Pokorný – dějiny

1. Úvod, osvícenství, osvícenské reformy

Osvícenství – po roce 1650 začíná velký rozvoj vědy – 1650-1750 = velké století rozvoje věd a umění. Předmětem zájmu věd se stávají oblasti l idské činnosti , začíná se uznávat praktická užitečnost vědy. Vědci se sdružují do učených společností – Královská společnost v Londýně, Královská akademie v Paříži , Akademie v Rusku v Petrohradě. Isaac Newton – zákony všeobecné gravitace, mechanický model světa – říkal , že svět funguje jako nějaký stroj , neodmítal Boha, plati lo to až do Einsteinovy teorie relativity. John Locke – fi losof, ř íká, že vláda nepochází od Boha, t ím pádem panovník nemá nárok na absolutní moc nad svými poddanými. Říká, že to, že je někdo panovníkem, je dohoda l idí a panovník má l idu zajišťovat rovnost a blahobyt. Největší odezvu našly tyto názory ve Francii v 2. Polovině 18. Století , kdy vzniká osvícenství . Stalo se hlavní zbraní proti absolutismu. Osvícenci využívali moderních představ o světě proti starému náboženskému výkladu, proti církvi, rozvíj í se zednářství – tajné organizace, které bojovaly proti církvi za svobodu l idu, patři l i sem i příslušníci některých dynasti í . Racionalismus – víra v rozum, ve schopnosti člověka. Chtěli připravit „věk rozumu“=chtěli vytvořit společnost , kde bude vládnout rozum a pokrok. Přirozená l idská práva – l idé se rodí na tento svět se svými právy. Ve Francii připravilo osvícenství Velkou fr . revoluci. Vzniklo 20 svazkové dílo Encyklopedie věd, umění a řemesel – Diderot. (J . J . Rousseau, Montesquiee- dílo Duch zákonů – představa dokonalé vlády, dokonale prostudoval a popsal různé druhy vlády ve všech zemích . Rousseau – O společenské smlouvě – stát vznikl společenskou smlouvou = l idé se dohodli , že vytvoří stát , l idé tu smlouvu mohou zrušit , ideální stát by měl mít co nejméně insti tucí – jsou zbytečné, nejlepší existence je existence přírodního člověka. Osvícenství v j iných zemích: Rusko – M. Lomonosov, Rakousko – Ignác Born – založil v Praze 1. Soukromou vědeckou společnost .

Osvícenství je f i lozofické, kulturní , ale také poli t ické a hospodářské hnutí osmnáctého století . Vychází z  přesvědčení, že člověk by se měl řídit spíše vlastním rozumem nežli vírou (upřednostňuje víru v  l idský rozum). Nevidí smysl l idského života pouze v  posmrtné spáse, jak tomu bylo dříve, ale také v  důstojném životě na Zemi.Osvícenství vzniklo v  Anglii , Francii a Nizozemí a po celé Evropě se postupně rozšíři lo převážně ve druhé polovině 18. století . Významnými představiteli této doby jsou fi lozofové jako například Angličan John Locke, který vyslovil myšlenku, že veškerá moc nepochází od Boha, ale z   l idu. Stanovil také přirozená práva člověka, mezi něž řadil svobodu náboženského vyznání či svobodu vytváření soukromého vlastnictví . Z  francouzských představitelů Osvícenství jmenujme alespoň Voltaire, f i lozofa a encyklopedistu Denise Diderota či francouzského (narozen v Ženevě) mysli tele a také encyklopedistu Jeana Jacka Rousseaua.Carl von Linné (1707 – 1778) založil botanickou a zoologickou systematickou nomenklaturuOsvícenství je spjato s  pokrokem v oblasti přírodních běd. Při zkoumání se badatelé a vědci opírali o zkušenost (empiri i) . Francouzský chemik Antoine Lavoisier utřídil chemické prvky, Švéd Carl Linné položil základy současného způsobu dělení rostl inné říše, první galvanický článek sestroji l I tal Luigi Galvani, první elektrickou bateri i I tal Alessandro Volta, zdokonalený parní stroj sestroji l Skot James Watt a první létající stroj (papírový horkovzdušný balón) předvedli v Paříži bratři Montgolfiérové.

Osvícenský absolutismus = pokus vládců, případně jej ich ministrů, využít poli t ické názory osvícenských fi losofů v praxi. Požadavky na absolutní moc už neospravedlňovali božím právem, ale rozumovými důvody. Pokud by neexistovala absolutní moc jednoho panovníka, došlo by k anarchii , nestabil i tě. Rozum vyžadoval, aby se panovník staral o prosperitu země, což by přineslo bohatství a dobro jemu a poddaným. Kateřina II . bojovala proti osvícenství , a ve Francii nechuť k reformám způsobila Velkou francouzskou revoluci. Reformy: správa, administrativa – měla vést k centralizaci zemědělství – větší produktivita, měla k tmu sloužit nová technika , zlepšení postavení rolníků – zrušení nevolnictví – 1781. Změny v zákonech – zákaz mučení při výsleších, nelidského zacházení s poddanými, zlepšuje se veřejné zdravotnictví , péče o nemocné a sociálně slabé. Snaha o vyšší úroveň vzdělání – zavedení povinné školní docházky. Většina panovníků byla nábožensky tolerantní – Toleranční patent Josefa II . , si lně se omezil papežský vliv, omezuje se činnost jezuitů – 1773 byl zrušen řád jezuitů papežem, 1814 znovu obnoven. Prusko – Fridrich II . Jeho otec vybudoval velké vojsko – považováno za nejlepší v Evropě. Prusko se tak stalo mili tarist ickou zemí. Využito ve válkách o dědictví rakouské. F. II . se domníval, že stát je nejvyšší autori tou a každá osoba včetně panovníka se musí podřídit zájmům státu. Byl nábožensky tolerantní , kromě Židů.

Karel VI.: Za jeho vlády nedošlo k výraznějším událostem. Vydal však zákon o nástupnictví v habsburské monarchii (19. 4. 1713). Proklamoval neděli telnost monarchie a určoval posloupnost nástupnictví v mužské i v ženské l inii rodu. Pokud by nebyli mužští potomkové, mělo nástupnictví připadnout nejprve dcerám Karla VI. , poté dcerám Josefa I . , popř. i Leopolda I . Ve 20. letech byla uznána sněmy jednotl ivých zemí monarchie; úsil í o jej í mezinárodní uznání se stalo hlavním cílem zahraniční poli t iky Karla VI. Do jeho smrti v roce 1740 uznaly pragmatické sankce všechny významné evropské mocnosti , přesto však proti dědickým nárokům jeho dcery Marie Terezie vystoupila řada panovníků (válka o dědictví rakouské). Pragmatická sankce byla základem zákonodárství v habsburské monarchii až do roku 1918.

Marie Terezie: (1740-1780) – na trůn se dostala díky Pragmatické sankci vydané jej ím otcem Karlem VI. Začala vládnout ve 23 letech, jej í manžel Fr. Štěpán Lotrinský byl císařem Svaté říše římské. Vládla v zemi, která nebyla v dobrém stavu, mnohonárodnostní stát Češi , Maďaři , Němci, I talové, Poláci , . .někteří evropští panovníci nebyli ochotni uznat Pragmatickou sankci, proto Marie musela vést v letech 40-48 války o dědictví rakouské – Fridrich II . vpadl do Slezska – hospodářsky vyspělé. Proti Marii stál i Sasové, Bavoři a Francouzi-tradičně nepřátelé. Sasové doufali v určité územní zisky. Bavorský kurfiřt Karel Albert (Albrecht) Bavorský obsadil s pomocí Francouzů velkou část Čech a část české šlechty ho dokonce provolala českým králem. Karel Albert se oženil se sestrou Marie Terezie – dělal si nároky na nástupnictví . Marii zůstaly věrné Uhry, Morava, Rakousko-uherský sněm v Bratislavě j i sl íbil podporu. 1742 uzavřela s Fridrichem II. mír ve Vratislavi, podle něhož se vzdala velké části Slezska a Kladska. Bylo to důležité t ím, že se přestalo válčit , bavorské oddíly byly vyhnány z Čech, 1743 se nechala korunovat českou královnou, t ím končí první fáze válek o rakouské dědictví = 1. Slezská válka 40-42. 2. Slezská válka – druhá fáze války o rakouské dědictví 44-45. Prusové zaútočil i proti zbytku Slezska, byl uzavřen mír v Drážďanech 1745 – totéž co mír Vratislavský. 1748 byl v Cáchách uzavřen definit ivní mír, definit ivně byla uznána Pragmatická sankce. Bavoři se zřekli nároků na trůn, dali najevo svou dobrou vůli – podpoří volbu Fr. Štěpána Lotrinského císařem – téhož roku byl v Cáchách korunován. Marie Terezie neměla t i tul císařovny, byla pouze manželkou

císaře. Za jej í vlády proběhla sedmiletá válka – 1756-53, kdy se Fridrich II . obával, že Marie bude chtí t Slezsko zpět a proto uzavřel spojeneckou smlouvu s VB a Marie Terezie (Rakousko) se spoji la s Francií – jej í dcera Marie Antoinette se provdala za následníka trůnu. Na krátkou dobu i s Ruskem (Alžběta – touto cestou se snažila omezit vliv Pruska v Pobalt í . Habsburkové byli zpočátku slabší . K obratu došlo v bitvě u Kolína roku 1757, kdy na rakouské straně bojoval generál Daun, Fridrich z války utekl, zde založeno vyznamenání Velkokříž Marie Terezie, jehož prvním držitelem byl právě gen. Daun. 1758-59 do války začalo zasahovat i Rusko, došlo ale k rychlému zvratu, neboť Alžběta se upila k smrti , carem Petr III . , který se orientoval opět na Prusko.Právě v dobách válek o slezsko žil a bojoval známý generál G. Laudon – Litevec na straně rakouské armády (bitva o Svídnici 1761). Marie přesto válku prohrála. Byl uzavřen Pařížský mír 1763, podle něhož VB získala převahu v Sev. Am. V Evropě vítězí Prusko a byla potvrzena ztráta Slezska.

Reformy Marie Terezie: správní – větší centralizace úřadů, až do této doby existovaly úřady české a rakouské, ale nyní společné úřady ve Vídni (v Uhrách zůstaly samostatné). Byla zřízena správní rada – měla řešit vnitřní záležitosti , úředníci – Haugwitz – odborník na státní správu, v zahraniční poli t ice – kníže Chotek – významný finančník. Silně omezený vliv stavovských zemských sněmů, dochází k centralizaci , do úřadů i l idé méně privilegovaní – právnicky školení úředníci . Hospodářské – zakládání nových texti lních manufaktur jako náhrada za Slezsko, byla zavedena společná měna pro všechny země rakouské monarchie = zlatková měna. Tato měna plati la až do roku 1900, pak plati ly rakouské koruny, po roce 1918 československé koruny. Byly vydány i papírové peníze – bankocetle. 1. a 2. Tereziánský katastr = soupis půdy a obyvatelstva pro daňové účely. Raabizace – Raab – dvorní rada Marie Terezie = převádění roboty na peníze, prováděl to na svých statcích – získal část bývalých jezuitských statků, půdu nechal rozparcelovat, byla pronajímána poddaným za peníze. 1775 vydala Marie Terezie Robotní patent – podle něhož se mělo pracovat na panském maximálně 3 dny v týdnu, ale pokud to vrchnost potřebuje, ještě další dny, ale za peníze – bylo to pro poddané nevýhodné – museli pracovat na svém. Byl to důsledek Velkého selského povstání v SV – Antonín Nývlt – rychtář v Rtyni v Podkrkonoší + další rychtáři , došlo k tomu proto, že se proslýchalo, že Marie vydala Robotní patent – je utajován, oni táhli k Praze – u Chlumce nad Cidlinou byli poraženi císařským vojskem. Školství – 1774 byl schválen nový školský řád – povinná školní docházka od 6 do 12 let , školy tr iviální – tr ivium = psaní, čtení, počítání + náboženství , základy některých praktických profesí .

Reformy Marie Tereziesprávní reformy

jak má být ř ízen a spravován stát (základ: centralismus (Vídeň), byrokracie, nejdůležitějším orgánem – direktorium)

další státní rada, ministerstvo zahraničí země, které tvořily monarchii , byly označovány jako kolonie (v čele byl

úředník dosazený panovníkem – v Čechách purkrabí, na Moravě hejtman)finanční reformy

daně – potřeba na armádu, byrokratický aparát a státní dluh 1741 – 1748 první tereziánský katastr (soupis poddanské půdy – rustikál) 1747 – 1757 druhý tereziánský katastr (soupis panské půdy – dominikál)

hospodářské reformy podpora manufaktur (různé výsady – půjčky,…)

o začaly vznikat také městské manufaktury (v severních Čechách: bavln. manufaktura (jej ím majitelem byl p. Leitenberger)

roku 1765 byly zavedeny jednotné míry a váhy, společná (zlatková měna) – později korunová

budování si lnic (státní si lnice) o hlavní směr: do Vídně; stavěny na náklady šlechtyo požadavkem bylo, aby byly sj ízdné kdykolivo význam: obchodní, poštovní spojení, doprava osob, vojenské důvody

1754 první sčítání l idu – důvody daňové a vojenské konskripce (soupis obyvatel) – v Čechách a na Moravě: 4 150 000 l idí (voj.

potřeby) důležité pro odvody vzápětí vypukl hladomor (nedostatek obil í) , zemřelo asi 500 000 l idí základním jídlem chudých byly brambory příčinou zaostalosti venkova bylo nevolnictví , objevily se návrhy, jak zlepšit

postavení rolníků po venkově se šíři ly pověsti o zlatém patentu, který má zrušit nevolnictví ,

ale že to vrchnost zatajuje roku 1775 vypuklo velké rolnické povstání v severovýchodních Čechách

o v čele byla vesnice Rtyně (na Náchodsku)o zde vzniklo velké guberno (v čele s rychtáři – Antonín Nývlt)o cílem bylo vyvolat velké povstání, ovládnout Prahu a zrušit robotu a

nevolnictvío skončilo porážkou selských vesnic u Chlumceo panstvo žádá nejpřísnější tresty (4 sedláci popraveni)

téhož roku byl vydán robotní patent, který zmírňoval robotní povinnosti roku 1773 byl zrušen jezuitský řád (zabaveny pozemky jezuitů, na těchto

pozemcích došlo k raabizaci (od 1775, podle dvorního rady Františka A. Raaba) – byla zde zrušena robota, půda přidělena poddaným za peněžní poplatek a museli odvádět nájem za půdu (cílem bylo zvýšit zájem poddaných na výnosu))

školská reforma úlohu vzdělávání převzal stát (uvědomění, že negramotnost poddaných je

brzdou) roku 1774 byl vyhlášen Všeobecný školní řád – do té doby byl školský

systém selektivní a převažovaly v  něm vyšší články (university, gymnázia) byla zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let (ve škole

omezen vliv církve)  vznikly tř i typy škol:

o tzv. tr iviální školy (naučit číst , psát , počítat , základy hospodářství , děvčata se učila ší t a plést) , vyučovalo se v  mateřském jazyce

o tzv. hlavní školy (v krajských městech) – děti se kromě výše uvedeného učily zeměpis, dějepis, lat inu, psaní (sloh), kreslení a geometri i ; vyučovalo se německy

o tzv. normální školy (v zemských městech) – příprava na gymnázium ; vyučovalo se v němčině

zvláště na venkově se netrvalo na celoroční školní docházce, děti docházely do školy hlavně v  zimě, učitel je pak musel připravit , aby obstály při zkouškách za účasti církevního dozoru

došlo také k reformě gymnázií (kladen důraz na přírodní vědy a dějepis) zavedeny industriální školy (zaváděly praktickou výuku) reforma universit (měla připravovat zdatné úředníky, méně důrazu na

vědeckou oblast) zakládaly se knihovny

Josef II.: 1765 zemřel Fr. Štěpán Lotrinský, Josef II . se stal císařem v říši a spoluvladařem své matky v monarchii . 1780-1790 samostatná vláda. 13. 10. 1781 – Toleranční patent – zrovnoprávňoval před zákonem protestanty, pravoslavné a

katolíky. Evangelíci = luteráni, kalvinisté, ale Jednota bratrská – problémy. Konce rekatolizace. Lidé se mohli ke své víře veřejně přihlásit , mohli zastávat veškeré úřady, mohli mít i své školy, byla to pouze tolerance, ale přesto byla katolíkům dávána přednost. Vydal i j iná opatření v náboženské oblasti – zrušeno asi 700 klášterů, řády žebravé, rozjímavé – zabývaly se meditacemi, modlitbami, byl toho názoru, že na nich společnost prodělá, ponechal řády zabývající se sociální péčí a výchovou. Kláštery měnil na kasárny, nebyl umělecky založený, ale hlavně vojensky. Zavedl opatření – biskupové byli povinni přísahat věrnost státu – dříve církvi, do církevních úřadů prosazuje l idi , kteří mu vyhovovali – snaží se podřídit církev státu. Věřil , že církevní aparát je nákladný, osvícený a morální člověk ke své spáse církev nepotřebuje. 1. 11. 1781 vydává Patent o zrušení nevolnictví – umožnil poddaným stěhovat se, ženit se, kam se komu chce, dávat děti do učení a na studie bez souhlasu vrchnosti . Vydal též josefínský katastr – soupis poddanské a panské půdy. 1789 – Berní a urbariální patent – robota se převádí na peníze, daňové zatížení poddanských usedlostí nesmí překročit 30 % výnosu pozemku – směřuje to ke zrušení roboty – až 1848. 1790 Josef umírá, vrchnost donutila jeho bratra Leopolda II . , aby tento patent odvolal . Reformy – spoji l města pražská v jeden celek, tolerance vůči židům – předtím museli nosit žluté kolečko na obleku – Josef to zrušil , mohou začít pracovat v běžných povoláních – maloobchod, velkoobchod, podnikání, dříve jen potupná zaměstnání. (Josefov – židovské město v Praze).

Leopold II.: Leopold se odklonil od Josefovských reforem a vedl si svou poli t iku, podobnou té, kterou provozoval j iž v Toskánsku před t ím, než nastoupil na rakouský trůn. V Toskánsku zrušil mučení a zakázal trest smrti . Provedl rozsáhlé hospodářské a náboženské reformy pod vlivem pod vlivem jansenismu (hrabě Špork). Dal vypracovat tzv. Toskánskou ústavu, která vycházela z ústavy americké a zaručovala rovnost všech, kteří mají nějaký majetek. V roce 1790 se zúčastnil I lyrského kongresu, který se zabýval náboženskou svobodou a nakonec povolil Srbům jejich pravoslaví. Zároveň zrušil tzv. generální semináře, ve kterých se za státní peníze vyučovali kněží. 1791 se uskutečnila slavná Leopoldova korunovace na českého krále v Praze. Při této pří ležitosti byl stanoven taxovní předpis, který stanovil , že přirážky na zboží mohou být jen ve chvíl i , kdy král vjel do Prahy, holdoval na Hradě. V Praze byla korunovace slavnostně zakončena výstavou v Karolinu a proslovem Josefa Dobrovského, který měl jeden háček, a to ten, že byl veden v češtině. 1792 byl Leopold pravděpodobně otráven svou milenkou.

2. Revoluce, francouzská revoluce, průmyslová revoluce

Situace před revolucíV 16. – 18. století západní Evropa prošla mnoha změnami. Mezi ně patři la například reformace, různé ekonomické změny, propojení ekonomiky Evropy se zámořím, nové poznatky vědy. Osvícenství se stalo ideovou přípravou revoluce. Navzdory všem těmto změnám se poli t ická si tuace nezměnila a byla zachována absolutist ická vláda krále. Evropa by se měla učit od tehdejší Anglie, ve které j iž byl zaveden parlament.Největší evropskou mocností té doby byla Francie. I tam však vládl absolutist ický král . Francouzská společnost byla rozdělena na tř i stavy. První stav tvořilo duchovenstvo, které, ačkoliv ne pří l iš početné (představovalo necelé 1% celé francouzské společnosti) vlastnilo téměř 1/10 půdy. Druhý stav tvořila šlechta. Ta tvořila necelá dvě procenta obyvatel , zastávala nejvyšší funkce u dvora a v armádě. Zatímco první a druhý stav byl privilegovaný (neplati l i daně), daně třetího stavu byly o to tvrdší . Třetí stav tvořil i všichni ostatní . Byla to dost různorodá vrstva obyvatel – buržoazie (obchodníci , rentiéři) , inteligence (lékaři , právníci , učitelé), řemeslníci , dělníci , chudina na venkově a nevolníci .

V polovině 18. století ve Francii vládl Ludvík XVI. (1774 – 1792).  Za jeho vlády se zhoršuje ekonomická si tuace státu, zvyšuje se státní zadluženost (především díky účasti ve válkách – válka za nezávislost v Americe). Ekonomii státu zhoršovalo několik věcí , většinou feudálních přežitků. Byl to například nákladný způsob života u dvora, ale mezi největší brzdy ekonomického rozvoje Francie 18. století patři ly cechovní monopoly a vnitřní cla. Dochází k úpadku absolutismu, hroutí se dosavadní opory panovníka (armáda, úřednický aparát , církev), protože i uvnitř těchto orgánů nastává špatná si tuace. Nastává všeobecná nespokojenost . I privilegovaní obyvatelé se cít í ohroženi, protože cít í , že dosavadní systém je neuchrání a že při jdou o své výsady. Dochází ke snaze o daňovou reformu – Anne Robert Turgot. V souvislosti s těmito fakty přichází ministr f inancí  Jacques Necker se svým návrhem na zlepšení hospodářské si tuace: zdanit první a druhý stav. Je to velmi jednoduché, ale zároveň velmi obtížně realizovatelné. Nejdříve to způsobilo velký odpor u prvního a druhého stavu, ale později se ukázalo, že není j iná cesta. A v této chvíl i absolutist ický vládce narazil , protože toto opatření mohou uzákonit jen generální stavy. Ty se ale nesešly j iž od roku 1614. Na květnu 1789 svolal král setkání generálních stavů do Versail les , kde měly jednat o finančních otázkách. Třetí stav se snažil rozhodovat o poli t ických otázkách, a tak vznikl spor o způsob hlasování. Většina zástupců prvního a druhého stavu zastávala způsob hlasování podle stavů. Naopak třetí stav byl pro hlasování podle hlav, protože t ím by získal většinu hlasů.17. června 1789 se třetí stav prohlásil za Národní shromáždění , za reprezentanta národa, protože přece jenom tvořil 96 – 97% všeho obyvatelstva Francie. O pár dní později se ke třet ímu stavu přidal i první a druhý stav, aby nezůstal tzv. „mimo hru“. 9. července  1789 se z Národního shromáždění stalo Ústavodárné národní shromáždění  s cí lem přijmout ústavu a ukončit absolutismus. Král předstíral , že s t ím souhlasí , ale tajně chystal protiúder. Do okolí Versail les, kde král sídli l , ale také do okolí Paříže se stahovalo vojsko. Vrcholem pro Pařížany bylo, když byla děla z Basti ly (věznice poli t ických vězňů, považována za symbol absolutismu) namířena do dělnických čtvrt í . A tak 14. července roku 1789 Pařížané zaútočil i na Bastilu a po čtyřech hodinách j i dobyli . Ironií osudu je, že v době dobývání Basti ly Basti la nebyla přeplněna vězni, jak bychom očekávali , ale paradoxně tam bylo uvězněno jen asi šest vězňů.Počátek Velké francouzské revoluceKrál se zmírnil , odvolal vojska a při jal tr ikolóru za symbol revoluce. Vzniklé komuny (obecní rady) převzaly moc za královské úředníky v  královských správních orgánech. Na venkově vypukla selská „válka“ proti feudálům, panoval tam „velký strach“ privilegovaných, protože docházelo k vypalování jej ich obydlí (ničení záznamů o pracovní činnosti poddaných) či dokonce zamordování feudálů samých. Poddaní odmítali plnit své povinnosti , odmítali odvádět daně. Vznikly Národní gardy, což byli ozbrojení dobrovolníci připraveni prosadit ústavu. Jejich vůdcem byl Markýz de La Fayette (hrdina Americké revoluce), docházelo k emigraci šlechty (do Říše).V průběhu srpna  Národní shromáždění zrušilo feudalismus , byla zrušena daňová privilegia prvního a druhého stavu, zajištěna rovnost před zákonem, byla zrušena robota za výkup, zrušena práva vrchnosti vůči poddaným, zrušeny byly rovněž některé daňové závazky. Byla zrušena odúmrť (po vymření rodu po mužské l inii půda propadla vrchnosti) , ale odvádění nájemného za půdu zůstalo.26. srpna byla při jata Deklarace práv člověka a občana . Vycházela z názorů Montesquiea, Rousseaua, i z americké ústavy. Představovala zaručení svobody, rovnost před zákonem, nedotknutelnost soukromého vlastnictví . Poprvé v histori i prosazovala zásadu, že l id je zdrojem veškeré moci, a tudíž má nárok na odpor proti vládě. Král byl nucen podepsat deklaraci (2. vlna emigrace šlechty), král musel přesídli t do Paříže.  Narůstalo namětí mezi dvorem a obyvatelstvem Paříže,

docházelo k problémům se zásobováním Paříže. Tyto problémy vyústi ly v pochod pařížských žen do Versail les v ří jnu 1789.V letech 1789-1791 Národní shromáždění při j ímá různé zákony, jak daňové, tak správní. Z daňových zákonů např. byla odstraněna vnitřní cla, zkonfiskován církevní majetek, církev byla podřízena státu, duchovní museli přísahat na ústavu (t ím se z  nich stali tzv. „přísežní kněží“), a t i , co odmítl i přísahat na ústavu, byli nuceni emigrovat (= „nepřísežní kněží“.) Ze správních zákonů např. byla uzákoněna decentralizace státní správy, Francie byla rozdělena na departementy (83 ks), byla to správní i hospodářská jednotka. Vnitřní problémy Francie však přetrvávaly (hlavně ekonomické problémy), přetrvávaly též náboženské spory.V červnu 1791 se Ludvík XVI. pokusil o útěk . Byl však poznán v  jednom hostinci , ve kterém se stavěl na poslední zastávce před opuštěním Francie. Byl poznán podle jeho podobizny na minci. Projevují se spory mezi radikálními a umírněnými směry ve vztahu ke králi . Radikální chtějí krále sesadit , umírněné směry (Národní shromáždění zastupující l iberální buržoazii) se chtějí dohodnout s  králem na kompromisu.V září roku 1791 byla při jata ústava . Francie se t ím stala konsti tuční monarchií , poli t ická moc byla rozdělena na výkonnou moc, kterou představoval král , zákonodárnou moc, kterou představovalo Národní shromáždění (bylo voleno na dva roky, zástupci voleni podle majetkového cenzu) a na soudní moc, kterou tvořil i volení soudci. Tato ústava zajišťovala sice moc buržoazii , ale nezajist i la plná práva dělnictvu ani otrokům v  koloniích.V září roku 1791 Ludvík XVI. přísahal věrnost ústavě a t ím se rozešla konsti tuanta (Ústavodárné Národní shromáždění). Na poli t ické scéně se objevilo několik poli t ických klubů. Nejdůležitější byli Jakobíni, Cordeliéři a Girondisté. Vůdcem Jakobínů byl Maximilien Robespierre. Jakobíni se nazývali podle kostela, ve kterém se společně scházeli . Mezi Jakobíny patři la radikální inteligence a střední buržoazie. Vůdci Cordeliérů , neboli společnosti l idských práv, jak se nazývali , byli Jean Paul Marat a Georges Danton. Cordeliéři vydávali noviny nazvané Přítel l idu. Mezi Girondisty se řadila l iberální buržoazie, obchodníci , f inančníci a průmyslníci . Tyto poli t ické kluby spolu soupeřily o moc v  Národním shromáždění.Zatím v emigraci (hlavně Porýní s  centrem v městě Koblenz a Rakouské Nizozemí (pozdější Belgie)) byla za podpory Rakouska a Pruska při jata Pilnická deklarace , která říkala, že cílem emigrace je obnovit ve Francii monarchii , a to i vojenskou si lou.I nad Francií se houpala myšlenka na válku. Hlavními propagátory války ve Francii byli Girondisté, kteří chtěli touto cestou definit ivně zlikvidovat plány emigrace a zároveň posunout hranici Francie s  Německem na Rýn. Válku podporoval i král , ale z opačného důvodu. Král doufá v  porážku revoluční Francie a t ím ve změnu poměrů a ke znovunastolení jeho absolutist ické vlády. A tak na jaře roku 1792 Francie vyhlásila Rakousku válku . K Rakousku se přidala Anglie a Španělsko, a t ím vznikla první protifrancouzská koalice . Koalice pronikla na francouzské území. Ta ale na válku nebyla pří l iš připravena. Panoval zde nedostatek zbraní a hlavně vojáků, což vedlo k vyhlášení hesla „vlast je v  nebezpečí“, čímž byli do armády voláni dobrovolníci .V srpnu 1792 v  Paříži vypuklo povstání v jehož čele byl Georges Danton. Král byl sesazen a zajat . Tím ve Francii skončila monarchie a moc převzala komuna (revoluční výbor).  Byly vyhlášeny volby do Národního konventu, ve kterém získali převahu přívrženci republiky.Postup interventů byl dne 21. září 1792 zastaven u Valmy . Velkou roli zde sehrála Marseil laisa [Marsejéza], „píseň od Rýna“, kterou vymyslel voják v  porýnských oddílech (Rouget de Lisle). Francouzi obsadil i levý břeh Rýna, Rakouské Nizozemí (později Belgie). Všude kam přicházejí , zavádějí revoluční změny. Byl vydán Dekret o zrušení monarchie, čímž byl zrušen feudalismus a zaváděna svoboda.22. září 1792 – Vyhlášení republiky

Rok 1792 také revolucionáři nazývali rokem 1, protože to byl první rok revoluce. Byl zaveden revoluční kalendář; všeobecně hlasovací právo a zvolen nový zákonodárný sbor, konvent. V  něm měly zastoupení 3 hlavní strany, a to Girondisté, Lemarais (bahno) a Jakobíni. V  letech 1792 – 1793 měli převahu Girondisté ( II. fáze revoluce ); král byl odsouzen k trestu smrti , byla totiž objevena „železná skříňka“, ve které měl král korespondenci s  cizinou, a protože představoval naději pro kontrarevoluci, musel být popraven. (21. ledna 1793) Girondisté stál i v  čele armády, ve vedení války byli však neúspěšní, byli též neschopní řešit vnitřní problémy (problémy se zásobováním, aj . hospodářské problémy). Ve Vendée vypukly protirevoluční vzpoury, většina problémů se začala řešit revolučním terorem, kterému zpočátku podléhal skoro jen 1. a 2. stav. Na počátku roku 1793 se rozhořel spor mezi Girondisty a Jakobíny.V červnu 1793 byli Girondisté svrženi povstáním ( III. fáze revoluce ) . Bylo zatčeno a popraveno 29 nejvýznamnějších představitelů Girondistů.V letech 1793 – 27. 7. 1794 (9. thermidor) vládli Jakobíni. Období jej ich vlády se nazývá Jakobínská diktatura. Jakobíni vytvářejí si lnou ústřední vládu, centralizují moc, zavádějí výbory a komise, nejdůležitější byl například výbor pro Veřejné blaho (v čele Robespierre; zásobování, válečná výroba, obrana země, zahraniční poli t ika) nebo výbor veřejné bezpečnosti (bojoval s nepřáteli revoluce). Jakobíni se snažil i udržet rovnováhu si l ; zavedli reformy (zásah do vlastnických vztahů) – na venkově rozprodali emigrantské a občinové půdy drobným rolníkům, byla zrušena feudální práva a povinnosti bez náhrady. Ve městech byla zavedena všeobecná maxima cen zboží denní potřeby (potraviny), ale byla zavedena i všeobecná maxima mezd. Jakobíni podali také návrh na novou ústavu , která obsahovala občanské svobody, všeobecné volební právo a právo na práci . Nebyla však realizována, měla se totiž stát skutečností až po revoluci.byla nechvalně známá svou oblibou drahých látek a šperkůVe Vendée vypukla občanská válka . Girodnisté podněcovali vzpoury proti Jakobínům (v 60ti  departementech); proti Jakobínům stáli též royalisté. Válka dále pokračovala neúspěšně, do země pronikala cizí vojska, kde se spojovala s  domácí kontrarevolucí. V ří jnu 1793 byla popravena královna Marie Antoineta (dcera Marie Terezie). Jakobíni řešil i problémy jen vystupňováním revolučního teroru – „rudý teror“ . Snažil i se posíl i t svoji vládu a odstranit opozici , teror postihoval i III . stav. Pod gilotinou skončil i Danton – „revoluce požírá vlastní děti“. Robespierre se snažil zavést „novou republikánskou morálku“, což souviselo se zaváděním kultu nejvyšší bytosti (kultu rozumu). Tím si znepřáteli l i věřící . V konventu nastaly spory o moc, odpor proti Jakobínům stále vzrůstá.Na počátku července se v konventu sjednoti la opozice a dala Robespierra zatknout. Ten byl 27. 7. 1794 (9. thermidor) popraven.  S terorem byl spjat i Jean Paul Marat  (byl zavražděn venkovskou dívkou Charlottou Cordeiovou jehlicí do vlasů).  K moci se navráti lo umírněné měšťanstvo, které obnovilo křesťanský kult a odzbroji lo nejchudší vrstvy.4. thermidorská reakce, období direktoria (1794 – 1799)V tomto období se k moci dostala buržoazie, která zbohatla za revoluce (Bahno, Girondisté). Byly rušeny revoluční orgány a zaveden teror proti Jakobínům (včetně poprav) „bílý teror“ . Byl zakázán a zrušen klub Jakobínů, bylo rušeno řízené hospodářství , zrušena maxima (to způsobuje růst ceny potravin a t ím pokles hodnoty peněz). Nastává pohodlnější život (salóny, společenský život, výstřední móda, uvolnění mravů).Roku 1795 se konala velká povstání l idu . Lidé vtrhli do konventu a žádali chléb a ústavu z roku 1793. Povstání byla potlačena vojskem; následovaly popravy nebo deportace na galeje, proti vládě se bouřil i royalisté a l id. Téhož roku (1795) byla při jata  Thermidorská ústava, kde bylo zrušeno všeobecné hlasovací právo a zaveden cenzus (volební právo asi 25 000 mužů – z 25 000 000 Francouzů). Dochází k centralizaci moci; do departmánů přicházejí zástupci vlády (komisaři , úředníci) .

Byla posílena výkonná moc (pětičlenné direktorium) nad zákonodárnou mocí. Zákonodárnou moc tvořila Rada pětiset a Rada starších. Direktorium ale nemělo oporu v l idu, jej ich moc se udržovala pouze pomocí armády a policie. Taktéž roku 1795 dochází k potlačení povstání royalistů (poručíkem dělostřelectva Napoleonem). Direktorium vyhlásilo, že kdo bude obhajovat monarchii nebo ústavu z roku 1793, bude zastřelen.Roku 1796 bylo odhaleno spiknutí rovných (řemeslníci , střední buržoazie). Vůdcem tohoto spiknutí byl Gracchus Babeuf, který tvrdil , že revoluce přinesla výhody jen bohatým a měla by pokračovat, aby byla odstraněna nerovnost. Požadoval společné vlastnictví výrobních prostředků (rovnostářství) . „boj sytých a hladových“ „boj patrici jů a plebejů“. Spiknutí však bylo prozrazeno a Babeuf popraven.Zahraniční politika v  období direktoriaVláda se snažila přenést problémy z  vnitřních problému na zahraniční, vojska vítězila, což vládě dodávalo prestiž; Francie anektovala budoucí Belgii , ovládla břeh Rýna a r . 1796 začala válčit proti I tál i i . Vznikly tzv. sesterské republiky (území závislé na Francii , Francie j im přinášela svobodu, republikánskou ústavu, byly zde rušeny feudální povinnosti , zaváděny demokratické svobody – svoboda t isku, shromažďování,…) v  severní I tál i i byli při j ímáni jako osvoboditelé od nadvlády Habsburků, vznikla zde Ligurská republika (s hlavním městech Janovem); pod Alpami vytvořil i Cisaplinskou republiku (s hlavním městem Milánem); vznikly i j iné „sateli tní“ republiky pod nadhledem Francie (Římská republika = papežský stát; Parthenská republika s  hlavním městem Neapol; Helvétská republika ve Švýcarsku, Batávská republika v  Belgii (1795)  – zde vládl Napoleonův bratr Gerome).Roku 1797 byla podepsána mírová smlouva mezi Itáli í a Francií v  Campo Formiu ; Rakousko bylo nuceno uznat svoje ztráty ve prospěch Francie; Rak. ztrati l i Lombardii , Belgii a Porýní. Dobytá území byla drancována Francouzskými vojsky, byla loupena umělecká díla. Francouzský boj se změnil z  defenzivního na ofenzivní (veli telem Italského tažení byl Napoleon).Posledním protivníkem Francie zůstala Anglie . Napoleon byl proto vylodit se v Anglii ; pak také j í ublíži t ovládnutím Indie (Indie = „perla mezi anglickými koloniemi“). Prvním krokem bylo přerušení spojení Anglie a Indie. Napoleon tedy podnikl tažení do Egypta a Sýrie; zde nejprve zvítězil v  bitvě „pod pyramidami“ , pak se ale začaly projevovat problémy (obtížné spojení s  Francií , podnebí, nemoci). Společně s  vojáky Napoleon přivezl do Egypta vědeckou expedici , která zde začíná studovat starověkou kulturu, došlo k objevení ROSETTSKÉ DESKY , která se pro mladého Jeana Francoise Champolliona stala klíčem k rozluštění hieroglyfů. Francouzi jako vojáci byli však poraženi v  bitvě u Akry a Francouzské loďstvo prohrálo též bitvu u Abukiru (admirál Nelson). Roku 1799 byla rozpoutána nová válka, která učinila si lnou vládu naléhavou; skupina v čele s  Abbé Sieyèsem (+ Joseph Fouché – ministr vnitra; Talleyrand) vyzdvihla zásluhy Napoleona, který byl ideální pro zorganizování si lné výkonné moci.9. l istopadu 1799 (18. brumaire) Napoleon učinil převrat ; spoji l se se svými občanskými spojenci a získal úplnou moc. Vládl 15 let – nejprve jako první konzul, pak jako konzul na doživotí , nakonec jako císař. Napoleonův převrat znamená konec Velké Francouzské revoluce.Význam Velké Francouzské revoluce

polit icky a ekonomicky sjednoti la zemi zbavila Francii provincialismu starého režimu otevřela sí ly tržení ekonomice a první moderní občanskou společnost a občanskou armádu byla vzorem pro ostatní státy otevřela tzv. Pandořinu skřínku

Velká francouzská revoluce je označení pro období dějin Francie mezi lety 1789 a 1799, tedy zhruba od svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. do uchopení moci Napoleonem Bonapartem. Tehdejší absolutní monarchie ve Francii byla během ní nahrazena vládou l idu a republikánstvím; francouzská větev římskokatolické církve byla donucena k radikální restrukturalizaci .I když se Francie po pádu první republiky Napoleonovým státním převratem zmítala 75 let mezi republikou, císařstvím a restaurací někdejšího království , revoluce přesto znamenala definit ivní konec pro starý režim . V l idových představách zastiňuje i následující revoluce z let 1830 a 1848. Obecně je vnímána jako hlavní přelomový bod evropských kontinentálních dějin, znamenala přechod od absolutismu k občanství a ustavení všech l idí jako hlavní poli t ické sí ly. Kromě toho však rovněž zrodila samotný koncept teroru.

Francie se j iž delší dobu potácela na pokraji státního bankrotu . Hospodářská si tuace se výrazně zhoršila, od začátku 80. let 18. století začaly být uskutečňovány reformy pro povzbuzení výroby (zrušení vnitřního cla, některých poplatků zatěžujících výrobu). K hospodářským problémům se přidala i nepřízeň počasí , která byla zapříčiněna erupcí islandské sopky Laki v roce 1783. Během sopečné erupce se dostalo do atmosféry velké množství sopečného popela a sopečných plynů vedoucí k poklesu teplot v Evropě po několik následujících let . Změna teploty a menší množství dopadajícího slunečního záření se projevila v neúrodě zemědělských plodin a následném strádání populace. [ 1 ] [ 2 ] Proti aristokracii , která se postavila proti reformám, byla provedena soudní reforma. Proti této reformě roku 1788 vypuklo povstání v Grenoblu v Dauphiné. Tak 5. května 1789 svolal král Ludvík XVI. generální stavy (přesně po 175 letech, naposledy se generální stavy sešly roku 1614). Zástupci třet ího stavu, kterých bylo stejně jako zástupců prvního i druhého stavu dohromady, chtěli kromě placení daní s oběma privilegovanými stavy projednávat i reformy ve společnosti , první dva stavy (za podpory krále) nesouhlasily. Dále se král se šlechtou snažil i omezit působnost generálních stavů na pouhé poradní těleso na rozdíl od třetího stavu, který se dožadoval rozšíření jeho práv na nejvyšší zákonodárný orgán země.Po dlouhých dohadech se proto třet í stav rozhodl vytvořit 17. června Národní shromáždění . K tomu se připoji la i část šlechty a kněží, kteří byli donuceni přísahat státu. Duchovní, kteří odmítl i , nesměli nadále vykonávat své kněžské funkce. Sedmdesátník papež Pius VI. (papež od roku 1775) odmítl podepsat a odsoudil toleranci přísahy (La Déclaration des Droits de l 'Homme), i když ho o to prosil Ludvík XVI. , který nakonec dekret 26. prosince 1790 sám podepsal. Všichni zúčastnění přísahali , že se nerozejdou, dokud nebude vypracována ústava. Dne 9. července se toto shromáždění prohlásilo Ústavodárným národním shromážděním.Ludvík sice ustoupil , ale poslal k Versail les , kde se sněm konal, vojsko. Na protest proti tomu Pařížané vtrhli do královské zbrojnice, zabavil i na 32 t isíc pušek, ukořist i l i 50 t isíc pík, sestavil i milice a časně ráno 14. července 1789 napadli vězení Basti l lu , symbol královského útlaku. Po pěti hodinách bylo toto vězení dobyto. Správce Basti l ly se chtěl vzdát a odevzdat klíče vzbouřencům, ale když j im klíč předával, jeden ze stráží vystřeli l do davu, což dav rozzuřilo, a zabil i správce.[ z d r o j ? ] Z vojenského hlediska mělo vítězství relativně malý význam (který spočíval v tom, že spolu s pevností se l id zmocnil i značných zásob munice, které v ní byly uloženy), ale pro psychiku l idí to mělo význam obrovský. „ Půjde to!!!“ se stalo heslem dne. Vítězstvím Pařížanů je datován počátek revoluce i jej ího násil í . Revoluční činnost se rozšíři la po celé zemi a i za jej ími hranicemi. Mocenské orgány byly rozpouštěny a byly ustanovovány nové městské rady.Monarchistické období

Ústavodárné národní shromáždění začalo plnit svůj program. Zrušilo daňová privilegia, vyhlásilo rovnost občanů před zákonem, zrušilo desátky, cechy i vrchnostenská práva. Platby šlechtě za užívání půdy však zůstaly. Markýz de La Fayette vedl revoluční vojsko zvané Národní garda . Kontrarevoluční šlechta utekla ze země. Na venkově rolníci útočil i na feudály. Plenil i zámky a odmítl i plati t poddanské dávky.5. ř í jna 1789 začal takzvaný Ženský pochod na Versail les , kdy během dne propukaly nepokoje mezi trhovkyněmi na tržišt ích v Paříži kvůli vysokým cenám a nedostatku chleba, v této náladě jedna mladá žena na tržišt i ve východní Paříži začala bubnovat, následně si dav žen vynutil rozeznění zvonů v nejbližším kostele. Následně se dal dav na pochod a cestou se rozrůstal , až dorazil k pařížské radnici , kde požadoval potravin a zbraně, v tomto momentě dav čítal asi 6 až 7 t isíc osob (žen i mužů). Před radnicí muž jménem Stanislaus Maillard , který se výrazně účastnil j iž útoku na Basti l lu a mezi trhovkyněmi byl populární, vykřikl „à Versail les!“ (na Versail les) a stal se neoficiálním vůdcem davu, který si vynuti l přístup do městské zbrojnice v radnici a ozbroji l se. Následně se dav vydal na pochod k zámku Versail les , jenž mu zabral asi 6 hodin. Před palácem se dav spoji l s davem nespokojenců z nejbližšího venkova a společně si vynuti l i , aby je Ústavodárné národní shromáždění pusti lo do svého zasedacího sálu, což členové shromáždění učinit museli , pokud se chtěli vyhnout konfrontaci , jež by pro ně byla značně nevýhodnou, neboť byli v místě aktuálně sami bez jakýchkoliv ozbrojenců. Před shromážděním dav přednesl , že jej ich jediným důvodem příchodu je nedostatek potravin, jehož řešení požaduje. Dav si ze svého středu zvoli l jako zástupce šest trhovkyň, které byly přivedeny před krále Ludvíka XVI.Tyto ženy byly okouzleny královým šarmem a spolu s částí davu uspokojeny přísl ibem distribuování potravin z královských zásob, t ímto byla část žen a Stanislaus Maillard přesvědčena k odchodu do Paříže, ale většina davu zůstala ve Versail les, přesvědčená, že král sl ib nedodrží , nejspíše pod t lakem královny Marie Antoinety. Kolem 6. hodiny večerní král vyhlásil další rozsáhlé ústupky a přísl iby, načež se on i většina pří tomných domnívala, že se dav ráno rozejde. Následujícího dne, 6. ř í jna, 1789 kolem 6. hodiny ráno objevila malá skupinka z davu, že jedna z bran paláce není hlídána a vnikli dovnitř , hledajíc královninu ložnici , po paláci je pronásledovaly královské stráže, následně došlo ke střelbě při níž byl zabit jeden mladý člen davu a okamžitě vypukl veliký chaos, kdy dav začal zabíjet královy strážce, nakonec se markýzovi Lafayettovi podařilo vyjednáváním situaci v paláci uklidnit a násil í t ím zastavit . Dav opusti l palác, ale stále byl všude v jeho okolí a královi vojáci odmítali na dav zaútočit . Lafayette krále přesvědčil , aby společně vystoupil i před dav na balkoně paláce, kde král sl íbil , že se přesune do Paříže, což se setkalo s bouřlivou pozit ivní reakcí doprovázenou výkřiky Ať žije král! (" Vive le Roi!"), následně dav žádal, ať na balkóně s Lafayettem vystoupí i královna, která tak učinila, ač na ní řada členů davu míři la mušketami, Lafayette demonstrativně políbil královně ruku a dav při jal celé vystoupení královny s respektem a dokonce se ozvaly i ojedinělé výkřiky Ať žije královna! (" Vive la Reine!"). Kolem 1. hodiny odpoledne se královská rodina i s davem vydali na cestu do Paříže. Po příchodu do Paříže se dav rozešel a královská rodina se usídli la v Palais des Tuileries .Nová ústava z roku 1791 vycházející z Deklarace práv člověka a občana (26. 8. 1789) zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví . Shromáždění v září 1791 předložilo tuto ústavu králi . Ludvík XVI. j i po opakovaném neúspěchu svého vojska a díky vojenskému tlaku přísahou stvrdil . Francie se formálně stala konsti tuční monarchií .Podle této nové ústavy byli v červenci 1791 zvoleni zástupci do Zákonodárného národního shromáždění , nahradilo t ím Ústavodárné národní shromáždění , které se tak rozešlo. Zástupci byli zcela noví, protože podle Robespierrova návrhu nesměli tzv. konsti tuanti na poslance kandidovat. Mezi poslanci převažovali odpůrci dalšího pokračování revoluce, ale vlivu začaly na úkor tohoto shromáždění nabírat spíše

radikálnější poli t ické kluby. Jakobíni (členové se scházeli v knihovně bývalého svatojakubského kláštera , odtud pochází jej ich označení) nedůvěřovali králi a snažil i se omezit jeho moc. Nakonec došli k přesvědčení, že Francie by se měla stát republikou. Zákonodárné národní shromáždění vyhlásilo v dubnu 1792 válku Rakousku, které bylo vojensky podpořeno Pruskem. Jelikož samotné francouzské vojsko mělo nedostatek zbraní a navíc ještě mizernou morálku, ocit la se Francie v nebezpečí. Na pomoc přišly dobrovolnické oddíly z celé země. Ty z Marseil le zpívaly novou revoluční píseň Marseil laisu , která se později stala francouzskou hymnou.Francie republikouV noci z 9. na 10. srpna 1792 se v Paříži rozezvučely zvony na poplach. Do čela povstání se postavil Georges Danton. Lid zaútočil na královské sídlo . Král Ludvík XVI. byl zatčen a uvězněn. Byly vypsány volby do Národního konventu , kam již mohl kandidovat kdokoliv.Vedení v něm získali girondisté (jméno podle francouzského departementu). Na prvním zasedání, dne 21. září 1792 Konvent sesadil krále a 22. září vyhlásil republiku. Stalo se tak den poté, co revoluční vojsko zastavilo pruskou armádu u Valmy a přinuti lo j i k ústupu. Samo obsadilo Savojsko a Nice. Girondistům se ale pří l iš dobře nevedlo. V Paříži zavládl hladomor a ceny potravin neustále rostly. Vyšlo také najevo, že král z vězení podněcuje ostatní státy k útoku na Francii . Dne 12. ledna 1793 proto Konvent nejtěsnější většinou jednoho hlasu rozhodl o jeho popravě, která se konala 21. ledna 1793. To zbytek Evropy šokovalo. K Prusku a Rakousku se připoji lo Španělsko spolu s německými a i talskými státy. Vůdcem této protifrancouzské koalice se stala Anglie , později se připoji lo i Rusko. Revoluční armáda se musela stáhnout, aby mohla bránit Francii samotnou. Navíc v kraji Vendée propuklo kontrarevoluční povstání rolníků, kteří nesouhlasil i s dalším verbováním do vojska. Novější interpretace hovoří také o nesouhlasu s celkovým postojem revolučních si l vůči církvi. Povstání bylo podporováno duchovními a šlechtici , nespokojenými se změnami a dostalo také podporu ze zahraničí , hlavně z Anglie. Bylo krvavě potlačeno.

Průmyslová revoluce v USA

Průmyslová revoluce byla v období od 18. do 19. století , kdy se zásadně proměnilo zemědělství , výroba, těžba, doprava a další hospodářské sektory.Ve výrobním procesu docházelo k přechodu od ruční výroby v manufakturách k tovární strojní velkovýrobě za pomoci nových zdrojů energie (tehdy především uhlí) , t ím docházelo k vzrůstající dělbě práce a specializaci (dále industrial izace).Došlo také k zásadním společenským, kulturním a poli t ickým změnám ve většině států světa. Tento proces započal ve Velké Británii a poté pokračoval v dalších zemích Západu. V tomto procesu hrály významnou roli nové vědecké a technologické objevy. Dopad průmyslové revoluce na společnost byl velice rozsáhlý. Historikové se shodují , že jde o jedno z nejdůležitějších období l idských dějin vůbec. [ 1 ] Jej í význam je srovnatelný s neoli t ickou revolucí . Na konci tohoto období došlo k zlepšení životní úrovně ve státech, kde proběhla industrial izace.Manufakturní období rozvoje průmysluCechovní řemeslo bylo v období raného kapitalismu oslabeno historickými středověkými omezeními a nestačilo krýt rostoucí poptávku. Šíři ly se nové formy výroby. Nejprogresivnějšími se staly centralizované manufaktury . Na svou dobu se jednalo o poměrně velké podniky, buďto dřívější , ale rozšířené manufaktury, nebo nově založené.Podmínky v manufakturách umožňovaly vyšší stupeň dělby práce . Dalším zjednodušením pracovních procesů vznikly podmínky pro zavádění různých strojů, které umožňovaly zaměstnávat málo kvalifikované dělníky. Dříve zvládnutí

středověkého řemesla vyžadovalo mnohaletou průpravu, nyní stačilo krátké zaškolení, což umožnilo i zaměstnávání žen a dětí . Původní vztah cech - mistr – tovaryš byl překonán a vznikaly nové kapitalistické vztahy na bázi podnikatel – námezdní dělník.Manufakturní výroba se začala rozvíjet ve velkém měřítku v 15. a 16. stol . v severní I tál i i , ve Flandrech, největší rozmach dosáhla v 17. a 18. stol . v Anglii .Technický pokrokZa symbol průmyslové revoluce je považován parní stroj , ale obrovský zájem byl i o stroje všeho druhu. Nové nástroje se uplatňovaly zpočátku zejména v texti lní výrobě: spřádací stroje dokázaly už v době vynálezu parního stroje spřádat i sto cívek nit í najednou, mechanický tkalcovský stav tkal několikrát rychleji než tkadlec a válcový potiskovací stroj , který na látku t iskl různobarevné vzorky, zastal tolik práce jako předtím několik desítek dělníků. A v roce 1832 vyrobila firma Singer svůj první šlapací šicí stroj .Na kvali tu strojů byly čím dál t ím vyšší požadavky, a tak samozřejmě neustále rozvíjel i nový obor - strojírenství . Protože jsou součástky strojů vyrobené z kovu, pokrok se musel projevit i v hutnictví . Vznikly například vysoké pece, ve kterých se dosahovalo mnohem vyšších teplot a tavba železné rudy tak byla kvali tnější . Dřevo jako topivo nestačilo, používaly se uhlí a koks.Poptávka po železné rudě a uhlí vedla k rozvoji těžebního průmyslu , a protože tyto suroviny bylo nutné do továren dopravit , muselo nutně dojí t k velkým změnám v dopravě. Koně a vozy už na všechno opravdu nestačily. Po roce 1800 byla vynalezena parní lokomotiva , za jej íhož tvůrce je považován Angličan Richard Trevithick, a přibližně ve stejné době sestroji l Američan Robert Fulton první parní loď. Ve 30. letech 19. století už bylo možné díky telegrafu posílat zprávy na dálku.Revoluční změny v hospodářstvíKoncem 18. stol . se uzavřelo období relativně pomalého vývoje l idstva, které bývá někdy nazýváno jako první vlna civil izace . Byla to zemědělská civil izace s převážně naturálním charakterem v hospodářství . V 16. a 17. stol . vznikají v západní Evropě prvky další civil izační vlny označované jako industriální epocha civil izace . Byl to výsledek růstu produktivity práce, dělby práce, pokroku v zemědělské a manufakturní výrobě, rozvoje obchodu i plavby a pokroku v různých vědních oborech.Průmyslová revoluce si vynuti la změny v dopravě, protože dřívější formy přepravy j iž nedokázaly uspokojit nové nároky výroby a trhu. Parní stroj umožňoval lepší pohon pro lodní dopravu a umožnil železniční přepravu.Výrazně došlo k ovlivnění zemědělské produkce. Převážně obilnářská produkce se rozšíři la o nové plodiny – brambory, cukrovka, luštěniny atd. Zdokonaleny byly technologie v živočišné i rostl inné výrobě. Docházelo k zvýšení hektarových výnosů i užitkovosti hospodářských zvířat . Místně docházelo k přechodu od trojpolního systému k střídavému systému obdělávání půdy a šíři ly se nové zemědělské stroje.Demografická revoluce přinesla nebývalé populační přírůstky vytvořením podmínek pro odlišný demografický model s nižší natali tou, ale delší dobou dožit í . Došlo tak vlivem zlepšení výživy, snadnější přepravy potravin, nových hygienických návyků a dokonalejší zdravotní péči . Od padesátých let 19. stol . se dále zvyšovaly přírůstky obyvatelstva. Významně k nim přispívalo snížení kojenecké a dětské úmrtnosti . Tím se dále prodloužila střední délka života . Na počátku 19. stol . se tento ukazatel pohyboval mezi 35 a 40 lety (v antickém Řecku o málo méně), ale koncem 19. stol . ve vyspělejších částech Evropy vzrostl na 50 let . V Předli tavsku se tento ukazatel pohyboval na 42 letech, v Rusku na 31 letech. V r. 1750 měla Evropa na 140 milionů obyvatel , v r . 1850 to pak bylo 266 mil a v r . 1913 468 mil . obyvatel .Do výrobního procesu byly zaváděny nové stroje. Strojní soustava se skládala ze tř í částí : hnací stroj , převod (transmise), pracovní stroj ( ten bezprostředně působil

na pracovní předmět). První stroje byly z velké části ze dřeva, ale postupně se začalo prosazovat železo. Kvali ta železa se začala zvyšovat díky zaváděním koksu v železárnách a díky dalším změnám ve výrobním procesu. Aplikací nových vynálezů (válcovací stolice, fréza, vrtačka kovů, zdokonalený soustruh, atd.) vznikly podmínky pro strojní zpracování železa i pro výrobu strojů stroji . Vznikl tak nový obor – strojírenství . To výrazně urychli lo proces industrial izace .

- Zavádění nových strojů do výroby, přechod od manufaktur k   tovární výrobě.

- Začátek Anglie 2.pol.18.století (Anglie v té době nejrozvinutější) v textilní výrobě . Texti l ie se vyvážely, nestačila už ale výroba, byly potřeba inovace .

- Nejprve byl vynalezen spřádací stroj vyrábějící přízi . Na to navázalo vylepšení tkalcovského stavu , kde byl zaveden mechanický člunek.

- Začaly přibývat stroje, ukázal se ale nedostatek pohonné sí ly , manufaktury byly vázány na vodu, která roztáčela vodní kola.

- Roku 1781 zkonstruoval James Watt parní stroj . Musela se přizpůsobit další odvětví , především zpracování železa . Rozšiřoval se princip tavby ve vysoké peci , kde se začal používat koks . Byl dostatek l i t iny, ovšem potřeba byla ocel , té byl ale nedostatek (vyráběla se jen tzv. pudlováním) .

- Přizpůsobit se musela také těžba (doly se díky parnímu stroji prohlubovaly), kam se zaváděly vozíčky na kolejích.

- Byl vytvořen dokonalý soustruh .- George Stephenson sestroji l kolem roku 1815 parní lokomotivu , začala se

budovat železnice. Byly také pokusy s  parním pohonem lodí, rozvoj začal až když Čech Josef Ressel vynalezl lodní šroub .

- Začaly se stavět také vnitrozemské kanály a průplavy .- Průmyslová revoluce neprobíhala všude v Evropě stejně rychle , v Anglii se

tomu stalo už v  19.století , na kontinentě se opožďovala díky napoleonským válkám – do Francie dorazila až ve 20.letech 19.století , v Českých zemích se tomu stalo ve 40.-50.letech .

- Revoluce změnila charakter společnosti , rychle vznikaly nové vrstvy obyvatel – buržoazie a dělnictvo , s   t ím vyvstaly nové problémy, především sociální otázky .

- Anglie získala hospodářský náskok , s tala se ekonomicky nejsi lnější zemí světa, l ibra se stala základem světové měny, stát získal spoustu kolonií (Austrálie, Indie, polovina Afriky, Kanada).

Anglická průmyslová revoluce a její rozšířeníAnglická průmyslová revoluce znamenala přechod od řemeslné a manufakturní výroby k výrobě tovární (za použit í pracovních strojů a nových technologií) . Hlavní pohonnou si lou byla pára , symbolem revoluce parní stroj . V Anglii začíná průmyslová revoluce v šedesátých letech 18. století , svého dovršení dosahuje kolem roku 1830 (ve většině Evropy).Předpoklady pro průmyslovou revoluci

vývoj kapitalismu (16. – 18. století) o v zemědělství (proces ohrazování = uzavírání polí) – dochází t ím k

uvolnění pracovních si l ze zemědělství , rolníci získali osobní svobodu, stal i se svobodnou pracovní si lou, byli zbaveni výrobních prostředků a půdy; dostatek (nadbytek) volné a levné pracovní sí ly ale vedl ke zpomalení zavádění technických inovací, které byly drahé

o ve výrobě (řemesl. a manufaktury) ve druhé polovině 18. století dochází k agrární revoluci

o zvyšuje se produktivita práceo zavádění nových způsobů (střídavé obdělávání polí – pícniny,

obilniny, okopaniny)o celoroční ustájení dobytka, zavádění strojů do zemědělství

rozvoj manufaktur – dělba práce (technický předpoklad pro nahrazení l idské práce mechanismem)

akumulace kapitálu (nahromadění finančních prostředků z obchodního podnikání s koloniemi a využit í kapitálu)

Průběh průmyslové revolucePrvní průmyslovou revolucí nazýváme období mezi léty 1770 a 1830, kdy proběhl v Anglii jako v první zemi na světě hospodářský rozmach, během kterého došlo jak ke změně krajiny a země, tak ke změně ve všech oblastech života obyvatel . Typickými stavbami byly továrny s  vysokými kouřícími komíny, v   jej ichž okolí vyrostla sídla pro masu továrních zaměstnanců. Staví se nové si lnice, železnice, průplavy a kanály. Obyvatelé ve velkém opouštějí venkov a stěhují se do měst , kde se z nich stávají dělníci v  hutích, dolech, železárnách či texti lních továrnách. Vzniká tak zcela nové rozdělení společnosti na dělníky a buržoazii ( továrníci , obchodníci , bankéři) . Továrny se přesouvají postupně na okraj měst a vznikají kolem nich dělnické čtvrt i .Průmyslová revoluce začala v  textilním průmyslu . Důležité vynálezy:

1733 – létající člunek (John Kay) 1764 Spinning jenny – nový spřádací stroj (James Hargreaves) Richard Arkwright v 60. letech vylepšil Spinning jenny (poháněný voudou,

koňskými si lami) a v 80. letech otevřel jednu z prvních dílen se spřádacím strojem na parní pohon

1779 – Samuel Crompton, těžící z předchozích vynálezců, přišel se svým, podstatně dokonalejší strojem, zvaným the Mule (Spinning mule)

1785 – Edmund Cartwright patentoval tkalcovský stav s parním pohonemDo Anglie se dovážela levná bavlna (levnější než vlna – tradiční surovina pro texti l ie) , jej íž velkým dodavatelem byly plantáže v USA. Rozvoj texti lního průmyslu byl zapříčiněn velkou poptávkou po bavlněných látkách. Levné zpracování bavlny umožnily nové technické a technologické postupy a rychlý obrat kapitálu ve srovnání s   těžkým průmyslem; je však třeba říci , že vliv na cenu měl i fakt, že v tomto odvětví byly často zaměstnávány ženy a děti (nižší mzdové náklady). Nový přístup znamenal odklon od výroby na zakázku k  výrobě masové, pro neznámé odběratele.Symbolem průmyslové revoluce se stal především parní stroj , který zdokonali l v 60. letech 18. století James Watt . Až po tomto zdokonalení mohlo dojí t k   jeho masovému nasazení v  různých oblastech od dolů a hutí až po parní dopravu (lokomotivy).Výroba ve velkém si žádala samozřejmě i revoluci v  oblasti dopravy . V roce 1804 sestroji l první funkční parní lokomotivu Richard Trevithick. Zdaleka nejznámějším vynálezcem a projektantem v této oblasti byl však George Stephenson a po něm i jeho syn Robert ( lokomotiva Rocket a další) .  První železnice na světě pro veřejnou dopravu cestujících byla otevřena roku 1825 mezi Stocktonem a Darlingtonem. První veřejná (mezi)městská železnice mezi Manchesterem a Liverpoolem byla otevřena roku 1830.  Její vlaky měly j ízdní řády. Parní stroj byl využíván také v lodní dopravě – první „parolodě“ byly vyvíjeny j iž před samotným vynálezem parního stroje, například Denis Papin se na začátku 18. století pusti l do výroby lodě s kolesy poháněné parní pumpou, v průběhu století pak spatři ly světlo světa rozdílné lodě na páru s různými designy jak v USA, tak v Evropě (nevyužívaly ale jen parní pohon, mívaly i plachty); nejznámějším vynálezcem v této oblasti je zřejmě Robert Fulton, Američan, jehož první loď spatři la světlo světa roku 1803 ve Francii ;  roku 1819 pak první parník přeplul Atlantský oceán (loď ale neměla čistě jen parní pohon). Rychlý přenos zpráv zajist i l elektrický telegraf.Důsledky průmyslové revoluce1. rozvoj výroby

rozvoj strojírenství – vzrůst poptávky po železné rudě, uhlí ; nové metody výroby oceli

rozvoj chemie – poznatky užitečné v barvířství , běličství a t iskařství rozvoj dopravy

o hlavně železniční – spotřebitelé železa a uhlí , budování kolejí , nádraží)

o rozvoj také říční dopravy (stavba průplavů), námořní dopravyo budování mostů (první železný most – přes řeku Severn vybudován

v letech 1775 – 1779)o budování si lnic

rozvoj obchodu o myšlenka free trade (volný, svobodný obchod)o doposud protekcionismus, ochranářská celní poli t ika

2. sociální důsledky růst počtu obyvatel (od poloviny 18. stol . do 1830 se počet obyvatel v Anglii

zdvojnásobil) obživu obyvatel zajist i la agrární revoluce, průmyslová revoluce zajist i la

práci snížila se úmrtnost (zdokonalení hygieny, lékařské péče, menší hlad) urbanizace

o vznikají velká městská průmyslová centra, stěhování do město hlavně na severu, severozápadě a ve střední Angliio soustřeďování l idí , výroby, kapitálu (průmyslové aglomerace)o centra: Manchester, Liverpool, Birmingham, Glasgow

změna společenské struktury (změna rozvrstvení obyvatel) vytvoření průmyslového proletariátu (dělnictva) = proletarizace

o početná vrstva obyvatel snížení počtu l idí v zemědělství , zvýšení v průmyslu postupně vzniká dělnické hnutí (nízké mzdy => vykořisťování)

Na konci 18. století dochází k rozbíjení strojů – dělníci na stroje nahlíželi jako na příčinu své bídy,  báli se také, že je stroje nahradí a oni budou bez práce. Tomuto jevu se podle Neda Ludda (v roce 1779  rozbil dva pletací stroje)   luddismus . Největší vlny luddismu probíhaly v letech 1811 – 1813. Ve 20. letech začíná dělnické sebeuvědomění (dělnictvo se stává zvláštní společenskou třídou). Ve 30. letech 19. století začínají vystupovat  dělníci se svými požadavky proti buržoazii , vznikly podpůrné spolky (měly pomáhat v nepříznivých dobách; vznikly na principu solidari ty; placení do pokladen spolků). Ve 40. – 50. letech vznikají odbory (sdružení dělníků stejného oboru) – kvůli hájení svých hospodářských zájmů (délka pracovní doby, výše mzdy). V  60. – 70. letech pak vznikají politické strany dělnictva (usilují o zastoupení dělníků v  parlamentu, poli t ickými prostředky prosazují své zájmy) – bojují za všeobecné volební právo.Rozšíření průmyslové revoluceStřediska těžkého průmyslu: německé Porúří , Slezsko, j ižní Rusko, Ural , americký severovýchod a středozápadCentra chemického a elektrotechnického průmyslu: Británie, Francie, Německo

organická chemie v letech 1750 – 1858 v elektrotechnickém výzkumu vynikli : B. Franklin, A.

Volta, M.  Faraday (vynálezy, poznatky pak užil i v praxi: elektromagnetický telegraf, telegrafní l inky, železnice, parolodě)

železniční doprava ve 20. letech 19. století George Stephenson zdokonali l stavbu lokomotiv začalo budování železniční sí tě v Evropě (hlavně ve Francii a v Německu) první koněspřežka (vagony tahány koňmi) byla stavěna 1824–1832 (České

Budějovice – Linec) a 1825–1836 (z Prahy do Lán); roku 1837 byla otevřena první  parní železnice v Rakousku (malý úsek Severní dráhy císaře Ferdinanda v Rakousku, která po dostavbě v dalších letech vedla z Vídně přes Moravu do

Polska, měla odbočku do Brna, Olomouce, Opavy); parní železnice v Evropě ovšem existovala j iž dříve, ovšem její využit í bylo omezené

roku 1845 byla dráha protažena z Olomouce do Prahy roku 1848 postavena dráha z Vídně do Prešpurku (Bratislavy) v 70. – 90. letech se u nás vytváří základní síť se spádem do Vídně stavby železnic se staly od 40. let důležitou oblastí podnikání, daly velký

podnět pro rozvoj těžkého průmyslu, znamenaly jeho postupnou převahu nad průmyslem lehkým

doprava zboží se zrychli la, zlevnila a zvýšil se jej í celkový objem a bezpečnost

v roce 1869 byla v USA dokončena stavba první transkontinentální železnicelodní doprava (parní)

R. Fulton sestroji l svou první plně úspěšnou parní loď  Clermont (na vodě 1807) – plula na amerických Velkých jezerech, řekách Mississippi a Missouri; Fulton nebyl vynálezcem prvního parníku, ty existovaly j iž dříve, sám jej ale zdokonali l a hlavně si lně zpopularizoval; vedle se upaltňovali i další vynálezci , jako např. John Stevens

v Evropě se lodě plavily na Rýně, Dunaji , Seině, Rhéně, ve Středozemním moři, Baltském moři, v kanálu La Manche

roku 1819 přeplul první parník (Savannah) Atlantik (loď ale využívala i plachty, jej í pohon na páru nebyl ještě dokonalý; první transatlantická plavba čistě jen na páru byla uskutačněna až 1826)

roku 1838 započata regulérní doprava mezi Anglií a New YorkemRakouská monarchieNa rakouském území došlo mezi lety 1818 a 1830 k 15-20% nárůstu obyvatelstva (v roce 1818 zde žilo necelých 30 milionů obyvatel , z toho v Čechách 5 milionů; v

  roce 1830 j iž 34,5 milionu obyvatel , z toho v Čechách 6 milionů). Z lepšilo se technické vzdělání, rozvoj techniky (bratranci Veverkovi vynalezli

ruchadlo). železniční, ř íční doprava (J. Gerstner, syn Fr. Gerstner, J . Božek, J . Ressel

( lodní šroub)) první moderní strojírenské dílny založeny anglickými a německými

odborníky v Brně, Praze a v Liberci texti lní výroba  v severních Čechách (Liberecko, Jablonecko, Českolipsko); v

Praze, Brně na Ostravsku těžba kamenného uhlí , výroba železa,  roku 1836 vznikla první

koksovací vysoká pec v monarchiiV Českých zemích byla nejnižší zaměstnanost v zemědělství v rámci monarchie. Další  rozvoj Čech závisel na odstranění zbytků středověkých překážek i na národní emancipaci.Ekonomiku monarchie ovlivňovaly 3 zásadní faktory:

1. absence kolonií , t ím pádem menší trh, odbytiště2. pozdější nástup industrial izace, která se uplatňovala nerovnoměrně a

postupovala ze západu na východ; některé oblasti byly v industriálním vývoji opožděny až o 100 let

3. pomalejší tempo rozvoje ekonomiky, t ím pádem zaostávání: menší zdroje surovin přebytek levné pracovní sí ly, t ím pádem nebylo nutné kupovat drahé stroje pomalý rozvoj trhu nedostatek kapitálu nepříznivý dopad poli t ického uspořádání a systému (překonáno až v 60.

letech 19. stol .)Průmyslovým jádrem vyspělejší Předli tavska (v Uhrách byl průmysl výrazně slabší , stále dominovalo zemědělství) byly České země a Dolní Rakousy. České země hrály

později v průmyslu neuherské části monarchie jasně dominantní roli , obzvláště pak po odtržení vyspělých i talských území v 60. letech.

3. Národní hnutí, vývoj Rakouska a českých zemí mezi Vídeňským kongresem a březnem 1848

Národní hnutí - České národní obrození (zhruba 1770-1850) představuje významnou etapu českých národních dějin, kdy se kulturní i poli t ičt í činitelé pokoušeli o zdůraznění významu českého národa a zrovnoprávnění jeho kultury v rámci rakouské monarchie. Stejně jako ostatní národní obrození i české národní obrození vycházelo z myšlenek osvícenství a jeho nositel i byli zprvu vlastenečtí kněží a učitelé. V reakci na prosazování němčiny jako jednotného úředního jazyka centralizované habsburské monarchie kladli obrozenci největší důraz na zachování a v další fázi i kvali tat ivní rozvoj jazyka a l i teratury jako základních příznaků národa. Národní dějiny jsou pro ně ideálem i vzorem , proto jsou přípustné i podvrhy, padělky a falzifikáty (Rukopis královédvorský a zelenohorský). S t ím souvisí i zájem o l idovou slovesnost .České národní obrození se odehrálo ve třech etapách. Ve fázi příprav se jednotl iví badatelé zajímají o jazyk, národní dějiny a kulturu. Patří k nim např. Josef Dobrovský či František Martin Pelcl . Rozvíj í se ediční aktivita – Česká expedice Václava Matěje Krameria. Jsou postupně zakládány vědecké a osvětové insti tuce – Společnost ku zvelebení hospodářství , orby a svobodného umění v království českém (1769), Královská česká společnost nauk (1784), Moravské zemské muzeum v Brně (1817), Národní muzeum (1818) nebo Matice česká (1831). V období po roce 1815 je j iž formulován základní panslavist ický program, který se zajímá o Slovany jako celek, a to v čele s ruskou říší . Toto druhé období zahrnuje tvůrčí činnost nejvýznamnějších osobností českého národního obrození, ke kterým patří Josef Jungmann, Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík a František Palacký. Nová buditelská generace (tzv. jungmannovská) se začala programově distancovat od šlechty a jej ího „zemského vlastenectví“ a zdůrazňovala jazykový charakter národa. Tato agitační a programotvorná fáze končí kolem roku 1830 a přechází do vrcholného třetího období, reprezentovaného zejména originální l i terární tvorbou Josefa Kajetána Tyla, Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena. Počátkem 30.let rovněž prošla první velkou krizí (pod vlivem polského l istopadového povstání) koncepce slovanské vzájemnosti . Tehdy si mladší generace českých vlastenců uvědomila hluboký rozpor mezi utlačovatelskou rolí ruského carismu a potřebami slovanských národů. Z těchto deziluzí vykrystalizovala ve 40.letech 19.století nová poli t ická koncepce slovanství – austroslavismus, jenž nahradil Kollárovu abstraktní slovanskou vzájemnost programem spolupráce utlačovaných slovanských národů habsburské monarchie. Převládajícím poli t ickým směrem první poloviny 19.stol . se postupně stával l iberalismus projevující se požadavkem zavedení ústavního systému (se základními občanskými svobodami). V souvislosti s postupnou poli t izací českého národního hnutí se v něm vyhranily dva proudy: a) l iberálně poli t ický (v čele s F.Palackým, prosazující změnu absolutist ické a centralist ické říše v demokratický stát , v němž by bylo možné uplatnit koncepci austroslavismu); b) radikálně demokratický (vystupující proti privilegiím šlechty, proti absolutismu, za realizaci republikánských myšlenek se sociálními zárodky). Jejich společným protivníkem byl absolutismus, opírající se o panovnický legit imismus a poli t ický konzervatismus a nedůvěřivý k jakýmkoli změnám. Hlavním představitelem konzervativních aktivit předbřeznového režimu byl kníže Metternich (metternichovský absolutismus).Život monarchie nadále sužoval pokračující centralismus, omezující samosprávu zemí. Většinu záležitostí ř ídily byrokratické insti tuce podřízené přímo Vídni. Správou jednotl ivých zemí byla pověřena zemská gubernia.Pád konzervativního absolutist ického režimu na jaře 1848 uvolnil prostor pro všechny názorové proudy v habsburské monarchii . Hlavním cílem německého hnutí

(i Němců v českých zemích) v roce 1848 bylo sjednocení Německa, jehož součástí se měly stát i české země. Tento požadavek narážel na otevřený odpor Čechů (Palackého dopis z dubna 1848), kteří si uvědomovali , že připojení českých zemí k Německu by ohrozilo samu existenci českého národa. Poli t ickou obranou byla koncepce austroslavismu (Slovanský sjezd), požadující přeměnu Rakouska v konsti tuční federativní stát , v němž by Slované zaujímali (vzhledem ke své početnosti) významné postavení.České národní hnutí (vedené l iberály) podporovalo v revoluci zachování Rakouska; touto loajální poli t ikou se výrazně oslabilo radikálně demokratické křídlo (potlačení svatodušních bouří v Praze v červnu 1848), které ztrácelo vliv na českou poli t iku. Konec českému radikalismu učinilo odhalení příprav k májovému spiknutí v roce 1849. České národní hnutí (podobně jako hnutí j iných evropských národů) sice nezvítězilo, ale vystoupilo s požadavky, které se staly v dalších deseti let ích základem poli t iky české reprezentace.

Vídeňský kongres – Odmaturuj z  dějepisu str . 25 – 28

Doba mezi Vídeňským kongresem a březnem 1848 – Odmaturuj z  dějepisu str . 39 – 51

V období mezi Vídeňským kongresem a koncem 1.pol.19.st .prošla Evropa několika vlnami revolucí. Po Vídeňském kongresu v  Evropě působily dvě protikladné tendence. Byla to snaha o upevnění tradičních monarchií . Na druhé straně v  Evropě docházelo k  různým povstáním a spiknutím.

ŠPAŇELSKO: V době boje proti Napoleonovi vyhlášena l iberální ústava. 1814 - návrat Ferdinanda VII. - návrat k absolutismu, ústava zrušena. Roku 1820 dojde k povstání pluků, který byl určen k potlačení hnutí za samostatnost v Americe - povstání i v dalších oblastech - Ferdinand VII. Přísahá na ústavu. Období konsti tuční monarchie (1820-1823) končí povoláním francouzských vojsk.ITÁLIE: Zůstala po Vídeňském kongresu nadále rozdělena. V Neapolsku a papežském státě obnoveny předrevoluční poměry. S a střední I tál ie - rozhodující postavení mělo Rakousko. Jediným, zcela na Rakousku nezávislým územím Království Sardinské. Už za Napoleona hnutí   karbonářů (scházeli se mezi uhlíři v horách). Neměli jednotný program, spolky po celé zemi, spojovala je touha sjednoti t I tál i i a požadavek ústavy. Pod vlivem událostí ve Španělsku došlo ke roku 1820 k povstání v Neapolsku, 1821 v Piemontu. Rakouská vojska se souhlasem Svaté aliance potlačila obě hnutí . Dva pokusy o převrat v papežském státě v letech 1830 a 1831. Po porážce vůdci odcházejí do Francie, nejvýznamnější osobností i talské emigrace byl Giuseppe Mazzini . Roku 1831 zakládá tajný spolek Mladá Itál ie. Ten se stal vzorem pro zakládání podobných spolků - Mladé Německo, Mladé Polsko. Od roku 1834 se tyto spolky spoji ly v tajný spolek Mladá Evropa.NĚMECKO: Už v době boje proti Napoleonovi vzniklo hnutí , které požadovalo sjednocení Německa, vytvoření národního státu bez vlády knížat . Výsledky Vídeňského kongresu - zklamání, jedinou změnou byla redukce státních celků na 1/10. Nejvyšším orgánem Německého spolku Spolkový sněm se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Praktické rozhodování v rukou rady, zasedala trvale a předsedalo j í trvale Rakousko. Roku 1815 nabývají na významu studentské spolky - tzv. burschenschafty a v roce 1817 uspořádaly první veřejnou demonstraci na hradě Waldburg (300 - leté výročí vystoupení Martina Luthera). Když se o něco později někteří radikální pokusily urychli t vývoj atentáty, využil toho Metternich jako záminky zásahu proti nim. Schválena „karlovarská usnesení“ - omezena akademická

svoboda, dozor nad obsahem výuky, l ikvidace svobody t isku. K oživení bojů za jednotu Německa došlo ve 30. Letech pod vlivem událostí ve Francii - perzekuce, emigrace. Pro budoucí sjednocení Německa mělo daleko větší význam vytvoření německého celního spolku v roce 1834.RUSKO: Skupiny důstojníků (účastníků vlastenecké války proti Napoleonovi) zakládají tajné spolky, nejvýznamnější: Jižní a Severní spolek. Požadovaly zrušení nevolnictví a samoděržaví, vytvoření ústavy. Po smrti Alexandra I . Pří ležitost ke státnímu převratu. 14. Prosince 125 povstání děkabristů. Na tento den stanovena přísaha novému caru Mikuláši I . Důstojníci zagitovali 3000 vojáků, shromáždili se na Senátním náměstí , chtěli dosáhnout vyhlášení manifestu ruskému lidu. Veli tel povstání Trubeckoj se nedostavil . Očekávali , že se připojí vojsko a l id. Car odpoledne zaháji l palbu, povstání potlačeno, 5 vůdců popraveno, další do vyhnanství na Sibiř . VÝVOJ NA BALKÁNĚ : Povstání Srbů: Moc Osmanské říše na Balkáně od konce 18. Století v hluboké krizi . Vnitřních rozporů využil i Srbové, počátkem 19. Století zaháji l i povstání proti Turecké nadvládě. Výsledkem několikaletých bojů byla autonomie Srbska (1817).Povstání Řeků: vypuklo roku 1821, dostalo se mu podpory především od Ruska, které se tradičně považuje za ochránce pravoslavných. Tvrdý zásah Turků vyvolal vlnu solidari ty, do Řecka odchází řada dobrovolníků, řecká otázka způsobí první vážnější krizi ve Svaté alianci. Metternich byl proti jakékoliv pomoci. Velká Británie a Francie vojensky podpořil i povstalce. Roku 1829 uzavřen mír v Drinopolu -   uznána autonomie Srbska, rumunských knížectví Moldávie a Valašska a samostatnost Řecka (1830).ČERVENCOVÁ REVOLUCE V ROCE 1830 VE FRANCII: Proti vládě Ludvíka XVIII. Opozice l iberální , republikánská a bonapartist ická. S nástupem Karla X. (bratr) roku 1824 se dostávají k moci krajní monarchisté. Usilují o návrat k absolutist ické monarchii . Při jaly zákon o odškodnění aristokratů za majetek ztracený ve VFR a zákon zakazující kri t iku církve - protestní petice králi v roce 1830. Karel X. reaguje l ikvidací ústavního systému. Pařížané reagují povstáním v Paříži 26.-28. Července 1830: barikády, útok na radnici a zbrojnici ,       Karel X. uprchl. Prohlášen za sesazeného, novým panovníkem zvolen Ludvík Fil ip z orleánské větve Bourbonů. Začíná období červencové monarchie (1830-1848). Při jata nová ústava + období hospodářské prosperity.BELGICKÁ REVOLUCE : Rozhodnutím VK připojena k S Nizozemí, kde vládl Vilém I. Oranžský. Byli nespokojeni: s centralismem, se zaváděním nizozenštiny (vláda a vzdělanci mluví francouzsky) a katoličt í Belgičané omítají preferování kalvinismu. Srpen 1830 povstání v Bruselu, snadno dosáhli úspěchu, král sice poslal vojsko, ale nezaútočil . Diskuse o dalším osudu Belgie, při jata velmi l iberální ústava a rozhodnuto : Belgie je samostatným státem, monarchií . Francie pomohla vojensky a společně s Velkou Británií garantují samostatnost . LISTOPADOVÉ POVSTÁNÍ V POLSKU : Revoluce v Belgii a Francii - v l istopadu 1830 povstání v důstojnické škole ve Varšavě. Přidává se inteligence střední vrstvy, vyháněni ruští úředníci . Sejm prohlásil cara Mikuláše I . Za sesazeného, car posílá armádu, povstalci utekly do zahraničí - zrod tzv. velké emigrace. Potrestání: zrušena samostatnost Polského království , zrušení Sejmu, univerzit a část středních škol. Veřejný a kulturní život byl zcela ochromen.ANGLIE : V posledních letech Napoleonských válek se v Anglii projevily vážné

hospodářské důsledky kontinentální blokády. V letech 1811-1812 se objevila vlna dělnických bouří , dělníci ničí nově zaváděné stroje: „berou j im práci“- hnutí ludoli tů. Hnutí chartistů: roku 1838 byla zveřejněna charta l idu - petice z požadavky: všeobecné, tajné, rovné hlasovací právo pro muže nad 21 let - předloženo parlamentu, odmítnuto. Roku 1842 druhá petice - znovu zamítnuta. Hnutí postupně sláblo, dělníci dávají přednost organizacím usilující o vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky . . . .   Vznikají tzv. tradeuniony = dělnická sdružení podle jednotl ivých výrobních odvětví .IRSKÉ NÁRODNÍ HNUTÍ: Katolická většina irského obyvatelstva v 18.století zbavena nejen poli t ických práv, ale i práva vlastnit půdu. Boj za autonomii vedou iršt í protestanti - potomci anglických obyvatelů ostrova. Roku 1873 byl povolen Parlament, pokus irských protestantů svrhnout bri tskou nadvládu s pomocí Francie (1798) skončil neúspěchem. Irská autonomie zrušena zákonem o unii z roku 1801. Ve 20.letech 19.století se zrodilo poli t ické hnutí proti diskriminaci katolíků, prosadilo zákon o poli t ickém zrovnoprávnění katolíků s protestanty. Vůdce hnutí Daniel O´Conell založil organizaci za Repeal, to jest za odvolání zákona o unii . Úspěšná agitace přerušena tragickým hladomorem. Zemřela nejméně 1/4 obyvatel Irska, další velká část emigrovala do Severní Ameriky, hnutí se rozpadlo.  

4. Revoluce 1848 – 49, neoabsolutismus Revoluce - Dějiny novověku str. 105 – 110

Neoabsolutismus ( také Bachův či Bachovský absolutismus a Františkojosefínský absolutismus ) je označení pro formu vlády v Rakouském císařství (předchůdci pozdějšího Rakousko-Uherska) v letech 1851–1859. Bylo následkem potlačených revolucí z let 1848 a 1849 a ideově navazovalo na osvícenský absolutismus 18. století . Kromě tehdejšího Rakouska se podobná forma vlády objevila také v Pruském království a ve Francii za dob druhého Francouzského císařství .

Rakouský neoabsolutismus byl zaveden si lvestrovskými patenty z 31. prosince 1851, čímž byla zrušena dosavadní oktrojovaná ústava . Hlavním představitelem tohoto období se stal rakouský ministr vnitra Alexander Bach, podle kterého se také vžil název Bachovský absolutismus . Velký podíl na jeho vytváření měl také tajný rada Johann Franz baron Kempen von Fichtenstamm , veli tel rakouského četnictva.Proběhlo mnoho změn, například v zemědělství , některých úřadech, clech a dalších oborech. Zachována byla náboženská svoboda a rovnost občanů před zákonem. Státní samospráva se změnila. Nejnižší jednotkou byla obec, následována okresem (v čele s okresním hejtmanem), krajem (v čele s krajským hejtmanem) a dvěma místodržitelstvími (Praha a Brno). Bachovský absolutismus podporoval podnikání. Vznikly obchodní a živnostenské komory (sdružení průmyslníků). V roce 1859 byl vydán Živnostenský řád, který odstranil zbytky cechovních organizací .Toto období se vyznačovalo především usilovnou prací pilných a zkušených byrokratů za naprostého vyloučení veřejnosti . Tento způsob vlády byl také občas označován jako „vše pro l id, ale nic skrze l id“.Bachovský absolutismus byl ukončen následně po válce mezi Rakouskem a Sardinským královstvím. V roce 1859 bylo Rakousko poraženo v bitvě u Solferina . Bach byl následně odvolán za to, že měl odpovědnost na porážce a na nízkém stavu státní pokladny.

5. Rozvrstvení občanské společnosti, sociální otázka; liberalismus, socialismus, anarchismus

Odmaturuj z dějepisu str. 53 – 60

Liberalismus ( lat insky l iber svobodný, l iberalis svobody se týkající , svobodomyslný) je poli t ický směr nebo také fi losofický pohled , který stojí na tom, že svoboda je priori tní poli t ická hodnota. Tato ideologie původně vznikla v 17. století v Anglii a má kořeny v evropském osvícenství . V různých oblastech světa se však l iberalismus dále vyvíjel odlišně a proto může mít slovo "liberalismus" celou řadu významů v závislosti na kontextu a regionu.

Historie l iberalismu

Základní hodnotou l iberalismu je svoboda. Tím se l iší od zbylých dvou demokratických poli t ických názorů (konzervatismu i socialismu). Stejně jako ony je však v protikladu k totali tarismu. Od anarchismu se l iberalismus odlišuje t ím, že stát považuje za nutný k ochraně svobody. Liberalismus usiluje o maximální svobodu, a to jak osobní, tak i ekonomickou, náboženskou a poli t ickou. Klasický l iberalismus dobře charakterizuje citát : „Svoboda tvé pěsti končí na špičce mého nosu“. Počátky l iberalismu sahají do osvícenství , vzniku svobodného pohledu na svět, a jeho uplatnění ve fi lozofii a poli t ice . [ z d r o j ? ] Liberalismus chce osvobodit společnost od ideologií , které se snaží obhajovat nutnost nesvobody (příklad: „vše jest od milosti boží“). Základem jeho poli t ické fi lozofie je individuum, občan, který má co největší svobodu. Svoboda je podle l iberálního přesvědčení základem společnosti , na němž stát , poli t ika a hospodářství spočívají a který stát chrání. Kde začíná osobní svoboda, končí státní moc, která může zakročit jenom, když je porušena svoboda osobní. [ z d r o j ? ]

Pro l iberalismus konce 18. a začátkem 19. století byla cílem svoboda a individualismus. Pomocí „ laissez faire“ mělo docházet k omezování státních zásahů do hospodářství , a tedy i posílení role jednotl ivce. V poli t ice šlo hlavně o ochranu občanských svobod jednotl ivců. Avšak v první třet ině 20. století hlavně v USA nabývá tento pojem zcela j iný nádech, nadále má vyjadřovat spíše blahobyt a rovnost, které se mají konečně stát al ternativou svobody. [ z d r o j ? ] Americká levice tedy pod pojmem liberalismus prosazuje odlišné záměry oproti původnímu významu pojmu i oproti evropskému úzu; pro americkou levici l iberalismus představuje podporu centralizované moci a široké zásahy do ekonomické oblasti . Změna v chápání l iberalismu je ci telnější v oblasti ekonomické než v poli t ické.V některých vyspělých zemích, např. ve Švýcarsku, se prosadila tato definice l iberalismu: Svoboda a zodpovědnost – pro každého bez rozdílu. [ z d r o j ? ] Svoboda a zodpovědnost jak ekonomická, tak poli t ická, tak sociální . Tito l iberálové jej považují za jedinou alternativu k tržnímu fundamentalismu, „divokému kapitalismu“ (svoboda bez zodpovědnosti) na straně jedné a k „všeovládajícímu státu“ (zodpovědnost bez svobody) na straně druhé. Nepovažují se za ani pravé, ani levé. Poukazují na to, že svoboda bez zodpovědnosti směřuje k rozpadu společnosti na „mocensko-poli t ické klany“, jej ímž zájmům je společnost vydána napospas. Zároveň poukazují na to, že zodpovědnost bez svobody vede k totali tě a k rostoucí byrokracii , jej ímž zájmům je společnost nakonec podřízena. [ z d r o j ? ]

Stát , v dnešním pojetí s vysokou participací občanů, má mimo jiné důležitý úkol – svobodu a zodpovědnost chránit (viz též právní stát ) . Praktickému použit í těchto zásad pro rozvoj hospodářství jako základu svobody a demokracie tam, kde dnes

chybějí , tedy v rozvojových zemích (ke kterým de Soto počítá i post-sovětské), se věnuje Hernardo de Soto a jeho Insti tut pro svobodu a demokracii v Peru, činný po celém světě.Zde dole uvedená matrice dvou aspektů poli t ického spektra má podle jedné z prací Insti tutu Sotomo (sociotopological modeling) Univerzity Curych, dvě hlavní dimenze – na jedné ose dole konzervativní (snažící se co nejvíce zachovat, trvající na jednou, kdysi , prosazeném) a nahoře l iberální ( tolerantní , otevřená změnám, pokroku) a na druhé ose klasickou dimenzi levou (orientace více na společnost a na zástupcům delegované kompetence) a pravou (orientace více na jednotl ivce a jeho přímou zodpovědnost) . Liberály podle jej ich poli t iky a činů curyšští experti zobrazují v horních dvou čtvercích.

Socialismus (z lat inského socialis družný, společenský) je myšlenka a hnutí , které se snaží l iberálně kapitalist ický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví . Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti , spravedlnosti a mezil idské solidari ty cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revolucí ( tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti , změna struktury hospodářství , boj proti výsadám ve vzdělání a změna státního zřízení.Socialismus je ucelený myšlenkový systém, který vznikl jako reakce na industrial izaci . Samotný termín podléhá době a místu užit í , kdy může znamenat velmi odlišné postupy. Oxfordský slovník světové poli t iky ho dělí na sociálně-demokratický, marxist ický a utopický (komunistický). [ 1 ]

V širším smyslu jde zaprvé o ekonomický systém charakterizovaný společným vlastnictvím výrobních prostředků, kolektivismem, intervencionismem a v tzv. reálně socialist ických státech, vycházejících z totali tního pojetí ř ízení hospodářství , i v některých demokratických zemích určitou mírou plánovaného hospodářství . V ekonomickém smyslu je protiváhou kapitalismu. [ 2 ]

Zadruhé o poli t ickou ideologii , kdy je tradičně spolu s l iberalismem a konzervatismem považován za jednu ze tř í nejvýznamnějších ideologií . Pojem poté zahrnuje různé levicové myšlenkové směry jako Demokratický socialismus , Křesťanský socialismus , Komunální socialismus , Národní socialismus nebo Sociální demokracie .Historický vývoj socialismuPůvod slova socialismus je datován do počátku 19. století a spojován se jmény mysli telů, jako byly Pierre Leroux, Marie Roch Louis Reybaud a Robert Owen. Za autora termínu je považován Henri de Saint-Simon, který ho měl použít jako protiváhu k tehdejšímu pojetí l iberalismu.Raný socialismusKořeny socialismu jsou však mnohem starší , j isté náznaky se objevují j iž v Antice, například u Peršana jménem Mazdak. Ve starověkém Řecku poté v části učení f i lozofů Platóna a Aristotela . Platón například věřil ve společné vlastnictví , a to nejen majetku, ale i žen a dětí .Již Platón psal své pohledy jako ideje ideálního státu, ve stejném duchu v období raného novověku pokračovali , později pojmenovaní, utopičtí socialisté . Prvním byl angličan Thomas More, renesanční humanista , který sepsal dílo Utopie . Za základní buňku svobodného státu považoval rodinu. V jeho ideálním pojetí práce trvá pouze šest hodin, zbylý čas je věnován vědám a umění.Brzy ho následoval I tal Tommaso Campanella , který ve své knize „Sluneční stát“ (1602) zveřejňuje utopii o ideální společnosti , kde neexistuje soukromé vlastnictví , kde společná práce je zárukou hojnosti , kde však existuje přísná reglementace způsobu života a autokratická vláda kněží, která je v podstatě teokratická.Prvky utopického socialismu lze ovšem nají t j iž dříve u středověkých “kacířů” (bogomilové, valdenští , sestry svobodného ducha, bekyně), v programech některých

rolnických povstání za feudalismu, v husitství ( táborité), u Thomase Münzera (vůdce selské války v Německu, který vyzýval povstavší rolníky k nastolení “království božího na zemi”). Revoluční směr utopického socialismu potom vyvrcholi l v babeufismu, pojmenovaném jménem jeho vůdce a nejdůležitějšího teoretika Graccha Babeufa - šlo o revoluční hnutí ve Francii 18. století , usilující o “Republiku rovných” - jednotnou, z jednoho centra řízenou celonárodní komunu, v roce 1796 hnutí zorganizovalo “Spiknutí rovných”, které však bylo odhaleno.Prvním moderním obhájcem socialismu byl francouzský hrabě Henri de Saint-Simon, který navíc obhajoval formu vlády zvanou meritokracie a kladl důraz na byrokracii a industrial izaci . Na tyto tradice dále navázali socialisté Charles Fourier a Robert Owen. Robert Owen si představoval budoucí beztřídní společnost jako svobodnou federaci samosprávných komun. Sám se je neúspěšně pokoušel zorganizovat. Dále pak Pierre-Joseph Proudhon , Louis Blanc nebo Charles Hall .K předchůdcům socialismu se rovněž řadí Jean Jacques Rousseau a frakce zběsilých velké francouzské revoluce , která také přinesla nový pohled na l idská práva.Teorie socialismuOd 19. století se slovo socialismus široce rozšíři lo a bylo používáno různě na různých místech a v různých dobách jak jedinci a skupinami, kteří se považovali za socialisty, tak jej ich oponenty. I když jsou rozdíly mezi jednotl ivými skupinami socialistů velké, téměř všechny se shodují na tom, že mají své kořeny v zápasech dělníků v devatenáctém a dvacátém století a že jednají podle principů solidari ty a obhajují sociálně-spravedlivou rovnostářskou společnost s centrálně řízenou ekonomikou, která se vyznačuje upřednostňováním kolektivních práv a zájmů před individuálními a společenským pojetím práce - socialisté usilují o zespolečenštění výrobních prostředků a l ikvidaci společenských tříd . Dle jej ich názoru bude takový model řízení společnosti přinášet prospěch všem bez rozdílu, nikoliv jen malé skupině.Podle marxismu-leninismu je socialismus první fáze komunistické společenské formace; společnost , která vznikne, když socialist ická revoluce porazí kapitalismus. Po vybudování beztřídní společnosti nastane druhá fáze komunistické společenské formace.

Anarchismus je poli t ická ideologie usilující o vytvoření společnosti bez sociální , ekonomické a poli t ické hierarchie a j iných forem nadvlády člověka nad člověkem (např. genderová nebo věková). Klasický anarchismus je směsice různých l iberálních a socialist ických myšlenek, avšak není pouhou syntézou těchto dvou ideologií , jel ikož obsahuje specifickou fi losofickou pozici – skepsi vůči autori tám.[ 1 ]

Anarchisté odmítají poli t ickou moc a centralizaci , usilují tedy o zrušení státu. Donucování funkce moci je vnímána jako překážka l idské svobody. Anarchist ické směry (mimo anarchokapitalismu) usilují o nahrazení kapitalismu jiným ekonomickým systémem. Cílem anarchismu je společnost bez vlády – anarchie. [ 2 ] Tato společnost není chaotická, ale organizovaná na principu federalismu v decentralizovaných samosprávně organizovaných jednotkách vzniklých na základě dobrovolně při j ímaného přirozeného a zvykového práva. Anarchisté tvrdí , že l idská pospoli tost je schopna se seberegulovat a spravovat bez právního řádu ve formě zákonů. Ve značné míře anarchistů neustále ubývá a to díky vytváření nových hnutí , která se anarchismem inspirují . [ 3 ]

Výraz anarchismus je odvozený z řeckého slova ἀναρχος, anarchos , znamenající bez vládců, [ 4 ] [ 5 ] s loženého z předpony ἀν-, an- , znamenající bez a ἄρχή, archos , znamenající vládce či vůdce. [ 6 ] Výraz "anarchia" pak znamená stav bez (utlačovatelské) autori ty. Kořeny tohoto pojmu se nalézají u buddhistického myšlení, antického Řecka nebo z časů anglické občanské války. [ 7 ]

Politické a sociální hnutí

Anarchismus jako svébytné sociální hnutí a světonázor se formoval až od 40. let 19. století zejména ve Francii , I tál i i či Španělsku v souvislosti s kapitalist ickou průmyslovou revolucí a sebeorganizováním pracující tř ídy za účelem zlepšení životních podmínek a finálně společenské změny. Prvním člověkem, kterým se nazval anarchistou, byl Francouz Pierre-Joseph Proudhon . Anarchisté, zejména Michail Alexandrovič Bakunin a marxisté v čele s Karl Marxem tvořil i První internacionálu . Anarchist ickou sekcí byla Jurská federace . Marxisté požadovali centralizaci , anarchisté decentralizaci a odmítali autori tářství . Anarchisté byli posléze vyloučení a 1. internacionála zanikla.

6. Ústavní a politický vývoj Habsburské monarchie v   2.pol. 19.st. Viz. Odmaturuj z dějepisu str. 66 – 72

7. Česká politika I Odmaturuj z dějepisu str. 68 - 72

8. Němci a Židé v   českých zemích

9. Česká politika II

Bachův neoabsolutismus 50.let znamenal opětovné zrušení všech poli t ických práv, i když v oblasti hospodářské si Bachův režim počínal značně l iberálně. V důsledku policejních zásahů došlo k naprostému umrtvení obou proudů české poli t iky; poli t ickou roli převzala národní kultura. Neoabsolutist ický experiment však utrpěl nezdar (za krymské války 1853-56 a především vojenskými porážkami v roce 1859) a byl odvolán. Cestou k nápravě měla být koncepce reorganizace vnitřní struktury státu včetně zásadní přeměny absolutist ické monarchie v konsti tuční mocnářství . Říjnový diplom (1860) a únorová ústava (1861) přinesly též oživení české poli t iky. V nově vznikající české národní straně se vytvořila dvě křídla: umírněnější l iberální křídlo představovali tzv. staročeši (F.Palacký, F.L.Rieger) a radikálnější křídlo mladočeši (K.Sladkovský, bratři Grégrovi). Jejich společným cílem bylo dosáhnout samostatnosti českých zemí v rámci habsburské monarchie, která měla být přebudována ve federativní a národnostně spravedlivé soustátí . Proti národní rovnoprávnosti se však stavěli němečtí l iberálové, stojící na převážně centralist ickém stanovisku (t j . propagovali program jednotného rakouského státu). Tím docházelo v poli t ické oblasti k vyhrocení česko-německých vztahů; do tohoto rámce spadal i přechod českých poslanců na říšské radě k pasivní rezistenci. Prusko-rakouskou válkou v roce 1866 skončilo i talské a německé „poslání“ habsburské monarchie a vytvořily se podmínky pro řešení vnitřního státoprávního uspořádání rakousko-uherským vyrovnáním (1867). Rakousko-uherský dualismus byl však českými poli t iky i veřejností ostře odmítnut. Vídeňská vláda ve snaze nají t vstřícnou cestu k řešení si tuace v Čechách byla ochotna k dohodě o českém vyrovnání (tzv. články fundamentální) . Jejich uskutečněním by vznikl moderní český stát , i když s omezenými pravomocemi v rámci habsburské monarchie. Tento pokus o česko-rakouské vyrovnání však padl vzhledem k odporu ze strany německého l iberálního tábora. Česká poli t ická reprezentace, poučená neúspěchy, změnila svou taktiku a přešla od pasivity k aktivní poli t ice; při tom však zdůrazňovala setrvání na sjednocující ideji – českém státním právu. Česká poli t ika získala za svou loajali tu k vládě pouhé drobečky (tzv. drobečková poli t ika přinesla např. rozdělení pražské univerzity na českou a německou nebo přijet í Stremayrových jazykových nařízení).

Ve vývoji české společnosti se stala důležitým mezníkem 90.léta. Nastupovala poli t ická generace, která kri t icky hledala nové cesty české poli t iky (tzv. etapová poli t ika). Po krachu tzv. punktací v roce 1890 (znamenajících nebezpečí rozdělení země podle národnostního principu) začal krystalizovat třet í poli t ický směr – realisté (T.G.Masaryk, J .Kaizl , K.Kramář), jej ichž cílem bylo přebudovat Rakousko nikoli ve smyslu státoprávním, ale demokratickém (důraz kladli na otázky hospodářské a sociální , na drobnou práci) .Prosincovou ústavou z roku 1867 a následným vývojem až k zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907 se Rakousko změnilo v l iberálně orientovaný, parlamentarist icky řízený stát , neschopný však důsledně řešit svůj nejsložitější vnitropoli t ický problém – národnostní otázku. To se nejzřetelněji projevilo v první světové válce (1914-1918), která znamenala porážku dosavadní české poli t iky. Při hledání východisek z války se nabízely dvě varianty – loajální postoj k monarchii nebo úsil í o vytvoření samostatného státu; k prosazení tohoto cíle bylo třeba podílet se na porážce centrálních mocností (zahraniční akce T.G.Masaryka, československé legie) a na základě toho získat souhlas a záruky Dohody.Od začátku války zavládla v habsburské monarchii vojensko-úřednická diktatura. Říšská rada a sněmy jednotl ivých zemí byly uzavřeny a občanská práva a svobody potlačeny. Poli t ický život ustal a některá důležitá odvětví hospodářství byla podřízena přímo vojenským orgánům. Radikálnější čeští poli t ici byli na podzim 1914 zatčeni a uvězněni (např. Václav Klofáč). Část české společnosti začala výrazněji pochybovat o setrvání v Rakousko-Uhersku, zvláště když následujícího roku byli zatčeni i dva oblíbení mladočeští poli t ici , Karel Kramář a Alois Rašín, a odsouzeni k trestu smrti oběšením (nakonec j im nový císař Karel I . uděli l milost) . Jedním z těch, kteří od počátku vzali myšlenku možného rozpadu habsburské monarchie vážně, byl Tomáš Garrigue Masaryk, který v prosinci 1914 odešel do zahraničí , aby zaháji l přípravu protihabsburského odboje. Spolu s Edvardem Benešem a Slovákem Milanem Rastislavem Štefánikem ustavil v Paříži v roce 1915 Československou národní radu jako řídící orgán celého protirakouského odboje. Štefánik organizoval ve prospěch Dohody československé legie v Rusku, I tál i i a Francii , do nichž byli získáváni čeští a slovenští krajané a zajatci .V Rakousko-Uhersku došlo po smrti císaře Františka Josefa I . v roce 1916 k částečnému obnovení ústavního života. Čeští poli t ikové doma ve své většině stále ještě věři l i v možnost přeměny západní části habsburské monarchie ve federativní stát . V této době dochází i k obratu v názoru velmocí na Masarykovu zahraniční akci. Když se po bolševické revoluci zhrouti la východní fronta a v tajných jednáních se nepodařilo odpoutat habsburskou monarchii od Německa, opusti ly dohodové velmoci snahu zachovat Rakousko-Uhersko. 29.6.1918 uznala francouzská vláda Československou národní radu v Paříži za nejvyšší orgán spravující veškeré zájmy národa a za základ příšt í československé vlády.Na domácí poli t ické scéně došlo během roku 1918 k významným posunům v názoru na vztah českého národa k habsburské monarchii . Na shromáždění českých poslanců říšských a zemských byl 6.1.1918 přijat dokument – tzv. Tříkrálová deklarace –, který se ve jménu práva na sebeurčení, vyzdviženého nyní „novým Ruskem“, přihlásil k národní samostatnosti . V červenci byl v Praze ustaven Národní výbor v čele s Karlem Kramářem jako reprezentativní poli t ický orgán, ve kterém byli zastoupeni poslanci všech rozhodujících českých poli t ických stran. Vědomě se j iž připravoval na převzetí poli t ické moci a připravoval první zákony nového státu. 28.10.1918 po zveřejnění nóty rakouského ministra zahraničí Andrássyho americkému prezidentu Wilsonovi, která při j ímala prezidentovy podmínky pro jednání o příměří , zaplavil i Pražané ulice města. Národní výbor využil si tuace a vyhlásil samostatný československý stát . Ještě téhož dne byl při jat do Národního výboru Vavro Šrobár jako zástupce slovenského národa. Nezávisle na dění v Praze se k vyhlášení Československa připoji la v Martině 30.10.1918 i slovenská poli t ická reprezentace.

10. Evropa v   2.pol.19.st. (Německo, Francie, Velká Británie) Odmaturuj z dějepisu str. 75 - 77

11. Evropa v   2.pol.19.st. (Rusko, Balkán)