ÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ, v. v. i. VYDÁVÁ …FD.pdfSoučasná Angola: od marxistického...

1MEZINÁRODNÍ POLITIKA 3/2007

VYDÁVÁÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ, v. v. i.

ŠÉFREDAKTORROBERT SCHUSTER

ÚVODNÍKY, KOMENTÁŘEZDENĚK ZBOŘIL

ODPOVĚDNÁ REDAKTORKAMILENA STREJČKOVÁ

SEKRETÁŘKA REDAKCEIRENA KREJČOVÁ

GRAFICKÝ NÁVRH PETR TĚŠÍNSKÝGRAFICKÁ ÚPRAVA MARIE VORLOVÁ

AUTOR OBÁLKY FILIP SOJKADISTRIBUCE DAGMAR ČERVINKOVÁ

REDAKČNÍ RADA:

PŘEDSEDA: OTTO PICK

VOJTĚCH BELLING, MILOŠ CALDA,PETR DOSTÁL, MARTIN EHL,

JIŘÍ FÁREK, PETR KRATOCHVÍL,KAI-OLAF LANG,

KRISTINA LARISCHOVÁ,PAVEL MÁŠA, MILOŠ POJAR,

PAVEL PŠEJA, MICHAEL ROMANCOV,JIŘÍ SCHNEIDER, IVO ŠLOSARČÍK,JIŘÍ ŠTĚPANOVSKÝ, FILIP TESAŘ,JOSEF VESELÝ, TOMÁŠ VESELÝ,

ZDENĚK ZBOŘIL

Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vy-davatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací.

All rights reserved. Copyright under the InternationalCopyright Convention. No part of this publication maybe reproduced, stored in retrieval systems or transmit-ted in any form or by any means without the prior per-mission of the International Politics editorial office.Reprints are available upon request. Reprints andpermissions:Write to International Politics, Nerudova 3,118 50 Praha 1.

Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1. Telefon 251 108 107; fax: 251 108 222;e-mailová adresa [email protected]ávky a předplatné přijímá administraceredakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 39,50 Kč.Předplatné na rok činí 380 Kč, ve Slovenskérepublice 711 Sk.

Registrováno MK ČR E 5210Tiskne Petr Dvořák – Tiskárna, Jeřábová 1302,263 01 Dobříš.Rozšiřuje redakce a další distributoři v drob-ném prodeji. Ve Slovenské republice rozšiřujeL. K. Permanent, s.r.o. P.P.4., 834 14 Bratislava 34,tel.: +421 244 453 711, fax.: +421 244 373 311,e-mail: [email protected]. www.pred platne.cz. Informace o MP a ediční činnosti ÚMVna www.iir.czPodávanie tlačoviny povolené SsRP BanskáBystrica č. j. OPč-3215/B-96 zo dňa 12. 9. 1996.

ISSN 0543-7962 INDEX 46911

VYJDE V PŘÍŠTÍCH ČÍSLECH MP

Evropská politika sousedství ➤ Barcelonský proces ➤ Vztah jižní a východní dimenzeevropského sousedství ➤ Když velmoci řeknou ne… Právo veta v Organizaci spo-jených národů ➤ Parlamentní volby v Estonsku ➤ Tádžikistán v roce 2006 – změna,nebo kontinuita? ➤ Současná Angola: od marxistického satelitu k perspektivní regionální velmoci

OBSAH 3/2007 ROČNÍK XXXI STR.

SVĚTOZOR 2PRVNÍCH PĚT LET SPOLEČNÉ EVROPSKÉ MĚNY / -zz- 3

PĚT LET EURAPĚTILETÉ VÝROČÍ EURA: SKONČÍ DOMINANTNÍ POSTAVENÍ DOLARU? / Jiří Jonáš 4NA CESTĚ K ROZŠÍŘENÍ EUROZÓNY: NOVÉ ČLENSKÉ STÁTY VE SVĚTLE MAKROEKONOMICKÉ KONVERGENCE / Jan Hřích 6KORUNU ANO – EURO NE! / Mats Braun 9EURO: MÝDLOVÁ OPERA BRITSKÉ POLITIKY / David Klimeš 11

EURO A ČESKÁ REPUBLIKAK AKTUÁLNÍ SITUACI VZTAHU EURO A ČESKÁ REPUBLIKA / Petr Zahradník 13EURO NENÍ VŠELÉKEM / Miroslav Ševčík 15

EVROPSKÁ UNIECO DĚLAT S EVROPSKOU ÚSTAVNÍ SMLOUVOU? / Petr Drulák, Jan Karlas 17REFLEXE MOŽNÝCH PRIORIT ČESKÉHO PŘEDSEDNICTVÍEVROPSKÉ UNIE / Petr Kaniok, Jan Závěšický 20

ZEMĚMI SVĚTAAHMADÍNEŽÁDŮV ÍRÁN. HROZBA, NEBO AMBICIÓZNÍ HRÁČ? / Cyril Bumbálek 23VÁLKA V IRÁKU V ROCE 2003 A JEJÍ DŮSLEDKY PRO ROPNÝ PRŮMYSL / Tomáš Raděj 26NASAZENÍ BUNDESWEHRU V ZAHRANIČÍ: TRVALÉ NĚMECKÉ SPECIFIKUM / Jan Ryjáček 28

VOLNÁ TRIBUNAKNIHA, KTERÁ NEMĚLA BÝT VŮBEC VYDÁNA / Filip Tesař 30SANKCE JAKO NÁSTROJ MEZINÁRODNÍ POLITIKY A POSTOJ EU K JEJICH VYUŽÍVÁNÍ / Miroslav Suja 32AFGHÁNSKÁ VÝZVA / Jan Eichler 36

RECENZENĚMECKÁ IZRAELSKÁ POLITIKA A BLÍZKOVÝCHODNÍ KONFLIKT / Daniel Putík 39MEZINÁRODNÍ VZTAHY FORMOU VZPOMÍNKY / Štěpánka Zemanová 40

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 3/2007

1. – ruský prezi-dent Vladimir Pu-tin nepřímo pohro-zil zemím středníEvropy. Řekl, žeRusko vyvíjí zbra-ně, které snadnopřekonají americ-

ký systém protiraketové obrany.1. – venezuelský parlament odhla-soval prezidentu Hugo Chávezovizvláštní pravomoci, podle kterýchbude moci vládnout pomocí de-kretů.2. – vyjednávač OSN Martti Ahti-saari předložil v Bělehradě a v Priš-tině návrh na status Kosova. Pro-vincie má dostat nezávislost včetněčlenství v mezinárodních organiza-cích, vlastní ústavu, hymnu a vlaj-ku. Menšinovým Srbům mají býtdány zvláštní garance ochrany je-jich práv. Mezinárodní společenstvídosadí v provincii civilního správ-ce, přičemž Evropské unii a USApřipadne v klíčových oblastechrozhodující slovo. Srbsko návrh od-mítlo.2. – zpráva mezinárodního vlád-ního panelu při OSN pro klimatic-ké změny konstatovala, že globálníoteplování klimatu je s devadesáti-procentní jistotou důsledkem lid-ských aktivit a může do konce sto-letí Zemi výrazně ohrozit.7. – představitelé palestinskéhoHamásu a Fatahu začali v Mekcejednat o příměří. Základní body do-hody uzavřené 8. února obsahujízávazek, že obě strany ukončí ne-přátelství a vzájemné potyčky a vy-tvoří společnou vládu. Hamás od-mítl učinit jednoznačné prohlášenío uznání Izraele, které by umožni-lo zrušení západních sankcí.8. – íránský duchovní vůdce ajatol-láh Alí Chameneí poté, co jeho ze-mě oznámila úspěšný start novérakety, prohlásil, že Írán je na pří-padnou agresi USA připraven od-povědět účinným útokem na ame-rické cíle po celé planetě.8. – americko-irácké pořádkovéjednotky zatkly náměstka iráckéhoministerstva zdravotnictví HakimaZamiliho, podezřelého ze spoluprá-ce s teroristy. Zamili je členem po-litického uskupení, které má těsnévazby na radikálního duchovníhoMuktadu Sadra.9. – se konalo neformální setkáníministrů obrany NATO v Seville.Zúčastnil se ho i ruský ministrobrany Sergej Ivanov, který řekl, žeRusko vyvine vlastní strategické

systémy, které budou schopné pře-konat jakýkoliv obranný systém.Jednalo se mj. o rozmisťováníamerického programu protiraketo-vé obrany v Evropě. Americký mi-nistr obrany Robert Gates vyzvalk preventivnímu úderu proti Tálibá-nu, setkal se však jen s vlažnouodezvou.10. – na bezpečnostní konferenciv Mnichově obvinil ruský prezidentVladimir Putin Spojené státy, že sesnaží veškeré svoje představyprosazovat silou, což komplikuje ře-šení řady mezinárodních krizí. Va-roval, že užívání americké síly vy-volává nové zbrojní závodya motivuje menší státy, aby vyvíje-ly jaderné zbraně. Znovu tvrdě od-mítl chystaný americký protiraketo-vý systém v Česku a v Polsku.11. – proběhlo referendum o lega-lizaci potratů v Portugalsku. I kdyžse 59,25 procenta hlasujících vy-slovilo pro, není jeho výsledek kvů-li nízké účasti hlasujících pro vláduzávazný.12. – irácký tribunál rozhodl o po-pravě bývalého viceprezidentaTaháJasína Ramadána, který se podí-lel na masakrech v městě Dudžailv roce 1982. Ramadán dostal pů-vodně doživotí.12. – Izrael otestoval svůj protira-ketový deštník. Úspěšně odrazil si-mulovaný útok íránské rakety Ši-háb-3.12. – vrchní zemský soud v ně-meckém Stuttgartu rozhodl, že Bri-gite Mohnhauptová (57), považo-vaná za šéfku tzv. druhé generaceFrakce Rudé armády, bude po 24 letech propuštěna na svobodu.Mohnhauptová zosnovala únosa zavraždění šéfa německého sva-zu podnikatelů Hannse-MartinaSchleyera a podílela se na vraž-dě šéfa Dresdner Bank JürganaPonta.13. – na šestistranných jednáníchv Pekingu byla uzavřena dohoda,podle níž KLDR výměnou za roz-sáhlou hospodářskou pomoc uza-vře do dvou měsíců svůj hlavní jaderný komplex v Jongbjonu včet-ně zařízení na výrobu plutonia. Naoplátku dostane od Jižní Koreje,Číny, USA a Ruska 50 000 tun ma-zutu. Pokud v další etapě vyřadíz provozu i ostatní jaderná zaříze-ní, obdrží dalších 950 000 tun ma-zutu.14. – saúdskoarabská odnož tero-ristické sítě al-Káida pohrozila úto-ky na americká ropná zařízení. Te-

1. – českýeuroposla-nec za ODSM i r o s l a vOuzký bylzvolen před-

sedou výboru pro životní prostředíEvropského parlamentu.7. – Senát schválil vyslání 6. polnínemocnice do Afghánistánu.14. – Prezident Václav Klaus se přinávštěvě Japonska setkal s japon-

ským císařem Akihitem. S premié-rem Šinzóem Abem hovořil o čes-ko-japonských vztazích, zejménav obchodní sféře, i o plánovanémprotiraketovém štítu USA.19. – velitel ruských raketovýchvojsk pohrozil, že si Moskva vezmena mušku Česko i Polsko, pokudtam vzniknou americké protirake-tové základny.19. – premiér Mirek Topoláneka polský premiér Jaroslaw Ka-

czyński se ve Varšavě shodli natom, že budou napříště vystupo-vat společně s pozitivními inicia-tivami a budou hledat společné-ho jmenovatele, na jehož základěby se EU mohla dále rozvíjet.Chtějí více svobody a kompeten-cí pro členské státy a chtějí struč-ný a srozumitelný ústavní doku-ment.23. – čeští diplomaté podepsali seSeychelami návrh smlouvy o vydá-

vání hledaných osob. Týká se stí-haných i odsouzených.29. – nový rakouský kancléř AlfredGusenbauer při návštěvě Prahynepřipomněl svůj původní požada-vek na „nulovou“ variantu v přípa-dě Temelína. Spolu s premiéremMirkem Topolánkem dojednali vy-tvoření společné rakousko-česképarlamentní komise, která budedohlížet na bezpečnost jadernéelektrárny.

roristé vyhrožují zasáhnout cíle naBlízkém východě, v Kanadě, Vene-zuele a Mexiku.14. – nový turkmenský prezidentGurbanguli Berdymuhamedov, kte-rého zvolilo 89 procent hlasujících,se v inauguračním projevu přihlásilk politice svého předchůdce Sa-parmurata Nijazova. Slíbil realizacidlouho očekávaných reforem. Po-dle pozorovatelů OBSE nebyly vol-by ani svobodné, ani poctivé.15. – se konala neformální schůz-ka zákonodárců zemí skupiny G-8,Brazílie, Číny, Indie, Mexika a JAR,která doporučila, aby limity emisískleníkových plynů platily nejenpro vyspělé, ale i pro rozvojové země, a aby příslušný dokument,jenž v roce 2012 nahradí Kjótskýprotokol, byl sjednán do dvou let.15. – ruský prezident Vladimir Pu-tin jmenoval ministra obrany Ser-geje Ivanova do funkce prvního vi-cepremiéra.15. – úřadujícím prezidentem Če-čenské republiky se stal dosavadnípremiér Ramzan Kadyrov.15. – palestinský premiér IsmáílHaníja podal demisi vlády, kteroutvořili představitelé Hamásu. Prezi-dent Mahmúd Abbás ho poté zno-vu jmenoval premiérem a pověřilsestavením vlády národní jednoty.15. – v Madridu byl zahájen process 29 obviněnými, kteří se měli po-dílet na teroristických útocích vešpanělské metropoli z 11. března2004.16. – americká Sněmovna repre-zentantů odhlasovala nezávaznou,ale politicky významnou rezolu-ci, v níž odmítla plán prezidentaBushe na zvýšení počtu vojákův Iráku.16. – turecký soud vynesl trest do-životí nad sedmi údajnými členy al-Káida za atentáty na britskéa židovské cíle v Istanbulu v roce2003, při nichž zahynulo asi 60 lidí.19. – proběhla schůzka izraelské-ho premiéra Ehuda Olmerta, pa-lestinského prezidenta MahmúdaAbbáse a americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceovév Jeruzalémě. Olmert a Abbás seshodli, že chtějí jak klid zbraní, takvytvoření palestinského státu, kte-rý by měl vzniknout na základě tzv.cestovní mapy. Pokud ale Hamáspředtím neuzná existenci židov-ského státu, bude Izrael vznik pa-lestinského státu bojkotovat.21. – britský premiér Tony Blairoznámil stažení části britských vojsk

o síle 1600 mužů z Iráku, a to dokonce roku. Další snížení počtubritských vojáků bude záležet nabezpečnostní situaci v provinciiBasra.21. – Pákistán a Indie podepsalydohodu o jaderných zbraních.22. – italský premiér Romano Pro-di nabídl demisi. Důvodem byl ná-vrh části levice na stažení italskýchvojáků z Afghánistánu a odpor pro-ti rozšíření americké základny veVicenze. V noci na 23. února seProdi dohodl na schůzce koalič-ních stran na novém vládním pro-gramu. Strany se zavázaly, že podpoří financování vojenské mi-se v Afghánistánu. Senát vyslovil28. února Prodiho vládě důvěru.23. – britská vláda potvrdila infor-maci, podle níž Londýn zahájils Washingtonem rozhovory o vy-užití britského území pro americkýprotiraketový systém.23. – německá kancléřka AngelaMerkelová a francouzský prezidentJacques Chirac na schůzce neda-leko Berlína potvrdili, že chtějí za-chránit projekt evropské ústavy.25. – vypršelo další ultimátum, kte-ré dala Íránu RB OSN. Teheránobohacování uranu nezastavil, aledokonce ještě rozšířil. Írán vydalprohlášení, že je připraven na ja-koukoli situaci, tedy i válečný stav.26. – Mezinárodní soudní dvůrzprostil Srbsko viny za genociduna bosenských muslimech v letech1992–1995. Soud zazlívá Srbskunedostatečnou spolupráci s Mezi-národním tribunálem pro válečnézločiny v bývalé Jugoslávii. Bosen-ští Muslimové se cítí výrokem sou-du uraženi.27. – afghánští povstalci zaútočilina leteckou základnu poblíž Kábu-lu, kde chtěli zlikvidovat americké-ho viceprezidenta Dicka Cheney-ho. Při útoku zahynulo 20 lidí;Cheney zůstal bez zranění.27. – americká ministryně zahrani-čí Condoleezza Riceová oznámilav Senátu, že Spojené státy začnoujednat s Íránem a Sýrií o konsoli-daci v Iráku.27. – Malta oficiálně požádalao vstup do eurozóny.27. – irácká vláda navrhla nove-lu zákona, která má za cíl spraved-livě rozdělit výnosy z ropy mezi 18 okresů země.27. – venezuelský prezident HugoChávez vydal dekret, podle něhožbude mít stát 60 procent podílu vevšech ropných společnostech.

ÚNOR 2007

2

SVĚTOZOR

ČESKO A SVĚT

Mnozí, dnes opět trochu jinak než v minulosti pospojovaní Evro-pané, si myslí, že zavedení společné evropské měny v lednu 2002bylo něčím jako malou revolucí v dějinách evropského peněžnic-tví, nebo dokonce evropské kultury. Je i není to celá pravda nebovelká iluze. Od 16. století, zlatého to věku moderního bankovnic-tví, se po téměř celé tehdy možná více než dnes kulturně propoje-né Evropě platilo pozdně středověkým dukátem, a to nejen v po-stupně chudnoucím Středomoří a Středozemí, od Benátek a dnešníItálie po Pyrenejský poloostrov, ale také v zemích, kde dnes exis-tují moderní evropské státy Německo, Rakousko, Maďarsko, Slo-vensko, Česká republika, ale i Nizozemsko, Belgie, Švédsko, Pol-sko. Patřilo sem i již tehdy neutrální, ale dnes z hlediska evropskéměny zdaleka ne lhostejné Švýcarsko. Bylo to tedy téměř v nej-méně deseti, jedenácti zemích z těch, které dnes už zavedly, nebose k tomu právě chystají, společnou evropskou měnu.

Slavné ducado, ducato, Dukaten, ducat nebo dukát bylo po ně-kolik století populární zlatou mincí, jejíž název vznikl trochu ne-dopatřením. Zestručnění nápisu Sit tibi Christe datus quem tu re-gis iste ducatus (Tobě, Kriste, buď dáno toto vévodství, kterémuvládneš) na DVCAT se ale vžilo a slovo dukát se stalo označenímneměnného obsahu zlata a na zlatu trvale závislou hodnotou, a totak dlouho, že ještě ve dvacátém století se dukát razil ve středníEvropě. Dokonce i u nás jsme znali kremnický, československýnebo svatováclavský dukát v nepříliš dávné minulosti, než i jehovíceméně honoris causa postavení daly zaniknout na konci druhésvětové války brettonwoodské dohody.

Dukát, jako koneckonců jakákoli mince nebo pozdější bankov-ka, byl vždy nejen nástrojem usnadňujícím směnu zboží a statků,ale také měl neméně významnou funkci symbolickou, jako znakbohatství, moci nebo lidské práce, obohacování se na úkor dru-hých. Byl symbolem lakotnosti a hrabivosti, ale také prostředkemk dosažení blahobytu a štěstí. Penězi se ale odedávna měřila veli-kost bohatství nebo bídy, byly symbolem moci i bezmoci, a taképroto je téměř odvěká touha po jejich zrušení nebo alespoň jejichnahrazení něčím méně zavrženíhodným.

Moralizování nad zneužitím peněz ve prospěch ekonomické ne-bo politické moci je jedním z velkých nedorozumění dějin lidstvaa právě přisuzování symbolické hodnoty penězům, ať již se jednáo hodnoty pozitivní, nebo negativní, pronásleduje celý svět emo-cionálním vztahem k nástrojům směny a pohybu zboží a kapitálu.Není většího paradoxu v nedávné minulosti než stále se opakujícívýtky bývalému ministru financí České republiky kvůli jeho zpo-pularizované větě …neznám nástroj, kterým bych dokázal rozlišitšpinavé peníze od čistých, které nebylo výzvou, že lze beztrestněloupit uloupené (což byl revoluční slogan V. I. Lenina z roku1917) nebo …co bylo ukradeno, musí se vrátit (neméně radikálníheslo Josefa Luxe a jiných z počátku devadesátých let 20. století),ale jen konstatováním, že existují odlišné roviny vnímání úlohypeněz v moderní, stejně jako starobylé společnosti: funkčně struk-turální a emocionálně-moralistní.

Také pětileté výročí zavedení eura je možné posuzovat jakoemocemi přeplněnou událost historického významu, nebo jako fi-nanční a účetní operaci, která je jen výkonem finančnické byro-

ÚVODNÍKkracie. Euro je buď Teuro, jak říkají naši německy mluvící ev-ropští spoluobčané, a to i když jde o vůči Evropské unii chladněj-ší Rakušany, nebo o Němce, kteří se snaží více než jiní Evropanéhledat rozumná vysvětlení toho, co se v Unii děje. Nebo je EURnástrojem další a hlubší evropské integrace, která přináší prospěcha přístup na relativně čistý trh nejen v Evropě umístěným finanč-ním domům, ale s jehož výhodami se setká po Evropě vandrujícíkrajánek, jemuž se v lednu 2002 přes noc zjednodušilo cestováníza prací nebo zábavou ve většině členských zemí Evropské unie.A kdo ještě před pěti lety putoval po směšné vzdálenosti mezi Pra-hou a Francií, severní nebo jižní cestou, ví, jak krkolomné finanč-ní operace v jednicových, desítkových a často maximálně stovko-vých hodnotách musel podstupovat.

To, že euro může být špinavé, čisté nebo přeprané, sice ví kaž-dý a nemusí být velkým finančníkem. Ale zároveň to také nemánic společného s kvalitou evropské měny. To nejdůležitější, co jezapotřebí připomenout, třeba po pěti letech, není fakt, že v lednu2002 se velká část sjednocené Evropy vrhla do nekonečného pro-storu setkávajících a střetávajících se kultur a peněžnictví, ale žepřekonala další, možná podstatnou část někdy i strastiplné cestyk evropské hospodářské jednotě.

Při konkrétním uvažování o administrování hospodářské a mě-nové unie v Evropě na konci osmdesátých let se postupně dohod-ly tři hlavní etapy jejího vytváření. Jejich překonání se pak uká-zalo rozhodující pro vznik a zavedení společné měny a jejího úspěchu či neúspěchu v jednotlivých členských zemích Evropskéunie. První etapa, která trvala od léta 1990 do Silvestra roku 1993,měla být obdobím dokončení úplné liberalizace pohybu kapitálu,s důrazem spíše na slovní spojení úplná liberalizace než na kon-krétní datum. V té druhé, delší, od ledna 1994 do konce roku 1998,se uskutečnila řada postupných kroků, mezi kterými byl význam-ný i vznik Evropského měnového institutu (1994). A mimo jiné,už v roce 1995 se v Madridu rozhodlo, že vznikne jednotná měnapod názvem euro, se zkratkou EUR. Předepsané předpokládanépodmínky tehdy splňovalo hned jedenáct zemí tehdejší patnáctky.

Od června 1998 pak existovala Evropská centrální banka a led-nem 1999 začíná třetí, závěrečná etapa, která končí slavným finá-le v lednu 2002. Je jím fyzické zavedení bankovek EUR a staženíz oběhu starých, národních symbolů peněžnictví během následují-cích tří měsíců. Od 1. ledna 2002 národní měny ztrácejí status zá-konného platidla, Belgičané si začnou stěžovat, že jejich EUR do-byla velkoněmecká říšská orlice, ale jinak celá operace proběhnebez do jisté míry předpokládaných vzrušení evropské veřejnostia za chladné a téměř neviditelné reakce evropských bankovníchdomů. Dokonce i pokusy o spekulativní zneužití této změny bylyminimální a neokázalé.

Kdo by se dnes chtěl poučit o tom, jak společná evropská měnavznikala a jaké jsou důsledky jejího zavedení, může v České re-publice sledovat tištěnou produkci České národní banky, kterávydává periodické i mimořádné publikace. Je relativně rozsáhlá,expertní povahy, ale je možné se z ní dozvědět i to, jak to bylos hledáním názvu společné evropské měny, při kterém nakoneczvítězil názor spíše chladně administrativní, než, jak by se dalov Evropě očekávat, emocionálně historizující. To, že jednímz autorů pojmenování eura byl i pražský, německý a židovský ro-dák Karl W. Deutsch, kdysi radící Willymu Brandtovi, je možnájen legenda, ale až euro vstoupí do českých kapes, třeba to takéněkdo připomene. Zatím se spokojme jenom s tím, že jsme v Me-zinárodní politice věnovali pozornost tomuto až nápadně nená-padnému výročí a že doufáme, že debata o významu společné evropské měny se jednou dostane do headlines české mediálníprodukce, když už je její zavedení v České republice doslova zahumny.

[email protected]

MEZINÁRODNÍ POLITIKA 3/2007 3

Prvních pět letspolečné evropské měny

ho schodku americké obchodní bilance,a snaží se rozsah případné kurzové ztrátyomezit diverzifikací rezerv do ostatníchměn. Pokud bude tato diverzifikace po-kračovat, euro v ní bude hrát prominentníroli, protože nabízí po americkém dolarunejpřijatelnější alternativu z hlediska na-bídky a likvidity různých finančních in-strumentů. V dohledné době však nenípravděpodobné, že by jako rezervní měnaeuro dolar předstihlo.

Druhým důležitým trendem spojenýms existencí eura je výrazný nárůst emi-se dluhopisů denominovaných v eurech,a to jak státních, tak soukromých. Rok2006 byl druhým v pořadí, kdy globálníemise dluhopisů v eurech převýšila emi-si dluhopisů v dolarech. Koncem roku2006 dosáhla celková hodnota dluhopisův eurech 4836 miliard dolarů, v porov-nání s 3892 miliardami dolarových dlu-hopisů. Dluhopisy v eurech nyní před-stavují téměř polovinu hodnoty globálněemitovaných dluhopisů, zatímco v roce2002 to byla pouze jedna čtvrtina, v po-rovnání s jednou polovinou v dolarech.Je pravda, že k růstu dluhopisů emitova-ných v eurech přispívá vysoká zadluže-nost řady evropských vlád, a tudíž emisevládních dluhopisů v eurech. Avšak hlav-ní podíl na růstu dluhopisů denomino-vaných v eurech mají emise soukromé,vydávané nefinančními podniky i finanč-ními institucemi.

Rok 2006 byl pro euro zajímavý i z tře-tího důvodu: celkový objem euro banko-vek a mincí v oběhu převýšil poprvé objemdolarových bankovek a mincí. Zvýšenýobjem eurobankovek v oběhu má však ne-jen pozitivní příčiny (stabilita eura a jehorozšířené používání například v zemích

PĚT LET EURA

Diskuse o euru a o měnové unii v Evro-pě se obvykle soustředí na ekonomicképroblémy eurozóny: na pomalý hospo-dářský růst, vysokou nezaměstnanost, vy-sokou míru regulace, strnulost trhu prá-ce a problémy s rozpočtovou disciplínouspojené se štědrými sociálními programya vysokou mírou přerozdělování. Tyto pro-blémy však do značné míry existovalyv Evropě již před zavedením eura, a samyo sobě nevypovídají mnoho o úspěchu činezdaru nové měny.

Poněkud ve stínu těchto často disku-tovaných „reálných“ problémů eurozónyzůstává skutečnost, že posuzováno z užší-ho finančního hlediska, bylo zavedení eu-ra velmi úspěšné, a to nejen pokud jdeo technickou stránku nahrazení národníchměn měnou společnou, ale předevšímo to, jak se euro „zabydlelo“ mezi ostat-ními měnami. Bez nadsázky se dá říci, žespolečná evropská měna přispěla k výraz-ným změnám nejen ve fungování finanč-ního systému eurozóny, ale ovlivnila tak-též hluboce fungování globálního finan-čního systému.

Druhá nejdůležitější rezervní měna

Z globálního hlediska je významné, žeeuro se stalo po americkém dolaru nynídruhou nejdůležitější rezervní měnou. Odzavedení eura v roce 1999 se jeho podílna oficiálních devizových rezervách zvý-šil ze 17 na 25 procent. Ačkoliv americkýdolar zůstává nadále dominantní rezervníměnou, jeho podíl postupně klesá. Nelzevyloučit, že tento trend bude pokračovattaké v budoucnu. Mnohé země s vysokýmpodílem dolarových rezerv jsou si vědo-my rizika spojeného s případným zne-hodnocením dolaru v důsledku rekordní-

4

skončí dominantnípostavení dolaru?Počátkem tohoto roku uběhlo osm let od zahájenítřetí a konečné fáze projektu Evropské hospodářskéa měnové unie (EMU), a pět let od doby, kdy mince a bankovky denomino-vané v euru nahradily ve dvanácti zakladatelských zemích eurozóny domácíměny. Prvního ledna 2007 došlo také k prvnímu rozšíření eurozóny: Slovinskose stalo třináctou zemí, která přijala euro. Jak si nová evropská měna vedlaběhem prvních let své existence?

JIŘÍ JONÁŠ


Balkánu), ale také negativní důvody(zvýšená poptávka po bankov-kách v denominaci 500 eurov souvislosti s nelegál-ními aktivitami).

Co je v pozadí této rychlerostoucí role eura v meziná-rodním finančním systé-mu? Na předním místělze bezpochybyuvést ús-

pěšnou měnovou politiku Evropské cen-trální banky (ECB). Během své osmiletéexistence byla banka často předmětemkritiky, například za nedostatečnou trans-parentnost, přemíru nezávislosti bez od-povídající přiměřené míry odpovědnosti,a nebo za příliš ambiciózní cíl v podoběinflace nižší než dvě procenta. Ačkoli byla kritika Evropské centrální banky čás-tečně oprávněná, banka na některé námit-ky reagovala (například zvýšenou transpa-rentností a lepší komunikací), zatímcojiná kritika se týkala spíše problémů dru-hého řádu. Tam, kde to bylo nejdůležitější,si vedla ECB velmi dobře. Výsledkem jenejen velmi stabilní průměrná míra inflacev eurozóně, ale také stabilizovaná inflačníočekávání a poměrně vysoká míra kredibi-lity ECB. Důležitá je také skutečnost, ženízkou inflaci byla Evropská centrálníbanka schopna dosáhnout a udržet bez vý-razných změn úrokových sazeb. Napří-klad v posledních čtyřech letech se úro-kové sazby ECB pohybovaly v rozmezí 2 až 3,5 procenta. Nízká a stabilní inflacea úrokové sazby přispěly výrazně k ry-chlému růstu trhu dluhopisů v eurozó-ně a k rostoucí úloze eura jako rezervníměny.

Prostor pro sjednocený evropský finanční trh

Vedle úspěšné měnové politiky Evrop-ské centrální banky přispělo k dynamic-kému rozvoji finančního trhu eurozónypak výrazným způsobem odstranění kur-

Pětileté výročí eura:

spíše bankovními úvěry než emisemi dlu-hopisů. Zatímco měřeno objemem produk-ce, ekonomika eurozóny je srovnatelnás ekonomikou Spojených států, z finanč-ního hlediska, měřeno velikostí trhu akciía obligací, převyšovaly Spojené státy napočátku zavedení eura ekonomiku euro-zóny dvojnásobně. S postupem globali-zace a vyšším tempem změn v ekonomic-kém prostředí začala však být výhodapružnějšího financování prostřednictvímkapitálového trhu v porovnání s bankov-ním financováním stále patrnější, a do-minantní úlohu bank mnozí považovali zabrzdu rychlejšího růstu. Se zavedenímeura se začal způsob financování evrop-ských podniků měnit, a kapitálové trhyzačaly hrát mnohem větší úlohu, na úkorbank. Evropské banky tak mohou přijíto část svých zákazníků, ale rozvoj kapitá-lového trhu pro ně otvírá zároveň novéobchodní příležitosti.

Prostřednictvím pozitivního dopadu nahospodářský růst eurozóny může zavede-ní eura a s ním spojený vznik dynamičtěj-šího a efektivnějšího finančního systémunapomoci k řešení závažných problémů,před kterými většina evropských zemídnes stojí. Mezi ně patří především pro-blémy v oblasti veřejných financí, spoje-né s nadcházejícím stárnutím obyvatel-

stva, jež je doprovázenotlakem na růst veřej-

ných výdajů.Rychle-

šovat. Sjednocení těchto systémů je dalšínezbytnou podmínkou pro efektivní fun-gování jednotného evropského finanční-ho trhu.

Urychlení změn v evropském finanč-ním systému po zavedení eura nezůstanebez dopadu na reálnou ekonomiku. Eko-nomická teorie se dlouhou dobu zabýva-la otázkou, zda rozvoj finančního sektoruvede k rychlejšímu hospodářskému růstu,či naopak, zda rychlý hospodářský růstvede následně k rychlému rozvoji finanč-ního sektoru. Výsledky řady studií zabý-vajících se touto otázkou naznačují, ženárůst efektivnosti finančního sektorumůže znamenat výrazný přínos nejen profinanční instituce, ale také pro reálnouekonomiku. Jak uvedl ve svém nedávnémprojevu na Georgetownské univerzitě veWashingtonu ředitel Mezinárodního mě-nového fondu Rodrigo de Rato, finančnísystémy založené na větší úloze kapitálo-vých trhů a menší roli bank jsou obvykleefektivnější při alokaci úspor a identifika-ci ziskových investičních příležitostí. Tímmohou přispívat k rychlejšímu hospodář-skému růstu.

Na rozdíl od finančních systémů zemí,jako jsou Spojené státy či Velká Británie,v evropském finančním systému hrálydlouhou dobu dominantní úlohu komerč-

ní banky. Podniky se fi-nancovaly

PĚT LET EURA

zo-vého rizika

po zavedení spo-lečné měny. Tím se

otevřel prostor pro vytvoře-ní sjednoceného evropského fi-

nančního trhu. Pokud firmy z různýchzemí eurozóny emitují dluhopisy v euru,finanční trhy se mohou soustředit výluč-ně na finanční situaci těchto firem, a ne-musejí se zabývat kurzovým rizikem.Oceňování dluhopisů je tak z hlediskaemitentů i investorů mnohem přehledněj-ší. Je však nutné dodat, že samotné od-stranění kurzového rizika k vytvořeníjednotného evropského finančního trhunepostačuje. Ceny dluhopisů a akciíjsou ovlivňovány rovněž národní-mi právními, daňovýmia účetními systémy, kte-ré se mohou výraz-ně odli-


ji rostoucí ekonomiky mají větší prostorpro řešení rozpočtových problémů nežpomaleji rostoucí ekonomiky. K tomu jenutné také dodat, že především v zemíchs historií vyšší inflace a slabé rozpočtovédisciplíny poklesly po zavedení eura vý-razně náklady na financování rozpočto-vých schodků, a tudíž náklady na dluho-vou službu, což uvolnilo prostředky najiné výdaje. Bylo by však chybné domní-vat se, že samotné zavedení eura a vytvo-ření sjednoceného a efektivnějšího evrop-ského finančního trhu povede automatickyk rychlejšímu růstu, který vyřeší všechnyekonomické problémy.

Samotné euro k vyššímu růstu stačit nebude

Aby mohl být pozitivní dopad struktu-rálních změn finančního sektoru eurozó-ny na hospodářský růst realizován v plnémíře, je nezbytné urychlit reformy i v dal-ších oblastech, především reformy trhupráce a sektoru služeb. Podle odhadů Me-zinárodního měnového fondu (MMF) byzvýšení pružnosti trhu práce a trhu pro-dukce v eurozóně na úroveň Spojenýchstátů zvýšilo HDP v eurozóně o desetprocent. Potíž je, že tyto reformy jsou po-liticky obtížnější, protože se dotýkají vý-razněji zájmů a privilegií různých skupin,a mají výraznější přerozdělovací důsled-ky. Jejich dlouhodobé přínosy však mo-hou být značné.

V roce 2006 poprvé od poloviny 90. letpřevýšil růst produktivity práce v zemícheurozóny nepatrně růst produktivity prá-ce ve Spojených státech, především díkyjejímu zpomalení ve Spojených státech.Během posledních deseti let však rostlaprůměrně americká produktivita ročněo 2,3 procenta, zatímco evropská pouzeo 1,4 procenta, a mezera mezi ekonomic-kou úrovní Spojených států a Evropy serozevírala. Pokud mají evropské země za-stavit a zvrátit prohlubující se zaostáváníza Spojenými státy, musí přistoupit na zá-sadnější reformy než doposud. Zavede-ní eura napomohlo reformám v důležitéoblasti finančního trhu. Ale ekonomickáprosperita eurozóny, a v konečném dů-sledku také úspěch projektu měnové uniev Evropě, budou závislé na tom, v jakémíře budou evropští politici schopni pro-dat a evropští voliči schopni přijmout eko-nomický model odpovídající novým pod-mínkám intenzivní globální konkurence21. století.

❍

Jiří Jonáš (1960) je ekonom.

[email protected]

Zájem o zrušení takzvané výjimky po-dle článku 122, odst. 3 Smlouvy zakláda-jící Evropská společenství (Smlouva), najejímž základě se daná země plně neúčast-ní hospodářské a měnové unie a na svémúzemí i nadále používá národní měnu, pů-vodně v březnu 2006 projevily dva člen-ské státy, a to vedle Slovinska též Litva.Vstup Litvy však nakonec Rada (zasedají-cí ve složení hlavy států nebo předsedovévlád) z důvodů nepatrného překročení(o jednu desetinu procentního bodu) kon-vergenčního kritéria míry inflace neschvá-lila. Všechna ostatní konvergenční kritériatato země přitom bezproblémově plnila(viz tabulka). Toto velmi striktní uplatněnímaastrichtských kritérií,1) jež tak jedno-značně kontrastuje s přístupem Evropskéunie k jiným členským zemím (viz napří-klad reakci na porušení pravidel Paktu sta-bility a růstu ze strany Německa a Fran-cie), představovalo pro postiženou zemitrpkou lekci, která poněkud, i když zřejmějen krátkodobě, zkalila její vztahy s Bruse-lem, a znamenalo pro ni i určitou finančníztrátu, neboť její přípravy na zavedení eu-ra postoupily již značně daleko.2)

Nová konvergenční zpráva

Prakticky současně s rozšířením euro-zóny o Slovinsko došlo v prosinci 2006k vydání další, již druhé od rozšíření Ev-ropské unie o deset zemí v květnu 2004,pravidelné konvergenční zprávy hodnotícípokrok členských států EU, které dosudnepřijaly společnou měnu, při naplňová-ní maastrichtských kritérií. Předcházejícíobdobná zpráva byla vydána – ve shodě seSmlouvou – zhruba před dvěma lety, v říj-nu 2004.3) Ve svém hodnocení se obězprávy přitom neomezují pouze na kon-statování toho, jak si ta která země vedepři naplňování konvergenčních kritérií

6 MEZINÁRODNÍ POLITIKA 3/2007

(cenová stabilita, situace veřejných finan-cí, pokud jde o roční výši úhrnného defi-citu veřejných rozpočtů a celkovou výšiveřejného dluhu, stabilita směnného kur-zu, dlouhodobé úrokové míry a slučitel-nost legislativy týkající se postavení cent-rální banky s komunitárním právem), alesvé hodnocení zasazují do širšího rámcecelkového vývoje daných ekonomik, pře-devším, pokud jde o stav a vývoj běžnéhoúčtu platební bilance, vývoj nákladů najednotku pracovní síly a vývoj dalších ce-nových indexů. Na rozdíl od zprávy z ro-ku 2004 nejsou ve zprávě z prosince 2006zahrnuty Litva a Slovinsko, kde byla kon-vergenční situace posuzována několik měsíců předtím a zpráva vydána v květnu2006 (viz výše) a pochopitelně ani Bul-harsko a Rumunsko, které v okamžiku je-jího vydání nebyly ještě členy Unie.

Pohled na stav procesu makroekono-mické konvergence v roce 2006 a jehosrovnání se stavem před dvěma lety nabí-zí dosti smíšený obrázek. Konvergenčnízpráva ECB (konvergenční zpráva) k to-mu uvádí: „Ve srovnání se stavem popsa-ným v konvergenční zprávě z roku 2004řada hodnocených zemí dosáhla v oblas-ti hospodářské konvergence pokroku, alev některých zemích došlo také ke zhor-šení.“4) Toto zhoršení se týká předevšíminflace, kde se zvýšil počet zemí nevy-hovujících aktuálním podmínkám pří-slušného kritéria, a to i přes zvýšení jehoreferenční hodnoty z 2,4 procenta na2,8 procenta (v důsledku celkově vyššíinflace v zemích EU). Určitý, byť nikolipříliš intenzivní nárůst inflačních tlakůměl jak své poptávkové (celkové posíle-ní dynamiky sledovaných ekonomik), taknákladové příčiny (celosvětový růst cenenergií, v některých případech též růst cenpotravin).

PĚT LET EURA

Na cestě k rozšíření eurozóny:Nové členské státy ve světle makroekonomickékonvergenceVstup Slovinska do eurozóny, ke kterému došlo 1. ledna 2007, znamená ne-jen výrazné ocenění ekonomických úspěchů této země ze strany Evropskéunie a povzbuzení dalších nových členských zemí v úsilí o dosažení této me-ty, ale rovněž úspěch pro měnovou unii samotnou, která tak znovu potvrdilasvou přitažlivost pro další státy. Mimo eurozónu se tak v současné době na-chází celkem čtrnáct členských zemí Evropské unie. Jedenáct z nich tvoří no-vé členské státy, včetně dvou nejnovějších – Rumunska a Bulharska.

JAN HŘÍCH

Za velmi potěšitelný lze ovšem na dru-hé straně označit trend postupného, byťrozhodně nikoli příliš rychlého a podlejednotlivých států rovnoměrného zlepšo-vání stavu veřejných financí ve většině zesledovaných zemí, které ovšem úzce sou-visí se zlepšováním celkové ekonomickésituace. Zlepšování aktuálního stavu ve-řejných financí ve většině případů nalezlosvůj odraz rovněž ve vývoji celkové úrov-ně veřejného zadlužení. Ještě více než v ji-ných oblastech konvergenčního procesu jezde ze strany institucí Evropské unie zdů-razňována dlouhodobost jejich přístupu přievaluaci výsledků dosažených ze stranyjednotlivých členských zemí, neboť jedinětento přístup dává možnost posoudit, zdajsou případně nastartované pozitivní trendyudržitelné, neboť „Konvergence musí býtdosaženo na trvalém základě, nikoli pou-ze v daný okamžik.“5) Nehledě na do-sažený pokrok však konvergenční zprávave většině případů vyzývá k pokračovánív procesu fiskální konsolidace nebo ales-poň k provádění dostatečně přísné rozpoč-tové politiky. Je to dáno mj. existencí ně-kolika dosti závažných rizik pro budoucívývoj veřejných financí v uvedených ze-mích, mezi kterými zřejmě nejvýznamněj-ší roli hraje očekávání vysokých nárokůna veřejné výdaje spojených s nepřízni-vými demografickými změnami.

V období od vydání předchozí konver-genční zprávy bylo určitého pokroku do-saženo rovněž v oblasti konvergence dlou-hodobých úrokových sazeb, což rovněžsouvisí se zlepšováním celkového ekono-mického klimatu v hodnocených zemích(i přes celkové zvýšení inflačních tlakův Evropské unii se zde referenční hodnotakritéria dokonce nepatrně snížila z 6,4 pro-centa na 6,2 procenta).

Mechanismus regulace směnných kursů

Postupně rovněž dochází k zapojováníměn nových členských zemí do mecha-nismu regulace směnných kursů ERM II(Exchange Rate Mechanism). Dvouletébezproblémové členství v ERM II je téžjednou z podmínek vstupu do eurozóny.V období od předcházející konvergenčnízprávy do tohoto mechanismu vstoupilycelkem čtyři státy (Kypr, Lotyšsko a Mal-ta tak učinily k 2. květnu 2005 a Sloven-sko k 28. listopadu 2005), a to většinous dodatečnými jednostrannými závazkyudržet fluktuaci kursů svých měn v užšímrozpětí, než je oficiálně stanovené, po-měrně velmi široké pásmo + 15 procent,jehož přijetí je spíše pouze formálním zá-vazkem. Ze sledovaných zemí tedy v do-

PĚT LET EURA

7

bě hodnocení bylo celkem šest (kroměSlovinska) v uvedeném mechanismu (mi-mo výše uvedené ještě Estonsko a Litva).Žádná z měn zapojených do ERM II v re-ferenčním období dvou let předcházejícíchhodnocení nedevalvovala (tj. nesnižovalasvou centrální paritu vůči euru) a ani senedostala pod soustředěný a déletrvajícítlak na znehodnocení.

Konvergenční proces jednotlivých státůzaměřený na dosažení standardů nezbyt-ných pro přijetí společné měny se ovšemnevyčerpává pouze svou makroekono-mickou dimenzí, neboť jeho nedělitelnousoučástí je rovněž stránka institucionál-ně-legislativní spočívající v povinnostikaždého členského státu uvést do souladusvou národní legislativu týkající se posta-vení centrální banky, jejích úkolů a hlav-ního cíle její politiky, jak je definují články108 a 109 Smlouvy a Statut Evropskéhosystému centrálních bank.6) Komunitár-ní právo především obsahuje požadaveknezávislého postavení centrálních bankvšech států účastnících se třetí etapy hos-podářské a měnové unie a vedle toho ně-kolik dalších požadavků, zejména zákaztzv. monetárního financování.

V konvergenční zprávě z prosince 2006nebyla u žádné z hodnocených zemí kon-statována plná slučitelnost jejího právníhořádu v oblasti postavení a působnosti ná-rodní centrální banky. Toto absolutoriumvšak na základě květnového hodnocenízískala Litva a samozřejmě Slovinsko,které se od počátku letošního roku do eu-rozóny také zapojilo. Přetrvávající výhra-dy vůči legislativnímu zakotvení postave-ní centrálních bank ovšem neznamenají,že by zde nedošlo od minulé konvergenč-ní zprávy k žádnému pokroku. V současnézprávě jsou jednotlivým zemím v tomtosměru většinou vytýkány pouze detaily.7)

Euru je nejvíce vzdáleno Maďarsko

Pokud jde o stav makroekonomickékonvergence v jednotlivých zemích hod-nocených v prosincové konvergenčnízprávě, nejméně příznivá situace je v Ma-

ďarsku, které v současné době nesplňujeani jedno z kritérií. Příznivé přitom proza-tím nejsou ani krátkodobé projekce dal-šího vývoje veřejných financí. Nastoupe-ní kurzu udržitelné konvergence v oblastiveřejných financí si zde bude vyžadovatprovedení ambiciózní fiskální konsolida-ce, která s sebou přinese citelné sociálnídopady a přechodně rovněž sníží ekono-mický růst.

Na opačném pólu hodnocení se nachá-zelo Polsko, které splňovalo, byť s určitý-mi otazníky, všechna kritéria. Nehledě nato je však vůči této zemi stále v platnostitzv. řízení při nadměrném schodku, a topředevším proto, že úroveň deficitu veřej-ných financí zde pod referenční hodnotuklesla díky započtení aktiv povinnéhofondového penzijního systému, což podlemetodiky platné od dubna 2007 již nebu-de možné (podle této metodiky by deficitv roce 2005 činil plných 4,4 procenta HDP).Podle názoru Evropské komise i ECB jetedy další konsolidační úsilí v oblasti ve-řejných financí nutné. Nehledě na po-měrně příznivé výsledky v oblasti makro-ekonomické konvergence však současnápravicová polská vláda o brzké přijetí eu-ra nejeví přílišný zájem.

Z hlediska stavu konvergence lze dojedné skupiny zařadit všechny tři pobalt-ské země, které se všechny vyznačují vý-borným stavem veřejných financí (přebyt-ky, nebo jen velmi malé deficity veřejnýchrozpočtů, nepatrná úroveň veřejného za-dlužení. Určité problémy však mají s úrov-ní své inflace, což je dáno velmi dynamic-kým ekonomickým růstem v podmínkáchtakřka fixního směnného kurzu (Litva a Es-tonsko režim currency board, Lotyšskojednostranný závazek udržet kurz v roz-mezí + 1 procento od centrální parity).8)

Pokud jde o rychlost začlenění do euro-zóny, nejambicióznější cíle mají v součas-né době Kypr a Malta a pravděpodobnětéž Estonsko (svůj záměr ještě definitivněnepotvrdilo), které by ke společné měně


Litvy, nelze rozhodně schválení vstupuMalty do eurozóny od počátku roku 2008považovat za předem dané.

Do další kategorie nových členskýchstátů vzhledem k perspektivám začleněnído eurozóny je možno zařadit Slovensko,které si jako cílové datum určilo 1. leden2009. Výsledky konvergenčního procesu,které tato země vykázala v roce 2006,ovšem rozhodně nevyznívají jednoznač-ně. Navzdory dosti drastickým a ze stranymezinárodních finančních institucí jed-noznačně pozitivně hodnoceným fiskál-ním reformám přesahuje deficit veřej-ných rozpočtů této země stále – byť jentěsně – referenční hodnotu a výrazně nadtouto hodnotou byla při posledním hod-nocení rovněž úroveň inflace. Nehledě nato však má Slovensko při vyvinutí dosta-tečného úsilí poměrně dobré vyhlídky napřijetí eura k výše uvedenému datu.

Česko splňuje tři ze čtyř kritérií

Celkem pět zemí, jež do Evropské unievstoupily v květnu 2004, nemá v součas-


PĚT LET EURA

chtěly přistoupit k 1. lednu 2008.9) Dobrévyhlídky v tomto směru mají Estonsko (zapředpokladu snížení inflace) a Kypr, kterýsice stále nesplňuje kritérium relativní vý-še veřejného dluhu, avšak může se vyká-zat postupným snižováním jeho výše ažna úroveň blízkou referenční hodnotě, cožmůže být za určitých okolností při defini-tivním rozhodování o přijetí do zóny eura hodnoceno jako splnění daného kritéria.10)V mnohem horší situaci je Malta, která po-dle konvergenční zprávy z prosince 2006splňovala pouze jediné kritérium (dlouho-dobou úrokovou míru). Přestože i zde bylv posledních letech zaznamenán určitý po-kles míry veřejného dluhu, jakož i poklesmíry deficitu veřejných financí, je jasné,že tato země nebude za období rozhodnépro další posuzování stavu konvergence(proběhne v dubnu letošního roku) splňo-vat – při striktním pohledu – prvé z uvede-ných kritérií a jen s velkými obtížemi dru-hé z nich (a s problémy rovněž kritériumcenové stability). Vzhledem k tomu, jakýkurz evropské orgány nasadily v případě

né době stanoveno cílové datum pro při-jetí společné měny. Vedle již zmíněnýchstátů (Litva, Lotyšsko, Maďarsko a Pol-sko) se jedná o Českou republiku. Někte-ré z uvedených zemí (Lotyšsko, ČR a Ma-ďarsko) přitom již toto datum předběžněstanoveno měly, ale během roku 2006 hoodvolaly, když se stalo zřejmým, že jejichkonvergence neprobíhá tak rychle, jak sipůvodně stanovily, a začlenění do zónyeura bude proto nutno odložit. Pokud jdeo Českou republiku, stav její makroeko-nomické konvergence na první pohled ne-vypadá špatně, neboť pohodlně splňuje třize čtyř stanovených kritérií. Problémemvšak zůstává kritérium deficitu veřejnýchfinancí, jemuž stále nevyhovuje, a je pro-to vůči ní vedeno tzv. řízení při nadměr-ném schodku, byť situace v roce 2005 byla výrazně jiná než v roce 2003, kdyvlivem souběhu různých nepříznivýchokolností deficit dosáhl hrozivé relativ-ní výše 12,6 procenta HDP. K tomu, abyČeská republika dosáhla dlouhodobě udr-žitelné a důvěryhodné konvergence ve fis-

Stav plnění makroekonomických konvergenčních kritérií (srovnání podle konvergenčních zpráv z roku 2004 a 2006)

a) Referenční období září 2003–srpen 2004; b) Referenční období listopad 2005–říjen 2006; c) Referenční období rok 2003; d) Referenční období rok 2005;e) Vzhledem k minimální výši veřejného zadlužení zde neexistují dlouhodobé státní dluhopisy, na základě jejichž zúročení se hodnota příslušného kritéria počítá.Neexistují však žádné pochybnosti, že země toto kritérium plní; f) Na základě Konvergenční zprávy ECB z května 2006. Referenční období pro inflaci, resp. dlou-hodobou úrokovou míru: duben 2005–březen 2006, u ostatních kritérií stejné jako u dalších zemí (tj. rok 2005). Hodnota kritéria inflace 2,6 procenta, dlouhodobéúrokové míry 5,9 procenta.Prameny: Konvergenční zpráva ECB 2004, www.ecb.eu/pub/pdf/conrep/cr2004cs.pdf.

Konvergenční zpráva ECB, květen 2006, www.ecb.eu/pub/pdf/conrep/cr2006cs.pdf.Konvergenční zpráva ECB, prosinec 2006, www.ecb.eu/pub/pdf/conrep/cr200612cs.pdf.

Inflace Deficit veřejných financí Veřejný dluh Dlouhodobá úroková míra(– = deficit, + = přebytek)Stát 2004 a) 2006 b) 2004 c) 2006 d) 2004 c) 2006 d) 2004 a) 2006 b)

v % S/N v % S/N v % S/N v % S/N v % S/N v % S/N v % S/N v % S/NHDP HDP HDP HDP

ČR 1,8 S 2,2 S –12,6 N –3,6 N 37,8 S 30,4 S 4,7 S 3,8 S

Estonsko 2,0 S 4,3 N 3,1 S 2,3 S 5,3 S 4,5 S …e) S …e) S

Kypr 2,1 S 2,3 S –6,4 N –2,3 S 70,9 N 69,2 N 5,2 S 4,1 S

Lotyšsko 4,9 N 6,7 N –1,5 S 0,1 S 14,4 S 12,1 S 5,0 S 3,9 S

Maďarsko 6,5 N 3,5 N –6,2 N –7,8 N 59,1 S 61,7 N 8,1 N 7,1 N

Malta 2,6 N 3,1 N –9,7 N –3,2 N 71,1 N 74,2 N 4,7 S 4,3 S

Polsko 2,5 N 1,2 S –3,9 N –2,5 S 45,4 S 42,0 S 6,9 N 5,2 S

Slovensko 8,4 N 4,3 N –3,7 N –3,1 N 42,6 S 34,5 S 5,1 S 4,3 S

Litva f) –0,2 S 2,7 N –1,9 S –0,5 S 21,4 S 18,7 S 4,7 S 3,7 S

Slovinsko f) 4,1 N 2,3 S –2,0 S –1,8 S 29,4 S 29,1 S 5,2 S 3,8 S

Referenční 2,4 x 2,8 x –3,0 x –3,0 x 60,0 x 60,0 x 6,4 x 6,2 xhodnota

Ve Švédsku byl málokterý politikpro euro

Pro tehdejšího švédského sociálněde-mokratického premiéra Görana Persso-na byl výsledek práce vládní komiseo EMU v roce 1996 velmi výhodný. Ko-mise pod vedením profesora ekonomieLarse Calmforse doporučila, aby Švéd-sko ještě počkalo s definitivním rozhod-nutím o zavedení eura a aby v roce 1999ještě nevstupovalo do třetí fáze EMU.Perssonovi doporučení komise přinesloznačnou úlevu, neboť se mohl alespoň do-časně vyhnout otázce, která byla nejenvelmi citlivá pro voliče, ale i členy jehovlastní strany. Názor komise se tak stal ofi-ciálním stanoviskem švédské vlády. O rokpozději rozhodl parlament v otázce eurave stejném smyslu. Rozhodnutí parlamen-tu naznačilo, že podpora pro společnouměnu nebyla u voličů dostatečná. Hlavnímargumentem bylo, že voliči musí mít mož-nost rozhodovat o euru buď v referendu,nebo alespoň v parlamentních volbách.

Nejen sociální demokraté měli pro-blém najít společné stanovisko o společ-né evropské měně. I v křesťanské demo-kracii panovaly v této otázce rozdílnénázory. Strana středu, která jinak členstvív Evropské unii podporovala, byla proti,stejně jako euroskeptické strany levicea zelení. V devadesátých letech tudíž spo-lečnou měnu podporovali pouze konzer-vativci a liberálové. Sociální a křesťanštídemokraté se pro euro jednoznačně roz-hodli až v roce 2000.

Premiér Persson zastával dlouhou dobunázor, že teprve za pár let se uvidí, zdabude pro Švédsko výhodné do eurozónyvstoupit či nikoliv. Švédsko dlouho igno-rovalo skutečnost, že by mělo přistoupitke společné měně, i když země o přísluš-nou výjimku z Maastrichtské smlouvy ni-

kdy nežádala. Švédské vlády opakovaněargumentovaly, že se země může samo-statně rozhodnout o případném zavedeníeura.1) Když premiér Persson začal zave-dení eura ve Švédsku v roce 2000 obha-jovat, měl problém přesvědčit nejen voli-če, ale i vlastní stranu, a dokonce mini-stry vlastní vlády.

V referendu v roce 2003 odmítlo spo-lečnou měnu 56 procent Švédů. Při inter-pretaci výsledku referenda je nutné si při-pomenout, že Švédsko vstoupilo do Ev-ropské unie v době ekonomické krize. Nazačátku devadesátých let vzrostla neza-městnanost ze dvou na více než osm pro-cent,2) a členství v Evropské unii bylov té době považováno za ekonomickounutnost. O tom svědčí mimo jiné skuteč-nost, že ministr financí prezentoval změ-nu vládního postoje k členství v Evropskéunii jako jeden z bodů tiskové konferenceo vládních ekonomických opatřeních vy-nucených závažnou ekonomickou situací.O devět let později však byla ekonomickásituace v zemi zcela odlišná. Ekonomickýrůst ve Švédsku byl silnější než v euro-zóně a významní švédští ekonomové senetajili skepsí vůči euru. Patřil mezi nězejména Nils Lundgren, který později za-ložil euroskeptické hnutí Junilistan (Červ-nový seznam).

Nyní se může zdát, že Persson své roz-hodnutí o referendu v roce 2003 špatněnačasoval. Pokud by Švédové o společnéměně hlasovali v době, kdy byla švédskáekonomika v krizi, pravděpodobně by re-ferendum dopadlo jinak. Persson ale veskutečnosti nedělal nic jiného, než že po-slouchal doporučení vládní expertní ko-mise o EMU z roku 1996. Komise totiždospěla k závěru, že proti zavedení euraexistují hlavně ekonomické důvody, poli-tické byly naopak spíš pro. Komise tvrdi-la, že ekonomická situace v devadesátých

kální oblasti, bude nutné, aby „…znatelnězlepšila rozpočtové hospodaření“11) a pro-vedla některé závažné, citelné a často kon-troverzně vnímané reformy v oblasti veřej-ných financí, především reformu důcho-dového systému.

❍Jan Hřích (1964) je výzkumným pracovní-kem Ústavu mezinárodních vztahů.

[email protected]

1) Určitý podpůrný argument pro tento striktnípostup může představovat konstatování konver-genční zprávy, že „Podle nejnovějších informacíby…dvanáctiměsíční průměrná míra inflace…mě-la v nadcházejících měsících postupně růst.“ (Kon-vergenční zpráva ECB, květen 2006, s. 7, www.ecb.eu/pub/pdf/conrep/cr2006cs.pdf).

2) Za příznak určité „zhrzenosti“ je možno po-važovat rozhodnutí této země pokusit se znovuo vstup do eurozóny až po roce 2010 (viz Fourthreport on practical preparations for the future en-largement of the euro area, s. 3, ec.europa.eu/eco-nomy–finance/publications/euro–related/2006/com2006–671final_en.pdf).

3) Vlastně dvě zprávy, neboť požadavek Smlou-vy, že „Komise a ECB podávají Radě zprávu…“(čl. 122, odst. 2 Smlouvy; viz Evropské právo: zá-kladní dokumenty. Ostrava: Jiří Motloch-Sagit,2005, s. 27) je v praxi naplňován tak, že každáz obou institucí podává svou vlastní zprávu s prak-ticky stejným obsahem (celkově lze říci, že zprávaECB je obsáhlejší a komplexnější).

4) Konvergenční zpráva ECB, prosinec 2006, s. 14, www.ecb.eu/pub/pdf/conrep/cr200612cs. pdf.

5) Konvergenční zpráva ECB, prosinec 2006, s. 15, www.ecb.eu/pub/pdf/conrep/cr200612cs.pdf.

6) Evropské právo: základní dokumenty. Ostrava:Jiří Motloch-Sagit, 2005, s. 23. Statut Evropskéhosystému centrálních bank. Tamtéž, s. 149–157.

7) Legislativní úpravě platné v České republiceje např. vytýkána mj. povinnost ČNB předkládatvýroční zprávu Poslanecké sněmovně a v případějejího odmítnutí do šesti týdnů opravenou verzi,což je v rozporu s požadavky na nezávislé postavenícentrální banky. Kritice je dále podrobena povin-nost ČNB financovat činnost nezávislého finanční-ho arbitra voleného Poslaneckou sněmovnou plní-cího úkoly náležející státní správě, což je prýv rozporu se zákazem monetárního financování(srov. Convergence Report ECB, December 2006,ss. 110–112, www.ecb.eu/pub/pdf/conrep/cr200612en.pdf – údaje o legislativní konvergenci v jed-notlivých zemích dostupné pouze v anglické verzikonvergenční zprávy).

8) Odhadovaný ekonomický růst v roce 2006 byměl činit v případě Estonska 10,9 %, Lotyšska 11 %a Litvy 7,9 % (viz European Economy No 5/2006,ss. 60, 77 a 79, ec.europa.eu/economy_finance/pub-lications/european_economy/2006/ee506en.pdf).

9) Aktuální informace o plánovaných termínechzačlenění do eurozóny viz Fourth report on thepractical preparations for the future enlargement ofthe euro area, s. 3, ec.europa.eu/economy_finan-ce/publications/euro_related/2006/com2006_671final_en.pdf.

10) Článek 104, odst. 2 Smlouvy totiž říká, žeEvropská komise prověřuje, „zda poměr veřejnéhozadlužení k hrubému domácímu produktu nepře-kračuje doporučovanou hodnotu, ledaže se poměrdostatečně snižuje a blíží uspokojivým tempemk doporučované hodnotě.“ (Evropské právo: zá-kladní dokumenty. Ostrava: Jiří Motloch-Sagit,2005, s. 21).

11) Konvergenční zpráva ECB, prosinec 2006,s. 36, www.ecb.eu/pub/pdf/conrep/cr200612cs. pdf.


PĚT LET EURA

Koruna ano, euro ne!V referendu o švédském členství v Evropské unii v roce1994 se politici zcela vyhnuli otázce eura. „V tomto re-ferendu se o euru nehlasuje,“ tvrdili. Téměř totéž tvrdili i finští proevropštípolitici před referendem ve vlastní zemi, které se konalo téhož roku. V obouzemích se strategie vyplatila alespoň do té míry, že voliči členství v Evropskéunii schválili. Poněkud odlišný byl v otázce eura postup Dánska. To si po ne-úspěšném referendu o Maastrichtské smlouvě vyjednalo výjimku. ZatímcoFinsko i tak vstoupilo do třetí fáze EMU, Švédsko a Dánsko zůstaly mimo.

MATS BRAUN

PĚT LET EURA

letech nedovoluje kursové napojení ko-runy na společnou evropskou měnu.Společná měna by neumožňovala osla-bení měny v době vysoké nezaměstna-nosti, což představuje možné riziko stabi-lity státních financí, neboť rychlý narůstnezaměstnanosti představuje velkou zá-těž pro státní rozpočet. Proto komise ar-gumentovala, že pokud nezaměstnanostve Švédsku klesne a zároveň obchodová-ní se zeměmi eurozóny vzroste, mohoubýt výhody zavedení eura větší než ne-výhody.3)

Ekonomická situace Švédska se zlepši-la už na konci devadesátých let a neza-městnanost klesla opět pod úroveň čtyřprocent. A tak podle závěru komise nasta-la situace, kdy mohlo Švédsko vstoupitdo třetí fáze EMU. Bývalý předseda ko-mise Calmfors patřil tudíž před referen-dem mezi zastánce eura, jiní ekonomovévšak trvali na tom, že rizika pevně připou-taných měn nadále přetrvávají. Švédsko –na rozdíl od Dánska – tak není členemmechanismu regulace směnných kursů(ERM II) (EMS 2). Kritici eura tvrdí, žeskutečnost, že Švédsko v roce 1991 při-poutalo korunu k Evropskému měnové-mu systému (EMS), mělo kvůli měnovýmspekulacím závažné negativní konsekven-ce pro celou švédskou ekonomiku.4)

Ani dánský příklad netáhl

Když začal Persson přesvědčovat Švé-dy o výhodách společné měny, mohl ještědoufat v poskytnutí argumentů ze stranyDánů. Dánové ale odmítli euro v referen-du v roce 2000 padesáti třemi procentyhlasů. Dánsko, jako země s nejčastějšímireferendy o evropských otázkách, hlaso-valo o euru jen dva roky po hlasovánío Amsterodamské smlouvě. Někteří ana-lytici se domnívají, že jedním z důvodůneúspěchu dánské politické elity, která eu-

ro silně podporovala, byl právě fakt, že seotázce eura před referendem o Amstero-damské smlouvě vyhýbala. Voliči nechá-pali, proč je najednou otázka eura tak dů-ležitá, když mohlo její projednání klidnědva roky čekat.5)

V Dánsku všechny velké politické stra-ny ve středu politického spektra zavedeníeura podporovaly. Proti byla jak krajní le-vice, tak pravice. Pravicová strana Dánskálidová strana používala před referendemnacionalistickou argumentaci a připomí-nala, že Dánsko má už 1014 let vlastníměnu.6) Ale i členové Sociálnědemokra-tické strany vyjadřovali značné obavy. Vo-liči této strany tak mohli mít problém po-chopit, proč stejná vládní koalice sociál-ních demokratů a sociálních liberálů sicetvrdila, že Dánsko má nejlepší sociálnístát na světě, ale proč je přesto nutné za-vést euro.

Nemalé množství odborné literatury sezabývá otázkou, proč je euroskepticismusve Skandinávii tak rozšířený. Často sev ní opakuje odpověď, že součástí sever-ské identity je přesvědčení o nutnosti„být lepší než Evropa“.7) Pokud si lidézvykli na představu, že se od kontinentál-ní Evropy nemohou nic naučit, protože je

zastaralá, těžko pak mohli přijmout ná-zor, že je spojení s ní nutností. Dánskovstoupilo do Evropského společenstvív roce 1973 jako první ze severských ze-mí. Dánští politici získali podporu voličůargumentem, že se jedná o čistě ekono-mickou spolupráci. Z tohoto hlediska nebylo odmítnutí Maastrichtské smlouvyv referendu 1992 žádným velkým překva-pením.

Finští průkopníci

Finsko je jedinou severskou zemí, kte-rá euro má. Švédsko a Norsko mají vol-né měnové kursy a Dánsko, jak už bylozmíněno, má korunu napojenou na europřes EMS. Přes tyto rozdíly zaznamena-ly všechny země během minulého rokupoměrně vysoký ekonomický růst. To na-značuje, že euro pravděpodobně nevy-světluje úroveň krátkodobého ekonomic-kého růstu. Zajímavá je ale otázka, pročprávě Finsko vstoupilo do eurozóny.

Během studené války vznikl pojem „fin-landizace“, který poukazoval na ústupnostFinska vůči Sovětskému svazu. Pojem bylpoužíván jako nástroj kritiky a pochybnos-tí o finské neutralitě. Nicméně specifickývztah Finska k Sovětskému svazu byl jed-ním z důvodů, proč Finové vítali možnostčlenství v Evropské unii méně kriticky nežnapříklad Švédové a Norové. Rozpad So-větského svazu také urychlil pokles obje-mu obchodu mezi Sovětským svazem


PĚT LET EURA

Když v červenci 2003 už podruhé řeklbritský ministr financí Gordon Brownjasné „ne“ přistoupení Velké Britániek eurozóně, všichni novináři se od skep-tického pozorovatele evropské měny pře-sunuli do Downing Street 10 k největší-mu fanouškovi přistoupení – premiéroviTonymu Blairovi. Na stále stejnou otázkupo charakteru jejich vztahů Blair médiímnakvašeně odpověděl, že rozhodně nepři-stoupí na styl mýdlové opery o jejich vzá-jemných vztazích. Dodal, že nahlížet natak velké téma, jako je euro, „prizmatemosobností“ je hloupé a triviální.

To není tak docela pravda. Oba dva la-bouristé jsou sice oficiálně podporovatelipřistoupení Velké Británie k EMU, prak-ticky se ale už dávno rozešli. Když v ro-ce 1997 přebírali moc, kontinentální nad-šenec Blair považoval nahrazení libry eurem za hotovou věc. Jeho ministr fi-nancí Brown ho však přesvědčil, ať s tímpočká do druhého volebního období. Blairsvolil prý i kvůli údajnému Granita pak-tu, kdy se při přebírání strany oba dva dohodli, že Blair bude premiérovat jako

první, ale Brown bude mít konečné slovov ekonomických otázkách.

Nyní je už jasné, že Brown zvítězil.Nejprve podrobil eventuální přistoupeníke společné měně kritice v roce 1997,kdy ministerstvo financí publikovalo objemný fascikl „Členství Velké Britá-nie ve společné měně: zhodnocení pětiekonomických testů“.1) V roce 2003 zno-vu zhodnotil pět testů,2) a znovu řekl ne.Těsně před oznámením ministerskéhohodnocení v červnu 2003 celou neko-nečnou labouristickou mýdlovou operuironicky ohodnotil Larry Elliot: „Je tonejhůře utajené světové tajemství, žeGordon Brown dnes odpoledne vystou-pí a oznámí, že Velká Británie ještě ne-ní připravena k přijmutí eura.“ Ekonomz Guardianu dokonce o „eurosporu“ Blai-ra a Browna sepsal knihu In or Out: La-bour and the Euro.3) Brown sice stejnějako Blair horuje pro účast Velké Britániev eurozóně, jen to má být v „pravou chví-li“. Ta ale ještě nenastala, a začíná připo-mínat čekání na Godota. Vzhledem k to-mu, že Blair tento rok odchází z Downing

a Finskem, který se začal projevovat jižv průběhu osmdesátých let. Finsko takmuselo s větší nutností něž jeho sousedénahradit export na východ exportem dozemí Evropské unie.

Nálada finské veřejnosti byla před re-ferendem o vstupu do Unie, které se ko-nalo v témže roce jako ve Švédsku a Nor-sku, výrazně příznivější. Z toho důvoduse politická reprezentace severských zemírozhodla, aby Finové o členství hlasovalijako první. I tak například současný fin-ský ministr zahraničních věcí tvrdí, žepokud by Finové při referendu o členstvípochopili, že se jedná i o společné měně,výsledek by byl pravděpodobně nižší nežoněch 57 procent.8) Ve Finsku se nekona-lo referendum o euru hlavně proto, žev parlamentu byla ve prospěch společnéevropské měny stabilní většina. V roce1997 byla ve Finsku u moci koalice pětistran, které zavedení eura podporovaly.Hlavním argumentem pro zavedení eurave Finsku byla možnost získat větší poli-tický vliv.9)

V Dánsku a ve Švédsku mají nadáleklíčovou roli v domácí politice strany,které vystupují proti zavedení eura. Nelzetudíž očekávat, že by Dánsko nebo Švéd-sko vstoupily do eurozóny v nejbližší době. V každém případě by takový krokvyžadoval další referendum. Zkušenostiz obou zemí na druhou stranu ukazují, ževýsledky referend nikdy nelze považovatza úplně definitivní.

❍Mats Braun (1976) je výzkumným pracov-níkem Ústavu mezinárodních vztahů.

[email protected]

1) Viz Anders Widfeldt „Elite Collusion andPublic Defiance: Sweden’s Euro Referendum in2003“. West European Politics, Vol. 27, No. 3,2004, pp. 503–517.

2) Statistiska centralbyrån. Sysselsättning ocharbetslöshet 1976–2004. www.scb.se/statistik/AM/AM0401/Sysselsattning_och_arbetsloshet_1975_2004.pdf

3) Viz Statens offentliga utredningar (SOU)Calmforsrapporten 1996. www.regeringen.se/content/1/c4/38/03/3edffa8c.pdf

4) Nils Lundgren „Stärkta argument för kronan“Skånska Dagbladet, 18. březen, 2006.

5) Pro tento argument viz Lykke Friis „The Batt-le over Denmark: Denmark and the European Union“ Scandinavian Studie Vol. 74, No. 3, 2002, pp. 379–396.

6) Viz Dansk Folkeparti, www.kronen.dk 7) Ole Wæver „Nordic Nostalgia: Northern Euro-

pe after the Cold War“ International Affairs 65 (1),1992.

8) Erkki Tuomioja „Finland and the Euro“ Speech at Conference on Finland’s EU Presidency,London May 4, 1999, přístupný na www2.eduskunta.fi/fakta/edustaja/357/aber.htm

9) Viz například David Arter Scandinavian Poli-tics Today, Manchester University Press, 1999,p. 344.

Euro:mýdlová operabritské politikyOstrovní debata o přistoupení k Hospodářské a měnovéunii (EMU) připomíná oblíbené nekonečné seriály. Neče-kané zvraty doprovází urputnost politiků a časté nadřazení vykonstruovanýchideologických příběhů realitě.

DAVID KLIMEŠ


lety 1996 a 2005 činil 2,7 procenta v po-rovnání s jen dvěma procenty v eurozóněa nijak oslnivým růstem 1,3 procentav největší evropské ekonomice – Němec-ku. I tato epizoda má své místo v britskénekonečné debatě o společné měně. Mar-garet Thatcherová ve všech svých vzpo-mínkových knihách lamentuje nad na-šeptávači, kteří ji dotlačili do ERM. Svémísto v historii té doby má i dnešní šéfkonzervativců Cameron, který o „černéstředě“ jako zaměstnanec ministerstva fi-nancí přemýšlel se svým zoufalým šéfemNormanem Lamontem, jak miliardovéztráty v evropském dobrodružství vysvět-lit ostrovním národům.

Brownových pět testů

S nástupem labouristů v roce 1997 sezdálo, že nekonečné britské melodramazíská rozuzlení. Nakonec se tak nestalo.Blair už přiznal, že neprosazení přistoupe-ní k euru hned po nástupu do funkce pre-miéra považuje za svou největší prohru.I dnes je sice euro ve hře (má být o něm re-ferendum), nikdo ale nepředpokládá, že byvětšina Britů řekla ano. Z nejrůznějšíchdůvodů jsou proti nejen konzervativci, alei krajně levicoví labouristé. V takové si-tuaci zvolil nejlepší taktiku druhý muž la-bouristů Gordon Brown, který tento rokpravděpodobně vystoupá nejvýše. Britskouekonomiku podpořil tím, že hned po vol-bách dal Anglické centrální bance volnouruku v měnové politice, a tak se už vládanemůže míchat do úrokových sazeb. Jejídlouhodobou nezávislost pak ale zaručil ažtím, že do Westminsteru přinesl v říjnu1997 zmiňovanou zprávu „Členství VelkéBritánie ve společné měně: zhodnocenípěti ekonomických testů“. Šestikilový sva-zek plný tabulek a statistik potvrdil někdej-ší slova Jeana Monneta: „Je zde jen jednavěc, které vy Britové nerozumíte – idea.A je zde jen jedna věc, ve které jste nepře-konatelně dobří a neoblomní: tvrdý fakt.“

Z Brownových pěti testů Velká Britániesplnila jen jeden a dosud tak tato zprávav případě EMU polemizuje s dokončenímcitátu Otce Evropy: „Uděláme Evropubez vás – ale nakonec stejně budete musetpřijít a vstoupit mezi nás.“ Ani revize tes-tů z roku 20034) totiž ničemu takovémunenasvědčuje. Slavných pět testů velebíi v zahraničí, u nás například Václav Klauschce obdobná „českolipská“ kritéria.5) VeVelké Británii zase Ruth Leaová chválídokument: „Tato zpráva může být pova-žována za jeden z nejdůležitějších eko-nomických oficiálních dokumentů druhé poloviny 20. století, ne-li za nejdůležitěj-ší.“6) Není náhodné, že oficiálního příz-

Street a nahradí ho právě Brown, tentoboj se zdá být vyhrán pro ministerstvo fi-nancí. Není to však konec letité britskémýdlové opery. Po Brownově nástupu dopremiérského křesla a novém protivníkoviv čele Konzervativní strany Davidu Ca-meronovi začne nová série sporu o librua euro.

Odkaz „černé středy“

Britské váhání má mnohem hlubší ko-řeny než současný střet Blaira s Brow-nem. Kontinentální ekonomická spoluprá-ce Velké Británii nikdy příliš neseděla,neboť ji od Francie a Německa oddělujenejen kanál La Manche, ale i rozdílnýekonomický cyklus a struktura obchodnívýměny. Na ostrovech se však ve skepti-cismu k evropské ekonomické spolupráciprostřídaly obě hlavní strany. Poválečnáekonomická stagnace ostrovů nakonecdonutila překvapivě konzervativce (dneš-ní vůdčí euroskeptiky) podat přihlášku doEvropského hospodářského společenství(EEC). Jenže rok poté, co konzervativecEdward Heath konečně po několika fran-couzských obstrukcích přivedl ostrovy do EEC, vyhráli volby labouristé (dnešnívlažní podporovatelé evropské spoluprá-ce), kteří ve jménu státního socialismubojovali proti členství a chtěli kvůli tomureferendum. Nakonec Britové skutečně 5. června 1975 hlasovali a zemi nechalitam, kde už dva roky byla.

Cesta konzervativců k euroskepticismuvedla dvěma směry. Politický euroskep-ticismus k federativní Evropě symboli-zuje slavný projev Margaret Thatcherovév Bruggách. Ekonomický euroskepticis-mus dostal svůj neslavný symbol o čty-ři roky později 16. září 1992. Po útoku spekulantů, hlavně George Sorose, muselakonzervativní vláda Johna Majora vystou-pit o „černé středě“ z Mechanismu směn-ných kurzů (ERM). Ztráta více než tří mi-liard liber zasela nedůvěru ke společnéměně nejen mezi konzervativci, ale i mezitratícími daňovými poplatníky. Pokud dneseuroskeptici argumentují proti systémujedné základní úrokové sazby a jedné mě-ny, je to většinou kvůli drahé reminiscenci,když Velká Británie zakusila negativa hes-la „one-size-fits-all“ v letech 1990 až 1992.

Německá Bundesbanka zvyšovala úro-kové sazby jako reakci na hrozbu inflacepři spojování Německa, a Anglická cen-trální banka jen bezmocně hleděla na lib-ru, která byla pevně navázána na němec-kou marku. Podle euroskeptiků by se všakmělo mluvit o „bílé středě“, neboť VelkáBritánie se zbavila koule na noze. Většinouse argumentuje růstem HDP, který mezi


PĚT LET EURA

nivce eura Browna chválí právě známíeuroskeptici. Leaová je totiž šéfkou Cen-tre for Policy Studies, euroskeptickéhothink-tanku, založeného Keithem Jose-phem a Margaret Thatcherovou.

Na co se vlastně Brown v testech zamě-řil? Nejdůležitější otázkou je konvergencebritské ekonomiky s hospodářským cyk-lem eurozóny. Eurooptimisté říkají, že to-mu už tak je, europesimisté upozorňují nasilnou svázanost britské ekonomiky s hos-podářským cyklem USA, pro což svědčíi růst britského HDP, který je vyšší nežunijní, ale nižší než americký. Britové seuž jednou spálili v letech 1990–92 a zavě-sit se na euro tak podle opatrného Brownaještě stále nemohou. Druhým testem je flexibilita. Těžko zodpověditelný problémkarikují euroskeptici do hlášky, zda ně-mecký a francouzský bankéř ve Frankfur-tu opravdu vědí, co Velká Británie po-třebuje. Třetí otázka zní: „Přispěl by vstupdo EMU k lepším podmínkám pro firmyv dlouhodobém rozhodování investovat veVelké Británii?“ Za touto otázkou číhá spí-še politika než ekonomika, protože v eko-nomické teorii nikdo zatím nedefinovalpojem „lepší podmínky“. Prakticky jdeo to, zda přímé zahraniční investice pote-čou na ostrovy stejně rychle v eurech, ja-ko je tomu v librách. Ve čtvrté otázce seBrown ptá, zda přežije londýnské City.Bude mít někdo o britské finanční službyvůbec zájem, nebo se vše přesune doFrankfurtu? Toto je podle Browna jedinýtest, kterým Velká Británie prošla, a Frank-furtu se bankéři s deštníkem bát nemusejí.Pátý test se ptá, zda euro podpoří růst HDPa zaměstnanost. Tato otázka je trošku nad-bytečná, protože souvisí těsně s tou první.

Špatné zprávy z kontinentu

V závěru přehodnocení testů z roku2003 Brown apeluje na fiskální stabilitua potřebné reformy trhu Velké Británie.

EURO A ČESKÁ REPUBLIKA

K aktuální situacivztahu euro a Česká republikaTéma společné evropské měny euro se na počát-ku roku 2007 opět stalo tématem atraktivníma vyhledávaným v celém teritoriu Evropské unie, v menším, avšak nikoli za-nedbatelném rozsahu pak rovněž i v České republice. Důvodem k tomu bylpředevším vstup celkově třinácté, z množiny nováčků z roku 2004 nicméněprvní země, jež do eurozóny vstoupila – tj. Slovinska.

V souvislosti s vymezením vztahu eu-ro a Česká republika je legitimní zabývatse dvěma paralelními typy otázek:

• Co je nutné učinit pro to, aby Českárepublika mohla do eurozóny vstoupit?

• Jaký bude výčet dopadů vstupu Čes-ké republiky do eurozóny?,

případně i výše zmíněné doplnit otáz-kou třetí: Proč Česká republika do euro-zóny (na rozdíl od jiných) nespěchá?

Při nalézání odpovědi na první otázkuse budeme zabývat výčtem kvalifikačníchkritérií; v případě druhé otázky se budemezabývat (především ekonomickými) efek-ty přijetí eura coby zákonného platidla i naúzemí České republiky. U třetí odpovědise pak nutně nevyhneme spíše hodnotící-mu soudu, opřenému o některé úvahy.

Kvalifikační kritéria, resp. domácí úkoly

Splnění kvalifikačních kritérií, resp.domácích úkolů je projevem cesty tzv.ex-ante konvergence, nastoupené na po-

PETR ZAHRADNÍK

Po přečtení pěti testů se však nemůže člo-věk ubránit pocitu, že pasáže o flexibilitě,reformách trhu práce, deregulaci trhu zbo-ží a liberalizaci kapitálového trhu patříspíše rigidním ekonomikám kontinentunež Velké Británii, která zažívá dlouhodo-bý ekonomický růst. Do britské mýdlovéopery se tak dostává čím dál více postav,které nejsou z Británie. A výhradně v ne-gativním slova smyslu. Do ekonomicképodstaty eurozóny se začínají promítat čímdál více regionální rozpory, a tím i politi-ka, která tlačí na fiskální transfery. Silnýmkritikem je Itálie, která byla zvyklá deval-vovat, když to italská ekonomika potřebo-vala. Naposled Silvio Berlusconi žádalEvropskou centrální banku (ECB), abynemyslela jen na inflaci, ale i na hos-podářský růst. Další políček ECB uštědřilfrancouzský prezident Jacques Chirac,když napadl banku, že se stará jen o ceno-vou stabilitu a nehledí na ekonomický růsta zaměstnanost. V obrazu Evropské cen-trální banky jako nepřítele se shoduje jakdosluhující prezident, tak vláda i možníbudoucí vládci Elysejského paláce.7) Kom-binace problémů eura i neuspokojivýchtvrdých dat Gordona Browna tak spíšeBrity utvrzují v euroskeptické kritice snuo jednotné úrokové míře a směnném kur-zu od Laponska po Gibraltar. Na podzimtak do Downing Street nastoupí oficiál-ně eurooptimista. Ve skutečnosti se alemoderování nekonečné britské debatyo přistoupení k EMU ujme pragmatickýa střízlivý ekonom, který by nerad his-torický růst ostrovní ekonomiky přetnulrázným ideologickým rozhodnutím.

❍

David Klimeš (1982) je novinář, doktorandFSV UK, absolvoval historii na FF UK, me-diální studia na FSV UK.

[email protected]

1) UK Membership of the Single Currency: anAssessment of the Five Economic Tests, October1997. www.hm-treasury.gov.uk/media//A8A24/ single.pdf

2) UK Membership of the Single Currency: As-sessment of the Five Economic tests, June 2003.www.hm-treasury.gov.uk. /media/FFC/8C/EMU03_exec_126.pdf

3) Larry Elliott, Andrew Gamble, Janet Bush: Inor Out: Labour and the Euro, Fabian Society, 2002

4) BBC: Euro case studies at-a-glance.news.bbc.co.uk/2/hi/business/2970126.stm

5) Václav Klaus: Klausova kritéria pro přijetí (či nepřijetí) společné evropské měny. klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=DAtU0uWjIOMv

6) Ruth Lea: The euro-scaremongers werewrong on every count. www.telegraph.co.uk/mo-ney/main.jhtml?xml=/money/2006/07/03/cc-ruth03.xml

7) FT: Berlin spurns French criticism of ECB.www.ft.com/cms/s/b138bd4c-8a4f-11db-ae27-0000779e2340.html


Každoročně na počátku roku si připo-mínáme navíc výročí spouštění celéhoprojektu zvaného euro – letos jsme si při-pomněli osm let od doby, kdy eurozónabyla ustavena a euro se stalo měnou,a současně pět let od okamžiku, kdy euronabylo viditelné materiální podoby ban-kovek a mincí. Průběh roku 2006 součas-ně ukázal, jak nejednoduché bude zejmé-na pro nové členské státy Evropské uniedo eurozóny vstoupit, neboť Litva a Es-tonsko, jež původně měly doprovoditSlovinsko při vstupu do společné evrop-ské měnové oblasti, musejí své plányo několik let odložit. A konečně počátekpodzimu 2006 přinesl administrativní po-tvrzení již dříve tušeného: že totiž Českárepublika v průběhu roku 2007 nevstoupído stabilizačního kursového mechanismuERM II, vnímaného jako čekárna v před-pokoji před eurozónou, a tudíž, že původ-ně stanovený časový scénář vstupu v le-tech 2009–2010 se již s předstihem stanenesplněnou minulostí.

Lze se domnívat, že již pouze tento ku-sý výčet aktuálních událostí je dobrýmdůvodem k položení si otázky, jak se mánynější vztah mezi eurem a Českou re-publikou a jaké jsou jeho perspektivy.

14

bytečné protahování možné „předvstupníagonie“.

Proč Česká republika (na rozdíl od jiných) nespěchá?

Ihned po vstupu naší země a devíti dal-ších nováčků do Evropské unie v květnu2004 došlo k poměrně razantnímu roz-členění pelotonu těchto zemí na několikskupin, které navíc v mezičase vykáza-lo další změny. Kupříkladu představiteléMaďarska i Polska v letech 2003 a 2004 sebevědomě prohlašovali, že do eurozónyvstoupí při nejbližší možné příležitosti pojejich vstupu do Unie (měli tím na myslitehdy období těsně po vstupu), aby po-měrně záhy zjistili, že jejich ekonomikyk tomu nejsou z pohledu Maastricht-ských kritérií alespoň elementárně při-praveny. Krátce poté již podstatně rea-lističtěji vytvořila čelo pelotonu trojicenováčků ve složení Slovinsko, Estonsko,Litva a svou připravenost země deklaro-valy vstupem do kursového stabilizační-ho systému ERM II již několik týdnů posamotném vstupu. S nevýrazným odstu-pem se poté vytvořila druhá skupina pe-lotonu vstoupivší do ERM II (Lotyšsko,Malta a Kypr). Z celé této šestice zemí jev současné době jediné Slovinsko zdárněv cíli, Kypr se s vysokou mírou pravdě-podobnosti může na vstup do eurozónyna počátku roku 2008 patrně těšit rovněž,nad Maltou se vznáší větší otazník a v pří-padě baltských zemí (vzhledem k součas-né vražedné kombinaci fixního devizové-ho kursu svých měn a vysoké inflace) sejejich vstup odkládá až o několik let. Tak-že černým koněm vzadu se stalo Sloven-

čátku 90. let, jejímž obsahem je přede-vším naplňování Maastrichtských krité-rií makroekonomické konvergence. Jejichsmyslem je hlavně vyhnout se případné-mu šokovému chování ekonomiky, kteránení na prostředí měnové unie připrave-na. Díky stanovení těchto kritérií by mělabýt prakticky vyloučena situace, že zeměvstupuje do měnové unie ekonomicky ne-připravena, ačkoliv o konkrétním obsa-hu a náplni těchto kritérií je samozřejměmožné vést seriózní diskusi. Jejich nedíl-nou součástí je udržitelnost jejich plněnív čase; země se kvalifikuje do eurozónynikoli na základě jednorázového splněnítěchto kritérií, ale na základě své schop-nosti udržet svůj ekonomický vývoj v sou-ladu s nimi po alespoň střednědobé ob-dobí.

Za předpokladu, že tato schopnost v sou-ladu s Maastrichtskými kritérii se staneskutečností, lze hovořit o tom, že vstupdo eurozóny by měl proběhnout ekono-micky hladce, bezrizikově, s potlačenímpřípadných negativních momentů. Zeměse v takovémto případě pak může do eu-rozóny těšit a nemít přílišné obavy.

Kritérium inflační a dlouhodobých úro-kových sazeb je v českém případě splně-no již dnes a lze se realisticky domnívat,že tak bude i v letech následujících (vnitř-ní měnový vývoj tak není a patrně ani ne-bude naší překážkou na cestě k euru, i zapředpokladu, že by stále platil původnítermín vstupu). Kritérium kursové stabili-ty nelze v současné době hodnotit, neboťnejsme součástí ERM II.; nicméně i na zá-kladě dlouhodobého kursového vývoje lzeodvodit, že toto by neměla být rovněž pře-kážka.

Zbývají nám dvě kritéria fiskální; dlu-hové zatím rovněž spolehlivě plnímea míra zhoršení fiskální disciplíny by mu-sela být skutečně výrazná, abychom bě-hem následujících let dospěli do úrovnějeho neplnění; zůstává nám tedy ošidnékritérium rozpočtového schodku, jehožspolehlivé (nikoliv umělými triky dosaže-né) plnění na konci této dekády pak pří-mo souvisí s razancí reforem, jež nás če-kají. Lze dokonce tvrdit, že bez jejichspuštění a dosažení prvních efektů stojíplnění kritéria schodku hodně na vodě. Nastraně druhé je však nutné druhým hlasemdodat, že i počátek velkorysých reforemfiskálního charakteru je krátkodobě ná-kladný, a může paradoxně schodek rozpo-čtu v krátkém období ještě zhoršit. Vedlekonvergenčních kritérií budeme hodnoce-ni z míry nezávislosti naší centrální ban-ky, což by rovněž nemělo představovat fa-tální problém.


Předpokládané efekty

Jaké efekty pak z takto splněných do-mácích úkolů vyplývají? Výčet efektůa rizik lze přehledným způsobem shrnoutdo několika bodů. Není třeba výrazně do-dávat, že pro ekonomicky sladěnou, vý-znamně otevřenou, středně velkou evrop-skou ekonomiku typu české mají tytoefekty a rizika značný význam.

• Eliminace kursového rizika ve vzta-hu k euru (a současně „převzetí“ kur-sového rizika eurozóny jako celku vůčiostatním, především klíčovým světovýmměnám – USD, JPN, GBP);

• Eliminace úrokového diferenciáluve vztahu k ostatním teritoriím euro-zóny;

• Měnová unie jako logický doplněkprostředí Jednotného vnitřního trhu;zatím nedosažená vize či utopie (díky re-strikcím v rámci volného pohybu osoba služeb není tento potenciál využíván);

• Deklarované snížení transakčníchnákladů spojené s přechodem od řadynárodních měn k jedné; dosud nebylo vy-číslené;

• Dosažení cenové transparentnostipro rozhodování ekonomických subjek-tů (spotřebitelů i podnikatelů).

Jaká rizika?

• Provedení neodvolatelné kursovéfixace v nepravý čas za nepravý kurs(extrémní negativní příměr: měnové a eko-nomické sjednocení Německa);

• Váznutí přípravné fáze před vlast-ním vstupem do eurozóny (neschopnostplnění Maastrichtských kritérií, zejménakursového kritéria, a z toho plynoucí nad-




sko, s reálnou šancí vstupu v roce 2009a nyní zcela nově i Bulharsko (jež mápodle aktuálních zvěstí v úmyslu vstoupitdo systému ERM II již v průběhu letošní-ho roku; u něhož se však mohou projevitstejně negativní příznaky jako v případěbaltských zemí).

Přestože Česká republika a její ekono-mika rozhodně nepatří z hlediska své vy-spělosti a prosperity k outsiderům v tétoskupině (právě naopak), z nejrůznějšíchdůvodů tedy rozhodně nepatří mezi tyz nových členských zemí Evropské unie,které by se v celém takto sledovaném ob-dobí nějak vehementně tlačily na čelo na-šeho pelotonu.

Projevuje se zde přístup, který byloa je možné registrovat kupříkladu u zemíjako Dánsko, Velká Británie či Švédsko(v prvních dvou případech ještě bylomožné se dobrovolně vyčlenit z procesuměnové integrace v Evropě), kdy důvo-dem jisté averze vůči eurozóně nejsou ažtak příčiny ryze ekonomické (tyto zeměbez výjimky patří mezi nadprůměrně vy-spělé v rámci EU), jako spíše politické činárodnostní (preference uhájit jistou mí-ru národní měnové autonomie). Je všakna straně druhé pravda, že jestliže ak-tuální sada makroekonomických indi-kátorů vyhlíží pro českou ekonomic-kou realitu pozitivně a jejich výhledpovzbudivě, naše země stagnuje až za-ostává (prakticky v porovnání se všemizde zmiňovanými zeměmi) s tempema rozhodností klíčových ekonomickýchreforem, které mohou v delším časovém horizontu tento pozitivní makroekono-mický obraz radikálně korigovat k hor-šímu.

Lze se domnívat, že právě tento faktorby měl být jedním z klíčových zornýchúhlů úvahy o tom, zda jsme skutečnětak adekvátně připraveni, abychommohli v roce 2012 (jak předpokládá právěpřijatý nový Národní plán pro zavedeníeuro) do eurozóny vstoupit a říci si, ževšechny domácí reformní úkoly jsou spl-něny, a že tudíž jejich případné nesplně-ní nemůže ohrožovat ekonomický vývojČeské republiky (především v pohledufiskální disciplíny) a parciálně pak vyvo-lávat dodatečná rizika v eurozóně jakocelku. Relevantní jsou tedy otázky: Jsouvýzvy zdravotní, fiskální a sociální refor-my alespoň ve svých počátečních fázíchs prvními viditelnými výsledky splnitelnédo roku 2012?

❍

Petr Zahradník (1965) je manažerem v EUOffice České spořitelny a člen EuroTeamu.

[email protected]

Měnový výbor mohl dávat doporučeníjednotlivým členským zemím. V 60. le-tech se vedly diskuse o případné měnovéintegraci, především pak s ohledem naspolečnou zemědělskou politiku. Jednot-livé plány počítaly s možností vytvořeníCentrální banky a společné měny spolus vytvořením společného rezervního fon-du. Dalším krokem bylo vytvoření Výbo-ru guvernérů centrálních bank a Výborupro střednědobou hospodářskou politikua Výboru pro rozpočtovou politiku.

Monetaristický versus ekonomistický přístup

Další oživení diskuzí o vytvoření Hos-podářské a měnové unie znamenala 70. léta, kdy se začaly vytvářet koncepcekonvergence a přechod na společnou mě-nu. Vznikly dva základní přístupy. Pro je-den se vžil pojem monetaristický a prodruhý ekonomistický. Monetaristický usi-loval o poměrně razantní a rychlý pře-chod ke společné měně, kdy tento procesměl mít dost zásadní význam pro dal-ší propojování ekonomik. Ekonomistickýpřístup znamenal to, že mělo dojít napředk přiblížení jednotlivých zemí v hospo-dářské úrovni a hodnot makroekonomic-kých ukazatelů, a teprve později k zave-dení společné měny. Diskuse ovlivnilrozpad bretonwoodského systému. Vyno-řila se nutnost řešit poměrně rychle otáz-ku měnové stability na Evropském konti-nentu.

V druhé polovině 70. let pokračovalai nadále snaha o vytvoření nového směn-ného systému mezi zeměmi EHS. V břez-nu roku 1979 vstoupil v platnost tzv. Ev-ropský měnový systém (EMS), kterýpracoval s uměle vytvořenou měnovoujednotkou ECU a s Evropským směnnýmmechanismem (ERM). ECU se používala

především pro zúčtování mezi členskýmizeměmi uvnitř ES, ale i k přepočtům připřevádění finančních prostředků z růz-ných strukturálních fondů, případně k se-stavování rozpočtů. ECU představovalakoš měn členských zemí ES.

Podle některých zdrojů lze za přelo-mové období při budování Hospodářskéa měnové unie považovat nástup Jacque-sa Delorse do čela Evropské komise. Sta-lo se tak v roce 1985, kdy Delors sámoznačil vznik společné měny za nepostra-datelnou záležitost při budování Hospo-dářské a měnové unie a při snaze dospětaž k Politické unii.

V druhé polovině 80. let vznikla celářada expertíz, které se zabývaly možnostívzniku Hospodářské a měnové unie, je-jím institucioálním zabezpečením, vzni-kem Evropské centrální banky a vyššícentralizací při rozhodování o měnovýchzáležitostech. Diskuse byla protkána ce-lou řadou protichůdných názorů jednotli-vých zemí.

Euro předpokládá integraci v dalších oblastech

Euro bylo po mnoha peripetiích zave-deno v podobě bezhotovostního zúčtova-cího styku od 1. ledna 1999. Od 1. ledna2002 se eurem platí i v hotovosti. Vytvo-ření Hospodářské a měnové unie (EMU)a zavedení společné měny je završenímprakticky nejvyšší formy ekonomickéhointegračního procesu. Dlouhodobé fun-gování tohoto uskupení však předpokládápokračování v dalších integračních kro-cích směřujících především k vytvoře-ní centralizované společné sociální po-litiky a nastolení podobných procesůi v oblasti rozpočtové politiky. Nezbyt-ně to v delším období povede taktéžk vyššímu přerozdělování v rámci spo-

Euro není všelékemProces vytváření hospodářské a měnové unie mávelmi hluboké kořeny. Při určitém zjednodušeníbychom mohli konstatovat, že již v základních dokumentech ve Smlouvěo EHS se nacházejí první zárodky snahy o vytvoření měnové integrace. Oblastsměnných kurzů se stala věcí společného zájmu a byla i institucionálně za-střešena vytvořením Měnového výboru, kde zasedali společně představitelécentrálních bank a ministerstev financí členských zemí a zároveň i členovéKomise.

MIROSLAV ŠEVČÍK

problémům jednotlivých členských zemíEMU.

Zavedením společné měny se tak státyvzdávají nejenom možnosti ovlivňovat mě-novou politiku v podobě stanovování zá-kladních úrokových sazeb, případně povin-ných minimálních rezerv. Zároveň ztrácejípředevším možnost působit prostřednic-tvím svých centrálních bank na směnnékurzy vlastní měny. Tím se zříkají možnos-ti zasáhnout v případě nepříznivého vývojeekonomiky, ať už tyto tendence vznikají dí-ky vnitřním, či vnějším šokům. Z dlouho-dobého hlediska jsou negativa po zavedeníjednotné měny především na straně men-ších zemí, jejichž hospodářská politikaztrácí flexibilitu a stávají se víceméně po-liticky závislé na velkých ekonomickýchhráčích.

Pokud nebudeme bezhlavě podléhat zá-jmům a tvrzením určité části eurokracie,tak je již nyní zřejmé, že společná měna semůže stát prvkem jistých dezintegračníchprocesů. Proces politické integrace nepo-kračuje tak rychle, jak si někteří z euro-kratů představovali, a ránu jim zasadilypředevším země, které nepřijaly nebo se

vyslovily proti přijetí Smlouvě o Evropskéústavě. Zajímavý může být vývoj v sou-vislosti s prohlubováním chronických de-ficitů veřejných rozpočtů nejsilnějšíchekonomik Unie, a tím pádem i zvyšovánípodílu vnitřního zadlužení na hrubém do-mácím produktu.

Ty nejsilnější ekonomiky již několiklet prakticky nesplňují Maastrichtská kri-téria, jejichž plnění vyžadují po novýchčlenských zemích, které by chtěly při-stoupit do EMU.

Zdánlivě ojediněle jsou slyšet i hlasypředstavitelů výkonné moci jednotlivýchčlenských zemí EMU proti společné měně.V červnu roku 2005 navrhl italský ministrpráce a sociálních věcí Roberto Maronimožnost zvážit odchod země z eurozónya možnost znovuzavedení liry. Sám poža-doval uspořádání referenda k této otáz-ce. Kritizoval politiku Evropské centrálníbanky (ECB), která odmítla snížit úroko-vé míry, aby pomohla slábnoucím ekono-mikám největších zemí eurozóny. Maronivinil Evropskou centrální banku z toho, že se Itálie v roce 2005 vrátila do obdobírecese. „V situaci ekonomického útlumu,ztráty konkurenceschopnosti a krize za-městnanosti euro prokázalo svou nevhod-nost,“ řekl Maroni. Podle něho by měla býtjednotlivým vládám vrácena kontrola nadsměnným kurzem.

Skončí euro po patnácti letech?

Řada ekonomů se shoduje na tom, žeMěnová a hospodářská unie dosud nena-



lečného rozpočtu. V určité době tak vy-vstane poptávka (i když třeba umělá) poinstitucích, které by zastřešovaly tyto po-liticko-ekonomické procesy. Jednotlivýmčlenským zemím „nezbude nic jiného“než se vzdát dalších svých kompetencíve prospěch centra.

Racionální používání společné měnypředpokládá že ekonomiky, kde k tomudojde, patří do „optimální měnové oblas-ti“. Země, které vstoupily do EMU, sevšak v takové oblasti nenacházejí. Kroměrelativně vysoké míry propojenosti trhuzboží existují dost zásadní překážky. Tý-ká se to především volného pohybu slu-žeb, ale hlavně výrobního faktoru práce.Je to způsobeno vytvářením umělých ba-riér pro některé nové členské země Ev-ropské unie (potenciálně EMU). Za zá-važnější z hlediska dlouhodobého však lzepovažovat aspekty historické, ale i existen-ci velmi znatelných jazykových a obecněkulturních bariér. Značné rozdíly zvláštěpak po rozšíření Evropské unie lze shledatve výši produktivy práce, a tedy i celkovéreálné ekonomické výkonnosti jednotli-vých ekonomik. Velmi výrazný je z dlou-hodobého pohledu rozdíl i ve struktuřeekonomik, což může při společném uplat-ňování měnové politiky vést k vnitřním

pomáhá se sbližováním hospodářskéhovývoje jednotlivých zemí a jednotná mě-nová politika rozdíly spíše prohlubuje.Tak se například podle týdeníku The Eco-nomist stala Itálie v roce 2005 „nemoc-ným mužem Evropy“. Itálie byla dřívzvyklá pomáhat si pravidelně z problémůpoklesu konkurenceschopnosti napříkladdevalvací své měnové jednotky liry. Tovšak při společné měnové politice samo-zřejmě udělat už nemůže. Akademik Paulde Grauwe svého času ekonomický po-radce šéfa Evropské komise José Barrosapřipustil, že euro je bez „politické inte-grace dlouhodobě neudržitelné“. Jed-notná měna se potřebuje dlouhodobě opí-rat o politickou jednotu a bez ní se dlou-hodobě neudrží. Tvrdí že: „Bez politickéintegrace je eurozóna domem bez střechy,který je pro obyvatele stále nepohodlnější.Mnozí tak z něj budou chtít dříve či po-zději odejít“. Euro některým zemím ne-nabízí zřetelné výhody a mnohdy ho lzepovažovat za zdroj ekonomického útlu-mu. Je zřejmé že ti, kteří vypracovali pro-jekt společné měny, ho pokládali přede-vším za nástroj uchopení politické mocia za nástroj prohlubování politické in-tegrace. Opravdu chceme obydlet tentodům?

Milton Friedman, nositel Nobelovy ce-ny za ekonomii, při jednom rozhovorupro německý hospodářský časopis Capi-tal dával eurozóně a její společné měněnanejvýš 15 let života. Mezi hlavní důvo-dy očekávaného krachu tohoto projektuudával:

„Hospodářské a kulturní rozdíly mezinárody eurozóny nakonec povedou k dez-integraci jejich měnového bloku. …“

„…jednotliví členové Eurozóny budounuceni odlišným způsobem reagovat navnější hospodářské šoky. Peněžní politikaEvropské centrální banky vhodná pro Ir-sko, se vůbec nehodí pro Německo. …“

„…Poté, kdy skončila národní měnovápolitika, nastupují pro jednotlivé ekonomi-ky konkurenční nevýhody, což je Achillo-va pata eura. …“

Je zřejmé, že renomovaní ekonomovési velmi silně uvědomují úskalí projektuspolečné měny. Trhliny jsou zatím po-stupně zacelovány, ale z dlouhodobéhohlediska se může stát, že některé země seod společné měny odkloní.

Případnými pozitivy k přijetí eura se ne-zabývám z důvodu omezeného prostoru.

❍

Miroslav Ševčík (1958) je ředitelem Libe-rálního institutu.

[email protected]

EVROPSKÁ UNIE


Jakou pozici by Česká republikaměla zaujmout? Čeští politici se v otáz-kách evropské integrace zásadně neshod-nou. Nikde to není lépe vidět než na po-stojích k ústavní smlouvě. Její stoupencise domnívají, že přináší žádoucí reformyunijních struktur, a vyzývají k ratifika-ci. Řada jejích neméně vlivných odpůrcůodmítá posilování unijních orgánů a na-vrhuje úplné stažení ústavní smlouvyz agendy Evropské unie. Velká část čes-kých politiků navíc nemá na další osudústavní smlouvy názor žádný. Přesto exi-stují tři cíle, na kterých se většina česképolitické reprezentace shodne: plnopráv-né členství v Evropské unii, otevřenostEU dalšímu rozšiřování a zachováníekonomického liberalismu na vnitřnímtrhu Unie. Na základě těchto tří cílů hod-notíme různé scénáře budoucnosti ústav-ní smlouvy a formulujeme naše doporu-čení.

V současnosti přichází v úvahu šesttakových scénářů. Čtyři z nich nepočíta-jí se záchranou ústavní smlouvy: 1. po-kračování na bázi Smlouvy z Nice (scé-nář Nice), 2. doplnění Smlouvy z Nice(scénář Nice+), 3. vyjednání nové smlouvy(scénář Nová smlouva) a 4. mimosmluv-ní spolupráce států, které ústavní smlou-vu ratifikovaly (scénář Koalice ochot-ných). Další dva scénáře naproti tomustavějí na částečném či úplném zachová-ní ústavní smlouvy: 5. doplnění ústavnísmlouvy o dodatky (scénář Euroústava+)a 6. vypuštění částí ústavní smlouvy (scé-nář Euroústava–).

Tvrdíme, že scénáře Nice, Koaliceochotných a Euroústava– nejsou v sou-

ladu se třemi zmíněnými cíli české politi-ky. Naopak scénáře Nice+, Nová smlou-va a Euroústava+ tyto cíle naplňují a mě-ly by být základem pro vymezení čes-kého postoje. Cílem našeho příspěvku jerozvést a obhájit toto tvrzení, čímž chce-me přispět k podnícení politické deba-ty k vymezení českého postupu. Nejprvestručně charakterizujeme jednotlivé scé-náře, pak se zabýváme jejich hodnocenímna základě tří bodů minimální shody čes-kých politiků.

Nice

Tento scénář představuje minimalistic-kou variantu. Pokud by došlo k jeho na-plnění, Evropská unie by nejen odložilaústavní smlouvu, ale také by se alespoňnačas vzdala institucionální reformy.Instituce Unie by tedy nadále fungovalyna základě Smlouvy z Nice.

Ani scénář Nice však nutně neimpliku-je stagnaci evropské integrace. Zastáncitohoto scénáře naopak tvrdí, že odloženíinstitucionální reformy by Unii umožnilosoustředit se na reformu a další rozvojjejích politik. V tomto pojetí se také scé-náři Nice dostalo v určitých okamžicíchpodpory zejména od představitelů VelkéBritánie (konkrétně od premiéra TonyhoBlaira). V počáteční fázi období reflexese k této variantě přikláněl i předseda Ev-ropské komise José Barroso.

Podstata scénáře Nice do značné míryodpovídá strategii, pro niž se již vžil ter-mín „Evropa projektů“ (nebo „Evropavýsledků“). V rámci „Evropy projektů“jde totiž právě o vytváření projektů zalo-žených na současném smluvním základě

Co dělats Evropskou ústavní smlouvou?Když občané Francie a Nizozemska odmítli Evropskou ústavní smlouvu, nej-vyšší představitele států EU vyzvali k reflexi, která by měla přinést návrhytýkající se dalšího osudu tohoto dokumentu.1) Čeští politici tuto výzvu po-chopili tak, že ústavní smlouva mizí z politické agendy a že se jí proto už ne-musí zabývat. Opak je pravdou. Česká republika musí záhy k této otázce za-ujmout jasnou pozici. Dlouhodobě platí, že řada členských států EU má zájemna institucionální reformě. Ač ústavní smlouva je v současné podobě mrtvá,její text představuje východisko pro další diskuse o institucionální reformě.Bezprostřední impuls této diskusi dávají stávající německé předsednictví Ev-ropské unie a nadcházející prezidentské volby ve Francii.

PETR DRULÁKJAN KARLAS

Unie. Evropská unie tímto způsobem usiluje o dosažení konkrétních výsledkův oblastech, které představují prioritu z hle-diska veřejnosti (vnitřní trh, sociální kohe-ze, justice a vnitřní věci). Na iniciaci „Ev-ropy projektů“ se výrazným způsobem po-dílela Evropská komise a v červnu roku2006 tuto strategii schválila i Evropská ra-da. Obě instituce však „Evropu projektů“pevně spojily s pokračováním období refle-xe (v rámci tzv. „dvoukolejného přístupu“),které může dospět i k pokračování institu-cionální reformy.

Nice+

Tento scénář se od scénáře Nice lišív tom, že počítá s přijetím určitých, byťomezených institucionálních změn do-plňujících Smlouvu z Nice. K uskuteč-nění těchto změn by v zásadě mohlo do-jít dvěma způsoby – buď mimosmluvnícestou (například právními akty RadyEU či meziinstitucionálními dohodami),nebo přímo připojením dodatků ke Smlouvě z Nice. První způsob přicházív úvahu u změn nevyžadujících úpravusmlouvy. Změny podmíněné úpravousmlouvy by si nutně vyžadovaly volbudruhého způsobu.

Omezená institucionální reforma vy-cházející ze Smlouvy z Nice by velmipravděpodobně zahrnula i řadu usta-novení obsažených v ústavní smlouvě.Pro tuto formu implementace některýchzměn zaváděných ústavní smlouvou se jižostatně ujal anglický termín „cherry-pic-king“. Mimosmluvní cestou by tak bylomožné dojít například k úpravě složeníEvropské komise, k vytvoření funkce mi-nistra zahraničí EU nebo k zavedení prá-va občanů na legislativní iniciativu. Prozavedení značného počtu ustanovení ob-sažených v ústavní smlouvě by ovšembylo nevyhnutelné provést změnu Smlou-vy z Nice.

Scénář Nice+ původně upřednostňovalpředevším současný francouzský prezi-dent Jacques Chirac. V průběhu roku2006 ovšem podpořil tuto variantu takéBarroso. V této souvislosti kladl Barrosodůraz zejména na zavedení hlasováníkvalifikovanou většinou a procedury spo-lurozhodování v oblasti trestních věcía justice, na reformu v oblasti vnějšíchvztahů Evropské unie a také na zvýšenízapojení národních parlamentů do unijní-ho rozhodovacího procesu.

Nová smlouva

Rezignace na konečné přijetí ústavnísmlouvy sama o sobě nevylučuje animožnost hlubší institucionální reformy

Evropské unie. I v případě odložení ústav-ní smlouvy se totiž Unie může pokusito vyjednání nové smlouvy, která by mě-la větší šanci ratifikačním procesem ús-pěšně projít. Jelikož ústavní smlouvapředstavuje velmi komplexní a podrobnýdokument, dá se předpokládat, že značnáčást obsahu nové smlouvy by se s obsa-hem ústavní smlouvy kryla. Vzhledemk nezdaru ústavní smlouvy by však no-vá smlouva zřejmě měla podstatně méněambiciózní charakter.

Vytvoření nové smlouvy navrhl napří-klad polský prezident Lech Kaczyński.Podporu takovému postupu vyjádřilai francouzská prezidentská kandidátkaSégolène Royalová. Existuje i konkrétnínávrh nové smlouvy, který pochází odliberálního poslance Evropského parla-mentu Andrew Duffa. Duffův návrh dosebe zahrnuje první a druhou část ústavnísmlouvy a přebírá i vybrané aspekty jejítřetí části. V souvislosti s třetí částí všakvíce zdůrazňuje a rozpracovává některéotázky, zejména otázky ekonomické a so-ciální povahy.

Koalice ochotných

Navzdory odmítnutí ústavní smlouvyve francouzském a nizozemském referen-du již ústavní smlouvu ratifikovala vícenež polovina členských států Evropskéunie (dále jako členské státy). Řada z nichsmlouvu nejen ratifikovala, ale také ji na-dále výrazně podporuje. Proto nelze vy-loučit ani scénář mimosmluvní spolu-

18

EVROPSKÁ UNIE


práce určité skupiny členských státůusilující o realizaci některých ustanove-ní ústavní smlouvy (byť se tento scénářv současnosti nejeví jako příliš pravděpo-dobný).

Scénář Koalice ochotných můžemerozdělit na několik variant, které se li-ší mírou své ambicióznosti. Nejméněambiciózní varianta zahrnuje spoluprácičlenských států odehrávající se plně uvnitř smluvně-institucionálního rámceEU. V takovém případě by se naplňováníobsahu ústavní smlouvy omezilo na krokyslučitelné se Smlouvou z Nice. Koaliceochotných by se však teoreticky vzato mo-hla pokusit i o vytváření nových projektův dílčích oblastech mimo rámec Unie. Protakové projekty existují precedenty jakoSchengenská dohoda nebo Sociální char-ta. Nejambicióznější variantu pak před-stavuje spolupráce skupiny členskýchstátů odehrávající se mimo unijní struk-tury, a navíc ještě ve větším počtu ob-lastí.

Euroústava+

Na rozdíl od výše diskutovaných scéná-řů vychází Euroústava+ z přijetí ústavnísmlouvy. I pokračování pokusu o ratifika-ci ústavní smlouvy by ale nevyhnutelněvyžadovalo určité úpravy. Jedině tak bysmlouva měla větší šanci na přijetí v ze-mích, kde se ratifikace nezdařila (Francie,Nizozemsko) nebo kde vůči ní existují vý-razné výhrady (například Velká Británie).Úpravu smlouvy by zajistilo připojení do-datků poskytujících specifické výjimkyněkterým členským státům (po vzoru

výjimek udělených Dánsku v souvislos-ti s Maastrichtskou smlouvou). Ústavnísmlouvu by však mohl doplnit i dodateks všeobecnou platností. Ten by mohl ob-sahovat například závazek posilovat so-ciální dimenzi Evropské unie.

Mezi nejvýraznější zastánce vstupuústavní smlouvy v platnost dosud patřilaněmecká vláda (především osobou kanc-léřky Angely Merkelové). V současnémokamžiku tento postup nejvýrazněji pro-sazují Lucembursko a Španělsko. Scé-nář Euroústava+ podpořila i značná částposlanců Evropského parlamentu, kon-krétně Evropská lidová strana-Evropštídemokraté (EPP-ED) a Strana evrop-ských socialistů (PES) jako jeho dvě nej-větší frakce. Podporu konečnému přijetíústavní smlouvy tak vyjádřilo i společnéstanovisko Evropského parlamentu (Re-zoluce k období reflexe z ledna 2006).

Euroústava–

Scénář představuje střední cestu meziscénářem Euroústava+ a scénářem Ni-ce+. Od Nice+ se Euroústava– liší v tom,že v případě její realizace by vstoupilyv platnost nikoli pouze dílčí ustanoveníústavní smlouvy, ale značná část obsahusmlouvy, a to formou smluvního doku-mentu. Na rozdíl od Euroústavy+ nicmé-ně Euroústava– předpokládá, že by do-šlo k vypuštění některých podstatnýchčásti ústavní smlouvy. V této souvislos-ti se nabízí vypuštění druhé části ústavnísmlouvy (Charta lidských práv) nebo tře-tí části zabývající se jednotlivými politi-kami Evropské unie.

Zřejmě nejviditelnější podpory se scé-náři Euroústava– dostalo od francouz-ského prezidentského kandidáta NicolaseSarkozyho. Sarkozy konkrétně upřed-nostnil ponechat v ústavní smlouvě pouzejejí první a druhou část a dále k ní připo-jit deklaraci zdůrazňující sociální dimen-zi EU (Sarkozy v této souvislosti použiltermín „Mini-smlouva“). Unie by takz ústavní smlouvy vyloučila třetí část za-bývající se jednotlivými politikami, kteráobsahuje specifická ustanovení týkající sevolného trhu a sociální politiky. Pozdějinicméně Sarkozy hovořil pouze o přijetípodstatné části ustanovení ústavní smlou-vy, aniž by zdůraznil zachování jejíchjednotlivých částí v rámci nového doku-mentu (toto pojetí by se blížilo spíše scé-náři Nová smlouva).

Postoj České republiky

V důsledku zásadních odlišností v po-stojích českých politiků k evropské inte-graci nelze jednoznačně vybrat scénář,

na němž by se česká politická repre-zentace mohla při stávajících postojíchshodnout. Některé z uvedených scénářůale můžeme z hlediska České republikychápat jako méně vhodné z hlediska třícílů, na nichž se shodne podstatná částčeských politických představitelů: plno-právné členství v Evropské unii, otevře-nost EU dalšímu rozšiřování (zejménao státy západního Balkánu) a zachováníekonomického liberalismu na vnitřním tr-hu Unie.

Za prvé, patrně celá česká politickáreprezentace se shodne na tom, že Čes-ká republika a její občané musejí mítstejná práva a stejné možnosti jakoostatní členové a jejich občané. Odstra-ňování historicky vzniklých nerovnostíbylo jedním z nejdůležitějších motivač-ních faktorů vstupu do Evropské uniea zůstává všeobecně podporovanou prio-ritou české zahraniční politiky. Svědčío tom mimo jiné česká aktivita při oteví-rání pracovních trhů starých členskýchstátů Unie či jasné odmítnutí odkladůvstupu do Schengenského systému.

Za druhé, převážná část české po-litické reprezentace podporuje dalšírozšiřování EU. Ani v otázce rozšiřo-vání nevládne mezi českými politickýmipředstaviteli absolutní jednota. Jejich po-stoje se liší především ve vztahu k mož-nému členství Turecka v Evropské unii.Přestože většina českých politiků mož-nost tureckého vstupu do Unie neodmítá,někteří z nich takovému kroku nakloněninejsou. V čem se však převážná část čes-kých politiků shodne, je podpora přijetístátů západního Balkánu do Evropskéunie.

Za třetí, velká shoda panuje v Českérepublice také ohledně nutnosti udržetliberální řád na vnitřním trhu Unie. Najednu stranu v ČR, stejně jako v dalšíchčlenských státech, dochází ke sporůmmezi stoupenci negativní integracea zastánci integrace pozitivní. Zatímcoprvní kladou důraz pouze na liberalizacipohybu výrobních faktorů (zboží, kapitá-lu, služeb a osob), podle druhých musí jíttato liberalizace ruku v ruce s vytvářenímregulačních mechanismů. I zastánci po-zitivní integrace však přes svůj důrazna regulační mechanismy v zásadě ak-ceptují liberalizaci ekonomických trhů.Zachování stávajícího systému ekonomic-kého liberalismu na vnitřním trhu Evrop-ské unie tedy tvoří další cíl, který v obec-né rovině sdílí značná část politickýchpředstavitelů České republiky.

Vzhledem k podpoře dalšímu rozši-řování EU patří Nice z hlediska České


EVROPSKÁ UNIE

republiky mezi méně vhodné scénáře.Přijetí dalších států do Unie si totiž bu-de vyžadovat určitou reformu unijníchinstitucí.

Podpora udržení liberálního řádu navnitřním trhu EU by měla vést k vy-loučení scénáře Euroústava–. Ústavnísmlouva obsahující pouze první a druhoučást současného textu by totiž mohla na-hrávat nárůstu protekcionismu. Přes-tože liberalizaci ekonomických trhů ak-ceptuje většina politické elity EU, před-stavitelé některých členských států by semohli – především kvůli tlakům zájmo-vých skupin nebo veřejnosti – pokusiti o prosazování protekcionistických opat-ření. Pokud by byla z ústavní smlouvyvyloučena její třetí část upravující mj.i uspořádání vnitřního trhu Evropskéunie, výrazně by se zvýšila možnost mě-nit současné liberální uspořádání tohototrhu.

V zájmu České republiky není aniscénář Koalice ochotných. Státům, kteréústavní smlouvu neratifikovaly, by v pří-padě realizace obsahu smlouvy užší sku-pinou států hrozilo, že se ocitnou ve sku-pině periferních členských států. Tímby byla ohrožena plnoprávnost naší účas-ti v integračním projektu ještě před jejímúplným dosažením.

Doporučení

Z šesti probíraných scénářů se tedypro Českou republiku jeví jako vhod-nější scénáře Nice+, Nová smlouvaa Euroústava+. Rozhodně však nelzepředpokládat, že tyto scénáře budou mítpro různé české politické aktéry stejnouhodnotu. Například zastánci posilovánípolitické identity Evropské unie zřejměnebudou považovat za dostatečné řešeníNice+ a těžko se budou smiřovat s myš-lenkou přípravy zcela nové smlouvy. Na-opak například kritici evropské integraceodmítnou Euroústavu+. Na druhou stranukaždý ze tří scénářů by měl pro českoupolitickou scénu představovat přijatelněj-ší řešení než Nice, Koalice ochotných čiEuroústava–.

❍

Petr Drulák (1972) je ředitelem Ústavumezinárodních vztahů.

[email protected]

Jan Karlas (1978) je vedoucím výzkumné-ho oddělení Ústavu mezinárodních vztahů.

[email protected]

1) Tento text byl původně uveřejněn pod stej-ným názvem v lednu 2007 na internetové stránceÚstavu mezinárodních vztahů www.iir.cz

20

Předsednictví bude Česká republikavykonávat v první polovině roku 2009,a je tedy možné, že obsah priorit se ještězmění. Obsahová úprava však nebudenijak dramatická. Bez ohledu na ně lze zcela jistě očekávat nárůst hysterickýchkomentářů, které budou v duchu sebe-mrskačství části české společnosti po-ukazovat na hrozící ostudu. Jsou obavy,které se již nyní v souvislosti s českýmpředsednictvím objevují, oprávněné?

Iniciační funkce a její limity

Předsednictví Rady Evropské uniepředstavuje komplexní a provázaný sou-bor úkolů. Iniciační funkce patří k nej-mladším z nich. Přestože předsedajícístát je za svůj výkon hodnocen celistvě,není kvalita obsahových výstupů, jichžběhem svého mandátu dosáhl, na posled-ním místě. Při pohledu na potenciálnípriority České republiky (které lze vestávající fázi komentovat jen letmo) jeale třeba poukázat na potenciál iniciačnífunkce. Teprve jasné vědomí možnostía limitů programu českého předsednictvítotiž staví význam priorit do reálnéhosvětla.

Stát, který předsedá Radě EU, dostalza povinnost sestavit a prezentovat předEvropským parlamentem program své-ho mandátu teprve v osmdesátých letech 20. století. Možnost, kterou programováfunkce pro předsednictví skýtá (a jejízjevně mezivládní potenciál), se již odpočátku stala předmětem kritiky a řadyreformních návrhů. Hlavním důvodembyla nízká kontinuita jednotlivých před-sednictví, kdy nastupující předseda mohl

do značné míry ignorovat agendu svéhopředchůdce. Vyústěním snah o větší se-vřenost, která by byla zakotvena v pri-márním právu Evropské unie, byly pří-slušné pasáže tzv. ústavní smlouvy, kterécelé předsednictví zbavovaly individuál-ního charakteru a posouvaly je směremk nadnárodnosti.1)

Přes zatímní neúspěch tzv. ústavnísmlouvy se určité kroky směřující k vyš-ší ucelenosti a návaznosti předsednickýchprogramů podařilo učinit. Pro předsed-nictví periody 2003–2006 schválila RadaEU víceletý strategický program, kterýjednotlivým zemím poskytl rámec pro je-jich mandáty. Ty byly upravovány klasic-kým půlročním programem. Od němec-kého předsednictví, které začalo letosv lednu, pak platí rozhodnutí Rady EUukládající předsednickým státům povin-nost vytvářet v rámci po sobě jdoucíchtrojic program na osmnáct měsíců. První-mi státy, které tento program tří předsed-nictví vytvořily, byly Německo, Portugal-sko a Slovinsko. Jejich osmnáctiměsíčníprogram byl Radou EU schválen 21. pro-since 2006. Povinnost pohybovat se vevíceletém programu není jediným omeze-ním, jemuž musí předsedající stát čelit.Velkým závažím je agenda, kterou před-sednictví zdědí po svém předchůdci. Má-lokteré předsednictví totiž dokáže dotáh-nout do konce všechny aktivity, podílrozpracovaných položek zpravidla pře-važuje nad množstvím uzavřených zále-žitostí.

Dalším vnějším omezením jsou dlou-hodobé aktivity Evropské unie, předevšímpak Evropské komise. Jako příklad je


EVROPSKÁ UNIE

možno uvést Lisabonskou strategii, kteréje tradičně zasvěcen jarní summit Evrop-ské rady, či proces rozšiřování. Důležitývýznam mají cyklické procesy uvnitř EU,jako jsou například volby do Evropskéhoparlamentu, končící mandát Evropské ko-mise či příprava rozpočtu.

Přidá-li se k výše uvedeným vnějšímomezením také logický limit, který plynez velikosti a vlivu státu, je jasné, že česképředsednictví nebude mít příliš prostoruvyniknout či propadnout díky vlastní zá-sluze. Důležitá bude spíše schopnost Čes-ké republiky vybrat z dané agendy té-mata, jež může obsáhnout a prezentovatv nich alespoň několik hmatatelných ús-pěchů.

Nástroje práce s agendou Evropské unie

Předsednictví má širokou paletu me-tod, jimiž může agendu EU ovlivnit. Lzeje rozdělit do tří skupin:2)

• určování agendy ve smyslu uváděnínových témat do politické diskuse,

• strukturace agendy ve smyslu zdů-razňování či zatlačování témat, která jižv politické diskusi figurují,

• tříbení agendy ve smyslu aktivní prá-ce s tématy politické diskuse.

Určování unijní agendy se odehrávápředevším formulací půlročního progra-mu, ale také pořádáním formálních a ne-formálních ministerských schůzek. Před-sednictví může také ovlivňovat agendukoncentrací na určité regiony či problé-my, jež předešlí předsedové opomíjeli,a navrhovat konkrétní opatření v reakcina existující problémy. V tomto směru mápředsednictví pozici „prvního mezi rov-nými“, ve smyslu, že všechny členskéstáty Evropské unie sice mají právo podá-vat návrhy či ovlivňovat Evropskou ko-misi, postavení předsedající země je aleodlišné.

Velmi významnou formou ovlivňováníunijní agendy je její strukturace, klíčovéoddělení důležitých a podružných problé-mů. Předsedající stát může otevřená té-mata buď potlačit, nebo je vzít za sváa věnovat jim během svého mandátu pro-stor. Principiálně platí, že strukturace seodehrává ve třech dimenzích: regionální,socioekonomické a konstituční. Regionál-ní dimenze se projevuje zdůrazňovánímvybraných regionů z různých historic-kých a geografických důvodů. Socio-ekonomická dimenze se váže na socio-politický charakter státu, jeho tradicia v praxi ji lze ilustrovat na různé míředůrazu, který je danou zemí přikládán na-příklad otázkám životního prostředí či

V závěru roku 2006 se zvýšily práce aktérů, kteříse podílejí na vytváření zahraniční politiky Českérepubliky, na přípravě potenciálních priorit českéhopředsednictví v Radě EU. Vzniklo několik materiálů, které okruh možných pri-orit ošetřují, a téma předsednictví se také začalo více akcentovat v maso-vých médiích.

Reflexe možných priorit českého předsednictvíEvropské unie

PETR KANIOK, JAN ZÁVĚŠICKÝ

EVROPSKÁ UNIE


rovnoprávnosti žen.3) Socio-politickácharakteristika souvisí s aktuální vnitro-politickou situací. Konečně konstitučnídimenze se odvíjí především od samotné-ho vztahu předsedající země k evropskéintegraci, zejména k rozšíření a k institu-cionální reformě. Velmi důležitým nástro-jem strukturace agendy je její procedurál-ní kontrola. Jedná se především o četnostsektorových mítinků, důraz na ten či onensektor, svolávání neformálních schůzeka sestavování programů konkrétních mí-tinků.

Oproti předchozím nástrojům ovlivňo-vání unijní agendy lze její tříbení považo-vat za pasivní nástroj. Předsednictví takdává najevo, že některým problémem sezabývat nehodlá. Prvním nástrojem tří-bení agendy je ignorance tématu jako po-litického problému, druhým je vyřazení tématu z agendy předsednictví a třetímpředložení neprůchodných kompromis-ních návrhů. V tomto bodě tedy předse-dající stát nepodniká žádné aktivní krokyjako u prvních dvou metod, ale limitujestávající nebo případně brání otevření no-vé agendy.

Reflexe českých priorit

Podle dosud dostupných materiálů a me-diálních vyjádření vicepremiéra Alexan-dra Vondry se české předsednictví hodlásoustředit na pět hlavních programovýchokruhů, a to pod mottem „Evropa bez ba-riér“. Prvním okruhem by mělo být téma

konkurenceschopnosti, čtyř svobod a li-berální obchodní politiky. Druhým pakbudoucí reforma společné zemědělsképolitiky, třetím energetika a její bezpeč-nost, čtvrtým transatlantické vztahy, zá-padní Balkán a východní Evropa a pátýmrevize rozpočtu.4)

Reflexe pravděpodobných priorit čes-kého předsednictví optikou omezení ini-ciační funkce nabízí poměrně střízlivýa věcný obraz. Podle všeho se zdá, žekompetentní aktéři se rozhodli vydat ro-zumnou a úspěch slibující cestou struktu-race již existující agendy, a to předevšíms důrazem na potřeby a problémy Evrop-ské unie.

Je ovšem třeba uvědomit si, že nevšechna potenciální témata jsou nekon-fliktní. Například bod čtyř svobod můžečeské předsednictví uvést do sporu s dvo-jicí sousedních států Německem a Rakous-kem, kterým bude v dubnu 2009 končitdruhá fáze přechodného období volnéhopohybu osob.5) Stejný režim platí taképro Francii, s níž se navíc české předsed-nictví může dostat do konfliktu důrazemna reformu společné zemědělské politiky.V tomto případě ovšem české předsed-nictví příliš na vybranou nemá. Nejpoz-ději na přelomu let 2008/2009 totiž před-

loží Evropská komise hodnocení stavua první návrhy vztahující se výdajovéstránky rozpočtu Evropské unie (včetněspolečné zemědělské politiky). Diskusemůže samozřejmě začít již například zafrancouzského předsednictví, není ovšempravděpodobné, že by se jí české před-sednictví vyhnulo.

Z hlediska výše představených nástro-jů práce s unijní agendou je patrné, žečeské předsednictví bude pracovat pře-devším s již nastolenými tématy. Zjevnéje, že dosud nemá Česká republika jas-ně definované priority svého působenív Evropské unii. Proto jsou potenciálníčeské priority spíše unijní než národ-ní a není v nich jasný socioekonomický,regionální či kulturní důraz. Patrná jev tomto smyslu jen nepříliš vysoká chuťzabývat se dalším ústavním vývojemv Evropské unii. V tomto ohledu snad lzeočekávat pragmatický a ve svém důsledkuprospěšný postup, kdy bude cílem českéreprezentace spíše debata o dalším smě-řování EU než případné vzkříšení ústav-ního textu.

22

Možné priority nabízejí několik námě-tů k diskusi. První z nich je, zda součas-ný počet okruhů není příliš vysoký.6)V nynější fázi je výčet českých priorit ta-ké podkladem pro jednání o víceletémprogramu, které Česká republika povedes Francií a se Švédskem. S těmito státybude Česká republika program předsed-nického „tria“ vytvářet, a přestože je ten-to program velmi obecný, měl by uspoko-jit všechny členy „týmu“. Je tedy na mí-stě se domnívat, že reálný počet prioritbude nižší. Pohled na minulá předsednic-tví Francie a Švédska naznačuje, že řadaz témat, která Česká republika zahrnulamezi své potenciální priority, byla sou-částí agendy našich partnerů. U Franciese jedná především o oblast spojenous Lisabonskou strategií, u Švédska paknapříklad o další rozšiřování Evropskéunie.

Druhou záležitostí je úvaha, které témaby mohlo být potenciální „vlajkovou lodí“českého předsednictví. Předsednictví totižkromě jiného představuje také možnost,jak evropskou agendu „prodat a přiblí-žit“ občanům. V tomto směru by zřejměideálním tématem byly čtyři svobody. Jeovšem otázkou, do jaké míry bude Českárepublika schopna přesvědčit kupříkladuRakousko, že přechodné období není tře-ba prodlužovat, protože rakouskému trhupráce nával českých pracovníků nehrozí.Význam takového úspěchu by byl obrov-ský: v symbolické rovině by se část čes-ké populace zbavila pocitu „druhořadých“členů, v praktické by pak „komuniková-ní“ evropské integrace získalo hmatatelnéa nosné téma veřejného života.

Další případná témata českého před-sednictví takový potenciál bohužel ne-skýtají, byť jsou aktuální a z hlediska Ev-ropské unie potřebná. Velmi zajímavé bytak v tomto smyslu mohlo být položenídůrazu na oblast vzdělanosti a zintenziv-nění spolupráce EU v této oblasti. Tototéma by jednak velmi dobře zapadlo dopriority konkurenceschopnost, a také byumožnilo České republice prezentovat sejako moderní ekonomika kladoucí důrazna vzdělání, inovaci a rozvoj. V nepo-slední řadě by bylo také přístupné veřej-nosti. Česká společnost zde má navícdlouholetou tradici a strategicky se rov-něž jedná o perspektivní téma a do jistémíry i ekonomické východisko.

Šance profilovat Česko v Unii

Jaký tedy je závěr z reflexe dnešníhostavu přípravných prací? Zbrusu nové té-ma české předsednictví do Evropské unienevnese, ať už bude podoba jeho progra-

mu jakákoliv.Nikdo to od nějostatně ani příliš ne-čeká, Česká republikapodle všeho takovou am-bici ani nemá. Vzhledemk rozsahu aktivit, které Evrop-ská unie v dnešní době pokrývá, aninení zavedení zbrusu nové agendy mož-né. Současná tendence České republikyzabývat se spíše unijní než národně za-měřenou agendou je proto logická a jepředpokladem úspěchu. Návaznost naminulá a budoucí předsednictví či vazbana dlouhodobou agendu EU navíc jaký-koliv obsahový „úlet“ v podstatě znemož-ňuje.

Je důležité připomenout, že při bilan-cování předsednictví bude Česká republi-ka hodnocena také podle své (ne)schop-nosti dostát jiným funkcím předsednickézemě: funkci vyjednávače konsenzu v Ra-dě EU, administrátora a manažera její prá-ce atd. Zkušenost jiných zemí, které před-sednictví vykonávaly poprvé, indikuje, žepozornost České republiky by se mělaupřít tímto směrem.

Přestože Evropské unii české před-sednictví zcela novou prioritu nepřinese,měla by Česká republika svých šest mě-síců „ve světle ramp“ využít a ve svýchprioritách se vhodně profilovat tak, abymohla uplatnit vlastní přidanou hodnotu.Předsednictví kromě toho přináší výzvu,která spočívá v naprosto profesionálníorganizaci a s tím související maximali-zace potenciálních vedlejších zisků ply-noucích z této role. Jedná se napříkladjak o propagaci České republiky v Ev-ropské unii, a naopak EU v České repub-lice, tak o posílení současných a budo-vání nových vazeb či o další profilaciČeské republiky v procesu evropské inte-grace. Všechno by mělo být založeno jakna víceúrovňovém zapojení orgánů stát-ní správy a regionálních samosprávných

struktur (zejména krajů),tak soukromých společností, firem

a organizací občanské společnosti.

❍

Petr Kaniok (1978) je odborný asistent naKatedře mezinárodních vztahů a evrop-ských studií Masarykovy univerzity.

[email protected]

Jan Závěšický (1982) je výzkumný pracov-ník Mezinárodního politologického ústavuMasarykovy univerzity.

[email protected]

1) Smlouva o Ústavě pro Evropu zavádí indivi-duálního předsedu Evropské rady, který by měl býtvolen Evropskou radou kvalifikovanou většinou(čl. I-22). Předsednictví jednotlivých sektorovýchrad by se měnilo na základě systému rovné rotacemezi členskými zeměmi, který by Evropská radaschválila opět kvalifikovanou většinou (čl. I-24).Ústavní mandát předsedy Evropské rady jej výraz-ně izoluje od legislativního procesu a docházík rozkolu role manažera a mediátora chodu Radyod role vnějšího reprezentanta a stanovování poli-tických priorit.

2) Viz dále Tallberg, J. (2003): Agenda-shapingpowers of Council Presidency, s. 6–8. In: Elg-ström, O. (ed.): European Union Council Presiden-cies – A comparative perspective. London: Rout-ledge 2003.

3) Například v těchto otázkách je vidět patrnýrozdíl mezi severskými a jihoevropskými členský-mi státy EU.

4) Priority vycházejí z podkladů Výboru pro EUna vládní úrovni, které byly projednány v prosinci2006.

5) Přechodná opatření dále uplatňuje Belgie,Lucembursko, Nizozemsko a Dánsko.

6) V této souvislosti lze poukázat na švédsképředsednictví Rady EU z roku 2001, které původ-ně plánovalo čtyři priority (rozšíření, životní pro-střední, zaměstnanost, rovnost), ale nakonec volilojen tři (jako priorita bylo opuštěno téma rovnostipohlaví), kromě jiného také proto, že počet čtyřpriorit se švédské vládě zdál příliš vysoký.


EVROPSKÁ UNIE

ZEMĚMI SVĚTA

Ahmadínežádův ÍránHrozba,nebo ambiciózní hráč?

CYRIL BUMBÁLEK

členném sboru starších duchovních. Ten-to orgán, jehož činnost se dosud těšila jenzcela marginální pozornosti médií i írán-ské veřejnosti, je volitelem nejvyššíhovůdce země, má dohlížet nad výkonemjeho pravomocí a jako jediný může nej-vyššího vůdce i odvolat.

Prosincové hlasování se oproti předcho-zím volbám těšilo nečekané pozornostia také účast voličů byla velmi vysoká. Odprezidentských voleb jsou všechny mo-censké pozice opět v rukou konzervativní-ho tábora. Ale ani konzervativci nejsoujednotní. Rivalita mezi Chátamího refor-misty a konzervativci se po loňských pre-zidentských volbách přenesla mezi samot-né konzervativce. Už druhé kolo pre-zidentských voleb bylo soubojem mezidvěma konzervativními politiky – Mah-múdem Ahmadínežádem a Hášemím Raf-sandžáním, který je nyní hlavní postavoupragmatického proudu konzervativního tá-bora a zároveň symbolem propojení politi-ky a byznysu v porevolučním Íránu. Přesvolební porážku zůstal Rafsandžání, kterýobhajoval urovnání vztahů se Západem,v čele íránského establishmentu a z pozicepředsedy Rady pro určování zájmů režimuuplatňuje stále mimořádný vliv.

Proto se pozornost soustředila přede-vším na střet mezi pragmatiky sdruženýmikolem Rafsandžáního a radikálněji zamě-řenými konzervativci. Jejich reprezentan-tem se stal ajatolláh Muhammad TáqíMesbáh Jazdí, který je podle řady írán-ských i západních zdrojů duchovním guruprezidenta Ahmadínežáda a Islámskýchrevolučních gard. Je vedoucím představi-telem náboženské školy Haqání v Qomua je pokládán i za jednoho z ideologů re-žimu.

Odmítá západní demokracii, přičemžargumentuje tím, že islám vyžaduje pod-řízení se vůli boží, a neposkytuje tak pro-stor pro svobodnou individuální volbu. Jeodpůrcem pluralitního systému, svobod-ných voleb a podporuje násilné potlače-ní odpůrců režimu. Prosazuje renesancihodnot islámské revoluce, hovoří o nevy-hnutelném konfliktu se Západem, obha-juje sebevražedné operace a na rozdíl odnejvyššího duchovního vůdce Chámeneí-ho nevylučuje vojenské využití jadernétechnologie.

Ovšem ani umírnění konzervativci ne-chtějí ustupovat tlaku Západu, vzdát sejaderného programu nebo připustit změ-ny, které by znamenaly ohrožení privile-govaného postavení šíitského duchoven-stva. Zajistit přežití režimu a vládnoucíelity je společným cílem, ale liší se pro-středky.

pravomoci íránského prezidenta měl znač-ně volné pole působnosti.

Ahmadínežád se dosud těšil podpořenejvyššího duchovního a politického vůd-ce země ajatolláha Alího Chámeneíhoa některých dalších politicky angažova-ných šíitských duchovních. Ti stojí v írán-ské teokracii nad orgány reprezentujícímisuverenitu lidu – parlamentem a preziden-tem. Íránský režim však není diktaturoujednoho muže nebo jediné strany. Chcemít podporu veřejnosti a Ahmadínežád jizatím zajišťoval.

Řady Ahmadínežádových oponentůvšak rostou. A to nejen mezi liberály, kteříse obávají snah prezidenta prosazovat kon-zervativní islámské hodnoty a učinit přítržsociálnímu a kulturnímu uvolňování, kterézapočalo za prezidenta Chátamího. Prezi-dent hovoří o tom, že je třeba zabránit infiltraci západní kulturou, potlačovat se-kularismus a liberalismus. Ale obavyz utužení režimu se zatím nepotvrdily. Ob-jevuje se otevřená kritika vlády a prezi-denta. Stále jsou ovšem zavírány deníky,přitvrdila cenzura a liberální profesořia studenti se obávají vynuceného odcho-du z univerzit. Obchodníci a městskástřední třída jsou naproti tomu znepo-kojeni Ahmadínežádovým konfrontačnímvystupováním vůči zahraničí a zbytečný-mi provokacemi.

Volba znalců a radních

V polovině prosince loňského rokuproběhly v Íránu současně volby do Shro-máždění znalců a místních samospráv.Hlasování, které se konalo více než poroce a půl po prezidentských volbách,mělo být prvním skutečným testem pod-pory prezidenta Ahmadínežáda.

Íránci rozhodovali o tom, kdo na příš-tích osm let zasedne v šestaosmdesáti-

Je však Ahmadínežádův Írán skuteč-nou hrozbou, nebo jsme spíše svědky mo-censké hry globální supervelmoci a státu,který aspiruje na postavení regionálnímocnosti? A jak vypadá situace v samot-ném Íránu?

Mahmúd Ahmadínežád je na íránsképolitické scéně novým fenoménem. Je po-liticky a nábožensky konzervativní, ale je-ho ekonomický program směřuje doleva.Nebyl součástí nejvyšších pater íránskéhoporevolučního establishmentu a není aniduchovním. Pochopil však, že volby ne-rozhoduje liberálně smýšlející teheránskástřední třída, ale početné vrstvy obyvatelchudých předměstí a íránský venkov. Ah-madínežád jim slíbil sociální spravedlnosti hospodářské reformy. Vymezil se protivládní, společenské a ekonomické elitě,která se podle něho zpronevěřila revoluč-ním ideálům, a slíbil, že vymýtí korupcia nepotismus. Obraz muže z lidu, který se vypracoval, zapůsobil. Lidé mu uvěřilia v očích nespokojených Íránců se stalsymbolem změny.

Populární prezident

Výsledky prezidentských voleb ukáza-ly životaschopnost teheránského režimu.Voliči odmítli staré známé tváře a dalisvou důvěru muži, který stál dosud mimonejvyšší patra íránské politiky. I dnes jeAhmadínežád stále populární. Na rozdílod svých předchůdců na své popularitěpilně pracuje. I proto tráví značnou částsvého času na cestách po Íránu.

Porovnáme-li Ahmadínežádovo prezi-dentství s postavením jeho předchůdce,může se zdát, že pozice současného pre-zidenta je silnější než umírněného Mu-hammada Chátamího, jehož reformníprogram neustál opozici konzervativní-ho duchovenstva. S ohledem na omezené


Ani po roce a půl v prezidentském úřadě nepřestal Mahmúd Ahmadínežád vy-volávat napětí. Provokuje Západ, vyhrocuje spor o íránský jaderný programa podle USA i Britů podněcuje Írán také sektářské násilí v Iráku, destabilizu-je Libanon a podporuje skupiny odmítající mírové řešení izraelsko-arabskéhokonfliktu. Pro Západ je novým „zlým mužem z Teheránu“ a izraelští politici va-rují před hrozbou „nového holocaustu“, tentokrát ze strany Íránu.

madínežáda. Volby do Shromáždění znal-ců znamenaly také návrat pro bývaléhoprezidenta a Ahmadínežádova rivala Raf-sandžáního, který s pohodlným násko-kem zvítězil v Teheránu. Mesbáh-Jazdíbyl rovněž zvolen, ale až na šestém mís-tě. Od Rafsandžáního, který byl ještě lo-ni pro mnoho Íránců symbolem zkorum-povaného establishmentu, si předevšímíránská střední třída, studenti a obchodní-ci bázáru slibují, že bude protiváhou ul-trakonzervativců.

Nicméně, jak ukazují výsledky paralel-ních voleb do místních rad, neutrpěl aniAhmadínežádův tábor pokořující poráž-ku. Uspěli rovněž reformisté. Přesto jsouvýsledky voleb pro Ahmadínežáda a jehospojence jasným signálem, že podporaveřejnosti není zdaleka tak pevná a ne-podmíněná. Íránci dali najevo, že chtějí,aby se prezident více soustředil na domácíagendu, přestal provokovat Západ a zby-tečně vyhrocovat napětí ve vztazích s me-zinárodním společenstvím. Chtějí vidět,jak pozdvihne hospodářství země a sko-mírající rozpočty íránských domácností,a ne to, jak zemi přivede do izolace a předhrozbu otevřené konfrontace.

Jak zastavit jaderný Írán?

I když íránský prezident není tvůrcemklíčových zahraničněpolitických rozhod-

Pragmatici jsou přesvědčeni, že bu-doucnost režimu lze zajistit omezenýmireformami, které vyjdou vstříc tlaku ve-řejnosti. Uvědomují si, že mladá íránskápopulace si nepřeje návrat do revoluční-ho období, ale současně většina nežádázměnu režimu. Primární důraz proto kla-dou na ekonomickou sféru, která je proÍránce hlavním zdrojem nespokojenosti.Na rozdíl od ultrakonzervativců, kteříjsou stoupenci silné ruky státu, preferujíumírnění konzervativci tržní ekonomi-ku. Proto se také více obávají dopadů,které by vyhrocování sporu o atom moh-lo mít.

Složení nového Shromáždění znalců jedůležité nejen proto, že v případě smrtinebo odstoupení Chámeneího bude zřej-mě ze svých řad volit jeho nástupce. A ač-koli stojí v čele státu, není Chámeneíhopostavení srovnatelné s autoritou revoluč-ního vůdce Chomejního. Na rozdíl od ně-ho potřebuje Chámeneí spojence. Ostatnívysoce postavení duchovní mu mohou býtjak oporou, tak jeho oponenty.

Volební výsledky ukázaly, že většinakřesel ve Shromáždění znalců zůstaneobsazena stoupenci Chámeneího, vesměstradicionalistickými duchovními.1) Ne-potvrdily se tak obavy, že se hlasovánístane dalším triumfem ultrakonzervativ-ců, kteří by byli oporou prezidenta Ah-

nutí, znamenal nástup Ahmadínežádovyadministrativy změnu v dosavadním pří-stupu Íránu k otázce jaderného progra-mu. Írán stále deklaruje, že výlučným cí-lem programu je pokrytí energetickýchpotřeb země jadernou energií a dosaženísoběstačnosti při výrobě paliva pro jader-né elektrárny. Nicméně dosavadní takti-ka íránských jaderných vyjednavačů, kdybyl Írán pod stupňujícím se tlakem Zápa-du ochoten přistoupit na dočasné poza-stavení citlivých jaderných aktivit, bylaopuštěna.

V létě 2005 obnovili Íránci obohaco-vání uranu. Učinili tak s vědomím toho,že se spor přenese z půdy Mezinárodníagentury pro atomovou energii (MAAE)do Rady bezpečnosti, což se na jaře 2006také stalo. Dosud umírnění Evropané sepřiblížili tvrdšímu postoji Spojených stá-tů. V srpnu 2006 přijala Rada bezpeč-nosti rezoluci, která požaduje, aby Íránzastavil veškeré aktivity související s obo-hacováním uranu a uvalil moratorium navýstavbu těžkovodního reaktoru. Íráncirezoluci odmítli, ale snahy o uvalenísankcí se setkaly s opozicí ze strany Rus-ka a Číny, které mají v Íránu své obchod-ní zájmy. Až v prosinci 2006 byl vyjed-nán kompromisní návrh sankcí. Přijatésankce jsou však i z pohledu Teheránumírným opatřením. Postihují pouze ob-

ZEMĚMI SVĚTA


ohled na vnitropolitický kontext stejně ja-ko na skutečnost, že primárním cílem re-žimu je přežít. Silná slova a harašenízbraněmi naopak zastírají strach íránskéelity z násilné změny režimu.2) Íránskévedení si je dobře vědomo toho, že je naseznamu cílů americké politiky „regimechange“. Směřuje-li tedy íránský režimk jaderné zbrani, tak především proto, žedoufá, že tak odvrátí hrozbu konfliktu seSpojenými státy.

Proto, chce-li mezinárodní společen-ství přimět Írán, aby se vzdal alespoň nejzneužitelnější části svého jadernéhoprogramu – obohacování uranu, musí do-sáhnout především toho, aby íránský re-žim ztratil motivaci získat deterent. Šancina úspěch tak může mít pouze taková nabídka, která bude vedle ekonomickýchpobídek obsahovat přesvědčivé bezpeč-nostní garance ze strany USA, které jsoupro Írán největším zdrojem ohrožení.Žádný takový návrh se však za uplynuléroky jednání neobjevil.3)

Regionální dialog

Situace v Iráku, ale i přetrvávající na-pětí v Libanonu, v Palestině a v Afghá-nistánu podnítily otevřenou debatu, zdanení čas opustit plány na demokratickoupřestavbu Blízkého východu a vrátit sek osvědčené reálpolitice. Prioritou se stá-vá stabilita a bezpečnost. Nejen expertizdůrazňují, že pokroku nelze dosáhnoutbez spolupráce se samotnými aktéry blíz-kovýchodního dění. Pokud jde o Irák, do-poručují, aby byly překonány ideologickébariéry a navázán dialog s Íránem a seSýrií. Nicméně Írán je obviňován, že pod-poruje šíitské ozbrojence, kteří jsou od-povědni za sektářské násilnosti i útoky nakoaliční síly. Íránci se sice vyhýbají otev-řené konfrontaci, ale podobným způso-bem podporují také libanonský Hizballáha palestinský Hamás. Tedy skupiny, kterése stavějí proti mírové koexistenci s Izrae-lem a přítomnosti Západu v regionu.

Íránci si jsou vědomi toho, že situacev regionu Írán posiluje. Vojenské sílyUSA jsou vázány v Iráku a regionální spo-jenci Západu jsou oslabeni. Díky tomu seÍrán cítí sebevědomě. Nicméně tato vý-hodná konstelace nemusí trvat dlouhodo-bě a Írán se opět může dostat do centrapozornosti Spojených států.

Pro Írán je však podpora protizápad-ních skupin v regionu, schopnost ovlivňo-vat dění v sousedních zemích a udržovatdalší ohniska napětí účinným nástrojem,který z pohledu íránského režimu diver-zifikuje tlak, jemuž by islámský režimmohl jinak čelit.

ZEMĚMI SVĚTA

chod s technologiemi a komponenty ja-derného programu a program balistic-kých střel.

Je proto nepravděpodobné, že by tytosankce přiměly íránské vedení ke změněpostoje. Íránci se v současné situaci, kdyse Západ ocitl v regionu Blízkého výcho-du v defenzivě, cítí neohroženěji než kdy-koli předtím. Taktika cukru a biče na írán-ský režim prozatím neplatí. Íránci vidí, žejim neústupnost prochází. A je-li íránskýrežim pevně rozhodnut od svého jader-ného programu neustoupit, je logické, žechce dosáhnout co největšího pokrokuprávě nyní, když jsou síly USA vázányv Iráku a schopnost vojensky zasáhnoutv Íránu je omezená. Navíc neochota vzdátse jaderného programu odráží i názorznačné části íránské veřejnosti, včetnětěch, kteří jinak žádnými horlivými stou-penci režimu nejsou.

Cena za atom

Nejistota ohledně skutečného směřo-vání íránského jaderného programu jepro Západ zdrojem nervozity. Navícmožnost, že se jaderné zbraně ocitnouv rukou prezidenta Ahmadínežáda, vy-volává pocit ohrožení i mezi občany zá-padních zemí. Argumentů, proč je tomunutné zabránit, je řada. V kontextu Ah-madínežádových výroků je diskutovánapředevším otázka, zda by jaderný Íránskutečně představoval existencionálníhrozbu pro Izrael. I ze strany odbornéveřejnosti se ozývají hlasy, že od jadernéagrese by Írán nemusela odradit anihrozba jaderné odvety. Proto se hovořío tom, že neuspějí-li sankce ani diplo-macie, bude třeba přistoupit k preventiv-nímu vojenskému řešení.

Avšak výše zmíněné postoje nadhod-nocují, nebo naopak podceňují některádůležitá fakta. Vojenské řešení obnáší ri-ziko nekontrolované eskalace konfliktu,a navíc neskýtá jistotu úspěchu. Nelze to-tiž jen zopakovat izraelský útok na iráckýOsirak. Zničit nebo alespoň dlouhodoběvyřadit jaderná zařízení Íránu by byloznačně obtížnější.

Je však hrozba jaderného Íránu natolikzávažná, že je nezbytné íránský jadernýprogram zastavit bez ohledu na ce-nu? Stoupenci názoru, že íránský režimby mohl provést jaderný útok i navzdoryhrozbě jaderné odvety, argumentují tím,že jde o režim založený na extremistickéideologii, u něhož nelze spoléhat na ra-cionalitu a který nemusí odstrašit ani vi-dina sebezničení. Takový postoj ovšem přeceňuje a vykládá radikální rétorikuněkterých představitelů režimu a nebere


Budoucnost režimu

Poslední vývoj však ukazuje, že admi-nistrativa prezidenta Bushe jednat s Írá-nem nechce. Očividně stále věří, že Spo-jené státy jsou schopny Írán zadržovata případné hrozby vojensky konfrontovat.Prezident Bush nechce zřejmě ustoupitplánům na transformaci regionu a vzdátse perspektivy změny íránského porevo-lučního režimu, který bude pravděpodob-ně i v budoucnosti největší výzvou ame-rickým zájmům v regionu.

Ačkoli prezident Bush hovoří o tom, ženepřipustí, aby íránský režim získal ja-derné zbraně, zůstává otázkou, jak vyso-kou cenu je ochoten zaplatit. Zda je při-praven na nákladné hospodářské sankce,které nakonec nemusejí přinést očekáva-ný výsledek, či riskovat další blízkový-chodní konflikt.

Navíc Ahmadínežád není jedinou tváříÍránu. A přestože je nyní Írán neústupněj-ší než za vlády Chátamího, neodráží írán-ská zahraniční politika jednoznačně ra-dikální rétoriku prezidenta. Ani nové slo-žení Shromáždění znalců nenasvědčujetomu, že dojde k odklonu od nekonfron-tační linie, kterou prosazuje Chámeneí.Ten ostatně na počátku ledna prostřed-nictvím deníku Džumhúrí-je Eslámí po-prvé kritizoval prezidenta Ahmadínežáda za vyhrocování sporu o jaderný program.Vyzval prezidenta k tomu, aby svými pro-vokacemi přestal poskytovat „nepřáte-lům“ záminku pro to, aby zvyšovali me-zinárodní tlak na Írán, a zaměřil se na domácí problémy.4)

Má-li mít tedy jakýkoli dialog šancina úspěch, musejí Spojené státy íránské-mu režimu nabídnout to, o co nejvícestojí. Budoucnost. I pak by však Íráncizřejmě přistoupili pouze na takové řeše-ní, které by Íránu ponechávalo možnostrozvíjet jaderný program alespoň v ome-zeném rozsahu. Byť za striktní kontroly.Podobně jako schopnost prosazovat svézájmy za vlastními hranicemi pokládáíránské vedení i jadernou technologii zaatribut postavení regionální mocnosti.

❍

Cyril Bumbálek (1980) je analytikem Aso-ciace pro mezinárodní otázky.

[email protected]

1) Taheri, A., Wounded But Alive: Could Ahma-di Nejad Become More Dangerous?

2) Jahangir Amuzegar, Nuclear Iran: Perils andProspects, Middle East Policy, Summer 2006.

3) Scott D. Sagan, How to Keep the Bomb FromIran, Foreign Affairs, Sep/Oct 2006.

4) Safa Haeri, Winds Definitely Turning AgainstAhmadi Nejad, Iran Press Service.

V případě samotného Iráku budila per-spektiva svržení režimu Saddáma Husaj-na obavy z možné reislamizace Iráku(v některých komentářích se nesmyslněspekulovalo o spojení s íránskou teokra-cií), ale také obavy z rozpadu země, jehožlogickým důsledkem by byla destabili-zace celého blízkovýchodního regionu.K četným varovným předpovědím1) sepřipojil také strach z použití zbraní hro-madného ničení iráckým vojskem neboz eskalace terorismu. Nutno říci, že větši-na černých prognóz se nesplnila, ale vý-voj v Iráku se přirozeně může ještě zdra-matizovat.

Pouze ropa v pozadí nebyla

Ponechme nyní stranou různé katastro-fické scénáře, jejichž výčet by jistě vydalna obsáhlou knihu, a zaměřme se na stě-žejní téma článku – ropný průmysl a válkuv Iráku v roce 2003. Otázka irácké ropy,zájmů ropného průmyslu a vliv uvedenýchfaktorů na zahájení vojenské operace USAprovází celé období předválečných pří-prav, samotný průběh války, a nejinak to-mu bude i v dalších letech. Hysterické ko-mentáře a reakce,2) které označují ropu zahlavní a jediný cíl války, jsou stejně ab-surdní jako nekritická prohlášení, že ropanehrála v rozhodování Spojených států (té-měř) žádnou roli.

Stručně řečeno, ropa jistě nebyla je-diným důvodem americko-britské inter-vence, nicméně nepochybně hrála jed-nu z klíčových rolí. Tvrzení, že konfliktv Iráku rozpoutali členové americké admi-nistrativy, kteří byli v minulosti spjati


s ropnými koncerny (G. Bush, C. Riceo-vá, D. Cheney, D. Rumsfeld), je sice po-někud přehnané, avšak vliv těchto vazebna rozhodovací proces USA nelze zcelaopomíjet. Výmluvným argumentem jebez ohledu na spekulativní teorie o roz-manitých interpersonálních vazbách ob-rovský potenciál iráckých ropných nale-zišť, který z nich činí skutečnou bonanzupro ropné společnosti, nemluvě o jejichstrategické hodnotě.

Irák má po Saúdské Arábii druhá nej-bohatší ložiska ropy (cca 112 miliard barelů),3) ale odhaduje se, že objem ne-prozkoumaných zásob může být až něko-likanásobně vyšší.4) Zatímco dnes dispo-nuje zhruba deseti procenty světovýchropných zásob, po objevení nových nale-zišť tento podíl patrně stoupne. Navíc ne-ní vyloučeno, že hojností své ropy předčíIrák současnou jedničku průmyslu, tedySaúdskou Arábii.

Tři faktory činí z irácké ropy nesmírněžádanou a výjimečnou komoditu. V prvnířadě je irácká ropa velice kvalitní, s vyso-kým obsahem karbonu a nízkým obsa-hem síry, což jsou ideální vlastnosti projejí rafinaci na nejkvalitnější ropné pro-dukty. Za druhé jsou irácké zásoby, jak jižbylo zmíněno, velice bohaté, a po pro-zkoumání rozsáhlého prostoru mj. Zá-padní pouště se očekávají další „zlaté do-ly“. Třetím faktorem je skutečnost, ženáklady na těžbu irácké ropy patří k těmnejnižším na světě. Západní ropné spo-lečnosti odhadují, že se náklady na jedenvytěžený barel ropy budou pohybovatmezi 1 až 1,5 dolaru, což je ve srovnání

s jinými světovými nalezišti neuvěřitelněpříznivá cena. Mnoho iráckých ropnýchvrtů sahá do nevelké hloubky, a třetinairáckých rezerv leží v hloubce pouhých600 metrů.5) Nízké náklady tak ropnýmfirmám přinášejí tučné zisky.6)

Slabiny ropné infrastruktury

Tolik k známým faktům, ale velkou ne-známou zůstává technický stav a provo-zuschopnost ropných zařízení, nebo spíšepřesněji řečeno vliv těchto faktorů na bu-doucí objem produkované ropy. Po obno-vení těžby v květnu 2003 byl Irák scho-pen na začátku července vyprodukovatcca 700 000 barelů ropy za den (bd), tře-baže původní optimistický odhad hovořilo 1,3 milionu bd. Po krátkém provozu seale již odhalily četné slabiny ropné infra-struktury, která neprošla zásadní opravoua modernizací od počátku 90. let násled-kem sankčního režimu OSN. Její chatrnýtechnický stav byl přesto za Saddáma Hu-sajna ignorován a docházelo k nešetrněvelké produkci ropy.

Nicméně pokud jde o celosvětový rop-ný průmysl, nejostřeji sledovanou oblastíje počínání amerických a britských rop-ných firem.7) Za Saddámovy éry bylouzavřeno několik dohod o využití iráckéropy s ruskými, francouzskými a čínský-mi koncerny, přičemž osud těchto dohodzůstává nejasný. Charakter pevných kon-traktů měly dvě smlouvy (Francouzi voli-li metodu otevřených memorand) – ruskýLukoil podepsal kontrakt na velice slib-nou a bohatou Západní Qurnu, zatímcoChina National Petroleum Company zís-kala kontrakt na mnohem menší ropnénaleziště a-Ahdáb. Američané dali již ně-kolikrát najevo, že na ziscích v pováleč-ném Iráku budou mít největší podíl čle-nové vítězné koalice, ti, kteří prolévalikrev a investovali značné finanční pro-středky. Nicméně Spojené státy si jsouvědomy toho, že otázka irácké ropy jevelmi citlivou záležitostí, a zdůrazňují, žeropné bohatství je majetkem iráckého li-du. Ropa bude bezpochyby hrát v pová-lečné rekonstrukci Iráku klíčovou roli –Fond pro rozvoj Iráku (DevelopmentFund for Iraq), zřízený Američany na ob-novu země, bude čerpat většinu financíprávě ze zisků z ropy. Vše bude ovšemzáležet na množství produkované ropy,přičemž odhady produkce se značně roz-cházejí. V roce 1990, krátce před napade-ním Kuvajtu, produkoval Irák cca 3,5 mi-lionu bd. Americká okupační správa chcedo konce tohoto roku dosáhnout produk-ce 2 mililony bd, a do dubna 2004 doufáv 2,8 milionu bd (což je téměř maxi-

26

ZEMĚMI SVĚTA

Válka v Irákuv roce 2003 a její důsledkypro ropný průmyslVálečná operace Spojených států v Iráku, zahájenáv březnu 2003, s sebou pochopitelně přinesla jiždlouho před svým zahájením množství kontroverzních momentů a otázek.V sázce se mimo jiné krátkodobě ocitla kvalita transatlantických vztahů (vizdiplomatická roztržka Německa a USA nebo spory ohledně posílení obranyTurecka v rámci NATO). V centru pozornosti byly rovněž velmocenské půtky(nesouhlas Číny, Francie a Ruska s útokem na Irák, a následné dohady na pů-dě Rady bezpečnosti OSN), otázka efektivity zbrojních inspekcí OSN, či smys-luplnost a role Spojených národů v budoucnosti.

TOMÁŠ RADĚJ


mum, produkované Irákem během sankcíOSN).8) Podle různých odhadů by se mo-hla irácká produkce vyšplhat až na 10 mi-lionů bd (!) v letech 2020–25.9)

Sabotáže proti ropnému průmyslu?

V současnosti je obtížné přesně odhad-nout důsledky války pro samotný iráckýropný průmysl, neboť situace v zemi na-dále zůstává nestabilní. Přitom vnitřníbezpečnostní poměry jsou pro podobnouprognózu klíčové. Není vyloučeno, žeozbrojený odpor přetrvávající proti ame-rickým jednotkám započne rozsáhlejšía systematickou sabotážní činnost protiropnému průmyslu, což by mohlo mít da-lekosáhlé negativní důsledky. Dalším pro-blémem je otázka legitimity americkéokupační správy, a její rozhodování v ob-lasti ropného průmyslu, které bude v otáz-ce legitimity v dalších měsících čím dálvíce zpochybňováno. Hlavními protihrá-či a kritiky patrně budou nacionalisticképroudy v Iráku a zahraniční ropná konku-rence.10) Zatímco Čína se v tichosti stáhlaz uzavřeného kontraktu z roku 1997, Ru-sové se k podobnému kroku nechystajía přispěchali se zdůrazněním, že konečnérozhodnutí o osudu kontraktů bude nasvobodně a zákonně zvolené vládě Iráku.S ohledem na roztříštěnost bývalé irácképrotisaddámovské opozice bude uspoko-jivé rozdělení moci v Iráku dosti obtíž-ným rébusem. Z uvedených faktů je zřej-mé, že výše uvedený stručný přehledpodal popis jen vybraných problémů

a aspektů, týkajících se situace ropnéhoprůmyslu v poválečném Iráku, nicméněvývoj v dalších letech je závislý na širokéškále komplementárních a nepředvídatel-ných faktorů.

❍

Tomáš Raděj (1980) přednáší na Katedřepolitologie FSS MU především o islám-ském radikalismu.

[email protected]

1) K zajímavým dokumentům patří mj. „Com-munication from the Comission to the Council andthe European Parliament on the consequences ofthe war in Iraq for Energy and Transport“ na euro-pa.eu.int/comm/dgs/energy_transport/iraq/com_2003_164_en.pdf. Tato střízlivá analýza zdůrazňu-je zanedbatelný vliv irácké ropy na ekonomiky EU– země EU jsou totiž zásobovány především ropouz Norska (22,9 %), Ruska (22,5 %) a Saúdské Ará-bie (11,2 %).

2) Viz například Boje, D. M.: „Oil war: Propa-ganda and Root Causes“ na www.zianet.com/bo-je/peace/documents/oil_war_propaganda_and_ro-ot_causes.htm nebo Beams, N.: „Oil and theComing War against Iraq“ na www.wsws.org/artic-les/2003/feb2003/oil-f19.shtml.

3) Dutá míra – americký barel ropy obsahuje cca159 litrů ropy.

4) Viz například skvělá studie „Oil and the IraqWar of 2003“ na arizonaenergy.org/News&Events/oil_and_the_iraq_war_of_2003.htm.

5) Další kvalitní informace o ropném průmysluv Iráku viz Paul, J. A.: „Oil in Iraq: the Heart of theCrisis“ na www.globalpolicy.org/security/oil/ 2002/12heart.htm.

6) Sladkým bonusem je navíc fakt, že mnohá lo-žiska ropy jsou doprovázena velkými zásobamizemního plynu. Několik iráckých polí patří se svýmobjemem ropy k největším na světě. Nejznámějšíirácká naleziště jsou Madžnún (rezervy možná až 20 miliard barelů ropy), Západní Qurna (až 15 mi-liard barelů), Východní Bagdád (11 miliard a poten-ciálně více), dále Kirkúk, Rumajla a Nahr bin Umar.

7) Čtyři největší ropné společnosti jsou z USA(Exxon Mobil, Chevron Texaco) a Velké Británie(BP-British Petroleum, Royal Dutch Shell). Pátémísto drží Francie. Viz speciální číslo Newsweekuz 15. dubna 2002.

8) V roce 1991 nabídla OSN Iráku, aby navzdo-ry sankcím prodával omezené množství ropy,a zisk z jejího prodeje použil na humanitární úče-ly, což irácký režim tehdy odmítl. Na základě re-zoluce č. 986, přijaté 14. dubna 1995, byl zavedenprogram „ropa za potraviny“ (oil-for-food), kterýIráku opět umožnil použít zisky z ropy na huma-nitární účely. Realizace programu započala v pro-sinci 1996 (počáteční hodnota byla cca 2 miliar-dy dolarů během šestiměsíčního období). V roce1998 Irák produkoval každých 6 měsíců 5,26 mi-liard barelů ropy. 72 % zisku bylo určeno na záso-bování iráckých provincií, 25 % na válečné repa-race, 2,2 % na administrativu a operační nákladyOSN, spjaté s programem, a 0,8 % na zbrojní in-spekce OSN. 22. května 2003 bylo oznámeno, žeprogram bude do šesti měsíců ukončen a odpo-vědnost za pokračující aktivity převezme americ-ká okupační správa.

9) Viz například renomovaná studie „The Futu-re of Iraq’s Oil“ na www.platts.com/features/oilp-rices/iraqoutlook.shtml.

10) Ahmad Šalabí, kontroverzní vůdce Iráckéhonárodního kongresu (INC), jedné z nejznámějšíchopozičních skupin, poznamenal, že „americké fir-my budou mít na irácké ropě velký podíl“. Nic-méně ruský Lukoil reagoval výrokem, že součas-ná prohlášení z řad různých iráckých proudůnepředstavují „oficiální pozici legitimní iráckévlády“.

ZEMĚMI SVĚTA

To by samo o sobě nebylo nic překvapi-vého. Vzhledem k německé historii se jed-ná o citlivé téma, navíc i v minulosti bylyohledně nasazení armády do různých ope-rací svedeny intenzivní politické a právníbitvy – stačí připomenout jen operacev Bosně a Hercegovině v letech 1994a 1996 či zásah NATO v Kosovu v roce1999. Některé z operací v roce 2006 všakznamenaly určité novum, které si zaslou-ží být představeno i českému čtenáři.

Předmětem sporů bylo jak prodlouženístávající protiteroristické operace EnduringFreedom a mise EUFOR v Bosně a Herce-govině, tak i nové mise v Kongu, Libanonua též nová možná operace v Súdánu. Propochopení situace je nutné vědět, že v Ně-mecku musí všechny zahraniční vojenskéoperace schvalovat Spolkový sněm, kterýtuto svou kompetenci, vyplývající z ústavya konkretizovanou ve zvláštním Zákoněo podílu parlamentu při rozhodování o na-sazení ozbrojených sil v zahraničí,2) velmižárlivě střeží. Spolkový sněm může odpo-vídající návrh vlády odmítnout nebo při-jmout, nesmí jej však měnit. Hlasovánío přijetí návrhu vlády na vyslání vojsk dozahraničí a diskuse v plénu Spolkovéhosněmu je tak již pouhým symbolickým za-končením dlouhé (třeba i několikaměsíč-ní) debaty, ve které vláda a poslanci hleda-jí shodu. Není představitelné, že by vládapožádala Spolkový sněm o schválení ná-vrhu, o kterém by nebylo jasné, že budeschválen. Klíčovým grémiem pro tuto dis-kusi je Výbor pro obranu Spolkového sně-mu. V závislosti na důležitosti tématu a nazájmech jednotlivých aktérů je pak vedenadebata i na veřejnosti a v médiích.

Sporné mise v Kongu a Libanonu

Na počátku problémů stojí do značnémíry proces schvalování operace EUFORv Kongu, ovládající německý bezpečnost-

ně-politický diskurs od ledna do května2006. Formálně požádala 27. prosince2005 OSN Evropskou unii o vyslání vo-jenského kontingentu, pomáhajícího za-bezpečit volby v Kongu, s čímž Evropskáunie 28. března souhlasila. Samotná ope-race se uskutečnila na základě rezoluce1671 Rady bezpečnosti OSN, schválené25. dubna. Spolkový sněm pak nasazeníschválil 1. června. Neformálně se na tom,že EU vyšle do Konga vojáky, dohodliv lednu kancléřka Merkelová a prezidentChirac bez ohledu na poměrně silnouskepsi u poslanců německého parlamentu,zejména ve frakci CDU/CSU. PoslanciSPD misi v Kongu od počátku podporo-vali, frakce CDU/CSU musela být poměr-ně dlouho přesvědčována, aby souhlasila.

Důležitou roli v tehdejších sporech hrá-la nezkušenost ministra obrany Franze-Jo-sefa Junga, který si ve svých vyjádřeníchčasto odporoval a ve vztahu k parlamentua ke své vlastní frakci si počínal poměrněneobratně. Nicméně mise byla schválenahlasy poslanců vládních frakcí, spolu s vět-šinou poslanců Zelených. Proti se postavililiberální demokraté FDP a Levicová strana.Pokud odhlédneme od antimilitaristické ré-toriky Levicové strany, poukazovala hlavníkritika proti misi v Kongu hlavně na vyso-ká rizika a na nevybavenost Bundeswehrupro operace v Africe. Zejména případnýboj s dětskými vojáky vyvolával obavy.Mise skončila 30. listopadu relativně bezproblémů, a právě to ji činí důležitou, ne-boť její hladký průběh slouží jako argu-ment při prosazování dalších operací.

Druhým bodem kritiky hlavně ze stra-ny FDP byla absence celkového koncep-tu obnovy demokracie v Kongu a mož-nost destabilizace poté, co vojáci EUFORodejdou. I přes relativně bezproblémovýprůběh inaugurace staronového preziden-ta Kabily není riziko destabilizace vylou-

ZEMĚMI SVĚTA


čeno. FDP dále vytýkala vládě příliš ak-tivní přístup k nasazení vojsk, které po-dle jejího názoru „vždy může být jen po-sledním ze všech prostředků.“3)

Stejné rozložení sil panovalo ve Spol-kovém sněmu také při hlasování o dalšíoperaci, ve které německé vlečné námoř-nictvo jako součást sil UNIFIL střeží nazákladě rezoluce 1701 Rady bezpečnostiOSN libanonské pobřeží před pašovánímzbraní pro hnutí Hizballáh. FDP se stejnějako při hlasování o misi v Kongu posta-vila proti, zejména z historických důvodůa z obavy z možné vojenské konfrontaceněmeckých a izraelských vojáků. Kanc-léřka Merkelová kontrovala tvrzením, ženěmecká vojska pomáhají garantovat prá-vo Izraele na existenci. Námořní operaciUNIFIL schválil Spolkový sněm 20. září.Některé incidenty jako by zatím dávalyza pravdu kritikům. Bezprostředně poschválení operace využil vůdce Hizballá-hu šejk Hassan Nasralláh výroků Merke-lové a prohlásil, že vojska UNIFIL nejsounestranná a že mise nezabrání obnovenízbrojního potenciálu hnutí Hizballáh.Spor o přesná pravidla při zásazích ně-meckého námořnictva a incident, při kte-rém koncem října dva izraelské letounyF-16 v hloubkovém letu dvakrát výstraž-ně vystřelily a odpálily klamné cíle, po-mohly koncem října vyvolat zásadnějšídiskusi o vojenských operacích němec-kých ozbrojených sil v zahraničí. K tomuse v tisku objevily fotografie německýchvojáků, pózujících v Afghánistánu s lid-skými kostmi.

Bílá kniha k bezpečnostní politice

Impulsů pro diskusi bylo ještě několik:25. října schválila Spolková vláda novouBílou knihu k německé bezpečnostní po-litice a budoucnosti Bundeswehru, reagu-jící na změny v oblasti mezinárodní bez-pečnosti a definující německé ozbrojenésíly jako instrument německé bezpeč-nostní politiky.4) Horšící se bezpečnostnísituace v Afghánistánu a boje na jihový-chodě země klidu nepřidaly. Devětadva-cátého října navíc ministr obrany Jungohlásil úmysl snížit počet německých vo-jáků v Bosně a Hercegovině (850 z cel-kových 7000). Ve svém prvotním vy-jádření to však odůvodnil přetíženostíBundeswehru, čímž takříkajíc přilil olejdo ohně. Jeho kritikové oprávněně po-ukazovali na rozpor tohoto odůvodněnís Bílou knihou, která předpokládá schop-nost současného nasazení až 14 000 vo-jáků německých ozbrojených sil. Svýmičasto zmatenými vyjádřeními tak sámspoluzavinil situaci, kdy, jak sám řekl:

Nasazení Bundeswehruv zahraničí – trvalé německé specifikumNasazování německých ozbrojených sil do vojenskýchoperací mimo území NATO („out-of-area“) je obecněchápáno jako nejvýraznější důkaz proměny paradigmat německé bezpeč-nostní politiky po roce 1990. Po ukončení operace v Kongu tak působí v za-hraničních misích zhruba 8000 německých vojáků.1) Na německé politickéscéně je však toto téma i nadále zdrojem intenzivních diskusí a sporů.

JAN RYJÁČEK


ZEMĚMI SVĚTA

ženy, nicméně v některých oblastech jsouvyužity až na samou hranici kapacity.I s ohledem na jejich probíhající restruk-turalizaci panuje v německých bezpeč-nostně-politických kruzích shoda, že nej-později v roce 2010 bude muset přijítvýrazné navýšení německého vojenskéhorozpočtu, pokud bude chtít Německo dr-žet krok v mezinárodním srovnání.

Sportovní analogií je možné říci, velkákoalice CDU/CSU a SPD za rok své vlá-dy rozšířila hřiště, ale při hře v oblastibezpečnostní politiky stále dělá nevynu-cené chyby. Rozhodčí a diváci dávají navědomí, že další rozšiřování nepřicházív úvahu. Mantinely hrací plochy jsoukvalitně vymezeny (Bílá kniha), avšak in-vestice do samotné hrací plochy je v brz-ké perspektivě nutná, aby se zlepšila kva-lita hry a nehrozilo riziko sestupu do nižšísoutěže.

❍

Jan Ryjáček (1980) je interním doktoran-dem na Katedře německých a rakouskýchstudií FSV UK.

[email protected]

1) Podrobnosti k jednotlivým misím viz: www.einsatz.bundeswehr.de

2) Gesetz über die parlamentarische Beteiligungbei der Entscheidung über den Einsatz bewaffneterStreitkräfte im Ausland (Parlamentsbeteiligungs-gesetz) z 18. 3. 2005.

3) Poslanec za FDP Werner Hoyer na plénuSpolkového sněmu 1. 6. 2006. Stenografický pro-tokol, s. 3238.

4) Plné znění Bílé knihy v německém i anglic-kém jazyce je dostupné na www.weissbuch.de.

5) Auslandseinsätze: Risse in der Heimatfront.In: Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung, 29. října 2006, s. 2.

6) Widerstand gegen erneuten Afrika-Einsatz.Die Welt Online, 30. 11. 2006.

předseda zemské skupiny CSU ve Spol-kovém sněmu Peter Ramsauer prohlásil,že „si v žádném případě nehodlá do třeti-ce zopakovat procesy, které probíhaly přischvalování misí v Kongu či Libanonu.“ 6)SPD a FDP kritizují Junga především zato, že zcela otočil perspektivu a odhodil„kulturu zdrženlivosti.“ Podle opozičníFDP nesmí Německo v diskusích o vojen-ských operacích v cizině hrát aktivní rolia „nabízet vojska“. Podle kritiků byl prá-vě v případě Konga a Libanonu vojenskýzásah přivolán samotnou diskusí, kterábyla zahájena bez odpovídajícího poža-davku ze strany mezinárodních organiza-cí. V otázce Súdánu bude ještě záležet navývoji v rámci OSN, nicméně je velmi nepravděpodobné, že by Spolkový sněmsouhlasil s výrazným rozšířením součas-ného mandátu. Případné robustní misi doSúdánu by však paradoxně byli nakloně-ni spíše někteří Zelení a část SPD.

Parlament proti vládnímu aktivismu

S pohledem zpět na rok 2006 je takmožné rekapitulovat, že na německé poli-tické scéně stále přetrvávají určitá speci-fika, pokud jde o zahraniční vojenské ope-race Bundeswehru. Spolkový sněm trvána svých kompetencích a snaží se brzditaktivní, někdy až aktivistický přístup mi-nistra obrany. Operace EUFOR v Kon-gu demonstrovala politickou vůli Němec-ka hrát vůdčí roli v bezpečnostní oblasti.Dále byla prolomena některá tabu, jakonapříklad operace na Blízkém východě.Přetrvává však i určitá zdrženlivost. Ta jedána i finančními, lidskými a materiál-ními rezervami Bundeswehru. Německéozbrojené síly sice nejsou jako celek za-hraničními vojenskými operacemi přetí-

„Ačkoli v parlamentu panuje široká pod-pora vojenským operacím v zahraničí, veskutečnosti je mnoho poslanců toho ná-zoru, že hranice jsou dosaženy. Proto mu-síme být ohledně nasazení v zahraničízdrženliví. Každý další závazek musímevelmi dobře odůvodnit.“5)

V průběhu listopadu se tato opatrnostvlády vůči parlamentním výhradám a ve-řejnému mínění projevila hlavně ve dvouoblastech. První byl setrvalý odpor vůčipožadavku NATO, aby členské země od-bouraly omezení ohledně nasazení svýchvojsk v Afghánistánu. V německém pří-padě se jedná o teritoriální omezenív rámci sil ISAF, které je odůvodňovánorozdělením úloh a důležitostí práce, kte-rou Bundeswehr na severu Afghánistá-nu koná. Druhou oblastí bylo rozhodnutíukončit misi EUFOR v Kongu podle plá-nu přesně 30. listopadu. Ačkoli riziko de-stabilizace Konga stále není zažehnáno,symbolizuje toto rozhodnutí, že každávojenská mise v zahraničí má i svůj ko-nec a že nálada v parlamentu je vládourespektována.

Na druhou stranu pokračoval ministrobrany Jung ve své tradici neopatrnýchvyjádření, tentokráte ohledně situacev Súdánu. Zde je nasazeno 40 neozbroje-ných vojenských pozorovatelů a dalšíchaž 200 německých vojáků může v případěpotřeby logisticky podporovat misi Afric-ké unie. Jungovo vyjádření, že se Němec-ko nemůže bránit vykonávat stejnou čin-nosti pro případnou větší operaci podhlavičkou OSN, bylo v Německu pocho-peno jako ohlášení rozsáhlé německé vo-jenské operace v Súdánu. Jasně se takukázala citlivost, až téměř preventivní ne-důvěra poslanců vůči Jungovým vyjádře-ním, a to i v jeho vlastní frakci. Vlivný

VOLNÁ TRIBUNA


mace nutně čelí nepřehlednému množstvíliteratury, která nezřídka prezentuje od-lišné interpretace,“ pak dotyčná kniha ne-jenže ono „nepřehledné množství lite-ratury“ zbytečně rozhojňuje, ale navícčtenářům nabízí informace vysloveně za-vádějící. „Pětistránkový popis ...poměrův osmanské říši zcela vystihuje podsta-tu tohoto sultanátu,“ píše recenzent. Jen-že kromě věcných chyb na dotyčnýchstránkách autor rozvíjí jakési vlastní, ne-smyslné teorie ohledně imigrace Albáncůna Kosovo a jejich společenské organi-zaci. A kapitoly o Kosovu konce 20. sto-letí, které by podle recenzenta měl ocenitčtenář-politolog, jsou sledem chyb a ne-smyslů, které zde nemá smysl jednotlivěvypisovat – ale jsem ochoten je komuko-li osobně ukázat. Namísto jejich vypočí-távání jsem se rozhodl spočítat stránky, nakterých se žádná významná chyba ne-vyskytuje (rozhodně jsem sem nepočítalprostou názorovou odlišnost nebo grama-tické chyby – těch je jinak v knize požeh-naně). Bylo jich na 131 stran vlastníhoautorského textu (s. 9–134, 144–148) cel-kem 47, a to ještě proto, že na řadě strá-nek, které z této statistiky vyšly dobře,jsou shodou okolností vytištěny pouzeposlední odstavce, nebo dokonce jen po-slední věty jednotlivých kapitol. V té čás-ti textu, která se dá označit za historickýpřehled (od starověku po nástup Sloboda-na Miloševiće), je poměr 30 bezchybnýchoproti 23 s chybami. Od nástupu Miloše-viće dodnes, spolu s údaji v encyklope-dickém heslu a stránky o představitelíchstátu, je tento poměr 17 : 61. Zvláště níz-ká je kvalita kapitol věnovaných násilné-mu konfliktu na Kosovu, v nichž je na ně-kterých stránkách dokonce vícero chybv každém odstavci (90, 91, 92, 98, 100,105; pravda, některé odstavce jsou velmidlouhé).

Pár příkladů namátkou

Abych nebyl obviněn z kritiky bez dů-kazů a současně s vědomím, že takovémnožství chyb nelze vypsat na jednommístě, jsem namátkou knihu otevřel v je-jí první a druhé polovině. Ke stranám 42 a 43 mohu v krátkosti říci: 1. EnverHoxha byl synem muslimského obchod-níka, ale v době, kdy vedl komunistickoustranu, rozhodně nebyl muslimem; konec-konců byl vrchním politrukem armády,která si z mešit dělala konírny. 2. MehmetShehu nebyl vůdcem LNÇ, v době jehovzniku byl pouze velitelem partyzánské-ho oddílu v rodné oblasti Mallakastra. Jepravda, že byl mezi komunisty oceňovánpro svůj tvrdý postup vůči konkurenčním

„Navzdory některým výtkám uvede-ným výše se domnívám, že autor dokázalpoutavou formou přiblížit to nejpodstat-nější z dějin Kosova. Opomenuty nejsoužádné významné události ani postavy.Čtenář-politolog ocení zaměření knihynikoli na historii, ale na Kosovo od konce20. století. ...Knihu lze proto doporučitzájemcům o základní a přitom poměrněcelistvý přehled o soudobých dějináchtohoto nepokojného balkánského regio-nu,“ píše recenzent. Podle mne však kni-hu rozhodně doporučit nelze, naopak, seriózní recenzent by před ní měl varo-vat. Zájemcům o stručné dějiny Kosovabych místo ní doporučil například knihuStephena Schwartze: Kosovo: Backgroundto a War (London: Anthem Press, 2000, 186 stran). Není jistě bezchybná, avšakjejí autor, ač novinář, přistoupil k psanídaleko odpovědněji – jak je zřejmé pro-stým porovnáním seznamu literatury –a text navíc konzultoval s řadou význam-ných albánských, srbských a dalších od-borníků. Jeho kniha, přestože je dovedenapouze do konce roku 1999, je proto ne-srovnatelně lepší než Girgleho.

Opominutí významných událostí

Navzdory recenzentovu tvrzení se do-mnívám, že Girgle mnohé významné udá-losti vynechal, počínaje druhou kosov-skou bitvou (1448). Velmi málo událostícelkově kupodivu autor zmiňuje zejménav době po pádu komunismu, které věno-val polovinu textu a která byla událostmipřímo nabita (jen namátkou uvádím na-příklad: generální stávku Albánců, kte-rá vedla k jejich masovému propouštění

v roce 1990, první sérii násilných útokůna policisty na jaře 1993). Z doby válkymezi NATO a SR Jugoslávií autor zazna-menal jen pár dat v souvislosti s meziná-rodním vyjednáním, ale nic podstatnéhok samotnému Kosovu (opět jen namát-kou: mohl zmínit třeba pozemní útokyUÇK v součinnosti s letectvem NATO najaře 1999 či pokus ruských vojáků ob-sadit severní Kosovo bezprostředně poskončení války). O vývoji na Kosovu poválce v roce 1999 už autor nenapsal prak-ticky nic. Kromě vlastního Kosova mělrozhodně věnovat také alespoň jeden od-stavec albánskému povstání v jižním Srb-sku (2000–2001), řízenému a podporova-nému z Kosova. Dohromady dvě věty,každá na jiném místě a každá zatíženáfaktickou chybou, nestačí.

Z důležitých postav, které v knize ne-jsou zmíněny, rozhodně stojí za zmínku na-příklad Durad Branković, Andrea a PjetërBogdani, Arsenije IV. Jovanović-Šaka-benta, Branislav Nušić, Isa Boletini, Kos-ta Pećanac, Xhafer Deva, Shaban Polluz-ha, Petar Brajević, Fadil Hoxha, z obdobítzv. Republiky Kosovo a mezinárodnisprávy na Kosovu pak Idriz Ajeti, EditaTahiri, Zahir Pajaziti, Rrustem Mustafa,Blerim Shala, Bernard Kouchner, Micha-el Steiner, Rada Trajković, Sava Janjić,Oliver Ivanović či Shefqet Musliu, do ka-pitoly o česko-kosovských vztazích prá-vem patří také Pavel Hradečný, význam-ný český albanista s úzkým vztahemprávě ke Kosovu.

Jestliže pan Rosůlek trefně pozname-nává, že „historie Kosova je neobyčejněkomplikovaná a zájemci o základní infor-

Kniha, která neměla býtvůbec vydána

FILIP TESAŘ

S potěšením jsem si v Mezinárodní politice 11/2006 přečetl recenzi na kni-hu Patrika Girgleho: Kosovo (Praha: Libri, 2006), kterou napsal Přemysl Ro-sůlek. Veden pochvalně vyznívající recenzí jsem si knihu opatřil. Poté, cojsem si ji přečetl, jsem však byl více nežli zklamán – a to jak knihou, tak re-cenzí. Kniha, kterou recenzent doporučuje, totiž sotva dosahuje úrovně se-minární práce studenta-začátečníka, práce sice imponující rozsahem (vzhle-dem k tomu, že si autor vybral téma, v němž se neorientuje, a navíc zpra-cované do značné míry na základě internetových zdrojů, v nichž nejsou infor-mace příliš utříděny), ale nevalné kvality.

VOLNÁ TRIBUNA

skupinám, později se stal velitelem prvníbrigády a nakonec první divize Národně-osvobozenecké armády. Faktické vedeníLNÇ však bylo v rukou nejvyššího štá-bu Národněosvobozenecké armády, jehožvelitelem byl Spiro Mojsiu a politickýmkomisařem Enver Hoxha. 3. Skupiny Mu-harrema Bajraktariho ani Myslima Pezynepůsobily na Kosovu. Myslim Peza ne-byl antikomunistou, byl členem nejvyš-šího štábu komunisty ovládané Národ-něosvobozenecké armády Albánie a poz-ději vstoupil i do komunistické strany. 4. Němcům se podařilo získat nejen neu-tralitu, ale spolupráci hnutí Balli Kom-bëtar, které nebylo omezeno na albánskýsever, naopak, podobně jako komunistémělo hlavní zázemí v jižní Albánii. Opro-ti komunistům mělo ovšem podporu naKosovu, což je přirozené, protože odmí-talo návrat Kosova k Srbsku. Naopak ne-utralitu „Gegů“ (= severoalbánských ho-ralů; nikoli „Ghegů“, jak píše autor) seNěmcům nepodařilo ani získat, ani udr-žet: vlivní zdejší předáci se před němec-kou okupací připojili ke komunisty vede-né Národněosvobozenecké frontě, v pro-sinci 1943 vytvořili vlastní protiněmeckéhnutí Legaliteti. 5. Albánci „se sami tra-dičně dělí“ na Seveřany a Jižany, nikoli„na Gegy a Tosky“ (tyto názvy používajíspíše cizinci). V novější době se ovšempoužívá výraz „gegsky“ (gegnisht, ge-gërisht), resp. „tosksky“ (toskërisht, tos-kësisht) k označení severních a jižních dia-lektů. „Gegové“ a „Toskové“ tedy nejsou„nadkmenové formace“, ale slouží jakomoderní pojmenování dvou dialektů. Ge-

gëria a Toskëria jsou ze-měpisné oblasti, z nichžani jedna nezahrnuje celý

albánský sever, resp.jih. 6. Tirana není

„předělem mezi Gegya Tosky“. 7. „Gegové“

a „Toskové“ se navzájemneliší detaily ve zvyko-

vém právu. Ve zvykovémprávu se navzájem li-ší jednotlivé oblasti,

v nichž zvykové právoplatilo, nezávisle na tom,zda ležely na severu či na

jihu (na severu mělvlastní kodex Dukagjin

a s ním sousedící oblastivčetně západního Koso-va, dále Malësia e Madhe,ve střední Albánii Ar-bëria, na jihu Labëria). 8. Téměř všichni, nikoli

všichni Albánci v bývalé Jugoslávii patříke „Gegům“. 9. Velkoalbánský naciona-listický odboj nebyl téměř výlučně záleži-tostí „Gegů“ (viz pozn. 4). Nacionalistéusilovali o Albánii v hranicích, které po-važovali za etnické, takže nejen rozšíře-nou o Kosovo, ale také o oblast Çamëria(v Řecku). Albánci z jihu měli ke Koso-vu možná „jen vágní historické vazby“,to však rozhodně neplatí o Çamërii. 10. Německou ofenzivu v zimě 1943–44 „Albánci“ neodrazili, s velkými ztrátamise stáhli do hor. Ofenziva v roce 1944 za-čala v červnu, ne v květnu. Tentokrát par-tyzáni reagovali protiofenzivou, ale nelzeříci, že by Němce „odrazili“: Němci sev září začali z Albánie stahovat, ne všakpod tlakem partyzánů, nýbrž v obaváchz hrozícího obklíčení poté, co Rumun-sko a Bulharsko přešly na stranu Spojen-ců. Obě ofenzivy sice navíc naplánovalia vedli Němci, většinu sil však tvořily od-díly Balli Kombëtar, tedy Albánci. 11. NaBujanské konferenci nebyl podniknut„pokus o autonomní partyzánské hnutí“,konference se nekonala v lednu 1944, alena přelomu prosince 1943 a ledna 1944. 12. Druhé zasedání AVNOJ proběhlo sicebez albánských delegátů, ale nikoli zá-měrně (delegátům z Kosova se nepodařilona místo zasedání dorazit). 13. Když „Ti-tovy jednotky“ na podzim 1944 obsadilyKosovo, nevyvolalo to „téměř všeobecnouvzpouru“. Pouze tzv. Drenická brigáda,autonomní muslimská formace, která sepůvodně podobně jako některé jiné podob-né útvary připojila ke komunistické Ná-rodněosvobozenecké armádě Jugoslávie(„Titovým jednotkám“), se v lednu 1945

vzbouřila (připojili se k ní další jednot-livci z Drenice a několik malých skupinz okolí). Jeden prapor Národněosvoboze-necké armády, složený z kosovských Al-bánců, se přidal na stranu vzbouřenců, cožbylo, jak se zdá, bezprostřední pohnutkouk zavedení vojenské správy. Kromě tohovšak pokračovaly i boje s příslušníky ko-sovskoalbánských jednotek, které na pod-zim 1944 kryly ústup wehrmachtu. Poproražení fronty jugoslávská a bulharskáarmáda rychle obsadily města a albánskéjednotky se stáhly do odlehlejších oblastí,odkud v malých skupinách (místy posilo-vaných dezertéry z Národněosvobozenskéarmády, kteří se obávali převelení na voj-vodinskou frontu) pokračovaly v odporu,poslední až do roku 1947, jednotlivci až doroku 1952. 14. Z předchozí poznámky vy-plývá, že vojenská správa zavedená v úno-ru 1945 nezahájila „pacifikaci území“,protože ta byla zahájena bezprostředněpo obsazení Kosova na podzim 1945.

Ke stranám 94 a 95 mohu říci toto: 1. Evropský obchod s heroinem nepro-cházel koncem 90. let z 90 procent přesKosovo. Tzv. balkánskou cestou prochá-zelo odhadem 75–80 procent heroinu prozápadní a střední Evropu, její hlavní vě-tev však vedla přes Bulharsko, Makedo-nii a Albánii. 2. „Teritoriální a občinovédělení na příbuzenské klany“ je nesmysl-ná věta, včetně používání výrazu „obči-na“ pro velkorodinu. 3. Albánská mafievytvořila zastřešující hierarchickou struk-turu v zásadě podle italského vzoru,avšak poněkud flexibilnější, podobně ja-ko ruské mafie. 4. Pro tvrzení, že UÇKdržela pohromadě „stálá hrozba likvidacezrádců a krevní msty,“ scházejí jakékolidůkazy. 5. Exilová vláda Bujara Bukoshi-ho ve skutečnosti financovala UÇK nej-méně 16,5 milionu marek, a to nejenomz daní, ale také ze zvláštního fondu provojenské účely. Kromě toho se Bukoshimfinancované tzv. Ozbrojené síly Republi-ky Kosovo (FARK) v síle tří brigád spoji-ly s UÇK pod společnou značkou UÇK.Ve druhé fázi války byla Bukoshiho fi-nanční podpora pro UÇK klíčová. 6. Bu-koshi se ve skutečnosti v roce 1999 z exilu vrátil, věnoval se rozvojovým pro-jektům, roku 2002 dokonce založil novoukosovskou politickou stranu. 7. Že fondyfinancování UÇK „řídily osoby napojenéna organizovaný zločin,“ je nepodloženáspekulace: jak hlavní fundraiser JasharSalihu, logistici Xhavit Haliti a Azem Sy-la, tak později se zapojivší Bardhyl Mah-muti nebo Pleurat Sejdiu (západní Evro-pa) byli v emigraci postavami původněnatolik nevýznamnými, že to podobné


spekulace příliš nepodporuje. FundraiserUÇK v USA Florin Krasniqi na organi-zovaný zločin napojen nebyl. 8. Po „čist-kách začátkem 90. let“ nebyli z jugosláv-ské armády propuštěni Albánci (několikjich tam dokonce zůstalo i po roce 1999).9. Agim Çeku nesloužil v chorvatskéarmádě do roku 1995, nýbrž do února1999. 10. Žádný „transfer obrovskéhomnožství zbraní do Kosova“ v roce 1997se nekonal, transport zbraní z Albánie naKosovo zůstal velice riskantním podni-kem až do konce války v roce 1999, tak-že ani není pravdou, že by „černý trhv Peći, Prizrenu a Djakovici“ v roce 1997„zaplavily relativně levné zbraně z Al-bánie.“ 11. Během roku 1997 nebyla naKosovo dopravována „sofistikovanějšívojenská výzbroj“, nanejvýš vysílačkya satelitní telefony.

Nejen chyby nebo nepřesnosti, ale i výmysly

Některé z těchto nedostatků jsou pouzespekulativní tvrzení, další nepřesnosti ne-bo drobné omyly, něco jsou však závaž-nější chyby a něco přímo výmysly. Cel-kový dojem ze čtyř náhodně vybranýchstránek je tristní. Některé jiné dvoustranyby byly nepochybně lepší, některé všakještě horší, autor má o tématu, do něhožse s takovou sebejistotou pustil, nanejvýšvelmi mlhavou představu. Recenzent sisice povzdechl („škoda“) nad řadou „fak-tických nepřesností při referování o Al-báncích v Makedonii“, přehlédl však, ževětšina kapitol je ještě horších. Jedinádalší recenzentova výtka, totiž že autorpojednává o Srbech „v primordialistic-kém duchu jako o svébytné etnické entitějiž od příchodu prvních Slovanů na Bal-kán“, působí jako takové salónní popích-nutí.

Napadají mne tři důvody, proč byla re-cenze napsána tak, jak byla napsána: buďsi recenzent knihu důkladně nepřečetl,sám není do problematiky dostatečně za-svěcen, anebo se z nějakého důvodu sna-žil být k autorovi nadmíru shovívavý.V každém případě však jde o výraznéprofesní selhání. Odborná kritika má při-spívat ke kvalitě odborných produkce,Rosůlkova recenze je však příspěvkem,který jde směrem přesně opačným. Girg-leho „Kosovo“ nemělo být vůbec vydáno.Bohužel vydáno bylo, ale soudný recen-zent by ho neměl doporučovat čtenářům.

❍

Filip Tesař (1969) je vědeckým pracovní-kem Ústavu mezinárodních vztahů.

[email protected]

Kromě OSN jsou sankce uvalovány i ji-nými mezinárodními organizacemi, na-příklad britským Společenstvím (Com-monwealth of Nations) nebo Evropskouunií, která v posledních letech uvalila di-plomatické a částečné obchodní sankcenapříklad na Lukašenkův režim v Bělo-rusku za zmanipulování prezidentskýchvoleb nebo na Karimovův režim v Uzbe-kistánu po masakru při demonstracíchv Andižanu a v neposlední řadě i na Mu-gabeho režim v Zimbabwe za jeho ne-ustálé potlačování demokratických princi-pů v zemi. Spojené státy mají již deseti-letí v platnosti totální ekonomické sankceproti Kubě a dalším nedemokratickým režimům nebo státům podporujícím te-rorismus. Málokdy jsou však sankce na-tolik účinné, aby represivní režim v jejichdůsledku přistoupil k přijetí požadav-ků mezinárodního demokratického spo-lečenství, či dokonce k demontáži samasebe.

Ze čtyř nejpoužívanějších druhů sankcí(finančních, obchodních, jejichž součás-tí je i zbrojní embargo, diplomatickýcha sportovních sankcí) jsou zpravidla nej-efektivnější sankce finanční, popřípaděobchodní, které lze označit i jako sankceekonomického charakteru, protože majínejvětší dopad na hospodářství dané ze-mě. Ekonomické sankce se přijímají zaúčelem oslabení ekonomického potenciá-lu nedemokratického režimu, avšak v ko-nečném důsledku nejvíce zasáhnou civil-

ní obyvatelstvo, které je zpravidla rukoj-mím nedemokratického režimu své vlast-ní země. Diplomatické a sportovní sank-ce naproti tomu mají spíše symbolickývýznam a na obyvatelstvo dané země, po-případě jeho režim, mají hlavně psycho-logický efekt.

Posilují ekonomické sankcenedemokratické režimy?

Je mnoho teoretiků mezinárodníchvztahů, kteří tvrdí, že ekonomický růst jev podstatě osvobozující silou. A protožeúčelem ekonomických (obchodních a fi-nančních) sankcí je oslabit ekonomickouvýkonnost represivních režimů, jsousankce podle těchto teoretiků v podstatěprotidemokratizační silou. Logika tohototvrzení tkví v tom, že v případě ekono-mického růstu si zvýšená produkce vy-žádá větší množství výrobních fakto-rů – pracovní síly a kapitálu. V důsledku základního ekonomického zákona kapi-talismu, tj. volného pohybu výrobníchfaktorů a zboží, by proto nakonec mělodojít k odbourání restriktivních omeze-ní – například v pohybu osob nebo kapi-tálu a otevírání se světu. Proto podporaekonomické aktivity přispívá k demon-táži nedemokratických režimů více nežjejí útlum, a to pomocí jejich integracedo mezinárodního demokratického spo-lečenství. Nedemokratický režim se takstává na demokratickém světě ekonomic-ky závislejší, a proto i přístupnější pří-

VOLNÁ TRIBUNA


Sankce jako nástrojmezinárodní politikya postoj Evropské unie k jejich využíváníSankce a různá embarga patří k hojně využívaným ná-tlakovým prostředkům mezinárodního demokratické-ho společenství proti represivním nedemokratickým režimům. V moderní his-torii byly sankce OSN uplatněny například proti Rhodesii, apartheidní JAR,Libyi, Libérii, Rwandě, Somálsku, silám UNITA v Angole, Súdánu, Sierra Leo-ne, Etiopii, Eritreji, Iráku, Tálibánu v Afghánistánu, ale i proti Srbsku a ČernéHoře a nedávno i proti Severní Koreji.

MIROSLAV SUJA

padné kritice. Je rovněž pravda, že za-stánci této teorie jsou hlavně z řad podni-katelů.

Oponenti „protisankční“ teorie naopaktvrdí, že ekonomický růst posiluje pozicinedemokratického režimu. Skutečnost bymohla být někde uprostřed, protože vět-šina nadnárodních zahraničních firem sev případě potřeby přizpůsobí podmínkámdaného nedemokratického režimu (výmě-nou za možnost podnikání – tudíž tvorbyzisku v dané nedemokratické zemi) vcel-ku dobře etabluje a politici demokratic-kých zemí se nakonec často spokojí s dob-ře se rozvíjejícími ekonomickými vztahya politické problémy daných zemí ustupu-jí do pozadí (viz Čína a její ekonomickýboom, na kterém řada firem z demokratic-kých zemí participuje).

I kdyby podnikatelská sféra mohla býtprogresivní prodemokratizační silou, činítak hlavně ze zištných důvodů. Na druhoustranu každý režim, i ten nedemokratický,si rovněž uvědomuje, že chce-li přežít, jeto hlavně otázka ekonomické výkonnosti,která se nyní již neobejde bez zahraničníchinvestic a technologií, jež přispívají ke zvý-šení konkurenceschopnosti na světovýchtrzích, na které je potřeba se taky dostat. Sezahraničními firmami se do těchto zemídostává i jejich kultura podnikání a jednání

nejen v oblasti byznysu. Tyto režimy jsouza účelem ekonomického přežití rovněžnuceny přejímat další mezinárodní ekono-mické standardy, přizpůsobovat se novýmpodmínkám, od kterých je již jen krůčekk přejímání politických standardů a pod-mínek demokratického společenství. To-talitní nebo represivní vláda by se poté,co uspěje v řešení ekonomických otázeka zvyšování životní úrovně svých obyva-tel, mohla přestat obávat i otevřeného poli-tického souboje s opozicí, protože bude cí-tit, že velká část obyvatel je s její politikouv oblasti ekonomického rozvoje a uspoko-jování životních potřeb spokojena, a tudížje zde velká pravděpodobnost, že by mo-hla uspět i v otevřené politické soutěživ demokratických volbách. Příkladem to-hoto typu přechodu od nedemokratickéhorežimu k demokratickému by mohlo býtPinochetovo Chile, ve kterém Pinochet ji-stý si svými ekonomickými úspěchy v ro-ce 1988 vypsal svobodné volby, v nichžprohrál jen o několik procent. (Opozičníkandidát Patricio Aylwin získal ve vol-bách z roku 1988 cca 55 procent hlasůoproti 43 procentům hlasů Pinocheta.)

Sankce komplexní a sankce cílené

To, zda sankce mezinárodního demo-kratického společenství přispívají k de-montáži či k posilování nedemokratickýchrežimů, lze nejlépe ilustrovat na konkrét-ních případech použití sankcí. Hodnotitvšak důsledky sankcí na jednotlivé reži-my pomocí komparativní analýzy je dos-ti obtížné, protože ačkoli nedemokratickérežimy v různých zemích mají mnohospolečných znaků (viz například Friedri-chova a Brzezinského teorie totalitaris-mu), zároveň se výrazně liší v kultuře,tradicích a historii svých zemí, které jsoudané například odlišným vývojem danéspolečnosti, různým geografickým umís-těním nebo různou mírou religiozity. Přizohledňování vlivu sankcí je rovněž nut-né přihlížet na to, jestli jsou sankce kom-plexní s dopadem na celou společnosta ekonomiku země nebo jen částečné-cí-lené s dopadem na jisté omezené oblas-ti společenského a ekonomického životadané země, popřípadě jen na prominentyrežimu nebo skupiny podporující nede-mokratický režim.

VOLNÁ TRIBUNA


Příkladem prvního typu sankcí, tzv.komplexních sankcí, jsou bezesporu sank-ce Spojených států proti Kubě. Spojenéstáty pomocí totální politicko-ekonomic-ké izolace Kuby (Helms-Burtonův zákon –vlajková loď ekonomických sankcí USAproti Kubě, který dokonce postihuje exte-ritoriálně všechny firmy, které s Kubouobchodují) vehnaly Castra nejdříve donáruče Sovětského svazu a po pádu ko-munismu v SSSR a východní Evropě donáruče všech, kteří o spolupráci s Kuboustojí. Nejde pouze o země s nedemo-kratickým systémem (Severní Korea, Čí-na...), ale i o státy, které stojí na demokra-tických principech. A zdaleka se nejednáo bezvýznamné a chudé země, naopakChávezova Venezuela (ropa), MorálesovaBolívie (plyn), ale i současné levicovévlády například Argentiny (N. Kirchner)a Brazílie (Lula da Silva) s Kubou čile ob-chodují a spolupracují. Spojené státy takv této oblasti sklízejí plody své dlouhodo-

samozřejmě profitoval hlavně Saddámůvrepresivní režim, popřípadě členové je-ho strany – ne již tak samotní zbídačeníIráčané, kvůli nimž byly tyto výjimkypřijaty. Na druhé straně z těchto výjimekv nemalé míře profitovalo i mnoho fi-rem z demokratických zemí. Je-li hlav-ním cílem ekonomických sankcí vojenskéa hospodářské oslabení represivního reži-mu, jedním z vedlejších produktů těchtosankcí je i zhoršení životních podmíneklidí žijících v nedemokratickém režimu,které by v ideálním případě mohlo vést ažke svržení režimu zdola – lidovým po-vstáním nebo odporem. Vedlejšího cíleekonomických sankcí bylo v případě Irá-ku dosaženo beze zbytku. V zemi, kterápatří k nejbohatším na nerostné suroviny,umíraly děti na podvýživu nebo z nedo-statku léků na banální nemoci. (Koncemdevadesátých let bylo k dispozici množ-ství zdokumentovaných důkazů, že každýměsíc umíralo více než 6000 nemluvňata dva čelní činitelé OSN odpovědní zahumanitární pomoc pro Irák, Denis Halli-day a Hans von Sponeck, odstoupili na

VOLNÁ TRIBUNA


bě neobratné politiky nejen vůči Kubě.To, co nové populistické a levicové vládyzmíněných zemí spojuje, je antiamerika-nismus, jehož hlavním představitelem jeFidel Castro. Tyto země, vytvářející již jistý politicko-ekonomický blok na latin-skoamerickém kontinentě, pak hledají ob-chodní, ale i politické partnery i mimo La-tinskou Ameriku. Vzniká tak hrozba jakésimezinárodní institucionalizace zemí na bá-zi antiamerické neboli antiliberální plat-formy. Paradoxně tak politika izolacio-nismu ze strany USA vůči těmto zemímpřispívá k jejich posilování a integraci.

Jedním z nejznámějších případů ne-účinnosti tzv. komplexních sankcí mezi-národního společenství byl rovněž Sad-dámův Irák. Sankce proti Iráku svoukomplexností a neobvyklou tvrdostí ne-měly obdobu v poválečné historii Radybezpečnosti OSN. Nakonec byly zmírně-ny vytvořením výjimek (program OSNvýměny potravin za ropu), ze kterých

protest proti skryté agendě protiirácké-ho embarga. Halliday ho nazval „genoci-dou“.) V případě Iráku lze tudíž konsta-tovat, že sankce zvláště v letech 1991–96postihovaly hlavně civilisty a způsobilyhumanitární katastrofu.

Naproti tomu členové vládní stranyBAAS, Saddámovy gardy a přisluhovačirežimu zcela jistě nestrádali, a tak para-doxně došlo k vnitřnímu posílení režimu,protože zbídačený lid spíše myslel na to,jak přežít do dalšího dne, a ne, jak svrh-nout Saddáma. (Samozřejmě z meziná-rodního hlediska došlo v důsledku sankcía zbrojního embarga k oslabení režimuSaddáma Husajna, zvláště pak ve smysluvojenském.)

I v minulosti jsme mohli být svědky to-ho, že sankce a embarga mezinárodníhospolečenství v podstatě represivní režimparadoxně posílily a škodily hlavně obě-tem režimu. Příkladem takovéhoto reži-mu, který ze sankcí vycházel v podstatěposílen, byl apartheidní režim JAR. Popřijetí Antiapartheidního zákona Kongre-sem USA (1986) opustilo JAR do roku1988 zhruba 114 amerických firem, kteréprodaly své majetky a podíly za podhod-nocené ceny jihoafrickým společnostema investorům, to znamená bělošské men-šině, čímž se ekonomická moc apartheid-ního režimu posílila. Naopak pracovnípodmínky pro černošské obyvatelstvo sev těchto podnicích výrazně zhoršily, ne-mluvě o nárůstu nezaměstnanosti, kteráopět postihla hlavně černošskou část Ji-hoafričanů. Na to, že sankce ve svém ko-nečném důsledku postihly hlavně utlačo-vané černošské obyvatelstvo, přišli záhyi samotní utlačovaní černoši, což se pro-jevilo ve značné nespokojenosti s dopa-dy sankcí mezi černošskými odborovýmisvazy, které mimochodem zavedení sank-cí na apartheidní JAR vehementně pro-sazovaly. Rovněž obchodní sankce protiapartheidnímu režimu se v podstatě mi-nuly účinkem, protože ztráta západníchtrhů otevřela jihoafrickým produktům ce-stu na nové trhy, například tchajwanské.Navíc jihoafričtí exportéři často používa-li jednoduché triky, jak obejít embargona jihoafrické zboží, jako například změ-nu původu zboží. Často tak jihoafrickézboží neslo značku „Made in Mauritius,Swaziland, Seychelles nebo Namibia“.Apartheidní JAR se paradoxně díky em-bargu a sankcím stala ekonomicky so-běstačnější, protože musela vybudovat sil-ný a všestranný domácí průmysl, kterýmusel nahradit téměř veškerý dovoz spo-třebního zboží a vojenského materiálu.JAR přitom díky nerostným surovinám

hrozil tzv. holandský syndrom – tzn.místní měna by v důsledku ohromnéhonerostného bohatství byla nadhodnocena,což by vedlo k levným dovozům, kteréby nahrazovaly domácí produkci. Domá-cí ekonomika by zakrněla a země by sestala extrémně citlivá na jakékoli pohy-by cen zlata nebo diamantů na světových trzích.

Cílené sankce uspěly v Libyi

Jedním z příkladů výraznějšího úspě-chu ekonomických, v tomto případě spí-še částečných nebo cílených sankcí uva-lených mezinárodním společenstvím nanedemokratický režim je Libye. (Sankcena Libyi byly OSN uvaleny v roce 1988za podporu mezinárodního terorismu –mimochodem byly to první sankce protizemi za podporu terorismu.) V tomto pří-padě je velice pravděpodobné, že ekono-mické sankce zřejmě významnější měroupřispěly ke změně oficiálního kurzu poli-tiky nedemokratického režimu MuamaraKadáffího. Ani Kadáffí v důsledku sankcísice neodstoupil nebo nevypsal svobodnévolby, a jeho represivní a totalitní režimtak nebyl a zdá se, že ani v dohledné do-bě – alespoň v průběhu jeho života – ne-bude nahrazen jiným, demokratičtějším,ale tím, že přistoupil na požadavky mezi-národního demokratického společenství,byly sankce jak USA, tak i OSN zmírně-ny, respektive zrušeny.

Na druhou stranu je pravdou, že sank-ce OSN nebyly zaměřeny na svržení čizásadnější změnu režimu, ale pouze nasplnění příslušných rezolucí OSN. Sank-ce OSN neohrozily zásadně libyjskouekonomiku, protože nebyly zaměřeny navývoz ropy, i když o to USA neustáleusilovaly, ale Rada bezpečnosti OSN toneakceptovala. I přesto, že sankce ne-byly komplexní, měly citelný negativnívliv na civilní obyvatelstvo Libye (neza-městnanost, inflace, znehodnocení mezdv důsledku devalvace měny na černémtrhu, zhoršení služeb, spekulace a čer-ný trh, růst korupce a sociální nerov-nosti...).

Diktátor, který se nyní již opět se zá-padními demokratickými zeměmi „přá-telí“, již není takovou hrozbou pro demo-kracii a světový mír, jako byl dříve, kdypodporoval mezinárodní terorismus a či-le obchodoval, zvláště pak s vojenskýmmateriálem, s dalšími nedemokratickýmirežimy například Severní Koreje, Sýrienebo Íránem. Navíc v muslimské zemibez demokratických tradic, ve které per-manentně hrozí islámský fundamentalis-mus je i po zkušenostech z Iráku, Afghá-

nistánu a dalších zemí demokratickýmspolečenstvím raději tolerována čitelnádiktatura před nejistotou násilné demo-kratizace.

Mnoho vědců, právníků, politologůi politiků po zkušenostech s Irákem za-čalo doporučovat přehodnocení sankcís odůvodněním, aby trestaly cíleně režim,a nikoli nevinné civilisty. Mezinárodníspolečenství vědomo si neúspěchu kom-plexních sankcí, v důsledku kterých trpíhlavně civilní obyvatelstvo nedemokra-tických zemí, proto v posledních letechzačíná ve zvýšené míře používat tzv. cí-lené, chytré sankce. Trendem v sankčnípolitice je dnes konstruktivní přístup,při němž jsou kombinovány motivačnía trestající opatření. (V případě SeverníKoreje byly Rady bezpečnosti OSNv nedávné době rovněž přijaty cílené,chytré sankce zaměřené hlavně protischopnosti Kim Čong-ilova režimu vy-rábět a vyvíjet zbraně, zvláště pak hro-madného ničení, a proti představitelůmrežimu /pozn.: zmrazení vkladů, omeze-ní cestování/...)

Také Evropská unie, vědoma si proble-matičnosti účinku tzv. komplexních eko-nomických sankcí, se snaží sankcemi po-stihovat hlavně představitele represivníchrežimů, a to například formou zmrazenívkladů těchto lidí ve svých bankách, zá-kazu vstupu na území států EU a samo-zřejmě zákazu obchodu se zbrojním ma-teriálem, tak jako v případě LukašenkovaBěloruska, Karimova Uzbekistánu či Mu-gabeho Zimbabwe. Avšak ani na sankcenepanuje v Evropské unii jednotný názor.Například v případě Uzbekistánu je pro-ti širším sankcím hlavně Německo, kte-ré požadovalo embargo pouze na dovozzbraní, protože podle Němců širší sankcejen více sbližují Uzbekistán s Ruskem. Tosamozřejmě platí i v případě Běloruska.Stejnou logikou se řídí i sankční politi-ka EU vůči Kubě. Evropská unie se pro-střednictvím zavádění a odvolávání dílčíchsankcí (převážně pouze diplomatických)snaží Castrův režim přimět k dialogus opozicí. Evropská unie vědoma si častoopačného účinku sankcí, se snaží sankce-mi trestat hlavně reprezentanty represiv-ních režimů, popřípadě pomocí pružné-ho přijímaní a odvolávání diplomatickýchsankcí vyjadřovat svou nevoli s politikoutamní vlády, ale zároveň i snahu o obno-vení dialogu.

❍

Miroslav Suja (1968) je absolventem post-graduálního studia na VŠE.

[email protected]


VOLNÁ TRIBUNA

Složitý mezinárodní kontext

Afghánistán má především dlouhoutradici nelítostných bojů. V 19. a na po-čátku 20. století na jeho členitém a procizince velmi zrádném území proběhlycelkem tři anglo-afghánské války. Af-ghánské kmeny ve všech těchto válkáchvedly partyzánský odboj a vždy zvítězily,přestože protivník byl početně silnějšía měl absolutní technickou převahu. Tře-tí válku Britové prohráli, přestože měli340 000 vojáků proti 40 000 vzbouřencůa přestože k podpoře vojsk postupujícíchz Pešaváru na Kábul nasadili i letadla.A mimořádně odhodlaný a vytrvalý bylodboj proti sovětské okupaci v prvé polo-vině osmdesátých let 20. století. Tentoneuvážený krok Brežněvova vedení měldokonce důsledky celosvětového význa-mu – vyústil v politickou a potom i vo-jenskou diskreditaci SSSR. Už tehdy seukázalo, že ani jedna z nejsilnějších ar-mád se nedokáže vypořádat s gerilovouválkou a celonárodním odporem afghán-ského národa.

Afghánistán jako dějiště první bitvyv rámci GWOT

Po 11. září 2001 Rada bezpečnostiOSN ve svých dvou rezolucích uplatnilatzv. „but for test“ – dala mandát k po-trestání vlády Tálibánu nikoli přímo zaútok proti jinému státu, ale za to, žeumožnila, aby takový útok byl zosnována připraven na jejím území,1) které slou-žilo jako základna pro operace al-Kái-da.2) V tutéž dobu Bushova administra-tiva vyhlásila celosvětovou válku proti terorismu (Global War on Terror –

GWOT) a jejím prvním bojištěm se stalprávě Afghánistán.

Operace Trvalá svoboda skončila z vo-jenského hlediska jako jednoznačný ús-pěch Spojených států a jejich spojenců.Tálibán byl na hlavu poražen, jeho bojov-níci se stáhli hluboko do hor, mnozí z nichdokonce opustili Afghánistán a uchýlili sedo sousedního Pákistánu. Přišla i zásadnízměna politického uspořádání – demokra-ticky zvolená vláda v čele s prezidentemKarzáím začala prosazovat rozsáhlý re-formní program ve vnitřní i zahraniční po-litice země. Její pozice a vliv byly od sa-mého počátku silné především v hlavnímměstě Kábulu, ale podstatně slabší v pro-vinciích, zejména pak na jihu a jihozápa-dě země. Naděje na stabilizaci venkov-ských oblastí závisely na důslednostikábulské vlády, ale ve stále větším rozsa-hu také na dalším vývoji a úspěších ame-rické strategie celosvětové války proti te-rorismu.

Neblahý dopad války v Iráku

Zásadní dopad na Afghánistán mělya nadále mají důsledky druhé velké bitvyv rámci celosvětové války proti teroris-mu, kterou byla operace Irácká svobodav roce 2003. Také ta skončila zcela jas-ným vojenským vítězstvím Spojenýchstátů a jejich spojenců a zásadní změnourežimu v místě intervence. Ještě v sa-mém závěru roku 2003 se ale situace za-čala zásadně měnit. Namísto očekávanéstability a demokratizace přišla vlekláasymetrická válka, ve které iráčtí vzbou-řenci spolu s džihádisty z celého světa bojují proti okupačním vojskům. Svýmzpůsobem vyhrávají, protože se dokáží

VOLNÁ TRIBUNA


Afghánská výzva

vyhýbat takové bitvě, ve které by byli nahlavu poraženi.

Irák ukázal, že celosvětová válka pro-ti terorismu nebude záležitostí několikajasně vyhraných bitev. Naopak, půjdeo dlouhou válku, ve které přestává býtjasné, kdo proti komu bojuje, proč a ja-kým způsobem má být vedena.3) VojáciUSA a dalších zemí NATO s velkým pře-kvapením zjišťují, že se připravovali naněco zcela jiného. Namísto jasného vítěz-ství v takových bitvách je čeká dlouháa nepřehledná opotřebovací válka s neče-kaně vysokými ztrátami. V ní nemohouuplatňovat americkou strategickou kultu-ru, jež spočívá na jasné převaze v počtuvojáků i v jejich výzbroji a směřuje kesvedení jedné rozhodující bitvy.4)

A právě nepříznivý vývoj v Iráku sestále více promítá do vývoje v Afghá-nistánu. Vliv a autorita vlády se postupněomezily pouze na hlavní město, zatímcov provinciích trvale sílí vliv kmenovýchnáčelníků. Těžce zkoušený hornatý vnit-rozemský a odlehlý asijský stát si znovurozdělila šestice tzv. warlords, nejvlivněj-ších kmenových náčelníků, z nichž každýje neomezeným pánem na svém území,rozhoduje o bytí a nebytí statisíců lidía má svou soukromou armádu s vlastní-mi pravidly a taktikou vedení bojové čin-nosti.

Protikoaliční bojovníci a irákizaceAfghánistánu

Kmenoví náčelníci vytvořili sdruženítzv. protikoaličních bojovníků (anti-coali-tion militants – ACM), kteří zneužívají is-lám pro zdůvodňování velmi neférovýchbezohledných taktických a technickýchpostupů proti vojákům NATO. Vyhýbajíse přímým bojům, ve kterých by byli vel-mi rychle rozprášeni. O to více sázejí nazáludné akce. Ze všech sil a všemi způso-by bojují proti cizím vojákům bez ohleduna to, zda se jedná o Američany, neboo Evropany – všechny je označují za ve-třelce, nebo dokonce za okupanty.

Protikoaliční bojovníci záměrně opo-míjejí zásadní rozdíly mezi smyslema hlavními úkoly vojenských jednotekv Iráku na jedné straně a v Afghánistánuna straně druhé. Neberou ohled ani na to,že vojáci NATO v Afghánistánu, na rozdílod americké invaze do Iráku v roce 2003,působí na základě jasného mandátu Radybezpečnosti OSN, neplní úkoly okupač-ního charakteru a zaměřují se předevšímna stabilizaci situace v Afghánistánu a najeho další rozvoj. Vedou systematickou,nelítostnou a zákeřnou vzbouřeneckouválku proti všem zahraničním vojákům,

Vrcholná schůzka NATO, kterou v listopadu roku 2006 hostila Riga, zdůraz-nila, že její „podstatnou prioritou“ pro nejbližší léta je přispět k míru a stabi-litě v Afghánistánu a vytvořit tam stabilní, demokratickou a prosperující ze-mi zbavenou drog, terorismu a strachu. Vedle navýšení nevojenské pomociklade Aliance důraz na zkvalitnění činnosti spojeneckých vojáků, kteří v Afg-hánistánu působí v rámci ISAF (International Security Assistance Forces)pod mandátem Rady bezpečnosti OSN. Jedná se o cíl nesmírně náročný načas i na lidské zdroje. Afghánistán je totiž zemí neobyčejně složitou jak z me-zinárodního, tak i z vnitropolitického hlediska.

JAN EICHLER

kteří se nacházejí na území Afghánistánu.Přebírají zkušenosti z vedení asymetrickéválky v Iráku, a proto se hovoří o tzv. ira-kizaci Afghánistánu.

Taktické postupy protikoaličních bojovníků

V Afghánistánu se do bojové činnostipod velením warlords zapojily celkemčtyři kategorie bojovníků: vzbouřeneč-tí vojáci, civilní dobrovolníci, dezertéřiz afghánských ozbrojených sil a civilnídobrovolníci.5) Pokud jde o jejich taktic-ké postupy, americká armáda je dělí doněkolika skupin.6) První z nich předsta-vuje záškodnická činnost proti veřejné-mu nebo soukromému majetku, proti do-pravní a komunikační infrastruktuře. Mávelmi neblahý dopad na stabilitu zeměa ztrpčuje každodenní život jejího oby-vatelstva. Druhým postupem jsou výpady(raids), nástrahy a léčky proti vojskůmNATO, proti jejich základnám, konvo-jům, posádkám, skladům a hlídkám. Tytovýpady mají za cíl zabíjet a zraňovat vo-jáky NATO a podlamovat jejich morál-ní sílu.

Třetím a zvláště nebezpečným postu-pem je terorismus – vraždění, únosy, mu-čení, mrzačení všech Afghánců, zejménavšak kmenových náčelníků nebo politic-kých kandidátů považovaných za přílišloajální vůči kábulskému režimu, nebodokonce za „kolaboranty“ s cizími voj-sky. Touto cestou se mezi afghánskýmobyvatelstvem šíří strach z jakékoli spo-lupráce s ústřední vládou nebo se spoje-neckými vojsky a podemílá se morálkaaliančních vojáků. Často uplatňovanýmpostupem jsou i nejrůznější provokacea incidenty vypočítané na narušování ve-řejného pořádku. Na ně navazují akce vy-sloveně zločineckého charakteru, jimižjsou zejména žhářství, únosy lidí, loupe-ní, rabování, vydírání a vraždy.

Gerilová válka v pojetí protikoaličních bojovníků

Při boji proti vojskům NATO se v Af-ghánistánu uplatňují osvědčené zásadygerilové války. Když NATO útočí, proti-koaliční bojovníci se co nejrychleji roz-ptýlí mezi městské obyvatelstvo, schová-vají se za terénními nerovnostmi, nebopoužívají silné přikrývky, aby se chránilipřed termokamerami. V době, kdy hrozíodvetný úder, se bojovníci ACM rychlerozprchnou a znovu se zamíchají mezicivilní obyvatelstvo, aby co nejvíce sní-žili pravděpodobnost, že budou dopadenia po zásluze potrestáni. Dobře totiž vědí,že vojáci NATO nezahájí palbu za pod-

VOLNÁ TRIBUNA

mínek, kdy by zabili mnohem více ne-vinných civilistů než protikoaličních bo-jovníků.

Když se NATO brání, bojovníci ACMna něj dotírají. Zasazují údery na největšíslabiny vojsk NATO. Před útoky proti zá-kladnám NATO se malé jednotky ACMnejprve rozptýlí mezi civilní obyvatelstvoa potom podnikají – nejčastěji v noci –rychlé, překvapivé výpady. Používají pře-devším minomety, raketomety, samopaly,granáty a ostřelovací pušky. Usilují o to,aby během krátkých výpadů zabili nebozranili co nejvíce vojáků NATO. Tím na-rušují morálku spojeneckých vojáků a po-demílají jejich víru ve smysl pobytu v takvzdálené a nebezpečné zemi.

Třetí uplatňovanou zásadou je zasazo-vání zákeřných úderů na vojáky NATOpři přesunech – nejčastěji to jsou nastra-žené na dálku odpalované výbušné směsi,léčky třeba v podobě nahrané autonehodyči poruchy civilního vozidla. Když vojácizastaví, aby pomohli, jsou zákeřně napa-deni, nebo se mohou stát obětí sebevra-žedných atentátníků. I tyto akce jsou vy-počítány na narušování jejich psychiky.Mnohé z nich se do Afghánistánu téměřv reálném čase zanášejí těsně potom, cobyly vyzkoušeny v Iráku, a proto se začí-ná hovořit o irakizaci Afghánistánu.

Při uplatňování všech tří hlavních zá-sad kladou afghánští vzbouřenci hlavnídůraz na rychlost a překvapivost. Neštítíse ani tak úskočného postupu, jakým jezneužívání malých chlapců jako běžec-kých poslů, které si mezi sebou vyměňu-jí vzbouřenečtí velitelé, aby si předávalidůležité zprávy. K tomu ještě přistupuje


používání poštovních holubů, kouřovýchsignálů, záblesků, světlic. Na nic z tohonemají vojáci NATO účinný protisystém,a tak jim často nezbývá, než v napětí če-kat, co nastane, odkud přijde další nefé-rový úder. Zcela největším trumfem v ru-kou velitelů protikoaličních bojovníků přinarušování morálky vojáků NATO je kaž-dodenní předvádění odhodlanosti afghán-ských bojovníků kdykoli nasadit vlastníživot v zájmu splnění jakéhokoli rozkazusvých nadřízených.

Nároky na působení NATO v Afghánistánu

Nesmlouvavá činnost vůdců ACM vy-žaduje, aby činnost ozbrojených sil NATObyla rozdělena na dva základní druhy,z nichž každý potřebuje speciální zamě-ření bojové přípravy. Jde o letální akcea o neletální akce.

Letální akce

Hlavním smyslem letálních akcí je za-bíjet afghánské vzbouřence a cvičit afg-hánské vojáky (Afghan National Army)a policisty (Afghan National SecurityForces), aby také oni sami byli schopnive stále větším rozsahu takto postupovat.V afghánských poměrech nelze na tytoakce nasazovat velké vojenské jednotky,mohou do nich chodit pouze malé mobilnískupiny přepravované především vrtulo-vými letadly, vrtulníky, obrněnými trans-portéry a pěšky.

Velitelé letálních operací musejí vy-cházet z ověřených zpravodajských po-

VOLNÁ TRIBUNA

znatků a nasazovat své vojáky k naplňová-ní „zásady tří F“: find, fix and finish. Toznamená nejprve zjistit, kde se vzbouřencinacházejí, následně je v tomto prostoruuzavřít a nakonec je zcela eliminovat. Mu-sejí přitom za všech okolností přísně dodr-žovat základní přikázání pro vedení asyme-trických válek v zahraničí, které už předvíce než třiceti lety velmi přesně vyjádřilRobert Asprey – rozlišující, kvalitativní ná-silí.7) Musejí co nejvíce omezit „vedlejšíztráty,“ nesmějí za sebou nechávat žádnéoběti na straně civilního obyvatelstva. Spo-jenečtí velitelé mají vážné varování z Irá-ku, že spoléhání jenom na ne nerozlišenéuplatňování síly má velmi kontraproduk-tivní dopady. John A. Lynn je vysvětluje jako „tři R“ – resentment, resistance andrevenge, tedy odpor, odboj a pomsta.8)

Negace negativních zkušeností z Iráku

Každodenní činnost spojeneckých vojskv Afghánistánu by měla být postavena nanegaci negativních amerických zkušenos-tí z Iráku. Tato negace není plošným a na-prostým popřením letálních operací – tybudou v řadě konkrétních případů i nadá-le nezbytné, protože vojáci NATO nebocivilní obyvatelstvo se často ocitnou v pří-mém ohrožení. Ani přesto se však nelzeomezovat pouze na zabíjení vzbouřenec-kých bojovníků. Stále větší úsilí se musízaměřovat na nevojenskou činnost. Roz-hodující význam mají činnosti, při kte-rých se nezabíjí ani neničí, ale naopak buduje stabilita a upevňuje každodenníbezpečnost afghánských obyvatel.

Neletální akce

Do této oblasti spadají především psy-chologické operace (PSYOP) zaměřenédo tří hlavních směrů. Prvním je diskre-ditace protikoaličních bojovníků, kterépouze zastrašují, vraždí, ničí, ale nena-bízejí žádné konstruktivní východisko.

Druhým směrem je stabilizační působenízakládané na prezentaci poskytované po-moci a změn k lepšímu. A konečně třetísměr se týká velmi citlivého dialogu kul-tur. Je třeba se vyhýbat všemu, co bymohlo vyznívat jako nadřazenost západ-ní kultury, jako kritika či znevažování is-lámu, jako nerespektování místních oby-čejů.

Nároky na nevojenskou činnost NATO

Pomoc při obnově a rozvoji těžce zkou-šené hornaté země bude zapotřebí realizo-vat ve čtyřech hlavních oblastech. Prvníoblast zahrnuje vnitřní politiku, zejménavytváření průhledných institucí státní sprá-vy, zapojování jednotlivých vrstev obyva-telstva do jejich činnosti, budování pře-chodné legislativy, vytváření systému bojeproti korupci, pomoc při budování občan-ské společnosti, při zakládání politickýchstran a při rozvíjení jejich činnosti.

Do druhé oblasti spadají úkoly humani-tárního a sociálního charakteru: vyčiště-ní zaminovaných oblastí, dodávky základ-ních potravin a léků, pomoc uprchlíkůma běžencům ve sběrných táborech, po-skytování lékařské i psychologické pomo-ci obětem bojů, preventivní opatření protihladu, zajištění dodávky pitné vody a elek-třiny, pomoc při obnově a budování vzdě-lávacích institucí všech stupňů a zajišťová-ní jejich bezpečnosti.

Třetí oblast se týká obnovy ekonomikya infrastruktury, kde je nutné zajišťovatbezpečnost při obnově nebo při zakládánínových podniků, bank, farem, ale také přisklizni a při jejím skladování. Dále jdeo zabezpečování letišť, silnic, vodovodů,komunikačních systémů, zdrojů energiea dalších prvků tvořících tzv. kritickou in-frastrukturu. A konečně čtvrtá oblast se

váže na budování nového právního systé-mu, na postižení viníků minulých násil-ností a příkoří, vytváření nových institucí,zavádění postupů vycházejících z mezi-národních právních norem, zajištění pro-cesu postupného národního usmíření,systematickou přípravu nového personá-lu a jeho uvádění do funkcí, potírání ko-rupce a nelegálních obchodů, vytvořenísystému pro ochranu zvlášť zranitelnýchskupin afghánského obyvatelstva.

Závěrem

NATO si za svou prioritu zvolilo zemis dlouhou a silnou tradicí vzbouřenec-kých a rebelských válek proti cizím voj-skům, ať přicházejí odkudkoliv. To jemimořádně nepříznivý historický faktor.Vysláním vojenských jednotek se podstu-pují vážná rizika, samotní vojáci po dlou-hou dobu budou téměř na každém krokuvystavováni hrozbám útoků, často velmizákeřných. Vojáky NATO v Afghánistánučeká při bojové činnosti dlouhá řada víceči méně otřesných zážitků, nemilých pře-kvapení, těžkých zkoušek psychické odol-nosti. Dále je čeká mnoho úkolů nebojo-vého, neletálního charakteru, na které semusejí důkladně připravit.

Přeměna Afghánistánu ve stabilní, de-mokratickou a prosperující zemi nebudesnadnou záležitostí. Je to nesmírně nároč-ný úkol dlouhodobého charakteru, na je-hož naplňování nestačí jenom vojenskéjednotky NATO. Je to velká výzva taképro mnoho odborníků z civilní strukturyAliance. Právě oni budou nepostradatelnípři vytváření nových politických, ekono-mických a sociálních struktur, při vytvá-ření právního systému, při přípravě voleb,při budování školství a zdravotnictví.

Jan Eichler (1952) je výzkumným pracov-níkem Ústavu mezinárodních vztahů.

[email protected]

1) Conte Alex: Security in the 21 st Century. ZheUnited Nations, Afghanistan and Iraq. Ashgate2005, s. 109.

2) Tak zněla dikce rezoluce RB OSN 1378/2001.

3) Michael Howard: A Long War? Survival, vol.48. no. 4. Winter 2006–07, s. 2–6.

4) Nigel Aylwin – Foster: Changing the Armyfor Counterinsurgency Operations. In: Military Re-view, July–August 2005, s. 9.

5) Southern Afghanistan COIN Operations. Tac-tics, Techniques and Procedures. Handbook. Cen-ter for Army Lessons Learned (CALL). October2006. call.army.mil, s. 4.

6) Tamtéž, s. 5–6. 7) Robert Asprey: War in the Shadows. Garden

City New York 1975.8) John A. Lynn: Patterns of Insurgency and

Counterinsurgency. In: Military Review, July–Au-gust 2005, s. 27.



Markus A. Weingardt: Deutsche Israel-und Nahostpolitik. Die Geschichte einerGratwanderung seit 1949, Campus Ver-lag, Frankfurt – New York 2002. 504 s.

Dizertační práce Markuse Weingardta,odevzdaná na kostnické univerzitě roku2001, je prvním detailním historickým pře-hledem vývoje (západo-)německé politikyvůči Izraeli, resp. blízkovýchodnímu re-gionu. Časově je text vymezen vznikemSpolkové republiky roku 1949, resp. ná-stupem Ariela Šarona do čela izraelskévlády v roce 2001.

Text je přehledně chronologicky struk-turován: úvodem je nastíněn historickývývoj Blízkého východu do vzniku StátuIzrael roku 1948 i vývoj německé blíz-kovýchodní politiky v letech 1871–1945.Dále dělí Weingardt svůj přehled na Ade-nauerovu éru (1949–65: tu neuzavírá Ade-nauerovou demisí v roce 1963, ale navázá-ním diplomatických styků s Izraelem zajeho nástupce Erharda), éru Brandtovu(1966–74: Willy Brandt určoval akcentyněmecké zahraniční politiky vůči Blízké-mu východu jak do roku 1969 jako ministrzahraničních věcí,1) tak později jako kanc-léř), éru Schmidt/Genscher (1974–82), éruKohlovu (1982–98) a období „vyzrálé re-publiky“ od roku 1998.

V následujícím shrnutí se autor zabývázahraničněpolitickým rámcem německé„Israelpolitik“ v podmínkách studené vál-ky i izraelsko-palestinského konfliktu.Tento typ členění je v historiografii ně-mecko-izraelských vztahů novým prvkem.Starší práce považovaly za zlomové bodyizraelsko-arabské války, Weingardt vychá-zí z toho, že německou politiku vůči Iz-raeli určovaly jednotlivé vlády samotné –to přispívalo k její výrazné kontinuitě. Posuezské krizi v roce 1956 uvalily USA naIzrael zbrojní embargo, které definitivnězrušily až po šestidenní válce roku 1967.Bonnská vláda přitom své zbrojní dodáv-ky Izraeli až do roku 1965 nezastavila. Zá-vazek, který Adenauer vůči židovskémustátu cítil, byl silnější než jinak bezvý-hradně proamerická politika. Pro budouc-

nost Izraele měla západoněmecká politikav tomto období zcela zásadní význam. Au-tor uvádí, že v letech 1956–65 směřovalocelých 49 procent kapitálového přílivu doIzraele ze SRN a jen 4 procenta ze Spoje-ných států. Americká pomoc měla němec-kou překonat až po „jomkipurské“ válcev roce 1973.

Autor sleduje základní linie německé po-litiky vůči osudem – přesněji řečeno okol-nostmi studené války – souzenému partne-rovi. Odhaluje v německé blízkovýchodnípolitice směs historicky a morálně podmí-něných závazků a reálpolitiky. Při hledánímotivace pro změny blízkovýchodněpoli-tické linie Bonnu dospívá autor k zajíma-vým závěrům. Za tak zvanými „odškodňu-jícími“ platbami vůči Izraeli, stanovenýmiv lucemburské dohodě, jejíž podpis roku1952 představoval počátek složité cestyk navázání diplomatických styků, vidí au-tor především Adenauerův zahraničněpo-litický kalkul (motivovaný jeho předsta-vou všemocné židovské lobby v USA).Zejména levicoví politici (bývalý kanc-léř Schmidt i pozdější ministr zahraničíJoschka Fischer) pak svou podporu pales-tinských zájmů zdůvodňovali právě histo-rickou zkušeností holocaustu – ta před ně-mecký národ kladla závazek hájit zájmyutlačovaných národů světa.

Ve vztazích k zemím Blízkého výcho-du se projevila neúčelnost Hallsteinovydoktríny. Na jedné straně stál morální zá-vazek vůči Izraeli, resp. ohled na „židov-ský“ politický vliv v USA, na druhé pa-nický strach z reakce arabského světa, ježmohla mít fatální důsledky pro obchod-ní zájmy Bonnu. Když list FrankfurterRundschau zveřejnil informace o tajnýchzbrojních dodávkách do Izraele, rozhodlse je kancléř Erhard v roce 1965 zastavit.Tím vyvolal v Izraeli rozhořčení; krátcena to byl však v Káhiře s poctami přijatWalter Ulbricht, což znamenalo uznáníNěmecké demokratické republiky ze stra-ny SAR de facto. Erhard reagoval navázá-ním diplomatických styků s Izraelem, cožbylo usnadněno ukončením reparačníchplateb2) v témže roce – tj. o rok dříve pro-

ti původnímu plánu. V reakci na to přeru-šily arabské státy (vyjma Libye, Tuniskaa Maroka) diplomatické styky s Bonnem.Toto zahraničněpolitické fiasko vedlo kezpochybnění dosavadní zahraničněpoli-tické doktríny SRN.

Když arabské státy navazovaly diplo-matické styky s NDR i (znovu) se SRN,bylo to již v podmínkách nové východnípolitiky Bonnu, jejíž tvůrce Willy Brandtbyl uznávaným partnerem jak pro Izrael,tak pro arabský svět včetně Organizaceosvobození Palestiny. V období Brandtovakancléřství se Západní Německo etablovalojako zcela unikátní aktér v blízkovýchodnípolitice. Weingardt hovoří o „dvojkolej-ných“ vztazích SRN s Izraelem – „zvlášt-ních“3) na úrovni bilaterálních vztahů,„normálních“ na poli mezinárodním. Au-tor pozorně sleduje, jak se tato pozice negativně i pozitivně promítala do mezi-národního image samotné Spolkové re-publiky Německo. Na jedné straně se za-bývá rolí Bonnu během války v Zálivu,kdy Němci Izraeli poskytli plynové masky„na obranu proti německému bojovémuplynu“. Ještě roku 2006 uhradil Berlín tře-tinu ceny jaderných ponorek, jež Izraelidodal, s odvoláním na německou pomociráckému zbrojnímu programu v osmdesá-tých letech 20. století. Velkou prestiž sinaopak německá zahraniční politika získa-la díky zprostředkování výměny zajatcůmezi Izraelem a Hizballáhem z konfliktuv roce 1996. I rovnovážná podpora Izraelea Palestinské samosprávy v období „míro-vého procesu“ přispěla k volbě Němec-ka jako rozhodujícího aktéra při ukonče-ní izraelsko-libanonské „letní“ války roku2006.

Při jinak obdivuhodném přehledu auto-ra o problematice až zaráží označení irác-ko-íránského konfliktu jako „arabské bra-trovražedné války“.

Weingardtova práce je velmi cennýmpříspěvkem nejen k pochopení německézahraniční politiky v poválečném období,ale také k porozumění historii i žhavé sou-časnosti blízkovýchodního konfliktu.

Daniel Putík

Daniel Putík (1983) je studentem historiena FF UK a Německých a rakouských studiína FSV UK.

[email protected]

1) Kancléř Kiesinger byl diskavalifikován svounacistickou minulostí.

2) Ustavených Lucemburskou dohodou.3) Willy Brandt hovořil v roce 1973 při první

kancléřské návštěvě Izraele o „normálních vztazíchse zvláštním charakterem“, spolkový prezident Jo-hannes Rau roku 2000 označil vztahy Izraeles Německem jako „navždy zvláštní“.

Německá izraelská a blízkovýchodnípolitika

RECENZE

je mnohem zajímavější linie druhá, v nížautor glosuje vybrané vnitropolitické udá-losti a nechává nahlédnout do zákulisí čes-koslovenské zahraniční politiky a diplo-macie. Často přitom přichází s neotřelýmipostřehy – viz například interpretace ne-objasněné smrti ministra zahraničí JanaMasaryka (s. 38–39), podrobnosti o navá-zání diplomatických styků se Senegalem(s. 132–134) nebo vyprávění o hledání čes-koslovenské humanitární pomoci v Kon-gu (s. 83–90).

Pro odbornou veřejnost se patrně nej-cennější stane linie třetí, věnovaná výucea výzkumu mezinárodních vztahů v čes-kém prostředí. V ní je zachyceno přede-vším budování oboru na Vysoké škole po-litických a hospodářských věd a v Ústavupro mezinárodní politiku a ekonomii, jehopersonální zabezpečení i hlavní témata,jimž byla věnována pozornost v padesá-tých a šedesátých letech, a potlačení v le-tech sedmdesátých a osmdesátých. Přitomse neomezuje na prostý popis událostí,i když i ten je v našich podmínkách, kde sereflexe oboru objevuje jen sporadicky, dů-ležitý. V propojení s osobní rovinou se stá-vá zpovědí odhalující hlavní volby a dile-mata, s nimiž se v minulosti museli češtíbadatelé vyrovnávat – členství ve straně,publikace poplatné době aj. Při zmínkácho těchto otázkách je třeba ocenit autorovuotevřenost. V dnešní době, jednoduše od-suzující řadu věcí spojených s minulýmrežimem, jejich zařazením bezesporu pro-jevuje osobní odvahu, tím spíše, že byuvedená témata mohla být ve „střípkovi-tém“ pojetí snadno vynechána. Součas-ným badatelům tak ukazuje složitost po-hybu v oboru a vybízí je i k úvahám, jakby oni sami řešili podobné problémy. Čet-


RECENZE

Ort, Alexandr: Střípky vzpomínek jedno-ho Čecha na složité 20. století, Vydavatel-ství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň2006, 470 s., ISBN 80-86898-84-9.

Memoárová literatura není v oblastimezinárodních vztahů a mezinárodní poli-tiky nikterak ojedinělá. Knihy hlav států,ministrů zahraničí, případně diplomatů sekoneckonců v hojném počtu nabízejí i nanašem trhu. Méně často se však setkává-me se vzpomínkami odborníků, kteří svouprofesní dráhu nezasvětili politické praxi,ale vědě a výzkumu. Z tohoto pohledupředstavují bezesporu zajímavou publika-ci Střípky vzpomínek jednoho Čecha nasložité dvacáté století, v nichž své mnoha-leté působení v oblasti studia mezinárod-ních vztahů popisuje prof. Alexandr Ort.

Název publikace je výstižný i nepřesnýzároveň. Střípky vyjadřují, že se autor ne-snaží o vyčerpávající přehled etap, jimižv průběhu své životní cesty prošel. Umož-ňují mu vybrat momenty, které považuje za důležité, zajímavé, případně atraktivnípro potenciální publikum. Nepokrývajívšak celé 20. století, jak by se na první po-hled zdálo, ale spíše jeho druhou polovinu,s mírným přesahem do třicátých a čtyřicá-tých let, kdy autor prožíval dětství a ranémládí. Toto období je ještě dále časově roz-děleno do dvou částí – první bilancuje ži-vot v totalitním Československu, druhá sevěnuje postkomunistickému období.

V textu první části se prolínají tři zá-kladní roviny – hodnocení vývoje v me-zinárodních vztazích, komentáře k situaciv Československu a vzpomínky na auto-rovo působení v odborné sféře. Spojnicimezi uvedenými rovinami tvoří útržkyz osobního života, záměrně postavené dopozadí, ale přesto v některých aspektech(vztah k ženě a synům, přátelství s JiřímHájkem, postavení mimo obor v sedmde-sátých a osmdesátých letech…) naléhavé.

Při hodnocení vývoje v mezinárodníchvztazích Alexandr Ort těží ze své rozsáhlépublikační i přednáškové činnosti,1) protolze tuto linii označit za nejpromyšlenějšía stylisticky velmi vytříbenou. Na druhoustranu však nepřesahuje rámec přehleduudálostí, již mnohokrát zpracovaného jin-de, a pro znalého čtenáře se stává pouzepříjemným opakováním. V tomto ohledu

né podněty pro úvahy najdou v knize rov-něž pedagogové – spolu s profesorem semohou zamyslet třeba nad pojetím výuko-vých programů pro různé stupně vysoko-školského studia nebo nad významem a prů-během zkoušek.

Druhá část, pracovně označená jako„Poznámky z druhé řady“, třívrstvé pojetíopouští. I když si autor klade za cíl podat„komentáře k dílčím, ale často velmi zají-mavým, událostem, jež mohou upřesnitobecně známý pohled na oficiální dějinya doplnit čtenáři jeho znalosti o tehdejšídobě“ (s. 241), linie mezinárodní politikyje vynechána. Také linie „československáa česká“ se dostává spíše na okraj. Nosnouvrstvu tvoří vzpomínky na obnovováníoboru na Vysoké škole ekonomické v Pra-ze a na aktivity v nevládních organizacích.Vzhledem k dynamice, kterou u nás studi-um mezinárodních vztahů po roce 1990získalo, a jeho paralelnímu rozvoji na ně-kolika pracovištích, však již nemůže o je-ho vývoji podat ucelený přehled.

Oproti první části se rozsah „Poznámekz druhé řady“ jeví jako nadhodnocenýa v rovině oborové rovněž příliš detail-ní. Tuto skutečnost by bylo jistě možnéospravedlnit „útržkovitým“ pojetím, s men-ším časovým odstupem je vzpomínek po-chopitelně více. Zároveň ji lze přičíst i au-torově snaze ocenit nové spolupracovníkya povzbudit je v dalším badatelském úsilí,vzdát hold zajímavým osobnostem, s ni-miž se v tomto období z různých důvodůsetkával, nebo potěšit blízké a přátele. Dopublikace jako celku však vnáší určitoudisharmonii. V porovnání se čtivou prvníčástí jsou „oborové“ sekce z druhého díluméně záživné. Kontinuitu mezi prvnía druhou částí tak zajišťuje především cit-livé líčení strastí podzimu života v pasá-žích osobních.

Celkově jde o práci podnětnou a atrak-tivní pro profesionály i laiky. PříznivciMezinárodní politiky v ní pak jistě ocenízmínky věnované historii jejich periodi-ka – založení v roce 1958 (s. 71) a obno-vení na počátku 90. let (s. 255–256).

Štěpánka Zemanová

Štěpánka Zemanová (1975) působí jakoodborná asistentka na fakultě mezinárodníchvztahů Vysoké školy ekonomické v Praze.

[email protected]

1) Zahraniční politika gaullistické Francie (Pra-ha: Svobodné slovo 1966), Evropa od rozděleník jednotě (Praha: VŠE 1996), Dějiny světové politi-ky I. (Praha: VŠE 1992), Dějiny světové politiky II.(Praha: VŠE 1993), Dr. Edvard Beneš – evropskýpolitik (Praha, VŠE 1992), Evropa dvacátého stole-tí (Praha: Arista 2000, 2. vydání Plzeň: Nakladatel-ství a vydavatelství Aleš Čeněk 2004) a další.

Mezinárodní vztahyformou vzpomínky

Date post:	20-Mar-2018
Category:	Documents
Upload:	dangkhanh
View:	219 times
Download:	3 times

ÚSTAV MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ, v. v. i. VYDÁVÁ …FD.pdfSoučasná Angola: od marxistického...

Documents