Základy historických budov románské stavby - Základové zdivo tvořené pouhou rovnaninou lomového kamene, popř. kamenným zdivem s hliněným pojivem (pozůstatky baziliky v Teplicích), v některých případech na maltu vápennou (rotunda sv. Kateřiny ve Znojmu) bylo provedeno do základové rýhy šířky 1,5 m až 2,5 m a hloubky např. 1,2 m (pozůstatky klášterní baziliky benediktek v Teplicích, zničena 1421 husity). - Koruna základového zdiva na úrovni terénu byla obvykle pevně tmelena vápennou maltou a urovnána nebo také často překryta břidlicovými deskami, které tvořily izolační vrstvu a podklad pro nadzemní zdivo (bazilika v Teplicích, románský klášter na Strahově). - Geologicky rozdílné podloží bylo na některých románských stavbách vyrovnáno vrstvami větších říčních valounů. - Dřevěné stavby v období 9. až poloviny 12. století byly nejčastěji zakládány na nízkých dřevěných roštech, krátkých ručně zarážených pilotách, na mělkých základech tvořených kamennou rovnaninou a štěrkopískových vrstvách. - Od 12. století převažují základové pásy, zpravidla s větší šířkou než mělo nadzemní zdivo. V místech méně únosné zeminy byly ve zděných pásech prováděny odlehčující oblouky (vydutí pásu), zmenšení výšky pásu (odskok základové spáry) apod. V základových pásech lze nalézt pečlivě provedené kvádrové zdivo na vápennou maltu, rovnaninu na hliněnou maltu, popř. na sucho, zarážené kameny, krátké piloty nejčastěji olšové apod. - Náročnější stavby (např. kláštery) byly zakládány na pilotách přenášejících převážnou část zatížení třením na plášti, na jejichž zhlaví byl proveden rošt z kulatin, hranolů, popř. fošen. - Častým případem bylo doplnění těchto dřevěných pilotových základů důmyslným „zavodňovacím“ systémem štol, který umožňoval udržet trvalou výšku hladiny spodní vody nad dřevěnými základy
Transcript
Základy historických budov
románské stavby - Základové zdivo tvořené pouhou rovnaninou lomového kamene, popř. kamenným zdivem s
hliněným pojivem (pozůstatky baziliky v Teplicích), v některých případech na maltu vápennou
(rotunda sv. Kateřiny ve Znojmu) bylo provedeno do základové rýhy šířky 1,5 m až 2,5 m a
hloubky např. 1,2 m (pozůstatky klášterní baziliky benediktek v Teplicích, zničena 1421
husity).
- Koruna základového zdiva na úrovni terénu byla obvykle pevně tmelena vápennou maltou
a urovnána nebo také často překryta břidlicovými deskami, které tvořily izolační vrstvu a
podklad pro nadzemní zdivo (bazilika v Teplicích, románský klášter na Strahově).
- Geologicky rozdílné podloží bylo na některých románských stavbách vyrovnáno vrstvami
větších říčních valounů.
- Dřevěné stavby v období 9. až poloviny 12. století byly nejčastěji zakládány na nízkých
dřevěných roštech, krátkých ručně zarážených pilotách, na mělkých základech tvořených
kamennou rovnaninou a štěrkopískových vrstvách.
- Od 12. století převažují základové pásy, zpravidla s větší šířkou než mělo nadzemní zdivo.
V místech méně únosné zeminy byly ve zděných pásech prováděny odlehčující oblouky
(vydutí pásu), zmenšení výšky pásu (odskok základové spáry) apod. V základových pásech
lze nalézt pečlivě provedené kvádrové zdivo na vápennou maltu, rovnaninu na hliněnou
maltu, popř. na sucho, zarážené kameny, krátké piloty nejčastěji olšové apod.
- Náročnější stavby (např. kláštery) byly zakládány na pilotách přenášejících převážnou část
zatížení třením na plášti, na jejichž zhlaví byl proveden rošt z kulatin, hranolů, popř. fošen.
- Častým případem bylo doplnění těchto dřevěných pilotových základů důmyslným
„zavodňovacím“ systémem štol, který umožňoval udržet trvalou výšku hladiny spodní vody
nad dřevěnými základy
gotické stavby - Základy z lomového kamene ztužené pilíři a nárožím z velkých kamenných kvádrů. Základy
chrámu sv. Víta na Pražském hradě mají hloubku větší než 2 m.
- Vedle kamenných rovnanin a kamenného základového zdiva se používalo také zakládání
na dřevěném roštu uloženém na pilotách, zakládaní na zděných studních a pásech.
- Jako izolace se používalo vrstvy jílu tl. 50 až 70 mm.
- Základy významných gotických staveb, např. bazilik, jsou v některých případech tvořeny
velkými žulovými kameny pokládanými těsně vedle sebe.
- pásy historických zděných staveb mají na rozdíl od nadzemního zdiva neupravený líc,
odlišují se od zdiva nad terénem charakterem svého povrchu. Prováděly se prostým
vhazováním kamene a malty do připravených výkopů zpravidla v dostatečné nezámrzné
hloubce.
Renesance a pozdější období- Základové pásy z kamenného zdiva na maltu vápennou.
- Zděné pilíře, na nichž jsou uloženy klenuté valené pásy.
- V méně únosných zeminách - piloty dubové, olšové zarážené hustě vedle sebe
s mezerami vyplněnými kameny byly používány ve stavbách, kde bylo obtížné dosáhnout
únosné (rostlé) zeminy, přičemž hladina spodní vody nesměla klesnout pod horní líc zhlaví
pilot. V některých případech byl na pilotách proveden dřevěný rošt pro založení zdiva.
Poruchy a sanace základových konstrukcí a nosných
zděných konstrukcí
Nejrozšířenějším způsobem zakládání zděných budov od poloviny 19. století na zeminách
jemnozrnných (tuhých až tvrdých), zeminách písčitých a zeminách štěrkovitých jsou zděné
základové pásy z lomového kamene, ze smíšeného, popř. cihelného zdiva, v pozdější době
betonové prokládané kamenem a betonové.
V běžných, popř. částečně ztížených základových podmínkách se můžeme setkat s různým
řešením základových pásů.
• s tzv. zhuštěním méně únosné základové půdy pomocí zaberaněných dřevěných pilot
průměru 150 až 200 mm, délky 1,5 až 2,5 m, provedených hustě vedle sebe až pod nejnižší
hladinu spodní vody. V některých případech bylo namísto dřevěných pilot použito ostrých
kamenů zarážených do základové zeminy a prokládaných štěrkem o celkové výšce
nejméně 1 m (tímto způsobem byly zakládány např. některé budovy v Benátkách);
Poruchy a sanace základových konstrukcí a nosných
zděných konstrukcí
• se stupňovitým rozšířením základů (poměr vyložení stupně k výšce stupně byl 1 : 2)
provedených z kamenného, smíšeného nebo cihelného zdiva, později z betonu;
• s rozšířením základů štěrkopískovým hutněným násypem výšky 1 až 2 m, přesahujícím
na každé straně tloušťku nadzákladového zdiva nejméně o 0,6 m. Používal se ostrohranný
hrubý písek ukládaný ve vrstvách tlustých 150 až 300 mm, při provádění prolévaný,
válcovaný nebo pěchovaný. Únosnost potom byla předpokládaná 0,2 - 0,3 MPa. Nesmělo
být použito v podmínkách, kde hrozí podemílání, nebo odplavování písku (proudící spodní
voda). V takovém případě, ale za předpokladu ustálené hladiny podzemní vody, byly boky
pískového násypu opatřeny štětovými stěnami z fošen umístěných min. 300 mm pod
hladinou podzemní vody;
Poruchy a sanace základových konstrukcí a nosných
zděných konstrukcí
• s násypem kamene o výšce cca 1,5 m s vyplněnými mezerami pískem, který se používal v
případě, kdy se v blízkosti základové spáry vyskytovala spodní voda;
• s podkladní vrstvou (pásem) betonu o tloušťce 0,50 m až 1 m;
