O STRAŠNÉM DRAKOVI POD KRAKOVSKÝM HRADEM

A JINÉ POLSKÉ POHÁDKY

Barrister & Principal

Kniha vychází s laskavou nanční podporou Ministerstva kultury ČR

Vydáno ve spolupráci s Polským institutem v Praze v rámci čestného hostování Polska na veletrhu Svět knihy 2010

O strašném drakovi pod krakovským hradema jiné polské pohádky

Vypravuje Petr MotýlIlustrace, sazba a obálka Bohdan Bobo LukášVydalo nakladatelství Barrister & Principal, Martinkova 5, 602 00 Brnowww.barrister.cz, e-mail: distribuce@barrister.czTel.: +420 545211015

Vydání první Brno 2010Doporučená prodejní cena 195 Kč

ISBN: 978-80-87029-84-8

© Barrister & Principal, o. s., 2010

Dávno a dávno tomu, žili na zemi spolu s lidmi trpaslíci a víly, divoženky a draci.Všechny víly jsou krásné, ale některé jsou dobré a některé jsou zlé. Všichni draci, když vyrostou, jsou ohromní a umějí létat a z tlamy jim šlehají plameny. Ale draci, kteří by

byli dobří, v Polsku nežili, kam lidská paměť sahá. Nikdo o nich neslyšel ani u modravých jezer na Mazursku, ani v hlubokých pralesech Polesí, ani v divokých horách Bieščadách. A tak ani drak, který se usadil v jeskyni pod krakovským hradem, nebyl dobrý, ale zlý.

Na hradě Wawelu v těch dobách vládl král Krak. Měl jedinou dceru. A ta byla krásná jako víla a pořád usmě-vavá a ke všem milá.

„Moje nejmilejší,“ řekl své dceři jednou král. „Vezmeš si za muže toho, kdo naše království zbaví draka?“„Můj milý královský tatínku, vždycky jsem tě ve všem poslouchala,“ odpověděla mu princezna. „Víš, moje nejmilejší, chtěl jsem, aby tvůj manžel byl krásný princ, který by naší zemi vládl moudře a spra-

vedlivě a kterého bys měla ráda.“„Já vím, tatínku.“„Ale možná, že ten, kdo porazí draka, takový vůbec nebude.“„Můj královský tatínku, tak to musí být. Někdo nám musí pomoci. Vždyť celá země už má kvůli drakovi

hlad. Všechny ovce a kozy i všechny býky a krávy už jsme dali drakovi. A co když se teď pustí do lidí? Musíme je zachránit. Dej vyhlásit, že moji ruku dostane ten, kdo si poradí s drakem. Ať je to třeba ošklivý a hloupý ry-tíř, jenom když to dokáže.“

A tak král dal slavnostně oznámit, že kdo porazí draka, získá za odměnu půl království a princeznu. Do Krakova zamířili princové, šlechtici a rytíři z široka a daleka. Z mocných kamenných hradů ve slezských

horách i z hradů postavených z cihel v dalekém Pomoří, z tvrzí v Podolí, z Velkopolska i z okolí Lublinu. Urození pánové se pustili do boje s drakem beze strachu. Ale nikdo z nich ho neuměl porazit. A spoustu

z nich drak zahubil. „Copak není v celém Polsku rytíř, který by dokázal zabít draka?“ zoufal si král. Za těch dávných časů, kdy žili na zemi spolu s lidmi víly a draci, byl už Krakov město s pevnými hradbami

a baštami. A ty ani drak, který se usadil v jeskyni na břehu řeky Visly pod hradem, nedokázal rozbořit. Uvnitř hradeb bydleli v kamenných domech šlechtici a kupci a v dřevěných domech řemeslníci. A žebráci, ti žádné domy neměli a spali, kde se dalo. Jedno měli ale všichni společné. Báli se draka.

wawelský drak

Kniha vychází s laskavou nanční podporou Ministerstva kultury ČR

Vydáno ve spolupráci s Polským institutem v Praze v rámci čestného hostování Polska na veletrhu Svět knihy 2010

O strašném drakovi pod krakovským hradema jiné polské pohádky

Vypravuje Petr MotýlIlustrace, sazba a obálka Bohdan Bobo LukášVydalo nakladatelství Barrister & Principal, Martinkova 5, 602 00 Brnowww.barrister.cz, e-mail: distribuce@barrister.czTel.: +420 545211015

Vydání první Brno 2010Doporučená prodejní cena 195 Kč

ISBN: 978-80-87029-84-8

© Barrister & Principal, o. s., 2010

Dávno a dávno tomu, žili na zemi spolu s lidmi trpaslíci a víly, divoženky a draci.Všechny víly jsou krásné, ale některé jsou dobré a některé jsou zlé. Všichni draci, když vyrostou, jsou ohromní a umějí létat a z tlamy jim šlehají plameny. Ale draci, kteří by

byli dobří, v Polsku nežili, kam lidská paměť sahá. Nikdo o nich neslyšel ani u modravých jezer na Mazursku, ani v hlubokých pralesech Polesí, ani v divokých horách Bieščadách. A tak ani drak, který se usadil v jeskyni pod krakovským hradem, nebyl dobrý, ale zlý.

Na hradě Wawelu v těch dobách vládl král Krak. Měl jedinou dceru. A ta byla krásná jako víla a pořád usmě-vavá a ke všem milá.

„Moje nejmilejší,“ řekl své dceři jednou král. „Vezmeš si za muže toho, kdo naše království zbaví draka?“„Můj milý královský tatínku, vždycky jsem tě ve všem poslouchala,“ odpověděla mu princezna. „Víš, moje nejmilejší, chtěl jsem, aby tvůj manžel byl krásný princ, který by naší zemi vládl moudře a spra-

vedlivě a kterého bys měla ráda.“„Já vím, tatínku.“„Ale možná, že ten, kdo porazí draka, takový vůbec nebude.“„Můj královský tatínku, tak to musí být. Někdo nám musí pomoci. Vždyť celá země už má kvůli drakovi

hlad. Všechny ovce a kozy i všechny býky a krávy už jsme dali drakovi. A co když se teď pustí do lidí? Musíme je zachránit. Dej vyhlásit, že moji ruku dostane ten, kdo si poradí s drakem. Ať je to třeba ošklivý a hloupý ry-tíř, jenom když to dokáže.“

A tak král dal slavnostně oznámit, že kdo porazí draka, získá za odměnu půl království a princeznu. Do Krakova zamířili princové, šlechtici a rytíři z široka a daleka. Z mocných kamenných hradů ve slezských

horách i z hradů postavených z cihel v dalekém Pomoří, z tvrzí v Podolí, z Velkopolska i z okolí Lublinu. Urození pánové se pustili do boje s drakem beze strachu. Ale nikdo z nich ho neuměl porazit. A spoustu

z nich drak zahubil. „Copak není v celém Polsku rytíř, který by dokázal zabít draka?“ zoufal si král. Za těch dávných časů, kdy žili na zemi spolu s lidmi víly a draci, byl už Krakov město s pevnými hradbami

a baštami. A ty ani drak, který se usadil v jeskyni na břehu řeky Visly pod hradem, nedokázal rozbořit. Uvnitř hradeb bydleli v kamenných domech šlechtici a kupci a v dřevěných domech řemeslníci. A žebráci, ti žádné domy neměli a spali, kde se dalo. Jedno měli ale všichni společné. Báli se draka.

wawelský drak

7

„Hradby nerozboří, ale může přiletět a město zapálit.“„Však mu z huby šlehá pořádný plamen.“ „Aby už tak bylo po něm!“ Tak si povídali krakovští sousedi. A jeden z nich, švec Škubal, si řekl, že vést jenom řeči k ničemu není,

a pustil se do práce. Šel do svojí dílny, popadl starou beraní kůži a do večera z ní udělal berana. Ale jakého be-rana! Nohy měl dřevěné a oči z kno íků! A břicho měl nacpané smolou a sírou!

V noci prošel švec Škubal tajnou brankou v hradbách a namířil si to k dračí jeskyni. A svého berana postavil přímo před vchod dračí sluje. Sám se schoval a čekal, až se rozední.

Když se drak ráno probudil, dvakrát se nerozmýšlel, otevřel ohromnou tlamu, udělal: „Chramst!“ a berana spolknul. Za malou chvilku ho ale začala smůla a síra strašlivě pálit v břiše.

„Haůů, aůů!“ zařval drak a vrhnul se k řece, aby se zchladil. A postavil se na břeh a pil a pil a pil. Ale strašli-vé pálení v dračím břiše nepřestávalo. A drak pořád pil a nafukoval se a nafukoval, až prasknul. A bylo po něm.

Král se radoval, že se země zbavila draka, ale že by měl dát svoji jedinou dceru za manželku ševci, o tom ne-chtěl ani slyšet.

„Dal jsi královské slovo, tatínku,“ připomněla mu princezna. Švec Škubal, mladý a hezký, se jí moc líbil. „A ty si ho opravdu chceš vzít, moje nejmilejší?“ divil se král. „Chci,“ odpověděla princezna. „On má tak pěkné oči a tak krásně se usmívá. A tatínku, přece když vyzrál na

draka, tak ukázal, že má víc rozumu než všichni rytíři dohromady.“ A krásná princezna krále prosila a prosila, aby si mohla ševce vzít za muže. A král se nechal uprosit. A byla svatba

a na té svatbě já jsem byl a boty jsem tam protančil.Škubal s ženou šťastně žili a spoustu bot prochodilina břehu Visly, právě tam, kde Škubal vyzrál na draka. Dneska je tu, to se ví, drak už jenom plechový.

7

„Hradby nerozboří, ale může přiletět a město zapálit.“„Však mu z huby šlehá pořádný plamen.“ „Aby už tak bylo po něm!“ Tak si povídali krakovští sousedi. A jeden z nich, švec Škubal, si řekl, že vést jenom řeči k ničemu není,

a pustil se do práce. Šel do svojí dílny, popadl starou beraní kůži a do večera z ní udělal berana. Ale jakého be-rana! Nohy měl dřevěné a oči z kno íků! A břicho měl nacpané smolou a sírou!

V noci prošel švec Škubal tajnou brankou v hradbách a namířil si to k dračí jeskyni. A svého berana postavil přímo před vchod dračí sluje. Sám se schoval a čekal, až se rozední.

Když se drak ráno probudil, dvakrát se nerozmýšlel, otevřel ohromnou tlamu, udělal: „Chramst!“ a berana spolknul. Za malou chvilku ho ale začala smůla a síra strašlivě pálit v břiše.

„Haůů, aůů!“ zařval drak a vrhnul se k řece, aby se zchladil. A postavil se na břeh a pil a pil a pil. Ale strašli-vé pálení v dračím břiše nepřestávalo. A drak pořád pil a nafukoval se a nafukoval, až prasknul. A bylo po něm.

Král se radoval, že se země zbavila draka, ale že by měl dát svoji jedinou dceru za manželku ševci, o tom ne-chtěl ani slyšet.

„Dal jsi královské slovo, tatínku,“ připomněla mu princezna. Švec Škubal, mladý a hezký, se jí moc líbil. „A ty si ho opravdu chceš vzít, moje nejmilejší?“ divil se král. „Chci,“ odpověděla princezna. „On má tak pěkné oči a tak krásně se usmívá. A tatínku, přece když vyzrál na

draka, tak ukázal, že má víc rozumu než všichni rytíři dohromady.“ A krásná princezna krále prosila a prosila, aby si mohla ševce vzít za muže. A král se nechal uprosit. A byla svatba

a na té svatbě já jsem byl a boty jsem tam protančil.Škubal s ženou šťastně žili a spoustu bot prochodilina břehu Visly, právě tam, kde Škubal vyzrál na draka. Dneska je tu, to se ví, drak už jenom plechový.

zlaté kapradíAch, jaká je u nás na Kujavách svatojánská noc! Jak krásně louky voní! Děvčata posílají věnce z květin

po řece a oheň praská a mládenci přeskakují plameny. A zpívá se vesele i smutně, a ti nejstarší z vesnice vyprá-vějí příběhy z dávných časů. A já vám teď jeden povím, jak jsem ho o svatojánské noci slyšel.

V noci přes svatým Janem rozkvétá uprostřed lesa květ zlatého kapradí. Stává se to jen jednou do roka a v kaž-dém lese může vyrůst jenom jeden čarovný květ. Tomu, kdo ho najde, splní všechno, po čem jeho srdce touží.

Malý Stašek se rozhodl, že květ zlatého kapradí najde právě on. A večer na svatého Jana se vydal do lesa. Celou noc ho větve stromů švihaly po tváři a trní mu trhalo šaty, ale čarovný květ nenašel.

Celý další rok malý Stašek na kouzelné kapradí myslel a večer na svatého Jana vyrazil do lesa znovu. Ale i tentokrát se vrátil z prázdnou.

„Pojď, Stašku, jdeme chytat do potoka pstruhy!“ zvali ho kluci.„Stašku, pojď si z námi zahrát na schovávanou!“ volala na něj děvčata.„Zastav se někdy, Stašku, mám moc dobrý med!“ zval ho soused, děda Kazek. Ale Stašek snil jen o zlatém kapradí. A když uplynul třetí rok, večer na svatého Jana se znovu vydal do lesa.V tu noc se před Staškem rozestoupily kmeny staletých stromů a ve světle měsíce zazářil čarovný květ a pro-

mluvil lidským hlasem. „Splním ti každé přání. Ale kdyby ses chtěl s někým rozdělit, přijdeš o všechno.“ Stašek odpověděl: „Chci mít zámek, sluhy a víc zlata, než má nejbohatší šlechtic!“ Dřív než by stačil napočítat do pěti, Stašek všechno měl. A začal bydlet v nádherném zámku s tisícem kom-

nat a tisícem sluhů. A v každé komnatě stál pytel zlata a truhla drahých kamenů. Za půl roku už se Staškovi začalo stýskat a po roce to nevydržel a rozběhl se domů do vsi. Chalupa, kde

s rodiči bydlel, byla opuštěná a zahrada zarostlá bodláčím. „Hledáš někoho, chlapče?“ vyšel na práh sousedního domu děda Kazek. Staška vůbec nepoznal. „Tady už

nikdo nebydlí. Umřeli, utrápili se, když se jim jediný syn ztratil o svatojánské noci v lese.“ Stašek hořce zaplakal. Ale rodičům život vrátit nemohl. Poklekl u jejich hrobu a bědoval: „K čemu jsou člo-

věku všechny poklady světa, když je sám! Proč jsem jenom odešel od rodičů, vždyť mě měli tolik rádi. Co jsem to udělal! Ať se za trest propadnu do země!“

A země se rozevřela a Stašek se do ní propadl a víckrát už o něm nikdo neslyšel. Jenom jeho příběh se dodnes u svatojánských ohňů vypráví.

9

zlaté kapradíAch, jaká je u nás na Kujavách svatojánská noc! Jak krásně louky voní! Děvčata posílají věnce z květin

po řece a oheň praská a mládenci přeskakují plameny. A zpívá se vesele i smutně, a ti nejstarší z vesnice vyprá-vějí příběhy z dávných časů. A já vám teď jeden povím, jak jsem ho o svatojánské noci slyšel.

V noci přes svatým Janem rozkvétá uprostřed lesa květ zlatého kapradí. Stává se to jen jednou do roka a v kaž-dém lese může vyrůst jenom jeden čarovný květ. Tomu, kdo ho najde, splní všechno, po čem jeho srdce touží.

Malý Stašek se rozhodl, že květ zlatého kapradí najde právě on. A večer na svatého Jana se vydal do lesa. Celou noc ho větve stromů švihaly po tváři a trní mu trhalo šaty, ale čarovný květ nenašel.

Celý další rok malý Stašek na kouzelné kapradí myslel a večer na svatého Jana vyrazil do lesa znovu. Ale i tentokrát se vrátil z prázdnou.

„Pojď, Stašku, jdeme chytat do potoka pstruhy!“ zvali ho kluci.„Stašku, pojď si z námi zahrát na schovávanou!“ volala na něj děvčata.„Zastav se někdy, Stašku, mám moc dobrý med!“ zval ho soused, děda Kazek. Ale Stašek snil jen o zlatém kapradí. A když uplynul třetí rok, večer na svatého Jana se znovu vydal do lesa.V tu noc se před Staškem rozestoupily kmeny staletých stromů a ve světle měsíce zazářil čarovný květ a pro-

mluvil lidským hlasem. „Splním ti každé přání. Ale kdyby ses chtěl s někým rozdělit, přijdeš o všechno.“ Stašek odpověděl: „Chci mít zámek, sluhy a víc zlata, než má nejbohatší šlechtic!“ Dřív než by stačil napočítat do pěti, Stašek všechno měl. A začal bydlet v nádherném zámku s tisícem kom-

nat a tisícem sluhů. A v každé komnatě stál pytel zlata a truhla drahých kamenů. Za půl roku už se Staškovi začalo stýskat a po roce to nevydržel a rozběhl se domů do vsi. Chalupa, kde

s rodiči bydlel, byla opuštěná a zahrada zarostlá bodláčím. „Hledáš někoho, chlapče?“ vyšel na práh sousedního domu děda Kazek. Staška vůbec nepoznal. „Tady už

nikdo nebydlí. Umřeli, utrápili se, když se jim jediný syn ztratil o svatojánské noci v lese.“ Stašek hořce zaplakal. Ale rodičům život vrátit nemohl. Poklekl u jejich hrobu a bědoval: „K čemu jsou člo-

věku všechny poklady světa, když je sám! Proč jsem jenom odešel od rodičů, vždyť mě měli tolik rádi. Co jsem to udělal! Ať se za trest propadnu do země!“

A země se rozevřela a Stašek se do ní propadl a víckrát už o něm nikdo neslyšel. Jenom jeho příběh se dodnes u svatojánských ohňů vypráví.

9

Žil byl nedaleko řeky Bugu jeden chalupník s chalupnicí, a ti měli jediné dítě. Byl to syn a říkalo se mu Pe-civál. Nepracoval, jenom ležel na peci, jedl a spal.

Když bylo Peciválovi osmnáct, zemřela mu maminka. Tatínek se brzy znovu oženil. A své nové ženy se bál a ve všem ji poslouchal. A tak jednou řekl synovi:

„Vstávej, půjdeme k mé sestře, co žije za lesem, pozvala nás na hostinu.“ A šli, a když byli uprostřed hlubokého, přehlubokého lesa, řekl chalupník: „Počkej tu na mě chvilku.“ A ztra-

til se v houští. Pecivál si lehl do trávy. A čekal dlouho, předlouho. Až když se začalo stmívat, viděl, že něco není v pořádku. „Táta mě tu nechal schválně, macecha už mě v chalupě nechce. A odsud už domů nikdy netrefím,“ povzdechl si. Ale pak se Pecivál napil vody ze studánky, najedl se borůvek a řekl si: „Tak dobře, přespím tu a půjdu do svě-

ta. Už jsem se za pecí dost naležel!“ Jak řekl, tak udělal. Přespal na veliké větvi starého dubu a ráno zvesela vykročil. Šel lesem hlubokým, pře-

hlubokým, když tu vidí medvěda, jak vybírá lesním včelám z hnízda med. „Ty zloději jeden!“ rozkřikl se na medvěda Pecivál, popadl kámen a „bum!“, tre l chlupáče rovnou do čeni-

chu. Medvěd se lekl a utekl. Tu královna lesních včel přiletěla Peciválovi k uchu a promluvila lidským hlasem: „Děkuji ti, mládenče! Až

budeš potřebovat, tvou pomoc ti oplatím!“ A Pecivál šel lesem hlubokým, přehlubokým zase dál a zvesela si pískal. A jak tak jde už několikátý den, za-

slechne slabounké hlásky, jak volají o pomoc. Rozhlédne se a vidí, že na pasece jezevec rozhrabává mraveniště, aby se dostal k mravenčím vajíčkům.

„Necháš toho, darebáku!“ rozkřikl se na jezevce Pecivál, popadl pořádný klacek a „prásk!“, tre l ho rovnou mezi oči. Jezevec se lekl a utekl.

A hned se ozvaly mravenčí hlásky: „Mockrát ti děkujeme! A až budeš v úzkých, zavolej nás. I my ti rádi pomůžeme!“

Pecivál se usmál a vydal se dál. A šel lesem hlubokým, přehlubokým, až přece došel na jeho konec. A tam na břehu jezera skáče v trávě stříbrná rybka a lapá po dechu.

Pecivál se rozběhl, rybku sebral a hodil do vody. A tu se ozval stříbrný hlas: „Děkuji ti! Až budeš ty potřebo-vat pomoc, vzpomeň si na mě. Pomůžu ti!“

o peciválovi

Žil byl nedaleko řeky Bugu jeden chalupník s chalupnicí, a ti měli jediné dítě. Byl to syn a říkalo se mu Pe-civál. Nepracoval, jenom ležel na peci, jedl a spal.

Když bylo Peciválovi osmnáct, zemřela mu maminka. Tatínek se brzy znovu oženil. A své nové ženy se bál a ve všem ji poslouchal. A tak jednou řekl synovi:

„Vstávej, půjdeme k mé sestře, co žije za lesem, pozvala nás na hostinu.“ A šli, a když byli uprostřed hlubokého, přehlubokého lesa, řekl chalupník: „Počkej tu na mě chvilku.“ A ztra-

til se v houští. Pecivál si lehl do trávy. A čekal dlouho, předlouho. Až když se začalo stmívat, viděl, že něco není v pořádku. „Táta mě tu nechal schválně, macecha už mě v chalupě nechce. A odsud už domů nikdy netrefím,“ povzdechl si. Ale pak se Pecivál napil vody ze studánky, najedl se borůvek a řekl si: „Tak dobře, přespím tu a půjdu do svě-

ta. Už jsem se za pecí dost naležel!“ Jak řekl, tak udělal. Přespal na veliké větvi starého dubu a ráno zvesela vykročil. Šel lesem hlubokým, pře-

hlubokým, když tu vidí medvěda, jak vybírá lesním včelám z hnízda med. „Ty zloději jeden!“ rozkřikl se na medvěda Pecivál, popadl kámen a „bum!“, tre l chlupáče rovnou do čeni-

chu. Medvěd se lekl a utekl. Tu královna lesních včel přiletěla Peciválovi k uchu a promluvila lidským hlasem: „Děkuji ti, mládenče! Až

budeš potřebovat, tvou pomoc ti oplatím!“ A Pecivál šel lesem hlubokým, přehlubokým zase dál a zvesela si pískal. A jak tak jde už několikátý den, za-

slechne slabounké hlásky, jak volají o pomoc. Rozhlédne se a vidí, že na pasece jezevec rozhrabává mraveniště, aby se dostal k mravenčím vajíčkům.

„Necháš toho, darebáku!“ rozkřikl se na jezevce Pecivál, popadl pořádný klacek a „prásk!“, tre l ho rovnou mezi oči. Jezevec se lekl a utekl.

A hned se ozvaly mravenčí hlásky: „Mockrát ti děkujeme! A až budeš v úzkých, zavolej nás. I my ti rádi pomůžeme!“

Pecivál se usmál a vydal se dál. A šel lesem hlubokým, přehlubokým, až přece došel na jeho konec. A tam na břehu jezera skáče v trávě stříbrná rybka a lapá po dechu.

Pecivál se rozběhl, rybku sebral a hodil do vody. A tu se ozval stříbrný hlas: „Děkuji ti! Až budeš ty potřebo-vat pomoc, vzpomeň si na mě. Pomůžu ti!“

o peciválovi

12

Pecivál se usmál a šel zase dál. Už byl daleko, předaleko od chalupy, kde lehával za pecí. Došel až do kraje plného jezer a nádherných zámků, které se v jezerech zrcadlily. A v jednom zámku tam bydlela čarodějnice a věznila ve věži krásnou princeznu. Kdo chtěl, mohl se přihlásit, že ji vysvobodí.

„Já to zkusím!“ šel hned k čarodějnici Pecivál.„Dám ti tři úkoly. Když je všechny splníš, je princezna tvoje. Ale jestli jen jediný z nich splnit nedokážeš,

dám ti srazit hlavu!“ řekla mu škaredá babizna v černých šatech posetých drahokamy. Pas jí svíraly tři zlaté obruče. „Tvůj první úkol je tohle do rána roztřídit!“ Čarodějnice vysypala na zem pytel máku a pytel soli a mák a sůl zamíchala násadou koštěte.

Pecivál začal přebírat. Ale zrnka soli a zrnka máku, to nebylo nic pro jeho silné ruce. Už se viděl o hlavu kratší. A tu si vzpomněl na mravence.

„Mravenci milí, potřebuji vaši pomoc!“ zavolal. A kde se vzali, tu se vzali, objevili se mravenci a dali se do přebírání.

„Děkuji vám, mravenečkové,“ pěkně jim poděkoval Pecivál, když měli práci hotovou. Ráno přišla do komnaty čarodějnice. „Jaký je další úkol?“ ptal se zvesela Pecivál a podával jí pytel máku a pytel soli. Jak to babizna viděla, vztek-

le zařvala. A ozvala se rána, jako když hrom bije, a čarodějnici se rozskočila zlatá obruč v pase a zazvonila o zem. „Zítra ráno mi sem přineseš tenhle prsten!“ Čarodějnice si sundala prsten s drahokamem a otevřeným oknem

ho hodila do jezera pod zámkem.Pecivál smutně stál na břehu velikého, převelikého jezera. Už se viděl o hlavu kratší. Smutně poslouchal, jak

ve větru šumí rákosí a ve vodě šplouchají ryby. Bylo jich tam spousta. Říkalo se, že v tom kraji jezer a vod je chovají jako jinde slepice a husy.

Tu si Pecivál vzpomněl na rybku, kterou zachránil, a zavolal: „Stříbrná rybko, přijď mi, prosím, na pomoc!“ Kde se vzala, tu se vzala, byla tu stříbrná rybka a podávala mu čarodějčin prsten. „Děkuji ti nastokrát!“ pěkně poděkoval mládenec a šel s prstenem na zámek.

Ráno přišla do komnaty čarodějnice.„Jaký je další úkol?“ podával jí Pecivál prsten. Babizna strašlivě zařvala. Ozvala se rána, jako kdyby najed-

nou udeřilo sto hromů, a čarodějnici se v pase rozskočila druhá zlatá obruč a zazvonila o zem. „Jestli mezi dvanácti pannami poznáš princeznu, je tvoje,“ skřípala zuby čarodějnice. „A když ji nepoznáš,

dám ti srazit hlavu!“ A vedla Pecivála do komnaty ve věži. Tam sedělo dvanáct panen stejné postavy, ve stejných šatech a s obličeji zakrytými závoji.

„Včelky, včeličky, vy se všude dostanete, všude lítáte a všechno víte, přijďte mi na pomoc!“ zašeptal tiše Pe-civál, aby ho čarodějnice neslyšela.

„Co si tam pro sebe povídáš?“ mračila se babizna. Přece něco zaslechla. „Vzpomněl jsem si na tatínka a na včelí úly za naší chalupou.“

13

„Už se loučíš se životem, mládenče?“ zle se zasmála čarodějnice. V tu chvíli, kde se vzala, tu se vzala, zabzučela u hlavy jedné z panen včelí královna. „To je princezna!“ ukázal na dívku Pecivál. Babizna hrozitánsky zařvala. Ozvala se rána, jako kdyby najednou udeřilo tisíc hromů, a celý zámek se zatřásl.

Čarodějnici se rozskočila třetí a poslední zlatá obruč v pase a zazvonila o podlahu. A v tu chvíli se čarodějnice proměnila v kouř a dým a v tom kraji už o ní nikdy nikdo neslyšel.

„Děkuji ti, včelí královno,“ zamával včelce Pecivál. A dvanáct panen si odhrnulo závoje z tváří a všechny byly překrásné, ale jedna byla přece nejkrásnější, a to byla princezna. A tu si vzal Pecivál za ženu a zůstal s ní v zámku nad jezerem.

A jestli neumřeli, tak tam ještě žijí a čaj pijí a jedí spolu žurek, no a jestli ne – tak já jsem Turek.

12

Pecivál se usmál a šel zase dál. Už byl daleko, předaleko od chalupy, kde lehával za pecí. Došel až do kraje plného jezer a nádherných zámků, které se v jezerech zrcadlily. A v jednom zámku tam bydlela čarodějnice a věznila ve věži krásnou princeznu. Kdo chtěl, mohl se přihlásit, že ji vysvobodí.

„Já to zkusím!“ šel hned k čarodějnici Pecivál.„Dám ti tři úkoly. Když je všechny splníš, je princezna tvoje. Ale jestli jen jediný z nich splnit nedokážeš,

dám ti srazit hlavu!“ řekla mu škaredá babizna v černých šatech posetých drahokamy. Pas jí svíraly tři zlaté obruče. „Tvůj první úkol je tohle do rána roztřídit!“ Čarodějnice vysypala na zem pytel máku a pytel soli a mák a sůl zamíchala násadou koštěte.

Pecivál začal přebírat. Ale zrnka soli a zrnka máku, to nebylo nic pro jeho silné ruce. Už se viděl o hlavu kratší. A tu si vzpomněl na mravence.

„Mravenci milí, potřebuji vaši pomoc!“ zavolal. A kde se vzali, tu se vzali, objevili se mravenci a dali se do přebírání.

„Děkuji vám, mravenečkové,“ pěkně jim poděkoval Pecivál, když měli práci hotovou. Ráno přišla do komnaty čarodějnice. „Jaký je další úkol?“ ptal se zvesela Pecivál a podával jí pytel máku a pytel soli. Jak to babizna viděla, vztek-

le zařvala. A ozvala se rána, jako když hrom bije, a čarodějnici se rozskočila zlatá obruč v pase a zazvonila o zem. „Zítra ráno mi sem přineseš tenhle prsten!“ Čarodějnice si sundala prsten s drahokamem a otevřeným oknem

ho hodila do jezera pod zámkem.Pecivál smutně stál na břehu velikého, převelikého jezera. Už se viděl o hlavu kratší. Smutně poslouchal, jak

ve větru šumí rákosí a ve vodě šplouchají ryby. Bylo jich tam spousta. Říkalo se, že v tom kraji jezer a vod je chovají jako jinde slepice a husy.

Tu si Pecivál vzpomněl na rybku, kterou zachránil, a zavolal: „Stříbrná rybko, přijď mi, prosím, na pomoc!“ Kde se vzala, tu se vzala, byla tu stříbrná rybka a podávala mu čarodějčin prsten. „Děkuji ti nastokrát!“ pěkně poděkoval mládenec a šel s prstenem na zámek.

Ráno přišla do komnaty čarodějnice.„Jaký je další úkol?“ podával jí Pecivál prsten. Babizna strašlivě zařvala. Ozvala se rána, jako kdyby najed-

nou udeřilo sto hromů, a čarodějnici se v pase rozskočila druhá zlatá obruč a zazvonila o zem. „Jestli mezi dvanácti pannami poznáš princeznu, je tvoje,“ skřípala zuby čarodějnice. „A když ji nepoznáš,

dám ti srazit hlavu!“ A vedla Pecivála do komnaty ve věži. Tam sedělo dvanáct panen stejné postavy, ve stejných šatech a s obličeji zakrytými závoji.

„Včelky, včeličky, vy se všude dostanete, všude lítáte a všechno víte, přijďte mi na pomoc!“ zašeptal tiše Pe-civál, aby ho čarodějnice neslyšela.

„Co si tam pro sebe povídáš?“ mračila se babizna. Přece něco zaslechla. „Vzpomněl jsem si na tatínka a na včelí úly za naší chalupou.“

13

„Už se loučíš se životem, mládenče?“ zle se zasmála čarodějnice. V tu chvíli, kde se vzala, tu se vzala, zabzučela u hlavy jedné z panen včelí královna. „To je princezna!“ ukázal na dívku Pecivál. Babizna hrozitánsky zařvala. Ozvala se rána, jako kdyby najednou udeřilo tisíc hromů, a celý zámek se zatřásl.

Čarodějnici se rozskočila třetí a poslední zlatá obruč v pase a zazvonila o podlahu. A v tu chvíli se čarodějnice proměnila v kouř a dým a v tom kraji už o ní nikdy nikdo neslyšel.

„Děkuji ti, včelí královno,“ zamával včelce Pecivál. A dvanáct panen si odhrnulo závoje z tváří a všechny byly překrásné, ale jedna byla přece nejkrásnější, a to byla princezna. A tu si vzal Pecivál za ženu a zůstal s ní v zámku nad jezerem.

A jestli neumřeli, tak tam ještě žijí a čaj pijí a jedí spolu žurek, no a jestli ne – tak já jsem Turek.