Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Skupina veršovaných legend doby KarlovyAuthor(s): FRANTIŠEK SVEJKOVSKÝSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 75, Čís. 2/3 (1951), pp. 123-129Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459639 .

Accessed: 14/06/2014 15:17

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.134 on Sat, 14 Jun 2014 15:17:25 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

К rukopisným latinsko-českým slovníkům ostřihomským. 123

SlovS., většinou však dávala přednost špatně uspořádaným theo

logicko-filosofickým vokábulím zcela jiného původu. Pro veliké slovní bohatství (odhaduji v ca. 8200 heslech na

10 000 českých slov, u nichž se dá většinou zjistit korespondence slov německých) budou SlovS. zároveň s Cath. a na nich nezá

vislý SlovK. cenným obohacením dalších svazků CGB jakožto nejvýznačnější představitelé čeledi neklaretovské.

Podotýkám, že v SlovS. na str. 63a—66b jsou neorganicky, ale rukou téhož písaře vložena mezi konec A- a začátek B- „Voca bula bona" (Inc.: Forma arbitralis vbrmansky lyst. Magister curie hofmistr ..., Expl.: ... Priuilegium zawlastnost. Obstaculum zastierka. Cuiuspiam i. cuiuslibet. Arduitas pilnost), jiného původu než SlovS., významná však tím, že v nich je uprostřed verš za

veršem excerpována delší partie Klaretova Vok. gr., pro nějž

přistupují jako cenné, ovšem již pozměňované vedlejší podání.

8. Na str. 153—155 jsou rukou písaře SlovS. sepsány lat.-čes. nebo lat.-lat. glosy k různým nebiblickým textům. Inc.: Frango rem carnis zadost, zapaleny, chlípnosti tyela. Intencio vmysl vel

zadost. Indesinenter bez przestany. Indulgere nepowolowati ...

Expl.: ... Causeris i. conqueraris. Illuuies i. inmundicia.

9. Na str. 156—160, opět rukou téhož písaře, anepigrafická aequivoca v latinských hexametrech (Inc.: <P>etra salutis aue, per te fit transitus a we .... Expl.: ... Vt sit tanta domus, assa

turam tibi do, mus).

FRANTIŠEK SVEJKOVSKÝ:

Skupina veršovaných legend: doby Karlovy.

(Příspěvek к charakteristice staročeské legendy.)

Svému učiteli,páriu prof. dr. Alb. Pražákovi.1)

Naše literární historie zahrnuje obvykle ve skupinu několik

legend vzniklých v době Karlově: o sv. Dorotě, o deseti tisících ry tířích, o sv. Jiří, o sv. Margaretě, o sv. Kateřině (stockholmská a

brněnská), volněji se к nim připíná legenda o nanebevzetí P. Marie2. Vedle shodného způsobu práce s materiálem 3

je to přede vším důraz na hromadění zázraků, к němuž se většinou poukazuje jako ke společnému znaku jmenovaných legend. Jakubec v tom

právem spatřuje „obraz nálady a cítění tehdejšího člověka avkusu

doby" 4. Společné vlastnosti legend a zároveň i jejich charakteris

1 Článek byl napsán к loňskému jubileu. 2

Vydání užitých textů českých i latinských uvádíme na konci. 3 A. Novák, Přehledné dějiny literatury české, 32. 4 J. Jakubec, Dějiny české literatury I, 151.

9*

This content downloaded from 185.2.32.134 on Sat, 14 Jun 2014 15:17:25 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

124 František Svejkovský:

tika tím však nfení vyčerpána, jak se pokusíme zčásti dále doložit, především přihlédneme-li blíže к „náladám, cítění a vkusu" lite rárního publika. Právě tady je třeba analysovat a nespokojit se s citovaným odkazem; je třeba konkrétněji ukázat — pokud to materiál dovolí — i na nositele „vkusu", jehož jsou legendy odra zem. I u tak rozšířeného a do všech vrstev pronikajícího útvaru literárního středověku, jakým je legenda, nelze se spokojit s obec

ným předpokladem, že se snaží poučit co nejširší obec věřících, a odkázat к některému ze známých pramenů latinských jako к předloze. Je třeba míti na mysli, že literární publikum, na něž se

legenda obrací, je už diferencováno na základě svých společen ských a ekonomických vztahů; nesmíme dále opomenout tu sku

tečnost, že legendy jsou zpracovány národním jazykem se zřete lem к obecenstvu neznalému jazyka církve a postrádajícímu čás tečně nebo většinou úplně školského vzdělání. Jde krátce o skladby českého prostředí v určité historické situaci. Yezmeme-li tuto sku tečnost v úvahu, pak se ukáže, že i legenda — i když vcelku zá vislá na nějaké předloze

— může pod tlakem svého publika nabýt různé podoby, různého smyslu.

Chceme-li sledovati, jak české prostředí přijímalo tradiční

legendární thematiku a do jaké míry ji přetvářelo přizpůsobením vlastní situaci, je třeba všimnouti si stručně náboženského ovzduší

(s nímž legenda zajisté nejtěsněji souvisí) a jeho vztahu к celkové

společenské situaci. Od konce XIII. stol. se posice církve v českých zemích značně

upevnila. Dostávalo se jí hmotné i politické podpory od králů, šlechty i ve městech (kde měly velký vliv řády žebravé); přibývalo odkazů, kostelů a kaplí s bohatými nadáními. Současně církevní hodnostáři zajišťovali s úspěchem nezávislost duchovenstva a jeho statků na moci světské. Zároveň s tím rostl i vliv církve na du chovní život, v prvé řadě zase ve vlastní oblasti náboženské. —

Za Karla IV. se objevily výrazné důsledky tohoto vývoje v sou vislosti s problematikou, která vyrůstala z tehdejšího vývoje feu dálních řádů v zemi. Na jedné straně se projevuje zvětšení ná boženského zájmu ve vzrůstající úctě к světcům, zaváděním no

vých obřadů na počest ostatků hojně do Prahy přivážených, vel kou účastí na různých pobožnostech, zasvěcováním nových svátků atd. Záplava takových projevů náboženského života nese však v sobě zárodky popření vlastní podstaty křesťanské nauky, strhne-li к sobě hlavní pozornost. Jednak lehce přechází v pouhý náboženský formalismus, v ulpívání na vnějších projevech, na něž

myslí Štítný, když říká ve výkladu ,Ο vieře': ,A také mám věřiti

věrně, netolik ústy, ale i srdcem, žej' to tak; . . 5. Na druhé straně zbožnost vystupňovaná za hranice pravověrnosti je základem po božnůstkářství a pověr pozorovaných opět Štítným: ,A nemám věřiti ani v čáry, ani v léky; ani mám státi po věštbě, ani vědmě

kterém, ani sniech, aby má viera nebyla porušena.'6. Vyskočil, mluvě o Karlu IV., charakterisoval po této stránce jeho dobu:

,Převládala-li však přece u něho více vnější stránka religiosity, pak to nebyla jeho zvláštní charakteristická a povahová stránka, nýbrž spíše společná charakteristika náboženského života celé

tehdejší doby, která souběžně se projevovala jak ve scholastické vědě suchým formalismem a malichernými hádkami o nějaký vlas, tak i v umění pozdní gotiky a tak i v mravně náboženském životě."

5 К. J. Erben, Tomáše ze Štítného Knížky šesterý, 16. 6 Tamtéž, str. 16. 7 J. K. Vyskočil, Arnošt z Pardubic a jeho doba. Praha 1948. Str. 437.

This content downloaded from 185.2.32.134 on Sat, 14 Jun 2014 15:17:25 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Skupina veršovaných legend doby Karlovy. 125

Vládnoucími kruhy a částí kléru8 bylo přijímáno takto pojaté ná

boženství, odpovídající jejich životním názorům a požadavkům a vlivem duchovenstva rozšiřováno do širokých vrstev. Ve zbož nosti založené na citu a fantasii, uprostřed hojných slavností a obřadů, v podrobení základním povinnostem křesťanovým a ve víře v články církví předložené je už spatřován výraz opravdového náboženského života, zatím co jiné jeho stránky se ztrácejí v po zadí. Ale to byla zbožnost ulpívající na povrchu, bez hlubšího for mování člověka a jeho jednání. Jen takto vyhrocené pojetí nábo ženství mohlo dávat zároveň souhlas a vlastně dál udržovat stav životních poměrů, jak se v té době jeví. — Šlechta představovala nejvýrazněji snahu obhájit a dál udržet dosavadní způsob života na celé jeho rozloze; naopak tam, kde docházelo к zásahům proti tomu, bránila se poukazem na ustálené zvyklosti proti jakékoliv aktivitě, a tedy i proti té, jež vycházela z náboženské základny. Sledujme její postup, když jde o uhájení politické moci, jak uka

zují na př. události kolem jednání o schválení Karlova zákoníku

Majestas Carolina, když je ohroženo její výsadní postavení v hos

podářské struktuře našich zemí zmoíratněním moci měsťanského

stavu, když přichází i církev, aby kritisovala nejen její způsob ži

vota, ale i pokusy šlechty zasahovat do církevní pravomoci (srov. na př. 17. nebo 21. kapitolu Arnoštových stanov z r. 1349 nebo

výmluvnou zmínku životopisce Arnošta z Pardubic: ,1 nemohl jej strach před velmoži к porušení spravedlnosti příměti. .

Taková forma náboženství a náboženského života nemohla však vyhovět tam, kde současný stav nebyl uspokojující, kde byly odkrývány rozpory, které se středověký člověk snažil řešit právě na pozadí náboženské nauky. Od pasivního přijímání základních

náboženských pravd přecházejí i široké vrstvy lidové touto cestou к většímu a hlubšímu zájmu o jednotlivé otázky a ovšem i ke kon frontaci učení Kristova se soudobým stavem. Během XIV. stol., docházelo už nejednou к odklonu od oficiální církve, když neuspo kojovala věřící svými řády nebo výklady. V Čechách byla tak při pravena půda pro různé nauky sektářské, z nichž vedle hnutí beg hardů získaly — především mezi venkovským obyvatelstvem —

nauky valdenské pod vlivem kazatelů přicházejících z rakouského a italského území.10

V této situaci vystupují pod tlakem poměrů jiné stránky ná boženství do popředí; váha není kladena pouze na projevy zbóž

nosti, na poznání nebo výklad dogmat, nýbrž posouvá se к otáz kám mravouky, к otázkám náboženské praxe, které dávají zřetelně

vyniknout rozporům a v kterých je také nalézána opora pro ře šení. Krise vnitřních poměrů v zemi se objevuje stále jasněji, ne může býti přehlížena. Proto se proti snaze udržeti staré řády a způ sob života objevují i různé pokusy o jejich upravení nebo přeměnu; kritika i řešení nabývají přitom různých forem podle zájmu pro středí, z nichž vycházejí. Tak Arnošt z Pardubic a Karel IV., vstu

pujíce na svá místa duchovní a světské správy země, pozorují pro svou činnost neuspokojivý stav, který se v předcházejícím období

8 Mezi duchovní a světskou šlechtou nebyly tehdy často žádné rozdíly. Šusta konstatuje v Českých dějinách (11,4,265), že je velký poíet těch, ,kdo drží cenná obročí spojená s péčí o duše bez vyšších svěceni a smazávají vůbec

způsobem svého života příliš hranici mezi klerikem a laikem při dosti ubohé vzdělanostní úrovni značné části kléru a zmatených poměrech, způsobova ných příliš častými spory a boji o rozličná beneflcia.'

9 Fontes I, 387. 10 R. Holinka, Sektářství v Čechách před revolucí husitskou. Brati

slava 1929.

This content downloaded from 185.2.32.134 on Sat, 14 Jun 2014 15:17:25 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

126 František Svejkovský:

vymkl z rukou jak nej vyšším představitelům církevním, tak králi, a společně usilují o jeho uspořádání.11 Pro ně—-pevně začleněné do feudálního systému, mezi jehož ustálenými formami a ukazu

jící se potřebou jejich proměny, vynucovanou situací, hledají cestu — ,otázka reformy byla toliko otázkou obnovení církevních

řádů, jak se domnívali, ne příliš ještě porušených, a doufali, že tím všecky nedostatky budou napraveny'ia. Zato jiné a postupem doby daleko šíře pojaté požadavky a kritika rostou tam, kde

panství feudalismu ujařmuje život a brání vývoji — ve městech, a hlásí se i na venkově. Toto hnutí sílí pod vedením kazatelů, v je jichž řadě mezi prvními vynikají pranýřováním zlořádů přede vším mezi duchovenstvem Waldhauser a Milíč, až daleko přesáhne rámec snah oficiálních představitelů církve.

Sledujme nyní vybrané legendy v souvislostech s touto si tuací. — Povaha středověkého písemnictví, především způsob práce autorů s materiálem nás nutí, abychom si při zkoumání vztahu některé z jeho složek ke skutečnosti vždycky zároveň po ložili otázku poměru к předloze, neboť takové srovnání nám te

prve ukáže v pravém světle specifičnost české skladby. Také le

gendy, jimiž se tu budeme obírat, nejsou úplně samostatné, nýbrž mají své latinské prameny, které s větší či menší určitostí máme

zjištěny. Nelze ovšem vždycky určiti při mezinárodnosti nábožen ské látky, kde tyto předlohy vznikly, ale už u nich je třeba se za staviti a položití si otázku, proč sáhli domácí básníci po tom a nikoli po jiném prameni, po té a nikoli jiné versi zpracovávající život některého světce. Nejznámější a také nejčastěji používaný soubor legend při jejich převodech do národních jazyků byl od konce XIII. století soubor de Voraginův; rovněž skladatelé nej starších legend českých jej na začátku století XIY. používali a z velké části se jeho textu přidržovali. Ale když uplynulo půl sto

letí, nevyhovuje už plně text skladatelům veršovaných legend, jak poznáme, jde o proměnu pociťovanou dobře skladateli i jejich publikem, o proměnu záměrnou, zvláště když si uvědomíme, že

Legenda aurea jinak nepřestala být u nás dílem vyhledávaným, iak ukazujfTiejen četné její přepisy, nýbrž i staročeský prosaický převod vzniklý právě v této době.

Jakou zásadní proměnou prochází naše veršovaná legenda, ukážeme nejprve vcelku na legendě o sv. Dorotě, a to právě srov náním s textem Zlaté legendy. Feifalik sice vyslovil ve Studiích 13

domněnku, že předlohou nebyla českému skladateli Zlatá legenda, nýbrž asi nějaká skladba německá. Důvodem pro to jsou mu ně které odchylky ve vyprávěném ději, především scéna s dítětem

přinášejícím dary pro písaře Theofila. Tato změna je v legendě opravdu nej význačnější, neboť zároveň s ní se mění poněkud celá závěrečná část skladby (od v. 321). Vedle toho je možno uvést ještě jinou odchylku: rozvedení obrácení sester Doroty na víru křesťan skou (v. 190—202). Zato však máme na mnoha místech téměř do slovnou shodu s textem Zlaté legendy, takže při určování znění

11 Srov. Karlovy pokusy o zdokonalení soudnictví, o kodifikaci práva atd. nebo Arnoštovy zásahy do života duchovních a laiků, odrážející se v jeho statutech a v jednáních synodních. Arnošt z Pardubic podtrhával tam se stejným důrazem — ba ještě zřetelněji — vedle otázek dogmatických význam mravouky v kněžské pastorační praxi (podobně jsou zaměřena ně která mista v Summule Tomáše z Hyberníe, připojené a doporučené ve sta novách z r. 1349) a sám pak v tomto směru prakticky zasahuje především do způsobů života duchovenstva přímými a přísnými nařízeními.

12 V. Chaloupecký, Arnošt z Pardubic, Praha 1946. Str. 156. 13 Studien VII, Sitzungsberichte 1861, 75 n.

This content downloaded from 185.2.32.134 on Sat, 14 Jun 2014 15:17:25 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Skupina veršovaných legend doby Karlovy. 127

předlohy nutno přece tuto míti stále na zřeteli. Pozorujme několik

příkladů: v. 53 Porodí sě stavem křesťanským

křstí ji biskup pod tajemstvím. Od otce i od mateře složeno Dorothea to její jméno. A ta jistá svatá device, svatého ducha služebnice, šlechetnej ctnosti i vší bázni, naplněná Boží kázní, tak velikú krásu jměješe, že všech dievek krašší bieše, júž závistný dábel zhrdal, neb čistoty nemiloval.

Legenda aurea: Et ipsa genita secundum morem christianorum, occulte bapti zata est a quodam episcopo sancto, qui nomen ei imposuit ex

patře et matre compositum. Dorothea autem ipsa puella repleta est spiritu sancto, virtutibus et omni pacis disciplina inbuta, formosa valde super omneš puellas regionis illius. Quod invidus

serpens inimicus castitatis diabolus non sustinens... v. 161 Potom svatů dievku za nohy oběsichu,

metlami ji silně bichu, udicemi ji drachu a bičemi ji bičovachu.

Legenda aurea:

Ipsa autem Dorothea eculeo est suspensa pedibus elevatis, uncis laceratur corpus eius, virgis castigatur, flagellis flagel latur.

v. 355 To dietě vece: ,Rač postúpiti, na stranu se mnú odejiti.'

Legenda aurea: ...ecce puer apparuit circa eum et sustulit eum in partem...

Nezůstala proto Legenda aurea, jak se zdá, bez vlivu na staro

český text nebo jeho předlohu, existovala-li jaká, ale v každém

případě nebyla přejata ve znění tam zahrnutém, nýbrž prošla změnou. Tuto změnu necharakterisují v prvé řadě výše uváděné

rozdíly ve sledu popisovaných událostí, nýbrž — a to je pro nás

důležité — zvláštní zpracování, po př. rozvádění některých míst v latinském textu jen stručně zaznamenaných. Jde o místa stej ného rázu: o nábožné promluvy a modlitby. A jsou-li zapsány v řeči nepřímé, uvádí je často česká skladba v přímé řeči. Je pří značné, že právě tato místa zaznamenává Feifalik jako doklady pro důkaz, že předlohou nebyla Legenda aurea. Ve skutečnosti jde, jak jsme už poznamenali, o zvláštní zpracování určitého místa vzhledem к latinskému znění:

v. 80 Stojeci bez strachu dieše: , ,Mám jednoho chotě svého

Jesa Krista nebeského.'

Legenda aurea:

...intrepida se Christo desponsatam fatebatur.

v. 131 Pověděvši to na zemi klečieše, očima к Bohu hledieše, a ta mluvieci prosieše: ,Mój milý žádný Bože, jenž si stvořil eemi i moře, uslyš mne dievku hřiešnú, pokaž nynie tuto moc svú.

This content downloaded from 185.2.32.134 on Sat, 14 Jun 2014 15:17:25 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

128 František Svejkovský:

Jenž si ty, milostivý Bože, proti tobě nikto nemuože.

Legenda aurea:

...prostrata in terram elevantisque in celum oculis oravit ad

dominům, ut ostenderet omnipotentiam suam et quod ipse sit solus Deus et non alius preter eum.

v. 305 ,Pojdiž ke mně, má vybraná, pojdi ke mně, moje blahoslavená, pojdi ke mně, choti má milá, pojdi ke mně do mého bydla, pojdi ke mně, milá holubice, pojdi ke mně, má vzvolenice, pojdi ke mně i к méj matce, pojdi ke mně již na krátce. Budeš se mnú přebývati i na věky kralovati. A to všechno, což's žádala, to jsi na mě vše obdržala.'

Legenda aurea:

,Veni electa mea, omnia quae petisti, impetrasti.'

Také Feifalikem uváděná promluva Theofilova je v podstatě úpravou obsahu latinského textu do přímé řeči, jako v jiných pří padech:

v. 365 Theofíluš jal se velmi volati, běžev do města, počav pohanóm kázati, náhle obrátě sě к Bohu:

,Já povědieti mohu, tej jest dievky Buoh mocný, všem svým sluhám pomocný. Znamenajte divu hrozného, že Hrudna měsiece studeného, v ty mrazy země zamrzlá i voda a žádné dřievie nedává ploda, v ty časy na dřevě lišta neviděti, ale'komuž dáti bude ta device chtieti.'

Legenda aurea: Tunc Theophilus prorupit in voces laudando et gloriíicando Christum deum Dorothee, qui mense februario, dum magna frigora terram cogebant, nec aliquod virgultum frondibus ves

titur, rosas et poma quibus vult mittere potens est: cuius nomen sit benedictum.

Podobně zpracovává staročeský skladatel v přímé řeči mod litbu Doroty před popravou.

—- Příklady bychom mohli dále roz

množit, ale už z uvedených vidíme, že ve srovnání s textem latin

ským je v české redakci položen větší důraz na neepické prvky skladby. V duchu středověké nauky o rozšíření některé části

skladby (ampliíicatio) propracovává je český skladatel a stejně i převádí do přímé řeči, aniž tíy proto úplně opouštěl svůj pramen, jímž mohla být Legenda aurea, jak nasvědčují dříve srovnávaná místa. Tuto práci můžeme přičíst jak zpracovateli nějaké nám neznámé skladby, která vyhovovala potřebě českého autora, tak

stejně dobře schopnosti a dovednosti Čecha, znalého soudobých básnických nauk. Otázkou autora a předlohy se tady blíž zabývat nechceme, pro nás je však důležité především poznání, že v české

legendě sledujeme proměnu, kdy už není celá váha položena na seznámení posluchače s životem světcovým, jako tomu bylo v le

gendách vzniklých na počátku století. Tím můžeme také vyložit,

This content downloaded from 185.2.32.134 on Sat, 14 Jun 2014 15:17:25 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Skupina veršovaných legend doby Karlovy. 129

proč nestačí pro ten účel Legenda aurea, v níž jde především o exposici děje: legenda přestala být v novém zpracování pouze příběhem, ideálním příkladem vzorného života. Důraz na lyrické prvky ukazuje, jakými novými prostředky působila nyní daleko

účinněji na formování náboženského života určitým směrem, který chceme dále podrobněji sledovat. Přibereme-li ještě rozbory ostatních legend, poznáme, že šlo skutečně o proměnu ve staročeské

legendární tvorbě dobře pociťovanou. Nelze proto mluvit o náhod ném vlivu předlohy, která by nové zabarvení náboženským vý pravným skladbám teprve vtiskovala, nýbrž o volbě, která vyho vuje určitému současnému pojetí náboženství a náboženské lite

ratury. Svou hlavní pozornost zaměříme tady к novým prvkům

v českých legendách nikoli proto, že jim vtiskují zvláštní ráz, nýbrž

— a vlastně především — proto, že se v nich nejúčinněji

odrážel zřetel к obecenstvu, к jeho znalostem a zájmům, к jeho ideologii. Tím se nám mohou stát nejspolehlivějším vodítkem při pokusu o zařazení legend do myšlenkového a společenského vývoje doby Karlovy. Čeští skladatelé se v těchto částech básní nespoko jují jen volbou předlohy odpovídající jejich potřebám, nýbrž často

ji ještě dále .přetvářejí, nebo lépe —

pozměňují. Možnost zásahu autorova je tu skutečně největší. Sled výjevů ze života světcova

byl už v hagiografických pracích ustálen, zato opačná byla si tuace u míst s lyrisujícími prvky (tím rozumíme v dalším textu

modlitby i jiná oslovení Boha a dále náboženské úvahy), ty mohly být zdůrazněny, jindy ustoupit do pozadí před vyprávěným dě

jem, neboť v nich obvykle nebylo těžiště legendy, jak vyplývá z původního jejího určení; zároveň u životopisných fakt nepadal tak na váhu ohled na srozumitelnost publiku, jako tomti bylo právě v případě modliteb, výkladů a různých jiných výrazů nábo ženského myšlení. (Příště dále.)

LID ΙΑ WlNNICZUK (Varsoviae):

Ad Roderici Dubravi Epistulas.

In Bohemorum numero, qui saec. XV—XVI in Italiae oppi dis studiis sese dediderunt, Rodericus Racek Dubravus non exi

guam ingenii atque doctrinae assecutus patriae suae gloriam apud exteros late celebravit. Itaque optimo iure vir doctus — Josephum Truhlář dico —, cum ad investiganda et illustranda renascentium litterarum studia, quae a viris doctis Bohemiae tractata erant,

plurimam operám conferret, Dubravi opuscula non neglexit et

epistulas eius typis evulgandas curavit (Dva listáře humanistické,

1897). Licet vir doctus opusculum Dubravi acutissime examinaverit

et quo tempore epistulae scriptae essent demonstraverit, non desunt tamen loci, qui ab eo non satis illustrati sint. Quin etiam exstant alia, pusilla quidem, quibus quae Truhlář disseruit, locu

pletare possumus. Neque enim quaestio quae ad numerum opus culi De componendis epistolis pertinet absoluta nec conclusiones ab Truhlář propositae argumento certo affirmatae sunt; quam ob rem observationes quasdam proponere et supplementa adicere in animo mihi est.

This content downloaded from 185.2.32.134 on Sat, 14 Jun 2014 15:17:25 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions