Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

ANTICKÉ DRAMA JAROSLAVA GOLLAAuthor(s): Jiří ŠpétSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 84, Čís. 1 (1961), pp. 8-16Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23463003 .

Accessed: 16/06/2014 13:59

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 188.72.126.88 on Mon, 16 Jun 2014 13:59:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

š

Jiří Špét:

ANTICKÉ DRAMA JAROSLAVA GOLLA

Český vědec Jaroslav Goll není ani jako básník bytostí neznámou — jeho poesie vzbuzovala již souhlasný zájem současníků a po smrti vyšlo dokonce souborné vydání většiny jeho veršů.1)

O Gollových dramatických pokusech jeho životopisci a vykladači jeho díla však nevědí, ba zdá se, že ani mnozí z Gollových současníků neměli o nich tušení.2) Úspěšný mladý básník pokoušel se sice o samostatnou tvorbu v tomto směru, ale díla nedokončil, nemohl se tedy pokusiti o jejich scénickou realizaci.3)

V jeho pozůstalosti zachovaly se rukopisy dvou nedokončených her, které pocházejí nepochybně z konce let šedesátých.^) Obě díla jsou frag menty, jejichž zpracování nepřekročilo ráz konceptu. Ani názvy dramat nejsou zachovány. Zlomek prvého dramatu má pouhých 76 veršů (dvě scény), zlomek druhého je podstatně obsáhlejší, neboť obsahuje čtyři dějství neúplná o celkovém počtu 1717 veršů. V obou případech jsou však

ještě i v rukopisech mezery a vynechávky, do nichž chtěl Goll doplniti

!) Gollovy Básně vyšly po prvé knižně v r. 1874. V r. 1930 je znovu přetiskl a připojil к nim pozdější nebo netištěné básně Otokar- Fischer, který podal také stručné ocenění Gollova poetického uměni, jednak v doslovu ke své edici a jednak v Rozpravách Aven tina 24. 4. 1930. Profil Gollovy poesie načrtl i A. Novák v recenzi Fischerovy knihy v LN 25. 12. 1930. O lyrikovi Jar. Gollovi psal V. Bitnar v Našinci 29. 8. 1920 atd. Ze soudobých soudů je třeba připomenouti alespoň hlas E. Krásnohorské v ČCM roč. 51 (1877) str. 323 a J. Nerudy v NL 8. 10. 1874. Podrobnější rozbor básnického díla Gollova podal jsem ve své přednášce К básnickému profilu Jaroslava Golla v Historickém klubu 5. října 1960.

2) V korespondenci s přáteli objevil jsem jen jedinou zmínku, a to v nedatovaném listě důvěrného druha Gollova Ervina Špindlera. V dopise, pocházejícím patrně z roku

1867, se praví: „Co dělá Tvoje tragoedie? Piš mi o ní, aneb lépe přivez celou, je-li skon čena."

3) К divadlu а к dramatu měl Goll živý vztah už od studentských let, kdy profesor Chevalier objevil jeho velký recitátorský talent. V Umělecké Besedě (jak se dovídáme ze zápisů o schůzích, které jsou uloženy v LANM) patřil Goll к nejoblíbenějším před čitatelům básní i dramat a po celý život byl pilným návštěvníkem domácích i zahraničních scén a stýkal se častěji i s význačnými herci. Dramatem zabýval se mladý Goll i teore

ticky a zaujalo jej zvláště drama antické. Už v roce 1866 patřil к nejhorlivějším z těch, kteří se domáhali uvedení Sofoklovy Antigony na české jeviště; také později se v Umě lecké Besedě pilně účastňoval diskusí o Shakespearovi, Calderonovi i velké debaty o po měrech našeho divadla, již zorganizoval v roce 1874 V. Vlček.

4) Za zpřístupnění rukopisů děkuji upřímně Gollově dceři paní Adě Hodáčové-Gollové. Neméně jsem zavázán prof. dr. Ferd. Stiebitzovi za cenná upozornění a připomínky к an tickému dramatu Gollovu.

This content downloaded from 188.72.126.88 on Mon, 16 Jun 2014 13:59:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Antické drama Jaroslava Golla

později vhodné části nebo vhodná slova jednajících osob. Vše nasvědčuje tomu, že díla nebyla v prvém náčrtu dopsána.

Prvé drama, vlastně jen započaté, týká se dějin českých a bylo inspiro váno četbou Palackého Dějin; hlavně líčí události r. 1087, kdy Vratislav I. se násilím zmocnil Olomouce, ustanovil tam vládcem mladšího syna Bole slava a vytáhl proti Kunrátu Brněnskému.5)

Ležením před Brnem počíná se Gollova hra; z postav poznáváme jenom Vratislava jako muže vnitřně rozervaného, jemuž se příčí všechny rodinné

spory, ale který nemá dosti sil, aby se postavil na odpor zvůli svých rádců, zejména Zdiradovi, jehož přičiněním sváry mezi Přemyslovci propukají ještě silněji. Zdirad, jejž Goll pojal zcela v intencích Palackého i soudobých pramenů jako obmyslného intrikána, se ovšem ve hře jen mihne, přicházeje к Vratislavovi se zprávou o smrti Boleslavově. Podrobněji však jeho postavu už Goll neprokreslil, neboť přestal na dramatu pracovat. Proto ani nevíme, к jakému cíli mělo básnické zpracování výseku z osudů přemyslovského rodu dospět; snad jej přitahovala postava Břetislava II., jeho odboj proti otci a pomsta na Zdiradovi.

Druhé, podstatné rozměrnější drama Gollovo, cerpa namet rovnez z his

torie, tentokrát však z dějin řeckých. Golla zaujaly osudy rodu Kypselovců, zejména korintského tyrana Periandra a jeho syna Lykofrona. Hra se po číná odjezdem Lykofrona i jeho staršího bratra Kypsela z Epidauru, kde je po smrti matčině vychovával jejich děd Prokles. Teprve při odchodu doví

dají se jinoši podrobnosti o smrti své matky Melissy, která před léty náhle zemřela — byla zavražděna svým manželem Periandrem. Citlivého Lyko frona se sdělení velmi dotkne a vrací se přes zákaz otcův do Korintu, aby se přesvědčil o pravdivosti dědova tvrzení a pomstil matčinu smrt. Přišed do rodného města, střetne se s otcem a obviní jej ze zavraždění své matky. Periandros jej prokleje a vyžene, ale prostí Korintané Lykofrona přijmou, neboť v něm vidí především syna Melissina, která korintský lid velmi mi lovala. Protože Periandros však Korinťany despoticky utiskuje, lidé si přejí jeho svržení. Lykofron stává se jejich mluvčím a vůdcem v tomto zápase s tyranem — ale zde bohužel končí rukopis Gollova dramatu.

Příběh, o jehož dramatické zpodobnění se Goll pokusil, opírá se přede vším o historické vypravování Herodotovo. Násilná smrt Periandrovy ženy, Lykořronova nenávist к otci, spor mezi oběma a leckteré podrobnosti vnější — to jsou styčné body mezi pramenem a jeho básnickým zpracová ním. Herodotův Lykofron v zarputilém, pohrdavém mlčení opouští Korint a odloučen daleko od vlasti odmítá vytrvale Periandrovy výzvy, aby se vrátil a ujal se vlády. Konečně se však po létech přece dá zlákat, ale cestou byl zabit.

Gollův Lykofron se však chystá ve jménu práva a svobody к boji proti Periandrově tyranidě. Jeho cesta není lehká a Goll se snaží postihnout těžký vnitřní zápas mladého Korinťana. Z počátku jímá jinocha pouze sou cit s utrpením lidu, cítí sice jejich strádání, ale osobní žal přehlušuje v něm

myšlenky na vše ostatní:

5) Palacký, Dějiny, kniha III, článek 6. (ve vydání z r. 1939, díl I. str. 265). Závislost Gollovu na Palackém lze doložiti nejen shodou věcnou, ale i textovou.

This content downloaded from 188.72.126.88 on Mon, 16 Jun 2014 13:59:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

10 /. Spét

Nač jediný bych myslel na. jiné? Já ztratil matku, mně se křivda stala —

Vám ukřivděno Periandrem též, než pomsta vaše není pomstou mou!6) (podtrženo Gollem)

Ale důvěra, s jakou jej prostí Korinťané přijmou, mu pomáhá, aby se oprostil od svého individualismu a uvědomil si sílu lidu a nutnost pevného semknutí všech v jednotu к boji.7) Ale přesto je Lykofron na rozpacích, váhá, zmítán jsa vnitřní rozpolceností:

Mně zpozdilému okamžik se zdálo že v čele nich se vzhůru vítězně bych mohl brát i měl — než zda by cestou, jak suché listí padá se stromu, mne neopustili. Aj, kolik pytlů by Periandros musil naložit na toho osla, který slově lid, by aspoň jeden shodil se sebe ...

Ale nové důkazy věrnosti Korinťanů památce jeho matky i jemu samému jej přesvědčí, a Lykofron se veřejně přiznává ke své lásce к lidu a odhodlá vá se posléze po boku lidu vésti boj nejen „ku pomstě za matku", ale i к zá pasu „za lid korintský", volaje:

Vrah vládne nám, juž vstaňme к svobodě! 0, vy, kol vysokého Korintu kdož bydlíte, vy všichni pod jedním jste jařmem utlačeni do krve!

β) V nepropracovaném textu ]sou četné nepřesnosti a chyby; velmi často chybí inter

punkce. Proto citáty přepisuji dnešním pravopisem, ponechávaje jen ty jazykové zvlášt

nosti, které mohou mít určitý funkční význam. Interpunkce je vesměs doplněna. 7) Oslavou síly sjednoceného lidu (skoro trochu kollárovsky laděnou) jsou slova Lyko

fronova, která pronáší к bezradným korintským měšťanům, kteří nevědí, co si mají počíti proti útisku Periandrovu:

Ty člověk jseš? i ty? i ty? my všichni?

Aj! Zarděme se, že jsme jenom lidé! A styďme se, že nejsme trochu víc! Tak vysoko se sami klademe, že bychom mohli dobře v také výši i samé bohy chytat za paty, a zvířata tak nízko klademe, jak hluboko z hor nebetyčné výše, kde hory nejvyšší, jak z Olympu až dolů tam, kde v moři hlubokém dno nejhlubší. Než odkud pýcha ta? Snad úst že zvíře nemá výmluvných? Roh trkavý, zub kousavý má zvíře; ač nemluví — však trká, kousá chrabře. Má člověk řeč, má um а к tomu ruce —

On mluví, mluví a pak založí si líné ruce — mlčí — promluví snad ještě, když ho nikdo neslyší. A my, že lidé lepší zvířat jsme? Aj stádo koní těká svobodně a vlk-li přijde s zubem lakotným, hle, všichni do kola se postaví a hlavy srazivše, se kopyty ubrání mrštnými!

This content downloaded from 188.72.126.88 on Mon, 16 Jun 2014 13:59:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Antické drama Jaroslava Golla 11

Ú, vstaňte všichni svorně к svobodě! Oč lépe jest, by všichni vládli jste, než aby jeden vládl všechněm vám!

Vnitřní proměna Lykofronova, který se zpočátku staví proti otci přede vším z důvodů osobních a citových a vyrůstá postupně v uvědomělého re

volučního bojovníka, který v nedílném spojení s lidem chce dosáhnout svržení tyranidy a osvobození Korintu, je živým ohlasem Gollovy součas nosti. I mladý básník, tak jako většina jeho vrstevníků, dává se unášet luznou perspektivou svobody a lidovlády.8)

Stejné myšlenky ovládaly však nejen Gollovo drama, ale pronikaly vý razně i do jeho poesie, takže Goll i svým beletristickým dílem stává se mluvčím mladé, kupředu se deroucí buržoazie, která ve jménu ideálů ná rodních, ve jménu svobody a lidskosti zahájila vítězné tažení proti přežit kům feudalismu. Mladí básníci hledají a nalézají ve svých verších cestu к lidu a ve spojení s ním i cestu к svobodě všelidské, к svobodě národní a sociální, i důvěru ve vlastní síly.9)

Postavu Lykofronovu kreslil Goll se zjevnými sympatiemi a vtěloval do jeho slov leckterý vlastní názor politický i leccos ze svých mladických ideálů a smutků. Lykofrona, bolestně se prodírajícího i к lidskému štěstí, jež se mu zjevuje v podobě něžné rybářovy dcery, jistě ne náhodně nazvané rovněž Melissa, spojuje s Gollem i hluboký citový vztah к matce, jíž oba ne poznali, ale jejíž vidina zanechává v jejich myslích trvalou vzpomínku. Ústy Lykofronovými zpovídá se ze své lásky к matce, tak záhy odešlé, i mladičký Jaroslav Goll:

б matko, matko! ty ztracená, než jsem tě poznat mohl. Zde každičký mne učil poznávat tvou cenu a mé ztráty velikost... Já vzpomínám, že když mi povídali ty krásné pohádky o krásných nymfách a dobrých bohyních, se zdálo mi, i já že za matku mám bytost takou. Ji vzýval jsem, když slzy dětinského mi žalu porosily mladé tváře .. .M)

Přes zlomkovitost díla podařilo se Gollovi charakterově prokreslit ústřední postavu, mladého, vnitřně rozervaného syna Periandrová, také celkem výstižně načrtl i povahové rysy osob ostatních. Proti idealistickému nadšenci Lykofronovi staví Goll do protikladu jeho otce, despotického samovládce, který nezná slitování a je ochoten krutě zakročit proti kaž dému, kdo by se odvážil vzepřít se jeho moci. Na Lykofronovu výčitku,

8) Ani v dramatické tvorbě není toto Gollovo stanovisko ojedinělé. Jeho současníci, např. Macháček, Hálek, Wenzig volili také témata „politického a osobního útlaku, tra

gického zápasu mezi tyranií a odbojem", jak upozornil už M. Hýsek ve své studii Antika a česká literatura, str. 50, ve sborníčku Co nás pojí s antikou (P. 1925).

9) Z Gollovy rané poetické tvorby prodchnuté těmito myšlenkami uveďme aspoň básně

Bezděz, Exulant, Evropa, К založení Národního divadla atd.

10) Gollova matka Marie, rozená Daňková, onemocněla poměrně záhy po synkově narození (už v r. 1848) těžkou duševní chorobou a žila až do' své smrti v ústavním ošetřo vání. Motiv lásky к nepoznané matce objevuje se častěji jak v jeho poesii, tak v mla

distvých prózách.

This content downloaded from 188.72.126.88 on Mon, 16 Jun 2014 13:59:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

12 /. Spét

kolik krve a lidských životů stála již Periandrova snaha udržet se u moci, odpovídá korintský samovládce zpupně:

A jestliže jsem hlavy posekal, jež příliš rozbujnělé půdu tu

jen sobě vysávaly lakotně, věř, že jsem mák z těch pyšných makovic

po celém poli pilně rozséval. Tak všechen mnou Korintos zbohatl. A na mých polích bejlí vzešlo-li i hluché, věz, že chci je vymýtit. Ta chudá luza vždy je hotova tam běžet, zpupný kde se zvedá vzdor .. .

Charakteristiku Periandrovu dokresluje i prostředí, v němž celý příběh probíhá — ustrašené hlasy korintských měšťanů, na venek pokorných a poslušných, ale potají zatínajících pěsti v nenávistném odporu proti svému utiskovateli — postava špehouna, slídivého donašeče a zároveň pro vokatéra, jejž Lykofron nakonec zabíjí — i vojáci tělesné gardy tyranovy, až příliš horlivě plnící kruté rozkazy svého pána.

Ani drsný despota nemůže se však ubránit výčitkám svědomí, které naň

po smrti Melissině doléhají čím dál tím tíživěji; snaže se je zapuditi, pře hlušuje starý zločin novými krutostmi.11) Jeho odmítavý, tvrdě nepřátelský poměr к Lykofronovi se však přece jen na okamžik změní, když se Peri andros přesvědčí o špatnosti a zhýralosti svého staršího syna Kypsela a tu stárnoucí otec pocítí pojednou svou opuštěnost. Kypselos nezřízeností svého života pozbyl jeho důvěry a Lykofron, chtěje pomstít smrt matčinu, odmítá jakékoli dorozumění a odcizuje se mu. Těžký stín smrti Melissiny je neprostupnou hradbou mezi otcem a synem... Ze scény neodchází pyšný korintský samovládce, ale zlomený muž, jenž nenachází pokračo vatele svého díla:

Korintu sloup jsem nyní jediný! Až padne sloup, kdo stavbu podepře?12)

11) Šlo hlavně o rozkaz Periandrův, že všechny korintské ženy musí odevzdat svůj šat, aby mohl být slavnostně spálen na usmíření Melissy. Podobně kruté jsou i zákazy, že nikdo z Korinťanů nesmí zapuzenému Lykofronovi poskytnout přístřeší a ani s ním mluvit atd.

12) Ocenění historického významu Periandra jakožto korintského tyrana (627—585), jehož působení přineslo městu rozkvět, podává nejnověji V. S. Sergějev, Starověké Řecko, P. 1952, str. 141. — O Kypselovi, starším bratru Lykofronově, se Herodotos nezmiňuje, Diogenes Laertios charakterizuje jej jako člověka „nemoudrého". V dramatě přistihne Periandros Kypsela, jenž je líčen jako bezuzdný hejsek, jak se chystá zneuctít kněžku Afroditinu a vykřikuje do světa, že Periandros už příliš dlouho vládne Korintu. I postavy obou bratří jsou postaveny do příkrého kontrastu, citlivý, mravně přísný a opravdový Lykofron proti rozmařilému Kypselovi, hledajícímu životní uspokojení jen v rozkoši a radovánkách. Lykofron se s ním rozejde v nevůli a příkře odsuzuje jednání jeho i jeho přátel — parazitů společnosti:

Vy do moře se vína stápíte a za nevěstku vytasíte meč, jenž sám jest nevěstkou jen prodejnou, sloužící tomu vždy, kdo zahálet vás nechává a z mozolovitých se krmil rukou lidu pilného. Pryč! nejste hodni, abych mluvil к vám! A slovo z vašich úst mne neznečistí!

This content downloaded from 188.72.126.88 on Mon, 16 Jun 2014 13:59:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Antické drama Jaroslava Golla 13

Proti Periandrovi bouří se však nejen Korinťané, kteří mu kdysi pomohli na trůn, ale pracují proti němu v zákulisí i jeho rádci, příslušníci šlechty a potomci těch, které kdysi Kypselovci svrhli. Čekají jen na vhodnou pří ležitost, aby opět uchvátili pro sebe trůn, a osnují plány, jak využít pro své cíle důvěřivého a nezáludného Lykofrona.13)

Poněkud nejasnou postavou je Psametichos, syn mladšího bratra Peri androva a pozdější korintský vládce. К oběma jinochům váže jej upřímné přátelství, ba co víc, i к Melisse, Lykofronově matce, poutal jej těsný vztah. Ví mnoho o minulosti, leč váhá prozraditi pravdu. Tím nabývá jeho postava jakési tajuplnosti, jeho slova stávají se varovným mementem, pro Kypsela, jejž kárá v rozmařilosti, i pro Lykofrona, v němž posiluje víru v památku matčinu. Je bystrým pozorovatelem; ale do jaké míry je i dobrým rádcem, či, zda jeho moudrost, lidské hemžení jako by přezírající, je jen líčená, nelze z fragmentu bezpečně usoudit.

Melissin otec Prokles se zlomkem díla také jen mihne, a přece jeho slova: „0, jinoši, zda znáte vraha matky své?" stávají se — snad proti vůli starcově — zhoubným semenem pomsty, jež nachází úrodnou půdu ve vnímavé duši Lykofronově.

Postavy neurozených osob — představitelé lidu — jsou líčeny vesměs kladně, ať je to starý již služebník Lykofronovy matky, který snímá před jinochem roušku tajemství její smrti, nebo starý rybář Gylax, který kdysi pomáhal Melisse v útěku před Periandrovým hněvem, nebo jeho děti Me lissa a Timoleon. Melissa, již Lykofron zachrání před Periandrovými vo jáky, stává se mu oddanou družkou a Timoleon pomocníkem v připravova ném odboji — patří к těm, pod jejichž úderem „zachví se korintský hrad", к těm, jimž Lykofron slavnostně slibuje:

otevru otcův dům, však nevejdu tam sám, vy zároveň tam vkročíte.

Nedokončené dílo nedovoluje ovšem vysloviti soud o konečném cíli a vy znění dramatu, jež nepochybně mělo být oslavou odboje proti despotickému útisku, ani definitivní charakteristiku jednajících postav. Dochované partie jsou však dostatečným svědectvím, že i mladý Goll patřil svými dramatic kými pokusy к průkopníkům pokrokových myšlenek v českém slovesném umění, zcela v duchu zásady, již sám razil, že literatura musí vyjadřovat tužby národa, že musí povzbuzovat „jako prapor nesený v čele bojechtivého vojska". (Slovo o naší literatuře, stať, již otiskl Goll pod šifrou -o-v Lu míru r. 1866, str. 42—44.)

К své práci nepřistupoval Goll nepřipraven; naopak, byl o osudech rodu

13) Šlechtici Hippotes, Demarotos a zejména Aletes, kteří v dramatu vystupují, jsou vylíčeni jako intrikám, kteří se sice na oko staví přátelsky jak к Periandrovi, tak к Ly kofronovi, ale všemi silami pracují o to, aby mezi otcem a synem nedošlo ke smíru. Pro

svůj boj proti Periandrovi chtějí si naklonit nejen Lykofrona, ale zabezpečit si i přízeň, lidu. Proto Aletes svým přátelům prohnaně doporučuje:

Než prosím vás, i к lidu předce laskavě se mějte —

to laskavěji, nežli zvykli jsme —

neb přízeň lidu vzácným pokladem, jímž mnoho vytěží, kdo užije ho obratně а к svému užitku ho obrátí.

This content downloaded from 188.72.126.88 on Mon, 16 Jun 2014 13:59:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

14 f. Spét

Kypselovců dobře informován. Hlavním historickým pramenem byl mu

Herodotos, jehož díla užil v překladu Kvíčalově, jak ukazují některé shodné formulace i celé převzaté citáty.14) Goll sáhl jistě i po jiných zdrojích po učení o osudech Kypselovců, ale dějovou osnovu, hlavní postavy a částečné

zpracování námětu našel nejvýrazněji právě u Herodota.1^) A třebas Golluv Lykofron je jako bojovník za svobodu blizsi ideálům

19. století, snažil se básník svědomitě zachovávat věrnost antice i v užití

jmen osob, které v dramatu vystupují. Vyskytují se vesměs v dějinách ko

rintských, třebas s jejich vzájemnými vztahy i časovými souvislostmi na kládá Goll celkem libovolně.16)

Antické roucho, urcita těžkopádnost jazykova, připomínající sune sou

dobý překlad z klasického jazyka, jsou jen vnějším rámcem, který neza

krývá silného vlivu velkého učitele, jehož dramatické umění napodobovala celá Gollova básnická generace — Williama Shakespeara.17)

Gollova poplatnost velkému anglickému tvůrci je patrna jak z celkového rozvržení dramatu do jednání a výstupů, tak z dialogů, z dikce, z některých básnických obrazů, z myšlenkových přesahů nerýmovaných, vesměs deseti

slabičných veršů i funkčního střídání prózy a veršů. Tak jako Shakespeare v některých dramatech užívá kontrastu prózy a řeči vázané jako prostředku к odstínění společenských skupin, tak podobně i Goll dává prózou pro mlouvati jen měšťanům korintským, dává jejich mluvě určitý nádech ho vorové obhroublosti.18) • Definitivní zpracování by jistě bylo uhladilo leckterou kostrbatost verše,

14) Herodotovy dějiny, přeložil Jan Kvíčala, 1863—1864, I.—III. Textové shody jsou např. slova Prokleova o smrti Melissině (Kvič. I, str. 286), Periandrova vyhláška o zákazu

styků s Lykofronem (ibid.), i jeho rozmluva s nim (I. 287) atd. Poselství mrtvé Melissy, odmítající prozradit Periandrovi určité tajemství, zní v Kvíčalově překladu: „ješto ji zebe a nahá jest; šaty, které s ní v hrob položil, že ji nic neprospívají, poněvadž nebyly spá leny". Goll parafrázuje takto: „Mne zebe, šaty, které se mnou v hrob jsi položil, nic

neprospívají! Však víte, že nebyly spáleny . .Věštba Pythie o budoucnosti rodu Kypse lovců (Kvič. II, str. 146) je převzata doslovně, atd.

15) Poměrně podrobně vypisuje osudy Kypselovců i Riegrův Slovník naučný, VI, str. 241 (z r. 1867), ale i pro jeho heslo byl hlavním pramenem Herodotos. Některé životo

pisné podrobnosti o Periandrovi přinášejí 1 Životopisy filosofů od Diogena Laertia, 7. kap. I. knihy, jehož dílo (snad v originále, snad v německém překladu Borbeckově z r. 1807) Goll patrně také znal. Tam je podrobně líčeno Thrasybulovo poselství Periandrovi, o němž

je ovšem letmá zmínka i u Herodota (Kvič. II, str. 147), také v Aristotelově Politice. Aristotela Goll znal, jak se zdá, důkladněji, jak svědčí diskuse o jeho definici tragedie v korespondenci s Ot. Hostinským (zejm. dopis z 3. 1. 1871).

16) Např. Timoleon, přesvědčený republikán, vydávající demokratickou ústavu, obje vuje se v korintských dějinách až ve IV. století a také jména ostatních mužů — podle sdělení prof. Stiebitze — se mihnou korintskými dějinami.

17) Gollova znalost angličtiny umožňovala mu, aby se seznamoval s jeho dílem patrně v originále, ač měl v té době dost možnosti poznat německé, ale už i české překlady Shakespearových děl. Teoreticky jej jistě ovlivňovaly stati V. Nebeského, srovnávající trefně básnictví starověké s formami anglického dramatika (CČM r. 25, 1851, III, str. 122 sq a ČČM r. 26, 1852, I, str. 152 sq.).

18) Např. neleťte tak, ve smyslu neběžte; mé herky si odpočaly (myslí nohy); nata

huje uši jako kůň atd. — O charakteristických znacích Shakespearovy tvorby srv. F. Chu

doba, Kniha o Shakespearovi, zejména díl II, str. 725 sq. Goll užívá např. častého shake

spearovského souřadného ražení vět: „a v mořích těch přístavy přepevné, a v přístavech pyšné koráby, a na korábech zlato přeskvoucí, a na korábech zbraně kalené"; nebo:

„chci pyšnou hlavu nízko poklonit, chci v ústa klásti slova uctivá, chci s Periandrem mluvit pokojně" apod. Dílem probleskne i zvukomalebná slovní hříčka jako: „My diváci

jsme, jdem se dívat, ne však divit" atd.

This content downloaded from 188.72.126.88 on Mon, 16 Jun 2014 13:59:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Antické drama Jaroslava Golla 15

přineslo přiléhavější výraz, nebo básničtější vyjádření myšlenky, nebo hlubší propracovanost ideovou; ale Goll se o dokončení svých dramat ne pokusil. Ustal hned po prvých nábězích, nepodrobiv svého díla nové re dakci. Je to jistě škoda, neboť zlomky dramat přinášejí beze sporu lec kterou zajímavou myšlenku, ale těžko lze posoudit, do jaké míry by celek překročil obvyklý literární průměr té doby. Proč Goll svých dramat ne dopsal, se patrně již nikdy nedovíme.^) Snad byl příliš kritický sám к sobě, než aby patřil к těm, kteří se domnívali, že ideálem spisovatele je plodná tvořivost, zabíhající stůj co stůj do všech odvětví slovesného umění. Goll — a to platí pro celou jeho beletristickou tvorbu — nepsal nikdy z jiného důvodu, než z pocitu vnitřní tvořivé nutnosti. Celý život platila pro něj v tomto směru zásada „ne dílo má cenu, ale pro dělníka práce".20)

Goll, třebas zkoušel své umělecké štěstí i v próze i v dramatu, cítil se vždy především básníkem a jako jinoch sváděl v době svého gottinského pobytu krutý zápas mezi „dámou poesií" a lákavými perspektivami širo kých obzorů historické vědy.21) Zvítězila sice věda, ale ani v dalších deseti letích Goll v sobě jiskry básnické neumrtvoval, ani umrtviti nechtěl.

К dramatické tvorbě se ovšem už nikdy nevrátil, takže zachované zlomky jsou nepochybně jedinými pokusy toho druhu v rozsáhlé složce jeho bás nického díla. Vznikly v době, kdy historické drama nebylo sice v rozvíjející se české literatuře žádnou novinkou, ale kdy divadelní zpracovávání ná mětů antických pronikalo do ní jen velmi zvolna; Gollovo dílo, silně po platné ideálům své doby, mohlo v tomto směru znamenati cenný přínos.

Jeho myšlenky nejsou nezajímavé ani dnes. Gollův dramatický vpád do dějin korintských otvírá — téměř po sto letech od svého vzniku — ne známý dosud ohlas antického námětu v literatuře let šedesátých a tvoří současně zcela novou a snad také ne nezajímavou kapitolu v širokém obrazu slovesného díla historika a básníka Jaroslava Golla.

R Ё S U Μ Ё

Jiří Špét: Ein antisches Drama des Jaroslav Goll

Im Nachlaß von Jaroslav Göll, dem tschechischen Historiker, wurden die Handschriften zweier unvollendeter geschichtlicher Dramen erhalten, welche etwa in den Jahren 1867— 1868 entstanden waren. Den Stoffinhalt des ersteren dieser beiden Theaterstücke bilden Ereignisse aus der böhmischen Geschichte, die sich um das Jahr 1087 abspielten; der

19) Pro datování dramat není po ruce bezpečné opory, nehledíme-li ke zmíněnému listu Špindlerovu, patrně z r. 1867. Patrná závislost na Kvíčalově překladu ukazuje sice, že dílo nemohlo vzniknout před r. 1863, ale tento argument je vzhledem ke Gollovu věku málo důležitý. Určitou inspirací mohly být universitní přednášky, jež Goll tehdy poslou chal, v zimním semestru 186Θ/7 interpretaci Shakespearova Koriolána, v letním Hoefle

rovy řecké dějiny a v zimním 1867/8 Kvíčalovu historii řeckého dějepisectví, v níž byla věnována značná pozornost Herodotovi. Rukopis obou dramat je mladistvý, podle zacho

vaných rukopisů básní možno souditi také na léta 1867—1868. Je dosti pravděpodobné, že později dramata nevznikla; v r. 1869 se už připravoval Goll intenzívně к závěrečným zkouškám a od r. 1870 už učil v Mladé Boleslavi.

20) Goll Vrchlickému, nedat, dopis z r. 1894.

21) Zmínky o tomto vnitřním boji jsou v dopisech etci a zejména Fany Karáskové, které jí posílal z GOttingen. Podrobněji pojednal jsem o celé otázce v přednášce Jaro slava Golla léta učednická, již jsem proslovil v Historickém klubu 11. 2. 1959.

This content downloaded from 188.72.126.88 on Mon, 16 Jun 2014 13:59:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

16 /. Spét

Verfasser hat da vor allem aus der „Geschichte des tschechischen Volkes in Böhmen und Mähren" („Däjiny närodu ceskeho ν Cechäch i ν Moravö") von F. Palack^ ge schöpft. — Das zweite Stück, ein umfangreicheres Drama (in 1717 Versen) bearbeitet einen Stoff aus der Geschichte von Korinth, nämlich die Schicksale der Familien der

Kypseliden. Lykophron, der Sohn des Herrschers von Korinth Periandros, hat eben erfahren, der

Mörder seiner Muter sei Periandros selbst gewesen. Er kommt daher nach Korinth, um seine Mutter zu rächen. Sein Vater treibt ihn zwar aus, aber die verbitterten Bewohner von Korinth, welche vom despotischen Periandros unterdrückt werden, nehmen ihn auf, und Lykophron stellt sich an ihre Spitze als ein Vorkämpfer für die Freiheit des Volkes

gegen Periandros' Willkür.

Göll, der seine Aufmerksamkeit vor allem auf die Gestalt des Lykophron konzentrierte, hat — gänzlich nach der Auffassung der freisinnigen Ideale seines Zeitalters — in diesem die Person eines revolutionären Kämpfers gegen das Unrecht und die Tyrannei ge schaffen. Die Veranlassung und den Stoff zu seinem Theaterstück hat der Verfasser zwar im Herodot gefunden, aber die Gestalt des Lykophron hat er ganz verschieden

aufgefaßt; für die dramatische Behandlung seines Gegenstandes wurde ihm W. Shakes

peare zum Vorbild. — Die Bruchstücke dieses Schauspiels von Göll stellen eine bisher unbekannte Bearbeitung des antiken Stoffes in dem tschechischen Schriftentum der

Sechzigerjahre des vorigen Jahrhunderts dar, und beweisen zugleich die fortschrittliche

Gesinnung des Jungen Dichters.

This content downloaded from 188.72.126.88 on Mon, 16 Jun 2014 13:59:36 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions