PSYCHOLOGIE SVOBODY

ADAMEC JIŘÍFILOSOFICKÝ SEMINÁŘ

KATEDRA TEORIE__________________________________________

PSYCHOLOGIE SVOBODYZávislost a návykové poruchy

u dětí a dospívajících

Brno 2009

1

PSYCHOLOGIE SVOBODY

PSYCHOLOGIE SVOBODYZávislost a návykové poruchy

u dětí a dospívajících

Adamec Jiří

B r n o 2 0 0 9

2

PSYCHOLOGIE SVOBODY

© Adamec Jiří Filosofický seminář – katedra teorie ISBN 978-80-87234-09-9

ÚVOD

Naším úkolem je, pojednat o problematice závislostí u dětí a dospívajících. Téma chceme prolínat,

3

PSYCHOLOGIE SVOBODY

rovněž otázkami filosofickými. Důvodem pro sepsání tohoto materiálu je: 1. seznámit se s danou problematikou z jejího aktuálního stavu, 2. vymezit rizika, pokud by nastoupený trend rozvoje závislostí pokračoval, 3. zdůvodnit prevenci pro zpomalení, nebo případně širší omezení daného vývoje. Otázky dětské psychiatrie se ukázaly po roce 1989 jako zásadní. Celá desetiletí zanedbávaná oblast jedné kapitoly psychiatrie, zaměřené na zdraví společnosti nebyla dostatečně studována. Tato okolnost způsobila, že „pionýři“ české moderní poválečné psychologie dětí (za všechny jmenujme zejm. prof. Matějčka), i když měli v mnohém jasno a drželi krok se světovým výzkumem, nebyli bráni dostatečně vážně. V devadesátých letech minulého století, se proto velmi rychle začaly vzniklé mezery doplňovat (např. M. Vágnerová, V. Pokorná). Materiály dnes dostupné široké veřejnosti jsou již zcela srovnatelné s těmi, které sleduji na pultech knihkupectví v zahraničí (Pokorná, Vágnerová, Svoboda). Vedle toho, překladová literatura (nakl. Grada, Triton, Portál) tyto, ještě do nedávna pociťované mezery doplňuje, i když často musíme sledovat první vydání daného svazku, které je nejednou staršího data a tudíž představuje přeci jen pouze zacelení torza z minulosti.

4

PSYCHOLOGIE SVOBODY

V nástinu, jenž zde předkládám se mi vodítkem stal objemný svazek německých autorů s encyklopedickým obsahem (Thomasius, Schulte-Markwort, Küstner, Riedesser: Suchtstörungen im Kindes - und Jugendalter, Das Handbuch, Grundlagen und Praxis, Stuttgart 2009, Vrl. Schattauer). Autoři jsou vysokoškolskými a klinickými pracovníky na universitě v Hamburku a téma, které vypracovali značně překračuje svým rozsahem běžný typ učebnic, které jsme zvyklí studovat z dostupných zdrojů. Rozhodl jsem se proto, využít možnosti daný titul si obstarat, prostudovat a společně s vlastními zkušenostmi uplatnit rovněž na psychologických přednáškách Filosofického semináře – katedry teorie v Brně. Z jednotlivých příspěvků se postupně rozvinul text, jenž zde k dalšímu užitku našich posluchačů

předávám, nyní v ucelené podobě. Adamec Jiří - červenec 2009.

FILOSOFICKÉ STUPNĚ PŘÍSTUPU

Člověka znepokojuje každý okamžik jeho existence. Toto znepokojení však nemá znamenat, že člověk prohrává trvale moment svého života. Znepokojenost je důležitou indikací, upozorňující

5

PSYCHOLOGIE SVOBODY

nás na fakt, že život je vnímán. Této znepokojenosti jsme si navykli říkat, starost o každodenní pobývání v realitě. Často na sobě pozorujeme, jak se naše pohledy na jednu a tutéž okolnost mění. V takových stavech, kdy se nehodláme smířit s tím, jaké nálady v nás každodenní průběh života vyvolává, nejčastěji selháváme. Znepokojení vystoupí o to více, o kolik, vedle svých blízkých, podobným psychickým stavům podléháme útokem na jejich domělé chyby. To jsme však již v situaci, kdy symbolicky, např. vyprovokováním tématu pro hádku, vnucujeme svoji znepokojenost okolí. Znepokojení je prožitek. Představuje nějakou intensitu, dobu trvání, způsob chování a volbu prostředků. Po skončení hádky se podivujeme nad tím, jak nás emoce zaplavily tam, kde stačí pouhý rozum. Jenže, co znamená výraz: „pouhý rozum“? Jde tu předně o to, že na počátku hádky, sporu atp., máme nezvladatelné nutkání projevit se útočným způsobem. Tedy, ještě před tím, než dojde, např. ke slovní při, pociťujeme bojovnost, neodvratnou potřebu druhému „vysvětlit“ své důvody, které by dostatečně vyjádřili naše „vždy dobře míněné snahy“. Mnohá nedorozumění mezi lidmi vznikají právě proto, že trvale působící znepokojenost a reálné životní okolnosti se neshodují v představě a jejich realisaci.

6

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Tímto falešným vědomím o neuspořádanosti našeho života, se stáváme zavislými na pozorování a závisti k druhým. Takto rovněž pojímáme nepravé vědomí o vlastní, tzv. osamocenosti. Zrušit závist a osamocenost lze trpělivou komunikací s nejbližšími. Znepokojenost jako trvalý stav, se tak může změnit ve spokojenost ze sdílení pravdy o sobě samých, s druhými. Teprve v takové vzájemnosti člověk dospívá k jednotě se sebou samým a každodennost se z pouhého přebývání mění na život nezatížený anticipacemi k horšímu v budoucím, ale přitakáním lepšímu v přítomném. Vedle těchto způsobů našeho chování, kdy se snažíme být nekonfliktní a přesto se do nejrůznějších střetů dostáváme, je zde ještě druhá strana téhož problému a tím je, onen často jemný rozdíl mezi obyčejnou znepokojeností, kterou vyrovnáváme naše vědomě řízené způsoby a vždy se prosazující oblasti zájmů, z nichž je nám téměř nemožno sejít do pohodovějších sfér prožitků. Tedy, řečeno psychologicky, jakási jemnost patologie nás pronásleduje a, tu a tam, zahrozí.

Proč myslet?

7

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Otázky návykových porucha a poruch závislosti nutně souvisí rovněž s filosofickými otázkami, přístupem klienta k životu jak v intimně osobní oblasti, tak stejně i v oblasti široce sociální, v oblasti světa svého okolí. Toto hledisko můžeme blíže osvětlit, prozatím jen tak, že se jen krátce zmíníme o základním filosofickém určení lidské existence z pozic jejího naplnění, či zdůvodnění základních otázek. Je pro člověka se závislostí, nebo návykovou poruchou, bez rozdílu věku typické, že má obtíže s koncentrací, myšlením, tvořivým usuzováním vůbec. Závislosti všeho druhu na svěžesti myšlení ubírají zásadním způsobem. Otázka myšlení, je proto, zcela primárním problémem. Můžeme také uvést, že člověk je duševně zdráv jen tak, jak myslí. Nebo i jinak, měřítkem duševního zdraví je způsob našeho myšlení, jakož i odtud vycházejících motivů k jednání, které z tohoto myšlení nakonec plynou. Tudíž, prevencí k odmítnutí stylu života směřujícího k závislosti je otázka, proč myslet? Člověk se zajímá o svět. Zájem tohoto druhu vychází z vědomí, které eviduje sebe samo a okolí v němž pobývá. Ten, kdo takový zájem provozuje je člověk. Je-li člověk tím, kdo takový zájem hodlá i naplnit, potom

8

PSYCHOLOGIE SVOBODY

je to záměr, jenž je také vědomý nebo nevědomý. Člověk svými záměry usiluje o evidenci jistot. Myšlení je hledání jistot v labyrintu zdánlivých nahodilostí. Zájem o svět je rovněž zájmem o celek, neboť každodennost se rozpouští v nekonečné množině jednotlivin. Myslet proto znamená také, vycházet za hranice vlastní jednotlivosti, transponovat se do okolí a podstupovat námahu srážek s těmi, kdo se vydali stejnou cestou. Myšlení je potom úkol společného úsilí, ale pouze tam, kde jako míra skutečného uvažování převládá vytrvalost. Myšlení se děje v logu () a je předpokladem ke změnám, jako nebo . Onen LOGOS, slovo, myšlenka, předpokládá nadání k uspořádanosti všeho, co rozum napadá a vědomí činí předmětem doměle prvního a snad i nejdůležitějšího zájmu, s vyloučením všeho ostatního. Vědomí je ego, které tomu, co lze myslet ukládá prvotnost v aktech vlastního „Já“. Vědomí není myšlení. Vědomí pouze eviduje to, co myšlení námahou postupu logické metody, kterou si zvolilo, vykazuje jako výsledek v konečných soudech, či v jejich případných modifikacích odkazujících, tak jako tak, na svá původní východiska. Skutečná myšlenka je

9

PSYCHOLOGIE SVOBODY

vzácnost, měnící jednou pro vždy tvář světa a to, v jistou budoucnost. Myšlení je nesmlouvavá přítomnost. Když uvažuji o stolu, na kterém píši, není to věc minulosti, ani budoucnosti. Přítomnost konání je nevývratná tím, že „jest“. Jak je to, ale se vzpomínkami a nebo přáními? Při vzpomínce na psaní, které již bylo, zpřítomňuji minulost. Stejně tak u přání „psát“ přítomním budoucí. Myšlení tak ze všeho, co je v jeho dosahu, dělá věc aktuálních stavů. Logos sjednocuje představou, řečí, vzdálené, usebírá pod křídla zájmu o pochopení, co jinak trvá v osamocenosti a nikdy se nepotkávajíc. Toto „oživování“ jsoucna je vlastní lidskému bytí – základní úkol v řemeslu myslet. To, že myšlení je úkol, však ještě neodpovídá na otázku: proč myslet? V úkolu lze uvíznout jednou pro vždy s nevědomím o jeho faktickém poslání. Proto otázka: proč myslet (?), nadále trvá.

René Descartés zdánlivě odpověď nabízí svojí formulí: cogito ergo sum. Jenže, toto myšlení je vzato ze subjektu a opět se do subjektu navrací. Skutečnému myšlení, ale běží o navázání vztahu s nejvzdálenějším jsoucím.

10

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Jako takové je myšlení však v naší každodennosti jen pohledem z otevřeného okna, které náleží vymezující místnosti subjektivního světa, vystrašeného vším, co je v dohledu jeho okolí. Jelikož rozum tímto oknem okolí vtahuje do své místnosti, domnívá se, že veškero rozrušení z vnějšku pomine, neboť bude tímto přizváním okolí učiněno dostupným a známým. Avšak je to pouze okno, které je otevřeno. Hosté, kterých si vážíme a neskrýváme je, přichází dveřmi. Nyní je proto otázkou, jak se to má s našimi slovy, jimiž myšlenky činíme zjevnými pro druhé.Slovo Bez možnosti „ukázat“ na to, co se má stát společným zájmem, je „předmět“ takového zájmu nemožný. Ukázat značí uvést do vymezení a současně také do odlišení. Jak může člověk něco vymezit a současně odlišit? Nemaje slova, udělá to tím, že uchopí např. lžíci a přemístí ji. Naopak, ve slovech popisujících lžíci může tato zůstat na svém místě a přesto vyjádřením o jejím tvaru a zdobení, tedy slovem, způsobíme to, že věc nabude odlišení, byť jen v představě. Jak a čím se liší věc, ve světě reálných a tudíž sobě vzdálených předmětů, vzhledem ke

11

PSYCHOLOGIE SVOBODY

své vlastní skutečnosti, a dále od toho, co je na věci spatřováno v rozlišení pouhými slovy a oslovováním, a od nich pocházejících představ? „Slovo není věc“. Slovo proniká svět věcí přibližováním jsoucna tomu vědomí, které tímto slovem vládne. Aby slovo mohlo působit ve sféře představ musí, kromě oslovení nést obsah. Ovšem nikoliv obsah jako pojem (tj. vnitřek), ale jako přirozený soujem odkazů na věci, které se nachází v rozdílu, v jinakosti. Slovo se má k věci jako prostředek. Toto „ má se k věci “ značí, že slovo je k věci přiřazeno. Člověk přiřazuje slovo k věcem. Společně jsou „ slova a věci “ fungující jednotou mezi vědomím a světem, z něhož věci pochází. Svět, ale může být také pouhé slovo. Potom to, ale znamená, že i svět je věc. A, co slovo samo, může se stát věcí? Věcí je vždy jen to, čemu člověk přisoudí význam v oslovování. Oslovující význačnost věcí prostřednictvím slov dělá z toho, co je reálné, svět slovní zásoby. Realita není v počtu slov, ale v tom, co dojde oslovení. Tak např. „hřbitov“ je slovo označující místo věčného odpočinku. Oslovení místa věčného odpočinku ještě nedává tomuto místu realitu, jako spíše určení tohoto místa k účelu, pro nějž bylo zřízeno. Ve slově „hřbitov“ je uchováván soujem

12

PSYCHOLOGIE SVOBODY

okolností, kterými je založeno pouze přitakání předpokládající, aby služebnost místa věčného odpočinku odpovídala technické údržbě, jako je zídka, branka, vzdálenost a úprava jednotlivých hrobů, atp. Stejně tak pocity, které toto slovo a jiná slova nesou, oslovují věci s nimiž máme předešlou zkušenost. Emoce ve slovech jsou vlastně shluky obrazů v uspořádání, která zpravidla, co do jejich intensity působení, neovládáme a mohou být proto vnímány nesrozumitelně. Věci, skutečné reality se za slovy vytrácejí do nicoty. Rozpouští se v obrazech stále méně a méně spojených s realitou. Naopak, pocitové fenomény si slovy podržují a dokonce posilují vlastní intensitu. Na místo podnětů z věcí, pro oslovování, nastupuje podnět emotivní. Svět věcí, zabezpečován slovy je střídán silou podnětů, vycházejících z nálady. Tak se z věcí, oslovovaných stává předmět zájmu pouze tehdy, je-li tato věc hodna našeho citového rozpoložení, nebo jsme-li jí natolik zaujati, že si svou emotivitou u nás získá, takto vynucené, místo. Pakliže jsme pojednali o myšlení a slově zbývá ještě třetí oblast význačností, jakými je problém svobody.

Svoboda

13

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Žijeme sice v demokracii, která dovoluje maximum realizací našich svobodných rozhodnutí, ale ne vše, co ve skutečnosti konáme je z hlediska takové svobody slučitelné s morálkou. Tato ambivalence postojů k danému tématu mnohdy působí tak, že nikdo z přítomných na závěrečnou výzvu po přednášce, položit otázku, nereaguje. Mnohdy je při podobných tématech citelné to, že posluchači vlastně ani neví, na co přesně se mají ptát. Morální kredity jednotlivce se pouze neochotně zajímají o morální kredity společnosti a pokud jsou komentovány, tak mnohdy jen v negativní podobě, jako odsudek vnějšku, tedy něčeho, co je mimo individuální odpovědnost. Vedle morálních postojů obsahuje lidské konání rovněž postoje emotivní. Ty jsou mnohdy lidskými jedinci komentovány zvláštním iracionálním způsobem. Volba mezi svobodou, morálkou a racionalitou tvoří velmi složitý komplex motivačních okruhů. Rozmotat takové klubko vnitřních konspirací není často jednoduché. Vedle, tedy mravních a vnějškově evidentních způsobů, kterými se člověk projevuje jsou to mnohdy i založené konflikty, jimiž prokládá jedinec své způsoby

14

PSYCHOLOGIE SVOBODY

jednání, čímž se dostává do kontrární situace s vlastním svědomím. A pokud mu jeho chování okolí připomíná, není vždy ochoten přijmout takovou vnější kritiku za právoplatnou. Otázka svobody je mnohdy prvním nárazníkem, jímž se bráníme vlivu sociálních nároků. Chceme se věnovat otázce zaměřené na objasnění psychologie svobody. Tyto otázky mají za svůj hlavní předmět nikoliv nějakou abstraktní oblast poznávání, ale naopak, zcela konkrétní způsob života člověka. Svoboda je široce abstraktní pojem, spojený zejména s vědomím o sobě samém (sebevědomím) a vědomím o druhých subjektech, v nějakém okruhu vyskytujících se fysických „Já“ v mé blízkosti. S těmito subjekty vedu trvalý dialog. Porovnávám vlastní zájmy se zájmy druhých lidí. Zvažuji předpoklady pro dosahování svých cílů na základě toho, do jaké míry budu nucen s druhými lidmi přicházet do kontaktu a překonávat jejich odpor. Taková volba následně představuje první základní výraz pro sebeurčení, jakým je vnímání morálního dosahu, který bude mít nástroj, jenž pro své zájmy zvolím. Svoboda je potom nalezení takového nástroje, jenž druhé subjekty neomezuje a mé potřeby jsou naplněny takto bezkonfliktním způsobem. Svoboda proto rovněž zahrnuje, v

15

PSYCHOLOGIE SVOBODY

zásadě minimalizaci sociálního, ale i fysického kontaktu s naším okolím – je to prakticky uplatňovaná i n d i v i d u a c e, jedinečnost v samostatnosti a zachování tvůrčích schopností a seberealisaci. Individuace je zpravidla to první, co nás v souboru otázek o svobodách napadá. Jenže člověk nežije osamocen, „není zvíře, ani bůh“ (Aristotelés, Politika, Etika Nikomachova), ale musí každodenně odolávat nárokům společenského soužití. Tento fakt činí individuační svobodu člověka méně dostupnou. Prožívání denních potřeb, se nese v duchu přemáhání sociálních nároků, jejich smiřováním s osobními požadavky. A, aby taková věc měla ještě další prvky obtížnosti, žádá se po jednotlivci širší, politická zaangažovanost na veřejných aktivitách, respektu státního zájmu a dokonce zapojení ve věcech celoevropské, unijní integrace, dále i celosvětových hnutích nejrůznějšího typu, atp. Můžeme proto, v tomto smyslu hovořit také o nejrůznějších poměrech svobod. Tedy svoboda typu společenského uspořádání jako je demokracie, nejrůznější varianty sociálně státních zřízení (Švédsko, Švýcarsko, USA) a dále, např. vnitřní „zápasy“ o význam dopadu sociálních nároků soužití za trvale reformovaných, právních

16

PSYCHOLOGIE SVOBODY

(zákonodárných) oblastí, kterými je společnost řízena v konkrétních životních aktivitách. Tudíž typ svobody, který si chceme blíže rozebrat je pouze fragmentem, jinak celé škály zájmu uplatňovaných svobod. I tak nesmíme zapomínat, že v např. deklarované jako právo lidu (jus publicum) by i zde mělo znít v základním, humánním určení. Neboť, ať chceme nebo ne, vždy se veškerá svoboda našeho života staví vůči svobodám těch, kdo jsou v naší blízkosti, stejně jako vůči těm, kdo jsou nám vzdálenější. Svoboda a její morální rámec překračuje pouhé individuální mezníky, jisto jistě faktem, že nejsme osamoceni jednak svojí vůlí, která nás žene přirozeně do kontaktu se sociálním okolím, stejně jako okolí od nás vyžaduje vždy konkrétní způsoby zaujímání postojů a jejich realizace. Obecná právní nauka za jedno z kritérií sociální svobody a jejího naplnění komentuje tzv. pragmatiku, tj. zejména ekonomické propojení mezi svobodou a hospodářskými potřebami. Nechceme zde příliš mechanisticky zasahovat a přenášet jednu oblast zájmů na druhou a vysvětlovat tak míru nároku onoho pragmatického zatížení věci. Svoboda je sama o sobě dosti náročný podnik. Natož, přidáme-li k jejím obsahům ještě ekonomiku.

17

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Nemůžeme ovšem vynechat to, že stejně jako ve službách sociálního státu, tak podobně i v rámci individuace je pro uplatnění svobodných nároků nutný jeden základní činitel, který se nutí otázkou: a sice, co je předmětem svobody? Je jím, zdá se, vždy nějaká forma platnosti takového zájmu, který odpovídá spokojenosti, tedy „ekonomickému“ dosažení cíle, potvrzení individuální nezávislosti (v mezích možností sociálního uspořádání dané společnosti), tedy žádost neboli libido. Ve dvou případech všeho, co až doposud zaznělo však musíme zdůraznit následující. Každý člověk je z hlediska morálky spojen s prostředím a primární rodinnou zátěží, utvářejících jeho normy a způsoby sebeprezentací. Tato oblast vnitřních významů, naší vybavenosti (to, co je obsahem naší psýchy, C.G. Jung) zásadním způsobem modeluje také naše cesty k motivacím, až k jejich uplatnění v konkrétních formách jednání. Významy, které člověk přisuzuje věcem a jejich ekonomické hodnotě, či prospěšnosti, ke své osobě, dokládá mravní stránku vzhledem k obsahu svého vnitřního světa. Jedná se tedy o další oblast svobody člověka, svobodu vnitřního obrazu a z něj pocházející možnosti projektovat mravní hodnoty do okolí.

18

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Tato úzká provázanost vnější a vnitřní svobody, tedy svobody jednání a svobody myšlení v systému hodnot, představuje nejednou okruh otázek, které komplikují např. partnerské soužití. Už jen v tom, když klientka podotýká: „Neumím dělat první kroky pro smíření, a stejně by to měl vždy udělat, jako první, muž.“ Projekce sociální role muže a tím i jeho odpovědnosti učinili klientku neschopnou vytvářet v rodinném prostředí přijatelnou atmosféru soužití. Ekonomická hodnota muže byla degradována pouze na to, co je očekáváno, kam žádná investice neproudí. (Viz, také E. Fromm a jeho často kritisované teze k danému tématu.) Cesta ke svobodě každého člověka představuje trvalý, celoživotní zápas. Svobody ve smyslu nic nedělat, utrácet lehko nabyté prostředky, atp. lze dosáhnout. Ovšem, potom je otázkou, zda se ještě jedná o svobodu, když takto pojatý její obsah postrádá jednu základní rovinu, konflikt a neustálé prověřování možností rozvíjet osobnost na základě sociálních střetů. Předložený model již svobodu postrádá; jedná se spíše o vydělenost, izolovanost, vymezení směrem k obecné nepotřebnosti. Pakliže bychom s touto tezí souhlasili, je zřejmé, že svobodu deklaruje již zmíněná tvůrčí schopnost. Dokonce svobodou se jen stěží může nazývat

19

PSYCHOLOGIE SVOBODY

takový životní styl, který pouze kopíruje nějakou jinou formu sebeprezentace. Samozřejmě, hovoříme zde jednak o parazitujícím životním stylu, nebo takové formě existence, kde hlavní pohnutkou k seberealisaci jsou nejrůznější, společností samou vyzdvihované „ikony popularity“. Pravá svoboda se neshoduje s jakoukoliv formou zprostředkovanosti. Mnohdy právě ta, nemálo jedincům způsobuje uvíznutí na přijímaných autoritách a devastuje jejich osobní morálku. Ještě jedna okolnost je v těchto souvislostech zajímavá. Každý člověk si v určitém stádiu svého života prochází obdobím, kdy chce změnit svět, revolucionisuje vlastní pohledy na společenské, ale stejně tak i rodinné problémy, atp. Děje se to zejména v letech zhruba od čtrnácti do sedmnácti let. Je to v zásdě druhé období našeho vzdoru (první sahá asi do let mezi jeden a půl až třetím rokem života). Toto vnímání individuační potřeby, nechat na všem v okolí vlastní stopu, pouze moralisujícím způsobem vyzvedává osobní zájem nad zájem většiny. Tedy opět nic nového. Uplatnit svoje vnímání svobody, pokud možno potlačováním všeho, co se jeví stát v cestě našich seberealizací. Na tomto příkladu je naprosto zjevné, že svoboda je, mj.

20

PSYCHOLOGIE SVOBODY

učení se schopnostem zacházet s morálními hodnotami. Jak z předcházejícího plyne, promýšlení otázky svobody se lze v životě jednotlivce, ale stejně tak i v životě společnosti účastnit jak dogmatisovanou, tedy jednostrannou formou, tak formou otevřeného dialogu všech, kdo jsou k danému tématu ochotni přispět. Svoboda je předně pravda o tom, jaký je život. Pravda tohoto druhu znamená odhalit na člověku předmět jeho bytí, jako svého druhu „pobývání ve světě významů“. Bytí-ve-světě je pouze jméno pro fakt obecně platné události. Avšak nacházením „smyslu významů“ dosahuje člověk jistoty, že budoucnost lze zaopatřit přítomným staráním se „o…“. Každé takové starání se „o…“, jako svůj základ předjímá myšlení a toho, kdo myslí. Předmětem svobody je tedy člověk a způsob jeho myšlení. Svobota je, takto myšlení člověka uplatňované směrem k sobě a světu kolem něj. Svoboda je vždy při ruce. Její pohotovost k platnosti však nemusí být nazřena a využita. Svoboda se skrývá za vším, co je nazýváno jako: nutnost, řád, muset, ne jinak, toto si dovolit nelze, nikdy bych se neodvážil, atp. Tedy, jedná se o problém bytí a jeho popření. Tím se však svoboda

21

PSYCHOLOGIE SVOBODY

stává vzácností a možností jen pro nemnohé, neboť prolomí-li ledy obav a nastolí tak posun směrem k tomu, co se až dosud zakazovalo, pomůže starému přechodem k novému - - tušené se stane skutečností, avšak opětovně nesvobodnou v zaopatřování všeho, co má novému zachovat právo na životaschopnost. Člověk současně s tím, jak myslí odráží svoji vnitřní svobodu v činnostech a postojích. Technika, umění a náboženství - - tedy vynálezectví, tvořivost a transcendence (zejména, tyto tři oblasti zpodobování) vyzrazují na člověku jeho neodejmutelné fysické bytí, vztah k jsoucnu a sobě samému. Tím, co bylo až doposud předesláno jsme vymezili ideální stav lidské existence. Uvědomme si, ale že do potřeby návyků a závislostí se člověk dostává právě proto, že některou z výše interpretovaných oblastí, ve své výbavě postrádá. Aby vyplnil vakuum myšlenek, vakuum slov a vakuum svobody, potřebuje k tomu vždy nějakého zprostředkovatele. Vakuum myšlenek, slov nebo svobody činí člověka prázdným, frustrovaným, nastraženým. Tento stav zoufalství, podporovaný vlohami k závislosti jen umocňuje náhradní touhy. Ty mají nechat zapomenout na přítomnost bolesti.

22

PSYCHOLOGIE SVOBODY

VĚKOVÁ STÁDIA A ZÁVISLOST§1. Přirozené sklony k závislostem.

Člověk se do tohoto světa vpravuje biologicky. Možnost vytvořit si dostatečně adaptabilní základ fysiologicky fungujících procesů, které člověka uschopňují k životu v každodennosti je dáno kvalitami prenatálního a raně postnatálního vývoje. Spory o způsobu umístění člověka a jeho života v tomto světě, zde ovšem nepovažuji za vhodné, jelikož podobné tématické rozvádění zahrnuje pouhé a nutno říce, že také zcela prázdné spekulace. Vzhledem k výše zmíněnému, fysiologicky podmíněnému procesu vývoje, to pro reálně fungující organismus, dále znamená, zajištění pravidelného přísunu potravy a dalších zdrojů energie, stejně jako vedlejších, např. smyslových podnětů z prostředí. Vlastní adaptace potom spočívá v tom, že se na základě daných jevů organismus v tomto prostředí chová způsobem, kdy některé jevy fixuje, vytváří si k nim zkušenost a jiné, málo důležité pro samo přežití, nechává bez odezvy. Ve vzájemném propojení těchto fenoménů se ukrývá základ k návykovosti. Fenomény podporující stabilitu organismus podržuje (fixuje) a vyhledává dále jejich zdroj. Tato potřeba pátrat po

23

PSYCHOLOGIE SVOBODY

prameni je dána již tím, že přísun výše jmenovaných složek splňuje základní podmínku, jakou je pravidelnost stejně jako nutkání příjmu vyšších dávek. Současně je těmito mechanickými podmínkami splněno i dosahování cíle organismu, zajistit přísun potravy – energie – k zabezpečení (zachování) vlastního života. Na počátečním stádiu biologického vývoje organismus tuto pravidelnost přijímá bezděčně a fixuje – do úrovně potřeby – ty zdroje, které vyhodnocuje jako výhodné (prospěšné) pro svoji adaptaci. Živočišné buňky, jako základní stavební kameny lidského těla kódují, pomocí genetických řetězců, které mají uschovány ve svém buněčném jádru, veškeré impulsy jak na úrovni jejich kvality a kvantity, tak i co do rozpoznávání časového rozvrhu, v němž jsou do organismu vpravovány. Společným jmenovatelem tohoto procesu, který zvyšuje možnou úroveň pozdějšího návyku a závislosti je intensita. Tyto okolnosti jsou přirozeným základem k tomu, aby organismus podobné jevy v dalším svém vývoji rozvíjel, měl k nim přirozený sklon, nebo na některých typech zpracování ustrnul v abnormalitě akceptace. Vyjádřeno paradoxem: pokud by člověk neměl vytvořené pre-biologické návyky, jen obtížně by

24

PSYCHOLOGIE SVOBODY

přežíval v přírodních, stejně tak, jako v sociálních podmínkách, vlastní existence.

§2. Genetika a neurologie.

Člověk je k závislostem predisponován geneticky. Každý gen je schopen, při poruše své funkce vázat na sebe takové množství energie, biologicky podmíněných vazeb, které oslabují funkčnost ostatních částí organismu. Hovoříme proto o geneticky kvantitativní podmíněnosti poruch závislosti.1 Studie z posledních let prokázali, že např. alkoholové závislosti jsou percentuálně vyšší u mužů (48 - 73%) než u žen (51 - 63%).2 Konkrétně za alkoholovou závislost a návykové poruchu jsou odpovědné: 1, 4, 7, 10, 11, chromosom a dále dopamin – D4 – receptor, cytochrom – P – 450 – 2E1 – gen; pro opiáty, nikotin, kokain např. dopamin – D2 – receptor – gen.3 V tomto výčtu bychom mohli dnes pokračovat, neboť moderní genetické inženýrství vytvořilo již téměř kompletní seznam základní genové epidemologie poruch závislsoti.

1 Thomasius…, Suchtstörungen im Kindes- und Jugendalter, S. 108 an., Stuttgart 2009.2 Tamtéž, S. 109 an. 3 Tamtéž, S. 109 an.

25

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Z neurologického hlediska je zde ovšem jedna zajímavá oblast. Pokud hovoříme o produktech geneticky popdmíněných variet fungování organismu, ovlivňujících jeho sklony k závislostem a návykovosti, nemůžeme se vyhnout otázce, jak tyto okolnosti vznikají. Dostáváme se k problému tzv. „metabolické závislosti“. Látková výměna zprostředkovává organismu potřebné zdroje energie. Takto dodávané zdroje umožňují buněčným strukturám rychlejší dělení (mitósu). Růst organismu a jeho reakce na měnící se podmínky jak z vnitřního těla, tak z prostředí vyžadují biochemické a biofysikální nastavení, dostatečně stabilní jak v oblasti elementární tak v oblasti molekulární. Zejména elementární oblast fungování organismu – bio fysikální schéma – je předpokladem, že následné funkce se budou odehrávat s náležitou přesností. Molekulární funkce, které spadají do oblasti biochemických procesů, jsou založeny na vyhodnocování a autoregulaci látek, jejichž základní strukturou je chemická sloučenina. Obě funkce jsou tedy izolované, jen co do vlastních činností, tj. mechanismu práce, kterou vykonávají. Jinak se, samozřejmě vzájemně prostupují a vytváří celek v oblasti fungování organismu. I tak jsou ovšem v bio - fysikální

26

PSYCHOLOGIE SVOBODY

struktuře organismu zastoupeny základní jevy, jako např. elementární částice, jejich fysikální působení (spin, parita, podivnost, valence, kvantum účinku). Fotomechanický efekt a jeho předpoklad působení v organismu např. rostliny, způsobuje možnost růstu, vývoje atd. Jedná se stále o tentýž proces, který formuloval Albert Einstein, a který rovněž matematicky zdůvodnil Max Planck jako vzájemné působení elementárních částic o nejmenší hodnotě, která je konstantní: 6,62 x 10-27 erg./sek. Veškeré bio – fysikální děje se odehrávají ze základu tohoto kvanta účinku. Látka a pole jsou vždy v minimální, ovšem nikdy v menší míře, než bylo uvedeno, zastoupeny také v lidském organismu. Nervové impulsy mají jednak hodnoty klasické energie a jejího působení mechanickým předáváním na spoje, které jsou k těmto zpracováním bio-energií předurčeny (např. synapse, myeliny), a za druhé jsou z hlediska vlastní dynamiky vyjádřením vrozené dispozice, vytvářet takovou míru reaktivity, která je dána genetickou výbavou organismu jako celku. Genomy jsou schopné kódovat jednotlivé biochemické procesy, vzniklé z těchto biofysikálních podkladů. Z těchto procesů vznikají teprve sloučeninové složky (serotonin, dopamin, GABA, endorfin, estrogen, testosteron, melanin, tyroxyn,

27

PSYCHOLOGIE SVOBODY

noradrenalin, prolaktin, melatonin, glukokortikoidy aj.). Na elementární úrovni je toto kódování zastoupeno vyrovnáváním homeostásy tzv. ionizací (+1, -1; K,+/- Cl+/-) a v dalším průběhu procesem metabolisace již přímo souvisejícího s energeticky výživovou komunikací s prostředím (látková výměna). Živočišná buňka, která je delší dobu vystavena zvýšené intensitě (náporu) jednostranných impulsů (v období počínající závislosti), pozvolna vyvíjí obranu k tomuto působení tím, že fakticky takový tlak ustojí, a to dodávkou adaptační energie z okolních částí organismu. Jakmile však intensita těchto impulsů trvá déle, než je možné genetickou predispozicí se takovému tlaku bránit, dochází k buněčnému odumření; organismus hledá nové buněčné pole; jelikož ostatní oblasti organismu jsou energeticky oslabené a nárok jednostranného působení (dodávka alkoholu, drogy) nadále trvá, organismus kolabuje: nejdříve zvýšením tzv. „bažení“ a následně poruchami v široké oblasti multifaktorového působení na život organismu, život člověka. Zásadní rozdíly jsou, v tomto ohledu mezi dítětem a dospělým člověkem. Dítě si vytváří sklon k akceptaci návykovosti daleko rychleji než dospělý,

28

PSYCHOLOGIE SVOBODY

neboť nemá dostatečnou zkušenost s jinými fenomény, vzhledem ke svému věku a přijímá i podléhá více tomu, co na něj aktuálně působí.4

Pokud bychom tuto geneticky – neurologickou část měli doplnit ještě o další informace, nebude na škodu, když do základních tezí uvedeme následující:

1. mozek pracuje s komparacemi

2. vyhodnocování informací se mozek vždy

účastní jako celek

3. mozek potřebuje informace jako předpoklad

pro zvládání budoucí adaptace na nové

situace

4. mozek „hledá“ informace; hromadí materiál

pro myšlení, tj. kombinování a komunikaci.5

4 The Oxford Companion to the Mind (ed. by R.L. Gregory), p. 155, Oxford 2004. 5

? Pro základní přehled uvádím neuroanatomické materiály, aby se čtenář mohl orientovat také v dalších souvislostech:

MOZEK (CEREBRI) A JEHO ČÁSTI:

Lobus frontalis – přední lalok (po 7. měsíc intrauterinárního života.)L. temporalis – spánkový lalok (po 7. měs. iu. ž.)L. parietalis – horní l. (po 7. měs. iu. ž.)L. occipitalis – zadní l. (po 4. měs. iu. ž.)Fissura lateralis cerebri (Silvii) – boční Silvova rýha (po 7. měs. iuterinárního. ž.)Cerebellum – mozeček

29

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Vzájemná provázanost také neurologických a sociálních faktorů nás upozorňuje na fakt, že se zde setkáváme s komplexním problémem. Jak u dětí, tak u dospívajících je možné tyto komplexy sledovat ve vývoji normy a patogenese. U neurologických komponent se setkáváme s jejich ovlivňováním směrem k organicky podmíněným problematikám, Truncus cerebri – mozkový kmenDiencephalon – mezimozek (thalamus, hypothalamus)Telencephalon – koncový mozek (po 3. měs. iu. ž.)Sulcus cinguli – zadní boční rýha (po 5. měs iu. ž.)Paleocortex – spodní kůra; archicortex – střední k.; neocortex – vrchní k.Basální ganglia – husté nervové spoje hluboko v podkorové oblasti (chemická činnost neuronů – GABA, somatostatin, neurotensin, enkefalin . . .)Nucleus amygdalae – v hloubce temporálního laloku, součást hypoccampu, zásadní vliv na funkci tzv. limbického systému . . .

HLAVOVÉ (KRANIÁLNÍ) NERVY:

Nervus olfactorius – čichN. opticus – zrakN. occulomotorius – pohyby očních bulbůN. trochlearis – pohyby očních bulbů (kladkový nerv)N. trigeminus – trojklanný nerv (citlivost obličeje)N. abducens – pohyby očních bulbů (odtahovací nerv)N. facialis – pohyby lícních svalů obličejeN. statoacusticus – rovnovážný a sluchový nerv N. glossopharyngeus – polykání, sliněníN. vagus – bloudivý nerv (inervuje přes hrudní svalovou hmotu) N. accesorius – měkké patro a krční svalyN. hypoglossus – podjazykový n. (řízení svalů jazyka)

MÍŠNÍ NERVY (NERVI SPINALES):31 párů: přední = nervus motoricus; zadní = nervus sensitivus

Ramus ventralis – nejsilnější větev míšního nervuR. dorsalis – smíšená vlákna motorická a sensitivníR. communicans albus – nervová přepojovací vlákna (bílý myelin)R. communicans griseus – nerv. přepoj. vlákna (šedá - neobsahují myelin)

30

PSYCHOLOGIE SVOBODY

už jen v tom ohledu, že sledujeme u těchto klientů např. zvýšenou náklonnost k infekčním nemocem; v sociální oblasti potom celkově zhoršenou kvalitu soužití a komunikaci s okolím. Nabídka tzv. zkratkových forem jednání se následně ukazuje jako již samozřejmé vyústění problematiky v celkovém zvládání životních situací. Pro klinické zjišťování vzájemné provázanosti genetických, neurologických a sociálních faktorů vzniku a působení návykové poruchy a poruch závislosti pomáhá následující manuál zanášených dat, který může být vhodnou pomůckou při aplikaci nově vznikajících faktorů osobnostního profilu klienta (přitom lze využít následujícího přehledu rovněž i v jiných oblastech anamnestického zjišťování míry patologického poškození psychiky):

Vědomí :

Idiognosie – jáství Sebeuvědomování – diferencovanost Orientace – souvislosti

R. meningeus – vrací se do páteřního kanálu (komunikuje s cév. na páteři)Plexus cervicalis – hlava, krkP. brachialis – pažeNervus ulnaris – horní končetinyN. thoracicorum – hruďP. lumbalis – bedraP. sacralis – křížová oblastP. occygens – kostrční oblast

31

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Lucidita – jasnost

Nevědomí : ( psychoanalytický model )Poruchy vědomí :

Somnolence – snížená jasnost Sopor – reaguje pouze na velmi silné podněty Kóma – hluboké bezvědomí Delírium – bouřlivé jednání, nesouvislé

myšlenky Omnibulace – záchvatové jednání (patické

stavy – psychotické znaky)

Rozpoznávání a ovládavá činnost : ( kognitivně - behaviorální model)Pozornost :

Umyslná – volní Spontánní – mimovolní Selektivní – výběrová Koncentrační – soustředěná Tenační – výdrž, stabilita v čase Kapacitní – množství prvků . . . Distribuční – dělení na více obsahů

Změny pozornosti :

Roztržitost – nadměrná pozornost k více objektům současně

Rozptýlenost – oslabení tenacity Paraprosexie – napětí vede ke změně

reaktivity a pozornosti v čase

32

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Vnímání :

Interfunkčnost – ovlivněno jinými psychickými procesy

Konstantnost – vnímá i za změněných podmínek

Adaptibilita – vnímá a analysuje i v době působení změn

Poruchy vnímání :

Iluse – mylná interpretace vnímaných jevů Halucinace – subjektivní vjemy navozují

psychické poruchy Pseudoiluse (p s e u d o h a l u c i n a c e) –

« probouzení » Komplexní vjemy – « čas . . . » ovlivněno

aktuálním psychickým stavem

Intelekt :

IQ scale Porucha intelektu : primární = mentální

retardace, sekundární = demence Mentální náročnost kriminogenního jednání Paměť – vštípivost, podržení, výběr,

znovupoznání, staropaměť, novopaměť, percepční, motorická, verbální, epizodální, emoční (traumatická), kognitivní schopnosti ...

Poruchy paměti :

33

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Kvalitativní = hypomnésie / snížená p.; amnésie / ztráta p.; retrográdní a. / před událostí; anterográdní a. / po události; hypermnésie / zvýšená paměť

Kvantitativní = konfabulace / doplňuje prázdná místa fantasiemi (vymýšlením);

pseudologie / patologické klamání . . .

Myšlení :

Tachypsychismus – zrychlené myšlení Bradypsychismus – zpomalené myšlení Porucha formálního obsahu myšlení – narušeno

řídícími elementy Nevýpravné a zabíhavé myšlení Inkoherentní m. – nesouvislé Patologické a autistické m. Bludy – hyperevidence Expansivní bludy – megalomanický;

extrapotenční; inventorní (vynálezecký); reformátorský; autoakuzační; ruinační (cítí se ohrožen věcmi z okolí); insuficienční (není schopen jakéhokoliv výkonu); hypochondrický; persekuční; emulatorní (žárlivecký); erotomanický . . .

Osobnost :

Konstituce a temperament – Hyppokratés, S. Freud, C.G. Jung, Kretschmer, Sheldon . . .

Charakter a charakteropatie Zaměřenost – struktura zájmů

34

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Struktura osobnosti – emoce / dominace, submise

Agresivita Afiliance - schopnost utvářet citové vztahy Flexibilita a rigidita Rezervovanost a otevřenost Vážnost a bezstarostnost Podezřívavost Sebejistota a bázlivost

Dynamika osobnosti :

Vývojové aspekty Ego-obranné mechanismy Jednání a prožívání

Emotivita / Motivace :

Realita a subjektivní zážitek jako přenos . . . Polarita . . . Spontánnost . . . Iridace – rozšíření emocí na objekty, které

nebyly součástí expozice . . . Expresivní emotivita – mimika a pantomimika,

signály . . . Vegetativní projevy emocí . . . Nižší city – tělesné (pudové), smyslové,

egoistické . . . Vyšší city – sociální, etické, estetické,

intelektuální . . .6

6 Heretík Anton, Forenzná psychológia, str. 97 an., Prešov 2004 (částečně upraveno pro potřeby „Semináře“).

35

PSYCHOLOGIE SVOBODY

§ 3. Věk, závislost a návyk.

Jak už jsme výše poznamenali, je otázka návyku přímo vázána k těm faktorům, které utváří základní potřeby uschopňující organismus k přežití. To jsou tedy přirozené a nutné návykové vzorce, jimiž je reagováno na podmínky prostředí a podmínky somatické. V raném vývoji je touto návykovostí přirozeně potrava a s ní spojené požitky z nasycení. Vedle toho však existují i přirozené sklony pocity nasycení transformovat přes pocity jiného druhu: např. pocit dosažení cíle (záměru) jenž vyplývá z rozvíjení motorických funkcí – uchopování, chůze a přemístění do předem určeného místa, atd. V každém věkovém stádiu má člověk své přirozené sklony k návykovosti a závislostem, které vyplývají z obecně daných potřeb a nebezpečí podléhat jim v míře zásadně převyšující normální spotřebu. V době od tří let výše je to zejména hlad po informacích, který se uplatňuje jednak jejich vyhledáváním a jednak jejich reprodukcí. Dále je to přirozená závislost na sociálních potřebách nejširšího zaměření, stejně jako závislost na posilování vlastního ega. Zde se mohou již v raném stádiu projevovat různé návyky a závislosti transformačního charakteru: neustálé

36

PSYCHOLOGIE SVOBODY

upozorňování na vlastní osobu, odmítání autorit, aj. Při nedostatečné stimulaci k uspokojení potřeb to následně jsou klasické návyky a závislosti spojené s poruchami příjmu potravy, případně tendence k tabákové a alkoholové závislosti u dětí již prvního školního období. Mnohdy těmto vzorcům chování předchází neuspokojivá rodinná atmosféra, hyperaktivita, selhávání v sociálním chování s vrstevníky, agresivita, okusování nehtů, často vedoucí až k nenápadným formám sebepoškozování, zanedbávaná hygiena, riskující chování při hrách, k níž jsou přemlouváni druzí, atd. Rozpoznávat nebezpečí těchto faktorů, jako základu budoucího rozvinutí návykového a závislého chování není zcela jednoduché a vyžaduje dlouhodobé pozorování klienta. Zajímavou oblastí je návykové chování, které má za svůj podklad to, čemu říkáme psychická infekce. Rovněž k těmto závislostem, které vznikají na základě vlivů přejatých ze sociálního prostředí jak dítě a dospívající, tak stejně i dospělý člověk inklinuje pouze tehdy, jestliže má ve stejné oblasti potřeb oslabené možnosti je vyhodnocovat a uvědomovat si míru škodlivosti jejich vlivu na své zdraví a psychickou pohodu. Hovoříme proto o návykovosti fysiologické a psychické. Jejich

37

PSYCHOLOGIE SVOBODY

působením (zde můžeme hovořit o psycho-fysickém paralelismu) vznikají různé úrovně podvědomých či nevědomých potřeb, tužeb, nutkavostí, bažení. Součástí je rovněž psychická obrana. Nejčastěji do okolí projektovaná sociálním stažením, odmítáním zapojit se, či jinak podobným způsobem vytvářet sám od sebe zdravé mezilidské vztahy. Každá závislost je svého druhu potřeba umožnit přísun nějakého nadstandardu, který přináší uspokojení tam, kde je již není nutno podporovat, neboť všechny oblasti normálního, zejm. fysického zabezpečení, byly dosaženy. Při závislosti či návyku jsou tzv. normální potřeby zanedbávány. Zdůrazněme v této souvislosti, že první formou závislosti je falešný pocit přirozeného zvyku, tedy jakýsi pocit tolerance. O zvyku hovoříme tam, kde pro nás nabyly časo-prostorové souvislosti charakteru jistot. V zdravém životním stylu se pro člověka stává jistotou např. časová projekce výhledů, předsevzetí, které jsou realisovány v konkrétním prostorovém schématu tzv. seberealisací. U klienta s návykem či závislostí se však věc má tak, že jeho časo-prostorové schéma se soustředí pouze na to, co má přinést kýžený pocit úlevy, při kontaktu s objektem závislosti či návyku. Tyto okolnosti mohou představovat již

38

PSYCHOLOGIE SVOBODY

vznikající vazby na příjem potravy v prenatálním a raně postnatálním vývoji. Jejich důležitou součástí je, neodmyslitelně rovněž utvářený postoj ke zdroji potravy, tj. zpravidla k matce. Podle Melanie Klein právě zde dochází k prvnímu zakládání introjekce a projekce následně rozvíjených v nějakou patologii (uzkostná, depresivní, schizofrenní pozice, aj.). V různých souvislostech jsem popsala sadistické fantasie dítětem namířené proti matce. Zjistila jsem, že agresivní impulsy a fantasie v raném vztahu k matčinu prsu, jako je úplné vysátí a vydlabání prsu, vedou záhy k dalším fantasiím o vstoupení do matky a oloupení jejího těla o vnitřní obsahy. Současně dítě prožívá impulsy a fantasie o napadení matky tím, že do ní vyloučí své výkaly. V takových fantasiích jsou tělesné produkty a části já prožívány jako odštěpené, promítnuté do matky a jejich existence tak pokračuje v ní. Tyto fantasie se záhy rozšiřují i na otce a další osoby. Uvedla jsem také, že persekuční úzkost a strach z odvety, která pramení z orálně-, uretrálně- a análně-sadistických impulsů, jsou základem vývoje paranoie a schizofrenie.7

7 Melanie Kleinová, Závist a vděčnost a další práce z let 1946 – 1963, str. 173, (Triton) Praha 2005, přel. Pavla Císařová (částečně upraveno – A.J.).

39

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Neurologicky tato část raného vývoje úzce souvisí s dozráváním fronto-temporálního laloku a dalšími propojeními s CNS, funkcí hypofýsy, hypokampu a scelkovou adaptací parietálního laloku, myelinovými prekurzory a z těchto faktorů (při jejich poškození) pocházející stres v takové úrovni, která odpovídá patologii (funkční produkci) mozkových center, jejich dalšímu neuronálnímu nastavení, které se tak nadále bude chovat, jako by se trvale nacházelo ve fási před nebezpečím, napětím či ohrožením. Závislost tak může, z druhé strany představovat přirozenou reakci na jednostrannou funkci některé části mozku, vyhovět jeho patologii bez možnosti fakticky tuto závislost u sebe rozeznat. Vědomá vůle je oslabená a podřizuje se síle biogenních a fysiologických požadavků (nároků). Je-li např. matka, po dobu těhotenství schopná pravidelné, byť jen malé konzumace alkoholu, vyvíjející se organismus v jejím těle nemá vytvořený základ pro jeho odbourávání, takže délka trvání jeho působení je neúměrně delší a po stránce zbržďování vývoje zásadně ovlivňující vzniklé deficity. Jestliže je zde dále kombinace s jídlem, tak pocit nasycení společně s alkoholem přináší pocity libosti,

40

PSYCHOLOGIE SVOBODY

neúměrně je zesiluje a vytváří v organismu prostředí normující pocit slasti v příštím způsobu celkového nastavení organismu pro životosprávu - jeho sklon k vyhledávání a dodržování nastaveného modelu. Tělo vždy reaguje na základě zvyku.

§ 4. Slast, libost, návyk a závislost.

Ještě jednu vsuvku k předešlému pojednání: rozlišujeme zde mezi pocitem slasti a pocitem libosti. Je třeba si upřesnit, že pocit slasti je pocitem, který přichází jednak v době nějakého výkonu, nebo až po ukončení nějaké činnosti, zpravidla spojené se somatickým zpracováním. U pocitu libosti je zřetelnější to, že se jedná o míru dodání příjemného pocitu také z jiných zdrojů, např. estetický cit může představovat pocit libosti, nebo vnímání pocitu libosti po zvládnutí nějakého intelektuální výkonu. Kromě toho, abychom tedy dostáli terminologických upřesnění v celém jejich rozsahu: je vhodné také rozlišovat mezi tzv. návykovými poruchami a poruchami závislosti. Návykové poruchy jsou typické tím, že se jejich syndromologie projeví nejčastěji v krizových situacích jako naučený způsob reagování, nikoliv tedy jejich řešení. To znamená, že v každodenním životě nemusí být

41

PSYCHOLOGIE SVOBODY

rozpoznávány a klient je dokáže před okolím maskovat. Jedná se o kompenzační typy jednání jako např.: zvýšený zájem o konzumaci sladkého, pití kávy, kouření cigaret sexuální apetence, neúměrně zvýšené sportovní aktivity, atd. Případně snížení uváděných aktivit na úroveň, která je pro celkové jednání klienta netypická. Jak tedy můžeme vidět, problémem interpretace návykových poruch je umění nalézt definiční pravidlo: jestliže – pak (definiendum – definiens) pro příčinnou souvislost (kauzalitu) nebo klasifikaci podmínek (kondicionalismus – Max Vervorn). V každém případě se jedná o různé úrovně úzkostí, prožitků v jejichž pozadí je psychický tlak. Proto můžeme spíše pozorovat, že v odborné literatuře převládají reduktivní definice, které si nečiní nárok na absolutní terminologii či jiná konečná vymezení.

U poruch závislostí je daná problematika pro klasifikaci snazší - - klient, zejména způsobem vyhledávání toho, bez čeho se nemůže subjektivně obejít omezuje ostatní, zejména tvůrčí a sociální aktivity na všech úrovních, má tendenci ke lhaní, krádežím, kterými si dopomáhá k získání prostředků k zajištění dodávky drogy, alkoholu, vedle

42

PSYCHOLOGIE SVOBODY

navyšující se agresivity a postupně celkové ztráty sebekontroly. Čím je člověk starší a pro zvládání svých životních nároků obeznámenější s vlastními schopnostmi řešit je kompenzačními způsoby, nachází se od možnosti, být závislý, dále. Ovšem i tak podléhá vlastním kompenzačním nárokům, které se během života naučil projektovat a které mohou trvat po celý život jako vnímaná a doměle přirozená součást osobnosti. Od návyku k závislosti je pouze malý krok, ovšem není zde pravidlo, že nutně každý návyk je pouze předstupněm závislosti a že je proto jen otázkou času, kdy k danému přesmyku dojde. Fixace na úrovni návyku může pro mnohé klienty představovat dostatečnou kompenzaci v širokém pásmu aktivit a to i tam, kde se jedná o klienta, jehož celkový přístup k životním událostem představije jeden ucelený stav krize, jako jsou např. chronisující neurotici. Pokud bychom celou věc vymezili psychoanalytickou terminologií, vycházející z modelu o založeném konfliktu, tak se dá říci, že u každé návykové poruchy a poruchy závislosti jde o to, nalézt zdroj dráždění. Ten může mít charakter

43

PSYCHOLOGIE SVOBODY

biogenní, neurologický, hormonální, fysiologický nebo charakter obecně, osobnostně psychologický; např. frustrace, úzkost, deprese, posttraumatický syndrom, fobie, porucha ve spektru osobnosti, aj. Často je uváděn deficit v celkovém vývoji a usazenosti Já (Ich-Entwicklung) a z toho pocházející možnosti snížené či nedostatečné sebekontroly (Selbstkontrolle), případně nastavení osobnostního profilu při vyhodnocování existenciálních otázek ve schématu komplexního negativismu v přístupu k orientaci ve světě a řešení hraničních stavů (aller negativismus für Weltorientierung und Grenzsituation). Lze potom také zaznamenat vývoj patologie sledováním tzv. frustračních stádií (jejich manifestací v různých úrovních chování či emotivních projevech klienta) od narození do osmnácti let. Návyk a závislost se demonstrují např. v oblastech jako je chování v prostředí, rodiče, typ zaměstnání, další blízcí a přístup k nim i komunikace s nimi, nebo dále mají svoji patrnost v zacházení s jídlem, péči o zdraví, rozvrhování denního režimu, zvládání volnočasových aktivit, nakládání s penězi, přístupu k výchově dětí či celkovém vnímání odpovědnosti za druhé, atd. Vedle uvedených komponent je zde ještě třetí

44

PSYCHOLOGIE SVOBODY

pojem, a tím je zneužívání. Tento výraz používáme tam, kde klient např. místo, aby uposlechl rady lékaře o své vůli přijímá léky způsobem, kdy mu tyto mohou uškodit, ale v dané chvíli jejich aplikace se takovým nebezpečím nezabývá. Opakovaně se pacient se sklonem ke zneužívání léků dostává do těsného kontaktu se smrtí nebo podobně nebezpečných situací a přesto je z hlediska vyhodnocení takové situace oslaben, pro její rozpoznání a předcházení jí. Rozpoznáváme tyto druhy psychických komplikací, jakmile se jejich působením mění celkové životní postoje a klient není schopen rozeznat jejich nebezpečí. U dospívajících pacientů se zde často setkáváme s latentními pokusy o suicidum nebo hostilní agresivitou zaměřenou na vlastní osobu – sebepoškozování. Z výše uvedeného takto rozpoznáváme nesnadnost vymezení jednotlivých pojmů a jejich odkazu k obsahům toho, co popisují. Spíše se kloním k tomu, že se u poruch návykových, závislosti a zneužívání vždy jedná o vzájemně provázaný komplex psychických vazeb, kde hraje důležitou, a snad i nejdůležitější roli porucha vůle, odepřít si touhu po zdroji, který má vést k dosažení pocitu slasti. Pouze konkrétní (behaviorální)

45

PSYCHOLOGIE SVOBODY

způsoby demonstrují obsah termínů jako návyk, zneužívání, závislost. Součinnost kognitivního rozvoje osobnosti s apelem na změny chování mohou potom tvořit východisko ze situací, do nichž se těmito způsoby sebeprojekce klient dostal a uvízl v nich.

§ 5. Diagnostika návykových poruch, závislosti a zneužívání.

Vodítka pro diagnostikování poruch závislosti, návykových poruch a poruch vzniklých zneužíváním látek mohou vycházet rovněž z přirozených věkových stádií a jejich obecně určujícího sklonu k stereotypisaci, nebo lépe řečeno ze základního nutkání vyplývajícího z dosažené věkové hranice a jejích osobních či sociálních potřeb, touto věkovou hranicí podmíněných:

0 – 3 fysiologické potřeby3 – 5 hra / projekce5 – 12 informace12 – 15 pohlavní pud15 – 18 solipsismus /ego I.18 – 30 sociální interakce30 – 45 ekonomický status

46

PSYCHOLOGIE SVOBODY

45 – 60 solipsismus / ego II.60 – 75 heterogenita předešlých škál

Závislost se nám vnucuje zcela iracionálním způsobem, proti naší vůli a jako doměle vnější objekty staví proti sobě “zájem” a “povinnost”. V tomto ohledu je rozdíl mezi návykem a závislostí v intensitě, jejich dynamice, kterou se prosazují v nárocích na umístění, zejména v systému hodnot. V návyku doposud vědomí ještě koriguje zbytky vůle uchopit racionálním způsobem nutkání a nepovolit mu úplné obsazení potřeb s vyloučením ostatních přání či nároků na povinnost, pro zachování osobní důstojnosti. V závislosti se iracionální postavení stalo již dominantní a systém obran mu umožňuje toto postavení udržovat, posilovat a pro sociální okolí také obhajovat domělými argumenty z logiky, které však představují většinou pouze emoční klasifikaci z něvědomí udržovaných zdrojů, ze skutečné trágédie této osobnosti, stojících v pozadí jako celého systému založených konfliktů. Že je v tomto ohledu, na počátku práce s klientem v každém věkovém stádiu platný psychoanalytický model, se ukázalo klinicky úspěšné ve většině vyšetřovaných případů. Konečně mezinárodní klasifikační standardy také zde uplatňují kritéria,

47

PSYCHOLOGIE SVOBODY

jejichž obsahy jsou výsledkem dlouholetých pozorování klientů a jejich psychoanalytického vyhodnocování, ovšem nutně doplňovaných současnými hledisky a kritérii mezi psychologií osobnosti, psychoanalytickymi přístupy v součinnosti s psychyatrickými výsledky výzkumů z posledních let:

Global Assesment of Function Scale – GAF 8 Kód: Tabulka č. 1.100 Pacient je bez jakýchkoli příznaků a v celkové

sociální interakci, ve svém okolí oblíbený . . .90 Přirozené konfliky nepřekračující míru sociální

tolerance . . .80 Časové schéma řešení konfliktů je delší než

očekávaný průměr . . .70 Problémy s náladovostí, spánkem . . .

60 Komplikace s pracovními výkony . . .

Další bodovací místa zahrnují např. problémy v komunikaci, vyhýbání se přátelům, myšlenky na sebevraždu, obavy, že bude nebezpečný svému okolí, zanedbávaná hygiena, neovládavá zuřivost … Posuzujeme-li tedy míru ovlivnění psychiky klienta s návykovou poruchou, závislostí, nebo zneužíváním látek (abúzus) a jejich následným poškozením v některé oblasti zdraví sledované

8 Upraveno – ukázka.

48

PSYCHOLOGIE SVOBODY

osoby, musíme brát v úvahu jednak věkové stádium, odklon od normy a obsah přesunuté energie z běžně využívaných oblastí denních aktivit do patologie, měnících tak celkovou duševní pohodu pacienta. Vedle uvedených kritérií se jako hlavní na změnách osobnostního profilu podílí v součinnosti s rozvojem návyku, závislosti a zneužívání látek zejména neurotické stavy, neurastenické jevy, deprese, mánie, psychósy v širokém spektru uplatňování. Intoxikace a období odvykací mohou splňovat pro jednoho klienta nebezpečí nástupu kterékoliv z uvedených psychických poruch. Jiní klienti naopak defilují pouze pro ně vždy typickou škálu problematik, kterou jinak nepřestupují a jejich obtíže jsou proto dobře vymezitelné, také možností vždy stejným způsobem psychoterapeutického přístupu, což je z hlediska šetrnosti práce s klientem chápáno za mnohem výhodnější jak pro pacienta, tak pro jeho konzultanta. Oba se rychleji orientují v anamnése, průběhu terapeutických situací a vzájemné souhře.§ 6. Přehled dalších diagnostických kritérií a jejich

klasifikace.

Podle Světové zdravotnické organisace, dále podle Diagnostického a statistického manuálu

49

PSYCHOLOGIE SVOBODY

psychických poruch, který je vytvořen a doplňován odborníky z Americké psychiatrické asociace (WHO, ICD-10, DSM-IV a IPA) platí následující kritéria:9

ICD - 10:

I. psychiatricky a somaticky projevy klienta odpovídají poruše návykové a poruše závislosti

II. souhlasí rovněž v behaviorálních projevech klienta sociální participace

III. abnormální psychosociální situace (sociální uplatnění, biografie, rodinná a sociální anamnésa

DSM-IV:

I. klinicky zjistitelné poruchy a jiné relevantní problémy

II. poruchy osobnosti; duchovní překážkyIII. nemoci klasifikované interní medicínouIV. funkční omezení v sociálních aktivitáchV. globální postižení (deficity) v oblasti širokého

pásma interpersonálních vztahů (GARF = 0 – 100)

9 Thomasius, etc. Suchtstörungen im Kindes- und Jugendalter, S. 11 – 20, Stuttgart, 2009.

50

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Moderní klasifikace, jak vídíme, sledují zejména trend individualisovaného zjišťování, sběru dat a odklání se od donedávna klasifikovaných přístupů, které si činily nárok na to, vymezovat psychickou poruchu tzv.: předešlým splňováním podmínek - - ty přichází na pořad dne, až v druhé vlně diagnostikování. Samostatně, vedle těchto uvedených klasifikačních faktorů stojí tzv. Multitaxiální klasifikační schéma psychických poruch dětí a dospívajících.10 Jako diagnostická vodítka je zde zvažováno následující:

a. vývojové zbržděníb. celková kognitivní opožděnostc. tělesné omezeníd. abnormální sociální vlivy

Uváděná kritéria představují podíl na rozvoji poruch o nichž zde hovoříme. Jsou jejich dalším zdrojem. Vzhledem ke znakům, které odpovídají etiologii a jejich intensitě prosazování ve vlivu na psychiku a celkové zdraví klienta, rozeznáváme dále:

1. přání2. nutkání3. prudké změny nálady

10 Viz, tamtéž.

51

PSYCHOLOGIE SVOBODY

4. psychické vydírání5. vztek6. agresivita7. útočnost8. sebepoškozování9. suicidální sklony

U všech uváděných bodů potom musíme ještě rozeznávat jejich stupňování, pokud se klient necítí potřebou prosadit svůj zájem (nárok), dostatečně uspokojený. Mnohdy nenápadnost takových projevů a nevhodná tolerance ve výchovném přístupu okolí znemožňují rozpoznávat fakticky blížící se patologii a její možné plné rozvinutí, jen s malou šancí na následnou, úplnou nápravu. Budeme-li respektovat zmíněný psychoanalytický model přístupu k práci s klientem, tak ve většině případech se setkáváme se založenými konflikty, jejich přesuny a sublimačními jevy, stejně jako tzv. konverzemi a přeobsazeními. Při této příležitosti memůžeme opomenout jeden ze základních citátů Sigm. Freuda, který se týká problematiky hysterických jevů a jejich přeobsazování do dalších oblastí lidské psychiky, aniž bychom nezdůraznili fakt, že jsou stále, obecně i s některými výhradami přijímány jeho sexuálně podmíněné faktory, pro vznik neurotických variet:

52

PSYCHOLOGIE SVOBODY

1. Hysterický symptom je symbolem vzpomínky na (traumatické) dojmy a zážitky.

2. Hysterický symptom je prostřednictvím konverse vytvořená náhražka asociativního návratu těchto traumatických zážitků.

3. Hysterický symptom je – tak jako i jiné psychické výtvory – výrazem splnění nějakého přání.

4. Hysterický symptom je realizací nějakého vyplnění přání a sloužící, nevědomé fantasijní představě.

5. Hysterický symptom slouží sexuálnímu uspokojení a představuje část sexuálního života dané osoby (v souladu s jednou ze složek jejího sexuálního pudu).

6. Hysterický symptom odpovídá návratu určitého způsobu sexuálního uspokojení, který byl v dětském životě reálný a od té doby byl vytěsněn.

7. Hysterický symptom vzniká jako kompromis ze dvou protikladných afektivních nebo pudových hnutí, z nichž jedno se snaží vyjádřit nějaký dílčí pud nebo nějakou složku sexuální konstituce, druhé se snaží je potlačit.

53

PSYCHOLOGIE SVOBODY

8. Hysterický symptom může převzít zastupování různých nevědomých, nikoli sexuálních hnutí, nemůže však být bez sexuálního významu.

9. Hysterický symptom je výrazem na jedné straně mužské a na druhé straně ženské nevědomé sexuální fantasie.11

Fakt, že hysterisující a neurotisující jevy stojí na vlastním počátku rozvoje závislostí, návykových poruch a poruch spojených se zneužíváním látek je bezesporný. Jejich míra přeobsazování potom hraje důležitou roli v schopnosti nalézt pro ně hloubku a vážnost s níž v psychice klienta působí. Zde nám často poslouží projektivní techniky práce s klientem jako je výklad snů a další práce se sny, dále arteterapie, psychodrama, muzikoterapie. Ve všech případech uváděných přístupů k práci s klientem se odhalují založené konflikty, které v nějaké míře časem otevírají cestu k nevědomým impulsům a samotnému pacientovi pomáhají nacházet východiska ze své nelehké situace. Podpora je zde

11 Sigm. Freud, Sebrané spisy, Kn. 7, str. 154 – 155, Praha (nakl. Jiří Kocourek) 1999. (Pozn.: jelikož je překlad na mnoha místech komplikovaný, což se ukázalo částečnou nesrovnalostí s  originálem, dovolil jsem si text, zejm v bodu č. 4. upravit do srozumitelnějšího tvaru. Dále, srovnej viz také, Sigm. Freud, Gesammetle Werke, Bd. VII., S. 196 – 197, Imago Publishing, London 1941.)

54

PSYCHOLOGIE SVOBODY

možná zejména náhledovými, racionalisovanými technikami.

§ 7. Sociální kritéria a sociální patologie pro vznik poruch závislosti, návykových poruch

a poruch vyvolaných zneužíváním látek.

Poruchy závislosti jsou obecně závažnou kategorií psychických poškození a svým významem interpersonálním, sociálním, ale také neuropatologickým jsou řazeny hned za organickými poruchami, jejichž společným jmenovatelem jsou druhy demencí. Konečně také následující kategorie – schizofrenie – může být jako svého druhu porucha s psychotickými znaky vyvolána působením psychoaktivních látek. Tedy celkové umístění poruch závislosti mezi oběma zmíněnými kategoriemi je zcela oprávněné. Stejně tak je vhodné si připomenout, že všechny tři uváděné kategorie psychických poruch mají své závažné sociální a interpersonální působení v patologii, která dnes již nemůže být přehlížena. Co se týče poruch závislosti jmenujme ze základu ty, které jsou diagnostickými manuály upřednostňovány v uváděných přehledech12:

12 Viz, Thomasius, cit.d., s. 9, upraveno.

55

PSYCHOLOGIE SVOBODY

Tabulka č. 2

Alkohol - F10.1

Opioidy - F11.1

Kanabinoidy - F12.1

Sedativa, hypnotika, Anxiolytika - F13.1

Kokain - F14.1

Inklusivní stimulancia – kofein, amfetamin - F15.1

Halucinogeny - F16.1

Tabák - F17.1

Inhalační látky - F18.1

Víceobsahové substance - 19.1

Zneužívání jiných látek - F19.1 (F19.2x)

Sociální patologie závislostí a její stále více normované projevy v chování rodinných příslušníků dává v současné době jen málo šancí odborníkům úspěšně tomuto jevu čelit, zejména u dětí a dospívajících. Terapeutické možnosti jsou rovněž omezené, zejména, pokud je pacient rigidní, maladaptivní, inkonherentní nebo silně kohezní, tj. vázaný na nějakou sociální skupinu stejné nebo obdivované věkové kategorie s obdobnými problémy, kde je otázka závislosti podporou pro

56

PSYCHOLOGIE SVOBODY

soudržnost či jinak modifikované normy v životním poli klienta. Primárním problémem prevence je, aby se informace o vážnosti sociálního působení patologie závislostí v dostatečném množství a odborné (přesto však stravitelné) podobě, dostávaly pravidelně do rodin. Výrazný základ pro navázání komunikace s veřejností a rodinami spočívá ve zlomení předsudku, že za výsledky v oblasti sociální patologie může stát, vláda, odborníci, aj. Zde je nutné se zásadním způsobem ohradit a s nejvyšší mírou vážnosti apelovat na to, že pozitivní zlom v obratu dnes neutěšeného vývoje může učinit zejména rodinné navázání na tradiční hodnoty v komunikaci, soužití, rodinném posilování soudržnosti, interpersonálním altruismem. Vedle těchto zcela zřejmých faktorů je to zvl. také působení pedagogů, sportovních družstev, zájmových aktivit a jejich vedení, které právě osobnostními kvalitami v přístupu k činnostem mohou posilovat naopak osobnost dítěte či dospívajícího. Nesmíme zapomínat, že je to nápadoba chování okolí, kterou dítě a dospívající demonstrují jako přejímané normy. Mnoho, rádo by rozumných, i když dobře míněných řečí zde nezmůže. Moralisování, kárání, vyhrožování či realisace fysických trestů pouze zvyšuje odpor k

57

PSYCHOLOGIE SVOBODY

vnucovaným normám a dítě nebo dospívající jako demonstraci vůči těmto projevům vykazuje jasné známky odporu přijetím a prosazováním zcela opačných behaviorálních norem. Člověk se v jakékoliv podobě závislosti stává nesvobodným. Podmínění životních potřeb vykonáváním v podstatě jednostranné nutkavosti uzavírá daného jedince do vnitřního žaláře. Často je to však do okolí manifestovaná suverenita jinak vyprázdněného Já, či - jak by věc, po svém, zhodnotil Viktor Frankl. Nebudeme také daleko od pravdy, když si na tomto místě připomeneme, že na základě (i když poněkud široce) vlastních pozorování Erich Fromm, už na přelomu čtyřicátých a padesátých let formuluje svoji Anatomii lidské destruktivity. Ta se rozvíjí zejména třemi směry: 1. z principu přirozené opozice vůči všemu, co z okolí přichází jako norma; 2. dále, paradoxně z principu jako důsledek vyhovovat všemu, co přichází z vnějšku (tedy přitakáním tomu, co se dělá, co se říká a má se jako: když oni, tak mi taky - tedy, jakási sociální ambivalence); 3. extrémní potřebou po uplatnění sebevydělenosti a uznání (sociální narcismus). Každému z uvedených principů je třeba něco podřídit, vyhovět mu, a to je možné pouze jediným

58

PSYCHOLOGIE SVOBODY

způsobem, zaujetím postoje, behaviorální demonstrací. Trapná je v celé věci, pozorováním dítěte a dospívajících rychlost názorových záměn ve světě dospělých. Dítě a dospívající docházejí přirozeně k vlastní, řekněme esenciální tříšti hodnot, které touží, nadále už jen upevňovat. Naopak se jim dostává zjištění vágnosti obsahu morálníh hodnot v celém jejich sociálním rozměru. V opozici k této skutečnosti často mladý člověk hledá východisko. Zranitelnost z obludného nepochopení vytváří podklady k sociální frustraci na jejímž konci je pocit nenaplněnosti. Tento deficit je třeba vyrovnat, nejlépe protestem, neviditelným křikem do prostoru, jenž v okamžiku odhalení okolím již bývá dobře ukotven v osobnostně – hodnotovém systému klienta. Sociální a patologická oblast se tak vzájemně provazují na širokém spektru působení. Zejména je to fakt, že samy psychické poruchy vyvolané substancemi mnohdy své majitele přivádí daleko rychleji k exrémně neurologickému poškození, nebo končí také letálně. U drogových psychós se klasifikují v průměru dvou – týdenní výkyvy nebo osma-čtyřicetihodinový stav, případně krátké, ale zato však celé série obsahující dezorientace, které by neměly přesahovat dobu šesti měsíců. Po

59

PSYCHOLOGIE SVOBODY

uplynutí této doby a dalším spontánním pokračování komplikací, spojených s celkovým selháváním v osobních a sociálních aktivitách, bychom již mohli předpokládat nebezpečí nástupu vážnosti takové poruchy směrem k organicky podmíněné syndromologii s vážnějšími dopady na celkové zdraví klienta. Problémem tu je tzv. neuroplasticita mozku. Je třeba si uvědomit, že člověk deklaruje pouze to, co tvoří obsah jeho myšlení převedeného do oblasti chování či jiné formy sebepresentace. Jakékoliv narušení ontogenetického programu vývoje CNS představuje nebezpečí takové devastace, která již nebude moci být úspěšně zvrácena. Ať se jedná o závislost, návyk, zneužívání, vždy se jedná o omezení tvůrčích schopností člověka. Tato omezení jsou potom patrná v neutěšených interpersonálních vztazích, maladaptivním chování, hledání různých tzv. životních zkratek a úniků. Celková nespokojenost klienta s životním stylem jej dovádí k změně nálad, všudy přítomné nespokojenosti, sbepodceňování, či neochotě zabývat se projekcemi budoucích plánů, jejich naplňování, atp. Mnoho léčených dětských a dospívajících klientů se během doby intervenčního režimu chová jako klienti s posttraumatickou poruchou. Klienti

60

PSYCHOLOGIE SVOBODY

demonstrují své obtíže jako závažnou traumatickou událost a do jisté míry se jim tak splňuje možnost, z jiné strany, poutat tímto chováním, na sebe z okolí pozornost. Nejednou se během práce s klientem a jeho rodinnými příslušníky dozvídám, že pacient v zásadě svému okolí vyhrožuje, při vzniku interpersonálního napětí, opětným rozvojem svého problému, do jeho praktického zprovoznění. Konfliktovost v rodinách, vycházející z tohoto modelu je velmi častá. Úspěšnou a zásadní prevencí je, v tomto případě trpělivost, pochvala, podpora.

© Adamec Jiří

PSYCHOLOGIE SVOBODYZávislost a návykové poruchy

u dětí a dospívajícíchNeprodejný výtisk.

Adamec Jiří - Filosofický seminář - Katedra teorie 2009 - Lidická 79, 602 00 Brno

A5, 100 výtisků

61

PSYCHOLOGIE SVOBODY

ADAMEC JIŘÍ (narozen 1957) původně vyučen pekařem, v letech 1979 – 1989 vyučuje filosofii na středních a vysokých školách a od roku 1990, až do současnosti, vede soukromý seminář a realisuje universitní semestrové cykly a jednotlivé přednášky, se zaměřením na psychologii, psychiatrii a filosofii, jako součást vysokoškolského učitelského praktika v Brně - MU, Praze - UK a Olomouci - UP. Současné externí pracovní pobyty: Universität Wien, Trinity College – Dublin.PUBLIKACE

1. Filosofické základy logiky, Brno PřF-MU 1999 (ISBN 80-210-2118-7).2. Stát a právo v díle Tomáše Akvinského, Brno 2001 (ISBN 80-328-7645-7). 3. Filosofie - Biologie – Psychologie, Brno 2002 (ISBN 80-238-8235-X).4. Filosofické otázky Feynmanovy fysiky, Brno 2002 (ISBN 80-238-8643-6).5. Psychologická čítanka, Brno 2002 (ISBN 80-238-8642-8). 6. Psychologie pro stomatology, Brno 2003 (ISBN 80-238-9985-6).7. Kleine philosophische Lesebuch, Brno 2003 (ISBN 80-239-2020-0).8. Latinská čítanka středověkých textů I., Brno 2003 (ISBN 80-239-2018-9).9. Čínská filosofie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2017-0). Druhé vydání, 2005.10. Vývojová a kognitivní psychologie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2019-7). 11. Psychoanalytické studie, Brno 2004. (ISBN 80-239-4357-X).12. Vesmír – jazyk – sen (Ontologie přítomného), Brno 2005 (ISBN 80-239-4355-3).13. Latinská čítanka středověkých textů II., Brno 2005 (ISBN 80-239-4354-5).14. Průvodce po sebraných spisech M. Heideggera, Brno 2005 (ISBN 80-239-4356-1).15. Techniky výkladů snů, Brno 2005 (ISBN 80-239-4358-8).16. Psychologie v Hegelově Fenomenologii ducha, Brno 2005 (ISBN 80-239-4359-6).17. Psychoanalýsa dětí v díle Melanie Kleinové, Brno 2006. 18. Psychologie v dějinách filosofie, Brno 2006. 19. Fragmenty z filosofie a psychologie- I., Brno 2007.20. A History of Philosophy (Students reader), Brno 2007.21. Psychologie C. G. Junga. (Interpretace podle německých textů), Brno 2007.22. Biologická neuropsychopatologie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0199-6).23. Indická filosofie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0200-9).24. Psychologie nesmrtelnosti duše, Brno 2008 (ISBN 978-80-254-1317-3).

62

PSYCHOLOGIE SVOBODY

25. Fragmenty z filosofie a psychologie – II., Brno 2008.26. Průvodce dílem H.-G. Gadamera, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1318-0).27. Přehled díla Sigmunda Freuda, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1319-7).28. Psychiatrie a fenomenologie, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1320-3).29. Narcismus. Psychologie budoucnosti, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-00-6).30. Úvod do četby „Bytí a času“, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-01-3).31. Psychologie logiky. (Princip. Mathem.), Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-02-0).32. Vnímání a myšlení. Psychologie I. Kanta, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-03-7).33. Existenciální psychologie Karla Jasperse, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-04-4).34. Úvod do studia Aristotelovy Metafysiky, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-05-1).35. Psycholingvistika, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-06-8).36. Péče o duši (Jan Patočka), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-07-5)37. Druhý život psychoanalýsy (Dopisy), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-08-2).38. Nietzsche a Heidegger, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-10-5).39. Psychologie svobody a závislosti, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-09-9).40. M. Merleau – Ponty a principy poznání, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-11-2).

ISBN 978-80-87234-09-9

63