Chorvatsko

32. přehlídka krajanského divadla v Lipovci

Bohdana Pěva Šolcová

Březen je v komunitě Čechů v Chorvatsku měsícem českého divadla. Již od roku 2001 se

v Českém domě v Lipovci pořádá přehlídka krajanských divadel. Ta letošní se konala 22. a 23.

března a na lipoveckých divadelních prknech se na ní vystřídalo patnáct divadelních skupin a

v patnácti divadelních hrách se předvedlo dvě stě účinkujících. Letošní přehlídka byla k překvapení

všech hojně navštívena. Český dům praskal ve švech a organizátoři museli vymýšlet alternativní

posezení pro diváky, kteří se již nevešli do sálu. Takovou účast v Lipovci dlouho nezaznamenali.

Přestože tu byla hlava na hlavě, panovala v sále dobrá atmosféra a myslím, že nikdo nelitoval, že

se musí každý večer tísnit šest hodin v Českém domě. Protože přehlídka pokaždé znamená velký

maraton, byl každý divadelní večer rozdělen přestávkou na dva bloky představení. O přestávce

nabízeli lipovečtí beseďáci divákům buchty a kávu, aby se občerstvili a posílili na další tři hodiny

sledování divadel.

Letošní přehlídku charakterizovala pestrá volba námětů a vysoká úroveň provedení hry. Některé

soubory předvedly velmi dobrou úroveň scénografie. Divadelní soubor ČB Daruvar všechny mile

překvapil nastudováním části operety „Na tý louce zelený“, která se na českých divadelních

prknech v Chorvatsku objevila znovu po čtyřiceti letech. Z jeviště zazněl i šlágr „Já bych chtěl mít

tvé foto“, o němž se členka výběrové komise Chorvatského sněmu kultury Ozana Iveković až dosud

domnívala, že jde o chorvatský šlágr. Ze všech krajanských amatérských divadel vybrala paní

Iveković na celostátní přehlídku amatérských divadel divadelní soubor z České besedy Dolany.

Dolanští herci totiž podali skvělý herecký výkon ve hře Pavla Němce „Blázinec“.

Také letos jsem přispěla ve spolupráci s mým manželem se svou troškou do divadelního mlejna.

Na přehlídce vystupovaly „naše“ tři soubory ze vzdálených Českých besed, s nimiž

spolupracujeme. Pro každý soubor jsme napsali autorskou hru, kde jsme respektovali možnosti

každého souboru, hry jsme režírovali, vytvořili scénu a navrhli kostýmy. Protože v jednom ze

souborů vypadl herec, musel jej můj manžel zastoupit. Ve funkci nápovědy, tzv. šeptače, jsem

figurovala já. Všechny další maličkosti, jako například roztahování a zatahování opony, kontrola

rekvizit a kostýmů, ozvučení a starost o psychickou pohodu herců, jsme zastávali oba.

Práce s těmito soubory není snadná. Nejenomže jsou Jazvenik, Bjeliševec a Virovitice dosti

vzdálené od Daruvaru, což pro mě znamená dlouhé cestování s návratem v noci, ale také možnosti

herců jsou limitované jazykovou úrovní a hereckou zkušeností. Při práci s jazvenickým a

bjeliševeckým souborem nelze sáhnout do divadelní knihovničky a vytáhnout scénář. Tyto soubory

by ho pro své limity neuhrály, a proto jim píšeme scénáře na míru.

Pro letošní divadelní sezónu jsme pro divadelní soubor ČB Jazvenik napsali hru „Akvabely aneb

Historie vodního baletu v Chorvatsku“. Našimi herečkami v souboru jsou ženy v důchodovém a

předdůchodovém věku. Členy souboru jsou také dva muži, z nichž jeden je středoškolák, Chorvat,

který má zájem hrát české divadlo. Jazyková úroveň herců je nevyvážená: někteří mluví česky

dobře, jiní s obtížemi. Všichni mají potíže se čtením českého textu. Na míru tomuto souboru jsme

s manželem vymysleli mystifikační hru o přispění Čechů do vývoje synchronizovaného plavání

v Chorvatsku. S herci, kteří ve hře představovali jazvenický vědecký tým, jsme nastudovali

přednášku o historii synchronizovaného plavání v Chorvatsku, již doplňovala prezentace

v PowerPointu. V závěru přednášky byl vyzdvižen stěžejní objev jazvenických vědců: nález

Mistrova deníku, kde byl zaznamenán scénář vodního baletu. Tento významný nález podle

vědeckého týmu znamená, že první uvedení synchronizovaného plavání v Chorvatsku neproběhlo

v roce 1957, jak uvádějí dostupné historické prameny, ale o 20 let dříve. Zasloužil se o to Čech,

baletní Mistr René Skok, který se ve 30. letech při svém pobytu v daruvarských lázních nechal

inspirovat cvičícími ženami v bazénu. V závěru přednášky odložili přednášející župan, pod nímž

skrývali plavky ušité podle módy 30. let, a za doprovodu Smetanovy Vltavy se pokusili za modrou

plachtou, která vytvářela iluzi bazénu, zrekonstruovat Skokův vodní balet. Ohlas u diváků byl veliký

a někteří nemohli uvěřit, že se ženy ve zralém věku nechají pohnout k tomu, aby na scéně hrály v

plavkách akvabely. Jazvenický divadelní soubor k nám má ale velkou důvěru, neboť ví, že bychom

jej nikdy nevystavili trapným situacím.

Letošní přehlídka se stala historickou událostí pro ČB Bjeliševec, neboť její divadelní spolek sehrál

divadlo vůbec poprvé ve svých dějinách. Již minulý rok mě ČB Bjeliševec požádala o spolupráci

s tím, že hodlají založit divadelní skupinu a chtějí si napsat svůj autorský text. K tomu ale bohužel

nedošlo, a tak jsem napsala scénář já, v němž jsem využila toho, jací Bjeliševští jsou: zdůrazňují,

že jsou Valaši, rádi pijí kořalku, od srdce zpívají a tančí a většina Bjeliševských nosí příjmení

Hruška. S tím, co jsem o nich věděla, byla divadelní hra „Hruškovice“ rychle na světě. Tato

krojovaná divadelní hra se zpěvy a tanci pojednává o příchodu rodiny Hruškových z valašského

Vidče do Chorvatska a samozřejmě je také o tom, jak se pálí hruškovice.

Jako třetí v pořadí se na přehlídce představila divadelní skupina zbrusu nové ČB Viroviticko-

podravského kraje. Na motivy povídky Vaška Koubka jsme s mým mužem napsali krátkou hru

Zájezd české besedy. Unavení a utrmácení účastníci zájezdu České besedy se zastaví na oběd

v zájezdním hostinci, kde se s tamním personálem semele řada komických situací.

Lipovecká divadelní přehlídka skončila. Nyní nás čekají až do konce kalendářního roku reprízy

našich her, ale již teď plánujeme pro další divadelní sezónu další činnost, na niž se velmi těšíme.

Srbsko a Rumunsko

Krajanský pohár aneb Banát nemá hranic

Stanislav Havel

Banát nemá hranic je nové motto českých krajanů v Banátu. Snahou je, aby čeští krajané na

obou stranách Dunaje více spolupracovali, družili se a lépe se znali.

První větší společnou akcí byl Krajanský pohár. Na fotbalový turnaj přijeli do srbské Kruščice

Češi z rumunského Gerníku, belocekverská Škola Plus s několika slovenskými fotbalisty,

Česká beseda Bela Crkva a domácí Kruščice sestavila dvě družstva. Setkání otevřela

předsedkyně České národní rady v Srbsku Ljiljana Stehlik, zazněly státní hymny České

republiky, Rumunska a Srbska. Samotné sportovní zápolení se neslo v přátelském duchu.

Krajanský pohár si vybojovali mladí fotbalisté z Gerníku, kteří ve finále přetlačili Českou

besedu Kruščici. Bronz si pověsila na krk Česká beseda Bela Crkva. Bramborovou medaili

dostala Škola Plus z Bele Crkvi. A pátý byl druhý tým České Besedy Kruščice. Po turnaji byla

společná večeře v Českém domě, vyhlášení výsledků, hráči se zvěčnili na strom krajanského

přátelství. A večer byla krajanská zábava s českou kapelou Jarka Bodnára.

Ukrajina, Žytomyr

Oslavy 130. výročí vzniku české školy v Krošně České

Eva Řezníčková

V pátek 22. března 2019 žáci krošeňské Jedenáctileté střední školy s výukou cizích

jazyků seznamovali veřejnost s dějinnými událostmi své školy. Budova školy byla volně

přístupná a na návštěvníky dýchala nostalgie starých časů. Učitelé společně s dětmi

připravili výstavu „Jak se ve staré české škole vyučovalo“. Školní pomůcky, historické

fotografie a dokumenty spjaté se školním životem vytvářely barvitý obraz o tom, jak

vypadala škola i žáčci, kteří do ní chodili v první polovině 20. století. Nechyběly panely

s fotografiemi ze současného života a prohlídka odborných učeben. Každá třída se

prezentovala výtvarnými pracemi žáků k výročí školy a sbírkami diplomů a pohárů,

které žáci získali na nejrůznějších olympiádách. Zpestřením programu bylo vystoupení

skupiny starších dětí, které docházejí na výuku českého jazyka a českého dětského

tanečního folklorního kroužku „Poupata“.

Název Krošna /dříve Krosna/ pochází z roku 1879, kdy prvních 52 českých rodin založilo poblíž

Žytomyru českou osadu. Přistěhovalci si vybrali pozemky na levém břehu dnes nevelké říčky

Krošeňky a vesničku nazvali Krosna Česká. Postupně se obec stala nejpočetněji osídlenou

českou obcí na Žytoymrsku, podle sčítání lidu z roku 1926 v ní žilo 573 Čechů.

Na jaře 1889 se začala psát historie české školy. Podle nařízení eparchiální školní rady byla

farní škola otevřena 9. března. Vyučovalo se v jedné místnosti, a to díky finanční pomoci

zakladatele Krosny České pana Václava Malého. Výuka v této třídě trvala deset let. V roce

1899 byla postavena nová dvoutřídní česká škola. Na Volyň přijížděli učitelé z Čech, kteří byli

ochotni učit v českých vesničkách. A tak tomu bylo i v Krosně České. Organizovali vzdělání

dětí, mládeže i dospělých, vedli veškerý kulturní život. Zejména zájem o divadlo a tělovýchovný

spolek Sokol vyvolal v Krosně a okolí čilý národní život. Učitelé psali články do žytomyrských

novin, ty později posloužily jako podklad pro knihy o životě českých usedlíků v Žytomyrské

oblasti. Významnou osobností byl profesor Evžen Rychlík z nedaleké české obce Olšanky,

etnograf, který se podílel na rozvoji českého školství v Žytomyrské oblasti.

Překládáním učitelů na jiná místa výuka českého jazyka ustala. Děti sice mluvily česky, ale

česky psát již nedovedly. Tak se stalo, že velká část české mladší generace na Volyni psala

česky azbukou a české knihy četla jen s obtížemi. Bohaté české knihovny, které představovaly

pro starší generaci duchovní posilu, odpočívaly netknuty a převládaly v nich knihy ruské.

Konec českého školství je datován na počátek 30. let 20. století. Učitelům a dalším činovníkům

českého školství bylo kladeno za vinu, že učili mládež nacionálnímu šovinismu a používali

učebnice poslané z ČSR (učilo se podle knih, které obstarala Česká matice v Lucku ze

Státního nakladatelství v Praze), např. to byla více dílná čítanka „Ráno“ od Josefa Kožíška a

Josefa Tůmy z roku 1925, cvičebnice jazyka českého od Josefa Mullera (1925) a trojdílná

čítanka od Jana Jursy z roku 1925.

V budově české školy se vyučovalo dále, ale jen v ruském jazyce. Po válce byla ke staré české

škole dostavěna druhá polovina budovy a později ještě celé patro. V roce 1971 byla obec

Krosna připojena k Žytomyru a škola dostala název Žytomyrská střední škola 16. Začalo se s

výstavbou nové školní budovy, která byla slavnostně otevřena v září 1979. Od roku 1987 byla

škola přejmenovaná na Střední školu s rozšířenou výukou cizích jazyků. Dnes se v ní učí cca

1 600 žáků od 1. – 11. třídy pod vedením stočlenného pedagogického kolektivu. Kromě

ukrajinštiny, ruštiny, polštiny, angličtiny a němčiny mohou žáci od září 2015 docházet do

kroužků českého jazyka. Učíme se podle českých slabikářů a čítanek, zpíváme, tancujeme,

čteme pohádky. Výuka je vedena zábavnou hravou formou a děti ji rády navštěvují.

Když se škola postavila, to vám bylo slávy,

za sto let tu vychovali mnohé české hlavy.

Sto třicet let oslavíme, vystoupení připravíme,

předneseme básničky, zazpíváme písničky.

Do té školy na Krošně, rádi všichni chodíme.

Ve třídách se učíme, v tělocvičně cvičíme,

o přestávkách na chodbě také trochu zlobíme.

Ivanna Jacyk, 9. tř. /ČŽO/

Ukrajina, Žytomyr

Mezinárodní den žen

Eva Řezníčková

Den žen je na Ukrajině překvapivě oblíbeným svátkem. Ženám se kupují tulipány, nosí dárky

a pořádají se pro ně oslavy. V žytomyrských krajanských spolcích pořádají každoročně děti

pro své maminky, babičky a tety vystoupení. Protože neopouštíme tradice, ctíme svátek všech

žen kulturním odpolednem. V letošním roce přijel za dětmi i krajany do Žytomyrského spolku

volyňských Čechů pan David Mašek z Velvyslanectví ČR v Kyjevě.

A co děti připravily ženám k jejich svátku? Na začátku proběhlo uvítání a srdečné blahopřání,

po kterém následoval pestrý program. Příjemnou atmosféru akce dotvořily hudební,

dramatická a recitační vystoupení dětí a krajanů, kteří docházejí na výuku jazyka.

V závěru samotného vystoupení děti předaly ženám malá přáníčka k MDŽ, která samy vyrobily

s hezkou jarní květinou /skládaným tulipánem/. Děkuji jim za píli a snahu, kterou přípravě tak

hezkého vystoupení věnovaly a potěšily všechny přítomné.

V závěru ocenil pan D. Mašek nejlepší práce, které krajané psali k Mezinárodnímu dnu

mateřského jazyka. Každý z oceněných si odnesl diplom a malou pozornost. Následovalo

posezení se zpěvem písní. U občerstvení se povídalo, diskutovalo a především vzpomínalo

na památku hrdinů Nebeské setniny.

Před pěti lety 20. února 2014 vyvrcholil v Kyjevě dramaticky boj o další směřování ukrajinského

státu. Toho dne ve srážkách na Majdanu a jeho okolí zahynulo kolem stovky osob. Když se

s nimi účastníci následujícího dne loučili, zazněl poprvé pojem Nebeská setnina čili nebeská

sotňa (z ukrajinského originálu небесна сотня). Případ s odstřelovači a střílením do lidí v

průběhu masových nepokojů v Kyjevě sehrál významnou úlohu. Moc uchvátila opozice. Viníci

smrti Nebeské setniny ovšem nebyli až dosud zjištěni.

Austrálie, Adelaide

KULTURNÍ AKTIVITY V ČESKOSLOVENSKÉM KLUBU V ADELAIDE

Jiří Kostečka

Únor a březen r. 2019 se nesl v Čs. klubu v Adelaide ve znamení kulturních akcí.

22. února k nám zavítala legenda českého rocku Petr Janda. Zakladatel a frontman skupiny

Olympic přijel bez svých kolegů, jen s kytarou; v druhé polovině koncertu ho doprovázel druhý

kytarista. Zazněly téměř všechny dávné hity, samozřejmě včetně Jasné zprávy. Řada našich

krajanů středního věku se tak mohla vrátit do doby, kdy byl Olympic součástí jejich dětství a

dospívání. Po koncertu v Adelaide a posezení s krajany v klubu pokračoval pan Janda v turné

po Austrálii a Novém Zélandu návštěvami dalších měst, v nichž sídlí česká komunita –

Melbourne, Sydney, Brisbane a Auckland.

Jen o týden později, 1. března, se představil v České škole v Adelaide pan Tomáš Končinský

s autorským čtením ze své knihy Překlep a Škraloup. Ta získala v r. 2017 prestižní českou

literární cenu Magnesia Litera za knihu pro děti.

Prezentace byla rozdělena do dvou samostatných částí – pro předškoláky a pro děti od 6 let.

První byla provedena hravou formou za využití videa; ve druhé, náročnější, autor představil

knížku, postavy a příběh, načež se zaměřil na dva hlavní motivy knihy: stárnutí a vznik chaosu.

Čtené ukázky byly bohatě prokládány ilustracemi z knihy, které si získaly nadšené ohlasy dětí.

Na závěr obou prezentací pan Končinský zorganizoval workshopy, v nichž děti pracovaly

s papírem, tužkou, pastelkami, nůžkami a vyráběly další přístroje pro skřítky-entropíky podle

vlastní fantazie.

Následující pátek 8. března byl ve škole věnován malíři, spisovateli a scénografovi Josefu

Ladovi. K tomu malý úvod:

Vzhledem k tomu, že Česká škola v Adelaide nabízí dětem našich krajanů individuální výuku

češtiny v rozsahu 24 hodin týdně, je možné věnovat tradiční páteční skupinovou výuku

poučením o historii, kultuře a reáliích českých zemí. Zařazuji tak do hodin pro školáky krátká

poučení o českých bájích, o největších postavách naší historie a kultury, o významných

českých městech, o české přírodě. Vše doprovází bohatý obrazový materiál – fotografie i

videa. Seznámil jsem tak děti dosud s pověstmi o čertových kamenech na Vyšehradě, o

Horymírovi, o golemovi a Faustově domu; prohlédli jsme si a virtuálně prošli Prahu a Karlovy

Vary; sledovali jsme tok Vltavy od pramenů až po soutok s Labem, využívajíce krásné

videokompilace (dostupné na youtube), jež spojila Smetanovu symfonickou báseň s obrazy a

fotkami toku řeky. Před poslechem Vltavy jsem dětem sdělil několik základních informací o

skladateli. Pro nejbližší dobu chystám pověst o příchodu Čechů k Řípu, seznámení

s osobností a hudbou Antonína Dvořáka a videoprocházku Českým Krumlovem.

Ladovská hodina byla motivována chystanou návštěvou paní Ivany Findurové, loutkoherečky,

v naší škole. (Připravila si totiž pro děti pohádku Kocour Rek, motivovanou – kým jiným –

kocourem Mikešem.) Zjistil jsem, že děti znají Ladovy ilustrace Erbenových pohádek, byly však

upřímně potěšeny, že se dozvídají něco o samotném malíři. Odvážil jsem se tlumočit jim i

některé tragické události v Ladově životě a byl jsem dojat, jak citlivě reagovaly na informaci o

jeho dětském úrazu oka a o nešťastném osudu Ladovy mladší dcery Evy, nadané pianistky

(byla jednou z obětí spojeneckého bombardování Prahy 14. února 1945). Výklad jsem

prokládal volně stažitelnými ilustracemi s motivy jak pohádkovými, tak hrusickými. V druhé

polovině března bude následovat promítání filmu Hrátky s čertem.

O týden později, 15. března, paní Findurová nejprve pracovala s předškoláky. Nechala děti

vyrábět vodníky z vařečky, různých textilií a dalších materiálů; dětské kreace byly vesměs

velmi zdařilé. Pro všechny děti pak inscenovala a zahrála zmíněnou interaktivní maňáskovou

pohádku. Čs. klub v Adelaide má vlastní jeviště s příslušnou technikou, takže byl zajištěn

hladký průběh. Autorku a herečku v jedné osobě jsem doprovodil na klavír (součástí pohádky

byly čtyři písně z dílny Petra Findury).

Všechny tyto aktivity byly vítaným příspěvkem do kulturního dění v Čs. klubu. Nejbližší

podobné setkání proběhne 24. 4., jeho tématem bude pohádka Princ Bajaja v podání Five

Elements Theatre. Akce proběhne za podpory generálního konzulátu České republiky

v Sydney a velvyslanectví České republiky v Canbeře.