Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Zahučaly lesy. Kniha vzpomínek. Paměti, knihovna literárních pamětí a korespondence, sv. 15by Hanuš JelínekReview by: Vladimír ŠtěpánekListy filologické / Folia philologica, Roč. 73, Čís. 4/5 (1949), pp. 225-227Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459622 .

Accessed: 16/06/2014 12:13

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.79.31 on Mon, 16 Jun 2014 12:13:43 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 225

spěvků (Hlasy tří generaci, Z veršů věnovaných Svat. Čechovi, Nad životem a dílem) jsou co do významu (životopisného i myšlenkového) poněkud slabší, jen poslední příspěvek sborníku, Bibliografie literatury o životě a díle Svat. Čecha od Viléma Bitnara, má značnou a nedocenitelnou hodnotu pro svou

podrobnost a úplnost. Celkem možno říci, že Sborník vykonal kus velké práce, a to je tím významnější, že stále ještě marně čekáme na podrobnou, vědecky fundovanou a vyčerpávající monografii o Čechovi. Flajšhansovai Strejčkova jsou zastaralé, i když obsahují velké množství cenného materiálu, bez něhož se ani budoucí biograf neobejde, a velká monografie A. Nováka zůstala tor sem. Tento sborník přináší takové množství materiálu s různých hledisek к Čechovu životu a dílu, že se stane nezbytnou pomůckou každého budoucího badatele. Poslední slovo o Čechovi nebylo ještě řečeno, ale příspěvky v tomto Sborníku к němu vedou. Přáli bychom si, aby se už brzo někdo ujal opuště ného dědictví Sv. Čecha a monograficky je zpracoval. Vítězslav Tichý.

Hanuš Jelínek: Zahučaly lesy. Kniha vzpomínek. Paměti, knihovna literárních pamětí a korespondence, sv. 15. Vydává Česká akademie věd a umění. Nákladem Fr. Borového v Praze 1947. Str. 586. Za 150 Kčs.

Pres pět set stránek svého vzpomínkového díla zaplnil Hanuš Jelínek

především positivními fakty, štědrými záznamy zevních poznatků svého rušného společenského života, svého pohyblivého a těkavého ducha. Není tu takřka výběru a důsledně chronologický postup jen odpovídá až malicherně deníkovému zájmu o věci i zcela nepatrné. Faktografii podřídil Jelínek inter

pretaci ideovou a psychologickou, jež nikdy není více než stručným, povrch ním vysvětlením; hlubší smysl, tajemství příčin, problematika povah a vzta hů ho nijak vážněji nezaměstnává a také zřídka se tu objeví stručný lyrický záznam krajinný. Jelínka zaměstnává hlavně člověk ve společnosti, a v jeho knize defilují celé zástupy, snad všichni lidé, s nimiž se kdy setkal; pozornost strhuje společenská a organisační stránka událostí, přátelské vztahy a velkým dílem i rodinné souvislosti. Zahučaly lesy je dílo v pravém smyslu slova vzpo mínkové, s přednostmi i vadami své druhové vyhraněnosti. Věcnost sdělení a jejich množství mají značnou cenu pramennou, naproti tomu přemíra ne

důležitých věcí je zatížením a zastírá, co by mělo podle svého významu reliefně vystoupit, a zejména pohřešujeme v záznamech lidí a událostí hlubší

perspektivy, jež by nám mohl otevřít zasvěcený účastník. Jelínek však po vznesl své vzpomínky nad pouhý svod materiálu tím, že je napojil svou za

níceností, svým kulturním a společenským enthusiasmem, svým životním

optimismem a elánem. Takto jim vtiskl skutečnou pečeť své spontánní osob

nosti, poctivé, opravdové, nadšené, ale neschopné prožívání vskutku tragic kého, náchylné к povrchnímu pojetí а к zevnímu efektu. To ho charakteris

ticky odlišuje od přítele Viktora Dýka a ostatních generačních druhů, kteři žili vášnivě, co on prožíval temperamentně, kteří přijímali ironicky, čeho on se chápal nadšeně, kteří zkoumali, kde on důvěřoval. Srovnání generačních námětů a úvah Dylcových, Sezimových, Theerových, Mahenových a j. se

vzpomínkami Jelínkovými je v tom směru velmi poučné. Z líčení studentského mládí v Příbrami přijde literárnímu dějepisu vhod

dokumentární obraz podmínek a vlivů, z nichž vyrůstala mládež z konce

století, faktorů, jež založily její typickou rozpornost a literární orientaci. Lze tu sledovat v konkrétních podrobnostech vliv pokrokového hnutí, pro sakování socialistických idejí do mladé inteligence přesto pevně měšťanské, literární výchovu, v níž Vrchlického vytlačoval brzy kritik života Machar a konečně vítězně poesie z okruhu Moderní Revue. To je přímo autentická

půda, na níž vedle Lothara Suchého, Karla Sezimy, Arnošta Dvořáka vy růstal básník Pohádek krve. Ze života své literární generace Jelínek pečlivě zaznamenal společenské podniky, první schůzky literární mládeže, mezi níž mu od počátku dominoval Viktor Dyk, hojné návštěvy Platýzu, kde se

ještě setkával s V. Mrštíkem, Sovou, Hladíkem, Theerem a s největším zájmem s biologem Antonínem Stolcem, jenž byl svým postojem к ordináři

Listy filologické 73 (1949) 15

This content downloaded from 62.122.79.31 on Mon, 16 Jun 2014 12:13:43 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

226 Úvahy.

devadesátníkům obdivovaným příkladem důsledné hrdosti i jejího trpkého údělu. Jelínek vypsal i organisační dějiny literární mládeže, vznik a složení Kruhu českých spisovatelů, jeho činnost, zejména divadelní podniky a zále žitost Divadelní brožury; zde do popředí vystupuje postava Jaroslava Kam

pra, к němuž, „velmistrovi", se váže i zálibně podrobné vylííení působnosti parodistické zednářské lóže Métapolitiky. S Kruhem vede autor čtenáře do zákulisí Umělecké besedy, do níž Kruh r. 1904 vstoupil, do redakce Lumíra, jehož byl Jelínek posléze dlouholetým redaktorem, do nakladatelství Ottová s osobností císařského rady Jana Otty. Z hojných literárně společenských zážitků věnuje se Jelínek obšírněji proslulému salonu Anny Lauermannové. V galerii generačních druhů dává autor Harrachovských elegií vystoupit da leko do popředí milované postavě Viktora Dýka, dále Jaroslava Kampra, к němuž ho poutala vedle Kruhu a Métapolitiky spolupráce dramaturgická, a vyznáním lásky a úcty je obraz Antonína Štolce. Jiné literární a vědecké osobnosti — uvádět je, znamenalo by vyjmenovat snad všechny významnější Jelínkovy současníky —· se tu ovšem jen míhají v rychlém sledu a o jejich charakteristice platí jen zvýšenou měrou, co jest konstatovat i při centrálních

postavách: Jelínek zachytí zevní rysy, charakterisuje nejčastěji jednáním, chováním, drobnou událostí, začasté anekdotické příchuti; málokdy pro nikne pod tento zevnějšek, snad nikdy к zákonitosti osobnosti a s výjimkou hlavních postav jen zřídka dovede říci něco nového. Význam těchto náčrtků

spočívá v jejich začlenění do životního proudu, do aktuálního dění, jež tu dovedl Jelínek opravdu evokovat. Vedle literátů zajímá se — stejným způ sobem — i o umělce výtvarné; pečlivě si zaznamenal i své profesorské kolegy, mezi nimi celou řadu významných veřejných a vědeckých pracovníků. Věren svému charakterisačnímu postupu, ale ovšem se soustředěnějším zájmem vylíčil svého tchána Aloise Jiráska, jeho zevní prostředí, rodinný život, způ sob práce, záliby. Přičteme-li к tomu všemu ještě štědrá líčení vlastního života, návštěv, letních bytů atd., je patrné, že vzpomínky Jelínkovy jsou nakonec živým a barvitým obrazem vzdělané měšťanské společnosti před válečné, jejího způsobu života, jejího typického myšlení, a mají po té stránce značnou hodnotu dokumentární.

Mnoha stránek Jelínkových vzpomínek dostalo se přirozeně jeho Francii, již v tomto význačně frankofllském období české kultury vedle Ota kara Theera a Otokara Šimka nejlépe znal a nejhorlivěji propagoval. I zde zachytil především společenské pozadí své velké práce kulturně prostředko vatelskf a vypracoval zevrubné obrazy česko-francouzských styků, francouz ského života, francouzských návštěv a působení v Čechách. Zájem, od

prvního zájezdu devatenáctiletého studenta, sotva znalého základů jazyka, jednoznačně lačný, a nadšený obdiv diktují tu podrobné vzpomínky, jichž je vypravěči hodna každá maličkost. Ze svých hojných zájezdů, jejichž dvěma vrcholy byly kurs české literatury na Sorbonně a účast na mírové konferenci — podpisem smlouvy v Saint Germain se vzpomínky uzavírají —

zachytil Jelínek zajímavě život českého studenta v Paříži, ruch v Quartier latin, život českých umělců, kteří tehdy hojně odcházeli do Paříže. Svým způsobem charakterisuje Louise Légera, Fagueta a plastičtěji Denise, z něhož

uveřejňuje i ukázky z korespondence. Vítány budou literárnímu dějepisu údaje o publicistické činnosti autorově ve Francii. Při líčení Francie Jelínek

ukazuje, jak ochotně se poddal, věren svému založení, francouzské lehkosti a francouzskému romantismu a jak s úlevou se tu zbavoval svých domácích

skrupulí ethicky rigorosního realismu Masarykova. Je ještě mnoho oblastí, jež Jelínek čtenáři otvírá. Zájmu zasluhují

válečná léta s Dykem, Jiráskem, Jaroslavem Kvapilem, myšlení a jednání české inteligence za války; události převratové a popřevratové, poválečná Paříž, mírová jednáni; z mládí autorova ještě Morava hlavně s rodovými detaily, ale obrážejícími přece kus kulturní a hospodářské minulosti Prostě

jovská, Olomoucká a národnostně smíšeného severu. Šíře a zajímavě je podán obraz rodné Příbrami — látkově se zde, jako přirozeně i v oddílech literárně

společenských, shodují vzpomínky Jelínkovy se Sezimovými. A ovšem mnoho

This content downloaded from 62.122.79.31 on Mon, 16 Jun 2014 12:13:43 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Zprávy. 227

látky poskytl vlastní život, záznamy krisi smyslově a citově vzníceného

chlapce а рйк četných lásek, momentky z rodinného života, líčení nesčet

ných „veselých odpolední" a „veselých večerů", plesů, bálů, zpěváckých produkcí atd., atd. Hanuš Jelínek, ve všech svých vzpomínkách upřímný a zároveň sebevědomý, snad někdy až к samolibosti, zachoval tu i své první básnické pokusy.

Jelínkova kniha je živá a zajímavá a v mnohém ohledu poučná; avšak také neúsporná a nepropracovaná. Vladimír Štěpánek.

Zprávy.

Dne 28. srpna 1949 zemřel ve vinohradské nemocnici ve věku 67 let

čestný člen Jednoty českých filologů, ministerský rada v. v. Dr h. c. Karel

Hrdina, narozený 13. ledna 1882 v Černicích u Zlaté Koruny. Jednota českých

filologů, к níž přilnul činorodou láskou již od svých studentských let na

pražské universitě, ztrácí v osobě poctivého vědeckého pracovníka a pilného

přispěvatele LF také svého zasloužilého dlouholetého pokladníka, vzorně

obětavého správce své ediční činnosti a štědrého mecenáše své odborné

knihovny. Smuteční projev starostův, proslovený nad rakví Hrdinovou též

jménem České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk

a Matice České, jejichž byl zesnulý platným-členem, přinášíme v čele tohoto

sešitu. B. Ř. в. п.

Varia Punica. Varia PUílica. Pod tímto názvem uveřejnil A. M. Honeymann v Am. Journ. of Philol. LXVIII (1947) str. 77 a n. několik krátkých studií, v nichž se pokusil řešit problémy, týkající se punského jazyka a zároveň římské literatury. Na dvě z nich zde upozorňujeme. Je to předně etymologie jmen Dido a Elissa. U výrazu Dido uvádí autor jen jeden výklad, a to se vztahem к semitskému kořeni n-d-d „prchati, blouditi". Je to zřejmě, jak H.

připomíná, lidová etymologie Punů samých, ale přesto ji autor přijímá. Naproti tomu výklad, který čteme u Servia, in Aen. IV 36 a 674 Dido, id est airago, vznikl bezpochyby záměnou obou jmen zakladatelky Karthaginy, neboť lat. virago může být uvedeno ve vztah nejvýše к výrazu Elissot'(srv. pun. ěl-iššá „polobohyně")· Stejně je tomu i se Serviovým výkladem, že Dido dostala jméno podle způsobu své smrti (srv. pun. ěl ěš a dialekt, ugárit. él-eššíг „in ignem"). Šlo tu zřejmě buď o omyl Servia samého anebo snad těch, z nichž on čerpal; etymologie slova Elissa byla chybně přenesena na výraz Dido. Stojí též za povšimnutí, že Vergilius, jak upozorňuje H., užívá jmléna Elissa jen v pozdějších fázích svého vypravování o Didoně. Z toho lze* podle H. usuzovat, že měl asi nějaké znalosti punského jazyka a že používání obou

jmen je u něho úmyslné: motiv královny bloudící po světě je vystřídán moti vem polobohyně, která skončila smrtí, podle starověkých představ mužnou. Ale ještě jeden výklad jména Elissa uvádí H., výklad založený na zprávě historika Justina, Hist. Philipp. XVIII 6, 7—8, že totiž Elissa, dříve než skončila svůj život na hranici, zvolala, že se vrací к svému muži; pozoruhodné na tomto místě je to, že latinskému ad virům suum, které tu čteme, odpovídá v dial. ugaritském výraz ěl-iša, který je foneticky jménu Elissa jistě blízký.

V druhé studii si H. všímá výrazu ex ossibus oriri (Verg. Aen. IV 625). V latině bychom místo ossibus čekali nějaké slovo jiné, na př. sanguine, ale u Semitů se přičítá právě kostem generační úkonnost. Tak ze Starého zákona

je možno uvést mnoho podobných příkladů (Genesis II 23, XXIX 14, Kniha soudců IX 2 a j.), a konečně i z moderní hebrejštiny. Že podobně myslili i

Karthagiňaiié, lze soudit z toho, že ukládali kosti mrtvých do zvláštních schránek a uctívali je. Tím se vysvětluje připomenutý slovní obrat Vergiliův, za předpokladu, že básníkovi nebyl jazyk punský zcela neznám. A. Bk. А. Bk.

15*

This content downloaded from 62.122.79.31 on Mon, 16 Jun 2014 12:13:43 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions