tak dobráje to hrafotbal v české poezii

brno2004

Anthology © Pavel Hruška, 2004Prologue © Pavel Hruška, 2004

© Větrné mlýny, 2004

ISBN 80–86151–88–3

( 5 )

Pavel Hruška

Fotbal v. poezie?Fotbal (potažmo sport vůbec) se v obec-ném povědomí umělecké veřejnosti jeví jako výsostně nepoetické, básně zcela nehodné téma, ba dokonce jako cosi, co do sféry kultury ani nepatří. Snad za to může v nás již zakořeněná potřeba striktně dělit lidskou činnost na akty fyzické a duchovní povahy a následné tradiční ztotožňování kultury s pouhou produkcí čistě umělec-kých děl, v níž tak vedle oblasti hudby, divadla, fi lmu, literatury a několika dalších uměleckých sfér pro jiné lidské kreace už mnoho místa nezbývá (jak paradoxně se v Oslu musí jevit očím Středoevropana socha norského panovníka, zobrazujícího jej při běhu na lyžích, maně připomínající s jakou samozřejmostí Skandinávci tento zimní sport považují za jeden z pilířů vlastní kultury). Snad je na vině i stále masově roz-šířená, poněkud sošně mramorová před-stava básníka jakožto lucidního osamělce dohlédajícího vidoucím zrakem až kamsi za pestrobarevné davy zástupů, odkudž je mu tak dáno přinášeti závažná poselství těmto i příštím věkům. Nicméně nechuť k fotbalu a ke sportu bude u básníků a intelektuálů asi i pragmatičtějšího a jaksi sociologicky pochopitelného původu: jeho všeobecná obliba, zřetelná superiorita v hierarchii té-mat společenského diskursu, a odtud vy-plývající i jistá znevolňující kampaňovitost vzhledem k životním projevům jednotlivce, to vše dohromady vyvolává i cosi jako přiro-

zený odpor. Buď jak buď, fotbal to v umělec-ké tvorbě asi nikdy nebude mít „lehké“ (anižby z nějakých důvodů mít musel) — po-kusíme-li se pak v několika následujícíchřádcích poněkud jej rehabilitovat jako po-zoru hodný fenomén, nikterak tak — ani zastřeně — neplaidujeme pro povinnostbásníků alespoň hodinu denně driblovati s míčem za recitace svých vlastních veršůči pravidelně navštěvovati nedělní utkáníprvoligových klubů, to aby snad načer-pali nové inspirace a naplnili své verše žhavou současností (neradi bychom totiž napodobovali jednoho slavného českéhobásníka, svého času doporučujícího spi-sovatelům práci v dolech za účelem zís-kání inspirativního kontaktu se skutečnourealitou doby)…Lze stále nalézt jevy (nejčastěji v jakémsipřechodovém „intermundiu“ mezi krajinou čistě estetických aktivit a sférou specifi c-ky atletických výkonů), v nichž jako by se ještě stýkaly a vzájemně prostupo-valy osudově oddělené mocnosti umění a sportu a jež takto svým charakteremupomínají na dávno zaniklý čas soutěžístarořímských agónů s jejich provázánímsložek tělocvičných i múzických. Např.v krasobruslení (které si základní este-tickou kategorii nese už ve svém názvu)se — jak je obecně známo — vedle těles-ných dovedností závodníka rovnomocně posuzují i takové prvky jako je lehkost

( 6 )

provedení, cit pro rytmus a jeho změ-ny, kostýmní a muzikální nápaditost aj. — celek tak vždy působí dojmem jistého „gesamtkunstwerku“, jehož zhodnocení je zcela logicky odkázáno i do subjektiv-ních poloh soudu vkusu (je pak zajímavé sledovat, jak se — zejména v párovýchkategoriích — v rámci jednotlivých ná-rodních krasobruslařských škol „smiřuje“tendence k narativním a čistě tanečním kreacím s nutností vřazovat do vlastníchvystoupení i sekvence prvků bezmála akrobatických). Možná pak ani fotbalováhra není zcela prosta estetických a in-telektuálně inspirativních momentů, je-li vnímána poněkud netradičně a nepřed-pojatě, bez oněch výše zmiňovaných ne-gativních aspektů a premis povahy spíšesociologické. Už sám jazyk nám trochu napovídá: čas od času je přece k vidění i „krásný fotbal“ (přičemž je téměř sym-llptomatické, že ti, co hrají nejkrásněji, se obvykle nestávají celkovými vítězi nejrůz-nějších fotbalových soutěží, kterýžto faktbývá rovněž obvykle komentován slovy,že kopaná se přece hraje na branky).Příznačně se jeví i metaforizace fotbalo-vých jevů termíny z oblastí uměleckých aktivit: například hráčům Realu Madrid, vystupujícím v dresech sněhobílé barvy, je přezdíváno „bílý balet“ (přirovnávání ttfotbalové hry k baletním kreacím je pakjedním z nejčastějších estetizujících pří-měrů; před časem se v jednom pořadu nizozemské televize na afi nitě kopané a baletu shodli světoznámý choreograf a vyhlášený fotbalový útočník). Nahlíže-no „shora“ jeví se fotbalové hřiště s hráči

jako mobilní, vizuálně proměnlivá a znač-ně dynamická struktura, jako svého druhuexperimentální báseň či grafi cká partitura.Jako bychom pak byli svědky nějakéhoabsurdního dramatu — v němž si tradičně fi gury zaměňují své mluvní party — spat-říme-li, kterak si i fotbalisté po ukončenízápasu v přátelském objetí navzájemmění své dresy. Vskutku, přihlížející divákmusí být v té chvíli znejistěn: vidí hráče,jenž v barvách poraženého týmu (či s ob-naženou hrudí) zvedá ruce k tribunám ve vítězoslavném gestu (zatímco je v náručirozhodčího odnášen míč coby potměšilýinscenátor této „komedie omylů“): Kdo za koho vlastně hrál? A kdo vyhrál? Nikdo?Všichni?… Takto symbolicky a letmo se— na samé její hranici — ukazuje ze hrycosi podstatného: čirá — všech svýchjednotlivých a domnělých příčin jaksi zbavená — radost, radost (nebo smutek)z prožitku světa, neuchovatelná, neopa-kovatelná jinak než prostřednictvím nové a přitom pořád stejné hry… Není v tomostatně i něco bytostně blízkého poeziisamotné, alespoň poezii z jejích mateč-ných dob (kdy v člověku ještě tolik nepře-vládal typ historické paměti, až bezmezně důvěřující psanému textu) — kdy bylov básnictví ještě živé vědomí „hic et nunc“a poezie se spíše recitovala a zpívala,dokola, stále dokola… (zakulacena takto časem jako dobře nafouknutý míč…)?

Obrátíme-li nyní — po tomto krátkémapologetickém úvodu — pozornost k pří-tomnosti fotbalové tematiky v textechkrásné literatury, můžeme hned zkraje

( 7 )

konstatovat, že z hlediska „fotbalovýchvýkonů“ poezie hluboce zaostává za prózou. Ta má na tomto poli již své čet-né úspěchy, jakými jsou Poláčkovy Muži v offsidu, Bassova Klapzubova jedenáct-ka nebo reportážní romány Oty Pavla. Připočteme-li Vančurovu povídku F. C.Ball, významné fotbalové pasáže z Pla-cákova Medorka, Filipův román Nane-bevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy a třeba i Hrabalův hluboký obdiv ypro vynikající fotbalovou generaci ma-ďarskou z let padesátých, k níž se hlásí jako k téměř metodickým zdrojům vlastnípoetiky („já jsem miloval fotbalovou hru… pro mě je vrchol třeba Hidegkutiho kličkana kapesníku, to je podobné, jak se majíměnit metafory“), dospějeme ke zjištění, že próza mívá — alespoň v oné „textově viditelné“ rovině — ke kopané jaksi blíž.Provedeme-li pak i v české poezii podrob-nější tematologický průzkum z hlediska distribuce a básnického zhodnocení fot-balových motivů, nalezneme nicméně ně-kolikero textů, v nichž je zřejmá inspirace jevy a okolnostmi této míčové hry (s jedi-nou výjimkou ponecháváme stranou žánr dětské poezie, v níž je fotbalové téma přece jen výrazněji zastoupeno).

Na počátku výskytu fotbalu v českých verších narazíme na dvě parodické básně. Autorem první je bytostný ironika satirik Viktor Dyk, který do své sbír-ky sarkastických karikatur soudobého politického a kulturního života vřadil i— anglické národní sentimenty zjevně perzifl ující — „heroikomický“ příběh fot-balového brankáře. Druhá pochází z pera

předčasně zesnulého spisovatele Jiřího Haussmanna a nalézá se v jeho knižní pr-votině Zpěvy hanlivé, vydané roku 1919, v oddíle parodujícím mj. styl a poeticképředstavy uznávaných českých básníků. Satirický opus Slavie v. Sparta je psán napůdorysu tehdy všeobecně známé a uctí-vané skladby Česká legie od — dnes jižzcela zapomenutého — vlasteneckého básníka a soudního úředníka Antonína Horáka. Jeho patetická epopej líčící hr-dinství českých vojáků v bitvě z 29. října 1918 na Chemin des Dames, jež zachrá-nila Paříž před Němci (ve skutečnosti se jí čeští legionáři vůbec neúčastnili!), se stala popudem Haussmannovy sarkas-tické kreace, v níž je opěvované válečné dějství ikonoklasticky transponováno dovýjevu fotbalového zápasu, jehož hrdin-ným protagonistou se stává — v národně emblematických dresech pražské Slavie— fotbalová jedenáctka Slávů (svaté nad-šení těchto fotbalových Slovanů a jejich zapálení pro spravedlivou věc konečnéhovítězství je zde pak satiricky zobrazenojako jistý komický „furor teutonicus“).

Fotbal proniká i do tvorby žižkovskéhorodáka a Seifertova spolužáka FrantiškaNěmce, známého čtenářské veřejnostispíše soudničkami než poezií. Němec, řazený k tzv. „poetistickým naivistům“, vydal zkraje dvacátých let dvě sbírky bás-ní: sociálně revoluční patos rétorických veršů se v nich prostupuje s okouzlením a úžasem z radostného dívání se naprosté věci a jevy světa a jako svého druhu „prepoetista“ vyznává se i z obliby prostředků masové zábavy (pouť, cirkus,

( 8 )

kinematograf aj.). Nepřekvapí tudíž, že zařadil mezi své verše i báseň o duši fotbalového míče. Mimo jiné v ní odha-luje podstatné rysy hry vůbec, stejně tak i samotného herního předmětu: antropo-morfi zovaná míčová duše se sama stává demiurgem fotbalové hry, herního pohybu hráčů, kteří jsou nuceni přizpůsobovati se její svéhlavosti — to ona je prius, zatímco hráčova vůle, jeho chtění, jeho intence jsou až secundus (v nadsázce řečeno:ss míčem každý fotbalista prohrává 0:1; znalcům tvorby R. M. Rilka se pak jistě vybaví podobně vyznívající verše básně „Míč“ z díla tohoto významného němec-kého spisovatele). V souvislosti s Něm-covou tvorbou pak trochu zaráží, že fotbalnedošel nějaké výrazné obliby v tvorbě navazující generace poetistů, ač jistě splňoval všechny nároky býti významnou komponentou jimi tak často proklamova-ného umění užívati si života (Teige ostat-ně neopomene zmínit ve svých manifes-tech i sport jakožto součást oné „poeziepro pět smyslů“, jíž poetismus toužil být). Ale poetistický epikureismus adoruje pře-devším hrdiny fi lmového plátna, modernívynálezce, klauny či akrobaty spíše nežvýkonné a známé sportsmany, ač určitě i tehdejší asociační fotbalová liga měla své hvězdy, a tedy — z poetistického hle-diska — jakési „novodobé básníky“. Předplebejským fotbalem, patřícím k oněm — poetisty tak často vzývaným — „nízkýmžánrům“ masové obliby, dávali autoři ve verších, sahali-li už po motivech ze svě-ta sportu, přednost třeba — ve srovnání s fotbalem mnohem aristokratičtějšímu

— tenisu (lawn-tennisu). Ani tvar písmene„O“ nenavedl Nezvalovu hravou fantazii v jeho slavné Abecedě někam směrem k vizuálním analogiím s tvarem fotbalové-ho míče — snad za to může i mírný sklonve výsledné grafi cké podobě oné litery,odvádějící takto básníkovu imaginaci odher pozemských kamsi až do kosmických výšin eliptických drah komet. Ale snad by šlo tvrdit, že absentují-li fotbalové motivyv poetistických básních, jsou alespoňmnohé tyto psány jakoby na principu „hry s míčem“ (např. asociační principvýstavby mnohých textů by šlo přirovnat k „sérii krátkých přihrávek“), a tak lzesnad označit — cum grano salis — i po-etisty za jedince ovládané čarovnou mocífotbalové hry.

Že jde o kouzlo nepochybně silné, o tom si lze učinit představu napříkladz reminiscence básníka Josefa Hiršala.V knize Píseň mládí vzpomíná, jak se zaíčasů jeho dospívání, tj. zkraje třicátýchlet, v Chomuticích, malé obci, v níž žil,„od jara do podzimu na lukách čutalo…“, a tvrdí, že „čutání nebylo v této dobězvykem, ale přímo mravem…“ Mravem poněkud pohoršujícím tamního panafaráře, jak se lze dočíst v Hiršalově tex-tu, neboť místní fotbalové hřiště stávalo u pomníku svatého Jana Nepomuckého,u kterého se často konávala pobožnost,jejíž sakrální ráz býval takto nejednou narušován herním zápalem „vejrostků v podvlíkačkách“. Sám básník — nebyvasi příliš zdatným fotbalistou — účastnil se všeobecného zájmu o fotbalovou hrualespoň skládáním vskutku svrchované

( 9 )

časové poezie, nejčastěji pak u příle-žitosti slavných vítězství místního SK Javoranu, čímž — jak sám podotýká— načas rehabilitoval v očích vrstevníků svůj zájem o něco tak směšného, jako jepsaní veršů.

Zřejmě nejvýrazněji — ve shodě s je-jich programem býti svědectvím o „svě-tě, v němž žijeme“ — je fotbalové téma zastoupeno v tvorbě členů Skupiny 42. Stojí-li v centru básnického zájmu plebej-ský člověk z periferie se svými životnímiprojevy, nelze samozřejmě přehlédnouti ani jeho vášnivé zaujetí pro fotbalovou hru. Tak Jiří Kolář má ve svých ř Dnech v roce čtvero básní, jejichž východiskem se stává situace člověka poslouchajícího (resp. toužícího poslouchat) rozhlasový přenos fotbalového zápasu, situace, kdy všechny „jiné“ věci světa jsou hodnotově podřízeny světu hry (resp. aktuálnímu vývoji zápasu) a z pozice totálního po-hroužení se do průběhu utkání ukazují se pak jako rušivé a nepodstatné — světje tak v oné chvíli jen a pouze světem hrya jí odpovídajících emocí a projevů: „Je doma sám,/ manželka odešla na hřbitov,/ běda, kdyby se vrátila/ a chtěla promluvit, třeba o hrobu,/ že zastaral…/ …nadšení jej vyhazuje ze židle/ zbožně přistavené k aparátu… gól./ Křik zalehl světnici/ a roztrhl oponu kostelního prázdna ulic./Gól. Ti na Letné vyplňují vesmír/ a vítěz-ný střelec je…“ (právě hra — jak vidnoi z Kolářových veršů — jsme-li jí účastni, může se alespoň na okamžik proměniti v onu ritualizovanou boží přítomnost, osmyslující všechen svět, a plnit tak jis-

tou funkci byť jen dočasného vykoupeníčlověka z tíže jeho konkrétního žití).Básníkův soustředěný zájem o takovouto vskutku zásadní lidskou životní situaci lzedoložit i citací z Roků v dnech, jež jsoudeníkovými záznamy mnohdy osvětlující-mi vlastní tvorbu textů z již výše zmíněnéKolářovy knihy: „Květen, 16. — čtvrtek:Dnes jsem psal o člověku, který poslou-chá rozhlasovou relaci z fotbalovéhoutkání. Zaznamenávám si to proto, abych neustoupil od nápadu udělat několik vari-ací na stejné téma.“ Také u Jana Hanče,v jehož životě se — jako v málokterémuměleckém osudu — nedílně spojovalintenzívní zájem o svět sportu i o věci umění a kultury, můžeme v jeho Sešitechnalézti fotbalovou báseň (výjimečná jemimo jiné tím, že snad jakožto jediná v dějinách české poezie zveršovává jmé-na celé jedné fotbalové jedenáctky, takže čtenář si může — důvěřuje-li bezelstněbásnickým textům — učiniti i představu o tehdejší soupisce hráčů Slavie). Fot-balu se ve svých verších nevyhýbal ani brněnský melancholik Ivan Blatný. V ro-ce 1946 vydal ve výtvarné úpravě Kamila Lhotáka jako samostatný tisk rozměrnějšíbáseň Na kopané (uvádíme tuto — pro její výjimečnost — i v našem výboru, ačjde o verše směřované především k dět-skému čtenáři). I v poezii psané už zapobytu v ústraní anglické psychiatrické lé-čebny se vyskytují fotbalové motivy, jako třeba v básni Letná z Antonínem Brous-kem uspořádané sbírky Stará bydliště— nostalgicky zasněná vzpomínka je zdetaké, řekli bychom, „taktním“ připomenu-

( 10 )

tím svobodného světa hry. A v jednom z posledních textů (Real Man ze sbírky Pomocná škola Bixley) se ve veršíchobjevuje i jméno slavného sparťanského záložníka coby součásti oné široké gale-rie postav vyvolávaných Blatného pamětí na scénu jeho pozdních básní: „Kolenatý Káďa Pešek/ záloha Sparty/ Spletl jsem se/ Káďa Pešek bylo jenom Káďovojméno/ …Přišel do Židenic když mu bylo/ šestatřicet let…“ Navzdory nepočetnému zastoupení vystupují fotbalové jevy v textech čes-kých básníků v poměrně pestrých rolích. Bezelstnou poetickou samozřejmostí se vyznačuje fotbalové utkání regionálníhoformátu ve verších Václava Rozehnala(jenž tu představuje svéráznou kompo-nentu tvorby básníka Ivana Wernische, stávaje se tak jedním z řady „mediátorů“ Wernischovy proteovské literární pro-dukce, jak dokládá — v knize Pekařova noční nůše — i takovýto autorský komen-tář námi otištěného textu: „Při psaní téhle hlouposti, někdy na jaře 1978 nebo 79, jsem si vymyslel Václava Rozehnala…“).U básníka a imunologa Miroslava Holubase — v rámci jeho poetických „výzkumů“společenských fenoménů — fotbalová hravrací až kamsi ke svým antropologickýmzdrojům; banální, lidsky přirozené gesto„prvotního kopnutí“ (cosi jako fotbalový „big bang“) se v groteskní nadsázce jeví být zakládajícím činem epochálního vý-znamu, synekdochou jaksi až paradigma-tické proměny světa. Někteří básníci pak užívají fotbalu spíše na způsob zástupky, symbolu určité existenciální situace či

životního stavu. V reminiscenci na dětstvínarušené cézurou války se Ivanu Divišovi symptomem bezživotí stává mrtvolná ne-hybnost opuštěných dresů — jakýchsifosilií po dávno zaniklém světě radostnéhry. Zdeňku Rotreklovi se utkání v ko-pané metamorfuje v alegorickou zkrat-ku lidského osudu a stavu společnostive sbírce s výmluvným názvem Basic Czech; v jeho básni — v níž se v ori-ginální „massabobštině“ mísí biblickémotivy s termíny fotbalovými — přerůstápřízračný zápas mužstev „mozku“ a „řitě“následně až v jistou fotbalovou vizi světa o posledním soudu (v téže sbírce pakv podobné metaforické roli vystupuje i hratenisová). Výraznou zmínku zasluhujev této souvislosti baladický Příběh fotbalo-vého hřiště poličského básníka MiloslavaBureše. Jeho konvolut básnických textů z roku 1968 šlo by mimochodem čísti jako fenomenologickou studii hry (byťv jistém druhém, nicméně nepominutel-ném významovém plánu — nebylo byzatěžko citacemi z veršů doložiti všeo-becné aspekty herní činnosti: pathický prožitek herního prostoru, jenž se stáváhráčovým prodlouženým tělem, herní „somnambulismus“ spojený s dočasnouztrátou vědomí lineárního času v milosti-plném aktu hry, soupeření jakožto svého druhu etická výzva před „Jiným“ apod.).I Burešovi se pak fotbalová hra měnív existenciální metaforu — v symbolsmysluplného, ohleduplného bytí člověka ve světě. Hřiště samo je coby prostor svr-chovaného lidství kontrastně vymezenovůči nelidskému světu válečného běsně-

( 11 )

ní, a stává se tak zemí, v níž ještě platí „pravidla/ o vztahu/ člověka/ k člověku“ — v této své zástupné roli je pak chráně-no co posvátná archa úmluvy, ukrývánojako životodárný oheň v duté holi („Po každém zápase/ odvlekli chlapi/ hřiště..Poskrývali je/ v houštích…/ mezi balvany/ i pod kováním svých bot“). V Burešovýchverších herní projev nabývá charakteru až jakéhosi chvilkového návratu z utr-pení světa do tepla mytického bezčasíhry-ráje, a tak ani nepřekvapí, že onenokrsek fotbalového hřiště je tu výrazně ri-tualizován (dokonce srovnáván s prostory posvátnými: „jako by tu kdosi/ narýsoval/ půdorys/ románského kostela“) a coby sacrum následně i „pozdvihován“ kamsi až do výšin nadpozemských — zdá se pak, že v obrazech herního předmětu při-tom zaznívá i echo nadějeplné role slunce z pradávných solárních mýtů („země pod obláčkem míče/ stoupá k nebi/ jak svě-telná cesta“; zmínky si v této souvislosti zasluhuje i naznačovaná paralela mezi lunou a míčem, další doklad takovéto„hermetické“ korespondence sfér nebes-kých a světa hry). Hra o sobě se pak jeví navýsost spravedlivá (nikdo v ní nemá „víc půdy/ než hráč/ fotbalové jedenáct-ky“), proměňuje a polidšťuje každého, kdo do ní vstoupí, je vždy „silnější“ nežhráči a stává se člověku milosrdným — byť dočasným — zapomenutím na hrůzy „reality“ (symptomatická je v Burešovýchverších scéna, v níž za války pronásle-dovaní a ukrývající se vesničané hrají fotbal se svými pronásledovateli, ošetřují si navzájem hrou způsobená zranění, aby

se z nich posléze po ukončení zápasustali opět nepřátelé na život a na smrt).Ale onen prostor hry, jakkoli ve veršíchvystupuje v roli útočištného místa, není nakonec básníkovi od světa nějak sepa-rován — neboť není hřiště a svět, ale jenhřiště (a tedy i hra) jako trvalá možnost světa (vlastně jako jeho trvalá — byť pře-hlížená — podoba, nicméně podoba, ježmůže „kdykoliv vystoupit/ jako pevnina/ z nejhlubšího moře“), hřiště jako výzvak sounáležitosti s těmi, kdo na něm „hráli“před námi a jejichž stopy v něm lze ještědohledat. A je tedy jen jedno hřiště, jednahra, která trvá, a není ve hře nezúčastně-ných. Také v produkci mladší básnické genera-ce lze ojediněle nalézti verše s výrazněj-ším zastoupením fotbalových motivů. Na-příklad v jemně melancholické vzpomíncena obřadnou pravidelnost dětských her u básníka a výtvarníka Tomáše Přidalači v textu Tomáše Kafky, v němž se ve febrilním tempu kaleidoskopicky interferujíprivátní reminiscence i aluze na fotbalovéa politické události (Kafka je pak snad jedi-ným básníkem, jenž publicisticky obhajujekopanou před uměnímilovnou veřejností).U Martina Reinera je součástí cyklu ver-šů spjatých prožitky jeho básnického hrdi-ny Jana i text, ve kterém je tomuto hrdinovidáno zakoušet pocity zmaru v osudovémprolnutí sebe a okolního světa kdesi upro-střed opuštěného, hroutícího se stadionu,a tedy i v symbolické pozici jakéhosi smut-ně zbytečného protagonisty již dávno vy-prázdněné a zpustošené „scény“. BáseňGabriela Plesky s bizarním názvem Kdo

neskáče — když pandavdá — a hubu na žerď a vlaj! je existenciální hyperbolou ko-!lektivizujících a znevolňujících diváckých rituálů, průvodních to fenoménů nejen ko-pané coby nejpopulárnější hry. Fotbalový průzkum české poezie pak ukončíme u br-něnského básníka Karla Škrabala a jeho sbírky Zapalte Prahu. V ní se Škrabalovo plebejské, antiliterátské gesto — z pozice vědomého outsidera, brnofi la a moravo-fi la — „shnilými rajčaty veršů“ vymezuje vůči kulturním a společenským institucím, stejně jako vůči pociťovanému imperialis-mu hlavního města (Praha je mu jakousi — mrštíkovsky řečeno — „kuběnou“) a jeho „roduvěrnost“ pak s oblibou užívá výrazné

fotbalové emblematiky („Ať je veme čert/ i s Matkou stověžatou/ Spartu, Slavii,Bohemians, Viktorii, Duklu/ a tak dál“).Kopaná hraje ve Škrabalových veršíchvůbec významnou roli, tribuna na stání ječasto dominujícím prostorovým vymeze-ním básně a zdá se, jako by vlajkonošstvípředstavovalo u něj až jistou ontologickoukategorii. Ocitujme na závěr ještě pár Škrabalových veršů jako neklamný důkaztoho, že nomádi z fotbalových hřišť už spá-sají věčnou zeleň literární klasiky: „Trápímse trápím myslím si/ Chtěl bych tě potkativ lukách… bosou… nahou… s vlajkou BobyBrno na tyči“.

Dosti literatury! Přihraj, básníku!

( 15 )

Viktor Dyk

Richard PrinnKdo krásným útokům zhoubu strojí?Kdo jako skála v brance stojí?Kdo na zem vrhá se, k nebesům lítá?Kdo míče nejtěžší s bravurou chytá? Richard Prinn.

Na hříšti v Ilfordu publikum tleská.Zase klub domácí vyhrává dneska.Nadarmo forwardi cizí v zlém vztekuprovádí řadami halfbacků, backů,nadarmo kroutí a falšují rány,vše chytá brankář nepřekonaný Richard Prinn.

Richard Prinn jde po ulici. Všudemassy rozstoupí se jako moře rudé.A otec oslovuje syna:Vidíš Prinna?Dobrý den bude dnes; práce se zdaří,neboť jde okolo s úsměvem v tváři Richard Prinn.

Ilfordu děvy sledují tajněmuže, jenž slyne v Anglii bájně.Ilfordu děvy blouzní v noci skrytě:Míti dítě,jehož je otcem Richard Prinn!

Černý Jack, náš přítel silné whisky,zlobíval kraj daleký a blízký:-Nejlepší muž Britannie, který?Gladstone, Chamberlain či Roseberry?Není libo boxovat se trochu?Nejlepší je z Britannie hochů Richard Prinn.

Mac Gregorův synek padl v dálce,zastřelen byl kdesi v burské válce.Mac Gregor se klidně poodvrátí.— Ať jen přijdou Buři s mužstvem hráti,v jehož brance Richard Prinn.

Jaký osud naše barvy stíhá?Jaký mrak se na obzoru zdvihá?Prinna není, annály, hle, pláčí.Ušlápli mu hlavu v tuhém matchi.Akcie klesají, podnik hoří,klejí direktoři.Hlahol zvonů s nejvyšších zní věží.Na hřbitově v Blessy offside leží Richard Prinn.

V Ilfordu smutno. Každý dech tají.Mistrovství ligy klub dneska hájí.Essexští útočí, divák ruce spíná.Kde máme Prinna?Vyběhl brankář — a míč míjí.Děs tragedií!Kdo z nenadáníbranku to brání?Opustil svůj tichý hřbitov v Blessybojovat pro svého klubu dressyfamosní brankář Richard Prinn.

Satiry a sarkasmy, 1905

( 16 )

Jiří Haussmann

Slavie v. Sparta

Na hřišti v hvězdnatém krojijedenáct Slavistů stojí.Goalmann i beci,nezdolní reci,hrdy jak sojkyoboje spojky,v žilách krev stydla,uzřel-lis křídla —než stoj !Ten vojvede v bojzvyklý všem hrámkapitán sám,odpůrci zánik,našim pak vítězství věště,pevný jak kleště,bujný jak vraník —Vaník !!Jedenáct hrdinů, symbolů sílyzdobí dress hvězdnatě červeno-bílý.Než slyš,dech ztiš,zříš:

Jižsoudce odpískala boj započal.Po řídké traviněpodobna laviněk brankové sítiSparta se řítí;kde jeden Slavista,milion dozajista,

dravých je katanůkrvavých Sparťanů,na každé místo ohroženénových mas nepřítel oblaka žene…Ve chvíli úzkosti,nouze a starosti,mé srdce Tě volá ! —Bože,ta hrstka neodolá !

Však hleď!Jak zeďtu stojí ten šik hochů milýchve krojích hvězdnatě červeno-bílých.Sparťanům vstávají vlasy,nové a nové však shánějí masysilou neztenčenouna branku útokem ženou —oh !Roh !!Bože milý,jsi-li všemohoucí,vyslyš ty modlitby žhoucí,ten poslední sten tklivý —buď aspoň tentokrát spravedlivý !

A soudce písk’ ;zmírniv svůj trysk,promluvil zablácen, podupán,k mužstvu sám kapitán:„Nepřítel mocný je, vítězství nejisté;Slavisté !Zazni váš zpěv,

každý vzbuď hněv,bij se jak lev,ze spartských cévvyshootuj krevk radosti děv !Pomněte slavného našeho praporu,k novému, slednímu zmužte se odporu,soucit každý ztrať,bij, kopni, fackuj, mlať !“

A soudce písk’.Míč jako diskvysoko nad mraků bělvyletěl.Již se ho zmocnila nepřátel kolena —však hle tu goalmana !Nešetře leb svoji mladou,brillantní robinsonádouna zem’ se vrh’,míč k sobě strh’,a hipp, hurrá, hop ! —v dáli jej kop’.Za ním pak k spartánské sítijedenáct Slávů se řítí:Všichni jsou lítí,oči jim svítí,krev chtějí píti,cizácký goal vzíti;nedbají toho,že na jednohosto divých katanů,krvavých Sparťanů:Dvacet jich fackami zhubí,

dvaceti vyrazí zuby,třiceti kolena utnou,třicet do žaludku shootnou.

A tak ty dětikupředu letí,jak by šly do tancenepřátel ke brance.Vesele, bujaře, vlaje pln sílydress jejich hvězdnatě červeno-bílý.Hle ! Již se blíží a ze tří metrů dáliVaník pálí…Tu jásot zní kol —Goal ! Goal !! Goal !!! Góóól !!!!

Zpěvy hanlivé, 1919

( 18 )

František Němec

Duše v míčiVnímavá ku všem dotykům nohouv zběsilém tanci, v dupotu, cupotu smyslů,které padají na ubohouočima, těly, všemi myšlenkami,uchvacuje nás a mámísrdce rozkoukané po kuse kusa zmámí!

Má kulatou krásu a kulatý vkus,zpěvného kroku pružné odrazypro samý posměch lidem;splétá je v svaly jak provazy,vymýšlí bojiště, útoky, shon,strategii a techniku zápasuViktoria Žižkov — Union.

A moře našeho úžasuzmítá se, duní za rukama bariéry,jež drží nás zpět;to, aby náš zájem sterýnevyběhl za míče útěkem,neprokličkoval světa nezastavil se, až před bekem.

Mezi dušemi je duše v míčinejšílenější odvahy;vyzývavá, kdy vzduchem fi čía lidem tluče se o hlavy,kdy jako ohnivá raketanad pomyslnou výši vylétá,neznámo kam!

Ona, s kterou nejspíše, myslíte, hrátivypočítanou píseň goalu,zná také oklamati;mučena tolika ranami,neví ničeho o svém bolu,štvaná, tož běží před námia myslí si své:

neprodávám se, ani nekupuji,vždy sama sobě určím směr,travou oblaky, štěrkem pluji,blízka lidem i bohu,napumpovaný Ahasver —ale i prasknout mohu,kdykoliv se mi zachce!

Kdo z davu, jenž se na mne dívá,odvážil by se stanoviti,proč doposud jsem byla živaa proč bych měla ještě žíti?Roztoulaná, přec tulák nejsem,umučena, mučedník nejsem.Duše jsem, duše nejsem!

Zelené demonstrace, 1921

( 19 )

Josef Hiršal

(O fotbalovém utkání SK Javoranu Chomutice) Když jsme měli mistrág s Ohnišťanama,farář František Franc přišel za náma.Přišel ke kapitánu Karlu Ulbrichovia povídá mu hněvivými slovy:‚Tak mládenci, nechte toho, už je toho dost,u svatého Jána bude svatá pobožnost.Jestli hned nepřestanete kopat tu a řvát,zajdu ke starostovi si na vás stěžovat.‘Karel Ulbrich povídá mu: ‚Velebný pane,jen si jděte stěžovat, nic se nestane.Na to utkání my máme povolenía do vaší pobožnosti nám nic není.‘Fotbal potom skutečně tu taky dohrán byl,jen našemu centrforwardu bek nohu přerazil.Cizí bek byl povoláním pomocník řeznickýa náš forward jmenoval se Jarka Bydžovský.Do hořické nemocnice pak jej dopravili,my jsme ale v utkání 2:1 zvítězili.Volám proto do všech stran:Ať žije SK Javoran!

Píseň mládí, 1986

( 20 )

Jiří Kolář

Balvan zlobyvyplňuje celou kuchyň,nelze udělat krok; pohne hlavou,okem a bolest vyskočí.Odkud? Neví.Zítra budou všichni vyprávět,a on musí mlčet nebo říci,že poslouchal rozhlas,jenom rozhlas.A všechna hořkost nastřádanášpatným trávenímvčerejší prohrou v kartách,ústupkem, že nebyl ženin první,třese jeho betonovým srdcema chlad ložnice prudce vanena obnaženou komáří dušidávno zapomenuvší slovo láska.Jaké štěstí, že ona není doma, stačilo by,aby vešla a zeptala se,nemá-li hlad… Nebezpečí,pozor, útok!Jaké štěstí; ano, bude lhát,byl tam, snadno se dopátrá všeho,barvy dresů i krásy hráčů.

Balvan mizía zanechává zelený obdélník hrací plochy.— Stál jsem za levou brankou…

Dny v roce, 1948

( 21 )

Kdybych zemřela,nebude tak smutenČeho není vinen čas,jaký to důvod nesmyslu.Kdybych promluvila,udělá ze mne zvíře.Kam člověk jde a odkud vyšel?Jaký blázinec, co všechno by obětovali v tuto chvíli? — Gól, zase… a domy se měnív klece se skříňkamisršícími zoufalství do duší mužů.Kolik lásky by muselo být,aby se vyrovnala tomuto neštěstízpůsobenému… Kdybych — Co, kdybych?

Dny v roce, 1948

( 22 )

Již dvakrát křičeliKde je, co kde dělá? Proboha,křičí potřetí, snad neprohráváme?Ulice vymetenájako kastrol pominutého psa,kdyby měl koho se zeptat,vymřeli snad lidé?A ona nejde. Včera jí vyznal lásku.Jestli nepřijde; kdyby věděl, kde bydlí,— všude je bolest,všechno je předmětem zoufalství,přijde o celý zápas,nepřátelský života země nese lidskou strusku dál —a on musí být zde, na řetězujako zlé hovado.Pozor, zlý — řetězy drží,zuby klouzají po článcích,až praská ve spáncícha ona nejde. Jen muži v dresechzběsile pronásledují svůj kulatý sen.

Dny v roce, 1948

( 23 )

Jan Hanč

FotbalJe neděle v zářídvacet tisíc lidí obklopuje trávníkdřevěná tribuna voní dehtovým nátěremna vodárenské věži táhne na čtvrtoudavem v ochozech prodírá se mužs tácem sladkostí vysoko nad hlavouoříškové karamelyžvýkací gumačokoláda bonbónyjak asi dneska nastoupínašisamozřejmě naši moji našiuž se hlediště u tribuny zmocnilnadšený neklida v úzké uličce se zakmitaly barvya bílýoslnivě bílý míč byl vykopnut vysokopřevysokoa za ním se vyhrnulis Pláničkou bohatýřijiž napřed ulízaní a načesanísklízejí chválupohrávají si s míčempohybujícím se s klouzavou lehkostípo koberci trávníkuteď jedno bodlo na zkouškuPlánička chytájako by šlo o pouhou placýrkumezitím nastoupil už soupeřnikdo se po něm nedívájako matka na své dětitak je dvacet tisíc pyšno na své chlapcev červenobílých košilích

v blankytných stulpnáchkanonýr Svobodajemný mechanik Šoltysauto-papino Tonda Pučna křídlech Junek malý ale hbitýnalevo Podrazilv záloze Seifert-Pleticha a Vodičkas býčím krkem zvaný sapérv beku vídeňáciReichert s Černickýmv góle Pláničkaa někdy Štaplík

Události, 1991

( 24 )

Ivan Blatný

Na kopanéBrankář, beci a tak dál,dnes se půjde na fotbal.

Slunce svítí, jeho zářepadá právě na brankáře,teď si všichni zakřičí,brankář skáče po míči…Marně! Slunce na něj svítía ten míč se houpe v síti.

A v tomtéž mužstvu pravý bekmá velmi úctyhodný věk.Jestlipak tohle viděl svět!Je mu už sto padesát let.

Ten bek zná jakýkoli trik,na nějž kdy přišel útočník.Věř nebo nevěř, tam, kde stál,k brance se nikdo nedostal.

Jeho soused po levicihájí branku s ohněm v líci,dává míči správný směra je vždycky vzácně fér.

Co je to za divoký křik?To volá střední záložník:„Tohle já všecko dovedu!“A tlačí útok dopředu.(Přitom však stejně vybraněvypomáhá i v obraně.)

Tohle byla hlavazáložníka zprava.Ale halfbek vlevo,to je ale dřevo.

Zrovna jak to pravé křídlo,učiněné motovidlo,když mu někdo přihrál míč,byla každá šance pryč.

On se popletl a rázemspadl přes mičudu na zem.(Teď je v klubu čtvrté d,tam to trošku dovede.)

Skvělá je však vnitřní trojka,hlavně tato levá spojka.A pak vůdce útokus pravou spojkou po boku.

Levé křídlo, mladý hoch,střílí právě krásně roh.Zmatek! Obránci už plavou.Spojka vyrovnává hlavou.

Kluci řvou, až praští plot:„Máme doma jeden bod!“Někdo skáče, někdo mává,to je křik a to je sláva,tempo, tempo, ještě dál!…Konec. Soudce zapískal.

1946

( 25 )

LetnáMatka Letná se usmívá na své synyhonící se u vodárny za kopacím míčemSlavie stále vede první liguačkoli její hřiště je poněkud zanedbané dřevo staréSparta přepychová a nová ji sleduje

Míče padají až k ministerstvu vnitra.

Stará bydliště, 1979

( 26 )

Ivan Diviš

Sparta — SláviaStrýc Vašek mne upozorňoval zejména: Kamaráde —Pučův gól je Pučův gól. Ale co já —jiné děti chodily mezi obecenstvem s obodcovanou holía střídmo napichovaly kelímky od pivaa vajgly.S tamtoho soudku jsem viděl dost,na celý život… Vodičku,Pláničkovy róby, rukáv odšpendlený od pahýlu Ulanovova,Čambala, fráju Bréna.Nad hřiště stoupal dým a mydlinkové zlato,dav se rozcházel, cirkově mručel —a pak už přišel Mnichov.Hráči vystupovali z vlaků, zbyl jen heřmánek a hnus,dresy v šatnách byly absolutně mrtvé.

Umbriana, 1965

( 27 )

Zdeněk Rotrekl

Fotbalkabina trenérviset mozektrenér ukazovat na mozekdružstvo se dívat na mozekjiná podobná kabinaviset řiťtrenér ukazovat řiťdružstvo se dívat na řiťdružstvo nevidět řiťdružstvo vidět vládadvanáct gól ku nulapak třistašedesátpět ku nulapak letopočet ku nularozhodčí pískat na družstvaměnit pravidla pro řiťjiná pravidla pro mozektrávník všichni běhatrozcvičkagólman na mozek boubelgólman na řiť boubeltribuny samý divákpolovina svět divákdruhý polovina rozcvička trávníkdivák chtít gólyzábava pít whiskysamá různý vlajkazpívat klubové hymnyforvard řiť kupředuobrana mozek stáhnout seobrana nepodporovat svá útoktrenér mozek stavět samá obranapozdě zjistit chybatak padat góly

málo diváci jásatač křičet soudce mrkevdiváci bát sehledat kompromisy podepisovat peticez plné hrstě leč trochu křičetsoudce mlhamalá domů bek mozekřiť vsítit zase gólgól stát stát gólsoudce Pilát dvoje pravidlana mozek hned faulpro řiť přímý kopřiť kopat už pět penalthrát jen na polovině mozekna malá vápnogólman řiť si lehnoutna svůj boubel lehnoutsnít třistašedesátpět ku nulapřisnít i řiť-vědadiváci vtrhnout na hřištěkopat s mnoha míčinevědět kdo s kým proti komutelevize snímatreportér mít velmi senzacev pohovkách se smát domaaž usnoutneprobudit se vůbeci libero mozek usnoutprotože nemít s kým hrátgóly nikdo nepočítatnajednou zvukstejný zvuk ve světto být hlas varhany

píšťaly varhany vox coelestisbýt jistý že přijít smrtpodávat ruku ta smrtdělat trenér mozekpodávat ruku píšťaly varhanypřemítat jak začít jiný tréninks mladý družstvovybrat jiný soudcepodle zcela jiná pravidlata vepsaný pravidlata zapsaný pravidlana hřišti slyšet skřípotzub o zub zub za zubbýt hra na smrtmuset přece být hra na životpoznat pozděale však nikdy pozděpro ta svědomí nikdy pozdě

Sněhem zaváté vinobraní, 1991

( 29 )

Miroslav Holub

O původu fotbaluOblázek zapuštěný v betonujako socha génia dešťovek:ani se nehne.

Mezníček dějin,takový docela malývítězný obloučektam, kde se nikdy nic nestalo:ani se nehne.

Rheumatický sloupek,z nějž ukradli tabulkuzakazující kradení tabulek:ani se nehne.

Drát pod napětím,ostříhající ostnatěsny bércových vředů:ani se nehne.

A tak, když tak člověk jednoupotká něco, co se kutálí,kopne.

A zachvějí se nebesa jeho,roztrhne opona chrámová,otevrou nevymáchané huby tisícův dusivém výbuchu ticha.

Jako když trilobitizařvou gól. Naopak, 1982

( 30 )

Miloslav Bureš

TAK DOBRÁ JE TO HRA.Plná vzrušení

a nejčistších pohybů,které sahají daleko

za hranice těla.I letící oblak

ji zrcadlía vrací z ní

neopotřebovaný čas.

Příběh fotbalového hřiště, 1968

( 31 )

KDYŽ TÁTUspouštěli do hrobu

(byl v mladých letech brankářem),muzikanti mu vyhrávali

tu nejmilejší.Na lesklém plechu

heligónu a křídloveksmuteční průvod

sledoval mistrovský zápas,který se na nichtruchlivě zrcadlil

z nedalekého hřiště.

Příběh fotbalového hřiště, 1968