SR NSS 05 15 zlom - NSSoudčj. 5 A 76/2013-26, postoupil shora uvedenou věc Krajskému soudu v...

SBÍRKAROZHODNUTÍ

NEJVYŠŠÍHOSPRÁVNÍHOSOUDU52015 / XIII. roãník / 29. 5. 2015

SR NSS_05_15_zlom 25.5.2015 11:35 Stránka I

OBSAH

I.JUDIKÁTY

3196. Řízení před soudem: ochrana přednezákonným zásahem; určenížalovaného subjektu . . . . . . . . . . . . . 425

3197. Řízení před soudem: kompetenčnívýluka; rozhodnutí o prodlouženílhůty k vrácení zapůjčených dokladů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 438

3198. Řízení před soudem: účinkyprohlášení konkursu na soudní řízeníSprávní trestání: mimosmluvní sankce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443

3199. Řízení před soudem: žaloba naochranu před nezákonným zásahem; žaloba proti nečinnostiDaňové řízení: daňová kontrola před vyměřením daně . . . . . . . . . . . 445

3200. Řízení před soudem:přezkoumatelnost výkladu a aplikace neurčitého právního pojmu Mezinárodní ochrana: „případ hodný zvláštního zřetele“;humanitární azyl . . . . . . . . . . . . . . . . 451

3201. Daňové řízení: prominutí úrokuz posečkání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 458

3202. Daň z příjmů: uplatnění výdajů;změna skutečných výdajů na paušální Daňové řízení: dodatečné daňovépřiznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 463

3203. Daň z příjmů: společné zdaněnímanželů; spolupracující osobaDaňové řízení: dokazování . . . . . . . 468

3204. Daň z příjmů: příjmy související se závislou činností;poskytnutí půjčky zaměstnancům;propojení osob . . . . . . . . . . . . . . . . . . 475

3205. Regulace reklamy: reklama na doplněk stravy . . . . . . . . . . . . . . . 483

3206. Ochrana životního prostředí:pravomoc České inspekce životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . 489

3207. Energetika: „přenosnost“ oprávněníenergetického podniku na novéstavby elektrického vedení . . . . . . . 491

3208. Registrace občanského sdružení: důvody odmítnutí registrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 495

3209. Služební poměr: osobní příplatek při ustanovení na novéslužební místo . . . . . . . . . . . . . . . . . . 504

3210. Rozpočtová pravidla: výše penále;vztah jistiny a penále . . . . . . . . . . . . . 511

3211. Místní referendum: termínování referenda; zohlednění aktuálnosti referenda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 517

3212. Územní plánování: podstatná změna návrhu územního plánu; návrh na zrušení opatření obecnépovahy; aktivní legitimace . . . . . . . 525

SR NSS_05_15_zlom 25.5.2015 11:35 Stránka II

3196

SBÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2015 425

I.JUDIKÁTY

3196Řízení před soudem: ochrana před nezákonným zásahem; určenížalovaného subjektu

k § 82, § 83, § 84 odst. 3 písm. d) a násl. soudního řádu správního ve znění zákona č. 303/2011 Sb.

V řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucenímsprávního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s.) je třeba vykládat § 83 s. ř. s. tak, že soud na zá-kladě tvrzení žalobce, eventuálně doplněného na výzvu soudu, a s přihlédnutímk dalším informacím, které má soud případně k dispozici, po právní stránce posou-dí, kterému správnímu orgánu je s ohledem na tato tvrzení přičitatelné jednání, ježmá být podle žalobce nezákonným zásahem. Liší-li se tento závěr soudu od projevuvůle žalobce označujícího žalovaného, upozorní soud žalobce na svůj závěr a vyzvejej, aby případně reagoval úpravou označení žalovaného. Pokud žalobce i poté, cobyl soudem upozorněn na jiný právní závěr soudu ohledně otázky, kdo má být v da-né věci žalovaným, setrvá na svém původním náhledu na tuto otázku a neuzpůsobípatřičně označení žalovaného a návrh výroku rozhodnutí soudu [§ 84 odst. 3písm. d) s. ř. s.], nemůže být jeho žalobě vyhověno.

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014, čj. Nad

224/2014-53)

Prejudikatura: č. 635/2005 Sb. NSS a č. 2206/2011 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 276/2001 Sb. a č. 68/1996 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 127/96).

Věc: Boris D. proti Ministerstvu vnitra o ochranu před nezákonným zásahem.

Jádrem sporu v projednávané věci jeprávní otázka, jak se v řízení o žalobě naochranu před nezákonným zásahem, poky-nem nebo donucením správního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s., dále jen „zásahová žaloba“)určí, kdo je ve smyslu § 83 s. ř. s. žalovaným –zda je žalovaným správní orgán, který byl ja-ko žalovaný takto označen žalobcem, anebosprávní orgán, který podle skutečností zná-mých soudu (zejména podle skutečností uve-dených žalobcem v samotné žalobě či patr-ných z jím označených listin) měl jednatzpůsobem, který žalobce považuje za nezá-konný zásah, pokyn či donucení.

Žalobce se žalobou podanou dne 26. 3. 2013u Městského soudu v Praze domáhal určenínezákonnosti zásahu policistů Policie Českérepubliky spočívajícího (i) v tom, že u žalob-ce coby řidiče osobního vozidla provedli dne21. 3. 2013 v době kolem 0:30 hod. služební

zákrok trvající jednu hodinu (kompletní lust-raci řidiče, test na alkohol a drogy a opakova-nou prohlídku vozidla včetně povinné výba-vy a technického stavu vozidla), a (ii)v zákazu další jízdy uvedeným vozidlem.

V žalobě jako žalovaného označil Minis-terstvo vnitra jako správní orgán nadřízenýozbrojenému bezpečnostnímu sboru PolicieČeské republiky (§ 5 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky),které je ve smyslu § 83 soudního řádu správ-ního pasivně věcně legitimováno. Žalobcedále uvedl, že žalovaný zásah věcně provedlipolicisté Policie České republiky, Krajskéhoředitelství policie Ústeckého kraje, prap. H.a prap. Bc. J.

Ve vyjádření k žalobě ze dne 12. 7. 2013vzneslo Ministerstvo vnitra námitku absencepasivní věcné legitimace, neboť podle jehonázoru Policie České republiky vystupuje při

SR NSS_05_15_zlom 25.5.2015 11:35 Stránka 425

provádění úkonů podle § 124 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních ko-munikacích a o změnách některých zákonů(zákon o silničním provozu), jako správní or-gán, nikoli jako ozbrojený sbor. Pasivně věcnělegitimovaná je proto Policie České republiky,Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje.Žalobce se k této otázce dále nevyjadřoval.

Městský soud usnesením ze dne 16. 10. 2013,čj. 5 A 76/2013-26, postoupil shora uvedenouvěc Krajskému soudu v Ústí nad Labem.V odůvodnění usnesení městský soud uvedl,že žalobce označil jako žalovaného Minister-stvo vnitra, avšak soud není vázán nesprávnýmoznačením žalovaného uvedeným v žalobě,a proto je povinen jednat jako s žalovanýms tím, kdo jím má být dle znění § 83 s. ř. s.V posuzovaném případě tak na místě žalova-ného měla vystupovat Policie České republi-ky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kra-je, a to s odkazem na § 124 odst. 1 a 9 zákonao silničním provozu, podle kterého PolicieČeské republiky jedná při dohledu na bez-pečnost a plynulost provozu na pozemníchkomunikacích jako správní orgán. Městskýsoud tedy vyhodnotil, že podle § 7 odst. 2 s. ř. s.je k řízení příslušný Krajský soud v Ústí nadLabem. V záhlaví tohoto usnesení městskýsoud označil jako žalovaného Policii České re-publiky, Krajské ředitelství policie Ústecké-ho kraje.

Krajský soud se s postupem městskéhosoudu neztotožnil a odkázal na rozsudek Nej-vyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014,čj. 4 As 35/2014-34, ve kterém se uvádí, žev případě zásahových žalob je pro vymezenípasivní procesní legitimace rozhodující tvr-zení žalobce. Za žalovaného proto bylo nutnédle § 83 s. ř. s. považovat orgán označený ža-lobcem v žalobě, tedy Ministerstvo vnitra. Po-dle krajského soudu jde v nyní projednávanévěci o případ zcela skutkově a právně analo-gický věci rozhodnuté Nejvyšším správnímsoudem v odkazovaném rozsudku (jedná seo pokračování téhož zásahu týchž policistůtýkajícího se stejného vozidla řízeného v roz-mezí krátké doby dvěma řidiči, přičemž žalo-ba byla podávána jako typově obdobná a se-psaná stejným právním zástupcem). Krajský

soud proto předložil spis Nejvyššímu správní-mu soudu k rozhodnutí o místní příslušnostipodle § 7 odst. 5 věty druhé s. ř. s. s tím, že zažalovaného považuje Ministerstvo vnitra.

Čtvrtý senát Nejvyššího správního souduv rámci rozhodování podle § 7 odst. 5 s. ř. s.při předběžném posouzení věci dospěl k zá-věru, že ve věci kritérií pro určování žalova-ného v případě zásahové žaloby existujeu Nejvyššího správního soudu rozpor v dosa-vadní judikatuře k právní otázce, zda žalova-ným v případě zásahových žalob je správníorgán, jejž žalobce v žalobě jako žalovanéhooznačí, nebo správní orgán, který zásah pro-vedl dle dostatečně určitého popisu zásahuv žalobě, a to i v případě, že žalobce vycházíz nesprávného právního názoru, že policie(která dle popisu v žalobě fakticky zásah pro-vedla) při provádění zásahu jednala jakoozbrojený sbor, ačkoli jednala jako správníorgán.

První linie judikatury vychází podle čtvr-tého senátu ze striktního předpokladu, žev případě zásahových žalob je označení žalo-vaného správního orgánu zcela v dispozicižalobce, tedy žalovaným správním orgánemje ten, který je v žalobě jako žalovaný ozna-čen, a soud je tímto dispozičním úkonem ža-lobce zcela vázán. V unesení Nejvyššíhosprávního soudu ze dne 13. 2. 2014, čj. Nad45/2014-47, které se vztahuje na situaci, kdybyla od žalobce vybrána příslušníky PolicieČeské republiky kauce podle § 125a zákonao silničním provozu, se uvádí, že „[o]tázku

pasivní legitimace v řízení o [zásahové žalo-bě] řeší § 83 s. ř. s., kde je uvedeno: ,Žalova-ným je správní orgán, který podle žalobníhotvrzení provedl zásah; jde-li o zásah ozbroje-ných sil, veřejného ozbrojeného sboru,ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo ji-ného obdobného sboru, který není správnímorgánem, anebo příslušníka takového sboru,je žalovaným správní orgán, který takovýsbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen,a u obecní policie obec.‘ Na rozdíl od žaloby

proti rozhodnutí správního orgánu, kde ža-

lovaného určuje přímo zákon (viz § 69 s. ř. s.),

tedy bez ohledu na to, zda jej žalobce ne-

správně označí, v případě žaloby zásahové

3196

426 SBÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 5/2015


určuje žalovaného vždy sám žalobce svým

tvrzením (viz § 83 s. ř. s.). [...] Rovněž při

aplikaci § 7 odst. 2 s. ř. s., podle něhož ,je k ří-zení místě příslušný soud, v jehož obvodu jesídlo správního orgánu, který [...] zasáhl dopráv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany‘,je třeba u zásahové žaloby vycházet z žalob-

ního tvrzení [...] žalobce sám označil jako

zasahující orgán – tedy žalovaného Minis-

terstvo vnitra, přitom na tomto svém názoru

setrval i v písemné reakci na vyjádření žalo-

vaného k žalobě, který v něm svoji pasivní

legitimaci popřel.“

Čtvrtý senát podotkl, že citovaný závěrbyl posléze zopakován i v dalších rozhodnu-tích Nejvyššího správního soudu. V usneseníze dne 30. 4. 2014, čj. Nad 136/2014-31, ses odkazem na usnesení ve věci sp. zn. Nad45/2014-47 uvádí: „S ohledem na výše uvede-

né je dále zřejmé, že rozhodující pro určení

místní příslušnosti soudu ve věcech [zásaho-vých žalob] je označení žalovaného v žalo-

bě, nikoli popis tvrzeného nezákonného zá-

sahu, jak dovozoval městský soud ve shora

zmíněném usnesení. Tvrzení žalobce ohled-

ně žalovaného správního orgánu je přitom

v žalobě ze 4. 2. 2014 zcela jednoznačné. Ža-

lobce v žalobě uvádí rozsáhlou argumentaci

na podporu svého tvrzení, že žalovaným je

Ministerstvo vnitra, a popíral judikaturu

Nejvyššího správního soudu (rozsudek [zedne 23. 11. 2011, sp. zn. 6 Aps 3/2011-63, č. 2603/2012 Sb. NSS]).“ Tentýž závěr Nejvyš-ší správní soud vyslovil i v rozsudku ze dne30. 4. 2014, čj. 4 As 35/2014-57, jehož se do-volává krajský soud v nyní posuzované věcia který je s ní zcela srovnatelný.

Oproti tomu druhá linie judikatury pova-žuje podle čtvrtého senátu za žalobní tvrzenío správním orgánu, jenž zásah provedl, popisžalovaného zásahu, z něhož je zřejmé, kterýsprávní orgán zásah fakticky provedl, a niko-liv formální označení žalovaného. Je repre-zentována především rozsudkem ze dne 26.6. 2014, čj. 9 As 143/2014-34. V tomto případěse stěžovatel domáhal určení nezákonnostizásahu příslušníka Policie České republiky,který spočíval v zabránění v jízdě odtaženímmotorového vozidla podle § 118a odst. 1

písm. i) zákona o silničním provozu poté, costěžovatel nesložil kauci dle § 125a zákonao silničním provozu. Nejvyšší správní soudzhodnotil, že Policie České republiky jednalajako správní orgán, a dospěl k závěru, že jakožalovaný je určena žalobním tvrzením žalob-ce Policie České republiky, ačkoli žalobcev žalobě jako žalovaného označil Ministerstvovnitra. Uvedl k tomu: V případech, kdy zása-

hová žaloba směřuje proti Ministerstvu vnit-

ra výhradně z toho důvodu, že žalobce práv-

ně kvalifikuje Policii ČR (resp. její útvar),

která měla dle žalobního tvrzení zásah fak-

ticky provést, jako ozbrojený bezpečnostní

sbor, který není správním orgánem (§ 83 vě-

ta za středníkem s. ř. s.), a pokud soud s ta-

kovou žalobní právní kvalifikací nesouhlasí

a na toho, kdo dle žalobního popisu zásah

fakticky provedl, hledí při provedení zásahu

jako na správní orgán, který lze samostatně

žalovat, musí soud za žalobní tvrzení

o správním orgánu, který zásah provedl

(§ 83 věta před středníkem s. ř. s.), považo-

vat žalobní popis orgánu, který se měl fak-

ticky zásahu dopustit.

Čtvrtý senát poukázal i na rozsudek zedne 19. 9. 2013, čj. 6 As 35/2013-44, který setýkal silniční kontroly vozidla stěžovatelea podstoupení orientačního vyšetření na pří-tomnost alkoholu. Ačkoli kontrola byla prová-děna příslušníky Policie ČR, stěžovatel v žalo-bě označil za žalovaného Ministerstvo vnitraa s tím také krajský soud jednal jako s účastní-kem řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu trpízmatečností, neboť v řízení bylo jednános nesprávným žalovaným. Podle popisu žalo-vaného zásahu se jej dopustila Policie Českérepubliky, nikoli Ministerstvo vnitra. Šestý se-nát uvedl: „Především musí dát Nejvyšší

správní soud stěžovateli za pravdu v tom, že

nesprávné označení žalovaného správního

orgánu v žalobě nemohlo být za daných okol-

ností důvodem pro její zamítnutí. Z usnesení

rozšířeného senátu Nejvyššího správního

soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56,

č. 534/2005 Sb. NSS, vyplývá, že v řízení o ža-

lobě proti rozhodnutí správního orgánu po-

dle § 65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného

3196



určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji ur-

čuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v řízení

jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně

žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně

označil v žalobě žalobce. Tyto závěry lze

vztáhnout i na řízení o [zásahových žalo-bách] podle § 82 a násl. s. ř. s., samozřejmě

za podmínky, že žalobce dostatečně určitě

popíše zásah a uvede, kdo jej provedl (viz

stěžovatelem citovaný rozsudek Nejvyššího

správního soudu ze dne 28. 8. 2008 čj. 2 Aps

4/2008-138, č. Sb. NSS 1718/2008).“

Konečně se k tomuto názoru přiklonilNejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne23. 1. 2014, čj. 7 Aps 9/2013-41, který se rov-něž týkal orientačního vyšetření, zda řidič ne-řídí vozidlo pod vlivem alkoholu. Skutkovéokolnosti byly obdobné jako ve shora uvádě-ných případech a Nejvyšší správní soud stej-ně jako v citovaném rozsudku šestého senátudospěl k závěru, že rozsudek krajského sou-du je zatížen zmatečností, neboť krajský soudjednal jako se žalovaným s Ministerstvemvnitra (v souladu s označením žalovanéhov žalobě), ačkoli z popisu žalovaného zásahuvyplývalo, že jej provedla Policie ČR, která jetedy správně žalovaným správním orgánem.Sedmý senát k tomuto uvedl: „Jak vyplývá z ci-

tované právní úpravy, označení žalovaného

je nepochybně v dispozici žalobce v tom

smyslu, že je na něm, aby označil správní

orgán, který se měl vůči němu dopustit ne-

zákonného zásahu. Žalovaného tedy určuje

žalobce v žalobě, avšak nikoli vždy tak, že

výslovně označí určitý správní orgán jako

žalovaného, nýbrž i tak, že popíše zásah,

který považuje za nezákonný, a uvede, který

správní orgán či ozbrojený sbor jej provedl.

Nelze totiž požadovat po žalobci, proti ně-

muž byl proveden zásah, jím považovaný za

nezákonný, aby zjišťoval, který konkrétní

správní orgán má být žalovaným či kdo je

řídícím správním orgánem ozbrojeného

sboru. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že zásah byl

proveden příslušníky Policie ČR, ale přitom

jako žalovaný správní orgán nesprávně

označil Ministerstvo vnitra. [...] V této sou-

vislosti lze poukázat na usnesení rozšířené-

ho senátu Nejvyššího správního soudu ze

dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56,

[č. 534/2005 Sb. NSS], které se sice vztahuje

k řízení o žalobě proti rozhodnutí správního

orgánu, avšak při posuzování této otázky

uvedená odlišnost nehraje zásadní roli a lze

z něj přiměřeně vycházet i v této věci.“

Předkládající senát se ztotožnil s tou liniíjudikatury, která za žalobní tvrzení o správ-ním orgánu, který zásah provedl, považujedostatečně určitý žalobní popis, ze kterého jezřejmé, kdo zásah fakticky provedl, tedy ze-jména s názory v rozsudku Nejvyššího správ-ního soudu čj. 9 As 143/2014-34. Poukázalv této souvislosti na usnesení rozšířeného se-nátu čj. 5 Afs 16/2003-56, v němž Nejvyššísprávní soud dospěl (i s odkazem na četnoujudikaturu Ústavního soudu k této otázce)k závěru, že „[p]řepjatý formalismus při po-

suzování náležitostí žaloby ve správním

soudnictví – a stejně tak i jakýchkoliv z jiných

procesních úkonů účastníků řízení – napros-

to neodpovídá principu materiálního práv-

ního státu, ale ani samotnému poslání soud-

nictví. Soudy jsou nezávislé a nestranné

státní orgány, které usilují o nalezení spra-

vedlnosti rozhodováním v konkrétních vě-

cech a které nemohou odmítnout zabývat se

určitou věcí ze zcela formálních či spíše for-

malistických důvodů, ale pouze z takových

příčin, které poskytování soudní ochrany

skutečně vylučují. Při výkladu mezí práva

na spravedlivý proces, stanovených soud-

ním řádem správním (např. náležitosti žalo-

by, lhůta pro její podání, procesní podmín-

ky), je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod nezbytné šetřit je-

jich podstaty a smyslu a nezneužívat je k ji-

ným účelům, než pro které byly stanoveny.

Nabízejí-li se přitom dvě interpretace, z nichž

jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na

spravedlivý proces a druhá proti němu, mu-

sí soud vždy zvolit výklad první.“ Čtvrtý se-nát míní, že žaloby nemají být zamítány jenpro neschopnost žalobce právně kvalifikovat,zda Policie České republiky v konkrétnímpřípadě vystupuje jako správní orgán neboozbrojený sbor, který správním orgánem ne-ní. Pokud by soud striktně lpěl na správnémformálním označení žalovaného i v případě,

3196



kdy jde žalovaného s jistotou určit ze žalobní-ho popisu, a jeho nesprávné označení tak jepouze projevem nedostatečné orientace vesložité právní problematice, šlo by o přepjatýformalismus. Ačkoli otázka právní kvalifikacejednání Policie České republiky při výkonupravomoci dle § 124 odst. 9 zákona o silnič-ním provozu je již judikaturou vyřešena, mů-že být sporná otázka aktuální i v dalších vě-cech, v nichž bezpečnostní sbor můžezároveň vystupovat i jako správní orgán.

Podle čtvrtého senátu nelze opomenout,že nadměrně formalistickým výkladem § 83s. ř. s. by mohlo v konečném důsledku dojítk porušení práva na přístup k soudu, zakotve-ného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základníchsvobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen Úmluva).Pokud by byla přípustnost žaloby založena naúrovni kvalifikace komplikovaných právníchotázek, bylo by na žalobce uvaleno nepřimě-řené břemeno porušující spravedlivou rov-nováhu mezi legitimní potřebou zajistit dodr-žování formálních podmínek při podávánínávrhů na straně jedné a právem na přístupk soudu na straně druhé. V této souvislostičtvrtý senát podotkl, že daná situace nenív současné praxi řešitelná ani pomocí návrhuzáměny účastníků řízení na straně žalované-ho ze strany žalobce, neboť účinky podanéžaloby vůči novému žalovanému nastupují aždnem podání návrhu na záměnu účastníků ří-zení (srov. rozsudek Nejvyššího správníhosoudu ze dne 27. 2. 2014, čj. 9 Aps 15/2013-59,č. 3033/2014 Sb. NSS). Žalobce tedy navíc ne-se riziko, že v případě nesprávné právní kva-lifikace subjektu, který zásah provedl, budepři posuzování otázky zachování lhůt pro po-dání žaloby podle § 84 odst. 1 s. ř. s. vůči no-vému žalovanému žaloba odmítnuta jakoopožděná.

Čtvrtý senát dodal, že ačkoli mohou připosuzování sporné otázky nastat různé varia-ce skutkových okolností (např. zda žalobcei na výzvu soudu trvá na nesprávném označe-ní žalovaného, zda je žalobce zastoupen advo-kátem, který by měl být schopen otázku iden-tifikace žalovaného kvalifikovaně posoudit,zda žaloba obsahuje obsáhlou argumentaci,

proč žalobce považuje za žalovaného správníorgán označený v žalobě apod.), jedná se dojisté míry o obdobné případy, s nimiž by mě-lo být naloženo obdobným způsobem. Rele-vantním argumentem je podle čtvrtého sená-tu i to, že v případě žalovaného se vždy jednáo správní orgán, který je článkem „jediného

těla“ veřejné moci, není zpravidla subjektemzákladních práv včetně práva na spravedlivýproces, a nemůže tudíž namítat např. poruše-ní rovnosti účastníků v důsledku toho, žesoud „napomůže“ žalobci při správné identi-fikaci žalovaného. Soudy by proto měly v sou-vislosti se zásahovými žalobami věnovat po-zornost přednostně vyřešení meritorníotázky, zda žalovaný zásah orgánu veřejnémoci je nezákonný, nikoli posuzování formál-ní otázky, zda žalobce bezchybně označil zažalovaného správní orgán, jemuž je žalovanýzásah skutečně přičitatelný.

V usnesení Nejvyššího správního soudučj. Nad 45/2014-47, a stejně tak v jeho usnese-ní čj. Nad 136/2014-31, byl vyjádřen právnínázor, že soud je v řízení o zásahové žaloběvázán projevem vůle žalobce, kterým žalobceurčí žalovaného. Podle tohoto právního názo-ru na rozdíl od žaloby proti rozhodnutí správ-ního orgánu, kde žalovaného určuje přímozákon (viz § 69 s. ř. s.), tedy bez ohledu na to,zda jej žalobce nesprávně označí, v případěžaloby zásahové určuje žalovaného vždy sámžalobce svým tvrzením (viz § 83 s. ř. s.). Dů-sledkem tohoto právního názoru je, že popisžalobou napadeného jednání veřejné správy,i kdyby z něho plynulo, že jeho původcem jejiná součást veřejné správy, než kterou svýmprojevem vůle „učinil“ žalovaným žalobce, jepro otázku určení žalovaného nerozhodný.

V rozsudku čj. 9 As 143/2014-34 zaujalNejvyšší správní soud pro určité specifickésituace poněkud méně kategorický právnínázor, než jaký byl vyjádřen ve shora zmíně-ných dvou věcech. Těmito situacemi je jedná-ní Policie České republiky, jejího příslušníkači některého z jejích útvarů tehdy, když při-padá v úvahu, že by se některá z těchto entitmohla dopustit nezákonného zásahu ve smys-lu § 82 s. ř. s. Devátý senát v těchto případechpřipustil, že směřuje-li zásahová žaloba proti

3196



Ministerstvu vnitra výhradně z toho důvodu,že žalobce právně kvalifikuje Policii České re-publiky (resp. její útvar), která měla dle ža-lobního tvrzení zásah fakticky provést, jakoozbrojený bezpečnostní sbor, který nenísprávním orgánem (§ 83 část věty za střední-kem s. ř. s.), a má-li soud za to, že takovátoprávní kvalifikace žalobce není správná (tj.pokud soud na toho, kdo dle žalobního popi-su zásah fakticky provedl, hledí při provedenízásahu jako na správní orgán, který lze samo-statně žalovat, či na jeho součást, a nikoli jakona součást ozbrojeného sboru), musí soud zažalobní tvrzení o správním orgánu, který zásahprovedl (§ 83 část věty před středníkem s. ř. s.),považovat žalobní popis orgánu, který se mělfakticky zásahu dopustit. Jinak řečeno, devátýsenát v těchto specifických situacích, kdy ne-musí být zřejmé, zda entita, jež je organizačněsoučástí Policie České republiky, jednala jakosamostatný správní orgán v materiálnímsmyslu, anebo jako součást ozbrojeného sbo-ru, přiznal soudu právo se od právního hod-nocení, kdo je žalovaným, v tvrzení žalobceodchýlit a „překvalifikovat“ toto hodnocenípodle svého úsudku v závislosti na skutko-vých tvrzeních žalobce.

V rozsudku čj. 6 As 35/2013-44, jakoži v rozsudku čj. 7 Aps 9/2013-41, pak vyjádřilNejvyšší správní soud právní názor již zcelaodlišný od názoru vyjádřeného v usneseníchčj. Nad 45/2014-47 a čj. Nad 136/2014-31.Z uvedených rozsudků šestého a sedmého se-nátu plyne, že tyto senáty jinak chápou, cov zásahové žalobě znamená pojem „žalobní

tvrzení“ a jaké jsou jeho důsledky. Podle uve-dených rozsudků žalovaného sice určuje ža-lobce v žalobě, avšak nikoli vždy tak, že vý-slovně označí určitý správní orgán jakožalovaného, nýbrž i tak, že popíše zásah, kte-rý považuje za nezákonný, a uvede, kterýsprávní orgán či ozbrojený sbor jej provedl.Šestý a sedmý senát měly za to, že při určová-ní žalovaného by mělo být u zásahových ža-lob v zásadě postupováno podle stejné logikyjako u žalob proti rozhodnutí správního orgá-nu, tedy tak, že žalobce je povinen k tomu,kdo je žalovaným, uvést dostatečné skutkovédůvody, ale že právní závěr na základě těchto

skutkových důvodů, jehož výsledkem je urče-ní žalovaného, přísluší soudu či, přesněji ře-čeno, může být soudem oproti žalobcovýmprávním náhledům korigován.

Již dříve se v obdobném smyslu v souvis-losti s činností ozbrojených sborů vyjádřildruhý senát, který v rozsudku čj. 2 Aps4/2008-138 uvedl: „Podle § 83 s. ř. s. je žalo-

vaným ,správní orgán, který podle žalobníhotvrzení provedl zásah; jde-li o zásah ozbroje-ných sil, veřejného ozbrojeného sboru,ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo ji-ného obdobného sboru, který není správnímorgánem, anebo příslušníka takového sboru,je žalovaným správní orgán, který takovýsbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen,a u obecní policie obec‘. Z uvedeného jezřejmé, že žalovaného v daném řízení ur-čuje žalobce v žalobě, avšak nikoli vždytak, že určitý správní orgán jako žalova-ného výslovně označí, nýbrž i tak, že po-píše zásah, který považuje za nezákonný,a uvede, který ozbrojený sbor jej provedl;u ozbrojeného sboru, který není správním

orgánem, je totiž postavení žalovaného dáno

zákonem. Jistě nelze spravedlivě požado-vat po žalobci, proti němuž byl provedenzásah, jím považovaný za nezákonný,aby sám pátral po tom, kdo je řídícímsprávním orgánem ozbrojeného sboru;že se jedná o otázku právně složitou, jezřejmé i z tohoto případu, kde se dokonceřídících orgánů střetává více.“

V podstatě obdobný náhled na právníotázku, jak určit v zásahové žalobě žalované-ho, jaký zaujaly šestý, sedmý a druhý senát,má i nyní věc předkládající senát čtvrtý. Tenvychází z teze, že každý správní orgán je v po-sledku jen „údem“ jedné komplexní entity,veřejné moci jako celku, a že soud se při roz-hodování zásahové žaloby má soustředit pri-márně na otázku, zda zásah, ať již jej provedlajakákoli součást veřejné moci, byl zákonný,anebo nikoli, a nemá bránit postupu práva tr-váním na tom, aby žalobce správně právněkvalifikoval, kdo je v dané věci žalovaným.

Právní názory, jak byly výše popsány, seod sebe v rozhodných otázkách liší. Rozhod-nutí ve věcech čj. Nad 45/2014-47 a čj. Nad

3196



136/2014-31 ve své podstatě přičítají projevuvůle žalobce procesně závaznou povahuv tom smyslu, že tento projev určuje žalova-ného, aniž by na tom objektivní skutkovéokolnosti případu mohly cokoli změnit,i když jsou s obsahem projevu vůle v rozporu.Devátý senát tuto základní zásadu nepopírá,avšak připouští její neuplatnění v případěrozporu mezi právním náhledem žalobcea skutečným stavem věci u entit komplikova-né povahy, jakými je např. Policie České re-publiky. Oproti tomu šestý, sedmý, druhýa čtvrtý senát mají za to, že právě objektivnískutkové okolnosti, byť zprostředkované sou-du především tvrzením žalobce, jsou rozhod-né pro určení žalovaného, a to i tehdy, jsou-liv rozporu s projevem vůle žalobce označují-cím žalovaného. Odlišnosti mezi popsanýmiprávními názory jsou zjevné; pravomoc rozší-řeného senátu je proto dána.

Rozšířený senát Nejvyššího správníhosoudu rozhodl, že v řízení o ochraně před ne-zákonným zásahem, pokynem nebo donuce-ním správního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s.) jetřeba vykládat § 83 s. ř. s. tak, že soud na zá-kladě tvrzení žalobce, eventuálně doplněné-ho na výzvu soudu, a s přihlédnutím k dalšíminformacím, které má soud případně k dispo-zici, po právní stránce posoudí, kterémusprávnímu orgánu je s ohledem na tato tvrze-ní přičitatelné jednání, jež má být podle ža-lobce nezákonným zásahem.

Liší-li se tento závěr soudu od projevu vů-le žalobce označujícího žalovaného, upozor-ní soud žalobce na svůj závěr a vyzve jej, abypřípadně reagoval úpravou označení žalova-ného. Pokud žalobce i poté, co byl soudemupozorněn na jiný právní závěr soudu ohled-ně otázky, kdo má být v dané věci žalovaným,setrvá na svém původním náhledu na tutootázku a neuzpůsobí patřičně označení žalo-vaného a návrh výroku rozhodnutí soudu [§ 84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.], nemůže být jehožalobě vyhověno.

Rozšířený senát věc vrátil k projednánía rozhodnutí čtvrtému senátu.

Z odůvodnění:

III.2 Právní názor rozšířeného senátu

III.2.a Základní zásady a východiska

pro řešení sporné právní otázky

[24] Nejvyšší správní soud a jeho rozšíře-ný senát setrvale kladou ve své judikatuře dů-raz na efektivitu soudní ochrany poskytova-né ve správním soudnictví. Rozšířený senátk tomu ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2010,čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, bo-du 15, uvedl (zvýraznění přidal nyní rozšíře-ný senát): „Smyslem a účelem soudní ochra-

ny před nezákonným jednáním veřejné

správy je poskytnout jednotlivci účinný pro-středek obrany, a to zásadně bez ohleduna formu, kterou veřejná správa jedná.

Takový právní prostředek musí dokázat ne-

zákonnému jednání či postupu zabránit,děje-li se, včetně toho, aby veřejnou sprá-vu donutil konat tam, kde konat má (k to-mu směřuje čl. 36 odst. 1 Listiny), anebonezákonné jednání odstranit, událo-li sejiž (k tomu směřuje zejména čl. 36 odst. 2Listiny). Odstavec 3 zmíněného článku pak

zajišťuje, že mohou být reparovány mate-

riální následky veškerého nezákonného jed-

nání veřejné správy směřovaného vůči jed-

notlivci. Byla-li by totiž možná soudní

ochrana pouze vůči některým formám nezá-

konného jednání veřejné správy (typicky

formálním rozhodnutím), bylo by pro běž-

ného zákonodárce velmi jednoduché se jí vy-

hnout tím, že by tu část činnosti veřejné

správy zaměřené proti jednotlivcům a dotý-

kající se jejich základních práv, kterou by

chtěl vyjmout ze soudní ochrany, uskutečňo-

val ve formách této ochraně nepodléhají-

cích. Něco takového by nerespektovalo

ústavní požadavek šetření podstaty a smys-

lu základního práva na soudní ochranu

před nezákonným jednáním veřejné správy.

Ostatně i nová úprava správního soudnictví

z roku 2002, jež zavedla nové typy žalob (ze-

jména nečinnostní a zásahovou žalobu), by-

la přijata mimo jiné právě proto, aby

byla v souladu s požadavky vyjádřenými

v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze

dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99

[č. 276/2001 Sb.]“

3196



[25] V bodu 16 výše uvedeného usnesenípak z požadavku účinnosti soudní ochranyve správním soudnictví rozšířený senát dovo-dil, jak je nutno vykládat ustanovení o pra-vidlech řízení před správními soudy: „věcný

rozsah tří základních typů žalob v řízení po-

dle s. ř. s. je nutno v pochybnostech vykládat

tak, aby pokud možno každý úkon veřejné

správy směřující vůči jednotlivci a zasahují-

cí do sféry jeho práv nebo povinností (tj. sta-

novící mu nové povinnosti, které dosud ne-

měl, anebo odmítající jej zbavit určitých

povinností, které již má; přiznávající, anebo

odmítající mu přiznat určitá jednotlivcem

nárokovaná práva; jinak zasahující do jeho

právem chráněné sféry konáním, anebo

opomenutím, tedy mj. i nekonáním v přípa-

dě, že právo stanovuje povinnost veřejné

správy za stanovených podmínek konat, ať

již předepsanou formou, anebo fakticky) byl

podroben účinné soudní kontrole“.

[26] Výše uvedené závěry vyslovené roz-šířeným senátem jsou jako hodnotové a vý-kladové východisko relevantní i pro nyní pro-jednávanou věc. Pravidla pro řízení předsprávními soudy nejsou samoúčelná. Právěnaopak, jsou „toliko“ nástrojem k dosaženívlastního účelu správního soudnictví, a sicenalezení práva a poskytnutí účinné ochranysubjektivním právům jednotlivce, do nichžveřejná správa zasáhne svým jednáním v roz-poru se zákonem. Procesní pravidla tak ne-mají být labyrintem plným nejasných odbo-ček do slepých uliček, v němž se vlastní smyslsoudní ochrany ztratí, nýbrž cestou, která jas-ně a zřetelně směřuje k cíli – k posouzení, zdahmotná subjektivní práva žalobce byla dotče-na v rozporu se zákonem, anebo nikoli.

[27] Dalším významným rysem v této sou-vislosti je povaha aktérů řízení ve správnímsoudnictví. Na jedné straně stojí jednotlivecnutně omezený svými prostředky, znalostmia jinými možnostmi, na straně druhé veřejnámoc, o níž jednotlivec tvrdí, že v rozporu sezákonem zasáhla do jeho subjektivních práv.Středobodem sporu je tvrzené nezákonnéjednání veřejné moci, bez ohledu na to, jakoumá konkrétní formu. Forma má význam proto, v jakém typu řízení a jakým způsobem bu-

de žaloba jednotlivce projednána, nicméněsama o sobě je druhořadá. Podstatné je (tvr-zené) jednání veřejné moci a to, zda zasáhlodo subjektivních práv jednotlivce, anebo ni-koli, a pokud ano, zda se tak stalo v souladu sezákonem.

[28] Veřejná moc a zvláště pak její složka,proti níž správní soudnictví chrání, tedy ve-řejná správa, se z pohledu jednotlivce jeví jakosvým způsobem jednotná, navenek jednolitáentita, jež je toliko z důvodů strukturálních čifunkčních (zejména kvůli dělbě moci či kvůliorganizačním, technickým a jiným potře-bám) členěna do relativně samostatných jed-notek (správních orgánů, orgánů samosprá-vy či jiných vykonavatelů veřejné správy). Projednotlivce je významné, že sféru jeho práva povinností zasáhla veřejná správa jako tako-vá, nikoli to, zda tak učinil ten, anebo onensprávní orgán. Který orgán tak učinil, má při-rozeně svůj význam, zejména pro kontrolu,zda veřejná správa jedná v mezích zákonnéhozmocnění, jakož i pro určení odpovědnostikonkrétních osob, jež za veřejnou správu jed-naly, v případě, že šlo o jednání nezákonné.Pro poskytnutí soudní ochrany je nicméněpodstatnější, aby bylo v první řadě označenoa najisto postaveno jednání veřejné správy,které je předmětem žaloby jednotlivce (jehoobsah, rozsah, důsledky aj.), a teprve sekun-dárně to, který její „úd“ je za takové jednáníodpovědný (pokud vskutku k jednání podleskutkových zjištění učiněných soudem do-šlo). Nicméně i to druhé má pro účinné po-skytnutí soudní ochrany zásadní význam, a si-ce především pro posouzení, zda veřejnáspráva jednala v mezích svých pravomocía způsobem, který jí zákon ukládá, a pokud ne,pro určení, které konkrétní součásti veřejnésprávy má správní soud vykonatelným způso-bem uložit, aby ustala v zásahu, trvá-li, vyvaro-vala se jeho opakování a případně odstranilajeho důsledky, resp. vůči které takové součástimá soud vyslovit nezákonnost zásahu.

[29] Právě s ohledem na tyto potřeby jenutno vykládat ustanovení soudního řádusprávního o tom, kdo je žalovaným. Bylo byabsurdní klást v tomto ohledu na žalobcepřehnané a v praxi často jen obtížně splnitel-

3196



né požadavky. Zejména nelze procesní úspěchžalobce ve věci podmiňovat bez dalšího tím, žežalobce ve svém projevu vůle určujícím žalo-vaného po právní stránce správně kvalifikuje,jakému „údu“ veřejné správy je přičitatelnéjednání, které má za nezákonný zásah.

[30] Po účastnících řízení ve správnímsoudnictví je však na druhé straně spravedli-vé požadovat patřičnou procesní aktivitu, ne-boť jen tak lze řízení determinované v pod-statné míře právě procesní aktivitou stranúspěšně dovést k cíli. Po žalobci proto lzepředevším žádat, aby s dostatečnou mírou ur-čitosti označil, jakým jednáním veřejné sprá-vy se cítí být dotčen, a aby uvedl i dostupnéinformace o tom, koho konkrétně považujeza původce tohoto jednání.

III.2.b Definice žalovaného v s. ř. s.

a jejich výklad

[31] Definice žalovaného se u jednotli-vých typů žalob ve správním soudnictví liší,avšak ve všech případech je úzce svázána prá-vě s jednáním veřejné správy, které žalobcenapadá.

[32] V řízení o žalobě proti rozhodnutísprávního orgánu platí podle § 69 s. ř. s., žežalovaným „je správní orgán, který rozhodlv posledním stupni, nebo správní orgán, na

který jeho působnost přešla“.

[33] Podobně i v řízení o zrušení opatřeníobecné povahy nebo jeho části platí podle § 101a odst. 3 s. ř. s., že odpůrcem „je ten, kdovydal opatření obecné povahy, jehož zruše-

ní nebo zrušení jeho části je navrhováno“. Zá-konodárce se při vytvoření pozdějšího § 101aodst. 3 s. ř. s. zjevně textově inspiroval v § 69téhož zákona.

[34] Oproti tomu v řízení na ochranuproti nečinnosti správního orgánu žalova-ným „je správní orgán, který podle žalobní-ho tvrzení má povinnost vydat rozhodnu-

tí nebo osvědčení“ (§ 79 odst. 2 s. ř. s.).

[35] Obdobnou formulaci užívá i v řízenío ochraně před nezákonným zásahem, poky-nem nebo donucením správního orgánu § 83věta před středníkem s. ř. s., kde se praví: „Ža-

lovaným je správní orgán, který podle ža-

lobního tvrzení provedl zásah; jde-li o zá-

sah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného

sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru

nebo jiného obdobného sboru, který není

správním orgánem, anebo příslušníka tako-

vého sboru, je žalovaným správní orgán,

který takový sbor řídí nebo jemuž je takový

sbor podřízen, a u obecní policie obec.“

[36] Definice žalovaného se u žaloby pro-ti rozhodnutí správního orgánu a v řízenío zrušení opatření obecné povahy nebo jehočásti na první pohled jeví jako „objektivní“,založená na objektivně zjistitelné skutečnos-ti, kdo vydal akt, proti němuž žalobce brojí.Oproti tomu u nečinnostní a zásahové žalobyse prima vista jeví jako „subjektivní“ (arg.„podle žalobního tvrzení“), založená na pro-jevu vůle žalobce vtahujícím správní orgán,který žalobce označí, do řízení na straně žalo-vané. Uvedený výklad je z hlediska čistě jazy-kového jistě možný, neboť je opřen o jazyko-vý význam slov užitých v jednotlivýchdefinicích. Slova „podle žalobního tvrzení“lze jistě vykládat ve významu „podle vůle pro-

jevené v žalobě“. Argumentem pro takový vý-klad může být i ideál procesní rovnosti stranv soudním řízení, jehož součástí je i to, že ža-lobce disponuje řízením v co možná největšímíře, čítaje v to i dispozici tím, koho učinísvou procesní protistranou.

[37] Z jazykového hlediska je však velmidobře možný i jiný výklad, a sice že slova „po-

dle žalobního tvrzení“ neoznačují projev vů-le žalobce, nýbrž napovídají, odkud primárněčerpat informaci o tom, který orgán provedlžalobcem napadaný zásah či je nečinný. Roz-díl mezi žalobou proti rozhodnutí správníhoorgánu a návrhem na zrušení opatřené obec-né povahy nebo jeho části na straně jednéa nečinnostní a zásahovou žalobou na stranědruhé je totiž mimo jiné v obvyklé míře pr-votní (pracovní) ujasněnosti, co je předmě-tem řízení, na jeho počátku.

[38] Předmětem řízení v prvních dvou ty-pech řízení je formalizovaný a standardizova-ný písemný akt, z něhož je za běžných pod-mínek jednoduše patrné, kdo jej vydal a co jejeho základním obsahem. Je nutno zdůraznit,že uvedený závěr platí jen jako zásada a že vý-

3196



jimečně, avšak rozhodně ne zřídka, nebudeprima vista vůbec zřejmé, která entita „rozhod-

nutí“ nebo „opatření obecné povahy“ vydala.V první řadě uvedené akty vydávají obvykle in-stituce či správní orgány v organizačním,resp. institucionálním smyslu (např. minis-terstva, nejrůznější úřady členěné např. naústřední a regionální jednotky, ozbrojenésbory jako Policie České republiky) neboosoby veřejného práva podílející se na výko-nu veřejné správy (obce, kraje, profesní ko-mory aj.), které jsou samy vnitřně strukturo-vány a v jejichž rámci může vedle sebeexistovat řada správních orgánů v materiálnímsmyslu (entit nadaných konkrétní rozhodova-cí nebo jinou pravomocí). Takto napříkladmůže být mnohdy sporné, zda v konkrétnímpřípadě rozhoduje jako správní orgán v mate-riálním smyslu ministr, odbor ministerstva,ministerstvo jako celek, zvláštní organizačníjednotka ministerstva zmíněná zákonem (např. Komise pro rozhodování ve věcech po-bytu cizinců) aj. Podobně např. v rámciozbrojeného sboru v řadě případů mohou ja-ko správní orgány v materiálním smyslu jed-nat jeho konkrétní organizační jednotky(útvary, správy, služby apod.), či dokonce je-ho jednotliví příslušníci (policista v bloko-vém řízení ve věci přestupku). Podílí-li se navýkonu veřejné moci samosprávná osoba ve-řejného práva (obec, kraj, profesní komora),může být v řadě případů sporné, zda akt, kte-rý je při takové činnosti vydáván, vydala tatoosoba jako celek, anebo její orgán či organi-zační složka (zastupitelstvo, kárný senát, ko-mise, představenstvo apod.) jakožto správníorgán v materiálním smyslu.

[39] Obtíží může být již samotné rozlišenípovahy jednání veřejné správy z hlediska ur-čení, jaký typ žaloby ve správním soudnictvík ochraně proti nim má být použit. Judikatu-ra samotných správních soudů v řadě přípa-dů jen obtížně nalézá rozlišovací kritéria me-zi „rozhodnutím“ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.a „zásahem“ ve smyslu § 82 s. ř. s. či mezi„rozhodnutím“, „opatřením obecné povahy“a „právním předpisem“. Povaha jednání ve-řejné správy je pro způsob soudní ochranyurčující, a navíc platí, že procesní režim všech

čtyř „velkých“ typů správních žalob (protirozhodnutí správního orgánů, nečinnostní,zásahové a ve věci návrhu na zrušení opatřeníobecné povahy nebo jeho části) je výrazněodlišný v nejrůznějších aspektech (lhůtyk podání žaloby; povinnost vyčerpat jiné pro-středky ochrany; koncentrace řízení; míra vá-zanosti soudu žalobními tvrzeními a rozsahpřezkumu či nalézání práva soudem; povahaa možný konkrétní obsah výroku rozhodnutísoudu, vyhovuje-li žalobě; závaznost právní-ho názoru soudu pro veřejnou správu aj.).

[40] Za takovéto situace je důvodné činitmezi jednotlivými žalobními typy jen takovérozdíly, které odpovídají rozdílné povaze jed-notlivých typů jednání veřejné správy, protinimž mají chránit. Tomu má odpovídat i vý-běr vhodné výkladové alternativy, připouští-livýklad jazykový více takových alternativ.

[41] U racionálního zákonodárce lzepředpokládat, že, užil-li slov „podle žalobního

tvrzení“ v § 79 odst. 2 a § 83 s. ř. s., mají tatoslova mít podle jeho představy určitý norma-tivní význam a mají odrážet jistou odlišnostpostupu při určení žalovaného od postupuv řízeních, v nichž je žalovaný určen podlepravidel v § 69 a § 101a odst. 3 s. ř. s., v nichžse uvedená slova neužívají. Tato odlišnostvšak nemá řízení o nečinnostní či zásahovéžalobě žalobci ztěžovat a přenášet na něhov nepřiměřené míře nejistotu spojenou sesložitostí uspořádání systému veřejné správy.Normativní význam slov „podle žalobního

tvrzení“ je proto třeba hledat především v od-lišné povaze „rozhodnutí“ a „opatření obecné

povahy“ v řízeních podle § 65 a násl. s. ř. s. a § 101a a násl. s. ř. s. na straně jedné a „nečin-

nosti“ a „zásahu“ v řízeních podle § 79 a násl.s. ř. s. a § 82 a násl. s. ř. s. na straně druhé.

[42] Tento rozdíl naopak nemá spočívatv tom, že by na žalobce v první skupině říze-ní měly být kladeny méně přísné požadavkyco do určitosti a úplnosti jeho skutkovýchtvrzení oproti žalobcům v druhé skupině.Stejně tak nemá být hledán rozdíl mezi obě-ma skupinami žalob v rozsahu dispozice ža-lobce návrhem a v tom, do jaké míry právnínázor žalobce na určitou právní otázku vážesoud. Stará zásada, že je to soud, kdo zná prá-

3196



vo (iura novit curia), a že účastníci mají sou-du „dát“ fakta a soud jim na základě těchto fakt„dá“ právo (da mihi factum, dabo tibi ius),platí s omezenou výjimkou obsahu žalobníchbodů v řízení o žalobě proti rozhodnutísprávního orgánu [ty musí obsahovat podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nejen skutkové, alei právní důvody, pro které považuje žalobcenapadené výroky rozhodnutí za nezákonnénebo nicotné] i ve správním soudnictví.

[43] Rozdíl mezi řízeními podle § 65 a násl.s. ř. s. a § 101a a násl. s. ř. s. na straně jedné a ří-zeními podle § 79 a násl. s. ř. s. a § 82 a násl. s. ř. s. na straně druhé je v tomto ohledu jedi-ný. V první skupině řízení zpravidla budourozhodná „fakta“ o tom, která entita v rámciveřejné moci vydala rozhodnutí či opatřeníobecné povahy, patrná ze samotných těchtoaktů, případně ze spisového materiálu dopro-vázejícího jejich vydání, a tak zpravidla nebu-de třeba, aby se žalobce o tom, která entitadotyčné akty vydala, ve svém návrhu podrob-něji zmiňoval. Postačí proto zpravidla, pokuduvedený akt označí (§ 37 odst. 3 s. ř. s.), resp.jeho kopii připojí ke svému návrhu (§ 71odst. 2 věta první s. ř. s.). Z aktu samotného čiz dalších jej doprovázejících listin (výjimečněi z jiných skutečností, které zjistí) pak správ-ní soud sám sezná, kdo napadený akt vydal,a kdo je tedy žalovaným.

[44] Stejného výsledku musí být dosaže-no i u nečinnostních a zásahových žalob,ovšem vstupní podmínky pro jeho dosaženíjsou oproti první skupině žalob zpravidla vý-razně odlišné v tom, že soud si jen těžko bezvelmi důkladné součinnosti žalobce můžeudělat úsudek o tom, proti jakému jednáníveřejné správy žalobce brojí. Nečinnostní ža-lobou se žalobce domáhá vydání správníhoaktu (rozhodnutí ve věci samé či osvědčení),přičemž k tomu, aby soud mohl vůbec o žalo-bě věcně rozhodovat, musí být žalobcem do-statečně určitě a úplně zpraven o tom, v jakévěci vydání správního aktu žádá (jakých práva povinností a jakých rozhodných skutečnos-tí se má týkat). U zásahové žaloby pak na roz-díl od žaloby proti rozhodnutí správního or-gánu či návrhu na zrušení opatření obecnépovahy nebo jeho části nemůže žalobce v ža-

lobě odkázat na rozhodnutí či opatření obec-né povahy jako na jakýsi „balíček“, v němž jeobsah jím napadeného jednání veřejné sprá-vy formalizovaným způsobem zaznamenán.Naopak musí jednání veřejné správy, jemužvyčítá nezákonnost, dostatečně jednoznačně,určitě a úplně popsat tak, aby je soud mohlodlišit od jiných jednání veřejné správy (indi-vidualizovat a konkretizovat je) a na základětoho hodnotit, která entita v rámci veřejnésprávy jednala (eventuálně zda vůbec jdeo jednání přičitatelné veřejné správě – např.při napadení člověka jinou osobou, která jepolicistou, může jít jak o jednání policisty při-čitatelné veřejné správě, proti němuž můžeposkytnout ochranu správní soudnictví, tako soukromé a s příslušností útočící osoby ja-ko policisty k veřejné správě nikterak nesou-visející jednání, jež do pravomoci správníhosoudnictví nespadá; podobně např. do správ-ního soudnictví nespadá jednání policisty ja-ko orgánu činného v trestním řízení, viz roz-sudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Aps 2/2004-69, č. 635/2005Sb. NSS), a zda jednala zákonně.

[45] Právě tato odlišnost – míra součin-nosti žalobce nezbytná pro vymezení, kdo ježalovaným – musí být klíčem k výkladu po-jmu „podle žalobního tvrzení“ v § 79 odst. 2s. ř. s. a § 83 větě před středníkem s. ř. s. Zá-konodárce zde užívá pojmu „tvrzení“. V sou-ladu s výše popsanou zásadou, že je to soud,kdo zná právo, a že na žalobci je především,aby soudu přednesl rozhodná fakta, musí býtpojem „tvrzení“ vykládán ve svém doslovnémvýznamu, tedy tak, že soud na základě tvrzenížalobce, eventuálně doplněného na výzvusoudu, a s přihlédnutím k dalším informacím,které má soud případně k dispozici, po práv-ní stránce posoudí, kterému správnímu orgá-nu je s ohledem na tato tvrzení přičitatelnéjednání, jež má být podle žalobce nezákon-ným zásahem.

[46] Ve správním soudnictví, jak již bylovýše uvedeno, jde ve své podstatě vždy o střetjednotlivce s veřejnou mocí, přičemž to, ja-kou podobu na sebe veřejná moc v konkrét-ním případě bere (který „úd“ ji reprezentujea za ni jedná), na uvedeném základním nasta-

3196



vení nic významného nemění. Žalobce vevšech „velkých“ žalobách ve správním soud-nictví brojí proti veřejné moci jako svým způ-sobem jednotné a toliko vnitřně, na své jed-notlivé „údy“ členěné bytosti. V tomto smysluje zavádějící srovnávat postavení žalovanéhove správním soudnictví s postavením žalova-ného v civilním procesu. V civilním procesumá skutečnost, že žalobce „vtáhne“ jinou oso-bou do řízení tím, že proti ní jako žalovanémupodá žalobu, pro tuto osobu zásadní důsledekv nutnosti této žalobě čelit – po žalobci je te-dy spravedlivé požadovat, aby pečlivě vážil,koho svým procesním úkonem takto „zatíží“,a aby případně nesl přímo a bez dalšího pro-cesní důsledky toho, zmýlí-li se ve svém uva-žování a vtáhne-li do procesu osobu, která ža-lovaným být neměla.

[47] Něco takového však ve správnímsoudnictví není spravedlivé ani žádoucí.Správní soudnictví má jinou funkci než soud-nictví civilní v jeho klasickém liberálním po-jetí – nejde v něm o „řízený“ střet svou sou-kromých osob řešících spor o své soukromézáležitosti, v němž veřejná moc pouze plnífunkci rozhodčího, nýbrž o ochranu jednot-livce před nezákonným jednáním veřejnémoci. Tato odlišnost správního soudnictví vy-žaduje, aby se v něm ve větší míře projevoval„procesní paternalismus“ sloužící k ochraněžalobce a k tomu, aby mohl účinně dosáh-nout svých práv, náleží-li mu. Komplexnía v řadě ohledů nepřehledná struktura veřej-né moci by naopak procesní pozici žalobceneúnosně komplikovala, bylo-li by po němv intencích zásad civilního procesu požado-váno, aby bez pomoci soudu „trefil“ svýmprojevem vůle označujícím konkrétní sou-část veřejné moci za žalovaného tu, kterávskutku vůči němu jednala, a pokud by v pří-padě, že tak neučiní správně, ztratil a priori

šanci na procesní úspěch.

[48] Na okraj lze poznamenat, že v minu-losti i v oblasti občanského soudního řízenív případech, kdy žalovanými byly entity ve-řejnoprávní povahy, Ústavní soud dospělk závěru, že nelze bez dalšího zamítat žalobyzaložené na nepřesném úsudku žalobceo tom, kdo je žalovaným (viz např. jeho nález

ze dne 11. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 127/96, č. 68/1996 Sb. ÚS). Tím spíše nelze takový vý-klad přijmout v řízení, jehož hlavním účelemje ochrana subjektivních veřejných práv jed-notlivce vůči veřejné moci.

[49] Právě kvůli dosažení skutečné, mate-riální rovnosti účastníků řízení před správní-mi soudy je třeba tuto komplikaci odstranit;těžiště právního posouzení, kdo má v kon-krétní věci být žalovaným, proto musí býtv rukou soudu. Na žalobci pak je, aby k tomusoudu poskytl patřičnou součinnost.

III.2.c Praktické procesní důsledky

pro zásahové žaloby

[50] Výklad pojmu „podle žalobního tvr-

zení“ v § 83 věta před středníkem s. ř. s., jakbyl předestřen výše, má celou řadu praktic-kých dopadů na postup soudu při projedná-vání zásahové žaloby.

[51] Správní soud má v první řadě po ža-lobci důsledně požadovat, aby k údajnémuzásahu veřejné správy, proti kterému brojí,uvedl (tvrdil) všechny podstatné skutkovéokolnosti, na základě nichž může soud určit,jakou povahu napadené jednání veřejné sprá-vy mělo a kdo byl jeho původcem. Nesplní-ližalobce svoji povinnost tvrzení, je třeba, abyjej soud patřičně konkrétním způsobem k do-plnění žaloby vyzval postupem podle § 37odst. 5 věty první s. ř. s. Není vyloučeno, že vesložitějších případech bude třeba tvrzení ža-lobce upřesňovat postupně ve více krocích(opakovanými postupně se upřesňujícími čiobsahově se nově zjištěným skutečnostempřizpůsobujícími výzvami); je však zásadněna žalobci a v jeho zájmu, aby potřebné sku-tečnosti tvrdil v celé šíři pokud možno jižv samotné žalobě tak, aby si soud na základějeho tvrzení mohl co nejrychleji a s co největ-ší přesností učinit úsudek o povaze žalobounapadeného zásahu a o tom, kdo je jeho původcem.

[52] Na základě tvrzení žalobce, eventuál-ně doplněného na výzvu soudu, a s přihléd-nutím k dalším případným informacím, kterémá soud k dispozici (např. z vyjádření osob čiorgánů, které jako potenciální žalovaní připa-dají v úvahu zejména proto, že je za ně ozna-

3196



čil žalobce nebo že to vyplývá z obsahu zjiště-ní učiněných soudem – jsou-li zde takové„konkurující si“ osoby či orgány, které bymohly být žalovaným, je zásadně třeba k řád-nému zjištění skutkového stavu vyžádat si je-jich vyjádření), pak soud posoudí, kterémusprávnímu orgánu je s ohledem na tato tvrze-ní jednání, jež má být podle žalobce nezákon-ným zásahem, přičitatelné. Takový správníorgán by měl být v řízení žalovaným.

[53] V případech, u nichž tak stanoví zá-kon (§ 83 část věty za středníkem s. ř. s., podleněhož, „jde-li o zásah ozbrojených sil, veřej-

ného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bez-

pečnostního sboru nebo jiného obdobného

sboru, který není správním orgánem, anebo

příslušníka takového sboru, je žalovaným

správní orgán, který takový sbor řídí nebo je-

muž je takový sbor podřízen, a u obecní poli-

cie obec“), soud aplikuje modifikovaná pravi-dla pro určení žalovaného, která stanoví, žežalovaným není entita, jež je původcem naří-kaného jednání, nýbrž správní orgán či obec,které jsou této entitě tak či onak nadřízeny.

[54] Pokud jsou skutková zjištění soudua právní závěry na základě nich učiněnéohledně toho, kdo má být v řízení žalovaným,ve shodě s tím, koho za žalovaného označil ža-lobce, nevyvstává v řízení problém a soudjedná s takto určeným žalovaným. Pokudvšak soud zjistí, že podle objektivního právaby žalovaným měl být někdo jiný, než koho zažalovaného označuje žalobce, je třeba se po-kusit tento rozpor mezi posouzením soudua projevenou vůlí žalobce vyřešit.

[55] Soud totiž sice je jako jediný opráv-něn hodnotit fakta vnesená žalobcem do ří-zení o zásahové žalobě a činit z nich právnízávěry, není však oprávněn „vnucovat“ žalob-ci své skutkové a právní hodnocení věci tak,že by to fakticky popřelo dispozici žalobcežalobou. Soud je v případě, že dospěl k jiné-mu právnímu hodnocení toho, kdo má být ža-lovaným, než jaké vyplývá z postoje žalobce,povinen na svůj právní závěr žalobce upozor-nit a vyzvat jej, aby na něj případně reagoval.

[56] V praxi budou zřejmě převažovatpřípady, že se žalobce ztotožní s právním

hodnocením soudu stran otázky žalovanéhoa uzpůsobí tomu označení žalovaného a svůjnávrh výroku rozsudku [§ 84 odst. 3 písm. d)s. ř. s.]. V návrhu výroku rozsudku má býtv první řadě zásah, proti němuž žalobce bro-jí, dostatečně individualizován a konkretizo-ván a má být navrženo, jak má soud vůči zása-hu zakročit (§ 87 odst. 2 s. ř. s.). Dále ovšemmusí být z návrhu výroku patrné, vůči kteréentitě vykonávající veřejnou moc má výrokrozsudku soudu směřovat.

[57] Pokud žalobce i poté, co byl soudemupozorněn na jiný právní závěr soudu ohled-ně otázky, kdo je v dané věci žalovaný, setrvána svém původním náhledu a návrh výrokurozsudku patřičně neupraví, nemůže být je-ho žalobě vyhověno. O tom musí být žalobcepoučen. Výrok soudu podle § 87 odst. 2 s. ř. s.týkající se žalobou napadeného nezákonné-ho zásahu, kterým se autoritativně vyslovujenezákonnost zásahu nebo se zakazuje v zása-hu pokračovat anebo přikazuje obnovit stavpřed zásahem, totiž může směřovat jen vůčitakové entitě, které je zásah jako jeho původ-ci (resp. jako nadřízenému původce ve smys-lu § 83 části věty za středníkem s. ř. s.) přiči-tatelný.

[58] Na druhé straně úprava projevu vůležalobce co do označení, kdo má být žalova-ným, není v řízení o zásahové žalobě srovna-telná se záměnou žalovaného (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) či přistoupením dalšího žalovanéhodo řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) v občanskémsoudním řízení, neboť, jak bylo výše vylože-no, smysl a účel a povahu řízení ve správnímsoudnictví nelze v tomto ohledu srovnávats občanským soudním řízením. Postup vyjas-ňující, kdo má být ve věci zásahové žaloby ža-lovaným, nemá povahu změny v osobě žalo-vaného, nýbrž upřesnění, kterému „údu“veřejné moci má být podle vůle žalobce, kon-frontované s fakty zjištěnými v řízení a práv-ním názorem soudu na základě nich učině-ným, uložena soudem povinnost. Úpravaprojevu vůle žalobce ohledně toho, kohooznačuje za žalovaného, nemá žádný vliv naposouzení včasnosti žaloby, neboť to i nadálezávisí na tom, kdy žalobce podal samotnoužalobu, byť by v ní jako žalovaného původně

3196



označil někoho jiného. Rozšířený senát se pro-to neztotožňuje s opačným právním názoremvysloveným v bodech 21 a 24 rozsudku Nej-vyššího správního soudu čj. 9 Aps 15/2013-59.

[59] Změnu projevu vůle v označení žalo-vaného sdělí soud tomu, kdo jím byl dříve,i tomu, kdo se jím na základě této změny no-vě stal. Činí tak přípisem; samostatné usnese-ní o tom nevydává. Poté jedná jako se žalova-ným již jen s tím, koho žalobce za žalovanéhonově označil, a s dřívějším žalovaným nadálejiž nejedná. Změnu v označení žalovaného odokamžiku, kdy vůči němu byla učiněna, soudprojeví i v písemnostech, které v řízení vydá-vá, zejména pak v označení žalovaného v zá-hlavích rozhodnutí. Je vhodné, aby v odůvod-nění rozhodnutí bylo zmíněno, že v průběhuřízení došlo ke změně v označení žalovanéhoa proč se tak stalo.

III.3 Shrnutí

[60] Z výše uvedeného výkladu tedy ply-ne následující závěr:

[61] V řízení o ochraně před nezákonnýmzásahem, pokynem nebo donucením správ-ního orgánu (§ 82 a násl. s. ř. s.) je třeba vy-kládat § 83 s. ř. s. tak, že soud na základě tvr-zení žalobce, eventuálně doplněného navýzvu soudu, a s přihlédnutím k dalším infor-macím, které má soud případně k dispozici,po právní stránce posoudí, kterému správní-mu orgánu je s ohledem na tato tvrzení přiči-tatelné jednání, jež má být podle žalobce ne-zákonným zásahem.

[62] Liší-li se tento závěr soudu od proje-vu vůle žalobce označujícího žalovaného,upozorní soud žalobce na svůj závěr a vyzvejej, aby případně reagoval úpravou označenížalovaného. Pokud žalobce i poté, co byl sou-dem upozorněn na jiný právní závěr souduohledně otázky, kdo má být v dané věci žalo-vaným, setrvá na svém původním náhledu natuto otázku a neuzpůsobí patřičně označenížalovaného a návrh výroku rozhodnutí soudu[§ 84 odst. 3 písm. d) s. ř. s.], nemůže být jehožalobě vyhověno. (...)

3197


3197Řízení před soudem: kompetenční výluka; rozhodnutí o prodlouženílhůty k vrácení zapůjčených dokladů

k § 82 odst. 4 a § 86 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řádk § 70 písm. c) soudního řádu správního

Rozhodnutí podle § 82 odst. 4 (případně ve spojení s § 86 odst. 4) zákonač. 280/2009 Sb., daňový řád, o prodloužení lhůty k vrácení zapůjčených dokladůa dalších věcí není rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení před správnímorgánem [§ 70 písm. c) s. ř. s.].

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, čj. 4 Afs 216/2014-32)

Prejudikatura: č. 720/2005 Sb. NSS, č. 735/2006 Sb. NSS, č. 1720/2008 Sb. NSS, č. 2206/2011Sb. NSS a č. 2725/2013 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 82/2013 Sb., č. 234/2012 Sb., č. 177/2011 Sb., č. 341/2010 Sb. a č. 164/2009 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 2556/07); rozsudekEvropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008, André a další proti Francii (stíž-nost č. 18603/03).

Věc: Akciová společnost Global Holding proti Generálnímu finančnímu ředitelství o daňz přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce.

Finanční úřad v Děčíně prováděl u žalob-ce daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty

za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku2010 a 1. a 2. čtvrtletí roku 2011 a požadova-


né doklady, které převzal dne 9. 1. 2012, 20. 1.2012 a dne 16. 2. 2012, potřeboval pro pří-pravu rozsáhlého dokazovacího řízení. Protodle § 82 odst. 4 a § 86 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, požádal Fi-nanční ředitelství v Ústí nad Labem o pro-dloužení lhůty pro zapůjčení žalobcovýchdokladů do 29. 6. 2012.

Proti rozhodnutí Finančního ředitelstvío prodloužení lhůty pro zapůjčení žalobco-vých dokladů ze dne 15. 3. 2012 podal žalob-ce odvolání, které bylo rozhodnutím žalova-ného ze dne 25. 6. 2012 zamítnuto.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovanéhožalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labems tím, že uvedené rozhodnutí není vyloučenoze soudního přezkumu, protože opačný vý-klad by daňovým orgánům umožňoval libo-volně omezovat dispozici s majetkem daňo-vých subjektů bez právní ochrany.

Krajský soud usnesením ze dne 1. 10. 2014,čj. 15 Af 331/2012-23, žalobu odmítl. V odů-vodnění rekapituloval judikaturu správníchsoudů k § 70 písm. c) s. ř. s. a druhy úkonůsprávních orgánů, které jsou podle citované-ho ustanovení vyloučeny ze soudního pře-zkumu. Místní šetření a daňová kontrola mo-hou být svým charakterem podle § 82 s. ř. s.nezákonným zásahem (rozsudek Nejvyššíhosprávního soudu ze dne 20. 8. 2008, čj. 1 Aps1/2008-59, a usnesení rozšířeného senátuNejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005,čj. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS).Jelikož rozhodnutím o prodloužení lhůty po-dle § 82 odst. 4 daňového řádu se pouze pro-dlužuje místní šetření, jedná se o úkon, kte-rým se upravuje vedení řízení podle § 70písm. c) s. ř. s. a jenž je ze soudního přezku-mu vyloučen. Krajský soud dále konstatoval,že navzdory jeho závěru nezůstal žalobce bezprávní ochrany, protože po neúspěšném vy-čerpání stížnosti podle § 261 odst. 1 až 5 da-ňového řádu mohl podat podle § 82 s. ř. s. ža-lobu proti nezákonnému zásahu spočívajícímv zadržování převzatých dokladů.

Usnesení krajského soudu napadl žalobce(stěžovatel) kasační stížností. Ačkoli se zto-tožnil s judikaturou, kterou citoval krajský

soud, nesouhlasil s právními závěry z ní vyvo-zenými. Předmětem rozhodnutí žalovanéhobyly účetní a daňové doklady, které zobrazujíhospodářské operace uskutečněné podnika-telem, přičemž tyto doklady jsou klíčové procelou řadu činností a povinností podnikatele.Absence dokladů se proto dotýká samé pod-staty podnikání. Pro posouzení přezkouma-telnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy jerozhodující, zdali je způsobilé zasáhnout dosféry jednotlivce (nález Ústavního soudu zedne 7. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 158/99, č. 26/2001 Sb. ÚS), přičemž permanentníznemožnění přístupu k dokladu znamenápodstatné omezení práva podnikat (čl. 26odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dálejen „Listina“) a zásah do práva vlastnit maje-tek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Jelikož rozhodnutío prodloužení lhůty zasahuje do základníhoi hospodářského práva stěžovatele, mělo býtv souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny přezkoumá-no podle § 65 a násl. s. ř. s.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnostiuvedl, že tvrzený zásah do vlastnického právapovažuje žalovaný za nesprávný a účelový,protože stěžovatel předložil listinné dokladya informace zachycené na technických nosi-čích a v případě potřeby si mohl pořídit ově-řené opisy či kopie těchto dokladů. Stěžovatelměl navíc možnost přístupu k těmto dokla-dům v rámci institutu nahlížení do spisua správce daně by stěžovateli zapůjčené do-klady vydal, pokud by uvedl, že je potřebujepro obchodní či jiné účely; stěžovatel o ně alenepožádal. Pokud se stěžovatel přesto cítil do-tčen, mohl podat stížnost podle § 261 daňové-ho řádu, což ale neučinil. Zároveň krajskýsoud poukázal na možnost podat žalobu protinezákonnému zásahu podle § 82 a násl. s. ř. s.

Nejvyšší správní soud usnesení Krajské-ho soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc muvrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

II.Posouzení kasační stížnosti

(...) [14] Meritem předloženého sporu jeotázka, zdali rozhodnutí podle § 82 odst. 4

3197



daňového řádu o prodloužení lhůty pro vrá-cení dokladů a jiných věcí zapůjčených odstěžovatele podléhá soudním přezkumu v re-žimu řízení o žalobě proti rozhodnutí správ-ního orgánu (hlava II díl I s. ř. s.). Krajskýsoud zaujal názor, že rozhodnutím žalované-ho se pouze prodlužuje místní šetření, jednáse o úkon upravující řízení, který je vyloučenze soudního přezkumu [§ 70 písm. c) s. ř. s. ],a ochrany proti protiprávnímu zadržovánídokladů je možné se dožadovat žalobou protinezákonnému zásahu (§ 82 s. ř. s.). Stěžovatelnaproti tomu zastává názor, že uvedené roz-hodnutí zasahuje do jeho vlastnického a hos-podářského práva garantovaného Listinou,a jako takové by mělo podléhat soudnímupřezkumu v režimu § 65 s. ř. s.

[15] Mezi stranami není sporu o tom, žepřezkoumávaný akt žalovaného, stejně jakopředcházející akt finančního ředitelství v I. stupni, jsou rozhodnutími ve smyslu for-málním. Nejvyšší správní soud k tomu dodá-vá, že na správnosti tohoto závěru se shodujei komentářová literatura: „[v]zhledem k dikci

§ 101 odst. 1 daňového řádu proto lze pova-

žovat za zákonné, aby o prodloužení 30den-

ní lhůty nadřízený správce daně vydal roz-

hodnutí, neboť se jedná o uložení povinnosti

osobě zúčastněné na řízení strpět zapůjčení

věcí správci daně po dobu delší, než stanoví

zákon“ (Kobík, J.; Kohoutková, A. Daňový

řád s komentářem. 2. vyd. Olomouc : ANAG,2013. s. 363) a „[r]ozhodnutí o prodloužení

lhůty musí být tomu, jehož se týká doručeno.

[...] Má-li příjemce rozhodnutí o prodloužení

lhůty k vrácení věci za to, že nejsou dány dů-

vody takového rozhodnutí, může ho napad-

nout odvoláním“ (Baxa, J. a kol. Daňový řád.

Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR,a. s., 2011. s. 440). Zároveň formu tohoto aktudokládá i srovnání s prakticky shodnou před-chozí právní úpravou, která prodloužení lhů-ty spojovala s vydáním rozhodnutí, proti kte-rému nebylo možné podat odvolání (viz § 15odst. 6 ve spojení s § 16 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků);oproti tomu proti rozhodnutí vydanému po-dle současné právní úpravy podat odvolánílze (§ 109 odst. 1 daňového řádu). Krajský

soud proto správně posuzoval rozhodnutí ža-lovaného v režimu žaloby proti rozhodnutísprávního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.).

[16] Nejvyšší správní soud se ale nezto-tožňuje se závěrem krajského soudu, že roz-hodnutím podle § 82 odst. 4 daňového řáduo prodloužení lhůty k zapůjčení dokladů a ji-ných věcí se toliko prodlužuje místní šetření,a proto by mělo být podle § 70 písm. c) s. ř. s.ze soudního přezkumu vyloučeno. Přestožepovinnost k zapůjčení dokladů a jiných věcívyplývá přímo ze zákona (§ 82 odst. 2 daňo-vého řádu), lhůtu 30 dní k jejich vrácení jemožné opakovaně prodlužovat, aniž by bylastanovena její maximální délka (§ 82 odst. 4daňového řádu). O tuto lhůtu se neprodlužu-je místní šetření, ale povinné osoby jsou v té-to době povinny strpět zásah do svých právv podobě odnětí správcem daně vyžádanýchdokladů, popřípadě jiných věcí. Nejvyššísprávní soud zastává, aniž by jakkoli posuzo-val skutkové okolnosti předloženého přípa-du, názor stěžovatele, že rozhodnutí podle § 82 odst. 4 daňového řádu zasahuje do vlast-nického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny) nebo dopráva na podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny) do-tčených osob. Uvedeným rozhodnutím totižvzniká osobám, u nichž je šetření (případnědaňová kontrola) prováděno, povinnost strpět omezení vlastnického práva spočívají-cí v zadržení dokladů a jiných věcí správcemdaně. Svojí povahou tak rozhodnutí o pro-dloužení lhůty naplňuje materiální stránkurozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. a zároveňv souladu s § 101 odst. 1 daňového řádusplňuje i podmínku formy (srovnej usnesenírozšířeného senátu Nejvyššího správníhosoudu ze dne 18. 9. 2012, čj. 2 As 86/2010-76,č. 2725/2013 Sb. NSS). Ostatně i Ústavní soudve své rozhodovací praxi zastává konstantněnázor, že vyloučení rozhodnutí týkajícího sezákladních práv ze soudního přezkumu jev rozporu s ústavním pořádkem (srovnej na-př. nález ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS15/12, č. 82/2013 Sb.; nález ze dne 24. 4. 2012,sp. zn. Pl. ÚS 23/11, č. 234/2012 Sb.; nález zedne 31. 5. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 46/10, č. 177/2011 Sb.; nález ze dne 29. 9. 2010, Pl. ÚS 32/08, č. 341/2010 Sb.; a nález ze dne

3197



22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07, č. 164/2009 Sb. ÚS). Rozhodnutí podle § 82odst. 4 daňového řádu musí být tedy soudněpřezkoumatelné podle § 65 a násl. s. ř. s., anižby se jej týkala výluka v § 70 písm. c) s. ř. s.(srovnej i Baxa, J. a kol. 2011 op. cit., s. 440).

[17] Použitelností § 70 písm. c) s. ř. s., kte-ré vylučuje ze soudního přezkumu rozhod-nutí, kterými se pouze upravuje vedení řízení,se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správ-ního soudu v usnesení ze dne 17. 7. 2008, čj. 7 Afs 13/2007-54, č. 1720/2008 Sb. NSS,v souvislosti s otázkou soudní přezkoumatel-nosti rozhodnutí o delegaci místní přísluš-nosti správce daně podle § 5 odst. 3 zákonao správě daní a poplatků. Rozšířený senát do-spěl k názoru, že takové rozhodnutí není roz-hodnutím, kterým se pouze upravuje vedenířízení. Poukázal jednak na to, že správce daněje povinen postupovat při správě daně způ-sobem, který při dosažení stanoveného účeludaňový subjekt nejméně omezuje, svoji pra-vomoc může vykonávat výlučně v souladu sezákonem, postupovat v součinnosti s daňo-vým subjektem a rozhodnutí o delegaci míst-ní příslušnosti řádně odůvodnit. Všechny ty-to zásady by mohly být popřeny, pokud byrozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ne-podléhalo soudnímu přezkumu. To by navícvedlo k nebezpečí, že daňová správa bude ta-kovýmto způsobem na úkor daňových sub-jektů řešit své organizační potíže. Rozšířenýsenát dále uvedl: „Argument o tom, že roz-

hodnutí o delegaci je procesním úkonem

a součástí budoucího řízení, a proto že da-

ňový subjekt může podat žalobu proti meri-

tornímu rozhodnutí a v jejím rámci napad-

nout delegaci, neobstojí. Delegovaný správce

daně totiž vůbec nemusí v budoucnu zahájit

s daňovým subjektem daňové řízení, aniž

by to ale ovlivnilo v důsledku delegace změ-

něná práva a povinnosti daňového subjek-

tu. Pokud takové řízení neproběhne, delega-

ce nebude jako procesní úkon součástí

budoucího řízení, a tedy neplatí, že daňový

subjekt může proti delegaci brojit v rámci

žaloby proti meritornímu rozhodnutí dele-

govaného správce daně. Proto, pokud by da-

ňový subjekt byl nucen čekat na stanovení

své konkrétní daňové povinnosti, a k tomu

by v budoucnu nedošlo, nemohl by se dele-

gaci provedené v rozporu se zákonem nijak

bránit, ač k zásahu do jeho právní pozice –

jak vyloženo – došlo. Rozhodnutí o delegaci

je proto samostatným úkonem, rozhodnu-

tím samostatně napadnutelným správní ža-

lobou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.).“

[18] Nejvyšší správní soud má za to, že zá-věry rozšířeného senátu lze v podstatné mířevztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Takérozhodnutí o prodloužení doby zapůjčení vy-žádaných dokladů podle § 82 odst. 4 daňové-ho řádu je možno vydat pouze za splnění zá-konem stanovených podmínek („ve zvlášť

složitých případech, zejména je-li nutno za-

půjčené doklady a další věci nebo odebrané

vzorky podrobit vnější expertize“). Musí dálerespektovat základní zásady správy daní, jakozásada šetření práv a právem chráněných zá-jmů daňových subjektů a osob zúčastněnýchna správě daní (§ 5 odst. 3 daňového řádu),zásadu součinnosti, umožnění uplatňovánípráv a vstřícnosti (§ 6 odst. 2, 3 a 4 stejnéhozákona), postupu bez zbytečných průtahůa zásadu hospodárnosti (§ 7 tamtéž) a musíbýt řádně odůvodněno (§ 102 odst. 2 a 3 da-ňového řádu). V případě odepření soudníhopřezkumu rozhodnutí vydaného podle § 82odst. 4 daňového řádu přitom také platí, žepřezkoumání zákonnosti postupu správce da-ně se daňový subjekt či osoba zúčastněná nasprávě daní nedomůže ani v rámci přezkumurozhodnutí, kterým se řízení končí. Jednakmístní šetření podle § 82 odst. 4 stejného zá-kona může být prováděno i mimo řízení, re-spektive i u osoby zúčastněné na správě daní,která není adresátem meritorního rozhodnu-tí v nalézacím řízení. Především ale otázka zá-konnosti prodloužení doby zadržení zapůjče-ných dokladů zpravidla nesouvisí s meritemvěci a ani případná nezákonnost takovéhojednání správce daně, ačkoli by zasahovala,respektive porušovala ústavně zaručená zá-kladní práva daňového subjektu či osoby zú-častněné na správě daní, by nepředstavovalapodstatné porušení ustanovení o řízení předsprávním orgánem, které by mohlo mít za ná-sledek nezákonné rozhodnutí o věci samé

3197



[§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Proto i v případěrozhodnutí podle § 82 odst. 4 daňového řáduse jedná o rozhodnutí samostatně přezkou-matelné správním soudem v řízení o žaloběpodle § 65 s. ř. s., na které se nevztahuje výlu-ka uvedená v § 70 písm. c) s. ř. s. Tento závěrvyplývá i z nutnosti zohlednění judikaturyEvropského soudu pro lidská práva. Ten seobdobným případem zabýval v rozsudku zedne 24. 7. 2008, André a další proti Francii, č. 18603/03. Posuzoval věc daňové kontrolyprováděné u pana André, v rámci níž byly za-jištěny dokumenty. Evropský soud pro lidskápráva k tomu uvedl, že francouzské právo ne-poskytovalo soudní ochranu proti zajištěnídokumentů, umožňující přezkum zákonnostia přiměřenosti postupu finančních orgánů,což je třeba hodnotit jako porušení článku 6odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a zá-kladních svobod.

[19] Jestliže krajský soud poukazuje propřípad protiprávního zadržování dokladů namožnost podat zásahovou žalobu (§ 82 a násl.s. ř. s.), není zcela jasný účel tohoto sdělení.Rozšířený senát Nejvyššího správního souduv usnesení ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, uvedl, že„věcný rozsah tří základních typů žalob v ří-

zení podle s. ř. s. je nutno v pochybnostech

vykládat tak, aby pokud možno každý úkon

veřejné správy směřující vůči jednotlivci

a zasahující do sféry jeho práv nebo povin-

ností (tj. stanovící mu nové povinnosti, které

dosud neměl, anebo odmítající jej zbavit ur-

čitých povinností, které již má; přiznávající,

anebo odmítající mu přiznat určitá jednot-

livcem nárokovaná práva; jinak zasahující

do jeho právem chráněné sféry konáním,

anebo opomenutím, tedy mj. i nekonáním

v případě, že právo stanovuje povinnost ve-

řejné správy za stanovených podmínek ko-

nat, ať již předepsanou formou, anebo fak-

ticky) byl podroben účinné soudní kontrole“,přičemž dále konstatoval, že „[n]ečinnostní

žaloba (§ 79 a násl. s. ř. s.) a zásahová žalo-

ba (§ 82 a násl. s. ř. s.) hrají roli pomocného

prostředku ochrany a doplňku tam, kam

ochrana podle § 65 a násl. s. ř. s. nedosáhne“.Předmětem posuzovaného sporu bylo roz-

hodnutí žalovaného, které pro svoji formunemohlo být přezkoumáváno v režimu nezá-konného zásahu. Jediným správným postu-pem žalobce tak bylo podání žaloby protisprávnímu rozhodnutí. Zásahová žaloba bynaopak přicházela v úvahu tehdy, pokud bysprávce daně například v rozporu s § 82 odst. 4daňového řádu zadržoval zapůjčené dokladynad zákonnou lhůtu 30 dní bez toho, aby nej-blíže nadřízený správce rozhodl o prodlouže-ní lhůty (samozřejmě po vyčerpání přísluš-ných prostředků nápravy před správnímiorgány).

[20] Pokud krajský soud vyloučil rozhod-nutí o prodloužení lhůty k zapůjčení dokladůze soudního přezkumu podle § 70 písm. c) s. ř. s., které je součástí právní úpravy vztahu-jící se k řízení proti rozhodnutí správního or-gánu (hlava II díl 1 s. ř. s.), ale zároveň dovodilmožnost soudního přezkumu v rámci řízenío ochraně před nezákonným zásahem (hlava IIdíl 3 s. ř. s.), byla jeho úvaha nesprávná. Apli-kací § 70 písm. c) s. ř. s. totiž uznal napadenýakt žalovaného za rozhodnutí ve smyslu § 65odst. 1 s. ř. s., a proto nemohl dále kvalifikovatakt žalovaného jako nezákonný zásah pře-zkoumatelný podle § 82 s. ř. s. Ačkoli zdejšísoud ve své judikatuře dovodil, že místní šet-ření (rozsudek Nejvyššího správního souduze dne 20. 8. 2008, čj. 1 Aps 1/2008-59) a da-ňová kontrola (usnesení rozšířeného senátuNejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005,čj. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS)mohou být za určitých okolností nezákon-ným zásahem, nelze tento závěr automatickyvztáhnout i na případná rozhodnutí, kterájsou v průběhu těchto postupů vydávána. Ji-ný výklad by odporoval § 85 s. ř. s., které vý-slovně vylučuje přípustnost žaloby na ochra-nu před nezákonným zásahem v případech,kdy se lze ochrany domáhat jinými právnímiprostředky, tj. i prostřednictvím žaloby protirozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) či žaloby nečinnostní (§ 79 a násl. s. ř. s.).Tento závěr odpovídá i ustálené judikatuřeNejvyššího správního soudu (srov. rozsudkyze dne 20. 7. 2011, čj. 1 Aps 1/2011-101, neboze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Aps 3/2004-42, č. 720/2005 Sb. NSS).

3197



Česká inspekce životního prostředí, ob-lastní inspektorát Brno, uložila dne 6. 4. 2010žalobkyni pokutu ve výši 1 000 000 Kč podle§ 37 odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb., o integro-vané prevenci, za to, že v období od 1. 6. 2008do 21. 9. 2009 provozovala zařízení kategorie5. 1. dle přílohy č. 1 citovaného zákona – „Za-

řízení na odstraňování nebo využívání ne-

bezpečného odpadu a zařízení k nakládání

s odpadními oleji, vždy o kapacitě větší než

10 t denně“ – bez platného integrovanéhopovolení.

Žalovaný toto rozhodnutí dne 1. 6. 2010potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne26. 11. 2014, čj. 5 A 191/2010-40, zamítl žalo-bu proti rozhodnutí žalovaného. Proti tomu-to rozsudku městského soudu podala žalob-kyně (stěžovatelka) kasační stížnost.

Na majetek stěžovatelky byl prohlášenkonkurs. Účinky zahájení insolvenčního říze-

ní nastaly dne 24. 5. 2013. Na základě usneseníMěstského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013,čj. MSPH 79 INS 14731/2013-A-11, bylo roz-hodnuto o zjištění úpadku a o prohlášeníkonkursu na majetek dlužnice (stěžovatelky).Účinky tohoto rozhodnutí nastaly dne 10. 7.2013 a rozhodnutí nabylo právní moci dne31. 7. 2014. Účinky rozhodnutí o úpadku stě-žovatelky stále trvají.

Nejvyšší správní soud řízení zastavil.

Z odůvodnění:

[4]Skutečnost, že probíhá konkurs na ma-jetek stěžovatelky, jakožto jedna z forem řešeníúpadku uvedených v § 4 odst. 1 insolvenčníhozákona, má vliv na rozhodování Nejvyššíhosprávního soudu o kasační stížnosti. (...)

[12] Pokuta, kterou žalovaný uložil stěžo-vatelce, představuje mimosmluvní sankci po-stihující majetek stěžovatelky ve smyslu § 170písm. d) insolvenčního zákona, která se ne-

3198


3198Řízení před soudem: účinky prohlášení konkursu na soudní řízeníSprávní trestání: mimosmluvní sankce

k § 140a odst. 1, § 140c, § 141a a § 170 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způ-sobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákonů č. 399/2012 Sb. a č. 294/2013 Sb.

k § 47 písm. c) soudního řádu správního

I. Je-li předmětem řízení před správním soudem přezkum rozhodnutí správníhoorgánu, které se týká mimosmluvní sankce (zde pokuty za správní delikt) uvedenév § 170 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, jižnelze uspokojit žádným ze způsobů řešení úpadku, ke dni účinnosti rozhodnutío úpadku se řízení ze zákona přerušuje a nelze v něm pokračovat, dokud trvají účin-ky rozhodnutí o úpadku (§ 140a odst. 1 stejného zákona).

II. Pokud je Nejvyššímu správnímu soudu v době trvání účinků rozhodnutío úpadku doručena kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu ve věcechuvedených v § 170 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech je-ho řešení, je tím zahájeno řízení o kasační stížnosti v rozporu s § 140c stejného zá-kona. Takové řízení Nejvyšší správní soud bez dalšího zastaví podle § 141a zákonao úpadku a způsobech jeho řešení ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s.

(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2015, čj. 4 As 6/2015-18)

Prejudikatura: č. 2134/2010 Sb. NSS; č. 74/2001 Sb. NS.

Věc: Společnost s ručením omezeným EKOKRATO (dříve společnost s ručením omezenýmBAUFELD – ekologické služby) proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty,o kasační stížnosti žalobkyně.


uspokojuje žádným ze způsobů řešení úpad-ku, tj. neuspokojuje se ani v konkursu. K to-mu Nejvyšší správní soud odkazuje na usne-sení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2.2010, čj. 22 Ca 234/2009-39, č. 2134/2010 Sb. NSS,z něhož vyplývá: Je-li předmětem řízení před

správním soudem přezkum rozhodnutí

správního orgánu, které se týká mimo-

smluvních sankcí (pokuty uložené za správ-

ní delikt) uvedených v § 170 odst. 1 písm. d)

insolvenčního zákona, jež nelze uspokojit

žádným ze způsobů řešení úpadku (tj. ani

konkursem), a jež se tedy nemohou dotýkat

majetkové podstaty úpadce, nestává se insol-

venční správce v již zahájeném řízení před

správním soudem jeho účastníkem místo

úpadce a § 264 odst. 1 citovaného zákona se

nepoužije. Rovněž komentářová literaturak insolvenčnímu zákonu výslovně uvádí, žepokuty za správní delikty jsou mimosmluvnísankcí vyloučenou z uspokojení podle § 170písm. d) insolvenčního zákona: „V oblasti mi-

mosmluvních sankcí jako nároků vylouče-

ných z uspokojení v průběhu insolvenčního

řízení i nadále platí, že se jedná zejména

o pokuty ukládané správními úřady,

o správní sankce ukládané opět správními

orgány podle zvláštních zákonů a též o pe-

něžité tresty ukládané soudy podle trestního

zákona. Insolvenční zákon však pro určitý

druh veřejnoprávních sankcí stanoví výjim-

ku, která se týká penále vzniklého před roz-

hodnutím o úpadku, které se váže k daním,

poplatkům, clům, pojistnému na sociální za-

bezpečení, příspěvkům na státní politiku za-

městnanosti nebo pojistnému na veřejné

zdravotní pojištění.“ (Hásová, J. a kol. Insol-

venční zákon. Komentář. 2. vyd. Praha : C. H.Beck, 2014, s. 605).

[13] Řízení u Nejvyššího správního souduv této věci bylo podle § 32 s. ř. s. za použití § 120 téhož zákona zahájeno dnem doručeníkasační stížnosti zdejšímu soudu, tj. dnem 6. 1. 2015. Zároveň však podle § 140c insol-venčního zákona platí, že v době, po kteroutrvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze za-hájit soudní řízení o pohledávkách, které sev insolvenčním řízení neuspokojují. Nejvyššísprávní soud proto zvažoval, zda není namís-

tě věc vyřídit pouze přípisem, čemuž by na-svědčovala formulace naposledy uvedenéhoustanovení insolvenčního zákona, z něhož vy-plývá, že řízení v dané věci nelze zahájit. Usta-novení § 140c insolvenčního zákona však ne-lze vykládat tak, že jakožto lex specialis

vylučuje zahájení řízení, spojované procesní-mi předpisy s určitou právní skutečností, ja-ko v případě § 32 s. ř. s. s podáním návrhu(zde kasační stížnosti). Insolvenční zákon to-tiž sám předpokládá, že i takto „zapovězená“řízení mohou být i po účinnosti rozhodnutío zjištění úpadku zahájena a pro tento případ§ 141a insolvenčního zákona ukládá povin-nost tato řízení po právní moci rozhodnutío úpadku zastavit. S přihlédnutím k výše uve-denému tak má Nejvyšší správní soud za to,že v posuzované věci je namístě vycházet z to-ho, že řízení o kasační stížnosti bylo v posu-zované věci ve smyslu § 32 s. ř. s. zahájenov den, kdy kasační stížnost byla doručenaNejvyššímu správnímu soudu, a je tudíž na-místě řízení o kasační stížnosti zastavit podle§ 141a insolvenčního zákona, platného a účin-ného od 1. 1. 2014, neboť bylo zahájeno v do-bě, kdy účinky rozhodnutí o úpadku stěžova-telky stále trvají, tj. v rozporu s omezenímvyplývajícím z § 140c insolvenčního zákona.

[14] Nejvyšší správní soud dále považujeza vhodné uvést, že městský soud pochybil,když ve věci rozsudkem ze dne 26. 11. 2014rozhodl, neboť podle § 140a insolvenčníhozákona bylo řízení před městským soudemrozhodnutím o úpadku stěžovatelky s účin-ností od 10. 7. 2013 přerušeno. Městský soudtudíž měl podle § 140a odst. 4 insolvenčníhozákona účastníky řízení o přerušení řízenípouze vyrozumět a současně je poučit, že v ří-zení nelze pokračovat po dobu, po kterou tr-vají účinky rozhodnutí o úpadku. Z tohotoustanovení dále vyplývá, že rozhodnutí již vy-dané v době, kdy je řízení přerušeno, se ne-doručuje, a pokud bylo doručeno, nenabýváprávní moci v rozsahu, v němž bylo řízenípřerušeno. Jestliže se v řízení pokračuje, roz-hodnutí se doručuje znovu. Zde lze ocitovati z judikatury civilních soudů, která se ovšemvztahuje k dřívějšímu zákonu č. 328/1991 Sb.,

3198



o konkursu a vyrovnání*), který neobsahovalúpravu uvedenou nyní v § 141a insolvenční-ho zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014,nýbrž pouze stanovil, že řízení ve vymeze-ném okruhu věcí se přerušuje. Podle Nejvyš-šího soudu „[p]okračoval-li soud v řízení

a vydal-li rozhodnutí v době, v níž bylo říze-

ní prohlášením konkursu přerušeno, je říze-

ní předcházející vydání rozhodnutí postiže-

no vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže však

účinky přerušení trvají (nevznesla-li k tomu

oprávněná osoba návrh na pokračování

v řízení tam, kde zákon dovoluje v řízení po-

kračovat), nemůže po dobu trvání konkur-

su v řízení pokračovat ani soud vyššího stup-

ně (odvolací nebo dovolací soud) tím, že by

na základě opravného prostředku rozhod-

nutí, které je uvedenou vadou postiženo,

zrušil.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu zedne 19. 4. 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, č. 74/2001 Sb. NS)

[15] Kasační stížností napadený rozsudekměstského soudu tedy neměl být vzhledemk tomu, že účinky rozhodnutí o úpadku stě-žovatelky stále trvají, vůbec vydán a nemělbýt účastníkům řízení doručen. Na městskémsoudu proto bude, aby po odpadnutí překáž-ky řízení spočívající v probíhajícím konkursupokračoval v řízení a svůj rozsudek stěžova-telce znovu doručil, nedojde-li v důsledkukonkursu k jeho zrušení a zániku. Tímto po-stupem zároveň nebude stěžovatelka dotče-na na svém právu podat proti předmětnémurozsudku městského soudu opravný prostře-dek (kasační stížnost).

3199


*) S účinností od 1. 1. 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 S., o úpadku a způsobech jeho řešení (insol-venční zákon).

3199Řízení před soudem: žaloba na ochranu před nezákonným zásahem;žaloba proti nečinnostiDaňové řízení: daňová kontrola před vyměřením daně

k § 79 a násl. a § 82 a násl. soudního řádu správního ve znění zákona č. 303/2011 Sb.

Obranou proti nezákonně vedené daňové kontrole zahájené před prvním vymě-řením daně, i v případě tvrzených neoprávněných průtahů, je žaloba na ochranupřed nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82a násl. s. ř. s., nikoli žaloba proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 a násl. téhožzákona.


Prejudikatura: č. 735/2006 Sb. NSS, č. 2162/2011 Sb. NSS, č. 2261/2011 Sb. NSS, č. 2729/2013Sb. NSS a č. 2956/2014 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 90/2010 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS2087/08).

Věc: Společnost s ručením omezeným Easy Working proti Finančnímu úřadu pro Moravsko-slezský kraj o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobkyně.

Žalobkyně se žalobou proti nezákonnémuzásahu, pokynu nebo donucení správního or-gánu (dále jen „zásahová žaloba“) u Krajskéhosoudu v Ostravě domáhala ochrany proti ne-zákonnému zásahu spočívajícímu v nečin-

nosti a průtazích žalovaného při daňovýchkontrolách daně z přidané hodnoty za měsíceduben, červenec, srpen a září 2012.

Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2014,čj. 22 A 77/2014-22, žalobu zamítl s tím, že


nelze podat zásahovou žalobu dle § 82 a násl.s. ř. s., domáhá-li se daňový subjekt ochranypřed nečinností či před účelovým prodlužo-váním daňové kontroly zahájené podle § 90odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řá-du. Právním prostředkem ochrany v takovémpřípadě je žaloba na ochranu proti nečinnos-ti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s.(dále jen „nečinnostní žaloba“), a to navzdoryjudikatuře Nejvyššího správního soudu (usne-sení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS,a zejména rozsudky ze dne 10. 10. 2012, čj. 1 Ans 10/2012–52, č. 2729/2013 Sb. NSS,a ze dne 7. 11. 2012, čj. 1 Ans 11/2012–59).Dle soudu dosavadní judikatura správníchsoudů (i Nejvyššího správního soudu) dospě-la k závěru, že v případě, kdy je možno skon-čit řízení pouze rozhodnutím, je právnímprostředkem ochrany proti průtahům správ-ního orgánu v řízení nečinnostní žaloba. Tatojudikatura byla mnohokrát aplikována i propřípad nečinnosti správce daně v rámci vytý-kacího řízení dle § 43 zákona č. 337/1992 Sb.,o správě daní a poplatků. Uvedené se soudsnažil aplikovat i na daňovou kontrolu, kterábyla zahájena před prvním vyměřením daně.Na základě zákonných ustanovení dospělk závěru, že jakýkoli postup před vyměřenímdaně (ať už se jedná o postup k odstraněnípochybností či daňovou kontrolu, jakož i přivyměření daně podle daňového přiznání)končí vydáním rozhodnutí. Daňová kontrolazahájená na základě § 90 odst. 3 daňového řá-du, tedy zahájená „překlopením“ z postupuk odstranění pochybností, a tudíž před prv-ním vyměřením daně, musí bez výjimky vyús-tit do vydání platebního výměru. Naplňujevšechny předpoklady § 79 odst. 1 s. ř. s. a nicnebrání tomu, aby soud uložil správnímu or-gánu vydat rozhodnutí ve věci samé.

Proti rozsudku krajského soudu podalažalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.V ní uvedla, že podání nečinnostní žalobyzvažovala, nakonec se však s ohledem na ak-tuální judikaturu přiklonila k podání žalobyzásahové. K tomu citovala již uvedený rozsu-dek Nejvyššího správního soudu ve věci čj. 1 Ans 11/2012-59, z něhož dovodila, že

kontrola se dá nejen nezákonně zahájit, alei vést. Jelikož soud zaujal jiný právní názor, cí-tila se stěžovatelka jako divák v souboji soudůo správný výklad zákona. Navíc trvat na strikt-ním použití jednoho či druhého typu žalobyje v tomto případě přepjatě formalistické, je-likož oba typy žalob vedou ke stejnému cíli.V každém případě by správce daně muselukončit kontrolu a vydat platební výměr. Zá-věrem stěžovatelka upozornila na nálezÚstavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13, z něhož dovodila, že soudy ma-jí přednostně hledat způsoby, které umožnívěcné projednání podání. Měla za to, že po-dala zásahovou žalobu na průtahy a nečin-nost správce daně v daňových kontroláchv souladu s platnou judikaturou Nejvyššíhosprávního soudu. Jejím zamítnutím krajskýsoud porušil § 82 a násl. s. ř. s. a čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnostiuvedl, že v případě zahájení daňové kontrolypřed prvním vyměřením daně jde o jinou si-tuaci, než pokud by se jednalo o daňovoukontrolu po vyměření daně. V posuzovanémpřípadě připadalo v úvahu využití nečinnost-ní žaloby, jelikož správce daně měl povinnostvydat ve věci rozhodnutí, proto nebylo pří-padné podat žalobu zásahovou. Upozornil dále,že stěžovatelka se v žalobním petitu domáha-la ukončení daňových kontrol, nikoli vydánírozhodnutí o stanovení daně. Podle obsahutak nebylo možné usoudit, že by se domáhalaochrany proti nečinnosti žalovaného. Skuteč-nost, že nezvolila nečinnostní žalobu, nebylapouze formálním pochybením, které by na-opak bylo možno spatřovat v případě, kdy byžalobu označila jako zásahovou, ale domáhalaby se vydání rozhodnutí. V kasační stížnostizmiňovaný nález Ústavního soudu nedopadalna posuzovaný případ, jelikož posuzovaná ža-loba nebyla neurčitá ani nejasná. Součinnostsoudu při odstraňování vad podání nelze in-terpretovat jako povinnost postupovat tak,aby byl žalobce úspěšný. Nevhodná formula-ce žalobního návrhu jde k tíži stěžovatelky.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajské-ho soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátilk dalšímu řízení.

3199



Z odůvodnění:

III.Posouzení Nejvyšším správním soudem

(...) [10]Předmětem kasačního přezkumuje, v závislosti na způsobu vypořádání žalobykrajským soudem a od toho odvozeného ob-sahu kasační stížnosti, přezkum otázky, jakýžalobní typ má žalobce zvolit proti nečinnos-ti či průtahům správce daně při prováděnídaňové kontroly zahájené v návaznosti na po-stup k odstranění pochybností v souladu s § 90 odst. 3 daňového řádu.

[11] V první řadě je třeba upozornit na se-trvalou judikaturu správních soudů, a to včet-ně soudu zdejšího, ze které vyplývá, že pokudje možno ukončit řízení pouze vydáním auto-ritativního rozhodnutí, pak je právním pro-středkem uplatnitelným proti nečinnostisprávního orgánu nečinnostní žaloba (napří-klad rozsudek Nejvyššího správního soudu zedne 18. 12. 2012, čj. 9 Ans 16/2012-84, neboze dne 16. 11. 2010, čj. 9 Aps 5/2010-81, č. 2261/2011 Sb. NSS). Tento názor ostatněvyjádřil v napadeném rozsudku i krajskýsoud. Smyslem nečinnostní žaloby podle § 79s. ř. s. je posoudit, zda správní orgán je nečin-ný, a pro tento případ mu nařídit vydání roz-hodnutí či osvědčení. Soudní řízení pak kon-čí vydáním rozsudku, jímž se správnímuorgánu nařizuje vydat rozhodnutí či osvědče-ní ve stanovené lhůtě. Smysl řízení je však do-sažen až samotným faktickým vydáním roz-hodnutí či osvědčení. Soudní řízení másamozřejmě svůj význam pouze tehdy, pokudnečinnost správního orgánu trvá. Pomine-liv průběhu soudního řízení, soud žalobu za-mítne podle § 81 odst. 3 s. ř. s., neboť vycházíze skutkového stavu, který zde je v den roz-hodnutí soudu (srov. Vopálka, V. a kol. Soud-

ní řád správní: komentář. Praha : C. H. Beck,2004, s. 191).

[12] Za podmínky řízení lze označit před-poklady, při jejichž splnění lze ve věci meri-torně rozhodnout. V případě žaloby dle § 79s. ř. s. musí být splněny obecné podmínky nastraně účastníků řízení, tj. způsobilost býtúčastníkem řízení, procesní způsobilost, a dá-le dle citovaného ustanovení musí být splně-

na povinnost bezvýsledného vyčerpání pro-středků, které procesní předpis platný pro ří-zení u správního orgánu stanoví k ochraněproti jeho nečinnosti, a konečně povinnosttvrzení žalobce, že správní orgán nevydal roz-hodnutí nebo osvědčení, ačkoli mu to zákonukládá. Samotné posouzení, zda byl žalovanýpovinen vydat rozhodnutí a následné posou-zení, zda jde či nejde o nečinnost správníhoorgánu ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s., se dějepři rozhodování o věci samé, nikoli při posu-zování podmínek řízení. Závěr o tom, zda bylsprávní orgán skutečně nečinný, je již hmot-něprávním posouzením věci, dle něhož jehodnocena důvodnost žaloby (k tomu blížejiž citovaný rozsudek Nejvyššího správníhosoudu ve věci čj. 1 Ans 10/2012-52).

[13] Výše specifikovaný typ žaloby mělastěžovatelka dle krajského soudu uplatnit,aby mohla být úspěšná. Ona namísto nečin-nostní žaloby podala žalobu zásahovou a do-máhala se toho, aby soud žalovanému zakázalpokračovat v daňové kontrole. Pro vyhodno-cení volby správného žalobního typu je pod-statné zaměřit se na institut daňové kontroly.

[14] Daňová kontrola (§ 85 a násl. daňo-vého řádu) je postupem, jímž správce daněověřuje a zjišťuje „okolnosti rozhodné pro

správné stanovení daně“, a slouží k obsáhlej-šímu a časově i personálně náročnějšímu do-kazování než například postup k odstraněnípochybností. Ostatně proto využil žalovanýmožnost, kterou mu nabízí daňový řád, a po-stup k odstranění pochybností „překlopil“v daňovou kontrolu. Podle § 87 odst. 1 daňo-vého řádu je daňová kontrola „zahájena prv-

ním úkonem správce daně vůči daňovému

subjektu, při kterém je vymezen předmět

a rozsah daňové kontroly a při kterém

správce daně začne zjišťovat daňové povin-

nosti nebo prověřovat tvrzení daňového

subjektu nebo jiné okolnosti rozhodné pro

správné zjištění a stanovení daně“. Ukonče-na je potom sepsáním a podepsáním zprávyo daňové kontrole, do níž správce daně zahr-ne informace o „zahájení, průběhu a ukon-

čení daňové kontroly“, jakož i „výsledek kon-

trolního zjištění, včetně hodnocení důkazů

zjištěných v průběhu daňové kontroly, a od-

3199



kaz na protokoly nebo úřední záznamy“o dalších v zákoně uvedených skutečnostech(§ 88 odst. 1 daňového řádu). Následně správcedaně „seznámí daňový subjekt s výsledkem

kontrolního zjištění, včetně hodnocení do-

sud zjištěných důkazů a předloží mu jej k vy-

jádření“ (§ 88 odst. 2 daňového řádu). Nedo-jde-li na základě vyjádření daňového subjektuke změnám, zprávu o daňové kontrole pode-píše kontrolovaný daňový subjekt a za správ-ce daně příslušná úřední osoba. Podpisem jeukončeno projednání zprávy o daňové kon-trole, ta se považuje za oznámenou, a součas-ně je i ukončena daňová kontrola.

[15] Jak plyne z uvedeného, bezprostřed-ním výsledkem daňové kontroly není rozhod-nutí o stanovení (vyměření) daně, ale zprávao daňové kontrole, na jejímž základě teprvemůže být takové rozhodnutí vydáno. Nejvyššísprávní soud se proto nemůže ztotožnit s ná-zorem krajského soudu, který tvrdí, že vý-sledkem daňové kontroly probíhající před vy-měřením daně je vždy vydání platebníhovýměru. Je nepochybné, že platební výměrsprávce daně vydá, nicméně se nejedná o roz-hodnutí, kterým se ukončuje daňová kontro-la. Výsledkem daňové kontroly je zpráva o da-ňové kontrole, která musí být projednánaa podepsána, aby byla daňová kontrola řádněukončena. Bez ní není možné rozhodnutív daňovém řízení na základě daňové kontrolyvydat. Zpráva o daňové kontrole při tom nenírozhodnutím ani osvědčením dle § 79 s. ř. s.(k tomu usnesení rozšířeného senátu v jižzmiňované věci čj. 2 Afs 144/2004-110). Jdeo důkazní prostředek, který napomáhá správ-ci daně ke správnému stanovení daně. Podánínečinnostní žaloby však připadá v úvahu,pouze je-li zákonem předpokládaným ukon-čením probíhajícího postupu vydání rozhod-nutí či osvědčení. V daném případě tomu taknení. Naproti tomu vydání platebních výmě-rů je možno v rámci nečinnostní žaloby poža-dovat. To ale až poté, co byla projednána a po-depsána zpráva o daňové kontrole, tedyjsou-li splněny všechny podmínky, které provydání tohoto typu rozhodnutí být splněnymusí, a nečinnost správce daně spočívá právěv nevydání rozhodnutí. V situaci, kdy by soud

nařídil správci daně rozhodnout ve věci, anižby byla projednána a podepsána zpráva o da-ňové kontrole, připravil by daňový subjekto práva, která mu zákon v souvislosti s ukon-čením daňové kontroly přiznává (tedy zejmé-na možnost vyjádřit se k výsledku kontrolní-ho zjištění).

[16] Nejvyšší správní soud vyšel z již cito-vaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyš-šího správního soudu čj. 2 Afs 144/2004-110,které se vztahuje na daňovou kontrolu vede-nou podle zákona o správě daní a poplatků.Závěry v tomto judikátu obsažené jsou všakaplikovatelné i na současnou právní úpravu,přestože nabytím účinnosti daňového řádu jeumožněno vést daňovou kontrolu i před vy-měřením daně. Správce daně potom bude nazákladě výsledků řádně ukončené daňovékontroly vydávat platební výměry (a to buďs využitím zprávy o daňové kontrole, kterouje možno považovat za odůvodnění rozhod-nutí dle § 147 odst. 1, 2 a 4 daňového řádu,když na jejím základě dojde ke stanovení daněodlišně od daně tvrzené daňovým subjektem,nebo izolovaně od zprávy o daňové kontrole,když nejsou splněny uvedené podmínky), narozdíl od daňové kontroly, která je vedena ažpo vyměření daně a která nemusí ústit do vy-dání rozhodnutí. Ani v jednom případě všaknelze vydat rozhodnutí, aniž by byla předtímukončena daňová kontrola projednáníma podepsáním zprávy o daňové kontrole.

[17] Zdejší soud v rozsudku ze dne 19. 12.2012, čj. 2 Ans 15/2012–22, v němž se zabývalpodobnou tematikou, uvedl: „Vyměřovací ří-

zení je sice třeba ukončit rozhodnutím,

ovšem některé postupy, které jsou jeho sou-

částí, mají charakter samostatného zásahu

do práv daňového subjektu. Pokud jde o po-

stup k odstranění pochybností, není jeho vý-

sledkem vždy rozhodnutí, stejně tak u daňo-

vé kontroly je jejím výsledkem zpráva

o kontrole. V obou případech se jedná o uce-

lené postupy, jimiž má být ověřena či zjiště-

na správná výše daňové povinnosti. Přitom

postup k odstranění pochybností je namístě

tam, kde k odstranění pochybností postačí

výzva a posouzení dokladů k výzvě předlo-

žených či podání vysvětlení. Daňová kontro-

3199



la pak je postupem složitějším, zpravidla ta-

ké podstatně zasahujícím do práv a povin-

ností daňového subjektu. Konkrétně ve vzta-

hu k daňové kontrole zmíněné usnesení

rozšířeného senátu čj. 2 Afs 144/2004–110

vycházelo z předchozí judikatury Ústavního

soudu a pojetí, že daňová kontrola je ,jiný zá-sah veřejné moci do ústavně garantovanýchpráv a svobod‘. Na tomto pojetí se nic nemění

ani za stávajícího daňového řádu. Výstu-

pem daňové kontroly je zpráva o daňové

kontrole (§ 88 odst. 1 daňového řádu), při-

čemž pouze v případě, že na jejím základě

dojde ke stanovení daně odlišně od daně tvr-

zené daňovým subjektem, považuje se zprá-

va o daňové kontrole za odůvodnění roz-

hodnutí (§ 147 odst. 1, 2, 4 daňového řádu).

Prostředkem ochrany proti ní je i nadále ža-

loba proti nezákonnému zásahu, jak již ten-

to soud vyslovil pod sp. zn. 2 Afs 144/2004,

na který, včetně rozsudku tohoto soudu

sp. zn. 2 Afs 17/2003, poukázal krajský soud.

K témuž závěru dospívá i komentář [Matyá-šová, L.; Grossová, M. E.; Daňový řád s ko-

mentářem, důvodovou zprávou a judikatu-

rou ve znění technické novely zák.

č. 30/2011 Sb. Praha : Leges, 2011, s. 272] vy-

mezující zde cíle daňové kontroly a její zá-

konný rámec, přičemž vybočení z tohoto

rámce označuje za možné naplnění znaků

nezákonného zásahu.“

[18] Z důvodu, že daňová kontrola nekon-čí vydáním rozhodnutí nebo osvědčení, aleprojednáním a podepsáním zprávy o daňovékontrole, na jejímž základě může být vydánorozhodnutí, není obranou proti nezákonněvedené kontrole žaloba dle § 79 a násl. s. ř. s.,ale je jí žaloba zásahová podle § 82 a násl. s. ř. s.Platí při tom, že zásahová žaloba může směřo-vat jak proti zahájení daňové kontroly (napří-klad z důvodu pochybení správce daně v pro-tokolu o zahájení daňové kontroly), tak protijejímu vedení (zde nezákonnost může spočí-vat například právě v neodůvodněných prů-tazích). Nepřipuštění možnosti použít zása-hovou žalobu v průběhu daňové kontroly byznamenalo odepření možnosti bránit se protinezákonnostem páchaným správcem daněpo zahájení daňové kontroly, když vzhledem

k výše uvedenému jiný prostředek soudníochrany nemá daňový subjekt k dispozici. Zá-sahová žaloba je ze své podstaty právním pro-středkem subsidiárním, který lze využít až povyčerpání všech možných jiných prostředkůochrany, ať už se jedná o jiný žalobní typ ne-bo o právní prostředky, které bylo možno vy-užít ve správním řízení (k tomu blíže Potěšil, L.;Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Ko-

mentář. Praha : Leges, 2014, s. 801). Krajskýsoud se domníval, že takovým prostředkemochrany, který je nezbytné využít, je nečin-nostní žaloba. Vzhledem k výše uvedenémubyl ale takový závěr nesprávný.

[19] Pokud stěžovatelka brojila proti po-stupu správce daně při vedení daňové kon-troly zásahovou žalobou, postupovala správ-ně a krajský soud měl její žalobu věcněprojednat. Obdobně se Nejvyšší správní soudvyslovil už ve výše uvedených rozsudcích čj. 1 Ans 11/2012-59, čj. 1 Ans 10/2012-52 –zde pro postup k odstranění pochybností, čj. 2 Ans 15/2012-22 či čj. 2 Afs 144/2004-110,a nemá důvod se od uvedených závěrů od-chylovat.

[20] I s ohledem na uvedené nelze sou-hlasit se stěžovatelčiným názorem, že trvánína striktním použití jednoho typu žaloby jepřepjatě formalistické. Není pravdou, že obažalobní typy – žaloba zásahová a žaloba ne-činnostní – vedou ke stejnému výsledku. Ža-lobou nečinnostní se daňový subjekt můžedomáhat, aby správce daně ukončil svou ne-činnost spočívající v nevydání rozhodnutí vevěci samé nebo osvědčení, což je podstata ne-činnostní žaloby. Pokud v rámci daňové kon-troly nedochází k vydání rozhodnutí ve věcisamé ani osvědčení, jak je argumentováno vý-še, není možné se vydání rozhodnutí čiosvědčení domáhat, a nečinnostní žaloba bybyla odsouzena k neúspěchu. Naopak zásaho-vou žalobou je možno se domáhat, aby správ-ce daně například pokračoval v daňové kon-trole, či daňovou kontrolu ukončil. Nelzetedy říci, že by nebylo podstatné, jaký typ ža-loby žalobce zvolí, a oba posuzované typy bybyly vzájemně zaměnitelné. V této souvislostizdejší soud připomíná svoji dřívější judikatu-ru, podle které „[ž]aloba proti nečinnosti po-

3199



dle § 79 s. ř. s. a žaloba na ochranu před ne-

zákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. jsou

dva zcela odlišné typy žalob ve správním

soudnictví, které nelze zaměňovat ani smě-

šovat (k tomu rozsudek Nejvyššího správníhosoudu ze dne 9. 7. 2009, čj. 7 Aps 2/2009-197).Nutno ovšem konstatovat, že stěžovatelkazvolila pro svou situaci správný typ žaloby.

[21] V závěru kasační stížnosti stěžovatel-ka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn.I. ÚS 3106/13, v němž Ústavní soudu vyslovil:„Ústavní soud tak shrnuje, že stěžovatelčino

podání ze dne 19. 7. 2012 je třeba považovat

za neurčité, pročež obvodní soud byl – v sou-

ladu s relevantní právní úpravou, tj. občan-

ským soudním řádem ve znění do 31. 12.

2012 – ve vztahu k němu povinen užít po-

stup podle § 43 odst. 1 občanského soudního

řádu“, tj. vyzvat účastnici řízení k odstraněnívad jejího podání. Tento nález však nelze nanyní posuzovanou věc použít, jelikož v přípa-dě řešeném Ústavním soudem šlo o odlišnousituaci. Podání, jež bylo předmětem zkoumá-ní, bylo totiž nejasné a nebylo z něj seznatel-né, co je obsahem návrhu, zda pouze návrhna osvobození od soudních poplatků a usta-novení zástupce, či šlo současně o blanketnídovolání. V nyní posuzovaném případě alepodání stěžovatelky není možné kvalifikovatjako nepřesné, neurčité či nesrozumitelné.Již z předchozí judikatury Ústavního souduplyne, že soud odstraňuje vady u nepřesné-ho, neurčitého a nesrozumitelného podání.„Ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. [srov. § 64 s. ř. s.]je soud povinen vyzvat účastníky, aby ne-

správné nebo neúplné podání bylo opraveno

nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak

je třeba opravu nebo doplnění provést. Ve

smyslu tohoto ustanovení je nesprávným po-

dáním takové podání, které sice má všechny

náležitosti, avšak tyto náležitosti nebo ně-

které z nich jsou uvedeny nepřesně, neurčitě

nebo nesrozumitelně. Údaj o tom, čeho se ža-

lobce domáhá (žalobní petit), je nesprávný

tehdy, pokud vymezení práv a jím odpovída-

jících povinností v něm obsažené je nepřes-

né, neurčité nebo nesrozumitelné, takže pře-

vzetí takového petitu do výroku soudního

rozhodnutí by mělo za následek, že by roz-

hodnutí nebylo po stránce materiální vyko-

natelné“ (viz nález Ústavního soudu ze dne20. 4. 2010, II. ÚS 2087/08, N 90/57 SbNU179, č. 90/2010 Sb. ÚS).

[22] Z uvedeného plyne, že česká právníúprava ani soudní judikatura nedává souduprostor pro překvalifikování žalobního peti-tu v případě, že žalobce nepoužije správnýtyp žaloby (k tomu blíže rozsudek Nejvyššíhosprávního soudu ze dne 22. 5. 2013, čj. 1 Ans21/2012–42). K tomuto závěru přispívá i fakt,že řízení před správními soudy je ovládánozásadou dispoziční, která se s výjimkami (sta-novené vady zkoumá soud bez návrhu) vždyuplatní. Z judikatury zdejšího soudu je zřej-mé, že žalobce obsahem svého návrhu (ža-lobními body) určuje rozsah soudního pře-zkumu, tedy meze, v nichž se krajský soud připřezkumu rozhodnutí správního orgánu po-hybuje a které nemůže překročit (srov. napří-klad rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššíhosprávního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, či rozsudekNejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008,čj. 7 Afs 216/2006-63). Pouze pokud tyto ža-lobní body, nebo i žalobní petit, jsou nepřes-né, neurčité nebo nesrozumitelné, nastupujepovinnost soudu vyzvat žalobce k odstraněnívad podání.

[23] Z textu samotné žaloby zdejší soudověřil, že žaloba byla nazvaná „Návrh na za-

hájení řízení podle § 82 a násl. s. ř. s. v plat-

ném znění ve věci ochrany před nezákon-

ným zásahem, pokynem nebo donucením

správního orgánu“ a v petitu stěžovatelkapožadovala, aby krajský soud vydal rozsudeknásledujícího znění: „Finančnímu úřadu pro

Moravskoslezský kraj se zakazuje pokračo-

vat v daňové kontrole daně z přidané hod-

noty za měsíc duben 2012, červenec 2012

a srpen 2012 zahájené dne 15. 10. 2012 [...]a dále v kontrole daně z přidané hodnoty za

měsíc září 2012, zahájené dne 16. 11. 2012.“Druhý odstavec navrhovaného výroku se tý-kal náhrady nákladů řízení. Ani z obsahu ža-lobních tvrzení neplyne, že by se stěžovatelkadomáhala čehokoli jiného než ochrany přednezákonným zásahem žalovaného. Zdejšísoud tedy nepovažuje žalobu za zjevně roz-

3199



pornou nebo nesrozumitelnou, neurčitou činepřesnou. Nebylo tudíž namístě, aby krajskýsoud odstraňoval vady žaloby a spolu se stě-žovatelkou „přeformuloval“ žalobu na žalobunečinnostní. To by ostatně bylo chybnýmkrokem i s ohledem na to, že stěžovatelka zvo-lila správný typ žaloby.

[24] Závěrem zdejší soud připomíná, žev projednávané věci nebyly předmětem pře-zkumu ostatní podmínky řízení před sou-dem, ani otázka důvodnosti podané žaloby naochranu před nezákonným zásahem, nýbržvýlučně posouzení správnosti závěru krajské-

ho soudu o nepřípustnosti podání zásahovéžaloby. Nejvyšší správní soud tak svým roz-hodnutím nijak nepředjímá další postup kraj-ského soudu v projednávané věci. Pro další ří-zení Nejvyšší správní soud pouze upozorňujena existenci rozsudku zdejšího soudu ze dne7. 11. 2013, čj. 9 Aps 4/2013-25, č. 2956/2014Sb. NSS. Zároveň nad rámec uvedeného po-znamenává, že s ohledem na to, k jakým závě-rům krajský soud v napadeném rozsudku do-spěl, bylo na místě žalobu odmítnout dle § 46odst. 1 písm. d) spolu s § 85 s. ř. s., nikoli ji za-mítnout. Tento závěr je však vzhledem k vý-sledku kasačního řízení irelevantní.

3200


3200Řízení před soudem: přezkoumatelnost výkladu a aplikace neurčitéhoprávního pojmuMezinárodní ochrana: „případ hodný zvláštního zřetele“; humanitárníazyl

k § 75 a § 78 odst. 1 větě druhé a odst. 5 soudního řádu správního

Na rozdíl od omezeného soudního přezkumu správního uvážení (§ 78 odst. 1druhá věta s. ř. s.) jsou výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na kon-krétní skutkový stav v souladu s § 75 s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné sou-dem. Zruší-li soud rozhodnutí správního orgánu, nebo vysloví-li jeho nicotnost, jev dalším řízení správní orgán podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán výkladem neurčitéhoprávního pojmu, jak jej provedl soud, i jeho posouzením, zda skutkové okolnostipřípadu tento pojem naplňují, či nikoliv.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, čj. 1 Azs 200/2014-27)

Prejudikatura: č. 375/2004 Sb. NSS a č. 3073/2014 Sb. NSS; rozsudek velkého senátu Evrop-ského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2008, N. proti Spojenému království (stížnostč. 26565/05, ECHR 2008), rozsudky ze dne 2. 5. 1997, D. proti Spojenému království (stíž-nost č. 30240/96, Reports 1997-III), rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 24. 6. 2003, ArcilaHenao proti Nizozemí (stížnost č. 13669/03) a ze dne 22. 6. 2004, Ndangoya proti Švéd-sku (stížnost č. 17868/03).

Věc: Baktygul A. (Kyrgyzstán) proti Ministerstvu vnitra ČR o udělení mezinárodní ochrany,o kasační stížnosti žalovaného.

Žalovaný v rozhodnutí ze dne 22. 4. 2013rozhodl o neudělení mezinárodní ochranyžalobkyni. Podle jeho názoru nesplnila pod-mínky § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákonač. 325/1999 Sb., o azylu. Součástí spisovéhomateriálu, na jehož základě žalovaný rozho-doval, byly i lékařské zprávy o zdravotním sta-

vu žalobkyně. Z nich vyplývá, že u žalobkyně

byla diagnostikovaná chronická posttrauma-

tická porucha a hepatitis typu C.

Žalovaný si v rámci správního řízení opat-

řil informaci organizace „International SOS“

ze dne 24. 2. 2012, ze které vyplývá, že v Kyr-


gyzstánu jsou antidepresiva, která žalobkyněužívá v ČR, dostupná. Stejné ale nelze řício lécích v případě interferonové léčby hepa-titidy typu C. Nicméně z informací a lékař-ských zpráv dodaných žalobkyní nevyplýva-lo, že by její zdravotní stav bez jakýchkolivpochyb tuto léčbu v budoucnu vyžadoval.Daná léčba navíc podle žalovaného není ga-rantována ani občanům ČR. Z pouhých spe-kulací o její potřebě proto podle jeho názorunešlo dovodit důvod zvláštního zřetele hod-ný pro udělení humanitárního azylu. Jehoúčelem není poskytování výhodnější léčbyv rámci zdravotního systému ČR pro žadateleo mezinárodní ochranu. Žalobkyně v doběrozhodování žalovaného nebyla v ohrožení ži-vota, a nebyla by mu vystavena ani v případěnávratu do Kyrgyzstánu. Podle žalovaného jíani nehrozilo, že by jí nebyla poskytnuta ne-zbytná zdravotní péče na odpovídající úrovni.

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované-ho u Městského soudu v Praze. Vytýkala mno-há procesní pochybení a namítala, že splňujepodmínky pro udělení azylu stanovené v § 12zákona o azylu stejně jako podmínky pro do-plňkovou ochranu podle § 14a téhož zákona.Žalovaný také podle ní řádně neposoudilmožnost udělení humanitárního azylu vesmyslu § 14 zákona o azylu. Žalobkyně po-ukázala na svůj zdravotní stav a vyjádřila svůjnesouhlas se závěry žalovaného o stavu zdra-votnictví v Kyrgyzstánu, které je na velmišpatné úrovni. Tvrdila, že její léčba ještě ne-byla zahájena s ohledem na nejistý pobytovýstatus. Podle žalobkyně není pravdou, že byléčba nebyla občanům ČR garantována, jen jev každém případě třeba pečlivě zvažovatmožné dopady této léčby. V případě žalobky-ně existovala šance, že bude-li léčba zahájena,bude úspěšná. Nepodstoupení léčby by nao-pak mohlo mít fatální důsledky.

Městský soud rozhodnutí žalovaného zru-šil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městskýsoud vyšel z podkladů, které žalobkyně dolo-žila k žalobě. Podle lékařské zprávy interníkliniky Fakultní nemocnice v Motole ze dne24. 5. 2013 byla žalobkyně v dané ambulancisledována pro chronický virový zánět jatera virovou hepatitidu C. Byla plánována její

antivirová léčba (kombinací pigilovaného in-terferonu a Ribavirinu), bez které zánět jaterpostupně progreduje až do jaterní cirhózy,která prokazatelně pacientům zkracuje život.Žalobkyně dále doložila potvrzení stejné kli-niky ze dne 25. 10. 2013, podle kterého bylažalobkyně indikována k jednoleté ambulant-ní antivirové léčbě, zahájené dne 14. 10. 2013,s nutností dalšího sledování po dobu 12 mě-síců po ukončení léčby. Terapie byla podletěchto podkladů pro žalobkyni zcela zásadní,protože by v opačném případě u ní pokračo-valo onemocnění jater až do stadia jaterní cir-hózy s možným rozvojem jaterního zhoubné-ho nádoru.

Městský soud si byl vědom, že v době roz-hodování žalovaného léčba ještě nebyla zaháje-na. Nicméně žalovaný měl k dispozici lékařskézprávy, ze kterých vyplývalo, že žalobkyně trpí onemocněním se špatnou prognózou,pokud není léčeno. Vzhledem k obtížné do-stupnosti léčby hepatitidy typu C v Kyrgyzstá-nu a s přihlédnutím k později zahájené léčběv ČR se jednalo o skutečnost hodnou zvlášt-ního zřetele. Žalovaný by proto měl znovu ty-to skutečnosti vyhodnotit a posoudit, zda byžalobkyni neměl být udělen humanitární azyl(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu zedne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55). Z ob-dobných důvodů by měl opětovně posouditmožnost udělení doplňkové ochrany.

Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudekměstského soudu kasační stížností, v níž na-mítl, že městský soud nerespektoval § 75odst. 1 s. ř. s., protože nevycházel ze skutko-vého a právního stavu, který tu byl v doběrozhodování správního orgánu. Léčba žalob-kyně byla zahájena až po vydání rozhodnutístěžovatele, jednalo se tedy o zcela novouskutečnost, kterou správní orgán nemohl zo-hlednit, což připustil i městský soud. K pro-lomení zásady vyplývající z § 75 s. ř. s. můžedojít, jen pokud by opačný postup vedl k roz-poru s principem non-refoulement (viz např.rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne4. 2. 2013, čj. 8 Azs 27/2012-65). K tomu je ne-zbytné konstatovat bezprostředně hrozící ne-bezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 záko-na o azylu. Městský soud ale výslovně uvedl,

3200



že žalobkyní vznesené námitky k posouzeníjejí žádosti podle §14a zákona o azylu nejsoudůvodné. Prolomení zásady § 75 odst. 1 s. ř. s.je proto pojmově vyloučeno.

Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyšší-ho správního soudu v obdobné věci ze dne19. 5. 2011, čj. 6 Azs 9/2011-87. V něm Nejvyš-ší správní soud přisvědčil stěžovateli, „že

v případě soudního přezkumu rozhodnutí

o neudělení azylu dle § 12, § 13 a § 14 záko-

na o azylu je namístě vycházet ... ze skutko-

vého stavu, který vyšel najevo ve správním

řízení“. Novými skutečnostmi, týkajícími sezdravotního stavu, se tedy soud nemá zabý-vat. Žalobkyně navíc měla možnost podat no-vou žádost o udělení mezinárodní ochranynebo uplatnit nové skutečnosti v novémsprávním řízení (rozsudek Nejvyššího správ-ního soudu ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs3/2011-131).

Rozsudek městského soudu se podle stě-žovatele dostal také do rozporu s jednotnoua konstantní judikaturou Nejvyššího správní-ho soudu, z níž vyplývá, že „[p]okud nastane

po vydání rozhodnutí správního orgánu no-

vá skutečnost, která má vliv na skutečný

stav věci, pak k ní správní orgán přihlédne

v případném novém řízení, ale nemůže to

být důvod pro vyslovení nezákonnosti (či

vady řízení) ve vztahu k přezkoumávané-

mu rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy

nemohl provádět důkazy za účelem zjištění

nových skutečností, které neexistovaly v do-

bě rozhodnutí správního orgánu, a proto ta-

ké nemohl přihlížet k lékařským nálezům

a zprávám o zdravotním stavu stěžovatelky

z doby po datu vydání rozhodnutí žalované-

ho správního orgánu.“ (viz rozsudek Nejvyš-šího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, čj. 4 Ads 42/2005-136).

Stěžovatel se zabýval možností léčby ža-lobkyně v zemi jejího původu a ze shromáž-děných informací vyplynulo, že předmětnáléčba je v Kyrgyzstánu dostupná a žalobkyninic nebránilo ve využití tamějšího systémuzdravotní péče. Stěžovatel zohlednil nižšíúroveň zdravotní péče v Kyrgyzstánu, ale tatoskutečnost byla podle něj z pohledu humani-tárního azylu irelevantní (viz rozsudek Nej-

vyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007,čj. 2 Azs 30/2007-69). Stěžovatel také měst-skému soudu vytknul, že autoritativně konsta-toval naplnění skutečnosti hodné zvláštníhozřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu. Závažnáchoroba sama o sobě neznamená automatickéudělení humanitárního azylu. Městský soudnavíc nepřijatelně zasáhl do správního uváže-ní stěžovatele. Soudu nepřísluší konstatovatnaplnění skutečnosti hodné zvláštního zřete-le a zavázat svým právním názorem správníorgán, neboť by tím byl porušen zákon, nere-spektována konstantní judikatura a došlo byk nepřípustnému zásahu do smyslu a účeluinstitutu humanitárního azylu.

Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasačnístížnosti nesouhlasila s tvrzením stěžovatele,že soud shledal naplnění skutečností, kteréjsou hodny zvláštního zřetele, až na základělékařské zprávy o zahájení léčby hepatitidytypu C. Městský soud jasně uvedl, že stěžova-tel nevyhodnotil rozsah zdravotních problé-mů žalobkyně dostatečným způsobem. Tatoskutečnost byla potvrzena i následnými lékař-skými zprávami, které ale nebyly primárnímdůvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele.Spíše potvrzovaly, že se stěžovatel nezabývalřádně skutkovými okolnostmi věci.

Městský soud uvedl, že žalobkyně již v ří-zení o udělení mezinárodní ochrany doložila,že trpí závažným onemocněním, které je bezléčby progredující. V tomto smyslu městskýsoud zcela správně přisvědčil odkazu žalobky-ně na rozsudek Nejvyššího správního soudučj. 2 Azs 8/2004-55. Nelze proto akceptovattvrzení stěžovatele, že soud v rámci svého roz-hodování nevycházel ze skutkového stavu,který vyšel najevo ve správním řízení, a z jehostrany tak došlo k porušení § 75 odst. 1 s. ř. s.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městské-ho soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dal-šímu řízení.

Z odůvodnění:

IV.Posouzení Nejvyšším správním soudem

(...) [18] Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. za-kazuje správnímu soudu přihlížet ke skutko-

3200



vým novotám, které neexistovaly v době vy-dání rozhodnutí správního orgánu. Pokud bytoto pravidlo neplatilo, řízení o žalobě protirozhodnutí správního orgánu by bylo pokra-čováním řízení před správními orgány a při-šlo by o svoji přezkumnou povahu. Správnísoudnictví ale vykonává své poslání zpětněa případné změny, ke kterým došlo po strán-ce skutkové či právní, nemůže zásadně zo-hledňovat (viz Potěšil, L.; Šimíček, V. a kol.Soudní řád správní. Komentář. Praha : Leges,2014, s. 681). Je proto vadou řízení, rozhod-

ne-li krajský soud v rozporu s § 75 odst. 1 s. ř. s.

podle skutkového stavu existujícího v době

vydání svého rozsudku, nikoliv podle skut-

kového stavu, který tu byl v době rozhodnu-

tí žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššíhosprávního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 8 Afs32/2008-59).

[19] Judikatura Nejvyššího správníhosoudu dovodila možnost prolomení pravidlazakotveného v § 75 odst. 1 s. ř. s. v některýchvýjimečných případech (viz např. rozsudekNejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2011,čj. 4 Ads 35/2011-75; či rozsudek Nejvyššíhosprávního soudu ze dne 22. 4. 2011, čj. 5 Azs3/2011-13). Specificky pro oblast mezinárod-ní ochrany Nejvyšší správní soud obecně uvedl,že soud bude povinen prolomit pravidlo sta-

novené v § 75 odst. 1 s. ř. s. a přihlédnout

k novým skutkovým okolnostem z důvodu

možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod

(č. 209/1992 Sb.) pouze ve výjimečných pří-

padech. A to tehdy, pokud cizinec v řízení

před soudem uvede skutečnosti, které nasta-

ly až po právní moci rozhodnutí správního

orgánu nebo nebyly bez vlastního zavinění

cizince předmětem zkoumání správního or-

gánu, a zároveň se o těchto skutečnostech lze

domnívat, že by mohly být relevantní pro

možné udělení doplňkové ochrany podle

§ 14a zákona o azylu a soud neshledá dosta-

tečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou

dodatečně posouzeny v novém správním ří-

zení (viz výše uvedený rozsudek Nejvyššíhosprávního soudu čj. 8 Azs 27/2012-65). Ob-dobně v rozsudku ze dne 10. 7. 2014, čj. 4 Azs119/2014-43, Nejvyšší správní upřesnil, že

„[v] rámci soudního přezkumu správních

rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany

může nastat situace, kdy je třeba na základě

čl. 10 Ústavy upřednostnit před aplikací § 75

odst. 1 s. ř. s. užití čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod [...]. Tato

situace však nastává pouze tehdy, pokud by

ve smyslu uvedených ustanovení Úmluvy

mohlo navrácením žadatele o mezinárodní

ochranu dojít k porušení zásady non-refou-lement, respektive k ohrožení práva na život

nebo k porušení zákazu mučení v důsledku

zhoršení situace, ke kterému v zemi žadatele

o mezinárodní ochranu došlo až po vydání

rozhodnutí správního orgánu.“

[20] Odůvodnění rozsudku městskéhosoudu je z podstatné části vystavěno na sku-tečnostech vzniklých až po vydání rozhodnu-tí stěžovatele ze dne 22. 4. 2013. Lékařskézprávy a potvrzení, o které se městský soudopřel, jsou ze dne 24. 5. 2013, 25. 10. 2013, 20. 1. 2014 a 22. 5. 2014, přičemž posuzují ak-tuální zdravotní stav žalobkyně, nikoliv zpět-ně její zdravotní stav v době rozhodování ža-lovaného. Samotná léčba žalobkyně, jejížzahájení bylo viditelně rozhodujícím krité-riem pro zrušující rozsudek městského soudu,byla započata až dne 14. 10. 2013, tedy bez-mála půl roku ode dne rozhodnutí stěžovate-le. Z rozsudku městského soudu je zřejmé, žepokud by nebyla zahájena léčba žalobkyně,městský soud by nejspíš nedošel k závěruo nedostatečném vyhodnocení rozsahu zdra-votních problémů žalobkyně ze strany stěžo-vatele. Městský soud zjevně přihlížel ke skut-kovým novotám, které neexistovaly v doběvydání rozhodnutí správního orgánu. Toměstský soud uznává i v odůvodnění rozsud-ku, kde konstatuje, že v této věci jde o případhodný zvláštního zřetele „s přihlédnutím

k tomu, že byla v případě žalobkyně léčba

v ČR zahájena“. Na stejné straně pak městskýsoud výslovně zmínil: „Soud si je vědom toho,

že v době, kdy správní orgán o žádosti o udě-

lení mezinárodní ochrany rozhodoval, ještě

léčba zahájena nebyla.“ Městský soud se takvědomě pohyboval za hranou § 75 odst. 1 s. ř. s.V celém odůvodnění se jeho aplikaci ale nijaknevěnuje a nezdůvodňuje odchýlení se od

3200



skutkového stavu, který tu byl v době rozho-dování správního orgánu.

[21] Nejvyšší správní soud přesto přistou-pil k odůvodnění rozsudku městského souduobsahově a přezkoumal, zda v této věci mate-riálně nepoužil judikaturou dovozenou vý-jimku z aplikace § 75 odst. 1 s. ř. s. v podoběhrozby narušení principu non-refoulement.Je třeba připomenout, že v souladu s judika-turou Nejvyššího správního soudu je krajský

soud povinen se odchýlit od § 75 odst. 1 s. ř. s.

a přihlížet i ke skutečnostem relevantním

z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly

najevo až po vydání žalobou napadeného

rozhodnutí, tehdy, pokud by v daném přípa-

dě neshledal dostatečné záruky k tomu, že

budou tyto nové skutečnosti posouzeny v no-

vém správním řízení k tomu příslušným

správním orgánem z hlediska respektování

zásady non-refoulement a že bude mít žada-

tel o mezinárodní ochranu možnost dosáh-

nout soudního přezkoumání tohoto nového

rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho

navrácení do země původu. Tuto otázku je

třeba posuzovat vždy individuálně, tedy

vzhledem ke konkrétní situaci daného žada-

tele o mezinárodní ochranu (viz výše zmíně-ný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 3/2011-131). Ve stejném rozsudkuNejvyšší správní soud dodal, že dostatečné

záruky pro respektování zásady non-refou-lement budou dány v případě, že bude vzhle-

dem ke konkrétním okolnostem věci zcela

zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat

novou žádost o mezinárodní ochranu (§ 3

odst. 2 ve spojení s § 10 odst. 2 zákona o azy-

lu) a že tato nová žádost bude přípustná

(§ 10a zákona o azylu). O tyto skutečnosti seopírá i stěžovatel, podle kterého hrozba naru-šení principu non-refoulement nehrozí, a ža-lobkyně měla možnost podat novou žádosto udělení mezinárodní ochrany nebo uplatnitnové skutečnosti v novém správním řízení.

[22] Nejvyšší správní soud podotýká, žev případě velmi závažného zdravotního stavujednotlivce lze podle judikatury Evropskéhosoudu pro lidská práva jen za velice výjimeč-ných okolností a s ohledem na závažné huma-nitární důvody dojít k závěru, že by k poruše-

ní článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod a zásady non-refoule-

ment mohla vést povinnost vycestování dozemě původu, v níž jsou prostředky nezbytnék léčbě dané nemoci na nižší úrovni (viz roz-sudek ze dne 2. 5. 1997, D. proti Spojenému

království, stížnost č. 30240/96, Reports1997-III, bod 54; rozsudek velkého senátu zedne 27. 5. 2008, N. proti Spojenému králov-

ství, stížnost č. 26565/05, ECHR 2008, body42 – 43; rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 24. 6. 2003, Arcila Henao proti Nizozemí,stížnost č. 13669/03; či rozhodnutí o přijatel-nosti ze dne 22. 6. 2004, Ndangoya proti

Švédsku, stížnost č. 17868/03 aj.). Cizinec,kterému může být v budoucnu uložena po-vinnost vycestovat ze země, která je smluvnístranou Úmluvy o ochraně lidských práv a zá-kladních svobod, se zásadně nemůže dovolá-vat práva setrvat na území tohoto státu zaúčelem pokračujícího využívání zdravotních,sociálních nebo dalších služeb zabezpečova-ných hostitelskou zemí (N. proti Spojenému

království, bod 42). Většina velkého senátuEvropského soudu pro lidská práva ve věci N. proti Spojenému království (body 44–45)výslovně uvedla: „Pokrok v lékařské vědě

a sociální a ekonomické podmínky panující

ve státě, který je smluvní stranou Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svo-

bod, a které převládají v přijímajícím státě,

se mohou podstatně lišit, článek 3 však ne-

ukládá státu závazek zmírňovat takové roz-

díly za pomoci poskytnutí bezplatné a ne-

omezené zdravotnické péče všem cizincům,

kteří nemají oprávnění pobývat na jeho úze-

mí. Opačný závěr by na státy kladl příliš vel-

ké břemeno.“ [cit. dle Kopalová, M. Věc

N. proti Spojenému království (Navrácení

žadatelky o azyl s HIV/AIDS do země půvo-

du). ASPI ID: JUD139625CZ].

[23] Nejvyšší správní soud nechce nijakzlehčovat situaci žalobkyně. Musí ovšemuvést, že její nemoc nedosahuje vysokéhostandardu velice výjimečných okolností a zá-važných humanitárních důvodů, který vyplý-vá z judikatury Evropského soudu pro lidskápráva. Předmětná léčba již měla být dle spiso-vého materiálu ukončena a momentálně by

3200



mělo probíhat dvanáctiměsíční sledování.Zdravotní stav žalobkyně proto určitě ne-představuje finální stadium nevyléčitelné ne-moci, jako tomu bylo ve věci D. proti Spoje-

nému království, kde Evropský soud prolidská práva shledal, že by došlo k porušeníčlánku 3 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod, pokud by byl stěžovatelnavrácen do země původu. Žalobkyně je na-opak v relativně stabilizovaném stavu. Spíše jeproto v obdobné situaci jako stěžovatelka vevěci N. proti Spojenému království, kde větši-na velkého senátu Evropského soudu pro lid-ská práva hrozící porušení principu non-re-

foulement při navrácení stěžovatelky dozemě původu neshledala. Podle Nejvyššíhosprávního soudu proto v tomto konkrétnímpřípadě nebylo možné prolomit pravidlo vy-plývající z § 75 odst. 1 s. ř. s. a odchýlit se vesmyslu výše citované judikatury od skutkové-ho a právního stavu, který tu byl v době roz-hodování správního orgánu. To platí tím spíš,že stěžovatelka měla možnost podat novoužádost o udělení mezinárodní ochrany, kteráby byla dle § 10a písm. e) zákona o azylu pří-pustná. V novém řízení by jí tak byly poskyt-nuty dostatečné záruky respektování zásadynon-refoulement.

[24] Městský soud se proto dopustil zá-sadního právního pochybení, protože poru-šil § 75 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl ve věci na zá-kladě skutkového stavu, který tu nebyl v doběrozhodování stěžovatele, aniž by k odchýleníse od tohoto pravidla měl dostatečné důvodyv podobě hrozby narušení zásady non-refou-

lement. Z toho důvodu Nejvyšší správní soudrozhodl o zrušení rozsudku městského sou-du a vrácení věci k dalšímu řízení.

[25] Nejvyšší správní soud nicméně prodalší průběh řízení o žalobě považuje za nut-né uvést, že se neztotožňuje s názorem stěžo-vatele, že městský soud nepřijatelně zasáhl dojeho správního uvážení tím, že konstatoval na-plnění důvodu hodného zvláštního zřetele.

[26] Podle § 14 zákona o azylu platí, že po-kud „v řízení o udělení mezinárodní ochra-

ny nebude zjištěn důvod pro udělení mezi-

národní ochrany podle § 12, lze v případě

hodném zvláštního zřetele udělit azyl z hu-

manitárního důvodu“. Zákonodárce tak přiúpravě podmínek pro udělení humanitární-ho azylu zvolil kombinaci neurčitého právní-ho pojmu „případ hodný zvláštního zřetele“a následného správního uvážení (viz rozsudekNejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004,čj. 5 Azs 105/2004-72).

[27] V té souvislosti je třeba odkázat nazávěry právní teorie, která dovodila, že„[m]ezi postupem orgánu při aplikaci no-

rem s neurčitými právními pojmy a realiza-

cí diskreční pravomoci je podstatný rozdíl,

i když v obou případech má orgán určitou

míru volnosti. Při interpretaci neurčitých

právních pojmů se uvážení orgánu zaměřu-

je na konkrétní skutkovou podstatu a její vy-

hodnocení. Objasní si význam neurčitého

právního pojmu a jeho rozsah a hodnotí

skutečnosti konkrétního případu z toho hle-

diska, zda je lze zařadit do rámce vytvořené-

ho rozsahem neurčitého právního pojmu ....U diskreční pravomoci je úvaha orientována

na způsob užití právního následku .... Uvnitř

diskreční pravomoci je správa svým způso-

bem sama sobě pánem, volí postup, který jí

zákon umožňuje a který ona považuje pro

konkrétní vztah za účelný. V žádném přípa-

dě to však neznamená ... otevření prostoru

pro její libovůli či absolutistické rozhodová-

ní.“ (viz Hendrych, D. a kol. Správní právo.

Obecná část. 8. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012,s. 80–81).

[28] Vzhledem ke kombinaci neurčitéhoprávního pojmu a správního uvážení v § 14zákona o azylu musí stěžovatel nejdříve inter-pretovat neurčitý právní pojem „případu

hodného zvláštního zřetele“ a posoudit jehonaplnění v konkrétní věci. Pokud dojde k zá-věru, že je tento pojem naplněn, provedesprávní uvážení, jak mu ukládá zákon, přiněmž vybere jednu ze dvou alternativ roz-hodnutí – udělení či neudělení humanitární-ho azylu. Naopak, jestliže se o případ hodnýzvláštního zřetele v konkrétní věci nejedná,není dán prostor pro jakoukoliv úvahu správ-ního orgánu a azyl z humanitárního důvoduudělen být nemůže.

[29] Rozlišování mezi oběma fázemi roz-hodování stěžovatele o (ne)udělení humani-

3200



tárního azylu má zásadní význam pro jehopřezkum soudem. Na rozdíl od omezenéhosoudního přezkumu správního uvážení (§ 78odst. 1 druhá věta s. ř. s.) výklad neurčitéhoprávního pojmu a jeho aplikace na konkrétnískutkový stav jsou v souladu s § 75 s. ř. s. plněa meritorně přezkoumatelné soudem. Zruší-lisoud rozhodnutí správního orgánu, nebo vy-sloví-li jeho nicotnost, je v dalším řízenísprávní orgán podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázánvýkladem neurčitého právního pojmu, jak jejprovedl soud, i jeho posouzením, zda skutko-vé okolnosti případu tento pojem naplňují, činikoliv.

[30] Ačkoliv tento závěr nebyl v minulos-ti v judikatuře správních soudů vždy jedno-značně přijímán, soudní praxe byla v tétootázce sjednocena usnesením rozšířenéhosenátu Nejvyššího správního soudu ze dne22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014Sb. NSS. Závěr rozšířeného senátu také plněkoresponduje s názory zastávanými v odbor-né literatuře, podle kterých by interpretaceneurčitých právních pojmů měla podléhatpřezkumu s úplně stejnou intenzitou jakov případě jakýchkoliv jiných právních pojmů(viz Sládeček, V. Obecné správní právo. 2. vyd.Praha : Wolters Kluwer, 2009, s. 146; Hend-rych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 536).

[31] V posuzované věci proto nelze hovo-řit o zásahu do správního uvážení stěžovate-le. Městský soud došel k závěru, že stěžovatelnesprávně interpretoval neurčitý právní po-jem „případu hodného zvláštního zřetele“,čímž ovšem svou přezkumnou pravomoc ni-jak nepřekročil. Ve vztahu k navazujícímusprávnímu uvážení stěžovatele byl soud na-opak zdrženlivý. Neuložil totiž stěžovateli, aby

žalobkyni udělil humanitární azyl, ale „pouze“,aby znovu uvážil o jeho udělení, a to se zřete-lem k soudem konstatovanému naplnění po-jmu „případu hodného zvláštního zřetele“.Žalovaný tak měl znovu vyhodnotit skutkovýzáklad věci a posoudit, zda by v případě ža-lobkyně neměl být humanitární azyl udělen.Naplnění neurčitého právního pojmu „přípa-

du hodného zvláštního zřetele“ ve smyslu § 14 zákona o azylu totiž nemusí automatickyvést k udělení humanitárního azylu, jak vy-plývá ze znění příslušného ustanovení, podlekterého lze humanitární azyl v takovém přípa-dě udělit (viz rozsudek Nejvyššího správníhosoudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004-72,č. 375/2004 Sb. NSS). Široký prostor pro uvá-žení správního orgánu při rozhodovánío udělení humanitárního azylu ostatně vyplý-vá i z další judikatury Nejvyššího správníhosoudu (srov. rozsudky Nejvyššího správníhosoudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38,a ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Azs 47/2003-48).

[32] Městský soud proto v dalším řízeníznovu zhodnotí, zda stěžovatel řádně a správ-ně interpretoval neurčitý právní pojem „pří-

pad hodný zvláštního zřetele“ a posoudil je-ho naplnění v dané věci. Musí přitom alevycházet ze skutkového a právního stavu, kte-rý tu byl v době rozhodování stěžovatele. Zru-ší-li městský soud rozhodnutí žalovaného, bu-dou v dalším řízení správní orgány vázányjeho výkladem neurčitého právního pojmu„případ hodný zvláštního zřetele“ a jeho pří-padným závěrem, že skutkové okolnosti po-suzované věci tento pojem naplňují. Vlastnírozhodnutí o udělení či neudělení humani-tárního azylu žalobkyni učiní správní orgányse zřetelem na závěry soudu, avšak na základěsvého správního uvážení.

3200



Dne 5. 11. 2012 Finanční úřad v Liberci(dále jen „správce daně“) vydal rozhodnutí,kterým nevyhověl žádosti žalobkyně o upuš-tění od předepsání úroku za dobu posečkánípovoleného rozhodnutím správce daně zedne 25. 5. 2010 ve smyslu § 157 odst. 7 daňo-vého řádu. Správce daně své rozhodnutí odů-vodnil tím, že žalobkyně podala žádost o po-sečkání daně až po třech měsících odsplatnosti převažující části splátek daně, o je-jíž posečkání bylo žádáno.

Odvolání žalobkyně proti rozhodnutísprávce daně žalovaný svým rozhodnutím zedne 23. 5. 2013 zamítl a rozhodnutí správcedaně potvrdil.

Proti rozhodnutí žalovaného podala ža-lobkyně žalobu u Krajského soudu v Ústí nadLabem, pobočky v Liberci, který ji rozsudkemze dne 11. 4. 2014, čj. 59 Af 17/2013 - 35, zamítl.

V odůvodnění svého rozsudku dospělkrajský soud k závěru, že na upuštění od pře-depsání úroku z posečkání nemá daňový sub-jekt nárok, zákon mu nezakládá žádné sub-jektivní právo a výraz „může“ užitý v § 157odst. 7 daňového řádu znamená, že se jednáo jakési dobrodiní státu, který se vzdává da-ňové pohledávky, a rozhodování o žádosti seodehrává ve sféře volného správního uváže-ní. Orgány finanční správy podle krajskéhosoudu nepřekročily rámec § 157 odst. 7 da-

ňového řádu. Ekonomické a sociální poměrydaňového subjektu, jichž se žalobkyně dovo-lávala, se totiž vztahují k neurčitému pojmutvrdosti dopadu předepsání úroku z posečká-ní. O vykročení z rámce citovaného ustano-vení by se jednalo, pokud by správce daněpřistoupil k upuštění od předepsání úrokupro tvrdost právě z jiných důvodů než ekono-mických či sociálních poměrů daňového sub-jektu. Takový postup, kdy by si správce daně„přimyslel“ důvody tvrdosti zcela mimo záko-nodárcem zpřesněný prostor pro posouzeníokolností rozhodných pro užití institutuupuštění od předepsání úroku z posečkání,by bylo nutno považovat za nezákonný. Zdasprávce daně od předepsání úroku z pose-čkání upustí, je však pouze na jeho správnímuvážení. V daném případě správce daně a poněm žalovaný odůvodnili nevyhovění žádostižalobkyně tím, že žalobkyně podala žádosto posečkání daně až po třech měsících odsplatnosti převažující části částek daně, o je-jíž posečkání žádala. Tento postup nelze po-važovat ani za nepřípustnou svévoli ani zne-užití správního uvážení, neboť uvedený důvodje předvídán právě pokynem Generálního fi-nančního ředitelství č. 15/2012 (dále jen „po-kyn č. 15/2012“) mezi okolnostmi zpravidlavylučujícími kladné rozhodnutí. Takto defi-novaný důvod pro negativní rozhodnutísprávce daně pak nepředstavuje důvod, který

3201


3201Daňové řízení: prominutí úroku z posečkání

k § 156 odst. 1 a § 157 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád*)

U věcí týkajících se prominutí úroku z posečkání (§ 157 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb.,daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2014), u nichž byla žádost o posečkání (§ 156odst. 1 stejného zákona) podána předtím, než daňová správa v čl. III. bodu 2. Meto-dického pokynu č. 15/2012 k aplikaci § 157 odst. 7 daňového řádu vydaného Gene-rálním finančním ředitelstvím pod čj. 30157/12-3410-702909 dne 8. 10. 2012 stanovi-la podmínku, že pokud tyto žádosti nebyly podány v jí určené lhůtě, nelze úrokz posečkání prominout, není možno splnění této podmínky vyžadovat.


Věc: Společnost s ručením omezeným ALLPACK proti Odvolacímu finančnímu ředitelstvío daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně.

*) S účinností od 1. 1. 2015 byl § 157 odst. 7 zrušen zákonem č. 267/2014 Sb.


by nerespektovat kogentní zákonnou normu,byl nespravedlivý či diskriminující nebov rozporu se smyslem daného institutu. A po-stup v souladu s výkladem a praxí zavedenoupokynem č. 15/2012 v podobě respektováníuvedeného důvodu pro nevyhovění žádostio upuštění od předepsání úroku z posečkánínepředstavuje libovůli správce daně a zneuži-tí správního uvážení, a to ani tehdy, pokud sesprávce daně proto nezabýval konkrétnímiskutečnostmi ohledně ekonomické situace,které žalobkyně v žádosti a jejím doplněnímuváděla.

Na výše uvedených závěrech nemohla po-dle krajského soudu nic změnit ani žalobkynínamítaná skutečnost, že k přijetí pokynu č. 15/2012 a nabytí jeho účinnosti došlo až popodání žádosti žalobkyně o upuštění od přede-psání úroku a dokonce po požádání o posečká-ní daně. Správce daně byl v době rozhodovánío žádosti žalobkyně již tímto metodickým in-terním pokynem vázán. Podobné pokynypředstavují určitou správní praxi správců da-ně při odpouštění daňových povinností.Správní praxe sice zakládá určité legitimníočekávání daňového subjektu, ale není a aninemůže být zcela neměnná. Naopak se můževyvíjet a měnit v závislosti na společenskýcha ekonomických faktorech a bezpochyby taképrávě v souvislosti s přijímáním nových práv-ních norem, jako tomu bylo právě v důsledkupřijetí daňového řádu a zavedení nového in-stitutu upuštění od předepsání úroku z pose-čkání ve smyslu § 157 odst. 7 daňového řádu.

Proti rozsudku krajského soudu podalažalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. Po-dle stěžovatelky stanovením kritéria, že žá-dost o upuštění od úroku z posečkané úhra-dy daně může být zamítnuta proto, že bylapodána až po 3 měsících od splatnosti daně,o jejíž posečkání bylo žádáno, jednají finanč-ní orgány svévolně, resp. způsobem, který jev rozporu s Ústavou, neboť takové kritériumse nachází mimo rámec zákonných podmí-nek. Správce daně nahradil rozhodování po-dle právních předpisů rozhodováním podlepokynu č. 15/2012, který byl navíc v posuzo-vané věci vydán nejen po splatnosti posečka-né částky, ale dokonce až po podání žádosti

stěžovatelky. Jakákoli argumentace žalovaného,spočívající v údajném posílení právní jistotydaňových subjektů cestou vydaného meto-dického pokynu a s ním související zavedenésprávní praxe, je tedy z pohledu daného pří-padu zcela zavádějící a bezpředmětná, neboťstěžovatelka si nebyla a ani nemohla být žád-né takové správní praxe vědoma. Nemohlanic tušit o pravidle, které nelze ze zákona ni-jak dovodit. Ve vyjádření ke kasační stížnostise žalovaný ztotožnil s právním názorem kraj-ského soudu.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajské-ho soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Li-berci i rozhodnutí žalovaného zrušil a věcvrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

III.Posouzení věci Nejvyšším správním

soudem

(...) [11] Podle § 157 odst. 7 daňového řá-du ve znění účinném do 31. 12. 2014 „správce

daně může upustit od předepsání úroku

z posečkání, pokud by ekonomické nebo so-

ciální poměry daňového subjektu zakládaly

tvrdost uplatněného úroku“. Uvedené usta-novení obsahuje jednak kombinaci neurči-tých právních pojmů definující základní smysl a účel a podmínky uplatnění institutuupuštění od předepsání úroku z posečkání.Dále zmocňuje správní orgán ke správnímuuvážení při uplatnění pravomoci upustit odpředepsání úroku z posečkání. Pojmy „eko-

nomických a sociálních poměrů daňového

subjektu“, jakož i „tvrdosti uplatněného úro-

ku“ mají neostré hranice, což již samo o soběvytváří správnímu orgánu určitý prostor k vý-kladu, který se bude opírat ve své podstatěo mimoprávní, a sice ekonomické, sociální,etické a jiné podobné úvahy aplikujícího or-gánu. Uvedené neurčité právní pojmy před-stavují vstupní nutnou podmínku, kteroumusí příslušný daňový subjekt splnit, aby bylomožno vůbec uvažovat o upuštění od přede-psání úroku z posečkání v jeho konkrétnímpřípadě. Splnění této podmínky je nutné,avšak pro uplatnění uvedeného institutu ni-koli dostačující. Druhým krokem je zde uplat-

3201



nění správního uvážení založeného slovy„může upustit“. Znamená to tedy, že i v přípa-dě, že by „ekonomické nebo sociální poměry

daňového subjektu zakládaly tvrdost uplat-

něného úroku“, nemusí správce daně od pře-depsání úroku z posečkání upustit, uváží-li,že existují důvody, proč tak neučinit.

[12] Správce daně tedy musí svojí výkla-dovou a aplikační praxí upřesnit kontury zá-konných podmínek § 157 odst. 7 daňovéhořádu ve dvou směrech. V první řadě musí vý-kladem vyjasnit, v jakých případech jsou dá-ny takové sociální nebo ekonomické poměrydaňového subjektu, které zakládají tvrdostuplatněného nároku. Jak již bylo řečeno, kri-téria, na nichž bude výklad založen, se budouopírat o danosti sociální a ekonomické reali-ty, která se v čase zpravidla v jisté míře mění,a na představách o tom, jaké dopady takovétoreality mají být považovány za ještě únosné,a jaké již nikoli; i tyto představy se mohouv čase a v závislosti na měnících se společen-ských podmínkách a představách o spravedl-nosti a lidskosti měnit.

[13] Dále správní orgán musí svou správ-ní praxí při uplatnění správního uvážení vy-tyčit, v jakých případech, za splnění vstup-ních podmínek, své pravomoci upustit odpředepsání úroku z posečkání využije, a v ja-kých nikoli. Rozlišovací kritéria pro tyto dvěkategorie případů musí mít racionální a ne-diskriminační povahu, vyvarovat se libovůle(tj. musí vést k tomu, že obdobné případybudou posuzovány obdobně a rozdílné roz-dílně) a musí odpovídat smyslu a účelu insti-tutu upuštění od předepsání úroku z pose-čkání, tedy v zásadě být založena na zkoumánía hodnocení chování daňového subjektuv souvislosti s plněním jeho daňových povin-ností, jeho ekonomických a sociálních pomě-rů a dopadů uplatnění daňových zákonů na ži-votní situaci či fungování daňového subjektu.

[14] Pokud správní orgán vytvoří svojísprávní praxí určitá rozlišovací kritéria, je po-vinen se jich zásadně držet ve všech přípa-dech; uvedená kritéria může změnit, avšakpouze do budoucna a nediskriminačně, tedypro všechny případy, na něž má být správníuvážení uplatněno. Mění-li rozlišovací krité-

ria tak, že mění svůj náhled na skutkové okol-nosti či jednání osob, k nimž došlo v minu-losti, před okamžikem změny správní praxe,může tak učinit pouze při zohlednění již na-bytých práv a právních (typicky procesních)pozic a legitimního očekávání osob; v podsta-tě i zde platí obdobná pravidla, jaká ve vztahuk zákazu zpětného působení práva platí prolegislativu.

[15] Signálem správní praxe v podobě ko-difikace pravidel, kterými správní orgán sámsebe při uplatňování správní praxe váže, mo-hou být pokyny nebo jiné metodické nástroje,kterými řídící orgány daňové správy usměr-ňují rozhodování správců daně v konkrét-ních případech. Takovéto metodické nástrojemohou použít pouze ta rozlišovací kritéria,která splňují výše popsané požadavky. Zna-mená to tedy, že pokud se v metodických ná-strojích objeví taková kritéria, která výše uve-deným požadavkům neodpovídají, nelze jepři rozhodování v režimu správního uváženípoužít. Jinak řečeno, při stanovení jakýchkolipravidel strukturujících prostor správníhouvážení správního orgánu je třeba, aby tatopravidla spočívala na důvodech odpovídají-cích tomu, proč je prostor pro správní uváže-ní v dané oblasti výkonu veřejné správy pří-slušnému správnímu orgánu vytvořen.Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že veřejnáspráva má v oblasti, v níž jí přísluší správníuvážení, široký prostor pro volbu takovýchrozlišovacích kritérií, která povedou k comožná nejlepšímu plnění funkcí státu. Můžese tedy jednat i o kritéria, která jen nepřímosouvisí se samotnou oblastí veřejné správy,v níž se správní uvážení uplatňuje, a jež tedymají např. motivovat k řádnému chování i v ji-né oblasti veřejné správy, než které se týkásamotného účelu rozhodování v režimu správ-ního uvážení. Vždy však musí jít o kritéria zalo-žená na důvodech racionálních, pokud možnoobjektivně ověřitelných a zpětně nadřízenýmorgánem či správním soudem přezkoumatel-ných (vylučujících svévoli a ryze arbitrárnírozhodování) a v nejširším slova smyslu spra-vedlivých a odpovídajících hodnotám, na nichž je založena Česká republika jako mate-riální právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

3201



[16] Není sporu o to, že žalovaný rozho-doval v projednávané věci v režimu správní-ho uvážení v souladu se správní praxí signali-zovanou Metodickým pokynem č. 15/2012k aplikaci § 157 odst. 7 daňového řádu, kterývydalo Generální finanční ředitelství pod čj.30157/12-3410-702909 dne 8. 10. 2012 (dálejen „pokyn č. 15/2012“), a že se držel pravidelv tomto pokynu vyjádřených. V projednáva-ném případě jde o pravidlo uvedené v čl. III.bodu 2. zmíněného pokynu, které zní: „U dů-

vodů vylučujících upuštění od předepsání

úroku z posečkání stačí, je-li naplněna jen

některá (i jediná) z níže uvedených skuteč-

ností: ... 2. žádost o posečkání daně byla po-

dána až po 3 měsících od splatnosti (náhrad-

ní splatnosti) částky daně, o jejíž posečkání

je žádáno, žádost dědice ohledně daňových

povinností zůstavitele, které na něj přešly

smrtí zůstavitele, pokud byla podána po

3 měsících od právní moci usnesení soudu

o vypořádání dědictví.“

[17] Samotný obsah výše citovaného pra-vidla je nesporný (znemožňuje upustit odpředepsání úroku z posečkání v souvislostise žádostí o posečkání daně, která je podánapozději než ve vymezeném časovém obdobípočínajícím běžet splatností, příp. náhradnísplatností daně, resp. právní mocí usnesenísoudu o vypořádání dědictví, jde-li o žádostdědice) a konstrukce uvedeného pravidla jei po stránce „technické“ racionality, ověřitel-nosti a zpětné přezkoumatelnosti bezproblé-mová – kritérium závislé na plynutí času vespojení s určitou objektivně zjistitelnou sku-tečností těmto požadavkům zjevně vyhovuje.

[18] Uvedené pravidlo v čl. III. bodu 2.zmíněného pokynu, jímž daňová správa ome-zuje svůj vlastní prostor pro správní uvážení,však nemůže být aplikováno na věc stěžova-telky. Je tomu tak proto, že svoji vůli se uve-deným pravidlem v prostoru pro správní uvá-žení řídit deklarovala daňová správa navenekteprve vydáním pokynu dne 8. 10. 2012. Stě-žovatelka přitom svoji žádost o povolení splá-tek nedoplatku na DPH podala již v květnu2010, tedy ještě podle pravidel dřívějšího zá-kona o správě daní a poplatků. Podala ji tedynepochybně v době, kdy jí nemohlo být zná-

mo, že veřejná správa bude v budoucnu po-dle nového procesního předpisu (daňovéhořádu, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2011) přirozhodování v prostoru správního uváženíklást důraz na to, aby žádost o posečkání da-ně (za niž daňová správa považuje i žádosto povolení splátek nedoplatku na dani poda-nou podle dřívějšího zákona o správě danía poplatků) byla podávána ve lhůtě 3 měsícůod splatnosti či náhradní splatnosti částky da-ně, o jejíž posečkání je žádáno. V době, kdystěžovatelka žádost podala, daňová správa ni-jak navenek nesignalizovala, že by vyhověnížádosti o prominutí bylo a priori podmíněnotím, že žádost je podána v nějaké lhůtě.V předchozích pokynech řady D (D-319 a D-330), které se však týkaly ještě rozhodo-vání podle § 55a zákona o správě daní a po-platků, tedy postupu významně odlišného odpostupu podle § 157 odst. 7 daňového řádu,obdobné kritérium nebylo rovněž použito.Dokonce i samotná žádost o upuštění od pře-depsání úroku z posečkání byla stěžovatel-kou podána dne 11. 7. 2012, tedy sice již zaúčinnosti nového daňového řádu, avšak předvydáním pokynu č. 15/2012 (ten, jak již bylozmíněno, byl vydán 8. 10. 2012).

[19] Samotný pokyn č. 15/2012 svoji časo-vou působnost upravuje pouze tak, že nabýváúčinnosti dnem podpisu (8. 10. 2012). Při do-slovném výkladu by tedy bylo možno dojítk závěru, že se vztahuje i na řízení zahájenápřed jeho účinností, je-li v nich rozhodnutísprávního orgánu vydáno až po jeho účin-nosti. Takový výklad by ovšem byl v rozporus požadavkem ochrany oprávněné důvěryv právo. Tento požadavek platí nejen pro zá-konodárce, ale i pro veřejnou správu rozho-dující v prostoru pro správní uvážení. Pokudveřejná správa zužuje prostor pro zmírňujícísprávní uvážení, jako je tomu v případě, kdyprominutí určité povinnosti podmíní tím, ženějaký s tím související úkon musel být uči-něn v určité lhůtě, může takový krok, jenž jepotenciálně v neprospěch jednotlivců, naněž by mohlo dobrodiní zmírňujícího správ-ního uvážení dopadnout, učinit zásadně jendo budoucna, tedy jen pro takové případy, je-jichž „skutkové těžiště“ se nachází až v době

3201



po změně (zpřísnění) správní praxe. Nezna-mená to samozřejmě, že se po zpřísnění mu-sely odehrát všechny skutkové okolnosti, kterémohou být významné pro posouzení žádostio prominutí. Takový výklad by nebyl rozum-ný a v řadě ohledů by šel proti smyslu a účelusprávního uvážení. Například pokud by změ-na pravidel promíjení byla přípustná pouzeve vztahu k příslušenství souvisejícímu s da-němi splatnými po ohlášení změny správnípraxe, veřejná správa by fakticky nemohlaadekvátně reagovat na měnící se podmínky(třeba fiskální), neboť by musela změnu svépraxe ohlásit s velkým časovým předstihempřed okamžikem rozhodnutí ve věci žádostio prominutí, týká-li se promíjení zpravidla pří-slušenství souvisejícího s daněmi splatnýmiřadu měsíců a někdy i roky předtím, než da-ňový subjekt o prominutí úroku z posečkánípožádá a než je o něm následně rozhodnuto.

[20] V projednávaném případě nicméněje nutno spatřovat „skutkové těžiště“ rozhodo-vání o promíjení v časovém období blízkémdobě rozhodování správce daně, zejména mubezprostředně předcházejícím. Správce po-suzuje situaci žadatele o prominutí přede-vším podle stavu ke dni svého rozhodnutí(posuzuje jeho ekonomickou či sociální situ-aci a důsledky, které by mělo prominutí čineprominutí příslušenství na poměry žadate-le), přičemž chování žadatele ve vzdálenějšíminulosti posuzuje pouze z určitých hledisekjako dílčí kritérium či vodítko své správníúvahy. V této souvislosti je třeba vidět i vý-znam časového odstupu žádosti o posečkáníod okamžiku splatnosti či náhradní splatnos-ti daně. Pokud daňová správa předem dekla-ruje, že prominout lze příslušenství jen teh-dy, byla-li s tím související žádost o posečkání

podána v jí určené lhůtě odvíjející se od splat-nosti či náhradní splatnosti daně, signalizujetím svůj zájem, aby daňové subjekty bez otá-lení zhodnotily svoje poměry, a pokud majíza to, že tyto poměry by ospravedlňovaly v je-jich případě zmírňující zásah veřejné moci,aby opět bez otálení o posečkání požádaly.Podmínění úspěchu žádosti o prominutí úro-ku z posečkání podáním žádosti o posečkánív určité relativně krátké (tříměsíční) lhůtě posplatnosti či náhradní splatnosti daně všaksvým smyslem a účelem (jímž je zřejmě vyře-šení otázky prominutí úroků z posečkání br-zy po splatnosti či náhradní splatnosti daně)není natolik „samozřejmě“ spojeno se smys-lem a účelem promíjení úroku z posečkání,aby daňový subjekt mohl bez toho, že takovýpožadavek veřejná správa předem deklaruje,tušit, že pro něj může okamžik podání žádos-ti o posečkání mít právní význam. Proto ne-lze u věcí týkajících se prominutí úroku z po-sečkání, u nichž byla žádost o posečkánípodána předtím, než daňová správa v čl. III.bodu 2. pokynu č. 15/2012 deklarovala, že po-kud tyto žádosti nebyly podány v jí určenélhůtě, nelze úrok z posečkání prominout, spl-nění uvedené podmínky vyžadovat.

[21] Jestliže tedy žalovaný na věc stěžova-telky výše uvedené ustanovení pokynu č. 15/2012 aplikoval, vybočil z mezí správníhouvážení, které mu v daném případě vytyčujeprávní princip ochrany oprávněné důvěryv právo. Z něho v daném případě vyplývá, žedaňová správa po stěžovatelce nemohla vyža-dovat chování, o němž předem neřekla, žemůže být relevantní pro úspěch stěžovatelči-ny žádosti. Krajský soud pak nesprávně uve-dený postup žalovaného aproboval. (...)

3201



Za zdaňovací období roku 2010 uplatňo-val žalobce výdaje dle § 24 zákona o daníchz příjmů, tedy výdaje ve skutečné výši. Za zda-ňovací období roku 2011 se rozhodl změnitzpůsob uplatňování daňově uznatelných vý-dajů na způsob dle § 7 odst. 7 uvedeného zá-kona (tj. výdaje stanovené zákonem procent-ní výší z příjmů; dále jen „výdaje paušální“).V této souvislosti mu vznikla povinnost dle § 23odst. 8 písm. b) bodu 2. zákona o daních z pří-jmů upravit v dodatečném daňovém přiznáníza zdaňovací období předcházející zdaňova-címu období, ve kterém ke změně způsobuuplatňování výdajů došlo (tj. 2010), „rozdíl

mezi příjmy a výdaji, z něhož se vychází pro

zjištění základu daně ... o hodnotu pohledá-

vek, které by při úhradě byly zdanitelným pří-

jmem [s výjimkou pohledávek uvedených v § 24

odst. 2 písm. y) zákona o daních z příjmů],

a hodnotu závazků, které by při úhradě byly

výdajem na dosažení, zajištění a udržení příj-

mů, s výjimkou přijatých a zaplacených záloh,

o cenu nespotřebovaných zásob a o zůstatky

vytvořených rezerv“. Tuto povinnost žalobcenesplnil. Dodatečné daňové přiznání sice před-ložil, nicméně základ daně ve shora uvedenémsmyslu neupravil, ale zpětně změnil způsobuplatňování výdajů i za toto období, a to z vý-dajů ve skutečné výši na výdaje paušální.

Dodatečným platebním výměrem Finanč-ního úřadu ve Svitavách (dále jen „správce da-ně“) ze dne 15. 8. 2012 mu tak byla za zdaňo-vací období roku 2010 dodatečně vyměřenadaň ve výši 434 478 Kč, daňová ztráta ve výši – 654 569 Kč, daňový bonus ve výši -34 812Kč a sděleno penále z dodatečně vyměřenédaně ve výši 93 858 Kč.

Odvolání proti tomuto výměru bylo roz-hodnutím žalovaného [zde ještě Finanční ře-ditelství v Hradci Králové, které s účinnostíod 1. 1. 2013 bylo dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České re-publiky, zrušeno a jeho právním nástupcem seve smyslu § 7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb. [vespojení s § 69 s. ř. s. stalo Odvolací finančníředitelství se sídlem v Brně, s nímž bylo v ří-zení pokračováno ze dne 22. 11. 2012] zamítnuto.

Na základě žaloby podané žalobcem bylavýše uvedená rozhodnutí rozsudkem Kraj-ského soudu v Hradci Králové – pobočkyv Pardubicích ze dne 4. 7. 2013, čj. 52 Af20/2013–36, zrušena.

Proti rozsudku krajského soudu podal ža-lovaný kasační stížnost, na základě které Nej-vyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2014,čj. 9 Afs 78/2013-28, rozsudek krajského sou-

3202


3202Daň z příjmů: uplatnění výdajů; změna skutečných výdajů na paušální Daňové řízení: dodatečné daňové přiznání

k § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací obdo-bí roku 2010

Poplatník je oprávněn prostřednictvím dodatečného přiznání zpětně za stejnéobdobí změnit skutečné výdaje na paušální podle § 7 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb.,o daních z příjmů, pokud tak učiní dobrovolně a výsledná daň je i po této změně vyš-ší než poslední známá daň. Zpětně měnit způsob v uplatňování výdajů nelze, bylo-liby důsledkem zpětné změny přesunutí povinnosti dodanit pohledávky do období,které by již bylo prekludováno, nebo pokud byl poplatník k dodanění pohledávekjiž správcem daně vyzván.


Prejudikatura: č. 1543/2008 Sb. NSS.

Věc: Miloš B. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z příjmů, o kasační stížnosti ža-lovaného.


du zrušil. Krajský soud stejně jako žalovanýopřeli své rozhodovací důvody o rozsudekNejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2005,čj. 7 Afs 32/2003-46, č. 1413/2007 Sb. NSS, je-hož závěry však byly překonány rozšířenýmsenátem v usnesení ze dne 12. 2. 2008, čj. 1 Afs123/2006-59, č. 1543/2008 Sb. NSS.

Krajský soud v následném rozsudku zedne 9. 7. 2014, čj. 52 Af 20/2013-76, v souladus právním názorem obsaženým ve zrušujícímrozsudku Nejvyšší správní soud dovodil, žezákon o daních z příjmů zakazuje v § 7 zpětněuplatnit změnu z paušálních výdajů na sku-tečné. Naopak změna ve způsobu uplatňová-ní výdajů ze skutečných na paušální je mož-ná, avšak za předpokladu, že daňový subjektsvoji poslední známou daň zvyšuje, tj. výsled-ná daň je i po této změně vyšší než posledníznámá daň. Výši daně však nelze optimalizo-vat prostřednictvím pouhé změny ve způso-bu uplatňování daňově účinných výdajů, tj. prostřednictvím dodatečně provedenézměny v uplatňování výdajů snížit posledníznámou daň.

Oprávnění dodatečně změnit způsobuplatněných výdajů je spojeno mimo jinés obecnou povinností podat dodatečné daňo-vé přiznání na daňovou povinnost vyšší nebodaňovou ztrátu nižší, která má základ v úpra-vě hmotněprávní, a to podle § 41 odst. 1 zá-kona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplat-ků, případně dle § 141 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.

Povinnost úpravy základu daně podle § 23odst. 8 písm. b) zákona o daních z příjmůa určení zdaňovacího období, za které má býtzáklad daně upraven, není určující pro způ-sob uplatňování výdajů, ale jedná se o ustano-vení navazující na změnu způsobu uplatňová-ní výdajů. Ustanovení § 23 odst. 8 písm. b)zákona o daních z příjmů tak neomezujemožnost nové volby způsobu uplatňování vý-dajů v dodatečném daňovém přiznání, ale to-liko zakládá navazující povinnost.

Jestliže žalobce na výzvu správce daněk podání dodatečného daňového přiznání re-agoval tak, že sice podal dodatečné daňovépřiznání k dani z příjmů fyzických osob za

zdaňovací období r. 2010 avšak, na místo do-danění pohledávek změnil za toto obdobízpůsob uplatňování výdajů na paušální výda-je, nebyl správce daně oprávněn takový po-stup odmítnout, tedy nebyl oprávněn bez dal-šího odepřít žalobci možnost této nové volby,ale měl se zabývat otázkou, zda tato změna vezpůsobu uplatňování výdajů ze skutečnýchna paušální byla ve smyslu závěrů usnesenírozšířeného senátu čj. 1 Afs 123/2006-59možná. Správce daně byl povinen zhodnotit,zda se v daném případě jednalo pouze o opti-malizaci prostřednictvím změny ve způsobuuplatňování daňově účinných výdajů, tedyzda by se jednalo pouze o snížení daně pro-střednictvím pouhé změny ve způsobu uplat-ňování daňově účinných výdajů, anebo by ta-to změna byla možná za předpokladu, žežalobce svoji poslední známou daň zvýšil, tj.výsledná daň by byla i po této změně vyššínež poslední známá daň.

S ohledem na skutečnost, že takto správ-ce daně nepostupoval, přičemž žalovaný ten-to jeho postup potvrdil, a navíc zastávali ne-správný názor, že postup stanovený v § 23odst. 8 zákona o daních z příjmů vylučujezměnu ve způsobu uplatňování výdajů, kraj-ský soud obě rozhodnutí zrušil.

Proti rozsudku krajského soudu podal ža-lovaný (stěžovatel) kasační stížnost. Byl pře-svědčen, že krajský soud z obsahu spisovéhomateriálu vyvodil nesprávné právní závěry.Tím, že žalobce na místo postupu dle § 23odst. 8 zákona o daních z příjmů reagoval tak, že v dodatečném daňovém přiznání opě-tovně změnil způsob uplatňování výdajů,obešel zákon. Jakkoliv samotný § 23 odst. 8zákona o daních z příjmů opětovnou změnuve způsobu uplatňování výdajů nezakazuje,dosáhl žalobce nerespektováním tohoto usta-novení cíle právem nepředpokládaného a ne-žádoucího. Svým jednáním totiž přesunul ža-lobce zákonnou povinnost úpravy dílčíhozákladu daně do dalšího předcházejícího zda-ňovacího období (do roku 2009, kde žádnézávazky ani pohledávky neevidoval). Pokudby daňový subjekt na případné výzvy k úpra-vě základu daně reagoval vždy změnou způ-sobu uplatnění výdajů, dostal by se po určité

3202



době do situace, kdy by již z důvodu prekluzežádnou úpravu nebyl povinen provádět. Výšeuvedené stěžovatel namítal již ve vyjádřeník žalobě, aniž by bylo ze strany krajského sou-du jakýmkoliv způsobem na tuto argumenta-ci reagováno.

Stěžovatel uvedl, že ze spisu bylo dosta-tečně zřejmé, že opticky se jeví dodatečněpřiznaná daň jako vyšší než poslední známádaňová povinnost, nicméně příjmy v oboupřiznáních jsou shodné a liší se pouze výdaje.S výjimkou změny ve způsobu uplatňovánívýdajů není mezi oběma přiznáními rozdíl.

Stěžovatel odkázal na rozsudek NSS zedne 17. 12. 2008, čj. 7 Afs 45/2008-44, kterýpouhou změnu v uplatňování výdajů označilza nedovolenou daňovou optimalizaci. „Po-

dáním dodatečného daňového přiznání lze

opravit chybu v řádném daňovém přiznání,

pokud daňový subjekt zjistí, že jeho daňová

povinnost měla být stanovena v jiné výši.“

Reakci žalobce na výzvu správce daně zaopravu chyby v původním přiznání označitnelze. Krajský soud dal v intencích právníhonázoru zrušujícího rozsudku Nejvyššíhosprávního soudu návod, jak obejít § 23 odst. 8zákona o daních z příjmů.

Nejvyšší správní soud rozsudek Krajské-ho soudu v Hradci Králové –pobočky v Par-dubicích i rozhodnutí žalovaného zrušil a věcvrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

III.Posouzení Nejvyšším správním soudem

(...) [26] Zákon o daních z příjmů zakazu-je zpětně změnit pouze uplatňování paušál-ních výdajů na skutečné. Jak již uvedl tentosoud v předcházejícím zrušujícím rozsudku(čj. 9 Afs 78/2013-28), „kdo jednou uplatnil

paušální výdaje, nemůže [s účinností od 1. 1. 2006] již v daném zdaňovacím období

uplatňovat výdaje skutečné [§ 7 odst. 9 záko-na o daních z příjmů]. Takto jednoznačné

pravidlo ve vztahu k opačnému postupu –

tedy ke zpětné změně skutečných výdajů na

výdaje paušální – zákon neobsahoval a na-

dále neobsahuje.“

[27] „Změna ve způsobu uplatňování vý-

dajů ze skutečných na paušální je možná,

avšak za předpokladu, že daňový subjekt

svoji poslední známou daň zvyšuje, tj. vý-

sledná daň je i po této změně vyšší než po-

slední známá daň. Pokud by po změně

v uplatňování výdajů byla daň nižší než po-

slední známá daň, jednalo by se o snížení

daně prostřednictvím pouhé změny ve způ-

sobu uplatňování daňově účinných výdajů,

což dle závěrů rozšířeného senátu připustit

nelze. Poplatník je oprávněn znovu učinit

volbu, jakým způsobem uplatní za dané

zdaňovací období výdaje pouze za předpo-

kladu, že zjednodušeně řečeno do státního

rozpočtu odvede více, než původně odvedl,

avšak méně než by odvedl, pokud by mu

změna ve způsobu uplatňování výdajů ne-

byla povolena.“ Se stěžovatelem rozhodněnelze souhlasit v tom, že pokud příjmy zůsta-nou jak v řádném, tak v dodatečném přiznánív nezměněné výši, je změna oproti původnídeklarované dani pouhé optické zvýšení da-ně a změna ve způsobu uplatnění výdajů ne-dovolenou optimalizací. Za zvýšení daně da-ňové právo od nepaměti považuje jak sníženídaňové ztráty, tak např. snížení odpočtu nadani z přidané hodnoty, nikoli pouhé navýše-ní příjmů (výnosů). Podrobná rekapitulaceprávní úpravy, konkurujících si judikatur-ních závěrů, jakož i odůvodnění výše citova-ného usnesení rozšířeného senátu, čj. 1 Afs123/2006-59, je uvedena v bodech 19 až 28v prvním zrušujícím rozsudku v této věci (čj. 9 Afs 78/2013-28), na který soud pro úpl-nost odkazuje.

[28] Vznikne-li daňovému poplatníkovipovinnost předložit dodatečné daňové při-znání na vyšší daň dle § 23 odst. 8 zákonao daních z příjmů, je případná změna ve způ-sobu uplatňování výdajů i za dané zdaňovacíobdobí důsledkem povinnosti předložit do-datečné daňové přiznání, nikoli prvotní pří-činou jeho předložení, jak tvrdí stěžovatel.

[29] Obecně proto není žádný důvod, abypoplatník, který splní podmínky vytyčenérozšířeným senátem, tj. dobrovolně splní svo-ji povinnost předložit dodatečné daňové při-znání na vyšší daň, současně v tomto doda-

3202



tečném přiznání zpětně za stejné obdobízmění skutečné výdaje na paušální a výslednádaň je i po této změně vyšší než poslední zná-má daň, takový postup nebyl oprávněn uplat-nit. „Opačný výklad by daňové subjekty po-

dávající dobrovolně dodatečná daňová

přiznání znevýhodňoval hned dvakrát; ne-

jenom že by došlo ke zvýšení jejich původní

daně, ale odepřením volby, kterou daňový

systém při řádném daňovém přiznání běžně

poskytuje, by do státního rozpočtu odvedli

více.“ [viz rozhodnutí čj. 9 Afs 78/2013-28].Jak rozšířený senát v usnesení čj. 1 Afs 123/2006-59také uvedl, „[p]odobný výklad daňového řá-

du by pouze odrazoval racionálně uvažující

daňové subjekty od napravování pochybení,

kterých se dopustili v řádném daňovém při-

znání. Tento výsledek není žádoucí; rozum-

ný výklad právního předpisu by měl respek-

tovat ekonomickou realitu a zohlednit

jednání racionálně uvažujícího subjektu,

nikoliv vytvářet umělé rozpory mezi práv-

ním předpisem a ekonomickou realitou.“

[30] Pochybením, které lze v budoucnunapravit, může být dle nyní rozhodujícího se-nátu i nesprávná úvaha ohledně zákonnýchdůsledků spojených se změnou v uplatňová-ní výdajů v běžném zdaňovacím období. Po-kud si daňový poplatník při změně způsobuv uplatňování výdajů neuvědomí, že s toutozměnou je současně spojena povinnost doda-tečně dodanit v předcházejícím zdaňovacímobdobí pohledávky, nebrání mu zákon v tom,aby tuto úvahu za splnění stanovených pod-mínek zpětně korigoval. Při opačném výkla-du by důsledky již jednou učiněné nesprávnéúvahy ohledně změny ve způsobu uplatňová-ní výdajů nešlo nikdy zvrátit, což je vzhledemk zákonné úpravě, která zpětné změny sku-tečných výdajů na paušál nezakazuje, neudrži-telné. Právní úprava zakazuje měnit pouzepaušální výdaje na skutečné. Pokud sám zákono daních z příjmů zpětnou změnu v uplatňo-vání skutečných výdajů na paušální nevylu-čuje, nemůže být legitimním důvodem proznemožnění takové změny pouhá skuteč-nost, že by žalobce na základě své původníúvahy byl povinen do státního rozpočtu od-vést více. Při opačném výkladu by zákonem

stanovený zákaz přejít z paušálních výdajů naskutečné byl zcela nadbytečný a nedával žád-ný smysl. Rozsudek Nejvyššího správníhosoudu ve věci čj. 7 Afs 45/2008-44 na projed-návanou věc nedopadá, neboť tam se daňovýpoplatník snažil dodatečně změnit paušálnívýdaje na skutečné.

[31] Zákonem dovolené zpětné změny vezpůsobu uplatnění výdajů mají své limitya nelze je provádět kdykoliv. Vždy je nutnépřihlížet ke skutkovým a právním okolnostemkonkrétní věci. I za splnění podmínek uvede-ných rozšířeným senátem by nebylo možnéprostřednictvím zpětné změny v uplatňovánívýdajů např. přesunout povinnost dodaněnípohledávek do období, které by již bylo pre-kludováno. Jinými slovy, snažil-li by se poplat-ník zpětnou změnou v uplatňování výdajůpostupně posunout povinnost stanovenouv § 23 odst. 8 zákona o daních z příjmů dozdaňovacího období, které by již bylo preklu-dováno, má správce daně právo zpětnou změ-nu v uplatňování výdajů nepovolit. Každá da-ňová optimalizace má své meze, a může protovést pouze k legitimnímu, tj. zákonem apro-bovanému snížení daně, nikoli k její elimina-ci. Pokud však daňový poplatník přesune po-vinnost stanovenou v § 23 odst. 8 zákonao daních z příjmů do zdaňovacího období, vekterém žádné závazky ani pohledávky v před-cházejícím zdaňovacím období neeviduje(jak tomu bylo i v projednávané věci), nezna-mená to žádné obcházení zákona, jak tvrdí ža-lovaný. Skutečnost, že v daném zdaňovacímobdobí nejsou žádné pohledávky evidovány,nemá s existující nezdaněnou pohledávkoužádnou souvislost, nezdaněná pohledávkanezaniká, a stále trvá zákonná povinnost jiv případě ukončení činnosti či kdykoli při ná-sledném přechodu na skutečné výdaje doda-nit. Stejně tak trvá povinnost zdanit případnýpříjem inkasovaný z této pohledávky v bu-doucnu. Situace je zcela shodná, jako kdybypoplatník svoji původní úvahu o přechoduna skutečné výdaje v běžném zdaňovacím ob-dobí nikdy neučinil.

[32] Nejvyšší správní soud se proto dů-razně ohrazuje proti námitce stěžovatele, žesoud tímto výkladem zákona navádí daňové

3202



poplatníky k obcházení zákona, a připomíná,že správci daně jsou jako orgány veřejné mo-ci při svých postupech vázány obecně vyme-zeným ústavním limitem činnosti těchto or-gánů, jímž je v principu především postulát,dle něhož mohou a současně jsou povinny či-nit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2 odst. 2Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3Ústavy). Závěr stěžovatele, který v podstatěstojí pouze na jeho přesvědčení, že jednoudaňovým poplatníkem učiněné rozhodnutí,které je z pohledu státního rozpočtu výhod-nější, již nemůže být nikdy zpětně v nepro-spěch státu změněno, těmto ústavním limi-tům neodpovídá.

[33] Rozhodnutí stěžovatele obstát ne-může a bylo správně krajským soudem zruše-no. Na tom nemůže nic změnit ani námitkastěžovatele, že nezasláním mu repliky žalob-ce k vyjádření se nemohl efektivně bránit,a bylo tak porušeno rovné postavení účastní-ků v řízení ve smyslu § 36 odst. 1. s. ř. s. Krajskýsoud zmínil repliku žalobce pouze v úvodu re-kapitulační části rozsudku, a to následujícímzpůsobem: „Žalobce v replice k vyjádření ža-

lovaného opětovně nesouhlasil s argumen-

tací žalovaného a zopakoval svoji argumen-

taci z žaloby“. Za této situace nemohlonezaslání repliky narušit ani rovné postavenístran, ani efektivní obranu stěžovatele.

[34] Shora uvedené obecné závěry souduse netýkají kasační námitky napadající zrušenírozhodnutí správce daně, ke kterému krajskýsoud skutečně neměl žádný zákonný důvod.Základní spornou otázkou v projednávanévěci byla nejen obecná otázka přípustné zpět-né změny ve způsobu uplatňování výdajů, aletaké otázka zákonnosti výzvy, tj. zda byl ža-lobce tuto změnu oprávněn učinit, pokud jižbyl správcem daně ke splnění zákonem sta-novené povinnosti stanovené v § 23 odst. 8zákona o daních z příjmů vyzván.

[35] Nejvyšší správní soud je přesvědčen,že závěry o nedovolené optimalizaci platíi pro optimalizaci, jejímž účelem je vyhnutíse dopadům spojených s nesplněním záko-nem stanovených povinností v důsledku pa-sivity poplatníka. Nesplnil-li daňový subjektsvoji povinnost upravit základ daně dle § 23odst. 8 zákona o daních z příjmů a ani nevy-užil svého oprávnění včas a dobrovolně tutopovinnost dovoleným způsobem eliminovat,tj. způsob v uplatňování výdajů za splněnívšech ostatních podmínek sám zpětně změ-nit, musí nést následky své pasivity. Opačnývýklad, tj. umožnit poplatníkovi zpětně mě-nit způsob v uplatňování výdajů až v důsled-ku odhalení jeho pasivity spočívající v nespl-nění primární povinnosti postupovat dle § 23odst. 8 zákona o daních z příjmů, nemůžesoud aprobovat. Poplatníci by své nesprávnéúvahy a pochybení nenapravovali dobrovol-ně, jak zdůrazňoval rozšířený senát v již zmí-něném usnesení ve věci čj. 1 Afs 123/2006-59,ale až v reakci na odhalení jejich nezákonné-ho postupu správcem daně.

[36] Zjistí-li správce daně nesplnění po-vinnosti stanovené v § 23 odst. 8 zákona o da-ních z příjmů, pak svědčí-li mu oprávnění tutopovinnost doměřit (zejména dodržení preklu-zivních lhůt, ale mohou to být i jiné zákonemstanovené podmínky), není výzva k jejímu do-datečnému splnění bez dalšího nezákonnáa poplatník ji již nemůže eliminovat násled-nou zpětnou změnou v uplatňování výdajů.

[37] Krajský soud pochybil zejména tím,že zrušil rozhodnutí správce daně a tím bezzákonné opory znemožnil stěžovateli své roz-hodovací důvody v odvolacím řízení korigo-vat. Stěžovatel vykročil v žalobou napadenémrozhodnutí mimo zákonem stanovený rámec,neboť své odůvodnění postavil na obecnémzákazu zpětně změny skutečných výdajů napaušální, který nesprávně dovodil z § 23 odst. 8zákona o daních z příjmů.

3202



V daňovém přiznání k dani z příjmů fyzic-kých osob za zdaňovací období roku 2006uplatnila žalobkyně výpočet daně ze společné-ho základu daně manželů ve smyslu § 13a ZDP.Vlastní příjmy podle § 6 až § 10 stejného zá-kona nevykázala, vykázala jen polovinu spo-lečného základu daně manželů.

Dne 29. 9. 2009 byla u žalobkyně a jejíhomanžela zahájena daňová kontrola daně z pří-jmů fyzických osob za toto zdaňovací období,ukončena byla dne 26. 5. 2010. V protokoluo ústním jednání ze dne 24. 5. 2010 nezpros-til manžel žalobkyně pracovníky finančníhoúřadu mlčenlivosti ve smyslu § 24 odst. 4 da-ňového řádu z roku 1992.

Podle zprávy o daňové kontrole projedna-né se žalobkyní dne 26. 5. 2010 byly u manže-la žalobkyně v průběhu daňové kontroly zjiš-těny skutečnosti, které ovlivnily výši jehodaňového základu a daně uvedené v daňo-vém přiznání za dotčené zdaňovací období.Vzhledem k tomu, že žalobkyně spolu sesvým manželem využili společného zdaněnímanželů, ovlivnila změna základu daně a da-ně u manžela žalobkyně rovněž výši základu

daně u žalobkyně. Manžel žalobkyně na vý-zvu správce daně rozhodné skutečnosti ne-prokázal, ten proto dodatečným platebnímvýměrem ze dne 28. 5. 2010 vyměřil podle § 31odst. 5 daňového řádu z roku 1992 žalobkynidaň z příjmů fyzických osob za zdaňovací ob-dobí roku 2006 ve výši 144 100 Kč a současnějí sdělil penále ve výši 28 820 Kč. K dodateč-nému vyměření daně a stanovení penále do-šlo i v případě manžela žalobkyně.

Proti těmto dodatečným platebním výmě-rům podala žalobkyně se svým manželemdne 23. 6. 2010 společné odvolání. Namítali,že manžel žalobkyně neměl v rozhodném ob-dobí přístup k dokumentaci, neboť bylapředmětem vyšetřování jeho bývalého spo-lečníka. Nesouhlasili s výběrem obdobnéhodaňového subjektu, jehož údaje správce daněpoužil jako pomůcky. O odvolání žalobkyněrozhodl žalovaný zde ještě Finanční ředitel-ství v Brně, které s účinností od 1. 1. 2013 by-lo dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Fi-nanční správě České republiky, zrušenoa jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7písm. a) zákona č. 456/2011 Sb. ve spojení s § 69s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se

3203


3203Daň z příjmů: společné zdanění manželů; spolupracující osobaDaňové řízení: dokazování

k § 13a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období ro-ku 2006 (v textu jen „ZDP“)

k § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků*) (v textu jen „daňový řád z ro-ku 1992“)

Uplatnili-li manželé výpočet daně ze společného základu daně podle § 13a záko-na č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2007, a došlo-linásledně k pochybnostem o správném stanovení základu daně, byl každý z manželůpovinen podle § 31 odst. 9 zákona č. 337/ 1992 Sb., o správě daní a poplatků, proka-zovat pouze skutečnosti rozhodné pro vlastní dílčí základ daně.

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2014, čj. 5 Afs

54/2012-33)

Prejudikatura: č. 599/2005 Sb. NSS a č. 605/2005 Sb. NSS.

Věc: Lenka S. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z příjmů, o kasační stížnosti ža-lovaného.

*) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem.


sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračo-váno rozhodnutím ze dne 17. 12. 2010,v němž popsal důvody dodatečného vyměře-ní daně. S ohledem na skutečnost, že manželžalobkyně nezprostil správce daně povinnos-ti mlčenlivosti, sdělil k věci jen obecné sku-tečnosti, popř. skutečnosti, které se týkalyjen žalobkyně.

Toto rozhodnutí žalovaného napadla ža-lobkyně žalobou u Krajského soudu v Brně.V ní namítla, že pro účely stanovení výše jejídaňové povinnosti byl vybrán nevhodný ob-dobný subjekt. Vzhledem k tomu, že správcedaně nebyl zproštěn povinnosti mlčenlivosti,není rozhodnutí žalovaného z tohoto pohle-du vůbec odůvodněno, a není proto schopnablíže určit, v čem by měla nezákonnost roz-hodnutí spočívat.

Rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, čj. 29 Af19/2011-30, bylo rozhodnutí žalovaného zru-šeno. Krajský soud vytkl žalovanému, že ne-umožnil žalobkyni seznámit se s konkrétnímiskutečnostmi a důvody, proč má daň uhradit,a jak byla konkrétní výše daně stanovena. Zá-roveň odkázal na rozsudek Nejvyššího správ-ního soudu ze dne 17. 6. 2010, čj. 7 Afs51/2010-121, č. 2150/2010 Sb. NSS, podle ně-hož je vadou řízení, jestliže spolupracujícímanželka nebyla vyzvána k prokázání roz-hodných skutečností. Neobstojí tak závěr, ženeunesla důkazní břemeno ve správním říze-ní. Pokud byl využit institut společného zda-nění manželů, musí mít dle názoru soudu obamanželé v řízení stejná práva i povinnosti ob-dobně jako u spolupracujících osob.

Rozsudek krajského soudu napadl žalova-ný (stěžovatel) kasační stížností. Namítl, žekrajský soud chybně postavil institut společ-ného zdanění manželů naroveň institutu spo-lupracující osoby a při posouzení otázky pro-cesních práv žalobkyně v daňovém řízení taknesprávně vycházel z judikatury Nejvyššíhosprávního soudu týkající se řízení o daňovépovinnosti spolupracující manželky (rozsud-ky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8.2005, čj. 1 Afs 154/2004-63, č. 795/2006 Sb.NSS, a již výše citovaný čj. 7 Afs 51/2010-121).Vzhledem k tomu, že žalobkyně využila spolus manželem jen výše uvedený speciální výpo-

čet daně, sama nevedla účetnictví ani jinouevidenci, ani s manželem nepodnikala jakoosoba spolupracující (podnikal pouze jejímanžel v rámci sdružení bez právní subjektivi-ty), nebylo na ní, aby odstraňovala pochybnos-ti správce daně týkající se této věci. Důkazníbřemeno spočívalo na manželu žalobkyně,který mohl v průběhu daňové kontroly navr-hovat konkrétní důkazy a bránit se proti do-datečně stanovené daňové povinnosti a protikonkrétním závěrům správce daně v daňo-vém řízení. Z těchto důvodů je také nespráv-ný závěr krajského soudu, že žalobkyni byloupřeno právo, aby se dozvěděla bližší okol-nosti a důvody jí nově stanovené daňové povinnosti.

Stěžovatel poukázal na to, že manžel ža-lobkyně nezprostil správce daně mlčenlivostidle § 24 odst. 4 daňového řádu z roku 1992,proto finanční orgány ani nemohly žalobkyniseznámit s konkrétními skutečnostmi zjiště-nými v rámci jeho daňové kontroly a mohly jísdělit jen obecné skutečnosti, což učinily. Po-rušením povinnosti mlčenlivosti by došlok porušení zásady neveřejnosti daňového ří-zení, a to bez ohledu na to, že by informacebyly poskytovány druhému z manželů. Stěžo-vatel dále uvedl, že odvolání podali oba man-želé společně, uplatnili tedy stejné odvolacíargumenty pro obě daňová řízení. Z rozsudkukrajského soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 29 Af18/2011-39, jímž byla zamítnuta žaloba man-žela žalobkyně proti rozhodnutí stěžovatele,pak vyplývá, že manžel žalobkyně nebyl scho-pen unést důkazní břemeno stran příslušnédaňové evidence. Lze mít tudíž za to, že bytak nebyla schopna učinit ani žalobkyně.

Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stíž-nosti označila závěr stěžovatele, že ačkoli jínebylo umožněno se bránit, nešlo o porušeníjejích práv, za nesprávný. Stěžovatel vyšelz domněnky, že manžel se bude vždy bránit,avšak reálně se vyskytují situace, že lidé majítakové dluhy, že na jejich řešení rezignujía své obraně nevěnují dostatečnou pozor-nost, protože úspěch v jedné dílčí věci jejichcelkovou majetkovou situaci nezachrání. Po-ukázala na existenci i takových případů, v nichžjsou mezi manžely natolik špatné vztahy, že

3203



manžel, který vedl účetnictví, se nebráníschválně s úmyslem poškodit druhého z man-želů. Trvala proto na tom, že měla mít mož-nost se v daňovém řízení kvalifikovaně bránit.

Pátý senát Nejvyššího správního soudu připředběžném posouzení věci zjistil, že otázkoupodmínek daňového řízení vedeného finanč-ními orgány v rámci daňové kontroly u man-žela daňového subjektu a jejími důsledky proněj se již dříve ve vztahu ke společnému zda-nění manželů podle § 13a ZDP zabýval sedmýsenát Nejvyššího správního soudu.

Sedmý senát nejprve rozhodoval ve věcitýkající se zdanění spolupracující osoby dle § 13 ZDP a v již výše uvedeném rozsudku čj. 7 Afs 51/2010-121 uvedl, že „daňové řízení

vedené o konkrétní daňové povinnosti stěžo-

vatelky (daň z příjmů fyzických osob za rok

2004) je daňovým řízením sui generis. Jako

takové má, byť i po hmotněprávní stránce

bylo zčásti závislé na skutečnostech mají-

cích původ v jiných řízeních u jiných subjek-

tů, svůj vlastní osud (počátek, průběh a ko-

nec). Ze zákona o daních z příjmů, ani

z daňového řádu z roku 1992 či jiného daňo-

vého zákona nelze jakkoli dovozovat, že by

řízení ve věci dodatečného stanovení daně

za totéž období osobě hlavní (v této věci

manželu žalobkyně), resp. rozhodnutí o výši

konkrétní daně této osoby, bylo pro výši da-

ňové povinnosti žalobkyně předběžnou

otázkou. Jedná se o dvě zcela samostatná

daňová řízení, jejichž výsledkem je rozdílná

daňová povinnost zatěžující rozdílné po-

platníky. I kdyby tomu i tak nebylo, nemůže

obstát názor, že by úkon účinně provedený

v řízení o jiné dani a vůči jinému subjektu

mohl mít tak zásadní účinky v řízení o da-

ňové povinnosti u jiné osoby, v jejímž řízení

tento úkon učiněn nebyl.“

Poté ve věci, která se již týkala společné-ho zdanění manželů podle §13a ZDP právěs odkazem na výše uvedený rozsudek dospělsedmý senát v rozsudku ze dne 23. 12. 2011,čj. 7 Afs 79/2011-118, k závěru, podle něhož„[n]a vysloveném právním názoru ničeho

nemění ani okolnost, že v poukazované věci

šlo o daňovou povinnost spolupracující

manželky a v nyní projednávané věci šlo

o společné zdanění manželů. Jinými slovy

vyjádřeno, i v nyní projednávané věci mělo

být se stěžovatelkou vedeno plnohodnotné

daňové řízení – daňová kontrola, včetně do-

kazování a při zachování všech procesních

práv, která jinak náleží jakémukoliv daňo-

vému subjektu. [...] Na uvedeném závěru nic

nemění ani okolnost, [...] že stěžovatelka sa-

ma ve svém daňovém přiznání nevykázala

žádné vlastní příjmy a že její povinnost byla

vypočtena toliko z příjmů z podnikatelské

činnosti a příjmů z kapitálového trhu jejího

manžela Radka S. Stejně tak je irelevantní,

že stěžovatelka při zahájení její daňové kon-

troly uvedla, že pouze podepsala daňové při-

znání, které zpracovala účetní. Obdobně je

pro posouzení zákonnosti provedené daňo-

vé kontroly a důsledků jednotlivých úkonů

nerozhodné, že se aktivně nepodílela na

podnikatelské činnosti manžela, neměla

vlastní příjmy, a že tudíž nevedla daňovou

či pomocnou evidenci. Tyto skutečnosti ne-

znamenají, jak mylně dovozuje krajský

soud, nemožnost vyzvat stěžovatelku k pro-

kázání rozhodných skutečností, a to opráv-

něnosti uplatnění sporných výdajů, či ne-

možnosti předložit důkazy ve smyslu

ustanovení § 32 odst. 9 či § 16 odst. 2 písm. c)

[daňového řádu z roku 1992]. [...] Nelze k tíži

jednoho daňového subjektu (zde stěžovatel-

ky) dospět k závěru o neunesení důkazního

břemene a přičítat mu, zůstal-li jiný subjekt

(manžel stěžovatelky) nečinný ve svém říze-

ní. Na uvedeném nic nemění ani okolnost,

že jeden z manželů nemá vlastních příjmů.

Nebyla-li proto stěžovatelka vyzvána (vedle

manžela – poplatníka) k prokázání rozhod-

ných skutečností, předložení relevantních

důkazů o sporných plněních, neobstojí závěr,

že neunesla důkazní břemeno, které na ní

vázlo v jejím daňovém řízení. Takový závěr

by bylo možno vyslovit pouze tehdy, byla-li

by sama vyzvána k prokázání rozhodných

skutečností, tj. byla by v souladu se zákonem

aktivována její důkazní povinnost.“

Pátý senát v nyní projednávané věci do-spěl k názoru odlišnému. Podle něj totiž nel-ze judikaturu soudu, resp. jednotlivé právnízávěry vyslovené v rozhodnutích ve věcech

3203



zdanění příjmů spolupracujících osob (man-želů), bezvýhradně aplikovat ve věcech spo-lečného zdanění manželů, neboť úprava spo-lečného zdanění manželů a úprava zdaněníspolupracujících osob sledují jiné cíle a po-užívají při stanovení daňových povinností ji-ných postupů. V podrobnostech se zde odka-zuje na usnesení ze dne 17. 12. 2012, čj. 5 Afs54/2012-23, jímž byla věc v souladu s § 17odst. 1 s. ř. s. postoupena rozšířenému senátu.

Rozšířený senát Nejvyššího správníhosoudu rozhodl, že uplatnili-li manželé výpo-čet daně ze společného základu daně podle § 13a ZDP a došlo-li následně k pochybnos-tem o správném stanovení základu daně, bylkaždý z manželů povinen podle § 31 odst. 9daňového řádu z roku 1992 prokazovat pou-ze skutečnosti rozhodné pro vlastní dílčí zá-klad daně.

Z odůvodnění:

IV.Posouzení věci

[14] Podle § 13 odst. 1 ZDP „[p]říjmy do-

sažené při podnikání nebo jiné samostatné

výdělečné činnosti [§ 7 odst. 1 písm. a) až c)

a odst. 2] provozované za spolupráce druhé-

ho z manželů a výdaje vynaložené na jejich

dosažení, zajištění a udržení se rozdělujítak, aby podíl připadající na spolupracující-

ho manžela (manželku) nečinil více než 50 %;

přitom částka připadající na spolupracující-

ho manžela (manželku), o kterou příjmy

přesahují výdaje, smí činit nejvýše 540 000 Kč

při spolupráci po celé zdaňovací období ne-

bo 45 000 Kč za každý i započatý měsíc této

spolupráce. V ostatních případech spoluprá-

ce manžela (manželky) a ostatních osob ži-

jících v domácnosti s poplatníkem, popřípa-

dě za spolupráce jen ostatních osob žijících

v domácnosti s poplatníkem, se příjmy do-

sažené při podnikání nebo jiné samostatné

výdělečné činnosti rozdělují na spolupra-cující osoby tak, aby jejich podíl na společ-

ných příjmech a výdajích činil v úhrnu

nejvýše 30 %; přitom částka připadající

v úhrnu na spolupracující osoby, o kterou

příjmy přesahují výdaje, smí činit nejvýše

180 000 Kč při spolupráci po celé zdaňovací

období nebo 15 000 Kč za každý i započatý

měsíc spolupráce. U spolupracujícího man-

žela (manželky) a dalších spolupracujících

osob musí být přitom výše podílu na společ-

ných příjmech a výdajích stejná. Příjmy

a výdaje nelze rozdělovat na děti až do

ukončení jejich povinné školní docházky

a na děti v kalendářních měsících, ve kte-

rých je na ně uplatňováno daňové zvýhod-

nění podle § 35c a § 35d, nebo na manžela

(manželku), je-li na něj (na ni) ve zdaňova-

cím období uplatněna sleva na dani podle

§ 35ba odst. 1 písm. b).“

[15] Podle odstavce 2 téhož ustanovení„spolupracující osoba postupuje při stanove-

ní minimálního základu daně podle § 7c ob-

dobně; přitom se pro účely tohoto zákona

u spolupracující osoby za zahájení nebo

ukončení činnosti uvedené v § 7 odst. 1

písm. a) až c) považuje zahájení nebo ukon-

čení spolupráce podle odstavce 1“.

[16] Podle § 13a odst. 1 ZDP „[m]anželé,

kteří jsou poplatníky podle § 2 a vyživují

alespoň jedno dítě žijící s nimi v domácnosti,

mohou uplatnit výpočet daně ze společného

základu daně (dále jen ,společné zdanění‘),

jestliže tyto podmínky splní nejpozději po-

slední den zdaňovacího období, za které

uplatňují společné zdanění. Společné zda-nění mohou manželé uplatnit i v přípa-dě, že jeden z nich neměl příjmy, které

jsou předmětem daně podle tohoto zákona.“Podle odstavce 2 téhož ustanovení „[s]poleč-ným základem daně se pro účely tohoto zá-

kona rozumí součet dílčích základů daněpodle § 6 až 10 u obou manželů. Dílčí zákla-

dy daně podle § 6 až 10 každého z manželů

se upraví podle § 5 a 23. Společný základ da-

ně se sníží o nezdanitelné části základu da-

ně podle § 15 za oba manžele. Nezdanitelné

části základu daně podle § 15 může uplatnit

i ten z manželů, který před společným zda-

něním neměl zdanitelné příjmy kromě pří-

jmů od daně osvobozených a příjmů zdaňo-

vaných zvláštní sazbou daně, jestliže jinak

splňuje podmínky stanovené pro jejich

uplatnění. Vykáží-li manželé nebo některýz nich ve zdaňovacím období, ve kterémuplatnili společné zdanění, u příjmů po-

3203



dle § 7 nebo § 9 daňovou ztrátu, může jiodečíst od základu daně podle § 34 tenz manželů, který ji vykázal, v následují-

cích zdaňovacích obdobích, pokud v těchto

zdaňovacích obdobích neuplatní společné

zdanění. Obdobně postupuje poplatník

v případě odpočtu podle § 34 odst. 3.“

[17] Podle odstavce 3 stejného ustanove-ní „[j]e-li alespoň jeden z manželů poplatní-

kem uvedeným v § 2 odst. 3, mohou manže-

lé společné zdanění uplatnit, jestliže úhrn

všech příjmů obou manželů ze zdrojů na

území České republiky (§ 22) činí nejméně

90 % všech jejich příjmů s výjimkou příjmů,

které nejsou předmětem daně z příjmů podle

§ 3 nebo § 6 nebo jsou od daně osvobozeny

podle § 4, 6 nebo § 10, nebo příjmů, z nichž

je daň vybírána srážkou podle zvláštní saz-

by daně.“

[18] Z uvedené komparace obou ustano-vení je zjevné, že u spolupracujících osob po-dle § 13 ZDP se předpokládá, že spolupracu-jící osoba se přímo podílí (spolupracuje)na činnosti daňového subjektu, proto sepříjmy dosažené při podnikání nebo jiné sa-mostatné výdělečné činnosti provozované zaspolupráce druhého z manželů a výdaje vyna-ložené na jejich dosažení, zajištění a udrženív daném poměru rozdělují na podíly mezidaňovým subjektem a spolupracujícím manže-lem (manželkou). Jde tedy o stanovení podíluspolupracujících osob – manželů na společ-ném podnikání nebo jiné samostatné výděleč-né činnosti (viz důvodová zpráva k noveleZDP provedené zákonem č. 259/1994 Sb.).

[19] Oproti tomu smyslem společnéhozdanění manželů podle § 13a ZDP počínajeobdobím roku 2005 byla jen eliminace vlivuprogrese daňových sazeb (zejména) v mode-lu jednoho manžela s vysokými příjmy a dru-hého manžela s příjmy minimálními či žádný-mi, a to rozdělením základu daně (tedynikoli poměrným dělením příjmů a výdajůdosažených při společném podnikání) mezimanžele rovnoměrně tak, aby byly minimali-zovány účinky daňové progrese, aniž by by-lo vyžadováno, aby se jeden z manželůna podnikání nebo jiné samostatné vý-dělečné činnosti druhého z manželů jak-

koliv podílel. Jak vyplývá z důvodové zprávyk zákonu č. 669/2004 Sb., kterým se mění zá-kon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, veznění pozdějších předpisů, a některé další zá-kony, „[j]edná se o určitou úlevu v oblasti pří-

mého zdanění příjmů poplatníků fyzických

osob vyživujících v domácnosti alespoň jed-

no dítě“, které mělo za cíl “podpořit zejména

ty rodiny s dětmi, kde jeden z rodičů nemá

zdanitelný příjem nebo ... má malý příjem“.Při společném zdanění manželů tedy nedo-chází ani k převzetí podílu na příjmechdosažených při podnikání nebo jiné samo-statné výdělečné činnosti daňového subjektu(podnikajícího manžela), na něž ostatně aninení společné zdanění manželů vázáno.

[20] Jde tedy o dva zcela samostatné in-stituty, což se projevuje i v tom, že společnézdanění manželů se nepoužije, pokud bymanželé za daný rok rozdělovali příjmy naspolupracující osoby podle § 13 ZDP. V pří-padě spolupracujících osob je tedy možnéuplatnit buď společné zdanění anebo rozdě-lení na spolupracující osobu.

[21] Za zásadní je třeba v této souvislostipovažovat otázku rozložení důkazního bře-mene, k níž se Nejvyšší správní soud již něko-likrát vyjádřil a např. v rozsudku ze dne 28. 4.2005, čj. 2 Ans 1/2005-57, č. 605/2005 Sb. NSS,dospěl k závěru, že „nelze po daňovém sub-

jektu požadovat, aby prokazoval skutečnos-

ti, jež jsou zcela mimo sféru jeho vlivu a jež

nemůže, ať již z důvodů zákonných překá-

žek, anebo z důvodu faktického stavu věcí,

zjistit a ověřit“. Obdobné závěry plynou dález rozsudků ze dne 25. 3. 2005, čj. 5 Afs131/2004-45, č. 599/2005 Sb. NSS, a ze dne 7. 2. 2007, čj. 5 Afs 58/2006-41.

[22] Po žalobkyni tak z důvodů zákon-ných i faktických nelze požadovat, aby tvrdilaa prokazovala skutečnosti, tj. nesla důkazníbřemeno např. ohledně prokázaných výdajůuskutečněných manželem v rámci jeho pod-nikatelské činnosti, z níž mu plynuly příjmy,byť tyto nepřímo formou rozdělení společné-ho základu daně vykázala ve svém daňovémpřiznání. Zákon jí přístup k těmto informa-cím a skutečnostem, popř. důkazním pro-středkům, neposkytuje a ani její manžel nemázákonnou povinnost jí tyto podklady poskytnout.

3203



[23] Obdobný závěr ostatně plyne takéz rozsudku Nejvyššího správního soudu zedne 7. 2. 2007, čj. 1 Afs 156/2005-113, který setýkal zdanění spolupracujících manželů,v němž soud uvádí, že „rozsah a také vzá-

jemný poměr práv a povinností ovšem bude

jiný než u podnikajícího manžela. Správce

daně tak nebude vyzývat spolupracujícího

manžela, aby prokázal skutečnosti, které

jsou správci daně známy již z daňového ří-

zení u podnikajícího manžela; ... Nemůže jej

vyzývat ani k doložení skutečností zachyce-

ných v účetnictví, neboť spolupracujícího

manžela nestíhá povinnost vést účetnictví

a jiné povinné evidence.“

[24] Ačkoli tedy rozšířený senát souhlasís tím, že v případě každého z manželů je ve-deno samostatné daňové řízení, je z výše uve-deného zřejmé, že každý z manželů nese bře-meno tvrzení, jakož i břemeno důkazní jenk vlastní daňové povinnosti (vlastnímu dílčí-mu základu daně) a k tomu, jakým způsobembyl společný základ daně vypočten, což odpo-vídá i znění § 13a ZDP. Možnost těmito údajia podklady nakládat přísluší jen manželu, kte-rý daných příjmů dosáhl, účtoval o nich, popř. vedl daňovou evidenci; na něm také je,aby rozhodné skutečnosti při daňové kontro-le tvrdil a prokázal.

[25] Žalobkyně je tedy objektivně schop-na prokázat pouze skutečnost, jakým způso-bem byl společný základ daně vypočten, cožtaké odpovídá rozsahu jejího důkazního bře-mene vymezeného v § 13a ZDP, podle které-ho je povinna prokázat jen to, že společný zá-klad daně činí součet dílčích základů daně,a svůj dílčí základ daně. Z tohoto ustanovenívšak nelze nijak dovodit, že by byla povinnaprokazovat dílčí základ daně svého manžela.

[26] Ve svém daňovém přiznání žalobky-ně ani neuvádí (dílčí) základ daně svého man-žela, ale pouze výši společného základu da-ně, vycházející ze součtu dílčích základůdaně. Ve vztahu k dílčímu základu daně její-ho manžela jde pouze o součást určité mate-matické operace.

[27] V této souvislosti je vhodné pouká-zat také na § 31 odst. 5 daňového řádu z roku

1992, podle kterého, nesplní-li daňový sub-jekt při dokazování jím uváděných skutečnos-tí některou ze svých zákonných povinností,takže zde není možno daňovou povinnost sta-novit dokazováním podle odstavců 1 až 4, jesprávce daně oprávněn stanovit daňovou po-vinnost za použití pomůcek, které má k dis-pozici nebo které si obstará bez součinnostis daňovým subjektem.

[28] V důsledku závěrů uvedených v jižuvedeném rozsudku čj. 7 Afs 79/2011-118 bytedy žalobkyně měla prokazovat skutečnosti,k nimž jí nesvědčí důkazní břemeno (skuteč-nosti zachycené v účetnictví nebo jiné evi-denci jejího manžela) a které leží mimo sférujejího vlivu. V takovém případě by tedy aninebylo možné stanovit daň dokazováním po-dle § 31 odst. 1, 4 daňového řádu z roku 1992a bylo by ji nutné stanovit podle pomůcek (§ 31 odst. 5 stejného zákona). K tomu je všaktřeba zdůraznit, že takto by muselo být (připřijetí závěrů sedmého senátu co do rozsahudokazování v případech společného zdaněnímanželů) v zásadě postupováno vždy, a to pa-radoxně i v případech, byla-li by daň u druhé-ho z manželů stanovena dokazováním. Tako-vý závěr nelze akceptovat.

[29] Lze proto uzavřít, že žalobkyně ne-může nést podle § 31 odst. 9 daňového řáduz roku 1992 důkazní břemeno k prokázánískutečností, které je její manžel povinen uvá-dět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k je-jichž průkazu byl správcem daně v průběhu da-ňového řízení vyzván. Dále je třeba vzít v úvahurozdíl mezi „vlastní daňovou povinností (resp.

základem daně) každého z manželů“ a „daní

připadající na každého z manželů“. Zákonnáprávní úprava nestanoví v žádném ustanove-ní „solidární odpovědnost“ za daňovou po-vinnost. Vlastní daňová povinnost každéhoz manželů totiž zůstává zachována, pouzev případě rozhodnutí manželů využít právauplatnění společného zdanění manželů seuplatní při jejím výpočtu postup podle § 13aZDP. Pouze pro tento případ pak zákonz praktických důvodů např. v § 13a odst. 5pro případ placení záloh na daň z příjmů fy-zických osob uvádí, že „poslední známou da-

ňovou povinností při společném zdanění

3203



manželů se rozumí daň připadající na kaž-

dého z manželů“, zálohy však platí každýz manželů samostatně. Z tohoto ustanovení jetak zjevné, že zákonodárce vychází u každéhoz manželů z jejich samostatné (vlastní) daňo-vé povinnosti (ohledně které každý nese dů-kazní břemeno samostatně), nikoli z daňovépovinnosti společné, proto zde musí být tatovýslovná definice poslední známé daňové po-vinnosti při společném zdanění manželů.

[30] Výsledek daňové kontroly u manželažalobkyně tedy ovlivňuje pouze výši daně nani připadající, což je právě důsledkem volbyžalobkyně a jejího manžela uplatnit postuppodle § 13a ZDP. Tento závěr ostatně také od-povídá konstrukci daně z příjmů, u níž daňo-vá povinnost není konstruována jako solidár-ní, jako tomu bylo např. u daně z nemovitostive spoluvlastnictví (srov. § 3 odst. 6 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí).

[31] Nelze jistě pochybovat o tom, že i přispolečném zdanění manželů je to právě ža-lobkyně, která je povinna v rámci své daňovépovinnosti zaplatit daň stanovenou ze spo-lečného základu daně manželů, to je ostatněsmyslem jejího zdanění. Žalobkyně je povin-na zaplatit daň v zákonné výši. Využije-li pro-to se svým manželem svého práva (nikoli po-vinnosti) uplatnit pro ně výhodnější zdaněníze společného základu daně, odpovídá tomutaké povinnost její a jejího manžela takto sta-novenou daň zaplatit. Skutečnost, že některýz manželů při jejich společném zdanění ne-správně uvedl svůj dílčí základ daně, pak jdelogicky k tíži každého z manželů, stejně jakojde ve prospěch každého z manželů daňovávýhoda získaná využitím institutu společné-ho zdanění manželů. V tomto směru tedy je(byla) právní úprava společného zdaněnímanželů vyvážená; ponechává jen na volběobou manželů, zda výhod i nevýhod společ-

ného zdanění manželů využijí, či nikoli. Jiný-mi slovy řečeno, při společném zdanění man-želů se manželé shodně podílejí jak na daňo-vé výhodě, tak na daňové povinnosti rovnýmdílem, což odpovídá konstrukci výpočtu je-jich společného základu daně, který se posoučtu dílčích základů manželů rovným dí-lem dělí.

[32]Rozšířený senát tedy na základě výšeuvedeného shrnuje, že judikaturu soudu,resp. jednotlivé právní závěry vyslovenév rozhodnutích ve věcech zdanění příjmůspolupracujících osob (manželů), nelze bez-výhradně aplikovat ve věcech společnéhozdanění manželů, neboť úprava společnéhozdanění manželů a úprava zdanění spolupra-cujících osob sledují jiné cíle a používají přistanovení daňových povinností jiných postu-pů. Současně nejsou správné závěry sedmé-ho senátu vyslovené ve vztahu k důkaznímubřemeni žalobkyně podle § 31 odst. 9 daňo-vého řádu z roku 1992. Při způsobu zdaněnídle § 13a ZDP nelze v daném případě žalob-kyni vyzývat k prokázání skutečností, které jeve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu z roku1992 povinen prokazovat její manžel.

[33] Z výše uvedeného současně plyne,že výše daňové povinnosti manžela žalobky-ně je pro správce daně předběžnou otázkouve smyslu § 28 odst. 1 daňového řádu z roku1992. V případě žalobkyně tudíž nebylo na-místě provedení daňové kontroly, ale finanč-ní orgány měly v jejím případě postupovatpodle § 54 odst. 1 písm. c) stejného zákona,tj. z úřední povinnosti obnovit řízení ukonče-né pravomocným rozhodnutím, které závise-lo na posouzení předběžné otázky, tj. výše da-ňové povinnosti manžela žalobkyně, o kterébylo dodatečně v důsledku změny podstat-ných skutečností ovlivňujících i výši daně sta-novené žalobkyni rozhodnuto jinak.

3203



Finanční úřad ve Zlíně (dále jen ,,správcedaně“) zahájil u žalobce dne 9. 4. 2008 daňovoukontrolu podle § 16 zákona č. 337/1992 Sb.,o správě daní a poplatků (dále jen „daňovýřád z roku 1992“), pro zdaňovací období2005, 2006 a 2007, a to mj. na dani z příjmůfyzických osob ze závislé činnosti a z funkč-ních požitků.

V průběhu daňové kontroly bylo zjištěno,že žalobce poskytoval svým zaměstnancůmna základě vnitřního předpisu peněžité půjč-ky bez udání účelu, které byly úročeny úro-kem ve výši 140 % diskontní úrokové sazbyČeské národní banky platné v době uzavřenísmluv o půjčce.

Konkrétně v případě Ing. H. bylo kontro-lou zjištěno, že se žalobcem dne 29. 5. 2006uzavřel smlouvu o půjčce, na jejímž základěse žalobce (věřitel) zavázal poskytnout Ing. H.

(dlužník) půjčku až do částky 20 000 000 Kč,a to v měně určené dlužníkem tato možnostbyla omezena na české koruny (CZK), eura(EUR), americké dolary (USD) nebo švýcar-ské franky (CHF). Dlužník se zavázal splatitveškeré poskytnuté peněžní prostředky věři-teli nejpozději do 31. 12. 2008. Úroky ve výši140 % diskontní sazby České národní bankyplatné ke dni podpisu smlouvy byly splatnésoučasně s jistinou. Správce daně dále zjistil,že pan Ing. H. uzavřel se žalobcem dne 1. 1. 2001pracovní smlouvu na dobu neurčitou, s pra-covním zařazením ředitel společnosti, a mi-mo toto pracovní zařazení je Ing. H. taképředsedou představenstva žalobce. Žalobceje jako společnost vlastněn jediným akcionářem,a to společností AV ENTERPRISES, s. r. o., je-jímž jediným jednatelem je rovněž pan Ing. H.Poskytnutí půjčky dle předmětné smlouvyodsouhlasil jediný akcionář věřitele v rámci

3204


3204Daň z příjmů: příjmy související se závislou činností; poskytnutípůjčky zaměstnancům; propojení osob

k § 6 odst. 1 a 3 a § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném prozdaňovací období 2005, 2006 a 2007

I. Co se rozumí příjmem majícím souvislost se závislou činností, stanoví zákonč. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v § 6 odst. 1, resp. odst. 3. Společné těmto příjmůmje úzká a bezprostřední souvislost s výkonem práce, tedy aktivní činností pro za-městnavatele, popř. určité typově vymezené „zvýhodnění“ poskytnuté zaměstnancizaměstnavatelem; jedná se v podstatě o plnění učiněná zaměstnavatelem za zaměst-nance. Poskytnutí půjčky z povahy věci samé nelze považovat za úhradu, kterou pro-vádí zaměstnavatel za zaměstnance za poskytnutá práva, služby nebo věci.

II. Byť by správce daně dovodil neplatnost smlouvy o půjčce z důvodu porušeníustanovení obchodního zákoníku, tento soukromoprávní následek právního úkonuje nutné odlišit od účinků v oblasti daňové. Případné dopady jednání podle obchod-ního zákoníku nebo vnitřních předpisů plátce daně nemohou mít vliv na posouzenízávěru o aplikovatelnosti § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ne-boť ten neváže poskytnutí úroků z půjček na platnost soukromoprávního úkonu, alena zákonem stanovené ekonomické nebo personální propojení osob. Důkazní bře-meno v případě § 23 odst. 7 téhož zákona leží na správci daně.


Prejudikatura: č. 1487/2008 Sb. NSS, č. 1852/2009 Sb. NSS, č. 2489/2012 Sb. NSS, č. 2548/2012 Sb. NSS a č. 2693/2012 Sb. NSS.

Věc: Akciová společnost AV ENGINEERING proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daňz příjmů, o kasační stížnosti žalovaného.


valné hromady, tedy Ing. H. v rámci výkonupůsobnosti valné hromady. Obdobně byla panuIng. H. na základě smlouvy ze dne 1. 9. 2006žalobcem poskytnuta další půjčka ve výši 6 300 000 Kč, se splatností do 15. 10. 2006,a dne 26. 9. 2006 půjčka ve výši 92 000 CHF,se splatností do 15. 12. 2006. K těmto smlou-vám byl dne 20. 10. 2006 sjednán dodateks tím, že tyto dvě půjčky se staly součástí půjč-ky sjednané ve smlouvě ze dne 29. 5. 2006.

Jelikož půjčky nebyly poskytnuty na účelosvobozený od daně ve smyslu § 6 odst. 9písm. n) zákona o daních z příjmů, bylo pe-něžní zvýhodnění plynoucí zaměstnancůmžalobce v souvislosti s poskytnutím půjčeks úrokem nižším, než je obvyklá výše úroků,posouzeno jako příjem ze závislé činnosti,který je předmětem daně podle § 6 odst. 1písm. d) stejného zákona. Pro zjištění úroku,který byl v daném čase a místě obvyklý připoskytování půjček obdobného charakterufyzickým osobám, využil správce daně § 34daňového řádu z roku 1992 a v rámci součin-nosti požádal vybrané peněžní ústavy o po-skytnutí listin za účelem zjištění obvykléhoúroku hotovostních bezúčelových půjček po-skytovaných fyzickým osobám v rozhodnémobdobí bankovními ústavy či jejich pobočka-mi ve Zlíně.

Rozhodnutími ze dne 19. 8. 2009 správcedaně předepsal žalobci k přímému placenídaň z příjmů fyzických osob ze závislé čin-nosti a z funkčních požitků podle zákonao daních z příjmů za zdaňovací období 2005,2006 a 2007 celkem ve výši 779 965 Kč a za-vázal ho uhradit penále ve výši 155 148 Kč.

Žalobce podal proti platebním výměrůmodvolání, která byla rozhodnutími žalovaného[zde ještě Finanční ředitelství v Brně, kterés účinností od 1. 1. 2013 bylo dle § 19 odst. 1 zá-kona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě Českérepubliky, zrušeno a jeho právním nástupcemse ve smyslu § 7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb.ve spojení s § 69 s. ř. s. stalo Odvolací finančníředitelství se sídlem v Brně, s nímž bylo v řízenípokračováno ze dne 13. 4. 2010] zamítnuta.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovanéhotřemi samostatnými žalobami u Krajského

soudu v Brně. Ten je spojil ke společnémuprojednání a rozsudkem ze dne 18. 1. 2012,čj. 31 Af 49/2010-75, zamítl.

Rozsudek krajského soudu, který žalobcenapadl kasační stížností, byl rozhodnutímNejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013,čj. 5 Afs 17/2012–25, zrušen. Krajský soud bylzavázán, aby se v dalším řízení vypořádal sevšemi žalobními námitkami a aby vyjádřil svézávěry k otázce vztahu mezi § 6 odst. 3 a § 23odst. 7 zákona o daních z příjmů; krajskémusoudu bylo rovněž vytknuto, že se vůbec ne-zabýval charakterem poskytnuté půjčkya okolnostmi, které by mohly nasvědčovat to-mu, že předmětná půjčka byla poskytnutaosobě kapitálově spojené.

Následně vydal krajský soud dne 30. 1.2014 rozsudek čj. 31 Af 49/2010-110, kterýmrozhodnutí žalovaného zrušil. Zdůraznil, žežalobce předmětné půjčky poskytl svým za-městnancům bez uvedení účelu, a proto v da-ném případě nebylo možné aplikovat § 6odst. 9 písm. n) zákona o daních z příjmů.Správce daně tím, že zaslal dle § 34 odst. 4 da-ňového řádu z roku 1992 výzvy bankovnímústavům, nepochybil. Naopak postupovalsprávně a v souladu se zákonem č. 151/1997 Sb.,o oceňování majetku, i s pokynem Minister-stva financí č. D-190 a D-300. Peněžní ústavyse požadavkem správce daně dostaly do pozi-ce třetích osob ve smyslu § 7 odst. 2 písm. b)daňového řádu z roku 1992, tj. osob, kterémají k dispozici listiny potřebné v daňovémřízení, a nikoliv do pozice svědků či osobpředzvědných.

Krajský soud se však neztotožnil s postu-pem správce daně a žalovaného, kteří blíže ne-zkoumali charakter smluv o půjčce, ale auto-maticky upřednostnili zaměstnanecký vztahIng. H. pouze na základě faktu, že půjčka mubyla poskytnuta jakožto fyzické osobě, kterábyla v den uzavření smlouvy zaměstnancemžalobce (ředitelem). Krajský soud připo-mněl, že na Ing. H. lze nahlížet jako na kapitá-lově spojenou osobu dle § 23 odst. 7 zákonao daních z příjmů, jelikož byl jediným společ-níkem společnosti AV ENTERPRISES, kterábyla jediným akcionářem žalobce, nebo jakona zaměstnance, přičemž potom se aplikuje

3204



§ 6 odst. 3 zákona o daních z příjmů. Jelikožse žalovaný nezabýval právním hodnocenímtěchto skutečností, tedy posouzením, zda jev dané věci nutné upřednostnit zaměst-nanecký vztah nebo vztah společníka ob-chodní společnosti (neboť obojí zároveň sevylučuje), krajský soud rozhodnutí žalované-ho a správce daně zrušil.

Žalovaný (stěžovatel) proti rozsudku kraj-ského soudu podal kasační stížnost. Uvedl, žepři posuzování předmětných smluv o půjčce,uzavřených podle § 657 a násl. občanskéhozákoníku z roku 1964 mezi žalobcem a Ing. H.,vycházel ze zjištěného skutkového a právní-ho stavu. Ing. H. byl v době podpisu před-mětných smluv jednak členem statutárníhoorgánu žalobce – předsedou představenstvaoprávněným jednat a podepisovat za žalobce(§ 191 odst. 1 obchodního zákoníku*)), alei zaměstnancem žalobce na základě pracovnísmlouvy uzavřené dne 1. 1. 2001 mezi žalob-cem jako zaměstnavatelem, a Ing. H. jako za-městnancem na dobu neurčitou s pracovnímzaražením zaměstnance na pozici ředitele ža-lobce. Zároveň byl Ing. H. v době uzavřenísmluv o půjčce jak statutárním orgánem – je-diným jednatelem, oprávněným jednat a po-depisovat za společnost AV ENTERPRISES,tak i jediným společníkem se 100% obchod-ním podílem v dané společnosti s tím, že spo-lečnost AV ENTERPRISES byla jediným akcio-nářem žalobce.

Stěžovatel měl za to, že jmenovaný jednalna straně příjemce půjčky jako osoba fyzickáa nikoliv jako jednatel obchodní společnostiAV ENTERPRISES, čemuž odpovídá označenísmluvní strany příjemce půjčky i způsob pod-pisu předmětných smluv. Tuto skutečnost stě-žovatel zdůraznil ve svém rozhodnutí o odvo-lání s tím, že o uzavření předmětných půjčeknebyly provedeny účetní zápisy v účetnictvíspolečnosti AV ENTERPRISES, když půjčkanebyla žalobcem poskytnuta této společnos-ti. Podpůrně, i když o dané skutečnosti nenímezi žalobcem a stěžovatelem sporu, je mož-no poukázat i na fakt, že předmětné smlouvyo půjčce byly uzavřeny podle občanského zá-

koníku z roku 1964, a pokud by smluvnímistranami byly dvě obchodní společnosti, ža-lobce a obchodní společnost AV ENTERPRISESv postavení podnikatele dle § 2 odst. 2 ob-chodního zákoníku, jednalo by se o obchodnízávazkové vztahy mezi podnikateli, jejichžúprava se řídila obchodním zákoníkem (jeho§ 261 odst. 1 ve spojení s § 497 a násl.). Smluvnístrany by v tomto případě uzavřely smlouvuo úvěru podle obchodního zákoníku, a nikolivsmlouvu o půjčce dle občanského zákoníku.

Dále stěžovatel doplnil, že Ing. H. v práv-ním postavení jediného společníka obchodníspolečnosti AV ENTERPRISES ani nemohl vy-stupovat a jednat vůči třetím osobám ve vněj-ších vztazích, což vyplývá i z právní úpravyobchodních společností v obchodním záko-níku. Ing. H. měl ve smyslu § 113 a násl. ob-chodního zákoníku řadu práv a tomu odpovída-jící povinnosti, nemohl však dle stěžovatelev žádném případě vystupovat v právníchvztazích jako kapitálově spojená osoba se ža-lobcem dle § 23 odst. 7 zákona o daních z pří-jmů, protože spojenou osobou byla jako sub-jekt práva a daných obchodněprávníchvztahů společnost AV ENTERPRISES, coby je-diný akcionář žalobce. Nad rámec uplatně-ných žalobních bodů stěžovatel uvedl i tuskutečnost, že fyzická osoba – Ing. H. rovněžnevystupoval v žádném z právních vztahůs žalobcem v postavení podnikatele dle § 2odst. 1 obchodního zákoníku tak, aby bylo mož-no třeba jen hypoteticky posuzovat jeho osobuve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů.

V závěru kasační stížnosti stěžovatel vy-jádřil svůj nesouhlas s názory soudu a s odka-zem na § 196a odst. 1 obchodního zákoníkudovodil, že úmyslem žalobce bylo uzavřítpředmětné smlouvy o půjčce s Ing. H. v práv-ním postavení předsedy představenstva ža-lobce, který v tomto právním postavení dlestěžovatele nemohl vystupovat jako kapitálo-vě propojená osoba ve smyslu § 23 odst. 7 zá-kona o daních z příjmů. Rovněž tak odkazsoudu na vnitřní předpis žalobce o poskyto-vání půjček zaměstnancům nedokládal, že byžalobce chtěl poskytnout předmětné půjčky

3204


*) S účinností od 1. 1. 2014 byl zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.


Ing. H. jako kapitálově propojené osobě. Uve-dená úprava ve vnitřních předpisech žalobcezcela odpovídala úpravě v obchodním záko-níku, a to konkrétně v § 261 odst. 3 písm. f)citovaného zákona.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

IV.Právní hodnocení

Nejvyššího správního soudu

(...) Otázkou, která je pro posouzení vevěci rozhodná, je tak především to, zda správ-ce daně a posléze stěžovatel postavili najistosvé tvrzení o podřaditelnosti zvýhodněnéhoúroku z půjčky Ing. H. jako zaměstnanci podpříjem plynoucí v souvislosti s výkonem zá-vislé činnosti pro žalobce, a zda lze tak dospětk závěru, že v daném případě má zaměstna-necký vztah Ing. H. ve vztahu k poskytnutýmpůjčkám prioritu před vztahem společníkaobchodní společnosti, která je jediným akcio-nářem žalobce. Nejvyšší správní soud se pro-to nejprve zabýval vymezením předmětu da-ně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti(IV. A.), zda Ing. H. v posuzovaném případěmohl vystupovat jako kapitálově propojenáosoba (IV. B.), s čímž souvisí stěžovatelem tvr-zený vliv obchodního zákoníku na postaveníkapitálově propojené osoby (IV. C.), a zdakrajský soud aplikoval na zjištěný skutkovýstav správné zákonné ustanovení (IV. D.)

IV.A Předmět daně z příjmůze závislé činnosti

(...) Pro správné posouzení příjmů je vždydůležité vymezit, které příjmy jsou předmě-tem daně, a jednoznačně definovat příjmy,které zakládají určitou daňovou povinnost.Předmětem daně z příjmů jsou všechny příj-my fyzických osob, kromě příjmů vylouče-ných z předmětu daně v § 3 odst. 4 zákonao daních z příjmů a u zaměstnanců v § 6 odst. 7a odst. 11 stejného zákona. Z příjmů, jež jsoupředmětem daně z příjmů fyzických osob, jepak celá řada od této daně zcela nebo zčástiosvobozena (§ 4 a § 6 odst. 9 zákona o daníchz příjmů).

Mezi příjmy, které plynou zaměstnanciv souvislosti s výkonem závislé činnosti ne-bo funkce, patří mj. i peněžní zvýhodnění za-městnance plynoucí mu v souvislosti s po-skytnutím úrokově zvýhodněné půjčky, neboťse jedná o příjem, který zaměstnanec dostáváv souvislosti s výkonem závislé činnosti.

Příjmy ve smyslu § 6 odst. 1 písm. d) zá-kona o daních z příjmů představují širokouskupinu dalších forem plnění v souvislostis výkonem závislé činnosti nebo výkonemfunkce (současným, dřívějším nebo budou-cím), které nemají přímo charakter mzdy čiodměny za práci. Často mají věrnostní nebostabilizační povahu či motivační charakter,nebo zvyšují atraktivnost zaměstnání. Např.v rozsudku ze dne 9. 8. 2012, čj. 2 Afs47/2012-18, č. 2693/2012 Sb. NSS, Nejvyššísprávní soud označil za příjem plynoucí v sou-vislosti s budoucím výkonem závislé činnostidle § 6 odst. 1 písm. d) zákona o daních z pří-jmů poskytnutí stipendia podmíněné závaz-kem studenta pracovat po ukončení studia ně-kolik let v pracovním poměru u jehoposkytovatele. Předpokladem pro posouzenípříjmů podle § 6 odst. 1 písm. d) zákona o da-ních z příjmů je existující souvislost mezitakovými příjmy a závislou činností. Plát-ce takových příjmů má veškeré povinnostiplátce daně, tzn. i povinnost srážet z příjmů,které poplatníkovi vyplatí či připíše k dobru,měsíční zálohu na daň nebo daň zvláštní saz-bou jako z mezd svých ostatních zaměstnanců.

Co se rozumí příjmem majícím souvislostse závislou činností, stanoví zákon o daníchz příjmů v § 6 odst. 1, resp. 3. Společné těmtopříjmům je úzká a bezprostřední souvislosts výkonem práce, tedy aktivní činností pro za-městnavatele, popř. určité typově vymezené„zvýhodnění“ poskytnuté zaměstnanci za-městnavatelem: „Příjmem se rozumí rovněž

částka, o kterou je úhrada zaměstnance za-

městnavateli za poskytnutá práva, služby

nebo věci, kromě bytu, v němž měl zaměst-

nanec bydliště po dobu 2 let bezprostředně

před jeho koupí, nižší, než je cena zjištěná

podle zvláštního právního předpisu, nebo ce-

na, kterou účtuje jiným osobám “ (§ 6 odst. 3in fine zákona o daních z příjmů). Jedná se

3204



v podstatě o plnění učiněná zaměstnavate-lem za zaměstnance. Poskytnutí půjčky z po-vahy věci samé nelze považovat za úhradu,kterou provádí zaměstnavatel za zaměstnan-ce za poskytnutá práva, služby nebo věci. Pe-něžní benefit, který zákonodárce výslovně zapříjem zaměstnance považuje, je stanovenpouze pro případ bezplatného užívání moto-rového vozidla. V posledně uvedených přípa-dech tedy není rozhodující pro naplnění zna-ku příjmu skutečný faktický výkon činnosti.

Co se týče daňového režimu půjček po-skytovaných zaměstnavatelem svým zaměst-nancům, je třeba vycházet z § 6 odst. 9 písm. l)zákona o daních z příjmů a contrario: „Od

daně jsou [...] dále osvobozeny l) peněžní

zvýhodnění plynoucí zaměstnancům v sou-

vislosti s poskytováním bezúročných půjček

nebo půjček s úrokem nižším, než je obvyklá

výše úroku, zaměstnavatelem z fondu kul-

turních a sociálních potřeb podle zvláštního

předpisu a u zaměstnavatelů, na které se

tento předpis nevztahuje, ze sociálního fon-

du nebo ze zisku (příjmu) po jeho zdanění,

jedná-li se o návratné půjčky poskytnuté za-

městnanci na bytové účely do výše 100 000 Kč

nebo k překlenutí tíživé finanční situace do

výše 20 000 Kč a u zaměstnance postiženého

živelní pohromou do výše 1 000 000 Kč na

bytové účely a do výše 200 000 Kč k překle-

nutí tíživé finanční situace.“

O takový případ se v projednávané věcivšak zcela zjevně nejedná, ostatně stěžovateltakto ani věc neposuzoval.

Nejvyšší správní soud již např. v rozsudkuze dne 21. 12. 2005, čj. 5 Afs 5/2005-85, kon-statoval: „Skutečnost, že fyzická osoba je jed-

natelem, resp. společníkem obchodní společ-

nosti, sama o sobě ještě neznamená, že

jakékoli plnění, které tato od společnosti ob-

drží, je příjmem dle § 6 odst. 1 písm. b) zá-

kona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Vždy

je nutno zkoumat povahu příjmu, především

to, zda se nejedná o příjem, který není předmě-

tem daně (§ 3 odst. 4 cit. zákona), anebo o pří-

jem podléhající jinému režimu zdanění (např.

příjem z pronájmu dle § 9 cit. zákona).“

S přihlédnutím k uvedenému Nejvyššísprávní soud konstatuje, že posouzení, zda

v nyní projednávaném případě došlo k napl-nění podmínek daného ustanovení, závisí nakonkrétních skutkových okolnostech. V po-suzovaném případě Ing. H. pro žalobce vyko-nával závislou činnost duplicitně – nejen jakozaměstnanec, ale na pozici předsedy předsta-venstva i jako jeho statutární orgán. Tato sku-tečnost však sama o sobě bez dalšího zhod-nocení okolností uzavření smlouvy ještěneznamená, že zvýhodněný úrok poskytnutýIng. H. je nutno stricto sensu posoudit jakopříjem plynoucí v souvislosti s výkonem zá-vislé činnosti pro žalobce, a že zaměstna-necký vztah Ing. H. má přednost před vzta-hem společníka obchodní společnosti, kteráje jediným akcionářem žalobce.

IV.B K aplikaci § 23 odst. 7zákona o daních z příjmů

Stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle dovo-zuje, že úmyslem žalobce bylo uzavřít před-mětné smlouvy o půjčce s Ing. H. v právnímpostavení předsedy představenstva žalobce,který v tomto právním postavení dle stěžova-tele nemohl vystupovat jako kapitálově pro-pojená osoba ve smyslu § 23 odst. 7 zákonao daních z příjmů.

„Podstatou § 23 odst. 7 zákona o daních

z příjmů je zabránit daňovým únikům při

takových smluvních vztazích, při nichž jedna

smluvní strana záměrně činí úkony pro ni fi-

nančně či jinak nevýhodné, aby druhé straně

naopak vznikla daňová výhoda spočívající

ve snížení daňového základu.“ „Obchodní

transakce mezi osobami blízkými totiž mo-

hou být ovlivňovány osobním vztahem

smluvních stran, a proto jejich motivem ne-

ní vždy samotná snaha o získání majetko-

vého či jiného prospěchu, jako je tomu v běž-

ných obchodních vztazích za podmínek

fungující soutěže. Ačkoliv je s ohledem na

zásadu smluvní volnosti takovýto způsob

jednání v občanskoprávních nebo obchod-

něprávních vztazích možný, z hlediska da-

ňového práva je ve výsledku sankcionovaný

úpravou základu daně o zjištěný rozdíl.“

„Daňový subjekt tak musí prokázat, že od-

chýlení se od ceny obvyklé má jiný účel, než

je krácení daně. Zákon o daních z příjmů

proto po obchodujících osobách blízkých po-

3204



žaduje větší opatrnost a obezřetnost při sta-

novení smluvní ceny, než je tomu u osob ne-

závislých“ (srov. rozsudek Nejvyššího správ-ního soudu ze dne 31. 3. 2009, čj. 8 Afs80/2007-105, č. 1852/2009 Sb. NSS).

Ze znění § 23 odst. 7 zákona o daníchz příjmů lze rozlišit tři zákonem předvídanéformy ekonomického nebo personálníhopropojení osob:

– vztah fyzických osob blízkých (ve smyslu§ 116 a násl. občanského zákoníku z roku 1964,resp. § 22 občanského zákoníku z roku 2012),

– vztah osob v případě, kdy se jedna oso-ba podílí přímo nebo nepřímo na vedení,kontrole nebo kapitálu druhé osoby, nebo

– vztah osob v případě, že se shodné práv-nické nebo fyzické osoby (tj. nikoli nutně jed-na či druhá z obou posuzovaných osob, je-jichž vztah je zkoumán, ale i právnické osobytřetí) přímo nebo nepřímo podílejí na vede-ní, kontrole nebo jmění obou posuzovanýchosob.

Zákon o daních z příjmů hovoří v § 23odst. 7 povšechně o obchodních vztazích me-zi ekonomicky nebo personálně propojený-mi osobami, včetně vztahů úvěrových. Rozší-řený senát Nejvyššího správního souduv rozsudku ze dne 7. 11. 2007, čj. 2 Afs165/2006-114, č. 1487/2008 Sb. NSS, k chybě-jící definici ,,podílení se na vedení“ vyslovil:,,Pojem ,vedení‘ je v zákoně o daních z pří-

jmů užíván nepochybně v souvislosti s ob-

chodními společnostmi a družstvy. Obchod-

ní zákoník zná legální pojem ,obchodníhovedení‘ (viz zejm. jeho § 81, § 97 odst. 1,

§ 134, § 192 odst. 1, jež charakterizují, které

orgány jednotlivých společností obchodní

vedení vykonávají). Obchodním vedením se

rozumí řízení společnosti, tj. zejména orga-

nizování a řízení její podnikatelské činnosti,

včetně rozhodování o podnikatelských zá-

měrech; obchodní vedení tedy ve své podsta-

tě směřuje dovnitř společnosti, na rozdíl od

jednání jménem společnosti. S ním je nelze

ztotožňovat. Někdy na rozhodnutí učiněné

v rámci obchodního vedení navazuje jedná-

ní jménem společnosti, a to tam, kde je k rea-

lizaci rozhodnutí (např. o určité obchodní

strategii) nutné právní jednání vůči třetím

osobám (viz v podrobnostech např. Štenglo-

vá; Plíva; Tomsa a kol.: Obchodní zákoník.Komentář. 6. vyd., Praha 2001, str. 346, ko-

mentář k § 81). Z povahy věci plyne, že ob-

chodní vedení (stejně jako jednání společ-

nosti ,navenek‘) mohou přímo vykonávat

pouze fyzické osoby. [...] Pod pojmem ,vede-ní‘ tak budou nepochybně zahrnuty všechny

formy ,obchodního vedení‘, vedle toho tam

však budou spadat i některé další formy

ovlivňování konkrétní činnosti obchodní

společnosti, a to takové, které mají podstat-

ný vliv na její hospodaření, a tedy zprostřed-

kovaně i na výši její daňové povinnosti z hle-

diska daně z příjmů právnických osob.“Rozšířený senát proto v citovaném rozsudkuza účast na „vedení“ rozuměl „zejména výkon

funkce statutárního orgánu či členství v ta-

kovém orgánu, členství v jiném podobném

orgánu jako např. v dozorčí radě a v někte-

rých případech i výkon funkce člena vrcho-

lového vedení společnosti, má-li takovýto

člen podle společenské smlouvy či stanov ne-

bo nějakého vnitřního předpisu společnosti

podstatný vliv na hospodaření společnosti

(je-li např. oprávněn jménem společnosti při-

jímat pro ni půjčky na částky řádově srov-

natelné s jejím základním kapitálem).“

Jak již bylo uvedeno výše, Ing. H. byl v do-bě uzavírání smluv o půjčce zaměstnancema členem statutárního orgánu žalobce, kromětoho byl i statutárním orgánem a jedinýmspolečníkem jiné obchodní společnosti, kte-rá je jediným akcionářem žalobce. Věřitelemze smluv o půjčce byl žalobce, dlužníkem Ing. H. Souhlas s poskytnutím půjčky udělilza akcionáře žalobce v rámci výkonu působ-nosti valné hromady jediný společník tohotoakcionáře, tedy Ing. H. Je tedy nepochybné,že Ing. H je ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o da-ních z příjmů kapitálově spojenou osobou sespolečností, která je jediným akcionářem ža-lobce, a zároveň je i osobou spojenou se ža-lobcem, neboť se zároveň podílí na vedeníspolečnosti žalobce. Aplikace § 23 odst. 7 zá-kona o daních z příjmů se na plnění poskyto-vaná zaměstnancům nepoužije, neboť § 6 propřípad poskytování jiných plnění než příjmů

3204



ze závislé činnosti je nutno považovat za lex

specialis k § 23 odst. 7 citovaného zákona.

Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, kte-rý v kasační stížnosti s poukazem na právníúpravu vnitřních a vnějších vztahů v obchod-ních společnostech dle obchodního zákoníkuvyloučil postavení Ing. H. jako spojené osobydle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, a tímupřednostnil jeho zaměstnanecký poměr u ža-lobce. Nejvyšší správní soud podotýká, žeprávní předpisy soukromého práva nemajía priori přednost před právem veřejným, jak jemožné dovozovat z argumentace stěžovatele, ji-nými slovy porušení předpisů soukroméhopráva nemůže mít daňové relevance. Naopak,Nejvyšší správní soud považuje interpretaci § 190 odst. 1 a § 196a obchodního zákoníkuze strany stěžovatele ve vztahu k posuzovanésmlouvě o půjčce za nepřípadnou, účelovoua vnitřně rozpornou.

IV.C Vliv obchodního zákoníkuna postavení kapitálově propojené osoby

Zatímco v rozhodnutí o odvolání se stěžo-vatel námitkou možnosti uzavření smlouvyve smyslu § 196a obchodního zákoníku neza-býval, neboť posuzoval plynoucí plnění Ing. H., a nikoliv způsob uzavření předmět-ných půjček, v kasační stížnosti obsáhle do-vozuje, že úmyslem žalobce bylo uzavřítpředmětné smlouvy o půjčce s panem Ing. H.v právním postavení předsedy představen-stva žalobce, který v tomto právním postave-ní dle stěžovatele nemohl vystupovat jako ka-pitálově propojená osoba ve smyslu § 23odst. 7 zákona o daních z příjmů. Rovněž takodkaz soudu na vnitřní předpis žalobce o po-skytování půjček zaměstnancům dle stěžova-tele nedokládal, že by žalobce chtěl poskyt-nout předmětné půjčky panu Ing. H. jakokapitálově propojené osobě.

Ustanovení § 196a obchodního zákoníku,v intencích kterého byla věc posuzována, ob-sahuje pravidla na ochranu společnosti, je-jích společníků a věřitelů před jednánímosob, které za tuto společnost jednají nebona ni mají přímý či nepřímý vliv. Předmětnéustanovení reguluje v zásadě dva okruhytransakcí, zaprvé převody majetku ze společ-

nosti nebo na společnost (§ 196a odst. 3), za-druhé smlouvy o úvěru nebo půjčce a zajišťo-vání závazků ze strany společnosti (§ 196aodst. 1 a 5). „Společnost může uzavřít smlou-

vu o úvěru nebo půjčce s členem představen-

stva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou

osobou, která je oprávněna jménem společ-

nosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osoba-

mi jim blízkými, nebo na ně bezplatně pře-

vést majetek společnosti jen s předchozím

souhlasem valné hromady a jen za podmí-

nek obvyklých v obchodním styku.“ Poskyt-nutí půjčky se tedy nevylučuje, pouze jsoustanoveny podmínky, za jakých je možnosmlouvu o půjčce uzavřít.

Ve spisu je založen zápis o rozhodnutí je-diného akcionáře, jímž Ing. H. v rámci výko-nu působnosti valné hromady odsouhlasilposkytnutí půjčky. Součástí spisu je rovněžupozornění právního zástupce Ing. H. naomezení vyplývající pro něj jako zaměstnan-ce z právních předpisů, konkrétně na zastá-vané funkce Ing. H. a § 196a obchodního zá-koníku. Jako jediné řešení je navrhováno, abyIng. H. uzavřel smlouvu o půjčce nikoliv jakozaměstnanec, ale jako jediný společník spo-lečnosti AV ENTERPRISES.

Z dostupných podkladů a vnitřních před-pisů žalobce, které zakazují poskytnutí půjč-ky osobám vyjmenovaným v § 196a obchod-ního zákoníku, krajský soud dovodil, žežalobce neměl v úmyslu poskytnout půjčkuIng. H. jako zaměstnanci, ale skutečně jakokapitálově propojené osobě.

Nejvyšší správní soud se s tímto názoremztotožnil a neshledal důvodnou námitku stě-žovatele, opírající se o § 196a a § 190 odst. 1obchodního zákoníku. Skutečnost, že smlou-va o půjčce byla dle stěžovatele uzavřenas Ing. H. v právním postavení předsedy před-stavenstva žalobce, má vylučovat, aby jmeno-vaný v tomto právním postavení vystupovaljako kapitálově propojená osoba ve smyslu § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Na dru-hou stranu stěžovatel dodal, že pokud by nastraně příjemce půjčky stála fyzická osobaIng. H. v právním postavení předsedy před-stavenstva, tedy statutárního orgánu žalobcejako akciové společnosti, pak by předmětné

3204



smlouvy měly být obligatorně uzavřeny po-dle obchodního zákoníku – smlouva o úvěrudle § 497 a násl. obchodního zákoníku, což jevšak vyloučeno vnitřními předpisy žalobce.Ing. H. však byl i v pracovněprávním vztahus žalobcem jako ředitel žalobce, takže v tomtosvém postavení mohl jako zaměstnanec zcelav souladu s vnitřními předpisy žalobce uza-vřít předmětné smlouvy o půjčce. Taková ar-gumentace stěžovatele je vnitřně rozporná,neboť stěžovatel zcela pomíjí obsah § 23odst. 7 zákona o daních z příjmů (viz výše)a směšuje regulaci smluv uzavřených mezispolečností a členy jejích orgánů a otázkuzdanění těchto subjektů. Ustanovení § 196aobchodního zákoníku proto nemůže být rele-vantní v případě posuzování předmětu daněnebo definice příjmů zakládajících daňovoupovinnost, neboť obchodní zákoník tuto pro-blematiku neřeší.

Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že byťby správce daně dovodil neplatnost smlouvyo půjčce z důvodu porušení obchodního zá-koníku, tento soukromoprávní účinek právní-ho úkonu je nutné odlišit od účinků v oblastidaňové. Nejvyšší správní soud v rozsudku zedne 2. 12. 2010, čj. 7 Afs 130/2009-200, č. 2489/2012 Sb. NSS, k této otázce totiž uvedl, že „dospěje-li finanční ředitelství – pozn.Nejvyššího správního soudu k závěru, že ur-

čitý soukromoprávní úkon byl absolutně ne-

platný, neznamená to ještě a priori, že tako-

vý úkon je irelevantní z daňového hlediska.

Daňové účinky absolutně neplatných sou-

kromoprávních úkonů nenastávají, vyžadu-

je-li daňové právo, že určitý právní následek

může nastat pouze na základě existujícího

(platného) soukromoprávního úkonu určité

konkrétní povahy (viz např. rozsudky Nej-

vyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005,

čj. 2 Afs 94/2004-50, č. 979/2006 Sb. NSS,

a ze dne 17. 4. 2008, čj. 7 Afs 8/2007-49). Pro-

vádí-li však daňové právo autonomní klasi-

fikaci daňověprávních účinků soukromo-

právních jednání vycházející v zásadě z eko-

nomické logiky (jak je tomu například v ge-

nerální klausuli v § 24 odst. 1 zákona

o daních z příjmů), může mít i neplatný

právní úkon plnohodnotné daňověprávní

účinky, např. bylo-li i na základě takového

úkonu plněno, plnění nebylo zpochybněno,

příp. dokonce bylo následně jeho poskytnutí

zpětně uznáno a ,legalizováno‘ sjednáním

dohody o narovnání, a projevilo-li se v eko-

nomické sféře účastníků transakce způso-

bem předvídaným v § 24 odst. 1 zákona

o daních z příjmů či si účastníci transakce

mohli rozumně myslet v době, kdy ji činili,

že se takto projeví – k tomu viz rozsudek Nej-


čj. 2 Afs 15/2005-90, č. 718/2005 Sb. NSS, po-

dobně též usnesení rozšířeného senátu Nej-


čj. 2 Afs 180/2006-64, č. 1984/2010 Sb. NSS.“

Případné dopady jednání podle obchod-ního zákoníku nebo vnitřních předpisů žalob-ce tak nemohou mít vliv na posouzení závěruo aplikovatelnosti § 23 odst. 7 zákona o da-ních z příjmů, neboť ten neváže poskytnutíúroků z půjček na platnost soukromoprávní-ho úkonu, ale na zákonem stanovené ekono-mické nebo personální propojení osob. Dů-kazní břemeno v případě § 23 odst. 7 zákonao daních z příjmů leží na správci daně: K pro-

kázání, že se liší ceny sjednané mezi spojený-

mi osobami od cen, které by byly sjednány

mezi nezávislými osobami v běžných obchod-

ních vztazích za stejných nebo obdobných

podmínek (referenční ceny), musí správce da-

ně na základě zjištění výše obou těchto cen

provést mezi nimi srovnání. Důkazní břeme-

no ke všem skutečnostem, které jsou pro to

rozhodné, nese správce daně (rozsudek Nej-vyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011, čj. 7 Afs 74/2010-81, č. 2548/2012 Sb. NSS).

3204



Rozhodnutím ze dne 14. 2. 2011 (dále jen„napadené rozhodnutí“) žalovaná uložila ža-lobci pokutu ve výši 100 000 Kč za porušenípovinnosti stanovené v § 5d odst. 3 zákonao regulaci reklamy ve spojení s § 1 odst. 8 a dá-le § 8a odst. 3 písm. f) a podle § 8a odst. 7písm. a) téhož zákona, neboť zpracováním ob-chodního sdělení produktu Calibrum Activin(sponzor upoutávky, mutace 1), premiérověvysílaného dne 8. 2. 2010 v 19:58:48 na pro-gramu ČT1 a 20x reprízovaného na progra-mech ČT1 a ČT2 do 28. 2. 2010, žalobce poru-šil povinnost, aby reklama, resp. sponzorskývzkaz, na doplněk stravy obsahovala zřetelnýtext „doplněk stravy“. Uvedený text v před-mětném obchodním sdělení zcela absentuje.

V odůvodnění napadeného rozhodnutížalovaná nejprve stručně shrnula průběh ří-zení. Žalobce mj. namítal, že není zpracovate-lem reklamy ve smyslu § 1 odst. 6 zákona o re-gulaci reklamy a že naplnění zákonné definicepojmu „zpracovatel“ nemůže být bez bližšíhoodůvodnění a dokazování dovozováno pouzeze skutečnosti, že pro provozovatele vysílánípřipravil sponzorský vzkaz. Žalobce též po-ukazoval na odlišné vymezení pojmů reklamaa sponzorský vzkaz v zákoně č. 231/2001 Sb.,o provozování rozhlasového a televizního vysí-lání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon

o provozování RTV“), a namítal, že veškeré po-vinnosti související s odvysíláním sponzoro-vaných pořadů jsou výhradně povinnostmiprovozovatele vysílání. V rámci vlastního po-souzení věci pak žalovaná v odůvodnění na-padeného rozhodnutí uvedla, že zákon o re-gulaci reklamy primárně upravuje reklamu,avšak dle § 1 odst. 8 tohoto zákona se před-mětný zákon vztahuje i na sponzorování, ne-ní-li stanoveno jinak. Zákonodárce zakotve-ním uvedeného ustanovení pamatoval právěna obdobné situace, tedy na to, aby ve spon-zorských vzkazech nebyly obcházeny obsa-hové povinnosti, které zákon vymezuje proreklamu. Zákon o provozování RTV, na kterýžalobce odkazuje, vymezuje určitá pravidlapro sponzorování pořadů, ale neupravuje sa-motný obsah sponzorských vzkazů z hlediskazákonnosti obsahu sdělení, tak jak to činí zá-kon o regulaci reklamy. Z hlediska předmět-ného řízení je proto zákon o provozováníRTV irelevantní. Provozovatel sice odvysílá-ním sponzorského vzkazu ve spojitosti sesponzorovaným pořadem plní svou povin-nost plynoucí pro něj ze zákona o provozová-ní RTV, ale obsah tohoto obchodního sděleníje připravován dalšími osobami – zadavate-lem, který je zpravidla totožný s osobou spon-zora, a zpracovatelem, který dané obchodní

3205


3205Regulace reklamy: reklama na doplněk stravy

k § 1 odst. 8 a § 5d odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zá-kona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozděj-ších předpisů, ve znění zákonů č. 138/2002 Sb., č. 25/2006 Sb. a č. 36/2008 Sb. (v textu jen„zákon o regulaci reklamy“)

Obligatorní obsahovou náležitost v podobě zřetelného textu „doplněk stravy“,kterou zákon o regulaci reklamy vyžaduje u reklam na doplňky stravy (§ 5d odst. 3zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy), musí obsahovat i sponzorské vzkazy pro-pagující doplňky stravy (srov. § 1 odst. 8 téhož zákona).

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014, čj. 9 A 111/2011-55)*)


Věc: Akciová společnost OGILVY ONE proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o ulože-ní pokuty.

*) Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti žalované proti tomuto rozsudku svým usnese-ním ze dne 22. 1. 2015, čj. 8 As 202/2014-14.


sdělení audiovizuálně připravil pro účely od-vysílání. Osobu zadavatele i zpracovatele pro-vozovatel vysílání na vyžádání Rady vždyidentifikuje, a to jak v případě reklamy, taki v případě sponzorských vzkazů.

Přistoupením na interpretaci zákona o re-gulaci reklamy prezentovanou žalobcem bydle mínění žalované došlo k zásadním dopa-dům na spotřebitele, neboť sponzorské vzkazyby se staly platformou, v rámci níž by poten-ciálně mohlo docházet k neregulované ko-merční komunikaci. Například farmaceuticképrodukty by zde mohly být prezentovány, anižby bylo uvedeno, zda se jedná o doplněk stra-vy nebo o léčivo, u léčiv by absentovaly výzvyk pročtení příbalové informace, rovněž byzde mohlo docházet k využívání nekalých ob-chodních praktik apod. Jinými slovy povin-nosti plynoucí ze zákona o regulaci reklamyjakožto zákona veřejnoprávní povahy, kterýchrání spotřebitele, by byly v rámci sponzor-ských vzkazů úspěšně obcházeny, jelikož byneexistoval zadavatel a zpracovatel odpověd-ný a postižitelný za dané porušení zákona,a provozovatel – šiřitel by logicky s odkazemna zákon svou odpovědnost úspěšně vylou-čil. Je tak nesporné, že i v případě sponzor-ských vzkazů je vždy identifikovatelná osobazadavatele a zpracovatele, jak to předpokládái § 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy, kdyžvztahuje povinnosti pro reklamu rovněž nasponzorování.

Dle zákona o regulaci reklamy jsou zod-povědnými subjekty za porušení zákona za-davatel, zpracovatel, případně šiřitel. Za po-rušení § 5d odst. 3 zákona o regulaci reklamypak odpovídá zadavatel a zpracovatel (§ 8a).Šiřitel za obsah sponzorského vzkazu (rekla-my) nezodpovídá. Zákon o regulaci reklamynijak neupravuje postavení „zadavatelů“ či„zpracovatelů“ sponzorských vzkazů, nijak jeani nedefinuje, avšak interpretací zákona lzedojít k závěru, že pokud se dle § 1 odst. 8 zá-kona o regulaci reklamy předmětný zákonvztahuje i na sponzorování, není-li stanovenojinak, pak i ustanovení upravující postavení(odpovědnost) zadavatele a zpracovatele re-klamy se nutně vztahují ke sponzorskémuvzkazu. V opačném případě by § 1 odst. 8 zá-

kona o regulaci reklamy byl nadbytečný a je-ho aplikace nereálná.

V této souvislosti považovala žalovaná zanutné zdůraznit, že normy regulující reklamuobsahuje především zákon o regulaci rekla-my, který ve svém § 1 odst. 2 chápe reklamujako „oznámení, předvedení či [jinou prezen-taci] šířené zejména komunikačními médii,

mající za cíl podporu podnikatelské činnos-

ti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje

zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje ne-

movitostí, prodeje nebo využití práv nebo

závazků, podporu poskytování služeb, pro-

pagaci ochranné známky, pokud není dále

stanoveno jinak“. Zákonodárce si při tvorbětohoto zákona plně uvědomil příbuznosta podobnost obou forem propagace podnika-tele, neboť v § 1 odst. 8 zákona o regulaci re-klamy uvádí, že ustanovení tohoto zákona sevztahují na sponzorování, pokud není dálestanoveno jinak. Nejinak interpretuje tentozákon i stávající judikatura Nejvyššího správ-ního soudu. Z rozsudku tohoto soudu ze dne9. 11. 2006, čj. 7 As 81/2005-79, č. 1063/2007Sb. NSS, se uvádí: „Je tedy zřejmé, že i spon-

zorování vykazuje ve svém důsledku podob-

né všeobecné znaky jako reklama, když zá-

kon o regulaci reklamy bere jako kritérium

pro odlišení obou institutů pouze existenci

příspěvku u sponzorování. Proto se normy

regulující reklamu, tj. omezující její obsah

a použití, vztahují i na sponzorování, aby se

tím zamezilo jejich obcházení.“ Pakliže žalo-vaná posoudila předmětný sponzorský vzkazdle zákona o regulaci reklamy, který primár-ně upravuje reklamu, avšak dle § 1 odst. 8 sevztahuje i na sponzorování, není-li stanovenojinak, pak postupovala v souladu se zákonemi stávající judikaturou.

Dle výkladu Nejvyššího správního soudulze ve sponzorském vzkazu aplikovat určitéprvky reklamy, což plyne z rozsudku čj. 7 As81/2005-79, v němž se uvádí, že „zákonodár-

ce si při tvorbě tohoto zákona plně uvědomil

příbuznost a podobnost obou forem (rekla-

my a sponzorského vzkazu) propagace pod-

nikatele, neboť ve svém § 1 odst. 8 zákon

o regulaci reklamy uvádí, že ustanovení to-

hoto zákona se vztahují na sponzorování,

pokud není dále stanoveno jinak“. Lze tak

3205



dojít k jednoznačnému závěru, že zákon o re-gulaci reklamy se nevztahuje výlučně na re-klamu jako takovou, ale i na obsah sponzor-ského vzkazu. Interpretací zákona o regulacireklamy ve spojení s judikaturou Nejvyššíhosprávního soudu je tedy nutno dojít k závěru,že ustanovení tohoto zákona se vztahují i nasponzorské vzkazy. Pokud se určitá pravidlavztahují na reklamu, pak se nutně vztahují i nasponzorské vzkazy, pokud není stanoveno ji-nak. Z logiky věci pak vyplývá, že pokud urči-té subjekty odpovídají za obsah reklamy, paknutně musí odpovídat za obsah sponzorskéhovzkazu z postavení zadavatele či zpracovatele.

Produkt Calibrum Activin je doplňkemstravy. Ve sponzorském vzkazu prezentujícímdaný produkt měl být proto uveden zřetelnýtext „doplněk stravy“. Tento zákonem stano-vený text však v uvedeném sponzorskémvzkazu zcela absentuje. Tím došlo k porušení§ 5d odst. 3 zákona o regulaci reklamy ve spo-jení s § 1 odst. 8 a dále pak § 8a odst. 3 písm. f)a podle § 8a odst. 7 písm. a) téhož zákona,neboť zpracováním sponzorského vzkazu Calibrum Activin (sponzor upoutávky, muta-ce 1), premiérově vysílaného dne 8. 2. 2010v 19:58:48 hodin na programu ČT1 a 20x re-prízovaného na programech ČT1 a ČT2 do28. 2. 2010, byla porušena povinnost, aby re-klama, respektive sponzorský vzkaz, na dopl-něk stravy obsahovala zřetelný text „doplněk

stravy“. Žalovaná proto na základě shromáž-děných podkladů a provedeného dokazovánídospěla k závěru, že žalobce zpracovánímpředmětného sponzorského vzkazu porušilpodmínky stanovené pro reklamu na potravi-ny uvedené v § 5d odst. 3) zákona o regulacireklamy, čímž se jako právnická osoba dopus-til správního deliktu dle § 8a odst. 3 písm. f)téhož zákona, za který se ukládá pokuta dle § 8a odst. 7 písm. a) zákona o regulaci rekla-my do 2 000 000 Kč. Za spáchání tohotosprávního deliktu uložila žalovaná žalobci po-kutu ve výši 100 000 Kč, když v souladus 8b odst. 2 zákona o regulaci reklamy při ur-čení výměry pokuty přihlédla k závažnostisprávního deliktu, zejména ke způsobu jehospáchání a jeho následkům a k okolnostem,za nichž byl spáchán, a po vyhodnocení těch-to kritérií uložila pokutu v dolní polovině zá-konného rozmezí.

Žalobou podanou u Městského souduv Praze se žalobce domáhal zrušení napade-ného rozhodnutí pro jeho nezákonnost. V ža-lobě předně namítl, že žalovaná nesprávnězjistila skutkový stav věci. Žalobce nebyl v ří-zení pasivně legitimován, tudíž nemohl býtúčastníkem správního řízení vedeného žalo-vanou. Nebyl totiž zpracovatelem sponzor-ského vzkazu ve smyslu § 1 odst. 6 zákonao regulaci reklamy, který zpracovatele rekla-my jen pro účely zákona definuje jako „práv-

nickou nebo fyzickou osobu, která pro sebe

nebo pro jinou právnickou nebo fyzickou

osobu zpracovala reklamu“. Žalobce spon-zorský vzkaz nezhotovil, ale připravil proprovozovatele vysílání – Českou televizi, v je-jímž redakčním čase došlo k odvysílání spon-zorského vzkazu podle zákona o provozováníRTV. Žalobce se tak jako zpracovatel v žád-ném případě nemohl dopustit porušení § 5dodst. 3 zákona o regulaci reklamy ve spojenís § 1 odst. 8 téhož zákona.

Žalobce dále namítl, že žalovaná věc ne-správně posoudila a postupovala v rozporus právními předpisy. Sponzorský vzkaz, re-spektive sponzorování je samostatně, a toi vzhledem k odlišnosti formátu od reklamyve smyslu zákona, definováno v § 2 odst. 1písm. s) zákona o provozování RTV. Sponzo-rování je tak samostatný a na pojmu reklamave smyslu zákona o regulaci reklamy nezávis-lý formát. Veškeré povinnosti související s od-vysíláním sponzorovaných pořadů jsou jed-noznačně a výhradně jen povinnostmiprovozovatele vysílání, v jehož tzv. redakčníčásti je oznámení o sponzorování pořadů uve-řejněno. Uvedené jednoznačně dokládá mimojiné jak označení § 53 zákona o provozováníRTV: „Povinnosti provozovatelů vysílání při

vysílání sponzorovaných rozhlasových nebo

televizních programů a pořadů“, tak i návětí§ 53 odst. 4 téhož zákona: „Provozovatel vy-

sílání je povinen každý zcela nebo zčásti

sponzorovaný pořad vždy na začátku a dále

v průběhu nebo na konci zřetelně označit

jménem nebo názvem“.

Žalovaná tedy rozhodla nesprávně, po-kud tvrdila, že provozovatel vysílání vystupu-je jako šiřitel, který není ze zákona odpověd-

3205



ný za šíření sponzorského vzkazu. Judikát, nakterý žalovaná v napadeném rozhodnutí po-ukazuje, není dle žalobce v tomto případě re-levantní. Navíc v průběhu řízení žalobce vesvém vyjádření odkazoval na judikaturu poz-dější, a to na rozsudek Nejvyššího správníhosoudu ze dne 25. 11. 2009, čj. 7 As 53/2009-89,č. 2045/2010 Sb. NSS, ve kterém se uvádí:„Sponzorování pořadu je vedle reklamy dal-

ší formou prezentace subjektů v televizním

vysílání“. Podle § 2 odst. 1 písm. s) zákonao provozování RTV se sponzorováním „pro

účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv přís-

pěvek poskytnutý fyzickou nebo právnickou

osobou, která neprovozuje televizní vysílání

nebo produkci audiovizuálních děl, k přímé-

mu nebo nepřímému financování“. I ze sa-motné judikatury tedy vyplývá, že sponzor-ský vzkaz (sponzorování) není reklamou, alesamostatným, na reklamě zcela nezávislýmformátem, při jehož uveřejnění leží veškerézákonné povinnosti na straně provozovatelevysílání.

Žalobce rovněž namítl, že žalovaná postu-povala v rozporu s ustanoveními správníhořádu, neboť výše uvedené v rámci svého roz-hodnutí nezohlednila a neuvedla ani důkazy,ze kterých dospěla k závěrům uvedenýmv rozhodnutí. Porušila tak jednu z hlavníchzásad správního řízení, a to zásadu materiálnípravdy, která je upravena v § 3 správního řá-du. Zmíněné ustanovení ukládá správnímuorgánu postupovat tak, aby byl zjištěn stav vě-ci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Roz-hodnutí správního orgánu by tedy mělo býtv souladu se zákonem, což se v tomto případěnestalo. Na tomto místě žalobce odkázal narozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne22. 1. 2004, čj. 4 Azs 55/2003-51, č. 638/2005Sb. NSS, v němž byl zaujat názor, že „[r]oz-

hodnutí správního orgánu musí obstát sa-

mo o sobě. Pokud v jeho odůvodnění nejsou

uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správ-

ní orgán dovozuje svoje závěry, pak nutno

dospět k závěru, že nejsou splněny podmín-

ky § 47 odst. 3 správního řádu, a rozhodnutí

je třeba považovat za nepřezkoumatelné

pro nedostatek důvodů. Nelze proto souhla-

sit s názorem stěžovatele, že v dané věci po-

stačovalo, že žalobci byla dána možnost se-

známit se s materiály, které měl správní or-

gán pro posouzení situace ve vlasti žalobce

k dispozici, a že již pro stěžovatele nevyplý-

vala povinnost tyto materiály k posouzení

žádosti o azyl použít. Ustanovení § 47 odst. 3

správního řádu totiž zcela jednoznačně sta-

noví, že v odůvodnění rozhodnutí správní

orgán uvede, které skutečnosti byly podkla-

dem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl

veden při hodnocení důkazů a při použití

právních předpisů, na základě kterých roz-

hodl. Neobsahuje-li napadené rozhodnutí

stěžovatele odkaz na jediný důkaz ve věci

provedený, nelze dospět k jinému závěru

než k tomu, že rozhodnutí je nepřezkouma-

telné pro nedostatek důvodů, a nejsou-li důka-

zy obsaženy ani ve správním spise, pak třeba

uzavřít, že skutkový stav, který vzal správní

orgán za základ napadeného rozhodnutí, ne-

má oporu ve spisovém materiálu.“

Žalovaná navrhla, aby soud žalobu jakonedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žaloběuvedla k námitce žalobce, že nebyl zpracova-telem sponzorského vzkazu ve smyslu § 1odst. 6 zákona o regulaci reklamy, protožesponzorský vzkaz nezhotovil, ale připravilpro provozovatele vysílání – Českou televizi,že provozovatel sice odvysíláním sponzorské-ho vzkazu ve spojitostí se sponzorovaným po-řadem plní svou povinnost plynoucí mu zezákona o provozování RTV, ale obsah tohotoobchodního sdělení je připravován dalšímiosobami – zpracovatelem, který dané obchod-ní sdělení audiovizuálně připravil pro účelyodvysílání. Osobu zadavatele i zpracovateleprovozovatel vysílání na vyžádání žalovanévždy identifikuje, a to jak v případě reklamy,tak i sponzorských vzkazů. Dle zákona o re-gulaci reklamy jsou odpovědnými subjekty zaporušení zákona zadavatel, zpracovatel, pří-padně šiřitel. Za porušení § 5d odst. 3 zákonao regulaci reklamy pak odpovídá výlučně za-davatel a zpracovatel (§ 8a). Šiřitel za obsahsponzorského vzkazu (reklamy) podle záko-na o regulaci reklamy neodpovídá.

Zákon o regulaci reklamy nijak neupravu-je postavení „zadavatelů“ či „zpracovatelů“

sponzorských vzkazů, nijak je ani nedefinuje,

3205



avšak interpretací zákona lze dojít k závěru,že pokud se dle § 1 odst. 8 zákona o regulacireklamy předmětný zákon vztahuje i na spon-zorování, není-li stanoveno jinak, pak i usta-novení upravující postavení (odpovědnost)zadavatele a zpracovatele reklamy se nutněvztahují ke sponzorskému vzkazu. V opač-ném případě by zmíněné ustanovení bylonadbytečné a jeho aplikace nereálná. Pokudjde o právní posouzení odpovědnosti zpraco-vatele za obsah sponzorského vzkazu dle zá-kona o regulaci reklamy, žalovaná ve vyjádře-ní k žalobě dále argumentovala zcela shodnějako v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

K námitce žalobce stran nedostatečnéhozjištění skutkového stavu věci žalovaná po-znamenala, že žalobce neuvádí, které důkazyúdajně nebyly zohledněny. Napadenému roz-hodnutí předcházelo řádné šetření včetnědokazování zhlédnutím obrazově-zvukovéhozáznamu, který jednoznačně prokázal, že zestrany žalobce došlo k porušení příslušnýchustanovení zákona.

V replice k vyjádření žalované žalobcekonstatoval, že žalovaná ve svém vyjádření sa-ma připouští, že zákon o regulaci reklamy ne-definuje pojem zadavatele a zpracovatelesponzorského vzkazu. V zákoně o regulaci re-klamy dokonce ani není definován správnídelikt v oblasti sponzorských vzkazů, a nenítedy možné stanovit sankci za porušení záko-na o regulaci reklamy, neboť taková sankcenení tímto zákonem definována. Vzhledemk tomu, že žalovaná sankcionuje neplnění po-vinností, které zákon neukládá, mohlo dojítk porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práva svobod, podle něhož státní moc lze uplatňo-vat jen v případech a v mezích stanovenýchzákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

K argumentaci žalované, že žalobce nespe-cifikoval důkazy, které údajně nebyly zohled-něny, žalobce v replice podotkl, že v rámci ří-zení opakovaně uváděl, že důkaz v podoběsdělení České televize k žádosti o sdělení zada-vatele sponzorského vzkazu ze dne 13. 08. 2010,ke kterému žalovaná přihlížela a který tvořiljeden z významných podkladů pro rozhodnu-tí ve věci, byl zcela irelevantní. Česká televizeči společnost Media Master, s. r. o., která byla

ve sdělení zmiňována, nemůže disponovat in-formacemi, v jakém rozsahu se žalobce napřípravě sponzorského vzkazu podílel. Tentodůkaz nelze považovat za naplnění povinnos-ti správního orgánu podle § 3 správního řá-du, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsoudůvodné pochybnosti, neboť žalobce v prů-běhu řízení prokázal, že není zpracovatelemsponzorského vzkazu ve smyslu § 1 odst. 6 zá-kona o regulaci reklamy.

Při ústním jednání před soudem účastní-ci řízení žádné další argumenty podstatnépro rozhodnutí ve věci samé neuvedli.

Městský soud v Praze rozhodnutí žalova-né zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

(...) Neobstojí námitky namířené protiprávnímu posouzení věci ze strany žalované,jimiž žalobce zpochybňuje možnost sankční-ho postihu zpracovatele sponzorského vzka-zu za správní delikt spočívající v nesplněnípodmínky pro obsah reklamy (a stejně taki sponzorského vzkazu) stanovené v § 5dodst. 3 zákona o regulaci reklamy. Soud se pl-ně ztotožňuje se závěrem žalované, že obliga-torní obsahové náležitosti, jaké zákon o regu-laci reklamy vyžaduje u reklam na doplňkystravy, musí obsahovat i sponzorské vzkazypropagující doplňky stravy. Tento závěr lzezcela jednoznačně dovodit z § 1 odst. 8 záko-na o regulaci reklamy, podle kterého se usta-novení tohoto zákona (tedy i § 5d odst. 3)vztahují na sponzorování, pokud není dálestanoveno jinak (přičemž žádné z ustanovenízákona o regulaci reklamy aplikaci zmíněné-ho ustanovení na sponzorování nevylučuje).Žalovaná v této souvislosti přiléhavě pouka-zuje na rozsudek ze dne 9. 11. 2006, čj. 7 As81/2005-79, č. 1063/2007 Sb. NSS, v němžNejvyšší správní soud dospěl k naprosto to-tožnému závěru, když konstatoval, že „spon-

zorování vykazuje ve svém důsledku podob-

né všeobecné znaky jako reklama, když

zákon o regulaci reklamy bere jako krité-

rium pro odlišení obou institutů pouze exis-

tenci příspěvku u sponzorování. Proto se

normy regulující reklamu, tj. omezující její

obsah a použití, vztahují i na sponzorování,

aby se tím zamezilo jejich obcházení“.

3205



Není zapotřebí, aby zákon o regulaci re-klamy samostatně definoval pojem zadavate-le či zpracovatele sponzorského vzkazu neboskutkové podstaty správních deliktů v oblastisponzorských vzkazů. Obsahové náležitostireklamy na doplněk stravy stanovené záko-nem o regulaci reklamy musí být vzhledemk § 1 odst. 8 zákona o regulaci reklamy splně-ny i v případě sponzorských vzkazů, jimižjsou propagovány doplňky stravy, definice za-davatele či zpracovatele reklamy obsaženév § 1 zákona o regulaci reklamy dopadají téžna zadavatele či zpracovatele sponzorskéhovzkazu a za správní delikty, jejichž subjektemje podle zákona regulaci reklamy zpracovatelreklamy, lze sankcionovat rovněž zpracovate-le sponzorského vzkazu.

Úprava obsažená v zákoně o provozováníRTV, jehož se žalobce v dané věci dovolává,se na projednávanou věc vůbec nevztahuje.Žalobce byl sankcionován za správní delikt,jehož skutková podstata je upravena v zákoněo regulaci reklamy, a naplnění znaků skutko-vé podstaty daného správního deliktu je pro-to třeba posuzovat výlučně dle tohoto zákonaa nikoliv dle zákona o provozování RTV. Na-víc nelze přehlédnout, že zákon o regulaci re-klamy obsahuje vlastní vymezení pojmů, aťjiž se jedná o pojem reklama (§ 1 odst. 2),sponzorování (§ 1 odst. 4), či o pojmy zada-vatel reklamy (§ 1 odst. 5), zpracovatel rekla-my (§ 1 odst. 6) nebo šiřitel reklamy (§ 1odst. 7). Ustanovení § 2 zákona o provozová-ní RTV navíc výslovně uvádí, že zákonné defi-nice pojmů v něm obsažené se vztahují pou-ze k tomuto zákonu („[p]ro účely tohoto

zákona se rozumí“). Z popsaných důvodů sesoudu jeví jako zcela nepřípadný žalobcůvpoukaz na rozdíl mezi vymezením pojmu re-klama a sponzorování, jenž je patrný při po-rovnání § 2 písm. n) a § 2 písm. s) zákonao provozování RTV, stejně jako jeho poukazna označení § 53 zákona o provozování RTV,a návětí čtvrtého odstavce tohoto ustanovení(které se navíc vůbec netýká povinností zpra-covatele reklamy či sponzorského vzkazu).Soud k tomu dodává, že žalovaná v napade-ném rozhodnutí netvrdí, že pojmy reklamaa sponzorování jsou totožné, a tvrdit to ani

nemůže, neboť i zákon o regulaci reklamy me-zi oběma těmito pojmy rozlišuje. To však nicnemění na existenci klíčového § 1 odst. 8 zá-kona o regulaci reklamy, podle kterého je nut-no ustanovení tohoto zákona, jež se primárnětýkají reklam, vztáhnout též na sponzorování.

Žalobcem zmiňovaný rozsudek Nejvyšší-ho správního soudu ze dne 25. 11. 2009, čj. 7 As 53/2009-89, č. 2045/2010 Sb. NSS, setýkal povinnosti provozovatele vysílání stano-vené zákonem o provozování RTV, konkrétnějeho povinnosti označit každý sponzorovanýpořad zejména na jeho začátku nebo na jehokonci obchodní firmou, obrazovým symbolem(logem), ochrannou známkou nebo známkouslužeb identifikující sponzora. Tato problema-tika nijak nesouvisí s nyní projednávanou věcí,v níž byla předmětem řízení nikoliv odpověd-nost provozovatele vysílání za splnění povin-nosti stanovené zákonem o provozováníRTV, ale odpovědnost zpracovatele sponzor-ského vzkazu ze správní delikt upravený zá-konem o regulaci reklamy, spočívající v nedo-držení podmínek pro obsah sponzorskéhovzkazu, které jsou upraveny rovněž zákonemo regulaci reklamy.

V souzené věci není mezi stranami sporuo tom, že předmětný sponzorský vzkaz na do-plněk stravy Calibrum Activin neobsahovalzřetelný text „doplněk stravy“. Obsah tohotosponzorského vzkazu byl tedy nepochybněv rozporu s § 5d odst. 3 zákona o regulaci re-klamy ve spojení s 1 odst. 8 téhož zákona. Totoporušení zákona je podle § 8a odst. 3 písm. f)zákona o regulaci reklamy správním delik-tem, za který nese odpovědnost zpracovateldaného sponzorského vzkazu. Argumentacežalobce, že veškeré povinnosti souvisejícís odvysíláním sponzorovaných pořadů jsouvýlučně povinnostmi provozovatele vysílání,je zcela neopodstatněná, neboť pomíjí rele-vantní právní úpravu obsaženou v zákoněo regulaci reklamy a je opřena o § 53 zákonao provozování RTV, ačkoliv tento zákon, jakjiž bylo soudem uvedeno shora, na danou věcvůbec nedopadá.

Soud však musel napadené rozhodnutízrušit pro jeho dílčí nepřezkoumatelnost. Ža-lovaná se v něm totiž zcela opomněla vypořá-

3205



dat se zásadní žalobcovou námitkou, že nenízpracovatelem (předmětného sponzorskéhovzkazu) ve smyslu § 1 odst. 6 zákona o regula-ci reklamy. Přestože se žalobce v tomto smě-ru hájil poněkud nesrozumitelným způso-bem, když tvrdil, že předmětný sponzorskývzkaz „nezhotovil, ale připravil pro provozo-

vatele vysílání – Českou televizi“, bylo podle§ 68 odst. 3 správního řádu povinností žalo-

vané se s touto jeho argumentací v napade-ném rozhodnutí vypořádat a s poukazem naprovedené důkazy a z nich plynoucí zjištěnízdůvodnit, proč žalovaná považuje žalobce zazpracovatele předmětného sponzorskéhovzkazu. Pokud by totiž žalobce zpracovate-lem tohoto sponzorského vzkazu nebyl, ne-bylo by samozřejmě možné jej za daný správ-ní delikt sankcionovat. (...)

3206


3206Ochrana životního prostředí: pravomoc České inspekce životníhoprostředí

k § 4 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochranělesa (v textu jen „zákon o ČIŽP“), ve znění zákonů č. 149/2003 Sb., č. 222/2006 Sb. a č. 167/2008 Sb.

Česká inspekce životního prostředí je příslušná stíhat i takové delikty, spočívají-cí v ohrožení nebo poškození životního prostředí v lesích podle § 4 zákonač. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně le-sa, k jejichž spáchání došlo na území chráněné krajinné oblasti.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2015, čj. 6 As 229/2014-82)

Prejudikatura: č. 330/2004 Sb. NSS.

Věc: Klaus L. N. proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.

Česká inspekce životního prostředí, Ob-lastní inspektorát Ústí nad Labem (dále jen„oblastní inspektorát ČIŽP“) uložila žalobcijakožto vlastníkovi lesa pokutu ve výši 1 500 000 Kč za poškození životního prostředív lesích, a to rozhodnutím ze dne 21. 3. 2011.Žalobce měl vlastním zaviněním vytvořitpodmínky pro působení škodlivých biotic-kých a abiotických činitelů ve smyslu § 4písm. c) zákona o ČIŽP. Tento následek mělžalobce vyvolat předmýtní a mýtní těžbou,konkrétně přibližováním vytěžené dřevníhmoty z lesních porostů z provedených těžebv období 15. 4. 2010 až 10. 5. 2010, ke které-mu došlo na části lesního pozemku v k. ú. By-lochov. Poškození spočívalo v nadměrnémnarušení (rozježdění) zjištěných lesních při-bližovacích linií a cest, jehož důsledkem bylorozšíření a prohloubení jejich profilu. Sou-běžně s tím došlo podle zjištění oblastního

inspektorátu ČIŽP v místech vyústění přibli-žovacích linek do tras přibližovacích cest natémže pozemku k silnému narušení (rozjež-dění) půdního povrchu. Tím došlo k nepři-měřenému poškození půdy, bylo zvýšeno ne-bezpečí eroze a byl nepřiměřeně poškozenvodní režim v daném území. Dále pak ke dni 11. 11. 2010 nebyly ošetřeny asanačním nátě-rem stromy poškozené odřením z období 15. 4. 2010 až 10. 5. 2010.

Proti uložení pokuty se žalobce bránil od-voláním, které žalovaný zamítl svým rozhod-nutím ze dne 20. 6. 2011.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalované-ho žalobu u Městského soudu v Praze, který jirozsudkem ze dne 22. 5. 2014, čj. 6 A279/2011-64, zamítl. Městský soud ve svémrozsudku dovodil působnost oblastního in-spektorátu ČIŽP z § 2 zákona o ČIŽP, které


zní: „Inspekce dozírá na dodržování ustano-

vení právních předpisů a rozhodnutí týkají-

cích se funkcí lesů jako složky životního pro-

středí, právnickými a fyzickými osobami.“Dále městský soud poukázal na § 4 stejnéhozákona, kde jsou vymezeny skutkové podsta-ty deliktů spočívajících v poškození neboohrožení životního prostředí v lesích a podleněhož byl žalobce shledán vinným. Městskýsoud také vysvětlil, že ta ustanovení, na něžpoukazoval žalobce v žalobě, na daný případnedopadají. Ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplně-ní některých zákonů (lesní zákon), se týká ná-rodních parků, nikoliv chráněných krajin-ných oblastí. Ustanovení § 78 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,je pak ustanovením obecným, vůči němuž je§ 2 zákona o ČIŽP ustanovením zvláštním.

Proti rozsudku městského soudu podalžalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve kterétvrdil, že věcně příslušná k provedení státníkontroly a vydání sankčního rozhodnutí bylaspráva uvedené chráněné krajinné oblasti, ni-koliv oblastní inspektorát ČIŽP.

Žalovaný k tomu ve svém vyjádření uvedl,že ČIŽP má celorepublikovou působnost, a tovčetně zvláště chráněných území.


Z odůvodnění:

III.Posouzení kasační stížnosti

Nejvyšším správním soudem

(...)

III.a Věcná příslušnost správníhoorgánu

[16] Městský soud na s. 15 svého rozsudkudovodil působnost oblastního inspektorátuČIŽP § 2 zákona o ČIŽP, které zní: „Inspekce

dozírá na dodržování ustanovení právních

předpisů a rozhodnutí týkajících se funkcí

lesů jako složky životního prostředí, práv-

nickými a fyzickými osobami.“ Dále městskýsoud poukázal na § 4 téhož zákona, kde jsouvymezeny skutkové podstaty deliktů spočíva-jících v poškození nebo ohrožení životníhoprostředí v lesích, a podle něhož byl stěžova-tel shledán vinným. Městský soud také vy-světlil, že ta ustanovení, na něž poukazovalstěžovatel, na daný případ nedopadají. Usta-novení § 47 odst. 3 lesního zákona se týká ná-rodních parků, nikoliv chráněných krajin-ných oblastí. Ustanovení § 78 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,je pak ustanovením obecným, vůči němuž je§ 2 zákona o České inspekci životního prostře-dí a její působnosti v ochraně lesa ustanove-ním zvláštním. Stěžovatel namítl, že městskýsoud své závěry ohledně vztahu generalitya speciality přesvědčivě nevysvětlil, sám všakv kasační stížnosti žádnou jinou výkladovoualternativu nenabízí. Nejvyšší správní soudproto jen obecně doplňuje argumentaciměstského soudu v tom směru, že zákono ochraně přírody a krajiny vymezuje v částiosmé vlastní skutkové podstaty správních de-liktů, jejichž naplnění by mohla postihovatjak správa chráněné krajinné oblasti na zákla-dě § 78 odst. 1 citovaného zákona, tak i ČIŽPna základě § 80 odst. 3 stejného zákona (tenupravuje i pravidla pro řešení překryvu kom-petencí orgánů ochrany přírody s ČIŽP).V nyní posuzovaném případě se však jednaloo správní delikt podle zákona o ČIŽP. Tenspráva chráněné krajinné oblasti postihovatnemůže, neboť jí zákon o ČIŽP žádné sankčnípravomoci nesvěřuje. Nutně se zde tedy uplat-ní pouze celorepubliková působnost ČIŽP, ne-boť žádné ustanovení právního předpisu jejípůsobnost na území chráněných krajinnýchoblastí nevylučuje (viz též rozsudek Nejvyšší-ho správního soudu ze dne 25. 11. 2003,čj. 7 A 82/2002-40, č. 330/2004 Sb. NSS). (...)

3206



Městský úřad Havlíčkův Brod dne 6. 9.2012 rozhodl o změně stavby „Havlíčkův

Brod – Světlá nad Sázavou – zdvojení vede-

ní 22 KV Havlíčkův Brod – Perknov, Veselý

Žďár, Lučice, Pohleď, Příseka, Nová Ves

u Světlé nad Sázavou – Lipnička“ (dále jen„stavba“). Odvolání žalobkyň proti tomutorozhodnutí zamítl žalovaný dne 29. 1. 2013a žalobkyně následně podaly společnou žalo-bu, kterou se u Krajského soudu v HradciKrálové domáhaly zrušení rozhodnutí o změ-ně stavby. Žalobkyně namítaly že: 1) bylo roz-hodnuto o jiném předmětu řízení, než prokterý bylo řízení zahájeno a vedeno, 2) žalob-kyním nebylo umožněno uplatnit jejich prá-va a oprávněné zájmy, 3) předmětná stavbanení změnou stavby, nýbrž stavbou zcela no-vého elektrického vedení, jelikož do doby,

než bude odstraněno stávající vedení, budepo určitou dobu paralelní provoz stávajícíhoa nového vedení a 4) orgány veřejné správyna řízení zúčastněné nesprávně aplikovalyexistující legální břemeno založené pro stá-vající elektrické vedení dle § 22 odst. 3 elekt-risačního zákona. Žalobkyně tyto námitky po-drobně rozebraly, přičemž nosnou námitkoubylo tvrzení, že orgány veřejné správy ne-správně posoudily stavební záměr žadatelejako změnu stavby, přestože jde o stavbu no-vou. Jinými slovy, že na tuto stavbu mělo býtvydáno rozhodnutí o jejím umístění, nikolivrozhodnutí o změně stavby. Tato námitka ta-ké byla určující pro výsledek daného pře-zkumného řízení, neboť pokud by orgány ve-řejné správy vydaly zcela jiné rozhodnutí, nežvydat měly, jednalo by se nejen o zmatečné

3207


3207Energetika: „přenosnost“ oprávnění energetického podniku na novéstavby elektrického vedení

k zákonu č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve zněnízákonů č. 146/1971 Sb., č. 367/1990 Sb. a č. 425/1990 Sb.*)

k § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v ener-getických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)

I. Oprávnění vzniklé energetickému podniku podle dřívějšího zákona č. 79/1957 Sb.,o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, a to v souvislosti se stavbou elektrického ve-dení, zaniká jeho odstraněním, a to i v případě jeho náhrady novou stavbou elek-trického vedení v trase vedení původního, vyžaduje-li nové vedení postavení vět-ších, zvláště pak vyšších sloupů na jiných místech trasy.

II. Oprávnění vzniklá energetickému podniku podle dřívějšího zákonač. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, nejsou „přenosná“ na další no-vé stavby elektrického vedení, byť by se nacházely v koridoru vedení původního. Natéto skutečnosti nemůže nic změnit ani § 98 odst. 4 nyní platného zákona č. 458/2000 Sb.,o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, podleněhož zůstávají oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání,která vznikla před jeho účinností, nedotčena. Zůstávají nedotčena jen pro stávající(dřívější) energetické stavby, nikoliv pro stavby (vedení) nové o větším výkonu, re-spektive při zásadním zvýšení jejich napěťové úrovně.

(Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2014, čj. 30 A 34/2013-127)**)

Věc: a) Radka K. a b) Hana K. proti Krajskému úřadu Kraje Vysočina o změnu stavby.

*) S účinností od 1. 1. 1995 zrušen zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státnísprávy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci.

**) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku svým rozsudkem zedne 27. 11. 2014, čj. 10 As 167/2014-51.


rozhodnutí, ale i o důvod, pro který by bezdalšího muselo být zrušeno. Krajský soud seproto zaměřil nejdříve na zkoumání právě té-to otázky.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním zedne 4. 11. 2013. Odkázal v něm na obsah odů-vodnění žalobou napadeného rozhodnutí a dá-le na závěry vyslovené Ministerstvem pro míst-ní rozvoj v přípisu ze dne 23. 10. 2013, podleněhož uvedený orgán neshledal důvody k zahá-jení přezkumného řízení ve věci žalovanéhorozhodnutí. Navrhoval žalobu zamítnout.

Krajský soud projednal žalobu při jedná-ní dne 8. 7. 2014. Žalovaný se z účasti na němpředem písemně omluvil, přičemž se odkázalna svá dřívější vyjádření k věci a navrhoval ža-lobu zamítnout. Ještě před konáním jednání,a to podáním ze dne 1. 8. 2013, vzala žalobuzpět žalobkyně b). Žalobkyně a) setrvala přijednání na své žalobě a na dokreslení situacepředložila krajskému soudu fotodokumenta-ci nových sloupů, kterou dokumentovala roz-díly v umístění, výšce a technickém provede-ní sloupů původního vedení oproti vedenínovému. Dotčení svých práv (dosavadníchpoměrů) spatřovala v tom, že nad jejími ne-movitostmi povede dvojnásobné množstvídrátů, přičemž zanedbatelný není ani vizuálnídopad. To povede zcela nepochybně ke sníže-ní ceny předmětných nemovitostí. Pokud bybyla stavba posuzována jako nová stavba, vznikl by jí nárok na poskytnutí náhrady.

Krajský soud v Hradci Králové zrušil roz-hodnutí žalovaného i rozhodnutí I. stupněa věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

IV.Skutková zjištění a právní závěry

krajského soudu

(...) Jak již pak uvedeno výše, stěžejní otáz-kou dané věci bylo, zda orgány veřejné sprá-vy zúčastněné na řízení rozhodly „přiléha-

vým způsobem, respektive tím správným

rozhodnutím“, když žalobkyně tvrdila, že ni-koliv, a jak by takové případné pochybení za-sáhlo její práva v kontextu § 65 odst. 1 s. ř. s.K tomu krajský soud zjistil, že dne 1. 4. 2011

byla doručena Městskému úřadu HavlíčkůvBrod žádost společnosti ČEZ Distribuce, a. s.,o vydání rozhodnutí o umístění stavby ozna-čené výše. Žalobkyně vznesla proti tomutozáměru námitky, podle nichž dojde k posu-nutí trasy vedení blíže k trvale obydlenémudomu, a umístění stavby vedení tak znehod-notí a sníží celkovou hodnotu pozemku a ne-movitosti. Vzhledem k ochrannému pásmuvyjádřila obavu z poškození kvality životníhoprostředí a pohody bydlení, z ovlivnění tele-komunikačního signálu (televize, mobilní te-lefony, internet atd.) a intenzity elektrickéhopole, přičemž jeho negativní důsledky spat-řovala i v narušení krajinného rázu a přírod-ních hodnot.

Městský úřad Havlíčkův Brod rozhodlo žádosti dne 8. 7. 2011 podle § 79 a § 92 sta-vebního zákona z roku 2006, přičemž vydalrozhodnutí o umístění požadované stavby.Na základě společného odvolání žalobkyňproti tomuto rozhodnutí I. stupně je žalovanýrozhodnutím ze dne 5. 12. 2011 zrušil a věcžalovanému vrátil k dalšímu řízení. Dlužnopřitom poznamenat, že nenamítal ničehoproti tomu, že na podanou žádost o vydánírozhodnutí o umístění stavby bylo reagovánovydáním územního rozhodnutí.

Poté správní orgán I. stupně pokračovalv řízení o žádosti o vydání územního rozhod-nutí, které zakončil rozhodnutím o změněpůvodního vedení stavby ze dne 6. 9. 2012.V jeho odůvodnění uvedl, že „dne 1. 4. 2011

podal žadatel žádost o vydání rozhodnutí

o změně stavby“. Žádná taková žádost, míně-no takto označená, však ve správním spisunení. Na straně sedmé v předposledním od-stavci pak správní orgán I. stupně dospěl k zá-věru, že „[v] případě projednávané stavby se

nejedná o provedení zcela nové distribuční

soustavy energetické soustavy (na jiných po-

zemcích či nad jinými nemovitostmi). Po-

kud dochází k výměně stávajících nevyho-

vujících podpěrných prvků za nové,

případně k jejich posunu, nebylo třeba

s vlastníky těchto nemovitostí uzavírat

smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť

věcné břemeno povinnosti strpět zřizování

energetických vedení, opěrných bodů apod.

3207



na těchto nemovitostech nebo nad nimi již

existuje.“

Vše tak nasvědčuje tomu, že si správní or-gán I. stupně učinil sám úsudek o tom, jakýtyp územního rozhodnutí daný záměr vyža-duje. To by jistě nebylo chybou, pokud byovšem takováto jeho úvaha měla oporu v zá-koně, a to neměla. Podle § 77 odst. 1 staveb-ního zákona z roku 2006 totiž byly územnímirozhodnutími rozhodnutí o umístění stavbynebo zařízení, rozhodnutí o změně využitíúzemí, rozhodnutí o změně stavby a o změněvlivu stavby na využití území, rozhodnutío dělení nebo scelování pozemků a rozhod-nutí o ochranném pásmu.

Územní rozhodnutí o změně stavby, o kte-ré jde v dané věci, bylo podle § 81 odst. 2 sta-vebního zákona z roku 2006 použitelné prozáměry změn staveb, tedy šlo-li o a) nástavby,b) přístavby a za c) změny ve způsobu užívá-ní stavby, které podstatně měnilo nárokystavby na okolí. V posuzované věci nešlo anio jeden z těchto případů, neboť sloupy dosa-vadního vedení se nenastavovaly (nezvyšova-ly), nerozšiřovaly se, ani se stavebně neměni-ly. Jde o zcela novou stavbu elektrickéhovedení bez ohledu na to, že je v trase dosa-vadního vedení, přičemž pro tento záměr ne-ní rozhodující ani velikost ochranného pás-ma. Pokud by se mělo jednat o změnu stavbystávající, musela by nadále existovat alespoňjejí část. Z uvedených důvodů proto pokládákrajský soud úvahy orgánů veřejné správyo této otázce, včetně úvah Ministerstva promístní rozvoj obsažených v jeho dopisu ža-lobkyním ze dne 23. 10. 2013, za mylné.

Jinými slovy, výsledek posouzení toho,zda jde o změnu stavby stávajícího vedení ne-bo o stavbu nového vedení, nemůže být zalo-žen na tom, zda jsou či nejsou „na jiných po-

zemcích či nad jinými nemovitostmi“ nebože „osa trasy vedení kromě stožáru č. 105 zů-

stává neměnná“ (viz strana sedm odůvodně-ní žalovaného rozhodnutí). Vždyť na stejnémpozemku nebo nad ním může být umístěna(vedena) celá řada elektrických vedení, zvláš-tě v blízkosti rozvoden.

A že předmětné vedení vyžadovalo územ-ní rozhodnutí, plyne z § 79 odst. 3 stavebníhozákona z roku 2006. V něm jsou totiž vymeze-ny případy, jež nevyžadují rozhodnutí o umís-tění stavby ani územní souhlas (ostatní samo-zřejmě ano). Zní takto:

„Rozhodnutí o umístění stavby ani

územní souhlas nevyžadují

a) informační a reklamní zařízení o celko-

vé ploše menší než 0,6 m2 umisťovaná mimo

ochranná pásma pozemních komunikací,

b) stožáry pro vlajky do výšky 8 m,

c) povrchová zařízení pro rozvod nebo

odvod vody na zemědělské půdě nebo na po-

zemcích určených k plnění funkcí lesa, ne-

jde-li o vodní díla,

d) sirény, včetně jejich podpěrných kon-

strukcí, a související zařízení do celkové výš-

ky 1,5 m,

e) signální věže, signály a pyramidy pro

zeměměřické účely,

f) bleskosvody a zařízení, které tvoří je-

jich součást,

g) informativní značky a oznámení na

pozemních komunikacích,

h) opěrné zdi do výšky 1 m, které nehra-

ničí s veřejně přístupnými pozemními ko-

munikacemi a s veřejným prostranstvím,

i) propustky na účelových komunikacích,

j) přenosné stavby, zařízení a konstruk-

ce, jejichž doba umístění na pozemku nepře-

sáhne 30 dnů v roce,

k) signální a monitorovací zařízení

umísťovaná na stávajících stavbách,

l) důlní díla, důlní stavby pod povrchem

a stavby v povrchových lomech a skrývkách,

pokud podléhají schvalování a dozoru stát-

ní báňské správy podle horních předpisů,

m) cirkusové stany pro nejvýše 200 osob

a scénické stavby pro film, televizi nebo di-

vadlo,

n) sjezdy z pozemních komunikací na

sousední nemovitosti,

3207



o) označení budov státních orgánů a or-

gánů veřejné správy, označení veřejně pro-

spěšných staveb, staveb právnických a fyzic-

kých osob podnikajících podle zvláštních

právních předpisů a označení nemovitých

kulturních památek podle zvláštního práv-

ního předpisu, popřípadě značkou stanove-

nou mezinárodní smlouvou.“

Z uvedeného je tak zřejmé, že nová stavbaelektrického vedení, byť by i měla být umístě-na ve stávající trase, jako v dané věci, nebylazařazena mezi stavby, jež by ke své realizacirozhodnutí o svém umístění nepotřebovala.Tedy musela mít ke svému umístění rozhod-nutí o umístění stavby, neboť jak již bylo uve-deno výše, jde o stavbu zcela novou nejen postavební stránce, ale i kvalitativně. Vzdor to-mu se však v dokumentaci stavby a správnímspisu neustále opakovaně objevuje slovníspojení, podle něhož jde o náhradu stávající-ho elektrického vedení, zamlžené navíc tím,že dojde i k výměně některých jeho podpěr-ných bodů, jako kdyby šlo o vedení ve stej-ném místě. Tak tomu ovšem není, jelikož no-vé příhradové stožáry s betonovými základyjsou umístěny jinde než stávající betonovésloupy. Jde tak o vedení zcela nové, o čemžsvědčí i to, že po jeho dokončení bude staré(stávající el. vedení) odstraněno. Dojde tak si-ce k náhradě, nikoliv však ve smyslu stavební-ho zákona z roku 2006, nýbrž ekonomickém.Za tohoto stavu nemůže být o změně stavbystávajícího elektrického vedení ani řeči.

Tento závěr má přitom krajský soud za zá-sadní z hlediska dotčenosti práv žalobkyně.Z hlediska věcného posouzení daného zámě-ru přitom nejde ani tak o to, kterým z uvede-ných typů územního rozhodnutí bylo o zá-měru rozhodnuto, jelikož u každého z nichjsou z hlediska cílů a úkolů územního pláno-vání přezkoumávaná kritéria v podstatě stej-ná. Jde ovšem o problém, na nějž žalobkyněpoukazovala ve čtvrtém žalobním bodu. Po-dle něho si totiž orgány veřejné správy zú-častněné na řízení vysvětlily v důsledku chyb-ného územního rozhodnutí chybně i rozsahoprávnění investora k provedení stavby elek-trického vedení.

Tím, že byla stavba hodnocena jako pou-há stavební změna existující stavby vedenípovolené v roce 1973, bylo zároveň orgányveřejné správy vycházeno z toho, že je s toutostavbou spojeno oprávnění vyplývající z § 22odst. 1 elektrisačního zákona. Podle něho to-tiž energetickým podnikům příslušelo mimojiné oprávnění stavět a provozovat na cizíchnemovitostech v rozsahu vyplývajícím z po-volené stavby elektrická vedení, jakož i maléstanice do rozlohy 30 metrů čtverečních,s příslušenstvím (dále jen „vedení“), zejménazřizovat na nemovitostech podpěrné body,přepnout nemovitosti vodičů a umísťovatv nich vedení.

V jeho odstavci druhém pak bylo stanove-no: „Za výkon oprávnění uvedených v před-

chozím odstavci nejsou energetické podniky

povinny poskytovat náhradu. Je-li však

vlastník nebo uživatel nemovitosti, která ne-

ní ve státním socialistickém vlastnictví, zří-

zením vedení podstatně omezen v užívání

nemovitosti, může žádat u orgánu, který je

podle předpisů o povolování staveb přísluš-

ný pro povolení stavby energetického díla

(dále jen ,povolující orgán‘), aby mu energe-

tický podnik poskytl přiměřenou jednorázo-

vou náhradu; žádost musí být pod ztrátou

nároku podána do tří měsíců ode dne, kdy

bylo dílo uvedeno do trvalého provozu

(užívání).“

Podle dalších odstavců uvedeného usta-novení vznikalo oprávnění podle odstavceprvního povolením ke stavbě vedení a zani-kalo zrušením vedení, přičemž povinnost str-pět výkon oprávnění uvedených v odstavciprvním vázlo na dotčené nemovitosti jakověcné břemeno. Orgány veřejné správy všakvztáhly tato oprávnění i na daný případ.

Krajský soud je na rozdíl od nich toho ná-zoru, že oprávnění vzniklé energetickémupodniku v roce 1973 v souvislosti s povole-ním stavby elektrického vedení, jež má býtpodle dokumentace odstraněno a nahrazenovedením novým, tímto (s jeho odstraněním)zaniká, respektive, že nebylo „přenosné“ nadalší nové stavby elektrického vedení, byťv koridoru vedení původního. Na této skuteč-nosti nemůže nic změnit podle krajského

3207



soudu ani skutečnost, že podle § 98 odst. 4nyní platného energetického zákona zůstáva-jí oprávnění k cizím nemovitostem, jakoži omezení jejich užívání, která vznikla předjeho účinností, nedotčena. Krajský soud totižvnímá toto ustanovení tak, že zůstávají nedo-tčena jen pro stávající energetické stavby, ni-koliv však pro stavby nové (viz výše).

V těchto souvislostech jistě stojí za připo-menutí, že stejné stanovisko nepochybně za-stával i sám žadatel o vydání rozhodnutío umístění nové stavby elektrického vedení,jelikož svoji žádost doložil 125 smlouvamio právu provést danou stavbu s vlastníky, je-jichž nemovitosti měly být stavbou novéhoelektrického vedení dotčeny. Evidentně takvycházel z § 25 odst. 4 energetického zákona,podle něhož „[p]rovozovatel distribuční

soustavy je povinen zřídit věcné břemeno

umožňující využití cizí nemovitosti nebo její

části pro účely uvedené v odstavci 3 písm. e)

[podle něho má provozovatel distribučnísoustavy v souladu se zvláštním právnímpředpisem – stavebním zákonem z roku2006, právo zřizovat a provozovat na cizíchnemovitostech zařízení distribuční soustavy,přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovatv nich vedení], a to smluvně s vlastníkem ne-

movitosti; v případě, že vlastník není znám

nebo určen nebo proto, že je prokazatelně

nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo

k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro

omezení vlastnického práva k pozemku ne-

bo ke stavbě podle zvláštního právního před-

pisu, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na

návrh příslušného provozovatele distribuč-

ní soustavy rozhodnutí o zřízení věcného

břemene umožňujícího využití této nemovi-

tosti nebo její části“. Realizace uvedenéhooprávnění je tedy ještě podmíněna naplně-ním uvedeného ustanovení, pokud nejdeo pozemek nebo stavbu, kterou lze vyvlastnit(viz § 86 odst. 3 stavebního zákona z roku2006). Takovou je i veřejně prospěšná stavbadopravní a technické infrastruktury, vesprávním spisu však není jediná indicie, z nížby plynulo, že se v přezkoumávané věci o ta-kovou stavbu jedná.

Uvedené zákonné požadavky však správ-ní orgán I. stupně i žalovaný pominuli, kdyžrozhodli o umístění stavby bez jejich vyřeše-ní. Bylo proto třeba přisvědčit žalobkyni, ženesprávně aplikovali elektrisační zákon v jejíneprospěch, čímž ji postavili do nevýhodněj-ší situace, než ve které se nacházela. Rozhodlitotiž o umístění stavby nového elektrickéhovedení, ačkoliv pro to nebyly splněny všech-ny zákonné podmínky. Žadatel ještě nedispo-noval oprávněním přetnout její nemovitostivedením. Krajský soud přitom nemá tuto si-tuaci za banální záležitost, jelikož se novézdvojené elektrické vedení vysokého napětí22 kV nachází přímo nad pozemkem rodin-ného domu žalobkyň.

3208


3208Registrace občanského sdružení: důvody odmítnutí registrace

k § 3041 odst. 1 občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb.)k zákonu č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů*)

I. Bylo-li před 1. 1. 2014 zahájeno řízení o registraci sdružení, dokončí se s odka-zem na § 3041 odst. 1 občanského zákoníku z roku 2012 podle zákona č. 83/1990 Sb.,o sdružování občanů. Právní úprava obsažená v občanském zákoníku se uplatnípouze tehdy, pokud by jí vyhovovalo zakladatelské právní jednání učiněné před je-ho účinností, které by však odporovalo zákonu o sdružování občanů.

*) S účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 89/2012 Sb.


Rozhodnutím ze dne 18. 2. 2013 žalovanýodmítl registraci občanského sdružení s ná-zvem Sudetoněmecké krajanské sdruženív Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanskésdružení (dále jen „Sudetoněmecké krajan-ské sdružení“) podle § 8 odst. 1 písm. c) zá-kona o sdružování občanů.

Žalobci podali proti uvedenému rozhod-nutí žalobu u Městského soudu v Praze, kterýžalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 28. 3. 2014,čj. 5 A 51/2013-52, rozhodnutí žalovanéhozrušil. Poukázal na to, že žalovaný již v minu-losti opakovaně registraci tohoto sdruženíodmítl. Městský soud však vždy jeho rozhod-nutí zrušil pro nedostatek důvodů a věc muvrátil k dalšímu řízení. V rozsudku ze dne 31. 3. 2011, čj. 11 Ca 298/2009-78, městskýsoud vytkl žalovanému nepřezkoumatelnostnázoru, že jde o nedovolené sdružení, neboťjeho cílem je porušovat ústavu a zákony, a ná-zoru, že název občanského sdružení nemůžebýt chápán jako gesto porozumění mezi obě-ma národy a vyvolá řadu pochopitelných ne-gativních reakcí veřejnosti. V pořadí druhémrozsudku ze dne 20. 12. 2012, čj. 3 A 94/2011-105,městský soud žalovanému znovu vytkl, žeúvahy o nutnosti odmítnout registraci sdru-

žení nadále nemohou obstát, neboť nejsoudostatečně konkrétní, aby z nich bylo možnédovodit ohrožení veřejného pořádku. Platí toi o argumentu o závadnosti stanov sdružení,pokud se v nich uvádí, že se sdružení zamě-řuje na dekrety prezidenta republiky, kteréhodnotí jako projev bezpráví, s tím, že by tytodekrety měly být zrušeny nebo by alespoň dobudoucna měly přestat tvořit součást právní-ho řádu.

Městský soud shledal názor žalovanéhoo nedovolenosti Sudetoněmeckého krajan-ského sdružení nadále zmatečným. Shledal-ližalovaný, že cíle činnosti zamýšleného sdru-žení neodůvodňují zásah do sdružovacíhopráva, pak nelze učinit závěr, že jde o sdruže-ní nedovolené podle § 4 písm. a) zákonao sdružování občanů. Považoval-li žalovaný zazákladní důvod k odmítnutí sdružení jeho ná-zev, který současně vyjadřuje způsob, jakýmmá být dosahováno cílů sdružení, je třebakonkrétně uvést ustanovení ústavy či zákona,se kterými je způsob dosahování cílů zamýš-leného sdružení v rozporu. Pokud snad chtělžalovaný odlišit cíle sledované stanovami,které shledal „v pořádku“, od cílů sledova-ných názvem zamýšleného sdružení, které

3208


II. Registrací sdružení se stát nehlásí k názorům, které vznikající sdružení hodláproklamovat. Odmítnout registraci nelze tehdy, pokud by takový postup „pouze“ vy-jadřoval nesouhlas s hodnotovými postoji proklamovanými zakládaným sdruže-ním. Deklarování myšlenek odsuzujících některé jevy, nastalé bezprostředně poskončení II. světové války (jakkoli jde i v současné době o velmi citlivá témata), ne-lze v demokratické společnosti tabuizovat a zakazovat o nich diskusi.

III. Registraci sdružení lze odmítnout jen ze zákonných důvodů, jestliže je to v de-mokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpeč-nosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práva svobod druhých. Stát je povinen zajistit rychle a účinně ochranu těchto hodnot,ukáže-li se, že by sdružovacího práva mělo být zneužito.


Prejudikatura: č. 1969/2010 Sb. NSS; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 2. 2004, Gorzelik a další proti Polsku (stížnost č. 44158/98, Reports 2004-I), ze dne 7. 12. 2006, Linkov proti České republice (stížnost č. 10504/03), a ze dne z 15. 1. 2009,Sdružení občanů Radko a Paunkovski proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii(stížnost č. 74651/01, Reports 2009, bod 76).

Věc: a) Wolfgang H., b) Tomáš P. a c) Jan Š. proti Ministerstvu vnitra o registraci občanskéhosdružení, o kasační stížnosti žalovaného.


shledal „závadnými“, obsahuje tato úvaha lo-gický rozpor. Je-li totiž název zamýšlenéhosdružení způsobem, jímž je dosahováno cílůsdružení, nemůže být sám název hodnocenjako cíl, jehož chce sdružení dosáhnout. Po-dle městského soudu je sice obecně možnéhodnotit název sdružení jako nedovolený,může se však jednat pouze o případy, kdy je jižsamotný název v rozporu s ústavou či záko-nem. Tak by tomu bylo tehdy, pokud by vybí-zel k páchání trestné činnosti, vyzýval k raso-vé nesnášenlivosti, zpochybňoval suverenitustátu apod. Žalovaný neučinil žádný konkrét-ní závěr o rozporu předmětného názvus ústavou či zákonem a nevyjádřil se k tomu,zda jím uváděná „způsobilost vzbudit pře-

svědčení“ je dle jeho názoru porušením ústa-vy či zákona. Nekonkrétní je rovněž argu-ment, že ve volbě názvu sdružení došlo kezneužití práva, které plně odůvodňuje ne-zbytnost zásahu do výkonu sdružovacího prá-va. Městský soud zdůraznil, že základním de-mokratickým principem je princip pluralitya sdružovací právo slouží jako jeden z nástro-jů realizace svobody projevu. K jeho omezenílze přistoupit pouze tehdy, pokud se lze ro-zumně domnívat, že by bez zásahu došlo k reálnému ohrožení práv a svobod občanůči hodnot, na nichž je založen demokratickýstát. Sdružovací právo představuje záruku ší-ření všech názorů, i těch, se kterými se nezto-tožňuje většinové veřejné mínění. Městskýsoud žalovanému připomněl, že od 1. 1. 2014byl zrušen zákon o sdružování občanů a téhoždne nabyl účinnosti zákon č. 304/2013 Sb.,o veřejných rejstřících právnických a fyzic-kých osob (dále jen „zákon o veřejných rejstřících“).

Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsud-ku městského soudu kasační stížnost. Podlejeho názoru bylo v pořadí třetím rozhodnu-tím o odmítnutí žádosti dostatečně podrob-ně vyjádřeno, proč stěžovatel považuje zásahdo výkonu sdružovacího práva za nezbytný.Stěžovatel se snažil jednoznačně vyjádřit dů-vody pro odmítnutí registrace, aby soud mohlo žalobě případně rozhodnout podle § 8odst. 4 zákona o sdružování občanů a zrušitrozhodnutí o odmítnutí s účinky registrace.

Stěžovatel zdůraznil, že označení názvem jezpravidla součástí prezentace sdružení a vy-jadřuje nebo alespoň naznačuje zaměřenía program budoucí činnosti. Pokud není běž-ný občan seznámen se stanovami sdružení,může název Sudetoněmecké krajanské sdru-žení nesporně vnímat jako ztotožnění se s ak-tivitami v bývalém Československu po roce1938. Proto stěžovatel nesouhlasil s názoremsoudu, že sám název nemůže být hodnocenjako cíl, jehož chce sdružení dosáhnout.S ohledem na provázanost nedovoleného jed-nání dle § 4 písm. a) a b) zákona o sdružováníobčanů považoval stěžovatel za nezbytné od-kázat na obě ustanovení ve vzájemné vazbě.Název „Sudetoněmecké krajanské sdružení“představuje zprostředkovaně i vyjádření cíle,nejen způsob jeho dosahování. Tento názevje způsobilý rozněcovat nesnášenlivost z důvo-du popírání rovných práv občanů pro jejichnárodnost a původ. S poukazem na soudníochranu, která je poskytována sdružovacímuprávu, je podle stěžovatele k rozhodnutí vevěci příslušný pouze soud.

Stěžovatel označil za nepřípadný poukazměstského soudu na novou úpravu spolkové-ho práva účinnou od 1. 1. 2014. Ta se v tétověci neužije, neboť na tuto věc dopadá pře-chodná úprava, podle které „[b]ylo-li [před 1. 1. 2014] zahájeno řízení o zápisu právnic-

ké osoby do veřejného rejstříku, dokončí se

podle dosavadních právních předpisů“. I přesto stěžovatel připomněl, že důvody, prokteré nelze založit právnickou osobu podlenyní platné právní úpravy, jsou v zásadě stej-né, jako důvody uvedené v § 4 zákona o sdru-žování občanů.

Stěžovatel rovněž poukázal na to, že ža-lobci podali bezprostředně po nabytí účin-nosti nové právní úpravy k městskému soudunávrh na zápis spolku s totožným názvem.Městský soud však usnesením ze dne 23. 1.2014 návrh na zápis spolku zamítl s tím, že zá-pis spolku s tímto názvem je nepřijatelný, ne-boť může být vnímán veřejností negativněa naopak vyvolávat nesnášenlivost s ohledemna velmi citlivé sudetoněmecké otázky, a mů-že působit přinejmenším provokativně.

3208



Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnostikromě jiného uvedli, že jim není zřejmé, kte-ré spolky měl stěžovatel na mysli, pokud v na-padeném rozhodnutí hovořil o ideovém zto-tožnění se sudetoněmeckými spolky, kterésehrály negativní roli v historii Českosloven-ské republiky. Pouze se dohadují, že by moh-lo jít o nejvýznamnější politickou stranuv Československu žijících Němců Sudeten-

deutsche Partei (SdP) Konrada Henleina. Zestanov spolku však neplyne, že by navrhovanýspolek hodlal na uvedenou stranu jakkoli na-vazovat nebo její činnost pozitivně hodnotit.Pokud by adjektivum „sudetoněmecký“ zna-menalo tak silné přihlášení se k uvedené poli-tické straně, kladou si žalobci otázku, pročstátní orgány Spolkové republiky Německoa Rakouské republiky po více než 60 let umož-ňují činnost spolkům s uvedeným názvem.

Žalobci rovněž uvedli, že neporozuměliargumentaci, že název „Sudetoněmecké kra-

janské sdružení“ zprostředkovaně předsta-vuje i vyjádření cíle, a nikoliv pouze způsobjeho dosahování, a je způsobilý rozněcovatnesnášenlivost. Podle stanov však bude sdru-žení usilovat o nápravu některých křivd,k nimž došlo po skončení druhé světové vál-ky. Stanovy vůbec nenaznačují, že by při tom-to úsilí mělo být postupováno bez respektuk zásadě rovnosti práv všech a měl být kdo-koli diskriminován. Byly to podle jejich názo-ru naopak orgány Československé republiky,které po roce 1945 přistupovaly ke svým ob-čanům diskriminačním způsobem, a ty, kteříse nemohli prokázat slovanským původem,ponechaly napospas ohavným činům, ke kte-rým v té době došlo.

Žalobci rovněž uvedli, že považují zasprávný poukaz na to, že stěžovatel má v dal-ším řízení přihlédnout k nové úpravě spolko-vého práva. Řízení je povinen dokončit stěžo-vatel, avšak při rozhodování zohlední novouhmotněprávní úpravu do té míry, že nesmíodmítnout registraci takového spolku, kterýby nebyl podle zákona o sdružování občanůdovolený, avšak podle občanského zákoníkuz roku 2012 již dovolený je. Není proto správ-ný názor, že se nová právní úprava neuplatnívůbec.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudekMěstského soudu v Praze i rozhodnutí žalova-ného.

Z odůvodnění:

V.

(...) [12] Stěžovatel v napadeném rozhod-nutí odmítl registraci sdružení, neboť zvole-ný název nadále pokládal za zásadní vadupředložených stanov. I volbu názvu občan-ského sdružení lze podřadit pod způsob, kte-rým může sdružení dosahovat svých cílůa který je v rozporu s ústavou a zákony. Názevobčanského sdružení vyvolává v kontextuhistorických událostí, k nimž došlo v pohra-ničních oblastech Československa po roce1938, paralelu se sudetoněmeckými spolky.Namísto podpory porozumění mezi národyje název sdružení naopak schopen vyvolávatnesnášenlivost a nenávist. Již v minulosti sena stěžovatele obrátili představitelé různýchzájmových sdružení a v písemných protes-tech vyjadřovali nesouhlas s činností sdruže-ní obdobného názvu, neboť v něm nespatřo-vali snahu o rozvíjení dobrých sousedskýchvztahů, ale dlouhodobě cílený krok ke zvyšo-vání požadavků vůči státu, které směřují pro-ti poválečnému uspořádání v Evropě.

[13] Stěžovatel rovněž zdůraznil, že seprojevy dvou členů přípravného výboru do-tkly cítění některých osob do té míry, že po-daly trestní oznámení a bylo zahájeno trestnístíhání. Již nyní vyvíjená činnost zakladatelůobčanského sdružení vyvolává u třetích osobpotřebu ochrany proti jejich konání podánímtrestního oznámení.

[14] Název sdružení je tedy podle napa-deného rozhodnutí způsobilý vzbudit pře-svědčení, že došlo k založení občanskéhosdružení, které směřuje k rozněcování nená-visti z důvodů popírání rovných práv občanůpro jejich národnost a původ. Pokud by bylaskutečným cílem zamýšleného sdružení pod-pora porozumění mezi národy, odpovídaloby tomuto cíli určení jiného názvu sdružení.Ve volbě názvu stěžovatel spatřoval nikoli zá-měr dosáhnout proklamovaného cíle, ale na-opak nepřípustné využití sdružovacího práva

3208



k dosažení výsledku právní normou nepřed-vídaného a nežádoucího.

[15] Nejvyšší správní soud je přesvědčen,že v dosavadním řízení byl uveden dostatekargumentů, které umožňují věcně posoudit,zda má být občanské sdružení registrováno,či zda je třeba jeho registraci odmítnout.Z rozhodnutí napadeného žalobou je bez po-chybností zřejmé, o jaké důvody stěžovatelopírá setrvalé přesvědčení, že je třeba návrhna registraci odmítnout. Ve věci ale nebyloklíčové, zda název registrovaného sdruženímůže být obecně považován za způsob k do-sažení cílů sdružení podle § 4 písm. b) záko-na o sdružování občanů. Účelem řízení o re-gistraci rovněž není nalézt všechny v úvahupřipadající důvody, pro které je třeba regist-raci odmítnout, ale nestranně posoudit, zdatyto důvody vzhledem k zákonné právníúpravě a skutkovému stavu v okamžiku roz-hodování existují, či nikoli. Tím spíše, že roz-sah a účinky přezkumu ve správním soudnic-tví jsou v tomto specifickém druhu řízenípodstatně rozšířeny, neboť § 8 odst. 4 zákonao sdružování občanů umožňuje soudu vedlezamítnutí žaloby s konečnou platností roz-hodnout tak, že zruší žalobou napadené roz-hodnutí s účinky registrace sdružení.

[16] Městský soud zrušil žalobou napade-né rozhodnutí s tím, že nadále bude třeba při-hlédnout ke změně právní úpravy účinné od1. 1. 2014. Především v souvislosti s nabytímúčinnosti občanského zákoníku z roku 2012a zákona o veřejných rejstřících došlo k pod-statným změnám, i pokud jde o shromažďo-vací právo. Zákon o sdružování občanů, po-dle kterého stěžovatel v této věci rozhodoval,byl zrušen právě s účinností občanského zá-koníku z roku 2012. Bylo proto třeba posou-dit, podle které právní úpravy je třeba nadálepostupovat. Klíčovým je v této souvislosti § 3041 odst. 1 věta druhá občanského zákoní-ku z roku 2012: „Bylo-li přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení

o zápisu právnické osoby do veřejného rejst-

říku, dokončí se podle dosavadních práv-

ních předpisů; odporuje-li však zakladatel-

ské právní jednání učiněné přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona dosavad-

ním právním předpisům, považuje se za plat-

né, vyhovuje-li ustanovením tohoto zákona.“

[17] Je třeba korigovat kategorický názorstěžovatele, že „mu nepřísluší jakkoli zohled-

nit úpravu spolků v občanském zákoníku

a nadále musí postupovat výlučně podle [zá-kona o sdružování občanů]“. Stanovisko stě-žovatele je totiž modifikováno právě částí ci-tovaného ustanovení za středníkem. Tatokorekce však nemá vliv na výsledek posouze-ní věci. Žalobci ani nezmiňují případ jejichkonkrétního právního jednání, které by bylov rozporu s dosavadní právní úpravou, avšakobstálo by podle úpravy nové.

[18] Bylo třeba uvážit, jaký vliv na určenírozhodné právní úpravy má případně to, žeo odmítnutí registrace bylo pravomocně (jižpotřetí) rozhodnuto ještě před účinností no-vé právní úpravy a přechodná ustanovení sedostávají „do hry“ až v souvislosti s rozhodo-váním soudů ve správním soudnictví. Pře-chodná ustanovení občanského zákoníkuz roku 2012 neobsahují pravidlo obdobné např. § 179 odst. 2 správního řádu, které výslov-ně předpokládá, že pravomocné rozhodnutímůže být zrušeno, a jako kritérium k určení roz-hodné právní úpravy stanoví okamžik, kdy kezrušení pravomocného správního rozhodnu-tí došlo. Takové ustanovení v občanském zá-koníku z roku 2012 chybí; proto je kritériempro určení rozhodné právní úpravy okamžikzahájení řízení o zápisu právnické osoby doveřejného rejstříku. Podle přechodného usta-novení § 3045 odst. 1 občanského zákoníkuz roku 2012 se sdružení podle zákona o sdru-žování občanů považují za spolky podle toho-to zákona. Podle § 125 odst. 1 zákona o veřej-ných rejstřících se za spolkový rejstřík podletohoto zákona považují evidence (občan-ských sdružení, odborových organizací, orga-nizací zaměstnavatelů a jejich organizačníchjednotek, které jsou oprávněny jednat svýmjménem) vedené Ministerstvem vnitra podlezákona o sdružování občanů. Podle § 2 odst. 3zákona o sdružování občanů jsou sdruženíprávnickými osobami.

[19] Nemůže být tedy pochyb, že je třebapostupovat podle § 3041 odst. 1 občanskéhozákoníku z roku 2012, a v souladu s tímto

3208



ustanovením aplikovat v této věci nadále zá-kon o sdružování občanů. Zbývá doplnit, žena výše uvedené nemůže mít vliv ani § 3048občanského zákoníku z roku 2012, podle kte-rého až do účinnosti zákona o veřejném rejst-říku, do něhož se zapisují spolky, podléhajíspolky registraci podle zákona o sdružováníobčanů. Mohlo by se jevit, že argumentema contrario po účinnosti zákona o veřejnémrejstříku již spolky podléhají registraci podlejiného předpisu než zákona o sdružování ob-čanů. Tak tomu však není. Účelem § 3048 by-lo stanovit pravidlo pro případné přechodnéobdobí, pokud by, oproti předpokladu, zákono veřejných rejstřících nenabyl účinnosti vestejnou dobu jako občanský zákoník z roku2012. To se nestalo, oba právní předpisy na-byly účinnosti 1. 1. 2014. Reálně tak nenastalaa nemůže nastat hypotéza uvedeného ustano-vení, neboť po účinnosti občanského zákoní-ku z roku 2012 nemohlo nastat období „až do

účinnosti zákona o veřejném rejstříku“.

[20] Městský soud správně připomněl, žezákladním demokratickým principem jeprincip plurality a sdružovací právo sloužík realizaci svobody projevu. K jeho omezenílze přistoupit pouze tehdy, pokud je rozum-ný předpoklad, že by pasivita správního orgá-nu provádějícího registraci pravděpodobněvedla k reálnému ohrožení práv a svobod ob-čanů či hodnot, na nichž je demokratický státpostaven.

[21] Podle čl. 11 odst. 1 a 2 Úmluvyo ochraně lidských práv a základních svobod(č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) má kaž-dý „právo na svobodu pokojného shromaž-

ďování a na svobodu sdružovat se s jinými,

včetně práva zakládat na obranu svých zá-

jmů odbory nebo vstupovat do nich. Na vý-

kon těchto práv nemohou být uvalena žád-

ná omezení kromě těch, která stanoví zákon

a jsou nezbytná v demokratické společnosti

v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bez-

pečnosti, předcházení nepokojům a zločin-

nosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo

ochrany práv a svobod jiných.“

[22] Podle čl. 20 odst. 1 a 3 Listiny základ-ních práv a svobod (dále jen „Listina“) je„[p]rávo svobodně se sdružovat [...] zaruče-

no. Každý má právo spolu s jinými se sdru-

žovat ve spolcích, společnostech a jiných

sdruženích. [...] Výkon těchto práv lze omezit

jen v případech stanovených zákonem, jest-

liže to je v demokratické společnosti nezbyt-

né pro bezpečnost státu, ochranu veřejné

bezpečnosti a veřejného pořádku, předchá-

zení trestným činům nebo pro ochranu práv

a svobod druhých.“

[23] Řízení o registraci podle zákonao sdružování občanů nebylo založeno na po-volovacím principu. Stěžovatel poté, co mubyl doručen návrh na registraci, mohl regist-raci odmítnout pouze z důvodů uvedenýchv § 8 zákona o sdružování občanů. Pokud ta-kové důvody neshledal, provedl registraci velhůtě 10 dnů od zahájení řízení (§ 9 citované-ho zákona). Stát registrací sdružení nevyjad-řuje souhlas s názory a východisky, které seregistrované sdružení chystá proklamovat.Stěžovatel registrací pouze deklaruje, že ne-shledal důvody, pro které by ji bylo možnéodmítnout.

[24] To je velmi podstatné. Ve správnímspise je založena řada vyjádření (zejménaČeského svazu bojovníků za svobodu), kteráse výrazně vymezují proti snaze žalobců o re-gistraci sdružení. Všem rozhodnutím stěžova-tele o odmítnutí registrace je společné pře-svědčení, že pokud by byla cílem sdruženískutečná podpora porozumění mezi národys důrazem na porozumění mezi Čechya Němci (čl. 3 odst. 1 stanov), nepochybně bybyl vhodný jiný název sdružení. Byť lze tétoúvaze rozumět, nelze než konstatovat, že bybyla vlastní spíše povolovacímu řízení, ve kte-rém by stěžovatel autoritativně rozhodovalo tom, zda je název sdružení vhodný a zda lzeregistraci sdružení s takovým názvem povo-lit. Na rozhodné skutečnosti je však třeba na-hlížet skrze ústavně zaručené právo sdružo-vat se, které je promítnuto též do § 1 odst. 1a 2 zákona o sdružování občanů. Tedy nikolitak, zda je přípustné sdružení s uvedeným ná-zvem povolit, ale zda jsou dány dostatečně sil-né důvody pro odmítnutí jeho registrace.

[25] Nejvyšší správní soud vycházel zesvého dřívějšího rozsudku ze dne 28. 8. 2009,čj. 7 As 29/2008-104, č. 1969/2010 Sb. NSS,

3208



který se týkal rozpuštění občanského sdruže-ní s názvem Komunistický svaz mládeže.I v této věci je třeba vycházet z přístupů, kte-ré ve své judikatuře akcentuje Evropský soudpro lidská práva a které podrobně vysvětlilNejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnu-tí. Na uvedený rozsudek lze v podrobnostechodkázat.

[26] Legitimním důvodem k odmítnutíregistrace sdružení je (vedle důvodů dalších)zájem, aby nedocházelo k popírání a omezo-vání osobních, politických či jiných práv ob-čanů především pro jejich národnost a neby-la rozněcována nenávist a nesnášenlivostz těchto důvodů [§ 4 písm. a) zákona o sdru-žování občanů]. Při úvaze o existenci důvoduodmítnutí registrace musí stěžovatel hodno-tit především stanovy sdružení. Přestože ne-lze striktně vycházet pouze z jejich textu, bezúvahy o tom, zda jsou cíle tam vyjádřené pou-ze proklamované a zda skutečný cíl činnostipřípadně není jiný, jsou přesto stanovy zá-kladním dokumentem, který je třeba hodno-tit. To i proto, že dosud nelze poměřovat faktickou činnost sdružení s cíli proklamova-nými ve stanovách.

[27] Stěžovatel si byl vědom, že cíle sdru-žení definované především v článku 3 stanovjsou sice s ohledem na historickou zkušenostnepochybně kontroverzní, provokativnía společensky velmi citlivé, avšak jejich hlásá-ní samo o sobě neodůvodňuje zásah do sdru-žovacího práva (viz strana 9 napadeného rozhodnutí). Pokud zakládané sdružení de-klaruje, že odsuzuje vyhnání a etnické čistky,ke kterým došlo po druhé světové válce vestřední Evropě, považuje za válečné zločince ty,kteří se jich dopouštěli, a některé z tzv. Benešo-vých dekretů považuje za projev bezpráví, pakzcela pochopitelně budou tato východiskapředmětem kritiky, nesouhlasu, zdrojem ná-zorové opozice. Zpravidla však nebude mož-né rozněcování nenávisti a nesnášenlivostimezi národy spatřovat pouze v tom, že budouk diskusi předkládána témata, na kterých ne-ní názorová shoda, byť by jejich vnímání bylopro mnohé oprávněně citlivé. Takový přístupby totiž naopak potvrzoval, že je ona nenávistči národnostní nesnášenlivost latentně pří-

tomna a diskusi či vyjadřování nepohodlnýchmyšlenek je třeba zapovědět proto, aby se ne-stala zjevnou. Ve svobodné společnosti je ta-buizování citlivých témat – tím spíše tématkořenících ve vzdálenější minulosti, kterounaprostá většina populace již neprožila, ales jejími důsledky stále žije – zásadně nežá-doucí. Potlačovatelská schémata, cílící protimyšlenkám a názorům, typická pro státní me-chanismus autoritativních států, jsou v práv-ním státě nepoužitelná a nepřijatelná.

[28] To ale v žádném případě neznamená,že stát rezignuje na své vnitřní i vnější funk-ce, právě naopak. Svoboda hlásání myšleneka názorů, svoboda nalézání ideologicky nede-formované pravdy v historii a sama svobodnádiskuse se nesmí stát nástrojem k narušeníbezpečnosti občanů, jejich majetku, nesmínarušit požadavek respektování právního řádu i ostatních svobod garantovaných ústa-vou a zákony, ani řádné fungování státních in-stitucí. Regulátorem excesů, které mohouvzniknout zneužitím zajištěných práv a svo-bod (neboť rubem takového zneužití je ob-vykle újma na právech jiného nebo omezeníjeho svobod), ale nemůže být restrikce sdru-žovacího práva chápaná apriorně; ta můžebýt uplatněna jen ve výjimečných případech,in extremis. Stát je však vždy povinen posta-rat se o efektivní – a tedy rychlou a účinnou –posteriorní ochranu, prokáže-li se, že sdružo-vacího práva (jiného práva či svobody) je ne-bo má být zneužito na újmu jiného nebo ji-ných, v rozporu s esenciálními hodnotamichráněnými ústavním pořádkem a celýmprávním řádem státu.

[29] Dodat lze i to, že diskuse, mající svůjpůvod v komplikovaných vztazích národův minulosti, a hodnotící vztah historické pří-činy a následku nejsou pouze historickou zá-ležitostí, jakkoli ji lze mapovat již stovky letdo minulosti, ale dosud závažným politickýmtématem s důsledky navýsost praktickými.Soudu nepřísluší do této diskuse vstupovatjako obránce těch či oněch názorů a vyslovo-vat úsudky o správnosti nebo nesprávnostinázorů deklarovaných v cílech občanskéhosdružení. Úkolem soudu v nyní posuzovanévěci není ani autoritativně vyslovovat „histo-

3208



rické pravdy“. Otázka správnosti či nespráv-nosti názoru, pravdivosti nebo nepravdivostihistorického náhledu není otázkou pro soud,který nalézá o právu a bezpráví. Soudu v tom-to sporu náleží zodpovědět, zda zjištěné sku-tečnosti odůvodňují již nyní apriorní zásah doústavně zaručeného práva sdružovat se a odů-vodňují omezení názorové plurality, která jezákladním znakem demokratické společnosti.

[30] Z důvodů shora vyložených Nejvyššísprávní soud neshledal, že by v posuzovanévěci byl takový zásah nezbytný pro bezpeč-nost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a ve-řejného pořádku, předcházení trestným či-nům nebo pro ochranu práv a svoboddruhých (čl. 20 odst. 3 Listiny). Pro to, abysdružení nebylo registrováno, tedy není zá-konný důvod.

[31] Stěžovateli je třeba vytknout jistouzkratkovitost, pokud bez bližšího odůvodně-ní uvádí na osmé straně napadeného rozhod-nutí, že je název sdružení způsobilý vzbuditpřesvědčení, že zakládané sdružení směřujek nesnášenlivosti z důvodu popírání rovnýchpráv občanů pro jejich národnost a původtak, jak činily některé sudetoněmecké spolkyv rozhodném období. Rovněž lze mít výhradyproti proklamativnosti tvrzení, že „z pohledu

všech demokraticky smýšlejících osob je ta-

kový název zároveň urážlivý a provokativ-

ní“. Nejvyšší správní soud vnímá negativnípostoje k politicko-historické roli tzv. sudet-ských Němců v událostech předcházejícíchroku 1938 a poté. Rozumí výhradám, kteréoproti deklarované snaze podporovat poro-zumění mezi oběma národy staví název sdru-žení, který v českých poměrech onomu poro-zumění nijak nenapomáhá. Na druhou stranunení zvolený název označením dřívější poli-tické strany, u které by bylo snazší identifiko-vat její tehdejší politické cíle a činy. Rovněžz něj již v okamžiku registrace nevyplývá bez-prostřední vazba k politickému systémua hodnotám, které by byly v demokratickéspolečnosti automaticky neakceptovatelné.Připomenout lze i poukaz žalobců na exis-tenci sdružení obdobného názvu v zahraničís tím, že tamní společenský systém rozhodněnelze označit za nedemokratický.

[32] K odmítnutí registrace proto nepo-stačovalo, že názorová východiska registrova-ného sdružení nebyla v souladu s většinovýmmíněním, které je může vnímat jako kontro-verzní, provokativní či problematická. Tvor-ba napětí je jedním z nevyhnutelných násled-ků pluralismu, jmenovitě svobodné debatyvšech politických myšlenek (shodně citova-ný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 29/2008-104). Podstatné bylo, zdaměl stěžovatel v době rozhodování o odmít-nutí registrace takové konkrétní intenzivnídůvody, které by odůvodnily výjimečné opat-ření spočívající v odmítnutí registrace občan-ského sdružení. Dosud tomu tak nebylo.

[33] Je možno posoudit také to, zda bylzásah do spolčovací svobody v demokratickéspolečnosti nezbytný. Stěžovatel rozhodovalo odmítnutí registrace sdružení, nikoli o roz-puštění sdružení podle § 12 zákona o sdružo-vání občanů. Jak již Nejvyšší správní soudupozornil v rozsudku ze dne 24. 6. 2010, čj. 7 As 40/2010-85, Ministerstvo vnitra je fak-ticky limitováno tím, že v této fázi řízení mů-že závěry o odmítnutí činit především na zá-kladě předložených stanov. Jinými slovy, přiúvaze, zda odmítnout registraci navrhované-ho sdružení, zpravidla zatím chybí skutkovéokolnosti, které by mohly být hodnoceny.

[34] Tím se netvrdí, že by a priori nebylomožné zohlednit např. to, jak se doposudprojevovaly osoby, které se chystají registro-vat nové sdružení, či že by nebylo možnéhodnotit stanovy nového sdružení s přihléd-nutím k dosavadním aktivitám členů příprav-ného výboru. Stěžovatel v napadeném roz-hodnutí poukazoval na to, že projevy dvoučlenů přípravného výboru se dotkly cítěníněkterých osob do té míry, že v případě jed-noho z nich podaly trestní oznámení a bylozahájeno trestní stíhání. S ohledem na zásadupresumpce neviny však nemůže být trestníoznámení a zahájení trestního stíhání samoo sobě důvodem odmítnutí registrace sdruže-ní. Teprve výsledek trestního stíhání budemít bezpochyby význam při úvaze o splněnípodmínek k odmítnutí registrace. Součástísoudního spisu je usnesení Okresního souduv Berouně ze dne 27. 2. 2013, čj. 2 T 10/2013-164,

3208



kterým bylo zastaveno trestní stíhání žalobce c)pro přečin popírání, zpochybňování, schva-lování a ospravedlňování genocidia podle § 405trestního zákoníku z roku 2009, jehož se měldopustit uveřejněním dvou článků na vlast-ních webových stránkách. Trestní soud shle-dal názory žalobce c) zcela nestandardními,z historického hlediska ne zcela adekvátnímia vzhledem k obecnému pojímání historic-kých událostí pohoršujícími a šokujícími. Ne-shledal však v jeho jednání ospravedlňovánínacistického režimu a jeho zločinů, ale pře-devším zcela negativní a přehnaný postojk představitelům poválečného Českosloven-ska, i pokud jde o odsun sudetských Němců.

[35] Konkrétní chování členů sdruženíbude tedy mít zpravidla místo až při úvaze,zda je vykonávaná činnost sdružení nadálev souladu s právními předpisy, nikoli již předregistrací sdružení. Registrační řízení by v ta-kovém případě sloužilo jako procesní pro-středek k omezení názorové plurality, k jisté„názorové prevenci“. I kdyby bylo možné ta-kový postup v konkrétním případě obhajovatpoukazem na mínění většiny, či na mnohdyoprávněné osobní zkušenosti, dělo by se takza cenu nepřípustného zásahu do jednoho zezákladních lidských práv, práva sdružovat se.

[36] Dosud tedy nenastala ona „vyvíjená

činnost“ sdružení dle § 12 odst. 3 zákonao sdružování občanů, kterou by bylo možnéposoudit z hledisek § 4 a § 5 zákona o sdru-žování občanů při rozhodování, zda je třebasdružení rozpustit. Na významu tak nabýváprvek nezbytnosti odmítnutí návrhu na re-gistraci. Zatímco při rozpuštění již existující-ho sdružení je důvodem takového kroku dosavadní činnost sdružení, v případě odmít-nutí registrace nedostává sdružení žádajícío registraci ani „šanci“ realizovat sdružovacíprávo v souladu se shora uvedenými ústavně-právními východisky sdružovacího práva. Pro-to lze odmítnutí registrace sdružení považovatz hlediska potenciálního zásahu do sdružovacísvobody za ještě závažnější, než je tomu v pří-padě rozpuštění již existujícího sdružení(srov. rozsudek Evropského soudu pro lidskápráva ze dne 7. 12. 2006, Linkov proti České re-

publice, stížnost č. 10504/03, bod 45).

[37] Evropský soud pro lidská práva zdů-razňuje v kontextu článku 11 Úmluvy základ-ní roli, kterou při zajišťování pluralismu a de-mokracie hrají politické strany, ovšempodotýká, že sdružení vytvořená za jinýmúčelem jsou pro správné fungování demokra-cie rovněž důležitá (shodně citovaný rozsu-dek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As29/2008-104). Je přirozené, že tam, kde ob-čanská společnost funguje, účasti občanů nademokratickém procesu je do značné mírydosaženo prostřednictvím účasti ve sdružení,kde se mohou vzájemně spojovat a dosahovatcílů společně (viz rozsudek velkého senátuEvropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 2. 2004, Gorzelik a další proti Polsku, stíž-nost č. 44158/98, Reports 2004-I, bod 92).Stát nemusí čekat se zásahem do svobodysdružovací až do chvíle, kdy sdružení začnečinit konkrétní kroky neslučitelné s Úmlu-vou. Avšak rozsáhlá opatření preventivní po-vahy k potlačení svobody sdružování vedouk poškození demokracie a mnohdy i k jejímuohrožení (viz rozsudek Evropského soudupro lidská práva ze dne z 15. 1. 2009, Sdruže-

ní občanů Radko a Paunkovski proti Bývalé

jugoslávské republice Makedonii, stížnost č. 74651/01, Reports 2009, bod 76).

[38] S poukazem na shora uvedené důvo-dy tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závě-ru, že byly splněny podmínky k tomu, abyměstský soud věcně přezkoumal žalobou na-padené rozhodnutí o odmítnutí registrace.Proto zrušil rozsudek městského soudu (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), věc mu však nevrátilk dalšímu řízení, neboť již v řízení před nímbyly pro takový postup podmínky [§ 110odst. 2 písm. a) s. ř. s.].

[39] Z vyložených důvodů rovněž uzav-řel, že nebyly dány ani důvody k odmítnutí re-gistrace. Den právní moci tohoto rozsudku jeproto v souladu s § 8 odst. 4 zákona o sdružo-vání občanů dnem registrace sdružení.

[40] Vzhledem k tomu, že soud neshledaldůvody k odmítnutí registrace ani podle zá-kona o sdružování občanů, nebyl dán prostorpoměřovat je podle § 3041 občanského záko-níku z roku 2012 s právní úpravou obsaže-nou v nyní účinné právní úpravě (§ 145 ob-čanského zákoníku z roku 2012).

3208



Dne 29. 9. 2011 bylo vydáno rozhodnutíve věcech služebního poměru, kterým byl ža-lobce dne 30. 9. 2011 vyjmut podle § 34 odst. 2 zákona o služebním poměru ze zálohypro přechodně nezařazené a dne 1. 10. 2011ustanoven podle § 20 odst. 1 písm. b) zákonao služebním poměru na služební místo vrch-ní komisař Krajského ředitelství Policie (dálejen „KŘP“) Plzeňského kraje, náměstek ředi-tele krajského ředitelství pro vnější službu,odbor služby pro zbraně a bezpečnostní ma-teriál s místem služebního působiště v Plzni,a zároveň mu byl přiznán osobní příplatekpodle § 122 zákona o služebním poměru vevýši 3 000 Kč.

Z důvodu rušení některých služebníchmíst na KŘP Plzeňského kraje v Plzni podalžalobce dne 29. 10. 2012 žádost (datovanoudnem 24. 10. 2012) o převedení na jiné slu-žební místo ve stejné služební hodnosti po-dle § 25 odst. 4 zákona o služebním poměru,organizační jednotku, odbor hospodářskékriminality služby kriminální policie a vyšet-řování útvaru KŘP Plzeňského kraje s místemslužebního působiště v Plzni (místo, kde bylv minulosti služebně zařazen – ve funkci ve-

doucího odboru hospodářské kriminality Plzeňského a Karlovarského kraje, kde mubyl dne 31. 12. 2010 přiznán osobní příplatekve výši 6 000 Kč). V požadovaném zařazenížalobce uvedl osobní příplatek podle § 122zákona o služebním poměru: 6 000 Kč.

Rozhodnutím ředitele KŘP Plzeňskéhokraje (dále jen „orgán I. stupně“) ve věcechslužebního poměru ze dne 17. 12. 2012 byldne 31. 12. 2012 žalobce odvolán podle § 25odst. 4 zákona o služebním poměru ze slu-žebního místa vrchní komisař KŘP Plzeňské-ho kraje, náměstek ředitele krajského ředite-le pro vnější službu, odbor služby pro zbraněa bezpečnostní materiál, a dnem 1. 1. 2013ustanoven podle § 20 odst. 3 písm. a) zákonao služebním poměru na služební místo vrch-ní komisař KŘP Plzeňského kraje, náměstekředitele krajského ředitelství pro službu kri-minální policie a vyšetřování, odbor hospo-dářské kriminality s místem služebního půso-biště v Plzni. Současně mu byla podle § 117zákona o služebním poměru započtena dobapraxe v rozsahu 25 let a 122 dnů a nebyl při-znán podle § 122 zákona o služebním pomě-ru osobní příplatek.

3209


3209Služební poměr: osobní příplatek při ustanovení na nové služebnímísto

k § 20 a § 122 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,ve znění zákonů č. 169/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 530/2005 Sb., č. 341/2011 Sb. a č. 470/2011 Sb. (v textu jen „zákon o služebním poměru“)

I. Nárok na dříve přiznaný osobní příplatek dle § 122 zákona č. 361/2003 Sb.,o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ustanovením na nové slu-žební místo dle § 20 téhož zákona nezaniká a nadále trvá.

II. Shledá-li příslušný funkcionář v souvislosti s ustanovením na nové služebnímísto důvody pro snížení či odnětí osobního příplatku, je povinen o tom v souladus § 122 odst. 1 větou druhou zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníkůbezpečnostních sborů, rozhodnout, a to na základě zákonných kritérií rozhodnýchpro jeho přiznání.



Věc: JUDr. Ing. Jan P. proti policejnímu prezidentu Policie České republiky o přiznání osob-ního příplatku, o kasační stížnosti žalovaného.


Proti tomuto rozhodnutí podal žalobcepodle § 190 odst. 1 zákona o služebním po-měru odvolání. Policejní prezident rozhod-nutím ze dne 5. 4. 2013 odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí orgánu I. stupně potvr-dil. Žalobce toto rozhodnutí (dále jen „napa-dené rozhodnutí“) napadl žalobou podanouu Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajskýsoud“), kdy se domáhal jeho zrušení.

Žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného(potvrzujícími názor orgánu I. stupně), žeosobní příplatek není možno přiznat, neboťpopis služební činnosti na novém služebnímmístě je zcela odlišný od jeho původního po-pisu služebních činností, které žalobce vyko-nával do 31. 12. 2012, a není proto možné vy-cházet ze závěru, že výkon služby na novémslužebním místě bude žalobcem od prvopo-čátku plněn v mimořádném rozsahu a kvali-tě, jak vyžaduje § 122 odst. 1 zákona o služeb-ním poměru. Žalobce naopak uvedl, že mubyla ke dni 1. 10. 2011 započítaná praxe v roz-sahu 24 let a 30 dnů, kterou získal působenímna pracovištích, kde se zabýval vyšetřováním,a to ve funkcích vyšetřovatele Městského úřa-du vyšetřování v Plzni, vyšetřovatele Odboruhospodářské kriminality krajského úřadu vy-šetřování v Plzni, zástupce vedoucího Odbo-ru hospodářské kriminality krajského úřaduvyšetřování v Plzni, dále také vedoucího jed-noho z oddělení služby kriminální policiea vyšetřování, tehdy Západočeského kraje, čivedoucího Odboru hospodářské kriminalityslužby kriminální policie a vyšetřování Zápa-dočeského kraje v Plzni (kde mu byl přiznánosobní příplatek ve výši 6 000 Kč). Žalovanýa orgán I. stupně vycházejí z domněnky, že ža-lobce po více jak dvacetileté praxi při vyšet-řování hospodářské trestné činnosti nebudeplnit výkon služby v mimořádném rozsahua kvalitě ve smyslu § 122 odst. 1 zákona o slu-žebním poměru. Jelikož § 122 odst. 1 zákonao služebním poměru stanoví, že rozhodnutío přiznání, změně nebo odnětí osobního pří-platku musí být písemně odůvodněno, mělžalovaný, resp. orgán I. instance, který žalob-ci osobní příplatek nepřiznal, o odnětí osob-ního příplatku vydat odůvodněné rozhodnu-tí. O odnětí osobního příplatku tak bylo

rozhodnuto v rozporu se zákonem o služeb-ním poměru. Ze soudní praxe plyne, že nená-roková složka platu se může stát nárokovou,neboť osobní příplatek jako nenároková slož-ka platu se v důsledku rozhodnutí zaměstna-vatele o jeho přiznání a výši stává složkou ná-rokovou.

Krajský soud vycházel ze skutečnosti, žeorgán I. stupně svým rozhodnutím ze dne 29. 9. 2011 žalobci přiznal osobní příplatekpodle § 122 zákona o služebním poměru vevýši 3 000 Kč. Pokud tedy chtěl přiznanýosobní příplatek následně odejmout, bylo je-ho povinností v souladu s § 122 odst. 1 větoudruhou zákona o služebním poměru o odnětíosobního příplatku rozhodnout. Takový vý-rok však rozhodnutí orgánu I. stupně neobsa-huje. Podle § 122 odst. 1 zákona o služebnímpoměru lze osobním příplatkem ocenit vý-kon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsa-hu. Z toho krajský soud vyvozuje, že „osob-

ním příplatkem je oceňován ,výkon služby‘v mimořádné kvalitě nebo rozsahu nikoli

,výkon služebního místa‘ v této kvalitě a roz-

sahu. Co je nutné rozumět pod pojmem ,vý-kon služby‘, pak vymezuje § 1 odst. 4 zákona

o služebním poměru. Z tohoto důvodu je

nutné dospět k závěru, že toliko změna slu-

žebního místa nemůže mít sama o sobě vliv

na přiznanou výši osobního příplatku. ,Vý-kon služby‘ je pojmem nadřazeným pojmu

,výkon služebního místa‘, tj. pojmu definova-

nému v § 19 odst. 1 zákona o služebním po-

měru. Změnou služebního místa tak bez dal-

šího nedochází ke změně kvality nebo

rozsahu výkonu služby. Je-li příslušník

v souvislosti s přiznaným osobním ohodno-

cením kvalifikován jako osoba vykonávají-

cí službu v mimořádné kvalitě nebo rozsa-

hu, nepřestává takovou osobou být toliko

z toho důvodu, že je ustanoven na jiné slu-

žební místo.“ Ke stejnému závěru dospěl kraj-ský soud i na základě systematiky zákonao služebním poměru. Změny služebního po-měru jsou uvedeny v části druhé hlavě II zá-kona o služebním poměru, zatímco služebnípříjem a odměna za služební pohotovost ažv části osmé téhož zákona. „Z žádného usta-

novení zákona o služebním poměru přitom

nevyplývá, že by v případě odvolání přísluš-

3209



níka z dosavadního služebního místa a jeho

ustanovení na jiné služební místo automa-

ticky ze zákona docházelo k odnětí již při-

znané výše osobního příplatku.“ Zákon o slu-žebním poměru vychází z kontinuitypřiznané výše osobního příplatku. Pokud bychtěl správní orgán v souvislosti se změnouslužebního místa změnit výši osobního pří-platku, nemohl by vycházet toliko z kritéria„prosté odlišnosti popisu služebních činností

na původním a novém služebním místě“, alemusel by učinit závěr, že výkon služby na ji-ném služebním místě již nebude umožňovat„výkon služby v mimořádné kvalitě nebo

rozsahu“, resp. v takové kvalitě nebo rozsahujako na dosavadním služebním místě. V tétosouvislosti odkázal krajský soud na § 112odst. 3 větu druhou zákona o služebním po-měru, z něhož vyvodil, že pokud by s novýmslužebním místem byla spojena služba „jiné

nebo nesrovnatelné složitosti, jiné odpověd-

nosti a namáhavosti, vykonávaná v jiných

nebo nesrovnatelných podmínkách služby,

při jiných nebo nesrovnatelných schopnos-

tech a způsobilosti k výkonu služby, při jiné

nebo nesrovnatelné služební výkonnosti

a možných výsledcích ve výkonu služby“, by-lo by možné uvažovat o změně výše přizna-ného osobního příplatku. O tom však správníorgány vůbec neuvažovaly. Krajský soud dálepoukázal na skutečnost, že žalobce byl odvo-lán ze služebního místa „vrchní komisař“a ustanoven do služebního místa „vrchní ko-

misař“, vždy v pozici „náměstek ředitele KŘ“,a to pouze s tím rozdílem, že v dosavadnímpostavení „pro vnější službu, Odbor služby

pro zbraně a bezp. materiál“ a v novém po-stavení „pro službu kriminální policie a vy-

šetřování, Odbor hospodářské kriminality“.Proč by nové služební místo mělo být natolikodlišné (viz úvaha ve smyslu § 112 odst. 3 zá-kona o služebním poměru), není z ničehozřejmé. Krajský soud proto napadené roz-hodnutí rozhodnutím ze dne 21. 5. 2014, čj. 57 A 51/2013-56, zrušil a věc vrátil žalova-nému k dalšímu řízení.

Žalovaný (stěžovatel) napadl tento rozsu-dek kasační stížností a navrhl, aby byl napa-dený rozsudek zrušen.

Dle stěžovatele krajský soud nesprávněposoudil právní otázky, jelikož stěžovatel mělve smyslu § 122 zákona o služebním poměrurozhodnout o odnětí osobního příplatku 3 000 Kč, který byl žalobci přiznán rozhod-nutím ze dne 29. 9. 2011. Žalobce byl ustano-ven na nové služební místo dle § 20 odst. 3písm. a) zákona o služebním poměru a bylmu současně tímto rozhodnutím určen zá-kladní tarif platu a zvláštní příplatek, ostatnísložky služebního platu mu nebyly určeny,resp. byly určeny ve výši 0 Kč (včetně osob-ního příplatku). Osobní příplatek je nenáro-kovou složkou platu a jeho přiznání je navá-záno na mimořádnou kvalitu či rozsahvýkonu služby, přičemž má umožnit služební-mu funkcionáři ocenit individuální výsledkyslužební činnosti jednotlivých příslušníků.V daném případě se nejednalo o odebráníosobního příplatku, ale o stanovení osobníhopříplatku na novém místě. K názoru souduo kontinuitě přiznané výše osobního příplat-ku stěžovatel namítá, že služební funkcionářrozhodující o ustanovení na nové místo bytím byl vázán okolnostmi, jež mu nejsou zná-my, neboť o ustanovení na volné služebnímísto často rozhoduje jiný správní orgán, čidokonce jiný bezpečnostní sbor. Zde stěžova-tel odkázal na komentář k zákonu o služeb-ním poměru od Petra Tomka, dle kterého byměl být příslušníkovi přiznán osobní přípla-tek, teprve až prokáže, že službu vykonáváv mimořádné kvalitě či rozsahu i na novémmístě.

Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudemtaké co do výkladu pojmů „výkon služby“a „výkon služebního místa“. Tyto pojmy ne-lze dle stěžovatele srovnávat, ani podřazovatjeden druhému. Služba je vždy vykonávánana konkrétním služebním místě. V dané věcinení podstatná ani skutečnost, že jak původ-ní tak nové služební místo žalobce je označe-no jako „vrchní komisař“. Podstatné je, že sejedná o služební místa u rozdílných organi-začních jednotek s rozdílným předmětemčinnosti. Všechna služební místa jsou v jednéslužební hodnosti označována stejně, ačkolivse vykonávané činnosti v jedné služební hod-nosti svojí náplní často výrazně liší. Ustano-

3209



vením na nové služební místo se změnily ně-které prvky žalobcova služebního poměru,včetně osobního příplatku, přičemž kvalitua rozsah výkonu služby na tomto novém mís-tě nelze předem předvídat.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnostiuvedl, že u Policie České republiky působilv různých funkcích, avšak vždy v oblasti vy-šetřování hospodářské trestné činnosti, při-čemž poukázal na skutečnost, že v průběž-ném hodnocení pracovního výkonu zaobdobí od 1. 1. 2012 do 28. 12. 2012 konsta-toval příslušný funkcionář, že žalobce „dosa-

huje velmi dobrých výsledků“. Žalobce ne-souhlasil s tvrzením stěžovatele, že názorkrajského soudu fakticky váže služebníhofunkcionáře při rozhodování o ustanovení nanové služební místo okolnostmi předchozíhovýkonu služby příslušníka, které mu nejsouznámy. Jednalo se totiž o odebrání osobníhopříplatku, kdy služební funkcionář rozhodlv rozporu s § 122 odst. 1 zákona o služebnímpoměru, přičemž mu byly dobře známy okol-nosti předchozího výkonu služby žalobce.O ustanovení na služební místo tudíž neroz-hodoval jiný správní orgán či orgán jinéhobezpečnostního sboru, ale služební funkcio-nář, který žalobce dobře znal. Jestliže stěžova-tel uvádí, že podstatný pro posouzení danéhopřípadu je fakt, že se jedná o rozdílné organi-zační jednotky s rozdílným předmětem čin-nosti, žalobce tomu sice přisvědčuje, avšak ne-souhlasí, že by na nové organizační jednotcenikdy nepracoval, neboť zde působil v obdobípřed 1. 10. 2011. Závěrem žalobce poukázal napraxi u Policie České republiky, kdy se nikdynestalo, že by v případě ustanovení příslušní-ka na služební místo s vyšší služební hodnostínebyl zároveň přiznán osobní příplatek.


Z odůvodnění:

III.Posouzení věci Nejvyšším správním

soudem

(...) [14] Nejvyšší správní soud předněkonstatuje, že pro posouzení daného případu

je rozhodující, zda v případě ustanovení pří-slušníka na nové služební místo dle § 20 zá-kona o služebním poměru trvá nárok na jižpřiznaný osobní příplatek podle § 122 téhožzákona, resp. zda příslušný funkcionář musíve smyslu § 122 odst. 1 věty druhé rozhod-nout o změně či odnětí osobního příplatku,pokud při ustanovení příslušníka na novéslužební místo neurčí příslušníkovi zároveňosobní příplatek minimálně ve stejné výši,v jaké mu byl přiznán dřívějším rozhodnu-tím, nebo zda nárok na již přiznaný osobnípříplatek ustanovením na nové služební mís-to zaniká a příslušný funkcionář určí složkyslužebního příjmu (včetně osobního příplat-ku) bez návaznosti na dosavadní rozhodnutítýkající se služebního příjmu konkrétníhopříslušníka. Nejvyšší správní soud v této otáz-ce sdílí názor krajského soudu, a neshledalproto námitky stěžovatele důvodnými.

[15] Zdejší soud připomíná, že s účinnos-tí zákona o služebním poměru došlo ke zpřís-nění režimu služebního poměru příslušníkůbezpečnostních sborů, což mělo být vyváže-no zejména větší mírou jistoty jejich postave-ní a jejich odpovídajícím finančním ohodno-cením. Ačkoliv tato rovnováha byla narušenačetnými novelami zákona (srov. Tomek, P. Zá-

kon o služebním poměru příslušníků bez-

pečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012.2. vyd. Olomouc : ANAG, 2012, s. 12), je třebapři výkladu jeho ustanovení dbát mimo jinéi smyslu a účelu, na kterých byl zákon o slu-žebním poměru vystavěn. Služební poměr jeveřejnoprávní paralelou k soukromoprávní-mu pracovnímu poměru, která je však cha-rakteristická potlačením rovnosti subjektů veprospěch nadřízenosti státní moci a převažu-jící kogentní úpravou. Tím se od klasickéhopracovního poměru zásadně odlišuje a stáváse speciálním státně zaměstnaneckým pomě-rem, jenž vyžaduje zcela specifická pravidla.Nerovné postavení subjektů v rámci služeb-ního poměru a přísnou kogentní úpravu, ježtéměř vylučuje vyjednávání ze strany přísluš-níků, je třeba vyvažovat stabilizací jejich pla-tových nároků a formalizovaným rozhodová-ním (nejen o těchto nárocích), které zajišťuje„férové“ uplatňování státní moci vůči svým

3209



zaměstnancům. Nejvyšší správní soud tak ne-mohl přisvědčit stěžovateli a přijmout závěr,že při ustanovení příslušníka na nové služeb-ní místo nárok na dříve přiznaný osobní pří-platek zaniká bez dalšího a o jednotlivýchsložkách platu rozhoduje služební funkcio-nář nově, tedy nezávisle na dosavadním výko-nu služby, přičemž o odnětí či změně dřívepřiznaného osobního příplatku nemusí býtrozhodnuto. Takový názor je v rozporu s po-jetím služebního poměru a koncepcí zákonao služebním poměru.

[16] V daném případě není pochybo tom, že služební poměr žalobce při odvolá-ní z předchozího služebního místa a jmeno-vání na nové služební místo nezanikl a nadáletrvá. Změnily se jen některé jeho prvky, jakshodně uvádí také stěžovatel. Dle stěžovatelese však zároveň změnil, resp. zanikl i nárok naosobní příplatek žalobce. Tomu však zdejšísoud nemůže přisvědčit. Jak uvedl krajskýsoud, zákon nestanoví, že by s ustanovenímna nové služební místo zanikl nárok na při-znaný osobní příplatek. Naopak z kontinuityslužebního poměru vyplývá kontinuita osob-ního příplatku. V daném případě došlo totižv rámci trvajícího služebního poměru žalobcek převedení na jiné služební místo [dle § 25odst. 4 ve spojení s § 20 odst. 3 písm. a) záko-na o služebním poměru], avšak při součas-ném zachování práv vyplývajících z dosavad-ního služebního poměru. Dle Nejvyššíhosprávního soudu tak ex lege dochází toliko kezměně služebního místa ve smyslu § 19 odst. 1zákona o služebním poměru, které „vyjadřuje

organizační a právní postavení příslušníka

v bezpečnostním sboru, [jenž] je charakteri-

zováno zejména systemizovanou služební

hodností, stupněm vzdělání, oborem nebo

zaměřením vzdělání, dalším odborným po-

žadavkem, základním tarifem, náplní slu-

žební činnosti, rozsahem oprávnění a povin-

ností příslušníka“. Mění se tedy zejména tytoprvky služebního poměru a ostatní právaa povinnosti z něj vyplývající zůstávají zacho-vána (pokud z povahy věci nesouvisí s cha-rakteristikou služebního místa). Zákon s cha-rakteristikou služebního místa výslovněspojuje pouze základní tarif služebního platu.

Pokud by bylo úmyslem zákonodárce vázatvšechny složky platu, včetně osobního pří-platku, na služební místo příslušníka, pak byto bylo výslovně uvedeno v citovaném § 19odst. 1 služebního zákona. Tak tomu však ne-ní a je zřejmé, že s konkrétním služebnímmístem je spojena pouze výše základního ta-rifu, nikoliv ostatní složky platu. Nárok žalob-ce na osobní příplatek proto nezanikl spolus ustanovením na nové služební místo. A toi navzdory tvrzení stěžovatele, že se jednáo nenárokovou složku platu.

[17] Dle ustálené judikatury správníchsoudů na osobní příplatek není nárok, dokudnení příslušníku rozhodnutím přiznán. Zdejšísoud již například v rozsudku ze dne 29. 6. 2007,čj. 4 As 84/2006-62, č. 1323/2007 Sb. NSS, vy-slovil, že „[p]o takovém rozhodnutí (kdy

a zda jej učiní, záleží jen na úvaze zaměst-

navatele) se povaha tohoto nároku mění,

neboť jsou splněny všechny podmínky pro

poskytnutí této složky platu a zaměstnavatel

je povinen takovýto nárok (složku platu) za-

městnanci poskytnout. Fakultativní složka

platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměst-

navatele o jejím přiznání stává složkou pla-

tu nárokovou (obligatorní) a takto vzniklý

nárok na plat (část platu) lze následně zcela

nebo zčásti zrušit (odebrat, odejmout), jen

jestliže to umožňuje příslušný právní před-

pis a pouze budou-li splněny podmínky

v něm stanovené.“ Nárok na osobní příplatektedy po přiznání existuje a zaniknout můžebuď skončením služebního poměru, nebo nazákladě odůvodněného rozhodnutí ve smyslu§ 122 odst. 1 zákona o služebním poměru. Je-likož nárok trvá, musel o jeho odnětí správníorgán I. stupně rozhodnout a toto rozhodnu-tí náležitě odůvodnit, jak shodně uvedl takékrajský soud. Tento závěr vyplývá také ze zá-kladních myšlenek, na nichž je zákon o slu-žebním poměru vystavěn, jak byly nastíněnyvýše.

[18] Nejvyšší správní soud sdílí názorkrajského soudu, že v daném případě správníorgány pochybily, když o odejmutí osobníhopříplatku „rozhodly“ v rozporu se zákonem.Důvodem pro jeho odnětí (či změnu) přitommohou být toliko důvody, jež zákon předpo-

3209



kládá pro jeho přiznání, tedy „výkon služby

v mimořádné kvalitě nebo rozsahu“. Zdejšísoud ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2014, čj. 1 As 34/2014-54, č. 3057/2014 Sb. NSS, ju-dikoval, že „[o]sobní příplatek může být při-

znáván, měněn či odnímán pouze na zákla-

dě kvality či rozsahu výkonu služby.

Nedodržení těchto zákonných kritérií při-

tom nelze odůvodnit nedostatkem finanč-

ních prostředků na mzdové výdaje.“ Stejnětak nemůže být jeho odnětí odůvodněno pro-stou změnou služebního místa. Nejvyššísprávní soud přitom nevylučuje, že za urči-tých okolností by změna služebního místamohla vést k oprávněnému odnětí osobníhopříplatku, avšak ne bez dalšího. Zde je velmipřiléhavá argumentace krajského soudu, žerozhodnutí o změně osobního příplatkuv důsledku převedení příslušníka na novéslužební místo by bylo zcela legitimní, pokudby s novým služebním místem byla spojenaslužba jiné nebo nesrovnatelné složitosti, jinéodpovědnosti a namáhavosti, vykonávaná v jiných nebo nesrovnatelných podmínkáchslužby, při jiných nebo nesrovnatelnýchschopnostech a způsobilosti k výkonu služby,při jiné nebo nesrovnatelné služební výkon-nosti a možných výsledcích ve výkonu služby.Takové rozhodnutí by však muselo být náleži-tě odůvodněno. Ve svém rozsudku ze dne 26. 8. 2009, čj. 3 Ads 86/2008-80, zdejší souduvedl, že „[v] odůvodnění rozhodnutí o osob-

ním příplatku musí služební funkcionář

uvést, které skutečnosti byly podkladem roz-

hodnutí, jakými úvahami byl veden při hod-

nocení důkazů a při použití právních předpi-

sů, na základě nichž rozhodoval. Je nezbytné,

aby rozhodnutí vycházelo z prokazatelných

důkazních prostředků, které přesvědčují ne-

jen adresáta rozhodnutí, ale i odvolací orgán

o věcné správnosti změny osobního příplat-

ku. To platí nejen o situaci, kdy je osobní pří-

platek odnímán nebo snižován, ale i o situa-

ci, kdy je osobní příplatek rozhodnutím

přiznáván nebo zvyšován. I když to zákon vý-

slovně nestanoví, o změně osobního příplat-

ku (zvýšení, snížení nebo odejmutí) přísluš-

níka rozhoduje služební funkcionář

v závislosti na plnění podmínek stanovených

pro jeho přiznání.“ I kdyby zdejší soud při-

svědčil stěžovateli, že v daném případě lze vý-rok o odnětí osobního příplatku (či přiznáníve výši 0 Kč) konkludentně vyvodit z toho, žežalobci nebyl spolu s rozhodnutím o ustano-vení na nové služební místo osobní příplatekurčen, obě rozhodnutí nemohou obstát (jaknapadené rozhodnutí stěžovatele, tak roz-hodnutí I. stupně), neboť za dostačující a zá-konné odůvodnění nelze považovat holé kon-statování, že „[o]sobní příplatek není možno

přiznat, neboť popis služební činnosti na

systemizovaném služebním místě, na které

je jmenovaný tímto rozhodnutím ve věcech

služebního poměru v souladu s § 25 odst. 1

písm. a) zákona o služebním poměru usta-

noven, je zcela odlišný od jeho původního

popisu služebních činností, které jmenovaný

vykonával do 31. 12. 2012. V daném případě

není dostatečně odůvodněn závěr, že výkon

služby na novém služebním místě bude jme-

novaný od prvopočátku plněn v mimořád-

ném rozsahu a kvalitě tak, jak vyžaduje

§ 122 odst. 1 zákona o služebním poměru“(rozhodnutí I. stupně), či že „[s]lužební funk-

cionář nemůže předem předpokládat, jak bu-

de odvolatel plnit služební úkoly odlišné od

těch, které plnil do převedení na jiné služební

místo. Osobní příplatek by měl být dle služeb-

ního zákona přiznán, až bude prokázáno, že

je služba vykonávána v mimořádné kvalitě

nebo v mimořádném rozsahu i na tomto no-

vém místě“ (napadené rozhodnutí stěžovatele).Za těchto podmínek nezbylo krajskému soudu,než napadené rozhodnutí zrušit, přičemž tentonázor sdílí také Nejvyšší správní soud.

[19] Zdejší soud nemůže přisvědčit aninámitkám stěžovatele, že v dané věci není re-levantní, že původní i nové služební místojsou označena jako „vrchní komisař“, a na-opak je podstatné, že se jedná o služební mís-ta u rozdílných organizačních jednotek s roz-dílným předmětem činnosti, kdy všechnaslužební místa v jedné služební hodnosti jsouoznačována stejně, ačkoliv se vykonávanéčinnosti v jedné služební hodnosti svojí nápl-ní často výrazně liší. Tvrdí-li stěžovatel, žekvalita výkonu služby na tomto novém místěnemůže být předem předvídána, pak by ji ne-mohl předvídat ani v tom smyslu, že výkon

3209



služby příslušníkem, který ji dosud vykonávalv mimořádně kvalitě, na novém místě již mi-mořádně kvalitní nebude. To i navzdory sku-tečnosti, že konkrétní činnosti se oprotipředchozímu služebnímu místu liší. Rele-vantní je podle Nejvyššího správního soudufakt, že ačkoliv „hodnostní“ označení služeb-ních míst nekoresponduje se skutečným ob-sahem činností vykonávaných na stejném slu-žebním místě u různých organizačníchsložek bezpečnostních sborů, toto označenívyjadřuje shodně pro všechna stejně označe-ná služební místa jaký stupeň vzdělání a dél-ka praxe jsou pro služební místo vyžadovány,a nutně představuje také míru odpovědnostia náročnosti výkonu služby na tomto služeb-ním místě. Právě nároky kladené na označe-né služební místo považuje zdejší soud za re-levantní pro úvahy, zda bude příslušníkschopen vykonávat službu na novém místěstejně kvalitně jako na předchozím. Nejvyššísprávní soud tudíž nepovažuje za případnýani argument, že osobní příplatek na novémslužebním místě má být přiznán až v závislos-ti na prokázání mimořádně kvalitně vykoná-vané služby i na tomto místě, jak se domnívátaké Petr Tomek (Tomek, P., op. cit., s. 356),na což upozornil i stěžovatel. Uvedená do-mněnka je konečně i uvedeným autorem ko-rigována, neboť by v některých případech,např. při „přecházení z řízeného služebního

místa na služební místo vedoucího pracov-

níka“, mohla vést k demotivaci změny služeb-ního místa vůbec, bez ohledu na rozpor s vý-še uvedenou kontinuitou nároku na osobnípříplatek vyplývající z trvání služebního po-měru. Nadto zdejší soud upozorňuje na sku-tečnost, že praxe správních orgánů je zjevněv rozporu s názorem, který zastává stěžovatelv tomto případě. Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2011,kterým byl žalobce vyjmut ze zálohy pro pře-chodně nezařazené a ustanoven na nové slu-žební místo, byl žalobci zároveň přiznánosobní příplatek ve výši 3 000 Kč, aniž by by-lo požadováno prokázání výkonu služby v mi-mořádné kvalitě (či rozsahu) i na tomto no-vém služebním místě. Námitky stěžovatelejsou tudíž nepřípadné.

[20] Proti uvedenému neobstojí ani argu-

mentace, že v důsledku trvání nároku naosobní příplatek je služební funkcionář roz-hodující o ustanovení na nové místo vázánokolnostmi, jež mu nejsou známy, neboťo ustanovení na volné služební místo častorozhoduje jiný správní orgán, či dokonce jinýbezpečnostní sbor. Předně zdejší soud kon-statuje, že výše přiznaného osobního příplat-ku není zákonným kritériem pro výběr pří-slušníka při obsazování služebního místaa přihlížení k této skutečnosti je tudíž nežá-doucí. Nadto nedochází ani ke zmaření účeluosobního příplatku, který má služebnímufunkcionáři umožnit ocenit individuální vý-sledky služební činnosti jednotlivých přísluš-níků. Individuální finanční ohodnocení ne-spočívá pouze v pozitivním ocenění, alemůže se projevit také odebráním přiznanéhoosobního příplatku příslušníku, který nepro-kazuje vyšší než standardní výkonnost. V zá-sadě je tedy žádoucí předpokládat, že pokudjiž příslušník dosáhl nadprůměrných výsled-ků, nebude mu v tom bránit ani změna slu-žebního místa. Pokud následně uvedenépředpoklady nenaplní, může služební funk-cionář přistoupit k „finančnímu ohodnoce-

ní“ a osobní příplatek snížit či odejmout. Ten-to přístup je nutno shledat správným takés ohledem na potřebu chránit slabší stranuslužebního poměru, neboť pro případ auto-matického zániku nároku na osobní přípla-tek s nástupem na jiné služební místo nemů-že příslušník ze své pozice ovlivnit, za jakdlouho a zda vůbec mu služební funkcionářosobní příplatek opět přizná. Jak bylo již na-stíněno, do okamžiku přiznání osobního pří-platku neexistuje nárok na jeho přiznání, a zá-visí tak zcela na služebním funkcionářivystupujícím z pozice státní moci, zda bude to-to ohodnocení příslušníku vůbec přiznáno.S ohledem na uvedenou možnost rozhodnouto odnětí či snížení osobního příplatku ze stra-ny služebního funkcionáře nelze stěžovatelemzvolené řešení považovat za spravedlivé.

[21] Nad rámec vysloveného Nejvyššísprávní soud podotýká, že v daném případěu žalobce bylo oprávněné předpokládat vý-kon služby v mimořádné kvalitě také na no-vém služebním místě, neboť rozhodnutím ze

3209



dne 28. 5. 2013 byl žalobci ke dni 1. 6. 2013osobní příplatek ve výši 3 000 Kč měsíčněopět přiznán.

[22] Nejvyšší správní soud uzavírá, žev důsledku trvání služebního poměru zůstá-vá zachován také nárok na dříve přiznanýosobní příplatek, a na novém služebním mís-

tě proto musí být řádně a přezkoumatelněrozhodnuto o jeho snížení či odnětí, pokudslužební funkcionář nehodlá ustanovenémupříslušníku určit osobní příplatek ve stejnévýši, jaký pro něj byl přiznán dřívějším roz-hodnutím.

3210


3210Rozpočtová pravidla: výše penále; vztah jistiny a penále

k zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících záko-nů (rozpočtová pravidla)

Na výši penále za porušení rozpočtové kázně nemá žádný vliv skutečnost, že od-vod představující jistinu pro toto penále byl částečně či zcela prominut, jelikož přes-ná výše penále je striktně stanovena zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravid-lech, takže správce daně výši penále nemůže svým rozhodnutím jakkoliv ovlivnit.

(Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2014, čj. 15 Af 169/2011-61)*)

Věc: Obec Dlažkovice proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o uložení penále.

*) Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobkyně proti tomuto rozsudku svým rozsudkem ze dne29. 1. 2015, čj. 10 As 158/2014-45.

Finanční úřad v Ústí nad Labem (dále jen„správce daně“) vydal dne 22. 9. 2011 plateb-ní výměr, kterým žalobkyni stanovil penále zaneoprávněně použité prostředky poskytnutéze státního rozpočtu v celkové výši 3 452 000Kč. Odvolání žalobkyně zamítl žalovaný [zdeještě Finanční ředitelství v Ústí nad Labem,které bylo s účinností od 1. 1. 2013 dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finančnísprávě České republiky, zrušeno a jeho práv-ním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) ci-tovaného zákona ve spojení s § 69 s. ř. s. staloOdvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, s nímž bylo v řízení pokračováno]rozhodnutím ze dne 8. 12. 2011.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobky-ně žalobu u Krajského soudu v Ústí nad La-bem. Předně uvedla, že jí sice byl uložen od-vod jistiny v podobě poskytnuté dotace,avšak z této dotace byl rozhodnutím Generál-ního finančního ředitelství ze dne 15. 12.2011 prominut odvod ve výši 2 900 782 Kčz nařízeného odvodu ve výši 3 452 000 Kč.

Tato okolnost by dle žalobkyně měla být vza-ta v úvahu, jelikož se dostala do situace, kdysankce je výrazně vyšší než odvod jistiny, po-tažmo již samotný odvod zůstatku jistiny jepro žalobkyni dostatečnou faktickou sankcís ohledem na její rozpočet.

K hmotněprávní stránce věci žalobkyně na-mítla, že v jejím případě došlo ze strany žalova-né k chybnému správnímu uvážení a nepřimě-řeně tvrdému postupu, a to jak s ohledem nakonkrétní posuzovanou věc s přihlédnutímk dotačním pravidlům, tak s ohledem na obec-né principy práva a mezinárodní pravidla dotý-kající se poskytování dotací územně samo-správným celkům ze státního rozpočtu.

V návaznosti na právě uvedené žalobkyněuvedla, že předně nesouhlasí se započítánímdaně z přidané hodnoty do hodnoty dotova-ného díla, a tím navazující údajné nesplněnípodmínky poměru financování z dotacea z vlastních zdrojů, jelikož v žádné listině,která je k dotacím k dispozici, včetně podmí-nek jejich poskytnutí, není o zákazu úhrady


faktur s DPH ani zmínka, přestože i DPH zna-mená oprávněný náklad akce, jelikož finanč-ní prostředky DPH musí být žalobkyní vydá-ny jako výdaj. Jestliže poskytovatel dotaceměl požadavek na to, že skutečná hodnota dí-la se počítá bez DPH, měl jej zakotvit výslov-ně do dotačních pravidel. Ovšem pokud takposkytovatel dotace neučinil, nesmí nyní žá-dat po žalobkyni dotační prostředky zpět,což pro ni znamená zásadní zásah do jejíhomajetku, s tím, že nemožnost započtení DPHsi měla žalobkyně dovodit sama, a pokud si tonedovodila, tak porušila dotační pravidla.

S problematikou započtení DPH do hod-noty ceny dotovaného díla pak dle žalobkyněsouvisí i otázka dodržení poměru vlastníchprostředků a prostředků dotace na financo-vání předmětného díla, kdy žalobkyně zásad-ně nesouhlasí s tím, že by nedodržela poměrvlastních prostředků a prostředků dotace nafinancování předmětného díla. Tím, že žalob-kyně započetla do hodnoty dotované akce, te-dy peněz, které skutečně vynaložila, i DPH, ja-ko svůj skutečný a nikoliv fiktivní výdaj, taktento postup neodporoval pravidlům poskyt-nutí dotace, a proto je v pořádku i poměr její-ho podílu na dané dotační akci.

Závěrem žalobkyně uvedla, že v dané věcinedošlo k neoprávněnému použití dotačníchprostředků jako předpokladu pro jejich od-vod a následnou penalizaci žalobkyně. Žalob-kyně si je vědoma závazných postupů finanč-ních orgánů, přesto by je ani tato metodikaneměla zbavit možnosti rozumného správní-ho uvážení, vyhodnocení všech okolnostía přístupu, který má chránit smysl a účel do-tace, který byl v tomto případě naplněn.

Po podání žaloby žalobkyně podáním zedne 12. 3. 2012 soudu sdělila, že na podanéžalobě trvá, a to i přes skutečnost, že v mezi-dobí Generální finanční ředitelství vydalorozhodnutí ze dne 28. 2. 2012, jímž bylo čás-tečně vyhověno žádosti žalobkyně o promi-nutí penále za porušení rozpočtové kázně, a tedy jímž byla žalobkyni prominuta částkave výši 2 900 782 Kč z celkového penále vevýši 3 452 000 Kč.

Původní žalovaný k věci uvedl, že za pro-dlení s odvodem za porušení rozpočtové káz-ně byla žalobkyně povinna zaplatit penále vevýši 1 promile z částky odvodu za každý denprodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodus tím, že penále se počítá ode dne následují-cího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtovékázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny.Povinnost zaplatit penále je tedy dle původ-ního žalovaného dána rozpočtovými pra-vidly, tedy zákonem. Pokud dojde k porušenírozpočtové kázně a vznikne povinnost zapla-tit odvod za porušení rozpočtové kázně, paksoučasně na základě rozpočtových pravidelvzniká povinnost zaplatit penále. Na výši pe-nále nemá vliv skutečnost, že část odvodu by-la prominuta, jelikož prominutí odvodu se tý-ká pouze platební povinnosti uhradit odvod,což neznamená, že by nedošlo k porušenírozpočtové kázně či že by prominutá část od-vodu neexistovala.

Původní žalovaný taktéž nesouhlasí s ná-mitkami žalobkyně o tom, že v žádné listině,která byla k dotacím k dispozici, není o záka-zu faktur s DPH ani zmínka, a proto žalobky-ně neměla možnost zjistit, že DPH nesmí býtdo celkových nákladů akce započítávána,a proto se údajně nedopustila porušení do-tačních pravidel. V případě dotace na akci„Rekonstrukce multifunkčního sportovně re-

kreačního zařízení Dlažkovice – I. etapa“,která byla žalobkyni poskytnuta v roce 2006na základě rozhodnutí ze dne 14. 8. 2006, ježbylo vydáno dle § 7 vyhlášky č. 40/2001 Sb.,o účasti státního rozpočtu na financováníprogramů reprodukce majetku, jehož součás-tí byly podmínky, které v bodu 1 obsahovalyzávazek postupovat při realizaci akce v soula-du mj. s rozpočtovými pravidly a s vyhláškouč. 40/2001 Sb. V ní je v § 12 zakotveno, žeúčastníci programu nesmí hradit DPH ze stát-ního rozpočtu v případě, že mohou uplatnitodpočet DPH na vstupu. V případě dotace naakci „Rekonstrukce multifunkčního sportov-

ně rekreačního zařízení Dlažkovice – II. eta-

pa – dokončení“ byla tato žalobkyni poskyt-nuta v roce 2007 na základě rozhodnutí zedne 4. 9. 2007, jehož součástí byly podmínky,v nichž se žalobkyně zavázala postupovat při

3210



realizaci akce v souladu mj. s rozpočtovýmipravidly. Rozpočtová pravidla byla přitoms účinností od 1. 3. 2008 novelizována a do § 14 byl vložen nový odstavec 11, kterým bylostanoveno, že fyzická či právnická osoba, kte-rá zaplatila za pořízení věcí nebo služeb, ob-starání výkonů nebo prací nebo za nabytípráv peněžními prostředky z dotace a uplat-nila nárok na DPH, do kterého zahrnula i část-ku, na jejíž odpočet měla právo z důvodu to-hoto pořízení, nesmí tuto částku zahrnout dofinančního vypořádání dotace. Argumentacežalobkyně, že o zákazu úhrady faktur včetněDPH z dotace nemohla vědět, proto nenípravdivá. Žalobkyně byla dnem 16. 10. 2006na základě vlastní žádosti registrována jakoplátce DPH, a tudíž mohla uplatnit DPH navstupu. O této skutečnosti však měla infor-movat poskytovatele dotace a požádat o změ-nu finančních parametrů, přestože se stalaplátcem DPH ještě před poskytnutím finanč-ních prostředků a musela si být vědoma, žeo dotaci žádala ještě jako neplátce DPH na zá-kladě rozpočtu na projekt včetně DPH. Po-kud pak žalobkyně použila poskytnuté dotač-ní prostředky na úhradu nákladů včetněDPH, tak po odečtení DPH byly celkové sku-tečné náklady akce nižší, než bylo uvedenov rozhodnutí o poskytnutí dotace, a protoměla být čerpána nižší dotace, aby byl dodr-žen stanovený podíl jednotlivých zdrojů na fi-nancování akce. Žalobkyně však vyčerpaladotaci v plné výši, čímž porušila závazně sta-novený systém financování.

Závěrem žalovaný uvedl, že poskytovánídotací ze státního rozpočtu České republikyse řídí rozpočtovými pravidly, která stanovu-jí, že na dotaci není právní nárok s tím, žeo poskytnutí dotace rozhoduje její poskyto-vatel na základě žádosti příjemce, který je pakvázán dotačními podmínkami. Totéž dovodi-la i judikatura Nejvyššího správního soudu.Pokud žalobkyně přijala dotaci a byla sezná-mena s dotačními podmínkami, pak byla tě-mito podmínkami vázána v té podobě, v jakés nimi byla seznámena, což konstatoval Nej-vyšší správní soud např. ve svém rozsudku zedne 21. 7. 2005, čj. 2 Afs 58/2005-90. Žalova-ný proto trval na tom, že v případě žalobkyně

postupoval v souladu s právními předpisy a vy-dal zákonné a přezkoumatelné rozhodnutí.

Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl.

Z odůvodnění:

(...) Dále soud uvádí, že se rovněž nezto-tožnil s námitkami žalobkyně ohledně zákazuzapočítání DPH do celkové úhrady dotova-ných akcí, o němž dle svého tvrzení nemělažádnou povědomost, neboť tato argumenta-ce je v příkrém rozporu se skutkovými zjiště-ními vyplývajícími ze správního spisu.

Při vyhodnocení námitek v tomto směrusoud vycházel ze skutečnosti, že v případědotační akce s názvem „Rekonstrukce multi-

funkčního sportovně rekreačního zařízení

Dlažkovice – I. etapa“ byla dotace ve výši 2 282 000 Kč žalobkyni poskytnuta v roce2006 na základě rozhodnutí Ministerstva promístní rozvoj ze dne 14. 8. 2006, na které na-vázalo rozhodnutí téhož ministerstva ze dne28. 12. 2006 o odložení termínu realizacez prosince 2006 na březen 2007 a odloženítermínu závěrečného hodnocení z června2007 na říjen 2007, přičemž již prvotní roz-hodnutí ze dne 14. 8. 2006, které bylo vydánodle § 7 vyhlášky č. 40/2001 Sb., jehož nedíl-nou součástí byly podmínky podepsané ža-lobkyní dne 23. 8. 2006, které v bodu 1 obsa-hovaly závazek postupovat při realizaci akcev souladu mj. se Zásadami pro poskytovánídotací ze státního rozpočtu v rámci Regionál-ního programu podpory rozvoje severozá-padních Čech a Moravskoslezského regionu(dále jen „Zásady 2006“), dále s rozpočtový-mi pravidly a s vyhláškou č. 40/2001 Sb. V § 12vyhlášky č. 40/2001 Sb. bylo přitom výslovnězakotveno, že účastníci programu nesmí hra-dit DPH ze státního rozpočtu v případě, žemohou uplatnit odpočet DPH na vstupu. Jižv prvotním rozhodnutí ze dne 14. 8. 2006 by-lo stanoveno, že financování celé investičníakce v hodnotě 3 270 000 Kč v roce 2006 bu-de tvořeno vlastními zdroji žalobkyně ve výši988 000 Kč a investiční dotací ve výši 2 282 000 Kč. Ze správního spisu dále vyply-nulo, že dne 1. 8. 2006 byla uzavřena smlouvao dílo se společností STAZEP Velemín, s. r. o.,

3210



na dodávku stavebních prací „Rekonstrukce

multifunkčního sportovně rekreačního zaří-

zení Dlažkovice č. p. 13“ v ceně 3 270 000 Kčvčetně DPH, kdy základ daně činil 2 747 993 Kča vlastní DPH činila 522 118,70 Kč. Dále zesprávního spisu vyplynulo, že dne 20. 7. 2006bylo starostou žalobkyně podepsáno čestnéprohlášení o zajištění vlastních zdrojů žalob-kyně ve výši 988 000 Kč. Kontrolou čerpánídotačních prostředků u žalobkyně ovšemsprávce daně zjistil, že žalobkyně byla dne 16. 10. 2006 na základě vlastní žádosti regist-rována jako plátce DPH, čímž jí obecně vznik-la možnost uplatňovat DPH na vstupu. Dálev rámci uskutečněné kontroly správce danězjistil, že v roce 2006 žalobkyně vyčerpala do-taci v plné výši 2 282 000 Kč, kdy základ daněčinil 1 917 630 Kč a vlastní DPH činila 364 370,12 Kč, a v roce 2007 použila vlastnízdroje ve výši 488 111,34 Kč, kdy základ daněčinil 410 159,95 Kč a vlastní DPH činila 77 951,39 Kč, a vedle toho použila úvěr ve výši500 000 Kč, kdy základ daně činil 420 150 Kča vlastní DPH činila 77 951,39 Kč, přičemž ža-lobkyně podala za 4. čtvrtletí roku 2006 da-ňové přiznání k DPH, v němž uplatnila nárokna vrácení odpočtu DPH ve výši 364 369 Kčv základní sazbě a ze základu daně 1 917 630 Kč– tedy vrácení uhrazené DPH z dotace. Taktožalobkyně postupovala přesto, že zákaz úhra-dy faktur byl výslovně stanoven obecně zá-vaznou vyhláškou, a to vyhláškou č. 40/2001 Sb.v článku 12, k jejímuž plnění se žalobkyně za-vázala v dotačních podmínkách, což stvrdilasvým podpisem dne 23. 8. 2006, jak již soudpoznamenal výše. Žalobkyni nic nebránilov tom, aby o svém plátcovství DPH informo-vala poskytovatele dotace a požádala jejo změnu rozhodnutí, které by již obsahovaločástky bez DPH. Takto však žalobkyně nepo-stupovala, takže v závěrečné zprávě, závěreč-ném vyúčtování o čerpání finančních prostřed-ků odevzdaném poskytovateli dotace jsouuváděny částky včetně DPH. Za tohoto skutko-vého stavu proto správce daně a potažmo i ža-lovaný zcela legitimně uzavřeli, že část dotacena dotační akci s názvem „Rekonstrukce multi-


Dlažkovice – I. etapa“ ve výši 364 370,12 Kčnebyla čerpána na stanovený účel.

V případě dotační akce s názvem „Rekon-

strukce multifunkčního sportovně rekreač-

ního zařízení Dlažkovice – II. etapa“ byla do-tace ve výši 1 170 000 Kč žalobkyniposkytnuta v roce 2007 na základě rozhod-nutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4. 9. 2007, jehož nedílnou součástí byly pod-mínky podepsané žalobkyní 19. 9. 2007, v nichž se žalobkyně zavázala postupovat přirealizaci akce v souladu mj. se Zásadami proposkytování dotací ze státního rozpočtuv rámci Regionálního programu podporyrozvoje severozápadních Čech a Moravsko-slezského regionu (dále jen „Zásady 2007“)a s rozpočtovými pravidly. Již původní žalova-ný přitom správně podotkl, že rozpočtovápravidla byla s účinností od 1. 3. 2008 noveli-zována a do § 14 byl vložen nový odstavec 11,kterým bylo stanoveno, že fyzická či právnic-ká osoba, která zaplatila za pořízení věcí ne-bo služeb, obstarání výkonů nebo prací neboza nabytí práv peněžními prostředky z dota-ce a uplatnila nárok na DPH, do kterého zahr-nula i částku, na jejíž odpočet měla právoz důvodu tohoto pořízení, nesmí tuto částkuzahrnout do finančního vypořádání dotace.V rozhodnutí ze dne 4. 9. 2007 bylo stanove-no, že financování celé investiční akce v hod-notě 1 672 000 Kč v roce 2007 bude tvořenovlastními zdroji žalobkyně ve výši 502 000 Kča investiční dotací ve výši 1 170 000 Kč. Zesprávního spisu dále vyplynulo, že dne 1. 8.2007 byla uzavřena smlouva o dílo se společ-ností STAZEP Velemín na dodávku staveb-ních prací „Rekonstrukce multifunkčního

sportovně rekreačního zařízení Dlažkovice

č. p. 13 – II. etapa“ v ceně 1 672 000 Kč včet-ně DPH, kdy základ daně činil 1 354 320 Kča vlastní DPH činila 317 680 Kč. Dále zesprávního spisu vyplynulo, že dne 27. 8. 2007bylo starostou žalobkyně podepsáno čestnéprohlášení o zajištění vlastních zdrojů žalob-kyně ve výši 502 000 Kč. Kontrolou čerpánídotačních prostředků u žalobkyně ovšemsprávce daně zjistil, že žalobkyně stále bylaode dne 16. 10. 2006 na základě vlastní žá-dosti registrována jako plátce DPH, čímž jíobecně vznikla možnost uplatňovat DPH navstupu. Dále v rámci uskutečněné kontrolysprávce daně zjistil, že v roce 2007 žalobkyně

3210



vyčerpala dotaci v plné výši 1 170 000 Kč, kdyzáklad daně činil 983 151,04 Kč a vlastní DPHčinila 186 849 Kč, a v roce 2007 a 2008 po-užila vlastní zdroje ve výši 563 425,83 Kč, kdyzáklad daně činil 473 452,83 Kč a vlastní DPHčinila 89 973,18 Kč, přičemž žalobkyně poda-la za 4. čtvrtletí roku 2007 daňové přiznáník DPH, v němž uplatnila nárok na vrácení od-počtu DPH ve výši 356 927 Kč v základní saz-bě a ze základu daně 1 878 849 Kč – tedyz poskytnuté dotace uplatnila nárok na vráce-ní uhrazené DPH ve výši 186 849 Kč ze zákla-du daně 1 878 061 Kč. Takto žalobkyně po-stupovala přesto, že zákaz úhrady faktur bylvýslovně stanoven rozpočtovými pravidly v § 14 odst. 11, k jehož plnění se žalobkynězavázala v dotačních podmínkách, což stvrdi-la svým podpisem dne 19. 9. 2007, jak již soudpoznamenal výše. I v tomto případě je možnékonstatovat, že žalobkyni nic nebránilov tom, aby o svém plátcovství DPH informo-vala poskytovatele dotace a požádala jejo změnu rozhodnutí, které by již obsahovaločástky bez DPH. Takto však žalobkyně nepo-stupovala, takže v závěrečné zprávě, závěreč-ném vyúčtování o čerpání finančních pro-středků odevzdaném poskytovateli dotacejsou uváděny částky včetně DPH. Za tohotoskutkového stavu proto správce daně a potaž-mo i původní žalovaný zcela legitimně uza-vřeli, že část dotace na dotační akci s názvem„Rekonstrukce multifunkčního sportovně re-

kreačního zařízení Dlažkovice – II. etapa“ve výši 186 849 Kč nebyla čerpána na stano-vený účel.

S právě předestřenými závěry pak úzcesouvisí i vyhodnocení jako nedůvodných ná-mitek žalobkyně ohledně dodržení poměruvlastních prostředků a prostředků dotace nafinancování předmětného díla, když na zákla-dě výše uvedených skutkových zjištění lzeučinit bezpečný závěr o tom, že žalobkyněnedodržela poměr vlastních prostředkůa prostředků dotace na financování předmět-ného díla, a to v důsledku toho, že dotačníprostředky nepřípustně použila na úhradunákladů za dotační akce včetně DPH. V Zása-dách 2006 a taktéž i v Zásadách 2007 totiž by-lo shodně stanoveno, že žalobkyně mohla

čerpat dotační prostředky maximálně ve výši70 % skutečných nákladů bez DPH. V případědotační akce s názvem „Rekonstrukce multi-


Dlažkovice – I. etapa“ proto žalobkyně mohla čerpat částku 1 923 557,99 Kč před-stavující 70 % skutečných nákladů bez DPH,ovšem žalobkyně čerpala dotaci ve výši 2 282 000Kč a dotační podíl na skutečnýchnákladech tak nepřípustně činil 83,04 %.V případě dotační akce s názvem „Rekon-

strukce multifunkčního sportovně rekreační-

ho zařízení Dlažkovice – II. etapa“ proto ža-lobkyně mohla čerpat částku 1 019 622,58 Kčpředstavující 70 % skutečných nákladů bezDPH, ovšem žalobkyně čerpala dotaci ve výši1 170 000 Kč a dotační podíl na skutečnýchnákladech tak nepřípustně činil 80,32 %.Z právě uvedeného zřetelně vyplývá, že ža-lobkyně nedodržela dotačními rozhodnutímistanovený systém financování. (...)

Žalobkyně dle názoru soudu rovněž ne-správně namítala, že v daném případě mělabýt žalovanou stranou vzata v úvahu skuteč-nost, že žalobkyni sice byl uložen odvod jisti-ny v podobě poskytnuté dotace, avšak z tétodotace byl rozhodnutím Generálního finanč-ního ředitelství ze dne 15. 12. 2011 poslézeprominut odvod ve výši 2 900 782 Kč z naří-zeného odvodu ve výši 3 452 000 Kč. Ukládá-ní penále za porušení rozpočtové kázně fi-nančními orgány je striktně zakotveno v § 44arozpočtových pravidel, a proto za prodlenís odvodem za porušení rozpočtové kázně by-la žalobkyně povinna zaplatit penále, když ta-to povinnost byla dána rozpočtovými pravid-ly, která současně určují i výši penále, kterémůže být uloženo maximálně do výše 100 %odvodu. Žalobkyně by měla vzít v potaz fakt,že pokud z její strany došlo k porušení roz-počtové kázně a vznikla jí povinnost zaplatitodvod za porušení rozpočtové kázně, pak jízároveň vznikla ze zákona, a to z rozpočto-vých pravidel, povinnost zaplatit i penále, je-hož výše byla přesně stanovena zákonem,a tedy, jehož výši nemohla jakkoliv zohlednitžalovaná strana v předmětném daňovém říze-ní. Z uvedených důvodů nemohla mít vliv navýši penále skutečnost, že část odvodu byla

3210



žalobkyni rozhodnutím Generálního finanč-ního ředitelství ze dne 15. 12. 2011 prominu-ta, jelikož prominutí odvodu se týkalo pouzeplatební povinnosti uhradit odvod, což ne-znamená, že by ze strany žalobkyně nedošlok porušení rozpočtové kázně nebo že by pro-minutá část odvodu neexistovala, a tudíž žeby žalovaná strana nebyla povinna přikročitk vyměření penále.

Na tomto místě soud pro úplnost podotý-ká, že i v rozhodnutí Generálního finančníhoředitelství ze dne 28. 2. 2012, jímž bylo čás-tečně vyhověno žádosti žalobkyně o promi-nutí penále za porušení rozpočtové kázně,a tedy jímž byla žalobkyni prominuta částkave výši 2 900 782 Kč z celkového penále vevýši 3 452 000 Kč, byly učiněny shodné závě-ry, jaké v předmětné věci učinil soud, a tedy,že žalobkyně nedodržela systém financovánídotované akce, nedodržela její závazné para-metry, nepřípustně uhradila z dotace fakturyvčetně DPH, čím nedodržela i stanovený pro-centuální podíl dotace na skutečných nákla-dech, čímž porušila rozpočtovou kázeň. Tím-to rozhodnutím bylo žalobkyni po zváženískutkových okolností daného případu pone-cháno k úhradě penále ve výši neoprávněněuhrazené částky DPH, které jako plátce DPHnemohla z dotace hradit. Závěry učiněnév tomto rozhodnutí přitom ovšem nemají vlivna zákonnost žalobou napadeného rozhod-nutí, jelikož to se týkalo jiného předmětu ří-zení podléhající jiné právní úpravě, a navícbylo vydáno dříve, přičemž soud při jeho pře-zkumu vycházel ze skutkového a právníhostavu, který byl dán ke dni jeho vydání, tj. kedni 8. 12. 2011.

Ze všech shora uvedených důvodů soud te-dy předmětnou žalobu vyhodnotil jako nedů-vodnou, jelikož rozhodnutí původního žalova-ného a jemu předcházející platební výměrsprávce daně neshledal zatížené procesními

vadami a ani je nevyhodnotil jako nezákonnápro chybné posouzení dotyčného případu.Taktéž soud neshledal, že by žalobou napade-né rozhodnutí bylo v rozporu s Evropskouchartou místní samosprávy, včetně jejího čl. 9odst. 7. Žalobkyně by měla mít na paměti, žez rozpočtových pravidel i judikatury správ-ních soudů včetně Nejvyššího správního sou-du zřetelně vyplývá, že na dotaci není právnínárok, přičemž o poskytnutí dotace rozhodu-je její poskytovatel na základě žádosti příjem-ce, který je pak vázán dotačními podmínka-mi. Faktem tak je, že pokud žalobkyně přijaladotaci a byla seznámena s dotačními podmín-kami, pak byla těmito podmínkami vázánav té podobě, v jaké s nimi byla seznámena.Tento závěr soudu koresponduje např. s roz-sudkem Nejvyššího správního soudu ze dne21. 7. 2005, čj. 2 Afs 58/2005-90. Tím, že ža-lobkyně porušila dotační podmínky, ne-oprávněně použila peněžní prostředky ze stát-ního rozpočtu, a porušila tak rozpočtovoukázeň ve smyslu § 44 rozpočtových pravidel,a tudíž jí vznikla povinnost zaplatit odvod ne-oprávněně použitých dotačních prostředkův plné výši. Pokud ovšem dojde k porušenírozpočtové kázně a vznikne povinnost zapla-tit odvod za porušení rozpočtové kázně, vzni-ká současně na základě rozpočtových pravi-del povinnost zaplatit penále ve smyslu § 44aodst. 7 rozpočtových pravidel. V daném pří-padě původní žalovaný vydal rozhodnutí zedne 12. 9. 2011, vůči němuž byla zamítnutažaloba evidovaná u soudu pod sp. zn. 15 Af82/2011, jímž rozhodl o tom, že žalobkyněporušila rozpočtovou kázeň u obou předmět-ných dotačních akcí, a potvrdil její povinnostzaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně,a tudíž současně vznikla žalobkyni povinnostzaplatit rovněž penále, které vzniklo v souvis-losti s jejím porušením rozpočtové kázně.Proto soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. vevýroku rozsudku I. zamítl.

3210



Navrhovatel dne 3. 6. 2014 podal návrh nakonání místního referenda ve městě NovéMěsto nad Metují (odpůrce) o následujícíotázce: „Jste proti vedení tranzitní a náklad-

ní dopravy v navrženém dopravním korido-

ru Vladivostok – okolo nádraží ČD – pod

Malecím – nad Vrchoviny a požadujete, aby

orgány města žádaly u příslušných organi-

zací ukončení prací na realizaci stavby pře-

ložky I/14 a v souladu se zákonnými postu-

py prosazovaly v městských, krajských

i celostátních dokumentech územního plá-

nování podmínky pro vytvoření jižního ob-

chvatu Nového Města nad Metují v trase Spy

– Vladivostok – Osma – Nahořany?“

Dne 13. 6. 2014 zaslal městský úřad od-půrce, odbor správní – oddělení vnitřních vě-cí (dále jen „městský úřad“) navrhovateli vý-zvu k odstranění nedostatků návrhu nakonání místního referenda (doručena dne13. 6. 2014), v níž navrhovatele vyzval k dopl-nění návrhu na konání místního referendao přílohu podle § 10 odst. 2 zákona o místnímreferendu. Městský úřad spatřoval nedostatekpodání v tom, že příloha návrhu (tj. podpiso-vé archy podle § 10 odst. 2 zákona o místnímreferendu) nesplňovala zákonné požadavky,protože v době podepisování podpisových

archů ještě neexistoval návrh přípravnéhovýboru podle § 10 odst. 1 téhož zákona, a po-depisující občané proto neměli možnost se-známit se s celým návrhem přípravného výbo-ru na konání místního referenda. Městský úřadměl za to, že návrh, jak vyplývá z podání ze dne3. 6. 2014, byl sepsán právě až dne 3. 6. 2014.

Navrhovatel reagoval podáním ze dne 17. 6. 2014, kterým na výzvu městskému úřa-du předložil „zápis o utvoření přípravného

výboru a schválení návrhu na konání míst-

ního referenda podle § 10 zákona o místním

referendu“, který je datován 13. 1. 2014, čímžměl navrhovatel prokázat, že návrh na konánímístního referenda existoval již dne 13. 1.2014 a nikoliv až dne 3. 6. 2014. Městský úřadvydal ještě téhož dne vyjádření, ve kterémupozornil navrhovatele, že předchozí podá-ní, ve kterém navrhovatel doložil zápis o vy-tvoření přípravného výboru, nepovažuje zavyhovění výzvě ze dne 13. 6. 2014. Odpůrcepožadoval předložení podpisové listiny s očí-slovanými podpisovými archy, ze kterých bude patrno, že podepisující občané mělimožnost seznámit se s celým návrhem pří-pravného výboru podle § 10 odst. 1 zákonao místním referendu.

3211


3211Místní referendum: termínování referenda; zohlednění aktuálnostireferenda

k § 5 odst. 1 a § 15 větě první zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některýchzákonů

Přípravný výbor může ve svém návrhu termínovat místní referendum (§ 15 větaprvní zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu) na dobu souběžného hlasování vevolbách, i když se neví, kdy přesně nastanou (§ 5 odst. 1 téhož zákona). Vyhlašuje-limístní referendum soud, přikloní se k zákonnému standardu, tj. vyhlásí místní re-ferendum tak, aby se konalo do 90 dnů, ledaže by zjistil, že účel místního referendapodstatně neohrozí konání hlasování v termínu pozdějším podle návrhu příprav-ného výboru, např. v souběhu s hlasováním ve volbách.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2015, čj. Ars 11/2014-42)

Prejudikatura: č. 2718/2012 Sb. NSS, č. 2760/2013 Sb. NSS, č. 2799/2013 Sb. NSS a č. 2919/2013 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 27/2005 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 223/04),č. 48/2007 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 101/05) a č. 27/2012 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 263/09).

Věc: Přípravný výbor na konání místního referenda proti městu Nové Město nad Metují o ná-vrh na vyhlášení místního referenda, o kasační stížnosti navrhovatele.


Dne 12. 8. 2014 navrhovatel opětovně po-dal městskému úřadu návrh přípravného vý-boru na konání místního referenda ze dne 3. 6. 2014 spolu s podpisovými archy z téhoždne. Městský úřad k opětovnému podání ná-vrhu uvedl, že návrh je totožný s návrhem zedne 3. 6. 2014, a navrhovatel tudíž neodstra-nil vady, k jejichž odstranění ho městský úřadvyzval. Městský úřad dospěl k závěru, že ná-vrh není bezvadný, a proto jej nepředložil za-stupitelstvu odpůrce k projednání podle § 12odst. 4 zákona o místním referendu.

Na základě shora uvedených skutečnostípodal navrhovatel dne 30. 9. 2014 u Krajské-ho soudu v Hradci Králové návrh na vyhláše-ní místního referenda soudem. Navrhovatelpožadoval, aby krajský soud vyhlásil v NovémMěstě nad Metují referendum o výše uvedenéotázce, a to tak, že referendum proběhne sou-časně s nejbližšími volbami do zastupitelstvaobce nebo současně s volbami do Parlamen-tu České republiky, pokud tento termín na-stane dříve. Navrhovatel uvedl, že splnil pod-mínku § 6 zákona o místním referendu,podle které se v místním referendu rozhodu-je o věcech, jež patří do samostatné působ-nosti obce nebo statutárního města, a záro-veň nebyly dány důvody nepřípustnostireferenda podle § 7 téhož zákona. Dále bylaotázka jednoznačně formulována tak, aby sena ni dalo odpovědět „ano“ nebo „ne“, jak po-žaduje § 8 odstavec 3 zákona o místním refe-rendu. Podle navrhovatele tak návrh splňovalveškeré zákonné požadavky a postup měst-ského úřadu byl pouhou účelovou snahouo zabránění konání místního referenda.

Odpůrce se k návrhu na vyhlášení místní-ho referenda vyjádřil podáním ze dne 10. 10.2014. Ztotožnil se se stanoviskem městskéhoúřadu a dodal, že návrhu nemohlo být vyho-věno ještě z dalších důvodů. Navržená otázkapro místní referendum není jednoznačná, ne-boť z ní nelze dovodit, které orgány obce byměly být výsledkem referenda vázány a čehoby se měly případně snažit dosáhnout. Dru-hým důvodem je, že otázka navržená pro re-ferendum nespadá do samostatné působnos-ti obce, a nesplňuje tak podmínku § 6 zákonao místním referendu. Dopravní koridor, je-

hož se otázka týká, je podle odpůrce vymezenv zásadách územního rozvoje Královéhradecké-ho kraje, proto i případné změny tohoto kori-doru náleží do působnosti kraje, nikoliv obce.

V replice ke stanovisku odpůrce se navr-hovatel vyjádřil zejména k otázce, zda navrže-ná otázka pro referendum spadá do samostat-né působnosti obce. Podle navrhovatele nicnebrání uvedenému znění otázky. Ačkoli uve-dený dopravní koridor je skutečně záležitostíkraje, nic nebrání tomu, aby v referendu ob-čané vyjádřili svůj názor, kterým by případnězavázali orgány obce k tomu, aby na přísluš-ných místech žádaly o odklad dopravního ko-ridoru a prosazovaly odklonění dopravy, a toi přesto, že samy orgány obce nemohou v té-to věci rozhodnout.

Krajský soud usnesením ze dne 29. 10.2014, čj. 30 A 78/2014-48, návrh na vyhlášenímístního referenda zamítl. Krajský soud senejprve ve svém usnesení zabýval otázkou,zda návrh na vyhlášení místního referendavykazuje vady, na které poukazoval městskýúřad. Krajský soud uvedl, že městský úřad ne-zpochybňuje, že návrh měl všechny zákonnénáležitost, pouze konstatuje, že návrh byl se-psán dne 3. 6. 2014 a podepisující osoby seneměly možnost s návrhem seznámit. Navr-hovatel naopak tvrdí, že návrh byl sepsán již13. 1. 2014 a osoby, které podpisové listinypodepsaly, měly možnost se s ním seznámit.Krajský soud uvedl, že ačkoli nebylo prokázá-no, že návrh skutečně obsahoval vadu, jemožné konstatovat, že i případný odpůrcemuváděný nedostatek by neznamenal vadu ná-vrhu na konání místního referenda. Krajskýsoud tedy uzavřel, že návrh splňoval náleži-tosti stanovené v § 10 a § 11 zákona o místímreferendu.

Dále krajský soud posuzoval existenci zá-konných podmínek pro vyhlášení místníhoreferenda. K otázce, zda věc spadá do samo-statné působnosti obce, soud uvedl, že dotče-ný koridor přeložky silnice I/14, o kterém mábýt v referendu hlasováno, je skutečně řešenv zásadách územního rozvoje Královéhradec-kého kraje. Jelikož se tedy jedná o záležitostřešenou zásadami územního rozvoje, je nut-no vycházet z § 36 odst. 5 stavebního zákona

3211



z 2006, podle něhož jsou zásady územníhorozvoje pro územní plánování závazné. Z to-ho vyplývá, že o tom, zda přeložka silnice I/14bude vymezena v koridoru stávajícím nebo ji-ném, nepřísluší rozhodovat orgánům obceNové Město nad Metují, nýbrž Královéhra-deckému kraji.

Krajský soud se rovněž zabýval podmín-kou § 8 odst. 3 zákona o místním referendu,která stanoví, že „[o]tázka navržená pro

místní referendum musí být jednoznačně

položena tak, aby na ni bylo možno odpově-

dět slovem ,ano‘ nebo slovem ,ne‘“. Krajskýsoud naznal, že v otázce není dostatečně urči-tým způsobem vymezeno území, po kterémby měl případný obchvat vést. Nedostatečněje taktéž řešena otázka, o co konkrétně by seměly orgány města snažit a které orgány mánavrhovatel na mysli. Případné schválení tako-véto otázky v referendu by přineslo celou řaduproblémů, z nichž některé by byly neřešitelné.

Na závěr krajský soud vyslovil pochyb-nost nad tím, zda by v případě splnění ostat-ních náležitostí mohlo být vyhověno poža-davku navrhovatele, aby bylo referendumvyhlášeno na termín nejbližších voleb do za-stupitelstva obce, nebo v termínu voleb doParlamentu České republiky, nastane-li dříve.Krajský soud má za to, že vyhlášení místníhoreferenda by bylo vzhledem k nejistotě, kdyoba uvedené termíny v budoucnu nastanou,problematické a diskutabilní.

Proti označenému usnesení krajskéhosoudu navrhovatel (stěžovatel) podal kasačnístížnost. Stěžovatel v kasační stížnosti předněuvedl, že je přesvědčen, že otázka položenáv návrhu na konání místního referenda spadádo samostatné působnosti odpůrce. V prvníčásti otázky jsou občané dotazováni, zda sou-hlasí s vedením tranzitní a nákladní dopravyv navrženém dopravním koridoru. To všakpodle stěžovatele nikterak nezpochybňujenavržený dopravní koridor a týká se výlučnězpůsobu vedení tranzitní a nákladní dopravy.Otázka se pouze ptá občanů na názor, zdajsou pro nebo proti přeložení této nákladnídopravy do nové trasy. Stěžovatel poukázal ta-ké na to, že všechny varianty vedení nákladnídopravy začínají i končí na území města Nové

Město nad Metují a nedotýkají se okolních ob-cí. Závěr krajského soudu o tom, že přeložkasilnice I/14 je záležitostí nadmístního význa-mu, navíc zpochybnil Nejvyšší správní soudv rozsudku ze dne 18. 10. 2012, čj. 1 Ao3/2011-229, kde se k dotčenému území pří-mo vyjádřil: „Podle názoru Nejvyššího správ-

ního soudu totiž nelze přeložku silnice I/14

považovat za plochu (koridor) nadmístního

významu.“ Stěžovatel tak dovodil, že pokudse nejedná o plochu nadmístního významu,jedná se ve smyslu zákona č. 128/2000 Sb.,o obcích (obecní zřízení), o záležitost samo-statné působnosti obce.

Stěžovatel dále zpochybnil závěr krajské-ho soudu o nejednoznačnosti otázky. Podlestěžovatele je otázka formulována tak, že ne-předpokládá nutně realizaci zcela konkrétní-ho obchvatu, nýbrž snahu o jeho prosazová-ní. Stěžovatel považuje za samozřejmé, že kezpřesnění návrhu do konkrétní podoby bydocházelo v rámci nástrojů územního pláno-vání. Na druhé straně je návrh vymezen do-statečně určitě popsáním směrů trasy a jehografickým zakreslením v mapě, která je sou-částí podpisových archů. Dále stěžovatel uvedl, že požadovat přesné určení orgánů ob-ce v otázce položené v místním referendu bybylo přepjatým formalismem, protože kom-petence jednotlivých orgánů obce vyplývajípřímo ze zákona o obcích. Co se týká obratu„prosazovat v městských, krajských i celo-

státních dokumentech“ použitého v navrho-vané otázce, stěžovatel se domníval, že je bezobtíží možné jej interpretovat tak, že městobude vyvíjet snahu o případné změny v celo-státních a krajských dokumentech územníhoplánování formou vyjednávání a vyjadřováníse k těm dokumentům územního plánování,které nespadají do působnosti města.

Na závěr stěžovatel formuloval kasačnínámitku, v níž rozporoval závěr krajskéhosoudu, že navrhovaný termín místního refe-renda je neurčitý. Stěžovatel opřel své tvrzenío § 5 zákona o místním referendu, který pří-mo pamatuje na konání referenda v doběprůběhu voleb. Tím, že stěžovatel navrhl ko-nání současně s nejbližšími volbami, přesněkonkretizoval dobu, kdy bude referendum

3211



probíhat. Skutečnost, že v době vyhlášení ne-známe přesný den průběhu voleb, nezname-ná neurčitost a nejednoznačnost návrhu.

Nejvyšší správní soud usnesení Krajské-ho soudu v Hradci Králové zrušil a věc muvrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

III.Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším

správním soudem

(...) [20] Při posuzování kasační stížnostibylo stěžejní, zda otázka navržená pro místníreferendum, ve znění „Jste proti vedení tran-

zitní a nákladní dopravy v navrženém do-

pravním koridoru Vladivostok – okolo nád-

raží ČD – pod Malecím – nad Vrchoviny

a požadujete, aby orgány města žádaly

u příslušných organizací ukončení prací na

realizaci stavby přeložky I/14 a v souladu se

zákonnými postupy prosazovaly v měst-

ských, krajských i celostátních dokumentech

územního plánování podmínky pro vytvoře-

ní jižního obchvatu Nového Města nad Me-

tují v trase Spy – Vladivostok – Osma – Na-

hořany?“, splňuje zákonné požadavky § 6zákona o místním referendu a § 8 odst. 3 té-hož zákona, tedy zda spadá do samostatné pů-sobnosti obce a zda je jasně formulována.

[21] Obě otázky jsou v tomto případě vzá-jemně propojeny, způsob formulace navrže-né otázky je důležitý i v návaznosti na pod-mínky § 6 zákona o místím referendu, tedypro posouzení námitky týkající se samostat-né působnosti obce. Nejvyšší správní soudproto nejdříve přistoupil ke zkoumání, zdaotázka navržená pro referendum spadá do sa-mostatné působnosti obce, tedy zda vyhovu-je požadavkům § 6 zákona o místním referen-du. Vycházel přitom ze skutečnosti, že místníreferendum, jeho iniciace i následné hlasová-ní představují významný způsob občansképolitické participace, jakož i prostředek kezvýšení demokratické legitimity lokální poli-tiky a kontroly místní politické reprezentace(rozsudek Nejvyššího správního soudu zedne 31. 10. 2012, čj. Ars 2/2012-43, č. 2799/2013 Sb. NSS, zejm. body 29–33). Sou-

časně se jedná o jednu z forem podílu občanůna správě věcí veřejných ve smyslu čl. 21odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 25 písm. a) Mezinárodního paktu o občan-ských a politických právech (č. 120/1976 Sb.)(viz též např. nález Ústavního soudu ze dne9. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 223/04, N 27/36SbNU 319, č. 27/2005 Sb. ÚS, nebo nález zedne 13. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 101/05, N 48/44SbNU 619, č. 48/2007 Sb. ÚS, nebo rozsudkyNejvyššího správního soudu ze dne 29. 8.2012, čj. Ars 1/2012-26, č. 2718/2012 Sb. NSS,body 12 a 14, a ze dne 18. 6. 2013, čj. Ars2/2013-59, č. 2919/2013 Sb. NSS, bod 28). Po-dle čl. 22 Listiny základních práv a svobod jepak třeba zákonnou úpravu politických práva svobod vykládat a používat tak, aby umož-ňovala ochraňovat svobodnou soutěž politic-kých sil v demokratické společnosti.

[22] Podstata a hlavní účel místního refe-renda „spočívá ve formování politické vůle

uvnitř společenství, kterou orgány obce mají

teprve realizovat navenek“ (nález Ústavníhosoudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 263/09,N 27/64 SbNU 285, č. 27/2012 Sb. ÚS). Výsle-dek referenda proto zavazuje orgány místnísamosprávy k požadované činnosti či k cíli,kterého se mají snažit dosáhnout. ObdobněNejvyšší správní soud již dříve uvedl, že smysl existence místního referenda spočívá

v možnosti občanů vyjádřit jeho prostřed-

nictvím politicky validně svůj názor (rozsu-dek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10.2014, čj. Ars 3/2014-41). S tím korespondujeskutečnost, že místní referendum může mítpovahu ratifikační (či decizní), kdy obecv rámci své samostatné působnosti rozhodu-je s konečnou platností, ale i povahu konzul-tativní, kdy je výsledkem referenda stanovis-ko, které má obec zastávat u otázek, k nimž semůže vyjádřit, nikoliv však o nich sama roz-hodnout. Do samostatné působnosti obce to-tiž spadají nejen otázky, o nichž obec samarozhoduje, ale i otázky, k nimž se může vyjád-řit, zúčastnit se projednávání atp. (Rigel, F.Zákon o místním referendu s komentářem

a judikaturou. Praha : Leges, 2011, s. 55–56).I přes původní negativní postoj Ústavníhosoudu ke konzultativním místním referen-

3211



dům (srov. usnesení ze dne 31. 8. 2006 sp. zn.II. ÚS 706/04) se zmíněný typ referenda na-konec prosadil judikatorně (již citovaný ná-lez Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 101/05;usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2010,sp. zn. IV. ÚS 265/10), i prakticky, neboť odpřijetí zákona o místním referendu proběhlacelá řada místních referend konzultativníhocharakteru (k jednotlivým příkladům viz Ri-gel, F., op. cit., s. 57-58). Ani věcné vymezenímožností konat konzultativní místní referen-dum není bezbřehé, jelikož je ohraničeno § 35 obecního zřízení.

[23] Nejvyšší správní soud v nyní projed-návaném případě dospěl k závěru, že § 6 zá-kona o místním referendu položení předmět-né otázky v referendu nebrání. Navrženáotázka se sice dotýká otázky nadmístního vý-znamu, která je vymezena zásadami územní-ho rozvoje Královéhradeckého kraje (viz bod[24] a násl. tohoto rozsudku), na druhou stra-nu je však formulována způsobem, který za-jišťuje, že nezasahuje do působnosti kraje,a referendum udržuje v mezích samostatnépůsobnosti obce. První část otázky („Jste pro-

ti vedení tranzitní a nákladní dopravy v na-

vrženém dopravním koridoru“) je totiž tře-ba číst ve spojení s druhou („požadujete, aby

orgány města žádaly u příslušných organi-

zací ukončení prací na realizaci stavby“)a třetí částí („v souladu se zákonnými postu-

py prosazovaly v městských, krajských i celo-

státních dokumentech územního plánování

podmínky pro vytvoření jižního obchvatu“).Je-li otázka čtena komplexně, je patrné, žepřípadný kladný výsledek místního referen-da nenabádá obec k porušování vymezenéhorozhraničení mezi samostatnou působnostíkraje a obce, nýbrž pouze zavazuje politickoureprezentaci obce k zastávání a prosazovánípolitického postoje k předmětné stavbě, ježmá být prosazován prostředky spadajícími dosamostatné působnosti obce. Jedná se tako případ výše vymezeného konzultativníhomístního referenda. Formulací otázky se nyníprojednávaná věc liší od věci rozhodnutéKrajským soudem v Ústí nad Labem usnese-ním 22. 7. 2014, čj. 40 A 3/2014-33, v níž bylaotázka formulována tak, že se občanů dotazo-

vala pouze na souhlas s trasou mostu a silni-ce, která byla vymezena v zásadách územníhorozvoje.

[24] Pro úplnost je třeba se zabývat i otáz-kou, zda je předmětný koridor otázkou míst-ního či nadmístního charakteru. Stěžovatelpoukazoval na rozsudek čj. 1 Ao 3/2011-229,v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že pře-ložka silnice I/14, jíž se navrhované místní re-ferendum dotýká, nemůže být považována zaplochu nadmístního významu. Uvedený roz-sudek se sice opravdu týkal stejného úsekusilnice I/14, avšak za zcela jiných okolností.V daném rozhodnutí Nejvyšší správní soudřešil otázku, zda město Nové Město nad Me-tují upravilo ve svém územním plánu tentokoridor jako plochu nadmístního významuv souladu s právními předpisy, či nikoli. V do-bě rozhodné pro vydání rozsudku ovšem ne-byly schváleny zásady územního rozvoje Krá-lovéhradeckého kraje. V řízení vedeném podčj. 1 Ao 3/2011-229 stěžovatel napadl územníplán města Nové Město nad Metují, ve kterémbyla přeložka silnice I/14 vymezena jako plo-cha nadmístního významu zastupitelstvemměsta, aniž v té době existovala nadřazenáúzemně plánovací dokumentace. Pochybnos-ti o povaze přeložky silnice I/14 jako plochynadmístního významu však byly odstraněny,neboť nyní ji vymezují výslovně jako plochunadmístního významu zásady územního roz-voje Královéhradeckého kraje.

[25] Stavební zákon z roku 2006 jasně sta-noví hierarchii územního plánování a zakazu-je obci při vydávání územního plánu odchý-lení od zásad územního rozvoje. Ustanovení§ 36 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006stanoví, že „[z]ásady územního rozvoje jsou

závazné pro pořizování a vydávání územ-

ních plánů, regulačních plánů a pro rozho-

dování v území“. Pro rozhodování obce jsouproto zásady územního rozvoje závazné, a po-kud v nich kraj vymezil koridor nadmístníhovýznamu, krajský soud tuto skutečnost ne-mohl přehlédnout. Krajskému soudu je prototřeba přisvědčit, že obec nemůže autoritativ-ně rozhodnout o odklonění přeložky silniceI/14, která je jako součást zásad územníhorozvoje Královéhradeckého kraje vyhrazena

3211



do (samostatné) působnosti kraje. V projed-návané věci si však místní referendum nekla-de za cíl autoritativní rozhodnutí orgánů obce o věci náležející do samostatné působ-nosti kraje. Jak již bylo zmíněno, navrženáotázka je formulována tak, že zavazuje orgányobce vyvíjet snahu právními i politickýmiprostředky rozhodnutí kraje zvrátit, nikolirozhodnout nad rámec své samostatné pů-sobnosti namísto orgánů kraje, a proto Nej-vyšší správní soud považuje položenou otáz-ku za otázku spadající do samostatnépůsobnosti obce.

[26] Dále se Nejvyšší správní soud muselzabývat tím, zda otázka navržena v místnímreferendu byla dostatečně určitá ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o místním referendu. V roz-sudku ze dne 31. 10. 2012, čj. Ars 4/2012-47, č. 2760/2013 Sb. NSS, Nejvyšší správní souduvedl: „Z významu, který má místní referen-

dum pro formování politické vůle v rámci

příslušné obce, vyplývá i požadavek určité

zdrženlivosti správních soudů při posuzová-

ní otázek pro referendum, které nelze hod-

notit formalisticky. Na straně druhé nelze

soudním výkladem měnit smysl položených

otázek, o nichž oprávněné osoby hlasovaly

či mají hlasovat. Nemohou tedy obstát otáz-

ky, které zcela zjevně překračují rámec toho,

o čem lze v místním referendu hlasovat,

např. tím, že rozhodnutí přijaté v referendu

o takových otázkách by v rozporu s § 6 zá-

kona o místním referendu přímo ukládalo

jednotlivým orgánům obce úkoly, které ne-

patří do samostatné působnosti dané obce.“Obdobně v rozsudku čj. Ars 2/2012-43 Nej-vyšší správní soud konstatoval: „Při rozhodo-

vání o jednoznačnosti zvolených otázek po-

dle § 8 odst. 3 [zákona o místním referendu]je třeba poměřovat předloženou otázku ni-

koli ,rigorózním právnickým okem‘, ale zo-

hlednit pohled běžného hlasujícího občana.

V rámci přezkumu místního referenda je to-

tiž třeba uvažovat o otázkách v celkovém

kontextu správy věcí veřejných a místních

a v otázce jednoznačnosti respektovat jejich

význam pro oprávněné osoby, které v míst-

ním referendu rozhodují. Případná otázka

musí dosahovat určité intenzity a navozo-

vat matoucí a víceznačné interpretace již

při prvním čtení. Striktní interpretace by to-

tiž mohla vést k tomu, že by řada nepohodl-

ných otázek byla ,vetována‘ s poukazem na

jejich nejednoznačnost.“ S přihlédnutímk uvedené judikatuře je zřejmé, že soud mu-sel postupovat při zkoumání jednoznačnostiotázky tak, aby neměnil smysl navržené otáz-ky. Na straně druhé je třeba důvody pro nevy-hlášení referenda posuzovat restriktivně, jakpoukázal Nejvyšší správní soud v rozsudkučj. Ars 1/2012-26: „Možnost občanů vyjádřit

se formou místního referenda k otázkám

rozvoje své obce způsobem upraveným v [zá-koně o místním referendu] představuje je-

jich ústavně zaručené základní politické

právo a vztahuje se na ně v plném rozsahu

čl. 22 Listiny základních práv a svobod. [...]Z toho plyne, že otázky přípustnosti konání

[...] je třeba v pochybnostech hodnotit ve pro-

spěch konání místního referenda.“

[27] Jak již bylo uvedeno výše, celou otáz-ku navrženou v místním referendu je třebavykládat v souladu s citovanou judikaturou ja-ko celek. Otázka na první přečtení nevzbuzu-je významnější pochybnosti o tom, čeho sesnaží referendem občané dosáhnout. Zvláštěz části otázky, která požaduje „aby orgány

města žádaly u příslušných organizací

ukončení prací na realizaci stavby přeložky

I/14 a [...] prosazovaly podmínky pro vytvo-

ření jižního obchvatu,“ získává čtenář již poprvním přečtení dojem, že snahou příprav-ného výboru je, aby se obec následnými poli-tickými a právními nástroji pokusila zabránitvýstavbě silnice I/14 v navrženém koridorua dosáhnout přeložení tohoto koridoru vy-tvořením jižního obchvatu města. Nejvyššísprávní soud se dále ztotožnil s právním ná-zorem stěžovatele v části, kde uvádí, že by by-lo projevem přepjatého formalismu, kdybyv navrhované otázce muselo být přesně sta-noveno, který z orgánů obce má ve věcischválené v místním referendu konat jakéúkoly. Působnost jednotlivých orgánů obcejasně vymezuje zákon o obcích. Z toho důvo-du se jeví nadbytečné přesně označovat orgá-ny obce, které mají v konkrétní věci konat.Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu ne-

3211



ztotožnil s kategorickým závěrem krajskéhosoudu, že případné vyhlášení referenda bypřineslo řadu i zcela neřešitelných problé-mů. Tento postoj je do značné míry spekula-tivní, jakkoli nelze vyloučit, že k obtížně řeši-telným problémům dojít může. S ohledem navýše citovanou judikaturu je zřejmé, že je tře-ba dbát na ústavně zaručené právo občanůpodílet se na správě veřejných věcí, a posuzo-vat tedy případné důvody pro odmítnuté vy-hlášení místního referenda restriktivně. Pro-to má Nejvyšší správní soud za to, že nenítřeba, aby v otázce navržené pro referendumbyl poskytnut orgánům obce detailní návod,které orgány obce, jakou cestou a v jakou do-bu, mají ve věci konat.

[28] Formulace otázky, která požaduje,aby orgány obce „žádaly“ a „prosazovaly“,není dle názoru soudu s přihlédnutím k uve-dené judikatuře žádající restriktivní výkladomezení základních politických práv nikte-rak nejasná. Jak uvádí Nejvyšší správní soudve své předchozí judikatuře „zákon o míst-

ním referendu nadto neklade překážku

obecným termínům, platí tedy, že jsou-li

v daném kontextu srozumitelné, jednoznač-

né a jasně ohraničené a respektují-li zákon-

ný rámec, lze je v otázkách pro místní refe-

rendum použít. Opačný výklad [...] by vedl

k přepjatému formalismu soudního přezku-

mu a ve svém důsledku by zastupitelstvu

umožnil zcela vyloučit široký okruh otázek

s ohledem na přílišnou obecnost. Je žádoucí,

aby otázky v místním referendu byly jedno-

značné a nepříliš komplikované, proto je

z logiky věci zřejmé, že se v otázkách opako-

vaně objeví pojmy vyšší obecnosti. Obecný

pojem však nelze automaticky ztotožnit

s pojmem mnohoznačným či dokonce ma-

toucím.“ (rozsudek Nejvyššího správníhosoudu čj. Ars 2/2012-43). Formulace otázkyv nyní projednávané věci dává orgánům míst-ní samosprávy určitou míru uvážení k tomu,jaké konkrétní politické či právní kroky pod-niknou, a současně jasně vyjadřuje, jakýmsměrem by se měly ubírat aktivity orgánů ob-ce v případě kladného výsledku místního re-ferenda. Nejvyšší správní soud proto nepova-žuje pojmy „žádat“ a „prosazovat“ v daném

kontextu za nejednoznačné nebo matoucí.Stejně tak označení částí obce Nové Městonad Metují (Spy, Vladivostok, Osma) nelzev kontextu věci považovat za matoucí, zvláštěs ohledem na jasné grafické znázornění napodpisových arších a s ohledem na vysocepravděpodobnou znalost těchto názvů mezimístními občany; jde ostatně o místní jménazanesená v běžných mapách.

[29] Podle Nejvyššího správního souduproto formulace navržené otázky vyhovuje § 8 odst. 3 zákona o místním referendu. Vol-nější formulace otázky je, pochopitelněv rámci zákonných mezí, volbou přípravnéhovýboru. Je zcela na něm, zda zvolí variantuotázky, z níž bude zcela jasné, který orgán,kdy a co má v dané věci konat, nebo zda po-nechá formulaci otázky poněkud volnějšía zaměří se na cíl, kterého si občané přejí do-sáhnout, tím spíš v případě konzultativníhoreferenda. Odpovědnost za nedodržení zá-vazného výsledku referenda je pak s ohledemna nynější právní úpravu především politic-ká. Proto si přípravný výbor musí být při vol-bě míry konkrétnosti navržené otázky vědomtoho, že čím konkrétnější závazek z místníhoreferenda pro orgány obce vyplyne, tím spíšebude možná účinná kontrola ze strany obča-nů. Pokud bude otázka položena způsobem,který ponechá orgánům obce velkou míruuvážení, musí si být přípravný výbor vědomtoho, že kontrola míry, v jaké orgány územnísamosprávy výsledky referenda respektují,může být obtížná.

[30] Nejvyšší správní soud ze všech výšeuvedených důvodů uzavírá, že otázka polože-ná v návrhu na konání místního referenda jepřípustná, naformulovaná dostatečně urči-tým způsobem a spadá do oblasti samostatnépůsobnosti obce Nové Město nad Metují. Ka-sační stížnost je tedy důvodná, a Nejvyššísprávní soud proto zrušil napadené usneseníkrajského soudu.

[31] Nejvyšší správní soud však nepři-stoupil k vyhlášení místního referenda podle§ 91a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 57 odst. 3zákona o místním referendu a věc vrátil kraj-skému soudu k dalšímu řízení, v němž budekrajský soud muset zodpovědět několik otá-

3211



zek, které brání vyhlášení místního referendaNejvyšším správním soudem. Ze spisu zejmé-na není jasné, v jaké fázi se nachází přípravači realizace předmětné stavby přeložky I/14 –zda ještě ve vztahu k předmětné stavbě pro-bíhají územní řízení či řízení podle části čtvr-té stavebního zákona z roku 2006, zda jsou jižvšechna tato řízení ukončena, případně zdajiž stavba začala být realizována. Tyto skuteč-nosti jsou přitom podstatné pro otázku, zdaještě vůbec lze z hlediska následné praktickérealizovatelnosti místní referendum konat,respektive jestli vůbec ještě je o čem hlasovat.Těmito skutečnostmi se přitom krajský souddosud nezabýval, neboť zaujal názor, že ne-jsou splněny zákonné podmínky pro vyhláše-ní místního referenda.

[32] Nadto je daná otázka zásadní i propřípadné stanovení termínu místního refe-renda, pokud by mělo být vyhlášeno. Stěžova-tel požadoval místní referendum vyhlásitv termínu současně s nejbližšími volbami dozastupitelstva obce, nebo pokud tento ter-mín nastane dříve, současně s volbami do ně-které z komor Parlamentu České republiky.Vzhledem k tomu, co podání žaloby ke kraj-skému soudu předcházelo, je zřejmé, že cílemstěžovatele původně bylo konat místní refe-rendum v termínu voleb do zastupitelstev ob-cí v říjnu roku 2014, což však již nebylo mož-né stihnout. Protože krajský soud považovalkonání místního referenda za nepřípustnéz jiných důvodů, otázkou vyhovění takovémunávrhu co do termínu konání místního refe-renda se nezabýval. Podotkl pouze, že stěžo-vatel „navrhl vyhlášení místního referenda

na termín neurčitý, závislý na skutečnos-

tech, které sice v budoucnu s největší pravdě-

podobností nastanou, ale není jisté kdy. Zda

by bylo možné vyhovět návrhu v této podo-

bě, se proto jeví krajskému soudu jako velmi

problematické a diskutabilní.“

[33] K tomu je třeba uvést, že zákono místním referendu v § 15 stanoví, že se mákonat nejpozději do 90 dnů od jeho vyhláše-ní, není-li v návrhu přípravného výboru uve-dena doba pozdější. Kromě poslední věty ci-tovaného § 15, která brání zastupitelstvuměsta vyhlásit místní referendum tak, že by

připadlo do následujícího funkčního obdobíbudoucího zastupitelstva, již zákon další reg-lementaci termínu konání místního referen-da neobsahuje. Podle judikatury Nejvyššíhosprávního soudu má přípravný výbor právona to, aby zastupitelstvo obce vyhlásilo místníreferendum v termínu podle jeho návrhu,a tomuto právu je poskytována soudní ochra-na v případě, že místní referendum bylo za-stupitelstvem sice vyhlášeno, ale v jiném nežpožadovaném termínu (srov. rozsudek čj. Ars3/2014-41, podle něhož je aktivní procesní le-gitimace přípravného výboru dána i tehdy,když zastupitelstvo obce vyhlásí místní refe-rendum, ale učiní tak v termínu odlišném odnávrhu), zastupitelstvo obce se nicméně mů-že od návrhu přípravného výboru odchýlita vyhlásit místní referendum v jiném než na-vrhovaném termínu, pokud osvědčí, že prokonání místního referenda v jiném termínujsou dány přesvědčivé důvody (taktéž citova-ný rozsudek). Přitom je třeba upřednostnittakový termín, jenž zvýší pravděpodobnost,že výsledky referenda budou (co do účasti)platné, což se přirozeně nabízí, koná-li semístní referendum souběžně s volbami. Zá-kon o místním referendu totiž výslovně mož-nost konat místní referendum souběžně s vol-bami předvídá a pro ten případ stanoví, žev takovém případě se hlasování v místním re-ferendu, stejně tak jako tradičně ve volbách,koná ve dvou dnech, jinak se hlasování v míst-ním referendu koná jen v jednom dni (§ 5odst. 1 zákona o místním referendu).

[34] Je tedy obecně přípustné, aby pří-pravný výbor ve svém návrhu termínovalmístní referendum na dobu souběžného hla-sování ve volbách, o nichž víme, že v budouc-nosti nastanou, jen nevíme přesně kdy (dies

certus an, incertus quando). Pokud se všakmá tento termín odehrát v ne příliš blízké bu-doucnosti, jako je tomu v nyní posuzovanémpřípadě (příští řádné volby do zastupitelstevobcí se mají konat na podzim roku 2018, příš-tí řádné volby do Poslanecké sněmovny napodzim roku 2017, do Senátu ve volebnímobvodu 47 na podzim roku 2018), musí brátzastupitelstvo obce ohled nejen na platnostmístního referenda, ale též na jeho aktuál-

3211



nost, resp. realizovatelnost rozhodnutí, ježmá být v místním referendu přijato. Totéžoprávnění pak nemůže být upřeno ani sou-du, má-li rozhodnout o vyhlášení místního re-ferenda, neboť rozhodnutí soudu podle § 57odst. 3 zákona o místním referendu nahrazu-je rozhodnutí zastupitelstva. Přitom soud, ne-maje na rozdíl od zastupitelstva možnost zva-žovat vhodnost či účelnost možných termínůpro konání místního referenda vzhledem kespecifickým místním podmínkám, se přiroze-ně přikloní k zákonnému standardu, tj. vyhlá-sí místní referendum tak, aby se konalo do 90 dnů, není-li v blízkém časovém horizontuk dispozici vhodnější termín souběžný s něja-kými volbami.

[35] Pro daný případ to znamená, že kraj-ský soud, pokud v dalším řízení zjistí, že na-vrhované místní referendum je vzhledemk položené otázce stále ještě aktuální a roz-hodnutí realizovatelné (např. proto, že ještěnebyla zahájena výstavba přeložky silniceI/14 nebo že ještě nevratně nepokročila), při-kročí k jeho vyhlášení tak, aby se konalo do90 dnů, ledaže by zjistil, že účel referendapodstatně neohrozí konání hlasování v termí-nu pozdějším podle návrhu (petitorního žá-dání) stěžovatele. Zjištění, v jaké fázi se pří-prava či stavba přeložky I/14 nachází, jeproto zásadní i pro posuzování navrhované-ho termínu pro konání místního referenda.

3212


3212Územní plánování: podstatná změna návrhu územního plánu; návrh nazrušení opatření obecné povahy; aktivní legitimace

k § 53 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),ve znění zákona č. 350/2012 Sb.

I. Námitky proti upravenému návrhu územního plánu, který je projednáván po-dle § 53 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006 pouze v rozsahu provedených pod-statných úprav, mohou podávat pouze ti vlastníci, jejichž pozemky byly podstatnouúpravou územního plánu dotčeny.

II. Brojí-li navrhovatel proti vadám v procesu posuzování vlivů na životní pro-středí (namítá například nepřezkoumatelnost stanoviska dotčeného orgánu), musítvrdit myslitelný relevantní vztah takového pochybení vůči omezení jeho práv opat-řením obecné povahy. Jestliže však soud takový vztah příčinné souvislosti neshledá,není navrhovatel k námitce tohoto typu zjevně aktivně legitimován a soud se jí věc-ně nezabývá.

(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, čj. 50 A 15/2014-50*))

Věc: Společnost s ručením omezeným Kasia vera proti městu Říčany o návrh na zrušení opat-ření obecné povahy.

*) Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti žalovaného proti tomuto rozsudku svým usne-sením ze dne 27. 11. 2014, čj. 10 As 167/2014-51.

Navrhovatelka se domáhala zrušení opat-ření obecné povahy – Územního plánu obceŘíčany (dále jen „územní plán“) schválenéhousnesením zastupitelstva odpůrce ze dne 28. 5. 2014. Územní plán navrhovatelka na-padla v části vymezení podmínek prostorové-ho uspořádání v ploše BH – bydlení v byto-

vých domech, přičemž požadovala na straněč. 45 textové části územního plánu v části BH– bydlení v bytových domech – Podmínkyprostorového uspořádání v části Pro bytovédomy zrušit text „zastavěná plocha pro jed-

notlivý objekt do 250 m2“, v části vymezenípodmínek prostorového uspořádání v ploše


SM – plochy smíšené obytné výstavby, při-čemž požadovala na straně č. 57 textové částiúzemního plánu v části SM – plochy smíšenéobytné městské – Podmínky prostorovéhouspořádání zrušit text „zast. plocha jednotli-

vého objektu zároveň nesmí přesáhnout li-

mit 350 m2 zastavěné plochy“, a dále napadlavymezení funkční plochy ZV – veřejná pro-stranství, veřejná zeleň, a vymezení veřejněprospěšné stavby pro dopravní infrastruktu-ru WD 46 Prodloužení ulice Nad Rybníčkem(dále jen „WD 46“), které požadovala zrušitv grafické i textové části.

Ke své aktivní legitimaci navrhovatelkauvedla, že vlastní pozemky v Říčanech u Pra-hy. Tyto pozemky jsou územním plánemz větší části zařazeny do ploch BH – bydlenív bytových domech a částečně do plochy SM– plochy smíšené obytné městské a částečnědo plochy OS – občanské vybavení, přičemžna tyto plochy územní plán vztahuje zcela zá-sadní omezující regulativy. Na část jednohopozemku územní plán umísťuje plochu ZV –veřejná prostranství, veřejná zeleň. Přesvšechny výše uvedené pozemky navrhovatel-ky je dále v územním plánu umístěn koridorpro dopravní komunikaci WD 46. Územníplán tudíž negativně zasahuje do vlastnické-ho práva navrhovatelky a do jejího práva napodnikání, neboť zásadním způsobem ome-zuje a činí ekonomicky nepřijatelný její pod-nikatelský záměr týkající se realizace Obytné-ho souboru O – P, který byl asi 1,5 roku předpřijetím územního plánu schválen Městskýmúřadem v Říčanech ve formě územní studie.Mezi navrhovatelkou a odpůrcem byla rov-něž uzavřena Dohoda o vzájemné spoluprácia společném postupu při realizaci obytnéhosouboru O – P v Říčanech. Na skutečnost, ženávrh územního plánu na rozdíl od dosavad-ní územně plánovací dokumentace je v roz-poru s touto dohodou a se schválenou územ-ní studií, navrhovatelka odpůrce opakovaněupozorňovala a tato skutečnost byla nakonecdůvodem, proč navrhovatelka odmítla podepsat odpůrcem předložené smlouvy(plánovací smlouvu, dohodu o poskytnutí fi-nančního příspěvku a smlouvu o vyplněníblankosměnky).

Krajský soud v Praze opatření obecné po-vahy částečně zrušil.

Z odůvodnění:

Důvody návrhu

Navrhovatelka tvrdí, že územní plán nenív souladu se zákonem a nebyl vydán zákonemstanoveným způsobem. Důvody nesouhlasunavrhovatelky s územním plánem se vztahujík regulativu maximálně zastavěné plochy jed-notlivého domu 250 m2 v ploše BH a maxi-mální zastavěné plochy jednotlivého objektu350 m2 v ploše SM, dále k vymezení funkčníplochy ZV na pozemku v k. ú. Říčany u Prahya k vymezení veřejně prospěšné dopravnístavby WD 46 – prodloužení ulice Nad Ryb-níčkem. Konkrétně navrhovatel uvádí tytodůvody pro zrušení územního plánu. (...)

2) Rozpor se stanoviskem dotčenéhoorgánu na úseku posuzování vlivů na ži-votní prostředí, úpravy zadání po vydá-ní stanoviska

(...) Obě první námitky se týkají stanovis-ka dotčeného orgánu na úseku posuzovánívlivů na životní prostředí. Ačkoli každá z nichtoto stanovisko napadá z poněkud odlišnéhoúhlu pohledu, lze se jimi vypořádat souhrn-ně. Těmito námitkami navrhovatelka stano-visku dotčeného orgánu na úseku posuzová-ní vlivů na životní prostředí ve svém souhrnuvytýká jeho nepřezkoumatelnost a poslézenamítá, že územní plán závěry stanoviska ne-respektuje.

Soud však ve vztahu k těmto námitkámmusí konstatovat, že ve vztahu k navrhovatel-kou uplatněným požadavkům na zrušeníomezujících podmínek pro výstavbu byto-vých domů, na zrušení vymezení funkční plo-chy ZV – veřejná prostranství, veřejná zeleňa zrušení veřejně prospěšné stavby pro do-pravní infrastrukturu WD 46 neshledal jaký-koliv myslitelný relevantní vztah příčinnésouvislosti. Předně z ničeho neplyne, že byodstranění limitu v podobě stanovení maxi-mální zastavěné plochy bytového domu bylojakkoliv podmíněno přehodnocením zmíně-ného podkladového stanoviska, resp. že byk takovému kroku stanovisko jakkoliv přispě-

3212



lo. To žádným způsobem neplyne z odůvod-nění napadeného opatření obecné povahya ani to není navrhovatelkou tvrzeno. Tvrdí-lipak navrhovatelka příčinný vztah vadnéhopodkladového stanoviska Krajského úřaduStředočeského kraje ze dne 20. 8. 2009 a vy-mezení funkční plochy ZV – veřejná pro-stranství, veřejná zeleň a veřejně prospěšnéstavby pro dopravní infrastrukturu WD 46,soud její náhled na tuto problematiku nesdílí.

Zejména soud nesouhlasí se závěrem, žeby případné provedení vyhodnocení vlivůúzemního plánu na životní prostředí mohlomít za následek nezahrnutí pozemku navrho-vatelky do funkční plochy ZV – veřejná pro-stranství, veřejná zeleň. Naopak lze podlesoudu předpokládat, že pokud by nějaký po-žadavek z takového vyhodnocení vzešel, smě-řoval by principiálně spíše k omezení rozsa-hu zastavitelných ploch (proti němuž všaknavrhovatelé v podstatě brojí), přičemž pří-spěvek budoucí zástavby na sporných po-zemcích k lepší ochraně životního prostředív obci není navrhovatelkou tvrzen. Tato úva-ha by mohla být relevantní pouze ve vztahuk námitce chybějícího komplexního vyhod-nocení vlivů na udržitelný rozvoj území, ne-boť jeho součástí je i posouzení vlivů územní-ho plánu na hospodářský rozvoj a soudržnostspolečenství obyvatel území, jejichž poten-ciálním výsledkem může být i závěr o potřeb-nosti zachování dosavadních zastavitelnýchploch včetně právě sporných pozemků. Ta-ková námitka však v návrhu obsažena není.

Pokud jde o veřejně prospěšnou stavbupro dopravní infrastrukturu WD 46, která jeprodloužením ulice Nad Rybníčkem, navrho-vatelka souvislost tohoto záměru s provede-ním vyhodnocení vlivů územního plánu naživotní prostředí opět tvrdí, avšak bez jakých-koli konkrétních argumentů. Navrhovatelkatento záměr v námitce uvedené pod bodem 2)řadí bez bližšího vysvětlení mezi záměry ob-sažené v příloze 1 zákona č. 100/2001 Sb.,o posuzování vlivů na životní prostředí, veznění pozdějších předpisů (dále jen „zákonEIA“). Soud se však s tímto tvrzením nezto-tožňuje, neboť v případě tohoto záměru vů-bec nelze uvažovat o tom, že by patřil mezi zá-

měry, které obsahuje uvedená příloha zákonaEIA, která, pokud jde o komunikace, zahrnujev kategorii I pod bodem 9.3 Novostavby, roz-šiřování a přeložky dálnic a rychlostních sil-nic, a pod bodem 9.4 Novostavby, rozšiřovánía přeložky silnic místních komunikací o čty-řech a více jízdních pruzích, včetně rozšířenínebo přeložek stávajících silnic nebo míst-ních komunikací o dvou nebo méně jízdníchpruzích na silnice nebo místní komunikaceo čtyřech a více jízdních pruzích, o délce 10 kma více, a v kategorii II pod bodem 9.1 Novo-stavby, rozšiřování a přeložky silnic všechtříd a místních komunikací I. a II. třídy (zá-měry neuvedené v kategorii I).

Příloha 1 zákona EIA tedy jako nejnižší tří-du zahrnuje místní komunikaci II. třídy, kte-rou je podle § 6 odst. 3 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,dopravně významná sběrná komunikaces omezením přímého připojení sousedníchnemovitostí. Takovou komunikací však zá-měr místní komunikace WD 46 není. Tentozáměr je dle výkresu 7 – Koncepce veřejné in-frastruktury – dopravní řazen do kategoriemístní zklidněné komunikace. Tento typ ko-munikace je textovou částí územního plánu(s. 20) označen jako typ III b., který je zde dá-le charakterizován jako komunikace, která jenavrhována pouze v krátkých ulicích do dél-ky 50 m o minimální šířce 4,5 m. Z pohleduzákona o pozemních komunikacích tak jdezjevně o místní komunikaci III. třídy, která je§ 6 odst. 3 písm. c) uvedeného zákona cha-rakterizována jako obslužná komunikace.

Jestliže navrhovatelka v námitce pod bo-dem 2) uvádí další záměry, neuvádí vůbec,jak tyto záměry souvisí a ovlivňují její nemo-vitosti, o jejichž vlastnictví opírá svoji aktivnínávrhovou legitimaci, a ani soudu tato sou-vislost není zřejmá, neboť jde o záměry od da-né lokality vesměs značně vzdálené.

Pod bodem 2) navrhovatelka ještě namí-tala, že po vydání stanoviska Krajského úřaduStředočeského kraje ze dne 20. 8. 2009, kterése vztahovalo k návrhu zadání územního plá-nu, došlo k úpravě zadání na základě uplatně-ných připomínek a požadavků. Upravené za-dání bylo schváleno dne 11. 11. 2009,

3212



přičemž dotčený orgán na úseku posuzovánívlivů na životní prostředí neměl možnost sek takto upravenému návrhu zadání vyjádřit,což mohlo mít vliv na obsah jeho vyjádřenív tom smyslu, zda návrh územního plánu bu-de či nebude podléhat procesu posuzovánívlivů na životní prostředí. I tato námitka jevšak velmi obecná, neboť neuvádí, o jaké kon-krétní záměry bylo zadání upraveno, natožaby byl tvrzen myslitelný vztah takových zá-měrů k lokalitě, v níž se nacházejí pozemkynavrhovatelky.

K námitkám uvedeným pod bodem 1)a 2) ze všech shora uvedených důvodů navr-hovatelka není zjevně aktivně legitimována,a proto se jimi soud věcně nezabýval. (...)

5) Nedostatečné vypořádání námiteknavrhovatelky

(...) Soud se musel předně zabývat otáz-kou, jak bylo třeba postupovat v návaznostina podání námitek ze strany navrhovatelkyk opakovaným veřejným projednáním, kon-krétně námitek podaných v červnu 2013,v prosinci 2013 a v březnu 2014.

Podle § 53 odst. 2 stavebního zákona z ro-ku 2006 ve znění účinném od 1. 1. 2013,„[d]ojde-li na základě veřejného projednání

k podstatné úpravě návrhu územního plá-

nu, pořizovatel si vyžádá stanovisko přísluš-

ného úřadu a stanovisko příslušného orgá-

nu ochrany přírody podle § 45i zákona

o ochraně přírody a krajiny. Příslušný úřad

ve stanovisku uvede, zda má být upravený

návrh posuzován z hlediska vlivů na životní

prostředí, případně stanoví podrobnější po-

žadavky podle § 10i [zákona EIA]. Upravený

návrh a případné upravené nebo doplněné

vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj úze-

mí se v rozsahu těchto úprav projedná na

opakovaném veřejném projednání; přitom

se postupuje obdobně podle § 52 stavebního

zákona“ z roku 2006.

Pro posouzení shora položené otázky jez citovaného ustanovení podstatná jeho třetívěta, podle níž se upravený návrh a případnéupravené nebo doplněné vyhodnocení vlivůna udržitelný rozvoj území projedná na opa-kovaném veřejném projednání v rozsahu

těchto úprav. Návrh územního plánu se te-dy neprojednává kompletně znovu, ale pouzev částech, které byly dotčeny podstatnouzměnou. Toto omezení se následně musí nut-ně projevit v možnosti podávat proti upravené-mu návrhu územního plánu projednávanéhov opakovaném veřejném projednání námitkya připomínky. Jak plyne z § 53 stavebního zá-kona z roku 2006, postupuje se při opakova-ném veřejném projednání návrhu a jeho pří-pravě obdobně jako při veřejném projednánínávrhu. Byť v daném ustanovení výslovnéomezení ve vztahu k možnosti dotčenýchosob podávat námitky proti podstatně upra-venému návrhu územního plánu chybí, jetřeba toto omezení dovodit právě z toho, žepři opakovaném veřejném projednání seupravený územní plán projednává pouzev rozsahu provedených úprav, a proto námit-ky mohou dotčené osoby směřovat pouze doprovedených úprav návrhu územního plánu.V důsledku toho se logicky omezuje i okruhdotčených osob, neboť námitky mohou v tétofázi podat již jen ti vlastníci pozemků a stavebdotčení podstatnými změnami v návrhuúzemního plánu. Současně je třeba za osobyoprávněné podat námitky považovat i takovéosoby, které své dotčení budou dovozovat ni-koli z podstatných změn návrhu územníhoplánu, ale z vnějších okolností s územním plá-nem úzce souvisejících. Takovými okolnost-mi může být například v mezidobí vydanéúzemní rozhodnutí a stavební povolení umís-ťující a povolující stavbu na pozemku, kterýnávrh územního plánu řadí do nezastavitel-ných ploch.

Opačný přístup, tedy připuštění námitekvšech vlastníků pozemků regulovanýchúzemním plánem i ve fázi opakovaného ve-řejného projednání bez ohledu na to, že je-jich pozemky byly dotčeny podstatnou úpra-vou územního plánu, by podle názoru souduznamenal rezignaci na koncentraci řízení,kterou stavební zákon z roku 2006 stanovív § 52 odst. 3. Tato zásada přitom má v řízenío územním plánu zcela oprávněně místo, ne-boť jde o řízení, kterému je z důvodu jehorozsáhlosti zcela nezbytné stanovit určité ča-sové limity, přičemž nutno dodat, že i přes ty-

3212



to limity jde velmi často o řízení časově velmináročné.

Jsou-li i přes shora učiněné závěry námit-ky v popsané situaci podány, nelze k nim po-dle názoru soudu přihlížet, což je konceptuplatněný stavebním zákonem jak pro námit-ky, které jsou podány opožděně (§ 52 odst. 3stavebního zákona z roku 2006), tak i pro ná-mitky, o kterých bylo rozhodnuto při vydánízásad územního rozvoje (§ 52 odst. 4 citova-ného zákona). Na námitky podané neopráv-něnou osobou přitom není důvodu nahlížetjinak. O takových námitkách se tudíž věcněnerozhoduje.

S ohledem na shora uvedené se soud za-měřil na otázku, zda se regulace vztahující sek pozemkům ve vlastnictví navrhovatelkyv návaznosti na první návrh územního plánuzměnila, či nikoli. Z předložené dokumenta-ce soud zjistil, že grafická část územního plá-nu se ve vztahu k pozemkům navrhovatelkyv procesu projednávání územního plánu ne-měnila. V textové části územního plánu, a tokonkrétně v podmínkách prostorovéhouspořádání jednotlivých funkčních ploch,však již ke změnám postupně docházelo.Konkrétně ve druhé verzi z května 2013oproti verzi z ledna 2012 v ploše BH (bydlenív bytových domech) chybí omezení stanoví-cí, že „na každých 1500 m2 je přípustná stav-

ba jednoho bytového domu“, oproti tomu sezde objevuje regulativ maximální zastavěnostipro bytové domy v rozsahu 35 % a jsou rov-něž stanoveny regulativy samostatně pro by-tové domy a rodinné domy. Regulativ maxi-mální zastavěné plochy jednotlivého domuv rozsahu 250 m2 zůstává nezměněn. Rovněžv ploše SM (plochy smíšené obytné městské)dochází v druhé verzi z května 2013 k změ-nám v podmínkách prostorového uspořádá-ní. Limit zastavěné plochy na jeden objekt seu bytového domu zvyšuje z 250 m2 na 350 m2,i v této ploše dochází k odstranění regulativu,že na každých 1500 m2 je přípustná stavbajednoho bytového domu. Dále dochází k změ-nám v regulativech stanovících nejvyšší pří-pustnou míru procentního zastavění pozem-ků. Pouze v plochách ZV (veřejná zeleň)k podstatným změnám nedochází. Nemění se

ani vymezení veřejně prospěšné stavby prodopravní infrastrukturu WD 46.

Současně nemůže soud přehlédnout, žedne 28. 3. 2013 byla Městským úřadem v Ří-čanech po schválení zastupitelstvem městavydána Územní studie O. – P. Tato územnístudie byla vydána poté, co proběhlo veřejnéprojednání návrhu, a krátce před konánímprvního opakovaného veřejného projednání.I tato územní studie řešící právě uspořádánílokality ve vlastnictví navrhovatelky, jakožtodalší z možných vnějších skutečností, je nut-ně důvodem, proč je třeba připustit možnostpodat ze strany navrhovatelky námitky protiupravenému návrhu územního plánu, neboťjde ve smyslu § 25, § 30 a § 47 odst. 1 staveb-ního zákona z roku 2006 o jeden z podkladů,z nichž se při tvorbě územního plánu vychá-zí, to platí i přesto, že územní studie je pod-kladem nezávazným a je tudíž právem zastu-pitelstva obce se od závěrů územní studieodklonit. V takovém případě však musí býtzměna v názoru zastupitelstva dostatečněodůvodněna (zejména v případě takto rych-lého posunu), přičemž prostor k tomu vznikáprávě v rozhodnutí o námitce, která se na da-nou územní studii odvolává.

Na základě uvedených zjištění dospívá soudk závěru, že o námitkách navrhovatelky z červ-na 2013 (k opakovanému veřejnému projedná-ní návrhu, které se konalo dne 10. 6. 2013) bylotřeba rozhodnout, neboť regulace pozemkůnavrhovatelky po veřejném projednání, kterése konalo dne 14. 2. 2012, doznala ve svémsouhrnu podstatných změn, a také došlo kezměně v územně plánovacích podkladech.To přitom odpůrce učinil; námitky zamítls odůvodněním citovaným shora.

Pokud jde o posun mezi verzí z května2013 a z listopadu 2013, soud konstatuje, žei zde došlo ke změnám. V ploše BH (bydlenív bytových domech) se ve verzi z května 2013pro bytové domy uvádí maximální míra pří-pustného zastavění v rozsahu 35 %, zatímcove verzi z listopadu 2013 se uvádí pouze 25 %.Tato změna se nejzásadněji projevuje ve vzta-hu k pozemkům v zastavěných územích, vekterých se připouští dělení pozemků tak, ževýměra každého z nich musí být minimálně

3212



700 m2. Zatímco podle verze z května 2013v případě takového pozemku bylo možnéumístit dům o téměř maximální přípustnéploše 250 m2 (zastavěnost by vycházela na35,7 %), podle verze z listopadu 2013 by jižbylo možné v důsledku nutnosti splnit sou-časně všechny regulativy umístit pouze byto-vý dům o ploše menší. V ploše SM (plochysmíšené obytné městské) dochází ve verziz listopadu 2013 ke snížení regulativu maxi-mální zastavěnosti pro bytové domy v zastavi-telných plochách ze 40 % na 30 % a naopak kezvýšení tohoto regulativu v zastavěných plo-chách z 30 % na 40 %. V plochách ZV (veřejnázeleň) a ve vymezení veřejně prospěšné stav-by pro dopravní infrastrukturu WD 46 aniv této fázi nedochází k podstatným změnám.

I tyto změny soud ve svém souhrnu hod-notí jako změny podstatné ve vztahu k navr-

hovatelce, což znamená, že podala-li navrho-vatelka v této fázi další námitky, mělo o nichbýt rozhodnuto. To však zastupitelstvo obceneučinilo, neboť ve vztahu k těmto námitkámbyla učiněna pouze poznámka: „Nebylo před-

mětem 2. OVP“. Takový postup je soud nucenhodnotit jako vadu řízení s potenciálním vli-vem na zákonnost napadeného územníhoplánu. I kdyby pak soud tuto poznámku vní-mal s ohledem na výsledek námitkového říze-ní v předcházejících fázích jako negativnírozhodnutí o námitkách, byť zde k tomu od-povídající výrok postrádá, musel by stejněkonstatovat chybějící odůvodnění takovéhorozhodnutí, a tedy vadu nepřezkoumatelnos-ti pro nedostatek důvodů. (...)

3212



Date post:	28-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

SR NSS 05 15 zlom - NSSoudčj. 5 A 76/2013-26, postoupil shora uvedenou věc Krajskému soudu v...

Documents