školní časopisGymnázia Špitálská20. číslo | 29/06/07

Loď Bezdomovců

HANA + ANNA

Národní chobotnice

Ú V O D N Í K

2

R E D A K C E Marie Kalvová | Klára Piskáčková | Anna Štěpánová | Eliška Vyhnánková | Jana Alferyová | Bára Kubová | Bronislav Čížek | Lukáš Fiala | graf. Petra Vůjtěchová |web: spit .gymspit.cz | email: redakce.spit@seznam.cz

Zdravíčko, přátelé Špitu!

Na začátek Vám musím sdělit naprosto zásadní informaci. Týká se školní jídelny. Nedávejte ty nové skleničky do sebe. Buď se rozbijí, nebo už nejdou vyndat. Když budete paní Sýkorovou dostatečně dlouho provokovat, sama Vám tu druhou variantu předvede. Já to viděla. Hrůza. Pak mě ani nenapadlo nevyhovět jejímu přání, abych to napsala do Špitu. Tak a teď už se můžu s čistým svědomím věnovat tomu, co vás čeká na dalších stránkách. Začnu tím, co tam nepotkáte. Bohužel jsem Vám rozhovor s panem ředitelem slibovala marně. Ro-zhovor je sice nahraný, dokonce i přepsaný, ale bohužel se během tohoto procesu stal neaktuálním. Zda-li někdy příště vyjde aktualizovaná verze je ve hvězdách, takže o prázdninách pilně sledujte noční oblohu. Další planý slib byl rozhovor s Martinem Mityskou. To, že nevyšel je jen a pouze moje chyba a velice se Vám omlouvám. Kdybych Martina ještě odchytila, tak by rozhovor vyšel v příštím čísle, ale obávám se, že se to nepovede. Vše chybějící ale jistě vynahradí rozhovor s děvčaty ze Shocku. Děvčata se přímo uvolila nám rozhovor poskytnout, takže se k jejich nohám směl připlazit Broňa Čížek s Lukášem Fialou a položit pár otázek. V tomto čísle se také znovu objevují Postřehy z VŠ, tentokrát se o své dojmy podělila studentka přírodovědecké fakulty v Olomouci. Vymysleli jsme pro vás i nové rubriky, a sice Zeměpisné okénko a Karikatura pro dnešní den. Zeměpisné okénko by měl být pohled z nějakého českého města. Napadlo mě to, když jsem se učila na slepou mapu desítky nic neříkajících jmen. Třeba Zlín, než jsem tam jela, pro mě byl takový dlouhý flek na jihovýchodě Moravy. To byla rozhodně velice málo vystihující představa. A tak se budeme snažit přiblížit Vám i další fleky a kolečka, která často znáte jen jménem. Karikatura pro dnešní den vznikla zcela živelně a kdo je tam vyobra-zen musíte už uhádnout sami. Samozřejmě ani v tomto vydání nechybí pobouřený Arnold a jeho komentář. A najdete tu i spoustu jiných článků s láskou pro Vás napsaných. Věřím, že už se nemůžete dočkat také dalšího čísla. Nevyjde exkluzivně o prázdninách, toto místo si již tradičně, s vtipem sobě vlastním, zřejmě zabraly dívenky z primy. Špit očekávejte pravděpodobně v den třídních schůzek, takže někdy v půlce listopadu. A co v něm bude? Zkusím na letošních maturantech vyprosit „Postřehy z VŠ“. Také se určitě vrhneme na nové profesory. A jestli nás múza políbí na čelo, tak se můžete těšit vlastně na cokoliv. Jinak, jistě jste si všimli, že na světě je už nejen modrá pilulka, ale také modrý časopis. Co zvedá modrá pilulka nechme radši stranou, ale modrý časopis nadzvedl mě, ze židle. Vzápětí jsem se ale posadila a rozesmála. Sice jsem se asi nesmála tomu, co bylo vtipem zamýšleno, ale pobavila jsem se dobře. Bohužel mě při tom přistihla paní profesorka Maixnerová a dostalo se mi kázání, abych se nad sebou zamyslela, jak chytrá jsem asi tak v primě byla já. Musím uznat, že paní profesorka měla pravdu. Sice jsem se se svými nápady takto veřejně neprezentovala, ale například za trapné představení na akademii se stydím dodnes. A navíc, kdo si hraje, nezlobí, že? Ale už konec úvodníku! Od zítřka jsou prázdniny, přečtěte si Špit a zapomeňte na školu. Těším se na shledanou zase v příštím čísle, i když to bohužel bude mít přímou souvislost s návratem do ústavu. Ale na všem zlém je i něco dobré a aspoň se budeme moct těšit na další volno.

Ať rostou!

Marie Kalvová

3

Proč do té školy vlastně chodím? | Jana Alferyová

Toť otázka. Troufám si tvrdit, že mezi námi není nikdo, koho by ještě nenapadla (týká se to i profesorů!). Každý si na ni odpovídáme asi trochu jiným způsobem (odpověď typu „To by mě taky zajímalo“ se nepočítá). Ale vesměs jsou to zřejmě kladné odpovědi, protože jinak bychom tu už nebyli, že? Škola je hra, škola je boj. Je to výzva. Pravidla zná každý a v boji je dovoleno všechno (i když podpásovky jako neohlášené písemky a vůbec vyžadování nějakých vědomostí po nás studentech, pokud nejsme zrovna nejlépe připraveni, se mi přece jen občas jeví trochu nefér). Profesor nikdy nespí a tak je pro nás často velmi obtížné být stále o krok napřed. A protože někteří profesoři oplývají bujnou fantazií, mají v rukávu vždy nějaké ty trumfy, jejichž úkolem rozhodně není zpříjemnit studentstvu život. Běda nepozorným a nepřipraveným studentům, kteří padnou do spárů profesorům, kteří s nimi mají zajisté jen ty nejčistší a nejšlechetnější záměry. Ale kdo by to neznal. Každý z nás už zažil nejednu takovou situaci. Občas se to prostě stane. Ano, někdy se to stává častěji. A někdy někomu dokonce velmi často. Mně se naposledy něco podobného přihodilo na hodině němčiny. Přiznávám - způsobil to můj tak trochu ne zcela povedený test. „Alfíku?!“ zahřímala na mě paní profesorka (nebudu jmenovat, myslím, že beztak ten druh humoru poznáte) zdánlivě lhostejným hlasem, „Další čtyřka? Ty už sem snad ani nemusíš chodit.“Už ani nevím, jak jsem jí odpověděla, jestli vůbec. Snad jsem jen zaraženě pípla „Oh?“ Ale to není důležité. Nepopírám, že mě to „pouhé zkonstatování faktu“ udivilo. Tedy ne, že by význam jejích slov byl pro mne nějakou novinkou. Spíše mě zaskočilo, že to bylo vysloveno nahlas. Ona totiž vyřčená pravda (a obzvláště vyřčená touto profesorkou) vždycky nabývá jiných rozměrů a člověku tak nějak víc běhá mráz po zádech. Stejné je to s úsečnými sděleními na hodinách matematiky, že ten, kdo neumí řešit rovnice v podílovém tvaru, tu přece nemá co dělat. Sakriš. Někdy si nejsem tak úplně jistá, zda dostatečně splňuji všechna kritéria požadovaná po řádných studentech, ale přesto tu zůstávám. Na imatrikulační stužce máme napsáno: „Usmíváme se, bude hůř.“ Mně se to však poslední dobou jeví trochu jinak: „Smějeme se, protože horší už to nebude.“ Ale všichni víme, že i malé prohry (byť tak závažné jako neschopnost řešit nerovnice) mohou vést k velkému vítězství (například postupu do dalšího ročníku). A když jde opravdu „do tuhýho“, vzpomenu si na paní profesorku Blažkovou. Na to, co nám, 2.B, tehdy novopečené 1.B, řekla onoho osudového dne, kdy jsme měli tu čest vidět se všichni poprvé. Řekla, že nás tato škola nemá naučit jen vědomostem. Chodíme sem i proto, abychom rozvíjeli svoje schopnosti, překonávali své hranice, abychom se naučili zodpovědnosti (kdo nezaplatil včas obědy?!). Aby se z vyjukaných prváčků stali samostatní jedinci, kteří se nesloží při prvních těžkostech (-maturita-) a nezaleknou se neúspěchu (-nemilé setkání s komisí v srpnu-). Zde si máme vybudovat hodnoty trvalejšího charakteru, což, jak se domnívám, s vědomostmi samotnými souvisí jen málo. Tak proto. Proto sem chodím. A nějakou dobu asi ještě chodit budu. Ale raději se mě neptejte, jakže se to ty rovnice vlastně řeší...

ROZHOVOR: Shock! : Bronislav Čížek, Lukáš Fiala //úvod by LF Možná jste si všimli nepřehlédnutelné reklamy, kterou vylepila anonymní redakce nově vznikajícího školního časopisu Shock. Bohužel, o úspěchu jeho slavného vydání na 5. dubna jsme mohli pouze spekulovat, neboť ten den byl shodou okolností Zelený čtvrtek. Děvčata před nás postavila několik záhad, které bylo potřeba rozluštit. A tohoto nelehkého úkolu jsem se odvážně zhostil já společně s Broňou Čížkem. Výsledkem našeho snažení je následující rozhovor.

BČ – Bronislav ČížekLF – Lukáš FialaIK – Iva KopřivováAS – Anna StuchláTZ – Tereza ZemanováND – Nikola Dvořáková

LF: Co Vás vedlo k rozhodnutí založit časopis a čí to byl nápad?IK: Byl to můj nápad. Chtěly jsme udělat takový časopis pro teenagery, takovej moderní. BČ: Čím by se měl časopis zaobírat?AS: Tak ono to bude hodně směska, budou tam vtípky jako funny, potom o hudbě, i škola, školní akce, třeba deník z Anglie nebo z adaptačního kurzu. LF: Kdo z vás to vede?IK: No my jsme jako tým, tak nějak dohromady.AS: Ale Iva je šéfredaktorka. Iva nám to schvaluje, jinak hlasujeme demokraticky. LF: Když se nemůžete rozhodnout, rozhoduje Iva?IK: No to spíš když se tam napíše něco nevhodného.LF: A když se na něčem nemůžete dohodnout, jak to řešíte?AS: To už je potom těžký, většinou tam ten článek ani nedáme. BČ: Kolik tak asi máte stránek v časopise?TZ: Patnáct, šestnáct. LF: Kde čerpáte inspiraci?AS: Všude (smích), ve škole, na internetu LF: V dopise Špitu jste psaly, že váš časopis bude jiný než Špit, a že mu nebude konkurovat. Ale nebojíte se přesto nějaké duplicity, když jste samy řekly, že bude i o škole, a že to bude taková směska?AS: No tak vlastně my se Špitem budeme mít společné snad jenom rozhovory s nějakými učiteli a možná nějaké ty filmy, ale nebudeme mít úvod. 4

LF: Myslíte si, že Špitu můžete konkurovat?To ještě nevíme, uvidíme. BČ: A uvažovaly jste někdy o spolupráci se Špitem?IK: V budoucnu, třeba. LF: Že by vás třeba Špit koupil?To by bylo drahý. BČ: Nebojíte se, že by se váš časopis neujal?TZ: Docela jo, ale doufáme, že se bude líbit, když bude barevný a když na něm budeme pracovat.

BČ: Takže Váš časopis bude barevný.TZ: No, bude. LF: Kde ho budete tisknout?IK: Z vlastních zdrojů. BČ: Kolik budete mít čísel za rok?Ještě nevíme.TZ: Ale asi za dva měsíce jedno. BČ: Co na to řekli Vaši rodiče, podporují Vás nebo je jim to jedno?TZ: Podporují, zařídili nám tu tiskárnu. BČ: Bude ve Vašem časopisu hodně obrázků nebo spíše více textu?IK: Tak nějak obrázky i texty smíšeně. BČ: Už jste se domlouvaly s panem ředitelem, že by vám to schválil nebo vyhradil nějakou nástěnku? IK: Pan ředitel nám to schválil, že časopis můžeme prodávat.AS: A my ještě nějakou částku z čísla dáme na „Pomozte dětem.“ BČ: Takže z Vašeho časopisu půjde část výtěžku na charitu?IK: Ano. LF: Uvažujete, že byste se staly v budoucnu profesionálními novinářkami?AS: Já jsem o tom uvažovala, ale ještě nevím, protože mám ještě menší slovní zásobu. LF: Tak my jsme se Vás chtěli zeptat na nějaké osobní otázky, jestli Vám to nebude vadit.(smích) LF: Teď jste v prvním ročníku, tedy v primě. Tak jak se Vám líbí na Naší škole?AS: Jo, líbí. LF: Chutná Vám ve školní jídelně?AS: No… je to mnohem lepší než na základce. LF: Líbí se Vám někdo z profesorského sboru?AS: Tak podle toho, jak je to myšlený, jestli jak učí…IK: Nebo jako líbí, jako líbí? (Ivo!) LF: To si vyložte, jak chcete.Ne… (smích) LF: Líbí se vám Bill z Tokio Hotel?ND: Mně ne!AS: Já mám Tokio Hotel ráda, ale líbí se mi spíš Tom. LF: A líbí se vám Broňa?(Smích)(BČ: Co je tohle za otázky?!) BČ: Je nějaká třída, která by se Vám líbila, kde jsou hezcí chlapci?Bez komentáře! (smích)(LF: Tak samozřejmě septima, že jo.) LF: Čtete Blesk?NE!

5

KARIKATURA PRO DNEŠNÍ DEN:

LF: Jaký mělo úspěch vydání časopisu na 5. dubna? (Zelený čtvrtek)IK: No…AS: To bylo takový… že jsme to nedomyslely, že budou prázdniny….. LF: Takže Vy jste to nedomyslely, já jsem se právě chtěl zeptat, jestli to byl fór.AS: Nebyl, potom jak se jelo do té Anglie, tak jsme to nějak nestihly.IK: A potom jsme měly ještě menší problémy s grafikou. LF: Vytkly byste něco naší škole, co se Vám na škole vyloženě nelíbí?AS: Asi ne, každá škola má své pro a proti. LF: Takže výuku byste nijak nepozměnily?ND: No… ani ne. LF: A poslední otázka Špitu: Trápíte rády malé vepříky?Bez komentáře! (smích) Děkujeme za rozhovor a přejeme vám hodně štěstí!

6

POSTŘEHY Z VŠ : přírodovědecká fakulta UP v Olomouci

Jsem studentkou oboru Ochrana a tvorba životního prostředí pod Přírodovědeckou fakultou UP v Olomouci. Jsem se svým oborem i školou dost spokojená, a to hned z několika důvodů. Na celé univerzitě mi připadá dobrá organizace, např. při zapisování předmětů je papírování sníženo na minimum a vše většinou stačí vyřídit přes internet, v porovnání např. s Univerzitou Hradec Králové je to brnkačka( bohužel nevím, jak to chodí na UK, nemohu porovnat). Na termínech zkoušek a dalších organizačních věcech se snadno domlouvá s vyučujícími také přes mail, stejně tak nám profesoři zasílají různé studijní materiály na náš společný třídní mail, což je velmi dobrá věc, doporučuji zavést. Na našem oboru je tradice, že studenti z vyšších ročníků pořádají pro prváky těsně před začátkem školy seznamovací víkend na chatě někde v přírodě. V programu jsou zahrnuty hlavně seznamovací hry, výlet a hlavně je prostor pro předávání velmi cenných rad o tom, jak to na škole chodí a na co si dát pozor v jakém předmětu, zpravidla je pozván i někdo z učitelského sboru. Pozvánka na tuto akci se posílá rovnou s rozhodnutím o přijetí. Já jsem se bohužel nemohla zúčastnit, ale všichni, kdo tam byli, si akci velmi vychvalovali(mimo jiné se tam vypil barel piva). Je to cesta, jak se vyhnout anonymitě nebo obtížnému seznamování v nové třídě a nebýt toho, tak bychom nevěděli, kam máme jít první den do školy, kam si jít vyzvednout ISIC nebo jak dodatečně získat koleje. Což byl právě i můj případ, že ač jsem z Pardubic, nedostala jsem kolej, protože cesta mezi Pardubicemi a Olomoucí je celkem rychlá, ale dle rady jsem hned první den šla prosit k paní referentce a místo na koleji jsem vzápětí obdržela. Učení máme dost, ale všechno se dá docela dobře zvládnout. Líbí se mi osobní přístup, se kterým jsem se zde zatím setkala, a většina vyučujících jsou vstřícní,sympatičtí a zapálení vědci. Závěrem bych chtěla dodat, že Olomouc je opravdu krásná, s pravou studentskou a moravskou atmosférou. Marie Ráčková (marie.racek@tiscali.cz) Ukradli nám poslední zvonění | Lukáš Fiala

Když se řekne „poslední zvonění“, vybaví se mi každoroční akce, kdy maturující studenti polévají své mladší kolegy vodou, octem, rumem, voňavkou, posypávají moukou, zdobí razítky a obírají je o jejich drobné, přičemž kořist má zakázáno se jakkoliv bránit. Však mnohým z vás to přece nemusím vysvětlovat, znáte to sami, ale letošní primáni a prváci byli o tento zážitek ochuzeni.

Už jsem se mentálně připravoval na další poslední zvonění dle této nelítostné tradice, když v tom přišel příkaz shora: poslední zvonění bylo zredukováno pouze na razítka. Všechno ostatní bylo zakázáno, údajně kvůli alergiím (zdali má někdo ze studentů alergii na vodu, se mi bohužel nepodařilo zjistit). V každém případě to ve mně vyvolalo poněkud smíšené pocity. Na jednu stranu, po sedmi letech jsem si těchto akcí užil až dost, na druhou stranu, ani můj ročník se pravděpodobně příští rok nebude moct pomstít na mladších spolužácích. A to už jsme dokonce měli vytipované i prioritní cíle (ahoj, Matěji)!

Já se přes to dokážu nějak přenést, ale je mi trochu líto těch mladých. Přiznávám, napotřetí nebo napočtvrté už to není taková sranda, jako když jste vyjukaný špunt, ale stejně si myslím, že by si to každý měl alespoň jednou zažít.

7

8

Spousta špásu díky Bonus Passu : Klára Piskáčková

Nemyslete si, že tento přihlouplý slogan vznikl v mé hlavě. Kdepak, vyskočil na mne při návštěvě stránky www.bonuspassspindl.cz, která informuje o nové bonusové akci v okolí Špindlerova Mlýna. Tohle krkonošské lyžařské středisko je obecně známo spíš díky svému lyžařskému areálu, který je nejlepší v České Republice. A tak se zdejší společnosti rozhodly přilákat do Špindlu více turistů i mimo lyžařskou sezónu (není divu, po letošní zimě…), pročež tu – budu-li přehánět – vyrostlo skoro přes noc nepřeberné množství aktivit pro volný čas. A právě jako malá ochutnávka těchto aktivit slouží již zmiňovaný Bonus Pass. Jedná se o pas, který vás opravňuje jednou navštívit deset z těchto atrakcí. Pokud byste je všechny navštívili bez pasu, zaplatili byste 1470 Kč, s Bonus Passem ovšem zaplatíte pouze 599 korun, čímž ušetříte 871 Kč – a to se nám chudým studentům (a i dobrodružným profesorům) jistě hodí. Ale teď už k tomu, co takový Bonus Pass zahrnuje. Jestliže jste nadšení turisté, jistě využijete zpáteční cestu autobusem na Špindlerovu boudu, odkud si můžete udělat krásnou túru po vrcholcích Krkonoš, zajezdit si po cyklostezkách nebo jít jen tak fotit. Když se ale příliš zpotíte, můžete se pak hodinku ochladit v aquaparku na Bedřichově, kde je možno se i zadarmo naobědvat v restauraci „U Medvěda“. Pokud byste ovšem chtěli rovnou oběd zase vyhodit, máte možnost využít obří houpačku a zhoupnout se z výšky 17 metrů. Když se po sestupu na zemi vůbec udržíte na nohou (o čemž bych ovšem ve svém případě pochybovala), můžete si tu vypůjčit terénní koloběžku, vyjet lanovkou na Medvědín a odtud na kolobrndě dolů po lesních cestách. Dalšími obsaženými aktivitami je také výstup na horolezeckou stěnu, pro cyklisty nebo turisty výjezdy lanovkami na Medvědín nebo Pláň (nebo oboje), a samozřejmě jedna jízda na špindlerovské bobovce, která je v Čechách nejstarší a její sjezd byste vážně neměli opomenout. Poslední aktivitou, kterou jsem ještě nejmenovala, je přemostění, tedy přejezd 125 metrů dlouhého údolí podél hráze Labské přehrady a to tak, že v zavěšení na laně ve výšce 30 metrů. A teď malý háček – tyto všechny aktivity, které jsou, jak jsem již psala, v rámci bonus passu, si můžete vyzkoušet kdykoliv během jejich individuálních otevíracích hodin, ovšem pouze od 19. 5. do 28. 10. 2007. Takže chcete-li strávit prázdniny – nebo alespoň jejich část - v pohybu, určitě vyrazte do Špindlu. A pokud by vám aktivity zde uvedené nestačily, vězte, že je to jen část všeho, co zde můžete zažít. Můžete si totiž připlatit ještě za zorbování, návštěvu lanového centra MonkeyPark, můžete ozkoušet kolečkové nebo travní lyže, čtyřkolky i leccos jiného. Jde jen o to, na co si troufnete… a budete mít finance.

9

Chcete Arnoldovi napsat? Máte stejný názor, nebo si myslíte, že Arnold je blb? Chtěli byste znát Arnoldovy názory na nějaké konkrétní téma? Napište Arnoldovi, sdílí mail s redakcí, takže jeho

adresa je redakce.spit@seznam.cz. Arnold vás má rád.

S e č e t l i v š e m a b s e n c id o r o k a a d o d n e .A t e ď z a č n e n a v á s h o n !„ D ě t i , n e j s t e h o d n é . . . “

M ů ž e š m í t t r o m b ó z uč i z á p a l p l i c ,o d š k o l y o d r a d i t n e s m í t ě n i c !

A b s e n c i h b i t ě t i s p o č í t á i n t e r n e t- c o d ř í v e n e b y l o , z a d v e ř m i j e t u h n e d .

A r n o l d v á s z d r a v ía p ř e j e v á m š t ě s t í ,A ť v á s t a d v a c í t k a n e s r a z í p ě s t í .

S t u d e n t a s n a ž i v k ui f l á k a č e k o s í .I s a m ý j e d n i č k á ř m a r n ě j i p r o s í .

Z k o u š e n í s k o m i s íh o l t n e n í v y h n u t í .Ž e j s i b y l n e m o c n ý ?N i k d o t ě n e n u t í s t u d o v a t z d e .

A r n o l d o v o m o t t o :

K d y ž ž i v o t v i s í n a n i t c e d o š k o l y i v s a n i t c e !

A h o j ! J á j s e m A r n o l d . H o w d o y o u d o ?

10

Moje první menstruace demonstrace | Lukáš Fiala Dnes byl pro mě velký den. Poprvé v životě jsem, ještě s dalšími několika tisíci vrstevníky, dal najevo, že s něčím nejsem spokojen. To něco jsou v tomto případě státní maturity a jejich plánované ostré spuštění již příští rok. Nebudu se zaobírat tímto tématem, neboť ode dneška se mě již netýká. Spíše bych vám, kteří jste se ještě žádného protestního průvodu nezúčastnili, chtěl vylíčit své pocity z této zkušenosti.

Je to jedním slovem úžasné. Jdete po Václaváku a už z dálky slyšíte kvílení euforického davu. Je to jako volání do bitvy, na které reagujete přidáním do kroku, zatímco váš mozek se opíjí adrenalinem a testosteronem. (Nutno poznamenat, že někteří zúčastnění k tomu přimíchali ještě chlast, takže to pak vypadalo tak, jak to vypadalo.) Když dorazíte k davu a ten vás obklopí, jste ohlušeni řevem píšťalek, trubek a hlasivek všech okolo. Vědecky je prokázáno, že dostatečně hlasitá hudba způsobuje eufórii (souvisí to s přenášením vibrací do rovnovážné soustavy) a tenhle kravál funguje úplně identicky. Co každou chvíli se nesourodý hluk sjednotí do rytmického skandování. Takové „Stop státním maturitám!“ pak zní jako „We are the Borg. Resistance is futile.“ A když vidíte ty stovky lidí všude kolem sebe, přičemž všichni přišli vyjádřit tu stejnou myšlenku jako vy, připadáte si vskutku jako Borgové. Máte pocit síly, neporazitelnosti, který pramení z vašeho počtu. Náležitost do borgského společenstva však obnáší i jiný, ne vždy tak skvělý aspekt.

Není to mýtus. Davová psychóza opravdu existuje a necháte-li se strhnout davem, můžete si odečíst několik desítek ze svého IQ (kolik přesně, už vám tou dobou bude ukradené). Stáváte se ovcí. Pokud nějaká jiná ovce několik metrů od vás začne bečet, automaticky začnete bečet i vy, stejně jako další ovce kolem vás. Ovšem narozdíl od borgského společenstva, které je založeno na potlačení individuality a je spravováno centrálně, ovce v protestním průvodu často jeví známky někdy až přílišné individuality. Tyto projevy jsou samozřejmě podníceny již zmíněným pocitem neporazitelnosti a podle toho také vypadají. V praxi to dopadá například tak, že jeden student prošlápl střechu nešikovně zaparkovaného kombíku zn. Škoda asi z padesátých let minulého století a jiný zase uštědřil vaječný HEAD SHOT paní ministryni Kuchtové.

Když jsme opouštěli okolí budovy ministerstva školství a tělovýchovy, doslechli jsme se, že státní maturity byly odloženy a že rozhodnuto bylo již ráno. Přesto mě má první demonstrace nadchla a jsem na sebe i na většinu ostatních přítomných patřičně (a snad i právem) hrdý.

11

ZEMĚPISNÉ OKÉNKO:

Zlín | Marie Kalvová

Toto město je na první dojem červené. Pak zelené. Pak šedé.Hned vám to vysvětlím. Provedu vás Zlínem, jak jsem ho nedávno poprvé uviděla. Když člověk vystoupí z vlaku na nádraží Zlín-střed ocitne se v srdci továrních hal. Ale nikde ani stopa po betonu a vlnitém plechu. Jsou to ty krásné prvorepublikové tovární haly postavené z cihel a mají ta úžasná velká okna vyskládaná z malých okenních tabulek. Jenom vypadají trochu smutně, okna jsou z části rozbitá a Baťovi dělníci jsou už dávno pryč. Ale když poodejdete od nádraží, tak jsou ty velké cihlové domy čím dál čistší, opravenější a používanější. Člověk si říká – to je docela roztomilé, jak zachovávají tu původní architekturu a jak jsou všechny ty domy stejné: velké a cihlové. Ve Zlíně není možné nenavštívit Zlínský mrakodrap. Je to místo, odkud Baťa řídil svůj velice důmyslně promyšlený podnik. A ze střechy velkého cihlového Zlínského mrakodrapu se vám otevře neuvěřitelný výhled: nejblíž uvidíte ty zmiňované tovární haly. Pak jim podobné velké cihlové domy, všechny stejné, a pokud si dobře pamatuju byly původně plánované jako koleje pro zaučující se Baťovy dělníky. Dál jsou malé cihlové domečky, takové červené kostičky rozsypané po svahu. To byly původně domy Baťových dělníků. A na obzoru uvidíte paneláky. Mám ale pocit, že i některé z nich jsou cihlově červené. Ale změňme barvu! Proč je Zlín zelený? Člověk otlučený pražskými ulicemi tu má pocit, že jde lesem. I z výšky Zlínského mrakodrapu vypadají všechny ty domy, jako by se praly se stromy o místo na slunci. Snad není jiné město, kde by řešili problém, jak zkrotit rozbujelou zeleň, aby nebyla úplně všude. A tak když se vám omrzí červená barva domů můžete si sednout na zelený trávník do zeleného polostínu stromů k Baťovu pomníku a jen tak koukat na nekonečné záhony narcisů. A nebo se bez cíle procházet stinnými ulicemi, které volně splývají s parkem. Není kam spěchat. Tak mine týden. A vy se zase poflakujete Zlínem. Přemýšlíte, kam zajít. Už zase jste zabloudili, protože ty domy jsou prostě všechny stejné. Pro samé parky není místo na nic jiného. Jen nuda nuda, šeď šeď. A mezi těmi všemi továrními halami se začne do mysli vkrádat otázka: Kdo to vlastně byl Baťa? Byl vypočítavý podnikatel, který si vychoval otrocky pracující dělníky, a nebo to byl velice pokrokový muž, který dal dělníkům blahobyt, o kterém se jim ani nesnilo. A co jeho město? Jsou ty velké cihlové domy opravdu tak roztomilé, tím jak jsou stejné? Jaké by to bylo tady studovat? Na Baťově universitě postavené z červených cihel... Kde by člověk trávil odpoledne? Ležel by v parku, nebo se zašel podívat na mrakodrap? A začnete se docela těšit domů. Ale když pak člověk nastupuje do vlaku na cestu zpátky za stověžatou uspěchanou Prahou, stejně se ohlédne a sám sebe se zeptá: A nebylo by to přeci jen lepší bydlet v klidném zeleném městě v cihlovém domě? A jaký je Zlín pak? Nakonec je modrý, jako pěkná vzpomínka na jihomoravské město.

12

ROZHOVOR: Hana+Anna | Anna Štěpánová + Jana Alferyová „Potřebovala bych si vyřídit nějaké třídnické záležitosti,“ zahlaholila s vážným výrazem paní profesorka Bendlová a v obličejích některých studentů bylo možno vidět jisté napětí. Kolik pozdních příchodů jsme to zase dostali? Kdo zapomněl zaplatit zálohu na výlet? Hned poté se však všem přítomným ulevilo, když z pootevřených dveří vykoukla rozesmátá tvář paní profesorky Blažkové. „Ahooj! Přišly jsme se na vás podívat...,“ zaznělo. Ano; záměrně uvádím množné číslo – svou návštěvou náš totiž poctila nejen Hanka Blažková, ale také malá Anička, která trůnila paní profesorce v praktickém postroji na hrudi.

A právě o Aničce, ale nejen o ní, vám přinášíme následující rozhovor.

AŠ: Kolik je teď Andulce měsíců? Včera jí byly čtyři měsíce. (rozhovor natočen 6.6.07-pozn.)

AŠ: Proč jste uvažovala při výběru jmen právě o Aničce a Honzíkovi? Je v tom třeba nějaká inspirace z vaší bývalé třídy (kde se Anička a Honzík také vyskytují)? To ani tak nee, ale moje babička a manželova babička byly Aničky a mně se to jméno Anička strašně líbí, takže proto. Vlastně mě to jméno napadlo hnedka, když jsem přemýšlela o holčičce a manžel s tím souhlasil; pak jsme ještě měli tu alternativu Honzík.

JA: Neplánujete třeba tedy ještě Honzíka? No budeme mít samozřejmě Honzíka... Ale ještě nevim v jakém časovém horizontu.

AŠ: A kolik tak plánujete Honzíků? Dvě děti celkem; víc ne. Vono tohle jako stačí no; dává to tak zabrat...

JA: A navázala byste, nebo byste spíš šla mezitím do práce? Vůbec netuším. Netuším. Já mám o pět let starší sestru a manžel o deset let staršího bratra; oba jsme se shodli na tom, že je lepší menší věkový rozdíl, ale teď vám fakt nedokážu povědět... Moje vidina je, že se jako někdy vyspím; že budu třeba spát i šest hodin v kuse, což se mi už čtyři měsíce nepodařilo.

AŠ: Stýská se vám nějak po školním prostředí? Docela se mi stýská po tý práci. Opravdu že jo.

AŠ: A myslíte, že studenti vás nějak postrádají? Too netušim......; to netušim.

JA: Na kdy asi plánujete svůj návrat? Nevím; tak za dva, za tři roky!?

JA: Jaké byste si představovala budoucí povolání pro vaši ratolest? Vůbec neplánuju; hlavně aby dělala to, co ji baví. Teď koukáme na French open - na tenis, tak to beru jako inspiraci, protože se jí líbí ta oranžová antuka, a vždycky říkám: „Tak se pozorně dívej, Andulko, abys jednou mohla živit rodinu!!,“ ale to je z legrace, no.

JA: Podpořila byste Aničku, kdyby se chtěla stát profesorkou? Kdyby si to povolání vybrala, tak bych ji v tom podporovala, ale asi bych jí řekla, ať si to hodně dobře rozmyslí.

13

JA: Takže byste ji spíš odrazovala? Pokud by byla přesvědčená, že to chce dělat, tak bych jí to nezakazovala. Ale musí se to pořádně rozmyslet. Ta práce mě hrozně baví, ale jsou s tím starosti a pokud chce být člověk dobrej učitel, tak je to spousta práce okolo a není to úplně tak jednoduchý, jak si mnozí myslí... Ale mě to baví; já bych neměnila.

JA: Budete Aničku nějak výrazně vést k zeměpisu a dějepisu? Mám doma spoustu takovejch těch atlasů a knížek, kde jsou obrázky, takže materiály mám. Myslím, že když si třeba potom budeme něco ukazovat, tak jako jo... Budu jí vyprávět nějaký historky, ale že bych jí k tomu nějak zvlášť vedla...

Náhle – neočekávaný příchod paní profesorky Barešové...BAR: No nazdaaar! Ahoooj! Ta je krásná...(následuje trocha šišlání a zapálená diskuze o miminkách), po vzájemném loučení pokračujeme...

AŠ: Čtete jí před spaním třeba místo Červené Karkulky o husitských válkách... nebo něco podobného? Ani ne; teď ještě pohádky moc nevnímá, máme ale takový ty dřevěný knížečky, kde je medvídek Pú a nějaký zvířátka; tak jí to ukazuju... Ale spíš jí zpívám na dobrou noc.Písničky ze Včelích medvídků, ty se jí líbí. Sice zpívám falešně, ale to vona jako nějak neřeší.

AŠ: Je pravda, že jezdíte s kočárkem na bruslích? Jo.

JA: Jak se těšíte na její období puberty?(AŠ: A až vám přivede domů nějakýho frajera?) No jestli bude po manželovi, tak to bude bouřlivé období; jestli bude po mně, tak to bude v pohodě (já jsem nějaký radikální období puberty neměla). Manžel si už připravuje brokovnici, že bude ty potenciální partnery (když se mu nebudou líbit) střílet.

AŠ: Je pravda, že pozvracela tričko Sparty? No...Taky se na něj vykadila. To budou mít všichni Slávisti radost. My jsme měli jedno to bodýčko a ještě máme jedny dupačky – sparťanský, protože manžel je Sparťan; je to takový hodně červený a má takovej emblém Sparty, ale to se jí teda vůbec nelíbilo, protože je to silnější a ke krčku.

AŠ: Není to trochu nebezpečné? Ne; jezdim na in-linech, ale jenom na drahách, ne normálně, to bych si... Ale ono je to totiž lepší, protože jak se jede a držíš se toho kočáru, tak nespadneš! To je fakt lepší, že je tam ta stabilita. Byly jsme na Ladronce, nahoře na Bílý Hoře, tam je nádherná dráha a já mám navíc jednu dráhu před barákem, takže jezdíme. Sice né nějak každej den, ale tak jednou za tejden si zajedem.

JA: Jak se těšil na miminko váš pan manžel? No moooc - on byl u porodu a měl ji první v ruce...

14

AŠ: Takže za to ta Sparta vlastně vůbec nemůže. Né ne ne né...

JA: A nezkoušeli jste třeba jinej klub? Nechtěli jsme kupovat slávistický jenom proto, abysme vyzkoušeli, co bude.

JA: Co kdyby se jí v tom ještě zalíbilo, že jo... No; přesně tak, přesně tak.

AŠ: A co Baník Ostrava... No! To už vůbec ne! To by se možná ještě překousla ta Slávie; i když ta by se asi taky nepřekousla...

JA: Takže radši neutrální růžovou... Noo...no noo...

AŠ: Nu...A jak jste spokojená se svou „náhradou“ tady ve škole? No co jsem...to bude fakt jako v časopise jo!? Sakryš! No; co jsem slyšela, tak si nemyslím, že jsem úplně spokojená. Nejsem moc spokojená.

JA: Trápíte ráda malé vepříky? Ne. Netrápím ráda malé vepříky.

AŠ: A jak je na tom Andulka: Trápí ráda malé vepříky? Nee... O tu se starám mooc hezky; viď!? (řečnická otázka směrem k Aničce) Už spinkáme; to je dobře...

Děkujeme moc...

15

UMYJ SI HNŮJ Z BOT, VOLE, JDEME NA KULTURU:

Gothart | Anna Štěpánová 6.6. 2007, 20:30 hod, Loď Tajemství

Divadelní loď Tajemství, jež momentálně kotví blízko Libeňského mostu, byla zrekonstruována bratry Formanovými; českými herci, jež se asi nejvíce proslavili ve filmech o rodině Homolkových (vzpomínáte na ty dva malé klučiny?). Ostatně bratři se na provozu lodi stále aktivně účastní – jeden z nich (opravdu nepovím který, protože jsou oba naprosto stejní) například prodával v baru na lodi pivo (ovšem my nezletilí samozřejmě nemáme ani páru, co to pivo je, kdyby něco). Kapela Gothart, která původně začínala u středověké hudby, postupně zaplouvala do přístavů všelijakých kultur, až konečně zakotvila tam, kde se jí daří nejvíc – na Balkánu. Jejich hudba je ovlivněna také cikánskými melodiemi a hudbou severní Afriky, poslední dobou do ní pronikají i různé elektronické samply, které však tradiční hudbu nijak neničí; jen jí ještě pomáhají na účinku. Většina písní je až na výjimky zběsile rychlých; docela dobře by je mohly používat Rusalky v lese k utancování zbloudilých mládenců. Složení nástrojů je jak strunové, tak dechové; nechybí ani bubínky a bicí – plus to vše umocňuje Jan Mijaktić Klíma svým brundibárským hlasem. Členové kapely se sami přiznávají, že jim při tvorbě pomáhá rakija – destilovaný nápoj oblíbený na celém Balkáně – a zřejmě to tak dělají dobře, protože jak se vyjadřují odborníci: čím novější CD, tím lepší. Koncert byl výborný. Ruka se vám vrtí, noha klepe do rytmu a ani nevíte, jak. Když je vystoupení u konce, jste již opravdu na pokraji sil, ale ke svému údivu slyšíte sami sebe křičet: „Přidat! Přidat!“ Parket byl naprosto zaplněn, a když jste dávali pozor, mohli jste zaznamenat, že loď úplně vibruje pod nánosem těch dupajících a křepčících lidí. Dávám jedničku. S hvězdičkou.

6.6. – přímo ďábelské datum. Skoro je mi líto, že už máme rok 2007 a výčet šestek není úplný. Pražská skupina Gothart byla také až ďábelsky dobrá, a možná právě proto se koncert odehrál na vodě. Snad jen voda totiž mohla ochladit plameny pekelné, jenž skoro šlehaly z živelného projevu kapely. Ostatně; když se člověk roztančil, bylo vedro opravdu jak v pekle.

16

Ředitelé - Les directeurs | Bára Kubová

Autorem hry je francouzský spisovatel, režisér a herec Daniel Basse, který v roce 2001 získal za toto dílo Moliérovu cenu, což je nejvyšší divadelní ocenění ve Francii. Tato divadelní hra je zrcadlem skutečnosti.Odráží dnešní společnost, myšlení a touhy lidí. Touhy po majetku, vysokém postu a penězích. Je to příběh o obyčejných manažerech, který nám však ukazuje pravdu o lidech současnosti. To, že s poctivostí nejdál dojdeš, jak nás učili naši rodiče, již neplatí. Dnes je v kurzu síla, přetvářka a podlost. Slabí a čestní mají prostě smůlu. Pro peníze je dnes člověk schopen udělat cokoli, i dohnat druhého k sebevraždě.Příběh je to poučný, ale sám o sobě k nápravě společnosti nestačí. Na tom musíme zapracovat všichni... V divadle se setkáte s Davidem Švehlíkem, Igorem Chmelou, Josefem Poláškem, Kristinou Maděričovou, Vladimírem Markem, Miloslavem Mejzlíkem nebo Natálií Drabiščákovou.Režisérkou je Mária Záchenská

Národní chobotnice | Anna Štěpánová

Přiznávám se. Nemám výtvarné nadání. Výtvarný talent, výtvarné vlohy, výtvarné cítění... říkejte si tomu jak chcete. Když se snažím nakreslit koně, vždycky z toho vyleze zvláštní nesourodá hmota nejvíce podobná asi praseti nebo mroži. O obrazu Mony Lisy bych řekla, že je to „docela pěknej vobrázek“, ale to je tak všechno. Bohužel. Je to tak. Zřejmě se nebudu živiti výtvarným uměním...anebo třeba architekturou, která s tím jistě souvisí.

Jenže zrovna nebylo apríla ... a nebyl to ani žertík žádné zvrhlé reklamní společnosti. Sám pan Kaplický se vyjádřil o inspiraci ženským ňadrem. Já mu to každopádně neberu... Ovšem v tom případě má zřejmě o ženských ňadrech poněkud zkreslené představy (troufám si podotknout ze svého vcelku zasvěceného ženského pohledu). Rozhodně nemusíte souhlasit s mými laickými názory. Můžete v klídku říci: „To se jí to píše, když má na své straně i prezidenta!“ a dál se tím nezabývat... Ale pozor! Můj postoj není zas tak negativní, jak se může na první pohled zdát. Vlastně si onu budovu dokážu docela snadno představit v praxi... Třeba takhle na Měsíci... tam mezi těmi krátery by se vyloženě kráásně vyjímala. Dokonce už vidím nápis na vývěsní tabuli budoucí cestovní kanceláře: „Lety na Mars tam a zpět! Rychlý pohon...klidný vzlet!“ Nezavrhuji však ani ten názor, že by mohla stavba nalézt uplatnění i na naší zeměkouli... Šlo by to například jako součást areálu Matějské pouti: jen s tím rozdílem oproti normálu, že velkou nafukovací žirafu by nahradila velká nafukovací chobotnice. Anebo by ještě lépe vynikla jako Dům hrůzy!? Něco podobného by bylo jistě v pořádku. Jenže umístění na Letné? Mezi těmi stromečky a v blízkosti starých, poctivých domečků s červenou střechou? Omlouvám se, ale působí to jako pěst na oko. Jenže... tohle všechno je nic oproti článku, který jsem nedávno kdesi četla. Článek nesl alarmující název „Mizí dominanty měst“; a mě zalil znepokojující pocit. Co to znamená? Mizí Pražský hrad?? Nebo se bortí Karlův Most??? Došlo snad k dalšímu požáru Národního divadla???? Ani jedno z toho, přátelé. Těmi „dominantami“ byly myšleny tovární komíny. Čili... toleruji a chápu ty, kteří vnímají projekt Národní knihovny jako úžasný výkvět moderní architektury. Každý má tu estetiku holt asi někde jinde.

Ale jak je možné, aby zkušený architekt maloval obrázek Národní knihovny a dopadlo to jako podivná zelená příšerka s fialovými fleky?? Popravdě: když jsem poprvé při listování novinami narazila na fotku modelu této chobotnice, nabyla jsem dojmu, že si ze mě někdo prostě dělá srandu a zmateně, ale stále ještě se zbytky naděje jsem začala hledat datum.

17

ROZHOVOR: Jak se dělá ples | Marie Kalvová

V minulém čísle se Arnold nelichotivě vyjádřil o zařizování plesu. Měl k tomu své důvody, ale stejně tak měla oprávněné důvody oponovat jeho názoru paní profesorka Barešová. Tak jsme se dohodly, že spolu uděláme rozhovor, ve kterém uvedeme věci na pravou míru.

Jak to vypadá, když se zařizuje ples? Samozřejmě je hodně možností, jak postupovat. Ale v naší škole to teď funguje tak, že to má na starost Sdružení rodičů. Já jsem prostředník mezi Sdružením rodičů, studenty a kantory. Takže když si to chtějí studenti zařídit sami, tak se domlouvají se mnou. Ale samozřejmě Sdružení rodičů do toho může zasahovat.

V čem se názory studentů a rodičovského sdružení rozcházejí? Největší problém je s výběrem sálu. Po zkušenostech už vím, které sály by vůbec připadaly v úvahu pro naši školu. Jenže i z těch se nehodí všechny, kvůli nájmu. Pro nás bývala nejlepší Lucerna, jenomže teď už je Lucerna strašně drahá, takže se nám nevyplatí. A navíc se tam kouří, což Sdružení rodičů také nevyhovuje. Tak jsme se dohodli a už třetí rok děláme ples v Kongresovém centru.

Takže otázku sálu rozhoduje Sdružení rodičů? Ano, je to tak rozhodně lepší. Já už plesy zařizuji od roku 1981. Dřív jsme to nechávali celé na studentech, ale stejně vždycky nakonec vybrali Lucernu a někdy to bylo na poslední chvíli, takže se to sotva zařídilo nebo to bylo mnohem dražší. Pamatuji si, že když Lucerna ještě stála pod 100 tisíc, tak třeba Národní dům na Vinohradech stál 140 tisíc jeden sál. Žofín byl také strašně drahý, už tenkrát to také bylo přes 100 tisíc. A jiné sály byly zase moc malé. Dneska je bohužel i ta Lucerna pro nás finančně neúnosná, takže se vybral Kongresový sál. Navíc nám nabídli, že když si ten sál objednáme rovnou i na příští rok, tak budeme mít slevu deset tisíc z nájmu. To není zanedbatelná částka. Málokdy se najde sponzor, který by nám na ples tolik peněz dal.

Tedy ten sál se oficiálně zařizuje. A zbytek si už studenti můžou zařídit sami? Ano. My jim většinou doporučíme některé služby, můžeme jim poskytnout kontakty na kapelu a podobně. Ale pokud chtějí, mohou si všechno vybrat úplně sami, jsou omezeni pouze finančně. Problém je, když se někdy stane, že si třeba studenti vyberou nějakou svou vlastní kapelu, která se pak nikomu nelíbí. Proto je lepší, když si nechají v něčem poradit, ale samozřejmě, pokud nemají zájem o naše rady, je to jen na nich.

Co dalšího je potřeba na ples vymyslet? Studenti si rozhodně zařizují předtančení. Seženou si mistra, který to s nimi nacvičí. Mívali jsme řadu let pana Ivana Martina, před ním pana Broučka. Nebo nacvičovali žáci, kteří mají s tancem zkušenosti, třeba tančí závodně. Další věc je, jestli chtějí maturanti dávat kantorům kytky, nebo něco jiného. Jestli bude překvapení o půlnoci. Také se vymýšlejí nástupy a vybírá se hudba. Zkrátka celý program plesu si diktujete vy, studenti. Harmonogram bývá obvykle už stanovený. Nejdřív je předtančení, pak imatrikulace, pak hned nástup maturantů, aby se to vše oficiální odbylo hned na začátku a pak už byla volná zábava. Třeba maturanti se chtějí napít, tak aby do svého nástupu vydrželi střízliví.Ale na všem se dá domluvit.

Co určuje cenu lístků? A zaplatí lístky ples? Zákazník, čili návštěvník plesu jej musí zaplatit. Dělá se to tak, že se sečtou veškeré náklady spojené s plesem,to znamená: nájem sálu, hudba, květiny, předtančení, nácvik předtančení, poplatky - OSA, Intergram, další služby v sále - třeba výzdoba, a tak dále. No a od toho se pak odvíjí průměrná cena jednoho lístku.

18

Kdyby se ples nezaplatil, doplácelo by zbytek Sdružení rodičů. Proto má hlavní slovo ve výběru sálu, což je nejdražší záležitost. Kdybychom ještě pořád pořádali ples v Lucerně, tak by celková cena vyšplhala cca na 350 000 Kč. A aby se ples zaplatil, musela by vstupenka stát Kč 500,-. Jenomže takto drahé vstupenky by si moc lidí nekoupilo, takže by se ples nakonec stejně nezaplatil a to se nesmí stát.

Bývali někdy na plese imatrikulováni primáni? Primáni jsou imatrikulováni už sedm let na Vánoční akademii. Ale předtím nebyli imatrikulováni nikde. Samotné stužkování prvních ročníků na plese se zavedlo vlastně proto, abychom získali další rodiče, kteří by přišli na ples, aby se prodalo víc lístků a ples se uhradil. Teoreticky by šlo, aby na plese byl první ročník čtyřletého gymnázia spolu s primou, ale myslím si, že je lepší, když tam ti studenti přijdou až v kvintě. To je pak takový postup do vyššího gymnázia a aspoň si tu imatrikulaci užijí dvakrát.

Na čem bývá při vymýšlení plesu nejobtížnější se domluvit? Nejhorší bývá, aby se třídy vůbec domluvily na hudbě, na kterou budou nastupovat. Ideální je, když se obě třídy prváků domluví na společné hudbě na nástup, na stužkování a na odchod. Teď poslední dobou se to dělá tak, že jedna třída vybere hudbu na příchod a druhá na odchod. To samé čtvrťáci. Ale letos se například nedohodli. A tak jedna třída nastoupila na jednu hudbu a druhá na druhou. I tak to jde udělat. Ale je potřeba přemýšlet, aby ten nástup nebyl příliš zdlouhavý.

Kdy se začíná ples zařizovat? Ples se začíná zařizovat rok předem, jinak by byl problém zajistit sál na ten termín na konci ledna. Toto datum zvolilo vedení z hlediska provozu celé školy. Je totiž ideální ples udělat až po uzavření klasifikace za první pololetí, ale ještě než se začne zkoušet na pololetí druhé.

Je nějaký ples, který se vám vryl o paměti? Ať už v dobrém, nebo ve zlém. Každý kantor vzpomíná asi na tu svoji třídu, i já vzpomínám na ty svoje. Jedna třída mi maturovala v roce 1991, další 1999 a teď letos. Například od té první třídy jsem dostala kolo. To bylo opravdu nezapomenutelné, protože pak jsem si musela v těch dlouhých šatech sednout na kolo a objet čestné kolečko kolem Lucerny. A ten večer příšerně mrzlo, a já jsem šla s tím kolem po Václaváku a policajti na mě koukali a klepali si na hlavu... Ta další třída, ta mi dala veliký dort jako učebnici němčiny. A tahleta třída, to bylo taky pěkné. Sice asi bylo dost zvláštní, že si ťukali pivem, ale byla to prostě pivní třída. Taky nezapomenu na třídu, kde maturovala Martina paní profesorky Veverkové. Ti měli zajímavý nástup. Bylo to v Lucerně. Nejdřív byla tma, a oni běhali se světýlkama a chtěli, abych si já stoupla doprostřed a zapískala a pak se rozsvítilo a oni už stáli v těch útvarech ve kterých chtěli. Ale já vždycky říkám, že každá třída má ples nejhezčí, protože je jejich a oni si ho zařídili. A myslím si, že nejdůležitější je program toho plesu. Co vy tam vytvoříte, jak vy přijdete oblečeni, jak vy si to prostě pojmete. Do toho vám vůbec nepovídáme. A já si opravdu myslím, že když už vám zajistíme ten sál, tak to je pro vás vlastně o starost míň.

19

Rozhovor s mistrem české republiky v pokémonních kartách Martinem Janoušem | Bronislav Čížek

BČ – Bronislav ČížekMJ – Martin Janouš

BČ: V kolika letech jsi začal hrát pokémonní karty? MJ: Začal jsem už v 1. třídě, takže je to osm let.BČ: Osm let, to je dlouhá doba, co tě přivedlo k tomu, abys hrál pokémony? Viděl jsi někde nějaký plakát, reklamu nebo ses o tom dozvěděl od kamarádů? MJ: No, jeden kluk to jednou přinesl do třídy, samozřejmě to bylo tenkrát hitem, takže si to všichni oblíbili, ale já jsem zůstal a jsem na to pyšný.BČ: Podporují tě ve tvém hraní rodiče? Třeba, že ti dávají nějaké příspěvky na karty nebo k ti dávají nové karty Vánocům? MJ: No, jen tak, že by mi dali peníze na karty, to ne, to si musím platit ze svého, ale já to moc nepotřebuji, protože jsem dobrý hráč, tak si karty vysoutěžím.BČ: Takže za každou soutěž si můžeš koupit nové a lepší karty? Když vyhraješ, samozřejmě. MJ: No, tam se to nedá koupit, tam se dají vyhrát jednotlivé karty, takže třeba platím za vstup 100,- Kč a vyhraji karty v hodnotě 1200,- Kč.BČ: Kdy tě napadlo, že bys šel na nějaký ten pokémonní turnaj? MJ: Před čtyřmi lety.BČ: Jak často jsou pokémonní turnaje za rok? MJ: Do měsíce jeden až dva.BČ: Kolik asi tak bývá na turnaji lidí? MJ: Většinou 20-30 lidí.BČ: Je zde velká konkurence? MJ: No, docela je, protože na ty turnaje chodí pořád ti samí lidé a po každém turnaji se zlepšují, takže tam je velká konkurence.BČ: Je to na podobném principu jako hraní Magic? MJ: Ne, je to úplně odlišná hra než Magic, ale mě je na tom líto, že hodně lidí pokémony odsuzuje, protože je dávali jako animovaný seriál v televizi.BČ: Takže hra má svého ducha, ale v televizi to byla animovaná blbost. V čem hra spočívá? MJ: To takhle narychlo moc vysvětlit nejde, ze začátku se vezme sedm karet a vítězí ten, kdo si lízne prvních šest odměn nebo když už soupeř nemá žádné pokémony.BČ: Kdy ses asi tak dostal mezi elitu? MJ: Zpočátku, když jsem začínal, tak jsem byl na posledním předposledním místě, ale nevzdal jsem se a mezi elitu jsem se dostal asi před dvěma lety.BČ: Jaký je tvůj zatím nejlepší úspěch v dějinách pokémonních karet? MJ: No, to bylo nedávno, jsem vyhrál mistrovství republiky a budu reprezentovat Českou republiku na MS na Havaji.BČ: Na Havaji, to je hodně dobré, už se těšíš? MJ: Jó, moc se těším, ale musím to chvilku vydržet, protože tam jedu až za dva měsíce, ale budu se těšit celé dva měsíce.BČ: Co na to tvoji spolužáci? MJ: Tak jako, ti sígři z naší třídy nic moc, ti tomu vůbec nerozumějí, ale od té doby co jsem vyhrál, tak se o mě holky začaly zajímat. (lstivý smích)BČ: Hraješ ještě někdy ve škole pokémonní karty nebo už je tento hit dávno pasé? MJ: Pokémoni se už na naší škole vůbec nehrají, všichni říkají, že je to pro malé děti, takže je hraji už jenom já.

20

BČ: A pokémoni jsou jen pro děti, nebo je mohou hrát i dospělí? MJ: Všichni říkají, že jsou jen pro malé děti, ale já jsem opačného názoru, hrají je i dospělí, dokonce nedávno byla kategorie 15 + a bylo tam 20 lidí.BČ: A teď jsi ve střední kategorii pokémonů? MJ: Teď momentálně jo, ale v další sezóně přestoupím do velké kategorie a budu hrát se staršími.BČ: Co tě na hraní pokémonů nejvíc baví, baví tě vymýšlet nové taktiky, baví tě skládat si nové balíky nebo co tě na nich nejvíc zaujalo? MJ: Nejvíc mě zaujala jejich jednoduchost, myslím tím, že jsou jednoduché na hraní, sice taktizovat je těžké, to se člověk musí naučit, dát se do cviku, ale je to podle mě jednodušší než Magic, protože se to mohou i menší děti naučit, takže bych to všem doporučil.BČ: A samotné hraní pokémonů je jednoduché, jak si říkal nebo je to složitější? MJ: Je to složitější hra, ale když na tom člověk pracuje a nevzdává se, tak pomalu začne stoupat až ke hvězdám a bude v elitě.BČ: A karty jako jsou Magic tě nezaujaly? MJ: Ne!BČ: Kolik je ti let? MJ: Patnáct.BČ: Máš nějaké sourozence? MJ: Ano, mám malého bratra.BČ: A bratr také rád hraje pokémonní karty? MJ: No docela rád, ale někdy ho musím přemlouvat.BČ: Líbí se ti časopis gymnázia Špitálská – Špit? MJ: Ano, vypadá dobře.BČ: Vydáváte na Vaší škole také časopis? MJ: Ne.BČ: Jaké to je u vás na škole, máte ve třídě dobrou partu? MJ: Z naší školy všichni dobří lidé odešli a teď tam je směska všeho možného.BČ: Máš ve škole nějaké kamarády? MJ: No… ani ne.BČ: Jaký je tvůj nejoblíbenější film? MJ: To už se mě ptá druhej, já žádný konkrétní nemám.BČ: Aha, takže se tě už někde ptali na interview? MJ: Ano, už se mě ptali, když jsem se stal mistrem republiky.BČ: Chutná ti ve školní jídelně? MJ: Ano, moc.BČ: Učíš se rád? MJ: No, tak jak na co, ale asi jako každý, moc ne no…BČ: Jaký je tvůj nejoblíbenější předmět ve škole? MJ: Tak kdysi to byla matematika, ale jelikož mi z ní teď vychází trojka, tak teď oblíbený předmět nemám.BČ: Chtěl bys na jinou školu? MJ: Popravdě už se těším až odejdu z devítky a půjdu na jinou školu, protože s tou naší třídou je někdy k nevydržení. BČ: Co bys chtěl dělat až vystuduješ? MJ: No asi něco s počítači.BČ: Chtěl by ses dostat na VŠ informatiky? MJ: Tak, kdo by asi nechtěl…BČ: Máš vyhlídnutou nějakou střední školu? MJ: Ještě vůbec ne.BČ: Máš nějakou oblíbenou knihu? Čteš rád? MJ: Čtu, většinou mě baví westernovky, kovbojky.BČ: A která tě baví nejvíc? MJ: Tak těch je víc, ale hlavně od spisovatele Zane Grey.

21

BČ: Děláš nějaký sport? MJ: Jen tak rekreačně si třeba zahraji fotbal, ale závodně nic.BČ: Budeš pokračovat s pokémony i nadále? MJ: Ano.BČ: Do kolika let bys chtěl pokémony hrát? MJ: Co nejdéle, do kolika to půjde.BČ: Kolik hodin denně strávíš na počítači? MJ: Tak asi dvě až tři.BČ: Co na to rodiče? MJ: Nic, spíš bratr, pořád otravuje, abych ho na počítač pustil.BČ: Máš nějakou oblíbenou hru na počítači nebo nějaký oblíbený žánr? MJ: Adventury.BČ: A nejlepší adventura co jsi kdy hrál? MJ: Asi polda.BČ: Kolikátka? MJ: Všech pět.BČ: Oblíbená webová stránka? MJ: Hraj.czBČ: Oblíbená stolní hra? MJ: Yes.BČ: Jaký druhý jazyk se na škole učíš? MJ: Němčinu.BČ: Baví tě němčina? MJ: Ne.BČ: Je nějaká slečna, která by se ti extra líbila? MJ: Ano.BČ: Ale asi nebudeš prozrazovat její jméno? MJ: To řeknu redaktorovi až osobně…. (smích)BČ: Máš nějaký talisman? MJ: Ne.BČ: Koukáš se často na televizi? MJ: No, docela jo.BČ: Která je tvoje nejoblíbenější televize? MJ: Nova.BČ: Jsi pro, aby v Praze byla olympiáda? MJ: To je mi úplně jedno, hlavně, aby tady nebyly nějaké ty radarové základny.BČ: A poslední otázka: Trápíš rád malé vepříky? MJ: Cože? (smích) fakt ne.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí v dalších turnajích! A samozřejmě šťastnou cestu na Havaj!

22

| Lidé bez pevné půdy pod nohama | Jana Alfer yová + Anna Štěpánová

- nadpis tohoto článku se dá pochopit jak v přeneseném slova smyslu, tak i doslova. Lidé, do jejichž

světa vás zavedeme pomocí naší reportáže, nemají totiž zrovna ideální sociální zázemí a navíc byste pod jejich nohama pevnou půdu hledali opravdu těžko – žijí totiž na vodě.

Je pravda, že loď bezdomovců, která zakotvila pod Štefánikovým mostem na začátku února, mě už od začátku něčím přitahovala. Od chvíle, kdy o této lodi vyšel první článek, se mi v hlavě usadila neodbytná myšlenka: Tam musím někdy zajít! Nakonec nezbyla jiná možnost, než onu myšlenku poslechnout, a tak jsme tam šly. A ne jedenkrát. Výsledky našeho pozorování vám teď samozřejmě přinášíme; zprostředkovaly jsme rozhovory s pracovníkem lodi i malý průzkum z řad lodních obyvatelů.

I ve chvíli, kdy jsme dělaly rozhovor s pracovníkem lodi, na okně visel osvěžovač ve tvaru psa. „Ze začátku byl kolem toho velkej humbuk, magistrát si slíznul smetanu, a pak se o tom přestalo psát...,“ řekl ‚pan X‘ trochu ukřivděně těsně předtím, než nám dovolil, abychom si s ním mohly popovídat (ve skutečnosti má prý zakázáno vynášet ven informace a nechtěl být jmenován z důvodu jistých obav o svůj stávající pracovní post na lodi). Možná nám dovolil uskutečnit s ním rozhovor právě proto, aby se lidé o loď začali zase zajímat. Jak jsme se totiž dozvěděly, její budouc-nost není vůbec jistá. Jak se zdá, tak každých patnáct dní někdo z magistrátu rozhoduje o tom, zda loď ještě bude, či nebude fungovat. Vzhledem k velkému zájmu bezdomovců je to trochu podivné... kam by šli, kdyby provoz lodi skončil? Asi zpátky, odkud přišli - na nádraží, pod most, do křoví... Čtěte dál a dozvíte se víc.

Pán z lodi na nás k nám byl více než laskavý. Provedl nás celou lodí, nabídl nám pravý „bez-domovecký“ čaj a na rozloučenou nám přibalil kapsle a medicínu Aloe Vera, čehož prý mají habaděj, protože bezdomovci se bojí vitamínů. Po usazení k pěknému dřevěnému stolu jsme se začaly ptát:

JA: Jak to vůbec začalo? Kdo přišel s tím návrhem, že bude nějaká loď? Vloni, jak byly ty krutý zimy, tak se postavily stany na Letný. A pořád se mluvilo o tom, že by se mělo něco pro ty bezdomovce postavit, ale problém je, že nikdo je ve svém okolí nechce. Potom právě přišel nápad - to navrhnul nějakej ten radní, co je blázen do lodí. Pak byl zase problém, kam tu loď umístit; ale nakonec se zjistilo, že tady by to až tak nevadilo... Samozřejmě, že provoz lodi je dražší, než by byl provoz nějakýho baráku.

Okolí lodi je nádherné – cen-trum města, řeka Vltava... jediné, co mě poněkud zarazilo, je ten fakt, že v blízkosti lodi se nachází vys-oce snobský hotel Hilton – to je tedy pořádný paradox. Loď je překvapivě až neuvěřitelně čistá a upravená; a to jak zvenku, tak zevnitř, kde by to člověk rozhodně nečekal. Osvěžovače vzduchu jsou všudypřítomné: jahůdky, stromečky, jablíčka, třešničky... můžete si vybrat; visí to od sebe ve vzdálenosti maximálně 20 cm.

23

JA: Takže s tím přišlo vedení Prahy, že je nutný něco takovýho zřídit... No já nevim, jestli přímo vedení Prahy. Ale o tom se mluvilo už několik let, že je třeba něco udělat. AŠ: Chodí na loď více muži nebo ženy? No samozřejmě mužů je více... Je to asi 70% chlapů a 30% žen. Ono je to i tak dimenzovaný, že pro ženy je jenom 30 lůžek a 200 je pro chlapy.

AŠ: A více starší lidi nebo mladší generace? To je takový průřez, ale až se divim, co je tady mladejch!

JA: Jaký je asi tak nejmladší případ? Tak od těch osmnácti let; to jsou většinou ti, co utekli z domova, nebo byli vyhozený... Ta-khle... my jako vyloženě nezkoumáme, jak se to přihodilo.

AŠ: Já jsem si právě říkala, jestli má šanci na ubytování každý... Třeba my kdybysme přišly s tím, že jsme utekly z domova, tak by jste se o nás postarali? Prakticky se dá říct, že bysme vás tady ubytovali, ale s tím, že bysme vás poslali, abyste si došly na denní centrum, pohovořily si se sociálním pracovníkem a tam by zjistili, zda je pro vás tohle ubytování vhodný... a pak by se uvidělo, co bude dál. Ale; tu první noc asi určitě.Pokud by bylo místo.

AŠ: A myslíte, že už se vám tady vystřídalo hodně reportérů „převlečených“ za bezdo-movce?

že bysme to mohly takhle zkusit, ale pak mě to nějak přešlo... No; ale kupodivu tady občas jsou i mladý hezký holky! Takže byste nebyly až tak úplná výjimka.

AŠ: A myslíte, že ti obyvatelé by to nějak poznali, že sem tak docela nepatříme? Zaprvé se asi docela znají a za druhé – vy asi přece jenom nemáte ty návyky co oni. Takže... je tu jedině ta možnost, že byste jako utekly z domova a vlastně byste byly nezkušený tak jako tak, takže by to nebylo zas tak nápadný.

AŠ: Mě napadlo: když je loď pro bezdomovce, nepřemýšleli jste třeba o letadlu pro bezdo-movce? To... by bylo pěkné. To bych se možná přihlásil.

AŠ: A nevíte, kdo vymyslel jméno lodi? (Hermes) To už měla předtím. To byl vlastně člun, který vozil obilí z Děčína do Hamburku – 900 tun to uvezlo!

Jeden tady nocoval.

JA: Věděli jste to? Ne; právě že nevěděli.

JA: A byl z toho problém? Prakticky ne; to, co napsal, asi na dvě maličkosti odpovídalo, takže s tím žádný problém nebyl. Koneckonců; udělal to jako správný reportér – přespal, nikdo to nevěděl; oficiálně vlastně není jiná možnost, jak se sem dostat.

AŠ: Já jsem si na začátku taky myslela,

24

AŠ: Kam zmizely ty transparenty, které dřív visely na lodi? (Např. „Na Hermově palubě vz-dorujeme chudobě“ nebo „Vltavští námořníci nenechají vás na ulici“) Jéžišmarja; já nevim jaký... to bylo asi jenom při otvírání, možná ten první den...

AŠ: Jaké jsou vaše vztahy s obyvateli lodi?Je to čistě profesionální nebo si s nimi třeba pov-ídáte... a tak? Tak samozřejmě, že si povídáme...Teda jak s kým.

JA: Jsou tady často konflikty? Ne, ne. Protože je to zakázaný... oni vědí, že jakmile by se začali nějak víc hádat, tak oba vyhodíme, takže je tu vcelku klid.

JA: A to je prostě čapnete za límec a vyhodíte ven? Ono zatím nebylo třeba používat nějaký velký násilí.

JA: Takže jim stačí říct a oni půjdou? Celkem jo; vy byste se divili, ale oni ti bezdomovci jsou dost vycvičení, protože vědí, že když něco potřebujou, tak musí sklopit uši... Samozřejmě; když někdo něco provede, tak sem má pak třeba na měsíc zákaz a to se jim nelíbí.

AŠ: Jaký je podle vás důvod toho, že se o lodi už tak nepíše jak na začátku? No to je jako u každý věci; nejdřív velká sláva, a potom... Tady jde samozřejmě o to, že nikdo neví, jak to bude dál, jestli ta loď bude vůbec pokračovat, takže nikdo ani nejeví zájem, aby se o tom psalo.

AŠ: Vědí bezdomovci o tom, že se rozhoduje každých 15 dní, zda bude loď ještě fungovat? Vědí; a samozřejmě je to pro ně strašně nepříjemný, protože si toho nemůžou moc napláno-vat, když vědí, že za tři dny už bude třeba konec...

AŠ: Myslíte, že by šli demonstrovat před Hrad, kdyby loď skončila? To ne... tady zase takový typy nejsou. Voni si zanadávaj, potom se vožerou a tím to skončí.

AŠ: Máte na lodi nějaké partnerské páry? Jsou tady, ano.

AŠ: A nevadí jim rozdělení lodi na oddělení muži/ženy? Asi jim to vadí, ale musej se přizpůsobit. Musej to dodržovat. Ono by to bylo dost hloupý, kdyby na pokoji, kde jsou čtyři ženy, byl jeden muž a naopak.

AŠ: Stalo se někdy, že by byla překročena kapacita lodi? Ne, to ne. Letos nebyly velký zimy.

JA: Jsou tady někdy konflikty s okolí - stěžoval si někdo třeba na hluk z lodi? Tady nikdo poblíž nebydlí a teď je tu hluk spíš z toho mostu. (pozn.: Štefánikův most je právě opravován)

AŠ: A bezdomovcům hluk vrtaček nevadí? Bezdomovci sem chodí až na půl osmou, a to dělníci právě končí. Takže se to tak nějak mine.

AŠ: Kolik lidí tu průměrně bývá přes noc? Okolo těch stopadesáti. Je to plus minus. Nejslabší jsou teď pátky a soboty, to bezdomovci odjížděj asi někam na víkendy. No, opravdu asi jo. Tak proč být tady, když můžou být někde

25

u ohýnku. Teď je pěkně. Dneska (neděle) počítám, že toho bude víc a bude větší spotřeba ručníků a šamponů.

JA: Kolik procent bezdomovců z lodi má práci, odhadem? Tvrdí to o sobě asi 80%, ale já si myslim, že tak 25%.

AŠ: Vaří se na lodi? Nevaří, jenom… Takhle. My jim uvaříme čaj, dostanou nějakou sušenku, nebo teď například jsou jogurty. Když si přinesou nějaký buřty nebo polívky v sáčku, tak se to snažíme aspoň zalejt vodou, nebo ohřát v mikrovlnce. Ale to je bohužel všechno, co tady zatím můžeme udělat.

JA: A snídaně? Snídaně ne. To jedině zase čaj. Ono, pokud by to měla Naděje (=občanské sdružení pomáhající zejména bezdomovcům) tady v pronájmu jistý, třeba na rok, tak se dá něco udělat. Ale investovat do toho peníze, pokud víme, že tady budeme ještě tak příští týden a potom už možná ne… Tak to dost dobře nejde.

JA: Kdyby jste nám ještě řekl něco o té Naději, jaké má ještě jiné aktivity… Naděje má samozřejmě více center, kde jsou ubytovaný bezdomovci. Na Husitský, Na Milíčově... Pořádá i počítačový kurzy, kam můžou lidi chodit, a je to dokonce zdarma. Aktivit je spousta, ale to financování je horší. Loni jsme dostali něco z Evropský Unie, takže z toho se zařídily právě nějaký ty počítačový učebny.

AŠ: Máte tu něco jako večerku a budíček? Večerka je v deset, i když na tom se samozřejmě tolik nelpí, protože některý lidi, který dělaj třeba nějakýho hlídače, choděj pozdějc a taky choděj pokouřit ven. Takže večerka se moc nedodržuje. Ale ráno je striktně v půl šestý budíček, zhruba do šesti musej opustit ty kajuty a v půl sedmý jdou z lodi. Je to tvrdý, ale bohužel.

AŠ: A jak je budíte? Chodíte po pokojích, nebo je tu nějaký rozhlas...? Je tady i rozhlas, ale každej sektor má svýho člověka, kterej je ráno prostě vyžene. No, ne vyžene, to je silný slovo, ale…

JA: Kolik lidí z personálu je tu přes noc? No, úplně přes celou noc je tady šest lidí.

AŠ: Pustil by jste dovnitř někdy člověka, který by neměl tu dvacetikorunu (poplatek za přespání), ale opravdu by vypadal, že potřebuje pomoct? Tak samozřejmě, stane se to. Ta dvacka, to je spíš, aby nebrali, že je všechno úplně zadar-mo. Dělá se to výjimečně, ale dělá.

JA: Měli jste tady výskyt nějakých vážnějších nemocí? Zatím ani blechy a vši… Takhle. Objevily se, ale bylo to jenom jednou a na malym prostoru, takže vcelku nic vážnýho tady nebylo.

AŠ: Jak reagovali obyvatelé lodi na tu zprávu někdy v únoru, že se na lodi nachází bomba? To zavolal jeden ožralej bezdomovec (kterýho jsme potom vyhodili), takže se to vzalo normálně. Žádná panika. Ale policajti to stejně evakuovali a během pěti minut byli všichni venku.

AŠ: Máte tu nějaké lodní štamgasty, kteří tu bývají každou noc? No, dá se říct, že takových padesát procent chodí pravidelně. Možná i víc.

26

AŠ: A nepoplujete s bezdomovci někdy na výlet lodí? Zkusím to navrhnout. Ale tahle loď už nemůže plout, to by jí musel někdo tlačit. Ale zkusim to navrhnout.

JA: V zimě se tu normálně topí? Ano, tady je to vytápěný. Naopak, teď je tu hnusně, protože je vedro. A v kajutách je to ještě horší.

Dobře; děkujeme moc za rozhovor. Jakej byl čaj, dalo se to pít?Jo, dobrej; lepší než ve školní jídelně...

JAROSLAV1) Jak dlouho již využíváte služeb lodi? Já tady jsem podruhé... Já jsem v Praze uvíznul – jsem z Písku, rozumíte... Dostanu se až ve čtvrtek zpátky, tak to tu musím využít.

Zajít večer k lodi a promluvit si s několika bezdomovci – na to jsme se připravovaly poměrně dlouho. Dokonce jsme jednou odhodlaně přišly... a pak zase zbaběle prchly. Ovšem když nastal den uzávěrky, tak nám tak nějak došlo, že již opravdu není času nazbyt, a proto jsme odhodily stud stranou a vyšly do ulic.

2) Je něco, co byste na lodi změnil? Něco, co vám vadí? Všecky lidi bych vyměnil. To je strašná slota – rozumíte, jo? Bezohledná slota... To máte tak; je to hrůza no. Ale musím to překousnout, rozumíte.

3) Víte, že se rozhoduje každých 15 dní o tom, zda loď ještě bude, či nebude fungovat? Joo? Prooč? Já bych to nechal těm somrákům, taková loď – čemu může škodit? Oni tu svou dvacku dají a za dva, za tři, za pět let se ta loď zaplatí... To magistrát dává blbosti na něco jiného! On dává Němcům a jiným blbečkům nějaké koše, nějaké blbosti, na Střeláku dělá nějaké orgie a ti bezdomovci jsou v řiti. Jsou ho-toví úplně! Já bych tam poslal někoho z magis-trátu na jednu noc – třeba Béma, nebo kohokoliv, jo... Toho, kdo chce tu loď zrušit. Ten tam hodí pytel, ten tam hodí baťoh, ten tam hodí deku, rozumíte... to prostředí je krásné, ale ti lidi jsou zničení. Přijde tam vožralej třeba...

27

Já myslela, že ti, kteří mají nějak napito na tu loď nemůžou!? Ale jo, no – to je tam dost benevolentní, rozumíte. Je úplně jedno, jestli máte občanku nebo nemáte, jestli máte vypito nebo ne... Co když vám tam v noci někdo něco provede? Třeba v Brně berou občanky, i jinde berou... zatímco tady hodíš dvacku, dostaneš lístek, sypej někam, lehni si a čau.

***

EVA (razantně odmítla focení)1) Jak dlouho již využíváte služeb lodi? Já jsem tady asi měsíc.

2) Je něco, co byste na lodi změnila? Něco, co vám vadí? Změnila? No já bych tam hlavně vůbec nebyla, kdybych mohla bydlet někde jinde. A vadí mi větrání, je tam špatná ventilace. Nedávno se v těch sprchách skoro někdo udusil.

3) Kam byste šla, kdyby se provoz lodi zrušil? No; tak to právě nevim... Hele já jsem unavená, já jsem od rána na nohou. Mám dvě noční za sebou, jsem nevyspalá, protože přes den na té lodi spát nemůžem; jinak bych se s váma určitě bavila, ale dneska toho mám už dost...

***

JINDŘICH

***

1) Jak dlouho již využíváte služeb lodi? Teďka jsem tady čtrnáct dní.

2) Je něco, co byste na lodi změnil? Něco, co vám vadí? Já myslím, že bych to neměnil, no. Já si myslim, že je to nový, je to pěkný a je tam klid; mně tam nic nechybí.

3) Víte, že se rozhoduje každých 15 dní o tom, zda loď ještě bude, či nebude fun-govat? Jo, jo, jo...A kam byste šel, kdyby se provoz lodi zrušil? Nevím, já opravdu nevím. To by bylo špatný.

28