35
11 Pro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelů / Knihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kultury / Ročník III / Číslo 11
11Pro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelů / Knihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kultury / Ročník III / Číslo 11
Obsah
Editorial.....................................................................................1
Portrét PlžeJiří Č. Ulrich: Smutek nad prostřeným stolem ...........................2Vladimír Gardavský (laudatio)
VinšováníLuboš Vinš: Listopad .................................................................5
JubileumVladimír Novotný: Vícov, píď vesmíru... ....................................6Karel Pexidr: Dny bez přístřeší...................................................7
PoeziePavla Přesličková: Bůh bude tonoucně zelený ............................8Michaela Pánková: Losing - My test.........................................11
PrózaLadislav Pop: Telepat ...............................................................12
RašeníMichaela Svobodová: Nezoufej, ale doufej ...............................15
Kapky deštěMilena Písačková: Starodávný deník........................................16Zora Šimůnková: Muž a lucerna ..............................................17
Listy Ason-klubu
FejetonBohumil Jirásek: Mé pozdní radosti .........................................18
Vetřelec PlžeVladimír Vacátko: A kdybych byl, tak coby? .............................20
Svetr MUDr. ZuzanyIvo Fencl: Václav Čtvrtek ..........................................................22
Z českých rovů a hájůViktor Viktora: Pax iiscum - Strašice ........................................25
(Ne)kritickyJana Sováková: Meditování Karla Pexidra ...............................26
Něco se staloViktor Viktora: Václav Jiřík - 60................................................27Vladimír Novotný: Národní obrození v západočeských baštách...28Ivan Nikl: Pověsti z podhůří Šumavy..................................................28
Mokré prádloJana Horáková: Kapky literárních miniatur .............................29
Pár kaněk z parkánuVladimír Novotný: „Ještě jednou o Barborkovi i v parkánu…“ ...30
KPKK zve do Polanovy síně .....................................................31
Autoři Plže č. 11 .......................................................................32
Editorial
Ze všech příspěvků v listopadovém Plžimáme stejnou radost, některé však jsoupřece jen o něco radostnější než ostatní -například ty, které jsou určeny pro pres-tižní rubriku Portrét Plže. Tentokrát v níVladimír Gardavský představuje literárněvšestranného Jiřího Č. Ulricha, jehožprozaické a zvláště dramatické texty želmají nemilou chybičku, že jsou pro plžírozměry vesměs příliš rozlehlé. Také protonabízíme minivizitku Ulricha básníkaa obohacujeme tak autorovo tvůrčí spek-trum o další sféru, v níž „umí“. K středo-bodům tohoto čísla patří i jubileum KarlaPexidra: zase jde o všeuměla, básníka,prozaika, event. fejetonistu, o hudebnítvorbě ani nemluvě: publikujeme jeho starší, netištěné verše - a uznalé ohlédnutísi zaslouží i Pexidrova retronovela Vícov.Už také padlo rozhodnutí, kdo bude lau-reátem 2. ročníku soutěže miniaturPlzeňský Literární deštník (víc se o nídočtete v glose Jany Horákové) - a dvěvítězné „kapky deště“ bez prodlení uveřejňujeme.
V listopadovém čísle si opět můžeteporovnat prozatérské ukázky fejetonistic-
kého žánru (Vinšovy a Jiráskovy). Z ne-dlouhého (nebo naopak dlouhého?) za-pomnění či mlčení (což může být ještěhorší) se vynořuje svého času tolik slibnáMichaela Pánková, která se ovšem promě-nila v českou básnířku píšící anglicky. Pročne? Jinak bychom však mohli s mírnounadsázkou konstatovat, že v rubrikáchPróza a Poezie dáváme prostor studentůmPedagogické fakulty ZČU v Plzni: povíd-kář (a také poeta) Ladislav Pop ji už lonidostudoval, básnířka Pavla Přesličková navysoké škole ještě nějaký čas setrvá a dou-fejme, že zrovna tak setrvá u psaní svýchstále působivějších veršů (a též próz). Dosvěta básnění naopak důvěřivě vstupujeMichaela Svobodová (v Plži už podruhé!).Očima Iva Fencla se vracíme k „zlidovělé-mu“ tvůrci Václavu Čtvrtkovi - a spolus Viktorem Viktorou můžeme tiše zašeptatuž podeváté „pax iiscum“ nad funerálnímipamětihodnostmi západních Čech.Koneckonců máte přece před sebou Plže,který je i dušičkový.
Vladimír Novotný
1
Slyš sladký šumto plž se listím šoulá
Václav Lacina (Konstantin Biebl, 1926)
Portrét Plže2
Výzkumný pracovník Jiří Č. Ulrich (1936)se pohybuje už bezmála tři desítky let v pro-středí plzeňských amatérských divadel. Jehonepřehlédnutelná impozantní postava bylak spatření nejprve v Divadle pod lampou, kdena sebe jmenovaný upozornil jako výrazný in-terpret divadla poezie, hlavně v inscenacíchrežírovaných Alenou Zemančíkovou. Z oné do-by se též datuje zrod jeho tvůrčí spolupráces Františkem Zatloukalem a také počátek jehovlastních, zatím ještě nesmělých autorskýchpokusů. Jako charakterní herec prošel souboryDialog a Žumbera, aby posléze pod záštitouplzeňského Amerického centra založil DivadloAmceth, ve kterém kromě příležitostného uvádění večerů poezie moderních americkýchautorů uskutečňuje svůj sen - provozování ryzenekomerčního, intelektuálně náročného di-vadla jednoho herce.
V Plži se básník, prozaik a dramatik Jiří Č.Ulrich už podvakrát představil jako autor vy-pointovaných mikropovídek. Zásadnějšímpřínosem jsou však bezpochyby jeho rozměr-nější prózy - povětšinou tragikomicky laděnévnitřní monology nejrůznějších postav. Ty pak
Jiří Č. Ulrich
nad prostřeným stolemobvykle bývají podkladem pro inscenovánímonodramat nejčastěji zkoumajících vlivvzpomínek člověka na jeho současné chování.Autor doposud scénicky provedl své textyCestující (část textu vyšla v literární přílozečasopisu Spektrum 3/2001), Provazochodec,Muž ve svěrací kazajce, Pianista, Kufr panaministra, Obuvník aneb Úvod do botologie,Balada o písaři, Lenka 2, Pánové, já vím, kdonapsal Hamleta a Vražda a popelník.
V poslední době zaskočil své příznivce usta-vením institutu Divadla pro nepřítomného di-váka (zatímco jiné soubory zkoušejí a nikdoo tom neví, Ulrich se v těchto chvílích pokoušío téměř telepatické připojení se svými diváky-nediváky, je to však nesnadné) a přidáním ini-ciály Č. doprostřed svého jména: nejedná sevšak o zkratku křestního jména Čeněk, jakjednou uvedl Plzeňský deník, ale o iniciáluuměleckého přízviska, které však autor pro-zrazuje jen v těch nejdůvěrnějších okamžicích.Čtenáře lze pouze ubezpečit, že toto přízviskonení totožné s přízviskem vydavateleF. Stárka.
Vladimír Gardavský
Smutek
Portrét Plže 3
Muž vystoupal po schodechPočáteční rekvizity:Prázdná místnost. Jen stůl, ubrus, talíř, vidlička a nůž, slánka, cukřenka, pohár, hořící svíce.Místo stropu rozprostřen děravý šátek noci. Jasné oči smutku. Jemně mží neviditelné černé slzy.
Talíř Malá zploštělá rotující planeta havarovala. Natřeli ji na bílo Naplnili, chtěla by zvracetCosi odpojeno od země a jiné cosi vyvedeno ze svých domovů. Cosi-kdosi. Teď tadyAch, zabíjení bylo daleko, zde panuje nehnutý klid a jen vůně Vůně a chuť. Spíš nechuťMuž si říká:Zda stojí za to žít když tíží, že berešabys těla mátoženíměl jako kostru pro svá sněníi tebe čeká klida místo na talířiA muž jako diskobolos vrátil talíř do vesmíru.
Cukřenka a slánkaOpravdu v nich nejsou skryty drogy, jak by se mohlo zdátCukr a sůl, bílí kouzelníci s pokryteckou tváři, fujproč je uctívat, ty falšovatele chutiaby vzpomínka nezazněla, jazyk nezhořkl a nezdřevěněl podobností?Muž si říká:To z prachu mženíjež zakryje mi noclepší než mučit utopenímSmrt v cestu bez určení změnímSnad jiné volby neníA vánek přijde na pomocA muž jak rozsévač z mračna bílý koberec na zemi klade.
Vidlička a nůžPoslední děliči a rozparovači a pak, jakoby nic, baletí si, nosiči ne balerínale mrtvých k zhanobení, do rudých hrobůKdo je naučil té hrůzné spolupráci. Olíznutí nestačí očistná koupel a svatouškovská tvářMuž si říká:Jak nevinní jste ve své viněTak určím budoucnost vám příští
Portrét Plže4
Když toužíte po věčném spojeníBudete v podobenství vtěleniZkříženi svatostánku ve vitríněAnebo spolu na smetištiA muž jak tvůrce písmena x překládá vidličku napříč nožem.
SklenkaNevinná hostitelka propůjčuje tvar tomu, co tvar neudržía nezištně svého hosta předává dál. Kam a komu?
Za odměnu polibku. Tuší, že by to mohl být Jidášův polibekTuší kudy host odchází?Je prázdnota trestem? A přeměna obsahu vysvobozením? Je i jiná cesta?Muž si říká:Uslyšíš hosta ve spánkuVe snění střepů lépe budeMoře vypráví o viniciA jeho dno o lesech spícíchZůstane na tobě stigma rudéJak stud, jak krev, jak barva červánkůA muž, lodivod v červeném moři, rozbíjí sklenku s vínem.
SvíčkaMěří čas na dobu světla a dobu tmy. Poddává se dechu vánku a dechu ústKdykoliv může umřít, když bouřlivěji venku nebo v člověku, který sleduje její plamenSnad proto tančí kolem plamene svatozářA muž si říká:Vyvoláváš viditelný tvarA barvíš mne a nedaleký světHovoříš a neklidné tvé pláníMě vede pryč a dál než jenom v usínáníTy neusneš, tys světla květAť lze mi dřív než tobě opadat a dohořetA muž jako vrah vdechu a výdechu v zatajení navěky hledá nirvánuA muž jako loutka už nevzdoruje gravitaci.
Konečné rekvizity:Obrys těla, bílá látka s rudou skvrnou, kříž, skleněné střepy,rozlité víno vsakuje do stolní desky. Svíčka hoří
Ani šepotu, ani slova Později totéž, jen svíčka vyhořelá. TmaJeště později: prázdná místnostsvětlo střídá tmu v pravidelných intervalech, bez jakéhokoliv citu. Prázdná místnost.
Vinšování 5
Listopad je listí sad. O čem jiném psátnež o listí. Jeden o něj zakopává naprostovšude. Imaginace zahořela a těch barevkolem. Přímo se podbízí. Takové plýtvání,řekl by si našinec. Ale příroda má materiáludost. Těch zmařených osudů a nic se aninepohne! Přišel první mráz a sudům nazahradě se úží dech. I trávě se přitížilo.Lípa pod oknem, lípa naondulovaná staro-dávnými natáčkami, nějak zesmutněla. Nežse naděješ, lučiště listů se prohne a mrazi-vými zoubky odhryzne tenkou stopku.Nastává truchlivý sestup dolů. Jednou takhonosné kadeře se válí v prachu na silnici.Neměly jsme ještě chvíli počkat? Zaržáta přivolat milostníka, blednou. Aby semohly zapojit do divých rejů, to by muselpřijít na pomoc vítr nevděčník. A tak tu teďleží na silnici, ztělesněná lítost. Mně je takélíto. Lituji marnosti, která visí ve vzduchu.A to náhlé ticho lesa. Jakési významnémlčení. Čeká se na první bolestný verš.Anebo již báseň? K tomu však třeba notnédávky tmy, vydloužit trochu krve. Ponatrefitněco soužení. Ve fosforeskujících pařezechkvasí vidiny. Co stane se dál, který z pierotůvstoupí první na scénu? Takové ticho můžeznamenat úděs, běsíky mrazivých skutkůpříštích, samotu mahonovou. Ale přectuším naději. Naději, že se s jarem znovu
shledáme a ze spánků nám budou vlátnezbedné myšlenky. Důkaz, že marnost násdosud nedostala.
S chladem vyrazila do ulic spousta zví-řat. Králíků, lišek, sem tam nějaký ten tygr.Mnohočetná komunita kožek scházejícíchse večer co večer po kavárnách, kde v přísta-vech šaten a věšáků probírají nejnovějšívešky blešky. S klimbající šatnářkou si uži-jou houby zábavu, a tak se jen natěšeněnatřásají. Představují si, jak vyplují znovudo šalby neonů, kde budou trnout, aby ne-natrefili na nějaké neštěstí. Jaký rozdíloproti dusivým skřekům skříní, kde jedinouzábavu poskytuje páření se molů. Ach, mráz,šalebníček mráz. Ten teprv pocuchá vámdřeň! Chtivým jazykem oblizuje dlažbu,citlivě navrací loužím panenství. A tohotěšení se na první sníh! Obvykle to nechá-váme na svatém Martinovi. Ten by měl zasebou zamésti sněhem. A když to, lajdák,nesplní, zbudou našim saním a nedočka-vým lyžím jenom oči pro pláč. Listopad,strázeň strání, kdy na nich tak znenadánívyrostou ledová bludiště. Bratři broucipodléhajíce zcela tlaku okolností nechávajíse stále více a více zatlačovat do země.Jejich kroky se zpomalují a zpomalují, aždocela zamrznou. Běda jestli nedostihnouskrýše! Pak ani nenadálé sluníčko nevysvo-bodí je ze sna plného skleněných střepů.Slunce se v našich končinách stává vzác-nějším než v létě. Jeho paprsky prosvítajímezi prsty. Přízemní mrazíky. Takovépolechtání, připomenutí skutečného stavumezi hvězdami. Jinovatka zatím povolnětaje na špičce bot, skromně kloní hlavu. Aleběda, až promění se v perlu!
ListopadLuboš Vinš
Jubileum6
nakladatelství Karel Veselý. Sám autor píšeo této usedlosti, v níž vyrůstal, jako o „mizi-vé pídi vesmíru“, šlo však o takový úlomekprostoru, kde začal objevovat svět, přičemžnatolik vnímavě a dychtivě, až se mohl poněkolika desetiletích k vícovskému světuvrátit a vytvořit sugestivní kroniku dětskýchlet, novodobou variantu vyprávění o tom,„jak u nás žijou“, tj. jak u nás kdysi žili,z čeho se skládal autorův všehomír. Zvláštěten zde (prostřednictvím subjektivníhovnikání do tajů existence) symbolizuje světnašeho žití, fenomenologicky, dílek po dílkuv paměti objevovanou a pamětí prosvěcova-nou scenérii člověčího vyzrávání. Pexidrovovzpomínkové vypravování totiž není tradič-ním rozpomínáním: celé se upíná k několikauzlovým bodům jeho let učňovských, k ne-znatelným milníkům postupného vyhraňo-vání lidské duše, která se počíná formovatběhem ztotožňování s okolním prostředím,s krajinou, s obyčeji a zvyklostmi světa lidí,zvláště těch nejbližších. Teoreticky vzato,Pexidrova novela Vícov je příkladnouukázkou moderního literárního regionalis-mu, zatímco, mluvou neteoretickou, za-čítáme se zde do brilantní narativní skicyjednoho historického údobí, promítnutéhoi do konkrétního vypravěčova osudu. Navícjde o typ filosofující prózy - a taktéž protopatina umělcova vyprávění o Vícovu neztrá-cí s léty ani svůj lesk, ani svou hloubku.
Před rokem jsme spisovatele Karla Pexi-dra představili v rubrice Portrét Plže - a nyníuž stojíme tváří v tvář umělcovu životnímujubileu: Karel Pexidr se sice narodil 4. listo-padu 1929 v Praze, leč záhy se jeho duchov-ním rodištěm a krajinou dětství stala samo-ta Vícov v sousedství Přeštic: nabízí se na-psat Pexidrův rodný Vícov. V něm prožil svédětství a mládí, než byl z tohoto tusculajitřní duše poúnorovým panstvem vypovězen,aby se pak na Vícově (v duchu halasovského„já se tam vrátím“) znovu usadil po roce1989. Zčásti v Plzni (kde pracoval jakoprávník, vynikl jako hudební skladatel a znalec etiky, kterou donedávna učil naZápadočeské univerzitě), zčásti na Vícověvzniklo dosti rozsáhlé autorovo literární dí-lo, vydávané až ve druhé půli devadesátýchlet, a to jak básnické (mj. Hříčka poezie,Bajky, nověji průřez Pexidrovou celoživotnípoetickou tvorbou pod názvem Básně, re-cenzovaný v tomto čísle Plže), tak prozaické,z něhož připomeňme alespoň soubor Kaf-kovské kontrapunkty, který plně potvrdil jeho renomé výrazného a osobitého tvůrce -zdaleka nejen plzeňského, zdaleka nejenomzápadočeského.
Toto renomé si Karel Pexidr získal už svouprvní knížkou, která nezaslouženě zůstalav ústraní kritického a pohříchu i čtenářské-ho zájmu: meditativní vzpomínkovou pró-zou Vícov; roku 1996 ji vydalo plzeňské
Vícov, píď vesmíru...Vladimír Novotný
Jubileum 7
Podzimní epizodaVytržen ze světa,prosycen vjemy,
modlím se k zemitouhou bezejmennou:
Pastýři stínů,modlete se se mnou!
Vějíře barevs kosmatou hlavou
vnikly do okřínů.Spánek zarostl travou.
Pastýři stínů,modlete se za mne!
Proč jsem vás volal?Podzimní ovzduší
každou modlitbu přehluší.Listy povadnou samy.
Uvržen do světa,obklopen myšlenkami,
měním se opět v pastýře stínů.
V ít rVítr duje do karet,
kdo má doma minaret,ať ho schová!
Vítr duje do listí,pozor, ať tě nezjistí
u hřbitova!
Karta, kterou položíš,jako mrtvé listí již
s větrem sviští.Té však, kterou v ruce máš,
drž se jako klíště aždo hry příští!
SníhNapadl sníh.
Napadl nápad.Sůl marnivýchNeumí chápat
víru svých věrných,víru, tu zemi
snů nepřebernýchpod závějemi.
MeteliceStále sněží
Ze dvou věžíSamá slovaNesmyslná
Bílá vlnaNezvalova
Duše z peříU těch dveří
Co ti řekliPadat s nimiVylhanými
Do předpeklí
Stále sněžíZe dvou věží
Cosi zvícíMeteliceA co více
Mohu říci.
Karel Pexidr Dny bez přístřeší
Poezie8
Dlaň, tůň, laňJsem bílá, útlá, průhledná
a čekám v kapradímezi šťavnatými mechy
Jsem tiše v chladu mlhovía tepám bez hnutíjak ševelení listů
Jsem malý, útlýS OČIMA JAK DLAŇS OČIMA JAK TŮŇS OČIMA JAK LAŇ
od nich síťky modrých pavučinpo spáncích až dolů v hruď
jsem malý, útlý elf.
Jsem tiše v hustém kapradía nohy čekají
vytlačují v mechu čas
Jak modrobílým rybám mezi tělyjim vláha měkce proniká
mezi živoucími prsty.
Jsem tichá, útlá, průhlednáPRO TEBE JAK DLAŇPRO TEBE JAK TŮŇPRO TEBE JAK LAŇ
a dlaně obrácené do krajinnež přijdeš
než sítí modrých pavučinmi vtoneš
přes paže až v hruď
Jsem sněžná medvědice v mechua čekám bez hnutí
NA OČI JAK DLAŇNA OČI JAK TŮŇNA OČI JAK LAŇčekám v kapradí.
Pavla Přesličková
Bůh budetonoucně
zelený
Poezie 9
Spíma je nutno jít a oddychovat tísníje třeba jít, když za zády kmeny,pod nohama skála, v hlavě hřeb
Spímpod prsty kamení, hlavu dohání mračno
prostor tmavne, ledové tělo svítía přede mnou stíny
Spímje třeba jít, v zádech kůly, tváří v tvář stínunehybně trčím, hřeb sám do skály vkovaný
nehybně trčím
Tu pohne se mé znehybnělé těloa vepluje se ke svým břehům
ve tvé bílé měkké tělolopatkami v prsa
kříží v břichodlaní v dlaň
Jak vzduch stojí nad námi!Jak stojíme v čase!Jak dýcháme tiše!
Spímčtyři ramena, dvoje provazce od spánků
se ženoučerné, tvrdé, jak blažená slunce od hlav
se ženoua ty spíš s ženou.
VytrženíSpím
hutné provazce od spánků se ženoučerné, tvrdé, jak slunce od hlavy se ženou
a ty spíš se mnou
Spímnehybná ramena odevzdaně ční
ramena jak křídový útes čnís měkkou kůží rukama hlazenou
Jak vzduch stojí nad námi!Jak stojíme v čase!Jak dýcháme tiše!
Spímodpoutaná, od klidného těla utržená
vichrem na planinu vyvrženáa za zády lesy
Spímnehybné provazce od spánků se ženou
černé vlny od spánků se ženoua ty spíš se mnou
Spímmám za zády kmeny, pod nohama skálu
v hlavě hřeb, tlačí a trčía do dálky pusto
a chlad a temno
Poezie10
V lesích je náš konecbudem tehdy dávno spolu navždy
v lesích, jinde nea za ruku mě budeš držet
a tváří vtiskneš se mi na mou hlavua vlasy zakryješ mou tvář.
V lesích, jinde nesvá těla rozprostřeme sasankám
měkce pohltí nás šepotza ruku mě budeš držet
když protečeme zemítehdy dávno budem spolu navždy
Na tvých kostechspočine můj mechna tvých kostechspočine můj Bůh
bude tonoucně zelenýbudou křídově bílé.
Náš konecJednou
rozšeptají se stěnybudem tehdy dávno spolu navždy
Pohltí nás ten šepot stěnohlušující
tehdy budem spolumezi čtyřmi stěnami
středem šepotu.
Vyjdeme se brouzdatmezi stébly
za ruku tě budu držettehdy dávno budem spolu navždy
A rozšeptá se země pod travoupohltí nás ten šepot z trav
a bude jako pára stoupat vzhůru.
My vydáme se do lesůa při té chůzi
každým krokem budeme se milovattiše za šepotu trav
tiše se sálajícím srdcemza ruku mě budeš držet
Poezie 11
Michaela Pánková
My Test/Just trying/
To Pata
My class is doing the teston indefinite articles
Staying silent concentratedCalm
I am doing my jobtrying to stay
Silent concentratedCalm
I sit and stare and watch them writeWhile somewhere behind
roars a storm
Thundering Earthquake Poetry OceanMy definite article
My testNot
Calm
LosingThe hair is leaving
our headlike leaves leave trees
in autumn
silently unseen falling down
Despite your eyes stay open
Everything can be lostlike pocket knives
The heart The Brains The wifeThe life
By losing anything we still can gain
We´re coming back
Naked
we´re bornnaked as trees
in winter
Próza12
Ze stěn se po částech slévaly slupkykapek a tříštily se kdesi uprostřed kaluženářků, jež se kroužila do kanálku zaklíně-ného mezi prvým a druhým schodemhluchoty. Až na to bodavé kapání nebyloslyšet absolutně nic. Má-li právě ono „nic“být peklem, pak si vybral vskutku elegant-ní pokoj. Pokoj s výhledem na nekonečnost.Jakákoli nekonečnost - ať již slastná čimučivá - se totiž zanedlouho stane prosvého svěřence peklem.
V této souvislosti se nabízí otázka, zdaustavičná jsoucnost nekonečnosti vytvářív oběti především peklo duševní, nebo fy-zické; zda její nepřítomnost působí více namozek, nebo na tělo. Z předchozí otázky(nebo chcete-li problému) pak vyvstáváotázka druhá: „Vytváříme si peklo tím, žeexistujeme, nebo si nás peklo do svých osi-del vtahuje samo? Chce být ono živeno ná-mi nebo my jím?“
„Kap… kap… žbluňk… nic…“ prapodiv-ný cyklus onomatopoických citoslovcí,anebo skutečná voda a louže?
„Cvak.“ - Jeho oči se snaží vykloubitz mozku a protáhnout se škvírou k otáčejí-címu se rezu na skřípajícím klíči. - Nádechsvětla, zavrzání, výdech světla, vyplazujícíse noha a pak oči svítící do šera. Nad nimise leskne kšilt vojenské čapky. - Dechbe-roucí ticho a stíny pravidelného dýchání.
„Můžete si sednout…“ - Odmlčeně za-šustil hlasem.
Zkoumavý pohled do šera vězňovytváře. („Má snad v očích rentgen neboco?“)
„Domníváte se, pane Faktore, že v našemrozhovoru sehráváte roli nadřazeného?“ -Poslední slabika projela labyrintem jehomozku a rozsekla se až o sklo rozbitéhookna zalitého sítí pavouka.
„N…ne, pane… já jen - jen jsem si mys-lel, že bude - budete r…rád, když s vámi za-čnu komunikovat. - Víte - po tolika tý-dnech samoty jsem rád, když se na mnepřijde někdo podívat, i přestože…“Nedořekl.
„I přestože je to takový sadista jako já. -Takový - jak to lze nazvat nejjemněji - Ano!
Ladislav PopTelepat
Próza 13
Takový perverzní násilník duší! To jstechtěl říci, pane Faktore?“
Pět sekund Ticha prokmitnutého pras-káním ohryzků a dvojím polknutím mlhy.
„Tak jsem to nemyslel. - Vím, že jenděláte svou práci.“
„Klišé, samá klišé! Moc často se dívátena americké filmy.“
„Žádný jsem neviděl, nesnáším je. Tobyste si mohl na základě mého psychobe-haviorálního profilu odvodit.“
„Mlčení jehňátek! - A pak že se nedívátena americké blockbustery!“ - Triumf ne-mohoucnosti.
„Nechtěl bych vás urazit, ale ona existu-je také kniha…“ Poslední slovo v sobě po-dusil jako rýži pod neúnavnou pokličkou.
„Á, pán je intelektuál. - Netušil jsem,promiňte!“ - Vrchol ironie.
„Sice by se tím naznačilo, že se z prů-měrného submisivního vězně stává zoufalýrebel, ale přesto vám odpovím následujícívětou: Rozkoš čtení mne zasáhla zřejměo mnoho dříve než vás.“
Souboj dvou Tich. Které z nich je opráv-něnější - jeho, nebo Jeho?
„Mám nějak zakročit, pane?“ - Ozval setemný kout poblíž dveří.
„Buď odejděte, nebo dělejte, že tu ne-jste!“ Šíp rozkazu vletěl dozorci až do srd-ce.
„Rozkaz!“ (Znělo to skoro šablonovitě.)
„Měl jsem kdysi zkušenosti s několikatelepaty. Nevím, zda byli touto schopnostíobdařeni skutečně, ale každopádně dosa-hovali vysoce nadprůměrných výsledkův různých testech. - Poněvadž na mneosobně žádný vliv neměli, usoudil jsem, žepojem telepat vlastně neexistuje. V mémvyprávění má ovšem sloveso neexistovatpovahu relativní. - Později jsme totiž s ko-legy došli k názoru, že tito lidé jsou výji-
meční jednou věcí: Pokaždé když k nimpřišel někdo ze spoluvězňů, byli schopnimu říci - na základě jeho skutečnýchvzpomínek - co právě teď dělají jeho bližní.Poté, co se dotyčný dozvěděl požadovanouinformaci, pocítil opravdovou radost, fy-zicky výrazně přítomnou, a to i tehdy,jestliže mu telepat sdělil skutečnost nepří-jemnou. - Avšak mně osobně ani personá-lu léčebny nedokázali telepati nikdy řícinic, co by se alespoň v nejmenším blížilopravdě. Z toho jsme, spolu s kolegy usou-dili, že své spoluvězně pouze geniálněmystifikovali. Po tolika letech v cele jižtotiž člověk není schopen rozlišit mezinezkreslenými vzpomínkami a svou ideál-ní vizí, jejímž naplněním průpověditelepatů pro vězně zajisté byly. - Je tedy do-cela možné, že se tito takzvaní telepatirekrutovali přímo z normálních vězňů.Říkám-li normálních, nemyslím tím nor-málních v pravém slova smyslu. Duševněbyli samozřejmě nenormální. - Jejich nad-průměrnost spočívala vlastně v tom, že onisami nerozlišovali mezi skutečností a fikcívůbec. Pozbyli schopnosti žít realitu.Redundantní nadprodukce jejich vizí pakzapříčinila to, že si začali říkat telepati,neboť neviděli jen myšlenky své, ale i ostat-ních spoluvězňů, kteří je postupem časuobeznamovali se svými zážitky a zkuše-nostmi.
Intelektuální potenciál takových lidí -teď mám na mysli ony telepaty - bývázpravidla vysoce nadprůměrný. Když jsemtam pracoval já, byli mezi nimi lidé vězně-ní za vysokou kontrašpionáž, za meziná-rodní softwarové podvody či za ilegální ob-chod s nákladnými nemovitostmi.
Vidím, že se vaše ústa otevírají k otázce.- Ano, proč vám tohle všechno vlastně ří-kám? - Vy jste tu kvůli tomu, že jste volnědisponoval s potenciálem, na nějž byla
Próza14
vyhrazena autorská práva. - Vidíte, také vyjste byl obdařen, nebojím se to slovopoužít, jistou formou geniality: využívaljste svého mozku jako nositele téměřneomezeného množství informací. Vevašem případě mne však slovo informacepřivádí ke slovu vize, lépe řečeno nadby-tečná vize. Považuji vás také za jednohoz těch takzvaných telepatů. - Sice se ne-chlubíte tím, že umíte číst či přenášetmyšlenky, ale vnitřně o tom přesvědčenjste. Vaše narážka na to, že nejsem ani zda-leka tak sečtělý jako vy, to přímo potvrzuje.- Já samozřejmě vím, že ta kniha existuje,dokonce jsem ji kdysi četl, ale nechal jsemvás při tom, že nedosahuji vaší úrovněčtenářské zkušenosti, abyste se, samozřej-mě mylně, domníval, že jste výjimečný -lepší než já. Kdybych vám to teď neřekl,málem bychom z vás měli dalšího telepata.Ale to se nestane, slibuji. - Já vás totiž chciudržet ve světě reality, nikoli v onom blud-ném pekle imagenu.“
Klene se další příliv Ticha. Takový, jenžobvykle následuje za dramatickým mono-logem hlavní postavy.
„P…působivé - opravdu působivé! -Nejvíce mne ale zarazilo slovo peklo. Jakvíte, že je to právě peklo, na co po celé tý-dny myslím?“
„Vím to, protože se nalézáte v předpeklí.Smažíte se zde jako hranolek v kádi oleje. -Většina mých vězeňských svěřenců myslína peklo. Když ne na matku, domov čisladkou budoucnost, která ovšem neexis-tuje, tak vždy na peklo. - A i když na peklonemyslí, sami si ho svými slibnými vizemivytvářejí. Zvláště u těch, kteří nemajínaději na propuštění, a mezi ně patřítetaké vy, pane Faktore, odhadnu, na comyslí. Sice nevím, jakou modalitu peklajste pro dnešek zvolil, ale nejčastější bývámodus: dilema fyzičnosti a duševnosti
pekla.“Tázavý pohled: „Jste opravdu profesio-
nál, pane. Vaše analýza je stoprocentní.“(Uznání si žádá oběti.)
„Nemusíte mne chválit. Ne nadarmojsem paralelně studoval na třech univerzi-tách. Bez schopnosti analytického posud-ku ústícího v syntetický soud bych neob-stál ani v hádce se svou bývalou tchyní.“
„Nevěděl jsem, že máte smysl pro hu-mor…“
„Nevěděl jsem, že při své vysoké inteli-genci nejste schopen chladného pozorová-ní. - Ta věta s tchyní nebyla ani v nejmen-ším výslednicí mého smyslu pro humor.Vycházela pouze z logické operace, jíž seříká dedukce…“
„Jste tedy jakýsi novodobý SherlockHolmes, že?“
Pohár Zla přetekl.„Nehrajte si se mnou! - Nezapomeňte,
kdo je tu v roli nadřazeného!“Po podlaze neslyšně přeběhla myš.
Zřejmě byla zvyklá nerušit při výslechu.„Dávám vám čtyřicet osm hodin. -
Pokud mi do té doby neprozradíte článkyvaší pirátské sítě, můžete se s myšlenkouna svobodu definitivně rozloučit.“
„A proč mne rovnou nezabijete?“Myš zaklouzla do nory, a jako by tam
čekala na odpověď, tlačila svá malá očkastále více do šera cely.
„Proč bych měl ukončovat slibně serozrůstající peklo předčasným prožitkemráje?“
Bič těch očí ho řeže v srdci. Není jediný,kdo se mýlil.
Soupeř prudce vstal, hodil židli do šedé-ho kouta, v němž stál nehnutě dozorce,a temně za sebou zabouchl dveře.
Chvíli bylo ticho a pak se ze tmy v pra-vém horním rohu začal plazivě vysouvatskalpel…
Rašení 15
Život na mořiKdyž lodička tvá
na moři ztroskotá,tak neztrácej sílu života,
postav se na nohya zkus postavit novou.
Když Amorův šíp zasáhne toho druhého,nezoufej,
ale doufej a pevně věř,že příští rána
poletí do tvého srdce.Když Poseidón vlny rozhýbá,
věř,že pádný důvod k tomu má,
nehněvej se!
Musíš věřit a doufat,pak zdoláš všechny překážky,
které ti přijdou do cesty!
HádankaČervená je krev.Modrá je nebe.Žlutá je slunce.Bílá je svatba.
A JAKÁ JE ČERNÁ??
„Víra je poslední naše naděje na záchranu...“
TajemnáJindy tak zářivý ohnivý plamen se změnil
v popeluž ani motýli na křídlech nemají pel.
Okolí je šedé a plné stínůa temných, věčně temných dnů.
Proč?Tak to ti, milý človíčku, nemohu
odpovědět.I já se ptám, proč??
A to tu jsem už více než sto letCo?!
Zpověď srdceJsme dva
na lásku, na boj,ale i na hodiny štěstí,
které zatím tikají pomalu.Dva na výhry i prohry,
na život i na smrt.
Nechci, aby to dopadlo,že jeden zůstáváa druhý odchází
Má láska mým srdcemstále prochází - a tvá?
Plné komnaty zmrzlinyz lásky přece nevznikaj
žádné omrzliny,ale puchýře od horka a žáru.
Prošla bych ohněm a vyšla jako uhel,když to bude mít nějaký smysl
- pro naši lásku!
Michaela Svobodová
Nezoufej, ale doufej
Kapky deště16
I. Dneska, tj. v úterýHudba pokrčila nohy.Hladina jezera pozvolna zamrzala, v lesíchusínal smutek a šero se měnilo v tmu.PlamenyZbrkle ožíraly dřevo v krbu a strop se třáslprázdnotou. A pak jsi tam vběhl Ty.Safírové oči daleko od sebe propálily úzkoukamennou chodbu mou hrudí. Zavlál vemně průvan.Vyhrávat! Vyhrávat!A Hudba pokrčila nohy
II. Dneska, tj. v pátekCosi ve vzduchu připomínalo podzimní dny.A obloha už plaše, unaveně modrá. Přestose ještě včera plazili se smíchem vyhřátýmiulicemi a objímali každé nároží baráku.Proradné horko! Jen málokterý pošetilecby mohl odolat možnosti, která se takštědře nabízela: vlézt do fontány!Rozumně se zchladit a rameny absorbovattlapky vlnek. Zcela nevšedním fenoménemje ovšem veškerá zmrzlina. Tento posvátnýpokrm si jako jediný zachovává změněnéskupenství z kapalného na pevné a neníradno ho měnit. Kdo příkře nesouhlasí, aťsi vylisuje svou zatrpklost a umístí ji doherbáře.
III. Dneska, tj. v pondělíDalo se do deště.Byl bez košile a déšť mu stékal po rame-nou. Jako by proséval zrní. On však nebyllhostejný, ani nevrlý. Šel rychle, ne všakspěchavě. Trpělivě. Vnímavec. Kamennédomy se užasle podivovaly.(Zeptejte se, kdo je ohrožen. Voda v kalu-žích počítá do sta. V krajním případě poč-ká ještě chvíli. Pak nadobro vyschne.)
IV. Také někdyPřítomnost lesních labutí. Lejt si do hlavyláhve melancholie. A ještě tohle písmo měpak osloví. Nebude o tom existovat žádnýpřesvědčivý důkaz. A pro labutí přítom-nost budu jen těžko schopna slov. Ryby tochápou. Ryby tuší. A aby ptáci nerozklo-vali to sklo.
Vyprávěl, ptal se a vyprávěl, jako by vázalmašličky na ocas papírových draků.Kamenné portály ho napodobovaly v řeči.Schodiště, plazivý břečťan, sloupy a modrýplášť. Laskavé sloveso.
V. A pořádCross-country biking - stav mysli:Protože neujíždím s většinouSrostla jsem kolmo s lesní pěšinou…
(A až ti to dál nepůjdevyskládáš si v hlavě mozaikuz míst kudy jsi jel)
VI. Dneska, tj. ve čtvrtekLhostejno, má-li teď výsostnou světlemod-rou náladu, zlatě vyšívanou, nebo je-lisužován melancholií - obojí se mi líbí -a obojí se vejde do podběráku, který kdosidrží v ruce.
Milena Písačková
Starodávný
deník
Kapky deště 17
V jedné ze strmých ulic starého Žižkovabyla šedivá pouliční lucerna. Z místa, kdestála, dobře viděla do oken bytu ve třetímpatře. Bydlel tam osamělý inženýr. Že jeosamělý a inženýr, usoudila lucerna z toho,že celé večery sedával u počítače anebo du-mal nad rozloženými výkresy. Ani jednouneměl hosty.
Lucerně se líbil, byl vysoký jako ona.No, tak úplně zase ne, ale jeho hlava po-každé vyčnívala z davu, který ráno směřo-val k autobusové zastávce.
Velmi ho litovala: dobře věděla, co jesamota. Celé roky, v dešti, ve tmě, stálasama. Aby inženýrovi zpříjemnila ty dlou-hé večery, nakláněla se co nejblíže a posíla-la mu své světlo.
K jejímu úžasu si nechal namontovat do oken žaluzie. - Určitě počítač: ten na měžaloval! pomyslela si lucerna a uraženě sestáhla.
Stejně jako ostatní lampy mohla i našelucerna vidět, jen když svítila. Proto s pří-chodem zimy ožila. Milovala dlouhé zimnívečery, kdy mohla „svého muže“, jak sizvykla inženýrovi říkat, pozorovat tolik, to-lik hodin…
Tušila, že existuje něco jako láska -vídávala milence, jak se pod ní líbají. Přálasi být také milována. Byla to skromnálucerna: stačilo by, aby se u ní „její muž“
aspoň na chvilku zastavil.Její přání se vyplnilo toho dne, kdy na ni
dělníci připevnili velké hodiny. Inženýr sečas od času u hodin zastavil a srovnal svénáramkové hodinky s časem lucerny. Jakbyla šťastná! Hodiny vzpínala na dlouhémkrku jako ten nejkrásnější šperk.
Asi za měsíc uviděla „svého muže“přicházet s kyticí růží.
- Ta je jistě pro mě, ševelila vrabčákovi,který na ní seděl. Muž opravdu zamířil k nía zastavil se. Podíval se na svoje hodinky,pak na její… rozhlédl se do všech stran -a začal nervozně přecházet sem a tam.Čekal a čekal. Po hodině nechal růže ležetna chodníku a vešel smutně do domu. - Vidíš, chlubila se lucerna vrabčákovi,první květy, které jsem dostala… och, to jekrásné…
Za chvíli se v mužově bytě rozsvítilo a onzase zapnul počítač. Později večer se u do-movních dveří zastavila dívka v hnědémkloboučku. Četla jména na zvoncích, jakoby někoho hledala. Jeden z nich stiskla,vzápětí se muž zvedl od počítače a někamodešel. Za malou chvíli otvíral dveře.Lucerna viděla, jak dívka odkládá klobou-ček a sedá si do křesla. Samým vzrušenímsvítila dovnitř ostošest.
- Radši zhasni, řekla vevnitř žena.- Vidí nás jenom lucerna, zasmál se muž.- Třeba je zvědavá, odpověděla dívka.Nato muž spustil žaluzie. Vytáhl je až
ráno, ale to už lucerna neviděla. Zabolelo jisrdce tak, až musela zavřít oči. Neotevřelaje ani druhý večer.
Ta lucerna už zase nesvítí, stěžovali silidé. Tak dlouho, až přišli dělníci, lucernuprohlédli: je zralá na výměnu. Odstranili jia o kus dál postavili novou.
Když po čase inženýr vytáhl žaluzie, dí-val se jen do temné noci. Řekl si: Škoda télucerny, měl jsem ji docela rád…
Zora Šimůnková
Muž a luc
erna
Fejeton18
Musím si vám taky jednou postěžovat.Od mládí až dosud jsem nemíval to štěstí,aby se na mne usmívala děvčata a ženy.Dokonce ani babičky se na mne nikdyneusmívaly. A vidíte, přece jsem se dočkal.Sice pozdě, ale přece je lepší pozdě nežnikdy.
Jak už víte, pyšním se svými malýmivnoučátky - dvojčátky. Už jsem vám o nichleccos prozradil. Ale to hlavní ještě nevíte,že se na mě jejich zásluhou teď na ulici usmívají dívky i ženy, většinou mladé ma-minky. Blaží mě to u srdce a v duchu siříkám: Přece jsem se dočkal! Je to příjem-ný pocit. Proto plnými doušky piji tu slast,která mi nebyla dopřána v mládí ani vestředním věku. Někdo mi možná zlomysl-ně a nepřejícně namítne, že ty krásné úsměvy ani dnes nepatří mně, ale mýmvnoučátkům. Tak to tedy ne! Musím sehájit a svou radost si nenechám vzít. Rádvám podám i důkaz, že mám pravdu.
Tlačím po chodníku ten široký kočár
a jsem hrdý, že ho ve svém věku ještě hravěutlačím. Je bez motoru, ale má dvě brzdy,pro případ, že bych to moc rozpálil, nebože by se na chodníku objevila nečekanápřekážka. Všechno je technicky dokonalevymyšleno a já mohu bez obav vozidlořídit, tím spíše, že nejsem žádný alkoholika před jízdou samozřejmě nepiji. Dokoncena toto vozidlo nepotřebuji ani řidičák,přestože ho mám.
A teď si představte, jak se na mne kolemprocházející dívky a ženy mile usmívají.Asi to má být i ocenění, jak tuto náročnoupráci zvládám. V každém případě svýmihezkými úsměvy, které na mne vrhají, oce-ňují mé kvality, kdyby nic jiného. Nemysle-te si, že se usmívají na ta dvojčátka, kterájsou v kočárku zachumlaná a vůbec je nenívidět. Proč by se ty ženy usmívaly na něco,co vůbec nevidí? Nakonec bych mohl tlačitprázdný kočár - a myslíte, že by se tak hez-ky usmívaly na prázdný kočár? To je ne-podceňujte. Ženy jsou inteligentní a dobře
Mé pozdní
radostiBohumil Jirásek
Fejeton 19
vědí, co dělají a proč to dělají. Určitě michtějí věnovat tu pozdní radost.
Ta moje setkání nekončí jen úsměvy.Navazujeme i slovní kontakt, vedeme de-baty. Dříve bych se byl ostýchal na ulicioslovit neznámou ženu, dnes mě oslovujísamy. No paráda!
Jedna maminka vedla za ruku asi čtyřle-tou holčičku, mile se na mne usmála a jakozáminku prohodila, jestli by se mohly po-dívat do kočárku na miminka. Samozřej-mě jsem rád dovolil, protože navíc miudělal radost i zájem o miminka. Tak se dí-valy a já se díval taky. Holčička se nemohlavynadívat a já taky ne. Nakonec mi bylo téholčičky líto, jak se soustředěně dívala dokočárku. Já se do kočárku dívám pořád,tak jsem se po očku díval i na tu maminku,ale aby se neřeklo, tak jsem k holčičcepronesl, že by měla maminku poprosit(a být moc hodná), aby jí taky koupiladvojčátka, nebo alespoň jedňátko, abynebyla tak sama a měla si s kým hrát.Maminka hned ožila, že to holčičce ne-musím radit, že jí to i tak připomíná každýden. A že o tom budou přemýšlet, když jsou ta miminka tak krásná, že by pro ra-dost stačilo jedno, ale kdyby se narodiladvě, že by to druhé taky nevyhnala. To měpotěšilo. Viděl jsem, že je to dobrá duše.Také jsem měl radost, že jsem tu maminkupovzbudil k bohulibému činu, zvláštěv době, kdy se u nás rodí málo dětí. Jenomjsem nepochopil, proč chce o svém záměrupřemýšlet, protože jsem se domníval, že seděti nerodí na základě přemýšlení. Kdyžjsme se rozloučili, usmívala se i nadějeplnáholčička. To mě zvlášť potěšilo, že jsemmožná přispěl k dobrému skutku. A kdyžpotěšíte dítě, tak potěšíte i jeho maminku,to je jasná věc. Snad proto i úsměv její
maminky byl tak hezký, ale nebudu říkatnadějeplný, protože nevím pro koho.
Já jsem se zase opřel do kočárku a tlačilho k slunným zítřkům. Maminka se ještěotočila a až z dáli se ptala, jsou-li ty dětičkystále tak hodné. Nebudu pomlouvat sváhodná vnoučata, a tak jsem jí popravděřekl, že jsou vždycky tak hodná, když spí.Zvonivě se na mne rozesmála, ani jsemnevěděl, čím jsem si to zasloužil.
Divte se potom, že mám takovou radostz vnoučátek a že s nimi rád jezdím na pro-cházku. Vždyť kolem sebe šíří jen radost,pohodu a milé úsměvy. Abych se ujistil, žety milé úsměvy patří mně (pokud o tompochybujete), vyrazím někdy do ulics prázdným kočárem, vnoučata nechámpokusně doma, i když nevím, jak to podi-vínské chování vysvětlím. Nakonec bychmohl být pokládán nejen za podivína,nýbrž přímo za blázna. Ale mohl bych takkonečně přinést důkaz, že se ty kolemjdou-cí ženy smějí na mne. Když se budou sluš-ně dovolovat, jestli se smějí podívat dokočárku na miminka, řekl bych jim, že ten-tokrát ne, až příště, protože miminkakašlou a mohla by je nakazit. Jenže ženymi často nahlížejí do kočárku i bez dovo-lení, a tak budu muset ještě domyslet, cořeknu na to, proč trajdám po ulici s prázd-ným kočárem. Nic neřeknu. Budu jakoony. Bez dovolení se nemá do kočárkučumět. Ale mně by bylo smutno jezdit ne-smyslně s prázdným kočárkem, pojeduvždycky s plně obsazeným, budu mít ra-dost, že jej ještě utlačím a že se na nás ženytak hezky usmívají. Nakonec to budemožná přece jen zásluha mých milýchdvojčátek, že se i na mne usmívají ty ženykolem a že se na mne usmívá vlastně celýsvět.
Vetřelec Plže20
Literární pozdravPomalu poznávám básně snad ve všem.
Liberec sebe kol beru jak verše:v dlažebních kostkách tu epigram dřímá,
na Ještěd linka jak říkanka přímá.Co vody uteklo třeba jen letos
v korytě Nisy? Ba, to už je epos.
Pomalu poznávám básně snad ve všech.Postavy sebe kol beru jak verše:
Ulicí procházím, zvolal bych: „No ne!Slečno, jste přírody mistrovský sonet!“
V útrobách Kauflandu zlevněnou krajkushánějí tisíce maličkých haiku…
Pomalu poznávám básně snad ve všem.Dnes večer pozdravím Liberec veršem.
Začínající poeta(jedna z možností)
Sedí „básník“ na zemi, rozevřený sešit,Píše, že chce „veršemi světashnilost řešit“.
Když bych moh, mu poradím, sebe sám aťřeší.
Ono - napsat - veršemi, když tam má býtverši…
A ke všemu fandit si, "jak mi to jde lehce!"Není div, že jeho kus vůbec nikdo nechce.
Mé básněMé básně
snad mohou konkurovatplakátovací ploše,
když se z nich udělá koláž.
Mé básněsnad mohou konkurovat
výtvorům podobných středoškoláků v cizině -
pokud je někdo přeloží do angličtiny.
Mé básněsnad mohou konkurovat -Ano, mohou konkurovat.
Ale zdaleka nemusí být dobré.
Mé básněse snad k těm dobrým
jednou připojí.Až se ze mne stane básník.
Věk okolo šestnácti let…Ve věku kolem šestnácti let -
to píše básničky většina. Zpravidla končí tak rychle, jak začíná,
neřku-li někteří hned.
S věkem to odezní. Většina? Za čas zbyde z ní
sotvaže necelá setina a z té je Básníků plus mínus pět.
Vladimír VacátkoA kdybych byl, tak coby?
Vetřelec Plže 21
Řešení je v dohledu?Problém A
by možná mohl být vyřešen již na summitu v B.
C. D. prozatím věří v úspěch plánu E.
F. G. to odmítá, ale připouští varianty H, Ch
a dokonce i I.
Záleží ovšem na faktorech J, K, L a navíc na postoji M a jeho zástupců v N -
O. P. a Q. R.
S. T. se přitom domnívá, že se ani tak nejedná o UV,
ale spíš o W.
Z výsledků předcházející schůzky v X je ovšem všem Y
zcela jasné, že Z není na místě.
Jsem dítětem své dobyJsem dítětem své doby
a nemůžu se zlobit:mám štěstí, že nejsem hobit.
A kdybych byl, tak coby?
HopsakouleSousedův syn si s hopsakoulí hrával.
Okolo něj pak kamarádů návaltvořil se skoro každý den.
Všichni si chtěli s hopsakoulípohrát - prý kamarádi jsou-li,
tak jistě bude ochoten…
A to on byl, byl vychovaný dobře,připouštěl kamarády ku hře:
postupně Honzu, Pavla, Kláru…
Však dobro má být potrestáno -a tak mu kdosi jednou ráno
hodil tu kouli do kanálu.
Kdys jeden JaponecKdys jeden Japonecchtěl napsat bajkuo tom, jak zvířátka
všechno maj v cajku.
V nevelkém lesíkuspolečnost ryzí.
Kde však vzít předobraz?!
Ve tvůrčí krizinakonec naštval sena tu svou bajku,lehce ji proškrtala vzniklo haiku.
Svetr MUDr. Zuzany22
„V Jičíně se za těch časů říkalo, že nikdonení tak malý, aby o něj Rumcajs klopýtl,a nikdo tak mocný, aby se ho český loupež-ník bál.“ To čteme v úvodu knihy Rumcajsa Manka (1970), na niž zapomněl i Bohu-mil Svozil ve Slovníku českých spisovatelůod roku 1945.
Pěkně vyvedený nápis ČTVRTEK - ať užna svetru či triku - nemusí hned asociovatspisovatele pro děti. Ne, ale říkají-li vámněco tituly My tři a pes z Pětipes (1958),Pohádkové příběhy kominíka Valenty(1960), Chlapec s prakem (1961) neboDobrodruzi z Devátého náměstí (1968),jste doma. Olympu dětských snů ovšemdobyly až příběhy jiné, stvořené spisovate-lem za posledních pár let jeho života. Pří-běhy o Rumcajsovi. Tak české, že dnes už
nás nenapadne, že byly nepřiznaně inspi-rovány americkými povídačkami o obruDrobečkovi alias Paulu Bunyanovi, hrdi-novi lidu, zmiňovanému poprvé už roku1886. Čtvrtek zůstal jemnější ve výrazivua je celkově poetičtější, nicméně neskuteč-ná ztřeštěnost prášilských Bunyanovýchpříhod ani pod vrstvou jeho svébytnéhojazyka neumřela. „A pak Rumcajs zapukalz fajfky,“ čteme, „a ono to očesalo švestkyna dvě rakouské míle kolem. Zapukal po-druhé a hnul skálou až u Prachova.“ To jecelý Bunyan!
Ale stačí jen srovnat názvy pohádek.Citujme z knihy Pavla Šruta Obr jménemDrobeček (1997): Jak se Drobeček naro-dil, Jak zlobr dozlobil, Jak si Drobečeknamluvil ženu Katy, Jak Katy chovala
ČtvrtekIvo Fencl
Václav
Svetr MUDr. Zuzany 23
bažanty, Jak Katy Drobečkovi zachránilaživot, Jak Drobeček ulovil jelena, Jak pra-coval pro švédského krále, Jak Katy Dro-bečkovi poradila, Jak Modrásek závodils pštrosem. A nyní čtěme český pandán:Jak se Cipísek narodil, Jak Rumcajs vystr-nadil obra, Jak dal Rumcajs Mance sluneč-ní prstýnek, Jak Rumcajs hospodařil kní-žepánovi v bažantnici, Jak nebýt Mankybylo by po knížepánském, Jak Cipísekpředběhl jelena.Čtvrtek má i zdejší předchůdce. Mahe-
na, Wericha, Hrubína, Drdu a Čapky,přičemž na Josefa Čapka navázal už roku1947 dvěma knížkami o pejskovi a kočičce.Inspiroval ho také jičínský Josef ŠtefanKubín (1864-1965) a výtvarníci Lada seSekorou. Komplet jeho díla dosáhl osmde-sáti svazků, avšak až koncem let šedesá-tých začal Čtvrtek (podobně jako v jinémduchu třeba Z. K. Slabý) vracet do odfan-taskněných pohádek postavičky z lidovéklasiky.
Ale ještě zpět v čase! Vždyť „Prarumcaj-se“ představila už pohádka z roku 1946.Ten skutečný se vynořil o dvacet let pozdějize stránek skvělého měsíčníku Mateřídouš-ka a vstoupil rovnou i do prvních televiz-ních Večerníčků. Roku 1969 vyšla i prvnírumcajsí kniha a následovala hotováerupce. Je to k neuvěření, ale jen za roky1970-1971 stihl Čtvrtek vyslat na trh 22 ti-tulů. Stvořil celou pohádkovou kronikuČeského ráje a dojem z ní je tak silný, ažmnohé děcko užaslo, když ho rodiče při-vezli na malebné jičínské náměstí, že tatomísta existují i v reálu. „A nepostavili aspoňto podloubí dodatečně podle Čtvrtka?“ ptaljsem se zcela vážně. Jak dobře chápu odtěch časů, co asi pro malého Václava zna-menaly čtyři roky dětství právě zde!
Krásu! Idylu! A dům, kde žil, stojí do-dnes. Na počátku jedné lipové aleje. Až nato, že zpředu míval zahrádku. Růže. A zasebou sad. A hochovi prý připadal plnýlidí. Přivezli ho mezi ně už ve třech letech.Matka mu pak zde zpívala. Děd podmani-vě vyprávěl. Ale když bylo Vaškovi sedm,musel najednou zase pryč, zpátky do šedi-vější Prahy a do bytu na Letné. Ouvej!Naštěstí mu však krásy ztraceného rájezůstaly vklíčeny v srdci. A co se v Jičíně„naučil“, odnesl si až do stáří. Rád vzpo-mínal, jak bývalo největším blahem jehoškolních let číst si na břiše a přikusovatohromný krajíc chleba se sádlem. Už tehdynepochybně rostla jeho schopnost hlubo-kého soustředění a šťastného pobývání vevlastních světech. Vyrostl v mlčenlivéhomuže, neboť „nápady se můžou vymluvita vyblednout,“ jak o něm řekl VladimírJanovic, a Čtvrtek tedy radši zůstávaltichým rybářem. Ale jiným než třeba OtaPavel, neboť jeho se v dětství nedotklo zloa mohl se navždy rozhlížet pohádkově, ji-nak to neuměl. A právě nad udicí vysedělsvé nápady. U Lipna, v lesích Brd, u zám-ku Dobříš, jehož parkem si vykračovals rukama za zády. „Á, pan Čtvrtek zas pasebřicho,“ žertovali. Byl plachý a koncemšedesátých let, po předčasné smrti svéženy, se pojednou rozhodl místo dospíva-jících dětí (jako doposud) oslovit i ty nej-menší. Jak? Celou plejádou strašidýlek.„Ta jsou mou pravou láskou.“ Šťasten poetizoval další a další lidové pověry.„Preventivně očkuji proti snížení citli-vosti,“ vztyčoval kol sebe bezpečné kulisyČeského ráje, sladkosti vzpomínek, ale přibedlivějším čtení poznáme, že ze sebe vy-pisoval nejen dávnou harmonii, nýbrž i vzdor proti „přetechnizovanému přerozu-
Svetr MUDr. Zuzany24
mu“, takže bodrá paní parní lokomotivazůstává jediným strojem celé rumcajsíepopeje. Nechtěl zobrazovat moderní svět,nicméně „má strašidýlka jsou lidé,“ pro-hlašoval. „Oni jen pohádkově jednají.Nevytvářím nové, jen ozvláštňuji realitu.“
Šlo mu to snadno, když už jako kluk pot-kával všechny ty bytůstky v lukách a v nit-ru dědova domu. „Jičín pro mne byl jedi-nou pohádkou.“
Nezapomeňme, že když tam poprvé do-razil, ještě ani neuměl číst. Co na tom, o tovíc bájil! Ožili mu ohniví muži v lesícha tančily žínky na paloucích. V tůníchbrekotali hastrmani. V zámku na náměstížil knížepán s kněžnou, kterou si hoch užtenkrát pojmenoval Majolenka, a jen díkyvší této fantazii mohlo po letech vyrůst natřicet knih právě z tohoto kraje: o Rumcaj-sovi, Makové panence, motýlu Emanuelo-vi, vílách Andulce a Amálce, skřítcích Kře-mílku, Vochomůrkovi, Hrompaci a Tanci-bůrkovi… A Čtvrtek, tento pečlivý synúčetního, přepisoval a cizeloval své po-hádky a chybičku prý po něm redaktorv odevzdaném rukopisu nenašel. To, conašel, byl však často nenápadný vzdor.Protože autor nikdy nezapomněl, jak mukdysi ledacos i uprostřed „pohádky“připomínalo první světovou válku - byťvzdálenou. Neslyšitelnou, ale s jeho tatín-kem. Ten do ní totiž musel a já, milovníkČtvrtkových pohádek, si představuji, jak sidobromyslný hošík začal kvůli otci přivo-lávat boje, o nichž slýchal jen zmínky.A jak je vměšoval do svých přírodou jinakvěnčených snů. Volal tím tátu i s celoufrontou k Jičínu. A právě ze strachu z vál-ky a z tohoto rozporu v něm pučela odboj-nost. Už tenkrát. Ještě po letech ji ze sebevypisoval. A to cítím jako podstatu oblou-
ku mezi hochem jménem Cafourek a zra-lým panem Čtvrtkem (pseudonym). To je pramenem rumcajsího odboje protirežimům. Ať už byl někdejší rozpadRakouska-Uherska pro nás Čechy smůlouanebo štěstím, pro budoucího spisovateletehdy symbolizoval jako pro mnohé „únikzpod jha“. Jenže mu bylo sedm a samo-statnost byla pro něj krutě vykoupena„únosem“ ze svobody Českého ráje.A tady někde se tavila i ona zvláštní,jedinečná směs, z níž je ukuchtěn Rum-cajs. Boj za svobodu a vítězství, ale i vý-host ze šťastného Jičína. Obojí naráz. Předsamým koncem Čtvrtkova života se to všestalo hotovým stříbrným dolem na poe-tično. A on z něj těžil a za přispění výtvar-níka Radka Pilaře okouzlil národ. Ti dvastvořili v Rumcajsovi protiklad pophvězd -a navíc v čase, který jako by na poeziipřestával věřit.
Rád bych však skončil postřehemVladimíra Kováříka z měsíčníku Pionýr(5. 11. 1981). Čtvrtek podle něj začalo Českém ráji psát až poté, co ho „ještějako štíhlý muž“ navštívil právě s Kováří-kem. Předtím tam léta nezavítal a o to bylyjeho city zjitřenější. Redaktor ho sledovalve chvílích, kdy vymyslil řadu dnes užmagických slov: Rumcajse, Řáholec,Cipíska… To poslední jméno prý vznikloz „krucipísek“, což Čtvrtek zažmuntral,když už ho nic nemohlo napadnout. A jájako bych ty dva viděl. Stojí ještě v skrytupodloubí a Čtvrtek netuší, že tu jednoubude čestným občanem, ale už vymýšlíosudy ševce „prudiny“ a v náhlé inspiracijeho dílničku lokalizuje pod Valdickoubránu. Ano, právě pod tu, jejíž střechanám dodnes už z dálky připomíná charak-teristický rumcajsí klobouk.
Z českých rovů a hájů 25
Dvakrát již jsme se zmínili o zatím nej-
hrůznějším období našich dějin, o nacistické
okupaci a jejích obětech. Na strašickém
hřbitově připomíná pomník rodinného hrobu
jméno básníka Karla Vokáče, jehož život
12. července 1944 ukončil v pankrácké
sekyrárně svist gilotiny. Je to připomenutí in
memoriam. Podle příkazu gestapa měly být
zpopelněné ostatky popravených smíseny
s kompostem a dále využity. Zaměstnanec kre-
matoria František Suchý však popel zachránil
a tajně vsypal do jámy vyhloubené u budovy
strašnického krematoria.
Karel Vokáč byl odsouzen pro „poskytnutí
neb zprostředkování státní policií hledaným
nepřátelům Říše přístřeší a podporování jiným
způsobem“, jak znetvořenou češtinou hlásal
příslušný paragraf trestního zákoníku. Básní-
ka pro konspirativní činnost získal ředitel
zbirožské měšťanské školy Antonín Rott, ten
ho také následoval na popraviště. Zajišťovaly
se úkryty pro pronásledované, potraviny,
petrolej, cigarety, peníze i zbraně. Tak byli zá-
sobováni členové odbojové skupiny Josefa Ne-
liby, skrývající se v lesním úkrytu poblíž Újez-
du u Hořovic.
Při zatýkání - bylo to 1. března 1944 - chtěl
četník Pyšl umožnit básníkovi útěk. Vokáč se
však zdráhal ohrozit rodinu. Mužným i tragic-
kým svědectvím posledních měsíců života byla
sbírka Posledním dechem. Psát i posílat vzka-
zy mu umožnil dozorce „Karel“ - nepřál si být
identifikován. Charakteristické svědectví po-
dal i vyslýchající příslušník gestapa Joachim,
který po osvobození při soudním procesu pro-
hlásil: „Jednal jsem v zájmu Říše, ničeho neli-
tuji kromě smrti Karla Vokáče.“
O jednoznačnosti básníkova charakteru
svědčí i jeho první uvěznění. V dvaceti letech
byl poručíkem 1. pěšího pluku v Plzni. V únoru
1924 tento pluk pořádal akademii k 60. naro-
zeninám Josefa Svatopluka Machara, tehdy
generálního inspektora československé armá-
dy, a poručík Vokáč na ní zarecitoval Macha-
rovy antimilitaristické verše. Za to byl odsou-
zen na 29 dní do kasárenského vězení. Zá-
stupným důvodem bylo nepozdravení vyššího
důstojníka.
Od roku 1928 učil ve Strašicích a byl zde
duší kulturního života. Pro ochotnická před-
stavení, s nimiž měl zkušenosti ze studií
(v rodném Zbiroze se studenti odvážili i na
Mahenova Jánošíka, Čapkovo R.U.R., Neru-
dovu Prodanou lásku, Jiráskovu Kolébku), se
často stěhoval i nábytek a zařízení bytu na je-
viště, redigoval Mladé Rokycansko, byl pravi-
delným hostem proslulé plzeňské Němcovy
vinárny v Sedláčkově ulici, kde se scházeli
umělci Plzeňska...
Porozumění nacházel u své manželky Marie
(1900-1976), pocházející z rodiny plzeňského
malíře Františka Václava Eisenreicha, rovněž
učitelky. I ona byla členkou redakčního kruhu
Mladého Rokycanska a uveřejňovala zde své
prózy. Jejich průřez pak vydala v souboru Tíha
života. Je pochována ve strašickém rodinném
hrobu a také zde stále mlčky svědčí o tvůrčích
i životních zápasech svého manžela. Ony zá-
pasy, úcta k republice, za niž položil život jako
statisíce dalších a pro jejíž rozkotání pak
postačilo daleko menší množství aktérů, téměř
osudově předznamenal i den Vokáčova
narození - 28. říjen 1903.
Viktor Viktora
Pax iiscum - Strašice
(Ne)kriticky26
Bez nadsázky lze říci, že Karel Pexidrpatří k výrazným osobnostem kulturního ži-vota našeho regionu, což dokládá jeho bo-hatá a především mnohostranná činnostzahrnující nejen literární tvorbu, ale i odbor-né publikace z oblasti filosofie, etiky a este-tiky. Neméně významné jsou také Pexidrovytvůrčí aktivity na poli hudebním; je autoremcelé řady skladeb.
Ani literární tvorba Karla Pexidra není jed-notvárná. Vedle psaní kratších prozaickýchforem - např. povídkové knihy Blázniviny(1997), Kafkovských kontrapunktů (2000), ces-topisu Kalifornie, jak jsem ji viděl (1999) - sevěnuje také poezii. Ta provází autora více nežpůl století, což přesvědčivě dokazuje nepřílišobsáhlá sbírka meditativní lyriky se skrom-ným názvem Básně, vydaná na sklonku minu-lého roku v nakladatelství Perseus. Tato knihaje svým způsobem bilancí Pexidrovy poetickétvorby, což podtrhuje chronologické (i kdyžne důsledné) řazení básní, které jsou rozděle-ny do šesti oddílů. Básník zřejmě pečlivě„proséval“ a zvolil texty, jež vzájemně kores-pondují, proto celá sbírka, nehledě na členění,působí celistvě. Nemám na mysli opakovánímotivů (co se jich týče, je autor vynalézavý),sjednocujícím principem je zde snaha o ucho-pení světa v jeho rozmanitosti - např. báseňLabyrint světa (s. 20), motiv labyrintu seopakuje i v dalších básních sbírky. Tak vyznívájako celek poetická výpověď o světě naplněnémvíce dojmy, prožitky a vjemy než věcmi, o světě,jehož tušený smysl nikdy nemůže být do koncepochopen. Proto v závěru mnoha básní, kra-tičké, formálně hravé veršíky prvního oddílunevyjímaje, vystupují obrazy evokující totověčné tajemství bytí: /“nesou je do ztracena“,„Jsou ztracena, jsou ztracena“ (s. 6), „po nása bez nás vypravit se na noční bál“ (s. 7),
„A každá minuta/ je krokem do neznáma „/(s. 19), „útěk, útěk, / prázdno za ním“/(s. 22), „Ztratit se nenajít / východ z pros-toru…“ (s. 23), „Jak jsi neznámá, země!“/(s. 51). V tomto „labyrintu světa“, který„nemá východiska“, v „poušti“, na níž selyrický subjekt cítí být poutníkem a hostem(s. 43), se mezi Betlémem a zahradou Getse-manskou pohybuje osamělý, doufající„Betléme mého stvoření,/ již nesmíš odejít“/(s. 46) i zoufající „Nastane konec světa./Nastane svět,/ v němž není naděje“/ (s. 10)představitel lidského rodu. Básník však nelkánad bezútěšností světa (i když se objevují i mo-tivy skepse „grimasu pro bolest/ …odměnu zazločin/ za lásku zavržení… Znám tento svět.Znám tento mlýn/ A boží mlýn to není“ (s. 36)a nejde ani o smíření s tímto stavem, zacho-vává si určitý nadhled „vědoucího“, ne „vševě-doucího“ meditujícího glosátora, což podlemého názoru dodává poetickému textunenásilný filosofický podtext a nenápadnějako by obrací čtenářovu pozornost k věcemnadpozemským, metafyzickým.
Obraznost Pexidrovy poezie je inspirovánabásnickou avantgardou začátku minulého sto-letí (k tomuto faktu odkazují básně zařazenédo oddílu Cesty a věnované J. Wolkerovi,V. Nezvalovi a V. Holanovi), opírá se o rozvět-venou metaforiku, přičemž mnohdy to jsouřetězce metafor, které rozvíjejí a upřesňujízákladní myšlenku básně. Jednoduchá formas použitím rýmu působí odlehčeně, místy ažhravě, tato jednoduchost je však rafinovanoustylizací, která umožňuje básníkovi vyhnout sepatosu při vyslovení závažných sdělení v bás-ních obsažených.
Myslím, že kultivovaná poezie Karla Pexi-dra si svého čtenáře najde.
Jana Sováková
Meditování Karla Pexidra
Něco se stalo 27
Životní jubileum Václava Jiříka překvapí
16. listopadu leckterého z jeho čtenářů. Podobně
by mohlo překvapit, že tento Cheban tělem
i duší nepochází z Chebu, ale ze Stach. Ty se
však do jeho života zaznamenaly jen několika
měsíci a později jako oblíbené místo pro volné
chvíle. Cheb dominuje již od roku 1945. Zde
však Jiřík nežil, dětství i mládí trávil ve Skalné.
Autorovy publikační počátky podepisované
pseudonymem Petr Stachen rodné městečko
připomínají. A pak přicházejí i nečekané život-
ní zlomy - po maturitní zkoušce vystudoval
V. Jiřík historii na Filozofické fakultě Karlovy
univerzity. Absolutorium - rok 1991 - už dává
tušit životní peripetie. Zasáhly. Dvakrát byl
z politických důvodů ze studia vyloučen (1967,
1970), po dvou letech byl v roce 1972 propuš-
těn i z chebského muzea. Nastoupila řada
profesí - strojník vrtné soupravy Palivového
kombinátu ve Vřesové, expedient, dispečer
Základny rozvoje uranového průmyslu, nábo-
rář, až posléze šéfredaktor okresního týdeníku
Příbramsko. Léta 1971-1991 prožíval v Cho-
dově u Karlových Var a v Příbrami. To vše
dává tušit nikoliv život dobrodruha, ale život
podezřívaného. Teprve poslední čtrnáctiletí
vrátilo jubilanta historii a jejímu studiu.
Sám Václav Jiřík obhlíží své normalizační
bezčasí několika reflexemi - člověk byl poražen
jen do té míry, do jaké si to nechal vnutit; na
normalizaci nebyla strašná manuální práce,
nejhorší byla osamělost i lhostejnost, na niž
narážel mezi technickou inteligencí; mezi
první čtenáře jeho literárních pokusů patřila
StB, beletrie pro něj byla jakousi vynucenou
improvizací...
Jiříkovy stati, recenze, rozhlasové pořady
výrazně inklinují k historické tématice. Převa-
žují nad povídkami a drobnou beletristickou
tvorbou. Ve dvou románech evokoval se suges-
tivní plasticitou a autenticitou období okupace
(Dopis, 1987) a normalizace (Zatmění slun-
ce, 2001, časopisecky o devět let dříve). Věc-
ností a nikoli bez poutavých dějových zlomů
stínuje v sytých barvách několik osudů.
V Dopise dominuje originální zápletka - jedna
z hlavních postav volí sebevraždu i trest pro
nevěru manželky anonymním udáním gesta-
pu. Přitom nečekaná ironie osudu tu svými
zásahy hloubí tragédii téměř klasicistické ab-
solutnosti.
V Dopisu je zřejmý autorův historický zájem
- okupace, její následky. Porevoluční retribuční
soudy, jimž věnoval monografii Nedaleko od
Norimberka (2001), pokračování tematiky
v další monografii Klatovské oprátky (bude
vydána v letošním roce), studie o fanatickém
komunistovi a konfidentu gestapa (Wider-
stand und Kollaboration - der Fall des Karel
Sobotka, 2003, Odpor a kolaborace - případ
K. S.), sborník Widerstand - Kollaboration -
Zusammenarbeit (2003, Odpor - kolaborace -
spolupráce), to jsou základní odborné publi-
kace, v nichž jubilant nepřijímá a neopakuje
klišé a ustálené představy, ale naopak nalézá
složitost lidských osudů a povah, které sice
podlehnou klasifikaci paragrafů, ale ve své
složitosti zůstanou jedinečné a v jedinečnosti
často tragické. V tom lze spatřovat základní
smysl a přínos badatelského i beletristického
úsilí Václava Jiříka.
Viktor Viktora
Václav Jiřík – 60
Něco se stalo28
Z kronikářských zápisků své maminky Anny
Duškové, která v letech 1927-1948 učila v šu-
mavských obcích Šimanov, Ostružno, Nezdice,
Soběšice a Strašín, sestavila Jaroslava Suchá-
čová ve spolupráci s Ludmilou Hromádkovou
již druhou knihu pověstí s názvem Z podhůří
Šumavy. Jde zejména o pověsti místní (o vsích
Soběšice, Šimanov, Maleč a Strašín-Strašeň),
V severoplzeňských Radnicích se pod zastře-
šujícím názvem „Jeden jazyk naše heslo buď“
už potřetí rokovalo o české literární kultuře ze
začátku 19. století: jestliže první dva ročníky
byly věnovány Antonínu Jaroslavu Puchmaje-
rovi (2000) a Vojtěchu Nejedlému (2002),
tentokrát základní téma konference znělo:
Divadlo národního obrození a jeho souvislosti.
Jako už tradičně k obětavým organizátorům
třídenního jednání krom katedry českého jazy-
ka a literatury FPE ZČU patřily Studijní a vě-
decká knihovna Plzeňského kraje a Spolek di-
vadelních ochotníků v Radnicích (ten letos
slaví 155. výročí svého založení); o spolupořa-
datelství neprojevil zájem Ústav pro českou li-
teraturu AV, zastoupil ho ale Historický ústav
AV a nikoli náhodou pražský Divadelní ústav:
téma konference přivábilo do Radnic význam-
né teatrology, např. Jana Císaře, Františka
Černého, Adolfa Scherla a Evu Šormovou.
Z dalších účastníků připomeňme alespoň his-
toriky Milana Hlavačku a Magdalenu Pokor-
nou, dále literární historiky Věru Brožovou,
Bohuslava Hoffmanna, Josefa Peřinu, Boženu
Plánskou a Marcellu Rossovou-Husovou; svý-
mi referáty přispěla i celá pětice bohemistů
z FPE ZČU. Ozdobou sympozia - kromě vy-
stoupení Přemysla Ruta - se stalo vynikající
představení radnických ochotníků, kteří v režii
Jaroslava Vyčichla a s Miroslavem Kratochví-
lem v hlavní mužské roli nastudovali Gogolovu
Ženitbu. Pouze když potencionální ženich řeší
své vyhlídky na šťastné (?) manželství skokem
z okna, redakci, čtenářům a přátelům Plže
v hledišti zatrnulo: vždyť díky tiskaři Mirosla-
vu Kratochvílovi, bytem v Radnicích, z firmy
K.C. Solid S. R. O. Rokycany, přece pravidel-
ně vycházíme! Za nějaký čas vyjde sborník
konferenčních příspěvků, leč jeden fenomén je
evidentní již dnes: západní Čechy se stávají
scénou, na niž se soustřeďuje tuzemské bádání
o naší literatuře a kultuře 19. století. Už od
roku 1981 probíhá v rámci Smetanových dnů
v Plzni tradiční jarní sympozium k problemati-
ce národního obrození a nyní se k němu připo-
jila jednání radnická, leč také jednání klatov-
ská: po sympoziích o šumavské literatuře
a balbínovskému připravuje Městská knihov-
na Klatovy (ve spolupráci s FPE ZČU) listopa-
dovou konferenci Perla v hrubé kazajce, věno-
vanou drobné české próze konce 19. století. To
je dobře, poněvadž, kdo ví, možná nás nějaké
nové národní obrození zanedlouho zase čeká!
Vladimír Novotný
Národní obrození v západočeských baštách
Pověsti z podhůří Šumavy
Něco se stalo / Mokré prádlo 29
vyznačující se zájmem o zdejší motivy sociál-
ního a náboženského života. Čtenář se až diví,
kolik strašidel a nadpřirozených sil se v tak n-
evelké lokalitě vyskytovalo.
Coby kronikářka Strašína si Anna Duško-
vá mnoho let zapisovala informace o tamních
obyvatelích, o jejich zvycích, řemeslech i o ná-
řečí. Její dcera Jaroslava Sucháčová mi pro-
zradila: „Mám k dispozici stohy poznámek,
které pomalu zpracovávám a připravuji k vy-
dání. Knížka je obohacena barevnými foto-
grafiemi Jana Kavaleho a perokresbami
Martina Sekyry.“ Užitečné je i to, že u každé
pověsti najdeme pasáž, seznamující čtenáře s
historickými a etnografickými zvláštnostmi
popisované lokality. Publikace Z podhůří Šu-
mavy je dalším cenným příspěvkem do bohaté
pokladnice šumavské regionální literatury a
poslouží zájemcům o kulturní historii Šumavy
i těm, kteří z tohoto půvabného koutu naší
země pocházejí a mají ho rádi.
Ivan Nikl
V horkých letních dnech jsme na jarní deště
vzpomínali téměř s nostalgií. Ne tak porotci
soutěže literárních miniatur Plzeňský Lite-
rární deštník - Ladislav Smoček, Helena
Šlesingerová a Vladimír Novotný. Posuzovali
hmatatelné důkazy autorských přepršek.
Přeháňky postihly nejen obvyklá místa re-
gionu, který je domovinou našeho literárního
měsíčníku a centrálním plžištěm, ale zprávy
o literární vláze přicházely z celých Čech
i Moravy. Klání o originální paraple se letos
zúčastnilo 42 autorů, dvacet šest se jich
vypravilo ve zbroji prózy, šestnáct autorů volilo
lyrické zbraně poezie. Slova se řadila v drobné
šiky příběhů, úvah, nápadíků i halila mlhou
poetickou. Oficiálního vyhodnocení a ocenění
se prozaici i básníci dočkali šestý říjnový večer
(v Týdnu knihoven) v Polanově síni Knihovny
města Plzně. A zde jsou výsledky:
Palmu vítězství, čili bílý Literární deštník
s veršíky Emanuela Frynty, si za poezii od
Heleny Šlesingerové odnesla Milena Písač-
ková, čestným uznáním byly oceněny básně
Hany Touchové. V kategorii prózy patří
prvenství, a tudíž hlavní cena do deště přidě-
lená Ladislavem Smočkem, Zoře Šimůnkové,
čestné uznání Vladimíra Novotného si vyslou-
žila soutěžní Prší Romany Hrbatové.
Zvláštní uznání vyslovil Ladislav Smoček
příspěvku Zuzany Klementové Ahoj, mohu se
představit? Malým zlatým čokoládovým
deštníkem pak byli odměněni všichni zúčastně-
ní autoři. Ladislav Smoček nemohl být vyhlá-
šení výsledků Literárního deštníku účasten
pro pracovní povinnosti, hodnotil ale letošní
úroveň soutěže jako velmi dobrou, váží si, dle
svých slov, citlivosti autorů, kteří se pustili mi-
mo člověka, ale přesto mají vědomí sounáleži-
tosti; vyzdvihl lidsky dojemný a citlivý příspě-
vek Daniela Kellera Jak se dělá mindrák,
Telefon Marka Velebného, Setkání v kavárně
Dagmar Tomanové a Něco jsem chtěl od
Luboše Pavla. A zaujali jej prý i Jiří Č. Ulrich
a Jana Vélová. Zpívající básník Vladimír
Babnič nesoutěžil, avšak svými poetickými
písničkami dotvářel milou atmosféru
neobvykle teplého baboletního večera.
Jana Horáková
Kapky literárních miniatur
Pár kaněk z parkánu30
Ještě jednou o Barborkovi i v parkánu se slušípsát: tj. o Zdeňku Barborkovi jako o literárnímtvůrci, který si zaslouží být víc doceněn ve sféřeexperimentální poezie a ještě víc ve sféře experi-mentální prózy, z níž veřejnost zná pouhé drob-ty. Jenže ediční příprava souboru autorovýchprací z pozůstalosti si vyžádá neúměrné množ-ství energie: Barborkovo dílo je totiž rozptýleno,a proto se má umělcův význam v dané fázi ale-spoň připomínat - mj. prostřednictvím jeho tex-tů. Soubor Hold Zdeňku Barborkovi v Plži (pří-loha dvojčísla 7-8) byl koncipován jako hold to-muto autorovi, zároveň však i jako dokumentplzeňských literárních snah v letech šedesátých.Tehdy vznikl též konvolut příspěvků, které Bar-borka napsal pro pečlivě připravené, ale jižnevydané svazky almanachu Pramen. Měli jsmepři této příležitosti explicitněji podotknout, žedva texty z tohoto cyklu byly uveřejněny v klasic-ké, leč obtížně dostupné antologii české experi-mentální poezie Vrh kostek (vydané 1993, při-pravené už roku 1968): tam vyšly mj. Barbor-kovy „procesuální texty“ Ortel (1965) a Fuga(1966) - včetně topografického převodu. Stojí zazmínku, že v antologii najdeme i experimentálnípodobiznu autora, dílo Jiřího Koláře.
A ještě jednou o Barborkovi píšeme takév odezvě na skutečnost, že ne každému čtenářise musí či může experimentální literární tvor-ba zamlouvat, zvláště je-li v tak zřetelném roz-poru s tradicí českého lyrického básnictví. Doredakce totiž přišel dopis nazvaný Slova, slova,a ještě jednou pár slov... a podepsaný p. „Stan-dou“ Šrámkem: nemáme možnost ho celýotisknout, jeho těžiště však spočívá v podivu, covšechno je možné považovat za poezii - a v zpo-la vyřčené, podobně pochybovačné otázce, zdazrovna Barborkova poezie ještě je poezií, anebozda jde o „nic neříkající šílenosti“. Spíše prýjde o vyjádření schizofrenie, tj. choroby, kdyčlověka mohou pronásledovat i slova, která je
tudíž nezbytno „sešikovat a tím zneškodnit“.Z toho p. Šrámek činí pesimistický závěr, žepotom asi nemá smysl při psaní poezie dělatcokoli jiného, než „slova na módní způsobzpřeházet a zbavit je rytmu a rýmů“, ale jak,„chci-li zachovat původní záměr, vzlet, myš-lenku i smysl?“ Jenže moderní poezie je širokéspektrum, do které patří jak strofy veršované,tak Barborkovy obdivuhodné slovesné experi-menty, které nepřišly na svět nějakým dadais-tickým taháním slov z klobouku, nýbrž na základě precizně osvojené metody, při níž jepsaní mnohem nesnadnější proces než přiskládání „tradiční“ poezie. Neboli ještě jed-nou: Barborkova experimentální poezie jestpoezií s velkým Pé, než kdo ji zkusí napodobo-vat toliko mechanicky, věru neuspěje. Dnes ne-existuje (díkybohu!) žádný definitivní receptna poezii, ani na rozlišení toho, co poezie jea čím by pouze chtěla být: záleží na jemnostiestetického vkusu čtenářova a přirozeně též najeho dlouhodobé životní inklinaci k básnictvíurčitého typu. A pokud se může (či určitě smí)chápat experimentální tvorba Barborkovai jako výplod chorobné schizofrenie, dá se na-mítnout, že z odstupu času jsou autorovy lite-rární kreace mnohem víc ryzí poezií než ty bás-nické texty či textíky, které mohou být a zhustajsou zneužity nadmíru konvenčně a komerčně,například v celé škále reklamních textů, nabillboardech atakdál. Platí tu pravidlo, že čímjednodušší, „emocionálnější“ jsou říkánky čiveršovánky, tím víc se dají zneužít a mj. přetvá-řet poetično v politično. Nicméně: Plž není tri-bunou experimentální poezie. A neodmítámeani verše p. Šrámka, zvláště když on sám jek nim prý velice sebekritický. Škoda, že neuvedlsvou adresu, sedě v Sadech u parkánu na to asizapomněl, jak se na lavičce chutě zaobíral ce-lým letním dvojčíslem i přílohou...
Vladimír Novotný
„Ještě jednou o Barborkovi i v parkánu...“
KRUH PŘÁTEL KNIŽNÍ KULTURYvás zve do Polanovy síně Knihovny města Plzně (ul. B. Smetany 13 - 2. patro)na své pravidelné večerní pořady
Na pořady KPKK je vstup volný. Programy jsou realizovány za finanční podpory Města Plzně,Ministerstva kultury ČR a Nadace Českého literárního fondu.
LIST
OPA
D 20
04
křest publikace
Richard Wall, Josef HrubýAnonymen Inventure - Anonymní Inventuryuvádí Václav Malina
hudba: Anna Malinová (kytara), Markéta Helarová (flétna)
Hrabaliana II.Vladimír Novotný a Jiří Hlobil podruhé o Bohumilu Hrabalovi
Pátým pádem: poezie! mladou plzeňskou poezii Ason-klubu představují: David Charvát, KateřinaKašáková, Pavla Přesličková, Jan Sojka, David A. Šakal, Milan Šedivý a dalšíhudba: František Kučera (trubka), Ivan Kudrna (kytara)
Večer prozaikůVladimír Novotný uvádí členy Střediska západočeských spisovatelů:
Ivo Fencla, Václava Grubera, Bohumila Jiráska a Miloslavu Ledvinovou
Ústřední hřbitov
Dušičkové zastavení u hrobu Karla Klostermannas průvodním slovem Viktora Viktory a komorním souborem KHK FPE ZČU
Připravujeme na prosinec:
Václav Havel: Audiencev podání divadla Amceth
3. 11. - 19.00
10. 11. - 19.00
18. 11. - 19.00Pozor čtvrtek!
24. 11. - 19.00
1. 12. - 19.00
6. 11. - 13.30
Autoři Plže č. 1132
IVO FENCLNarozen 1964 v Plzni. V r. 2001 vydal prózu Smízůstat, Kynžvart a v r. 2003 Kalendář plzeňský.Žije a pracuje ve Starém Plzenci.
VLADIMÍR GARDAVSKÝNarozen 1943 v Plzni. Vystudoval zde VŠSE,fakultu strojní, pracoval jako technik, tč. persona-lista. Publikuje v regionálním tisku, zaměřuje sena oblast amatérského divadla, ale také na litera-turu. Žije v Plzni.
JANA HORÁKOVÁNarozena 1958 v Plzni. Vystudovala FPE ZČU (obor čeština - dějepis), pracuje v Knihovně měs-ta Plzně, je redaktorkou Plže.
IVAN NIKLNarozen 1955 v Klatovech. Vystudoval FPE ZČUv PLzni, FF UJEP v Brně a žurnalistiku na FF UPv Olomouci. Působí jako učitel na SOU v Domažli-cích. Žije v Bezděkově u Klatov.
BOHUMIL JIRÁSEKNarozen 1931 v Pavlíkově u Rakovníka. Od r. 1965působí jako bohemista na FPE ZČU v Plzni, kdetrvale žije. Vedle odborných monografií píše i bele-trii.
VLADIMÍR NOVOTNÝNarozen 1946 v Praze. Pracoval v nakladatelstvíOdeon a v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.Od r. 1999 působí jako bohemista na FPE ZČUv Plzni. Žije v Praze.
MICHAELA PÁNKOVÁNarozena 1953 v Plzni. Provdaná Nováčková.Vystudovala FPE ZČU (čeština - angličtina), pra-covala jako redaktorka Lidové demokracie, nyníučí na plzeňské Konzervatoři. Píše poezii (sbírkyDíry v punčochách, 1982; Naboso, 1990).
KAREL PEXIDRNarozen 1929 v Praze. Původním povolánímprávník, je také hudebním skladatelem, básníkem,prozaikem, autorem cestopisu i odborné publika-ce o psychologii a gnoseologii. Žije v Plzni.
LADISLAV POPNarozen 1980 v Plzni. Vystudoval češtinu a něm-činu na FPE ZČU v Plzni, učí na ZŠ v Letinech.Píše poezii a prózu. Publikoval ve Spektru,Literárním menu a Listech Ason-klubu.
PAVLA PŘESLIČKOVÁNarozena 1982 ve Strakonicích. Studuje na FPEZČU v Plzni (čeština - angličtina). Píše básněa krátké prózy. V edici Malých knížek Ason-klubují vyšla sbírka Mazlíčci jeho (2002), publikovalataké v Listech a Literárním menu Ason-klubua v regionálním tisku.
JANA SOVÁKOVÁNarozena 1948 ve Vsetíně. Vystudovala na FF UJEPv Brně češtinu a ruštinu. Od r. 1972 přednáší rus-kou literaturu 20. století a světovou literaturu naPF ZČU. Je spoluautorkou učebnice Přehled rus-ké literatury (1999). Žije v Plzni.
MICHAELA SVOBODOVÁNarozena 1988 v Rokycanech. Studuje Obchodníakademii v Plzni. V Plži 12/2003 publikovala dvafejetonky. Žije ve Spáleném Poříčí.
ZORA ŠIMŮNKOVÁNarozena 1965 v Praze. Vystudovala středníškolu. Pracuje v knihovně Právnické fakulty UK.Žije v Praze, kde se věnuje mj. organizaci literár-ních večerů. Publikovala zejména na Internetu,účastní se literárních soutěží.
JIŘÍ Č. ULRICHNarozen 1936 ve Strakonicích. Vystudoval Vyso-kou školu chemicko-technologickou. Od r. 1971žije v Plzni. Pracoval jako výzkumný pracovník.Píše povídky, poezii i scénáře pro divadlo jednohoherce, věnuje se i slam poetry, publikoval mj. veSpektru a Listech Ason-klubu.
VLADIMÍR VACÁTKONarozen 1985 v Liberci, kde žije a studuje nagymnáziu. Získal řadu ocenění v literárníchsoutěžích, publikoval ve sbornících a ve Světlíku.
VIKTOR VIKTORANarozen 1942 v Plzni. Na UK vystudoval českýjazyk a dějepis, od r. 1968 působí na FPE ZČUv Plzni. Zabývá se starší českou literaturou, věnu-je se divadelní kritice.
LUBOŠ VINŠNarozen 1959 v Blatné. V Plzni na VOŠ vystu-doval knihovnictví. Působí jako soukromý překla-datel a učitel angličtiny. Píše poezii i prózu. Žijeve svém rodišti.
Vychází za přispění Města Plzně, Ministerstva kultury České republiky a Nadace Českého literárního fondu.
V příštím Plži mj. čtěte:
Portrét Plže: Aleš Česal
Cena Bohumila Polana
Poezii Milana Šedivého a Michala Tejčka
Prózy Danuše Peckové a Lubomíra Mikiska
Fejeton Bohumila Jiráska
Šéfredaktor: Vladimír NovotnýRedakce: Jana Horáková,
Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý,
Bohumil Jirásek, DagmarSvatková, Milan Šedivý,
Viktor Viktora
Adresa redakce: 305 94 Plzeň,ul. Bedřicha Smetany 13
tel.: 377 201 427, 377 201 426e-mail:
[email protected]@kmp.plzen-city.cz
Vydávají občanská sdružení Pro libris, Ason-klub, Knihovna
města Plzně, Středisko západočeských spisovatelů
a Kruh přátel knižní kultury
Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vojtěch Jurík
Vydávání je povolenoMinisterstvem kultury ČR.
Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766
© Plž - Plzeňský literární život,ročník III, č. 11, listopad 2004
www.kmp.plzen-city.cz
Náklad 600 ks ISSN 1213-9890
Tisk: KC Solid s.r.o. Rokycany
