Pot&Lesk - červen 2009

červen 2009

POT LESK&K l i c p e r o v a d i v a d l a

6.

Na stěně nám přibyl další festivalový obraz!! čtěte na straně 34…

2.

POT LESK&

POT&LESK Klicperova divadla - 6 / 2009 3.www.klicperovodivadlo.cz/potlesk

ÚVODNÍK3/ David Drábek : Červnový čtenáři!

ROZHOVOR4/ … s ředitelem Ladislavem Zemanem.

NA KAFI S LENKOU8/ Dávejte pozor, na co si hrajete!

ŠOKUJÍCÍ ODHALENÍ!10/ Dinosaurus pod základy Klicperova divadla!

ZE ZÁHROBÍ14/ Klicperovo okénko.

SPECIÁL16/ Předplatné a premiéry 2009/2010.

PREMIÉRA MĚSÍCE26/ 19. srpna 1936: Smrt básníka.28/ Federico Garcia Lorca: DUENDE.

FOTOREPORTÁŽ32/ Premiéra Ještěrů!

DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ34/ Festivalový obraz.36/ Těšíme se na festival.

Obsah

č. 6.

ÚVODNÍK DAVIDA DRÁBKA

POT&LESK Klicperova divadlaelektronický měsíčníkčíslo 6 / 2009

Další číslo vyjde v nové sezóně - opět na webo-vých stránkách Klicperova divadla. Chcete si přečíst některé starší číslo POT&LESKu? Není nic snazšího! Navštivte nás na webových stránkách:www.klicperovodivadlo.cz/potlesk

Za redakci POT&LESKu: Magdalena Frydrych Gregorová, Jana Slouková, Jan Gregor.

Červnový čtenáři (zpocený a lesklý),

tento můj úvodník bude vibrovat mezi dinosaury a festivalem euroregionů. Slušný rozkmit, viďte?

Ještěří muzikálová horečka posedla mne i Klicpeřany vskutku mocnou silou. Snad už jsme stihli infikovat i diváky. Načapal jsem dokonce několik kulisáků, těch podmračených statných halamů s ostře řezanými rysy, kterak si za šálami broukají ještěří šlágry... a dokonce se pohupují v bocích...!

Vášnivý tanec Lochmana s Gabrielle prý dokáže rozpumpovat nejen hradecké, nýbrž i PARDUBICKÉ DŮCHODCE... aha!!!Hohó, tomu tedy říkám hozená rukavice (gumová a nagelovaná rukavice - pozn.autora) našim východočeským souputníkům!!!V kategorii Úchylný a pošahaný muzikál jsme se skutečně vyhoupli až k late-xovým výšinám...

Prostě jak praví reklamní slogan: TENTO MUZIKÁL DOKÁŽE NASTARTOVAT ŠTROUGALOVO AUDI V GARÁŽI!vA šupky dupky k festivalu. Přiznejte si, že už naspáváte dopředu, protože hra-decké festivalové noci jsou dlouhé... Ba k nerozeznání jsou ty noci od bílých dnů, viďte? A divadelních lahůdek jsme navdory zubaté divadelní krizi vybrali gigantickou nůši.

Dokonce i bytové divadlo bude, možná zrovna u vás doma, co Vy víte... Hradec Králové bude v červnu tak nasáklý divadlem, že kdyby Klicperově bustě zastr-čil někdo do úst kahan, bude hořet silným, nezdolným, patnáctimetrovým plamenem jako perský ropný vrt...

Váš David Drábek.

http://www.klicperovodivadlo.cz/potlesk/index.htm

4.

POT LESK&


ROZHOVOR

To mělo dvě fáze. Ta jedna byla hned po převratu během konkursu na místo ředitele zde do divadla. Mou velkou výhodou vzhledem ke stavu, v jakém se divadlo tehdy nacházelo, bylo jistě to, že horší už to být nemohlo. Po stránce umělecké, ale i morální, stavební, společenské, bylo tehdejší Divadlo Vítězného února úplně v troskách. Stanul jsem před komisí, ve které seděl Borna, Krofta, Klíma a další, a vykládal jim svoje vize o tom, jak si představuji, že by se změnou systému po převratu mohlo toto divadlo fungovat. Říkal jsem, že by to měla být transparentní organizace podobná obchodní společnosti jakéhokoliv typu s tím rozdílem, že produktem je umění čili divadelní představení, abonmá a řada věcí s tím souvisejících. A to byla tehdy doba, kdy to každý umělec či tvůrce nerad slyšel. Ale já si pořád myslím, že divadlo je produkt úplně stejného druhu jako knížka nebo cédéčko nebo obraz. Můžu si vymyslet, co chci, ale musí to někdo koupit, zkrátka musí to někoho zajímat. Hrát si divadlo pro sebe do šuplíku nejde. Byl jsem přesvědčený, že to hradecké divadlo musíme v první řadě rehabilitovat zevnitř, to znamená umělecky se postavit na vlastní nohy. Ruku v ruce s tím jsme tehdy s mladými architekty připravili skici renovace všech deseti domů, v kterých Klicperovo divadlo působí. No a teprve potom, když už bude všechno spravené a divadlo samo o sobě začne něco vyzařovat a

bude mít pocit i jakýchsi přesahů, tak že by v Hradci měly vzniknout divadelní festivaly. Už tehdy jsem mluvil o festivalu „evropských regionů“, jelikož jedním z velice frekventovaných témat Václava Havla byla v té době spolupráce euro-regionů. To ještě nebyla Evropská Unie jako je dnes a často se mluvilo o tom, že když se zatím nemohou domluvit státy a národy, ať se tedy domluví lidé přímo přes nejbližší hranice. Tehdy začaly první kontakty česko - polské, česko - německé, česko - rakouské, ale také česko - slovenské, které byly obzvláště komplikované, protože spolu se svobodou přišel samozřejmě zákonitě i rozkol. To všechno bylo samozřejmě velice zajímavé s ohledem na to „česko - ruské“, které tu fungovalo doteď.

To téma „spolupráce přes hranice“ jsem tenkrát nahazoval pouze v jakýchsi vizích, nemělo to konkrétní kontury. Pak nastalo to, že jsem ten konkurs na místo ředitele opravdu vyhrál, dokonce snad až na druhý pokus. Na poprvé jsem porotě přišel až příliš futuristický, moje představy přišly všem nereálné. Když se na to dneska dívám, tak všechno už je dávno hotové a divadlo žije svým nádherným životem. Jenže tehdy po revoluci jim to přišlo až smělé. Není divu. Tedy to první kolo konkursu vyhrál nějaký kostýmní výtvarník, tehdy v devadesátém roce to byla ještě velmi pevná levicová klika,

Festival vznikl z touhy vymanit se z nekonečné nudyJedna otázka pro ředitele Klicperova divadla a jeho odpověď tak, jak jí zaznamenal náš diktafon.

Usedáme s kolegyní dramaturgyní Janou do kanceláře ředitele Ladislava Zemana a zapínáme diktafon. Máme asi deset otázek, ale položena byla nakonec jenom jedna, která zní:

„Vzpomínáte si na okolnosti vzniku nápadu: budeme mít festival v Hradci Králové?“

Ředitel Ladislav Zeman s Václavem Havlem během zkoušení inscenace Odcházení.

která žila pořád ukotvená v minulosti a ti si tenkrát prosadili svého favorita. Jenomže se stalo to, že on pak vůbec nenastoupil. Byla to legrace, protože za mnou zase přišli a začali říkat, že jsem jako nebyl druhý a že jsem byl vlastně první, zkrátka odvolávali, co slíbili a slibovali, co předtím odvolali. Nakonec byl regulérně vyhlášený druhý konkurs a já jsem mezitím znova vypiloval všechny své vize a pak už jsem to dostal – od 1. června 1990 jsem ve funkci ředitele. Čili teď 1. června to bude 19 let.

Už tehdy se v mé hlavě rodily myšlenky na festival. Kromě toho jsem vždycky hlásal, že divadlo je takovým průsečníkem všech uměleckých oborů, že nejde jen o kulturu slova, výtvarna a pohybu, ale že se v divadle může střetávat úplně všechno, co nese myšlenku kultury. Rozhodli jsme se,

že budeme dělat výstavy grafiků, malířů, sochařů, taky jsme chtěli hospodu – nejmíň jednu, ale nejlépe dvě. Protože hospoda je tím pravým místem pro setkávání všech různých umělců. Už tehdy jsme mluvili o jazzovém klubu, protože jazz je minoritou stejně jako divadlo a myslím, že jim je společně dobře a jsou pospolu silnější. Chtěli jsme mít divadelní klub přímo v divadle, protože tehdy byl ještě o dva bloky domů dál, v takovém náhradním prostoru pod Galerií moderního umění… Těch plánů a představ byla celá fůra. Samozřejmě dominantou už tehdy bylo, že chceme mít divadlo na určité úrovni a ten festival, když už by nějaký měl být, tak aby nebyl jenom o tom, že sem přivezeme nějaké soubory, ale že my sami budeme mít co nabídnout a dokážeme inspirovat hosty, kteří k nám přijedou. Zkrátka jsme věděli, že ta cesta musí být oboustranná.

6.

POT LESK&


ROZHOVOR

V roce 1993 jsem byl dva měsíce na stáži v Bruselu. S mou chabou francouzštinou to bylo velice zábavné, permanentně mě bolela hlava, protože jsem teprve po mnoha letech začal chápat minulý čas a některé další gramatické zvláštnosti. A v Bruselu už ten sen byl najednou úplně dosažitelný. Zároveň jsme si právě v zahraničí začali uvědomovat, že pokud nezabereme, bude konkurence rychlejší a úplně nás převálcuje. To už začínaly i u nás muzikálové produkce a kina byla plná dobrých filmů, které se tady desítky let nemohly pouštět, takže jsme seděli v kině třeba dva filmy za sebou. Tehdy šla návštěvnost divadel dolů, za rok přišlo do divadla jen 35 až 40 tisíc lidí. Dneska je to tak, že jsme smutní, když nepřekročíme 100 tisíc… Loni to bylo vůbec nejvíc – měli jsme 130 tisíc platících diváků.

No a v Bruselu už to bylo na spadnutí – byli tam lidé z celé Evropy a nejméně polovina byla z postkomunistických zemí. Takže jsme se tam potáceli my, Maďaři, Bulhaři, Rumuni, Slováci, Poláci a ta touha nás všech byla stejná: dát o sobě nějak vědět a s něčím přijít, protože tam jsme to viděli v plném proudu, jak to může fungovat. A tam v Bruselu na hotelovém pokoji jsem si tak maloval svoje představy o hradeckém divadelním festivalu. Těmi svými sny jsem měl popsáno několik sešitů a když jsem se pak vrátil, tak jsem to vyprávěl různým šílencům a někteří z nich usedavě plakali, protože si uvědomovali, že to bude strašně práce. Ta celá přestavba divadla, renovace, život v lešení… do divadla se tehdy chodilo po prknech. Mezitím se muselo zkoušet, hrát, to znamená, že byly služby, které hlídaly, aby někdo nepustil vrtačky během představení a stejně to potom někdo vždycky pustil… Bylo to zkrátka hrozně namáhavé a do toho jsem přišel já s tím, že bychom dělali festival. Definitivně jsme se dohodli a vzniknul název a koncepce, když mě jeden z těch stážistů v Bruselu – my jsme mu říkali

„Meteleskublesku“ (byl to divadelní ředitel z rumunského divadla) – pozval na festival do Satu Mare. To město leží na hranicích s Maďarskem, lidé na kolech jezdí z města do města pracovat do různých fabrik, někteří vyrábějí párky a na druhém konci traktory… Tak tam jsme vidělo, jak může fungovat festival v neuvěřitelně bídných podmínkách. Představte si, že na chodníku leželi lidé s leprou, žebráci, děti a snad všichni pili vodku, která se prodávala v balení tetrapak. A oni to v tom padesáti stupňovém žáru pili, úplně na doraz a večer to celé město leželo jako když nastane nějaké obrovské štronzo. Co nás překvapilo nejvíc bylo to, že tam přijela fůra úplně neskutečných souborů, malých skupin z Anglie nebo ze Španělska, které přicestovaly vlakem, všecky kostýmy a rekvizity táhli sebou a bylo to úplně strašidelný. Ale ty lidi, kteří přišli, byli tak strašně šťastní, že najednou vidí úplně něco tak jiného. Dva rumunské soubory, které jsme tam viděli hrát, jsme okamžitě pozvali na náš první ročník do Hradce, protože byli skvělí. No a tam v hotelu, který se jmenoval příznačně Aurora, zazněl první výstřel – budeme mít festival v Hradci Králové. V tom hotelovém pokoji jsme s Hadem pokreslili mnoho papírů, řešili, zvažovali… Had pak odešel, že si jde vyfotografovat nějaké židovské památky a já jsem mu říkal „nikam nechoď oni tě tam ještě zabijou“. No a za deset minut přiběhl zpátky celý zpěněný, že ho chtěli okrást v prvním parku, kde ten foťák vytáhl. A tak jsme si otevřeli víno a zase makali na našem festivalu. Na tom rumunském festivalu jsme pak rovnou oslovili jeden italský soubor, jeden anglický, dva rumunské a tam v Auroře jsme se dohodli, že v roce 1995 bude první ročník festivalu Divadlo evropských regionů. No a byl.

To bylo v květnu. Festival trval asi pouze pět nebo šest dní a byl to takový - dá se říci pokus. Ale ještě před tím, než to vypuklo,

jsem všude chodil a říkal to a každý na mě koukal jako na úplného blázna, protože bylo jasné, že se stavby na divadle nestačí dokončit. Tenhle barák (ukazuje nám z okna) ještě nebyl hotový, tamhle (ukazuje) stál jeřáb, tamten barák (ukazuje) byl ještě úplně rozpadlej a tamten (mávne rukou)… no úplná katastrofa. A my jsme mezi to poslali různé performery, kteří všude hráli, krásné slečny taky a bylo to prostě úžasné. A najednou jsem viděl, jak tady ty lidi jsou strašně vděční a šťastní, že se ukázalo, že tedy asi ano – že to půjde a bude to fungovat. Do festivalové produkce jsme brzy zapojili Divadlo Drak a asi za dva roky začala působit venkovní oper-air (ještě se to tehdy tak nejmenovalo) s různou škálou amatérů, souborů s pohádkama pro děti až po vystoupení největších avantgardistů. A to už připomínalo kotel, ve kterém se to všechno vaří a bylo to fajn.

Mým cílem poté bylo, abychom v termínovém kalendáři dostali ten festival dál – jednak kvůli počasí, protože v květnu bývala ještě zima a taky, aby se to celé spojovalo se slavností na zakončení každé divadelní sezony. To se po několika letech povedlo. S ohledem na ostatní české festivaly jsme to museli vymyslet tak, abychom do nikoho nenaráželi. Nakonec jsme se dohodli na těch posledních deseti červnových dnech, tam jsme se zakopali a od té doby ten termín nepustíme a musím říci, že dneska se už všichni podřizují nám. Je to už deset let, kdy festival funguje vždy od 21. – 30. června. Nicméně se mě pořád každý rok ptají, odkdy že je ten letošní festival – dokonce i kritici, kteří jsou tady každý rok… Tak takhle nějak… Já mám pocit, že jsem to popsal nějak moc zeširoka… Teď zpětně si uvědomuji, jak organicky se festival po celá ta léta vyvíjel. Víte co, to byl samozřejmě odraz té doby, touhy vymanit se z nudy a z té nekonečně šedi. A myslím, že se to povedlo.

Organicky se vyvíjí i naše setkání v kanceláři pana ředitele. Ladislav Zeman vytahuje alba polepená fotkami neuvěřitelně zdevastovaných budov divadla, stěží rozpoznáváme známá místa, nádvoří před divadlem vypadá, že na něm před chvíli vybuchla bomba. O budově Besedy, kde obě s mou kolegyní bydlíme, ani nemluvím. Podle fotek soudě, bych nikdy nevěřila, že tam ještě kdy někdo může bydlet. Nakonec si prohlížíme fotky a klábosíme s panem ředitelem ještě asi hodinu. Máme materiálu ještě minimálně na pět rozhovorů… Ale to zase jindy.

Připravila Magdalena Frydrych Gregorová

Ředitel Ladislav Zeman s Václavem Havlem u sochy Neznámého herce.

8.

POT LESK&


NA KAFI S LENKOU

Červen bezesporu patří dětem. Nejen kvůli jejich dni 1.6., ale taky proto, že končí škola, počasí je už letní a začíná se chodit k vodě, méně se učí a více se raduje. I moje rado-vánky s vnoučaty začínají v červnu nabírat na síle a vrcholí na podzim houbařením. Kdykoli jedu k dceři, navoním se, udělám si hlavu a namaluji se. Chci, aby viděla, že na sebe dbám, i když žiju sama. A taky chci vonět Jonášovi a Anince. Když po pár hodi-nách odjíždím, vlasy se změní v roští, omítka opadává a stírám pot z čela. To je totiž tak. Když poklábosím s dcerou a jejím mužem, děti začnou vysílat jasné signály. Chtějí mne pro sebe a zvou mne ke hře. Buď se před-pokládá, že se zavřeme v jejich pokoji, to když je zima, nebo jdeme ven, kde nás čeká deka, slunečník a obrovská trampolína - můj letitý sen. V letech, kdy jsem závodila v gymnastice, jsme trampolínu neměli. Děti řeknou vždy to samé: „Budeme si hrát, my jsme koťátka.“ Já rychle hledám to nejlínější zvíře, od kterého se neočekává žádná velká aktivita. A tak se stávám čuní-kem těsně před zabíjačkou, starou línou kočkou, nebo jako posledně - krokodýlem. Znáte to! Leží na vodě nebo na zemi, oči zavřené, jen si pluje nebo se vyhřívá. A tak Jonáš s Áňou kolem mne mňoukají, lísají se a dělají kotrmelce, zatímco já ležím, jak je to již nám krokodýlům vlastní. Jenže pak mne to začne nudit, přece jenom ve mně nějaký ten temperament stále zůstává, a já se protáhnu a zařvu: „Já jsem krokodýl, co žere kočky!“ Začnu je lechtat, honit a také požírat, děti ječí a jsou nadšené, zatímco o mne se pomalu pokouší astmatický záchvat. Před třemi nedělemi se k nám připojila sousedovic Majenka, která navštěvuje první třídu. Děti mne nejprve chtěly prodat coby skákačku na trampolíně, ale nějak se mi

nechtělo, a tak za chvíli po kratičkém špitání na dece pod trampolínou jsem byla vyzvána ke hře na krokodýla. Majenka mne oslo-vovala jako „paní“, potom jako „babičku“ a „tetu“. Stále mi vykala. Nakonec jsem se nechala přemluvit a šla dělat líného kro-kodýla do domečku pod trampolínou. Děti provokovaly, lákaly, vyváděly a nakonec jsem byla opět krokodýlem, co žere kočky. Majenka byla u vytržení, moje vnoučata taky, nakonec mi utekli všichni na tram-polínu a já je držela na nohách, na rukách, zkrátka jsem cenila zuby a vyváděla, make-up mizel v nenávratnu, vlasy se ježily a pot stříkal na všechny strany. Pak jsme ještě hráli na řemesla, to bylo pro mne veli-kým překvapením, že děti mezi pěti a osmi lety jsou tak nápadité. Problém byl jediný. Jonáš byl vždycky řidič a my jsme vlastně pokaždé museli hádat pouze to, jaké vozi-dlo řídí. Majenčin bratr velmi zdlouhavě vždy předváděl zemědělce či zahradníka, a opět jediné, co bylo možné hádat, byla rostlina, kterou právě sázel či sel. Holky byly nápaditější, jak tomu bývá i v životě. Pamatuji si, když ještě děti byly menší, Aninka seděla v kočáře, Jonáš ji vezl, ale já mu pomáhala, ona měla v náručí medvěda a za námi šel pes Hárvy, který mne trapně oču-chával, jak to již psi dělají. Zpívala jsem leg-rační lidové písně, děti postupně zpívaly se mnou a chodili jsme po dvorku kolem dokola. Líbilo se nám to moc. Když nás dcera zavo-lala k obědu, ptala jsem se jí, zda viděla, jak krásně a kreativně jsme si hráli. Sarkasticky odpověděla, že ano, a zda jsem viděla sousedy u plotu. Prý jsme mohli vybírat. Také mne velmi překvapilo, jak si děti pamatují nejneuvěřitelnější blbosti. Sedíme na sedačce, Jonáš má psa, Aninka medvěda a já kotě. Předpokládá se, že budeme mluvit

jako ta zvířata. A tak vysokým hláskem začí-nám veršovat. Dětem se to líbí, čím šílenější verš, tím lepší. Mluvíme o jídle, protože je před obědem. Moje dcera, jejich matka, si lehce zoufá, když slyší:

„Koupíme si salátek,necháme ho na pátek.Potom budem zelení, jako lesní jeleni.“

Nebo:

„Co si dáme pod líčko?Jaké bude masíčko?Bude pěkné červené,nebo hnusné zelené?“ K mému velkému překvapení mi tyto verše děti zopakují za tři neděle a radují se při tom jako poprvé. A když zaveršuji málo peprně, jsem utřena Jonáškem: „Babi, to ale není silný kafe!“. Když odcházela Majenka domů, šťastná, že mne potkala, šla s ní i moje dcera a její muž. Šli pro mléko k Majenčině mamince. Ve dveřích se stala pro mou dceru strašná věc. Majenka začala křičet: „Mamí, mamí, oni mají babičku, co je krokodýl, co žere kočky!“ To jsme si již dávno tykaly. Co se dá dělat, osud Vás vždy dostihne. A tak Vám, moji milí čtenáři, radím jediné! Dávejte si pozor, na co si hrajete. Mohli byste skončit jako krokodýli, co žerou kočky!!! A to je ta lepší možnost.

Dávejte si pozor, na co si hrajete

10.

POT LESK&


ŠOKUJÍCI ODHALENÍ!

První český dinosaurus objeven pod základyKlicperova divadla v Hradci Králové!

Pan Smolíček na tiskové konferenci hrdě ukazuje frag-menty nalezených kostí.

V souvislosti s očekávanou světovou premiérou muzikálu Ještěři českého dramatika, režiséra a uměleckého šéfa Klicperova divadla Davida Drábka vyšla najevo - pro mnohé překvapivá - skutečnost, že pod základy budovy divadla se nachází první české objevené pohřebiště dinosaurů.

Vzácný objev učinil náhodou vrátný

V roce 1935 objevil náhodně vzácnou kost vrátný divadla Milan Smolíček, který navíc vypomáhal v divadle jen příležitostně. „ Původně jsem šel na pravidelnou obchůzku, ale pak jsem si všiml, že ležím pod jevištěm a něco mě tlačí na zádech,“ nechal se podle dobových pramenů slyšet objevitel ještěří kosti. Jak se dostal pan Smolíček, v té době již řádně v důchodu, do hloubky více než dvou metrů pod propadliště, není známo. Když nebohého důchodce po 46 hodinách pohřešování a následných vyprošťovacích pracích zachránila čtyřčlenná posádka hradeckých dobrovolných hasičů, nestačili se divit. Kromě dinosauří kosti staré 94 milionů let, byly objeveny pozůstatky až pěti pracovníků Klicperova divadla, jejichž zmizení bylo onehdy přičítáno jejich „bohémské neurvalosti“ (divadelní folklór hovoří o třech zmizelých hercích a dvou režisérech, u všech byly potvrzeny vážné problémy s alkoholem).

Opět rozdmýchán spor, který s divadlem vede český Paleontologický ústav

Osvícení požárníci odnesli tehdy pro jistotu všechny nalezené ostatky do pražského Paleontologického ústavu. «Podle skladby kostí víme, že šlo o býložravce. Dorůstal do výšky dvou až tří metrů,» řekl paleontolog Vlastimil Geuner. O pozůstatcích nalezených divadelníků se dále nehovoří - je více než pochopitelné, že jejich historii objev takto významné kosti zcela zastínil. Je až kupodivu, že si tohoto námětu, který přímo vybízí ke scénickému zpracování, všiml až současný

Újmu v celkovém prvenství mají zahladit Drábkovi Ještěři

Vědci shodně potvrzují, že se pod základy divadelní budovy v Hradci Králové, která byla slavnostně dokončená v roce 1885, našly první zbytky dinosaura v Česku. Klicperovo divadlo, které bylo postaveno z iniciativy divadelních ochotníků naléhajících na městské zastupitelstvo v touze po důstojném stánku, ale též řadových občanů města Hradec Králové, zakrylo na dobrých padesát let zcela zásadní objev české paleontologie. Nikdo z divadelních nadšenců tehdy nemohl tušit, že svým zájmem o umění připravují českou zemi o světové prvenství v nálezu nejdelší pravěké stehenní kosti vůbec. Kost stará 94 milionů let ležela přibližně v hloubce dvou a půl metru pod základy divadla a to v místech, kde se v současnosti nachází jevištní propadliště. Čtyřicet centimetrů dlouhá kost je prvním konkrétním nálezem z éry dinosaurů v Česku. Paleontologové dosud zaznamenali jen otisk praještěrovy stopy poblíž Lysé nad Labem. Kost patřila až tři metry vysokému býložravci, který chodil po čtyřech a pocházel z období druhohor.

12.

POT LESK&


ŠOKUJÍCI ODHALENÍ!

umělecký šéf divadla David Drábek. „Náměty jsou všude kolem nás, ale často také pod námi. Je třeba umět otevřít hlubinu, která se pod vámi otevírá,“ řekl v nedávném rozhovoru pro časopis National Geographic, kde vysvětloval atypický divadelní námět, ale především odmítavý postoj divadla k dalším průzkumným akcím. „Je pravděpodobné, že se pod základy divadla nachází více podobných archeologických skvostů či fosílií, ale všichni ředitelé, kteří do hradeckého divadla od 1935 roku nastoupili, nám s odvoláním na náročný provozní chod divadla odmítli poskytnout prostor k podrobnému průzkumu půdy a dalším vykopávkám,“ kritizuje postoj divadelníků Vlastimil Geuner. „Kdybych měl použít mírné nadsázky, řeknu, že divadlo brání českým ještěrům spatřit světlo světa. Takový je můj názor,“ dodává jeho kolega z Paleontologického ústavu Igor Prekner.„Kosti nekosti. Hrát se musí. Přece si v Hradci zase nenecháme rozkopat divadlo!“ reaguje podrážděně současný ředitel divadla Ladislav Zeman, který těsně po revoluci vystřídal dřívější komunistické vedení.

Ještěři v nás

„Byla bych ráda, kdyby byla česká premiéra Ještěrů vnímána jako jakási omluva české vědě a zemi za odmítavý postoj k faktickým vykopávkám na půdě divadla,“ dodává dramaturgyně představení Jana Slouková a její kolegyně Magdalena Frydrychová doplňuje: „Nechť ještěři spatří světlo světa alespoň skrze metaforu v našem divadle. Vždyť divadlo nepotřebuje hmatatelných důkazů, protože skuteční pravěcí tvorové jsou v nás. Ať chceme nebo ne - jsou v každém z nás.“Na tento postoj divadla a též na samotnou premiéru nového muzikálu reagují paleontologové s notnou dávkou rezignace. „Jsou to žvásty. Ale co můžeme dělat. Tlačit na město, které obzvláště v regionech podporuje spíše umění než vědu, je naprosto zbytečné. Přesto by hodnota dalších nálezů mohla být

nevyčíslitelná,“ dodává v závěru Vlastimil Geuner. Klicperovo divadlo se vůči vědě necítí být dlužno. „Máme ještěry rádi a kdo nevěří, nechť se přijde pobavit na náš muzikál. Na důkaz chuti zaobírat se problematikou pravěkých stvoření, jsme v Národním muzeu v Praze zažádali o odlitek zde nalezené stehenní kosti, který chceme nechat umístit do vitríny ve foayer divadla. V současné době čekáme na výsledek jejich rozhodnutí. Držte nám palce a přijďte na Ještěry!“ řekl umělecký šéf a autor Ještěrů David Drábek.

Možná právě tento krasavec čeká pod divadlem, jestli kdy spatří světlo světa.

14.

POT LESK&


ZE ZÁHROBÍ

KlicperovookénkoSpanilomyslní měšťané hradečtí!Velemilý čtenáři!

„K Hadriánu z Římsů mluví krve prázdná ústa má; mluví ale skrze sluhu jeho, srdna-tého Jehoně.“

„Červen studený – sedlák krčí rameny“ říká úsloví dědů a otců našich. Červen zde poměrně teplý zdá se býti, rameny však krčím já. Zkus jen si představiti, příznivče můj, co k rozhořčení zas mě přivedlo a čím že se čelo mé nynčko krabatí. Jak jistě víš z listů mých předchozích, pobývám bytem na Parnasu literárním. Když však do Hradce mého mileného zavítati hodlám a o zdržení delší se pokouším, vtěluji se krasoduchem svým do hlavy Klicperovy kamenné, jež divadlo hradecké zdobí jako triga v Praze kapličku zlatou. K výtvoru onomu mnohých měl jsem již výhrad – vždyť co jest to za nápad s fialo-vým kloboukem mě zpodobniti, jsem snad hejsek poněmčený, dandy pochybný, vkusu nemajíc a o vzhled poctivého spisovatele čes-kého nedbajíc? Nu dobrá, i výstřelek tento přešel jsem času svého mlčením. Co však vzrušilo do nepříčetnosti mysl mou v čase nedávném? Když dlel jsem takto potají, na stěně divadla mého přikován, zaslechl jsem podivný hovor družný, snad mezi vedou-cími domu tohoto vedený. Slovo „TV-spot“ často se tam vyskytovalo, však nevěda, co

novotvar tento znamená, přešel jsem celou věc mlčením. Ach kdybych tenkrát významu pravého znal…kdybych i slovníků jiných než toho Jungmannova používal, snad bych smysl pravý nekalého výrazu tohoto poznal. Chtěli prý divadlu jméno udělati a na setkání každoroční červnové divadelní návštěvníky nalákat. Ano, tušíš správně, čtenáři milený, to balábile odporné, kdy Hradec zaplevelen jest cizáky všemožnými, kteří pochybné hry od autorů nečeských hrají, kteří jakási diva-dla nová předvádějí a kteří na Klicperu ani si nevzpomenou, ten rej pobudů a snad mistrů dnes ctěných Divadlo evropských regionů se nazývá. A mě, Václava Klimenta Klicperu, dramatika českého, otcem komédie nazýva-ného, chtěli do pozvánky oné zapracovati. Snad na chvíli potěšen jsem byl, však před-stava má rychle vzala za své. Nečetl jsem tam osobně z her mých. Nikdo nevyzdvihl slávu a zásluhu mou. Křídla podivná neto-pýří mi tam připli a donucen jsem byl pro-středky nepěknými, abych městem naším poletoval a slávu festivalu onoho hlásal. Potupno bylo dramatikovi českému. Ale vše pro slávu divadla mého mileného jsem přetrpěl. Však na závěr i poslední zásluhu mou od úst mi vzali. Na konečného sloganu vyslovení těšil jsem se velice, výslovnost svou piloval a pozvánku pro návštěvníky se učil. Však rasantně přišel jsem o poctu tuto. Na závěr spotu onoho nejapného jakýsi

Drábek promlouvá, prý dramatik též český, s hlasem jako dráb krutým. Slzy polykal jsem potají a na zeď divadelní zachmuřen se opět přilepil. Nevděk Hradcem vládne. Dovolil by snad si Tyl v Kwětech českých, či Kramerius v Expedici české něco podob-ného vydati a takto účastníka napáliti? Zhrzen jsem byl. Zhrzen jsem zůstával, i když diváci ostudy této počali mě poznávati a s bustou a kloboukem mým lila se fotiti. Však přesto mysl má již znovu na síle klidné získala. Dramaturgyně divadla mého roz-hodly se potupu mou spraviti a dárek daly mi nade vše cenný. Věz, měšťane hradecký a příteli divadelní, že saisona příští hru mou věhlasnou lidem předvede! Hadrián můj z Římsů milovaný znovu na prkna slavná se vypraví! Třes se, diváku, před rytírnou mou ukrutnou! Těš se, diváku, na dobrodružství udatná! Jsem šťasten, hrd a pyšen.

Přetrpím-li rej festivalový ve zdraví, těším se v příštím roce na všechny příznivce své oddané!

Navěky váš,

Prof. Václav Kliment Klicpera

27. květen léta Páně 2009

16.

POT LESK&


PŘEDPLATNÉ 2009/2010

Předplatné Klicperova d i v a d l a na sezónu 2009/2010

DAVID DRÁBEK

NÁMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮRežie: David Drábek

„Snad na mě ani nerozsvěcujte. Třeba čekáte něco extra, něco kolosálního. A to neuvidíte. Není čemu tleskat. Můj život není sexy. Tedy je, pokud považujete za vzrušující třeba zmražené krůtí krky.“Podtitul Hra o nehybnosti výstižně charakterizuje nejnovější hru Davida Drábka. Její hrdinové trčí ve stojatých vodách svých bezvýznamných a nesmyslných existencí, ze které je nezachrání ani smrt, byť sebevíc svůdná. Invalidní důchodce Vendelín neuspěl jako milenec, manžel, otec a dědeček, neúspěšný je i jako revizor v pražské MHD, trapný je i sám důvod jeho invalidity. Jehovistka Rita je osamělá stejně jako prodejce Nového prostoru - bezdomovec Jeroným. Najdou k sobě cestu? Má zpěvák Zapík se svou pseudoangličtinou a rozhalenkou nějakou šanci vykročit na důstojnou cestu vlastním životem? Střípky osudů našich hrdinů se protínají na maškarním bále, kde figurují skrze bizarní převleky zvířat a rostlin, aby se posléze společně ocitli na nucené cestě k českému moři… Jsme hrdinové anebo teroristi, když bojujeme za doušek svobody? V jedné z hlavních rolí se v našem divadle představí Daniela Kolářová.

PREMIÉRA: 10. 10. 2009 na Hlavní scéně Klicperova divadla.

MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV

MAŠKARÁDARežie: Daniel Špinar

„Život je totéž jako ples / tančíš a točíš se a hoříš sladkou něhou / a vidíš samý jas a slyšíš hudbu hrát / pak domů přijdeš a zbyde z toho všeho / jen hořká únava a pomačkaný šat…“ Svou slavnou tragédii ve verších napsal dvaadvacetiletý Lermontov v roce 1836, tedy pět let před tím, než byl na Kavkaze zastřelen v souboji. Cynický pohled na realistický svět petrohradské smetánky byl trnem v oku tehdejší cenzury, autor hru marně přepracovával, otištěna a uvedena byla až po jeho smrti. Maškaráda je však především velkým romantickým dramatem o lásce, žárlivosti a cti. Kníže Arbenin, muž vášní a temných stínů se směle řadí po bok Evžena Oněgina a dalších romantických hrdinů. Bývalý bezohledný dravec a hazardér žije nyní se svou krásnou mladou ženou Ninou a znuděně opovrhuje společností. K probuzení běsů jeho nitra, které se zdály být utišeny a zapomenuty, však stačí osudný maškarní ples a jeden ztracený náramek… „Jste člověk, nebo démon?/ Já? - - Jsem hráč!“

PREMIÉRA: 24. 10. 2009 na Hlavní scéně Klicperova divadla.

JIŘÍ SUCHÝ / JIŘÍ ŠLITR

DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKARežie: Radek Balaš

„Já přilepím si známku na čelo / razítkem omráčen přestanu vnímat / vše co mě celý život bolelo / a snad si začnu jiných věcí všímat / říkají o mně, že jsem listonoš / a já už tomu věřit začínám…“Jazzová opera dvojice S+Š měla svou premiéru v divadle Semafor v roce 1965, o rok později vznikla slavná filmová verze Jána Roháče, ve které excelovali kromě samotných autorů i Eva Pilarová či Hana Hegerová a vzešla z ní řada dodnes populárních hitů (Rekomando blues, Jsi ta nejkrásnější krajina, co znám, Ty jsi švarná, Hallelujah! Proč je to tak? aj.). Uli a Vanilka jsou mladí manželé, stojící před rozvodovým řízením. Běh věcí však změní telegram od tety z Liverpoolu, která odkazuje milión korun Vanilčině dítěti… Klicperovo divadlo se po Jonáši a tingltanglu a semaforské koláži Špatně placená procházka znovu vrací k tvorbě legendární dvojice v režii renomovaného muzikálového režiséra Radka Balaše.

PREMIÉRA 19. 12. 2009 na Hlavní scéně Klicperova divadla.

MAGDALENA FRYDRYCH GREGOROVÁ

VLTAVÍNKY Režie: Viktorie Čermáková

„Řeky tečou, ale duní ve mně jenom ta jedna. Pokaždé, když uprostřed noci otevřu oči, slyším ten dutej zvuk. Táta zmizel, Ali je po smrti a všichni synové bojují za vlast. Ale nestane se něco našim kuřatům?“ Divadelní seance Vltavínky, která je dílem dramaturgyně Klicperova divadla a dramatičky Magdaleny Frydrychové a režisérky Viktorie Čermákové, chápe jeviště jako prostor, kde mohou v těsné blízkosti rezonovat životy lidí, kteří tu byli před námi. Doba mezi válkami a následná padesátá a sedmdesátá léta nám stále připadají dost neprobádaná, přesto si uvědomujeme, že právě z nich jsme se zrodili. Naše pupeční šňůra je dlouhá a křivolaká, jelikož jsme vzešli z našich prababiček, které byly dámami secese, rozbolavělými z dusna přelomu století, z našich babiček, které přišly o své muže během dvou nelítostných válek, z našich maminek, které nám vyprávěly, že jediným kladným hrdinou, který může přinést světu užitek, je Jurij Gagarin. Teprve skrze příběhy našich předků jsme schopni přečíst osud vlastní.

PREMIÉRA 5. 12. 2009 ve Studiu Beseda.

DAVID DRÁBEK

NOC OŽIVLÝCH MRTVOLv televizní country-show Beverlyho Rodrigueze

Režie: David Drábek

,,Kolik nás zbylo? Spočítáš nás na prstech poslední

ruky.“Kabaret přerůstající v nefalšovaný horor. Pocta

všem zombie-filmům kategorie A, B i C.

A taky počátek kabaretní řady AMORES

KLICPERROS, která volně navazuje na Studio

Hořící žirafy. Dějová linka je prostá jako aligátoří

skus… vypečený kovboj Beverly Rodriguez zve

do své show samé poťouchlé hosty: krotitelku

plyšových zvířat, stařenku ve žravém kómatu či

muže, co chtěl být odmalička vyhazovačem. A ve

studiu začne náhle přibývat ,,neživých živých“.

Jejich řádění nejsou ušetřeni ani diváci. Krvelačná

vybíjená začíná… Představení pro ocelové nervy i

bránice!,,Podívej, jeden divák se nesměje. Takže je mrtvý.“

PREMIÉRA 20. 2. 2010 ve Studiu Beseda.

18.

POT LESK&



CHRISTOPHER HAMPTON

VALMONTRežie: Věra Herajtová

„Což věřit ve Vaše city by nebyl pouze další důvod, proč se

jich obávat?“Slavný román v dopisech francouzského autora Choderlose

de Laclose Nebezpečné známosti z roku 1872, který vypráví

krutě kultivovaným jazykem o spletitém osudu dvou

libertinských intrikánů - vikomta Valmonta a markýzy de

Merteuil, se stal předlohou pro úspěšnou divadelní adaptaci

Christophera Hamptona. Pro tyto dva spiklence se láska a sex

staly programem vycházejícím z chladného kalkulu a touhy,

která se řídí jediným pravidlem – získat a nic přitom neztratit.

Charismatický Valmont se svými lehkovážnými hrátkami

a žíznivou touhou dobývat se stal doslova psychologickým

archetypem, na jehož nesčetných variacích stojí nemalá část

moderní literatury. Po více než dvou staletích neztrácí téma

na síle. Racionální analýza milostných citů, sex pro pomstu,

úsilí o co nejpromyšlenější milostnou strategii, ale také jejich

oběti – to vše nabízí velké herecké příležitosti. Režisérka Věra

Herajtová se v Klicperově divadle naposledy představila skrze

osobitý výklad Čapkovy Věci Makropulos.


MOIRA BUFFINI

KRÁL JE PANNA (Silence)Režie: Lída Engelová

«Jako žena ztratíš všechno, co jsi získal jako muž.»Tragická fraška o hledání sebe sama v kulisách středověké Anglie. Atmosféra konce prvního milénia je nabita elektřinou boje a velkými mystickými zážitky. Lítý zápas mezi pohanskými Vikingy a křesťanskými Anglosasy má být usmířen svatbou, která však nenaplní očekávání a rozpoutá příval násilí i lásky. Látka hodná Shakespearovy tragédie je podána s černým humorem Monty Pythonů. Je apokalypsa na dosah ruky? Jak se správně postavit k hrozbě dalších smrtících útoků ze strany cizinců s odlišným náboženským vyznáním? Je vůbec možné, aby se na tento divoký svět Bůh v tichosti díval? Provokativní hra, která v prvé řadě nepostrádá napětí, vtip a nadsázku, klade mnohé palčivé otázky a přesto vás nepřestává bavit. Mladá britská dramatička Moira Buffini, jejíž rodiče pocházejí z Prahy, vnesla do londýnského divadelního života svěží a originální tón a právem získala několik významných ocenění. Uvedení inscenace Král je panna v Klicperově divadle bude českou premiérou této nově přeložené hry.


VÁCLAV KLIMENT KLICPERA

HADRIÁN Z ŘÍMSŮRežie: Vladimír Morávek

„Kozí mléko je pro prsa co zeměžluč pro žaludek.“Autor populárních veseloher se ve své tvorbě snažil vymezit tehdy rozšířenému žánru německé komedie, jejíž tvůrci usilovali pouze „za každou cenu“ rozesmát diváka a nezdráhali se k tomu užít urážek, lascivních narážek nebo dokonce vulgarit. Dobrá veselohra měla podle Klicpery kritizovat či útočit vtipem, s lehkostí a především usilovat, aby se „potrefená husa“ vždycky sama ozvala. Slovy Františka A. Šuberta bylo „právě to, co možno Klicperovi počítati za jednu z jeho největších předností je, že svými hrami neutonul v záplavě zcela bídných vzorů cizích, nýbrž naopak, že postavami z lidu branými, ryze českým duchem mluvy a ryze českým šťavnatým humorem (který jen místy a jen výjimečně lidově drsnějším se stával) vytvořil veselohru domácí, národní - veselohru českou, které jako květině zahradní růsti dál!“V příští sezóně oslavíme významné výročí 150 let od Klicperovy smrti. Velký návrat dramatika a našeho divadelního praotce Václava Klimenta na jeviště Klicperova divadla se zde vzácně snoubí s neméně významným návratem režiséra Vladimíra Morávka.


20.

POT LESK&



22.

POT LESK&


P – premiérová skupinaZačátky představení v 19.00 hodin,

hracím dnem premiér na hlavní scéně jsou soboty.

DEVĚT TITULŮ – CENY MÍST:Křeslo přízemí a křeslo balkon: 1.764,– Kč

I.místo přízemí a I.místo balkon: 1.620,– Kč

Hlavní scéna: David Drábek – NÁMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮ

Michail Jurjevič Lermontov – MAŠKARÁDAJiří Suchý / Jiří Šlitr – DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA

Christopher Hampton – VALMONTMoira Buffini – KRÁL JE PANNA

Václav Kliment Klicpera – HADRIÁN Z ŘÍMSŮ

Kupony:První na výměnu za vstupenku do Studia Beseda, výběr ze dvou nových titulů: Magdalena Frydrych Gregorová – VLTAVÍNKY

nebo David Drábek – NOC OŽIVLÝCH MRTVOL. Druhý a třetí na výměny za vstupenky dle vlastního výběru na festivaly ČEKÁNÍ NA VÁCLAVA (28. 9. – 28. 10. 2009) a na Mezinárodní festival DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ

(21.- 30. 6. 2010)

SKUPINY: A – úterky, B – středy, C – čtvrtky a D – pátky

Začátky představení v 19.00 hodin.

DEVĚT TITULŮ – CENY MÍST:Křeslo přízemí a křeslo balkon: 1.584,– Kč

I.místo přízemí a I.místo balkon: 1.440,– Kč

Hlavní scéna: pro skupiny A a D: Karel Steigerwald – DOBOVÉ TANCE

pro skupiny A, B a C – David Drábek – JEŠTĚŘIvšechny sk.: David Drábek – NÁMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮ

Michail Jurjevič Lermontov – MAŠKARÁDA Jiří Suchý / Jiří Šlitr – DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA



nebo David Drábek – NOC OŽIVLÝCH MRTVOL.Druhý a třetí na výměny za vstupenky dle vlastního výběru na festivaly ČEKÁNÍ NA VÁCLAVA (28.9. – 28.10. 2009) a na Mezinárodní festival DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ

(21. – 30. 6. 2010).

PŘEDPLATNÉ PRO SENIORYSKUPINY: d/1, d/2, d/3, d/4

Začátky představení v 17,30 hodin,hrací den pohyblivý.

SEDM TITULŮ – JEDNOTNÁ CENA: 700,– Kč

Hlavní scéna: pro skupiny d/1, 2 a 4: William Shakespeare – PERIKLES pro skupinu d/3: Karel Steigerwald – DOBOVÉ TANCE

všechny sk.: David Drábek – JEŠTĚŘI David Drábek – NÁMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮ

Jiří Suchý / Jiří Šlitr – DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA Christopher Hampton – VALMONT

Kupony:Dva kupony na výměnu za vstupenky dle vlastního výběru na festivaly ČEKÁNÍ NA VÁCLAVA (28. 9. – 28. 10. 2009) a na Mezinárodní festival DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ

(21. – 30. 6. 2010).

Klasické sezonní předplatné pro dospělé


24.

POT LESK&


skupiny: ST/1 – 3Pro žáky II. stupně základních škol a studenty středních škol

dojíždějící z regionu severovýchodních Čech.

Začátky představení ve 14.30 hodin, hrací den pohyblivý,volný zasedací pořádek.

ČTYŘI TITULY – JEDNOTNÁ CENA: 320,– Kč

Hlavní scéna: William Shakespeare – PERIKLES

Karel Steigerwald – DOBOVÉ TANCEKarel Čapek – VĚC MAKROPULOS

Jiří Suchý / Jiří Šlitr – DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA

skupina MPro žáky II. stupně základních škol.

Začátky představení v 17.30 hodin, hrací den pohyblivý,volný zasedací pořádek.

ŠEST TITULŮ – JEDNOTNÁ CENA: 480,– Kč

Hlavní scéna:Karel Steigerwald – DOBOVÉ TANCEKarel Čapek – VĚC MAKROPULOS

Michail Jurjevič Lermontov – MAŠKARÁDAJiří Suchý / Jiří Šlitr – DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA

Václav Kliment Klicpera – HADRIÁN Z ŘÍMSŮ

Kupon na výměnu za vstupenku dle vlastního výběru na Mezinárodní festival DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ

(21. – 30.6. 2009).

skupiny: S a TPro studenty středních škol


OSM TITULŮ – JEDNOTNÁ CENA: 720,– Kč


všechny sk.: David Drábek – NÁMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮ Michail Jurjevič Lermontov – MAŠKARÁDA

Jiří Suchý / Jiří Šlitr – DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKAVáclav Kliment Klicpera – HADRIÁN Z ŘÍMSŮ



(21. – 30. 6. 2010).

skupina: VPro studenty vysokých škol


DEVĚT TITULŮ – JEDNOTNÁ CENA: 810,– Kč


všechny sk.: David Drábek – NÁMĚSTÍ BRATŘÍ MAŠÍNŮ Michail Jurjevič Lermontov – MAŠKARÁDA

Jiří Suchý / Jiří Šlitr – DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKAVáclav Kliment Klicpera – HADRIÁN Z ŘÍMSŮ




(21. – 30. 6. 2010).

Cykly pro mladé diváky


http://www.klicperovodivadlo.cz/

26.

POT LESK&


PREMIÉRA MĚSÍCE

19. srpna 1936: SMRT BÁSNÍKA

V rámci podkrovního cyklu Šepoty a výkřiky zkoumajícího podstatu scénické emoce uvádíme:

Mezinárodní projekt Klicperova divadla a Compagnie Jose Manuel Cano Lopez (ČR-Francie-Španělsko).

Českou premiéru jsme zařadili do festivalového programu dne 24. června.

Text, zpěv a režie: Jose Manuel Cano LopezKlavír: Jacques Perry Salkow (fran. hudební skladatel a hudebník) – Pavel HorákPřeklad: Lucie NěmečkováDramaturgie: Lucie Němečková, Magdalena Frydrych Gregorová

Dlouhodobá, úspěšná spolupráce Klicperova divadla a Compagnie Jose Manuela Cano Lopeze z francouzského Tours, ať už v rámci mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů či inscenace Já, don Quijote de la Mancha, přináší další šťavnaté ovoce v podobě nové inscenace, tentokrát věnované fenoménu Lorca.

Jose Manuel Cano Lopez je specialistou na Lorcovo dílo a s autorem jsou spřízněni takřka osudově: pocházejí ze stejného kraje, vesnice, jejich rodiny se stýkaly a znaly. Cano Lopez se systematicky Lorcovu dílu věnuje inscenačně, uvedl mnoho jeho dra-mat a inscenací složených z jeho poezie, na téma Lorca sám napsal několik scénářů. Režisér je také mistrným interpretem španělských lidových písní.

Text s názvem 19. srpna 1936: Smrt básníka mapuje poslední dny (od 13. července 1936 do 19. srpna 1936) španělského básníka a dramatika Ferderica Garcii Lorcy. Jakoby před soudem věčnosti zaznívají svědectví Lorcových přátel, rodinných pří-slušníků, služky, falangistů. Jejich výpovědi jsou nesmírně napínavé, emotivní, líčené s jemným humorem a velkou obrazivostí. Na základě jednotlivých promluv rekon-struujeme téměř detektivním, věcným a zároveň poetickým způsobem sled událostí a souvislostí činu, objevujeme méně známá či zcela neznámá historická fakta a tabu, zároveň si postupně skládáme konkrétní příběh básníka Lorcy, ale též obraz umělce v obecnějším slova smyslu, mimořádného člověka, který je kvůli své výjimečnosti, touze po svobodě, násilím umlčen. Síla jednotlivých monologů je umocněna lidovými španělskými písněmi, jimiž je inscenace protkána.

Pozor – změna!

Z provozních důvodů reali-

zace projektu přesunuta do

nové sezóny!

28.

POT LESK&


PREMIÉRA MĚSÍCE

Federico Garcia Lorca

„DUENDE“Ten, kdo stane na býčí kůži roztažené mezi řekami Júcarem, Guadalete, Silem a Pisuegrou (nechci se zmiňovat o vlnách barvy lví hřívy, jež se vzdouvají na La Platě), setká se velmi často s tímto rčením: ,,V tom je mnoho duende.‘‘ Manuel Torres, velký andaluský lidový umělec, říkával jistému člověku, který zpíval: ,,Ty máš hlas, ovládáš různý styl, ale nebudeš mít nikdy úspěch, protože nemáš duende.‘‘

Po celé Andalusii od Jaénské skály až po Cádizský záliv hovoří lidé neustále o démo-nickém duchu duende a vytuší jej s neomylným instinktem, jen se někde objeví. El Lebrijano, úžasný lidový zpěvák, autor Debly, říkal: ,,Ten den, když mám při zpěvu duende, to mě nikdo nepřetrumfne.‘‘ Když jednou stará cikánská tanečnice La Malena slyšela Brailowského přehrávat něco z Bacha vykřikla: ,,Olé, to má duende!‘‘ Ale Gluck, Brahms a Darius Milhaud jí nudili. A Manuel Torres, který měl ze všech lidí, s nimiž jsem se kdy setkal, nejvíc vrozené kultury, vyslovil po poslechu Generalifského nokturna od Manuela de Fally tuto znamenitou myšlenku: „Všechno, v čem jsou černé tóny, má duende.“ A to je pravda pravdoucí.

Duende znamená sílu a nikoli tvorbu, projevuje se zápasem a nikoli myšlenkou. Slyšel jsem od starého mistra kytaristy: „Duende nesedí člověku tadyhle v krku, ale stoupá od chodidel nahoru do celého těla.“ To znamená, že to nemá co dělat se schopnostmi, ale že je to věc živosti podání, to znamená krve, to znamená prastaré kultury, sebestvoření při výkonu. Opravdový zápas je nutno svést teprve s démonic-kým duendem.

Velcí cikáští či andaluští umělci z jižního španělska, ať už to jsou zpěváci, tanečníci nebo kytaristé, vědí, že dokud nepřijde duende, nejsou schopni nikoho uchvátit. Dovedou v lidech sice vzbudit klamný dojem, že toho démonického ducha mají, tak jako je vodí za nos výtvarní či literární krejčí bez ducha, ale stačí nebýt líný a dát si trochu pozor, abychom ten podvod odhalili a abychom takového otrapu i s jeho zbožím hnali.

Jednou zpívala v malé cádizské krčmě andaluská zpěvačka Pastora Pavónová, „Holka s hřebenem“, génius španělské zádumčivosti, fantazií rovná Goyovi nebo „Kohoutu“ Rafaelovi. Hrála si se svým hlasem dělaným ze stínu, z tekutého cínu, se svým hlasem porostlým mechem, vplétala si jej do vlasů a máčela jej v bílém andaluském víně manzanilla a nechávala jej mizet v dalekých, temných zahradách. Lidé však naslou-chali mlčky.Byl tam Ignacio Espeleta, krásný jak římská tortuga. Jednou se ho někdo zeptal: „Jak to, že nepracuješ?“ A on s úsměvem hodným Argantonia odpověděl: „Já abych pracoval, když jsem z Cádizu?“ Byla tam Eloisa, zuřivá aristokratka, sevillská děvka, rodná dcera Soledad Vargasové, která si ve svých třiceti letech nechtěla vzít jednoho z Rotschildů, že prý jí rodem není roven. Byli tam Floridové, jež lidé pokládají za řezníky; jsou to však ve skutečnosti kněží, kteří obětují býky Gerionovi; v koutě pak seděl mohutný dobytkář pan Pablo Murube s obličejem krétské masky. Pastora Pavónová skončila za hrobového ticha. Jenom jeden malý mužíček, jak bývají takoví ti hopsálkové, co najednou jako by vylezli z láhve kořalky, pronesl velice potichu a sarkasticky: „Ať žije Paříž!“ Jako by tím chtěl říci: „Nás tady nějaká virtuozita, tech-nika a takové věci nezajímají. Nás zajímá něco docela jiného.

Tu se Holka s hřebenem zvedla jako šílená, zlomila se jak nějaká středověká plačka, jedním douškem vyrazila velkou sklenici ostré anýzovky, sedla si a začala zpívat, bez hlasu, bez dechu, bez barvy, se spečeným hrdlem, ale byl v tom duende. Podařilo se jí zbavit se všeho, co bylo na tom zpěvu předtím vyumělkovaného, aby měl dost místa duende, prudký a ohnivý duende, krajánek větrů prosáklých pískem, až posluchači začali ze sebe rvát šaty, skoro tak, jako černoši na Antilách, když se při církevních obřadech svíjejí před obrazem svaté Barbory.Holka s hřebenem si musela strhat hlas, věděla, že ji poslouchají lidé znamenití, kteří od ní nechtějí formu, ale prapodstatu formy, čirou hudbu zhmotněnou jen natolik, aby se udržela ve vzduchu. Musela odhodit stranou všechen um a jistotu, to znamená

Je obecně známo, že španělská kultura je plná emocí a ohnivého temperamentu. Tajemství ryzího umění, které vychází z hlubiny umělcovy duše, spočívá v DUENDE.

30.

POT LESK&


PREMIÉRA MĚSÍCE

zahnat múzu a zůstat sama bez ochrany, aby se k ní dostavil její duende a ráčil se s ní chytit do křížku. Ale jak zpívala! To už nebyl ten hravý hlas, to byla zrovna tryskající krev, dobře zasloužená bolestí a upřímností, rozvíral se jak desetiprstá ruka nad sví-jejícíma se probodenýma nohama Ježíše Krista od takového Juana de Juni.

Má-li se dostavit duende, předpokládá to vždy radikálně skoncovat s navyklými koncepcemi, podávat věci naprosto neotřele a nově, jako čerstvě utrženou růži, jako zázrak, který je pak také schopen vyvolat téměř nábožné nadšení.

Duende nepřijde, dokud není žádná možnost smrti, dokud neví, že smrt mu bude obcházet kolem domu, dokud nemá jistotu, že musí mávat ratolestmi, jimž máváme i my a jež nám útěchy nepřinesou.

Duende se rád chytí s umělcem do křížku přímo nad propastí. Anděl a múza s hous-lemi a s kompasem berou do zaječích, ale duende zraňuje a z léčení této rány vzchází to, co je na lidském výtvoru zvláštního a tvůrčího.Magická síla poezie spočívá v tom, že je vždy nadána kouzelnou schopností kropit mrtvou vodou každého, kdo ji čte, neboť s démonickým duchem lze snáz milovat a chápat a jistě též být milován a být chápán; zápas o výraz a o sdílnost je často zápa-sem na život a na smrt.

Duende má rád krajnost a rád se vyskytuje všude tam, kde se jeví úsilí dostat se ven a výš z daných forem.Ve španělsku, právě tak jako u východních národů, u nichž je tanec náboženským

obřadem, má duende neomezené pole působnosti v cádizských tanečnicích, jež chvá-lil už Martial, a v celé liturgii býčích zápasů, v tom skutečném náboženském dramatu, v němž se právě tak jako při mši obětuje Bohu.

Zdá se, jako by všechen duende klasického světa přešel do této slavnosti, jež je výra-zem velké kultury a sensibility lidu, který odhalil nejskvělejší vztek i pláč člověka. Ani při španělských tancích ani při býčích zápasech se nikdo nebaví. Duende na sebe bere úkol dát lidem dramaticky prožívat utrpení živých tvorů a připravit jim tak schody k úniku ze skutečnosti, jež je obklopuje.

Duende sochaří na těle tanečnice jako vítr v písku. Magickou mocí mění dívku v náměsíčnou bytost nebo vhání mladistvý ruměnec do tváří vetchého starce, žebra-jícího po vinných výčepech, kouzlí ve vlasech vůni přístavu za noci a formuje paže tanečnice do prastarých gest, jimiž se tanec vyjadřuje od nepaměti.

Je však zajímavé, že se neopakuje, to je nutno zdůraznit. Duende se neopakuje právě tak, jako se neopakují tvary vln na rozbouřeném moři.

Duende... Prázdnou klenbou proudí nehmotný vánek, jenž ovívá hlavy zesnulých a hledá nové kraje a neznámé tóniny, vánek voňavý jak dětská slina, jak rozšlapaná tráva, jak závoj medúzin, vánek, jenž neustále křtí právě stvořené věci.

Projev v Podkroví doplněný volebním pivem.

32.

POT LESK&


FOTOREPORTÁŽ

Premiéra Ještěrů!

David Drábek v obklopení svých krásných žen – maminky a manželky.

Tandem bratří Drábků doplněný Darkem Králem.

Pan Červený to se ženami vždycky uměl…Natřískáno bylo nejen v hledišti, ale při děkovačce také na jevišti…

Ještěřice Magda Pavlíčková.

Režisér s dramaturgyní udávali tón.

Šéf a šéf.

Jana Bernášková si svého manžela umí ohlídat.

Otec a syn Dvořákovi. Najděte deset rozdílů.

34.

POT LESK&


„THEATRUM MUNDI MINORIS II“Tomáš Záhořík.

obraz XV. ročníku festivalu Divadlo Evropských reginů

FESTIVALOVÝ OBRAZ

36.

POT LESK&


DIVADLO EVROPSKÝCH REGIONŮ

Festival? Festival!

Je to přesně rok, co jsem poprvé navštívila (a že bych se měla stydět, že mi to tak dlouho trvalo!) hradecký festival Divadlo evropských regionů. Tehdy jsme se spolužáky z DAMU odehráli několik představení a hlavně zde prožili pár úžasných slunečných dní, potulovali se po parcích, objevili výjimečnost místního fast foodu, vydatně docházeli do pivního stanu, schovávali se před bouřkou, koupali v kašnách, opalovali na terase Draku a potkávali známé z celé republiky. Občas došlo i na divadlo a to se potom srdce chvělo, Evžen Oněgin dojímal a VOSTO5ka trhala bránice. Tehdy jsem si říkala, jak je to možné a hlavně krásné, že celé město žije divadlem, že diváci stojí v předpro-deji fronty na vstupenky, že potom stojí při děkovačce a že je zkrátka Hradec stále na nohou…

A vida. Rok se s rokem sešel a já se dostala na stranu těch, kteří tuto potěchu ducha připravují. Na co se tedy v letošním ročníku těším nejvíc? Těším se na prezentaci našeho divadla před mimohradeckými diváky a kritiky. Vzpomenu si na to, jak jsme s režisérem Františákem před rokem poprvé použili pojem divoká Urbanizace. Těším se na Berta Lichého, který za svůj výkon v Jobovi získal cenu Thálie. Těším se na scénu z Ještěrů, kde si pro tuto slavnou vázu neodolatelným způsobem vykračuje Lubor Novotný. Těším se na všechny chůdaře, kejklíře a loutkáře na open-airu. Těším se na Nightworky, kteří vystoupí v rámci hudební scény. Těším se na Den Divadla na Zábradlí, pro-tože jeho hlediště a bar kdysi zásadně určilo mé životní směřování. Těším se na představení Blanche a Marie, protože ho režíroval můj oblíbený režisér a učitel Jan Nebeský. Těším se na to, že poprvé budu ostatním říkat „u nás v Hradci“. Těším se na natřískaný klub a rozhovory, jejichž úroveň korespon-duje s hladinou.

Těším se! — Jana Slouková

Těšíme se na festival!

38.

POT LESK&


PROGRAM

…program divadla a festivaluzde na webových stránkách!

http://www.klicperovodivadlo.cz/program.htm

hlavní partnerKlicperova divada generální partner

Klicperova divada

hlavní partnerKlicperova divada

Děkujeme sponzorům za podporu v sezóně 2008/2009:

Date post:	02-Apr-2016
Category:	Documents
Upload:	klicperovo-divadlo
View:	230 times
Download:	0 times

Pot&Lesk - červen 2009

Documents