Cesta Eduard Vacek

Noční klid Přežít, přežít, říkal si Dr. Pávek a pomalu přistoupil k oknu. Všichni chtějí jen přežít. Nedovedl si představit, že ten otylý chlap, po němž tu na stole zbyly kopečky cigaretového popela, by toužil právě po tom, aby na konci svého života mohl prohlásit, že přežil svůj život a dočkal se zasloužené penze. Ten Bakchus, to požitkářské prase, které nemyslí na nic jiného, než jak ukojit svoji chlípnost, kde se zadarmo nažrat a napít a kde co ukrást. Hnus, je to hnus se na to dívat. Odhrnul záclonu a pohlédl ven. Neviděl nic, než hustou mlhu, která začínala hned u okna a skrze níž pronikala jen ostrá výbojková světla, kolem nichž se utvářel jakýsi nimbus, který zřetelně rozlišoval hranice světla a šedého šera. Sračka, pomyslel si Dr. Pávek, sračka, jež je dokonalým koloritem doby. Dole pod jeho okny, v prostoru ozářeném výbojkou, prošel chrchlající chodec, který se objevil, a hned zase zmizel. Kde se vzal, tu se vzal, rozpomenul se Dr. Pávek na úvod Erbenovy pohádky. Náhle upoutala jeho pozornost skupina temných stínů, které se pod výbojkou na okamžik zhmotnily, takže bylo vidět, že se jedná o družstvo podivných sportovců, v barevných teplákových soupravách, s šálami obtočenými kolem krku, a pletenými čepicemi na hlavách. Jak se objevili, tak zase zmizeli v mlze, spolu se zanikajícím dusotem, který doprovázel jejich přítomnost. Dr. Pávek svraštil čelo. Jednu chvíli se zdálo, jakoby váhal, zda má uvěřit přeludu. Zakroutil hlavou a pomalu usedl do fotelu. Pitomci, řekl si v duchu. Místo těch opičáren by si měli radši sednout k televizi a vykouřit pět cigaret, to by pro jejich zdraví bylo určitě prospěšnější. Přejel si rukou po tváři. Tvář byla drsná. Drhnu, řekl si kysele, měl bych se oholit. Když mě bude chtít nějaká políbit, poraní se, řekl si ironicky. Kdy mě naposled líbala nějaká žena? snažil se rozpomenout, ale jeho myšlenky se rozmotávaly jako klubka nití a mizely nezachyceny v prostoru. Nebyl schopen sledovat myšlenku, která by jej přivedla do paměťové kartotéky, aby se dobral nějakého výsledku. Byl příliš unaven životem, a vlastně mu bylo všechno jedno. Nebylo důležité, zdali ho kdy líbala nějaká žena, ani která žena to případně byla. Dr. Pávek neměl zálibu ve vzpomínkách. Žil a myslel vždy v reálném prostoru, v dimenzích přítomnosti. Minulost byla pasé. Minulost člověka jenom zatěžuje, budoucnost ho zase zneklidňuje a děsí. Jen přítomnost je skutečně taková, že o ní můžeme říci bez nadsázky, že stojí za hovno. Můžeme to říci upřímně a objektivně, neboť jí žijeme. Přítomnost doléhá plnou vahou na naše bedra a nedopřeje nám úlevu. Čím intenzívněji člověk žije v přítomnosti, tím více je jí sužován a vyčerpáván. Dr. Pávek si nemůže vzpomenout na nic, co by stálo za to, aby se pohnul ve svém fotelu. Za oknem bylo slyšet blížící se temný dusot, doprovázený pronikavými neartikulovanými výkřiky. Á dva tři, á dva tři. Po chvíli vše utichlo a Dr. Pávek se opět mohl přestat divit. Nemusel se už ničemu divit, neboť poznal za celý svůj dlouhý život téměř vše, co může muž na tomto světě poznat. Jeho údiv, byl-li jaký, byl vždy spíše obranou proti stupiditě a blbosti vnějšího světa, který tu a tam pronikal do Pávkova života, aby narušil jeho soukromí, jeho poklidnou a vyrovnanou stabilitu. Už je klid, řekl si po chvíli polohlasně a zhluboka se nadechl. Je přece jen poněkud lepší žít v civilizované době, napadlo ho, když se rozpomněl na dlouhé morové průvody sebemrskačů středověku, jejichž způsob sebetýrání byl nepoměrně důslednější, než trvalá nechuť, jíž byl účasten. Dr. Pávek se zaposlouchal do ticha, jež ho svou hutností obklopovalo jako neprodyšný obal. Do desáté hodiny chybělo jen několik minut. Pomalu vstal a vstoupil do koupelny. Uchopil do ruky porcelánový kohoutek označený modrou barvou, a pomalu, a pečlivě jím otáčel do chvíle, než nalezl bod, ve kterém bylo vodovodní potrubí v celém domě přivedeno do rezonance hlasitým rozkmitáním kuželky. Zvuk byl nepříjemný a nesl se nepochybně velmi daleko. Ze všech stran se ozvalo bušení a hysterické výkřiky. Dr. Pávek trpělivě vyčkal chvíle, kdy jeho hodinky ukázaly přesně 22 hodin, což byl podle domovního řádu počátek nočního klidu. Pevně uzavřel kohoutek a opět usedl do svého fotelu. Na jeho tváři se rozhostil spokojený úsměv. Jeho dnešní dluh vůči okolnímu světu byl vyrovnán.

Rozhovory Je to opravdu těžké, já nevím, pravil pan Šustera dvěma párům očí soustředěně na něho upřeným. Pohled dvou párů očí naproti byl tak intenzívní, že pan Šustera pocítil ve svých vlastních očích silné pálení. Musel nejprve několikrát zamrkat a posléze si ještě promnul obě oči palcem a ukazovákem. "Jaký je Váš názor na tyto věci?" zeptal se posléze s důrazem na slovo TYTO, starší z obou. Moc se mi tam nechtělo, ale člověk si nemůže vybírat. Už jenom ta atmosféra, když tam člověk přijde. Sedíte a najednou tam přivedou takového člověka, posadí ho vedle Vás a čekáte. Kolem se šourají vyhaslé postavy v pruhovaných erárních pyžamech, každému čouhá odněkud hadička a všichni si nosí s sebou igelitovou tašku s močí. Děda vedle mě, jak ho tam posadili, se Vám najednou tak podivně vypjal a táhle zanaříkal, až mrazilo v kostech. Kdepak, říkám si, ten už tady dlouho nebude. Čas od času patrně dostával křeče a táhle vyl. Já jsem seděl vedle něho a musel to poslouchat. Bylo to hrozné, to mi věřte, už bych tam nechtěl. "Podívej Aničko, řekla bys, že ten kluk nejni můj? No podívej se na mě a na něj a řekni mně pravdu, jestli si nejsme podobný ? A vidíš, nejni. Ten kluk je vod mýho starýho a vod Kristýny. Znáš Kristýnu? To je hajzl jedna mizerná, to je nejvěčí kurva vod nás z ulice. Ta holka, já na ní koukala jak s tím klukem zachází, jak pořád jenom řval v tom kočárku zasranej, smrděl, že se nedalo kolem ani pořádně projít každej musel vobrátit hlavu, mně bylo líto toho kluka, von měl takový pěkný voči, mě se strašně líbil, tak sem si ho vzala domů, když tam tak pořád řval pod tím voknem a umyla sem si ho a dala mu najíst." Já si myslím, že lidé hledají dokonalost a harmonii, hledají naplnění svého snu nejprve v realitě pozemského bytí a tam ji samozřejmě nemohou nalézt. Ano, máte pravdu, dokonalost a harmonii mohou lidé nalézt pouze v Bohu a Ježíši Kristu, jenž je dokonalým obrazem Božím. Víte, já si myslím, že lidská představa o harmonii, což je vlastně spojení snu a reálné skutečnosti, je právě personifikací Boha. Jó, jak jednou člověka zapíšou na urologii, tak už je jejich. Máte tam kartu, a to mi věřte, dřív nebo později jste tam zase. To už jste jako štamgast v hospodě. Personál Vás zná jménem, klepou Vám na rameno, tak co, jak jde život? No jak by šel, na hovno, že jo, to by tam člověk nesměl chodit, dívat se na ty nemocné lidi, to není žádná radost, to mi tedy věřte, tam ta atmosféra.To teda máte svatou pravdu. Já když sem ležel na ledvině, tak tam na pokoji umírali dva lidi, já jsem z toho byl na nervy. "Ten můj starej tenkrát chodil s Kristýnou, no chodil, voni spolu jenom šukali. Jak vytáh paty z baráku, tak vona hned šoustala s jinejma, jednou se vodněkud vrátil dřív a vona ho měla zrovna v hubě, tak jí řek, aby se sebrala a táhla z baráku a vyhodil ji. Vod tý doby to bylo eště horší, ten kluk tam řval celý noci, a když sem ho myla tak měl prdel vopruzenou i na zádech, to se musí vidět. Když semse na něj chodila koukat, tak mi ho jednou strčila do ruky, ať prej si ho nechám, když na něm tak visím, že bude mít aspoň pokoj, tak sem se vo něj začla starat, jako by byl můj a ten můj starej byl sám a chodil se dívat na toho kluka a líbilo se mu, jak je čistej a jak se vo něj starám." Čím horší životní podmínky nás obklopují, tím spíše se lidé obracejí ke snu a jako prostředníka se dovolávají boha. Víte, pane Šustera, Vaše argumentace je založena na skepsi a skepse je, jak známo, pravým opakem víry. My jsme, pane Šustera, vlastně za Vámi přišli, abychom Vám pomohli Vaši ztracenou víru opět nalézt. To nebude tak jednoduché, neboť já jsem přesvědčený o tom, že ve věci víry v boha jsou na světě dvě skupiny lidí, z nichž jedni jsou věřící a druzí nevěřící. Obě skupiny mají na tuto otázku vyhraněný názor a tváří se, že vědí docela přesně, jak to všechno je. Ten jeden, to byl ze začátku takový udělaný člověk, zrovna jako Vy. Myslel si, že ho prohlédnou, a že půjde domů. Jenomže, vážený pane, najednou ho zavolali zpátky uprostřed oběda na cystoskopii, víte co to je? Taky mě to dělali. Víte, to tam všichni stojí a čekají, samá sranda a hrdinství. Víte, ty kecy, jako u odvodu na vojnu, a potom chodí, jeden po druhém, všichni zkroucený jako paragrafy a s nikým není řeč. To nářadí, jenom když tam člověk vstoupí, hned Vás polije pot po celém těle. Novodobá mučírna. Všechno je tam nachromované, takový soubor hadiček a serepetiček. Člověk neví, co s ním bude a myslíte si to nejhorší a nakonec máte pravdu. "Von pak začal spíš chodit kvůli mně a říkal, že se mu líbim, abysem si vzala svoje věci a šla k němu bydlet, až mě ukecal a šla sem, máma mně říkala, že to bude na hovno, že se mně Kristýna pomstí, ale mně to bylo jedno, já sem si řekla, že ji když tak dám do držky. Vona taky se mnou hnedky

přestala mluvit a vzkazovala mě, že mně kopne do prdele, až mě vylítne bublina z nosu, taky vo mně rozhlašovala že sem děvka, a že šoustám z italama za prachy. No já jí taky vzkázala, ať to zkusí, že ji nakopu do kundy, že si už nezašuká. Jednou sem jela s kočárem a na rohu u Vodičkovejch na mě čekala, že mně dá do držky. Jak po mě šáhla, tak sem ji jednu vypálila, ale najednou tam okolo stály čtyry, její máma taky, skočily na mě a shodily mě na zem. Ateisté vědí naprosto přesně, že bůh není a mají pro to své důvody a nespočet důkazů. Věřící jsou ovšem přesvědčeni o opaku a dokládají svojí víru nesčetnými důkazy. Z nich jsou některé vzhledem k podobným zkušenostem jiných církví a vzájemné intoleranci protichůdné. Mluví o zázracích a požehnáních, až z toho jde hlava kolem, co je všechno možné. Já sám si myslím, že bůh existuje pro ty, kdo si myslí, že existuje a neexistuje pro ty, kdož v to nevěří. Sám poslouchám čas od času obě skupiny a nemohu se nijak rozhodnout, neboť poslouchám-li argumenty jedněch, zdá se mi, že sám také věřím, nemohu však neposlouchat argumenty druhých, a také se mi zdá, že i oni mají pravdu. Víte, když jsem se pak vrátil z té cystoskopie, tak už to s ním šlo z kopce. Nejdřív hubnul a měl nějaké vnitřní bolesti. Potom začal chroptět a nakonec nemohl ani dýchat. Představte si, kolik je kolem vzduchu a on ho měl málo. Lapal po kyslíku jako ryba, jako když ho svazuje nějaká křeč. No, nakonec samozřejmě umřel. Já jsem šel jednou v noci na záchod a viděl jsem na vozejku pod plachtou ty jeho nohy, on měl taková zvláštní chodidla, na to se nedá zapomenout, palce jako bambule, tak jsem ho hned poznal, a když jsem se podíval do jeho pokoje tak tam stála ta jeho postel prázdná, takový zvláštní pocit mě Vám přejel, stejně Vám řeknu, člověk tady na světě nic neznamená. Poslyšte, Vy taky máte takovou zvláštní barvu, neléčíte se na něco? Víte, důležité je nic nezanedbat, člověk to nechává na poslední chvíli a pak je sním ámen. "Já sem jenom uviděla její mámu jak de se šutrem ke kočáru, určitě ho chtěla hodit na toho malýho, to sem najednou dostala děsnou sílu, všechny sem je setřepala, visely na mně a trhaly mně vlasy. Já měla dřív krásný dlouhý vlasy a takhle mě ty ďůry voškubaly. Tak sem ji jednu vypálila pěstí, až si bába lehla na zem a já do ní eště kopla. Voni pak všechny utekly a já na tu svini eště křičela, že si na ní počkám až pude sama. Jednou sem ji viděla, jak de s dvouma klukama, tak sem k ní příšla a dala sem ji facku, řekla sem ji, teď se ukaž. Dostala facku přes celou hubu, až vodešla do podřepu, kluci jenom stáli a čuměli. Čapla sem ji halenku a servala dolů i s podprsenkou a mezi fackama sem ji slíkla do naha, že neměla ani boty." Zdá se tedy, že nestranné posouzení pouhým rozumem nepřinese výsledky v podobě poznání existence či neexistence boha. Proto se mnozí dovolávají na pomoc emocí, které je podle jejich zaměření, výchovy a vnějších vlivů zařadí mezi jedny nebo druhé. Žádní však nejsou ušetřeni ran osudu, neboť víra nikoho neuchrání před utrpením života, nýbrž toliko pomáhá nést osudovou tíhu života. Nemůžete popřít, že mnohý věřící je některých problémů zcela ušetřen, zatímco se někdy zdá, že nevěřící je jimi doslova utloukán? Ano, jistě. Je tomu tak proto, že ateista myslí a jedná bez zábran. Jeho životní záběr je hlubší a širší než u věřícího, který než začne přemýšlet o svém případném jednání, nejprve se poradí se svým bohem, se svým svědomím, případně s pozemským zástupce boha, jímž je člen jeho církve. Ke škodlivému jednání pak nedojde a věřící je ušetřen jeho případných následků. Můj kamarád, denně jsme se viděli, taková veselá povaha, ke konci před smrtí pořád kručel, držel se za žaludek a nikdy nechtěl jít k doktorovi. Nemáte potíže se žaludkem? To bych Vám nepřál. No, nakonec ty bolesti už nemohl vydržet, tak k tomu doktorovi šel. Hned ho vzali na kudlu. Otevřeli ho a hned zase zavřeli, už se s tím nedalo nic dělat. To víte, pak to jde s člověkem rychle. A nelžu Vám, do měsíce s ním byl konec. Den před smrtí se mu udělalo nějak líp, já jsem za ním skoro denně chodil a zrovna jsem mu vypravoval, co už umřelo našich společných známých a měl jsem radost, že se mu ulevilo, no a den nato umřel. Člověk je jenom pára. Vy ale taky nevypadáte moc dobře. Měl byste si zajít na celkové vyšetření, aby se to podchytilo, dokud je čas. Nepodceňujte to. "Vona sebou sekla na zem, tak sem ji chytila za vlasy a točila s ní na zemi dokola. Kluci říkali, ať už toho nechám, že ji zabiju, ale mně bylo všechno jedno. Nakopla sem ji do prdele a do kundy, až toho měla dost, pak jí eště říkám, tak kdo je tady děvka, ty svině, válíš se tady po silnici nahá, všichni tě šukali a žádnej ti nepomoh, no, plivla sem na ni a šla sem pryč. Teď uš mám pokoj, vona se mi vyhejbá, stará taky, já na ně seru, no a ten kluk mi zůstal a já se vo něj starám. No podívej se na něj, nemá krásný voči, člověk by ho rovnou sežral, jak je pěknej.

Protože bývá bůh přísný a svým věřících dovoluje jen omezený pohyb, jsou tito ušetřeni ran, vyplývajících ze zakázaného požitku. Relativně vzato si člověk může zvolit život buď světsky pasivní ale klidný a bezproblémový, nebo na druhé straně život tvořivý, nebo dokonce posedlý. To ovšem s sebou přináší všechny problémy. Já sám si myslím, že obě rozhodnutí jsou správná, pokud se člověk rozhoduje dobrovolně z vlastní vůle, pokud si sám určí cestu. A Vy, pane Šustera, pro jakou cestu jste se rozhodl Vy sám? Nezapomeňte na den hněvu všemohoucího, na Armageddon, kdy Vám budou sečteny všechny hříchy.

Křest

Když nastoupila jako inspicientka, ihned ji uchvátilo vše, co nějak souviselo s divadlem. Vůně staré opony a fundusu, kde ležely dlouhá léta odložené předměty, tak či onak související s historií divadla, desítky vybledlých kostýmů, paruky, obří loutky, uniformy a rozmanité podivné přípravky, připevněné provazy s kladkami, táhnoucími se kamsi vysoko nad portál. Sledovala s napětím práci kulisáků, udřených chlapů, na něž nepřetržitě ječel hysterický režisér, křepčící a mávající rukama s posunky směrovanými naproti kuželům osvětlovacích ramp. Ani nedýchala při nástupech herců, které režisér nemilosrdně vracel a zastavoval uprostřed rozmáchlých gest, a žasla nad jejich okamžitými proměnami ze vznešených postav do neurotické současnosti. V prvních dnech nemluvila s manželem o ničem jiném než o divadle. Přestala jí vadit nezvyklá pracovní doba, neboť se do práce těšila.

Postupně také vnikala do svého nového povolání a přestala být režisérem káraná za drobné nedostatky. Skamarádila se s baletkou, která nevyšla s gáží, a jíž zapůjčila do výplaty určitý obnos. Na oplátku se od ní dozvěděla o intimních vztazích mezi herci a upřímně se podivila nad množstvím teploušů, z nichž se jí někteří zamlouvali jako chlapi. „Jsou tu někteří, kteří mají rádi chlapy i ženské,“ svěřila se Jarmila, se kterou si před představením chodila pokecat do šatny. „Se dvěma jsem to dřív táhla.“ „Najednou?“ vykulila oči Zdena, která hltala každé slovo. „Ne, zvlášť, ale oni to zatím táhli spolu a sdělovali si zkušenosti, jak to dělají se mnou. Jednou jsem je náhodou slyšela, nejdřív mě to vytočilo, a pak mě to docela začalo bavit. Nakonec se mi je podařilo rozhádat, až si dali vzájemně po hubě. Pak jsem to skončila.“

Zdena jenom lapala po dechu. „Copak tady nejsou normální chlapi?“ „Ale to víš, že jo. Jsou tu taky proutníci a ženský, co jsou potvory. To už tak nějak k divadlu patří. Asi to souvisí s tím, že herec žije pořád několika životy, a tím ztrácí vlastní identitu. Aby ji získal, musí žít na plný pecky. Ale tomu ty asi nerozumíš.“ „Ale ne,“ ohradila se Zdena, „prostě se snažím to nějak pochopit, mně taky můj život kolikrát děsně nudí.“ „Tak to jsi na nejlepší cestě si pořídit milence,“ smála se Jarmila. „To by se asi mýmu Pepovi moc nelíbilo.“ „Klasik říká, že slušně vychovaná žena neznepokojuje svého manžela svými milostnými problémy.“ „Tomu nerozumím.“ „Prostě mu o nich nevypráví. A když, tak ve třetí osobě.

Některý holky to nevydrží, protože jsou to slepičí zadky. Kamarádila jsem s jednou baletkou, která to tady dělala se všema chlapama. Měla obrovskej sexuální apetit a ke všemu byla děsně ukecaná. Aby to mohla vypravovat svýmu manželovi, tak mu řekla, že se jedná o mě, a že jí to všechno vypravuju. Vždycky, když jí přišel naproti, tak na mě koukal jako na poslední šlapku a měl strach, abych mu nezkazila ženu, prej jí dokonce se mnou zakázal kamarádit. Ale neuhlídal ji. Jednou jsme se řádně opily, a protože jsme měli chlapů až nad hlavu, tak jsme si to spolu rozdaly.“ „Ty seš lesba?“ vyjekla Zdena a hned si rukou zakryla ústa jako prostořeká školačka. „To víš, že ne,“ smála se Jarmila, „já jsem především na chlapy. Hormony mám v pořádku, se ženskejma to dělám jenom občas, když už jsem na dně, abych si nemusela hodit mašli.“ „Myslela jsem si, že jsi vyrovnaná, pořád se směješ.“ „To jenom tak vypadá. Když se člověku chce brečet, tak se musí smát, jinak tě to do sebe vtáhne a nemáš šanci se z toho vymotat.“ „To já jsem nikdy se žádnou ženskou nebyla a ani si to nedovedu představit.“ „A s nějakým chlapem si to umíš představit?“ smála se Jarmila, ale pozorovala Zdenu, co jí na to odpoví. „No, taky dost těžko, já jsem měla vždycky strach, že by se to Pepa nějak dozvěděl.“ „To mě tedy podrž, takovou naivku jsem snad ještě neviděla. Když má ženská jednoho chlapa, tak ani nemůže vědět, jestli je to s jinejma lepší.“

Životní filosofie Jarmily nešla Zdeně z mysli. Když viděla Jarmilu rozdováděnou s mužskýma, připadala si stará, hloupá a starosvětská. Hlavní zlom nastal na jednom zájezdovém představení, když ji jeden z drzých kulisáků zatlačil do tmavého kouta a bez jakýchkoli zábran se s ní pokoušel souložit.

Byla z toho tak vyděšená, že se začala bránit až v samotném závěru, když již mělo dojít k samotnému aktu. Byla však velmi vzrušená situační erotikou. Zatímco několik metrů opodál běželo divadelní představení, nechala si strčit mezi nohy ruku, která ji přivedla v krátké době k vyvrcholení, zatímco se poněkud neobratně snažila nějak vypořádat s jeho vztyčeným pyjem, který jí se samozřejmostí strčil do ruky.

Původní nesmělé rozpaky vystřídal údiv nad jeho rozměry a příznivým tvarem, který jí imponoval. Když si ho mimoděk porovnala se zařízením svého muže, který ovšem ve srovnání nedosahoval zdaleka takových parametrů, pojala podezření, že všichni ostatní muži ho mají větší a lépe tvarovaný než její manžel. Cítila se být proto podvedená a řekla si, že má Jarmila pravdu. Jen co si na nový předmět v ruce zvykla, což netrvalo nijak dlouho, rozpomněla se zároveň, jak se s ním zachází. Když prožila druhý vrchol, sedla si na bobek a strčila si ho do úst. Tato role pro ni nebyla nikterak nová, neboť ji Pepa na samém začátku manželství podrobil zevrubnému školení, které přes počáteční odpor, jenž však poměrně brzy překonala, jí poskytlo jistou, pro tento účel dostatečnou, kvalifikaci. Při praktické výuce musel její muž používat novátorské metody, které pomohly výrazně urychlit výuku. Zpočátku si ho manžel mazal medem a potíral zavařeninou z černého rybízu, jíž nemohla odolat.

Později se ovšem výuka obešla bez pomůcek a přídavných opatření a kouření se stalo pravidelnou součástí sexuálního manželského rituálu. Díky této praxi ho mohla kulisákovi vykouřit odborně a prožít zároveň i pocity sexuálního sebeuspokojení, když jí bez zábran ejakuloval do úst. Polkla to bez rozmýšlení, ačkoli to v případě manžela vždy vyplivla do připraveného kapesníku. Stalo se to právě včas, neboť hra skončila a přišla děkovačka. „Příště tě ošoustám, připrav se na to,“ svěřil jí sladké tajemství kulisák a nechal ji zmatenou svému osudu. „Tak ty jsi vykouřila Martina?“ posmívala se Jarmila. „Ten ho ale nemá špatnýho, viď že ne?“ „Ne, nemá, ale o to nejde. Já jenom nemůžu pochopit, že se to stalo.“ „Trochu to přeceňuješ, nestalo se toho zase tolik, důležité myslím je, jestli se ti to líbilo.“ „Myslím, že se mi to líbilo, to je na tom to nejhorší. Měla bych spíš mít špatné svědomí.“ „Vidíš, to já trpím špatným svědomím, když si vzpomenu, co jsem svojí vlastní blbostí prošvihla.“

Když přišla večer domů, Pepa ještě nespal. Četl knížku a čekal na ni. Měla potřebu a chuť se mu svěřit se vším, co ji potkalo, ale byl to nesmysl. Navíc ho nedovedla odmítnout a při souloži myslela na kulisáka a představovala si, jak to dělá s ním. Ta představa jí byla velmi příjemná a pomohla jí brzy dosáhnout vrcholu. Nemohla se dočkat dalšího zájezdu, ale nic se nestalo. Kulisáci se po představení namazali jako prasata a vyřvávali oplzlé písničky. Měla mu za zlé, že nechal planě vyznít její touhu. Stalo se to až příště, když byli na zájezdu v jednom okresním městě. O přestávce, když vyšla na chodbu, se objevil vedle ní a zavlekl ji otevřenými postranními dveřmi do úzké místnosti, kde v šeru rozeznala stůl a tmavou skříň. „Slíbil jsem ti, že tě ošoustám,“ řekl jí tlumeně do ucha a stlačil ji na stůl. „Předkloň se, rukama se opři o stůl a roztáhni nohy.“ Udělala bez řečí, co jí poručil. Zvedl jí zezadu sukni a zašátral ve skulině rukou. Ihned pocítila, že vlhne. Neztrácel čas, druhou rukou si rozepnul kalhoty a bez problémů jí ho zavedl do pochvy. Neubránila se vzdechu, vyšpulila zadeček a přimkla se pevně k němu, až jí penis zajel hluboko dovnitř. Během přestávky měla třikrát orgasmus, a pak ještě jednou vedle jeviště při představení, kde souložili ve stoje.

Když pak seděla v autobusu, kde všichni pospávali, rozpomněla se na jeden důležitý detail. Kulisák nehleděl na důsledky a bezstarostně to do ní několikrát nastříkal. Bezprostředně při tom sice ochotně přijala jeho genetický vzkaz, ale nyní měla trochu strach. Bylo to přece jen neopatrné. Později o své nové zkušenosti vyprávěla Jarmile a nemohla se zbavit pocitu, že Jarmila její příběh dokonale zná. To, co jí připadalo nové a vzrušující, přišlo její kamarádce jako bagatelní příběh. Snad to bylo tím, že sama zažila něco podobného v divadle několikrát. Zdena si na nový milostný vztah brzy zvykla. Martin byl velmi vynalézavý a překvapoval ji stále novými nápady. Již při třetím styku se převlékl do jakéhosi historického kostýmu a nasadil si na tvář masku, kterou si odmítal sundat. Milovali se v tmavých koutech, zjevoval se v podivných převlecích a nutil ji podřizovat se stále novým sexuálním výstřelkům. Zdena však plně přijala jeho hru a ochotně se přizpůsobovala jeho podivným choutkám, které tolik kontrastovaly s chováním jejího manžela. Původní pobavení Jarmily se však počalo měnit na kyselé pohledy a ironické narážky.

Zdena již proto nevyhledávala její společnost, byla přesvědčená, že na ni Jarmila žárlí, nebo jí její vztah závidí. Stejné postoje pociťovala i o od ostatních baletek a hereček, které na ni upíraly soucitné pohledy. Když se s ní Martin někdy miloval, mívala pocit, že je opilý nebo divný. Po celou dobu někdy nepromluvil ani slovo. Jeho podivné kostýmy, které z něho dělaly neforemnou postavu,

jež se zdála být spíše loutkou než živou postavou, ji postupně přestaly bavit. Když jednou nepřišla menstruace v termínu, šla se svěřit Jarmile, že je asi v tom. „Manžel to asi nebude,“ ptala se jízlivě Jarmila, „tak kdo asi?“ „Jak to, kdo, přece víš, že chodím s Martinem?“ „S Martinem?“ zvedla tázavě obočí Jarmila. „Celý divadlo se baví tím, že tě už druhej měsíc šoustá devět kulisáků. Říká se tomu křest, ale trvá to v tvém případě neskutečně dlouho. Mě ošoustali tři, než jsem jim na to přišla, že se v kostýmech obměňujou. Každá holka, která sem nastoupila, tak tím prošla. Karla držela rekord, měla jich pět. Pátej byl Standa, kterej váží nejmíň sto dvacet kilo. To se nedalo přehlídnout. Tebe ošukal nejmíň čtyřikrát.

Během zájezdu se na tobě někdy otočili i tři. A ty jsi poznala, jak na tebe koukám, velký kulový. Nebo jsi to věděla a líbilo se ti to?“ Zdena vyšla ven z divadla bledá jako křída. Tentýž večer se podařilo jejímu manželovi z ní vymáčknout, že je těhotná. Zdenu překvapilo, s jakou radostí tu zprávu přijal. „Už dávno jsem si to přál, ale s tebou nebyla žádná řeč,“ řekl jí. Domluvili se, že si dítě nechá. Podala výpověď a zůstala doma. Brzy po porodu šla malou Zdenu ukázat Jarmile do divadla. Nad kočárkem se také sklonilo všech devět kulisáků. „Pánové,“ pravil vážně Martin, „v tomto případě se křest podařil. Jestli z ní nebude herečka, tak jako penzista sežeru devět klobouků.“

Perforace

Myslel na to neustále, musel na to myslet. Nic ho tak nevzrušovalo jako myšlenka na to. Každý den ráno, dnes a denně. I když se jedná o každodenní akt, má pro něho značnou váhu. Nedovedl si bez toho představit svůj život. Ranní perforace jízdenky ve značkovacím strojku je vlastně v přeneseném smyslu vyjádřením symbolu sexuality, která je v mnoha případech jen mechanickým aktem postrádajícím novost, fantazii a extázi. Strojek zastupuje mužský, díky kovovému systému nikdy neochabující princip, který jediným útočným pohybem dokáže deflorovat jemný papírový lístek, jenž je tak jako i žena svým označeným polem predestinován k takovému použití.

Odmítal mechanické pojetí sexu, a proto přistupoval ke strojku s vážností, s jakou muž přistupuje k ženě, aby ji miloval. Vážil a prodlužoval tu chvíli, laskal se s cudností dosud panenské jízdenky a její povrch přejížděl bříškem svého ukazováčku se zavřenýma očima. Nikdy nespěchal, byl si vědom svatosti každé takové chvíle, byl znalcem života a věděl, že rozkoš pramení i z prodlévání ve chvíli nutkavého očekávání radosti, méně už z radosti samé, která je jen krátkým vyvrcholením okamžiku, jenž se svou zostřenou intenzitou dotkne samé podstaty bytí. Nespěchal, neboť věděl, že kdo příliš spěchá, bude příliš brzy hotov. V šedivém koloběhu života byla perforace jízdenky jediným skutečným obřadem, který vnímal celou svou duší, celou svou bytostí. Věřil, že cosi podobného musí nezbytně pociťovat i citlivý mechanismus strojku. Chladí sice vždy nejprve do ruky svou zdánlivou netečností, ale ani ženy nejsou vždy ihned nakloněny k pohlavnímu aktu. Když však posléze zkoušel jeho mechanismus bez lístku naprázdno ukazovákem, kterým jemně stlačil rozevřené hrdlo směrem k sobě, ozvalo se jemné tiché kovové klapnutí právě v okamžiku, kdy matice těsně míjí systém devíti otvorů. Se zavřenýma očima vnímal tu chvíli, kdy se míjí kovové lože, které si dovedl představit lépe než jeho konstruktér. Opájel se v duchu představou tichého napjatého míjení se dvou netečně chladných kovových součástí, jež bude osmyslněno teprve až zasunutím potištěného kousku papíru, určeného k označené perforaci. Nespěchal ani tehdy, když nejprve zkoušel vlastní mechanismus strojku. I když minul bod, ve kterém se míjela matice s otvory, nikdy by se nedal vyrušit nějakým netrpělivým cestujícím, aby zkoušku přerušil právě v tomto okamžiku. Když napětí povolilo, neboť se ukázalo, že ve strojku není cizí předmět který tam nepatří (nedisciplinovaní cestující do strojku občas strkají škodolibě nevhodné předměty), zhluboka se nadechl a jeho napjaté rysy ve tváři povolily. Byla to vždy chvíle vnitřní blaženosti a smíru s všehomírem, kterou pociťoval jako plné uvolnění. Nyní zbývalo už jen lehce a pozvolna překonat tah pera a jemně se dotknout krajní výchozí polohy, která ho s konečnou platností upozornila na konec zkoušky. Vydechl vždy ulehčeně a třel si čelo hřbetem ruky nebo připraveným kapesníkem. Zkouška mechanismu strojku však nebyla ničím ve srovnání s vlastní perforací jízdenky. Celý proces byl obohacen o manipulaci s papírovým proužkem, kterých měl vždy celou zásobu. Pohrdal těmi, kteří jízdenky sháněli na poslední chvíli, znechuceně se odvracel od cestujících, kteří se těsně před jízdou nervózně osahávali, aby na poslední chvíli odněkud vylovili ušmudlaný a pomačkaný lístek. Nikdy nepatřil mezi takové neukázněné cestující. Jeho ctností byl řád

a pořádek. Pouzdro, které si sám vyrobil, pojmulo na dvacet jízdenek. Jejich počet byl neustále doplňován. K jeho zásadám patřilo nakupovat jízdenky po pěti v prodejnách k tomu určených. Nikdy nepoužil nouzových automatů. Měl pro to dva pádné důvody. Jednak byl nespokojený s estetickou ledabylostí takových jízdenek, opatřených jednostranným, málo zřetelným tiskem, a kromě toho rád sedával ve zšeřelém pokoji pod starobylou lampou s dlouhými nůžkami v ruce, kterými odděloval opatrně jízdenky od sebe, aniž by bral ohled na jejich předběžné perforování. Lístky vždy pečlivě seřadil a obřadně zasunul do pouzdra, jako něžný milenec podobizny svých lásek. Když bylo pouzdro plné, promnul je rukou a zasunul do své peněženky. Uschoval peněženku do svého saka, zabořil se do křesla a pohodlně natáhl nohy, aby plně prožil slastný pocit klidu a vnitřní vyváženosti. Jeho vnitřní svět byl tolik odlišný od chtivosti a ukoptěnosti vnějšího světského mumraje. Myslel na to, jak si dnes musel chránit své místo u strojku proti chtivým rukám s jízdenkami, až se mu nervozitou rozškubala ramena. Ne, ne a ne, vyrážel polohlasitě a plácal kolem sebe rukama po imaginárních natažených rukách, jako dnes ráno v autobuse. Po chvíli si oddechl a pomalu se uklidnil.

Ráno raději pojede spojem v 6.55 namísto dnešního v 6.43, který byl přeplněný. Nervózní cestující cvakali strojky, jakoby chroupali keksy. Jsou posedlí a necitliví. Nesnášel ten sprostý lačný dav, cpoucí se a strkající se v autobusech, nejraději by je všechny vykopl ven na ulici. Ráno to bude jistě jiné, pomyslel si, spoj bude poloprázdný, neboť ti, co pracují od sedmi, již budou pryč a ti, co pracují od půl osmé, ještě nepojedou. Byl spokojen se svým plánem, který mu umožní ranní koitus bez rušivých vlivů ostatních cestujících. Ranní spoj byl opravdu poloprázdný. Nastoupil na zadní plošinu k poslednímu značkovacímu strojku. Přidržel se svislé tyče, zády k cestujícím, a provedl obvyklou zkoušku strojku. Vyjmul peněženku, posléze pak pouzdro s jízdenkami. Z pouzdra vyňal opatrně jízdenku, kterou si vložil na okraj rtů, a pouzdro s peněženkou uložil zpět do náprsní kapsy. Jízdenku opatrně odlepil od rtů a vložil do strojku. Byl přinucen se pevně chytit madla, neboť byl odstředivou silou vynášen ze středu svého těžiště v místě prudké zatáčky, kterou řidič projel poněkud napilno. Když boční tah polevil, opět přistoupil ke strojku. Jednou rukou se přidržel držadla a hřbetem druhé ruky se dotkl strojku. Jeho povrch, opatřený šedým vypalovaným lakem, byl chladivě nevzrušený. Povzbuzen jeho teplotou oddálil náhle ruku a znovu ji přiložil chvějící se nervozitou zpět, tentokrát však v místě jejího bočního zaoblení. Zavřel oči a bříšky prstů vnímal pomalým přejížděním jeho povrchovou strukturu. Náhle se jeho prsty dotkly nějaké prohloubeniny. Rychle otevřel oči a spatřil místo, kde se odloupl lak. Nebyla to nijak vážná závada, která by mohla nějak nepříznivě ovlivnit jeho ranní zážitek. Opět zavřel oči a prsty zkoumal zbylý povrch strojku, který byl jinak téměř dokonalý. Prostředníčkem a palcem uchopil pozvolna pohyblivý mechanismus a pomalu jej přibližoval k sobě, než ucítil slabý, sotva znatelný odpor, kdy se matice dotkla papírové jízdenky. V ústech pocítil sucho a ve spáncích se mu rozbušila krev.

Jeho vědomí se počalo pomalu propadat do slastné závrati. Oddálil proto mírně mechanismus strojku, aby prodloužil trýznivě mučivou sladkost chvíle závratného naplnění, a potom rozvážně stiskl mechanismus právě jen natolik, aby matice pronikla proužkem papíru. Bylo to jako výstřel, jako výstřik spermatu do ženského těla, bylo to obrovské a přitom tiché a jemné, sotva znatelné šoustnutí tvrdého kovu o měkký a poddajný papír, které teď bylo středem jeho života. Síla zážitku se krátce projevila bolestí v nervové uzlině žaludeční krajiny. Prodlel tu chvíli slastného polovědomí a dokončil defloraci s pocitem pomalu odeznívajícího orgasmu. Vyňal pomalu jízdenku a stačil si ještě všimnout mokré skvrny, šířící se po pravé straně poklopce. S nechutí se zadíval na protější sedadlo, kde se mladý pár studentů vášnivě líbal. Oba mladí lidé museli zřejmě překonat dlouhé odloučení, trvající celou noc. Je to zkažená mládež, pomyslel si, generace, která, kašle na celý svět.

Hráči Všichni čtyři sedí v rohu zakouřené místnosti, která neúnavně hučí svým obsahem jako lidský úl. Denně se tu scházejí muži, hledající společnost sobě podobných. Jedni se cítí být osamělí a hledají si zde své posluchače a spoludiskutéry, druzí naopak utíkají od svých neurotizujících poměrů doma, aby unikli svým štěkajícím manželkám. Všichni společně se chtějí vypovídat, přehlušit v sobě své problémy. Odevšad je slyšet útržky vět chlubivých chlapáckých řeči, vznášejících se v hospodském cigaretovém oparu, pronikané řinčením mytých sklenic u nálevního pultu. V lomozu je možné zaslechnout i táhlý naříkavý zpěv starce, prozpěvujícího jakousi starodávnou vojenskou písničku o

nevěře Madlenky, jež nepočkala na svého milého, až se vrátí z vojny, a líhala s jiným, rovněž švarným mládencem. Čtveřice karbaníků se tu schází dobrých deset let, aby si tu každé pondělí a čtvrtek zahrála ferbla. Bartůněk, který se šest let dřel na baráku, a jemuž žena při kolaudaci řekla, že už má pět roků jiného, když na ni neměl čas, a kterému podle platných zákonů připadla pouhá pětina domu. Bartůněk byl odsouzen podle §169 b pro pohrdání soudem, když na jeho půdě prohlásil, že si slavnej soud může strčit ten barák do prdele, i s jeho manželkou, a jejím milencem. Teď žije na ubytovně vodních staveb, a jeho jedinou radostí jsou karty, a alkohol s lidskou tváří, jak říká svému nejlepšímu příteli "myslivci", zvláště jemné specialitě severočeských konzerváren a lihovarů, s nímž vede po nocích jednostranné diskuse o smyslu lidského života. Naproti Bartůňkovi sedí Béďa Ryšlink, zvaný Rišelié. V pravidelných intervalech popíjí z lahve svůj rum koupený naproti v samoobsluze, a na místo slavnostního přípitku: „Živijó“ prozpěvuje své gradující: „Židi ven, židi ven, židi ven, židi ven“, právě ve chvíli, kdy kartou sejme, po levici sedícího žida Pollacka, jehož holá, potící se lebka září v restauraci čtvrté cenové skupiny, jako maják opuštěnosti a skepse. Jako čtvrtý tu sedí poťouchlý Píša, šedivý čiperný stařík, jehož jedinou zábavou je trápení svých bližních. Také pro dnešek si připravil pro své spoluhráče malé překvapení, v podobě tří papírových sáčků, z nichž každý obsahuje přesně odpočítaných, dvacet kusů živých blech. Píša, aby mohl uskutečnit tento nový projekt, musel podrobit pečlivé prohlídce několik desítek potulných psů z celého okolí, aby své přátele neošidil, a připravil každému jeho spravedlivý podíl. Sáčky již byly každému nenápadně zasunuty do kapsy, a tak se nyní Píša těší na to, kdo první v kapse rozbalí sáček, a pak jej vyhodí prázdný. Hra však pokračuje, a očekávaný výsledek se dosud nedostavil. Píša si však povšiml, že Pollack začíná klimbat, což je neklamným znamením, že brzy u karet usne. Všichni v hospodě si dosud dobře pamatují takovou chvíli, která se Pollackovi stala osudnou.

Začalo to tím, že jinak hladový Píša objednával Pollackovi jeden rum za druhým. Když Pollack usnul, a svalil se na stůl, Píša mu na holou lebku nakreslil množství kosočtverců, jejichž symbolický význam je dostatečně znám především uživatelům veřejných záchodků. Od hostinského si vypůjčil kladivo a hřebíky, a přitloukl Pollackovi podrážky bot k zemi. Celá hospoda se přišla podívat, jak bude Píša učit Pollacka plavat kraula. Odtáhli poněkud stůl a Píša zařval ze všech sil do ucha Pollackovi. Pollack vyskočil a vlivem ztráty rovnováhy se naklonil dopředu. Než hřeby povolily, a Pollack se definitivně natáhl na zem, skutečně si ku potěše přihlížející hospody zaplaval kraula. Druhý den se všichni v hospodě těšili, až Pollack přijde. "Vy volové, kdo jste mi to namaloval na hlavu?" stál tehdy ve dveřích, s do ruda vydrhnutou lebkou. "Ráno mě probudila moje dvanáctiletá dcera a ptala se mě, co to máš tatínku na hlavě? Já jdu k zrcadlu, a koukám, hlavu mám samou kundu, inkoustovou tužkou. Já to nemoh vydrhnout." Celá hospoda řvala radostí, a od té doby mu nikdo jinak neřekl, než kunďabo. Ke své škodě však zapomněl na nebezpečí, představované nevypočitatelným kumpánem Píšou, a dnes tu opět klimbá. Píša mrká na Ryšlinka, aby Pollacka nebudil, a v očích mu hrají všichni čerti. Pollack je přemožen únavou, jeho hlava klesá na pokrčené ruce, ve kterých drží karty. Píša opatrně vyskočí a obchází celou hospodu. Zatahují se závěsy, ucpávají se všechny škvíry, kterými by mohlo proniknout světlo. Nakonec hospodský Šavrda zhasíná světlo, a všechno se ponoří do tmy. "Ty," zacloume Pollackem Ryšlink. "Táhni a nechrápej tady". Pollack se probouzí do tmy. Hospoda hučí jako obvykle, od pultu je slyšet zvonění mytých sklenic. "Chlapi, já nevidím." "Co blbneš," ozve se Píša. "Táhni a nekecej". "Chlapi," řve úzkostlivě Pollack, "já vopravdu nevidím, nenechávejte mě tady, já jsem slepej, ježíšmarjá, já jsem slepej," volá Pollack na celou hospodu. Cvakne vypínač a světlo náhle ozařuje doširoka rozevřené oči, a lesknoucí se lebku, zalitou potem. "Co tady hulákáš jako na lesy," volá od pultu hospodský, a hospoda řve znovu radostí.

V Likvidaci Byl to půdní byt, až nahoře, v podkroví. Všichni supěli a oddychovali námahou. Tři z výboru a zámečník, kterého si vypůjčili z bytového podniku. Konečně stanuli přede dveřmi. Soudruh Jeřábek vytáhl veliký kapesník, a otřel si čelo zbrocené potem. Potom kapesník v půlce přehnul, a otřel si i zátylek. "Zatracená práce," povzdechl si, a vyňal z odřené diplomatky dlouhý seznam jmen s adresami čerstvých emigrantů. "Poštolka," řekl polohlasitě a prstem přejížděl po okraji jmenného seznamu, v němž byla jména seřazena podle abecedy. "Tady to je," ukázala mu přes rameno soudružka Klapková,

která si nasadila brýle na čtení, a Poštolku nalezla mezi Plíškem a Pravdou. "Jo, Poštolka, Severní třicetdva. Tak se do toho dejte soudruhu," obrátil se na zámečníka bytového podniku. Zámečník přistoupil ke dveřím a stiskl tlačítko zvonku. "To nemá cenu, tím se nezdržujte, rovnou to votevřete," pobídl ho třetí z komise, vyzáblý suchý muž s velkou nákupní kabelou. Zámečník pokrčil rameny a vyňal z kožené brašny nářadí. Nejprve odšrouboval kryt a kliku zámku, potom uchopil velký hasák, nasadil ho na obnaženou fabku a zabral. Ozvalo se tupé prasknutí kovu. Polovina vložky šla vysunout, pak už šlo všechno hladce. Zámečník otočil šroubovákem uvnitř zámku a dveře se otevřely. Trojice z výboru ožila, jeden po druhém se nasoukali do bytu podél pokrčeného zámečníka, který v podřepu odstraňoval zbytky prasklé vložky ze zámku. "To teda nevím, proč měli zapotřebí utíkat právě tihle," ozvalo se zevnitř. "Co jim chybělo, takhle zařízenej kvartýr nemá ani předseda. Podívej soudružko, jeden televizor v kuchyni, a druhej barevnej v ložnici. Těch starožitností, podívej ty krásný hodiny." Zámečník ožil. Jeho velkým koníčkem bylo sběratelství starých hodin, které shromažďoval dobrých dvacet let. Přerušil proto svoji práci a vešel do bytu. Byt byl skutečně zařízený s dobrým vkusem. Staré, cenné kusy nábytku byly s citem skloubeny s moderními předměty. Celek působil teplým, přirozeným dojmem, nanejvýš útulně. Bylo znát, že obyvatelé měli ke všem předmětům úzký vztah. Co asi přiměje celé rodiny opustit takový svět a odejít do cizí země, začínat znovu, bez přátel, mnohdy překonávat jazykovou bariéru

Soudruh Jeřábek klečel na zemi před starou vyřezávanou komodou a přehraboval se v zásuvkách. „Víš, co prej našli minulej tejden v Praze?" sděloval kolegyni, která zřejmě přehrabovala druhou místnost. "Když tam v jednom bytě votevřeli dveře, nebylo tam vůbec nic, akorát na zdi metrovej nápis, „ČEST PRÁCI." „A jak to, že se tam nebyl nikdo podívat, než odjeli, že sousedi nic nehlásili? Odvoz nábytku se přece nedá utajit?" „No, soudruzi z bezpečnosti zjistili, že už to měli prodaný dobrejch půl roku." „To teda museli bejt syčáci, to ti teda řeknu. Voni radši žili v prázdným bytě půl roku." „Prosím, mohl bych se podívat na ty hodiny? Víte, já jsem sběratel, já bych to rád zaplatil." „Jo hochu, vztyčil se soudruh Jeřábek, to jde všechno do Klenot." „My to tady jenom sepíšeme," ozval se za ním hlas, „a další už nezáleží na nás." Když se otočil, stál za ním vyčouhlý chlapík s nákupní kabelou, která teď byla zcela naditá. „Potom přijdou odhadci, určí cenu a všechno jde do Klenot, do výprodeje." „Aha, tak já se zeptám v klenotech," odpověděl tiše. „Jo, to bude nejlepší, dejte tam novou fabku a můžete jít, už Vás nebudeme potřebovat."

Když sestupoval po schodech, umínil si, že se domluví se soudním znalcem z Klenot. Venku zastavilo kryté dodávkové auto. Řidič se vyklonil a zavolal na něho: „Nebydlí tu v domě Poštolka?" „Až nahoře," odpověděl. Než zašel za roh budovy, ohlédl se, a uviděl ještě, jak řidič zacouval dodávku zadními dveřmi až těsně ke vchodu budovy.

Nazítří se mu podařilo vyhledat soudního znalce a po značném úsilí jej přemluvil, aby nahlédl do seznamu věcí z pozůstalosti Poštolkových zabavených státem. Byl překvapen chudobou majitelů bytu. Na seznamu bylo několik bezcenných starých krámů, jejichž celková hodnota nepřekročila několik set korun. O hodinách tu nebylo ani řeči. Ostatně, jak mu sdělil odhadce, ty staré krámy už stejně byly všechny prodané.

Cikáni „Už jedou," zavolal okrskář na velitele milice, které se podařilo obklíčit celý objekt, a jež vyčkávala další rozkazy. Na místě byl rovněž přítomen i zástupce ředitele státního statku, jemuž objekt patřil, a dva zaměstnanci elektrárny. Všichni čekali již jen na speciální jednotku pražského požárního útvaru, jež na žádost MNV vyslala na akci dva vozy. Velitel milice, dosud nakloněný k předsedovi MNV v zaujatém rozhovoru, zpozorněl, a když také uslyšel hluk motorů přijíždějících automobilů, zavolal hlasem, jenž mu rozčilením přeskočil: „Chlapci, už jedou!"

Po chvíli se za svahem vyhoupl červený nákladní automobil s cisternou a blikajícím modrým majákem, těsně následovaný červeným gazem. Oba vozy zastavily obklopeny mračnem zvířeného prachu u véesky lidových milicí z blízké továrny. „Tak jak to vypadá?" zeptal se po obřadném hlášení o příjezdu jednotky velitel hasičů předsedy MNV. „Jsou uvnitř i s dětmi," informoval ho předseda. „Zabarikádovali se tam. Musíme je nějak dostat ven, a potom to strhneme." „Strážmistře, začneme, ať kluci z elektrárny odpojí elektriku!" Oba připravení montéři vzali nářadí a přistoupili ke sloupu, odkud vedlo elektrické vedení k budově. Zatímco jeden z nich odpojil pákovým spínačem přívod na straně

vysokého napětí k transformátoru, druhý si připevnil na nohy obří ostruhy, připjal si pás a zastrčil za ně dlouhé štípací kleště. Přistoupil k dřevěnému sloupu, omotal se provazem, připjal si jej k pasu a pomalu vystupoval nahoru k vrcholu sloupu. „Táhněte do prdele!" ozval se náhle hysterický vřeštivý hlas, a odkudsi z budovy vylétl kámen. Minul však cíl a zapadl kdesi v poli. Montér zrychlil výstup. Nebyl tu poprvé a chtěl to mít co nejrychleji za sebou. Když vylezl nahoru, omotal provaz kolem knzole a pohodlně se zavěsil. Vytáhl velké štípací kleště, a těsně za izolátorem odstřihl všechny čtyři dráty, vedoucí do domu. Opatrně sestoupil na zem, zatímco jeho kolega opět sepnul spinač. Tak a máme to za sebou, řekl si ulehčeně a myslel na to, že konečně skončí jeho trápení s Cikány, s rozvětvenou rodinou, která má zřejmě právě tolik členů, jako administrativa MNV.

Montér si vzpomněl si na den, kdy sem přijel poprvé. Povšiml si několika domů na břehu řeky, mezi nimiž dominoval zašlý, dlouhá léta neudržovaný zámek, státem neprozřetelně svěřený do péče státního statku. Hledal tu tehdy byt nějakého železničáře, jehož rodina zřejmě bydlila jako jediní nájemníci v celém zámku, a kteří urgovali v elektrárně, že jim byla přerušena dodávka elektrického proudu. Rozpomněl se, jak tehdy vstoupil do budovy zámku. Zašlá, oprýskaná chodba s mohutným schodištěm uprostřed, a kovovým bohatě ornamentovaným zábradlím, pískovcové ošlapané schody, které ho zavedly do prvního poschodí. Stanul před velkými vyřezávanými ořechovými dveřmi, zničenými špatným zacházením. Dveře byly rozštípané v místech bývalého zámku a proražené mnoha otvory po hřebících. „Jen zaberte," ozval se za ním ženský hlas, „jistě je doma." Když se otočil, spatřil ženu asi čtyřicetiletou, stoupající po schodišti s košem plným vypraného prádla. Poděkoval, opřel se do veřejí dveří, které pod jeho náporem povolily. Všiml si, že ve dveřích chybí i dveřní kování, včetně zámku. Uživatel bytu prostě zamyká tak, že dveře zatluče hřebíkem, a po svém návratu je pokaždé vypáčí. Ocitl se ve velkém světlém pokoji. Okna byla rozbitá, někde chyběly i okenní rámy. Jeho zrak přitáhly stropní fresky s loveckými výjevy.

Po podlaze se válely úlomky cihel, zbytky rozvalených kuchyňských kamen a množství odpadků. Na stěnách spatřil velké černé skvrny jako od dělbuchů. Stál před vysklenými dveřmi, skrze něž spatřil další pokoj. Zdi a stropy zdobily zbytky renezančních ornamentů, části štukatérského umění pokrývaly v ssutinách podlahu. Jakýsi sexuální maniak počmáral zdi nápisy, dožadujícími se sexuálního styku s kýmkoli, a doprovodil to názornými kresbami. Místnost byla ve všech rozích vyplněna plechovkami, z nichž převažoval lunchmeat, všude bylo plno popele a skleněných střepů. Přistoupil k posledním dveřím, ve kterých zbývala jako zázrakem tabulka broušeného skla, s motivem ovocného zátiší. Zakopl o úlomek kachle z dalších zbořených kamen, po nichž tu v rohu zbyl černý proražený otvor a obrysy původní stavby. Zámek, jakoby byl vypleněn nějakou tlupou nenávistných barbarů. Za posledními dveřmi náhle spatřil panoptikální výjev, který ho poděsil. Na staré posteli tu ležel podivný zatuchlý stařec s vrásčitou tváří, oblečený do dlouhého gumového pláště, olezlého klobouku a holínek, přikrytý zčásti jutovým pytlem. Postel neměla matrace, nahrazovala je vrstva pytlů od cementu. Místnost byla zcela pokryta odpadky, na zemi se válely lahve a rozbitými dveřmi odtud vycházel puch, který ho téměř omráčil. Měl dojem, že je stařec v rozkladu, že před časem zemřel, a že se jeho tělo rozpadá.

Vyběhl po schodišti a našel konečně byt, ve kterém bydlel železničář s rodinou. Otevřela mu žena, s níž se potkal na schodišti. Smála se, když ji vysvětloval, že našel v zámku mrtvého starce. „Hnije," řekla mu. „Hnije za živa. Bydlíme tu pátý rok, a za tu dobu si nesvlékl to, co má na sobě. Krmí tu pro statek prasata, a smrdí víc než oni. Ale to nic není," řekla, a ukázala mu z okna dům, bývalou hospodářskou budovu, patřící k zámku. Tam v té budově bydlí asi dvacet Cikánů, kteří tu v okolí zničí, co se dá." Než ho odvedla k oknu na druhé straně bytu, uvědomil si, jaký je tu nádherný výhled do krajiny. „Pojďte se podívat," volala ho k sobě, „tady dole byl park se sadem." Vyklonil se a spatřil, jak několik cikánských dětí řeže rezavou pilou zbytky větví a kmeny stromů. Byl to již jeden z posledních stromů, větší část parku byla již zlikvidovaná, ze země čněly jen holé, odřené kůly. „Vidíte to? Bývalý majitel miloval přírodu a hodně cestoval. Z každé zámořské cesty si přivezl nějaký zajímavý a vzácný strom, nebo rostlinu, a tady to všechno pěstoval. Pojďte se ještě na něco podívat," pozvala ho, když spatřila v jeho očích pobouření a lítost.

Sešli spolu několik poschodí, než ho zavedla do prostoru, odkud se vcházelo do zámku z parku. Byly to původně jistě reprezentativní prostory, kde nyní nezbylo kousek dřeva. Vytrhaná prkna z podlahy, vybourané dveře a okenní rámy. „To tady filmovali pád Berlína?" pokusil se chabě zažertovat, i když ho zmáhala bezmocná hořkost. Kolem chodily cikánské děti s uřezanými větvemi na ramenou. Zpívaly a křepčily ve své radosti z úlovku. Bude teplo, bude na čem vařit. Vysvětlil ji, proč

sem vlastně přijel. Zavedla ho k místu, kde na elektrickém vedení visel dlouhý silný řetěz. „To vám byla šupa, hodil ho tam ten dlouhej černej Cikán. Voni neplatili proud, tak jim to elektrárna odpojila. Cikáni křičeli, že když nebudou mít proud oni, tak žádnej, a mrskli tam ten řetěz. Musel sem přijet jeřáb a řetěz sundali. Za tři dny ho tam hodili znovu." Paní mu řekla, že v té době byl vypnutý proud, a že se zatím Cikáni napojili načerno. Protože se bál konfliktu, zajel si pro okrskáře, kterému Cikáni po výměně názorů sebrali pistoli, a vyhodili ho ven. Chodil tam týden prosit, aby mu ji vrátili. Od té doby měli Cikáni zadarmo proud. Dnes se mu sem vůbec nechtělo. Když mu ráno vedoucí dával příkaz B, a poslal je sem, chtěl důrazně odmítnout. Teprve, když mu slíbil, že tu bude policie, milice a hasiči, souhlasil. Teď je rád, že to má za sebou.

„Řekněte jim, ať vypadnou," obrátil se na okrskáře předseda MNV. Příslušník si přiložil k ústům megafon, a sdělil Cikánům, že jménem zákona musí opustit dům, který hrozí sesutím a přestěhovat se do provizorních domků, které jim uvolnil na přechodnou dobu státní statek. Z domu bylo slyšet tupé údery. Někdo vyrazil zevnitř zabarikádované dveře, a ven vyběhli dva válečníci s plnou náručí řetězů. Hodili je na zem, každý z nich uchopil jeden konec a roztočili je nad hlavami. Na konci řetězů byly připevněny sekery, které svištěly vzduchem. Vše se odehrálo rychle, nikdo neměl čas na novou situaci reagovat. Oba Cikáni se rychle blížili ke skupině, kde postávalo vedení celé akce. Mezi milicionáři nastalo zděšení, provázené divokým a nekoordinovaným útěkem ze stanovišť. Vedení celé akce bylo vystaveno krátkému, ale intenzivnímu psychickému nátlaku, ve kterém se bylo nutno záhy rozhodnout pro jednu ze dvou variant: a) zachování vážnosti a důstojnosti a neopustit velitelské stanoviště, b) rozptýlit se do prostoru. Jednomyslnost velitelů byla obdivuhodná. Jako jeden muž se rozhodli pro variantu b). Zakrátko zbyla na cestě jen osiřelá vozidla. Z hospodářské budovy se ozval vítězný řev, ven se vyrojili i ostatní bojovníci, včetně svých žen, ozbrojeni klacky, noži a sekyrami. Radost byla nelíčená, ze svých hrdel vydávali tak mocný řev, při kterém tuhla v žilách krev i tak zkušenému a ostřílenému muži zákona, jakým byl beze sporu i okrskář, který již dávno odhodil nepotřebný megafon, a zaujal pozorovatelské stanoviště za mohutným javorem, spolu s velitelem milicí, který dnes zřejmě dosáhl v běhu svého nejlepšího životního času. Cikáni mezitím odnesli za bouřlivých ovací své hrdiny na ramenou. Megafonu se zmocnil asi třináctiletý výrostek, který nepřestával na všechny strany vytrubovat, že vyhrálííí jsmééé, jdětééé do prdeléé. Nakonec se cikáni stáhli a znovu se opevnili v hospodářské budově. Na původní velitelské stanoviště se počali ze všech stran trousit zahanbení velitelé. „Co s tím budeme dělat?" tázal se okrskář.

Venku začalo být chladno. Z komína budovy se valil hustý čpavý kouř. Milicionáři opět nenápadně obklíčili dům, čekajíce na další rozkazy. „Proč je vlastně chtěj vystěhovat?" zeptal se velitel požárníků, v jehož hlase bylo lze postřehnout poraženeckou náladu. „Dům hrozí sesutím, už je tam dvaceticentimetrová škvíra od stropu dolů," vysvětloval někdo od statku. „Voni si tu škvíru ucpali hadrama, aby jim tam nefoukalo." „Tak tam stříknem trochu vody," nabídl se požárník. „To nepřichází v úvahu, zejtra by hlásili na Svobodný Evropě, že tady utiskujeme národnostní menšiny," vysvětloval předseda MNV politické hledisko problému. „No jó, to je pak těžký," připojil se velitel milicí. „Kdyby to sakra, aspoň byli hašišáci," mlasknul zálibně, „tak bych si pošmák." „Musíme na ně diplomaticky. Něco jim slíbit," pravil důsledně předseda MNV. „Pošleme tam parlamentáře s bílým praporem. Ať je přesvědčí, že ten barák spadne." Návrh se zalíbil. Jako parlamentáři byli vybráni proti své vůli zástupce státního statku za provozovatele, a zástupce velitele hasičů, jako odborný poradce.

Když oba zmizeli v budově, bylo na velitelském stanovišti tísnivé ticho. Za půl hodiny se na prahu objevili oba parlamentáři se vztyčeným bílým praporem. Oba kráčeli toporným přehlídkovým krokem. „Jájsem mokrej jako myš," vydechl požárník, a druhý jen mávl třesoucí se rukou. „Tak co, jak to vypadá soudruzi?" zeptal se předseda MNV a vykulil oči. Požárník sáhl do kapsy a vyjmul odtud ušmudlaný kus papíru, na kterém bylo napsáno dětsky nevypsanou rukou: Já pet tisíce, Marika pet ticíce, Ferda pet tisíce, Radek pet tisíce, Marián pet tisíce, Erika pet tisíce = tridsat tisíce. „Jak to, co má bejt?" otázal se zbledlý předseda MNV. „Výkupné," zakoktal pracovník státního statku. „Výkupné, za co?" zeptal se nevěřícně předseda MNV. „Že se odstěhujou do náhradního ubytování. Nájem a elektrika grátis." „To je konec, to je konec," šermoval předseda rukama. Po chvíli se však uklidnil, a znovu si přečetl text návrhu odškodnění. „No, když nad tím tak přemejšlím, beru to, je to lepší, než skandál. Nesmíme dát nepřátelům lidu příležitost, aby nás pomlouvali."

Z budovy vyšel starý, schýlený muž, s holí, a pomalu zamířil k velitelskému stanovišti. „To je jejich baron," šeptl předseda, „jde se domluvit," a již z dálky napřahoval ruku, kterou stařík stiskl. „Eště Ondro." „Co prosím?" zeptal se předseda, a naklonil hlavu blíž, aby lépe slyšel. „Eště Ondro, pet

tisíce," zasípal stařec, a předsedu MNV ovanul hutný zápach zkažených zubů, které trčely ve starcově širokém bezelstném úsměvu jako ubohé začernalé trosky.

Lunapark

Kolotoč je čerstvě natřený. Jsou to vlastně dva dřevění draci s trojitými hlavami, velkýma vykulenýma očima, a rozeklaným jazykem. Tak si asi lidový řezbář představoval proslulou obludu z Lochness. Na dracích se sedí obkročmo. Když se kolotoč zastaví, z boudy se vykloní vousatý chlap v kostkované košili a umaštěném klobouku, a táhle zavolá: „Hótovóó." Jakmile si nastoupí další zájemci o jízdu, a všechna místa jsou obsazena, kolotočář vybere peníze, a těsně před další jízdou zavolá: „Á jedéém."

U kolotočáře stojí malý kluk s tátou. „Chtěl by ses svést na drakovi?" ptá se ho otec, a ukazuje na rozjetý kolotoč s draky, který sviští kolem. „Chci balónek," odpovídá kluk, a tak si táta stoupne do dlouhé fronty na balónky, které se na nitích vznášejí po celém prostranství jarmarku, nad hlavami přítomných dětí. Jde to poměrně rychle, jsou na to dva. Jeden nafukuje z plynové lahve, druhý obtočí balónek nití a shrábne peníze. „Hótovóó a Jedéém," volá několikrát kolotočář, než dostane kluk do ruky modrý balónek. Když ujde dva kroky, nit mu uklouzne z ruky, a balónek pomalu stoupá k nebi. „Já chci balónek," vřeští kluk a skáče vztekle jako pérák. Když to nepomáhá, svalí se na zem a kope kolem sebe jako pominutý. „Vstávej, vstávej, povídám," volá na něho rozezlený otec a zvedá ho ze země. Kluk se kroutí vzteky a vzlyká, že chce balónek. Táta se znovu staví do fronty. „Hótovóó a jedém," volá stále kolotočář, než na něj znovu dojde řada. „Tři, tři balónky“, objednává otec, a pak s nimi stojí bezradně opodál. Z kapsy vytahuje dva klíče na kroužku a přivazuje je k balónkům. Teď neuletí. „Já chci balónky," vřeští zatím kluk, a nepřestává, dokud nedostane balónky s klíči do ruky. Kluk je konečně ticho. Táta si oddychne a rozhlíží se kolem. „Balónky, já chci balónky," volá opět kluk a táta nechápavě pohlíží na oblohu. Modrý, červený a bílý balónek se pomalu vznášejí i se svým závažím k obloze. „Ježíšmarjá, klíče od bytu a od baráku," volá tatínek, skáče po zemi, a marně natahuje ruce po klíčích, které stoupají nezadržitelně vzhůru. Kolotoč se zastavuje, a nějaký kluk volá: "Hótovóo." Z boudy vyleze kolotočář a šermuje rukama. „Hovno hotovo. Já jsem tady od toho, abych křičel hotovo. Teď je teprv hotovo. Hótovóó."

Průser

„Už tady nebyl dlouho žádnej průser," pravil nostalgicky Prokůpek, když ze svářecího drátu formoval kleštěmi podobenství klečící, bujnými ňadry oplývající, anonymní symbol ženské sexuality. „To je pravda, od tý doby, co nám Řehák zalil betonem vercajk v šuplíku, je tady klid. Pánové, nejlepší by bylo něco, jako tenkrát s tím pojišťovákem. To už budou dobrý tři roky." „To neznám, hoďte to do placu, pane Borovička," svítí oči Prokůpkovi, kterému se na ponku kupí krasavice ze svářecího drátu. Protože je kopíruje jednu od druhé, ty poslední už pomalu ztrácejí realistický tvar a nabývají neforemné, abstraktní podoby. „No, to jednou přišel do naší dílny pojišťovák. Takovej tlustej chlap, v brejlích a s aktovkou. Měl na sobě fajnový tmavý hadry, a na nich světlej baloňák. Vybral si támhle Ferdu a hned k němu. Hučel mu do ucha, aby se prej nechal pojistit. Ferda ho nevnímal, brousil něco na brusce, tak ten chlap na Ferdu křičel, že mu něco může vlítnout do oka, a že mu zaplatěj skleněný, nebo že si do brusky může strčit prst, a že mu zaplatěj nějaký peníze." „Byl to vůl," zahučel Ferda, vedle od ponku. „Já nemám rád lidi takovýho typu, jsou to supi." „Jo a Ferda, když už to nemohl vydržet, vypnul brusku, řekl tomu chlapovi, že musí na záchod, ať na něho zatím počká u mistra v budniku, a že si má zatím připravit papíry. Pojišťovákovi svítily oči, že zase někoho utrh, a tak si vyndal z penálu takový krásně vořezaný špičatý tužky, a všechny ty papíry, a sedl si k mistrovi do kukaně a čekal na Ferdu, až se vrátí z toho záchodu. Rozčilením se mu potila hlava, a tak si sundal svůj fajnovej flanelovej klobouk, a položil si ho v dílně na stůl. Ferda ale nešel na záchod, ale běžel si pro grafitovou vazelínu, a inkoustovou tužku. Tou vazelínou namazal sluchátko u telefonu, a taky nenápadně vnitřní rantl toho klobouku. Kluci v dílně řvali jako pominutý, když do toho klobouku strouhal inkoustovou tužku, zatímco se pojišťovák snažil ukecat další lidi. Potom zavolal pojišťováka paralelkou, jestli si má vzít s sebou občanskej průkaz, a ptal se ho na takový pitomosti, kolem toho

pojištění. Chlap s ním hovořil tím natřeným telefonem, a přendával si sluchátko z jedný ruky do druhý.

Když potom Ferda přišel, že si to rozmyslel, chlap sebral klobouk a beze slova odešel. Pánové, asi za hodinu se otevřely dveře do dílny, a nám se naskytnul pohled, proti kterýmu jsou barevný Hradčana vybledlá sračka. Stál tam ten pojišťovák, z očí mu stříkaly slzy jako klaunovi. Po čele a kolem uší mu tekly čůrky fialovejch pramínků, až po límeček košile, jak se potil, obě uši měl černý od toho grafickýho svinstva, a když sundal klubouk, tak to tak mlasklo, jako někdy při šoustání. Když ten klobouk sundal, tak měl kolem hlavy takovej krásnej černej pruh jako pentli, až mě ho přišlo líto. To byl pánové průser, protože hned za ním vešel do dílny předseda Rohu, a panáci, a celý se to vyšetřovalo. Vodsrala to tenkrát celá dílna, nějakej měsíc dolů prémie." „To muselo bejt krásný, to musela bejt nádhera, volal Prokůpek, škoda, že sem byl na dovolený." „To nic není proti tomu průseru, co byl před šesti rokama v kovárně," pravil Ferda. „Jo s tou Ruskou delegací, to byla pánové nádhera, to si nechte vypravovat." „Já u toho tenkrát byl," ozval se Karásek. „Když nemůžu někdy v noci usnout, tak si ten film pouštím v barvě, a tajdle se mi rozleje takovej pěknej teplej pocit."

„U toho prvního lisu v kovárně, dělal nějakej Šimeček. Fachman, všechny speciality dělal on. Vždycky, když přišla do fabriky nějaká komise, nebo delegace, tak hned k Šimečkovi, ke kladivu. Vono to krásně vypadá. Chlap tam šlape na pedál, a obrovskej železnej plát tam buší do žhavýho železa, jiskry lítaj dokola. Ti soudruzi, co si vozej zadky v limuzínách z jedný schůze na druhou, jsou z toho vždycky nadšený. Tady se formuje lid k velkejm výkonům, tady lidskej duch vítězí nad hmotou. Ten Šimečkův lis tam působil jako oltář reálnýho socialismu. Pánové, ten Šimeček, to byl koumes, ten si z toho udělal byznys. Jeho parádní číslo bylo, že si od někoho vypůjčil hodinky, sešteloval mašinu a šlápnul na pedál. Šupa jako hrom, a kladivo se zastavilo centimetr nad těma hodinkama. Všichni plácali Šimečkovi po ramenou, jakej je to chlapák, že dovede zkrotit mašinu i kov, byl to prototyp socialistickýho dělníka. Taky chodil každej měsíc s pětikilem navíc, za to divadlo. Jednou ale přišla Ruská delegace, samá šajba. Samozřejmě je vedení nasměrovalo k Šimečkovi. Zase lítaly jiskry, a pak se Šimeček obrátil na vedoucího tý delegace a povídá: „Požálujsta továrišč daváj časy." A tak mu je ten soudruh půjčil ale dost nerad, byly to nějaký drahý zlatý hodinky, co ten ruskej soudruh dostal darem za budování socialismu. Šimeček je strčil jako obvykle pod ten lis, a nařídil mašinu. Ten soudruh trpěl jako zvíře, já na něho koukal, ale všichni se usmívali, jako že bude všechno dobrý, tak jenom čekal, jak to všechno dopadne. Nikdo neví, jak se to stalo, já mám dojem, že Šimečkovi někdo zezadu povolil tlakovej kohout. Šimeček na to stoupnul, děsná řacha, a když se kladivo zvedlo, ty hodinky, nelžu vám, měly průměr skoro deset centimetrů, placatý jako film. Šimeček nabízel tomu soudruhovi svoje Primky, ale delegace hned odešla z fabriky, a byl z toho průser. Prej mu pak koupili zlatý hodinky na okrese, ale Šimeček pak musel makat za pár šupů v nádvorní partě. Zničenej, vodepsanej člověk." „Kluci, už jde," vyběhl ze dveří Marek. Karásek vyskočil, přeběhl dílnu, rukávem ještě přeleštil zrcátko nalepené na dřevěné stěně, a zmizel v dílně elektroúdržby. Za okamžik se otevřely dveře, a do zámečnické dílny vstoupil zavalitý muž s mohutnými, potem se lesknoucími svaly. V jedné ruce držel mohutné kladivo, kterým si brnkal o stehno. „Karásek, je tady Karásek? Zase se mě to posralo." „Vedle," řekl někdo, a ukázal na dveře elektroúdržby. Chlap ušel pár kroků, a zastavil se před zrcátkem. Teď, teď se skloní před zrcadlem jako pokaždé, a rukou si přejede po vlasech, aby byl dokonalý fešák. Všimli si toho skoro všichni, a čekali na ten jeho samolibý pohyb, při jeho návštěvách dílny. Ani dnes neodolal příležitosti popatřit na sebe do zrcadla, a tak se sklonil, aby v reflexní ploše vyhledal svoji tvář. Když se našel, rozevřel oko, aby si lépe prohlédl zarudlý pupínek na horním víčku, který mu dělal starost již při ranní hygieně. Pod zrcátkem, ze skryté hadičky, vystříkl náhle mocný proud vody, který mu okamžitě zalil oko. Chlap nejprve zařval, až se otřásly všechny skleněné tabule v dílně, uchopil kladivo do obou rukou, a vší silou udeřil do středu zrcátka, které se v tisíci střepech rozlétlo na všechny strany. Dřevěná stěna povolila v místech úchytů, a pomalu se skácela k zemi, ze které se zvedl obrovský mrak stoletého prachu. „Volové pitomí“, řekl ještě, než odešel „Na takový fóry vám seru“. Po chvíli ticha pravil Prokůpek: "Pánové, už tady dlouho nebyl žádnej průser."

Lidojed

"Né, rozumíš, to nikdy nedovolím, jsi má, slíbilas mi to.... řeklas mi, že mě nikdy neopustíš, řekli jsme si, že umřeme spolu, já tě nikomu nedám, jsi má a hotovo, já tě miluju a nemůžu bez tebe existovat, protože tě potřebuju." "Je to zbytečný, prosím tě nedělej mi tu scény, už jsem se rozhodla, musíš se s tím smířit. Víš, já nedovedu mít celej život ráda jenom jedinýho mužskýho." "Slíbilas mi to, řekla jsi že mě nikdy neopustíš." "To je pravda, tenkrát jsem to tak cítila, ale teďka už jsem někde jinde, pochop mě, já už u tebe prostě nemůžu zůstat, protože už tě nemám ráda. Budeme přátelé, budeme se občas vídat." "Na to ti seru, já nepotřebuju mít nějakej invalidní vztah. Zůstaneš tady, nikam tě nepustím." "Pusť mě, nech mě, já nemůžu dýchat, néé," Slyším svůj vlastní křik někde hluboko v sobě a rukama si zacpávám uši. Zase se mě zmocňuje třas a srdce mi divoce buší v hrudi, jak bych se měl každou chvíli rozskočit. A zase ta děsná bolest, která mě nutí, abych se zkroutil do klubíčka. Padám na zem a cítím, jak mě kdosi zvedá na lavičku a utírá kapesníkem sliny, které mi stékají na bradu. "Je vám něco? Jak vám mohu pomoci," táže se mě někdo blízko moji tváře a před očima se pomalu vynořuje ustaraná tvář staršího muže. "Už je to v pořádku, děkuju vám," soukám ze sebe slova, která jen pomalu a těžce opouštějí stažené hrdlo. Cítím, jak mi po tváři stékají horké slzy a nemám sílu abych s tím něco udělal. "Já ji zabil, těmahle rukama jsem ji zabil, uškrtil jsem ji," vysvětluju staršímu muži, který ode mě zděšeně uskakuje a s hrůzou se dívá na moje zkroucen ruce. "Miloval jsem ji, strašně jsem ji miloval a ona mě nechtěla." Olizuju si jazykem rozpraskané rty. Má hlava klesá na prsa a zmocňuje se mě znovu vzlykot, který mě roztřásá a činí má slova nesrozumitelnými. "Nechtěla mě a já ji miloval. Chtěla odejít..." Muž neodpovídá, asi mi nerozumí. Ale mně je to jedno. Zvykl jsem si, že mi lidé nerozumí, nerozuměli mi ani v ústavu, i když se tvářili, jako by jim to bylo jasné. Nejvíc nemohli pochopit, že jsem jí kus snědl. Nohu a kus ruky. "Jak jste mohl jíst člověka?" ptal se mě pořád do kola primář a já mu to nemohl vysvětlit. "Miloval jsem ji, miloval jsem ji, miloval jsem ji. Rozumíte?" Říkali, že mi rozumí, ale nerozuměli. Taky říkali, že je spousta lidí, kteří se milují, nevraždí se kvůli tomu a nežere jeden druhého. Prostě jsou spolu rádi a hotovo. Né, to né, já ji doopravdy miloval. Vy to nemůžete pochopit, protože jste nikdy nikoho nemilovali tak, abyste ho mohli jíst. "Vy jste ji chtěl sežrat, abychom nepřišli na to, že jste ji zabil. Vy jste tak chtěl ukrýt svoje stopy, stopy zločinu," říkal mi stále dokola umanutý poručík a já mu nemohl vysvětlit, že to tak nebylo, že bych stejně přišel sám a řekl jim, že jsem ji snědl, protože jsem ji zabil z lásky, a protože jsem ji miloval. Stejně by jste jí spálili v krematoriu, když už byla mrtvá, tak co. "Vy nejste člověk," řval na mě ten policajt, "y jste hyena, když můžete žrát lidi. Vy jste jedinej kanibal v Evropě a určitě vás popravěj, abyste ještě někoho nesežral.""Já už nikdy nikoho nemůžu sežrat, protože nikoho jinýho nemiluju." "Jak jste na to přišel ji sníst?" ptal se mě primář a na to jsem mu mohl trochu odpovědět, ale nešlo to, nechtěl jsem mu nic říct, protože by si myslel, že jsem blázen, že jsme byli blázni oba. Já jsem jí to slíbil, já bych ji jedl z živa, kdyby to šlo a ona to věděla. Někdy jsme se navzájem kousali, až nám oběma tekla krev. Bylo to šílenství. Milovali jsme se a pili jeden druhému krev z ran, které jsme si navzájem uštědřili. Byli jsme jako upíři. Jednou jsem si musel nechat na pohotovosti ošetřit obličej, jak mě zřídila. Seděla vedle v čekárně a čekala, až vyjdu ven od doktora. Jenom za mnou zaklaply dveře, vrhla se na mě znova. Myslel jsem, že mě utejrá. A pak mě najednou přestala milovat. To přece nejde vzít někomu lásku. Vůbec nevím, jak se to stalo, nechtěl jsem ji pustit pryč a pak jsem najednou držel v náručí její tělo a uvědomil si, jak mi těžkne, měla otevřené oči a pootevřená ústa, jako když jsme se někdy milovali. Tak jsem ji svlíknul a naposledy se s ní miloval, kousal ji do rtů a všude. Ztratil jsem asi rozum, protože jsem věděl, že je to naposled, že mně jí vezmou a spálí v krematoriu na škvarky a její popel budou sypat do trávy na to hnusný anonymní popeliště a pak bude konec, protože já už bez ní nechci a nebudu žít. A pak jsem dostal ten šílený nápad, že jí dám do lednice a že ji sním, abych ji i po smrti dokázal, jak ji miluju. Přinesl jsem si pilku z dřevníku, sekeru a špalek a pak jsem to udělal. Jenom její hlavu jsem si nechal, abych na ní mohl koukat, jak je krásná. V lékárně jsem si koupil kus parafínu a celou jsem ji v tom parafínu vyvařil, abych ji tak impregnoval. No, potom na mě přišli a odvezli mě do ústavu. Jenom jsem stačil sníst nohu a kus ruky. Celých pět let jsem na to myslel. Ona je teď součástí mě, když jsem ji snědl. I když mě dali spoustu prášků a injekcí, stejně mi ji nevzali. Jenom někdy propadnu takovému záchvatu lítosti a to si vždycky myslím, že umřu, protože

se mi vybaví ta chvíle, kdy mi umřela v náruči. Za chvíli se to uklidní a je to zase v pořádku. Nakonec ji ale nespálili. Pohřbili ji do země. Když jsem se vrátil, šel jsem hned na hřbitov a dělám tady hrobníka. U jejího hrobu jsem si udělal lavičku z břízy, a když mám po práci, tak si tady sednu a vzpomínám, jak jsme se měli rádi. Denně jí sem dávám čerstvé květiny, její hrob je nejhezčí na celým hřbitově. Jinak mě nic nezajímá. Koupil jsem si hrob hnedka vedle a až umřu, tak si lehnu vedle ní a už nás potom nikdo nerozdělí.

Víkend

Ohnivé jazyky prolínají tmu, a vyplivují chomáče žhavých jisker vysoko nad koruny stromů. Stíny blízkých keřů se pohybují v rytmu divokého tance plápolavých plamenů, a na černém pozadí vytváří impozantní působivou scenérii. „Jako v Černém divadle," napadlo ji, a s vědomím chladu se přisunula blíž k ohni. Pociťovala báječný stav uvolnění. Je pátek, a ona si poprvé vyjela, pozvaná kolegy ze svého nového zaměstnání, na podnikovou chatu. Jsou to milí lidé, a ona je ráda, že se s nimi může seznámit v neoficiální atmosféře. Mimo ní sem přijeli čtyři muži a dvě ženy. Většinu z nich poznala při úředním jednání, když ji personalista představoval v několika kancelářích. Ženy se ji zdály být poněkud povrchní, zdálo se ji, že se snaží upoutat pozornost přítomných mužů. Ve středu jejich zájmu byl, jak se jí zdálo, muž, který na ní občas spočinul dlouhým, zkoumavým pohledem. Nemohla říci, že by ji netěšil jeho zájem, a tak mu oplácela jeho pohledy stejnou měrou. Podávaný alkohol podporoval její smělost, a dřívější nejistota, kterou pociťovala mezi neznámými lidmi v cizím prostředí, ji pomalu opouštěla a byla nahrazována sebejistotou, podporovanou mužským zájmem, ale také i špatně skrývanou žárlivostí přítomných žen. Byla si vědoma toho, že se mužům líbí. Nechala vyniknout své inteligenci, byla vtipná, a svou neutuchající vitalitou postupně strhla přítomné muže, kteří rovněž hýřili vtipem, a vedli spolu urputný boj o její přízeň. Hrála si s myšlenkou, že by si dnes mohla jako milence vybrat kteréhokoli z nich. Snad jen kromě toho, který ji připadal nejvíce žádoucí, jenž ale poněkud ochladl, a neúčastnil se spolu s ostatními boje o ní. I když se i nadále aktivně účastnila této hry, její pohled se ho vždy snažil ujistit, že vítězem je on. Bavila ji tato hra, její velké zářící oči umí zapálit nejedno mužské srdce a žádostivost bez rozdílu věku, líbí se ji, když se jí muži dvoří, když cítí, že je rovnoprávnou partnerkou. Zábava teď běží v plném proudu, prázdné lahve od vína vždy znovu svým třeskem signalizují další přírůstek. Hořely jí tváře. Pociťovala své vítězství, a věděla, že je to její osobnost, že je to ona sama, kdo překonal, a překonává pocit pokoření a tlaku vlastní rodiny, která nemilosrdně, tvrdou rukou, drtí její osobnost. Potřebovala chvíli samoty, která by jí umožnila vychutnat tuto chvíli. Mírně se zapotácela, a uvědomila si zrádnost alkoholu. Od maturity se dnes poprvé napila trochu víc, než bylo obvyklé. S vynaložením sil a soustředění pomalu odcházela po cestě, která vedla k blízkému lesu. Zmocnila se jí vnitřní slabost spolu s třesem v kolenou. Zdvihl se jí žaludek, jehož obsah vymístila bez prodlení. Ještě nikdy ji nebylo tak fyzicky špatně. Usedla na zem, opírajíce se zády o kmen stromu. Zavřela oči, a soustředila se na šumění krve, pulsující ji divoce ve spáncích. Poprvé za celý večer se ji vybavila vzpomínka na muže, kterého miluje. Pojednou jí bylo smutno a litovala, že zde nemohou být spolu. Účinek alkoholu však způsobil, že brzy zapomněla na svoji výčitku. Chtěla se pomalu vrátit k ohni. Někdo zřejmě přinesl kytaru, neboť sem vítr zanášel útržky zpěvu. Pojednou uslyšela kroky a kdosi rozškrtl zápalku. Osvětlení bylo tak překvapující, že instinktivně zavřela oči. Zápalka zhasla a kdosi přesně zamířil k místu, kde seděla. Zastavil se nad ní a pojednou pocítila jeho ruce na svých vlasech. Věděla, že se v této chvíli musí spěšně vrátit, ale nemohla se postavit na nohy. Nedovolil by ji to ani neznámý příchozí, který se nad ní sklonil a líbal ji vlasy. „Ne prosím, musím se vrátit," zaprotestovala, a snažila se opět pozvednout ze země. Neznámý muž ji však sklonil hlavu a začal líbat na ústa. Bylo jí to nepříjemné nejen kvůli pachuti ze zvratků, bála se násilí neznámého muže. Přemýšlela urputně, který ze čtyř mužů to může být, ale nic ji nenapadlo. V nepříjemné poloze se nemohla hýbat. Přitiskl se k ní, zvrátil ji dozadu, klesaje na ni celou svou vahou. Cítila jeho opilý nikotinový dech. „Ne prosím," zvolala zoufale ve své úzkosti. „Já nechci!" Tloukla do něho svýma útlýma pěstičkama, příliš útlýma a slabýma na to, aby mohla zastavit vůli útočníka. Nedbal na její rány ani úpění. Svlékal si ji s jistotou, pomalu, mlčky. Chtěla hlasitě volat o pomoc. Udeřil ji hrubě do

tváře. Chvěla se pod ním vztekem a bezmocí. Ještě jednou se pokusila o odpor a inkasovala pořádné dvě facky. Takto ji ještě nikdo v životě neudeřil. Byla to její první milostná zkušenost s mužem. Pak už rezignovaně, a již bez odporu, přijmula bolest, kterou jí způsobil svojí brutalitou. Ani jeden z nich nepromluvil. Když bylo po všem, vyčkala ještě až dozní vzdalující se kroky. Začala vnímat bolest pokořeného a zneuctěného těla, i chlad nočního lesa. Nedovedla odhadnout, jak dlouho to trvalo. Vyhledala části svého oblečení a pomalu se oblékla. Vrávoravým krokem se dobelhala k ohni. Již z dálky slyšela halasný opilý smích, při kterém ji stydla krev v žilách. Beze slova přistoupila k ohni a usedla na velký plochý kámen. Ženy zde již nebyly. Muži tu však seděli všichni, hleděli na ni s ústy roztaženými v pobaveném šklebu. Sklonila svoji hlavu do dlaní, a oddala se hořkému vytrvalému pláči.

Pražský epilog

Podzimní Praha, kouzelné město tvého mládí. Úzké uličky Starého Města s domy, které jsi hladil svýma rukama, když jsi se chtěl dotknout historie svých slavných předků. Dlažba ulic, po níž chodili nejlepší básníci a spisovatelé, zákoutí a rozmanitosti náměstí a náměstíček, z nichž každé má svoji nenapodobitelnou atmosféru, všelijaká loubí a nakonec Kampa s Čertovkou. Přezrálé kaštany pukají a padají ze stromů, vzduch voní spadaným listím, které ti šustí pod nohama. Nemůžeš zadržet vzdech, který se ti dere z prsou. Co se děje? Tážeš se sám sebe, přemožen náhle vlnou romantické nostalgie, která tě zaskočila ve tvé vyrovnanosti. Ano, to je to místo. Vzpomínáš si, kudy jste spolu chodili, kde jste se tehdy asi zastavili. Bylo to tam u té zídky na břehu Vltavy. Vzpomínáš, jak jsi jí zde držel za ruku. „Už jsem příliš dlouho panna," řekla ti tehdy, bez jakékoli souvislosti. Pohlédl jsi jí do očí, abys v nich spatřil naději, která neměla být nikdy naplněna. Už je to dávno pryč, zapuzuješ znepokojující myšlenky, a přitom víš velmi dobře, že tvá dopolední procházka starou Prahou byla připomínkou rozkošného dne, který jste zde spolu tehdy prožili. Jaké štěstí z ní tehdy vyzařovalo, jak byla půvabná. Ostatně i ty jsi byl šťasten, snad jako nikdy v životě. Ano, já taky, říkáš si polohlasně a zmocňuje se tě pocit tesknoty a nezvratitelnosti lidského osudu. Kde je jí konec? Snad má manžela a několik dětí. Snad bydlí v novostavbě, kdesi na sídlišti, a je spokojená se svým osudem. I ty jsi spokojený, máš své postavení, jsi ve svém oboru vážený, dosáhl jsi slušných výsledků, máš ženu, děti, žiješ nad poměry. Jsi prototyp úspěšného muže, většina tvých přátel ti závidí. Ne, víš dobře, že tohle všechno nic neznamená. Víš dobře, že jsi nikdy nesledoval vědomě nějakou osobní kariéru, že bys to všechno vyměnil bez váhání. Ale za co vlastně? Za ni? Vždyť o ní nic nevíš. Třeba je právě taková, jako tvoje vlastní žena. Ne, něco v tobě protestuje, je docela jistě jiná. Proč by vlastně měla být jiná? Je určitě jiná, znáš ji přece, přesvědčuješ sám sebe. Ale manželství a běžné starosti ji určitě změnily, je určitě unavená, tak jako jiné ženy v jejím věku, které znáš. Možná že ztloustla, má široké boky, třeba je i hysterická. Večer se hádá s manželem, a vyčítá mu, že jí zkazil život, třeba si myslí, tak jako některé ženy, že by byla s jiným mužem šťastnější. Také že by byla šťastnější, jsi pevně přesvědčen, a myslíš na vás oba. Dal bys ji svojí lásku, nikdo by ji nemohl víc milova, než ty. Jak to můžeš vědět? Cítíš to, víš to docela jistě. Budiž, ale co bys ji mohl nabídnout? Ano, dal bys jí všechno, co je v tvých silách. Jak se píše v románech, učinil bys ji šťastnou. Šťastnou podle svých vlastních představ? Byla by šťastná tak, jako je šťastná se svým současným manželem? Má-li jakého, ovšem. Udělal bys ji děti, a poslal ji do zaměstnání, dívali byste se spolu na televizi, v neděli byste s dětmi chodili na procházku do parku, tak jak to děláš se svojí vlastní rodinou. Ne, ne, bylo by to jiné, úplně jiné, voláš, a šermuješ rukama. Náhle si uvědomuješ, že před tebou stojí malý asi pětiletý kluk, s dřevěným autem, a se zájmem si tě prohlíží. Měli bychom spolu jistě krásné děti, přesvědčuješ sám sebe, a míříš pomalu kolem obchodu s keramikou na Karlův most, aby ses dostal včas do středu města, kde se máš setkat s řidičem služebního vozu. Kráčíš po nábřeží, a musíš myslet na to, jak asi vypadá, mocně jsi zatoužil se s ní setkat, alespoň jí uvidět. Srdce ti buší v prsou, musel ses zastavit, abys zklidnil svoji touhu. Přecházíš nepozorně ulici, a řidiči na tebe houkají. Zvolna tě se zvoněním míjí červená tramvaj, očima jsi lhostejně přelétl tváře cestujících, a vracíš se pohledem k tváři ženy, hledící kamsi přes Karlův most. Znáš odněkud tu tvář, někde jsi ji nepochybně viděl. Horečně vzpomínáš a napínáš svoji mysl, tramvaj tě míjí, a ty sám sebe slyšíš vyslovit její jméno. To byla přece ona, řve v tobě hlas, a ty se rozbíháš

středem ulice za tramvají, která teď nabírá rychlost. Musíš ji dohnat, křičí něco v tobě, a tak míříš do pruhu, kde je volnější prostor. Neslyšíš děsivý skřípot brzd a nevidíš, že řidič, kterému jsi zkřížil dráhu, strhává svůj vůz, který se ve vzduchu převrací, aby tě za několik sekund rozdrtil svoji karoserií.

Pour Féliciter 1968

Škrábu se podél plotu po úzké pěšině obtížen plnou polní se samopalem, který plní své mírové poslání jako klacek, o nějž se mohu opřít. Stoupání je příkré, musím se několikrát zastavit, abych nabral dech. Pode mnou se rozprostírá staré německé město Eger, vylidněné a znovuobydlené v poválečných letech novými obyvateli z vnitrozemí. Hraniční přechod do NSR je odtud vzdálen jen několik kilometrů a tato představa ve mně vyvolává nostalgické touhy po neznámých zemích a dobrodružství. Zaplavuje mě vlna vnitřního radostného pocitu, nemyslím na to, že mi do konce vojny zbývá ještě dobrý rok. Nové prostředí mě vítá rozmanitými barvami a vůněmi, které prosakují skrze ploty zahrádkářské kolonie. Cítím se svobodně. Daleko za mnou zůstalo malé jihočeské městečko, v němž jsem strávil deset měsíců ve starém klášteře, kde byl umístěný střední uzel zaměřovacího strategického útvaru. Ve městečku byly všeho všudy dvě hospody a kostel. Vzduch byl nepřetržitě naplněn zápachem z blízké drožďárny. Ospalé jednotvárné dny se střídaly s neúprosnou pravidelností a dávaly tak vzniknout pocitu, že jsem odsouzen k smrti nudou. Jednou týdně vycházka do městečka, které se nechalo projít tam a zpět za půl hodiny. Jak velkoměstsky nyní působí pohled na panoráma, z něhož se tyčí dvě mohutné kostelní věže. Na náměstí jsem dokonce zahlédl galerii výtvarného umění a muzeum. Město je zaplněno turisty, kteří zrychlují puls městského života a dodávají mu charakter kulturní a historické zajímavosti. Líbí se mi rovněž i členitá hornatá a lesnatá krajina, která pokrývá obzor. Energicky jsem vstal ze země, uchopil plnou polní a vydal se na poslední úsek cesty. Konečně jsem stanul na vrcholu vyvýšeniny. Vedle dřevěného domku a vojenského stanu se tu válejí zbytky rozbořené mohyly, zřejmě zašlé vzpomínky na slávu velkoněmecké říše. Mé kroky míří ke stanu, u něhož se na dekách povalují opálené postavy, spíše než pravidelnou armádu, připomínající masňáky o víkendu. Po několika dnech ležím i já na dece v příjemném stínu vzrostlého dubu. Okamžitě jsem se sžil s novým značně demokratickým prostředím, které mi poskytuje dostatek možností pro vlastní seberealizaci. Přihlásil jsem se do knihovny, chodím do kina a raduji se z léta, které s sebou nese i zásadní změny na společensko-politickém jevišti. Čtu Literárky, nechávám se prolnout jejich bojovým duchem. Střídám se pravidelně u zaměřovače, pečlivě zamaskovaného krycí síťovinou. Jsou to dlouhé měsíce pohody a klidu stranou veškeré vojenské buzerace. Jednou k večeru jsem se rozhodl, že si poslechnu krátkovlnné rádiové pásmo. Postavil jsem si krátkou anténu a naladil přijímač umístěný v radiovoze. Kdyby se mi podařilo zachytit a nechat zaměřit novou nepřátelskou vojenskou stanici, podíval bych se domů na opušťák. Načerno jsem utéci nechtěl, a tak to byla jediná možnost, jak se o to pokusit. Sedával jsem proto každý večer ve stanici a snažil se ulovit svoji velkou rybu. Bylo to však marné. Pokaždé, když jsem něco našel, se stanice ztratila dřív, než jsme ji stačili zaměřit. Svoji intenzitu a pravidelnost si udržovala pouze vojenská síť NATO, řízená stanicí DHJ 73. Čas od času se v noci objevovaly ve stanu i dámské návštěvy. Byly to dívky ve věku od čtrnácti do dvaceti let. Jejich noční sténání narušovalo moji vnitřní vyrovnanost a působilo špatný spánek. V této souvislosti jsem se stal málem obětí jedné příhody, které bych se byl raději vyhnul. Stalo se to ve vojenské restauraci poblíž trosek chebského hradu, kam jsem se svými spolubojovníky občas docházel v sobotu večer, pokud jsem právě neměl službu. Hrála tu mizerná hudba a k tanci se tu nechaly ulovit partnerky druhé až čtvrté kategorie, které spatřovaly svoji naději v tom, že se vdají za některého z vojáků a prožijí svůj život někde ve vysněné budoucnosti. Vypil jsem zpravidla svých několik piv s pohledem upřeným na trapné hemžení dvojic na parketu, bez nejmenší touhy se zapojit do skrumáže. Když mě to přestalo bavit, šel jsem se projít po nábřeží říčky, která protékala v těsné blízkosti restaurace. Ani jsem si nevšiml, že za mnou z putyky vyklouzla do tmy malá černovlasá dívka, která se ke mně ihned připojila. "Já pudu s tebou, chceš?" zeptala se mě bez obalu a já si jen stačil všimnout, že je to asi patnáctiletá cikánečka s hezkou, ještě trochu dětskou tvářičkou zmalovanou šminkami. Její

karmínově rudé rty jí dodávaly vzezření herečky z Feliniova Satirikonu. Měla na svůj věk neobyčejně plná, veliká ňadra a to zřejmě rozhodlo, že jsem ani moc neprotestoval. Zmohl jsem se jen na udivenou otázku, kam že to spolu vlastně půjdeme? Řekla jen "Pojď," uchopila mě za ruku a oba jsme zmizeli v hustém porostu na úzké cestičce směřující k říčce. "Zuj si boty," zašeptala škrceným hlasem a sama se rychlým a zručným pohybem zula. Bylo zřejmé, že tudy rozhodně nejde poprvé. Následoval jsem její příklad a za chvíli jsem na nohou pocítil chladnou proudící vodu, která místy dosahovala až ke kolenům. Za malou chvíli jsme se ocitli na ostrůvku porostlém nízkými keři a hebkou trávou. Dovedla mě na místo, odkud nebylo v měsíčním šerosvitu vidět žádné rušivé světlo a posadila se. Nerozhodně jsem nad ní postával. "Sedni si taky," vybídla mě, s typickým cikánským přízvukem, "sem nikdo nepříde, neboj se ničeho." „Já se nebojím," ohradil jsem se nejistě a sedl si na zem vedle ní. Uchopila mojí ruku a sevřela ji do svých dlaní. "Proč jsi se mnou nešel tancovat?" zeptala se mě se smutkem v hlase. "Víš, já předtím vždycky musím vypít nějaké pivo, abych si nepřipadal trapně, já moc tancovat neumím." "To nevadí, stejně si moh přijít. Kvůli holkám. Voni nevěřily, že se mnou pudeš." Nějakou chvíli jsme oba mlčeli. Přitiskla se ke mně a položila mi hlavu na rameno. Po chvíli se mi zdálo, že se tiše rozvzlykala. "Co ti je?" zeptal jsem se, když jsem ucítil na své ruce její slzy. "Já se ti nelíbím, viď?" zeptala se s přímou otevřeností a mně se srdce sevřelo tísní. Nevěděl jsem, co jí mám říct, všechna slova mi v této chvíli připadala falešná a prázdná. Zklidňovat a těšit jimi toto malé stvoření toužící po lásce a něze mi připadalo falešné a nemohoucí. Uchopil jsem její hlavu do dlaní a snažil se jí políbit. Přes svoji snahu vypadat dospěle byla velmi nezkušená a bázlivá a její polibky byly dětsky tvrdé a nemotorné. Chvěla se bázní a nedočkavostí zároveň, bránila se a přitahovala mně současně oběma rukama. Její nervozita se přenesla i na mně. Kdybych chtěl odejít, nepustila by mě, kdybych se jí chtěl zmocnit, bránila by se. Nejvíc se bránila mým dotekům na ňadra, než jsem pochopil, že si je vycpala textilem. Později si vykasala sukni a sundala kalhotky, nemotorně jsem se na ní převalil a pokoušel do ní vniknout. Byli jsme oba nervózní a nepřipravení. Byla úplně suchá, nemohl jsem se do ní dostat, až se to stalo. Pocítil jsem náhle prudkou bolest. Ruku jsem měl plnou něčeho lepkavého a když jsem ji zdvihl k očím, poznal jsem, že je to krev. Na údu mi praskla hrazdička a krev ze mně crčela jako z beránka na obětním oltáři. Cikánečka se posadila a nechápavě si prohlížela zkrvavenou ruku. "Vy máte taky krámy?" zeptala se s odzbrojující upřímností. Rozchechtal jsem se nedbaje bolesti jako ďáblem posedlý. "Jo," odpověděl jsem, "právě mi to začalo. Zkusíme to příště." Opatrně jsem vyndal kapesník a požádal cikánku, aby ho namočila v říčce. Pak jsem si jej ovinul kolem žaludu a sykaje bolestí, se vydal na křížovou cestu. Po dlouhé cestě plné utrpení jsem dorazil do stanu. Byl tu klid a zdálo se, že všichni spí. Natočil jsem si potmě z konve plné umyvadlo vody a spustil kalhoty. Nebyl to pěkný pohled. Každý jednotlivý závit kapesníku mi působil nevylíčitelnou bolest. Krev již byla zaschlá, syčel jsem jak hroznýš. Nakonec jsem ho ponořil do umyvadla, pálilo to jako čert. Náhle se ve stanu rozsvítilo hlavní světlo. Na postelích tu leželo plno děvčat, byl to skvělý tah, který se klukům vydařil. Připadal jsem si jako poraněný římský gladiátor uprostřed nabitého amfiteátru. Všechny civěly na rudě zbarvené umyvadlo a bezmocný, krvácející penis. "No, ta tě ale zřídila," pravila jedna z nich. "Můžeš bejt rád, že ti ho docela neukousla." Nějak se to nehojilo, a tak jsem měl na dlouhou dobu pokoj od neřestných myšlenek, které tak hojně zaměstnávaly mysl mých bojových druhů. Chodil jsem tím častěji do radiostanice, abych naslouchal hlasům z éteru, vzdáleným stovky a tisíce kilometrů. Mé cvičené ucho se snažilo zachytit stanici, která by mi přinesla několik dnů mimořádné dovolené, ale stále jsem neměl štěstí. Jednou jsem si naladil přijímač na známou nepřátelskou radiovou síť. Řídící stanice DHJ 73 se marně snažila navázat spojení s DHK 49, někde v rakouských Alpách. Volaná stanice jakoby zmizela ze světa. U nás to znamenalo poplach. Mohlo to znamenat, že se sledovaný vojenský útvar přesunuje do nových pozic. Vyhlášení pátrací akce muselo vést k znovunalezení a zaměření sledované stanice. Nyní však DHK 49 opustila síť a nebyla k nalezení. Náhle mně osvítil nápad. Na vysílači jsem opatrně naladil kmitočet nepřátelské sítě a představil se jako pohřešovaná stanice. Na pásmu se znovu ozvala řídící stanice s výzvou k převzetí telegramu. Představil jsem se a souhlasil s tím, že jsem připraven telegram přijmout. Po odvysílání telegramu jsem stanici vypnul. Druhý den jsem se opět vrátil k vysílači. Volal jsem postupně všechny síťové stanice a předal jim smyšlený telegram. Další den jsem byl naopak já volán všemi stanicemi. Bylo mi jasné, že jsem odhalen a že mají zájem mě zaměřit. Proto jsem se neozval. Den na to zmizela celá síť z pásma a

objevila se na jiné frekvenci s dálnopisným spojením. Poslední relaci jsem uskutečnil až na Silvestra ve 24.00 hodin. Na bleskovou výzvu se mi ohlásily všechny jednotlivé stanice. Můj spěšný telegram měl krátké znění: PF 1968 CS ARMY.

Ráno

Byl to jeden z mizerných podzimních dnů, kdy se člověk ráno probouzí s tupou bolestí hlavy a strnulou šíjí, jako by ho někdo natáhl klackem přes hlavu. Letmý pohled z okna ho přesvědčil o tom, že tmavý pytel, který visí nad městem bezmála týden, se dosud nepohnul. Zase do toho hnoje, řekl si polohlasem a zamkl za sebou dveře. Fuj, to je zase zápach, co to vypustili do luftu, to snad už ani není možný. Proti vlastnímu národu vedou chemickou válku. Drobné kapičky mastné mlhy ulpívaly na okenní tabuli, srážely se do kapek a odtékaly zašpiněnými stružkami do špinavých mastných kaluží na rámu okna. Bylo mu na zvracení. Zavřel za sebou branku, a téměř ihned se vyhnul temné siluetě, vystupující z mlhy. Byla to mladá maminka, která před sebou tlačila kočár s malým chlapcem. „Dejchej nosem a zavři pusu!" přikazuje dítěti, které do omrzení omílá básničku, nadřenou ve školce. Blízko je mateřská školka, minul proto ještě několik klusajících matek s dětmi. Některé děti mají tváře pečlivě omotané šálami, jiné nemají ani pořádně dopnuté kabátky, podle toho, jak se jejich matky vyrovnaly s časem. Na rohu se ještě srazil s rozevlátým otcem, s křičící ratolestí v náruči. „Já nechci do školky, já nechci do školky," doznívá v mlze, spolu s konejšivým domlouváním otce. Šel po chodníku k zastávce autobusu a na šedém horizontu tušil pomalu vycházet slunce, zakryté pohledu hustými vrstvami mlhy a smogu. Konečně dorazil na zastávku. Nějaký optimista nahlíží do jízdního řádu místní dopravy, ve kterém jsou pečlivě vyškrabány všechny potřebné informace. „Nic tam není vidět," vysvětluje starší muž ženě, která k němu upírá tázavý pohled. „Někdo to celé vyryl nožem, nebo nějakým předmětem." „Proč to ty lidi dělají?" ptá se žena rozhořčeně, „vždyť je to pro ně, pro jejich informaci?" „Jsou to vandalové," krčí muž rameny. Oba z úst vypouštějí rozhořčené obláčky páry, které se rozpouštějí v mlze. Měli by dýchat nosem, napadlo ho, tihle starší lidé se stále jenom planě rozhořčují, protože pamatují lepší časy. Nechtějí se smířit s tím, že všechno před jejich očima nenávratně chátrá. Uvědomují si svoji bezmocnost a marnost celoživotního úsilí. Jsou konfrontováni s marností a snahou po vývoji k lepší budoucnosti. Člověk se nerad smiřuje s tím, že vývoj nesměřuje k něčemu lepšímu. Pokud celý život něčemu věřil, a dělal pro to co mohl, je pro něho největším zklamáním, když vidí, jak se všechno před jeho očima přeměňuje v opak. Marnost nad marnost. Tato generace opouští svět s hořkostí. Nechápe ironii a skepsi mladých, kterým byla znemožněna víra na samém počátku jejich života, ještě dříve, než ji stačili vstřebat a udělat pro ní něco. Nerozumí světu, který byl za posledních několik desítek let zbaven všeho romantismu, a ve kterém se život mezi lidmi podobá džungli. Jsou poděšeni a rozhořčeni každou maličkostí, pociťují vše jako útok na sebe, na svůj svět hodnot, který se však již dávno rozpadl na prach.

Mohl by jim snadno vysvětlit, proč někdo jízdní řád vyškrabal. Že tu čekal dvacet, třicet minut i déle, že se mu nepodařilo nastoupit do přeplněného autobusu, že se jeho vlastní zkušenost neshodovala s údaji na jízdním řádu. Proto vydrápal nepravdivé údaje, aby už nikdo nebyl, tak jako on, podveden nepravdivou informací. Nesouhlasil přirozeně s takovým nezralým postojem, ale dovedl ho pochopit. Liší se snad příliš takový čin od běžné praxe, kterou provádí stát? Od cenzury, autoritativních postojů, neúctě ke svobodě člověka? Zdálo se mu, že nikoli příliš. Je to způsob myšlení starého přežilého světa, kdy má pravdu ten, kdo v ruce třímá větší klacek. Mohl by těm dvěma starým lidem říci, že je to tím, že v lidském světě chybí tolerance. Zatímco se zabýval takovými úvahami, u nohou se mu objevilo kotě. Bylo to jako nějaký zázrak, který se zjevil v tomto vlhkém, smrdutém ránu. Strakaté kotě je posel života z přirozeného světa lidských hodnot, radosti, tepla a bezpečí. Kotě je podivuhodně čisté. Svými tlapkami se opírá o výstupky, aby se neušpinilo. Náhle mu stojí u nohou a pacičkami si hraje s jeho tkaničkami u bot. Hlavičku naklání na stranu a rychlými pohyby se tlapkou dotýká konce tkaničky. Nevydržel dlouho a pošimral kotě prstem za krkem. Je vlhké od mlhy, potřebuje jistě najíst. Náhle kotě rychle vyskočilo a upaluje pryč. Brzy se však vrací a znovu útočí na tkaničku. Jeho život je hra, skáče a honí se sobě pro radost. I ostatní lidé na zastávce se pomalu rozehřívají a pozorují to dovádění s úsměvem. Ta tam je špatná nálada, na poškozený jízdní řád si

nikdo ani nevzpomene. Den už není tak ponurý, kotě všem přineslo radost. Na protější straně ulice zastavuje autobus. Lidé nastupují a vystupují.

Pojednou se kotě rozeběhlo přes ulici a zmizelo pod autobusem. Málem se mu zastavilo srdce úlekem. Jistě podběhlo autobus na protější chodník, utěšuje se, a přeje si uvěřit této myšlence. Je slyšet zvuk zavíraných dveří. Pocítil napětí, i když pevně věřil, že vše dobře dopadne. Před zadním kolem se náhle objevuje hlavička kotěte. Jsou vidět i přední tlapky, přes které je zavinutý i chundelatý ocásek. Chtěl něco udělat, ale náhle pocítil slabost, byl neschopen vykřiknout, zaplašit toho malého blázínka, který čeká, aby střemhlav vyrazil za novým dobrodružstvím. Uslyšel, jak řidič pomalu přidává plyn, zařazuje rychlost, uvolňuje spojku. Kola se pomalu otáčí, nejprve je vidět, jak se hlavička kotěte naklonila na stranu, potom jen krátce podivně napjaté a naběhlé bříško, které praská a střeva jsou tlakem vyvržena dopředu. Autobus už dávno odjel. Stál tu, a nemohl odtrhnout oči od vztyčené, mírně nakloněné hlavičky kotěte s jakoby udivenýma a překvapenýma očima. Z barevné skvrny na silnici se kouří. Pocítil, že se jeho tělo pomalu uvolňuje ze strnulosti do vnitřního třasu. Mizernej, zparchantělej život.

Zloděj

Seděla vedle něho nahá, s nohama mírně pokrčenýma v kolenou. Pozorovala ho skrze obláčky cigaretového dýmu, který afektovaně vypouštěla ze svých úst. „Tak jaký to bylo?" zeptala se zkoumavě, jako pokaždé, když už bylo po všem, a ona si zapálila cigaretu. „Copak vlastně?" předstíral nechápavě, jakoby neznal skutečný smysl její otázky. Pobaveně pozoroval, jak mrzutě sevřela rty, což dodávalo její hezké tvářičce punc roztomilosti. „Jak se můžeš tak ptát, Franci," pohodila nazlobeně hlavou, „přece naše milování?" Dlouhý zlatý pramen vlasů odhalil ňadro, malé a pevné, s velkou bradavkou. Usmál se její potřebě, bez přestání naslouchat slovům, která zbytečně rozmělňují, a jen nedokonale opisují zkušenost, jež je sama o sobě nesdělitelná. Franci nenáviděl pokrytecký balast, a oploštělost života, a stavěl je do protikladu k hlubokým prožitkům. Jeho životní filosofií byl epikurejský přístup k radostem. Věnovat se požitkům do té míry, aby byl pohár naplněn až po okraj, ale aby se nepřevrhl. I když přijížděl z jiného světa za železnou oponou, jenž mu nabízel nekonečně větší a rozmanitější možnosti, než zdejší politické ghetto svým obyvatelům, byl si vědom toho, že filosofická podstata problému zůstává stejná tam i zde. Hledal a nacházel svoji cestu, která jej vedla k podstatě života, skrze jednoduchost. Dobře si zasouložit, dobře popít a pojíst, potěšit smysly. Dlel proto rád v přítomnosti Evy, která byla velmi krásnou a zároveň i nekomplikovanou ženou. Rád s ní trávil volné chvíle, které mu zbývaly při obchodních návštěvách Československa. Manžel Evy byl zaměstnán jako montážník, dlouhé měsíce dlel kdesi na montáži plynovodu v Rusku, a domů se vracel jen velmi sporadicky. Eva proto žila tak, jakoby ani neexistoval. Podíval se na ni, a usmál se pobaveně jejímu napjatému výrazu. Byla dosud velmi mladá, její tmavé hnědé oči ho neobyčejně vzrušovaly. Vztáhl ruku, a prstem objížděl její velkou napjatou bradavku. Když její pohled potemněl a zornice se do široka rozevřely, znovu ji povalil, a vzal si ji s lačností hladového dravce. „To byla má odpověď, řekl tiše." „Bylo to krásný Franci. Jsem moc ráda, že tě mám, i když to spolu nemáme moc často. Když tu nejsi, dělám to občas i s jinejma, ale ty jsi nejlepší. Víš, ty to asi nemůžeš pochopit, ale my tu žijeme strašně neuroticky. Když si dva lidi spolu domluví rande a mají se spolu sejít, tak se většinou ženský ani nechce, a chlap zase neví, jestli se mu to vůbec postaví. Ty vztahy jsou takový prázdný, bez života. Já mám kamarádku, a ta se chodí milovat, jenom když ji manžel naštve, aby se mu pomstila. Když je to u nich dobrý, tak nikam nechodí a je mu věrná." Franci se na ní s úžasem podíval. „Ale to přece nemá vůbec žádnou cenu? Kvalitní vztah přece nemůže být závislý na tom, jestli je někdo naštvaný, nebo se chce někomu pomstít. Manžel tvé přítelkyně zapomene pochválit polévku a ona jde za milencem, aby se mu pomstila. Docela si to dovedu představit," chechtal se nepokrytě. „Jak souloží s milencem a v myšlenkách lituje, že ji manžel nevidí, aby měl vztek. Myslím, že tvoje kamarádka je neurotička, která je i ve své pomstychtivosti citově závislá na manželovi. Spíš by asi potřebovala psychologa.“ „Víš Franci, naši milenci jsou tady v Čechách zároveň i trochu psychologové, zvláště ti starší chlapi. Než se dostanou k tomu, proč nás vlastně vyhledávají, tak si musí vyslechnout litanie o problémech v našem manželství. To je taková daň z radosti, kterou musí zaplatit."

„Raději byste se měly rozvést, a najít si nějaký rovnoprávnější vztah, bylo by to důstojnější." „To by se musel Franci rozvést asi celej národ, protože je to všude na levačku. Myslím, že za to můžou komunisti." „Co to povídáš, prosím tebe, komunisti můžou za to, že si lidi sami zpackají život? To už můžeš rovnou říci, že komunisti můžou za to, že je špatné léto, že hodně prší a málo svítí slunce." „To ne Franci, ale komunisti můžou za to, že jsou lidi neurotici, tak jako můžou za to, že třeba lidi kradou." „Víš, Evo, nic ve zlém, ale zdá se mi, že jste si jako národ zvykli podsouvat všechny své problémy a traumata bubákovi. Katolíci měli pro takové případy satana ďábla. Když se něco nedařilo, nebo byly problémy, mohl za to satan, ďábel. Vy máte místo satana politickou stranu, které podsouváte vaše vlastní hříchy. To není fér." Eva vrtěla záporně hlavou. „Ty to Franci nemůžeš nikdy pochopit, protože tu nebydlíš. Jsi tu jednou za měsíc, pár dnů se zdržíš, a pak zase mažeš v tom svým parádním fáru pryč. Sám vždycky říkáš, že máš ke konci své návštěvy pocit, jako by tě někdo škrtil u krku." „To je pravda Evo, ale tvrdit, že vláda, i když je to třeba vláda špatná, může za to, že lidi kradou, to je přehnané." Franci se zvedl a protáhl v kříži. Evě neušlo, že je hezky stejnoměrně opálený po celém těle. Vzpomněla si, že ji vyprávěl o své dovolené s rodinou, na Francouzské riviéře. Co ty můžeš vědět, co vy všichni můžete vědět, jak my tady žijem. Jak chcípáme otrávení bez radosti, kterou nám ty parchanti vzali, protože není nic hroznějšího, než vzít někomu radost. To je mnohem horší, než vzít někomu prachy, a nám vzali oboje, pomyslela si, když se z toalety ozval zvuk splachovače. „Ty máš na toaletě ubrousky?" zubil se Franci. „Jo, on totiž zrovna není k dostání toaletní papír. Až přijedeš příště, tak zase nebudou ubrousky, takže si budeš utírat pusu toaletním papírem, kterej ti dneska chybí." „Už se těším," chechtal se Franci, a oblékal se do šviháckého oděvu. „Už musíš?" zeptala se Eva a nastavila rty, které už zase zvláčněly, neboť se změnilo i téma jejich myšlenek. „Zastavíš se ještě ráno?" „Určitě, ahoj."

Když ráno otevřela dveře, stál tu Franci a v obou rukou vítězně třímal krepovaný toaletní papír. „Kdes ho vzal?" zeptala se Eva nedůvěřivě, když se za ním zavřely dveře. „Ukradl," pravil spiklenecky. „Ukradl jsem ho v hotelu." Eva uchopila pevně jeho hlavu do svých rukou a podívala se mu chladně do očí. „Ty jsi zloděj," řekla mu dutě do tváře. „Já nejsem zloděj, to je poprvé, co jsem něco vzal," bránil se Franci marně. „Ne," řekla Eva neústupně. „Ty jsi zloděj, protože jsi ukradl v hotelu toaletní papír." „Já za to nemůžu," zavrtěl Franci hlavou. „A kdo za to může?" zeptala se ho ledově Eva, s očima upřenýma neúprosně do jeho očí. „Komunisti, komunisti za to můžou," zařval Franci, když se na něho Eva s vítězným řevem vrhla, a povalila ho na zem, kde se oba společně rozchechtali.

Náhoda

Zaklepal uctivě, žmoulaje v rukách nervózně mezi prsty svůj umolousaný, propocený klobouk, s pocity tísnivé trapnosti a nemohoucnosti. Nemohl se za žádnou cenu vymanit z mizerného pocitu, který se ho zmocňoval pokaždé, když vstupoval do nějakého úřadu, a který mu svíral nitro ještě dlouho poté, co úřad opustil. Velké, polstrované dveře a dlouhá prostorná chodba po níž sem přišel, ještě zvyšovaly pocit jeho vnitřního zmatku. Tajil dech, aby nepřeslechl výzvu ke vstupu. Kdesi v labyrintu chodeb doznívala ozvěna kroků, ukončená tlumeným bouchnutím dveří, a pak už se v budově rozhostilo ticho. Vnímal zřetelně zrychlený tep svého srdce. Přiložil ucho na studenou koženku a snažil se soustředit na zvuky uvnitř. Neslyšel však nic, kromě šumění krve ve vlastních spáncích. Nakrátko podlehl panice, když si uvědomil svoji bezmocnost. Má znovu zaklepat, nebo bude lepší, aby raději ještě chvíli počkal? Byl si vědom toho, že kdyby znovu neomaleně zaklepal, úředník by mohl jeho jednání považovat za přílišnou smělost a mohl by pak s ním jednat příkře a tvrdě. Roztřásl se při pomyšlení, že by měl prožít takovou zkušenost. Počkal proto raději hodnou chvíli, aby se docela ujistil, že nebyl slyšen, a pokrčil ukazovák v úmyslu znovu zaklepat. Pojednou se náhle otevřely protější dveře, a zády vycouval ven pokrčený muž s tlustým fasciklem spisů v podpaždí. Bylo zřejmé, že projevuje komusi uvnitř místnosti pokornou úctu, neboť se několikrát dlouze uklonil a omluvným hlasem pronášel cosi, čemu nebylo rozumět. Když zavřel dveře, rychle se napřímil a volnou rukou si přejel po klopách svého saka. Z jeho očí náhle zmizela ona pokorná úcta, která ještě před krátkou chvílí prostupovala celou jeho osobnost a náhle byla vystřídána strohou přísností a pýchou. S neskrývaným despektem si

přeměřil ustrašeného a bázlivě vyhlížejícího človíčka, jemuž věnoval právě tolik pozornosti a času, kolik bylo potřeba, aby vyrovnal nepříznivou bilanci ve vztahu poníženost – vznešenost, a odkvačil za nějakou velmi důležitou činností nebo posláním. Je pryč, pomyslel si po chvíli, když i za ním kdesi zapadly dveře. Ještě nyní na sobě cítil pohled, jenž ho naplňoval pocitem nezměrné nicoty a malosti. Pokud dříve nenašel odvahu, aby zaklepal na dveře, nyní ho opustila vůle k jakémukoli činu. Stál zde mlčky s úzkými svěšenými rameny. Nevěděl, jak dlouho tu stojí, když si uvědomil, že s ním lomcuje chlad. Propocená košile se mu přilepila na tělo, a kdyby nebylo obleku, který si navlékl pro tuto příležitost, bylo by se z něho v tuto chvíli kouřilo jako z mandlu. Dnes tu byl ve věci již potřetí a nikdy nenašel odvahu vstoupit a oslovit HO, poprosit JEJ o laskavost, o přímluvu, která by mu mohla trochu pomoci v nepříznivé situaci. Nevěděl, nebyl si dosud zcela jist, o jakou přímluvu, by HO mohl požádat, ale bylo mu jasné, že bez přímluvy nemá žádnou naději. On sám by si možná ani netroufl za NÍM zajít, ale jeho žena, když jí vyprávěl, jak spolu jako kluci hrávali kopanou a běhali po lese, mu poradila, aby za NÍM zašel. Měla jistě pravdu v tom, že by se mu mohl nějak odvděčit, bylo to sice již dávno, ale přece tu nějaký drobný dluh byl. Táhl HO tehdy na zádech pěkný kus cesty, když si vymkl kotník, a teď, když se stal Někým, by mu tu malou službu mohl oplatit. Nechce na NĚM nic, co by mu nepatřilo, jenom malou přímluvu, která by vyvážila jeho dávnou pomoc. Službu za službu, tak to má být, a tak se to sluší. Byl si jist, že kdyby on sám byl JÍM, že by ani nečekal až za NÍM přijde, a že by vyrovnal svůj dluh již dávno. Na krátkou chvíli si představil, že sedí tam uvnitř na JEHO místě. Proč také ne? Proč by to nebylo možné? Je víc takových, co sedí na podobných místech, a nedělají si žádné výčitky. Byl přesvědčen, že by to dokonce mohlo být pro všechny lepší, kdyby tam seděl on, neboť on sám má na mysli blaho všech. Někteří myslí vyloženě jen sami na sebe, a zájmy všech jim jsou cizí. Možná, že i ON myslí jen na svoje blaho a ani ho nebude chtít poslouchat. Možná, si ani nevzpomene na to, jak HO kdysi vláčel po lese, a bude si myslet, že si to vymyslel, aby po něm mohl žádat protislužbu. Kdyby pak nabyl takové přesvědčení, pak by mu taková schůzka nemohla prospět, neboť by se mu pak jistě snažil nějak uškodit. Až se mu roztřásla brada při takovém pomyšlení. Náhle uslyšel přibližující se kroky. Nedovedl si vysvětlit, jak se to všechno odehrálo, ale bylo jisté, že to musela být šťastná souhra náhod. Právě ve chvíli, kdy vstoupil úředník s tlustým fasciklem spisů, otevřely se dveře JEHO kanceláře a vyšel ON v doprovodu dvou mužů s řetízky na rukou. „Tak ty to bereš po mě soudruhu?", otočil se k němu, zcela zmatenému nečekanou událostí. Bylo zřejmé, že ani nečeká na odpověď. „Klíčky jsou na stole, ostatní ti poví soudružka Povejšilová". „No, " povytáhl ramena, „přeju ti hodně zdaru". Úředník s tlustým fasciklem vytřeštil oči a hluboce se mu uklonil. „Čest soudruhu, promiň, že jsem tě před chvílí nepoznal", zablekotal poníženě. Vešel do otevřených dveří a stanul uprostřed JEHO pracovny. Hluboká plyšová křesla, těžký fotel, mahagonový leštěný nábytek, křišťálový lustr. „Čest soudruhu, já jsem Povejšilová," ozval se za NÍM příjemný ženský hlas. Když se otočil, dostal příležitost stisknout pěstěnou ruku jedné z nejkouzelnějších žen, které kdy poznal. V jejích očích si ihned přečetl téma, které bude bezpochyby předmětem jejich společných dialektických disputací.

Převodovka

Sakra, zase někde teče olej z převodovky, zaklel pro sebe, když uviděl pod vozem tmavou lesklou kaluž. Odemkl dveře a nastoupil do vozu. Představa zmařeného odpoledne, kdy se bude muset v tom vedru plazit pod autem a dotahovat šrouby, ho naplnila tichou zlostí. Chtěl jet původně s Helenou k vodě, a zatím, škoda pomyslet. Nastartoval vůz, pohlédl do zpětného zrcátka a chystal se vycouvat z přeplněného parkoviště. Stejný nápad však mělo v tuto chvíli nejméně tucet jiných řidičů, a tak jen nespokojeně zatnul zuby a čekal na příležitost, až se úzký průjezd uvolní. „Servus Kájo," zaťukal někdo na sklo. Když zbystřil pozornost, rozpoznal usmívající se tvář někdejšího spolužáka Petra, kterého neviděl dobrého půl roku. „Pojď, pojď si sednout," zamával na něho, když mu blesklo hlavou, že je Petr vyučen automechanikem. „Hodím tě domů." Petr se uvelebil na sedadle, a po krátkých úvodních formalitách přišla řeč na problémy s autem. Dal si záležet na tom, aby mluvil zklamaně a bezradně. Petr se podle jeho očekávání nabídl, že mu převodovku prohlédne, a pokud to bude možné, na místě opraví. Karel řekl Petrovi, že je jeho jediným opravdovým přítelem, na kterého se může vždy spolehnout.

Petr se nyní cítil být zavázán, aby si zasloužil takové ocenění a nabídl se, že se na vůz podívá ihned. Oprava bude jistě jednoduchou záležitostí. Po krátkém zdráhání Kája souhlasil, a zavezl Petra na sídliště, kde bydlí s Helenou. Vytáhl ze zavazadlového prostoru dlouhý pracovní plášť a rozprostřel ho pod vozem, aby se Petr neušpinil. Kája čeká každou chvíli Helenu, a proto musí jít nahoru do bytu, aby připravil nějaké maličkosti, na které mu včera nezbyl čas. Je letní odpoledne, a slunce pálí do vyasfaltované plochy sídlištního automobilového parkoviště. Petr chvíli uvažuje, zda si má svléci oděv, a prohlíží si kufr vozu, zda tu ještě není nějaká stará blůza. Nic nenašel, a tak se nakonec rozhodl, že si vleze pod auto pouze v trenýrkách. Nikdo ho tu nezná, a pod autem stejně nebude vidět. Vlezl si pod auto a zkušeným zrakem prohlédl plášť převodové skříně. Usoudil, že je prasklé těsnění. Než se vymění, bude alespoň potřeba dotáhnout šrouby, aby olej tolik neprosakoval. Vylezl ven a v nářadí vyhledal potřebný klíč. K zastávce právě přijíždí autobus městské dopravy. Na jeho příjezd čekalo značné množství sídlištních obyvatel. Uvědomil si, že tu stojí pouze v trenýrkách a rychle zalezl pod auto. Hadrem očistil spodek převodovky a klíčem se snažil utáhnout několik šroubů. Autobus se zastavil a se sykotem otevřel dveře. Helena ulehčeně vydechla a otřela si kapesníkem zpocené čelo. Počkala raději chvíli, až se strkající a nevraživě se tvářící skupině cestujících podařilo vystoupit. Střetla se se starší tělnatou paní, která si vybojovala při nástupu přední pozici a se supěním vystupovala po schůdkách nahoru. Když se s ní míjela, vykřikla Heleně do tváře nějakou sprostotu. Helena si pomyslela, že by paní mohla docela dobře dělat reklamu na vepřové konzervy a v klidu z autobusu vystoupila. Autobus odjel, a Helena spatřila svého muže cosi kutícího pod autem. Její zrak náhle upoutaly široké nohavice trenýrek, z nichž zcela nepokrytě vylézal orgán, který měl zůstat ukrytý zraku veřejnosti. Přešla proto rychle silnici, pečlivě se rozhlédla, zda se nikdo nedívá a zasunula ten orgán do nohavice se slovy: „Skovej si pinďoura, nebo mi tě tady ženský zmermomocněj! Až budeš hotovej, tak přijď na kafe." Otočila se, spěšně přešla ulici, a zmizela ve vchodu domu. Petrovi vše došlo až tehdy, kdy po silnici klapaly její podpatky a hezké ženské nohy, které viděl zpod auta doprostřed lýtek, zmizely ve vchodu domu. Polil ho studený pot. Helena mezitím vyjela výtahem, vyjmula z kabelky klíč a strčila ho do zámku. Klíčem nešlo otočit. Náhle se dveře otevřely a stál tu před ní její Kája. „Ježíšmarjá, já ho držela za pinďoura," řekla místo pozdravu, a vpadla do bytu. „Představ si, pod našim autem ležel chlap a já mu strčila pinďoura do trenírek. Já myslela že jsi to ty." Kája usedl na židli a bylo vidět, že se dobře baví. Náhle někdo zabušil na dveře. Když je otevřel, stál tu Petr s vykulenýma očima a chrlil ze sebe: „Představ si, že mi nějaká ženská strkala do tenýrek přirození, a řekla mi abych si skoval pinďoura, a že mám potom přijít na kafe. A já," zvolal nešťastně, „já vůbec nevím, kde ta ženská bydlí."

Pickwick

Signor Frančesko dnes vstává se špatnou náladou. Za měsíc končí jeho funkční období v Praze, a včera se dozvěděl z Říma, že se má buď vrátit do Itálie, nebo nastoupit ve službách ICE, někde na Středním východě. Po pravdě řečeno, signorovi Frančeskovi se nechce z Prahy. Nechce se mu do třetího světa, kde právě propukají jakési nepokoje, nechce se mu ani do Říma, kde si zase bude muset zvyknout na svou roli průměrného úředníka, který nic neznamená, a který je podřízen rozmarům šéfa. Zde v Praze mu nic nechybělo. Bydlel v perfektním pětipokojovém bytě na Vinohradech, kde se plně mohl věnovat svému koníčku - sběru starožitností. Jeho pokoje jsou zaplněny uměleckými předměty nejrůznějšího druhu. Frančeskovi nikdy nevadilo, že shromažďuje a kombinuje uměleckou tvorbu, která spolu časově, ale ani stylově nesouvisí. Jeho byt proto působí spíše jako sklad starožitníka, kde se nedbá na to, aby umělecké předměty spolu korespondovaly a vytvářely laskavá estetická zákoutí, ale kde jsou spíše zbaveny svého uměleckého určení a pouze uskladněny. Signor Frančesko je pyšný na svůj depozitář, a zve proto neúnavně na prohlídku svých cenných úlovků z Čech nejrůznější zájemce. Ve svém horlivém zápalu si často nepovšiml opovržení a úšklebků, kterých se mu dostávalo od esteticky vzdělaných návštěvníků, z nichž někteří činili narážky na vytrvalé drancování českých pokladů, jež od Bílé hory nebere konce. Byli to ovšem zejména Češi, kteří měli takové smýšlení, a jež zřejmě vyvěralo z jejich závistivé chudoby. Frančesko se nikdy nezabýval kulturou a historickým osudem národů, kam byl obchodně vysílán, neboť vše nazíral z hlediska přítomnosti a vlastního egoismu.

V Praze se mu líbilo. Češi na něho nepohlíželi jako na špinavého Siciliána, ale byl zde váženým a ctěným. Česká děvčata mu sama lezou do postele. Láska je tam levnější, než pizza na Fiezole, říkával často přátelům, při svých občasných návratech domů. Po Londýně, kde dlel čtyři roky, mu byla Praha příjemným osvěžením, kde znovu nabyl sebedůvěru, která měla být opětovně ohrožena jeho přeložením. Včera již objednal na železnici dva vagóny, aby mohl odvézt svoji sbírku. Dnes má schůzku na velvyslanectví se zástupci cizí moci. Už dlouho jsme tu nic neprodali, ani nekoupili, napadlo ho, když odemykal dveře svého vozu. Kdyby ICE zrušila v Praze své zastoupení, nic by se nestalo. Přijímací salón je konečně vyhotoven podle nejjemnějšího vkusu italského ceremoniáře, jehož toskánská preciznost si nezadá se vkusem francouzských mistrů diplomatického stolování. Ve středu barokního salónu je kruhový stůl pokrytý jemnou krajkou. Fajánsové misky a ozdobné talířky jsou plné dobrot, které v tomto ročním období poskytuje fauna a flóra slunné Itálie. Právě včera přibyl do Prahy rychlý kurýr, aby bylo pro dnešní příležitost vše čerstvé. Jsou tu zralé voňavé ananasy, nakrájené na tenké plátky, jemná uzená florentská šunka, která tak báječně chutná s plátky sladkých žlutých melounů, nechybí pikantní humři, obrovité hrozny vína a spousty nejrůznějšího ovoce, které, upraveno rukou umělce, splývá v mohutných festonech, připraveno jakoby k poctě pohanského boha Dionýsa. Stůl je prostoupen kořennými vůněmi, které rafinovaně lákají a povzbuzují k rozkošnickému ochutnávání. Nad tím vším dominuje obrovský dort, který je na poslední chvíli porcován, aby neoschl. Přísné vidoucí oko vrchního ceremoniáře ještě naposledy obhlíží celé dílo a pak, na pokyn, se sál náhle vyprazdňuje, právě ve chvíli, kdy na nádvoří italského velvyslanectví v Nerudově ulici v Praze zastavují dva černé diplomatické vozy. Zřízenci okamžitě otevírají dveře automobilů a nahoře v přijímacím pokoji je promptně přijata zpráva, že se cizí diplomatická mise dostavila na půdu velvyslanectví. Na velvyslanectví dorazil půl hodiny před sjednanou schůzkou. Prošel nejprve přijímacím pokojem. Neušlo mu, že je vše perfektně připraveno, pouze kuchař ještě upravoval obrovský dort na vrcholu vznosné pyramidy. Předpokládal, že jeho vrchní část mu pracovníci diplomatického sboru zabalí po schůzce, a že si jej odnese s sebou. Kolik takových recepcí v Praze už zažil. Usmál se, když si vzpomněl na České ministry a jejich náměstky, jak si cpou potraviny a kvalitní značkové cigarety do svých útlých kožených diplomatek, které mají bezedná dna a spoustu přihrádek, na jejich chtivé tváře a pohyblivé prsty, které se snaží vždy co nejrychleji uchopit a sevřít zboží, které jim nebylo dodáváno, ani do jejich speciálních stranických obchodů. Prohlíželi si často s velvyslancem tajně pořízené fotografie dvou náměstků, kteří se s nenávistnými pohledy přetahovali o lahev růžového ginu, až jim oběma vypadla z rukou a roztříštila se o podlahu. Dnešní jednání asi nebude tak veselé. Diplomaté cizí moci jsou škrobení a ve své nepřístupnosti reprezentují svoji zemi, až příliš dokonale. Livrejovaní dveřníci s mírnou úklonou otevřeli obě křídla dveří, zatímco do místnosti vstoupilo šest mužů v tmavě šedých šatech uniformního střihu. Zdvořile chladné stisky rukou a vzájemné formální pozdravy jen podtrhují chladnou atmosféru obou jednajících stran. Po několika hodinách jednání se dveře znovu otvírají, a velvyslanec zve do salónu na občerstvení cizí hosty, kteří podle svých vnitřních regulí zdvořile odmítají, přijímají toliko čaj, který jim je záhy přinesen na stříbrném podnose. Šálky jsou uměleckým dílem florentských mistrů, jsou zdobeny rostlinnými motivy. Livrejovaný sluha přistupuje se džbánem, ze kterého rozlévá kouřící se horkou vodu do šálků. Ihned za ním přistupují další dva, z nichž jeden nabízí porcovaný čaj v sáčcích, a druhý tvarované kostky cukru. Hosté přijímají obojí a náhle nastává podivný nehybný klid, rozpačité ticho. Hosté stojí s šálkem v jedné ruce, se sáčkem čaje v ruce druhé, a rozhlížejí se rozpačitě jeden po druhém. Situace si povšimne i velvyslanec, v jeho očích spatří Frančesko nejprve údiv, který je záhy vystřídán pobavením. Nevědí, jak se to pije, sdělí očima zástupci ICE, který mlčky přikývne. Velvyslanec luskne prsty a přivolá sluhu s šálkem vody. Oči přítomných zástupců s ulehčením spočívají na velvyslanci, který samozřejmým pohybem zbaví sáček obsahu a náhle po krátkém zaváhání si jej zasune do úst mezi zuby a rty. Frančeska roztřásá zimnice, bezděčně hledá kapesník, aby si otřel čelo. Nemůže spustit oči z velvyslance, který v šálku rozpouští cukr a sladkou teplou vodu si s přirozenou samozřejmostí přelévá mezi sevřenými rty a zuby. Frančesko pohlédne na zástupce cizí mocnosti. Stojí tu ve svých tmavých oblecích, zbaveni pocitu trapné nevědomosti, uvolnění, s očima bloudícíma

po elegantních gobelínech, zavěšených na zdech salónu. V koutcích úst se jim kolébají tenké provázky, které jsou na konci opatřeny papírovými kartóny se zřetelným nápisem Pickwick.

Konec soudruha Hubáčka

Soudruh Hubáček je lektorem marxismu - leninismu socialistické akademie. Malý scvrklý mužíček se svěšenými rameny, ustrašeným pohledem těkajícím ze strany na stranu, s hlavou, jíž pokrývá měkká, hebce sametová pleš. Celý rok chodívá oblečený do šedých, světle proužkovaných šatů univerzálního střihu, které se svým pojetím vymykají všem módním kritériím. Nohavice jsou v kolenou poněkud vytahané, chybí jen několik málo centimetrů, aby byl zcela zakryt světlý proužek oddělující konec ponožek od dolního okraje nohavic. Šaty soudruha Hubáčka nesou jisté stopy třídního boje. Zadní část kalhot, stejně jako lokty po celé délce, jsou oblýskané od věčného schůzování, klopy saka zdobí již poněkud zašlé mastné skvrny od jídla shltnutého na rychlo kdesi v bufetech a jídelnách vestoje, mezi plánovanými programy, které na sebe navazují v rychlém sledu. O tom všem by mohl vypovídat umaštěný diář, těhotný mnohými zápisy, jenž budí úctu okresních tajemníků. Soudruh Hubáček zasvětil svůj život boji proti třídnímu nepříteli, v zájmu dělnické třídy, proti kapitalismu a imperialismu. Tento drobný, malý člověk, kterého bylo tak snadno přehlédnout, stává se za rudě potaženými řečnickými pultíky a tribunami plamenným řečníkem, před kterým se svíjejí imaginární nepřátelé socialismu, zasažení jeho přímočarými a nekompromisními proslovy. Před jeho citacemi z brožury „Agitátor," jejímž je pilným odběratelem, bortí se ekonomické a sociální úspěchy kapitalismu, jako karetní stavby, které se dotykem prstu neodvolatelně a nezadržitelně kácí. Jeho nájezdy nejsou nepodobné výpadům Dona Quijota, a v jeho posluchačích, shromážděných v agitačních střediscích za účelem levného ohřevu a společenství, evokují pocity dávno ztraceného mladistvého elánu, zmizelého kdesi v konzumně lhostejném fungování, a frazeologicky omšelých žvástech profesionálních revolucionářů. Proto byl soudruh Hubáček očekáván, a upřímně vítán na všech agitkách a kulturně politických akcích. Nebylo větší radosti pro ostříleného bojovníka, než aby ve chvílích krátkého oddechu nevylovil odněkud svůj umaštěný záznamník, a listoval v něm tam i zpět, radostně se kochaje množstvím vykonané práce. Nelítostný boj byl veden ve jménu dělnické třídy, proti světovému kapitalismu a imperialismu. Soudruh Hubáček je bojovníkem první linie. Je to člověk, který nemá představu o tom, že existují i bojovníci druhé linie. Dívá se na svět jednoduchýma prostýma očima dítěte, odchovaného konejšivým mlékem pohádkového světa, kde objektivní skutečnost představuje svět dobra, zastoupený socialistickým společenstvím, a zla, sdružující všechno ostatní, oddělený uprostřed neprostupnou clonou. Soudruh Hubáček je, tak jako nemnozí ostatní bojovníci první linie, politicky kvalifikovaným snílkem s bezbřehou fantazií a entuziasmem, který odmítá vlastní sobectví a který je tolik podoben křesťanům prvního století. Jeho popularita dělá těžkou hlavu soudruhům Pičmundovi, Ždibříčkovi a Šmahelíkovi, kteří patří do druhé bojové linie, proti světovému kapitalismu a imperialismu. Jsou to obratní manipulátoři, kteří jsou střízliví ve víru v zítřek, kteří však tím lépe ovládají pravidla hry manipulace dneška. Bojovníci první linie jsou jako vědci, kteří vynalezli princip štěpení jaderné energie, bojovníci druhé linie se naučili tuto energii ovládat, a mocensky ji využívat. Soudruzi Pičmunda, Ždibříček a Šmahelík umí zacházet s bojovou silou dělnické třídy k vlastnímu prospěchu, a tak jim nesobecký zápas soudruha Hubáčka připadá podezřelý a nebezpečný. Nedbají varovných slov svých klasiků a zakládají frakci, jež má ve svém ostnu spontánní nedůvěru vůči bojovníkům první linie, zvláště pak proti soudruhu Hubáčkovi. Je úterý a soudruh Hubáček svou svižnou chůzí míří do agitačního střediska, aby zde přednesl pečlivě připravenou přednášku „Imperialistické síly a jejich choutky po uchvácení a genocidě socialistického tábora." V první řadě nedočkavě posedává soudruh Čupřička, vyslanec druhé bojové linie, aby podal podrobnou zprávu o slabinách a úchylkách bojovníka první bojové linie, soudruha Hubáčka. Je úterý, a v restauraci „U Kropáčka" sedí v rohu znudění tři kumpáni, kteří nemají nic jiného na práci, než kritizovat kvalitu mosteckého piva, na níž se svou usilovnou prací podílely čtyři brigády socialistické práce. Pivo, zdá se jim být kalné, nakyslé. Jednomu z nich zdá se být louhováno z krysích koží, druhý protestuje a míní, že základním prvkem pro výrobu mosteckého piva je nepochybně popel

z krematoria, který pro přísné předpisy nevyhověl při výrobě stavebních tvárnic. Hospodský Nemrcoul má právě dost těch řečí, které mu vyhánějí se vším spokojené zákazníky, a tak se dlouhovlasí mládenci ocitají zakrátko na vzduchu, který má stejně kyselou příchuť, jako pivo uvnitř. „Made in Most", komentuje to Pepa Žďárský, zvaný Houžel a nasává chřípím kadidlo severočeského socialismu, toho jediného, co společnost dopřává bez rozdílu tříd všem obyvatelům. „Blaží mě vědomí, že stejný sračky teďka dejchá soudruh tajemník, to je moje jediná radost ze života." „Jenomže," škytne Žlůvička, alias Potlach, „jenomže tajemník má chatu někde v hajzlu, kde je čerstvej vzduch a služební auťák ho tam vodveze, kdy si vzpomene," a třepe u zdi ohanbím. „Jediný, pánové, co mě teďka sere, že to tady vymočím zadarmo a v hospodě jsem za to svinstvo sázel těžký prachy," přidává se Ruda, zvaný Bagr. „Přitom voboje má stejnou kvalitu." Prší. Déšť se spouští z nebeských průduchů bez varování a s prudkostí. Zdá se, jakoby země byla spojena s oblaky bezpočtem tenkých provázků, které pleskají o dláždění ulice, zakrátko se spojují v potůček, který nabývá na síle a mizí v blízkém mřížovaném kanálu, než se stačil rozrůst do šířky. „Vole," křičí Potlach se zdviženým límcem na své kolegy, „vole, padá kyselina, budeme mít v hajzlu hadry, já už mám jenom montérky," a rozbíhá se po chodníku k otevřeným dveřím, nad nimiž svítí nápis „AGITAČNÍ STŘEDISKO“. Uvnitř sedí v sále asi dvacet penzistů, vpředu je červeně potažená tribuna, za níž řeční horlivě nějaký pidimužík, s naběhlou žílou na krku, jemuž náhle gestikulující ruka strnula v horní poloze, a ústa zůstala otevřená jako v pohádce o Šípkové Růžence. Stačil si všimnout i několika soudruhů, sedících za tribunou čelem k divákům, v jejichž očích se zračil děsivý údiv překvapených odpůrců Ježíše Krista, v jeho druhé přítomnosti. V nastalém tichu vrzly ještě jednou dveře, a do místnosti vpadli jeho kámoši. „Tak si sednem né?" ozval se hlas Houžele. „Je tu teplo a nemusíme kecat, támhle trpaslík to vobstará za nás." Ze všech stran se ozvalo syčení. „Už mlčíme," ozval se ještě Potlach, a všichni se obrátili k řečníkovi, který náhle ožil, jakoby polibkem prince s Růženkou, nadechl se a pateticky zarecitoval: "Jdi do ohně za čest země své, za přesvědčení, lásku, hněv. Když čestně padnout jen ti zbylo, nezemřeš marně. Dobré dílo jen to, když pod ním tryskne krev."

„Ty vole, to byla síla," pravil Houžel, když se všichni ocitli venku, kde už přestalo pršet. Kolem nich proudili penzisté, kteří si je měřili nepřátelskýma očima. „Toho bych chtěl mít za tátu." „Ty vole," opáčil Potlach, „to budu radši sirotek." Všichni zamířili na náměstí, aby nasedli do autobusů městské dopravy, které je zavezou domů. Soudruh Čupřička sedí v kanceláři Okresního výboru u soudruha Pičmundy, který povolal narychlo i soudruha Ždibříčka a Šmahelíka. „To je jeho konec," volá Pičmunda, a šermuje rukama. „Vagabundi, protispolečenský živly, hašišáci. My proti nim bojujeme všemi prostředky a za Hubáčkem se to táhne jako za nějakým Bondym, nebo Magorem. To je diverze nejhoršího druhu, obsaděj nám agitační střediska, a my to můžeme zabalit. Ale od toho jsme tu my, abysme bděli, a my si republiku rozvracet nedáme." A tak byl soudruh Hubáček na pokyn okresního výboru odvolán z funkce lektora marxismu-leninismu a na jeho místo navržen snaživý, perspektivní soudruh Čupřička.

Vítěz

Rozhodně se nehodila do takového prostředí. Její život musel být nesporně prodchnut nějakými vyššími ideály, vše v ní bylo nasměrováno někam do budoucnosti. Upínala se k nějaké představě, která ji dodávala sílu, aby byla tím, čím byla. Hned na počátku upoutala pozornost všech vlčáků v dílně. Pamatuji se, že byly dokonce uzavírány sázky, kdo ji dostane jako první. Je to pokaždé stejné, mužská primitivní ješitnost, snad i pokleslá společenská hra. Kdo bude první, ten je lepší než ostatní, stává se vůdcem smečky, zaslouží si její obdiv. V některých případech dochází dokonce ke kohoutím zápasům, kde se rozkurážení soupeři předhánějí v odkrývání soupeřových slabin a vyvyšují svoje přednosti. Je to jako v primitivních hernách, kde se diváci rozdělí

na dva znepřátelené tábory a fandí svým přívržencům. Atmosféra je povzbuzována chlapáckými výkřiky, kde méně troufalí povzbuzují svého koně, bojujícího v přeneseném smyslu i za jejich čest, za jejich mužství. Když přijde vítězství, je to velká radost i pro příznivce. Kdo z těch, kteří stojí denně u stroje v nepředstavitelném rámusu, spoután netvůrčí mechanickou prací, si nechá ujít příležitost zúčastnit se této podívané, která je jen jinou variantou nedělního fotbalového zápasu? Hráčem tu však není vzdálená postava, kterou si nemohu poplácat s obdivem po rameni, ale blízký kolega, se kterým denně sdílím páchnoucí šatnu, drhnu si zrasované ruce solvinou. Je mi podobný, je docela jako já. Jeho úspěch je bezmála i mým vlastním úspěchem a navíc, mám možnost se účastnit i kolektivních bojových porad a podílet se na strategii. Při tom všem mám pocit, že se na velkém lovu podílím sám. Byl jsem zvědav, jak tentokrát velký lov skončí. Vzrušené debaty v šatně dávaly tušit, že to nebude lov ledajaký, naposled jsem zažil takovou přípravu při nástupu Marušky, která, ač složila čerstvou maturitu, nastoupila u nás v dílně jako jeřábnice. I když nebyla žádná velká krasavice, ihned vzbudila živý zájem. Šlo tehdy o jistou prestiž, "voklátit tu hvězdu s maturitou". Většina soupeřů nikdy nepochopila, že dosažený stupeň vzdělání neměl nikdy co do činění s mravností, a tak celý výsledný experiment nevyústil v nějaké naučení, ale stal se trapnou komedií, ve které hlavní roli sehrál jako obvykle alkohol a rozpálená těla, která si za jeviště svého dramatu zvolila sklad rezavých plechů na továrním dvoře, za asistence celé řady diváků. Toto však byla docela jiná záležitost. Nikdy jsem nepochopil, proč žena tohoto typu hledá zaměstnání právě v takovémto drsném prostředí, ve kterém každý den přináší ohrožení života nebo zdraví, kde jsou zaměstnáváni zpravidla lidé živořící na samém okraji společnosti, udření, špatně placení a díky prostředí i primitivní a hrubí. Řekl bych, že se sem dokonale nehodila. Sama si byla nepochybně vědoma této sociální disharmonie, neboť její postoj ke všemu, co ji na dílně obklopovalo, byl hluboce přezíravý. Nastoupila sem jako svačinářka a její povinností bylo obejít dílnu a převzít jednotlivé objednávky od dělníků. Při svačině pak každému předala objednané potraviny. Její jednání, se všemi bez rozdílu, bylo chladně nevšímavé, byla zaměřena toliko na funkční problémy a nikdy se nedala vyprovokovat ani tím nejnevinnějším žertíkem k nezávaznému dialogu. Byla to zajímavá žena, obestřená jistým tajemstvím, která kromě půvabu, který jí nikdo nemohl upřít, vlastnila i značnou dávku přitažlivosti, jež nejspíše pramenila právě z jejího odmítavého chladu a dráždivé lhostejnosti. Bylo proto jen samozřejmostí, že právě v tomto případě se ukázala být všechna rafinovanost vlčáků prahnoucích po jejím pokoření bezzubá a trapná. Postupně byly vyzkoušeny všechny metody, počínaje ubohým sicilským vnucováním, přes rafinované návrhy nejrůznějšího druhu a zaměření. Selhala pozvání do nočních lokálů a klubů zvučných jmen, ale také pozvání na koncerty vážné hudby, nebyl pozorován zájem o přírodu, či společenské a sportovní problémy. Na nějaký čas se zdálo, že je Janička zcela nedobytnou tvrzí, na níž si vylámou zuby všichni vlčáci. Její nevšímavost však přiváděla některé z nich do vražedného zanícení. V šatně bylo možné zaslechnout pomluvy i amatérské sexuologické diagnózy, v nichž pojem totální frigidita byl pojmem nejfrekventovanějším, a kde se hovořilo o Jančině pýše, která musí být pokořena až do hrobu. I nadále však zůstávalo u slov a postupně bylo zřejmé, že odpadávají i ti nejzarytější a nejvytrvalejší dobyvatelé. Nakonec vše utichlo a o Janičce se přestalo mluvit. Kdyby nebylo vysoké sázky, pak by se zdálo, že je bitva dobojována v neprospěch obléhajících. Až jednou přišlo osudné dopoledne, které přineslo zvrat ve skóre. Stalo se to hned ráno, kdy Janička procházela dílnou se svým záznamníkem, do kterého si zapisovala jednotlivé objednávky. Ani tentokrát nevnímala šklíbení a grimasy mužů, před jejichž pohledy si některé ženy připadají jako nahé, byla nevšímavá k hloupým dvojsmyslným řečem, které se tříštily o hradbu její nevšímavosti. Její štíhlá a zároveň znamenitě klenutá postava dovedla překonat vulgární antierotizujícící stejnokroj modrých montérek a její chůze mezi litinovými odlitky působila na znalce podobným dojmem jako přítomnost do ornátu oděného kněze ve zkolektivizovaném prasečáku. Oddělení, do kterého právě zavítala, patřilo po pracovní stránce k těm nejhorším. Ležely tu nakupeny objemné trouby nejrůznějších rozměrů, na něž byla v předchozím cechu navařena dna. Zde se tyto zárodky kotlů vybrušovaly speciálními vysokorychlostními bruskami. Hladina zvuku zde výrazně převyšovala práh bolestivosti, a tak rychlá ztráta sluchu byla pro zaměstnané dělníky vysvobozením. Dialog Janičky s dělníky zde mohl působit na náhodného diváka jako divoká hysterická hádka. Jednalo se však o banální objednávku, při níž Janička dělníkům nejprve sdělovala nabídku sortimentu, která zpravidla sestávala z možnosti volby mezi dvěma salámy, polosuchým, tzv. českým křupkáčem,

a gothajem nebo ohřátou a opět znova vychladlou sekanou. Nejnáročnější domluva čekala Janičku se starým vysloužilým dělníkem Juřičkou, který z neznámých důvodů setrvával na pracovišti již druhý rok poté, co dosáhl zákonného nároku na penzi a stále se nemohl odhodlat odejít na odpočinek. Odřekl se důchodu v domnění, že bude pracovat k jeho zvýšení. Penze se ovšem vůbec nedočkal a zemřel později na srdeční vyčerpání. Janička však dnes zrychlila krok a hledá starého Juřičku, aby měla pekelný rámus co nejrychleji za sebou. Sršící vodopády jisker připomínají barevné pohlednice z oslav vítězné revoluce v Zimním paláci, ale Janička nevnímá tuto krásu a přivírá raději oči, aby si pokud možno uchovala jejich bezvadnou funkci. Juřička, jakoby se do země propadl. Až na přímý dotaz jí kdosi rukou v kožené rukavici ukazuje na úzký otvor v kovovém válci, do kterého vede svazek kabelů. Janička přichází k otvoru a hledá uvnitř Juřičku. Na konci dlouhého kotle sedí v pokleku postava, oděná do koženého oděvu a ve světle přenosné lampy krouživým pohybem obrušuje bruskou sváry. Ječení brusky je nesnesitelné. Kotel plní funkci dutinového rezonátoru, a tak je zvuk několikanásobně zesilován. Janička má nepoznaný pocit zahlcení. Ve svém marném počínání chce překonat člověkem rozpoutané živly, a tak křičí, co má síly, na Juřičku, aby si u ní objednal svačinu. Schýlená postava vzadu přirozeně nemůže reagovat na její slabý hlas, a tak se Janička, v marné snaze překřičet děsivé ječení, které ji zbavuje smyslů, souká do půl pasu úzkým otvorem. Náhle si uvědomuje, že je zbavena rovnováhy, když ji kdosi venku zbavil opory a zdvihl nohy do výše. Rukama marně šátrá po stěnách válce a hledá nějaký výstupek, kterého by se zachytila. Stěny válce jsou však hladké a není se o co zachytit. Může se poněkud opřít o spodní část víka pod sebou. Janičku zachvacuje děs. Uvědomuje si, že jí kdosi venku stahuje kalhoty až ke kolenům, roztáhl ji nohy a zvedá do výšky. Ztratila opět rovnováhu, ale někdo venku ji pevně drží za stehna a nedovolí, aby padla dovnitř. Náhle pocítila tlak uprostřed těla a uvědomila si, že jí někdo naráz a hluboce pronikl. Toto poznání ji zasáhlo jako blesk a nakrátko ji ochromilo, než se s úpornou zběsilostí jako chycená šelma pustila do marného boje. Její křik, i když byl absorbován zvuky daleko mocnějšími, uvolnil její energii, která hrozila dosáhnout bodu jejího sebezničení. Kopala divoce nohama, neuvědoměle tím umožňujíc útočníkovi snadnější a hlubší kopulaci. Vše bylo marné. Cílevědomé snažení útočníka připomínalo mechanický pohyb kompresorového pístu, jež neustalo, dokud její nitro nezaplavil horký mocný proud, který ji přiměl prohnout se v zakázané a nežádoucí křeči. Právě v tomto okamžiku položil starý Juřička brusku a přenosnou lampu přiložil k Jančině rudé a vyčerpané tváři. "Stalo se vám něco?" zeptal se jí, ale to už stála s nohama na zemi. Rychle se vysoukala z otvoru a natáhla si kalhotky i s montérkami. Když se rozhlédla kolem, létaly ode všech brusek celé gejzíry jisker. Všichni byli v pilné práci, jakoby se nic nestalo. Oba jeřáby se pomalu sunuly k protější hale. Rekonstrukce celé záležitosti za policejní asistence nepřinesla žádné výsledky. Nikdo nic neviděl, každý se věnoval vlastní práci. Janička podala hodinovou výpověď, která jí byla potvrzena i bez účasti fluktuační komise. Za několik dnů se v restauraci Avion sešlo pár přátel. Na stole se objevilo dobrých patnáct set korun. "To je teda," pravil starý Juřička, "tomu říkám rito. Zašukat si a eště vyfasovat patnáct stováků." Ve staré kovárně měli nového hrdinu.

Reminiscence

Sedím v přeplněným autobusu u okna a koukám ven na rozmoklou dlažbu. Začalo právě pršet a lidi prchaj před deštěm, strkaj jeden do druhýho. Všichni se snažej dostat do autobusu, ale tady vzadu už platí fyzickej zákon o neprostupnosti hmoty a chybí jenom málo, aby nastupující vytlačovali druhou stranou lidi uvelebený vevnitř. Řidič se snaží zavřít dveře, ale zdá se, že si někdo spíš nechá uskřípnout palici, než aby vylezl ven a počkal v dešti na další autobus.

Konečně se to povedlo a autobus se rozjíždí. Koukám, že už se pěkně rozvily listy na stromech, je vidět, že už přeci jenom jaro vstoupilo do našeho města. Navzdory dešti bych nejraděj vystoupila a šla bosa ve stružkách špinavý vody, který s sebou berou marast uplynulejch měsíců. Cejtím, jak to zase na mě přichází, jako každý jaro. Nejraděj bych mazala domů, napěchovala pingl a sjela pár známejch ve světě. Chtěla bych se podívat za Olinou, už jsem ji neviděla dobrý dva roky, prej má taky mimčo, a tak se zrovna jako já nemůže hnout z baráku. Jaro je tady a já už v tom zadejchaným autobusu nevydržím snad ani minutu. Vstávám a hrnu se k východu. Jde to těžko, lidi jsou napresovaný a ještě nasraný, neradi mně uvolňujou místo. Konečně jsem venku, autobus odjel a já

zjišťuju, že už přestalo pršet, vzduch voní po dešti, ze silnice stoupá pára. Uvědomuju si, co už dávno vím, že je líp chodit pěšky, než se cpát v přeplněnejch autobusech a rázem mám dobrou náladu, jako už dlouho ne. Než se mi podaří přejít na druhej chodník, znovu se spouští parádní liják a mně nezbejvá, než mazat do autobusový čekárny, dokud to nepřejde. Za tu chvíli bych se mohla ždímat. Fíkárna stojí hned naproti a moje oči blouděj k jednomu oknu, který je v tuhle chvíli jediný v celý řadě osvětlený. Záclona se náhle odhrnula a já jsem si náhle uvědomila, že mi znovu buší srdce jako před třema lety, kdy jsem tu stála naprosto záměrně a koukala právě do tohodle okna jestli ho neuvidím. Sedám si na lavičku a před očima se mi odvíjí příběh, jak jsem ho před lety prožila. Začalo to, když mi bylo čtrnáct let. Lítala jsem s partou kluků, všichni jsme tenkrát nade všechno milovali svobodu. Všichni kámoši a kámošky táhli na Vyšák, kde se podávalo pivo každýmu, komu bylo alespoň deset let. Pili jsme pivo, čuchali téčko a já už tenkrát začala brát bůry. Milovala jsem se s celou partou, s šesti klukama, až jsem do toho vlítla. Byl z toho velkej malér, hlavně ve škole, ale máma to nakonec dala všechno dohromady, mně to vzali a nějakej čas byl klid. Jenomže nám chyběly prachy na ty bůry, byli v tom samozřejmě lidi, kteří chtěli něco trhnout. Zájem byl vyšší než nabídka, tak šly ceny pořád nahoru.

Já nevím, kdo na to přišel, byla to samozřejmě kravina, ale tenkrát se to ujalo, abysme fotili porno a vydělali si nějaký prachy. Já vlastně ani nevím, jestli se vůbec něco fotilo, byla jsem zdělaná jak pes a na nic se nepamatuju. Problém byl v tom, že mně začal vydírat nějakej hajzl a chtěl prachy. Vyhrožoval mně, že mě shodí, že dá ty fotky policajtům a taky mí mámě a to mně inervovalo. Nevěděla jsem, co s tím mám dělat, byla jsem prostě hotová. Ten hajzl se dostal do nějakýho problému a na fíkárně vykecal, že jsem fotila porno, a prostě mě shodil. Myslel si asi, že mu to pomůže v jeho vlastním problému. Já jsem nikdy ty fotky neviděla, tak ani nevím, jestli vůbec něco existuje, ale oni mě stejně sbalili a psali se mnou protokol. Já jim nic nemohla říct, protože prostě nebylo co. Pamatuju se, že se na mě policajti chodili dívat a vočumovali mě jako nějaký cizokrajný zvíře. Vyhrožovali mně, že mě zavřou do domova pro mravně narušenou mádež, byly to tenkrát nervy. Já jsem tam řvala, že mi nestačil kapesník. Přišel tam takovej jeden hodnej policajt a půjčil mně svůj. Byl úplně jinej než všichni ostatní, řekl mi, že si vezme můj případ a že to bude dobrý. Byla jsem strašně ráda, protože mi připadalo, že je to jedinej člověk co mi rozumí. Začal za mnou jezdit domů, šel vždycky rovnou do mýho pokoje.

Našim to připadalo samozřejmý, říkal jim, že si vzal nade mnou patronát. Máma byla ráda, protože měla pocit, že mě sama nezvládne. Rád se mě dotýkal rukama, někdy se mu třásly jako starýmu dědkovi. Získala jsem pevný přesvědčení, že se mu líbím jako ženská, byl to nádhernej novej pocit. Když mladá holka zjistí, že má moc nad starším chlápkem a navíc ještě nad policajtem, je to něco, co má ohromnou cenu. Alespoň mně se to hrozně líbilo. Pak mě začal hladit po vlasech a líbal mě na obličej, to už jsem věděla, že něco určitě bude. Když se to pak stalo, to mi ještě nebylo ani patnáct, tak mi to připadalo docela přirozený. Před tím jsem měla spoustu kluků, ale tohle bylo něco úplně jinýho. Dělali jsme to i u nich na pohovce, bylo slyšet jak voděj po chodbě lidi k výslechům, byl to zvláštní pocit. Mezi náma byl velikej věkovej rozdíl, jemu už bylo přes čtyřicet. Byl to vlastně nejstarší chlap v mým životě, se kterým jsem to měla. Byl úplně jinej než kluci z party, takovou posedlost jsem ještě nezažila, lízal mě celý tělo a naučil mě úplně všecko, co se dá dělat. Když tak o tom všem uvažuju, potřebovala jsem ho i já, ale z jinýho důvodu. Do tý doby měli policajti nade mnou moc. Všichni jsme se jich báli, utíkali jsme před nima, všechno co se nám líbilo bylo zakázaný. Věčně jsem byla jednou nohou v průseru. Teď najednou bylo všechno jiný. Varoval mě před každou razií a já zase pomáhala klukům. On měl nade mnou moc jako policajt a já zase nad ním jako ženská. Když jsem mu nechtěla podržet, tak přede mnou skučel jako spráskanej pes. Jednou prostál před naším oknem dobrejch pět hodin. Vůbec jsem ho tenkrát nelitovala, protože v Praze zavřeli plastiky a já měla děsnej vztek na všechny policajty. Nedala jsem mu, dokud mi neodpřisáhnul, že kdyby měl vliv, tak že by je pustil. Naposled jsem s ním byla těsně o svatbě, to už jsem měla parádní břicho a museli jsme to dělat zezadu. Řekla jsem mu, že už je konec, aby za mnou nechodil a aby mě už nechal bejt. Uvědomuju si, že už jsou to tři roky, je to hrozný, jak ten čas letí. Jaký by asi bylo naše setkání po tý době. Koukám nahoru a uvažuju, jestli bych ho ještě vůbec chtěla vidět. Musím si přiznat, že už je to pasé. Už jsem někde jinde, mám malýho kluka, kterej teďka doma určitě zlobí mýho chlapa a já, až se vrátím, si to slíznu, že jdu pozdě domů. Liják už zase přestal, a tak se rozbíhám po mokrým chodníku, protože už mě zase dostihnul pocit zodpovědnosti, takže z velkýho vejletu asi nic nebude, jako obyčejně.

Plakáty

„Co je s těmi tvými plakáty v dílně?" otázal se mě přímo vedoucí mechanizačního střediska, když jsem se před třetí hodinou vrátil ze šanovského sídliště po celodenní práci. Nechápal jsem. „S plakáty v dílně? Nic s nimi není, visí tam na zdi, už dlouho, všechny je přece znáš," obhajoval jsem chabě svoji výzdobu pracoviště. „Nevím," odpověděl stroze, „nepamatuji se". Chápal jsem to. Vedoucí mechanizačního střediska má jistě myšlenky upřené na jiné cíle, než jsou moje plakáty, pověšené na zdech dílny. Když jsem odemkl dveře, vedoucí vstoupil jako první, a rychlou chůzí několikrát přešel dílnu, sem a tam. „To všechno musí přijít dolů," ukázal vztyčenou pravicí, kterou v protisměru hodinových ručiček opsal prostor. Vzápětí přistoupil k ocelové skřínce, na které byly z boku nalepené pohlednice se symboly lidské víry. Byla tu Aurora s rudým praporem, vystřelující barevné hvězdnaté shluky vysoko do prostoru, usmívající se papež Pavel několikátý, s rozpřaženýma rukama, byl tu Kristus, kolem jehož hlavy zářil zlatý nimbus, s vypnutou hrudí, z níž si vyjímal své srdce, aby je poskytl jako oběť, byla tu pohlednice „S prazdnikom okťjabrja", se žlutým srpem a kladivem, s pozadím ozářeným reflektory, a opět barevné hvězdnaté shluky, evokující v pozorovateli pocity všudypřítomné revoluce a slávy z jejího vítězství. Tuto pohlednici zaslal vedoucí mechanizačního střediska ze zájezdu odměněných pracovníků do SSSR. „Tohle taky," ukázal prstem na všechny ty zobrazené předměty lidské víry a naděje. Při pohledu na barevné pohlednice jsem se neubránil dojmu, že barevné hvězdy nad Aurorou poněkud potemněly, a Kristus, jakoby svým purpurovým pláštěm poněkud pozahalil své hořící srdce. „Ano," řekl jsem se svěšenými rameny, a pokýval hlavou, abych tak naznačil, že rozumím příkazu vyslovenému na poradě vedení. Když vedoucí uchopil kliku ode dveří, aby, když vyslovil svůj ortel, odešel, neubránil jsem se otázce, která mě po celou tu dobu znepokojovala svou naléhavostí. „Proč?" Vedoucí mechanizačního střediska pustil svoji ruku z kliky dveří a odpověděl větou, kterou měl pro tento účel připravenu. Jeho vyrovnaný výraz, tvář muže, který je vždy skálopevně přesvědčen o své pravdě, protože nikdy netrpí pochybností o správnosti svého rozhodnutí, se pokrčila do ostrého panovačného šklebu, a jeho ústa vyštěkla jakoby dávkou z kulometu: "Protože to nesouvisí s technickým rozvojem." Podíval se na mě, aby spatřil moji porážku, neboť vyslovil pravdu. Řekl jednoduchou a prostou pravdu, na kterou jsem nemohl nic odpovědět. Když za sebou zavřel dveře, sedl jsem si na židli, pohodlně se opřel, a prohlížel si všechny ty staré a krásné plakáty, které vydalo Umělecko-průmyslové muzeum pro radost svých sběratelů. Jaká úžasná kultura výtvarného projevu, napadlo mě, když jsem se naposledy laskal s krásou starého, naivně důvěřivého věku, počátkem technického pokroku, zprostředkovaným dokonalými tahy malířova štětce. Měl jsem obzvláště důvěrný vztah k plakátu, který visel nad mým stolem. Byl na něm vymalován lov na lišku. Krása toho plakátu vyvěrala z jeho vnitřní poezie, z nadhodnocení efektu, který přinese všem vážným zájemcům „Fahrader sind voran". Plakát zobrazoval lišku, která byla udolána a přejeta novým propagovaným jízdním kolem muže, kterého na lovu doprovázela dáma v dlouhých šatech, jedoucí taktéž na kole stejné značky. Oba jsou vymalovaní s elegancí hodnou doby secese, lehký pohyb a vzdušnost bez fyzického napětí charakterizují jejich jízdu. Muž troubí na loveckou trubku, a až docela vzadu je vidět smečka psů a ostatní lovce na koních, kteří nestačí nasazenému tempu obou cyklistů. Výjev je tak sugestivní, že bych jistě neodolal a sám si takové kolo zakoupil. I jiné plakáty nabízely cyklistická kola, na jednom z nich postává dívka s kolem na váze, která ukazuje pouhých šedesát kg. Zbývá několik plakátů, které propagují filmové kamery a fotografické přístroje jakési vídeňské firmy, plakáty zvoucí k návštěvě pařížského kabaretu, a reklama na bordeaux, při které se sbíhají sliny v ústech. Ten člověk měl svatou pravdu, když řekl, že tyto plakáty se nehodí do technického rozvoje. Vždyť současný trend je opravdu opačný. V obchodě lze koupit jen sovětská kola, která jsou masívní a pomalá, bordeaux se nedá koupit jinde, než vyjímečně v Tuzexu, o návštěvě pařížského kabaretu nemůže být ani řeči. Byl to anachronismus, že jsem si tyto plakáty vylepil na svém pracovišti. Mrzí mě teď, že jsem sám, jako první, nepřišel na myšlenku plakáty odstranit. Stoupl jsem si na židli, a všechny plakáty ze zdi strhal. Když jsem se postavil doprostřed místnosti, jakoby mě ovanul chlad z prázdné bílé prostory. Ano, to je to pravé, řekl jsem si. Toto souvisí dokonale s technickým rozvojem.

Červnová noc

Seděli tiše na lavičce přimknuti pevně k sobě. Svoji hlavu nechala spočívat na jeho prsou, a

naslouchala uklidňujícímu tlukotu jeho srdce. Našla štěstí a bezpečí v náruči chlapce, ke kterému pociťovala náklonnost pro povahové rysy, které ji okouzlovaly. Když šla poprvé do tanečních, věděla přesně, jak bude její chlapec vypadat. Byla po matce citově založená, a přála si proto, aby byl čestný, moudrý a citlivý. Nejprve prožila své velké první zklamání, když zjistila, že její chlapec nejen nepřišel do tanečních, ale že se jí vyhýbá i jinde. Jednou ji však kamarádka seznámila s chlapcem, který ji okamžitě upoutal svou odlišností. Brzy poznala, že je to ten, kterého si ve svém romantickém snu vysnila. Teď tu s ním sedí na lavičce, a je šťastná. Petr něžně líbá její vlasy a pociťuje jejich vůni. Myslí na to, že každá žena má svoji charakteristickou vůni, a že by nejraději zakázal všechny ty umělé chemické přípravky, které nedovolí mužům, aby ji vnímali. Jitka dnes nepoužila žádnou kosmetiku. Je teď mezi nimi dokonalý soulad, nenarušený žádnou nedokonalostí. Petr miluje čistotu a něžnou ženskost, kterou našel v Jitce. Miluje tu dívku a myslí na to, že ve svém životě něco velikého vykoná, co bude hodno této dívky a jejich lásky. Petr prožívá syntézu své lásky k této dívce, a z nádherné přírodní scenérie osvětlené úplňkem měsíčního svitu. Město, které se pod nimi rozprostírá s tyčícími se tmavými vrcholy hor na horizontu, je osvíceno tisícero okny, a má v tuto chvíli půvab cizokrajných míst. Vůně kvetoucích keřů je dnes tak silná, že ani není kupodivu cítit jinak všudypřítomný kyselý zápach zraňovaného a umírajícího kraje. Mimoděk se zachvěl, a přivinul dívku pevněji k sobě. „Na co myslíš?" zeptala se trochu banálně. „Na tebe," zalhal. " „Nechceš se trochu projít kolem Doubravky?" „Ráda," odpověděla, „je nádherný podvečer." Oba společně vykročili k blízkému kopci, tyčícímu se nad městem. Objal ji kolem ramen, a pomalu přecházeli kolem hvězdárny třešňovou alejí. „Stát!" ozvalo se před nimi. Slabě vykřikla úlekem, a sevřela mu ruku. Ze tmy vystoupily dvě siluety a současně se rozžaly dvě svítilny. „Co tady děláte?" ozvalo se důrazně znovu, doprovázeno silným zápachem piva a cigaret. Kužel světla se zastavil na Jitčině tváři, která si rukou zastínila oči. „Zhasněte to," řekl mírně Petr, přidržující jednou rukou Jitku. „Povídám, co tady děláte?" zazněl opět opilý hlas. „Jdeme se projít do lesa," odpověděla Jitka. „Jo projít," zasmál se opile oplzlý hlas do tmy. „Abyste si přitom nezamazala šaty na zádech," doplnil ho druhý, a oba se rozesmáli. „Co chcete?" zeptal se Petr. „Jsme pomocná stáž VB, a dáváme pozor, aby se tu neděly nějaký nepřístojnosti." „My neděláme nic špatného," ozvala se Jitka. „To se ještě neví, to říkaj všichni," prohlásil ze tmy muž, který ji stále svítil do očí. „Dejte si čelem vzad a vodchod." „To jako, že nesmíme do lesa?" zeptal se Petr. „Jo, správně mladej, zdá se, že ti to myslí." „A proč nesmíme do lesa ?" zeptala se Jitka. „Poněváč je to zakázaný," ozvala se odpověď. „A jestli vás tu chytnem, tak vás to bude mrzet, paňátno?" „Pojď pryč“, řekl Petr, a oba odcházeli směrem k městu. „Chápeš to?" zeptala se Jitka, „vždyť byli oba opilí?" „Co ale chceš dělat?" zeptal se Petr, „stěžovat si? Vždyť ani nevíme komu a na koho, nevíme ani jak vypadali?" „Víš co, vejdeme do lesa jinou cestou," navrhla. „To by šlo," odpověděl. Otočili se, a zamířili znovu k lesu, opisujíce větší oblouk. Vešli do lesa poněkud dál, než původně. „Bojíš se?" zeptal se jí. „Trošku," odpověděla, „kdyby něco, tak utečeme." „Vy si teda myslíte, že si děláme srandu jo?" ozvalo se před nimi. „Rychle, utíkej," pobídl ji, a oba se rozeběhli zpět. „Stát! nebo střelím!" ozval se hlas před nimi ve tmě. „Honem do lesa," vykřikl, uchopil její ruku, a snažil se s ní prodrat hustými keři. Trnité keře, jimiž byl les hustě zarostlý, jim drásaly tváře a šaty. „Stůj, nebo střelím!" slyšeli za sebou supící hlas. „Já už nemůžu," prudce oddychovala Jitka. Sáhla si na rozdrásanou tvář a olízla krev. Zjistila, že má potrhanou blůzku a zničené punčochy. „Poběž, nebo nás chytnou," uchopil ji za ruku Petr. „Já už nemůžu, utíkej Petře sám." „Přece tě tu nenechám," dýchal přerývaně Petr, ale to už bylo slyšet dupání a praskání keřů a ozářil je kužel světla. „Tak vidíte blbečkové, že jste nám neutekli," chroptěl hlas vztekle. „Tohle si tedy vypijete, voba pudete s námi na okrsek, dejte nám průkazy, tam si vás pěkně podáme. „Chyť ji Fando, pěkně pod křidýlko, ať se nám křepelička zase nevyškubne." „Nechte ji," zaprotestoval Petr. „Hele mladej, ty drž pěkně hubu, nebo ti tu zvalchuju ksicht, že tě doma nepoznaj." „Á. študent," zvolal druhý muž, listuje si v kuželu světla baterky Petrovým průkazem. „No jo, intelektuál, to holt nejsou vobyčejný lidi, ty nemusej poslouchat. Tak dem, inteligenti. „Kam?" zeptala se Jitka. „No jak povídám, na okrsek. Tadyhle s Fandou sme slyšeli, jak nadáváte na poměry." „To se ví," zasmál se Fanda, „sám sem slyšel, jak tadyhle mladej povídá, že sou všichni komunisti kurvy." „Ale to jsem

přece nikdy neřekl?" bránil se chabě Petr. „Jó, já to taky slyšel, a to už sou dva pobouřený svědkové", zasmáli se oba pobaveně. „To už asi mladej tu školu nedostuduješ." „Jak to, proč?" zeptal se Petr. „No von, v kriminále jaksi nejsou učebnice," rozchechtal se Fanda. „To přece nemůžete udělat," vykřikla Jitka, „vždyť to není pravda!" „Přece bysme si nevymejšleli?" pokrčil rameny Fanda. „U soudu uvěří nám, my sme totiž pomocná stráž, víme křehuličko, a co ste vy? Dva posraný študenti, který nadávaj na režim." „Nedělejte to, prosím vás, nedělejte to," rozplakala se Jitka. „Nebreč," řekl Petr a vyjmul z náprsní kapsy peněženku. „Podívejte se, dám vám dvě stě korun a nechte nás odejít." „Slyšíš Fando, mladej nám dá dvě stě korun, mladej nás chce eště podplatit, von je totiž boháč a může si všecko dovolit." „Schovej si ty svoje posraný prachy," povídá Fanda. „My je nepotřebujeme, máme jich dost." „Nic jiného nemám," odpovídá Petr. „Nevadí," na to Fanda. „Tajdle si klekni na zem, a odprosíš nás, vomluvíš se nám za to, že si se na nás vysral, žes nás neposlech." „Ne, to ne, to na mně přece nemůžete chtít." „Udělej to Petře, prosím tě, udělej všechno, co chtějí," prosí ho Jitka. Petr váhá. „Jó, je to hrdina, pude radši do kriminálu," praví chápavě Fanda. „Prosím tě, Petře," prosí ho Jitka. Petr pomalu kleká. Srdce mu v hrudi divoce buší, nejraději by byl daleko odtud někde sám. Dobře ví, že už nikdy nebude moci pohlédnout do očí dívce kterou miluje, před kterou je tak hluboce pokořen. Je to chvíle jejich rozchodu, chvíle, kterou si nikdy nedovedl představit. Nevěřil, že by něco mohlo narušit jejich vztah. Z prsou se mu vydral hluboký vzdech. „No," pobídl ho Fanda, „čekáme." „Co mám říct?" zeptal se Petr, s hluboce skloněnou hlavou. „Mladej má málo fantazie, musíš mu Fando pomoct," slyší Petr jakoby z dálky, a pomalu, mechanicky, opakuje slova, která bude slyšet celý život. Slova, která se mu vrývají hluboko do vnitřností, slova, která ho učí nenávisti.

Pokec

Otevřel dveře do lokálu a zavřel za sebou. Ihned se zamotal do závěsu, který, nahoře okroužkovaný, splýval těžce až k zemi, bez náznaku nějakého přerušení. Sakra, přece to musí být ze dvou kusů, láteřil, a ručkoval tím těžkým závěsem, až se konečně osvobodil z textilního labyrintu. Žvanírna. Hospoda natřískaná do posledního místa, cigaretový dým visí ve vzduchu jako dešťové mraky, ze kterých se musí každou chvíli rozpršet. Přejel očima tu rozjařenou společnost, která zdvihá a pokládá půllitry, utírá si hřbetem ruky brady, nasává a vypouští kouř z cigaret. Chtěl se otočit a vypadnout na ulici do kyselé mlhy, která mu připadala přece jen přijatelnější, než klima v hospodě. Byl by to byl učinil, kdyby nebylo zdvižené ruky tam vzadu, která mu kynula, aby nestál u dveří a přistoupil. Neochotně, s rukama v kapsách, vykročil do toho rohu, aby mezi šedými tvářemi štamgastů rozpoznal tvář Knapa. „Sedni, vem místo," živě mu navrhuje jeho bývalý kamarád, a plácá rukou na židli, která skrytá pod přehozenými kabáty, je neobsazená. „Pánové, tady Ládík jde rovnou z kriminálky. No řekni Ládíku, jaký to tam bylo? Dali ti na držku?" „Né, co blbneš, jako normálně," odpovídá Ládík. „Slušný, akurátní jednání. Trochu jsme se vzájemně hecovali." „Na co se tě ptali?" doráží Knap, a Ládíkovi se o tom nechce mluvit. Nemá chuť sytit ty otlemené pivní huby, které se dovedou zmocnit každého tématu a omelou ho tlachavými ukydanými komentáři, mezi usrkáváním piva. Vidí jejich zvědavost, vidí, jak si ho měří a zkoumají. „Tys byl na hospodářský nebo politický?" ptá se dělník, který velkýma žilnatýma rukama objímá půllitr piva, jenž později vyprazdňuje na dvojí loknutí. „Na politickým," vydechuje Ládík neochotně, a palcem objímá půllitr, který mu sem bez řečí výčepní přistrčil. „Tam bejvaj ještě někdy slušný, tam tak často nefackujou," říká ten dělník, „ale člověk musí bejt fiškus, neseděj tam žádný volové." „Pro mě, je pánové, politika pěkný svinstvo, vod toho radši dál," ozval se uhrovitý stařec ve středním věku, který zřejmě v hospodě strávil většinu svého života. „No, vono to nejni tak jednoznačný, člověk musí vědět, vo co komu ve světě de," ozval se skřehotavě pidimužík na konci stolu. „Světová politika pánové, světová politika, to je jako dvě ženský, někde v paneláku na sídlišti. Jedna je kultivovaná panička, pěstěná, dobře voblečená, plno šperků, a ta druhá, to je tlustá cuchta v teplákách, s šátkem na hlavě, co jí pod ním koukaj natáčky, která dovede rozfofrovat každej měsíc vejplatu za pár dní. Ta cuchta závidí ty paničce, a proto ji nenávidí. Chtěla by bydlet v jejím přepychovým bejváku a mít ty její krásný a drahý věci. Vona ta cuchta to ale takhle nemůže říct, protože by to nevypadalo pěkně. Tak ta cuchta ty kultivovaný paničce jako vytýká, že je navrch huj a

vespod fuj, že si nevšímá dětí a že podvádí manžela, že má doma brajgl, a že ji svádí mužskýho, kterej chodí každej den nalitej v noci domů, aby zapomněl, co ho doma čeká. Ta cuchta se staví před tím celým panelákem, že je jako dobrá hospodyně, matka a manželka, a snaží se všecky získat na svou stranu. Ta kultivovaná a bohatá panička tou cuchtou samozřejmě pohrdá a dává hlavně pozor, aby si ji nepřipustila moc k tělu. Její kultivovanej jazyk se liší od sprostoty tý cuchty, a tak se ten panelák rozdělí na dvě skupiny. Kdo si libuje ve sprostotě a flákání, a chce mít zadarmo pěkný věci, který by klidně někomu vzal, se přikloní k tý cuchtě, a podporuje ji v tom spravedlivým boji, a ty fajnový a vzdělaný lidi, ty zase podporujou tu paničku. To je pánové princip rozporů mezi socialismem a kapitalismem a nakonec i celý světový politiky, to mi pánové můžete věřit." „Dyk já taky na to seru, co myslíte, já se živím jenom těmahle rukama," řekl dělník. „Práce, to byl vždycky nejhorší způsob, jak si vydělat na živobytí," řekl někdo. „Jo, a nejhůř placenej pánové, nejhůř placenej," zase ten pidimužík. Knap dopil pivo, rukávem si utřel pusu a povídá: „Hoši, něco vám povím. Já nejsem žádná kurva, ale když to zaplatěj, tak budu tleskat třeba Číňanům." „Hele, když sem začínal ve fabrice, tak tam dělal takovej starej plesnivej dědek, ňákej Jeřábek. Jednou ten Jeřábek stál frontu u kantýny na pivo a kolem šla taková pěkná pětadvacítka, jeřábnice, pánové, eště dneska bych na ní vlez. A ta jeřábnice povídá tomu dědkovi: Pane Jeřábek, kupte mně tatranku. Ten Jeřábek se votočil, a na plný pecky, před tím celým fórem, bylo tam dobrejch dvacet lidí, jí povídá: Hele křehulko, ať ti koupí tatranku ten, kdo tě šoustá. Všichni se smáli, holka byla rudá jako koutek budovatelů, a já taky. Když Jeřábek viděl, že je mi to trapný, tak mi řek, že je to důležitý pravidlo ve vztahu k ženskejm a politice." „No jó," skáče ten pidimužík, „ten váš Jeřábek, to byl dělnickej filosof jako Walesa v Polsku." „A čím líp šoustá, tím větší tatranku," dodal někdo. „Já už budu muset jít panstvo," nechá se slyšet Ládí, a pokládá na stůl pětikorunu. „Čau, přijď zase někdy pokecat," volá za ním dělník. „V národě je síla, a národ sedí v hospodě." Dveře hospody se s pomocí brana pomalu zavřely, a nakonec vší silou práskly do futra. Venku je kyselá severočeská mlha. Ládík má nutkavou potřebu zvracet.

Třídní nepřítel

Seděl pohodlně zabořený v měkkém plyšovém křesle airbusu se zavřenýma očima, z jeho tváře vyzařovala směsice únavy a spokojenosti po dlouhých úspěšných jednáních. Vzdálené burácení tryskových motorů vnímal neúčastně, tak jako pouliční chodec nevnímá zvukovou kulisu projíždějících automobilů. Jeho mysl se ještě vracela na pekingské letiště, kam se s ním přišel rozloučit náměstek ministra zahraničního obchodu a půvabná sekretářka s evropskými rysy. Rukou bezděčně stiskl ucho černého koženého kufříku, jenž ve svém nitru skrýval cenné dokumenty, představující uzavřené kontrakty na prodej několika desítek obřích naftových motorů, které dnes uzavřel v Pekingu. Měl dobrý důvod ke spokojenosti, v době napjatých politických vztahů se mu podařilo uzavřít obchod, který byl i v mezinárodním měřítku významným hospodářským úspěchem. Bylo tomu tak nesporně vlivem jeho soukromé strategie, ve které dal najevo sympatie k předsedovi strany a jeho učení, ačkoli si samozřejmě zachovával ve svém přesvědčení jasnou linii marxismu - leninismu tak, jak byla presentována moskevským vedením. Snad právě tato okolnost mu pomohla v konkurenčním prostředí vyřadit dva zástupce renomovaných západních firem, kteří sice nabízeli čínskému partnerovi nepoměrně kvalitnější výrobky, nicméně však za tvrdé valuty v hotovosti, a za cenu, jež samozřejmě odpovídala nabízené kvalitě. V soukromém rozhovoru s náměstkem ministra zahraničního obchodu spiklenecky požádal o několik výtisků českého vydání citátů předsedy Maa, což zřejmě přispělo k příznivému rozhodnutí. Dostal návdavkem dva velké smaltované portréty předsedy, z nichž si jeden v žertu připjal na klopu svého saka, a sejmul ihned, jakmile dosedl v letadle do křesla. Sáhl do náprsní kapsy a vyňal odtud malou červenou knížečku v plastovém obalu. Otevřel ji na některé z prvních stránek, a jeho zrak padl na citát, pod nímž byl podepsán Lin Piao. "Studovat spisy předsedy Mao, být dobrým bojovníkem předsedy Mao." Na protější stránce, v předmluvě k druhému vydání, se dozvěděl, že soudruh Mao Ce tung je největším marxistou - leninistou současné epochy, který převzal, uhájil a rozvinul marxismus - leninismus geniálně, tvořivě a všestranně a

povznesl jej na úplně nový stupeň. Dozvěděl se, že toto učení, zvládnuté masami, stane se mocnou duchovní atomovou bombou. Zhluboka se nadechl, zavřel citáty, a uložil je zpět do náprsní kapsy svého saka. Znovu zavřel oči a nechal před sebou defilovat tisíce zfanatizovaných Číňanů v uniformách, s knížkami v rukou, a bojovým pokřikem na rtech, tak jak se s nimi setkal na zaplněných pekingských ulicích. Náhle měl pocit, že se mu nedostává vzduch, a musel si rozepnout límeček košile, když si před tím uvolnil vázanku. Masy fanatiků v něm budily pocity strachu a deprese, které si naposledy dovedl vybavit ze světové války. Tehdy ho tyto pocity přivedly do řad komunistické strany, jež pro něho představovala záštitu před násilím, zvrhlostí a despotismem, kterým utlačoval svět hitlerovský systém. Bylo zvláštní, že stejné pocity prožíval po létech při návštěvě socialistické země, která směřovala ke stejným cílům jako jeho vlastní strana, i když, přirozeně, vlastními cestami. Osobně neměl nikdy příliš sympatií k čínské úchylce, a nyní, na základě vlastní zkušenosti, dovedl svoje výhrady dialekticky obhájit. Kulatým oknem bylo vidět ocelové lesklé křídlo mohutného letadla, které bylo jediným hmotným útvarem nad barokními bílými oblaky, jež pokrývaly celý viditelný prostor až k horizontu. Podíval se na náramkové hodinky, a spočetl si, že za dvě hodiny již bude vystupovat na ruzyňském letišti. Zítra má schůzku s generálním ředitelem trustu a krajským tajemníkem, jenž je jeho přítelem již z padesátých let, kdy spolu agitovali malorolníky ke vstupu do JZD. Usmál se při vzpomínce, jak spolu upalovali s rudými páskami na rukávech hustým porostem, před vášnivým zastáncem soukromého hospodářství, který stejně nakonec podlehl soustředěnému nátlaku, a pod tíhou důkazů se přiznal ke spolupráci se štvavou zahraniční rozhlasovou stanicí, jako dodavatel hrubě zkreslujících informací a pomluv o hromadném a dobrovolném aktivním vstupu malorolníků do zemědělských družstev. Generální ředitel i tajemník jsou bezpochyby zvědaví na to, jak uspěl. Sejde se s nimi dřív než s podnikovým štábem, aby se dozvěděl nové informace o intrikách svých odpůrců, jimiž jsou obchodní náměstek a podnikový šéf. Oba ho hluboce a upřímně nenávidí pro jeho důsledné ulpívání na mravních principech, které však chápe jako nezbytnou součást principů marx - leninismu. I když nyní dosáhl význačného úspěchu, bude muset odolávat invektivám a výpadům obchodního náměstka, jenž se jistě bude chtít kriticky zaměřit na ekonomické aspekty kontraktu. Je to jediné kritické místo, kde mohou zaútočit, zauvažoval, a soustředil se na problém. Zdálo se mu v poslední době, že neomalenost a prudkost výpadů na štábních poradách získává na intenzitě a ostrosti, a měl snahu to přičítat podpoře nějaké autority z krajského výboru, nějaké skryté zájmové mafii, které stojí v cestě. Do poslední chvíle tak nebylo zřejmé, kdo do Číny pojede, i když všechno nasvědčovalo tomu, že obchod bude svěřen obchodnímu náměstkovi i přes to, že neměl jazykové předpoklady, a musel by jej proto doprovázet podnikový tlumočník. Náměstkovi však chyběla i potřebná odborná erudice, jeho přítomnost v podniku byla výhradně součástí kádrové nomenklatury krajského výboru. Obchodní náměstek se však v poslední chvíli pro nejistou politickou situaci v Číně, a obtížnost kontraktu omluvil z důvodů zdravotní indispozice. Bylo jisté, že očekával z hlediska své soukromé strategie neúspěch, který by pak dopadl na jeho hlavu a který by ohrozil jeho slibnou kariéru. Kdyby neuspěl, bylo by obtížné, jak mu soukromě řekl ředitel podniku, udržet jeho pozici ve vedení podniku. Ředitel mu tedy po rezignaci náměstka sice nabídl zastoupení, ale jako bedlivý pozorovatel vnitřního vývoje struktur třídního boje, byl připraven ho v případě neúspěchu ihned odvolat. Tísnivý tlak na prsou, jako důsledek odpovědnosti, ho provázel po celou dobu jeho čínského pobytu, ztížil a rozhojnil potíže jeho zažívání. Sváděl to však na exotickou a nezvyklou kuchyni. Těšil se na plzeňský ležák, stejně jako na vydatné, chutné jídlo, na které si zajde do restaurace k Černému koni, kam tradičně zacházel na oběd, při návštěvě hlavního města. Otevřel černý kufřík a vyjmul odtud elektronickou kalkulačku, jednu z prvních kvalitnějších výrobků firmy Texas Instruments, kterou si před časem přivezl ze služební cesty, a ekonomické podklady, aby se ještě před přistáním připravil na nepříjemné klání. „Tak se posaď," procedil suše mezi zuby předseda podnikové stranické organizace. Seděl tu i ředitel, obchodní náměstek, kádrovák a ideologický tajemník z okresu. Ředitel vraštil unaveně čelo, a hleděl pilně do nějakého spisu. Při vstupu do jeho kanceláře zachytil jeho vyhýbavý pohled, ve kterém rozluštil vážnost situace. Posadil se do křesla, a přelétl očima všechny přítomné. Napadlo ho, že tu stojí sám, před inkvizičním soudem. On, který zasvětil celý svůj život, všechny svoje zájmy, této společnosti. Zmocnila se ho zuřivost, kterou jen těžko krotil. „Víš proč jsme tě sem dneska zavolali?" ujal se slova podnikový profesionální partajník. „Ne, to tedy nevím," odpověděl, a pohlédl do očí

řediteli, který však ještě víc sklonil hlavu a hleděl kamsi pod stůl, kde musel spatřit něco vyjímečně zajímavého. „Máme zprávy, že od té doby co jsi se vrátil z Číny, jsi se hodně změnil. Jistě, musíme ti přiznat, že z hlediska národohospodářského, jsi měl rozhodující podíl na uzavření několika významných obchodů. Ale to tě na druhou stranu nijak neopravňuje, abys přijal a šířil myšlenky, které jsou cizí jasné linii naší strany, i budovatelskému úsilí našeho pracujícího člověka." „Co to tady plácáš za nesmysly?" ujelo mu v rozčilení, a v očích přítomné poroty náhle spatřil rozsudek, který již byl zřejmě připravený, ale který potvrdil svým nepokorným postojem. Vytýkali mu malou knížečku citátů, z níž v žertu přečetl jednu nebo dvě věty své sekretářce, a několika spolupracovníkům, nařkli ho z rozšiřování a propagace Mao Ce tungovy politické linie, nakonec ho zbavili místa, a přeložili do expedice, jako vedoucího tesařské party. Stál na schodech správní budovy, bylo už dávno po všem. Z chodby zaznívalo klapání vzdalujících se podpatků, na konci chodby bouchly dveře a kolem se rozhostilo ticho. Cítil divoké bušení krve ve spáncích, rozbolela ho levá paže, a uprostřed hrudi pocítil prudké pálení. Chvějícími se prsty si rozepjal košili a přiložil ruku na prsa. Proč je tady najednou takové ticho, napadlo ho, v očích pocítil pálení potu, který mu v hojnosti vyrazil na čele, a stékal po skráních. Učinil krok kupředu a nohy se pod ním v náhlé slabosti podlomily. Padal nekonečně dlouho, než se jeho tvář setkala s chladnou lhostejností žulového schodu, byl ještě překvapen, že necítí bolest, ale tu se již jeho oči i jeho vědomí propadly do tmy, tělo se převalilo několika přemety, než znehybnělo, s jakoby vyvrácenými údy uprostřed schodiště. Budova krematoria byla naplněna smutečními hosty, byli tu blízcí příbuzní zemřelého, delegace několika významných okresních podniků, zástupci krajského i okresního výboru, kteří postupně tak jak přicházejí, kladou k rakvi zemřelého mohutné květinové věnce s rudými stuhami. Varhany preludují melodie, kterým zemřelý za svého života rád naslouchal. K mikrofonu přistupuje blízký spolupracovník a soudruh zemřelého, obchodní náměstek, který je pověřen vedením podniku, aby vzpomenul nad rakví zármutek vedoucích pracovníků podniku, i dělnické třídy, nad úmrtím významného pracovníka podniku, s jehož ztrátou se bude vedení dlouho a obtížně vyrovnávat. Děkuje květnatou řečí za jeho obětavou a nezištnou práci, která byla přervána tragickým skonem, uprostřed tvůrčího a plodného života. Je pověřen, aby vzpomenul důvěry, jíž se zemřelému dostalo těsně před jeho zesnutím. Vedení podniku spolu s politickými orgány se usneslo udělit mu za jeho zásluhy vyznamenání, které je in memoriam předáno manželce. Chvíle zármutku a tiché vzpomínky, vlnící se dlouhý černý had se dává na pochod, a podává své upocené ruce vdově a pozůstalým, aby se posléze spěšně rozdrobil na malé hloučky rychle nasedající do černých limuzín s nablýskanými karoseriemi. Čekají je další úspěchy v překonávání třídních nepřátel.

Vyřiď ho Marunko

Zase někdo, pomyslel si, aniž zvedl hlavu od pracovního stolu, v jehož otevřené zásuvce ležely na dně noviny, přehnuté na sportovní straně. Svraštil unavené čelo a dvěma prsty si sevřel kořen nosu. Zakrátko se mu podařilo vyloudit na tváři pózu, která mohla u cizích neznámých lidí vyvolat dojem úporného přemýšlení. Pomalu se otočil k oknu, rukou si prohrábl vlasy a bokem, nenápadně, v ladných tanečních krocích, couval z kanceláře provozovny. Koutkem oka si neopomenul prohlédnout vetřelce. Byl to asi třicetiletý muž s plnovousem, který trpělivě čekal, až si ho někdo povšimne. Rád by se svěřil se svým trápením, tak jako se nemocný pacient touží svěřit svému lékaři se svým neduhem, a s důvěrou očekává, že mu lékař pomůže. Viděl za své působení na PBH stovky takových lidí, všichni přicházejí se svými těžkostmi, všichni něco potřebují. Jedni jsou trpěliví, pokorní, až podlézaví, druzí přicházejí s pýchou. Zpravidla nepochodí jedni, ani druzí. Zná posedlé, skalní stěžovatele, celou tu plejádu známých tváří, jimž se nelze nikdy zavděčit. Přestalo ho bavit hovořit s těmi všemi lidmi, stále dokola slibovat, vysvětlovat. Byl unaven z nekonečných rozhovorů, zdávalo se mu někdy v noci, jak se hádá s lidmi, a probouzel se zpocený. Zažil tu ovšem i humorné příhody. Jednou přišel ke staré snad stodvacetikilové paní, která ho ihned, jak se jí představil, vedla na záchod, kde byla umístěna miniaturní záchodová mísa z jeslí. Smál se tehdy, až mu slzy stříkaly z očí, jako cirkusovému klaunovi. Nechal si vyprávět, jak přišel instalatér

opravovat tekoucí splachovač. „Nestoupejte si na tu mísu," radila mu ta paní, „praskne pod vámi." „Paní, vy mě přece nebudete radit, já dělám tu práci už deset let," říkal jí ten instalatér, a jak si stoupl na tu mísu, tak ona praskla. Paní mu povídá: „Tak vidíte, já sem vám to říkala, že pod váma ta mísa praskne." A on jí říkal, že už tedy ta mísa musela být naprasklá, a že jí teda přinese novou. Ve skladu ale novou neměli, byl zrovna pětiletý nedostatek toaletních mís a kromě toho ten instalatér v tu dobu taky opravoval toalety v jeslích. Přinesl jí tedy tu dětskou miniaturní mísu pro ty nejmenší děti, a slíbil jí, že jí za týden přinese velkou. Ta tlustá paní ho už potom nikdy neviděla, vyhýbal se tomu domu jako čert kříži. Musela si proto nechat přidělat na dveře takové madlo, a po celou dobu co vykonávala potřebu, se za to madlo musela přidržovat. Představil si ji, jak ta paní přetéká svojí obrovskou zadnicí přes tu dětskou mísu, a bylo mu veselo pokaždé, když si na to vzpomněl. Byly i hezké chvíle na bytovém podniku, když si přišel na pěkných pár kousků starožitností. Říkal si o ně starým lidem, když procházel jejich byty. Bral do rukou všechny ty staré, věkem a provedením cenné věci. Těšil se jimi před očima jejich starých majitelů a počkal si vždy, až mu budou nějakou formou nabídnuty. Bylo mu jasné, že pravou hodnotu budou mít ty vázy, popelníky, dózy a kalamáře až u něho v bytě, ve chvíli, kdy se jimi bude chlubit svým přátelům a známým. Sliboval za ně kuchyňské linky, opravy tekoucích záchodů, výměnu zrezivělých boilerů na teplou vodu, a opravu plynových kamen. Měl však často špatnou paměť, musel se nechat zapírat před těmi neodbytnými lidmi, kteří měli tolik nepochopení, že ho často zastavovali i na ulici, a připomínali mu něco, na co se už dávno nepamatoval. „To víte," krčíval bezradně rameny, „mám toho moc, materiál není, musíte čekat. Jak něco bude, jste první na řadě." Ještě že jsou lidi tak důvěřiví, myslí si pokaždé, když se mu podaří někoho setřást. I to tvrdnutí jater je vlastně nemocí z povolání, když chce člověk vypít všechno to, co mu lidi vnucují. Naštěstí už nemůže pít, doktor mu to zakázal, tak musí všechny ty lahve drahých koňaků použít jinde. Má pověst nezištného, dobrého druha, ví, kdo je z mocných, a co je třeba neprodleně zařídit a udělat, aby byla spokojenost a pochvala. Proto je „nahoře" dobře zapsán, nemusí se bát žádných potměšilých anonymů a ubohých stížností. Byl přijat do bratrství, a dnes již požívá výhod, které z toho plynou. Z jeho rajónu postupně vymizely všechny podepsané stížnosti. Je neprůstřelný, a tak už pomalu nemá důvod se zabývat obyčejnými lidmi, naučil se dívat skrze ně, nevnímá jejich hlasy, které mu splývají v monotónní hučení jako zvuk mnoha motorů automobilů na ulicích. Má tu na obvodu personál, své kvalitní střelce, kteří zkušeně likvidují a odrážejí všechny ty nápory z vnějšího světa, jenž vytrvale doráží, jako věčně hladové a nenasytné stádo kobylek. Muž za plůtkem zakašlal, aby dal najevo svoji přítomnost. Neslyším, samozřejmě neslyším, promítá se mu automaticky v hlavě, když dokončuje svůj ústupový tanec ve vedlejší místnosti. „Je tu zase nějakej otrava," zasykl přes rameno, což bylo neomylným znamením pro provozní, že sám nemá čas, ani chuť, a že se má věci ujmout. Provozní je třiadvacetiletá blond, s „nadměrně vyvinutou křivkou líbezných proporcí," jak s oblibou říkává okresní tajemník na intimních večírcích. Pracuje zde poměrně krátký čas. Kromě nedokončené ekonomické akademie, si s sebou přinesla i plachý pohled raněné laně, ze kterého se dala záhy vyvodit celková nevědomost a neznalost jakékoli práce, která jí mohla být eventuelně svěřena. Takové střevo jsem tu ještě neměl, říkal si často. Ale je to krásná holka, a bez odporu souloží se všemi zájmovými osobami. Neschopnost Marunky se však zakrátko ukázala být její cennou vlastností, neboť dovedla odstřelovat i skalní stěžovatele a žadatele. Její udivený, nic nechápající pohled, stejně jako dlouhé minuty nikam nevedoucích pokusů dobrat se jádra věci, brzy ujistily inteligentní klienty, že dialog není možný, neboť se po vstupních informacích záhy rozhovor rozpadl na dva míjející se monology, bez společného základu. Řeč se proto brzy přeměnila ve svůj zvrácený smysl, a stala se dětským blábolením a žvatláním. Věcná rovina se stočila kamsi na imaginární pole, a pak už bylo jen otázkou času, kdy klient ztratil trpělivost, a bez rozloučení za sebou práskl dveřmi. Byla profesionálkou v decimování protivníků, sám se proto vyhýbal jakkoli mohl složitějším rozhovorům. Když na to někdy zapomněl, uvědomil si, že jejich rozhovor připomíná bouřlivou diskusi dvou cizinců, kteří nemohou překlenout jazykovou bariéru. Marunka se tedy mohla věnovat výhradně zvláštním povinnostem, ve kterých se ovšem projevovala jako zdatný a energický bojovník, který spolehlivě zaštítí první linii střetu. Kromě toho dovedla uvařit do té míry dobrou kávu, že se s ní sekretářka ekonomického náměstka přestala zdravit.

Již po necelém půlroce jejího zaměstnání u bytového podniku, se slečna Marunka jevila jako produktivní síla. Brzy se na zdi nad kartotékou objevila pochvalná plaketa ředitele podniku s vysokým oceněním provozovny za první místo v úspoře materiálu. Při vstupu vedoucího instinktivně zavřela třetí vydání knihy Vladimíra Párala: „Milenci a vrazi", kterou četla snad již počtvrté. Prstíkem kolorovaným sytě rudou barvou založila stránku. „Jaký otrava?" zeptala se, protahujíc se v kříži. „Vyřiď ho," ukázal jí prstem do vedlejší místnosti, „já si skočím na poštu," dodal mezi dveřmi, a byl, ten tam. Jo, na poštu, usmála se Marunka ironicky pro sebe, schovala knihu do stolku, a překryla výkazem. Beze spěchu přistoupila k zrcadlu a zkoumavě se na sebe zahleděla. Ušklíbla se na sebe, a několika pohyby upravila zlatistý proud vlasů, splývající jí až na ramena, stejně jako záhyby na šatech. Vešla rychlým krokem, aby tak dala najevo, že je zaměstnaná, a nemá příliš času na zbytečnosti, a dlouhé hovory. Muž za dřevěným plůtkem byl svojí vizáží podoben francouzským malířům. Vypadá jako malíř, řekla si, ale není. Malíři nikdy nechodí žebrat na správu, jejich známí z výboru vše zařídí telefonicky, uvažovala, když cosi ledabyle hledala ve spisech. „Co si přejete?" řekla po chvíli, aniž se na muže podívala. „Teče mi voda z boileru," řekl ten muž, chabě předstírající jakousi bodrost. „To je snad normální," odpověděla posměšně, „co tu pracuju, nikdo si zatím nestěžoval, že by mu voda z boileru netekla." První úder se podařil. Muž polkl na sucho, a pocítil hořkost vlastní nemohoucnosti. „Co by někteří za to dali, aby jim voda z nějakého boileru tekla," pokračovala Marunka. „O tom nepochybuji," opáčil ten muž, „jenže mně voda z boileru teče jinde než má." Marunka se na něj podívala se značnou mírou nechutenství. V místech, kde měl lopatky, mu vystoupily drobné kapičky potu, které se počaly spojovat do kolotavého čůrku, aby zmizely kdesi v rozštěpu zad. „Podívejte se," začala Marunka se svojí abecedou, „do boileru teče voda. Z boileru teče co?" „Taky voda," vydechl, "jenže..." „Tak co sem chodíte obtěžovat? Myslíte, že jsme tu jen kvůli vašim rozmarům? Že máme čas chodit po partajích, a zjišťovat komu teče, a komu neteče z boileru voda?" Muž pocítil chvění v kolenou, jakoby ztrácel půdu pod nohama. „Je zde prosím přítomen vedoucí?" zažadonil ještě. „Má poradu, je na podniku, mám mu něco vyřídit?" zeptala se z dálky, s pohledem upřeným do telefonního seznamu. „Ne, dnes se už nevrátí, nečekejte na něj, zkuste to ve středu, příští týden." Ve středu, napadlo ji, když za stěžovatelem konečně zapadly dveře, to bude skutečně na poradě. Konečně se jí podařilo pěstěným rudým nehtíkem vytočit telefonní číslo, které bylo již od rána obsazené. „Kosmetika," ozvalo se na konci drátu. „Ahoj, Věruš, to jsem já, Maruna, můžeš mě tak za půl hodinky vzít? Mám úraz, odloupl se mi ten dlouhej nehet, co jsem si tak dlouho pěstovala."

Člověk si to musí umět zařídit

Když jdu po ulici, skoro všichni chlapi se za mnou otáčí. Jako tuhle. Šla jsem Dlouhou, a najednou stál přede mnou docela fajn kluk, vykulil oči a povídá: „Ty seš ale kočka, nešla bys se mnou na rande?" To je jasný, že jsem se s ním nebavila, jenom jsem se mu takhle jako vyhnula, a šla jsem dál. To byste museli vidět ty jeho oči, jak za mnou čučel. Já vím, že se mužským líbím. A těší mě to. Je to docela dobrej pocit. Bylo by to docela fajn, kdyby mě všichni milovali, ale ne zase úplně. Úplně zamilovanej chlap bývá skoro vždycky žárlivej. A já nemám chuť se pořád s někým hádat kvůli hloupostem: Kde jsi byla v noci, a kdo to šel s tebou, proč tě držel za ruku, když ho vůbec neznáš a tak, prostě nebaví mě to. Jsem svobodná, jednou jsem se rozvedla, a můžu si dělat co chci, nepotřebuju žádného poručníka, proto raději chodím s ženatýma. Svobodní kluci mají spoustu času, a každý vyžaduje, abych s ním pořád byla, je to hrozná otrava. Když je mužský ženatý, tak má svoje starosti, a musí se taky věnovat svojí rodině a kariéře. Když jde se mnou, místo aby se věnoval své rodině, tak mi vlastně dává přednost před rodinou, a to se mi líbí. Mně vlastně ani nebaví jenom tak chodit s nějakým mužem, jenom tak, normálně. Mně se na tom všem hlavně líbí ta hra, když se ten muž brání lásce, a když ji nakonec stejně podlehne. To je moc krásná doba lásky, když ten chlap, který o mně zpočátku moc nestojí, ne že bych se mu nelíbila, to žena vždycky pozná, ale protože má svoje povinnosti, rodinu, svůj okruh známých a tak. Ze začátku jde chlapům vždycky jenom o jedno. Samozřejmě to musí být vždycky nějaká osobnost, musí mít nějaký postavení, aby bylo vidět, že v něm něco je, že to má cenu na něm dělat, když se dokázal vydrápat tak vysoko.

Takový chlap musí mít co položit k nohám své velké lásky. To je strašně důležitý. Takoví mladí kluci, to jsou úplné nuly. Nic nemají, všechno je jim fuk, nemají co ztratit, můžou se zamilovat nebo odmilovat přes noc. Teda, s některým je taky občas pěkně, hlavně to milování, ale jinak to nemá cenu, je to vždycky stejné. Mě spíš baví ta vysoká hra, kdy ten muž hraje o všechno. To je na světě to krásné a snad doopravdy to jediné, co mě v životě baví a co má nějakou cenu. Já bych se teď nemohla normálně vdát a žít s nějakým chlapem a vařit a uklízet každý den, a prát mu špinavé ponožky, a otravovat se s ním každý večer u televize. To mě stačilo jednou. Dokud budu ve formě, mladá a pěkná, tak mě nikdo nepolapí. Mužský jsou zvláštní tvorové. Je to s nima hezké, dokud se neožení. A potom, pch, končí veškerá zábava a romantika, a nastává otročina. Ženská, aby převzala roli služky, a po zbytek života obskakovala svého miláčka a děti, které jí udělá. Jako jeho maminka. To zrovna. Kdepak milánkové, právě naopak. Vy jste tu od toho, aby jste nás obskakovali. Nejdůležitější ze všeho jsou oči. Těma chytíte mužského jako na udici. Mužští jsou ješitní, a když jim zabrnkáte na správnou strunu, změknou a vrní jako kočky. Nikdy mužům neberu jejich iluze, naopak, vytvářím je pro ně. Když mi něco některý z nich vypravuje, tak si myslí, že je to nejgeniálnější a nejvtipnější, co mi kdo kdy pověděl. Znuděně se tvářím jenom tehdy, když mě dotyčný muž vůbec nezajímá. To je vůbec nejlepší způsob, jak setřást otravu. Objekt svého zájmu totiž určuji já. Ponechávám ovšem mužům iluzi, že oni jsou dobyvatelé, predátoři, jak se teď říká. Chudáčci, mají to tak rádi. Když mi muž něco vypravuje, mám o věc tak hluboký a upřímný zájem, že vzbudím dojem spřízněné duše, i když mě to vůbec nezajímá. Muži mají rádi pocit, že jim rozumím, a že jsem jiná než ostatní. To všechno je záležitost očí, tváře a úsměvu. A samozřejmě trpělivosti. Změníte-li banální rozhovor se zajímavým mužem ve hru, není vůbec důležité téma. Výsledek je ohromující. Působí to stejně na muže inteligentní, jako na hlupáky, protože ješitní jsou všichni. Potom nastupuje období podchycení zájmu. Muž má snahu setkat se někde v soukromí, nebo někdy ve společnosti. Chce se vypovídat a samozřejmě navázat hlubší kontakt. Láká, slibuje, nabízí, navrhuje, předvádí se jako páv. Nezaberu zásadně poprvé, ledaže by se mi obzvláště líbil. To pak přeskočím všechny fáze a hupky rovnou do postýlky. Většinou ale dělám drahoty. Nedostatek času, přátelé, jiní muži, podle toho, co je v daném případě účinné. Nechám ho, aby si zatoužil. Jsem k němu milá, poskytuji neurčité sliby, udržuji jeho zájem, rozněcuji jeho touhu. Když se s ním později sejdu, váží si toho. Dám mu přitom dostatečně najevo, že je to z mé strany výjimečný ústupek ze zásad. Pak musí opět nějaký čas čekat. Ví už, že jsem dostatečně půvabná, inteligentní a zajímavá, neboť ho hned zpočátku zahrnu spoustou rozmanitých informací, o kterých ženské většinou nemají ani ponětí, nebo je nezajímají. Ne že bych byla tak extrémně chytrá, to je pouze věcí technologie. Jsou to informace odposlouchané od těch, kteří mají chuť a čas studovat. Já si jenom zapamatuji důležité myšlenky, a tvářím se, jako bych to měla v malíčku.

Potom je nechám, aby se do mě zamilovali. Je to báječný pocit, vědět, že vás někdo strašně moc miluje. Někdy máte v rukách osudy celých rodin, víte, že stačí říci ano, a změníte život lidem, kteří o vás nemají ani potuchy. Někdy si nechám přinést fotografie rodiny, a prohlížím si je. Je dobře znát svoji moc. Já jsem po celé dětství musela bojovat o svoji svobodu s despotickým otcem a hysterickou matkou. Rodiče mě šatili jako strašáka, vysmívala se mi celá třída. Už tenkrát jsem cítila, že jsem silnější než všechny ty pitomé husy dohromady, které teď potkávám ukoptěné s dětmi za ruku, a s kočárky, uštvané v honičce za štěstíčkem. Teď se můžu smát všem těm, kdo se stali otroky povinnosti, ve které se rozplynula jejich někdejší naděje. Mně stačilo jenom podmanit si svět mužů, využít pro své cíle jejich ješitnost a posedlost po dobrodružství. Jenom se nesmím vzdát své svobody a nezávislosti. Proto považuji za nepřítele každého, kdo by se jí chtěl zmocnit, nebo jenom dotknout. A třeba i ve jménu lásky. Láska je to, co je dobré pro mě. Nikdy ne závislost na druhém, otroctví a nevolnictví, s tím ať na mě nikdo nechodí. Takovou lásku nepotřebuji. Nechci nikoho milovat tak, abych se stala bezbrannou a slabou. Ať oni milují mě, ať se pro mě trápí. Je báječné vidět, že muži, kteří řídí a ovládají svět, muži pyšní, kterým si nikdo nedovolí odporovat, jsou tak bezbranní v mém náručí, že jsou ochotní udělat cokoli, aby dosáhli mé lásky. Zamilovaní muži jsou zábavní. Visí na člověku jako břečťanový keř, hlídají každou změnu intonace v hlase, jsou připravení posloužit. Chtějí se líbit, jenomže je to často nuda. Proto jich mám víc najednou. Když se nudím, seznámím je spolu, a oni o mě bojují. Jako v přírodě. Zvítězí ten, kdo je silnější, a na toho se stejně většinou vykašlu. Naštěstí potkávám stále nové typy. Až mě to přestane bavit, tak se odstěhuju do Varů a otevřu si hodinový hotel. Možná se potom vdám, najdu si chlápka, který mě bude milovat. Musí být ovšem

tolerantní a bohatý. Nikoho nebudu živit. A já? Žádná domácí cuchta dámy, ale kultivovaná panička se zázemím a spoustou dobrých přátel. Člověk si to musí umět zařídit.

Zápas

Cesta byla stále horší. Za městem skončila dálnice, kterou vystřídala dvouproudá vozovka, která měla místy špatný povrch. Značně zřídl i provoz na silnici v obou směrech. Začalo drobně sněžit. Napadlo ho, že se letos zima ohlašuje poměrně brzy. Zapnul topení a stěrače na omezený provoz, později, když se setmělo, i spínač tlumených světel. Z rádia se linula nevtíravá melodie, zpíval Nat King Kol. Hudbu přerušovaly jen stručné zprávy. Nebýt toho, že jede TAM, bylo by mu nepochybně dobře, ale vědomí, že se blíží k hraničnímu přechodu, ho naplňovalo vnitřním neklidem. Je to jiný svět. Než se rozhodl, že tu práci vezme, opatřil si o nich nějaké informace. Byly to tísnivé a znepokojující zprávy. Nejvíc mu však řekl Henry, jeho dobrý přítel, který „TAM" byl již třikrát. „Jsou tam zvláštní poměry," vyprávěl mu, když se jednou vrátil ze služební cesty, a krátce poté jej navštívil. „Kdo v tom umí chodit, může si přijít na slušné peníze, stačí vytáhnout nějakou tu láhev a malou pozornost a obchod je uzavřen." Henryho slova mu tehdy připadala značně nadnesená, nemohl uvěřit, že dolní příčka korupce může být položena tak nízko. V protisměru jej minula tři nákladní auta odtamtud, vrchovatě naložená poraženými stromy. Je to opravdu zvláštní obchod, pomyslel si, dovážíme od nich to nejlepší a nejkvalitnější dřevo, a šetříme svoje vlastní lesy. Nakonec měl Henry pravdu, usmál se, když si vzpoměl, jak se Henry smál jejich lačné horlivosti přijímat levné dárky a pozornosti, které až neskutečně usnadňovaly uzavírat pro ně nevýhodné obchody. Mezitím začalo hustěji sněžit, zesílil boční nárazový vítr, který bičoval prudkými šlehy přední sklo jeho automobilu. Bude to těžký a nesnadný zápas, pomyslel si, a přepnul stěrač na druhý stupeň. Henry byl jeho nejlepší kamarád, radil mu jistě podle nejlepšího svědomí, a neměl žádný důvod, aby si něco vymýšlel. Znal jeho pověření a věděl bezpečně, do čeho jde. Několikrát ho dokonce varoval, aby si vše dobře rozmyslel. „Tam už bude pozdě cokoli měnit, prostě jsi v tom, a výsledek bude záviset jenom na tobě, na tvých nervech." K hranicím zbývalo zřejmě jen několik málo kilometrů. Vozovka, která se zúžila na úroveň okresní silnice, byla ve velmi špatném stavu, místy měl dojem, že sjel z trasy, a míří snad do nějakého lomu. Náhle se vůz vyhoupl na mírný pahorek, a byla tu budova celnice, poslední bod jeho jistoty. Vypnul motor, a čekal chvíli na rozespalého celníka, kterému podal oknem pas. Zívající muž ve středním věku si pas zběžně prohlédl, kývl rukou směrem kupředu a zmizel ve dveřích vytopené kanceláře. Tak, to bychom měli, řekl si v duchu a otočil klíčkem startéru. Vůz se pomalu rozjel do „země nikoho." Bylo to přesně tak, jak mu to Henry popsal a namaloval. Nejprve vysoké strážní věže, před nimi dlouhý pás světel, planina a dva zátarasy z ostnatého drátu, do nichž je patrně pouštěn proud. Srdce mu sevřela tíseň. Zastavil za kamiónem a vylezl z vozu. Vytáhl z kapsy balíček cigaret a nervózně si zapálil cigaretu. Kamión stál před nezvykle bytelnou závorou, kterou na pokyn z budovy obsluhoval uniformovaný voják se samopalem na zádech. Na zmáčknutí knoflíku se celé to monstrum pomalu otevřelo. Nasedl do vozu a projel společně s kamiónem. Cítil, jak se ho zmocňuje stoupající nervozita. Uvědomil si, že musí sám sebe přesvědčovat, že nic neudělal, že je tu poprvé a nic o něm nevědí. Ve zpětném zrcátku spatřil, jak se za ním závora zavřela. Tak a jsem v pasti, řekl si pro sebe, a polohlasně se hystericky zasmál. Vzpomněl si na slova Henryho, že je už teď sledovaný kamerou. „Šoupnou tě do druhého pruhu, a budeš čekat." „Na co budu čekat?" Henry mu vysvětlil, že po odebrání pasu jej podrobí prohlídce, zda nebyl označen zvláštní barvou písmenem N, což znamená nežádoucí. Dálnopisem odešlou depeši do centrální kartotéky, kde jsou dlouhá léta zaznamenávána jména a shromažďovány informace o lidech, s nimiž přišla jejich organizace do styku, nebo o lidech, kteří je zajímají. Počítač vyhodnotí záznam, a pak operační důstojník rozhodne, co s tebou. Závisí na tom i stupeň prohlídky, jíž budeš se svým autem podroben. Působí tu samozřejmě i další vlivy, jak na ně působíš, jak se vyspali, a podobně. Měl by sis s sebou vzít něco, co je uspokojí. Nějakou knihu od jimi uznávaného autora. Ale pozor, aby tam mezitím nevyšel z módy. Není to k ničemu, ale alespoň máš pocit, že je to lepší," smál se Henry. Koupil něco takového v zapadlém antikvariátu, a položil knihu na zadní sedadlo. V okénku se objevila tvář jejich celníka, který ho oslovil jeho mateřštinou a vyzval ho, aby zajel do krajního pruhu.

Mezitím si odnesli jeho dokumenty do budovy. Zjistil, že se mu nadměrně potí ruce, a otřel si proto dlaně do kapesníku. Pozoroval oknem pohyb jejich úředníků, kteří tu měli pro omezený provoz jen málo práce. Mají tak na každého spoustu času, napadlo ho. Mluvili o něm, hleděli na něho s nedůvěrou, jako na někoho, kdo přijel tam odtud. Cizí prvek nakažený nepřátelskou ideologií. Bylo mu teplo, vypnul topení a pootevřel okno. Od budovy sem zaletovaly útržky cizí řeči, které nerozuměl. Henry mu vyprávěl, že ani jejich úředníci nemají na růžích ustláno. Mají přísné direktivy, jak zacházet a jednat s cizinci. Nesmí přijmout žádný dárek, ani pozornost, a každý takový pokus musí písemně nahlásit. Usmál se, když si vzpomněl na příhodu, kterou mu Henry vyprávěl o jednom celníkovi, který přišel málem o místo, když zamlčel, že dostal barevnou tužku, kterou chtěl dát své dceři do školy. Zapomněl na předpisy, stejně jako na televizní kameru, která byla umístěná přímo nad ním. Vlastně to ani není důvod k smíchu. Dva uniformovaní muži zamířili k jeho autu. Jeden z nich na něho hleděl s neskrývanou nedůvěrou, v jeho pohledu cítil osten nepřátelství, vnitřní zlobu. Poručili mu, aby vystoupil z vozu, a otevřel kufr auta. Ptali se ho na tisk a časopisy. Ukázal na knihu, která ležela na zadním sedadle. Nepřátelský celník se na něho užasle podíval, a cosi si zaznamenal do notesu. Zazdálo se mu na chvíli, že je celník přátelštější. Hrabali se chvíli v kufru auta, a pak mu náhle předali dokumenty a ukázali mu, že může jet. Ulehčeně sedl zase do auta a zastavil před podobnou obludnou závorou, u které si ještě lépe všiml železobetonových pilířů, které tvořily její základ. Tu by neurazil ani tank, pomyslel si, když čekal, až ozbrojený voják závoru otevře. Když se tak stalo, přidal prudce plyn, až se protočila zadní kola. V zrcátku ještě spatřil obdivný pohled vojáka, který si takový vůz nebude moci nikdy koupit. Ujížděl po silnici, osazené po obou stranách vzrostlými stromy. Vítr téměř ustal, i když i zde poletovaly bílé vločky sněhu. Náhle spatřil na levé straně vozovky zelený vojenský objekt, potažený maskovací sítí. Stál u něho ozbrojený voják, a hleděl dalekohledem na silnici do vnitrozemí. Proč kouká sem, napadlo ho po chvíli, když o tom všem uvažoval. Náhle mu vytanul před očima celý ten systém ostrahy hranice. Světlomety před strážními věžemi byly namířeny do vnitrozemí, obě masívní závory se otevírají také tímto směrem. Náhle ho napadlo, že vlastně sledují a očekávají nepřítele, který nepřijde od nich, z nepřátelského území, ale z vnitrozemí, jakoby tam byl skrytý, připravený napadnout hranice, a probojovat se ven. Nerozuměl tomuto absurdnímu světu, a nechápal jeho psychologii. Uvědomil si však, že měl Henry pravdu, celou, a ve všem. Zapnul opět rádio, a snažil se vyladit nějakou hudbu. Všude však hovořili v cizí řeči, z níž se ozývala naléhavost, a kde se opakovaly některé výrazy. Po marné snaze zasunul kazetu a uklidnil se poslechem hudby, na kterou byl zvyklý. Vůz tiše klouzal po silnici. Díval se kolem na vesnice a městečka, kde shledával znaky zanedbanosti a špíny. Měl pocit, že je trvale sledován tmavým vozem. Možná, že jeho pronásledovatelé několikrát vyměnili značky vozů, aby je nepoznal. I když trpěl značnou nervozitou, umínil si, že je někde setřese, nejlépe ve městě, které je jeho cílovou stanicí. Hlavní město, které leželo právě uprostřed země, ho přivítalo čilým automobilovým ruchem. Protože s Henrym podrobně prostudoval plán města, nalezl bez obtíží svůj hotel. Před tím, než opustil vůz, si všiml svých sledovatelů. Henry mu radil, aby nic nenechával v autě. Hlavně žádné adresy, pročmuchají všechno, všechno je zajímá. Vzal s sebou úplně všechno, včetně cestovní mapy. Byl unaven, a tak se osprchoval, a zalezl do postele, kde okamžitě usnul. Probudil se dopoledne v deset hodin. Pohlédl z okna hotelu a zjistil, že po sněhu není ani památky. Nasnídal se v restauraci hotelu a vyšel ven. Všiml si, že poblíž parkuje automobil, ve kterém seděli dva muži, kteří si až příliš lhostejně prohlíželi noviny. Nasedl do vozu, a pomalu se rozjel. Také muži odložili noviny, a rozjeli se stejným směrem. Netrvalo dlouho, a díky jeho obratné jízdě se mezi něj a muže vklínilo několik automobilů. Nastala honička, jaké často sledoval v amerických akčních filmech. Byl dobrým řidičem, a tak se mu za necelou hodinu podařilo své pronásledovatele setřást. Zajel do ztichlé ulice a chvíli čekal. Když si odpočinul, opatrně vystoupil z vozu, a koupil si několik pohlednic s motivy starého města. Napsal svým známým stručnou zprávu, ve které jim oznamoval, že dojel bez velkých potíží. Připsal i několik slov své manželce, ve kterých ji ujistil, že je přesvědčen, že jeho poslání dobře dopadne. Najedl se v jakémsi bufetu nízké úrovně a ošklivý pocit z nekvalitního jídla zapil dobrým pivem. Měl ještě několik hodin času, a tak prošel část města, která ho zajímala, a kde se potěšil nádherou architektonických skvostů. Pohled na hodinky ho přesvědčil, že už je nejvyšší čas, aby se připravil. Počítal s dvaceti minutami jízdy, a půl hodinou přípravy. Vyhledal svůj vůz a zamířil k místu, kde se mělo vše odehrát.

Hustota provozu na silnici a na chodnících zde značně stoupla. Po obou stranách silnice proudily zástupy vzrušených lidí a vše se slévalo v jediném místě. Přesně za třicet minut vstoupil Erich Köstner doprostředka vřícího kotle, aby zde, jako mezinárodní rozhodčí, odpískal začátek finálového zápasu o Pohár fotbalové unie.

Jednoaktová hra Reklamní agentura. a) blbec 1 b) blbec 2 c) blbec 3 - žena d) šéf text: a) Pane šéf, už se někdo ozval na váš inzerát . šéf To je dobře, práce je hodně a lidí je málo. c) Doufám, že to bude pěknej mužskej. šéf Já doufám, že to bude opravdovej blbec. Žádnýho chytrolína tady nechci. b) Především musí znát definici. všichni: Reklama je umění hovna. šéf Už máte hotovou reklamu na hužve? a) Musí to bejt hodně blbý, to je správná zásada reklamy. Diváka nebo posluchače to musí pěkně nasrat. šéf To se vám daří. Vy jste musel za svůj život nasrat neskutečné množství osob. Jenom se na vás podívám a už bych zvracel. a) To jste musel asi něco ošklivýho sníst k snídani. Něco jako ten můj návrh na žvejkačku peprmint. šéf Už jste navrhnul větší hovadiny. b) To je pravda, prášky na praní jsou nepřekonatelný. c) Můj přítel říkal, že by vás chtěl poznat. a) To se mu tak moje reklamy líbí? c) Říkal, že by si chtěl vaše koule osmažit na pánvi. a) Fuj, to je špatná představa. Ledaže by to byla zároveň reklama na pánve, nebo na tuk. šéf Milouš, to byl genius. Ten když hovořil, tak ho poslouchal celej národ. Nikoho ani nenapadlo, aby vypnul televizi. Přitom to bylo blbý a krásný. Jeho blbost měla poezii. Od toho byste se měli učit. c) To je pravda, byl to takovej roztomilej člověk. b) Ty se jednou z těch chlapů pomineš. Tady se hovoří o práci a ty myslíš jenom na to jediný. c) Sex je součástí duševní hygieny. To bys měl vědět. a) On je ze zásady nehygienickej člověk. Místo sexu se realizuje v reklamě. Snaží se s lidma vyjebat. šéf Chtělo by to novýho ducha. Na trhu je silná konkurence, jeden je větší kretén než druhej. a) Jestliže vycházím z naší premisy, že (všichni) Reklama je umění hovna, tak si myslím, že nezáleží na kvalitě, ale na dosahu reklamy. To znamená, že výsledek naší práce nesmí nechat nikoho lhostejným. Chci tím říci, že se reklama nemusí líbit. šéf To je snad jasný, nemusíme si tu vyjasňovat základy. Já jsem nikdy neaspiroval na to, abychom se líbili. Jestli umíte lidi přiměřeně nasrat, nebo otrávit, tak to dejte do reklamy. Taková reklama se nejlíp pamatuje. Řekni mně prdelko, co si nejvíc ve svým životě pamatuješ? c) Jednou mně na pětidenním turistickém zájezdu jeden sprosťák třetí den řekl, že jsem nedošukaná nymfomanka. a,b) To je nechuť, to se nedělá, to ti měl říct až na konci zájezdu. šéf Vidíte, ona si nepamatuje na ty krásný tři dny předtím, kdy toho chlapa totálně zničila, ona si pamatuje, co jí ten zničenej chudák po těch třech dnech řekl. Takže lidi si nepamatují krásné věci, ale zejména to co se jich osobně dotkne. Jděte a snažte se nasrat co nejvíc lidí ve prospěch našich zákazníků.

a,b,c) Rozkaz šéfe. Prostřednictvím televize Nova nasereme celej národ.