Parlament v čase změny

Vratislav Doubek, Martin Polášek a kol.


Parlament v čase změnyPřípadové studie z vývoje českého a československého parlamentarismu

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Doubek, VratislavParlament v čase změny : případové studie z vývoje českého

a československého parlamentarismu / Vratislav Doubek, Martin Polášek a kol. – 1. vyd. – Praha : Akropolis, 2011. – 176 s.Vydáno ve spolupráci s Ústavem politologie FF UK v PrazeISBN 978-80-87481-21-9 (Tomáš Filip – Akropolis)

328.1:342.53 * 321.72 * 328.1 * (437)– parlament – Československo– parlamentní demokracie – Československo– zákonodárné orgány – Československo– kolektivní monografi e– případové studie

328 - Zastupitelské orgány. Vlády. Politické systémy jednotlivých zemí [15]

Kniha byla vydána s fi nanční podporou Centra globálních studiíProjekt byl zpracován v rámci výzkumného záměru MSM0021620827 – České země uprostřed Evropy v minulosti a dnesProjekt vznikl pod garancí Ústavu politologie FF UK

Recenzovali:doc. PhDr. Jana Čechurová, Ph.D.doc. PhDr. Lukáš Valeš, Ph.D.

© Jan Bureš, Vratislav Doubek, Jiří Hoppe, Michal Pehr, Martin Polášek, 2011© Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 2011© Filip Tomáš – Akropolis, 2011ISBN 978-80-87481-21-9

Defi nitivní sídlo říšské rady bylo vystavěno v letech 1874–1883 podle návrhů architekta Th eophila von Hansen. Před jeho dostavbou zasedaly obě sněmovny odděleně, poslanecká sněmovna v provizoriu dřevěné budovy na Währinger Strasse, posměšně nazývané Schmerlingovo divadlo, panská sněmovna využívala pro svá jednání prostory dolnorakouského zemského sněmu v Herrengasse. Od doby dokončení nové budovy v ní zasedal parlament předlitavské části říše až do konce monarchie, ale jako sídlo parlamentu ji využívala rovněž Rakouská republika. Dnes zde sídlí obě komory rakouského parlamentu, jak Národní rada (Nationalrat), tak Spolková rada (Bundesrat).

7

Předpoklady československého parlamentarismuVratislav Doubek

V různých částech moderního světa takřka kontinuálně vybuchují bouře od-poru namířené proti původním mocenským strukturám. Ne vždy je namís-tě hovořit o demokratizačním procesu, neboť zájem na proměně mocen-ských elit nemusí nutně směřovat k jejich rozšiřování. Přesto v pozadí těchto událostí dlouhodobě stojí právě tento trend, ve své podstatě neměnný a ne-zvratitelný, když jej ani konzervativně nastavené společenské prostředí není schopno dlouhodobě potlačovat. Za významný indikátor míry demokrati-zace moderní společnosti lze přitom považovat právě schopnost mocenské-ho systému připustit vliv zastupitelských volených orgánů a respektovat je-jich zákonodárnou roli.

Za zpochybněním a rozvratem původních stavovských sněmů, vzešlých ze středověké tradice, stály od sklonku 18. století politické nároky nových, dotud neuplatněných vrstev společnosti. Střední měšťanský stav využíval in-stitut zastupitelských orgánů k svému politickému prosazení a vytlačení či oslabení vlivu elit původních, šlechtických. Právě tento pohyb byl bezpro-střední příčinou prosazení a ustavení volených zastupitelských orgánů. Od sklonku 18. století tak západní euroamerická společnost prodělávala svůj vnitřní boj o hloubku a šíři uplatnění parlamentarismu – hloubku ve smys-lu důsažnosti politického vlivu zákonodárných parlamentních institucí, šíři s ohledem na postupné uspokojování politických ambicí dalších a dalších vrstev společnosti, až po nejširší možnou variantu proveditelnou prostřed-nictvím všeobecného rovného tajného hlasovacího práva.

Jestliže rovněž česká společnost dosáhla naplnění požadavku zřízení vo-leného parlamentu v roce 1848 a po kratší časové odmlce opět od roku 1861, potom nejširší parlamentní zastoupení na základě všeobecného rovného hla-sovacího práva bez genderového omezení bylo prosazeno až po vzniku Čes-koslovenska. Dvacátého prvního listopadu 1918, necelý měsíc od vyhlášení samostatnosti, byl datován návrh skupiny poslanců v čele s tehdejším mís-topředsedou parlamentu Slovákem Metodem Bellou, který vyzýval ústavní výbor, aby předložil Národnímu shromáždění osnovu defi nitivní ústavy, jejíž součástí budou též „řády volební do sborů zákonodárných i samosprávných

8 Předpoklady československého parlamentarismu

[… ustavené] na zásadě všeobecného rovného práva hlasovacího pro mu-že i ženy s poměrným zastoupením“.1 Teprve s odkazem na volební řád pro komunální volby z ledna 1919, který byl následně využit i pro volby parla-mentní, můžeme hovořit o dosažení úplných standardů parlamentní demo-kracie v českých zemích.

Ale jaká byla zkušenost české společnosti v době vzniku samostatného státu, bylo možno na ni navázat a opřít se o ni? Odpověď na tuto otázku není ani přes znalost politického kontextu jednoduchá. Nepochybně se jed-nalo o zkušenost relativně dlouhodobou. Češi stáli u zavedení parlamenta-rismu v habsburském mocnářství od samého počátku. Rovněž oni, respek-tive jejich měšťanská reprezentace, volali v roce 1848 po řešení této dobově nejnaléhavější otázky. Ale již první kroky tímto směrem narážely na obtíže řešené kompromisy, které do budoucna ovlivňovaly poměr rakouské a čes-ké politiky k parlamentnímu systému jako takovému.

Předně rakouský měšťan neměl ani v revoluční době poloviny 19. století dostatečně silný potenciál k radikální změně. Jeho zájem na prosazení za-stupitelského zákonodárného sboru vycházel z představy pouhého rozšíře-ní, nikoli výměny politických elit. Na tomto konstatování nemůže nic změ-nit ani skutečnost, že období, v němž měšťanská elita požívala rozhodující postavení, bylo jen velmi krátké. První zákonodárný sbor nové éry, který si po právu mohl říkat měšťanský parlament, byl zvolen v červenci 1848 na základě na svou dobu velice extenzivně pojatého volebního práva. Mezi po-slanci byli z rozhodující části zastoupeni především intelektuálové a podni-katelé; kupříkladu v Čechách tuto skupinu představovalo 76 poslanců, když naopak prakticky chyběli zástupci venkova (4 sedláci), a především repre-zentanti tradičního držitele politické moci, šlechty (4 statkáři).2 Ale měš-ťan toto výlučné postavení nedokázal udržet a upevnit. Ostatně existence tohoto shromáždění se počítala na měsíce, když bylo z vůle dvora a na po-kyn vlády rozpuštěno 7. března následujícího roku.

I těch několik málo měsíců horečné práce na přípravě nové ústavy ale po-stačovalo k projevu směrování politické vůle poslaneckého sboru. Na jed-né straně se ukazovala zřetelná snaha nové elity po opevnění získaných pozic, když sami tito tvůrci ústavy kritizovali příliš široké volební oprávně-ní – na jehož základě byli ostatně sami zvoleni – jako nevhodné a předčasné

1 Návrh poslanců: Dra Belly, Dra Franke, Kaliny, Dra Meisnera, Udržala a spol. na vypracování ústavy Republiky československé, 21. listopad 1918, tisk 26, viz psp.cz/eknih/1918ns/ps/tisky/t0026_00.htm.

2 Údaje vychází z přehledové tabulky publikované v knize URBAN (1998): 20.


vzhledem k nedostatečnému politickému rozhledu většiny rakouských oby-vatel-voličů. Do diskuse k návrhu nového volebního řádu tak opět pronika-ly prvky restrikce (podněty mířily k daňovému či vzdělanostnímu censu).

Nicméně tyto pozice neměly být výlučné, neméně charakteristické pro práci tehdejšího říšského sněmu bylo hledání kompromisních řešení sou-žití tradičních a nově se prosazujících politických sil. Právě to se totiž do budoucna ukazovalo jako klíčové zadání. Měšťané se cítili dostatečně silní pouze pro participaci na politické moci, nikoli pro její převzetí. Po odezně-ní revoluční vlny se „jejich“ parlament stal obětí znovu posílených konzer-vativních sil. Z dlouhodobějšího pohledu se však zřetelně ukazovalo, že ji-ná cesta nebyla reálná. Jedna strana bez druhé již nemohla přežít, zejména narůstající ekonomická síla nové elity z ní činila nezbytného partnera pro politické soužití. Křehkost a labilita kulturně a sociálně heterogenního spo-lečenství mocnářství však současně zabraňovala měšťanské elitě, vyrostlé na nacionálně liberální ideologii, prosadit svoji dominanci. Její výlučná pozi-ce by byla vnitřně právě tak rozrůzněná jako národní entity, které chtěla re-prezentovat. Konzervativní nadnárodní elita tak zůstávala jakýmsi tmelem a zárukou stability.

Asimilace liberálních a konzervativních sil byla sice v Rakousku nezbyt-ná, ale nutně také vedla k vytváření komplikovaných mocenských modelů. Po období oživeného absolutistického režimu se tato skutečnost nejzřetel-něji projevila v roce 1861 v podobě hybridního systému volby a struktury znovuzřizovaného parlamentu. Na jedné straně sice v této době obnovený parlamentarismus umožňoval části společnosti uplatnění svobodné politic-ké volby, ale kompozice mocenského mechanismu celkovou účinnost vůle voličů značně limitovala, navíc byl celý těžkopádný systém vědomě nasta-vený ve prospěch výkonné moci dvora a dvorské vlády. Tato cena byla za-placena s vědomím, že preferovala ohrožené a umožňovala zachování mo-censké jistoty pro staré i nově transformované elity.

Volební proces byl postaven na tzv. kuriálním systému, který zachovával předpokládaný vliv jednotlivých politicky relevantních skupin. V rámci ku-rií volily – a uplatňovaly tak svůj vliv – skupiny voličů rozřazené podle eko-nomické síly vypočítávané z daňového zatížení. Šlechtě, ohrožované „zdola“ nově posílenou reprezentací středního stavu, byla vyhrazena velkostatkář-ská kurie a zajištěna rozhodující pozice v nevolené horní komoře parlamen-tu, tzv. panské sněmovně. Právě panská sněmovna přitom představovala vý-znamnou konzervativní pojistku, když její souhlas byl nezbytný pro přijetí jakéhokoli zákona. Ekonomicky silné vrstvy německého obyvatelstva opro-ti tomu získávaly svoji jistotu v kurii obchodních a živnostenských komor,


stejně jako v městské kurii. V jejich prospěch byla navíc konstruována vo-lební geometrie pro nastavení rozhraničení volebních okrsků v národnost-ně smíšených oblastech.

Němci v říši představovali ekonomicky a politicky vlivnou národnostní skupinu, která svoji sílu a vliv logicky opevňovala, a to v duchu dobových představ přijatelného a udržitelného demokratismu, tedy demokratismu, kte-rý naplňoval původní zadání na rozšiřování politických elit, ale zároveň toto rozšiřování pojímal výběrově. V tomto honoračním pojetí byly demokratic-ké principy přijímány jen do té míry, pokud neohrožovaly samu konstrukci státní a mocenské stavby, do níž se jako základní kámen němečtí liberálo-vé usilovně snažili zakomponovat „státotvorný princip“ v podobě zacho-vání německého charakteru říše. Ze svého pohledu proto zcela oprávněně varoval vůdce německých liberálů Ernest Plener v roce 1893 v rámci par-lamentní diskuse k rozšíření volebního práva před jeho zničujícími dopa-dy: „Zde v Rakousku vyplývá politická rovnováha mezi jednotlivými náro-dy z celé podstaty státu, a kdo nechce tímto státem třást, musí respektovat poměry, nebo je vehnat do nejistoty a uvrhnout zemi do budoucnosti, kte-rou nechci charakterizovat, neboť nikdo nemůže příliš daleko prorokovat, která ale povede k totálnímu převálcování celé politické linie. Z této voleb-ní reformy v nepříliš vzdálené době povstane demokratický federalismus se slovansko-radikálně-agrárnickou většinou; tím by byl změněn celý charak-ter veřejného života a celá vnitřní a myslím, že i vnější politika Rakouska by byla ovlivněna do naprosto odlišného směru.“3 Do charakteru hrozby tohoto naprosto „odlišného směru“ byl na prvním místě započítáván „demokratický federalismus“. Demokratismus se v tomto pojetí stával strašákem plebejství a politické vulgarity, federalismus potom zosobňoval princip rozkladu.

Samotný Plener byl přitom výrazným odpůrcem byrokratického centra-lismu, jeho představa ideálního stavu vycházela ze správní subsidiarity, která se však týkala nižších stupňů správy a omezenějších regionů než byly zem-ské celky. I tento progresivní rakouský politik tak tlumočil představy a oba-vy Němců – zejména z národnostně smíšených oblastí, k nimž patřily české země –, kteří trpěli obavou z posilování zemské autonomie, jež by znamena-la oslabení jejich politického vlivu ve prospěch domácího většinového oby-vatelstva. Ponížení role zemských sněmů vůči centrálnímu parlamentu bylo součástí dlouhodobého odporu proti autonomizaci zemí a federalizaci ří-še. Již od dob oktrojované březnové ústavy z roku 1849 byla zákonodárná

3 PLENER von (1911): 785.


kompetence sněmů taxativně vymezená, zatímco „vše ostatní“ zůstávalo v po-pisu práce centrálního parlamentu. I v tomto případě ale můžeme sledovat snahu o vyvažování autorit centra a regionů v zájmu smíření rozhodujících politických sil. Centrální parlament si sice podržel nadřazené postavení, v něm se mělo rozhodovat o zásadních otázkách rozvoje Rakouska, ale pů-vodně rakouští občané do dolní sněmovny říšské rady nevolili. Podle zmíně-ného volebního řádu byly prováděny jen volby do zemských sněmů, a tepr-ve tyto orgány následně obesílaly centrální zastupitelstvo, respektive jeho dolní komoru. Až od roku 1873 byl stejný volební mechanismus uplatněn i pro říšskou radu, čímž ale zemské sněmy přišly o další díl své autority.

Tento stav českou politiku dráždil, když jí dlouhodobě připomínal nedo-statek síly k účinné změně. Její zájmy se v průběhu času modifi kovaly, ale ve své podstatě vycházely z odlišně nastavených principů: z prosazení rozšíření politického oprávnění na nižší sociální vrstvy, neboť jen tak mohla opono-vat početně slabší, avšak ekonomicky silnější skupině českých Němců; tato oponentura však mohla být úspěšná pouze v zemské rovině, tedy za před-pokladu prosazení federalizace říše a posílení autority zemských sněmů. Nic z toho se nedařilo ani vybojovat, ani vytrucovat, česká reprezentace nedoká-zala překonat odpor centralistů, nedokázala následovat příklad Maďarů, kte-ří se centralizačnímu tlaku úspěšně vzepřeli a prosadili jak parlamentní, tak státoprávní autonomii v podobě dualismu rakousko-uherské říše (1867).

Česká politika dlouhodobě trpěla pocitem frustrace, v němž se sváře-la představa vlastních schopností s možnostmi uplatnění. Politická repre-zentace – a následně část společnosti stojící pod jejím vlivem –, získávala v důsledku toho podezíravý až negativní vztah k samotné podstatě veřejné působnosti, k smysluplnosti politického boje i k pozitivním hodnotám stát-nosti, konstitucionalismu a parlamentarismu. Projevy této frustrace může-me spatřovat ve snaze vymanit se z mocenského systému, v různých formách odporu vůči němu, můžeme je sledovat v hledání a zvýrazňování prvků al-ternativních postupů takzvané nepolitické politiky. Rakousko-Uhersko by-lo bezpochyby konstituční monarchií, přesto v kritických projevech českých politiků často zaznamenáme odsudky neústavnosti a absolutismu. Dobový slovník neznal pojem totalitní moci, který je spojený s pozdějším politic-kým diskurzem, svůj nesouhlas s nedostatečným prostorem pro prosazení své politické vůle a zájmu proto vyjadřoval právě obecně známým pojmem absolutistické moci a vlády. I politici realistického nazírání tak upadali do pojmových lapsů, když v politických a právních úvahách nad podstatou ra-kouského ústavního a parlamentního systému složitými argumenty doka-zovali jediné, že progresivní prvky rakouského mocenského systému jsou


ve skutečnosti absolutistické, tedy nátlakové, a proto nepřijatelné, když ne-odpovídají potřebám a vůli českého národa a jeho reprezentace. „… trpíme centralismem,“ zdůrazňoval podstatu své kritiky v roce 1896 Karel Kramář, „a jeho nutným důsledkem, přemocí byrokracie. Naše základní zákony stát-ní zůstaly prázdnými slovy a svoboda leží v rukou a v dobrozdání převlá-dající centralistické byrokracie. Ona jest všemohoucí, a poněvadž zvítězila nad parlamentem, zvítězil také její reakcionářský duch nad teoretickou svo-bodou státních základních zákonů… Stali jsme se skeptickými vůči dobro-diním parlamentarismu, jen proto, že nemáme lidového zastupitelstva, ný-brž parlament privilegovaných, který s byrokratickou vládou konservativní zájmy držitelů všelikých privilegií chce chrániti.“4 Obdobně Kramářův ně-kdejší politický partner a souputník v řadách politického realismu, Tomáš Garrigue Masaryk, formuloval své výhrady proti „absolutismu rakouského parlamentu a jeho zákonů“, proti nimž hledal záchranu a alternativu v prv-cích přímé demokracie.5

Rakouský mocenský systém byl zakonzervovaný a nehybný. Z hledání stabilního rozložení sil vyplynul problematický model jen formálně uspo-kojující potřeby politického soupeření, které programově podvazoval a blo-koval systémem konzervativních pojistek a závor. Princip honorační demo-kracie nemohl dlouhodobě uspokojit reprezentace ovládaných národů a jen povzbuzoval nedůvěru v základní kameny politického systému a následně u části společnosti dokonce znevažoval víru v progresivní roli státnosti ja-ko takové. Nedostatky systému byly založeny již v době formování moderní státnosti v druhé polovině 18. století a nedokázala je překonat ani proměna politických elit, jen si je přizpůsobila a vláčela jejich nezdravé dědictví až do konce mocnářství. „Moderní rakouský stát,“ oprávněně konstatuje přední ra-kouský historik Helmut Rumpler, „nevzešel z politického překonání rozporu mezi vládou a stavy, ale z omezené vlády prostřednictvím práva… Právo se v revoluci shora stalo na státu nezávislou normou pro společnost i pro stát samotný. Absolutismus nebyl v Rakousku demaskován jako ve Francii, ný-brž podřízen právu [verrechtlicht], a tímto způsobem omezen… Rakousko se nestalo ústavním státem, ale přeměnilo se v právní stát.“6

4 KRAMÁŘ (1914): 75–76.

5 Původně Masarykova veřejná přednáška z r. 1899 otištěná v Moravské revui (roč. 1, č. 12–14), zde citováno podle MASARYK (1927): 127.

6 RUMPLER (1997): 109.


Tento naznačený posun ale nemohl dlouhodobě uspokojovat českou po-litickou ambici. K objektivně daným důvodům nespokojenosti s rakouským parlamentarismem přidávala své vlastní. V rakouském parlamentním sys-tému nebyla česká politika schopná realizovat své cíle, i proto pro ni ne-byl tento parlamentarismus dostatečně důvěryhodný. Nemohla se počítat k preferovaným politickým skupinám a za stávajícího rozložení sil nemě-la možnost získat silnější vliv na jeho vnitřní proměnu. Výsledkem byl na-růstající opoziční charakter parlamentní práce mezi poslanci občanských stran, a to zejména od přelomu století. V posledních letech před vypuknu-tím světové války přesouvali čeští poslanci svoje aktivity ve stále větší míře od konstruktivnějších projevů a návrhů k „údernějším“ a také svým obsa-hem mnohdy kritičtějším formám v podobě množství podávaných pilných návrhů a interpelací.

Poněkud jinou pozici zaujaly nově se prosazující zájmové strany, jakými byla sociální demokracie či strana agrární. Ale ani v tomto případě nemů-žeme hovořit o stranách, které by podporovaly stávající parlamentní mo-del. Zejména potom pro sociální demokraty byla podpora rakouského par-lamentu jen součástí stranické strategie, která směřovala k rozšíření vlivu a prosazení rozsáhlých politických reforem. „Cílem… je,“ formuloval to-to zadání v předvolební analýze Bohumír Šmeral, „aby proletariát pomocí všeobecného rovného práva hlasovacího dosáhl v parlamentech jeho počtu přiměřené většiny a aby dnešní kapitalistickou společnost přeměnil ve spo-lečnost kolektivistickou.“7 Ale ani tzv. Lidový dům, tedy parlament vzešlý z prvních voleb po zavedení všeobecného hlasovacího práva, tuto představu nenaplnil a nemohl naplnit. Mimo jiné proto, že se zavedení všeobecného volebního práva týkalo pouze dolní sněmovny při zachování vlivu a výluč-nosti panské sněmovny, navíc se netýkalo ani zemských sněmů, kde kuriál-ní systém přežíval i nadále.

Jak uvedeno, jako projev nedůvěry české politiky můžeme vnímat i úsilí o posilování mimoparlamentních aktivit a platforem. Krize důvěry v rakous-ký mocenský a parlamentní systém se projevovala snahou o jeho ignorová-ní. Vůdcové měšťanských stran, zejména se to týkalo mladočechů, si již na sklonku 90. let 19. století byli vědomi ohrožení svého výsadního politického postavení, způsobeného mimo jiné posilováním stran zájmových – sociální demokracie či agrární strany – a neschopností doložit své politické úsilí pří-slušnými zisky a úspěchy. Opět se tak uchýlili k strategii, která se pro českou

7 ŠMERAL (1981): 56.


politiku moderní doby ukazovala jako příznačná, a to zejména ve fázích je-jího defenzivního postavení. Mladočeši prohlásili stávající politický systém za chybně nastavený a odvolali se k principům takzvané nepolitické politi-ky. Pokusili se prosazovat národní zájem mimo stávající struktury, v tomto případě mimo stranický a parlamentní systém, jimi samými reprezentova-ný a v různých časových horizontech i prosazovaný a spoluvytvářený. Pro-duktem takovéto taktiky se na přelomu století stala instituce Národní ra-dy české, v jejímž vedení se vystřídala řada předních mladočeských politiků, Josef Herold, Jan Podlipný, Karel Kramář. Právě od Národní rady si mlado-češi slibovali, že se pod jejím příkrovem, mimo stranické a parlamentní sou-peření, podaří vybudovat jakési alternativní centrum české politiky bojující za český národní zájem. Národní rada si kladla za cíl udržovat program ná-rodní jednoty v době jejího „úpadku“ a „pečovati o součinnost všech čini-telů v národě našem, zejména však českých stran politických ve všech otáz-kách, jež se týkají společných zájmů českého národa v zemích koruny české a v ostatním soustátí Habsburském i příslušníků národa za hranicemi vů-bec“.8 Za války byl orgán Národní rady obnoven v rámci zahraničního od-boje, tentokrát nejen jako alternativa k neúčinnému modelu a stylu parla-mentní práce, ale k rakouské politice vůbec.

V počátečních fázích války ostatně parlament nezasedal. Zastavení jeho činnosti přitom nesouviselo bezprostředně s vypuknutím válečného třeště-ní. U zemského sněmu v Praze došlo k přerušení aktivity již o rok dříve na základě tzv. anenských patentů 26. července 1913. Tehdy byla suspendová-na činnost sněmu v situaci, kdy se němečtí poslanci uchýlili k obstrukci; za-stavení činnosti zemského parlamentu se přitom snažili využít i někteří češ-tí politici. Avšak i špatně nastavený systém se zdál být cennější, nežli návrat k byrokratickému absolutismu, což si česká politika jako kdyby uvědomovala teprve v tomto okamžiku. Národní rada česká v následujících dnech vypra-covala nesouhlasný manifest, který zdůrazňoval nejen nezákonnost daného stavu, ale rovněž víru v nezaměnitelné pozitivní hodnoty parlamentarismu.9 Neúspěšně, nikdo tehdy netušil, že se zemský sněm již nikdy nesejde. Zasta-vení jeho činnosti se protáhlo až do válečných let a na opětovné svolání ne-došlo. Ale války se nedožila ani říšská rada. Její další jednání vláda odročila 16. března 1914, a to pod tlakem pro změnu české obstrukce. Když 13. břez-na v 16:40 hodin odpoledne uzavíral dvě stě čtvrtou schůzi předseda dolní

8 Základní řády (1906): 1.

9 Srov. KAZBUNDA (1995): 236.


sněmovny Julius Sylvester a svolával poslance k dalšímu sezení na 17. téhož měsíce, ani tehdy nikdo nemohl předpokládat, že se poslanci sejdou teprve o více jak tři roky později.

Další zasedání obnovené říšské rady se odehrálo až 30. května 1917. To už byla celková politická atmosféra zcela proměněná, a nejen proto, že na trůnu po téměř sedmdesátiletém panování Františka Josefa I. seděl mladý císař Karel. Někteří poslanci se této schůze již nedožili (mj. národní sociál Václav Fresl, agrárníci Václav Kotlář a Jan Rataj či mladočech Bedřich Pa-cák). Jiní mohli být teprve k tomuto dni ofi ciálně zbaveni mandátu v dů-sledku dřívějších soudních rozhodnutí, tak tomu bylo v případech Karla Kramáře, Aloise Rašína, Františka Buřívala či Václava Choce. Nejen díky těmto významným poslancům odstaveným z parlamentního života se však těžiště české politiky opět přesouvalo mimo parlament. Někdejší nedůvěra k parlamentu a rakouské politice se v éře válečného byrokratického milita-rismu jen prohloubila. Sama angažovanost v rámci rakouské politiky byla vnímána jako cosi dehonestujícího, a protože disidentů s aureolou národ-ních mučedníků bylo příliš málo, na místa dlouhodobě aktivních rakous-kých politiků byli hledáni lidé čistého štítu, nové, politikou nezatížené elity. Ke slovu se opět po čase dostali ve větší míře reprezentanti intelektuálních a zejména kulturních kruhů. Na cestu do lavic říšské rady tak českým po-slancům zněla nabádavá slova manifestu spisovatelů v čele s nestorem ná-rodní literatury Aloisem Jiráskem. Heslem tohoto manifestu byla osudovost, čeští poslanci stáli spolu s národem na rozcestí a měli dobře zvážit své dal-ší kroky a slova. „Nuže, pánové, aspoň tam buďte pravdivými mluvčími své-ho národa, aspoň tam povězte státu i světu, co Váš národ chce a na čem tr-vá! Aspoň tam splňte svou svatosvatou povinnost a zastaňte se českých práv a českých požadavků v této nejosudovější době světových dějin způsobem nejrozhodnějším a nejobětavějším, neboť nyní rozhoduje se o českém osu-du na celá staletí!“10 V dalších měsících však již bylo patrné, nakolik se vů-le a program české politiky míjel s programem a zájmem říšských institucí. Teprve za války, v době postupného rozkladu státní jednoty se tak skutečně dařilo, oč někteří čeští politici usilovali již dříve, vytvořit mimoparlamentní politickou platformu, která by svojí důležitostí a vlivem převážila – v zájmu a intencích české politiky – politickou autoritu říše a jejích orgánů moci.

Všechny další rozhodující dokumenty a prohlášení českých politiků, ať již byly zaštítěny Českým svazem sdružujícím poslance či Národním výborem,

10 Projev českých spisovatelů k českým poslancům na říšské radě, květen 1917, cit. podle GALANDAUER (1988): 283.


nadstranickým orgánem působícím v duchu někdejší předválečné Národ-ní rady české, byly již formulovány mimo půdu parlamentu a určeny přímo českému obecenstvu či zahraničí.

Na výše položenou otázku po dispozicích české politiky v roce 1918 jak vidno neexistuje jednoznačná odpověď. Ano, česká zkušenost s parlamenta-rismem byla dlouhodobá a z toho hlediska nepochybně mohla nalézt a ta-ké nacházela v rakouském modelu značnou inspiraci. Ale nebyla to návaz-nost otevřená. Prakticky celá česká politická garnitura měla svůj růst spojený s působením v některém z rakouských zastupitelských orgánů, ale této ka-riéry se poslanci po válce zpravidla nedovolávali. Své zmocnění pro budou-cí politickou práci stavěli na aktivitách, které bylo možno spojovat se vzni-kem nového státu, nikoli s působením v mocnářství. S jeho osudy však byla česká společnost a politika spojena příliš dlouho. Navíc nebylo tak jedno-duché nést před dějinami odpovědnost za rozvrácení staleté říše, kterou na české revolucionáře uvaloval zejména německý svět.11 V ustavujících kro-cích staré elity v novém státě se proto často setkáváme se snahou o ospra-vedlnění separatistického programu, které mnohdy vedlo až k frázovitému a patetickému vzývání pokrokovosti, spatřované v rozpadu monarchistické říše a vzniku republikánského Československa a jeho konstitutivních orgá-nů. Ve snaze o zvýraznění rozdílu mezi retardovanou minulostí a progresivní přítomností-budoucností se česká politika uchylovala k vědomým či podvě-domým diametrálním odklonům od rakouské předlohy a zkušenosti. I pod tímto náhledem můžeme vysvětlit výrazně autoritativní roli, kterou plnilo Revoluční národní shromáždění v letech 1918–1920. Jestliže se před válkou čeští politici jen s nechutí a obtížně vyrovnávali s dominancí a nedostup-ností výkonné moci na úkor moci zákonodárné, nyní to byl parlament, který byl nadán vskutku revoluční autoritou, a to právě na úkor vlády a preziden-ta. Ostatně střety mezi představou tvůrců prozatímní ústavy a vizí zejména prezidenta Masaryka vedly k jedné ze dvou novel ústavy již na jaře 1919.

Do budoucí politické praxe se z předchozích let v každém případě pro-mítaly dva protichůdné trendy, které je možné zobecnit. Na straně jedné odsudky rakouského parlamentarismu a snaha o jeho překonání, na stra-ně druhé nezpochybnitelná závislost na rakouské parlamentní zkušenosti,

11 „Namísto tisícleté svaté říše římské národa německého,“ povzdechl si Hugo Hofmannsthal, „postavili jednoduchý, plochý národní stát.“ Dopis Hugo Hofmannsthala Eberhardu Bodenhausovi z 10. 7. 1917, cit. podle LUNZER (1981): 246; k vyrovnávání se s novou realitou počátku 20. století v literárním kontextu česko-německého světa srov. nově též KOSTRBOVÁ (2011).


která logicky zapříčinila přenos jak pozitivních, tak také některých nega-tivních vzorů a inspirací. Přinejmenším v počátcích nové éry měly tyto vaz-by výrazný vliv na formování a směrování parlamentních orgánů republiky a na práci jejich poslanců, z nichž mnozí svoji parlamentní činnost v pod-statě nepřerušili. Jejich mandát z voleb v roce 1911, který byl po obnove-ném zasedání říšské rady v roce 1917 prodloužen až do 31. prosince 1918 (konec války odhadli poslanci celkem správně), formálně vlastně ani nesta-čil zaniknout. Rakousku věrní poslanci se na zasedání říšské rady dostavili ještě 30. října, aby jejich schůze byla po dvou minutách odročena na 12. lis-topadu. Ale to se již čeští poslanci připravovali na slavnostní první zasedání Revolučního národního shromáždění, které se v euforické náladě odehrá-lo již 14. listopadu 1918. Tím dnem začala nová kapitola v historii české-ho parlamentarismu.

Novorenesanční budova pražského Rudolfi na byla vystavěna v letech 1874–1884 podle projektu Josefa Zítka a Josefa Schulze. Sloužila jako koncertní sál, ale též jako galerie. Když se však počátkem první republiky hledalo vhodné a reprezentativní sídlo pro poslaneckou sněmovnu, padla volba právě na Rudolfi num. Budova byla během 20. let postupně upravována k novému účelu, poslanci zde zasedali až do r. 1939. K původním koncertním a výstavním účelům se Rudolfi num vrátilo již v době nacistické okupace. Po osvobození se na krátký čas stalo Rudolfi num ještě provizorním sídlem poválečného parlamentu. Od května 1946 budova slouží defi nitivně pro kulturní účely.

151

Použitá literaturaBEDNAŘÍKOVÁ Eliška, Jan Scheinost – katolík, fašista, in Teorie a praxe

politického katolicismu 1870–2007 / MAREK Pavel (ed.), Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008, s. 194–204.

BENČÍK Antonín, V chapadlech kremelské chobotnice, Praha: Mladá Fronta, 2007.BENEŠ Edvard, Demokracie dnes a zítra, Praha: Čin, 1946.BERNER Arnošt, Sociální demokraté v rakouském parlamentě,

in Akademie 1/1901–1902, roč. 6, s. 20–25.BEROUNSKÝ Stanislav, Stavovská myšlenka, in Řád 1/1933, s. 319–328.BOBEK Bedřich, Jedna z našich ústavních otázek soustava jedno či

dvoukomorová, in Lidová demokracie 1946, 13. 2., s. 1.BOBÍKOVÁ Lenka, ŠOUŠA Jiří, Parlament kolbiště národů a národností:

Z rakouského parlamentu 1861–1914, Jinočany: H&H, 1992.BOUČEK Václav, Příčiny úpadku demokracie, Brno:

nakladatelství „Nezávislé politiky“, 1938.BROKL Lubomír, SEIDLOVÁ Adéla, BEČVÁŘ Josef, RAKUŠANOVÁ

Petra, Postoje československých občanů k demokracii v roce 1968, Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 1999.

BROKLOVÁ Eva, TOMEŠ Josef, PEHR Michal, Agrárníci,

národní demokraté a lidovci v druhém poločase první Československé

republiky, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2008.BUREŠ Jan, Občanské fórum, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007.CIGÁNEK František, Předlistopadový parlament ve světle archivní dokumentace,

in Dvě desetiletí před listopadem 89 / MANDLER Emanuel (ed.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Maxdorf, 1993.

CIGÁNEK František, Šejnova aféra a Národní shromáždění, in Historické studie:

K sedmdesátinám Milana Otáhala, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998.CÍSAŘ Jaromír, KINDL Vladimír, Vývoj zákonodárství na území ČSR

1945–1990, in Příspěvky k vývoji právního řádu v Československu 1945–

1990 / SOUKUP Ladislav (ed.), Praha: Karolinum, 2002.CÍSAŘ Jaromír, Vývoj zákonodárství v letech 1968–1970. Archiv Ústavu pro

soudobé dějiny AV ČR, Sbírka Komise vlády České a Slovenské Federativní republiky pro analýzu událostí let 1967–1970, sg. ST 17, srpen 1991.

Co chceme. Rozhovor s neznámým kandidátem předsednictví vlády, in Demokratický střed 38/1933, roč. 10, s. 3.

CYPHELLY Václav Aleš, Politická čítanka. Populární úvahy o národě, státu

a novodobém zřízení stavovském, Praha: V. A. Cyphelly, 1939.Diskuse o plánu Modré revue, in Modrá revue 7/1934, roč. 3, 15. 4., s. 98–102.Dr. Mořic Hruban na zemském sjezdu, in Lidové listy 152/1935, roč. 14, 4. 7., s. 10.DUCHÁČEK Ivo, Návrat k ústavnímu pořádku, in Lidová demokracie 1945, 28. 10., s. 1.DUVERGER Maurice, Party Politics and Pressure Groups:

a comparative introduction, London: Nelson, 1972.EASTON David, An Approach to the Analysis of Political

Systems, in World Politics 53/1957, Vol. 9, pp. 383–400.

152 Použitá literatura

Encyklika (Okružní list) Pia XI. o znovavybudování společenského řádu v duchu

evangelia, Olomouc: Lidové knihkupectví J. Hofírek, 1931.Federalizácia československého štátu 1968–1970. Ediční řada Prameny

k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 5. díl, 1. svazek: Vznik česko-slovenskej federácie roku 1968 / ŽATKULIAK Jozef (ed.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 1996.

FEIERABEND Ladislav Karel, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996.FELCMAN Ondřej a kol., Vláda a prezident. Ediční řada Prameny k dějinám

československé krize v letech 1967–1970, 8. díl, 1. sv.: Období pražského jara (leden 1967 – srpen 1968), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 2000.

FIC Vladimír, Národní sjednocení v politickém systému

Československa, Praha: Academia, 1983.FISCHL Viktor, Hovory s Janem Masarykem, Praha: Mladá fronta, 1991.FUCHS Alfred, Demokracie a encykliky, Praha: Vyšehrad, 1936.GAJDA Radola, Stavovská demokracie národního státu. Úvahy o mravní

a hmotné stavbě státu, Praha: R. Gajda a Družina čsl. legionářů, 1934.GALANDAUER Jan, Vznik Československé republiky 1918:

Programy, projekty, perspektivy, Praha: Svoboda, 1988.GRÓNSKÝ Ján, Komentované dokumenty k ústavním dějinám

Československa IV. 1989–1992, Praha: Karolinum, 2007.HÁJEK Miloš, Od Mnichova k 15. březnu: příspěvek k politickému vývoji

českých zemí za pomnichovské republiky, Praha: SNPL, 1959.HANZEL Vladimír, Zrychlený tep dějin. Reálné drama

o deseti jednáních, Praha: OK Centrum, 1991.HAVELKA Jiří, Hospodářský parlament jako orgán stavovského

zastoupení, in Moderní Stát 1933, roč. 6, s. 81–90.HLADKÝ Jaroslav, Padesát let Československé sociální

demokracie v parlamentě, Praha: Cíl, 1948.HODÁČ František, Deset úkolů národního sjednocení, Praha:

Národní vydavatelská společnost, 1935.HOPPE Jiří, Opozice ‘68. Sociální demokracie, KAN a K 231

v období pražského jara, Praha: Prostor, 2009.Hospodářský parlament v demokracii, in Lidové listy 83/1934, roč. 13, 11. 4., s. 1.HOTOWETZ Rudolf, Hospodářský parlament, in Parlament 2–3/1928, roč. 7, s. 81–87.HRADECKÁ Vladimíra, KOUDELKA František, Kádrová politika a nomenklatura

KSČ 1969–1974, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998.CHRASTILOVÁ Brigita, MIKEŠ Petr, Prezident republiky Václav Havel

a jeho vliv na československý a český právní řád, Praha: ASPI, 2003.Ideová soutěž na náčrty novostavby budovy Národního shromáždění, Praha:

Prozatímní národní shromáždění republiky Československé, 1946.JANÝR Přemysl, Neznámá kapitola roku 1968. Zápas o obnovení Československé

sociální demokracie, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998.JECH Karel, K uzákonění dekretů prezidenta republiky z let 1940–1945, in Dekréty

Edvarda Beneša v povojnovom období, Prešov: Universum, 2004, s. 27–34.JIČÍNSKÝ Zdeněk, Československý parlament v polistopadovém

vývoji, Praha: NADAS – AFGH, 1993.


JIČÍNSKÝ Zdeněk, ŠKALOUD Jan, Transformace politického

systému k demokracii, in Transformace české společnosti 1989–1995 / ŠAFAŘÍKOVÁ VLASTA (ed.), Brno: Doplněk, 1996, s. 50–113.

JIČÍNSKÝ Zdeněk, Vznik České národní rady v době Pražského jara 1968

a její působení do podzimu 1969, Kolín nad Rýnem: Index, 1984.JÍLEK Jan, Hospodářský a sociální řád Nového Československa.

Sociální otázka dneška, Praha: Národní výzva, 1938.K diskusi o hospodářském parlamentu, in Parlament 4–5/1928, roč. 7., s. 217–219. Kandidátka poslanců do PNS, in Lidová demokracie 1945, 14. 10., s. 3–4.KAPLAN Karel, Československá reforma 1968, Nepublikovaný rukopis, bez vročení.KAZBUNDA Karel, Otázka česko-německá v předvečer velké války

Zrušení ústavnosti země České tzv. annenskými patenty z 26. července

1913 / KÁRNÍK Zdeněk (ed.), Praha: Karolinum, 1995.KLÍMA Ivan, Moje šílené století, Praha: Academia, 2009.KLIMENT Josef, Demokracie a stát stran, Praha: Josef Kliment, 1933.Komunistická strana Československa. Ediční řada Prameny k dějinám československé

krize v letech 1967–1970, 9. díl, 1. sv.: Pokus o reformu (říjen 1967 – květen 1968) / VONDROVÁ Jitka, NAVRÁTIL Jaromír, MORAVEC Jan (edd.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 1999.

Komunistická strana Československa. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 9. díl, 2. Sv.: Konsolidace (květen – srpen 1968) / VONDROVÁ Jitka, NAVRÁTIL Jaromír (edd.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 2000.

KONČELÍK Jakub, Média a Pražské jaro. Kontrola a řízení tisku v souvislostech

československé krize konce 60. let, Disertační práce FSV UK, Praha 2008.KORBEL Pavel, Th e Czechoslovak National Assembly, New York:

National Committee for a Free Europe, 1952.KOSTRBOVÁ Lucie, Vrchlický – Sova – Březina: Eisners erste Buchveröff entlichung

und ihre Kontexte, in Übersetzer zwischen den Kulturen: Der Prager Publizist

Paul / Pavel Eisner / Koeltzsch Ines, Kuklová Michaela, Wögerbauer Michael (edd.), Köln – Weimar – Wien: Böhlau Verlag, 2011, s. 141–159.

KRAJINA Vladimír, Vysoká hra. Vzpomínky, Praha: Eva – Milan Nevole, 2005.KRAMÁŘ Karel, České státní právo, 2. vydání, Praha: Snaha, 1914.KRATOCHVIL Josef, Křesťanský solidarismus, Brno:

Lidová akademie moravskoslezská, 1935.KROUSKÝ Otakar, KLIMENT Josef, Společnost pro svobodné volby. Pro

demokratickou volbu osob, pro svobodu voličů a svobodu zvolených: Soustava

přenosného jednojmenného hlasování, Praha: Zdeněk Chytil, 1935.KROUSKÝ Otakar, Volební reforma, Praha: Svaz národního osvobození, 1933.KUBATA Karel, Politická historie lihu, Praha: Fr. Borový, 1936.KUBISTOVÁ Zdeňka, PNS (Inventář k archivnímu fondu

v archivu PSP ČR), Praha: FS ČSSR, 1982.KUDRNA Jan, Personální rekonstrukce zastupitelských sborů v roce 1989,

in Pocta Zdeňku Jičínskému k 80. narozeninám / MIKULE Vladimír, SUCHÁNEK Radovan (edd.), Praha: ASPI 2009, s. 235–243.

KUJAL Josef, Parlament, politika a těsnopis, Praha: Městská část Praha 11, 2005.KURAL Václav a kol., Československo roku 1968. 1. díl: Obrodný proces, Praha: Parta, 1993.


LATYŠ Michal Vitaljevič, Pražskaja vesna 1968 g. i reakcija

Kremlja, Moskva: Obščestvennyj naučnyj fond, 1998.LAUŠMAN Bohumil, Prozatímní národní shromáždění, Praha:

Ústřední akční výbor čs. sociální demokracie, 1945.LECHTAPE Henri, Křesťanský solidarismus, Praha: Lidový tisk. spolek, 1923.LIEBZEITOVÁ Iva, Prozatímní národní shromáždění,

Diplomová práce FF UK, Praha 1998.LUNZER Heinz, Hofmannsthals politische Tätigkeit in den Jahren

1914–1917, Frankfurt am Main – Bern: P. Lang, 1981.MAREK Pavel, Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská v politickém

systému ČSR v letech 1918–1938, Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995.MARX Karel, Třídní boje ve Francii 1848–1850, Praha: Svoboda, 1978.Masaryk Tomáš Garrigue, Vývoj evropské společnosti v devatenáctém

století, in Masarykův sborník. Časopis pro studium života a díla

T. G. Masaryka, roč. 2., Praha: Čin, 1927, s. 116–132.Memorandum mladé generace ČSL, in 3. generace 5/1934, roč. 5, 5. 4., s. 1.MENCL Vojtěch a kol., Československo roku 1968. 2. díl:

Počátky normalizace, Praha: Parta, 1993.MERTL Jan, Byrokracie, Praha: Orbis, 1937.MERTL Jan, Ideologie parlamentarismu a naše doba, Praha:

Nákladem Svazu národního osvobození, 1933.MERTL Jan, Politické strany, jejich úkoly a typy v dnešním světě, Praha: Orbis, 1931.MERTL Jan, Z dějin politického myšlení, Praha: Orbis, 1943.MICHELS Robert, Strany a vůdcové: k sociologii politického stranictví, Praha: Orbis, 1931. Mládí ukazuje cesty k obnově národa, in Lidové listy 81/1934, roč. 13, 8. 4., s. 3.MLYNÁŘ Zdeněk, Mráz přichází z Kremlu, Praha: Mladá Fronta, 1990.MODRÁČEK František, Fašistické převraty. Krise

poválečných demokracií, Praha: Salivar, 1937.MÖLZER Eustach, Příspěvek k diskusi o místě pro parlament,

in Masarykův lid 1945, 5. 12., s. 67–68.MOUDRÝ Karel, Stavovský stát, jeho ideologie a organisace, Praha: Sobota, 1934.Národní shromáždění československé v prvním roce republiky,

Praha: Národní shromáždění ČSR, 1919.Národní shromáždění Republiky československé v druhém desetiletí 1928–38, Praha:

Předsednictvo Poslanecké sněmovny a předsednictvo Senátu, 1938.Národní shromáždění zahajuje, Praha: Ministerstvo informací, 1946.Národní shromáždění. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–

1970, 3. díl, 1. sv.: květen 1967 – červenec 1968 / CIGÁNEK František, FELCMAN Ondřej (edd.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 2002.

Národní shromáždění. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 3. díl, 2. sv.: 21.–28. srpna 1968 / CIGÁNEK František (ed.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 1995.

Národní shromáždění. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 3. díl, 3. sv.: srpen 1968 – leden 1969 / CIGÁNEK František, FELCMAN Ondřej (edd.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 2009.

NOSEK Václav, Republika lidové demokracie, Praha: ÚV KSČ, 1945.


OBRDLÍK Arnošt, Demokracie s jednou politickou stranou, Brno: Sociologický seminář Masarykovy univerzity, 1938.

Österreichische Parteiprogramme 1868–1966 / Berchtold Klaus (hrsg.), München: Oldenbourg, 1967.

OTÁHAL Milan, SLÁDEK Zdeněk, Deset pražských dnů (17. – 27.

listopad 1989). Dokumentace, Praha: Academia, 1990.PASÁK Tomáš, Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945, Praha: Práh, 1999.PAUER Jan, Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy: Pozadí –

plánování – provedení, Praha: Argo, 2004.PEHR Michal a kol., Cestami křesťanské politiky, Praha: EAD a Akropolis, 2007.PEHR Michal, Edvard Beneš a jeho koncept socializující (humanitní)

demokracie, in Politologická revue 1/2004, s. 76–87.PEHR Michal, Prozatímní národní shromáždění 1945–46. Podivný

parlament, in Parlamentní zpravodaj 10/2004, s. 36–39.PERNES Jiří, Komunistky s fanatismem v srdci, Praha: Brána, 2006.PIMPER Antonín, Křesťanský solidarismus, Praha: Universum, 1946.PITHART Petr, Po devětaosmdesátém: Kdo jsme? Mezi vzpomínkami

a refl exí: texty z let 1992–1996, Bratislava: Kalligram, 1998.Plener Ernst von, Reden von Ernst Freiherr von Plener: 1873–

1911, Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt, 1911.Pokyny k volbám do prozatímního Národního shromáždění a do zemských a okresních

národních výborů v zemích České a Moravskoslezské, Praha: Státní tiskárna, 1945.Politické programy Českoslovanské a Československé sociálně demokratické strany dělnické

1878–1948 / Prokš Petr (ed.), Praha: Historický ústav AV ČR, 1999.POVOLNÝ Daniel, Vojenské řešení Pražského jara. I. díl: Invaze

armád Varšavské smlouvy, Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a služeb, 2008.

Pražské jaro v médiích. Výběr z dobové publicistiky. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 11. díl / HOPPE Jiří (ed.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 2004.

Pro stát národní síly a práce, in Modrá revue 6/1934, roč. 3, 3. 4., s. 81–88.Pro vzkříšení stavovství, in 3. generace 12/1933, roč. 4, 20. 12., s. 1.Programmatische Dokumente der deutschen Sozialdemokratie / Dowe

Dieter, Klotzbach Kurt (Hrsg.), 3. Aufl ., Bonn: Dietz, 1990.Proměny politického systému v Československu na přelomu let

1989/1990 / Suková Irena (red.), Praha: Pelikán, 1995.Protokol čtvrtého řádného sjezdu Českoslovanské strany sociálně demokratické

konaného ve dnech 8., 9. a 10. září v Českých Budějovicích, Praha: Zář, 1900.Protokol IX. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické ve

dnech 4. až 8. září 1909 v Národním domě v Praze-Smíchově, Praha: Českoslovanská sociálně demokratická strana, [1909].

Protokol o řádném říšském sjezdu Republikánské strany zemědělského

a malorolnického lidu v roce 1936, Praha: Výkonný výbor Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, 1936.

Protokol osmnáctého řádného sjezdu českoslov. sociálně demokratické strany

dělnické ve dnech 15., 16., 17. května 1937, Praha: Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, 1937.


Protokol sedmnáctého řádného a jubilejního sjezdu čs. sociálně demokratické

strany dělnické ve dnech 26. až 29. října 1933…, Praha: Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, 1933.

Protokol třetího řádného sjezdu Českoslovanské sociálně-demokratické strany v Rakousku,

konaného dne 10., 11. a 12. dubna 1898 v Brně, Praha: [s. n.], 1898.Protokol V. řádného sjezdu českoslovanské sociálně-demokratické strany

dělnické v Praze dne 1., 2. a 3. listopadu 1902, Praha: Zář, 1902.Protokol VI. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické dne

30., 31. října a 1. listopadu 1904 v Prostějově, Praha: Zář, 1904.Protokol VII. sjezdu českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na

Vinohradech dne 22. až 25. prosince 1906, Praha: Zář, 1907.Protokol VIII. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické dne

11. – 14. srpna 1907 v Dělnickém domě v Plzni, Praha: Zář, [1907].Protokol X. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické ve

dnech 23. až 27. prosince 1911 v Národním domě na Smíchově, Praha: Českoslovanská sociálně demokratická strana, [1912].

Protokol XI. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické konaného ve

dnech 7., 8. a 9. prosince 1913 na Žofíně v Praze, Praha: Ant. Svěcený, 1913.Protokol XII. řádného sjezdu československé sociálně demokratické

strany dělnické konaného ve dnech 27., 28., 29. a 30. prosince 1918

v Represent. domě v Praze, Praha: Ant. Svěcený, 1918.Protokol XIII. řádného sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické

konaného ve dnech 27., 28. a 29. listopadu 1920 v Representačním domě

v Praze, Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1921.Protokol XIV. řádného sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické

konaného v Moravské Ostravě 19.–22. dubna 1924, Praha: A. Svěcený, 1924.Protokol XIX. mimořádného sjezdu Československé sociálně demokratické strany

dělnické, který se konal 18. prosince 1938 ve Steinerově sále Lidového domu

v Praze, Praha: Československá sociální demokracie, 1946.Protokol XV. řádného sjezdu československé sociálně demokratické strany dělnické

v Praze 1927 (15.–18. dubna), Praha: Ant. Svěcený, 1927.Protokol XVI. řádného sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické v Praze ve

dnech 27.–29. září 1930, Praha: Ústřední dělnické knihkupectví a nakladatelství, 1930.První volby do Prozatímního Národního shromáždění, do okresních a zemských národních

výborů. Příručka pro národní výbory č. 1, Praha: Ministerstvo vnitra, 1945.RATAJ Jan, O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky

v druhé republice 1938–1939, Praha: Karolinum, 1997.RENNER Jan, Československá strana lidová 1945–1948, Brno: Prius, 1999.RESCHOVÁ Jana, Les parlementarismes divergents des républiques tchèque et

slovaque, in International Political Science Review, October 1997, s. 433–441.RESCHOVÁ Jana, Nová politika s novými ľuďmi. Federálne zhromaždenie

v roku 1990, in Sociologický časopis 2/1992, s. 222–236.RESCHOVÁ Jana, Parliament and Constitutional Change: Th e Czechoslovak

Experience, in Th e Emergence of East-Central European Parliaments: Th e First Steps

/ Agh Attila (ed.), Budapest: Hungarian Centre of Democracy Studies, 1994.


RESCHOVÁ Jana, SYLLOVÁ Jindřiška, OLSON David, První volební období demokratického parlamentu v ČSFR: Federální shromáždění 1990–1992 (komparační pohled), in Právník 2/1993.

Revoluční parlament, Praha: Melantrich, 1945.Ročenka Národního shromáždění Republiky československé, Praha:

Archiv Národního shromáždění ČSR, 1920–1938.Ročenka Prozatímního národního shromáždění Republiky Československé 1945–

1946 / Soukup František (sest.), Praha: Ministerstvo informací, 1946.Rumpler Helmut, Österreichische Geschichte 1804–1914. Eine Chance

für Mitteleuropa. Bürgerliche Emanzipation und Stattsverfall in

der Habsburgermonarchie, Wien: Ueberreuter, 1997.RYCHLÍK Jan, Češi a Slováci ve 20. století. 2. díl: Česko-slovenské vztahy 1945–1992,

Bratislava, Praha: Academic Electronic Press, Ústav T. G. Masaryka, 1998.RYCHNOVSKÝ Miloslav, Demokracie nebo diktatura?,

Praha: Svaz národního osvobození, 1935.SANDER Fritz, Das Problem der Demokratie, Brünn: Rohrer, 1934.SARTORI Giovanni, Parties and party systems: a framework for analysis,

Vol I., Cambridge: Cambridge University Press, 1976.SARTORI Giovanni, Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání

struktur, podnětů a výsledků, Praha: SLON, 2001.SARTORI Giovanni, Th eory of Democracy Revisited: Part One Contemporary

Debate, Chatham: Chatham House Publisher, 1987.Sedm pražských dnů 21.–27. srpen 1968. Dokumentace / PREČAN

Vilém, OTÁHAL Milan (edd.), Praha: Academia, 1990.Seznam poslanců, Praha: Státní tiskárna, 1945.SCHEINOST Jan, Program SNJ, in Venkov 34/1939, 17. 2.SKILLING Harold Gordon, Czechoslovakia’s Interrupted Revolution,

Princeton: Princeton University Press, 1976.SOBOTA Emil, Jsme stále demokraté?, Praha: Svaz národního osvobození, 1936.SOUSEDÍK Miloslav Josef, Základy ústavy stavovského řádu, Praha: Národní výzva, 1937.SOUSEDÍK Stanislav, Ideové základy nového Československa, Praha: Národní výzva, 1937.SOUSEDÍK Stanislav, Světová krize, Praha: Národní výzva, 1936.STANIČEK Kuneš, Cesta k záchraně: produktivismus (nová hospodářská soustava): národní

[stavovský] stát bez dluhového otroctví, bez hospodářských krisí, bez daňových břemen,

bez nezaměstnaných, bez bídy lidské, Praha: Časopis Hospodářská demokracie, 1938.STAŠEK Bohumil, Cestou ze světového labyrintu, Praha: Ústřední

sekretariát Československé strany lidové v Čechách, 1932.STAŠEK Bohumil, Nový hospodářský řád křesťanský: Zásady a obsah

nového křesťanského hospodářského řádu, Praha: Vyšehrad, 1937.STAŠEK Bohumil, Stavovský stát, Praha: Sdružení katolické mládeže, 1931.Stavovská myšlenka / BEROUNSKÝ Stanislav (ed.), Praha: Vesmír, 1936.Stavovství a hospodářská demokracie, in 3. generace 2/1934, roč. 5, 15. 2., s. 2.Stenoprotokoly ze 16.–22. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů

Federálního shromáždění, http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/index.htmSTŘEDA Jindřich, Česká pravice, in Řád 8/1935, roč. 4, s. 516–520.SUK Jiří, K prosazení kandidatury Václava Havla na úřad prezidenta v prosinci

1989: Dokumenty a svědectví, in Soudobé dějiny 2–3/1999, roč. 6, s. 346–369.


SUK Jiří, Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky

jedné politické krize, Praha: Prostor, 2003.SUK Jiří, Občanské fórum: listopad – prosinec 1989, 1. díl – Události, Brno: Doplněk, 1997.SUK Jiří, Občanské fórum: listopad – prosinec 1989, 2. díl – Dokumenty, Brno: Doplněk, 1998.SULÍK Otakar, Stavovské zřízení? Objasnění a kritika korporatismu,

Praha: Sdružení abstinentů-socialistů v ČSR, 1936.SYLLOVÁ Jindřiška, Česká národní rada v roce 1990. Analýza složení

a činností, in Sociologický časopis 2/1992, s. 237–247.Sympatie veřejnosti s činností úsporné komise, in

Demokratický střed 4/1938, roč. 15, 5. 2., s. 51.ŠEBEK Jaroslav, Encyklika Quadragessimo anno, její recepce a vliv na katolické

prostředí v českých zemích ve 30. letech, in Soudobé dějiny 2–3/2001, s. 365–383.ŠMERAL Bohumír, Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté, 1906, in ŠMERAL Bohumír,

Výbor z díla, sv. 1, 1902–1921 / Galandauer Jan (ed.), Praha: Svoboda, 1981.ŠUSTEK Vojtěch, Státní rada 1940–41, in Sborník

archivních prací 2/1994, roč. 44, s. 239–333.Th e Opening of the Prague Parliament. Message of President Dr. Edvard Beneš to

the National Assembly of the Czechoslovak Republic, Praha: Orbis, 1946.TRAPL Miloš, Politický katolicismus a Československá strana lidová

v Československu v letech 1918–1938, Praha: SPN, 1990.TŮMA Oldřich a kol., Srpen ‘69: edice dokumentů, Praha: Maxdorf, 1996.Urban Otto, Kroměřížský sněm 1848–1849, Praha: Argo, 1998.Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky.Ústavní zákon č. 117/1969 Sb., o prodloužení volebního období

národních výborů, národních rad a Federálního shromáždění, Nejvyššího soudu, krajských, okresních a vojenských soudů.

Ústavní zákon č. 135/1989 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava ČSSR.

Ústavní zákon č. 14/1990 Sb., o odvolávání poslanců zastupitelských sborů a o volbě nových poslanců národních výborů.

Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci.Ústavní zákon č. 161/1989 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní

zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci.Ústavní zákon č. 182/1989 Sb., kterým se mění ústavní zákon

č. 143/1968 Sb., o československé federaci.Ústavní zákon č. 183/1989 Sb., o volbě nových poslanců zákonodárných sborů.Ústavní zákon č. 45/1990 Sb., o zkrácení volebního období zákonodárných sborů.Ústavní zákon č. 46/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb.,

Ústava ČSSR a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci.Ústavodárné Národní shromáždění a řád volení do něho. Text zákonů, vedlejší

předpisy, materiály a vysvětlivky / Hoff mann Josef, Drdacký Karel (sest.), Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1946.

Vojenské otázky československé reformy 1967–1970. Ediční řada Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, 6. díl, 1. sv.: Vojenská varianta řešení čs. krize (1967–1968) / BENČÍK Antonín, NAVRÁTIL Jaromír, PAULÍK Jan (edd.), Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Brno: Doplněk, 1996.

VOŘÍŠEK Rudolf, Kapitalismus, socialismus a stavovství, in Řád 3/1936, s. 28–41.


VRABEC Václav, Vybočil z řady: Medailon Josefa Smrkovského

a doby, v níž žil, Praha: Naše vojsko, 1991.Vstupní slovo do dalšího ročníku, in Parlament 1/1930, roč. 8, s. 1.Za jakými ideály a požadavky jde do voleb čs. živnostensko-

obchodnická strana středostavovská, Praha: ŽOS, 1935.ZÁDĚRA Vladimír, Deset let parlamentní retrospektivy od Národního

shromáždění (IV. volební období) r. 1935 k Prozatímnímu národnímu

shromáždění r. 1945, Praha: Ministerstvo informací, 1948.ZÁDĚRA Vladimír, Náš parlament, Praha: Vojtěch Tilkovský, 1931.Základní řády Národní rady české, Praha: [s. n.], [1906].ZAŤKO Peter, Národohospodář Peter Zaťko spomíná, Liptovský Mikuláš: Tranoscius, 1994.Zdvořilé upozornění, in Demokratický střed 38/1933, roč. 10, s. 3.Zpráva k XIII. řádnému sjezdu Československé sociálně demokratické strany

dělnické konanému ve dnech 27., 28. a 29. listopadu 1920…, [s. l.]: Československá sociálně demokratická strana dělnická, 1920.

Zpráva k XV. řádnému sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické ve dnech

15.–18. dubna 1927…, Praha: Výkonný výbor Čs. soc. dem. strany dělnické, 1927.Zpráva ku sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické konaného ve dnech

19.–21. dubna 1924 v Moravské Ostravě, Praha: vlastním nákladem, 1924.Zpráva o činnosti Československé sociálně demokratické strany dělnické v letech 1927–

1929 vydaná ku XVI. řádnému sjezdu v Praze ve dnech 27.–29. září 1930, Praha: Československá sociálně demokratická strana dělnická, 1930.

Zpráva o činnosti Československé sociálně demokratické strany dělnické v letech 1930–

1932 vydaná k XVII. řádnému sjezdu v Praze ve dnech 27.–29. října 1933, Praha: Československá sociálně demokratická strana dělnická, 1933.

Zpráva o činnosti Československé sociálně demokratické strany dělnické v letech 1933–

1936 vydaná k XVIII. řádnému sjezdu v Praze ve dnech 15. až 17. května 1937, Praha: Československá sociálně demokratická strana dělnická, 1937.

Zpráva o průběhu a výsledku veřejné neanonymní ideové soutěže na

náčrty novostavby budovy národního shromáždění v Praze 15. května

1947, Praha: Ústavodárné národní shromáždění, 1947.ŽATKULIAK Jozef, Otvorenie problematiky federalizácie štátu roku 1968,

in Rok 1968: Eto vaše delo, Bratislava: Historický ústav SAV, 2008.

161

Parlament v čase změny

Resume

Dynamika historických procesů, jež česká společnost prodělávala v minulém století, se nezbytně odrážela rovněž v pojímání parlamentarismu a proměnách role jakou sehrávaly parlamentní orgány. Kniha přináší studie, které se z his-torického a politologického pohledu soustřeďují na nestandardní a problémo-vé etapy či aspekty ve vývoji českého a československého parlamentarismu.

Texty otevírá obecné shrnutí předpokladů republikánského parlamenta-rismu, které si česká politika nesla jako dědictví monarchistické éry z doby před rokem 1918 (V. Doubek: Předpoklady československého parlamenta-rismu). Typický byl dvojaký vztah k politické zkušenosti, z níž mohla čes-ká politika vycházet, ale kterou se rovněž snažila mnohdy až ostentativně přehlížet a překonávat ve jménu nově zakládané tradice. Příspěvek nazna-čuje základní výhrady a motivy tohoto despektu ke své vlastní minulosti.

Období budování československého státu a parlamentního systému ve 20. letech přibližuje úvaha nad problematickou pozicí sociálně demokratic-ké strany (M. Polášek: Parlament jako katalyzátor přerodu antisystémové strany ve stranu systémovou: případ ČSDSD). Autor v ní sleduje klíčovou proměnu opoziční parlamentní strany z doby sklonku monarchie, usilující o prosazení hlubokých systémových změn, do podoby zastánce a silné opo-ry československého parlamentního uspořádání.

Na pozadí krizového období třicátých let rozvinul koncepci své kapitoly M. Pehr, který se zamýšlí zejména nad sílícími alternativami parlamentní-ho a stranického systému v soudobých představách stavovství a stavovské-ho parlamentu (Návrhy české pravice na reformu československého parla-mentu v době první československé republiky). Tyto návrhy získávaly na síle právě v souvislosti se stupňující se politickou krizí onoho desetiletí a doku-mentují nejen průběh diskuse o možnostech proměny parlamentního sys-tému, ale rovněž aktivizaci některých nedemokratických či antidemokratic-kých tendencí ve společnosti a politice.

Týž autor se podjal kapitoly věnované parlamentarismu třetí republiky v letech 1945–48, tedy přechodového období, v němž byl rovněž parlament-ní život výrazně ovlivněn konfrontační atmosférou nadšení i skepse na cestě obecného politického vývoje od jedné totality k druhé (Československý par-lament po druhé světové válce). Pehr se nicméně soustřeďuje na první fázi

162 Parlament v čase změny

tohoto vývoje, tedy na období fungování Prozatímního Národního shromáž-dění v letech 1945–46, kdy se rovněž na jeho půdě projevují výrazné mo-censké střety v bojích nejen o podobu nového zastupitelského orgánu, ale o směrování státu a udržení základních principů demokratického systému.

Období zakonzervovaného systému socialistického Československa v kni-ze reprezentuje kapitola věnovaná jeho dílčí a dočasné destrukci, tedy sklon-ku 60. let s důrazem autora ( J. Hoppe) na aktivity parlamentu a poslanců v době Pražského jara (Pražské jaro 1968 v parlamentu). Autor tak v souvis-losti s dějinnými událostmi sleduje zajímavý model jednání nedemokratic-ky zvoleného parlamentu, která jsou vystavena prudce se rozvíjející veřejné diskusi a kritice poměrů.

Obdobný model sleduje rovněž autor závěrečné kapitoly Jan Bureš. Ta je totiž koncipována jako analýza přechodové tranzitní fáze vývoje, tedy po-někud absurdnímu procesu fungování komunistického parlamentu v rané fázi obnovující se československé demokracie z přelomu let 1989–90 (Čes-koslovenský parlament v roce 1989).

Monografi e je formulována jako příspěvek k dosud ne dosti zpracované tematice rozvoje českého parlamentarismu, a to nestandardní formou pro-blémových analýz.

163

Parliament in Times of Change

Resume

Th e dynamic of the historical processes that Czech society went through last century was inevitably refl ected in the understanding of the parliamen-tary system and the transformations of the role played by the parliamentary bodies. Th e book contains studies that focus, from the angle of history and political science, on some non-standard and problematic stages or aspects of the evolution of the Czech and Czechoslovak parliamentary system.

Th e texts begin with a general summary of the prerequisites for a repub-lican parliamentary system which Czech politics inherited from the impe-rial era in 1918 (V. Doubek: Předpoklady československého parlamentaris-mu). A typical stance was an ambivalent relation to the political experience which Czech politics could carry on, although it also tried to overlook, of-ten ostentatiously, and to overcome it in the name of a newly established tradition. Th e article outlines the reservations and motives underpinning this disregard for one’s own past.

Th e period of building the Czechoslovak State and the parliamentary system in the 1920s is brought into focus by a consideration of the proble-matic position of the Social Democratic Party (M. Polášek: Parlament ja-ko katalyzátor přerodu antisystémové strany ve stranu systémovou: případ ČSDSD). Th e author examines the key transformation of the opposition parliamentary party striving to bring about profound system changes in the declining years of the monarchy, into an advocate and staunch supporter of the Czechoslovak parliamentary system.

Against the background of the 1930s crisis period M. Pehr develops the conception of his chapter. He considers the viable alternatives to the parli-amentary and party system in the contemporary conceptions of the Estates and the Estates parliament (Návrhy české pravice na reformu českosloven-ského parlamentu v době první československé republiky). Th ese proposals gained currency in the context of the aggravating political crisis during that decade and they document not only the course of the debate about possible transformations of the parliamentary system, but also the activation of cer-tain non-democratic or antidemocratic tendencies in society and politics.

Th e same author drafted the chapter dedicated to the parliamentary sys-tem of the Th ird Republic in 1945–48, a transitional period during which

164 Parliament in Times of Change

parliamentary life was greatly infl uenced by the strained atmosphere char-ged with both enthusiasm and scepticism in the general political transiti-on from one totalitarian system to another (Československý parlament po druhé světové válce). Pehr focuses, however, on the fi rst phase of this deve-lopment, the period of the Provisional National Assembly in 1945–46, with fi erce power struggles not only for the form of the new body of representa-tives but also for the direction of the state and adhesion to the central prin-ciples of the democratic system.

Th e period of the socialist Czechoslovak system is examined in a chapter dealing with its partial and temporary destruction in the late 1960s, with the author’s emphasis ( J. Hoppe) on the activities of Parliament and parliamen-tary deputies during the Prague Spring (Pražské jaro 1968 v parlamentu). In the context of the historic events the author examines the thought-provo-king model of a parliament that was not democratically elected in the face of rapidly developing public discourse and criticism of the circumstances.

An analogous model is also followed by the author of the closing chap-ter, Jan Bureš. Th e chapter is conceived as an analysis of the intermediate phase of development, a rather absurd process of the working of the com-munist parliament during the early phase of the restored Czechoslovak de-mocracy in 1989–90 (Československý parlament v roce 1989).

Th e monograph is conceived as a contribution to the issue of the develop-ment of the Czech parliamentary system in the uncommon form of pro-blem analyses.

165

O autorech

Doc. Mgr. Vratislav Doubek, Ph.D. (* 1965)

historik a politolog, Ústav politologie FF UK Praha, [email protected]

odborná specializace: české politické myšlení; moderní české politické dějiny; česko-ruské vztahy

výběrová publikační činnost:KOSTRBOVÁ, Lucie; IFKOVITS, Kurt; DOUBEK, Vratislav: Die

Wiener Wochenschrift Die Zeit (1894-1904) als Mittler zwischen der Tschechischen und Wiener Moderne, Praha – Wien, 2011.

DOUBEK, Vratislav; KOVTUN, Jiří a kol.: Křehké vítězství: 28. říjen v paměti Hradu: Proměny československé státnosti 1918–1948, Praha 2008.

DOUBEK, Vratislav: Česká politika a Rusko 1848–1914, Praha 2004.DOUBEK, Vratislav: Všeobecné volební právo – symbol politiky

či politikaření?, in Střed: Časopis pro mezioborová studia Střední Evropy 19. a 20. století 1/2009, roč. I, s. 68–81.

DOUBEK, Vratislav: Coalition Potential of Czech Parties in the Imperial Council Comparison of the years 1907 and 1911, in Parliaments, Estates and Representation, Vol. 26, November 2006, s. 131–146.

PhDr. Martin Polášek, Ph.D. (* 1979)

politolog, Ústav politologie FF UK Praha, polamaff @ff .cuni.cz

odborná specializace: politické stranictví (zvláště sociálně demokratické strany); teorie welfare state (zejména institucionalistické a konstruktivistické přístupy k problému omezování / retrenchment welfare state); propojování vědy a politiky

výběrová publikační činnost:POLÁŠEK, Martin: Ekonomie v době první republiky:

pohled Josefa Macka na charakter ekonomie a její

166 O autorech

společenskou roli, in DOLEŽALOVÁ, Antonie a kol.: Učíme ekonomii 90 let, Praha 2011, s. 203–217.

POLÁŠEK, Martin; NOVOTNÝ, Vilém: Studying Welfare State from Constructivist Perspective: Points of Departure for the Czech Case, in Central European Journal of Public Policy 1/2011, s. 96–117.

POLÁŠEK, Martin; NOVOTNÝ, Vilém: Welfare state v konstruktivistické perspektivě: příspěvek k českému výzkumu welfare state, in Politologická revue 2/2010, s. 102–123.

POLÁŠEK, Martin: Josef Macek mezi liberálním socialismem a sociálním liberalismem: podnět k diskusi nad liberálním aspektem Mackova myšlení, in Politická ekonomie 3/2010, s. 402–418.

POLÁŠEK, Martin: „…velikému prezidentovi republiky a příteli dělnictva…“: Masarykův obraz jako součást identity Československé sociálně demokratické strany dělnické mezi dvěma světovými válkami: návrh interpretace, in Masarykův sborník XIV, Praha 2009, s. 109–128.

PhDr. Michal Pehr, Ph.D. (* 1977)

historik a politolog, Masarykův ústav

a Archiv AV ČR, v. v. i., [email protected]

odborná specializace: české politické myšlení; dějiny českých (československých) politických stran; dějiny Československa 1918–1948; český politický katolicismus

výběrová publikační činnost:PEHR, Michal: Zápas o nové Československo, Praha 2011.BROKLOVÁ, Eva; TOMEŠ, Josef; PEHR, Michal:

Agrárníci, národní demokraté a lidovci v druhém poločase první Československé republiky, Praha 2008.

PEHR, Michal a kol: Cestami křesťanské politiky, Praha 2007.PEHR, Michal: Československá strana lidová 1945–1946, Praha 2003.

167 O autorech

PhDr. Jiří Hoppe, Ph.D. (* 1968)

historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i., [email protected]

odborná specializace: české a československé dějiny 60. let 20. století

výběrová publikační činnost:HOPPE, Jiří: Opozice ‘68. Sociální demokracie, KAN

a K 231 v období pražského jara, Praha 2009.HOPPE, Jiří; SUK, Jiří: Dvojí identita Klubu angažovaných nestraníků.

Před invazí 1968 a po pádu komunismu 1989, Praha 2008.HOPPE, Jiří (ed.): Pražské jaro v médiích. Výběr

z dobové publicistiky, Praha – Brno 2004.

PhDr. Jan Bureš, Ph.D. (* 1975)

politolog, Katedra politologie a humanitních studií

Metropolitní univerzita Praha, jan.bures@ff .cuni.cz

odborné zaměření: český politický systém, moderní české politické dějiny; dějiny československého a českého parlamentarismu; komunistický režim v Československu 1948–1989; přechod k demokracii v Československu a ČR po roce 1989

výběrová publikační činnost:BUREŠ, Jan; CHARVÁT, Jakub; JUST, Petr a kol.: Levice

v České republice a na Slovensku 1989–2009, Plzeň 2010.BUREŠ, Jan: Občanské fórum a tvorba volebního zákona do FS

na počátku roku 1990, in Krákora, P. a kol.: Obnova demokracie v Československu po roce 1989, Praha 2010, s. 53–80.

BUREŠ, Jan: Občanské fórum, Plzeň 2007. BUREŠ, Jan; JUST, Petr: Th e Origin of the Czech and

Slovak Pluralist Party System, in Politics in Central Europe, Vol. 6, No. 1, June 2010, pp. 41–82.

BUREŠ, Jan: Příklad úspěšně obnovené strany – vývoj české sociální demokracie po roce 1989, in Politologická revue 2/2008, roč. 14, s. 41–68.

169

Seznam vyobrazení

s. 5:

Defi nitivní sídlo říšské rady bylo vystavěno v letech 1874–1883 podle ná-vrhů architekta Th eophila von Hansen. Před jeho dostavbou zasedaly obě sněmovny odděleně, poslanecká sněmovna v provizoriu dřevěné budovy na Währinger Strasse, posměšně nazývané Schmerlingovo divadlo, panská sně-movna využívala pro svá jednání prostory dolnorakouského zemského sněmu v Herrengasse. Od doby dokončení nové budovy v ní zasedal parlament před-litavské části říše až do konce monarchie, ale jako sídlo parlamentu ji využí-vala rovněž Rakouská republika. Dnes zde sídlí obě komory rakouského par-lamentu, jak Národní rada (Nationalrat), tak Spolková rada (Bundesrat).

s. 19:

Novorenesanční budova pražského Rudolfi na byla vystavěna v letech 1874–1884 podle projektu Josefa Zítka a Josefa Schulze. Sloužila jako koncertní sál, ale též jako galerie. Když se však počátkem první republiky hledalo vhod-né a reprezentativní sídlo pro poslaneckou sněmovnu, padla volba právě na Rudolfi num. Budova byla během 20. let postupně upravována k novému úče-lu, poslanci zde zasedali až do r. 1939. K původním koncertním a výstavním účelům se Rudolfi num vrátilo již v době nacistické okupace. Po osvoboze-ní se na krátký čas stalo Rudolfi num ještě provizorním sídlem poválečného parlamentu. Od května 1946 budova slouží defi nitivně pro kulturní účely.

s. 43:

Th unovský palác na Malé straně je jednou z nejstarších parlamentních bu-dov v Evropě. Někdejší sídlo stavovského sněmu a později českého zem-ského sněmu poskytlo v letech 1918–1920 prostory pro práci Revolučního národního shromáždění a poté, až do roku 1939, Senátu Národního shro-máždění Republiky československé. Parlamentní aktivity se sem vrátily opět až s Českou národní radou po federalizaci státu v roce 1968. Od roku 1993 zde sídlí Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.

170 Seznam vyobrazení

s. 73:

Budova Plodinové burzy byla postavena na rohu Václavského náměstí v Pra-ze v letech 1935–38 podle návrhu Jaroslava Rösslera. Oproti původnímu účelu však sloužila v letech 1946–92 jako sídlo československého parlamen-tu. Její prostory postupně přestaly postačovat, byla proto v letech 1966–73 přestavěna podle návrhu architekta Karla Pragera, Jiřího Albrechta a Jiřího Kadeřábka do podoby nového Federálního shromáždění.

s. 99:

Jelikož se v letech 1966–1973 přestavovala a dostavovala bývalá Plodinová burza, parlament působil v provizorních prostorách. Předsednictvo Národ-ního shromáždění a úřednický aparát sídlily v tzv. Cukrpaláci na Gorkého (dnes Senovážném) náměstí. Pléna zasedala v budově Nové radnice Národ-ního výboru hl. m. Prahy a ve Španělském sále Pražského hradu. Na snímku z 27. srpna 1968 občané čekají na příjezd předsedy Národního shromáždě-ní Josefa Smrkovského do „Cukrpaláce“.

s. 121:

„Víte, co je to parlament? Něco mezi muzeem a operou.“ Tento lidový vtip z komunistického Československa dobře vystihoval polohu nové budovy Federálního shromáždění, umístěné u Severojižní pražské magistrály pří-mo mezi budovami Národního muzea a Státní opery. Vzhledem k politic-kým bouřím, které se zde odehrávaly v časech demokratické tranzice po roce 1989, je celkem příhodné, že budovu postavil v letech 1966–1973 architekt Karel Prager přístavbou k bývalé Plodinové burze. Dnes budova slouží ja-ko součást výstavních prostor Národního muzea.

171

Adamec Ladislav — 126–128, 131–132, 146

Albrecht Jiří — 74Axmann František — 129Baláž Jozef — 78 Bartončík Josef — 130, 132, 136–138, 142Bartoš Miroslav — 138Bartuška Václav — 130Battěk Rudolf — 110Bauer Jaroslav — 96Beer Ferdinand — 106Beharka Jan — 78Bechyně Rudolf — 33 Bechyně Zdeněk — 110 Bella Metod — 7–8Bělehrádek Jan — 77 Benda Václav — 138Beneš Edvard — 70, 80, 93Berner Arnošt — 27Biľak Vasil — 131, 136Bláha Inocenc Arnošt — 70Blaho Pavol — 78Blažej Anton — 130, 132, 136Bobek Bedřich — 83Boček Otomar — 113Bodenhaus Eberhard — 16Bouček Václav — 46–47Brežněv Leonid Iljič — 115 Brodský Petr — 138Bubeník Jan — 138Buříval František — 15Cigánek František — 114Clementis Vlado — 83 Cvinček Andrej — 91 Čalfa Marián — 127, 131,

133, 139, 145–146Čapek Karel — 51, 58Čarnogurský Ján — 142Černík Oldřich — 108–109, 113–115, 117 Červenka Vladimír — 77Čeřovský Miloš — 113 Češka Zdeněk — 131David Josef — 84, 88, 90, 92David Václav — 131

Dolanský Jaromír — 90Drachovský Josef — 54, 57Drtina Prokop — 90Dubček Alexandr — 101–102,

113–114, 117–119, 132, 138Dundr Vojtěch — 31Duverger Maurice — 36 Dvořáček Jan — 52Easton David — 23Engels Friedrich — 25Erban Evžen — 130Fanta Lubomír — 132Feierabend Ladislav Karel — 89 Ferjenčík Mikuláš — 78 Fierlinger Zdeněk — 80Fischer Josef Ludvík — 70Fojtík Jan — 131Fousek František — 52Foustka Břetislav — 70Franke Emil — 8František Josef I. — 15Fresl Václav — 15Fuchs Alfréd — 61–62Fuková Božena — 117–118Gajda Radola — 67Galla Karel — 70Giraud Emile — 46Glac Jaromír — 138Gorbačov Michail Sergejevič — 126 Gottier Robert — 91 Gottwald Klement — 79, 83–84Gronský Ján — 134, 138Grospič Jiří — 108Hála František — 65, 80, 92 Halas František — 77 Hanzelka Jiří — 110Harenčár Robert — 138Hasal Antonín — 94 Havel Václav — 123, 127–128, 131,

133–134, 138–139, 141, 145–148Havelka Jiří — 56 Henlein Konrad — 58Herben Ivan — 82 Herold Josef — 14

Jmenný rejstřík

172 Jmenný rejstřík

Herr Karel — 93 Hlinka Andrej — 76Hodinová-Spurná Anežka — 91, 93–94Hoff mann Karel — 131Hofmannsthal Hugo — 16Hochman Jan — 52 Hotowetz Rudolf — 56 Hradílek Tomáš — 138Hruban Mořic — 63 Husák Gustáv — 108, 117, 145Hyková Blanka — 130Choc Václav — 15Chotár Michal — 105 Chruščov Nikita Sergejevič — 102 Chytil Václav — 77 Chytil Zdeněk — 52Indra Alois — 128, 136Jakeš Miloš — 131–132, 136Janík Ján — 136Jansta Miroslav — 138Janýr Přemysl — 110 Jelínek Jan — 27 Jenerál Jaroslav — 138, 141–142Ježek František — 52 Jičínský Zdeněk — 108, 113,

128, 132, 135–143Jirásek Alois — 15Johánek Jan Tomáš — 85–86 Kabrhelová Marie — 131, 136Kadeřábek Jiří — 74Kalina Antonín — 8Kautský Karel — 29Klecanda Vladimír — 77Kliment Josef — 51Knapp Viktor — 112 Kocáb Michael — 138Kohout Pavel — 110Komenský Jan Amos — 86Kopecký Václav — 81, 83–84Kosygin Alexej Nikolajevič — 117 Kotlář Václav — 15Krajina Vladimír — 77, 79, 87, 96 Kramář Karel — 12, 14–15, 94Kriegel František — 114, 117–118 Krouský Otakar — 51Křen Jan — 106 Kříž Roman — 130

Kučera Bohuslav — 132, 138Kučera Petr — 140Kudláček L.ibor — 138Kudrna Jan — 141Kukrál Stanislav — 133, 136, 138Kural Václav — 106Ládr Jiří — 129Laštovička Bohuslav — 106 Latyš Michail — 101 Laušman Bohumil — 85, 96Lefl erová Hana — 106 Lenárt Jozef — 136Lettrich Josef — 90 Lis Ladislav — 138Löbl Karel — 130Lžičař Josef — 137, 139Malý Rudolf Ina — 59 Marx Karl — 25 Masaryk Jan — 89Masaryk Tomáš Garrigue —

12, 16, 47, 58, 86, 92Maurras Charles — 68Maxa Hubert — 106Meissner Alfred — 8, 32Mejstřík Martin — 133Mertl Jan — 70Mesík Juraj — 138Michels Robert — 39 Miková Marie — 116Mikule Vladimír — 137–139Miláček Lidmil — 92Millerand Alexandr — 29Mlynář Zdeněk — 110, 112–113 Modráček František — 30, 70Mussolini Benito — 47Navrátil Jaromír — 106 Nejedlý Zdeněk — 77Němec Antonín — 26–27, 33, 39Nosek Václav — 81, 96 Novák Josef — 63Novotný Antonín — 104–107 Novotný Josef — 138Nový Vilém — 115 Obrdlík Arnošt — 70Pacák Bedřich — 15Palouš Radim — 131Pampúch Ján — 136, 138


Pauer Jan — 101 Pecháček Jaroslav — 78–79Pekařová Jana — 129 Pelikán Jiří — 118Pernes Jiří — 117Peroutka Ferdinand — 45, 52, 77 Peroutka Martin — 138Petera Rostislav — 65Petr Alois — 91 Pich-Tůma Miroslav — 79 Pithart Petr — 135, 137, 139–140Pitra František — 131Pius XI. — 60 Plener Ernest — 10Podlipný Jan — 14Poledňák Alois — 116 Prager Karel — 74, 122Prchlík Václav — 118 Procházka Adolf — 84 Pružinec Jaroslav — 103Rašín Alois — 15Rataj Jan — 15, 67Rattinger Bedřich — 84 Rázl Stanislav — 115 Richter Ferdinand — 77 Ripka Hubert — 83 Riško Ján — 134, 142Rössler Jaroslav — 74Rumpler Helmut — 12Rychetský Pavel — 139Řehulka Jaroslav — 77Sartori Giovanni — 21–23Sekaninová-Čakrtová

Gertruda — 117–118Scheinost Jan — 67–69Schmerling Anton — 6Schulz Josef — 20Schwarzenberg Karel — 48Skilling Harold Gordon — 101Slávik Dušan — 78 Slávik Juraj — 77Smetana Bedřich — 93 Smrkovský Josef — 100, 106, 113–118 Sobota Emil — 46–47, 55 Soukup František — 25, 28–29, 39, 75 Sousedík Stanislav — 47Spann Othmar — 58, 60, 62

Stalin Josif Vissarionovič — 102Stank Jozef — 136, 138Stašek Bohumil — 64–65 Stome Karol — 138Stračár Slavomír — 138Stránský Jaroslav — 90Středa Jindřich — 48Suk Jiří — 135Sulík Otakar — 58Svoboda Ludvík — 105–106,

114–115, 117, 124 Sylvester Julius — 15Šabata Jaroslav — 138, 142Šabršula Josef — 78Šalgovič Viliam — 136Šejna Jan — 104–105 Šilhán Věnek — 138Šimon Bohumil — 114Šimúth Jozef — 130Široký Viliam — 80Škoda Jan — 132Šlechta Emanuel — 77Šmeral Bohumír — 13Šolc Jan — 138Špaček Josef — 114 Šrámek Jan — 63, 65, 79, 83–84, 90, 92–93Šrobár Vavro — 78, 83 Štěpán Miroslav — 131–132Šubrt Jan — 118 Švejcar Ladislav — 67 Tusar Vlastimil — 27 Tymeš František — 91 Udržal František — 8Urbánek Karel — 132Ursíny Ján — 80Václavík Milán — 129, 131Vaeter Kamil — 56Valo Jozef — 114Vašek Bedřich — 60Viktorín Konstantin — 138Vodsloň František — 117–118Hansen Th eofi l von — 6Voříšek Rudolf — 59Waldeck–Rousseau René — 29Weyr František — 47Wichterle Otto — 110 Zadina Josef — 63


Zaťko Peter — 80, 90Zavadil Miroslav — 136Zítek Josef — 20, 93 Žampach František Method — 65

ObsahPředpoklady československého parlamentarismu 7

Vratislav Doubek

Parlament jako katalyzátor přerodu antisystémové strany ve stranu systémovou: případ ČSDSD 21

Martin Polášek

Návrhy české pravice na reformu československého parlamentu v době první republiky 45

Michal Pehr

Československý parlament po druhé světové válce 75

Michal Pehr

Pražské jaro 1968 v parlamentu 101

Jiří Hoppe

Československý parlament v roce 1989 123

Jan Bureš

Použitá literatura 151

Parlament v čase změny 161

Parliament in Times of Change 163

O autorech 165

Seznam vyobrazení 169

Jmenný rejstřík 171


Parlament v čase změnyPřípadové studie z vývoje českého a československého parlamentarismu

Vydal Filip Tomáš – Akropolis(Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41,www.akropolis.info)ve spolupráci s Ústavem politologie FF UK v Prazev roce 2011 jako svoji 161. publikaci

Ediční příprava Vratislav Doubek a Jan KvětinaRedakce Pavla DoubkováGrafi cká úprava a obálka a sazba písmem Caslon a Candida Ondřej FučíkTisk tiskárna Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, 140 21 Praha 4

1. vydání, 176 stran, TS 2ISBN 978-80-87481-21-9Doporučená cena včetně DPH 199 Kč

Date post:	09-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	filip-tomas
View:	252 times
Download:	3 times

Parlament v čase změny

Documents