SPECIÁLNÍ TECHNIKY SOCIÁLNÍ TERAPIE

Mgr. Eva Zakou řilová

4. 11. 2011 (přednáška)

„Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody.“

Jedním ze základních problémů v naší práci s klientem je zjistit, co si klient vlastně přeje

a co nechce, co je pro něj největším problémem, co prožívá apod. V případě, že k takovému

zjišťování použijeme např. pouze rozhovor, nelze vyloučit, že se skutečného mínění klienta

nedopátráme. A to i přesto, když dotazy budeme klást nejrůznějším způsobem a vhodně

využívat všech možných typů otázek, včetně jejich kombinací. Většinou nám totiž přece

jenom klient sděluje své postoje a přání na úrovni vědomé, neodpovídající hlubším vrstvám

psychiky a jeho skutečným motivacím. Speciální techniky nám mohou pomoci více a lépe

odkrýt právě tendence nevědomé. Zejména u dětí se projevuje při technikách jejich přirozená

reakce zakomponovat svůj problém nebo těžko pochopitelnou situaci do hry. Jejich ovládání

řeči a jazyka se navíc váže na sociální a kulturní prostředí. Avšak i dítěti s bohatou slovní

zásobou se stává častěji než dospělému, že své myšlenky nevyjádří přesně. Nakonec i pro

dospělého je mnohdy velmi obtížné vyjádřit slovy to, co cítí hluboko ve svém nitru. Slova

mohou myšlenky a situace také velmi zkreslit .

Techniky lze realizovat i opakovaně, po uplynutí určité doby, a zjišťovat, zda došlo

k nějakým změnám.

Z těchto i dalších důvodů, uvedených dále, je důležité, aby sociální pracovníci uměli ve

své práci techniky používat. Realizace technik může dát totiž odpovědi na řadu otázek,

např. jak klient vnímá současnou situaci, co cítí, co si nyní uvědomuje, co prožívá, na co

právě myslí, co dělá a jak to dělá, jak se právě cítí tělesně, jak se jeho pocity mění, když se

hovoří o…, co ta situace pro něj znamená, co očekává, že se stane apod.

3

Sociální terapie – specifický druh odborné intervence, jejímž cílem je dosahovat

přímým i nepřímým působením žádoucích změn v chování klienta a v jeho sociálním okolí,

řešit situaci, která bezprostředně ohrožuje klienta, a předcházet vzniku rizikového chování

i podmínek, které mohou jeho vznik podporovat.

Sociální diagnóza – mapování a určení příčin, které mohly vyvolat vznik potíží

u klienta nebo ovlivnit jejich průběh, ať již kladně nebo záporně. Jde o zmapování sociálního

problému jako východiska pro sociální terapii.

Rozdíl mezi psychoterapií a sociální terapií • Sociální terapie nezachází do takové hloubky psychiky člověka jako psychoterapie.

Používá jiné metody a techniky, zaměřené spíše na získání potřebných informací, podporu

komunikace a motivace, uvědomění si vlastních pocitů, emocí a získání reálného náhledu.

(Do sociální terapie nepatří postupy, jakými jsou hypnóza, psychoanalytická léčba aj.)

• Diagnóza v sociální terapii používá jednodušších prostředků než psychoterapie. Nejsou

užívány testy inteligence, škály dosažené výkonnosti, není vyšetřován tělesný stav klienta

či klinicky hodnocen jeho stav psychický apod.

• Sociální terapie i psychoterapie se zabývají chováním lidí a interakčními

charakteristikami, sociální terapie se však více zaměřuje na sociální fungování a vztahy

klienta.

• Sociální terapie nepracuje s klientem na medicínské bázi (sociální terapeut nepředepisuje

léky a hospitalizaci v nemocnici jako např. v rámci psychoterapie psychiatr).

• Při aplikaci různých metod a technik v sociální terapii je sociální pracovník „zvýhodněn“

tím, že obvykle zná prostředí, ze kterého klient přichází (často i jeho primární rodinu) a do

kterého se má vrátit. Mívá k dispozici v dokumentaci také řadu zpráv od dalších

odborníků nebo institucí, vztahujících se k situaci klienta (zejména při výkonu sociálně

právní ochrany dětí).

• Sociální pracovník vystupuje v sociální terapii často (zejména při realizaci sociálně právní

ochrany jako výkonu státní správy) v několika rolích, vyznačujících se protichůdnými

aspekty. Má klientům pomáhat, současně je i kontrolovat a event. také sankcionovat.

4

• Sociální terapie je velmi často realizována v terénu, v prostředí, kde se klienti každodenně

pohybují.

• Sociální terapie bývá na rozdíl od psychoterapie často zahajována i bez počáteční

motivace a dobrovolnosti na straně klienta, zejména pokud se týká rodinné terapie, kde je

třeba pomoci nezletilému dítěti. Klient je také častěji než v psychoterapii pozván

k prvnímu setkání přímo terapeutem.

• Součástí sociální terapie mohou být i represivní zásahy ve vztahu ke klientovi.

• Direktivní zásahy v sociální terapii se užívají častěji než v psychoterapii.

• V sociální terapii je někdy nutno postupovat dále i bez souhlasu a spolupráce klienta.

• Ukončení terapie nezávisí jen na klientových cílech a na tom, jak daleko chce jít, aby je

dosáhl, jak je tomu v psychoterapii.

• Svoboda rozhodování a počínání je u klienta v procesu sociální terapie menší

a omezenější než v procesu psychoterapie.

• Psychoterapie se většinou zaměřuje na již existující problémy. Sociální terapie se více než

psychoterapie zabývá primární prevencí, kdy usiluje o předcházení vzniku problému,

zvláště u dětí.

• Sociální terapie se v rámci pomoci klientovi snaží zhodnotit a využít veškeré zdroje

komunitní, materiální, ekonomické, sociální aj.

• V sociální terapii je kladen poměrně velký důraz na řešení. Těžiště pozornosti je zaměřeno

na současnost a budoucnost (zatímco u některých směrů v psychoterapii je podstatou

právě práce s minulostí).

• Při srovnávání délky trvání psychoterapie a sociální terapie by pravděpodobně „vítězila“

sociální terapie, která může trvat 10 i více let.

• Ne vždy je možné a reálné ze strany terapeuta dodržet v sociální terapii nestrannost

a neutralitu, což je podmínkou v psychoterapii.

5

Věkové rozpětí v sociální terapii

Pro psychoterapii je v odborné literatuře uváděna jako spodní hranice u běžně nadaných

dětí věk 3 let, kdy u dítěte nastává vývojový skok ve vztahování k okolnímu světu a na místo

individuální hry nastupuje hra sociální. V sociální terapii, jejíž možnosti ve zkoumání

osobnosti člověka, jeho pocitů a představ nejsou tak široké a zacházející do takové hloubky,

jako v psychologické terapii, je spodní hranice dle mého názoru tvořena zhruba pěti roky.

V tomto období vývoje je totiž „domluva“ s dítětem již možná a pomocí rozhovoru i určitých

technik lze získat některé diagnostické informace pro sociální terapii s jeho rodinou.

V případě mladších dětí, pokud je zapotřebí v jejich situaci nějaké intervence, je proto

vhodnější využít i z hlediska základní diagnostiky pomoci psychologa nebo pracovat pouze

s ostatními členy rodiny.

Horní věková hranice je z pohledu kvality a účinnosti sociální terapie dána zejména

schopností potřebné komunikace ze strany staršího klienta, což může být záležitost zcela

individuální.

Přínos speciálních technik v sociální terapii

Některé techniky mají význam diagnostický, jiné terapeutický, řada z nich však splňuje

oba účely. Vybrané techniky můžeme někdy zadat klientovi i jako domácí úkol.

Speciální techniky mohou sloužit:

• K diagnostice.

• K porozumění klientovi a pochopení jeho chování.

• K bližšímu poznání klienta.

• K navázání smysluplného pracovního vztahu mezi terapeutem a klientem.

• K motivaci klienta.

• Ke zvýšení zájmu a zvědavosti klienta o další průběh terapie (zvláště děti vítají používání

technik a terapeutický proces je pak baví).

• K podpoře a rozvíjení komunikace.

6

• K uplatnění fantazie (u dospělých napomáhá uvědomění, že existují jiné možnosti

a alternativy, u dětí odlehčuje aktuální zátěž a usnadňuje „vyplouvání“ zastřených

informací).

• K získání jiného pohledu na situaci a problém.

• Ke zjištění možných varovných signálů či odkrytí skrytých problémových míst v životě

klienta.

• K orientaci v problémech klienta, k jejich pojmenování a hledání řešení.

• K získání zpětné vazby.

• K sebevyjádření klienta.

• K vyjádření mnoha pocitů, emocí, tendencí a postojů klienta.

• Ke zpracování emočního napětí.

• K vytyčení další práce s klientem.

• K upevnění sociální role klienta. (V jednotlivých sociálních situacích je lidské chování

dáno nejen osobnostními rysy, ale i typem a charakterem určité sociální role. Na tuto

skutečnost nesmíme v sociální terapii nikdy zapomínat a i při realizaci technik je nezbytné

věnovat upevnění a posílení role klientů co největší úsilí. Rovněž dítě zastává v průběhu

svého vývoje různé role, kterým by měly odpovídat konkrétní postupy v terapii i výběr

technik. Jde vždy o to, podporovat klienta při zvládání jeho rolí, včetně rolí nových.)

Speciální techniky mohou dát někdy podstatné, jindy jen doplňující informace terapeutovi

jak v rámci diagnostiky a pro jeho další rozhodování, tak i samotnému klientovi. Pomocí nich

klient často prezentuje své obtíže, požadavky, očekávání a přání, uvědomuje si myšlenky

v dané situaci i jejich souvislost se svým jednáním a chováním a prožívá celou řadu pocitů,

emocí a představ. Navíc, když si klient sám povšimne vlastních pocitů a porozumí jim

i v průběhu zátěžových situací, může mít větší šanci tyto situace lépe chápat a díky tomu

i účinněji zvládat. Jde vlastně o v psychologii podloženou triádu „prožívání – vědění –

jednání“, jejíž význam je možné převzít i do sociální terapie.

7

Podmínky kvalitní a účinné realizace speciálních

technik v sociální terapii

Volbu a způsob provedení technik je třeba přizpůsobovat charakteru problému, věku

klienta a jeho zralosti, jeho současnému psychickému stavu a náladě, příp. i počtu

klientů, momentálním časovým a prostorovým možnostem, a v neposlední řadě i tomu,

čeho chceme danou technikou dosáhnout. Jinou techniku můžeme zvolit pro malé dítě,

jinou pro adolescenta, jinou pro práci s celou rodinou. Pozornost je vhodné věnovat při

výběru technik také zjištěné patologii u klienta či v jeho rodině.

Při realizaci řady technik je velmi důležitým nástrojem jak u dětí, tak i u dospívajících

a dospělých rozhovor, odehrávající se nejen na počátku techniky, ale též v jejím průběhu

a na konci, např. nad výsledkem dané techniky. Terapeut jeho prostřednictvím navozuje

správnou atmosféru pro průběh techniky a získává v něm potřebné informace, kterými má

vlastně možnost duplicitně si ověřovat výsledky a poznatky z již realizovaných technik.

V průběhu vedeného rozhovoru a technik je dobré si všímat, jak klient reaguje a čemu věnuje

pozornost, dále jeho mimiky, intonace hlasu, očního kontaktu, výrazu obličeje, držení těla

apod. Jeho význam pro terapii dětí se zvyšuje s narůstajícím věkem, a proto již samotný

rozhovor je nedílnou a neodmyslitelnou součástí speciálních technik a sociální terapie vůbec.

Velmi obtížné je vedení rozhovorů u dětí, neboť terapeut by měl mít alespoň základní znalosti

z vývojové psychologie, aby se uměl přizpůsobit věkovým zvláštnostem dítěte.

Nezapomínáme na pochvalu a ocenění dětí.

Důležitou roli může sehrávat i správné používání pomůcek, např. kdy volit tužku a kdy

pastelky, zda dát k dispozici gumu apod. Někdy je vhodné gumu sami dítěti nenabízet. Pokud

se jí klient dožaduje, je možné zvážit, zda vyhovíme. V takovém případě si však

zapamatujeme místo, kde bylo gumováno, a klademe si otázku, proč právě zde došlo

k chybnému výkonu. Je možné ale též říci: „Ne, gumovat nebudeme, ale co chceš, můžeš

škrtnout.“

Má-li být realizace technik v sociální terapii skutečně účinná, měla by přinášet subjektům

větší množství potřebných, a pokud možno objektivních a spolehlivých informací, než

v případě absence technik. Velkou pozornost je třeba věnovat riziku subjektivního

8

zkreslování, které snižujeme tím, že volíme vhodnou kombinaci několika technik a zároveň

zapojujeme do komunikace již zmíněný a velmi důležitý rozhovor. Jednotlivé techniky

postupně průběžně vyhodnocujeme, hledáme existující souvislosti a na základě těchto

výsledků můžeme volit další postupy. V návaznosti na již zjištěné informace formulujeme

vhodným způsobem konkrétní instrukce a otázky v rámci aktuální realizace technik

a v provázejícím rozhovoru.

Nejdůležitější zásady v práci se

speciálními technikami

• Navození spolupráce (do realizace technik nenutíme).

• Poskytnutí potřebného času.

• Jejich význam a výsledky nepřeceňujeme. Žádná technika není samospasitelná.

• Se „signály“ nebo výsledky z jedné techniky nepracujeme jako s „hotovou věcí“

a nečiníme kategorické závěry. Ke zjištěním přistupujeme jako k pouhé možnosti, že by to

tak mohlo být, a teprve dalšími postupy, technikami a šetřeními získané informace

ověřujeme a potvrzujeme. Nemůžeme vyloučit, že interpretace výsledků jedné techniky

mohou být značně zkreslené. Bylo by velkou chybou vyvozovat ukvapené závěry z jediné

realizované techniky.

• Pozor je třeba dávat na „předávkování“ klienta technikami. V jednom setkání není vhodné

provádět více než 1 – 2 techniky (doplněné rozhovorem). Další techniky je proto

vhodnější rozdělit do příštích setkání.

• Výběr technik, vysvětlování postupu a způsob komunikace při nich je nutné přizpůsobit

věku, schopnostem, dovednostem, aktuálnímu psychickému stavu klienta a jeho

komunikační a vzdělanostní úrovni.

• Každou techniku doplňujeme komunikací, povídáním si s klientem o ní, o tom, co

vytvořil, jaké má pocity atd.

• Pokud je to možné, klienta při práci s technikou pozorujeme, čímž získáváme další cenné

informace. Sledujeme co dělá, kreslí či vytváří jako první, nad čím přemýšlí apod.

• Velkou opatrnost musíme věnovat při sdělování výsledků z práce s technikou jinému

členu rodiny, zvláště v případě dětí a rodičů.

9

Technika „Hodnotící škály“

Jedná se o techniku, kterou jsem se naučila od PhDr. Králové a která je uvedena

v její publikaci Speciální techniky sociální práce.

Význam: Tato technika má velice široké použití. Lze ji využít kdykoli, opakovaně,

pro různé otázky, u různých subjektů. Umožňuje kvantitativně vyjádřit kvalitativní jev.

Pomůcky: Papír, tužka, guma.

Postup: Používáme dva druhy škál. Jsou rozděleny na 10 dílků, a to od nuly po 10.

Nula znamená situaci hodnocenou jako nejhorší, 10 jako nejlepší.

Vodorovná škála

Je to škála časová. Nula na levé straně, na pravé 10. Pomocí této škály se

dozvíme údaje o směrování, očekávání daného subjektu.

V podstatě klienta žádáme, aby pomocí znaménka X označil stávající situaci,

pomocí znaménka O situaci v budoucnosti. O tom, jakou situaci má hodnotit,

vypovídá formulace otázky.

Jako příklad uvádíme:

- Jak se cítíte právě teď (X),

jak se budete cítit za … (O) – časový údaj volíme dle potřeby.

- Jak hodnotíte svou situaci právě teď (X), jak si myslíte, že ji budete hodnotit za …

(O)?

- Jak se momentálně cítíte sám se sebou spokojen (X), jak se budete asi cítit sám se

sebou spokojen za … (O)?

Svislá škála

Tato škála umožní odpovídat na otázky z oblasti struktury osobnosti, vztahů,

hodnocení apod. Nula znamená nejnižší hodnocení a je na dolním konci škály, 10

znamená nejvyšší hodnocení a je na horním konci škály.

Klient je žádán, aby pomocí znaménka (X) označil místo na škále, které by

bylo odpovědí na položenou otázku.

Několik příkladů otázek:

- Jak se cítíte?

- Jak jste spokojen sám se sebou?

- Jak vás celkově hodnotí vaše nejbližší okolí (rodina, třída apod.)?

- Jak se vám líbí ve škole?

- Jak vycházíte s rodiči (přáteli, sourozenci, dívku …)?

10

- Jak zvládáte stávající situaci?

- Jak se cítíte vinen?

- Jakou máte vůli (různé vlastnosti lze vyjmenovat)?

- Jakou máte hodnotu jako člověk (syn, kamarád …)?

Sociální pracovník získá množství informací, pokud v časovém odstupu položí

opětovně již dříve položenou otázku. Např. je důležité pro sociální práci vědět, jak se

mění sebehodnocení klienta, kterým směrem. Potom se lze zaměřit na příčiny

změny, důsledky, eventuálně možnosti sociální pomoci.

Škály jsou technikou, kterou lze prokládat rozhovor, aby sociální pracovník

mohl objektivněji rozumět tomu, co sděluje klient, jeho rodič apod. Např. rodič uvede,

že si se synem nerozumí. Sociální pracovník mu předloží škálu, aby na ni označil, jak

velké je toto

nedorozumění (totéž může pak zjišťovat u klienta). Je rozdíl, když např. rodič

zaškrtne jako odpověď položku na bode (3) (situace není vnímána jako nejhorší,

beznadějná), nebo na bodě označeném jako (0). Tímto postupem sociální pracovník

lépe zjistí, jaký stupeň porozumění má rodič na mysli.

Používání hodnotících škál snižuje nedorozumění mezi sociálním

pracovníkem a jeho klientem v chápání významu sdělovaných informací. Může také

pomoci ke snižování nedorozumění, ke zlepšování komunikace mezi klientem a jeho

rodičem či jinou osobou.

Technika „Semafor“

Pro práci s touto technikou mě inspirovala kniha p. primáře MUDr. Karla Nešpora

„Jak překonat problémy s alkoholem“. Techniku jsem pro potřeby sociální terapie

upravila.

Význam: Diagnostický i terapeutický. Technika pomáhá klientovi ujasnit si

možnosti v dané situaci a následně je diferencovat na vyhovující (reálné)

a nevyhovující (nereálné). Terapeut dostává řadu potřebných informací.

Pomůcky: Papír s barevně namalovaným semaforem, tužka, guma.

Postup: Klientovi předložíme papír s namalovaným semaforem. Instruujeme jej tak,

aby k „oranžové“ vypsal možnosti, jaké se k řešení jeho problému či situace nabízejí.

11

K „červené – stop“ pak napsat ty možnosti, které není možné realizovat z důvodu, že

jsou nereálné, nebezpečné, ohrožující, či jinak zásadně nevyhovující.

K „zelené“ pak zvolit nejvhodnější, optimální možnost řešení.

Upozornění: V dalším průběhu terapie se může z jakéhokoliv důvodu stát, že

řešení přestane být tím nejvhodnějším a optimálním. Neměl by pak být problém

vrátit se zpět k „oranžové“ a pokusit se zvolit řešení jiné.

Technika „Ruka“

Význam: Zvýšení sebevědomí, nácvik dovedností pozitivní zpětné vazby, podpora

a rozvoj pozitivních vztahů v rodině, nácvik dovednosti najít na sobě i na druhých

lidech dobré a hezké vlastnosti.

Pomůcky: Papír, tužka, guma.

Postup: Klientovi předložíme papír a necháme jej na něj nejprve obkreslit svou

ruku. Poté klienta požádáme, aby do vytvořené ruky vepsal (do dlaně, do jednotlivých

prstů) to, co se mu líbí na jeho rodiči (dítěti, prarodiči, vnukovi, sourozenci,

event. kamarádovi apod.). Co je na něm hezké, co opravdu dovede, čím je ten druhý

milý nebo hezký. Je třeba zdůraznit, že psát je nutné jen pozitivní postřehy. Formu

psaní je vhodné nechat na klientovi – může se jednat o jednotlivé věty nebo i malý

„minidopis“. Se souhlasem klienta je vhodné „popsanou ruku“ předat příslušnému

adresátu. Techniku je možné realizovat i s více klienty najednou – např. s rodičem

a dítětem, nebo i s celou rodinou, a poté si „popsané ruce“ vyměnit. Následně je

vhodné s klienty realizovanou techniku rozebrat a ptát se jich na jejich pocity,

např. „Co vás potěšilo?“, „Co vás překvapilo?“ apod.

Jinou modifikací techniky může být, že klient dostane za úkol napsat do každého

prstu ruky svou konkrétní dobrou vlastnost, schopnost, dovednost atd.

Upozornění: Je třeba dohlédnout na to, aby „vzkazy“ na ruce neobsahovaly kritiku.

Pokud se stane, že klient nemůže na nic pěkného přijít, vedeme jej k tomu, aby si

uvědomil, že na každém člověku jsou dobré vlastnosti a my bychom je měli umět

najít.

Příklad z praxe: nezl. Andrea a nezl. Pavel

12

Nezl. Andrea vyrůstá se svými dvěma sourozenci v rodině, kde maminka trpí duševní chorobou, oba rodiče jsou nezaměstnaní. . Vzhledem k tomu, že podmínky dětí v jejich rodinném prostředí jsou skutečně nelehké, realizovala jsem s Andreou a jejím bratrem Pavlem také techniku Ruka (mimo některé další techniky, např. „Knoflíky“ nebo „Cesty ke zlepšení“), a to v obou představených modifikacích, za účelem podpory vzájemné sourozenecké soudržnosti a pro zvýšení jejich sebevědomí v návaznosti na práci se školními výsledky.

Nezl. Andrea psala pozitivní postřehy ve vztahu k nezl. Pavlovi a obráceně (viz následující dva obrázky):

13

14

Další dva obrázky na následující straně představují, jak se děti vypořádaly s úkolem,

kdy měly do každého prstu vepsat nějakou vlastnost nebo schopnost, kterou samy na

sobě oceňují .

15

Přínos techniky: Obě děti technika velmi bavila. Ve výsledku byly potěšeny, jak

je druhý sourozenec vnímá, měly radost z postřehů druhého. Uvědomily si, že i když

o tom doma vzájemně nemluví, dokáží samy na sobě i ve vztahu k druhému vidět

a vnímat řadu pěkných vlastností, které skutečně mají. Při ventilování jejich pocitů se

objevilo sdělení, jak je dobře, že „se vzájemně mají a mohou si i pomoci“.

16

Technika „Jsem – Nejsem“ (Chci – Nechci nebo Dokážu – Nedokážu)

Techniku jsem poznala v knize Violet Oaklander Třinácté komnaty Dětské duše,

kde je stručně popsána na s. 87 a rozšířila jsem si ji pro potřeby sociální terapie.

Význam: Diagnostický i terapeutický, podporující sebepoznání dítěte.

Pomůcky: Papír formátu A5, tužka.

Postup: Dítě požádáme, aby celou první stránku popsalo větami začínajícími

„Jsem“ (např.: Jsem student. Jsem vtipný, bystrý. Jsem rád v přírodě apod.). Na

druhou stránku necháme dítě napsat vše, co „není“ (např.: Nejsem holka. Nejsem

závistivý. Nejsem rád, když mi někdo nadává a ponižuje mě apod.). Vybraným

„významnějším“ výrokům je možné se pak věnovat více a ptát se v rozhovoru dále

(např. „Vzpomeneš si, kdy se ti naposledy stalo, že tě někdo ponižoval?“).

Vytvořenou „zásobárnu poznatků dítěte o sobě“ můžeme vhodným způsobem

využívat v dalších rozhovorech a čerpat z ní po celý průběh terapie.

Další variantou může být „Chci – Nechci“ nebo „Dokážu – Nedokážu“ (postup

zůstává stejný).

Upozornění: Děti mladšího školního věku nenecháváme popsat celou stránku –

můžeme jim rozdělit např. stránku napůl. Jednu polovinu nadepíšeme Jsem (Chci

nebo Dokážu), druhou Nejsem (Nechci nebo Nedokážu).

Technika „Žebřík“

Techniku jsem sama vytvořila. Osvědčila se mi zejména v těch případech, kdy je

realizována delší systematická práce s klientem.

Význam: Diagnostický i terapeutický. Klient si uvědomí potřebu a sled jednotlivých

kroků. Jejich konkrétní rozpracování přispívá ke klientovu zvnitřnění a jejich postupné

zvládání dává důležitou zpětnou vazbu a povzbuzuje v dalším úsilí o změnu. Klient si

uvědomuje své potřeby, možnosti a silné stránky, přemýšlí o budoucnosti. Navozuje

se představa, že klient může mít na svůj život vliv a být za něj zodpovědný, stává se

aktivním tvůrcem svých dalších kroků při realizaci změny. Klient vlastně za pomoci

techniky dostává odpovědi na takové otázky, jako např. co je pro něj v životě

nejdůležitější a co může učinit on sám, aby se to uskutečnilo, jaké z toho pro něj

17

plynou úkoly, jakou má odpovědnost. Navíc jsou při realizaci techniky otevírány

podmínky pro rozhovor v takových komunikačních rovinách, ke kterým se jinak

spontánně a bezprostředně těžko dostáváme.

Pomůcky: Papír, tužka, guma, pastelky.

Postup: Spolu s klientem nakreslíme žebřík, kde vrchol žebříku bude znamenat

splněný hlavní cíl (je dobré jej barevně zvýraznit), spodek žebříku současná situace.

Půda - základna, ze které žebřík vychází, obsahuje schopnosti a dovednosti klienta,

které mu pomohou pomáhat ve změně (konkrétně je do základny napíšeme). Žebřík

je dobré v rámci kresby opřít o zeď, která charakterizuje pomoc zvenčí – rodiny,

terapeuta, přítele atd. (rovněž na zeď napíšeme konkrétně). Jednotlivé příčky žebříku

představují konkrétní, dílčí, reálné cíle, které si klient ve spolupráci s terapeutem

stanoví. Je velmi důležité, aby stanovené cíle byly skutečně výsledkem přání klienta

(nikoli terapeuta), aby je klient byl schopen splnit a aby tyto stanovené cíle

neohrožovaly další důležité oblasti života klienta. Můžeme se jej např. ptát: „Jste

skutečně přesvědčený, že při vynaložení potřebné snahy budete schopen zvládnout

tuto příčku?“ Zároveň se snažíme při tvorbě jednotlivých příček probírat s klientem

související užitečná témata. (Např. jestliže klient si uvede za cíl „naučit se řešit

konflikty se svým partnerem“, máme tak připravený můstek pro rozhovor o tom, jak

by se vlastně měly konflikty mezi partery řešit apod.)

S tvorbou žebříku můžeme klientovi pomáhat, je nutné mu však stále zdůrazňovat,

že je to jeho cíl a jeho možné kroky a jen na něm záleží, zda je bude realizovat.

Jednotlivé dílčí cíle - příčky žebříku - lze v případě potřeby uspořádat zároveň

vzestupně podle naléhavosti nebo obtížnosti (ne vždy je to však účelné). Barevné

ztvárnění techniky necháváme na klientovi.

Jakmile se podaří klientovi splnit některý z jeho dílčích cílů, zvýrazní si příslušnou

příčku pastelkou. Nesmíme opomenout klienta za každý splněný, byť sebemenší cíl

náležitě ocenit, zároveň mu však vhodným způsobem připomenout, že ještě některé

příčky na splnění čekají. Povzbudíme jej v dosavadním úsilí s ubezpečením, že jistě

brzy zvládne vystoupat ke svému cíli o další příčku. Při jednotlivých setkání

s klientem probíráme jeho „postup na žebříku“, sledujeme dosažené pokroky,

věnujeme pozornost tomu, jakým způsobem dosáhl splnění dílčího cíle i co při tom

zažíval. Připravujeme jej i na možné neúspěchy při zvládání úkolů, neboť vždy může

něco nevyjít a klient by to neměl považovat za své selhání.

18

Pokud je to účelné, může být dalším postupem této techniky rozepsat u každé příčky

(u každého jednotlivého dílčího cíle) přesný způsob plnění tohoto úkolu (kdy, jak, kdo

atd.)

Tato technika může doprovázet naši práci s klientem v průběhu celé sociální terapie.

Upozornění: Někdy je klient přesvědčen, že dosáhl určitého dílčího cíle, avšak ve

skutečnosti tomu tak být nemusí. Je proto třeba při zvýrazňování každé „splněné“

příčky vést klienta vhodnými otázkami k důkazům a potvrzením, zda opravdu je cíl

naplněn.

Příklad z praxe: nezl. Lucie

Lucinka je roční holčička, o kterou pečuje její matka spolu se svým přítelem. Bratr Lucinky se nachází v péči babičky ze strany otce. V současné době matka očekává narození třetího dítěte. Ještě v lednu r. 2004 byla péče matky o dítě velmi špatná, hrozilo dokonce předběžné opatření o odebrání dítěte matce. Matka měla nevyřešené bydlení, nevhodného partnera, holčičku zanedbávala. Byla zahájena intenzivní systematická práce s matkou, se zaměřením na postupné řešení všech závažných nedostatků. Postupně se podařila vyřešit otázka bydlení i vyřízení sociálních dávek. Matka také ukončila svůj vztah s dřívějším partnerem a navázala vztah s jiným mužem, který je zaměstnaný, matku s dítětem dobře finančně zabezpečuje a i v jiných směrech jí poskytuje potřebnou oporu. Matka zkvalitnila svou péči o dceru, výrazný posun je vidět i v samotném vztahu matky k ní, kdy matka vnímá potřeby a podněty dítěte a reaguje na ně. Za těchto okolností jsem zařadila do práce s matkou v rámci sociální terapie techniku Žebřík, abych matku ještě více motivovala a podpořila v jejím úsilí o žádoucí změny. Matku technika bavila, sama nabídla, že si ji doma přepracuje a barevně zvýrazní, což skutečně do příštího setkání učinila. Cíle si stanovila sama, byla jí v tomto směru poskytnuta jen minimální pomoc.

19

Přínos techniky: Matka si vydefinovala a ujasnila svůj hlavní cíl i jednotlivé kroky, které musí

splnit, aby svého cíle dosáhla. Byla nucena přemýšlet o tom, co je pro ni důležité, na čem jí záleží a co

vše pro to musí udělat. Uvědomila si také zdroje vnější pomoci. Na druhou stranu technika ukázala, že

matka si málo věří, její sebehodnocení je nízké. Kromě své lítosti nad svými minulými chybami, které

již nechce opakovat, nedokázala uvést jiné vnitřní pozitivní zdroje, které by jí pomohly cíle splnit.

V tomto směru tedy bude nutné ještě s matkou rovněž pracovat. Jednotlivě stanovené dílčí úkoly

vytvořily vhodnou atmosféru pro rozhovor na potřebná konkrétní témata.

20

Seznam odborné literatury

KRÁLOVÁ, J. Speciální techniky sociální práce. 1. vyd. Praha: MPSV, 1995. 64 s. ISBN 80-85529 ZAKOURILOVA, E. Sociální terapie aneb její teorie i speciální techniky, které pomáhají v sociální práci s rodinou. 1. vyd. Institut pro místní správu Praha, ISBN 978-80-86976-14-3 BERG, I. K. Posílení rodiny. 1. vyd. Institut pro systemickou zkušenost, 140 s. ISBN 80-900962-5-5 DAVIDO, R. Kresba jako nástroj poznání dítěte. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 208 s. ISBN 80-7178-449-4 ELLIOT, J. – PLACE, M. Dítě v nesnázích: prevence, příčiny, terapie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2002. 206 s. ISBN 80-247-0182-0-15-7 NEŠPOR, K. Jak překonat problémy s alkoholem. 3. vyd. Praha: Sportpropag, a.s., 199. 118 s. NOVÁK, T. Co dítě sděluje, když nakreslí svou rodinu. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2004. 48 s. ISBN 80-7346-037-8 OAKLANDER, V. Třinácté komnaty dětské duše. 1. vyd. Dobříš: Drvoštěp, 2003. 264 s. ISBN 80-903306-0-6

Mgr. Eva Zakouřilová: tel. 585562204, e-mail:eva.zakourilova@olomouc.eu