1Pro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelů / Knihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kultury / Ročník II / Číslo 1

Obsah

Editorial.....................................................................................1

Portrét PlžeTomáš T. Kůs .......................................................................2František Juřička (laudatio)

FejetonBohumil Jirásek: S optimismem do té škarohlídy předstírané

mizérie ...........................................................4

Triko paní Ivany Ivo Fencl: Robert Louis Stevenson .............................................6

RašeníJana Smolová: Cesta rozhodnutí ................................................9

Vetřelec Plže Čmelák a svět ...........................................................................12Jakub Chrobák: Tři básně .........................................................13

Listy Ason-klubu

Próza Jean-Louis Bradel: Rusalčí jeskyně ..........................................14

Pilsensia antiquaViktor Viktora: Na rozloučenou s počátky českého knihtisku...17

(Ne)kritickyBohumil Jirásek: Kalendář plzeňský na rok 2003.....................18Vladimír Novotný: Váchalův krvavý Týnec a jiná pojednání .....18

Něco se stalo Josef Hrubý: Josef Koenigsmark (1916-1993) .........................19Gratulujeme (red.) ...................................................................20Jana Horáková: Let deseti let ...................................................20

Zpětné zrcátko Václav Malina: Podzimní Olomouc ..........................................21

KPKK zve do Polanovy síně .....................................................22

Nakladatelství Fraus nabízí......................................................23

Autoři Plže č. 1 .........................................................................24

Editorial

Pár dní po Novém roce 2003 dostáváte do rukou prvníčíslo nového ročníku Plže. Nebude poslední - a na tomtomístě se sluší vyslovit poděkování plzeňské kulturní veřej-nosti za vlídné a vstřícné přijetí prvních tří čísel minuléhoročníku. A také všem básníkům, prozaikům, esejistům, kritikům, publicistům v regionu: nebýt jich, Plž by aninezačal vycházet a neměl by své autorské zázemí.

Podaří-li se, bude Plž v roce 2003 vycházet měsíčně (v létě vyjde prázdninové dvojčíslo) v mírně zvýšeném ná-kladu a snad již trvale v nekráceném rozsahu. Některépřipravované koncepční změny se projevily již nyní v led-novém čísle, některé další úpravy ve skladbě jednotlivýchčísel si jistě vynutí čas a čtenáři. Dosavadní rubriky seprozatím osvědčily, zůstanou tudíž zachovány, nemusí sevšak bezpodmínečně objevit v každém čísle: hodláme totižpostupně poskytovat co nejvíce místa pro literární tvorbu z pera autorů starších i mladších. Z tohoto důvodu také dolednového čísla poprvé zařazujeme rubriku Rašení, v níž sejako povídkářka představuje talentovaná plzeňská konzer-vatoristka Jana Smolová. V souladu se záměrem poskyto-vat publikační možnosti autorům žijícím v západním směru od Plzně, rozmáchli jsme se tentokrát až za Alpy: otiskujeme překlad regionalistické skici Jeana-LouiseBradela, francouzského literáta, který úzce spolupracuje s plzeňskými kulturními kruhy a který již nejednou v městěna soutoku čtyř řek pobýval, mj. jako host Kruhu přátelknižní kultury. Tato aktivní instituce, jejíž deset let čilé existence si v tomto čísle připomínáme, se od ledna stávádalším spoluvydavatelem Plže.

Zakládáme též novou tradici, kéž by bohulibou: máme v úmyslu každoročně vyhlašovat Ceny časopisu Plž za po-zoruhodné básnické, esejistické a prozaické texty, které byly uveřejněny v Plži během jednoho kalendářního roku.Letos budou uděleny na prvním literárním večeru Plže (22. ledna v Polanově síni). Kdopak budou první laureáti,nesmíme zatím ani naznačit. Přijďte jim poblahopřát!

Vladimír Novotný

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýRedakce: Jana Horáková,

Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý,

Bohumil Jirásek, DagmarSvatková, Milan Šedivý,

Viktor Viktora

Adresa redakce: 305 94 Plzeň,ul. Bedřicha Smetany 13

tel.: 377 201 427, 377 201 426e-mail:

slesingerova@kmp.plzen-city.czhorakova@kmp.plzen-city.cz

Vydávají občanská sdružení Pro libris, Ason-klub, Knihovna

města Plzně , Středisko západočeských spisovatelů

a Kruh přátel knižní kultury

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vojtěch Jurík

Vydávání je povolenoMinisterstvem kultury ČR.

Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© PLŽ - Plzeňský literární život,ročník II, č. 1, leden 2003

Náklad 600 ks ISSN 1213-9890

Tisk: KC Solid s.r.o. Rokycany

1

Portrét Plže2

"Nedovolím si být bezstarostným domovníkemv činžáku srdce svého…"

Tento verš z autorovy básně Podvečer měneobyčejně upoutal. Je totiž tak obrovskýmzávazkem, že ho mohl napsat jen člověknesmírně odpovědný vůči samu sobě. Koliktakových lidí dnes kolem nás chodí? Téměřdvouhodinový rozhovor plný pří, výhrad,zámlk, podmračených i úsměvných tváří,překvapivých, obapolných, nikdynevyřčených pochyb mě nakonec přiměl,abych napsal, že citovaný verš Tomáše T.Kůse je míněn zcela upřímně. Vážím si bás-níkových argumentů, jimiž zdůvodňovalsvou vnitřní potřebu psát poezii. Báseň po-važuje za uzavřený kruh, v němž hledápevný myšlenkový i pocitový tvar, ale i jednoduchost výrazu jdoucího na kořenvýznamu, hnaného niternou nespokojenos-tí. Svět je tomuto básníkovi prostorem ne-klidu, plným tápání a krizí. Ale: Tomáš T.Kůs nepíše svou poezii, aby svět zachránil,nechce s poezií slučovat různost politickýchnázorů a vizí, nechce fanatizovat davy: bojíse, že ještě nenašel sám sebe!

Všichni, kdo mají na svědomí míru jehotalentu, skromnosti, píle, mohou mít ra-dost. Myslím v této chvíli na autorova dědu,plzeňského barda Josefa Hrubého, navýraznou osobnost plzeňského výtvarnéhosvěta Tomáše Kůse, autorova otce, na jehorodinné prostředí, na řadu jeho souputníkůz Ason-klubu, myslím na autorovu věrnostPlzni, v níž roku 1978 přišel na svět, mys-lím na jeho obětavou nádeničinu v kulturníkavárně Jabloň, kde plní funkci dramatur-ga, skladníka, pokladníka a technika,připravujícího nejen plochu jevišťátka, ale i každou židli v hledišti, ve kterém též jehozásluhou sedává přes sto návštěvníků, mladých lidí chtivých poezie a poznání svě-ta. Za všechny jeho příznivce tisknu rukudržiteli více než deseti uznání v různýchliterárních soutěžích, magistru oboru ma-nažer výtvarné kultury, studentu antropolo-gie Středního východu na FHS ZČU, které-mu v současné době vychází básnická prvo-tina TEPLO ZIMA MILOVAT.

František Juřička

Portrét Plže 3

Hostování… a tak rád se zabydluji

na prahu či parapetujako pravý opak jeskyňky

ono šílené jednoumne jakýmsi způsobem pohřbívá

a vždy nutí být kolemjdoucím

co jiter pak vystupuji z mlh sebou samýmspílám a natahuji

horší magických madon i katedrála kolikrát už tuším

nedosáhnukolem lebek srbky

zpod kloboučků výdutě

xxxna ledových krách pálení lístí

všechno to k uzoufání ubolení jaravšechno to nezlomné nedotlučené

zastřené pod gázou uzenostije třeba vyvlát a vyvěsit

do prostoru kde sýček škytá hrůzou(ale) kde se přes kopce řeky vyje

Dnes opět básněDnes opět básněJako řecké sochy

Nakročené kamení v torzechTěla prchají.

Klaudii L.byly dvě :

prvníseděla na židli jako zařezaná

ničím se nepohla a přestomístností procházel průvan

okna rozervaná dokořándveře vylomené z pantů

to všečerné oči navrch hlavy

druhouprobuzenou a naprosto obyčejnou

zdvihalipo hodině ke slovu

a přitom nic nezažilapogromy ani maringotky

svátky jen vyšeptalajelikož dávno visí vzadu ve skříni

jako svrchníkkterý bylo neslušno vyhodit

zůstali však příliš starostliví bratřia starý otec

dodnes umí bouchnout do stolu.

málo řádek, podobně jako peněz. Alenemyslete si, že za málo peněz málořádek. Nejsem žádné kuře, které zadar-mo nehrabe. Já hrabu zadarmo, ale ne-jsem nějaký troškař, tak vám těch slovřeknu raději více, abyste si z nich vy-brali.

Pardon, přece musím ještě někohooslovit a pozdravit. Ti by mi to neod-pustili a celý rok by nečekali. Měl bychpeklo, to jistě pochopíte. Tak ještědodávám: Milý šéfe, milá zástupkyně,milá paní tajemnice, milá paní

Fejeton4

Vážení spoluobčané,Milé občanky, milé děti, milí důchod-

ci, milí podnikatelé, milí bezdomovci,milí doktoři, milé učitelky, milí státníúředníci, milé milenky, milí milenci,milá Mařenko, milá Jitko, milá Ivano,milý Jirko, tedy milé celé příbuzenstvo a občanstvo republiky… Promiňte,musím si ten výčet nechat k dokončenína příští rok, protože bych se k tomu fejetonu vůbec nedostal. Mám vás totiž,lide český, tak rád, že bych rád všechnyvyjmenoval, ale je vás moc a já mám jen

Fejeton

sekretářko, milí kolegové atd., ale teď užopravdu musím končit a přejít k věci.

Vážení spoluobčané, přiznávám se, žev této sváteční chvíli jsem byl inspirovánprojevy těch nejlepších z našich řad,našich pánů prezidentů.

Vážení spoluobčané, máme úspěšnýrok konečně zase za sebou, ale ještěúspěšnější před sebou. Vše záleží na našípoctivé práci. Když ta naše práce nebudepoctivá, pak ani ty výhledy nebudourůžové, to se nezlobte, že vám to musímotevřeně říci. Pokud mi chcete namítat,že vaše poctivá práce je málo platná,pokud vás (pardon, nás) vykradou zlodějia vytunelují tuneláři, tak vám, zlatíčka,poradím, že s tím musíte něco dělat. Jávám nebudu radit co, abyste mi nevytý-kali, že moralizuji. Musíte si taky poraditsami, já nebudu tlouci pusou, stejně sibudete dělat, co chcete, a mé rady nevy-slyšíte. Vždyť se přece známe. Ale já vámdnes slibuji, že náš letošní rok bude s vašípomocí jistě úspěšnější. Nebudu vám sli-bovat, jako to dělali v minulém režimu,že za rok dospějeme do slunných zítřků,ale poctivě vám mohu slíbit, že určitědospějeme do zítřků, pokud přežijeme.

Za dlouhá léta od dětství jsem sepřesvědčil, že každý prezidentský projevbyl právem optimistický, protože lidéposlouchají raději optimistické výhledynež pesimistické. Přece jsme se nenaro-dili, abychom celý život smutnili, nadá-vali na režim, jednou na otrokářský, po-druhé na feudální, potřetí na kapitali-stický, počtvrté na socialistický, popáténa jiný, tedy na náš. Buďme tedy opti-misty, a pokud chcete přiložit ruku k dílu, tak alespoň optimisticky věřte, žeji přiloží někdo jiný i za vás. Já mám však

práce nad hlavu, tak za vás dřít nemohu.A taky podporovat lenochy nebudu, toode mne nechtějte.

A je mi to jedno, jestli vás naštvu.Někdy musí být na lidi přísnost, to jistěuznáte. Neříkám, že zrovna na vás, ale nalidi, rozumíte mi? Já to znám podle sebe.Kdyby nebyla nade mnou přísnost, dávnobych zlundračil. Tak věřte, že to s vámimyslím dobře.

Teď jsem vám trochu vyčinil, ale jinakto nejde. Od mého mládí to šlo rok odroku mílovými kroky vpřed, jak jsemsledoval z novoročních projevů, ale lidétomu nevěřili, a protože tomu nevěřili,tak jejich vinou došlo najednou ke kra-chu. A takové katastrofické scénáře užvám nikdo nedovolí. Nebudu tedy nicvychvalovat a lakovat na růžovo, tébarvy už jsme vyplácali dost, budu vámraději říkat, že to za nic nestojí, a vyjako rození opozičníci budete tvrdit, žeto vlastně tak zlé není, že by to mohlobýt ještě horší - a já se budu usmívat a mít radost, že jsem vás přivedl nasprávnou cestu, na tu optimistickou. Ale přiznám se vám (nemusíte to všakroztrubovat), že někdy také nadávám a říkám, že to za nic nestojí, tak mě takéokřikněte, pohrozte mi a vynadejte mi,že jsem kverulant a nepřítel optimismu,a veďte mě také k slunným zítřkům, takjako bych vás tam rád vedl já, kdybychbyl prezidentem a kdybych k vám pro-mluvil s optimistickým projevem.Kdybych byl prezidentem, já bych sinechal sepsat ten nejkrásnější a nejopti-mističtější projev, ale protože nejsemprezidentem a jsem jen nicka, tak vámvše to dobré do nového roku alespoň zesrdce přeji.

5

Triko paní Ivany6

Stoupáme po Ivanině těle vzhůru (aspoň literárně), a jako Doyle bezpochy-by stojí nad Mayem i Burroughsem, takStevenson určitě trumfne Sira Conana.Jaký byl?

Prý obdivovaným, vítaným společníkempro svou čarovnou vitalitu a neutuchajícíčinorodost. Šlo ovšem o křeč, o nemoc - a nebyla sama. Kvůli tuberkulóze nakonecdoputoval až do jižních moří. A všude prý s sebou nosil dvě knihy. Buď jednu četl,anebo do druhé psal. Muž využívající čas,jako by tušil, jak málo mu ho budevyměřeno (1850-1894). "Umění žít zna-mená zahrát dobře i se špatnou kartou,"napsal.

V mládí si kupodivu stěžoval na ne-dostatek fantazie. Ve skutečnosti mu stačil detail a jeho představivost serozběhla. A psal "ekonomicky", nikdy seneopakoval. Ale ty knihy spojuje ne-napodobitelný, zcela osobitý styl, jímžzpracovával nová a nová témata. "Putovat s nadějí je lepší než dorazit k cíli," dodává.

Byl skeptik? Snad, ale věřil, že i krajněnepříznivým a "osudovým" okolnostemmusíme čelit s energií i vzdorem - a žítnaplno. Což pro něj znamenalo "vznášet se na modrém nebi".

V pětadvaceti potkal ve Francii o jedenáct let starší americkou malířku,matku tří dětí. Ta pravá? "Určitě," byl sijist - a našla u něj útěchu po ztrátě nejstar-šího ze svých synů. Stevenson v devěta-dvaceti "utekl" rodičům, kteří ho odsoudili,opustil přátele, kteří mu přestali rozumět,a dojel si pro Fanny až do Ameriky. "Zderozum ztrácí moc, a proto neplýtvejte argumenty, stačí, když vám řeknu, že jde o milostnou záležitost," jako by napsal

Triko paní Ivany 7

právě o tom. A manželství samo - podleněj? "Přátelství uznané policií a dlouhákonverzace přerušovaná hádkami, ba pole bitevní. Je k němu třeba odvahy, leč té třeba i k chladnému a opuštěnémustáří."

Podle své ženy byl dost chladný - a re-zervovaný. Do Skotska ale přivezl i jejíhosyna Lloyda - a díky tomu dnes mámeOstrov pokladů. Ale rukopisy, kterépředtím posílal z Kalifornie s nadějí naotištění, prohlašovali doma za nepo-dařené. To až když s malým Lloydem jed-noho deštivého dne namalovali mapudalekého ostrova, dostavil se nejen ná-pad, ale i příběh. Když Lloyd vyrostl,Robert Louis Stevenson s ním literárněspolupracoval např. i na románechTajemný sud a Vrak.

"Asi na mně musí opravdu být něcovadného, protože jinak bych nebyl takpopulární," komentoval svůj úspěch v dopise příteli, známému spisovateliHenry Jamesovi, který všakStevensonovo manželství pokládal za velmi šťastné a "tak romantické, jakoby je on sám popsal v některé ze svýchknih".

Dodnes si přesně pamatuji, na kterémmístě zahrady mi matka poprvé v dětstvívložila Ostrov pokladů do rukou a jaknedůvěřivě jsem si prohlížel "ohavné"Tichého ilustrace (pro děti rozhodně ne ty pravé). Nicméně jsem začal číst… a odté doby je Lou (tak mu prý doma říkali)můj. I vím, jak správně pojmenovávatkapitoly, aby to znělo: "Černý pes se objeví a zmizí." Začali jsme si tenkrát s kamarády brzy hrát na piráty a hulákalislavný popěvek "na černé rakvi patnáctchlapů popíjí, johohó, ať teče rum"

a dodnes mám v oblibě testy jako: "Na koho křičel umírající Flint? A co chtěl přinést?" To druhé ví skorokaždý.

Ani mně neuniklo, nakolik Ostrovpokladů láká k doplnění. Co se např. stalo s tím lotrem Černým psem, který se plavby nezúčastnil? A vidíte, plno kluků si už přede mnou říkalo totéž a párz nich se později chopilo pera, takže i u nás vyšla minimálně dvě přímápokračování Ostrova a dokonce jeden"nultý" díl, kde se dočteme, jak se tamdostal ten poklad. To už mě ale nadchlydalší Louovy knihy:

"Za svého londýnského pobytu získalve všem dokonalý princ Florizel z Bohemie roztomilostí svých způsobů i uváženou štědrostí oblibu u všech tříd.Byl za normálních okolností vždycky klidný a díval se na svět asi tak filo-zoficky, jako oráč na poli, nicméně měl v sobě větší smysl pro život dobrodružnýa excentrický, než jaký mu byl rodověurčen, a občas, když měl špatnou náladua v žádném londýnském divadle nehrálinic legračního, a když roční doba nebylavhodná pro sporty, v nichž nade všechnysoupeře vynikal, zavolal k sobě svéhodůvěrníka a podkoního plukovníkaGeraldina a poručil mu, aby se přichys-tal a že večer půjdou mezi lid." Tak začíná Klub sebevrahů, zdařiláparafráze orientálních příběhů Tisíce a jedné noci, mistrovsky přesazených do "Bagdádu na Temži", tedy Londýna. I Oscar Wilde prý o princi Florizelovivždycky hovořil jako o postavě reálné a existující!

A Louovy knihy dokazují i další: že ma-teriál sám o sobě není ničím.

Triko paní Ivany8

Často se mu ovšem stávalo, že sivypůjčil výrazy i témata od jiných.Florizela třeba ze Shakespearovy (takypůjčovatel!) Zimní pohádky. Vytýkalimu, že píše podle osvědčených vzorů a že sám nemá co říct. "Zjednodušujete,až se vám vytrácí něco ze skutečné složi-tosti života. Každodenní věci pomíjíte činahlížíte jen očima vlastní imaginace…a uzavíráte se do zpola vysněného světa."Snad. Ale bez toho už by to nebyl můj a váš a… Ivanin Lou Stevenson, kteréhovlastní svět zaměstnával ve snech všude,i na cestách, a ty jako by mu pomáhaly v útěku před realitou ("svůj stín máš v sobě i na cestách," píše).

Stevenson neznal žádnou (ostatněpomyslnou) čáru mezi literaturou vážnoua dobrodružnou a z jeho romantiky k námrealisticky promlouvá i hrůza skutečnéhopoznání. "A já skláním hlavu předrománem osudu," dodává. Ale zároveňnapsal i tyto verše (v překladu JosefaBruknera):

Běháme po lukách a zdá se nám, že travou plují tři lodníci po moři do dáli

Ve váncích zvlněnou a blyskotavou hladinou louky se na cestu vydali.

Vstříc dobrodružství loď se přídí vzpíná Hlídáme oblohu a plujem podle hvězd.Bude to Afrika, Babylon, anebo Čína,

kde skončí nejdelší a nejslavnější z cest?Pozor! Zde eskadra s nákladem sladkých datlí!

Stádo krav hnalo se proti nám po humnech.Rychle pryč, kdo to ví, zdali se nepomátly, a vrátka přístav jsou a zahrada náš břeh!

Uchoval si dětskou vnímavost a předsta-vivost, takže mu dětství zůstalo "počátkemi koncem evangelia". A "generace, která už

si neumí hrát, na tom bude z gruntu špat-ně," ujišťuje nás. "Děti nežijí ve stejnémčase jako rodiče, ale v úplně jiné, bájné epoše."

Právě ve verších si Stevenson vypěsto-val jemný cit pro rytmický a zvukový pů-dorys vět i celých odstavců, neboť vždy-cky usiloval o dokonalost formy a styli-stickou vybroušenost - a v jednom esejise přiznává, jak mocně ho okouzlujísouhlásky P, V a F, vhodně rozmístěné v anglickém textu. Navzdory vší vitalitěsepsal i pověstnou Obranu zahalečů a udržel si sám nad sebou nadhled. "A stejně jsou má díla jen romantickáveteš," prohlásil. Citujme z nich však na závěr:

"Zahrada vlhká po dešti někdynavozuje myšlenku na vraždu… Některédomy jako by existovaly jen proto, abyvás jejich podoba pronásledovala pocelý život. Jsou břehy stvořené proztroskotání!" A jinde: "Účinek nocinebo jakékoli tekoucí vody, účinekprvního záblesku dne anebo lodi, účinekvolného, širého oceánu, to všechnovyvolává v mysli celou armádu beze-jmenných tužeb a rozkoš. Cítíme, že užby se mělo něco stát, ale nevíme, co se stane - a pátráme po tom." A ještě:"Narazit na šťastného muže a na šťast-nou ženu je víc, než najít pětilibrovoubankovku. Taková bytost bude zářivýmohniskem dobré vůle, a když vstoupí domístnosti, jako by se rozsvítilo dalšísvětlo."

A zde, v člověku, vidím i skutečnýStevensonův poklad a - "kdo nebyl už v mládí posedlý touhou najít nějaký poklad, tak ten nikdy nebyl skutečnýmdítětem".

Rašení 9

Lidé na nádraží se začali pomalu roz-cházet. Chtěli být raději už doma v teple.Beztak si každý z nich dnes odnášel takovýnepříjemný pocit, co divně studí…

"Slyšel jste to?""No jejej, aby ne. Prej ňáká hysterka, to

víte.""Dyť jsem to řikal pořád…"

Zase doma… pomyslela si. Za dveřmijako obvykle hromada onošených a oko-paných bot, na zemi už trochu prošoupanýzelený koberec, na němž si často hrávalajako malá. Připomínal jí louku. Věšák na klíče stále špatně drží na zdi, matka nikdynezapomněla vyčíst otci, že ho zasenepřidělal. Nic se nezměnilo. Asi proto, ževěci jsou neživé, mlčí a čekají, co s nimi lidéudělají, kam je dají nebo vyhodí.

Tiše si sundala bundu a položila ji nagauč v předsíni. Vyzuté boty pečlivě zan-dala do botníku a chvíli hledala svojepřezůvky. Všechno dělala potichu a skorotajně, jako by se vracela se strachem a ne-jistotou, a přitom domů.

"Ty jsi přijela?" zeptala se matka, kteráse najednou objevila ve dveřích. Její hlaszněl nedůvěřivě. Asi byla trochu nastydlá.

"Ahoj… ano, přijela. Nečekalas to, viď?"V tu chvíli nevěděla, co říct. Úzkost srdce

se dá těžko utajit. Chtěla to všechno jinak.Chtěla se radovat a zakrýt tak svůj smutek.Chtěla ji obejmout a políbit, jak to matky a dcery dělávají. Přála si jí konečně říct, žeji má ráda. Stály naproti sobě a vzájemně si

četly v očích. K řeči není vždycky třeba slov."Ty… už se tam nevrátíš?" zaznělo

z matčiných úst. To "tam" vyřkla obzvlášťdůrazně. Znamenalo to tam, kde jsi mělasvůj svět, své publikum, tam, kde ti lidétleskali, kde ses mohla smát až k slzám,tam, kde jsi mohla zapomenout na všech-no, co mrazí a bolí.

"Ne, mami. Už nikdy."Přehodila si batoh přes rameno, do jedné

ruky si vzala tašku, do druhé violoncello.Zamířila známým směrem, ale pak setrochu zarazila.

"Můžu si to dát k sobě?""Ano, jistě. Mám tam teď nějaký krámy,

já to odklidím. A… jestli máš hlad, tak nasporáku stojí bramboračka. Já jdu za chvílido práce, mám dneska odpolední, přijduaž večer."

Až teď se jí matka podívala pořádně doočí. Rychle svým pohledem zase uhnula,ale bylo cítit, že se do jejího hlasu opětnavrací ten známý přízvuk starostlivosti a mateřské lásky. Neviděly se skoro rok.

Dojedla polévku. Cítila, jak se jí po tělerozlévá příjemný pocit. Teplá tekutina jídodala sílu a na chvíli otupila myšlenky.Napadlo ji, že to třeba ještě zkusí, že lzezačít znovu. Pokoušela si to představit.Zavřela oči.

"Tak tě vítám doma, zastesklo se ti pomámině polívce, co?"

Otec. Hodný a pracovitý. Takovývenkovský člověk.

Jana Smolová

Cesta rozhodnutí

Rašení10

"Ahoj, tati," zvedla se a políbila ho. Bylcítit dobytkem.

"Holčičko moje, ubližovali ti, viď?""Tatí…" objala ho a rozbrečela se."Já jsem se snažila, fakt, ale nešlo to."Vzlykala a slzy jí stékaly po tváři."Já vim, já vim," řekl otec mírným

hlasem a pohladil ji po vlasech."Odpočiň si a zítra něco vymyslíme."Svým selským rozumem dokázal pocho-

pit hodně."Brácha přijede?" zeptala se."Až zítra," odpověděl a nalil si vrchova-

tou naběračku polévky. Zesmutněla.Chtěla bratra vidět.

"Vždyť se dočkáš," povzbudil ji otec,když si všiml její tváře.

"Hm…"

Ležela ve svém pokoji a snažila se za-poslouchat do tikajících hodin visících nastěně. Byly ještě po babičce. Vždycky setrochu pozdily. Skoro všechno ji tu dojíma-lo. Ten zdánlivý klid přerušovaný jenobčasným kdákáním slepic ze dvorka, jejístaré knížky v knihovně, tahací loutka, kterou dostala, když jí bylo asi dvanáct…Pod tlakem vzpomínek si najednou dalekointenzivněji uvědomila tíhu svých devěta-dvaceti let, cítila celé tělo, kterého sedotýkalo už tolik mužů… Jako by její osobabyla jen tělem a pro to tělo se do ní nemoh-lo vejít nic jiného. Neprovdaná, bez práce,bez přátel. Její poslední vztah znemožniljakoukoliv další perspektivu.

…Seznámili se na zájezdu. Hráli Čajkov-ského Rokokové variace. Měl velkýúspěch. Dával to znát. Ten večer se muhrozně zalíbila, a tak to začalo. Jehopostavení mu ale umožňovalo dvě věci:buď ji společensky pozvednout, nebo exis-

tenčně, a tím i existenciálně, zničit. Brzy sizačali lézt na nervy. Trochu si konkurovali,oba měli stejný obor. Ona řadová hráčkaorchestru, on sólista. Byl lepší… Každý je-ho úspěch znamenal její neúspěch.Vysmíval se jí svým hraním a dával jí naje-vo svou převahu. Nikdy ji vlastně nemilo-val a ona nemilovala jeho. Jejich vztah sestal nenávistí, která nemohla zůstat bezodezvy. Dělala mu naschvály. Pomlouvalaho. On ji občas uhodil. Nesnášeli se, alenedokázali se lidsky rozejít. Pak serozhodl, že ji zničí. Zvolil bezbolestný druhnásilí coby odvrácené tváře lásky. Rozeslaldopisy do všech orchestrů po celé repub-lice. Pošpinil ji zlem, kterého by nebylanikdy schopna. Zavřely se před ní dveře.Tenkrát se zhroutila. Nebylo to poprvé.Prášky na uklidnění brala už několik let.

Tak jako slabí musí ustoupit silným, nemocní zdravým, chudí bohatým, muselaustoupit i ona. Život jí začal připadatnicotný a nesmyslný. Chtěla se vyčlenit z prostředí tohoto světa, který je nespra-vedlivý a jediné jeho směřování vede kesmrti. Smrt vlastně chrání před utrpením a dalším ničením. Smrt je očistnou láznípřipravenou pro každého bez výjimky.Tehdy ji poprvé napadla myšlenka na smrt.Tušila, že jedině v ní nalezne buď odpověď,nebo jen další otázku.

Hodiny přestaly tikat. Na chvíli usnula,ale vzbudil ji křik dětí z ulice. Děti… jakčisté a bezstarostné jsou jejich duše.Dokáží se bezelstně ptát, aniž znají zá-važnost odpovědí… Záviděla všem kolemsebe schopnost radovat se. Nenalézala nic,proč by mohla být alespoň trochu šťastná.Stárnoucí milující rodiče jí z lásky lhali.Přirozeně nechtěli nic pojmenovat pravýmjménem. Bratr… Všechno se v ní sevřelo.

Rašení 11

Sama se divila, že má v sobě ještě tolik citu.Déšť ustal. Zvedla se z postele a otevřela

skříň. Věděla, že tady někde má svoušusťákovou soupravu. Převlékla se. Sešlado předsíně a obula si sportovní boty.Nosila je ráda. Nikdo nebyl doma, to ji uklidnilo. Alespoň nemusela nikomuvysvětlovat, kam jde.

Zamířila k nádraží, ale touha vidět ještěněkolik známých míst za vesnicí ji zavedlak lesíku, kterému příznačně přezdívali"Houbák". Vůně čerstvě zmoklých stromůji lákala stejně jako předtím ta polévka. Ne,už nemohla couvnout. Nic příjemněpomíjivého nemohlo nahradit to, co ztratila. Vlastní identitu a význam sebesama. Nenalezla vůbec nic, co by zname-nalo novou naději. Nedostala šanci. Nikdojí neukázal nic vyššího, než tento svět.Chtěla skoncovat sama se sebou jako zdro-jem životních proher. Necítila slzy anibolest, jen ubohou zdrcující prázdnotu.Nevěřila, že by člověk mohl mít nějakouduši. Nebavily ji projevy sentimentu, lítosta útěšné řeči, které víc ubližují, nežpomáhají. Nebavil ji život. Když člověk ztratí i iluze, skutečně nemá pro co žít.

Všichni jsme si navzájem soudci a onauž teď stála mezi odsouzenými.

Vracela se k nádraží. Do příjezdu vlakuzbývalo asi osm minut. Rychle se stmívalo,koleje po dešti klouzaly. Strašně se potila a cítila tlukot srdce. Svoji dobrovolně zvole-nou popravu si promyslela už dávno. Jen jípořád chyběla odvaha. Dnes se ale cítilatak silná… V dálce se ozval vlak. Třebakonečně pozná pravdu o sobě. Vyhlédla simísto v zatáčce, kde rostlo hodně křoví.Položila se na zem, hlavou na koleje a tělemdo příkopu. Nemohla skoro dýchat a těžkopolykala. Všechny síly ji opouštěly.

Najednou se vytratila odvaha, které tolikvěřila. Ležela v bahně, nedůstojně a potup-ně. Styděla se. Jako by stála nahá předcelým světem, všichni se jí smáli a ona senemohla odlepit ze špíny a bláta, do kterého uvrhla sama sebe. Štkala jakomalé dítě. Chtělo se jí najednou i žít, aletouha po nebytí ji přemohla. Ucítila chvěníkolejnice pod svým krkem. Třeba je bůh,napadlo ji, ačkoliv vždycky považovalavěřící za směšné a naivní osoby. Vlak senebezpečně blížil. Čekala, že ještě někdopřijde, podá jí ruku a pomůže vstát.Doufala, že třeba na ni někdo zavolájménem nebo se tiše objeví před ní. Jenženikdo nepřicházel, svět mlčel. Štěrk zezemě se jí dostal do úst. Uslyšela příšernýhukot vlaku. Vybavily se jí tváře rodičů a bratra. Každý má právo volby…

Lokomotiva se ocitla v místě, kde leželoživé tělo. Vlak projel rychle, měl asi jenomtři vagony. Jezdíval tudy denně ve stejnoudobu. Každý má právo volby…

Trsy kvetoucího řebříčku podél kolejíbyly drobně pokropené krví. Muži odpolicie zakrývali ležící zkrácené tělo.Hlavu nemohli dlouho najít, odkutálela se jako kopací míč. Její bílá tvář, byť podnánosem špíny, byla podobná uraženéhlavě antické sochy. Rozlitá krev se vpí-jela do štěrku.

"Prej ňáká hysterka…""No jo, ale jinak by to byla ještě docela

pěkná ženská…"Naložili tělo, zabouchli dveře od auta

a odjeli.Lidé na nádraží se začali pomalu rozchá-

zet. Chtěli být už raději doma v teple. Beztaksi každý z nich dnes odnášel takový nepří-jemný pocit, co studí…

Vetřelec Plže12

Zdravé konzervy – zelíZní to téměř neuvěřitelně, ale je to tak: zelí

čistí krev, a to dvěma kartáči zároveň (obou-ručně). "Víte, přišla za mnou žena středníhověku s chronickou bronchitidou," dodává k zelí léčitel Mšicovník Vlnatka. "A podruhéuž nepřišla. Už vůbec nikdy nepřišla."Podívejme se nyní podrobněji na zmiňovanékartáče. První má 1867 chlupů, druhý 1895chlupů. Jde tedy o data obou proslulých ná-mořních bitev u Chluponožky. A s oběma z nich zelí počítá, a to nejméně do sta,přičemž na svou proslulou fialovou barvu anina vteřinu nezapomíná. Nebyly-li by kartáčefialové, pálila by pacienta žáha každý den,což by léčbu krve velice znepříjemňovalo."Ani žádná jiná žena středního věku již kemně nikdy nepřišla," potvrzuje tento faktopět pan Vlnatka. "Ne, nikdy," opakuje, když se s hlávkami zelí pod paží ztrácí v nekonečné oranici listopadových polí.

x x xEpitaf jídelního lístku je k dispozici na

toaletním papíru.

Pro mléko v krabicích bylo nutné vypěsto-vat krávy s hranatými vemeny.

Miminko si dává načasV poslední době se množí případy, že se

i v těch nejserióznějších čmeláčích rodináchdítě narodí až několik let po smrti svýchrodičů. Příčina je pravděpodobně ve faktu,že rodiče své dítě naplánovali příliš pozděa pak na ně díky stařecké senilitě naprostozapomněli, nikoli však ono na ně. V tétosituaci je každá rada drahá, ba až natolik,že na její uveřejnění prostě nemámemedouny.

Ze zaslána/…/ Bylo dřív pivo nebo pivovar?

Otázka zdánlivě nelogická, ale jak by mohlbýt pivovar, když nikdo ještě neznal pivo?!Bylo snad pivo stvořeno jako ostrůvekkreacionismu v širokém řečišti evoluce?Jeho nepochybná božská substance tomunapovídá. Odpovědi, které se nejspíš nikdynedozvíme. Ani ony se nedozví nás.Budeme kroužit a míjet se s nimi nadrahách pustého vesmíru jako bloudícíkomety s ledovým srdcem. Jsme zřejmě špatně položená otázka…

Vetřelec Plže 13

KunaJak myslet na verše a očekávat lunu,

když mívám na střeše večer co večer kunu?Jak dumat o slovech a kráse epitet,

když straší ve krovech a škrábe nábytek?

AstronautA astronaut by brekot bral

cíte cín courat do dalších drahenomže Erik frčí formálně

gramotnostihledá klíč k učenosti

ve sledu písmenstav blaženosti

a klín klínem vytlouká,protože nedoufá, že:

Hladinka je skulinka,kterou vesmír fouká.

Pokus o haikuMěsíc mě sice přikrývá

do siné záře.Krade z mého kalamáře.

Próza14

Vysoko v horách, na jejichž úpatí v údolíLoui Blanche leží Mercuel, nad Sainte -Foy,mezi Černým jezerem a Vlaštovčím kame-nem, je temná skalní rozsedlina, z nížneustále vychází svěží vánek, podobající sedechu vycházejícímu z nitra země. Kdo se jej nadechne, zdá se mu, že se dostává donevyzpytatelných živoucích hlubin matkyzemě a cítí její životadárnou sílu. Do jeskyněnedolehne žádný zvuk. Hukot vodopádutlumí okolní svahy. V okolí nikdo nepotkáani bučící stádo, vždyť tady roste jen borůvčía ostřice. Ale kvete tu šípek a zakrslé rodo-dendrony. Tajemné místo, ponořené doticha, se zdá trochu zasmušilé, avšak smutek rozptýlí slunce, které sem svítí téměřcelý den. V černé úžlabině mezi skalami, které se dodnes říká Rusalčí jeskyně, žilakdysi stará žena. Byla tak stará, že nikdonepamatoval, kolik je jí vlastně let. Někdybývala zdálky vidět, když pravidelně chodí-vala svou cestou od Jordanu, trochushrbená, při každém kroku došlapujíc nazem, jako by v ní chtěla zanechat svoustopu.

Hory jsou pro své obyvatele přítelempřipraveným zahrnovat je tisícerými dary,ale také vyžadujícím od nich to nejlepší, cokaždý v sobě skrývá. Sebemenší čin nelzebrát na lehkou váhu, to Dobrá Aneta, jak se jí říkalo, dobře věděla. Léta letoucí ne-znala nic jiného než tenhle kraj. Povídalo se o ní, že kdysi sem přišla z údolí Grisanche,nebo možná z druhé strany hor - z údolí

Savaranche, názory se lišily, nikdo její původopravdu neznal. Ostatně sotvakdo se tímněkdy zabýval, byla to prostě "DobráAneta". Nebo jí také říkali "Dobrá stařen-ka". A basta!

Bývala vidět jen zpovzdálí, obvykle časnězrána. Vycházívala ještě před svítáním, nežse Slunce dotklo vrcholu hory Charve.Obklopovalo ji úctu vzbuzující tajemství."Podívej…, tam nahoře…, to je DobráAneta," říkávali rodiče svým dětem. Mluvilitiše, jako by se obávali, že skalní ozvěnarozezní jejich hlas. Nikdy nebylo třebadalšího vysvětlování - všechny děti odMercuel až po nejvzdálenější Frédéret ji mě-ly rády, aniž ji kdy skutečně poznaly. Občassešla se svou kozou téměř k úpatí hory."Tchivita, tchivita!" volala na ni a její hlascinkal jako zvonek na krku kozy. Někdy seztrácela za velikým stohem sena, starostlivěukládaným na zimu, nebo pod těžkou otepíchrastí, které sbírala po svazích Chantelouvenebo Arbets. Málokomu se podařilo s nísetkat, ale ti, kteří ji spatřili zblízka, byli jíudiveni a okouzleni. Tvář, do zlata sluncemopálenou, brázdily tisíce tenkých vrásek.Čelo, líce, brada, každá část jejího drob-ného kulatého obličeje vypadala pod tímzávojem jak podzimní cesty sypané jemnýmjehličím opadávajících modřínů. Z nápad-ně živé tváře pod síťovím vrásek o to výraz-něji zářily neuvěřitelně jasné, modré oči.Denně nosila červenozlatý šátek, který třemi cípy měkce rámoval její neobvyklé

Próza 15

rysy a dodával jí královské vznešenosti a elegance.

Jednoho letního dne vystoupila Lea, dcera Celestiny a Petra Giretových, až naLa Sassiere, aby pomohla své tetě s poraně-nou krávou. Odcházela do hor brzy ráno,kdy bylo ještě chladno a zahřát se dalo jenrychlou chůzí. Stoupala po stráni, přepade-na v každém ohybu cesty úchvatnou vůní -nenasytně dorážejícím závanem včeraposekaného sena, u vodopádu zas silně,nedefinovatelně, snad vanilkou i jahodamivonícími keři. Kousek dál pak louky jako byvydechovaly vůni koření. V tom okamžikuLea pocítila opojné štěstí - pocit svobody avolnosti uprostřed bující přírody ji naplnilradostí ze života. Od Jordanu scházelaznovu do údolí a náhle uviděla, že DobráAneta je také vzhůru. "Jak časně je ta stařen-ka v plné práci," zaradovala se. "A jakou máodvahu," pomyslela si, "žít takhle sama v horách? Copak jí nikdy nic nechybí? Ta jejíkoza, ta už asi moc mléka nedá, kdoví kdyměla naposled kůzlata."

"A proč bych jí vlastně, až se budu vracetze Sassiere, nepřinesla trochu mléka odnašich krav?" napadlo ji. Děvčeti se zdálo,že je to dobrý nápad. Možná trochu odvážný,protože ještě nikdo se, co si vzpomíná, nikdynepokusil Anetu navštívit. Chvíli váhala, alevzápětí se rozhodla. "Půjdu," tiše si dodalaodvahy.

Lea byla dívka statná, jaké v horách častobývají, tmavovlasá, s očima barvy černéhojedlového lesa, prudká jak vodopád, alesvěží jak horský vánek. Vstávala s jitřenkoua nebála se práce - třeba nosit na zádechtěžké balíky sena až z Lancettes. Ne, odvahají nikdy nechyběla. Pozorná matka země jína oplátku připravovala tisíce příjemnýchpřekvapení. V La Sassiere ji tentokrát

nečekalo příliš práce. Raněné kravce vymylaránu, přidala pár hojivých kapek připra-vených podle starého, pečlivě schraňo-vaného receptu z vína míchaného s arnikoua jalovcem. Uložila jalovičku do čerstvýchjeslí a hotovo. Vzala uzlík, v němž si přineslatrochu jídla, a napila se ráno čerstvě nado-jeného mléka. Pak se znovu vydala na cestu.Slunce ještě tolik nepálilo, když přišla k do-mu Petra Gireta. Přestože si zašla přes LouiBlanche, nebylo jistě víc než před pole-dnem. Lea věděla, kde asi Dobrá Aneta žije,nejspíš tam někde mezi skalami. Nikdo alestavení, ve kterém bydlela, dosud neviděl.Cestou si je pak pokoušela představit: samo-zřejmě nic velkého, ale přesto dostačující,aby se dalo kde složit seno pro kozu, obytnáčást dole u chléva, nebo možná nad ním…Byla tak zaujatá svými představami! Aninezpozorovala, že už téměř došla na místo.Najednou se před ní vynořil docela malinkýdomek, zasazený mezi dvě vysoké skályjako mezi zdi. Domeček jako pro trpaslíky.V porovnání s okolními masivy kamene sezdál ještě menší: malé dveře, vedle malé okno, nad ním malá stodůlka s pavláčkou a střechou jen o trochu větší než sklípek nasýr. "Je to opravdu tady?" zarazila se."Opravdu tady bydlí Dobrá Aneta?" Nu,kde jinde.

Rohodla se zaklepat: "Aneto, Aneto, jstetam?"

"I ba, jsem!" odpověděl jí zevnitř jasný hlas.

Dveře se skřípavě pootevřely a objevil selaskavý stařenčin obličej.

"Co tady děláš, má milá?""Nechci vás rušit, Aneto.""Ale mne přece nerušíš, jen pojď dál!""Chtěla jsem vám přinést trochu mléka od

našich krav."

Próza16

Usmívající se Anetě se ve tváři rozlil výrazhluboké vděčnosti. Mléko! Její koza už hotéměř čtrnáct dní neměla…

"Leo, má milá, jsi moc hodná. A tvojirodiče také," usmívala se šťastně. "Jak jenommám poděkovat za takovou dobrotu?"

"Neděkujte mi, Aneto, neděkujte, krávyteď hodně dojí. No, a já si myslela, že vás topotěší."

"Ba, ba… samozřejmě, má milá, dám simléko do hrnce a dám ti za něj… koš. Tady.Ber, ale hlavně mi slib, že ho neotevřeš dřív,než budeš doma. Rozumělas? Neotvírej ho,než budeš u Petra Gireta!"

"Hm, jak si přejete," ošívala se Lea,trochu v rozpacích. "Neotevřu, Aneto."

"Tak, tak… uvidíme, má milá. Měj sedobře a nespěchej!"

"Na shledanou, Aneto, na shledanou."Co tím chtěla říct? Proč ten zákaz? Co by

se stalo, kdyby koš otevřela? Co tam asi stařenka dala? Lea ji přece pozorně sle-dovala, co dělá, a neviděla, že by do koše něco dávala.

Sestupovala do údolí a otázek stále přibý-valo. Byla ráda, že Dobrou Anetu navštívila,cítila se spokojeně, ale přesto jí něco vrtalo v hlavě. Co to bylo za zvláštní doporučení? A to naléhání! Ta žena je ale zvláštní. Co asiv tom košíku může být? Určitě nic. Ale stej-ně… tajemství láká! Lea už to nevydržela.Potřebovala mít jasno. Zvědavost byla sil-nější než dané slovo. Zlehounka otevřelavíko a opatrně nahlédla. Co je to? Nevěřilasvým očím. Koš byl až po okraj plný rodo-dendronových listů.

"Chudinka, zdálo se mi, že už to nemá v hlavě tak docela v pořádku. Nevadí, je miláa hodná. Jsem ráda, že jsem jí tu trochu mlé-ka přinesla," řekla si Lea, "vypadala takšťastně..."

Na břehu vodopádu koš vyprázdnila.Pořádně jej vytřepala, ale nevšimla si, že nadně se zachytily tři listy. Koš zlehka zaklopi-la a sestupovala dále. Poskakovala z kamenena kámen, až ke Giretovu domu, kde na ničekala výtečná maminčina fazolačka. Při jí-dle se povídalo: co bylo dopoledne, o ovčá-cích, o tetě, o zraněné krávě a také o Leiněnávštěvě u Dobré Anety. Potom se Lea zved-la a vzala košík, aby ho vypláchla v potoce.Otevřela víko a chtěla koš potopit do zurčícívody. Vtom se zarazila.

"Maminko, maminko, podívejte, pojďtese honem podívat!"

Matka přiběhla a strnula v údivu: na dněkošíku byly přilepeny tři krásné zlaté mince.Lea ještě nikdy zlato neviděla, ale matkaneváhala: "To jsou opravdové zlaťáky, vidíš,tady je podobizna našeho knížete."

Teď Lea pochopila: "Kéž bych jen bylaposlechla Anetiny rady! Kéž bych s otev-řením víka byla počkala! Co jsem to jenomvyvedla! Byli bychom teď boháči! Mohli by-chom odtud odejít a usadit se ve velikémměstě - třeba v Chambéry nebo v Turině - a bydlet ve velikém domě, jako byl ten, kdejste pracovala, maminko, a o kterém jstenám často vyprávěla. Jak já jsem bylahloupá, jak jsem byla hloupá!" Lea sklonilahlavu do dlaní a plakala a plakala a nebyla k utišení.

Nato se matka zamračila: "Prodat krávy a jít odtud?" Být v Turině, kde žila tak těžce a sama, daleko od rodiny? Opustit tenhlekraj - louky, květiny, hory, vodopády a dokonce sníh v zimě, a to vše kvůli ulicímšedého, hlučného města? "To tedy ne!Podívej, holka, mysli trochu! Nevěř, že všebylo tak krásné, jak si představuješ. Ničehonelituj! Vždyť máš víc, než potřebuješ, abysdostala dobrou výbavu. Nechtěj příliš mno-

Próza / Pilsensia antiqua 17

Po neznámém tiskaři Kroniky trojánsképroslavili Plzeň další tři tiskaři. SlovákMikuláš Štětina, zvaný Bakalář (zemřel předrokem 1520), například vydal překlad dvouděl německého cestopisce Berharda vonBreidebach, a to Traktátu o Zemi svaté a Ži-vota Mohamedova. Traktát o Palestině byl v Evropě nejstarším tištěným cestopisem věno-vaným Blízkému východu. V českém prostředípak neměl konkurenta životopis Prorokův.Poprvé tu zároveň zahovořilo mementoprůniku Turků na Balkán. Další závažné dílovydal M. Štětina v roce 1501. Byl to překladKnih o napravení padlého… Jan Zlatoústý v něm mravně horlil s obvyklým didaktickýmpatosem. Nesmírně důležitá tu však bylapředmluva překladatele - Viktorina Kornelaze Všehrd. Z ní zaznívá několik památnýchvýroků tlumočících překladatelovo odhodláníkonkurovat latině, například - "věda, že jsemČech, chci se latině učiti, ale česky psáti a mlu-viti". Představilo se v ní nejen nastupující se-bevědomí vzdělaného intelektuála, ale přede-vším zde byl předložen program národníhohumanismu.

Druhý tiskař, Jan Mantuán-Fencl (před1500 - kolem 1545), byl Plzeňan. Z jehotiskárny v Norimberku vyšel nejslavnější spismožných počátků české renesanční literatury -Frantova práva, parodická i humorná pravi-dla pijáckého cechu mladých plzeňských in-teligentů, soustřeďujících se kolem postavylékaře Jana Franty. Ten později získal ve svémoboru značnou proslulost. Nekonformní hu-mor frantovského spolku vyrovnávala další

ho. Ta tvoje zvědavost tě totiž zachránilapřed větším zlem."

Lea ještě chvíli přemítala a nakonec uznala, že matka má vlastně pravdu. Kdyžpřidá ty tři zlaté k úsporám svého snou-bence, kominíka Fernanda, můžou mít conevidět pěknou svatbu.

A tak se také stalo. Krásné čepce, bohatěvyšívané šátky… tančilo se až do svítání. A ještě dlouho potom se po večerech povída-lo o svatbě Ley a Fernanda a také o dobré stařence z Loui Blanche, které dívka vděčilaza tři zlaťáky na dně košíku.

Přeložila Danuše Bělohlávková

Mantuánova publikace - lékařský souhrn JanaČerného Spis o nemocech morních, soustřeďu-jící tehdejší zkušenosti ze zápasu s morovýmiepidemiemi.

Třetím tiskařem byl Jan Pekk (zemřel asi v roce 1531), pocházející z Německa. Z jehotisků jsou svou tematikou pozoruhodné prvníčeská zvěrolékařská monografie - AlbrechtovaLékařství koňská a první česko-německá kon-verzační příručka Naučenie krátké o obojí řeči,německé a české, učiti jse čísti a mluvitiČechóm německy a Němcóm česky. Oba jazykyse vyjadřují v dokonalé podobě. Konverzace sepředevším zaměřuje na výrazy, jež potřebujecestující kupec: "Buoh daj štěstí, Vaší milosti!- Má milá kuchařko, daj mi něco jiesti! - Vyste skoupí! - Dobré slovo je lepší nežli stříbro a zlato. - Orloj již deset udeřil, jděme odsud! -Nešeňkujete dnes vína? - Já puojdu na pivo a Barbora na víno. - Hausknechte, stáhni miškorně! - Dajž Buoh, abychom se zase v do-brém zdraví shledali!"

Klidné ovzduší konzervativního a prosperu-jícího města alespoň na půl století přisoudiloPlzni prvenství v tematické šíři literárníchprojevů, ba dokonce v nich podpořilo zablesk-nutí renesančních náznaků, záležitosti nety-pické pro českou literaturu. Bohužel zde másvé kořeny i další tradice - Plzeň se po vzmachusama vzdává kulturního prvenství a upadá doprůměru. Po roce 1530 tak dopadl i knihtisk a v západočeské metropoli vzápětí nastoupilaopět jako první v Čechách počáteční vlna ener-gické rekatolizace.

Viktor Viktora

Na rozloučenou s počátky českého knihtisku

(Ne)kriticky18

Kalendářové čtení má svou dlouhou tradici,ale často dostávalo charakter četby jenzábavné či spolkově nebo sociálně orientované.Současné plzeňské literární kalendáře hledajízázemí umělecké a stylové. Celkem už vyšlošest ročníků literárních kalendářů, první narok 1998. Autor i výtvarník v nich usilují o specifickou stylovost a serióznost, ať už v rovině vážné nebo humorné. Nejde tedy o ně-jaké "pokleslé" kalendářové čtení.

O všechny dosavadní ročníky editorskypečovala Jana Horáková. Má tedy velkou zá-sluhu o jejich vydání. Doufejme, že ji aniumění shánět a sehnat sponzory neopustí.

Nový Kalendář plzeňský na rok 2003 stvoři-la známá básnířka Karla Erbová. První bás-nickou sbírku vydala už v roce 1966. V dvace-tiletí takzvané normalizace nemohla až doroku 1989 publikovat, zato v následujícíchletech uveřejnila řadu sbírek i próz, které sivšak povětšinou vydávala jako soukromé tisky.Kalendáři dala podtitul Příběhy členů jedno-ho plzeňského rodu. Osudy jejích předků jsoutu sledovány v dobách vážných i těžkých, k nimžpatří i období první světové války. Příběhypročištěné vzpomínkou a návratem jsou bodré,rozšafné, veselé, ale také předznamenanétíživou dobou.

Autorka vzpomíná snad nejvíce na svéhosvérázného dědečka Vojtěcha, na jeho děti, z nichž vyšel otec i strýcové, objeví se tam takésama jako dítě, které vnímá veselé i vážnéstránky života dětskýma očima, a lze vystopo-vat, že tam někde už se rodí budoucí básnířka.

Tyto životní příběhy jsou zakotveny v kon-krétním plzeňském prostředí, ve čtvrti Dou-bravka s ulicemi Školní, Hřbitovní, Nad Týncem,

ve starobylém prostředí u sv. Jiří, kde se předtisíci lety údajně zastavil sv. Vojtěch. Ve vyprá-věních nepřevládá jen vzpomínka, ale ožívá tudoba, kterou prožívali konkrétní lidé s konkrét-ními osudy, zatíženými tlakem doby i sociál-ním začleněním, ale také se snahou překle-nout situaci praktickým postojem k životu i smyslem pro humor, případně i se stále životadárnou nadějí v lepší život.

V prózách Karly Erbové se uplatňuje bás-nický pohled na svět, lyrické motivy, básnickázkratka, prolínání přírodních scenérií a život-ních příběhů. Je patrné, že by autorka mělazajímavých příběhů nejméně na další svazeknebo na celou knihu. I to je sympatický ryspublikace, rozhodně sympatičtější, než kdyby-chom měli pocit, že by se všechno mohlo řícistručněji.

Kalendář působivě ilustrovala HelenaVendová. Realističnost jejích kreseb mávskutku ilustrativní charakter, jsou zrakovoukonkretizací vyprávěného slova, ale mají i svoudruhou rovinu - symbolizující. Z tohoto hle-diska adekvátně odpovídají textu a sugestivněpodtrhují jeho základní rysy.

Na závěr si zaslouží být uvedena alespoňpřipomínkou a poděkováním Hana Gerzani-cová, která nevstoupila do Kalendáře jen prologem, ale zasloužila se rovněž o jeho existenci. Spolu s Městem Plzní se stalamecenáškou titulu a napomohla tak vydáníšestého Kalendáře plzeňského. V době, kdykulturní aktivitu často drží nad vodou právěobětaví lidé ze zázemí soukromého i společen-ského, je takové poděkování patronůmnamístě.

Bohumil Jirásek

Erudovaní nadšenci z Galerie Klatovy /Klenová a z občanského sdružení Via artis po-jali chvályhodný úmysl "navázat na dlouhou a významnou tradici klatovské regionální his-toriografie". Důkazem jejich dobré vůle se stalsoubor statí, věnovaný kunsthistorii a historiia zaměřený především na lokalitu Týnce

u Klatov, místa, které je mj. rodištěm spiso-vatele Josefa Haise Týneckého.

Editor Marcel Fišer do sborníku zařadilrovněž materiály o jiných částech klatovskéhoregionu, kupříkladu recenzi knihy Husitskéválky v historickém povědomí obyvatel česko-bavorského pohraničí (vydané roku 2000

Váchalův krvavý Týnec a jiná pojednání

Kalendář plzeňský na rok 2003

(Ne)kriticky / Něco se stalo 19

v Domažlicích), již napsala Milada Krausová.Recenzent Lukáš Valeš mj. upozornil, že naněmeckém Tachovsku převládal výrazně nega-tivní postoj k husitství, třebaže Tachov byl poroce 1945 popisován jako město husitskýchtradic - a že pozoruhodnou kapitolou jsou tzv.bavorské slavnostní hry, odehrávající se napozadí husitských vpádů do Bavor. Leč husit-ství nebylo protiněmecké, i když se to za érynacionalismu často tvrdilo. - Osou publikace jsou stati z její první části, vesměs kunsthis-torické, z nichž by si zmínku zasloužily všech-ny, přinejmenším zamyšlení Jana Royta nadMadonou z Týnce u Klatov, nad "milostnousochou", vyřezávanou zřejmě po roce 1460 v duchu domácí krásnoslohé tradice. Právězásluhou zázračné či "líbezné" Madony se z Týnce v 17. století stalo známé poutní místo,dokud věhlas "Panny Marie Tejnické" neu-stoupil po 1685 před oficiálním adorováním"milostného obrazu" Panny Marie Klatovské.

Pro zájemce o svět literatury a výtvarnéhoumění ale bude vyvrcholení sborníku předsta-vovat editorova stať Doktor z Bouillonu anebJaroslav Polívka a Josef Váchal na zámkuTýnec, v níž se píše o období 1927-1933, kdy v Týnci stavební podnikatel J. Polívka, žijícítehdy v Praze-Bubenči, zřídil luxusní hotel - a jeho hostem (nejprve v roce 1927 a pak i v dalších letech) byl i legendární malíř, myslitel a prozaik Josef Váchal. Ten nejdélepobýval v Týnci v květnu a červnu 1931, krátcepoté, co vydal svou proslulou knihu Šumavaumírající a romantická (zde se můžeme s M. Fišerem přít, zda je to Váchalova "nejvý-znamnější kniha"). Váchal bydlel v hotelu

i se svou družkou Annou Mackovou a psemTarzanem, který si nadělal v Týnci mnohonepřátel. Malíř tehdy vyhledával místa spjatá s autorem "hrůzostrašných" textů H. Ch. Spiessem, kterého nesmírně obdivoval.Snad by Váchal zůstal v Týnci i déle, Fišervšak uvádí, že umělec náhodou zahlédl z vlakuesoterického dekadenta Emanuela z Lešehradu,vracejícího se z Velhartic - a před ním Váchalprchnul i se svými blízkými do nedalekéhoNemilkova. Bůh suď, co si s Lešehrademudělali, když na něj byl i v Pošumaví tak alergický! Pobyt na Týnci inspiroval Váchalatéž k literárním textům, zejména ale k výtvar-ným dílům, obzvláště k jedinečnému obrazuVraždění v týnském zámku. Podle vlastníhoumělcova přípisu je na něm zpodoben truch-livý osud Mezinárodního kongresu zeměděl-ského, jehož šedesát účastníků se odebralona banket ve velkém zámeckém sále, leč bylodo jednoho povražděno personálem vedeným"známým buřičem J. Váchalem", vypodobně-ným na obraze včetně jeho "krvežíznivéspolečnice a ukrutného psa Tarzana".Váchal sice všehovšudy střílí do vzduchu(navíc levačkou), jeho pravačka je však samá krev, stejně jako tlama Tarzanova a nůž v ruce Mackové. Vraždí se tu hlavanehlava, není to žádná rozjařená hospodskárvačka Ladova!

První klatovsko/klenovský historický sborníkpředstavuje záslužný počin a nezbývá než doufat, že nebude poslední. Sluší se dodat, ževydání publikace finančně podpořilo městoKlatovy.

Vladimír Novotný

"Na střední škole (bylo to v roce 1935) jsemnapsal takový lyrický blábol asi o dvaceti řád-cích a ten jsem poslal do studentského časopisu.A Josef Koenigsmark, který ten časopis vedl, miodpověděl - ačkoliv nemusel, mohl ten můj dopisklidně zahodit - abych dál psal a k tomu abychčetl moderní autory. "

Miroslav Horníček

Josef Koenigsmark se narodil 1. ledna 1916v Plzni. Na Nový rok 2003 při svých narozeni-

nách opět chyběl. A bude znovu chybět v plzeň-ské kultuře i v literatuře této země. Bude všakpřítomen tím, že už od třicátých let dávalvýrazné impulsy svým současníkům: hercům,spisovatelům a muzikantům až do devadesá-tých let minulého století. Je a bude přítomensvou tvorbou básnickou (Láska a sklo, 1934;Kainovo znamení, 1935; Píseň snů, 1936 - a po odmlce Sny a nesny v edici Petlice, 1978 a poté v dalším vydání v Západočeském nakla-datelství v roce 1990) i prozaickou (Nekonečné

Josef Koenigsmark (1916-1993)

Něco se stalo20

konečno, 1969; Motýlí kvas, 1969; Amerika z autobusu, 1969; Prorok se vrací, 1992). Naneposledním místě je jeho dramatická tvorba:revue, kabarety, libreta, dramatizace či hrypro děti, což vše čítá ke třiceti opusům. Byl i nevšedním a pilným publicistou. V jehopozůstalosti je osmidílný generační románEmil, v němž popsal vývoj své generace, kteráse prodírala časem krás i ošklivostí a žila plně,reálně i v iluzích, to i ono, sny i nesny, světcelistvý i rozštěpený, oba póly. Tak to bylo u Josefa Koenigsmarka i v životě. Čas tvorby,čas nacistického koncentráku, čas domova i dalekých cest. Čas pronásledování a vězněníza každé totality, čas bojování i čas řídkýchchvil okouzlení přírodou i městy. Jeho práceredakční a editorská nekončila MiroslavemHorníčkem. Vedle něj byl zástup dalších autorů, kteří mu snad dodnes vděčí za pokyny a rady. Josef Koenigsmark obdržel za literárníčinnost ceny v zahraničí a byl i prvním laureá-tem Ceny města Plzně v roce 1991. Šlo o spra-vedlivá ocenění a bylo by spravedlivé, kdyby

Loni na konci listopadu (25. 11.) oslavilasvé půlkulaté jubileum významná plzeňskábásnířka, současná předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů Jaroslava Málková.Její tvorbě věnujeme prostor v příštím PortrétuPlže, nyní jí však - se zimními květy v ruce -alespoň dodatečně blahopřejeme.

O dvacet let víc tvůrčí práce má už za sebouprozaik Jaroslav Šťastný. Také jemu Plž přeje,aby do Nového roku vstoupil s pocitem, že byse často měl cítit tak, jak to odpovídá jeho pří-jmení. Tento plzeňský spisovatel oslavil svénarozeniny 3. prosince loňského roku.

(red.)

jeho román Emil byl vytištěn, je v něm tolikvypravěčského elánu, vzpoury proti vytrvalé blbosti a také pravdy, která je neuhýbavá a přísná.

Josef Koenigsmark byl doktorem obojího práva. A je paradox, že z pozemského práva si nejvíc užil obojího bezpráví: toho nacistickéhoi toho "socialistického". Nejvíc mne uchvacuje,že ze vší té hrůzy a temnoty vynášel své divadel-ní hry, knížky próz a básně. Jako se z podzemíplné hlušiny vynáší kus vzácného kamení či zlato.

Nový rok mně i čtenářům připomnělnarozeniny Josefa Koenigsmarka, ale i to, že jsou přátelé, bez nichž se nemůžeme obejít,neumíte je postrádat - a kteří, když se vám ztratí z obzoru, neustále bolestně chybějí.Mnozí z nich opouštějí zemi jako v Haydnověsymfonii, kdy hudebníci jeden za druhýmodcházejí a zhášejí za sebou svíčku. Na Nový rokv tom chaosu ohňostrojů, přípitků a přání jsemviděl a slyšel Josefa Koenigsmarka. Usmíval se.

Josef Hrubý

Gratulujeme

Dnes už každý příznivec literatury a knižníkultury ví, kudy vede cesta do Polanovy síně.Ale před deseti lety? 18. listopadu 1992?Kdo znal malý komorní sálek v druhémpatře ústřední budovy městské knihovny?Kdo si tehdy vzpomněl na 115. výročínarození někdejšího ředitele plzeňské knihovny, aristokrata literární kritiky,Bohumila Polana?

Spisovatelé, knihovníci, knihkupci, nakla-datelé, učitelé - ti všichni se ten den sešli,nepopili, leč podiskutovali, a z toho setkáníbyl ustanoven tehdejší Plzeňský kruh knižníkultury. Narodilo se jedno z porevolučních

dětí nové občanské společnosti - sdružení, je-hož prozatímní představitelé, tj. literárníhistorik Viktor Viktora, vedoucí Ason-klubuHelena Šlesingerová, spisovatelé JaromírŠesták a František Spurný, nakladatel aknihkupec Jiří Fraus, redaktor Petr Dvořák a také jeden z nejpovolanějších "zástupcůčtenářské veřejnosti", Josef Gruber, měliřadu dobrých nápadů. Smysl existenceKruhu byl jasný - sdružit plzeňské spiso-vatele, knihkupce, knihovníky a knihomily k podpoře knižní kultury a literatury. Poněkolikerých dalších jednáních o organizač-ních záležitostech a úpravách stanov bylo

Let deseti let

Něco se stalo / Zpětné zrcátko 21

vatel - Ivan Klíma. Kolik se jich tu pozdějivystřídalo! František Nepil, Jan Šmíd,Michal Viewegh, Ivan Kraus, Zdeněk Šmíd,Miroslav Horníček, Miroslav Holub…

Deset let! Čas utekl jako splašený Pegas.Provázen Slovy a hudbou v dějinách, Mýmiliterárními láskami, Plzní s příchutí hořkou, sladkou i kyselou, Živly i Čtvero ročním obdobím a dnes již legendárními Salony 19. století. Přes šedesát knížek prošlo slavo-branou Polanovy síně na cestu ke svýmčtenářům získavše pamětní "křestní" lístek s osobitým autorovým přípisem, celkem 374 programů zvalo posluchače a diváky ke spoluúčasti na literárních toulkáchpomyslných i skutečných...

Deset letokruhů sčítá dnes 116 členůKruhu přátel knižní kultury, životadárnámíza tvůrčího zázemí dává naději k dalšímuživotu a ke košatění. Právě vydaný osmýVavřín zelený i zlatý je nejen ratolestí přejícíúspěšný nový rok, ale i symbolickým předse-vzetím nového desetiletí KPKK.

Jana Horáková

Nebe stříká vodu téměř nepřetržitě a tastéká po tvářích. Psi v parku jsou jaksihubenější, stromy zesmutněly. V rozsvícenémpavilonu E je ale teplo a sucho a atmosféra jenabitá energií slov. Dozněla patafyzickápřednáška brněnského dua Josefa Daňka a Blahoslava Rozbořila o původu poezie a nečekaném zrodu básnického génia a ztich-ly skřípavé zvuky z linorytových desek přehrá-vaných aparaturou umně sestrojenou ze stařičkého gramofonu a šlapacího šicíhostroje. Po poetickém bloku nervního Jarosla-va Pížla, který protančil při recitaci vlastníchveršů, a vlasatce Martina Dohnala s náře-zem básní geniálního blázna Cara Ostena se jde do Ponorky na pivo s kamarádypatafyziky. Probírá se pokleslé školství v Plzni i v Brně na FaVU, kde se vyučuje sexem, marihuanou a dalšími progresivnímimetodami. Když už jsme po několikátém pivuv ráži, přišourá se a přisedá ke stolu zavalitýborec s fajfkou v puse, doprovázený černýmchundelatým psem, kterého oslovuje Kerino.

"To je Leoš," říká Josef Daněk. Slušně senadzvedávám a napřahuji ruku: "Ahoj, jájsem Malina." "Slanina," zní stručnáodpověď a já nevím, jestli si ten chlap ze měnedělá blázny. Nedělal. Vyklubala se z nějlegendární postava brněnské bohémy LeošBacon Slanina, jedna z "hvězd kvelbu", jak jeocejchoval ve své knize Pavel Řezníček. Leošbyl jen jeden z mála autorů - "lepý tl" (to jezas pojmenování Ivana Wernische), který vydržel v Olomouci na festivalu Poezie bezhranic od začátku až do konce. Druhý denráno po našem setkání mi Leoš při snídani v hotelu Flóra strká do ruky hrst popsanýchpapírů: "To jsem napsal dneska ráno a je topro tebe." A opravdu, na prvním listu téměřnečitelných rukopisů čtyř básní a jednépovídky - dedikace. "A co já s tím mám dělat? Ty nemáš žádnou kopii?" ptám se."Nemám, ale můžeš to otisknout v nějakémplzeňském časopisu," usmívá se mileSlanina. Takže...

Václav Malina

sdružení 18. března 1993 zaregistrovánoMinisterstvem vnitra ČR jako Kruh přátelknižní kultury. Jenom z nadšení se všakžádný skutečný program nezrodí. Navíc chy-běly jakékoliv finanční prostředky. Grantovýa subvenční systém financování kultury seteprve rozbíhal. Zda se Kruh objeví naplzeňské kulturní scéně - to se stalo otázkouosobní invence a dobrovolné práce. Některépůvodní ideály se dnes jeví jako pošetilé, ale"nebylo by Kruhu přátel knižní kultury, opustil-li by ho duch obrozenců". Ne náhodoumá první přednáška V. Viktory téma Liniečeského literárního vývoje od doby národníhoobrození. O týden později, stále v květnu1993, se křtí první knížka - Ve službáchcísaře a krále Jany Janusové. Kruh získávánové členy, zvolna se otevírá, jak to v jehologu znázornil Tomáš Kůs. Následují dalšípřednášky, diskuse, poetické medailony, v červnu se křtí básnické sbírky - Mé a Fran-tiškovy Aleny Vávrové a Velbloud v kupcesena Heleny Šlesingerové, v říjnu usedá v Polanově síni v křesle pro hosta první spiso-

Podzimní Olomouc

KRUH PŘÁTEL KNIŽNÍ KULTURYvás zve do Polanovy síně Knihovny města Plzně (ul. B. Smetany 13 - 2. patro)na své pravidelné večerní pořady

Křest publikace ALBUM A ZRCADLO Herecké memoáry Olgy Scheinpflugové z roku 1962

Editorka Emilie Bezděková si jako patronku pozvala

Karlu Erbovou

V programu účinkují Ludmila Bednářová

a Ivo Pavelka, uvádí Jiří Hlobil

LITERÁRNÍ VEČER PLŽESlavnostní vyhlášení laureátů 1. ročníku časopisu Plž

v oblasti poezie, prózy, esejistiky,

dále Ceny Ason-klubu a zvláštní ceny

Uvádí: šéfredaktor Vladimír Novotný,

hudba: Milan B. Karpíšek

S růží od Paříže do CanterburyIlona a Josef Gruberovi v autorském pořadu

inspirovaném renesanční poezií

Na pořady KPKK je vstup volný. Programy jsou realizovány za finanční podpory Města Plzně.

15. 1. - 19.00

29. 1. - 19.00

22. 1. - 19.00

N a k l a d a t e l s t v í F r a u s n a b í z í

Václav Chaloupek a Jaroslav VogeltanzMÉĎOVÉ - Půl roku s medvědími kluky

Velmi oblíbená, poutavě napsaná kniha pro všechny, kteří majírádi přírodu. Příběhy vyprávějí o třech medvíďatech, která seshodou okolností dostala do péče člověka. V devatenácti kapi-tolách můžete s medvíďaty prožít prvních šest měsíců jejich ži-vota. Tak se společně s medvědími kluky Vojtou, Kubou a Matějemmůžete vydat na první vycházky do lesa v okolí hájovny, kde žijí,ale také navštívit nejkrásnější místa řady národních parků a chráněných území naší vlasti.

210 x 280 mm, 80 str., vázaná, 249,- Kč

Václav Chaloupek a Jaroslav VogeltanzMÉĎOVÉ 2 - Půl roku bez medvědích kluků

Kniha je volným pokračováním knihy MÉĎOVÉ - Půl roku s med-vědími kluky. Václav Chaloupek se ve vzpomínkách vrací za třemimedvíďaty, se kterými prožil půl roku během natáčení večerníčkůMéďové. Z jejich současného domova na Městské hoře v Berouněse opět vrací na známá místa, která společně navštívili.

210 x 280 mm, 96 str., vázaná, 249,- Kč

Václav ChaloupekMÉĎOVÉ aneb co v televizi nebylo

Opět budete mít možnost prožít s medvíďaty téměř celý jejichdosavadní život. Od jejich narození, až po jejich současný život v novém domově. Jak název napovídá, ukazuje tento "film o filmu"další záběry a vyprávění, které se do večerníčků především z časových důvodů nevešly, ale jsou tak poutavé, že jistě zaujmoumalého i dospělého diváka stejně jako samotné večerníčky.

100 min., videokazeta VHS, 389,- Kč

Nakladatelství FRAUS, Goethova 8, 301 31 Plzeňtel.: 377 321 069, 377 225 615, fax: 377 224 594e-mail: info@fraus.czwww.fraus.cz

Autoři Plže č. 124

JEAN-LOUIS BRADELNarozen 1938 v Paříži. Studoval anglistiku, žije střídavě v Paříži, Orléansu, Saint Benoit a Sainte-Foy. Vydal tři publikace o SavojskýchAlpách, píše básně a povídky. Za skicu Rusalčíjeskyně dostal 1. cenu KLIHO 2000. Bibliofiliijeho básní Poèmes/Images - Básně/Obrazy, s českými překlady a ilustracemi Václava Maliny,vydalo Pro libris v roce 2001. Překládá poeziiJosefa Hrubého a Karly Erbové.

ČMELÁK A SVĚTDadaistický a recesistický měsíčník pro pár desítekabonentů, už od ledna 2000 podle vyjádření spiso-vatele Petra Motýla (známého básníka a prozaika)otiskující blbosti o čmelácích. Ke kmenovým auto-rům časopisu patří mj. Bledavý Perleťovec, HlavýJezdec, Brumbár, Rozbrum Meduška, ŠirokolebýOmějan nebo Mirunka Šestitečná; mezi spolupra-covníky je uváděn též výtvarník Golda jako "někdoaž z Plzně". Přetiskujeme několik ukázek z loňské-ho ročníku, kde se nepíše jen o čmelácích, čmelal-dách a čmelandách.

IVO FENCLNarozen 1964 v Plzni. Vydal prózu Smí zůstat,Kynžvart (2001) a v Tvaru vyjde fragment knihySmí zůstat mrtev (příloha Tvary 2003). Pro Plžepřipravuje stálou rubriku Triko paní Ivany, v nížse věnuje autorům dobrodružné literatury. Žije ve Starém Plzenci.

JANA HORÁKOVÁNarozena 1958 v Plzni. Profesně se věnuje orga-nizační práci v kulturních institucích, v současnédobě mj. v redakci Plže. Je absolventkou PF ZČU(obor český jazyk a literatura - dějepis). V roce1999 vydala Kalendář plzeňský 2000.

JOSEF HRUBÝNarozen 1932 v Černěticích u Volyně, studovalve Vimperku, pracoval ve Strakonicích a Sušicijako novinář a knihovník, od roku 1959 trvale působí v Plzni, mj. jako ředitel Krajské lidovéknihovny. Po r. 1969 nesměl publikovat.Osobnost poválečné české poezie; první laureátCeny Bohumila Polana.

JAKUB CHROBÁKNarozen 1974 ve Vsetíně. Na Ostravské univerzitěvystudoval jednooborovou češtinu s literárněvěd-ným zaměřením, tč. v interním doktorském stu-diu (téma disertace: Raná tvorba BohumilaHrabala). Publikuje básně i recenze - v Aluzi,Hostu, Tvaru, Textech aj.

BOHUMIL JIRÁSEKNarozen 1931 v Pavlíkově u Rakovníka. Od r. 1965 působí jako bohemista na PF ZČU.Vedle odborných monografií (L. Stehlík, J. Hrubý)píše i beletrii (próza Loučení po západu slunce,1987), nyní povídky a fejetony (Kalendářplzeňský 1998; Plzeňské fejetony, 2001).

FRANTIŠEK JUŘIČKANarozen 1927 v Lidečku u Vsetína. Herec (absol-vent JAMU), publicista. V Plzni žije od roku1963. Do r. 1969 působil v Československémrozhlase v Plzni, kam se po roce 1989 vrátil jakonezávislý redaktor - publicista.

TOMÁŠ T. KŮSNarozen 1978 v Plzni. Vystudoval Pedagogickoufakultu ZČU v Plzni (obor manažer výtvarné kul-tury), nyní studuje na Fakultě humanitních studií kulturní antropologii Blízkého a Střed-ního východu. V Ason-klubu vydal malé knížkyJeště Hlavu (próza, 1999), Houslový klíč(poezie, 2000) a Příbytek dobytek (poezie,2002). Nyní mu vychází básnická prvotinaTEPLO ZIMA MILOVAT.

VÁCLAV MALINANarozen 1950 v Plzni. Zde absolvoval Pedago-gickou fakultu a pak i Filozofickou fakultuUniverzity Karlovy v Praze. Výtvarník a peda-gog, ředitel Galerie města Plzně.

VLADIMÍR NOVOTNÝNarozen 1946 v Praze. Literární kritik a publi-cista. Pracoval v nakladatelství Odeon a v Ústa-vu pro českou literaturu AV ČR, od roku 1999působí na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni.Loni vydal knihu studií Problémy a příběhy.

JANA SMOLOVÁNarozena 1979 v Klatovech. Je studentkouplzeňské Konzervatoře (klavír, varhany).Souběžně působí na Základní umělecké škole v Klatovech. Od roku 1994 píše a zúčastňuje seliterárních soutěží. K jejím největším úspěchůmpatří dvě první a jedna druhá cena v soutěžiEvropa ve škole (1994, 1998, 2000).

VIKTOR VIKTORANarozen 1942 v Plzni. Na Univerzitě Karlověvystudoval český jazyk a dějepis, od roku 1968působí na katedře českého jazyka a literatury na PF ZČU, jejíž práci též řídí. Zabývá se staršíčeskou literaturou, věnuje se také divadelní kritice. Loni vydal knihu Záblesky renesance.

Vychází pod patronací Města Plzně, s finanční podporou Hany Gerzanicové.

V příštím Plži mj. čtěte:

Portrét Plže: Jaroslava Málková

Fejeton Bohumila Jiráska

Ivo Fencl: Ambrose Bierce

Poezie Boženy Fouskové a Mileny Písačkové

Z redakční pošty:

Vážená redakce,

Péčí neanonymního dobrodince dostalo se mi do rukou druhé číslo Plže. Dřív, než jsem stačil o čemkoli přemýšlet, přihodilo se mi cosi, co namoutě vypadá jako zamotanáplžooslavná báseň. Ut desint vires, tamen est laudanda voluntas. Takže vám ji posílám.(Tu báseň, ne voluntas.)

Zdravice pro Plže

Plž se plížísvým krokemtřeskutě pomalým,ale krokem,který vítězínad euforií žížal.

Kéž by se mu dostaloalespoň ošatky křížal,aby pak mohlnejenom chápat,ale i papatze všech světem požehnaných(leč poněkud vysušených)mikrovlnných plodů,kterých je kolemkaždé suchozemské cestyroztroušeno habaděj.

Plzeň 14. 11. 2002

Karel Pexidr