- JEDNOÚBĚŽNÍKOVÁ

DĚJINY PERSPEKTIVY

PERSPEKTIVA- ZÁPADNÍ TRADICE

- ZROD LINEÁRNÍ PERSPEKTIVY

- DVOJÚBĚŽNÍKOVÁ - TROJÚBĚŽNÍKOVÁ

- PAOLO UCCELLO

- EGYPTSKÁ MALBA

- RŮZNÉ PERSPEKTIVY

- KŘIVOČARÁ PERSPEKTIVA

TŘI POHLEDY

– JEAN DIBBETS

PERSPEKTIV

A nám pomocí různých metod poskytuje

prostředek, jak ze složitějšího trojrozměrného světa, jež okolo sebe vnímáme a v němž žijeme, dosáhnout přesvědčivého dvojrozměrného vizuálního obrazu. Myšlenka perspektivy je pro nás lákavá proto, že je to systém, jež nám umožňuje uzavřít a obsáhnout svět vytvořením přesného dvojrozměrného modelu skutečnosti. Tímto způsobem přibližuje svět a pomáhá nám se s ním spojit.

Jezírko

v Nebanumově

zahradě,

kol. 1400 př. Kr.

Staroegyptská

metoda zobrazení

nám umožňuje dívat

se na scénu nahoře

zároveň ze

strany a zepředu.

Různé pohledy jsou

zobrazeny v jedné

rovině.

EGYPTSKÁ FRESKA

DEJINY PERSPEKTIVY

RUZNÉ PERSPEKTIVY

Dnes máme větší povědomí o různých metodách zobrazování v rozdílných kulturách v minulosti i v současnosti po celém světě. Malíři mohou tvořit pomocí široké škály stylistických a interpretačních přístupů v rámci mnoha alternativních systémů vizuálního zobrazení. Toto uvolňování dřívějších zábran vede v současném malířství ke vzniku množství různých metod zobrazování.

Při pohledu na dějiny perspektivy je nutné jít daleko do historie. V rámci různého členění dějin lidstva rozlišujeme velké množství civilizací- každá z nich přispěla ke způsobům, jakým zobrazujeme svět. Ani jeden systém není důležitější nebo informativnější než ty ostatní. Každý přístup přispívá k našemu chápání a schopnosti vyrovnávat se s neustále se měnícím světem.

ZROD LINEÁRNÍ PERSPEKTIVY

Staří Egypťané a Asyřané uměli zobrazovat svůj svět docela přijatelně v jednom plánu. Postavy vidíme zároveň zepředu, ze strany nebo z tříčtvrtečního záběru. Liší se velikostí podle důležitosti. Vzájemná souvislost mezi velikostí a významem se projevovala od čtvrtého století také v byzantském umění a jeho plochých ikonách.

Podle římského architekta stavitele Vitruvia (1. pol. př. Kr.) byli Řekové prvními, kteří zkoumali teorii ustupování a projekce obrazů, aby vytvořili iluzi budov v malovaných stupňovitých kulisách. Existuje mnoho řeckých a raně římských fresek, které ukazují značný stupeň prostorové iluze a v nichž strany předmětů ustupují pod určitým úhlem, ačkoli se nesbíhají. místnost masek na Palatinu v Římě je výborným příkladem pokusu vytvořit přesvědčivou architektonickou scénu v paralelní perspektivě na dvojrozměrnou zeď.

Používání perspektivy na Západě však na několik staletí vymizelo, než bylo v 13. století v Itálii znovu objeveno.

ZÁPADNÍ TRADICE

V postklasické západní tradici lineární perspektivu jasně demonstroval ve Florencii na počátku 15. stol. Filippo Brunelleschi jeho malby Babtisteria a Palazzo de‘ Signori ve Florencii se proporcemi naprosto shodují se skutečnými budovami. Brunelleschi prý vypracoval vlastní systém pomocí pozorování a s využitím svých vyměřovacích schopností. Je možné, že dokonce promítal perspektivu z půdorysů do nárysů. Leon Battista Alberti byl první, kdo podal formalizovaný popis teorie perspektivy, známé jako costruzione legittima, založené na síti perspektivních čtverců pavimento (dláždění) . S použitím Albertiniho systému mohli malíři položit čtvercovou síť na půdorys objektu a pak tento objekt přenést na podobnou síť v perspektivě. Výšky bylo možné určit buď napnutím vertikály z horizontální podlahové sítě vedle té horizontální.

Malíři jakoPaolo Uccello a Pietro della Francescaznali omezení tétometody čtvercové sítě.Malíř a historik GiorgioVasari popisuje, žeUccello raději pracoval pomocí projekce z půdorysů a nárysů. Piero používal složitý systém projekce zalo-žený na euklidovskégeometrii. Jeho malbyv sobě nesou řád a vy-rovnanost, jež prame-nní z prostorové přes-

nosti jejich kompozice.

PAOLO UCCELLO

Bitva u San Remo, r. 1433

Oslavující vítězství florentského vojevůdce Niccola da Tolentino nad sienskými vojsky.

Je zde patrný důraz na perspektivu jako metodu vymezující a členící reálný prostor.

Snaha vystihnout hloubku prostoru v krajině, která nemá horizont, protože stanoviště pozorovatele bylo zvoleno příliš vysoko.

Mezi malíře, kteří pod-porovali studium novéhoumění perspektivy, v této oblasti však dosáhl až Leonardo da Vinci.

Leonardo je patrně tím umělcem, jemuž ohromný talent umožnil zkoumat význam perspektivy v souvislostech s tím, jak vidíme a poznáváme svět. Byl prvním, kdo upozornil na odchylku lineární perspektivy, obzvláště ve svých poznámkách k širokoúhlým záběrům a zornému kuželu. V dějinách západního malířství je možné zaznamenat postupné zdokonalování v používání perspektivy. Už v renesanční Florencii se začalo experimentovat s perspektivou tak, aby byl divák přesvědčen o pravdivosti toho, co vidí na plátně tato snaha vedla až k složitému baroknímu ilusionismu konce 16. století. Průlom v tomto vývoji nastává až po opuštění realistické malby na konci 19. století a nástupem fotografie. S rozšířením fotografie začali mnozí malíři vytvářet malby, v nichž se snažili rozbít samotnou rovinu obrazu. V mnoha kubistických a futuristických malbách je právě fragment obrazu prostředkem vytváření smysluplné perspektivy.

PABLO PICASSOSedící žena, r. 1910

Braque a Picasso chtějí ukázat co nejúplnější obraz předmětů (jež jsou trojrozměrné) na plátně (které je ploché).Analyzují strukturu předmětu, rozkládají je na četné plošky různých geometrických tvarů a znovu skládají obrazy bez perspektivy vedle sebe.

Malíř rozkládá tvary a následně je dává opět na plátně dohromady. Ženu jako bychom viděli z několika úhlů: zepředu, zezadu, ze strany. Nesouměrné plošky, z nichž se skládá Picassova Sedící žena, nám sugerují představu, že postavu vidíme z několika bodů v prostoru, že náš pohled se točí kolem ní.

KRIVOCARÁ PERSPEKTIVA

Myšlenka křivočaré perspektivy, již rozvinul Leonardo ve svých teoriích optiky, se objevila v dílech mnoha malířů. Počínaje malbami Jeana Fouqueta na počátku 15. století, přes romantická vyjádření prostoru v krajinách Turnera a Johana Martina v 19. století, až po van Goghovy interiéry a díla Davida Hockneyho je křívočará perspektiva metodou zobrazování prostoru, již mnozí současní malíři objevují stále znovu.

Dibbetsova Oprava perspektivy z konce 60. let zpochybnila samotnou teorii lineární perspektivy. Křivočará nebo sférická metoda zobrazení zde vytváří přesvědčivý obraz, i když jsme si stále vědomi plochého papíru.

JEAN DIBBETSSpolečenská podlaha, r. 1980-1982

TRI

POHLEDY

NA PERSPEKTIVUMůže se zdát, že perspektivní diagramy mají se světem kolem nás jen málo společného. Když se malíř rozhodne malovat, je nepravděpodobné, že jeho motivem bude scéna s půdorysem čtverce, rovnoběžným s rovinou plátna, nebo v určitém úhlu vůči ní.Avšak jakmile si osvojíme pravidla perspektivy, mohou nám způsobem pomoci při konstrukci základu, na nichž pak postavíme malbu. Na lineární perspektivu se budeme dívat podle počtu hlavních úběžníků jako na jedno-, dvoj- či trojúběžníkovou.

Ú

JEDNOÚBEZNÍKOVÁ

- všechny přímky, jež jsou kolmo k rovině obrazu a rovnoběžně se základní

rovinou, se sbíhají v jednom úběžníku na horizontu.Tento bod zároveň představuje hlavní bod.

ˇˇ

ˇ

- strany domu vidíme přibližně pod úhlem 45° vůči rovině obrazu. Za předpokladu, že je dům pravidelná krychle, budou obě strany ustupovat symetricky směrem k úběžníku na linii horizontu napravo a nalevo od domu. Úběžníky lží na linii horizontu proto, že základna domu je na úrovni základní roviny a vrchní hrany zdi jsou v ní rovnoběžné.

DVOJÚBEZNÍKOVÁ

Ú Ú

ˇ̌

- úzká loď ukazuje směrem k divákovi větší část zádě než boku, takže perspektivní zkrácení na dlouhé straně se zdá větší. Úběžník pro tuto stranu je mnohem blíže hlavnímu bodu než úběžník pro záď. Opisujeme zde pravoúhlý obdélník, a pokud bychom se na loď podívali shora, viděli bychom, že přímky směřující od těchto úběžníků ke stranám hausbótu se protínají pod úhlem 90°. Předloha nemusí mít tvar obdélníku, musí však mít rovné strany, abychom

mohli určit úběžník.

DVOÚBEZNÍKOVÁ NATOCENÁ

Ú Ú

ˇ ˇˇ

- doposud měli všechny motivy buď jednu stranu rovnoběžnou, nebo jsme od nich byli dostatečně daleko, abychom jejich svislice mohli nakreslit rovnoběžně s pravým i levým okrajem papíru. Avšak když ani jedna ze tři rovin krychle není rovnoběžná s rovinou obrazu- například jako čtvercový drak ve vzduchu-, potřebujeme vytvořit další úběžník pro třetí rozměr. Když je budova tak velká nebo když jsme k ní tak blízko, že se její vertikální strany začínají sbíhat, narýsujeme konstrukci v trojúběžníkové perspektivy je to, že žádná strana hranolu nemusí být v pravém úhlu vůči rovině obrazu nebo s ní rovnoběžná. Pokud bychom prodloužili svislé přímky podél budovy na obrázku nahoře, proťaly by se nakonec ve třetím úběžníku.

TROJÚBEZNÍKOVÁ

Ú

Ú

ˇˇ