pont St. Bénézet
Kolem čtvrté jsme se pomalu sbalili a vrátili se k autu. Bohužel jsme v té
výhni zapoměli za zadním oknem čtyři jablka – dokonale se za celý den
upekla. Auto vonělo po štrůdlu a jablíčka byla pěkně opečena do zlatova
(spíš hněda). Vyrazili jsme zpět na státovku a pokračovali přes Narbonne
na Béziers. Rozhodli jsme se zkusit na noc najít příjemnou pláž, jeli jsme
proto k pobřeží. Již několik kilometrů před městem Sète vedla silnice jen
několik metrů od moře. Z dálky se nám pláž docela líbila, ale řekli jsme si,
že zkusíme zajet do města a pokud nenajdeme něco lepšího vrátíme se.
Doufali jsme, že Sète bude pěkné rybařské městečko, ale moc se nám
nelíbilo. Průmyslový přístav byl pěkně hnusný, navíc jsme chytli večerní
zácpu. Začalo se stmívat. Silnice za městem vedla kolem doků a na spaní
to nevypadalo, vrátili jsme se zpět před Sète.
Zastavili jsme na vzdálenějším konci pláže. Bylo tu stále dost lidí,
nejen my jsme chtěli strávit noc na pláži. Miriam se cukala, že se jí ta
pláž nelíbí, že se bojí a že radši bude spát v autě. Nicméně se pozastavila
nad argumentem, že v autě je hrozné vedro a spát v autě s otevřenými
okny je nesmysl. Nakonec jsme ji přesvědčili, když jsme slíbili, že bude
spát uprostřed a nikdo ji neukradne. Z podlážek od stanů a karimatek
jsme udělali ležení pár metrů od moře a pustili se do večeře.
Kousek od nás měla vigvam legrační dvojka, postarší dáma s černým
přítelem. Nafukovací matrace, slunečníky, piknikové koše. Paní svého
přítele neustále obletovala, nicméně on se přesto tvářil velmi znuděně.
Po večeři jsme načali víno a sýry. Bylo jasno a vyšel měsíc. Vlny
a hukot moře nás potom všechny postupně uspaly. Velmi příjemný
večer a nakonec se na pláži líbilo i Miriamce .
Výlet do Avignonu (čtvrtek 14. 8. 2003)Ráno nás probudilo svítání slunce nad mořem. Sbalili jsme se
a přejeli pár set metrů na pláž, kde byly sprchy. Vykoupali jsme se
a přebalili se na další cestu. Z auta se pomalu začal stávat cestovní
karavan. Miriam mě sice už dřívě pomlouvala, že mám hrozně
špinavý interiér vozu (cestou do Pyrenejí si totiž zamazala v autě
svou apartní bílou sukýnku – olejem, nechápu jak ), nicméně
teprve teď se začal tvořit opravdu ten správný nepořádek. Kolem
jedenácté jsme zamířili do Avignonu – cíl dne.
Jeli jsme opět po státovce a po cestě se stavili u Pont du Garde.
Zachovalý římský aquadukt přes údolí s řekou. Turisticky exponované
místo, plno lidí a opět pořádný pařák. Mají to tu pěkně vymyšlené - celý
komplex s muzeem, knihovnou, výstavami, restaurací. Vše si ovšem
44
Expedice Pyreneje 2003
Pont du Gard
člověk zaplatí, parkoviště stálo 5 €. Záviděl jsem lidem, kteří sjížděli
řeku na kanoích, taky bych si dal říct, pěkné místo. Když jsme
přijížděli do Avignonu, počasí se kazilo a začínaly se honit mraky.
Zaparkovali jsme u historických hradeb a pokračovali do centra.
K pozdnímu obědu jsme každý spořádal bagetu a navrch zmrzlinu.
Nádherné historické centrum. Prošli jsme se po hradbách a přes
zahrady až k Papežskému paláci. Když jsme po prohlídce města
přicházeli zpět k autu, již hřmělo a když jsme vyjeli, začalo pršet.
Po cestě jsme se stavili v nákupním centru pro jídlo a pití. Také
jsme chtěli nakoupit nějaké dárky domů v podobě lahví
francouzského vína. Zašli jsme i do obchoďáku specializovaného
pouze na outdoor vybavení a oblečení. Všichni jsme sledovali Aliho
proměnu. Nakupování odmítal jako nutné zlo, nicméně již včera
neprotestoval a dnes se mu dokonce líbilo . Dále jsme již jeli po
dálnici na Lyon. Ale po asi 100 kilometrech se na dálnici utvořila
velká kolona. Byli jsme z toho otrávení. Konečně jsme jeli po dálnici
a musíme zůstat v zácpě. Náhodou jsme naladili stanici, kde
informovali o dopravní situaci a navíc i v angličtině. Dozvěděli
jsme se, že se stala nehoda na cestě někde před Lyonem, havarovala
cisterna a zrušila povrch dálnice v obousměrech. Zprovoznění je
v nedohlednu a úsek se objíždí po státovce. Asi něco opravdu
velkého, kilometrové kolony. Rozhodli jsme se zastavit na odpočívadle
a uvařit večeři. Naštěstí už nepršelo a také jsem si myslel, že se to
potom třeba nějak rozjede.
Už za tmy jsme pokračovali dále a moc to nešlo. Po velké anabázi
po státovkách jsme o půlnoci dorazili do Lyonu. Najeli jsme na
dálnici. Ali řídil a já navigoval, ale bohužel jsem strategickou
odbočku v Lyonu minul. To znamenalo, že jsme museli tunely po
okruhu objet celý Lyon znovu a potom správně odbočit. Zdržení
asi na hodinu, včetně placení zbytečné péage. Potom jsme se již
trefili a pokračovali po N°83 vedoucí na Besancon. Byla temná noc
a v dálce se hrozivě blýskalo. V jednu chvíli ohromný blesk udeřil
na horizontu přímo do naší silnice, ale krajina kolem nás byla
klidná, po bouřce. Scéna hodná Hitchcocka. Bohužel jsme nebyli
schopni najít příhodné místo na spaní. Až za Bourg-en-Bresse
jsme konečně našli aspoň trochu vhodné odpočívadlo. Rychle jsme
postavili stany, navečeřili se a šli spát. Byly čtyři hodiny ráno, byl
to dlouhý den.
45
Pyreneje 2003
Katedrála ve Strasbourgu
46
Expedice Pyreneje 2003
Zastávka ve Strasbourgu (pátek 15. 8. 2003)Ráno nás budili nějací Poláci, kteří se posmívali Čechům s obytnou
Avií, kteří na odpočívadle také spali. Já jsem vstal až poslední po
jedenácté. Oproti včerejšku se citelně ochladilo. Středomoří je pryč.
Dnes se jelo báječně, volná silnice a sluníčko sem tam vykouklo
z mraků. Měli jsme v plánu navštívit Strasbourg. Přes Besancon
jsme dojeli na dálnici a po francouzské straně se po poledni dostali
do Strasbourgu.
Byl pátek, ovšem státní svátek. Obchody byly zavřené a na ulicích
lidí poskrovnu. Zaparkovali jsme u hlavního nádraží a šli do centra.
Mají tu moc pěkné tramvaje. Historické centrum je plné uliček
s hrázděnými domy. Mezi tím se ještě proplétají vodní kanály
s výletními loděmi. Mají tu pěknou katedrálu, ale bohužel se právě
opravovala hlavní věž. Opět jsme prověřili místní zmrzlinu. Při
odjezdu jsme se ještě zastavili u sídla Evropského parlamentu,
rozšířit si obzory - jsme přece Evropani. Po chvilce jsme byli
v Německu. Díky rádiu jsme znovu včas odbočili na vedlejší a najeli
na dálnici až po pár kilometrech. Vyhnuli jsme se tím pěkné
víkendové zácpě. Kolem deváté jsme zastavili na odpočívadle za
Baden-Baden. Postavili stany, uvařili večeři a šli spát. Zítra už
vyměníme spacák za pořádnou postel.
Návrat domů (sobota 16. 8. 2003)Ráno jsme polámaní vstali asi v 9 hodin. Německá odpočívadla
jsem pěkně vybavena a tudíž dnes nebyl problém s toaletou a ani s
ranní hygienou. Po bohaté snídani z posledních zásob jsme nasedli
a ujížděli na Norimberk. Cesta pěkně ubíhala.
Asi 20 km před Norimberkem mě na palubce ukazatel paliva klesnul
na červenou hranici. Nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost,
protože jsem byl přesvědčen, že v Norimberku nebo za ním určitě
natankuji. Moje domněnka však byla lichá. Ani dalších 30 kilometrů
za Norimberkem žádná benzínka nebyla. To již ručička klesla na
absolutní nulu. Trochu jsme se s Alim začali potit a modlit se za
pumpu. Jel jsem z kopce na volnoběh a na dálnici nezvykle pomalu
- asi 90. Holkám to díky bohu nepřišlo vůbec podivné a dále se
bezstarostně bavily. Naštěstí se objevila cedule Tankstelle 5 km. Po
chvilce se v dálce opravdu objevila cedule TOTAL, bylo vyhráno.
Když jsem sjížděl na odbočku k pumpě, začalo auto divně cukat.
Do protikopce ke stojanu jsme dojeli opravdu již jen na páry. Být to
kilometr dál, zajisté jdu pěšky . Skákání ke stojanu probralo holky.
Kdyby prý věděly, že nemáme benzín, určitě by nám strašně
nadávaly. Takhle nám vynadaly jen trochu. Za hoďku jsme byli na
českých hranicích. Pan celník nám sice nechtěl dát razítka, ale
vydupali jsme si je. V Plzni jsme se zastavili na pozdní oběd. Domů
do Prahy jsme dorazili krátce po šesté ...
sešit vznikl z mladistvého nadšení autorů, kteří by chtěli na tomto místěpoděkovat všem svým kamarádům, bez kterých by nemohli podnikattyto nádherné cesty ...
© Petr Lukeš 2003 | PP© Jiří Kacerovský 2003 | MD
použitá literatura:Novák, L.: Španělsko, průvodce po horách, Edice Žaket, 1992Šlégl, Jiří a kol.: Světová pohoří – Evropa, Knižní klub, 1999
zdroje informací Internet:http://www.frankreich-sued.de/http://www.online-club.de/~enijst/skizzen.htmhttp://www.ngw.nl/indexgb.htm
odkazy na webové stránky:http://pp.mikrofoto.cz/http://md.ic.cz/http://ali2.d2.cz/
