psychostudium.czpsychostudium.cz/word-doc/uvod-do-hermeneuticke-psychologie.doc · Web viewZde...

Úvod do hermeneutické psychologie

ADAMEC JIŘÍFILOSOFICKÝ SEMINÁŘ

KATEDRA TEORIE

ÚVOD DO HERMENEUTICKÉ PSYCHOLOGIE

Aplikace „ teorie rozumění “ z textu Hanse-Georga Gadamera: Wahrheit und Methode

Brno 2010

1


ÚVODDO HERMENEUTICKÉ PSYCHOLOGIE

Aplikace „ teorie rozumění “ z textuHanse-Georga Gadamera: Wahrheit und Methode

Adamec Jiří

B r n o 2 0 1 0

2


© Adamec Jiří

Filosofický seminář – katedra teorieISBN 978-80-87234-21-1

3


Motto:

Co je skutečným problémem každé přítomnosti?

Ú V O D

4


Mezi veškerou tou bohatostí myšlenkového tvoření, jeho upínání pozornosti nejrůznějšími směry, stala se filosofická hermeneutika Hanse-Georga Gadamera, v jistém smyslu, zastřešujícím symbolem současných teorií a jejich aplikací. Sigmundem Freudem, ale také Martinem Heideggerem jsme se mohli na pár let opájet představou, že čekat na nové a zcela objevné předěly v psychologii a filosofii bude otázkou dlouhých desetiletí. Ukázalo se, že bude možné dočkat se takového zásadního zlomu již pár let po druhé světové válce. Už roku 1960 H.-G. Gadamer vydává své zásadní dílo: Wahrheit und Methode (Pravda a metoda, překl. David Mik, nakl. Triáda, Praha 2010). I když na nějakou dobu, toto dílo zůstalo vcelku nepovšimnuto, bylo naopak po svém druhém uveřejnění v roce 1965, široce přijímáno a akceptováno odbornou veřejností. „Filosofické úsilí naší doby se od klasické tradice filosofie liší tím, že již není jejím bezprostředním a neporušeným pokračováním.“ (Die philosophische Bemühung unserer Zeit unterscheidet sich dadurch von der klassischen Tradition der Philosophie, daß sie keine in mittelbare und ungebrochene Forsetzung derselben darstellt. Viz, c. d., str. 17; S. 4.) Tímto a jinými odkazy na hledání nového rozumění ve vztahu k naší minulosti a navázání tak srozumitelnější komunikace se svojí vlastní přítomností, Gadamer posunul schéma filosofie novým směrem. Tak, jak se

5


bude třeba znovu zabývat problémem poznání a lidské mysli, bude nutné stejně tak věnovat pozornost tomu, co z těchto postojů plyne dalším oborům. V aplikovaných vědách je to např. sám princip techniky, která z nástrojovosti přechází do informace a pojem, či soustava znaků se nyní stali tím, co ovládá svět našeho chápání bytí – informační systémy prolézající každou skulinou. Jenže, přítomnost, v níž se pohybujeme není žádnou samozřejmostí. Nad ní stojí metafysika vlastních dějin a to, co vždy činí každou přítomnost nejhůře vykazatelnou – její společný a bezprostředně působící jmenovatel.

Je třeba znovu projít dějiny evropského ducha a více než doposud se zabývat nikoliv jeho vnitřními filosofiemi, ale tím, zda prostřednictvím toho, co která doba plodila, rovněž tak odrážela skutečné chápání sebe samé. To je jeden úkol hermeneutiky. K tomu jí slouží umění, literatura, náboženství. V druhém sledu se hermeneutika, usazená touto „rekonstrukcí“ dějinnosti může zabývat pokusy odhalování toho, co zbývá v neporozumění současným fenoménům bytí na již vyhotovených znacích lidského jsoucna, prostředky jeho vlastní kreativity. Popřípadě, odhalovat takové zdroje, k nimž nás jinak běžná a samozřejmě vyhlížející každodennost nepřipouští. Jako třetí odnož hermeneutické aplikace se zde ukazuje její uplatnění v psychologii. Jednak směrem ke klasické psychoanalýse, tedy v souvislosti se symptomovými

6


znaky odkazujícími na možné duševní komplikace, dále na prostou ontogenesi a její vazbu směrem ke kognitivním souvislostem, stejně jako směrem k psychoterapii a uplatnění hermeneutického rozboru jazyka. Problém rozumění totiž výrazně závisí od toho, jak jsme schopni porozumět významům, které před nás klade vše, co zaujímá naší pozornost, neboli schopnost správně vyhodnocovat to, čeho si ve skutečnosti všímáme a činíme tak součástí sebe samých? Přitom, jak podotýká Gadamer: „Hermeneutický fenomén původně není vůbec problémem metody.“ (Das hermeneutische Phänomen ist ursprünglich überhaupt kein Methodenproblem. Tamtéž, str. 15; S. 1.)

Hermeneutika je původně bezděčnost vnímání, z něhož teprve povšimnutí ve vědomí, vědomí činí věc zájmu a následného tázání v souvislosti s bytím, jako takovým. To psychologické nás zde bude zajímat právě z tohoto úhlu pohledu. A sice, čeho si ve skutečnosti všímáme (?), jak to, čeho si všímáme odhalujeme, tedy jak k tomu přicházíme (?), jak viděné ve vědomí činíme součástí sebe a interpretujeme to (?), jak přeinterpretování samozřejmosti může přinášet poznání s hodnotou pravdy, na níž jsme doposud nebyli upozorněni? Pravda je zvláštní forma poznání, na které nejsme nikdy připraveni. Proto je pravda výrazem, který nás pravidelně zaskakuje. Při jejím odhalení se stáváme těmi, kdou jsou obnaženi ve své

7


nepřipravenosti, ale rovněž tak jsme v kontaktu s pravdou vyzýváni ke zpětné sebereflexi. Tato provokace pravdou nás žene dál a dál na cestě poznání. Hermeneutika se proto táže, zda může existovat také metoda, kterou by se člověk stal schopným to, co jej dříve na pravdě zaskakovalo jako nepřipraveného, odhalovat, tedy zda by taková „hermeneutická metoda“ nemohla vytvořit prostředí předurčení pravdou, či předpojatost k pravdě, nebo před-sudečnost (vorurteilen) pravdy? Zejména tyto náměty jsou z psychologického pohledu nezanedbatelné.

Když jsem před několika lety měl tu odvahu a publikoval souborný přehled díla H.-G. Gadamera, jen matně jsem tušil onen rozměr, který mne čeká, pokud se někdy odhodlám k vypracování nyní zde předkládaného textu . . .

Adamec Jiří – srpen, září, Brno 2010.

8


ČÁST I.

PŘEDBĚŽNÉ ÚVAHY O HERMENEUTICE A JEJÍMU VZTAHU K PSYCHOLOGII

§1. Vzor pro odkrývání existence jakoduševního zážitku.

To, o čem bude v následujícím pojednání řeč především, se týká psychického vztahu člověka ke svému vlastnímu světu a jeho významům, které mu z něj, pro sebe, plynou. Podle hermeneutického stanoviska to, co člověk jednou pojal do okruhu své

9


existence, to s čím se ztotožňuje, aby tak vymezil sebe sama, je vždy nějak uchopená dějinnost. V odkrývání „pravdy“ na událostech, s nimiž člověk nemá přímou, ale zprostředkovanou zkušenost, je uložen zdroj nového náhledu po sebeutváření. Je to tedy zkušenost, která umožňuje rozvoj vciťování, komplexitu vzájemnosti a stejně tak proces pojmenovávání událostí, ze zkušenosti porovnávání. Vedle toho, tento proces „rozumění“ dává možnost vyložit událost lépe, než jak jí rozuměl tvůrce vlastního času.

To hermeneutické se zde nachází v tom, zda „výklad“ události ze svého času a „rozumění“ jejímu obsahu, podle dnešních kritérií odpovídá tomu, co bylo jejím skutečným záměrem, vzhledem k výsledku a tradici, jež po ní zůstala. Rovněž tak individuálně člověk žije, nějak trvale „zachycen“ ve své vlastní ontogenesi. Nic tak určitým způsobem člověku nevytváří jeho subjektivní realitu, jako neustálé „procházení“ (monitorování) sebezkušenostních zážitků a jejich poměřování (porovnávání) s aktuálně se vyskytujícími situacemi. Stejně tak v subjektu, dochází nezřídka k hermeneutickému vyjasňování vlastní existence, když nám na mysl přichází náhlé, určitější porozumění okolnostem, které jsme doposud v sobě uchovávali jen v nejasných a málo srozumitelných významech, o nichž jsme se i tak, mylně domnívali, že jsou nám dostatečně vyjasněny.

10


Řeč je tedy o odkrývání () neboli prosvětlování duševně – duchovního obsahu těch významů, které jsou ukryty za tím vším, co se pouze jeví a budí dojem pravé reality. Není tím ovšem myšleno nic smyslového či naopak spirituálního. Řeč je výrazně jen o tom, co je třeba udělat pro to, abychom duchovní jevy z jejich podstaty přiblížili zpět jejich duševnímu obsahu a ztotožnili je v jeden „rozumějící“ celek. Obsahy událostí, které už proběhly jsou mnohdy neseny v budoucnosti již jen svými fragmenty, což není plný význam toho, co tyto události ve skutečnosti původně znamenaly a v jakém záměru, čeho byly nositelem.

Vyjasnit dostatečně srozumitelně takové okolnosti si vyžaduje především získání pramene, jenž plní úlohu universálního počátku a jazyk, řeč, kterými objasníme to, co se tak má stát vpravdě novým způsobem nahlížení, na jinak stále se proměňující skutečnost, jakou je lidské jsoucno. Člověk sám sobě rozumí jen z toho, co o sobě ví. A ví jen to, co má, ve vztahu k sobě objasněno tím způsobem, na nějž doposud stačil. Je možné vydat se nyní jinou cestou, když ta objasňování, která tu máme, došla na svůj konec a představují už jen „divadelní reprízy“? Otázka položená hermeneuticky může proto znít: Co je zapotřebí přeinterpretovat, aby se člověk „pohnul“ z místa? První odpověď, kterou H.-G. Gadamer podává se týká umění, respektive estetické soudnosti a její

11


transcendentálnosti v souvislosti s tradicí tzv. Geisteswissenschaften (věd o duchu).

§2. Umění, věda a výraz.Pokud se rozmýšlíme systematicky uvažovat o čemkoli, měli bychom začínat logikou. Tvořivost, k níž se člověk neustále obrací, je na tomto požadavku primárně založená. My se však odhodláváme, společně s Gadamerem podat vysvětlení k užití hermeneutiky v souvislosti nikoli s přírodními vědami, ale s vědami o duchu (Geisteswissenschaften) a tím i blíže vlastní psychologii. Autorovo vystoupení proti logicisujícím přírodním vědám pozitivistických škol své doby, má na jedné straně své oprávnění. Vytrácí se za tím vším vědeckým životem, život sám, člověk vůbec. Pouze induktivní logika udržuje člověka v pozornosti k lidskému zaujímání postojů, potvrzuje souhlasně Gadamer s J. St. Millem. Pouze takto se i z takových oborů, jakými je např. etika, může stát obor vědy. „Vědecké“ je však obecně, třeba chápat, za „lidské“.Logika je v systému duchovních věd zachována již tím, že: Nepátráme po příčinách určitých účinků, nýbrž prostě zjišťujeme pravidelnosti. (Cit. d., č. v., str. 21.). Tento požadavek, který směrem k humanitním vědám vznesl již David Hume, přijímá Gadamer zejména z toho důvodu, že v něm spatřuje základní východisko také pro svoji metodu. Deduktivní logika, dedukce jako taková, totiž v humanitních vědách představuje

12


stanovisko psychologické. Dedukovat zde chápeme jako, vciťovat se a vyvozovat.

Důkazem toho je, jak působí umění v dějinách lidského myšlení na kulturní utváření společenské existence. Vždy, tedy pravidelně se umění vylamuje z pout zaběhnutých norem a překlenuje vlastní dobu novou budoucností. Tato pravidelnost „vycházení“ ze své vlastní přítomnosti směrem k době, která má nastat je nezvratným důkazem vnitřního života, jenž kulturně společenská existence v sobě uchovává. Její dynamika je přesně taková, jaké jsou prostřednictvím ní viditelné změny, k nimž ve vývoji člověka a jím ustanovovaných pospolitostí dochází. Jsou zde ovšem některá důležitá kritéria, bez nichž by fenomén, na který Gadamer upozorňuje, nemohl projevit své základní znaky. Těmito neodmyslitelnými jevy jsou zde: vkus a kategorie osvícenské filosofické antropologie z oblasti filosofie morálky jako common sense a moral sense. Těmi se nyní budeme zabývat.

§3. Hermeneutika vkusu a jeho psychologické koreláty.

Pohled, který Gadamer nabízí a jímž zahajuje svůj přístup k zhodnocování problému, tedy jak rozumíme historickým událostem, vymezuje zde pojmem hermeneutická tradice. Za určující považuje takové fenomény, které obsahují sféry prožitků. Estetický prožitek, zejména od jeho vzkříšení renesančním

13


uměním nezůstal již jen sebou samým, ale začal pronikat za hranici estetiky, opět (antickým způsobem) směrem do politiky a filosofie. V rámci toho, co ze mělo za platné, vzhledem k přijímaným normám, křesťanské morálce, biblickému dogmatu a papežským výnosům, bylo jen zatěžko shodovat se s rozvolněností nového, humanisujícího nároku doby. Široce rozvíjející se diskuse, moralisující do té doby jinak „nekonfliktní“ umění pojednou nechávají převažovat svůj zájem směrem ke vkusu, neboli zvažuje se míra vhodného; vhodný způsob zobrazování svátosti, evangelia, nahoty, lidskosti, stvoření, života, utrpení, atd. Tedy do popředí se nenápadně posouvají tématické okruhy vlastního smyslu lidské tvořivosti, nutně takto na svoji stranu strhávající rovněž otázky svobody a smyslu lidské existence. Společným jmenovatelem se stává, vedle toho rovněž zvažování otázky, co je vlastně dovoleno a zda to, co je považováno za něco, co se nesmí, může být změněno a přiblíženo životu a za jakých okolností? Takto se vkus převrací ve zhodnocování míry lidskosti, prosazované ve všem duchovním konání člověka.

Umění proto, svým kritériem vkusu na dlouhou dobu uchopilo vyznačování podstaty obecného zájmu, jednoduše: „reformy“. Aby nekonečné diskuse o vkusu doznaly svého nejširšího uplatnění, jsou umělci součástí politického života. Dvory se předhání v tom, který z kontroversních tvůrců „současného“ umění

14


bude jejich hostem a současně, v nějaké míře, také spolutvůrcem dějinných obratů: architektura, portrétování, výzdoba interiérů, atp.

Míra vkusu se, dále stává rozhodující nejen ve smyslu umění, ale stejně tak v souvislosti s její presentací svými „majiteli“, jakož i způsobem akcentace těch, kdo toto umění v názoru kritisovali. Nový zrod člověka přichází s tímto druhem sebeuvědomování. Ve vkusu se zúročují staletími umlčované „subjektivity“, prostou představivostí počínaje a racionálním souzením, dedukcí, prožitkem z tohoto nadmíru nového, sebezkušenostního kontaktu s plností života (existence) konče, proti umrtvující křesťanské morálce a scholastické, vyčichlé učenosti. Novým paradigmatem vkusu je tak otevřenost, vynalézavost, volnost, hledání sebe sama, stejně jako hledání lidskosti v těch druhých.Pro zpřehlednění našeho záměru, vyzdvihnout psychologické pozadí hermeneutické filosofie, nyní uvedu několik bodů a pokusím se definitoricky vymezit, případně předejmout to, co se již prokazatelně do tohoto tématu dá zařadit:

1. Vkus je prožitek, jenž z umění dělá věc veřejného zájmu.

2. Obecnost, kterou vkus uměleckému dílu ukládá je založená na ochotě přijmout umění jako předmět udávající „tón“ přítomnosti.

15


3. Vkus je proto přítomný stav myslícího ducha, prakticky projektovaný do ideálu uměleckého díla.

4. Prožitkem je vkus jednak tím, co jako hlavní obsah, toto dílo do sebe pojalo, jednak také tím, jak umělec tento obsah prožívá způsobem ztvárnění a v neposledku, co ve skutečnosti prožívá jeho divák.

5. Např. v aktu dílo do sebe pojímá nahotu, z hlediska umělce zkušenost a ideál, z pohledu diváka je to vedle linií, rovněž mravnost.

6. Jakmile se umění jednou stalo kritériem výpovědí o své vlastní době, nelze z této cesty „znaků“ a „idealizací“ člověku sejít zejména z toho důvodu, že obecně sdílené „obrazy“ by oslabili jeho sílu kolektivního ducha přítomnosti; člověk i v umění směřuje k uchopení obecného.

7. První, co člověk udělá, jakmile vycítí možnost svobody projevu, tak archaické znaky zpodobí v novém rouše, „vyrazí“ je na jejich určená místa a vydá hlas spokojenosti.

8. Tato, dílem „hermeneutická událost“ je přeinterpretováním tradice a zahájením opětného pozůstávání v její nové podobě.

9. Skutečnost, k níž tímto způsobem člověk došel je nesena „pocitem naléhavosti“, učinit okolnosti přítomné existence čistě vlastním dílem.

16


10. Člověk uchopuje svoji přítomnost na základě porozumění tradici a ochotě nepodléhat ji, nýbrž naopak proměňovat na ní to, co z ní může zůstat, pro přítomnost stálé a vedle toho, stejně tak určující svoji vlastní budoucnost.

11. Moderní umění je oslovující zejména tam, kde svým výrazem podporuje budoucnost vkusu, jednotou prožitku a pouze nahlíženou a již vyvanutou tradici v hermeneutickou událost.

Aby se člověk mohl k takovému zaujímání ostojů dobrat, potřebuje k tomu přiměřené v z d ě l á n í: Ve vzdělání jako vzestupu k obecnosti tedy spočívá úkol člověka. Požaduje od nás, abychom obětovali zvláštnost ve prospěch obecna. (Cit. d., str. 28.) Toto tvrzení, H.-G. Gadamer k tématu předesílá, společně s G. W . F. Hegelem, odkazem na jeho Philosophische Propädeutik a Phänomenologie des Geistes.Člověk sám sebe vřazuje do dějinné události, co by jediného a faktického zdroje porozumění vlastnímu bytí a času. Prožitky z tohoto způsobu bytí sebe sama, se mu mnohdy stávají nepozorovaným kritériem na cestě posuzování vlastní reality, nahrazujíc logický soud. Vkus, potom slouží za demonstraci vnějšího (zvnějšňovaného) názoru, do něhož je možno ukládat kritiku objektivovaných událostí, odrážejících lidskou činnost.

Tyto postoje vyvazují každého člověka své kultury z pout pevných kritérií a dovolují mu překračovat

17


(transcendovat) sebe sama postoji otevřeně sociálními (antropologisujícími). Shoda a neshoda, těchto interpretovaných námětů mezi jednotlivci, skupinami a institucemi je vlastním obsahem hermeneutické události, „vyrážející“ do vlastní přítomnosti znaky autonomie existence, její, pro svoji dobu typická, nesmazatelná klišé. Znaky o kterých je zde řeč, od renesance přicházejícího humanismu, baroka, rokoka, romantismu tak způsobily, že člověk zapoměl na svůj přírodní původ, až nakonec nebyl téměř nikdo, kdo by uvěřil Darwinovi, natož Freudovi, který všechen biologisující naturalismus vtěsnal do každého člověka na této planetě a z prožívané každodennosti (stejně jako její interpretace) učinil individuální zápas o vyrovnávání se s tím, jak na sobě nenechat znát, že tu vlastně a trvale běží pouze o sexuální uspokojování. A jak se nakonec ukázalo, míra vkusu protíná i tuto oblast lidské existence, neboť od nejstarších dob zaznamenáváme její ohlasy všude tam, kde se onen druh uspokojování týká např. tzv. „techniky vedení milostného života“ a diskusí o její kulturní akceptaci v normě a patologii.

Hermeneutický náhled zde hodlá pro sebe, ale také pro psychologii „rozumění“ zúročit následující:

1. Jak z estetického vkusu vyplývá obecný znak pro to, co lze vymezit jednotícím pojmem a podat tak srozumitelnější interpretaci již proběhlých událostí?

18


2. Jaké souvislosti, do této problematiky, bude ještě nutné zařadit, aby bylo možné vyčerpat maximální okruh otázek spojených s naším počátečním vymezováním, tzv. hermeneutické psychologie?

Na první otázku můžeme odpovědět asi takto: pokud si uvědomíme, že estetický vkus je pouze převrácený a intelektualisovaný mravní soud, vtělovaný do konkrétního uměleckého díla, jež zpodobuje vnitřní světy svých tvůrců a odpovídá na kulturní hlediska své doby, potom není zatěžko porozumět tomu, když za kriterium pravdivého odkrývání podstatných znaků jakékoliv přítomnosti () je toto umění vyzdvihováno a povoláváno k jejich hlubšímu pochopení. V souvislosti s odpovědí na druhou otázku je třeba podotknout, že na ni nám Gadamer odpovídá již tím, že obsahová architektonika Wahrheit und Methode, jako téma rozpracovává zejména tyto důležité pojmy: obraz, zkušenost, prožitek a jazyk. Postupně se přibližujeme konečně také k tomu, abychom zřetelněji vyzdvihli to, že bytí je prožitek uchopený v tvůrčím aktu a provázaný s přítomností, jíž lze pouze takto „rozumět“, jako svého druhu tomu, co nelze obejít jiným způsobem, než opět novým tvůrčím vzmachem, jako takovým. Tyto první náznaky hermeneutické psychologie, (osamostatňující se), ukazují na dvojí přístup: jednak z ducha kultury a jeho dějinného pozadí, jenž si nutí průběžně prováděnou

19


reinterpretaci (tedy, hermeneutická psychologie jako svého druhu psychologie sociálně-antropologická) a za druhé, také jako psychologie osobnosti, vázaná k reinterpretaci znaků vkusu a morálky, trvale a s jistým předstihem před vším, co se má za zamýšlené k jednání, byť i jen v tom nejkratším budoucím čase.

§4. Sporné otázky sensus communis a moral sens.

Renesanční epocha, vedle jiného začala rovněž křísit zájem po tom, aby se vzdělanost a vědění vůbec objektivovali způsobem, kdy bude možné hovořit o jednotném (společném) úsilí, dostát přirozených tužeb, stran lidskosti.Tuto filosofii poprvé nejurčitěji nadhodil Aristotelés, když v Metafysice jako první myšlenku uvádí, že: Všichni lidé, přirozeným pudem prahnou po vědění. Většina jeho předchůdců, ale i následovníků vycházeli vůbec z určení, že všechno jest, nebo všichni nějakým způsobem jsou, uzpůsobeni jednotou, ať už tak, že z ní pochází, nebo tak, že k ní, či do ní, směřují.

V novější době je to, ale osvícenství, které ze společného a morálního smyslu dělá politickou filosofii. Má pronikat nejvnitřnější podstatou subjektu a naplňovat tak ducha doby a v Platónském smyslu, toho slova, dostát praktického účelu směrem k reformám státního zřízení. Navíc, je přeci dobrou mírou vkusu,

20


žádati od sebe postoje založené na podpoře toho, co je zájmem lidu - - nebo snad nikoliv, občane?!

Společným smyslem je předně to, že morálka je každému člověku vrozena stejnou měrou, avšak výchova a pouze ta, činí společnost strukturovanou. Je proto třeba hledat způsoby výchovy, které by u každého člověka otevřely ten stejný počet vnitřních dveří, aby se společenská i meziosobní etika a morálka už konečně setkali a vytvořili tak kultury s jednotným mravem jak v oblasti motivů pro jednání, tak stejně i v oblasti způsobů zpracovávání prožitků, které mnohdy vylamují jedince z jejich morálních povinností.Samozřejmě, že tento etický intelektualismus má své kořeny již u Sókrata, ale není zde naším úkolem kritisovat antickou filosofii mravnosti. Spíše se můžeme obracet tam, kde H.-G. Gadamer nahlíží pro své i naše téma širší obsah, vycházející z jeho podání.

§5. Prožitek a hermenutická psychologie.

Až do této chvíle jsme sdělili o hermeneutické psychologii jen velmi málo. Bylo nutné, společně s Gadamerem vyložit některé předběžné poznámky, abychom tomu, co bude nyní následovat, porozuměli odpovídajícím způsobem.

Pokud si můžeme všimnout, chyběl nám jeden důležitý segment, pro zacelení okruhu předloženého tématu. Jedná se o pojem prožitku a prožívání (Erleben,

21


Erlebnis). To, co nám na nich dnes připadá jazykově i obsahově samozřejmé, bylo však pro německé osvícenství, přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, hledáním a vymezováním nového termínu, vsazovaného do soukolí populárních filosofických reflexí své doby. Citovost a romantismus, tohoto pojmu se pojednou začínali objevovat u Goetha a Schilera, stejně jako u Kanta a Hegela, od nichž je bez problému přebírali ostatní. Prožívat lze v zásadě cokoliv. A je také pravdou, že prožitek je přirozenou a vždy přítomnou součásti všeho, s čím se člověk každodenně, přítomně a nejpřítomněji setkává.V nejvyšší míře se s prožitkem setkáváme v umění všeobecně, nu a v básnictví snad nejniterněji. Jak potom souvisí takový prožitek s hermeneutikou? Předně prožívání samo je neseno na vlnách vnímání přítomného stavu okolností. Neboli, prožitek odráží intimní účast na vnímání bytí, v jehož středu se daný subjekt nachází.

Nejde tu o to, že bychom prožívali bytí jako náladu, jde tu spíše o to, že prožitkem je zachytáván stav vědomého rozpoložení z faktu vlastní existence. Vědomí, že jsem. Ve vkusu a jeho kritice se toto rozpoložení odráží velmi určitě. Neboť vkus je prožitek obsahující vědomí, že to, co je v uměleckém díle obrazem, připodobněním, oslovením, týká se to nějak mne samotného. Proto vůči němu vystupuji s pochvalou nebo kritikou, abych v něm zdůraznil sebe

22


sama, či potlačil a nedal rozpoznat, že záporný obsah hovoří k mému Já. A jestliže se člověk vyvíjí od svého přírodního založení k inteligenci a jejímu používání ke svým vlastním účelům, je nadmíru složitou otázkou, jak pochopíme prožitek, když ani nedokážeme od sebe oddělit přírodně - pudové založení naší existence, od intelektuální činnosti, která se pouze pokouší toto založení vysvětlit, aniž by sebe sama uchránila od toho, že je stejně takovým předmětem poznání jako pudovost sama. Tudíž z hlediska prožitku je vůbec problémem správně stanovit, co je vlastně předmětem otázky, na kterou se ptáme? Prožitek, nebo myšlení o něm? Zde se hermeneutická psychologie již musí rozhodnout, jak s nadhozenou tematikou bude dále pracovat.Hermeneutika tedy staví na faktu, že vše je výsledkem nějaké události, něčeho uběhlého, již prošlého, bývalého. Aby se „obraz“ mohl zpodobit v „rozumějících“ konturách, musí přitakat pouze tomu, co už zde bylo a stalo se známým. Toto předjímání přítomnosti z události, která se již stala ještě nikterak, jako samozřejmost neplyne, že do podstaty bude minulé a přítomné pochopeno. Gadamer nastiňuje hermeneutiku v souvislosti s její universalitou, tak jak ji nadhazuje F. E. D. Schleiermacher, když jej doslovně cituje: „Hermeneutika je umění vyvarovat se neporozumění“ (tamtéž, str. 170). Tedy se vší snahou nechtít stranit předpojatému přístupu, ale hledat

23


původní smysl záměru události ze svého času. Mnohé kombinace, které dnes obdivujeme na Homérovi nebo prehistorických obrazech vyplývají ze svobodného, ničím a nikým nespoutaného ducha. I když mýtus ovládal ony původní základy vyobrazování skutečnosti, přesto, tyto obrazy sdělovaly záměr svého tvůrce a šly tak za hranici pouhého zpodobování směrem k subjektivní výpovědi. Řeč, těchto subjektivních jazyků, jejich množina, teprve dává celkový charakter toho, jak lze „rozumět“ době, v níž se chtěly uplatnit. Jistým problémem ovšem i tak zůstává, jak dosáhnout onoho faktického „rozumění“, když se k jeho významu nedaří dostat, pro základní vzdalování se mu, a tím je neustálá potřeba idealizace. Tato idealizace dělá to, že uchovává myšlenku v naději, že tak jak je uvízlá v paměti, je možné ji chápat, kdykoliv napříště, bez oprav. Hermeneutika chce ovšem do podstaty prověřit její strutury a výpovědní hodnoty, aby se našel její pravý smysl. Filosofie a to, co z ní zůstává trvale uchvacující, má na svém kontě zejména ten přístup ke skutečnosti, že ji za všech okolností činí aktuálně přítomnou (tamtéž, str. 215). Hermeneutice jde naopak o to, vrátit původně objevený smysl svému prostoru a nechat jej tam i nadále přebývat právě v těch hodnotách, které tento smysl naším přičiněním opět získal. Dokonce ani psychoanalýsa s podobným námětem nepracuje, když hodlá založený konflikt izolovat, pojmenovat, emočně odžít a pokud možno

24


nechat z něj vyvanout všechnu negativní energii, která až do nynějška, obtěžovala duševní život pacienta. Hermeneutický přístup se staví na pozice, kdy „rozumění“ je možné jen tehdy, pokud se původní smysl nechá tam, odkud pochází. Jakékoliv zpřítomňování smyslu uběhlé události z ní utváří událost modifikovanou a nikoliv originárně danou pro bytí toho založení, jímž mělo být, toto bytí, zdůvodněno. Bytí události je neseno znaky svého jsoucna, jež se v jeho „rozumění“ stává esencialitou zcela prvotního založení takové existence, která je nejpůvodnějším charakterem jakéhokoliv počátku. V tomto smyslu je vhodné také říci, že se trvale člověk nachází v tom, co by bylo možné nazvat hermeneutickým smyslem, neboli, že se nachází v naléhavosti porozumění všemu, čeho je součástí, tedy i v naléhavosti porozumění vlastní zkušenosti a prožitkům.

Např. umělecké obrazy nás upozorňují na možné skutečnosti, avšak jejich realita je skutečností samou. Oddělit jejich roviny je prvním úkolem subjektu a hodnotícího rozumu. Stejně tak je tomu u historických událostí a našemu přístupu k jejich hodnocení. V neposlední řadě, zde hraje roli i psychická stránka věci. Jednak z pohledu problému zkušenosti: co je zkušenost sama a co je obrazem zkušenosti (zážitek, prožitek...).

25


Rovněž v psychiatrii a psychoterapii se oblast rozumění obsahu vědomí z této zkušenosti stává v poslední době tématem hlavního zájmu. Tak při komunikaci s klientem sledujeme jeho obrazy, kterými jako zkušenostním polem dovozuje své interpretace a dále, nahlížíme na jeho životní realitu, jako na to, co je pramenem prožitků, které z něj dělají pacienta oboru. Vedle toho i to, jak klient původní zkušenost zaměnil.

ČÁST II.

HERMENEUTIKA A PSYCHOLOGIE ZKUŠENOSTI

26


§6. Zkušenost v hranicích hermeneutiky a psychologie.

Gadamerovo zachycení „zkušenosti“ se odehrává v rámci teze, že: „Vždyť všechna zkušenost platí jen tak dlouho, dokud se potvrzuje“ (tamtéž, str. 301). Jaká je tato zkušenost a, co se má potvrzovat? Na první část otázky se nyní pokusíme podat bližší osvětlení. Tak předně zkušenost je v zásadě vágní pojem osvícenského, ale stejně tak i aristotelského pojetí vztahu člověka ke skutečnosti. Jejím obsahem má býti výzva ontologická. Neboli, co je obsahováno zkušeností, je stejně tak naplňováno jistotou skutečného, tedy bytím vůbec. Zkušenost se ovšem získává poznáním. Je proto zkušenost více ontologická nebo naopak spadá více do okrsku noetiky? Tuto hádanku se pokusíme nyní zpracovat a podložit jejím výsledkem to, co stálo na začátku našeho tázání, a sice, o jakou zkušenost nám zde vlastně běží? Reflektujeme nyní zkušenost filosofickou. Jejím určením jest, že vyplývá pouze z toho, co nabízí pojmy,

27


kterými rozumíme světu a sobě samým. Slovo: „rozumíme“, je zde ze zásady důležité. Pojmová zkušenost je totiž založená na tom, jak uchopujeme nejrůznější znaky, slova, či jinak podobně významové fasety, pro porozumění tomu, co se má stát součástí naší racionální výbavy. Praktická zkušenost rozumu vyplývá z toho, jakým způsobem oslovujeme jsoucno, které je předmětem tázání. Zde je tedy před námi hermeneutická zkušenost. Je to zkušenost oslovující archaickou danost jsoucího v té podobě, v níž byla založena a, od které bylo poodstoupeno, až k nepoznání dnešku. Hermeneutická zkušenost vědoucí o této ztrátě prvotních daností, vlivem přítomné zapomenutosti na esencialitu původního, se rozhodla přeinterpretovat všechny fragmenty doposud ještě živé, i když zjevně skomírající minulosti, do jejich původní kvality. Toto je zkušenost, která se v rámci pojmového zachytávání skutečnosti, činí zkušeností vůbec a ponechává si své původní místo, které si kdysi, pro sebe, vyhradila.Psychologická zkušenost se vyznačuje prožíváním skutečnosti. Sama může býti vědomím za skutečnost zaměněna, pakliže koreláty představ (asociací) vytváří nadproduktivní počty spojení a subjekt již nedokáže mezi prožíváním a jeho vnějším pramenem rozpoznat hranice. Takový je, např. vztah vnímajícího vědomí k náboženské víře. Jako hermeneutický problém je víra ukázkou sloučení, a tedy i zmatku, který zde působí

28


zkušenost a prožitek ve vztahu ke skutečnosti. Obrazy se staly skutečností a prožitky těchto opět skutečností samou. Prožitek, posilován tímto zdvojením, nakonec nechává uplatnit pouze představu, která je záměnou za skutečnost a stává se proto jediným zdrojem tzv. „pravého poznání“. Jelikož chybí pojmová určitost, zůstává u pouhého obrazu. Jenže, každý obraz, má-li býti zachycen, musí prohovořovat, volat, tedy nějakým způsobem zvnějšňovat svůj vlastní obsah. V křesťanském náboženství je to zejména „společenství“, chceme-li, tedy ekumena, atp.

§7. Hermeneutika a kognitivní psychologie.

V obecné, školské psychologii jsme navyklí studovat fysiologicky podmíněné způsoby vnímání a rozpoznávání jevů, objektů, jejich působení na smyslové orgány a představování rozumovému souzení.

Mezi tím, co se jeví a tím, co z takového jevu člověk pro sebe vyvozuje, na jaký závěr usuzuje je, zdá se větší rozdíl, než jsme si doposud uměli vyjasnit. Předně, zrakové počitky máme za zcela nejhodnověrnější, vzhledem k tomu, že z jejich zdroje a obsahu mají pro naše vnímání plynout naprosto jisté závěry. Pokud ovšem položíme otázku Gadamerovým způsobem, můžeme dojít k zajímavému výsledku:

29


1. Platí každá smyslově vnímaná událost vždy jen tak dlouho, dokud je schopná potvrzovat sebe samu (?), nebo i obráceně:

2. Jak dlouho musí potvrzovat každá smyslově vnímaná událost sebe samu, aby bylo možné považovat ji za dostatečně poznanou?

Hermeneutické „rozumění“ se nehodlá spokojit s pouhou definicí pohybujícího se tělesa, nebo pohybu jako fysikální kategorie (Thomas Hobbes, viz také: De corpore). V hermeneutickém vyjasnění jde o to, jak pohybující se těleso vystupuje vzhledem k sobě samému a všem náležitostem, s nimiž je v daný okamžik v kontaktu. Ovšem nikoliv tak, jak to žádá obecná fysika, ale tak, jak si to žádá vnímající subjekt. Tedy pohybující se těleso ve vztahu ke své tělesnosti (tělesovosti), pohybu, jenž se děje určitým způsobem (valivě, sesouváním po povrchu, plynule, trhavě . . .). Při pozorování pohybujícího se tělesa nás zaujmou zejména pohyb a těleso samo. Jenže pohyb je zvláštní fenomén v tom, že musí být demonstrován na konkrétním tělese. Jak může potom, sám nerozpoznán jinak než prostřednictvím tělesa, tento pohyb bytovat v celku světa a ještě mnohými vědci být považovaný za samostatnou fysikální veličinu? Ať už je možno, tuto otázku zodpovědět jakkoliv, je zřejmé, že na tom, co je poznáváno má zásadní podíl fakt, že poznání je selektováno výběrem toho, co se z hlediska smyslového vnímání může vnímaným stát. Nuže, ale

30


člověk umí rozpoznat několikeré druhy pohybů, z nichž jako jeden z nejurčitějších je pohyb něčeho, co jej např. může ohrozit na životě, na což reaguje přikrčením, změnou směru chůze, aj. způsoby. To, co je předmětem těchto okolností, spadá plně do přeinterpretování události tím způsobem, že je obecně vnímanému charakteru jakým je pohyb, ponechána jeho původnost a dále je s jeho fragmentem, tedy směrováním k naší postavě, zacházeno i nadále v uznání tohoto pohybu vůbec. Tedy, člověk již ze své základní vybavenosti má schopnost vytvářet mezi tím, co vnímá, dva souběžně přístupy, jednak rozpoznává na vnímaných jevech to, co jsou a stejně tak, tyto jevy rozpoznává ve vztahu k sobě samému vždy v nějakém určení (ohrožení, potrava, uspokojení). Nacházíme se nebezpečně blízko dřívějších postulátů, točících se kolem neživotného psychofysického paralelismu. O ten nám však nyní, v žádném případě nejde. Naším úkolem je ukázat, že vnímání, s nímž jdeme do života je předvýbavou pro samo „rozumění“ událostem. A při tom, jak vidno, nemusíme si dělat starost i s tím, že bychom kritikům předhazovali flákotu stran toho, aby nás zde nachytali na otřepaném triku, že snad interpretujeme staré, mechanistické převádění naturalistických základů vnímání směrem k vyšším intelektuálním složkám. Tedy nikoliv, fakt, že se člověk při svém vnímání současně rozdvojuje na subjekt pojímající jevy, v jejich původnosti a ty stejné jevy

31


provazuje sebou samým nás nenechává na pochybách, že pro hermeneutické zpracovávání, neboli trvalé přeinterpretovávání okolností a přitom ponechání jejich původnosti, je od počátku, bezebytku připraven.

§8. Hermeneutický výklad vazoreceptivních počitků.

Jsme v zásadě přesvědčeni o tom, že hmat, jako specialisovaný receptor, pro fysický kontakt s povrchem těles, má pro nás vždy přesné informace o tom, co je prostřednictvím něj vnímáno. Podobně jako u zraku, také zde se naše zhodnocování přijímaného zdroje informací zdvojuje. Ovšem mnohdy častěji než u zraku se musíme přesvědčovat opakovaným kontaktem s exponovanou částí tělesa, zda to, co jsme navnímali, skutečně odpovídá tomu, k jakému závěru jsme, po oné expozici, došli. Máme tedy potřebu, daný jev opakovat zejména proto, abychom se ujistili, že výsledný závěr vskutku odpovídá danému tělesu (skutečnosti). Touto snahou po hermeneutickém přeinterpretování a vřazení jeho výsledku zpět svému původnímu zdroji, je zde ještě patrnější než tomu bylo u počitku zrakového, že musí být receptorům umožněno, aby v kontaktu se zdrojem informací zůstaly po nějaký čas a byly tak schopné vyhodnocení, jež bude dostatečně výsledkem vzájemného propojení mezi nervovými drahami (zakončeními) a odpovídajícími mozkovými centry. Má-li nadále zkušenost ze zrakového a nebo hmatového počitku

32


plnit svoji funkci, musí nějakým způsobem trvaleji působit. Nejčastější, dlouhodobou cestou potvrzení je vytvoření analogií, vzhledem k podobnosti podnětů.Zde však musíme udělat odbočku, protože „dlouhodobé potvrzení“ neznamená nikterak opakování, ve smyslu matky moudrosti. Vyjasněme si tedy to, o co tu běží. Stejně jako jiné počitky, také hmatový vjem je součástí výbavy, která spadá do zkušenosti. Protože zkušenost s vnímanými fenomény představuje celou a nutno říci v zásadě nepřehlednou síť dojmů, které během života posbíráme, jejich ukládání ve fronto-temporálním kortexu představuje nahromadění v tak masívním počtu, že se jejich obsahy stávají součástí i jiných forem vnímavosti. Je tu na mysli vnímavost asociační, tedy pozornost k těm dojmům, které mají svoji intensitu zážitku na takové úrovni, kdy touto svojí dynamikou „přebíjí“ dojmy slabší a nastupují na jejich místo. Jde o klasický model Davida Huma, který potvrzuje a následné experimenty to pouze dokazují, že asociace je založená na podobnosti, časové a prostorové soumeznosti a zejména na tom, že silnější dojmy tlumí působení těch slabších. Jelikož mozek jako celek trvale monitoruje své funkce, jak na povrchu, tak uvnitř své tkáňové a buněčné hmoty, udržuje naprostou většinu smyslových dojmů v jejich pohotovosti k opětnému vyvolání a porovnávání s aktuálně přicházejícími situacemi. Specialisace receptorů oka, povrchu kůže, jazyka,

33


ucha, nosní sliznice, dovoluje pouze výkony, k nimž byly fysiologicky ustrojeny.Tato okolnost, která je vlastním pre-transkripčním procesem, za nímž teprve nastává vytváření spojů, jež se mezi sebou mísí v nejrůzněji utvářených kombinacích, dovoluje celou škálu bezděčného a, nebo i tvořivého zpracovávání na bázi představivosti, myšlení, logiky, či i vyšších intelektových výkonů. Přitom z pohledu našeho tématu, hermeneutické psychologie, zde nejde o nic méně, než-li o zachovávání původního vjemu v kontaktu s původním zdrojem, jenž je ve výkonu myšlení pouze transformován a jako transformovaný také uvědomován vzhledem k tomu, zda je adekvátně či neadekvátně používán. Aby smyslové vnímání mohlo tedy plnit svoji fysiologicky nastavenou funkci, je přirozeně aktivní v každém okamžiku pro vnímavost, stejně jako pro zachovávání výsledného dojmu směrem ke zdroji, z nějž pramen takového poznání, pro daný počitek, vychází.

§9. Hermeneutika a psychoanalýsa.

Z našich předešlých poznámek nám tedy již vyplynulo:

1. člověk vrozenými disposicemi provádí trvalý monitoring veškeré skutečnosti, s níž se dostává do kontaktu prostřednictvím vlastní vnímavosti a porovnává získané hodnoty s

34


těmi, k nimž mu byl umožněn přístup v jeho osobní minulosti (tzv. kognitivní ontogenese);

2. fysiologicky dynamický, životně stále aktivní proces, tohoto srovnávání, je základním předpokladem, pro vlastní udržování tzv. „dlouhodobého potvrzování zdroje zkušenosti“ (zde se tedy přidržujeme již výše, námi ozřejmeného, hermeneutického stanoviska);

3. v jednotlivých životních stádiích, během individuálního vývoje, dochází k transkripcím, přepisům těchto zdrojů a je nutné je u většiny diagnostikovatelných pacientů nikoliv jen prožitkem, ale i sebereflexí, navrátit k jejich původním pramenům;

4. od daseinsanalytické terapie se hermeneutický přístup odlišuje tím, že nechává klientovi prostor k nahlédnutí do své osobní minulosti bez toho, aby se zaobíral existenciálními souvislostmi a s nimi spojenými psychickými obtížemi;

5. oproti klasické psychoanalýse, která žádá emoční odplavení zážitků z minulosti (neřešených konfliktů) hermeneutika klienta nechává ztotožnit se s archaickými prameny, zdroji osobní minulosti a vede jej cestou porozumění jejich původnímu významu;

35


6. fakt, že máme osobní historii, od níž nám není vhodné se psychicky vzdálit, je placeno ztrátou osobnosti, pakliže nemoc nalhává něco jiného.

Ve vlastním procesu práce s klientem nyní uveďme několik zásadních rozdílů v komunikačním přístupu mezi psychoanalýsou a hermeneutikou (zkráceno):

1. a) v prvé řadě jde psychoanalýse o zpracování asociačních souvislostí a rozvinutí tzv. přenosového vztahu...b) hermeneutický rozhovor je zaměřen směrem k přímému oslovování osobní minulosti klienta, bez potřeby navazování na emoční zdroje...

2. a) psychoanalýsa trvá na klientových odpovědích z kladených dotazů terapeuta...b) hermeneutický přístup nechává volnost ve způsobu, jakým klient své odpovědi modeluje...

3. a) psychoanalytický přístup do výpovědi pacienta zahrnuje rovněž výklady snů...b) hermeneutický přístup se zabývá přednostně porozumění smyslu výpovědí o osobní historii klienta, jeho vědomé evidenci zážitků, kterými ve své skutečnosti již prošel...

4. a) v psychoanalytickém procesu významné místo zaujímají sublimace, přesuny a jiné proměny založeného konfliktu...

36


b) u hermeneutického přístupu klienti podstupují detailní výpovědi o tom, jak se shoduje jejich přítomnost s minulostí...

5. a) psychoanalýsa podporuje klienta v emočním odplavování založených konfliktů a několikrát s pacientem tyto expozice, řízeným způsobem vyvolává a opakuje...b) hermeneutický postup na emoční zdroje nedává prvořadý důraz; jeho snahou je rekonstruovat u pacienta přístup ke své osobní minulosti, přeinterpretováváním slovně – pojmového vymezování, na němž ustrnul a hledáním nových, obecných hledisek, „kterými se dostává nad problém“...

6. a) závěr psychoanalytické práce s klientem připadá v úvahu teprve po vymizení symptomového jednání (neurósa, obsedantně-kompulsivní porucha, aj.)...b) výsledkem hermeneutické práce s klientem má být jeho pochopení smyslu významu toho, čím v životě prošel, jako nedílné součásti své osobní – existenciální – historie (v procesu sžívání se, se sebou samým, za terapeutického vedení k postupnému vypracování jednotného myšlenkového sebezachycení v pojmech, plně srozumitelných, pro nekonfliktní přístup k osobní minulosti a jejímu vztahu k aktuální, pacientově, přítomnosti). Metoda je určena

37


zejména pro ty klienty, kteří se nachází v neemoční fási osobní tísně. Obory se setkaly.

§10. Hermeneuticko psychologické důsledky tradice a předsudků.

Do systému pojednání, které Gadamer podává v námi sledované knize Wahrheit und Methode, zařadil rovněž důležitou kapitolu, kde se vyslovuje k problému předsudků a tradice (viz, tamtéž, str. 245 an.). „Chceme-li učinit zadost konečnému dějinnému způsobu bytí člověka, je třeba zásadně rehabilitovat pojem předsudku a uznat, že existují oprávněné předsudky.“ (Tamtéž, str. 245.)Podle Gadamera, předsudky jsou zejména dvojího druhu: předsudky z autorit (tedy takové, které se hodí právě proto, že chybí argument), což jsou předsudky nemající žádnou cenu a předsudky z unáhlení u nichž postrádáme logickou souvislost a jejich hodnota je obdobná, jako u předsudků první jmenované kategorie. Osvícenství, nadto ještě stavělo do popředí předsudky z autority rozumu, což představuje opět stejný problém. Všechny tři uváděné předsudky se vyznačují ještě tím, že na sebe vážou buďto osobní (personální) charakter, jako např. u autority nějakého člověka (např. Konfucius), nebo jsou vytvořeny z abstrakcí různého stupně (mýty, náboženská dogmata, filosofické a vědecké postuláty o kterých se domníváme že jsou mnohdy nedotknutelné a, které

38


tímto, opět personifikujeme, jakoby zvláštním způsobem). Autorita nechává rozum podřídit se.Být však v souladu s pozitivní autoritou znamená přitakat vůdčí myšlence, která motivuje do života, avšak nezaclání, jakmile se vnímající subjekt odhodlává jednat samostatně a tvořivým způsobem.

Takovou autoritou je tradice. „Tradicí nazýváme spíše právě platnost bez zdůvodnění.“ (tamtéž, str. 248.) V tradici potůstává „uchovávání“. Jako takové pouze nese, přenáší to, co z hlubin dějinného vědomí představuje ověřenou zkušenost:

1. v tradici přebývá duch minulosti...2. tradice poutá myšlenkou k pramenům

původního bytí...3. tradice se projevuje jako předmět

společného zájmu...4. k tradici je možno přistupovat z různých

stran...5. tradici lze uchopit téměř jako kterýkoliv

předmět v jeho smyslovém sebe-projevování...

6. tradici lze myslet, popsat, zrušit, nastolit...7. tradované je výrazem jednoty,

sounáležitosti...8. tradice není zvyk, zvyk je to, co nese

tradice...9. tradici lze prožívat...

39


10. tradice je také duševní stav kultury osobn.Ve výpovědích pacientů, klientů se nejednou s tímto fenoménem setkáváme. Jejich zhodnocování vlastní psychické tísně je neseno začasté právě tím, jak jim nelze sejít z nastoupené cesty, neboť se zalykají autoritami a tradicemi. Všechny takové okolnosti jsou ovšem dopodrobna vyjmenovávány, mají svá pevná místa a jako strašáci, i když dobře zdůvodnění (racionalisovaní) se udsadili v nevědomí, sublimují vlastní povahu obranných mechanismů subjektu a prorůstají všemi možnými životními okolnostmi.

„Rozumění v humanitních vědách sdílí s přežívající tradicí v každém případě základní předpoklad, že je o s l o v u j e podání“. (Tamtéž, str. 249.) Mít vůbec možnost, něco zakoušet na sobě samém, předpokládá tedy způsob, jakým to, co se má onou zkušeností stát, a pro vědomí přiblížit, je právě ono Gadamerovo „oslovení“, jeho způsob. Člověk slyší na to, co je schopen z hlediska oslovování sebe sama zachytit ve způsobu, jímž je mu předmět oslovení poskyován.

Na těchto propozicích vidíme, jak se tradice může stát skrytou nebo zjevnou, negativní či pozitivní, či vůbec reflektovatelnou, když do úhrnu toho, co musí být vykonáno ještě předtím, než se s člověkem začne něco dít, zařadíme právě toto oslovování a jeho způsob podání. Znalost individuace je tu předpokladem.

§11. Co lze ve skuečnosti interpretovat.

40


Základním problémem terapeutického přístupu ke klientovi a stejně tak i v rámci hermeneutické metody vůbec je umění porozumět a umění vyložit. O tuto sounáležitost jde již od vystoupení Aristotela (viz, níže). V každodenním jazyce postačuje, pokud rozumíme základním řečovým znakům, do nichž mnohdy spadá také celá řada posunků, úšklebků, aj. Problém výkladu má téměř rovnocenou hodnotu s tím, co je sdělováno. V umění je to již složitější. Sdělení jsou vytvářena podle subjektivního cítění, které zahrnuje osobní zkušenost s osobní historií a ta není nikdy jako celek přenositelná na jedince v okolí. Umění, tak, jako tak, pouze fragmentarisuje vnitřní svět svého majitele a doslova jen „vyznačuje“ to, co lze za hranicí této fragmentarizace ještě nahlížet, pokud to tam tvůrce byl vůbec schopen uložit. Následně je nutný „výklad“, kterému se dostává mimořádné pozornosti. Parcelisuje názorová pole. Ovšem je otázkou, jaký výklad se tu vlastně odehrává? Vždyť náhled jedince může maximálně tak jen porovnávat se svou vlastní zkušeností a to již znamená, že prvotní výklad je vlastně sdělováním rozdílností. K možné názorové shodě může potom docházet jen za předpokladu, že dojde k určitým subjektivním dohodám, často bez autora díla, zato více díváka se sebou samým. Paradox rozumění v umění.V podobných příkladech bychom patrně mohli pokračovat dosti zdlouhavě. Hermeneuticko

41


psychologický problém rozumění a výkladu, se na druhé straně nese v zásadě jakoby v podobném duchu, který jsme uvedli výše. Každý výklad straní určité subjektivní potřebě, porozumět interpretaci ze své vlastní podstaty a založení, i když se jedná např. o vyškoleného psychoanalytika. Výpověď klienta mu může být srozumitelná, když pochází, svým obsahem ze znalosti dostupných zdrojů (jazyk a kultura jsou zde prvotními podmínkami). Ovšem jeden důležitý rozdíl tu musíme vyzvihnout: psychoanalytik „nevykládá“ interpretované obtíže klienta sobě samému, nýbrž jeho úkolem je, pacienta s pravdivým obsahem jeho tísně seznámit. Tudíž terapeutův výklad je, do jisté míry přeinterpretováním toho, co klient není schopen, vlivem své psychické tísně postřehnout; je tedy nutné vyložit jeho obtíže do jemu rozumějícího tvaru. Tato okolnost může v zásadě na počátku konzultací vést ke nesrovnalostem. Doporučuje se proto, výklady omezovat pouze na samy o sobě jisté znaky a vyvarovat se hledání slov či používat výrazy stylu: asi, ale, možná... Od porozumění proto očekáváme, že bude schopno pojímat předkládaný obsah v celku a také s ním, ve výkladu bude možné, tímto způsobem zacházet. V podání terapeuta mnohdy pak stačí, když pouze sumarizuje jednotlivé úseky klientova sdělení.Oldřich Čálek (Skupinová daseinsanalýsa, Praha 2005) téma hermeneutiky v souvislosti s obsahem výše uvedeného podtrhuje, že v kontaktu psychoterapeut –

42


klient se jedná o setkání specifického charakteru. Jako takový musí být proto v jejich rozhovoru respektována srozumitelnost, udržovaná zejména tím, že se do terapeutových sdělení nedostávají konstrukty cizí terminologie a komunikace je vedena tzv. komplexní řečí (viz, cit. d., str. 87 an). Na druhé straně porozumění a výklad mohou značně devastovat prvky až příliš zlidovělé mluvy, do které mají mnohdy tendenci pronikat některé vulgarismy. Těch se dá využít ve velmi vyjímečných případech, ale určitě ne proto, abychom se takto klientovi podbízeli. Dosáhneme tím pouze toho, že pacient přestane spolupracovat, neboť přestane chápat kontakt s námi jako sám terapeutický proces. Tedy hermeneutika rozhovoru a interpetace musí být od sebe rozděleny. K tomu slouží pouze schopnost terapeuta, vytvořit během komunikace takovou atmosféru, kde obě jmenované oblasti jeho přístupem, jsou klientovi naprosto zřejmé, tedy vyslechnout, shrnovat, popřípadě dodat odborně medicínské sdělení, které ovšem nepřekračuje možnosti klientova chápáni problému, na nějž je oboustranná spolupráce zaměřena. Tady je třeba si také uvědomit, že vedle přímých sdělení fungují ještě, sdělení podvědomá.Vyjasňování smyslu sděleného, mezi klientem a terapeutem zpočátku dosahuje pouze úrovně „ladění“, což může být proces, který opět vyžaduje nějaký čas. Zpravidla záleží na hloubce klientových problémů,

43


obranných mechanismech, inteligenci, schopnostech a odborné výbavě terapeuta, atp. I když zde hovoříme o rámci hermeneutického rozhovoru v souvislosti s konkrétními pravidly, je nutné, ale i tak dodat, že rovněž v komunikaci a nikoliv jen v behaviorálním projevu klienta, usilujeme o to, aby se u něj mohl demonstrovat určitý díl svobody, nebo spíše, aby se mohl před námi zcela svobodně vyjadřovat. Většina pacientů s psychickými obtížeme totiž přichází také z toho důvodu, že se cítí být svými tíživými okolnostmi omezováni. Tedy jedním z předpokladů hermeneutického rozhovoru, ne-li terapeutického rozhovoru vůbec je, dosažení svobodného, uvolňujícího podání, projevu, sebeprožívání a sebeprojevování. Směrování ke konstruktům se psychoterapie, tímto způsobem urychluje a dovoluje klientům snadnější přístup jak k osobnosti terapeuta, tak stejně i k technikám práce, jež jsou mu nabízeny, ale i k sobě samým. Jestliže všechna tato vodítka představují rámec pouze toho, co jsme naznačili v souvislosti s rozuměním a výkladem, stojí před námi zásadní oblast toho, co se jako trvale tvořivý základ stává předmětem nekonečné práce.

§12. Psychologie, Aristotelés a hermeneutická aktualita v éthos a fronésis.

V kapitole, která pojednává o nadhozeném problému (H.-G. G., cit. d., str. 273 an), její autor upozorňuje na ne nijak vyčichlý, ale zcela důležitý problém mezi

44


antickou filosofií a současností, také ve spojení s psychologickými přesahy, které toto téma, do sebe pojalo. Jak již z předešlých vstupů do hermenutické psychologie, o kterou se zde, jako o úvod do její problematiky snažíme vyplývá, obsahuje přeci jen něco, svým způsobem vyjímečného: „Rozumění je poté zvláštním případem použití něčeho obecného na nějakou konkrétní a zvláštní situaci“ (cit. d., str. 273). K tomu Gadamer přidává: „Nás však nyní zajímá právě to, že se zde jedná o rozum a o vědění, které nejsou odděleny od nastalého bytí“ (tamtéž). První teze nás zavádí do světa tradičních filosofických kategorií. Obecné, zvláštní, jedinečné . . .jsou pojmy, které měly v minulosti (a kde je řečeno, že nikoliv také v současnosti) udržovat naši vnimavou pozornost, zejména v kontaktu se smyslovým vnímáním vnějších jevů a upozorňovat nás na fakt, že mezi jejich ukazováním se, našemu vnímajícímu vědomí, existují rozdíly. Pojímají v sobě totiž některé obecné stránky existence, které jsou vlastní všem jevům bez rozdílu, stejně jako stránky jednoznačně nezastupitelné jinými jevy, tedy výhradně jako jevy sebe samých.Z hlediska fysikálního světa jsou to například obecné kategorie látka, forma, pohyb, čas, příčina (ta dokonce ve čtyřech a někdy i ve více možnostech působení). Teprve jejich vydělováním (řekli bychom jinak, funkčními znaky) na jednotlivých objektech, se utváří ony jedinečné (zvláštní) rozdíly, pod nimiž můžeme

45


tykové jevy od sebe odlišovat (způsob funkčního, specialisovaného určení v mechanickém pohybu, materiál či barva, které nejsou pro vlastnost jevu podstatné, dále i možnosti lidského zacházení s nimi, atp.).

Podobně Aristotelés vytváří snahu, přenášet tyto stupně vnímavosti, také do oblasti etiky a Gadamer k tomu, mj. poznamenává následující: „Lidská mravnost se bytostně liší od přírody tím, že se v ní jednoduše neprojevují schopnosti nebo síly, nýbrž že se člověk teprve tím, co činí a jak se chová, stává takovým, který se – takto vzešlý, což však znamená: takto jsoucí – chová určitým způsobem. V tomto smyslu Aristotelés klade éthos proti fysis jakož oblast, v níž sice nevládne bezpravidelnost, ale která nezná zákonitosti přírody, nýbrž proměnlivost a omezenou pravidelnost lidských nařízení a lidských způsobů chování.“ (Tamtéž, str. 274)

Tím totiž, že člověk vždy žije (existuje) v nějaké zcela konkrétní situaci, potvrzuje se v systému provázanosti s fysikálním a duchovním světem naprosto nevyloučiteným způsobem. Člověk je skutečnost a skutečnost v níž žije, je bezrozporná realita jsoucího. Jako motto jsme určili tezi: „Co je skutečným problémem každé přítomnosti?“ (A. J.) Nyní se k tomuto tématu, zřejmým způsobem přibližujeme. Neboť, aktualita, její hermeneutické pozadí, spočívá v

46


tom, že je odhaleno to, co je nejpřítomnějším problémem jsoucího, v němž se vnímající subjekt nalézá. Odklonění se od této aktuality přítomného (naléhavosti – Martin Heidegger) znamená pro většinu lidí „odejít“ od toho, co je v nastalých podmínkách života nevývratnou povinností učinit, aby se zabránilo propadu k sebedestrukci, psychické újmě, aj. To jsou ony obecné úkoly, které se, ozvláštňěny individuálními přístupy k jejich nastalé realitě, stávají naléhavou výzvou pro ty, kteří je umí odhalit. Potom ovšem výrazně záleží na jejich schopnostech, jak z porozumění těmto výzvám dokáží vyložit jejich obsah svému okolí, aby je pohli k akci. Provázanost obecného a zvláštního, individuálně odpovědného a sociálně angažovaného, subjektivně trpícího a klinicky pomáhajícího, zde nabývají na prezentaci v mnohdy tak málo zřetelných odlišení, že sléváním jejich postavení v existující a nevyvratitelné realitě, je začasté nadmíru obtížné, pro možnost izolovat je od sebe a pozitivně zpracovávat.V psychologii a výrazně v její aplikaci na individuálně osobnostní problematiky, se tento námět hermeneutické aktuality odráží zejména v tom, jak člověk rozumí sobě samému. V obecném hledisku to potom znamená, např. otázky individuálního sebepojetí. Za takové zhodnocení (sebepojetí) se má, pokud jedinec dokáže sebe sama pojmenovat za dostatečně objektivně existujícího. Znaky, kterými tak

47


může učinit jsou zřejmé: vymezení sebe sama v úrovni osobního časového pásma‚ vzpomínky na události, lidi, místa a vlastní postavení k tomu všemu; v druhém řádu je to patologie, kde nahlížíme odchylky od těchto sebepojímajících kategorií, jež se vnořují do životních stereotypů, mezer v paměti, neschopnosti postarat se o sebe, aj. problematiky. Stále se tu ovšem dotýkáme oněch obecných kritérií, která musí být splněna, aby bylo možné o zdravém nebo nemocném subjektu vůbec hovořit. V jedinečných, izolovaných soustavách potom v prvním případě odlišujeme např. kreativitu, fysické disposice, u druhého, patologisujícího zaměření zase úpadek kognitivního myšlení, specifika v behaviorálním projevu, sebeprožívání a emotivní sebepresentaci. Tímto rozlišením a kategorizací můžeme tak vytvářet hermeneutickou aktualizaci důležitých a pro upřednostňování terapií jasně definovatelných okruhů problémů, které mají jasnou klasifikaci pro své určení.Přeinterpretovávání trvale nastalé přítomnosti je tedy jediný možný způsob, jak se vyrovnávat s tím, že bezděčnost přicházejících dojmů není zpravidla tou pravou realitou, ale pouze jejím počátkem, jenž je nutno, pro vnímající vědomí teprve, hermeneutickou aktualizací, dotvářet.

Nic špatného není třeba vidět tam, kde bychom se domnívali, že se jedná o člověkem upravovanou realiu, pro vlastní účely. Pochopit skutečnost „svým

48


způsobem“ a umět s ní rovněž účelně zacházet, a to tak, že ve výsledku je vytvořena analogie toho, oč je v původním záměru usilováno, odpovídá možnostem lidského přístupu ke světu a vlastní existenci. Jiná cesta, pro navázání vztahu mezi Já a Jsoucnem prostě neexistuje – vždy je tu pouze zprostředkování. A i to se dá zeštíhlit na co nejmenší počet kroků, pokud existuje metoda odhalující pravdivé okolnosti.

§13. Základní problém hermeneutické metody spočívá v tom, že se na něco dotazujeme.

Předznačili jsme, že hermeneutika, její důraz na „rozumění“, „výklad“ a způsoby jejich použití nám mohou posloužit jako vodítka pro navázání kontaktu se subjektivními hledisky záměrů, lidské duchovní i duševní podstaty. Je pouze na ochotě dnešního vědce, psychologa, filosofa, zda bude ochoten si hermeneutickou metodu osvojovat, nebo alespoň tam, kde vycítí možnost uplatnění její obsahové stránky, tak k ní, alespoň prakticky přihlížet. Hermeneutické (Gadamer) a fundamentálně ontologické (Heidegger) hledisko se setkávají, jakmile zde přistoupíme k problému tázání. Hermeneutika totiž, stejně jako jiné filosofie, není pasívním odrazem skutečnosti, ale chce být součástí její tvorby, prostřednictvím rozumějícího vědomí. Tedy aktivně přetvářející filosofií existence na pozadí konkrétního odhalování fenoménů, které dají odpovědi

49


na to, jak se bytí v nastalých situacích odráželo v myšlení těch lidí, kteří byli jeho tvůrci a zda plně chápali toto bytí v tom tvaru, v němž jej žili a jehož průběhovým časem se také naplňovali. To je ovšem hledisko, které jsme už jinými slovy komentovali výše. Nyní před námi stojí úkol, jak se tázat, aby bylo možné vytvářet prostředí k těm odpovědím, které nám budou přinášet poznání a nikoliv pouze odraz obsahu otázky samé. „V bytnosti otázky tkví, že má nějaký smysl. Smysl je však smyslem určitého směru. Smysl otázky je tedy směrem, z něhož jedině může přijít odpověď, má-li být smysluplná a odpovídající smyslu. Otázka staví to ´u čeho´ se táže, pod určitý zřetel. Vytanutí otázky takříkajíc rozevírá bytí toho, ´u čeho´ se táže. Logos, který toto rozevřené bytí rozvíjí, je potud již výpovědí. Sám má smysl jen ve smyslu otázky.“ (c. d., str. 314).Hledisko, které tu máme Gadamerem nastíněné je převzato z Heideggerova postoje k problému obecného tázání po bytí, jako takovém. Ovšem jako hermeneutický problém se řešení podstaty otázky týká přeci jen něčeho jiného. Nejde tu o vykázání možnosti dotázat se určitějším způsobem na bytí vůbec, ale o to, zda otázka sama může mít smysl k tomu, co již svoji danost obsahuje? Tím se Gadamerův způsob zacházení s otázkou liší od Heideggerova pojetí. Neboť smyslem otázky nemá být to, abychom se tázali na podstatu věci, ale pouze směrování k jejímu přiblížení. Jinými

50


slovy, člověk způsobem současného stavění otázek příliš spěchá a tím jeho otázky nedávají očekávané odpovědi. Chtít otázkou pouze předjímat metody, kterou se posuneme blíže pravdě je již dostatečným navázáním kontaktu s tím, co se vposledku má stát zjevným, a tím jest odhalení pravdy na tom, co se teprve musí za otázkou odkrýt, jako její factum. Člověk by měl být správně odpověďmi překvapován a nikoliv znuděn, když otázka svoji odpověď stejně obsahuje. Nahlížením na odpovědi má člověk, nakonec užasnout. Má-li dále otázka směrovat, také to znamená, že otázka má vést. Její tzv. logos má otevírat myšlení a nikoliv uzavírat rádoby konečnými odpověďmi. Zde Gadamer, jak jinak, upozorňuje na stále živý odkaz Platónova Sókrata v jeho dialozích, plných otevírání myšlení formou logu.Na druhé straně, tento hermeneutický zřetel můžeme dobře pozorovat v průběhu psychoterapeutického vedení. Klient není mistrován k ponížení nad svou strátou osobnosti, ale je provokován k pozitivitě myšlení. Jeho otázky nemají definitivní ale hypotetický charakter, i když jsou mnohdy klientem samotným za definitivní považované, či alespoň by takovými chtěli, donekonečna být.

Zpravidla vídáme tu základní chybu, omyl k nimž dochází, když pacienti s psychickou obtíží otázky staví a kladou a odpovídají si na ně v nejrůznějších konstrukcích, které konečně mají vyhovovat jejich

51


potlačeným přáním a konfliktům. Tuto okolnost nakonec, dobře u svých pacientů, rozeznával i Sigmund Freud. V průběhu historického vývoje psychoterapeutických postupů jsou zaznamenávány nesčetné příklady, kdy pacienti mají systémem otázek snahu převzít iniciativu do vlastních rukou. Ať na individuálních nebo skupinových sezeních.

Chybou špatné otázky, podle Gadamera je, že obsahuje předsudek, tedy že část, nebo i celek toho, na co se ptáme, již v sobě, tato otázka, nese. Příkladem takového způsobu tázání může, např. být: „Jak je možné, že jsem se svým problémem do dneška nic nedělal?“ Tato otázka nenese odpověď, protože v sobě pojímá již to, na co se ptá: nic nedělal! Proto je vhodnější otázku stejného typu pokládat způsobem, kdy naplňujeme nepředjímané, nepředsudečné odpovědi: „Když udělám taková a taková opatření, zlepší se můj psychický stav“? Otázka, která je vystavěná na hypotéze a předpokládá pro své splnění odpovědi výkon v experimentu, hledání východiska je určitější než otázka zdánlivě přímá a bez možnosti získání nového poznatku.

„Nepřesná (otázka – A.J.) zde znamená vychýlená ze směru. Nepřesnost tkví v tom, že nedodržuje smysl žádného skutečného směru, a proto neumožňuje odpověď. Podobně říkáme o tvrzeních, která nejsou ani mylná, ale ani správná, že jsou nepřesná. Také to se

52


určuje z jejich smyslu, tj. ze vztahu k otázce: Nelze je označit za nesprávná, neboť v nich tušíme kousek pravdy, ale ani za správná, protože neodpovídají žádné smysluplné otázce, a proto pokud je neupravíme, nemají žádný správný smysl. Smysl je vždy právě smysl směru nějaké možné otázky. Smysl toho, co je správné, musí odpovídat směru vytčenému otázkou.“ (Tamtéž, str. 315.)

Mylně by zde mohl vzniknout dojem, že se tu jedná o vyzdvihování relativistických pozic v celém spektru lidského myšlení a tvořivosti vůbec. Není tomu tak. Relativismus spadá do oblasti každodenního života. Vědecká práce se umí, s tímto problémem, vyrovnat.„Vedení rozhovoru přece především vyžaduje, aby se partneři rozhovoru navzájem nemíjeli. Proto má nutnou strukturu otázky a odpovědi. První podmínkou pro umění rozhovoru je: vždy se ujistit o tom, zda s námi partner rozhovoru drží krok. Přespříliš dobře to známe z ustavičného přitakávání účastníků platónského dialogu. Pozitivní stránkou této jednotvárnosti je vnitřní důslednost, s níž se v rozhovoru rozvíjí daná věc. Vést rozhovor znamená podřídit se vedení věci, na kterou jsou partneři rozhovoru zaměřeni. Vedení rozhovoru vyžaduje, abychom druhého neubíjeli argumenty, ale naopak skutečně uvážili věcnou závažnost jiného mínění.“ (cit. d., str. 318.)

53


Tady, jak můžeme nahlédnout, Gadamer spojuje dvě velice důležitá hlediska, umění otázky, dotázat se a způsob vedení rozhovoru. Hermenutickým problémem se zde stává jak rozumění a jeho výklad, tak stejně i praktické odhalování toho všeho k otevřenému a nikoliv dogmatickému poznání: „...tázat se znamená otevřeně předkládat a klást do otevřenosti.“ ( . . . ) „...umění myslet, které dovede posílit námitky ze strany věci samé“. (Tamtéž.) Nuže, převedeno do oblasti psychologie myšlení, respektovat jednak logickou a nikoliv osobní stránku věci, která se stala předmětem rozhovoru; a je třeba se rozhodnout, zda v rozhovoru hájíme jeho předmět nebo pouze principy.

§14. Hermeneutická psychologie a její aplikace.

Nyní před námi stojí závěrečný úkol, a sice vyjasnit to, v jakých dalších oblastech psychologie, které jsme doposud nekomentovali, je hermenutická psychologie (pokud bychom ji za takovou přijali) schopná uplatnit své obsahy? Zřejmý význam toho, co může nabídnout spatřujeme za prvé v arteterapii. Různost tvůrčích výpovědí nás nenechává na pochybách, že právě zde se patrně nejčastěji setkáváme s potřebou rozumění, tedy správného výkladu obsahu presentované události. Že se jak v kresebném, modelovaném, či písemném projevu odráží subjektivní událost, nějakého prošlého konfliktu je okolností, o níž netřeba dlouze se rozepisovat. Hermeneutický přístup nám zde může býti

54


nápomocen zejména tím způsobem, že se pokoušíme klienta vést na cestě zamyšlení stran presentovaného, demonstrovaného obsahu a společně s ním klást otázky zaměřené na hlubší, obsahovou stránku věci. Interpretace a začleňování výsledného arteterapeutického produktu může takto pacientovi zprostředkovat vhled do subjektivního světa významů, k nimž zpočátku ani nemusí získávat konkrétní pojem pro oslovování, ale pouze pocit, jenž jako reálně prožívaná entita v jeho vědomí postupně rozevírá cestu k zamyšlení nad sebou samým. Hermeneutická událost zde může působit v jisté tichosti významů.To, že má hermeneutika i se svojí možnou variantou směrem k psychologii intelektuálně teoretický charakter, zde není třeba nějak zastírat. Možnosti promýšlení náznaků, uplatnit hermenutickou metodu rovněž v souvislosti s jejími přesahy právě k psychologii jsou zde pokusem ukázat na hermeneutickou životaschopnost, stejně jako na její důležitost pro vyplňování drobných bílých míst, kterých si věda musí všímat a pro budoucnost je zaplňovat.

Jako další aplikační hledisko se nabízí psychoanalytický výklad snů. Hermeneutika od svého založení, zejména v teologii, nepracuje pouze se zjevnými koreláty tohoto světa. Všímá si, právě toho, co jako událost již proběhlo a, co z této události zůstalo živé, fragmentárně aktuální a falešně se proto vydávající za přítomnost a její, tzv. pravou skutečnost vůbec (viz,

55


výše). Klient nám sděluje obsah svého snu. Pracuje se vzpomínkou na to, co se mu zdálo, co viděl ve vědomí. Vedle toho, do této výpovědi vkládá rovněž stránku emotivní. Oba přístupy tvoří celek, kterému říkáme sen. Pravdivý je fakt, že se mu zdál sen. Ovšem není pravda, že tento sen má ovlivnit skutečnost, i když z předešlé skutečnosti, každý sen nějak vychází. Sen, který ovlivňuje skutečnost je snem patologickým a jeho hermeneutický význam překročil rámec vlastní metafysiky do negativního ovlivňování přítomnosti pacienta. Naopak sen, který zůstává vězet ve svém světě významů, tj. vzpomínkách, aniž by se měl motivačně potřebu prosazovat, do způsobů jednání klienta, zůstává snem interpretačním. Hermeneutická psychologie se proto může účastnit na výkladu takového snu spůsobem, kdy jsou promýšleny otázky a jejich směrování k tomu druhu výpovědi, jenž sleduje ony proběhlé události jako historické fragmenty a pokouší se je rekonstruovat v souvislosti s pacientovou psychickou tísní. Tato metoda, nastavená právě popsaným způsobem se nyní neliší od původního psychoanalytického přístupu. To nové, čím může hermeneutická psychologie přispět a rozšířit tak možnosti kvalitního výkladu snů je: nahlížení jednotícího výrazu pod označením, které bude schopné odhalovat společného jmenovatele, všem jeho fragmentům. Psychoanalytický výklad na snech odhaluje pouze nevědomé komponenty a jejich vztah k

56


sexuálně – biologickým významům, různě se přeskupujících v osobním životě pacienta.

Právě proto, že snová realita zachovává pro hermeneutiku nutnost opětného vysvětlení, dá se na jejím příkladu dobře ukázat, jak potřeba rozumění a přeinterpretovávání musí dodržovat neustálou pozornost k životním událostem klienta. Prožitek a z něj odvozená zkušenost tady mohou i trvale, vykazovat rozdíly, zcela evidentně zacházející za realitu samu. Přitom nesmíme zapomínat na to, že každý sen je vlastně představitelem halucinačního pochodu a vedle toho, Freudem stanovený, také jako systém splněných přání.

Jak u arteterapie tak při výkladu snů máme k dispozici výsledný produkt. Můžeme je sjednotit a ukázat na to, jak k nim přistoupit z pohledu hermeneutické psychologie. Řekněme, že obsahem, který je ve výsledku presentován v arteterapii a snu jsou rodiče. V obou presentacích je možné k nim, podle hermeneutických kritérií přistupovat shodným způsobem. Začínáme tím, že se zaměříme na „surovinu“ presentovaného „objektu“. Jednoduše, jsou to „postavy“. Mohly by stejně tak zastupovat kohokoliv jiného. Ovšem, záměr byl, aby tyto postavy představovali právě rodiče klienta. V druhém sledu se zaměřujeme na způsob vypracování postav. Tedy ošacení, zdůrzňované symboly na jednotlivých částech těla. Až potud je náš přístup plně v souladu s

57


psychoanalytickým náhledem. Za třetí, s klientem interpretujeme dějovou složku, která v obou případech znamená mnohdy nejméně důležitou část, vydávající se naopak za extrémně důležitou, ale takto maskující jiné, přehlížené a v samotném arteterapeutickém produktu, nebo snu, potlačované znaky. Takovou záměnou zpravidla bývá to, že hlavní postavou v celém tomto ztvárnění, je klient sám. Jelikož hledáme rozumějící výklad, nezřídka se stává, že vlivem potlačujících tendencí klient tyto znaky vskutku naprosto přehlíží. Případně jsou znaky o sobě samém symbolicky, na těchto produktech zřetelně odhalovány, ale opět, klientem bez možnosti je rozeznávat. Dostali jsme se tedy k vlastní podstatě fragmentace snu a arteterapeutického produktu, učinit sebe sama potlačenou součástí příběhu. Nikoliv, jak mínil Freud, že sen vyzvyhuje potlačené fenomény, ale z hlediska hermeneutického, ještě jednou tedy, učinit sebe sama potlačenou součástí výsledného produktu.

Na první pohled by se zdálo, že se jedná o tak nenápadný rozdíl, že snad ani nestojí za to, abychom mu věnovali více prostoru. Ukažme si tedy na to, o co tu vlastně běží. Jestliže klient, snící, nebo tvůrce arteterapeutického záměru, má být potlačenou součástí výsledku své tvorby, proč není jeho zjevnou částí? I tuto otázku si Freud klade. Jenže jeho přístup vychází opět z toho, že tím, co má být potlačeno jsou ta přání, která nespadají do vědomě, morálkou

58


akceptovaného chování. Dnes víme, že člověk má sny, případně do svých uměleckých výtvorů projektuje zejména své vlastní nevědomé pohnutky. A nejsou to v žádném případě pohnutky vždy pouze sexuálního nebo mravního charakteru. Takovými pohnutkami jsou i prosté, každodenní obavy, např. ze zkoušky, zlého rodiče, příjezdu přátel, projekce běžné události: vaření, atp. Přesto v těchto zvnitřňovaných stavech mysli, nenacházíme žádné sexuální nebo mravní deficity. Znamená to tedy, že člověk si své události pouze přehrává, monitoruje jejich aktualitu a, aby se zbavil prostého nároku, že v souvislosti s podobnou okolností na něj např. padá určitý druh povinnosti, atp., vytěsňuje se z obsahu tohoto produktu. Nic méně paradoxem zůstává, že ten komu se sen zdá, nebo ten,kdo je tvůrcem arterapeutického produktu je klient sám, což je opět realita, z níž nelze „vycouvat“. Tedy stále je to nějak o klientovi, o něm samotném. Potom tedy neběží při hermeneutickém výkladu problému o to, co říká sen o klientovi, ale naopak, co může klient sdělit, např. v asociačním testu, napojeném na jeho produkt o sobě ve vztahu k produktu samotnému. Proč sám sebe činí tím, kdo na výsledném produktu nemá mít účast. Proč se sen, či arteterapeutický záměr objektivují ztrátou fysické osoby klienta samotného.

Ve vztahu k tomu, jak je produkt zjevný se již mnohokrát prokázala neschůdnost výkladu toho, co sen říká. Freud v této souvislosti podtrhuje na dva

59


souběžně jdoucí obsahy, tzv. zjevný a skrytý smysl snu. Vedle těchto je to ještě vlastní vytěsňovací proces, jenž má zabránit tomu, aby byl jeho tvůrce rozpoznán jako součást obsahu. Hermeneutika rovněž v historických událostech hledá přítomného člověka a to, co z oné historie sebou nese, nepoznaně zjevné.

§15. K otázce hermeneutického zhodnocení psychologie osobnsti.

Výměrů, stran psychologie osbnosti jsme si historicky i v současnosti užili dostatek. Pokusme se na chvíli vnořit do hermeneutického zpracování. V minulosti se většina pokusů odehrávala způsobem, že bylo patrné, jak tyto výměry odrážely sebe sama, svoji dobu, své problémy. Objektivovat osobnost v psychologii, filosofii, historii, umění aj. oblastech není zcela samozřejmé, vzhledem k chabým výsledkům, které tu prozatím máme. Jako hermenutik bych se mohl přiklánět k dogmatu, které by tedy jednoznačně mohlo vycházet ze základního určení oboru: (I.)osobnost je člověk, dostatečně orientovaný pro svoji přítomnost, jejímu rozumění a schopnosti interpretace. Potom i to, že je hermeneutickou otázkou motto našeho pojednání, které jsme si stanovili, a sice: Co je skutečným problémem každé přítomnosti(?) by mohlo posloužit jako vhodné vodítko pro další definici: (II.)osobnost je člověk dostatečně schopný odrážet zcela přítomné problémy a nacházet pro jejich řešení naprosto adekvátní metody. K tomu můžeme přidat i

60


název Gadamerovy knihy, která nás celou dobu tímto pojednáním provází a definice by měla asi tento tvar: (III.)osobnost je člověk pravdivě využívající svého poznání k hledání adekvátní metody, jíž by byl schopen tuto pravdu potvrdit.Domnívám se však, že toto úsilí, jak vidno by nebralo konce. Nejde totiž o to, vytyčovat definice osobnosti, ať už v jakémkoliv oboru. Spíše se přikláním k praktickému, tvůrčímu poslání lidského ducha, jemuž chce býti, tímto příspěvkem, rovněž napomoženo. Nikterak to ovšem nezamená, že zde chce být s dogmatickou nevývratností potvrzován každý řádek. Jedná se pouze o zamyšlení, nástin, který už výše jmenovaný autor, Oldřich Čálek, promyslel, svým způsobem a účelně předložil v přehledném textu.

Tudíž, stran hermeneutické psychologie a to, co se prostřednictvím jí nabízí, nechť je důkazem, že i ty tři nadhozené úhly pohledu, které jsem si dovolil nabídnout na předcházející straně, mají pouze dokumentovat fakt, že hermeneutika je schopná, pro svoji hloubku i šířku promlouvat směrem k psychologii jako takové a je možná jen otázkou času, než se z jejích útrob vymaní ještě konkrétněji aplikovatelný celek, než jak je tomu doposud, vhodně rozšiřující a obohacující, moderní psychologii a teorii osobnosti.

========== ====================

61


© Adamec Jiří Úvod do hermeneutické psychologieAplikace „ teorie rozumění “ z textu H.-G.Gadamera:

Wahrheit und Methode

Adamec Jiří - Filosofický seminář - Katedra teorieNeprodejný výtisk.

2010 - Lidická 79, 602 00 BrnoA5, 100 výtisků

62


ADAMEC JIŘÍ (narozen 1957) původně vyučen pekařem, v letech 1979 – 1989 vyučuje filosofii na středních a vysokých školách a od roku 1990, až do současnosti, vede soukromý seminář a realisuje universitní semestrové cykly a jednotlivé přednášky, se zaměřením na psychologii, psychiatrii a filosofii, jako součást vysokoškolského učitelského praktika v Brně - MU, Praze - UK a Olomouci - UP. Externí pracovní

pobyty: Universität Wien, Trinity College – Dublin.

PUBLIKACE

1. Filosofické základy logiky, Brno PřF-MU 1999 (ISBN 80-210-2118-7).2. Stát a právo v díle Tomáše Akvinského, Brno 2001 (ISBN 80-328-7645-7). 3. Filosofie - Biologie – Psychologie, Brno 2002 (ISBN 80-238-8235-X).4. Filosofické otázky Feynmanovy fysiky, Brno 2002 (ISBN 80-238-8643-6).5. Psychologická čítanka, Brno 2002 (ISBN 80-238-8642-8). 6. Psychologie pro stomatology, Brno 2003 (ISBN 80-238-9985-6).7. Kleine philosophische Lesebuch, Brno 2003 (ISBN 80-239-2020-0).8. Latinská čítanka středověkých textů I., Brno 2003 (ISBN 80-239-2018-9).9. Čínská filosofie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2017-0). Druhé vydání, 2005.10. Vývojová a kognitivní psychologie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2019-7). 11. Psychoanalytické studie, Brno 2004. (ISBN 80-239-4357-X).12. Vesmír – jazyk – sen (Ontologie přítomného), Brno 2005 (ISBN 80-239-4355-3).13. Latinská čítanka středověkých textů II., Brno 2005 (ISBN 80-239-4354-5).14. Průvodce po sebraných spisech M. Heideggera, Brno 2005 (ISBN 80-239-4356-1).15. Techniky výkladů snů, Brno 2005 (ISBN 80-239-4358-8).16. Psychologie v Hegelově Fenomenologii ducha, Brno 2005 (ISBN 80-239-4359-6).17. Psychoanalýsa dětí v díle Melanie Kleinové, Brno 2006. 18. Psychologie v dějinách filosofie, Brno 2006. 19. Fragmenty z filosofie a psychologie- I., Brno 2007.20. A History of Philosophy (Students reader), Brno 2007.21. Psychologie C. G. Junga. (Interpretace podle německých textů), Brno 2007.22. Biologická neuropsychopatologie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0199-6).23. Indická filosofie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0200-9).24. Psychologie „nesmrtelnosti duše“, Brno 2008 (ISBN 978-80-254-1317-3).25. Fragmenty z filosofie a psychologie – II., Brno 2008.26. Průvodce dílem H.-G. Gadamera, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1318-0).27. Přehled díla Sigmunda Freuda, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1319-7).28. Psychiatrie a fenomenologie, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1320-3).29. Narcismus. Psychologie budoucnosti, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-00-6).30. Úvod do četby „Bytí a času“, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-01-3).31. Psychologie logiky. (Princip. Mathem.), Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-02-0).32. Vnímání a myšlení. Psychologie I. Kanta, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-03-7).33. Existenciální psychologie Karla Jasperse, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-04-4).34. Úvod do studia Aristotelovy Metafysiky, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-05-1).35. Psycholingvistika, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-06-8).36. Péče o duši (Jan Patočka), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-07-5)37. Druhý život psychoanalýsy (Dopisy), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-08-2).38. Nietzsche a Heidegger, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-10-5).39. Psychologie svobody a závislosti, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-09-9).40. Psych. a jistota poznání. (Merleau-Ponty), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-11-2).41. Psychoanalytické poradenství, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-12-9).42. Psychologie práva a sociální patologie, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-13-6).43. Psychologie náboženství, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-14-3).44. Skupinová psychoterapie, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-15-0).45. Homérské zákl., antic. psych. osobn., Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-16-7).46. Psychické jevy a reálné bytí, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-17-4).

63


47. Diagnostika duševních poruch a psychoanalýsa, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-18-1).48. Deprese a neurologie (Rekurent. por. nálad…), Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-19-8).49. Psychologie morálky, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-20-4).50. Úvod do hermeneutické psychologie, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-21-1).

64

Date post:	07-Dec-2018
Category:	Documents
Upload:	duongbao
View:	223 times
Download:	0 times

psychostudium.czpsychostudium.cz/word-doc/uvod-do-hermeneuticke-psychologie.doc · Web viewZde...

Documents