VIRTUÁLNÍ MENŠINA - RomPraharom-praha.cz/file/hi1/METODIKA-K-VYUCE-ZAKU.pdf · samotná výuka...

Název projektu:

„UMĚNÍ ŽÍT SPOLEČNĚ“

Registrační číslo projektu:

CZ.07.4.68./0.0/0.0/16_037/0000350

VIRTUÁLNÍ MENŠINA

/metodické a didaktické doporučení k výuce o multikulturalismu/

Autoři: Bc. Andrea Kožuchová

Bc. Janet Bělová

Mgr. Andrej Dan Bárdoš, PhD.

Obsah

Úvod – Struktura výukové hodiny ..................................................................................... 4

1 První výuková hodina ................................................................................................... 6

Téma: Virtuální menšina – její původ a historie ............................................................. 6

2 Druhá výuková hodina ............................................................................................... 20

Téma: Jazyk virtuální menšiny ..................................................................................... 20

3 Třetí výuková hodina .................................................................................................. 26

Téma: Tradice, hodnoty a normy virtuální menšiny ..................................................... 26

4 Čtvrtá výuková hodina ............................................................................................... 33

Téma: Tradice, hodnoty a normy virtuální menšiny ..................................................... 33

5 Pátá výuková hodina ................................................................................................... 37

Téma: Práva a potřebnosti virtuální menšiny ................................................................ 37

6 Šestá výuková hodina .................................................................................................. 41

Téma: Tradice a kultura virtuální menšiny ................................................................... 41

7 Sedmá výuková hodina ............................................................................................... 44

Téma: Konflikty a problémy každodenního života ....................................................... 44

8 Osmá výuková hodina ................................................................................................. 47


9 Devátá výuková hodina ............................................................................................... 55


10 Desátá výuková hodina ........................................................................................... 59


11 Jedenáctá výuková hodina ..................................................................................... 68


12 Dvanáctá výuková hodina ...................................................................................... 76

Téma: Předcházení, nebo snižování konfliktů virtuální menšiny ................................. 76

13 Třináctá výuková hodina ....................................................................................... 83


14 Čtrnáctá výuková hodina ....................................................................................... 91


Název projektu: „Umění žít společně“

Registrační číslo projektu: CZ.07.4.68./0.0/0.0/16_037/0000350 -4-

Úvod – Struktura výukové hodiny

Autor v této metodicko-didaktické příručce vychází především ze všeobecných

pedagogických poznatků. Didaktika představuje pedagogickou disciplínu, kterou

vymezujeme jako teorii vzdělávání a vyučování. Společensky-historické zkušenosti lidstva

prokazují, že ve výchovně-vzdělávacím procesu se dosažené poznatky/vědomosti

postupem času stávají „majetkem žáků“. Postup ve vzdělávacím procesu člověka

/metodika, didaktika/ vnímáme také jako proces, který charakterizuje vzájemnou

součinnost učitele a žáků, v němž si žáci tento obsah osvojují.

Vyučovací hodinu v tomto vzdělávacím procesu – virtuální menšina – realizujeme

v časovém rozmezí max. 45 min. (jedna vyučovací hodina).

Struktura hodiny:

úvod a prezentace tématu a cílů hodiny odborným lektorem,

motivace nového učiva (připomenutí dosavadních zkušeností žáků a vysvětlení,

proč to budou dělat a k čemu je to dobré),

samotná výuka (přičemž žáci by se měli aktivně zúčastnit výukového procesu),

zhodnocení vyučovací hodiny (názory žáků a závěry odborného lektora).

Cílem výuky tématu Virtuální menšina – je v první řadě zvýšit povědomí

o multikulturalismu ve společnosti, odstraňování šovinismu, rasové, náboženské či jiné

diskriminaci. Neznalost a nevědomost o jiných kulturách často vede člověka k základům

budování vlastního (nebo kopírovaného) postoje k určité odlišnosti minoritní společnosti

od majority. Výuka má především vzbuzovat v žácích zamyšlení se nad současnými

problémy společnosti, které nelze jednoznačně vždy určit jako výsledek chování jedné

skupiny (politicko-ekonomické zřízení společnosti, kulturně-sociální podmínky).

V didaktické části doporučujeme pro výuku tohoto tématu využít několik možností

vzájemné komunikace (učitel, žák), jako je např.: vyprávění (umožňuje zejména poučovat

– formovat názor – především o takových jevech, které probíhají jako sled událostí

ve společnosti. Jiná forma výuky/dialogu je vysvětlování (zahrnuje popis a analýzu



příslušných jevů a rozvíjí logické myšlení žáků. Metoda rozhovoru (otázky a odpovědi

osvětluje určitý jev, problém a vede žáky k novým poznatkům). Dialog chápeme

jako rozvinutější formu, kdy dochází ke komunikaci učitele a žáků i žáků navzájem.

Diskuze je rozhovor mezi všemi členy skupiny, v němž jde o vyjasnění stanovené

problematiky. Úspěšná diskuze při vyučování předpokládá předchozí přípravu žáků

na problém.



1 První výuková hodina

Téma: Virtuální menšina – její původ a historie

1. Úvod a prezentace tématu a cílů hodiny (doba trvání: cca 5 min.)

Lektor žáky přivítá (představí se, svoje zkušenosti apod.).

Doplňková aktivita na začátek: Každý žák řekne svoje jméno a něco, co je pro něj

charakteristické (co má rád, nemá, nějakou jeho vlastnost, co mu jde apod.). Začne sám

lektor a následně předá slovo jednomu z žáků. Pokud jsou žáci v kruhu, tak můžeme zvolit

předávání slova po směru hodinových ručiček nebo můžeme vzít nějaký malý předmět

(míček, plyšák), který si žáci posílají. Ten, kdo ho dostane, má slovo. Cílem je hravou

formou zjistit jména žáků a navodit méně „školní“ atmosféru. Zároveň i zde se mohou

objevit nějaké osobnostní charakteristiky žáků, které budou souviset s tématem.

Lektor žákům sdělí, proč se tu teď budeme scházet, jaká jsou následující

témata pro další setkání, která budou probírat a co bude cílem dnešní první

hodiny.

V rámci našich společných hodin se v následujících 16 setkáních budeme zabývat soužitím

různých národností v jednom státě a společnosti, která ho tvoří. Budeme se zaměřovat,

jak na odlišnosti většinové společnosti od národnostních menšin, které u nás žijí, tak také

tím, co nás všechny spojuje bez ohledu na to, jakou máme barvu pleti apod. Dozvíme

se informace o tom, jak žijí jiné národnosti, které bydlí na území ČR a denně se s nimi

potkáváme. Povíme si něco o jejich kultuře, tradicích a hodnotách. A sami si vyzkoušíme,

jaké to je být součástí nějaké menšiny uprostřed většinové společnosti. V našem případě

se bude jednat pouze o imaginární (vymyšlenou) menšinu, která se stane vaší součástí.



Lektor dále objasní žákům pojmy národnostní menšina (minorita) a majorita,

se kterými se budou celou dobu setkávat a mluvit o nich.

Národnostní menšina (minorita) – Národnostní menšina je společenství občanů České

republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů

zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní

menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu

za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury

a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky

utvořilo. Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné

než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny

spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.

Majorita – Jedná se o většinovou společnost, v našem případě o Čechy, kteří se narodili

na našem území a hlásí se k české národnosti.

Lektor seznámí žáky s tématy pro dalších 16 setkání.

Virtuální menšina, její původ a historie – Žáci si v průběhu vyučovací hodiny vymyslí

vlastní imaginární menšinu, vymyslí její název, původ (jiná země, mimozemšťani,

samovzniklá menšina) a její historii (1. měsíc – první setkání).

Jazyk virtuální menšiny – Náplní hodiny bude diskuze o tom, jak moc jazyk dané

menšiny je srozumitelný a používaný reálně menšinou (2. měsíc).

Tradice, hodnoty a normy virtuální menšiny – Žáci budou pokračovat v popisu své

virtuální menšiny a určí její kulturní odlišnosti a náboženské vyznání (3.-4. měsíc).

Práva a potřebnosti virtuální menšiny – Žáci definují, jaká zvláštní práva a potřebnosti

nezbytně potřebuje menšina pro své fungování (výjimky na potraviny, zvyky atd.) (5.

měsíc).

Reprezentace virtuální menšiny – Žáci se účastní hraní rolí a scének, představí svoji

virtuální menšinu, její tradice, kulturu (6. měsíc).



Konflikty a problémy každodenního života menšin – Žáci se naučí určovat konflikty,

které pramení z odlišností v kultuře, jazykové komunikaci a náboženství (7.-11. měsíc).

Předcházení problémům menšin nebo jejich řešení – Žáci budou hledat možností

pro předcházení vzniku nebo snížení počtu konfliktů mezi menšinou a majoritní

společností (12.-16. měsíc).

Lektor zopakuje cíl dnešní první hodiny.

Tématem první (dnešní) hodiny je tedy vytvoření virtuální menšiny, jejího původu

a historie. Cílem je si vymyslet vlastní imaginární menšinu, její název, původ a její historii.

2. Motivace nového učiva (doba trvání: cca 3 min.)

Lektor sdělí žákům, proč se nyní budou zabývat virtuální menšinou.

Každý člověk je individuální bytostí, která se vždy něčím od ostatních lidí odlišuje,

ať už svými charakterovými vlastnostmi, vzhledem či zájmy. Zároveň také všichni

odněkud pocházíme a patříme k určité národnosti, která má svoji historii, jazyk a také

svoje další zvyky, tradice, kulturu atd. Pokud jsme se narodili v České republice a hlásíme

se k české národnosti, tak jsme zde součástí tzv. majoritní společnosti (většinové).

To znamená, že většina lidí, kteří žijí v naší republice, se zde také narodili, jejich rodiče

jsou také české národnosti, mluví stejným jazykem, slaví stejné svátky apod. Ovšem jsou

mezi námi i zástupci tzv. minoritní společnosti neboli menšiny, kteří sice žijí v České

republice, ale jsou jiné národnosti, např. romské. S těmito lidmi můžeme mít také mnoho

společného, ale v některých zvyklostech, názorech a celkovém pohledu na svět se můžeme

lišit, s čímž už jste se také sami mohli během svého života setkat.



Lektor se zeptá žáků, zda ví, jak se lidé z menšin cítí mezi majoritou

(většinovou společností)? Dokážou si to žáci představit? Vysvětlí jim, jak jim

může v tomto procesu pomoci virtuální menšina.

Abychom dokázali přesně pochopit, jak se cítí menšiny mezi většinovou společností,

tak bychom museli být chvíli v kůži člověka jiné národnosti nebo například na dlouhou

dobu odjet do jiné země, kde bychom se my sami stali menšinou, což předpokládám,

že zatím vzhledem ke svému věku nikdo v plánu nemáte. Proto naším cílem dnes bude

vytvořit si imaginární menšinu, kterou budete součástí. Tato menšina již někde vznikla

a má svoji historii, od které se odvíjí její dnešní podoba a existence. Nemusí nutně

pocházet z planety Země, může se klidně jednat o úplně jiný druh „mimozemské“

existence, který se ovšem nyní pohybuje v dnešním světě a setkává se s většinovou

společností. Pomalu společně během našich setkání budeme tvořit po skupinkách různé

menšiny, abyste se v nich cítili dobře a staly se vaší součástí. Dále si budeme ukazovat

různá úskalí, ale i pozitiva, které vám žití v této menšině dává.

Lektor sdělí žákům, jaké menšiny žijí na našem území.

Na našem území v dnešní době žije řada národnostních menšin. V ČR je státem uznaných

14. Mají svoje zastoupení v Radě vlády pro národnostní menšiny. Jsou to: bulharská

národnostní menšina, chorvatská národnostní menšina, maďarská národnostní menšina,

německá národnostní menšina, polská národnostní menšina, romská národnostní menšina,

rusínská národnostní menšina, ruská národnostní menšina, řecká národnostní menšina,

slovenská národnostní menšina, srbská národnostní menšina, ukrajinská národnostní

menšina, běloruská národnostní menšina a vietnamská národnostní menšina.

3. Samotná výuka (doba trvání: 15 minut)



Lektor probere s dětmi původ a historii jedné z menšin a to romské (Cílem je,

aby žáci získali inspiraci pro vlastní tvorbu menšiny, jejího původu a historie.

Zároveň aby dokázali pochopit, odkud pramení nenávist k Romům a jak

historie a smýšlení lidí z minulosti ovlivňuje naše dnešní postoje k této

menšině).

Nejdříve lektor zahájí krátkou diskuzi na toto téma. Během té zjistí, jaké mají žáci

povědomí o romském původu a historii.

Otázky do diskuze:

1. Proč se nazývají zrovna Romové?

2. Víte něco o původu či historii romské kultury?

3. Odkud Romové pocházeli?

4. Proč opouštěli svoji pravlast?

5. Jak na ně reagovali ostatní lidé ve světě?

Cílem je získat pozornost žáků a podnítit jejich vlastní uvažování, odkud asi Romové přišli

apod.

Lektor v návaznosti na diskuzi žákům dovysvětlí nejasnosti týkající se původu

a historie Romů a v případě jejich úplné neznalosti odpřednáší podstatné

informace o jejich původu a historii dle teoretického zázemí nebo dle svých

vlastních vědomostí.



ROMOVÉ (teoretické zázemí)

Odkud pochází jejich název?

Základní a zastřešující endonymum je „Rom“. Všechny evropské dialekty romštiny

obsahují slovo „rom“ (pl. „roma“, adj. „romani“), znamenající „muž“ nebo „manžel“

(„romni“ znamená „žena“ či „manželka“). Toto endonymum vzniklo modifikací indického

kastovního označení „dom“. V roce 1971 proběhl historicky první Mezinárodní romský

sjezd (World Romani Congress), kde se Romové ze 14 zemí (včetně ČSSR) dohodli

na používání slova Romové. Od té doby se datuje romský požadavek, aby byl tento název

majoritou respektován.

Jejich původ? Odkud pochází?

Pátrání po původní vlasti Romů bylo nelehkým úkolem pro řady historiků a kronikářů.

Nelze přesně uvést jejich příchod do Evropy, protože se jednotlivé skupiny Romů

rozptylovaly po Evropě nezávisle na sobě, každá svou cestou. Můžeme se pouze opírat

o dochované záznamy v archivech měst. Náhle se tedy asi ve 14. století začalo potulovat

a putovat z místa na místo společenství lidí, které se od ostatních obyvatel lišilo tmavší

pokožkou, oblečením, osobitým způsobem života, vlastním a zcela nesrozumitelným

jazykem a temperamentem. Dlouhá staletí si Evropa nedokázala odpovědět na otázky,

jaký je jich původ, historie apod., což také přispělo k odstupu, který mezi Romy

a ostatními obyvateli vznikl a do určité míry přetrvává dodnes.

Romové pochází z Indie

Jako první poukázal na jejich indický původ v roce 1763 maďarský student teologie Štefan

Válí. Srovnáváním dialektu, jímž mluvili indičtí studenti na univerzitě v Leydenu

a romštiny, kterou znal z Uher, postupně došel k závěru, že pravlastí Romů je



pravděpodobně Indie. Na něj navázalo podrobné studium, kterému se věnovala celá řada

odborníků. Dnes už je indický původ Romů nezpochybnitelný.

Proč odcházeli?

Indická společnost byla přísně rozdělená na kasty. Je velmi těžké určit, kam se řadili

Romové. Většina odborníků ovšem předpokládá, že patřili k nejspodnější kastě, což byli

tzv. nedotknutelní. Důvod jejich migrace není přesně znám, ale je možné, že příslušnost

k této kastě by také vysvětlovala důvod, proč Romové začali Indii v době okolo 8. století

opouštět. Dále je mohla vyhnat také častá sucha a s nimi spojený nedostatek potravy

nebo hledali nová „odbytiště“ pro své výrobky a služby. Romové odcházeli z Indie

ve dvou vlnách. První vlna šla přes Persii, Turecko, Byzantskou říši a odtud dál do střední

Evropy. Druhá vlna postupovala přes severní Afriku do Španělska a Egypta.

Jak na ně reagovali ostatní?

Zpočátku tito lidé budili v ostatních lidech zvědavost a jejich exotický vzhled dával podnět

k různým úvahám o důvodech jejich toulavého života a domněnkám o jejich pravlasti.

Evropské obyvatelstvo bylo tedy zpočátku ke kočovníkům shovívavé, přijímalo je jako

kajícné křesťanské poutníky, za které se vydávali. Kronikáři popisují jejich vzhled

a přirovnávají je k Tatarům (tmavá kůže). K městům se blížili v dlouhých karavanách,

někteří pěšky, jiní na koních, s vozy plnými zavazadel, žen a dětí. Střední Evropa si ještě

dobře pamatovala tatarské nájezdy a Romové, kteří si byli dobře vědomi své podobnosti

s Tatary, se představovali jako mírumilovní lidé a dobří křesťané. Někde Romy dokonce

vítali, protože přinášeli nové technologie zpracování železa a kovů a nové zkušenosti.

V 15. století postupně přicházely romské rody do střední a západní Evropy. V té době

prchaly z Byzantské říše, kde žily již tři sta let. Hnal je hlad a války. Byzantská říše byla

kdysi největším a nejbohatším státem v Evropě, kde žilo spoustu různých národů, které

sjednocovalo křesťanské náboženství. Když se začaly boje zhoršovat, tak se ani Romům



nechtělo zůstat. Nechtěli dopustit, aby jejich děti někdo zabíjel, aby hladověly a umíraly.

Romové tedy zamířili do Evropy.

Život v západní a střední Evropě

S příchodem do západní a střední Evropy se Romové ocitli v odlišném postavení,

než v jakém byli v jihovýchodní Evropě, kde jim bylo umožněno živit se tradičními

řemesly, hlavně kovářstvím. Ve střední a západní Evropě nebyla taková poptávka

po řemeslnících. Objevují se zmínky o hádání z ruky, předvídání budoucnosti, tanci,

zpěvu a akrobacii, kterou Romové předváděli. Z řemesel se zmiňuje především kovářství

a handlování s koňmi. Zmínky jsou také o drobných krádežích, které zřejmě byly

důsledkem nemožnosti si obstarat obživu prostřednictvím řemesel. Další důvody nedůvěry

k Romům pramenily především ze strany církevních autorit, kterým vadilo, že romské

ženy často předpovídaly budoucnost a hádaly z ruky.

Lidé je nařkli, že jsou spolčeni s Turky, kteří v té době vedli války. Obvinili Romy,

že provádí špionáž ve prospěch Turků a považovali je za špehy. Důsledkem toho všeho

bylo, že již v tuto dobu se začali lidé Romů obávat. Nedělali rozdíly a zobecňovali

jednotlivé doslechy či zkušenosti s příslušníkem romského národa na všechny ostatní

členy. Romové začali být pronásledováni.

Romové na území Čech

Z počátku byl postoj k Romům poměrně kladný. Za jistou zmínku o první třísetčlenné

romské skupině můžeme považovat rok 1417, kdy naším územím prošla a jejíž cesta byla

poměrně podrobně zmapována i v ostatních zemích, jimiž procházela. V jejím čele stál

„král“ Sindel a „vévodové“ Panuel, Michal a Ondřej. Putovala od Budína do Košic a dále

pak přes Levice jižním Slovenskem do Bratislavy, kde se rozdělila. Stejně jako ostatní

se i tato skupina cestou prokazovala ochrannými listinami, které jim zaručovaly příznivé

přijetí. Podobný glejt vystavil 17. dubna 1423 císař římský a král český Zikmund



Lucemburský na Spišském hradě vojvodovi Ladislavovi. Glejty zaručovaly předákům

jednotlivých skupin na svou dobu nevídané pravomoci nad vlastními lidmi a zaručovaly

jim ochranu na dalších cestách.

Od poloviny šestnáctého století se však postoj vůči Romům mění i na našich územích,

poté, co byli podezříváni ze založení požáru v Praze v roce 1541. Roku 1545 vydal

Ferdinand I. mandát, kterým nařizoval, aby Romové byli vypovězeni ze země. Přesto zde

však stále ještě vládla zřejmě příznivější atmosféra než v sousedních krajích, neboť

Ferdinand musel své nařízení v průběhu dalších let opakovaně obnovovat.

Leopold I. (1657-1705) v roce 1688 Romy ze svého území vypověděl a v roce 1697 je

prohlásil za psance. Josef I. v represivní politice pokračoval a v roce 1706 nařídil,

aby byly podél hranic rozmístěny výstražné tabule s varovnými nápisy a s vyobrazením

Romů, jak mohou dopadnout, pokud neuposlechnou zákazu a hranici přestoupí (oběšení

muži, mrskané ženy a děti). Císař Karel VI. (1711-1740) nařídil nejen tvrdé stíhání

a trestání Romů, ale i trestní postihy pro ty, kteří by Romům jakkoliv pomohli. I přes

nelítostné pronásledování se začali na Moravě Romové usazovat, jelikož někteří feudálové

(např. Kounicové, Lichtensteinové, Michnové, Perglasové a mnozí další) poskytovali

rodinám některých kovářů povolení k pobytu a nechali je se usadit na jejich panství.

Uherští feudálové nechávali u sebe pobývat rodiny nadaných hudebníků. Za vlády Marie

Terezie (1740-1780) se některá panství pokusila o poněkud vstřícnější postoj vůči

Romům. Císařovna nahradila otevřenou represi asimilačními pokusy, resp. tolerancí

určitých romských rodin či spíše rodů výměnou za mnohá omezení. Tzv. regulovaní cikáni

dostávali povolení k pobytu, nicméně jejich další pohyb na daném území podléhal přísné

kontrole. Označení „cikáni“ bylo nahrazeno jazykovou inovací „novosedláci“ (Neubauern)

či „novomaďaři“ (Új-Magyar). V Uhrách pak základy usedlého kontinuálního způsobu

života provázely snahy o potlačení romštiny, zákazy tradičního odívání, snahy

o „převýchovu“ romských dětí mezi sedmým a dvanáctým rokem věku v neromských

rodinách, zákazy některých tradičních povolání, zákazem byť neformální instituce vajdy,

zákaz handlování s koňmi, nutnost plnit náboženské povinnosti atd. Romové se také

museli vzdát svého kočovného života a nesměli provozovat ani hudbu. Za to měli získat

pouto k půdě, aby se z nich stali rolníci. Romské děti pracovaly v neromských rodinách



ve službě. Marie Terezie trestala také nesezdané páry a zakazovala sňatky mezi Romy.

Přes všechny tyto tvrdé zákazy byli Romové poprvé zařazeni mezi oficiální občany

(poddané), kteří měli legální pobyt a platili daně. Syn Marie Terezie, císař Josef II.

(1780-1790), kladl ve svém nařízení z roku 1782 důraz na školní docházku dětí, vyučení

romské mládeže, povinnou návštěvu bohoslužeb a zlepšení hygienických podmínek.

V roce 1784 pak vydal další rozhodnutí, první pokus o státem řízené rozmístění romských

rodin, podle nějž měly být rodiny dosud neusazených moravských Romů rozděleny

dle dislokačních plánů do osmnácti moravských a dvou slezských obcí. V druhé polovině

18. století se navíc řada romských rodin začala usazovat více méně dobrovolně.

Dochované údaje z jednotlivých částí Moravy dokládají, že se romské usedlosti

v první polovině 19. století rychle rozrůstaly, nezřídka v absolutních počtech členů

až na dvojnásobek. Kovářství, hudebnictví a jiná tradiční romská povolání záhy nestačila

uživit všechny romské rodiny, a mnozí Romové se proto postupně začali věnovat dalším

zdrojům obživy: nádenické či sezonní práci pro gádže. Odvěká izolace se tak začala

postupně prolamovat a Romové začali přivykat majoritní společnosti. Své domky nicméně

pod tlakem okolí stavěli obvykle mimo hlavní zástavbu. Tím, že Romové nebydleli

ve městech, byli považováni za bezdomovce a jejich děti neměly zpravidla možnost chodit

do obecních škol. V Čechách zůstávali Romové ještě celé 19. století neusazeni.

V roce 1927 byl vydán zákon č. 117 o potulných Cikánech, podle kterého Romové nesměli

vůbec kočovat a museli se usadit. Velký význam v té době měla řádně vedená evidence

Romů. Romové se museli prokazovat cikánskými legitimacemi, jinak jim hrozily tresty.

Díky těmto soupisům pak byli Romové v roce 1942 deportováni do tzv. cikánských táborů.



Obrázek 1 Cikánská legitimace

(Namísto jména mělo klíčový význam číslo, vytvořené na základě zařazení do centrální

policejní evidence v rámci Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze. Zdroj:

Ze sbírky Muzea romské kultury, s. p. o., Brno, MRK 39/94.)

Romové za 2. světové války

Mezi dubnem 1942 a únorem 1944 bylo vypraveno čtrnáct transportů tzv. „asociálů“,

mezi něž Romové na základě taxativního vymezení patřili. Zpravidla se však jednalo

o jednotlivce, které do transportu zařadila kriminální ústředna v Praze. Z Letů (cikánský

tábor u Písku) samotných pak byly do Auschwitzu vypraveny tři zvláštní transporty, první

v prosinci 1942 do koncentračního tábora v Auschwitzu, druhý v březnu 1943

do cikánského tábora v Auschwitzu II – Birkenau a třetí tamtéž o tři měsíce později.

Vysoká úmrtnost zasáhla i cikánský tábor v Hodoníně a rovněž odtud byly v prosinci 1942,

v srpnu 1943 a v lednu 1944 vypraveny transporty do auschwitzského tábora. V menších

skupinách pak byli Romové coby asociálové přemístěni do Auschwitzu ještě v říjnu 1943



a v lednu 1944. V obou táborech byl kromě českých velitelů též výhradně český personál.

Nikdo z nich nebyl po ukončení války potrestán. Z Auschwitzu byl dále blíže neurčený

počet práce schopných Romů z protektorátu převezen do dalších koncentračních táborů

na území Říše (Buchenwald, Ravensbrück, Mittelbau a další), což byla jediná naděje

na přežití. V tzv. cikánském táboru v Birkenau – OSVĚTIMI zůstávali staří lidé a matky

s dětmi. Celkově zde bylo v evidenci zachyceno 20 923 osob. Vězňové byli označeni

černými trojúhelníky jako tzv. asociálové. Romové v cikánském táboře rychle umírali

vlivem nelidských životních podmínek, hladu, nemocí a týrání. V noci z 2. na 3. srpna

1944 byli v počtu 2 897 osob, včetně mnoha set vězňů z českých zemí, nahnáni

do plynových komor a zavražděni. Jejich těla byla spálena v jamách nedaleko krematoria,

které v těch dnech nebylo v provozu. Většina Romů deportovaných do Osvětimi a jiných

táborů z Protektorátu Čechy a Morava své věznění nepřežila. Počet obětí se dá těžko určit,

jisté je, že do českých zemí se po válce vrátilo 583 bývalých romských vězňů. Tak byla

jako celek zlikvidována skupina českých Romů, do níž řadíme i Romy žijící na Moravě.

Celkově věznění v tzv. cikánském táboře v Osvětimi-Březince nepřežilo téměř

20 000 Romů a Sintů (německých Romů) z různých zemí. Celkový počet romských obětí

2. světové války se pohybuje v rozmezí 250 000-500 000 osob. Po válce přišlo nejvíce

Romů ze Slovenska a začali žít v České republice. Původní čeští a moravští Romové byli

převážně vyvražděni nacisty a slovenští Romové měli osídlovat pohraničí. V roce 1958

vstoupil v platnost zákon č. 74 o trvalém usídlení kočujících osob. Dochází k řízené

asimilaci (je to proces, při kterém jsou jedinci nebo skupiny odlišné kulturní příslušnosti

absorbováni kulturou dominantní společnosti). V dnešní době odhadovaného počtu

250 000–300 000 Romů v ČR tvoří asi 85 % tzv. slovenští Romové, asi 10 % tzv. olašští

Romové, 5 % potomci původních českých a moravských Romů a Sintů (německých

Romů).

ZDROJE: http://romove.radio.cz/cz/, http://www.multikulturazlin.cz/

http://www.multikulturazlin.cz/



Lektor dále rozdělí žáky do skupin (cca 4-5 žáků) a znovu jim zopakuje

skupinový úkol.

1. Vymyslet název imaginární menšiny,

2. Původ imaginární menšiny,

3. Historii imaginární menšiny.

Doba trvání: max. 20 minut i se závěrečnou prezentací ostatním.

Lektor dohlíží na průběh práce a na to, aby se zapojili opravdu všichni žáci.

Následně cca po 10-15 minutách samostatné práce vyzve lektor žáky,

aby jeden zástupce ze skupinky představil ostatním spolužákům jejich

doposud zpracované informace o jejich imaginární menšině. Pokud některá

skupinka nestihla vypracovat celé zadání, tak budou mít do příštího setkání

za úkol to dodělat a na začátku další hodiny odprezentovat.

4. Závěrečné zhodnocení hodiny (doba trvání: cca 5 minut)

Lektor sám zhodnotí průběh hodiny, co se mu líbilo (případně nelíbilo), ocení

práci žáků, může individuálně pochválit. Sám sdělí, s jakými pocity odchází,

jak na něj celá hodina působila (Cílem je sdělit i něco „osobního“, vlastní

dojmy a pocity, aby žáci mohli volně na tuto otevřenou komunikaci navázat

ve své vlastní reflexi).



Dále se zeptá žáků, zda má někdo nějaké poznámky, připomínky, potřebu

se vyjádřit k celkové náplni hodiny, jejímu vedení apod. (Tyto poznámky jsou

důležité pro další práci lektora s žáky. Zároveň tím lektor dává žákům prostor

pro vlastní vyjádření a pocit toho, že jejich názory jsou podstatné).

Požádá, zda by někdo mohl zreflektovat (shrnout), jak se mu hodina líbila,

co mu přinesla a s jakými pocity a myšlenkami odchází.



2 Druhá výuková hodina

Téma: Jazyk virtuální menšiny

1. Úvod a prezentace tématu a cílů hodiny (doba trvání: 2 minuty)

Lektor přivítá žáky a sdělí jim cíle dnešní hodiny.

Cílem dnešního setkání je pokročit ve vytváření virtuálních menšin a zamyslet se nad

jejich jazyky a vymyslet pro ně nejvhodnější řeč. Seznámíme se také s tím, jak jsou jazyky

našich imaginárních menšin reálně uživatelné a srozumitelné pro lidi z majoritní

společnosti.

2. Motivace nového učiva (doba trvání: 3 minuty)

Lektor opět vysvětlí důležitost tématu – jazyk menšiny.

Jazyk je základním prostředkem pro komunikaci a dorozumívání se mezi lidmi. Máme

verbální (slovní), ale i neverbální (mimoslovní) komunikaci. Pro lidi stejné národnosti

se jedná o něco, co je velmi spojuje, ale při příchodu do jiného státu naopak velmi odlišuje

od ostatních, jelikož se najednou nejsou schopni dorozumět a může docházet

k vzájemnému nepochopení. Například můžeme mít pocit, že nám druhý člověk nadává

či se negativně neverbálně projevuje, ale v jeho řeči nám tím sděluje úplně něco jiného.

3. Samotná výuka (doba trvání: 30-35 minut)



Lektor žákům přiblíží jazyk jiné menšiny (romské).

Romština

Romština se řadí mezi indoevropské jazyky do skupiny jazyků indických (společně

například s hindštinou či bengálštinou). Romština není zdaleka jednotným jazykem – díky

územním přesunům a kočovnému životu u jednotlivých romských skupin existuje několik

hlavních dialektů romského jazyku, ale i přesto se Romové z různých částí světa mohou

spolu domluvit.

Slovní zásobu všech romských dialektů tvoří, podobně jako u ostatních jazyků, slova

původní, přejatá a nově vytvořená:

o Slova původní jsou stará slova indického původu a slova dávno přejatá

(z íránských jazyků, z arménštiny a některé i z řečtiny), tedy ze zemí, kterými

prošly všechny skupiny Romů na cestě z Indie do Evropy. Tato část slovní

zásoby je velmi jednotná a v současném jazyce stále přetrvává a objevuje

se ve všech romských dialektech.

o Slova přejatá získávaly romské skupiny při rozptylování se po Evropě z jazyků

národů, se kterými se na svých cestách setkávaly. U slovenských Romů to jsou

převzatá slova zejména ze srbštiny, chorvatštiny, rumunštiny, maďarštiny,

slovenštiny, ukrajinštiny, polštiny a němčiny. Slova začleněná do romštiny

touto cestou označují to, co bylo Romům do té doby neznámé. Tato slovní

zásoba je nestálá a bývá nahrazována slovy nového kontaktního jazyka.

Například v případě slovenských Romů, kteří žijí v Čechách, se jedná o slova

z češtiny.

o Neologismy jsou cizí slova (nová pojmenování) přejímaná z prostředí,

ve kterém Romové žijí. Romové se však snaží si pro nové věci vytvářet svoje

nové pojmenování (Tak jako například čeština se může bránit anglicismům).



Existují pravidla pravopisu romštiny, kterou hovoří Romové na českém území. Výslovnost

romštiny je fonetická, což znamená, že se víceméně shoduje s pravopisem. Češi proto

mohou psaný text číst stejně, jako by byl psán česky. Transkripce jiných dialektů většinou

odpovídá výslovnosti oficiálního jazyka na daném území. Například slovo manuš (muž)

se v romských textech publikovaných v angličtině přepisuje jako manoush nebo manush.

Na rozdíl od češtiny má romština aspirované hlásky, tj. hlásky vyslovované s lehkým

přídechem. Romština aspiruje čtyři hlásky: kh, ph, th a čh. Opomenutí toho přídechu

či špatné vyslovení může vést k nedorozumění. Například sloveso perel znamená padat,

zatímco pherel znamená čerpat. V romštině se poměrně často objevuje pro češtinu

neobvyklá souhláska dž, která se vyslovuje jako ve slově džbán. Dále romština používá

i měkké l, vyslovované stejně jako ve slovenštině. Romština má stejně jako čeština měkké

souhlásky, které se označují háčkem. Například e dila (podlaha) se vyslovuje tvrdě jako

edyla, zatímco s háčkem se čte již měkce, např. o ďives (den) jako odives. Romština má

osm slovních druhů (jedním z nich je člen) i osm pádů a navíc i pád nepřímý. Sedm pádů

je více či méně shodných s českými pády a pádem navíc je ablativ.

Romština má u sklonných slovních druhů rod mužský a ženský a číslo jednotné a množné.

Podstatná i přídavná jména se v romštině velmi často zdrobňují koncovou -oro, -ori.

Např: e daj – matka – e dajori – maminka, o čhavo – chlapec – o čhavoro – chlapeček,

kalo – černý – kaloro – čerňoučký.

Některá romská slova a slovní spojení:

o e daj – matka

o o dad – otec

o e čhaj – dívka (romská)

o o čhavo – chlapec (romský)

o lačho, lačhi – dobrý, dobrá

o šukar – hezký, hezká



o dilino, diliňi – hloupý, hloupá

o cikno, cikňi – malý, malá

o baro, bari – velký, velká

o Lačho ďives – Dobrý den

o Sar sal? – Jak se máš?

o Kaj džas, more? – Kam jdeš, člověče?

o So keres? – Co děláš?

o Hin tut love? – Máš peníze?

o Keci ori? – Kolik je hodin?

ZDROJE: http://romove.radio.cz/cz/

Cvičení pro dnešní hodinu:

Nejdříve dá lektor opravdu krátký prostor pro případné odprezentování

skupinky, která nestihla vypracovat úkol z minulého setkání (název, historie

a původ menšiny).

Dále lektor zadá žákům úkol, aby se rozdělili opět do skupin (4-5 lidí),

ve kterých pracovali předešlé setkání a pokusili se vytvořit jazyk, kterým

hovoří jejich imaginární menšina.

o Jak se bude jazyk jmenovat?

o Jaký bude přízvuk? Nezapomeňte určit pravidla pro přízvuk. Například

v češtině je přízvuk vždy na první slabice slova, ale to neznamená, že vy musíte

postupovat stejně. V angličtině se nedá určit, na které slabice je přízvuk,

http://romove.radio.cz/cz/



což také není úplně dobrý nápad. Ve francouzštině je přízvuk vždy na poslední

slabice, v polštině vždy na předposlední.

o Čím se liší jazyk vaší imaginární menšiny od českého jazyka?

o Jaká je základní slovní zásoba? Vymyslete, jak se v jazyce vaší menšiny řekne:

„Dobrý den“, „Ahoj“, „ muž“, „žena“, „dítě“, „hezký“, „ošklivý“, „Jak

se máš?“, „Co děláš?“, „Kolik je hodin?“, „Kolik ti je let?“, „ Odkud

pocházíš?“

o Vymyslete, jak se budete zdravit (neverbální gesta apod.)

o Například ve Francii při pozdravu naznačují polibky vpravo, vlevo, vpravo

na tvář (celkem 3), v některých oblastech nebo při výrazu úcty i 4 polibky.

U blízkých osob a dobrých přátel se dává polibek. V Číně se používá hluboký

úklon a ruce sepnuté jako při modlení. Eskymáci si o sebe třou nosy (doplněk

k podání ruky). Nejrozšířenější je pozdrav prostřednictvím podání ruky,

což platí i pro Českou republiku.

Po vypracování výše uvedených bodů lektor zadá každé skupince další

navazující úkol.

Žáci nyní budou v rámci skupinky diskutovat o tom, jak dalece si myslí, že je jejich jazyk

ve světě použitelný a sepíšou, co vidí v jejich imaginárním jazyce za možné bariéry, které

by mohly znemožňovat začlenění do majoritní společnosti. Cílem je, aby se žáci vcítili

do kůže člověka z menšiny a představili si, jaké mohou nastat problémy, když bude tímto

jazykem komunikovat se člověkem z majoritní společnosti (Například již forma pozdravu

může být člověkem z majoritní společnosti chápána úplně jinak – třeba neslušně). Pokud

některá skupinka nestihla vypracovat celé zadání, tak budou mít do příštího setkání opět

za úkol to dodělat a na začátku další hodiny odprezentovat.



Lektor dále vyzve zástupce z každé skupinky, zda by mohl ostatním říci

informace o jazyku jejich imaginární menšiny a sdělil, jaké jsou jejich možné

bariéry v komunikaci s majoritní společností.

o Lektor se vždy zeptá na názor ostatních – co se jim na jazyku dané imaginární

menšiny líbí, v čem případně vidí ještě možná úskalí při komunikaci

s většinovou společností.

o Lektor po celou dobu kontroluje a řídí prezentaci jednotlivých jazyků a diskuzi.

o Doptává se, jak se nyní žáci z dané imaginární menšiny v ní cítí. Jak jsou

s jazykem jejich menšiny spokojení.

4. Závěrečné zhodnocení hodiny (doba trvání: 5-10 min.)










Požádá žáky, zda by někdo mohl zreflektovat (shrnout), jak se mu hodina

líbila, co mu přinesla, jestli si něco uvědomil/a a s jakými pocity a myšlenkami

odchází.



3 Třetí výuková hodina

Téma: Tradice, hodnoty a normy virtuální menšiny


Lektor přivítá žáky a sdělí jim cíle dnešní a příští hodiny, které se věnují

stejnému tématu.

Cílem následujících dvou setkání je opět pokročit ve vytváření virtuálních menšin

a zamyslet se nad jejich tradicemi, hodnotami a normami, které jsou pro ně

charakteristické. Při prvním setkání si sdělíme, jaké tradice, hodnoty a normy jsou typické

pro Romy. Následně během dalšího setkání budete určovat, v čem se vaše imaginární

menšina kulturně odlišuje od ostatních a jaké náboženství vyznává.

2. Motivace nového učiva (doba trvání: 3 minuty)

Lektor opět vysvětlí důležitost tématu – tradice, hodnoty a normy menšiny.

Kultura je základem společnosti. V každé kultuře se můžeme setkat s odlišnými tradicemi,

které pramení z dávné historie jednotlivých národů a přetrvávají až do současnosti. Někdy

jsou přizpůsobeny „moderní společnosti“ a jindy zůstávají naopak velmi tradiční. Každá

kultura také uznává jiné hodnoty, které jsou pro každou kulturu důležité a významné,

ale ostatním to tak připadat nemusí. Každá společnost také považuje za normu něco jiného.

To, co přijde „normální“ nám, tak nemusí připadat „normální“ cizincům a zase naopak.

Naším cílem je pochopit, z čeho různé tradice, hodnoty a normy dané kultury a národnosti

vyplývají a jakou roli hrají v životech těchto lidí. Díky tomu si pak můžeme správně



vysvětlovat různé způsoby chování menšin, které pro nás můžou být na první pohled

nepochopitelné či zvláštní.

3. Samotná výuka (doba trvání: 30-35 minut)

Lektor žákům přiblíží tradice, hodnoty a normy jiné menšiny (romské).

Romské tradice, hodnoty a normy

o Romové se od většinové společnosti (hostitelských zemí) odlišují kromě

jazyku také kulturou a hodnotami, což bývá častým zdrojem neshod,

konfliktů a napětí mezi nimi,

o S celkovou kulturou jsou spojená i tradiční dřívější řemesla jako košíkářství,

kovářství, věštectví a hudba, která tvoří základ romské identity a proslavila je

po celé Evropě. Říká se, že pokud se setkáme s Romy, tak se setkáme

i s hudbou,

o Dodržování tradic bylo u Romů vždy přísně kontrolováno celou rodinou.

Ovšem aktuálně v Česku v některých rodinách a zvláště ve větších městech

romské tradice mizí. Nejdéle se uchovávají tradice spojené se smrtí

a narozením.

Tradice a normy

Některé romské tradice a zvyky lze vysvětlit už jen jejich indickým původem:

o Vzhledem k tomu, že Romové žili v zemích, kde bylo horko, tak nebyla potřeba

pevné obuvi a hřejivého oblečení,



o Kvůli horku se nikdy neskladovaly potraviny, proto dnes Romové zbylé jídlo

vyhazují a jakékoliv přihřívané jídlo nebo upadlé na zem považují za nečisté

(spodní část sukně nikdy nesměla přijít do kontaktu s potravou – sukně se chápe

také jako nečistá),

o I když byli často velmi chudí, věřili, že zbylé jídlo očichávají mulové (duše

mrtvých), a tak na ně mohou přenést nemoc – na druhou stranu mezi nimi

panovala velká solidarita – když někdo neměl co jíst, tak dostal od druhých,

o Do domu se chodilo jen přespat, nebyla potřeba ho zvelebovat, pokud

nevydržel, tak se postavil jiný,

o V Indii se dodržovalo postavení prostřednictvím kast a Romové patřili do té

spodní kasty, což dodnes ovlivňuje jejich nízkou motivaci mít vyšší postavení

ve společnosti a něco v životě dokázat.

Těhotenství, porod, narození dítěte

o Těhotenství – hlavně v prvním trimestru se žena nesměla podívat na žádného

hada, slimáka, žábu ani postiženého člověka -> z toho důvodu, aby těmto

zvířatům nebo lidem dítě nebylo podobné,

o V těhotenství ženy nenosily náramky, aby se děti nenarodily s omotanou

pupeční šňůrou kolem krku,

o Všude měla těhotná žena dveře otevřené a dostala najíst (kdyby ne, tak by jinak

mohlo dojít k potratu),

o Těhotná žena se nesměla zúčastnit pohřbů ani křtin,

o Při porodu žena ležela na zemi, měla rozpuštěné vlasy a nesměla mít na sobě

žádné šperky,

o Při porodu pomáhaly starší ženy a porodní báby a rodičce byla omývána tvář

svěcenou vodou,



o Narozené děti jsou štěstí a bohatství, při první koupeli dítěte se do vaničky

vkládaly mince, aby děti byly šťastné a bohaté a voda po koupání se přes noc

nechávala ve vaničce, aby mělo dítě klidné spaní,

o Do jednoho roku dítěte se mu nesmějí stříhat vlasy a nehty,

o Po porodu byla žena považována v době šestinedělí za nečistou (nemohla vařit,

prát, uklízet a starat se o domácnost),

o Každé dítě má dvě jména – jedno zapsané na matrice a druhé cikánské

(to chránilo dítě před nemocemi a neromským světem, pokud Rom udělal něco

špatného, tak mu bylo sebráno).

Výběr partnera/svatba

o Otec rozhodoval o volbě ženicha,

o Svatby jsou velmi honosné a dlouhé,

o Čím více má pár dětí, tak se jedná o úspěšnější manželství,

o Nevěra či neplodnost je důvodem k rozpadu manželství, nevěrná žena byla

trestána bitím, ostříháním a vyhnáním z komunity – největší trest,

o Po svatbě se žena (snacha) dostane do nové rodiny (manželovy), ve které má

nejnižší postavení, podřizuje se zvyklostem rodiny a hlavně její tchýni, kterou

musí poslouchat a nesmí jí odmlouvat. Tchýně často svoje snachy bijí a

nadávají jim – pokud to přesáhne únosnou míru, tak může snacha utéct zpátky

ke své rodině a když tchýně slíbí, že se polepší, tak si může zase její syn ženu

přivést domů – tato situace je pro tchýni potupná, takže se pak postavení snachy

vždy zlepší,

o Nevěsta ovšem nabývá na postavení v nové rodině hlavně s přibývajícím

počtem narozených dětí.



Pohřeb

o Romové věří v tzv. mule – duch mrtvých,

o Při pohřbu se rodina musí dotýkat nebožtíka (dělá se to za účelem, aby je

nepronásledoval jeho duch),

o V případě smrti se musí sundat nebo zakrýt všechna zrcadla v domě,

aby nedošlo ke spatření ducha mrtvého,

o Do hrobu upravují zesnulého členové rodiny,

o Do rakve se nebožtíkovi přidávají peníze, alkohol, cigarety a zlato,

o Všechny věci po nebožtíkovi se vždy spálí, aby je nikdo nenosil,

o Po pohřbu drží smutek asi jeden rok, kdy se nesmí zúčastnit oslav a zábav.

Tradiční postavení rodiny

o Soužití několika generací, patriarchální typ rodiny – muž má vyšší postavení

než žena,

o Postavení v rodině určuje pohlaví a také věk jedince – nejstarší muž z generace

má nejvyšší postavení,

o Celkově panuje velký obdiv a úcta ke starým lidem a postarat se o svoje rodiče

je pro Romy samozřejmostí,

o Starý člověk zůstává v kruhu rodinném až do svojí smrti,

o Staré ženy se považovaly za moudré (řešení rodinných problémů, léčba

nemocí),

o Čím více má žena dětí, tím vyšší má postavení v rodině,

o Čím starší sourozenec, tak tím má vyšší postavení v rodině a přebírá některé

rodičovské kompetence,



o Pokud by žena zemřela, tak si muž nejčastěji bere svobodnou nebo ovdovělou

sestru své ženy, ovdovělé ženy už se většinou nevdávaly (potřebovaly

by na to souhlas od celé rodiny a často také nejstaršího syna),

o Žena je podřízena muži, což se projevovalo na veřejnosti, že chodila několik

kroků za ním (prostředek vyjádření úcty a pokory k mužům), žena vedla

domácnost a vychovávala děti,

o Muž ženu čas od času uhodí jako projev žárlivosti a tedy i lásky – pro

většinovou společnost velmi netradiční způsob vyznávání lásky,

o Pokud byly ženy hodně mlácené, tak mohly svoji nespokojenost vyjádřit

v romských písních na zábavách, což byla pro manžela velká ostuda, po které

se „zmírnil“.

Hodnoty

o V romské kultuře stále přetrvává jako největší hodnota rodina. Jedná

se o velkou rodinu, široké příbuzenstvo, které plní ochrannou funkci a má velký

význam v životě Romů. Příslušníci velkých rodin „silných klanů“ si navzájem

pomáhají, ale zároveň se tím od sebe vymezují, což se projevuje na nejednotě

společensko-politického romského hnutí jako celku,

o Při snaze přizpůsobit se většinové společnosti často dochází k nezdravým

způsobům napodobování, kdy se hodně Romů snaží napodobit ostatní

především v materiálním způsobu života. Mnozí Romové nové generace mají

na svém prvním místě hodnotového žebříčku majetek a peníze. Projevují se tak

neslučitelně s prvotními hodnotami romské kultury,

o Zcela v rozporu je dnes časté odkládání dětí do kojeneckých ústavů, prostituce,

podvádění jeden druhého atd.



Náboženství

o Většina českých Romů se hlásí k římským katolíkům,

o V romštině je Bůh nazýván – „o Del“, oslovují ho formou proseb

a chvalozpěvů,

o Romové pevně věří v určitou vyšší sílu,

o Věří, že duše člověka přesahuje a existuje i po odchodu těla na onen svět,

o Jediná jejich svatá, kterou uctívají, se nazývá Kali Sára - oslavují ji více než

jedno století a vzhlížejí k ní,

o Oslavy různých svátků často Romové přizpůsobují společnostem, ve kterých

žijí.

ZDROJE: http://www.rozhlas.cz/romove/tradice/zprava/1730517, http://romove.radio.cz/

Otázky do diskuze:

1. Jaké romské tradice se vám líbí a chtěli byste je dělat?

2. Co se vám naopak nelíbí?

3. Znáte ještě jiné romské tradice?

4. Závěrečné zhodnocení první hodiny: (doba trvání: 5-10 min.)

Lektor společně s žáky shrne (zreflektuje) průběh první hodiny, proběhlou

diskuzi a zopakuje jim náplň navazující hodiny, ve které budou vytvářet

vlastní kulturu svojí virtuální menšiny.



4 Čtvrtá výuková hodina

Téma: Tradice, hodnoty a normy virtuální menšiny


Lektor žáky přivítá, sdělí jim náplň navazující hodiny na téma tradice,

hodnoty a normy virtuální menšiny.

Cílem setkání je si v klidu propracovat vlastní tradice, hodnoty a normy virtuální menšiny

a dát žákům prostor, aby se na toto téma mohli opravdu zamyslet

2. Vytváření tradic, hodnot a norem virtuální menšiny (doba trvání: 30-35 minut)


Nejdříve dá lektor opravdu krátký prostor pro případné odprezentování

skupinky, která nestihla vypracovat úkol z minulého setkání (jazyk menšiny).

Dále lektor zadá žákům úkol, aby se rozdělili opět do skupin (4-5 lidí),

ve kterých pracovali předešlé setkání a pokusili se vytvořit tradice, hodnoty

a normy jejich virtuální menšiny.

o Jaké tradice budete dodržovat?

Slaví vaše virtuální menšina narození dítěte? Pořádají se svatby a pohřby? Pokud ano,

tak jak?



o Máte nějaké specifické rituály, obřady?

Jaké rituály doplňují vaše tradice?

o Jaké svátky budete slavit a proč je budete slavit?

Má vaše menšina nějaký významný den, svoje oslavy nebo se přizpůsobuje svátkům

většinové společnosti?

o Jaké hodnoty jsou pro vaši menšinu nejdůležitější?

Jaká hodnota je základem vaší menšiny? Je to také rodina jako u Romů nebo něco jiného?

o Jaké jsou vaše normy?

Co je ve vaší menšině normou? Co je „normální“ dělat, říkat apod.?

o Jaké je vaše náboženství?

V co vaše menšina věří? Opírá se o nějakou víru?

Po vypracování výše uvedených bodů lektor zadá každé skupince další

navazující úkol.

Žáci nyní budou v rámci skupinky diskutovat o tom, jak dalece si myslí, že jsou jejich

tradice, hodnoty a normy virtuální menšiny odlišné od většinové společnosti, ve které

se aktuálně pohybujeme. Sepíšou, které konflikty by mohly být důsledkem nepochopení

tradic, hodnot a norem většinovou společností. Cílem je, aby se žáci vcítili do kůže člověka

z menšiny a představili si, jaké mohou nastat problémy, když se menšiny s odlišnou

kulturou dostanou do kontaktu s většinovou společností, která má úplně jiné tradice,

hodnoty a normy. Chceme, aby si dokázali uvědomit a pochopit, na základě čeho vznikají

možné bariéry a konflikty a zažili si pocit, že pro ně jako členy virtuální menšiny bude

najednou jejich „kultura“ v rámci normality, ale že lidem z většinové společnosti

(ke kterým jinak ve svém životě patří) to tak připadat nemusí. Pokud některá skupinka

nestihla vypracovat celé zadání, tak budou mít do příštího setkání opět za úkol to dodělat

a na začátku další hodiny odprezentovat.



Lektor dále vyzve zástupce z každé skupinky, zda by mohl ostatním říci

informace o tradicích, hodnotách a normách jejich imaginární menšiny

a sdělil, jaká mohou nastat úskalí v případě nepochopení kulturních odlišností

ze strany majoritní společnosti.

o Lektor se vždy zeptá na názor ostatních – co se jim na kultuře dané virtuální

menšiny líbí, jak můžou ostatní reagovat na tradice, hodnoty a normy virtuální

menšiny, jaké z toho mohou vznikat konflikty apod.,

o Lektor po celou dobu kontroluje a řídí prezentaci jednotlivých tradic, hodnot

a norem virtuálních menšin + diskuzi,

o Doptává se, jak se nyní žáci z dané imaginární menšiny v ní cítí a jak jsou

spokojeni s jejich tradicemi, hodnotami a normami.













Požádá žáky, zda by někdo mohl zreflektovat (shrnout), jak se mu hodina

líbila, co mu přinesla, jestli si něco uvědomil/a a s jakými pocity a myšlenkami

odchází.



5 Pátá výuková hodina

Téma: Práva a potřebnosti virtuální menšiny

1. Úvod: prezentace tématu a cílů hodiny (doba trvání: 2 minuty)

Lektor žákům sdělí náplň hodiny na téma práva a potřebnosti virtuální

menšiny.

Cílem setkání je žákům přiblížit význam o obsah pojmu „právo, práva člověka, lidská

práva“ a „potřebnosti“ jako průvodní sociologické znaky, které blíž definují menšinu.

2. Práva a potřebnosti virtuální menšiny (doba trvání: 30-35 minut)


V úvodu lektor rozdělí posluchače do 4-5 malých skupinek. Posluchači

vypracují písemné zadání, kde uvedou dosavadní známé menšiny a k nim

přiřadí jednu typickou (charakteristickou vlastnost – znak).

Např.: jazyková podobnost, společné hranice, typické náboženské znaky…

Na závěr této části lektor plynule přejde k vysvětlení základních pojmů

tématu. Posluchačům zejména zdůrazní, že doposud bylo cílem hodiny

se seznámit s menšinou jako „virtuální“ pojem. Na základě dosavadních

poznatků je cílem všechny posluchače obeznámit zejména s „právním

povědomím“ zaměřeným na člověka – jednotlivce.



Ochrana základních práv a svobod je zajištěna Ústavou. Protože lidská práva nejčastěji

porušují státy, má zvláštní význam mezinárodní ochrana lidských práv. Nejvýznamnější

mezinárodní organizací na ochranu lidských práv je OSN a její Mezinárodní organizace

práce. V Evropě má zvláštní význam Rada Evropy (RE, CoE). EU lidským právům dlouho

zvláštní pozornost nevěnovala, ale to se však změnilo. Evropská úmluva o ochraně

základních práv a svobod ze 4. listopadu 1950, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. (European

Convention on Human Rights, ECHR). Je úmluvou Rady Evropy a aplikuje ji Evropský

soud pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP nebo ECtHR). Lidské právo je to oprávnění,

které je ústavou zaručeno všem lidem ve vztahu ke státu.

Lektor spolu s posluchači definuje pojem „právo“. Jak je vnímáno dnešní

společností? Jaká práva a jaké povinnosti má každý člověk?

Co je to právo?

Právo je souhrn pravidel chování (příkazů, zákazů nebo dovolení), kterými se řídí lidské

spolužití a které jsou uznávané nebo přímo stanovené státem. V případě nedodržování

práva si stát toto mocensky vynucuje (soudy). Ve svém souhrnu všechny platné právní

normy tvoří právní řád daného státu. Protože slovo právo má (nejméně) dva různé

významy, používají právníci tento termín také pro subjektivní právo, právo určitého

subjektu na něco. V tomto případě jde tedy o objektivním právem zaručenou možnost

chovat se určitým způsobem.

Jak chápat význam slova „právo člověka, právo menšin nebo svoboda“? Jak můžeme

popsat/přivlastnit pojem právo/svoboda: osobní svoboda, svoboda pohybu, svoboda

pobytu, svoboda myšlení, svoboda svědomí, svoboda náboženského vyznání, svoboda

vědeckého bádání, svoboda umělecké tvorby, svoboda projevu, svoboda

shromažďovací, svoboda spolčovací, svoboda koaliční.

https://iuridictum.pecina.cz/w/St%C3%A1t

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=OSN&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/w/Rada_Evropy

https://iuridictum.pecina.cz/w/EU

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=%C3%9Amluva_o_ochran%C4%9B_z%C3%A1kladn%C3%ADch_pr%C3%A1v_a_svobod&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=%C3%9Amluva_o_ochran%C4%9B_z%C3%A1kladn%C3%ADch_pr%C3%A1v_a_svobod&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/w/Evropsk%C3%BD_soud_pro_lidsk%C3%A1_pr%C3%A1va

https://iuridictum.pecina.cz/w/Evropsk%C3%BD_soud_pro_lidsk%C3%A1_pr%C3%A1va

https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1t

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1vn%C3%AD_%C5%99%C3%A1d

https://cs.wikipedia.org/wiki/Subjektivn%C3%AD_pr%C3%A1vo

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Osobn%C3%AD_svoboda&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Svoboda_pohybu&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Svoboda_pobytu&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Svoboda_pobytu&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Svoboda_my%C5%A1len%C3%AD&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Svoboda_sv%C4%9Bdom%C3%AD&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Svoboda_n%C3%A1bo%C5%BEensk%C3%A9ho_vyzn%C3%A1n%C3%AD&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Svoboda_v%C4%9Bdeck%C3%A9ho_b%C3%A1d%C3%A1n%C3%AD&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Svoboda_v%C4%9Bdeck%C3%A9ho_b%C3%A1d%C3%A1n%C3%AD&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Svoboda_um%C4%9Bleck%C3%A9_tvorby&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/w/Svoboda_projevu

https://iuridictum.pecina.cz/w/Svoboda_shroma%C5%BE%C4%8Fovac%C3%AD

https://iuridictum.pecina.cz/w/Svoboda_shroma%C5%BE%C4%8Fovac%C3%AD

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Svoboda_spol%C4%8Dovac%C3%AD&action=edit&redlink=1

https://iuridictum.pecina.cz/index.php?title=Svoboda_koali%C4%8Dn%C3%AD&action=edit&redlink=1



Lektor spolu s posluchači definuje pojem „potřebnost“. Jaké charakteristické

znaky definují „potřebnosti“ virtuální menšiny?

Pojem „potřebnost/tradice“ může také definovat jako charakteristický znak (skupinu

znaků) určité virtuální menšiny, kterého základem je zejména kulturní vyjádření potřeb,

zejména sociálních a sociologických potřeb. Mezi takový typ potřeb můžeme zejména

začlenit různé náboženské projevy spojené s náboženským kultem. V Evropě, z hlediska

náboženského kultu, rozeznáváme zejména monoteistické náboženství, kam patří nejstarší

náboženství světa, tj. židovské náboženství a křesťanské náboženství. Evropské křesťanství

můžeme také rozdělit dle určitých kultovních/náboženských projevů, často typické

pro určitou skupinu menšiny/národa. Nejrozšířenějším kultovním projevem je

římskokatolické náboženství (Slováci, Maďaři, Němci v Rakousku), pravoslavné

náboženství (Rusko, Bulharsko, Ukrajina), druhým rozšířeným náboženstvím je

protestantismus (zejména v Německu). Typickým společným znakem je víra v boha,

kultovní/náboženské soužití s tradicemi (Vánoce, Velikonoce, Letnice…). Patří sem také

různé lokální slavení svátků typické pro určitou skupinu/virtuální menšinu (Bulhaři – Baba

Marta), karneval před půstem (Poláci).

Zvláštní skupinu virtuální menšiny z hlediska „potřebnosti“ tvoří menšina, která vyznává

jedno z nejstarších náboženství, rozšířené zejména v Evropě. Na židovské náboženství

můžeme hledět z dvou stran. Jedno je „kultovní projevy z hlediska svátků“, sem

řadíme židovské svátky (Nový rok – září; Pesach/Velikonoce – březen, duben;

Chanuka/Vánoce – prosinec) a jiné je různé „náboženské předpisy“, které doprovázejí

každodenní život menšiny. Sem zejména řadíme předpisy o rituální čistotě (osobní

hygiena/rituální čistota, hygiena potravin/rituální čistota potravin).

Základním rituálním předpisem židovského náboženství při konzumaci potravin platí,

že jídla masová a mléčná se nekonzumují současně. Náboženské předpisy se týkají také

konzumování masa. Zde se předpis dělí na povolené a zakázané. Mezi povolené patří

drůbež, ryby a vysoký skot (hovězí maso). Mezi zakázané patří zejména vepřové maso,

konzumace masa z uhynulých zvířat, dravce, nešupinaté ryby, mořské plody... Ovoce

a zelenina se považují za potraviny neutrální. Pro konzumaci mléčných výrobků platí



také zvláštní předpisy, a to zejména, aby potraviny neobsahovaly různá Ečka, jako je

např. želatina.


Lektor si pomocí otázek ověří dosažené znalosti z hodiny a současně spolu

s posluchači reflektují.

1. Co chápeme pod slovem „právo, lidská práva“?

2. Jaké typy projevů „potřebnosti“ můžeme vnímat u některých menšin?

3. Jaké „potřebnosti“ vnímáte vy ve svém osobním životě, co patří k vašim osobním

potřebám?



6 Šestá výuková hodina

Téma: Tradice a kultura virtuální menšiny

1. Úvod: prezentace tématu a cílů hodiny (doba trvání: 2 minuty)

Lektor žákům sdělí náplň hodiny na téma tradice a kultura virtuální menšiny.

Cílem je žákům přiblížit tradice a kulturu jednotlivých společenství, zejména se zaměřit

na pojem tradice a jeho historický obsah. Poukázat také na to, že „tradice“ nesou určité

sociologické znaky, které blíž definují menšinu. Každá lidská kultura/společenství má jiné

tradice.

2. Zhodnocení dosavadních získaných poznatků (vědomostí) (max. 7-8 minut)

Keywords: jazyk, tradice, hodnoty, práva, potřebnosti.

Lektor využije dosavadní zadané úkoly, které měli žáci postupně dle PL

vypracovat. Cílem je, aby se již probraná témata prohloubila, event.

z dosavadních poznatků vyvstaly nové dotazy, podněty, zkušenosti – ale jedině

ze strany žáků. Iniciativa, tvořivost, uvažování jsou zde dány jenom do rukou

žáka. Lektor nemusí souhlasit s názorem žáka, ale verifikaci musí ponechat

právě na posluchače. Otevřenost diskuze, názorů/polemika má vést k tomu,

aby žák dokázal, na základě dosavadních získaných informací, obhájit svůj

názor.



3. Téma hodiny: Tradice a kultura (doba trvání: 30-35 minut)

Lektor si zde předem připraví lístečky se jmény národnostních menšin. Nebudeme zde

prezentovat všechny menšiny. Historické tradice a kultura se prezentují zejména

na menšinách, které jsou nám dostatečně známé.

V úvodu lektor rozdělí posluchače do skupinek a to tak, aby skupinek bylo

celkem minimálně 10. Každá skupinka si vytáhne jeden lístek a postupně

prezentuje/představí menšinu. Role lektora zde je to, aby usměrnil zbylé

posluchače, ale také představitelé menšiny, zda tento vyslovený názor je to

typické/tradiční představující kulturu národa/menšiny.

Jako pomůcka se zde využije interaktivní panel, na který se zaznamenají výsledky

šetření: bulharská, německá, řecká, slovenská, ruská, ukrajinská, rusínská, polská,

židovská, srbská, maďarská, romská.

Lektor na základě získaných poznatků usměrní žáky k definici pojmu tradice

a kultura.

Tradice se chápe obvykle jako předávání celku poznání, schopností, obyčejů a mravů

kultury nebo skupiny. Tradice je z tohoto pohledu kulturním dědictvím, které se předává

z generace na generaci. Pod toto pojetí spadají např. umění, rituály, morální pravidla

a recepty na přípravu jídel. Teorie tradice existují ve vícero rozdílných oborech – užívá

jich etnologie, sociologie, filozofie, teologie, literární a právní věda. Společenské

a humanitní vědy pracují s pojmem tradice ve dvojím ohledu. Na jedné straně studují

tradice, to jest předávání kulturních vzorců a významů ve studovaných společenstvích

a společnostech, na druhé straně samy vytvářejí školy a tradice tohoto výzkumu. S rostoucí

specializací si tyto různé tradice vytvářejí vlastní terminologie a diskuze mezi nimi tak



často vyžaduje i překlad pojmů. S pojmem tradice se můžeme setkat zejména ve vztahu

národnostních menšin vůči náboženství. Dodržování různých kultů/obřadů je vlastně

„tradice“, která se projevuje různými formami. Pro židovství je zásadní zkušenost víry,

kterou vyvolený národ činí s Hospodinem, bohem Izraele, a proto je předávání této

zkušenosti – tedy tradice – velmi zásadní. V katolické církvi se pod pojmem tradice chápe

veškerý obsah křesťanské víry, který byl církvi od dob apoštolů v dějinách předáván.

Princip tradice má své místo v katolickém pojetí nauky, dogmatu i výkladu Písma, které je

možné podle katolického učení číst pouze v kontextu tradice církve. Pojetí pravoslavné

církve se s katolickým pojetím v zásadě shoduje; obsah pravověří je vázán především na

předávání biblického textu. Podle protestantů se Písmo svaté vysvětluje samo a církevní

výklad není písmu nadřazen, naopak vše musí být podřízeno písmu. V kontrastu s tím se

mohou jevit nové tradice, které si jednotlivé protestantské denominace vytvořily během

následujících staletí, tyto tradice však nemají tutéž váhu jako Písmo svaté, kterému nesmí

žádná tradice odporovat.

Kultura: je pojem, který označuje kulturní projevy národa (doma i v cizině), nebo

v jazyce jim vlastním, případně na jiném území. V užším slova smyslu jde o projevy

umělecké, v tradičních uměleckých oborech, jako jsou literatura, divadlo, film, sochařství,

malířství, umělecká fotografie, hudba, architektura apod. V širším slova smyslu může

pojem zahrnovat i obecnější kolektivní projevy, jako jsou zvyky, tradice, svátky, rituály,

místní gastronomie, folklor, populární kultura, móda, jazyk, sport, zábava, způsoby

rekreace, komunikační normy apod.


Lektor sám zopakuje definice pojmů tradice a kultura a poukáže na několik

4-5 příkladů, které v rámci hry odzněly.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Judaismus

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%ADra

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hospodin

https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C5%AFh

https://cs.wikipedia.org/wiki/Izrael

https://cs.wikipedia.org/wiki/Katolick%C3%A1_c%C3%ADrkev

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99es%C5%A5anstv%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Apo%C5%A1tol

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dogma

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bible

https://cs.wikipedia.org/wiki/Denominace

https://cs.wikipedia.org/wiki/Literatura

https://cs.wikipedia.org/wiki/Divadlo

https://cs.wikipedia.org/wiki/Film

https://cs.wikipedia.org/wiki/Socha%C5%99stv%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%AD%C5%99stv%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Um%C4%9Bleck%C3%A1_fotografie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hudba

https://cs.wikipedia.org/wiki/Architektura

https://cs.wikipedia.org/wiki/Gastronomie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Folkl%C3%B3r

https://cs.wikipedia.org/wiki/Popul%C3%A1rn%C3%AD_kultura

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%B3da

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jazyk_(lingvistika)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sport



7 Sedmá výuková hodina

Téma: Konflikty a problémy každodenního života

1. Úvod: shrnutí dosavadních poznatků a definice základních sociologických pojmů

(doba trvání: 5-7 minut)

Obsah a cíl:

Cílem je shrnout dosavadní získané poznatky, zejména z hlediska sociologického.

Žáci vlastními slovy zde definují pojmy jako: Jazyk, tradice, hodnoty, práva a potřebnosti,

kultura a to vše nejenom z hlediska definice jednotlivých pojmů, ale také z pohledu

vzájemných vztahů národnostních menšin a ve vztahu integrace do majoritní společnosti.

2. Představení tématu a obsahu hodiny (max. 2-3 minuty)

Keywords: konflikt, typy konfliktů.

Lektor zde zapojí žáky, aby vlastními slovy popsali tyto termíny. Tak jak

to oni vnímají, chápou.

3. Téma hodiny: Konflikty a problémy – všeobecná definice (doba trvání:

30-35 minut)



Cílem je zde definovat a to na základě jasných a jednoznačných sociologických definicí

pojmy, jako jsou konflikt, typologie konfliktů a řešení konfliktů.

Konflikt vnímáme/chápeme jako střet minimálně dvou nebo i více (osob, názorů,

vněmů…). Do určité míry se vylučujících nebo protichůdných snah, sil, potřeb, zájmů,

citů, hodnot nebo tendencí, případně aktérů (jednotlivci, zájmové skupiny, instituce apod.).

Konflikt nastává v případě, kdy se tito aktéři setkávají a činí rozhodnutí v rámci stejného

systému (společnosti). Konflikt je průvodním jevem sociálního života každé společnosti.

Typy konfliktů:

o názorový nebo mocenský (na tu samou věc může mít několik osob různý

názor, někdy také určitá skupina lidí může jedině ten „svůj“ názor považovat

za „jedině správný“ a jeho obsah prosazovat zejména násilní formou. Tento typ

prosazování násilím lze také nazvat jako mocenský nebo také ideologický.

Jedině ta „moje“ idea, myšlenka je ta správná.

o vnitřní (intrapersonální, vnitřní dilema) nebo vnější (interpersonální), tady

se také často mluví o „konfliktu svědomí“. Mám to udělat, nebo nemám

to udělat?

o konflikt institucionalizovaný – typ konfliktu, ve kterém účastníci sledují

konkrétní cíl. Konflikt probíhá podle daných společenských pravidel.

Charakteristickým znakem je dlouhé trvání konfliktu, přičemž je společensky

uznáván.

o konflikt latentní – konflikt je skrytý, není tedy veřejně rozpoznán ani uznáván,

nemůže být řešen přípustnými prostředky, které by společnost přijímala.

o konflikt neformální – konflikt neřešený v rámci formálních instancí (úřad,

soud atp.). Charakteristické pro tento konflikt je, že se neřídí pomocí postupů

upravených pravidly.

o konflikt potlačený – konflikt odehrávající se ve velmi propojené sociální

skupině, kde není možné projevovat nepřátelské pocity otevřeně, na projev

těchto pocitů se nahlíží jako na ohrožení skupiny. Členové skupiny musí tyto



pocity potlačovat, nicméně když se konflikt následně rozpoutá, objevuje

se u účastníků nepřiměřená agresivita.

o Konflikt pravý – zúčastněné strany používají konflikt k dosažení konkrétních

cílů, konflikt končí až v době, kdy je dosaženo cílů, případně ekvivalentů cílů.

o konflikt nepravý – konflikt, ve kterém je alespoň pro jednu stranu konflikt

samoúčelný, cílem konfliktu je uvolnit napětí.

o konflikt sociální – konflikt, pro který je charakteristický protiklad zájmů,

z čehož vznikají spory mezi jednotlivci nebo skupinami. Sociální konflikt

představuje spor mezi sociálními vrstvami či třídami, ve kterém se užívá

nátlakových prostředků a bojů k dosažení vlastních cílů či odvrácení vlastní

porážky. Vztahy mohou být v rámci sociálního konfliktu upraveny pravidly

či dokonce zákony (příkladem může být konflikt zájmů zaměstnavatelů

a zaměstnanců).

Příklady konfliktů

o konflikt vztahů – například (muž – žena),

o konflikt hodnot – spor mezi dvojí povinností nebo touhou,

o konflikt zájmů – mezi zájmem instituce a osoby, jež ji zastupuje,

o konflikt informací – rozpor údajů nebo jejich interpretace, dezinformace.


Lektor sám zopakuje definice pojmů tradice a kultura a poukáže

na cca 4-5 příkladů, které v rámci hry odzněly.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vztah

https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kon

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zam%C4%9Bstnavatel

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zam%C4%9Bstnanec

https://cs.wikipedia.org/wiki/Konflikt_z%C3%A1jm%C5%AF

https://cs.wikipedia.org/wiki/Instituce



8 Osmá výuková hodina




Obsah a cíl:

Cílem je shrnout dosavadní získané poznatky z minulé hodiny. Přiblížit žákům pojem

konflikt a hravou formou poukázat na důsledky těchto konfliktů. Žáci vlastními slovy

charakterizují pojem konflikt, využijí k tomu dosavadní vlastní zkušenosti

a poznatky.


Keywords: konflikt, dějiny, vojna, holokaust.

Lektor zde zapojí žáky, aby vlastními slovy popsali tyto termíny. Tak,

jak to oni vnímají, chápou, poukázali tak na důsledky různých konfliktů

v dějinách lidstva.

3. Téma hodiny: Konflikty a problémy v obrazu dějin (doba trvání: 30-35 minut)



Cílem je poukázat na určitých historických příkladech národnostních menšin na zdroje

konfliktů, jejich důsledky a význam pro budoucí generace. Důsledky různých konfliktů

nelze proto vždy hodnotit jako pozitivum.




Typy konfliktů: názorový nebo mocenský, vnitřní (intrapersonální, vnitřní dilema) nebo

vnější (interpersonální), konflikt institucionalizovaný, konflikt latentní, konflikt

neformální, konflikt potlačený, konflikt sociální.

Historie vzniku republiky, 100 let od první ČSR, bylo na podkladě konfliktu. Je vhodné,

aby se propojila tato dvě témata „100 let a konflikt“. Historickým exkurzem se tak docílí

bližší porozumění „důsledků“ konfliktu, které nemusí mít vždy pozitivní výsledky.

Jako pomůcka při výuce poslouží interaktivní mapa Evropy, kde žáci vyznačí geopolitická

území/rozložení světa do roku 1918.

Obrázek 2 Rakouské císařství do r. 1855



Rakouské císařství byl poloúřední název užívaný v období od 11. srpna 1804

do 21. prosince 1867 pro souhrn dědičných zemí pod vládou rodu habsbursko-lotrinského

(do porážky uherské revoluce v letech 1848/9 zahrnovalo pouze území původně náležející

ke Svaté říši římské, po tomto datu pak i Uherské království).

V důsledku porážky v prusko-rakouské válce (konflikt: Prusko-rakouská válka byla válka

vedená v roce 1866 mezi Pruským královstvím, Italským královstvím a jejich spojenci

na straně jedné a Rakouským císařstvím a jeho spojenci na straně druhé o převahu

v Německém spolku. Vítězství Pruska nad Rakouským císařstvím vedlo ke vzniku

Rakouska-Uherska a pruské hegemonii v Severoněmeckém spolku, což byl krok vedoucí

ke sjednocení Německa a jeho maloněmecké řešení s vyloučením Rakouska. Důsledkem

války získala Itálie Benátky odstoupené Rakouskem a selháním státní reformy bylo

rakouské císařství v roce 1867 přeměněno Františkem Josefem I. na Rakousko-Uhersko,

čímž uherské země získaly v rámci říše rovnoprávnost).

Rakousko-Uhersko, oficiální název Království a země v Říšské radě zastoupené

a Země svaté Štěpánské koruny uherské, byl státní útvar existující od 8. června 1867

do 31. října 1918, který vznikl přeměnou Rakouského císařství (Habsburské monarchie)

na základě tzv. rakousko-uherského vyrovnání (předcházení konfliktu – mírová dohoda)

v únoru 1867. Po porážce rakouské císařské armády ve válce proti Prusku v roce 1866

se znovu objevily obavy z dalšího povstání v Uhrách tak, jak se tomu již v nedávné

minulosti několikrát stalo. Nakonec po prohrané Prusko-rakouské válce se vlivným

politickým kruhům zdálo výhodné uklidnit vnitropolitickou situaci rozsáhlou autonomií

Uherska. Národnostní struktura obou polovin říše byla podobná – v obou existoval

politicky dominantní a početně nejsilnější národ, v Uhrách Maďaři a v Rakousku Němci,

ale ani jeden z těchto národů ve „své“ části říše neměl nadpoloviční většinu. Vše bylo

potvrzeno korunovací (předcházení dalších konfliktů) císaře Františka Josefa I.

Za uherského krále v Budíně 8. června 1867. Od roku 1868 se tato monarchie nazývala

Rakousko-Uhersko. Z pohledu dané doby na tomto společném území žili Němci, Maďaři,

Češi, Poláci, Ukrajinci, Rusíni, Rumuni, Chorvati, Slováci, Srbové, Slovinci, Italové,

Romové a Židé.

https://cs.wikipedia.org/wiki/11._srpen

https://cs.wikipedia.org/wiki/1804

https://cs.wikipedia.org/wiki/21._prosinec




https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e_%C5%99%C3%ADmsk%C3%A1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Prusko-rakousk%C3%A1_v%C3%A1lka

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka


https://cs.wikipedia.org/wiki/Prusk%C3%A9_kr%C3%A1lovstv%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/It%C3%A1lie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousk%C3%A9_c%C3%ADsa%C5%99stv%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%BD_spolek

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousko-Uhersko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hegemonie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Severon%C4%9Bmeck%C3%BD_spolek

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sjednocen%C3%AD_N%C4%9Bmecka

https://cs.wikipedia.org/wiki/Malon%C4%9Bmeck%C3%A1_koncepce


https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Josef_I.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousko-Uhersko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Uhersko

https://cs.wikipedia.org/wiki/8._%C4%8Derven


https://cs.wikipedia.org/wiki/31._%C5%99%C3%ADjen



https://cs.wikipedia.org/wiki/Habsbursk%C3%A1_monarchie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousko-uhersk%C3%A9_vyrovn%C3%A1n%C3%AD



https://cs.wikipedia.org/wiki/Prusko



https://cs.wikipedia.org/wiki/Prusko-rakousk%C3%A1_v%C3%A1lka


https://cs.wikipedia.org/wiki/Ma%C4%8Fa%C5%99i

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmci

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Josef_I.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1l

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bud%C3%ADn_(Budape%C5%A1%C5%A5)






Obrázek 3 Rakousko-Uhersko roku 1914

Předlitavsko: 1. Čechy, 2. Bukovina, 3. Korutany, 4. Kraňsko, 5. Dalmácie, 6. Halič, 7. Rakouské přímoří,

8. Dolní Rakousy, 9. Morava, 10. Salcbursko, 11. Slezsko, 12. Štýrsko, 13. Tyrolsko, 14. Horní Rakousy,

15. Vorarlbersko; Zalitavsko: 16. Uhersko, 17. Chorvatsko-Slavonsko; 18. Bosna a Hercegovina;

s vyznačením zemí Koruny české (1, 9, 11).

Co předcházelo samotnému vzniku 1. ČSR (konflikt – válka – důvod)

23. června 1914 se vydali na cestu z Chlumu u Třeboně na císařské manévry v Bosně

následník trůnu František Ferdinand d'Este a jeho manželka Žofie Chotková. Při návštěvě

hlavního města země Sarajeva dne 28. června byli oba zabiti při atentátu, který provedla

skupina srbských nacionalistů.

Rakousko-Uhersko požadovalo po policii vyšetřování

osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu a to do 28. července. Protože

ultimátum nebylo splněno, vyhlásilo Srbsku válku, která měla za následek smrt tisíce lidí

nevinných obětí po dobu trvání skoro 4 roky. Uhersko vypovědělo rakousko-uherské

vyrovnání, 28. října byla v Praze vyhlášena samostatnost. K novému státu se 30. října

přidalo Slovensko.

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99edlitavsko

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A9_kr%C3%A1lovstv%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bukovina_(zem%C4%9B)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Korutany

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kra%C5%88sko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dalm%C3%A1cie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hali%C4%8D

https://cs.wikipedia.org/wiki/Doln%C3%AD_Rakousy

https://cs.wikipedia.org/wiki/Markrabstv%C3%AD_moravsk%C3%A9

https://cs.wikipedia.org/wiki/Salcbursko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousk%C3%A9_Slezsko

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C3%BDrsk%C3%A9_v%C3%A9vodstv%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tyrolsk%C3%A9_hrabstv%C3%AD

https://cs.wikipedia.org/wiki/Horn%C3%AD_Rakousy

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vorarlbersko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zalitavsko


https://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1lovstv%C3%AD_chorvatsko-slavonsk%C3%A9

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bosna_a_Hercegovina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zem%C4%9B_Koruny_%C4%8Desk%C3%A9



https://cs.wikipedia.org/wiki/Chlum_u_T%C5%99ebon%C4%9B

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bosna_a_Hercegovina

https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Ferdinand_d%27Este

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDofie_Chotkov%C3%A1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sarajevo


https://cs.wikipedia.org/wiki/Atent%C3%A1t_na_Franti%C5%A1ka_Ferdinanda_d%27Este

https://cs.wikipedia.org/wiki/28._%C4%8Dervenec



https://cs.wikipedia.org/wiki/28._%C5%99%C3%ADjen

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slovensko



Zákon o potulných cikánech (konflikt – válka – důvod) v obrazu II. světové války

Počátky těchto tragických událostí však nejsou spojeny až s nástupem Hitlera k moci,

jak by se mohlo zjednodušeně zdát, ale stejně jako v případě židovského obyvatelstva mají

kořeny v po mnoho staletí živených a udržovaných předsudcích a představách Evropanů.

Jejich projevy byly v různých dobách a na různých místech odlišné. Jako příklad

specifického přístupu uveďme československý zákon „o potulných cikánech a osobách

po cikánsku žijících“ z roku 1927, který naprosto vágně definované skupině obyvatel

vnutil tzv. cikánské legitimace a mimo jiné ji vystavil stálé policejní šikaně, omezení

volného pohybu a zákazu vstupu do mnoha měst a vesnic. Radikálnější opatření začala být

uplatňována prakticky okamžitě po nástupu nacistů k moci v sousedním Německu

a postupně se šířila do dalších evropských zemí.

Postup německých nacistů byl připravován a definován za pomoci nacistické rasové vědy,

speciálního rasově-hygienického ústavu v Berlíně a uváděn do praxe různými politickými

opatřeními, končícími nucenou sterilizací či internací ve sběrných, pracovních

a koncentračních táborech. Šířící se radikalizace se projevila i na našem území,

kde v prosinci 1938 okresní hejtman v Poděbradech navrhuje zemskému úřadu v Praze

„jednomyslně zřízení koncentračních táborů pro cikány a tuláky“. Ještě 2. března 1939 pak

opravdu schválila česko-slovenská vláda nařízení o kárných pracovních táborech.

Cikánské tábory

Následná protektorátní „proticikánská“ opatření vycházela z praxe první republiky a poté

se uskutečňovala otevřeně rasová politika, která kopírovala dosavadní německé postupy.

Kromě zákazu kočování a umisťování části romských mužů do kárných pracovních táborů

přinesl zásadní zlom rok 1942, kdy vznikly zvláštní „cikánské tábory“ určené

ke koncentraci romských mužů, žen a dětí z Čech (v Letech u Písku) a Moravy

(v Hodoníně u Kunštátu). V nich byla od 2. srpna 1942 postupně uvězněna asi třetina

z 6 500 soupisem podchycených „cikánů a cikánských míšenců“. Ostatní byli prozatím

ponecháni na svobodě s omezenou možností pohybu a pod stálým policejním dohledem.



Ve srovnání s vyhlazovacími či koncentračními tábory se mohou jevit letský a hodonínský

tábor jako tábory méně významné, avšak v historii původních českých Romů a Sintů mají

obrovský význam. V obou táborech totiž trpěli a zahynuli za strašných podmínek muži,

ženy a děti „pouze“ kvůli svému původu a navíc ve své rodné zemi a za asistence svých

spoluobčanů.

Závěrečnou fází tzv. konečného řešení cikánské otázky pak byl nejen pro protektorátní

Romy tzv. osvětimský výnos vůdce SS H. Himmlera z 16. prosince 1942. Ten rozhodl

o jejich internaci ve vyhlazovacím koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Od počátku

března 1943 tam byli z protektorátu postupně několika hromadnými transporty odvezeni

vězni obou tzv. cikánských táborů i většina těch, kteří doposud žili na svobodě.

V koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau byli uvězněni Romové z dalších evropských

zemí přímo kontrolovaných nacisty ve zvláštním úseku B-II-e označovaném jako tzv.

cikánský rodinný tábor, protože na rozdíl od dalších částí osvětimského komplexu

byly romské rodiny ubytovány dohromady. Sem bylo postupně internováno přes

22 000 romských mužů, žen a dětí. Protektorátní Romové představovali více než pětinu

tamních vězňů a byli tak po vězních z nacistického Německa včetně okupovaných

rakouských a sudetských zemí druhou nejsilnější vězeňskou skupinou. Možnou, i když

také velmi nejistou nadějí na záchranu, se staly transporty do sousedních i vzdálených

koncentračních táborů. Ty se však týkaly pouze práceschopných a zdatnějších vězňů

a vězeňkyň. Navíc i v nich však tisíce lidí padly za oběť likvidaci prací či různým

lékařským pokusům. O osudu osvětimského „cikánského tábora“ bylo rozhodnuto

už na jaře 1944. Konečná akce byla provedena o několik měsíců později po odjezdu

posledních transportů mužů do Buchenwaldu a žen do Ravensbrücku, kdy bylo v noci

z 2. na 3. srpna zbývajících téměř 3 000 vězňů „cikánského tábora“ (především starých

a nemocných, žen a dětí) nahnáno do plynových komor. Z celkového počtu přes

5 000 českých a moravských Romů, uvězněných v osvětimském komplexu i v jiných

táborech, se po osvobození vrátilo asi 600. Nacistický teror tak přežila v českých zemích

asi jen desetina původních Romů. Kromě nich se vrátilo několik romských rodin

a jednotlivců skrývajících se po dobu okupace především na Slovensku. Některým

se podařilo vyhnout deportacím s pomocí neromských sousedů a přátel či díky úplatkům.



Genocida českých a moravských Romů byla pravděpodobně jednou z nejdůsledněji

provedených genocid druhé světové války, protože došlo téměř k jejich úplnému

vyvraždění.

Opomíjený holokaust

I přesto byly tyto události po skončení války po mnohá desetiletí opomíjeny, ať už

v zemích východního bloku, které neměly zájem otevírat téma etnicity „osob cikánského

původu“, nebo na Západě, kde nadále panovaly předsudky vůči Romům, a ti byli proto

po dlouhá léta označeni za osoby nacisty pronásledované z kriminálních důvodů. Ačkoliv

již od 70. let vycházely zcela zásadní a objevné texty brněnského historika Ctibora Nečase

(např. roku 1981 publikace Nad osudem českých a slovenských Cikánů či roku 1987 Andr´

oda taboris s podtitulem Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942-1943),

v českých zemích se teprve po pádu komunistického režimu o téma romského holokaustu

začali zajímat představitelé státu, veřejnost a média. Postupně také mohlo dojít k rozvoji

veřejného připomínání, vzdělávání a výzkumu o romském holokaustu. Nejen na místech

protektorátních táborů se pravidelně konají vzpomínkové akce, téma se objevuje

ve výkladu učitelů škol, v odborných publikacích, na výstavách a přednáškách. Nejde ale

rozhodně o uzavřený proces a mnoho ještě bude třeba vykonat především na poli

vzdělávání. Žáci a studenti základních, středních a vysokých škol by se měli průběžně

dozvídat nejen o osudu Romů za druhé světové války. Nelze např. hovořit o holokaustu

Romů bez znalostí o jejich předchozích dějinách, zvycích, tradicích, způsobech obživy atd.

Důležité není však samozřejmě jen vzdělávání žáků, ale samotných pedagogů, kteří

by měli být na toto téma dostatečně připraveni již během svého studia na pedagogických

fakultách. Také otázka piety a připomínání obětí je zásadní. Všude v civilizovaném světě

se obětem holocaustu projevuje úcta a místa jejich utrpení jsou uchovávaná s veškerou

důstojností. Zatímco rekreační středisko na místě bývalého tábora v Hodoníně u Kunštátu

již český stát mění na důstojný památník, na místě tábora v Letech nadále stojí ostudná

velkovýkrmna vepřů. Zatímco ve světě bylo datum 2. srpna, připomínající vyhlazení

„cikánského tábora“ v Auschwitz, vyhlášeno Mezinárodním dnem romského holokaustu



a např. v Polsku a Maďarsku významným státním dnem, v České republice k tomuto

významnému symbolickému aktu nedošlo. Důležité místo v procesu vyrovnávání

se s minulostí má samozřejmě též odborný výzkum a na něj navázaná veřejná diskuze.

Historická fakta jsou však často překrucována a romské oběti holokaustu jsou dokonce

některými českými politiky záměrně zpochybňovány. Otázka přístupu většinové české

společnosti k romskému holocaustu totiž do značné míry odpovídá jejímu přístupu

k Romům jako takovým. Dokud nebude romská menšina brána jako rovnocenná součást

české společnosti a českých dějin, bude i téma romského holokaustu nadále okrajovým

a přehlíženým.

Otázky k zamyšlení

1. Co je to „konflikt“?

2. Jak byste popsali „konflikt“, kterého výsledkem byl rozpad monarchie?

3. Jaké nové státy vznikly rozpadem monarchie?

4. Co je to romsky holokaust?



na 4-5 příkladů, které v rámci hry odzněly.



9 Devátá výuková hodina




Obsah a cíl:


konflikt (vznik, důvod, důsledky). Žáci vlastními slovy charakterizují pojem

konflikt, využijí k tomu dosavadní vlastní zkušenosti a poznatky (je vhodné zaměřit

se na „konflikt“ v interpersonálních vztazích).


Keywords: konflikt, vztahy v rodině a společnosti, zdroj konfliktu v rodině, tolerance

a intolerance (netolerance).

Lektor zde zapojí žáky, aby vlastními slovy popsali tyto termíny. Tak,

jak to oni vnímají, chápou, poukázali tak na vznik a důsledky různých

konfliktů zejména v rodině a společnosti.

3. Téma hodiny: Konflikty a problémy každodenního života (doba trvání:

30-35 minut)



Cílem je poukázat na určitých historických příkladech národnostních menšin na zdroje

konfliktů, jejich důsledky a význam pro budoucí generace. Důsledky různých konfliktů

nelze proto vždy hodnotit jako pozitivum.

Krátké připomenutí základní definice:




Typy konfliktů: názorový nebo mocenský, vnitřní (intrapersonální, vnitřní dilema)

nebo vnější (interpersonální), konflikt institucionalizovaný, konflikt latentní, konflikt

neformální, konflikt potlačený, konflikt sociální.

Konflikt chápeme jako situaci/stav, kterým se člověk přirozeně brání, aby si zachoval svoji

vnitřní rovnováhu. Nelze říci, že je dobrý, nebo špatný, je závislý na tom, jak člověk

vzniklou situaci prožívá, jak se k dané situaci staví (pozitivně, negativně). Za nejčastější

příčiny konfliktů v rodině můžeme považovat zejména tyto důvody: konflikty kvůli

majetku (chudoba, dluhy, exekuce), konflikty vyvolané psychologickými potřebami (stres

z různých vztahových potřeb, koncentrace mnoha lidí na malém prostoru). Hluboce

zakořeněné nezpracované emoce (strach – strach z něčeho, strach z lidí, strach

z lékaře/zubaře…). Konflikt může nastat vnitřní (ve mně samém - něčeho se bojím,

s něčím nesouhlasím…), konflikt vnější/interpersonální – mezi dvěma i více osobami

(názorový - každý má jiný názor na tu samou věc). Konflikt mezi dvěma osobami můžeme

nejčastěji pozorovat zejména v manželství, rodinné vztahy, neshody s přáteli a sousedy,

konflikt v práci nebo ve škole. Konflikt ve společnosti se může projevovat zejména

v různých projevech etnických sporů, zneužívání moci, právní spory, války.

Nejčastější zdroje konfliktů a jejich právní legitimita:

o Právo na názor (každý člověk má právo mít svůj vlastní názor, může být

správný a nemusí, můžu s ním souhlasit a nemusím. Nesouhlasit můžu, je-li



tento názor proti mému vlastnímu přesvědčení, ale žádný člověk nemá právo

ten svůj názor vnucovat jinému člověku,

o Svoboda slova (mám právo vyjádřit to, co si myslím, ale nemám právo,

aby svým vyjádřením urážel jinou osobu),

o Respekt k odlišnostem (nikdo nemá právo jiný názor zesměšňovat, ignorovat),

o Prospěšnost odlišnosti (odlišnosti jsou přirozené a potřebné, bez odlišnosti

bychom nebyli schopni něco porovnávat).

Rasismus a xenofobie jako nejčastější podnět ke konfliktu. Rasismus je teorie

a ideologie hierarchizující sociální skupiny podle rasového klíče. Rasismus jako politická

ideologie se snaží legitimizovat společenské nerovnosti na základě biologických

(rasových) rozdílů mezi lidmi. Jeho moderní forma vznikla v době romantismu jako reakce

na osvícenské teorie o občanské rovnosti. Tehdejší rasismus souvisel s rozvojem etnického

nacionalismu a později s využitím evoluční teorie tzv. sociálním darwinismem. Rasismus

v širokém slova smyslu je názor, že z představy, podle níž je lidstvo rozděleno

na biologicky odlišné „rasy“, lze vyvodit politické či sociální důsledky a rozdíly. Tato

teorie tvrdí, že odlišný vývoj různých lidských ras a etnik, podmíněný geografickou

diverzitou, determinuje schopnosti a vlastnosti jejich jednotlivých příslušníků. V praxi pak

tento názor v řadě případů vedl (či stále ještě vede) k rasové segregaci, veřejnoprávní nebo

soukromoprávní diskriminaci, a ve výjimečných případech i k pokusům o vyvraždění

nepřátelských skupin.

Řešení konfliktů:

o Boj může být nezbytný (světové války) - kvůli sebeobraně, z důvodu obrany

slabšího,

o Boj neřeší konflikt (poražení nepřítele neodpoví na jeho stížnosti a neukončí

jeho nenávist, poražení mají sklony k hledání příležitosti k odplatě),

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ideologie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lidsk%C3%A1_rasa

https://cs.wikipedia.org/wiki/Politick%C3%A1_ideologie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Politick%C3%A1_ideologie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Densk%C3%A1_nerovnost

https://cs.wikipedia.org/wiki/Romantismus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nacionalismus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Evoluce

https://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_darwinismus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lidsk%C3%A1_rasa

https://cs.wikipedia.org/wiki/Determinace

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rasov%C3%A1_segregace

https://cs.wikipedia.org/wiki/Diskriminace



o Někdy se problém vyřeší sám od sebe,

o Obrátit se k vnější autoritě, delegace práva rozhodovat v jejich věcech (soud,

expert, rodič, učitel…) – vlastní úsudek normy,

o Diskuze mezi účastníky konfliktu, strany konfliktu berou proces i jeho výsledek

do svých rukou,

o Hledání vhodného řešení: vhodné řešení je takové, které uspokojuje zájmy

obou stran.

Otázky k zamyšlení na příští hodinu

1. Konflikt v rodině (jaké příčiny mají tyto konflikty),

2. Připravte krátkou scénku se spolužákem, která bude imitovat „konflikt – rasová

diskriminace“,

3. Navrhněte řešení konfliktu na téma: „sousedka denně zalévá květiny na balkoně

a přebytečná voda pak stéká z jejího balkonu na náš balkon dolů na právě pověšené

prádlo“,

4. Soused nás, romskou rodinu, neustále slovně napadá, že jsme příčinou nepořádku

v domě, a přitom tam bydlí jiná rodina, která má 7 dětí a těm neřekne nic, protože

nejsou Romové.






10 Desátá výuková hodina




Obsah a cíl:


konflikt (vznik, důvod, důsledky). Žáci vlastními slovy charakterizují pojem

konflikt, využijí k tomu dosavadní vlastní zkušenosti a poznatky (je vhodné zaměřit

se na „konflikt“ v interpersonálních vztazích).


Keywords: konflikt, konflikt uměle vytvořen, konflikt přirozený, konflikty mezi minoritní

a majoritní společností, zaměřeno na integraci Romů.

Lektor zde zapojí žáky, aby vlastními slovy popsali tyto termíny.

3. Téma hodiny: Konflikty a problémy každodenního života (doba trvání:

30-35 minut)



Cílem je poukázat na určitých příkladech (zejména z novinářské praxe – vliv masmédií

a vlivných jednotlivců na celkové názorové postoje, které můžou vyvolávat různé typy

konfliktů).

Dosavadní poznatky k danému tématu:

o Konflikt vnímáme/chápeme jako střet minimálně dvou nebo i více (osob,

názorů, vněmů…),

o Typy konfliktů: názorový nebo mocenský,

o Konflikt chápeme jako situaci/stav, kterým se člověk přirozeně brání,

o Konflikt ve společnosti se může projevovat zejména v různých projevech

etnických sporů, zneužívání moci, právní spory, války.

Časté zdroje konfliktů: právo na názor, svoboda slova, respekt k odlišnostem,

prospěšnost odlišnosti.

Řešení konfliktů (hledání vhodného řešení): vhodné řešení je takové, které uspokojuje

zájmy obou stran.

Vzhledem ke skutečnosti, že etnické konflikty, rasově motivované útoky vyvolávají

v současné demokratické společnosti velmi negativní reakce, vstupují do řešení těchto

konfliktů velmi intenzivně také média, která ovlivňují veřejné mínění a následné reakce

vládních i mimovládních organizací, postoje občanských organizací, orgány místní

samosprávy, ale i aktivity mezinárodních institucí. Jedním z nejrozšířenějších způsobů, jak

k tomu dochází, je marginalizace komunit rasových a etnických menšin, které nedostávají

prostor ve vysílání. Výzkum v mnoha evropských zemích odhalil, že přes snahu tvůrců

programů zůstat v tzv. neutrální rovině, výsledkem jejich práce často je, že diváci tyto

programy často vnímají jako různé „varianty rasismu a xenofobie“.



Příklady dobré praxe

Partnerství Migration Yorkshire pověřilo dobrovolnickou organizaci Joshua Project, která

působí v Bradfordu a pracuje se sociálně vyloučenými dětmi a mladými lidmi z různých

prostředí, řízením projektu mezikomunitní mediace v rámci projektu Roma MATRIX.

Joshua Project si všímala vyčleňování a nedostatku soudržnosti mezi mladými Romy

a Neromy. Projektoví zaměstnanci museli často zasahovat a bránit potenciálním střetům

a slovním rasistickým útokům Neromů vůči Romům. Velká část mladých Romů,

se kterými pracuje Joshua Project, jsou chlapci. Pracovníci díky komunitní práci zjistili,

že pokud něco spojuje různé kultury, pak je to fotbal. Zdálo se, že když se hraje fotbal,

rasismus, kulturní rozdíly a nedorozumění nehrají v klubech mládeže a na ulicích žádnou

roli. Organizace měla vlastní fotbalový tým, ten ale nereprezentoval demografii mladých

lidí, kteří docházeli do jejich služby – nehráli v něm žádní Romové. A tak organizace

původní klub rozpustila a uspořádala otevřené tréninkové setkání v rámci komunitního

festivalu v místním parku. Spolu se stávajícími členy týmu se zúčastnilo také více než

30 dalších mladých Romů. Z původně využívaného hřiště se trénink přesunul do místního

parku. Tento tah otevřel všem mladým lidem fotbalový klub jako prostor, kde se dá

bezplatně odreagovat. Nyní pravidelně docházejí Romové i Neromové. Spolu s tréninkem

byly také využity materiály z kampaně Ukažte rasismu červenou kartu (Show Racism the

Red Card – SRTRC). SRTRC využívá fotbalové prostředí tak, aby mladým lidem přiblížili

důležitost soudržnosti a radost z rozdílnosti - „tým by byl k ničemu, kdyby byl každý

brankářem.“ Aktivity podporoval fotbalový trenér a tři pracovníci s mládeží – zatímco

trenér měl na starosti technický trénink, pracovníci do procesu neformálně vnášeli program

kampaně. Fotbalový tým teď reprezentuje demografii komunity, s hráči, kteří jsou bílí

Britové, hráči z jihovýchodní Asie a mladí Romové. Joshua Project nadále využívá tyto

techniky k podpoře setkávání více smíšených komunit v klubech mládeže, do kterých

původně docházeli převážně mladí Romové. Mladí Romové a Neromové se nyní scházejí

a společně hrají fotbal i mimo fotbalový tým. Také v klubech mládeže je patrné zlepšení

v navazování kontaktů mezi mladými lidmi. Tento příklad ilustruje, jak realizace

jednoduchých kroků, které umožnily setkávání dětí a mladých lidí z různých prostředí,



napomohla k lepšímu vzájemnému porozumění mezi dvěma komunitami. Také se zde

ukazuje hodnota neformálních intervencí v práci s mladými lidmi.

„... Pro mě jako pro jednoho z pracovníků s mládeží na fotbalových setkáních bylo radostí

sledovat, jak se segregovaná skupina mladých lidí zapojuje do konstruktivní aktivity. Taky

je skvělé, že šlo začlenění dál než k našim tréninkům o sobotních ránech až k zakopání

si s balónem po škole a víkendovým zápasům v parku. Tahle zkušenost mi ukázala,

že soudržnost není jenom trendy slovo a když funguje, těží z toho všichni zúčastnění...“

„...Sobotní fotbal se hodně zlepšil, co se přidali [mladí lidé ze Slovenska]. Ve více lidech je

to tam lepší. Nikdy předtím jsem se se Slovákama nestýkal, ale teď jsem s nima začal

mluvit ve škole. Učitelé mi říkali, ať si zkusím představit, jak by mi bylo, kdybych opustil

domov, cestoval tisíce mil za lepším životem a potom mě. „... Já a kamarádi máme rádi

fotbal a jsme rádi, že patříme do sobotního fotbalového týmu pod organizací Joshua

Project. Co jsme se do Bradfordu přistěhovali, zažívám ve škole docela šikanu kvůli tomu,

že jsem Slovák. Občas jsem kvůli tomu přestal chodit do školy, ale jeden z těch lidí, co mě

šikanovali, hrál fotbal a stali se z nás kámoši...“ „... Vidím, jak velkou proměnou prošli

mladí, kteří sem docházejí. Hráči z původního týmu měli rasistické postoje. Sleduju tu

změnu několik měsíců od volně otevřeného tréninku, který proběhl v rámci festivalu

v místním parku. Dospěli k tomu, že se berou jako rovnocenní členové týmu. Myslím,

že pomohl fakt, že hodně mladých ze Slovenska hraje fotbal skutečně velmi dobře.“

Mediace v sociálních službách jako nástroj zlepšení životních podmínek a prevence

konfliktů

Itálie

Romové prchající před konfliktem na Balkáně se v Bologni začali objevovat počátkem

90. let minulého století. Byly pro ně zřízeny dočasné osady a následně jim bylo umožněno

dosáhnout při splnění podmínek na státní bydlení. Z východní Evropy však přicházelo stále

víc a víc Romů, kteří obsazovali místa v táborech uvolněná Romy před nimi.



„Romové zažívají mnohonásobnou diskriminací, zejména v přístupu k soukromému

bydlení a na trhu práce. Na rozdíl od Sintů jsou zároveň cizinci a na rozdíl od jiných

cizinců jsou zároveň Romové. Negativní postoje se kupí a velice jim ztěžují začlenění.“

Místní správa podpořila Romy prostřednictvím sociálních pracovníků, kteří byli první

styčnou plochou mezi Romy a realitními makléři a pronajímateli. Sepsali nájemní smlouvy

jménem úřadu a vybírali od rodin nájemné, čímž pronajímatelům zaručili, že jim nájemné

bude placeno. Fungovali také jako mediátoři vztahů mezi Romy a jejich sousedy, pro něž

pořádali a sami navštěvovali setkání s cílem lépe dospět ke vzájemnému porozumění

a předcházet konfliktům. Sociální pracovníci byli stálým mezičlánkem mezi pronajímateli

a rodinami tak, aby usnadňovali komunikaci a napomáhali dodržování smlouvy. Místní

správa také rodinám předložila dohodu o začlenění – svým podpisem rodina souhlasila

s tím, že poskytování podpory se bude odvíjet od faktorů jako školní docházka, očkování

dětí a vyhovující vedení domácnosti. V britském Rotherhamu byl mediační projekt řízen

úředníkem městské rady pro zapojování komunit. V městské části Eastwood se pravidelně

setkávají místní obyvatelé z různých etnik a usilují o zvelebování sousedství, propojování

lidí a zlepšení vzájemného porozumění. Byla sestavena řídicí skupina a Skupina

pro životní prostředí v Eastwoodu (Eastwood Environmental Group). Skupina se rozhodla

odstartovat sběr odpadků na základě toho, že obyvatelé označili tento problém jako zásadní

oblast pro mediaci. Dalším tématem, které se objevilo, byla izolace mnoha romských

žen v oblasti Ferham, které nemají možnost nebo dostatek důvěry zapojit se do

mezikomunitních aktivit. Proběhla rána u kávy, kde se romské ženy mohly sejít, strávit čas

ve společnosti druhých a probrat obavy a záležitosti každodenního života v Británii. Tato

setkání a aktivity přispěly ke zlepšení vztahů v komunitě s tím, že se nyní setkává více než

50 obyvatel, kteří rozhodují o dalších akcích. Skupina se také rozhodla rozšířit svou

činnost nad rámec úklidu odpadků a pustila se do projektu „Streetpride Volunteer“.

Organizace Maranatha ze Španělska podporuje rodiny a jednotlivce v sousedství Malilla

poblíž Valencie, kde žije mnoho romských imigrantů z Rumunska. Docházelo zde

ke konfliktům a soudnímu vystěhovávání Romů. Maranatha vedla jednání s politickými

představiteli města a místními sdružení s cílem dosáhnout oboustranné komunikace

a porozumění. Proběhla zde mezikomunitní mediace, která řešila například vykazování



dětí z místní školy, soudní vystěhovávání rodin z jejich domovů a zbytečné pokutování

Romů policií. Setkání místních romských a neromských sdružení přinesla řešení některých

konfliktů a dosažení určitého porozumění. Mediace napomohla zastavit deportace rodin

z oblasti Malilla a zlepšila komunikaci mezi policií a komunitami. Prezident sdružení

Association of Neighbours of Malilla (Sdružení sousedů v Malilla) k tématu řekl: „Díky

mediaci, která zde proběhla, je teď v našem sousedství větší klid a lépe funguje soužití

s romskými rodinami.“ Rumunská asociace romských žen zasíťovala Romy a Neromy

za účelem poskytnutí podpory v individuálních případech, kde je třeba mediace, například

v souvislosti se zdravím, vzděláváním a zaměstnaností. Organizace pomáhala

s vyjednáváním mezi romskými rodinami a místními úřady a pomohla tak zlepšovat

komunikaci a nakonec i usnadnit romským rodinám přístup ke službám, například

k registraci u lékaře a dostupné rychlé záchranné pomoci. Maďarské Roma Civic

Association (Romské občanské sdružení) oslovilo Youth Volunteers (Mladé dobrovolníky)

s realizací aktivit na středních školách. Cílem aktivit bylo propojení Romů a Neromů. Děti

se takto měly možnost setkat během vzdělávání, dospělí na kulturních akcích. Proběhly

romsko-maďarské obědové akce s názvem „U jednoho stolu“. Tyto akce měly dobrou

návštěvnost a napomohly komunikaci mezi komunitami. Ve školách proběhly lekce

prevence kriminality s policií, které byly určeny Romům a Neromům a měly dobré ohlasy.

Ponaučení 1 – potřeba vzájemného porozumění

Vzájemné porozumění, soužití a respekt mezi Romy a Neromy jsou pro širší inkluzi

a integraci Romů do majoritních společností zcela zásadní. K naplňování výše zmíněného

přispívá velmi účinně efektivní mezikomunitní mediace, protože podporuje soudržnost

a napomáhá zpochybňovat běžně zažité mýty a nedorozumění.

Ponaučení 2 – volba vhodného charakteru intervence

Aby byly programy mezikomunitní mediace úspěšné, musí být vhodně ušity na míru

konkrétním skupinám, které chtějí ovlivnit. Jedině tak mohou zaujmout a nakonec přispět



k větší soudržnosti. Jako příklad lze uvést, že intervence usilující o mezikomunitní

porozumění a spolupráci mezi mladými lidmi by měly mít přiměřeně neformální ráz.

Ponaučení 3 – důležitost podpory úřadů

Četné příklady dokládají, že mediace může úspěšně pomoct hladší integraci, řešení

konfliktů a zpřístupnění veřejných služeb Romům. Šance na úspěšnou mediaci všech typů

jsou vyšší tam, kde místní správa a politika ctí model soudržné společnosti. V současné

době probíhá mezikomunitní mediace často v režii neziskových organizací a postrádá

tak nezbytnou politickou podporu v boji proti extremistům nebo dostatečnou angažovanost

v ovlivňování změn ve veřejných politikách a poskytování služeb.

Ponaučení 4 – důležitost jasných pravidel

Každý mediační zásah, který obnáší přímou podporu (obzvlášť finanční) musí být jasně

definován v termínech délky poskytování podpory a potřeb Romů – jinak

se pravděpodobně posílí odkázanost na pomoc namísto zmocnění a samostatnosti.

Ponaučení 5 – důležitost předcházení konfliktům

Proaktivní, preventivní intervence, které budují vzájemné porozumění a napomáhají

integraci, jsou zásadní a stejně důležité (ne-li důležitější) než mediace sloužící pouze

k řešení konfliktů. Stěžejním cílem je pomoci lidem žít spolu poklidně v multikulturním

prostředí.

Možné důvody vyvolávání/vyhledávaní/zdroj „konfliktů“:

1. Prostá xenofobní averze: Mnozí jedinci prostě nemají rádi lidi s odlišnou barvou

pleti, ať se jedná o Romy, imigranty, žadatele o azyl a další cizince.



2. Ideologicky podbarvená averze: V této skupině najdeme většinou mladé muže,

kteří xenofobní projevy svých rodičů podložili neonacionalistickou ideologií.

3. Ekonomicky a sociálně podbarvená averze. Tito pachatelé často nesouhlasí

se sociální a imigrační politikou státu. Na pozadí jejich mnohých agresivních

projevů a násilí vůči imigrantům a azylantům je pocit, že nově příchozí ubírají

různé příležitosti a finanční zdroje domácím obyvatelům a jsou velkým

ekonomickým břemenem pro ekonomiku. Zvláště v dobách ekonomických depresí

vládne zejména mezi marginalizovanými skupinami hořkost a zlost, že cizí

dostávají to, co jim je odepíráno. Z toho se mohou vyvinout různé násilné akty,

které jsou odůvodňovány obranou ekonomiky. Domácí obyvatelstvo pociťuje

nedostatek peněz, bytů, pracovních míst a zaměstnání, bydlení, sociálních služeb

atd.

Tento typ averze se projevuje i vůči Romům, kteří jsou tradičně považováni

za příjemce uznaných podpor, přídavků, podvodně získaných invalidních důchodů

apod.

4. Ochrana „našich” žen. Některá rasistická a nacionalistická hnutí kladou velký

důraz na kontrolu chování žen.

5. Ochrana teritoria: obrana teritoria proti „vpádům” cizinců bývá považována

za jádro ideologie nacionalistů i rasistů.

Otázka k zamyšlení na příští hodinu

1. Připravte krátkou scénku se spolužákem, která bude imitovat „konflikt – rasová

diskriminace“, důvodem bude „ochrana teritoria“.

Úkol pro žáky na příští hodinu:

1. Prostá xenofobní averze (př. černý cikán, všichni cikáni jsou černý...),

2. Ideologicky podbarvená averze (jedině cikáni kradou),



3. Ekonomicky a sociálně podbarvená averze (jenom berete dávky, nic neděláte),

4. Ochrana „našich” žen (černé se ti zachtělo, to je moje holka…),

5. Ochrana teritoria (Vy z Nuslí vypadněte ze Žižkova…).

Ke každému výše uvedenému typu „podnětu“ k možnému vzniku konfliktu si žáci doma

připraví jeden příklad (jeden s pozitivním významem, jeden s negativním významem).




11 Jedenáctá výuková hodina




Obsah a cíl:


konflikt (vznik, důvod, důsledky). Žáci vlastními slovy charakterizují pojem konflikt,

využijí k tomu dosavadní vlastní zkušenosti a poznatky (je vhodné zaměřit

se na „konflikt“ v interpersonálních vztazích. Řešení příkladů „dobré praxe“.

2. Souhrn všech dosavadně získaných poznatků (doba trvání 15 min.)

Keywords: konflikt, konflikt uměle vytvořen, konflikt přirozený, konflikty mezi minoritní

a majoritní společností, zaměřeno na integraci Romů, zdroje konfliktů, řešení, dobrá praxe.

Lektor zde zapojí žáky, aby vlastními slovy popsali tyto termíny.

3. Téma hodiny: Konflikty a problémy každodenního života (doba trvání: 20 min.)

Cílem je využít zadání z minulé hodiny. Žáci formou scénky a vlastním příkladem z praxe

odprezentují, jak lze předcházet konfliktům vůbec. Cílem je, aby si žáci uvědomili,



že vyvolávání různých „konfliktů“ nikdy neposune společnost dál ve vývoji. Na základě

úkolu z minulé hodiny vyučující usměrní žáky ve vhodném výběru příkladů. Po prezentaci

požádá ostatní žáky o vlastní vyjádření k dané prezentaci a také, aby žáci popsali vlastní

emoce, zážitky, prožitky v oblasti dané tematiky. Cílem je, aby žák sám navrhnul možné

řešení, aby si uvědomil svůj postoj a byl tak usměrněn k pozitivnímu vnímání problému.

1. Prostá xenofobní averze (př. černý cikán, všichni cikáni jsou černý...),

2. Ideologicky podbarvená averze (jedině cikáni kradou),

3. Ekonomicky a sociálně podbarvená averze (jenom berete dávky, nic neděláte),

4. Ochrana „našich” žen (černé se ti zachtělo, to je moje holka…),

5. Ochrana teritoria (Vy z Nuslí vypadněte ze Žižkova…).

Ke každému výše uvedenému typu „podnětu“ k možnému vzniku konfliktu si žáci doma

připraví jeden příklad (jeden s pozitivním významem, jeden s negativním významem).

Příklady na „Možné zdroje konfliktů“ ve společnosti s ohledem na majoritní a minoritní

společnost.

Vztahy příslušníků majority a minorit jsou předmětem dlouhodobého vědeckého bádání.

Cílem této kapitoly je krátce představit některé zavedené koncepty těchto vztahů, které

nám poté umožní nahlížet na romskou menšinu z více perspektiv. Pro účely typologie

menšin lze uvažovat o menšinách etnických, rasových nebo národnostních. Pojem menšina

lze aplikovat i na další skupiny, např. na náboženské nebo politické skupiny, na lidi

s postižením, na homosexuály apod. Zjednodušeně by se dala jako menšina označit

skupina početně menší. Vhodnější je však vymezení menšiny a většiny na základě

specifických vzájemných vztahů. Nejčastěji se sleduje mocenský vztah skupin, poté lze

menšinu popsat jako skupinu podřízenou většinové společnosti. Pro přesnější vymezení



menšiny je třeba uvažovat ještě další specifika, např. tělesné a kulturní charakteristiky.

Tyto charakteristiky jsou často příčinou stereotypů, předsudků a konfliktů.

Každá společnost zaujímá vůči menšinám, které žijí na společném území, určitý

postoj. Na výsledné podobě vztahu mezi majoritou a minoritou se podílí jak majorita,

tak minorita. Tyto vztahy lze popsat v rovině kulturní, politické a sociální.

Kulturní rovina

V oblasti kulturní modely vztahů popisují stupeň odepření práv podílet se na kultuře

společnosti a realizovat svou vlastní. Lze sledovat strategii segregační, asimilační,

pluralistickou nebo strategii tavícího kotle. Segregační strategie vede k vyčlenění menšiny

ze společenských vztahů a k její izolaci. Kultura menšiny je označená za podřadnou

a podle toho je s ní také zacházeno. K segregaci může docházet na rozdílných úrovních,

od negativního vyjadřování přes vyhýbání se a diskriminaci k fyzickým útokům

až genocidě. Podle asimilační strategie majorita očekává, že menšina opustí veškeré své

hodnoty. V České republice je od roku 2009 platný tzv. antidiskriminační zákon

(z. č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před

diskriminací), který má zajistit rovné zacházení v oblasti vzdělávání, zaměstnání, bydlení,

zdravotnictví, sociálního zabezpečení a přístupu ke službám. Má poskytovat co největší

právní ochranu obětem diskriminace kvůli pohlaví, sexuální orientaci, zdravotnímu stavu,

věku, národnosti, náboženství nebo politickému smýšlení. Model „tavícího kotle“

předpokládá, že vzájemným působením jednotlivých kultur v rámci jednoho společenství

vzniká kultura nová, společná všem. Kulturní pluralismus (multikulturalismus) vychází

z předpokladu, že každá menšina si zachová své kulturní rysy a jednotlivé kultury budou

fungovat vedle sebe.

Politická rovina

V politické oblasti se jedná o míru uplatnění nejen politických, ale i občanských

a základních lidských práv. Omezení snižuje možnost vlivu na společnost i na vlastní



život. V této oblasti lze k popisu vztahu mezi majoritou a minoritou přistupovat z pohledu

liberálního pluralismu nebo strukturalismu. Liberální pluralismus zdůrazňuje princip

rovných příležitostí. Jeho cílem je zajistit všem stejné zacházení v práci, při zajišťování

bydlení nebo v přístupu k sociálním službám. Strukturalismus předpokládá, že jednotlivé

skupiny ve společnosti mají různá postavení, což je základ pro ekonomickou a sociální

dominanci konkrétní skupiny ve společnosti. Akomodační přístup se v rámci

strukturalismu snaží cíleně zohledňovat menšiny v procesech politické participace.

Sociální rovina a sociální vyloučení

V sociální oblasti může majorita vůči minoritě zaujmout strategii sociálního vyloučení

nebo sociálního včleňování. Sociální vyloučení způsobuje, že příslušníci menšiny mají

omezený přístup ke společným zdrojům. Tento stav se projevuje nízkou kvalifikací,

nízkými příjmy a chudobou, vyšší nezaměstnaností, horší kvalitou bydlení nebo horším

zdravotním stavem. Existují dvě pojetí sociálního včleňování. První se snaží vytvářet rovné

podmínky v přístupu ke vzdělání, zaměstnání, bydlení atd. Tyto rovné podmínky jsou

stanoveny legislativně. Tato strategie se zaměřuje na odstraňování diskriminace

a podporuje menšinu v rozvoji, aby dokázala rovných příležitostí využít. Druhý přístup

sociálního včleňování usiluje o reformu celé společenské struktury, aby měly všechny

skupiny stejný přístup k moci. V souvislosti se sociálním včleňováním se používají

termíny inkluze a integrace. Často jsou v literatuře používána jako synonyma, která

označují proces vedoucí k plnohodnotnému společnému životu majority a minority

s nízkou mírou vzájemných konfliktů, kdy je zachována svébytnost jejich kultur.

Významově se však mohou lišit. Integrace jedince či skupiny znamená, že má možnost

účastnit se všech společenských vztahů a navštěvovat stejné instituce jako ostatní, a to díky

nastavení speciálních podmínek. Při tom je nutné jak podporovat minoritu k začlenění,

tak upravovat postoje majority.

Termín inkluze se používá pro nikdy nekončící proces nebo ideální stav ve společnosti,

kdy podmínky pro minoritu není třeba záměrně nastavovat, otevřený postoj už by měl být

součástí hodnotového systému majority. Označuje zcela odlišný přístup majority



k minoritě a lze aplikovat na všechny dimenze odlišnosti (zdravotní znevýhodnění,

mentální postižení, duševní onemocnění, příslušnost k jinému etniku apod.). Pro zapojení

minority do života celé společnosti už není potřeba využívat speciální prostředky

a postupy, kromě případů, kdy je to skutečně nevyhnutelné. Pojem integrace je obecně

užívanější, a to jak v odborné literatuře, tak v povědomí širší veřejnosti.

Definice sociálního vyloučení vychází ze základních systémů společnosti:

1. demokratický a právní systém, který podporuje občanskou integraci,

2. pracovní trh, který podporuje ekonomickou integraci,

3. sociální stát, podporující „sociální integraci“,

4. rodinné a komunitní systémy, které přispívají k interpersonální integraci.

Občanská integrace představuje rovného občana v demokratickém systému. Ekonomická

a sociální integrace zahrnuje zaměstnání, ekonomické ocenění a účast na sociálních

službách. Interpersonální integrace obsahuje rodinu, přátele a sociální síť. Všechny tyto

systémy jsou významné a navzájem provázané. Pokud jeden z nich nefunguje dostatečně,

ostatní přebírají jeho funkci. Sociální vyloučení lze tedy chápat jako bariéru, která

znemožňuje jedinci nebo skupině účastnit se na některém z těchto systémů. Sociálním

vyloučením jsou ohroženy zejména osoby s nízkým vzděláním, nezaměstnané,

s mentálním nebo fyzickým handicapem, trpící závislostí, senioři, imigranti a příslušníci

menšin. Riziko sociálního vyloučení se stupňuje, pokud se u uvedených skupin vyskytují

další faktory, jako např. prostorové vyloučení, nízká úroveň bydlení, symbolické vyloučení

spojené s předsudky, nízká úroveň vzdělání, omezený přístup k zaměstnání, závislost

na sociálních dávkách, materiální chudoba, rizikový životní styl, horší zdravotní stav,

přítomnost orientované životní strategie, zadluženost nebo větší výskyt sociálně

patologických jevů a kriminality.



Podoba sociálního vyloučení Romů

a) omezený přístup na trh práce

Za nejdůležitější faktor, který vede k sociálnímu vyloučení Romů, považuje většina autorů,

kteří se věnují romské minoritě v ČR10, omezený přístup na trh práce. Romové jsou

nejvíce zasaženi dlouhodobou a opakovanou nezaměstnaností. Terminologie v této oblasti

procházela mnoha změnami. Kromě názvu „zvláštní škola“ se používaly názvy „základní

škola praktická“ nebo „základní škola speciální“. V současnosti nemusí být základní škola

speciálně označena, ale poskytuje vzdělávání s rámcovým vzdělávacím programem

pro základní vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Dlouhodobá

nezaměstnanost snižuje pracovní návyky a šanci zaměstnání získat. Nejčastěji se Romové

uplatňují v rámci sezonních a příležitostných forem zaměstnání, které ovšem nevedou

k zajištění trvalého a pravidelného příjmu. Časté je využívání nabídek v rámci šedé

ekonomiky. Mezi hlavní příčiny vysoké nezaměstnanosti patří nízké vzdělání

a kvalifikace. Dítě se ve škole setkává s naprosto odlišnými požadavky, než jaké jsou

na něj kladeny v rodině. V romské rodině se například očekává, že jedinec nebude řešit

problém samostatně, že se bude radit s ostatními. Ve škole je pak dítě za napovídání

trestáno. Dalším problémem je nedostatečná jazyková výbava, v českém prostředí

používají Romové nejčastěji etnolekt češtiny. Dítě učiteli zcela nerozumí, a to způsobuje,

že o školu postupně přestává mít zájem a často propadá. Dokončení základní školní

docházky dříve než v 9. ročníku nebo absolvování zvláštní školy pak omezuje možnosti

pokračovat v dalším vzdělávání a zvyšování kvalifikace.

b) chudoba a nízký příjem

Dlouhodobá nezaměstnanost předurčuje vznik chudoby. Tento stav nedokáží výrazně

ovlivnit ani dávky sociální péče, protože většina z nich je nastavena pouze k překonání

krátkodobé nepříznivé situace. Problematickými jevy, které navazují na nízké příjmy, jsou

půjčky a lichva. Romové se pomocí půjček snaží co nejrychleji vyrovnat s nízkými příjmy.

Častá závislost Romů na sociálních dávkách je navíc dalším zdrojem prohlubování

negativního postoje majority.



c) bydlení a život v kontextu lokality

Problematika bydlení bývá v literatuře podrobně popisována. Velké romské rodiny žijí

často v bytech, které jim kapacitně nevyhovují. Členové domácnosti mají minimální

osobní prostor, zhoršují se hygienické podmínky, děti nemají vhodný prostor pro školní

přípravu. Základními příčinami vyloučení v této oblasti jsou proběhlé restituce

a privatizace bytového fondu. Romové se v těchto změnách nedokázali zorientovat a začali

uzavírat nevýhodné smlouvy. Dostali se tak do situace, kdy se s nimi dalo lehce

manipulovat. I proto mohlo dojít k dalšímu fenoménu v oblasti bydlení, tj. ke vzniku ghett.

d) nízká míra sociální podpory nebo neexistující sociální sítě

Umělým sestěhováním do ghett se narušily rodinné vazby a v sousedství se ocitly rodiny,

které mezi sebou žádné vztahy nemají. To vede k omezení vzájemné sociální kontroly,

která byla typická pro tradiční romské komunity, a dochází k častějším konfliktům.

Obyvatelé takové lokality pak nejsou často ochotní spolupracovat a jejich zapojení

do společných programů, i když vedou ke zlepšení situace všech obyvatel, je velice

obtížné.

e) vyloučení ze služeb

Znevýhodnění a diskriminace v oblasti přístupu ke službám, které stát a společnost

nabízejí, spočívá zejména v nedostačující orientaci Romů v nabídkách služeb, v neochotě

pracovníků provázet klienty, ale i ve fyzické a prostorové nedosažitelnosti těchto služeb.

Lokality, které obývá romská menšina, jsou často v okrajových částech města a možnosti

hromadné dopravy bývají značně omezené. Romové také často nevyužívají nabídky

některých typů sociálních služeb (např. pečovatelská služba, domovy pro seniory),

a to vzhledem k jejich tradičním hodnotám. Službami se v této souvislosti myslí také

pro většinovou společnost samozřejmé služby jako rozvod elektřiny, vody nebo plynu.

Zcela nedostačující je účast Romů v demokratických a politických strukturách a na trhu

práce. Současný rozpad tradiční romské komunity narušuje fungování sociálních sítí.

Opatření sociálního státu směrovaná k Romům jsou v mnoha případech také nedostatečná.

V zásadě vyloučení v jedné ze jmenovaných oblastí vede k vyloučení i v ostatních

a k vytvoření začarovaného kruhu, u kterého je těžké určit počátek a vhodně zasáhnout.








12 Dvanáctá výuková hodina

Téma: Předcházení, nebo snižování konfliktů virtuální menšiny

1. Úvod: shrnutí pojmu „konflikt“, důvody a důsledky činů, které vyvolávají konflikt.


Obsah a cíl:


konflikt (vznik, důvod, důsledky).

2. Téma hodiny: Předcházení nebo snižování konfliktů v.m. (doba trvání 25-30 min.)

Základní pojmy/slova, které vedou k předcházení/snižování konfliktů a možnosti

odstraňování překážek, které mohou vést ke konfliktu: prevence, znalost a neznalost

problematiky (romské problematiky).

Lektor zde zapojí žáky, aby vlastními slovy definovali pojem: prevence,

znalost, neznalost problematiky.

V mezilidském vztahu často dochází ke konfliktům. Některé konflikty jsou nevyhnutelné,

řadě se však dá předejít. Klíčovou roli hrají naše komunikační dovednosti. Následující

praktické rady, jak minimalizovat riziko konfliktů.



1. Nepište rozčílené e-maily

Příjemce vaší zprávy nevidí vaše emoce a může si ji vyložit zcela chybně. Navíc ji může

přeposlat dalším lidem, kteří o vás také získají špatný dojem. V psané komunikaci se proto

držte pouze faktů. Emotivní záležitosti řešte po telefonu nebo osobně, nejprve se však

snažte maximálně uklidnit.

2. Na nikoho nekřičte

Zvýšený hlas spolehlivě vyvolává konflikty. I když je vaše kritika oprávněná, držte své

emoce na uzdě. Křik dává najevo, že dotyčného nerespektujete. Věřte tomu, že si váš křik

bude pamatovat ještě hodně dlouho.

3. Neobviňujte druhé

Možná máte ve svém okolí člověka, u něhož pozorujete zvýšenou schopnost vyvolávat

konflikty. Rozhodně mu nenabízejte pomoc tak, že mu například přepošlete článek

s návodem, jak předcházet konfliktům. Sami byste tím vyvolali konflikt na téma, kdo z vás

dvou má s vyvoláváním konfliktů větší problém.

4. Nezadržujte informace

Nejhorší konflikty vznikají v důsledku nedorozumění. Ta vznikají jednak ve chvíli,

kdy mluvíme příliš a nenecháme mluvit druhé, a jednak tehdy, kdy mlčíme sami

a nesdílíme důležité informace. Ten druhý případ bývá horší.

5. Nepřehlížejte drobné problémy

Řada projektů ztroskotá na tom, že se neřeší problémy, které se jeví jako nepodstatné.

Velké problémy však vznikají právě na základě malých problémů. Řešte proto i malé

konflikty obratem, aby nevyrostly v mnohem větší.

Řízení konfliktů

Narazí-li na sebe lidé s odlišnými názory a postoji, očekáváními a mocenskými potenciály,

hodnotovými představami a cíli, pak se dá stěží zabránit nesouhlasnému chování



a nedorozuměním. Konflikty patří mezi naprosto normální průvodní jevy našeho

společného života – v každodenním všedním životě rodinném, občanském atp. stejně jako

na pracovišti. Natrvalo jim nelze uniknout. Ani vy jim neujdete! Pro lidi, vzájemně na sebe

odkázané na pracovišti/škole jsou konflikty pevnou součástí jejich běžného pracovního

dne. Rozdíly v zájmech a názorech nejsou však často tím vlastním problémem. Spíše jde

o to, jakým způsobem se ke konfliktům přistupuje. Schopnost sebevědomě čelit konfliktům

a úspěšně je usměrňovat, posiluje vaši pozici jak v okruhu vašich kolegů, tak i u vašich

nadřízených. Věnovat pozornost konfliktům znamená přiznat si, že reálně existují.

Konflikt, který není řešen, obvykle sám neodezní. Situace se zhoršuje, nevraživost

a nepřátelství ve skupinách narůstá. Člověk nahlíží na konflikt a jeho řešení ze své pozice,

ze svého úhlu pohledu. Ten může být diametrálně odlišný od pohledu jiného člověka.

K vyřešení konfliktu může přispět, když účastník vidí, že jsou uskutečňovány jeho

oprávněné zájmy. Konflikty se dají řešit nepřímou cestou. Vybízíme znesvářené strany,

aby se setkaly, prodiskutovaly problémy a snažily se nalézt řešení bez zásahu

managementu. Tato nepřímá strategie může mít podobu vyjednávání, přesvědčování

a společného vyřešení problému. Vyjednávání směřuje k dosažení souhlasu o tom,

co každá skupina získá a poskytne jiné skupině. Přesvědčování znamená, že pracovní týmy

hledají společnou oblast zájmu. Další možnou strategií, jak zvládnout konflikt, je řešení

problémů. Pracovní skupiny se musejí dohodnout na cíli. Pak navrhnou alternativní řešení,

která uspokojí obě skupiny. Přímá strategie řešení konfliktu spočívá v tom, že management

využije své moci. Požaduje vyřešení konfliktu do určitého termínu. Je tu jedno úskalí,

že se skupiny v konfliktu mohou spojit proti managementu a odporovat nařízení. Tím

se stanou spojenci a společně bojují proti nepříteli – managementu. Odstranění klíčových

figur konfliktu je opět řešením, které má své negativní stránky. Někdy je těžké rozpoznat,

zda jedinci, kteří jsou v konfliktu, reprezentují své týmy, nebo jde o osobní nepřátelství.

Další přímou strategií je hledání a nalézání cílů, úkolů vyššího řádu. Cíle, úkoly jsou

uloženy znesvářeným stranám a jejich dosažení je možné pouze vzájemnou spoluprací.

K projednávání stížností a sporů je dobré využít schválených postupů. Je třeba brát

v úvahu stanoviska obou stran, aby vyhrály obě strany (výhra – výhra). Řešení konfliktu

uplatněním moci (výhra – prohra) obvykle vede k dalšímu konfliktu. Řešení konfliktu

pomocí kompromisu (ztráta – ztráta) vyvolá často nespokojenost na obou stranách.



Deset pravidel úspěšného řešení konfliktů

1. Základní postoj „Já jsem OK – ty jsi OK“ (Erik Berne),

2. Mám právo na seberealizaci, samostatnost, na odpovědnost sám za sebe,

3. Možnosti vnímání a chování zúčastněných se mají rozšiřovat,

4. Důležité jsou pocity, vztahová rovina určuje rovinu obsahovou,

5. Procesy učení se nedají diktovat, ale „když si člověk něco umíní, zmůže víc, než

bychom věřili“ (Pestalozzi),

6. Pracovat se silnými stránkami a zdroji účastníků,

7. Nedívám se nazpátek, hledím dopředu,

8. Vypracovat společné představy cílů a přístupy řešení,

9. Hledání konsensu má přednost před hledáním kompromisů,

10. Lépe je předcházet (prevence), než léčit.

Doporučení k odstranění překážek komunikace

Ujasněte si cíle sdělení a plán na dosažení požadovaného výsledku. Vyvarujte

se profesního žargonu, dvojsmyslností. Symboly komunikace musí být jednoduché a všem

pochopitelné. Plán komunikace musí být napojen na rozhovory s ostatními pracovníky.

Sdělení by mělo být přečteno speciálnímu vzorku zaměstnanců předem. Tóny dělají hudbu.

Tak i komunikační techniky se výrazně podílejí na kladném přijetí informací. V ústní

komunikaci ovlivňují techniky procesu sdělení z 93 %. Přenos informací není komunikace.

Komunikace je kompletní, pokud příjemce sdělení pochopil. Komunikace musí posoudit

zdola nahoru, jen tak může být kompletní. Efektivní komunikaci vytvářejí příjemce

i odesílatel stejným dílem. Dále platí, že větší díl odpovědnosti nese nadřízený,

inteligentnější, zkušenější nebo jinak výše postavená osoba. Nepředkládejte problémy,

ale jejich řešení. Chovejte se ke svému nadřízenému jako k obchodnímu partnerovi.

Manažer by měl, obrazně řečeno, rozestřít deštník nad zaměstnanci a ochránit je před ataky



přicházejícími z vyšší organizační struktury. Pokud podřízený nedostává ke své práci

potřebné informace, nebo naopak je informacemi zahlcován, nadřízený neplní svou funkci.

Je dobré slyšet názor protistrany. Pokud protistrana nechce věc řešit hned, počkejte

do druhého dne nebo na nejbližší vhodnou chvíli. (Všichni to známe: jsou dny, kdy jsme

naštvaní na celý svět. Nikdy nevíme, co se druhému přihodilo.) Pokud se stále vyhýbáte

řešení, vzniká napětí, které snižuje produktivitu práce všech zúčastněných a v konečném

důsledku může být interpretováno jako manažerská chyba.

Vyplatí se tedy vypořádat se konstruktivně se spory a osvojit si dovednosti nezbytné

k jejich řešení.

1. krok – určení konfliktu

Prvním krokem pro zvládnutí konfliktu je zjištění jeho příčin a analýza situace, která vedla

ke vzniku problému. Teprve pak je možné konstruktivní řešení sporu.

Párové konflikty

Vznikají na základě neslučitelných zájmů dvou lidí, kteří na jedné straně chtějí posílit svou

osobnost, musí ale také najít kompromis.

Konflikty tří účastníků

Vztah mezi třemi osobami má v sobě mnohem více konfliktního potenciálu než vztah dvou

lidí. Mohou vznikat konflikty, které jsou vyvolány soutěžením o přízeň třetí osoby.

V takovém případě doporučujeme: Nadřízený by měl dát jasně najevo, že ho takové

chování ruší a své rozhodnutí učiní na základě jiných faktorů.

2. krok – diagnóza konfliktu

Než budete moci konflikt vyřešit, musíte jej nejprve rozpoznat. Určité vzory chování

mohou ukazovat na potenciál konfliktu. Nepřátelské chování, intrikářství a odpor jsou



znamení, která snadno objevíte, protože se vůči vám projevují aktivně. Složitější je případ,

kdy se některý z podřízených uzavře do sebe, i práce přesně podle předpisů může

být znamením probíhajícího konfliktu. V takovém případě je důležité rozpoznat příčiny

a pozadí konfliktu. Respektujte všechny zúčastněné, nikdo nemá špatný názor,

neboť každý svůj názor vyvíjí na základě svých informací a zkušeností. Ptejte se: Kdo

se konfliktu účastní? Proč konflikt vznikl? Jaké cíle zúčastnění sledují? Jak se konflikt

vyvíjel v průběhu času? Jaké osobnostní rysy a styl komunikace jsou charakteristické

pro zúčastněné osoby?

Teprve když budete znát odpovědi na tyto otázky, můžete začít konflikt řešit. Nejprve

definujte problém uvnitř skupiny. Možné návrhy řešení by se pak měly rozvíjet společně.

Posléze zhodnoťte pro a proti jednotlivých návrhů a racionálně zvolte to nejlepší řešení.

Dalším krokem by mělo být vysvětlení chyb. Nechte obě strany, aby řekly, co by podle

jejich názoru měl ten druhý udělat jinak a jak by to měl udělat. Odpovědi by měly být

co nejkonkrétnější. Vše si poznamenejte. Poté byste měli obě strany vyzvat k tomu,

aby se snažily postupovat podle tohoto seznamu a důrazně je upozornit, že v případě

dalších konfliktů budou následovat přísná opatření.

3. Souhrn nových dosavadních poznatků (doba trvání: 3-5 min.)

Cílem je zopakovat si nové termíny a postupy a formovat tak žáky k formování

„předcházení“ konfliktů.

1. jasné definování konfliktu,

2. účastníci konfliktu,

3. řešení daného konfliktu.




Lektor sám zhodnotí uplynulou vyučovací hodinu. V závěru se zadá žákům

úkol na příští hodinu.

Žáci si předem určí/vydefinují „konflikt“ z běžného denního prostředí (rodina, škola)

a k němu formou scénky/dialogu řešení a navrhnou formu „předcházení“/snižování

konfliktních situací.



13 Třináctá výuková hodina


1. Úvod: shrnutí pojmu „předcházení“, „snižování“ činů, které vyvolávají konflikt

(doba trvání: 5-7 min.)

Obsah a cíl:


konflikt (vznik, důvod, důsledky).

2. Téma hodiny: Předcházení nebo snižování konfliktů v.m. (doba trvání 15-20 min.)

Cílem je, aby žáci sami ve svém každodenním prostředí vydefinovali různé možné

konfliktní situace, navrhli jejich řešení a uvědomili si možnosti předcházení těmto

situacím.

Na základě úkolů z minulé hodiny žáci mají sami určit „konflikt“, jeho řešení

a zejména stanovit cestu, jak tomu předcházet. Tato prezentace může představovat

v malé skupině i formu virtuální menšiny v daném prostředí.

3. Předcházení – kriminalita a její důsledky – prevence/represe (doba trvání:

20-25 min.)



Základní pojmy v rámci kriminality/prevence/represe

Pachatel

V trestněprávním chápání je pachatelem ten, kdo se dopustil trestního činu a byl kvůli

tomu stíhán. Kriminologie chápe tento pojem šířeji. V kriminologii je pachatelem každý,

kdo se dopustí trestního činu bez ohledu na to, zda za tento skutek je, nebo není stíhán,

ale zabývá se i osobami, které jsou potenciálními pachateli kriminality. Pachatelem můžou

být osoby, které spáchaly trestní čin, osoby trestně neodpovědné – osoby mladší 15 let

a osoby nepříčetné, potenciální pachatelé – např. recidivisté, osoby vyznačující se sociálně

patologickým jednáním – např. narkomani, prostitutky, extremisté, chorobní hráči…

Každý člověk je osobností. Strukturou osobnosti tvoří schopnosti (inteligence, tvořivost

apod.), temperament (emocionalita), postoje, motivace…

Každý člověk je osobnost, i pachatel je osobnost.

V souvislosti s osobností pachatele se psychologie zajímá o dvě otázky. Zaprvé, jak

dospívá jedinec k připravenosti jednat kriminálním způsobem, tj. jaké duševní pochody

a vlastnosti uvozují trestnou činnost, udržují ji v chodu a vtiskávají ji její konkrétní tvář.

Druhá otázka směřuje ke zjištění, zda se pachatelé vyznačují určitými psychickými

zvláštnostmi, které je odlišují od nepachatelů, a jestliže tomu tak je. Uvedené dvě otázky

vyjadřují ve zjednodušené podobě výchozí pozice dvou přístupů ke studiu osobnosti

pachatele v kriminální (kriminologické) psychologii. První přístup se běžně označuje jako

procesuální či dynamický. Typologií pachatelů bylo do současné doby vytvořeno

nepřeberné množství, ale bohužel dosud o nich chybí systematický a vyčerpávající přehled.

Typologie dle biologických dispozic se zaměřuje na to, jaký mají vliv biologické dispozice

na utváření osobnosti delikventa. Typologie dle psychických dispozic se zabývá tím, jaké

mají psychické dispozice vliv na utváření osobnosti delikventa. Vycházejí zejména

z poznatků psychologie: zkoumá strukturu osobnosti (schopnosti, charakter, temperament,

volní vlastnosti, motivace, postoje, zájmy atd.), zkoumá faktory II. řádu (extrovert,

introvert), zkoumá adaptaci jedince na prostředí – nesoulad potřeb individua s prostředím

se nazývá maladaptace. Typologie dle vlivu sociálního prostředí zkoumá jedince

z pohledu, jaký má vliv prostředí, ve kterém žije, na jeho osobnost. Kriminologie vychází



především z poznatků sociologie, zejména ze: zkoumání sociálního prostředí pachatele,

zkoumání procesu sociálního určení, zkoumání hodnotových orientací pachatele a jeho

sociálního začlenění.

Rozlišujeme 3 typy pachatelů násilné trestné činnosti: afektivní pachatel, deviantní

pachatel, racionální pachatel. Afektivní pachatel většinou není označován jako

nebezpečný pachatel, přičemž prognóza jeho dalšího chování je příznivá

a pravděpodobnost recidivy nízká. Charakteristikou je emocionálně vyhrocená situace,

např. partnerské vraždy.

Deviantní pachatel je pachatel, který nemá žádný osobní vztah k oběti. Pachatel není

motivovaný vztahem k oběti, ale na oběť útočí nevybíravým způsobem. Prognóza dalšího

konání u deviantního pachatele není optimistická, můžeme u něho předpokládat značnou

nebezpečnost. Typickým znakem racionálního pachatele je promyšlenost činu a spočítání

rizik. Samotný TČ je prostředkem k dosažení určitého cíle, v důsledku čeho má pachatel

z útoku užitek, buď materiální, nebo jiný (zbavení se svědka). Samotná prognóza je

hodnocená jako nepříznivá, kdy můžeme očekávat vyšší nebezpečnost.

Prevence

Existuje několik definic, které vysvětlují pojem prevence kriminality. Prevencí kriminality

(v užším smyslu) rozumíme soubor nejrůznějších aktivit mimo trestního charakteru

orientovaných na odstranění, oslabení či neutralizaci kriminogenních faktorů s cílem

zastavit růst kriminality nebo docílit jejího zmenšení. Prevenci kriminality můžeme dále

definovat jako speciální oblast uplatnění prevence, jejímž předmětem je ochrana před

kriminalitou jejím předcházením. Ze společensko-praktického hlediska prevence

kriminality představuje vědecky zdůvodněné, zaměřené, cílevědomé, plánovité

a koordinované působení na příčiny a podmínky kriminality s cílem odstranit je, anebo je

vhodným výběrem forem a metod působení alespoň zčásti (podle možnosti však

v co nejvyšší míře) eliminovat, případně jejich negativní projevy omezit a současně

podporovat vytváření antikriminogenních podmínek. Prevence představuje pokus



eliminovat trestnou činnost ještě před jejím započetím nebo před jejím pokračováním.

Do prevence tak náleží veškeré aktivity směřující k předcházení páchání, ke snižování

jejich výskytu cestou zamezení páchání neboli neutralizaci příčin a podmínek vzniku.

Sociální prevence

Sociální prevence je zaměřena nejšířeji, neboť je zaměřena na sociální kriminogenní

faktory a na jejich překonávání či jejich neutralizaci. Sociální prevence je orientována

na takové sociální kriminogenní jevy, jako jsou prostituce, alkoholismus a jiné

toxikomanie, nezaměstnanost, chudoba, záškoláctví, extremistické skupiny, kasina,

bezdomovci, na deformace v oficiální politice a v právním řádu či v působení médií, které

mohou mít kriminogenní účinky, a na otázky kriminálně preventivního či socializačního

působení rodiny, školy, sociálních služeb a jiných institucí. Společnost a stát dociluje

žádoucího stupně konformity lidského chování především vnější kontrolou lidského

chování záležející ve fungování normativních systémů a jejich subsystémů. Jedná

se hlavně o právní řád, mravní řád, a o jednotlivá náboženství, nespočetné množství zvyků,

zvyklostí a obyčejů i rituálů. Působení normativních systémů se vyznačuje

sankcionováním určitých chování, ať již jde o sankce negativní (pokuty, soudní tresty,

vzetí do vazby, odnětí živnostenského oprávnění, morální izolace aj.) nebo o sankce

pozitivní (peněžité odměny, vyznamenání, pochvaly, morální ocenění aj.). Sociální

prevence je orientovaná na osobu pachatele – působí na sociální integraci jedince

(tzv. socializaci – začleňování jedince do společnosti), a dále je orientována na změnu

příčin kriminality – působí na nepříznivé společenské a ekonomické podmínky. Základní

cesty prevence násilné kriminality tak spočívají zejména ve sféře prevence sociální. Patří

sem především opatření obecnější povahy, jako jsou prohlubování návyků na užitečné

využívání volného času, zlepšování sociálního klimatu v institucích, potírání alkoholismu.

V posledním případě se jedná o předcházení nadměrnému návykovému požívání alkoholu,

ale také o rychlé zásahy vůči osobám, které se v opilosti pohybují na veřejně přístupných

místech. V obecné poloze je třeba rovněž zdůraznit potřebu všemožně zabraňovat

rozvoji procesů učení se násilí a prosazovat cesty smírného regulování konfliktů. Týká



se to rodiny, školy, skupiny vrstevníků, sousedů, pracovních skupin, skupin volného času,

ale i samotného státu a jeho institucí. Masmédia mohou sehrát významnou roli v prevenci

násilné kriminality již tím, že budou zvýrazňovat hranici mezi dovoleným a nedovoleným

chováním. Vedle vytvoření televizního etického kodexu se doporučuje ztížit dětem

a mládeži přístup ke sledování pořadů předvádějících násilí.

Konkrétní příklady sociální prevence násilné kriminality: prohlubování návyků na užitečné

využívání volného času, zlepšování sociálního klimatu v institucích (např. ve školách),

potírání alkoholismu, řešení drogové problematiky, přísné tresty pro recidivisty,

prosociální, právní a mravní výchova, adekvátní reakce veřejnosti (např. všímat si svého

okolí).

Situační prevence

Situační prevence je zaměřena na odstraňování kriminogenních situací, na omezování

příležitostí ke spáchání TČ a na zvyšování rizika dopadení pro pachatele. Teorie situační

prevence vychází z poznatků, podle kterých určité druhy kriminality a jiných sociálně

patologických jevů mají své časové a prostorové zákonitosti. Přitom předpokládá, že velká

část kriminality je uskutečňována na základě racionální úvahy potenciálního pachatele,

který váží klady a zápory zamýšlené kriminální aktivity a zjistí-li, že námaha a riziko

spojené s provedením jsou větší než očekávaný prospěch, upustí od svého záměru.

Kriminologické a kriminalistické poznatky přesvědčivě ukazují, že určitá místa, určitá

doba dne, týdne, měsíce či roku a určité situace jsou pro některé kriminální aktivity zvlášť

příhodné, a že proto kontrola a pozornost věnovaná těmto místům, dobám a situacím může

rozsah kriminality výrazně ovlivnit.

U prevence primární jsou preventivní aktivity adresovány veškerému obyvatelstvu, ať již

celého státu nebo některého města či místa, nebo některým demograficky vymezeným

skupinám obyvatel, např. mládeži, ženám, národnostním a etnickým menšinám. Primární

prevence působí plošně v tom smyslu, že působí na každého, aniž by brala v úvahu stupeň

jeho kriminálního ohrožení nebo kriminální rizikovosti. Primární prevence může být:



sociální – výchova, vzdělání, osvěta, zaměstnanost atd.; situační – urbanistická (nestavět

velká sídliště, která jsou „stvořena“ pro páchání kriminality), zrušení vkladních knížek

na doručitele; viktimologická – informuje veřejnost nebo určitou skupinu obyvatelstva

o případných nebezpečích.

Ke klíčovým úlohám prevence násilné kriminality v oblasti primární prevence patří:

1. Podporování bezpečných, stabilních vztahů mezi rodiči a jejich dětmi.

Výzkumy dokazují, že vystavení dětí týrání v období dětství nebo jiných forem

násilného chování negativně ovlivňuje jejich duševní rozvoj, zvyšuje následnou

náchylnost k fyzickým a psychickým problémům, od úzkosti po deprese,

až po kardiovaskulární onemocnění.

2. Redukovat dostupnost a požívání alkoholu. Nadprůměrné požívání alkoholu

škodlivě působí na fyzické a poznávací funkce. Tím, že alkohol snižuje

sebeovládání a sebekontrolu, zvyšuje se pravděpodobnost použití násilí

při konfrontacích.

3. Zdokonalit vědomost a zlepšit příležitost pro děti a mládež. Impulzivnost

a nízká empatie jsou významnými rizikovými faktory pro nejrozličnější formy

násilného chování. Slibnou strategií prevence násilné kriminality se jeví výukové

programy s důrazem na sociální rozvoj, na zvýšení empatie a na snížení

impulzivnosti, antisociálního a agresivního chování u dětí prázdninových

výukových programů.

4. Zlepšit systém trestní justice a systém sociálního zabezpečení. Z hlediska

primární prevence můžeme konstatovat, že účinný systém trestní justice přispívá

ve všeobecnosti k odstranění násilí. Stejně tak instituce sociálního zabezpečení,

poskytující základní podporu jednotlivcům a rodinám, mohou v těžkých

ekonomických podmínkách snížit dopady ekonomické nerovnosti. Reformy těchto

systémů by měly být základním kamenem národních programů a politik na úseku

prevence násilí.



Sekundární prevence nalézá své těžiště v trestní politice a v jím praktickém prosazení

s přihlédnutím k dosahu generální prevence. U sekundární prevence jsou preventivní

aktivity orientovány na potenciální pachatele, na potenciální oběti a na kriminogenní

situace. Je adresována především kriminálně rizikovým skupinám, jako jsou děti bez

náležitého dozoru, děti dopouštějící se záškoláctví, alkoholici a narkomani, žebráci,

bezdomovci aj.

Prevence z hlediska příjemce/adresáta

1. Úroveň individuální prevence: programy předškolního vzdělávání, programy

sociálního rozvoje, programy zaměřené na ochranu před neplánovaným

těhotenstvím, na pomoc ženám pro hledání adekvátní prenatální a postnatální péče.

Z hlediska sekundární a terciární prevence jsou to konzultační a terapeutické

přístupy, školení policií, poskytovateli zdravotnické péče a zaměstnanců.

2. Prevence na úrovni vztahů: aktivity jsou zaměřené na změny chování ovlivněné

blízkými mezilidskými vztahy a nejbližším okolím, jakým je například rodinné

prostředí.

3. Prevence na úrovni komunity (společenství): tato prevence je zaměřená

na změny chování v prostředí jednotlivých institucí, například školním

prostředí – podporování pro-sociálního, pokojného a nenásilného prostředí

v třídách v rámci vyučovacích praktik, dále podporování spolupráce učitelů

při monitorování a dohled nad studenty, podporování úsilí o zvýšení zapojení

studentů, snížení šikanování.

4. Prevence na úrovni společnosti: preventivní aktivity této úrovně odpovídají

kulturním, společenským a ekonomickým faktorům vztahujícím se k násilí,

zdůrazňují změny v legislativě, politice, a v širším společenském a kulturním

prostředí za účelem snížení násilí ve společnosti. Příkladem může být prostředek

omezení přístupu k střelným zbraním (např. zákaz držby určitých typů střelných

zbraní, striktní pravidla licence a registrace, přísné postihy nelegální držby



či nezákonného obchodování s nimi), pro případy sebevražd se navrhuje oplocení

vysokých mostů, omezený přístup na střechy vysokých budov, omezení přístupu

k pesticidům, umělým hnojivům a předpisům bezpečných drog (např. monitorování

velikosti a spotřeby). Z hlediska legislativních a soudních opatření můžeme

připomenout kriminalizaci používání tvrdých fyzických trestů dětí v jakémkoli

zařízení a zavést zákonnou povinnost oznámení skutečností, jakými jsou

zneužívání dětí a starších osob, a tak rozptýlit názor, že násilí v rodině je

soukromou záležitostí. Vzhledem k tomu je velmi důležité posunutí sociálních

norem.

Na národní úrovni je problematika násilí řešena například: Vládní kampaň STOP násilí

na dětech (http://stopnasilinadetech.cz/o-kampani), Národní strategie prevence násilí

na dětech v ČR na období 2008-2018 (http://www.vlada.cz/scripts/file.php?id=61422),

Národní akční plán prevence domácího násilí na roky 2011-2014,

(http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/vlada-schvalila-narodni-akcni-plan-

prevence-domaciho-nasili-na-leta-2011-2014-83245/)


Lektor sám zhodnotí uplynulou vyučovací hodinu. V závěru se zadá žákům

úkol na příští hodinu.

Žáci si předem určí/vydefinují „konflikt“ z běžného denního prostředí (rodina, škola)

a k němu formou scénky/dialogu řešení a navrhnou formu „předcházení“/snižování

konfliktních situací.



14 Čtrnáctá výuková hodina


1. Úvod: shrnutí pojmu „předcházení“, „snižování“ činů, které vyvolávají konflikt

(doba trvání: 7-10 min.)

Obsah a cíl:


konflikt (vznik, důvod, důsledky) a předcházení/snižování vzniku konfliktů.

Předcházení na minulé hodině bylo zaměřeno zejména na vznik a důsledky konfliktů,

kterých výsledkem je zejména z hlediska celospolečenského kriminalita.

2. Téma hodiny: Předcházení nebo snižování konfliktů virtuální menšiny zaměřeno

na rodinu a spolužití více osob. (doba trvání 20-25 min.)

Cílem je, aby žáci sami ve svém každodenním prostředí vydefinovali různé možné

konfliktní situace v rodině, navrhli jejich řešení a uvědomili si možnosti předcházení těmto

situacím.

Na základě úkolů z minulé hodiny žáci mají sami určit „konflikt“, jeho řešení

a zejména stanovit cestu, jak tomu předcházet. Tato prezentace může představovat

v malé skupině i formu virtuální menšiny v daném prostředí.



Definice rodiny

Vzhledem ke skutečnosti, že vymezení pojmu rodina bylo nejen ve společenských vědách

věnováno mnoho pozornosti, lze se setkat s celou řadou jejích různých definic. Obecně

bývá rodina charakterizována především z hlediska svého postavení ve společenském

systému, dále pak z hlediska vazeb a sociálních procesů, které v ní probíhají. Jedna

z nejjednodušších definic popisuje rodinu jako malou skupinu osob, které jsou navzájem

spojeny manželskými, příbuzenskými nebo jinými odbornými vztahy a zvláště společným

způsobem života.

Funkce rodiny

Seskupení muže, ženy a jejich dětí se označuje jako nukleární rodiny a ta je všude na světě

považována za základní jednotku solidarity a vzájemné zodpovědnosti. Ve většině kultur je

rovněž uznávaná jako legální legitimní sociální jednotky plodící potomky a mající

zodpovědnost za jejich výchovu. Rodina je nesmírně důležité společenství, těsně spjaté

nejrůznějšími vztahy uvnitř i navenek. Vůči okolnímu světu se podle momentální potřeby

otevírá, či uzavírá, čímž se stává jakýmsi malým samostatným světem, jehož hlavním

posláním je poskytovat svým členům péči a ochranu. Mezi další funkce rodiny patří

zejména: reprodukční (plození potomků), ekonomická (hmotné zajištění členů rodiny),

socializační (učí děti zařazovat se do dané společnosti a kultury), emociální (zajišťuje

citové zázemí pro své členy). Tím nejdůležitějším koenzivním faktorem rodiny je právě

poslední jmenovaná emocionalita. Emocionální funkci v rodině dokáže plně zastávat pouze

jedinec (rodič), který je dostatečně zralý, zodpovědný a dokáže vytvořit trvalé citové

zázemí pro všechny její ostatní členy. Emocionální jistota je potřebná nejen pro děti,

ale také pro dospělé, i když v trochu jiné podobě. Přesto lze v poslední době vysledovat,

že v některých kruzích vystupují do popředí spíše faktory hmotné povahy. Biologické

potřeby zahrnují řádnou výživu, dostatek tepla, čistotu atd. Jakmile jsou uspokojeny tyto

biologické potřeby, přicházejí ke slovu potřeby psychické, tzn. potřeba náležitého přívodu

podnětů, potřeba jistoty, vědomí vlastní identity, potřeba otevřené budoucnosti. S těmito

psychickými potřebami velice úzce souvisí také potřeby sociální, jako jsou potřeba lásky



a bezpečí, potřeba akceptace dítěte takového, jaké je, zabezpečení všech možností

k rozvinutí jeho schopností atd. Někdy se tyto dvě kategorie slučují a označují se jako

potřeby psychosociální. Vývojové potřeby jsou aktuální opět až po řádném uspokojení

potřeb předešlých a zahrnují motivaci a následné činnosti, kterými se lidský jedinec sám

rozvíjí. Je zřejmé, že charakter potřeb se neustále mění s postupujícím vývojem dítěte.

Ještě jeden důležitý fakt by bylo dobré připomenout, že vztah dítěte k jeho lidem je dán

tím, že mu způsobují nějakou příjemnost, ale tím, že mu dávají pocit bezpečí.

Rodina – je malá, primární a neformální sociální skupina, kterou tvoří jedinci spojeni

pokrevními, manželskými a adoptivními vztahy. (V českém právním řádu paradoxně není

pojem rodiny jednoznačně definován).

Dítě – nedospělá osoba, člověk mladší 15 let. Podle jiných národních organizací – člověk

mladší 18 let. (Dle WHO – Světová zdravotnická organizace, se za dítě považuje jedinec

starý 18 let a 364 dnů, až dosažením tzv. 19 let je považován za dospělou osobu).

Sociální vyloučení – chápeme jako stav, kdy jedinec nebo kolektiv neparticipuje plně

na ekonomickém, politickém a sociálním životě a kdy příjem neumožňuje dosáhnout

určitého standardu, který je považován ve společnosti za přijatelný.

Rodinné prostředí – hmotné, hygienické, hospodářské, sociální, duchovní, mravní

a citové. Působí na dítě už tím, že v něm žije.

Nefunkční/afunkční/dysfunkční rodina – rodina, kde se vyskytují vážnější poruchy

některých nebo všech rodinných funkcí, které bezprostředně ohrožují a poškozují rodinu

jako celek a zvláště vývoj a prospěch dítěte. Takováto rodina vyžaduje soustavnou pomoc.



Problémová rodina se definuje jako: není sice zcela bezporuchová, ale pokud se objeví

méně závažné problémy, poradí si sami, popřípadě potřebují pomoc třetí osoby, jako je

např. sociální pracovník, rodinný terapeut, mediální pracovník, psycholog. Taková rodina

reflektuje své problémy a snaží se spolupracovat na jejich řešení. Dysfunkční rodina

neplní některé ze svých základních a společností očekávaných funkcí. Často se jedná

o výchovné i „hmotné“ zanedbávání ze strany rodičů. Rodiče neprojevují o své děti

dostatečný zájem, mohou je učit nežádoucím normám, rolím a hodnotám. Děti trpí

nevyhraněností či nedůsledností výchovného vedení. Tyto rodiny bývají často na velmi

nízké sociokulturní úrovni. Jde o rodiny, kde se vyskytují vážnější poruchy a nejsou

uspokojeny základní potřeby dítěte. Tyto poruchy se mohou projevit ve formě psychického

nebo fyzického týrání a zanedbání dítěte. Rodina již není schopná své problémy řešit sama

a je potřeba odborné intervence. Jedná se o zavedení různých opatření jako sanace rodiny

nebo dohled nad touto rodinou. Pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dítěte již tyto

rodiny sledují a věnují jim větší pozornost. U těchto dětí je nebezpečí rozvoje různých

patologií. Děti utíkají z domu, hledají si různé party, vznikají zde závislosti na alkoholu

a drogách, dochází k trestné činnosti. Často zde dochází k psychickým deprivacím

na základě neuspokojení dlouhodobých citových potřeb. V rodinách dochází k hádkám

a slovním napadením. Bohužel právě děti jsou svědky těchto událostí. Z vlastních

zkušeností vím, že takové děti jsou pak často uzavřené a nejčastěji se ventilují na vlastních

sourozencích. Je však důležité rozpoznat, kdy je ještě rodinné prostředí pro dítě podnětné

a vyhovující a kdy už by mělo dojít k odebrání dítěte. Afunkční rodiny jsou poruchy

v rodině již tak velkého rázu, že rodina přestává plnit veškeré funkce a stává

se patologickou. Jedná se především o rodiny, kde se vyskytuje násilí, alkoholismus, týrání

a zneužívání dítěte. V některých takových rodinách je normou trestná činnost, pohrdání

sociálně přijatelným chováním. V takovém případě je nezbytné, aby dítě bylo z rodiny

odebráno a umístěno do náhradní rodinné péče nebo ústavní výchovy. Protože rodina je

nejmenší/základní seskupení osob, které definuje nějaký společný zájem/oblast, lze říci,

že je proto i nejsnadnějším prostředím různých vnitřních/mezilidských konfliktů. Rodina

byla a je prvním a mnohdy i jediným zdrojem podpory lidí, kteří se dostali do nesnází.

A to bez ohledu na jejich sociální postavení v „buňce“. Jak již bylo v minulosti

vzpomenuto, v souvislosti s předcházením/snižováním konfliktů, předcházením



kriminality, je nutné zdůraznit, že právě r o d i n a je místem, která by měla poskytovat

dítěti ochranu, jistotu, bezpečí a zázemí. Každé dítě, které přichází na svět (reprodukční

funkce rodiny), potřebuje podnětné prostředí pro rozvoj svých sociálních dovedností

a schopností. Z dítěte, které vyrůstá v klidném domácím prostředí, kde je respektováno,

kde je otevřená komunikace a kde se zjevně projevuje láska, by měla vyrůst zdravá a silná

osobnost. První roky života dítěte v rodině jsou nejdůležitější a mají největší vliv na jeho

vývoj. Rodiče předávají dítěti veškeré vzorce společenského chování, prvotní lásku,

a stimulují jeho přirozený rozvoj. Naopak děti z nefunkčních rodin, ve kterých rodiče

zajistí pro děti mnohdy jen základní potřeby a dítě vyrůstá bez lásky a pocitu bezpečí,

si do dospělosti přinášejí řadu negativních vlastností (obracejí se k alkoholu a drogám,

kriminalita...). Rodina může vývoj dítěte stimulovat, nebo brzdit. V rodině si dítě přebírá

modely chování a norem, které se předávají z generace na generaci.

3. Shrnutí nových poznatků (doba trvání: 5-8 min.)

1. Jaký vliv může mít rodina a prostředí/zázemí při budování „předcházení nebo

snižování konfliktů“

2. V jakém prostředí můžeme potkat nejčastěji „zdroj konfliktů“ a jak můžeme tento

zdroj eliminovat

3. Dle tvého názoru co bys „změnil“, abys tak co nejvíce v budoucnu předešel

možným konfliktům


Lektor sám zhodnotí uplynulou vyučovací hodinu. Zejména se zaměří

na hodnocení celého bloku přednášek na téma „předcházení“.

Date post:	19-Jul-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	2 times
Download:	0 times

VIRTUÁLNÍ MENŠINA - RomPraharom-praha.cz/file/hi1/METODIKA-K-VYUCE-ZAKU.pdf · samotná výuka...

Documents