^Çv }uÀÇZ} v µÌ À} v Z µi Z lÉu Ç Z] ] lÉu ] v u · k ^, jsk...

Pražská vysoká škola psychosociálních studií

Syndrom vyhoření u zdravotních sester

pracujících s dětským psychiatrickým pacientem

Bc. Michaela Lainová

Vedoucí práce: Mgr. Irena Kučerová

Praha 2014

Prague college of psychosocial studies

Burnout syndrome in child psychiatry nursing


The Diploma Thesis Work Supervisor: Mgr. Irena Kučerová

Praha 2014

Anotace:

Diplomová práce se věnuje problematice syndromu vyhoření v profesi

zdravotní sestry. Teoretická část se zabývá vysvětlením pojmu syndrom vyhoření,

představuje jeho projevy, vývoj a rizikové faktory. Mapuje rovněž preventivní

opatření syndromu vyhoření a možnosti terapie. Jedna z podkapitol je věnována

specifikům práce zdravotních sester na dětské psychiatrii.

Empirická část práce porovnává míru výskytu syndromu vyhoření u

skupiny zdravotních sester pracujících na dětské psychiatrii se skupinou

zdravotních sester pracujících na standardním dětském oddělení.

Klíčová slova: syndrom vyhoření, zdravotní sestra, dětská psychiatrie

Abstract:

The major aim of the diploma thesis is the burnout syndrome among

nurses providing care to child psychiatry patients. The theoretical part of the

thesis deals with the explanation of the term "burnout syndrome", explores its

features and characteristics, development and crisis factors. The thesis also

surveys means of precautions and potential further treatment. One of the

chapters is dedicated to particularity of nurses´ work in child psychiatry.

The empirical part of the thesis compares the incidence rate of burnout

syndrome among nurses providing care to child psychiatry patients with nurses

providing care to child patient in pediatrics.

Key words: burnout syndrome, nurse, child psychiatry

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala

samostatně a pod odborným dohledem mé vedoucí práce Mgr. Ireny

Kučerové a uvedla jsem veškeré zdroje a použitou literaturu.

V Praze dne:

Poděkování

Děkuji své vedoucí práce Mgr. Ireně Kučerové za odborné

vedení mé diplomové práce, za trpělivost, vstřícnost a ochotu během

jejího zpracování. Také děkuji doc. Karlu Balcarovi za užitečné rady

k empirické části práce. V neposlední řadě děkuji všem zdravotním

sestrám, které byly ochotné a věnovaly svůj čas vyplnění dotazníku.

OBSAH

ÚVOD ............................................................................................................................... 9

1 Pojetí syndromu vyhoření ....................................................................................... 11

1.1 Etymologie pojmu syndrom vyhoření .............................................................. 11

1.2 Historie pojmu syndrom vyhoření ................................................................... 12

1.3 Definice pojmu syndrom vyhoření .................................................................. 15

2 Rizika vzniku syndromu vyhoření ............................................................................ 19

2.1 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření..................................................... 19 2.1.1 Vnější rizikové faktory ................................................................................ 20

2.1.1.1 Pracovní podmínky ............................................................................. 20 2.1.1.2 Rodinné zázemí a sociální síť ............................................................... 22 2.1.1.3 Vliv společnosti ................................................................................... 23

2.1.2 Vnitřní rizikové faktory ............................................................................... 24

2.2 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření v profesi zdravotní sestry ............. 26

3 Projevy syndromu vyhoření .................................................................................... 29

3.1 Příznaky na fyzické úrovni ............................................................................... 30

3.2 Příznaky na psychické úrovni .......................................................................... 30

3.3 Příznaky na úrovni sociálních vztahů ............................................................... 31

4 Vývoj a diagnostika syndromu vyhoření ................................................................. 34

4.1 Fáze vývoje syndromu vyhoření ...................................................................... 34

4.2 Diagnostika syndromu vyhoření ...................................................................... 38 4.2.1 Dotazník Maslach Burnout Inventory.......................................................... 38 4.2.2 Dotazník Burnout Measure ........................................................................ 38 4.2.3 Orientační dotazník .................................................................................... 39 4.2.4 Diferenciální diagnostika syndromu vyhoření ............................................. 40

4.2.4.1 Syndrom vyhoření versus stres ........................................................... 40 4.2.4.2 Syndrom vyhoření versus deprese ...................................................... 42 4.2.4.3 Syndrom vyhoření versus únava.......................................................... 44

5 Prevence a terapie syndromu vyhoření ................................................................... 45

5.1 Prevence syndromu vyhoření ......................................................................... 45 5.1.1 Prevence na úrovni jednotlivce .................................................................. 46 5.1.2 Prevence na úrovni organizace ................................................................... 51

5.1.2.1 Supervize ............................................................................................ 53 5.1.2.1.1 Supervize ve zdravotnictví ........................................................... 56

5.2 Terapie syndromu vyhoření ............................................................................ 59 5.2.1 Relaxační techniky ..................................................................................... 61

5.2.1.1 Autogenní trénink ............................................................................... 63 5.2.1.2 Jacobsonova progresivní relaxace ....................................................... 64 5.2.1.3 Dechová relaxace................................................................................ 65

5.2.2 Psychoterapie ............................................................................................ 66 5.2.3 Farmakoterapie ......................................................................................... 68

6 SPECIFIKA PRÁCE ZDRAVOTNÍ SESTRY V PEDOPSYCHIATRII .................................... 69

6.1 Charakteristika oboru pedopsychiatrie............................................................ 69 6.1.1 Dětské psychiatrické léčebny v ČR .............................................................. 70 6.1.2 Nejčastější diagnózy v oboru pedopsychiatrie............................................. 72

6.2 Specifika práce zdravotní sestry na oddělení dětské psychiatrie ...................... 74

7 METODOLOGIE ....................................................................................................... 78

7.1 Metodologický rámec výzkumu ...................................................................... 78 7.1.1 Stanovení problému, cíle výzkumu, hypotézy ............................................. 78 7.1.2 Vymezení cílů a výzkumných hypotéz ......................................................... 79

7.1.2.1 Hypotézy ............................................................................................ 79

7.2 Metodika vlastního výzkumu .......................................................................... 80 7.2.1 Předvýzkum ............................................................................................... 85

7.3 Postup vlastního šetření ................................................................................. 85

7.4 Charakteristika zkoumaného vzorku ............................................................... 86

7.5 Získané výsledky a jejich interpretace ............................................................. 88 7.5.1 Interpretace výsledků položek dotazníkového šetření ................................ 88 7.5.2 Statistická analýza dat a ověřování hypotéz .............................................. 103

7.5.2.1 Ověřování hypotéz............................................................................ 104

7.6 Etické hledisko výzkumu ............................................................................... 112

7.7 DISKUSE ....................................................................................................... 114

ZÁVĚR........................................................................................................................... 121

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ..................................................................................... 123

PŘÍLOHY ....................................................................................................................... 131

9

ÚVOD

V dnešní uspěchané době neustále přibývá těch, kteří se syndromem

vyhoření měli nebo mají zkušenosti z důvodu zrychlujícího se životního tempa,

vyšších požadavků na výkonnost i produktivitu v zaměstnání ve spojení s nízkým

ohodnocením a uznáním. Soutěživý charakter naší společnosti vede jedince ke

stanovování si stále vyšších cílů, které mnohdy překračují rámec jejich fyzických a

psychických možností. Do práce většinou nastupují s velkým nadšením, energií i

motivací a očekávají, že konečně uplatní své nabyté vědomosti a dovednosti ze

studia. Realita jim však mnohdy ukáže, že tyto cíle a ideály jsou jen těžko

realizovatelné a setkávají se s prvními neúspěchy a případně s nevděkem.

Nevyhnutelná je pak postupná ztráta jejich nadšení a pozitivního přístupu.

Začnou slevovat ze svých očekávání a postupně ztrácí smysluplnost práce, kterou

na počátku vykonávali s úsměvem a radostí. Toto zklamání vede k frustraci,

nadměrnému stresu, apatii, nechuti pracovat a následnému rozvoji syndromu

vyhoření.

Dříve byl syndrom vyhoření spojován především s pomáhajícími profesemi,

nejčastěji s profesí lékařů, zdravotních sester a sociálních pracovníků. Dnes se o

něm hovoří v souvislosti s mnoha dalšími profesemi. Může postihnout kohokoliv

z nás (politiky, manažery, učitele, terapeuty, telefonní operátory aj.). Obecně lze

říci, že se vyskytuje u všech profesí, kde klíčovou roli sehrává práce s lidmi nebo

alespoň kontakt s nimi, a které jsou na hodnocení těchto lidí závislé.

V této práci se zaměřuji na profesi zdravotní sestry, konkrétně na práci

sester v oboru dětské psychiatrie. Toto téma jsem si vybrala především proto, že

jsem s těmito dětmi několik let sama pracovala a z vlastních zkušeností vím, jak

náročná a vyčerpávající práce to je. Současná generace dětí je vychovávána po

boku moderních technologií, mají téměř neomezený přístup k nevhodnému

obsahu prostřednictvím internetu nebo televize. To pak klade nové nároky na

jejich výchovu a péči.

10

V teoretické části práce se věnuji objasnění pojmu syndromu vyhoření,

popisu jeho projevů, rizik a procesu vývoje. Dále se zabývám pomocí ze strany

jednotlivce i zaměstnavatele a možným preventivním opatřením, pomocí kterých

lze vzniku tohoto syndromu předejít nebo alespoň oddálit jeho nástup. Cílem

výzkumné části práce je zjistit, jestli zdravotní sestry pracující na dětské

psychiatrii vykazují vyšší míru syndromu vyhoření než sestry pracující na

standardním dětském oddělení a hledání souvislostí mezi věkem, délkou praxe,

vztahovými poměry na pracovištích a dalších faktorech ovlivňujících zaměstnance

a mírou výskytu tohoto syndromu.

11

1 Pojetí syndromu vyhoření

Neustále přibývá lidí, kteří nedokážou zvládat dnešní „uspěchaný“ svět.

Ocitají se pod stále větším pracovním tlakem, jsou na ně kladeny vysoké nároky

a bohužel ne vždy se setkají s oceněním. Zvyšuje se počet osob, které nezvládají

své životní a především pracovní situace. S tímto souvisí i rozšíření známého jevu

zvaného syndrom vyhoření. Jedná se o velmi aktuální téma, které bylo dříve

spojováno především s pomáhajícími profesemi, ale v dnešní době ohrožuje

téměř každého bez ohlednu na vykonávanou profesi. Vzniká jako následek

nezvládnutého chronického stresu a nerovnováhou mezi zátěží a odpočinkem.

Zatímco stres potkal asi každého z nás, neznamená to, že nás musí postihnout i

syndrom vyhoření (Stock, 2010).

Abychom se syndromu vyhoření mohli vyvarovat, předcházet mu nebo

alespoň zeslabit jeho účinky, je důležité vědět, co jej způsobuje a co proti němu

lze dělat. Nejprve si představíme, kdy se začalo o syndromu vyhoření hovořit a co

to vlastně je. Povíme si, jak ho rozpoznat, jak s ním bojovat a také jak mu

předcházet.

1.1 Etymologie pojmu syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření (dříve také překládaný jako syndrom vyhaslosti,

vypálení) je český ekvivalent anglického sousloví „burnout syndrom“. Pochází z

anglického slovesa „to burn“, což znamená hořet, ve spojení „burn out“ je

překládán jako dohořet, vyhasnout, vyhořet (Řešetka, 2003).

Odborníci zabývající se tímto tématem, používají často k vyjádření

symboliky syndromu vyhoření metaforu ohně. Hořící plamen přirovnávají buď k

pracovnímu nasazení a motivaci pracovníka nebo obecněji k nakládání s vlastní

energií.

První skupinu metaforického vyjádření plamene coby pracovního nadšení a

nasazení reprezentuje například výrok Baštecké „silně hořící oheň, symbolizující v

12

psychologické rovině vysokou motivaci, nadšení, zájem, aktivitu a nasazení,

přechází pod vlivem zvolna se vynořujících problémů, překážek a přesvědčení, že

očekávaný efekt se přes veškerou snahu nedostavuje, do dohořívání, doutnání,

vyhaslosti“ (Baštecká, 2009, s. 432).

Obdobně přistupují k dané symbolice Křivohlavý (2012) nebo Kebza a

Šolcová (2003), kteří rovněž přirovnávají syndrom vyhoření k silně hořícímu ohni,

jež symbolizuje velkou motivaci, nasazení, zájem a aktivitu a u člověka

postiženého příznaky syndromu vyhoření dochází k postupné vyhaslosti a

„dohořívání“. Jinými slovy tam, kde není materiál, který by oheň živil, nemá již

dále co hořet.

Přirovnání syndromu vyhoření k hořícímu ohni, který představuje zdroj

energie, uvádí například Švingalová: „Dokud oheň hoří, je člověk v rovnováze.

Oheň zahřívá dům, tj. našeho ducha, naše tělo, naši duši. Hoří-li příliš silně, vše

spálí a dům vyhoří. Hoří-li slabě, jen doutná, dostatečně nás nezahřeje a dům

vychladne. Důsledkem obou extrémů je vyhasnutí naší aktivity, zájmu a

angažovanosti“ (Švingalová, 2000, str. 31).

Rovněž Rushův výrok „Pokud zapálíte oba konce svíčky, získáte tím dvakrát

více světla. Svíčka však zároveň dvakrát rychleji vyhoří“ (Rush, 2003, s. 7).

Upozorňuje na energetické vyčerpání, ke kterému při syndromu vyhoření

dochází.

Zajímavé je také přirovnání burnoutu k opotřebenému plášti u motorkářů.

Při brzdění přední brzdou se zadní pneumatika silně zahřívá, začne se z ní čoudit

či dokonce hořet. Pneumatiku lze tedy „ojet“ během několika minut i bez toho,

že by se jezdec dostal byť jen o metr dál (Schmidbauer, 2008).

1.2 Historie pojmu syndrom vyhoření

Zmínky o stavu celkového vyčerpání, tj. vyčerpání fyzického, psychického i

duchovního, se vyskytovaly už v době raného křesťanství. Setkat se s ním

můžeme například v Bibli a to konkrétně v knize Kazatel. Zde příběh proroka

13

Eliáše vypráví o tom, jak se dostal na dno životní energie. Vypráví o tom, jak

prorok Eliáš utíká do pouště před krvežíznivou královnou Jezábel, aby se před ní

ukryl. Zcela vyčerpaný upadá a touží po své smrti (Česká biblická společnost,

2002).

O totálním vyčerpání pojednává i Mýtus o Sisyfovi. Tato pověst se zrodila

ve starém Řecku. Sisyfos byl odsouzen k tomu, aby na vysokou horu odvalil velký

a těžký kámen. Jenže kámen mu vždy těsně před vrcholkem hory vyklouzl a

kutálel se zpět dolů. Sisyfos musel tedy začít vždy znovu a znovu. Trápení nebralo

konce a Sisyfos tak naprostým vyčerpáním, únavou a bezvýchodností dané

situace, umírá. Do dnešních dob přetrval pojem „sisyfovská práce“ jako symbol

nesmyslné a bezvýchodné práce, ze které nebyl a ani nemůže být žádný užitek

(Camus, Steinová, Beránková, 2006).

Jak jsem se zmínila, pojem „syndrom vyhoření“ byl znám už od dávných

dob, pouze takto nebyl nazýván. Můžeme ho znát také z období válek jako

„poválečná deprese“ nebo „únava z boje“. Pojem „burnout“ byl poprvé do

literatury uveden americkým psychoanalytikem Herbertem Freudenbergem v

roce 1974 v příspěvku uveřejněném v časopise „Journal of Social Issues“, v němž

upozornil na syndrom vyhoření u pomáhajících pracovníků působících v oblasti

paliativní péče (Kebza, Šolcová, 2003).

Podrobněji se syndromu vyhoření Freudenberger věnuje ve své knize

„Burnout: The High Cost of High Achievement”, která vyšla v roce 1975. Syndrom

vyhoření spojuje především se stavem psychického a následně i fyzického

vyčerpání, kterému předchází dlouhotrvající stres. Definice z této knihy zní takto:

„vymizení motivace nebo podnětu, především tam kde něčí oddanost dané věci či

vztahu ochabne natolik, že již není dosahováno toužebných výsledků“ (cit. dle

Day, 2008, s. 33).

Ve svém článku Radim Honzák (2012) vysvětluje Freudenbergerův zájem o

téma syndromu vyhoření motivací vyplývající z jeho přímé osobní zkušenosti.

Uvádí, že burnout syndrom se u Freudenbergera rozvinul na základě jeho

14

výkonové až workoholické orientace, kdy pracoval až patnáct hodin denně, měl

velké množství aktivit a téměř nulový odpočinek.

Jakmile se pojem burnout objevil, začalo se ukazovat, že jde o jev, který se

vyskytuje u stále více lidí v různých profesích a situacích. Tento popisovaný jev

vzbudil velký ohlas a zájem o odborné veřejnosti. Začaly být realizovány četné

psychoanalytické studie zaměřující se na tento stav. V roce 1983 americký

psycholog Faeber uveřejnil 1500 odborných článků, knih a pojednání, které byly

věnovány burnoutu od roku 1974 do roku 1983. V této přehledové práci

pokračovala dvojice amerických psychologů – Kleiber a Enzman a zjistili, že od

roku 1984 do roku 1990 bylo zveřejněno dalších 1500 odborných pojednání k

tématu syndromu vyhoření (Křivohlavý, 1998).

Hlavní vlna zájmu o toto téma ve světě se začala zvedat na přelomu 70. až

80. let 20. století a to v Americe. Nejprve byl syndrom vyhoření spojován s lidmi

závislými na alkoholu, kteří měli zájem právě pouze o „svůj“ alkohol a o vše

ostatní zájem ztratili. Později byl tento pojem rozšířen i do oblasti drogových

závislostí, kdy se pro závislé stává potřeba drogy dominantní a zastiňuje všechny

ostatní zájmy a potřeby (Kalina, 2003).

Postupně se o syndromu vyhoření začalo hovořit také v souvislosti s dalšími

patologickými jevy, jako je např. workoholismus, který vypovídá o tom, jak jsou

lidé přepracovaní, cítí se apatičtí a vyčerpaní (Jeklová, Reitmayerová, 2006).

V anglickém jazyce najdeme poměrně velké množství publikací zabývajících

se výhradně problematikou syndromu vyhoření. Mezi nejznámější zahraniční

představitele věnujících se tomuto tématu, patří např. Ch. Maslach, E. Aronson,

A. Pines, H. Freundenberger, B. Farber a celá řada dalších.

V České republice se pojem syndrom vyhoření začal objevovat teprve v 90.

letech. První publikaci věnovanou výhradně tomuto tématu vydal Státní

zdravotnický ústav a to v roce 1998, jednalo se o příručku s názvem „Syndrom

vyhoření“.

15

V současné době probíhá v České republice polemika nad otázkou, zda lze

syndrom vyhoření považovat za civilizační chorobu a zařadit jej na seznam

nemocí z povolání, jako je tomu v USA. V mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN

10) syndrom vyhoření figuruje pod číslem Z 73.0 ve skupině s názvem "Problémy

spojené s obtížemi v uspořádání života ", dalšími položkami této kategorie jsou: :

Vyprahlost (vyhasnutí, vyhoření) a Chybění relaxace a odpočinku (Tošner,

Tošnerová, 2002). Syndrom vyhoření je tedy uveden v doplňkové kategorii

nemocí a není klasifikován jako nemoc a to i přesto, že působí nejen psychické

ale i fyzické obtíže.

1.3 Definice pojmu syndrom vyhoření

Od roku 1974 se stal syndrom vyhoření jednou z nejčastěji zkoumaných

oblastí při studiu působení stresu na psychiku člověka. Tento jev je dnes

definován různě a jeho jednotná definice neexistuje. V některých případech je

burnout vymezován jako specifická osobnostní vlastnost, někdy jako copingový

mechanismus (tj. mechanismus zvládání nároků, pomocí kterého se lidský

organismus vyrovnává se zátěžovými situacemi) a jindy je široce pojímán jako

soubor příznaků podobný depresi, odcizení, úzkosti, ztrátě idealismu či energie

(Bartošíková, 2006). Existuje mnoho způsobů, jak lze burnout vymezit. Odborníci,

kteří se problematikou syndromu vyhoření zabývají, uvádějí celou řadu příčin a

tzv. spouštěčů vyhoření a od toho se pak jednotlivé definice liší a odvozují.

Některé jsou popisovány jako proces, který má vlastní vývoj a jiné jako konečný

stav - duševního, fyzického a emočního vyčerpání. I přesto, že je definic celá

řada, shodně poukazují na přítomnost těchto znaků (projevů) syndromu

vyhoření:

jde o psychický stav

je spojován s určitými druhy profesí, především s těmi, které

zahrnují kontakt druhými lidmi

16

tvoří jej řada symptomů v oblasti bio-psycho-sociální (negativně

emocionální příznaky, psychické a fyzické příznaky, selhávání v

sociální oblasti)

všechny ústřední složky vycházejí z chronického stresu

hlavní složkou burnoutu je celková únava organismu a vyčerpání

výskyt u jinak psychicky zdravých lidí, nesouvisí s psychickou

patologií

menší efektivita práce, která není spojována se špatnými

pracovními schopnostmi a dovednostmi, ale s vytvořením

negativních postojů a z nich vyplívajícího chování

(Jeklová, Reitmayerová, 2006; Kebza, Šolcová, 1998).

Herbert Freundenberger definuje ve své stejnojmenné knize Burnout: The

High Cost of High Achievement syndrom vyhoření jako vyhasnutí motivace a

stimulujících podnětů v situaci, kde péče o jedince a neuspokojivý vztah jsou

příčinou, že práce nepřináší očekávané výsledky (Freudenberger, 1983).

Pines a Aronson upřesňují jednotlivé druhy vyčerpání na fyzické, mentální

a emocionální. U fyzického vyčerpání popisují především výrazné snížení energie,

celkovou únavu a slabost. Dále uvádějí, že u mentálního vyčerpání mají lidé

negativní postoje nejen k sobě samému, k práci, ale i ke světu vůbec a nemusejí

to subjektivně vůbec vnímat. U emocionálního vyčerpání převládá beznaděj a

pocit, že člověku není pomoci. Tzv. HH syndrom – bezmoc a představa chycení se

do pasti (Křivohlavý, 1998).

Syndrom vyhoření tedy definují jako: „stav fyzického, emocionální a

mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi,

které jsou emocionálně těžké“ (cit. dle Křivohlavý, 1998, s 49). Uvádějí, že

emociálně těžké situace jsou způsobeny velkým očekáváním a chronickými

situačními stresy.

17

Syndrom vyhoření bývá často spojován se stresem. Mnoho lidí je toho

názoru, že stres a syndrom vyhoření je totéž. A jaká je spojitost mezi těmito

dvěma pojmy? Odpověď nalezneme u Christiana Stocka, který se zabývá

souvztažností obou pojmů a rovněž je od sebe odlišuje, když říká „…vyhoření není

totéž co stres. Dochází k němu v důsledku chronického stresu. Stresové faktory

coby spouštěče tedy hrají při vzniku burnout syndromu zásadní roli“ (Stock, 2010,

s. 15).

Na spojitost syndromu vyhoření se stresem upozorňuje i Švingalová, která

ho definuje jako: „…důsledek dlouhodobě působícího (chronického) pracovního

stresu, který je zvládán maladaptivně. Vyskytuje se zvláště u profesí, obsahující

jako podstatnou složku pracovní náplně, práci s lidmi“ (Švingalová, 2006, s. 49).

Autorka syndrom vyhoření považuje za závažný medicínsko-psychologický

problém, který má zásadní dopad na zdraví a kvalitu života osob, u nichž se

vyskytuje.

Myron D. Rush, který poznal syndrom vyhoření na vlastní kůži, ve své

definici uvádí, že: „Syndrom vyhoření lze definovat jako druh stresu a emocionální

únavy, frustrace a vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že sled (nebo

souhrn) určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo

zaměstnání dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky“ (Rush, 2003, s. 7).

I Baštecká mimo jiné poukazuje na existenci vztahu mezi syndromem

vyhoření a stresem, když říká, že všechno vychází z chronického stresu.

Karel Kopřiva definuje syndrom vyhoření takto: „Je-li naše energetická

bilance dlouhodobě záporná (nemáme-li zdroje radosti v životě a nejsme-li dobře

zakotveni v těle), dostaneme se do stavu, pro který se ustálil termín syndrom

vyhoření“ (Kopřiva, 1997, s. 101). Jako hlavní projevy uvádí deprese, lhostejnost,

ztrátu sebedůvěry, cynismus, časté nemoci a tělesné potíže. Zdůrazňuje, že se

nejedná o běžnou únavu ani o přechodnou krizi. Upozorňuje na to, že u

syndromu vyhoření je kladena, otázka po smyslu vlastní práce (Kopřiva, 1997).

18

Existencionalismus byl pro řadu psychologů a psychiatrů velmi

inspirativním myšlenkovým zdrojem pro zabývání se otázkami psychologických

aspektů vztahů mezi zdravím a nemocí (například S. Kobasová, C. Rogers, M.

Zola, S. Kahn). Nejpodstatnější pro ně byly otázky, které se vztahovaly k

prožitkům vyskytujícím se v souvislosti s krizí osamělého jedince. Tyto prožitky

popsali po 1. světové válce a byly údajně způsobeny pocitem totálního osamění.

Důraz byl kladen na pocity úzkosti, jejichž zdroj pramení z pocitů beznaděje a

spoléhání se sama na sebe. Podle existencionalistů je nutné k uvědomění si sebe

sama, dostat se do určité mezní či krajní situace. Jednou z těchto situací jsou i

stavy prožívání v rámci vyhoření, tj. ztráta motivace, rezignace na profesionální

cíle, stavy celkového vyčerpání apod. (Kebza, Šolcová, 2003).

Vymětal používá pro syndrom vyhoření výraz „syndrom vyhaslosti“ a

vymezuje jej jako „…specifickou emoční únavu, tedy stav citové vyčerpanosti,

způsobený nedodržováním psychohygienických zásad (emoční „výdaje“

převládnou nad emočními „zisky“)“ (Vymětal, 2010, s. 141).

Kallwass tvrdí, že by se vyhoření mohlo stát plíživou hrozbou naší

společnosti. Popisuje ho jako stav totálního vyčerpání, vnitřní distance a

výrazného poklesu výkonnosti v zaměstnání. Uvádí, že se nejedná o nemoc, nýbrž

o soubor nejrůznějších fyzických a psychických problémů (Kallwass, 2007).

Burnout vede ke snížení kvantity a kvality práce. Je úzce spojen s fluktuací

(změnou zaměstnání), s absencí v práci a též souvisí s nízkou pracovní

spokojeností a morálkou. Platí zde pravidlo, že čím větší je pracovní

nespokojenost, tím větší je pravděpodobnost vzniku psychického vyhoření.

Burnout vede i k fyzické vyčerpanosti, nespavosti a může souviset se zvýšenou

konzumací drog a alkoholu. Psychické vyhoření bývá i důsledkem manželských

problémů a narušení chodu rodiny (Křivohlavý, 1998).

19

2 Rizika vzniku syndromu vyhoření

Syndrom vyhoření nevzniká v důsledku izolovaných stresových a

traumatických zážitků, které bychom mohli považovat za tzv. příčinu vzniku, ale

je procesem, jenž je ovlivněn celou řadou faktorů, které přiblíží následující

kapitola.

Není to samozřejmě tak, že by každá zátěž, které jsme vystaveni, vedla ke

vzniku syndromu vyhoření. Ten se rozvíjí, až když se vnější zátěž dotýká našich

osobnostních limitů fyzických, duševních a duchovních schopností a možností

(Kallwass, 2007).

2.1 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření

Vznik a následný rozvoj syndromu vyhoření bývá ovlivněn přítomností

celé řady faktorů, které jsou považovány za rizikové. Okolnosti, které zvyšují

pravděpodobnost vzniku syndromu vyhoření lze společně s některými autory

(Hennig a Kelleer, 1996; Jeklová a Reitmayerová, 2006) dělit na vnější a vnitřní,

jiní pak rozlišují podmínky obecné (Křivohlavý, 1998), pracovní (Bartošíková,

2006) nebo též faktory na straně organizace (Stock, 2010) a na straně osobnosti

(Bartošíková, 2006; Kallwass, 2007; Stock, 2010, Venglářová,2011). Kebza a

Šolcová (2003) poskytují výčet oblastí spojených s rizikovými faktory, které člení

do několika kategorií (od osobnostních vlastností, přes rizika plynoucí z

organizace a charakteru práce, až po náplň pracovních aktivit).

Za neutrální faktory z hlediska vzniku syndromu vyhoření jsou považovány

demografické charakteristiky jako je věk, pohlaví, stav, vzdělání, délka praxe v

oboru a podobně. Pokud jde o délku praxe na daném pracovišti, názory se liší.

Někteří autoři ji považují za irelevantní a jiní ji považují za podstatný faktor

přispívající k rozvoji burnout syndromu. Tato rozdílnost pohledů mohla být

zapříčiněna nedostatečným kontrolováním podrobnějších charakteristik

sledovaných profesních skupin a jiných. Ani z hlediska vlivu pohlaví na syndrom

vyhoření nejsou názory jednotné. Především v prvních vlnách výzkumů z 80. let

20

se objevoval názor, že jsou častěji vyhořelé ženy (někdy až dvakrát více). V dnešní

době se objevují vyrovnanější výsledky. Může to být dáno i demografickými

parametry, jelikož jsou často výzkumy prováděny na feminizovaných profesních

skupinách – zdravotní sestry, učitelky, lékařky apod. (Kebza, Šolcová, 2003).

Tato podkapitola vychází ze základního členění rizikových faktorů Jeklové a

Reitmayerové (2006), které jsou rozšířeny o dělení dalších výše jmenovaných

autorů.

2.1.1 Vnější rizikové faktory

Vnějšími faktory se rozumí především prostředí a situace, ve které se

jedinec nachází. Máme tím tedy na mysli druh zaměstnání a organizaci práce,

situaci v osobním životě, rodinu i širší příbuzenstvo. V neposlední řadě také

společnost a podmínky, které na nás každodenní život klade.

2.1.1.1 Pracovní podmínky

Baštecká (2003) považuje za ústřední etiologický činitel syndromu vyhoření

samotnou podstatu pomáhajícího vztahu. Jiní (Křivohlavý, 1998; Vorlíček aj., …)

pokládají za rizikové jakékoli zaměstnání spojené s dlouhodobým a opakovaným

jednáním s lidmi, to znamená, že nemusí jít pouze o pomáhající pracovníky.

Kromě druhu vykonávaného zaměstnání (o kterém pojednává podkapitola 2.2),

hraje u vzniku syndromu vyhoření významnou roli také jeho kontext. Matoušek a

kol. (2003) jsou toho názoru, že podmínky na pracovišti patří mezi jedny z

nejvýznamnějších oblastí rizik pro vznik syndromu vyhoření.

Zvýšené riziko rozvoje burnout syndromu existuje dle Matouška tam, kde

není věnována pozornost problémům zaměstnanců, chybí zaučování nově

příchozích staršími a zkušenými kolegy, neexistují plány osobního, resp.

profesního rozvoje, pracovník nemá možnost poradit se s kompetentní osobou,

vládne soutěživá a konkurenční atmosféra, není využívána supervize, panují

nevyhovující vztahy a dochází k častým konfliktům na pracovišti (Matoušek a kol.,

2003). Kebza a Šolcová (2003) zmiňují v souvislosti s neuspokojivými vztahy v

zaměstnání specifickou atmosféru danou převážně ženským osazenstvem

21

pracovních týmů. To se týká většiny pomáhajících profesí. Osobně bych tuto

oblast pracovních podmínek doplnila o nadměrnou fluktuaci zaměstnanců.

I Stock (2010) se domnívá, že nejčastější příčiny vzniku syndromu vyhoření

pocházejí z pracovního prostředí. Obdobně jako Matoušek považuje i on za

nepříznivé špatné vztahy na pracovišti a konkurenční atmosféru. Konkrétně

zmiňuje obavy o místo a bezohlednost kolegů či nespravedlnost nadřízených.

Zvýšená pracovní zátěž, práce pod časovým tlakem bez možnosti adekvátního

odpočinku a nedostatek ocenění, ať od nadřízených či klientů, bývají uváděny

jako další vlivy, které se spolupodílí na možném vzniku syndromu vyhoření (srov.

Bartošíková, 2006; Křivohlavý, 1998; Stock, 2010; Švingalová, 2006; Venglářová,

2011).

Klevetová (2011) hovoří o tzv. faktorech organizace. Do této skupiny lze

zařadit nadměrnou administrativní zátěž, neefektivní řízení změn, byrokracii,

nevyhovující nastavení pracovní doby, nevyváženou míru kontroly či naopak

svobody, tříštění či nesourodé dublování autority (Klevetová, 2011; Křivohlavý,

1998).

Křivohlavý neopomíjí ani vliv samotného pracovního prostředí a podmínek,

v nichž je práce vykonávána. Jako příklad uvádí nedostatek prostoru či soukromí

jednotlivých pracovníků. Problém nedostatku denního světla či neadekvátně

větraných prostor pak evokují práci ve výrobních halách (Křivohlavý, 1998).

Neuspokojivé výsledky práce či nedostatečný kontakt s nimi lze rovněž

považovat za významný zdroj zátěže, která může následně vyústit v rozvoj

syndromu vyhoření. (Bartošíková; Venglářová, 2011). V oblasti zdravotnictví sem

bývá řazena například práce s pacienty s infaustní (nepříznivou) prognózou, s

chronicky nemocnými a depresivními pacienty. Z oblasti pychosociální to může

být práce na linkách telefonické krizové intervence, gerontopsychiatrická péče,

léčba závislostí či práce na psychoterapeutických odděleních (Venglářová, 2011).

Oblast, kterou lze vnímat na pomezí vnějších a vnitřních faktorů, se týká

kultury organizace, resp. identifikace s vizí a cíli organizace. Konflikt mezi

22

hodnotovým systémem pracovníka a zaměstnavatele či hodnocení činnosti a

výsledků práce jednotlivců, týmu nebo celé organizace jako nedostatečně

smysluplné ba dokonce smyslu prázdné lze rovněž považovat za významný

rizikový faktor pro vznik syndromu vyhoření (Čáp, Mareš, 1996; Lukešová, Nový,

2004; Stock, 2010).

Roku 2007 vydala agentura OSHA (Evropská agentura pro bezpečnost a

ochranu zdraví při práci) prohlášení, ve kterém uvedla nejčastější příčiny

pracovního stresu a zároveň tedy faktory přispívající ke vzniku syndromu

vyhoření. Uvedla například nejistotu pracovních poměrů spojenou s nestabilitou

na trhu práce. Dále poukazuje na rostoucí náchylnost ke stresu v souvislosti s

globalizací, například nejistota způsobená přesouváním pracovních míst do

zahraničí. V dnešní době též ubývá jistot v důsledku uzavírání nových forem

pracovních smluv (zkrácená dovolená, více přesčasů, snížení ochrany pro

výpovědi, práce na zkrácený úvazek, smlouvy na dobu určitou apod.) Prodlužuje

se pracovní doba a roste intenzita vykonávané práce (nárůst produktivity a

následné „zhuštění“ pracovní náplně). Vzhledem k tomu, že dochází na mnoha

místech k rušení pracovních míst a oddělení (například rušení nemocnic či

jednotlivých oddělení) mají pracovníci strach ze ztráty svého zaměstnání a

následné obavy o vlastní existenci. Vzhledem k dnešní časové náročnosti daných

povolání dochází mnohdy k obtížnému sloučení zaměstnání a soukromého života

(Stock, 2010).

2.1.1.2 Rodinné zázemí a sociální síť

Člověk se sice rodí jako jednotlivec, ale současně se také stává členem

určité skupiny. Během života se stává členem dalších skupin, které jsou vzájemně

propojovány a vytváří onu sociální síť, do které řadíme rodinu, přátele, kolegy,

společenství sousedů, učitele se spolužáky atd. A právě tato sociální síť může

sloužit jako sociální opora, která je nám nablízku v různých složitých a těžkých

životních situacích (Křivohlavý, 1998).

23

Kebza a Šolcová (2003) považují sociální oporu, tj. systém sociálních vztahů

a vazeb za klíčový vnější faktor. Pevná sociální opora, kterou člověk vnímá ve

svém bezprostředním, ale i širším okolí, uspokojivé rodinné zázemí a naplňující

osobní život lze považovat nejen za salutogenní (podporující zdraví a posilující

kvalitu života) či protektivní faktory, které mohou pomáhajícího pracovníka

chránit před vznikem syndromu vyhoření, ale také jsou považovány za významné

pro samotný výkon práce, jejíž podstatou jsou interakce, případně vztah s

druhými (Křivohlavý, 1998; Maroon, 2012). Křivohlavý (1998) dále uvádí, že čím

má člověk lepší vztahy s lidmi v okolí (rodina, přátelé, spolupracovníci, sousedé),

tím méně symptomů vyhoření vykazuje.

Emocionální podpora, povzbuzení a uznání, naslouchání, spolupráce,

zpětná vazba a reciprocita a rovnocennost v osobních vztazích jsou dle Pinesové

a Aronson považovány za potřeby, o jejichž sycení by měl pomáhající pracovník

usilovat a dbát (cit. dle Křivohlavý, 1998).

Naopak disharmonie či nestabilita, která pochází z oblasti sociálního okolí

pracovníka, ať už se jedná o zátěž finanční či materiální povahy, nemoc,

partnerské či vztahové problémy, mívá vliv na psychickou (ne)vyrovnanost

pracovníka, a tak lze očekávat, že bude mít dopad i na jeho práci, která spočívá v

jednání s lidmi (Míček, 1984).

2.1.1.3 Vliv společnosti

K rozvoji syndromu vyhoření také nepříznivě přispívají faktory vyplývající z

nároků současné společnosti. Tuto aktuální situaci v naší společnosti vystihuje

Kebza (2005), který hovoří o tom, že vzhledem ke stále rostoucímu životnímu

tempu, narůstajícím požadavkům na výkon a zvyšujícímu se organizačnímu a

časovému tlaku se v posledních letech stává nadměrný stres stále běžnější

součástí našeho života. A vzhledem k tomu, že je chronický stres považován za

prvotní vodítko k vyhoření, burnout syndrom se tak stává charakteristickým

jevem moderní doby.

24

Za další faktor ovlivňující rozšíření syndromu vyhoření v naší společnosti,

může být považována také ekonomická krize, která se projevila i na současném

trhu práce. Dochází k propouštění zaměstnanců a ke kladení vyšších požadavků

na pracovní nasazení. To u některých vyvolává obavy ze ztráty pracovního místa

a sekundárně se pak může promítat do atmosféry soupeřivosti, napětí a strachu

a může vést také ke snaze pracovat co nejusilovněji bez respektování přestávek a

odpočinku (Franková, 2009). Proto souhlasím s autory (Kebza, Křivohlavý, Stock

aj.), kteří jsou názoru, že právě pracovníci s vysokou pracovní motivací a

nadšením pro svou práci, mohou být při nedostatečném ocenění a uznání více

ohroženi vyhořením.

2.1.2 Vnitřní rizikové faktory

Každý člověk je jedinečná a neopakovatelná bytost s odlišnými hranicemi.

Naše povahy, charakter i psychické a fyzické předpoklady jsou různé, tudíž na nás

nepůsobí pouze situační faktory, ale i faktory vnitřní. Za vnitřní faktory lze

pokládat temperament a charakterové vlastnosti, které mohou též přispívat k

rozvoji syndromu vyhoření. Dále to může být celkový stav organismu (psychické a

fyzické zdraví) a následně i způsoby chování a jednání v různých situacích jedince.

Za rizikové bývají považovány tendence k soutěživosti, srovnávání se s druhými,

neadekvátní prožívání případných neúspěchů, stejně jako nerespektování

osobního biorytmu (Jeklová, Reitmayerová, 2006; Kebza, Šolcová, 2003).

To, že naše osobnostní charakteristiky, temperament a způsoby chování

mají vliv na rozvoj syndromu vyhoření, zmiňuje i Stock (2010). Poukazuje na

výsledky výzkumu dvojice kardiologů Friedmanna a Rosenmana, které prokazují

spojitost mezi typem chování a vznikem vegetativního onemocnění, například u

vzniku infarktu myokardu. Zmiňují tzv. typ chování „A“ a typ chování „B“. Je

prokazatelné, že jedinci s chováním typu „A“ jsou více náchylní k rozvoji

syndromu vyhoření. Lidé skupiny „A“ jsou charakterizování bojovností,

netrpělivostí, vysokými ambicemi se silně vyvinutým smyslem pro povinnost.

Dále se vyznačují soutěživostí, perfekcionismem a sklony k agresivitě. Je pro ně

typický spěch, vznětlivost a podrážděnost. Jedinci s tímto vzorcem chování jsou

25

zpočátku úspěšní, avšak svou bojovností a netrpělivostí často vyvolávají konflikty

a tím se dostávají do izolace. Vědomě a dlouhodobě se vystavují mnoha

stresorům, mají pocit, že všechno zvládnou a mnohdy také potlačují varovné

signály těla v podobě poruch spánku, únavy, podrážděnosti apod. Po letech

dojde k nahromadění neúspěchů a k fyzickému vyčerpání, což může způsobit

onen syndrom vyhoření. Vzorec chování typu „B“ je pravým opakem. Vyznačuje

se nízkou mírou konfliktnosti, nepřátelství, agresivity a soutěživosti, naopak je

pro ně typický klid a trpělivost. Jedinci s tímto typem chování nebývají zpravidla

ohroženi vznikem syndromu vyhoření.

Venglářová (2011) poukazuje ve spojitosti s temperamentem také na

základní rysy osobnosti – extroverzi a introverzi, které určují řadu našich reakcí.

Prezentuje svůj názor, že extrovertní jedinec se zpravidla projevuje jako družný,

společenský, impulzivní, má rád vzrušení, ale také brzy ztrácí trpělivost a má

sklon k agresivnímu jednání. Může tedy snadno vzplanout a rychle vyhořet.

Kdežto introvertní bývá spíše tichý, uzavřený s minimálními projevy agresivity či

náladovosti. Projevuje se většinou trpělivostí, častěji se u něj objevují sklony k

pesimismu a jedná spíše plánovitě nežli impulsivně. Tudíž je zde riziko syndromu

vyhoření podstatně nižší. S názory autorky nemohu souhlasit. Introvertní jedinec

bývá spíše tichý a uzavřený, ale zároveň bývá celkově citlivější, křehčí a

zranitelnější. Každou nespravedlnost nebo nedobré vztahy prožívá velmi

intenzivně. Poukázala bych zde i na znovuzískávání energie u introvertů. Introvert

většinou pro znovuzískání energie potřebuje klid a ústraní. Ztrácí tak i více

energie komunikací s druhými a především v emocionálně zatížených situacích.

Negativně vnímá časový nátlak a nemožnost regenerace. A pokud se dlouhodobě

brání odpočinku v ústraní, může být permanentně vyčerpaný, což může vést

k rozvoji syndromu vyhoření.

26

2.2 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření v profesi

zdravotní sestry

Profese zdravotní sestry je považována za jednu z nejrizikovějších profesí z

pohledu vzniku syndromu vyhoření. Zátěží působících na sestru během výkonu

práce, je celá řada a lze je rozdělit do několika oblastí.

Jen málo povolání prodělalo v tak relativně krátkém období tolik změn,

jako tato profese. Sestra byla v minulosti považována za člena týmu, který

poskytuje výhradně základní (fyzickou) péči pacientům. Hlavní úlohu to hraje i v

dnešním moderním ošetřovatelství, avšak vzhledem k orientaci profesní činnosti

zdravotních sester na celek lidského zdraví (bio-psycho-sociální), je na sestru

kladena stále větší odpovědnost a množství úkolů. Nutno také podotknout, že

systém zdravotnictví v České republice není stále připraven na vysokoškolsky

vzdělané sestry a to i přesto, že je takovéto vzdělání vyžadováno. Sestry mají

pocit nevyužití svého vzdělání a klasifikace, mají nejasný kariérní postup a někdy

je právě ono vzdělání zdrojem konfliktů mezi staršími a méně vzdělanými

sestrami a sestrami, které jsou profesně mladší, ale vzdělání mají vyšší. Velmi

stresující je i samotná organizace práce a její obsah, kdy nejsou jasně vymezené

kompetence sester a mnohdy je vykonávána práce nad rámec její náplně.

Vzhledem k neustálému rozvoji zdravotnictví je práce zdravotní sestry stále

náročnější a podmíněna celoživotnímu vzdělávání. Jsou kladeny stále vyšší

nároky na kvalitu poskytované péče, odbornost, odpovědnost a výkon (Bártlová,

2005; Švingalová, 2006).

Bartošíková (2006) v oblasti vnějších rizik popisuje faktory fyzické,

chemické a fyzikální. Zde jde především o zatížení páteře, například při zvedání

nemohoucích pacientů, o namáhání svalů a kloubního systému při stání a

asistence u lůžka. Sestra se setkává s nepříjemnými podněty, jako jsou

exkrementy, otevřené a nehojící se rány, zápach, deformity, vyrážky a další.

Vzhledem k tomu, že jsou sestry v častém kontaktu s biologickým materiálem,

jsou i více ohroženy vznikem infekčního onemocnění. Velmi časté je také

27

narušení spánkového rytmu a denního režimu. Ve většině případů pracují v

nepřetržitém nebo třísměnném provozu. To znamená, že vykonávají dvanácti

hodinové služby a to jak v noci, o víkendech, tak i o svátcích. Vzhledem ke stále

přibývajícím povinnostem a úkolům, které spadají do kompetence sester,

nezbývá dostatek času a klidu na pravidelnou stravu a dodržování pitného

režimu. Do této skupiny rizik můžeme řadit i rizika vyplívající ze styku s různými

desinfekčními přípravky, hluk, osvětlení a radiační záření.

Další oblastí jsou rizika vnitřní, kam lze zařadit zátěže psychické,

emocionální a sociální (Bartošíková 2006). Od zdravotní sestry se neočekává

pouze fyzická a technická zdatnost, ale také psychická odolnost. Sestra musí být

neustále ve střehu, musí hlídat pacientův stav, dohlížet na přístroje, být pravou

rukou lékaře a zároveň plnit jeho intervence. Je v blízkém vztahu nejen s

pacientem, ale i s jeho příbuzenstvem, tudíž se stává prvním „terčem“ při střetu

a konfliktech s rodinnými příslušníky. Zdravotní sestra by měla umět flexibilně

reagovat na různorodé požadavky a změny. Rovněž bývají kladeny nemalé nároky

na její paměť a schopnost improvizace v náročných a nepředvídaných situacích.

Je velmi často konfrontována s utrpením druhých lidí, s bolestí, s pocity viny a

mnohdy i se smrtí. S pacienty tráví mnoho času, je jim nápomocna při běžných

úkonech, jako je hygiena, stravování, spánek, vyprazdňování. Dostává se ale také

do intimní zóny pacienta, např. v situacích, kdy zajišťuje zavádění sond, cévek,

klyzmatu, injekčních aplikací léků nebo když je její intervence spojena s

působením bolesti.

Sestry bývají opakovaně konfrontovány s vlastními postoji, zážitky a

zkušenostmi. Nutí je to neustále přemýšlet nad svým životem, hodnotami a

postoji (Bartošíková, 2006). Všechny výše zmíněné faktory negativně ovlivňují

fyzickou a psychickou stránku sester a tím se stávají náchylnější ke vzniku

syndromu vyhoření.

Do vnitřních faktorů bych dále zařadila i požadující vysokou odbornou

znalost a neustále se zvyšující nároky na vzdělávání zdravotních sester, které by

dnes měly splňovat požadavek vysokoškolského vzdělání. Dále je kladen nárok na

28

profesionalizaci sester v oblasti celoživotního vzdělávání, které je upraveno v

rámci kreditního systému vydaného ministerstvem zdravotnictví. Za odvrácenou

stranu těchto požadavků považuji skutečnost, že sestry tyto semináře většinou

navštěvují ve svém volném čase za své finanční prostředky.

Během posledních desítek let se čím dál častěji diskutuje o vhodném věku

pro zahájení studia a především odborné praxe v nemocnici u budoucích

zdravotních sester. Venglářová (2011) za vnitřní rizikové faktory u začínajících

sester považuje nevyzrálou osobnost sestry, kdy není schopna se vždy plně

orientovat v potřebách nemocného. Dále pocit bezmocnosti, které sestry pociťují

u umírajících nebo smrtelně nemocných pacientů, časový stres, příliš velkou

zodpovědnost a náročnost směnného provozu.

Hartl a Hartlová (2000) upozorňují na to, že obzvlášť rychle může dojít ke

vzniku syndromu vyhoření u personálu pracujícího na jednotkách intenzivní péče

a v zařízeních jako je hospic, kde neexistuje naděje na vyléčení a je tak

pociťováno jen malé ocenění z práce.

29

3 Projevy syndromu vyhoření

Jak jsem se již zmínila v první kapitole, syndrom vyhoření v současné době

figuruje v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN 10) pod diagnózou Z73 s názvem

„Problémy spojené s obtížemi při vedení života“, s podkategorií Z73.0 „Vyhasnutí

(vyhoření)“. Ve spojitosti se syndromem vyhoření lze i poukázat na diagnózu F48,

která označuje neurotické projevy nebo diagnózu F43 s názvem „ Reakce na těžký

stres a poruchy přizpůsobení (Ústav zdravotnických informací a statistiky České

republiky, 2008). Abychom dokázali předejít vzniku syndromu vyhoření a lépe jej

rozpoznali, je nutné znát jeho projevy včetně prvotních varovných signálů (Srov.

Matoušek (2003), Jankovský (2003), Tošnerovi (2002), Kebza, Šolcová (2003) a

další).

Příchod syndromu vyhoření bývá ohlašován celou řadou příznaků a to ve

všech rovinách našeho zdraví, tedy bio-psycho-sociálních. Ty často přicházejí

velmi pomalu a nepozorovaně, kdy si jich nemusí jedinec všimnout nebo jim

nevěnuje pozornost. Vždyť únavu, bolesti hlavy, nespavost či občasné konflikty s

kolegy zná každý z nás.

Jankovský (2003) popisuje rozdíl mezi syndromem vyhoření a vyčerpáním.

Uvádí, že příčinou vyčerpání může být jakákoliv dlouhodobě trvající zátěž a to jak

fyzická, psychická tak i emocionální, kdy začnou negativní aspekty dominovat nad

těmi pozitivními. I u syndromu vyhoření můžeme pozorovat symptomy fyzické,

psychické i emocionální zátěže, ty se však objevují jako důsledek chronické zátěže

spojené s dlouhodobým nasazením pro druhé lidi. Je názoru, že postupně

dochází u jedinců ke stagnaci, rezistenci a projevuje se to frustrací, depresí,

apatií, podrážděností, nedůvěřivostí, cynismem a celkovým vyčerpáním. Jeho

definice zní: „Syndrom vyhoření představuje celý soubor příznaků projevujících se

zpravidla u tzv. angažovaných „pomahačů“ ztrátou elánu, radosti ze života a

především energie a nadšení potřebných při výkonu profese“ (Jankovský, 2003, s.

158).

30

3.1 Příznaky na fyzické úrovni

Na úrovni fyzické převažuje celková únava organismu, ochablost a apatie.

Po krátkých etapách relativního zotavení se dostavuje opětovná únava. Přicházejí

vegetativní obtíže v podobě bolestí u srdce, změn srdeční frekvence, dýchacích

obtíží (nemožnost se pořádně nadechnout), zažívacích problémů. Jedinci se

syndromem vyhoření si také často stěžují na bolesti hlavy, poruchy spánku,

bolesti v zádech a svalech. Přetrvává celková tenze (Kebza, Šolcová, 2003).

Bartošíková a Stock kromě chronické únavy, nedostatku energie a výše

zmiňovaných příznaků uvádějí také častější nemocnost, poruchy soustředění a

náchylnost k nehodám a chybování. U syndromu vyhoření je odlišný prožitek

únavy. Fyzická únava ze sportu nebo z práce po odpočinku přejde, ale v případě

vyhoření je únava spojena s pocity selhání a viny. Únava se projevuje především

večer jako bolest či „rozlámannost“ celého těla a to i přesto, že skutečná fyzická

aktivita nebyla během dne nikterak vysoká. Stejně tak je to s potřebou spánku. I

přesto, že spí jedinec se syndromem vyhoření dostatečný počet hodin, jeho

spánek je nekvalitní a ráno se budí neodpočatý a unavený. Jedinec se

syndromem vyhoření potřebuje k provedení úkonů, které dříve splnil bez

problémů, mnohem více času a vynaložené energie. Postupně dochází k

prodlužování doby potřebné k regeneraci organismu, což znamená, že týdenní

dovolená nebo prodloužený víkend na odpočinek nestačí (Bartošíková,

2006;Venglářová, 2011; Stock, 2010).

Jedinci se syndromem vyhoření jsou často ohroženi rizikem vzniku závislostí

všeho druhu. Svá trápení a problémy se mohou snažit řešit sami pomocí

konzumace alkoholu, nadměrného pití kávy, kouřením cigaret, užíváním léků na

spaní či užívám tvrdých drog (Potter Beverly, 1997).

3.2 Příznaky na psychické úrovni

Syndrom vyhoření se odráží v negativních postojích k sobě samému i k

jiným osobám a dochází ke změně dosavadních životních postojů. Jedinci mají

31

pocit, že jejich vynaložené úsilí je v porovnání s jeho efektivitou téměř

zanedbatelné. V psychické oblasti převládá pocit bezmoci a beznaděje, vše se zdá

být zoufalé a bez možnosti nalézt jakékoliv východisko, které by danou situaci

vyřešilo. Dochází ke ztrátě sebeovládání (nekontrolovatelný pláč, podrážděnost

až výbuchy vzteku) a odvahy. Typický je dále pokles až ztráta motivace, snížené

sebevědomí, potíže s koncentrací a soustředěním se na práci. Dochází k utlumení

celkové aktivity, zvláště k redukci kreativity, iniciativy a spontaneity. Převažuje

depresivní ladění, pocity smutku a frustrace. Nejtíživěji je prožívána marnost

vynaloženého úsilí a jeho nízká až mizivá smysluplnost. Jedinec se cítí

postradatelný a bezcenný. Je negativistický, cynický a projevuje se hostilita ve

vztahu k osobám, jež jsou součástí dané profese (klienti, pacienti, zákazníci).

Dochází k poklesu až ztrátě zájmu o danou profesi a instituci, ve které byla

vykonávána. Pracovní činnosti bývají často redukovány na rutinní postupy,

užívání stereotypních frází a klišé a nastává naprostý nezájem o vše, co se týká

dané profese (Kebza, Šolcová, 2003; Venglářová, 2011; Jankovský, 2003; Stock,

2010).

Tošner a Tošnerová (2002) u psychických příznaků rozlišují dvě roviny a to

kognitivní (poznávací a rozumová) a emocionální. Do kognitivní roviny zahrnují

ztrátu nadšení a schopnosti pracovního nasazení, nechuť k práci, lhostejnost,

negativní postoj k práci a k sobě samému, únik do fantazie a potíže se

soustředěním a pamětí. Do emocionální roviny řadí symptomy jako je sklíčenost,

pocity beznaděje, popudlivost, agresivitu, nespokojenost a pocit nedostatku

uznání.

3.3 Příznaky na úrovni sociálních vztahů

U osob, které jsou zasaženy syndromem vyhoření, lze pozorovat změny,

které se týkají i jejich interpersonálních vztahů. Často lze pozorovat stagnaci či

úbytek pracovní angažovanosti, zhoršení pracovní výkonnosti a to jak po stránce

kvantitativní, tak kvalitativní. Ubývá snahy řešit složitější problémy, jedinci se

syndromem vyhoření přestávají projevovat empatii a jsou lhostejní k problémům

32

druhých lidí, omezují kontakty s lidmi a především s těmi, kteří jsou jakkoliv

spojováni s jejich vykonávanou profesí (pacienti a jejich příbuzní, kolegové,

nadřízení). Empatie výrazně ubývá zpravidla u jedinců, kteří ji měli původně na

vysoké úrovni. Dále je typická lhostejnost, apatičnost a nezájem o druhé lidi a

jejich problémy. Je zde možnost narůstání interpersonálních konfliktů v

pracovním prostředí i mimo něj (Kebza, Šolcová, 2003; Švingalová, 2006;

Bartošíková, 2006; Křivohlavý, 1998).

Prvotní příznaky nejsou na první pohled okolím rozeznatelné a nastupují

plíživě. Nejprve se objevují spíše vnitřní symptomy, které se týkají především

změny vztahu k práci a předcházejí těm vnějším. Rozdělením příznaků na vnitřní

a vnější se zabývá Rush (2003).

Mezi vnitřní symptomy řadí ztrátu odvahy, kdy emocionální, psychická a

fyzická vyčerpanost způsobí rezignaci jedince na svůj život. Dále popisuje ztrátu

objektivnosti, kdy jedinci ztrácejí objektivní pohled na realitu a řídí se svými

subjektivními pocity. Dochází ke ztrátě sebevědomí a sebeúcty, kdy si jedinci

uvědomí, že nejsou schopni dosahovat stejných výsledků jako předtím a energie,

kterou měli zpočátku, klesá. Ztrácejí smysl své práce a přestávají si klást cíle neb

jsou přesvědčení, že jich nelze dosáhnout. Jako další vnitřní symptomy popisuje

emocionální vyčerpanost a negativní postoje, kdy má jedinec pesimistický postoj

a pohled na problém a nedokáže se vyrovnat s každodenním tlakem a těžkými

situacemi nejen v práci, ale i v osobním životě (Rush, 2003).

U vnějších symptomů popisuje vzrůst vynaložené aktivity, přičemž

produktivita práce zůstává stále stejná či dokonce klesá. Pouze narůstá

vyčerpanost, ale očekávané výsledky se nedostavují. Objevuje se podrážděnost,

vztek a zloba vůči sobě samému i svým spolupracovníkům. Jedinci zasaženi

syndromem vyhoření jsou neochotni riskovat a mají tendence od daných úkolů

utíkat místo toho, aby se jim postavili čelem. K těmto symptomům se dále

přidružuje fyzická únava a pocity vyčerpání (Rush, 2003).

33

Stock (2010) hovoří o symptomech syndromu vyhoření ve smyslu

vyčerpání, odcizení a poklesu výkonnosti. Oblast zvaná „vyčerpání“ popisuje

příznaky emočního a fyzického vyčerpání, jež jsou stručně vymezeny v

předchozích podkapitolách.

V oblasti nazvané „odcizení“ popisuje postupnou ztrátu zájmu,

cílevědomosti a idealismu. Dochází k odosobněnému a téměř lhostejnému

přístupu nejen k práci, ale i ke svému okolí. Pacienti začínají být vnímáni jako

přítěž, dochází též k odcizení ve vztahu ke kolegům a nadřízení mohou být

považováni za určitý druh ohrožení. Jedinec ztrácí schopnost navázat a udržet

společenské vztahy, má negativní postoj k životu i k sobě samému (Stock, 2010).

Pokles výkonnosti spočívá v tom, že jedinec ztratil důvěru v sebe samého a

považuje se za neschopného. I přesto, že se jedná o subjektivní hodnocení, k

jistému oslabení výkonu zpravidla opravdu dochází. (Stock, 2010).

34

4 Vývoj a diagnostika syndromu vyhoření

V předchozích kapitolách jsem vymezila, co to syndrom vyhoření vlastně je,

co ho způsobuje a jaké jsou jeho nejčastější projevy. Nyní představím jednotlivá

vývojová stadia tohoto procesu a nejznámější metody, na základě kterých lze

burnout diagnostikovat. V závěru kapitoly pak uvedu některé choroby či

poruchy, které se svou symptomatikou a průběhem velice podobají syndromu

vyhoření a od kterých je třeba syndrom vyhoření odlišit (tzv. diferenciální

diagnostiku).

4.1 Fáze vývoje syndromu vyhoření

Obvykle není syndrom vyhoření popisován jako stav, ale jako stále se

vyvíjející proces (tj. sled několika fází), který může trvat několik měsíců i řadu let.

Má tedy svůj začátek, průběh a výsledný stav. Tento proces může začít už při

nástupu do zaměstnání, kdy má nadšený a motivovaný pracovník vysoké cíle a

očekávání. Některé fáze mohou být na člověku více patrné a jiné méně výrazné

až nepatrné (Stock, 2010; Bartošíková, 2006). Při studiu odborných publikací a

článků, lze objevit více možných členění fází a vývojových stádií syndromu

vyhoření, od jednoduchých třífázových modelů po ty složitější, které obsahují až

dvanáct fází. Pro představu zde uvedu alespoň některé z nich.

Nejjednodušší čtyřfázový model popsaný psycholožkou Christin Maslach:

1. Fáze - je označována jako „idealistické nadšení a přetěžování“. Prvotní

nadšení a zaujetí pro věc, je spojeno s déletrvajícím přetěžováním.

2. Fáze nese název „emocionální a fyzické vyčerpání“.

3. Fáze se nazývá „dehumanizace“ (to je neúcta k člověku, k lidskosti)

druhých lidí jako obranný mechanismus proti vyhoření.

4. Fáze s označením „terminální stádium“ signalizuje totální vyčerpanost,

negativismus, lhostejnost a nezájem (Maslach, 2003).

35

Proces syndromu vyhoření jsem měla možnost v průběhu své praxe zřetelně

pozorovat u mladých zdravotních sester, které po absolutoriu střední či vysoké

zdravotnické školy nastoupily do svého prvního zaměstnání. Následující popis

stadií syndromu vyhoření dokresluji zkušenostmi a pozorováním ze své praxe

zdravotní sestry. Je zde popsáno tzv. vícefázové pojetí syndromu vyhoření, čítající

celkem pět stadií.

1. fáze - nadšení

V této prvotní fázi nastupují absolventi či nováčci v daném oboru do své

práce s velkým očekáváním, nadějí a ideály. Vrhají se do práce s velkou energií, s

vysokými a mnohdy i nerealistickými cíli. Práce je natolik baví a uspokojuje, že se

stává ústředním smyslem jejich života. Například zdravotní sestra může zpočátku

zažívat pocit, že je v jejich silách pomoci všem pacientům i jejich rodinám. V

průběhu svého studia a odborné přípravy pro výkon profese byla seznámena s

ideálním modelem ošetřovatelství a ten chce obvykle ve své práci naplňovat.

Vkládá do své práce spoustu času a energie a velmi často nad rámec svých

povinností. Zůstává přesčas, bere služby navíc, mnohdy se snaží měnit zaběhlé

stereotypy a může se jí zdát, že služebně starší kolegyně méně pracují a méně se

snaží. To však může vyvolávat nevoli mezi ostatními sestrami, což vede velmi

často ke zhoršení vztahů na pracovišti. Nebezpečím této fáze je to, že daná sestra

či pracovník jiného oboru neumí hospodařit se svými silami a snadno se může

přecenit. Tato fáze může trvat různě dlouho a v dobrém kolektivu lze ve fázi

nadšení pracovat i dlouhodobě (Bartošíková, 2006; Mallotová, 2000; Kebza a

Šolcová, 2003).

2. fáze - stagnace

Bartošíková (2006) tuto fázi nazývá „vystřízlivění“. V tomto stadiu

syndromu vyhoření dochází u jedince k náhledu, že jsou jeho cíle a ideály jen

těžko plně realizovatelné a počáteční nadšení pomalu uhasíná. Zdravotní sestra

zjišťuje, že ne vždy se vynaložená práce zúročuje. Setkává se s nevděkem, s pocity

neúspěchu a často i se zneužíváním zdravotní péče. Slevuje ze svých očekávání.

36

Začne více pomýšlet na svůj volný čas, který chce věnovat přátelům a svým

koníčkům. Práce začne získávat rutinu a ztrácí ze své původní atraktivity. Fáze

může opět trvat různě dlouho, a pokud se podaří si vybudovat dobré zázemí a žít

spokojený život, ke vzniku syndromu vyhoření dojít nemusí.

3. fáze - frustrace

V této fázi se jedinec začíná kriticky vyjadřovat k věcem, se kterými v práci

nesouhlasí. Sestra citlivě vnímá neúspěch. Pochybuje o smyslu své práce

pomáhat druhým. Objevuje se nespokojenost v oblasti malého ocenění práce,

nedostatku uznání ze strany pacientů i nadřízených, zažívá pocit bezmocnosti.

Objevují se zde pochybnosti týkající se správnosti volby povolání a časté

psychosomatické obtíže. Tato fáze může trvat též různou dobu, ale v zásadě

vyžaduje nějakou změnu. Pokud se pracovník o změnu nepokusí nebo se

nepodaří, přichází fáze další (Bartošíková, 2006).

4. fáze - apatie

Apatie bývá nejčastější a přirozenou reakcí na frustraci. Sestra přestává

mít chuť pracovat nad rámec svých povinností a práci bere pouze jako zdroj

financí. Původní přesčasové hodiny vystřídá přesné dodržování pracovní doby,

případně snaha opustit pracoviště dříve. Objevuje se zde hostilita nejen k

pacientům, ale ke všemu, co se týká práce. Sestra se vyhýbá novým úkolům i

pacientům. Ráda přenechává práci jiným. O pacientech často hovoří nelichotivě a

považuje je spíše za nárokující a nevděčné. Práci s nimi vnímá jako obtěžující a

nepříjemnou (Bartošíková, 2006).

5. fáze - intervence

V této fázi se dostavuje fyzické i psychické vyčerpání organismu a je nutná

intervence zvenčí. Dočasným řešením, mnohdy však pouze „únikového“

charakteru, je dovolená nebo hledání nového pracovního místa. Pozitivní

změnou může být další vzdělávání a rozšíření kvalifikace nebo jen získání nových

informací a zaujetí. Dalšími možnostmi řešení je psychoterapie a jiné techniky

37

určené ke zvládání chronického pracovního stresu, které si představíme v

kapitole číslo pět (Bartošíková, 2006; Mallotová, 2000)

Další pohled na vývoj syndromu vyhoření nabízí Kopřiva (1997), který

popisuje tři cesty vedoucí ke vzniku syndromu vyhoření.

První cestu nazývá „Ztráta ideálů“. Zde popisuje skutečnost, že právě ono

prvotní nadšení, očekávání a smysluplnost práce vystřídají potíže spojené s

realitou a překážkami, které klade. Dochází zde ke středu ideálů s realitou.

Vytoužené cíle se začnou vzdalovat a stanou se nedosažitelnými. Tato fáze

spočívá ve ztrátě důvěry v sebe sama, ve své schopnosti a smysluplnost práce

jako takové. Samozřejmě zde záleží na podpoře kolegů, přátel, rodinném zázemí

a osobnostních předpokladech dotyčného jedince, jak se dokáže se střetem

vyrovnat.

Kopřiva tento vývoj srovnává s manželstvím, kdy bývá počáteční zamilování

a velká očekávání, vystřídáno realitou prvních neshod, zklamání a vystřízlivění.

Pro někoho může být takové zklamání neúnosné a tím pro něj manželství ztrácí

smysl (Kopřiva, 1997).

Druhou cestu nazval „Workoholismus“. Co je to vlastně workoholismus?

„Work“ znamená v anglickém jazyce „práce“, zbytek slova byl převzat ze slova

„alkoholismus“, tudíž ho lze přeložit jako „alkoholismus práce“. Jedná se o

poruchu, pro niž je příznačné extrémní zaujetí pracovními úkoly, které se stávají

dominantou zájmů i aktivit jedince. Workoholici jsou tedy závislí na práci

podobně jako alkoholik na požívání alkoholických nápojů, mají nutkavou potřebu

pracovat, což vyžaduje stále více času a vynaložení velké energie, které začne být

nedostatek (Paulík, 2010).

Třetí cestu označil Kopřiva (2000) jako „Teror příležitostí“. Nejde zde o

nutkavost pracovat, spíše jde o nedostatek řádu v životě. U dotyčného lze

pozorovat horší kontakt s realitou, kdy chybí odhad, co bude stát kolik času a

někdy též o neschopnost umět říci ne. Zkrátka každým úkolem, který jedinec

38

přijme, se časem objeví několik dalších a množství rozpracovaných záležitostí

spotřebovává veškerou energii a čas (Kopřiva, 2000).

Z poslední fáze rozvinutého syndromu vyhoření je cesta zpět velmi těžká.

Pokud se podaří si probíhající proces uvědomit, pochopit ho a zastavit ve fázích

frustrace či apatie, lze mluvit o štěstí. Nejideálnější je zastavit rozvoj syndromu

vyhoření ve fázi stagnace (Tošner, Tošnerová, 2002).

4.2 Diagnostika syndromu vyhoření

Abychom mohli zahájit úspěšnou terapii, je nejprve potřebné syndrom

vyhoření správně diagnostikovat. Diagnostikuje se na základě pozorování

symptomů signalizujících změnu v psychickém a následně i fyzickém stavu. Pro

rozpoznání změn v chování a jednání jedince můžeme použít základní

psychodiagnostické metody, to znamená rozhovor či pozorování. Avšak pro

objektivní diagnostiku je nejčastěji používána metoda dotazníku, která je

založena na posuzovacích škálách. První metody, které měly sloužit k diagnostice

burnout syndromu, vznikaly na přelomu 70. a 80. let 20. století. Mezi nejznámější

dotazníky patří: MBI (Maslach Burnout Inventory), BM (Burnout Measure) a

orientační dotazník.

4.2.1 Dotazník Maslach Burnout Inventory

Tento dotazník (viz příloha č. 1) byl zvolen pro výzkumné šetření této

diplomové práce, a proto se jím budu podrobně zabývat v empirické části této

práce (podkapitola 7.2).

4.2.2 Dotazník Burnout Measure

Pinesová vytvořila na počátku 80. let nejprve tak zvaný „The Tedium

Scale“ (tedium v překladu znamená znechucení, otravu či únavu), který později se

svým spolupracovníkem Aronsonem přepracovali a uvedli jej pod názvem

„Burnout Measure“ (viz příloha č. 2). Jedná se o druhou nejčastěji používanou

metodu k diagnostice syndromu vyhoření (Stock, 2010).

39

Celkem je zaměřen na tři různé aspekty jevu celkového vyčerpání:

pocity fyzického (tělesného) vyčerpání – únava, celková slabost,

ztráta sil, zvýšená náchylnost k nemocem

pocity emocionálního (citového) vyčerpání – beznadějnost,

bezvýchodnost, pocity tísně (deprese)

pocity psychického (duševního) vyčerpání – ztráta iluzí (tj.

kladných představ o sobě i o světě), ztráta lidské hodnoty, pocity

marnosti nad vlastní existencí (Křivohlavý, 1998).

Za výhody dotazníku Burnout Measure je považována jeho dobrá vnitřní

konzistence, vysoká míra reliability ( shoda při opakování) po uplynutí jednoho až

čtyř měsíců. Dále má vysokou míru shody mezi údaji, kdy se hodnotí jedinec sám

a kdy ho hodnotí někdo, kdo ho dobře zná, například členové rodiny, přátelé,

kolegové (Křivohlavý, 1998).

Tento dotazník má také dobrou míru shody s výsledky jiných

psychologických vyšetření, například spokojenost s prací a vlastním životem,

snahou odejít z práce, s pocity beznaděje, s fyzickými zdravotními problémy

(Křivohlavý, 2003).

4.2.3 Orientační dotazník

Tento dotazník (viz příloha č. 3) byl vytvořen čtveřicí autorů (Hawkins D.,

Minirth F., Thursman Ch., Maier P.). Jedná se o jednoduchou metodu, využívající

sebepoznání. Je typu diagnostické samoobsluhy, tedy vhodná pro každého

jedince, který chce sám zjistit, zdali je ohrožen syndromem vyhoření. Výhoda

tohoto dotazníku spočívá v tom, že respektuje psychické vyhoření jako proces,

nikoliv jako momentální statický stav. Autoři ho považují za stále se rozvíjející

stav (zrod, vývoj, rozvoj a vyvrcholení). Je složen z 24 srozumitelných otázek, na

které jedinec odpovídá jednoduchým systémem ANO-NE. Vyhodnocení je též

velmi jednoduché, pokud většina odpovědí na otázky tvoří „ano“, lze to

považovat za zrod vzniku syndromu vyhoření (Křivohlavý, 1998).

40

4.2.4 Diferenciální diagnostika syndromu vyhoření

Syndrom vyhoření se některými příznaky, důsledky chování, prožívání i

jednání, může podobat některým poruchám či chorobám. A je velmi obtížné ho

odlišit od jiných negativních psychologických jevů. V následujících podkapitolách

si stručně představíme nejdůležitější z nich a pokusíme se popsat jejich vzájemné

odlišnosti.

4.2.4.1 Syndrom vyhoření versus stres

Podkapitolu o stresu zde uvádím proto, že spolu se syndromem vyhoření

velmi úzce souvisí a v soudobé odborné literatuře se o nich píše většinou

společně. Stres je dokonce považován za předchůdce samotného syndromu

vyhoření. Stres, respektive distres, patří mezi negativní emocionální zážitky

stejně jako burnout a bývá s ním velmi často zaměňován. „Stres a syndrom

vyhoření jsou často pokládány za siamská dvojčata, mnohdy se také používají

jako synonyma“ (Merg, Knödel, 2007, s. 47). Ačkoliv mezi nimi nejsou příliš velké

rozdíly, nejedná se o totéž.

Původ slova stres pochází z latinského slovesa „stringo“, což znamená

svírat, utahovat, stahovat (Kábrt, 2000). Z anglického jazyka je stres („stress“)

překládán jako zátěž, nápor a tlak. Termín stres se původně užíval v technice a v

průmyslu ve vztahu k fyzikálnímu působení síly na materiál, například rozžhavené

železo pod kladivem nebo lis, který tlakově působí na daný předmět (Venglářová,

2011).

Pojem stres v souvislosti s biologií člověka poprvé použil kanadský vědec a

zakladatel Hans Seyle, který ho definuje jako: „stav projevující se ve formě

specifického syndromu, který představuje souhrn všech nespecificky vyvolaných

změn v rámci daného biologického systému“ (Seyle, 1966, s. 82).

Obdobně popisují stres Čáp a Mareš (2001), kteří považují za stres takové

situace, „ve kterých se zvyšují požadavky na člověka a jsou ztíženy podmínky pro

jeho činnost. Může to být horko, chlad, hluk, jedy, úraz, infekce, fyzická námaha

41

nebo namáhává duševní práce, zvláště když na ní hodně záleží a má se splnit v

krátkém termínu“ (Čáp, Mareš, 2001, s. 199).

V lékařském slovníku je definován jako: „Stav organismu, který je obecnou

odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž, ať už tělesnou nebo duševní“

(Vokurka a kol., 2008, s. 975).

Pro pochopení dané problematiky je nutné také zmínit, že rozlišujeme dva

druhy stresu – eustres a distres. O stresu se spíše hovoří v souvislosti s něčím

nepříjemným. Ale existují nejen užitečná, ale dokonce i příjemná napětí, jako je

radost, sexualita, objevování něčeho nového apod. To bývá v literatuře

označováno jako eustres. Naopak distres je stres negativní. Má destruktivní vliv

na fyzickou i psychickou stránku člověk a právě tento typ stresu se podílí na

vzniku syndromu vyhoření (Večeřová-Procházková, Honzák, 2008; Plamínek,

2013).

Symptomy stresu lze dělit, stejně jako příznaky syndromu vyhoření, na

tělesné a psychické. Mezi časté tělesné příznaky patří nechutenství nebo naopak

sklony k přejídání, pálení žáhy, časté trávicí obtíže, nespavost, dlouhodobá

únava, bolesti hlavy, impotence či frigidita, bolesti za hrudní kostí a podobně. V

duševní oblasti se stres projevuje podrážděností vůči lidem, obtížemi s pamětí,

neschopností soustředit se, nervozitou, neklidem, popudlivostí, pocitem

bezradnosti, neschopností poradit si s problémy, dlouhodobým duševním

napětím apod. (Ptáček, Kuželová, 2010).

Stres v dnešní době zažívá téměř každý z nás, o syndromu vyhoření však

můžeme hovořit až tehdy, jsou-li splněny určité předpoklady. Jednou z hlavních

odlišností stresu a syndromu vyhoření je jeho vazba na zaměstnání. Burnout bývá

spojován především s profesemi, ve kterých přichází pracovník do

bezprostředního kontaktu s druhými lidmi. Křivohlavý a Švingalová vidí rozdíl v

tom, že do stresové situace se může dostat každý, kdežto syndrom vyhoření

může mít pouze ten jedinec, který je intenzivně zaujatý svou prací, má vysoké

cíle, očekávání a vysokou výkonovou motivaci (Křivohlavý, 1998; Švingalová,

42

2006). Vazbu syndromu vyhoření na zaměstnání popisuje i Stock. Elderová a kol.

(2009) uvádějí významný rozdíl mezi stresem a syndromem vyhoření a to takový,

že stres může vést i k příjemným pocitům a nést s sebou pozitivní znaky. Také

může působit jako činitel k pozitivním změnám, například naučení se nové

dovednosti. Kdežto u syndromu vyhoření nelze nalézt ani jeden pozitivní aspekt

působící na jedince a jeho okolí.

Bartošíková (2006) klasifikuje vyhoření jako poslední fázi stresové odpovědi

organismu. Je již známo, že chronický stres a disbalance mezi zátěží a fází klidu, je

považována za jednu z hlavních příčin vzniku syndromu vyhoření. Chronický stres

může tedy představovat jednu z příčin vzniku syndromu vyhoření, avšak pokud je

pro nás práce smysluplná a překážky v ní lze zdolat, jsme pak schopni pracovat i

pod velkým stresem, aniž bychom k vyhoření došli (Vodáčková, 2002; Křivohlavý,

1998).

Profese zdravotní sestry patří mezi jedno z náročných povolání, kde bývá

pomáhající ve styku s mnoha stresory. Ať už jde o přímou pracovní zátěž,

požadavky na pravidelné vzdělávání, přibývání administrativních úkonů nebo

plnění přesčasů vyplývajících z nedostatku personálu. Zdravotní sestra je v

každodenním styku s pacienty, jejich nemocemi a utrpením. Pacient se v

nemocnici ocitá ve stavu nemoci, tedy ve stavu nejistoty, obav, strachu, ve stavu,

který může vnímat jako ohrožení své fyzické i sociální existence. Je tedy více než

přirozené, že ne každý nemocný je plný úsměvů, vlídnosti a vděčnosti. Každý na

svou nemoc, bolest, pobyt v nemocnici reagujeme individuálně. A když se k této

rozsáhlé škále nároků přidají špatné vztahy na pracovišti, nedostatek ocenění a

problémy každodenního života, dostává se sestra do nadměrného stresu, tudíž je

více ohrožena vznikem syndromu vyhoření (Venglářová, 2011).

4.2.4.2 Syndrom vyhoření versus deprese

Dalším známým negativním emocionálním jevem, který je blízký syndromu

vyhoření, je deprese. Depresi lze definovat jako: „stav patologického afektu

43

s převahou smutné nálady, působící na vnímání, poznávání a emoční zkušenost“

(Topinková, 2005, s. 145).

Na rozdíl od stresu, který figuruje jako jedna z příčin vzniku syndromu

vyhoření, se depresivní stavy vyskytují spíše jako důsledek. Dle statistik Světové

zdravotnické organizace (WHO) je deprese nejčastějším onemocněním na

celosvětovém měřítku (Křivohlavý, 1998). Deprese a syndrom vyhoření mají

mnoho společných symptomů a částečně se překrývají. Pokud je syndrom

vyhoření v pokročilém stádiu, je velmi obtížné je od sebe odlišit. Podle

mezinárodní klasifikace nemocí patří k typickým projevům deprese zhoršené

soustředění a pozornost, pocity viny a bezcennosti, snížené sebevědomí a

sebedůvěra, poruchy spánku apod., což signalizuje i právě onen syndrom

vyhoření (Mezinárodní klasifikace nemocí, 2000). Někteří psychologové označují

vyhoření za zvláštní formu deprese (Stock, 2010).

Bartošíková vnímá významný rozdíl v tom, že je deprese, na rozdíl od

syndromu vyhoření, způsobená duševní poruchou a projevuje se ve všech

situacích, kdežto burnout se projevuje především ve spojení se zaměstnáním.

Kebza a Šolcová (2003) uvádějí rozdíl v jednotlivých projevech deprese a

syndromu vyhoření. Například u poruch spánku zmiňují odlišnost v tom, že u

endogenní deprese jde spíše o časté buzení během noci, zatímco u depresivního

ladění spojeného s vyhořením jde o obtížné usínání. Za další výrazně distinktivní

rozdíl považují sezónnost výskytu typickou pro endogenní depresi a naopak se

velmi zřídka objevuje u depresivního ladění vyhoření. Rozdíl uvádějí také v

případné terapii, kdy u deprese převažuje spíše farmakoterapie (antidepresiva),

zatímco u burnoutu se užívá především psychoterapeutických prostředků.

Někteří autoři vidí propojení těchto tří pojmů (stres, deprese, syndrom

vyhoření) v tom, že příliš mnoho stresu může vést k rozvoji syndromu vyhoření,

pokud se však nepodaří jedinci najít vhodný způsob, jak vyhoření překonat, může

dojít k rozvoji klinické deprese (Minirth a kol., 2011).

44

4.2.4.3 Syndrom vyhoření versus únava

V odborné literatuře můžeme nalézt porovnání burnoutu s únavou.

Vzhledem k tomu, že je únava subjektivní pocit, je těžké stanovit přesnou

definici. Lze ji definovat jako: „…trvalý pocit vyčerpání a snížené schopnosti

vykonávat fyzické i mentální aktivity, který přetrvává, když je osoba v klidu“

(Lukáš, Žák a kol., 2011, s. 241). Ačkoli se oba negativní jevy vyvíjejí zcela

nezávisle na sobě, lze mezi nimi spatřit určitou podobu. Mezi společné symptomy

patří například nedostatek energie či přílišné zatížení. Křivohlavý (1998) a

Bartošíková (rok) popisují rozdíl v tom, že únava má obecně užší vztah k fyzické

zátěži, než je tomu u syndromu vyhoření a lze se z takto tělesně ovlivněné únavy

dostat odpočinkem, krátkodobou relaxací či vhodnou sportovní aktivitou.

Zatímco burnout má původ v psychologické rovině a únava, která je pociťována

spíše jako stálá, je velmi často spokojována s pocitem selhání a marností.

Obtížně se od syndromu vyhoření také může odlišovat syndrom chronické

únavy („chronic fatigue syndrome“, CFS). Jedná se v podstatě o stav, kdy je

jedinec delší dobu, cca půl roku, unaven a jeho pracovní aktivita klesá pod více

než polovinu. Syndromu vyhoření se podobá především v únavě, snížení

schopností soustředění, v poruchách kognitivních funkcí a ve výskytu depresivní

symptomatiky (Michlová, 2009). Dle Kebzy a Šolcové lze najít řadu odlišností.

Syndrom chronické únavy na rozdíl od burnoutu vykazuje velkou škálu

somatických projevů, jako jsou subfebrilie (zvýšená tělesná teplota), bolesti v

krku, bolesti kosterního svalstva, migrující otoky, citlivost až bolestivost

lymfatických uzlin, světloplachost, bolest kloubů bez zarudnutí apod. Jak jsem již

uváděla v předchozích kapitolách, příznaky vyhoření přicházejí velmi pomalu a

nepozorovaně, kdež to pro CFS je typický náhlý začátek, který je často spojován s

nemocí podobající se infekci.

45

5 Prevence a terapie syndromu vyhoření

Se syndromem vyhoření je možné bojovat, ale také existují cesty, jak mu

předcházet. V první kapitole byl syndrom vyhoření připodobňován k ohni, který

zprvu intenzivně hoří, plápolá, poté ale začíná postupně dohořívat, doutnat,

nakonec vyhoří a zůstane jen popel. Co tedy dělat, aby onen „oheň“ nedohořel?

Musíme o něj pečovat a „přikládat“. Tato kapitola bude věnována onomu

„přikládání“, respektive předcházení syndromu vyhoření a jednotlivým

možnostem pomoci ze strany jednotlivce a organizace. Poslední část kapitoly

bude pojednávat o možných terapeutických intervencích, které lze uplatnit v

situaci, kdy se nepodařilo vzniku syndromu vyhoření předejít.

5.1 Prevence syndromu vyhoření

Prevence (pocházející z latinského slova „praevenire“, předcházet)

označuje „soubor opatření zaměřených na předcházení nežádoucím jevům,

zejména onemocnění, poškození, sociálně-patologickým jevům“ (Průcha,

Walterová, Mareš, 2009, s. 178).

Lze ji obecně chápat jako předcházení či zamezení případnému vzniku

určitého nežádoucího jevu, kterým může být například onemocnění, drogová

závislost, sociální konflikt, nehoda, neúspěch ve škole či ekologická katastrofa.

Pro vyhořelého pracovníka existuje několik možných řešení, může použít

vyčkávající strategii, změnit své pracovní místo, vzdát se postupu v kariérním

žebříčku nebo se dokonce vzdát úplně svého povolání. Jde však jen o prvky úniku,

které většinou nepřinášejí uspokojení. Je zapotřebí hledat vhodnější metody

prevence, které například obohatí pracovní roli dotyčného, zlepší pracovní

podmínky a vytvoří podpůrný sociální rámec (Maroon, 2012).

Při překonávání či samotném předcházení syndromu vyhoření považuji za

nesmírně důležitý vlastní aktivní postoj nejen k sobě samému, ale i ke své práci a

životu. Pokud chceme vést „zdravý život“, měl by obsahovat tři dimenze a to

pracovní, vztahovou a soukromou. Avšak pokud převládá ta pracovní na úkor

46

těch ostatních, je to první krok k rozvoji syndromu vyhoření. Považuji za důležité

nalézt zdravou rovnováhu mezi vykonávanou prací, odpočinkem a načerpáváním

nových sil. Rčení, že je prevence účinnější a méně nákladná než terapie samotná,

zde platí dvojnásob.

Autoři zabývající se prevencí syndromu vyhoření ji nejčastěji rozdělují na

úroveň jednotlivce, tedy to co může jedinec udělat sám pro sebe a na úroveň

organizace, která se týká pomoci ze strany zaměstnavatele (Bartošíková, 2006;

Jeklová, Reitmayerová 2006).

5.1.1 Prevence na úrovni jednotlivce

Je-li syndrom vyhoření důsledkem nerovnováhy mezi profesním

očekáváním a profesní realitou, je možné tuto diskrepanci zmenšit a to na straně

jedince (Bartošíková, 2006).

Kopřiva (2011) uvádí tři následující nástroje prevence: životní styl,

mezilidské vztahy a přijetí sama sebe.

Do oblasti týkající se životního stylu řadí dostatek pohybu, zdravou výživu,

aktivní zájem o své koníčky a kulturu, dostatek spánku, pěstování společenského

života a smysluplné využívání volného času. Jednou z vhodných aktivit je

například sport, při kterém dochází k uvolňování endorfinů, tzv. hormonů štěstí.

Pohyb je pokládán za nejdůležitější prvek autoregulace pro zachování tělesného

a duševního zdraví a to ve všech formách. Napomáhá k tomu, abychom se zbavili

napětí, stresu a špatné nálady. Nutno si uvědomit, že nedostatek pohybové

aktivity výrazně podporuje emoční napětí a přispívá tak k vytváření podmínek

pro výskyt řady psychosomatických onemocnění, mezi něž patří právě i syndrom

vyhoření (Míček, 1984).

To, že mezilidské vztahy hrají v životě každého jedince významnou roli,

tvrdí i Venglářová (2011) a Křivohlavý (2012). Jedná se především o tzv. sociální

podpůrnou síť, tedy existenci blízkých lidí v okolí daného jedince. Tvoří pro něj

zázemí, aktivně mu naslouchají, povzbuzují ho a vytvářejí emoční a případně i

47

finanční či materiální podporu v těžkých životních situacích. Máme tím na mysli

především rodinu, přátelé, pracovní kolektiv, sousedy. Sociální oporou se rozumí

především sociální kontakt a podpora jedince v jeho těžkých životních situacích,

ochota mu naslouchat a sdílet spolu s ním jeho problémy, stížnosti a rozbouřené

emoce. Naopak nedostatek sociální opory je příhodným faktorem přispívajícím

ke vzniku syndromu vyhoření. Čím větší sociální síť kolem sebe daný jedinec má,

tím je větší šance, že ho lze ochránit před pádem do propasti vyhoření.

Kebza a Šolcová (2003) též uvádějí, že nedostatek opory koreluje s

vyhaslostí a že největší význam má v této souvislosti opora poskytovaná stejně

postavenými spolupracovníky.

Křivohlavý (1998) považuje za základ dobrých interpersonálních vztahů

vzájemné naslouchání, poskytování uznání a povzbuzení, vzájemnou empatii,

podporu a pomoc.

Pinesová a Aronson píší, že čím lepší vztahy daný jedinec k druhým lidem

má, tím je menší riziko, že u něj dojde k rozvoji syndromu vyhoření (Pinesová,

Aronson, 1988).

Víme, že pacienti a klienti od nás potřebují, abychom je přijali, akceptovali

a věnovali jim určitou náklonnost a to bez ohledu na to, zdali jednají lépe či hůře.

Takovýto nehodnotící a přijímající postoj potřebuje každý jedinec zachovávat i

vůči sobě samému (to je přijetí sebe samého) a dvojnásob to platí u pomáhajících

profesí. Pomáhající pracovník je tedy v určitém slova smyslu sobě samému

nejdůležitějším klientem. Jedinec (pomáhající), který se nemá rád, spotřebovává

mnoho energie stálým vnitřním konfliktem mezi skutečným a ideálním obrazem

sebe samého a následně mu už nezbude energie na rozdávání. Ten, kdo nemá

rád některé své skutečné vlastnosti, nedokáže tyto rysy přijmout ani u svých

pacientů/klientů a dostává se tak do neustálého konfliktu. Tyto konflikty a trvalé

napětí též přispívají k rozvoji syndromu vyhoření (Kopřiva, 1997).

Venglářová poukazuje na sebepoznávání a sebehodnocení v profesi

zdravotní sestry. Aby zdravotní sestra dokázala plně porozumět svým

48

pacientům, rozdílům v jejich chování a porozuměla svému vztahu k nim, je podle

autorky nezbytné, aby nejprve poznala sebe samu. Sebepoznávání definuje jako:

„ …neustálé uvědomování si dobrých vlastností, schopností, nedostatků, ale také

vlastních pocitů, a to v každé situaci, ve které se nacházíme“ (Venglářová, 2011, s.

35).

Pro úspěšnost v procesu sebepoznávání uvádí Míček (1988) několik metod,

podle kterých bychom měli postupovat. Jedná se o „zvědomování“ toho, co

děláme, o introspekci, o pravidelnou sebereflexi, včetně jejího písemného

zachycení a rozboru výsledků. Dále doporučuje využívat metodu volných asociací

(k hledání skrytých momentů jednání) a také sebepozorování zaměřené na

vlastní citové prožívání a hledání příčin, které dané emoce vyvolávají. Za

užitečnou pokládá také metodu pozorování průběhu vlastního uvažování

(myšlenkových pochodů) a sebepoznávání prostřednictvím sdělení druhých lidí

(zpětné vazby od nich).

Na základě sebepoznání dochází u člověka během života k obměnám

sebehodnocení. Sebepoznání a sebehodnocení nám v průběhu života napomáhá

lépe se adaptovat a zvládat náročné životní situace. Kladné sebehodnocení

zvyšuje nejen sebedůvěru, ale přispívá k optimistickému pohledu na svět, k

dobrému fyzickému a psychickému stavu, motivuje nás k vyšším výkonům a ke

zvýšenému úsilí překonávat překážky, které před nás život staví (Venglářová,

2011).

Švingalová (2006) poukazuje na důležitost prevence už při studiu na

středních a vysokých školách, kde studenty pomáhajících profesí připravují na

jejich budoucí povolání. Považuje za důležité, aby se těžiště studia přeneslo z

oblasti vědecké a didaktické do oblasti psychologické týkající se zejména sociálně

psychologického výcviku, který by měl posílit praktické komunikační dovednosti a

vztahové kompetence pomáhajícího pracovníka. Cílem je posílení schopnosti

jednat a komunikovat s pacienty, klienty, kolegy a nadřízenými.

49

Venglářová (2011) také směřuje k prevenci týkající se studia budoucích

zdravotních sester, konkrétně na tzv. adaptační praxi. Je názoru, že každý

pracovník, který nastoupí po studiu do svého zaměstnání, by měl být natolik

připraven, aby si dokázal uvědomit možná rizika své práce. Jak jsem se již

zmiňovala, profese zdravotní sestry je velmi náročná a to v oblasti fyzické,

psychické i emocionální. Velmi často převažuje výdej energie u začínající sestry

nad „zisky“ a dlouhodobá zátěž může představovat začátek pro vývoj syndromu

vyhoření. Venglářová zmiňuje tři body, které mohou zdravotní sestru na tak

náročnou profesi připravit a předcházet tak vzniku burnoutu. Jedná se o

teoretickou a praktickou přípravu ve škole, o osobnostní předpoklady pro výkon

dané profese a o kvalitní nástupní praxi, kdy by měly kolegyně začínající sestře

poskytnout pomoc a podporu.

Křivohlavý a Pečenková (2004) doporučují trvale se zajímat o rovnováhu

mezi tím, co nás zatěžuje a tím, co nám dodává zdraví a sílu. Zatímco stresory a

stres vstupují do našeho života samy od sebe, tak o to, co nám dodává energii a

trvalou radost ze života, se musíme postarat sami.

Bartošíková (2006) upozorňuje na nezbytnost individuálního přístupu při

prevenci syndromu vyhoření. Doporučuje zaměřit se na určení problematické či

opomíjené oblasti. V některých případech je touto oblastí životní styl dotyčného,

který vyžaduje změny (například více odpočinku či aktivně tráveného volného

času), jindy je to sociální síť, u dalších větší akceptace sebe sama a realistické

nastavení požadavků na sebe i na ostatní. Někdo dokáže tyto změny iniciovat

sám, jiný potřebuje vyhledat odbornou pomoc.

Tošner a Tošnerová (2002) uvádějí soubor užitečných rad, které nám

mohou být nápomocné při předcházení syndromu vyhoření:

Pokuste se snížit své příliš vysoké nároky a uvědomte si, že jako lidské

bytosti nejsme dokonalí a bezchybní.

Nebuďte přespříliš citlivý vůči potřebám druhých lidí. Mějte soucit, ale

zachovejte si emocionální odstup. Nemusíte být za všechny a za vše

50

zodpovědní. Přehnaná péče o pacienty není ve skutečnosti prospěšná, ale

naopak. Budujete tím u nich bezmocnost a zvyšujete nesamostatnost.

Učte se říkat „NE“. Myslete také sami na sebe.

Stanovte si nejprve své priority a na ty méně podstatné aktivity

neplýtvejte tolik energie.

Vytvořte si dobrý časový plán a práci si rozložte rovnoměrně. Větší úkoly

si rozdělte na dílčí etapy a pokuste se práci neodkládat.

Uvědomte si, že Vaše zásoba energie není neomezená, dělejte si

přestávky a nežeňte se hned z jedné činnosti do druhé.

Své pocity vyjadřujte otevřeně, buďte upřímní. Pokud s něčím

nesouhlasíte a něco se Vás dotkne, dejte to najevo.

Najděte si emocionální podporu (tzv. „vrbu“). Pokud své bolesti a strasti

sdílíte s někým dalším, je starost a bolest menší.

Nevystavujte se negativnímu myšlení. Všímejte si toho, co umíte a co jste

dokázali či dokážete.

Dívejte se na svět pozitivně a vychutnávejte si vše, co má pro Vás hodnotu

a co Vám přináší radost.

V kritických situacích jednejte s rozvahou, bez impulsivního jednání.

Hledejte způsoby, jak konflikt řešit. Jednou z možností je humor či

paradoxní reakce.

Věnujte čas následné konstruktivní analýze a přemýšlejte, abyste mohli

příště změnit a tím přispět k lepšímu řešení konfliktu.

Pracovní zátěž kompenzujte potřebnou mírou odpočinku. Zaměřte se na

relaxační techniky, také na činnosti a vztahy, které Vás činí šťastnými.

51

Nevyhýbejte se výzvám. Buďte otevření novým možnostem, zkušenostem

a zážitkům. Vzdělávejte se a rozšiřujte své komunikační schopnosti.

Zajímejte se a pečujte o své zdraví. Nepřehlížejte varovné signály vašeho

těla. Zmírněte pracovní nasazení a dopřejte si dostatek spánku,

nezanedbávejte stravu ani pravidelný pohyb.

Celkově si osvojte zdravý životní styl.

Křivohlavý (1998) se též zabývá preventivními zásadami týkajících se

syndromu vyhoření a v mnoha bodech se s Tošnerovými shoduje. Zdůrazňuje, že

by měl být člověk hlavně mírný, vlídný a laskavý vůči své osobě. V přístupu k

druhým by pak měl mít na paměti, že jeho cílem není lidi zcela změnit, ale

pomoci jim. Rovněž zmiňuje důležitost ocenění a povzbuzení, které bychom měli

umět přijímat, ale také jej poskytovat svým kolegům a kolegyním. S tím souvisí i

udržování přátelských vztahů v pracovním kolektivu i ve vedení, což nám může

dát sociální oporu, nadějné směřování života a jistotu.

5.1.2 Prevence na úrovni organizace

Výzkumné studie syndromu vyhoření byla prováděna nejen mezi různými

jedinci, nýbrž také v různých firmách, podnicích a organizacích, kde byly též

prokázány rozdíly v dosažené úrovni psychického a fyzického vyčerpání.

Za základní prvky prevence ze strany zaměstnavatele lze považovat

vytvoření příjemného pracovního prostředí a atmosféry na pracovišti, kladení

přiměřených požadavků na zaměstnance a také adekvátní odměnu za

vykonávanou práci. V neposlední řadě ovlivňují vznik syndromu vyhoření také

vztahy na pracovišti a to nejen se spolupracovníky, ale také s nadřízenými.

Pinesová a Aronson (1988) definovali požadavek, aby formální výchova k

povolání obsahovala výcvik zaměřený na minimalizování psychického vyčerpání.

Tento výcvik považují za užitečný u všech druhů povolání, především však tam,

kde pracovník přichází do kontaktu s druhými lidmi - s pacienty, klienty, žáky,

nadřízenými či podřízenými a podobně.

52

Tak aby byla prevence na úrovni organizace dostatečně účinná, je zapotřebí

učinit několik následujících opatření. Vymezit transparentní a srozumitelná

očekávání a požadavky. To znamená, co nejpřesněji ujasnit, co se od koho

očekává a kdo má co udělat. Pracovní úkoly je třeba stanovit tak, aby

nedocházelo k nerovnováze mezi zátěží a možnostmi daného pracovníka

(pracoviště). Dále je důležitá důsledná zpětná vazba, tedy následná kontrola

toho, co se udělat mělo a skutečně udělalo a jak. Pracovníkovi by měla být

umožněna určitá flexibilita a prostor pro vlastní invenci (dát mu možnost udělat

to, co má způsobem dle jeho vlastního uvážení). Důležitá je také kompletizace.

Pracovník by měl mít možnost udělat kompletně celou práci a těšit se z

konečného výsledku a ne plnit jen dílčí úkoly. A nesmíme opomenout uznání a to

všemi možnými prostředky (finanční ohodnocení, slovní pochvala, zvláštní

odměny). Míra spokojenosti s prací je do určité míry přímo úměrná uznání


Bartošíková (2006) v souvislosti s prevencí syndromu vyhoření zmiňuje

týmovou spolupráci. Je názoru, že týmový přístup k práci je jedním ze základních

podmínek ošetřovatelské péče.

O tom, že je týmová spolupráce jednou ze základních podmínek toho, aby

byla ošetřovatelská péče poskytována na náležité úrovni, aby pacienti dostávali

dostatečně kvalitní péči a ošetřovatelský tým řádně fungoval, vypovídá i citace

Mastiliakové: „ Péče o zdravotní stav člověka vyžaduje neustálou pozornost,

koordinaci a integraci, což za aktivní účasti klienta/pacienta může zajistit pouze

týmová spolupráce zdravotnických profesionálů“ (Mastiliaková, 2002, s. 50).

Za základní charakteristiky ošetřovatelského i jiného pracovního týmu lze

považovat sdílení společného cíle, vzájemnou důvěru a respekt, podporu

spolehlivosti a smyslu pro závazky, otevřenou komunikaci mezi jednotlivými

členy týmu, jasně stanovené pravomoci, zodpovědnost a v neposlední řadě by

měl mít každý tým svého vedoucího, který bude za vedení týmu zodpovědný

(Bartošíková, 2006).

53

Křivohlavý (1998) poukazuje na důležitost úpravy pracovních podmínek.

Zmiňuje redukci administrativního a byrokratického balastu, tedy oproštění se od

velkého množství papírování. Nadměrná administrativní zátěž je přítomná právě i

v profesi zdravotní sestry. Místo toho, aby sestra věnovala plnohodnotnou péči

pacientovi, musí v rámci své pracovní doby trávit hodiny vyplňováním dekursů,

tabulek, záznamů, škál a dalších. O účelnosti všech vykazovaných aktivit a

efektivitě takovéto práce lze vést polemiku.

Dále Křivohlavý (1998), Jeklová a Reitmayerová (2006) poukazují na

uvolnění z centra napětí, kdy především pracovníci, kteří vykonávají práci

tělesně, duševně i citově náročnou, potřebují relaxaci a řádný odpočinek.

Podmínky na pracovišti lze zlepšit i dobře fungujícím týmem, jelikož právě

kooperace je základem dobrých vztahů, přátelství a neagresivního jednání. Za

další považují za nutnost obohacení práce, kterou lze zpestřit různými zajímavými

činnosti, které vytrhnou pracovníky z monotónní pracovní náplně. Je také

žádoucí zajistit privátnost pracoviště, tedy zabezpečit klid a individuální

uzavřenost, minimalizovat hluk a zajistit tepelnou pohodu a dostatek světla.

5.1.2.1 Supervize

Následující podkapitola přiblíží supervizi jako jeden z celoživotně

uplatňovaných nástrojů prevence syndromu vyhoření. Ambicí není podat ucelený

přehled druhů, modelů a typů supervize, ale vystihnout podstatu supervize jako

prostředku psychohygieny pracovníka a jejího pozitivního dopadu na zvyšování

kvality poskytovaných služeb. V podkapitole je vymezen pojem supervize, jsou

zde představeny její cíle, funkce a vyjmenovány její základní modely.

Jak již bylo nastíněno, supervize je považována za jeden z účinných

prostředků prevence syndromu vyhoření. Jedná se o rozsáhlou oblast odborného

působení, která se vyvíjí po mnohá desetiletí a působí v řadě oborů lidské

činnosti (psychoterapie, ošetřovatelství, školství, sociální práce, průmysl). Jejím

obecným cílem je, přispívat ke zkvalitnění práce pomocí reflexe toho, co se děje v

pracovním procesu, porovnávání situací s profesionálními modely a normami,

54

motivování pracovníků k vzájemné spolupráci a o objevování nových možností v

jejich práci (Kalina a kol., 2003).

Slovo supervize (supervision) pochází stejně jako celá řada jiných

odborných termínů z anglického jazyka. Původně však bylo převzato z latinského

slova super – nad a videre – hledět, vidět (Havrdová, Hajný, 2008). V doslovném

překladu znamená dohled, dozor, kontrolu či řízení (Řešetka, 2003). V

pomáhajících profesích je pojem supervize používán pro proces učení, kdy

supervizor pomáhá svému supervidovanému při řešení problémů s jeho klienty či

pacienty. Je podpůrným mechanismem, založeným především na důvěrném

vztahu a mlčenlivosti, který má pomoci pracovníkům, kteří vykonávají fyzicky,

psychicky i emocionálně náročnou práci. V rámci supervize dochází k interakcím

mezi supervizorem, tedy tím, kdo proces řídí, facilituje a usměrňuje a

supervidovaným, tedy tím, kdo určuje obsah a směr samotné supervize (Vávrová,

2012).

Evropská škola supervize ji definuje jako činnost, při které prostřednictvím

zaměřeného pozorování a cílených otázek uvažujeme nad úrovní péče o klienta a

zvyšujeme pracovníkovu schopnost reflexe vlastní práce a sebereflexe (cit. dle

Baštecká, 2001).

Tošnerovi supervizi považují za „...systematickou pomoc (individuální či

skupinovou) při řešení profesionálních problémů v neohrožující atmosféře, která

dovolí pochopit osobní, zejména emoční podíl člověka na jeho profesním

problému“ (Tošnerovi, 2002, s. 15).

Za nejvýstižnější považuji definici Baštecké, která supervizi popisuje jako

metodu „…, která umožňuje pracovníkovi pochopit, co brzdí jeho porozumění s

klientem a co ho může účinně chránit před syndromem vyhoření. Supervize má

také chránit před nebezpečím zásahů, které neodpovídají cílům instituce“

(Baštecká, 1999, s. 6). Autorka také uvádí, že supervize slouží pracovníkům k

odhalování slepých míst a dává jim možnost nadhledu nad tím, co narušuje jejich

dorozumívání s klienty.

55

Supervize má řadu rolí (vzdělávací, podpůrnou, řídící), které se vzájemně

prolínají.

Vzdělávací funkce se týká rozvoje dovedností a kompetencí pracovníků,

podporuje jejich učení, odborný růst, informuje je o nových přístupech a

metodách práce. Učí porozumět situaci klienta/pacienta a principům péče o něj.

V této rovině je supervize celoživotní formou učení prostřednictvím reflektování

a rozebírání vykonané práce a rozvojem profesionálních dovedností a

kompetencí s důrazem na aktivaci jejich vlastního potenciálu v bezpečném a

tvořivém prostředí (Matoušek, 2003; Venglářová, 2011).

O zvýšení kvality práce v souvislosti se supervizí hovoří i Bartošíková (2006).

Ta považuje za hlavní cíl supervize právě ono zvýšení kvality poskytované péče a

podporu profesního růstu pracovníka.

Podpůrná role supervize je zaměřená na pracovníka. Poskytuje prostor pro

vyjádření a prozkoumání osobních trápení, které práce na daném pracovišti

přináší. Dále vytváří prostor k získání zpětné vazby, opory a uznání. Učí nás

realisticky reflektovat vlastní hranice a možnosti a vytvářet tak bezpečný prostor

pro řešení problémů. Během ošetřování pacientů zdravotní sestra prožívá mnoho

stresových a krizových (například náhlé úmrtí dítěte). Je v dlouhodobém

kontaktu s bolestí, utrpením, zoufalstvím a bezvýchodností situace pacienta.

Zdravotní sestra se zabývá psychickými, fyzickými, emocionálními i sociálními

problémy pacientů a velmi často bývá frustrována z toho, že není v jejích silách

pokrýt veškeré jejich potřeby. To vše vede k velké emoční zátěži. A právě

podpůrná supervize patří k základním pilířům boje proti vyhoření. Základním

postojem supervizora bývá ochota porozumět problémům pracovníka, sdílet a

podporovat (Jičínská, 2006; Venglářová, 2011).

Řídící supervize plní funkci kontroly kvality, orientuje se na to, zda

pracovník vykonává svoji činnost dobře, dodržuje náplně práce a cíle dané

organizace. Bohužel mnoho pracovníků vnímá pojem supervize v tomto smyslu

negativně, cítí se být neustále pozorován a posuzován (Jičínská, 2006). Supervizor

56

může být tedy prvkem kontroly kvality práce a především u začínajících

pracovníků hraje řídící supervize nedílnou součást začlenění do profese

(Venglářová, 2011).

Supervizi lze dělit dle určitých aspektů do několika skupin. Lze ji členit

podle toho, s kým je supervize prováděna, zda s jednotlivcem, skupinou či

pracovním týmem (individuální, skupinová, týmová supervize), kdo supervizi

vykonává, zda se jedná o zaměstnance organizace či nikoli (externí a interní

supervize) nebo zda se jedná o supervizi studentů či zaměstnanců, ale také podle

oblasti, ve které je realizována (ve zdravotnictví, v sociální práci, v poradenství, a

jiné). Podle obsahu a zaměření supervize lze rozlišovat supervizi poradenskou,

rozvojovou, programovou a případovou. Dále lze supervizi dělit i dle toho, kdy se

provádí, pak lze hovořit o pravidelné, příležitostné či krizové supervizi (Hawkins,

Shohet, 2004).

5.1.2.1.1 Supervize ve zdravotnictví

Supervize ve zdravotnictví je v České republice stále nedostatečně známým

tématem. V některých jiných pomáhajících profesích, především v sociální práci,

nestátních organizacích a v privátních psychoterapeutických praxích, je využívána

mnohem častěji. Ve státním zdravotnickém sektoru (nemocnice, léčebny) je

vyhledávána zatím minimálně a spíše se zde spoléhá na intervizi (vnitřní

supervizi) poskytovanou v tradiční hierarchii primářem či vedoucím lékařem

daného oddělení (Bartošíková, 2006).

V profesi zdravotní sestry je supervize nezbytná pro poskytování pomoci a

podpory při řešení různých problematických situací, které vyplývají ze

vzájemného mezilidského vztahu sestra-pacient a je v tomto kontextu ústřední

formou prevence syndromu vyhoření a podpory duševního zdraví (Jičínská,

2006). Když supervizní techniky pomáhají v oblasti sociální péče a psychoterapie,

kde spolehlivě fungují jako jeden z nástrojů prevence syndromu vyhoření,

nevidím důvod, proč ji neaplikovat i do zdravotnictví, kde by mohla být též velmi

prospěšná. Pokládám za důležité, aby si zdravotníci uvědomovali svoji

57

odpovědnost za to, že si budou sami všímat známek vlastního přetížení a

vyhledají pomoc a podporu při zvládání problémových a stresujících situací.

První aplikovanou metodou supervize do zdravotnictví byla tzv.

balintovská skupina, kde původně docházelo k sezení lékaře se samotným

pacientem. Dle Matouška (2006) byly balintovské skupiny jedny z prvních

postupů předjímajících současné pojetí supervize. Zakladatelem této techniky je

maďarský lékař Michael Balint (1896 – 1970), který začal tuto metodu používat v

50. letech 20. století. Pořádal pro své kolegy kazuistické semináře, kde řešil

obtížné případy ze své lékařské praxe. Pomocí toho dospěl k závěru, že potíže

nepramení pouze z odborné oblasti, ale je také zapotřebí, soustředit se na vztah

mezi pomáhajícím a pacientem (Venglářová, 2011). Vytvořil tak podpůrné

supervizní skupiny, které napomáhaly lékařům lépe se orientovat ve vztazích k

pacientům i ve svých pocitech, naučit se přistupovat k pacientům i z jiného úhlu,

sdílet zkušenosti, najít optimální způsob práce a necítit se ve své práci osaměle

(Michková, 2008).

Podle Levické (2004) je balintovská metoda práce se skupinou často

označována jako nejoptimálnější vstup do terapeutického myšlení a konání.

Uvádí, že cílem balintovské skupiny je seznámit ve stejné míře účastníky skupiny

s případem, který chce daný pracovník řešit a to i s vlastními pocity a problémy,

které při práci s klientem/pacientem pociťuje. Pačesová (2004) pokládá tuto

formu supervize za nepřímou skupinovou supervizi, ve které je kladen menší

důraz na profesionální znalosti a edukační proces a je více zaměřená na

vztahovou linii pracovník – klient a na schopnost pohlédnout na věc i z jiného

úhlu. Ve zdravotnictví se tyto skupiny zabývají vztahem mezi zdravotníkem a

pacientem a pozornost zaměřují jak na těžkosti pacienta, tak i zdravotníka

referujícího o společné práci, případně na další osoby, které mohou v případu

figurovat. Tato forma práce napomáhá porozumět vztahu k nemocnému, k

druhým lidem i k sobě samému a účast na těchto skupinách může představovat i

jednu z cest vedoucích k osobnostnímu zrání (Haškovcová, 2000).

58

Balintovské skupiny jsou obvykle složeny z šesti až dvanácti členů, avšak při

překročení počtu 12 členů Levická doporučuje otevřít druhou skupinu, jelikož by

tak nemusel být využit potenciál osobního odborného nasazení jednotlivých

členů skupiny.

Strukturu balintovské skupiny tvoří pět fází. Je to expozice případu a

formulování zakázky protagonistou, fáze dotazování a mapování situace

související s prezentovaným případem, dále pak fáze fantazií, etapa doporučení a

praktických námětů a na závěr reflexe – vyjádření protagonisty (Havrdová, Hajný,

2008; Venglářová, 2011).

Dle Michkové (2008) je hlavním a důležitým pravidlem těchto skupin

otevřenost a upřímnost všech členů a s tím i spojené pravidlo mlčenlivosti o

všech skutečnostech, které se na sezení odehrály. Dále zmiňuje, že jde především

o předávání rad a osobních zkušeností ostatním, nikoliv o poučování či

hodnocení druhého.

Bartošíková (2006) navrhuje některé oblasti a situace, které by vyžadovaly

využití supervize ve zdravotnictví.

Supervize práce absolventek, kdy starší a zkušenější sestra poskytuje

absolventce pomoc a podporu v pracovním adaptačním procesu.

Supervize při zvládání komunikačních obtíží s pacienty a jejich příbuznými,

komunikací týmu s jinými pracovišti atd.

Supervize při zvládání vztahových problémů, například vztahu sestra –

pacient. Zde lze dobře využít výše zmiňované balintovské skupiny.

Supervize týmové práce, zde je vhodnější, aby byla supervize vedena

externím supervizorem, který může přinášet nové pohledy.

Supervize zaměření, týkající se cílů pracoviště a jeho rozvoje. Je vhodná

především tam, kde se plánují koncepční změny, restrukturalizace apod.

59

Supervize při osvojování si nových dovedností, zavádění nových postupů

apod. (Například zkušená zdravotní sestra školitelka, vedení stáží a

podobně)

Supervize formou kolegiálního poradenství či intervizí. Není nikým řízená,

jde o kolegiální sdílení společné zkušenosti, která zahrnuje vzájemnou

podporu a hledání řešení.

Umožňuje spolupracovníkům společné setkání v jiném prostředí než na

pracovišti a řeší konkrétní problémové situace v péči o pacienta. Její úlohou je

reflexe zážitků, sdělování si zkušeností v péči o pacienty, reflektování pocitů a

společného hledání nových řešení, pohledů a nápadů. Bohužel ze své vlastní

zkušenosti vím, že supervize je v českém zdravotnictví málo známým tématem a

především v profesi zdravotní sestry. Dle mého názoru je velmi důležitá a měla

by se stát běžnou činností každého zdravotnického zařízení.

5.2 Terapie syndromu vyhoření

U každého onemocnění platí, že čím dříve se daný problém začne řešit, tím

je větší naděje na vyléčení nebo alespoň zlepšení stavu nemocného. Je velmi

důležité, aby si jedinec dokázal sám uvědomit, že není něco v pořádku a měl

dostatečnou motivaci k tomu daný problém začít řešit. Velkou roli hraje také

okolí, které nás obklopuje, protože právě přátelé, rodina či spolupracovníci

mohou zpozorovat jisté negativní změny v našem chování signalizující právě onen

syndrom vyhoření. V této situaci je důležité nabídnout pomocnou ruku, mít

možnost otevřeně hovořit o svých problémech a mít někoho, kdo nám porozumí

a pomůže nastalou situaci řešit. Jedinec, který není schopen sám rozpoznat

vyvíjející se syndrom vyhoření, nemůže si pochopitelně ani sám pomoci. Čím je

vývoj burnoutu pokročilejší, tím je i delší a nákladnější doba zotavování.

Řada pracovníků podcení příznaky první fáze a to, že s nimi není něco v

pořádku, zpozorují až ve stadiích pozdějších, kdy je už potřeba vyhledat

odbornou pomoc psychologů, psychoterapeutů či psychiatrů.

60

Jeklová a Reitmayerová (2006) uvádějí možnosti pomoci, rozlišují pomoc

sama sobě a pomoc zvenčí.

Abychom mohli pomoci sami sobě, nejprve si musíme uvědomit, že vše, co

prožíváme, závisí na našem vlastním vnímání a pokud zažíváme bezmocnost,

vztek, úzkost, je jen na nás, abychom to změnili. Při syndromu vyhoření se mění

naše vnímání světa kolem nás, nikoliv svět sám o sobě. Dalším předpokladem

zvládání syndromu vyhoření je pocit smysluplnosti vlastního života a práce,

kterou vykonáváme (Křivohlavý, 1998).

Jak jsem již zmínila výše, stres má úzkou spojitost s vyhořením a je jedním

ze základních spouštěcích mechanismů procesu syndromu vyhoření. Redukce

stresu tak figuruje jak mezi preventivními, tak terapeutickými doporučeními při

vzniku syndromu vzhoření. K minimalizování stresu může dojít buď na straně

stresorů (redukce zátěžových situací) například tím, že se vzdáme některých

aktivit nebo delegujeme pravomoci na někoho jiného. Nebo můžeme naopak

„přidat“ na straně salutorů (představují možnosti, jak lze řešit problémy, těžké

situace a konflikty), může se jednat o schopnosti, nové dovednosti, rezervy sil,

relaxaci apod. (Jeklová, Reitmayerová, 2006).

Významný léčivý vliv mají také již dříve zmiňované činnosti, jako jsou

odpočinek, pohyb a relaxace (odkaz). Jak už víte, syndrom vyhoření se vyvíjí u

jedinců, kteří intenzivně pracují a jsou takříkajíc svojí prací pohlceni. Odpočinek

se tak pro ně stává neznámým pojmem. Přitom slovo odpočinek nemusí být

nutně spojeno pouze s pasivním spočinutím, pro každého z nás má individuální

význam. Někdo dává přednost aktivnímu odpočinku např. v podobě čtení

oblíbené knihy, cestování, procházkám, sportu či času trávenému s rodinou či

přáteli, jiní preferují pasivnější odpočinek např. při poslechu hudby či relaxaci.

Stock (2010) uvádí, že je důležité, abychom si při práci s lidmi dokázali

získat odstup. Jedinci se syndromem vyhoření jsou zahlceni každodenními

povinnostmi a nejsou schopni se od nich odpoutat. Mnohdy si pracovní problémy

přenášejí i do soukromého života. Je důležité, aby si to vyhořelý pracovník

61

uvědomil a pokusil se získat nadhled. Prvním krokem je tedy vybudování si

vnitřního odstupu. Dalším krokem je vytvoření si fyzického odstupu, tedy

„uniknout“ z daného prostředí. Jelikož vyhořelý jedinec ztrácí schopnost

regenerace, nestačí na odpočinek pouhý víkend. Stock dále doporučuje, získat

přehled o výdeji a příjmu energie. Za zásadní považuje schopnost rozlišovat, co

energii bere a co naopak dodává. Je možné sepsat si důležité okamžiky a situace,

které mají nějakou spojitost se syndromem vyhoření a tím zjistit, co vyhoření

způsobilo a jak se vyvíjelo. Stanovení přiměřených cílů, které budou dodávat

ztracenou energii, například se začít více věnovat svým zájmům, je považováno

za další vhodný krok při boji se syndromem vyhoření.

Pomoc zvenčí přichází tehdy, pokud jedince sám požádá o pomoc nebo

zaměstnavatel zjistí, že není s jeho zaměstnancem něco v pořádku. Pokud u

jedince dojde k vyhoření, zaměstnavatel by měl v první řadě pracovníka oddělit

od zdroje problému, například ho umístit na jiné pracoviště pokud je to možné

nebo ho pověřit jinými úkoly do doby, než se jeho stav zlepší (Rush, 2003). I

k této oblasti se dá přistupovat preventivně – máte nějaké podklady k tomu, že

v zahraničí (myslím, že je to Švýcarsko) dělají v některých povoláních (policie)

povinná kolečka po x letech právě jako prevence SV? Nejefektivnějším řešením je

využití odborné pomoci ve formě supervize či psychoterapie. Obou těchto cest

pomoci lze využít, buď preventivně, nebo při řešení již rozvinutého syndromu

vyhoření.

Základní terapie syndromu vyhoření se opírá o tři základní pilíře – relaxační

metody, psychoterapii a podpůrnou medikamentózní léčbu. Léčebný program je

vždy zapotřebí individualizovat a vést klienta ke spolupráci (Švingalová, 2006).

5.2.1 Relaxační techniky

Relaxační techniky můžeme zařadit nejen do terapie syndromu vyhoření,

ale lze jich využívat také v rámci preventivních opatření. V následující podkapitole

se pokusíme vymezit, co to relaxace je a jaké metody jsou nejčastěji používány.

62

Relaxace je činnost, při které dochází k uvolnění svalstva a psychického

napětí. Je součástí psychohygieny a napomáhá nám, nabrat nové síly,

zregenerovat tělo i duši, vytvořit si odstup od aktuálních problémů, a proto by se

měla stát běžnou součástí našeho života (Kalabus, 2014).

Praško (2007) popisuje relaxaci jako stav fyzického a psychického uvolnění,

tedy uvolnění těla a mysli, při kterém prožíváme klid a duševní vyrovnanost.

Relaxace neutralizuje negativní účinky stresu a vytváří tzv. relaxační

odpověď, při které dochází ke zpomalení a prohloubení dechu, snižování

krevního tlaku, tepu a dochází k zvyšování hladiny serotoninu, který působí

pozitivně na naši náladu. Také dochází ke změnám elektrické aktivity mozku, kde

nastává převaha alfa vln, které hrají velkou roli při autoregeneraci. Vznikají běžně

při usínání a probouzení. Relaxace v neposlední řadě vede k posílení imunitního

systému, k regeneraci nervové soustavy a ke snížení celkové aktivity organismu

(Drotárová, 2003).

Hartl a Hartlová (2010, s. 495) popisují relaxaci jako „opak stresu“. Uvádějí,

že relaxace ve spojení s tělesným cvičením je: „ prevencí mnoha nemocí

psychických i tělesných, využívá se při nespavosti, astmatu, kožních onemocnění a

bolestivých svalech“.

Relaxace dokáže posílit duševní zdraví, minimalizovat stres a bojovat tak

proti vzniku syndromu vyhoření. Je tedy základem nebo nezbytným doplňkem

terapie mnoha psychických nemocí a poruch, od neuróz až po závislosti. Pokud je

relaxace správně prováděna, dojde k uvolnění stresu z buněk, které následně

mohou přijímat dostatečné množství potřebného kyslíku, vody a jiných

důležitých živin, mohou se přirozeně regenerovat (Kalabus, 2014).

Pro většinu z nás je velmi obtížné „vypnout“ ze shonu všedního dne a

uvolnit se a přitom je relaxace tou nejpřirozenější aktivitou. Při relaxaci obvykle

člověk dělá činnost, která ho baví a je mu příjemná. Mezi relaxační metody lze

zahrnout i sport, čtení knihy, poslech hudby, procházky apod., nejedná se ale o

relaxaci v pravém smyslu slova.

63

Stock (2010) uvádí šest nejznámějších druhů relaxace: autogenní trénink

podle Schultze, uvolnění svalů podle Jacobsona, asijské techniky (jóga, Tai chi,

Čchi-kung), (auto) hypnózu, (nenáboženskou) meditaci, tzv. bdělé snění a

biofeedback neboli biologickou zpětnou vazbu.

Za jednu z nejúčinnějších a nejpřirozenějších relaxací je považován klidný

spánek, při němž dochází k hlubokému útlumu zejména centrální nervové

soustavy a prostřednictvím tohoto odpočinku dochází k obnovení

práceschopnosti organismu, a proto je tak důležitá jeho kvalita (Lojková, 2012).

Na následujících stránkách blíže představím nejzákladnější relaxační

metody, autogenní trénink, dechovou relaxaci a Jacobsonovu progresivní relaxaci

(Chamoutovi, 2006).

5.2.1.1 Autogenní trénink

Autogenní trénink (instrukce viz příloha č. 4) se ve střední Evropě

považuje za nejúspěšnější a nejrozšířenější relaxační autoregulační metodu

současnosti. Své uplatnění nachází především v oblasti zvládání a odbourávání

následků stresu a v oblasti sebezdokonalení a sebevýchovy v širším slova smyslu.

Je považován za psychoterapeutickou metodu využívající dvě hlavní složky,

kterými jsou relaxace (uvolnění) a koncentrace (soustředění) cestou autosugesce.

Jde o jakýsi druh autohypnózy (Chamoutovi, 2006). Autorem této metody je

německý neurolog a psychiatr Johanes Heinrich Schultz, který vycházel ze svých

zkušeností s hypnózou jako terapeutickou metodou. Autogenní trénink označil

jako metodu koncentrativního sebeuvolnění, kdy dochází ke stavu vnitřního

duševního soustředění při maximálním tělesném uvolnění.

Dle Drotárové (2003, s. 129) je autogenní trénink: „psychofyziologickou

autoregulační metodou, která umožňuje člověku řídit (regulovat) psychické i

fyzické funkce, jež jsou nepřístupné přímému ovlivňování naší vůlí“.

Zmíněného uvolnění je možno dosáhnout pomocí šesti cviků. Jedná se o

navození pocitu tíže, tepla, klidného dechu, regulace srdeční činnosti a břišních

orgánů a pocitu chladu na čele (Drotárová, 2003).

64

První cvik se nacvičuje v průměru dva až tři týdny a kompletní nácvik trvá

asi tři měsíce. Jednotlivá cvičení trvají tři až pět minut a je doporučeno cvičit

pravidelně třikrát denně. První cvičení je velmi dlouhé, ale jakmile se dotyčný

naučí techniku ovládat, uvolnění může dosáhnout velmi rychle. Je zapotřebí

cvičení neuspěchat a věnovat mu dostatek času. Nácvik se provádí vleže na

zádech, nejlépe na měkké podložce, ale lze jej realizovat i vsedě, buď v poloze

drožkaře (nohy na zemi, ruce se dotýkají nohou, hlava je svěšená) či povaleče

(sed na kraji židle, nohy napnuté roztažené do stran, ruce visí podél těla, hlava

svěšená dolů) v klidné místnosti. Vhodný je teplý oděv a deka na přikrytí

(Chamoutová, 2003).

Autogenní trénink zvyšuje schopnost soustředění, zlepšuje kvalitu spánku,

navozuje pocit uvolnění, regeneruje organismus a může napomáhat při léčbě

některých poruch, například vysokého krevního tlaku. Při dlouhodobém cvičení

zlepšuje kvalitu života a duševní vyrovnanost (Týfa, 2007).

5.2.1.2 Jacobsonova progresivní relaxace

Psycholog Edmund Jacobson, autor této relaxační metody, objevil spojitost

mezi myšlenkami a pohybem svalstva. Zjistil, že existencí vztahu mezi psychickým

a svalovým napětím, se lze naučit ovládat a uvolňovat kosterní svalstvo a tím

ovlivňovat i psychickou pohodu (Drotárová, 2003).

Jacobson byl přesvědčen o tom, že každému emočnímu napětí či vzrušení,

odpovídá přesně lokalizované zvýšení svalového napětí. Z toho vyplývá, že se

uvolnění svalů přenáší i na duševní úroveň. Pracoval se třemi pojmy – tenze,

hypertenze a relaxace. Tenze je svalové napětí, které využíváme během

každodenních činností, hypertenze se vyznačuje zvýšenou dráždivostí a nervovou

aktivitou. Relaxace, jak jsem již uvedla výše, je uvolnění svalstva a psychického

napětí. Při Jacobsonově progresivní relaxaci tedy pracujeme s fyziologickými

postupy, kdy dochází ke střídání napětí s pocity uvolnění (Míček, 1998).

65

Technika této relaxační metody spočívá v postupném napínání a

uvolňování jednotlivých svalových skupin, kdy napětí probíhá na konci nádechu a

uvolnění nastupuje společně s výdechem (Praško, 2007).

Nácvik této metody (instrukce viz příloha č. 5) je poměrně dlouhodobou

záležitostí. Lze ho považovat za přestavbu našeho vnímání napětí v celém těle a

jeho systematické odstraňování.

5.2.1.3 Dechová relaxace

Dýchání je základní biologický proces zajišťující neustálou výměnu

dýchacích plynů (kyslík, oxid uhličitý) mezi tkáněmi a zevním prostředím. Správné

dýchání pozitivně ovlivňuje náš organismus, zklidňuje ho a harmonizuje. Naopak

při dlouhodobém nesprávném dýchání se organismus nedostatečně vyživuje a

dochází k postupnému zpomalení jednotlivých funkcí. Při omezeném dýchání se

snižuje vydechování oxidu uhličitého, což vede k respirační acidóze (okyselení

vnitřního prostředí), která má za následek například zhoršení mozkové činnosti,

myšlení, soustředěnosti, pozornosti, může způsobit únavu, nespavost,

nechutenství až metabolické poruchy (Bursová, 2005).

Koncentrace na průběh dýchání je považována za jeden z nejlehčích a

nejrychlejších způsobů, jak snížit stres. Je obecně známo, že dýchání a psychický

stav spolu úzce souvisí. Lze to pozorovat při různých emocích (hněv, pláč, vztek,

smích), kde se mění frekvence a hloubka dýchání. Dechová cvičení vedou k

osvojení uvědomělého dýchání, prohlubují dech a učí využívat celou kapacitu

plic. Zlepšují schopnost koncentrace a mají relaxační (uvolňující) účinky

(Drotárová, 2003).

Relaxační dýchání by mělo začínat „vyčištěním“ plic, tedy výdechem. Stačí

jeden nebo dva hluboké výdechy a nádechy, které musí být provedeny pomalu a

podstatné je dýchat břichem. Pro zesílení uvolnění je zapotřebí po každém

nádechu a výdechu na několik vteřin zadržet dech. Cvičení je vhodné opakovat

krátce a několikrát denně při běžných činnostech (Moravcová, 2013).

66

5.2.2 Psychoterapie

Terapeutické strategie uplatňující se v boji proti syndromu vyhoření, se

také samozřejmě opírají o psychoterapeutické zdroje. V úvodu této podkapitoly

si definujeme pojem „psychoterapie“ a následně si stručně představíme

psychoterapeutické cíle při řešení syndromu vyhoření.

Podle Vymětala je psychoterapie „… především léčbou (sekundární

prevencí), ale i profylaxí (primární prevencí) a rehabilitací (terciální prevencí)

poruch zdraví, která se uskutečňuje výhradně psychologickými prostředky, tedy

prostředky komunikační a vztahové povahy“(2004, s. 20).

Jako specifickou činnost pojímá psychoterapii Kratochvíl, který uvádí, že se

jedná o „…léčebnou činnost, léčebné působení, specializovanou metodu léčení

nebo soubor léčebných metod, záměrné ovlivňování, proces sociální interakce“

(2006, s. 13). Je názoru, že by psychoterapie měla pacientům napomáhat změnit

prožívání ve směru lepšího přizpůsobení se životním situacím a úkolům a vést

k pocitům sebeuplatnění a seberealizace. Dále by měla vést k naplňování

životního smyslu, k pocitu vyrovnanosti a spokojenosti (Kratochvíl, 2006).

V psychologickém slovníku je psychoterapie definována jako: „ …léčení

duševních chorob a hraničních stavů psychologickými prostředky, to je slovem,

gestem, mimikou, mlčením, případně úpravou prostředí. Je to jedním z účinných

způsobů psychické pomoci, plánované, promyšlené a prováděné odborníky“

(Hartl, Hartlová, 2004, s. 488).

Vymětal (2004) popisuje, že v rámci profylaxe (primární prevence) mohou

některé psychoterapeutické postupy (například relaxace, hypnóza, biologická

zpětná vazba) pomoci při regulaci nežádoucích psychofyziologických stavů

(například tenze, bolest, tréma, migréna, vysoký krevní tlak a jiné.) Dále uvádí, že

by měla být součástí života každého jedince osobní psychohygiena jako soubor

zdraví podporujících aktivit, postojů a přístupů – správná životospráva, schopnost

odpočívat, osobnostní rozvoj formou sebepoznání a úpravy negativně působících

jevů.

67

V rámci terapie včetně sekundární prevence je psychoterapie používána

jako hlavní léčebná metoda u chorob s prokazatelným podílem psychosociálních

činitelů v jejich etiologii. (Vymětal, 2004).

Vymětal (2004, s. 42) říká, že „…cíl psychoterapie vidíme ve změnách

v osobnosti a organismu, chování a sociálních vztazích pacienta, přičemž tyto

změny jsou předem stanoveny a v procesu terapie dosahovány psychologickými

prostředky“.

Vymětal (2004) rozděluje cíle psychoterapie na základě toho, na co se

zaměřuje a do jaké hloubly v rámci osobnosti a organismu zasahuje. Nejčastějším

cílem bývá osobnostní změna klienta podmíněná sebepoznáním. Klient je pak

veden k větší sebeakceptaci, ke zmírnění nebo odstranění inkongruencí (vnitřních

rozporů) a řešení konfliktů. Primárním cílem psychoterapie může být také

zmírnění nebo odstranění psychopatologických symptomů.

Cíle psychoterapie při řešení problémů spojených se syndromem vyhoření

lze rozdělit společně s Kratochvílem (2006) do dvou skupin. První cíl je

formulován jako odstranění chorobných příznaků, kdy přichází klient s určitými

obtížemi a úkolem terapeuta je, ho těchto potíží zbavit. V případě syndromu

vyhoření se obvykle jedná o symptomy, jako jsou depresivní stavy, potíže se

spánkem, bolesti zad u hlavy, únava apod. Terapie se pak může orientovat na

získání realističtějšího přístupu k zaměstnání i sobě samému, na kultivování

schopnosti efektivního řízení pracovního i volného času, osvojení si základů

zdravé životosprávy, umění odpočinku, dále pak na obnovu či vybudování

systému zdravých mezilidských vztahů. Někteří autoři tento cíl zpřesňují jako

obnovení schopnosti prožitku, kontaktu, pracovní schopnosti a schopnosti

radovat se ze života. Cíl je dosažen tehdy, pokud vymizí symptomy, které tomu

bránily (Kratochvíl, 2006; Vymětal, 2004). V souladu s tímto typem cílů může

pracovat psychoterapeut např. v rámci postupů práce kognitivně behaviorální

terapie.

68

Druhý cíl psychoterapie vymezuje Kratochvíl (2006) jako reedukaci,

resocializaci, reorganizaci, restrukturaci a rozvoj či integraci klientovy osobnosti.

Odstranění symptomů je považováno spíše za vedlejší důsledek. Úspěšnost léčby

se zde posuzuje podle dosaženého stupně osobnostních změn. Pozornost je tak

věnována sebepoznání a sebeakceptaci dotyčného a hlubšímu pochopení

možných souvislostí vzniku a rozvoje tohoto syndromu (například porozumění

vlastní náročnosti na sebe v souvislosti s dřívějšími zkušenostmi a jiné). Osobně

pokládám druhý cíl za výhodnější a to z důvodu působení, které vychází

z hlubšího poznání sebe sama a porozumění zákonitostem některých „pochodů“.

U jedinců se syndromem vyhoření dochází ke změnám postavení

v zaměstnání i v rodině, mění se jeho náplň života a výkonnost. Zde pak může

psychoterapie pomáhat klientům při adaptaci na nové podmínky. Jednotlivé cíle

psychoterapie se prolínají a vzájemně ovlivňují (Vymětal, 2004).

Konkrétní podoba psychoterapie je ovlivněna volbou daného

psychoterapeuta, terapeutickým přístupem, který zastává i přání klienta.

5.2.3 Farmakoterapie

Farmakoterapií se rozumí léčba pomocí medikamentů – léků. Mnoho

psychiatrických poruch a nemocí lze léčit pomocí psychofarmak, ale u syndromu

vyhoření tomu tak není. Medikamentózní léčba zde hraje pouze podpůrnou roli,

pomocí léků je tedy možné tlumit pouze jeho symptomy, kterými jsou například

deprese, úzkost, stres, bolesti zad, svalové napětí, nespavost. Vždy je nutná

konzultace s odborným lékařem, protože jakýkoliv laický přístup v oblasti

medikamentózní léčby může zhoršit pacientův stav (Křivohlavý, 2001).

69

6 SPECIFIKA PRÁCE ZDRAVOTNÍ SESTRY V

PEDOPSYCHIATRII

Cílem této kapitoly je charakterizovat obor dětské psychiatrie a přiblížit

pohled na práci cílové skupiny této diplomové práce, tedy zdravotních sester

pracujících na oddělení dětské psychiatrie. Z toho důvodu uvedu nejen specifika

práce zdravotních sester na oddělení dětské psychiatrie, ale též pro pochopení

problematiky ošetřování dětských psychiatrických pacientů, zmíním nejčastější

diagnózy v oboru pedopsychiatrie.

6.1 Charakteristika oboru pedopsychiatrie

Pedopsychiatrie neboli dětská a dorostová psychiatrie je oborem, který se

zabývá péčí o duševní zdraví dětí. „Jejím úkolem je popis, diagnostika, klasifikace,

léčení, rehabilitace, reedukace a prevence duševních poruch této věkové

skupiny“ (Hort a kol., 2000 s. 23).

Duševní zdraví je v psychologickém slovníku definováno jako: „…schopnost

adaptace na prostředí a situace, přijímání všeho, co život přináší, vč. sexuality a

jiných forem pudového a citového života, umění rozeznávat je a v sociálním

kontextu kontrolovat“ (Hartl, Hartlová, 2000, s. 702). Duševní poruchu lze

definovat jako odchylku od duševního zdraví a normy.

O počátcích rozvoje dětské psychiatrie lze hovořit až v 19. století.

Prvopočátky se vyznačovaly především péčí o děti, které trpěly nedostatkem jódu

v alpských oblastech. První ústavy byly zakládány pro opuštěné a výchovně

zanedbané děti. V období od roku 1910 do roku 1934 docházelo k bližšímu

rozpoznání a klasifikaci jednotlivých poruch, například organických poruch,

neuróz, psychóz, psychopatií a poruch chování či delikvence mládeže. V roce

1913 byl v Praze založen Pedagogický ústav, kde děti posuzovali z hlediska

medicínského, pedagogického i sociálního. V roce 1924 vznikl ústav pro děti a

70

mladistvé v Opařanech u Tábora a tím byl položen základ budování dětských

psychiatrických léčeben u nás (Marková, Venglářová, Babiaková, 2006).

Současné pojetí dětské psychiatrie je charakterizováno rozvojem vývojové

psychopatologie. V České republice existuje dětská a dorostová psychiatrie jako

specializační obor po dobu 40-ti let a zaujala rovnocenné místo vedle psychiatrie

dospělých. Má vlastní odbornou koncepci, postgraduální vzdělávání, organizační

strukturu napojenou na ACPP (Association for Child Psychology and Psychiatry) a

vzrůstající aktivitu ve vědecko – výzkumné oblasti. Dle pojetí současné koncepce

pedopsychiatrie poskytuje odbornou péči dětem a adolescentům do 18ti let,

kteří trpí duševní poruchou nebo se ocitli v těžké životní situaci (Drtílková, 2003).

V léčebných postupech jsou rozvinuty psychoterapeutické metodiky (individuální,

skupinové), léčby hrou, činnostní terapie, různé druhy arteterapie, režimové

systémy a další. Úzce spolupracuje s oborem klinické psychologie a zasahuje do

oblasti etické, sociální, pedagogické a právní (Marková, Venglářová, Babiaková,

2006).

6.1.1 Dětské psychiatrické léčebny v ČR

V této podkapitole stručně představím současný systém zdravotnické péče

v pedopsychiatrii. Lze ho dělit na ambulantní a lůžkovou péči.

Psychiatrická ambulance pro děti a dorost provádí psychiatrickou

diagnostiku a komplexní terapii duševních poruch, rehabilitaci, reedukaci,

eventuelně resocializaci dětí a adolescentů biologickými, psychoterapeutickými,

socioterapeutickými a rehabilitačními postupy. Dále provádí dispenzární péči a

spolupracuje s rodinou pacienta, se školskými institucemi a orgány sociálně

právní ochrany dětí (Psychiatrická společnost ČLS J.E.P., 2008).

Duševně nemocné dítě či adolescent bývá nejprve odkázán na ambulantní

péči a teprve v případě, kdy není ambulantní péče dostačující, přichází na řadu

hospitalizace. V České republice je k dispozici cca 626 lůžek, z toho 140 lůžek při

nemocnicích a klinikách a 78% lůžek najdeme v samostatných dětských

psychiatrických léčebnách (například Opařany, Louny, Velká Bíteš) a na dětských

71

odděleních psychiatrických léčeben (Pavlatová, 2010). Psychiatrická oddělení

jsou obvykle součástí nemocnic, ale mohou být též samostatnými zařízeními.

Zajišťují po dobu 24 hodin konziliární službu, laboratorní a další doplňující

vyšetření. Pracují zde psychiatři, kliničtí psychologové, speciální pedagogové,

logopedi, sociální pracovníci, vyšší zdravotničtí pracovníci a střední, nižší pomocní

pracovníci, vychovatelé. O délce hospitalizace dítěte rozhoduje lékař po domluvě

s rodinou dle náročnosti diagnostického a léčebného procesu. Jednotlivá zařízení

mají různou délku hospitalizace, v průměru to však bývá od 30 do 90 dnů.

Jednotlivá lůžková oddělení dětské psychiatrie poskytují komplexní

terapeutickou a diagnostickou péči, ale mohou se svým zaměřením mírně lišit.

Například dětská psychiatrie Thomayerovy nemocnice v Praze hospitalizuje děti

ve věku od 2 do 12 let, starší děti pouze ojediněle. Diagnostikují zde a léčí

neurotické, hyperkinetické, emoční a tikové poruchy, poruchy chování, deprese,

specifické vývojové poruchy řeči a též se zabývají problematikou mentální

retardace a týraných, zanedbaných a sexuálně zneužívaných dětí. Poskytují

komplexní vyšetření včetně těch doplňujících (neurologické, pediatrické,

proktologické apod.), dále poskytují strukturovanou psychoterapii individuální,

skupinovou, rodinnou i komunitní. Oddělení také nabízí pravidelnou skupinu pro

rodiče hospitalizovaných a ambulantních dětí, logopedickou diagnostiku a terapii

poruch řečové komunikace a jedenkrát měsíčně realizuje semináře pro širší

odbornou veřejnost (Thomayerova nemocnice, 2013).

Dětská psychiatrie Fakultní nemocnice v Motole v Praze hospitalizuje děti a

dospívající do 18-ti let věku. Klinika je známá především svými výsledky v

diagnostice a terapii dětského autismu a poruch příjmu potravy. Psychiatrická

oddělení fakultních nemocnic jsou speciálním typem psychiatrického zařízení.

Mají status kliniky, která je součástí lékařské fakulty a poskytují kromě

zdravotnických služeb i výuku vysokoškolským studentům, postgraduální výchovu

a zabývají se výzkumnou činností. Například pracovníci dětské psychiatrie

Fakultní nemocnice v Motole se výzkumně blíže zabývají výše zmiňovanými

poruchami, jako je autismus a poruchy příjmu potravy u dětí. Jejich dalším

72

výzkumným zaměřením je dětská farmakologie (Fakultní nemocnice v Motole,

2012).

6.1.2 Nejčastější diagnózy v oboru pedopsychiatrie

Spektrum duševních nemocí a poruch pedopsychiatrických pacientů je

velmi pestré a v následující podkapitole budou (pro dokreslení kontextu) stručně

představeny některé z nich ve svých nejtypičtějších symptomech.

V evropských psychiatrických léčebnách se k diagnostice převážně užívá

Desáté revize Mezinárodního klasifikačního seznamu nemocí (MKN-10),

vydaného Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v kódovacím rozsahu F0 -

F9. Dětská psychopatologie je pak specifičtěji vyčleněná v kódech F8, F9,

eventuálně F7 - mentální retardace (Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a

přidružených zdravotních problémů, 2013).

V České republice žije cca 2,1 milionu dětí a mladistvých a z toho

potřebuje pedopsychiatrickou péči odhadem asi 13% z této populace, tedy

přibližně 270 tisíc dětí a adolescentů. Výskyt evidovaných duševních poruch v

dětství a v adolescenci roste v souvislosti s celkovým nárůstem patologických

společenských jevů, například násilí na dětech a mezi dětmi, nárůst delikvence a

dramatické zvyšování užívání návykových látek u dětí už v raném věku

(Pavlatová, 2010).

Mezi nejčastější diagnózy v pedopsychiatrii se řadí ADHD – hyperkinetická

porucha chování, tikové poruchy, deprese, poruchy chování, poruchy intelektu,

poruchy řeči, poruchy příjmu potravy, projevy organického poškození mozku,

afektivní poruchy, psychotické poruchy, poruchy osobnosti, poruchy v oblasti

sociálních vztahů a poruchy v oblasti sexuality (Kříž, 2000).

Poruchy chování patří k nejčastějším diagnózám u dětí a stále více případů

přibývá. Narůstají také projevy agresivity dětí, což je sice přirozená vlastnost

každého jedince, ale je důležitá její správná socializace. O příčinách rostoucích

projevů agresivity u dětí se vedou diskuse v laických i odborných kruzích, hovoří

73

se o vlivu dědičnosti, a to o biologické i sociální a také o výchově rodičů. Sociální

dědičností se rozumí to, v jakém prostředí dítě vyrůstá a jaké vzory kopíruje.

Diskutován je i vliv širšího prostředí, vrstevníků či způsobu trávení volného času

(počítačové hry, sledování televize, aj.) (Mrkvicová, 2013).

Hyperkinetické poruchy jsou charakterizované časným začátkem, obvykle v

prvních pěti letech věku dítěte. Projevují se nedostatečnou vytrvalostí v

činnostech, mají tendenci přebíhat od jedné činnosti k druhé, aniž by byla jedna

dokončena. Hyperkinetické dítě je velmi často impulsivní a neukázněné, dostává

se snadno do konfliktů, bezmyšlenkovitě porušuje pravidla a je také více

náchylné ke vzniku úrazu. Děti s hyperkinetickou poruchou mívají specifické

opoždění v motorickém i jazykovém vývoji (Ústav zdravotnických informací a

statistiky ČR, 2013).

Tikové poruchy se vyznačují bezúčelnými, náhlými, rychlými, mimovolními

pohyby či vyluzovanými zvuky. Frekvence a forma tiků je variabilní a individuálně

odlišná. Jednoduché tiky motorické se projevují nejčastěji záškuby mimických

svalů, ramen a horních končetiny a fonační tiky se projevují mlaskáním,

chrochtáním, či pohvizdováním. Poté existují komplexní motorické a fonační tiky,

kde dochází k dotýkání se, k poplácávání, opakovanému vykřikování slov, frází či

zvuků (Orel a kol., 2012).

Deprese u dětí není snadné odhalit, jelikož jsou méně schopné verbálně

vyjadřovat své emoce a mají tendence reagovat na své nálady spíše fyzickými

projevy. Zatímco jedno dítě může v depresi reagovat smutkem, jiné může

reagovat hyperaktivitou či násilím na druhých. Symptomů vyjadřujících depresi u

dětí může být celá řada – smutek trvající mnoho týdnů, plačtivost, somatické

obtíže jako bolesti hlavy, břicha, únava bez zjevné příčiny apod., poruchy spánku,

změny hmotnosti, podrážděnost a náladovost, problémy s chováním ve škole,

sebepoškozování, sklon k užívání návykových látek, u mladších dětí může dojít k

návratu do nižšího vývojového stupně (toaletní návyky, způsoby stravování),

vzdorovitost a v neposlední řadě může vést až k suicidálním (sebevražedným)

tendencím (Kopřivová, 2013).

74

Poruchy autistického spektra patří mezi nejzávažnější poruchy mentálního

vývoje u dětí. Duševní vývoj dítěte s autismem je narušen v oblasti verbální i

neverbální komunikace, sociální interakce a představivosti. V APLA (Asociace

pomáhající lidem s autismem) je ročně diagnostikováno okolo tří set jedinců s

touto diagnózou. Projevy autistického spektra jsou velmi individuální. V raném

věku dítěte bývá nápadný opožděný vývoj řeči, stagnace či regres v řečovém

vývoji a typické je pouhé opakování slov nebo frází po druhých. Je též omezená

neverbální komunikace, kdy dítě udržuje pouze krátkodobý nebo žádný oční

kontakt a nepoužívá gestikulaci. V oblasti sociální interakce je nápadná

samostatnost, dítě nejeví zájem o společnou hru, nerespektuje sociální normy,

jeho chování lze považovat za sociálně nevhodné a výchovné usměrnění bývá

obtížné. Typické jsou například stereotypní činnosti v oblasti hry, u kterých dítě

vydrží dlouhou dobu (řazení nebo pozorování pohybů předmětů), fascinace

určitými předměty, encyklopedické zájmy či vynikající znalosti z určité oblasti

(například znalost jízdního řádu vlaků). Velmi důležitá je zde speciální

pedagogická péče, která svým speciálním přístupem usnadní dítěti lépe

porozumět světu a je zde velká šance na zlepšení. Americká pediatrická

společnost v lednu roku 2010 zveřejnila studii, že poskytnutí komplexní rané

intervence vede u dětí k výraznému zlepšení mentálních schopností, adaptivního

chování i ke zmírnění symptomaticky autismu (Šporclová, 2014).

6.2 Specifika práce zdravotní sestry na oddělení dětské

psychiatrie

Práce zdravotní sestry na dětské psychiatrii je velmi specifická a těžiště

její práce je zcela odlišné od práce na jiných odděleních. V úseku ošetřovatelské

péče v pedopsychiatrii pracují všeobecné sestry, zdravotní sestry se specializací

pro psychiatrii, pediatrii nebo management, dále jiní pracovníci ve zdravotnictví –

pedagog, terapeut, zdravotně sociální pracovník, ošetřovatelé, zdravotničtí

asistenci a sanitáři. Zdravotní sestra se podílí na preventivní, diagnostické,

terapeutické a zdravotně výchovné péči o dětskou klientelu.

75

Marková, Venglářová, Babiaková (2006) uvádějí předpoklady, které

považují za potřebnou „výbavu“ zdravotní sestry pracující v pedopsychiatrii.

Jedná se o vzdělanost, kladný vztah k lidem, zejména pak k dětem, zájem o řešení

jejich problémů, verbální i neverbální komunikační schopnosti na profesionální

úrovni, schopnost empatie a získání si důvěry, kvalitní pozorovací a rozpoznávací

schopnosti, duševní stabilitu a vytrvalost, smysl pro týmovou práci, pozitivní

životní filosofii a schopnost a ochotu k celoživotnímu vzdělávání.

Práce zdravotní sestry na dětské psychiatrii je velmi náročná a to jak po

stránce fyzické, tak po psychické. Sestra s dětmi tráví převážnou část dne, s

výjimkou času kdy jsou děti ve škole nebo se účastní terapeutického sezení.

Výrazným specifikem její práce je, že kromě ošetřovatelské a zdravotnické péče

zajišťuje i jiné aktivity, jako je plánování a tvorba programu pro děti, podílí se na

výchově a vzdělávání dětí včetně asistence při domácích úkolech, plní intervence

v případě výchovných problémů, přebírá zodpovědnost a řadu povinností rodičů

a vykonává množství dalších aktivit, které lze zařadit do činností výchovných.

Sestra musí při práci s dětmi respektovat zvláštnosti jednotlivých

vývojových skupin a jsou na ni kladeny i vysoké nároky z oblasti diagnostiky. Na

jednom oddělení jsou hospitalizované děti s různými diagnózami, intelektovými

schopnostmi a každé dítě (ve vztahu ke své diagnóze, úrovni intelektu a

osobitosti) vyžaduje individuální přístup a jistá terapeutická opatření. Sestra se

na takovémto oddělení setkává často s agresí, naschvály, provokacemi a je

nutné, aby dokázala odlišit, na které typy chování reagovat a na které nikoliv.

Měla by také umět předvídat nebezpečí a včas zasáhnout vhodným způsobem.

Dalším rizikem je pro sestru přílišná citová angažovanost (Marková, Venglářová,

Babiaková, 2006).

Měla by dále ovládat techniky získávání údajů o pacientech – rozhovor,

pozorování, umění naslouchat. Velmi specifická je i ošetřovatelská diagnostika v

psychiatrii. Sestra by měla mít přehled o symptomatologii duševních poruch,

orientovat se v oblasti psychoterapie, znát jednotlivá psychofarmaka, jejich

působení i možné vedlejší účinky a podílet se tak na zvyšování terapeutického

76

působení. Důležitou roli hrají také osobnostní předpoklady sestry, které následně

ovlivňují kvalitu poskytované péče více než v jiných oborech. Práce sestry na

psychiatrii vyžaduje citlivý a empatický přístup, ohleduplnost, obětavost,

trpělivost, vysokou odbornou úroveň. Sestra by měla být rovněž schopna ovládat

své emoce a zachovat klid a rozvahu v každé situaci. V péči o duševně nemocné

dítě je kladen velký důraz na přizpůsobení ošetřovatelské péče individualitě

pacienta (Radimský, 1997).

V práci psychiatrické sestry je též specifické vedení zdravotnické

dokumentace a získávání ošetřovatelské anamnézy. Při získávání ošetřovatelské

anamnézy o dítěti sestra komunikuje především se zákonným zástupcem dítěte a

neměla by opomenout otázky týkající se kvality hygienických a stravovacích

nároků, komunikačních schopností a ověřit, zda nemá dítě po těle stopy

poranění. Dále by se měla informovat o tom, na jaké oslovení je dítě zvyklé, jaké

má oblíbené jídlo, hračky, záliby a další informace, které usnadní následnou

adaptaci dítěte na oddělení. Zápisy ve zdravotnické dokumentaci by měly

obsahovat informace o reakcích dítěte na cílené ošetřovatelské intervence, o

schopnostech dítěte zapojit se do činností, o jejich postavení v kolektivu, úrovni

hygienických a společenských návyků, hodnocení chování dítěte k sobě a k okolí,

o příjmu stravy a tekutin a podobně. Sestra by měla dále monitorovat a hodnotit

emoční reaktivitu dítěte, jeho náladu, chování při hře i dalších aktivitách, vztah k

autoritám, školní úspěšnost a další informace související s onemocněním dítěte

(Marková, Venglářová, Babiaková, 2006).

Za velmi důležité lze považovat navázání důvěrného a blízkého vztahu s

pacienty, zvláště pak, jedná-li se o děti. Těm bližší vztah s personálem může

značně usnadnit adaptaci i následný terapeutický pokrok. Vztahy s

psychiatrickými pacienty často bývají komplikovanější a důvěrnější než je tomu

na jiných odděleních. Je to dáno dlouhodobou hospitalizací a častou recidivitou

pobytů.

Profese zdravotní sestry se řídí zákony České republiky a rovněž také

nařízeními daných institucí, ve kterých je daná profese vykonávána. Též by se

77

měla řídit doporučeními a etickými normami, které jsou považovány za obecně

platné. V roce 1953 byl Mezinárodní radou sester (ICN) přijat Etický kodex

zdravotních sester (příloha č. 5), jehož poslední revize proběhla v roce 2000. V

České republice je platný od 29. 3. 2003 a zdravotní sestry se k němu hlásí

prostřednictvím České asociace sester (ČAS).

78

7 METODOLOGIE

V první části této práce jsem se věnovala teoretickým poznatkům, jež se

týkaly problematiky syndromu vyhoření. V empirické části práce se budu věnovat

vybraným souborem respondentů, konkrétně zdravotními sestrami pracujícími

na oddělení dětské psychiatrie a standardním dětském oddělení. Prostřednictvím

výzkumného šetření budu porovnávat míru syndromu vyhoření u výše

zmiňovaných sester a za pomoci statistických metod zjišťovat její závislost na

vybraných faktorech (typ oddělení, věk, délka praxe na současném oddělení,

vztahy na pracovišti, přístup vedoucích pracovníků, fyzický a psychický zdravotní

stav).

7.1 Metodologický rámec výzkumu

V následujících podkapitolách se zaměřím na výzkumné cíle této práce,

stanovení hypotéz, statistické zpracování a výzkumné metody, které byly použity

pro získání potřebných informací a k zodpovězení hlavní výzkumné otázky.

7.1.1 Stanovení problému, cíle výzkumu, hypotézy

Problémům, kterým čelí zdravotnictví v České republice, je mnoho. Jedním

z nich je například nedostatek zdravotních sester z důvodu odchodu do lépe

placených sfér či do oborů s menším fyzickým a psychickým vypětím. Z vlastní

zkušenosti vím, že zdravotní sestry často negativně vnímají platové ohodnocení a

postavení této profese ve společnosti. Na sestry jsou kladeny stále větší nároky,

např. z hlediska jejich odpovědnosti či velkého množství administrativy. Dalším

problémem je mnohdy nedostatečná nabídka prevence syndromu vyhoření ze

strany zaměstnavatele. Sestry jsou nedostatečně informovány, v mnoha

případech pojem „syndrom vyhoření“ ani neznají a nemají tak informace o

způsobech, jak se proti němu bránit. Syndrom vyhoření neovlivňuje pouze

pracovní výkon jedince a následné zhoršení kvality poskytované péče, ale

zasahuje i do jiných oblastí života (rodina, sociální postavení, celkový zdravotní

stav aj).

79

Vzhledem k dosavadním výzkumným zjištěním a osobním zkušenostem lze

předpokládat rozdílnost v míře výskytu syndromu vyhoření mezi zdravotními

sestrami pracujícími na dětské psychiatrii a sestrami ze standardního

pediatrického oddělení. Lze současně předpokládat rozdíly v míře vyhoření

vzhledem k věku respondentů, délce praxe na současném oddělení, vztahům na

pracovišti, přístupu vedoucích pracovníků a zdravotnímu stavu (fyzickém i

psychickém).

7.1.2 Vymezení cílů a výzkumných hypotéz

Hlavním cílem této diplomové práce bylo, zmapovat míru výskytu

syndromu vyhoření u námi vybrané cílové skupiny, konkrétně zdravotních sester

pracujících na dětské psychiatrii a standardním pediatrickém oddělení. Míra

vyhoření byla posuzována ve třech oblastech – emoční vyčerpání,

depersonalizace a osobní uspokojení z práce. Tendence ke vzniku syndromu

vyhoření byla u respondentů hodnocena v závislosti na typu oddělení, věku

zdravotních sester, délce jejich praxe na současném oddělení, vztahů na

pracovišti, ohledech vedoucích pracovníků a stavu fyzického a psychického

zdraví.

Dalším dílčím cílem této práce bylo zjistit, co považují zdravotní sestry výše

zmiňovaných oddělení za nejvíce zatěžující při výkonu jejich profese a co si

představují pod pojmem „vyhoření“. Dále má tato práce sloužit jako edukační

materiál nejen pro zdravotní sestry, laickou společnost, ale také pro osoby

pracující v jiných profesích. Toto je cíl celé DP, takže by patřil do úvodu, ne sem.

7.1.2.1 Hypotézy

Na základě těchto výzkumných cílů, osobních zkušeností a již realizovaných

výzkumných studií, byly stanoveny následující hypotézy. Jednotlivé hypotézy

předpokládají vyšší míru syndromu vyhoření u zdravotních sester na dětské

psychiatrii a to ve všech sledovaných oblastech (emocionální vyčerpání,

depersonalizace, osobní uspokojení). Dále předpokládají, že vyšší míru syndromu

vyhoření budou vykazovat mladší respondentky s kratší praxí. Další hypotéza

80

hledá korelaci mezi mírou syndromu vyhoření a negativními interpersonálními

vztahy na obou pracovištích. Poslední hypotéza se snaží ověřit závislost mezi

mírou syndromu vyhoření a mírou ohleduplnosti vedoucích pracovníků na

názory, postoje a pocity svých podřízených.

Hypotéza č. 1 – Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u zdravotních

sester na dětské psychiatrii a to ve všech sledovaných oblastech (emocionální

vyčerpání, depersonalizace, osobní uspokojení).

Hypotéza č. 2 – Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u mladších

zdravotních sester obou zkoumaných skupin a to ve všech sledovaných

oblastech.

Hypotéza č. 3 – Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u zdravotních

sester s kratší praxí u obou zkoumaných skupin a to ve všech sledovaných

oblastech.

Hypotéza č. 4 – Negativní interpersonální vztahy na pracovišti výrazně

ovlivní míru syndromu vyhoření ve všech sledovaných oblastech u zdravotních

sester obou zkoumaných skupin.

Hypotéza č. 5 – Ohledy vedoucích pracovníků výrazně ovlivní míru

syndromu vyhoření ve všech sledovaných oblastech u zdravotních sester obou

zkoumaných skupin.

7.2 Metodika vlastního výzkumu

Pro výzkumné šetření této diplomové práce byl použit standardizovaný

dotazník MBI (viz příloha č. 1). Dotazník MBI (Maslach Burnout Inventory) je

spolu s dotazníkem BM (Burnout Measure) v posledních letech považován za

nejpoužívanější dotazníkovou metodu k detekci míry výskytu syndromu vyhoření

v mnoha zemích světa. V České republice se s tímto dotazníkem pracuje velmi

málo, používá se převážně ve výzkumných pracích studentů, případně ve

zdravotnictví. V této diplomové práci jsem použila českou verzi MBI dotazníku

81

(Křivohlavý, 1998). Pro volbu tohoto dotazníku jsem se rozhodla na základě

realizovaného předvýzkumu, o kterém se podrobněji zmiňuji níže (podkapitola

7.2.1). Dalším důvodem volby bylo strukturování dotazníku, které se jevilo jako

vhodné a jeho jednoduchý způsob vyhodnocování.

Tato dotazníková metoda byla poprvé publikována v roce 1981 (upravena v

roce 1986). Autory jsou Ch. Maslach a S. Jackson. Dotazník mapuje tři oblasti.

Dvě negativně laděné – depersonalizaci a emocionální vyčerpání a jednu

pozitivně laděnou – osobní uspokojení z práce. V originálním znění jsou pocity

hodnoceny jednak na stupnici četnosti výskytu a jednak na stupnici intenzity

(síly). V praxi se však doporučuje používat pouze jeden z ukazatelů, buď četnost

nebo sílu (Venglářová, 2011).

Křivohlavý (1998) uvádí tři základní činitele, které se pomocí této metody

zjišťují:

EE (emotional exshaution), emocionální vyčerpání. Takto označený stav

bývá doprovázen ztrátou chuti do života, nedostatkem sil pro jakoukoliv činnost,

oslabenou motivací apod. Emocionální vyčerpání nastupuje v procesu syndromu

vyhoření jako první a je tedy považováno za nejsměrodatnější ukazatel


DP (depersonalisation), depersonalizace. Depersonalizace nastupuje po

úvodním pocitu emočního vyčerpání. Projevuje se ztrátou úcty k lidem, jakožto k

lidským bytostem. Vyskytuje se především u lidí, kteří mají velkou potřebu

reciprocity (tj. kladné odezvy) od lidí, kterým se věnují. Například zdravotní sestra

a její potřeba kladné odezvy od pacienta, o kterého pečuje. Pokud se těmto

lidem kladné odezvy nedostává, staví se k druhým lidem cynicky, ztrácí k nim

respekt a úctu. V extrémním případě může dojít až k naprosté dehumanizaci

osob (tj. znelidštění) a daný jedinec se k lidem začne chovat jako k předmětům,

nikoliv jako k lidem (Křivohlavý, 1998).

PA (personal accomplishment), osobní uspokojení. Poslední složkou

psychického vyhoření je podle Křivohlavého snížená efektivita práce, snížený

82

pracovní výkon. S touto charakteristikou se často setkáváme u lidí s nízkým

sebehodnocením a sebedůvěrou a tím, že si sami sebe příliš necení, nemají

dostatek energie ke zvládání stresových situací, konfliktů a životních těžkostí.

Odpovídá fázi vyhoření, kdy pracovník pociťuje výrazný nepoměr mezi

vynaloženým úsilím a vnímaným smyslem dané práce (Křivohlavý, 1998).

Vyhodnocení dotazníku „MBI“

Dotazník celkem obsahuje 22 otázek. Z toho je 9 otázek zaměřených na

emocionální vyčerpání, 5 na depersonalizaci a 8 na osobní uspokojení z práce. U

každé otázky je možnost se vyjádřit pomocí sedmibodové škály na základě

subjektivního hodnocení pocitů (Křivohlavý, 1998). Vyhodnocení dotazníku MBI

spočívá v součtu všech bodových hodnocení v jednotlivých sub-škálách

(Venglářová, 2011).

EE – stupeň emocionálního vyčerpání

Nízký 0 - 16

Mírný 17 - 26

Vysoký 27 a více = vyhoření

DP – stupeň depersonalizace

Nízký 0 - 6

Mírný 7 - 12

Vysoký 13 a více = vyhoření

PA – stupeň osobního uspokojení

Nízký 31-0 = vyhoření

Mírný 38

Vysoký 39 a více

83

Operacionalizace. Rozdělení otázek MBI dotazníku podle hodnocené oblasti

burnoutu:

otázky mapující emocionální vyčerpání – otázka č. 1, 2, 3, 6, 8, 13, 14, 16,

20

otázky mapující stupeň depersonalizace – otázka č. 5, 10, 11, 15, 22

otázky mapující stupeň osobního uspokojení – otázka č. 4, 7, 9, 12, 17, 18,

19, 21

(Křivohlavý, 1998)

Respondenti se na otázky vyjadřovali pomocí sedmi stupňové odpovědní

škály na základě subjektivních pocitů. V originálním znění dotazníku jsou pocity

hodnoceny jednak na stupnici četnosti výskytu a jednak na stupnici intenzity. Pro

tuto práci byla zvolena stupnice intenzity. Sedmistupňová škála vyjadřuje nejen

stupeň intenzity pocitů, ale zároveň je i bodovým hodnocením položky.

Vyhodnocení spočívá v součtu všech bodových hodnocení v jednotlivých

oblastech (emocionální vyčerpání, depersonalizace, osobní uspokojení). Princip

dotazníku je tedy založen na skutečnosti, že se respondent zamýšlí nad daným

výrokem a pomocí sedmibodové škály vyjadřuje své stanovisko, jak on sám

aktuálně prožívá daný pocit. Úkolem respondentů tedy bylo na vyznačené škále

pod každým tvrzením zakroužkovat jedno číslo, které mělo vyjádřit sílu

aktuálních pocitů.

Sedmistupňová odpovědní škála (stupeň intenzity):

Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

Pro oblast emocionálního vyčerpání a stupeň depersonalizace korespondují

vysoké hodnoty se stupněm vyhoření, naopak je tomu u stupně osobního

uspokojení, kde korespondují se stupněm vyhoření nízké hodnoty. Maximální

počet získaných bodů v oblasti emocionálního vyčerpání je 54 bodů, v oblasti

depersonalizace 30 a v oblasti osobního uspokojení 48.

84

Dotazník MBI byl v úvodní části doplněn otázkami zaměřenými na typ

pracoviště, pohlaví respondentů, věk, délku praxe, vztahy na pracovišti, ohledy

vedoucích pracovníků a na fyzický a psychický zdravotní stav (viz příloha č. 7).

Výzkumné otázky, jimiž byl dotazník MBI doplněn, umožňují separaci

respondentů do porovnávacích skupin.

První část dotazníku je tedy tvořena jedenácti otázkami. Z toho je 9 otázek

polytomických s možností výběru jedné odpovědi, 1 otázka doplňující s možností

výběru tří odpovědí a 1 otázka otevřená. V úvodu této části dotazníku jsme se

zaměřili na identifikační a osobní údaje respondentů, kde jsme zjišťovali: typ

oddělení, na kterém dotazovaní pracují (dětská psychiatrie x pediatrická klinika),

věk respondentů, celkovou délku jejich praxe ve zdravotnictví a délku praxe na

současném oddělení. Další část dotazníku tvořily otázky zaměřené na

interpersonální vztahy na pracovišti, ohledy vedoucích pracovníků na názory,

pocity a postoje svých podřízených a na zdravotní strav po stránce fyzické i

psychické. Doplňující otázka byla zaměřena na faktory, které dotazovaní považují

za nejvíce zatěžující při výkonu jejich profese. Poslední otázka (otevřená) byla

zaměřena na zjištění míry informovanosti o významu pojmu vyhoření u

zdravotních sester pracujících na oddělení dětské psychiatrie a standardním

pediatrickém oddělení.

Výhodu dotazníkového šetření spatřuji v možnosti získat značné množství

dat od velkého množství lidí za poměrně krátký čas a snadnější zpracování a

vyhodnocení. Další jeho předností je i možnost hromadného počítačového

zpracování (Kutnohorská, 2009). Za nevýhodu považuji to, že nejsem s

respondenty v přímém kontaktu a při eventuálním neporozumění otázce nelze

otázku upřesnit, opravit či doplnit. Kladné stránky dotazníků též může

znehodnocovat poměrně nízká návratnost.

Nezbytnou součástí výzkumného šetření bylo navázání spolupráce se

zdravotnickými zařízeními. Spolupráce byla navázána se zdravotními sestrami a

jejich vedoucími pracovníky z oddělení dětské psychiatrie a pediatrické kliniky

dvou pražských nemocnic.

85

7.2.1 Předvýzkum

Před tím, než jsem zahájila samotné dotazníkové šetření, jsem rozdala

deseti náhodným zdravotním sestrám na soukromé klinice Medicover dva

standardizované dotazníky MBI a BM (Burnout Measure a Maschlach Burnout

Inventory). Dotazníky byly rozdány zdravotním sestrám bez ohledu na jejich

obor, věk i délku vykonávané profese. Předvýzkum byl proveden v prosinci roku

2013. Každé dotazované byl individuálně vysvětlen cíl dotazníkového šetření,

jeho metodika i proces průběhu. Anonymita respondentů byla dodržena.

Cílem předvýzkumu bylo zjistit, který z uvedených dotazníků je pro

respondentky srozumitelnější, lépe pochopitelný a nevyskytují-li se jakékoliv

nejasnosti.

Při vyplňování dotazníků se neobjevily žádné potíže, oba dotazníky byly pro

zdravotní sestry srozumitelné. Přesto při zjišťování zpětné vazby 7 z 10ti sester

uvedlo, že se jim lépe pracovalo s dotazníkem MBI. I přesto, že není procentuální

rozdíl vysoký, zvolila jsem pro výzkumné šetření této diplomové práce dotazník

MBI jako nástroj pro měření míry výskytu syndromu vyhoření.

7.3 Postup vlastního šetření

Sběr dat proběhl v únoru roku 2014. Bylo celkem rozdáno 100 dotazníků a

to zdravotním sestrám na dětské psychiatrii a sestrám na standardním

pediatrickém oddělení ve dvou pražských nemocnicích. Návratnost činila 95

dotazníků, tj. 95% úspěšnost. Avšak pro vyhodnocování výzkumného šetření bylo

možné použít pouze 87 dotazníků, zbylé dotazníky jsem musela z důvodu

neúplného či chybného vyplnění vyřadit.

Před zahájením samotného výzkumného šetření jsem nejprve

zkontaktovala náměstkyně pro ošetřovatelskou péči obou nemocnic a zaslala jim

po předešlé telefonické domluvě písemnou žádost o povolení výzkumného

šetření (viz příloha č. 8). Na základě jejich písemného schválení jsem navázala

spolupráci s vrchními sestrami jednotlivých oddělení, které jsem osobně

86

seznámila s tématem mé diplomové práce a s účely výzkumného šetření.

Vrchním sestrám jsem podala instrukce pro vypracování dotazníků a požádala je

o jejich následné rozdání zdravotním sestrám na jejich pracovištích. Sběr dat

probíhal v časovém rozsahu dvou týdnů. Vyplněné dotazníky jsem dostala zpět

opět prostřednictvím vrchní sester daných oddělení. V průběhu výzkumného

šetření jsem se setkala s velkou ochotou nejen ze strany vedoucích pracovníků

jednotlivých oddělení, ale taktéž ze strany dotazovaných zdravotních sester. O

dobré spolupráci svědčí snad zájem vedoucích pracovníků a zdravotních sester o

dané téma a vysoká návratnost dotazníků.

7.4 Charakteristika zkoumaného vzorku

Zkoumaný soubor tvoří ženy různé věkové kategorie od 20 let do 50 a více

let. Soubor respondentů tvořilo 87 zdravotních sester dvou pražských nemocnic,

jejichž jména z důvodu zachování anonymity respondentů neuvádíme. Osloveny

byly zdravotní sestry pracující na oddělení dětské psychiatrie a sestry na

standardním dětském oddělení. Z celkového počtu 87 respondentů tvoří 45

skupinu zdravotních sester ze standardního pediatrického oddělení a 42 skupinu

sester pracujících na oddělení dětské psychiatrie.

Ke každé dotazníkové položce byla vytvořena tabulka vyjadřující její popis.

Pro dokreslení informací uvedených v tabulkách byly vytvořeny grafy zobrazující

procentuální hodnoty.

Tabulka č. 1 – Počet respondentů

Respondenti Dětská psychiatrie Pediatrická klinika 42 45

Celkem 87

87

Graf č. 1 – Procentuální znázornění počtu respondentů

Rozložení respondentů v experimentální skupině v závislosti na typu

oddělení (dětská psychiatrie x pediatrická klinika) jsem zjišťovala v dotazníku č. 1.

V následující části budu interpretovat data získaná dotazníkovým šetřením

realizovaným v experimentální skupině. Představím rozložení respondentů na

základě jejich pohlaví a věkové kategorie.

Tabulka č. 2 – Rozložení mužů a žen ve zkoumaném souboru

Pohlaví Absolutní

četnost Relativní četnost Muži 0 0% Ženy 87 100% Celkem 87 100%

V dotazníkové položce č. 2 jsem zjišťovala rozložení mužů a žen ve

zkoumaném souboru respondentů. Z tabulky č. 2 je patrné, že experimentální

skupinu tvořily pouze ženy.

Tabulka č. 3 – Věkové kategorie respondentů

Věk respondentů

Dětská psychiatrie

Pediatrická klinika

20-29 let 9 9 30-39 let 10 15 40-49 let 10 13

50 let a více 13 8

88

Graf č. 2 – Procentuální zastoupení jednotlivých věkových kategorií

V dotazníkové položce č. 3 jsem zjišťovala věkové rozložení respondentů

v experimentální skupině. Z tabulky č. 3 je patrné, že ve zkoumaném souboru

respondentů bylo největší zastoupení zdravotních sester ve věkové kategorii 30

až 39 let, konkrétně 25 sester. Druhou nejpočetnější skupinu v počtu 23

respondentů tvořila věková kategorie 40 až 49 let. S počtem 21 respondentů byla

zastoupena věková kategorie 50 let a více. Nejmenší skupinu tvořili respondenti

ve věkové kategorii 20 až 29 let v počtu 18 respondentů.

7.5 Získané výsledky a jejich interpretace

V následující kapitole se budu věnovat vyhodnocování a statistickému

zpracování získaných dat empirického šetření. Data byla vyhodnocována a

zpracována za pomoci počítačových programů Microsoft Office Word 2007 a

Microsoft Office Excel 2007.

7.5.1 Interpretace výsledků položek dotazníkového šetření

Zkoumaná a interpretovaná data empirického šetření jsou publikována ve

stejném pořadí, které odpovídá pořadí otázek v dotazníkovém šetření. Jednotlivé

dotazníkové položky jsou zpracovány a převedeny do tabulek vyjadřujících

absolutní a relativní četnost. Tabulky pro dokreslení informací doplňuji grafy

znázorňující procentuální hodnoty v dané položce. Relativní četnost je

zaokrouhlena na jedno desetinné číslo.

89

Nejprve představím získaná data charakterizující zkoumaný soubor se

zaměřením na celkovou délku praxe respondentů ve zdravotnictví a na délku

jejich praxe na současném oddělení. Poté představím vyhodnocení

dotazníkových položek týkajících se interpersonálních vztahů na pracovišti,

ohledů vedoucích pracovníků a fyzického i psychického stavu zdravotních sester.

Tabulka č. 4 – Celková délka praxe ve zdravotnictví

Celková délka praxe Dětská psychiatrie


kratší než 1 rok 2 1 1 – 5 let 7 6

6 – 10 let 2 6 11 – 15 let 5 6 16 – 20 let 6 6

20 let a více 20 20

Graf č. 3 – Procentuální znázornění délky celkové praxe respondentů

V dotazníkové položce č. 4 jsem zjišťovala u respondentů ve zkoumaném

souboru jejich celkovou délku praxe ve zdravotnictví. Z tabulky č. 4 je patrné, že

nejpočetnější skupinu respondentů tvoří zdravotní sestry pracující ve

zdravotnictví více jak 20 let, konkrétně 40 sester. Druhou nejpočetnější skupinou

ve zkoumaném souboru jsou zdravotní sestry s celkovou praxí ve zdravotnictví 1 -

5 let, konkrétně v počtu 13. Celkovou délku praxe v rozmezí 16 - 20 let pak

uvedlo 12 zdravotních sester ze zkoumaného vzorku, 11 zdravotních sester

90

uvedlo celkovou délku praxe v rozmezí 11 - 15 let a 8 sester v rozmezí 6 - 10 let.

Nejmenší skupinu o celkovém počtu 3 pak tvořily zdravotní sestry

s celkovou praxí kratší než 1 rok.

Tabulka č. 5 – Délka praxe na současném oddělení

Délka praxe na současném oddělení

Dětská psychiatrie


kratší než 1 rok 4 4 1 – 5 let 16 14

6 – 10 let 5 10 11 – 15 let 6 5 16 – 20 let 3 4

20 let a více 8 8

Graf č. 4 – Procentuální znázornění délky praxe na současném oddělení


souboru jejich délku praxe na současném oddělení. Z tabulky č. 5 je patrné, že

nejpočetnější skupinu respondentů tvořilo 30 zdravotních sester s délkou praxe

na současném oddělení v rozmezí 1 - 5 let. Druhou nejpočetnější skupinu tvořilo

16 zdravotních sester, které na současném oddělení pracují více jak 20 let. Poté

15 zdravotních sester uvedlo délku praxe na současném oddělení v rozmezí 6 - 10

let, 11 sester v rozmezí 11 - 15 let a 8 sester uvedlo praxi kratší než 1rok.

Nejmenší skupinu v počtu 7 tvořily zdravotní sestry, které na současném

oddělení pracují v rozmezí 16 - 20 let.

91

Tabulka č. 6 – Interpersonální vztahy na dětské psychiatrii

Vztahy na pracovišti: dětská psychiatrie Absolutní četnost Relativní četnost

vynikající 5 12% vcelku dobré 29 69% snesitelné 7 17% spíše špatné 1 2% nesnesitelné 0 0% celkem 42 100%


souboru úroveň interpersonálních vztahů na pracovišti. Z tabulky č. 6 vyplývá, že

zdravotní sestry na dětské psychiatrii nejčastěji hodnotily interpersonální vztahy

na jejich pracovišti jako „vcelku dobré“. Z celkového počtu 42 respondentů

z dětské psychiatrie toto tvrzení uvedlo 29 (69%) zdravotních sester. Pouze jeden

respondent z dětské psychiatrie hodnotil vztahy na pracovišti jako špatné.

Graf č. 17 – Interpersonální vztahy na dětské psychiatrii

Tabulka č. 7 – Interpersonální vztahy na pediatrické klinice

Vztahy na pracovišti: pediatrická klinika Absolutní četnost Relativní četnost

vynikající 11 24% vcelku dobré 26 58% snesitelné 6 13% spíše špatné 1 2% nesnesitelné 1 2% celkem 45 100%

92

Z tabulky č. 7 vyplývá, že zdravotní sestry na pediatrické klinice nejčastěji

hodnotí interpersonální vztahy na jejich pracovišti jako „vcelku dobré“.

Z celkového počtu 45 respondentů uvedlo toto tvrzení 26 (58%) zdravotních

sester. Považuji za příznivé, že pouze 2 respondenti hodnotili vztahy na pracovišti

jako špatné a nesnesitelné.

Graf č. 18 - Interpersonální vztahy na pediatrické klinice

Tabulka č. 8 – Ohledy vedoucích pracovníků na dětské psychiatrii

Ohledy vedoucích pracovníků: dětská psychiatrie Absolutní četnost Relativní četnost

ano 8 19% většinou ano 19 45% občas 12 29% málokdy 3 7% nikdy 0 0% celkem 42 100%


souboru přístup vedoucích pracovníků na názory, pocity a postoje zdravotních

sester. Z tabulky č. 8 vyplývá, že největší počet respondentů z dětské psychiatrie

uvedl, že jejich vedoucí pracovníci většinou berou ohledy na jejich názory, pocity

a postoje. Z celkového počtu 42 respondentů toto tvrzení uvedlo 19 (45%)

zdravotních sester. Pouhé 3 zdravotní sestry z celkového počtu v této skupině

93

vnímají ohledy svých vedoucích pracovníků jako nedostatečné, v dotazníkové

položce toto tvrzení označovali jako „málokdy“.

Graf č. 19 - Ohledy vedoucích pracovníků na dětské psychiatrii

Tabulka č. 9 – Fyzický zdravotní stav (dětské psychiatrie x pediatrická klinika)

Fyzický zdravotní stav

Dětská psychiatrie Pediatrická klinika Absolutní

četnost Relativní četnost

Absolutní četnost

Relativní četnost

výborný 9 21% 10 22% celkově dobrý 19 45% 23 51% jen mírné obtíže 13 31% 12 27% trvalé obtíže 1 2% 0 0% celkově špatný 0 0% 0 0% celkem 42 100% 45 100%


souboru, jak hodnotí svůj zdravotní stav po stránce fyzické. Z tabulky č. 9 je

patrné, že největší počet respondentů na obou odděleních hodnotil svůj

zdravotní stav po stránce fyzické jako celkově dobrý. Na oddělení dětské

psychiatrie z celkového počtu respondentů 42 toto tvrzení uvedlo 19 (45%)

zdravotních sester. Na pediatrické klinice z celkového počtu 45 respondentů toto

tvrzení uvedlo 23 (51%) zdravotních sester. Mírné fyzické obtíže uvedlo na dětské

psychiatrii 13 (31%) respondentů a na pediatrické klinice 12 (27%) respondentů.

Jako výborný hodnotí svůj fyzický zdravotní stav 9 (21%) respondentů na dětské

94

psychiatrii a 10 (22%) respondentů na pediatrické klinice. Pouze jeden

respondent na dětské psychiatrii uvedl trvalé fyzické obtíže.

Graf č. 20 - Fyzický zdravotní stav (dětské psychiatrie x pediatrická klinika)

Tabulka č. 10 - Psychický zdravotní stav (dětské psychiatrie x pediatrická klinika)

Psychický zdravotní stav

Dětská psychiatrie Pediatrická klinika Absolutní

četnost Relativní četnost

Absolutní četnost

Relativní četnost

výborný 8 19% 8 18% celkově dobrý 23 55% 30 67% jen mírné obtíže 10 24% 7 16% trvalé obtíže 1 2% 0 0% celkově špatný 0 0% 0 0% celkem 42 100% 45 100%


souboru, jak hodnotí svůj zdravotní stav po stránce psychické. Tabulka č. 10

popisuje, jak zdravotní sestry na dětské psychiatrii a sestry na pediatrické klinice

hodnotí svůj psychický zdravotní stav. Z tabulky je patrné, že největší počet

respondentů na obou odděleních hodnotil svůj zdravotní stav po stránce

psychické jako celkově dobrý. Na oddělení dětské psychiatrie z celkového počtu

respondentů 42 toto tvrzení uvedlo 23 (55%) zdravotních sester. Na pediatrické

klinice z celkového počtu 45 respondentů toto tvrzení uvedlo 30 (67%)

zdravotních sester. Mírné fyzické obtíže uvedlo na dětské psychiatrii 10 (24%)

respondentů a na pediatrické klinice 7 (16%) respondentů. Jako výborný hodnotí

95

svůj fyzický zdravotní stav 8 (19%) respondentů na dětské psychiatrii a 8 (18%)

respondentů na pediatrické klinice. Pouze jeden respondent na dětské psychiatrii

uvedl trvalé psychické obtíže.

Graf č. 21 - Psychický zdravotní stav (dětské psychiatrie x pediatrická klinika)


souboru, co považují za nejvíce zatěžující při výkonu jejich povolání. Zdravotní

sestry na psychiatrii nejčastěji uváděly psychickou náročnost a nízké finanční

ohodnocení této profese. Dále uváděly pracovní prostředí (vybavení pracoviště,

prostorové podmínky apod.) a nedostatek volného času pro sebe sama.

Zdravotní sestry na pediatrickém oddělení též nejčastěji uváděly psychickou

náročnost a nízké finanční ohodnocení. Dále uváděly nepřetržitý pracovní režim a

stejně tak pracovní prostředí daného oddělení.

V dotazníkové položce č. 11 jsem se tázala respondentů, co si pod pojmem

„vyhoření“ představují. Otázka byla otevřená. Zdravotní sestry na dětské

psychiatrii na otázku, co si představují pod pojem vyhoření, nejčastěji

odpovídaly: nezájem o pacienty a svou práci, vyčerpání, apatii a nechuť do práce.

Dále zmiňovaly únavu, náladovost, pocit zbytečnosti, ztrátu nadšení pro práci a

špatný pocit z vykonávané práce. Zdravotní sestry z pediatrické kliniky si též pod

pojem vyhoření nejčastěji představovaly celkový nezájem o svou práci a potřeby

pacientů. Dále uváděly vyčerpání a to především v psychické oblasti,

96

neschopnost vykonávat svou práci, celkovou nespokojenost a chronické

působení stresu.

Nyní vyhodnotím míru syndromu vyhoření u všech zdravotních sester z

celého zkoumaného souboru a následně budeme pokračovat vyhodnocením míry

vyhoření u zdravotních sester na jednotlivých odděleních (dětská psychiatrie,

pediatrická klinika).

Tabulka č. 11 – Míra vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání ve zkoumaném

vzorku

Emocionální vyčerpání Absolutní četnost Relativní četnost

nízký 45 52% mírný 22 25% vysoký = vyhoření 20 23% celkem 87 100%

Z tabulky č. 11 je patrné, že z celkového počtu 87 respondentů vykazuje

největší počet respondentů 45 (52%) nízký stupeň emocionálního vyčerpání, 22

(25%) respondentů vykazuje mírný stupeň vyhoření a 20 (23%) respondentů

vykazuje vysoký stupeň vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání. K tabulce č.

6 byl k dokreslení informací vytvořen graf.

Graf č. 5 - Míra vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání ve zkoumaném

vzorku

97

Tabulka č. 12 – Míra vyhoření v oblasti depersonalizace ve zkoumaném vzorku

Depersonalizace Absolutní četnost Relativní četnost


Z tabulky č. 12 vyplývá, že z celkového počtu 87 respondentů největší počet

respondentů 42 (48%) vykazuje nízký stupeň vyhoření v oblasti depersonalizace,

29 (33%) respondentů vykazuje mírný stupeň vyhoření v oblasti depersonaliazce

a vysokým stupněm vyhoření v oblasti depersonalizace trpí 16 (18%)

respondentů. K tabulce č. 7 byl k dokreslení informací vytvořen graf.

Graf č. 6 - Míra vyhoření v oblasti depersonalizace ve zkoumaném vzorku

Tabulka č. 13 - Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení ve zkoumaném

vzorku

Osobní uspokojení Absolutní četnost Relativní četnost

nízký = vyhoření 36 41% mírný 23 26% vysoký 28 32% celkem 87 100%

98

Jelikož u výroků náležících oblasti osobního uspokojení bylo hodnocení jiné

(čím vyšší hodnota, tím menší pravděpodobnost syndromu vyhoření), bylo nutno

výsledky přizpůsobit, „otočit“ výslednou hodnotu, aby korespondovala

s ostatními oblastmi, u kterých vyšší hodnota znamenala větší pravděpodobnost


Z tabulky č. 13 je tedy patrné, že z celkového počtu 87 respondentů

vykazuje vysoký stupeň vyhoření v oblasti osobního uspokojení 36 (41%)

respondentů, 23 (26%) respondentů vykazuje mírný stupeň vyhoření v oblasti

osobního uspokojení a nízký stupeň vyhoření v této oblasti vyjkazuje 28 (32%)

respondentů. K tabulce č. 8 byl vytvořen graf.

Graf č. 7 - Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení ve zkoumaném vzorku

Následně si představíme míru syndromu vyhoření u zdravotních sester na

jednotlivých pracovištích – dětská psychiatrie a pediatrická klinika.

Tabulka č. 14 – Míra vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání u zdravotních

sester z dětské psychiatrie

Emocionální vyčerpání: dětská psychiatrie Absolutní četnost Relativní četnost


99

Z celkového počtu 42 respondentů z oddělení dětské psychiatrie vykazuje

vysoký stupeň vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání 15 (36%) zdravotních

sester. Nejvíce respondentů v počtu 18 (43%) vykazuje nízký stupeň

emocionálního vyčerpání a 9 (21%) respondentů vykazuje mírný stupeň vyhoření.

Graf č. 8 – Míra emocionálního vyčerpání na dětské psychiatrii

Tabulka č. 15 - Míra vyhoření v oblasti depersonalizace u zdravotních sester

z dětské psychiatrie

Depersonalizace: dětská psychiatrie Absolutní četnost Relativní četnost

Nízký 13 31% mírný 19 45% vysoký = vyhoření 10 24% celkem 42 100%

Vysoký stupeň vyhoření v oblasti depersonalizace vykazuje z celkového

počtu 42 respondentů na dětské psychiatrii 10 (24%) zdravotních sester. Nejvíce

respondentů v počtu 19 (45%) vykazuje mírný stupeň vyhoření v oblasti

depersonalizace a 13 (31%) respondentů vykazuje nízký stupeň vyhoření.

Graf č. 9 – Míra vyhoření v oblasti depersonalizace na dětské psychiatrii

100

Tabulka č. 16 - Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení u zdravotních sester

z dětské psychiatrie

Osobní uspokojení: dětská psychiatrie Absolutní četnost Relativní četnost

nízký = vyhoření 19 45% mírný 9 21% vysoký 14 33% celkem 42 100%

Vysoký stupeň vyhoření v oblasti osobního uspokojení vykazuje

z celkového počtu 42 respondentů na oddělení dětské psychiatrie 19 (45%)

zdravotních sester. Mírný stupeň vyhoření v oblasti osobního upokojení vykazuje

9 (21%) respondentů a nízký stupeň vyhoření v této oblasti vykazuje 14 (33%)

respondentů.

Graf č. 10 – Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení na dětské psychiatrii

101

Tabulka č. 17 - Míra emocionálního vyčerpání na pediatrické klinice

Emocionální vyčerpání: pediatrická klinika Absolutní četnost Relativní četnost

nízký 27 60% mírný 13 29% vysoký =vyhoření 5 11% celkem 45 100%

Z celkového počtu respondentů 45 z pediatrické kliniky vykazuje vysoký

stupeň vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání 5 (11%) respondentů. Nejvíce

respondentů v počtu 27 (60%) vykazuje nízký stupeň emocionálního vyčerpání a

13 (29%) sester vykazuje mírný stupeň vyhoření v této oblasti.

Graf č. 11 – Míra emocionálního vyčerpání na pediatrické klinice

Tabulka č. 18 - Míra vyhoření v oblasti depersonalizace na pediatrické klinice

Depersonalizace: pediatrická klinika Absolutní četnost Relativní četnost

nízký 29 64% mírný 10 22% vysoký =vyhoření 6 13% celkem 45 100%

Vysoký stupeň vyhoření v oblasti depersonalizace vykazuje z celkového

počtu respondentů 45 na pediatrické klinice 6 (13%) zdravotních sester. Nejvíce

respondentů v počtu 29 (64%) vykazuje nízký stupeň vyhoření v oblasti

102

depersonalizace a 10 (22%) respondentů vykazuje mírný stupeň vyhoření v této

oblasti.

Graf č. 12 - Míra vyhoření v oblasti depersonalizace na pediatrické klinice

Tabulka č. 19 - Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení na pediatrické klinice

Osobní uspokojení: pediatrická klinika Absolutní četnost Relativní četnost

nízký (vyhoření) 17 38% mírný 14 31% vysoký 14 31% celkem 45 100%

Z celkového počtu 45 respondentů na pediatrické klinice vykazuje vysoký

stupeň vyhoření v oblasti osobního uspokojení 17 (38%) zdravotních sester.

Respondenti v počtu 14 (31%) pak vykazují nízký stupeň vyhoření v oblasti

osobního uspokojení a stejně tak 14 (31%) respondentů vykazuje mírný stupeň

vyhoření v této oblasti.

103

Graf č. 13 - Míra vyhoření v oblasti osobního uspokojení na pediatrické klinice

7.5.2 Statistická analýza dat a ověřování hypotéz

Získaná data jsem kvantitativně zpracovala na základě statistických metod.

Nejdříve jsem získaná data z dotazníků převedla do elektronické podoby

v programu Microsoft Office Excel 2007 a následně provedla statistickou analýzu

dat.

Ze statistických metod jsem použila T-test pro nezávislé výběry, který jsem

použila k porovnání míry syndromu vyhoření v jednotlivých sledovaných

oblastech u zdravotních sester na dětské psychiatrii a sester na pediatrické

klinice. Dále jsem použila Pearsonův korelační koeficient, pomocí kterého jsem

zjišťovala vztahy mezi mírou syndromu vyhoření a vybranými faktory (věk,

celková délka praxe ve zdravotnictví, délka praxe na současném oddělení,

interpersonální vztahy na pracovištích, ohledy vedoucích pracovníků, fyzické a

psychické obtíže respondentů). Výsledky statistických testů byly zaokrouhleny na

dvě desetinná čísla.

Výsledky výzkumného šetření budou interpretovány k jednotlivým cílům

této diplomové práce, které jsem si stanovila.

Hlavním cílem této práce bylo posoudit míru výskytu syndromu vyhoření ve

třech sledovaných oblastech (emocionální vyčerpání, depersonalizace, osobní

uspokojení) v závislosti na vybraných faktorech. Předpokládali jsme, že míra

104

vyhoření bude ovlivněna typem oddělení (dětská psychiatrie x pediatrická

klinika), věkem respondentů, délkou jejich praxe, interpersonálními vztahy na

pracovištích a ohledy vedoucích pracovníků na postoje, názory a pocity svých

podřízených. Dále jsme předpokládali souvislost mezi mírou syndromu vyhoření

v jednotlivých zkoumaných oblastech a fyzickým i psychickým zdravotním stavem

respondentů.

Dílčím cílem bylo zjištění, co považují zdravotní sestry za nejvíce zatěžující

při výkonu jejich povolání a co si pod pojmem „vyhoření“ představují. Tato

získaná data jsem statisticky nevyhodnocovala, sloužila pouze k dokreslení

informací týkající se dané problematiky.

7.5.2.1 Ověřování hypotéz

Následující kapitola je věnována ověření výsledků hypotéz, které byly

stanoveny na počátku výzkumného šetření. Pro ověření platnosti hypotéz byly

použity statistické metody t-test a Pearsonův korelační koeficient.

Hypotéza č. 1: Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u zdravotních sester

na dětské psychiatrii a to ve všech sledovaných oblastech (emocionální

vyčerpání, depersonalizace, osobní uspokojení).

Tuto hypotézu jsem stanovila na základě osobních zkušeností z několikaleté

praxe s dětskými psychiatrickými pacienty. Na dětské psychiatrii se zdravotní

sestry podílí nejen na zdravotnické a ošetřovatelské péči, ale také se podílí na

vzdělávání a výchově dětí. Přebírají zodpovědnost a řadu povinností rodičů,

setkávají se často s agresí a výchovnými problémy dětí. Za další riziko považuji

také větší citovou angažovanost při péči o dětského pacienta. Na základě těchto

poznatků tedy předpokládám, že sledovaná skupina zdravotních sester z dětské

psychiatrie bude vykazovat vyšší míru syndromu vyhoření než skupina sester

z pediatrické kliniky. Pro potvrzení či vyvrácení této hypotézy jsem použila

statistické vyhodnocení na základě t-testu.

105

Nyní graficky znázorňuji procentuální rozdílnost v míře syndromu vyhoření

v jednotlivých sledovaných oblastech u zdravotních sester na dětské psychiatrii a

sester z pediatrické kliniky.

Graf. č 14 – Procentuální rozdílnost v míře vyhoření v oblasti emocionálního

vyčerpání na jednotlivých odděleních

Z grafu č. 14 je patrné, že zdravotní sestry pracující na oddělení dětské

psychiatrie vykazují procentuálně vyšší míru vyhoření v oblasti emocionálního

vyčerpání než zdravotní sestry z pediatrické kliniky. Avšak nejvíce respondentů

(43%) z dětské psychiatrie vykazuje nízký stupeň emocionálního vyčerpání. Stejně

tak je tomu na pediatrické klinice, kde nízký stupeň emocionálního vyčerpání

vykazuje až 60 % respondentů.

Graf č. 15 - Procentuální rozdílnost v míře vyhoření v oblasti depersonalizace na

jednotlivých odděleních

106

Z grafu č. 15 vyplývá, že též v oblasti depersonalizace vykazují zdravotní

sestry dětské psychiatrie procentuálně vyšší míru vyhoření, avšak více

respondentů (45%) z dětské psychiatrie vykazuje spíše mírný stupeň vyhoření

v oblasti depersonalizace. Na pediatrické klinice zdravotní sestry vykazují

převážně nízký stupeň vyhoření v oblasti depersonalizace.

Graf č. 16 - Procentuální rozdílnost v míře vyhoření v oblasti osobního uspokojení

na jednotlivých odděleních

Jak jsem již zmínila, u stupně osobního uspokojení korespondují

s vyhořením nízké hodnoty. Z grafu č. 16 tedy vyplývá, že mezi zdravotními

sestrami na dětské psychiatrii a sestrami z pediatrické kliniky není procentuální

rozdílnost u vysokého stupně vyhoření v oblasti osobního uspokojení příliš veliká.

U obou pozorovaných skupin tedy nejvíce respondentů (dětská psychiatrie 45%,

pediatrická klinika 38%) vykazuje vysoký stupeň vyhoření v oblasti osobního

uspokojení.

107

Tabulka č. 20 – Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů v oblasti emocionálního

vyčerpání

Emocionální vyčerpání Dětská psychiatrie Pediatrická klinika Stř. hodnota 20,26 15,91 Rozptyl 180,64 128,40 Pozorování 42,00 45,00 Společný rozptyl 153,60 Hyp. rozdíl stř. hodnot 0,00 Rozdíl 85,00 t Stat 1,64 P(T<=t) (1) 0,05 t krit (1) 1,66 P(T<=t) (2) 0,11 t krit (2) 1,99

Z tabulky č. 20 vyplývá, že při jednovýběrovém statistickém t-testu byla

statisticky prokázána vyšší míra výskytu syndromu vyhoření v oblasti

emocionálního vyčerpání u zdravotních sester na dětské psychiatrii, na hranici

statistické průkaznosti 0,05, což dle mého názoru stojí za interpreatci. Zravotní

sestry na dětské psychiatrii tedy statisticky průkazně vykazují více známek

emocionálního vyčerpání než sestry na pediatrické klinice. U dvouvýběrového

statistického T-testu není výsledek statisticky prokazatelný.

Tabulka č. 21 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů v oblasti depersonalizace

Depersonalizace Dětská psychiatrie Pediatrická klinika Stř. hodnota 9,17 6,91 Rozptyl 39,07 33,63 Pozorování 42,00 45,00 Společný rozptyl 36,25 Hyp. rozdíl stř. hodnot 0,00 Rozdíl 85,00 t Stat 1,75 P(T<=t) (1) 0,04 t krit (1) 1,66 P(T<=t) (2) 0,08 t krit (2) 1,99

Z tabulky č. 21 vyplývá, že při jednovýběrovém statistickém t-testu byla

statisticky prokázána vyšší míra výskytu syndromu vyhoření v oblasti

depersonalizace u zdravtoních sester na dětské psychiatrii, na hranici statistické

108

průkaznosti 0,04. Z tabulky č. 21 je tedy patrné, že zdravotní sestry na dětaké

psychaitrii statisticky průkazně více vykazují známky depersonalizace. U

dvouvýběrového statistického T-testu není výsledek statisticky prokazatelný.

Tabulka č. 22 - Dvouvýběrový t-test s rovností rozptylů v oblasti osobního

uspokojení

Osobní uspokojení Dětská psychiatrie Pediatrická klinika Stř. hodnota 33,43 33,69 Rozptyl 76,15 106,45 Pozorování 42,00 45,00 Společný rozptyl 91,83 Hyp. rozdíl stř. hodnot 0,00 Rozdíl 85,00 t Stat -0,13 P(T<=t) (1) 0,45 t krit (1) 1,66 P(T<=t) (2) 0,90 t krit (2) 1,99

Jednovýběrový ani dvouvýběrový T-test neprokázal statisticky prokazatelný

výsledek v oblasti osobního uspokojení. Rozdíl mezi zdravotními sestrymi

z dětské psychiatrie a sestrami z pediatrické kliniky je tedy v oblasti osobního

uspokojení neinterpretovatelný.

Závěr k hypotéze č. 1: Jednovýběrový t-test statisticky prokázal vyšší míru

výskytu syndromu vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání a depersonalizace

u zdravotních sester na dětské psychiatrii. Míra výskytu syndromu vyhoření není

vyšší u zdravotních sester na dětské psychiatrii ve všech sledovaných oblastech,

ale pouze ve dvou. Hypotéza tedy není potvrzena.

Hypotéza č. 2: Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u mladších

zdravotních sester obou zkoumaných skupin a to ve všech sledovaných

oblastech.

Mladší zdravotní sestry mají méně profesních zkušeností a do zaměstnání

často nastupují s velkými ideály a očekáváním. Na základě těchto poznatků se

domnívám, že budou prokazovat vyšší míru výskytu syndromu vyhoření. Pro

potvrzení či vyvrácení této hypotézy jsem použila Pearsonův korelační koeficient.

109

Tabulka č. 23 – Pearsonův korelační koeficient: dětská psychiatrie

Dětská psychiatrie věk celková praxe

současná praxe

interpersonální vztahy

ohledy vedoucích

fyzické obtíže

psychické obtíže

emocionální vyčerpání -0,20 -0,15 -0,18 0,57 0,55 0,26 0,55 depersonalizace -0,34 -0,24 -0,23 0,57 0,38 0,03 0,42 osobní uspokojení -0,16 -0,07 0,12 0,16 0,41 0,12 0,32

Tabulka č. 24 – Pearsonův korelační koeficient: pediatrická klinika

Pediatrická klinika věk celková praxe

současná praxe

interpersonální vztahy

ohledy vedoucích

fyzické obtíže

psychické obtíže

emocionální vyčerpání 0,04 0,00 -0,12 0,57 0,51 0,23 0,32 depersonalizace 0,05 -0,04 0,01 0,53 0,53 0,09 0,07 osobní uspokojení -0,08 -0,06 -0,09 0,18 0,24 -0,20 0,13

Z tabulky č. 23 vyplývá, že věk u zdravotních sester na dětské psychiatrii

prokazuje statisticky významné korelace pouze v oblasti depersonalizace, kde je

statisticky prokazatelná záporná korelace na hladině pravděpodobnosti 0,01.

Naopak je tomu v oblasti emocionálního vyčerpání a osobního uspokojení, kde

věk respondentů neprokazuje statisticky významné korelace. Z tohoto tvrzení je

tedy patrné, že čím starší zdravotní sestry na dětské psychiatrii jsou, tím vykazují

menší míru syndromu vyhoření v oblasti depersonalizace. Lze z toho tedy také

vyvodit výsledek, že větší sklon k vyhoření v oblasti depersonalizace budou mít

mladší zdravotní sestry. Z tabulky č. 24 vyplývá, že u zdravotních sester na

pediatrické klinice ani jedna ze tří sledovaných oblastí syndromu vyhoření

neprokazuje statisticky významné korelace s věkem respondentů. Hypotéza č. 2

nebyla potvrzena, jelikož statisticky průkazná korelace mezi mírou syndromu

vyhoření a věkem respondentů byla statisticky prokázána pouze u zdravotních

sester na dětské psychiatrii v oblasti depersonalizace.

Závěr k hypotéze č. 2: Míra výskytu syndromu vyhoření není vyšší u

mladších zdravotních sester obou zkoumaných skupin ve všech sledovaných

oblastech, ale pouze ve dvou. Hypotéza tedy není potvrzena.

110

Hypotéza č. 3: Míra výskytu syndromu vyhoření bude vyšší u zdravotních sester

s kratší praxí u obou zkoumaných skupin a to ve všech sledovaných oblastech.

Tuto hypotézu jsem stanovila opět na základě svých zkušeností a

pozorování po dobu praxe zdravotní sestry. Zdravotní sestry s kratší praxí mají

též méně profesních zkušeností a zpočátku své praxe vynakládají velké množství

energie a času. Tento výrok koresponduje s teoretickými poznatky této práce,

kdy entuziasmus, zpočátku nejasné představy a velká očekávání bez jasně

stanovených hranic a opory vedou k syndromu vyhoření (Bartošíková, 2006). Na

základě těchto poznatků budou dle mého názoru vykazovat vyšší míru vyhoření

zdravotní sestry s kratší praxí. Pro potvrzení či vyvrácení této hypotézy jsem

použila Pearsonův korelační koeficient.

Z tabulek č. 23 a 24 vyplývá, že celková praxe ve zdravotnictví má u

zdravotních sester na psychiatrii záporně statisticky průkazný vliv na úrovni

pravděpodobnosti 0,05 v oblasti depersonalizace. Z čehož vyplývá, že čím déle

zdravotní sestry na psychiatrii pracují ve zdravotnictví, tím jsou odolnější proti

vyhoření v oblasti depersonalizace. Tudíž větší míru vyhoření v této oblasti budou

vykazovat sestry s kratší praxí. Oblast emocionálního vyčerpání a osobního

uspokojení neprokazuje statisticky významné korelace s celkovou délkou praxe

ve zdravotnictví. U zdravotních sester na pediatrické klinice celková délka praxe

statisticky významně nekoreluje s žádnou ze sledovaných oblastí syndromu

vyhoření.

Stejný statistický výsledek prokazuje i korelace mezi délkou praxe na

současném oddělení, která záporně statisticky významně koreluje na hladině

pravděpodobnosti 0,05 pouze v oblasti depersonalizace a to opět u zdravotních

sester na dětské psychiatrii. Opět zde tedy platí tvrzení, že čím delší praxi na

současném oddělení sestry mají, tím je statisticky prokazatelná menší míra

vyhoření v oblasti depersonalizace. U zdravotních sester na pediatrické klinice

nejsou opět statisticky prokazatelné korelace v žádné ze zkoumaných oblastí


111

Závěr k hypotéze č. 3: Míra výskytu syndromu vyhoření u zdravotních sester s

kratší praxí u obou zkoumaných skupin se nepotvrdila ve všech sledovaných

oblastech. Hypotéza tedy není potvrzena.

Hypotéza č. 4: Negativní interpersonální vztahy na pracovišti výrazně ovlivní míru

syndromu vyhoření ve všech sledovaných oblastech u zdravotních sester obou

zkoumaných skupin.

Výzkum Kocmanové (2005) sledoval syndrom vyhoření u 48 zdravotních

sester. Většina sester ze zkoumaného vzorku považovaly vztahy na pracovišti

v souvislosti s vznikem syndromu vyhoření za velmi důležité. Též většina autorů

zabývajících se syndromem vyhoření hodnotí negativní interpersonální vztahy na

pracovišti jako jednu z hlavních příčin vzniku syndromu vyhoření. Na základě

těchto poznatků se domnívám, že mnou dotazované zdravotní sestry, které

uvedou negativní vztahy na pracovišti, budou vykazovat vyšší míru výskytu

syndromu vyhoření. Pro potvrzení či vyvrácení této hypotézy jsem použila

Pearsonův korelační koeficient.

Z tabulek č. 23 a 24 je patrné, že negativní interpersonální vztahy na dětské

psychiatrii mají vysoce statisticky průkazný vliv na hladině pravděpodobnosti

0,001 v oblastech emocionálního vyčerpání a depersonalizace a stejně tak je

tomu ve velice podobné míře u zdravotních sester na pediatrické klinice. Z

tohoto tvrzení je tedy patrné, že čím horší vztahy na jednotlivých odděleních

jsou, tím je vyšší pravděpodobnost vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání i

depersonalizace. Oblast osobního uspokojení neprokazuje, v souvislosti s

negativními vztahy na pracovišti, statisticky významné korelace.

Závěr k hypotéze č. 4: Negativní interpersonální vztahy na pracovišti nemají

statisticky průkazný vliv na míru syndromu vyhoření ve všech sledovaných

oblastech. Statisticky významné korelace byly prokázány pouze v oblasti

emocionálního vyčerpání a depersonalizace. Hypotéza tedy není potvrzena.

112

Hypotéza č. 5: Ohledy vedoucích pracovníků výrazně ovlivní míru syndromu

vyhoření ve všech sledovaných oblastech u zdravotních sester obou zkoumaných

skupin.

Tuto hypotézu jsem stanovila na základě vlastních zkušeností z praxe

zdravotní sestry a pro její potvrzení či vyvrácení jsem použila Pearsonův korelační

koeficient.

Z tabulek č. 23 a 24 je patrné, že nedostatek ohledů vedoucích pracovníků

na postoje, názory a pocity svých řadových zaměstnanců na oddělení dětské

psychiatrie vysoce statisticky průkazně korelují na hladině pravděpodobnosti

0,001 se všemi oblastmi syndromu vyhoření (emocionální vyčerpání,

depersonalizace, osobní uspokojení). Z čehož vyplývá, že čím více jsou vedoucí

pracovníci lhostejní ke svým podřízeným, tím vykazují více známek vyhoření ve

všech výše zmiňovaných oblastí. U zdravotních sester na pediatrické klinice je to

opět velmi obdobné. Zde též nedostatečné ohledy vedoucích pracovníků vysoce

statisticky významně korelují na úrovni pravděpodobnosti 0,001 s oblastí

emocionálního vyčerpání a depersonalizace. Oblast osobního uspokojení

statisticky významně koreluje s ohledy vedoucích pracovníků na úrovni

pravděpodobnosti 0,05.

Závěr k hypotéze č. 5: Ohledy vedoucích pracovníků mají statisticky průkazný vliv

na míru syndromu vyhoření u zdravotních sester obou zkoumaných skupin ve

všech sledovaných oblastech. Hypotéza je potvrzena.

7.6 Etické hledisko výzkumu

Etický rámec výzkumu formuluje základní pravidla etického chování a

jednání výzkumného pracovníka. Tomu je v kontextu ČR věnována pozornost až

od 70. let minulého století, do té doby probíhaly výzkumy, které etickou stránku

výzkumu příliš nezohledňovaly.

113

V úvodu této kapitoly ve stručnosti zmíníme základní etické principy, které

by neměly v žádném výzkumném šetření chybět a které nebyly opomenuty ani

při provádění výzkumného šetření v rámci této diplomové práce.

Zdravotní sestry i jejich vedoucí pracovníci byli před zahájením samotného

výzkumného šetření řádně seznámeni s tématem této diplomové práce, účelem

výzkumu a s procesem zpracování a uchovávání získaných dat. Respondenti i

kontaktní osoby (vrchní sestry) byli též poučeni o anonymitě výzkumu. A to nejen

slovně prostřednictvím svých vedoucích pracovníků, ale též písemně. „Zkoumání

musí respektovat anonymitu zkoumané osoby, její identita nesmí být odhalena

nikomu dalšímu“(Reichel, 2009, s. 178). Informace o tom, že vyplněný dotazník

slouží výhradně ke studijním účelům a jeho vyplnění je zcela anonymní, bylo

uvedeno v úvodu každého předloženého dotazníku. Z důvodu zachování

anonymity neuvádím jména zdravotních sester a jejich vedoucích pracovníků ani

jména nemocničních zařízení, ve kterých jsem výzkumné šetření realizovala.

Každý respondent měl právo rozhodnout o své účasti na výzkumném šetření.

Vzhledem k tomu, že jsem nebyla osobně přítomna při samotném

dotazování, požádala jsem vedoucí pracovníky (vrchní sestry) o vytvoření

příjemné a uvolněné atmosféry, dostatku času a soukromí při vyplňování

dotazníků. Anonymita, soukromí a dostatek času vede respondenty k

pečlivějšímu vyplnění, zvyšuje pravděpodobnost pravdivého tvrzení a vede

k povzbuzení při zpracování otevřených odpovědí.

114

7.7 DISKUSE

Nyní budou shrnuty výsledky a poznatky, které jsem během výzkumného

šetření zjistila. Výstupy budou interpretovány na základně stanovených cílů a

hypotéz.

V diplomové práci jsem se věnovala syndromu vyhoření a faktorům, které

ho ovlivňují. Výzkumné šetření bylo realizováno na základě dotazníkového

šetření u zdravotních sester pracujících na oddělení dětské psychiatrie a sester

na standardním pediatrickém oddělení. Distribuce a sběr dotazníků proběhl bez

větších problémů díky ochotě a pomoci vrchních sester jednotlivých oddělení.

Úvodem představím shrnutí sociodemografické charakteristiky

výzkumného vzorku charakterizující experimentální skupinu. Zkoumaný soubor

tvořily pouze ženy, v celkovém počtu 87 responedentek z oddělení dětské

psychiatrie a pediatrické kliniky. Výsledky výzkumného šetření tedy jasně

ukázaly, že v profesi zdravotní sestry pracují převážně ženy. Nejčastěji

zastoupenou věkovou kategorií byly respondentky ve věku 30 - 39 let, konkrétně

25 (29%) zdravotních sester. Druhou velmi podobně zastoupenou věkovou

kategorií tvořily respondentky ve věku 40 - 49 let, konkrétně 23 (26%)

zdravotních sester. Nejvíce respondentek uvedlo, že ve zdravotnictví pracují více

jak 20 let, konkrétně 40 (46%) zdravotních sester. Nejčastěji uváděnou délkou

praxe na současném oddělení byla praxe v rozmezí 1 – 5 let, toto tvrzení uvedlo

30 (34%) zdravotních sester ze zkoumaného vzorku.

Hlavním cílem této práce bylo porovnat míru syndromu vyhoření u výše

zmiňovaných skupin zdravotních sester. Míru vyhoření jsem zjišťovala pomocí

dotazníku MBI (Maslach Burnout Inventory), jehož jednotlivé položky hodnotily

respondentky na základě svých aktuálních pocitů. Dotazníkem jsem mapovala

jednotlivé dimenze syndromu vyhoření, tedy emocionální vyčerpání,

depersonalizaci a osobní uspokojení.

115

Hlavní cíl práce byl formulován v hypotéze č. 1, kde jsem vyjádřila

předpoklad, že zdravotní sestry na dětské psychiatrii budou vykazovat vyšší míru

syndromu vyhoření ve všech sledovaných oblastech. Vycházela jsem z pracovních

zkušeností a pozorování během své několikaleté praxe zdravotní sestry na dětské

psychiatrii. Při statistickém srovnání jsem zjistila, že zdravotní sestry na dětské

psychiatrii vykazují vyšší míru syndromu vyhoření v oblastech emocionálního

vyčerpání a depersonalizace.

Výsledek srovnám s výzkumem Hosáka (2005) a jeho kolegů, kteří

zrealizovali výzkum, jehož hlavním cílem bylo srovnat míru výskytu syndromu

vyhoření u zdravotních sester pracujících s dospělým psychiatrickým pacientem a

sester z interního oddělení. Výsledky zmíněného výzkumu prokázaly, že u

zdravotních sester na psychiatrii byla míra závažnosti syndromu vyhoření

statisticky významně nižší než u sester na interním oddělení a to v rovině fyzické,

psychické, emocionální i sociální. Autoři výzkumu si to vysvětlují tím, že sestry na

psychiatrii jsou více edukovány v problematice syndromu vyhoření a chráněny

profesionálními znalostmi a dovednostmi získanými během jejich praxe.

Na základě osobních zkušeností z několikaleté praxe zdravotní sestry na

dětské psychiatrii, si rozdílnost zjištěných výsledků daných výzkumů vysvětluji

určitými odlišnostmi v péči o pediatrického a dospělého pacienta. Zdravotní

sestry se na oddělení dětské psychiatrie podílejí nejen na ošetřovatelské a

zdravotnické péči, ale také hrají velkou úlohu ve vzdělávání a výchově dětí.

Přebírají zodpovědnost a řadu povinností, které v běžném prostředí zastávají

rodiče a setkávají se téměř denně s výchovnými problémy dětí a s projevy jejich

agrese. Za další faktor zvyšující riziko vyhoření považuji větší citovou angažovat v

péči o dětského psychiatrického pacienta a časté recidivy hospitalizací u dětí.

Dalším cílem této práce bylo, zjistit statisticky významné korelace mezi

mírou syndromu vyhoření a vybranými faktory, kterými jsou věk respondentů,

celková délka praxe ve zdravotnictví, délka praxe na současném oddělení,

interpersonální vztahy na pracovišti a ohleduplnost vedoucích pracovníků. Pro

splnění tohoto cíle byly použity hypotézy č. 2, 3, 4, 5.

116

Hypotéza č. 2 předpokládala, že vyšší míru výskytu syndromu vyhoření

budou vykazovat mladší zdravotní sestry obou zkoumaných skupin ve všech

sledovaných oblastech syndromu vyhoření. Věk respondentek prokázal

statisticky významné záporné korelace pouze u zdravotních sester na dětské

psychiatrii v oblasti depersonalizace. Prokázalo se, že čím jsou sestry starší, tím

jsou odolnější proti vyhoření v oblasti depersonalizace. Lze z toho také vyvodit

závěr, že více známek vyhoření v této oblasti vykazují mladší zdravotní sestry.

Tento závěr koresponduje s názory Bartošíkové (2006), že mladé sestry, které

nastoupí do svého prvního zaměstnání, mívají často velká a mnohdy i

nerealizovatelná očekávání. Během svého studia se učí o ideálním modelu

ošetřovatelství a ten chtějí během své praxe přirozeně naplňovat. Do své práce

vkládají hodně energie a času, nedbají na odpočinek a dochází u nich

k průběžnému přetěžování. Maslach (2003) dokonce nazvala první fázi vývoje

syndromu vyhoření jako „idealistické nadšení a přetěžování“.

Výsledek srovnávám s výzkumem Rybárových a Madarasové - Geckové

(2002), které realizovaly výzkumné šetření, kterého se zúčastnilo 100 zdravotních

sester. Míru vyhoření zkoumaly pomocí dotazníku BM (Burnout Measure), jehož

srovnáním zjistily, že hodnoty BM indexu v závislosti na věku respondentů jsou

statistiky významné.

Třetí hypotéza sledovala korelaci mezi délkou praxe respondentů a

sledovanými dimenzemi syndromu vyhoření. Zjišťovala jsem tedy statisticky

významnou závislost mezi celkovou délkou praxe ve zdravotnictví, délkou praxe

na současném oddělení a emocionálním vyčerpáním, depersonalizací a osobním

uspokojením. Celkové délka praxe prokázala záporně statisticky průkazný vliv u

zdravotních sester na dětské psychiatrii v oblasti depersonalizace. Prokázala

tedy, čím déle sestry pracují ve zdravotnictví, tím jsou odolnější k projevům

vyhoření v oblasti depersonalizace. Mezi oblastí emocionálního vyčerpání,

osobního uspokojení a celkovou délkou praxe statisticky významná korelace

prokázána nebyla. U zdravotních sester na pediatrické klinice nebyla prokázána

statisticky významná korelace v žádné ze sledovaných dimenzí syndromu

117

vyhoření ve vztahu k celkové délce praxe. Stejný statistický výsledek prokazuje i

délka praxe na současném oddělení, která byla opět záporně statisticky

prokázána pouze u zdravotních sester na dětské psychiatrii v oblasti

depersonalizace. Lze z toho tedy vyvodit výsledek, že větší míru vyhoření

v oblasti depersonalizace budou vykazovat sestry s kratší praxí. Tento statistický

závěr opět srovnávám s vlastními zkušenostmi, které se shodují s názory

Bartošíkové (2006), že začínající sestra může mít zpočátku pocit, že dokáže

pomoci všem pacientům i jejich rodinám. Přináší si do své profese velké nadšení

a očekávání, všechno je pro ni nové a zajímavé a má chuť uplatnit vše, co se

během studia naučila. Je ochotna práci věnovat spoustu času a energie i nad

rámec svých pracovních povinností. Nebezpečím tohoto je, že takto nadšený

pracovník nedokáže hospodařit se svými silami a může tak docházet

k dlouhodobému přetěžování se.

Čtvrtá hypotéza byla věnována zjištění statisticky významné korelace mezi

interpersonálními vztahy na pracovišti a jednotlivými dimenzemi syndromu

vyhoření. Předpokládala, že negativní interpersonální vztahy na pracovišti

výrazně ovlivní míru syndromu vyhoření u zdravotních sester obou zkoumaných

skupin ve všech sledovaných oblastech.

Při statistickém zpracování bylo zjištěno, že existuje statisticky významná

korelace mezi porovnávanými aspekty. Negativní interpersonální vztahy

statisticky průkazně ovlivnily míru syndromu vyhoření v oblasti emocionálního

vyčerpání a depersonalizace u obou zkoumaných skupin. V oblasti osobního

uspokojení překvapivě nebyla zjištěna statisticky významná závislost.

Při hodnocení čtvrté hypotézy lze konstatovat, že čím jsou horší vztahy na

pracovištích, tím jsou pracovníci více ohroženi vznikem syndromu vyhoření. Toto

tvrzení se shoduje i s poznatky autorů, kteří se syndromem vyhoření zabývají.

Mnozí z nich považují špatné vztahy na pracovišti za jeden z hlavních faktorů,

ovlivňujících vývoj burnout syndromu (Bartošíková, 2006; Křivohlavý, 1998;

Venglářová, 2011 aj,…). Kebza a Šolcová (2003), kteří též považují špatné vztahy

na pracovišti za jednu z hlavních příčin vyhoření, uvádějí v souvislosti

118

s negativními interpersonálními vztahy v zaměstnání specifickou atmosféru

danou převážně ženským osazenstvem pracovních týmů. Tyto poznatky a

výsledky by měli přispět k tomu, abychom si uvědomili důležitost dobrých

interpersonálních vztahů a sociálních opor na pracovištích. Za pozitivní však

považuji, že 55 (69 %) zdravotních sester z celkového zkoumaného vzorku

hodnotí vztahy na pracovišti jako „vcelku dobré“ a pouze 3 (3 %) respondentky je

považují za špatné až nesnesitelné. Lze tedy konstatovat, že většina sester ze

zkoumaného souboru je spokojena s pracovním kolektivem a vztahy na

pracovišti.

V hypotéze č. 5 jsem předpokládala, že míru výskytu syndromu vyhoření

ve všech sledovaných oblastech výrazně ovlivní míra ohleduplnosti vedoucích

pracovníků a to u obou zkoumaných skupin. Statisticky významné korelace byly

skutečně prokázány u zdravotních sester obou zkoumaných skupin ve všech

dimenzích syndromu vyhoření. Z čehož vyplývá, čím menší ohleduplnost od

vedoucích pracovníků respondentky vnímaly, tím vykazovaly výraznější známky

vyhoření v oblasti emocionálního vyčerpání, depersonalizace a osobního

uspokojení.

Výsledek výzkumného šetření srovnávám s výzkumem Kocmanové (2005),

která taktéž použila dotazník MBI. Její výzkumné šetření bylo zaměřeno na

zmapování míry vyhoření u 48 zdravotních sester. Prokázalo, že na odděleních,

kde sestry vykazují příznaky psychického vyhoření, je zároveň sestrami uveden i

nezájem vedoucích pracovníků a malé ohodnocení z jejich strany. Další poměrně

rozsáhlý výzkum proběhl v roce 2009 autorkami Heplovou a Michálkovou (2010).

Jejich výzkumným cílem bylo zmapovat současné postoje zdravotních sester

k vybraným aspektům jejich profese. Zkoumaný vzorek tvořilo 98 zdravotních

sester z Ikemu a Thomayerovy nemocnice (dříve Fakultní Thomayerova

nemocnice s poliklinikou). V tomto výzkumném šetření 55 % zdravotních sester

z celkového zkoumaného souboru uvedlo nedostatečné ohledy a ocenění ze

strany vedoucích pracovníků. Na základě poznatků vyplývajících z těchto

výzkumů je patrné, že nedostatečná ohleduplnost vedoucích pracovníků a jejich

119

lhostejnost k postojům, názorům a pocitům svých řadových zaměstnanců, souvisí

s vyšší mírou syndromu vyhoření na pracovištích.

Dílčím cílem této práce bylo zjistit, co považují zdravotní sestry za nejvíce

zatěžující při výkonu jejich povolání a co si pod pojem vyhoření představují.

Tento cíl byl stanoven spíše k dokreslení informací, týkajících se dané

problematiky. Z výsledků dotazníkového šetření je patrné, že za nejvíce zatěžující

sestry považují neostatečné finanční ohodnocení této profese a psychickou

náročnost práce. Dále zmiňují nedostatek volného času pro sebe a rodinu a

neuspokojující pracovní prostřední (vybavení pracoviště, prostorové podmínky

apod.). Pod pojmem „vyhoření“ si sestry nejčastěji představují nezájem o

pacienty a svou práci, vyčerpání, apatii a nechuť do práce. Za pozitivní považuji,

že 90% respondentek dokázalo na tuto otázku odpovědět, což vypovídá o tom, že

pojem vyhoření není v českém zdravotnictví neznámou. Zbývajících 10 %

respondentek na tuto otázku neodpovědělo. Dle mého názoru nemuselo jít

výhradně o nevědomost, chybějící volná odpověď mohla být dána např. nároky

respondentek na sebe a úrověň svého písemného vyjadřování, opomenutím

nebo na otázku zkrátka nechtěly odpovědět.

Velikost zkoumaného vzorku zdravotních sester, byla dle mého názoru

pro účely tohoto výzkumu dostačující, a proto by neměla mít podstatný vliv na

jeho výsledky. Výsledky výzkumného šetření se vztahují na zdravotní sestry,

pracující ve dvou pražských nemocnicích na dvou odděleních, tudíž nelze

výsledky zobecnit na celou populaci. Pokud bychom chtěli přijmout obecnou

platnost, musel by být zkoumaný vzorek daleko vetší, z více vybraných nemocnic

a pracovišť.

Zjištěné skutečnosti a výsledky považuji za přínosné. Nejen proto, že už

několik let sama vykonávám profesi zdravotní sestry, ale především proto, že

práce vyvrátila některá má mylná přesvědčení. Umožnila mi nahlédnout do

problematiky syndromu vyhoření více do hloubky a podívat se na profesi

zdravotní sestry z jiného úhlu a z pohledu jiných zdravotních sester. Ambicí této

práce bylo nejen vzbudit zájem o problematiku syndromu vyhoření a zjištěnými

120

výsledky rozšířit jeho poznatky, ale také získat informace, které se stanou

inspirací a přínosem do dalších profesních dní.

121

ZÁVĚR

Tato diplomová práce se věnovala problematice syndromu vyhoření. Byla

rozdělena na část teoretickou a část empirickou. Po prostudování odborné

literatury týkající se této problematiky, byla zpracována teoretická část, která

čtenáře seznamuje se základními pojmy a definicemi syndromu vyhoření. Dále

pojednává o příčinách, projevech syndromu vyhoření, možnostech

diagnostikování a terapie burnout syndromu a také o možných preventivních

opatřeních. Tyto teoretické poznatky byly aplikovány na profesi zdravotní sestry.

Hlavním cílem empirické části diplomové práce bylo porovnat míru výskytu

syndromu vyhoření mezi zdravotními sestrami pracujícími na oddělení dětské

psychiatrie a sestrami z pediatrické kliniky. Dalším cílem bylo posoudit závislost

výskytu syndromu vyhoření na vybraných faktorech (věk, délka praxe, zdravotní

stav, interpersonální vztahy na pracovišti, přístup vedoucích pracovníků) a také

zjistit, co považují zdravotní sestry za nejvíce zatěžující při výkonu jejich profese a

co si pod pojem „vyhoření“ představují.

Na základě provedeného výzkumného šetření bylo zjištěno, že zdravotní

sestry na dětské psychiatrii vykazují v některých sledovaných oblastech

procentuálně vyšší míru vyhoření než sestry na pediatrické klinice a to v

oblastech emocionálního vyčerpání a depersonalizace. Zkoumání míry vyhoření

v závislosti na věku respondentů bylo statisticky prokázáno pouze u zdravotních

sester z dětské psychiatrie v oblasti depersonalizace. Ukázalo se, že čím jsou

sestry starší, tím vykazují menší míru vyhoření. Stejný výsledek byl prokázán také

u délky praxe, tedy čím je praxe sester delší, tím vykazují menší míru vyhoření.

Lze tedy říci, že jsou více vyhořelé mladší sestry s kratší praxí. Výrazný vliv na

míru vyhoření prokázaly negativní interpersonální vztahy na obou odděleních

v oblasti emocionálního vyčerpání a depersonalizace. Dále nedostatek ohledů

vedoucích pracovníků a jeho vliv na míru vyhoření byl registrován ve všech

sledovaných oblastech syndromu vyhoření u obou zkoumaných skupin. Z čehož

vyplývá, že lhostejnost vedoucích pracovníkům ke svým podřízeným vede k vyšší

122

míře syndromu vyhoření. Zdravotní sestry uvádějící určité fyzické a psychické

obtíže též vykazovaly vyšší míru vyhoření.

V závěru lze říci, že profese zdravotní sestry je velmi náročná a stresující.

Neustále roste náročnost léčebných postupů, zvyšují se nároky na odbornost a

kvalitu poskytované péče. Přibývá administrativních povinností a za zmínku stojí i

etické a právní tlaky, které jsou ve stále větší míře na pracovníky ve zdravotnictví

vyvíjeny. Tyto zmíněné faktory společně s dalšími přispívají ke vzniku syndromu

vyhoření. A proto považuji za důležité být informován o projevech a příčinách

syndromu vyhoření a znát možnosti, jak se proti tomu lze nejen bránit, ale jak

s tím případně bojovat. Cílem této práce je tedy informovat vedoucí pracovníky i

řadové zaměstnance o této problematice a vést je k uvědomění si svého chování

a jednání a tím přecházet vzniku syndromu vyhoření.

123

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

BALCAR, K. Metoda progresivní svalové relaxace [Online]. Pražská vysoká škola psychosociálních studií, 2008. ©2010 [cit. 2014-04-08] Dostupné na WWW: http://www.pvsps.cz/data/document/20100503/spmgr-materialy-vybraneptmetody-progresivnirelaxace.pdf?id=131

BÁRTLOVÁ, S. Sociologie medicíny a zdravotnictví. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-1197-4. BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských oborů v Brně, 2006. ISBN 80-7013-439-9.

BAŠTECKÁ, B. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-735-3. BAŠTECKÁ, B. Psychologická encyklopedie. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-470-0. BAŠTECKÁ, B. Supervize. Zpravodaj Diakonie ČCE, 1999, 1, s. 6-7 ISSN 1210-7719. BURSOVÁ, M. Kompenzační cvičení. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0948-1. CAMUS A.; STEINOVÁ, D.; BERÁNKOVÁ, E. Mýtus o Sisyfovi. Francie: Garamond, 2006. ISBN 978-80-869-5508-7.

ČÁP, J.; MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-463-X. ČESKÁ BIBLICKÁ SPOLEČNOST. Bible: Písmo Svatné Strého a Nového Zákona (kniha Katazel). Česká biblická společnost, 2002. ISBN 80-8581-030-1. DAY, T. Toxic clean up. New York: Morgan James, 2008. ISBN: 978-1-60037-386-2. DROTÁROVÁ, E.; DROTÁROVÁ, L. Relaxační metody: Jak zvládat stress. Praha: Epocha, 2003. ISBN 80-86328-12-0.

DRTÍLKOVÁ, I. Současná tvář dětské a adolescentní psychiatrie [Online]. Psychiatrická klinika FN Brno, 2003. ©2014 [cit. 2014-03-23] Dostupné na WWW: http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-lekarske-listy/soucasna-tvar-detske-a-adolescentni-psychiatrie-151283

124

ELDER, R.; EVANS, K.; Nizette, D. Psychiatric and Mental Health Nursing. Chatswood: Elsevier Australia, 2009. ISBN 978-0729538770.

FAKTULNÍ NEMOCNICE V MOTOLE. Dětská psychiatrická klinika [Online]. 2012. ©2012 [cit. 2014-03-16] Dostupné na WWW: http://www.fnmotol.cz/kliniky-a-oddeleni/cast-pro-deti/detska-psychiatricka-klinika-2-lf-uk-a-fn-motol/

FRANKOVÁ, E. Ekonomická krize a syndrom vyhoření [Online]. Praha: VŠE, Fakulta podnikohospodářská, 2009. ©2007 [cit. 2014-03-21] Dostupné na WWW: http://www.ekonomikaamanagement.cz/cz/clanek-ekonomicka-krize-a-syndrom-vyhoreni.html FREUDENBERGER, H.; RICHELSON, G. Burn out: The High Cost of High Achievement. New York: Random House, 1983. ISBN 978-0-55325-584-3.

HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. 774 s. ISBN 80-7178-303-X. HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Přepracované a rozšířené vydání. Praha: Portál, 2004. 776 s. ISBN 80-7178-303-X.

HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Velký psychologický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2010, 797 s. ISBN 978-80-7367-686-5.

HAŠKOVCOVÁ, H. Péče o ošetřující týmy – Pomáhající profese o sobě. Praktický lékař. 80, 2000, č. 4, s. 228 - 229. ISSN 0032-6739.

HAVRDOVÁ, Z.; HAJNÝ, M. et al. Praktická supervize: průvodce supervizí pro začínající supervizity, manažery a příjemce supervize. Praha: Galén, 2008. ISBN 978-80-7262-532-1.

HAWKINS P.; SHOHET R. Supervize v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-715-9.

HENING, C.; KELLER, G. Antistresový program pro učitele. Praha: Portál, 1996. ISBN 80-7178-093-6.

HEPLOVÁ M.; MICHÁLKOVÁ H. Motivační prvky v práci sestry [Online]. Sestra, 2010. ©2014 [cit. 2014-01-16] Dostupné na WWW: http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/motivacni-prvky-v-praci-sestry-455653

HONZÁK, R. Herbert J. Freunderberger (1926-1999) – autor termínu „syndrom vyhoření“ [Online]. 2012 ©2014 [cit. 2013-16-07] dostupné na WWW: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=16949

HORT, V.; HRDLIČKA, M.; KOCOURKOVÁ, J. ; MALÁ E. a kol. Dětská a adolescentní psychiatrie. Překlad Jan Lorenc. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-717-8472-9.

125

HOSÁK, L. ; HOSÁKOVÁ, J. ; ČERMÁKOVÁ, E. Syndrom profesionálního vyhoření zdravotnických pracovníků. Psychiatrie pro praxi, 2005, č. 4 s. 205-205. ISNN 1213-0508. CHAMOUTOVÁ, K.;CHAMOUTOVÁ, H. Duševní hygiena: psychologie zdraví. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2006. ISBN 80-213-1452-4.

JANKOVSKÝ, J. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. ISBN 80-7254-329-6. JEKLOVÁ, M.; REITMAYEROVÁ, E. Syndrom vyhoření. Praha: VOID (Vzdělávací institut ochrany dětí), 2006. ISBN 80-86991-74-1.

JIČÍNSKÁ K. Supervize jako forma podpory duševního zdraví sestry [Online]. Brno: 2. konference Škola a zdraví 21, 2006. [cit. 2014-02-27] Dostupné na WWW: http://www.ped.muni.cz/z21/2006/konference_2006/sbornik_2006/pdf/029.pdf KÁBRT, J. Latinsko/český slovník. Voznice: Leda, 2000. ISBN 80-85927-82-9. KALABUS, E. Syndrom vyhoření a relaxace [Online]. Praha: pro investory s.r.o., 2014. [cit. 2014-03-16] Dostupné na WWW: http://proinvestory.cz/syndrom-vyhoreni-relaxace

KALINA, K. Drogy a drogové závislosti. Praha: Úřad vlády České republiky, 2003. ISBN 80-86734-05-6.

KALLWASS, A. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-299-7.

KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1307-5. KEBZA, V.; ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření. Praha: SZÚ, 1998. ISBN 80-7071-099-3. KEBZA, V.; ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření. Praha: SZÚ, 2003. ISBN 80-7071-231-7. KLEVETOVÁ, D. Supervize jako prevence syndromu vyhoření. Sestra. Praha: Mladá fronta, 2011, roč. 21, č. 10, s. 20–22. ISSN 1210-0404

KOCMANOVÁ, A. Syndrom vyhoření. Sestra, 2005, roč. 15, č. 12., s. 20-22. ISSN 1210-0404. KOLEKTIV AUTORŮ. Mezinárodní klasifikace nemocí - 10. Revize. Duševní poruchy a poruchy chování: Popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka. 2. vyd. Praha: Psychiatrické centrum Praha, 2000. ISBN 80-85121-44-1.

126

KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. 6. vyd. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-922-4. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-150-9. KOPŘIVOVÁ, M. Deprese u dětí – jak ji poznáme [Online]. 2013, © 2014. [cit. 2014-03-23] Dostupné na WWW: http://deprese.zdrave.cz/deprese-u-deti-jak-ji-pozname/

KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. 5, vyd. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-122-0. KŘIVOHALVÝ, J; PEČENKOVÁ, J. Duševní hygiena zdravotní sestry. Grada, 2004. ISBN 80-247-0784-5.

KŘIVOHLAVÝ, J. Hořet ale nevyhořet. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-573-3.

KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. Praha: Grada, 1998. ISBN 80-7169-551-3.

KŘÍŽ, J. Duševní poruchy a poruchy chování u dětí a mladistvých. České Budějovice, Jihočeská univerzita, 2000. ISBN 80-7040-386-1.

KUTNOHORSKÁ, J. Výzkum v ošetřovatelství. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2713-4. LOJKOVÁ, D. Získejte rovnováhu těla, mysli, duše a ducha. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-2268-9.

LUKÁŠ, K.; ŽÁK, A. Chorobné znaky a příznaky 2. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3728-7. LUKEŠOVÁ, R.; NOVÝ, I., a kol. Organizační kultura. Od sdílených hodnot a cílů k vyšší výkonnosti podniku. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0648-2

MALLOTOVÁ, K. Burn-out neboli syndrom vyhoření. Psychologie dnes, 2000/2, str. 14-15. ISSN 1212-9607.

MARKOVÁ, E.; VENGLÁŘOVÁ, M.;BABIAKOVÁ, M. Psychiatrická ošetřovatelská péče. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1151-6.

MAROON, I. 2012. Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků. Teorie, praxe, kazuistiky. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0180-9.

MASLACH, CH. Burnout: The Cost of Caring. Los Altos (California): Malor Book, 2003. ISBN 1-883535-35-9.

MASTILIAKOVÁ, D. Úvod do ošetřovatelství: systémový přístup. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0429-9.

127

MATOUŠEK a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003a. ISBN 80-7178-548-2. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál 2003b. 288 s. ISBN 80-7178-549-0. MERG K.; KNÖDEL, T. Jak přežít v práci. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1723-1. MEZINÁRODNÍ RADA SESTER. Etický kodex sester[Online]. ©2008 [cit. 2014-03-22]

Dostupné na WWW: http://www.cnna.cz/docs/tiskoviny/eticky_kodex_icn.pdf

MÍČEK, L. Duševní hygiena. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984.

MÍČEK, L. Sebevýchova a duševní zdraví. 5. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988.

MICHKOVÁ, A. Supervize. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích: Zdravotně sociální fakulta, 2008. ISBN 978-80-7394-145-1.

MICHKOVÁ, A; MOJŽÍŠOVÁ, A. Supervize v sociální práci. In Kapitoly sociální práce v praxi. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, 2008. ISBN 978-80-7394-074-4.

MICHLOVÁ, J. Moderní nemoci: Chronický únavový syndrom a Syndrom vyhoření [Online]. ©2014, 2009 [cit. 2014-02-05] Dostupné na WWW: http://zeny.e15.cz/magazin/zdravi/moderni-nemoci--chronicky-unavovy-syndrom-a-syndrom-vyhoreni-.aspx

MINIRTH, F. a kol. Jak překonat vyhoření: Naučte se rozpoznávat, chápat a zvládat stres. Praha: Návrat domů, 2011. ISBN 978-80-7255-252-8.

MORAVCOVÁ, K. Prevence syndromu vyhoření a stress management 2009. Pardubice: Benepal, 2013. ©2014 [cit. 2014-03-22] Dostupné na WWW: http://www.nevladky.cz/data/_news/000731/prevence-syndromu-vyhoreni.pdf

MRKVICOVÁ, L. Stále více dětí má v Česku poruchu chování, říká psycholožka [Online]. Právo: 2013, ©2014 [cit. 2014-03-23] Dostupné na WWW: http://www.novinky.cz/zena/deti/310684-stale-vice-deti-v-cesku-ma-poruchuchovani-rika-psycholozka.html

PAČESOVÁ, M. Lékař, pacient a Michael Balint: balintovské skupiny v Česku. Praha: Triton, 2004. ISBN 80-7254-491-8.

PAULÍK, K. Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2959-6.

128

PAVLATOVÁ, E. Nedoceněná dětská psychiatrie [Online]. Praha: Mladá fronta, 2013, ©2014 [cit. 2014-03-23] Dostupné na WWW: http://zdravi.e15.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-zdn/nedocenena-detska-psychiatrie-453583

PETERKOVÁ, M. Autogenní trénink [Online]. Psychoweb, 2013, ©2014 [cit. 2014-04-08] Dostupné na WWW: http://www.relaxace.psychoweb.cz/relaxace-uvod/autogenni-trenink

PINES, A.; ARONSON E. Career burnout. Michigan: Free Press, 1988. ISBN 978-0-02925-351-9. PLAMÍNEK, J. Sebepoznání, sebeřízení a stres. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4751-4. POTTER BEVERLY, A; MORANOÁ, V. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-211-3.

PRAŠKO, J. Jak vybudovat a posílit sebedůvěru. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1352-6. PRŮCHA, J.; WALTEROVÁ, E.; MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, 2003. 324 s. ISBN 80-7178-772-8.

PSYCHIATRICKÁ SPOLEČNOST ČLS J.E.P. Koncepce oboru psychiatrie – 1. Revize [Online]. 2008. [cit. 2014-03-08] Dostupné na WWW: http://www.rpkk.cz/download/model-zdroje/005-koncepce-oboru-psychiatrie2008.pdf

PTÁČEK R.; KUŽELOVÁ, H. Stres a zdraví [Online]. Praha: Psychiatrická klinika 1. LF UK, Ústav lékařské biologie a genetiky, 2. LF UK, 2010, ©2014 [cit. 2014-03-26] Dostupné na WWW: http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-pacientske-listy/stres-a-zdravi-451322

RADIMSKÝ, M. a kol. Psychiatrie I. 3. přepracované vyd. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1997. ISBN 80-7013-218-3.

REICHL, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-3006-6. RUSH, M., D. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů, 2003. ISBN 80-7255-074-8.

RYBÁROVÁ, D., MADARASOVÁ – GECKOVÁ, A., RYBÁROVÁ, Ľ. Syndróm vyhorenia u sestier. Ošetřovatelství – teorie a praxe, sv. 4, č. 3-4, 2002, s. 84-86 ISSN 1212-723X.

ŘEŠETKA, M. Anglicko-český a česko-anglický slovník. Olomouc: Fin, 2003. 1311 s. ISBN 80-86002-79-9.

129

SEYLE, H. Život a stres. Bratislava: Obzor, 1966.

SCHMIDBAUER, W. Syndrom pomocníka. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-369-7.

STOCK, Ch. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3553-5. ŠPORCLOVÁ, V. Cesta k diagnóze: Autismus [Online]. Praha: APLA, 2014, ©2014, poslední revize 11.2.2014 [cit. 2014-03-25] Dostupné na WWW: http://www.autismus.cz/odborne-clanky/cesta-k-diagn-ze-autismus.html

ŠVINGALOVÁ, D. Stres a „vyhoření“ u profesionálů pracujících s lidmi. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006. ISBN 80-7372-105-8.

ŠVINGALOVÁ, D. Stres v učitelské profesi. Liberec: 2000. ISBN 80-083-382-3.

THOMAYEROVA NEMOCNICE. Dětská psychiatrie [Online]. 2013, ©2014, [cit. 2014-03-16] Dostupné na WWW: http://www.ftn.cz/pacientum-a-verejnosti/oddeleni-a-kliniky/detska-psychiatrie/

TOPINKOVÁ E. Geriatrie pro praxi. Praha: Galén, 2005. ISBN 978-80-7262-365-5.

TOŠNER, J.; TOŠNEROVÁ, T. Burn – out syndrom, pracovní sešit pro účastníky kurzů [Online]. Praha: Hestia, 2002, ©2014, [cit. 2013-07-16] Dostupné na WWW: www.socialni-prace.wu.cz/burnout-tosner.doc

TÝFA P. Autogenní trénink – relaxací k duševnímu zdraví [Online]. Relaxace a odpočinek: 2007, ©2014, [cit. 2013-09-16] Dostupné na WWW:http://www.relaxuj.cz/autogenni-trenink-relaxaci-k-dusevnimu-zdravi/731

ÚSTAV ZDRAVOTNICKÝCH INFORMACÍ A STATISTIKY ČESKÉ REPUBLIKY. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů: MKN-10. Praha: Bomton Agency, 2008, 2. vyd. ISBN 978-80-904259-0-3.

ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR). Poruchy chování emocí se začátkem obvykle v dětství a v dospívání (F90–F98) [Online]. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů: 2013, ©2014, [cit. 2014-03-23] Dostupné na WWW: http://www.uzis.cz/cz/mkn/F90-F98.html

VÁVROVÁ, S. Doprovázení v pomáhajících profesích. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0087-1 VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ A.; HONZÁK, R. Stres, eustres a distres. Interní medicína pro praxi. Březsko: Solen, 2008, roč. 10, č. 4. ISSN 1212-7299.

VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. Sestry v nouzi. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3174-2.

130

VOKURKA, M., a kol. Velký lékařský slovník. Praha: Maxdorf, 2009. 1144 s. ISBN 978-80-7345-166-0. VYMĚTAL J. a kol. Obecná psychoterapie. 2. Vyd. Praha: Grada, 2004. ISBN 978-80-247-0723-5. VYMĚTAL J. Úvod do psychoterapie. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2667-0.

131

PŘÍLOHY

Příloha č. 1

Dotazník MBI (Maslach Burnout Inventory)

Autoři: Ch. Maslach a S. Jackson – přepis dle Křivohlavý (1998).

Nyní na vyznačené škále pod každým tvrzením prosím zakroužkujte jedno

číslo, které vyjadřuje dle uvedeného klíče sílu pocitů, které prožíváte.

1. Práce mne citově vysává. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

2. Na konci pracovního dne se cítím být na dně sil. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

3. Když ráno vstávám a pomyslím na pracovní problémy, cítím se unaven/a. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

4. Velmi dobře rozumím pocitům svých klientů/pacientů. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

5. Mám pocit, že někdy s klienty/pacienty jednám jako s neosobními věcmi. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

6. Celodenní práce s lidmi je pro mne skutečně namáhavá. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

7. Jsem schopen velmi účinně vyřešit problémy svých klientů/pacientů. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

8. Cítím “vyhoření”, vyčerpání ze své práce. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

9. Mám pocit, že lidi při své práci pozitivně ovlivňují a nalaďuji. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

10. Od té doby, co vykonávám svou profesi, stal jsem se méně citlivým k lidem. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

11. Mám strach, že výkon mé práce mne činí citově tvrdým. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

132

12. Mám stále hodně energie.


13. Moje práce mi přináší pocity marnosti, neuspokojení. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

14. Mám pocit, že plním své úkoly tak usilovně, že mne to vyčerpává. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

15. Už mne dnes moc nezajímá, co se děje s mými klienty/pacienty. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

16. Práce s lidmi mi přináší silný stres. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

17. Dovedu u svých klientů/pacientů vyvolat uvolněnou atmosféru. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

18. Cítím se svěží a povzbuzený, když pracuji se svými klienty/pacienty. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

19. Za roky své práce jsem byl úspěšný a udělal/a hodně dobrého. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

20. Mám pocit, že jsem na konci svých sil. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

21. Citové problémy v práci řeším velmi klidně – vyrovnaně. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

22. Cítím, že klienti/pacienti mi přičítají některé své problémy. Vůbec 0 - 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 Velmi silně

( Venglářová, 2011)

133

Příloha č. 2

Dotazník BM (Burnout Measure) Autoři: A. Pines a E. Aronson

Jak často máte následující pocity a zkušenosti? Použijte, prosím, tohoto stupňování:

1 –nikdy 2 – jednou za čas 3 – zřídka kdy 4 – někdy 5 – často 6 – obvykle 7 - vždy

1. Byl jsem unavený.

2. Byl jsem v depresi (tísni).

3. Prožíval jsem krásný den.

4. Byl jsem tělesně vyčerpán.

5. Byl jsem citově vyčerpán.

6. Byl jsem šťasten.

7. Cítil jsem se vyřízen (zničen).

8. Nemohl jsem se vzchopit a pokračovat dále.

9. Byl jsem nešťastný.

10. Cítil jsem se uhoněn a utahán.

11. Cítil jsem se jako by uvězněn v pasti.

12. Cítil jsem se jako bych byl nula (bezcenný).

13. Cítil jsem se utrápen.

14. Tížily mne starosti.

15. Cítil jsem se zklamán a rozčarován.

16. Byl jsem sláb a na nejlepší cestě k onemocnění.

17. Cítil jsem se beznadějně.

18. Cítil jsem se odmítnut a odstrčen.

19. Cítil jsem se plný optimismu.

20. Cítil jsem se plný energie.

21. Byl jsem plný úzkosti a obav.

(Křivohlavý, 1998)

134

Vyhodnocení dotazníku Burnout Measure

nejprve se vypočítá položka (A) a to tak, že se sečtou hodnoty u otázek č.

1, 2, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18 a 21

poté se vypočítá položka (B), sečtením hodnot uvedených u otázek 3, 6,

19 a 20

dále je nutno vypočítat položku (C), kterou získáme odečtením položky (B)

od čísla 32 (C= 32-B)

položka (D) se získá sečtením položky „A“ a „C“ (D= A+C)

celkové skóre (BQ) získáme takto: BQ= D:21

BQ < 2 (dobrý výsledek z hlediska psychického zdraví)

2 < BQ < 3 (výsledek uspokojivý)

3 < BQ <4 (riziková skupina)

4< BQ < 5 (zde je možno považovat syndrom psychického vyčerpání za

prokázaný)

BQ > 5 (tento stav lze považovat za alarmující a doporučuje se vyhledat

odbornou pomoc psychologa či psychoterapeuta)

135

Příloha č. 3

Orientační dotazník Autoři: D. Hawkins, F. Minirth, P. Maier a Ch. Thurstman).

Pokuste se na následující soubor otázek a tvrzení odpovědět buď „ano“ (vyjádřit

tím svůj souhlas s daným tvrzením) nebo „ne“ (vyjádřit nesouhlas s danou

výpovědí).

1. Čím dále, tím více poznávám, že se nemohu dočkat konce pracovní doby,

abych mohl práci opustit a jít domů.

2. Zdá se mi, že v poslední době nic nedělám tak dobře, jak to dělat mám.

3. Snadněji nyní ztrácím klid, nežli jsem ho ztrácel dříve.

4. Častěji myslím na to, změnit práci (pracoviště, zaměstnání atp.)

5. V poslední době jsem stále cyničtější a mám negativnější postoj ke všemu, co

se děje.

6. Mám stále častěji bolesti hlavy nebo bolesti hlavy trvají nyní déle. Mám bolesti

v kříži nebo jiné tělesné příznaky toho, že mi není dobře.

7. Často se mi zdá, že nikomu kolem mne o nic nejde a cítím se beznadějně.

8. Častěji se nyní napiji alkoholu, aby mi bylo lépe a (nebo) beru si prášky na

spaní či na „dobře“ či na uklidnění, abych zvládl každodenní drobné stresové

situace.

9. Zdá se mi, že již nemám tolik nadšení a energie, kolik jsem dříve měl. Cítím se

stále vyčerpán a unaven.

10. Cítím nyní příliš velkou odpovědnost, tlak a napětí v práci.

11. Má paměť není již taková, jaká dříve byla.

12. Nejsem s to soustředit se na práci, jak jsem se na práci dříve soustřeďoval.

13. Moc dobře nespím.

136

14. Má chuť k jídlu se poslední době zhoršila nebo naopak se mi zdá, že nyní jím

více, nežli jsem dříve jedl.

15. Cítím, že jsem ztratil iluze- pociťuji nedostatek něčeho, pro co bych se mohl

nadchnout.

16. V práci mi to nyní tak moc nejde jako dříve. Nedá se to dělat co nejlíp, jak

jsem byl zvyklý a nedá se toho udělat co nejvíce.

17. Cítím se jako „chyby v úkolu“, když myslím na to, co v práci dělám. Zdá se mi,

že vše, co tam dělám, za moc (za nic) nestojí. 18. Obtížněji, nežli tomu bylo dříve,

se mi dělá jakékoliv rozhodnutí (těžko se rozhoduji).

19. Zjišťuji, že v práci toho udělám nyní méně, nežli jsem toho udělal dříve.

Zjišťuji i to, že to, co nyní dělám, nedělám tak dobře, jak jsem to dělal dříve.

20. Často se ptám sám sebe: „Co se namáháš? Vždyť to všechno je přece k

ničemu.“

21. Zdá se mi, že nejsem moc ceněn a odměňován za vše, co jsem udělal.

22. Cítím se bezmocný a nevím, jak se dostat z problémů, které mám.

23. Lidé mi říkají, že s ohledem na práci, kterou dělám, jsem v jádru idealista

(snažím se dosáhnout něčeho, co neexistuje).

24. Domnívám se, že má kariéra dosáhla mrtvého bodu

( Křivohlavý 1998)

137

Příloha č. 4

Autogenní trénink - postup

Zaujměte pohodlnou pozici, nejlépe vleže na zádech. Ruce spočívají vedle těla. Celé tělo uvolněte. Dýchejte do dolní části hrudníku a do břicha (ne do horní poloviny hrudníku).

1. Nejdříve se nacvičují pocity tíhy v jednotlivých částech těla. Začíná se dominantní rukou (u praváků je to pravá ruka, u leváků levá). Soustřeďte se na pocity ve své ruce a opakujte si v duchu: „moje pravá ruka je těžká…“, „cítím tíži v pravé ruce…“, „pravá ruka je stále těžší…“ Pokračuje se druhou rukou, pak postupně oběma nohama, následuje „ruce a nohy jsou těžké“. Následně si pocity tíhy sugerujeme do trupu a končí se formulkou „celé mé tělo je příjemně těžké“.

2. Dále se navozují pocity tepla. Opět se začíná dominantní rukou a v duchu si říkáte: „moje pravá ruka je teplá…“, „cítím, jak mi do pravé ruky proudí teplo…“ a podobně. Takto se postupně probere celé tělo.

3. Pokračuje se zklidněním dechu. Dech nezklidňujte vůlí, dýchejte zcela přirozeně a k tomu si říkejte „můj dech je klidný“.

4. Následuje zklidnění srdeční činnosti. Zaměřte se na tep svého srdce. Pokud jej nejste schopní zachytit, položte si na hrudník ruku. V duchu si říkejte „mé srdce tluče klidně“, „mé srdce je klidné“, „mé srdce pracuje klidně a zdravě“.

5. Dále se zaměřujete na pocity tepla v břiše. Používá se navozování tepla do této oblasti – „do břicha mi proudí teplo“, „v břiše cítím příjemné teplo“, „mé vnitřní orgány pracují dobře a klidně“.

6. V závěru se navozují pocity příjemně chladného čela. Můžete si k tomu představit například vlídný vítr, který vás ovívá, a v duchu si říkat „mé čelo je příjemně chladné“.

(psychoweb, 2013)

138

Příloha č. 5

Jacobsonova progresivní relaxace – postup

Pohodlně se usaďte nebo uložte. Nyní sedíte, nebo ležíte na zádech. Nohy

máte volně vedle sebe, ruce volně položeny. Zavřete oči a soustřeďte se na

plynulé dýchání. Necháváte dech volně proudit tělem dovnitř a ven. Pozorujte

své dýchání, asi tak deset vdechů a výdechů takto sledujete. Pak přecházíte k

cvičení svalových skupin. Začínáte od nohou a postupujete vzhůru podle pokynů:

CHODIDLA: Zaměřte se na svá chodidla a kotníky – jemně je napněte tím,

že roztáhnete prsty na nohou vzhůru. Chvíli vydržte (±5“). Nyní povolte prsty a

uvolněte chodidla. Vnímejte, jak napětí mizí. Ztrácí se, v chodidlech pociťujete

měknutí a lehkost (±15“).

LÝTKA: Soustřeďte pozornost na svá lýtka. Špičky a nárty nohou vzepřete

vzhůru, patu prošlápněte, jako byste chtěli nohy nadzvednout mírně nad

podložku. Napněte svaly v lýtkách a vnímejte v nich napětí. Povolte. Napětí se

ztrácí a mizí, svaly lýtek jsou uvolněné.

STEHNA: Uvědomte si své svaly ve stehnech. Přitlačte kolena k sobě a

uvědomte si, jak napětí ve svalech narůstá. Chvíli vydržte … a povolte. Opět cítíte

uvolnění. Stehna se uvolní, napětí necháte úplně rozplynout.

KYČLE A KŘÍŽ: Nyní přijdou na řadu kyčle a kříž. Sevřete hýždě k sobě a

opatrně se prohněte v zádech. Pociťujete napětí v kyčlích a kříži. Uvolněte.

Uvědomte si uvolnění ve svalech. Jsou stále uvolněnější a uvolněnější, cítíte tíhu

v bocích a uvolnění v nohou, napětí vyprchává…

BŘICHO A HRUDNÍK: Napněte břišní svaly a svaly hrudníku tak, že se

nadýchnete až do břicha a zároveň napnete svaly břicha a hrudníku, jako byste se

chtěl(a), chránit před úderem zepředu. S výdechem hrudník a břicho uvolněte a

nechte napětí vymizet.

PAŽE: Zaměřte se na své paže a ruce. Zatněte ruce v pěst, ruce předpažte a

napněte svaly, pěsti nechte stále zaťaté. Uvědomte si napětí v nich. Položte paže

139

a ruce zpátky a uvolněte je. Vnímejte, jak napětí ze svalů mizí, jakoby skrze prsty

odtékalo pryč.

RAMENA A KRK: Uvědomte si svá ramena. Svaly jemně napněte tak, že

ramena vytáhnete k uším a stlačte zároveň dozadu. Cítíte napětí v ramenech a

zátylku. Napněte svaly krku tím, že mírně zakloníte hlavu, chvíli tak vydržte.

Povolte. Spusťte ramena dolů a vnímejte, jak napětí z ramen a zátylku mizí.

OBLIČEJ: Svaly obličeje napněte tak, že se hodně zamračíte, stiskněte víčka,

rty i čelisti k sobě. Uvědomte si napětí ve svalech obličeje. Nyní povolte čelo i

čelist a vnímejte, jak napětí z celého obličeje mizí pryč.

UVOLNĚNÍ V CELÉM TĚLE: Zaměřte se na pocit uvolnění v celém těle, cítíte

v něm příjemnou tíhu a uvolnění. Chvíli zas pozorujte svůj dech, jeho klidný a

pravidelný běh. V těle nyní můžete pociťovat i mírné teplo, někdy i mírné brnění

v těle, někdy ztěžknutí, jindy až rozplývavou lehkost. Pocity při uvolňování

mohou být různé, patří k němu.

UKONČENÍ CVIČENÍ: V tomto stavu uvolnění a odpoutání od okolí můžete

zůstat podle své chuti. Po čase však nejspíš pocítíte zase chuť se protáhnout a

rozhýbat. Začněte tak, že zahýbete prsty na nohou a na rukou, ještě v klidu

pomalu prohýbete další části těla. Můžete změnit polohu, zívnout, protáhnout

se. Můžete si ještě poležet a věnovat se třeba příjemným myšlenkám,

představám či vzpomínkám. Anebo, až budete chtít, několikrát se zhluboka

nadechnout a vydechnout, znovu se protáhnout, probrat se, otevřít oči a – třeba

po mírném rozcvičení, popřípadě osvěžení obličeje vodou – se pustit do svých

dalších činností. DOBA TRVÁNÍ tohoto cvičení je přibližně 15 až 25 minut.

(Balcar, 2008)

140

Příloha č. 6

Etický kodex sester vypracovaný Mezinárodní radou sester

1. Sestry a spoluobčan

Sestra spoluzodpovídá za péči poskytovanou občanům, kteří ji potřebují.

Při poskytování ošetřovatelské péče sestra vytváří prostředí, v němž jsou respektována lidská práva, hodnoty, zvyky a duchovní přesvědčení jednotlivce, rodiny a komunity.

Sestra zaručuje, aby byly jednotlivým osobám poskytnuty dostatečné informace, z nichž může vycházet jejich souhlas s péčí a související terapií.

Sestra dodržuje povinnost mlčenlivosti, chrání důvěrné informace pacienta. Tyto informace sděluje dalším lidem pouze na základě souhlasu pacienta a lékaře.

Sestra se spolupodílí na zahájení a podpoře aktivit zaměřených na uspokojování zdravotních a sociálních potřeb občanů, zejména občanů patřících do ohrožených skupin.

Sestra je také spoluodpovědná za zachování přirozeného prostředí a jeho ochranu před znehodnocováním, znečišťováním, úpadkem a ničením.

2. Sestry a jejich ošetřovatelská praxe

Sestra nese osobní odpovědnost za ošetřovatelské činnosti a za udržování své kvalifikace na potřebné výši průběžným celoživotním studiem.

Sestra je povinna realizovat co možná nejvyšší úroveň poskytované péče.

Sestra pečuje o své vlastní zdraví, aby nebyla narušena její schopnost poskytovat péči.

Sestra pečlivě posuzuje svou kvalifikaci a své schopnosti při přijímání určité povinnosti a stejně tak posuzuje kvalifikaci a schopnosti osob, které pověřuje plněním určité povinnosti.

Sestra za všech okolností dodržuje pravidla slušného chování, vytváří profesionální image a prestižní postavení sester ve společnosti, což přispívá k budování dobré pověsti profese a zvyšuje důvěru občanů.

Sestra při poskytování péče usiluje o to, aby se při užívání nové techniky a uplatňování vědeckého pokroku dbalo na bezpečnost, důstojnost a lidská práva občanů/pacientů.

141

3. Sestry a profese

Sestra hraje rozhodující roli při určování, vytváření a realizaci norem ošetřovatelské praxe, řízení, výzkumu a vzdělávání.

Sestra se aktivně podílí na rozvoji základní soustavy odborných znalostí vycházejících z vědeckého poznání.

Sestra se prostřednictvím profesní, odborové nebo jiné organizace podílí na vytváření a zachování spravedlivých sociálních a ekonomických pracovních podmínek v ošetřovatelství.

4. Sestry a jejich spolupracovníci

Sestra úzce spolupracuje se všemi spolupracovníky oboru ošetřovatelství a dalších oborů. Sestra je povinna účinně zasáhnout, pokud je péče o nemocného ohrožena jejím spolupracovníkem nebo kteroukoliv jinou osobou.

(Mezinárodní rada sester, 2000)

142

Příloha č. 7 Dotazník

Vážené kolegyně,

jmenuji se Michaela Lainová. Jsem zdravotní sestrou a studentkou Pražské

vysoké školy psychosociálních studií v Praze. Tímto bych Vás chtěla požádat o

vyplnění dotazníku, který bude významnou součástí mé praktické části

diplomové práce na téma: „Syndrom vyhoření u zdravotních sester, pracujících

s dětským psychiatrickým pacientem“. Vyplnění dotazníků je zcela anonymní.

Prosím, u každé otázky zakroužkujte písmeno u odpovědi, která pro Vás

platí, popřípadě která nejvíc vystihuje Vaši zkušenost. Mnohokrát Vám děkuji.

1. Na jakém oddělení pracujete? a) dětská psychiatrie b) pediatrická klinika

2. Jste:

a) muž b) žena

3. Kolik je Vám let?

a) 20 – 29 let b) 30 – 39 let c) 40 – 49 let d) 50 let a více

4. Jaká je celková délka Vaší praxe ve zdravotnictví?

a) kratší než 1 rok b) 1 – 5 let c) 6 – 10 let d) 11 – 15 let e) 16 – 20 let f) 20 let a více

5. Jaká je délka Vaší praxe na současném oddělení?

a) kratší než 1 rok b) 1 – 5 let c) 6 – 10 let d) 11 – 15 let e) 16 – 20 let f) 20 let a více

143

6. Jaké jsou vztahy na Vašem pracovišti? a) vynikající b) vcelku dobré c) snesitelné d) spíše špatné e) nesnesitelné

7. Jsou Vašimi vedoucími pracovníky brány ohledy na Vaše názory, pocity a

postoje? a) ano b) většinou ano c) občas d) málokdy e) nikdy

8. Jak hodnotíte Váš zdravotní stav po stránce fyzické?

a) výborný b) celkově dobrý c) jen mírné obtíže d) trvalé obtíže e) celkově špatný

9. Jak hodnotíte Váš zdravotní stav po stránce psychické?

a) výborný b) celkově dobrý c) jen mírné obtíže d) trvalé obtíže e) celkově špatný

10. Co považujete ve své práci za nejvíce zatěžující? Označte nanejvýš tři

možnosti. a) nepřetržitý pracovní režim b) psychickou náročnost práce c) fyzickou náročnost práce d) špatné vztahy na pracovišti e) platové ohodnocení f) pracovní prostředí (vybavení pracoviště, prostorové podmínky apod.) g) špatnou organizace práce h) nedostatek volného času pro sebe i) jiné (uveďte jaké)…………………………………………………………………...

11. Co si představujete pod pojmem „vyhoření“?

………………………………………………………………………………………………………………

………………………………………………………………………………………………………………

144

Nyní na vyznačené škále pod každým tvrzením prosím zakroužkujte jedno

číslo, které vyjadřuje dle uvedeného klíče sílu pocitů, které prožíváte.

1. Práce mne citově vysává.


2. Na konci pracovního dne se cítím být na dně sil.


3. Když ráno vstávám a pomyslím na pracovní problémy, cítím se

unaven/a.


4. Velmi dobře rozumím pocitům svých pacientů.


5. Mám pocit, že někdy s pacienty jednám jako s neosobními věcmi.


6. Celodenní práce s lidmi je pro mne skutečně namáhavá.


7. Jsem schopen/a velmi účinně vyřešit problémy svých pacientů.


8. Cítím “vyhoření”, vyčerpání ze své práce.


9. Mám pocit, že lidi při své práci pozitivně ovlivňuji a nalaďuji.


10. Od té doby, co vykonávám svou profesi, stal/a jsem se méně citlivým

k lidem.


11. Mám strach, že výkon mé práce mne činí citově tvrdým.


12. Mám stále hodně energie.


13. Moje práce mi přináší pocity marnosti, neuspokojení.


14. Mám pocit, že plním své úkoly tak usilovně, že mne to vyčerpává.


145

15. Už mne dnes moc nezajímá, co se děje s mými pacienty.


16. Práce s lidmi mi přináší silný stres.


17. Dovedu u svých pacientů vyvolat uvolněnou atmosféru.


18. Cítím se svěží a povzbuzený, když pracuji se svými pacienty.


19. Za roky své práce jsem byl/a úspěšný/á a udělal/a hodně dobrého.


20. Mám pocit, že jsem na konci svých sil.


21. Citové problémy v práci řeším velmi klidně – vyrovnaně.


22. Cítím, že mi pacienti přičítají některé své problémy.


Prosím zkontrolujte, zda jsou zodpovězeny všechny otázky. Velice děkuji

za Váš čas a ochotu mi pomoci.


146

Příloha č. 8

Žádost o povolení výzkumného šetření k závěrečné diplomové práci

Vážená náměstkyně pro ošetřovatelskou péči,

dovoluji si Vás požádat o povolení provedení výzkumného šetření na

klinikách pediatrie a dětské psychiatrie. Jsem studentkou druhého ročníku

navazujícího magisterského studia v oboru Sociální práce se zaměřením na

komunikaci a aplikovanou psychoterapii na Pražské vysoké škole

psychosociálních studií v Praze. Výsledky šetření budou použity pouze ke

zpracování mé diplomové práce na téma: „Syndrom vyhoření u zdravotních

sester pracujících s dětským psychiatrickým pacientem“. Cílem práce je zjištění

míry výskytu syndromu vyhoření u zdravotních sester pracujících na dětské

psychiatrii a porovnat výsledky se sestrami, které pracují na standardním

dětském oddělení. Výzkumné šetření bude prováděno formou anonymního

dotazníku, který přikládám k žádosti. Předem děkuji za Váš laskavý souhlas.

S pozdravem

Michaela Lainová

Vyjádření vedení instituce

souhlasím

nesouhlasím

Odůvodnění:

Praze dne Podpis a razítko

147

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Jméno a příjmení autorky: Bc. Michaela Lainová

Studijní program: Sociální politika a sociální práce

Studijní obor: Sociální práce se zaměřením na komunikaci a aplikovanou

psychoterapii

Název práce: Syndrom vyhoření u zdravotních sester pracujících s dětským

psychiatrickým pacientem

Počet stran (bez příloh): 130

Celkový počet stran příloh: 16

Počet titulů české literatury a pramenů: 83

Počet titulů zahraniční literatury a pramenů: 5

Počet internetových odkazů: 22

Vedoucí práce: Mgr. Irena Kučerová

148

Evidenční list knihovny Souhlasím s tím, aby má diplomová práce byla využívána ke studijním účelům.

V Praze, dne: 30. 4. 2014

………………………………….

Uživatel/ka potvrzují svým podpisem, že pokud tuto diplomovou práci využijí ve

své práci, uvedou ji v seznamu literatury a budou ji řádně citovat jako jakýkoliv jiný

pramen:

Jméno, příjmení Adresa Datum Podpis

Date post:	18-Jul-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	10 times
Download:	0 times

^Çv }uÀÇZ} v µÌ À} v Z µi Z lÉu Ç Z] ] lÉu ] v u · k ^, jsk...

Documents