Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, 586 01 ... - VŠPJ/Základy podnikové...

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

Katedra ekonomie a managementu

ZÁKLADY PODNIKOVÉ

EKONOMIKY

Ing. Věra Nečadová

2008

Recenzovali: Ing. Marie Strnadová

Dipl. Ing. Josef Krejčí

Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor.

Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou.

© Věra Nečadová 2008

ISBN 978-80-87035-16-0

Základy podnikové ekonomiky Obsah

1

Obsah

1 ÚVOD .................................................................................................................................................................. 3

2 ZÁKLADNÍ EKONOMICKÉ POJMY ........................................................................................................... 5

2.1 ZÁKLADNÍ EKONOMICKÉ SYSTÉMY ............................................................................................................... 7 SHRNUTÍ .......................................................................................................................................................... 9 KONTROLNÍ OTÁZKY ........................................................................................................................................... 9 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ .................................................................................................................................. 9

3 VÝROBNÍ FAKTORY A HOSPODÁŘSKÝ PROCES ............................................................................... 10

3.1 VÝROBNÍ FAKTORY ..................................................................................................................................... 10 3.2 TRH PRÁCE .................................................................................................................................................. 12 3.3 PŮDA (PŘÍRODNÍ ZDROJE) ............................................................................................................................ 13 3.4 KAPITÁL ...................................................................................................................................................... 14 3.5 ČTVRTÝ VÝROBNÍ FAKTOR - INFORMACE .................................................................................................... 16 3.6 HOSPODÁŘSKÝ PROCES ............................................................................................................................... 16 3.7 ORGANIZACE, ORGANIZOVÁNÍ .................................................................................................................... 22 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 23 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 23 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 24

4 EFEKTIVNOST A JEJÍ ZÁKLADNÍ KATEGORIE .................................................................................. 25

4.1 UKAZATELE RENTABILITY ........................................................................................................................... 28 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 30 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 31 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 31

5 PODSTATA PODNIKU, PODNIKÁNÍ, PRÁVNÍ ÚPRAVA ...................................................................... 32

5.1 PODSTATA PODNIKU .................................................................................................................................... 32 5.2 PODNIKÁNÍ .................................................................................................................................................. 34 5.3 HISTORIE NAŠICH PODNIKŮ A PODNIKÁNÍ .................................................................................................... 36 5.4 PRÁVNÍ ÚPRAVA PODNIKÁNÍ ....................................................................................................................... 39 5.5 PODNIK A OSOBA PODNIKATELE .................................................................................................................. 42 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 44 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 44 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 45

6 OKOLÍ PODNIKU .......................................................................................................................................... 46

6.1 PRVKY OKOLÍ PODNIKU ............................................................................................................................... 46 6.2 ROLE STÁTU PŘI FORMOVÁNÍ OKOLÍ PODNIKU............................................................................................. 53 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 55 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 55 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 56

7 CÍLE PODNIKU A JEHO FUNKCE ............................................................................................................. 57

7.1 ROZDÍLY V CÍLECH VELKÉ SPOLEČNOSTI A MALÉHO PODNIKU .................................................................... 58 7.2 TRŽNÍ PŘIDANÁ HODNOTA A EKONOMICKÁ PŘIDANÁ HODNOTA .................................................................. 61 7.3 DRUHY CÍLŮ ................................................................................................................................................ 62 7.4 FUNKCE (ČINNOSTI) PODNIKU ..................................................................................................................... 64 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 67 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 67 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 68

8 TYPOLOGIE PODNIKŮ ................................................................................................................................ 69

8.1 ROZDĚLENÍ PODNIKŮ PODLE PRÁVNÍ FORMY ............................................................................................... 70 8.2 PODNIKY ROZDĚLENÉ PODLE SEKTORŮ A HOSPODÁŘSKÝCH ODVĚTVÍ......................................................... 77 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 80 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 80 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 81

Základy podnikové ekonomiky Obsah

2

9 MAJETKOVÁ A KAPITÁLOVÁ VÝSTAVBA PODNIKU ....................................................................... 82

9.1 STRUKTURA MAJETKU V PODNIKU ............................................................................................................... 84 9.2 OCEŇOVÁNÍ MAJETKU A PODNIKU ............................................................................................................... 89 SHRNUTÍ ........................................................................................................................................................ 92 KONTROLNÍ OTÁZKY ......................................................................................................................................... 92 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ................................................................................................................................. 93

10 PODNIKOVÉ ŘÍZENÍ .................................................................................................................................. 94

10.1 NOSITELÉ ŘÍDÍCÍCH ROZHODNUTÍ .............................................................................................................. 95 10.2 FUNKČNÍ STRUKTURA PLÁNOVÁNÍ PODNIKU ............................................................................................. 98 10.3 PODNIKATELSKÝ PLÁN A JEHO OBSAH ....................................................................................................... 99 SHRNUTÍ ...................................................................................................................................................... 101 KONTROLNÍ OTÁZKY ....................................................................................................................................... 101 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ............................................................................................................................... 102

11 PODNIKOVÉ ČINNOSTI .......................................................................................................................... 103

11.1 VÝROBNÍ ČINNOST PODNIKU ................................................................................................................... 103 11.2 ZÁSOBOVACÍ ČINNOST PODNIKU ............................................................................................................. 106 11.3 ODBYTOVÁ ČINNOST ............................................................................................................................... 110 11.4 PERSONÁLNÍ ČINNOST ............................................................................................................................. 111 11.5 FINANCOVÁNÍ PODNIKU .......................................................................................................................... 116 11.6 INVESTIČNÍ ČINNOST ............................................................................................................................... 120 SHRNUTÍ ...................................................................................................................................................... 121 KONTROLNÍ OTÁZKY ....................................................................................................................................... 122 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ............................................................................................................................... 123

12 SPECIFICKÉ EKONOMIKY .................................................................................................................... 124

12.1 ČLENĚNÍ VÝROBNÍCH PODNIKŮ ............................................................................................................... 124 SHRNUTÍ ...................................................................................................................................................... 130 KONTROLNÍ OTÁZKY ....................................................................................................................................... 131 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ............................................................................................................................... 131

13 NÁRODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ, HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA STÁTU ................................................ 132

13.1 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA ........................................................................................................................ 134 SHRNUTÍ ...................................................................................................................................................... 137 KONTROLNÍ OTÁZKY ....................................................................................................................................... 137 POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ ............................................................................................................................... 138

ZÁVĚREČNÝ PRŮVODCE STUDIEM ........................................................................................................ 139

PŘÍLOHA Č. 1 - SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................................................................... 140

PŘÍLOHA Č. 2 - VYSVĚTLIVKY K POUŽITÝM IKONÁM ..................................................................... 142

Základy podnikové ekonomiky Úvod

3

1 ÚVOD

Vážení a milí čtenáři,

předkládám vám studijní materiál, který se týká základů podnikové ekonomiky.

Prostřednictvím tohoto textu byste měli získat základní teoretické znalosti z oblasti podnikové

ekonomiky . Studijní materiál je uvedený základními pojmy, které se týkají podnikové

ekonomiky, ale zároveň i ostatních ekonomických předmětů, se kterými se na Vysoké škole

polytechnické v Jihlavě v průběhu studia setkáte.

Věřím, že zpracování tohoto studijního materiálu bude většině z vás vyhovovat a že

oceníte i částečnou provázanost tohoto studijního materiálu s ostatními ekonomickými

předměty, se kterými se dříve, či později setkáte, a že získané znalosti z tohoto studijního

materiálu v těchto dalších ekonomických předmětech uplatníte.

Cílem tohoto studijního textu je, abyste po jeho nastudování a zodpovězení všech

otázek dokázali:

- definovat základní ekonomické pojmy a charakterizovat souvislosti mezi nimi,

- charakterizovat jednotlivé výrobní faktory, vysvětlit podstatu hospodářského procesu

a pojmů s tímto souvisejících, jakož i objasnit pojem organizace a organizování,

- pochopit podstatu a význam efektivnosti, znát její základní kategorie a základní

ukazatele,

- objasnit podstatu podniku, podnikání a právní úpravu podnikání,

- rozebrat jednotlivé druhy okolí podniku,

- definovat cíle podniku a jeho funkce a objasnit typologii podniků, jakož i majetkovou

a kapitálovou výstavbu podniku,

- vysvětlit podstatu podnikového řízení a popsat jednotlivé podnikové činnosti,

- určit a vysvětlit specifika ekonomik některých podniků,

- orientovat se a charakterizovat problematiku národního hospodářství a hospodářské

politiky státu.

Doporučení ke studiu

Studijní materiál obsahuje 12 kapitol, když každá kapitola sleduje vlastní ekonomické

téma, které je v závěru stručně shrnuté. Věnujte dostatek času na studium jednotlivých

kapitol, jako orientační doporučení si vám dovoluji navrhnout v průměru dvě až tři hodiny

na každou kapitolu. Toto časové rozhraní by mělo zahrnovat kromě intenzivního studia teorie

i její zopakování, případně splnění dalších aktivit. Doporučuji předkládaný materiál studovat

důsledně, po kapitolách a věřím,že vás potom i zaujme a dostaví se předpokládaný výsledek.

Při vlastním studiu se snažte vše promýšlet, vytvářet si vlastní názor a hledat vzájemné

souvislosti. Vracejte se ke statím, které vám nebyly dostatečně jasné a srozumitelné, měli jste

pocit, že jsou náročné a složité, když hlavně tyto úseky neustále opakujte a pokročte dále

ve studiu až budete mít dojem, že jste danou část zvládli.

Pro zdárné a úspěšné studium, a hlavně ve vlastním zájmu, nepřeskakujte žádnou

kapitolu, protože jednotlivé kapitoly na sebe navazují a jsou právě záměrně takto řazeny

za sebou.

Základy podnikové ekonomiky Úvod

4

Nepodceňujte význam kontrolních otázek a snažte se na ně vždy po prostudování

kapitoly poctivě odpovědět, Až se vám to zdaří a budete sami se sebou a svými výsledky

spokojeni, pokročte ve studiu dál.

Pojmy k zapamatování se snažte vždy v závěru kapitoly naplnit adekvátním obsahem

a pokud se vám to nepodaří , vraťte se ke studiu příslušné kapitoly znovu. Pokud nebudete mít

subjektivní pocit, že danou problematiku zvládáte podle vašich představ nepokračujte dál

ve studiu a soustřeďte se opětně na stávající text.

V průběhu studia textu si dělejte poznámky, zaznamenávejte vlastní postřehy,

případně náměty, když toto vše potom můžete využít při cvičeních z předmětu Podniková

ekonomika.

Byla bych ráda, aby předkládaný studijní materiál, jehož úvod jste právě dočetli až

do samého závěru, byl pro vás odpovídajícím studijním zdrojem informací, které nebudete

využívat pouze po dobu studia na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě, ale i v dalším vašem

aktivním životě, například až se jednou zapojíte do pracovního procesu.

Přeji vám při studiu tohoto materiálu dostatek energie a zároveň i chuti, odvahy

a trpělivosti. Jen tak budete mít potom pocit z dobře vykonané práce.

Věra N e č a d o v á

Základy podnikové ekonomiky Základní ekonomické pojmy

5

2 ZÁKLADNÍ EKONOMICKÉ POJMY

Cíl Tato úvodní kapitola je sestavena tak, abyste po jejím prostudování dokázali:

- popsat základní ekonomické pojmy jako je například pojem potřeby,

statky, služby, spotřeba, apod.

- rozlišovat základní ekonomické systémy a charakterizovat je,

- rozebrat tři základní otázky, která si klade každá ekonomika,

- odpovědět na otázku, jak jednotlivé ekonomické systémy reagují na tři

základní otázky ekonomiky.

Průvodce studiem Tato první kapitola tohoto studijního materiálu má za úkol objasnit některé

základní ekonomické pojmy a také jsem nechtěla hned v první kapitole vás

odradit od studia a příliš zahltit učivem. Předpokládám, že nebudete

podceňovat tuto úvodní kapitolu a že si na její prostudování vyčleníte asi

tak šedesát až devadesát minut.

Nepodceňujte ale základní pojmy a jejich kvalitní pochopení! Je třeba

jejich obsah dobře znát,neboť z nich budete v dalších kapitolách vycházet.

Věnujte pozornost kontrolním otázkám a po jejich vyčerpávajícím

zodpovězení se věnujte zapamatování a opětnému vysvětlení klíčových slov,

tj. „pojmů k zapamatování“.

Každá věda má své názvosloví a pro její úspěšné zvládnutí je nutné si toto

názvosloví osvojit a naučit se je racionálně používat. Některé výrazy jsou již

běžně používány i v normální neformální komunikaci, jiné jsou zcela typické pro

tu kterou odbornou disciplínu.

Se základními ekonomickými pojmy se setkáváme denně v tisku a dalších

veřejných sdělovacích prostředcích a většinou nám jsou dobře srozumitelné.

Ekonomika a vše co s ní souvisí je věda velice dynamická, promítají se

v ní reality všedního života a téměř denně se s ní, každý z nás, ať chceme, či

nechceme, setkáváme.

Ekonomie je věda, která zkoumá nejrůznější ekonomické problémy, které nás

obklopují.

Ekonomika je potom vlastní aplikace této vědy do praxe a praktického života

společnosti.

V souvislosti s ekonomií je třeba ještě uvést, že rozeznáváme mikroekonomii,

která je zaměřena na jednotlivé subjekty, jako jsou domácnosti, firmy, banky,

apod. Zkoumá jejich náklady, výsledky hospodaření, zisky apod. A dále je zde

makroekonomie, která se zabývá ekonomikou dané oblasti jako celku, např.se

zabývá ekonomikou země jako celku, když sleduje vývoj a aspekty hrubého

domácího produktu, zabývá se hospodářskou stabilitou, vývojem inflace, stavem

zaměstnanosti a nezaměstnanosti apod.

Potřeba je určitý pocit nedostatku, který si člověk uvědomuje a snaží se jej

přirozeně odstranit. Potřeby máme různé, např. potřeba dýchat, vzdělávat se, jíst,

aktivně odpočívat, cestovat, oblékat se, kulturně se vyžít apod.

Ekonomie,

ekonomika

Potřeby

a statky


6

Potřeby jsou v podstatě různorodé a jejich charakteristikou je, že se stále rozvíjejí.

Možno přímo konstatovat, že potřeby neustále rostou, neboli jsou neomezené,

zatím co statky a služby, kterými potřeby uspokojujeme,jsou ve své podstatě

zpravidla omezené.

Statky slouží k uspokojování potřeb.

Statky můžeme rozdělovat z nejrůznějších hledisek, snad nejčastější rozdělení

statků je na volné statky, které jsou relativně ve společnosti neomezené, například

voda, vzduch, a ekonomické statky, které jsou ve společnosti omezené, musí se

určitým způsobem rozdělovat, mělo by se s nimi umět hospodařit a tyto statky se

musí podle určitých pravidel také rozdělovat. Jsou zpravidla produktem lidské

práce a na jejich získávání je třeba vynaložit určitou sílu. Tyto ekonomické statky

se musí určitým způsobem mezi společnost rozdělovat a tento proces probíhá

pomocí cen a cenové politiky. Je vhodné u těchto ekonomických statků uvést i tu

skutečnost, že s těmito statky by se mělo umět hospodařit, nebo-li mělo by se

s nimi „šetřit“.

Statky také můžeme rozdělovat na statky hmotné, například oblečení, obutí,

automobil, nábytek apod. a statky nehmotné, jako jsou třeba vědomosti

a dovednosti člověka, vlastnosti, znalost cizího jazyka, odvaha, čestnost apod.

Statků, které slouží k uspokojování potřeb je velké množství, nechalo by se zde

uvést dalších několik různých dělení statků a pohledů na ně, ale pro účely tohoto

textu je výše uvedené vymezení odpovídající.

Obrázek 1 Rozdělení statků

Potřeby ale neuspokojují pouze statky všeho druhu, ale potřeby jsou také

uspokojovány službami.

Služby můžeme charakterizovat jako všechny cizí činnosti, které jsou většinou

poskytovány za účelem právě uspokojení nejrůznějších potřeb. Služby

rozdělujeme na služby věcné, to jsou především opravy všeho druhu, jako je

například oprava elektrospotřebičů, nábytku, obuvi, hodin apod., když je zde

na tomto místě třeba uvést jednu zásadní skutečnost, že do této oblasti se také řadí

nákladní doprava. Druhou skupinu tvoří služby, jež mají charakter služeb

osobních, kam především řadíme zdravotnictví, školství apod. a osobní dopravu.

Potřeby uspokojujeme prostřednictvím spotřeby statků a služeb. Tyto musí někdo

vyrobit a služby někdo poskytovat, což se děje většinou za úplatu. Produkce

a poskytování statků a služeb za úplatu jsou hospodářskou činností. Hospodářská

činnost bývá značně složitá a většinou vícestupňová. Aby se ke spotřebiteli

Statky

volné a

ekonomické

Statky

hmotné a

nehmotné

Služby

Statky


7

dostala například židle, je třeba pokácet strom, nařezat fošny a prkna, vyhotovit

výkres židle, připravit barvu, lak, čalounění, vyrobit židli, zkontrolovat parametry

výkresu a prodat hotovou židli spotřebiteli. Při vlastní hospodářské činnosti

členíme výrobní statky na dlouhodobý majetek a oběžné prostředky.

Dlouhodobý majetek je takový majetek, který předává svoji hodnotu do hodnoty

výkonu postupně, tedy se opotřebovává a jeho doba upotřebitelnosti je delší než

jeden rok.

Oběžný majetek je takový majetek, který se spotřebovává ve výrobním procesu

a jde zejména o materiálové zásoby, oběhové obaly, speciální nástroje a přípravky

apod.

Obrázek 2 Rozdělení spotřeby

Spotřebou tedy rozumíme užití statků a služeb k uspokojování potřeb.

Rozlišujeme spotřebu konečnou, kdy jde o užití statků jednotlivci nebo

domácnostmi a spotřebu výrobní, to je taková spotřeba, kdy dochází k vlastní

spotřebě přímo ve výrobním procesu, např. spotřeba materiálů, opotřebení strojů

a zařízení, spotřeba energií apod.

Ještě jedno rozlišení spotřeby je ovšem nutné učinit. Lidé své potřeby

většinou pociťují individuálně a uspokojují je prostřednictvím trhu, na kterém

nakupují potřebné statky a služby. Uspokojování některých potřeb je však nutno

zajišťovat pro společnost jako celek, proto jim říkáme potřeby veřejné, když

typickými potřebami tohoto druhu jsou bezpečnost (vnitřní), obrana (navenek),

správa státu, soudnictví apod.

Všechny tyto potřeby jsou uspokojovány prostřednictvím veřejných statků

a veřejných služeb. Tyto statky a služby jsou poskytovány zdarma nebo za úplatu,

která není rovna jejich tržní ceně. O jejich poskytování rozhoduje ve větší či

menší míře společnost (svými zákonnými předpisy), nikoli sám spotřebitel.

Veřejná spotřeba je financována buď státem a to ze státního rozpočtu, do něhož

plynou daně obyvatel a podniků), nebo obcí, nebo ze zdrojů zvlášť k tomu účelu

shromažďovaných (zdravotní pojištění).

2.1 Základní ekonomické systémy

Aby obyvatelstvo mohlo klidně a spokojeně žít a rozvíjet se, potřebuje k tomu

nalézt určitý systém, který by umožňoval vzájemně spojit síly obyvatelstva

a efektivně využít všechny dostupné zdroje. Takový systém se potom nazývá

systémem ekonomickým. Od dávné historie se vlastně hledá optimální ekonomický systém a možno říci, že

ani ten, ve kterém se právě nacházíme rozhodně zcela optimálním není.

Individuální

spotřeba

Veřejná

spotřeba

Ekonomický

systém


8

Rozeznáváme tyto ekonomické systémy:

1. zvykový systém,

2. příkazový systém,

3. tržní systém,

4. smíšený systém.

Všechny tyto systémy v podstatě hledají odpověď na tři základní

ekonomické otázky, které jsou následující:

1. co a kolik se má v dané společnosti vyrábět,

2. jak vyrábět, jakými technologiemi a s jakými výrobními faktory,

3. jak se potom rozdělí to, co bylo ve společnosti vyrobeno.

Zvykový systém, který je vlastně historicky nejstarším ekonomickým

uspořádáním, se v těchto záležitostech chová pouze tak, jak velí zvyk a tradice.

Příkazový systém, který je založen na „příkazu“, kdy u moci je relativně

malá skupina lidí a ti subjektivně rozhodují o celém ekonomickém dění, když své

představy řešení vyjadřují podobou závazného plánu. Tento systém existoval

u nás před „sametovou revolucí“, do roku 1989.

Tržní systém je takový systém, kdy výrobci a spotřebitelé jsou propojeni

výhradně trhem a tržními zákony (nabídka, poptávka, konkurence, cena) a tak

jsou také řešeny všechny tři základní otázky, včetně otázky dělení výsledku

produktu. Na tomto systému je zajímavé, že základní důraz je kladen

na rozhodování každého jedince, což někdy může vzbuzovat dojem, že každý

bude chtít něco jiného a vznikne tak velký chaos. Protože však většina lidí jedná

rozumně a fungují zákony trhu, které zde působí jako vestavěné regulátory

případně stabilizátory, proto potom výsledný pohled na ekonomiku působí

dojmem dobře organizovaného celku.

Velkou výhodou tržního systému je fungování zákonů trhu a to bez ohledu

na subjektivní osobnostní rozhodnutí (někdy se v tomto směru hovoří

o neviditelné ruce trhu).

Nevýhodou ale je, že tímto způsobem zatím nejsme schopni vyřešit procesy

přerozdělování a dále ani takto nemůžeme řešit případy selhání trhu (monopoly,

problematika veřejných statků, externalit apod.)

Proto také tržní systém zcela v čisté podobě v současné době nenajdeme. Vždy se

jedná o určitý státní vliv a jistou míru státní regulace, v podobě legislativy ap.

když možno konstatovat, že těmito omezenými státními zásahy se stává tržní

systém přijatelnější a sociálně únosnější.

Příkazový a tržní systém můžeme chápat jako dva póly, které se

v praxi kombinují a vždy potom záleží na převládajících vlivech řízení

ekonomiky, který systém je uplatňován více a který je v pozadí.

Tři otázky

ekonomiky

Zvykový

systém

Příkazový

systém

Tržní

systém


9

SHRNUTÍ

Chceme-li studovat Podnikovou ekonomiku, neobejdeme se bez seznámení se

základními ekonomickými pojmy, se kterými se budeme setkávat po celou

dobu studia nejen podnikové ekonomiky, ale i jiných odborných

ekonomických předmětů, jako je například účetnictví, makroekonomie,

mikroekonomie, marketing, management, ekonomická statistika, daně

a daňová politika, veřejné finance apod.

Proto tato první, úvodní kapitola Podnikové ekonomiky je základním

ekonomickým pojmům věnována. Setkáte se zde s vysvětlením rozdílu mezi

pojmem ekonomika a ekonomie, poměrně podrobně je zde rozebrán pojem

potřeby, statky, služby, spotřeba apod. Není opomenuto ani seznámení se

základními ekonomickými systémy a následně sdělení, jak tyto systémy

odpovídají na tři základní otázky ekonomiky.

Kontrolní otázky

1. Vysvětlete, jaký je rozdíl mezi ekonomií a ekonomikou ?

2. Definujte ekonomický pojem potřeby a statky a podrobně je popište.

3. Jaký je rozdíl mezi potřebou a spotřebou ?

4. Co je to individuální spotřeba a co představuje veřejná spotřeba ?

5. Jaké znáte základní ekonomické systémy a jak tyto systémy řeší tři základní

otázky ekonomiky ?

6. Co se rozumí obecně ekonomickým systémem ?

Pojmy k zapamatování - potřeby a statky

- výkony

- služby

- spotřeba, individuální a veřejná spotřeba

- zvykový systém

- příkazový systém

- tržní systém

- smíšený systém

- základní otázky ekonomiky

- ekonomický systém

- optimální ekonomický systém

- trh

- nabídka, poptávka, cena

Základy podnikové ekonomiky Výrobní faktory a hospodářský proces

10

3 VÝROBNÍ FAKTORY A HOSPODÁŘSKÝ PROCES

Cíl Až se doberete závěru druhé kapitoly, měli byste

- znát dobře problematiku jednotlivých výrobních faktorů,

- umět celkem podrobně jednotlivé výrobní faktory charakterizovat,

- pochopit fungování hospodářského procesu a jeho jednotlivých složek,

- umět vysvětlit pojmy náklady, výnosy , výsledek hospodaření,

- charakterizovat organizaci a organizování.

Průvodce studiem Teď si asi řeknete, že pokud jednotlivé kapitoly budou takto rozsáhlé, tak že to

nezvládnete. Ale věřte mi, že časem si zvyknete na učení a nebude vám to činit

žádný problém. I já jsem mnohdy měla pocit, že nějaký úkol, který jsem měla

před sebou, nezvládnu. Je potřeba si odpočinout, uvolnit se, třeba si zasportovat

a potom se věnovat opětně studiu. Budete překvapeni, pokud jste to již někdy

nepoužili, jak to pomáhá.

Ekonomika je bohatá vědní disciplína, zasahující do řady dalších oblastí, proto

i tyto materiály jsou mnohdy časově náročnější na studium. Na tuto kapitolu

předpokládám alespoň 2,5 – 3 hodiny studia.

3.1 Výrobní faktory Výroba je činnost, kdy člověk přeměňuje přírodu ve statky. Výrobu může

provádět jednotlivec, například živnostník, ale také ji mohou provádět výrobní

firmy. Vždycky ale k výrobě je zapotřebí mít tři základní předpoklady, o kterých

hovoříme jako o výrobních faktorech.

Jedná se o následující tři výrobní faktory:

- práce,

- přírodní zdroje – především půda,

- kapitál.

Jde-li o výrobu jednotlivce, tak ten by potřeboval pro výrobu určité vstupy,

jako je jeho vlastní práce, přírodní zdroje (pokud bude zemědělec, tak půdu)

a kapitál ve formě věcné, případně finanční. Dřevozpracující firma potřebuje pro

výrobu zaměstnance – tedy pracovní síly, dřevní hmotu a dřevo – tedy přírodní

zdroj, který je již částečně zpracovaný v předcházející fázi výroby a budovy

a stroje, které slouží vlastní výrobě – což je kapitál ve formě věcné a k tomu se

přidružuje zároveň i kapitál ve formě finanční.

Z výše uvedeného vyplývá, že každý typ výroby potřebuje zcela jiné

konkrétní výrobní faktory. Pro všechny výrobní faktory ale můžeme rozhodně

najít společné obecně platné základní charakteristiky, které jsou především značně

důležité z hlediska makroekonomického chápání výrobních faktorů.

Definice

výroby

Výrobní

faktory


11

P r á c e

je cílevědomá činnost člověka vytvářející výkony, tj. výrobky, zboží případně

služby. Od definice práce je nutno odlišit ekonomický pojem pracovní síla, což

je souhrn všech fyzických a duševních schopností člověka konat určitou

práci. Pracovní sílu ale nemá každý jedinec. Například nemocní lidé nebo děti

do 15 let věku a nutno také dodat, že na druhé straně jsou jedinci, kteří sice mají

pracovní sílu, ovšem nepracují, nemají potřebu pracovat apod., například

disponují dostatečným počtem finančních prostředků a nemusí se zapojit

do pracovního procesu.

Tento výrobní faktor je omezený např.:

- počtem osob schopných a ochotných pracovat,

- délkou pracovní doby,

- intenzitou práce – tj. množstvím práce vynaložené za časovou

jednotku,

- růstem produktivity práce, apod.

Práci můžeme dělit z několika hledisek, nejznámější se dělení práce na

- práci jednoduchou, kterou může vykonávat téměř každý bez

jakéhokoliv zaškolení,

- práci složitou, pro jejíž výkon je potřeba určitých předpokladů, jako

například, vzdělání, praxe, osobnostní předpoklady (kvalifikace).

Práce je velmi vzácný výrobní faktor a toto konstatování silně ovlivňuje jeho

cenu na trhu práce. Cenou práce je mzda.

Rozeznáváme mzdu nominální a mzdu reálnou.

Nominální mzda je mzda, kterou si pracovník vydělal jako zaměstnanec,

neboť musel vynaložit svoji pracovní sílu. Jinak možno uvést, že nominální

mzda je taková mzda, která je vyjádřena v penězích, včetně případných

naturálních požitků.

Pro pracovníka je nominální mzda příjmem, který zpravidla uspokojuje jeho

potřeby, na druhé straně pro firmu je to potřebný mzdový náklad, který je nutný

k vytvoření výkonu.

Reálná mzda vyjadřuje, co si za nominální mzdu může pracovník

koupit,respektive, co je schopen si za tyto finanční prostředky pořídit. Je to

tedy porovnání k dané cenové hladině zboží a služeb a tato reálná mzda by

měla eliminovat případný vliv znehodnocování peněž, když tomuto říkáme

in f l a ce .

Pro praktickou ekonomiku je důležité znát jak mzdu reálnou, tak nominální.

Velmi významná je však otázka vztahu velikosti mzdy k množství vykonané

práce. V rámci určitého druhu a charakteru práce je tento vztah poměrně

jednoduchý, za stejnou práci by měla náležet stejná mzda. Čím více vykonané

práce, tím větší mzda. Toto však nelze chápat zcela jednoznačně, neboť

především v mezinárodním srovnání toto neplatí. Ještě složitější je to v případě,

kdy se snažíme porovnávat různé druhy práce. Jak objektivně posoudit, zda mzda

učitele v určité výši je úměrná co do množství práce, její kvality, společenské

potřeby a nároků na kvalifikaci ve srovnání s mzdou dealera prodávajícího nějaké

zboží?

Práce a

pracovní síla

Nominální

mzda

Reálná

mzda


12

Kromě množství a kvality práce ovlivňují velikost mzdy další atributy:

- kvalifikace,

- poptávka po určitém druhu práce na trhu práce,

- tržní úspěšnost konkrétní práce.

3.2 Trh práce

Pokud se týká nabídky pracovních sil v České republice, a nejen u nás, tak tato

je v rámci několika let relativně neměnná. Větší změny jsou v počtu ekonomicky

aktivního obyvatelstva v průběhu delšího časového úseku. Ve většině vyspělých

zemích, tedy i u nás, je dlouhodobý demografický vývoj většinou nepříznivý.

Počet aktivního obyvatelstva se zmenšuje a narůstá počet seniorů, neboť se

prodlužuje lidský věk.

Poptávka po pracovních silách se však mění a to podle toho, jak jsou úspěšné, či

neúspěšné firmy, jaká je celková ekonomická situace apod.

Trh práce je omezený a případná disproporce mezi nabídkou a poptávkou

může kdykoliv nastat.

1) Když není na trhu práce dostatek pracovních sil tak existují pro firmy dvě

možnosti: zvýšit produktivitu práce,

zaměstnat pracovní síly ze zahraničí.

2) Když nastane skutečnost, že pracovní síla není využita, hovoříme o stavu

nezaměstnanosti. Nezaměstnanost dělíme na:

- dobrovolnou (někdo nechce nebo nemá potřebu pracovat),

- nedobrovolnou (to jsou ti, co pracovat chtějí, ale nemohou najít

práci).

S pojmem práce nutno uvést zároveň i další související pojmy, jako je dělba

práce, specializace a kooperace.

Dělba práce rozhodně zásadně velmi ovlivnila vývoj a intenzitu ekonomiky, když

se na jednom výkonu rozdělili výrobní operace a na těchto se podílelo několik

zaměstnanců. Následně docházelo postupnou prohlubující se dělbou práce

ke specializaci na jednotlivé technologické operace. Specializace dosáhla svého

vrcholu na počátku 20. století, když byl v některých firmách přechod na pásovou

výrobu a tato etapa následně pokračovala rozpracováním na jednotlivé detailní

operace, což vyžadovalo velmi dobrou organizaci a sladění jednotlivých

výrobních pochodů. Tento stav se označuje jako kooperace.

Výše uvedené pojmy – dělba práce, specializace a kooperace je nutno chápat jako

vzájemně propojené, když nutno uvést, že specializací se zásadně zvyšuje

výkonnost výroby a tím zároveň i celého ekonomického systému. Toto je

pochopitelně také jednou z cest jak v ekonomice zvyšovat produktivitu práce

(účinnost práce).

Dělba

práce


13

Obrázek 3 Trh práce a kapitálu

3.3 Půda (přírodní zdroje) I druhý výrobní faktor je velmi důležitý pro výrobní proces. Všeobecně musíme

konstatovat, že přírodní zdroje patří to té oblasti výrobních faktorů, které se

nacházejí v přírodě v omezené míře. Tato skutečnost ovlivňuje potom značně

jejich cenu.

Tento výrobní faktor je zcela specifický,neboť je dán přírodními podmínkami, je

faktorem omezeným a to především tím, že velikost půdy je pevně dána nemůže

tedy velikost půdy růst, ale kvalita půdy, tu je možno ovlivňovat.

Půda je nejtypičtějším přírodním zdrojem. Ten kdo tento výrobní faktor vlastní,

tak má určité výsadní postavení vůči těm ostatním (monopol), proto může určovat

podmínky manipulace s půdou, například tržní cenu při pronájmu, prodeji apod.

Výnosem z půdy je pozemková renta, kterou získává majitel tohoto výrobního

faktoru. Pozemková renta má jednak podobu tzv. absolutní renty, kterou má

každý pozemek a vyplývá právě z výše uvedeného výsadního postavení

vlastníka tohoto výrobního faktoru a dále diferenční renty, která je

u různých pozemků rozdílná a vyplývá z rozdílné kvality a úrodnosti půdy.

Kvalitu půdy a její vhodnost pro využití v zemědělství nazýváme bonitou

půdy. Tento výrobní faktor je faktorem primárním, prvotním a společnost se musí snažit

s ním dobře hospodařit a pečovat o něj.

Půda

Renta


14

Trh přírodních zdrojů Vzhledem k tomu, že druhý výrobní faktor je poměrně velmi specifický, tak

z tohoto faktu již vyplývá i skutečnost, že trh přírodních zdrojů je rovněž velmi

specifický. Zvláštnosti trhu přírodních zdrojů, například nerostné bohatství apod.

jsou mimo jiné i v tom, že největší objemy ochodů se základními surovinami

probíhají na celosvětových komoditních burzách, kde se střetává základní

celosvětová nabídka s celosvětovou poptávkou a zároveň zde jsou i na základě

toho utvářeny světové ceny. Mezi nejvíce známé komoditní burzy patří především

proslulá burza Londýnská.

3.4 Kapitál Obecně lze říci, že kapitálem můžeme nazývat veškeré statky, které používáme

ve výrobě. Například budovy, stroje, materiál, peníze, dopravní cesty, zařízení

apod.

Někteří ekonomové zjednodušeně uvádí, že kapitál jsou peníze, které přinášejí

další peníze.

Já osobně zastávám názor, že nejvýstižnější pro vyjádření kapitálu je sdělení, že

kapitál je vše, co vkládáme do výroby, když nutno mít na zřeteli, že chceme, aby

vznikly větší hodnoty. Kapitál je tedy vše, co vkládáme do výrobního procesu,

nějaká hodnota, od které očekáváme, že se nám zhodnotí, že nám přinese

něco navíc, nějakou nadhodnotu. Jedním z důležitých znaků kapitálu je, že jsou

to účelově vložené prostředky a výsledkem těchto vložených prostředků je

dosažení zisku.

Typickým znakem tohoto třetího výrobního faktoru je, že je výsledkem

lidské práce. Je to tedy druhotný, nebo-li sekundární výrobní faktor.

Zdroje kapitálu jsou dvojího druhu:

- vlastní zdroje

- cizí zdroje.

Vlastními zdroji jsou především: - vlastní vklady, případně vklady spoluvlastníků

(vlastní kapitál),

- vklady družstevníků,

- zisk,

- emisní ažio, apod.

Cizími zdroji kapitálu jsou – úvěry všeho druhu, tedy dlouhodobé, krátkodobé

a střednědobé,

– veškeré závazky (dluhy) vůči dodavatelům, státu,

zaměstnancům apod.

Kapitál (majetek podniku) můžeme rozdělit následovně:

I. kapitál produktivní

II. kapitál finanční

Kapitál produktivní, to jsou především provozní zásoby,

- jako jsou zásoby různých materiálů,

Kapitál

Zásoby se

spotřebovávají


15

- zásoby vlastní výroby (nedokončené výrobky, polotovary vlastní výroby,

dokončené, neboli-hotové výrobky) a

- zboží.

Tyto zásoby se vyznačují tím, že se zpravidla jednorázově spotřebovávají.

Dále do této skupiny patří dlouhodobý majetek, který z hlediska

ekonomického ještě můžeme dělit na

- majetek movitý – stroje, přístroje a zařízení a

- majetek nemovitý, jako jsou budovy stavby apod.

U tohoto majetku je charakteristické, že se postupně opotřebovává, tj. že

postupně předává svoji hodnotu do hodnoty výkonu.

Jiné dělení dlouhodobého majetku z hlediska ekonomického

a účetního je dělení

- na majetek hmotný – budovy, stroje, apod. a

- nehmotný – patenty, licence, apod.

Kapitál finanční lze rozdělit na

- hotovost, neboli peníze v pokladně, případně na účtech, a

- cenné papíry, které dále možno dělit na

cenné papíry vlastní a

cenné papíry cizí.

Oceňování kapitálu

Podle toho, jakým způsobem byl kapitál pořízen použijeme příslušnou cenu

pro jeho ocenění.

Cena pořízení je cena, kterou udává výrobce, ovšem tato cena se již pro vlastní

ocenění kapitálu příliš nepoužívá, neboť zpravidla k této ceně je třeba připočítat

ještě ostatní položky, o které se tato cena pořízení dále navyšuje.

Pořizovací cena je cena pořízení, ke které jsme připočítali ostatní náklady

s pořízením spojené, jako jsou náklady na dopravu, náklady na montáž, clo apod.

Jestliže si nějaký majetek ve firmě vyrobíme sami, tedy vlastními silami, neboli

vlastními náklady oceníme potom tento majetek cenou, kterou nazýváme cenou

vlastních nákladů, která opravdu obsahuje pouze vlastní náklady bez položky

zisku.

Reprodukční pořizovací cena je další cenou, kterou používáme při oceňování

majetku a používáme ji u takového majetku, který jsme například dostali darem,

případně byl nalezen jako dosud neevidovaný, nebo byl dodatečným vkladem

vlastníka firmy apod. Tato cena je vždy stanovena na základě znaleckého posudku

znalce z daného oboru, do kterého příslušný majetek spadá. Je zde rozhodně třeba

vzít v úvahu jistou míru předchozího opotřebení majetku.

Poslední cenou, kterou uvádím v souvislosti s oceněním kapitálu je zůstatková

cena, tj. cena majetku, který je již nějakou dobu používán ve firmě, tedy je již

částečně,ať fyzicky, nebo morálně opotřeben.

Ceny

kapitálu


16

Trh kapitálu

Trhy kapitálu v peněžní podobě známe pod pojmem finanční trhy. Organizátory

těchto trhů jsou tzv. burzy cenných papírů a devizové burzy. Na těchto burzách

se největšími účastníky stávají banky a investiční fondy, penzijní fondy,

pojišťovny a mnoho dalších zájemců. Finanční kapitál se vyznačuje tím, že

vlastně neuznává národní hranice a může se přelévat po celém světě velmi rychle.

Finanční trhy mají velmi blízko k informačním technologiím a jedním

z nejdůležitějších zdrojů informací o nich je internet.

3.5 Čtvrtý výrobní faktor - informace

Někteří ekonomové, a já mezi tyto patřím, se domnívají, že základní výrobní

faktory je třeba ještě doplnit o čtvrtý výrobní faktor a tímto výrobním faktorem

jsou in f orma ce . Je nutno si v souvislosti s tímto uvědomit, že celá řada

ekonomických procesů je dnes již tolik složitá, že bez odpovídajících informací

tyto procesy vlastně nemohou ani proběhnout, případně by mohly proběhnout

nekvalitně, možná i zcela špatně. Především nehmotné statky jako je například

know-how, orgware, software apod. nabývají v současné moderní ekonomice

stále větší vážnost a význam. Je nutné si také uvědomit, že informace, stejně jako

každý jiný výrobní faktor, mají rozhodně svoji cenu. Je ovšem ale třeba zároveň

také uvést, že cena informací je velmi nestálá, když u ostatních výrobních faktorů

se tato vlastnost tak zřetelně a rychle neprojevuje. Také je nutno si uvědomit

skutečnost, že u informací neplatí úměra, že čím více informací, tím lépe, což je

všeobecně platné pro ostatní výrobní faktory.

Podstatným znakem informací je to, že řada z nich velice rychle zastarává, rychle

ztrácí svoji hodnotu a je třeba je nahradit informacemi novými.

3.6 Hospodářský proces Mezi výrobou a spotřebou se uskutečňují další hospodářské činnosti, které

umožňují přechod výrobků z výroby do spotřeby. Tyto další hospodářské činnosti

jsou rozdělování a směna (oběh).

Souhrn výroby, rozdělování, směny a spotřeby ve své návaznosti tvoří

h o s p o d á ř s k ý p r o c e s .

Jednotlivé složky hospodářského procesu jsou tedy následující:

- výroba,

- rozdělování,

- směna,

- spotřeba.

Výroba je činnost, při které člověk přetváří přírodu, její předměty

a případně i síly v užitečné věci. Je to tedy činnost, kdy vznikají statky, popřípadě

jsou poskytovány služby.

Výroba ovlivňuje s potřebu, neboť spotřebovat se může pochopitelně

pouze to, co se vyrobí (pomineme-li případný dovoz), a na opak spotřeba zpětně

ovlivňuje výrobu, neboť potřeby společnosti v podobě poptávky ovlivňují zpětně

výrobu a na tyto potřeby společnosti pochopitelně výroba reaguje.

Informace

Výroba


17

Rozdělování je vytváření podílů jednotlivců a kolektivů na celospolečenské

výrobě. V tržní ekonomice se rozdělování uskutečňuje především prostřednictvím

tržních vztahů na základě nabídky a poptávky. Jedním ze základních nástrojů

rozdělování toho co bylo vyrobeno je mzda, která je především výsledkem trhu

práce. Ovšem trh však není jediným nástrojem rozdělování národního produktu.

Ve státech s poměrně vyspělou tržní ekonomickou prochází zhruba jedna třetina

národního produktu procesem tzv. přerozdělování neboli redistribuce.

Prostředky tohoto přerozdělování jsou různé typy daní, příspěvky sociálního

(nemocenského a důchodového) pojištění apod. Z této redistribuce dochází

k úplnému nebo částečnému financování nevýrobního (neziskového) sektoru, jako

je například obrana státu, školství, zdravotnictví, policie, soudnictví a další

veřejné potřeby. Nástrojem přerozdělování jsou veřejné rozpočty (státní rozpočet,

rozpočty krajů a rozpočty obcí).

Směna (oběh) představuje všechny činnosti, které se uskutečňují po ukončení

výroby až do předání výrobků spotřebiteli. Jedná se například o dopravu,

skladování, evidenci, prodej apod. Rovněž pokud se týká směny je tato výsledkem

spojení nabídky a poptávky na trhu. Možno konstatovat, že teprve směna (trh)

ukáže, zda jednotlivé výrobní faktory (půda, práce, kapitál) nebyly vynaloženy

zbytečně. Trh je poměrně nemilosrdný a velice rychle se ukáže, o které výrobky,

případně zboží není zájem, hromadí se ve skladech a jsou prakticky neprodejné.

Spotřeba je užití výrobků k uspokojování lidských potřeb. Spotřebu rozeznáváme

konečnou, tj. spotřeba domácností, tedy nás jednotlivých kupujících a spotřebu

výrobní, což je vše to, co se vrací do výroby a zde se spotřebovává. O konečné

spotřebě někdy také říkáme, že se jedná o spotřebu nevýrobní.

Jak již bylo výše uvedeno, výroba a spotřeba se vzájemně ovlivňují.

V praxi pochopitelně neprobíhá vlastní hospodářský proces takto fázovitě, jak je

zde uvedeno, ale jeho jednotlivé části se vzájemně prolínají a doplňují.

Hospodářské procesy se neustále opakují čili reprodukují. Rozeznáváme reprodukci hospodářského procesu:

- prostou,

hospodářský proces se opakuje ve stále stejném

měřítku,

- rozšířenou,

hospodářský proces se opakuje ve větším (širším)

měřítku než v minulosti,

- zůženou,

hospodářský proces se opakuje v menším měřítku než

v minulosti.

V moderní společnosti se zpravidla vyrábí stále větší množství kvalitnějších

výrobků. Zvyšuje se rozsah trhu (nabídky a poptávky spojené s rozdělovacími

a směňovacími procesy) a tím i rozsah konečné spotřeby.

Možno uvést, že hospodářské procesy se uskutečňují v celém národním

hospodářství.

Rozdělování

Směna

Spotřeba

Reprodukce


18

Pojmy související s hospodářským procesem

NÁKLADY, VÝNOSY, VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ

N á k l a d y Náklad je spotřeba živé nebo zvěcnělé práce vyjádřená v penězích.

Náklad můžeme také charakterizovat jako peněžně vyjádřenou spotřebu

výrobních faktorů účelně vynaložených na tvorbu podnikových výnosů

včetně dalších nutných nákladů spojených s činností podniku.

Takto bychom mohli pokračovat s nejrůznějšími podobami definice pojmu

náklad, ale podstata těchto definic je stejná.Je to určitá s p o t ř e b a , vyjádřená ve

finančních hodnotách.

Náklad je peněžní vyjádření vynaložených ekonomických zdrojů na určitý výkon.

O nákladech hovoříme jednak z hlediska účetního pojení a také z hlediska

ekonomického pojetí.

Ekonomické pojetí je především charakterizováno tím, co skutečně bylo

obětováno.

Náklady podniku vždy souvisí s výnosy a celkovým výsledkem

hospodaření.

Výnosy jsou peněžním vyjádřením výsledku získaného účelným využitím

ekonomických zdrojů.

Výsledek hospodaření je porovnání nákladů a výnosů, neboli sumarizace výnosů

a nákladů, výsledek výše uvedených aktivit

Členění nákladů

Náklady členíme z několika hledisek:

1) členění nákladů podle nákladových druhů

- materiálové

- mzdové

- odpisy

- daně a poplatky

- finanční a ostatní náklady

2) členění nákladů z účetního hlediska

- provozní

- finanční

- mimořádné

3) členění nákladů podle účelu je v podstatě dvojí

a) třídění podle útvarů

- tj. třídění nákladů podle jednotlivých středisek

b) třídění podle výkonů

- tj. zjišťování nákladů (obvykle i zisku) podle jednotlivých výrobků

případně služeb

4) členění podle kalkulačního hlediska

- přímé (jednicové) náklady

- nepřímé (režijní) náklady

5) členění podle vztahu k měnícímu se objemu výkonů

- fixní náklady (stálé, nemění se)

- variabilní náklady (mění se)

Náklad

Výnos

Výsledek

hospodaření

Členění

nákladů


19

6) členění podle původu spotřebovaných vstupů

- prvotní náklady neboli externí

- druhotné náklady, interní

7) členění podle podnikových funkcí

- náklady na pořízení

- náklady na skladování

- náklady na výrobu

- náklady na správu

- náklady na odbyt

8) další kategorie nákladů

- náklady přírůstkové

- náklady marginální (mezní, diferenciální, hraniční)

- utopené náklady

- relevantní náklady

- oportunitní (alternativní) náklady

9) další hlediska třídění nákladů, např.

- náklady plánované

- náklady normované a skutečné

- náklady technologické

- náklady na obsluhu a řízení

- náklady explicitní a implicitní apod.

Pozn.: Většina těchto nákladových kategorií se hodně používá v manažerském

účetnictví.

Jak vyplývá z výše uvedeného přehledu členění nákladů podle jednotlivých

hledisek, k některému členění není co dodat, je jasné a srozumitelné, zatímco

k některému je třeba alespoň částečného vysvětlení.

Náklady podle závislosti na změnách objemu výroby členíme

na

variabilní – proměnné

a

fixní – stálé.

Variabilní náklady se mění se změnami objemu výroby např. materiál, mzdy a to

buď proporcionálně – rostou stejně rychle, nebo nadproporcionálně – rostou

rychleji, nebo podproporcionálně – rostou pomaleji. Fixní náklady zůstávají na

stejné úrovni bez ohledu na měnící se objem výroby (např. odpisy strojů,

nájemné, úroky z úvěrů apod.) Tyto náklady se změní až v budoucnu a to

„skokem“ při změně výrobní kapacity.

Členění nákladů podle kalkulačního hlediska neboli kalkulační třídění

nákladů, umožňuje zjišťování nákladů zpravidla na jednu kalkulační jednici

(jeden výrobek, jeden pár bot apod.). Rozlišujeme dvě skupiny nákladů –

jednicové (přímé), které lze hospodárně zjistit a přiřadit jednotlivým druhům

výrobků a režijní (nepřímé) náklady, které jsou společně vynakládány na více

druhů výrobků nebo na chod celého útvaru apod. Jednicové náklady obvykle jsou


20

výrobní materiál a výrobní mzdy, režijní náklady jsou všechny ostatní náklady,

které se musí rozpočítávat na jeden výrobek pomocí různých metod.

Přehled jednotlivých položek nákladu je předmětem kalkulačního vzorce,

který sice není závazný, ale používá jej většina podniků.

Všeobecný kalkulační vzorec používaný v ČR

----------------------------------------------------------

1. přímý (jednicový) materiál

2. přímé (jednicové) mzdy

3. ostatní přímé (jednicové) náklady

4. výrobní (provozní) režie

Vlastní náklady výroby (1 – 4)

5. správní režie

Vlastní náklady výkonu (1 – 5)

6. odbytové náklady

Úplné vlastní náklady výkonu (1 – 6)

7. Zisk (ztráta)

P R O D E J N Í C E N A

--------------------------------------------------------------

Náklady podle původu spotřebovaných vstupů

Spotřebované vstupy mohou pocházet z okolí podniku například spotřebovaný

materiál apod. a tyto náklady jsou náklady prvotními někdy je též označujeme

jako externími.

Další skupina - náklady druhotné, neboli interní, jsou to takové náklady,

které vznikají spotřebou vnitropodnikových výkonů, třeba výroba páry nebo

nářadí pro vlastní potřebu v dané firmě. Tyto náklady mají vždy komplexní

charakter - skládají se z původních nákladových druhů. Tento způsob členění

nákladů je velice důležitý pro zúčtování jednotlivých nákladů mezi středisky.

Z tohoto členění nákladů vychází také nákladové účetnictví.

Pokud se týká ostatních kategorií členění nákladů, ráda bych se zmínila

o nákladech přírůstkových, což jsou náklady, které jsou vyvolané přírůstkem

objemu výroby. Zcela zvláštní formu přírůstkových nákladů tvoří tzv. marginální

(mezní, diferenciální, hraniční) náklady, které jsou vlastně přírůstkem nákladů

vyvolaných přírůstkem výroby o jednu jednotku. Právě znalosti těchto

marginálních nákladů využívají hojně manažeři pro stanovení takového objemu

produkce, který přinese maximální zisk.

V manažerské ekonomice se termín přírůstkové náklady používá v poněkud jiném

významu. Rozumí se jimi náklady, které se mění s rozhodnutím manažerů, jedná

se například o takové náklady, kterými se odlišují jednotlivé nabízející se

Kalkulační

vzorec


21

alternativy apod. Ostatní náklady jsou z tohoto hlediska neměnné, neboť nejsou

ovlivněny rozhodnutím. Tyto náklady, které jsou tedy nezávislé na daném

rozhodnutí jsou nazývány utopenými náklady.

Pro manažerské rozhodování jsou relevantními náklady pouze náklady

přírůstkové, zatímco náklady utopené rozhodnutí nijak neovlivňují a manažeři je

do řešení daného problému vůbec nemusí zahrnout.

Oportunitní (alternativní) náklady jsou hodnota, která musí být

obětována, když zdroje, například práce a kapitál, nejsou použity na tu zcela

nejlepší možnou alternativu. Někdy se tyto náklady také označují pojmem

náklady ušlých příležitostí.

Při vlastním řízení podniku se používá mnoho dalších hledisek třídění

nákladů a jejich kategorií.

Jedná se například o:

náklady plánované,

náklady normované,

náklady skutečné,

náklady technologické,

náklady na obsluhu a řízení apod.

V ý n o s y Výsledkem činnosti podniku jsou výkony (výrobky, zboží, služby).

Peněžnímu ocenění souboru realizovaných výkonů na určité období říkáme

výnosy podniku a to bez zřetele na skutečnost, zda v tomto období došlo

k jejich inkasu.

Tím se výnosy odlišují od peněžních příjmů.

Hlavními výnosy podniku jsou t r ž b y. Tržby jsou závislé na vlastním

objemu prodeje výkonů (q), cenách jednotlivých druhů výkonů (p) a sortimentní

skladbě prodeje.

=====================

Celkové tržby = p . q

================== Rozdíl mezi výnosy a náklady podniku za určité období tvoří výsledek

hospodaření podniku. Jsou-li výnosy vyšší než náklady je výsledek hospodaření

ve formě zisku, jsou-li výnosy nižší než náklady, výsledkem hospodaření je ztráta

rovnají-li se náklady výnosům není výsledkem hospodaření zisk ani ztráta, ale je

to nulový výsledek hospodaření.

Zisk je základním motivem podnikání a tím i hlavním kritériem pro

rozhodování. Zisk je také hlavním zdrojem samofinancování, tedy zdrojem

hrazení výdajů vlastními příjmy, většinou ziskem a odpisy. Zisk je velmi

důležitou součástí mnoha poměrových ukazatelů například ukazatele rentability.

Nutno upozornit na rozdíl mezi účetním ziskem, který zjistíme z účetních

údajů a daňovým ziskem, který získáme po úpravách účetního zisku, když tyto

úpravy vyplývají z daňových zákonů (jedná se například o různé připočitatelné

a odpočitatelné položky).

Rozdíl také je mezi ziskem účetním a ziskem ekonomickým.

Ekonomický zisk vypočteme odečtením veškerých nákladů od výnosů a takto

vypočítaná hodnota potom slouží jako základ pro podnikatelská rozhodování.

Výnosy

Tržby

Zisk


22

3.7 Organizace, organizování

Máme-li v této kapitole pojednat ještě o významu pojmu organizace

a organizování, je třeba, abychom se zamysleli nad tímto pojmem ze dvou

možných hledisek.

Jednak z hlediska ekonomického významu tohoto pojmu a jednak z hlediska

právního významu. Někdy ekonomové uvádí význam tohoto pojmu

v ekonomickém smyslu a v právním smyslu.

Budeme-li chápat organizaci v ekonomickém smyslu, je to

1) jednak určitý uspořádaný celek, například rodina, podnik, stát, družstvo apod.,

2) jednak je to činnost, která vede k uspořádání určitého celku.

Budeme-li chtít definovat organizaci v právním smyslu, tak musíme mít

především na zřeteli skutečnost, že v právním smyslu je organizace vymezena

určitými znaky.

Prvním takovým znakem je, že organizace má právní subjektivitu, tj.

má právo vstupovat vlastním jménem do právních vztahů, tedy do takových

vztahů, které jsou upraveny právními normami, když právní normu chápeme jako

závazné pravidlo chování, které určuje stát a není-li toto pravidlo dodržováno, tak

stát má nástroje na to, jak si toto dodržování vynutit.

Druhým znakem je skutečnost, že organizace je vybavena majetkem,

když tento majetek může být v různém vlastnictví.

Vlastnictví – státní,

– družstevní,

– společenské,

– soukromé.

Podoba majetku organizace vyplývá z činnosti, kterou organizace provádí a také

velikost majetku odpovídá velikosti organizace.

Třetím znakem organizace je, že každá organizace vzniká za určitým

účelem, cílem, má tedy zcela konkrétní předmět své činnosti.

Čtvrtým znakem je skutečnost, že organizace hradí své vzniklé náklady

z vlastních výnosů, nebo-li hospodaří na svůj účet, tedy nese podnikatelské

riziko.

Pátým znakem organizace je její snaha o výsledek hospodaření

v podobě zisku. Ze zisku organizace odvádí daně do státního rozpočtu a tím je

vlastně na státní rozpočet napojena. Zbytek zisku, po odvodu daní, si organizace

ponechá, případně jej rozdělí dle platných právních předpisů.

Šestým znakem organizace je skutečnost, že organizace provozuje

svoji činnost samostatně, tj. volí si svůj výrobní program, volí si svoji vnitřní

organizaci, stanovuje si ceny apod.

Sedmým znakem organizace je, že vede účetnictví a to nejen pro svoji

vlastní potřebu, ale i pro potřebu ostatních subjektů, jež jsou oprávněny

do účetnictví nahlížet, například ke kontrolním činnostem, daňovým účelům apod.

Pokud se jedná o pohled na organizaci z právního hlediska, resp.

v právním smyslu je třeba dodat, že první tři základní znaky organizace, které

jsou výše uvedeny, se týkají všech organizací, ostatní čtyři zbývající znaky se

týkají pouze podniků.

Znaky

organizace


23

SHRNUTÍ

Abychom mohli vyrábět výkony, tj. výrobky, zboží, případně poskytovat

služby, je třeba mít základní tři výrobní faktory, kterými jsou práce, půda

a kapitál. Někteří ekonomové uvádějí ještě další, čtvrtý výrobní faktor,

kterým jsou informace.

Je potom úkolem managementu, aby výše uvedené výrobní faktory účelně

zkombinoval a efektivně je využíval k tvorbě nových hodnot. Spotřebou výše

uvedených výrobních faktorů vznikají náklady, což je spotřeba živé nebo

zvěcnělé práce vyjádřená v penězích. Další kategorií, kterou musíme sledovat

jsou výnosy a porovnáním nákladů a výnosů vzniká výsledek hospodaření.

Velikost nákladů a jejich optimální vynakládání na proces výroby, jakož

i jejich řízení je jedním z hlavních cílů ekonomů a manažerů. Proto se tak

velká pozornost nákladům všeobecně věnuje, když existují různá hlediska

jejich třídění, např. podle nákladových druhů, podle účelu, a to podle útvarů

a výkonů, podle závislosti na změnách objemu výroby apod.

Mezi výrobou a spotřebou se uskutečňují ale ještě další hospodářské

činnosti, které umožňují přechod výrobků z výroby do spotřeby. Těmito

činnostmi jsou rozdělování a směna (oběh).

Souhrn výroby, rozdělování, směny a spotřeby tvoří hospodářský proces.

Na pojem organizace nahlížíme jednak v ekonomickém smyslu,

jednak v právním smyslu. V ekonomickém smyslu chápeme organizaci buď

jako určitý uspořádaný celek, nebo jako určitou činnost, která vede

k uspořádání tohoto celku.

Z hlediska právního je organizace vymezena sedmi základními znaky, když

první tři ( právní subjektivita, vybavení majetkem a předmět činnosti) se

týká každé organizace, ostatní čtyři znaky (náklady si hradí z vlastních

příjmů, snaží se o výsledek hospodaření v podobě zisku, svou činnost

provozuje samostatně, vede účetnictví) se týká pouze podniků.

Kontrolní otázky

1) Co rozumíte pod pojmem výroba.

2) Popište výrobní faktor práce.

3) Jak prakticky funguje trh práce.

4) Co je to mzda reálná a mzda nominální.

5) Popište výrobní faktor půda, neboli přírodní zdroje.

6) Popište výrobní faktor kapitál.

7) Popište výrobní faktor informace.

8) Co rozumíte pod pojmem hospodářský proces.

9) Definujte výrobu, rozdělování, směnu a spotřebu. 10) Co je to náklady, výnos, příjem a výdaj.

11) Charakterizujte výsledek hospodaření.

12) Jak členíme náklady.

13) Definujte pojem reprodukce hospodářského procesu

14) Popište organizaci v ekonomickém smyslu.

15) Popište organizaci v právním smyslu.


24

16) Rozeberte jednotlivé znaky organizace v právním smyslu.

17) Popište náklady dělení podle druhů.

18) Jak byste charakterizovali náklady, které dělíme podle místa vzniku.

19) Co rozumíte pod pojmem náklady fixní a náklady variabilní.

Pojmy k zapamatování - výrobní faktory

- trh práce

- přírodní zdroje

- trh přírodních zdrojů

- kapitál

- oceňování kapitálu

- trh kapitálu

- informace

- hospodářský proces

- reprodukce hospodářského procesu

- náklady

- výnosy

- výsledek hospodaření

- organizace, organizování

- organizace v právním smyslu

- organizace v ekonomickém smyslu

Základy podnikové ekonomiky Efektivnost a její základní kategorie

25

4 EFEKTIVNOST A JEJÍ ZÁKLADNÍ KATEGORIE

Cíl

Až budete u konce studia této třetí kapitoly, měli byste být schopni

- vysvětlit pojem efektivnost a její základní kategorie,

- pochopit podstatu ukazatelů, pomocí nichž efektivnost vyjadřujeme,

- jednotlivé ukazatele umět vysvětlit a interpretovat v čem spočívá

jejich význam,

- charakterizovat podstatu ukazatelů rentability,

- rozlišit rozdíl mezi ekonomickou efektivností a technickou

efektivnosti.

Průvodce studiem Předpokládám, že máte příjemný pocit z úspěšného zvládnutí studia dvou kapitol

a že se s chutí pustíte do kapitoly třetí. Zavede vás do významné ekonomické

oblasti zabývající se měřením efektivnosti. Seznámíte se s řadou velmi

důležitých ukazatelů, které mají značnou vypovídací schopnost. Měli byste se

umět orientovat v jednotlivých okruzích ukazatelů efektivnosti a rentability

a umět je také interpretovat. Domnívám se, že studiu této kapitoly byste měli

věnovat asi dvě – dvě a půl hodiny.

Kapitola je doplněna celou řadou otázek. Neopomeňte si je zodpovědět a také

nepřehlédněte ani pojmy k zapamatování. Budou se totiž prolínat dalšími

kapitolami.

Aby se mohla uskutečnit výroba (aby mohl probíhat vlastní výrobní

proces), je třeba účelné a hospodárné spojení všech výrobních faktorů.

U některých druhů výrob jde o spojení všech výrobních faktorů, existují však

i takové výroby, kde mohou být zapojeny jen některé výrobní faktory. Jako

příklad lze třeba uvést skutečnost, že pro poskytování některých druhů služeb není

nutný dlouhodobý hmotný majetek apod.

Určitá proporcionalita výrobních faktorů je vždy dána přírodně technickými

činiteli, dále je rozhodně dána cenou jednotlivých výrobních faktorů a různými

druhy nákladů, které jsou bezprostředně s jejich fungováním ve výrobním procesu

spojeny. Je téměř jisté, že v průběhu času se uvedené proporce budou měnit.

Podle převažujícího výrobního faktoru můžeme rozlišovat jednotlivé výroby:

- investičně – neboli kapitálově náročné,

například těžební průmysl,

- pracovně náročné,

např. průmysl optický, polygrafický,

- materiálově náročné,

např. průmysl potravinářský, chemický.

Dělení výrob podle převažujícího výrobního faktoru lze také charakterizovat

podle toho, jaké náklady se v těchto výrobách především ve větším měřítku

vyskytují.

U investičně náročné výroby převažují především náklady spojené

s opotřebováním dlouhodobého hmotného majetku, tedy odpisy, u výrob pracovně

Dělení

výroby


26

náročných převažují mzdové náklady a u výrob materiálově náročných převažují

náklady materiálové a nutno uvést, že tyto výroby jsou také velmi náročné

na spotřebu energií.

Není rozhodně jedno, jaká výroba je zavedena, s jakými náklady se tato

výroba uskutečňuje a jak jsou také využívány základní výrobní faktory. Musíme

mít také na zřeteli skutečnost, že cílem ziskového sektoru je dosažení výsledku

hospodaření ve formě zisku.

Vyrábí-li podnik takové výrobky, které dostatečně uspokojují potřeby

na trhu a poměrně hospodárně využívá při této výrobě výrobních faktorů, které

jsou v optimálním množství a v optimální proporci, je možno obecně o tomto

podniku říci, že jeho výroba je efektivní.

Základem ekonomického pojmu e f e k t i v n o s t je slovo „efekt“, což

vlastně představuje nějaký výsledek, případně jistý účinek, možno uvést

i následek čehosi.

V českém jazyce se efektivnost nejčastěji chápe jako účinnost.

Konečným výsledkem podniku, tedy efektem, jsou poskytované služby,

vyrobené výrobky (statky), což je vlastně výstup podniku. Právě výkony podniku

(výrobky, služby) vznikají spotřebou výrobních faktorů a tyto výrobní faktory

tvoří ve své podstatě vstupy podniku.

Obrázek 4 Efektivnost - vstupy, výstupy

Obecně možno konstatovat, že efektivnost se vyjadřuje poměrem výstupu

ke vstupu.

výstup výrobky(služby)

EFEKTIVNOST = -------------- ----------------------

vstup výrobní faktory

Takto lze měřit v podstatě účinnost každého jednotlivého výrobního faktoru.

V praxi takto měříme účinnost lidské práce a je obvyklé označovat tuto účinnost

lidské práce jako ukazatel produktivity práce.

Měříme však takto také účinnost strojů a výrobního zařízení, potom hovoříme

o ukazateli produktivity strojů a zařízení, někdy se také uvádí pojem výrobnost

strojů a zařízení.

Zajímá nás však i jaká je účinnost využití materiálů, když většinou toto měříme

jako množství spotřebovaného materiálu na jednotku produkce a rychlost obratu

jeho zásob.

Lze hovořit i o účinnosti managementu a dalších podobných ukazatelích.

Pochopitelně, že rozhodující je souhrnný efekt a souhrnná efektivnost

všech základních výrobních faktorů, celého podniku, když máme stále na paměti,

že výsledkem činnosti podniku jsou jednotlivé i dílčí efekty, například sociální,

ekologický, etický, politický, apod., když potom uvádíme sociální efektivnost,

ekologickou efektivnost atd.

Efektivnost

Produktivita

práce


27

Pro podnikovou ekonomiku je však významná ekonomická efektivnost,

která se liší od efektivnosti, jak ji chápou technické vědy.

Jen ve stručnosti bych uvedla podstatu technické efektivnosti, která

spočívá především v pojetí účinnosti jako míře využití energie. Tento pohled

na efektivnost vyjadřuje spíše míru vykonané práce ve vztahu ke vstupu energií.

Při hodnocení efektivnosti však nestačí posuzovat pouze technickou efektivnost,

i když tento údaj má pochopitelně svoji objektivní stránku, ale vždy je třeba

poměřovat hodnotu výstupu k hodnotě vstupu.

hodnota výstupu

Měřítko efektivnosti = ------------------------------------------

hodnota vstupu

Jak tedy můžeme měřit efektivnost podniku v praxi?

Musíme mít vždy na zřeteli, že měřítkem efektivnosti je výše uvedený poměr

hodnoty výstupu k hodnotě vstupu. Z tohoto jednoznačně vyplývá, že je vždy

třeba ohodnotit jak vstup, tak i výstup, abychom mohli měřit efektivnost.

Za výstup můžeme považovat hodnotu všech výkonů vyrobených za určité

časové období, když obvykle mluvíme o výnosech (tržbách), případně

uvádíme tzv. „čisté výnosy“, čímž rozumíme rozdíl mezi výnosy a náklady,

kdy vznikne výsledek hospodaření v různé podobě (zisk, ztráta).

Za vstup považujeme hodnotu výrobních faktorů, které byly spotřebovány

na dané vstupy, tj. veškeré náklady, nebo také můžeme uvádět velikost

vynaloženého (v podniku vázaného) kapitálu, který se vztahuje k předmětné

výrobě.

Kdybychom použili hodnotu výstupu výnosy, lze potom vytvořit

následující ukazatele:

- výnosy / náklady, případně

- výnosy / kapitál.

V praxi se obvykle používá ukazatel první, tj. poměr výnosy/ náklady, všem

tento ukazatel se používá v převrácené podobě, tedy jako podíl nákladů

připadajících na jednu peněžní jednotku výnosů (na l Kč) a je zvykem tento

ukazatel označovat jako ukazatel haléřové nákladovost, někdy též nazývaný

koeficientem nákladovosti

náklady

ukazatel haléřové nákladovosti = ---------------------------

(koeficient nákladovosti) výnosy

Oba ukazatele (výnosy/náklady, náklady/výnosy) jsou považovány

za jednu ze základních charakteristik hospodárnosti, která bývá některými

ekonomi přímo považována za efektivnost. Např. u Heyneho se můžeme setkat

s myšlenkou, že efektivnost a hospodárnost jsou prakticky jakoby synonyma. Oba

termíny označují účinnost, neboli se zaměřují na skutečnost, jak jsou používány

prostředky k dosažení daných cílů.

Možno konstatovat, že hospodárnost se projevuje vždy zpravidla snahou

dosáhnout co nejvíce užitku při optimálních vstupech, a to jak po stránce výrobně

technické, tak i po stránce hospodářské.

Ekonomická

efektivnost

Technická

efektivnost

Hodnota

vstupu

Ukazatel

haléřové

nákladnosti


28

Technická hospodárnost ve výrobním procesu spočívá především ve vhodně

volených technických prostředcích tak, aby byl co nejlépe dosažen vytýčený

technický cíl.

Hospodářská stránka potom počítá s předem vyčíslenými náklady, které

jsou následně porovnávány se skutečnými náklady (předběžná kalkulace,

výsledná kalkulace) a tyto náklady se srovnávají s dosaženými výnosy, tj. vlastně

výstupu, neboli užitky.

Obecně lze sdělit, že v podstatě princip hospodárnosti spočívá v tom,

aby byl naplněn požadavek přiměřeného vynakládání všech prostředků

ve výrobním procesu.

Pokud se týká ukazatele hospodárnosti typu výnosy/náklady, je dobré si

uvědomit, že v souvislosti s tímto poměrem jsou zaznamenány určité nedostatky

tohoto ukazatele, protože v něm dochází k propletení představ o základním

ekonomickém pojmu „hospodárnost“ a dalším pojmu, kterým je „rentabilita“.

Příklad

Kdyby nastala situace, že by došlo ve výrobním procesu ke zvýšení cen vstupů,

což se může stát a není to neobvyklé, tak ukazatel výše uvedeného typu

výnosy/náklady vykáže pokles hospodárnosti a klidně by se v tomto případě

mohlo stát, že pokles hospodárnosti se neuskuteční, případně by mohla

hospodárnost i vzrůst, třeba v důsledku zavádění některých nových

racionalizačních opatření.

Z výše uvedených důvodů je mezi ekonomy rozšířen všeobecný názor, že

teoreticky správnějším a spolehlivějším ukazatelem hospodárnosti by měl být

následující ukazatel:

skutečné náklady

HOSPODÁRNOST = --------------------------------------------------------

náklady při optimální kombinaci

výrobních faktorů

Ukazatel využití kapitálu, který je v ekonomice známější pod názvem

ukazatel aktivity, někdy také se uvádí jako ukazatel využití aktiv.

výnosy

Ukazatel využití kapitálu (aktiv) = ------------------------

kapitál

Tento ukazatel má poměrně velkou vypovídací schopnost, neboť jeho údaj nám

charakterizuje rychlost obratu kapitálu neboli rychlost obratu aktiv.

Tento ukazatel hraje poměrně značně důležitou roli při finančním hodnocení

podniku.

4.1 Ukazatele rentability

Tyto ukazatele dostaneme v případě, že použijeme jako ukazatele výstupu

výsledek hospodaření ve formě zisku. Zisk můžeme poměřovat jednak

s vynaloženými náklady, případně s vynaloženým kapitálem.

Hospodárnost

Rentabilita


29

Obecně lze uvést, že ukazatele rentability dostaneme v případě, že

poměřujeme zisk s jinou další veličinou.

Ukazatel rentability nákladů je v ekonomické praxi velice často používán.

zisk

rentabilita nákladů = ----------------------

náklady

Přestože výše uvedený ukazatel rentability nákladů je v naší praxi velice často

používán, vhodnějším ukazatelem, pro svoji větší vypovídací schopnost, se jeví

ukazatel rentability výnosů.

zisk

rentabilita výnosů = -----------------------

výnosy

V souvislosti s tímto ukazatelem je zajímavé uvést, že součet rentability

výnosů a haléřové nákladovosti, neboli koeficientu nákladovosti, který je

poměrem nákladů k výnosům, musí dát číslo jedna.

zisk

rentabilita obratu = ----------------------

obrat

Je také obvyklé pomocí těchto ukazatelů sledovat rentabilitu kapitálu. Když

použijeme jako vstup vynaložený kapitál, neboli kapitál, který je v podniku

vázaný dostaneme ukazatele rentability kapitálu, který je v praxi také

nazýván ukazatelem výnosnosti kapitálu.

zisk

rentabilita celkového kapitálu = --------------------------

celkový kapitál

Rentabilita celkového kapitálu je vlastně velice důležitý ukazatel, který nám

udává výnosnost aktiv.

Vezmeme-li v úvahu, že celkový kapitál podniku se skládá z kapitálu vlastního

a z kapitálu cizího (např. vypůjčeného), je možno spočítat nejen rentabilitu

celkového kapitálu v podniku, ale i zvlášť rentabilitu vlastního kapitálu

zisk

rentabilita vlastního kapitálu = -----------------------------

vlastní kapitál

Rentabilitu vlastního kapitálu označujeme jako ukazatel rentability

výnosnosti vlastního kapitálu (vlastního jmění).

Rentabilita je považována za jeden z dalších principů hospodářského

jednání v tržní ekonomice. Princip hospodárnosti a princip rentability se

vzájemně doplňují. Možno uvést, že vyšší hospodárnost zpravidla zvyšuje

rentabilitu (výsledek hospodaření ve formě zisku), má však ale i další kladné

účinky, například dosáhne-li se případných finančních úspor je možné snížit cenu

Rentabilita

nákladů

Rentabilita

výnosů

Rentabilita

obratu

Rentabilita

kapitálu


30

výkonů, což je ku prospěchu spotřebitelů, nebo se mohou vyplatit pracovníkům

prémie apod.

Na druhé straně však může nastat i skutečnost, že podnik se chová nehospodárně

a přitom může být poměrně značně rentabilní například proto, že má vysoké tržní

ceny svých výkonů a že v tomto oboru je poměrně malá konkurence.

Ukazatelé rentability jsou totiž mnohdy silně ovlivňovány i tržními

podmínkami, například cenami všech vstupů, cenami produkovaných statků,

mírou rizika apod.

I když velký ekonomický význam mají oba ukazatele rentability kapitálu

nutno uvést skutečnost, že pokud se týká cílů podniku je třeba za základní

kritérium efektivnosti považovat rentabilitu vlastního kapitálu a za efektivně

hospodařící podniky se považují ty podniky, které především zvětšují bohatství

svých vlastníků.

SHRNUTÍ

Abychom mohli uskutečňovat hospodářskou činnost, jejíž hlavní a základní

formou je výroba a výrobní proces v nejširším měřítku, musíme mít

k dispozici základní výrobní faktory, kterými jsou práce, půda, kapitál

a informace. Je potom na vedoucích pracovnících, tedy na managementu,

aby výše uvedené výrobní faktory primární a sekundární účelně

a hospodárně využíval k výrobní činnosti a aby se snažil zkombinovat

a pokud možno co nejlépe, nejefektivněji tyto výrobní faktory využívat

k tvorbě nových hodnot, tedy k výrobě výrobků, případně poskytování

služeb. Probíhá-li výrobní proces, spotřebovávají a opotřebovávají se

výrobní faktory a tím vznikají náklady, které jsou spotřebou živé nebo

zvěcnělé práce vyjádřené v penězích. Náklady dělíme z různých hledisek

a při vlastním manažerském rozhodování je nutné rozlišovat mezi náklady

účetními a náklady ekonomickými. Potom takto také rozlišujeme zisk účetní

a zisk ekonomický.

Problematika nákladů, řízení nákladů a rozbor jednotlivých nákladových

druhů je jedním z hlavních cílů ekonomiků a manažerů.

Výsledkem činnosti podniku jsou různé výkony (výrobky případně služby),

jejichž oceněním jsou výnosy. Za hlavní zdroj výnosů jsou právem

považovány tržby z prodeje výkonů, tedy výrobků a služeb. Porovnáváme-li

vynaložené náklady na výrobní činnost se získanými výnosy z výrobní

činnosti dostaneme výsledek hospodaření, který může mít podobu zisku,

ztráty, případně se náklady rovnají výnosům výsledek hospodaření je nulový.

Podniky, které jsou ziskovými organizacemi, usilují o vytvoření co

nejvyššího výsledku hospodaření ve formě zisku a zisk se tak stává jedním

z hlavních cílů podniku a podnikání jako celku. Kategorie zisku vystupuje

jako velice důležitá součást různých poměrových ukazatelů, především

takových ukazatelů, které charakterizují efektivnost podniku.

Pokud se týká podnikové ekonomiky, tak nás především zajímá ekonomická

efektivnost, kterou zpravidla měříme jako podíl zisku připadající na vlastní

kapitál, i když nutno uvést, že i ostatní ukazatelé mají značnou vypovídací

schopnost a jsou pro podnik a jeho informační soustavu velmi důležité.


31

Kontrolní otázky 1) Co rozumíte pojmem efektivnost.

2) Co vlastně rozumíme souhrnným efektem podniku.

3) Jak obecně můžeme vyjádřit efektivnost.

4) Co je to ekonomická efektivnost.

5) Co rozumíme pod pojmem „technické pojetí efektivnosti“.

6) Co je podstatou měřítka efektivnosti.

7) Jak byste charakterizovali vstup a výstup.

8) Definujte pojem hospodárnost.

9) Jak vypadá ukazatel haléřové nákladovosti.

10) V čem spočívá význam výrobně technické hospodárnosti.

11) Co je to koeficient nákladovosti.

12) Čím je v podstatě charakterizován „princip hospodárnosti“.

13) Jak lze obecně, pomocí vzorce, vyjádřit hospodárnost.

14) Čím jsou zvláštní ukazatelé využití kapitálu.

15) Co rozumíte pod pojmem rentabilita.

16) Co je to rentabilita nákladů a výnosů.

17) Co je to rentabilita obratu.

18) Co vlastně charakterizují ukazatelé rentability všeobecně.

19) Jaké znáte ukazatele rentability.

20) Co je považováno za základní kritérium efektivnosti.

Pojmy k zapamatování

- efektivnost

- vstupy a výstupy

- účinnost výrobních faktorů

- dílčí efekty

- ekonomická efektivnost

- technické pojetí efektivnosti

- měřítko efektivnosti

- hodnota vstupu

- hodnota výstupu

- ukazatel haléřové nákladovosti

- koeficient nákladovosti

- hospodárnost

- výrobně technická hospodárnost

- princip hospodárnosti

- ukazatel využití kapitálu

- ukazatel využití aktiv

- rentabilita

- rentabilita nákladů

- rentabilita obratu

- rentabilita celkového kapitálu

- rentabilita vlastního kapitálu

Základy podnikové ekonomiky Podstata podniku, podnikání, právní úprava

32

5 PODSTATA PODNIKU, PODNIKÁNÍ, PRÁVNÍ ÚPRAVA

Cíl

Tato významná kapitola z hlediska podnikové ekonomiky vás zavede k jedné

z hlavních oblastí podnikové ekonomiky a tou je podstata podniku a podnikání

a s tím spojená právní úprava. Až tuto kapitolu prostudujete mělo by vám být

jasné

- v čem spočívá podstata podnikání a jak definujeme podnikání,

- jaká byla historie našich podniků a podnikání,

- jaká je u nás právní úprava podnikání a měli byste znát stručný

přehled právních forem podnikání,

- jakou roli hraje v oblasti podnikání osoba podnikatele,

- jaká je situace v oblasti podnikání pokud se etiky a etického chování

týká.

Průvodce studiem Zajímavá kapitola, řada nových poznatků a pojmů, které jsou spojeny až se

změnami v politickém a ekonomickém systému u nás po roce 1989. Věřím, že

tuto kapitolu budete studovat s opravdovým zájmem a chutí do studia. Pokud

tomu tak není, odpočiňte si, uvolněte se, začněte se studiem, až načerpáte nových

sil.

Předpokládám, že studium této kapitoly vám zabere asi 2,5 až tři hodiny.

Neopomeňte nahlédnout i do legislativních předpisů, které se dané problematiky

týkají.

Ať vás neopouští chuť a elán do dalšího studia.

Aby mohla probíhat výroba zboží, výrobků, případně mohly být

poskytovány služby musí se uskutečnit ve společnosti součinnost mnoha

subjektů. Můžeme si položit otázku, proč se tomu tak děje, proč dochází

k tomuto spojování lidí v různé celky, přičemž některé z těchto celků

označujeme jako podniky.

Vývoj společnosti a snaha lidí uspokojovat co nejlépe svoje potřeby

tak, a by se cítili spokojeni a netrpěli nouzí, ale i skutečnost, že člověk chce

uspokojovat své potřeby pokud možno co nejsnazší cestou, vede k tomu, že

dochází k vzájemné spolupráci a kooperaci při výrobě zboží, případně

poskytování služeb a tak vzniká poměrně značně rozvinutá dělba práce.

Podnik, který může mít mnoho forem, vzniká vlastně na základě zjištění

a také na vlastním poznání potřeby, že bude účelné organizovat určitou

činnost, kterou nazýváme činností hospodářskou, na daleko vyšší

a propracovanější úrovni, než by byl schopen zajistit jednotlivec.

5.1 Podstata podniku

Podnikání, které chápeme jako určitý prostředek sloužící k uspokojování

lidských potřeb je téměř tak staré jako lidstvo samo. Je zcela přirozené, že člověk


33

má nejrůznější pocity nedostatků a chce tyto odstranit, když je možné uplatnit

různé formy a právě jednou z těchto forem je výroba výrobků, zboží nebo

poskytování služeb.

Z hlediska ekonomického se uvádí, že podnikání je určitá činnost, kterou

uspokojujeme cizí potřeby, přitom se snažíme dosáhnout výsledku hospodaření ve

formě zisku a zároveň tak také uspokojujeme potřeby naše vlastní. Při podnikání

vznikají i určitá rizika, ovšem v případě, že podnikání je úspěšné, přináší značné

uspokojení.

Všechny hospodářské procesy se realizují prostřednictvím trhu, když trh

spojuje jednotlivé ekonomické subjekty (podniky, domácnosti apod.) a trh také

zprostředkovává oběh zboží a služeb mezi těmito subjekty.

Koloběh zboží (případně služeb) je tudíž výsledkem střetávání nabídky

a poptávky na trhu, kde se tvoří cena a tato cena pak velmi podstatně ovlivňuje

rozhodování o vlastním uspokojování potřeb.

Podstatou podniku je organizování určité lidské činnosti tak, aby byly

uspokojeny potřeby společnosti a zároveň aby byly uspokojeny i potřeby

podnikatele.

Cílem podnikové činnosti je na prvním místě zisk, případně rozmnožení

majetku. Rozhodně není dobré, když je prezentována pouze myšlenka na vidinu

značného množství zisku, ale i rozmnožení, případně zvětšení bohatství je rovněž

cílem této činnosti.

Podnik je tedy obecné označení pro ekonomicko-právní subjekt, který

tvoří jednu ze základních forem institucionálního uspořádání ekonomicky

založené na výrobě zboží a poskytování služeb za úplatu.

Základními znaky, které odlišují podnik od případně jiných institucí je

- ekonomická samostatnost podniku a

- právní subjektivita.

Podle výše uvedených skutečností se potom rozlišují podniky buď

1) jako fyzické osoby nebo

2) jako právnické osoby.

Právnickými osobami jsou ty podniky, které jsou zapsány do obchodního

rejstříku. Právní formy podniků můžeme dále dělit na podniky ve vlastnictví

jednotlivce a obchodní společnosti, družstva, případně podniky státní.

Domácnost funguje v ekonomice jako určitý protipól výrobců, kteří jsou

organizováni v různých podnicích. Vnitřní uspořádání domácností je vlastně

takovým zvláštním hospodářstvím, protože činnosti, které uvnitř domácnosti

probíhají jsou určeny pro uspokojování potřeb členů domácnosti, jsou obvykle

bezplatné, nebo jejich směna v domácnosti je naturální, případně bezpodílová.

Domácnosti se na trhu poptávají po výrobcích a službách a naopak na trhu

nabízejí svoji pracovní sílu.

Stát je organizátorem společnosti na vymezeném území. Úloha státu

v ekonomice je dána politickým systémem a zároveň také hospodářskou politikou.

Fungování státu v ekonomice spočívá v určování podmínek pro činnosti, které

Podstata

podniku

Cíl podnikové

činnosti

Podnik

Domácnost

Stát


34

ve společnosti probíhají. Stát vydává právní normy, vyhlášky a nařízení a má

určité nástroje, jak přinutit subjekty k tomu, aby se chovaly dle jeho pokynů. Stát

také zakládá státní podniky, k čemuž jej vedou nejrůznější důvody, například

sociální, vojenské, kulturní aj. Stát zakládá svoje podniky proto, aby podpořil

případně umožnil rozvoj podnikání v soukromém sektoru.

Chceme-li posoudit úlohu státu v ekonomice a v podnikání je třeba,

abychom od sebe oddělili problematiku

- státních podniků,

- státních zásahů do ekonomiky a

- státní hospodářskou politiku.

V rámci své hospodářské politiky může stát zakládat své státní podniky,

když hospodářská politika státu vytváří obecný rámec pravidel pro fungování

ekonomiky. Je třeba uvést, že stát musí brát v úvahu tu hospodářskou politiku,

která v daném období existuje, když stát tuto politiku provádí pomocí přímých

a nepřímých nástrojů řízení makroekonomických i mikroekonomických procesů.

Přímými nástroji jsou předpisy a normy, které přímo určují nebo omezují

nějakou konkrétní činnost.

Nepřímými nástroji jsou například systém daňových předpisů a pravidel, systém

cel apod.

Stát také často vstupuje do oblasti ekonomiky tehdy, když na danou oblast

„nestačí“ soukromý kapitál. Například stát investuje do velkých dopravních

a energetických staveb apod.

5.2 Podnikání

Podnikání můžeme vymezit několika základními rysy:

1) Základním rysem a motivem podnikání je snaha o dosažení zisku, tj.

situace, kdy náklady jsou nižší než výnosy.

2) Zisk se dociluje uspokojováním potřeb zákazníků, když v centru

pozornosti je především zákazník s jeho zájmy, požadavky, potřebami,

různými preferencemi apod.

3) Potřeby zákazníků uspokojuje podnikatel svými výkony, tj. výrobky

a službami, prostřednictvím trhu, kdy může nastat situace, že podnikatel

musí čelit určitému riziku. Každý podnikatel se snaží zvolit takovou

strategii a taktiku, která by rizika snižovala na přijatelnou, pokud možno,

minimální úroveň. Je však velmi diskutabilní pojem „přijatelná úroveň

rizika“ a vždy toto závisí na konkrétních podmínkách a daných

okolnostech, dále na předmětu podnikání a na dalších, mnohdy

nepředvídatelných jevech.

4) Při vlastním zahájení podnikatelské činnosti vkládá na počátku činnosti

podnikatel do svého podniku kapitál, který je buď vlastní, nebo cizí

5) (vypůjčený). Jak velký kapitál je třeba opět závisí na mnoha

skutečnostech, například na předmětu podnikání, na rozsahu podnikání,

mnohdy i na místě, kde budeme podnikat apod.

Podnikatel se však vždy snaží, aby veškerý kapitál, který byl do podnikání vložen

byl náležitě, pokud možno co nejvíce, zhodnocen, když především má zájem na

zhodnocení vlastního kapitálu.

Někteří ekonomové s nadsázkou uvádějí, že získávání cizího kapitálu

(vypůjčeného kapitálu) vlastně jen slouží jako prostředek ke zhodnocování

kapitálu vlastního.

Přímé

nástroje

Nepřímé

nástroje

Základní rysy

podnikání


35

Pokud se zhodnocuje kapitál firmy, zvyšuje se zároveň i celková hodnota

firmy. Ovšem celková hodnota firmy se může zvyšovat i jinými způsoby,

například tím, že se zlepšuje postavení firmy na hospodářském trhu.

Mimo skutečnost, že podniky jsou orientovány na vytváření výsledku

hospodaření ve formě zisku, je třeba také mít na paměti, že podnik má také určité

společenské poslání a to je především služba zákazníkovi a také všem ostatním,

kteří přicházejí s podnikem do styku. Jedná se tedy o okolí podniku, ale také sem

patří i vnitřní oblast podniku, jako jsou zaměstnanci, odbory apod. Je rozhodně

třeba, aby se podniky nesnažily pouze o maximalizaci zisku, ale aby také si byly

vědomy svého společenského poslání v daném společenském systému.

Jedním z názorů, a já se k tomuto názoru přikláním, je i skutečnost, že

nejbezpečnější a nejvíce spolehlivou cestou k tvorbě zisku je spokojený zákazník,

i když nutno uvést, že právě zvolená tato cesta je poměrně zdlouhavá, ale zase

jistější, protože právě naplňuje společenské poslání podniku.

V tomto případě však rozhodně platí skutečnost, že abychom dosáhli určitého

minimálního zisku, případně rentability, měla by firma být dostatečně zavedená

a její existence poměrně trvalá.

Na činnost podnikatele a jeho podnikatelské aktivity se můžeme dívat

z několika pohledů. Jednak tuto činnost můžeme sledovat jako pozorovatelé

z vnějšího okolí, ale také se můžeme podnikatelskou činností a osobností

podnikatele zabývat z hlediska jednotlivých specifických charakterových rysů

podnikatele, které ho odlišují od ostatních podnikatelů. Zkoumáme-li právě výše

uvedenou stránku podnikatele, potom na podnikatele pohlížíme jako na osobnost,

která se rozhodla podnikat, která je nositelem určitých tvůrčích změn, osobnost,

která je dostatečně motivována k tomu, aby racionálně využívala podnikového,

lidského, technického i ostatního potencionálu.

Jedním ze základních a velmi podstatných rysů osobnosti podnikatele by

měla být uvážená trpělivost a racionální rozvážnost, odpovědný přístup

k podnikatelské činnosti, tvořivost, schopnost přijímat nové myšlenky, případně

s novými myšlenkami a nápady přímo přicházet, využívat nové poznatky nebo

dokonce nové poznatky vytvářet.

Vlastním vyústěním podnikatelské činnosti a podnikatelského myšlení

by mělo být především:

- vytvoření nového výrobku, zboží, případně nové služby, která

chyběla na trhu,

- vytvoření, případně zdokonalení nové technologie,

- kvalitní reklama pro daný segment trhu,

- zajímavý způsob oslovení daného zákazníka.

Vezmeme-li v úvahu vše, co bylo výše uvedeno o podnikání a osobnosti

podnikatele, můžeme vše shrnout do následujícího poznání skutečnosti, že podnik

je vlastně jakási instituce, která vznikla z podnětu podnikatele proto, aby

mohla probíhat podnikatelská činnost, aby mohly být vyráběny výkony,

proto můžeme tedy uvést fakt, že podnik je ve své podstatě vlastně

institucionalizovaným podnikáním.

Je pochopitelné, že vlastní pohled na podnikání a tím i na podnik se

v minulosti měnil. V době socialistického hospodářství jsme sice hovořili

o podnicích, ovšem systém centrálního řízení ekonomiky a pětileté plány rozvoje

národního hospodářství, které byly zákonem a museli se striktně dodržovat,

Společenské

poslání

podniku

Osobnost

podnikatele


36

v podstatě zdeformoval význam slova podnik, když o vlastní podstatu podnikání

vůbec nešlo. Systémy centrálního řízení ekonomiky nepreferují podnikavost,

dokonce pojem „podnikání“, jakoby vůbec neexistoval. Při centrálním řízení

ekonomiky jde hlavně o disciplinované plnění stanovených úkolů „hrstkou

vyvolených, kteří mají moc“ a vůbec se nebere ohled na potřeby společnosti, na

poptávku a nabídku, když pojem konkurence v praxi téměř neexistuje. Za hlavní

kritérium úspěšnosti podniku v tomto systému se především považuje to, jak se

podařilo splnit jednotlivé ukazatele plánu, když se vůbec nebere v úvahu

skutečnost, zda podnik by obstál v konkurenčním prostředí.

Tím dochází v těchto ekonomických systémech ke zcela zvláštní situaci,

neboť všichni se snaží plnit co nejlépe plán a jeho ukazatele, což ve své podstatě

znamená, že všichni si tedy „dobře ekonomicky vedou“, ale celková situace

v ekonomice není dobrá, neboť úroveň podniků zaostává za srovnatelnými

zahraničními podniky a zároveň i ekonomika se velmi vzdaluje a zaostává

za vyspělým světem. Tyto značně nepříznivé stavy nejsou dány pouze

ekonomickou situací země, ale především jsou způsobeny politickou orientací

dané země.

5.3 Historie našich podniků a podnikání Od 2. světové války, kdy se obnovovalo naše národní hospodářství, které

bylo válkou zasaženo, byl především významným momentem únor 1948, kdy

docházelo ke změnám v řízení ekonomiky, které byly diametrálně odlišné

od řízení ekonomiky před 2. světovou válkou. Docházelo k zestátňování podniků,

byla snaha o potlačení malých a středních živnostníků, následovala reforma

zemědělství formou združstevňování apod. Do řízení ekonomiky se vnášela

„sovětská metoda řízení podniků“, kdy vše bylo řízeno pětiletými plány

a postupně docházelo k velkému zaostávání vývoje ekonomiky za vyspělým

světem. Nerespektovala se nabídka a poptávka, nefungoval trh, neexistovala

v podstatě konkurence. Tento stav trval do listopadu 1989, kdy „Sametová

revoluce“ přinesla tzv. „Ekonomickou reformu“, neboli změnu v řízení

ekonomiky a to z příkazového systému řízení ekonomiky na smíšený systém

řízení ekonomiky.

Naše republika měla v souvislosti s touto ekonomickou reformou určité

nevýhody oproti ostatním sousedním zemím, kde probíhaly obdobné procesy a to

především proto, že

- byl u nás téměř stoprocentně odbourán během totalitního režimu

soukromý sektor,

- ředitelé státních podniků byli podřízeni vládním stranickým orgánům,

- zahraniční obchod byl orientován hlavně na nenáročné trhy a trhy

RVHP.

Měli jsme však i nějaké výhody, které spočívaly především v tom, že

- existovala u nás dlouholetá tradice přísné monetární politiky a to již

od roku 1918, kdy působil ve funkci ministra financí Dr. Alois

Rašín,

- vláda nedopustila vznik velkých deficitů státních rozpočtů,

- byla poměrně nízká zadluženost naší republiky v konvertibilních

měnách,

- byla poměrně vysoká úroveň kvalifikace, vzdělání a zkušeností

zaměstnanců.


37

Ekonomická reforma u nás byla připravována v roce 1990, její program byl znám

pod názvem Scénář ekonomické reformy a obsahoval následující velmi důležité

kroky:

- privatizaci,

- cenovou liberalizaci,

- liberalizace zahraničního obchodu,

- vnitřní směnitelnost koruny.

Privatizace (zesoukromění) probíhala nejdříve v podobě malé privatizace, která

se týkala malých provozoven, například různých provozoven služeb, a měla za

úkol jejich přeměnu. Tato malá privatizace probíhala především pomocí dražeb

tuzemským zájemcům. Tato malá privatizace se týkala asi tak období roku 1991

– 1992 a probíhala v pěti vlnách.

Velká privatizace se týkala především velkých státních podniků a probíhala

formou přímého odprodeje zájemcům a částečně také probíhala tzv. kupónovou

privatizací, kdy obyvatelé měli možnost, při splnění určitých podmínek, se do této

kupónové privatizace přihlásit a stát se tak „držiteli investičních kupónů“.

Následně potom vkládali držitelé investičních kupónů své body do jednotlivých

investičních fondů, případně přímo do akciových společností.

Probíhaly také tzv. restituce a restituční řízení, tj. občané žádali

o opětovné navrácení neoprávněně zabaveného majetku vlastníkům po

25. únoru 1948.

Cenová liberalizace (uvolnění cen) vedla k základním změnám ve struktuře

nabídky, poptávky a spotřeby jednotlivých druhů zboží a služeb.

Oficiální zahájení cenové liberalizace bylo k 1. lednu 1991, kdy byl zaveden

smíšený systém cen, tzn. cen převážně smluvních, ale tyto smluvní ceny

existovaly stále ještě vedle cen pevných a cen limitních.

V červnu roku 1990 byla zrušena daň z obratu (obdoba daně z přidané hodnoty),

když tato daň z obratu mohla mít i záporné hodnoty, například u některých

základních potravin, jako třeba u mléka. Výrobní náklady mléka byly vyšší než

jeho pevná prodejní cena, proto státní podnik nemusel odvádět daň z obratu, ale

naopak ze státního rozpočtu dostal částku na krytí rozdílu, tzv.“dotaci k ceně“. Se

zrušením záporné daně z obratu byl zaveden „státní vyrovnávací příspěvek“ pro

každého občana, který měl pokrýt nárůst cen.

Liberalizace zahraničního obchodu probíhala od roku 1990, kdy byl zrušen

monopol Podniku zahraničního obchodu a se zahraničím mohly obchodovat

všechny podniky, což do té doby nebylo možné. Podmínkou ovšem bylo, že

podniky, které chtěly obchodovat se zahraničím musely být zapsány

do Obchodního rejstříku.

V roce 1991 byla zavedena 20 % dovozní přirážka na spotřební zboží a to

z důvodu upřednostňování nákupů výrobních zařízení a technologií. Tato dovozní

přirážka byla následujícího roku snížena na 10 % a v roce 1993 dokonce zrušena

a byla možnost volně obchodovat se všemi komponenty a obchodovat mohly i ty

subjekty, které nebyly zapsány do obchodního rejstříku.

Vnitřní směnitelnost koruny měla zajistit přístup všech podniků i obyvatelstva

k zahraniční měně. Pro vyvážející podniky byla zavedena tzv. 100 % nabídková

povinnost, tzn. jejich devizové tržby byly přepočteny a připsány na korunový

Ekonomická

reforma

Privatizace

Cenová

liberalizace

Liberalizace

zahraničního

obchodu

Vnitřní

směnitelnost

koruny


38

účet. To zajistilo dostatek devizových prostředků pro všechny, kteří v zahraničí

nakupovali. Jejich úhrady byly po přepočtu odečteny z jejich korunových účtů.

Pro obyvatelstvo byl stanoven limit výměny peněz na jednu osobu za rok.

Tento limit se pohyboval postupně během doby od Kč 10 000,- až do

Kč 100 000,- a i tento limit byl v září roku 1995 definitivně zrušen.

Všechny kroky ekonomické reformy byly vzájemně provázány a bylo

nutné je realizovat současně. Jejich realizaci doplňovaly však další velmi důležité

události.

Došlo k rozpadu Sovětského svazu, Německo se sjednotilo, byla u nás přijata celá

řada zcela nových právních norem, například velmi důležitý byl zákon o bankách,

který oddělil úkoly centrální banky, tj. České národní banky od úkolů obchodních

bank.

Probíhal válečný konflikt v Perském zálivu, který pochopitelně měl také vliv na

okolní svět, včetně naší republiky.

V roce 1993 se rozpadla federace a v souvislosti s tím proběhla měnová odluka.

Vznikla celní unie, došlo ke vzniku CEFTY (středoevropské zóny obchodu), byla

přijata nová daňová soustava, kde byly zcela odlišné druhy daní, byl přijat nový

zákon o sociálním a zdravotním pojištění, pomalu začal fungovat finanční trh

a následovala celá řada dalších radikálních a velmi podstatných změn.

Pro zajímavost uvádím některé údaje, které, dle mého názoru, mohou vhodně

dokreslit situaci v tomto složitém období. Jedná se o údaje, které se týkají

hodnocení ekonomických výsledků roku 1996.

Hrubý domácí produkt vzrostl oproti minulému roku o 4 %.

Míra nezaměstnanosti byla 3,5 %.

Míra inflace 8,8 %.

Rozdíl mezi dovozem a vývozem (pasivní saldo mezi dovozem a vývozem) činilo

Kč 160 mld.

Sociální reforma byla poměrně dlouho v tomto období připravována a platí od

1. 1. 1996. Udržení sociálního smíru bylo a je nutným předpokladem všech

změn v ekonomice. Některé změny s sebou přinášely i různé negativní jevy, jako

byl růst cen, zvyšující se nezaměstnanost, nutnost rekvalifikace některých

obyvatel, mnohdy se i objevila chudoba některých skupin obyvatelstva, proto stát

vytvořil tzv. záchytnou síť.

Zákon o státní sociální podpoře se řídil těmito základními principy:

- nárok na dávky státní sociální podpory má pouze občan ČR,

- pro přiznání dávky státní sociální podpory se vycházelo z čistého příjmu,

nikoliv z majetku,

- rodinou se rozumělo soužití rodičů a nezaopatřených dětí (do skončení

povinné školní docházky, popřípadě do 26 let věku při dalším studiu),

- východiskem pro určení výše dávek bylo životní minimum, které se

s růstem inflace postupně měnilo (valorizovalo),

- dávky nebyly vypláceny zaměstnavatelem spolu se mzdou, ale bylo

zřízeno samostatné pracoviště,

- byl přesně definován termín životní minimum, což je společensky

uznaná minimální hranice příjmů, pod níž nastává stav hmotné nouze

a je nutná státní sociální ochrana občana a jeho rodiny.

Sociální

reforma

Životní

minimum


39

Pro dokreslení uvádím některé údaje:

Nezbytné náklady na zajištění výživy a ostatních základních potřeb občanů byly

tehdy následující:

dítě do 6 let Kč 1 410,-

6 – 10 let Kč 1 560,-

10 – 15 let Kč 1 850,-

15 – 26 let Kč 2 030,-

Nezbytné náklady na domácnost:

domácnost jednotlivce Kč 970,-

domácnost se dvěma osobami Kč 1 270,-

domácnost se třemi a čtyřmi osobami Kč 1 570,-

domácnost s pěti a více osobami Kč 1 770,-

Z výše uvedených údajů, týkajících se období složitých devadesátých let

minulého století jasně vyplývá, že naše podniky vstupovaly do zmiňovaného

období velice poznamenány velkou zátěží uplynulých čtyřiceti let plánovaného

hospodářství a centralizované ekonomiky.

5.4 Právní úprava podnikání

Pokud jde o problematiku podnikání, tak vlastní podnikání je u nás

upraveno obchodním zákoníkem, tj. zákon č. 531/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Tento zákon definuje p o d n i k á n í jako

soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem

a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.

Naproti tomu budeme-li hledat definici, která nám sděluje, kdo je považován

za podnikatele, musíme použít jinou právní normu a touto normou je zákon číslo

455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kde je uvedeno, že

p o d n i k a t e l e m může být fyzická nebo právnická osoba, která získala

živnostenské oprávnění podle živnostenského zákona.

Průkazem živnostenského oprávnění je živnostenský list, případně

koncesní listina.

Za ž i v n o s t se podle živnostenského zákona považuje jakákoliv

podnikatelská činnost, pokud není zákonem zakázána nebo není ze živnosti

vyloučena.

V obchodním zákoníku můžeme také nalézt definici podniku.

Podnik je ve výše uvedené právní normě definován jako soubor hmotných,

osobních a nehmotných složek podnikání.

K podniku tedy náleží:

- určité věci,

- určitá práva,

- jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli nebo mají-li tyto

věci sloužit k vlastnímu provozu podniku.

Definice

podnikání

Definice

podnikatele

Živnost

Definice

podniku


40

Souhrn všech majetkových hodnot, které prokazatelně patří podnikateli a slouží

k podnikání se souhrnně označují jako obchodní majetek.

Stručný přehled právních forem podnikání Pro vyhotovení tohoto stručného přehledu je třeba úvodem zjednodušeným

způsobem vymezit pojmy fyzické osoby a právnické osoby. Oba tyto pojmy jsou

velice významné a jejich podrobnou právní podstatu bychom nalezli v občanském

zákoníku.

Pro naše účely nám bude postačovat, když si pod pojmem

f y z i c k á o s o b a představíme jednu konkrétní osobu, která má určitá

práva a povinnosti.

Naproti tomu pod pojmem

p r á v n i c k á osoba si představíme seskupení několika osob, když právnická

osoba je oprávněna vstupovat do daných právních vztahů a jednat svým

jménem.

Fyzickými osobami tedy jsou:

1) podnikatelé,

podnikají na základě živnostenského oprávnění dle živnostenského

zákona,

mohou podnikat také na základě jiného oprávnění dle jiných zákonů,

například lékaři, veterináři apod.

2) zaměstnanci, to jsou osoby, které vstupují do pracovně právních vztahů se svými

zaměstnavateli.

Zde se postupuje především podle zákoníku práce.

Právnickými osobami rozumíme:

1) obchodní společnosti, řídí se dle obchodního zákoníku a patří sem

- veřejná obchodní společnost, (v. o. s.),

- komanditní společnost, (k. s.),

- společnost s ručením omezeným, (spol. s r. o., nebo také s.r.o.),

- akciová společnost, (a. s.).

2) družstva,

řídí se opět dle obchodního zákoníku a mají různou věcnou podobu.

3) státní podniky,

hospodaří dle zákona o státním podniku.

Některé právnické osoby (některé druhy právnických osob) se při vlastním

podnikání musí řídit speciálními zákony, například pro banky je určen zákon

o bankách, pro pojišťovny je to zákon o pojišťovnách, možno uvést i další právní

předpisy, jako je zákon o investičních fondech, zákon o rozhlasovém a televizním

vysílání, zákon o burze cenných papírů apod.

U většiny podniků se však vše řídí obchodním zákoníkem, ovšem pokud podnik

nemůže vyřešit určité záležitosti pomocí této právní normy, potom používá další

právní normu, která je značně obecnější, a touto právní normou je občanský

zákoník. Možno konstatovat, že občanský zákoník upravuje právní vztahy

Obchodní

majetek

Fyzická osoba

Právnická

osoba

Legislativa

Občanský

zákoník


41

- mezi občany navzájem,

- mezi občany a firmami a

- některé vztahy i mezi firmami navzájem.

Proto také hovoříme o tom, že občanský zákoník je normou obecnou, když

obchodní zákoník, který upravuje právní vztahy pouze mezi podnikateli, je

normou speciální.

Než však začne firma podnikat je třeba, aby získala oprávnění k podnikání,

například živnostenské oprávnění. A právě pravidla udělování živnostenského

oprávnění upravuje živnostenský zákon.

Je třeba ještě dodat, že tímto stručným výčtem legislativy rozhodně není řečeno

to, že pouze tyto právní normy by měli podnikatelé znát.

Ke zdárnému podnikání je ještě třeba znát celou řadu dalších důležitých právních

předpisů.

Podnikatelé vstupují do celé řady dalších právních vztahů, jako jsou:

l) vztahy mezi sebou navzájem,

tyto vztahy se zpravidla řídí obchodním zákoníkem, popřípadě občanským

zákoníkem,

2) vztahy ke svým zaměstnancům,

tyto vztahy se řídí především zákoníkem práce,

3) vztahy ke státu,

zde je celá řada právních předpisů, například daňové zákony, celní zákon

apod.

Po těchto výše uvedených stručných charakteristikách jednotlivých

základních atributů a základních pojmů je možno přistoupit k vlastnímu,

stručnému přehledu právních forem podnikání, když v tomto elaborátu bude ještě

této problematice věnována jedna kapitola s názvem Typologie podniků.

Zestručněný přehled konkrétních právních forem podnikání

1) soukromé podniky - živnosti

Majetek podniku je vlastnictvím soukromé osoby, která tento vkládá

do podnikatelské činnosti. Jednotlivec je také za všech okolností rozhodující

osobou, což sebou zpravidla nese fakt, že rozhodování je pružné a včasné.

Jsou zde však i určité nevýhody, zpravidla je nedostatek kapitálu, podnik

mnohdy může čelit poměrně velkému riziku a také pro jednotlivce jde

většinou o značné pracovní vytížení.

Soukromé podniky podnikají na základě živnostenského oprávnění dle

živnostenského zákona.

2) obchodní společnosti Majetek obchodní společnosti vzniká v podobě podílů při zakládání podniku,

který členové do společného podniku vloží. Vzniká také nová právnická

osoba. Tato forma podnikání odstraňuje nevýhody soukromého podnikatele

(jednotlivce).

Obchodní

zákoník

Soukromé

podniky -

Živnosti

Obchodní

společnosti


42

Obchodní společnosti rozdělujeme na

- společnosti osobní, ty mohou být buď ve formě

a) veřejné obchodní společnosti, nebo

b) komanditní společnosti

- společnosti kapitálové,

ty mohou být buď ve formě

a) společnosti s ručením omezeným, nebo

b) akciové společnosti.

3) družstva

Družstva hospodaří podle obchodního zákoníku, majetek vzniká sdružením

prostředků členů družstva (zápisné, vklady) a také může vznikat z hospodaření

družstva. Družstva mohou být například zemědělská, stavební, bytová,

spotřební, výrobní apod.

4) státní podniky Majetek státních podniků je ve vlastnictví státu, který jej svěřuje státnímu

podniku pouze do užívání. Hospodaření s těmito prostředky se uskutečňuje

podle platných zákonů.

5) společné podnikání fyzických a právnických osob Při tomto společném podnikání fyzických a právnických osob nevzniká nová

právnická osoba.

Podnikání zde probíhá na základě občanského zákoníku a jsou zde možné

následující formy:

- tichá společnost,

- konsorcium,

- holding.

5.5 Podnik a osoba podnikatele

V poslední stati této čtvrté kapitoly bych se alespoň částečně chtěla

věnovat osobnosti podnikatele.

Při běžné praxi, ale i v teorii, se můžeme v podstatě setkávat se dvěma uváděnými

kategoriemi v souvislosti s podnikateli.

Někdy je hovořeno o manažerovi, jindy o vůdčí osobnosti.

Je mezi těmito pojmy nějaký význam?

Jak máme těmto pojmům rozumět, jak je máme chápat?

Dle mého názoru mezi těmito pojmy rozdíl je a to značný.

Domnívám se,že za manažera je možno považovat takového člověka, který jednak

vykonává základní manažerské funkce, ke kterým patří především plánování

a organizování, práce s lidskými zdroji, přehled o stupních řízení, ale také

rozhodně kontrolní činnost. Vždyť řízení (management) je ve své vlastní podstatě

procesem, kde by mělo vše fungovat tak, aby se co nejproduktivněji dosáhlo

předem vytyčených cílů.

Za vůdčí osobnost je považován takový člověk, který umí získávat,

vysvětlovat a také částečně ovlivňovat lidi, aby tito se chovali tak, že se snaží

dobrovolně a s nadšením plnit určité cíle a případně dosahovat cílů ještě lepších,

když je nutno brát v úvahu i otázku motivace lidí a řadu dalších důležitých

aspektů, které takové pozitivní naladění jednotlivce i kolektivu přinášejí. Pozitivní

síla vůdčí osobnosti , možno říci přímo autorita vůdčí osobnosti, nespočívá pouze

v jejich určitém formálním postavení v rámci dané organizační struktury, ale je

Družstva

Státní podnik

Osobnost

podnikatele


43

především dána určitou silou myšlenek takové osobnosti a rozhodně je

nezanedbatelný i fakt umění jednat s lidmi. Možno uvést některé příklady velkých

světových vůdčích osobností, jako Matka Tereza, Martin Luther King, z naší

historie potom třeba Jan Hus, T. G. Masaryk a další.

Ideálním stavem je, když v osobnostních rysech podnikatele se vhodně

kombinují vlastnosti manažera a zároveň i vůdčí osobnosti, což se vždy pozitivně

projeví v úspěšnosti podniku a také zpravidla ve větší spokojenosti zaměstnanců.

V našich podmínkách bychom jistě takové podnikatele našli, já bych ale v tomto

textu chtěla vzpomenout podnikatele, který byl rozhodně v minulosti takovou

vůdčí osobností s podnikatelským duchem a schopnostmi řídit a tímto

podnikatelem byl Tomáš Baťa.

Etika v podnikání a řídící práci

Morálka je jedním z předpokladů umožňujících uspořádání života jedinců

i společenských celků i úspěšnost a prosperitu podnikajících subjektů.

Domnívám se, že jedním z předních úkolů řídících pracovníků

(podnikatelů a manažerů) je vnášet morální klima do všech ekonomických aktivit

a v nejednom případě vést i společníky, případně spoluzaměstnance k rozvoji

jejich morálky. Navíc je podnikatelská sféra také částečně odpovědna za přípravu

kvalifikovaného dorostu, proto by bylo vhodné aby byli podnikatelé i manažeři

dobře seznámeni s rozvojem člověka, v tomto případě i s jeho rozvojem

morálním.

Mluvíme-li o podnikatelské etice a chování podniku, případně firmy,

máme tím na mysli jednak chování firmy ve vnějším prostředí – tedy například

vůči zákazníkům, konkurenci, dodavatelům, vládě, bankám a jiným institucím,

jednak vztahy mezi nadřízenými a podřízenými, ale i třeba vztahy k akcionářům.

Vnější a vnitřní prostředí se navzájem silně ovlivňují. Podnik je vystaven

tlakům ze strany konkurence, spotřebitelů, dodavatelů a dalších, a je nucen se

přizpůsobovat celou svou činností. To se pochopitelně projeví i na vztazích uvnitř

podniku. Na druhé straně pak pracovní morálka ovlivňuje kvalitu výrobků,

produktivitu práce případně i výši nákladů a tím zpětně ovlivňuje celkové

postavení podniku na trhu.

Pokud jde o vztahy uvnitř podniku, tak firmy většinou vyžadují vytvářet

příznivé pracovní podmínky a tvořivé pracovní prostředí. Toho lze dosáhnout

změnou zastaralého způsobu myšlení, v němž například může někdy ještě

přetrvávat názor, že pracovníci pracují jen z nutnosti, jsou málo ambiciózní,

nechtějí přijímat odpovědnost apod. Proto se také velmi často používá takových

řídících metod, v nichž dominující roli má různé donucování. Moderní pohled ale

vyžaduje více podpory ze strany vedoucích, například osvědčuje se zapojení

pracovníků do procesů rozhodování.

Značné jsou také požadavky na morální rysy podnikatelů a manažerů. Vedoucí pracovník má mít rozhodně sám některé morální vlastnosti, jako je

čestnost, otevřenost, schopnost jednat s lidmi, ale i spravedlnost a rozhodnost.

Praxe prokázala, že podniky vedené osobnostmi s vysokou morálkou, přijímají

daleko kvalitněji svou společenskou odpovědnost. Je to celkem pochopitelné,

vždyť i společníci i zaměstnanci, mnohdy i nevědomky, hledají své vzory, které

napodobují a podnikatel, nebo řídící pracovník mimovolně svým příkladem

působí na své okolí.

Etika

v podnikání


44

SHRNUTÍ Podnikání chápeme jako určitý prostředek sloužící k uspokojování lidských

potřeb.

Podnik je obecné označení pro ekonomicko-právní subjekt, který tvoří jednu

ze základních forem institucionálního uspořádání a ekonomicky je založené

na výrobě zboží a poskytování služeb za úplatu. Cílem podnikové činnosti je

výsledek hospodaření ve formě zisku, případně rozmnožení daného majetku

podniku.

Základními znaky, které odlišují podnik od případně jiných institucí je

především ekonomická samostatnost podniku a právní subjektivita.

Podnik plní také určité společenské poslání, čímž je především služba

zákazníkovi a také ostatním, kteří přicházejí s podnikem do styku.

Vlastním vyústěním podnikatelské činnosti a podnikatelského myšlení by

mělo být především vytvoření nového výrobku, zboží, případně nové služby,

vytvoření nebo zdokonalení nové technologie, kvalitní reklama pro daný

segment trhu a zajímavý způsob oslovení zákazníka.

Na podnikání a podnikatele má rozhodně vliv i historický vývoj, když

v našich podmínkách je toto ještě zřetelnější, vzhledem k tomu, že se zcela

změnila celá politická a ekonomická situace. Sametová revoluce v listopadu

1989 přinesla řadu zásadních změn a následně tzv. „Ekonomická reforma“

reprezentovaná „Scénářem ekonomické reformy“ zaváděla postupně

jednotlivé základní změny v naší ekonomice.

Existence lidské společnosti by dnes nebyla možná bez odpovídající

legislativy. Dobrá znalost zákonů, vyhlášek a nařízení je jedním z prvořadých

kroků k úspěchu ve všech oblastech života, podnikání nevyjímaje.

Podnikání je upraveno řadou právních předpisů, vyhlášek a nařízení,

z nichž významnými právními normami jsou Obchodní zákoník, Občanský

zákoník, Zákoník práce, Daňové zákony, Zákon o konkurzu a vyrovnání,

Zákon na ochranu hospodářské soutěže, Zákon o účetnictví, Zákon

o všeobecném zdravotním pojištění, Zákon o cenných papírech, Celní zákon

apod.

Při vlastní podnikatelské činnosti hraje velmi důležitou roli osobnost

podnikatele, který by měl být v podnikání čestný a spravedlivý, měl by

vhodným a přirozeným způsobem reprezentovat podnik a měl by také umět

řídit lidské zdroje.

Kontrolní otázky 1) Co chápete pod pojmem „podstata podniku“.

2) Jaký je cíl podnikové činnosti.

3) Uveďte definici podniku.

4) Jak funguje v ekonomice segment domácností.

5) Co je to hospodářská politika státu.

6) Jaké nástroje může stát v rámci své hospodářské politiky používat.

7) Jaké jsou základní rysy podnikání.

8) Co rozumíme pod pojmem „společenské poslání podniku“.

9) Jak byste charakterizovali proces privatizace a restituce.


45

10) Jak u nás v minulosti probíhala cenová liberalizace.

11) Jak definujeme „podnikání“.

12) Jak byste definovali osobnost podnikatele.

13) Co je to živnost.

14) Charakterizujte fyzickou osobu.

15) Charakterizujte právnickou osobu.

16) Co rozumíte pod pojmem „obchodní majetek“.

17) Jaké znáte právní předpisy, které souvisejí s podnikáním.

18) Jaké znáte právní formy podnikání.

19) Co to jsou soukromé podniky.

20) Co rozumíme obchodními společnostmi.

21) Čím se vyznačuje „státní podnik“.

22) Jaká je úloha státu v ekonomice a čím je tato úloha dána.


- podstata podniku

- cíl podnikové činnosti

- segment domácností

- nástroje hospodářské politiky

- základní rysy podnikání

- společenské poslání podniku

- osobnost podnikatele

- ekonomická reforma

- privatizace

- cenová liberalizace

- restituce

- definice podnikání

- definice podnikatele

- definice podniku

- živnost

- obchodní majetek

- fyzická osoba

- právnická osoba

- soukromé podniky

- obchodní společnosti

- státní podnik

- společné podnikání fyzických a právnických osob

- družstva

Základy podnikové ekonomiky Okolí podniku

46

6 OKOLÍ PODNIKU

Cíl Kapitola věnovaná okolí podniku je sestavena tak, aby po jejím úspěšném

prostudování jste prokázali schopnost

- vysvětlit jak chápeme okolí podniku a v čem spočívá jeho význam,

- charakterizovat prvky okolí podniku,

- vysvětlit význam členění okolí podniku,

- zaujmout stanovisko k roli státu při formování okolí podniku,

- objasnit pojem lobbing a vyjádřit jeho funkci v podmínkách české ekonomiky.

Průvodce studiem Zdá se vám studium základů podnikové ekonomiky docela zajímavé?

Setkáváte se s určitými skutečnostmi i ve vašem okolí?

Tak vidíte. O důvod více, proč svědomitě studovat tento předmět a tento

předložený materiál. Před ekonomickými problémy zpravidla neuteče nikdo

z nás.

Že je to studium náročné, že je to pro někoho z vás hodně nových pojmů?

Věřím, že se i s tímto vypořádáte, neboť už jste jistě zjistili, jak se odborné

ekonomické předměty doplňují a prolínají. Tak s chutí do studia! Vždyť

kapitola o okolí podniku je sice rozsáhlejší, ovšem pro vás jistě srozumitelná

a dobře zapamatovatelná. Myslím si, že její studium spolu s odpověďmi na

otázky vám zabere asi tři hodiny.

Věřím, že budete mít ze studia této kapitoly dobrý pocit a odpovědi na otázky

vám tudíž nebudou činit potíže.

Možno uvést skutečnost, že žádný podnik neexistuje ve své podstatě

izolovaně, ale je obklopen vnějším světem, neboli je obklopen o k o l í m . Okolím

podniku můžeme nazvat vše, co je za hranicemi podniku, vše to, co může

podnik ovlivnit a zpětně na co může mít i podnik určitý vliv. Veškeré okolí

podniku zpravidla ovlivňuje podnik k určitému způsobu chování, ale také jej

ovlivňuje například nepřímo ve volbě určitých konkrétních cílů

a pochopitelně tato sebou nese i částečné ovlivňování podniku v tom, jak

těchto cílů bude dosahovat.

Vliv okolí podniku na podnik je zpravidla označován za velmi silný,

ale možnost podniku ovlivňovat zpětně okolí již tak silná není, někdy je

dokonce možno uvést, že tato možnost je poměrně omezená. Okolí podniku působí na podnik jako seskupení nejrůznějších vnějších sil,

faktorů a dalších podmínek, které zpravidla nelze z okolí vyloučit. Mezi těmito

silami, faktory a podmínkami existují vzájemné, více či méně spojité souvislosti.

6.1 Prvky okolí podniku

Chceme-li se však okolím podniku zabývat podrobněji, je nutné toto okolí

nejdříve pojmenovat, charakterizovat, přistoupit k okolí analyticky a vymezit

a strukturovat jednotlivé prvky okolí podniku.

Prvky okolí

podniku


47

Pro potřeby tohoto textu rozdělím okolí podniku na okolí:

- ekonomické,

- technické,

- technologické

- ekologické,

- geografické,

- sociální,

- politické,

- právní,

- etické,

- kulturně historické.

Ekonomické okolí podniku

Ekonomické okolí podniku má pro podnik velmi zásadní význam. Z tohoto okolí

podnik získává základní výrobní faktory a zároveň pro toto okolí poskytuje své

výkony (výrobky, zboží, služby). Podnik je také při svém rozhodování a celkovém

chování v rozhodující míře značně ovlivněn celkovou hospodářskou situací

země a jejím rozvojem. Hrají zde roli nejrůznější otázky:

- velikost ceny výrobních faktorů - rozvoj nových technologií,

umožňuje snížení pracnosti a poměrně velkou produktivitu práce,

- daňová zátěž podniků ovlivňuje chování podniků ve značné míře.

Politika naší republiky v oblasti daňové hledá cestu mezi dvěma

atributy. Chce zajistit takový daňový výnos, který by byl dostatečný

pro náš státní rozpočet, ale aby současně výše daní nezatížila příliš

podniky a ty potom neztratily zájem a motivaci k podnikání.

Sazby daně z přidané hodnoty a dále spotřební daně značně působí

na rozhodování spotřebitele a tím vlastně působí i na jeho poptávku

po výrobních a službách.

- hospodářská politika státu, měnová a cenová politika – toto vše

velmi úzce souvisí s makroekonomickým růstem, nutno vzít v úvahu

i vliv inflace na výši cen výrobních faktorů, poptávku

a koupěschopnost zákazníků. Rozhodně nezanedbatelný vliv na

ekonomické rozhodování podniků má i kritérium současné hodnoty

peněz apod.

Změny devizových kurzů, inflace a devalvace mají také na rozhodování

podniků významný vliv, když rozhodně jde o různorodá rizika, která jsou s tímto

spojena.

Na druhé straně nutno vzít v úvahu i skutečnost, že hospodářský růst

velice ovlivňuje zvyšování kupní síly obyvatelstva, což se projevuje v mnoha

směrech, ale já mám na mysli především zvýšený růst poptávky.

K ekonomickému okolí patří i vztahy s odběrateli, dodavateli, vztahy

s finančními institucemi apod.

Jak již jsem uvedla, ekonomické okolí podniku tvoří mimo jiné i trh.

Součástí tohoto okolí jsou prvky, které stojí mimo podnik, ale přesto jsou

s podnikem v určitém vztahu, který poměrně značně ovlivňuje hospodaření

podniku. Jedná se o:

- dodavatelé,

- odběratelé,

- banky,

- pojišťovny,

Ekonomické

okolí podniku


48

- stát,

- finanční úřady,

- pracovní úřady,

- obce.

Vztah podniku k dodavatelům a odběratelům

je vztahem zbožně peněžním, založeném na kupní smlouvě. Je nutné zde hovořit

o závazku a pohledávce, když závazek vzniká okamžikem obdržení faktury

a zaniká zaplacením a pohledávka vzniká okamžikem vystavení faktury a zaniká

zaplacením.

Vztah podniku k bankám

Je založen na finančním vztahu. Podnik si může vybrat mezi více bankami, pro

kterou se rozhodne. Snaží se vybrat tu, jejíž podmínky jsou pro něj nejvhodnější.

Rozhodně bude brát v úvahu podmínky pro úročení vkladů a úvěrů, dobu

splatnosti úvěrů, rychlost provedení bezhotovostní platby apod.

Výsledkem vztahu mezi podnikem a bankou může být např. úvěrová smlouva.

Vztah úvěrový je vztahem návratným. Když podnik vkládá peněžní prostředky

do banky je v roli věřitele a banka v roli dlužníka, když si podnik bere od banky

úvěr, případně půjčku je banka v roli věřitele a podnik v roli dlužníka. Případný

úvěr je nutné po určité době vrátit zpět bance, a toto vrácení úvěru obsahuje

jednak částku úvěru zvýšenou o úrok, což můžeme označit jako „cenu úvěru“. Je-

li úrok vysoký, „úvěry jsou drahé“, je-li nízký, „úvěry jsou levné“. Výše úroku

závisí vždy na:

- výši vkladu nebo výši půjčky,

- úrokové sazbě,

- době, po kterou úvěr, případně půjčka, trvá.

Vztah podniku k pojišťovnám

Podnik má opět možnost volit mezi různými pojišťovnami, které působí na našem

trhu. Podnik se chce pojistit, vybere si pojišťovnu, které platí pojištění a v případě,

že vznikne pojistná událost, tak pojišťovna podniku vyplatí tzv. pojistné plnění.

Pojištění rozdělujeme na dvě skupiny. První skupinou je pojištění zákonné, neboli

povinné, např. pojištění odpovědnosti za škody způsobené motorovým vozidlem,

druhá skupina pojištění je označována za pojištění dobrovolné, například pojištění

majetku, pojištění úrazové, pojištění odpovědnosti apod.

Výsledkem vztahu podniku a pojišťovny je uzavření pojistné smlouvy.

Vztah podniku a státu

Stát vydává zákony, vyhlášky a nařízení, které upravují podnikání. Stát tedy

udává základní „legislativní rámec“ pro chování podniků. Stát také řídí peněžní

oběh, kontroluje hygienickou a zdravotní nezávadnost výrobků, zboží a služeb,

stát zadává státní zakázky apod.

Nedodržuje-li podnik platné zákony, vyhlášky a nařízení, uplatňuje stát státní

zásahy, kterými buď přímo, nebo nepřímo ovlivňuje podnik tak, aby se choval

„podle jeho představ“.

Přímé zásahy jsou přímými příkazy, případně zákazy, jako je např. zákaz prodeje

závadného zboží, pokuta za znečištění vodních toků, apod.

Nepřímé zásahy jsou charakteristické tím, že stát vytváří takové podmínky pro

podniky, aby se podniky „dobrovolně“ chovaly tak, jak si stát přeje. Např. celní

Podnik

a dodavatelé

a odběratelé

Podnik a banky

Podnik

a pojišťovny

Podnik a stát


49

politika - vysoká cla na dovezené zboží budou podporovat tuzemské výrobce.

Daňová politika – při pořízení nových investic mají podniky určitá daňová

zvýhodnění.

Vztah podniku a finančního úřadu

Jedná se o vztah finanční a tento vztah je charakteristický svoji nenávratností.

Finanční úřad kontroluje výpočet odváděných daní, kontroluje účetnictví

podniků, při zjištění nedostatků má tzv. „sankční pravomoce“, tj. uděluje pokuty

a sankce.

Smyslem odvádění daní a jejich důsledná kontrola u všech subjektů, kteří daně

odvádějí je především vytvoření dostatečných zdrojů pro financování nevýrobního

(neziskového) sektoru.

Vztah podniku a pracovních úřadů

Podnik se poptává po pracovní síle a pracovní úřady nabízejí momentálně volné

pracovní síly. Pracovní úřady také nabízejí podnikům různé pomocné kurzy pro

jejich zaměstnance, provádí případné rekvalifikace apod. Podniky zpětně

informují pracovní úřady o případných volných místech nebo o místech, které se

připravují do budoucnosti v souvislosti s různými změnami výrob apod.

Vztah podniku a obcí

Podniky jednak působí na své okolí, ve kterém se nacházejí i obce a to tak, že

například část odváděných daní od podniků jsou určeny do rozpočtů obcí, podniky

také velmi ovlivňují pracovní příležitostí v daných lokalitách, když rozšiřují

výrobu a přijímají nové zaměstnance, což má vliv na zaměstnanost v dané lokalitě

a zároveň také na životní úroveň obyvatel dané lokality. Podniky jsou také

sponzory různých sportovních, kulturních a společenských akcí, které se

uskutečňují v místě jejich působnosti.

Obce zpětně působí na podnik a to například tím způsobem, že pro podniky

a podnikání v obci vytváří vhodné podmínky, budují nové přístupové

komunikace, případně další inženýrské sítě, obec se vyjadřují k povolení

podnikání, pokud přímo nevydává příslušné doklady nutné k podnikání apod.

Technické okolí podniku

tvoří probíhající technický rozvoj. Podniky musí tento technický rozvoj neustále

sledovat a uplatňovat jeho poznatky v praxi, jinak by zaostávaly a neobstály

v konkurenci. Technické okolí zahrnuje všechny prostředky dlouhodobé

i krátkodobé spotřeby, které se používají ve výrobních i nevýrobních činnostech

a usnadňují lidskou práci. Je to například dopravní technika, výrobní technika,

zdravotnická technika ap.

Vývoj technického rozvoje je následující:

- ruční práce,

- dílčí mechanizace,

- komplexní mechanizace,

- automatizace,

- robotizace.

Technologické okolí podniku

Technologické okolí a všechny změny technologií jsou zdrojem a motivem jednak

technického, ale také technologického pokroku. Pokrok vždy umožňuje podnikům

Podnik

a finanční úřad

Podniky

a pracovní

úřady

Podniky a obce

Technické

okolí podniku

Technologické

okolí podniku


50

dosahovat lepších hospodářských výsledků. Pokrok také sebou nese zvyšování

konkurenčních schopností podniku na trhu a zanedbatelný není ani fakt, že pokrok

také znamená určitou větší spokojenost zaměstnanců s vykonávanou prací.

V souvislosti s technologickým okolím podniku bych chtěla uvést skutečnost, že

technologie (postupy výroby) rozeznáváme:

- technologie mechanické, kdy se mění pouze tvar materiálu,

například při výrobě nábytku se z vysušeného dřeva udělají latě,

- technologie chemické, mění se vlastní složení materiálu, například

ze dřeva se vyrábí papír,

- technologie fyzikální, které představuje například vaření, mražení

apod.

- technologie biologická, jejíž podstata spočívá v růstu všeho druhu,

jako je růst zvířat, růst plodin, dále sem patří procesy kvašení,

procesy kynutí apod.

Ekologické okolí podniku

Ochrana životního prostředí je závažným faktorem, který musíme všichni

respektovat a snažit se kvalitu životního prostředí zlepšovat. Ne jinak je tomu

s ekologií i v souvislosti s podniky. Nechtějí-li se podniky takto chovat

dobrovolně, je třeba využít všech nástrojů k tomu, aby opravdu nedocházelo ke

zhoršování ekologických podmínek.

Možno uvést, že ekologické okolí podniku tvoří životní prostředí, které podnik

obklopuje.

Podnik reaguje (ovlivňuje) na životní prostředí, například pozitivní působení

podniku na životní prostředí je rekultivace pozemků, výstavba čističek odpadních

vod, v zemědělství hnojení přírodními hnojivy nebo používání lehkých

mechanismů apod. Ale podniky také někdy ovlivňují záporně životní prostředí

třeba tím, že znečišťují ovzduší, znečišťují vody, zemědělci mnohdy příliš hnojí

chemickými hnojivy apod.

Je třeba však také poukázat na to, že i životní prostředí působí zpětně na podnik

a to jak formou pozitivní, tak i negativní. Pozitivní působení životního prostředí

na podnik možno spatřovat v tom, že úrodnější pozemky přinášejí v zemědělství

vyšší výnosy. Turisticky zajímavá krajina láká turisty k návštěvě a ti zde „utrácí“

a vznikají zisky, rozvíjí se služby apod.

Negativním působením ekologie na podniky je např. skutečnost, že horší

klimatické podmínky způsobují nepříznivé podmínky pro zemědělství, případně i

pro některé výroby, přemnožení některých škůdců ovlivňuje negativně výnosy

zemědělců apod. Rozhodně do budoucnosti by bylo žádoucí, aby podniky se

chovaly ohleduplně k životnímu prostředí, aby případné poškozování

a znehodnocování bylo ještě více finančně postihováno.

Geografické okolí podniku

Hovoříme-li o okolí podniku tak asi na prvním místě, a také nejvíce pochopitelné

pro nás, je představit si okolí geografické. Toto okolí ovlivňuje podnik především

tím, že podnik je umístěn v určité lokalitě, která se vyznačuje určitou

geografickou charakteristikou, např. rovina, kopcovitý povrch, vyznačuje se také

určitými meteorologickými vlivy a toto vše silně působí na vlastní chod podniku.

Například kopcovitá krajina s drsným počasím se rozhodně projeví v plynulosti

zásobování a odbytu podniku apod.

Ekologické

okolí podniku

Geografické

okolí podniku


51

Sociální okolí podniku

Někdy je také toto okolí označováno jako společenské. Ať je toto okolí označeno

tak, či onak, rozhodně má pro podnik velký význam. Činnost každého podniku by

měla být, dle mého názoru, prospěšná jak podniku samotnému, tak i společnosti.

Podnik by se měl zabývat tím, zda vůbec jeho činnost je pro společnost

prospěšná, případně jaké má jeho činnost pro společnost důsledky. Toto je však

značně obtížné, neboť nelze zcela opomíjet ziskovou orientaci podniků, dále

zájmy vlastníků a manažerů, které mohou mnohdy být v rozporu se zájmy

sociálními. Možno zde poukázat na řešení tohoto problému úspěšného a známého

podnikatele Tomáše Bati, který se snažil vždy spojovat činnost svých podniků se

sociálním zázemím a s lokalitou, kde se tyto podniky nacházely. Rozhodně by se

však v této souvislosti nemělo zapomínat na zájmy zaměstnanců, které se také

nemusí vždy shodovat se zájmy sociálního okolí.

Podniky by se měly chovat odpovědně a při svém rozhodování brát

v úvahu nejen zásadní otázky ekonomické, ale také mít na zřeteli určitou

odpovědnost sociální. Již v minulosti ale bylo zdůrazňováno, že nejvhodnější je

přiměřené sladění těchto dvou oblastí, když neobstojí argument některých

ekonomů, že pokud podnik bere ohled na sociální odpovědnost, tak to vede

zpravidla ke značným ekonomickým ztrátám.

Sociální odpovědnost podniků a uplatňování nejrůznějších sociálních

aspektů se promítá v teorii tzv. „sociální tržní ekonomiky“, která se uplatňuje

především u našich západních sousedů. Tato teorie je jakýmsi protikladem tzv.

„svobodné tržní ekonomiky“, která není ovlivňována státními zásahy. Sociální

tržní ekonomika upřednostňuje uplatňování zákonných nástrojů řízení

hospodářské politiky státu, které by měly zabezpečit existenci hospodářské

soutěže a dále by měly zmírňovat (ne-li přímo odstraňovat) většinu nežádoucích

vlivů, které mohou vyvolávat v hospodářství dané země určité nežádoucí situace

Především se jedná o zabraňování vzniku kartelových dohod apod.

Politické okolí podniku

Politické okolí podniku tvoří určitý politický a společenský systém, ve kterém

podnik funguje.

Před rokem 1990 podniky plnily pouze úkoly dané státním plánem rozvoje

národního hospodářství. Stát určoval ceny výkonů, určoval objem výroby, počet

zaměstnanců, objem vývozu apod.

Po roce 1990 dochází ke změně ekonomického systému, začínají se uplatňovat

zásady tržního hospodářství, kdy podnik má právo svobodného rozhodování

v rámci platné nové legislativy.

Politické okolí značně ovlivňuje podnik, je to souhrn všech aspektů a podmínek,

které tvoří politické zájmy jednotlivých politických stran, které jsou rozhodujícími

v oblasti mocenské struktury země. Politické strany samostatně, případně vytvoří-

li koalici politických stran, mohou upřednostňovat různou politickou linii, když

tato má vždy velký význam pro danou hospodářskou politiku státu a potažmo se

přímo dotýká jednotlivých podniků.

Rozhodně není pro hospodářskou politiku přínosné, mění-li se často vládnoucí

strany, jejichž názory na ekonomické dění jsou rozporuplné a navíc, je rozhodně

destabilizující fakt, pokud neexistuje jednotná koncepce hospodářské politiky, na

které by se měly shodnout rozhodující politické strany v zemi. Podnik a jeho

funkce nemusí ovlivňovat pouze politika vládnoucích stran, ale každý podnik je

Sociální okolí

podniku

Sociální

odpovědnost

podniků

Politické okolí

podniku


52

umístěn v určité lokalitě a zde na podnik působí rozhodnutí místních orgánů, jako

například obecních úřadů apod.

Právní okolí podniku

Legislativa státu je velmi důležitá pro celou společnost a pro všechny činnosti,

které se ve společnosti vyskytují. Proto i právní úprava a právní instituty vytvářejí

základní podmínky pro podniky a jejich činnosti. Zákony stanoví chování

společnosti, podnik nevyjímaje a stát má také nástroje, jak vynutit dodržování

zákonů a nařízení. Pro podniky je zapotřebí řídit se celou řadou velmi

významných právních norem, které jsou již uváděny v tomto textu na více

místech, ovšem uvedla bych zde snad tu, kterou považuji za jednu

z nejdůležitějších a to je obchodní zákoník.

Právní normy týkající se podniku, ale i právní normy, které se týkají ostatních

činností společnosti by měly být především jasně, výstižně a srozumitelně

formulovány a také by mělo být zabráněno, možné různé interpretaci těchto

právních předpisů.

Etické okolí podniku

Poukazuji zde na skutečnost, že etickou stránkou podnikání jsem se již částečně

v tomto textu stručně zabývala, ovšem v souvislosti s etickým okolím podniku

bych chtěla uvést, že etika má za doby existence podniků velmi významné místo

a do budoucna bude mít místo ještě významnější, neboť dodržování etických

norem v naší „mladé“ tržní ekonomice zatím někdy nebylo na potřebné úrovni. Je

to dáno především poměrně rychlou změnou ekonomického systému, což sebou

obvykle, mimo pozitivních jevů, přináší i celou řadu jevů negativních, které se

časem odstraní a nastává přirozený vývoj ekonomiky.

V obecné poloze se etika zabývá skutečnostmi, co je dobré a co nikoliv,

jaká stanoviska a postoje by měl subjekt zaujímat, aby se nedopouštěl závažných

chyb a omylů a aby jeho jednání bylo společností považováno za morální,

správné a případně ještě i spravedlivé.

Etika v podnikatelském prostředí je chápána obdobně, ovšem s ohledem

na činnosti, které podnik vykonává. Patří sem rozhodně hodnocení dodržování

nejrůznějších etických principů, jako je například nezkreslování nejrůznějších

hospodářských informací a údajů o činnosti podniku, snaha o co nejlepší

poskytování výkonů zákazníkům, pravdivé údaje v reklamách na své výkony

apod.

V současné době velmi významnou roli o utváření pohledu na vývoj společnosti

vytvářejí veřejné sdělovací prostředky. Ty by měly dbát na nenásilné

seznamování veřejnosti s etickými principy, uvádět a vyzdvihovat příklady těch,

kdož se eticky chovají a také poukazovat na nedostatky ve společnosti, kterých je

jistě ještě celá řada.

Etické myšlení a etické zásady je nutno udržovat a podporovat

ve společnosti, aby společnost byla kultivovaná, aby občané cítili potřebu

dodržovat morální zvyklosti a aby podniky, které dodržují etické principy byly

upřednostňovány před těmi ostatními.

Kulturně historické okolí podniku

Toto okolí podniku je dáno historickými podmínkami dané země a vytváří se

dlouhodobě, možno říci po staletí. Vždyť kulturní vzdělanost obyvatelstva dané

lokality a kulturní úroveň národa je jednou z podmínek hospodářského rozvoje

Právní okolí

podniku

Právní normy

Etické okolí

podniku

Etické myšlení

Kulturně

historické okolí

podniku


53

země. Jen tehdy, když je obyvatelstvo kulturní a vzdělané, tak je možné rozvíjet

nové výrobní procesy, zavádět nové technologie, uplatňovat novou, moderní

techniku apod.

Český národ patřil vždy k vyspělým národům s kvalitní pracovní silou, což je

rozhodně dobrý předpoklad i pro současné a budoucí aktivity nejen v oblasti

hospodářské politiky státu, ale i celkového vývoje naší společnosti.

Výše uvedené rozdělení jednotlivých prvků okolí bylo použito především

pro zpřehlednění možných okolí podniku, když je třeba uvést, že jednotlivé prvky

okolí se vzájemně prolínají, ovlivňují a doplňují, což je vlastně logický jev, když

si představíme fungování podniku v realitě.

I když já jsem uvedla v úvodu této kapitoly určité pořadí jednotlivých okolí a jako

ekonom jsem na první místo dala okolí ekonomické, tak nelze toto chápat, že

některé okolí je více, jiné méně důležité. Míra vlivu jednotlivých okolí se bude

rozhodně vždy v konkrétní situaci lišit a je těžko tedy určit teoreticky, které okolí

je důležitější a které méně důležité. Také je třeba vzít v úvahu charakter, druh

a rozsah podnikání. Jinak bude posuzovat vliv okolí na svoji živnost živnostník,

který se například zabývá prodejem vánočních ozdob a jinak akciová společnost

zabývající se hromadnou dopravou na území několika krajů republiky.

Problematika okolí podniku je navíc ještě rozdělena skutečností, že některé

prvky okolí jsou velmi stabilní a mohou být například vázány na určitou lokalitu

(geografické okolí – horský terén), zatímco jiné okolí směřuje k internacionalizaci

a globalizaci (technické a technologické okolí).

Podnik musí dobře zvážit, co je pro něho v konkrétním případě okolím

a jaké konkrétní důsledky toto okolí pro podnik může přinést, ať již v pozitivním,

nebo negativním smyslu.

Jako příklad bych chtěla uvést, že při vlastním rozhodování o založení podniku,

rozhodně budeme brát v úvahu i otázku umístění podniku, tedy i problematiku

širšího okolí podniku a jeho případný vliv na podnik a podnikání.

6.2 Role státu při formování okolí podniku

Většinu prvků okolí podniku tvoří, případně značně ovlivňuje stát. Jedná

se například o okolí právní, politické, částečně i sociální apod.

Především o okolí politickém a právním bych chtěla uvést, že naše ekonomika

v tomto směru prožila značný vývojový zlom. Do roku 1989 fungovalo naše

hospodářství v systému centrálně plánované ekonomiky, kdy hlavním nástrojem

řízení hospodářství byl státní plán rozvoje národního hospodářství, kde byly

rozpracovány velmi detailně jednotlivé úkoly pro státní podniky.

Po roce 1989 nastává změna v systému společenském, ekonomickém i politickém

a stát usiluje o co největší ekonomický liberalismus. Někteří ekonomové stručně

charakterizují pojem „liberálního státu“, že vlastně „co není výslovně zakázáno,

tak je dovoleno“. Rozhodně lze s tímto souhlasit, ovšem nesmí různé spekulace

a obcházení právních předpisů, případně hledání mezer v legislativě nabývat

značných rozměrů, což potom zcela zřejmě poškozuje celkový chod ekonomiky.

Pro chování podniků a pro podnikovou ekonomiku je nejdůležitější

jednoznačně určit ty okolnosti současného stavu, které výrazněji než ostatní

ovlivňují chování podniku.

Zdůvodnění

rozdělení okolí

podniku


54

Na podnik je třeba pohlížet jako na zcela autonomní subjekt, který má

nejen právo, ale zároveň i povinnost suverénně rozhodovat o takových

skutečnostech jako jsou:

- výrobní program,

- cena výkonů,

- okruh zákazníků,

- zásobování, apod.

Naproti tomu stát by si měl ponechat jen takové činnosti, o kterých je předem

jasné, že trh je nemůže dostatečně zabezpečit, například poskytování veřejných

statků apod.

Stát by měl také připravovat podmínky pro příznivý rozvoj trhu a tržního

hospodářství a na tyto podmínky dohlížet, kontrolovat jejich účinnost a případně

je i rozvíjet.

V našich podmínkách již také dochází k různým vlivům působícím na stát a státní

orgány, když už začínáme otevřeně hovořit o lobbingu a lobbování.

V zahraničí již dávno existuje lobbing a je to chápáno jako jedna z možností, která

ovlivňuje různé orgány i zainteresované jedince, když samozřejmě cílem lobbistů

je, aby rozhodnutí bylo ve prospěch té skupiny, za kterou oni lobbují (kterou

upřednostňují před ostatními).

Lobbing tedy již lze i v našich podmínkách považovat za legitimní součást

politické kultury, problém někdy ovšem spočívá v tom, že mnohdy nelze přesně

určit hranici mezi legitimním lobbingem a stylem nepřípustného ovlivňování

hraničícího s korupcí.

Také je třeba se zamyslet nad situací, která může nastat v souvislosti s určitým

upřednostňováním, že zpravidla dopady takového upřednostňování mohou

nepříznivě působit, ne-li přímo znevýhodňovat ostatní účastníky. Pokud však již

k určitému zvýhodňování dojde, je rozhodně třeba mít nad takovými jevy

důslednou kontrolu a určit přesně termín, kdy zvýhodňování skončí, případně

objeví se podmínky, pro které nebude již zvýhodňování potřeba.

Podniky by měly nepřetržitě sledovat vývoj svého okolí, aby bylo možné jej

využívat ve svůj prospěch. Ze strany podniků je tedy žádoucí zajímat se

aktivně o vývoj okolí podniku. K tomu podniku slouží celá řada různých informací a podnětů,které mnohdy

vycházejí z hospodářské politiky státu, ale také přímo z okolí podniku.

Je dobré, když podniky při těchto různých zkoumáních vycházejí z představy

o obecných,globálních a zpravidla dlouhodobě se prosazujících tendencí.

Velké a střední podniky by se měly snažit o vytváření své vlastní představy

o vývoji významného okolí, které je obklopuje. K tomu mohou použít celou škálu nejrůznějších informačních zdrojů, jako je

například:

- vládní a jiné prognózy zpravidla dlouhodobého vývoje ekonomiky,

ekonomický růst, inflace, apod.

- informace z průmyslových a různých podnikatelských svazů,

- vlastní informace prognostického charakteru o situaci na trhu,

o cenách, o nabídce a poptávce,

- různé informace o vývoji techniky a technologie v daném oboru,

- informace, které lze získat při různých příležitostech, např. veletrhy

a výstavy, z nabídkových katalogů, z reklamy apod.

- využít případné informace o konkurenci apod.

Lobbing

Podniky

a sledování

okolí


55

Kvalitním zdrojem informací o podnicích a firmách je obecně přístupný Obchodní

věstník, který je jednak tradičně vydáván tiskem ale také je přístupný

v elektronické podobě. Zde najdeme základní identifikační údaje o firmách, ale

také základní údaje z účetní závěrky firem.

Obecně jsou přístupné i burzovní informace, které mají také značnou vypovídací

schopnost.

SHRNUTÍ Okolí podniku je vše, co podnik obklopuje a je to jeden z velmi důležitých

faktorů, na který podnik musí brát ohled při rozhodovacích činnostech.

I když jsme si okolí podniku rozdělili na okolí ekonomické, technické,

technologické, ekologické, geografické, sociální, politické, právní, etické

a kulturně historické, je třeba na okolí pohlížet komplexně, neboť skutečnost

je taková, že okolí nepůsobí jakoby „vedle sebe“, ale vzájemně se prolínají

a také ovlivňují.

Je třeba si uvědomit skutečnost, že je nutno sledovat okolí podniku

a snažit se z těchto poznatků utvořit si vlastní názor na případné změny okolí

v budoucnosti.

Okolí je v podstatě vnější „svět“ kolem podniku a z tohoto důvodu má

podnik na ovlivňování tohoto okolí jen, do určité míry, omezený vliv,

o kterém však nelze tvrdit, že tento vliv je zanedbatelný. Vždyť již i v našich

podmínkách hovoříme o způsobech ovlivňování veřejného mínění, lobbingu,

který začíná pronikat i do našeho tržního hospodářství.

Rozhodně je dobré, když podnik zná své okolí, má dostatek informací o svém

okolí a jeho vývoji, snaží se tyto informace zapracovat do své taktiky

a strategie, protože jen tak může získat určité výhody proti podnikům, které

působí ve stejné oblasti.

Kontrolní otázky

1) Co rozumíte pod pojmem „okolí podniku“.

2) Jak podnik ovlivňuje okolí.

3) Jak okolí ovlivňuje podnik.

4) Jaké znáte prvky okolí.

5) Charakterizujte jednotlivé prvky okolí.

6) Čím se vyznačuje „sociální tržní ekonomika“.

7) Jak stát ovlivňuje okolí.

8) Jaký je význam informací pro podnik v souvislosti s okolím.

9) Proč se podnik snaží dobře poznat své okolí.

10) Jaké informace zajímá „okolí podniku“ o vlastním podniku.

11) Kde byste hledali zdroje informací o podnicích a firmách.


56


- okolí podniku

- druhy okolí podniku

- „hmotné okolí podniku“

- sociální tržní ekonomika

- funkce státu

- rozhodování podniku

- lobbing

- prolínání okolí

- ovlivňování okolí

Základy podnikové ekonomiky Cíle podniku a jeho funkce

57

7 CÍLE PODNIKU A JEHO FUNKCE

Cíl Po zvládnutí studia této kapitoly by vám nemělo činit potíže

- charakterizovat poslání podniku a jeho cíle,

- vysvětlit jaké jsou rozdíly v cílech malého podniku a velkých

společností,

- objasnit v čem spočívá sociální odpovědnost podniku,

- vysvětlit v čem spočívá podstata a proč se vůbec v posledních

desetiletí minulého století začalo používat nových ukazatelů v oblasti

podnikové ekonomiky, tj. ukazatel tržní přidané hodnoty a ukazatel

ekonomické přidané hodnoty.

Podniky fungují především proto, aby vyráběly výkony (výrobky, zboží nebo

poskytovaly služby), tyto výkony poskytovaly zákazníkům a všem ostatním, kteří

o ně mají zájem a kteří chtějí tyto výkony, právě od daného podniku odebírat

a případně spotřebovávat.

Hlavní poslání podniků je vyrábět výkony a poskytovat je zákazníkům. Tak jako jednotlivci v osobním životě chtějí dosáhnout určitého cíle, tak i podniky

sledují určitý cíl, kterým je vytvoření výsledku hospodaření ve formě zisku.

Obecně možno konstatovat, že cíle firmy rozhodně závisí na účelu, pro který

byl podnik založen.

Hovoříme-li obecně o cílech podniku, možno uvést, že za primární cíl firmy,

podle tzv. teorie firmy, možno považovat maximalizaci zisku a to v krátkodobém

pohledu, když základními ukazateli je celkový zisk, následně ukazatel výnosnosti

(rentability), například výnosnost investic.

V hospodářské praxi se běžně uvádí za hlavní (primární) cíl podniku

maximalizace zisku, když jako ukazatel slouží

ukazatel výnosnosti vlastního kapitálu a

zisk připadající na jednu akcii.

Z výše uvedeného vyplývá, že není možné, aby v souvislosti s hlavními

cíli podniku se vedení podniku zaměřilo pouze na ukazatel výnosnosti vlastního

kapitálu a na zisk připadající na jednu akcii, ale dalším velmi závažným činitelem,

který je nutno brát v úvahu je vliv rizika.

Průvodce studiem V této kapitole opět najdete celou řadu zajímavých ekonomických skutečností a já

věřím tomu, že se dobře vyrovnáte s jejím prostudováním. Cíle podniku a funkce

podniku jsou pro studenty poměrně snadné, dobře se jim učí a dobře se jim i

interpretují. Tak, jak budete postupně tuto kapitolu studovat, dojdete k závěru, že

se mnou budete ve výše uvedené věci souhlasit. Doporučila bych vám rezervovat

si na tuto kapitolu asi tři hodiny času.Nepodceňujte ji však z toho důvodu,že řada

věcí se rozumí jakoby samozřejmá, ale zjistíte, že i když se vám opravdu řada věcí

bude zdát běžná, normální, že při odpovědích na otázky už se vám to tak běžné a

normální zdát nebude.

Tak s chutí do studia šesté kapitoly.

Poslání

podniku

Primární cíl

podniku

Riziko


58

Riziko podniku je mimo jiné závislé i na způsobu financování. Mimo

vlastní kapitál může (a zpravidla i často je) být podnik financováni kapitálem

cizím, tj. dlužným kapitálem.

Obecně platí, že čím je vyšší velikost cizího kapitálu, tedy dluhu, tím je větší

nebezpečí, že se podnik dostane do značných finančních potíží a tím je také

daleko vyšší riziko podnikání.

Může nastat situace, že větší použití cizího kapitálu, tedy dluhu, zvýší zisk na

jednu akcii (viz teorie o tzv. finanční páce a daňovém štítu), ale nutno připustit

i tu skutečnost, že současně se rozhodně zvýší také riziko budoucích zisků.

Tímto lze jenom dokumentovat skutečnost, že způsob financování podniku je

velmi důležitým faktorem, který ovlivňuje primární cíl podniku.

Z vytvořeného zisku se nejen vyplácí akcionářům dividendy, ale zisk je

také opětně použit pro investování v podniku tzv. reinvestování zisku), což

zvyšuje hodnotu podniku (tedy i hodnotu akcií).

Zájmem akcionářů je jednak vyplácet dividendy, ale zároveň také růst tržní ceny

akcií (když porostou tržní ceny akcií, je to pro akcionáře výhodné v případě

prodeje akcií na burze).

Velmi závažným rozhodnutím je tedy skutečnost kolik z běžných

výnosů (zisků) podniku bude vyplaceno

- ve formě dividend a

jaká částka se bude zpětně vracet do podniku (tedy kolik se bude

reinvestovat).

Výše uvedené rozhodnutí je tzv. dividendovou politikou.

Dividendová politika by měla být optimální, především tedy taková, aby plnila

hlavní (primární) cíl podniku, vyjádřený jako růst ceny akcií.

Podle E. F. Brighama závisí růst ceny akcií na těchto faktorech:

- projektovaném výnosu (zisku) na akcii,

- časovém rozložení toku výnosů,

- rizikovosti projektovaných výnosů,

- míře použití dluhů,

- dividendové politice.

Pokud je hlavním cílem manažerů podniku maximalizace tržní ceny akcií, potom

by měli výše uvedené faktory brát v úvahu při každém závažném rozhodnutí,

které bude v souvislosti s podnikem učiněno.

Pokud jde o primární cíl podniku, je třeba zdůraznit, že se od statické

maximalizace celkového zisku postupně přecházelo k různým poměrovým

ukazatelům, k maximalizaci zisku na jednu akcii, k tržní ceně akcie, byl brán

v úvahu faktor různých rizik, které mohou nastat a byl posun k určité dynamice.

7.1 Rozdíly v cílech velké společnosti a malého podniku

Velkou společnost, kterou obvykle nazýváme korporací, vlastní zpravidla

akcionáři, ovšem ti sami společnost neřídí. Pro řízení společnosti jsou určeni

vybraní manažeři, kteří jsou zaměstnanci společnosti.

Na valné hromadě volí akcionáři představenstvo, které potom jmenuje

vrcholový management – ředitele (top-management). Tímto okamžikem dochází

v akciových společnostech k oddělení vlastnictví společnosti od řízení. Dochází

k situaci, kdy se musí řešit vztahy mezi

- akcionáři (vlastníky),

Reinvestování

zisku

Dividendová

politika

Velké

společnosti


59

- statutárními orgány,

- vrcholovým managementem a

- ostatními skupinami, které ve společnosti jsou.

Nejvíce složité a také nejvíce důležité jsou vztahy mezi vlastníky a vrcholovými

manažery. Právě oddělením vlastnictví firmy od řízení firmy vzniká situace, že

rozhodování a pravomoc je na manažerech, kteří vlastně v podstatě vykonávají

vlastnické právo. A nyní může nastat situace, že manažeři nemusí zcela důsledně

plnit primární cíl, ale mohou sledovat vlastní cíle.

1) Nastane-li skutečnost, že vytvořený zisk je nízký, případně má klesající

tendenci,je následně nízká cena akcií (nebo cena akcií přiměřeně klesá). Je

potom nebezpečí toho, že některá jiná společnost akcie za nízkou cenu

koupí, dosadí si vlastní management, tím nahradí stávající management

a nové vedení se bude snažit lépe plnit cíle vlastníků firmy. Obavy

z možné ztráty zaměstnání zpravidla motivují manažery k tomu, aby plnili

primární cíl vlastníků tj. aby se snažili zvyšovat hodnotu podniku a tím

i zvětšovat bohatství.

2) Akcionáři však mohou zaujmout takové stanovisko, že nabídnou část akcií

manažerům, kteří se tímto aktem stanou akcionáři a původní primární cíl

vlastníků firmy - zvyšování hodnoty firmy – se tak vlastně také stává

jejich vlastním cílem a nedochází k rozporům mezi cíli manažerů a cíli

vlastníků (akcionářů).

Nutno zde také uvést, že je z hlediska etického třeba, aby manažeři

sledovali nejen zájmy akcionářů, ale aby se také zabývali problematikou

spokojenosti svých zaměstnanců, zákazníků, místa, kde se firma nachází apod.

Manažeři by měli dbát na zajištění kvalitního pracovního prostředí pro

zaměstnance firmy, měli by dbát a udržovat kvalitní životní prostředí, snažit se

o výrobu kvalitních a bezpečných výrobků pro zákazníky, dohlédnout na včasné

plnění závazků, v termínech, a řádně platit daně nejen státu,ale i případně místním

orgánům apod.

Vrcholový management by měl mít na zřeteli i odpovědnost sociální, když

je pravdou, že sociální odpovědnost zpravidla vyžaduje zvýšené náklady. Ne

všechny firmy však respektují otázku sociální odpovědnosti a potom se stává, že

ty podniky, které sociální odpovědnost ignorují (ať zcela, případně jen z části)

mají nižší náklady oproti podnikům, kteří se snaží respektovat požadavky sociální

odpovědnosti. Není výjimkou, že část podniků musí být k této sociální

odpovědnosti přinucena zákony, nařízeními a vyhláškami.

Je nutné, aby vedení firmy při svém rozhodování bralo v úvahu nejen

cíle vlastníků, tedy akcionářů, ale i cíle dalších zainteresovaných stran (zájmových skupin), kterými jsou

- zaměstnanci,

- manažeři,

- technici a inovátoři,

- důležití zákazníci,

- významní dodavatelé,

- investoři,

- věřitelé, apod.

Sociální

odpovědnost


60

Všichni sledují své vlastní cíle. Zaměstnanci chtějí co nejvyšší mzdy,

zákazníci si přejí co nejkvalitnější zboží a co nejnižší ceny, dodavatelé by chtěli

ceny co nejvyšší, investoři usilují o co nejvyšší úroky a o včasné vrácení svého

vkladu, stát a obce by chtěly co nejvyšší daně a co nejlepší disciplinovanost při

jejich výběru apod.

Všichni ale mají jeden společný zájem, kterým je dlouhodobá existence

firmy.

Z hlediska ekonomického hovoříme o celé škále cílů, která je určitým

kompromisem mezi cílovými představami výše uvedených zainteresovaných

stran (zájmových skupin).

Zvláštní postavení mezi zájmovými skupinami mají v l a s t n í c i (majitelé),

kteří vytvořili p o d n i k a t e l s k ý z á m ě r a realizovali jej, vložili do

podniku kapitál, když především mají zájem tento kapitál zvětšit, tj. vytvořit

n o v o u h o d n o t u .

Pokud se týká velkých společností je možno uvést, že management

sleduje primární cíl podnikání, tj. maximalizaci hodnoty podniku, resp.

maximalizaci hodnoty pro vlastníky, když je nutné brát v úvahu i celou řadu

dalších skutečností, jako jsou sociální a vedlejší omezení a k tomu přistupují

ještě i cíle zájmových skupin.

Malé podniky mají poměrně značný význam pro ekonomiku všech zemí světa.

V některých ekonomikách tyto malé firmy dokonce tvoří většinu všech firem

a zaměstnávají značné množství zaměstnanců.Například se uvádí, že v USA malé

firmy tvoří cca 90 – 95 % všech firem a zaměstnávají asi 50 – 55 % všech

zaměstnanců. Obdobně je tomu i u nás.

Malé firmy se především liší od velkých firem:

- formou vlastnictví,

- způsobem a úrovní svého řízení,

- možnostmi přístupu ke kapitálovým zdrojům.

Velké firmy jsou většinou akciovými společnostmi, malé firmy jsou zpravidla

podniky jednotlivce, který je mnohem těsněji spojen se svojí firmou, než je tomu

u akcionářů.

Vlastník malé firmy zpravidla všechen svůj kapitál investuje do firmy a na své

firmě je obvykle závislý nejen on, ale i jeho rodina, případně i další. Malá firmy

zpravidla uskutečňuje v určité době jeden investiční projekt a v případě jeho

neúspěchu to může mít pro firmu negativní následky. Malá firma má také značně

ztíženější přístup k úvěrům a na kapitálové trhy.

Hlavním způsobem financování malé firmy je zisk, vlastnictví je zpravidla

spojeno i s vlastním řízením.

Vlastník malé firmy je plně zainteresován na růstu její hodnoty.

Cíle malé firmy jsou odlišné od velkých firem, často převládají jiné cíle, jako

je potřeba „být svým pánem“, mít trvalou a zajímavou práci a to mnohdy

nejen pro sebe , ale i pro členy své rodiny, někdy si podnikatel realizuje své

sny a přání, případně chce udržet rodinnou tradici apod.

Malá firma se může postupem času rozrůstat, mohou přibývat zaměstnanci, začíná

růst počet zákazníků a může dojít k přeměně v akciovou společnost.

Malé podniky

Cíle malých

firem


61

7.2 Tržní přidaná hodnota a ekonomická přidaná hodnota

Především v posledních dvou desetiletích se v hospodářské praxi objevila

skutečnost, že management velkých podniků je zpravidla lépe informován než

vlastníci a případně ostatní zainteresovaní účastníci, když nutno opět poukázat

na to, že důsledky špatného rozhodnutí vedení firmy nesou ve své podstatě

vlastníci firmy.

To vše vyústilo ve značnou diskusi a výsledkem byl vznik nových

ukazatelů, které zájmy akcionářů i ostatních zájmových skupin lépe

postihují.

Jedná se o ukazatel tržní přidané hodnoty a

ukazatel ekonomické přidané hodnoty.

Vznik těchto ukazatelů byl v devadesátých letech v USA a velice rychle se

rozšířily do západní Evropy. Jsou v podstatě přiblížením teoreticky správného

vyjádření podnikatelského cíle pro běžnou hospodářskou praxi. Od těchto

nových ukazatelů se očekává, že přemění tvorbu hodnoty v účinný nástroj řízení.

Podstata těchto ukazatelů spočívá ve skutečnosti v tom, že skutečné náklady

podniku jsou ekonomickými náklady, nikoli náklady účetními.

Ukazatel tržní přidané hodnoty

je rozdílem mezi tržní hodnotou a investovaným kapitálem, tj. rozdílem mezi

částkou, kterou by akcionáři získali prodejem svých akcií a hodnotou, kterou

do firmy vložili.

===================================================

tržní přidaná hodnota = tržní hodnota podniku - obchodní kapitál

===================================================

Tento ukazatel může mít kladné i záporné hodnoty. Cílem managementu je

maximalizace tržní přidané hodnoty.

Možno konstatovat, že tento ukazatel vyjadřuje, kolik peněz investoři do daného

podniku vložili a kolik peněz mohou získat zpět prodejem svých akcií na burze.

Je-li hodnota ukazatele kladná, znamená to, že management dobře pracuje

a vytváří novou hodnotu.

Je-li hodnota ukazatele záporná, pracují manažeři nekvalitně, protože

investovanou hodnotu snižují.

Tento ukazatel se zpravidla používá pro meziroční měření změny hodnoty firmy.

Ukazatel ekonomické přidané hodnoty

je rozdílem mezi čistým provozním výsledkem hospodaření (ziskem) podniku

po zdanění a jeho náklady na kapitál.

======================================================

ekonomická přidaná hodnota = čistý provozní VH - náklady na kapitál

(zisk)

======================================================

Ukazatel tržní

přidané

hodnoty

Ukazatel

ekonomické

přidané

hodnoty


62

Z celkové konstrukce tohoto ukazatele je jasné, že provozní zisk musí být vyšší,

než jsou náklady na kapitál, kterými jsou například úroky placené investorům

a výnosy požadované akcionáři, apod. protože jinak by podnikání nemělo žádný

smysl.

C í l e m p o d n i k á n í je tedy vytváření ekonomické přidané hodnoty.

Tomuto cíli je prakticky vše podřízeno, ať se jedná například o hodnocení

investic, nových výrobků, vnitropodnikových útvarů apod.

Ukazatel ekonomické přidané hodnoty je základem i hmotné zainteresovanosti, na

které je založen i prémiový systém.

Hlavním kladem tohoto ukazatele je, že poukazuje na skutečnost, že i vlastní

kapitál má své náklady, když u cizího kapitálu to bereme jako zcela

samozřejmé (např. úroky), a že vlastně nestačí, aby podnik vykázal zisk, ale

že musí také přinést kladnou ekonomickou přidanou hodnotu.

7.3 Druhy cílů Při vlastním řízení podniku však nemůžeme brát v úvahu pouze primární cíl.

Musíme vycházet i z ostatních cílů, které vedení podniku sleduje.

Cíle podniku můžeme členit podle různých kritérií. Za hlavní kritéria

třídění cílů můžeme považovat třídění podle:

- pořadí jejich významu,

- velikosti (rozsahu) cíle,

- časového hlediska,

- vztahu mezi cíli,

- podle obsahu cíle.

Cíle tříděné podle pořadí jejich významu

Podle pořadí významu cílů tyto můžeme dělit na cíle:

- vrcholové (primární), mezicíle – jsou prostředkem k dosažení cílů

primárních,

- podřazené (dílčí).

Možno konstatovat, že mezicíle slouží především k dosažení primárních cílů, ale

k dosažení mezicílů slouží především cíle podřazené.

Za plnění všech cílů v podniku by měli být odpovědni konkrétní

pracovníci. Stupeň dosahování cílů by měl být měřitelný a porovnatelný.

Mezicíli, případně podřazenými cíli může být například zvýšení obratu uvedením

nového zboží na trh, případně získání nových trhů apod.

Cíle tříděné podle velikosti (rozsahu) cíle

Podle výše uvedeného třídícího hlediska rozlišujeme cíle:

- neomezené a

- omezené.

Pokud hovoříme o neomezených cílech, jedná se především o dosažení

maximální hodnoty zisku, u cílů omezených máme na mysli jisté hodnoty,

které jsou předem dané.

Druhy cílů

podniku

Cíle podle

významu

Cíle podle

velikost


63

Cíle tříděné podle časového hlediska

Podle časového hlediska členíme cíle na:

- krátkodobé,

- střednědobé a

- dlouhodobé.

Někteří ekonomové uvádějí členění cílů z hlediska časového pouze na dvě

skupiny a to na krátkodobé (časový horizont od jednoho do tří let) a dlouhodobé

(časový horizont nad tři roky).

Dlouhodobé cíle podniku vždy vyplývají ze strategie podniku, jsou většinou

komplexnější, jsou za ně odpovědni vrcholoví manažeři, když krátkodobé cíle

by měly být takovými „podpůrnými“, které by měly zajistit dosažení cílů

dlouhodobých. Krátkodobé cíle jsou více operativní a za jejich dosažení jsou

zpravidla odpovědni i manažeři nižších stupňů řízení.

Cíle tříděné podle vztahů mezi jednotlivými cíli

Podle tohoto hlediska rozeznáváme cíle

- komplementární,

- konkurenční,

- protikladné, - indiferentní.

Komplementárním cílem rozumíme takový cíl, jehož dosažení vede zároveň

k dosažení cíle druhého. Například snažíme-li se o snižování nákladů, zpravidla to

má za následek i zvyšování zisku.

Konkurenční cíl je takový cíl, jehož vyšší plnění vede k nižšímu plnění druhého

cíle. Příkladem může být intenzivnější reklama, která zvyšuje náklady.

Protikladné cíle jsou takové cíle, kde dosažení jednoho cíle vylučuje dosažení

druhého cíle. Protikladné cíle jsou vlastně extrémním případem cílů

konkurenčních.

Indiferentní cíle jsou takové cíle, kdy plnění jednoho cíle nemá zcela žádný vliv

na plnění ostatních cílů.

Členění cílů podle jejich obsahu

Členění cílů podle jejich obsahu zpravidla závisí na tom, čeho se cíle

týkají. Potom tyto cíle členíme většinou na cíle

- ekonomické, které dále členíme na

- výkonové,

- finanční,

- výsledkové,

- technické,

- sociální.

Ekonomické cíle dále členíme na cíle výkonové, například obrat, podíl na trhu,

výrobní kapacita, zásoby apod., cíle finanční, jako je celkový kapitál, vlastní

kapitál, cizí kapitál, likvidita, apod. a cíle výsledkové, například výnosy, zisk

produktivita, rentabilita apod.

Cíle podle

časového

hlediska

Cíle podle

vztahu mezi

nimi

Cíle podle

jejich obsahu


64

Technické cíle jsou především cíle týkající se vývoje a zavedení nové techniky

a technologie. Patří sem například vývoj a zavádění nových výrob, nové výrobní

kapacity apod.

C í l e p o d n i k u tvoří určití soubor, kde nejvyšší post zaujímá cíl

primární, za který odpovídá vedení podniku, případně představenstvo. Tento cíl je

zpravidla konkretizován v dalších cílech.

7.4 Funkce (činnosti) podniku

Své cíle podnik realizuje svou konkrétní činností. Činnost podniku se liší

podle charakteru podniku, jiné činnosti jsou u výrobního podniku, jiné

u obchodního podniku, jiné u bank, spořitelen apod. Činnosti podniku se

také liší podle odvětví, jiné jsou v oblasti stavebnictví, v oblasti zemědělství,

lesnictví, průmyslu atd.

Činnost podniku je také ovlivněna velikostí podniku, vlastnictvím, právní

formou, případně dalšími skutečnostmi.

Každý podnik je vlastně určitý systém, kde probíhají konkrétní vstupy

a výstupy a základní funkcí podniku obecně je přeměnit vstupy na výstupy.

Funkcemi podniku tedy rozumíme přeměnit vstupy na výstupy.

Výrobní podniky provozují tyto podnikové funkce:

- odbytovou (prodejní),

- výrobní (provozní),

- zásobovací (nákup, doprava, skladování),

- personální,

- investiční,

- finanční,

- vědeckotechnickou a

- správu, (správní funkce, všeobecná správa).

Funkce odbytová, zásobovací a výrobní jsou považovány za funkce hlavní

(primární), ostatní funkce jsou funkce druhotné (sekundární), někdy jim

také říkáme funkce podpůrné, případně průřezové.

Poslední dobou se stále více hovoří o případných dalších funkcích

podniku, jako je například controlling, interní audit apod.

Hovoříme-li obecně o funkcích, tak je třeba uvést, že každá funkce má své

vstupy a výstupy a dále zahrnuje ještě celou řadu dalších různých činností.

I funkce, stejně jako cíle, jsou vzájemně propojeny, různě se překrývají, proto

vzniká potřeba je určitým způsobem usměrňovat.

Charakteristika funkcí

Jednotlivé funkce podniku nyní budeme podrobněji charakterizovat, aby si

bylo možné funkce vzájemně porovnávat a vysledovat, jakým způsobem se

mnohdy propojují, případně na sebe vzájemně navazují a doplňují se.

Funkce

podniku

Funkce

výrobního

podniku


65

Obrázek 5 Funkce podniku a jeho spojení s trhem

Funkce odbytová (prodejní)

Její podstata spočívá v prodeji výkonu (zboží, služby) na trhu. Patří sem výzkum

trhu, oblast potřeb, nabídky, poptávky, výrobková politika, cenová politika,

platební podmínky, odbytová politika, prodej, propagace a reklama, poradenství,

public relations apod.

Všechny tyto činnosti někdy označujeme jako m a r k e t i n g .

Funkce výrobní

V nejširším pojetí se do výrobní funkce zahrnutí všechny podnikové funkce, jako

je zásobování včetně zajištění lidských zdrojů, majetku, kapitálu, odbytu, správy

apod.

Užší pojení funkce zásobování spočívá v pojmu výroba, jako zhotovování

výkonů, když u nevýrobních podniků je zpravidla tato funkce označována jako

funkce provozní.

Funkce zásobovací

Zásobovací funkce v širším pojetí představuje především zajištění materiálů

a surovin, dále zajištění dlouhodobého hmotného majetku, peněžního kapitálu,

lidských zdrojů a služeb.

V užším pojetí se zpravidla chápe zásobovací funkce jako pořízení surovin,

materiálů, příjem na sklad, vlastní skladování a předávání do výroby, jakož

i doprava s tím spojená. V praxi se funkce zásobovací obvykle chápe právě

v tomto užším pojetí.

Funkce

prodejní

Funkce

výrobní

Funkce

zásobovací


66

Funkce personální

Úkolem personální funkce je zajistit důležitý výrobní faktor, kterým jsou

pracovníci. Tato funkce zahrnuje řadu činností spojených s pracovníky, jako

například nábor pracovníků, výběr vhodných pracovníků, zajištění podmínek pro

zvyšování kvalifikace pracovníků, vytváření přijatelných pracovních podmínek

pro pracovníky, vytváření kvalitních podmínek pro odvádění dobré práce a s tím

spojená otázka spravedlivého odměňování, vytváření prostoru pro sociální

a kulturní péči o pracovníky apod.

Investiční funkce

Podstata této funkce spočívá v zajištění potřebného dlouhodobého majetku pro

potřeby podniku. Jedná se například o pozemky, stroje a zařízení, dopravní

prostředky, apod.

Výkon této funkce je úzce spojen s funkcí finanční, která by měla poskytnout

informace o potřebných finančních prostředcích na zajištění majetku.

Do této oblasti také částečně spadá investování do finančního majetku nákupem

akcií, především v průmyslových podnicích, případně dalších cenných papírů.

Nutno upozornit, že další formou pořízení dlouhodobého majetku je i leasing.

Funkce finanční

Tato funkce zajišťuje především dostatek finančních prostředků v podniku.

V širším pojetí je obvyklé do financování zahrnovat i financování mimořádné,

např. při založení podniku, při fúzi, při přeměně právní formy podniku, při

zvyšování kapitálu, při likvidaci podniku, apod.

Velmi významná role finanční funkce spočívá také, mimo jiné v tom, že by měla

zajistit finanční rovnováhu podniku, která by měla vycházet z optimální

kapitálové struktury.

Vědeckotechnická funkce

Tato funkce se zabývá především vědecko-technickou činností, když nutno

zdůraznit její zaměření na aplikovaný výzkum, vývoj a realizaci nových případně

inovovaných výrobků a různých technologií. Obsahem vědeckotechnické funkce

je však také sledovat i běžný chod výroby, případně tento chod výroby

vylepšovat, zkvalitňovat a zdokonalovat.

V oblasti strojírenského průmyslu je například hlavním posláním této funkce tzv.

technická příprava výroby, která zahrnuje především přípravu konstrukční,

přípravu technologickou a přípravu organizační.

Správa

Tato funkce se také někdy nazývá funkcí správní, případně všeobecnou správou

nebo všeobecnou administrativou.

Do této funkce se přiřazují nejrozmanitější činnosti, tak jak je sebou správa

podniku přináší, například činnosti administrativní, které zajišťují chod podniku,

patří sem i organizace podniku, plánování, statistické výkaznictví, účetnictví,

právní oddělení, controlling, vnitřní audit apod.

Funkce

personální

Funkce

investiční

Funkce

finanční

Funkce vědecko-

technická

Funkce správní


67

SHRNUTÍ Podnik by se měl snažit uspokojovat potřeby trhu, tedy nejen zákazníků, ale

všech, kteří jsou určitým způsobem s podnikem spojeni.

Vzhledem k tomu, že podnikání je založeno na určitém vynakládání kapitálu

za účelem tento kapitál rozmnožit, zvětšit, je tedy hlavním cílem podnikání

dosahování výsledku hospodaření ve formě zisku.

Primární cíl podniku je zpravidla formulován jako dosahování maximálního

zisku. Tento cíl je vyjadřován různými typy ukazatelů, jako je výnosnost

vlastního kapitálu, výnosnost investovaného kapitálu apod.

Cílem podnikání však také je maximalizace tržní ceny akcií. Tlak na

zvyšování hodnoty pro akcionáře dal podnět ke vzniku nových ukazatelů a to

ukazatele „tržní přidané hodnoty“ a ukazatele „ekonomické přidané

hodnoty“.

Tyto ukazatele vznikly počátkem devadesátých let minulého století v USA

a byly poměrně rychle převzaty i do západní Evropy. Možno konstatovat, že

přeměnily tvorbu hodnoty v účinný nástroj řízení podniků. Jsou vlastně

ve své podstatě založeny na skutečnosti, že skutečnými náklady podniku

nejsou náklady účetní, ale ekonomické.

Primární cíl podniku je „podpořen“ řadou dalších cílů, které můžeme

charakterizovat jako cíle dílčí, případně mezicíle, podřazené cíle, apod. Patří

sem cíle technické, ekonomické, finanční, sociální, dlouhodobé (strategické),

krátkodobé (operativní) a další.

Podnik má však také řadu funkcí, jejichž náplní jsou činnosti spojené

především s naplněním podnikových cílů. Za hlavní podnikové funkce

(primární funkce) jsou považovány funkce – odbytová, zásobovací a výrobní.

Zbývající funkce jsou tzv. funkce podpůrné (průřezové). Jsou to funkce

personální, investiční, finanční, vědeckotechnická a správa. (někdy též

označována jako všeobecná správa nebo všeobecná administrativa.

Kontrolní otázky 1) Jak chápeme obecně poslání podniku.

2) Co rozumíme pod pojmem primární cíl podniku.

3) Jak byste charakterizovali riziko v souvislosti s podnikem a podnikáním.

4) Vysvětlete pojem reinvestování zisku.

5) V čem spočívá podstata dividendové politiky.

6) Jak vyjadřujeme cíle podniku.

7) Jaké jsou rozdíly v cílech velkých společností a malého podniku.

8) Jak chápeme v souvislosti s podnikem sociální odpovědnost.

9) Vysvětlete nutnost používání nových ukazatelů v souvislosti s prosperitou

podniku.

10) Co vyjadřuje ukazatel tržní přidané hodnoty a jak jej vypočítáme.

11) Co vyjadřuje ukazatel ekonomické přidané hodnoty a jak jej vypočítáme.

12) Jaké znáte druhy cílů podle jejich významu.

13) Jaké znáte druhy cílů podle jejich velikosti (rozsahu).

14) Jaké znáte druhy cílů z pohledu časového.


68

15) Jaké znáte druhy cílů s ohledem na vztahy mezi jednotlivými cíli.

16) Jaké znáte druhy cílů podle jejich obsahu.

17) Jak charakterizujeme funkce (činnosti) podniku.

18) Které funkce podniku jsou funkcemi hlavními (primárními).

19) Které funkce podniku jsou funkcemi podpůrnými (průřezovými).

20) Vysvětlete podstatu funkcí hlavních.

21) Vysvětlete podstatu funkcí podpůrných.


- poslání podniku

- primární cíl podniku

- zisk

- reinvestování zisku

- dividendová politika

- sociální odpovědnost

- tržní přidaná hodnota

- ekonomická přidaná hodnota

- cíle podniku

- cíle dělené podle významu

- cíle dělené podle velikosti podniku

- cíle dělené podle časového hlediska

- cíle dělené podle vztahů mezi jednotlivými cíli

- cíle dělené podle jejich obsahu

- funkce primární (základní)

- funkce podpůrné (průřezové)

- funkce(činnosti) podniku

- funkce odbytová (prodejní)

- funkce výrobní

- funkce zásobovací

- funkce personální

- funkce investiční

- funkce finanční

- funkce vědeckotechnická

- správa

Základy podnikové ekonomiky Typologie podniků

69

8 TYPOLOGIE PODNIKŮ

Cíl Kapitola zabývající se typologií podniků patří sice k těm obsáhlejším, ale pro

studenty je většinou velmi zajímavá a dobře se jim učí. Po prostudování této

kapitoly by vám nemělo činit potíže

- definovat podstatu a cíle podniku,

- charakterizovat podnik jednotlivce,

- objasnit pojem živnost a popsat rozdělení jednotlivých živností,

- odlišit od sebe a umět vyjádřit podstatu osobních společností

a kapitálových společností,

- vysvětlit v čem spočívá podstata družstva a jaká družstva znáte,

- charakterizovat státní podnik a jeho opodstatnění v tržní ekonomice,

- rozlišit a popsat ziskový a neziskový sektor,

- umět rozdělit podniky podle sektorů, podle hospodářských odvětví,

podle velikosti a podle typu výroby,

- pochopit a interpretovat sdružení podniků.

Průvodce studiem Tak už začínáte se studiem osmé kapitoly. Výborně. Typologie podniků, přesto

že je spojena úzce s legislativou, studenty většinou zajímá a studují tuto

problematiku se zaujetím. Vždyť není výjimkou, že někteří už dokonce

i podnikají. O důvod více, proč zodpovědně studovat tuto kapitolu. O řadě údajů

někteří z vás už někdy slyšeli a nyní máte jedinečnou možnost si své dosavadní

poznatky rozšířit a ucelit. Vždyť dobře se orientovat v typologii podniků se jistě

hodí. A navíc tato kapitola je doplněna statí o sdružení podniků, kde najdete

i vysvětlené další pojmy, jako je například pojem konsorcium, kartel, syndikát,

trust a další.

Na studium této kapitoly si rezervujte asi tak tři – tři a půl hodiny. Byla bych

ráda, kdybyste měli po prostudování této osmé kapitoly pocit uspokojení, že jste

nejen její studium, ale i odpovědi na otázky a pojmy k zapamatování zvládli na

výbornou. Nechť jste sami se sebou spokojeni.

Výroba zboží, případně poskytování služeb (souhrnně výkony) se

ve společnosti uskutečňuje spojením mnoha faktorů. Tak jak se vyvíjela

společnost, rostl stále tlak uspokojovat potřeby společnosti co možná nejvíce,

ale také co nejsnáze. To vše ve svém důsledku vedlo k tomu, že vznikala

vzájemná spolupráce, dělba práce, kooperace apod. Tímto způsobem je

možno široce pojmout vznik podniku ,neboť tento vznik byl v důsledku

poznání a zjištění potřebnosti se účelně organizovat, vyvíjet určitou

hospodářskou činnost, která by byla na daleko vyšší úrovni než je činnost

jednotlivce.

Z výše uvedeného je také možno obecně vyjádřit podnikání jako

určitý prostředek, pomocí něhož se uspokojují lidské potřeby, neboť člověk si

uvědomuje nedostatek něčeho a chce tento nedostatek odstranit. Odstranění

nedostatku se snaží různými formami, když jednou z forem je výroba zboží,

případně poskytování služeb.


70

P o d s t a t o u podniku (někdy také je uváděno smyslem podniku) je

vlastně organizování určité lidské činnosti, za účelem uspokojování potřeb

ostatních, ale zároveň i potřeb podnikatele.

C í l e m podniku je vytvoření výsledku hospodaření v podobě z i s k u ,

rozmnožení majetku, případně zvýšení bohatství.

Můžeme tedy hovořit o skutečnosti, že podnik je vlastně obecné označení pro

konkrétní ekonomicko-právní subjekt, když tento subjekt tvoří jednu

ze základních forem institucionálního uspořádání ekonomiky založené

na výrobě zboží, případně poskytování služeb za úplatu.

Hospodářské procesy se tak uskutečňují prostřednictvím trhu, který

spojuje jednotlivé ekonomické subjekty a ve své podstatě zprostředkovává

vlastní oběh zboží mezi nimi. Tento koloběh je tudíž výsledkem střetu

nabídky a poptávky na trhu.

Vycházíme-li z ekonomické teorie, tak potom základním třídícím

znakem podniků je zpravidla právní forma vlastnictví.

Tak rozlišujeme:

- podniky jednotlivce,

- podniky ve vlastnictví společenství,

- družstva a

- státní podniky.

Obdobné členění podniků respektují i naše právní normy – obchodní zákoník

a živnostenský zákon.

8.1 Rozdělení podniků podle právní formy

Podnik jednotlivce (někdy také uvádíme podnik fyzické osoby)

Podnik jednotlivce je charakteristický tím, že je vlastněn jednou osobou.

Toto podnikání má dvě výhody:

- k založení podniku jednotlivce je třeba zpravidla menší kapitál,

- regulace podniku jednotlivce ze strany státu je poměrně malá.

Nevýhody tohoto podnikání:

- zpravidla je zde obtížnější přístup ke kapitálu,

- omezené ručení za dluhy společnosti,

- omezená životnost firmy, která je mnohdy dána osobou majitele.

Podniky jednotlivce jsou zpravidla živnosti.

Obrázek 6 Dělení živností

Živnost může provozovat fyzická osoba, nebo právnická osoba. K tomu, aby

se jednotlivec mohl stát živnostníkem musí splňovat následující podmínky,

které jsou určeny zákonem:

- musí být starší 18 let,

Podnik

jednotlivce


71

- musí být způsobilý k právním úkonům,

- musí být bezúhonný,

- musí být odborně způsobilý živnost vykonávat, apod.

Z hlediska odborné způsobilosti rozděluje živnostenský zákon živnosti na

- živnosti ohlašovací a

- živnosti koncesované.

Živnosti ohlašovací mohou být při splnění stanovených podmínek

provozovány na základě ohlášení. Jsou to následující živnosti:

- živnosti řemeslné,

- živnosti vázané,

- živnosti volné.

Živnosti řemeslné – odborná způsobilost je získána vyučením v oboru a praxí.

Jedná se např. o živnosti typu zámečnictví, hodinářství,

zednictví, apod.

Živnosti vázané – odborná způsobilost je stanovena pro každou živnost

samostatně, když k provozování těchto živností je třeba

získat průkaz způsobilosti k vykonávání dané živnosti.

Živnosti volné – u těchto živností není žádná odborná způsobilost stanovena

a patří sem všechny ostatní živnosti.

Přílohy č. l, 2, 3 Živnostenského zákona obsahují konkrétní seznam všech

živností, které jsou považovány za řemeslné, vázané a volné.

Živnosti koncesované se mohou provozovat pouze na základě povolení, které

nazýváme k o n c e s í .

K získání koncese je třeba, aby uchazeč o koncesi splňoval požadované

podmínky dané zákonem (požadované vzdělání, absolvování nejrůznějších

kurzů, apod.). U těchto živností je vyžadován souhlas státu a to především

z důvodu vysokých nároků na odbornou způsobilost a morální spolehlivost.

Koncesovanou živností je například směnárenská služba, taxislužba, hubení

škodlivých živočichů,rostlin a mikroorganismů, provozování čerpacích stanic,

služby soukromých detektivů apod.

Podle předmětu podnikání se živnosti dělí na

- živnosti obchodní,

- živnosti výrobní,

- živnosti poskytující služby.

Dokladem o tom, že máme právo provozovat živnost je

tzv. ŽIVNOSTENSKÝ LIST

nebo KONCESNÍ LISTINA.

Vydává je živnostenský úřad a zároveň také vede živnostenský rejstřík. Do

živnostenského rejstříku se zapisují údaje o podnikateli. Podniky jednotlivce

mohou být dobrovolně zapsány i do obchodního rejstříku.

Živnosti

ohlašovací

Živnosti

koncesované


72

Prostory, kde je živnost provozována se nazývají provozovnou.

Živnostníci se mohou také sdružovat v tzv. živnostenská společenstva.

Speciální druh živnosti je živnost provozovaná průmyslovým způsobem,

určena pro velké firmy , aby se zjednodušila jejich administrativa.

Živností nejsou některé činnosti a povolání, např. pošta, lékaři, veterináři,

notáři, auditoři apod. (viz zvláštní předpisy).

Pro zajímavost uvádím některé údaje ohledně podnikatelů v ČR.

K 30. 9. 2007 byl celkový počet podnikatelů v ČR 2 046 655

z toho bylo fyzických osob 1 782 728

a právnických osob 263 927

Ke stejnému datu bylo v ČR vydáno celkem

živnostenských oprávnění 3 926 744

z toho koncesovaných 121 902

Pro vázané živnosti bylo vydáno 305 679

pro řemeslné živnosti bylo vydáno 709 739

pro volné živnosti bylo vydáno 2 789 424

Počet živnostenských oprávnění připadající na jednoho podnikatele je

v ČR ke stejnému datu 1,92.

Osobní společnosti Pro osobní společnosti je příznačné, že jsou tvořeny a vlastněny dvěma nebo více

osobami, které se dělí o zisky a společně jsou odpovědné za případně vzniklé

ztráty. Společníci se osobně zúčastňují vlastního podnikání.

Výhody a nevýhody osobních společností jsou obdobné jako u podniku

jednotlivce, když možno uvést, že zde není tak výrazná kapitálová nedostatečnost,

jako je tomu u podniku jednotlivce a společnost také může mít i více specialistů

v určitých profesích.

Stabilita osobních společností je značně závislá na vzájemném vztahu partnerů.

U nás existují v podstatě dvě formy osobních společností. Jedná se o

- veřejnou obchodní společnost a

- komanditní společnost.

Veřejná obchodní společnost (v. o. s., nebo veř. obch. spol.) je takovou typickou osobní společností, kdy jde o sdružení nejméně dvou

podnikatelů, kteří podnikají pod společným jménem. Veřejná obchodní společnost

je právnickou osobou a zapisuje se do obchodníku rejstříku. Společníci vkládají

společnosti peněžité i případně nepeněžité vklady, když tyto se potom stávají

majetkem veřejné obchodní společnosti. Společníci ručí za závazky veřejné

obchodní společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem. Společnost

řídí všichni společníci, pokud si nestanoví podmínky vedení ve společenské

smlouvě jinak. Statutárním orgánem je každý ze společníků. Počet společníků

veřejné obchodní společnosti není omezen.

V ČR je cca 8 000 v.o.s.

Osobní

společnosti

Veřejná

obchodní

společnost


73

Komanditní společnost (k.s., kom. spol.)

Je to obchodní společnost, kterou mohou založit dva, případně i více společníků,

kdy jeden nebo více společníků (komanditista) ručí za závazky společnosti

do výše svého vkladu, a jeden nebo více společníků ručí za závazky společnosti

celým svým majetkem (tzv. komplementář).

Kdybychom chtěli charakterizovat postavení komanditistů a komplementářů

v komanditní společnosti, tak komanditiské se blíží postavení společníků ve

společnosti s ručením omezeným a komplementáři mají obdobné postavení jako

společníci ve veřejné obchodní společnosti.

Řízení společnosti je pouze na komplementářích, komanditisté mají pouze

kontrolní pravomoc. Rozdělení zisku probíhá podle toho, jak bylo uvedeno

ve společenské smlouvě.

Možno konstatovat, že komanditní společnost je jakousi přechodnou formou

ke společnosti s ručením omezeným, která však již je společností kapitálovou.

V ČR je v současné době asi 500 komanditních společností.

Kapitálové společnosti

Pro kapitálové společnosti je charakterická kapitálová účast společníků, ale již

nikoliv jejich osobní účast na podnikání, případně i na řízení společnosti.

Společníci ručí za závazky společnosti jen do výše svého vkladu.

Formami kapitálových společností jsou

- společnost s ručením omezeným a

- akciová společnost.

Společnost s ručením omezeným (s. r. o., spol. s r. o.) Je to kapitálová společnost, která může být založena fyzickými i právnickými

osobami, nejvýše však 50 osobami. Společnost odpovídá za své závazky

veškerým svým majetkem, společník však jen do výše svého vkladu, který je

zapsán v obchodním rejstříku. Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada,

statutárním orgánem je jednatel, případně jednatelé.

Založení i vlastní správa této společnosti je značně jednodušší než u akciové

společnosti, proto je také tato forma podniku velmi oblíbená a značně rozšířená.

V ČR je asi 220 000 společností s ručením omezeným.

Akciová společnost (a.s., akc. spol.)

Základní kapitál akciové společnosti je rozvržen na určitý počet akcií, které mají

určitou nominální hodnotu.

Akciová společnost může být založena jedním zakladatelem, je-li to právnická

osoba, nebo více zakladateli. Počet zakladatelů není prakticky omezen. Akciová

společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem, akcionář za závazky

společnosti neručí. Tato forma omezeného ručení u akciové společnosti spolu

s neomezenou životností akciové společnosti a poměrně snadnými přesuny

vlastnictví jsou hlavními výhodami akciové společnosti. - Neomezená životnost akciové společnosti je dána tím, že společnost může

pokračovat i tehdy, kdy její zakladatelé odejdou.

- Snadné přesuny vlastnictví akciové společnosti jsou dány tím, že s akciemi

se může obchodovat.

Nevýhodami akciové společnosti je podstatně obtížnější založení této

společnosti, kontrola společnosti ze strany státu, často také poměrně značný

Komanditní

společnost

Kapitálové

společnosti

Společnost

s ručením

omezeným

Akciová

společnost


74

nezájem akcionářů o záležitosti společnosti a také značnou nevýhodou je

dvojí zdanění příjmů společnosti, nejdříve se zdaní zisk společnosti a potom

se zdaní dividendy pro akcionáře.

Akcionář má právo podílet se na zisku společnosti, podílet se na řízení společnosti

a podílet se také na likvidačním zůstatku společnosti.

Nejvyšším orgánem akciové společnosti je valná hromada, která se schází

minimálně jednou ročně. Valná hromada volí dva orgány – statutární orgán,

kterým je představenstvo a dozorčí radu, která je nejvyšším kontrolním orgánem

akciové společnosti. Představenstvo jmenuje generálního ředitele.

Charakteristickým znakem akciové společnosti jsou akcie.

Akcie je cenný papír, se kterým jsou spojena práva akcionáře jako

společníka a to je

právo podílet se na řízení společnosti (rozhodovat),

a

právo podílet se na jejím zisku (v případě likvidace společnosti

na likvidačním zůstatku).

Obecně rozeznáváme akcie s jmenovitou hodnotou, tj. takové akcie které

mají určitou hodnotu, např. Kč 1 500,-.

Akcie podílové jsou takové akcie, které nemají uvedenou jmenovitou hodnotu,

ale je na nich uvedena určitá část čistého kapitálu společnosti, např. 1/20. Nutno

ale uvést, že akcie podílové u nás neexistují.

Akcie také rozdělujeme na akcie kmenové a akcie prioritní.

Kmenové akcie (někdy také uváděné jako společné) mají u nás převládající

formu. Prioritní akcie (přednostní) poskytují určitá přednostní práva,

zpravidla je to přednostní nárok na výnos z akcií, tj. na dividendu. Tím se

prioritní akcie liší od akcií kmenových.

Pokud se týká dividend, tak ty mohou být vypláceny jako fixní částka,

např. pět procent z nominální ceny akcií.

Společnost může také vydat zaměstnanecké akcie, které mají především

zainteresovat zaměstnance na prosperitě akciové společnosti.

Podle převoditelnosti akcií dělíme akcie na

- akcie na jméno

- a akcie na majitele.

Akcie na jméno je taková akcie, kde jméno uvedené na akcii je rovněž

uvedeno i v seznamu majitelů akcií akciové společnosti.

Akcie na majitele je taková akcie, kde akcionářská práva má držitel

akcie.

Akcie se obchodují na burze za tržní cenu, která se odvíjí od nabídky

a poptávky po akciích určitého podniku. Poptávka a nabídka je ovlivňována

jednak určitým očekáváním investorů, jaká bude budoucnost konkrétní

společnosti, tj. jaké budou především její výnosy.

Je všeobecné stanovisko, že akciová společnost je nejlepší

a nejefektivnější formou rozvoje podnikání „ve velkém“ vyžadujícího značné

množství kapitálu, na což nestačí jednotlivci a ani zpravidla jiné formy

společností.

Jako negativum ovšem je třeba uvést, že u akciových společností chybí osobní

spojení akcionáře se společností, dochází vlastně k oddělení správy a řízení


75

od vlastnictví a akciová společnost se tak stává učebnicovým představitelem

tzv. „manažerského podniku“, ve kterém vlastníci nesou pouze kapitálové

riziko a na řízení podniku se zpravidla vůbec nepodílejí.

V ČR existuje kolem 17 tisíc akciových společností.

Družstva

Odborné texty zpravidla uvádí definici družstva jako organizace, která je

vlastněná a provozovaná neuzavřeným počtem fyzických nebo právnických osob,

cílem kterých není ani tolik vytvářet zisk, ale dávat užitek svým členům. Pravdou

ale je, že některé rysy mají družstva společné s osobními společnostmi, některé

zase s akciovými společnostmi.

Družstvo zakládá minimálně pět fyzických osob nebo dvě právnické.

Družstvo ručí celým svým majetkem, družstevníci za závazky družstva

neručí. Družstvo je založeno na ustavující členské schůzi, kde jsou schváleny

stanovy družstva. Nejvyšším orgánem družstva je členská schůze, která zvolí

představenstvo, které ze svého středu volí předsedu a kontrolní komisi. Člen

představenstva nemůže být členem kontrolní komise a naopak. V názvu

družstva musí být uvedeno, že se jedná o družstvo. Existuje také tzv. malé družstvo, to je takové družstvo, které má méně než

50 členů. Úkoly představenstva a kontrolní komise přebírá členská schůze, která

také volí předsedu a ten je statutárním orgánem družstva.

Družstva mohou být např. výrobní, bytová, stavební, spotřební, zemědělská apod.

V ČR existuje asi 13 300 různých družstev.

Státní podniky

Stát je specifický subjekt národního hospodářství. Působí v oblasti ziskového

sektoru (státní podniky), ale působí i v oblasti neziskového sektoru (neziskové

organizace).

Pokud hovoříme o státu působícím v oblasti ziskového sektoru, tak potom

zde stát vystupuje jako podnikatel a jeho prvotní úlohou je dosahovat zisk.

Stát může podnikat v podstatě dvěma způsoby:

- stát má majoritní podíl ve velkých strategických soukromých firmách,

- zakládá specifické subjekty – státní podniky.

Státní podniky tvoří již poměrně malý podíl na našem národním

hospodářství. Zřizovatelem státních podniků je stát, když jejich zakladatelem

mohou být (a zpravidla jsou) příslušná ministerstva.

Jsou to podniky, které zajišťují velmi důležité služby, jako je například

provoz pošt, železnic, vodní dopravu, správu silnic, radiokomunikace,

případně zajišťují výrobu a těžbu některých důležitých statků, jako je

například elektřina, uhlí apod. Tyto podniky jsou buď

- zcela ve státním vlastnictvím nebo

- ve smíšeném vlastnictví, část patří státu a část soukromým vlastníkům.

Státní podnik vzniká dnem vydání zakládací listiny a zápisem do

obchodního rejstříku. Podnik ručí za své závazky celým svým majetkem. V čele

podniku stojí ředitel, kterého jmenuje zakladatel, kontrolním orgánem je dozorčí

rada. Stát je také jediným výlučným vlastníkem státního podniku, protože státní

podnik hospodaří se státním majetkem.

Družstva

Státní podnik


76

Ve vyspělých kapitalistických státech je velmi obtížné najít zcela státní

podnik. Většinou se jedná o smíšené vlastnictví podniků tohoto typu.

V ČR státní podniky zatím existují. Jedná se například o české dráhy,

českou poštu, státní tiskárnu cenin, řízení letového provozu apod. Státní podnik je

právnickou osobou založenou za účelem podnikání. Možno tedy říci, že podniká

trvale, snaží se o dosažení výsledku hospodaření ve formě zisku a podniká

samostatně. Tato samostatnost je ale částečně omezena zákonem.

Státní podnik hospodaří se státním majetkem, ke kterému má tzv. právo

hospodaření, které zahrnuje především tržbu , užívání a nakládání s majetkem.

Státní podnik nemá právo majetek ničit, musí o tento pečovat, zhodnocovat jej

a udržovat. Právo hospodaření se vztahuje i k tomu majetku, který podnik nabyl

svou podnikatelskou činností.

Stát není příliš podnikatelsky úspěšný a to hned z několika důvodů:

- zájmy státu jako podnikatele jsou občas v rozporu s jeho zájmy, které

vyplývají z funkcí státu v neziskovém sektoru,

- státu také občas chybí ochota a schopnost riskovat, případně i velmi

pružně reagovat na určité změny, které nastaly, apod.

Protože by mohla nastat situace, že stát těmito svými protichůdnými

postoji by mohl způsobit v hospodářství zvláštní situaci, musí zde být nástroj,

který tomuto zabrání a tímto nástrojem je státní hospodářská politika.

Neziskové organizace

Stát musí také zajišťovat některé služby, jako je obrana státu,

bezpečnost, ochrana zdraví a životního prostředí, ale i budování

infrastruktury apod. Tyto činnosti jsou zajišťovány neziskovými

organizacemi.

Neziskový sektor může ve společnosti existovat pouze za předpokladu,

že tato společnost je schopna pro tento sektor vyčlenit část finančních

prostředků, které půjdou do neziskové oblasti.

Zdroje pro neziskový sektor je tedy třeba hledat v dobře prosperujícím

ekonomickém, tedy ziskovém sektoru.

Neziskový sektor je charakteristický tím, že se vymyká z působení tržního

sektoru. Pro tento sektor jsou typické veřejné statky, u kterých nemůžeme

jednotlivce vyloučit z jejich spotřeby (např. policie chrání všechny občany,

vzdělávání je pro všechny děti, veřejné osvětlení svítí pro všechny občany, apod.).

Tyto veřejné statky získávají všichni občané bez přímé protihodnoty, neplatí

za ně, případně platí cenu, která není tržní. Je zde ještě celá řada dalších

zvláštností, např. zatímco v ziskovém sektoru se rozděluje výsledný produkt podle

množství, kvality a tržní úspěšnosti práce, v neziskovém sektoru rozdělujeme

podle potřeb, když je třeba si uvědomit, že pod pojmem neziskový sektor si

představíme celou řadu různých lidských potřeb. Jedná se například o:

- rozvoj duchovních hodnot,

- ochranu lidských práv nebo jiných humanitních hodnot,

- ochranu přírodního prostředí, kulturních památek a tradic,

- rozvoj vědy, vzdělání, tělovýchovy a sportu,

- výkon státní správy,

- ochrana státu, apod.

Neziskové

organizace

Neziskový

sektor


77

Do neziskového sektoru patří:

- státní neziskové organizace – školství, zdravotnictví, státní správa, apod.

- nestátní neziskové organizace

- církevní organizace,

- občanská sdružení,

- obecně prospěšné společnosti,

- nadace,

- politické strany a další.

8.2 Podniky rozdělené podle sektorů a hospodářských odvětví

Sektorem se chápe určitá část národního hospodářství, které dělíme podle

různých hledisek.

Tak známe dělení národního hospodářství na sektor

- veřejný,

- soukromý,

- smíšený.

Nebo jiné, známější dělení národního hospodářství na sektor

- primární – podniky prvovýroby, získávající statky z přírody jako je

například zemědělství, lesnictví, těžební průmysl,

- sekundární – podniky druhovýroby, podniky zpracovávající statky

získané prvovýrobou, jako je například strojírenství, potravinářství,

textilnictví, ap.

- terciární – podniky nevýrobního charakteru, většinou se pod tímto

pojmem rozumí služby, doprava a obchod.

Tradiční členění ekonomiky do sektorů je členění do tří hlavních sektorů a to

– sektor zemědělství – také ještě sem patří rybolov a lesní hospodářství,

– sektor průmyslu – zpracovatelský průmysl,

– sektor služeb – obchod, školství, zdravotnictví, sociální služby apod.

Známým tříděním podniků, které je velice výstižné a poměrně podrobné

s velkou vypovídají schopností je třídění podle jednotlivých hospodářských

odvětví. Odvětvím se rozumí část národního hospodářství, kde se vyrábí

určitá skupina výrobků stejných, případně výrobků, které si jsou podobné,

ale může se také jednat o poskytování určitých služeb. Podle tohoto členění

rozeznáváme podniky zemědělské, lesnické, vodního hospodářství, stavební,

průmyslové, podniky dopravy a spojů, obchodní apod. V naší republice se

hospodářská odvětví dělí podle tzv. Odvětvové klasifikace ekonomických

činností (OKEĆ), kde například průmysl je rozdělen do 17 odvětví,

zemědělství do tří odvětví, služby do devíti odvětví apod.

Dělení podniků podle velikosti

Podle velikosti je obvyklé dělit podniky na velké, středí a malé. Někdy se také

podniky dělí do tzv. velikostních tříd, když kritériem dělení je počet zaměstnanců,

velikost obratu, velikost kapitálu nebo velikost zisku.

Sektor

primární

Sektor

sekundární Sektor

terciální

Třídění podle

odvětví


78

V EU se používá třídění, které odpovídá těmto hodnotám

- mikropodniky 1 - 9 zaměstnanců,

- malé podniky 10 - 99 zaměstnanců,

- střední podniky 100 - 499 zaměstnanců,

- velké podniky nad 500 zaměstnanců.

V České republice se používá pro dělení podniků podle velikosti kritérium

kombinované, čímž je počet zaměstnanců podniku a výše obratu podniku. Z toho

vyplývá, že u nás je za malý podnik považován takový podnik, který má méně než

100 zaměstnanců a jeho roční obrat nepřesahuje 30 mil. Kč, střední podnik má

méně než 500 zaměstnanců a obrat je menší než 100 mil. Kč, když všechny

ostatní podniky jsou považovány za velké.

Dělení podniků podle typu výroby

Tento pohled na podniky je pouze u podniků výrobních (tj. průmyslových,

zemědělských a stavebních).

Při tomto dělení hovoříme o tzv. produkčních formách podniků a z tohoto

hlediska máme tyto hlavní typy produkčních forem:

- výroba hromadná – podnik vyrábí jeden druh výrobku (cihelny),

- výroba vázaná – podnik mimo hlavního výrobku vyrábí i další výrobky vedlejší

(cukr, melasa),

- výroba druhová – podnik vyrábí jeden druh výrobku, ale v různých rozměrech,

o různé váze apod. (slévárny),

- výroba sériová – vyrábí se v sériích (konfekční průmysl),

- výroba plynulá – nepřetržitý provoz pracovních úkonů,

- výroba kusová – výroba na zakázku (oděvy, nábytek)

Sdružení podniků

V hospodářství probíhá za běžných podmínek specializace a koncentrace

hospodářských činností.

Specializace – dělba práce, je proces, kdy dochází k vyčlenění některých

pracovišť, které vyrábějí stejné nebo podobné výrobky, provádějí stejné

technologické operace, případně poskytují stejné služby. V podniku

zpravidla rozlišujeme specializaci předmětnou (výrobkovou, součástkovou)

a specializaci technologickou (členění podle technologie).

Zpravidla se specializací probíhá současně i výrobní kooperace

a koncentrace. Pod pojmem výrobní kooperace rozumíme přímou výrobní

spolupráci mezi podniky, když mezi těmito podniky nejsou vztahy

podřízenosti a nadřízenosti.

Zájmová sdružení a pracovní společenství jsou dobrovolná sdružení podniků

podporující a prosazující zájmy svých členů. U nás v ČR to je například Asociace

sklářského a keramického průmyslu, Sdružení automobilového průmyslu apod.

Legislativní úprava sdružení je v občanském zákoníku.

Konsorcium je dočasné případně příležitostné sdružení podnikatelů k uskutečnění

určitého podnikatelského záměru, na který by jedinec nestačil. Může jít o sdružení

dvou nebo více podniků, často i mezinárodních. Konsorcium lze vytvořit na

základě smlouvy o sdružení podle občanského zákoníku.

Společný podnik je sdružení dvou nebo více podnikatelů, když ani jeden z nich

nemá rozhodující vliv. U nás je tento jev spojen s podniky se zahraniční

kapitálovou účastí.

Specializace

Kooperace

Zájmové

sdružení

Konsorcium

Společný

podnik


79

Kartel je tvořen skupinou výrobců nebo obchodníků stejného oboru.

Je vytvořena organizace, která se nejčastěji nazývá syndikát. Cílem je odstranit

vzájemnou konkurenci a zvýšit tak zisk. Obsahem kartelové smlouvy je stanovení

prodejních cen, rozdělení území apod.

Trust byl původně monopolním spojením obchodních společností, vytvořené

převodem akcií do trustu a jejich výměnou za trustové certifikáty. Dnes se

tohotooznačení používá pro poradenské, investiční a další služby poskytující

firmy.

Franchising je nová forma sdružování podniků. Je to v podstatě ústní nebo

písemná smlouva, kdy jeden subjekt poskytuje jinému subjektu povolení užívat

své obchodní jméno, značku, logo apod. Příjemce franchisy neztrácí svou

samostatnost podniká pod svým jménem a na vlastní riziko. Franchising tedy

představuje dlouhodobou, smluvně uzavřenou vertikální spolupráci mezi

nezávislými podnikateli. Přináší výhody oběma stranám. U nás je to např.

Coca-Cola, OBI apod.

Další formou sdružování podniků je koncentrace. Koncentrací výroby

rozumíme soustřeďování jisté výroby do určité oblasti, místa nebo určitého

podniku. Koncentrujeme-li v rámci místně vymezené výrobní jednotky je to

koncentrace výrobní případně věcná, jde-li o sdružování nějakých odloučených

jednotek, je to koncentrace organizační.

Výsledkem koncentrace je trvalé kapitálové spojení právně samostatných

podniků, případně ztráta právní subjektivity původních podniků a vznik nového

právního subjektu.

Koncern je sdružení právně samostatných podniků, tzv. koncernových podniků,

které jsou podřízené jednotnému vedení. Koncern nemá právní subjektivitu.

Ke sdružení dochází na základě smlouvy, případně na základě kapitálové účasti.

Podobnou formou sdružení je holding.

Holdingová společnost je firma, která má ve svém držení značnou část akcií

jiných společností a tím je v podstatě ovládá. Holdingová společnost je také velice

často uváděna pod pojmem mateřská společnost, jí ovládané společnosti potom

nazýváme dceřinými společnostmi. Mateřská společnost může někdy vlastnit

100% akcií, ale často k ovládání jiné společnosti stačí menší část akcií.

Fúze (splynutí) je dobrovolné spojení dvou nebo více podniků do podniku

jediného. Tímto splynutím podniků buď všechny podniky zanikají a vzniká

podnik nový, nebo jeden podnik zůstává dále a ostatní do tohoto podniku vplynou.

Protože zájem podniků, které chtějí vytvořit fúzi nemusí být shodný se zájmem

veřejným, je obvyklé, že toto splynutí je ve státech s tržní ekonomikou upraveno

zákonem a také sledováno státními orgány. U nás je tímto orgánem Úřad pro

ochranu hospodářské soutěže, který každou fúzi schvaluje.

Nadnárodní společnosti vznikly jako výsledek mezinárodního obchodu,

společného podnikání, zakládání dceřiných podniků apod. Zpravidla mají svá

ředitelství v mateřské zemi a pobočky v jiných zemích. Organizačně tvoří

provázaný systém, který působí v několika zemích. K největším takovým

společnostem patří např. americká firmy General Motors, japonská firma Toyota

ap. Některé nadnárodní společnosti se mění v celosvětové transnacionální

korporace. Jako příklad bych uvedla firmu ABB (Asea Brown Boveri), která

zaměstnává více než čtvrt milionu zaměstnanců a vznikla fúzí několika

významných firem jako např. Weiss Brown, Boveri Copany a Swedish Asea.

Kartel

Syndikát

Trust

Koncentrace

výroby

Koncern

Holdingová

společnost

Fúze

Nadnárodní

společnosti

Franchising


80

Některé formy spojení podniků nazýváme strategickými aliancemi. Jde

zpravidla o mezinárodní spolupráci firem s cílem využít jednotlivých specifických

předností firem. Je možné sdružovat celé podniky, případně jejich části.

SHRNUTÍ

Typologie podniků rozděluje všechny podniky podle jejich společných znaků

do jednotlivých skupin, které také někdy nazýváme typy.

Existuje celá řada znaků, podle kterých bychom mohli podniky třídit, ale

základním tříděním podniků je třídění podle právní formy vlastnictví

podniků. Tak rozeznáváme podniky jednotlivce, nebo-li živnosti, osobní

společnosti, kam řadíme veřejnou osobní společnost a komanditní společnost,

dále společnosti kapitálové, kam patří společnost s ručením omezeným

a akciová společnost, další formou jsou družstva a v této kapitole je také

uvedena charakteristika státních podniků.

Je zde také pojednáno o neziskovém sektoru, který má důležitou úlohu

v národním hospodářství.

V této kapitole je uvedeno i další třídění podniků, a to podle sektorů.

Zdůrazněna je skutečnost, že se hojně používá třídění na sektor veřejný

a sektor soukromý, nebo další známé třídění na sektor primární, sekundární

a terciární. Rovněž je třeba vzpomenout třídění podniků podle hlavních typů

produkčních forem. Podle velikosti podniků se tyto třídí na podniky malé,

střední a velké, případně se používá třídění podrobnější podle více

velikostních skupin.

Hospodářství se vyznačuje tím, že zde stále probíhá celá řada procesů.

V této kapitole je uvedena specializace, kooperace a koncentrace výroby.

Výsledkem těchto i dalších procesů jsou nejrůznější typy sdružování

podniků, jako například společné podniky, konsorcia, kartely, koncerny,

holdingové společnosti a další. Značný význam v oblasti hospodářství má

slučování podniků, tj. fúze, franchising, strategické aliance, když dochází

k mezinárodní spolupráci podniků a cílem této spolupráce je dosahovat

lepších výsledků v dané oblasti, která je předmětem slučování.

Kontrolní otázky 1) Jak obecně charakterizujeme podnik.

2) Co je zpravidla základním třídícím znakem podniků.

3) Jaká je podstata podniku jednotlivce.

4) Co je to živnost a z jaké právní normy vychází.

5) Jaké živnosti znáte.

6) Čím se prokáže osoba, která je oprávněna vykonávat živnost.

7) V čem spočívá podstata osobních společností.

8) Jaké osobní společnosti znáte, stručně je popište.

9) Co jsou to kapitálové společnosti.

10) Charakterizujte akciovou společnost.

11) Co rozumíte pod pojmem akcie a jaké druhy akcií znáte.

12) Charakterizujte společnost s ručením omezeným.


81

13) Co rozumíte pod pojmem družstvo a jaká družstva znáte.

14) Jak byste vymezili státní podnik a jeho způsob hospodaření.

15) Jak nejvýstižněji charakterizovat ziskový sektor a neziskový sektor.

16) Jak rozdělujeme neziskový sektor.

17) Co jsou to neziskové organizace.

18) Jak dělíme podniky podle sektorů a hospodářských odvětví.

19) Jak můžeme členit podniky podle velikosti.

20) Jak členíme výrobní podniky podle typů výroby (podle produkčních forem).

21) Definujte pojem specializace, koncentrace, dělba práce.

22) Co je to konsorcium, společný podnik, kartel a trust.

23) Jak si představíte koncentraci výroby.

24) Jak vysvětlíte pojem franchising.

25) Co si představíte pod pojmem koncern.

26) Charakterizujte fúzi.

27) Jak lze definovat holdingovou společnost.

28) Co to jsou nadnárodní společnosti a proč vznikají.

29) Co je to odvětvová klasifikace ekonomických činností a k čemu slouží.


- podnik jako institucionalizované podnikání

- typologie podniků

- právní forma vlastnictví

- podnik jednotlivce

- živnosti

- osobní společnosti

- kapitálové společnosti

- akciová společnost, akcie

- družstvo a jeho podoby

- státní podniky

- ziskový sektor

- neziskový sektor

- sektor primární, sekundární a terciární

- sektor veřejný, soukromý a smíšený

- sektor zemědělství, průmyslu a služeb

- podniky dělené podle hospodářských odvětví

- podniky dělené podle velikosti

- podniky dělené podle typu výroby

- sdružení podniků

- konsorcium, společný podnik, kartel, trust

- franchising, koncern

- koncentrace výroby

- holdingová společnost, fúze, nadnárodní společnosti

- strategické aliance

Základy podnikové ekonomiky Majetková a kapitálová výstavba podniku

82

9 MAJETKOVÁ A KAPITÁLOVÁ VÝSTAVBA PODNIKU

Cíl Kapitola věnovaná majetkové a kapitálové výstavbě podniku by vám měla

objasnit základní charakteristiky majetkové a kapitálové výstavby podniku, a to

do té míry, abyste byly schopni sami objasnit a vysvětlit

- podstatu majetku podniku a jeho rozdělení,

- strukturu majetku,

- co je to rozvaha, aktiva, pasiva, bilanční princip,

- rozdíl mezi dlouhodobým majetkem a oběžným majetkem,

- kapitálovou strukturu podniku,

- oceňování majetku a oceňování podniku,

- oceňování cizího a vlastního kapitálu,

- pojem finanční páka a daňový efekt.

Průvodce studiem

Při studiu této kapitoly si, vážení studenti, uvědomíte značnou provázanost

ekonomických předmětů. Jistě si vzpomenete na obdobnou látku probíranou

v účetnictví. Ale v podnikové ekonomice je to přece jen o něčem trochu jiném, než

v dalších ekonomických disciplínách, ale přece jenom znalosti z účetnictví se vám

při studiu této kapitoly budou jistě hodit. Jen s vlastním účtováním se zde

nesetkáte, ale účetní logiku občas využijete, například při studium týkající se

rozvahy, aktiv a pasiv, vlastního a cizího kapitálu, oceňování dlouhodobého

majetku a oběžného majetku apod.

Studium této kapitoly vám zabere asi dvě až dvě a půl hodiny. Ať se vám podaří

studium kapitoly o majetkové a kapitálové výstavbě podniku dobře provázat se

znalostmi získanými v dalších ekonomických předmětech.

K zahájení činnosti podniku je třeba mít určité finanční zdroje,

v nejširším pojetí můžeme říci, že je třeba, aby měl podnik kapitál, peníze.

Kapitál je možno mít vlastní nebo cizí. Pro výrobu je následně třeba mít

všechny základní výrobní faktory, aby mohla výroba začít probíhat, jinými

slovy můžeme říci, že je třeba tzv. hospodářských prostředků. Konkrétní

složení hospodářských prostředků nazýváme majetkem podniku a když tento

majetek podniku, který se skládá z jednotlivých konkrétních druhů podniku

vyjádříme v penězích, tak dostaneme tzv. aktiva (jednotlivé položky

označujeme jako aktivum). Majetek podniku je ale pořízen z různých zdrojů,

buď vlastních, případně cizích a pokud se zajímáme o to, který majetek byl

z kterého zdroje pořízen hovoříme o tzv. pasivech. Můžeme tedy hovořit

o dvojím pohledu na stejné množství majetku, ovšem jednou nás zajímá jaké

druhy majetku máme (budovy, stavby, materiál. zásoby výrobků, peníze

v hotovosti, peníze na účtech, pohledávky apod.) a podruhé nás zajímá,

z jakých prostředků je tento majetek financován, zda z vlastních, nebo cizích.

Z výše uvedeného vyplývá, že tedy aktiva a pasiva se musí rovnat, neboť jde

o stejné množství majetku a pokud my aktiva a pasiva sestavíme do určité

bilance, tak hovoříme o rozvaze podniku. Právě výše uvedený dvojí pohled

na stejný majetek označujeme bilančním principem. Proto také platí, že

Majetek

podniku

Rozvaha


83

součet majetku rozděleného podle druhů vyjádřeného v penězích a majetku

rozděleného podle zdrojů krytí, opět vyjádřeného v penězích, se musí rovnat.

Obrázek 7 Majetek firmy - vlastní a cizí zdroje

Jinými slovy platí rovnice, že

AKTIVA = PASIVA.

Dále také platí, že

majetek - cizí zdroje = vlastní zdroje.

Rozvaha je tedy přehledem o majetku podniku a zároveň také o jeho

finančním krytí k určitému dni, např. 31. 12. daného roku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozvaha k 31. 12. 2007 --------------------------------------------------------------------------------------------------- aktiva pasiva 1.Dlouhodobý majetek 1. Vlastní zdroje Dlouhodobý nehmotný majetek Základní kapitál

Dlouhodobý hmotný majetek Fondy

Dlouhodobý finanční majetek Výsledek hospodaření

2. Oběžný majetek 2. Cizí zdroje

Peněžní prostředky Rezervy

Pohledávky Závazky

Zásoby Bankovní úvěry

3. Přechodná aktiva 3. Přechodná pasiva

Náklady příštích období Výdaje příštích období

Příjmy příštích období Výnosy příštích období

---------------------------------------------------------------------------------------------------

součet aktiv součet pasiv

__________________________________________________________________

Aktiva = Pasiva

Rozvaha se sestavuje při založení podniku, tj. počáteční rozvaha, rozvaha se

sestavuje také při různých změnách v podniku, potom se jedná o mimořádné

rozvahy, rozvaha se sestavuje koncem účetního období, tj. rozvaha konečná,

někdy ji také říkáme výroční. Můžeme tedy uvést, že máme rozvahy řádné

a rozvahy mimořádné.


84

Obrázek 8 Rozdělení majetku firmy

9.1 Struktura majetku v podniku

Obecně možno uvést, že majetek podniku představuje vše, co patří

podniku a slouží k podnikání. Majetek lze rozdělit na dvě základní skupiny a to na

majetek dlouhodobý a majetek oběžný. Tyto skupiny se liší dobou, kterou slouží

v provozu podniku, než se opět vrátí do podoby peněžní.

Dlouhodobý majetek

Dlouhodobý majetek je také někdy označován jako majetek stálý, případně fixní,

v minulosti se tento majetek označoval jako investiční.

Možno uvést, že základní charakteristika dlouhodobého majetku spočívá v tom, že

tento majetek je v podniku déle než jeden rok a opotřebovává se, nebo-li postupně

předává svoji hodnotu do hodnoty výkonu.

Dělíme jej na

- dlouhodobý nehmotný (patenty, licence, vynálezy, software, apod.),

- dlouhodobý hmotný (stroje, přístroje a zařízení),

- dlouhodobý finanční (majetkové účasti podniku v jiných podnicích).

Obrázek 9 Celkové rozdělení majetku firmy

Dlouhodobý

majetek


85

Oběžný majetek

Oběžný majetek, někdy také označován jako majetek krátkodobý, provozní,

v rozvaze uvedený jako oběžná aktiva je v podstatě ve dvou formách a to:

- ve věcné podobě – zásoby surovin, materiálů, apod.

- v peněžní podobě – peníze v hotovosti a peníze na účtech.

Oběžný majetek se spotřebovává, např. ze dřeva (z prken) se vyrobí nábytek,

apod.

Obrázek 10 Koloběh oběžného majetku

V souvislosti s majetkem hovoříme o schopnosti jednotlivých druhů

majetku - tedy aktiv – přeměnit se rychle a bez větších ztrát na peněžní

prostředky, což je označováno v ekonomice podniku jako likvidnost (likvidita)

majetku. Z hlediska likvidity můžeme uvést, že nejlikvidnějším majetkem jsou

přímo peníze, zatím co dlouhodobý majetek je nejméně likvidní.

Likvidita podniku je velmi významným nástrojem a předpokladem pro finanční

rovnováhu – stabilitu – podniku. Nastane-li situace, že podnik je poměrně

nelikvidní, je porušena jeho finanční rovnováha a podnik se tak dostává do

platební neschopnosti, kterou také nazýváme insolvencí (insolventností).

Tento stav je pro podnik velice nepříjemný, neboť podnik není schopen platit

závazky v době splatnosti.

Insolvence znamená, že splatné závazky jsou vyšší než realizovaná hodnota

aktiv. Majetková struktura podniku, podíl jednotlivých druhů majetku

na celkovém majetku, je především závislá na druhu podniku a také na odvětví,

ve kterém se podnik nachází.

Převažuje-li v podniku dlouhodobý finanční majetek – je to podnik s investičně

náročnou výrobou. Takové výroby jsou například – elektrárny, doly, apod.

Převažuje-li v podniku oběžný majetek, jedná se o podnik provozně intenzivní -

např. podniky obchodní, potravinářské, apod.

Oběžný

majetek

Likvidita


86

Podniky mají zájem na tom, aby výše oběžného majetku nebyla ani příliš vysoká,

ani příliš nízká. Je proto třeba, stanovit v podniku tzv. optimální výši oběžného

majetku, když za optimální výši oběžného majetku se považuje taková výše,

která zabezpečuje normální chod podniku při co nejnižších nákladech.

Kapitálová struktura podniku

Touto strukturou podniku rozumíme především původ majetku podniku, tedy

z jakých zdrojů je majetek financován (pořízen). Zda je to z vlastních zdrojů,

případně z cizích zdrojů.

Celková velikost kapitálu v podniku je závislá na mnoha okolnostech, ale

především je závislá na:

- velikosti podniku,

- stupni použité techniky v podniku,

- rychlosti obratu kapitálu,

- organizaci odbytu.

Obecně možno konstatovat, že je jisté, že čím větší podnik, tím je třeba více

kapitálu. Zároveň také, když podnik používá novou a moderní techniku

a technologii, tak také se to odráží na větší výši kapitálu Na druhé straně je třeba

uvést, že když obrat je rychlejší, tak i kapitálu může být méně a pokud se týká

organizace odbytu, tak zde je řada rozporů, ovšem může nastat situace, že

například textilní podnik bude mít své vlastní podnikové prodejny a to potom pro

tento textilní podnik vyžaduje také větší množství kapitálu, než kdyby dodával své

zboží do obchodní sítě jiných podniků.

Podnik by měl mít takové množství kapitálu, které právě potřebuje, tedy

optimální množství. Má-li podnik kapitálu více než potřebuje, je předpoklad,

že patrně tento kapitál není hospodárně využíván a podnik je

překapitalizován. Je-li tomu naopak, tj. podnik má méně kapitálu, s největší

pravděpodobností u takového podniku dochází k různým negativním jevům

v chodu podniku a podnik je podkapitalizován.

Při založení podniku je potřebné množství kapitálu stanoveno

v zakladatelském rozpočtu, kde je zároveň i toto potřebné množství kapitálů

zdůvodněno.

Vlastní kapitál

je takový kapitál, který patří majiteli podniku. Je to jednak kapitál při založení

podniku (základní kapitál, kapitálové fondy) a dále je to kapitál, který byl vydělán

podnikatelskou činností (výsledek hospodaření, fondy ze zisku, apod.).

Vlastní kapitál je ale také vždy nositelem podnikatelského rizika a podíl

vlastního kapitálu na celkovém kapitálu je velmi důležitým ukazatelem

finanční jistoty daného podniku.

Pokud se týká vlastního kapitálu v podniku jednotlivce, tak sem patří

především peněžité a nepeněžité vklady.

Pokud se týká vlastního kapitálu obchodní společnosti, tak tento se

dělí na:

- základní kapitál,

- kapitálové fondy,

- fondy ze zisku,

- nerozdělený výsledek hospodaření minulých let,

- výsledek hospodaření běžného období.

Výše kapitálu


87

Základní kapitál lze zvyšovat v podstatě dvojím způsobem:

l) efektivně – tj. další vklady stávajících nebo nových společníků,

2) deklaratorně – tj. přesun z již existujících složek vlastního kapitálu,

zpravidla z nerozděleného zisku.

Obrázek 11 Schéma kapitálové struktury podniku

Cizí kapitál Je významným zdrojem financování u řady podniků. Je to vlastně závazek

podniku, který je třeba v daném termínu splatit. Podle doby splatnosti tyto

závazky (dluhy) dělíme na krátkodobé (zpravidla z obchodního styku)

a dlouhodobé (hypotéky, leasingové závazky apod.).

Cizím zdrojem financování jsou i rezervy, které slouží k financování

nepředvídatelných výdajů v budoucnosti (opravy budov, strojů apod.). Rezervy

patří mezi cizí zdroje, protože jsou vytvářeny do nákladů, čímž se liší od

rezervních fondů, které jsou vytvářeny ze zisku.

Některé podniky také vytvářejí ještě další rezervy, které se nazývají tichými,

případně skrytými, latentními, rezervami. Tyto rezervy vznikají nižším oceněním

aktiv a vyšším oceněním závazků, než je jejich skutečná cena. Vše ale musí

probíhat v rámci stanovených předpisů pro oceňování. Určitou tichou rezervu

vytváří i zrychlené odepisování.

U cizího kapitálu je však třeba uvést, že cenou za používání tohoto

kapitálu je úrok a ostatní poplatky se získáním cizího kapitálu spojené, jako

jsou například bankovní poplatky, provize aj.

Je možno ale konstatovat, že zpravidla cizí kapitál je levnější než kapitál

vlastní.

Všeobecně platí, že krátkodobý kapitál je levnější než dlouhodobý. Obecně

platí, že prodlužováním časového horizontu roste pro věřitele riziko

a s růstem rizika zase roste požadovaná výnosnost investovaného kapitálu.

Nejdražší kapitál je kapitál získaný vydáním (emisí) akcií. Tento sice není

splatný nikdy, proto je pro firmu nejméně rizikový.

Na dané skutečnosti, že cizí kapitál je levnější než kapitál vlastní je

založena teorie tzv. finanční páky a dále zde také působí tzv. daňový efekt.

Rezervy

Cena kapitálu


88

U nás, stejně jako ve většině zemí, úroky z cizího kapitálu snižují daňové

zatížení podniku. Úrok je součást nákladů, snižuje tedy zisk, z něhož se platí daň.

Příklad

Podnik X nemá žádný cizí kapitál, podnik Y používá 50 % cizího kapitálu.

Výnos obou podniků je stejný, jejich zisk činí Kč 200 000,00.

Vyřešíme spolu nyní společně výše uvedený příklad a zároveň ihned porovnáme

podnik X a podnik Y.

Řešení:

Podnik X má celkový kapitál ve výši Kč 1 000 tis.

Podnik Y má celkový kapitál ve výši Kč 1 000 tis.

Podnik X má vlastní kapitál ve výši Kč 1 000 tis.

Podnik Y má vlastní kapitál ve výši Kč 500 tis.

Podnik X má cizí kapitál ve výši Kč -

Podnik Y má cizí kapitál ve výši Kč 500 tis.

Podnik X má zisk ve výši Kč 200 tis.

Podnik Y má také zisk ve výši Kč 200 tis.

Podnik X neplatí žádný úrok z cizího kapitálu, protože jej nemá.

Podnik Y platí úrok 14 % z CK ve výši Kč 70 tis.

Podnik X má zisk před zdaněním ve výši Kč 200 tis.

Podnik Y má zisk před zdaněním ve výši Kč 130 tis. , tj. 200-70 = 130

Podnik X má zisk před zdaněním na vlastní kapitál 20 %

Podnik Y má zisk před zdaněním na vlastní kapitál 26 %

Podnik X má daň ze zisku ve výši 24 % Kč 48 tis.

Podnik Y má daň ze zisku ve výši 24 % Kč 31 tis.

Podnik X má zisk po zdanění ve výši Kč 152 tis. , tj. 200 – 48 152

Podnik Y má zisk po zdanění ve výši Kč 99 tis. , tj. 130 – 31

---------------------------------------------------------------------------------------------------

zisk po zdanění

Ukazatel výnosnosti vlastního kapitálu = ------------------- x 100

vlastní kapitál

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Podnik X má výnosnost vlastního kapitálu vyjádřenou v % 15, 2 %

Podnik Y má výnosnost vlastního kapitálu vyjádřenou v % 19,8 %


89

Z výše uvedeného příkladu a jeho výpočtu je zcela jasné, že použití cizího

kapitálu zvyšuje výnosnost vlastního kapitálu (19,8 % při použití cizího kapitálu,

15,2 % při použití jenom vlastního kapitálu.

Zvýšení výnosnosti je jednak způsobeno použitím levnějšího kapitálu, ale

také ještě tzv. daňovým efektem. Tento zjistíme, když porovnáme zisk před

zdaněním s výší vlastního kapitálu.

U podniku X tato hodnota je 20 % (200 000 : 1 000 000) x 100 = 20%

U podniku Y tato hodnota je 26 % ( 130 000 : 500 000) x 100 = 26 %

Z vyřešeného příkladu vyplývá zcela jasně skutečnost, že aktiva obou

podniků přinášejí stejný celkový výnos, tj. Kč 200 000,- a mají stejnou

výnosnost 20 %. Dokázáno ale bylo, že výnosnost zadluženého podniku, tj.

podniku Y je vyšší než podniku X. Tímto možno konstatovat, že cizí kapitál

zvyšuje (zvedá) výnosnost vlastního kapitálu, obdobně jako páka zvedá

břemeno. Proto tento ekonomický jev je znám pod názvem finanční páka.

Mimo výše uvedené skutečnosti však také ještě působí i tzv. daňový efekt,

protože úroky z cizího kapitálu jsou součástí nákladů a náklady, jak známo,

snižují výsledek hospodaření ve formě zisku, ze kterého platí podnik daň,

proto tedy úroky snižují daňové zatížení podniku. Daňový efekt ale působí

pouze tehdy, dosahuje-li podnik výsledku hospodaření ve formě zisku.

9.2 Oceňování majetku a podniku Podle ekonomické teorie je obvyklé definovat cenu jako určitý poměr, kterým je

možno vyměnit určité konkrétní zboží za jiné zboží, nebo za peníze.

Cenu chápeme jako směnnou hodnotu zboží vyjádřenou v penězích. Je-li

cena tvořena na základě nabídky a poptávky je cenou tržní.

Majetek v podniku oceňujeme následujícími cenami:

1) pořizovací cena , tj. cena pořízení a vedlejší náklady s pořízením spojené,

2) vlastní náklady – náklady spojené s pořízením majetku vlastní činností,

tato cena neobsahuje zisk,

3) reprodukční pořizovací cena – cena, za kterou by se majetek pořídil v

době oceňování (používá se u majetku dosud nezaevidovaného,

darovaného, apod.

Dlouhodobý majetek se opotřebovává, tj. postupně předává svoji hodnotu

do hodnoty výkonu, což je vyjádřeno odpisy. Odpisy jsou nákladem a sečteme-li

odpisy za jednotlivé roky, dostáváme tzv. oprávky, které když odečteme od

pořizovací ceny majetku, tak zjistíme tzv. zůstatkovou cenu majetku,nebo-li cenu

majetku po určité době používání.

Odpisování majetku, je vlastně snižování pořizovací ceny majetku. Odpisy máme

daňové a účetní.

Daňové odpisy vycházejí ze zákona a jsou buď lineární (v každém roce stejné

odpisy) nebo zrychlené odpisování (v prvních letech větší odpisy než v letech

dalších). Podnik musí daňové zákony dodržovat, ovšem může si při nákupu

nového majetku a jeho zařazení do užívání u daňových odpisů vybrat jeden ze

Finanční páka

Daňový efekt

Odpisy majetku

Daňové odpisy


90

způsobů odpisování, ale po dobu užívání majetku nesmí tento vybraný druh

odpisů měnit.

Podnik, mimo odpisů daňových, ještě provádí odpisování majetku, tzv. účetními

odpisy, které se od daňových odpisů liší tím, že:

- jsou dány vnitropodnikovým předpisem, který bere v úvahu řadu dalších

podstatných skutečností pro odpisování majetku,

- liší se od odpisů daňových, které vycházejí pouze z daňových zákonů,

- podnik si určí odpisový plán, ve kterém stanoví sazby účetních odpisů podle

vlastního uvážení, když bere v úvahu především hledisko času, tj. doby

upotřebitelnosti, případně vztah majetku k prováděným výkonům.

Ještě v souvislosti s dlouhodobým majetkem je třeba uvést, že ne každý

dlouhodobý majetek se časem opotřebovává, ale existuje i takový majetek, který

časem svoji hodnotu zvyšuje, potom hovoříme o majetku, u kterého neprovádíme

odpisy. Jedná se například o pozemky, umělecká díla, apod.

Dlouhodobý finanční majetek se rovněž oceňuje cenami pořízení, zde se však

jedná o ceny bez vedlejších nákladů, když tržní ceny dlouhodobého majetku se

pro informaci někdy uvádějí v příloze účetní závěrky.

Oceňování oběžného majetku je značně jednodušší, neboť tento majetek se

spotřebovává, tedy doba mezi jeho pořízením a spotřebou je mnohem kratší, než

u dlouhodobého majetku. Finanční prostředky v hotovosti a také vklady

na účtech se oceňují tzv. jmenovitými hodnotami.

Cenné papíry, podíly apod. se oceňují pořizovacími cenami a pohledávky se

oceňují jmenovitou hodnotou (v době vzniku) a také pořizovací hodnotou (to

přichází v úvahu při nabytí za úplatu, případně vkladem). Složitější situace je u cen zásob, které se mění a jejich tržní cena rovněž

není stálá. Předpisy uvádí, že se oceňují pořizovacími cenami, vlastními náklady

nebo případně reprodukčními cenami a v určitých případech se dokonce používá

reálná hodnota, například při změně vlastníka.

Známe však několik způsobů ocenění zásob, když teorie uvádí tři způsoby,

ovšem jeden se v našich podmínkách nemůže používat.

Způsob ocenění zásob podle průměrných cen – cena se zjistí jako aritmetický

průměr z pořizovacích cen všech dodávek. Tento způsob je hodně používán,

ovšem průměry u jednotlivých zásob se musí počítat nejméně 1x za měsíc.

Způsob ocenění zásob podle metody FIFO (First In – First Out) tento způsob

ocenění zásob vychází z předpokladu, že dodávka, která byla do skladu zásob

přijata jako první, také jako první tento sklad opustí, tedy jako první bude vydána

do výroby. Mimo jiných výhod je třeba uvést, že tento způsob je výhodný při

poklesu cen, protože vykazovaný zisk je nižší.

Další výhodou tohoto oceňování je i skutečnost, že ve skladech nejsou staré

zásoby, neboť systém vydávání do spotřeby to neumožňuje.

Způsob ocenění zásob podle metody LIFO (Last In – First Out) vychází

z předpokladu, že do spotřeby se ze skladu nejdříve vydá poslední dodávka, čímž

vlastně dochází ke skutečnosti, že předchozí dodávky ve skladech zásob zůstávají.

Tento způsob by se osvědčil při růstu cen zásob, protože by zmírňoval dopad

inflace na zisk podniku, ale podle našich daňových zákonů a účetních předpisů se

tento způsob ocenění zásob nesmí u nás používat.

Účetní odpisy

Finanční

majetek a jeho

ocenění

Oceňování

oběžného

majetku


91

Oceňování cizího a vlastního kapitálu

Při oceňování položek majetku strany pasiv v rozvaze vycházíme ze

skutečnosti, že cizí kapitál se oceňuje jmenovitou hodnotou. Výjimku tvoří

obchodovatelné cenné papíry nebo obligace. S obligacemi se obchoduje na

trhu za tržní cenu, když tato tržní cena je závislá nejen na jejich nominální

ceně a výši úroku, ale také lna dalších okolnostech, například na politické

situaci v zemi, finanční situaci emitenta apod.

Vlastní kapitál se oceňuje účetní hodnotou, ale opět může nastat situace, že

skutečná hodnota, tj. hodnota tržní, může být odlišná. U podniků, kde jejich

akcie jsou obchodovány na burze, zjistíme tržní hodnotu jako součin tržní

ceny jedné akcie a počtu akcií celkem.

----------------------------------------------------------------------------------------------

tržní hodnota tržní hodnota tržní hodnota

vlastního kapitálu + cizího kapitálu = firmy

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Tímto způsobem můžeme ocenit podnik, když akcie tohoto podniku jsou

veřejně obchodovatelné. Cena takto veřejně obchodovatelných akcií totiž

vyjadřuje budoucí výnosy, které investoři očekávají.

Musíme si ale uvědomit, že ne všechny podniky mají veřejně obchodovatelné

akcie. U těch ostatních podniků se musí postupovat jinak.

Oceňování podniku

Při prodeji, případně koupi podniku potřebujeme nutně znát celkovou hodnotu

podniku. Takovýto údaj však je třeba znát i při jiných změnách v podniku, třeba

při vstupu nových společníků, případně při vypořádání s vystupujícím

společníkem, při fúzi, při přeměně právní formy, při likvidaci atd.

Ocenění likvidovaného podniku provedeme oceněním jednotlivých položek

aktiv, které se budou prodávat, když jejich celková suma je tzv. likvidační

hodnota.

Ocenění podniku, který pokračuje ve své činnosti vychází z toho, že celková

hodnota pokračujícího podniku není jen součet hodnot jednotlivých

oceněných aktiv, ale že je dána také užitkem, který podnik zaručuje svému

majiteli. Užitkem přitom rozumíme budoucí výnosy, které podnik vykáže.

Je známo mnoho různých metod pro oceňování podniku jako celku. Já

bych zde uvedla metodu tzv. diskontovaných volných peněžních toků, nebo

metodu substanční.

Metoda diskontovaných volných peněžních toků spočívá v tom, že volný

peněžní tok se od běžně používaného peněžního toku liší tím, že mimo čistého

zisku pro vlastníky a odpisů zahrnuje i zdaněné úroky, tj. tzv. čistý výnos pro

věřitele. Tento čistý výnos je ale ještě upraven o změny pracovního kapitálu a je

snížen o případné investice, se kterými se v budoucnu počítá.

Metoda substanční, která je také někdy nazývána metodou oceňování podstaty

podniku, stanoví cenu podniku na základě reprodukčních cen majetkových složek

podniku, které jsou opraveny o odpisy odpovídající stáří podniku.


92

SHRNUTÍ Každý podnik má určitý majetek, který dělíme podle jednotlivých druhů

a následně stejný majetek rozdělujeme podle toho, z jakých zdrojů byl

pořízen, tj. dělení podle zdrojů. Majetek vyjádření v penězích rozdělený

podle druhů označujeme jako aktiva, majetek dělený podle zdrojů

označujeme jako pasiva. Je to tedy dvojí pohled na jeden a týž majetek, proto

také se musí aktiva rovnat pasívům.

Majetková struktura podniku ovlivňuje likviditu podniku, což je schopnost

přeměnit aktiva v peníze, které podnik nutně potřebuje k úhradě

krátkodobých závazků. Čím je likvidita podniku vyšší, tím je podnik

finančně stabilnější, ale na druhé straně snižuje jeho výnosnost. Proto by

likvidita podniku měla být optimální, když i kapitálová struktura podniku by

měla být optimální, což znamená, že poměr závazku k vlastnímu kapitálu

a poměr krátkodobého a dlouhodobého kapitálu by měl být takový, aby

celkové náklady na kapitál byly co nejnižší a cena akcií co nejvyšší, když

musíme vzít v úvahu i určitou míru rizika.

Jedním z prostředků ke zvyšování výnosnosti podniku je i finanční

páka a daňový efekt.

Abychom znali hodnotu podniku musíme podnik ocenit. To je možné provést

tak, že oceníme jednotlivé položky majetku a závazků (takto to děláme

zpravidla při likvidaci podniku) nebo výpočtem ceny pomocí různých metod,

jako je metoda diskontovaných volných peněžních toků nebo substanční

metoda.

Kontrolní otázky 1) Co je rozumíte pod pojmem majetek podniku a jak jej rozdělujeme.

2) Co je to majetková a kapitálová struktura podniku.

3) Popište jednotlivé složky majetku rozděleného podle druhů.

4) Popište jednotlivé složky majetku rozděleného podle zdrojů financování.

5) Co jsou to aktiva a pasíva a jaké mezi nimi platí vztahy.

6) Co rozumíte pod pojmem rozvaha a jaké rozvahy znáte. Charakterizujte

vlastní a cizí kapitál.

7) Charakterizujte dlouhodobý majetek a oběžný majetek.

8) Jak chápete pojem likvidita podniku.

9) Kdy hovoříme o tom, že je podnik překapitalizován a kdy je

podkapitalizován.

10) Co tvoří vlastní kapitál obchodní společnosti.

11) Charakterizujte rezervy v podniku.

12) Jak byste definovali skryté rezervy a k čemu slouží.

13) Vysvětlete proč je cizí kapitál zpravidla levnější než vlastní kapitál.

14) Co rozumíte pod pojmem „finanční páka“.

15) Jak byste charakterizovali pojem „daňový efekt“.

16) Jakými cenami oceňujeme dlouhodobý majetek.

17) Vysvětlete pojem odpisy a oprávky.

18) Co je to zůstatková cena majetku.

19) Jak oceňujeme oběžný majetek.


93

20) Jak oceňujeme vlastní a cizí kapitál.

21) Jak oceňujeme podnik.

22) Jaké metody ocenění podniku znáte. Stručně je charakterizujte.


- majetek podniku

- aktiva a pasiva

- dlouhodobý majetek podniku

- oběžný majetek

- majetková struktura podniku

- kapitálová struktura

- likvidita

- rozvaha

- vlastní a cizí kapitál

- majetek dělený podle druhů

- majetek dělený podle zdrojů

- závazky podniku

- základní kapitál

- výkaz peněžních toků

- výkaz zisků a ztrát

- hodnota podniku

- hospodářské prostředky

- využití oběžného majetku

- optimální výše oběžného majetku

- překapitalizace podniku

- podkapitalizace podniku

- platební neschopnost

- zakladatelský rozpočet

- finanční páka

- daňový efekt

- pořizovací cena

- cena vlastních nákladů

- reprodukční pořizovací cena

- reálná hodnota

- tržní hodnota

- odpisy daňové a účetní

- odpis, oprávky

- zůstatková cena

Základy podnikové ekonomiky Podnikové řízení

94

10 PODNIKOVÉ ŘÍZENÍ

Cíl Tato kapitola je sestavena tak, abyste po jejím prostudování mohli prokázat

schopnost:

- charakterizovat proces řízení podniku,

- vyjmenovat fáze řízení podniku,

- popsat nositelé řídících rozhodnutí a rozlišit řízení strategické,

taktické a operativní,

- provést rozbor a porovnání řízení strategického, taktického

a operativního,

- konkretizovat funkční strukturu plánování podniku,

- definovat pojem „podnikatelský plán“ a vysvětlit jeho obsah.

Průvodce studiem

Mnohdy se domníváme, že řídit něco, nějaký objekt, případně subjekt, může

každý. Omyl. Není tomu tak. Řízení (a to řízení jakékoliv) je velmi složitý proces,

který má řadu pravidel a zákonitostí. Kapitola, kterou vám předkládám

k prostudování, by vás měla o tom přesvědčit. Seznámíte se v ní se zákonitostmi

řízení strategického, taktického i operativního a já jsem přesvědčena, že celou tuto

kapitolu budete studovat se skutečným zájmem. Studium této kapitoly vám zabere

asi dvě hodiny.

Věřím, že vám studium této kapitoly přinese celou řadu prakticky využitelných

poznatků.

Abychom dosáhli základního cíle podniku – maximalizace zisku – je třeba

vytvořit jednotné podnikové řízení, jehož obsahem je co nejúčinnější řízení

výrobních faktorů. Hlavním úkolem podnikového řízení je stanovení

konkrétních podnikových cílů, pomocí kterých má být dosaženo konečného

cíle.

Řízení podniku je velmi náročný a složitý proces, když je nutno vzít do

úvahy, že i vlastní podnik je složitý subjekt a jeho jednotlivé části se zabývají

nejrůznějšími činnostmi a tyto činnosti nemohou dobře fungovat bez určitého

usměrňování, motivace a kontrolních mechanismů. Aby byl podnik úspěšný

tak je rozhodně třeba, aby všechny jeho aktivity a zároveň také i všechna

učiněná rozhodnutí, která jsou v podniku prováděna, byla jednak uvážlivá

a realizovatelná, aby vše bylo ve vzájemné návaznosti a zároveň

i propojenosti a pokud to takto opravdu funguje, tak potom můžeme hovořit

o systémovém řízení.

V podniku probíhá celá řada činností, jako je zásobování, skladování,

prodej, výroba atd., když tyto činnosti musí být vzájemně propojeny, a to

nejen věcně, ale pochopitelně i finančně. Rovněž tak musí být zajištěn

i časový soulad mezi jednotlivými činnostmi podniku, v ekonomice je obvyklé

tento časový souhlad nazývat synchronizací činností.

V obecném pojetí můžeme funkce podniku definovat jako přeměnění

vstupů ve výstupy a tyto výstupy předávat do okolního prostředí.


95

Řízení podniku probíhá ve fázích, kterými jsou:

- plánování,

- organizování,

- personalistika,

- vedení,

- kontrola.

Manažeři v podnicích by měli co nejlépe, nejúčinněji a nejefektivněji řídit

přetvoření vstupů ve výstupy, dbát na žádoucí poměr mezi vstupy a výstupy

a snažit se o co nejvyšší vytvoření zisku.

Řízení celého podniku je úkolem manažerů, kteří by měli především

mít na paměti vzájemné sladění jednotlivých činností podniku tak, aby se

dosáhlo v uspokojivé míře všech cílů podniku.

10.1 Nositelé řídících rozhodnutí Nositeli podnikových řídících rozhodnutí v tržní ekonomice mohou být

buď

- vlastníci nebo

- management (tj. orgán vytvořený pro vlastníky podniku pro řízení podniku).

V malých firmách jednotlivce je zpravidla vlastnictví spojeno i s řízením

firmy. Vlastník firmu řídí zpravidla sám a zároveň nese i kapitálové riziko. Sám

přijímá také všechna zásadní rozhodnutí a má celkovou odpovědnost za chod

a rozvoj podniku.

Ve velkých firmách, např. akciových společnostech, které jsou vlastněny

akcionáři, je odděleno vlastnictví od řízení firmy. Vlastníci, tj. akcionáři firmu

neřídí, ale na řízení firmy si najímají, za úplatu, manažery, neboli možno říci, že

řízením firmy pověřují vrcholový management. V tomto případě tedy vlastníci

přejímají pouze kapitálové riziko.

Podle toho, čeho se v podstatě řízení týká a také podle doby, ve které řízení

probíhá rozlišujeme

- řízení strategické,

- řízení taktické,

- řízení operativní.

Strategické řízení

řeší základní problémy fungování podniku. Vrcholový management řídí

podnik jako celek, snaží se o co nejlepší chod celého podniku, snaží se

o systémové vazby mezi jednotlivými podnikovými činnostmi, a to vše za

účelem dosažení všech strategických cílů. Strategické řízení je určitým procesem, kdy vedení firmy formuluje

a zavádí určité strategie k dosažení stanovených cílů, snaží se o soulad mezi

vnitřními zdroji podniku a vnějším prostředím a snaží se o zajištění celkové

prosperity a také celkové úspěšnosti podniku.

Strategické řízení je v současné době především zaměřeno na to, jak

pružně a rychle reagovat na rychlé změny v ekonomickém prostředí.

Strategické řízení je základem řízení celého podniku. Na strategické řízení navazuje řízení taktické a operativní.

Fáze řízení

podniku

Strategické

řízení


96

Úkolem taktického a operativního řízení je stanovit a řídit jednotlivé postupy

a prostředky, které vedou k co nejefektivnější realizaci strategie podniku. V ekonomickém prostředí dochází v současnosti k poměrně velkým

změnám a v souvislosti s těmito změnami vyvstává otázka konkurenční

schopnosti, což je významným faktorem strategického řízení. Ten, kdo má nějaké

výhody v tomto tvrdém konkurenčním prostředí, pochopitelně dosahuje lepších

výsledků a je zároveň i úspěšnější. V ekonomické teorii potom hovoříme

o konkurenční výhodě, která je produktem procesu strategického řízení

a také je jádrem výkonnosti podniku na trzích, kde existuje konkurence. Strategie formuluje cíle podniku a jednotlivé kroky k dosažení těchto cílů.

Strategie je vždy výsledkem strategického řízení a těžiště strategického řízení

spočívá v rozhodovacích aktivitách. Abychom mohli definovat poslání a cíle

strategie je třeba analyzovat a vyhodnocovat velké množství nejrůznějších

informací, které charakterizují nejen vlastní podnik, ale i jeho jednotlivé činnosti,

jakož i okolí podniku.

Poslání charakterizuje základní funkci podniku, je to jasná představa

o zaměření významu podnikatelských činností podniku, je vlastně určitým

obrazem budoucnosti podniku. Poslání vyjadřuje, čím by chtěl podnik být

a posláním podniku je mimo jiné také nastínit strategické zaměření podniku

a základní směr.

Možno říci, že poslání podniku, nikoliv strategie podniku, je pravý důvod

existence podniku. Proto také poslání a jeho přesná definice představuje

velmi důležitý a významný krok ve strategické analýze.

Cíle podniku jsou požadované budoucí výsledky a jako takové se odvíjejí od

poslání podniku, které je samo o sobě souborem specifických a dosažitelných

cílů.

Strategie podniku stanoví cesty, jak dosáhnout poslání a cílů.

Proces strategického řízení se skládá z následujících fází:

- strategická analýza,

- vlastní formulace strategie,

- implementace strategie,

- strategická kontrola.

Když vytváříme strategii tak je třeba zaměřit se také na strategické plánování,

které je určitou úvodní fází procesu tvorby strategie.

Strategická analýza je vlastně rozborem všech podmínek a skutečností, které mohou ovlivnit

strategické řízení. Jsou to vnitřní faktory, ale i vnější faktory. Zahrnují tedy vlastní

podnik, ale i okolí podniku.

Strategická analýza se v podstatě zaměřuje na tyto dva okruhy:

- analýza orientovaná na vnější okolí podniku a

- analýza orientovaná na vnitřní zdroje podniku a na schopnosti

daného podniku.

Vlastní formulace strategie

je prováděna na základě výsledků strategické analýzy. Prakticky jde

o vypracování nejrůznějších strategických variant a následně je z těchto variant

vybrána ta nejvhodnější. Do této fáze strategického řízení patří i celá řada

rozhodovacích procesů o dalších postupech.

Taktické

a operativní

řízení

Konkurenční

výhoda

Strategie

Poslání

podniku

Strategická

analýza

Formulace

strategie


97

Implementace strategie

je v podstatě uvedení zvolené strategie do podnikové činnosti. Součástí této fáze

je zpravidla i volba vhodné organizační struktury a výběr řídícího systému.

Strategická kontrola Kontrola se vždy soustřeďuje na vyhodnocování výsledků určité realizované

strategie. Je to v podstatě zpětná vazba, která by měla sloužit pro posouzení

správnosti průběhu předchozích fází. Nutno si uvědomit, že strategické řízení je

velice náročný a složitý proces, který má za úkol nejen rozvíjet, ale i udržovat

soulad mezi cíli podniku a zároveň i možnostmi podniku, které se v tržním

prostředí mění a to někdy velice často. A právě strategické řízení musí být

připraveno reagovat na takové změny a taktně jim přizpůsobovat chod celého

podniku.

Taktické řízení

Úkolem taktického řízení je stanovit a zároveň také řídit postupy a prostředky,

které vedou k co nejefektivnější realizaci strategie podniku. Taktické řízení se liší

od strategického řízení především úrovní, na které je toto řízení realizováno. Již

výše bylo uvedeno, že strategické řízení je realizováno na úrovni vrcholového

managementu. Taktické řízení probíhá na nižší úrovni řízení. Taktické řízení

probíhá na střední úrovni managementu. Dalším rozdílem je skutečnost, že

strategické řízení je komplexní, zatímco při taktickém řízení dochází ke

konkretizaci strategických cílů a prostředků a také zahrnuje menší okruh činností.

Taktické řízení umožňuje větší stupeň konkrétnosti, více jsou využívány

kvantitativní cíle, jako je například objem prodeje, výše zisku, výnosnost

kapitálu apod. Výsledky strategického řízení jsou zpravidla zřejmé za delší časový úsek, což

však je jiné u taktického řízení.

Výsledky taktického řízení jsou zřejmé daleko dříve, jsou také snadněji

zjistitelné a lépe kvantifikovatelné.

Základním prvkem taktického řízení je plánování, které je zároveň také

velmi důležitou součástí operativního řízení.

Plánování je činnost zaměřená do budoucnosti, která určuje určitá pravidla,

jak by mělo být v budoucnosti postupováno, jaké taktiky by mělo být

používáno, s jakými disponibilními zdroji by se mohlo případně počítat, jaká

omezení bude třeba vzít v úvahu apod.

Výsledkem plánování je podnikatelský plán.

Hlavní úkol podnikového plánování je v tom, že každý podnik by se měl

starat o svoji budoucnost a mít zájem na úspěšném rozvoji své činnosti.

Plánování je určitým východiskem pro všechny manažerské funkce.

Operativní řízení

Operativní řízení je nejnižším článkem řízení podniku. Je to v podstatě velmi

konkrétní a podrobné řízení, které probíhá v kratších časových úsecích. Těmito

časovými úseky mohou být čtvrtletí, měsíce, dny, dokonce i hodiny.

V ekonomice a účetnictví je znám ještě jeden, poměrně málo obvyklý termín

Implementace

strategie

Strategická

kontrola

Taktické řízení

Plánování

Operativní

řízení


98

v běžné terminologii, který se však hodně používá v operativním řízení a to je

termín dekáda. Dekáda znamená úsek deseti dnů.

Nástroje operativního řízení jsou především operativní vnitropodnikové plány

a všechny další nástroje vnitropodnikového řízení.

Operativní plánování se snaží využít co nejlépe stávajících zdrojů podniku,

orientuje se na výnosy, příjmy, náklady výdaje, jakož i na zisk a peněžní toky

apod.

Základní nástroje, které operativní plánování využívá jsou především kalkulace,

normy, limity, náklady, peněžní plán, plán likvidity apod.

Je známo, že existuje velmi úzká vazba mezi operativním plánováním

a controllingem.

Strategie podniku, strategické řízení, taktické řízení a operativní

řízení musí být v podniku dobře vzájemně provázány, neboť jen tak je

možno zajistit prosperitu podniku.

10.2 Funkční struktura plánování podniku Podnikové plánování je určitý proces probíhající v podniku, který je

třeba, aby probíhal v jednotlivých funkčních oblastech podniku (výrobě,

zásobování, marketingu, apod.

Funkční struktura plánování v podniku představuje vlastně jakousi

obsahovou složku plánování a vychází z jednotlivých činností podniku, které

se musí plánovat ve vzájemné vazbě. Žádnou z činností nelze plánovat

odděleně, bez ohledu na vazby s ostatními činnostmi.

Plánování marketingu

Základem pro plánování marketingu jsou výsledky rozboru trhu, konkurence,

marketingu a analýza marketingové strategie.

Plánování marketingu je ve své podstatě plánem získání zákazníků, jehož součástí

je i plán prodeje.

Plánování výroby navazuje na plánování marketingu, tedy především na plán prodeje. Tento plán je

dáván do souladu s možnostmi podniku. Plánuje se objem a sortiment výroby,

struktura a počet pracovníků, surovinové zdroje apod. Velký význam výrobního

plánování spočívá v zajištění výrobního plánu výrobními kapacitami.

Plánování nákupu

zabezpečuje podnikové činnosti, tedy především výrobu, potřebnými surovinami,

materiály, energií apod.

Velmi důležitým úkolem je stanovit optimální výši zásob.

Plán nákupu zahrnuje – plán spotřeby,

– plán nákupu,

– plán zásob.

Plánování výzkumu a vývoje

se především zaměřuje na výrobní program podniku, na jeho případnou inovaci,

přípravu nových výrobků, technologií, technický rozvoj apod.

Operativní

plánování

Plánování

marketingu

Plánování

výroby

Plánování

nákupu

Plánování

výzkumu

a vývoje


99

Plánování obnovy a údržby dlouhodobého hmotného majetku

zahrnuje obvykle oblast plánování oprav a údržby a plánování pořízení

a případnou likvidaci hmotného majetku. Plánování pořízení dlouhodobého

majetku zpravidla nazýváme plánem investic.

Finanční plánování

má v systému plánování podniku velmi významné místo, neboť zahrnuje

rozhodovací procesy o způsobu financování všech činností podniku, tj. jak

investic tak i běžné činnosti, ale také se zabývá dalšími rozhodovacími činnostmi,

jako například o investování kapitálu s cílem jeho co největšího zhodnocení,

rozhodování o peněžním hospodaření apod.

Cílem finančního plánování je splnění obecného finančního cíle podniku, kterým

je maximalizace jeho tržní hodnoty, resp. u akciové společnosti potom

maximalizace tržní ceny akcií.

Finanční plánování se vyznačuje také tím, že probíhá jednak jako krátkodobé

plánování, ale také jako dlouhodobé plánování.

Na finanční plánování navazuje také finanční kontrola, která bývá součástí

controllingu.

Možno konstatovat, že finanční plánování spolu s finanční kontrolou jsou

nejsložitější oblastí plánování v podnicích.

Plánování lidských zdrojů

Součástí plánování lidských zdrojů je plánování počtu výrobních dělníků

a technicko-hospodářských pracovníků a jejich profesního růstu, a to vždy

v odpovídající kvalifikační struktuře.

Plánování lidských zdrojů také zahrnuje vytváření vhodných pracovních

podmínek a rozvíjení principů individuální výkonnosti zaměstnanců.

10.3 Podnikatelský plán a jeho obsah Podnikatelský plán, který je často také nazýván podnikatelským záměrem,

případně podnikatelským projektem je základním dokumentem plánování, když

nutno si uvědomit, že plánování vlastně zpracovává a rozpracovává výhledy

podniku do budoucnosti, zabývá se účelem podnikání, možnostmi zdrojů a také se

zabývá a naznačuje očekávané výsledky podnikání.

Podnikatelský plán je vždy výsledkem určité podnikatelské strategické volby

zpravidla z několika možných variant.

Podnikatelský plán popisuje základní podnikatelské cíle a zároveň se snaží uvést

i prostředky, které vedou ke splnění těchto vytyčených cílů. Podnikatelský plán

tedy představuje implementaci strategie.

Podnikatelský plán je vlastně určitým taktickým plánem činnosti

a současně je i podkladem pro získávání potřebného kapitálu. Z výše uvedeného

tedy vyplývají dvě základní úlohy podnikatelského plánu:

- úloha externí,

kdy podnikatelský plán je jakýmsi nástrojem vztahu a potažmo

i komunikace s okolím, např. s investory, věřiteli, ostatními podniky,

bankami, apod.

- úloha interní,

spočívá ve skutečnosti, že podnikatelský plán má určité nástroje v oblasti

plánování, případně řízení podniku.

Plánování

obnovy

a údržby DHM

Finanční

plánování

Plánování

lidských zdrojů

Podnikatelský

plán


100

Podnikatelský plán by měl především přesvědčit okolí o přednostech zamýšleného

podniku, poukázat na to, co je na dané podnikatelské aktivitě zajímavého, snažit

se přesvědčit všechny ty, co jsou nebo budou nějakým způsobem s budoucím

podnikem spojeni, že podnikatelský záměr je kvalitní, že bude přinášet očekávané

zisky a že výkony, které bude vyrábět a následně nabízet na trhu obstojí a budou

žádané.

V rámci podniku potom slouží podnikatelský plán jako plánovací nástroj pro

stanovení a usměrnění výroby, prodeje, výzkumu vývoje nových výkonů,

zásobování materiálem, lidskými zdroji, finanční činnost a organizaci a řízení

podniku.

Podnikatelský plán by měl mít představu o výši zisku a také o míře

zhodnocení vloženého kapitálu do podnikání. Proto je velmi významnou

součástí podnikatelského plánu plán finanční, ve kterém zpravidla věřitelé

hledají odpověď na schopnost podniku splácet úvěry a hradit úroky z úvěrů

a zároveň i získávání záruk na úvěry.

Obsah podnikatelského plánu

je dán druhem a typem podniku, jeho strukturou, velikostí a řadou dalších

podmínek, které je třeba při sestavování podnikatelského plánu mít

na zřeteli.

Přesto však lze nastínit určitou vzorovou strukturu podnikatelského plánu.

Podnikatelský plán by měl obsahovat:

- shrnutí a základní východiska jako je název podniku, údaje o činnosti podniku, poslání a cíle podniku,

kterých má mít dosaženo, základní charakteristiku výkonů podniku,

stručnou charakteristiku finanční situace podniku.

- popis výrobků, odvětví, trhu, konkurence

základní charakteristiky výrobků, případné konkurenční výhody, popis

výrobního programu, vývoj nových výrobků apod. charakteristika

současného vývoje daného oboru, očekávané umístění na trhu, odhad

případné konkurence a stávající konkurence, efektivnost.

- plán marketinku vyplývá vždy z marketingové strategie a zahrnuje plán vývoje cen,

distribuci, prodejní politiku rentabilitu, konkurenceschopnost apod.

- plán výzkumu a vývoje, plán výroby

plán výzkumu a vývoje vyplývá z péče podniku o inovace a navazuje na

něj plán výroby, jehož obsahem je technologie výroby, rozsah a využití

výrobních kapacit, umístění výroby apod. Zahrnuje i zásobovací činnosti,

zabývá se optimální výši zásob, výběrem dodavatelů apod.

- finanční plán

je velmi významnou součástí podnikatelského plánu a je také základem

pro hodnocení podnikatelských příležitostí a aktivit. Finančně se vyjadřuje

každá činnost podniku jednotlivě i činnosti podniku celkem.

Finanční plán zahrnuje plánování celkové výše kapitálu, který bude třeba

k výrobní činnosti, strukturu tohoto kapitálu, podíl stálého a oběžného

majetku, plánování likvidity, rozhodování o investování apod.

Cílem finančního plánu je nastínit situaci, jak se bude v budoucnu vyvíjet

financování podniku, jakým směrem se bude ubírat.


101

SHRNUTÍ Řízení podniku je velice složitý, náročný a různorodý proces. který je

různorodý a složitý proto, že i sám podnik a jeho chod je velice rozmanitý,

členitý a složitý, stále se vyvíjející organismus. Jednotlivé činnosti podniku

nemohou probíhat samoúčelně, ale musí být určitým způsobem

koordinovány, jinými slovy, musí být řízeny. Všechny podnikové činnosti

musí být vzájemně propojeny a to nejen věcně, ale i finančně.

Nositeli podnikových řídících rozhodnutí jsou v tržní ekonomice

jednak vlastníci, nebo jimi mohou být orgány vytvořené vlastníky speciálně

pro řízení firmy. U podniku jednotlivce je spojeno vlastnictví přímo s řízením

firmy.

Velké společnosti, které vlastní akcionáři, se vyznačují tím, že

akcionáři se na řízení nepodílejí, ale pověřují řízením manažery. Je zde tedy

odděleno vlastnictví od řízení firmy.

Základní odpovědnost za řízení podniku má vrcholový management, který

formuluje poslání podniku, cíle podniku a také strategii podniku, která by

měla směřovat k naplnění cílů podniku.

Řízení známe strategické, taktické a operativní. Strategické řízení řeší vždy

hlavní otázky podniku, je to v podstatě proces, ve kterém se utvářejí

a zároveň zavádějí strategie, jejichž úkolem je především dosažení předem

stanovených cílů a zároveň také soulad mezi vnitřními zdroji podniku

a vnějším prostředím, které podnik obklopuje. Strategické řízení je

v podstatě základem řízení celého podniku.

Taktické řízení vychází ze strategie podniku, stanovuje úkoly, postupy

a prostředky, které vedou k uskutečnění základní strategie podniku. Toto

řízení probíhá především na střední úrovni managementu.

Operativní řízení je nejnižší stupeň řízení, jedná se v podstatě o značně

konkrétní a podrobné řízení v krátkém časovém úseku. Jeho nástrojem jsou

nejrůznější operativní plány vnitropodnikového charakteru. Orientuje se

především na řízení nákladů, výnosů, příjmů a výdajů.

Řízení podniku a jeho jednotlivé stupně (typy) musíme chápat jako celek,

neboť jen tak můžeme dosáhnout vytyčených cílů.

Kontrolní otázky 1) Jaké jsou základní cíle podniku.

2) Co je vrcholným úkolem podnikového řízení.

3) Proč hovoříme o řízení podniku jako o procesu.

4) Jaké fáze řízení znáte.

5) Co je obecně úkolem manažerů v podniku.

6) Jak vypadá řízení podniku jednotlivce, resp. malého podniku.

7) Jak vypadá řízení velkých firem.

8) Jaké druhy řízení znáte.

9) Co je to strategické řízení. Stručně jej popište.

10) Jak byste charakterizovali taktické řízení.

11) Jak byste vysvětlili pojem operativní řízení.

12) Objasněte pojem strategie.


102

13) Jak chápete pojem „konkurenční výhoda“.

14) Jaké fáze zahrnuje proces strategického řízení.

15) Jaký je vztah mezi strategickým řízením a plánováním..

16) Jaké jsou cíle strategické analýzy.

17) Vysvětlete v čem spočívá formulace strategie.

18) Co chápete pod pojmem „implementace strategie“.

19) Jaký význam má strategická kontrola.

20) Popište stručně podnikatelský plán a v čem spočívá jeho význam.

21) Co je předmětem plánování marketingu.

22) Co je předmětem plánování výroby.

23) Co je předmětem plánování nákupu

24) Co je předmětem plánování výzkumu a vývoje.

25) Co je předmětem plánování obnovy a údržby dlouhodobého hmotného

majetku.

26) Co je předmětem finančního plánování.

27) Charakterizujte plánování lidských zdrojů.


- cíle podniku

- fáze řízení podniku

- řízení v podnicích jednotlivce

- řízení ve velkých firmách

- strategické řízení

- strategie

- taktické řízení

- operativní řízení

- koncepční řízení

- konkurenční výhoda

- poslání podniku

- strategická analýza

- formulace strategie

- implementace strategie

- strategická kontrola

- plánování marketingu

- plánování výroby

- plánování nákupu

- plánování výzkumu vývoje

- plánování obnovy a údržby dlouhodobého hmotného majetku

- podnikatelský plán

Základy podnikové ekonomiky Podnikové činnosti

103

11 PODNIKOVÉ ČINNOSTI

Cíl Až prostudujete tuto, poměrně rozsáhlou kapitolu, tak byste měli

- umět charakterizovat jednotlivé činnosti podniku a vysvětlit specifika těchto

činností,

- být schopni vyjmenovat a popsat, co všechno jednotlivé činnosti podniku

konkrétně zahrnují,

- mít přehled o tom, jak s jednotlivými činnostmi podniku souvisí plánování

a řízení,

- objasnit základní význam jednotlivých činností podniku a jejich vzájemnou

součinnost.

Průvodce studiem Poměrně rozsáhlá kapitola o činnostech, které probíhají v podnicích, kterou vám

předkládám k prostudování, obsahuje celou řadu důležitých informací, když

některé vám budou již známé z minulých kapitol, jiné budou pro vás zcela nové.

Domnívám se, že i když je tato kapitola obsáhlejší, tak jistě oceníte, že jednotlivé

stati na sebe logicky navazují, vzájemně se doplňují, takže si myslím, že studium

vám nebude činit potíže. Po prostudování této kapitoly dostanete ucelený přehled

o jednotlivých činnostech podniku, o jejich náročnosti, o jejich věcném obsahu,

o úskalích, které se u jednotlivých činností mohou vyskytnout apod. Snad vás

při studiu neodradí ani hospodářské výpočty, kterými jsou některé stati této

kapitoly doplněny.

Ke studiu kapitoly o činnostech podniku budete potřebovat asi 3,5 –

4 hodiny.

Přeji vám, ať se vám tato kapitola dobře studuje a až se doberete jejího

závěru a budete odpovídat na otázky, ať jste úspěšní v odpovědích a nechť vám

je odměnou za tuto úspěšnost spojenost sami se sebou.

V podniku probíhají velmi složité a mnohostranné procesy, které

vyplývají ze skutečnosti, že podnik je sám o sobě velice složitý organismus,

když jeho jednotlivé úseky se zabývají různými činnostmi, které by měly

efektivně fungovat a k tomu, aby všechny činnosti efektivně v podniku

fungovaly a aby podnik dosahoval stanovených cílů je třeba určité

koordinace těchto činností a také je třeba vzájemné propojenosti všech

podnikových činností.

Všechny činnosti podniku musí být proto propojeny jak věcně, tak

i finančně.

11.1 Výrobní činnost podniku

Výrobní činností podniku rozumíme vše, co s vlastní výrobou souvisí

a možno konstatovat, že výrobní činnost v rozhodující míře ovlivňuje

efektivnost podniku a také úspěšnost výkonů podniku na trhu. Má jistě vliv

i na konkurenční schopnost výkonů podniku uplatnit se na trhu.

Při vlastním výrobním procesu je velice důležité, jak je tento proces

nákladově náročný, jak dlouho trvá, zda je hospodárný, jak široký je

Výrobní

činnosti


104

sortiment vyráběných výrobků, zda má podnik oproti jiným obdobným

podnikům s obdobným sortimentem nějakou konkurenční výhodu apod.

Obrázek 12 Obecný model výroby

V nejširším slova smyslu můžeme za výrobní činnost (výrobu)

považovat působení na výrobní faktory (vstupy) tak, abychom dosáhly pokud

možno co nejlepších výstupů, tj. statků, případně služeb.

U některých výrob je ještě před vlastním uskutečňováním výroby tzv.

etapa předvýrobní, tj. především vývoj a nejrůznější konstrukční, případně

technologická příprava výroby. Tato předvýrobní etapa je zpravidla v oblasti

strojírenské výroby apod.

Přeměna oběžných prostředků ve výkony je výrobním procesem,

který se skládá z celé řady pracovních procesů a ty mohou být následující:

- mechanicko-fyzikální - podstata materiálu zůstává stejná, např. ze dřeva

se vyrobí stůl,

- chemické – mění se látková podstata materiálu, např. zpracování ropy,

- biologické – mění se vlastnosti suroviny, např. výroba vína, piva, kvašení,

kynutí, apod.

Výrobu ve výrobním podniku členíme na:

- hlavní výrobu – je to hlavní náplň výroby podniku,

- vedlejší výrobu – tvoří například výroba polotovarů, náhradních dílů,

- doplňkovou výrobu – zpravidla se zpracovává případný využitelný odpad

z předcházejících výrob,

- přidruženou výrobu – jedná se o přiřazenou výrobu, která je sice pro podnik

výhodná, ale zpravidla se od předcházejících značně liší.

Výrobu ještě dělíme také podle toho, jaký počet se jednotlivých výrobků

vyrábí. Máme potom výrobu:

- kusovou,

- sériovou,

- hromadnou.

Někteří ekonomové dělí výrobu na čtyři základní typy výrobních činností.

1) výroba na zakázku - jednotlivé výrobky podle přání zákazníka, například

nábytek, oděvy, apod.

2) vázaná hromadná výroba, někdy též nazývána jako vázaná pevná výroba.

Je to typická hromadná výroba výrobků určených pro masovou spotřebu.

Výrobní proces

Členění výroby


105

3) pružná hromadná výroba, někdy též označována jako volná, případně

flexibilní výroba, kdy se vyrábí zpravidla jeden druh výrobku, který se

přizpůsobuje přání zákazníků. Z prvního typu výroby přebírá určitou

individualizaci výrobků, z druhého typu přebírá jistou standardizaci.

4) plynulá výroba, někdy nazývána také jako proudová výroba, je vlastně

nepřetržitým proudem hotových výrobků. Je to výroba velmi

automatizovaná, zpravidla nepřetržitá.

Plánování výroby zahrnuje:

plánování výrobního programu,

plánování výrobního procesu,

plánování zajištění výrobních faktorů.

Výrobním programem podniku je myšlena druhová skladba a celkový objem

výroby podniku, která se má v určitém časovém období vyrábět.

Při plánování výrobního programu se také zaměřujeme na plánování

jakosti výrobků, tedy kvality výrobků. Kvalita je jedním z hlavních požadavků,

který je na výrobu kladen. Je třeba také v tomto směru brát zřetel na konstrukční

standardizaci, tj. proces, který ve své podstatě umožňuje zvětšování objemu

výroby, např. snižování počtu součástí, snižování počtu dílů, ovšem nikdy toto se

nemůže konat na úkor snižování kvality výrobku, případně jeho upotřebitelnosti.

Na podkladě velikosti výroby se určuje produktivita práce, hrubý obrat

apod.

Výrobní proces je souhrn cílevědomých činností, v jejichž průběhu se pracovní

předmět přeměňuje na výrobek. Základními činiteli výrobního procesu jsou lidská

práce, pracovní předmět a pracovní prostředek. Každý výrobní proces má své

charakteristické rysy, které jsou dané zejména

- druhem výrobku,

- technologií výroby,

- výrobním zařízením.

Podle míry účasti člověka ve výrobním procesu členíme výrobní procesy na

- pracovní procesy, kdy míra účasti člověka je rozdílná podle toho zda

jde o výrobu ruční, mechanizovanou, případně automatizovanou,

- nepracovní procesy, ty nevyžadují účast člověka, neboť probíhají

samovolně – sušení, kvašení apod.

Důležitou částí plánování výrobního procesu je

- stanovení velikosti výrobní dávky,

- sestavení tzv. lhůtového plánu,

- sestavení plánu výrobních kapacit.

Výrobní dávkou rozumíme soubor výrobků, případně jejich součástí, které se

vyrábějí v těsném sledu za sebou, u kterých je předpoklad jednorázového

vynaložení nákladů na přípravu a zakončení příslušného procesu, případně dané

operace.

Ekonomicky také vyjadřujeme stanovení optimální velikosti výrobní

dávky, což je takové výrobní množství, při kterém jsou celkové náklady na

výrobu minimální, ovšem při zachování příslušných norem a zároveň i kvality

výkonů. Tato optimální velikost výrobní dávky se určuje zpravidla odhadem, nebo

výpočtem.

Výrobní

program

Výrobní proces

Výrobní dávka


106

Lhůtové plánování výroby má za úkol především stanovit přesně začátek

a konec výroby jednotlivých výrobních cyklů, když vychází především z plánu

výroby, dále z technicko-hospodářských norem spotřeby času a dále z výrobních

kapacit.

Plánování výrobních kapacit je nedílnou součástí plánování výrobního procesu,

když výrobní kapacitou rozumíme maximální objem produkce, který může

výrobní jednotka, tj. podnik, závod, dílna, případně i konkrétní stroj, vyrobit za

jednotku času, zpravidla hodinu, den, týden, měsíc, rok.

Plánování výrobních kapacit řeší zpravidla

- jaký druh a jaká velikost výrobních kapacit je třeba,

- jak budou výrobní kapacity rozmístěny,

- kdy budou výrobní kapacity potřeba.

Obecné vyjádření výrobní kapacity podniku je vlastně výsledek výkonu

podniku a doby, po kterou je v činnosti.

Výkon výrobního zařízení se stanovuje na základě kapacitních norem, které určují

maximální množství výrobků, které je možné na daném výrobním zařízení

zhotovit za určitou časovou jednotku.

Důležitou částí v souvislosti s plánováním výroby je i tzv. umístění

podniku, které také někdy nazýváme jako lokalizace podniku. Plánování

umístění podniku zpravidla probíhá v těchto krocích:

- výběr regionu,

- výběr města,

- výběr konkrétního místa.

Umístění podniku je závislé na celé řadě nejrůznějších faktorů, ke kterým musíme

přihlížet, když je nutné vzít v úvahu

- charakter výroby a výrobku,

- potřebné suroviny a materiály pro výrobu,

- charakter pracovního procesu,

- potřebu pracovníků a jejich případnou kvalifikaci,

- dopravní náklady,

- infrastrukturu.

Toto vše musíme mít na zřeteli, chceme-li dobře lokalizovat výrobu, neboť

některé výroby mohou probíhat přímo venku (těžba kamene, písku apod.). Výroby

náročné na surovinové zdroje by měly být poměrně blízko těchto zdrojů, výroby

s velkou spotřebou například vody se musí umístit v blízkosti velkých řek,

případně jiných zdrojů vody, velkou roli hrají při lokalizaci výroby dopravní

náklady a vybudovaná infrastruktura.

11.2 Zásobovací činnost podniku Základní náplní zásobovací činnosti, někdy také označované jako

nákup (nákupní činnost, útvar nákupu) je zajištění dodávek surovin

a materiálů (základních i pomocných), nakupovaných výrobků a součástek,

polotovarů, náhradních dílů, nářadí apod. pro plynulé zajištění výrobního

procesu.

Zásobování je zajišťováno v podniku útvarem zásobování,

v některých podnicích útvarem nákupu.

Zásobování zahrnuje různé činnosti, které souvisejí s pořizováním

a skladováním materiálů a surovin, jejich evidencí a výdejem ze skladu

do výroby.

Výrobní

kapacita

Plánování

umístění

podniku


107

Význam zásobovací činnosti, mimo jiné, spočívá v tom, aby byla zajištěna

plynulost výroby a nebyl tak narušen výrobní proces.

Organizace zásobování je dána charakterem podniku a podnik si také sám

rozhoduje o tom, jak bude zásobování organizováno. Záleží na velikosti podniku.

Ve velkých podnicích je útvar zásobování zpravidla začleněn do obchodního

úseku a dále se potom tento útvar zásobování člení na dvě oddělení

a to oddělení nákupu

a oddělení skladů.

U malých firem je veškerá činnost zajišťována mnohdy pracovníkem,

který má mimo zásobování na starosti i další činnosti ve firmě.

Náklady na zásobování se skládají z

- nákladů na pořízení zásob a

- nákladů na vlastní skladování.

Zásoby by neměly být ani příliš velké (vysoké), ani příliš malé (nízké).

Velké zásoby (nadbytečné) váží příliš mnoho finančních prostředků, které by

mohly být jinak, účinně využívány a přinášely by jistou dávku zisku. Malé (nízké)

zásoby jsou mnohdy příčinou toho, že se firma dostane do situace, že potřebuje

zásobu rychle doplnit, aby mohla plynule pokračovat výroba. Proto hovoříme

o optimalizaci zásob, čímž rozumíme činnost, kterou se stanoví zásoby

v optimální výši.

Výši nákladů ovlivňuje tzv. „dodávkový cyklus“, tj. doba mezi dodávkami. Je-li

dodávkový cyklus dlouhý, potom náklady na pořízení jsou sice malé, ale zároveň

náklady na skladování jsou značné.

Je-li dodávkový cyklus krátký, je situace opačná. Náklady na pořízení jsou vyšší,

ovšem náklady na skladování jsou zase poměrně nízké. Právě k hledání co

nejnižších nákladů na pořízení a skladování slouží tzv. optimalizace zásob.

Obrázek 13 Schéma struktury a funkce objednací zásoby

Optimalizace

zásob


108

Do zásobovacích činností řadíme:

- plánování zásob, když důležité je naplánovat právě výše uvedenou optimální

zásobu (Z).

Na základě průzkumu trhu materiálů a propočtu potřeb podniku se

sestavuje plán zásobování, který je základem pro další jednání s dodavateli, pro

objednání a nákup materiálů i pro ovlivňování výroby. Plán zásobování se

sestavuje ve formě bilance materiálů, kdy se porovnávají zdroje a potřeby. Jde

o zdroje materiálu a potřebu materiálu. Tak můžeme odvodit výpočet velikosti

nákupu.

N – nákup

S – spotřeba

KZ – konečná zásoba

PZ – počáteční zásoba

N = S + KZ – PZ

Spotřeba materiálu se stanoví podle technicko-hospodářských norem spotřeby

a plánovaného objemu výroby.

Počáteční zásoba se stanoví jako zásoba očekávaná k začátku plánovaného období

tak, že se ke skutečné zásobě připočte očekávaný nákup a odečte se očekávaná

spotřeba do začátku plánovaného období.

Postup při stanovení časové normy zásob ve dnech je následující:

dodávkový

cyklus pojistná technická

časová norma = --------------- + zásoba + zásoba

(tj. počet dnů) 2

dodávkový cyklus označujeme zpravidla c

pojistná zásoba p

technická zásoba t

časová norma ČN

------------------------------------

c

ČN = --- + p + t

2

------------------------------------

Zásobu (Z) potom vypočítáme, když časovou normu vynásobíme jednodenní

spotřebou (s).

Z = ČN x s

Časová norma udává počet dnů, na které nám zásoba vydrží.

Dodávkový cyklus je doba mezi 2 dodávkami.

Pojistná zásoba je počet dnů, na které si podnik vytváří rezervu pro případ

zpoždění dodávky.

Technická zásoba je počet dnů, po které materiál z technických, případně

technologických důvodů nemůžeme použít, např. vysychání dřeva apod.

Nákup


109

Obrázek 14 - Průběh výše zásob

Řízením zásob se rozumí usměrňování vývoje zásob tak, aby zajišťovaly

plynulou činnost podniku s minimálními náklady na pořízení a skladování zásob.

Nejčastěji se používá metoda řízení zásob ABC, kdy třídíme materiálové zásoby

do tří skupin:

skupina A – materiál, který představuje rozhodující podíl na hodnotě

celkové roční spotřeby materiálu,

skupina B – materiál, kde lhůta mezi vyhotovením objednávky a jejím

vyřízením je krátká.

skupina C – ostatní materiály, které se zpravidla plánují souhrnnou peněžní

částkou

Obrázek 15 Typické rozložení počtu druhů materiálu podle jejich podílu na hodnotě

spotřeby (zásob) - metoda ABC

Řízení zásob


110

Další činnosti, které patří do zásobovacích činností jsou:

- výběr dodavatele,

- uzavření kupní smlouvy,

- splnění dodávky,

- odběr a převzetí dodávky,

- případná reklamace,

- skladování zásob,

- výdej zásob ze skladu,

- zaplacení dodávky.

V souvislosti se zásobovací činností v podnicích vznikla v posledních

letech věda, která se přímo zabývá problematikou zásobování a vším co s tímto

souvisí, jako je doprava, skladování, manipulování apod. Jedná se o vědu, která se

nazývá logistika.

V praxi se logistika považuje za integrované plánování, formování, provádění

a kontrolování hmotných a s nimi spojených informačních toků od

dodavatele do podniku, uvnitř podniku a od podniku k odběrateli.

Za objekty logistiky lze považovat veškeré druhy materiálu a zboží, tj. výrobní

materiály, pomocné a provozní materiály, náhradní díly, obchodní zboží, stejně

jako polotovary a hotové výrobky.

11.3 Odbytová činnost Odbytem rozumíme souhrn činností, které mají zajistit uplatnění výrobku

nebo služby na trhu a zároveň jeho dodání odběrateli. Jednou z oblastí

odbytového procesu je prodej. Při prodeji se prodávající zavazuje převést

na kupujícího vlastnické právo k užívání a kupující se zavazuje uhradit

kupní cenu. Při prodeji jsou uskutečňovány následující činnosti:

- tvorba strategie a plánování prodeje,

- příjem zakázek a zakázkové řízení,

- kontakty se zákazníky,

- analýza prodeje,

- konkrétní distribuce,

- řízení zásob hotových výrobků a jejich skladování,

- balení a adjustace,

- předání příkazu k fakturaci.

Aktivní funkce odbytu spočívá v usměrňování výroby tak, aby

uspokojovala potřeby trhu, v usměrňování spotřebitele při vytváření poptávky,

v informování o nových výrobcích a službách a v překonávání konzervativních

návyků při spotřebě. V podniku se odbytovými činnostmi zabývá odbytový

a marketingový útvar. Oba zpravidla jsou začleněny do obchodního úseku.

Odbytové činnosti zahrnují:

- marketingové činnosti, jako je výzkum trhu, podpora prodeje

výrobků,

- určování odbytových cest,

- plánování odbytu,

- operativní odbytové činnosti, styk s odběrateli,

- skladování výrobků,

Logistika

Prodej


111

- expedici a fakturaci,

- zajišťování obchodně technických služeb,

- evidenci a hodnocení odbytu.

Při zajišťování odbytu výkonů přichází podnik na trh odbytový (prodejní), to

znamená, že je ve spojení s odběrateli. Při zásobování přichází podniku do styku

se svými dodavateli, potom se jedná o nákupní trh.

Výzkum trhu zabezpečuje podniku potřebné informace o trhu. Jeho výsledkem je

vypracovaná studie, tj. formulace základních předpokládaných směrů budoucího

vývoje trhu v hlavních oblastech.

Plánování odbytu je úzce spojeno s plánováním marketingu, když hlavní

marketingový plán vychází ze znalostí potřeb a přání zákazníka.

Marketingový plán určuje cíle rozvoje celého podniku, cílové skupiny výrobků

na trhu, na kterém bude podnik pracovat, určuje odbytové cesty a stimulování

prodeje.

Plán odbytu má formu bilance. Každý podnik musí mít jasno, jaký objem

produkce chce prodat (zdroje odbytu) a komu chce svoji produkci prodávat

(rozdělení odbytu podle ekonomického určení výrobků).

Operativní odbytové činnosti zahrnují jednání s odběrateli, uzavírání

kupních smluv, vyřizování reklamací apod.

Výrobky uložené ve skladu je třeba připravit k prodeji. Tato příprava

výrobků a jejich doprava k odběrateli je expedice. Uskutečňuje se na základě

expedičního příkazu a k odběrateli se výrobky dopravují buď vlastními

dopravními prostředky, nebo dopravními prostředky dodavatele, případně

dopravce.

Obchodně technické služby jsou důležitou součástí výrobku a zároveň

velmi důležitým nástrojem konkurenčního boje. Jsou to služby poskytované

zákazníkovi, který si kupuje daný výrobek. Patří sem například služby při

vlastním výběru zboží, služby při uskutečňování dodávky a služby při používání

výrobku. Jedná se například o služby poradenské, zapojení výrobku, prodej

na splátky, servis, opravy, dodávky náhradních dílů apod.

Průběh odbytové činnosti je nutno kontrolovat. Je třeba mít přehled o vývoji

objemu prodeje, o nákladech s odbytem spojených a o zásobách výrobků.

Hodnocení odbytu je prováděno sledováním vývoje objemu odbytu,

srovnáváním nákladů a výnosů odbytové činnosti, sledováním prodejnosti

jednotlivých druhů výrobků, hodnocením rychlosti obratu zásob výrobků,

zjišťováním podílu jednotlivých druhů výrobků na celkovém odbytu a vyčíslením

podílu jednotlivých druhů výrobků na tvorbě zisku.

11.4 Personální činnost Kvalita řízení lidských zdrojů je jedním z nejdůležitějších faktorů

úspěšného fungování firmy. Cílem řízení lidských zdrojů je zabezpečení

potřebné kvalitativní stránky lidských zdrojů a zároveň také zabezpečení

kvantitativní stránky.

Základní cíle personální činnosti si rozdělíme na cíle v oblasti

hospodářské a cíle v oblasti sociální.

Cíle personální činnosti v oblasti hospodářské jsou následující:

- optimální využití lidské práce v kombinaci s ostatními výrobními

faktory,

Odbytový trh

Plán odbytu

Expedice


112

- zlepšování struktury a zvýšení kvality fungování lidských zdrojů

organizace,

- stanovení udržení personálních nákladů organizace,

- realizace systému odměňování podle výkonu stimulujícího rozvoj

aktivity zaměstnance.

Cíle personální činnosti v oblasti sociální:

- naplnění osobních cílů zaměstnanců spojených s výkonem práce

pro organizaci,

- spokojenost s pracovním místem, obsahem práce, pracovním

prostředím a vnitřní atmosférou organizace,

- motivace zaměstnanců k seberozvoji, zvyšování kvalifikace

a tvořivému přístupu při řešení problémů organizace,

- vytváření pocitu sounáležitosti zaměstnance s cíli organizace,

- zabezpečení sociálních jistot zaměstnanců.

Personální činnost vychází ze zásad personální strategie firmy, která udává

hlavní dlouhodobé cíle a zásady a zároveň také určuje hlavní postupy v oblasti

řízení lidského faktoru v podniku.

Personalistika v podniku se uskutečňuje prostřednictvím celé řady různých

činností, které zabezpečuje v podniku především personální útvar. Činnosti tohoto

útvaru se mohou shrnout do následujících aktivit:

- plánování zaměstnanců,

- získávání a výběr zaměstnanců,

- rozmisťování zaměstnanců,

- hodnocení pracovníků,

- hodnocení práce a popis jednotlivých pracovních míst,

- odměňování,

- podnikové vzdělávání

- kolektivní vyjednávání,

- sociální péče,

- personální informační systém.

Základem plánování zaměstnanců v podniku je prognóza vývoje

pracovních sil a prognóza vývoje zdrojů pracovních sil. Vedlejší zdroje

pracovníků představují nabídku práce pracovníků především z oblasti regionu,

zahrnují pracovníky vstupující do výrobního procesu, dále uvolněné zaměstnance

z jiných podniků nebo zaměstnance, kteří projevili zájem o změnu zaměstnání

a uchází se o místo právě v daném podniku. Vnitřní zdroje pracovníků

představují zaměstnanci, kteří byli uvolněni z různých pracovních míst v důsledku

technického rozvoje, případně změny struktury výroby nebo sem patří ti

zaměstnanci, kteří chtějí sami vykonávat například náročnější práci, případně

chtějí z jiných důvodů změnit pracoviště apod.

Když není možné uspokojit potřebu zaměstnanců z výše uvedených

zdrojů, přicházejí potom v úvahu vnější zdroje. Podnik však nemá zájem získat

jakéhokoliv zaměstnance, ale klade na výběr zaměstnanců určité požadavky, které

se potom prověřují v tzv. výběrovém řízení. Stanovení postupů při výběru

zaměstnanců pro podnik je záležitostí organizace, zkušeností s výběrem, ale také

je to otázka firemní kultury v podniku.


113

Jedním z předpokladů kvalitní personální práce je i kvalitní systém

hodnocení zaměstnanců a jejich výkonů.

Hodnocení zaměstnance a jeho výkonu je nedílnou součástí řídící práce každého

nadřízeného vůči danému zaměstnanci, kterého řídí, když toto hodnocení je

zároveň i podkladem pro rozhodování o dalším vývoji činnosti zaměstnance

v podniku.

Moderní a progresivní metodou hodnocení je v současné době kombinace

metod hodnocení s principem sebehodnocení zaměstnance, jehož hlavním cílem je

specifikovat silné a slabé stránky činnosti zaměstnance.

Velmi často se také uplatňuje tzv. vícezdrojový systém hodnocení, kde

zaměstnance hodnotí nejen nařízený, ale i spolupracovníci, podřízení a případně

další například různí externí pracovníci.

Podnik má také zájem na neustálém zvyšování kvalifikace a dalšího

vzdělávání zaměstnanců, což je obsahem tzv. firemního vzdělávání. Do této

oblasti patří také problematika rekvalifikace, tj. změna původního zaměření

zaměstnance v souvislosti se změnami a požadavky zaměstnavatele, případně trhu

apod.

Do činnosti personalistiky patří také péče o pracovní podmínky,

bezpečnost práce a hygiena práce. Dále sem řadíme problematiku

uspořádání pracovního prostředí tak, aby dobře ovlivňovala fyzický

případně i psychický stav zaměstnance, což je nazýváno procesem

humanizace. Významným faktorem je pocit spokojenosti zaměstnance na pracovišti.

Tento pocit má rozhodně vliv i na kvalitnější výkon zaměstnance. Jedná se o tzv.

zabezpečování sociálních potřeb pracovníků, neboť vedle poskytování mzdy jako

základního faktoru, který ovlivňuje životní úroveň zaměstnance, mohou také

zaměstnavatelé vynakládat část nákladů na poskytování sociálních požitků, které

tvoří mimomzdovou motivaci zaměstnanců. Patří sem nejrůznější formy

příspěvků na podnikovou rekreaci, příspěvky na závodní stravování, příspěvky na

sportovní a kulturní aktivity apod.

Systém podnikové sociální péče o zaměstnance vždy velmi pomáhá ke stabilizaci

zaměstnanců v podniku a zaměstnanec má větší pocit sounáležitosti s podnikem.

Podnik může k odměňování zaměstnanců vytvářet svůj mzdový systém,

který musí být v souladu s příslušnými zákony. Mzdový systém je nástrojem

k realizaci podnikové mzdové strategie a politiky se záměrem naplnit cíle

strategie lidských zdrojů.

Mzdový systém ve velkém podniku oceňuje tyto faktory:

- hodnotu práce,

- pracovní podmínky,

- pracovní výsledky,

- tržní cenu práce.

Proces

humanizace

Mzdový systém


114

Obrázek 16 Mzdový systém velké firmy

Hodnota práce vlastně charakterizuje relativní míru složitosti, odpovědnosti

a namáhavosti práce ve srovnání s ostatními pracemi v podniku. Určuje se pomocí

metod hodnocení práce a může být vyjádřena pořadím, tarifním stupněm nebo

případně body.

Tarifní stupeň je oceněn mzdovým tarifem, což je mzdová sazba v Kč za

jednotku času, která je poskytována zaměstnanci.

Pracovní podmínky zahrnují velkou skupinu různých požadavků na

pracovní místo a znamenají zvýšené náklady na reprodukci pracovní síly.

V podnicích je tarifní systém tvořen:

- podnikovým kvalifikačním katalogem – tj. přehled prací dělnických

povolání i technicko-hospodářských funkcí, kde jsou uvedeny

i požadavky na tyto práce,

- stupnicemi mzdových tarifů,

- příplatky, mzdové kompenzace a případná zvýhodnění.

Obrázek 17 Vztah mezi mzdotvornými faktory práce a strukturou individuální mzdy

Hodnota práce

Tarifní systém


115

Podniková praxe zná také celou řadu mzdových forem, jejich účelem je dotvářet

mzdu v závislosti na pracovním výsledku a pracovním chování.

Zpravidla používáme tyto mzdové formy:

- mzda časová,

- mzda úkolová,

Další složky odměňování za práci jsou:

- prémie,

- odměna,

- účast na výsledku hospodaření podniku.

Časová mzda se zpravidla používá tehdy, když nejsou zpracovány výkonové

normy, nebo se používá, když zaměstnavatel má zájem na odvádění kvalitní

práce, dále se používá jako stimulace zvyšování kvalifikace a také tehdy, když je

třeba striktně dodržovat předpisy o bezpečnosti práce.

Časová mzda se používá při odměňování jak u manuálních činností ve výrobních,

pomocných i obslužných procesech, tak u technicko-hospodářských funkcí.

Podstata výpočtu časové mzdy spočívá v součinu mzdového tarifu a skutečně

odpracované doby v hodinách.

Úkolová mzda se zavádí na pracovištích, kde jsou stanoveny výkonové normy,

jsou zde předem určeny technologické a pracovní postupy, zajištěny předpoklady

pro plynulý průběh pracovního procesu a není ohrožena bezpečnost práce a zdraví

zaměstnance, když pochopitelně musí fungovat kontrola jakosti práce.

Úkolová mzda je účinná při stimulaci výrobních dělníků, ale ne pro každou práci

je vhodná. Především není vhodná pro takové práce, které jsou náročné na kvalitu

a přesnost.

Úkolová mzda od jednotky výkonu vychází z úkolové sazby za jednotku výkonu

a vypočítá se jako součin úkolové sazby a množství odvedených kusů výkonu.

Prémie doplňují časovou nebo úkolovou mzdu. Prémie mají stimulovat k plnění

takových úkolů, které nejsou oceněny mzdovou formou. Prémie jsou poskytovány

za výsledky práce jako je například: dřívější splnění termínu, úspora nákladů,

prémie za výkon, za kvalitu apod.

Odměna je přiznána zaměstnancům jako například osobní ohodnocení

pracovníka, případně jednorázové hodnocení, odměna za mimořádné pracovní

aktivity a za dosažení mimořádných výsledků.

Účast na výsledku hospodaření podniku je podílem zaměstnanců podniku na

dosaženém výsledku hospodaření, který je zpravidla vyšší, než bylo původně

plánováno (předpokládáno). Smyslem účasti zaměstnanců na výsledku

hospodaření podniku je především podněcovat spolupráci mezi vlastníky podniku,

vedením podniku a zaměstnanci a umožnit všem, aby byli zainteresováni na

hospodářských výsledcích.

Odměňování v tržní ekonomice vychází především ze zásady tržní

úspěšnosti. Výše mezd je spojena s prosperitou podniku, když odměňování

za práci je závislé na:

- množství vykonané práce,

- kvalitě (kvalifikovanosti) práce,

- namáhavosti práce.

Mzdové formy

Časová mzda

Úkolová mzda

Prémie

Odměna

Účast na VH


116

11.5 Financování podniku Řízení podniku je velmi významnou činností a na dobrém řízení

podniku záleží i jeho výsledky.

Každá činnost, která probíhá v podniku si vyžaduje určité finanční

zabezpečení. Procesy v podniku, které mají hmotný charakter se projevují

v určitém toku finančních prostředků, a to buď ve formě peněžních příjmů

(jsou odrazem prodeje výrobků), nebo peněžních výdajů (představují

finanční prostředky na základní výrobní faktory.

Obrázek 18 Peněžní toky v podniku

Finanční řízení podniku ze skládá ze čtyř hlavních úkolů:

1) zajišťování kapitálu pro podnik pro potřeby zcela běžně se v podniku

vyskytující, ale i pro potřeby mimořádné, rozhodovat o struktuře

podniku, případně i o změnách struktury,

2) rozhodovat o umístění kapitálu v podniku,

3) rozhodovat o rozdělení zisku,

4) prognózovat, plánovat, evidovat, analyzovat, kontrolovat a řídit

hospodářskou činnost podniku a snažit se o zajištění finanční stability

podniku, čímž především rozumíme schopnost podniku platit své

současné závazky z běžných příjmů a budoucí závazky z budoucích

příjmů apod.

Financováním rozumíme získávání a rozdělování fondů. O financování

podniku se u malého podniku zpravidla stará sám majitel, u větších podniků je to

zpravidla hlavní účetní a u velkých firem to bývá finanční ředitel, který má

k těmto účelům k dispozici řadu finančních manažerů.

Financování a finanční řízení je silně ovlivňováno v podstatě dvěma

faktory. Jedná se o

- faktor času a

- faktor rizika.

Faktor času spočívá ve skutečnosti, že peníze vyplacené nebo přijaté v různých

časových obdobích mají rozdílnou hodnotu. Finanční prostředky, které máme teď

jsou pro nás výhodné, protože je můžeme investovat a později z nich získat větší

hodnotu, než kterou mají nyní. Můžeme z nich získat například úrok nebo určitý

zisk.

Finanční řízení

Financování

Faktor času


117

Proto zjišťujeme tzv. budoucí hodnotu peněz a toto vyjadřujeme

hospodářskými výpočty, které nazýváme úrokování.

Úrokování může být

- jednoduché, při kterém se úročí jen původní částka,

nebo

- složité úrokování , kdy se spolu s vkladem úročí i úrok.

Příklad

Představme si, že máme jistinu Kč 1 000,- a úroková míra je 10 %.

a) při jednoduchém úrokování přináší tato jistina každoročně úrok

ve výši Kč 100,-

b) při složitém úrokování přinese stejná jistina následující úroky.

v prvním roce Kč 100,- a zvětší jistinu na Kč 1 100,-,

v druhém roce Kč 110,- a zvětší jistinu na Kč 1 210,-,

ve třetím roce Kč 121,- a zvětší jistinu na Kč 1 331,-.

Budoucí hodnotu, neboli konečnou částku na konci určitého počtu let vypočítáme,

když současnou hodnotu vynásobíme úročitelem (1 + i)n, kdy i je úroková míra

a n je počet let úročení, případně počet období.

Budoucí hodnota = současná hodnota x úročitel

n

BH = SN x (1 + i)

Ve finančních výpočtech však také používáme výpočty pro současnou

hodnotu budoucích příjmů, případně výdajů, tj. počítáme částku, kterou

bychom měli nyní, aby v budoucnosti vzrostla na částku jinou. Toto počítáme

pomocí odúročení, které také označujeme jako diskontování.

========================================

Současná hodnota = budoucí hodnota x úročitel

========================================

n

SH = BH x (1 + i)

případně také

1

SH = BH x ---------

(1 + i)n

Ve druhém vzorci zlomek, který je zde uveden se nazývá odúročitel

(diskontní míra).

Faktor rizika spočívá v tom, že ten, kdo rozhoduje (vybírá některou z případně

možných variant, když výsledky těchto variant jsou různé) si nikdy není zcela jist

výsledky posuzovaných variant, protože zpravidla varianta s větším rizikem

přináší i větší zisky a varianta s menším rizikem přináší menší zisk.

Budoucí

hodnota peněz

Současná

hodnota peněz

Faktor rizika


118

Riziko představuje vždy nebezpečí, kterému je podnik vystaven, neboť se může

stát, že předpokládané výnosy nebudou dosaženy, nebo může dojít k situaci, že

investovaný kapitál bude zcela znehodnocen.

Riziko vzniká jednak z vnějších příčin, když těmito příčinami mohou být

například přírodní katastrofy, hospodářské krize, inflace apod. a riziko také může

vzniknout z vnitřních příčin daného podniku a takovou příčinou může být

například nedostatečně posouzený trh zboží apod.

=====================================================

Obecně platí, že čím je vyšší riziko, tím jsou zpravidla i vyšší zisky.

=====================================================

Finanční rozhodnutí mohou být taktická a strategická.

Taktická rozhodnutí zpravidla vyžadují menší finanční obnos, nemění zcela

zásadně činnosti podniku a jedná se například o pořízení strojního parku,

zásob apod., když chybné taktické rozhodnutí nemá zpravidla tak velké

následky pro podnik, jako je tomu u chybného strategického rozhodnutí.

Strategické rozhodnutí zpravidla vyžaduje větší finanční částky, které jsou

na uskutečnění těchto rozhodnutí potřebné, přinášejí však podniku většinou

velké změny v jeho činnosti, očekává se také značně vyšší zisk, ovšem je zde

poměrně velké riziko. Jak je již výše uvedeno, pokud se stane, že toto

rozhodnutí není správné, potom ztráty jsou značně vysoké a může se stát, že

dojde až k zániku podniku.

Strategická rozhodnutí rozdělujeme na

- strategická dlouhodobá investiční rozhodnutí a

- strategická dlouhodobá finanční rozhodnutí.

Financování podniku můžeme rozdělovat podle několika hledisek, obvyklé rozdělování financování

podniku je podle původu kapitálu. Z tohoto hlediska potom máme

financování

- vnitřní (interní), kdy zdrojem kapitálu je podniková hospodářská

činnost (zisk, odpisy, fondy),

- vnější (externí), z vlastních zdrojů (kdy kapitál přichází z okolí

podniku, podíly zakladatelů, vlastníků),

z cizích zdrojů, jako jsou půjčky, úvěry, obligace

apod.

Taktická

rozhodnutí

Strategická

rozhodnutí

Financování

podniku


119

Obrázek 19 Přehled druhů financování podniku

Novou formou vnějšího financování je leasing, který rozdělujeme na dvě hlavní

formy, operativní (provozní), kdy po skončení nájmu zůstává předmět nájmů

ve vlastnictví leasingové společnosti, a leasing finanční, kdy předmět nájmu

po uplynutí doby uvedené v leasingové smlouvě přechází do vlastnictví nájemce.

Ve smlouvě je uvedeno, za jakých podmínek se takto stane, buď je to bezplatně,

případně za zůstatkovou cenu.

Další formou financování může být faktoring, tj. odkoupení pohledávek

faktorem, který potom nese riziko jejich případné nedobytnosti a stává se zároveň

institucí, která financuje podnik, jež pohledávky odprodal.

Dalšími poměrně novými, progresívními finančními nástroji mohou být

tzv. zerobondy, to jsou půjčky s nulovým kupónem, futures, neboli předkupní

smlouvy, swaps, nejrůznější typy výměnných obchodů na mezinárodních trzích,

opce, tj. právo nebo případně povinnost na koupi nebo prodej např. valut, akcií,

půjček apod.

Financování podniku také můžeme dělit podle pravidelnosti na

- financování běžné, tj. financování běžného provozu podniku, jako je nákup

zásob, výplaty mezd, splácení krátkodobých závazků apod.

- financování mimořádné, které dělíme na

financování při zakládání podniku,

financování při rozšiřování podniku,

financování při spojování případně sanaci podniku a

financování při zániku podniku.

Tři způsoby financování podniku:

- financování vlastním kapitálem – vklady, emise akcií, apod.

- financování cizím kapitálem – úvěr, půjčky, obligace,

- samofinancování – zisk, odpisy.

Finanční plánování má za úkol zajistit splnění základních cílů podniku, zajistit

jeho stabilitu a naplánovat celkovou finanční orientaci podniku. Dlouhodobé cíle

podniku jsou obsaženy v dlouhodobých finančních plánech (rozpočtech),

především se jedná o rozpočet finančních zdrojů a potřeb, kdy se plánují výnosy,

Další formy

financování

podniku

Finanční

plánování


120

zisk a jeho rozdělení, když tyto dlouhodobé rozpočty jsou zajišťovány především

prováděcími (ročními) finančními plány.

Prováděcí finanční plány zahrnují:

- plánování aktiv a pasiv,

- plánování výnosů, nákladů a zisku,

- plánování peněžních příjmů a výdajů.

11.6 Investiční činnost Rozhodování o investicích patří k nejdůležitějším manažerským

strategickým rozhodováním v podniku, protože na tomto rozhodnutí velmi

záleží budoucí vývoj podniku. Je tedy třeba dobře uvážit následující otázky.

Kolik budeme investovat?

Do čeho budeme investovat?

Kdy začneme investovat?

Kde a jak začneme investovat?

Z hlediska finanční teorie můžeme uvést, že investice je vynaložení

zdrojů za účelem získání užitků, které jsou zpravidla očekávány v delším

časovém úseku. Investice znamená odložení dnešní spotřeby za účelem

získání určitého budoucího užitku, za účelem rozmnožení majetku

a bohatství.

Rozlišujeme tři základní skupiny investic:

- finanční investice - nákup cenných papírů, uložení peněz v bance,

- kapitálové investice (věcné, hmotné, fyzické), rozšiřují výrobní kapacitu

podniku,

- nehmotné investice – nákup know-how, výdaje na výzkum, vědu, vzdělání.

Kapitálová investice je chápána jako celkové náklady vynaložené na výstavbu,

modernizaci, rekonstrukci případně obnovu majetku podniku.

Zdrojem financování investic jsou v podniku

- vlastní zdroje, jako jsou odpisy, nerozdělený zisk, výnosy z prodeje

a z likvidace hmotného majetku apod.

- cizí zdroje , jako například investiční úvěr, prodej obligací apod.

Plánování investic má věcnou a finanční stránku, když z hlediska věcného jde

vlastně o rozhodování o technické a výrobní stránce investic, a z hlediska

finančního jde o rozhodování o tom, z jakých zdrojů bude investice financována.

Rozhodujícím kritériem je výnosnost (rentabilita) investic, nebo-li je to vztah

mezi výnosy, které investice za určitou dobu přinese a náklady, které na její

pořízení a provoz byly vynaloženy.

Velké a rozsáhlé investice vznikají v rámci tzv. investiční výstavby, když

účastníky investiční výstavby jsou zpravidla investor (ten, pro koho se realizuje

investice a kdo ji investuje), projektant (ten, kdo vypracovává projekt, včetně

jeho variant a zároveň vypracovává i rozpočet) a dodavatel, který uskutečňuje

výstavbu investice.

Investice

Kapitálové

investice

Zdroje

financování

investic


121

Podstatou hodnocení investic je porovnávání vynaloženého kapitálu,

tj. nákladů na investici, s výnosy, které investice přinese. Výnosem z investice je přírůstek zisku a přírůstek odpisů, které se vrací podniku

v ceně výkonů.

Postup hodnocení investic sestává z následujících činností:

- určení jednorázových nákladů na investici,

- odhadnutí budoucích výnosů, které investice přinese,

- určení „nákladů na kapitál“ vlastního podniku,

- výpočet současné hodnoty očekávaných výnosů.

S investováním je rovněž spojeno i určité riziko, které je třeba při vlastním

rozhodování o investování dobře zvážit.

Riziko při investování spočívá v tom, že předem nám není znám výsledek

investování. Investovaný kapitál nám může přinést velké zisky, ale také může

způsobit účinky zcela opačné. Riziko charakterizujeme pravděpodobností

možných výsledků. V úvahu také musíme vzít ochotu riskovat, která závisí na

podnikateli, neboli na tom, kdo rozhoduje.

Rozhodně není dobré, když podnik investuje všechny své volné prostředky do

jedné akce, protože, kdyby tato akce nebyla úspěšná, tak pro podnik by to mělo

negativní důsledky. Proto se všeobecně doporučuje investovat do různých akcí

a tím snížit riziko neúspěchu. Některým společnostem, například bankám, je tato

podmínka dokonce dána legislativou. Soubor tržních akcií a případně ostatních

aktiv držených jedním investorem je nazývána portfoliem. Snahou je mít takové

složení portfolia, aby jeho výnosnost byla co nejvyšší a riziko co nejnižší.

Investor by se měl řídit těmito pravidly:

- ze dvou akcií se stejným rizikem je lepší akcie s vyšší výnosností,

- ze dvou akcií se stejnou výnosností je lepší akcie s nižším rizikem,

- ze dvou akcií, kdy jedna má vyšší riziko i vyšší výnosnost si vybere tu,

která více vyhovuje jeho vztahu k riziku (jak je ochoten riskovat),

- pokud lze snížit riziko bez snížení výnosnosti je třeba to udělat.

SHRNUTÍ Podstatou výrobní činnosti je přeměna vstupů na výstupy, jinými slovy

přeměna výrobních faktorů ve výkony. Výrobce musí řešit tři základní

otázky, a to otázku, co bude vyrábět, jak to bude vyrábět a pro koho to bude

vyrábět.

Základním cílem podniku je dosáhnout co největších zisků při vynaložení

optimálních nákladů, když objem výroby je dán výrobní kapacitou podniku,

což je maximální objem produkce dosažený daným zařízením podniku

za určitou dobu.

Ekonomiku podniku také značně ovlivňuje jeho lokalizace.

Hodnocení

investic

Portfolio


122

Zásobování podniku (nákup) má za úkol zabezpečit pro výrobní

činnost potřebné zásoby tak, aby výroba mohla probíhat plynule. Aby toto

bylo dobře zajištěno, je třeba, aby zásobovací útvar v podniku vykonával

celou řadu činností, zejména včas zajišťoval potřeby, prováděl nákupní

výzkum trhu, volil dodavatele, rozhodoval o zásobách a také zajišťoval

ostatní nezbytné logistické procesy.

Odbyt výkonů (výrobků a služeb) tvoří náplň prodejní činnosti podniku.

Marketingový přístup je možné pouze v podmínkách tržního hospodářství,

při existenci odpovídajícího právního rámce a tržních struktur.

Personální činnosti patří k hlavním činnostem řízení podniku. Lidské zdroje

a jejich kvalita má pro fungování podniku a jeho rozvoj rozhodující význam.

Cíle personální práce vyplývají z hlavních cílů podniku a týkají se jak oblasti

hospodářské, tak i oblasti sociální. Organizace personální práce vychází

z personální strategie podniku.

Financování podniku můžeme rozdělovat podle různých hledisek.

Z hlediska času dělíme financování na běžné a mimořádně. Podle původu

kapitálu dělíme financování na vnitřní a vnější, když existují v podstatě tři

způsoby financování podniku, a to financování vlastním kapitálem,

financování cizím kapitálem a samofinancování.

Úkolem finančního řízení je nejen zhodnocovat vložený kapitál, tedy

dosahovat zisku, ale zabezpečovat i takový příliv hotovosti, který by

umožňoval řádně platit všechny výdaje.

Rozhodování o investicích jsou jedněmi z nejdůležitějších a také

nejsložitějších rozhodování vedení podniku. Dobré rozhodnutí je podniku ku

prospěchu, špatné rozhodnutí může mít velmi negativní následky.

Rozhodnutí však musí vycházet ze strategie podniku a dlouhodobého vývoje

podniku. Investice mají finanční, hmotnou nebo nehmotnou formu. Jsou

financovány vlastními nebo cizími zdroji, případně kombinovaně. Hodnocení

výnosnosti investic je dáno porovnáním nákladů na investice s výnosy, které

investice přinese. Každá investice je spojena s určitým rizikem, proto je třeba

si realizaci zamýšlené investice dobře promyslet.

Všechny činnosti podniku jsou vzájemně provázány a pro efektivní

chod podniku a splnění základních cílů podniku je nutné, aby jednotlivé

činnosti byly dobře zajišťovány.

Kontrolní otázky 1) Co rozumíte pod pojmem výrobní činnost podniku.

2) Jak byste charakterizovali výrobní proces.

3) Jak členíme výrobu ve výrobním podniku.

4) Co zahrnuje plánování výroby.

5) Charakterizujte pojem výrobní program.

6) Co je to výrobní kapacita.

7) Objasněte pojem „lokalizace podniku“.

8) V čem spočívá význam zásobovací činnosti v podniku.

9) Vysvětlete pojem „optimalizace zásob“.

10) Jaké činnosti provádí útvar zásobování.

11) Charakterizujte pojem „řízení zásob“.

12) Co je náplní odbytové činnosti.

13) Jak chápete pojem odbytový trh.


123

14) V čem spočívá význam plánu odbytu.

15) Co to jsou obchodně technické služby.

16) Co rozumíte pod pojem „expedice“.

17) Jaké jsou cíle personální činnosti.

18) Co rozumíte pod pojmem „mzdový systém“.

19) Jaké znáte mzdové formy.

20) Z čeho se skládá finanční řízení podniku.

21) Vysvětlete pojem „financování“.

22) Charakterizujte budoucí hodnotu peněz a současnou hodnotu peněz.

23) Podle jakých hledisek rozdělujeme financování podniku.

24) Co je předmětem a obsahem finančního plánování.

25) Co si představujete pod pojmem „investice“ a investiční činnost“.

26) Jakým způsobem je financována investice.

27) Čím se zabývá logistika.

Pojmy k zapamatování - výrobní činnost

- výrobní proces

- výrobní program

- výrobní kapacita

- lokalizace podniku

- optimalizace zásob

- zásobovací činnosti

- řízení zásob

- odbytové činnosti

- odbytový trh

- plán odbytu

- expedice

- personální činnosti

- plánování zaměstnanců

- mzdový systém

- hodnota práce

- tarifní systém

- finanční činnosti

- financování

- budoucí hodnota peněz

- současná hodnota peněz

- zdroje financování podniku

- investice

- investiční výstavba

- financování investic

- logistika

Základy podnikové ekonomiky Specifické ekonomiky

124

12 SPECIFICKÉ EKONOMIKY

Cíl Základním cílem této kapitoly je skutečnost, že po jejím prostudování byste měli

dokázat

- rozlišovat podniky podle charakteru výrobní činnosti a podle charakteru

poskytovaných služeb,

- objasnit podstatu jednotlivých podniků,

- rozdělit podniky podle typu výroby a podle velikosti,

- charakterizovat určité zvláštnosti, které se u těchto podniků vyskytují

a čím se od sebe tyto podniky liší,

- vysvětlit, jak na jednotlivá specifika těchto podniků reaguje jejich

ekonomika.

Průvodce studiem Kapitola, která se zabývá specifiky jednotlivých ekonomik u některých podniků,

je logicky uspořádána a měla by se dobře studovat. Její předností také je, že není

příliš obsáhlá a lze z ní čerpat poznatky pro případnou praxi, případně přímo pro

aktivní uplatnění a zařazení se do pracovního procesu. Jistě zde bude pro vás

řada nových a zajímavých poznatků, které mohou být, pro vaše případné

rozhodování a zvažování jistých možností, velmi důležité.

Studium této kapitoly vám zabere asi 60 – 80 minut.

Jistě tento čas strávený studiem specifických ekonomik nebude časem

zbytečným.

Podniky můžeme rozčlenit podle různých hledisek, když každá

skupina obdobných podniků má určitá specifika a odlišuje se určitými

společnými znaky od těch ostatních. Tak například dělíme podniku podle

předmětu výroby, podle stupně zpracování vyráběných statků, podle

celkového výrobního množství, podle velikosti apod.

12.1 Členění výrobních podniků Nejčastějším členěním podniků je členění podle předmětu činnosti. Tak

rozeznáváme podniky průmyslové, zemědělské, lesnické, stavební, dopravní,

spojů, obchodní, cestovního ruchu, bankovní apod.

Podniky zabývající se převážně výrobní činností jsou následující:

- podniky průmyslové,

- podniky zemědělské,

- podniky lesnické,

- podniky stavební.

Podniky zabývající se poskytováním nejrůznějších služeb jsou tyto:

- podniky dopravní,

- podniky provádějící výkony spojů,

- podniky zasílatelské,

- podniky obchodní,

Podniky dělené

podle činnosti


125

- podniky v oblasti cestovního ruchu,

- podniky bankovní, apod.

Je obvyklé, že výrobní podniky dělíme podle stupně zpracování vyráběných

statků. Potom hovoříme o výrobních podnicích působících v oblasti:

- prvovýroby, jako jsou podniky zemědělské,

lesnické,

nejrůznější těžba,

(tyto podniky získávají suroviny zpravidla přímo z přírody),

- druhovýroby, sem patří všechny podniky zpracovatelské, když tyto

zpracovávají obvykle suroviny z prvovýroby a přeměňují je na

statky, např. dřevo na nábytek.

Podniky také dělíme na sektory – primární, sekundární, terciální,

viz. předcházející kapitoly této studijní opory.

Podniky lze dělit podle typu výroby, kterou se zabývají na podniky s výrobou:

- kusovou – malé množství stejných výrobků, zpravidla zakázková výroba,

- sériovou – výroba stejného druhu výrobku, který se opakuje v sériích,

- hromadná výroba – velké množství malého počtu výrobků.

Podle velikosti rozeznáváme výrobní podniky tzv.

malovýrobní – různá řemesla, soukromí zemědělci,

velkovýrobní – továrny, stavební firmy, družstva.

Velké podniky mají určité výhody oproti těm malým, například v důsledku větší

dělby práce a vyšší produktivity práce mohou vyrábět obvykle s nižšími náklady,

protože nakupují ve velkém, tak nakupují zpravidla za nižší ceny, mají své

výzkumné, případně i vývojové oddělení, apod.

Nevýhodou pro velké podniky je například skutečnost, že se těžko přizpůsobují

rychlým změnám trhu, mají vyšší správní režii, neboť zaměstnávají více

administrativních pracovníků, není tak těsná komunikace mezi vedoucími

pracovníky a podřízenými apod.

Malé a střední podniky naopak mohou pružněji reagovat na změny poptávky po

výkonech podniku, zpravidla rychleji realizují inovaci, nemusí být tak vybaveny

základním kapitálem, lepší vztahy mezi vedením a zaměstnanci ap.

Jednotlivé výrobní podniky se od sebe značně liší a to nejen předmětem

činnosti, ale i závislostí na přírodních podmínkách, jako je například sezónnost

některých prací, dále se liší rozsahem a počtem funkcí, které plní, významem

jednotlivých výrobních faktorů apod.

Průmyslové podniky

Průmysl je hlavním odvětvím našeho národního hospodářství. V minulosti

zaměstnával až 35 % všech pracovníků v národním hospodářství. Nyní se toto

procento snížilo a pohybuje se kolem 27 – 30 %.

Největší zaměstnanost je ve zpracovatelském průmyslu, dále v dobývání surovin

a následuje energetika.

Velké podniky

Malé a střední

podniky

Průmyslové

podniky


126

Do průmyslu se zařazují podniky:

- v oblasti dobývání nerostných surovin, - v oblasti zpracovatelského průmyslu,

- v oblasti výroby a rozvodu elektřiny, vody a plynu.

Průmyslové podniky působí v prvovýrobě i druhovýrobě. K prvovýrobě patří

průmysl těžební, např. uhlí, rudy, kámen. Vyznačuje se hromadnou produkcí

a vyžaduje dlouhou dobu přípravy na těžbu a také váže značný počáteční kapitál.

Silně na tento průmysl působí přírodní podmínky.

Zpracovatelský průmysl mění vytěžené nerosty v hotové výrobky. Patří sem

průmysl potravinářský, textilní, oděvní, strojírenský, elektrotechnický, hutnický,

chemický, dřevozpracující apod.

V ekonomice se často používá dělení průmyslu na průmysl těžký

a průmysl lehký. Do těžkého průmyslu se řadí odvětví, kde se vyrábějí investiční

statky velkého rozměru, např. stavba lodí, těžké stroje apod., do lehkého průmyslu

zahrnujeme taková odvětví, která většinou vyrábí spotřební statky, jako jsou

oděvy, potraviny, farmaceutické výrobky apod.

Velmi významným odvětvím našeho národního hospodářství je

strojírenství, které se podílí téměř 25 % na produkci celého průmyslu.

K významným odvětvím u nás patří i hutnictví, které dodává své výrobky

pro strojírenství, stavebnictví a další odvětví.

Chemický průmysl je také velmi důležitý především pro chemizaci hospodářství.

Jeho výrobní procesy jsou kombinací mechanických, fyzikálně chemických,

biochemických a chemických procesů. Chemickými procesy dochází k vnitřní

změně vlastností zpracovávaných surovin.

Představitelem spotřebního průmyslu je průmysl textilní a oděvní, který

však v současné době je ve zcela mimořádné situaci, neboť dovážené zboží je

prodáváno za velmi nízké ceny a tak se stává, že naše zboží je neprodejné, i když

je velice kvalitní, oproti zboží dováženému především z východoasijských zemí.

To způsobuje útlum tohoto průmyslu a také sortiment výrobků, který byl

v minulosti rozsáhlý se zužuje.

Průmysl vznikl dlouhodobým vývojem hospodářství. Od řemesel, která

postupně vznikala jako projev dělby práce, od oddělování některých výrob jako

například zemědělství, těžba a zpracování nerostů apod.

Po období řemeslné a domácké malovýroby přichází stádium průmyslové

výroby, které je spojeno s manufakturou a rozsáhlou dělbou práce. Toto období

bylo nahrazeno strojní velkovýrobou, začalo se hojně využívat strojů a výrobních

zařízení.

Průmyslová výroba má určitou vnitřní organizaci, která spočívá

v základním prostorovém uspořádání. Nejnižším stupněm tohoto uspořádání je

pracoviště, kde probíhají na určitém vymezeném prostoru pracovní operace.

Pracoviště jsou soustředěna do dílen, ty se soustřeďují do provozů, několik

provozů tvoří závod a několik závodů nazýváme podnikem.

V průmyslových podnicích probíhají tyto druhy výrobních procesů:

- pracovní, ruční, strojně ruční, strojní,

- automatické, bez přímého vlivu pracovníka,

- přírodní, působením přírodních sil.


127

Energetické podniky

Energetika se zabývá získáváním, úpravou, zpracováním, přenosem a rozvodem

energií.

V podstatě zahrnuje soustavy, které jsou tři, a to:

- elektroenergetická

- teplárenská a plynárenská a

- vodárenská.

Energetika se vyznačuje určitými zvláštnostmi, které se u ostatních odvětví

neobjevují, nebo se objevují jen částečně.

Elektřina a její výroba je zvláštním výrobkem, který se nedá skladovat, což

vyžaduje celou řadu odlišných přístupů k tomuto výrobku.

Hlavními energetickými zdroji u nás jsou:

- paliva,

- jaderná energie,

- energie vodních toků.

První dva zdroje jsou zdroji neobnovitelnými, tedy vyčerpatelnými. Energie

získávána z vodních toků je vyráběna z obnovitelného zdroje.

Výroba energie z druhotných energetických zdrojů, např. spalováním odpadů,

výroba energie z větru nebo sluneční energie zatím nemá u nás velký význam.

Elektrárenství

Základní formou energie je elektřina, která se vyrábí v elektrárnách. Elektrárny

rozdělujeme na elektrárny:

- tepelné, tj. parní a jaderné,

- vodní, tj. průtokové a akumulační a

- ostatní, např. sluneční, větrné, apod.

Hlavní parní elektrárny jsou především v severozápadních Čechách, prochází nyní

velkými změnami, například modernizací a rekonstrukcí, neboť tyto elektrárny

silně znečišťovaly životní prostředí.

V současné době jsou již v provozu v České republice dvě jaderné

elektrárny, a to v Dukovanech a v Temelíně.

Vodní elektrárny jsou především na řece Vltavě a případně na dalších malých

tocích po celé republice.

Energii považujeme za zvláštní výrobek, neboť se nedá skladovat, ovšem musí být

spotřebitelům k dispozici v takovém rozsahu a v takovém čase, jak je právě

spotřebiteli žádána. Proto základní charakteristikou výroby elektrické energie je

výkon elektrárny, nebo-li výrobní schopnost elektrárny. Proto také značnou část

výrobních nákladů představují náklady pevné (stálé, fixní), když velký podíl zde

představují odpisy.

Teplárenství

má za úkol přepravu tepla od výrobce ke spotřebiteli. Teplo je produktem

tepláren, případně kotelen. Modernější výroba tepla v teplárnách může být ještě

kombinována s výrobou elektřiny.

Výtopny se vyznačují tím, že dodávají páru, případně horkou vodu pro

průmyslové objekty nebo i části města.

Kotelny vyrábějí teplo pro určitý komplex budov případně pro celou lokalitu.

Energetické

podniky

Elektrárenství

Teplárenství


128

Plynárenství má za úkol těžbu, úpravu, výrobu, dálkový i místní rozvod topných plynů pro

potřeby průmyslu i domácností. Výrobnou plynu je plynárna, když topné plyny se

získávají převážně úpravou zemního plynu a zčásti také zplynováním tuhých

paliv.

Plyn má výhodu proti elektrické energii, že se dá skladovat.

Vodní hospodářství

je řazeno mezi výrobní odvětví. Má za úkol zajišťovat dostatek vody pro národní

hospodářství i pro potřeby obyvatelstva. Jeho součástí jsou i kanalizační sítě.

Hovoříme potom o celkové vodohospodářské činnosti. Zákon rozlišuje povrchové

vody a podzemní vody.

Voda je významným předpokladem života, rozvoje zemědělské a průmyslové

výroby a jednou z hlavních podmínek kulturního života člověka.

Vodní toky jsou zákonem prohlášeny za národní majetek a jejich

rozhodující část je svěřena do správy vodohospodářských organizací. Čistota

vody ve vodních tocích je chráněna zákonem, na jehož dodržování dohlíží

vodoprávní orgány státu.

Zemědělské a lesnické podniky

Podle jednotné odvětvové klasifikace ekonomických činností jsou v této skupině

uváděny tři odvětví:

- zemědělství – myslivost apod.

- lesnictví – těžba dřeva a činnosti související,

- rybolov – chov ryb a činnosti související.

Zemědělství je obdělávání půdy za účelem získání úrody, pokud se jedná

o rostlinnou výrobu, dále je zde chov hospodářských zvířat, zde se jedná

o živočišnou výrobu. V zemědělství existují i různé přidružené činnosti, více či

méně se zemědělstvím související.

Zemědělské podniky plní základní funkci – tj. funkci produkční, která spočívá

v zabezpečení potravin pro obyvatelstvo a zemědělských surovin pro průmysl.

Zemědělství plní dále ještě funkce mimoprodukční, jako je například péče

o krajinu a životní prostředí, péče o sociálně kulturní prostředí apod.

Hlavní činnost zemědělských podniků je zemědělská výroba, která vykazuje

určité zvláštnosti v porovnání s ostatními výrobami.

K těmto zvláštnostem zemědělské výroby patří:

- zemědělský výrobní proces se musí přizpůsobovat nárokům živých organismů,

- hlavní výrobní faktor v zemědělství je půda,

- půda má rozdílnou úrodnost - bonitu, která ovlivňuje výsledky hospodaření

zemědělských podniků.

Závislost zemědělské výroby na přírodních podmínkách ztěžuje značně organizaci

práce.

Další zvláštností zemědělské výroby je časový nesoulad průběhu

výrobního a pracovního procesu. Například pšenice roste asi 10 měsíců, tj. tedy

výrobní proces pšenice. Obdobně je tomu i v živočišné výrobě, při výkrmu

jatečního masa, výrobě mléka, apod.

Další zvláštností v zemědělství je sezónnost práce, tedy nerovnoměrné

rozložení práce během roku, což je zejména v rostlinné výrobě. S tímto souvisí

i nerovnoměrné využívání strojů a pracovních sil během roku, dále jednorázová

Plynárenství

Vodní

hospodářství

Zemědělství


129

potřeba většího množství pracovních sil, nerovnoměrné rozdělení pracovní doby

a kolísání příjmů pracovníků během roku apod.

Z výše uvedených zvláštností vyplývají i zvláštnosti ekonomiky

a účetnictví. V rozvaze jsou hlavními položkami stálých aktiv půda, budovy,

stavby, půdní meliorace apod., zvláštní položku tvoří zvířata. Hlavními položkami

oběžných aktiv jsou polní inventář, víceleté kultury, statkové zásoby krmiva apod.

Hlavními výnosy zemědělského podniku jsou tržby za zemědělské výrobky,

hlavními náklady jsou výdaje za osiva, sadbu, krmiva, hnojiva apod.

Lesnictví

Lesní hospodářství má za úkol starat se o zakládání, obnovu a ochranu lesa, těžbu

dřeva a chov a ochranu lesní zvěře. Lesy mají pro naši republiku velký význam,

neboť tvoří téměř 32 % celkové rozlohy území republiky.

Ze společenského hlediska jsou lesy nejen přirozený zdroj dřeva, ale také

jsou velice významné v souvislosti se životním prostředím a mají vliv na tělesné

a duševní zdraví obyvatel.

Les umožňuje rekreaci, sport, slouží potřebám zdravotnickým

a estetickým, především v osídlených průmyslových oblastech a v okolí velkých

měst.

Podle toho, která ze základních funkcí lesa převažuje, rozlišujeme:

- lesy hospodářské, zdroj zásob dřeva,

- lesy ochranné – větrolamy, regulace oběhu vody, upevnění břehů

srázů, vodních nádrží, apod.

- lesy zvláštního určení – chránící vodní zdroje v pásmech hygienické

ochrany, v pásmech léčivých a minerálních vod, lesy lázeňské, apod.

U nás jsou lesy převážně jehličnaté, ty tvoří asi 70 % všech lesních porostů.

Problém lesního hospodářství v naší republice je v souvislosti s poškozením

emisemi.

Velmi důležitou částí lesnictví je chov zvěře.

V ekonomice lesnictví mají rozhodující význam stálá aktiva, tj. les a jeho

dřevní hmota. Pokud se týká nákladů, tak převažují náklady na výsadbu a pěstění

lesa, na těžbu a dopravu dřeva. V lesnictví je velice dlouhý výrobní cyklus, který

může trvat až sto let.

Stavebnictví

Do stavebnictví řadíme vlastní stavební práce při výstavbě, opravách a údržbě

budov a staveb a dále sem patří práce výzkumné, projektové a přípravné

k uskutečnění staveb.

Stavebnictví se rovněž vyznačuje celou řadou zvláštností. Jedná se především

o následující:

- stavební výroba je v podstatě kusová výroba, neboť zpravidla vzniká jen

jeden objekt, případně soubor objektů,

- jedná se o výrobu s velice dlouhým výrobním cyklem, který trvá více let,

- výroba je pohyblivá, stavba nikoli. Po skončení stavby na jednom staveništi

se výroba – tedy celý stavební provoz přesouvá na jiné staveniště.

- stavebnictví je značně závislé na povětrnostních podmínkách, které je

ovlivňují zejména v zimě při provádění některých prací, jako je např.

betonování, vnější omítky apod.

Lesnictví

Stavebnictví


130

- práce, stroje a ostatní výrobní zařízení jsou velice různorodé, když například

na stavbě pracují současně pracovníci různých profesí, současně používají

různé materiály, stroje a zařízení, a to vše je velice náročné na organizaci

práce

Stavební výrobu je obvyklé dělit na velkou stavební výrobu a malou stavební

výrobu.

Velká stavební výroba je zaměřena na velké investiční celky, např.

výstavba sídlišť, závodů, komunikací, inženýrských sítí apod.

Malá stavební výroba se věnuje více stavebním opravám a údržbě,

opravám a výstavbě menšího charakteru spíše místního významu.

Stavebnictví je odvětvím vysoce materiálově náročným, které je velmi

silně ovlivněno přírodními podmínkami, což má pochopitelně vliv na řadu

aspektů, mimo jiné to značně ovlivňuje i náklady ve stavebnictví.

Rozhodně by bylo možné v této kapitole se zabývat ještě i zvláštnostmi

ekonomik, které se vyskytují i v dalších podnicích, jako jsou například bankovní

podniky, podniky infrastruktury, obchodní podniky a podniky v oblasti cestovního

ruchu, podniky s mezinárodní účastí apod.

Tato problematika bude však předmětem dalších samostatných odborných

předmětů, které jsou v rámci výuky na VŠPJ zařazeny do studijního programu.

SHRNUTÍ Podniky můžeme třídit podle nejrůznějších hledisek. Tak třídíme podniky

podle předmětu výroby na průmyslové, zemědělské a stavební, když tyto

podniky souhrnně označujeme jako podniky výrobní. Jsou však podniky,

které se zabývají poskytováním služeb, jako například podniky dopravního

charakteru, banky, pojišťovny, pošty a telekomunikace.

Výrobní podniky, které získávají suroviny přímo z přírody jsou tzv.

podniky prvovýroby, dále jsou podniky, které tyto suroviny dále

zpracovávají, což jsou podniky druhovýroby.

Podle toho, jak velké množství jednotlivých druhů výrobků podniky vyrábějí

rozeznáváme podniky s výrobou kusovou, sériovou a hromadnou.

V naší republice je hlavním odvětvím průmysl, kde významné místo

zaujímá strojírenství. Dalším významným průmyslovým odvětvím je stále

ještě hutnictví a chemický průmysl.

Důležitou roli v oblasti hospodářství naší republiky má i zemědělství,

energetika a stavebnictví.

Každé odvětví má určité zvláštnosti, specifika, která jsou pro toto

odvětví charakteristická. To také do značné míry potom poznamenává

ekonomiku daného odvětví a ta se musí s jednotlivými specifiky vypořádat.


131

Kontrolní otázky 1) Jak byste rozdělili výrobní podniky podle stupně zpracování vyráběných

statků.

2) Rozdělte výrobní podniky podle výrobního množství /typu výroby/.

3) Jak dělíme výrobní podniky podle velikosti podniku.

4) Které tři skupiny podniků zpravidla zařazujeme do průmyslu.

5) Co je charakteristické pro průmysl těžební a zpracovatelský.

6) Čím se vyznačuje odvětví energetiky a jaké znáte energetické zdroje.

7) Jak byste charakterizovali elektrárenství v ČR.

8) Jaká specifika má teplárenství a plynárenství.

9) Objasněte zvláštnosti vodního hospodářství a proč je zařazeno ve výrobních

odvětvích.

10) Jak lze souhrnně charakterizovat zemědělské a lesnické podniky.

11) Jaké jsou zvláštnosti zemědělské výroby.

12) Čím je zvláštní stavebnictví a jak dělíme stavební výrobu.


- podniky prvovýroby a druhovýroby

- průmyslové podniky

- zpracovatelský průmysl

- těžký a lehký průmysl

- hutnictví a strojírenství

- druhy výrobních procesů

- energetika a energetické zdroje

- elektrárenství a druhy elektráren

- vodní hospodářství

- zemědělské a lesnické podniky

- rostlinná výroba, živočišná výroba

- stavební výroba a její druhy

- výrobní cyklus v jednotlivých odvětvích

- teplárenství

- plynárenství

Základy podnikové ekonomiky Národní hospodářství, hospodářská politika státu

132

13 NÁRODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ, HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA STÁTU

Cíl Po prostudování této poslední kapitoly byste měli znát a umět

- charakterizovat národní hospodářství jako celek,

- objasnit podstatu subjektů národního hospodářství,

- definovat výkonnost národního hospodářství,

- vysvětlit podstatu hospodářské politiky vlády,

- popsat hospodářský cyklus vývoje hospodářství,

- definovat jednotlivé nástroje hospodářské politiky.

Průvodce studiem Kapitola, kterou jsem zařadila na závěr tohoto studijního materiálu, je

věnována problematice národního hospodářství a hospodářské politice

státu. Je určitým završením celého studijního materiálu a zároveň

i případným spojovacím článkem ke studiu ostatních odborných

ekonomických předmětů, se kterými se během studia rozhodně setkáte.

Byla bych ráda, kdyby vám studium odborných ekonomických předmětů

bylo příjemné a zároveň bych byla potěšena, kdybyste sami došli k závěru,

že znalosti těchto předmětů lze bohatě uplatnit nejen v pracovním životě, ale

i v životě osobním.

Dvanáctá kapitola není příliš rozsáhlá, je to souhrn těch nejdůležitějších

poznatků a skutečností, proto předpokládám, že vám studium této kapitoly

bude trvat cca 60 – 90 minut.

Předpokládám, že studium kapitoly bude pro vás příjemné a to nejen proto,

že je to poslední kapitola.

S chutí do studia problematiky národního hospodářství a hospodářské

politiky státu.

Národní hospodářství můžeme definovat jako souhrn činností

hospodářského charakteru uskutečňovaných na území státu subjekty

podnikání a občany.

Národní hospodářství je tedy tvořeno určitou soustavou

hospodářských subjektů, které se zabývají různorodou činností.

Strukturou hospodářství rozumíme jeho členění podle různých hledisek.

Shrnutím podniků s podobnými výrobky nebo podobnými činnostmi vznikají

hospodářská odvětví – průmysl, zemědělství, lesnictví, stavebnictví, doprava,

spoje, obchod, cestovní ruch, školství, kultura, zdravotnictví, peněžnictví

a pojišťovnictví, správa, soudnictví, prokuratura, obrana, apod.

Hospodářská odvětví se seskupují na základě podobných znaků

do tzv. hospodářských sektorů, které se od sebe liší úrovní techniky

a produktivity práce. Rozlišujeme tři základní hospodářské sektory:

primární, sekundární a terciární, někteří ekonomové ještě přidávají jeden

sektor, a to sektor kvarciální.

Primární sektor zahrnuje prvovýrobu, tj. obdělávání půdy, získávání surovin

z přírody (zemědělství, lesnictví a těžební průmysl).


133

Sekundární sektor sdružuje zpracovatelský průmysl a stavebnictví. Je

zaměřen především na výrobu hmotných statků.

Terciární sektor zahrnuje všechny druhy služeb pro výrobu i obyvatelstvo,

např. dopravu, spoje, obchod, výzkum, bytové hospodářství, ubytovací

služby, služby cestovního ruchu, školství, kulturu, zdravotnictví, peněžnictví,

pojišťovnictví, komunální služby, apod.

Kvarciární sektor je především oblast výzkumu, vývoje, apod.

Základní funkcí národního hospodářství je uspokojování potřeb

společnosti. K dosažení tohoto cíle je třeba vyprodukovat velké množství

užitných hodnot (zboží a služeb).

Protože potřeby společnosti neustále rostou, musí část vytvořených

užitných hodnot zabezpečovat rozšířenou reprodukci všech prvků

v národním hospodářství.

Obrázek 20 Členění subjektů národního hospodářství

Výkonnost národního hospodářství

se měří určitými ukazateli, když výkonnost národního hospodářství lze

charakterizovat jako množství výkonů (statků a služeb), které ekonomika

vyprodukovala za určité časové období, zpravidla jeden rok.

Nejdůležitější ukazatele jsou:

Hrubý domácí produkt (HDP), což je souhrn statků a služeb vyjádřený

v penězích vytvořený za určité období, zpravidla jeden rok, výrobními

faktory na území státu, bez ohledu na to, zda jsou vlastněny občany státu

nebo případně cizinci.

Hrubý domácí produkt je počítán na územním principu a uznávají

a upřednostňují jej zejména evropské země.

Výkonnost

národního

hospodářství

Hrubý domácí

produkt


134

Naproti tomu ukazatel hrubého národního produktu je založen na principu

národním a je používán především v USA, neboť USA má poměrně hodně

zahraničních investic a výsledky z těchto aktivit potom jsou zahrnuty do

tohoto ukazatele.

Odečteme-li od hrubého národního produktu opotřebení dlouhodobého

majetku (amortizaci) získáme čistý národní produkt.

V našich podmínkách se jako základní ukazatel měření výkonnosti

ekonomiky používá hrubý domácí produkt.

Výpočet tohoto ukazatele lze vyjádřit následovně:

HDP = C + I + G + X – M

C – hodnota zboží a služeb spotřebovaných domácnostmi

I – hodnota hrubých domácích investic, tj. pořízeného dlouhodobého

majetku a přírůstek zásob

G – dodávky zboží a služeb objednaných vládou

X – hodnota exportu

M – hodnota importu

Odečteme-li od hrubého domácího produktu opotřebení

dlouhodobého majetku (amortizaci) získáme čistý domácí produkt.

Hrubý národní produkt (HNP) je souhrn statků a služeb vyjádřený

v penězích vytvořený za určité období výrobními faktory ve vlastnictví

občanů příslušné země, bez ohledu na to, zda výroba probíhala na území

daného státu nebo zahraničí.

13.1 Hospodářská politika V nejširším slova smyslu je hospodářská politika přístupem státu

(vlády) k ekonomice své země. Vláda však využívá svěřené nebo jinak získané

prostředky a pravomoce k dosahování předem určených ekonomických cílů

(a v širším pojetí i společenských cílů) za pomoci celé řady nejrůznějších

nástrojů.

Hospodářskou politiku vlády můžeme definovat jako politiku v rámci

celého národního hospodářství, když se v podstatě jedná o konkrétní

pravidla a opatření, kterými vláda

- řídí,

- reguluje,

- případně usměrňuje chod hospodářství země.

Základním cílem hospodářské politiky vlády je zabezpečení

hospodářské rovnováhy (stability), pak hovoříme o tzv. stabilizační politice,

dále vláda chce zajistit optimální hospodářský růst (prorůstová politika)

a v neposlední řadě je zájmem vlády i řešení sociálních problémů, což je

obsahem tzv. sociální politiky.

Hrubý národní

produkt

Hospodářská

politika

Hospodářská

politika vlády


135

Pokud může a vyrábí národní ekonomika tolik, kolik sama spotřebuje,

můžeme hovořit o ekonomické rovnováze. Ekonomika se snaží dostat do stavu

rovnováhy, protože rovnováha je nejefektivnější. Většinou je však k tomu

potřeba aktivní hospodářské politiky státu, aby rovnováha byla nastolena.

Ekonomické dění ve společnosti je v trvalém pohybu, vykazuje trvalé změny.

Dochází k tzv. cyklickému vývoji hospodářství, když tento cyklický vývoj se

netýká pouze národních ekonomik, ale velice často zasahuje i světovou

ekonomiku (například velká hospodářská krize ve 30. letech 19. století).

Hospodářský cyklus lze chápat jako posloupnost čtyř fází:

1. expanze – rozvoj, rozmach poptávky i nabídky, konjunktura, (domácnostem

i podnikům se daří, rostou zisky, rostou platy, roste spotřeba statků

i služeb, stát vybere více na daních, což má za následek, že může

více investovat),

2. vrchol – nabídka je vyšší než poptávka, (podniky stále vyrábí nové statky

a služby, ale poptávka již není tak velká),

3. krize – recese, deprese, pokles nabídky i poptávky, (poptávka je mizivá,

podniky mají problémy s realizací svých výkonů, zvyšuje se

nezaměstnanost, občané mají existenční problémy),

4. sedlo – dno, vyrovnání a oživení poptávky a nabídky, (podniky, které

situaci vydržely, se začínají s nabídkou vyrovnávat vznikající

poptávce, pomalu se snižuje nezaměstnanost, domácnosti mají

vyšší příjmy) začíná se pomalu období konjunktury.

Obrázek 21 Hospodářský cyklus

Celý cyklus se může opakovat.

Ve skutečnosti se však hospodářství nevyvíjí rovnoměrně. Tendence

k cyklickému vývoji je však zákonitá, neboť doba, kdy je hospodářství v období

rozvoje (expanze, konjunktury), kdy je zaznamenán růst poptávky a nabídky není

tím signálem, kdy hospodářství se samo o sobě začne korigovat, uvědomovat si

tuto situaci a snažit se ji zbrzdit na únosnou míru.

Zákonitá je i tendence růstu ekonomiky, neboť pokud by tomu tak nebylo,

tak by vývoj hospodářství nebyl na takové úrovni jako nyní je.

Hospodářství (ekonomika) je vždy úzce spojeno s politikou a právě toto

konkrétní spojení je v hospodářské politice státu, která se v podstatě dotýká

každého z nás. Hospodářská politika je ovlivňována tím, která politická strana,

případně koalice politických stran, je u moci, proto možno zde konstatovat, že

hospodářská politika není neměnný stav, ale musí reagovat na nejrůznější

podněty a aspekty, především na vývoj našeho, ale i světového hospodářství.

Hospodářský

cyklus


136

Subjekty hospodářské politiky:

- parlament, který je složený ze dvou komor – poslanecké sněmovny

a senátu. Jsou zde volení zástupci občanů, kteří schvalují zákony země.

- vláda – je nejvyšší výkonný orgán státu, iniciuje zpracování návrhů zákonů

a předkládá je ke schválení parlamentu, je základním nositelem konkrétní

hospodářské politiky,

- centrální banka – je nezávislý orgán, usměrňující komerční bankovní trh

a množství peněz v oběhu,

Základem úspěšného rozvoje státu je nalezení optimálního poměru

a vzájemné vyváženosti všech funkcí, které hospodářská politika státu

zajišťuje.

Nástroje hospodářské politiky jsou uplatňovány prostřednictvím základních

státních institucí, pomocí kterých státní instituce zajišťují plnění funkcí

státu.

Hlavními nástroji jsou:

- právní systém,

- monetární politika,

- fiskální politika,

- důchodová politika,

- zahraničně obchodní politika.

Právní systém

Zákony v ČR prochází schválením v Parlamentu a vyjadřuje se k nim i prezident

republiky. Schválené zákony jsou uveřejňovány ve sbírce zákonů. Porušení

zákona je předmětem šetření. Sporné případy řeší soudy.

Monetární politika

Základní úlohu v rámci monetární politiky má centrální banka. K udržení stabilní

měny používá každá centrální banka následující nástroje:

- diskontní sazbu, tj. úrok, za který si ukládají volné peníze komerční banky

u centrální banky.

- povinné minimální rezervy – každá komerční banka má povinnost složit

u centrální banky část svých depozit (vkladů),

- operace na volném trhu – centrální banka prodává a nakupuje cenné papíry,

- ostatní nástroje měnové politiky, např. stanovení úvěrových limitů,

stanovení minimálních úroků u vkladů přijímaných bankami apod.

Fiskální politika je spojena se státním rozpočtem, který je vždy schvalován jako zákon.

Důchodová politika

je spojena zpravidla s cenovou politikou a týká se příjmů obyvatel a jejich

případné regulace ze strany státu a výdajů obyvatel, tedy jde o ceny služeb a zboží

a jejich státní regulaci.

Patří sem i mzdová politika a kategorie minimální mzdy.

Zahraničně obchodní politika

Zahraniční obchod je pro každou zemi důležitý a úkolem tohoto nástroje je, mimo

jiné, tvorba kurzů koruny k zahraničním měnám. Rozhodně nelze opomenout

i celní politiku, dále uzavírání mezinárodních smluv apod.

Subjekty

hospodářské

politiky

Nástroje

hospodářské

politiky


137

SHRNUTÍ Národní hospodářství je souhrn činností hospodářského charakteru

uskutečňovaných na území státu subjekty podnikání a také občany. Je

tvořeno soustavou hospodářských subjektů, které se zabývají různorodou

činností, když členění národního hospodářství se uskutečňuje podle různých

hledisek.

Hospodářská odvětví se seskupují na základě podobných znaků do

hospodářských sektorů.

Výkonnost národního hospodářství se měří ukazateli jako je ukazatel

hrubého domácího produktu, čistého domácího produktu, případně další

ukazatelé jako je hrubý národní produkt a čistý národní produkt.

Hospodářská politika vlády je politikou uskutečňovanou v rámci

celého národního hospodářství, když se jedná o konkrétní pravidla a opaření,

kterými vláda řídí, reguluje a případně usměrňuje chod národního

hospodářství. K tomu používá nejrůznějších nástrojů řízení, když těmito

nástroji jsou - právní systém, monetární politika, fiskální politika, důchodová

politika, zahraničně obchodní politika.

Ekonomické dění ve společnosti je v trvalém pohybu, vykazuje trvalé

změny. Dochází k tzv. cyklickému vývoji hospodářství.

Hospodářský cyklus lze chápat jako posloupnost čtyř fází, když první fází je

expanze, následuje vrchol, krize a sedlo.

Kontrolní otázky 1) Co rozumíte pod pojmem národní hospodářství.

2) Jak členíme národní hospodářství.

3) Jaké subjekty národního hospodářství znáte.

4) Jak zjišťujeme výkonnost národního hospodářství.

5) Popište jednotlivé ukazatelé výkonnosti národního hospodářství.

6) Definujte pojem „hospodářská politika vlády“.

7) Co je úkolem hospodářské politiky vlády.

8) Popište hospodářský cyklus.

9) Proč dochází k výkyvům v ekonomickém vývoji.

10) Jaké znáte subjekty hospodářské politiky vlády.

11) Popište monetární a fiskální politiku.

12) Popište důchodovou politiku.


138


- národní hospodářství

- ziskový sektor

- neziskový sektor

- subjekty národního hospodářství

- hrubý domácí produkt

- čistý domácí produkt

- hrubý národní produkt

- čistý národní produkt

- hospodářská politika

- nástroje hospodářské politiky

- hospodářský cyklus

- příčiny cyklického vývoje ekonomiky

- fáze hospodářského cyklu

- subjekty hospodářské politiky

- monetární politika

- fiskální politika

- státní rozpočet

- důchodová politika

- zahraničně obchodní politika

Základy podnikové ekonomiky Závěrečný průvodce studiem

139

ZÁVĚREČNÝ PRŮVODCE STUDIEM Prostudovali jste poslední 12. kapitolu studijního materiálu ze základů podnikové

ekonomiky, odpověděli na otázky a zopakovali vše podstatné.

Pokud je tomu opravdu tak, není co dodat, pouze ocenit vaše úsilí a snahu.

Tato závěrečná kapitola byla kratší než některé předcházející, ale snad pro vás

byla zajímavá a přinesla řadu nových poznatků, stejně jako jedenáct kapitol

předcházejících.

Předložený studijní materiál by vám měl poskytnout základy podnikové

ekonomiky a také bych byla velice ráda, kdyby ve vás vzbudil zájem o další

studium odborných ekonomických předmětů. Ať využijete získané vědomosti

jakkoliv, přeji vám, aby bylo vaše vystupování a uplatňování získaných znalostí

vždy profesionální a efektivní. Abyste uměli dobře zúročit vše, co jste studiem

tohoto odborného materiálu získali.

Pokud vás předložený studijní text alespoň částečně zaujal a nestudovali jste

jej pouze z donucení, ale trochu i ze zájmem, tak je to pro mne zadostiučinění, že

jsem tento text nepsala zbytečně. Pokud se budete někdy k tomuto studijnímu

materiálu vracet, budu tím velice potěšena.

Jestliže budete tento studijní text studovat s takovým zaujetím a nadšením

s jakým já jsem jej pro vás připravovala, tak budete jistě v prokazování jeho

znalostí úspěšní a také budete sami se sebou a svým výkonem spokojeni.

Přeji vám hodně štěstí při studiu, ve vaší práci i v osobním životě.

Vaše autorka

Základy podnikové ekonomiky Seznam použité literatury

140

Příloha č. 1 - SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

SYNEK, M. a kol. Podniková ekonomika. Praha: C. H. Beck, 2005,

ISBN 80-7179-736-7

SYNEK, M. a kol. Nauka o podniku. Praha, VŠE, 1998, ISBN 80-7079-981-1

WÖHE,G. Úvod do podnikového hospodářství. Praha: C. H. Beck, 1995,

ISBN 80-7179-014-1

SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. Praha: Grada Publishing, 2000,

ISBN 80-247-9069-6

HEYNE, P. Ekonomický styl myšlení. Praha, VŠE, 1991, ISBN 80-7079-781-9

DEDOUCHOVÁ, M. Strategie podniku. Praha: C. H. Beck, 2001,

ISBN 80-7179-603-4

KOUBEK, J. Řízení lidských zdrojů. Základy moderní personalistiky. Praha:

Management Press, 2001, ISBN 80-7261-033-3

VALACH, J. a kol. Finanční řízení podniku. Praha: Ekopress, 1999,

ISBN 80-86119-21-1

FOTR, J. Podnikatelský plán a investiční rozhodování. Praha: Grada Publishing,

1999, ISBN 80-7169-404-5

KOVANICOVÁ, D. Abeceda účetních vědomostí pro každého. Praha: Polygon,

2002, ISBN 80-7267-062-7

HEYNE, P. Ekonomický styl myšlení. Praha: VŠE, 1991, ISBN 80-7079-781-9

THOMSON, A.A. jr. FORMBY, J. P. Economics of the Firm Theory and

Practice. Prentice Hall International, 1993, ISBN 0-13-061789-X

VEBER, J., SRPOVÁ, J. a kol. Podnikání malé a střední firmy,Grada Publishing,

2005, ISBN 80-247-1069-2

BRIGHAM, E., F. Fundamentals of Financial Management. The Drydent Press,

1989, ISBN 0-03-025482-5

HAMERNÍKOVÁ, B. Financování ve veřejném a neziskovém sektoru. Praha:

Eurolex Bohemia 2000., ISBN 80-86116-22-1

PEKOVÁ,J., PILNÝ, J., JETMAR,M. Veřejná správa a finance veřejného

sektoru. Praha: ASPI 2006., ISBN 80-226-1055-6

PEKOVÁ, J. Veřejné finance, úvod do problematiky. Praha: ASPI 2006,

ISBN 80-36122-47

IZÁK,V. Fiskální politika. Praha: Oeconomica VŠE 2005. ISBN 80-245-0976-8

REKTOŘÍK, J. Organizace neziskového sektoru – základy ekonomiky, teorie

a řízení. Praha: EKOPRESS 2001. ISBN 80-86119-41-6

HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance. Eurolex.Bohemia, Praha, 2004,

ISBN 80-86432-88-2

HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance – metodická příručka, vzorové otázky

a příklady, Praha: VŠE 1997, Eurolex.Bohemia, Praha, ISBN 80-56123-52-4

KUBÁTOVÁ,K. Daňová teorie a politika. Praha: Oeconomica VŠE 2006,

ISBN 80-85211-54-1

KUBÁTOVÁ,K.Daňová teorie – úvod do problematiky. Praha: Oeconomica VŠE

2006, ISBN 80-92145-52-5

Základy podnikové ekonomiky Seznam použité literatury

141

VANČUROVÁ, A., KLAZAR, S. Sociální a zdravotní pojištění –

úvod do problematiky. Praha: Oeconomica VŠE 2006, ISBN 80-86502-86-3

SCHULTE, Ch. Logistika, Victoria Publishing, 1994, ISBN 80-85605-87-2

Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech

Zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů

Občanský zákoník a předpisy související

Zákon o živnostenské podnikání a předpisy související

Zákoník práce a předpisy související

Daňové zákony

Základy podnikové ekonomiky Vysvětlivky k použitým ikonám

142

Příloha č. 2 - VYSVĚTLIVKY K POUŽITÝM IKONÁM

Ing. Věra Nečadová

ZÁKLADY PODNIKOVÉ EKONOMIKY

1. vydání

Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2008

Tisk Ediční oddělení VŠPJ, Tolstého 16, Jihlava

Náklad 800 výtisků

ISBN 978-80-87035-16-0

Date post:	30-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, 586 01 ... - VŠPJ/Základy podnikové...

Documents