Typy imunity
Nespecifická– nezávislá na antigenu– vývojově starší
Specifická– cílená na antigen
Úloha imunitního sytému
Hlavní úlohou je nejen rozeznat „vlastní“ a „cizí“, ale hlavně odhadnout „nebezpečné“ a „neškodné“
K tomu slouží řada signálních molekul• exogenní - bakteriální a virové struktury,
lektiny…• endogenní - cytoplazmatické stresové proteiny
Přirozená imunita
Chybí receptory nebo koreceptory pro daný virus
Virus nemá kudy vstoupit do buňky Hostitel nemůže onemocnět
Mechanismy nespecifické imunity
Slizniční imunita Komplement Proteiny akutní fáze Interferony Fagocytóza Přirozeně cytotoxické buňky (NK)
Slizniční imunita
Rychlá obměna buněk Hlen a jeho součásti Sekreční imunoglobuliny Intraepitelové lymfocyty
Proteiny akutní fáze
Skupina sérových proteinů s velice rozmanitou funkcí
opsonizace funkce podobná protilátkám snížení dostupnosti volného Fe imunomodulace
Interferony
Významná složka protivirové imunity
I. typ - protivirové účinky (alfa, beta) II. typ - imunomodulační účinky (gama)
Nespecifická protibakteriální imunita
Slizniční imunita Proteiny akutní fáze Komplement Fagocytóza
Nespecifická protivirová imunita
Slizniční imunita Interferony Přirozeně cytotoxické buňky (NK)
Diagnostika nespecifické imunitní reakce
Diagnostika subpopulací lymfocytů Vyšetření proteinů akutní fáze
Významná část infekcí je zlikvidovaná mechanismy
nespecifické imunity a neindukuje specifickou imunitní
odpověď
Schéma imunity
Antigen prezentující buňka
Prezentace antigenu rozhoduje o dalším průběhu imunitní reakce
APC - hlavně dendritické buňky, prezentace probíhá ve spolupráci s MHC
Prezentace antigenu rozhoduje o výběru typu imunitní odpovědi (Th1 nebo Th2)
Th1 a Th2 imunita
V dětství převažuje Th 1 - protilátková V dospělosti více Th 2 - zánětlivá Ve stáří se vrací převaha Th 1 Nejde o konkurenční, spíše převažující
typ imunitní odpovědi Na správném přesmyku závisí
náchylnost k alergiím
Th 1 a Th 2 imunitní odpověď
Imunitní systém volí jeden z typů odpovědi
Každý typ je vhodný pro likvidaci jiného druhu infekce
Již spuštěný typ imunitní reakce nelze změnit
Jakým způsobem se volí typ imunitní reakce není jasné
Schéma protilátkové imunitní odpovědi
AntigenAPC Th2 Cytokiny
Stimulace B lymfocytu
Plasmatická b. Paměťová b.
Produkce protilátek
Typy protilátek
IgM -tvoří se na začátku infekce
– mají nízkou afinitu k antigenu– mají krátký poločas (10 dní)
IgG -tvoří se v průběhu i po likvidaci infekce a přetrvávají
– mají různě vysokou afinitu, podle fáze infekce– poločas asi 30 dní
IgA - vyskytují se ve formě sérové a slizniční
IgE - mají význam v protiparazitární imunitě (a alergiích)
Protilátky
Významnou část sérových protilátek tvoří nízkospecifické, nízkoafinní protilátky, které jsou schopny reagovat rychle
Protilátky s vyšší specificitou se tvoří až v průběhu infekce
Celková hladina sérových protilátek kolísá málo
Specifická protivirová imunita
Cytotoxické Tc (CD 8+) lymfocyty Protilátky
– virus neutralizační– protilátkami indukovaná cytotoxická
imunita• komplementová• aktivace Tc lymfocytů
Diagnostika specifické imunitní reakce
Vyšetření protilátek– běžné vyšetřovací metody
Vyšetření specifických Tc lymfocytů– zatím jen experimentálně
Interleukiny
mediátory zánětu signalizační molekuly, které regulují
imunitní mechanismy zajišťují kooperaci imunokompetentních
buněk
Souhrn
Imunitní odpověď je složitá a komplexní Často stačí nespecifické imunitní mechanismy Většinu příznaků infekčních chorob způsobuje
imunitní reakce Imunitní odpověď na viry, bakterie a parazity
se liší Imunitní odpověď je individuální - závisí na
makro i mikroorganismu
Pro diagnostiku vyplývá
Protilátková imunitní odpověď nemá „normy“ Nález falešně „pozitivních“ i „negativních“
reakcí je do určité míry normální Závěry z výsledku jednoho vyšetření mohou
být zavádějící Pro interpretaci výsledku je nutná alespoň
základní znalost patogeneze infekce a imunitních mechanizmů
Vakcinace
Nejstarší a nejúčinnější metoda obrany proti závažným infekcím
První účinná metoda, která zabránila epidemiím
Omezila výskyt těžkých infekcí (polio, difterie)
Podařila se eradikace varioly
Aktivní imunizace
Empirický medicínský zásah Nepřirozená kombinace a časování podnětů pro
imunitní systém Nepřirozený „kontext rozpoznávání“ a jeho
opakování Nevzniká doživotní imunita, chrání proti
omezenému spektru bakteriálních a virových agens (ale ne proti parazitům, TBC,HIV)
Ochrana je dána omezením cirkulace agens v populaci
Aktivní imunizace
Nezvratně moduluje individuální imunitní reaktivitu– vlastním působením– omezením přirozených podnětů
P řiroze ný p od n ět
p ře ko n á m í fyzio log ických ba riér
e fe k to ro vé m ech a n ism y re g u la čn í a te rm ina čn í m ech a n izm y p a m ěť
Zánět
přirozená im un ita spec ifická im un ita
Regulace imunitního systému
Přirozená imunita („nebezpečné vzory“)– endogenní – exogenní
Specifická imunita– vlastní X cizí
Očkování
Povinné (hrazené z veřejných prostř.)– pravidelné– mimořádné– při úrazech
• Kromě ochrany jedince zaručuje při vysoké kolektivní imunitě kolektivní ochranu
Individuální (na vyžádání, nehrazené)• Zajišťuje ochranu jednotlivce
Typy vakcín
Živé - živý atenuovaný virus, příp. bakterie Usmrcené - usmrcená bakterie nebo virus Toxoidy - upravený toxin Subjednotkové a split - upravené štěpením a
purifikací Chemovakcíny - purifikované antigenní
komponenty Rekombinantní vakcíny - získané metodou
genového inženýrství
Vakcíny
Živé (atenuované) Výhody
– lepší imunogenita– delší „imunitní paměť
Nevýhody– méně bezpečné– méně odolné k
prostředí
Mrtvé Výhody
– bezpečnější– odolnější
Nevýhody– méně imunogenní– nutné opakované
dávky
Pravidelná vakcinace
Tuberkulóza Difterie, tetanus, pertusse Poliomyelitis (dětská obrna) Parotitis, morbilli, rubeola Hepatitis B Haemophillus influenzae typ b
Tuberkulóza
Očkuje se živou atenuovanou vakcínou BCG kmenem
Primární vakcinace děti ve věku 4 dny až 6 týdnů
Vakcinace osob v riziku s negativní tuberkulinovou reakcí
Nejdiskutovanější očkování Nízká imunogenita a vysoké procento
komplikací, oddálení základního očkování
Difterie, tetanus, pertusse Difterie a tetanus je toxoid Pertusse je buď celobuněčná mrtvá, nebo
acelulární subjednotková Základní očkování od 13 týdnů ve schématu 0 -
1měs.-1.měs.-6 měs. Booster ve věku 5 let Difterie a tetanus - velmi dobrá imunita, pertusse
imunita 3-5 let po poslední dávce Tetanus přeočkování v 14-15 letech a dále každých
10 let
Haemophillus influenzae B (HiB)
Očkuje se kombinovanou vakcínou spolu s DiTePe
Mrtvá bakteriální vakcína Zkušenosti ze světa jsou dobré -
zabrání většině kojeneckých a dětských infekcí způsobených invazivním HiB
Hepatitis B (HBV)
Rekombinantní vakcína obsahuje jen povrchový antigen
Není jednotný názor na trvání imunity U nás se nepřeočkovává Základní očkování u dětí ve věku 12 let,
nyní je v hexavakcíně u kojenců Dříve očkování rizikových skupin
Poliomyelitis
Dosud se očkovalo živou vakcínou děti od 2-14 měsíců ve dvou termínech (většinou březen až květen) a přeočkování po roce a v 13 letech. Živý kmen boostroval i kontakty s očkovaným dítětem
Od 2007 se přechází na mrtvou vakcínu obsaženou v hexavakcíně. Trvání imunity je nejisté (v západních zemích dop. přeočkovat každých 10 let)
Hexavakcína Obsahuje toxoid difterie a tetanu, acelulární
vakcínu proti pertussi, vakcínu proti HiB, povrchový antigen HBV a mrtvou vakcínu proti Polio.
Dávkování 1. dávka od 13 týdne věku, 2. dávka za měsíc, 3. dávka za měsíc po 2. a 4. dávka za 6 měsíců
Výhody: méně injekcí, méně komplikací Nevýhody: některé složky méně imunogenní,
cena
Morbilli, parotitida, rubeola
Živá atenuovaná vakcína První dávka po 15 měs. Věku, další za 6-10
měsíců Imunogenita některých složek je slabší
(parotitis) Je možné použít trivakcínu (i pokud chybí
imunita jen proti jednomu agens) jako postexpoziční nebo u neimunních dospělých
Mimořádná vakcinace
Vakcinace při mimořádných událostech (povodně, epidemie)
Vyhlašuje obvykle hlavní hygienik nebo krajský hygienik
Je hrazena státem
Vakcinace proti chřipce (Influenza A a B)
Split nebo subjednotková vakcína, každoročně se mění její složení, aby odpovídala očekávanému sezónnímu typu viru
Řádné očkování u chronicky nemocných a osob nad 65 let
U ostatních na vyžádání (hradí pacient)
Při úrazech
Tetanus– preventivní podání toxoidu po zranění
hlavně v terénu (kontaminace hlínou) Vzteklina
– postexpoziční - po kousnutí neznámým savcem (příp. infikovaným savcem)
Vakcinace na vyžádání(hradí pacient)
Klíšťová encefalitida Meningokok A,C Hepatitida A Pneumokok (7-23 typů) Varicella Papillomaviry (vybrané HR typy) Očkování při cestách do ciziny (žlutá zimnice,
tyfus, Japonská B encefalitida, cholera, vzteklina)
Podmínky úspěšnosti vakcinace
Dobře ošetřovaná a správně podaná vakcína
• chyby v uchovávání snižují účinnost• chyby v podání (nevhodné místo, podání při
akutní infekci) snižují imunogenitu
Pro úspěšnost plošné vakcinace je třeba alespoň 95% proočkovanost
• menší množství očkovaných nezabrání cirkulaci agens v populaci a neúplně imunní onemocní
Vakcíny, které omezily výskyt onemocnění
Neštovice (variola) - eradikovaná na celém světě Poliomyelitida (dětská obrna) - virus cirkuluje,
možnost zavlečení Spalničky - virus cirkuluje, možnost zavlečení
Proti řadě infekcí není tak vysoká proočkovanost, vznikají malé epidemie -
(zarděnky, parotitida)
Terapeutické vakcíny
Postexpoziční profylaxe – lze použít u infekcí s jasnou expozicí a
dlouhou inkubační dobou (vzteklina, částečně klíšťová encefalitida…)
– používají se stejné vakcíny, jako v prevenci
Léčba již rozvinuté infekce (ve vývoji)
– infekce již propukla, je snaha ji eliminovat vakcinací (aktivací imunity pacienta)
– vyvíjejí se speciální vakcíny
Imunita
Po přirozené infekci– optimální odpověď– velký stimul– dlouhé trvání
Po vakcinaci– variabilita odpovědi– kratší trvání