školní časopisGymnázia Špitálská19. číslo | 17/04/07

| JAN RYCHTR | PETR DAUBNER | VRATNÉ L AHVE | REAKCE NA SCHOLU PRAGENSIS |

Ú V O D N Í K Zdravím vás, naši věrní čtenáři!

Jsem ráda, že se k nám hlásíte i této době, kdy nám na škole vyrostla tvrdá konkurence. Bohužel dívenky z primy začaly svou kariéru prodejem 5.4., tedy na Zelený čtvrtek, takže jsem neměla možnost si jejich prvotinu zakoupit. Doufám, že budou souhlasit, když je požádám o rozhovor do příštího čísla Špitu, abychom se dozvěděli něco víc o nich a o jejich tajuplném bulvárním plátku.

Naše redakce několik měsíců a zejména poslední večer před uzávěrkou pilně pracovala, takže teď držíte v ruce mnohé slíbené v minulém čísle a ještě něco navíc. Ale nápady proudí pořád a všechno se sem už nevešlo, takže se můžete těšit i na příště. Další Špit pravděpodobně vyjde ještě před prázdninami a, kromě zmiňovaného rozhovoru s děvčaty z Shocku, bychom vám formou rozhovoru rádi přiblížili bývalého šéfredaktora a člověka, který určitě nikdy nesplyne v davu, Martina Mitysku. Zda vyhovíme Rosíkovi a věnujeme jeho osobě také nějakou stránečku se ještě uvidí, takže vám nezbývá, než se nechat překvapit.

Velice jste nás minule překvapili – v krabici se nám sešlo 25 dotazníků a jeden výhružný dopis. Jako nejvyšší moci v redakci na mě připadlo nějak se s vámi podělit o výsledky našeho průzkumu. Usoudila jsem, že forma strohé, logicky uspořádané tabulky a odpovídajícího sloupcového grafu není nejšťastnější řešení a proto jsem radši zvolila tuto lehce subjektivní a méně přehlednou variantu. Pro ty, kteří dávají přednost řeči čísel, je určen redakční e-mail, kam mohou posílat své dotazy a odkud jim na ně pravděpodobně někdo odpoví.Výhružný dopis samozřejmě nemohl zůstat bez odezvy a tak ho spolu s odpovědí na něj najdete někde v hlubinách tohoto čísla.

Nebudu se tady rozepisovat o každé otázce zvlášť, myslím si, že to nikoho, kromě redakce nezajímá. Špitu jste dali známku 3,2, což není zas tak hrozné, když známka 5 odpovídala známce 1 ve škole. Ale budeme se snažit polepšit. Časopis za potřebný považuje většina odpovídajících, i když mnozí z vás tvrdí, že není nutný životně. To nás teda zamrzelo, ale co se dá dělat. Z dotazníků ovšem vyplývá, že poptávka převyšuje nabídku, mohu-li to tak nazvat, protože podle vašich zprůměrovaných reakcí, by měl časopis vycházet asi 6x za rok. To mě poměrně překvapilo, ale obávám se, že ani ve stávajícím počtu členů redakce to nebude v našich silách.

2

R E D A K C E Marie Kalvová | Klára Piskáčková | Anna Štěpánová | Eliška Vyhnánková | Jana Alferyová | Martin Mityska | Bára Kubová | grafika: Petra Vůjtěchová |web: spit .gymspit.cz | email: redakce.spit@seznam.cz

3

Potom jsme se vás ptali na články. Nejvyhledávanější žánr jsou rozhovory, jejichž nejčastější přívlastek je „celkem dobré“, tedy se budeme snažit nepolevovat v obtěžování vhodných adeptů. Stále lehce převažují preference rozhovorů s profesory, ale o zajímavé studenty je také velký zájem. Někteří projevovali zájem o „nezadaný holky“ nebo „děvčata z kvinty“, ale padaly i varianty které nebyly vedeny sexualním pudem, i když třeba se pletu. Zmínila bych například Karla Koláře, Kamilu Erbesovou nebo Pavla Procházku. Každopádně moc děkujeme za všechny návrhy, zamyslíme se nad nimi. Podle celkového názoru by se články měly víc věnovat škole a měly by spíš převažovat ty zábavné. Několik dotazníků volalo po bulvárních článcích, nebo rubrice „nešťastná láska“. Nejsme ani Blesk, ani Top dívka, a nikdo z redakce nechce takové ptákoviny psát. Proto vás musím odkázat na zmíněné plátky, protože u nás pšenka nepokvete.

Docela mě zaujaly vaše protichůdné názory na propagaci Špitu. Nejčastěji z navrhovaných přívlastků padala slova: chabá a dostačující. Ale přiřkli jste naší snaze i vlastnosti: podivná, líp by to nešlo, vtíravá, úžasná, vnucuje se, nevím o ní, co se některých týče – geniální. Tak asi radši budem prodávat a propagovat pořád stejně.

Největším překvapením pro mě bylo 18 lidí, kteří by se rádi podíleli na Špitu! No tak vůbec neváhejte, nic nebrání komukoliv z vás, aby se stavil ve středu o velké přestávce do prvního patra a řekl: „Májo, já chci taky zkusit psát!!“ A jestli mě nepoznáte, nebo se stydíte, nebo já nevímco, tak oslovte třeba svého češtináře a ten naše seznámení jistě rád sprostředkuje. Ručím za sebe i celou redakci, že nikoho nepokoušeme, že tolerujeme všechna vyznání, barvy pleti i většinu úchylek. A nesmrdíme. Rádi se seznámíme s jakkoliv starým jedincem, jsme milí a přátelští. Jeden člověk ve svém dotazníku poznamenal, že nemůže přispívat, protože maturuje. To je velký omyl!! Milí maturanti, až budete mít po maturitě a přijímačkách a pak v říjnu, až na vás padne melancholie, že už nesedíte v učebnách gymnázia, ale v posluchárnách univerzit, sedněte k počítači a napište pár řádek o tom, jak se vám daří na škole, kterou jste si vybrali. Něco takového jsme otiskli v minulém čísle a zastavovali mě lidi na chodbě, že je to perfektní a ať zas někdo něco takového napíše. Tak udělejte dobrý skutek pro lidi, kteří váhají kterou cestou se dát. Užitečné bude i když řeknete po vzoru Járy Cimrmana: „Tudy ne, přátelé.“

Tentokrát jsme vám bohužel nepřipravili žádnou zajímavou akci, jako házení dotazníků do krabice, ale pokud byste nám rádi opět napsali pár vřelých, výhružných, nebo inspirativních slov je vám k dispozici schránka v druhém mezipatře, kam ty papíry také padají hezky.

Tak vám přeji dobrý lov, příjemnou zábavu a těším se před prázdninami zase na viděnou!

Marie Kalvová

4

Petr Daubner | Marie Kalvová

Když nám paní profesorka Blažková řekla, že už se sešla se svým nástupcem, dychtivě jsme se jí ptali, jaký je. Pokrčila rameny a řekla, že vysoký. Za nějaký čas pan profesor Petr Daubner vpochodoval rázným krokem do třídy. Když jsem ho uviděla, okamžitě jsem si vybavila větu: „Jmenuji se Igor Hnízdo.“ A nemohla jsem, než ho požádat o rozhovor.

Proč jste se rozhodl zaměnit základku za gymnázium? Cítíte nějaký rozdíl? Změnil jste své učební postupy? Na té základní škole mě to neuspokojovalo jednak po stránce toho, jak se ty děti chovaly a jednak jsem měl pocit, že když půjdu na gymnázium, tak budu učit chytřejší studenty a že to bude mít větší smysl. A jestli jsem změnil své metody... Tak samozřejmě ano a snažím se dál měnit, protože tady toho za hodinu proberu x-krát tolik. Na té základce je to spíš omílání několika faktů, které člověk zopakuje desetkrát dokola, aby si to vůbec někdo zapamatoval. Tady je to z mé strany spíš víc jako přednáška.Takže máte pocit,že se splnilo vaše očekávání, že budete učit studenty chytřejší. Nejlíp to můžu vidět na mladších ročnících. Když je někomu osmnáct, nebo dvacet tak nemám možnost stejného věkového srovnání. Ale u těch malých to je nebetyčný a úpně neporovnatelný rozdíl. Hlavně v chování. Chtějí se něco dozvědět a celkem je to zajímá. A ačkoliv ne každého zrovna strašně baví zeměpis a dějepis, je to úplně jiná práce než na té základce. Tam to bylo spíš o tom udržet pozornost ve třídě, aby ta hodina vůbec nějak proběhla, než je něco naučit.

A kde jste učil, na jaké základce? Učil jsem na základní škole Jana Wericha, která je v Řepích. Zdálo se mi to jako velká škola, ale nemůžu porovnávat s jinou, jinde jsem neučil. Je to škola sídlištního typu, kam chodí asi 1000 dětí. Myslím si, že patří mezi horší základky, co se týče třeba sociální skladby těch dětí.

Učíte rád? Hmm... Učím rád.

A co máte radši dějepis, nebo zeměpis? Já na to mám jednoznačný názor, ale nechce se mi na to odpovídat. Nemyslím si, že je profesionální říkat před studenty: „Já mám radši todle a todle mě moc nebaví.“ Samozřejmě, že každý má předmět, nebo i nějakou oblast toho předmětu, která ho baví trošku víc, včetně mě. Ale podle mého názoru není správné říkat: „Hele, tohle historický období mě nezajímá a todle mě naopak strašně zajímá.“ Učit musím všechno a měl bych to učit tak, aby jste nepoznali, co je moje oblíbené a co ne.

Jak dlouho učíte? Učím tři roky.

5

Chtěl jste být vždycky kantorem? Nechtěl jste být třeba vojákem? Já vždycky když vás vidím, tak si vzpomenu na válku ve Vietnamu, že byste tam zapadl. Ne vojákem jsem v žádném případě být nechtěl. (smích) Nemůžu říct, že jsem chtěl být vždycky učitelem, spíš to bylo tak, že jsem nevěděl, čím chci být a pak jsem si uvědomil, že chci být učitelem.

V čem si myslíte, že je váš výklad dobrý? Záludná otázka. Já nevím, myslím si, že bych to radši nechal na posouzení studentů.Ale je to otázka na vás. Já to chápu, ale tím si hrozně naběhnu, takže bych to nechal bez odpovědi.

Chtěl byste učit jinak, omezují vás třeba osnovy? Teď se zkouší ten nový vzdělávací program... Rámcový vzdělávací program? Takhle, nemyslím si, že je ten program k ničemu, ale mě osnovy neomezují. Myslím si, že v osnovách je to, co by se mělo zhruba odučit. Spíš mě omezuje čas, že nestíhám a jsme pozadu.

A s čím jste se potýkal, když jste začal učit, nebo se ještě potýkáte? S čím se potýkám kde?Když učíte... No, s čím se může člověk potýkat? Tak zaprvé se může potýkat se studenty a za druhé se svými znalostmi, nebo se svými schopnostmi. Tak od každého trochu. (smích)

Proč si myslíte, že výchovné prostředky jako nehlášené testy, splní svůj účel? Protože mě se zdá, že studenty tím proti sobě spíš popudíte. Odpovím protiotázkou – myslíš si, že zrovna vaše třída se teď chová hůř než předtím?A myslíte si, že to je proto, že jste začal dávat nehlášené testy? Myslím si, že ano.Já si myslím, že ne. Dobře, tak čím to teda je? Já pozoruju, že na začátku, třeba konkrétně ve vaší třídě to bylo mnohem horší. Neříkám, že teď je to ideální, ale je to lepší. Třeba je to tím, že si obě strany na sebe zvykly. Třeba jo. Určitě si musí obě strany na sebe zvyknout. Já si musím zvyknout na jiný způsob práce tady a na jiný druh studentů. A samozřejmě, že čím jsou ti studenti starší, tím jsou pro mě novější v tom, že předtím jsem učil stejně starý děti jako jsou tady třeba prima a sekunda. Ale vy si zase musíte určitým způsobem zvyknout na můj styl práce, protože můj styl práce určitě není stejný, jako něčí jiný, třeba mojí předchůdkyně. Takže je to určitě hodně o zvyku. Ale stejně si myslím, že to svůj účel částečně splnilo.

6

Slyšela jsem, že ve 2.B jste zavedl pravidlo, že dívky s dlouhými vlasy je musí mít při písemkách v culíku. ANO. Naznačil jsem jim to. Z důvodu, že jsem viděl nejednu dívku, která měla dlouhé vlasy, seděla předkloněná, ty vlasy jí spadaly až na stůl a zdálo se mi, že tam pod těmi vlasy něco šeptá. Protože těch dlouhých vlasů takhle zneužívají, tak jsem jim řekl, ať je mají třeba do culíku, nebo jak chtějí. Přijde mi to v pohodě a adekvátní. Ve 2.B je i kluk s dlouhými vlasy, ale protože je měl svázané do culíku, tak jsem mu to neřekl. Není to žádná dívčí diskriminace.

Myslíte si, že by kantor měl mluvit spisovně? No, asi ano. Ale je mi jasné, kam tím narážíš. Nemluvím spisovně, a měl bych se snažit. Na druhou stranu, pokud budu jenom dávat pozor na to, jak mluvím spisovně, tak, jak se znám, by ten výklad byl takový šroubovaný. V zásadě by člověk měl asi mluvit co nejvíc spisovně, ale knižní mluva mě teda neoslovuje.

Jaký je váš názor na víceletá gymnázia? To je dvojsečná otázka. Když jsem tady na gymnáziu, tak bych řekl, že to je super. Svoje dítě bych v každém případě chtěl dát na víceleté gymnázium. A je to samozřejmě mnohem lepší pro ty talentované děti. Na druhou stranu na základní škole jsou třídy mnohem horší, než kdyby tam byly i děti z gymnázia. A hodně to sráží děti, které jsou jakžtakž chytré, ale přijímačky neudělají. Ty nejvíc trpí na základce, protože by se mohly rozvíjet víc a ty ostatní slabé děti je táhnou dolů. Ale kdybych měl říct, jestli by měla existovat osmiletá gymnázia, tak bych řekl, že ano.

Měly by být přijímačky na gymnázia? Určitě by měly být, a nejenom na gymnázia, ale i na vysoký školy. Nesouhlasím s tím, že by se měly přijímačky zrušit.

A souhlasíte se státními maturitami? Nesouhlasím se státními maturitami. Jsem tady krátce, ale z toho, co slyším okolo státních maturit, jsem nenabyl dojmu, že by byly v čemkoliv nějak přínosné. Akorát to bude spousta papírování navíc. A takové změny se mi nelíbí.

Kde jste studoval? Studoval jsem v Praze na filosofické fakultě dějepis a na přírodovědecké zeměpis. Bylo to jedno studium, ale dvoufakultové.

Jste Pražák? Jsem a nejsem. Jsem narozen v Praze, pak jsem bydlel na vesnici a teď bydlím v Praze už docela dlouho. Takže já se považuju tak napůl za Pražáka.

Čtete knihy? A jestli ano, tak jaké, od koho a proč? Čtu knihy a zejména historické knihy, takže proč je jasné – protože mě baví dějepis, proto jsem ho taky studoval. Čtu často literaturu faktu, tedy knížky o nějakém dějepisném období, které mě baví. Taky jsem si oblíbil historické romány, jako historickou beletrii.

7

A máte nějaké oblíbené autory, nebo knihy, abyste je studentům doporučil? Oblíbené historický autory mám dva nebo tři. Oblíbený autor číslo jedna je Mika Waltari, Oblíbený autor číslo dvě je Feuchtwanger a oblíbený autor číslo tři, ale to je v podstatě jedno dílo, a sice „Já, Klaudius“ od Gravese.

No a, samozřejmě, jakou hudbu posloucháte? Já poslouchám hudbu tvrdšího ražení, takže hlavně Heavy Metal. Moje nejoblíbnější skupina vůbec je Iron Maiden. A jinak poslouchám i punk a tak, prostě všechno možné. Občas si dokonce pustím vážnou hudbu, ale ta tvrdá hudba převažuje.

A čím obvykle trávíte svůj volný čas? Obvykle svůj volný čas trávím buď četbou, nebo stýkáním se s přáteli, nebo taky hraju šachy. A když hrajete šachy, účastníte se třeba turnajů? No, teďka ne, protože jsem po deseti letech začal se šachama znovu. Hrál jsem jenom oddílovej přebor a soutěž družstev. V družstvu je osm lidí a sečtou se jejich výsledky.Vyhrává vaše družstvo? Naše družstvo vyhrává, ano. Díky vám? Díky mě částečně, ale jsou tam i lepší.

Jaký je váš názor na televizi?Jestli si třeba myslíte, že je dobré, když děti sledují televizi neomezeně. Nechal byste svoje dítě koukat na televizi, kdy by se mu zachtělo? No, nevím, kdyby to dítě na to mělo koukat od rána do večera, tak bych to určitě nějak omezil, ale nemám záporný vztah k televizi. Nemyslím si, že všechny neduhy společnosti, nebo dětí, jsou způsobené jenom televizí. A co teda způsobuje ty neduhy? Podle mě je za to zodpovědná spíš špatná výchova. Pokud dítě vyrůstá v nějaké normálně fungující rodině, a rodiče se mu věnují, tak mu neuškodí, když se občas kouká na televizi. Pokud ho vychovává televize, protože rodiče na něj nemají vůbec čas, nebo si ten čas nechtějí udělat, tak potom je to horší...

Jaké jsou vaše oblíbené drogy? Moje oblíbené drogy? No, já nepovolené drogy neberu, a z těch povolených... alkohol – dám si občas nějaké pivo, a docela dost kafe piju. A jiné drogy neužívám.

Co si myslíte o bulvárním tisku? Já to beru jako zábavu, nemám k němu nějaký vyhraněný vztah. Teď jde o to, jestli vy jste bulvární tisk nebo ne. No to nejsme. Kdybychom byli bulvární tisk,tak bych se vás teď ptala, kolik žen máte doma... Na to bych ti asi ve školním časopise neodpověděl.

8

pan profesor Scholz: Ale jinak? Ale jinak jsem se chtěl dostat k něčemu jinému. Bulvární tisk mi v zásadě nevadí. Když budu chtít dostat nějakou seriózní informaci, tak si ho nekoupím, ale jako zábavu proč ne. Ale beru ho s rezervou.Nezdá se vám, že manipuluje s lidmi, že je to snůška klepů? Ano, určitě je to snůška klepů. Půlka z toho není pravda, ale myslím si, že tisk, televize a reklama některé lidi manipuluje a některé třeba tolik ne. Záleží spíš na tom člověku, jestli se chce nechat manipulovat. A oni někteří lidé přímo chtějí, potom to je jednoduché.

Sympatizujete s Evropskou unií? Určitě. Protože si myslím, že to má smysl. Já jsem v tomto směru federalista, to znamená, že si myslím, že by se to mělo sjednocovat ještě víc, a že by Evropská unie mohla být jednotný stát jako USA.A nemyslíte, že to vezme identitu jednotlivých států? Nemyslím si. Podle mě nezanikne identita, ať už budeme v Evropské unii jako samostatný stát, nebo budeme jedním dílčím státem Evropské unie. A nezdá se vám, že nás omezuje? Například zemědělci mají určité problémy... Naopak. Samozřejmě, že jsou tam nějaká omezení, ale víc by nás omezovalo, kdybychom v unii nebyli. Prostřednictvím unie můžeme prosadit nějaké svoje požadavky, i když samozřejmě ne tak velkou měrou jako velké státy. Ale pokud bychom v unii nebyli, tak je neprosadíme vůbec. Je jasné, že některá nařízení se mě konkrétně taky nemusí líbit, ale obecně je to kladné. Nehledě na to, že naše vstoupení do Evropské unie, výrazným způsobem zlepšilo život v tomhle státě.Už jenom tím, že jsme museli přijmout spoustu evropských zákonů, které by jinak nebyly přijaté. Přijali jsme je proto, aby nás vzali do Evropské unie, ale ty zákony jsou dobré pro nás. Předtím, třeba začátkem devedesátých let, tady zákonodárství bylo příšerné. Takže si myslím, že být v Evropské unii je jednoznačná výhoda a nevidím v tom pro nás nic záporného.

Co byste dělal, kdybyste byl svědkem autonehody? Co bych dělal, kdybych byl svědkem autonehody? No, zavolal bych nějakou pomoc, za prvé. Za druhé bych se snažil nějak pomoci sám, pokud by na to moje odborné znalosti ze zdravovědy stačily. Nemyslíte, že by se třeba první pomoc měla učit na školách? Myslím, že by se měla učit na školách, a že patří do osnov. Přiznám se, že neznám do detailů všechny osnovy, ale vím, že třeba na té základní škole se to v rámci nějakého předmětu učili. Byly to úplné základy, myslím, že by se to mělo učit i víc.Uměl byste pomoct? Obávám se, že moje znalosti jsou v tomto směru velice chabé.

Zavedl byste legalizaci marihuany?Ne, nezavedl bych legalizaci marihuany. Protože to podle mě v podstatě ani zavést nejde. Představa, že půjdu do trafiky a koupím si dvacku cigaret, akorát, že budou z marihuany, tak to prostě není možné, aby fungovalo.

9

Něco jiného je legalizace a něco jiného je dekriminalizace. Legalizovaná, pokud vím, není marihuana snad nikde. V Holandsku je užívání marihuany dekriminalizované, to znamená, že to není povolené, nicméně se to toleruje. Tak v tom ohledu bych byl pro nějakou částečnou malou toleranci, ale pro legalizaci určitě ne.

Co děláte když jste rozzuřený? Co dělám, když jsem rozzuřený? No, to snad ani nechtějte vědět. (smích) Tak to prozraďte, ať víme, jestli to stojí za to, vás rozzuřit. Tak já myslím, že když mám vztek, tak ho většinou dusím v sobě. Nemyslím si, že někdy nastane v normálním občanském životě nebo ve škole, aby to přerostlo únosnou míru.

Líbí se vám tady u nás na škole? Líbí se mi tady u vás na škole.

Myslíte, že jste u studentů oblíbený? Spřátelil jste se s novými kolegy? S kolegy vycházím dobře. Samozřejmě se přiznám, že ještě neznám pořádně všechny kolegy. Ale s těmi s kterými mám co do činění, co třeba taky učí dějepis, nebo jsou ve stejném kabinetě, tak s těma vycházím dobře. Žádný problém nemám ani s vedením školy.

No a poslední, redakční otázka: Trápíte rád malé vepříky? Ne, proč? (smích) To byla nějaká na odlehčení? To byla závěrečná redakční otázka. Myslím že ne. Do nějakých fantazií, bych se nerad zaplétal. Moc vám děkuji za rozhovor. Není zač.

10

Rageous Gratoons | Anna Stěpánová

Je to téměř smutné a opravdu se za to stydím, ale pravda je, že na letošním 14. ročníku Febiofestu (mezinárodní přehlídky filmu, televize a videa) jsem si neprohlédla ani jeden mezinárodní film, natož pak nějakou mezinárodní televizi či snad dokonce nějaké to mezinárodní video. Co jsem si ovšem užila dostatečně, tak to byl Music-fest – doprovodná akce Febiofestu, která se odehrála od pátku 23.3. do pátku 30.3. 2007 na Andělu – v garážích pod Village Cinemas a v přízemí pizzerie Mediterrane. A co je hlavní...vstup byl volný, což je zajisté pro chudé studenty (jako jsem já) informace více než potěšující.

převzaté motivy z Jamajky nebo dokonce i z Ruska. Nejvíce výrazní byli tři hráči: Olivier na akordeon, François zvaný „Bubu“ na housle a Marc na různé dechové nástroje. Pro mě byl nejzajímavější chlapík, co hrál na housle, páč během hodinového vystoupení porušil snad všechna pravidla, která mi za mého letitého působení v ZUŠce natloukli do hlavy. Když houslista zpřetrhal asi 20. žíni, napadlo mě, že jestli takhle hraje vždycky, muselo padnout už hodně koňů. Když po každé písni vytrhával vlající žíně z ubohého smyčce, do hlavy mi bodala věta: „Hlavně to netrhej!“ Když se začal hrbit, slyšela jsem hlas: „Stůj pořádně!“ Nemluvě o tom, co by asi říkala má drahá paní učitelka, kdyby ho viděla, jak brnká na housle jako na kytaru.Na vystoupení tohoto hudebního seskupení jsem se těšila i z toho důvodu, že to bylo uskupení francouzské. A já jsem si myslela, jakýho tam budu dělat machra (když už se učím fráninu již celé 2 roky! :-) ), že jim budu určitě všechno rozumět a tak vůbec. K mému brzkému rozčarování si členové kapely vystačili s „Bon soir, tous!“ a „Merci beaucoup!“, jinak s publikem komunikovali výhradně pomocí jazyka anglického.Nuže...A pak že Francouzi neradi mluví anglicky...

Absolutně nejvíc mě zaujala francouzská skupina Rageous Gratoons, která hrála ve středu od 22:00 v garážích. V programu stálo: „Šestice muzikantů namíchá punk na akordeon, saxofon, cimbál, mandolínu či buzuki.“ Jinde na internetu jsem zase našla, že se jedná o „francouzský hospodský šanson, který bere inspiraci ze středomoří a ze severní Afriky“. Tato dvě tvrzení mi připadala dosti protichůdná, takže jsem byla zvědavá, co to asi bude za muziku. Můj vlastní názor na kapelu je takový: byl to prostě mazec. Ano ... mazec ... to je jediné a výstižné slovo, které mě ve spojitosti se skupinou napadá. Z jejich hudby byla cítit Francie, stejně tak z ní čnělo středomoří a čpěla Afrika; pozorný posluchač mohl rozeznat

11

12

13

Milí „autoři Scholy Pragensi a nejen ti“,

Ani nevíte, jakou radost jste mi svým výhružným dopisem udělali! Jsem moc ráda, že neste líní se ozvat, když vás něco rozzlobí, že jen nehnijete v zatuchlém, mrtvém bahně školního života. Doufám, že budete příkladem ostatním studentům, kteří, než aby se ozvali a tím si zkomplikovali život, se radši zavrtají hloub do své nory a tam tiše krmí svou zášť.

Já sice nejsem autorkou vámi kamenovaného článku, ale vzhledem k tomu, že jste oslovili celou redakci, cítím povinnost vám odpovědět. Znovu zdůrazňuji, že jsem článek nenapsala, proto nemá smysl, abych já hájila myšlenky v něm obsažené. To přísluší jeho autorovi, kterému ale maturita šlape na paty, takže nenašel čas vám zde napsat pár slov. Já bych vám chěla oponovat co se týče jakési legitimity vůbec takový článek vydat.

Když jsem si váš dopis přečetla, představila jsem si malé uplakané a vzteklé dítě, které má pocit, že mu celý svět křivdí. Vy totiž hořekujete nad tím, že někdo napsal o vašem díle, že je špatné, že se nepovedlo a že je odbyté a tvrdíte, že je to nefér, že vás nepochválil, jak pilně jste pracovali. Ale proč by měl chválit vaši píli, když výsledek nestojí (podle něj) za nic? To je jako kdyby švadlena ušila šaty místo kalhot a tvrdila, že by za tu práci měla dostat zaplaceno, i když zákazník něco takového vůbec nechtěl. Tak jako jí se samozřejmě nedostalo peněz od nespokojeného zákazníka, stejně se ani vám nedostalo pochvaly za práci od nespokojeného diváka.

Také tvrdíte, že autor článku lže, jako když tiskne, když píše, že stánek nebyl pěkný. Že vám ho přece chválili! Že to neplatí! A přece když si ostatní mysleli, že je hezký, tak nikdo nemá právo myslet si něco jiného...Podle mého názoru, to, že se někdo nebojí přijít s vlastním hodnocením, zcela odporujícím názoru většiny, jej jenom šlechtí. Nevidím také jediný důvod, proč by se musel autor tohoto článku zabývat názory budoucích studentů. To co napsal, psal za sebe. A jemu se ten stánek evidentně nelíbil.

Ještě jste nám vyčetli, že nebereme ohled na to, jak je těm lidem, které kritizujeme. Ale vždyť ti lidé jsou skoro dospělí, už by měli být schopni unést negativní hodnocení. Proč by je měl tedy autor článku chlácholivě chválit, aby jim to nebylo tak líto? Já jsem přesvědčená, že v článku o Schole Pragensis byla kritika smysluplná. Je tam psáno, co si autor o jednotlivých prvcích myslí konkrétně, co je na nich, podle něj, špatného. Kdyby napsal, že je ten stánek „prostě blbý a ani neví proč“, potom by to byla opravdu nesmyslná a urážlivá kritika. Ale jeho článek je spíš výzvou pro budoucí tvůrce „stánku“, aby se poučili z chyb. Jestli to udělají, je jen na nich.

Marie Kalvová

14

Chcete Arnoldovi napsat? Máte stejný názor, nebo si myslíte, že Arnold je blb? Chtěli byste znát Arnoldovy názory na nějaké konkrétní téma? Napište Arnoldovi, sdílí mail s redakcí, takže jeho

adresa je redakce.spit@seznam.cz. Arnold vás má rád.

V č e r a s k o n č i l j e d e n p l e s ,d a l š í u ž s e c h y s t á d n e s !

A r n o l d e , t v á ř v s m u t e k s e t i h a l í ?Ž e n á s o d n ě j v y k o p a l i ?Ž e o n v l a s t n ě n e n í n á š ?

T y t u š k o l u m á l o z n á š !

P l e s j e p ř e c i a k c í š k o l ya m y b y c h o m b y l i v o l i ,k d y b y c h o m s i m y s l e l i ž e j e p r o m a t u r a n t y

A h o j ! J á j s e m A r n o l d . H o w d o y o u d o ?

Jan Rychtr | Anna Štěpánová

Pan profesor Rychtr. Člověk, který se na hodinách matematiky neustále na něco ptá. Rozhovor s ním mi připadá jako velice zajímavá zkušenost, protože jsem si takto mohla alespoň na chvíli vyměnit svou roli z dotazovaného na tazatele a na něco se zeptat taky pana profesora.

Proč jste si vybral jako místo svého působiště právě naši školu? Vzhledem k tomu, že jsem chtěl učit i svůj druhý předmět, tzn. tělesnou výchovu a na minulé škole mi to nebylo umožněno, tak jsem sháněl jiné nabídky a dostal jsem nabídku od pana ředitele.

Odkud jste k nám přišel? Přišel jsem k vám z Gymnázia Nad Štolou, což je Praha 7, na Letné; je to takové trošičku větší gymnázium, je to i sportovní gymnázium.

15

Proč učíte právě matematiku a tělocvik? Vidíte v tom snad nějaké spojení? Pohyb mě vždycky bavil, už od malička, dále jsem byl ovlivněn svým učitelem na základní škole (on byl takový můj vzor). Matematika mě také bavila, učila ji moje teta, tudíž jsem k tomu měl velmi dobrý vztah; tady mě opět ovlivnil můj pedagog, ale tentokráte na střední škole. Tělocvik mně šel, matematika taky, chtěl jsem učit děti, takže to bylo ideální spojení.

Uvítal byste matematiku jako povinný předmět při maturitě? ANO! Jednoznačně. Nejde jen o matematické vědění, ale i o rozvoj logického myšlení atd., atd... Doufám, že to poslanci co nevidět schválí a nebudou to už tak oddalovat.

Tak jedná se pravděpodobně o matematiku; samozřejmě, chci je spíše aktivovat – ne jenom aby poslouchali můj výklad či někde samostatně počítali a tupě něco opisovali, ale aby byli opravdu vtaženi do té hodiny a aby byli schopni reagovat na otázky. Asi tak; určitě je nachytat nechci, i když si samozřejmě do notýsku i nějaké mínusy zapisuji.

Myslíte si, že dáváte hodně času na testy? Domnívám se, že ano... Vycházím z předpokladu, že většina studentů tohoto gymnázia bude chtít pokračovat ve svém studiu na vysoké škole (pár testů z takové školy jsem absolvoval i já);

A co maturita z tělocviku? Dá se vůbec dělat maturita z tělocviku? Na tuto otázku úplně nevím přesnou odpověď, nikdy jsem se na to neptal; na tom bývalém působišti vzhledem k tomu, že tam byli sportovci, tak ti mohli dělat maturitní zkoušku z tzv. sportovní přípravy, ale domnívám se, že jinak to z tělesné výchovy nelze, alespoň co já vím, ale možná je to v kompetenci vedení školy (protože třeba např. z hudební výchovy to lze, či z výtvarné nebo tzv. estetické výchovy). Takže v tom zas takový problém nevidím, ale nikdy jsem se o to nezajímal.

Proč na hodinách dáváte stále tolik otázek?Chcete pomoci studentům při zapamatování látky nebo je chcete spíš nachytat na špatných odpovědích?

16

vhledem k tomu, že loni jsem byl třídní učitel, tak vím, jak ty testy vypadají v současné době a vím, že na těch přijímačkách je spousta otázek a málo času. Ty testy jsou dělány tak, že i kdyby člověk věděl všechno, tak to prostě za ten čas nestihne. Takže se snažím ty studenty aktivovat tak, aby si uměli vybrat ten příklad, který umí a nezdržovali se tím, který neumí, případně se k němu vrátili zpátky. Ne aby se najednou zastavili, ale aby si uměli ten čas rozložit atd. Zatím se mi to vyplácí.

Proč tak lpíte na absolutně přesném konci hodiny? Nevím, co tím přesně tazatel myslí, ale hodina samozřejmě nekončí zvoněním, jak si někteří studenti i na vyšším gymnáziu myslí, ale končí, až to určí učitel té hodiny. Většinou tady jste z toho důvodu, abyste se něco naučili, abych vám ty informace předal, tudíž se snažím vždycky tu myšlenku dokončit; a když třeba zazvoní, tak občas někdy přetáhnu, naopak zase někdy třeba skončíme dříve a máte čas vypracovávat si domácí úkoly.

To je...velkorysé. Ale když třeba přetáhnete před obědem, tak je to hrozný... Samozřejmě; ale život vás naučí, že prostě musíte ten hlad malinko potlačit, nebo si o přestávce dát nějaké jablíčko jako svačinku...a potom to těch pětačtyřicet minut vydržet. To se nedá nic dělat.

Máte nějaký oblíbený matematický vzorec? Nemám; pokud by ses ptala na oblíbenou látku, tak oblíbená látka jsou například funkce, které teďka probírám vlastně v obou třídách, takže nyní probírám svou oblíbenou látku.

A co třeba oblíbený hudební interpret...nebo interpretka? Poslouchám hudbu tak nějak celkově, i když přes den na to nemám až tolik času; ale dejme tomu z českých interpretů například kapela Kryštof nebo třeba Daniel Landa; z těch zahraničních Madonna či Robbie Williams.

A co... oblíbený film? Tak oblíbených filmů je spousta; nejradši mám takové ty akční filmy, kde jedna akce střídá druhou atd. Ale...co jsem byl naposledy v kině například (i když ta otázka tak nezněla) ...vzpomínám si, že jsem byl na novém Jamesi Bondovi.

Čím jste chtěl být, když jste byl malý Honzík? Pokud mě paměť neklame, tak někdy v první třídě jsme na výtvarné výchově malovali, čím bychom chtěli být a já jsem chtěl být kuchařem. Ale to už mě naštěstí opustilo...vařit neumím; přiznávám se.

17

Hrajete nebo jste někdy hrál na nějaký hudební nástroj? Na hudební nástroj jsem nikdy nehrál, nepocházím moc z hudební rodiny a zpívat...neumím. Jinými slovy zpívám falešně. A hudební výchova byla pro mě vždycky utrpení.

Máte rád animované postavičky? Protože...máte tričko s tasmánským čertem a rodiče po třídních schůzkách říkali něco o kravatě s nějakým kuřetem... Tak tričko s tasmánským čertem jsem dostal jako dárek a tu kravatu také. Takže...neříkám, že jsem nějaký zastánce animovaných postaviček, ale byly to dárky, které nosím.

Dobře...a poslední otázka...taková redakční: Trápíte rád malé vepříky? Prosím o opakování otázky! (smích)

Trápíte rád malé vepříky? Ano! I když nevím, co tím tazatel myslí, odpovídám ano.Dobře; děkuju za rozhovor...

18

Vyšetřování ztráty elánu... | Anna Štěpánová . . . a n e b c i m r m a n o l o g o v é c h y t a j í d r u h ý d e c h

O divadle zpravidla moc ráda nepíšu. Asi proto, že mě zřídkakdy nějaký divadelní kus ovlivní či překvapí natolik, abych sedla za stůl s myšlenkou : „Vida! O tomhle musím napsat!“

V případě Žižkovského divadla a Járy Cimrmana tomu ovšem bylo jinak. Představení „Vyšetřování ztráty třídní knihy“ 16.1.2007 mě překvapilo dozajista; jen nemohu tak jasně říci, zda v dobrém či špatném smyslu. Přesto, že na Járovi jsem byla obrazně řečeno odkojená (jako malá jsem „jeho“ představení poslouchala na gramofonových deskách, dnes má výsadní postavení na mp3 přehrávači) a jakákoliv negativní kritika se mi vysoce příčí, pár menších připomínek bych přece jenom měla.

Myslím, že toho dne nebyl hlavní problém na jevišti, nýbrž v hledišti. Poněvadž se představení odehrávalo v dosti brzkých hodinách (16:00), usuzuji, že hlavní část přítomného obecenstva tvořila mládež využívající služeb Klubu mladého diváka (ostatně stejně jako já, mimochodem vřele doporučuji). Popravdě jsem se v publiku cítila jako jedna z nejstarších; ¨a to se prosím nepovažuji za žádnou starou páku. Samozřejmě netvrdím, že nízká věková skladba sama o sobě znamená snížení kvality obecenstva (to bych byla sama proti sobě), ale tohle publikum prostě očividně odmítalo spolupracovat. Když jeden z cimrmanových kumpánů požádal o absolutní ticho a někdo zakašlal, tak to se ještě dalo pochopit (každého občas bolí v krku, že). Když však zkusil vyvolat ticho podruhé a kdosi začal smrkat, tak to už mi bylo drahého cimrmanologa vyloženě líto. Díky bohu na třetí pokus již nedošlo, protože se obávám, že to už by se půlka publika začala ozývat hlasitými vzdechy způsobenými jakousi zákeřnou tropickou horečkou. Navíc přede mnou seděla jedna mladá dívčina, která neustále rozbalovala šustící obaly od bonbonů. S každým rozbaleným bonbonem ve mně narůstal přetlak, který se dá přirovnat snad jen k prostředí v papiňáku a věřte mi; dotyčná dívka měla velké štěstí, že závěr představení nakonec zpřetrhal její rozbalovačné snahy. Ještě čtyři bonbony navíc a papiňák by bouchnul.

Ke hře samotné výhrady nemám; napsáno skvěle – samozřejmě. Úryvky typu „Potřeboval bych procházkové hole, asi takhle dlouhé!“ nebo „U loňských oktavánů jsem si vysloužil přiléhavou přezdívku. Víte, jak mi říkali? Strašný Láďa!!“ jsem znala již předtím a umím je téměř nazpaměť.

Jen herci na mě působili tak trochu unaveně. Jistě; dá se to svést opět na obecenstvo. Kdo by se snažil pro tak nevděčné publikum, že. Jenže...jak podotkla má milá spolužačka: „Může je to ještě vůbec bavit?“ Od založení divadelního souboru v roce 1967 již pravda pár let uběhlo a herci jsou... prostě poněkud postarší pánové.

19

Jenže problém je v tom, že divadelní soubor dle mého nelze omladit či snad dokonce nahradit. Když si na místě Svěráka, Smoljaka a spol. představím nějaké mladíčky typu Lunetic, jímá mě čirá hrůza. Čili do budoucna zbývá jen neveselá a chmurná vyhlídka, a to ta, že Divadlo Járy Cimrmana jednou bude muset nutně skončit, což je z mého pohledu hrozné...

Skutečnost, že nám pánové pomalu, ale jistě stárnou, někteří z nich očividně hodlají popřít 5.srpna 2007 výstupem na horu v pohoří Altaj, která má být dle slovutného génia Cimrmana pojmenována. Vysvětlení, proč s sebou vzít například Ladislava Smoljaka je nasnadě: jeho záplava stříbřitých vlasů se bude jistě hodit, poněvadž při případném nočním pochodu by zastala světlo za deset průměrných baterek a působí dojmem, že by svým jasem snad zastínila i měsíc. Ten výstup nahoru na horu na mě však stejně působí trochu znepokojujícím dojmem: že někdo chce pojmenovat bezbrannou horu po někom, kdo nikdy neexistoval, je trochu zvláštní, ale proč ne; sranda je sranda. Ono se však bohužel ukazuje, že cimrmanologové to myslí úplně vážně a dokonce pořádají veřejnou sbírku na podporu této expedice. Vzhledem k tomu, že zatím vybrali něco přes 300 tisíc, vypadá to, že lid je podporuje vcelku horlivě. Napadá mě srovnání s expedicí pražského primátora Pavla Béma do Himalájí...myslíte, že kdyby on pořádal podobnou sbírku, někdo by do ní přispěl? Nevím, jak vy, ale myslím, že těžko.

Teď už jsem však hodně odbočila od konkrétního představení; vraťme se od hory ke hře... Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že hlavní chyba byla vlastně v tom, že jsem se taak moc těšila. Tenhle můj nezdravý zvyk „přílišného těšení se“ musím nějak odbourat. Ono totiž když se člověk opravdu těší, tak ho může očekávané představení pouze zklamat, nebo se mohou jeho představy potvrdit, ale nikdy už nedojde k žádnému pozitivnějšímu vyústění. Mnohem lepší tudíž je, když se člověk vydá na místo se zcela pesimistickými představami, protože v takovém případě už může být všechno jenom lepší.

20

Člověk a paní morálka | Ondřej Hrubeš

Drobná můra po kouscích spalovala své tělo sebevražednými nálety na žhnoucí žárovku. Teskné zvuky večera , tmelíce se v úchvatnou pohřební melodii, pluly prostorem, jen škrábání pera o papír jakoby vychylovalo z dráhy letu libou harmonii. „Ano. Myslím, že by to už mělo vyjít, musí mi přeci jednou odpovědět...“ vrásčitý, nikoliv však starý muž přerušuje svůj monolog, aby mohl olíznout obálku a slinami tak zapečetit důležité psaní. „Slova moudrého člověka, jedině ty dokážou spasit lidstvo. Tak. Teď to ještě předat tomu ošklivému pánovi, kterého nemám rád, ale nikdy bych mu to neřekl, a říci mu, ať dopis odešle.“ Veliký hladový pavouk poněkud nemilosrdně řeší existenční dilema můry, zda „být, či nebýt“. Muž zhasíná světlo. Symfonie večera dosahuje dokonalosti. Na hodinách svítí 20:06. Kdesi v Severní Americe vysílený profesor úspěšně unavuje své žactvo. Z úst mu suše plynou slova jako : „...souhrn mravních zásad...“. Nedaleko od obratníku raka pláče malý Afričan, svíraje v rukou samopal vlhký od slz. Opírá se o rozbořenou kamennou zídku a za hluku zběsilé střelby se modlí k Bohu. Odpověď mu dá kulka, zlomyslně se zavrtávajíc do jeho lebky. V týž okamžik někde v útrobách Amazonie pokládá mladík do trávy ještě horkou motorovou pilu a pln nadšení sleduje mohutný padající strom. Je hrdý na tuto práci, díky níž uživí své děti, kterým právě bezhlavě devastuje budoucnost. Několik tisíc kilometrů odtud na východ se v prachu plazící dívka snaží dosáhnout 38. rovnoběžky. Zem pod ní se zabarvuje do temně karmínového odstínu. Zrak upírá k jihu a pokřiveným úsměvem ve tváří vyjadřuje své štěstí, protože alespoň jedinkrát za život spatřila toužebnou svobodu. Než naposled vydechla do hlíny. Měsíc při své pouti noční oblohou vyčaroval úzký pruh světla, jenž skrze mřížoví dopadá na podlahu malé místnosti. Nasycený pavouk se spokojeně spouští na dřevěnou židli. Čtyři špinavé stěny oblizuje štiplavý chlad. Dveře pobité ocelí se otevřou a do místnosti vchází spoře oděný postarší pán s pošťáckou kabelou. „No konečně!“, vyhrkne mladý muž, ihned vykročí a vrazí mu do ruky onu obálku. „Musíte to co nejrychleji odeslat, je to více než naléhavé!“ Pán na něj nevzrušeně pohlédne a praví : „Hm, doufám, že adresa bude pro jednou dávat smysl.“ Mladík se svraštělou tváří se na něj jen znechuceně zatváří, zamumlá něco tuze nesrozumitelného a odkráčí k zamřížovanému okénku. Ve tváři má naději. Ocelové dveře se zabouchly a nádherný klid protínal jen monotónní zvuk bot, otírajících se v pravidelném rytmu o dřevěné parkety na chodbě. Na hodinách svítí 21:06. Kdesi v pustině je slyšet vzlyk krkavce. Měsíc svým nevinným svitem laská hromady sněhobílých kostí. Kostí lidí, i jiných zvířat. Na pahorku se tyčí náhrobek s nápisem : „Zde leží cizí paní.“

21

Z chodby se ozývá smích. Mladý muž se vrhne ke dveřím, přiloží na ně ucho a naslouchá. Rty se mu náhle sevřou zlostí. „...proto je naší jedinou nadějí vám porozumět. Mysl člověka, ovládaná pokrokem, krutostí, touhou přežít a zvířecími pudy, je jako zhoubná nemoc. Vy jste lék, paní Morálko! Dovolte mi vás najít, můžete být klíčem k záchraně...“ následoval výbuch smíchu. V jednom ze tří zúčastněných mladík po sluchu rozpoznal onoho ošklivého pána, kterého teď nenáviděl a klidně by mu to vykřičel přímo do očí. „Né! Proč to čtete, to není určeno vám! Nesmějte se, nesnáším vás!“ Ohlušující řev doprovázely tvrdé nárazy do ocelových dveří.

Tři postavy okamžitě vbíhají do místnosti, kde je přivítá muž s rozbitou hlavou a zkrvavenými pěstmi. V očích má děsivou kombinaci vzteku a zoufalství. Jedna z osob v bílém plášti v mžiku sráží ubožáka na zem, s ochotnou podporou postaršího pána, jemuž od pasu visí pošťácká kabela, přičemž druhá po doktorsku oděná osoba se na mladíka snaží promlouvat hebkými slovy. Přibíhá další, tentokrát se svěrací kazajkou v podpaží a v rukou třímaje obří hadici. Proud ledové vody o rychlosti 110 km/h má prý zklidňující účinek. Zadýchaný doktor usedá na židli, čímž sprovází spokojeného pavouka z tohoto světa. Se slovy : „fuj, můj krásný plášť“, ho letmým pohybem ukazováčku odstraňuje ze svého pozadí. Místnost je po chvíli zaplněna blahodárným tichem a lehce namodralým měsíčním svitem. Vrásčitý a starý muž sedí na židli v prostřed malé, neútulné místnosti, spoután bělavou svěrací kazajkou a neschopen jediného pohybu. Jeho pohled je nasměrován k zamřížovanému okénku. Výraz má neskutečně prázdný. V očích, zrcadlech duše, mu tančí nicota. Možná se utápí v snech, možná mu elektronická masáž spánků vedená odborníky vyhladila zmučenou mysl. Ale koho to v psychiatrické léčebně zajímá. Dveře se za tlumeného skřípotu otevřou a vpustí do místnosti dva muže v bílém, z nichž jeden tlačí pojízdné lůžko. Starší z nich přistoupí k osobě sedící na židli a pomocí drobné baterky jí zkontroluje bělmo. Vzdychne a kývne na svého spolupracovníka. Oba o minutu později opouští prázdnou místnost i s tělem starce. Opotřebovaná kolečka pod jeho skromnou váhou lehce vržou.

Slunce se konečně probouzí a laská svou září nedokonalost zrození. Kolik je asi hodin? Mříží prostupují do pokoje ústavu první paprsky a odhalují přitom malého pavoučka, jak si s údivem a zájmem prohlíží osvětlenou místnost a trpělivě čeká na svou první oběť. Místnost zase čeká na dalšího návštěvníka. A někdo čeká, až k němu přijde a osvítí ho paní Morálka. Ale jak jste viděli, leckdo z toho čekání může i zešílet.

UMYJ SI HNŮJ Z BOT, VOLE, JDEME NA KULTURU:

Vratné lahve | Klára Piskáčková

Sotva jsem se doslechla, že do kin půjde nový film autorské dvojice Svěrák & Svěrák, bylo mi jasné, že mezi diváky rozhodně nesmím chybět. A tak jsem při první možné příležitosti vyrazila do kina. A výsledek? Byla jsem nadšena tak jako hned tak nebývám. Svěrákovský humor, který já osobně mám velmi ráda, je zde citlivě promíchán s vypjatými situacemi a občas je člověk na pochybách, má-li se smát či ne, zkrátka mistrný koktejl vtipu a napětí při němž divák nikdy neztratí pozornost a na konci se až diví, že film již skončil.

nebudete. Rozhodně doporučuji si na tento film do kina zajít, stojí to za to.

Milý příběh vysloužilého a chvílemi lehce infantilního profesora Tkalouna (Zdeňka Svěráka), mezi jehož záliby patří ždímání houby na hlavy provinilých studentů a jehož manželství s paní Tkalounovou (Danou Kolářovou) propadá v jim oběma nemilý stereotyp, je okořeněn bočním příběhem Tkalounovic dcery Helenky (Tatiny Vilhelmové), a s milým a lehce ironickým nadhledem mapuje život manželského páru v důchodu. Tkalounovy manželkou nepochopené dobrodružné eskapády jsou rozhodně zdrojem mnoha vtipných scén a některé zde použité hlášky Cimrmanovského typu (samo osazenstvo divadla Járy Cimrmana si zde „zahrálo“ drobný štěk skupinky polohluchých, poloslepých a polochromých důchodců) by se v budoucnosti také mohly vrýt do paměti generací. Další vedlejší a zdánlivě bezvýznamnou roli zde hraje Jan Budař. Tohoto herce nemám zrovna v oblibě (a jeho reklamu na Českého lva doslova nenávidím), v této roli ale byl skvělý a, koneckonců jako obvykle, mile bláznivý. Příjemně inovujícím nápadem ve filmu použitým jsou Tkalounovy sny zpravidla ne příliš nevinného rázu. I ty dodávají snímku spád a vtip a v kombinaci se skvělou zápletkou a úžasnými hereckými výkony dělá z filmu skvělou komedii, u níž se stoprocentně nudit

22

23

Kulturní pozvánky | Eliška V yhnánková

Robinsonovi Tento skvělý animovaný film pro celou rodinu je od tvůrců studia Pixar a vypráví o malém chlapci, kterého rodiče ještě v plenkách nechali adoptovat a spolu se svým (také adoptovaným) bráškou vyrůstal v cizí rodině. Chlapec je ale malý vynálezce a pomocí svých vynálezů se snaží okouzlit (vylepšit) okolní svět budocnosti.

sama navštívit Terabithii. Tam se dostane přes potok, musí se ale zhoupnout po prov-aze. Lano ale prasklo a Leslee se utopila. Jessovi je to líto a tak pro ní postaví most, na kterém se nemůže nikomu nic stát při návštěvě Terabithie.

Most do země Terabithia Terabithia, země, ve které je možné cokoli, stačí mít fantazii a tu má malá Leslee, která se přistěhovala do malého města a spolu se spolužákem a sousedem Jessem a jeho malou sestrou Maybel navštivují tuto krásnou, ale i nebezpečnou zemi každé odpoledne po škole. Jess je ale tajně zamilovaný do své třídní učitelky a jednoho dne se sní vydá do muzea. Leslee jde tedy

Orbis Pictus - muzeum hudby Muzeum hudby - spousta lidí si pod tímto tématem představí pěknou nudu a ztrátu času, ale tohle muzeum je jiné!!! Našli bychom zde věci, nástroje, které normálně v orchestru nenajdeme. Navíc se každou věc můžeme vyzkoušet. Muzeum pro celé rodiny a s nízkou cenou bychom nalezli blízko Malostranského nám. v Karmelitské ulici. Určitě se přijďte podívat, stojí to za to! (POZOR! POZOR! Výstava trvá pouze do konce DUBNA!)

před-ložka radon ¤

řídící tyče vozů

dom. zvíře

sídlo v Saud. Aráb.

část saka

zn. Ytter-bia

oči dom. Adéla

anto-nyma

elek-troda â

inic. zpěv. Fur-tado

kmeny Sslov. pl.

míry koření

tlačení jinamPákistán

tisk. agentura

něm. paní

inic. rež. Poled-ňákové

obilí seté

na jaře

zá-porka

onam

čidlo zraku

fr. tam znam. zvě-rokr. spojkanázev

Ngram.

jevkód Slo-vinska

zvěro-kruh

sou-hlas

plá-těná pří-

střešíangl. jen

tady

neřeknipatří-cím

kozlu

slov. co samo-

hláskanicko

tě-kavá látkadíra

dom. Olga bedna spojka

spojka nezá-živné

slov. s náz. hlásky

č. scéná-

rista

mezi-nár. tele-kom. unie

âjenžespojka

zvýš. tón

před-ložka

zkr. operač. systém

slov. skorozájmeno π

obch. cent-rum

koření

objem

opakvadí

Autorem výroku: Guy de Maupassant