ANETA MRKVI ČKOVÁ

Proměny role náboženství v politice islamistických hnutí:

Případ Muslimského bratrstva v Egyptě

DIPLOMOVÁ PRÁCE

VEDOUCÍ PRÁCE: Ing. Tomáš Doležal

PRAHA 2013

PROHLÁŠENÍ

Čestně prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen

uvedených pramenů a literatury.

Souhlasím se zveřejněním práce – v souladu s příslušnými ustanoveními zákona

č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů, zákona

č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským

(autorský zákon) ve znění pozdějších předpisů a Studijního a zkušebního řádu

Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha, o.p.s.

…………………………………

Podpis

V Praze dne ………………

PODĚKOVÁNÍ

Chtěla bych především poděkovat vedoucímu mé diplomové práce

Ing. Tomášovi Doležalovi za trpělivost, připomínky a čas, který věnoval mé osobě.

Zároveň bych chtěla poděkovat svým nejbližším, kteří mě podporovali během mého

studia.

ABSTRAKT V ČESKÉM JAZYCE

Tato diplomová práce se zabývá proměnou role náboženství v politice

islamistických hnutí. Práce zahrnuje charakteristiku a vysvětlení současných

fenoménů, které se objevují na poli mezinárodních vztahů a politiky. Mezi tyto

fenomény patří islamismus, fundamentalismus a islamistická hnutí.

Práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol. První kapitola se zaměřuje na

islamismus, jakožto neologismu pro „politický islám“. Druhá kapitola se zabývá

fundamentalismem. Ve třetí kapitole se objeví vymezení několika islamistických

hnutí. A konečně čtvrtá a poslední kapitola analyzuje politiku Muslimského bratrstva

v Egyptě.

Klí čová slova: islám, islamismus, islamistická hnutí, fundamentalismus, Muslimské

bratrstvo, Jamaat-e-Islami, Salafismus, Pan-islamismus, Egypt, muslimské země,

náboženství a politika

ABSTRACT IN ENGLISH LANGUAGE

This diploma thesis deals with the transformation of the role of religion in

politics of Islamist movements. The work includes characterization and explanation

of the current phenomena that occurs in the field of international relations and

politics. This phenomenon includes: Islamism, Fundamentalism and Islamist

movements.

The work is dived into four main chapters. The first chapter focuses on

Islamism as a neologism for “political Islam”. The second chapter is devoted to the

fundamentalism. In the third chapter there is a definition of several Islamist

movements. Finally, the fourth chapter analysis the politics of Muslim brotherhood

in Egypt.

Key words: Islam, Islamism, Islamist movement, fundamentalism, Muslim

brotherhood, Jamaat-e-Islami, Salafism, Pan-Islamism, Egypt, Muslim countries,

religion and politics.

OBSAH

ÚVOD ....................................................................................................................................................8

1. ISLÁM, POLITIKA A ISLAMISMUS ....................... ............................................................10

1.1 ROLE ISLÁMU V POLITICE ...............................................................................................13

1.2 DEFINICE ISLAMISMU.......................................................................................................14 1.3 VYMEZENÍ TOHO, CO ISLAMISMUS NENÍ ....................................................................17 1.4 HISTORICKÝ VÝVOJ ISLAMISMU...................................................................................19

2. FUNDAMENTALISMUS.........................................................................................................24

2.1 DEFINICE FUNDAMENTALISMU.....................................................................................24

2.2 HISTORICKÝ VÝVOJ FUNDAMENTALISMU .................................................................27 2.3 ISLÁMSKÝ FUNDAMENTALISMUS ................................................................................29

3. TYPY ISLAMISTICKÝCH HNUTÍ .......................... .............................................................34

3.2 ISLÁMSKÁ VIZE IDEÁLNÍHO STÁTU..............................................................................34

3.3 PAN-ISLAMISMUS ..............................................................................................................36 3.4 SALAFISMUS .......................................................................................................................38 3.5 JAMAAT-E-ISLAMI .............................................................................................................42

4. MUSLIMSKÉ BRATRSTVO ..................................................................................................47

4.1 HISTORICKÝ VÝVOJ MUSLIMSKÉHO BRATRSTVA....................................................49 4.2 VÝVOJ MUSLIMSKÉHO BRATRSTVA V OBDOBÍ ARABSKÉHO JARA.....................52 4.3 VYMEZENÍ POLITICKÉHO VÝVOJE MUSLIMSKÉHO BRATRSTVA.........................53 4.4 STRANA SVOBODY A SPRAVEDLNOSTI .......................................................................56

4.5 PROMĚNA POLITIKY MUSLIMSKÉHO BRATRSTVA...................................................57

ZÁVĚR ................................................................................................................................................61

SEZNAM ZDROJŮ ............................................................................................................................63

8

ÚVOD

Islamisté zdůrazňují úzké propojení mezi náboženstvím a politikou, ale dost

často zapomínají na to, že politizace víry doprovází vznik politické ideologie. Tím

se vytrácí základní podstata islámu jako náboženství. Dnes se setkáme s několika

příklady politizace islámu a jeho proměnu v politickou ideologii. Tato proměna

se označuje jako politický islám nebo islamismus. Islámu lze tedy porozumět jak

z hlediska náboženství, tak z hlediska nenáboženského.

Problematika náboženství a politiky se dostává do popředí veřejnosti díky

nástupu islamismu. Postupným rozšiřováním západního vlivu a kultury se začala

rozšiřovat sekularizace i v muslimském světě. Toto působení vyvolalo obranné

smýšlení muslimské společnosti, která nechtěla přijít o svojí identitu a kulturu.

Muslimská kultura byla vždy spojená s vírou. První ideologické myšlenky islamismu

jsou na světě a jejich základní teze se rozšiřují do světa. Čísla jejich příznivců

se neustále zvyšují. Propojení náboženství a politiky je jakýmsi obranným

mechanismem, jehož účelem je znovu nastolit pořádek ve společnosti.

Cílem diplomové práce je analyzovat roli náboženství v politice

islamistických hnutí. Náboženství je v muslimských zemích nedílnou součástí

a oproti vysoce sekulárním západním státům se liší jeho významem.

Práce je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola se věnuje islámu a rychle

vzrůstajícímu se islamismu. Je nepostradatelnou součástí této práce, protože

vysvětluje původ islamistických hnutí. Dále se věnuje roli islámu v politice

muslimských zemích. Tato role je vysoká, zejména díky historickému kontextu.

Druhá kapitola obsahuje vysvětlení fundamentalismu, který souvisí s islamismem.

Třetí kapitola se zabývá samotnými islámskými hnutími. V jádru mají podobné vize,

ovšem liší se tím, jak tyto vize chápou a prosazují jejich členové. Poslední kapitola je

zaměřena na Muslimské bratrstvo v Egyptě. Toto hnutí se vyznačuje zejména tím, že

prošlo razantní změnou politiky a dokázalo se udržet na předních příčkách, na rozdíl

od jiných islamistů. A díky této změně jsou jednou z nejvíce úspěšných

islamistických hnutí na světě.

9

Hlavními zdroji diplomové práce byly převážně knihy od zahraničních

autorů, vzhledem k tomu, že se problematice islamistických hnutí nevěnuje dost

českých odborníků. Zde bych vyzdvihla práci českého islamologa a profesora

Luboše Kropáčka, který se plně tomuto tématu věnuje. Dále je využito několik

případových studií, reportů a internetových zdrojů.

10

1. ISLÁM, POLITIKA A ISLAMISMUS

Již několik desítek let můžeme sami spatřovat první náznaky politických

aktivit na straně islámu. I přesto, že si mnoho lidí automaticky spojuje islám pouze

s náboženstvím, existuje již mnoho politických stran, politických hnutí,

ideologických směrů a dalších formálních a neformálních organizací, zabývajících se

politickou agendou. Islamismus je současný fenomén, který je, stejně tak jako islám

samotný, už několik posledních desítek let na vzestupu. Islamismus tedy nepochybně

patří mezi nejsilnější a nejpozorovanější trendy v mezinárodních vztazích a politice,

jehož stoupenci ovlivňují vlády v Iránu, Súdánu nebo Afghánistánu. V Alžírsku,

Egyptě, Turecku a Libanonu patří mezi nejsilnější opoziční strany. Odhaduje se, že je

přibližně 10 procent muslimů na světě, kteří se aktivně hlásí k islamismu.1 Přívrženci

tohoto směru jsou definováni jako islamisti. S tímto slovíčkem však mají běžní

pozorovatelé problémy, kterým se islamisté jeví jako skupina muslimů, snažící

se prosadit své zájmy a cíle prostřednictvím násilnických praktik. To ovšem není

zcela korektní hodnocení pravého stavu.2

V dnešní době je Islám považován za jedno ze světových náboženství.

I přesto, že je to nejmladší náboženství, na žebříčku je Islám hned druhým největším

vyznáním po křesťanství. Jeho základnu tvoří přibližně 1,5 miliardy muslimů

a je nejvíce rozšířeno v Asii, Africe a Evropě. Islám se šíří rychleji než kterékoliv

jiné typy náboženství. Je monoteistický a tedy uznává pouze jednoho boha, Alláha.

Muslimové považují islám jako konečnou formu a dovršitele poznání ve srovnání

s jinými náboženstvími.3 Existují zde shodné prvky s judaismem a křesťanstvím.

Příkladem mohou být různé biblické příběhy, objevující se v Koránu4, posvátném

textu a základním pramenu islámského náboženství. Poselství boha bylo zjeveno

1 PIPES, Daniel. Distinguishing between Islam and Islamism [online]. 1998 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.danielpipes.org/954/distinguishing-between-islam-and-islamism. 2 KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996, 263 s. ISBN 80-702-1168-7. 3 JANDA, Richard. Islám: náboženství, historie a budoucnost. Vyd. 1. Brno, 2010, 379 s., [8] s. obr. příl. Encyklopedie Britannica. ISBN 978-807-2176-281. 4 Mezi hlavní zdroje islámského náboženství patří Korán, Sunna a Hadithy. Sunny jsou tradice, zvyklosti a obyčeje s normativní povahou. Hadíthy, obsahující výroky se života proroka Muhammada, byly sepsány jeho společníky. Sunny a Hadithy se doplňují a jsou považovány jako nástavba Koránu. Zdroj islámského práva se nazývá šária označující cestu, kterou by měl každý muslim následovat.

11

různým prorokům (Adam, Noe, Abrahám, Izák, David, Mojžíš, Ježíš), ovšem pouze

Muhammad je završil v konečné, obnovené a tudíž správné formě. Předchozí proroci

podle islámské tradice, zkreslili a nesprávně interpretovali zjevení Boha. Islám,

v arabském jazyce, znamená „pokora“, „poslušnost“ a „odevzdání se“. V tomto

smyslu se tedy muslim plně odevzdává vůli Boha.5 Každý správný muslim se musí

podřídit a nesmí zpochybňovat Korán. Muslimové se dělí na dvě větve. Jsou jimi

Sunnité a Šiíté. Mezi těmito větvemi panuje neshoda, týkající se určení následníka

proroka Mohameda6. Do Sunnitské větve patří většina muslimů. Pouhých 15%

muslimů patří do Šiítské větve.7

Islám přitahuje v současnosti mnoho pozornosti odborníků, novinářů

a veřejnosti, ať už se jedná o jeho rychlé šíření, jeho přísné dodržování, jeho pohledu

na ženská práva anebo jeho dalších problematik. Do popředí naší pozornosti se dostal

v druhé polovině 20. století zejména díky jeho rozšiřovací tendenci – tedy šíření

Islámu. Jak již bylo řečeno, Islám se šíří velice rychle a to nejen díky vysoké

porodnosti, ale také díky přijetí muslimské víry v afrických a asijských zemích. Lze

mu také přičíst k dobru to, že často operuje v méně rozvinutých zemích, kde lidé

snadněji přilnou k vidině vymanění se z chudoby. Stejně tak mu i dopomohl fakt,

že patří mezi nejjednodušší náboženství, co se týče věrouky, na pochopení. Není

zatěžován transcendentními tezemi, jako se často vyznačuje křesťanství8. Islám

se však začal rozšiřovat i do zemí, kde byl dříve pokládán jako něco exotického.

Ve Spojených státech amerických a Evropě stoupá počet konverzí a tato tendence

se objevuje i v České republice. To podporuje i výrok pákistánského duchovního

Mawdudiho, který tvrdil, že islám „je myšlenkový systém, jenž již dávno poskytl

5 ELLWOOD, Robert S a Gregory D ALLES. The encyclopedia of world religions. Rev. ed. New York: Facts on File, c2007, xii, 514 p. ISBN 08-160-6141-6. 6 Sunnité a Šiíté se nemohou shodnout na tom, jak by měla být islámská komunita zorganizovaná. Šiíté prosazují, že prorok Muhammad určil jako svého nástupce a vůdce komunity bratrance a zetě Aliho a proto mělo vedení padnout na potomky Muhammada a Aliho. Sunnité ovšem zaujali jiný postoj. Podle nich Muhammad zemřel bez určení nástupce. Místo toho uvedl, aby si komunita sama, na základě konsensu, zvolila toho, kdo je bude vést. Ti si nakonec zvolili čtyři vůdce, Kalify. Šiíty lze najít v Iránu, Iráku, Pákistánu, Libanonu a Bahrajnu. 7 ELLWOOD, Robert S a Gregory D ALLES. The encyclopedia of world religions. Rev. ed. New York: Facts on File, c2007, xii, 514 p. ISBN 08-160-6141-6. 8 Transcendentní pojetí Trojice boží či fyzické přítomnosti Ježíše Krista ve svátosti oltářní při přijímání. Zdroj: CROFTER, Warren. Velká kniha islámu. Vyd. 1. Překlad Otakar Chaloupka. Praha: BVD, c2006, 242 s. ISBN 80-903-7540-5.

12

lidstvu souhrn odpovědí na všechny jeho problémy“9. Největší celosvětové

pozornosti se Islámu dostalo zejména po leteckých útocích z 11. září 2001 i přesto,

že některé extrémistické skupiny, prosazující džihád, již operovaly před tímto

datem10. Jako následek se začal Islám spojovat s terorismem a extremismem. Lidé

si kladli otázky, zda nejde o zneužití víry k naplnění vlastních cílů a zájmů, ať už by

se jednalo o cíle a zájmy násilnické, nebo zda Islám sám o sobě nenese známky násilí

a lidé jej fanaticky následují. 11

Ať tak či onak, spolu s větší pozorností na Islám se do popředí také dostala

představa o kolektivní vině anebo rasismus, či xenofobii vůči muslimskému

obyvatelstvu a islámu jako takovému. Tento strach podporují nedávné události

v současné historii a fakt, že Islám stále pro většinu lidí zůstává naprosto kulturně

vzdáleným a nepochopeným pojmem.

Jako největší úspěch Islámského náboženství spatřují v jednotě jeho

muslimské společnosti. Ve většině muslimských zemích převažuje Islám.12 Právě

díky této jednotě a ochraně spoluvěrců má Islám ve společnosti úspěch. A to i přesto,

že se v průběhu jeho vývoje objevily větve, které diktují vnímání Islámu a jeho

principů podle své vlastní vize. Charakteristika a vymezení těchto proudů bude také

součástí práce. Muslimská společnost je unifikovaná a připravená bránit své hodnoty

– to patří do jejich kultury a mentality.

I přes veškeré tyto skutečnosti je Islám stále na vzestupu. Začíná se také více

projevovat na politickém poli. Otázka zní, zda je Islám sám o sobě oddělen od

politického života nebo je jeho součástí. Podle serveru Global Politics, muslimové

považují svůj tehdejší úpadek lesku za odchýlení od náboženství, Koránu13. Islám

přeci sám nabádá, aby se jeho principy začleňovaly a praktikovaly v každém aspektu

9 KOVÁŘ, Jindřich. Islám a muslimské země. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1984, 369 s. Svět v pohybu. 10 I přesto, že některé extrémistické skupiny, prosazující džihád, již operovali před tímto datem. Byli jimi například Al-Fatáh v Izraeli, Hizballáh v Libanonu a Taliban v Afghánistánu. 11 CROFTER, Warren. Velká kniha islámu. Vyd. 1. Překlad Otakar Chaloupka. Praha: BVD, c2006, 242 s. ISBN 80-903-7540-5. 12 Ve většině muslimských zemích se jedná o vysoká procenta. Často okolo 80% nebo 90%. (Pákistán, Turecko, Egypt, Alžírsko, Afghánistán, Sýrie a Saudská Arábie) 13 Global Politics: Politický islám, islamismus a teoretická východiska jeho sunnitské větve [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/clanky/sunnitsky-islamismus.

13

života muslima, a to i ve veřejném. Proto lze konstatovat, že politika je s největší

pravděpodobností součástí islámu.

V této kapitole bych se chtěla věnovat islamismu. Chtěla bych jej

charakterizovat a stručně popsat jeho historický vývoj. Tento vývoj je důležitý

zejména z toho důvodu, že zdůrazňuje myšlení jeho přívrženců. Lze jej označit jako

zcela náboženský trend, který během historie prakticky nemění svojí ideologii.

1.1 ROLE ISLÁMU V POLITICE

Role náboženství v politice muslimských zemích je důležitá. Islám sloužil

jako sjednocující prvek identity. Napovídá tomu nejen bohatá historie, ale i kultura

a tradiční mentalita, zaměřená na náboženskou praxi. Islám poukázal na to, že může

být náboženstvím, které je využíváno v politické praxi. Základním principem

politické identity a sociální soudržnosti byl závazek k právu šária. Tento závazek

a ideál zdědila nová generace muslimů, která se pustila do moderního obrození

islámu.

Islám sám o sobě není politickou ideologií. Je to náboženství a kultura.

V jistém smyslu lze říci, že je to obranný mechanismus muslimské kultury proti

narůstajícímu západnímu vlivu.14 Tato obrana může být pojmenována jako moderní

islámské obrození. Je to reakce na západní imperialismus, politickou a kulturní

dominanci evropských koloniálních sil a nástup křesťanského západu. Muslimská

společnost začala požadovat návrat k fundamentalistickému pohledu na islám.

Objevovala se nová vlna islámských nábožensko-politických hnutí. Obrozenci věřili,

že se islám stal zkaženým díky zahraničnímu vlivu. Na základě toho pak vzniklo

hnutí Sufismus. Bylo to mystické hnutí, které sloužilo jako misijní hnutí. Jejich

základním dogmatem byl návrat k islámu.15

14 TIBI, Bassam. Islam between culture and politics. New York: Palgrave, 2001, xvii, 271 p. ISBN 03-337-5121-3. 15 ESPOSITO, John L. Islam and politics. 4th ed. Syracuse, N.Y.: Syracuse University Press, 1998, xxii, 393 p. ISBN 08-156-2774-2.

14

Tyto islámské obrozenecké vize hledaly transformaci ne jenom

v náboženství, ale také v politice a sociálním životě společnosti. Proto, aby obnovily

pravý islám, musely se vrátit k počátkům jeho vzniku, protože v průběhu historie

se islám stal obětí ne-muslimských vlivů. Nejznámější obrozenecké hnutí

s podobným pohledem byl Wahhabismus v čele s Muhammadem ibn Adb al-

Wahhabem. Byl to předchůdce modernistických tendencí ve 20. století.16

V Egyptě, v době modernizace Chedive Ismail Pasha (období vlády: 1863-

1879), hledal kooperaci ulamy17 s moderní egyptskou společností. Vytvořil nové

západní sekulární instituce, které byly protějškem tradičního vnímání islámu. Byly

vybudovány modernistické sekulární školy a zákoníky vycházely z francouzského

modelu. Ovšem tento proces šel ruku v ruce i s vytvářením nacionalistických směrů

ve společnosti, které naopak byly proti francouzské a anglické dominanci.

V 19. století se tedy islámská základna změnila v postupnou sekularizaci společnosti,

ve které ideologie, právo a instituce nebyly islámsky legitimní ale vázaly se na

importovaný model západu. Soužití tradičního náboženství a moderní sekulární školy

vytvořily dva pohledy na problematiku: západně orientovaná menšina a tradičně

islámsky orientovaná většina. Sekulární reformy vedly k omezení islámu pouze na

osobní a morální sféru života a nastavení západního socio-politického modelu.

Všechny tyto vlivy pomohly k vytvoření islamistických hnutí. Reformisté se tedy

snažili o obnovu islámské společnosti tím, že reinterpretovali islámské dědictví jako

odpověď na politické, kulturní a vědecké výzvy západního moderního života. Jamal

al-Din al-Afghani a jeho vize Pani-Islamismu byly hlavními činiteli tohoto procesu.

Další místo ve významnosti zaplnil Salafismus v čele s Rashidem Ridem.18

1.2 DEFINICE ISLAMISMU

Jak již bylo řečeno, islamismus zažívá v současné době velký boom a získává

si tak pozornost mnoha vědeckých odborníků, politiků a medií. Islamismus můžeme

16 ESPOSITO, John L. Islam and politics. 4th ed. Syracuse, N.Y.: Syracuse University Press, 1998, xxii, 393 p. ISBN 08-156-2774-2. 17 Ulama je arabské slovíčko pro islámské učence, zabývajícím se právem šária. Vystudovali islámské disciplíny a stali se odborníky. 18 ESPOSITO, John L. Islam and politics. 4th ed. Syracuse, N.Y.: Syracuse University Press, 1998, xxii, 393 p. ISBN 08-156-2774-2.

15

definovat jako politickou ideologii, ve které je Islámské náboženství hlavním

kodifikačním prvkem, zdrojem a průvodcem sociálního a politického života

muslima. Hlavním cílem je uspořádání vlády a společnosti tak, aby byly obě tyto

instituce v souladu se zákony a principy islámu. Islamismus charakterizuje silné

projevy islámského náboženství ve veřejném životě. Tento výraz již začali také

používat hlasatelé křížence náboženství a politiky. Hovoří také o islámském hnutí

a používají arabské označení „islámíjún“, místo původního označení „muslimún“,

tedy muslimové. Existuje také mnoho publikací v muslimském světě, které používají

termíny islamismus a islamista pro popsání vnitrostátních a mezinárodních

organizací, institucí či skupin hledajících implementaci islámského učení

ve společnosti nebo státu. V češtině se s tímto neologismem setkáváme též, ovšem

původní význam slova islamista popisuje odborníka, který se zabývá studiem islámu.

Naopak v médiích se dosti často objevuje tento pojem jako označení pro stoupence

militantní ideologie. V tomto případě je však korektnější použít slovního obratu:

islámský radikalista, extremista nebo aktivista.19

Dále je islamismus chápán především jako politický islám. Často jsou tyto

dva pojmy brány jako synonymum, zejména v mezinárodních vztazích a politice.

Jeho součástí je islámsky artikulovaná ideologie a politická praktika.20 Termín vznikl

ve 20. století a můžeme ho považovat za dnešní politickou ideologii. Stejně tak jako

další termíny končící na „-ismus“ (komunismus, socialismus nebo fašismus), tak

i islamismus se hlásí k dogmatickému pohledu, který tvrdí, že poskytne odpovědi na

veškeré problémy ve společnosti. Podle International Crisis Group je islamismus

synonymum pro islámského aktivistu. V tomto případě jde o člověka, který aktivně

prosazuje islámskou víru, předpisy, práva a politiku.21

Muslimové se obávají, že jejich identita je v ohrožení a jsou rozhněváni

z pocitu nepoctivého zacházení s muslimskou populací západními státy a dalšími

vládami a kulturními elitami. V tomto případě lze islamismus chápat jako jakýsi

obranný mechanismus proti těmto zahraničním vlivům. Hlavním cílem islamistů

19 KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996, 263 s. ISBN 80-702-1168-7. 20 Tamtéž. 21 The International Crisis Croup: Understanding Islamism [online]. 2005 [cit. 2013-05-01]. Dostupné z: http://www.crisisgroup.org/en/regions/middle-east-north-africa/north-africa/037-understanding-islamism.aspx.

16

je obrození islámu. Jejich společným tématem je a vždy byla snaha o očištění svého

náboženství od cizích, ne-islámských praktik a snaha o návrat k jeho základním

principům. Na základě toho se muslimové snaží posílit svojí víru, a to především

zaváděním doktrín a dalších praktik, které jsou převzaty z bohaté islámské historie.

Muslimové totiž věří, že obnova či obrození islámského náboženství ve státu

a společnosti, zajistí sociální a ekonomickou spravedlnost a bezúhonnost ve

veřejných záležitostech.22

Rodí se zde otázka, zda je nějaký rozdíl mezi islámem a islamismem.

Na první pohled se může zdát, že je to jedno a to samé. Opak je pravdou. Islamismus

je jednoznačně politická ideologie zdůrazňující islámské náboženství jako hlavní

zdroj, zatímco islám je pouze označení pro náboženství. Ne všichni muslimové jsou

islamisti. Ovšem pokud je, podle muslimů, islám základním kamenem všeho a měl

by být tedy praktikován jak v osobním, tak ve veřejném životě, neznamená to, že je

islám vskutku politický? Další otázkou je, zda islamismus není jen jiné označení pro

náboženství, které ale ve své podstatě má to samé myšlení a předpoklady, respektive

tradice, jako islám? Od 7. století až po současnost Arábie vnímala spojení islámu

s politikou. V průběhu arabské historie mnoho muslimů jednalo ve jménu Islámu.

Implementovali jeho principy do správy poddaných a institucí státu. Velká impéria

a celá muslimská společnost se shromažďovala během války pod praporem Islámu

a obhajovala jeho principy v doktrínách, právu, vládě, politice, ekonomii, kultuře

a také v umění.23 V islámu tehdy nefungovalo rozdělení světské moci od té církevní.

Neoddělovala se církev od státu tak, jako to bylo v křesťanství.24

Dalším důležitým bodem bylo to, že islám od svého počátku zažíval vzestup

a slávu, ta ovšem postupem času upadla. V muslimské mysli se rodí myšlenky, proč

tomu tak je. Mnoho muslimů věří, že oddělení církve od státu, neboli sekularizace, je

22 CALVERT, John. Islamism: a documentary and reference guide. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2008, xiii, 280 p. ISBN 03-133-3856-6. 23 MILTON-EDWARDS, Beverley. Islamic Fundamentalism since 1945. London: Routledge, 2004. ISBN 02-035-0424-0. 24 DEMANT, Peter R. Islam vs. Islamism: the dilemma of the Muslim world. Westport, Conn.: Praeger, 2006, xxviii, 279 p. ISBN 978-027-5990-787 a Global Politics: Politický islám, islamismus a teoretická východiska jeho sunnitské větve [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/clanky/sunnitsky-islamismus.

17

cesta k neúspěchu. Jiní zase uvažují, že neúspěch islámu v posledních desetiletí

náleží evropskému a západnímu vlivu.25

Islamisté převážně hledí na příklady z dob proroka Mohameda a první

generace muslimů. Nelze je však jednoznačně označit jako odpůrce moderní doby.

Jen několik málo muslimů se chce doopravdy vrátit do první generace muslimské

komunity a to ve smyslu jak materiálního, tak kulturního. Tito muslimové mohou být

označeni jako radikální fundamentalisté. Naopak většina muslimů spíše chce

zachovat spirituální a morální hodnoty zakotvené v Koránu, ale i technické

a organizační aspekty moderního světa a života. Pro ně není technika, z pohledu

morální hodnoty, nic špatného, spíše se hledí na její praktické využití. Příkladem

takového využití může být i to, jak dnes muslimové používají internet. Tímto

způsobem mohou komunikovat mezi sebou a šířit tak svá sdělení nebo myšlenky

širokému publiku.26 Samozřejmě na druhé straně existují muslimové, kteří jsou proti

jakémukoliv používání nových technologií.27

Další charakteristikou islamismu je jeho snaha o sjednocení muslimského

světa. Věří, že muslimské země by spolu měli spolupracovat pro dosažená

všeobecného zájmu a cíle. Tomuto spojení se říká „umma“. Je to arabský název

označující celosvětovou komunitu muslimů. Někteří islamisté chtějí odstranit

národnostní bariéry a politicky, geograficky a etnicky unifikovat muslimy, bez

používání státních hranic, které je oficiálně od sebe oddělují.28

1.3 VYMEZENÍ TOHO, CO ISLAMISMUS NENÍ

Často jsem se v průběhu mého studia setkala s nesprávnou interpretací

islamismu. Jak již bylo zmíněno, lidé si ho někdy špatně vykládají a nechtěně ho

25 Global Politics: Politický islám, islamismus a teoretická východiska jeho sunnitské větve [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/clanky/sunnitsky-islamismus. 26 V roce 1970 využil Ajatolláh Khomeini moderní techniky a poslal revoluční poselství iránskému lidu přes kazety. 27 Radikální salafistická islamistická skupina pod vedením Juhayman al-Utaybiho uvedla, že její členové preferují jednoduchý život mezi nomády na poušti, přesně tak, jak žili autentičtí islamisté. 28 CALVERT, John. Islamism: a documentary and reference guide. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2008, xiii, 280 p. ISBN 03-133-3856-6.

18

zaměňují například s extremismem, nacionalismem, radikalismem nebo dokonce

i s terorismem. Lidé si pletou také islám (náboženství) a islamismus (politický

islám).29 V některých ojedinělých případech tomu tak vskutku je, ovšem ve většině

případů je to nesprávná identifikace pojmu. Vzhledem k tomu, že jsou si tyto termíny

podobné a v některých případech mohou spolu na oko i splývat, chtěla bych se v této

podkapitole věnovat vymezením zbylých pojmů pro lepší orientaci v problematice.

Nacionalismus je politická ideologie, která zahrnuje silnou identifikaci

s národem. Náboženský nacionalismus charakterizuje vztah nacionalismu

a náboženskou vírou. Je to politický směr nebo ideologie, kde jeho stoupenci věří ve

výjimečnost vlastního národa.30 Jako příklad islámského nacionalismu můžeme uvést

politické hnutí Pan-islamismus. Tomuto směru, který zdůrazňuje národní hodnoty

se budu věnovat v kapitole s názvem: Islamistická hnutí.

Radikalismus je postoj, jehož cílem je změnit nebo zlepšit politické poměry

v zemi bez použití přímého násilí. Všechny aktivity jsou v rámci právního státu.

V politologii označuje radikalismus stoupence společenských a politických změn.31

Extremizmus je charakteristický tím, že chce změnit, nebo zlepšit politické

poměry a používá při tom všechny dostupné prostředky. Tyto prostředky jsou již za

rámec právního státu. Podle definice ministerstva vnitra České Republiky je

extremismus označení pro vyhraněnou ideologii, která vybočuje z ústavních

a zákonných norem, vyznačujících se prvky netolerance, a útočících proti základním

demokratickým ústavním principům.32

Terorismus je označení pro plánovanou, promyšlenou a politicky

motivovanou činnost, která je v podstatě nelegální, konspirativní a destruktivní.

29 TIBI, Bassam. Islam between culture and politics. New York: Palgrave, 2001, xvii, 271 p. ISBN 03-337-5121-3. 30 The Free Dictionary: Nationalism [online]. 2013 [cit. 2013-05-01]. Dostupné z: http://www.thefreedictionary.com/nationalism. 31 DANICS, Štefan. Extremismus: hrozba demokracie. Vyd. 1. Praha: Police History, 2002, 128 s. ISBN 80-864-7707-X. 32 Ministerstvo vnitra České Republiky: Co je extremismus [online]. 2010 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/co-je-extremismus.aspx.

19

V tomto postoji je běžné používat násilí jako prostředek k dosažení svých zájmů

a cílů. Takovou teroristickou organizací může být například Al-Káida.33

Nelze říci, že radikalismus je automaticky extremismem a že extremismus je

automaticky terorismem, ovšem lze předpokládat, že pokud se jedná o terorismus,

prošel těmito dvěma předchozími fázemi. Velmi často se stává, že tyto typy hnutí,

se rodí mezi ekonomicky a politicky nespokojenými obyvateli islámského světa.

Islamismus má několik větví či proudů. Některé z nich mají například radikální nebo

extremistickou tendenci, jiné naopak ne. Je důležité tyto proudy rozeznávat.34

1.4 HISTORICKÝ VÝVOJ ISLAMISMU

Jak již bylo zmíněno v úvodu této práce, islám je poměrně mladé vyznání

v porovnání s jinými náboženstvími. Stejně tak i islamismus je produktem moderní

historie. Islám byl v posledních desetiletích podroben poklesu jeho lesku. V době

středověku patřil muslimský svět mezi nejvyspělejší a nejbohatší národy vůbec.

Muslimští vládci sponzorovali převratné vědecké výzkumy. Jejich armády velice

často porážely armády nepřátel na bitevních polích. Stopy úspěchů je možné sledovat

již na počátcích samotného vzniku islámu.

V 8. století procházel islám takzvaným „zlatým věkem“, který doprovázel

mnoho vědeckých a medicínských vynálezů.35 V této době se muslimský národ

a říše rozkládaly od řeky Indi po Španělsko a od hor centrální Asie po pouště Afriky.

Být muslimem znamenalo být vítěznou civilizací. Spatřovali spojnice mezi jejich

úspěchem a prohlášením z Koránu. V Koránu je ostatně řečeno, že „islám je nejlepší

komunita pro lidstvo“36. Budování nových arabských států a expanze říše byla

především zásluhou islámu a jeho síle sjednotit ty, kteří byli ve sporu mezi sebou.

Poslušnost k Bohu je jednoznačná. Postupem času vznikaly státy po celé Asii, Africe

33 DANICS, Štefan. Extremismus: hrozba demokracie. Vyd. 1. Praha: Police History, 2002, 128 s. ISBN 80-864-7707-X. 34 JANDA, Richard. Islám: náboženství, historie a budoucnost. Vyd. 1. Brno, 2010, 379 s., [8] s. obr. příl. Encyklopedie Britannica. ISBN 978-807-2176-281. 35 Mezi vynálezy zlatého věku islámu patří například vývoj kaligrafie v psané arabštině. Mezi další úspěchy se může zařadit rozvoj vědy a trigonometrie, optiky a astronomie. Islámská medicína byla součástí muslimské kultury. 36 Citace z Koránu (3:10).

20

a na Středním východě. Pro tyto důvody byl islám považován za hrozbu sil v Evropě.

Islám se mimo jiné také dostával do konfliktu s křesťanstvím a jeho křižáky.37 Vznik

Osmanské říše s centrem v Istanbulu byl viděn jako protiváha stále více vzrůstajících

sil v Evropě. Osmanská armáda byla schopná bojovat jak na východě, tak na západě.

V 16. století byla vidět jasná expanze říše.38

Ovšem kolem 18. století vznikaly nové národní státy v Evropě, které

se snažili pomocí násilí expandovat a začaly postupně kontrolovat Asii a Afriku

včetně muslimských zemí. Nyní byli mocní sultáni a další muslimská knížectva pod

kontrolou evropského kulturního a ekonomického řádu.39 Tento úpadek islámu byl

pro muslimskou společnost těžkou ránou. Mnoho muslimů se domnívalo, že by

se měla „historie vrátit zpět v plné síle tak, aby islámská společnost mohla opět

znovu vzkvétat“40. Panovaly zde snahy posílit islám, zejména v Egyptě, Istanbulu

a Indii, jako největší centra muslimského světa. Zde moderní reformisté adoptovali

některé západní politické, ekonomické a společenské instituce, o kterých si mysleli,

že posílí postavení muslimských států a společností. Jejich reformistické snahy

s sebou nesli i jakési metaforické a omluvné porozumění Koránu.41

Dostáváme se k dalšímu závažnému problému v muslimském světě, který

je výsledkem nového pojímání Koránu. Tímto problémem se bez pochyby stala

sekularizace. To, že by náboženství nemělo zasahovat do politické sféry byla další

muslimskou reakcí na vzrůstající krizi muslimského sestupu. Téma sekularizace

se objevovala v Egyptě a Indii, ale nejvíce se ujala v Turecku, kde Mustafa Kemal

Ataturk podstoupil evropské reformy a zakázal náboženské instituce nebo je postavil

pod kontrolu vlády. Ataturk také zakázal uctívanou instituci „kalifát“ v roce 1924.

37 Příkladem může být vítězství Saladina nad křižáky okupující Jerusalem v roce 1187. 38 MILTON-EDWARDS, Beverley. Islamic fundamentalism since 1945. New York: Routledge, 2005, xv, 158 p. ISBN 04-153-0172-6. 39 V roce 1882 napadli a okupovali britské jednotky Otomanskou provincii v Egyptě. Po první světové válce si Velká Británie a Francie rozdělili arabsky mluvící oblasti mezi Velkou Sýrií a Mezopotámií a vytvořili státy Sýrie, Libanon, Palestina, Transjordánsko (dnešní Jordánsko) a Irák. Ve dvacátých letech bylo jediným nekontrolovaným státem Turecko a několik málo dalších západních regionů Arábie. 40 SMITH, By Wilfred Cantwell. Islam in modern history. Princeton paperback print. Princeton (New Jersey): Princeton University Press, 1977. ISBN 978-069-1019-918. 41 Například egyptský reformista Muhammad ‘Abduh předefinoval starý islámský princip shury (konzultace), aby legitimoval sepsání politické konstituce v zemi.

21

Tento modernistický přístup však nemohl být dokončen, protože byl v třicátých

letech ukončen a nahrazen více energickým postojem.42

Oproti modernistům, spatřujícím mnoho nových možností v západu,

se naopak islamisté snažili o oddělení islámské civilizace od evropské a americké.

Islamisté věřili v to, že neúspěch v moderní době zapříčinili vůdci a všeobecně

muslimové, kteří se obraceli zády k hodnotám Koránu. Islamisté dále vnímali

západní ideologie, jako byl například kapitalismus, socialismus a liberalismus jako

ohrožení ctnosti muslimské společnosti a prosazovali, respektive podporovali

sobecký individualismus a materialismus. Nelze říci, že islamisté nutně bojovali proti

modernistickým projektům v nové interpretaci tradicí, spíše chtěli, aby tyto aktivity

byly v islámském suchu a ne jako následek evropského vlivu.

Již v čtyřicátých a padesátých letech slavil islamismus úspěch a soupeřil

spolu s oblíbenou skupinou sekulárních nacionalistů proti evropské kolonizaci. Mezi

těmito skupinami bylo Muslimské bratrstvo, založeno v kontrolované zóně

Suezského kanálu v roce 1928 egyptským učitelem Hasan al-Banninem. Muslimské

bratrstvo bylo příkladem boje proti sekulárním tendencím v Egyptě.

Ve stejné době vznikala další islamistická hnutí v Indii a Iránu. Novinář Abu

al-A’la Mawdudi založil hnutí jménem Jama’at-e-Islami v roce 1941. Mawdudi byl

zase silně proti vytvoření Pákistánu jako samostatného muslimského státu. Bylo to

zejména z důvodu, že vůdcové pákistánského hnutí byli sekulární a protože oddělení

muslimského národa není správné. Iránský úspěch spočíval ve vytvoření hnutí

Hizballáh (v překladu Strana Boží) v Libanonu. Hizballáh se zúčastnil teroristických

operací v osmdesátých letech, které vyzvaly americká a později izraelská vojska ke

stáhnutí z Libanonu. Teroristické operace následně převzala palestinská organizace

Hamas, pákistánská Al-Káida a tomu podobné. Dalším radikálním hnutím byl

Salafismus ze Saudské Arábie. Hnutí zastávalo kontroverzní a puritánskou

interpretaci islámu, kterou zakladatel Saudského státu ‘Abd al-‘Aziz Ibn Saud

rozšiřoval po celém arabském poloostrově mezi lety 1910 a 1920.43

42 SMITH, By Wilfred Cantwell. Islam in modern history. Princeton paperback print. Princeton (New Jersey): Princeton University Press, 1977. ISBN 978-069-1019-918. 43 CALVERT, John. Islamism: a documentary and reference guide. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2008, xiii, 280 p. ISBN 03-133-3856-6.

22

Osmdesátá léta znamenala mnoho pro vývoj Islamismu. V těchto letech

se obzvláště kladl veliký důraz na náboženské předpisy (pravidelná návštěva mešit,

půst během ramadánu, zákaz alkoholu a hazardu), šíření náboženské literatury

a zrození mnoha nových organizací, jež usilovaly o islamizaci.44 Dalším mezníkem

ve vývoji Islamismu bylo v osmdesátých letech spojení Salafi hnutí a radikálních

egyptských Islamistů za účelem zastavení rozšiřování komunismu v Jižní Asii. Bylo

to v době sovětské invaze v Afghánistánu. Tato válka přitahovala i zahraniční

dobrovolníky z opozičních stran. Pro tyto bojovníky byla válka v Afghánistánu

zdrojem heroismu, solidarity a totální oddanosti Islámu. Válka v Afghánistánu byla

také hlavní prvotní zkušeností v životě Usama bin Ladina, pocházejícího ze Saudské

Arábie a vyrůstajícího v prostředí Salafismu. Byl mezi prvními muslimy, kteří

se připojili k džihádu. Považoval se za hlavního koordinátora a utratil nemalé osobní

jmění za financování silnic a tunelů pro mujahidiny. Po stažení sovětských vojsk ze

země se v roce 1989 vrátil zpět do Saudské Arábie.45

Islamismus se rozšiřoval velice rychle kolem roku 1991, během války

v Perském zálivu. Později se dostal do globálního měřítka v závislosti s občanskou

válkou v Alžírsku, skupinou Hamas v Palestinské oblasti, válkami v Bosně a Čečně,

Talibanem v Afghánistánu, Al-Káidou a mezinárodním terorismem, vzestupem

Islamistických stran a hnutí v Pákistánu, Indonésii, a Centrálních Asijských

republikách bývalého Sovětského Svazu. Invaze do Iráku v roce 2003 tuto hlavní

vlnu mohla posílit ještě více.46

Ideologové islámu nejčastěji vytýkají kapitalismu (a někdy i socialismu)

přílišnou koncentraci zájmu na materiální stránky života, zatímco svým koncepcím

přisuzují zaměření na harmonický rozvoj osobnosti i společnosti. V preambuli ústavy

Iránské islámské republiky se říká, že hlavní věcí je uspokojení potřeb člověka

v procesu jeho rozvoje i zdokonalování a ne koncentrace a rozmnožování bohatství,

což je cílem jiných, materialistických ekonomických učení. Odmítání kapitalismu

vychází ovšem především z neuspokojivých výsledků ekonomického a zejména

44 JANDA, Richard. Islám: náboženství, historie a budoucnost. Vyd. 1. Brno: Jota, 2010, 379 s., [8] s. obr. příl. Encyklopedie Britannica. ISBN 978-807-2176-281. 45 CALVERT, John. Islamism: a documentary and reference guide. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2008, xiii, 280 p. ISBN 03-133-3856-6. 46 DEMANT, Peter R. Islam vs. Islamism: the dilemma of the Muslim world. Westport, Conn.: Praeger, 2006, xxviii, 279 p. ISBN 978-027-5990-787.

23

sociálního rozvoje nezávislých muslimských států. Většina z nich se vyvíjí

kapitalistickou cestou a nebyla schopna za uplynulá desetiletí vyřešit žádný

z podstatných problémů, které před nimi stojí. Proto je zcela přirozená tendence

hledat jinou cestu.47

47 KOVÁŘ, Jindřich. Islám a muslimské země. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1984, 369 s. Svět v pohybu.

24

2. FUNDAMENTALISMUS

Islamistické skupiny a hnutí tvoří jednu část moderního trendu.

Fundamentalismus je směr, který je přítomen také i v jiných náboženství, ne jenom

v islámu. Fundamentalismus nebyl v historii hlavním tématem vědeckých debat

a nebyl předmětem diskuzí v mezinárodní a politické scéně. Změna nastala poté,

co se fundamentalismus spojil s islámem a vzniklo tak nové slovní spojení strhávající

na sebe pozornost velké masy lidí. Velmi často se setkáváme s tím, že je islámský

fundamentalismus opět viděn jako něco negativního i přesto, že se v jeho pravém

významu nic hanlivého, nebo jinak záporného neobjevuje. I zde si ho lidé mylně

spojují s extremismem, fanatismem a terorismem. Na islámský fundamentalismus

se však musí nahlížet převážně jako na způsob myšlení, filosofii nebo ideologii.

V této kapitole bych se chtěla věnovat vysvětlením toho, co je to

fundamentalismus. Nejprve představím jeho základní definici, jeho vývoj a následně

jeho spojení s islámským náboženstvím. Ve 20. století se objevuje obrození

náboženství po celém světě. Islámský fundamentalismus byl rozpoznán ve stejné

době, ne-li později, než křesťanský a hinduistický. V každém případě

je fundamentalismus uznán jako centrální a determinující rys historického

a současného islamismu. Po studené válce a po tom, co byl komunismus „přemožen“

silami moderního demokratického kapitalismu se lidé začali obávat jiného nepřítele,

který se objevil na obzoru. Tímto nepřítelem se stal islámský fundamentalismus,

který prošel značným vývojem a posléze se začal začleňovat a propojovat i do

dalších sfér. Jednou z těch nejzásadnějších sfér je politika.48

2.1 DEFINICE FUNDAMENTALISMU

Fundamentalismus z etymologického hlediska pochází ze slova „fundament“

(původně odvozené od latinského slova „fundamentum“), který znamená základ,

48 MILTON-EDWARDS, Beverley. Islamic Fundamentalism since 1945. London: Routledge, 2004. ISBN 02-035-0424-0.

25

podklad nebo podstatu.49 V nejužším slova smyslu se tedy jedná o směr, kde lidé,

zařazeni mezi fundamentalisty, převážně lpí na základních principech. Nejsou to

zastánci nových věcí, respektive modernity. Modernita je totiž pravým opakem

fundamentalismu.

Existuje mnoho definic fundamentalismu, které se snaží objasnit pravou

podstatu tohoto slova. Profesor Kropáček využil ve své knize s názvem: Islámský

fundamentalismus několik zajímavých příkladů. Vyzdvihl zde německého teoretika

vědy Hanse Alberta, který označil fundamentalismus za přístup, který „odmítá

hledání pravdy myšlení v alternativách“50. To však posléze vede k problémům

nového poznání a tím i k neúspěšnému vymanění se ze začarovaného kruhu. Profesor

sociální etiky Stehen Pfürtner zase popisuje fundamentalismus jako „útěk

k radikalismu, často spjatý s násilím, spolu s odmítáním dodatečné vnímavosti

k realitě, racionalitě a rozvíjení svobody pro jednotlivce a společnost“51. V tomto

smyslu se fundamentalismus může obracet na náboženství (sekty nebo církve),

politické aktivity (nacionalismus, xenofobie, intolerance a extremismus) nebo na

veřejnou a osobní morálku (postoj k interrupci). Profesor Kropáček také ve své knize

zmínil pana T. Meyera, který popisoval fundamentalismus jako „odpor proti

moderním přístupům v náboženství a odpor proti otevřenému myšlení ve vědě“ 52.

Stejně jako tato i další definice fundamentalismu se již plně orientují na

specifičtější vnímání pojmu. Charakterizují je spíše z hlediska náboženství.

Příkladem může být encyklopedie Britannica, která popisuje fundamentalismus jako

„typ militantně konzervativního náboženského hnutí, které je charakterizováno

obhajobou přísného dodržování posvátných textů“53. Encyklopedie světového

náboženství definuje fundamentalismus jako „hnutí, které energicky uplatňuje

tradiční náboženství“54. Dále se tato encyklopedie také zmiňuje, že stejně jako

islamismus, tak i fundamentalismus nemusí být nutně zastaralý. Jeho přívrženci jsou 49 HARPER, Douglas. Online Etymology Dictionary [online]. 2001-2012 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.etymonline.com/index.php?search=fundament. 50 KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 13. ISBN 80-7021-168-7. 51 Tamtéž. 52 Tamtéž. 53 Encyclopedia Britannica: Fundamentalism [online]. [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/1191955/fundamentalism. 54 ELLWOOD, Robert S. a Gregory D. ALLES. The encyclopedia of world religions. Rev. ed. New York: Facts on File, c2007, xii, 514 p. ISBN 08-160-6141-6.

26

naopak často ochotni používat moderní vynálezy, jako je televize nebo internet, aby

díky tomu mohli lépe prosazovat své cíle, zájmy a myšlenky. To v čem

fundamentalista chce být tradiční se většinou vztahuje ke způsobu jeho života,

mentality a víry. Tyto všechny atributy jsou zakotveny v Koránu.

Z teologického a religiózního pohledu lze fundamentalismus charakterizovat

také jako „doslovné vykládání Písma (V případě muslimské společnosti se jedná

o Korán a u křesťanské je to zase Bible), přijímaného za základ víry a všeho

vědění“55. Ze všech těchto definic a vymezení lze vyvodit to, že fundamentalismus je

snaha o nekritické následování pravidel a principů posvátných textů, nebo jiných

základních zdrojů bez ohledu na moderní kulturní vývoj ve společnosti, s cílem

dodržování historické tradice. Alternativní a modernistické myšlenky, nebo

zpochybňování boží autority a posvátných textů, jsou ostře zamítány, protože si

fundamentalisté připouští pouze svojí pravdu. Problematickou otázkou v definování

fundamentalismu je to, že se každá charakteristika praktický vztahuje na islám jako

náboženství. Z toho tedy vyplývá, že by v tom případě každý muslim byl

automaticky fundamentalistou.56

Na základě vzrůstající globalizace, následného šíření západního vlivu a jeho

obrazu se více prosazuje sekularizace. Postupné vytlačování tradičního náboženství

ze všech sfér života, zejména toho politického, vede k určitému obrození náboženství

jako takového. Sekularizace v islámu hraje velice významnou roli. Islámské

náboženství totiž nezná možnost oddělení se od státu. Vše je propojeno. I zde

můžeme nalézt spojnice, proč se rozvinul fundamentalismus do takového masivního

směru. Je to reakce na šíření materialistického a konzumního způsobu života západu

a sekularizace.57

Podle Andrewa Heywooda se fundamentalismus nesoustřeďuje pouze na

náboženskou sféru (například morálka, bohoslužby nebo víra), ale snaží se také

55 KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 17. ISBN 80-7021-168-7. 56 INTROVIGNE, Massimo. Hamás: islámský terorismus ve Svaté zemi. Vyd. 1. Překlad Ctirad Václav Pospíšil. Praha: Vyšehrad, 2003, 108 s. Moderní dějiny, sv. 4. ISBN 80-702-1659-X. 57 DANICS, Štefan. Extremismus: hrozba demokracie. Vyd. 1. Praha, 2002. ISBN 80-864-7707-X.

27

ovlivnit politickou sféru (například hospodářství a ekonomika státu).58 Dobrým

příkladem tohoto procesu je Muslimské bratrstvo, kterému se budu věnovat dále

v této práci.

Hlavním cílem fundamentalistů je reforma a realizace historické a textové

interpretace doktrín a chování náboženských osob v souladu s tím, co

fundamentalisté považují za základy a podstatné rysy jejich víry. Tyto myšlenky se

snaží pak aplikovat pro sebe a ostatní v náboženství a ve společnosti. Je to pokus

o formulování jejich ideálů. Fundamentalisté interpretují svoje texty tak, že se snaží

vyhnout jejich kompromitující kritice. Podle fundamentalistů se muslimská

společnost vrátila do dob před vznikem islámu. Toto obdobní se označuje „jahiliyya“

a znamená to doba žádné víry a ignorance. Proto, aby se muslimové vrátili na

správnou cestu je potřeba použít politické aparáty a legitimovat použití politické

moci k dosažení tohoto cíle.59 Islamistická hnutí se ve fundamentalismu aktivně

podílejí v politice a jejich snaze formovat společnosti v souladu s jejich vizí.

Fundamentalismus obsahuje mnoho rysů, jako je vášeň pro náboženské praktiky,

vzdor proti sekularismu a koloniálním kulturám a návrat ke tradičním hodnotám.

V tomto kontextu islamisté s příkladem Usama bin Ladina a dalších členů hnutí Al-

Káida pře-interpretovali hlavní myšlenky islámu a mobilizovali se v souvislosti

s dobře promyšleným náboženským a politickým pohledem, aby rozvrátili západní

imperialismus a hegemonii ve většině zemí muslimského světa a tak vytvořili

globální islámský stát podle islámského práva.60

2.2 HISTORICKÝ VÝVOJ FUNDAMENTALISMU

Všechny charakteristiky, ať už se jednalo o encyklopedie, knihy nebo

odborné články, hovoří o fundamentalismus jako o původním označení

protestantského hnutí ve Spojených státech amerických. Jednalo se o období mezi

koncem 19. století a začátkem 20. století. Členy tohoto hnutí spojoval především

58 Tamtéž. 59 TIBI, Bassam. Islam between culture and politics. New York: Palgrave, 2001, xvii, 271 p. ISBN 03-337-5121-3. 60 ARMAJANI, Jon. Modern Islamist movements: history, religion, and politics. Malden, Mass.: Wiley-Blackwell, 2012, xiv, 233 p. ISBN 978-140-5117-425.

28

odpor proti modernitě. Převážně odmítali evoluční teorii a jakoukoliv kritiku Bible,

která byla jejich základním textem a prakticky i kodexem. Jejich postoje a zájmy

byly sepsány v brožurkách, které byly následně vydány mezi lety 1909-1915 pod

souborným názvem „The Fundamentals“. Na základě těchto brožůrek se pak začali

společně nazývat „fundamentalisty“. Byli to obhájci jejich základních tezí

a myšlenek. Dále se pak začali tito fundamentalisti sdružovat do vlastních spolků,

organizací a hnutí.61 Bohužel tento proud začal být mezi lidmi vnímán poněkud

negativně, a to zejména díky jeho negativnímu postoji vůči jakémukoliv dialogu

a nebo diskuzi. Také odmítali snahu o přizpůsobení se měnícímu se kulturnímu

prostředí. Dávali spíše přednost starým zaběhnutým hodnotám a konservatismu.

Odmítali odlišné názory a pochybnosti vyrůstající z nového poznání. Ve Spojených

státech amerických se pak začal fundamentalismus postupně probojovávat i do

politické sféry.62 Stejný vzor můžeme také vidět i v islámském náboženství, a to

nejenom jako důsledek fundamentalismu, ale ze základního učení a chápání

samotného Islámu.63

Modernizace, industrializace, vývoj přírodních věd, teorie biologické

revoluce, vzrůst států s více typů vyznáním mající sekulární nebo neutrální postavení

k náboženství, historické a archeologické výzkumy, jejichž výsledky staví

náboženství na pochyby – to vše vedlo k vývoji fundamentalismu. Tam, kde se různá

náboženství snažila modernizačnímu proudu alespoň minimálně přizpůsobit,

fundamentalisté ostře prosazovali správnost a jednoznačnost svých postojů.64

Je však také velice důležité rozlišit chápání tradicionalismu

a fundamentalismu. Tradicionalismus už ve svém názvu samotném nese znak

přísného zachování tradic. Fundamentalismus je základ. I přesto, že se může zdát, že

61 Těmito organizacemi byli například World’s Christian Fundamentals Association (1919) nebo baptistická National Federation of Fundamentalists (1920). 62 Fundamentalisté, kteří bojují proti evoluční teorii lobovali v americkém Kongresu za zákony, které by zakazovali výuku darwinismu ve veřejných školách. V době Reagana reverend Jerry Falwell (vůdce hnutí Morální Většina – Moral Majority) vedl kampaň proti interrupcím a právům pro homosexuály. 63 Islám sám o sobě hlásá, že slovo boží, zaznamenané v Koránu, je nezpochybnitelné a každý správný muslim jej musí dodržovat bez výjimky. Viz. zdroj: Bakalářská práce na téma: Problematika ženských práv v muslimských zemích se zaměřením na Afghánistán. Zdroj: Problematika ženských práv se v muslimských zemích se zaměřením na Afghánistán. Praha, 2011. Bakalářská práce. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha. 64 ELLWOOD, Robert S. a Gregory D. ALLES. The encyclopedia of world religions. Rev. ed. New York: Facts on File, c2007, xii, 514 p. ISBN 08-160-6141-6.

29

se tyto dva pojmy podobají, není tomu tak. Tradicionalismus se liší od

fundamentalismu hlavně tím, že zamítá jakoukoliv modernu. Fundamentalisté, jak již

bylo zmíněno výše, se naopak snaží moderní techniku využít ve svůj prospěch.

Tradicionalismus je orientovaný na venkovské prostředí a na morální aspekt

osobnosti.65

2.3 ISLÁMSKÝ FUNDAMENTALISMUS

Termín islámský fundamentalismus byl poprvé uveden egyptským

sociologem Anouar Abdel-Malekem. Byl obsažen v jeho doktorské disertační práci

s názvem „Materiály ke studiu soudobého arabského myšlení: Egypt“. Rozhodl

se pro použití tohoto slovního spojení, protože, jak sám řekl, lépe charakterizují

islámské myšlení než výrazy jako „obnova“, „tradicionalismus“ nebo „islámský

nacionalismus“. Toto myšlení se odvolávalo na návrat k pramenům a k čisté víře.

Další definice podle slov Burgeta charakterizuje islámský fundamentalismus jako

„výzvu k absolutnímu návratu k Písmu jako jedinému základu veškeré kritiky,

veškeré obnovy“66. Co se týče Koránu, muslimové jej nesmí zpochybňovat

a kritizovat jeho hlásání. Je to autentické sdělení Boha, Alláha a proto je

nezpochybnitelné. Cílem islámských fundamentalistů je snaha o to, aby

se muslimská společnost vrátila k životu podle Koránu a Sunny. Tyto snahy se snaží

politizovat a tím dosáhnout stoprocentního úspěchu v rozšiřování jejich cílů a zájmů.

Chtějí přeuspořádat vlády a muslimskou společnost tak, aby byla v souladu

se zákony a pravidly islámského náboženství. Společným rysem všech islamistů

je víra, že islám tvoří souhrnnou ideologii, která v sobě nese vzor pro společenský

a politický řád. Islamisté společně odmítají veškeré západní vlivy a snaží se utéci od

ovlivňování cizí kulturou. Věří, že díky sekularismu se společnost jako taková

65 KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996. ISBN 80-7021-168-7. 66 Tamtéž.

30

zkazila. A proto je potřeba tuto společnost napravit pomocí „hidžry“67. Islamisté

se tedy obrací ke svým kořenům a tradicím.68

Významným předpokladem islámského fundamentalismu je víra a historie.

Muslimové by měli, kromě absolutní poslušnosti boží vůle, také usilovat o aktivní

uskutečňování boží vůle. Tomuto postoji se říká „džihád“69.

Fundamentalisté byli v padesátých a šedesátých letech vyhnáni na okraj

veřejného života horlivými nacionalistickými sekularisty, kteří tvrdili, že

modernizace nechala malý prostor pro „mullahy“70 Ve skutečnosti byla přítomnost

islamistů považována za nepřátelskou vůči modernizačnímu procesu. Islám byl viděn

jako překážka k modernitě. Záměrem bylo ho použít jen jako symbol nových

nezávislých národů.

V sedmdesátých a osmdesátých letech ale smysl pro obrodu, založený na

politických, kulturních a ekonomických krizí, byl náhle více patrný. Díky neúspěchu

v arabsko-izraelské válce v roce 1967, libanonské občanské válce v sedmdesátých

letech, odtržení Bangladéše od Pákistánu v roce 1971, anebo iránská revoluce v roce

1979, se nastartovala obroda Islámu. Modernizace, migrace z venkova, vliv

západních kultur, rozpad tradičních hodnot společnosti a náboženství vedli, podle

muslimů, k úpadku společnosti ve smyslu duchovna, korupce, nezaměstnanosti atd.

Islámská obroda byla tedy reakcí na demoralizaci společnosti a dalšími postupně

narůstající problémy. Reformní změny musí přijít vždy ze základu.71

Manifestace fundamentalistického trendu měla své kořeny v době

transformace mezi několika jednotlivými mysliteli v Asii a Středním Východě. Tento

trend pomohl k vzniku velkého množství nápadů v politickém spektru. Díky

67 Hidžra je arabské slovo pro „vystěhování“. Je to únik před ničivými vlivy cizí, západní kultury. Toto slovo však nemusí být chápáno v negativním slova smyslu. Jde spíše o vymanění se z nynější zkažené společnosti a vrátit se do minulosti, do zlatého věku islámu, odkud se opět vrátí tradiční hodnoty z tohoto období. 68 JANDA, Richard. Islám: náboženství, historie a budoucnost. Vyd. 1. Brno, 2010, 379 s., [8] s. obr. příl. Encyklopedie Britannica. ISBN 978-807-2176-281. 69 Povinnosti každého muslima je usilovat o obranu a rozšiřování islámu. Rozlišuje se Džihád srdcem, jazykem, mečem, rukou. Neznamená to však, že muslim má za úkol vést svatou válku proti všem nevěřícím a nemuslimům. 70 Mullah je arabské slovo označující muslimského muže, vzdělaného v Islámské teologii a svatého zákona. Jedná se o pod-kategorii ulamy. 71 JANDA, Richard. Islám: náboženství, historie a budoucnost. Vyd. 1. Brno, 2010, 379 s., [8] s. obr. příl. Encyklopedie Britannica. ISBN 978-807-2176-281.

31

kolonizaci prošly muslimské země proměnou z muslimsky zaměřeného způsobu

výroby (agrární ekonomika) do industrializace, stanovené evropskými obchodními

a později i politickými imperativy. Islám se dostával do pozadí a do popředí

vystupovaly ne-muslimské principy. Tato transformace jednoho způsobu života

k druhému vedla k obavám ze stability a trvanlivosti Muslimských institucí. Také

tradiční společnost byla narušena migrací, urbanizací a rozvojem konzumního

trendu. Zvyky a hodnoty byly ovlivněny Západem. Vláda byla inspirována

sekulárním způsobem budování národa. 72

V těchto letech se začalo pomalu formovat islámské hnutí. Tato hnutí

se převážně zaměřovala na stavbu škol, klinik, nemocnic, bank a nabízela sociální

služby muslimské společnosti. Tato politická hnutí se začala angažovat do

politického dění v zemích, kde byl otevřen politický systém. Příkladem může být

Egypt, Tunisko nebo Jordánsko.73

Mezi první fundamentalisty patří například Salafismus v čele s muslimským

učencem Muhammad Ibn Abd al-Wahhabem, jehož cílem bylo, aby se věřící drželi

pouze základních doktrín víry a praxe uvedených prorokem Mohammedem

v Koránu. Fundamentalisti byli zainteresovaní do představy obnovy Islámu. Vzniká

nové hnutí jako Muslimské bratrstvo nebo Islámské hnutí.

Nový fundamentalističtí myslitelé se snažili o obrácení od myšlenek

nacionalismu a sekularismu. Například Jamal ad-din al-Afghani byl hlavním

katalyzátorem reformy. Snažil se podněcovat fundamentalistický přístup. Jamal ad-

din al-Afghani učil muslimské učence, publikoval knihy a články, ve kterých

kritizoval západní evropský intelektualismus. Prosazoval, aby se díky modernitě

neakceptovali sekulární principy a normy. Jeho snaha byla oživit a obnovit

muslimskou jednotu (pan-islamismus), která by bojovala proti Imperialismu a vedla

by k liberalizaci. Chápal, že jedinou cestou, jak se vzepřít západnímu vlivu je

nastavit fundamentální víru v každodenním aspektu muslimského života.74

72 MILTON-EDWARDS, Beverley. Islamic fundamentalism since 1945. New York: Routledge, 2005, xv, 158 p. ISBN 04-153-0172-6. 73 JANDA, Richard. Islám: náboženství, historie a budoucnost. Vyd. 1. Brno, 2010, 379 s., [8] s. obr. příl. Encyklopedie Britannica. ISBN 978-807-2176-281. 74 CAMPO, Juan E. Encyclopedia of Islam. 1st ed. New York, NY: Facts On File, 2009. ISBN 978-143-8126-968.

32

Po jeho smrti pokračoval egyptský náboženský odborník Muhammad Abduh,

který také prosazoval anti-imperialistický názor. Abduh se snažil o reformu v oblasti

práva, vzdělání a žen. Jeho následníkem byl Rashid Rida, který obhajoval znovu

zavedení islámské státnosti. Argumentoval proti nebezpečí západního sekularismu

a nacionalismu a vyzdvihoval, že návrat k Islámu by vedl muslimské lidi zpět

k právoplatné pozici v moderním světě. V 19. století, kdy byla Indie pod nadvládou

Britů, projekt k záchraně Islámu spadl na ramena Sayyidu Ahmedovim který věřil,

že je v nejlepším zájmu muslimů v Indii, aby přijali spíše než-li vzdorovali

skutečnostem, nastavených jejich politickou nadvládou a aby zároveň usilovali

o návrat a ochranu základních principů víry. Indický učenec a politik Mohammed

Iqbal byl prvním, kdo obhajoval muslimské sebeurčení ve 20. století. Jeho práce

se převážně zaměřovala na obnovu Islámské identity. Iqbal byl muslimským

nacionalistou, který byl schopen realizovat svůj sen a ambice v nově zřízeném

muslimském státu v Pákistánu, který následoval oddělení Indie v roce 1947.

Manifestace fundamentalismu ve 20. století byla evidentní díky vzniku nových

hlavních osobností jako například Hassan al-Banna v Egyptě a Muwlana Mawdudi

v Indii. Oba dva založili hlavní Islámské hnutí, které zůstává aktivní do dnešního

dne. Mawdudi tvrdil, že Islám musí být očištěn, aby se následně mohl obnovit.

Obhajoval návrat k základní praxi víry. V roce 1941 byl připraven vložit své vize do

praxe a založil hnutí Jama’at al-Islami. Věřil, že hnutí bude prostředkem k dosažení

Islámské nezávislosti a státnosti. Hassan a-Banna je zakladatelem moderního

Islámského fundamentalismu.75

To, co měli všichni tito myslitelé, následovníci a aktivisté společného, byla

touha nahradit stávající pravidla. Fundamentalisté jako byl Afghani, Abduh, Sayyid,

Rida a další, také využili technologického vývoje v komunikaci, cestování a kultury

k tomu, aby se jejich zprávy šířily do široké veřejnosti. Pan-Islamismus – ambice

islámského vládnutí, které přesahuje hranice muslimského území – je znatelný

v globálním a mezinárodním poselství mnoha současných fundamentalistických

hnutí. Kombinace transnacionalismu v teorii a praxi dnes definuje prvek

fundamentalismu, který ohrožuje Západ. Usama bin Ladinova výzva ke globálnímu

75 MILTON-EDWARDS, Beverley. Islamic fundamentalism since 1945. New York: Routledge, 2005, xv, 158 p. ISBN 04-153-0172-6.

33

džihádu proti Západu je zakořeněna ve fundamentalistickém strachu z cizí

dominance a víry, že obnova Islámu je celosvětový projekt.76

76 Tamtéž.

34

3. TYPY ISLAMISTICKÝCH HNUTÍ

V této kapitole bych se chtěla konkrétněji věnovat základním typům

islamistických hnutí. Vybrala jsem si tři islamistická hnutí, která jsou podle mě

zásadní v procesu a ve vývoji islamismu Jsou to Salafismus, Pan-islamismus

a Jamaat-e-islami. Muslimskému bratrstvu bych se chtěla ve větší míře věnovat

v další kapitole, zejména z toho důvodu, že je podle mě největším a nejzasloužilejším

reprezentantem islamismu, nebo-li politického islámu. Vzhledem k tomu, že se práce

zabývá proměnou role náboženství v politice islamistických zemí, chtěla bych zde

také zmínit o tom, jak vlastně islám a muslimové popisují ideální stát. Zde mohou

být spatřeny náznaky propojování náboženství s politikou.

3.2 ISLÁMSKÁ VIZE IDEÁLNÍHO STÁTU

Nejvlivnějšími protagonisty moderní islámské intelektuální tradice jsou

Muhammad ibn ‘Abd al-Wahhab (1703-1787), Jamal al-Din al-Afghani (1838-

1897), Muhammad ‘Abduh (1849-1905), Muhammad Rashid Rida77 (1865-1935),

Hasan al-Banna (1906-1949), Sayyid Qutb (1906-1966), Sayyid Abul A’la Mawdudi

(1903-1979) a Ayman al-Zawahiri78 (1951).79 Přesto, že někteří z nich předcházejí

počátek moderního Islamismu, definují několik klíčových motivů a v některých

případech i organizační struktury Islamismu dvacátého a jednadvacátého století. Dále

také vyzdvihovali rozhořčení proti západu, jeho historickému kolonialismu,

politickým, vojenským a kulturním útokům proti muslimům. V současnosti

se islámské skupiny (například Muslimské bratrstvo nebo Hamás) hlásí k vytvoření

ideálního islámského státu, který je často viděn podobně, i přes nějaké změny

ve svých hlásáních podle konkrétních kontextů, kde působí. Hlavní námitky

77 Muhammad Rashid Rida byl ranním Islámským reformistou, který ovlivnil mnoho budoucích myslitelů ve 20. století. Rida se soustředil na slabiny muslimských společností, kolonizované západem. Východiskem z této situace bylo zaměřit se na základní a pravé principy Islámu. 78 Ayman Mohammed Rabie al-Zawahiri je egyptský islámský teolog a současný vůdce islamistického hnutí Al-Káida. 79 ARMAJANI, Jon. Modern Islamist movements: history, religion, and politics. Malden, Mass.: Wiley-Blackwell, 2012, xiv, 233 p. ISBN 978-140-5117-425.

35

islamistů jsou: sekulární vlády (jako je v Egyptě, Sýrii a Pákistánu) a vlády, které

samy sebe vnímají jako založené na Islámu, ale o kterých se islamisté domnívají,

že v podstatě nejsou (jako je to podle nich v Saudské Arábii). Islamisté jsou proti

těmto vládám, protože podle nich je Islám hlavní a kompletní systém, který Bůh

založil výhradně jako základ pro každý aspekt muslimova života, včetně politického,

ekonomického, kulturního, veřejného a osobního. Islamisté vzhlížejí na Mohamedův

život jako na rozhodující model pro život. „Věřte, jsou pro vás dobrým příkladem,

způsoby Proroka.“(102) Mohamed během své doby vedl rannou islámskou komunitu

a nedělal žádné rozdíly mezi sekulárními, náboženskými a politickými sférami, proto

by neměl být žádný rozdíl i dnes v moderním světě.80

Během dvacátého a jednadvacátého století Islamisté aktivně pracovali na

změně jejich společnosti a hlásali tyto principy81:

• Šária musí určovat každý aspekt života muslima v zemi.

• Vlády se musejí skládat z pravých muslimů, kteří se podřizují 5 pilířům

Islámu a mají víru v Boha.

• Tyto vlády mohou být buď demokratické (podle některých islamistů) nebo

jediný emír82 (podle jiných islamistů), který má funkci od Božího více-

regenta na zemi.

• Vlády založené na Islámu musí podpořit finančně a politicky Islámské školy

a university a zakázat všechny další formy a alternativy vzdělání.

• Tyto vlády musí požadovat, aby školy učily nejdůležitější předměty Islámu,

včetně Koránu, Hadíthů, Sunny, Šárii, arabské a islámské historie, stejně tak

jako kurzy matematiky, vědy a sociální vědy z pohledu toho, že Bůh je

stvořitel vesmíru a že Korán předpověděl vše, co se lidé naučili a objevili.

• Islám musí formovat základy pro společnost, jako například to, že:

80 ARMAJANI, Jon. Modern Islamist movements: history, religion, and politics. Malden, Mass.: Wiley-Blackwell, 2012, xiv, 233 p. ISBN 978-140-5117-425. 81 Tamtéž. 82 Emír je arabské slovíčko pro titul v muslimském světě, který náleží potomkům Mohameda. Šlechtický titul emír je hodnostně rovný titulu knížete.

36

- Muži a ženy se musí oblékat skromně. Ženy musí být celé zahalené, když

jsou na veřejnosti a nebo ve společnosti neznámého muže.

- Podle islámského práva je alkohol, prostituce a hazard zakázán.

- Všechny západní filmy, televizní show, muzika, časopisy, knihy

a obrázky jsou zakázané, protože sebou přináší proti-islámské zprávy

(materialismus, narcismus, chamtivost)

- Islámské vlády musí nastavit ekonomický systém, který by byl celý

nezávislý na západu.

- Islámské vlády musí vytvořit společnost, kde je bohatství rozdělováno

rovnoměrně mezi všechny skupiny a kde jsou snižovány rozdíly mezi

bohatými a chudými lidmi. Vlády musí také umožnit dostupnost

zdravotní péče a širokou škálu dalších sociálních služeb, včetně dětských

domovů, které by měly pomáhat celé populaci.

Všechny tyto hlavní principy patří mezi základní myšlenky islamistických

hnutí v muslimských zemích.

3.3 PAN-ISLAMISMUS

Pan-islamismus je politický trend nebo směr, který souhrnně prosazuje

jednotu muslimské společnosti v Islámském státě v 19. a 20. století. Hlavním

faktorem pro vznik pan-islamismu byla západní intervence a kontrola muslimských

společností během kolonialismu. Stejně tak jako pan-helénismus nebo pan-

Slavismus, také pan-islamismus využil kulturních představ a myšlenek, aby dosáhl

svého cíle. Avšak na rozdíl od etnických identit evropského nacionalismu, pan-

islamismus klade důraz na náboženské dědictví a symboly, které sjednocují všechny

muslimy a odděluje je od západního křesťanského kolonialismu.83

83 KENNEY, Jeffrey. Pan-Islamism [online]. 2005 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.encyclopedia.com/topic/Pan-Islamism.aspx.

37

Hlavním představitelem pan-islamismu byl (narozen v Persii) Sayyis Jamal

al-Din al-Afghani. Byl to politický aktivista a islámský ideolog, který prosazoval

tradiční náboženskou antipatii proti ne-muslimům a kritiku západního imperialismu.

Podle al-Afghaniho je opět nejdůležitější vrátit se k podstatě své vlastní víry

a překonat vývojové asymetrie, které se objevily po příchodu západu do

muslimského světa. Al-Afghani rozpoznal západní orientaci na moderní vývoj

a hrozbu, která postihuje kulturní autenticitu muslimského světa. Al-Afghani

se naopak domníval, že sociální a politické změny by se měly provést jen tehdy,

pokud by muslimská společnost měla smysl pro civilizaci, které dal Islám život.

Civilizací se v tomto případě myslí intelektuální a morální úspěchy, které by přispěly

k jednotě.

První náznaky sjednocování muslimské společnosti se odehrávaly ve

dvacátých až padesátých letech 20. století. Tato sjednocení byla většinou ve formě

organizací podobné kalifátu. V šedesátých a sedmdesátých letech se tendence pan-

islamismu znovu obnovily. Například saudský král Faisal vyzýval muslimské země

ke spolupráci a vzájemné podpoře.84

O první implementaci pan-Islamismu, jako oficiální politiky státu, se pokusil

Otomanský sultán Abdul Aziz v šedesátých letech. Jeho snahu o rozšíření politické

autority za hranice otomanské říše (tím, že obsadil sám sebe jako kalifa – vládce

všech muslimů a obránce víry) napodobil i jeho nástupce Hamid II. Selhávání

muslimského světa bylo vidět v sedmnáctém a osmnáctém století, kdy evropské

země dobývaly zpět své ztracené území během Otomanské expanze v patnáctém

a šestnáctém století. Vývoj na straně evropských zemí vedl k porážce otomanů

v Evropě a k plánování jejich rozšíření moci za hranicemi. Důkazem této nové

evropské politiky bylo napadení a okupace Egypta Francií, pod vedením Napoleona

Bonaparteho. Díky upadající moci se Otomani pustili do řady vojenských,

vzdělávacích, sociálních a vládních reforem během 19. století. K tomu také hledali

technickou asistenci a radu od těch stejných Evropských zemí, které ohrožovaly

84 HEGGHAMMER, Thomas. Jihad in Saudi Arabia: violence and pan-Islamism since 1979. New York: Cambridge University Press, 2010, x, 290 p. Cambridge Middle East studies, 33. ISBN 05-217-3236-0.

38

teritoriální suverenitu říše. Nakonec pan-islamismus posloužil muslimským lidem

k osvobození se jak z otomanské říše, tak i z evropské nadvlády.85

Takovou nejzásadnější politickou skupinou a protestní kampaní pan-

islamismu je skupina Khilafat (1919-1924). Skupina byla založena v Indii po první

světové válce za účelem ochránit Otomanskou říši před nadvládou a vlivem britské

vlády v zemi. Politika tohoto hnutí byla jasně anti-imperialistická a podporovala

nezávislost. Aktivisté hlásali své myšlenky pomocí různých publikací doma

i v zahraničí. Byly poslány také delegace do Anglie, Francie a Švýcarska, aby

utvářely postoj veřejnosti. Potom, co v Turecku noví představitelé vlády převzali

sekulární cestu a zrušili kancelář sultána (1922) a kalifát (1924), se hnutí nakonec

vytratil z veřejného života. V Indii ovšem tendence pan-islamismu stále pokračovalo

a hrálo velkou roli v politickém životě, zejména v komunálních debatách, které vedly

ke vniku nového státu Pákistánu (1947).86

3.4 SALAFISMUS

Salafismus je hnutí, které věří, že muslimové by měli napodobovat první tři

generace Islámu, označovány jako zbožní předci (al-salaf al-salih – předci,

následníci). Je to hnutí, které reprezentuje Sunnitskou větev Islámu. Tento termín byl

používán již ve středověku a často se zaměňuje s Wahhabismem.87

Hlavním představitelem salafismu je Mohammed Ibn Abd al-Wahhab (1703-

1792). Wahhab byl váženým muslimským učencem, který byl ovlivněn

fundamentalistickým myslitelem Ibn Taymiyyahem88 (1263-1328). Ibn Abd al-

Wahhab požadoval, aby věřící postupovali podle základních doktrín víry a praxe

85 KENNEY, Jeffrey. Pan-Islamism [online]. 2005 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.encyclopedia.com/topic/Pan-Islamism.aspx. 86 Tamtéž a MINAULT, Gail. The Khilafat movement: religious symbolism and political mobilization in India. New York: Columbia University Press, 1982, 294 p., [5] p. of plates. ISBN 02-310-5072-0. 87 MEIJER, Roel. Global Salafism: Islam's new religious movement. New York: Columbia University Press, c2009, xix, 463 p. ISBN 9780231800389. 88 Taqi al-Din Ahmad ibn Taymiyyah byl islámským učencem, teologem a myslitelem, žil v době mongolských invazí. Byl členem školy, kterou založil Ahmad ibn Hanbal a hledal návrat k Islámu jako ranné interpretaci Koránu a Sunny.

39

dané prorokem Mohammedem. Jeho práce, zejména kniha Kitab at-Tawhid patří

mezi nejvíce čtené členy Salafismu na světě.89

Salafismus nepřitahoval v historii mnoho pozornosti. Začalo se o něm mluvit

až v moderní době a zejména po útocích z 11. září 2001. Fundamentalismus se stal

hlavním tématem výzkumu od zavraždění Sadata v roce 1981, ale jen málo

odborníků se zabývalo Salafismem. Salafismus nebo Wahhabismus byl studován

převážně v Saudské Arábii jakou součást její historie. Salafismus se začal rozšiřovat

do Evropy v roce 1990. Výzkumy prováděli zejména antropologové. To se změnilo

po útocích na World Trade Centre v New Yorku. O Salafismu a Wahhabismu

se začalo vykládat ve studiích bezpečnosti nebo knihách, které se spíše zaměřovaly

na násilí v tomto směru. Neutrální akademická studie se teprve dostává do popředí.

Je velice složité jasně definovat tento pojem. I přesto, že jejich charakteristika

je přesně definovaná, není to homogenní hnutí. V moderní době má hnutí různorodé

tendence, které se vyvinuly díky odlišnostem v regionech.90

Salafismus vychází z termínu pro zbožné praotce (al-salaf al-salib). Jsou to

první tři generace muslimů, kteří měli zkušenosti „z první ruky“ ze vzestupu Islámu.

Jsou tedy příkladem pro správný způsob života budoucím muslimům. Ve Zlatém

věku Islámu se striktně dodržovalo následování první generace muslimů.91

Salafismus klade důraz na návrat ke studiu základních pramenů Islámu, jako

je Korán a Hadith. Muslimové se museli chovat stejně jako zbožní praotcové, jejichž

skutky mohou být nalezeny ve zdrojích islámu. Základem je důraz na jasnost

a čistotu.92

Jak již bylo zmíněno Salafismus není homogenní, panuje zde napětí. Tyto

rozdílnosti jsou reflektovány v doktrínách důležitých osobností, kteří jsou odpovědni

za vznik Salafismu. Těmito osobnostmi jsou Ahmad ibn Hanbal (780-855) a Taqi al-

Din ibn Taymiyya (1263-1328). Salafismus se později znovu objevil jako

89 GlobalSecurity.org: Jamaat-e-Islami Pakistan, Islamic Assembly, Jamaat-e-Islami-e-Pakistan (JIP) [online]. 2000-2013 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.globalsecurity.org/military/world/pakistan/ji.htm. 90 MEIJER, Roel. Global Salafism: Islam's new religious movement. New York: Columbia University Press, c2009, xix, 463 p. ISBN 9780231800389. 91 Tamtéž. 92 Tamtéž.

40

Wahhabismus. Napětí se týkalo převážně mezi přísném výkladu doktríny

o podrobení se Bohu (tawhid) a požadavku, aby věřící dodržovali tato vyznání. Může

věřící implementovat tyto základní příkazy a akceptovat politickou sílu i přesto,

že panovník nedodržuje Islámské právo šária? A měl by se věřící tedy koncentrovat

na vzdělání a šíření víry, aby vytvořil čistou muslimskou společnost? Nebo by měl

věřící napravit panovníka verbálně nebo proti němu vystoupit? Je tedy Salafimus

spíše tiché hnutí nebo aktivistické.93

S tímto dilematem se reformisté u Salafismu setkávali velice často, stejně tak

jako později u Wahhabismu, založeném Muhammadem ibn ‘Abd al-Wahhab (1703-

1792). Ibn ‘Abd al-Wahhab se snažil obejít toto dilema nejprve zaměřením se na

reformaci společnosti. Věřil, že muslimové se stali ignoranty náboženství a žili

v barbarském státě, čímž přispěli k degradaci od dob zlatého věku. Jediným

způsobem jak dosáhnout spásy a opět získat minulou slávu je absolutní

monotheismus, víra v Islám a návrat ke Koránu a Sunně.94

Wahhabismus se odlišoval od jiných Salafistických hnutí v obsahu. V 19.

stoleté se objevila reformistická hnutí na Středním Východě, vedená mysliteli, jako

byl Muhammad ‘Abduh (1849-1905), Jamal al-Din al-Afghani (1839-1897), Syrian

Rashid Rida (1865-1935). Rozdíl mezi těmito dvěma hnutími byl, že Wahhabismus

vznikl jako reakce na západní kulturní, politickou a ekonomickou hrozbu, zatímco

Wahhabismus vznikl čistě jako obrozenské hnutí s cílem očistit Islám a později

odmítnout všechny západní modely a technologii. Ibn ‘Abd al-Wahhab byl schopen

vyhnout se rozhodnutí mezi poslušností a aktivistickou konfrontací pomocí dohody

s politickou sílou. Wahhabismus by vlastně zůstal isolovaným, pokud by se nespojil

s kmenovým náčelníkem Muhammedem ibn al-Sau’ud v roce 1744.95

Existují nepatrné rozdíly mezi Salafismem a Wahhabismem. Prvním rozdílem

je vztah mezi komunitou věřících a nevěřících. Wahhabismus se snažil o posílení

xenofobie z cizinců. Jinými slovy hlavním základním principem bylo to,

93 BLANCHARD, Christopher M. The Islamic Traditions of Wahhabism and Salafiyya [PDF]. 2008 [cit. 20.4.2013]. 94 ARMAJANI, Jon. Modern Islamist movements: history, religion, and politics. Malden, Mass.: Wiley-Blackwell, 2012, xiv, 233 p. ISBN 978-140-5117-425. 95 BLANCHARD, Christopher M. The Islamic Traditions of Wahhabism and Salafiyya [PDF]. 2008 [cit. 20.4.2013].

41

že muslimové museli udržovat odstup od muslimů, kteří se nepodrobili Wahhabismu.

Dalším příkladem Wahhabismu, který ovlivnil Salafismus, bylo odsouzení Šíitské

větve. Bylo to zejména z důvodu, že Šiíté popírají legitimnost tři ze čtyř Kalifátů

(kteří vládli mezi lety 632-661) a tím pádem i společníky Proroka a autentičnost

hadithů, základů Wahhabismu/Salafismu.

Co se týká politiky, měl Salafismus v tomto ohledu vždy dilema. Tradičně,

politika ve Wahhabismu přijala formu diskrétních rad „ulamy“ panovníkovi za

oponou. V Saudské Arábii se tato praktika používá dodnes. Problémem Salafismu je,

jak jednat ne-politicky v politickém světě, ve kterém jsou media stěžejním hráčem.

Islamismus se stal masovým hnutím a západní veřejnost často vidí tento proud

spojený s intolerancí a terorismem. Politika Salafismu přijala tři formy jednání. Jsou

jimi tichý a diskrétní přístup a také aktivistický přístup ve smyslu volání po obnově

Islámu. Hlavním problémem Salafismu a politiky bylo zejména to, že je povinnosti

podřídit se Bohu, jako jediné autoritě. Pak se ale dostávají do křížku s podřízenosti

jako občané k panovníkovi.96

Zásadním významem pro vznik politického salafismu a zvýšeného napětí

uvnitř hnutí, byly problematické vztahy s Muslimským bratrstvem z důvodu jeho

pružnějšího, pragmatičtějšího a političtějšího přístupu. Tam, kde je bratrstvo více

dominantní, díky historickým kontextům, salafismus spíše strádá, protože je

deteritorializovaný. Jeho nepolitický charakter bude převládající v prostředí, kde

se místo politických otázek do popředí dostává radikalismus jako v Algerii

v devadesátých letech, v Čečně během druhé války nebo Iráku po Americké invazi.

Zde se do popředí dostal spíše džihádský Salafismus, místo toho politického.

Salafismus považuje Muslimské bratrstvo jako chybné hnutí za jeho důrazný postoj

k politice. Pravdou však je, že Muslimské bratrstvo je celosvětově mocenskou silou,

oproti Salafismu. Salafismus považuje muslimské bratrstvo za vnějšího nepřítele.

Muslimské bratrstvo je vysoce aktivní a tím pádem nutí Salafismus, aby formuloval

svoje politické postoje. Vztahy se napjaly, když se obě hnutí spojily, aby vytvořili

koalici proti společnému nepříteli97 Někteří myslitelé jako například Muhammad ibn

96 MEIJER, Roel. Global Salafism: Islam's new religious movement. New York: Columbia University Press, c2009, xix, 463 p. ISBN 9780231800389. 97 V Saudské Arábii v padesátých a šedesátých letech oponovali Nassirovi a v Indonésii v sedmdesátých a osmdesátých letech zase spojili síly proti „New Order of Suharto“.

42

Surur Zhyn al-‘Abidin, nebo ‘Abd al-Rahman ‘Abd al-Rahman ‘Abd al-Khaliq

v Kuvajtu se snažili vytvořit mosty mezi těmito hnutími a zkombinovat aktivismus

bratrstva se Salafismem a jeho důrazem na doktrinální učení.98

3.5 JAMAAT-E-ISLAMI

Dalším nejvýznamnějším hnutím fundamentalismu a islamismu je bezesporu

hnutí s názvem: Islámská strana (anglický přepis: Jamaat-e-Islami). Toto hnutí vniklo

v roce 1941 v Lahore a jeho většina působí zejména v Pákistánu. Je to nejstarší

náboženská strana vůbec, která vznikla jako následek Islámského obrozeneckého

myšlení. Hlavním cílem Jamaat-e-Islami je zejména založení Islámského státu, pod

vládou šárijského práva.99

Zakladatelem Jamaat-e-Islami byl sunnitský, socio-politický filosof Mawlana

Sayyid Abu’l-A’la Mawdudi100, který patří mezi první islámské myslitele, kteří

vyvinuli systematické politické čtení a chápání Islámu. Vytvořil několik souvislých

islámských ideologií, které měly za cíl rozpracovat a vytvořit organizaci

v Islámském státě, která by vedla k modernímu obrození. Tyto ideologie vzešly na

základě jeho analýzy, týkající se Hnutí Khilafat101, konec otomanského kalifátu

a krizi vedení v muslimském světě. Jeho názory a myšlenky se později odrážely

v myšlenkách dalšího muslimského myslitele jako je například Sayyid Qutb, který

byl předním členem Muslimského bratrstva. Dále také ovlivnil události, které vedli

k Iránské revoluci (1978-1979) a díky němu se dále mohlo Islámské obrození rozšířit

98 MEIJER, Roel. Global Salafism: Islam's new religious movement. New York: Columbia University Press, c2009, xix, 463 p. ISBN 02-311-5420-8. 99 ARMAJANI, Jon. Modern Islamist movements: history, religion, and politics. Malden, Mass.: Wiley-Blackwell, 2012, xiv, 233 p. ISBN 978-140-5117-425. 100 Mawlana Abul A’la Mawdudi (1903-1979) byl novinářem, teologem, politikem a muslimským obrozencem ve 20. století. Mawdudi napsal knihu „Towards Understaning Islam“, která se stala nejčtenější knihou po 15 dnech od vydání. V této knize popisuje hlavní rysy a základní principy Islámu. Hlavním cílem bylo znovu posílit věrnost a oddanost víry mezi muslimy. 101 Hnutí Khilafat (1919-1924) byla pan-islámská, politická protestní skupina, vytvořena muslimy v Britské Indii, která se snažila o ovlivnění britské vlády a o ochranu otomanské říše po první světové válce.

43

do Centrální Asie, Severní Afriky a Jihovýchodní Asie. Všechny tyto myšlenky

a ideologie vedly k vytvoření Jamaat-e-Islami.102

Ve dvacátých a třicátých letech Mawdudi začal prosazovat a hlásat své

Islámské vize a postoje vůči britským kolonialistům v Jižní Asii. Kolem roku 1940

Mawdudi začal aktivně pracovat na vytvoření muslimské politické strany, která by

reflektovala jeho postoje a Islámskou obrodu. V této době existovala opozice

v podobě Muslimské ligy103, jejíž cíle a zájmy byly v rozporu s Mawdudim. Nakonec

byla v srpnu o rok později založena strana Jamaat-e-Islami. Nejprve byla tato strana,

ve své podstatě, spíše náboženská. Později však díky tomu, že se Mawdudi začal

naklánět k politické sféře, Jamaat-e-Islami změnila svůj kurz více k politice. V roce

1947 se Jamaat-Islami rozdělila na dva tábory a působila odděleně v Indii

a Pákistánu.104

Mawdudiho postoje a názory na Korán, islámskou historii, právo šária

a celkově na moderní Islám ovlivnily, jak Jamaa-e-Islami, tak i Islamismus celkově.

Věřil, že víra v boha a učení Koránu může být aplikováno muslimy do jejich

každodenních životů. Mawdudi také věřil, že Korán obsahuje kompletní a dokonalé

zjevení pro všechny lidi na světě a že jeho pravý význam bude jasný těm, kteří mu

opravdu chtějí porozumět. Podle Mawdudiho existovala v islámské historii doba, kdy

byl Islám tím nejpravějším a nečistějším. Bylo to v době proroka Mohameda

v 7. století. Po tomto zlatém věku Islámu se muslimové dali špatným směrem. Tyto

nemuslimské praktiky vedly k úpadku společnosti a náboženství. Mawdudi neuznává

demokracii. Podle něho je jedinou autoritou Bůh a pouze emír by měl být božím

regentem na zemi. Emír by měl být sice vybraný veřejnosti, ale nemělo by to být ve

smyslu svobodných voleb. Mawdudi je antidemokratický a pro-autoritářský ze dvou

důvodů. Prvním důvodem je to, že Prorok Mohamed vedl Islámskou komunitu, která

byla spravedlivá a přesto autoritářská. Činností emíra a jeho islámského státu je, aby

příkazy v Koránu byly implementovány a pochopeny muslimskou společností.

102 ARMAJANI, Jon. Modern Islamist movements: history, religion, and politics. Malden, Mass.: Wiley-Blackwell, 2012, xiv, 233 p. ISBN 978-140-5117-425. 103 Muslimská Liga byla politickou stranou v Britské Indii, založena v Dháce, Bangladéši, v roce 1906. Důležitou roli hrála ve čtyřicátých letech v Indickém nezávislém hnutím. Tato liga se později oddělila a jeho hlavní část se přesídlila do Pákistánu, který vznikl na základě její aktivity. 104 NASR, Seyyed Vali Reza. Mawdudi and the making of Islamic revivalism. New York: Oxford University Press, 1996, viii, 222 p. ISBN 01-950-9695-9.

44

Druhým důvodem je v očích Mawdudiho, že během britské koloniální éry byl jejich

demokratický systém ve prospěch Hindů, než muslimů v britské Indii. Pokud by byla

zvolena demokracie ve vládě Indie, Hindové by měli výhodu, protože je jich v zemi

více než samotných muslimů. Kdyby po rozdělení, v roce 1947 v Pákistánu, zvítězila

demokracie, dalo by to výhodu náboženským menšinám v zemi, které by měly větší

moc řídit záležitosti v Islámském státu. Mawdudiho pohled je však takový, že byl

emíru, který plně rozumí šárii a ví jak jí implementovat, mělo být svěřeno vedení

Islámského státu.105

Při řešení otázky, jak by se mohl vytvořit ideální islámský stát, Mawdudi

poukázal na „proces islámské revoluce“. Podle něho, každý muslim, musí projít

jistým revolučním procesem, který se odráží od základního modelu, a to proroka

Mohameda. I zde Mawdudi hovoří stejně jako Salafisti, že jeho první komunita

muslimů reprezentuje nejlépe islámský stát a islám jako takový. Věří, že okolnosti,

ve kterých žijí dnes moderní muslimové jsou do jisté míry podobné těm, kterým čelil

Mohamed na počátku Islámu. Jinými slovy, v době proroka Mohameda existovali

nevěřící nebo lidé, kteří měli své vlastní vize o náboženství anebo o ideálním státu.

V moderní době tedy také existují tito nepřátele Islámu, snažící se zničit pravé

muslimy. To zahrnuje také principy fašismu, nacionalismu, demokracie, marxismu,

komunismu, socialismu anebo sekularismu. Tyto nepřátelské ideologie se snaží

o utlačování muslimů a bránění vytvoření skutečného islámského státu. Mawdudiho

hlavním cíle je, aby si muslimové uvědomili tyto hrozby a snažili se najít východisko

v myšlenkách proroka Mohameda a s pomocí božího slova obsaženého v Koránu.106

Hlavní činností, kterou Mawdudi pokládá za nejdůležitější a snaží se ji

aplikovat na muslimskou společnost, je návrat moderních muslimů zpět do ranné

muslimské komunity. Tento revoluční proces dále pak zahrnuje učení pravého

islámu, poukázání na slabost ne-muslimských států, poučování o psychické revoluci

proti těmto ne-islámským státům a školení určitých lidí, kteří by dodržovali islámské

principy ve vládě, pokud by revoluce byla úspěšná. Zde se můžeme zabývat otázkou,

zda by tato transformace muslimské společnosti, vyžadovala násilí. Podle

105 ARMAJANI, Jon. Modern Islamist movements: history, religion, and politics. Malden, Mass.: Wiley-Blackwell, 2012, xiv, 233 p. ISBN 978-140-5117-425. 106 Tamtéž.

45

Mawdudiho by se měla společnost transformovat bez násilí, stejně tak, jako tomu

bylo za doby proroka Mohameda. Úspěch Mawdudi přisuzuje boží práci. V moderní

době je tímto zdroje Korán a Hadithy. Z toho vyplývá, že Mawdudi nepovažuje násilí

za řešení islámské transformace a šíření islámu.107

Mawdudi se pokusil implementovat své myšlenky v Jamaat-e-Islami, kterou

založil v Indii v roce 1941. Bylo to šest let předtím, než se rozdělila Indie a Pákistán.

Při zakládání této skupiny stáli jako oponenti Mawdudimu, India’s Congress Party,

která byla vysoce sekulární a sympatizovala s Hinduisty a Muslimská liga, která byla

ostražitá ohledně vytvoření Pákistánu, jako muslimského státu. Jamaat-e-Islami byla

vytvořena jako opozice proti Muslimské lize, se zaměřením na vytvoření

Pákistánského státu s muslimskou většinou, zavazující se k Islámským principům.

V roce 1941 sedmdesát pět členů organizace zvolilo Mawdudiho jako prvního

prezidenta, který se zavázal do již zmíněné role emíra. V stejnou dobu byla ústava

Jamaat-e-Islami ratifikována. V prvních šesti letech strana šířila zprávy muslimům

pomocí vzdělávacích kampaní, distribuce literatury a proslovů. Po rozdělení Indie

a Pákistánu se Mawdudi přesídlil do nově vznikajícího státu Pákistánu, aby zde

založil základnu v Lahore.108

Při hlásání a šíření svého poselství se členové strany zaměřili převážně na

instituce s přístupem k mase lidí. V mešitách se například vytvořilo fórum pro učení

Koránu a Hadithů, životě proroka Mohameda a dalších praktik islámu. Velký důraz

se kladl na literární programy a to z důvodů toho, že byla v Pákistánu vysoká míra

negramotnosti. Protože prestiž literatury umožňuje lidem růst ve své víře, šířit svou

znalost Islámu a také zvyšovat úroveň vzdělání a pracovních možností. Mezi další

programy strany patřily také veřejné služby v podobě sponzorování nemocnic,

sirotčinců a sociálně slabých. Další strategií strany bylo přemístit se do sféry

politiky. Například snaha o vytvoření státní ústavy.109

Oproti Salafismu, vztahy Jamaat-e-Islami s Muslimským bratrstvem jsou

velice dobré. I přes vzdálenost a rozdíly v jazyce a historii spojují tato dvě hnutí

107 JACKSON, Roy. Mawlana Mawdudi and political Islam authority and the Islamic state. London: Routledge, 2010. ISBN 978-020-3848-722. 108 Tamtéž. 109 ARMAJANI, Jon. Modern Islamist movements: history, religion, and politics. Malden, Mass.: Wiley-Blackwell, xiv, 233 p. ISBN 978-140-5117-425.

46

některé podobnosti. Obě hnutí (1) byla založena ve stejné době, (2) byly založeny

a vedeny při jejich vzniku charismatickými vůdci (Mawdudi a al-Banna), (3)

používala letáky, které nesou učení Islámu o jehož byli vůdci přesvědčeni, (4)

využívala již existující mešity a páteční kázání, jako prostředek šíření zpráv, (5)

snažila se o odstranění sekulární vlády ve svém a dalším státě a (6) měla dopad na

další islamistická hnutí v muslimském světě.110 Muslimské bratrstvo bylo hlavním

katalyzátorem vytvoření organizací v různých zemích a regionech, včetně Jordánska,

Sýrie, Súdánu a Západního břehu Jordánu a pásma Gázy. Jamaat-e-Islami měli

naopak zásadní vliv na skupiny v Pákistánu, Talibán v Afghánistánu a islámské

skupiny operující v Kasamíru a Indii (Kashmir). Obě skupiny, stejně tak jako další

islamistické skupiny mají společnou vizi Islámského státu, který by chtěly vytvořit.

Obě strany chtějí vytvořit stát na základě islámské vlády, která by byla vedena

pravými muslimy. Dále by chtěly vytvořit islámské školy a univerzity, které by učili

morálnosti a zákony zahrnující oddělení žen od mužů, prohibice alkoholu, hazardu

a prostituce.

Existuje však také jistá diverzita mezi Jamaat-e-Islami a Muslimským

bratrstvem. To zahrnuje například rozdíly mezi rychlostí transformace nebo

metodami, které by měly být použity.111 V případě politiky Jamaat-e-Islami

se nepodařilo to, co se podařilo Muslimskému bratrstvu. Jamaat-e-Islami, prakticky

od svého počátku, zůstalo ve své ideologii zastáncem náboženských hodnot, zvyků

a tradic. Pákistán je věřící země. Je zde 95 procent muslimů. Od svého odtržení

od Indie v roce 1947 zůstává demokratickou republikou. Zajímavostí však je,

že Jamaat-e-Islami se neuchytili ve vládě a ani na předních příčkách. Je tomu tak,

že i přesto, že pákistánská společnost chápe důležitost islámu, nechtějí, aby

náboženství bylo hlavním hýbatelem politických rozhodnutí.112

110 ARMAJANI, Jon. Modern Islamist movements: history, religion, and politics. Malden, Mass.: Wiley-Blackwell, xiv, 233 p. ISBN 978-140-5117-425. 111 Tamtéž. 112 IRTIQA: Why had the Jamaat-e-Islami failed in Pakistani politics? [online]. 2012 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://aunmkn.wordpress.com/2012/04/01/why-has-the-jamaat-e-islami-failed-in-pakistani-politics/.

47

4. MUSLIMSKÉ BRATRSTVO

I přesto, že je Muslimské bratrstvo jedno z nejvíce úspěšných islamistických

hnutí na světě, často se mu nedostává velké pozornosti. Je to zejména z toho důvodu,

že nejsou teroristickou skupinou a nepoužívají masových teroristických operací

k prosazení vlastních cílů a zájmů. Muslimské bratrstvo, jako organizace, bylo první

moderní islamistickou skupinou, vytvořenou v arabském světě, ovlivňující dění na

dalších místech muslimských států.

V současné době je hlavním vůdcem Muslimského bratrstva Muhammad

Badie, který nastoupil do úřadu v lednu 2010. Prezident Muhammad Morsi, zvolen

20. června 2012 v pořadí pátým prezidentem Egypta, byl hlavním vůdcem

Muslimského bratrstva, členem strany svobody a spravedlnosti a byl členem

parlamentu v Lidovém shromáždění Egypta (dnešní Sněmovna reprezentantů).113

Muslimské bratrstvo je rozšířeno do několika dalších muslimských států. Jsou jimi

například v Bahrajnu, Sýrii, Jordánsku, Saudské Arábii, Súdánu, Tunisku a Libyi.114

V Sýrii bylo Muslimské bratrstvo založeno ve třicátých a čtyřicátých letech. Když

se v šedesátých letech dostala do vlády sekulární strana Ba’ath Party, skupina se stala

opoziční stranou a byla zakázána. V roce 2012 drží hnutí největší počet křesel

v Syrské národní radě a stali se dominantní. V Libyi bylo Muslimské bratrstvo

založeno v roce 1949 a nebylo schopno otevřeně operovat až do Libyjské občanské

války v roce 2011. Poté hnutí založilo a vyhlásilo stranu spravedlnosti a výstavby.

Oproti kolegům v Tunisku a Sýrii se Muslimské bratrstvo dostalo až na druhé místo

po liberální Alianci národních sil s 10 procenty hlasu.115

Muslimské bratrstvo (z anglického přepisu al-Ikhwan al-Muslimun) patří

mezi nejvlivnější a největší islamistické hnutí v arabském světě. Je také největší

113 TRAGER, Eric. Who's Who in Egypt's Muslim Brotherhood [online]. The Washington Institute for Near East Policy, 2012 [cit. 2013-04-29]. Dostupné z: http://www.washingtoninstitute.org/uploads/WhosWhoInMB.pdf. 114 MADU, Leonard. Muslim Brotherhood: Face of Political Islam [online]. 2013 [cit. 2013-04-29]. Dostupné z: http://nigeriamasterweb.com/blog/index.php/2013/01/18/muslim-brotherhood-face-of-political-islam. 115 AYUBI, Nazih N. Political Islam religion and politics in the Arab world. London: Routledge, 1991. ISBN 02-034-0152-2.

48

politickou opozicí v muslimských státech. Je to nábožensko-politická organizace,

založena v roce 1928 v Egyptě zakladatelem Hasan al-Bannou. Organizace obhajuje

návrat ke Koránu a Hadithů, jako pravých pokynů a zásad pro zdravou a moderní

Islámskou společnost. Muslimské bratrstvo se velice rychle začalo rozšiřovat po

celém Egyptě až do Súdánu, Sýrie, Palestiny, Libanonu a Severní Africe.116

Vedení Muslimského bratrstva se skládá z dlouholetých členů, kteří byli

přijati již v době studia na střední škole nebo Universitě. Všichni vůdci byli

pronásledováni během režimu Mubaraka a stali se politickými vězni. To vedlo

k jednotě všech uvězněných. V současné době patří mezi nejhlavnější vůdce

Muhammad Morsi, Muhammad Badie, Khairat al-Shater, Mahmoud Chozlan,

Mohamoud Ezzat, Mahmoud Hussain, Essam al-Haddad.117

Egypt patří mezi největší a nejlidnatější země v arabském světě. Je to moderní

země s bohatou historií, která má plně rozvinutou produkci v oblasti masmédií. Tím,

že se stala moderním státem a od 19. století aktivně podporuje technickou

a institucionální modernizaci, kulturní obrození a národní emancipaci. Tyto tendence

spolu se západním kolonialismem vedly k počátkům reformního myšlení mezi

muslimskou společností. Později vniklo Muslimské bratrstvo, které reprezentuje

islamismus a jeho fundamentalistickou větev.118

Hassan al-Banna se stal hlavním představitelem a zakladatelem Muslimského

bratrstva. V roce 1923 se přestěhoval do Káhiry. Do té doby žil pouze na venkově.

Život v Káhiře (hazard, materialismus, alkohol, prostituce) ho vedl k přemýšlení

o změně muslimského života. Vinu sváděl na anti-náboženský trend. Al-Banna

vnímal, že ateistické a liberální organizace, noviny a knihy podporují sekulární

myšlenky v muslimské společnosti. Al-Banna viděl úspěch v reformě společnosti

a proto se rozhodl založit náboženskou skupinu Young Men’s Muslim Association

(YMMA) v roce 1927. Cílem této skupiny bylo obnovit muslimskou společnost

pomocí pravého Islámu, jehož zdrojem byl Korán. Jako dlouhodobý cíl byl kladen

116 Encyclopaedia Britannica: Muslim Brotherhood [online]. 2013 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://global.britannica.com/EBchecked/topic/399387/Muslim-Brotherhood. 117 TRAGER, Eric. Who's Who in Egypt's Muslim Brotherhood [online]. The Washington Institute for Near East Policy, 2012 [cit. 2013-04-29]. Dostupné z: http://www.washingtoninstitute.org/uploads/WhosWhoInMB.pdf. 118 KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996, 263 s. ISBN 80-702-1168-7.

49

návrat Islámského kalifátu.119 Po absolvování University Dar ul Loom v roce 1927

se stal učitelem základní školy v Ismailiya, kde se setkal se stejnými problémy jako

v Káhiře. Navíc k tomu zde byla dominance zahraničních evropských sil. Pravidelně

navštěvoval kavárny, kde hlásal své myšlenky a po čase si začínal naklánět

publikum. Toto vedlo k založení Muslimského bratrstva se šesti dalšími

přívrženci.120 Hassan al-Bann se vytvoření muslimského bratrstva snažil navázat na

reformní myšlenky Rashid Rida, který se zabýval spíše pohledem spojeným

s Wahhábismem.121

V této kapitole bych se chtěla zaměřit převážně na analýzu Muslimského

bratrstva, jako hlavní součást islamistického hnutí, které se v poslední době

a zejména po událostech z Arabského Jara v roce 2010 dostává do popředí

v mezinárodních vztazích a politice. Chtěla bych tuto kapitolu rozdělit na několik

menších podkapitol, ve kterých bych se chtěla zabývat jeho historickým vývojem,

strukturou a jeho politikou.

4.1 HISTORICKÝ VÝVOJ MUSLIMSKÉHO BRATRSTVA

Ve dvacátých letech se muslimský svět nachází v destabilizaci

a společenském nepořádku. Evropský kolonialismus a také kolaps Otomanského

kalifátu a jeho následného nahrazení sekulárním systémem v Turecku v roce 1924

vedl k vytvoření islamistického směru a myšlení. Muslimské bratrstvo, které se stalo

základním hnutím islamistického a fundamentalistického přístupu, bylo založeno

v roce 1928 v Egyptě muslimským teologem a učitelem Hassan al-Bannem122.

Vytvoření muslimského bratrstva se dá bezesporu označit jako odpověď na

119 MITCHELL, Richard P. The Society of the Muslim Brothers. New York: Oxford University Press, 1993, xxxvii, 349 p. ISBN 01-950-8437-3. 120 ZAHID, Mohammed. The Muslim Brotherhood and Egypt's succession crisis: the politics of liberalisation and reform in the Middle East. London: Tauris Academic Studies, c2010, xiv, 202 p. Library of modern Middle East studies, 81. ISBN 18-451-1979-7. 121 KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996, 263 s. ISBN 80-702-1168-7. 122 Sheikh Hassan Ahmed Abdel Rahman Muhammed al-Banna (1906-1949).

50

narůstající problémy ve společnosti a zmíněné události v tomto období. Byl to pokus

o znovu sjednocení ummy123.

Ve svých počátcích se muslimské bratrstvo nepovažovalo za politickou

stranu, ale jako základna politického hnutí masové mobilizace. Proto, aby

se masovou stranou stala, bylo nutné oslovit co největší počet lidí v muslimské

společnosti. Muslimské bratrstvo tedy vytvořilo místní organizace jak pro dospělé,

tak i pro mládež a ženy. Dále se ujali výstavby škol, nemocnic, továren a sociálních

spolků, aby přilákali velké množství následovníků. Muslimské bratrstvo se snažilo

zvýšit svojí popularitu tím, že propagovali své myšlenky v mešitách, školách,

klubech atd.124 Hassan al-Banna dále získal podporu egyptského měšťanstva díky

dobrým vztahům s egyptským králem Faroukem, který viděl muslimské bratrstvo

jako protiváhu arabských sekulárních nacionalistů. Organizace získala velké obliby

a to hned na počátku své existence. Na začátku bylo původně šest zakládajících

členů, ale postupem času se členská základna zvětšovala. V roce 1933 bylo členů

tisíc, v roce 1937 jich bylo dvacet tisíc, v roce 1943 dvě stě tisíc, v roce 1945 pět set

tisíc členů a v roce 1951 se počet členů blížil dvěma milionům. I přesto, že nelze

s přesností říci kolik v současnosti členů operuje v muslimském bratrstvu, je známo,

že se rozkládají v 70 zemích celého světa.125 Muslimské bratrstvo lze tedy považovat

za globální organizaci.126

Muslimské bratrstvo mělo svojí armádu a bylo jedinou organizací, která

kladla odpor britské okupaci Egypta. Jeho politická angažovanost se začala zvyšovat

na konci čtyřicátých let, kdy se vojenská větev údajně dopouštěla teroristických

útoků. Tento tajný aparát, který byl schválen al-Bannou, stál za bombovými útoky

v Káhiře a atentátem na členy vlády. Poté, co byl v roce 1949 al-Banna zavražděn

uchopil se moci o tři roky později Gamal Abdel Nassir. Muslimské bratrstvo

123 Arabské slovo umma označuje „národ“ nebo „komunitu“. Je to národní komunita muslimů se společnou historií. Ovšem pokud se objevuje v kontextu s Pan-Islamismem a politikou, umma může také označovat „společenství věřících“. 124 ZAHID, Mohammed. The Muslim Brotherhood and Egypt's succession crisis: the politics of liberalisation and reform in the Middle East. London: Tauris Academic Studies, c2010, xiv, 202 p. Library of modern Middle East studies, 81. ISBN 18-451-1979-7. 125 The International: The Muslim Brotherhood: Who Are They Really? [online]. 2013 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.theinternational.org/articles/269-the-muslim-brotherhood-who-are-they-real. 126 AYUBI, Nazih N. Political Islam religion and politics in the Arab world. London: Routledge, 1991. ISBN 02-034-0152-2.

51

působilo také v boji proti Velké Británii v Suezské krizi (1951-1952). Znárodnění

suezského průplavu pomohlo Nassirovi získat popularitu, zatímco Muslimské

bratrstvo se dostalo do pozadí. Muslimské bratrstvo zde stále ještě působilo spíše

jako vzdělávací a sociální organizace, zaměřující se na obnovení Islámu mezi lidmi.

Bohužel ‘Abd al-Nassir a Svobodní Důstojníci (Free Officers)127 nejevili žádný

zájem o stanovení islámského státu v Egyptě, naopak implementovali politiku, která

byla jednoznačně sekulární, rozpustili hnutí a uvěznili jejich členy.

Po neúspěšném pokusu o atentát Nassira v roce 1966, režim rozpustil

muslimské bratrstvo a nechal uvěznit mnoho z jeho členů. Většina z nich byla

nakonec popravena, včetně vlivného myslitele Saida Qutba128. Zbytek členů skončilo

v Saudské Arábii, Pákistánu, Afghánistánu anebo i v Evropě.129

V čase, kdy bylo Muslimské bratrstvo odstrčeno do pozadí, se politika

Nassira vyznačovala zejména reorganizací, usměrňováním a zakládáním nových

institucí. Například se reorganizovala islámská universita al-Azhar, aby byla

otevřenější sekularismu. Ovšem po jeho smrtí a po nástupu Sadáta se Muslimské

bratrstvo vrátilo z ústraní, nadále však působilo bez úředního povolení.130 Sadat měl

však trochu odlišný názor od Nassira. Uvědomoval si, že je Muslimské bratrstvo

důležitým aktérem ve snaze posílit islámský stát. Výsledkem toho bylo, že v roce

1970 vyvinul Sadat politiku, která přizpůsobovala Muslimské bratrstvo do

společnosti. Členové organizace se mohli vrátit z exilu do sídla v Káhiře. Na základě

toho se Muslimské bratrstvo může těšit z účasti v parlamentu a formování nové

politické strany.131 Díky svému exilu, organizace rozšířila svůj název o přívlastek

„mezinárodní“ s cílem pokrýt více regionů a zemí. Muslimské bratrstvo začalo

127 Free Officers Movement – bylo revoluční hnutí v Egyptě, které se zavazovali egyptské monarchii a jejím britským poradcům. Založena byla plukovníkem Gamal ‘Abd al-Nassirem po porážce Egyota v arabsko-izraelské válce v roce 1948. 128 Sayyid Qutb se stal, po tříleté stáži ve Spojených státech amerických, zásadním kritikem západní společnosti, který vnimal jako zkorumpovaný, rasistický a nemorální. Po návratu vstoupil do Muslimského bratrstva a začíná jej propagovat se svých spisech. Ropracovává myšlenku Mawdudiho o boží svrchovanosti a nestaví se negativně ohledně použiti násilí vůči nespravedlivé vládě. 129 KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996, 263 s. ISBN 80-702-1168-7. 130 Tamtéž. 131 ZAHID, Mohammed. The Muslim Brotherhood and Egypt's succession crisis: the politics of liberalisation and reform in the Middle East. London: Tauris Academic Studies, c2010, xiv, 202 p. Library of modern Middle East studies, 81. ISBN 18-451-1979-7.

52

rozšiřovat svojí ideologii, budovat finanční, vzdělávací a sociální sítě, aby si zajistili

větší vliv. Díky vítězství v Yom Kippurské válce v roce 1973, Egypťané cítili,

že se jejich národní úcta vrátila. Sadat byl ovšem veřejností kritizován za to,

že se sbližoval se západem, zejména Spojenými státy americkými a za jeho politiku

ekonomické liberalizace, která byla ve prospěch jen některým vrstvám. Ne dlouho

poté začalo Muslimské bratrstvo kritizovat Sadata ve svém týdenníku „al-Da’wa“.

Na základě těchto událostí, se prezident stával více autoritářským a rok 1981

vyvrcholil kampaní, ve které byli zatčeni islamistické a sekulární opozice. Sadat

byl zavražděn v říjnu téhož roku.132

Přesto, že jejich cíle byly stejné, taktiky pro jejich naplnění se lišily,

vzhledem k zemi, ve které se nacházely. Muslimské bratrstvo má v současné době

mezinárodní vedení, které rozhoduje a pověřuje skupinu, aby vyzvala nově zavedený

režim.133

V roce 2005 se 88 členů Muslimského bratrstva dostalo do parlamentu. Bratři

se stali nezávislou a největší opozicí v Lidovém shromáždění. Avšak další překážku

představoval nově zvolený prezident Egypta Mubarak, který se snažil o to, aby

organizace nemohla implementovat svojí politickou agendu.

4.2 VÝVOJ MUSLIMSKÉHO BRATRSTVA V OBDOBÍ ARABSKÉHO JARA

Dav lidí se 25. ledna 2011 objevil na náměstí Tahrir v Káhiře. Z počátku bylo

povstání nenásilné a Muslimské bratrstvo se ještě nezapojovalo do demonstrací.

Rozhořčení protestantů se převážně týkalo politických záležitostí, jako byla policejní

brutalita, nedostatek svobody voleb a projevu, korupce, ekonomické krize včetně

vysoké nezaměstnanosti atd. Egyptská revoluce nakonec nabrala nečekané obrátky,

kdy Mubarak rozpustil vládu a jmenoval bývalého vedoucího egyptského

zpravodajského ředitelství Omara Suleimana více prezidentem, aby utišil nepokoje.

132 RUBIN, Barry M. The Muslim brotherhood: the organization and policies of a global Islamist movement. 1st ed. New York, NY: Palgrave Macmillan, 2010, ix, 186 p. Middle East in focus series. ISBN 02-301-0069-4. 133 GUITTA, Olivier. Muslim Brotherhood Parties: in the Middle East and North Africa (MENA) Region [PDF]. Centre For European Studies, 2010 [cit. 27.4.2013].

53

Dále Mubarak pověřil bývalého ředitele egyptského letectva, Ahmed Safika, aby

vytvořil novou vládu. V únoru 2011 více prezident Omar Suleiman oznámil resignaci

Mubaraka z úřadu, který byl v červnu 2012 označen vinným za spoluúčast na

zavraždění demonstrantů a byl odsouzen k doživotnímu vězení. Rozsudek byl

později zrušen na základě odvolání. Omar Suleiman dále předal moc SCAF

(Supreme Council of the Army Forces – Nejvyšší rada ozbrojených sil)134

Výsledkem těchto protestů bylo svržení vlády Mubaraka, rezignace premiéra

Shafika, převzetí moci ozbrojenou silou, rozpuštění NDP (National Democratic Party

– Národní demokratická strana)135, demokratické volby, které nahradili bývalého

prezidenta Mohammedem Morsim, a sestavení nové ústavy.136 Po těchto událostech

se Muslimské bratrstvo stalo silnou politickou sílou. Dosáhlo rozhodující většiny

Lidového shromáždění137 v zimě na přelomu roku 2011 a 2012 a většiny v radě

Shura v roce 2012. Tím bratrstvo získalo kontrolu nad oběma komorami parlamentu

a možnost úspěšně zvolit svého vůdce Muhammeda Morseho prezidentem. Po jeho

nástupu na úřad jmenoval své společníky z Muslimského bratrstva do klíčových

pozic na ministerstvu.

4.3 VYMEZENÍ POLITICKÉHO VÝVOJE MUSLIMSKÉHO BRATRSTVA

Jak již bylo několikrát v této práci řečeno, role Muslimského bratrstva byla

zpočátku ve smyslu duchovní skupiny se stejnými zájmy. Později se přeměnila na

politickou aktivistickou instituci, která začala silně ovlivňovat politické dění

v muslimském světě. Ve 30. letech bylo Muslimské bratrstvo spatřováno jako

sociální hnutí, které se věnovalo posilování morální a náboženské identity ve

134 SCAF se skládá ze 21 důstojníků egyptské armády, které pře vzali sílu po resignaci prezidenta Hosni Mubaraka v únoru 2011 a poté se vzdali vlády v červnu 2012, před začátkem funkčního období prezidenta Mohameda Morseho. 135 Byla to egyptská politická strana, založena v roce 1978 prezidentem Avarem as-Sadatem.) 136 DE KERCKHOVE. Egypt’s Muslim Brotherhood and the Arab Spring. Canadian Defence & Foreign Affairs Institute: CDFAI Fellow, 2012. ISBN 978-0-9737870-2-3 a RUBIN, Barry M. The Muslim brotherhood: the organization and policies of a global Islamist movement. 1st ed. New York, NY: Palgrave Macmillan, 2010, ix, 186 p. Middle East in focus series. ISBN 02-301-0069-4. 137Lidové shromáždění (Sněmovna reprezentantů). Za vlády Mohammeda Mursiho se opět vrátila a nahradila SCAF.

54

společnosti. Později pod vedením al-Banny její činnost změnila směr a začala

prosazovat své spíše politické zájmy. Dalším důležitým počinem vůdcem bratrstva

bylo zejména zaměřit se na posílení vazeb mezi dalšími stejně smýšlejícími hnutími

v jiných zemích, zvláště po celém arabském regionu. Tímto způsobem se může opět

nastolit myšlenka jednotného Islámského Kalifátu.138

V padesátých a šedesátých letech se politika změnila při vzestupu Sayed

Qutba. Během jeho kariéry byl Sayed Qutb oddán pouze literatuře. Později se stal

učitelem a byl zapojen do egyptského ministerstva školství, které jej vyslalo do

Spojených států amerických za účelem získání nových západních poznatků a metod

učení. Po dvou letech studia zjistil, že existuje jistý ekonomický a vědecký pokrok,

ale byl znepokojen úrovní chování mezi lidmi. Podle něj individualismus

a materialismus vytvořily hodnoty americké a západní společnosti, díky nimž

se vytvořily jejich problémy (diskriminace, promiskuita atd.) Výsledkem jeho

analýzy bylo to, že Spojené státy jsou státem „ignorance“. Qutb věřil, že jedinou

autoritou je Bůh a že prorok Mohamed byl jeho poslem. Korán byl jeho posledním

poselstvím lidem, kteří podle něho měli žít. A proto, aby byli šťastní a v harmonii,

museli se mu úplně odevzdat. A ti, kteří to ignorují jsou trestáni. Další problém viděl

Qutb v Universitě Al Azhar, která se za vlády Nassira odklonila od islámského

smýšlení, ale naopak se otevřela i sekulárním myšlenkám. Proto jeho dalším cílem

bylo odstranění jeho režimu. Tím by se Al Azhar vrátila k pravé službě Islámu.139

V sedmdesátých letech, kdy bylo mnoho členů Muslimského bratrstva

propuštěno z vězení a vrátilo se z exilu zpět do Egypta se hnutí aktivně zapojilo do

splnění svých hlavních cílů. Nejprve se snažili o to, aby se Muslimské bratrstvo opět

stalo oficiálním a legálním hnutím a aby byla organizace obnovena po zničení

Nassirem. Z toho vyplývá, že hlavním cílem bylo zabezpečit si významné a stálé

138 Znovu vytvoření Kalifátu je hlavním cílem islamismu a Islámského obrození. Velké množství islamistických politických hnutí se snaží o obnovení Kalifátu a spojením muslimského národa, buď politickou činností (Muslimské bratrstvo) nebo použitím síly (al-Káida). Jednou mezinárodní organizací, jejíž ideologie spočívá zejména na obnově kalifátu, je Hizb ut-Tahrir (Party of Liberation – Strana osvobození). Naopak Olovier Roy tvrdí, že dnešní islamisté používají místo konceptu kalifátu pojem „emír“. Je to z důvodu, že chalífa byl pouze člen kmenu proroka Mohameda. Zdroj: ROY, Olivier a Translated by Carol VOLK. The failure of political Islam. 1st Harvard University Press pbk. ed. Cambridge, Mass: Harvard University Press, 1996. ISBN 978-067-4291-416. 139 CALVERT, John. Sayyid Qutb and the origins of radical Islamism. New York: Columbia University Press, c2010, xi, 377 p. ISBN 9780231800303.

55

postavení v Egyptě do budoucna.140 Muslimskému bratrstvu se podařilo znovu

vybudovat struktury a pozice pro lepší angažovanost v politickém procesu

a vzájemně komunikovat s dalšími politickými aktéry.141

Proto, aby získali status legálního hnutí, Tilemensani podal soudní oznámení

v roce 1977 proti rozhodnutí Nassira z roku 1954 o rozpuštění organizace. Jako

důvod uvedl to, že nebylo nikde nelegislativně podloženo, že režim Nassira může

postavit Muslimské bratrstvo mimo zákon. Politické reformy nového prezidenta

Sadata podporovaly udržení Muslimského bratrstva. Soud ovšem tuto žádost

nevyslyšel. A Tilemensani si uvědomil, že nový jurisdikční režim Sadata, jakkoliv

nezávislý, je stále státním aparátem bez žádných rozhodovacích pravomocí.

Na základě toho se Tilemensani rozhodl, že se muslimské bratrstvo musí ze základů

změnit. Věřil, že je potřeba změnit opět jeho původní náboženský charakter na

politický aktivismus. Narazil na odpor dlouholetých a konzervativních členů

bratrstva, kteří se odkazovali na učení al-Banny. I přesto, že al-Banna se zapojil do

politiky, celý život prakticky zůstával skeptický a tvrdil, že politické strany

reprezentují konflikt ve společnosti. Al-Banna spíše zdůrazňoval nutnost poskytovat

rady egyptské monarchii nebo vládě, aniž by byli vtaženi do tohoto zkaženého

politického života. Díky tomu, že dlouholetí členové Muslimského bratrstva stále

prosazovali myšlenky al-Banny a nechtěli změnit orientaci svého hnutí, Tilemensani

začal hlásat o budoucím prospektu hnutí v účasti v parlamentu Sadata. Sadat

se naopak začal obávat, že by se Muslimské bratrstvo mohlo stát hlavní opoziční

sílou jeho vlády a nabídl bratrstvu účast v parlamentu v koalici s ASU (Arab

Socialist Union). Tilemensani odmítl.142

V devadesátých letech se ovšem do Muslimského bratrstva dostala nová

generace přívrženců, která nahradila dlouholeté členy podporující myšlenky Al-

Banny. Tato generace nastavila nový kurz Muslimského bratrstva. Nová generace

sebou přinesla také členy z Islámského studentského hnutí, kteří vytvořili manifest

140 AYUBI, Nazih N. Political Islam religion and politics in the Arab world. London: Routledge, 1991. ISBN 02-034-0152-2. 141 SHAHIN, Emad El-Din. Political Islam in Egypt. Brussels: Centre for European Policy Studies, 2007. ISBN 978-929-0797-159. 142 AYUBI, Nazih N. Political Islam religion and politics in the Arab world. London: Routledge, 1991. ISBN 02-034-0152-2.

56

pro Hizb al Wasat (Centrist Party). Bohužel, rada pro politické strany nepřijala Hizb

al Wasat jako legální skupinu.

Vzhledem k tomu, že se v osmdesátých letech změnilo volební právo, kdy

politická strana získala křeslo ve People’s Assembly jen v případě získání 8 procent,

Tilemensani a nová generace Muslimských bratrů považovala novou změnu za

nutnou. V tomto případě se museli spojit se sekulární opozicí a to s al-Wafd stranou.

Pro politiku Muslimského bratrstva to byl dobrý krok, který přinesl úspěch. Zajistil

8 křesel na Lidovém shromáždění. K překvapení opozice bylo, že členové v Lidovém

shromáždění artikulovali svoje názory profesionálně a aniž by se odkazovali na

náboženství a náboženské slogany. To mohlo demonstrovat změnu z náboženství na

politiku – získání politické zkušenosti, která scházela dalším sekulárním opozicím.

To může později pomoc Muslimskému bratrstvu ve formování nové politiky a snaze

dostat se do čela vlády. V roce 1987 se hnutí spojilo s další stranou al-Amal a Hizb

al-Ahrar (Liberal Party). Tento krok znázorňuje, že Muslimské bratrstvo je ochotno

překročit více ideologických bariér a politických programů za účelem svého postupu.

V tomto období jíž obsadili 36 křesel a představovali velkou výzvu v zákonodárném

orgánu.143

4.4 STRANA SVOBODY A SPRAVEDLNOSTI

Strana svobody a spravedlnosti je tou nejznámější a největší islamistickou

politickou stranou v Egyptě, která má vazby s Muslimským bratrstvem. Na počátku

v roce 2011, kdy byla strana ustanovena, se hlavou strany stal Mohamed Morsi, který

vyhrál prezidentské volby v roce 2012. Essam al-Erian se stal více prezidentem

a Saad el-Katatny se stal generálním tajemníkem. Všichni tři jsou bývalými členy

Muslimského bratrstva.

Cílem strany je vybudovat civilní stát a státní instituce, které by zahrnovali

předsednictví, vládu, parlament a také občanskou společnost (odbory, veřejní

143 ZAHID, Mohammed. The Muslim Brotherhood and Egypt's succession crisis: the politics of liberalisation and reform in the Middle East. London: Tauris Academic Studies, c2010, xiv, 202 p. Library of modern Middle East studies, 81. ISBN 18-451-1979-7 a SHAHIN, Emad El-Din. Political Islam in Egypt. Brussels: Centre for European Policy Studies, 2007. ISBN 978-929-0797-159.

57

skupiny a další podobná sdružení). Tyto instituce by neměli být vedeny armádou

a duchovními.144 Dále věří v to, že občané Egypta by měli mít ústavu, která by

odrážela jejich identitu, svobodu a důstojnost. Strana také potvrzuje, že Islám

je podle ústavy oficiální náboženství Egypta a že principy islámského práva šária,

jsou hlavním zdrojem legislativy země. Aplikace práva šária v každodenním životě

je zdrojem „moudrosti“ a „božské milosti“. Strana také garantuje práva a svobodu

křesťanům a jejich víry.145

4.5 PROMĚNA POLITIKY MUSLIMSKÉHO BRATRSTVA

Muslimské bratrstvo je také známo svojí kritikou zahraničního vlivu, který na

počátku 19. století přišel ze západních zemí. Egypt byl součástí Otomanské říše a byl

okupován Velkou Británií a Francií. Egyptští obyvatelé pod tímto tlakem začali

pomalu ztrácet smysl pro svoji hrdost a identitu. Vraceli se ke vzpomínce na zlatý

věk Islámu. Muslimské bratrstvo vyzývalo k návratu k fundamentálním

islamistickým hodnotám a právu šária, jenž považovalo jako hlavní kritérium pro

emancipaci Egypta ze zahraniční nadvlády. Tyto myšlenky si rychle našly zastánce

s podobných názorem.

Muslimské bratrstvo bylo více než 80 let silnou opoziční sílou egyptské

politiky. Stalo se prvním průkopníkem, bojujícím za sociální transformaci. Díky

využití principů a hodnot islámu se vůdcům podařilo prosadit a získat tak potřebnou

podporu veřejnosti k vytvoření organizace, ze které by se stal hlavní hráč a důstojný

protivník režimu prezidenta Mubaraka. Za režimu Mubaraka se Muslimské bratrstvo

ve své politice změnilo. Přesto, že neopustili své základní body, týkající se islámu,

hnutí přizpůsobilo svojí politiku spíše ve svůj prospěch, než na hlásání pravé víry.

Podle mého názoru se tak stalo, pro získání více přívrženců, a to z ne-islamistických

řad.

144 Jadaliyya.com: Freedom and Justice Party [online]. 2011 [cit. 2013-04-29]. Dostupné z: http://www.jadaliyya.com/pages/index/3154/freedom-and-justice-party. 145 Tamtéž.

58

V první řadě se Muslimské bratrstvo v Egyptě chtělo začít orientovat na širší

vrstvu obyvatel. Použili k tomu noviny „al Da’wa“146 Hlavním cílem těchto novin

bylo zvýšit náboženské vědomí a jednotu. Bratrstvo chtělo tohoto stavu docílit tím,

že budou podporovat šíření pravého výkladu islámu. Zaměřili se na muslimy, kteří

se narodili s vírou v islám, ale kteří si neuvědomili veškeré povinnosti a tím sešli

z pravé cesty. Podle Hassanna al-Banny skupina „začala s jednotlivcem, pak

s rodinou, pak s místními sousedy nebo komunitami a potom se přesunula na celou

společnost. Pokud se společnost stane skutečně islámskou, bude jen otázkou času,

než se Islám dostane do sféry státu“147. Nejprve se tedy chtěli zaměřit na jednotlivce

a později na společnost. Využívali k tomu mešity a přímé kontakty mezi muslimy.

Vytvořily se islámské instituce, které propagovaly islám. Kromě mešit a veřejných

modliteb to byly také náboženské přednášky, studentské spolky, média, knihy,

noviny, brožury atd.148 Přednášky v Káhiře byli převážně teologického charakteru.

Hlavním přednášejícím byl obvykle al-Banna, který se zabýval vysvětlením pravého

významu prorokova zjevení. Postupem času se jeho přednášky začali rozšiřovat i na

jiné oblasti. Přednášel o oblastech, které se nějaký způsobem dotýkali islámského

obrození. Mluvil například o islámské historii, sociálních a ekonomických

záležitostech. Al-Banna také pořádal kurzy pro misionáře, kteří by jeho slova šířili

dále.149

V padesátých letech se rétorika změnila. Přispěla k tomu také smrt al-Banny.

Nestačili pouze všeobecné teze propagující islám. V té době se do popředí dostali

odborníci na práva, ekonomiku nebo politiku. Přednášky byly pořádány pro

pracující, studenty a další odborníky.150

146 Prezident Sadat za své vlády povolil vydání al Dawa (1976-1981), i přesto, že Muslimské bratrstvo bylo nadále ilegálním hnutím. Al Da’wa byli noviny, které podporovali nový aktivistický pohled na islám. V překladu al Dawa znamená „volání k Bohu“. 147 WICKHAM, Carrie Rosefsky. Mobilizing Islam: religion, activism, and political change in Egypt. New York: Columbia University Press, c2002, xvi, 306 p. ISBN 02-311-2573-9 a MITCHELL, Richard P. The Society of the Muslim Brothers. New York: Oxford University Press, 1993, xxxvii, 349 p. ISBN 01-950-8437-3. 148 Tamtéž. 149 MITCHELL, Richard P. The Society of the Muslim Brothers. New York: Oxford University Press, 1993, xxxvii, 349 p. ISBN 01-950-8437-3. 150 Tamtéž.

59

Postupem času si Muslimské bratrstvo získalo mnoho příznivců. Muslimové

mají v sobě silně zakořeněnou víru. Jediným nejúspěšnějším způsobem, jak je

sjednotit a získat na svou stranu, je tedy prostřednictvím Islámu.

Dalším důkazem promyšlené činnosti byl opatrný přístup v nepokojích

Arabského jara během prvních měsíců. Spíše než aby se připojili k protestům na

náměstí Tahrir, zaujali klidnější postoj. Experti tvrdí, že až tehdy, kdy byl

Mubarakův režim na spadnutí, členové Muslimského bratrstva začali veřejně

podporovat demonstraci. Po revoluci lze jasně změnu role v náboženství vidět.

Nejednalo se už jen o náboženskou a spirituální skupinu, jak byla prezentovaná

u svého vzniku. Naopak se do popředí dostala sekulární politika. Sami Muslimští

bratři uznali, že jejich zaměření a angažovanost pouze na náboženskou legislativu je

jejich slabostí. Výsledkem tohoto uvažování se stalo vytvoření strany svobody

a spravedlnosti. Odchýlení této strany od myšlenek a hodnot al-Banny je zjevné.

V současné době Muslimské bratrstvo a FJP vidí islámské právo šária jako pouhé

všeobecné vedení nebo doporučení. Podle vedoucích členů se šária odchyluje od

tradičních zdrojů, akceptovaných islámskými školami. Podle nich je hlavním

zdrojem pouze Korán a Sunna. Muslimští bratři zastávají názor, že se „islámská šária

vyznačuje naprostou flexibilitou a má moc se postavit novým událostem a změnám

praxe a zvyků“.151

Náboženství nebylo hlavním spouštěčem a motorem Egyptské revoluce, ale

bylo jeho součástí. Jeho forma byla symbolická, politická a taktická. Z taktického

hlediska se jednalo o využití mešit, kde se schází velké množství lidí. Zde

se mobilizovali lidé a protestovali proti tehdejšímu egyptskému režimu.

Ze symbolického hlediska náboženské instituce jako například Al-Azhar

nepodporovali ani zabíjení demonstrantů a ani revoluci samotnou. Naopak vyzývali

k uklidnění stavu a zájmu jednoty země. Z politického hlediska bylo náboženství

151 Šária může být interpretována různě. Pokud se jedná o náboženskou praktiku jako je motlitba, je to regulováno Koránem a Sunnou a proto se neočekává, že se tyto pravidla a zvyky budou časem měnit. Naopak, pokud se jedná o sociální a ekonomické vztahy, které se po čase mohou změnit, potom se tyto pravidla a zvyky musí přizpůsobit současnému stavu a novým kulturním požadavkům. Tím je chápání šárii flexibilní. Zdroj: TORSTENSSON, Erik O. The Transformation of Political Islam: Towards an Understanding of the Muslim Brotherhood, 1928–2011 [PDF]. College of Liberal Arts and Sciences University of Florida. 2012 [cit. 27.4.2013]. Dostupné z: http://ufdcimages.uflib.ufl.edu/UF/00/09/15/23/00646/Torstensson_final.pdf.

60

také přítomno. Během egyptské revoluce demonstranti nehlásali náboženská hesla

ani nepřijímali náboženské požadavky typu: aplikace šárii a vytvoření islámského

státu.152

Podle průzkumu Pew Research Center Poll 2010 se občané Egypta

s 95 procenty shodli, že islám by měl hrát roli v politice. Další průzkum, tentokrát

západní veřejnosti z roku 2006, tvrdil, že demokracie nemůže fungovat

v muslimských zemích. S tímto výrokem však muslimové nesouhlasili. Muslimské

bratrstvo se během posledních dekád transformovalo do legitimní politické strany

s cílem prosadit demokracii v Egyptě. V tomto ohledu uspěli v prvních volbách

v roce 2006, kdy se členové nesnažili transformovat Egypt do teokracie, naopak

přijali principy demokracie. Vytvořili alianci s liberálními intelektuály a sekulárními

demokraty. Jejich zájmem byla politická svoboda a svoboda vyznání a projevu.153

152 AL-ANANI, Khalil. The Role of Religion in the Public Domain in Egypt After the Janury 25 Revolution [PDF]. Arab Center For Reasearch & Policy Studies. 2012 [cit. 27.4.2013]. 153 Tato činnost přesvědčila kritiku Muslimského bratrstva, že se mohou stát legitimní politickou sílou v Egyptské politice. Zdroj: ASLAN, Reza. THE WASHINGTON POST. Do Egyptians want both democracy and a role for religion in their government? [online]. 2011 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://onfaith.washingtonpost.com/onfaith/panelists/reza_aslan/2011/01/religion_politics_and_american_hypocrisy_on_egypt.html.

61

ZÁVĚR

Vztah mezi islámem a politickou dimenzí patří mezi zásadní témata debaty.

Mnoho lidí tvrdí, že islám sám o sobě má politické tendence a že je politika jeho

hlavní součástí. Proto je nutné jej nazývat politickým náboženstvím. Islám je pojem,

který v sobě zahrnuje ne jenom víru, ale také filosofii, etiku a právo. Proto jej podle

mého názoru nelze označit jenom jako synonymum pro politiku. Má v sobě od každé

oblasti něco a tím vzniká jedinečný a unikátní systém myšlení. Politiku nelze oddělit

od náboženství a stejně tak nelze náboženství brát samostatně. Vždy bude jedno

doplňovat druhé.

I přesto, že islamisté zdůrazňují, že jejich náboženství hraje významnou roli

v jejich životě, jsou také zaměřeni i na ne-náboženské praktiky. Jsou to hodnoty

takové, které spadají do politického hlediska. Snaží se například zabývat

problematikou státu, společnosti a politiky. Jejich zájem tedy spadá i do sekulární

sféry. Díky narůstajícím problémům v zemi, které doprovází chudoba, korupce,

globalizace, porušování lidských práva a sociální spravedlnosti, se musejí islamisté

soustředit také na ekonomické, sociální a kulturní problémy. Pokud by se měl

politický islám soustředit pouze na náboženskou oblast, na zmíněné problémy by se

nekladl žádný důraz. 154 Tato základní myšlenka a změna ve vnímání politického

islámu je patrná zejména v tureckém Muslimském bratrstvu a jeho politické straně

spravedlnosti a rozvoje (AKP). Zde je vidět transformace z náboženského na

politický postoj se zdrojem v náboženství. Tato strana zůstává mimo náboženské

řečnění stejně jako Muslimské bratrstvo v Egyptě. Její činnost je řízena politiky a ne

náboženskými emíry.

Role náboženství v islamistických hnutích je nezpochybnitelná. Všechna

islamistická hnutí se totiž odkazují na islamismus a fundamentalismus. Islamismus

propaguje důležitost role islámu v politice. Fundamentalismus zase zdůrazňuje

návrat k základním islámským principům. Každé islamistické hnutí, ať už se jedná

154 SAMBUR, Bilal. The Great Transformation of Political Islam in Turkey: The Case of Justice and Development Party and Erdogan [PDF]. European Journal of Economic and Political Studies, 2009 [cit. 27.4.2013]. Dostupné z: http://ejeps.fatih.edu.tr/docs/articles/23.pdf.

62

o pan-islamismus, Muslimské bratrstvo nebo Al-Káidu, všechna mají společný

základ. A tím základem je islám. Nejprve se snažili získat příznivce náboženskou

rétorikou a později se jejich činnost soustředila na politickou sféru.

Egypt byl vždy hlavním a nejstarším centrem civilizace, kde náboženství

hrálo významnou roli. Proto je víra silně zakotvena v podvědomí každého Egypťana.

Islám se stal jeho kulturou a identitou. Al-Bana velmi dobře vystihl, že, „když Sověti

mají komunismus a Američané mají demokracii, muslimové budou mít

islamismus“155. Stejně tak jako další islamistická hnutí i Muslimské bratrstvo vidí

počátky islámského úpadku v rozšiřování západní kultury, korupci muslimských

politických stran a chudoby v zemi. Východiskem z těchto problému je návrat

k Islámu. Tyto problémy byly hlavím spouštěčem vytvoření Muslimského bratrstva.

Muslimské bratrstvo se liší od ostatních islamistických hnutí tím, že výrazně

změnilo svoji politiku. Největší politickou změnou prošlo Muslimské bratrstvo

v období Arabského jara. Když vzniklo Muslimské bratrstvo, bylo to spíše

náboženské hnutí. Pořádali semináře, přednášky a různá kázání, ve kterých se

propagovala důležitost návratu k pravému Islámu. Postupem času se transformovalo

do politického hnutí. Důkazem je vytvoření strany svobody a spravedlnosti. Hnutí

má stále zdroj v náboženství, ale jeho činnosti je politická.

Muslimské bratrstvo si je vědomo, že nemůže převzít veškerou moc v zemi,

aniž by měla podporu i těch stran., které jsou sice více sekulární, ale naopak mají

větší zkušenosti z vlády. Filosofie a ideologie Muslimského bratrstva se odráží od

názorů a myšlení většiny muslimské společnosti v Egyptě. Při průzkumu v roce 2008

bylo zjištěno, že 68% egyptských věřících věří, že právo šária by mělo být základním

zdrojem pro legislativu a mělo by řídit život a činnosti muslimů. Podle výsledků

z roku 2005 bylo řečeno, že 87% respondentů věřilo, že náboženství je

nejdůležitějším aspektem jejich identity.156

155 MITCHELL, Richard P. The Society of the Muslim Brothers. New York: Oxford University Press, 1993, xxxvii, 349 p. ISBN 01-950-8437-3. 156 DE KERCKHOVE. Egypt’s Muslim Brotherhood and the Arab Spring. Canadian Defence & Foreign Affairs Institute: CDFAI Fellow, 2012. ISBN 978-0-9737870-2-3.

63

SEZNAM ZDROJŮ Tištěné publika:

1. ARMAJANI, Jon. Modern Islamist movements: history, religion, and politics. Malden, Mass.: Wiley-Blackwell, 2012, xiv, 233 p. ISBN 978-140-5117-425.

2. AYUBI, Nazih N. Political Islam religion and politics in the Arab world. London: Routledge, 1991. ISBN 02-034-0152-2.

3. BLANCHARD, Christopher M. The Islamic Traditions of Wahhabism and Salafiyya [PDF]. 2008 [cit. 20.4.2013].

4. CALVERT, John. Islamism: a documentary and reference guide. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2008, xiii, 280 p. ISBN 03-133-3856-6.

5. CALVERT, John. Sayyid Qutb and the origins of radical Islamism. New York: Columbia University Press, c2010, xi, 377 p. ISBN 9780231800303.

6. CAMPO, Juan E. Encyclopedia of Islam. 1st ed. New York, NY: Facts On File, 2009. ISBN 978-143-8126-968.

7. CROFTER, Warren. Velká kniha islámu. Vyd. 1. Překlad Otakar Chaloupka. Praha: BVD, c2006, 242 s. ISBN 80-903-7540-5.

8. DANICS, Štefan. Extremismus: hrozba demokracie. Vyd. 1. Praha, 2002. ISBN 80-864-7707-X.

9. DE KERCKHOVE. Egypt’s Muslim Brotherhood and the Arab Spring. Canadian Defence & Foreign Affairs Institute: CDFAI Fellow, 2012. ISBN 978-0-9737870-2-3.

10. DEMANT, Peter R. Islam vs. Islamism: the dilemma of the Muslim world. Westport, Conn.: Praeger, 2006, xxviii, 279 p. ISBN 978-027-5990-787.

11. ELLWOOD, Robert S a Gregory D ALLES. The encyclopedia of world religions. Rev. ed. New York: Facts on File, c2007, xii, 514 p. ISBN 08-160-6141-6.

12. ESPOSITO, John L. Islam and politics. 4th ed. Syracuse, N.Y.: Syracuse University Press, 1998, xxii, 393 p. ISBN 08-156-2774-2.

13. GUITTA, Olivier. Muslim Brotherhood Parties: in the Middle East and North Africa (MENA) Region [PDF]. Centre For European Studies, 2010 [cit. 27.4.2013].

14. HEGGHAMMER, Thomas. Jihad in Saudi Arabia: violence and pan-Islamism since 1979. New York: Cambridge University Press, 2010, x, 290 p. Cambridge Middle East studies, 33. ISBN 05-217-3236-0.

15. INTROVIGNE, Massimo. Hamás: islámský terorismus ve Svaté zemi. Vyd. 1. Překlad Ctirad Václav Pospíšil. Praha: Vyšehrad, 2003, 108 s. Moderní dějiny, sv. 4. ISBN 80-702-1659-X.

16. JACKSON, Roy. Mawlana Mawdudi and political Islam authority and the Islamic state. London: Routledge, 2010. ISBN 978-020-3848-722.

64

17. JANDA, Richard. Islám: náboženství, historie a budoucnost. Vyd. 1. Brno, 2010, 379 s., [8] s. obr. příl. Encyklopedie Britannica. ISBN 978-807-2176-281.

18. KOVÁŘ, Jindřich. Islám a muslimské země. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1984, 369 s. Svět v pohybu.

19. KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996, 263 s. ISBN 80-702-1168-7.

20. MEIJER, Roel. Global Salafism: Islam's new religious movement. New York: Columbia University Press, c2009, xix, 463 p. ISBN 9780231800389.

21. MITCHELL, Richard P. The Society of the Muslim Brothers. New York: Oxford University Press, 1993, xxxvii, 349 p. ISBN 01-950-8437-3.

22. MILTON-EDWARDS, Beverley. Islamic Fundamentalism since 1945. London: Routledge, 2004. ISBN 02-035-0424-0.

23. MINAULT, Gail. The Khilafat movement: religious symbolism and political mobilization in India. New York: Columbia University Press, 1982, 294 p., [5] p. of plates. ISBN 02-310-5072-0.

24. NASR, Seyyed Vali Reza. Mawdudi and the making of Islamic revivalism. New York: Oxford University Press, 1996, viii, 222 p. ISBN 01-950-9695-9.

25. ROY, Olivier a Translated by Carol VOLK. The failure of political Islam. 1st Harvard University Press pbk. ed. Cambridge, Mass: Harvard University Press, 1996. ISBN 978-067-4291-416.

26. RUBIN, Barry M. The Muslim brotherhood: the organization and policies of a global Islamist movement. 1st ed. New York, NY: Palgrave Macmillan, 2010, ix, 186 p. Middle East in focus series. ISBN 02-301-0069-4.

27. SHAHIN, Emad El-Din. Political Islam in Egypt. Brussels: Centre for European Policy Studies, 2007. ISBN 978-929-0797-159.

28. SMITH, By Wilfred Cantwell. Islam in modern history. Princeton paperback print. Princeton (New Jersey): Princeton University Press, 1977. ISBN 978-069-1019-918.

29. ZAHID, Mohammed. The Muslim Brotherhood and Egypt's succession crisis: the politics of liberalisation and reform in the Middle East. London: Tauris Academic Studies, c2010, xiv, 202 p. Library of modern Middle East studies, 81. ISBN 18-451-1979-7.

Internetové zdroje:

1. AL-ANANI, Khalil. The Role of Religion in the Public Domain in Egypt After the Janury 25 Revolution [PDF]. Arab Center For Reasearch & Policy Studies. 2012 [cit. 27.4.2013].

2. ASLAN, Reza. THE WASHINGTON POST. Do Egyptians want both democracy and a role for religion in their government? [online]. 2011 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z:

65

http://onfaith.washingtonpost.com/onfaith/panelists/reza_aslan/2011/01/religion_politics_and_american_hypocrisy_on_egypt.html

3. Encyclopedia Britannica: Fundamentalism [online]. [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/1191955/fundamentalism.

4. Encyclopaedia Britannica: Muslim Brotherhood [online]. 2013 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://global.britannica.com/EBchecked/topic/399387/Muslim-Brotherhood.

5. The Free Dictionary: Nationalism [online]. 2013 [cit. 2013-05-01]. Dostupné z: http://www.thefreedictionary.com/nationalism.

6. GlobalSecurity.org: Jamaat-e-Islami Pakistan, Islamic Assembly, Jamaat-e-Islami-e-Pakistan (JIP) [online]. 2000-2013 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.globalsecurity.org/military/world/pakistan/ji.htm

7. Global Politics: Politický islám, islamismus a teoretická východiska jeho sunnitské větve [online]. [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/clanky/sunnitsky-islamismus.

8. HARPER, Douglas. Online Etymology Dictionary [online]. 2001-2012 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.etymonline.com/index.php?search=fundament.

9. IRTIQA: Why had the Jamaat-e-Islami failed in Pakistani politics? [online]. 2012 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://aunmkn.wordpress.com/2012/04/01/why-has-the-jamaat-e-islami-failed-in-pakistani-politics/.

10. KENNEY, Jeffrey. Pan-Islamism [online]. 2005 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.encyclopedia.com/topic/Pan-Islamism.aspx.

11. MADU, Leonard. Muslim Brotherhood: Face of Political Islam [online]. 2013 [cit. 2013-04-29]. Dostupné z: http://nigeriamasterweb.com/blog/index.php/2013/01/18/muslim-brotherhood-face-of-political-islam.

12. Ministerstvo vnitra České Republiky: Co je extremismus [online]. 2010 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/co-je-extremismus.aspx.

13. PIPES, Daniel. Distinguishing between Islam and Islamism [online]. 1998 [cit. 2013-04-24]. Dostupné z: http://www.danielpipes.org/954/distinguishing-between-islam-and-islamism.

14. SAMBUR, Bilal. The Great Transformation of Political Islam in Turkey: The Case of Justice and Development Party and Erdogan [PDF]. European Journal of Economic and Political Studies, 2009 [cit. 27.4.2013]. Dostupné z: http://ejeps.fatih.edu.tr/docs/articles/23.pdf

15. TORSTENSSON, Erik O. The Transformation of Political Islam: Towards an Understanding of the Muslim Brotherhood, 1928–2011 [PDF]. College of Liberal Arts and Sciences University of Florida. 2012 [cit. 27.4.2013]. Dostupné z: http://ufdcimages.uflib.ufl.edu/UF/00/09/15/23/00646/Torstensson_final.pdf.

66

16. The International Crisis Croup: Understanding Islamism [online]. 2005 [cit. 2013-05-01]. Dostupné z: http://www.crisisgroup.org/en/regions/middle-east-north-africa/north-africa/037-understanding-islamism.aspx.

17. The International: The Muslim Brotherhood: Who Are They Really? [online]. 2013 [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.theinternational.org/articles/269-the-muslim-brotherhood-who-are-they-real.

18. TIBI, Bassam. Islam between culture and politics. New York: Palgrave, 2001, xvii, 271 p. ISBN 03-337-5121-3.

19. TRAGER, Eric. Who's Who in Egypt's Muslim Brotherhood [online]. The Washington Institute for Near East Policy, 2012 [cit. 2013-04-29]. Dostupné z: http://www.washingtoninstitute.org/uploads/WhosWhoInMB.pdf

Ostatní:

1. Problematika ženských práv se v muslimských zemích se zaměřením na

Afghánistán. Praha, 2011. Bakalářská práce. Vysoká škola mezinárodních a

veřejných vztahů Praha.