3 Pro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelů / Knihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kultury / Ročník IV / Číslo 3

Obsah

Editorial.....................................................................................1

Portrét PlžeArnold Nowicki: Basilejský kongres aneb Nic

(Vzduchoprázdno)...........................................2Vladimír Gardavský (laudatio)

PoezieJaroslava Málková: Všechny měly stejné srdce ...........................7Václav Toucha: Kdy zevšední mi tma ve tvých vlasech................8

PrózaVáclav Gruber: Pohádka medicínsko-ekologická......................10Karla Erbová: Poros .................................................................14

O obyčejných věcechLuboš Vinš: Dům ....................................................................15

Kapky deštěMarek Velebný: Telefon ............................................................16

Listy Ason-klubu

Plž smajlíkVáclav Černohous: Ten stůl je pitevní .......................................17

FejetonBohumil Jirásek: Otvírání studánek aneb Prosba za vodu ........18

Vetřelec PlžeKristýna Klimešová: Děsí mne dnešní svět...............................20

RašeníKateřina Pánková: Nepoznáváš sebe samu ..............................21

StopyJiří Frýzek: Václav Alois Jung - plzeňský překladatel Puškinův ...22

Z českých rovů a hájůViktor Viktora: Pax iiscum - Plzeň, Mikulášský hřbitov III. ......27

(Ne)kritickyVladimír Novotný: Pruský maršál by se divil!...........................28Milan Šedivý: Básník romantického gesta a názvuků...............29

Něco se staloViktor Viktora: In memoriam Antonín Kratochvil ....................30

KPKK zve do Polanovy síně .....................................................31

Autoři Plže č. 3 .........................................................................32

Editorial

Valnou většinu autorů březnového Plženaši čtenáři a příznivci už znají z pře-dešlých příspěvků, takže je nemusíme ni-jak zvlášť představovat, pokaždé všaks radostí uvítáme nějaké nové jméno. A todokonce v prestižní rubrice Portrét Plže:málo se totiž ví, že se západočeským re-gionem je výrazně spjat a kontakt s nímudržuje prozaik píšící pod pseudonymemArnold Nowicki, jehož dvě první knížkyvyvolaly značný ohlas. V Plži publikujemev původní podobě povídku, kterou autorkdysi vstoupil do hájemství literatury, doposud ji ale neuveřejnil. O Nowického„návštěvu“ v Plži se vydatně zasloužilVladimír Gardavský. Jiná prozaická jmé-na už jsou známá, ať jde o ironickou hu-moresku píšícího lékaře Václava Gruberanebo o fejetony Bohumila Jiráska a Lu-boše Vinše, které jsou trvalou součástíkaždého čísla časopisu; výjimkou je kapkadeště plžího debutanta Marka Velebného.

A poezie? S politováníhodným zpoždě-ním konečně otiskujeme nové verše Jaro-slavy Málkové, plné tklivé jímavosti -a stojí za zmínku, že jsou spjaty i s topo-sem města na soutoku čtyř řek. Ti, kdomilují lyriku tohoto ražení, jistě znovu najdou zalíbení v nejnovějších strofách

Václava Touchy, umělce tíhnoucího kekráse prožitku i ke kráse verše. Ani nada-ná básnířka Kateřina Pánková, ani sar-donický básnický humorista Václav Čer-nohous nepublikují v Plži poprvé, což jenepochybně dobře. Určitou dominantoutohoto čísla je však retrospektivní studieregionálního kulturního historika JiříhoFrýzka z Rychnova nad Kněžnou, který seuž před drahným časem začal zabývatautorem, jehož životní (i tvůrčí) osudy bylynemálo dramatické (ba i dobrodružné)a který dlouhá léta působil v Plzni a patřilke kulturní honoraci: básníkem a prozai-kem, významným anglistou a předevšímvynikajícím překladatelem VáclavemAloisem Jungem. Nadmíru povolaný znalec plzeňských reálií Emil Felix svéhočasu charakterizoval Junga jako „jemné-ho lyrika“, jako „rozenou duši básnic-kou“... A připomeňme, že rubriku VetřelecPlže (zde jím je Kristýna Klimešová) užnenajdete v každém čísle, ta se však teďpokaždé otevírají „plžobásní“ z pera měl-nické Zdeňky Líbalové!

Vladimír Novotný

1

HAIKUPlž pod sakurourozdává kolemjdoucímbaňatá slůvka

Zdeňka Líbalová: Drobečky z plže

Portrét Plže2

Ačkoli se Arnold Nowicki (1953) narodilv Karlově Bělehradě (Alba Iulia) v Transylvá-nii a svoje nejútlejší dětství prožil v Usoruv Panonské nížině, za svůj rodný kraj považujerozhraní Krušných a Doupovských hor.V Ostrově nad Ohří žil až do svých vysokoškol-ských studií, lékařskou fakultu UniverzityKarlovy v Plzni absolvoval v r. 1977 v oborustomatologie. V roce 1993 (po autohavárii)převážil jeho celoživotní zájem o zoologii,zanechal lékařské praxe a věnuje se od té dobypředevším ochraně živočichů, zejména plazůa obojživelníků. Publikoval nejprve časopi-secky - ve Tvaru, Babylonu, Lázeňském hostua v Reví Mítink. V roce 2004 mu v rychlém sle-du vyšly knižně dva soubory různorodýchprozaických textů - Marasmus v nakladatel-ství Petrov a Moltke v nakladatelství Dauphin.V současné době pracuje v Praze, ale naKarlovarsko se pravidelně vrací a čerpá odtudi náměty pro některé ze svých próz.

Jak se může přihodit, že se v člověku ve čty-řiceti šesti letech jeho věku „probudí“ spisova-tel, naznačil Arnold Nowicki v rozhovoru seZdenko Pavelkou pro deník Právo (29. 7. 2004):„…Chodíval jsem za Růženou Grebeníčkovou

asi deset let ke konci jejího života, povídalijsme si a ona mi říkala, ať něco sepíšu. Já ženemám proč, nemám důvod, a ona vždycky jakto, proč. Pak jsme se o tom dál nebavili, až jed-nou - bylo to těsně před Vánocemi v roce 1999- se mi zdály dva sny, dvě noci po sobě. Jedenbyl odezvou služební cesty do Basileje a popsaljsem ho v povídce Basilejský kongres, ta aleani v jedné knížce není. Druhý sen se mi zdálhned následující noc - vzniklo z něj Navaždě-nije v Marasmu. Oba sny jsem zapsal. Probu-dil jsem se hrůzou asi ve tři nebo ve čtyři ránoa sedl k počítači. Pak jsem se k tomu někdy naBoží hod vrátil a řekl si, že bych si mohl za-pisovat i něco jiného. A pak už se to hrnulo ně-jak samo…“

Uveřejňujeme-li dnes v Plži vůbec první au-torův záznam snu, onu výše zmíněnou povídkuBasilejský kongres, kterou spisovatel do svýchknižních souborů úmyslně nezařadil, mámeza to, že tak činíme nejen z důvodů dokumen-tárních. Snad tímto činem přesvědčíme i sa-motného autora, že by se v jeho „knize třetí“měl Basilejský kongres přece jenom také obje-vit.

Vladimír Gardavský

NowickiArnold

Portrét Plže 3

Nic(Vzduchoprázdno)

Basilejský kongres

ším jednání. V polospánku před sebouviděl rozesmáté i vážné obličeje lidí, kterépoznal na večírku. Některé již znal z před-chozích setkání. Z tohoto úmornéhopolosnění, v jehož závěru se mu zdálo, žese ocitá v moři, jej vytrhlo protivné zvoněníbudíku. Ještě než se znovu začal kolébat navlnách, zahlédl její bělostné tělo s úžasněvztyčenými, plnými a špičatými ňadry.A taková byla vždy. Ve všech polohácha za všech okolností.

„Ještě můžeš ležet, já se zatím oplách-nu,“ zaslechl z koupelny. Šumění sprchyse poslouchalo velmi příjemně a V. mělpocit, že do moře prší a rodí se z něj pára.Nad každou vlnkou měla pára jiný tvar a jinou hustotu. Chvílemi nabývala kon-krétních forem. Forem bytostí. Opar po-stupně houstl a tmavl a V. pociťoval, že muzačal pronikat i do těla.

Kolébal se stále na zádech v naprostémtichu. Kolem byla absolutní tma. Pociťovalji skoro jako vazkou hmotu. Příjemněvazkou. Pronikala mu do úst a do nosu.Vnímal její chuť. Velmi výrazně. Nebylažádná. Chutnal nic a velice dobře si to uvě-domoval. Cítil vůni hmotné černi - nijakou.Přesto byl čichový zážitek nezměrný. Zdálose mu, že čichový vjem vyvolává nekoneč-

Sólová tlumená viola, mohutný aparátbicích včetně klavíru, sirén a škály střelnýchzbraní

Devatenáctého jel V. s Pavlínou přes půlČech a celé Německo. Ač nerad, muselřídit auto. Cesta byla únavná, přece jen jeto velmi daleko, navíc na dálnici sníh, led,- ó, jak to nemá rád. A těch karambolů, cocestou viděli, také hořící vůz, no hrůza.

Po příjezdu si chtěl ihned lehnout, alekolegyně jej přiměla jít na Welcome party.Vůbec se mu tam nechtělo. Avšak únavaz cesty byla taková, že měl zcela ochablouvůli, a tak se raději bezmyšlenkovitě pod-řídil. Na party si překvapivě odpočinula seznámil se s mnohými lidmi, kteří sechovali velice přátelsky a vlídně. ZejménaPortugalci a Němci byli vstřícní. Dokoncei s těmi studenými čumáky z hostitelskézemě se dalo vydržet.

Do hotelu se vrátili po půlnoci, a místoaby šli hned spát, jitřili své smysly probírá-ním dojmů z večera a přípravou na dvou-denní program. Když konečně Pavlínapočínala klimbat, V. se už vůbec spátnechtělo - tak byl excitován. Stále se muhonily v hlavě rozličné myšlenky spolus nápady, které by měl uplatnit na zítřej-

aneb

Portrét Plže4

za ramena a letěli. Obrovskou rychlostí.Ledovým svistem rozráželi ticho. Rychlostbyla taková, že od lebky a ramen smrtisršely studené, bledé jiskry, bílé, nazele-nalé a namodralé barvy. Jiskry splývaly v ohon za oběma poutníky. Ohon v dálcepomalu vybledal. Chvílemi letěli pomaleji.Jindy byla rychlost letu tak úžasná, že sesvist měnil v ohlušující burácení. Ostré,ledové poryvy mu vnikaly nosem až domozku. V tu chvíli si uvědomil, že ač senechává unášet rozkošnou závratí úžas-ného letu, nese ho smrt. A kam? Kamčlověka může vléci smrt? Jako by smrt četla jeho myšlenky. Počali kroužit ještězávratnější rychlostí ve spirálách vzhůru.Chvost jisker tvořil jakýsi komín, buráceníbylo ohlušující. Přesto slyšel stále zřetelně-ji a zřetelněji ostrý jek sirén. Jekot sílil a sí-lil, až přehlušil i temný, ohlušující hřmot.Poté padali v širokých spirálách dolů.Jiskry již sršely v barvách celého spektra.Vynikala světle a tmavě fialová barva.

Dost. Nechci. Dost! ozval se ve V. vnitř-ní hlas. Ale to už zase stoupali v úzkéspirále tvořící tunel. Kvílení sirén bylostále nesnesitelnější. Dost přece, dost!Nechci, nechci ještě umřít. Maximálně sesoustředil a poté se vší silou vymanil smrtiz jejího ledového objetí. V tom okamžikujekot sirén a chvost z jisker splynuly v je-den obrovský ohlušující blesk, který roz-razil prostor a zároveň jej zhroutil v nic.

A opět blažené kolébání. Kolébal se stálena zádech v naprostém tichu. Kolem opětabsolutní tma. Pociťoval ji znovu jako pří-jemně vazkou hmotu. Pronikala mu do ústa do nosu. Zas vnímal její chuť. Velmivýrazně. Nebyla žádná. Chutnal hmotu,která neměla žádnou chuť, a přesto jivelice ostře chutí vnímal. Cítil vůni hmotné

ný prostor. Nic neviděl. A to ticho, to senedá popsat. V tichu a zklidnění se vzná-šel. Věděl jak jím ticho prorůstá. Jak s nímsplývá. Pocítil náhlou blaženost všemismysly současně. Úžasný byl takřka hma-tatelný pocit černého prázdna úplně všude,včetně jeho útrob. Včetně vědomí. Vědomíse kolébalo v současném vnímání jehookolí všemi smysly zároveň. A nebylo tohomálo - bylo to vše a zároveň nic. Toto je te-dy nekonečno. Jak úžasné. Jaké prázdnovůkol i ve mně. Nic. Slast. Nemohl se jí na-bažit.

Ještě dlouho se v nic vznášel. Čas poma-lounku plynul. Plynul a velmi zvolna se je-ho tok zpomaloval. Vlny kolébání bylydelší, ticho hlubší, chuť sytější, až si uvě-domil, že už vlastně není. Že neexistuje.Čas se zastavil, nabyl podoby tmavošedéploché hmoty a pomalu a potichu se ro-zlomil. Vědomí V. splynulo s černou prázd-notou. Rozpadl se čas. Neexistoval. V. siuvědomil pocit strnulosti. Již se nekolébal,ležel strnule na zádech, ale vlastně aninevěděl, zda opravdu na zádech. Neměl tělo. Neměl nic. A přece něco muselo zbýtkromě vědomí, neboť najednou pocítilzhroucení prostoru. Pocítil to náhlýmochlazením, až zamrazením. Ledovýkrunýř mu sevřel tělo i vědomí, měl pocitzástavy pohybu hmoty. Absolutní nula.Vnímal tuto nulu. Zdála se nekonečnědlouhá. Kolem něj se neustále rozkládalonic, avšak nikoli v podobě blaženého,vazkého, hmotného černa. Toto nic vy-padalo zcela jinak a nebylo příjemné. Cítilpouze ledové mrazení. Nic víc.

Vtom zjevila se smrt v podobě bíléhokostlivce. Měla přes ramena dvoubarevnýšedozelený plášť. V. se opět vznášel v čer-ném prostoru na zádech. Smrt uchopila V.

Portrét Plže 5

snaží, chtěl mu snad i pomoci. Smyčka sevšak ďáblovi konečně podařila. Démon bylzahalen do stejného pláště jako smrt a měldlouhatánský jazyk odporně šedočernébarvy. Často jej plazil úzkou škvírou upro-střed tlamy podobně jako had pátrající pokořisti. Barva jazyka vyvolávala ve V. pocitmaximálního naplnění útrob a úděsnéhohnusu. Byl pojednou plný k prasknutí.

To však měl již smyčku na krku a letěli.Letěli závratnou rychlostí. Ledovým svis-tem rozráželi ticho. Rychlost byla taková,že od lebky a ramen démona sršely stude-né, bledé jiskry, bílé, nazelenalé, namodra-lé, ale i zlatavě černé a tmavě rudé barvy.Jiskry za nimi splývaly v ohnivý ohon.Chvílemi letěli pomaleji, jako by ďábelmusel odpočívat. Jindy byla rychlost letutak úděsná, že svist se měnil v ohlušujícíburácení. Ostré, ledové poryvy vnikaly V.do nosu. Zřetelně cítil hořce sirný puch.Tento odporný puch se mu zavrtával domozku a v tu chvíli si uvědomil, že ač senechává unášet rozkošnou závratí úžas-ného letu, že ho nese ďábel! A kam? Kammůže člověka vléci ďábel?

„Stůj! Zastav se! Alespoň na chvíli!“„Dobře, dám ti odpočinout.“ Stáli - démon proti němu. V. se snažil

v mysli představit si kříž. Když cítil, že semu to daří, vyslal jej ďasovi mezi oči. Ďá-bel nic. Tedy znovu, s větší soustředěností.Nic. Opět, znovu, ještě s větší vůlí. V.dokonce viděl, jak stříbrný křížek s kovo-vým cinkotem naráží na tupé démonovočelo a padá do prázdna, kde se rozpouští.A znovu a znovu. Kovové údery křížkuo ďáblovu lebku byly slyšet stále jasněji.

„Tak proto sis chtěl odpočinout?“ V. slyšel hlas a uchechtávání, ale tyto

zvuky nemohl vydávat ďábel stojící před

černi - nijakou. Přesto byl čichový zážitekbezbřehý. Zdálo se mu, že čichový vjemvyvolává nekonečný prostor. Nic neviděl.Absolutní ticho v něm vyvolávalo pocitnekonečna. V tom tichu a zklidnění sevznášel, věděl, jak jím ticho prorůstá. Jak sním splývá. Pocítil zvláštní, dosud neproži-tou blaženost všemi smysly najednou.Ohromující byl onen hmatatelný pocitčerného prázdna úplně všude, včetně jehoútrob. Včetně vědomí. Vědomí se kolébalov současném vnímání všeho kolem něj vše-mi smysly. A nebylo toho málo - bylo to všea zároveň nic. Opět tedy blažené nekoneč-no. Jak úžasné, blažené nekonečno. Jaképrázdno vůkol i ve mně. Nic. Nemohl seblažené prázdnoty nabažit. Jaká slast.

Náhle jej napadlo: jaký je asi rozdíl mezitímto prázdnem a prázdnem v říši, kam hovlekla smrt? Nikdo neví, avšak snad byneměl být žádný. Alespoň tak to tušil. Pročse tedy tomu vzpíral? Proč to nechtěl? Pročse vzepřel smrti veškerou svou silou? Pročchtěl zvítězit? Proč bylo dovoleno, abyzvítězil?

Jakmile mu tyto myšlenky rozťaly vě-domí blaženého nic, pocítil zároveň změnuprostoru. Ještě předtím v černi zahlédlzlatavé a tmavorudé pablesky a uvědomilsi syčivý, temný hukot. Prostor byl jiný,protože V. najednou stál. Kolem nebylonic. Ale tohle nic vyhlíželo jinak a nebylopříjemné. Vůbec nebylo příjemné. Cítilkolem sebe jakýsi ledový krunýř. Zcelaklidně hleděl na démona, který se snažilzhotovit smyčku. Přestože V. velmi dobřevěděl, komu bude určena a mohl snadnozasáhnout, nechal démona zápasit s lanema klidně jej sledoval. Dokonce i ledový děsse jaksi vytratil a V. necítil nic jiného nežnic. Pozoroval démona, jak se marně

Portrét Plže6

z temných ohňů splynuly v jeden obrovskýohlušující blesk, který rozrazil prostora zároveň jej zhroutil v nic.

A opět blažené kolébání. Kolébal se jakodříve na zádech v naprostém tichu. V nic.Kolem absolutní tma. Pociťoval ji znovujako příjemně vazkou hmotu. Pronikalamu do úst a do nosu. Cítil její chuť.

„Dáš si vajíčka smažená, anebo jen takvařená?“

Kromě této věty, kterou vnímal z velikédálky, bezbřehé ticho vytvářelo nekonečnýprostor. Avšak pozvolna jako by tichopřecházelo v jemné šumění. V jemnýpraskot. Tma počala řídnout a šednout.Jako by svítalo. Déšť, či co to slyšel, šumělstále zřetelněji. Kolébání na vlnkách ustá-valo, čas plynul opět ve svých kolejích.

Vstávej, pitomče, za chvíli to začne.Co tam chceš blekotat? A o čem? Víš tyvůbec? To nás do té zpropadené Unie bu-dou brát jistě všemi deseti. Hlavně, že sinacpeš teřich při obědě. To je důležité.A čeká tě nádherná večeře na Farewell party.

Šum a praskání se pozvolna přibližo-valy, přestože zároveň slábly. Čichem vní-mal slanou slastnou vůni. Na patře a najazyku ucítil chuť slané, teplé amorfníhmoty. Představil si ji jako žlutou.

„Tak jsem ti je usmažila,“ usmívala sePavlína. „To tě mám i krmit?“

Nakláněla se nad V. Dosud se neoblékla.Její levá bradavka se dotkla jeho pravé. Paksplynuly obě. Když se jejich těla spojila, je-ho mysl se opět rozpustila v blaženém nic.Pocit slastné nicoty při plném vědomí pro-žil tenkrát poprvé v životě. A naposledy.

Janu Jeřábkovi, Basel: 19. - 20. 11. 1999,Praha: 21. - 22. 12. 1999, Dublin 5. 9. 2004

ním. Ten jen neustále plazil odporný jazyka ironicky mhouřil oči.

„Příště to řekni rovnou. Zastavíme se,kdy budeš chtít, protože teď už neunikneš.A ty křížky si klidně vysílej. Jejich smyslvidíš sám.“

A znovu letěli. V. cítil, jak se mu smyčkazadírá do krku. Jak ho přiškrcuje. Rychlostletu byla závratná. Občas stoupali ve spirá-lách vzhůru. Chvost jisker tvořil jakýsikomín, burácení bylo ohlušující. Přestoslyšel stále zřetelněji a zřetelněji ostrý jeksirén. Jekot zvolna sílil, až přehlušil i tem-né, ohlušující burácení. Poté padali v širo-kých spirálách dolů za úděsného sykotua sršení jisker. Jiskry sršely v barvách svě-telného spektra. Převládala jasně zlatáa jasně rudá barva. V. jímala závrať a bylomu na zvracení.

Dost, nechci, ozval se ve V. vnitřní hlas.A to už znovu stoupali v úzké spirále tvo-řící tunel a kvílení sirén bylo nesnesitel-nější a nesnesitelnější. Dost. Přeci dost!Nechci, nechci ještě umřít! Nechci tam,kam mne vlečeš! Bože, neopouštěj mne!!Maximálně se soustředil a poté se vší siloudémonovi vymanil z jeho objetí. Letělistále, ale čelem k sobě. V. opět vyslal něko-lik stříbrných křížků mezi démonovy oči.Jekotem sirén pronikal znatelněji a zřetel-něji pekelný chechtot. V. cítil, že se musmyčka stahuje silněji a silněji kolem krku.Dlouho se soustředil na tvorbu kříže.Smyčka mu stahovala hrdlo tak, že téměřztrácel vědomí. Když chtěl pozvednouthlavu, aby vyslal démonovi mezi oči kříž,už na to neměl sílu. Uvědomil si zároveň,že to stejně nemá smysl, avšak s poslednímvypětím všech sil mu vstřelil kříž do srdce.V tom okamžiku se ďábel rozplynul a jekotsirén s pekelným chechtotem a chvostem

Poezie 7

Pohled z věže katedrályPlátno napnuté od severu k jihu

Sny malíře do barev oblečenéKradmé doteky srdce na paletě

Tajemné obzoryv tvých otevřených očích

touho má

Tíha svobody zavřenávoní zelenou nocí

a jejím dechemobrací se řeka pod mostem

vytékající z akvarelu

V něm čerstvá jizvapo volnostitouho má

Jsme všechny stejnéVšechny měly stejné srdce

Ať se jmenovalyPenelopé nebo Božena

V očích pokořenínebo pokoru

Seprané ruce a vyprané košileodlétají s větrem

Za láskou odchází Helenaa stovky mužůumírají v boji

A každé příkoříse svine do klubíčka

MSTYTa přetrvává

v dívčí slané slze

VěnoKdyž se narodí děvče

už v peřincemá o pár hřiven méně

Už teďje někomu souzena

připravována na službumuži nebo Bohu

Do duše jí vtéká pokoras mateřským mlékem

Poslední plavbaVšechny moje hříchy

odváží loďka po vlnách Léthé

Nakládám do nívšechny své poklady

lásky svázané do uzlíčkuúzkosti vecpané do krabičekkroky vepsané do dláždění

sousedská kláboseníkamínky ze čtyř řekomyté jarním táním

pár tónů houslí v parkuholoubka který usedl

na hlavu pana Smetany

Loď odplouvás mým městem v podpalubí

a s chrticí na přídi

Jaroslava Málková

stejné srdceVšechny měly

Poezie8

Jarní jinovatkaAž zatrne krása

v trnkové úběli jarapak se tě ještě dotknu snem

a dechem přimrazenachvíle se stane z rána

závratnou slastív lůžku kamenném

ŽeŽe hlína

nedokáže stárnout s námiotištěna pod patami

těsných bot

a času nedovede odpustitneklid číhajících zvonů

a dechu závraťsrdce pospíchajícího

krví útěšnou

AnoMůj jazyk ve tmě

tápe po hořkosti snů

zvony se svěřujívlhké zemi

a na rubu rtůskalisko zubů

pláče nach

ZaZa řekou bezbolestibrouzdal jsi travoustrnulý poznáním

kamenované účastina řádu světa

Úzko je v hrdle čekajících váz

Pršíprsty přikládané

k spánkům krajinyněhou krvácíjak milování

před početím básně

kdy osudu je vyčítánanahodilost slov

a v útku očívetkána je

spásná vůně trav

x x xChuť nahoty vzlétá z úst

a v polibku tíží slinajde krajem chladný masopust

i ty jsi k ránu jinákdyž k díži chlebového dne

přiklekne vonné polednea s jinovatkou vytrácí se vina

Václav Toucha

tma ve tvých vlasechKdy zevšední mi

Poezie 9

Je…Je vůbec báseň s námi

když trpělivost pleteme sis nadějí

a směňujeme peníze pochybza víru?

x x xPravé jaro

tísní se mezisněhem a deštěm

odvolávána jsou předsevzetía pokoušen osud

podkůvkami dívčích kroků

Kdepak jsoutouhy tažných vzletů

kde jezdecký bičík lehkostii mezimračna

lásek zápecních?

Pravé jarotísní se

mezi sněhem a deštěma vrásek vran

na nebi tvého čelaubývá

AdventZemřela naděje

a samozřejmost tikáv časomíře stěn

Čas bohapustě odlidštěnse božským zalyká

a průtrží tmyzasněžit chce duši

x x xTo je ta chvíle večer

kdy stromy zadržují decha svlačce tmy prorůstají

tichem zahrad

Snahám hlínyje zatěžko být

neb záhony steskus pěšinou přou se

o náznak rosy

x x xRozpaky tisknu do úst noci

a unikám opakované vášni nadějeobkroužen pažemi měsíčního světlaostýchavě vítám ráno na tvých rtech

Jsem člověk uvnitř spálenývšak těším se na denkdy zevšední mi tma

ve tvých vlasech

x x xDřímota kamene

- vědomost konečnosti snuže i odcházení

je stálým obnovovánímpout

Pohladit básní tichoaby kámen na kameni

získal jistotu

Próza10

Civilizaci jsme si vymysleli hlavně proto,abychom si zjednodušili život. Nepovedlase nám úplně dokonale, a tak přineslai některé nepříjemnosti. Například bolestizad. Naštěstí se dá se vším něco dělat.Někdy stačí jen šikovně trhnout, zatáh-nout, přitlačit... Manipulační léčba nenínic zázračného, jak se někdy laikům zdá.Na první pohled kouzelné odstranění ne-snesitelné bolesti zad, krku či hlavy zdán-livě jednoduchým škubnutím příslušnoučástí nemocného těla je podloženo stejněracionálními principy jako řada jinýchléčebných metod. Lidský organismus jenedílný celek a je nutné k němu přistupo-vat komplexně. Jednostranné nahlížení nachoroby je zavádějící, někdy i nebezpečné.

Rozvojový muž Daguba se sám na sebezdaleka nedíval komplexně. Nedíval sekomplexně ani na celosvětové dění. Přiro-zeně. Dagubu zajímala manželka, dětia banány. To, že najednou ve vesnici Bu-

tunga byla zima, ho překvapilo. Všelijaképředchozí změny v atmosféře i jinde Dagu-ba nezaregistroval. Nevěděl, že díky glo-bálnímu oteplování taje Antarktida, že sezměnil tok Golfského proudu, ochladilo sev Evropě a díky dalším změnám v teplýchvzdušných proudech i jinde. Daguba zare-gistroval, že se ochladilo v Butunze a že jemu zima na nohy. Pak také, že je zima jehoženě, jeho dětem a že pomaleji zrají baná-ny.

Naštěstí v každé době žije řada mužů,kteří se zabývají problémy komplexně.Tyto muže teplotní změny ve vesniciButunga nepřekvapily. A tak rozvojovýmuž Daguba vyměnil část úrody banánůza boty a překvapeně hleděl na velké sta-vební stroje, které začaly na okraji Butun-gy budovat stavební a bytový úřad. V úřa-du se usadil velký bílý muž Mills.

Dagubovi a jeho rodině byla zima i v bo-tách. Do děravé chatrče z palmových listů

Václav Gruber Pohádka

medicínsko--ekologická

(Plíhovy plží pohádky)

Próza 11

táhlo. Dagubu začala bolet záda. Nebylschopen rozpoznat souvislost této bolestis průvanem ve svojí chatě ani s nezvyklostíchůze v šněrovacích botách s podpatky,které posunuly jeho těžiště, zvýšily sklonpánve dopředu a změnily tak zatížení jed-notlivých částí Dagubova osového skeletu.Daguba onemocněl. Záda ho bolela tak, žese nemohl řádně starat o své banány, cožsamozřejmě okamžitě rozpoznal jako váž-ný problém. Nezaskočil ho. Už v dětstvímu kmenový kouzelník Watanbe zaříkávalzánět slepého střeva a Daguba, nadanýobrovskou přirozenou odolností přírodněžijícího člověka, to přežil. Od té doby kou-zelníkovi neomezeně věřil.

Watanbe už nebydlel v děravé chatrčiz banánovníkových listů. Úhledný 1+1v prvním zbrusu novém paneláku na okrajipralesa byl nepochybně jedním z důsledkůspolečenského postavení kouzelníka vevesnici, ale svůj význam měla i Watanbovanedávná studijní stáž v dalekých severníchkrajích. Jednak se nebál paneláku a jednakvěděl, že jsou i jiné hodnoty než banány.Zkrátka Watanbe v tom uměl chodit, takžebydlel v teple. Daguba nebyl jediný, kohood zimy a špatné obuvi bolela záda, a takWatanbe určitě nebude dlouho bydletv malém 1+1. Nebál se spolupráce s vel-kým bílým mužem. Než stačí Mills postavitdostatek paneláků na okraji pralesa a by-dlení v teple pomůže rozvojovým lidemalespoň zčásti od bolestí zad, určitě seobjeví nějaká infekce... Dobře věděl, želéčit tak, aby obyvatele Butungy opravduvyléčil a přišel tak o kšeft, rozhodně ne-umí. A kdyby nějakou náhodou chorobubylo ekonomicky závažně, může se klidněvěnovat preventivnímu zaříkávání nebopsychoterapii.

„Bolí mě záda, Watanbe,“ postěžoval siDaguba.

„Ukaž,“ řekl Watanbe, když předtímodsunul balík banánů, který Daguba složilk jeho nohám.

Daguba ukázal někam mezi své lopatky.Watanbe se podíval. Potom sáhl. Věděl,

že vyšetřovat musí, i když závěr vyšetřenía své doporučení dobře zná už předem.Watanbe s vyvinutou intuicí lidí svéhokmene uvažoval jednoduše, ale přesně:Nebyla zima, lid jeho kmene neznal bolestiv zádech. Teď je zima a bolí záda. Watan-beho v protekčním 1+1 s ústředním tope-ním záda nebolí. Pak promluvil: „Dagubažije v boudě z listí. V boudě je zima a bolízáda. V teple nebolí záda. Koukej,“ ukázalna radiátor vyzařující teplo, které Dagubatak příjemně vnímal kolem páteře. „Velkýbílý muž Mills má kancelář tam,“ ukázalkouzelník oknem. Za své stáže v dalekýchkrajích na severu se samozřejmě naučilrůzné triky na zahánění bolestí zad, alevěděl, že nelze použít vše najednou. Prosoučasný stav onemocnění rozvojovéhomuže Daguby je optimální návštěva v by-tovém úřadu velkého bílého muže Millse.O zisk se Mills a Watanbe podělí. Mezi-oborová spolupráce je progresivním jevema je nutná nejen v medicíně. Patří i k další-mu vývoji vesnice Butungy, která se musíadaptovat na změněné životní podmínkyve světě.

„Je mi zima a bolí mě záda, velký bílýmuži. Rád bych bydlel ve velkém panelákuna okraji pralesa. Kouzelník mi to pora-dil.“

„Hm,“ řekl velký bílý muž Mills, kdyžpředtím odsunul balík banánů, kterýDaguba složil k jeho nohám. „A žádostvyplněnou máš?“

Próza12

Daguba pochopitelně neměl vyplněnoužádost. Neznal ani příslušné značky, po-třebné k náležitému vyplňování žádostí.

„Kouzelník Watanbe zná potřebnéznačky,“ řekl velký bílý muž Mills s přívě-tivým úsměvem. I on ctil spolupráci.

Rozvojový muž Daguba musel znovunaložit balík banánů na bolavá záda a vy-dat se ke kouzelníkovi do jeho pohodlného1+1. Watanbe shovívavě ponechal Dagu-bu stát opřeného o horký radiátor po celoudobu, co vyplňoval příslušnými značkamiformulář velkého bílého muže Millse.„Přijď zase, tvoje záda budou potřebovatpéči po delší dobu,“ poradil mu, kdyžskončil.

Rozvojový muž Daguba nebyl vzdělaný,ale byl chápavý. Když šel znovu do úřaduvelkého bílého muže Millse, měl v rukou vy-plněnou žádost a na hřbetu balík banánů.

„Dobře, Dagubo,“ pochválil ho bílýúředník. „Zapsal jsem tě do pořadníku.Přijď se podívat,“ zahleděl se na odloženébanány, „asi tak za týden.“

Daguba byl zvyklý nosit těžká břemena,ale s přibývajícím chladem záda bolelastále víc a velký bílý muž Mills pořád nedá-val teplý 1+1. I jiné rozvojové muže trápilazáda a možná dokázali nabídnout víc nežchudák Daguba. Až jednoho dne bolela zá-da Dagubu tak, že neunesl balík banánů.

„Jsi zapsaný v pořadníku, Dagubo. Teďmusíš čekat.“ Velký bílý muž Mills udělalchybu. I velcí bílí muži občas dělají chyby.Mills neměl tak dobře vyvinutý odhad prolidi ani pro přírodu, která občas dělá věcizcela mimo obchodní plány.

Kouzelník Watanbe zareagoval dalekochytřeji. „Ukaž,“ řekl. Znovu se podíval,znovu sáhl, přestože už předem věděl, žepoužije jeden z manipulačních hmatů, kte-

ré viděl při své stáži na severu. A to zasebyla jeho chyba. Nedokázal spojit zdánlivějednoduchý manipulační výkon se složitouanatomicko-fyziologickou situací nemoc-ného organismu. A tak sice došlo k jaké-musi „lupnutí“, když škubl zkroucenýmmužem, ale záda Dagubu bolet nepřestala.Naopak, bolest v mezilopatkové krajiněbyla ještě horší. Watanbe pokýval hlavou,jak to vídával u severských šamanů, a ne-srozumitelně něco zabručel o postupnémuvolňování spasmů. „Musíš přijít znovu,“řekl a moudře pomlčel o balíku banánů.Věděl, že pokud se Dagubovi náhodouuleví, nebude mu muset vděčnost připomí-nat.

Rozvojový muž Daguba celou noc ne-spal bolestí. V mezilopatkové krajině hocosi tlačilo, jako by tam bylo něco navíc,chvílemi měl pocit, že se mu záda roztrh-nou. Naštěstí netušil, že člověk při poško-zení hrudní páteře může ochrnout.

Při další návštěvě nahmatal Watanbev mezilopatkové krajině svého pacientaněco, co tam dříve nebylo. Jakýsi divnývýstupek. Ze své stáže si pamatoval, žemanipulačním zákrokem lze pacientai poškodit. Na rozdíl od něho věděl o mož-nosti ochrnutí, ale pragmaticky spoléhalna to, že pokud Daguba po jeho ošetřeníochrne, nepřinese sice další balík banánů,ale také na něj nepřijde s holí.

Dagubovi rostl na zádech hrb. Brzy sitoho všiml sám. Hrb mu překážel, když sichtěl lehnout na záda. Ukázal to Watan-bemu, ale ten překvapený nebyl. Díky to-mu, že své pacienty pokaždé pečlivě vy-šetřoval, aniž od toho něco čekal, vědělo Dagubově hrbu již delší dobu. Věděli víc. Také jiní rozvojoví muži dosud bydlícív děravých chatrčích ve vesnici Butunga

Próza 13

měli takové bolesti zad, že nemohli velké-mu bílému muži Millsovi nosit další a dalšíbalíky banánů a museli se uchýlit k mani-pulační léčbě nedostatečně erudovanéhokmenového kouzelníka. Watanbe dnesvěděl už o čtrnácti pomalu rostoucíchhrbech v mezilopatkové krajině rozvojo-vých mužů ve vesnici Butunga. Dagubaměl největší. Watanbe rozumně nedávalnahlas najevo možnou souvislost mezi hrby rozvojových mužů a svými manipu-lačními výkony. Věděl, že v současnosti byto pravděpodobně dodávky banánů nezvý-šilo, a kdyby se náhodou ukázalo, že ty hrby k něčemu jsou, bude možné se k au-torství vždycky ještě přihlásit.

Daguba trpěl. Fyzicky i duševně. Psy-chické utrpení se značně zmírnilo, kdyžzjistil, že řada sousedů žijících v děravýchchatrčích taky má na zádech hrb.

„Počkej,“ řekl mu Watanbe. „Všechnospěje k něčemu. Uvidíš.“

I velký bílý muž řekl: „Čekej.“ Jenže tořekl tak nějak jinak. Řekl to tak, že Dagubapoznal, že nemá smysl, aby se zajímalo pořadník na teplý 1+1 v paneláku, dokudneunese balík banánů.

Až jednoho dne, krátce po poledni, ze-slabená kůže nad velkou boulí na Dagu-bových zádech praskla. Vyteklo jen několikkapek krve a objevila se světlá, na omaktrochu drsná vypouklina, která začalarychle růst. Daguba byl překvapený. Jehožena zírala, zíraly i jeho děti a zírali i ostat-ní rozvojoví muži, hlavně ti, kteří mělirůzně velké hrby v mezilopatkové krajině.Pohotově vykombinovali, že i oni jednou...

Daguba stál. Stál s obrovským, nepra-videlně kulovitým útvarem na zádech,útvarem, který už byl nyní větší než onsám. Stál, jako by ho vůbec nic netížilo.

Opravdu, bolest byla pryč. Divný útvar nazádech jako by nevážil skoro nic. „Je toduté!“ vykřikl překvapeně. Daguba neznalhlemýždě. Hlemýždi se nevyskytovaliv okolí Butungy ani v trávě, ani na jídelníč-ku. Do oblasti, kde by bylo reálné vyměnitbanán za plže, se Daguba nikdy nedostal.Musel tedy řešit situaci experimentálně.Rychle poznal, že dutina ve zvláštnímútvaru na jeho zádech je dostatečně pros-torná, aby se do ní celý vešel, a že je v níteplo. Když se znovu vysoukal ven, honemzavolal na ženu a děti. Za několik okamži-ků už stála celá Dagubova rodina v malépředsíňce Watanbeho teplého 1+1 s tím,že je všechny strašně bolí záda tuhle mezilopatkami...

S manipulační léčbou není žádnálegrace. S nešetrnými zásahy do životníhoprostředí také ne. Nejvíc to všechno pro-klínal velký bílý muž Mills. Do panelákůna okraji pralesa se stěhovali pavoucia jednomístné panelové buňky s koženýmipopruhy samozřejmě nebyly konkurence-schopné. Rozvojoví muži si opět, tak jakouž tolikrát, dokázali pomoci sami. Dagubabrzy přestal být jediný, kdo si nosil tepléobydlí na zádech, řada dalších rozvojovýchmužů trpělivě čekala s různě velkými hrbyna vyřešení bytového problému ve změně-ných klimatických podmínkách. PředWatanbeho vilou se trvale tvořily frontypacientů s bolestí v mezilopatkové krajině.Kouzelník kromě manipulačnch výkonůordinoval bylinné masti k urychlení pučeníulit a kapky k jejich zpevňování.

Vesničané byli spokojeni. Jen tempoživota se díky určité neforemnosti rozvo-jových mužů a žen zřetelně snížilo, ale anito nebylo na škodu - podstatně ubylo in-farktů myokardu.

Próza14

Zapadající kotouč vnutil krajině svéstíny a barvy starého zlata. O nábřežní ka-meny mělce šplouchaly drobné vlnky, jakoby dítě tleskalo do pomalého rytmu. Bokybárek se o sebe třely, naříkavě sténala ráh-na, plachty svinuté, stěžně holé jak listo-padový strom v Čechách.

Po úpatí kopce pospíchal drobný muž.Neklidně se ohlížel, chvílemi sáhl směremk srdci.

Poklekla jsem a ponořila ruce do Saron-ského zálivu. To temné moře bylo pradáv-né. Ono hledělo svým jiskrným okem užtehdy na ten neklidný úprk muže. Na to,jak přidával do kroku, utíkal, s bušícímsrdcem a rychlým, krátkým dechem.

Konečně dorazil na temeno kopce, kdestál Poseidónův chrám - útočiště. Ale to užtu byli i oni, pronásledovatelé. Viděl, ženení zbytí, že není vyhnutí, že není jinécesty. Tady končila. Jen shodou náhod mubylo dopřáno, aby ho na jejím konci vítalyštíhlé sloupy svatyně.

Dostihli jej a přišli si pro jeho smrt, k nížbyl nedávno odsouzen v Athénách pro svo-ji účast v protimakedonském povstání.Vždycky byl mužem činu. Dobrého, i činus otazníkem, jakým například byla onaaféra Harpalova. Musel jednat i teď.

Už tehdy, když s kamínkem pod jazy-kem překonával vrozenou vadu řeči,osvědčil sílu své vůle. Také tehdy, nedbajenebezpečí, když vedl svůj věčný protestproti Filipu II. Makedonskému. Ano,

musel být tvrdý, chtěl-li zůstat sám sebou.A byl jím. Věděl to. Pyšnil se tím. Právě vě-domí této výjimečnosti, tato pýcha na tvar,který dokázal ze svého kamene vytesat, munedovolila, aby se odevzdal do rukou těch,kteří jej nyní na samém prahu chrámudoštvali, aby jej dovlekli k ostudné smrti.Ne! Nikdy jim nedal příležitost, nedá jim jiani nyní!

Obrátil se k nim tváří, v níž bylo pohr-dání vším, co právě nechával za sebou.Pohlédl na moře, ležící u paty ostrova,moudře neklidné a věčné. Daleko na obzo-ru, v paprscích zapadajícího slunce,zahlédl Súnion.

Napil se. Pohlédl na hlubokou tůň oblo-hy nad sebou, která se rozevírala jakonáruč, zněla líbeznými hlasy a chvěla semu vstříc: „Pojď domů, synu.“

„Je mrtev!“ vykřikli hněvivě a štítivěobrátili nohou ještě teplé tělo na stupníchchrámových.

„Je mrtev,“ šeptaly pínie ve večernímvánku.

„Je mrtev,“ šplouchaly drobné vlnky napobřeží.

„Je mrtev,“ neslo se průzračným vzdu-chem až k protějšímu břehu, kde ležela -už na pevnině - druhá část města a kde sestráně plné stříbrných kmenů šplhaly mezioblaka.

Je mrtev Démosthénes.Stalo se roku 332 př. Kr., kdy se ostrov

nazýval Kalaureia.

Karla ErbováPoros

O obyčejných věcech 15

Dům, který by čněl nad domobranou lesů,ve kterém zapomínal by se čas. Dům hledícízadumaně přes hlavy uspěchaných lidiček.Solidně stavěný, s pavučinkou na okně,ukrývající noblesu za předstíraným chla-dem. Dům, kde potkávají se osudy, ze kte-rého na nás dýchne tajemstvím. Omšelá vstupní branka neláká, nevítá, nezatracuje.Vrzne zvědavě a napjatě sleduje návštěvní-ka. Prkna lopotící se v podlaze protahujízdřevěnělé svaly bez zahálčivé tuposti, jíž oplývá beton. Ze škvíry vytahuji nevyhoře-lou sirku. Kdosi se zamyslel a k požáru ne-došlo. Vždy koncem března vylézají z podla-hy černí broučkové, na krovkách téměř nevi-ditelné žluté puntíky. A to nastává hon nadřevokazy. S prasknutím hynou pod patamiobyvatel domu. Než tmu, raději volí smrt.Pak zase záhadně mizí a znovu vylézají aždalšího jara. Dům, jehož komíny vyzývavětrčí do noci a střecha podobna střechám po-hádkového zámku, neviditelná zdola, mi-lostná shůry, hrbí se pod otevřenou ranouoblohy. Se strmou odvahou klíní hřbet donepřátelského ostří severáku.

Starostlivý tatíček dům celý brunátný uta-jeným steskem zachvívá se touhou po bosýchnožkách pleskajících se zurčivostí potůčkutichem vychladlých chodeb. Tiše touží, abyv něm někdo bydlel rád, aby mohl ve svémnáručí ukrýt trosečníky. Chtěl by snít jejichnaléhavé, malebné sny. Hrozit se s nimi pro-pastí nitra i útěšně objevovat radosti života.Dům se zahradou, ze které ozývá se pláč a smích, kde sedmikrásky pase budulínek.Dům u řeky, kde večery plynou nestárnoucípísničkou nalomeného jezu. Kde západ use-dá do hnízd topolů, vláčně vstupuje oknem

dovnitř a hladí obrázky na zdech. To sluncerozzářilo sklo ve dveřích, koberec popsalorozechvělými stíny knihy života. Ještě by rá-do nakouklo do vany, ale honem, než stro-mům spadne srdce do kalhot! Právě nynínastala rovnovážná chvíle, kdy možno uvěřitvše. Visí, visí na vláskách vážek, nehýbe se.Hrana hranice nakloněna možnosti utrh-nout, skrytému žití šance vykřiknout. Avšakrudý kotouč poslušně klesá ke dnu. Přicházínoc a dům sám, tajný šuplík nedovolenéhonašeptávání hmoty. Zdi zavzpomínají pod-zimních tahů větrů, okenní tabulka zacinkáv předtuše křišťálových vzdechů zrcadel.Myška ze sklepa s rozzářenýma očima pře-konává vůně pohoří schodů. Zažnou světla,svit staré lampy vzklíčí. Půda plná prachua pavouků, vikýřem odletět. Půda, kde zlost-ná kuna pořádá hlučné půlnoční orgie. Důmrozkročený nad přítomností paměti okouz-leně vyčaroval popínavé růže. Netřebapostavit dům, abychom nalezli domov.Netřeba zasadit strom, abychom do sklepavešli. Mnoho stromů ladem roste. Domy, vekterých nikdo nebydlí. Ne vždy však důmpřináší radost. Jak potupné handrkování ses řemeslníky, když se něco porouchá, anebopotřebuje opravit. Jakmile odhadnou, že vě-ci vůbec nerozumíte, snaží se svoje řemeslo„ošulit“. To pak nejsou řemeslníci, ale pod-vodníci. Naštěstí ne všichni. Někdo máraději bytovku, panelák. Vím, že není dobré,když příliš mnoho lidí žije na jednom místě.Třeba nám prostoru pro naši psýchu. Vznikánezdravé tření. Avšak, kdyby v dnešnímpřelidněném světě chtěl každý mít svůj dům,museli bychom zemský glób poněkud při-fouknout.

Dům Luboš Vinš

Kapky deště16

Mirek nebyl vysloveně technický typ,a tak mu dlouho unikal vynález mobilu. Neže by ho neznal, ale jak se říká, nepotřebo-val ho tak nutně. Až si ho jednou pořídil napřímluvu kamarádky. Byl to takový jedno-duchý přístroj, však ho má dodnes. Nyníby ho ale mohl dát do muzea. Ani s ovlá-dáním přístroje si Mirek moc neporadil.Hned jeden z prvních dnů zkusil napsat„esemesku“ tátovi, aby zkusil, jak to fun-guje. Napsal dotaz, zda může přijet, a ode-slal na číslo, které vyťukal. Kupodivuzanedlouho přišla odpověď. „SICE TENEZNAM, ALE PRIJET MUZES.“ Mirekse podivil, ale věc se objasnila. Neumělpoužít adresář a spletl si jednu číslici přivyťukávání. Komu jsem to tedy napsal?Kdo jsi a tak? Zjistil, že záměnou čísla si psal s čtyřiadvacetiletou dívkou z Písku.A nebyla to asi úplně obyčejná holka, no,samozřejmě zvědavá jako každá. Byla tomajitelka „fitness centra“ a navíc albán-ského původu, podnikající v Čechách.Takže Mirka přes telefon zpovídala. Onještě neuměl telefon moc obsluhovat, fas-cinovalo ho blikání displeje a běhání pís-menek. Tajemné telefonní neznámé bylodivné, že je Mirek ve svých letech svobod-ný a skoro nepolíbený. Dokonce ho chtělapotěšit tím, že půjčila přístroj jedné ka-marádce vykonávající nejstarší řemeslo.

To Mirka docela vykolejilo. Ale dopisovacíakce měla i další příhody. Když majitelkadotyčného telefonního čísla zanechala svůjpřístroj bez dozoru, užívali si legrace kluci,kteří právě byli ve „fitku“ a krátili si volnouchvíli čtením uložených zpráv. Tajuplnámajitelka měla někdy služební cesty přesměsto, kde Mirek bydlel, a tak si postupemčasu domluvili, že by ho dotyčná mohlazasvětit do života. Slovo dalo slovoa schůzka byla domluvena. Byl podzim,setkání se blížilo. Mirek i neznámá sivyměnili další písemné relace. „JEDUJESTE SLUZEBNE DO PRAHY,“ psala.Bylo docela sychravé počasí, zkrátka pod-zim. Mirek se neznámé ptal, jak dopadlapražská schůzka, ale ta se jaksi odmlčela.Bylo to sice divné, ale vzhledem k jejímupracovnímu vytížení ne zcela neobvyklé.Nadešel smluvený čas. Dívka ani zprávanikde. Co se asi stalo? Byla to jen legrace?Za pár dnů se na Mirkově telefonu objevilazpráva, že majitelka čísla se stala obětíhavárie a podlehla zranění. Zprávu psal její otec na všechna čísla, která našelv adresáři. Toho ošklivého dne plnéhonáledí vyhasl život mladé dívky. A Mirekani osobně nepoznal, kdo se skrýval zatajemným číslem, které díky chybě a ne-znalosti zvolil. Tak virtuální příběh skončilještě dřív, než začal.

Mar

ek V

elebn

ý

Tele fon

Plž smajlík 17

NemocniceČisťounká tichem, tlumená světla,

nemocnice v Klatovech, prý smrti metla.Nadechnu se, chci něco říct a přichází sestra,

vládne tu na patře bez pomoci žezla.

Ohnutá babička po dlážkách supí,před padesáti rokama křičela: "Jupí!"

Špatně se dýchá, srdce míň buší,neslyší pořádně na obě uši.

Dědeček s přístrojem vraženým do tělaze smrti vůbec nic už si nedělá.

Cigáro obratně schovaný v rukávutváří se, jako když jde si jen pro kávu.

Třese se pouze nejmladší pacient,nemá chuť vystřihnout smrti kompliment,

pohlížet naposled do filmu života.A to dřív myslel si, že není měkota.

Doktorky, sestřičky, bratři a doktoři,kdopak z vás mou nemoc nejrychlejc pokoří?

Určitě tahleta mladičká sestřička,uniformu politou barvami nebíčka.

Schovává pod čepec obličej anděla,jako by se nádhery náramně styděla.Svlíkám ji očima, rukama, penisem,

Konečně o sobě vím, jakej jsem.

Injekce do žíly zastaví nápady,v těle mi vyvolá zmatený nálady.

Potom se jako by propadám do sebe,v poslední chvíli si vzpomenu na nebe.

Nejdříve myslel jsem: ten stůl je na psaní,teď koukám překvapen, je totiž pitevní…

Tak to bilo!Kdysi bylo všechno jinak,

každej z nás měl senpodívat se po Západěaspoň na jeden den.

Vypít flašek Koka-Kolykolik bych jen chtěl,

mámě koupit pod stromečekkulmovací fén.

Modrý džíny od Pušky-nabych na sobě měl

a žvejkačku od Čiklesůmít bych v puse směl.

Všechno bylo ale jinak,u jolky jsem bděl,

místo hitů od Sabatůódy na Lenina pěl.

Ňákej chytrej stařešinacosi z tribuny děl,

nad námi se rozčiloval,v očích měl šílenou běl.

Chodili jsme do přírodys Pionýrem ven,

moje sestra byla Jiskra,z a p á l i l a Říšskej sněm!

Václav

Če

rnoh

ous

Ten stůl pitevní

je

Fejeton18

Jaro si spojujeme samozřejmě a zdůvod-něně s měsícem březnem, nejen podleastronomů a podle 21. března, jak nám tovypočítali, ale i podle celé řady úkazů,nehledě na počasí, které může být pěknéi jiné. Na jaře začínají vystrkovat svoje očka pupeny stromů, některé nedočkavékvětiny se nafintí a rozkvetou, i kdyby mělyzmrznout, stejně jako ten skřivánek. I kdyžjsem zaslechl, že v té době někdy skřiván-kovi vypomáhá chocholoušek, a my si jehohezký zpěv se skřivánkem popleteme, za-tímco skřivánek ještě někde na hranicíchmoudře vyčkává, až bude u nás lépe. Buduvšak raději věřit, že skřivánek i chocho-loušek zpívají společně. Před lety mi cho-cholouškové vesele prozpěvovali na okrajiPlzně, kde bydlím, ale asi se jim u nás nelí-bilo a odešli do jiných krajů, nebo jsme jedovedli svým zdokonalováním životníhoprostředí zlikvidovat. Třeba je to varování:včera chocholouškové, zítra možná my,lidé.

Všechno se začíná na jaře fintit a pro-bouzet, dokonce i já se začínám probouzet(ne fintit, na to nemám, a proto to nechám

na ženách), cítím se tak divně a hezkya lidé kolem mi našeptávají, že je to přecejaro, a podivují se nad mou nechápavostí.

Jaro muselo mít kouzlo asi vždycky. Uždávní předkové si vymysleli otvírání stu-dánek, a tím měli veliký předstih před našíoslavou května, bez ohledu na to, chápe-me-li jej jako oslavu práce nebo oslavulásky. Obojí je přece tak pěkné a užitečné,že vlastně ani nevím, co z toho mám raději.Ale to otvírání studánek vítězí. Tam jevšechno: neopomenutí příchodu jara, fy-zická práce, spojená s čistěním studánky,i ta láska. Když budeme toužit, nýt a před-pokládat, že něco z toho se odehraje takéu studánky, pokud se nám náš protějšeknevysměje, že jsme nějak romantickyuhození a zastaralí a že je jiná doba, cožnám po zimním spánku asi nedošlo.

Stejně je mi však líto, že je dnes těch stu-dánek tak málo. Nechci věřit, že by se lás-ka lépe vyznávala u vodovodního kohout-ku než u studánky. Nakonec se však smiřu-ji s tím, že je málo studánek (a hodně vodo-vodních kohoutků), protože otvírat stu-dánky, tedy čistit je, vzít lopatu, krumpáč

Fejeton 19

a jiné náčiní, by dnes i mimo komunálníúdržbu vyžadovalo pilné ruce brigádníků,ale lidé už ani nevědí, co je to pracovníbrigáda, navíc třeba o sobotách a nedělích.Nu vidíte, někteří z nás už nevědí, kdo bylchocholoušek, jiní brzy nebudou vědět, coje to studánka.

Vedle vod plzeňských řek, které jsouněkdy mírné a normální, někdy drsnéa zběsilé, máme tedy vody tiché, kterénikdy nezdivočí, vody našich studánek.I ten romantický pohled na studánky jezúžený. Sám jsem ještě jako malý kluk pilze studánky, žíznivý a utrmácený, a chladi-vá voda ve mně nevzbuzovala romantickésny, ale především hasila mou žízeň. Ovšempokud znáte romantickou studánku a umí-te si ji spojit s romantickými sny, nebo jedokonce u ní realizovat, tím lépe. Já siumím takovou studánku také alespoň vy-snít.

Studánky byly původně praktickýmzdrojem pitné a čisté vody a tu romantikujsme jim postupně rádi přidávali. Plzeňměla studánek údajně hodně a některé do-sud má. Dokonce jsou opředeny i pověst-mi. Můžete jít takové studánky hledata můžete se u nich romanticky zasnít. Ať jevám dobře na světě. Vždyť krásné sněnínás povznáší a nikomu neublíží.

Nemám totiž žádný důkaz, že by některástudánka někomu ublížila. Na utopení bylymalé a mělké, leda že by se nám ve voděstudánky utopily naše sny. To je možné, snad i časté, ale navzdory všemu musí jítživot dál.

Když se někdy rozzlobí zdivočelé vodyplzeňských řek, jděte se uklidnit k těm stu-dánkám. Už J. V. Sládek dobře věděl, že jsou nejen užitečné, že se tam chodí napítlaně, ale že jsou i krásné, obrostlé kapra-

dím a kousek dál vřesem, v noci se v nichzrcadlí hvězdy, pokud je jasné nebe a nenínad Plzní smog, jak dodávám já. Ale nepo-dezřívejte mě, že nemám pochopení prokrásu. Jen mi někde ta krása chybí.

Přestože občas voda jako živel zdivočí,podobně jako při povodni v roce 2002,chci jí odpustit a dokonce ji chválit. Za typovodně ne, ale za vše životodárné, conám dává. I my musíme často škemrat:Odpusť nám naše viny. Tož přimlouvám sei opačně: Odpusťme jí její viny. Ať hodíkamenem, kdo je bez viny.

Všechno by nakonec mělo vést k rozum-nému smíření. Stále mě pronásledují veršeJana Skácela z básně Modlitba na vodu,kterým se dostalo i písňové úpravy. Záříprostotou a krásou lidové písně. Literárnívědec Jiří Opelík si dal tu práci a prozkou-mal, v jakých různých podobách se v díleJana Skácela voda objevuje. Vždy je sou-částí přírody, živlem: voda, déšť, povodeň,řeka, potok, rybník, jezero, tůně, studán-ka, pramen, kaluž, rosa, sníh, led, slza.

Jan Skácel si v uvedené básni takéstěžuje, že ubývá studánek a jejich čistévody. S úctou k vodě o ní říká: „voda jekrásná, voda má“ - „voda je smutná, vodamá“ - „voda je zarmoucená vdova, vodamá“. Báseň končí poněkud smutně:

Voda má popelem posypané vlasyvoda si na nás stýskáJak vidět, máme to někdy s vodou těžké,

ale voda to má ještě těžší s námi. Navíc vo-da je živel, neumí myslet a nemůže mítsoucit. Ale ten má snad člověk navíc. Má?Přece má. A tak přese všechno vedle JanaSkácela prosím za vodu, i za tu bujnoua životodárnou jarní vodu, také já. Je užjedno, bude-li to někdo z nás chápat jakomodlitbu a jiný jako prosbu.

Vetřelec Plže20

Probuďte se!Chci utéct z tý hrůzy,

co kolem číhá!Nechci být potomek stvůry,

která nás stíhá.

Chci jakkoliv vypadnout,kamkoliv, kdekoliv...

A světem hnout.

Probuďte se!!!Nechci umřít,jenom si snít...

O něčem lepšímJen ty sny mít...

Nemůžu usnoutDěsí mne dnešní svět

Dál vedu si svouChci jen květ!

Květ bez trnuBez smrti

Bez nehod

Tak jako závislý bez své drogy neumí býtTak květ bez trnu není

Smůla to jeJen žal a bída jen

Tak prosím jen:Probuďte se!!!

NesnášímNesnáším, když na mne zíráš

jako na obludu, na krásku.A máš pocit, že mne máš.

Že věříš na lásku.

A přitom já vím, ty nevěříš.

Jsem pro tebe stín,vím, že někdy udeříš.

Měla jsem tě ráda,ale kde ta láska je...

I tu někdy pláč smyje.

Je mi to líto,ale musím jít,

už nikdy nechci zpět přijít,i když bude slz sto.

Koňská dušeKoně běží míle a míle,

proč jsou v životě ty a ty chvíle.Kdybych chtěla být,

žít jako ten kůň.

Na lukách se pást, vody pít.Na srdce si klást:

Jen se svým stádem žít.

Mají to jednodušší?S koňskou duší...

Asi je lepší člověkem dál býtia koníka v srdéčku dál míti.

Pole, louky, lesy,kdy seděla jsem v sedle, to byly zlaté časy.

Kristýna Klimešová

Děsí mne dnešní svět

Rašení 21

Choutkybrát, brátnikdy dát

a natož ještě z láskyvzít, vzít

rychle vzítže to může ublížit?

nezájembrát, brát

vše, co smíi nesmí mít

znásilnit

Soumrak dušeJsi jako v oparuČerveného vína

Nepoznáváš sebe samuNepoznáváš sebe samu

Jiná, cizí ženaTu místo tebeChodí, dýchá

Usíná a probouzí seV klamu

Nepoznáváš sebe samuStejné těloStejná tvář

Ale uvnitř usínášS pocitemCizího tělaStačí chvíle

A vše se změníSoumrak vystřídá

Rozednění

Přervaná nit žitíBolestStrachVýkřikPrachVíraStudSílaDěsKrevŘev

StrašnýPřidušený

VýkřikyNevyslyšeny

RányChlad

MdlobaSpát

Radšispát

Ranní rosaLežíš bosá

Lampy zhaslyI naděje a snění

...Znásilnění

Kateřina Pánková

sebe samuNepoznáváš

Stopy22

V malém krejčovském domku v Habro-vé, předměstí Rychnova nad Kněžnou,narodil se dne 8. srpna 1858 Anně a Fran-tiškovi Jungovým syn Václav Alois jakotřetí ze sedmi dětí. Jungův otec, František,narozený roku 1819 v pruském Kaiserwal-du, byl chudým tkalcem a posléze i krej-čím. Matka Anna (1824), pocházelaz Městské Habrové. Přibližně do 4. května1852 žili v Benátkách, v horské osaděrozkládající se v hlubokém údolí řekyKněžny. Poté se přestěhovali do MěstskéHabrové, kde si zakoupili chalupu čp. 106.

Václav Alois velice často o sobě tvrdil, že„vzešel z dobrého a zdravého rodu, pomatce Čech a po otci Němec, který se doHabrové přistěhoval odkudsi z hor, a v růz-ných těch Juncích po horách spatřoval svépříbuzné. Proto je prý v něm spojeno kuspovahy Husovy, ale i té Lutherovy...“V roce 1878 absolvoval rychnovské piaris-tické gymnázium. Již jako septimán uve-řejňoval své básnické pokusy v dobovýchčasopisech Lumír a Máj. Prozrazují zcelazřetelně vliv jeho tvůrčích idolů - Čelakov-ského, Máchy a především Jana Nerudy.

Po gymnaziálních studiích odebral se doPrahy, kde na filozofické fakultě studovalmoderní jazyky. Středem jeho zájmu bylaovšem angličtina a ruština. Na přelomusedmdesátých a osmdesátých let přispívaltéž do Květů a zejména pak do Zory, alma-nachu moravské omladiny. Přihlašoval senejen k dobovému modernímu snažení

mladé generace, ale i k těm, kteří protesto-vali proti pouhému epigonství Vrchlické-ho. Na samém počátku dobového kritické-ho kvasu zakládali nový proud, označova-ný později masarykovským realismem.

V. A. Jung patřil mezi autory Máje, ča-sopisu básníků světoobčanské orientace.Skutečnost, že přispíval aktivně i donárodně a slovansky zaměřeného Ruchu,svědčí o úrovni Jungovy povahy a myšlení- moderní světoobčan, kritický soudceveškerého našeho snažení měřítky vyspě-lých kultur, propagátor ruské literaturya především moderní Slovan, vypořádáva-jící se kriticky s idealizujícím se staroro-mantickým slovanstvím. Znechucendomácími poměry odebral se roku 1881poprvé do ciziny - zprvu do Ameriky,později i do Ruska. Svoji vlast opustilúdajně i proto, aby se jako zapřísáhlý anti-militarista vyhnul nástupu vojenské službyv c. k. rakouské armádě.

Zpočátku ve Spojených státech zátkovalláhve. Později působil v Nebrasce jakonovinář, kazatel mezi indiány a poslézei učitel. Jistou dobu dokonce farmařil.Z tohoto prostředí pochází Jungova Rodi-na Petra Běla (1903), námětově čerpajícíze života českých farmářů v Americe.Posléze se uplatnil i jako pokladník česko-americké spořitelny ve státě Iowa. Zkuše-nosti z českého novinaření vyjádřil v mno-ha epigramech a črtách a rovněž knižněpod názvem Na prahu nového života a svě-

JungVáclav Alois

plzeňský překladatel Puškinův Jiří Frýzek

Stopy 23

ta. Již na lodi při své první cestě do Ameri-ky začal překládat Puškinova Evžena Oně-gina spolu s Byronovým Donem Juanem.Celou svojí bytostí stal se demokratemamerického ražení, oceňujícím práci, čina zejména pokrok. Vystupoval vůči všemu,co se niterně příčilo jeho ideálům, které sivytvořil v Americe. Anglické čtenáře se-znamoval s naší básnickou tvorbou a kul-turním životem vůbec. Pro časopis TheCedar Rapide Gazette překládal do anglič-tiny ukázky z básnické tvorby Nerudovya Vrchlického.

Roku 1898 se vrátil do vlasti. Přijal mís-to profesora anglického jazyka na Česko-slovenské obchodní akademii v Praze.Pokračoval dále v dráze žurnalistické, bás-nické a zejména překladatelské. Vstoupildo redakce Herbenova a Masarykova Ča-su, v němž informoval čtenáře o zkušenos-tech, které získal v Americe. Po dvou letechmusel však ústav opustit. Vedení školy senelíbily Jungovy projevy ke studenstvu.Jeho přednášky byly prý „v rozporu s poža-dovanými postoji vůči habsburské říši“.Odebral se do tehdejšího carského Ruska,do země A. S. Puškina. Během půlročníhopobytu se seznámil s tamními poměry. Svézkušenosti uveřejnil v práci Půl roku v car-ské říši (knižně 1928).

Duší i srdcem Američan uvědomil si za-ostalost, temnotu, útlak a nerovnost ruské-ho obyvatelstva. Rozpoznal dobře i vření,které posléze vedlo k revolucím v letech1905 a 1917.

Po návratu z Ruska uveřejňoval v Časui verše rázu sociálního, pojaté později dosborníku Sociální poesie. Po čtyřech mě-sících odešel znovu do Ameriky. Pro jehovýborné znalosti jazykové, teoretickéi praktické, které Junga předurčovalyk vyšším úkolům, vyzval ho profesor T. G.Masaryk v roce 1903 k návratu do vlasti.

V. A. Jung byl jmenován lektorem ruského,anglického a českého jazyka na pražskéKarlově univerzitě. V roce 1903 se oženils Matyldou Markovou, pracovnicí redakceČasu. Manželům Jungovým se narodiladne 1. září 1907 dcera Noemi, provdanáBöhmová. Z rodu V. A. Junga pocházejíJosef Benátský a jeho dcera BohdanaŠtýsová, žijící dosud v Plzni.

Počátkem školního roku 1907-1908 bylprofesor Jung povolán na plzeňskou ob-chodní akademii jako učitel jazyka anglic-kého: 16. 9. 1907 - 30. 6. 1908 smluvníučitel, 1. 7. 1908 -30. 6. 1920 definitivníprofesor. Ředitelem ústavu byl AntonínKostinec, sám filolog, u něhož nalezl Jungnebývalé pochopení pro své tvůrčí aktivity.Dne 16. srpna 1909 V. A. Jung získal os-vědčení o učitelské způsobilosti, číslo 61,pro výuku anglického jazyka. V témže rocese stal členem Jednoty českých novinářůa Havlíčkova fondu českých novinářů.Plzeňskými studenty i posluchači Karlovyuniverzity byl nesmírně oblíben. V Plzninalezl konečně trvalé působiště. V klidua rodinné pohodě věnoval se nerušeněliterární a vědecké práci. V novém prostře-dí západočeské metropole vytvořil největšíčást svých základních životních děl.

Vrcholem jeho práce byl bezesporu dů-kladný anglicko-český slovník. K vydánípřipravoval i podrobnou mluvnici anglic-kého jazyka spolu s česko-anglickým slov-níkem. Dále pak obstarával podklady k vy-dání slovníku ruského. Kromě této úmor-né a vysilující práce slovníkářské překládalV. A. Jung z písemnictví ruského, anglic-kého a amerického díla básnická, umělec-ká, literárně dějepisná, estetická a kul-turně historická. Z nich se stal jistě nej-proslulejším básnický překlad EvženaOněgina. Puškina, největšího ruského básníka a jednoho z geniálních duchů

Stopy24

poezie světové, Jung obdivoval již od dobstudentských.

Hned první ukázky překladu, které zasí-lal z Wilberu v roce 1890 do Ruchu a ZlatéPrahy, vzbudily netušený ohlas kritikyi čtenářstva. Lze říci bez jakékoliv nadsáz-ky, že teprve V. A. Jung svým překlademvydaným v roce 1892 ve Sborníku světovépoesie zpopularizoval u nás Puškina a jeho„Oněgina“. Učinil ho trvalou součástíčeské kultury. T. G. Masaryk při svémnávratu z Ameriky přivezl knihu SinclairaLewise Hlavní ulice (1925, 1927; Hlavnítřída) s tím, že „jedině Jung může ji pře-ložit“. U našeho plzeňského překladatelepřistupovala k jeho filologickým předpo-kladům ještě další neméně významnávlastnost. V. A. Jung byl rozeným básní-kem. Teprve toto organické spojení po-drobně zasvěceného filologa a básníkavytvořilo důležitý základ k vytvoření mis-trovského překladu Evžena Oněgina.

Profesor V. A. Jung dovedl spojovatvěrnost originálu s krásou překladu.A právě z tohoto důvodu byl jeho Oněginuznán takřka jednomyslně odbornoui literární kritikou za vrcholné dílo česképřekladové literatury. Junga poutal k Oně-ginovi i interes ryze niterný. Dokazují toostatně i další překlady - například Puški-novy lyriky, Kamenného hosta či Kapitá-novy dcerky. Stále a stále se vracel k jed-notlivým slokám puškinovské velebásněi k jejím jednotlivým slovům. Neustáleopravoval, piloval, brousil, měnil a doplňo-val...

V roce 1914 požádal Karel Veverka,tehdejší ředitel Městského divadla v Plzni,aby přeložil nové ruské drama Král židov-ský, jehož autorem byl ruský velkoknížeKonstantin Konstantinovič Romanov.Bylo ovšem třeba získat autorův souhlas.Ředitel Veverka, který se řídil diplomatic-

kou zvyklostí, dopsal velkoknížeti v jazycefrancouzském. Brzy však obdržel z Petro-hradu odpověď. Nebyla ani francouzská,ba ani ruská, nýbrž německá a s ní dotaz,„kdo jest ona osoba, která si troufá hrupřeložit?“ Němčinu v odpovědi pozdějivysvětloval Jung zakořeněnou loajálnostíRomanovce vůči Habsburkům. Tvrdil dále,že velkokníže Konstantin je „celkem pros-toduchý a dobrácký Romanovec, a přitomjistě nejlepší ze všech příbuzných, z nichžmnozí byli flamendři...“Ředitel Veverka do Petrohradu poslal

Jungův překlad Puškinova Oněgina. Chtěltím dokázat, že „stačil-li Jung na Puškina,mohl by vystačit i na velkoknížecí drama.“Dlouho nic - v Petrohradě dumali patrněnad českým Oněginem a jeho překladate-lem, kterého asi nejvíce doporučovalo jehoněmecké příjmení Jung... Po jisté době bylředitel plzeňské obchodní akademie tele-fonicky dotázán redaktorem německéhoPilsner Tagblattu, zdali je pravdivá infor-mace, že na české obchodní akademii pů-sobí „jakýsi profesor Jung, že prý se naněho dotazuje Petersburger Zeitung“.Zmíněný deník byl vládním časopisemcarské říše. V. A. Jung v známých Bese-dách Času uveřejnil článek KonstantinKonstantinovič, v němž ozřejmil zajímavéa dosud málo známé okolnosti týkající seuvedeného překladu.

Ruský velkokníže, který se pokládal zaruského básníka, odpověděl českému di-vadelnímu řediteli na francouzský dopisněmecky. Informaci o českém překladatelinedovedl si opatřit jinak, než prostřed-nictvím petrohradského německého ča-sopisu a z Plzně podala dobrozdání o čes-kém spisovateli a překladateli redakceněmeckého Pilsner Tagblattu.Česká akademie císaře Františka Josefa

pro vědy, slovesnost a umění uveřejnila ve

Stopy 25

Sborníku Světové Poesie č. 118 překladdramatu ruského velkoknížete Konstanti-na Konstantinoviče Romanova Král židov-ský, Jungem dedikovaný „milému synovciAloisi Malému. V Plzni 7. 6. 1918“. Akade-mie ho zase věnovala „svému čestnémučlenu, Jeho císařské výsosti, velkému kní-žeti Konstantinu Konstantinoviči Roma-novi, předsedovi carské Akademie nauk“.Dřívější vydání, patrně z roku 1914, bylonaopak zase připsáno „Panu Karlu Vever-kovi, řediteli Městského divadla v Plzni...“

Po převratu v roce 1918 se očekávalo, žeprofesor Jung bude na základě svých boha-tých zkušeností a zejména jazykových zna-lostí zcela určitě povolán do diplomatic-kých služeb první republiky. O této záleži-tosti na mnohé dotazy přátel odpovídal:„Budou-li mě potřebovat, vědí dobře, kdejsem. Sám se nabízet nebudu a prosit o ně-jakou pantoflovou protekci, to teprve ne!“V. A. Jung byl dobrým přítelem T. G. Masa-ryka. Nejednou spolu polemizovali, bývalčastým hostem Masarykovy rodiny.Zúčastňoval se rodinných debat, kterévždy řídila Charlotta G. Masaryková.S Alicí Masarykovou býval ve stálém pí-semném styku a věnoval jí pokaždé prvnívýtisk svého díla.

Nelibě nesl, když býval zván k mnohýmuvítacím ceremoniálům, v jejichž rámciměl tlumočit řečnické výkony politiků.Později svoji tlumočnickou funkci dokoncesložil se sarkastickou poznámkou: „Ne-jsem Kristus na svatbě v Káni galilejské,abych měnil vodu ve víno!“

V. A. Jung měl vlastní pedagogickoumetodu. Tvrdil, že hlavním účelem výcho-vy je plně rozvinout schopnost myšlenípředevším v otázkách filozofických.Neusiloval o to, aby jeho studenti odříká-vali množství dat, slovíček, aby citovalidoslovně z knih. Zachovala se řada dopisů,

pohlednic, lístků polní pošty a zvláště gra-tulací, které mu posílali bývalí žáci z do-mova i z ciziny, zvláště k jeho padesátýma šedesátým narozeninám.

Výsledkem jeho celoživotního překlada-telského a spisovatelského úsilí jsou vyni-kající díla romantického ražení z literaturyanglické - především Byronův Don Juan(1895), který se podle názoru kritika čtev Jungově tlumočení jako originál. Odtéhož básníka přeložil a uveřejnil ve Svě-tozoru ukázku z Vězně Chillonského(Zora) a Manfreda. Mimo veršovanéhodramatu Zachránění Benátek od ThomaseOtwaye (1908) překládal z angličtinypřevážně jen díla prozaická - z krásné lite-ratury Šťastného prince a pohádky (1904)Oscara Wilda. Jejich překlad hýří zcela ne-sporně skutečným wildovským švihema duchaplností, stejně jako hra od téhožautora Ideální manžel (1927). Pro mládeždále přetlumočil výbor anglických pověstíHrdinové britských ostrovů (1910). Dočeštiny převedl román Sinclaira LewiseHlavní ulice (1925), jímž poprvé seznámilčeské čtenáře a nakladatele s tímto ame-rickým spisovatelem.

Jinak překládal z angličtiny pouze zá-važná díla esejistická a umělecko-kulturněkritická. Z ruské literatury přebásnil výborZ Puškinovy lyriky (1920), Puškinovu dramatickou skladbu s námětem donjuan-ským Kamenný host (1921) a již zmíně-nou dramatickou báseň Král židovský.Pražský nakladatel J. Laichter roku 1910a 1923 v edici Žeň z literatur vydal Jungůvpřeklad Turgeněvových Lovcových zápis-ků a Básní v prose - Běžin luh, Křepelka,Rozhovor a Almužna, hru Leonida Andre-jeva Ten, který dostává políčky (1908),dále pak i některé práce Gogolovy a Ler-montovovy aj. Ve spolupráci s K. Muškempřeložil groteskní veselohru Johna Syn-

Stopy26

geho Rek západu. Premiéra tohoto kusu,jehož režisérem byl Václav Vydra, seuskutečnila dne 2. prosince. 1917 veVinohradském divadle v Praze.

Ve svém dopisu z 25. června 1918 nakla-dateli J. Ottovi zmiňuje se Jung o „nabídcez Ameriky, aby pro tamní krajany sestavilslovníky“. Vycházel patrně z písemnéhopodnětu, který obdržel od W. F. Severy Co.,Manufacturing Pharmacista, z CedarRapidsu (16. května 1910).

Od roku 1926 žil V. A. Jung v Praze naodpočinku. Po návratu do hlavního městatoužil po navázání nových literárních styků. Neustále si připomínal svůj dvojípobyt v Americe, cestu do Ruska. Dálepak i spolupráci s profesorem Masarykemv redakci Času a důvěrné přátelstvís Herbenem, Macharem a F. X. Šaldou,jimž až do své smrti zůstal bezmezně od-dán. Přímo s posvátným nadšením a pie-tou hovořil o zavražděném ministruA. Rašínovi. Ale ani v Praze nezahálel.Uvažoval o nových překladech z angličti-ny, zvláště některého z děl Shakespearo-vých pro nové vydání v Pantheonu. Vážněpřemýšlel i o převodu Goethova Fausta.Občasnými příspěvky do tisku kritizovalnáš veřejný život. Veškerou tvůrčí energiivěnoval vyčerpávající práci na česko-an-glickém slovníku, který bohužel již nedo-končil.

Ještě v pátek 2. prosince 1927 si stěžovalv dopise lektorovi Masarykovy univerzityS. Potterovi na nedostatečné zdraví. V so-botu zmařila smrt všechnu další prácia plány tohoto vynikajícího člověka ...

Géniové začínají být pouční tehdy, kdyždávno zavřeli oči a kdy místo nich pro-mlouvá jejich dílo. Zásluhou pracovníkůMěstského úřadu v Rychnově nad Kněž-nou PhDr. J. Tydlitáta, PaedDr. F. Žatečkya J. Kosa došlo 2. července 1997 k vý-

znamnému počinu. Pomníček s urnouV A. Junga byl z málo důstojného pro-středí pražských Olšan přemístěn do rod-ného města a 23. července 1997 pak pietněumístěn na rychnovském hřbitově.

Dne 3. prosince 1947 odvysílal Česko-slovenský rozhlas v Plzni relaci RudolfaUhla: Vzpomínáme Václava Aloise Junga.V pondělí 6. 6. 1949 byla v rámci Puški-nových oslav do programu plzeňskéhorozhlasu zařazena relace Dr. Emila Felixe:Plzeňský překladatel Puškinův.

„...Říkáme plzeňský překladatel Puški-nův, ačkoli jsme si dobře vědomi, že seV A. Jung v Plzni nenarodil, ba ani ne-zemřel. /... / Mrtvicový záchvat překvapildevětašedesátiletého starého muže (nikolistarce!) uprostřed pilné neochabujícípráce v Praze-Bubenči. Ani ten bohatý,vzrušený a mnohotvárný život mezi lety1858 až 1927 nepatří Plzni celý, pouzesvým dvacetiletím 1907-1926, kdy působiljako profesor angličtiny a ruštiny na ob-chodní akademii a kdy dojížděl do Prahyjako univerzitní lektor jazyka anglického.

A přece říkáme, a myslím, že právem:Plzeňský překladatel Puškinův! Neboťu nás v Plzni nalezl konečně 49 letý V. A.Jung trvalé působiště, zde konečně pobludné odyssey dvěma díly světa zakotvilv bezpečném přístavu, zde se mohl věno-vat v rodinné pohodě nerušeně své literár-ní i vědecké práci zabezpečen hmotně, zdevykonal a vytvořil také největší část svéhoživotního díla a u nás v plzeňské literárníhistorii znamená jeho jméno jednu z nej-větších kapitol tohoto století...“

Dne 14. listopadu 1997 se v Rychnověnad Kněžnou uskutečnil odborný seminář,jímž město spolu s Nadací Českéholiterárního fondu a Obcí překladatelůpřipomnělo významného básníka, novi-náře a překladatele V. A. Junga.

Z českých rovů a hájů 27

Reprezentativní novogotický náhrobek, nadjehož fiálami se vypíná kříž, patřil jedné z nej-zámožnějších plzeňských rodin - šlechtickérodině Guldenerově. Jedna ze tří lunet, kambyla vtesávána jména zemřelých, zůstalaprázdná. Již se na ni nedostalo. Všudepří-tomný břečťan pokryl sotva znatelné rovy přednáhrobkem a stává se také symbolem dohasí-nání paměti. Kdyby paměť nenašla echo v tom,co Quintus Horatius Flaccus nazval Exegimonumentum (Zdvihl jsem pomník), asi byskutečně splynula s nicotou. Ale dílo, onenhoratiovský pomník, bude z prostoru věčnéhoklidu vždy cosi připomínat.

Platí to i o Bernardu Františku Guldeneroviz Lobez. V roce 1877 byly ostatky dvaačtyři-cetiletého dramatika a básníka převezenyz Lomnice nad Popelkou, kde zemřel po in-farktu doprovázejícím zápal plic a pohrudni-ce, do rodné Plzně. Jen název ulice v plzeň-ském Petrohradu připomíná spisovatele, pronějž literární dějiny mají pár řádků. A přeceJan Neruda v nekrologu označil svého májov-ského souputníka za tichého génia. Přílišskromná a nevýbojná osobnost vzdělanéhoprávníka (B. Guldener byl notářem, k rigoróz-ním zkouškám nepřistoupil), který za plzeň-ských gymnaziálních studií zažil profesoryJosefa Františka Smetanu a Jana NepomukaHuga Karlíka, známé Tylovy podporovatele,nevydala ani soubor svých básní - jejich edicipřipravil v roce 1938 Emil Felix. Tři roky poGuldenerově smrti inscenovalo Národní di-vadlo jeho Sofonisbu, tragédii o posledních dnech Kartága - česká literatura tento námětjinak nechala nepovšimnut. Sofonisbou sedramatik důstojně zařadil do té linie českéhodramatu, jež se marně pokoušela vytvořit velkétragédie v shakespearovském nebo schillerov-

ském duchu. Tragédii věnoval svému češtinářiKarlíkovi. Ten již za studií odhadl dramatikůvtalent.

Ve svých konverzačních veselohrách patřímezi výrazné autorské osobnosti, bohužel dra-maturgické pozornosti ucházejí. Jedna z jehokomedií - Mňau - se nedochovala. Asi ji autorzničil. Proč? V roce 1869 vyvolala její premié-ra v plzeňském divadle skandál. Nikoli námě-tem, který parodoval volby do umělecké besedyv Radčicích. Herec Karel Ryšavý totiž svýmnalíčením, gesty i způsobem řeči karikovalIgnáce Schiebla, důstojného a škrobenéhoprezidenta obchodní komory, zasloužiléhoknihtiskaře, vydavatele listu Pilsner Bote. Naútok v Plzeňských novinách, obviňující drama-tika z profanace, Guldener dvakrát odpověděla zakončil - Národ jest nade všecko, jedinecničím bez něho. Dotčen ve svém jemnocitupřesídlil do Hořovic a pak do Lomnice. Tambyl v jeho kanceláři koncipientem básník JosefJežek.

Pod monumentálním náhrobkem od flo-rentského sochaře Raffaela Romanelliho (sestava balvanů, jimž vévodí hlaveň dělaa ozubené kolo, tvoří podloží pro reliéfnípoprsí zdobené palmovým listem) odpočíváEmil Ritter von Skoda. Jeho děd Jan Škodabyl majitelem zámečnické dílny, otec, lékařFrantišek Škoda, poté, co se stal zemskýmmedicinálním radou, již smazal háček nad S.Dědův hrob i hroby rodičů vzaly za své.Poněmčený průmyslník, který ještě neztratilsociální cit, proslavil Plzeň po celém světě,takže její pivo a strojírenství hluboko zatlačilykulturní povědomí o ní. Zadumaně rytířSkoda hledí na dnešek. Vždyť Plzni zbývajík reprezentaci jen kultura (díkybohu hlavněona) a Borská pole, pivo už je jihoafrické.

Pax iiscum - Plzeň - Mikulášský hřbitov III.

(Ne)kriticky28

Arnold Nowicki vtrhl do české literatury ažpo své padesátce, přitom ale jako nefalšovanýenfant terrible a k tomu dokonce nadvakrát:krátce po sobě vydal hned dvě knížky, tj. dvaprůřezy svou povídkovou tvorbou (včetně něko-lika textů jiného druhu). Jestliže však o něcodříve vydaný Marasmus (Petrov) vyzníváz převážné části co demonstrace obdivuhodné-ho autorova vypravěčského rozpětí, záhy natouveřejněný prozaický cyklus Moltke (Dauphin)už představuje dílo, kteréžto se nedá přejít bezpovšimnutí. Prozaik publikující pod pseudony-mem Arnold Nowicki (své občanské jménoa příjmení nerad prozrazuje) tady totiž suges-tivně navázal na expresionistickou tradiciv české krásné próze, reprezentovanou přede-vším tvorbou Ladislava Klímy. Tento démo-nický umělec našemu novopečenému debutan-tovi učaroval do té míry, že Nowicki přijali klasický Klímův postoj absolutního nihilismu- a na jiných místech se stejnou klímovskounáruživostí vystupuje jako vyznavač mystické-ho pojetí světa a umění.

Autor Moltkeho se sympaticky hlásí k zápa-dočeskému regionu: vždyť strávil své dětství narozhraní Krušných a Doupovských hor. Naro-dil se však v rumunském městě Alba Iulia,kdysi Karlově Bělehradě (Karlsbergu), v pros-toru ležícím na samé hranici Balkánu, přestose ale tamějšími literárními souvislostmi nijakneinspiroval. V jedné z próz daného cyklu,nazvané Der Philosoph, pojmenoval svéhohrdinu jménem Moltke - a stejné jméno dosta-la pak i celá knížka. Jenomže tenhle Moltke,to není onen svého času věhlasný pruský polnímaršál (i když ke svačině nejradši jelita), kterýtolik zatopil rakouským zbraním roku 1866u Sadové a dlouho předtím tři roky dělal in-spektora turecké armády! Nowického Moltkeje takový klímovský nebo kafkovský malý běsík,milující antiku a svou spolubydlící želvu a vy-

značující se mnoha gargantuovskými sklony.Postupně však tato karikatura vyklene

v blasfemickou grotesku a stává se záznamemmarné snahy (spíše vypravěčovy než hrdinovy)„uniknout ze života kulatého“; i všeobecnýmumraj světa poslouží jako důkaz, že utécidozajista není kam. To však není jediná au-torova stylistická poloha: dovede být řádněsarkastický i vůči povrchním buddhistickýmpoučením do života. A závěrečná povídkasvazku Nuages gris je zase svéráznou varian-tou spisovatelovy zcela první, doposud netiš-těné prózy Basilejský kongres aneb Nic, kterouuveřejňujeme v tomto čísle Plže. Zároveň jezáhodno se zmínit, že nás Moltke oslňuje jakopozoruhodný amalgám žánrových rovin a díl-čích postupů, že Nowicki dovede s velkou su-verenitou přejít z jednoho žánrového zakotvenído druhého, z uctivé citace klímovských sen-tencí do ryze postmoderního pastiše vypovída-jícího o běsovství soudobého světa. Pruskýmaršál by děsem přestal číst, zatímco knížeSternenhoch by (asi) byl při četbě Moltkehove svém živlu.

Oba redaktoři, editor Ondřej Horák a od-povědný redaktor Michal Hrubý se takříkajícvycajchnovali: s rutinní bravurou redakčníchelévů totiž do obsahu zařadili Obsah, takže sev obsahu knihy na s. 71 můžeme dočíst čidovědět, že obsah této knihy se nalézá nas. 71. Ó, jak vděčni jim buďme za tohle neob-vyklé, zato tuplované poznání! Leč možná i tobude bezprostřední důsledek klímovskýchhalucinací, prýštících snad ze všech možnýchskulin a štěrbin textů Arnolda Nowického,halucinací tak třeskutých, že nebohé redakto-ry pomátly až k uvedené pošetilosti. Svět jevskutku záhadný, jenomže bývá i pošetilý -a také o tom sepsal Arnold Nowicki svého ažhypnotického Moltkeho.

Vladimír Novotný

Pruský maršál by se divil!

(Ne)kriticky 29

Vinšovy první tvarově uspořádané verše,shrnuté pod titul Zbloudilý Mínótauros (vyda-lo Pro libris v roce 2004), jsou především skry-tým svědectvím o světě nelidském. Pro jehoztvárnění se básník obrátil do světa větru,modřínů, jív a osik a jal se zachycovat paletoupřírodní lyriky.

Základní významovost všech dvaceti textůsbírky tkví ve sváru obecně lidského, dodejmesi umělého, a obecně přírodního; dvou světů,navzájem se potírajících - v moderní doběstále víc. Sváru? Tedy boje!? - Ne! Vinš nepíšepřímo o zápasu, je však vytvořen uspořádánímveršových struktur. Jeho dvěma ztvárněnýmsvětům je sice naoko dáno právo na vlastnípoklid, avšak ono „tvůrčí nadržování“, které jemezi nimi v básnickém prožitku, je natolikvýrazné a evidentní, že v místě střetu obouživlů bychom mohli skrze verše respektu a vý-strahy poslepu vést jasně vyrýsovanou čáru,aniž bychom se spletli. Svět současného člově-ka, prožívaný básníkem existenciálně, a světryzí autonomní přírody jsou emocionálně kó-dovány tak zřetelně, tak (nebojím se toho slo-va) černobíle, že ani na okamžik nejsme napochybách, ve kterém světě jsou zakořeněnybásníkovy sympatie. Vinš pro lidský svět užívásynekdochický obraz sutin, který nalézámev úvodní básni Apokalypsa, jezdci. Prostor lidía jejich krajiny vymezují verše „pouze křik ptá-ků / nemajících kam usednout / upomíná pev-ninu komínů“. Už z oné záměrné nedotaže-nosti obrysů v citovaném úryvku zdá se téměřprosvítat, že oněch lidských „zbloudilých“ mo-tivů nalezneme ne málo, sem tam hrst, ne všakzároveň tolik, aby se vyrovnaly množství se-psaných motivů přírodních. Odkazy na nášsvět nalézáme i v některých názvech básní -míněna též kulturní tradice. Ale hovořmeo meritu sbírky, o podstatě a ideji, neboť přes

veškerou dvojpólovost zachycených světů se po-zorný čtenář neubrání dojmu, že lidské pléměsi Vinš bere na mušku čistě k zvýšení zářev aureole vykreslené přírody, neboť dokonalostvěci jedné můžeme zjistit pouze ze srovnánís jinou. Souhlasím s námitkou, že občasnéodhlédnutí od přírody k světu našich „já“ nenítakto pouze jednoúčelové a u tohoto autorateprve ne, avšak v jeho první sbírce má mno-hem víc stavební funkci, než jak je tomuu výrazně reflexivních Vinšových próz, zná-mých z Plže.

O přírodě pak tvůrce sděluje rozkošné.Jestliže v lidském světě se Vinš dotazuje plnýnejistoty, „ke komu mám volat / před kým pa-dat na kolena / když ani nevím, na které jsistraně“, v přírodě pak, na rozdíl od chaosusutin z apokalypsy, je nalézán prastarý řád:„se včelami / sestoupil do hořícího jívovéhokeře / hlas.“ Čarovné metafory jsou na někte-rých místech ve své milé náročnosti až (para-doxně) polopatické, když přírodní je vyjádřenopřírodním (u cesty rozkvetly labutě; raší vítr),aby byla dotvrzena i po básnickém řemeslesamostojnost přírody. Básník se k ní utíká ze„sutin“ civilizace a stvrzuje romanticky cítěnégesto, předznamenané předmluvou, gestoživota na okraji nechápající ho společnosti,života nikoli vyvrhelova jako spíš člověka živo-ta neztotožňujícího se s žebříčkem soudobýchhodnot.

Na závěr bych vyřešil onu patálii s názvemdíla. Ten bych neviděl jako podobu samotnéhoVinše, jak to činí v doslovu Vladimír Novotný,navrhuji chápat ji jako metaforu světa lidí,s důsledkem všech jejích konotací, proti ně-muž je vystavěna hnedle celá, přírodněa romanticky laděná, po harmonii urputnětoužící sbírka.

Milan Šedivý

Básník romantického gesta a názvuků

Něco se stalo30

Loňský advent byl poznamenán dalšímsmutným loučením. I když Antonín Kratochvil(31. 8. 1924, Brno - 11. 12. 2004, Mnichov)uzavřel své působení na Pedagogické fakultěZápadočeské univerzity v prosinci 2001, vra-cel se do Plzně jako někam, kde nalézal něcoz domova a mnoho z přátelství. Plzeň poprvépoznal v roce 1990. Pozvali ho sem studenti.Pravidelně pak na fakultu zajížděl jedenáctlet. Cestu ani ubytování nepokryl symbolickýhonorář. Plzeň ho okouzlila.

A. Kratochvil patřil mezi první posluchačebrněnské univerzity, kteří byli po únoru 1948vyloučeni ze studia. Redakční epizoda v křes-ťansky orientované Lidové obrodě skončilav roce 1952. Pak následoval dobrodružný pře-chod (vlastně útěk před zatčením) jihomorav-ských hranic a konečná stanice Mnichov, kdedostudoval historii. Po tamějším doktorátuz roku 1954 následoval rehabilitační brněn-ský, ale s rigorózní zkouškou v roce 1990,a o rok později habilitace, také v Brně.

V Mnichově, kde zakotvil jako redaktor Svo-bodné Evropy a externě Hlasu Ameriky až dopenzionování (1989), zastával řadu funkcív České kulturní radě, Křesťanské akademiiv Římě, střídavě byl generálním sekretářema viceprezidentem exilového PEN-klubu. Redi-goval Hlas exilu, Archu, knižnice Lucernička,Kamenný erb, Sklizeň svobodné tvorby. V Plznibyl členem Vědecké rady Západočeské univerzity.

Šarmantní pán ve své povaze kloubil neús-tupnost vůči excesům únorového režimu a tole-ranci. Bez zášti a pomstychtivosti byla pro nějrozlišujícím kritériem neposkvrněnost svědomía rukou. Vyznával kritérium viny v činech,nikoliv v domněnkách. Tedy hledal, čím mělkdo obtěžkáno svědomí, nikoliv kde byl kdozapsán nebo co o kom kdo napsal. Dovedlsvým tichým, kultivovaným, pečlivě artikulu-jícím hlasem vyprávět - dopodrobna znal náš

exil i jeho zákoutí. Velká škoda, že neuvažovalo záznamu svých pamětí.

Dokonale znal exilovou literaturu. Jejímhistorikem se nestal. I když podtitul dvou-svazkového souboru „... za ostnatými drátya minovými poli...“ (1993, 1998) ohlašovalVývojové tendence v české exilové literatuřev letech 1948-1968, šlo o soubor vzpomínek,rozhovorů, statí dokumentů podobně jakov jedinečném materiálovém souhrnu trilogieŽaluji (1973-1977), kde sledoval mocenskéútoky proti autorům, kteří si zachovali svémyšlení. A. Kratochvil vůbec inklinoval k an-tologiím a souhrnům. V počátcích své publicis-tické činnosti vydal dokumentární Die kommu-nistische Hochschulpolitik in der Tschecho-slowakei (1968, Komunistická vysokoškolskápolitika v Československu), Bibliografii krásnéčeské literatury vydané v exilu (1968). Penízexulantův (1956), Básníci ve stínu šibenice(1970), Via dolorosa (1977) jsou antologiemiz děl umlčovaných básníků. Dalším vrcholemje trilogie Rozhlasová univerzita SvobodnéEvropy (1993-1996), kam zařadil převážněliterárněhistorické, filozofické, historickéa kulturněhistorické přednášky mnohaletéhocyklu Svobodné Evropy, jehož vznik inspirovala vysílání řídil.

Německému prostředí objevoval české lite-rární baroko - Oheň baroka (1984), Das böh-mische Barock (1989). Nebyl badatelem, ana-lytikem ani syntetikem. S publicistickou pů-vodností a apologetickým tónem tlumočil pa-tos a emocionalitu baroka, lesk jeho sugesce.

Odešla osobnost kultivovaná, na niž polistopadu 1989 nezapomněl žádný slovníkliterárních osobností, již zařadil mezi svá hes-la i Slovník českých filozofů a která své eseji-stické schopnosti, životní zkušenosti i paměťdala plně do služeb exilové literatuře a baroku.

Viktor Viktora

In memoriam Antonín Kratochvil

KRUH PŘÁTEL KNIŽNÍ KULTURYvás zve do Polanovy síně Knihovny města Plzně (ul. B. Smetany 13 - 2. patro)na své pravidelné večerní pořady

Upozornění pro členy KPKK: roční členské příspěvky (50,- Kč) je možno hradit v kanceláři Polanovy síně

Na pořady KPKK je vstup volný. Programy jsou realizovány za finanční podpory Města Plzně,Ministerstva kultury ČR a Nadace Českého literárního fondu.

BŘEZ

EN 2

005

Aktuální otázky současnostidiskuse s vydavatelem kulturního časopisu Přítomnost Martinem Janem Stránským a jeho hosty

křest publikace: …bylo mi 13uvádí Jana Brabcová - agentura Grafia

Cesta staletími, slohy a stylyúčinkují Jitka a Přemysl Kubištovi

Mučedníci zelení a bílívyprávění o sv. Patriku a jeho následovnícíchúčinkují skupina Klobouk dolů a Josef a Ilona Gruberovi

vernisáž výstavy: Ex-libris kláštera Chotěšovúvodní slovo - Jiří Poslední

křest publikace: JAK (se) učit (Vybrané myšlenky o vzdělání a výchově)nejen ke Dni učitelů -Jiří Hlobil uvádí editora Jana Kumperuhudební doprovod - skupina Gutta

Připravujeme na duben:

Karel Čapek: Síla slovaliterárně hudební monodrama účinkuje Michal Boška

2. 3. - 19.00

9. 3. - 19.00

16. 3. - 19.00

23. 3. - 19.00

30. 3. - 18.30

30. 3. - 19.00

6. 4. - 19.00

Autoři Plže č. 332

VÁCLAV ČERNOHOUSNarozen 1960 v Praze, kde vystudoval Střední prů-myslovou školu stavební. Žije a soukromě podniká veStrážovicích u Horažďovic. Píše poezii i prózu.

KARLA ERBOVÁNarozena 1933 v Plzni. Od roku 1984 žije v Praze.Píše básně, drobné prózy, napsala i operní libreto. Jelaureátkou Ceny Jana Zahradníčka (1999) a CenyBohumila Polana (2003).

JIŘÍ FRÝZEKNarozen 1934 v Blahoticích na Kladensku. Studovalna Pedagogické škole v Brandýse n. L., učil na Karlo-varsku a od 1965 na Rychnovsku a v Rychnově nadKněžnou, kde žije. Vystudoval český jazyk-dějepis naPF v Hradci Králové. Tč. v důchodu. Zabývá se regio-nální historií Orlických hor a Podorlicka, publikovalmj. Život a dílo manželů Rettigových (2001), V. A.Jung. Život a dílo (2002) a k Počátkům českéhokočovného divadla (2004).

VLADIMÍR GARDAVSKÝNarozen 1943 v Plzni. Vystudoval zde Vysokou školustrojní a elektrotechnickou, fakultu strojní, pracovaljako technik, tč. jako personalista. Příležitostně pu-blikuje články, mj. z oblasti amatérského divadla. Žijev Plzni.

VÁCLAV GRUBERNarozen 1953 v Plzni. Vystudoval Lékařskou fakultuUK v Plzni. Žije v Holýšově, kde pracuje jako praktic-ký lékař. Píše prózy z lékařského prostředí.

BOHUMIL JIRÁSEKNarozen 1931 v Pavlíkově u Rakovníka. Od roku 1965žije v Plzni a působí jako bohemista na FPE ZČU. Ječlenem Rady Obce spisovatelů.

KRISTÝNA KLIMEŠOVÁNarozena 1989 v Sušici. Žije a studuje na gymnáziuv Praze. Dosud nepublikovala.

ZDEŇKA LÍBALOVÁNarozena 1966 v Mělníce, kde žije. Studovala zdegymnázium a v Praze Lidovou konzervatoř. Invalidnídůchodkyně. Vydala sbírky Obrázky z cest, Negativy,Verše na ošatce aj.

JAROSLAVA MÁLKOVÁNarozena 1947 v Plzni, kde na FPE ZČU vystudovalachemii a fyziku. Učí na základních a středních ško-lách. Píše především poezii. Od roku 1999 je před-sedkyní Střediska západočeských spisovatelů.

VLADIMÍR NOVOTNÝNarozen 1946 v Praze. Vystudoval ruštinu a dějepisna FF UK. Věnuje se literární kritice a historii. Pra-coval mj. v redakci revue Světová literatura, v nakla-datelství Odeon (1978-1989) a od r. 1990 v Ústavupro českou literaturu AV ČR, zároveň na FSV UK.Od roku 1999 přednáší českou literaturu na FPEZČU. Žije v Praze.

ARNOLD NOWICKIPseudonym. Narozen 1953 v Karlově Bělehradě(Alba Iulia v dnešním Rumunsku). Vyrostl v Ostrověnad Ohří, vystudoval stomatologii na LF UK v Praze.Publikoval v Tvaru, Babylonu a Lázeňském hostu,v roce 2004 vydal prozaickou prvotinu Marasmusa knihu próz Moltke.

KATEŘINA PÁNKOVÁNarozena 1985 v Plzni, kde studuje Masarykovogymnázium. Píše poezii. Debutovala v Plži.

MILAN ŠEDIVÝNarozen 1977 v Teplicích. Vystudoval FPE ZČUv Plzni (český jazyk a literatura - hudební výchova).Tč. Působí jako knihovník v Teplicích. V edici Maléknížky vydal sbírky básní Mince a Nápisy na hroby I.a II. Žije v Dubí u Teplic.

VÁCLAV TOUCHANarozen 1943 v Plzni, kde žije i pracuje. VystudovalFPE ZČU - obor učitelství pro 1. stupeň. Nyní působíjako učitel na stavebním učilišti. Ojediněle publikujev regionálním tisku.

MAREK VELEBNÝNarozen 1970 v Písku. Žije v Plzni, po maturitě naGymnáziu Příbram absolvoval Fakultu humanitníchstudií ZČU. Píše básně a prózu. Publikoval v ListechAson-klubu a Literárním menu.

VIKTOR VIKTORANarozen 1942 v Plzni. Na FF UK vystudoval českýjazyk a dějepis, od roku 1968 působí na katedřečeského jazyka a literatury na FPE ZČU v Plzni.Zabývá se starší českou literaturou, věnuje se také di-vadelní kritice.

LUBOŠ VINŠNarozen 1959 v Blatné. Vystudoval v Plzni na Vyššíodborné škole knihovnictví. V současné době žijeopět ve svém rodišti, kde pracuje jako soukromýpřekladatel a učitel angličtiny. Píše poezii i prózu.

Vychází za přispění Města Plzně, Ministerstva kultury České republiky a Nadace Českého literárního fondu.

V příštím Plži mj. čtěte:

Portrét Plže: Q jádro

Nové básně Karly Erbové

Šalmaj pro Josefa Hrubého

Vzpomínku Evy Válkové na Karla Šebka

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýRedakce: Jana Horáková,

Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý,

Bohumil Jirásek, DagmarSvatková, Milan Šedivý,

Viktor Viktora

Adresa redakce: 305 94 Plzeň,ul. Bedřicha Smetany 13

tel.: 377 201 427, 377 201 426e-mail:

slesingerova@kmp.plzen-city.czhorakova@kmp.plzen-city.cz

Vydávají občanská sdružení Pro libris, Ason-klub, Knihovna

města Plzně, Středisko západočeských spisovatelů

a Kruh přátel knižní kultury

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vojtěch Jurík

Vydávání je povolenoMinisterstvem kultury ČR.

Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž - Plzeňský literární život,ročník IV, č. 3, březen 2005

www.kmp.plzen-city.cz

Náklad 600 ks ISSN 1213-9890

Tisk: KC Solid s.r.o. Rokycany