Byla jednou jedna vesnice. Grafendorf 1776-1946

1

Byla jednou jedna vesnice

Grafendorf 1776–1946

2 ISBN 978-80-260-2452-1

Byla jednou jedna vesnice

Grafendorf 1776–1946

Zdeněk Orlita

© Obec Jeseník nad Odrou 2012

4 5

OBSAH

Úvod ..........................................................................................................................................................................6

Hrabětice v dějinách .................................................................................................................................................... 16

Obrazy ve změti slov. Obrysy vesnice v písemných pramenech ................................................................................. 27

Od jedle směrem k potoku. První „obraz“ obce z roku 1776 ................................................................................................... 28

Louky, pastviny, les a zahrady. Vesnický prostor v katastrech a operátech .......................................................................... 31

Lidé a jejich prostor ............................................................................................................................................................................ 37

Na troskách dvora. Raabizační vesnice na sklonku 18. století .................................................................................... 47

Osudy panského dvora v Blahutovicích ........................................................................................................................................ 47

Prvních dvanáct. Založení Hrabětic v roce 1776 ......................................................................................................................... 48

Mezi maštalí a tkalcovským stavem. Venkovská realita ve světle pozůstalostí ........................................................... 53

Pozůstalosti hrabětických rodin z první poloviny 19. století ...................................................................................................... 53

Synovi grunt, dceři věno .............................................................................................................................................. 75

Hrabětické chalupy a jejich držitelé v gruntovních knihách a svatebních smlouvách ........................................................ 75

Pevná pouta. Les a vesnice v 18. a 19. století ............................................................................................................ 113

Zpráva o nemocném lese. Hrabětický Obstwald na prahu 19. století .................................................................................. 114

Za pluhem i na mýtině. Hajní v polesích hranického panství ................................................................................................. 123

První mezi stavbami. Patronátní myslivna a hrabětičtí revírníci .............................................................................................. 134

Mýty a jejich oběti ...................................................................................................................................................... 161

Poslední „dny“ obce Grafendorff .................................................................................................................................................. 161

Litertatura a prameny ................................................................................................................................................ 170

Zusammenfassung .................................................................................................................................................... 177

6 7

Úvod

Léto bylo ve znamení ukrutného a vyčerpávajícího vedra. Psal se 14. červenec roku 1827, další den v pořadí, kdy slunce spalovalo krajinu

na Kravařsku již od časných dopoledních hodin, klasy žhnuly na polích a sucho doprovázené hejny ovádů přivádělo dobytek k šílenství.

Prosebná procesí na svátek sv. Marka byla již téměř tříměsíční minulostí a za úrodu bojovaly snad již jen osamělé kříže a boží muka rozseté

po okolních loukách, polích a mezích. Vysychaly potůčky i meandry potoků a z vodních ploch se do vesnic táhl čpící zápach bahna.

Hynuly kachny a husy. Dobytek odmítal píci, kvapem hubnul a krávy přicházely o mléko.1 Trpěly lány ječmene, povadající natě brambor, ale

zejména len, jehož srpnová sklizeň se zdála být ohrožena. Představa mlčících kolovratů za dlouhých podzimních a zimních večerů byla pro

mnohé rolníky z kravařských vesnic nemalou hrozbou.

Snad tyto a mnohé jiné obavy trápily i mysl hajného z mladé vsi Hrabětice, když při svých pravidelných pochůzkách prolézal houštím a skrýval

se ve stínu lesní klenby Obstwaldu, polesí sevřeného katastry obcí Poloúvsí, Blahutovic, Lučic, Hynčic a Vražného. V Hraběticích, malé

vsi u lesa, si zdejší lidé, podobně jako sousedé v okolních vesnicích, postavili tírnu lnu a množství kolovratů v řadě hrabětických gruntů

nás nenechává na pochybnostech. Spřádání lněných vřeten bylo i zde bezpodmínečnou dovedností selských dcer opouštějících rodný

statek. Ale předčasně usychající modré květy lnu nebyly jedinou starostí hrabětického hajného. Na jeho bedrech ležela zodpovědnost

za stovky stromů ležících mezi meandry potoku Luha na jihovýchodním úbočí hrabětického lesa a ústím lesní cesty, kterou se po několika

kilometrech západním směrem hrabětický Obstwald otevíral směrem k Lučicím.

Pokud bychom hledali jméno Johanna Richtera v písemnostech hranického panství, našli bychom jej společně s ostatními „neznámými“

v seznamu lidí, jež zde na přelomu 18. a 19. století nazývali Bauernheger. Právě v osudech desítek vesničanů ze selských či zahradnických

gruntů položených při úbočí hrabětického lesa, polesí již od 17. století tvořeného lesy Obstwald a Hofwald, se poměrně věrně odráží realita

každodenního života těchto „lidí od lesa“.2 Jedno z podobných společenství založilo roku 1776 i dvanáct rodin, jejichž hospodáři přišli

z okolních vesnic na výzvu majitele hranického panství a v prostoru nevýnosného, již chátrajícího panského dvora založili novou vesnici.

V pramenech se ještě v první polovině 19. století uvádí necelé dvě desítky nových kolonistů jako dominikalisté, usedlí na panské půdě.

Minimálně v posledních dekádách 18. století je bouřlivé spory o robotu, otřásající mnoha moravskými a českými panstvími habsburské

monarchie nemusely příliš zajímat. Zproštění robotních povinností za stálý roční plat tvořilo jeden z pevných bodů smlouvy mezi majitelem

panství a nově příchozími vesničany. Snad byla tato významná úleva, umožňující mnohem progresivnější hospodaření na vlastních polích,

jedním z hlavních důvodů vzniku nové vsi. Vedle zemědělství a příležitostného řemesla, provozovaného především v zimních měsících, však

8 9

kvalitu života zde na pomezí hranického a oderského panství ovlivňovala i přítomnost vrchnostenského lesa, jenž tvořil poměrně velkou

část životního prostoru pro desítky okolních rodin. Vraťme se tedy na okamžik opět k hrabětickému hajnému Johannu Richterovi, kterého

jsme zanechali někde mezi stromy Obstwaldu v příliš horkém létě roku 1827.

Během svých pravidelných obchůzek se řídil nejen hranicemi, které v podobě hlubokých příkopů, rozložitých rozpraskaných dubů, hromad

hlíny či čerstvých hraničních kamenů oddělovaly les od okolní krajiny, ale i návršími, stezkami, lesními prameny a údolími, jejichž jména

nás vrací zpět do hluboké minulosti a svědčí o pevných poutech mezi lesem a místními rolníky. Snad během svých lesních cest pozoroval

pstruhy míhající se v Rubangraben, potoce pramenícím v jihovýchodním cípu lesa, o kousek dále musel vystoupat na Kohlriegel a cestou

přes les severozápadním směrem navštívit Hexenplan, mýtinu sousedící s Hynčicemi, kde se dle pověstí scházely čarodějnice z okolních

vsí Kravařska.3 Cestou nemohl minout prostor Mezi Kahlichovými loukami (Zwischen Kahliches Wiesen), převážně jedlový les položený

mezi lukami blahutovické selské rodiny Kahlichů, které se zakusovaly hluboko do lesní plochy. Ještě v roce 1836 mohl lučním porostem

projít z Blahutovic do Hrabětic téměř bez přerušení, obloha se mu uzavřela nad hlavou pouze na začátku, když překonával menší listnatý

porost, čekající na něj za hlubokým příkopem. Otázkou zůstává, zda se mohl v horkých letních měsících roku 1827 ukrýt do Černého

koutku (Schwarzer Winkel), který se připomíná v 30. letech 20. století.4 Podle pamětníků zde kmeny údajně rostly v takové hustotě, že

sluneční paprsky nemohly po celý den proniknout korunami stromů. Samozřejmě, že mnohokrát procházel Alejí, přímou a nejširší lesní

cestou spojující Hrabětice s Lučicemi, kde se míjel s volskými potahy, uhýbal dvoukolovým kárám či čtyřkolovým formanským vozům.

Prostor bezprostředně obklopující vesnici byl důvěrně známým místem s vlastní topografií, která se obvykle nedostala do oficiálních map.

Pole mezi budoucí železnicí a blahutovickou cestou zde znali jako An Brünnel. Název odkazující k prameni, z něhož popíjeli sedláci

v době sklizně chladnou vodu. Důležitým místem byl zejména pro rodiny z první poloviny 19. století Leingrund, kotlina vedle Kohlriegel

cestou do Německého Jeseníku, kde místní vesničané pěstovali len. Nakonec během své cesty mohl obejít rovněž místo zvané Am Roten,

odvozené ze starohornoněmeckého „rôt“, označujícího vyklučenou část lesa. Velkou plochou, kterou vesnice vyrvala lesu, byly rovněž

Hutweide. Pastviny, místo za myslivnou darované na sklonku 18. století obci mělo původně sloužit pastvě obecního dobytka, ovšem již

v 19. století bylo po několik generací využíváno jako zemědělská půda. Na toto bývalé pastvisko navazoval Rodäcker, 19 hektarová plocha

v místě původního lesa, kterou nechali úředníci hranického velkostatku v polovině 19. století vyklučit a propachtovat vesničanům z Hrabětic

a Jeseníku. Kousek odsud východním směrem se mohl dostat In der Grenze, v kravařském dialektu „Ei dr Graanz“, čili na hranici, do míst,

kde se hrabětické role stýkají s polnostmi Německého Jeseníku a Vražného. V Obstwaldu určitě mnohokrát scházel do zhruba 250 metrů

Hrabětice, indikační skica stabilního katastru, 1833. Klad map se soupisem tratí.MZA Brno, fond D8

10 11

dlouhé prolákliny zvané Ungargraben. Uherský příkop odděloval les na lučické a blahutovické straně od zbylé části porostu. Členité území

obklopovalo rovněž lesní plochu kolem Rubangraben. Po jeho pravé straně se táhnul Lehne. Tento svah zvedající se na blautovických

polích byl zalesněný jedlemi a borovicemi. Naproti se nacházel Ruban, rovné mokré místo porostlé listnatými stromy a smrky chránícími zde

první zákruty pramenícího potůčku. Po dlouhých hodinách strávených v lese se nakonec vracel na svůj grunt, postavený na zahradnické

parcele, kterou jeho otec zakoupil v květnových dnech rou 1776 od hranické vrchnosti za 50 zlatých.5

Pokud bychom sledovali osudy Johanna Richtera, vrchnostenského hajného a majitele zahradnické usedlosti v této nejmladší vsi

hranického panství, s největší pravděpodobností podchytíme většinu klíčových rysů každodenního života zdejších lidí hájících své

živobytí v drobných gruntech na úbočí lesa. Ale i přesto však zůstaneme stát pouze na okraji, vzdáleni běžným starostem, které se hrnuly

na tyto malé rolníky a příležitostné řemeslníky v průběhu zemědělského roku. S hajným Johannem Richterem bychom prošli skrz na skrz

hrabětický les a seznámili se s problémy, které jej denně trápily a jež částečně souvisely s životem v okolních chalupách. Spatřili bychom

upytlačenou zvěř, stromy vyvrácené poryvem větru i okolní sousedy spěšně nakládající načerno pokácené dříví, krávy spásající jedlový

podrost i ženy odnášející v loktuších lesní hrabanku nebo klestí. Mohli bychom být rovněž svědky častého rozhodování zdejších hajných,

jejich zápasů s vlastním svědomím, balancováním mezi zodpovědností k vrchnosti a sociálně-kulturní příslušností k vesnické komunitě

nebo užitečnou povinností zachovávat dobré sousedské vztahy. Přesto představuje příběh Johanna Richtera pouze jednu část reality,

jejíž plné rozvinutí nás čeká až při začtení do řady dalších dokumentů umožňujících nám nahlédnout do dvorů, zdejších světnic, okolních

zahrad, polí a luk. Gruntovní knihy, pozůstalostní inventáře, poslední vůle hospodářů i jejich vdov nebo svatební smlouvy tak budou vedle

zpráv vrchnostenských úředníků představovat další pomyslné průvodce životy těchto lidí od lesa.

Předkládaná kniha je hledáním možného úhlu pohledu na minulost jedné z vesnic nacházejících se kdysi v oblasti německého Kravařska.

S ohledem na stav a vypovídací hodnotu dochovaných pramenů, rovněž i tematické zaměření knihy zdůrazňující dějiny této obce jako

společný příběh lidí a jejich krajiny, spočívá těžiště vyprávění zejména v událostech 19. století. V době intimnějšího propojení mezi člověkem

a přírodou, a v zapadlé vesničce s patnácti chalupami stojícími stále stranou politického a národnostního lomozu.

V několika kapitolách budeme sledovat osudy necelých dvou desítek německých rodin, a to od jejich příchodu na úbočí hrabětického lesa

sklonkem 70. let 18. století až k jejich nucenému odchodu v roce 1946. Ambicí předkládané knihy však není detailní rozbor posledních

tragických válečných let, ani pátrání po příčinách sympatií a příklonu posledních sudetoněmeckých obyvatel k myšlenkám národního

Hrabětice, indikační skica stabilního katastru, 1833. MZA Brno, fond D8

12 13

socialismu. Ostatně volební výsledky z 20. a 30. let 20. století jsou obecně známé a hovoří jasným jazykem. Hrabětice podobně jako většina

okolních německých obcí v roce 1935 jednomyslně podpořily hnutí Konráda Henleina vedoucí k odtržení pohraničí od Československa.

Chceme zde pouze sledovat život v několika rolnických usedlostech. Být svědky každodenních i mimořádných rozhodnutí nebo pátrat

po motivacích, které k nim vedly. Nahlédnout do životních strategií zdejších rodin i jejich vlivu na okolní krajinu v době, která ještě nebyla

zasažena vichřicí velké politiky. Pokusme se sledovat osudy necelých dvou desítek rodin až do počátku rozpadu, kdy cesta zpět již

nebyla možná. Od příchodu prvních kolonistů v roce 1776 až do začátku 1. světové války tvořily Hrabětice poměrně uzavřenou komunitu.

Její zakladatelé byli vychováváni ještě v prostředí pozdně barokní společnosti. O pár desítek let později si snad někteří z nich cestou

do nedalekých Hranic uvědomovali i změny přinášené osvícenstvím. Jejich děti byly svědky válek s napoleonskou Francií a mnohé z nich

umíraly na prahu občanské svobody roku 1848. Poslední obyvatelé vzpomínali ve 40. letech 20. století na vyprávění svých prarodičů, kteří

ještě viděli pruské vojáky během invaze roku 1866. Zažili však rovněž rozpad habsburské monarchie a stále sílící touhu po návratu „říše“

vrcholící zhoubným mýtem a destrukcí generačních hodnot.

A tak byla jedna vesnice jménem Hrabětice a lidé, kteří zde žili mezi dobrovolným příchodem (1776) a nucených odchodem (1946).

Poznámky

1) Podrobný komentář meteorologických poměrů na Kravařsku se pro první tři desetiletí 19. století dochoval v díle fulneckého kronikáře Felixe Jaschkeho Quod libet. Měsíční záznamy k roku 1827 jsou v VII. svazku. MZA, G 13, kniha č. 47 g, fol. 257r.

2) Toto označení pro obyvatele, rolníky a drobné řemeslníky, žijící na okraji lesa a hmotně profitující z jeho blízkosti, použil pro první polovinu 19. století francouzský historik Alain Corbin, Na stopě neznámému. Znovunalezený svět Louise-Francoise Pinagota 1798 – 1876. Praha 2006.

3) O. SehorSCh, Erinnerungen an Grafendorf, s. 32.


5) ZAO-OL, Vs Hranice, Pozemková kniha obce Hrabětice, sign. E23-5, fol. 14r.

Hrabětice, mapa stabilního katastru – císařský otisk, 1833. Ústřední archiv zeměměřičství a katastru

14 15

16 17

Hrabětice v dějinách

Vesnice vznikala postupně mezi lety 1772–1776 parcelací již nevýnosného

blahutovického dvora. Po několikaletém jednání podepsal v roce 1776 kníže Karel

Dietrichstein-Proskau smlouvu s dvanácti německými kolonisty převážně z okolních

vesnic hranického, novojičínského a oderského panství a poskytl jim naprostou

volnost pro zástavbu zahradnických parcel a obhospodařování příslušných polností

a luk. Za kupní cenu 50 rýnských zlatých byli všichni noví usedlíci osvobozeni

od poddanských dávek a robot, nicméně museli platit roční rentu 16 zlatých a odvádět

obligatorní farní desátky. Rovněž byli zavázáni odebírat pivo, víno a kořalku z panských

sklepů v Hranicích. Prvním rychtářem nové vesnice byl Anton Richter, představený

obce a současně prodloužená ruka vrchnosti uvnitř vesnické komunity. V duchu

tradičních zásad mu byla svěřena péče o pořádek a mravnost v obci, rovněž měl

trestní pravomoc k postihování menších deliktů a v neposlední řadě dbal o včasné

odvádění berní a dávek. Od doby svého vzniku byla obec přifařena k blízkému

Německému Jeseníku (dnes Jeseník nad Odrou), kde navštěvovaly hrabětické děti

i místní farní, později obecní školu.1

Pro první polovinu 19. století se dochovaly obecní účty, které dokumentují nejen

pravidelné odvody panských dávek do pokladny důchodního úřadu hranického panství, ale s ohledem na výdajovou položku poodhalují

i stavební podnikání v obci či finanční podíl vesničanů na běžném liturgickém provozu v nedalekém farním kostele.2 Při pečlivé zkoumání

výdajů za léta 1819–1831 je zřejmé, že hrabětičtí odvedli nejvíce peněz právě na platy duchovních a laického kostelního personálu. V roce

1819 vydali na plat kooperátora působícího na jesenické faře 5 zlatých 45 krejcarů, na plat kostelníků 1 zlatý 4 krejcary, kalkantům za šlapání

varhanních měchů 18 krejcarů a v souvislosti s děkanskou vizitací zaplatili 5 zlatých 27 krejcarů. Částka čtyř zlatých za vyzvánění šla potom

zdejšímu hrabětickému zvoníkovi („Gemeinde Glöckner“) a 1 zlatý zaplatila obec za opravu místního kříže. Z běžných komunitních výdajů

je zde zachycena pouze položka za opravu hasičského nářadí a náklady odváděné ve prospěch kostelního personálu zůstaly beze změn.

Mnohem více peněz však tohoto roku prostavěli. 1 zlatý 30 krejcarů zaplatili za opravu obecní studny a 5 zlatých stála stavba nového

dřevěného obecního mostku. Na zajímavou událost odkazuje rovněž částka téměř 2 zlatých ve prospěch lidí „postižených požárem“.3

Pečeť obce Hrabětice, otisk na listině vyměřující hranice nové obce, 1776. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

18 19

V prosinci následujícího roku podepsal hrabětický rychtář Johann Richter obecní výdaje, kde se o 55 krejcarů zvedl plat obecního zvoníka.

Toho roku zaplatila obec 3 zlaté za koňské spřežení, které z různých důvodů vyráželo do panské kanceláře v Hranicích nebo do nedalekého

Poloúvsí. Nejvyšší obnos vynaložila obec v roce 1822 za opravu místní vochlovny čili tírny lnu, která si vyžádala téměř 8 zlatých. S ohledem

na úřadování a gramotnost jednotlivých zástupců obce je nutné poukázat rovněž na pravidelnou položku odváděnou za sestavování

obecních dopisů (2 zl.).4 V roce 1823 se museli hrabětičtí farníci podílet na opravě jesenické fary a za dovoz šindele na opravu střechy

zaplatili 3 zlaté. Tohoto roku pořídili rovněž nový provaz k místní zvoničce, provedli menší opravu obecní studny (15 kr.) a s ohledem

na mnohem menší náklady za písaře (56 kr.) vedli hubenější korespondenci než v předešlých letech. Následujícího roku se vesničané

podíleli na výrobě a osazení místních informačních tabulí („Für die Wegzeiger oder Ortstafel“).5 V roce 1826 pořídili požární háky za necelé

4 zlaté a o dva roky později nechali vyrobit nový hasičský žebřík. Ve stejném roce vykopali rovněž novou obecní studnu za 12 zlatých 30

krejcarů a nechali opravit obecní mostek. Nejvyšší náklady se za dochované období objevily v účtech pro rok 1828, kdy nechali hrabětičtí

vyrobit a osadit ve vesnici nový kamenný kříž za 100 zlatých. 8 zlatých stála nová pec do obecní vochlovny. V pravidelně se opakujících

výdajích na plat jesenických duchovních a kostelního personálu zaujme až částka 1 zlatý 20 krejcarů z roku 1829, kdy se hrabětičtí podíleli

na nákupu hudebních nástrojů pro kůr sousedního farního kostela.

Tento zlomek účtů nás s ohledem na stálé vrchnostenské platy jednotlivých usedlých informuje nejen o každoročním složení obyvatel, ale

dokumentuje stavební aktivity obce i účast vesnické komunity na společném farním provozu při kostele Neposkvrněného Početí Panny

Marie v nedalekém Německém Jeseníku.

Účty jsou dochovány pouze od roku 1819 a tak je nelze použít jako průvodce po smutných událostech z období napoleonských válek.

Zajímavé by bylo sledovat nejen odvody sklizně a píce, ale rovněž reakce zdejších vesničanů, lidí vyrostlých v etnicky uzavřeném německém

území, na průvody vyhublých ruských vojáků nakažených tyfem. V nedalekém Poloúvsí ještě na sklonku 19. století nevymizely z kolektivní

paměti otřesné obrázky hladových dětí zdejších rolníků a chalupníků obléhajících zdejší panský dvůr. Polehávali zde umírající ruští vojáci.

Sice smrt na jazyku, ale zato vybaveni proviantem. 6

K zásadnímu zlomu došlo v revolučním roce 1848, kdy se s ohledem na zrušení patrimoniálního zřízení rozpadly dosavadní feudální vazby,

což zásadně změnilo každodenní život i ve vesnicích bývalého hranického panství. Zákonem ze 17. března 1849 bylo zavedeno obecní

zřízení a i v Hraběticích vznikl obecní úřad. Skutečnou správu obce měl podle zákona vykonávat volený obecní výbor, který však byl pouze Obecní účet pro vesnici Hrabětice, 1823. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice Hrabětice, pohlednice, počátek 20. století

Pohled na Hrabětice, pohlednice, 20. léta 20. století. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

20 21

poradním orgánem s rozhodovacími a organizačními pravomocemi, ale bez výkonné moci. Ta byla svěřena obecnímu představenstvu v čele

se starostou. Ze státoprávního hlediska podléhaly Hrabětice v letech 1849–1938 Okresnímu úřadu v Novém Jičíně, pouze na přechodnou

dobu (1855–1868) byla zařazena pod Smíšený okresní úřad se sídlem tamtéž. Soudní pravomoc zde až do podepsání Mnichovské dohody

v roce 1938 vykonával novojičínský Okresní soud.

Zatímco během prusko-rakouské války v roce 1866 zatáhli vojáci do sousedního Jeseníku epidemii cholery, přečkali obyvatelé Hrabětic

průtahy armád v relativním poklidu. Zajímavé postřehy ze vzájemného kontaktu obyvatel okolních vesnic s pruskými sbory se dochovaly

snad jen ve vyprávění Ferdinanda Sehorsche, dědečka Otto Sehorsche, autora rukopisu Erinerungen an Grafendorf. Ferdinand Sehorsch

se tehdy jako 14 letý zdržoval u svých prarodičů v Horním Vražné, kde bylo ve stavení ubytováno celkem 26 vojáků. Vyklidili celou světnici,

kterou vystlali slámou a poskytli ji Prusům. 7

Na podzim roku 1876 postihnul obec první vážnější požár. 16. října si hráli sourozenci Schubertovi, pětiletý Josef a sedmiletý Johann

za stodolou domu číslo 13. Vítr rozfoukal oheň z hromady suché bramborové nati, kterou chlapci zapálili, a plameny strávily nejen toto

stavení, ale přenesly se rovněž na sousední usedlost číslo 14. Další živelná pohroma, tentokrát v podobě větrné smrště navštívila osadu

4. července 1880. Kromě spouště v Hrabětickém lese poškodila střechy všech vesnických stavení a z kořenů vyvrátila mnoho ovocných

stromů.8 Apokalyptický rozměr událostí 80. let 19. století se dovršil o čtyři roky později, když v červnu 1884 začal padat sníh, který ohrožoval

zejména zrající úrodu na polích. Ve svém textu pokračuje Otto Sehorsch výčtem přírodních neštěstí, které se vesnici nevyhnuly ani v prvních

letech nového století. V červenci roku 1904 zastihla okolí Hrabětic průtrž mračen a 17. května 1911 uhodil blesk do věže farního kostela

v nedalekém Německém Jeseníku.

Náhodná není z pohledu německého starousedlíka ani poznámka o příchodu prvního českého obyvatele Františka Boka z nedaleké Hůrky.

Tuto událost vnímal autor záznamů, s ohledem na národnostní utváření konceptu německého Kravařska, jako počátek nežádoucí české

infiltrace do výsostně německého venkovského prostoru. Snad záměrně zařadil Otto Sehorsch tuto skutečnost do části popisující neštěstí

dopadající na vesnici i blízké okolí, čímž potvrzuje národnostní napětí a příklon hrabětických obyvatel k sudetoněmeckému separatismu

v prvním desetiletí před vznikem ČSR.9

Jednou z možností jak nahlédnout do života malé obce na prahu 20. století jsou i dochované záznamy v knize zápisů ze zasedání

zastupitelstva.10 28. dubna 1901 zastupitelstvo jednohlasně uznalo domovské právo Ferdinandu Sehorschovi a Franzi Erteltovi, které Zastupitelstvo obce Hrabětice, 1923-1927. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

22 23

následoval v dubnu 1902 i Eduard Lobpreis ze sousedního Německého

Jeseníku.11 O rychlejším spojení Hrabětic s okolním světem se jednalo

v březnu roku 1906. Zastupitelstvo navrhlo podat žádost Silničnímu

výboru Okresního úřadu na přestavbu stávající cesty mezi Hraběticemi

a Blahutovicemi na silnici 2. třídy. Starosta obce Johann Blaschke se

zavázal obstarat na náklady vesnice planýrování a zemní úpravu, nicméně

s ohledem na nedostatek tažných zvířat žádal o zajištění dovozu kamene

a štěrku. O Blahutovické cestě se jednalo i 14. června a obec se rozhodla

požádat o půjčku 4000 korun jednoho ze sousedů, majitele hospodářství

č. 5 Franze Bergera.12

Vedle voleb do obecního zastupitelstva nám však protokoly odhalují

i podíl místní správy na sociálních problémech, školství a církevních

záležitostech. Od roku 1901 lze sledovat volby do Sirotčí rady, Kostelního

konkurenčního výboru při farnosti v Německém Jeseníku, příspěvky

na jesenické kooperátory nebo hlasování o kandidátech na místo učitele

v nedaleké obecní škole.

Vznik samostatné republiky výrazně zasáhl i do života německých enkláv

v pohraničí a rovněž v Kravařsku vešel v platnost zákon č. 75/1918 Sb.

O zavedení všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího

práva v obecních volbách. Na základě nové legislativy bylo dosavadní

obecní představenstvo přejmenováno na obecní radu. Z obecního

výboru se stalo obecní zastupitelstvo. Prvním starostou od založení

ČSR byl Johann Mendel (1918–1927). Po něm nastoupili další potomci

původních kolonistů Josef Richter (1927–1929), potomek dědičného

rychtáře z Blahutovic Johann Blaschke (1929–1938) a Josef Mendel

(1938–1941). Život na vesnici v meziválečném období lze rekonstruovat částečně z dochované knihy zasedání obecního zastupitelstva

nebo osobních pamětí Otto Sehorsche.

Poznámky

1) K založení obce Stephan Weigel, Grafendorf. Kuhländchen. 4. Bd. Neutitschein 1922, s. 92-110; Václav Severa, Vlasivěda moravská. Novojičínský okres. Brno 1933, s. 270; Pavel ŠuStala, Archiv obce Hrabětice 1820 – 1944. Inventář. SOkA Nový Jičín 2003; Karel Chobot a kol., Okres Nový Jičín. Místopis obcí 2 díl. Nový Jičín 1998, s. 59; Ladislav hoSák, Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938 (Reprint Academia 2004), s. 622.

2) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 2358, sign. 687, karton 461.




6) S. Weigel, Grafendorf, s. 123.

7) O. SehorSCh, Erinnerungen, s. 93-94.

8) Tamtéž, s. 95

9) Tamtéž, s. 95.

10) SOkA Nový Jičín, Archiv obce Hrabětice, Kniha protokolů ze zasedání zastupitelstva (1891–1941), inv.č.1.

11) SOkA Nový Jičín, Archiv obce Hrabětice, inv.č. 1.

12) SOkA Nový Jičín, Archiv obce Hrabětice, inv.č. 1.

Kniha protokolů ze zasedání zastupitelstva obce, zápis z roku 1891. SOkA Nový Jičín, archiv obce Hrabětice

24 25

26 27

Obrazy ve změti slovObrysy vesnice v písemných pramenech

Založení raabizační vesnice na sklonku 18. století přináší pro badatele i čtenáře na první pohled radostnou zvěst spočívající v koncepčnosti

a čitelnosti nového urbanistického útvaru vznikajícího „na troskách“ starého panského dvora. Další důvod k radosti nabízí rozsáhlá písemná

agenda, která se dochovala k založení a celému procesu vysazení Hrabětic vznikajících rozparcelováním chátrajících budov původního

blahutovického dvora. I přes pestrobarevná kartografická díla z pera vrchnostenských úředníků jsou dochované, mnohdy bezprostřední

a v emotivní atmosféře vznikající popisy nově vytyčovaných hranic z červnových dní roku 1777 v mnohém přínosnější, už s ohledem na jejich

hlavní cíl. Na rozdíl od vrchnostenského mapování zaměřeného primárně na zachycení stavu lesních kultur a jejich výtěžnosti či bonity

zemědělské půdy, okrajově zaznamenávající rovněž urbanistické kontury nově se utvářejícího sídla, mají dochované texty mnohem silnější

kulturně antropologický potenciál. V různých podobách s ohledem na význam konkrétního elaborátu popisují přímý průběh a ceremoniál

vyměřování hranic a především předkládají detailní „pitvu“ krajiny.

Oficiální prameny, čítající pouze pro Hrabětice v období od konce 70. let 18. do první poloviny 19. století desítky stran pečlivého popisu

kulturní krajiny, vzniklé ze státní potřeby prohloubit, zaostřit, zefektivnit, maximalizovat a s ohledem na primární fiskální účely elaborátů,

především zdanit, však nabízejí různé způsoby čtení. Právě tento modus contribuendi zohledňující každé pole, zahradu, louku, pastvinu

či houští s ohledem na jejich rozlohu, bonitu a výnosnost poodhaluje rovněž život na pozadí čísel, rozkrývá sociální a společenskou

hierarchii vesnické komunity, etnicitu obyvatel, kvalitu každodenního života i strategie přežití vesničanů na prahu 19. století. Zvyšující se

státní byrokratizace, s jejímiž fyzickými stopami jsou historici dnes konfrontováni prostřednictvím závějí písemností, zanechala na sklonku

raného novověku především nekonečné metry úředního textu. Ovšem právě za touto bariérou statistických údajů tepe skutečný život

a vzhledem k natolik řídkým jevům jakými jsou rodinné kroniky, osobní záznamy či další typy cílených svědectví vzniklých mezi sedláky

a chalupníky, představují katastry, matriky výnosů či vceňovací operáty jeden z možných přístupů ke konstrukci historické reality venkova

v počátcích „dlouhého“ 19. století.

28 29

Od jedle směrem k potoku. První „obraz“ obce z roku 1776

Dne 30. června 1777 se sešla u hraničního příkopu rozdělujícího obec Německý Jeseník od nově utvářené vsi Hrabětice různorodá

společnost. Johann Jakub Brauer, vrchní úředník dietrichsteinských statků, soudní úředník Carl Alois Richter, lesní pojezdný a více než

pečlivý strážce zdejších lesů Johann Meyer. Společně s knížecím inženýrem Antonem Ignácem Neumannem zde stáli proti několika

německým osadníkům, které zastupoval první hrabětický rychtář Anton Richter a sousedi Georg Till a Matthias Diettrich.1 Celý den byl

vyhrazen obchůzce hranic utvářející se vsi, prohlídce přirozených hraničních bodů ať již v podobě potoku, rozložitého dubu, osamocené

jedle či odpadní strouhy a samozřejmě usazení kamenných hranečníků. Vymezení nových hranic, doprovázené symbolickým vyplacením

třech ran manželským synům budoucích hospodářů a obyvatel vesnice, je tak zajímavým dokladem ritualizace celého průběhu, jež měla

zajistit snazší ukotvení nově vzniklého prostoru v kolektivním povědomí právě vznikající venkovské komunity i lidí z okolních vesnic.2

Text stvrzený pečetí nové obce i příslušných vrchnostenských úřadů hranického panství a nakonec podepsaný v Mikulově majitelem

dominia knížetem Karlem z Dietriechsteina-Proskau, představuje jeden z vůbec prvních záznamů o rozloze této nové vesnice „na okraji“.

Při pročítání textu si není těžké představit skupinu úředníků doprovázenou vesničany a jejich dětmi, kterak postupuje podél zákrut potoka

přes pole směrem k cestě do Jeseníku, důsledně prohlížejíce kmeny vzrostlých stromů, navršené hromady hlíny, vodní strouhy, příkopy

kolem lesa nebo okraje cest. Dokument nám nedává proniknout za vnější hranice vytýčeného prostoru, nevidíme dovnitř prostranství a ani

nezahlédneme „tvář“ starého blahutovického dvora, rozpadající se stodoly či nově rostoucí stavení krytá doškovými střechami. Naopak

vidíme ven, pohybujeme se „od jedle směrem k potoku“ a vnímáme krajinu, která vesnici obklopovala. Krajinu měřenou na sáhy.

V prvé řadě je nutné seznámit se s klíčovými svědky, kteří v otevřené krajině na sklonku raného novověku běžně vymezovali hranice panství.

Hraniční kameny patřily s ohledem na svůj materiál i cizorodost v okolním prostředí k těm nejprůkaznějším. O jejich vzhledu ve vesnicích

hranického panství informují lesní zprávy revírníků z konce 18. století nebo ještě dnes jejich relikty volně roztroušené v krajině. Rozvláčnost,

s jakou prameny popisují průběh jejich usazení svědčí rovněž o důležitosti tohoto rituálu, který byl veřejnou, oboustrannou deklarací

hranic nově vznikajícího prostoru. Kolem hrabětického katastru, podél potoku i na okrajích lesa byly rozsety kupy hlíny („leberhaufen“),

další mezníky oddělující obec od okolí. K vytýčení hrabětických hranic využili vrchnostenští úředníci v květnových dnech roku 1776 rovněž

rozložité duby, roztroušené po okrajích vsi. Hluboký kříž vyrytý ve výši prsou či zavěšené měděné nebo mosazné destičky s počátečními

iniciálami je odlišovaly od sousedních stromů.

Pohled z Aleje na Hrabětice, fotografie, 1944. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

30 31

Zastavme se na třetím z několika hustě popsaných

foliantů, a to ve chvíli, kdy se skupina vrchnostenských

úředníků doprovázena hrabětickými sedláky zastavila

u potoka oddělujícího hranické a jesenické panství.

Obešli hluboký meandr Luhy v půlkruhu obtáčející

pole náležející ke gruntu zahradníka Andrease Richtera

a podél toku se vydali směrem k lesu Obstwald. Došli

k hraničnímu kamenu vedle nájemní louky Josefa

Taschlera z Poloúvsí a Andreas Blaschke, čerstvý

držitel desáté hrabětické stavební parcely, podstoupil

bolestivý rituál stvrzující usazení hraničního kamene.

Tři údery ve jménu Nejsvětější Trojice mu vysázel lesní

pojezdný hranického panství Johann Meyer.3 Od tohoto

místa pokračovali přímým směrem, prošli kolem dvou

dubů, z obou stran označených křížem, až dospěli

k další kupě hlíny. Urazili 41 sáhů. Dalších 21 sáhů

a tři stopy podél blahutovické nájemní louky je dělilo

od další mohyly. Nyní se ubírali pěšinou mezi loukami

hrabětického Johanna Kahlicha až dorazili do míst,

kde vyhloubili jámu, usadili hraniční kámen a třemi

ranami jej potvrdili na těle Antona Laciny. Na dohled

byl hrabětický les a místo pro další hranečník. První

kámen označený číslem „1“ tvořil výchozí bod pro

vymezení východní hranice mezi novou obcí a vesnicí

Německý Jeseník.

Do vyhloubené jámy nasypali kousky černého uhlí a na ně vložili kamenný hranečník.4 Když syn hrabětického rychtáře Johann Richter

uložil kámen na své místo, přistoupil k němu vrchní úředník Johann Jakub Brauer a třemi slavnostními údery dřevěnou plácačkou

(tzv. Pritsche), udělenými ve jménu Nejsvětější Trojice, ztvrdil tento právní akt. Výše popsaný rituál byl na Kravařsku tradiční součástí

slavnostního vymezování hranic a ono „gepritscht werden“ bylo vnímáno okolními sousedy jako poměrně čestná záležitost.5 Mladému

muži byly tři údery vyplaceny ve jménu Nejsvětější Trojice a vždy se muselo jednat o manželského syna. Tato ritualizace právního aktu byla

svérázným způsobem pojištění v případě eventuálních budoucích hraničních sporů, protože výpověď vyplaceného nebo jeho dětí byla

vždy směrodatná.6

Účast na tomto starodávném zvyku nebyla záležitostí pouze Hrabětických, ale v onom srpnovém dni se v nově vznikající obci sešlo množství

vesničanů z Německého Jeseníku, Blahutovic a Vražného. Výše zmíněná procedura se opakovala i u následujících hraničních kamenů

a vrchnostenští úředníci hranického panství vypláceli další syny hrabětických osadníků.7 Po nich přišli na řadu také potomci vesničanů

z Blahutovic (Michael Kolich), Velkého Vražného (Michael Fritsch) a konečně Německého Jeseníku.8

Neúnavný popis zaznamenávající téměř každý sáh nové hranice, včetně klíčových míst utvrzených na Kravařsku obvyklým quasi

náboženským rituálem „Pritschen“, uchoval pohled na jednotlivé detaily okolní krajiny několik let před vznikem přesného kartografického

díla.

Louky, pastviny, les a zahrady. Vesnický prostor v katastrech a operátech

V roce 1841, 13. září zavítal do vesnice zástupce vrchnostenské správy hranického velkostatku Joseph Haraschin. Hejtman hranického

panství přijel s pověřením detailně prohlédnout katastr nové vsi a společně s místní komisí projít obecní pole, lesy, pastviny, louky a zahrady.

V obci se setkal se zbývajícími členy oceňovací komise složené výlučně z členů místní obce v čele s hrabětickým rychtářem Johannem

Dietrichem a zástupci vesnické komunity Johannem Scheiterem, Johannem Richterem a Johannem Beierem. Cílem takto ustanovené

komise bylo rozčlenit území hrabětické obce podle jednotlivých kulturních typů půdy a vytvořit tak předpoklad pro práci odhadních

komisařů, kteří by spočítali čistý výnos z daného pozemku pro potřeby nového zdanění. Členové komise prošli obec s přilehlými pozemky

a v protokolu rozparcelovali ves Hrabětice na pole, louky, zahrady, pastviny, nízké a vysoké lesy.9

Hraneční kámen, náčrtek v relaci o stavu hranického polesí od F. Heydemona, 1779. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

32 33

Tento zápis z počátku 40. let 19. století je svědectvím o prvním z řady dalších jednání, které se v obci uskutečnily s cílem připravit

hospodářské podklady pro zpracování tzv. vceňovacích operátů. Práce vceňovacích komisí, na jejichž konci stály podrobné operáty

oceňující téměř každý metr krajiny(Catastral Schätzungs-Operat) probíhaly na moravském venkově v letech 1841–1850 a jejich výsledky

jsou dodnes důležitou informační bází pro studium hospodářských a sociálních proměn moravské vesnice v první polovině 19. století.10

Přípravné práce byly svěřeny dvorské kanceláři již v srpnu roku 1806 a o jedenáct let později, 23. prosince 1817 vyšel patent císaře

Františka I. představující základní souhrn pravidel pro založení nového katastru.11 Komise měly inventarizovat všechny obecní pozemky,

ať již hospodářsky obdělávané či ležící ladem. Plodné pozemky komise utřídila do jednotlivých jakostních tříd (bonity), z nichž se potom

stanovoval čistý výnos půdy jako základ pro výpočet výše daně. Výsledkem tohoto úsilí byly nejen mapy stabilního katastru, autentický

a relativně nejpřesnější obraz vesnické zástavby před proměnami prostředí na přelomu 19. a 20. století, ale také bohatý písemný materiál

poskytující plastický obraz hospodářského a sociálního života na moravském venkově.

V katastrálním odhadním operátu se dochoval také obraz Hrabětic, tak, jak jej zachytili úředníci hranického velkostatku v zářijových dnech

roku 1841. Malá vesnice byla položena na rovinatém terénu a od severu k jihu ji protínala jediná cesta. Při všech usedlostech byly zahrady.

Pole se rozkládaly zpravidla na rovině nebo v mírném sklonu. Lepší louky ležely jižně, zatímco horší společně s pastvinami severně od vsi

v kotlinách a na mírných svazích. Podnebí bylo mírné a vhodné pro pěstování všech druhů obilovin. Obvyklou stravou místních lidí byly

brambory, zelí, luštěniny, moučná jídla, mléko, máslo, sýr a pouze občas maso.12 Ve 40. letech 19. století chovali hrabětičtí celkem 22 krav,

16 jalovic a 12 prasat. Skot nakupovali vesničané „ze středně velikého, silného a krásného kravařského plemene“, zatímco vepřový dobytek

pocházel z „nějakého malého polského chovu a byl nakoupen od potulných obchodníků“.13 Obyvatelé Hrabětic navštěvovali každou sobotu

týdenní trh v Novém Jičíně vzdálený z obce jednu míli a Oderský trh, který se konal vždy ve středu. V odhadním operátu se zachovala

alespoň stručná zmínka o zdejší vesnické zástavbě, která poodhaluje urbanistický ráz této novodobé raabizační vsi: „Obytné budovy jsou

přízemní, postavené z cihel a kamene kryté šindelem a nachází se v dobrém stavu, hospodářské budovy jsou dřevěné opatřené doškovými

střechami, právě tak v dobrém stavu, pojištěna není žádná budova“. 14

Hrabětice byly v 70. letech 18. století založeny jako raabizační, resp. dominikální ves parcelací již nevýnosného blahutovického dvora.

Neprosadila se zde ovšem nějaká nová půdorysná či urbanistická formace, ale nově vznikající obec v podstatě respektovala zakládací

schéma původních středověkých lánových vsí.15 Důslednou parcelaci zemědělské půdy mezi jednotlivé příchozí kolonisty požadovala

již dietrichsteinská vrchnost v smlouvě z roku 1776 a sedlákům byly rozděleny pole rovným dílem (v roce 1776 to bylo 12:12).16 Podle

údajů Otto Sehorsche měly přidělované lány šířku cca. 100 m, což mělo kolonistům zajistit klidnou polohu jejich usedlosti v dostatečné

vzdálenosti od souseda.17 Půdorysné schéma Hrabětic se v první polovině 19. století tedy blížilo principu parcelace tradičních lánových

vsí. Každý dům měl zahradu orientovanou na jih, obvykle zasahující až 80 metrů do hloubky pásu za usedlostí. Zahrada byla obehnána

buď laťovým plotem, nebo bukovým houštím, které vytvářelo přirozený živý plot. Na zahradu navazovala kolmo veřejná pěšina „za ploty“

(Hinterm Zaun) a až na tuto stezku se napojovaly v pravém úhlu jednotlivé lány, pole označované „za domem“ (Hinterm Haus).18 V pruhu

za usedlostí se nacházel obvyklý sled půdních kultur, který postupoval v pořadí zahrada, pole, louky a les.19

V polovině 19. století pařilo lesní hospodářství mezi nejvýnosnější zemědělská odvětví. Na základě údajů uvedených v příloze k všeobecnému

parcelnímu katastru Hrabětic (1851) je zřejmé, že celkový výnos z obhospodařování všech nelesních kultur (pole, louky, zahrady, pastviny)

byl téměř o jednu třetinu nižší, než výtěžek každoroční těžby dřeva.20 Detailnější údaje o stavu polního i lesního hospodářství udávají pro

první polovinu 19. století vceňovací operáty, konkrétně se jedná o elaborát o hrubém výnosu zjištěný tzv. hospodářskou komisí a stejný

protokol vzešlý z činnosti lesní komise.

Z činnosti hospodářské komise lze získat údaje především o stavu polního hospodářství. Pole byla v Hraběticích rozdělena do třech

bonitních tříd, přičemž první a nejvýnosnější část rolí byla pokryta 9 palců hlubokou vrstvou výživné hlíny, která spočívala na hubeném

bílém jílu („…haben einen 9 Zoll tiefen kräftigen Lehm auf magere weißen Lehm“).21 Na těchto polích pěstovali hrabětičtí oves, brambory

a pouze výjimečně ječmen a pšenici. Pole druhé třídy mají východní a jižní polohu s dostatečně hlubokou, silně prokypřenou hlinitou půdou

a vesničané na nich pěstovali stejné plodiny jako v případě první bonitní třídy. Do třetí třídy zařadila komise pole s mírně svažitou východní

a severovýchodní polohou, položené při okrajích lesních ploch.22

V dubnu roku 1844 se v obci sešla také lesní komise, která se skládala jak ze zástupců obce, tak členů vrchnostenské správy. Za ves

Hrabětice se účastnil jednání rychtář Johann Dietrich a členové obce Johann Beier a Johann Blaschke. Z vrchnostenských úředníků to

byl kromě hejtmana hranického panství Josefa Haraschina především vrchní lovčí a představený lesního úřadu hranického velkostatku

Matthias Maier se svým adjunktem Franzem Scholzem. Lesní plochy Hrabětického lesa rozdělila komise podle povahy porostu na vysoké

lesy (Hochwaldungen) a nízké lesy (Niederwaldungen).23 Vysoké lesy podléhaly podle své kvality rozčlenění do dvou bonitních tříd. První

třída lesů měla rovinatou polohu a středně humusovitou půdu na jílovém podloží. Tato plocha byla zalesněna zejména smrky a jedlemi.

34 35

36 37

Stromy se pravidelně kácely zhruba ve staletém stáří kmene a využívaly se jako stavební, palivové a užitkové dříví.24 Druhá bonitní třída byla

taktéž smíšenou lesní plochou, zalesněnou z třetiny břízami, borovicemi, smrky a jedlemi („Diese mit 1/3 Kiefer, 1/3 Fichten, Tannen und 1/3

Birken gemengten Waldungen sind ziemlich bestockt“). Stromy byly obhospodařovány zhruba v šedesáti letech svého stáří, a to výhradně

pro potřeby získávání palivového dříví. Lesní půda zde měla poměrně hubenou sprašovou vápenitou vrstvu na jílovém podloží.25

Smíšená lesní plocha tzv. nízkých lesů skládající se z olší a bříz byla ve 40. letech 19. století „velmi špatně zalesněna a je obvykle

obhospodařována ve třiceti letech“. Pro stanovení výše výnosnosti jednotlivých bonitních tříd lesní plochy a k zjištění rozdílů mezi

obhospodařováním vysokých a nízkých lesů, určila komise tzv. vzorové lesy. Jednalo se o vymezení lesních zkušebních ploch (Probefläche),

z nichž komise odebrala vzorky dřeva pro stanovení průměrného výnosu. Pro první třídu tzv. vysokého lesa vybrala komise parcelu č. 255,

náležející hranickému dominiu. Vzorovou plochou pro druhou třídu byla parcela č. 246 patřící rovněž velkostatku. Pouze v případě nízkého

lesa zvolila komise jako zkušební plochu soukromý pozemek, parcelu č. 103 patřící k domu č. 2 Antona Rohliga. 26

Komise využívala tehdy již moderní způsob měření (krychlení) dřeva, který se začal prosazovat v českých a moravských oblastech právě

ve čtyřicátých letech 19. století. Krychlový obsah dřeva se počítal podle průměrné tloušťky slabšího a silnějšího konce kmene.27 Z výsledků

lesní komise je zřejmé, že hrabětický revír, především jeho největší část, tzv. Obstwald, byl významným hospodářským zdrojem nejen pro

život obce, ale pro ekonomiku celého panství.

Mnohem plastičtější a živější obraz obce na prahu 19. století zachytily jednotlivé topografické práce věnované Moravskému markrabství.

Zatímco Schwoyova 28 i Wolného topografie jsou poměrně stručné, nahrazuje jejich úsečnost popis vsi z pera fulneckého rodáka,

kravařského patriota a pozdně osvícenského kronikáře Felixe Jaschkeho. Autor se neomezil pouze na popis hranic, ale v duchu vzrůstajícího

etnografického zájmu se zajímal o jazyk, zvyky a zaměstnání hrabětických vesničanů. V roce 1817 bylo podle Jaschkeho v obci: „5 koní

a 21 krav. Z řemeslníků jeden krejčí a jeden švec. Mnozí z těchto osadníků jsou tkalci, kteří vyrábí hrubé a středně jakostní plátno. To se však

děje pouze v zimních měsících. Po celé léto jsou všichni zaměstnáni na poli. Ti, kteří nemají koně, zapřahají za pluh své krávy, což všichni

provozují s dobrým prospěchem a užitkem. Ačkoliv se tito osadníci shromáždili z rozličných končin, tak všichni mluví německým kravařským

jazykem, jsou to pilní a majetní lidé, přiznávají se ke katolickému náboženství a jsou přifařeni do Německého Jeseníku“. 29

Lidé a jejich prostor30

Život lidí v 15 vesnických usedlostech na úbočí hrabětického lesa si poměrně dlouho uchovával svůj původní archaický ráz. Od doby

příchodu dvanácti kolonistů a stavby prvních selských stavení až do druhé poloviny 19. století se charakter každodenního života příliš

neproměnil a rytmus jednotlivých dní byl podřízen běhu zemědělského roku umně propojeného s liturgickým kalendářem. Tento způsob

prožívání dne, který dělili na dobu strávenou na polích, ve světnicích u kolovratů či tkalcovských stavů a čas odevzdaný Bohu, představoval

pro hrabětické muže a ženy dědictví předávané po několik dlouhých generací. Tento čas spoutaný pevným řádem plynul v místě prosyceném

tradicí, kterou zde fyzicky zpřítomňovaly nejen selské usedlosti, ale rovněž řada míst spojených s běžným chodem obce.

Vesnice skrývající ve svých zahradách dlouhé fronty ovocných stromů, místo přirozeně izolované od okolní krajiny, mohlo v mnohých

návštěvnících již v polovině 19. století vyvolávat pocit rurální idyly. Na jihu a na západě byl dostatečnou hranicí les. Obstwald zde odděloval

Hrabětice od sousedních vsí Lučic, Blahutovic, Poloúvsí a Hynčic. Dlouhé lány polí potom tvořily dělící linii mezi katastrem vesnice

a sousedním Německým Jeseníkem a Vražným. Půdorysná stopa i urbanistické řešení zde navazovaly na tradiční středověký typ lánových

vsí. Příčné rozparcelování rolí, kolmo navazujících k hlavní komunikační tepně probíhající vesnicí od severu k jihu, zajišťovalo každému

kolonistovi zhruba 100 metrů široký lán.

Velmi dlouho se zde udržela rovněž tradice přízemních staveb, o nichž vykládal Johann Schmid, který se do Hrabětic přiženil v roce 1878.

Tehdy byla na jeho dvoře číslo 9 střecha pokryta doškami a okraj byl volně dosažitelný pouhým natažením ruky, a to po celém obvodu

domu. Domy se zdily z vepřovic, nepálených cihel. Na střechách bychom mohli spatřit slámu vázanou do snopů či svazků, v Hraběticích

nazývaných „Schaiwln“. Svým půdorysem se zdejší usedlosti řadily k typu středoněmeckých dvorců. Přístupová cesta kolmo navazující

na hlavní vesnickou ulici končila před vstupními vraty do čtyřkřídlého dvora. Nad průjezdem špejchar, často i seník a v zadním traktu stodola.

Již v hrabětických testamentech se lze dočíst, že hnojiště se často nacházela uvnitř dvora, ale Otto Sehorsch je mezi válkami vídával i mimo

dvorec. Někteří hrabětičtí vysídlenci si do své nové vlasti odnesli i vzpomínky na mlátičky poháněné žentourem, který byl umístěn obvykle

vzadu za stodolou. Podle vyprávění Josefa Lobpreise vyměnily tyto mechanismy klasické cepy teprve v 80. letech 19. století. Minimálně

do roku 1870 se tak v mnohých gruntech pachtili s cepy a úrodu vymlátili mnohdy až v únoru. Transmisi vedoucí přes hřídel k mlátičce

v Hraběticích poháněly výhradně krávy. Po napojení obce na elektrickou síť se stal v roce 1936 kravský pohon nadbytečným. Zdusaná

místa ve tvaru kruhu mohli však za stodolami sledovat ještě před svým odchodem v roce 1945.

38 39

Na patrové stavby se začaly hrabětické domy proměňovat až na konci 19. století. Jednalo se o bíle omítané cihlové domy kryté pálenou

taškou. Pouze myslivna a kaple nesly na svých krovech černou břidlici. Stavební materiál museli do vsi dopravit kravským spřežením.

Lomový kámen do základů staveb přiváželi z jakubčovického lomu, vápno z 16 kilometrů vzdáleného Štramberku. Kaverny na hašení

vápna byly běžnou součástí zahradnických parcel a narazíme na ně v popisech gruntů z počátku 19. století. Vápno bylo klíčovou surovinou

pro každé stavení, a to nejen s ohledem na pravidelné bílení či stavbu. Ve spojení s kravským hnojem jej na podzim nanášeli na kmeny

ovocných stromů, aby tak svůj sad ochránili před nevítanými hosty z lesa. Kůra stromů přitahovala v zimě zejména zajíce a srny.

Jednou z tradic, která provázela hrabětické stavby minimálně od druhé poloviny 19. století a mnohým vtiskla zcela charakteristické vlastnosti,

bylo pálení vlastních cihel. Proces, jehož svědkem byl ještě ve 30. letech 20. století Otto Sehorsch, spočíval v promísení jílu s vodou. Takto

upěchovaná kaše se tvarovala v dřevěné formě do podoby cihly. Posléze ji nechali vysušit na slunci. Z těchto „Patzen“, jak nazývali nepálené

cihly, postavili krychlovitou pec, naplnili ji uhlím a podpálili. Poslední cihelnou pec postavil v Hraběticích v roce 1920 Josef Richter.

Život se však soustředil i na okraj obce a místem, kde se celoročně scházely především hrabětické ženy, byl prostor na úbočí lesa za usedlostí

číslo 6. Zde byla nádrž hrazená hrubými fošnami o rozměrech 6 x 4 metry. Tento metr a půl hluboký bazén byl vesnickou prádelnou, kde

snášely zdejší hospodyně vyvařené prádlo z kotlů a hrnců, aby je mohly vyprat. V roce 1937 dostala tato prádelna betonové stěny a pro

mnohé hrabětické děti byla v létě místem ke koupání, a to i přesto, že teplota vody často nepřesáhla 16 stupňů.

Součástí života obce byl rovněž „Schiaf“, místo, jež mělo v kravařském dialektu exotický nádech a v hornoněmeckém překladu znamenalo

střepiny či střepy („Scherben“). Ačkoliv se v zemědělském provozu jednotlivých usedlostí téměř nevyskytoval odpad, i tak byli vesničané

obklopení předměty, jež nemohli recyklovat a v určité chvíli již ani opravit. V tu chvíli navštívili Schiaf, vlastně smetiště, kde odkládali zejména

staré hrnce a střepy.

Několik hrabětických usedlostí si od prvních desetiletí 19. století mohlo dovolit chovat jedno nebo více prasat, které poráželi obvykle mezi

prosincem a únorem. Chov prasat, která zdejší rolníci nakupovali obvykle od překupníků z Haliče, dokládá i kronikář Kravařska Felix Jaschke.

Podle sčítacích operátů byl na sklonku 19. století prasečí chlívek běžný již ve všech hrabětických dvorech. Maso však museli do letních měsíců

konzervovat a nejpřímější metodou bylo uzení. Hrabětická udírna se nacházela za usedlostí číslo 15 na okraji lesa a obvykle se zde scházelo

více sousedů najednou. Již zdálky bylo možné spatřit tenký pramínek kouře a vesnici i blízký les naplňovala vůně uzeného masa.

Hrabětice, jízda kolem osení, fotografie, 1928. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

40 41

Další komunitní stavbou navštěvovanou již od posledních desetiletí 18. století řadou hrabětických hospodářů byla obecní vochlovna čili

tírna lnu. Zpracování jedné z klíčových surovin zajišťovalo zdejším rolnickým domácnostem možnost příležitostného výdělku i v zimních

obdobích, kdy bylo nutné čekat na příchod nového zemědělského roku. Budovu postavili při usedlosti číslo 7 a v roce 1878 ji koupil Johann

Schmid, který ji zboural a materiál použil ke stavbě stodoly. Společně mohli využívat i boudu postavenou na pozemku usedlosti číslo 8,

která sloužila jako sušárna ovoce. V Hraběticích zde na rošty pokládali zejména švestky. Když v roce 1917 vyhořela, museli chodit přes les

do Blahutovic, kde sušili ovoce u sedláka Wahna.

Symbolickým místem, odkud se hrabětickým již od 80. let 18. století odměřoval čas, byl prostor před usedlostí číslo 10. Zde byl v roce 1783

ukotven mohutný kmen se zavěšeným zvonem. Deset metrů odtud si vesničani v roce 1837 postavili kapli. Zvon patřil k prvním komunitním

potřebám, o něž se na sklonku 70. let 18. století oněch prvních dvanáct kolonistů přihlásilo. Nejednalo se pouze o svolávání k bohoslužbě,

ale zvuk zvonu rozdělující den ráno, v poledne a večer modlitbami andělského pozdravení takto lidem odměřoval čas. Jeho kovový zvuk

se stal neodmyslitelnou součástí každodenního ruchu vesnice a mnohým zněl v uších až do osudného roku 1946. Původní zvon nechali

hrabětičtí po obecní sbírce ulít v olomoucké zvonařské dílně v roce 1779 a zdejší světící biskup jej vysvětil ke cti apoštolů Petra a Pavla.

Ovšem s ohledem na chybějících 12 zlatých si jej mohli z Olomouce odvézt až poté, co tuto částku doplatil majitel hranického panství kníže

Karel z Dietrichsteina-Proskau. Od roku 1783 až do sklonku 30. let 19. století visel zvon na příčném bidle mohutného kmene, který byl

v horní části kryt šindelovou stříškou. Touha po vlastní kapli byla však stále větší. Volně dostupný zvon lákal přespolní mládež, která mnohdy

budila a děsila hrabětické nevyžádaným půlnočním zvoněním. K stavbě nakonec přikročili v roce 1837 a jednalo se skutečně o projekt

celé komunity. Stavební materiál dodali společně a práci odvedli místní zedníci a tesaři. 2. července 1838 vysvětil nový sakrální prostor

jesenický farář a fulnecký rodák Johann Haupt. Klíče uchovávala až do roku 1945 rodina Kubesch, z jejichž členů se rovněž po několik

generací rekrutovali zvoníci. V roce 1893 provedli v kapli zámečnické práce za necelých 11 zlatých a 21. června 1895 vystavil truhlář August

Seidenberger účet na 16 zlatých. Usadil zde nový oltářní stupeň a osadil nová vstupní vrata i se zárubněmi.31

Pískovcovou sochu sv. Jana Nepomuckého dovezl na sklonku 18. století do vesnice Johann Bayer, který v té době obchodoval s vínem. Jeden

z jeho příbuzných byl farářem v nejmenované dolnorakouské obci a socha stávala původně na jeho farním dvoře. Při jedné z návštěv roku

1796 jej Johann Bayer o světcovu sochu žádal a nakonec ji farář Hraběticím daroval. Postavili ji na hranici zahrad usedlostí 2 a 3. V Hraběticích

ji nazývali „Bayerův Jan“. Do prostoru sevřeném 16 grunty umístili hrabětičtí ještě kamenný kříž, který v roce 1828 nahradil prostý dřevěný.

Hrabětice, vila Ortelt, kaple a Mendlova usedlost, fotografie, 1928. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

Německý Jeseník, obecná škola, fotografie, 1936. Archiv obce Jeseník nad Odrou

Hrabětice, kaple, fotografie, 1935. Archiv obce Jeseník nad Odrou

42 43

Rustikální plastiku z hrubozrnného pískovce

podloženou i v obecních účtech z větší

části financoval zdejší podkovář Johann

Bratrich. Když nechala v roce 1935 rodina

Kubesch postavit na horním konci obce boží

muka tak se počet sakrálních staveb v obci

uzavřel. Sloup stojící v místě, kde odbočuje

polní cesta směrem k Vražnému, nese nejen

votivní obraz Panny Marie, ale mezi lety 1944

a 1945 zde byla pamětní deska věnovaná

několika hrabětickým padlým ve službách

wehrmachtu.

Poznámky

1) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 11, sign, 4c (Popisy hranic pozemků obce Hrabětice, 29. 8. 1776).

2) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 11, sign, 4c.

3) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 11, sign, 4c, fol. 10v.

4) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 11, sign, 4c, fol. 11r. Při stavění tzv. umělých mezníků (kopy, dolíky, kameny) se pod hranečníky vkládali tzv. „svědkové“. Nemuselo se jednat vždy o černé uhlí a Chadt Ševětínský uvádí pro Čechy v průběhu 16. – 17. století jednotlivé druhy těchto označení (kusy cihel, hřebíky, oblázky, knoflíky, peníze, sklo, kovářský škvarek). Jan Evnagelista Chadt – ŠevětínSký, Dějiny lesů a lesnictví (hospodářství lesního a hospodářského lesního zřízení či úpravy lesa – soustav) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Písek 1913, s. 632 – 633.

5) O. SehorSCh, Erinnenrungen, s. 25.

6) Dřevěné „Pritschen“, používané onoho zakládajícího dne v Hraběticích, byly v obci uchovány ještě v roce 1873, když do vesnice zavítal vlastivědný badatel Weigel. S. Weigel, Grafendorf, s. 24..

7) Rituál „Pritschen“ podstoupili toho dne také synové Antona Blaschkeho, Frantze Latziny, Michaela Richtera, Martina Bayera, Johanna Blaschkeho a Antona Kubesche. Tamtéž, s. 24.

8) Z obce Německý Jeseník se jednalo o syny Johann Hilschera, Johanna Dittricha, Johanna Schneidera a Daniela Fritsche. Tamtéž, s. 24.

9) Zápis z protokolu uložen v katastrálním odhadním operátu obce Hrabětice. MZA Brno, fond D 9 (Vceňovací operáty), inv.č. 589, karton č. 233. „Protocoll, welches am heutigen Tage über die Bestimmung welche Kulturgattungen im Umfange der Steuergemeinde Grafendorf vorkamen, nach der Anordnung des § 19 der Belehrung zur Vornahmen der vor arbeiten für die Grundertragsschatzungen aufgenommen wurde“.

10) K vceňovacím operátům pro Moravu srov. a. koCman a Kol., Průvodce po státním archivu v Brně, Brno 1954, s. 327 – 328.

11) Instruction zur Ausführung der zum Behufe des allgemeinen Catasters in Folge des 8ten und 9ten Paragraphes des Allerhöchsten Patentes vom 23. December 1817 angeordneten Landes-Vermessung. Wien Aus der kaiserlich-königlichen Hof- und Staats-Aerarial Druckerey 1824.

12) MZA Brno, fond D8, inv.č. 589, karton č. 233 (Catastral – Schätzungs Elaborat der Gemeinde Grafendorf, § 1 Topographie, § 3 Bevölkerung).

13) MZA Brno, fond D8, inv.č. 589, karton č. 233

14) MZA Brno, fond D8, inv.č. 589, karton č. 233.

15) K vesnickému urbanismu a sociální skladbě zástavby v středověké a raněnovověké vesnici Jiří Škabrada, Lidové stavby, s. 55-76

16) O. Sehorsch, Erinnerungen, s. 24.

17) Tamtéž, s. 31.

18) Tamtéž, s. 31.

19) Srov. Jiří Škabrada, Lidové stavby, s. 60.

20) SOkA Nový Jičín, fond Archiv obce Hrabětice, inv.č. 14.


Hrabětice, boží muka vedle myslivny, fotografie, 1935. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

44 45


23) MZA Brno, fond D8, inv.č. 589, karton č. 233. Natural – Etrags – Protocoll, welches über den jochweisen Durchsnitts - Ertrag jeder einzelnen Klasse der Wald – Kulturen aufgenommen wurde.




27) Jan Evangelista Chadt – ŠevětínSký, Dějiny lesů a lesnictví (hospodářství lesního a hospodářského lesního zřízení či úpravy lesa – soustav) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Písek 1913, s. 796.

28) Popis Josefa Schwoye zachycuje Hrabětice v roce 1791, ovšem jedná se o velmi stručnou zprávu, pouze letmo objasňující způsob založení vsi a zachycující počet domů (Grafendorf, ein auf Herrschaft Weißkirch vor einigen Jahren aus einem herrschaftlichen abseitigen Mayerhof neu angelegtes Dorf, enthält im Jahre 1791 15 Häuser, 19 Familien, 75 Seelen). Joseph SChWoy, Topographische Schilderung des Markgrafthum Mähren. 3 Band. Wien.

29) O. SehorSCh, Erinnerungen, s. 29

30) Materiály k podkapitole byly čerpány výlučně z knihy Otto Sehorsche Erinnerungen an Grafendorf.

31) SOkA Nový Jičín, Archiv Římskokatolického úřadu Jeseník nad Odrou, inv.č. 1, Kniha kostelních účtů.

46 47

Na troskách dvoraRaabizační vesnice na sklonku 18. století

Osudy panského dvora v Blahutovicích

Rekonstrukce osudů tzv. blahutovického dvora se na podkladě dochovaných písemných pramenů mění v postup mírně detektivní. Ačkoliv

se o jeho existenci dovídáme ze záznamu z roku 1776 („Plattendorfer Hoff“), další stopy se v hlubší minulosti ztrácejí. 31. května 1776 potvrdili

purkrabí hranického panství Dr. Wenzel Anton Kaupa a důchodní písař Karl Johann Neumann kupní smlouvu s příchozími kolonisty, kde

mimo jiné popsali celou situaci těmito slovy: „Areál blahutovického dvora sestávající se z luk, polí a zahrad se dělí na dvanáct stejných částí“.1

Tímto existence blahutovického dvora oficiálně končí, otázkou zůstává, kde hledat její počátky a zda lze v minulosti zachytit alespoň letmý

obraz tohoto místa před vznikem vesnice.

Studie Stephana Weigla v sudetoněmeckém sborníku Das Kuhländchen popisuje zajímavé detaily ze samotného konce blahutovického

dvora, aniž by však autor odkázal na zdroje svých informací. Ještě v roce 1772 se nacházel uprostřed obce, zhruba v místech dnešního stavení

číslo 9, panský dvůr dietrichsteinské vrchnosti. Se všemi svými pozemky náležel tehdy k Blahutovicím a hlavní silnice procházející Hraběticemi,

stejně jako další cestní síť byla součástí tehdejšího dvora. V 70. letech 18. století se zde měl chovat pouze mladý hovězí dobytek, který sváželi

do blahutovického dvora ze sousedního poloúveského statku. V tomto období se nacházely v prostoru dvora již značně zchátralé dřevěné

stavby.2

Prvními spolehlivými průvodci pro cestu do hospodářské minulosti panství mohou být urbáře, částečně uložené ve fondech hranického

velkostatku a částečně v rodinném archivu Dietrichsteinů. Je nutné ovšem počítat s rizikem, že ne vždy si urbáře všímaly i dominikálních

staveb. V nejstarším dochovaném urbáři pořízeném roku 1569 za Jana Kropáče z Nevědomí narazíme pouze na zmínku, a to v místech

popisujících robotní povinnosti blahutovických poddaných. V případě stavby či oprav zámku, mlýna nebo dvora byli povinni vozit na staveniště

kamení a dřevo. Do dvora k panské pile měl rovněž každý rolník každoročně svážet jeden klát z lesa.3

Hospodářský popis hranického panství z roku 1655 však vyvolává nad existencí panského dvora v Blahutovicích jisté rozpaky, neboť jej

v soupisu těchto objektů, tedy maierhofů, nenalezneme.4 Nejbližším panským dvorem byl v polovině 17. století Bělotín, kde chovali 21 dojnic,

jedno tříleté tele, tříletého volka, dvě tříletá prasata, šest husí, šest krocanů, třináct slepic a dva kapouny.5 Vedle dalších osmi vesnic byl v Bělotíně

rovněž menší ovčín, kde vrchnost chovala 60 ovcí, 99 jednoročních ovcí, 210 jehňat a jednoho berana. Je tedy možné, že blahutovický dvůr

vznikl až po roce 1655. Pro ilustraci vzhledu tehdejších hospodářství na hranickém panství si však lze pomoci pohledem na okolní dvory.

48 49

Podobně neurčitý obraz se dochoval v urbáři z roku 1684, který

se zabývá především evidencí rustikálu a zaznamenává povinnosti

blahutovických sedláků a chalupníků. Pouze v jedné části se

hovoří o možnosti vesničanů odebírat na posvícení za výhodnou

cenu z panského dvora starší krávy.6

Další pramen, který by mohl poodhalit okolnosti existence

blahutovického dvora je hospodářský inventář hranického panství

z roku 1744.7 Vedle hranického zámku, patronátních kostelů,

pivovarů, ovčínů a dalších vrchnostenských staveb eviduje inventář

rovněž panské dvory v okolních vsích. Celkem pět hospodářských

dvorů se v polovině 18. století rozkládalo v Hranicích (Horní dvůr,

Čaputův dvůr), Klokočí, Opatovicích a Bělotíně. Jedno z možných

vysvětlení by tedy vznik blahutovického maierhofu mohlo

posunout až za rok 1744.

Prvních dvanáct. Založení obce v roce 1776

Dne 29. srpna roku 1776 se v obci Hrabětice sešli nově zvolený

rychtář vsi Anton Richter a zástupci nově vznikající vesnice

Georg Till s Matthiasem Dietrichem. K nim se přidali úředníci

vrchnostenské správy z nedalekých Hranic hejtman Karl Johann

Neumann, obroční Josef Kopp, lesní pojezdný Johan Mayer.

Na jednání nechyběl ani vrchní úředník a regent ditrichsteinských

statků Johann Jakub Brauer. Zástupci obce i úředníci hranického

panství se v tomto srpnovém dni sešli nad mapou, aby zakreslili

hranice nové vsi „Graffen Dörfel“, která vznikla na troskách živořícího

blahutovického dvora (Plattendorfer Hoff).8 Hrabětice se tedy zařadily

mezi typické raabizační, respektive dominikální vesnice zakládané

od 70. let 18. století na pozemcích zrušených vrchnostenských dvorů.

Vzhledem k neefektivnosti hospodaření na panských dvorech, kde

byla ekonomika velkostatku odkázána na neproduktivní a nemotivující

robotní práci poddaných, navrhly ústřední kruhy monarchie v polovině

70. let 18. století poměrně radikální řešení. Rakouský ekonom

František Antonín Raab doporučil zrušit, rozparcelovat a rozprodat

či propůjčit do nájmu půdu neproduktivních hospodářských dvorů.

Poměrně novátorskou ekonomickou strategii aplikoval stát zpočátku

pouze na modelových příkladech a rozparceloval tzv. komorní statky

a dvory patřící zrušenému jezuitskému řádu.9

Tehdejší vlastník hranického panství, pod nějž Blahutovický dvůr

spadal, kníže Karel Dietrichstein – Proskau překonal počáteční

ostych, který se ve velkostatkářských kruzích vůči revoluční

raabizační myšlence projevoval a rozhodl o konečném osudu

skomírajícího dvora.

Kromě racionálních ekonomických důvodů, které v polovině

70. let 18. století vedly dietrichsteinskou vrchnost k likvidaci

neprosperujícího blahutovického dvora a k založení nové vsi, se

dochovala ještě vzpomínka na jeden z honů, které pořádal Karel

Maxmilián z Dietrichsteina se svou chotí Marií Annou Josefou.

Prameny nepodložená událost, která koluje v literatuře, vypráví

o honcích, kteří se během lovu dostali až do míst, kde stával Urbář hranického panství, titulní list, 1569. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

Smlouva o odprodeji pozemků bývalého blahutovického dvora, 1776. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

50 51

blahutovický dvůr. Jak převzal Václav Severa do Vlastivědy moravské: „Panstvo užaslo nad čarokrásným pohledem odtud do Kravařska.

I prohodili někteří, že by na tomto místě mohla státi pěkná vesnička a hned navrhli, aby se jmenovala dle přítomné hraběnky“.10

Zda byla hlavním impulsem k založení nové vsi „lovecká událost“, kterou lze vzhledem k chybějícím pramenům odkázat spíše do roviny

ústně tradovaných příběhů nebo úzkostlivý zájem o prosperitu panství, není dodnes uspokojivě objasněno. S největší pravděpodobností

zde svou roli sehrála kombinace obou skutečností: kníže Karel Maxmilián se v průběhu lovu dostal do míst blahutovického panského

dvora a na jedné straně byl okouzlen „čarokrásným pohledem“ do kravařských rovin a současně zděšen katastrofickým stavem místního

hospodářství. Výsledkem tak mohlo být spojení příjemného s užitečným a ves vznikající v údolíčku vesnického potoka byla nejen splněním

představy o osadě v malebném zákoutí, ale současně výhodným řešením neuspokojivé hospodářské situace.11

Rozparcelování blahutovického dvora se zpočátku značně protahovalo. Za ditrichsteinskou vrchnost vedl jednání hejtman hranického

panství a hlavní úředník Hospodářského úřadu Karl Johann Neumann. Ovšem až v roce 1776, 31. května podepsal kníže Karel Maxmilián

z Dietrichsteina smlouvu s 12 německými kolonisty, kterým poskytl pozemky čerstvě rozpuštěného blahutovického dvora.12 Za nově vzniklou

ves „Grafen Dörfel“ podepsali smlouvu první rychtář Anton Richter a zednický mistr Josef Bayer. Vedle úřední pečeti vrchnosti připojili

svůj podpis purkrabí hranického panství Dr. Václav Anton Kaupa a obroční Josef Karl Kopp. Vrchnostenská správa přiznala osadníkům

ve smlouvě poměrně velkou volnost a na pozemcích bývalého dvora si mohli stavět vlastní statky, obhospodařovat k nim příslušná pole,

lesy a louky. Daní za tuto svobodu byla dávka 50 zlatých (poplatek za stavební místo), kterou byli poddaní osvobozeni od dalších odvodů

či poddanských robot a posléze pravidelný roční poplatek. Areál blahutovického dvora sestávající se z polí, luk a zahrad měl být rozdělen

na 12 ideálních částí, což se shodovalo s počtem příchozích kolonistů.

Necelé dva měsíce po podepsání smlouvy, 29. srpna roku 1776 přijela do obce již zmiňovaná vrchnostenská delegace složená z hejtmana,

obročního a lesního pojezdného Johanna Maeyera, vedená hlavním úředníkem dietrichsteinských panství Johannem Jakubem Brauerem.

Za vesnickou samosprávu jednali kromě rychtáře Antona Richtera také obecní přísežní Matthias Dittrich a Georg Till. Hlavním pořadem

jednání bylo slavnostní vymezení hranic nové obce. Celkovou proměnu krajiny v prostoru bývalého panského dvora, osazování ovocných

sadů, rostoucí stavby dvanácti gruntů i vzájemné oddělování parcel prostřednictvím plaňkových či živých habrových nebo bukových plotů

lze sledovat i v první pozemkové knize obce. Její rozbor je předmětem jedné z dalších kapitol.

Poznámky1) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 9, sign. 4a, fol. 4r.

2) J. Weigel, Grafendorf, s. 93-94.

3) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 172, kniha č. 1, fol. 176r-v.

4) MZA, G 140 (Rodinný archiv Dietrichsteinů), inv.č. 979, sign. 193, karton 299.


6) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 174, kniha č. 3, fol. 226v.


8) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 11, sign. 4c, fol. 2r-3v.

9) K raabizačním vsím v kontextu vesnického urbanismu Jiří Škabrada, Lidové stavby, s. 73-76.

10) V. Severa, Novojičínský okres, s. 269 – 270.

11) Podobně postupovala hranická vrchnost při založení raabizačních vsí Novosady a Rybáře. V. bartovSký, Hranický okres. Vlastivěda Moravská. Brno 1909.

12) ZAO-OL, Vs Hranice, inv.č. 9, sign. 4a.

52 53

Mezi maštalí a tkalcovským stavem Venkovská realita ve světle pozůstalostí

Pozůstalosti hrabětických rodin z první poloviny 19. století

Na konci léta roku 1815 to nevypadalo se zdravím Antona Dietricha, soukenického mistra a majitele zahradnického gruntu v Hraběticích

nikterak dobře. Stále sílící souchotiny začínaly získávat převahu a 24. října jej nemoc udolala.1 Toho dne mohli hrabětičtí sousedi spatřit

faráře Franze Lindnera z fary v nedalekém Jeseníku, jak s viatikem míří k Diettrichovu stavení. Poslední vůli uzavřel Anton Diettrich již den

předtím a nyní mohl v klidu přijmout svátosti a takto posilněn očekávat poslední chvíle. Smrt, kterou lze s ohledem na včasné majetkové

vyrovnání i duchovní zaopatření nazvat jako spořádanou, jej navštívila ještě téhož dne.

Narativní prameny, ať již osobní záznamy nebo obecní kronikářské zápisy byly na začátku 19. století ve vesnickém i nadále převážně

negramotném prostředí spíše výjimkou. Z tohoto důvodu jsou písemné prameny uložené ve vrchnostenských archivech vítaným zdrojem

informací o životě ve vesnických chalupách a gruntech. V rámci těchto písemností musíme svou pozornost obrátit zejména k pozůstalostním

spisům jednotlivých vesničanů, protože ty mohou prolomit bariéru mnohdy statistického pohledu patrimoniálních úřadů na každodenní

život venkova. Pozůstalostní řízení, proces, na němž se společně s panskými úředníky podíleli i členové vesnické samosprávy, odhaluje

řadu vazeb a mnohdy jde hlouběji do minulosti, naráží na konkrétní rozhodnutí, životní strategie a podmínky každodenního života v užším

rodinném kruhu i v rámci celé venkovské komunity.

Když ležel hospodář na smrtelné posteli a chtěl sepsat poslední vůli, přicházel ke slovu rychtář s ostatními staršími obce a někým, kdo

byl schopen psát. Po jeho smrti měl rychtář s ostatními představenými právo vstoupit na statek zemřelého, odhadnout movitý i nemovitý

majetek a sestavit inventář. V případě, že zemřel hospodář a zůstaly jen nezletilé děti a vdova, bylo úkolem rychtáře zajistit pořádek a chránit

majetek před případným zcizením.

Jednotlivé typy dokumentů zařazené do pozůstalostních spisů hrabětických obyvatel a uložené v panské kanceláři hranického velkostatku

nám s ohledem na rozdílnou dobu svého vzniku poskytují informace jak o osobních motivacích jednotlivce (testamentární vypořádání) tak

o okolnostech, které následovaly bezprostředně po smrti odkazujícího. V případě posledních vůlí se nabízí srovnání s podobným typem

pramene dochovaným pro městské prostředí zdůrazňujících především každodenní řemeslnickou realitu okolních měst. Pozůstalosti vesničanů

hranického panství nám umožňují poodhalit hlavní zákonitosti agrárního života na vesnici na konci 18. a v prvních desetiletích 19. století.

54 55

V posledních vůlích hrabětických chalupníků a zahradníků se setkáme zejména s pečlivým vymezením dědických práv a vzájemného

poměru mezi jednotlivými pozůstalými. Dědické právo bylo i v Hraběticích principem, který výrazně ovlivňoval budoucí složení rodiny a její

další fungování. Ve všech dochovaných testamentech lze sledovat striktní dodržování principu jedno nástupnictví, zákaz dělení statků

a vyplácení ideálních peněžitých dílů. Kšafty hrabětických venkovanů umožňují sledovat rodinné majetkové společenství, které však

s ohledem na instituci výminku nevylučovalo soužití několika rodin pod jednou střechou.

Poslední vůle majitelů gruntů dokumentují v prvé řadě snahu nemocných či umírajících hospodářů zajistit majetkové vyrovnání mezi

potomky a ještě v poslední chvíli vytvořit důstojné podmínky pro život pozůstalé vdovy. Podoba výminku tak podobně jako ve svatebních či

kupních smlouvách zaměstnávala mysl mnoha hrabětických hospodářů. Vyrovnání dluhů s ostatními sousedy nebo i se sedláky z okolních

vesnic bylo při projednávání testamentů rovněž aktuálním tématem a kšafty často nabízí způsoby, jak dlužné částky umořit. Obvykle svolal

rychtář veřejnou dražbu, kde se vedle dobytka nabízely i svršky zesnulého.

Pohled do vesnické domácnosti na sklonku 18. a v první polovině 19. století lze doplnit rovněž četbou majetkových inventářů. S ohledem

na častý výskyt tkalcovských stavů či kolovratů je zřejmé, že i v Hraběticích si zdejší vesničané vypomáhali řemeslnou výrobou. Obdělávání

půdy bylo samozřejmě i nadále hlavním zdrojem obživy, nicméně vedle tradičních vesnických řemesel jako bylo mlynářství či kovářství se

ve zdejší krajině stále silněji usazovala tradice plátenické výroby. Nakonec zmínky o pěstování lnu jsou v hrabětických písemnostech velmi

časté a o klapotu tkalcovských stavů se po své návštěvě vsi zmiňoval rovněž fulnecký kronikář Felix Jaschke. Mnohem barevnější představu

o vesnickém životě získáme rovněž z inventárního soupisu šatstva, který si pro plastičtější představu o hrabětických vesničanech můžeme

propojit s dochovanými akvarelovými kresbami Franze Kledenského zachycujícího život na Kravařsku v první polovině 19. století.

Rodina Beyer

Joseph Bayer, původní osadník a účastník rituálního stvrzení rozměřených hranic nově vzniklé obce zemřel v Hraběticích 29. prosince roku

1805.2 Zanechal po sobě Judithu, vdovu z druhého manželství a dospělé děti, které mu porodila jeho první žena. Martin Beyer byl v době

otcovy smrti hrabětickým rychtářem, dcera Rozina byla provdána za kolářského mistra Johanna Glassera z Břeclavi, Elisabeth za řeznického

mistra Leopolda Tilla z Dolního Vražného, Judita za Antona Teichmanna, tkalcovského mistra z Horního Vražného. Nejmladším byl Mathias

Beyer, tou dobou vandrující řeznický tovaryš, a proto nemohl úředník hranického panství zaznamenat jeho momentální místo pobytu.

Testament uzavřel Josef Beyer dva měsíce před svou smrtí, 28.

října 1805, za přítomnosti úřadujícího purkmistra Franze Tilla

a vyžádaného svědka Antona Kubeschy. V těchto podzimních

dnech činilo jeho jmění částku necelých 80 zlatých, k čemuž

bylo nutné započítat ještě dlužné peníze od rodiny či lidí

z okolních vsí. Tak N. Künzelmann z nedalekých Lučic dlužil

Josefu Beyerovi částku 8 zlatých, oderský postřihač sukna

Prokop rovněž 8 zlatých a dcera Rosina provdaná v Dolních

Rakousích 17 zlatých. Po započítání peněz, které Josef Beyer

obdržel za odprodej téměř 15 měřic obilí, mohl testamentárně

odkázat sumu ve výši 199 zlatých 32 krejcarů. Po odpočtu 15

zlatých na pohřební náklady a zádušní mše zanechal všem

pozůstalým po 30 zlatých 45 krejcarech. Výjimkou byly dcery

Rosina, které odpočetl výše uvedený dluh a Alžběta s Juditou,

jimž strhnul jedné 4 a druhé 10 zlatých za šaty. V poslední vůli

rozdělil rovněž tu část věcí, které nebyly předmětem nadcházející

dražby. Dceři Juditě do Horního Vražného odkázal tkalcovský

stav včetně příslušenství a jejímu muži dlouhý bílý kožich

s kabátem v ceně 10 zlatých. Nejstaršímu synovi a současně

dědici zahradnického gruntu, hrabětickému rychtáři Martinu

Beyerovi přenechal modrý kožich, modrý soukenný kabát, pár

kožených nohavic a holínky. 3

Pozůstalostní spis Johanna Beyera, 1847. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

56 57

Pokud jde o pasiva, tak během svého života nestačil Josef Beyer vypořádat dluh Michaelu Fritschovi, k čemuž zavázal svou ženu Juditu.

Ta si mohla ponechat veškerý pozůstalý mobiliář sestávající se především ze zařízení domu a dvou krav za předpokladu, že uhradí výše

uvedený dluh. S ohledem na hospodářské zázemí zahradnického gruntu nejsou bez zajímavosti ani informace o přerozdělení zásob obilí.

Přebytek neprodaného ovsa měl zůstat vdově Juditě i s polovinou vymlácené slámy, další polovinu slámy si měli rovným dílem přerozdělit

pozůstalí synové a dcery. 4

Nejvýraznější položkou v dochovaném inventáři byly šaty a hospodářské zařízení domu. Josef Beyer tak odkázal svým dětem modrý kožich

(30 kr.), modrý soukenný kabát (2 zl.), pár kožených nohavic (1 zl.), holínky (1 zl.), dlouhý bílý kožich (7 zl.) a dlouhý modrý soukenný kabát

(3 zl.). Z živého mobiliáře se jednalo pouze o dvě dojnice v hodnotě 40 zlatých a dále již inventář eviduje pouze předměty každodenní

domácí potřeby: lopatu (15 kr.), vědro (8 kr.) a dva džbery (16 kr.). 5

O necelých dvacet let později, 5. ledna 1822, zemřel Josefův nejstarší syn a bývalý rychtář obce Martin Beyer ve věku 61 let. Majitel

zahradnického gruntu, který na základě údajů z úmrtní matriky podlehl v prvních lednových dnech roku 1822 souchotinám, odkázal své

manželce a dětem majetek v celkové výši necelých 900 zlatých.6 Podle úmrtní relace po sobě zanechal bývalý rychtář manželku Kateřinu

a syna Johanna a Magdalenu (17 let), oba v Hraběticích. Syn Matyáš (24 let) byl toho času v armádě. Dochovaný testament dokumentuje

nejen hospodářské zázemí zesnulého, který zastával v rámci obce rychtářský úřad, ale s ohledem na instituci výminku je zajímavou sondou

do sociálních seberegulačních opatření prosazovaných ve vesnické komunitě v první polovině 19. století. Poslední vůle Martina Beyera

důsledně vymezuje práva pozůstalé vdovy Kateřiny a text je tak zajímavým svědectvím o kvalitě každodenního života na venkovském

výminku.7

Dědicem zahradnického gruntu v celkové hodnotě 850 zlatých byl prvorozený syn Johann, který však měl převzít hospodářství až o svátku

sv. Jana. V takto nastavené lhůtě od ledna až do letního slunovratu roku 1822 mohla na gruntu hospodařit pozůstalá manželka Kateřina.

Při předání gruntu převede vdova synovi Johannu Beyerovi rovněž zemědělský mobiliář čítající vůz, pluh, dvě brány, nářadí a bečky na zelí.

Po svém odchodu z vedení hospodářství měla mít však Kateřina zajištěno každodenní zázemí pro důstojné stáří. V rámci doživotního

výminku jí kšaft Martina Beyera zaručoval bezplatné ubytování ve světnici s komorou a půdou. K dispozici měla mít rovněž chlév včetně

seníku, polovinu nižší kůlny, část dvora a ve sklepě „místo hned za dveřmi“. V poslední vůli ji manžel zaručil také podíl na hospodářském

výnosu ze všech polí, luk a zahrad. Na zahradě před domem měla mít užitek z trávy v rozmezí od „jámy na hašení vápna až dolů k jabloni“.

Tři řádky brambor si mohla každoročně zasadit rovněž na Beyerově poli mezi cestou a potokem Luha, což byl prostor mimo vlastní

zastavěné území obce poblíž hranic s jesenickým katastrem. Půda položená v hrabětické trati „Vorderfeld“ byla však na samém okraji

obecních hranic, značně vzdálena od Beyerova gruntu. Další prostor pro pěstování se jí testamentárně zaručoval na „hospodářově poli“,

kde mohla každoročně sadit záhon zelí. Manžel ji v poslední vůli rovněž pojistil možnost bezplatné pastvy hovězího dobytka, který vyháněli

na pastviny společně se stádem hospodáře.8

Martin Beyer v testamentu nezapomněl ani na svého druhorozeného syna Matyáše, kterému měl bratr po jeho příchodu z vojenské služby

poskytnout prostory pro bezplatné ubytování. Po smrti matky se ovšem musel přestěhovat do menší světnice a tu obývat až do chvíle, než

ji bude potřebovat hospodář. Vedle toho měl nový majitel gruntu vyplatit bratru Matyášovi obnos ve výši 50 zlatých a předat mu „lepší“

tkalcovský stav a rovněž postel včetně polštáře a přehozu. Na rozdíl od otce Josefa, zanechal po sobě Martin Beyer mnohem vyšší dluhy,

k jejichž umoření měli pozůstalí použít část výnosu z dražby. Nejvíce peněz, cekem 77 zlatých a 36 krejcarů dlužil bývalý rychtář místnímu

revírníkovi Františku Štěrbovi. Hrabětickému domkáři a sousedovi Antonínu Kubeschovi 75 zlatých a sedlákovi Johannu Schmidtovi ze

sousedního Jeseníku 50 zlatých. Poměrně menší částky dlužil Barboře Pleban z Emaus (7 zl.) a Antonu Kubeschovi (7 zl. 36 kr.). Z budoucí

sklizně navrhnul odebrat a vymlátit třetinu snopů ve prospěch splátky dluhu. Kromě zrna či slámy měli prodat rovněž deset včelích úlů.

Pokud jde o šaty, obnos získaný jeho dražbou vyhradil pro zaplacení pohřebních nákladů a zádušní liturgie.9

Inventář evidoval vedle vlastní nemovitosti dva tkalcovské stavy (8 zl.), deset včelích úlů (25 zl.), dvouleté tele (20 zl.), a konečně soubor

šatstva: krátkou černomodrou kazajku (1 zl. 15 kr.), modrý kabát či plášť s kapucí (5 zl.), hnědý kožich (4 zl.), jednu lněnou (30 kr.) a jednu

hrubou košili (20 kr.), klobouk (1 zl. 15 kr.), pár starých holínek (30 kr.) a černou čepici (40 kr.).10

Další majitel gruntu Johann Beyer zemřel ve věku 23 let 2. října 1847 v haličském Lvově, který znali německy hovořící obyvatelé habsburské

monarchie spíše jako Lemberg. Johann po sobě nezanechal testament. Zůstala vdova Terezie s ročním synem Johannem. Vedle licitačního

protokolu z dražby je jedním z mála pramenů dokumentujících ne příliš dlouhý život představitele třetí generace hrabětických Beyerů snad

jen inventář sestavený sedm dní od ohlášení jeho smrti, 10. října 1847. Po hospodáři zůstal na hrabětickém gruntu tmavě zelený dlouhý

kožich (6 zl.), starý a použitý tmavě zelený krátký kožich (2 zl.), nový tmavě modrý dlouhý kabát (5 zl.), nové soukenné kalhoty (1 zl. 40 kr-),

modrá hedvábná a použitá vesta (15 kr.), černá a obnošená plátěná vesta (20 kr.), stará obnošená košile (10 kr.), starší černý klobouk (20

kr.) a černá čepice (20 kr.). Z nářadí se dochoval pouze značně opotřebovaný tkalcovský stav odhadnutý na 1 zlatý. 11

58 59

Rodina Blaschke

Ve věku 47 let zemřel 10. července 1808 Johann Blaschke, syn Andrease, jednoho z dvanácti osadníků, kteří se roku 1776 usadili

na pozemcích bývalého blahutovického panského dvora. Johannův otec Andreas, který se narodil v Blahutovicích roku 1708, se tedy

do nové osady ve stínu lesa Obstwald stěhoval již jako sedmdesátiletý stařec a na bedra jeho patnáctiletého syna musela tehdy spadnout

velká část starostí o nově nabyté hospodářství.12 Johann po sobě nakonec zanechal manželku Magdalenu a děti z prvního manželství

Julianu (16 let) a Johanna (10 let). Podle testamentu měla vdova Magdalena spravovat hospodářství, ať již sama či s novým manželem, až

do dosažení plnoletosti syna Johanna. Tento jediný mužský potomek měl dědictví převzít v obvyklý termín svátku sv. Jana a pouze v případě

jeho předčasné smrti mohli nemovitost předat dceři Julianě. Ke stavení náležel ještě soubor zemědělského nářadí, které mohla manželka

užívat až do doby jeho převedení na syna. Ten tedy mohl počítat s jedním koněm, dobrým okovaným vozem se vším příslušenstvím, pluhem

a dvěma bránami, kotlem na švestky, velkou a malou pilou na dřevo, sekerkou a větší sekyrou, lopatou, motykou, dlátem a vrtákem. Pro

zajištění hotovosti Johann Blaschke doporučil odebrat tři snopy obilí z nejbližší sklizně a po odprodání zrna i vymlácené slámy rozdělit

peníze na tři díly. Navíc měli prodat dojnici a další čtyři měřice obilí. Dvě třetiny výnosu odkázal sirotčímu úřadu hranického panství a zbytek

manželce Magdaleně. Stejným způsobem měli naložit s jeho šatstvem a jednou krávou. Tato část byla nakonec předmětem dražby vedené

hrabětickým rychtářem.13

Ačkoliv se ve spise Johanna Blaschkeho nedochoval pozůstalostní inventář, jistou náhradu nabízí protokol z projednávání pozůstalosti

sestavený ve vrchnostenské kanceláři hranického panství 30. června 1808. Vedle zahradnického gruntu v celkové výši 400 zlatých odkázal

Johann Blaschke ještě 260 zlatých v hotovosti, z nichž 50 zlatých putovalo na pokrytí pohřebních nákladů a odsloužení zádušních mší

a zbytek přerozdělil rovnou částkou 69 zlatých 30 krejcarů manželce Magdaleně, synu Johannovi a dceři Julianě.14

Vrchnostenská agenda částečně zachytila rovněž osudy dalších synů zahradníka Andrease Blaschkeho, a to prostřednictvím pozůstalostního

řízení jejich manželek. Anna, dcera Matyáše Diettricha a manželka zahradníka Antonína Blaschka zemřela 28. března 1828 na zahradnickém

gruntu v Hraběticích číslo 10. Anna po sobě zanechala již plnoleté děti Michaela, Magdalenu, Terezii, Julianu a Annu, a kromě několika

kusů ručního nářadí a šatstva neodkázala žádný majetek. Vzhledem k dlouhodobé, devět let trvající nemoci Anny vynaložil manžel Antonín

částku téměř 100 zlatých, kterou v průběhu doby použil na hrazení lékařů a léků.15

Hospodářství v tu dobu vedl již syn Michael, jehož osobní pozůstalost se nedochovala. Informace k vybavení domu částečně obsahuje

testament jeho manželky Rosiny, která zemřela již na zahradnickém gruntu číslo 15 dne 29. října 1841. Každé z dcer odkázala po dvou

velkých peřinách a své šatstvo přenechala těm z nich, které je budou nejdříve potřebovat. Nejstarší byla dcera Rosina, která měla v době

matčiny smrti 11 let, Agnes byla devítiletá, Anna měla čtyři a Magdalena dva roky. Rosině odkázala červenomodře pruhované povlečení

a ještě silné lněné prostěradlo, Agnes atlasový, červeně pruhovaný přehoz a tři prostěradla a Anně „potištěný“ červeno modře pruhovaný

přehoz. Celkem 48 vřeten lnu měl manžel rozdělit dcerám stejným dílem. Náklady na pohřeb a zádušní liturgii uhradil manžel z vlastních

peněz.16

Z dochované kvitance vystavené jesenickým farářem Johannem Hauptem 18. března 1842 si lze vytvořit alespoň částečnou představu

o podobě venkovského pohřbu v první polovině 19. století. Štolové poplatky faráři činily 7 zlatých 48 krejcarů a kantorovi, který koordinoval

hudební část liturgie náležely 2 zlaté 36 krejcarů, 1 zlatý se přerozdělil mezi muzikanty. Hrobníci obdrželi rovněž 1 zlatý, kostelník 12

krejcarů a 6 krejcarů patřilo ministrantům. Za vytištění pohřebních cedulí či oznámení zaplatil manžel Michael 7 krejcarů.17

Rodina Diettrich

Mezi oněch dvanáct starousedlických rodin, které figurují v listinách hranického panství ze 70. let 18. Století, náležel rovněž rod Diettrichů.

Matyáš Diettrich potvrdil společně s rychtářem Antonínem Richterem a Jiřím Tyllem 30. července 1777 jménem nově ustavené hrabětické

obce listinu popisující průběh hranic a byla mu přidělena parcela číslo 12. Ačkoliv se v rámci vrchnostenské agendy nedochovaly

písemnosti vztahující se k jeho poslední vůli, lze počítat s testamentárním řízením jeho syna, tkalcovského mistra a pozdějšího rychtáře

Antona Diettricha.

Anton zemřel v Hraběticích 10. května roku 1815 a vedle manželky Alžběty po sobě zanechal celkem osm dětí. Kromě nejstaršího syna

Johanna (18 let) a Antona (4 roky) to bylo šest dcer: Anna (16), Rosina (13), Johanna (10), Terezie (8), Alžběta (5) a poslední, ještě

nenarozené dítě (post humus).18 Dědicem zahradnického gruntu včetně veškerého mobiliáře byl prvorozený syn Johann, který však

měl na hospodářství nastoupit až po dosažení plnoletosti. Do té doby se o dům starala vdova Alžběta. Umírající Anton Diettrich ocenil

zahradnický grunt na 1000 zlatých, které budou v rámci podílu rozděleny při převzetí gruntu matce a všem sourozencům. Alžbětě Dietrrich

náležela částka 100 zlatých a ostatním dětem každému po 112 zlatých 30 krejcarech. Do majetku budoucího hospodáře, syna Johanna,

60 61

62 63

měl samozřejmě přejít veškerý živý i mrtvý mobiliář sestávající se ze dvou dojnic, jednoho okovaného vozu, dvou bran a pluhu včetně

příslušenství, použitého tkalcovského stavu, pily, sekery, lopaty a motyky.19

Ve svém kšaftu pamatoval hospodář rovněž na zabezpečení zbývajících nezletilých dětí, o jejichž zaopatření se měl dle tradice postarat

prvorozený syn. Sestrám měl v případě sňatku zajistit patřičné věno sestávající se ze dvou krav, peřin, polštářů a přehozu . Nejmladšího

bratra Antona měl poslat bezplatně na řemeslo nebo v případě jeho odmítnutí mu vyplatit 40 zlatých.20

Manželce Alžbětě se v rámci testamentu dostalo obvyklého pojištění práv pro život v rámci gruntu i po jeho předání novému dědici.

V prostorách stavení měla vyhrazenu jednu světnici včetně klenuté komory položené naproti tohoto pokoje, dále půdu včetně sýpky, stáj se

seníkem a čtvrtinu sklepa. Mohla požívat užitek z „prvního“ pole položeného vedle domu Franze Fritsche a sahajícího až „dolů ke studni“.

V rámci „druhého“ pole poblíž jesenického mlynáře měla vyhrazeno 10 záhonů a trávu mohla sekat v zadní části zahrady. Rovněž na poli

hospodáře měla nárok na záhon zelí a konečně třetinu ze sklizně ovoce. Testament dále zavazoval syna Johanna k včasnému obhospodaření

polí náležejících k výminku včetně svážení obilí do mlýna k semletí či pastvě matčiných krav.21

Podobně jako v případě ostatních sousedů i v pozůstalostním inventáři Antona Diettricha zabíral většinu místa soupis šatů. Hospodář disponoval

ke konci svého života tmavě modrým kabátem s kapucí (6 zl.), tmavě modrým pláštěm (7 zl.) a krátkým kožichem stejné barvy (4 zl.), kalhotami

z černého manšestru (4 zl.), dvěma černými sametovými šálami (2 zl. 30 kr.), dvěma páry vysokých bot (6 zl. 40 kr.), černou čepicí (1 zl. 30 kr.),

kloboukem (1 zl. 20 kr.) a čtyřmi košilemi (3 zl.). Z části věnované nářadí tvořily nejvyšší položku okovaný vůz (20 zl.), „použitelný“ tkalcovský stav

(10 zl.) nebo dvě dojnice (60 zl.). S ohledem na luxusnější část šatníku (sametové šály), poměrně vysoké částky za další oděvy a poměrně chudé

garderoby okolních sousedů je zřejmé, že hrabětický rychtář byl mezi ostatními vesničany skutečně patrný a na svém zevnějšku nešetřil.22

Manželka tkalcovského mistra Antona Diettricha zemřela o tři roky později ve věku 41 let.23 I přes nenadálou smrt, pokud lze důvěřovat matrice

evidující jako příčinu úmrtí mrtvici („Schlag“), pořídila Alžběta před svým skonem roku 1818 testament. Přesným datem smrti byl 27. březen

a testamentární řízení proběhlo v Hraběticích 6. března téhož roku. Mozkovou mrtvicí byla tedy zasažena někdy kolem 6. března 1818.24

Ve svém kšaftu potvrdila poslední vůli svého manžela Antonína a převedla parcelu se zahradnickým gruntem v Hraběticích, včetně všech

polí, luk a zahrad na svého nejstaršího syna Johanna. Budoucímu hospodáři přenechala rovněž dvě dojnice, volský potah, okovaný vůz,

pluh, dvě brány, tkalcovský stav a vedle běžného zemědělského nářadí také nástěnné hodiny. Ve své pozůstalosti vzpomněla i osm truhel,

a sice čtyři staré a čtyři nově vyrobené, které rozdělila mezi své děti. Ty nejlepší truhly odkázala oběma starším dcerám Anně a Rosině,

zbytek přenechala hospodáři. Nově nastupující majitel gruntu měl však povinnost nechat vyrobit svým dvěma mladším sestrám nové truhly

a rovněž na něm vázla povinnost vybavit své sestry věnem. Při sňatku vydal každé ze sester dvě dojnice, kožich, sukni a samozřejmě zajistil

vystrojení svatby „v zemi obvyklé“.25

Pozůstalým dcerám náleželo rovněž šest nebarvených sukní z harasu, tedy jemné směsové tkaniny z vlny a hedvábí. Pro ně určila rovněž

18 loktů plátna a 66 vřeten lnu, jež si měly rozdělit stejným dílem. Tkalcovský stav však zůstal synovi Johannovi. Část výnosů z nejbližší

úrody určila Alžběta ve prospěch sirotčího úřadu hranického panství, kterému připadly výnosy z každého třetího snopu obilí. S ohledem

na zajištění budoucnosti nezletilých dětí je klíčový poslední bod závěti, který přenesl povinnosti na Johanna, jakožto prvorozeného syna.

Ten byl až do plnoletosti svých sourozenců zodpovědný za jejich obživu, ošacení a samozřejmě vyučení. Jakožto poručníka zodpovědného

za dohled nad výchovou mladších dětí si Alžběta vybrala hrabětického podkováře Johanna Bratricha.26

Zatímco šaty z její pozůstalosti připadly bez výjimky dcerám, část majetku čítající živý mobiliář a zemědělské či hospodářské vybavení

domu vyjmula z dědictví a předala je k dražbě. Získané peníze měly být poukázány opět sirotčímu úřadu k případné podpoře sirotků.

S ohledem na další osudy majetku Alžběty Diettrich i kupní sílu okolního obyvatelstva není bez zajímavosti nahlédnout do průběhu dražby,

která proběhla v Hraběticích 3. dubna 1818. Z dochovaného licitačního protokolu vyplývá, že až na dobytek a včelstvo odkoupili většinu

předmětů obyvatelé a sousedi z Hrabětic. Dojnici koupil za 36 zlatých sedlák Johann Scheiter z Jeseníku a roční černé tele Johann Rittig

ze sousedních Blahutovic za 18 zlatých. Josef Till z Jeseníku odkoupil deset včelích úlů za 36 zlatých 10 krejcarů. V rámci Hrabětic se

odprodalo vesměs hospodářské vybavení domu a rychtář Martin Beyer, jakožto předsedající, mohl vydražit čtyři dubová vědra (3 zl.), dvě

jedlové bečky (40 kr.), tkalcovský stav (2 zl. 30 kr.), pluh (2 zl.) nebo menší stůl z jedlového dřeva (20 kr.).27

Rodina Kubesch

Ve věku 83 let zemřel 21. prosince 1807 na souchotiny v Hraběticích na výminku svého zahradnického gruntu Josef Kubesch.28 Původní

osadník, který se spolu s ostatními sousedy roku 1776 účastnil rozparcelování pozemků starého blahutovického dvora, zanechal pouze

pár drobností. V prvé řadě si v testamentu vymínil částku 10 zlatých, která měla pokrýt pohřební náklady a zádušní mše. Synovi Antonovi,

64 65

čtyřicetiletému držiteli zahradnického gruntu, odkázal dlouhý modrý kabát, čepici a klobouk. O deset let mladšímu Josefovi pár holínek,

nohavice, černou čepici a klobouk a oběma dohromady poloviční, neokovaný vůz. Dcera Rosina (42 let), provdaná za Josefa Wolfa dostala

dlouhý bílý kožich a její sestra Terezie (28 let) dlouhý kabát, pár nohavic a punčochy. Svobodným dcerám Barboře (30 let) a Anně (26

let) přerozdělil třicet snopů slámy a výtěžek z prodeje jedné měřice obilí. Tkalcovský stav měli po jeho smrti převést na vnuka Antonína

Kubesche. Nejdůležitější část se samozřejmě týkala vymezení práv výminku pro pozůstalou manželku.29

Rodina Heinz

Roku 1812, 4. února pohřbívali na jesenickém hřbitově Antona Heinze z Hrabětic, který zemřel o dva dny dříve na zdejším zahradnickém

gruntu ve věku 33 let na souchotiny.30 Anton, syn sedláka Georga Heinze z Horního Vražného po sobě zanechal mnohem starší vdovu

Magdalenu, bývalou manželku hrabětického chalupníka Michaela Richtera a několik nemanželských dětí. Hrabětický hospodář, který si

v roce 1803 bral tehdy již čtyřicetiletou vdovu Magdalenu Richter, po sobě nezanechal žádné vlastní potomky a testament se tedy plně

soustředil na manželku a především na evidenci četných pohledávek, jež měly vdově zajistit bezstarostné převzetí zahradnického gruntu.

Všechny svršky předal do dražby, jejíž výnos měl jít na zkrácení stávajícího dluhu. Ačkoliv chybí licitační protokol dokládající skutečný

průběh dražby, lze se opřít alespoň o inventář. V době své smrti vlastnil Antonín Heinz jeden modrý (8 zl.) a jeden tmavě modrý kabát (4 zl.),

krátký kabát (2 zl.), pár kožených nohavic (1 zl.), hnědý kožich (9 zl.), holínky z teletiny (1 zl.), holínky z hověziny (30 kr.), modré punčochy

(30 kr.), černý klobouk (1 zl.), jednu hrubou (30 kr.) a lněnou košili (20 kr.).31

Anton Heinz rovněž upozornil na částku 30 zlatých, původně uložených u sirotčího úřadu hranického panství pro předčasně zesnulého

nezletilého nevlastního syna Michaela Richtera. Obnos měla manželka rozdělit nevlastním dcerám Terezii a Julianě a k tomu jim rovným

dílem vyplatit peníze utržené za prodej jedné dojnice. Veškeré rolnické náčiní včetně volského potahu zdědil syn Johann Richter, na nějž

přešlo rovněž celé hospodářství. Část úrody z již zasetého ozimu měli předat sestře Antonína Heinze v Horním Vražném.32

V rámci testamentu je impozantní především soupis dlužníků, mezi nimiž se nachází většina tehdejších hrabětických sousedů. Největší

obnos dlužil podkovář Johann Bratrich (119 zl.) a Josef Schmidt (83 zl.), jinak se částky pohybovaly kolem 20 zlatých. Mezi dlužníky

byli bývalí rychtáři Anton Diettrich a Martin Beyer. 33

Rodina Fritsch

Franz Fritsch, syn chalupníka Davida Fritsche, zemřel jako bezdětný na zahradnickém gruntu v Hraběticích 24. srpna 1816 ve věku 42 let.34

Ve svém testamentu pamatoval proto především na manželku Rosinu, dceru ševce Josefa Ordelta, své sourozence, příbuzné a charitativní

cíle. Franz vlastnil grunt číslo 9, který přenechal včetně všechno příslušenství, polí, luk a dobytka své manželce Rosině. Ta byla rovněž jedinou

dědičkou hospodářství. Povinností vdovy však bylo z toho majetku vyplatit 180 zlatých vídeňské měny a přerozdělit je jeho sourozencům

z Jeseníku a zbytek předat k zbožným a charitativním účelům. Mezi bratry a sestry přerozdělila manželka částku 120 zlatých, 20 zlatých

převedla faráři na zádušní mše, 20 zlatých k hlavnímu oltáři jesenického kostela, 14 zlatých obecním chudým a 4 zlaté pro chudé ve špitále.

Nicméně Franz Fritsch měl v době své smrti i nemalé dluhy, které vázly u Josefa Diettricha v Jeseníku (70 zl.), Franze Prokesche z Hrabětic

(30 zl.), Johanna Richtera z Hrabětic (10 zl.) a Josefa Beyera z Jeseníku (9 zl.). Zahradnický grunt pod číslem 9 byl v hrabětické pozemkové

knize oceněn na 300 zlatých a přičteme-li k tomu peníze za odhad šatstva, zanechal Franz Fritsch aktiva ve výši 320 zlatých.35

Rodina Berger

Rodina zahradníka Franze Bergera se usadila ve stavení číslo popisné 5. Nedochovalo se testamentární pořízení hospodáře, na druhou

stranu závěti obou manželek z rozmezí více než dvaceti let nám umožňují nahlédnout do majetkových poměrů i myšlení vesničanek v první

polovině 19. století.

První manželka Rosina, dcera hrabětického domkáře Josepha Klösla zemřela v roce 1825 na zápal plic. 36 Rosina zanechala v necelých

čtyřiceti letech svému muži celkem pět dětí, z nichž byla nejstarší Anna (12 let). Sestra Rosina měla teprve tři roky. Vedle nich zůstali v domě

ještě Franz (10 let) a šestiletá dvojčata Johann a Joseph.37 Poslední vůli nechala sepsat 5. dubna v rok své smrti. Zahradnický grunt včetně

zemědělského nářadí a dobytka odkázala svému muži, ovšem s podmínkou, že jedno z dětí se stane po dosažení plnoletosti absolutním

dědicem hospodářství. Dcerám Anně a Rosině měl připravit v rámci věna každé po jedné krávě a rovněž tři peřiny včetně záhlavců

a potahů. Rovněž oblečení přenechala oběma dcerám. Manžel také prodal jednu z krav a za utržené peníze splatil štólové poplatky faráři,

pohřební náklady a zádušní mše za nebožku. S ohledem na velký počet pozůstalých dětí překvapí rovněž vysoký obnos, který umírající

Rosina nařídila odvést do školního a chudinského fondu, kam putovalo celkem 30 zlatých. 38

66 67

68 69

Do pozůstalostního inventáře zanesli vedle 150 zlatých, jakožto

polovinu kupní ceny zahradnického gruntu odhadní cenu 18

zlatých za tři dojnice, 4 zlaté za dva prázdné úly, a nakonec

necelých osm zlatých za šatstvo. Dcery Anna a Rosina zdědily

po své matce hnědý kabátek, červenou pruhovanou sukni,

hnědý kožich, modrý damaškový lajblík, modrou barvotiskovou

sukni, pár použitých bot a velký vlněný šátek.39

Projednávání pozůstalosti v kanceláři vrchního vrchnosten-

ského úřadu v Hranicích se 23. září 1825 vedle manžela Franze

účastnili rovněž svědek testamentu Anton Kahlich a Joseph

Berger. Z protokolu se dovídáme o dlužné částce 96 zlatých,

kterou si zesnulá vypůjčila od hrabětického kováře Johanna

Bratricha (80 zl.) a Andrease Klösla z Polomi (16 zl.). Manželčin

podíl měl být rozdělen na pět rovných dílů mezi její děti, ovšem,

s ohledem na jejich nízký věk a skutečnost, že je bude ještě

dlouhá léta živit otec, zůstal obnos uložen jako nezúročitelné

gruntovní peníze. Jeden z argumentů, které čerstvý vdovec

hranickým úředníkům uvedl, byla „nutnost téměř od základu

postavit obytné i hospodářské budovy“.40

Ještě téhož roku, 8. května 1825 oddával v jesenickém farním kostele kooperátor Joseph Göbl 45 letého vdovce Franze Bergera s Annou,

o dvacet let mladší dcerou souseda Antona Dietricha z gruntu číslo 8. 41 S Annou strávili na zahradnickém gruntu v Hraběticích celkem 14

let, kdy se starala o pět nevlastních dětí. Její vlastní porod se jí stal osudným a 15. dubna 1839 po narození dvojčat Antona a Ferdinanda

zemřela.42 V době její smrti byla již většina nevlastních dětí plnoletá a všichni zatím zůstali u otce v Hraběticích: Anna (26 let), Franz (24),

Johann (21), Joseph (19) a Rosina (17).43

V pozůstalostním inventáři se setkáme pouze s šaty, jejichž odhadní cena byla necelých 20 zlatých a dražba proběhla v Hraběticích

5. května roku 1839. Do licitace předložili zelenou cajkovou kazajku, obnošený hnědný kožich, dvě modré cajkové sukně ze zeleného

taftu, kartounovou sukni, kartounový lajblík, modrou barvotiskovou zástěru, hnědý a bílý šátek, pár střevíců, pár červených punčoch, pár

modrých obnošených punčoch, tři lněné košile a pět kusů silnějšího plátna. 44

Kovář Johann Bratrich

Hrabětický kovář Johann Bratrich zemřel jako výminkář na zahradnickém gruntu 11. března 1832 ve věku 82 let.45 Bývalý hospodář přežil

se svou ženou Susanou všechny tři své děti Susanu, Andrease a Terezii a jedinými dědici byli jeho vnuk Franz Rabel a manželka Susana.

Už v testamentu však upozornil na skutečnost, že investoval částku 400 zlatých na propuštění vnuka Franze z armády a kromě toho mu

ještě vyplatil v hotovosti sumu 300 zlatých. Proto ve čtvrtém bodě závěti zamítl jakékoliv nároky mladého Rabela na další dědický podíl.

Univerzálním dědicem byla tedy manželka Susana, která měla po odečtení všech pasivních položek nárok na vyplacení 400 zlatých.46

Protokol z projednávání pozůstalosti sepsaný ve vrchnostenské kanceláři hranického panství v listopadových dnech roku 1832 poodhaluje,

zejména v porovnání s okolním hrabětickými sousedy, poměrně impozantní finanční zázemí bývalého kováře. Sousedům z Hrabětic i lidem

z okolí půjčoval Johann Bratrich poměrně vysoké částky. Mezi dluhy byla pohledávka 120 zlatých vůči Josefu Sekaninovi z Blahutovic,

100 zlatých u blahutovického Michaela Krále, 100 zlatých u Franze Hilschera tamtéž, 120 zlatých u Augustina Fischera z Oder a konečně

400 zlatých u Johanna Schneidera. Ještě zajímavější je výše obnosu věnovaná ad pias causas, což lze s ohledem na řídkost a minimální

částky věnované hrabětickými na liturgické vybavení blízkého farního kostela v Jeseníku vnímat jako nenadálý odkaz k pozdně baroknímu

mecenátu, odůvodnitelný snad stářím testátora. Mimo obligatorní peníze na zádušní mše byl Johann Bratrich jediný, kdo testamentárně

vyčlenil prostředky na nákup liturgického vybavení farního chrámu. Dlužná částka 100 zlatých od Franze Hilschera měla být předána faráři Projednávání pozůstalosti po Rosině Berger, 1848. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

70 71

v Jeseníku na pořízení nového kalicha a pohledávka

120 zlatých oderského Augustina Fischera převedena

na zaplacení nové křížové cesty do farního kostela.

Zbývající dlužná částka 220 zlatých potom putovala

na mše svaté.47

Revírník Franz Göttinger

Hrabětičtí revírníci byli s ohledem na své postavení

patronátních zaměstanců v poměrně odlišném pozici

než okolní rolníci a vrchnostenská renta jim zajišťovala

nejen jiný životní standard, ale rovněž jisté zaopatření

na stáří. Myslivci přicházející do Hrabětic museli

splňovat odborné předpoklady a většinou byli, podobně

jako ostatní vrchnostenští úředníci či patronátní

zaměstannci, přesazováni z různých míst rozsáhlého

dietrichsteinského dominia. Hrabětická myslivna tak

byla od konce 18. století místem, které spojovalo tuto

malou osadu v Kravařsku se světem za hranicemi

panství a myslivci se svými rodinami přinášeli

do Hrabětic zprávy z Dolních Rakous, Jižní Moravy

nebo Salcburska. V mnohém ohledu je tak nutné tyto

patronátní zaměstnance odlišovat od běžných hajných,

většinou rolníků z okolních stavení, kteří se tak svou

lesní službou vykupovali z roboty.

Blíže se můžeme seznámit s domácností hrabětických revírníků díky dochované pozůstalosti Franze Göttingera, který zemřel v Hraběticích

26. září 1847. Velmi stručný testament odkazoval kauci 200 zlatých uloženou v knížecí pokladně ve Vídni manželce a rovněž veškeré zařízení

myslivny přenechal jí a dceři Agnes. Z financí měly matka s dcerou nárok ještě na nevyplacený plat 100 zlatých a obilný deputát.48

V kuchyni evidovali šest cínových lžiček, šest nožů a vidliček s kostěnými střenkami a starý plechový svícen. „V první místnosti vlevo

od vchodu“ stály dvě postele z měkkého dřeva, psací stůl z modřínového dřeva s dvěma zámky, starý dubový stůl, stará truhla na šaty,

šest starých židlí a na zdech tři obrazy. Na půdě stál mandl na prádlo, dvě truhly na obilí a ve stáji šestiletá kráva a jednoroční tele. Kromě

dobytka vlastnili při myslivně čtyři včelí úly v hodnotě 16 zlatých.49

V letech 1847–1848 se vzdali dědických nároků na otcovu služební kauci ve prospěch matky a sestry všichni tři synové. Rezignační listy

zaslali hranickému vrchnímu úřadu Dr. Augustin Göttinger, porodní lékař a přednosta c. k. všeobecné nemocnice v Brně i ostatní bratři.

Kašpar Göttinger, lesní pojezdný na dietrichsteinském panství v Mikulově nebo Franz Göttinger, absolvent právnických studií na vídeňské

univerzitě a toho času koncipient při císařské komorní správě pro oblast Horních a Dolních Rakous v Salcburku. V červenci 1847 došel

rezignační list i z haličské Dona Watra, kde pracoval v císařsko královské lesní službě Vincenc Göttinger.50

Spis nám dochoval rovněž kvitanci za pohřební náklady, které vystavil farář v Německém Jeseníku 14. ledna 1847. V rámci štólových

poplatků dostal jesenický farář 11 zlatých 24 krejcarů a koncelebranti každý po dvou zlatých. Kantor s muzikanty brali 11 zlatých a hrobníci

3 zlaté. Za tisk pohřebních oznámení a svíce zaplatila vdova Anna 8 zlatých.51

Vicenc Göttinger rezignuje na podíl ze služební kauce svého otce v Hraběticích, 1848. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

72 73

Poznámky

1) ZAO, sbírka matrik, sign. NJ V 12, inv.č. 2044, fol. 30r.

2) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 3587, sign. XX., karton 5894, fol. 2r.

3) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 3587, sign. XX., karton 5894, fol. 4r-v.


5) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 3587, sign. XX., karton 5894, fol. 6v.

6) ZAO, sbírka matrik, sign. NJ V 12, inv.č. 2044, fol. 32v.

7) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 3587, sign. XX., karton 5894, fol. 21r-22r.








15) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 3587, sign. XX., karton 5894, fol. 44r-44v.






21) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 3587, sign. XX., karton 5894, fol. 131v-132r.







28) ZAO, Sbírka matrik, sign. NJ V 12, inv.č. 2044, fol. 28r.







35) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 3587, sign. XX., karton 5894, fol. 154r-156v.

36) ZAO, Sbírka matrik, sign. NJ V 12, inv.č. 2044, fol. 31v.
















74 75Synovi grunt, dceři věno

Hrabětické domy a jejich majitelé v gruntovních knihách a svatebních smlouvách

Zápisy v gruntovních knihách a texty svatebních smluv představují další typ pramene, který nabídne hlubší pohled do všedního života

venkovských lidí na sklonku 18. a v prvních desetiletích 19. století. Dochované testamenty a inventáře pozůstalostí nás zavedly přímo

do nitra jednotlivých hrabětických chalup, umožnily alespoň letmo zahlédnout zevnějšek zdejších venkovanů a především, uvedly nás

do myšlenkového světa, priorit a motivací obyvatel patnácti gruntů této malé osady v době „dlouhého“ 19. století. Svatební smlouvy

a záznamy z gruntovnic poskytují historikovi další, tolik žádané zvětšovací sklo, s jehož pomocí může opět zaostřit a pokusit se dohlédnout

za bariéru oficiálně registrovaných skutečností a snad alespoň letmo spatřit každodenní realitu vesnice na prahu 19. století a její proměny

v nadcházejících desetiletích. Především svatební smlouvy představují text odhalující osobní svět jednotlivce, jeho motivace a přání

a konečně možnosti jejich naplnění v kontextu rodiny či vesnické komunity a v rámci po generace zachovávaných tradic prorůstajících

celou agrární pospolitostí.

„Kromě své lásky a věrnosti“, obligatorní sousloví zahajující velkou část dochovaných hrabětických svatebních smluv upozorňuje již v úvodu

na hlavní priority, jež vedly vesničany k uzavření tohoto typu dokumentu. Pár slov, které současně determinují možnosti, hloubku a rozměry

našeho poznání osobních motivací jednotlivce tváří v tvář každodenní realitě venkovského života. City, náklonnost a láska, na vesnici

v mnoha případech přidané hodnoty a někdy nedosažitelné cíle pohasínající pod tlakem utilitární hospodářské praxe a rodinných strategií.1

Zachování gruntu v přímé dědické linii, nalezení kompenzace pro splátky otcovského dílu i sourozeneckých podílů, zajištění důstojné

budoucnosti pro druhorozené syny, pojištění výminku pro odstupující hospodáře, minimalizace věna nevěsty a vytvoření vstupních

životních šancí pro další dcery, úhrnem sňatek výhodný nejen pro novomanžele, ale rovněž vítaný nejbližšímu příbuzenstvu. Prostřednictvím

dochovaných smluv, v podstatě právních pojištění vzájemného soužití a dokumentů ovlivňujících kromě snoubenců i nejbližší sourozence,

nahlédněme tedy do hrabětických domácností v první polovině 19. století.

76 77

Dům č.p. 301

Hrabětická myslivna

Založení osady 1776: postavena až v roce 1812 na místě staré dřevěné myslivny | indikační skica 1833: domovní číslo 1

Až po smrti revírníka v říjnu roku 1822 zjistili úředníci Hospodářského úřadu v Hranicích, že si František Štěrba přistavěl k stávající

vrchnostenské stodole novou kůlnu k mlácení obilí. Úřad se domníval, že nová stodola mohla být sotva postavena se svolením vrchnosti.2

I přes tento poklesek bylo úmrtí hrabětického revírníka pro lesní úřad velkou ztrátou a nadlesní se o něm zmiňoval jako o „dobře zachovalém

a velmi činném služebníkovi, který byl ustanoven revírním myslivcem dle vrchnostenského dekretu daného ve Vídni 1. října 1782“. Hrabětický

revírník František Štěrba za sebou měl tedy čtyřicetiletou službu a zanechal po sobě 36letou dceru Annu, která se provdala do českého

Nymburku za revírníka Josefa Wohlmana. Lesnickému povolání byli potom věrni oba jeho synové. Starší 29letý Vincenc byl pobočním

myslivcem (Büchsenspanner) ve Vídni a 23letý Johann zastával stejnou funkci ve Veselí v tehdejším Uherskohradišťském kraji. 3

Po úmrtí revírníka Františka Štěrby v roce 1822 chtěl vrchní nadlesní poslat do hrabětického revíru myslivce z Radíkova, Johanna Titze. Svůj

návrh odůvodnil Lesní úřad především stářím radíkovského lesníka, kterému bude při jeho pokročilém věku daleko více vyhovovat mírně

položený hrabětický revír, než kopcovité a těžko přístupné radíkovské polesí.4 Do uvolněného radíkovského revíru chtěl úřad poslat mladého

revírníka z Polomi Ignáce Kopitsche. Ovšem 28. října roku 1822 doporučil hranický úřad k provizorní správě revíru („zur provisoriche

Verwaltung der Grafendorfer Revier“) dosavadního lesního adjunkta z Radíkovského revíru Josefa Pawlíka.5 Podle vyjádření Lesního úřadu

po sobě zanechal hrabětický revírník Štěrba mladého a ještě ne zcela zkušeného adjunkta jménem Göttinger, kterému však nelze svěřit

prozatímní správu polesí. Ve čtyřicátých letech se však měl stát Franz Göttinger jedním z nejvýraznějších hrabětických revírníků a rovněž

osobností, kolem níž začal oscilovat kulturní a společenský život zdejší komunity.

Poměrně nestálé bylo místo lesního adjunkta, který sloužil při revírníkovi. Vrchní správa celého knížecího dominia dělala často výměny

jednotlivých lesních adjunktů, kteří se tak často museli stěhovat až do vzdálených částí panství. Roku 1842 přeložili hrabětického adjunkta

Firedricha Sedlmaeyera na Šumavu, do obce Polná ležící v Račínském revíru, naopak račínského lesníka Karla Pistla přesunuli do Hrabětic.6

Friedrich Sedlmayer se v Hraběticích zdržoval od února roku 1839, kdy na tomto místě vystřídal adjunkta Karla Riedla, kterého ústřední

správa převelela do některého z hájemství v hranickém revíru.7 Někdy mohly být důvody také osobní a o přeložení požádal samotný adjunkt

nebo otec lesníka, jako v případě Josefa Schabského. Z blíže nejasných důvodů nesouhlasil otec lesníka, zaměstnanec vrchnostenské

účtárny, aby jeho syn sloužil pod hrabětickým revírníkem a požádal o jeho přeložení.8

Dalším doloženým revírníkem po smrti Františka Štěrby byl bývalý lesní adjunkt Franz Göttinger, který spravoval hrabětické polesí až do své

smrti v roce 1847.9 Po jeho úmrtí dosadila dietrichsteinská správa do hrabětické myslivny revírníka Matyáše Jandu, který zde strávil deset

let.10 Po jeho odchodu máme zprávy až o Karlu Wollmanovi, který podle údajů Otto Sehorsche spravoval hrabětické lesy mezi lety 1890–

1901.11 Po něm přišel do hrabětického polesí Heinrich Meinard z Českého Krumlova a sloužil zde až do své smrti v roce 1928.12 Po službě

českého revírníka Bohuslava Svirtlicha, nastoupil v roce 1938 službu německý revírník Adolf Bergmann, a když byl v roce 1941 odvelen,

zastával jeho místo Karl Drescher z Karlova na Rýmařovsku.13

Obyvatelé k 1. 5. 1945

Adolf Bergmann (*7.3.1910 Harzdorf, okres Liberec), Martha Bergmann rozená Hübner (*17.3.1915 Kunnersdorf, okres Liberec), Margit

Bergmann (*28.8.1940 Hrabětice), Klaus Bergmann (*9.3.1945 Hrabětice).

Dům č.p. 302

Založení osady 1776: zahradnická parcela číslo 6 | indikační skica 1833: domovní číslo 2

V květnových dnech roku 1776 přišel do nově vznikající vsi na okraji lesa Obstwald rovněž Josef Beier z nedalekého Horního Vražného

v sousedním Oderském panství. Zahradnický grunt číslo 2, který zde podobně jako jeho sousedi zakoupil od hranické vrchnosti za 50

zlatých, lze bez nadsázky nazývat Beierův. Od 70 let až do posledních válečných dní roku 1945 hospodařil bez přerušení rod Beierů

právě na tomto statku položeném v záhybu cesty pod myslivnou. Josef Beier zaplatil poslední splátku pěti zlatých v roce 1788, kdy

rovněž převedl parcelu za stejnou kupní cenu svému synu Martinovi.14 Kromě 25 zlatých, které zaplatil otci, odvedl Martin Beier dědické

podíly bratru Matyášovi a sestře Magdaleně. V dochované kupní smlouvě zaznamenané v hrabětické gruntovní knize zaujme především

zajištění výminku pro otce, který nadále zůstával na statku. Starý Josef Beier měl k dispozici volnou světnici, komoru, sklep, stáj včetně

78 79

stodoly a polovinu kůlny. V tzv. „dolní zahradě“ mu náležela polovina výnosu a rovněž měl právo na bezplatnou letní pastvu krávy a telete

s dobytkem hospodáře. Syn se rovněž zavázal zajistit včasný svoz obilí do mlýna.

V lednu 1822 podlehl hrabětický rychtář a majitel gruntu Martin Beier dlouhotrvající nemoci a nemovitost odhadnutou na kupní cenu 850 zlatých

vídeňské měny dědil syn Johann. Johann Richter měl otcův grunt přislíben již od roku 1812, kdy se ženil s Terezií Richter z Hrabětic. Tehdy

dvacetiletý Johann však převzal hospodářství svého zesnulého tchána Michaela Richtera na gruntu číslo 4.15 V rámci svatební smlouvy se dohodli,

že s manželkou Terezií setrvají na Richtrově statku až do plnoletosti jeho švagra, Terezina bratra Johanna. Součástí smlouvy byl rovněž závazek

ženichova otce, rychtáře Martina Beiera, který novomanželům přislíbil přenechání poloviny své parcely za kupní cenu 500 zlatých.16

Zajímavá je rovněž poznámka v gruntovnici, že se bude jednat o „zastavěnou“ část včetně živého a mrtvého mobiliáře (rolnické nářadí,

vůz, dojnici, tele).17 V případě předčasné smrti ženicha měla nevěsta nárok na druhou, „nezastavěnou“, polovinu Beierovy parcely, a to

buď v „horní“ nebo „dolní“ zahradě. Součástí smlouvy byl ještě jeden rychtářův závazek částečně poodhalující pozadí sňatkových strategií

ve vesnickém prostředí, kde se vedle citů promítaly rovněž snahy rodičů zajistit majetkové zázemí pro početné potomky. Martin Beier

navrhnul sňatek budoucího dědice Richterova statku s některou s jeho dcer, kterou si odvede na grunt. V tomto případě zbavuje oba

novomanžele povinnosti výminku a zavazuje se, přenechat jim celý zahradnický grunt. Stejná ujednání zůstanou v platnosti, pokud by si

dcera Michaela Richtera Juliana vzala za muže Martinova syna Matyáše.18

Když v zimě 1822 zemřel rychtář Martin Beier nastoupila dle tradice až do svátku sv. Jana Křtitele do vedení gruntu jeho žena.19 Syn Johann

převzal hospodářství se všemi jeho právy až v den letního slunovratu téhož roku. V roce 1848 Johann zemřel a absolutním dědicem se stala

vdova Theresie, která se zavázala odevzdat nemovitosti po dosažení synovy plnoletosti.20

Na podzim roku 1869 zapsali sčítací komisaři jako majitele Beierova gruntu Josefa Mendela, který se zde před rokem přiženil z nedalekých

Hynčic. Čeledín zaměstnaný v sousedním Jeseníku si vzal v Hraběticích vdovu po Karlu Ordeltovi Magdalenu. Kromě vlastní, jednoroční

dcerky Marie žili ve stavení společně s dětmi z prvního manželství Josefem (10), Karolinou (15), Annou (12) a Magdalenou (7). Z dobytka

komisaři zapsali dvě krávy, šest telat a prase.21 V roce 1880 stál v čele hospodářství Eduard Beier, který se v roce 1878 oženil s nevlastní

dcerou Josefa Mendela Karolinou Ordelt. Eduard přišel do Hrabětic ze sousedních Blahutovic, kde vyrůstal v rodině sedláka Friedricha

Beiera. Beierovi měli dvě krávy, jalovici a prase.22


Ferdinand Bayer (*22.4.1890 Hrabětice †15.9.1964

Sulzbach Rosenberg, Horní Falc), Lydia Bayer

(*15.2.1926 Hrabětice), Erich Bayer (*23.10.1940

Hrabětice), Hugo Bayer (*25.4.1932 Hrabětice),

Ferdinand Bayer (*19.1.1937 Hrabětice), Isolde Bayer

(*19.6.1941 Hrabětice).

Dům č.p. 303

Založení osady 1776: zahradnická parcela číslo 5 |

indikační skica 1833: domovní číslo 3

Zahradnickou parcelu zanesenou v prvních

dochovaných písemnostech hranického dominikálu

pod číslem 5 zakoupil v květnu 1776 Joseph Kubescha,

který ji splácel do konce roku 1790. 11. listopadu

1793 převzal polovinu hospodářství syn Anton, který

musel v rámci podílů vyplatit svým sourozencům 100

zlatých a druhou část zahradnického gruntu dostal syn

Joseph.23

Anton Kubescha převzal vedle části hospodářského vybavení rovněž podíl z již osetého obilí a dále obdržel od „svého milého otce“ jedno

tříleté tele. Svým sourozencům Terezii a Františkovi byl však povinen vystrojit „ve vesnici obvyklou“ svatbu. Sestře navíc obstarat věno čítající

dvě krávy, horní a spodní peřinu, polštář, jeden potištěný potah na peřinu, modrý plátěný potah a lněné prostěradlo. Pokud jde o výminek,

mohl si starý hospodář Joseph Kubescha vybrat, u kterého ze synů stráví své stáří. Anton Kubescha se tedy hospodářství ujal v podzimních

Hrabětice, tělovýchovný spolek, sedící zleva Josef Blaschke, Robert Sehorsch, Franz Kubesch, Hugo Lobpreis, Rudolf Trompisch, Otto Richter, fotografie, 1926. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

80 81

dnech roku 1793 a poslední polovinu splátky podílu svým sourozencům odvedl v roce 1802, kdy zaplatil sestře Tereze 10 zlatých.24 Život

na Kubeschově gruntu se kvalitativně proměnil rovněž příchodem Antonovy nevěsty Anny, dcery Johanna Wolfa z Dolního Vražného, která

se do Hrabětic přivdala v dubnu 1793. Anna dostala vedle deseti slezských tolarů věnem rovněž dvě krávy, jednu husu, dva kohouty, horní

i spodní peřinu s polštářem, dva potahy a od bratra jednu peřinu s modrým plátěným potahem.25

V roce 1833 přešel zahradnický grunt na dceru Antona Kubeschy Magdalenu, která se provdala za Johanna Hauptmanna z Poloúvsí. V této

linii zůstala držba zachována až do sčítání lidu roku 1869. V tomto roce se o hospodářství staral Libor Hauptmann s manželkou Annou

z Poloúvsí. Kromě jejich synů Eduarda (3) s Josefem (1) žila na výminku matka Libora Hauptmanna Magdalena a jeho sestry Anna a Rosina

pomáhající v zemědělství. Vlastnili tři krávy a tele.26 O jedenáct let později zde hospodaří Franz Friedrich původem s Horního Vražného

a o domácnost se stará manželka Tereza.27


Alfred Kunz (*3.1.1891 Polom †19.12.1972 Bad Wimpfen, Bádensko-Würtembersko), Hedwig Kunz rozená Willert (*15.10.1910 Dub),

Werner Kunz (*14.6.1944 Hrabětice)

Dům č.p. 304


Dalším kolonistou, který přišel v květnu roku 1776 na pozemky rozpuštěného blahutovického dvora byl Anton Richter, který se zavázal

převzít novou zahradnickou parcelu za obvyklou cenu 50 zlatých. Po složení poloviny kupní ceny koncem května 1776 splácel zbytkovou

cenu deset let, posledních šest zlatých odvedl do důchodní pokladny hranického panství na podzim 1786.28 O rok později, 19. prosince

1787 přešel grunt s povinností vyplatit částku 50 zlatých na nejstaršího syna Michaela. V rámci kupní sumy byla zahrnuta dlužná částka

ve výši 21 zlatých, váznoucí na zahradnické parcele, podíl matce (9 zl. 35 kr.), bratru Andreasovi a vlastní díl ve stejné výši. Jedním ze

závazků nového hospodáře bylo zajištění výminku pro staré rodiče. Jinak při převzetí gruntu obdržel Michael Richter vedle obvyklého

rolnického nářadí rovněž „nejlepší vůz“, koně a krávu.29 Hrabětice, zleva Franz Richter, Rohleder, Albin Mendel a stojící Josef Lobpreis, 1930. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

82 83

Michael Richter zemřel 5. října 1805

a podle testamentu se měl gruntu

ujmout syn Matthias, kterému však byly

v době otcovy smrti pouhé dva roky.

Hospodářství odhadnuté na 450 zlatých

měla tedy vést matka Magdalena, a to až

do synovy plnoletosti. Již 31. října 1805

uzavřela čerstvá vdova svatební smlouvu

s Antonem Heinzem, synem sedláka

z Horního Vražného. Z manželské

smlouvy vyplývá, že v době sňatku

nosila Magdalena ještě dítě zesnulého

hospodáře Michaela. V případě smrti

Matthiase, jediného mužského dědice

a za předpokladu, že pohrobek bude

mužského pohlaví, měl nastoupit místo

hospodáře a pojistit tak dědictví gruntu

v přímé linii.30 Matthias skutečně zemřel

ve věku čtyř let 17. května 1807 a jeho

sestra Magdalena jej následovala pouze

o devět dní později.31 S ohledem na zákonné dědické pořadí byl budoucím nástupcem na zahradnickém gruntu číslo 13 malý Johann

Richter. Až do své smrti roku 1812 spravoval grunt Anton Heinz. V roce 1837 převedl Johann Richter nemovitost na svého syna Antona,

který se hospodářství ujal v létě 1839 po svém sňatku s Terezií Berger.32

Při sčítání lidu roku 1869 byl ve vedení gruntu Johann Schubert původem z Jeseníku s manželkou Magdalenou, vdovou po Josefu

Richterovi. Vedle jejich nezletilých synů obývala výminek stavení i Juliana dcera jednoho z prvních hospodářů Michaela Richtera, která

měla v době sčítání 73 let. Současně s Julianou žila na gruntu i druhá vdova Tereza, manželka zesnulého Antona, která zde byla hospodyní

od roku 1839. Z tohoto manželství vzešlo několik dětí, z nichž někteří žili a pracovali v Brně. Ferdinand (23) byl sedlářským tovaryšem a žil

v Hraběticích. Bratr Eduard se učil zámečníkem v Odrách a Tereza vypomáhala jako děvečka v zemědělství, ovšem mladší Karolina pracovala

jako pokojská v Brně. V moravské metropoli bydlel rovněž Antonín s rodinou, který byl zaměstnán jako sekretář požární pojišťovny Victoria.

K hrabětickému gruntu náležely dva včelí úly, tři krávy a dvě telata.33 V roce 1880 vedli domácnost i nadále Johann a Magdalena Schubert, kteří

se starali o syny Josefa, Adolfa (6), Emila (4) a Franze (2). Při hospodářství měli ustájeny tři jalovice, dvě telata, dvě krávy a prase.34


Franz Richter (*3.1.1906 Hrabětice), Anna Richter rozená Kundel (*28.1.1914 Bělotín), Othmar Richter (*16.6.1941 Hrabětice), Herbert

Richter (*208.1942 Hrabětice), Josef Richter (*23.5.1867 Hrabětice †29.1.1953 Steinsfurt, Severní Porýní-Vestfálsko), Antonia Richter

rozená Kundel (*28.11.1880 Bělotín †1.7.1955 Steinsfurt, Severní Porýní-Vestfálsko ).

Dům č.p. 305


Zahradnická parcela, kterou správa hranického panství v rámci jejího vyčlenění z polností blahutovického dvora označila číslem 3, přešla

v květnu 1776 do vlastnictví kolonisty Andrease Klößla. Poslední splátku z 50 zlatých kupní ceny odvedl nový hospodář 9. října 1790.35

V červenci 1812 přichází na grunt manžel dcery Rosiny Franz Berger z Poloúvsí a oba novomanželé kupují zahradnickou parcelu včetně

všech polností za 300 zlatých vídeňské měny. Franz a Rosina se rovněž zavázali, že s nimi otec každodenně zasedne v rámci snídaní,

obědů a večeří k společnému stolu a poskytnou mu volné užívání ovocné zahrady. Dcera rovněž slíbila, že otci bude čistit prádlo a bude

jej opatrovat po celou dobu jeho stáří.36 Andreas Klößl zemřel roku 1814 a z projednávané pozůstalosti vyplynulo, že manželům zanechal

částku 142 zlatých vídeňské měny.

O deset let později, po smrti Rosiny se 45 letý vdovec Franz Berger oženil s dvacet let mladší Annou, dcerou zahradníka a hrabětického

souseda Antona Diettricha. Dochovaná svatební smlouva z 21. dubna 1825 dokumentuje především důslednou přípravu budoucího

Hrabětice, Hermann G. Mendel tlačí kočárek s Hansem Augustinem, vpravo Ernst Kahlig, fotografie, 1937. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

84 85

Ferdinand Foltas, Plán stavby stodoly a kůlny pro Ferdinanda Beyera, 1940. SOkA Nový Jičín, fond archiv obce Hrabětice

86 87

výminku pro oba snoubence a současně zajištění materiálního zázemí pro děti z prvního manželství. V době svatby měl Franz Berger pět

nedospělých dětí a ve smlouvě vyslovil naději, že se jim v Anně dostane pečlivé pěstounky, která se o ně bude starat až do dospělosti

nejstaršího syna. V případě hospodářovy předčasné smrti měla Anna zajištěn výminek, do nějž zahrnuli světnici, komoru, kousek dvora

od stáje k hnojišti a čtvrtinu kůlny ve stodole k uložení obilí. Výminek však v době sepsání svatební smlouvy ještě nestál a snoubenec

se zde zavazuje k jeho dostavbě a v případě jeho předčasné smrti pověřil tímto úkolem nejstaršího syna, budoucího dědice gruntu.

K obživě si obyvatelé výminku vyhradili každoročně měřici obilí z prvního pole vedle Antona Blaschka, měřici z druhého pole vedle Antona

Blaschka a Johanna Bratricha a jeden a půl měřice na třetím poli vedle kostelního chodníku. Trávu si mohla Anna sekat na zahradě „vedle

Antona Blaschka od stodoly jak stojí hrušeň až k poli“. Ze sklizně ovoce měla mít obvyklý třetí díl. Povinností nejstaršího syna a zároveň

majitele zahradnického gruntu bylo pravidelné obhospodařování polností pro výměnkáře. Odstoupivší rodiče měli naopak platit všechny

vrchnostenské úroky váznoucí z užívání polí a luk.37

Sňatkem s Annou Diettrich získal Franz Berger rovněž věno, které představovalo otcovský dědičný díl ve výši 126 zlatých vídeňské měny,

dvě dojnice, dvě peřiny včetně polštáře a potahů, dvě truhly, jednu díži na zadělávání těsta a 24 vřeten lnu.38 Po smrti nevlastní matky Anny

nastoupil do čela hospodářství v roce 1839 nejstarší syn Franz.39

V době návštěvy sčítacího komisaře roku 1869 nebyl trvale přítomen pouze syn hospodáře Johann Berger (29), který se učil jako truhlářský

tovaryš ve Vídni. O dva roky mladší bratr Franz se upsal zednickému řemeslu, ale na podzim 1869 se zdržoval v Hraběticích. Hospodářství vedl

Franz Berger (55) původem z Hrabětic s manželkou Magdalenou, kterou si přivedl z nedalekého Poloúvsí. Patnáctiletá dcera Karolina pracovala

jako děvečka v zemědělství a třináctiletá sestra Tereza jako pasačka krav. Rodina měla kromě včelích úlů dvě krávy, dvě telata a prase.40 Při dalším

sčítání v roce 1880 bydleli hospodář Franz s manželkou Magdalenou již na výminku a v čele gruntu stál nejstarší syn a vyučený zedník Franz.41

Dům č.p. 306


Dalším kolonistou, který v květnových dnech roku 1776 využil nabídky hranické vrchnosti k spoluzaložení nové osady, byl Josef Ordelt

z Poloúvsí. První splátka 10 zlatých putovala do pokladny důchodního úřadu hranického panství již 29. května 1776 a posledních pět

Ludwig Mann, přístavba stodoly pro Franze Richtera, 1939. SOkA Nový Jičín, fond archiv obce Hrabětice

88 89

zlatých odvedl Josef Ordelt v dubnu 1786.42 K roku 1795 připomíná hrabětická gruntovní kniha kováře Johanna Bratricha, který zakoupil

Ordeltův zahradnický grunt včetně zásob obilí a veškerého hospodářského příslušenství za 900 zlatých.43 8. března 1831 zakoupil parcelu

a Bratrichův grunt Johann Scheiter, a to za vyměřenou cenu 1 400 zlatých. První část ve výši 300 zlatých odvedl k rukám Johanna Bratricha

15. dubna, dalších 600 zlatých měl zaplatit do konce září 1831 a zbývajících 400 zlatých do konce února následujícího roku. V roce 1850

vlastnili zahradnický grunt manželé Friedrich a Katharina Scheiter.

V roce 1869 zaznamenali sčítací komisaři celkem deset lidí, z nichž pouze dva žili dlouhodobě mimo domov. Sedmnáctiletý Eduard

Scheiter byl v tu dobu truhlářským tovaryšem ve Starém Jičíně a jeho bratr Ferdinand (23) sloužil u artilerie. Vedle hospodáře Josefa

Scheitera a jeho ženy Magdaleny byli ve stavení rovněž otec Friedrich Scheiter (56) s manželkou Juditou (58). Během zemědělské sezóny

zde bydlela a pracovala i Anna Friedrich (37) ze sousedního Jeseníku. Rodina Scheiter chovala na konci 60. let 19. století tři krávy, čtyři

telata a jedno prase.44 V roce 1880 stál v čele hospodářství stále Josef Scheiter s hospodyní Magdalenou. Na výminku bydleli Friedrich

a Judita. Děti Josef (11), Aloisie (9) a Marie (7) navštěvovali školu v sousedním Jeseníku a nejstarší Magdalena (14) pracovala jako děvečka.

Ve stájích pečovali o dvě jalovice, býka, tři telata, tři krávy a prase.45


Alfred Herforth (*30.5.1902 Hrabětice †12.3.1954 Oberböhringen, Bádensko-Würtembersko), Anna Herforth rozená Kahlich (*20.7.1.1904

Poloúvsí †6.11.1965 Oberböhringen, Bádensko-Würtembersko ), Walter Herforth (*6.1.1928 Hrabětice †3.5.1945 Putlitz, Pomořany),

Ernst Herforth (*22.6.1933 Hrabětice), Anna Herforth rozená Klösel (*19.12.1867 Polom †10.8.1949 Oberböhringen, Bádensko-

Würtembersko).

Dům č.p. 307


V létě roku 1776 odkoupil od důchodního úřadu hranického panství zahradnickou parcelu pod původním číslem 1 kolonista a současně

mlynář ze sousedního Jeseníku Anton Seidenberger. Stanovenou kupní sumu 50 zlatých začal splácet koncem května téhož roku, kdy

odvedl do pokladny důchodního písaře první splátku ve výši 10 zlatých. Po pěti zlatých ročně splácel Seidenberger parcelu až do roku

1786.46

Na základě dochované kupní smlouvy z 24. února nastoupil v roce 1810 na hospodářství zeť Antona Seidenbergera Johann Peterskofsky.

Zahradnický grunt odhadli na 200 zlatých, z nichž třetinu (66 zl. 40 kr.) předal prodejci a odstupujícímu otci Antonovi, třetinu Martinu

Makytovi z Jeseníku a třetinu kupní sumy si mohl ponechat Peterskofsky jakožto kupující a manžel Seidenbergovy dcery. Klíčovou částí

smlouvy bylo rovněž vymezení práv výminku, kde se Anton Seidenberger zřekl nároku na část polí i luk a vyhradil si každoroční odvod

v naturáliích (měřici žita, měřici a čtyři osminy ječmene).47

V roce 1839 získal zahradnický grunt za odhadní cenu 200 zlatých manžel Anny Peterskofské Josef Kahlig, který se stal podle ustanovení

testamentu Johanna Peterskofského po jeho smrti spoluvlastníkem celého majetku.48

Podle prosincového sčítání lidu hospodařil roku 1869 na gruntu 43 letý Johann Diettrich s manželkou Annou (48 let). S nimi zde žily děti

Josef (11), Marie (9) a Magdalena (2). Domovské právo neměli v Hraběticích, ale v sousedním Jeseníku. Jako dobytek vykázali tři krávy, tele

a prase.49 O jedenáct let později, při sčítání roku 1880 jsou na gruntu uvedeni Ferdinand (29) a Terezie Sehorsch (26) z Pohoře na bývalém

fulneckém panství. Kromě ročního syna Ferdinanda s nimi bydlela pod jednou střechou děvečka Aloisie Winkler z Jeseníku. V chlévech

měli ustájena dvě telata, dvě krávy a prase.50


Josef Sehorsch (*21.4.1893 Hrabětice †7.7.1959 Heidelberg, Bádensko-Würtembersko), Hermine Sehorsch rozená Gloger (*11.2.1903

Německý Jeseník †10.9.1977 Heidelberg, Bádensko-Würtembersko ), Heribert Sehorsch (*22.7.1923 Hrabětice), Bernhard Freundt

(*10.6.1917 Jerichow, Sasko-Anhaltsko), Martha Freundt rozená Sehorsch (*28.11.1924 Hreabětice), Bernd Dieter Freundt (*25.3.1945

Hrabětice), Otto Sehorsch (*20.1.1929 Hrabětice), Marie Gloger (*8.12.1929 Německý Jeseník †1.1.1946 Hrabětice), Hermine Nowak

rozená Wollmann (*10.8.1876 Lipník †12.8.1946 Adelsheim, Bádensko-Würtembersko), Marie Jünger rozená Wollmann (*21.3.1878

Rybáře †22.3.1968 Pforzheim, Bádensko-Würtembersko).

90 91

Dům č.p. 308


Matyáš Diettrich přišel roku 1776 do Hrabětic z Německého Jeseníku a stavební parcelu včetně polnosti, luk a zahrad splácel důchodnímu

úřadu hranického panství po nízkých částkách do konce roku 1786. V roce 1790 koupil zahradnickou parcelu od svého otce Anton

Dietrrich, který se zavázal kupní cenu 80 zlatých odvést v první splátce 25 zlatých a v následujících pravidelných odvodech po 10 zlatých.

Nicméně nakonec otci vyplatil v roce 1791 60 a v roce 1802 zbývajících 20 zlatých.51

Po smrti Antona přešel grunt na syna Johanna, který si zde roku 1819 přivedl nevěstu Susanu, dceru dědičného fojta z vesnice Dub.

Svatební smlouva uzavřená 22. října předchozího roku v Dubu řešila především způsob Johannova vypořádání se s početnými sourozenci.

Nemalou pomocí mu mohlo být i věno, neboť jeho nevěsta si do Hrabětic vedle 1000 zlatých vídeňské měny přivedla stádo 12 ovcí, krávu,

jalovici a prase. S ohledem na princip nedělitelnosti gruntu přistoupil k vyplacení sester a bratra, kterým navrhnul obvyklé kompenzace. Pro

sestry Terezie, Barboru a Elisabeth se zavázal obstarat věnem každé dvě dojnice, tři peřiny, kožich a svatební sukni. Bratra Antona měl dát

vyučit tkalcovskému řemeslu a po návratu z učení mu předat stav, který se nacházel v chalupě. V opačném případě měl bratr Anton nárok

na vyplacení 40 zlatých vídeňské měny. Starší sestry Johanna, Anna a Rosina byly již vybaveny jak peřinami, tak oblečením a novomanželé

jim museli v případě svatby obstarat pouze dvě krávy.52

Nový hospodář přišel na Diettrichův hrabětický grunt v roce 1857, kdy se dcera Agnes provdala za Josefa Rohledera, syna sedláka

z Mankovic. Sčítací komisaři v roce 1869 zaznamenali do formulářů již Josefa Rohledera včetně jeho šesti dětí, z nichž byl nejstarší

jedenáctiletý Adolf. Souběžně s Rohlederovými žili na výminku původní hospodáři Johann Dietrich s manželkou Susanou z Dubu.

V hospodářství chovali dvě krávy, čtyři telata, dvě prasata a starali se o deset včelích úlů.53 Při sčítání obyvatel v roce 1880 na výminku

stále hospodařili Johann a Susana Diettrichovi. Dcery hospodáře Josefa Rohledera Amalie a Marie pomáhaly jako děvečky v zemědělství

a z domu odešel pouze syn Adolf, který byl toho času jako zámečnický tovaryš v Horních Uhrách.54

Hrabětice, hostinec Josefa Rohledera, fotografie, 1934. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

92 93

94 95


Edwin Rohleder (*16.41905 Hrabětice †6.6.1978 Mannheim, Bádensko-Würtembersko), Emma Rohleder rozená Münster (*15.5.1912

Horní Vražné †7.4.1967 Mannheim, Bádensko-Würtembersko ), Edwin Rohleder (*4.8.1933 Hrabětice †3.5.1957 Mannheim, Bádensko-

Würtembersko), Erhard Roheder (*18.9.1935 Hrabětice), Erika Rohleder (*23.3.1939 Hrabětice), Anna Rohleder rozená Dahm (*9.9.1872

Hynčice †12.3.1958 Waging am See, Horní Bavorsko), Herbert Rohleder (*31.5.1901 Hrabětice †24.2.1965 Mannheim, Bádensko-

Würtembersko).

Dům č.p. 309


David Fritsch přišel v květnových dnech roku 1776 do Hrabětic z nedalekého Německého Jeseníku a z polností bývalého panského statku

mu vyměřili zahradnický pozemek číslo 11. Poslední splátku za kupní cenu 50 zlatých rýnských odvedl do pokladny důchodního úřadu

v Hranicích začátkem dubna 1786.55

V roce 1790 převedl na svého syna Josefa polovinu zahradnické parcely za kupní cenu 50 zlatých, přičemž ještě téhož roku zaplatil syn otci

polovinu sumy. Zbývající částku doplatil v průběhu dalších dvou let. O devět let později se otec David sešel s oběma syny ve vrchnostenské

kanceláři v Hranicích, kde sepsali novou kupní smlouvu v rámci níž David a Josef Fritschovi prodali každý svou polovinu gruntu Frantzi

Fritschovi. Druhý z bratrů získal celý grunt za 300 zlatých rýnských a ve stavení mu zbyl jeden okovaný vůz. Mnohem důležitější bylo

z pohledu odstupujícího otce zajistit podmínky výminku, který mu měl garantovat doživotní možnost ubytování a omezeného hospodaření

v rámci gruntu. Z prvního pole poblíž potoka Luha nedaleko polností Johanna Seidenbergera měl nárok na jeden a půl měřice žita.

Na druhém poli vedle Johanna Blaschkeho mohl osadit dvanáct záhonů zeleniny a totéž vedle pole Andrease Klößla. Mimo tyto polnosti si

otec vyhradil právo osadit dalších šest záhonů k pěstování brambor, zelí a lnu.56

Trávu mohl žnout na zahradě mezi stodolou a mezí u souseda Antona Diettricha. Ze sklizně ovoce mu náležel třetí díl a v letním čase mohl

vyhánět s hospodářovým dobytkem na pastviny rovněž své krávy a jalovici.

V polovině dubna roku 1801 si Frantz Fritsch přivedl na grunt manželku Rosinu, dceru ševce Josefa Ordelta.57 Rodina zde hospodařila

až do konce srpna 1816, kdy Frantz Fritsch umírá ve 42 letech na souchotiny a výhradním vlastníkem stavení a polností v hodnotě 300

zlatých se stává vdova Rosina. Již 12. listopadu však uzavřela svatební smlouvu s Antonem Kahlichem a zajistila tak pro hospodářství tolik

potřebnou mužskou sílu.58

V polovině listopadu 1833 zemřela ve věku 52 let na vodnatelnost Rosina Kahlig a nemovitost přešla dočasně na vdovce Antona, který

zahradnický grunt opatroval pro svého syna až do roku 1850.59 Anton mladší přešel do vedení hospodářství v listopadu, kdy byla současně

majetková práva převedena i na jeho ženu Beatu, dceru výměnkáře Johanna Richtera. Po Antonově smrti se 16. července 1878 Beata

podruhé provdala za Johanna Schmidta z Jeseníku.

Podle sčítacích operátů žili v roce 1869 ve stavení pouze tři lidé: zahradník a majitel gruntu Anton Kahlich, manželka a dvacetiletá dcera

Anna vypomáhala při zemědělských pracích jako děvečka. V chlévech byly ustájeny dvě krávy a dvě telata.60 V roce 1880 natrefil sčítací

komisař již na Johanna Schmidta s manželkou a roční dcerku Rosu. Jako děvečka zde pracovala Anna Wilsch z nedalekého Veselí. V tu

dobu se Schmidtovi starali o býka, dvě telata, tři krávy a prase.61


Josef Lobpreis (*17.11.1905 Hrabětice †9.5.1976 Fellerdilln, Hessensko), Marie Lobpreis rozená Kretschmer (*29.8.1909 Německý Jeseník),

Helmut Lobpreis (*21.2.1937 Hrabětice), Hugo Lobpreis (*28.6.1939 Hrabětice), Josef Lobpreis (*11.1.1879 Německý Jeseník †22.5.1956

Fellerdilln, Hessensko), Rosa Lobpreis rozená Schmid (*30.4.1879 Hrabětice †16.9.1948 Fellerdilln, Hessensko ).

Dům č.p. 310


Rodina Blaschke se zapsala mezi další starousedlíky, kteří setrvali v Hraběticích až do odsunu sudetoněmeckého obyvatelstva v druhé

polovině 40. let 20. století. První zakladatel „hrabětické pošlosti“, který přišel na pozemky rozparcelovaného dvora, byl Andreas z Blahutovic,

96 97

jeden z potomků zdejšího dědičného fojta. Podobně jako jeho noví sousedi i on si zakoupil zahradnickou parcelu pod číslem 10 a poslední

splátku odvedl do pokladny důchodního úřadu hranického panství v únoru 1783.62

V březnu roku 1788 převzal zdejší grunt syn Johann, který z celkové kupní ceny 70 zlatých vyplatil díly sourozencům, otci a matce. O dvacet

let později, 31. června 1808 umírá sedm a čtyřicetiletý Johann Blaschke ve vysokých horečkách a ve stavení zanechává nezletilého syna

a manželku Magdalenu.63 Svatební smlouva uzavřena 14. října 1808 však dokládá, že ještě v podzimních dnech tohoto roku obdržel zdejší

grunt nového hospodáře. Do Hrabětic se přistěhoval Josef, původně čeledín a syn chalupníka Andrease Bergera z Polomi. Jesenický

farář František Lindner jim požehnal v místním kostele 31. října 1808 a třicetiletý Josef mohl převzít po boku své o třináct let starší ženy

Magdaleny hospodářství.64

S ohledem na skutečnost, že to byla nevěsta Magdalena, kdo přinesl do manželství usedlost, nabídl Josef Berger jako protivěno 200

zlatých. Pouze pokud by ženich zemřel ve lhůtě dvou let, měla vdova povinnost vyplatit jeho sourozencům 100 zlatých. Stejným závazkem

byl povinován rovněž Josef Berger, který měl v případě předčasné smrti manželky odvést do pokladny hranického sirotčího úřadu částku

100 zlatých pro Magdaleniny děti z prvního manželství. Oba snoubenci měli svatební smlouvou pojištěna právo na obhospodařování

zahradnického gruntu, a to na dobu 14 let až do dosažení plnoletosti syna Johanna. Nový otec mu měl předat usedlost na svátek sv.

Jana Křtitele roku 1822. S gruntem převzal Josef Berger rovněž „dobrý použitelný“ vůz, pluh a brány, jednoho koně v ceně 70 zlatých, dvě

dojnice, dvouleté tele a dva sáhy palivového dříví.65

Pro svou nevlastní dceru se Josef Berger svatební smlouvou zavázal opatřit budoucí věno čítající dvě dojnice, dvouleté tele, čtyři peřiny

včetně potahů (dva s potiskem, jeden pruhovaný a jeden bílý). Pro samotný sňatek měl obstarat tři svatební sukně, a sice jednu cajkovou,

jednu zelenou a jednu z hnědého harasu.

Ještě před letním slunovratem roku 1822, kdy měl oficiálně převzít otcovský grunt, uzavřel v lednu mladý Johann Blaschke svatební smlouvu

s Johannou Rabel, dcerou někdejšího kováře v Polomi. Nevěsta přišla do Hrabětic s 400 zlatých vídeňské měny, které společně s 30

vřeteny lnu přinesla do manželství jako věno. Smlouvou měli oba novomanželé pojištěn termín sv. Jana Křtitele, kdy měly od odstupujícího

Josefa Bergera převzít hospodářství včetně vybavení. Vedle běžného nářadí, měděného kotle na švestky a dvou sáhu palivového dříví měli

převzít rovněž koně. Pokud by v tu chvíli ve stavení žádný nebyl, mohli požadovat 30 zlatých.66

S ohledem na odstupující manželský pár jsou důležitým ustanovením svatební smlouvy rovněž ujedání o výminku pro nevlastního otce

a matku. Z textu vyplývá, že světnici a komoru musel Johann Blaschke teprve postavit. Z hospodářského zázemí měli nárok na stáj pro

krávy, kůlnu, na dvoře místo k vyvážení hnoje a samozřejmě polnosti. Svěřená pole vedle potoku Luha, v části Mittelfeld vedle souseda

Fritsche a konečně část o kousek výše v Hinterfeld se Josef Berger zavázal obhospodařovat sám.


Josef Mendel (*4.11.1893 Hrabětice †3.7.1976 Neuhäusel, Porýní-Falc), Stefanie rozená Richter (*24.10.1901 Hrabětice †16.10.1967 Haslach

über Herrenberg, Bádensko-Würtembersko), Hermann Mendel (*4.9.1935 Hrabětice), Johann Mendel (*8.5.1864 Hynčice †16.5.1950

Haslach über Herrenberg, Bádensko-Würtembersko), Albine Mendel rozená Fritsch (*22.5.1869 Německý Jeseník †15.2.1949 Haslach

über Herrenberg, Bádensko-Würtembersko), Erwin Mendel (*1.9.1903 Hrabětice †27.7.1945 Rotweil).

Dům č.p. 311


Mladší syn Joseph Kubescha přijal od otce 13. listopadu 1793 druhou polovinu zahradnického gruntu číslo 3, za kterou se zavázal zaplatit

150 zlatých. 130 zlatých měl otci splatit ihned a zbylých 20 zlatých odvádět v ročních splátkách po čtyřech zlatých.67 Joseph dostal

k hospodářství krávu, zásobu pšenice, ovsa a ječmene, bečku zelí a konečně zemědělské nářadí, o které se měl dělit s bratrem. V době

převzetí gruntu byl k dispozici poloviční vůz, pluh, pantok, sekyra, motyka a pila. Podobně jako jeho bratr i Joseph byl povinen vystrojit

sestrám Anně a Barboře svatbu „ve vsi obvyklou“ a navíc Anně obstarat věno srovnatelné s výbavou její sestry (dvě krávy, peřiny, potahy,

prostěradla). Obě však mohly dobytek odmítnout a nechat si za jednu krávu vyplatit deset zlatých. V rámci výminku se Joseph zavázal

obhospodařovat otcův podíl, konkrétně pole a louku na samých hranicích vesnice, v místech svíraných meandry potoku Luha a cestou

do Poloúvsí. Tato louka „včetně křovin“ měla být po smrti Josepha Kubeschy staršího rozdělena rovným dílem mezi oba bratry. Další výnos

otci plynul z louky položené v obci, vedle stavení Michaela Richtera. Zahradu měl užívat v šířce domu a v délce až k budově zmiňovaného

souseda Richtera a z celkového výnosu ovoce mu náležel třetí díl. Každoročně měl k dispozici hnojiště a jeden záhon k pěstování zeleniny.

Po otcově smrti přešly všechna práva stávajícího výminku na matku obou bratrů.68

98 99

100 101

O dva roky později, v září 1795 si Joseph na grunt dovedl manželku Theklu Podmolkovou z Bernartic, ležících na sousedním novojičínském

panství. Vedle věrnosti a lásky Joseph slíbil, že po kněžském požehnání, symbolickém stvrzení právoplatnosti sňatku, uvede Theklu

na hrabětický grunt jako právoplatnou spolumajitelku a hospodyni. Snoubenka přislíbila do společného hospodářství věno 130 zlatých,

dvě dojnice a prase. Když o třicet let později Thekla jako bezdětná zemřela, odkázala v rámci testamentu svou polovinu gruntu manželovi,69

který si již v roce 1828 vzal coby druhou manželku Magdalenu, dceru Martina Beiera. Toto manželství vydrželo ještě dalších 18 let. Josef

Kubescha zemřel v roce 1846 a dům i s polnostmi odkázal synovi Johannovi.

V roce 1869 hospodařil na tomto polovičním zahradnickém gruntu Leopold Winkler, který neměl v obci domovské právo. Leopold pracoval

jako pomocný hlídač na Severní dráze a manželka Anna pocházela ze Zubří. Společně s nimi žili v Hraběticích jejich tři synové a dvě dcery.

Při hospodářství si drželi pouze kozu.70 V roce 1880 se ve složení obyvatel stavení nic nezměnilo, pouze syn Josef působil jako krejčovský

tovaryš v nedalekém Dolním Vražné a dcera Maria pracovala v sousedních Blahutovicích jako děvečka. Chovali krávu a prase.71


Marie Kubesch rozená Dahm (*12.5.1875 Hynčice †27.2.1952 Waibstadt, Bádensko-Würtembersko)

Dům č.p. 312


Anton Proksch, poddaný hranického velkostatku z nedalekých Blahutovic, koupil zdejší poloviční stavební parcelu číslo 9 v květnu 1776

za 25 zlatých.72 Další zápis v gruntovní knize zmiňuje až testament z 3. února 1807, podle nějž přešlel zahradnický grunt oceněný na 230

zlatých synovi Ignácovi. Z uvedené kupní ceny tvořily poměrně velkou část podíly, které vyplatil hospodář včetně vlastního dílu matce

Rosině a sourozencům Antonovi, Terezii, Anně. V roce 1811 získala spoluvlastnické právo nová hospodyně Elisabeth, dcera hrabětického

Johanna Richtera, kterou si po svatebním obřadu přivedl do stavení jako novou manželku.73 Manželé získali věnem od otce nevěsty dvě

dojnice, prase, čtyři peřiny, tři potahy a prostěradlo. Matka hospodáře a vdova Rosina Proksch se odebrala na výminek, který obnášel byt

u hospodáře, komoru „v předsíni“, stáj „vedle maštale“, čtvrtinu kůlny k uskladnění obilí, půdu nad stájí. Využívat mohla zahrádku vedle

kováře Johanna Bratricha, poblíž potoka Luhy dva záhony k pěstování zelí. Těchto pozemků se však mohla vzdát a každoročně pobírat

čtyři měřice žita, dvě měřice ječmene a 12 liber másla.

Podle svatební smlouvy mezi Ignácem a Elisabeth byl nový majitel zahradnického gruntu zavázán vystrojit svatbu sestře Anně. Navíc ji dlužil

věno čítající jednu dojnici, jednoleté tele, dvě peřiny i s polštáři, dva potahy s modrotiskem a dvě prostěradla. Obstarat věno pro druhou

sestru měl za úkol Ignácův bratr František. V roce 1842 zdědil hospodářství nejstarší syn. Ten zde hospodařil ještě v době prvního sčítání

lidu roku 1869 společně s manželkou Terezií a dětmi. Syn Friedrich byl zednickým tovaryšem a Elisabeth pomáhala během sezónních

prací. K stavení patřilo sedm včelích úlů, dvě krávy, dvě telata a prase.74 V roce 1880 chalupu vlastnili Ferdinand Richter a Anna pocházející

z Jeseníku. Franz a Terezie Proksch žili na výminku.75


Franz Bock (*1880 Hůrka), Amalie Bock (*1885 Bernartice nad Odrou), Franz Bock (*1912 Hrabětice), Josef Bock (*1912 Hrabětice).

Dům č.p. 313


Ve stejný květnový den roku 1776 zaznamenal úředník hranického panství rovněž koupi nedospělého Andrease Richtera, syna Antona

Richtera vlastnící hrabětický pozemek o čtyři parcely výše. Pro syna Andrease zapsali pozemek pod číslem 4. Stejnou částku, tedy 50

zlatých zaplatil za převod pozemku rovněž jeho syn Johann, který zde začal hospodařit v prosincových dnech roku 1788.76 O dalších

osudech majitelů gruntu vypovídají až zápisy z 30. let 19. století. V listopadu 1833 se tehdejší hospodář a v tu chvíli i hrabětický rychtář

a vdovec Johann Richter oženil s výminkářkou Julianou Heinz z Horního Vražného. Svatební smlouva pojišťovala zejména doživotní výminek

příchozí Juliany, která měla zajištěnu buď „malou světničku nebo velkou světnici“, komoru a roční naturální dávky (dvě měřice ječmene, dvě

měřice žita, pět měřic „poživatelných“ brambor, deset liber másla, šestý díl ovoce).77 Syn Johanna Anton Richter převzal grunt v říjnu roku

1837 a následujícího roku zde mohl přivítat nevěstu Terezii, dceru jednoho z hrabětických sousedů Josefa Bergera.78

102 103

Během prvního sčítání lidu v roce 1869 zde zastihli ve vedení hospodářství Johanna a Magdalenu Schubert z Jeseníku. Na výminku ještě

stále bydlela ve věku 76 let Juliana Richter, rozená Heinz z Horního Vražného, která byla ženou v pořadí třetího majitele gruntu Johanna

Richtera hospodařícího zde od roku 1833. Jeho syn Ferdinand je veden jako sedlářský tovaryš a o deset let mladší bratr Eduard byl

zámečnickým tovaryšem v Odrách. Sestra Theresie pracovala jako děvěčka v zemědělství.79 V roce 1880 zapsali do sčítacích operátů již

výlučně členy rodiny Schubertovy. Johann s Magdalenou byli nadále v čele hospodářství a vedle nich přebývala na gruntě ještě 67 letá

vdova Barbara Schubert, původně z Poloúvsí. Na rozdíl od roku 1869 měli nyní už jen jeden včelí úl, ale zato měli ve stájích tři jalovice, dvě

telata, dvě krávy a jedno prase.80

Když se syn a dědic usedlosti Josef Schubert nevrátil z první světové války, rozhodlo se roku 1924 o prodeji usedlosti. Dům a polnosti

koupila česká rodina Hanzelkových, kteří se však v roce 1938 museli odstěhovat. Rok na to se do domu nastěhovali němečtí Blahovi

z nedalekého Bělotína.81


Josef Blaha (*15.5.1894 Bělotín †28.11.1956 Sulzfeld, Bádensko-Würtembersko), Sophie Blaha rozená Hinschira (*22.8.1899 Jindřichov

†8.9.1964 Stellingen, Bádensko-Würtembersko), Rudolf Blaha (*4.8.1922 Bělotín), Gottfried Blaha (*4.3.1926 Bělotín), Josef Blaha

(*4.10.1934 Bělotín).

Dům č.p. 314

Založení osady 1776: zahradnická parcela číslo 7 | indikační skica 1833: domovní číslo 14. Demolice

Z nedalekého Nýdku přišel do Hrabětic Georg Till, který si zde za 25 zlatých zakoupil poloviční zahradnickou parcelu. Když ji o dvanáct

let později převáděl na svého syna, ohodnotil ji částkou 200 zlatých.82 Při příchodu na nový grunt obdržel syn rovněž dva koně, vůz, pluh

a drobné hospodářské vybavení. Matce musel vyhradit doživotní světnici, menší komoru, půdu nad komorou a malou stáj. Pokud by vdova

odmítla obhospodařovat polnosti připadající výminku, chtěl ji Franz Till odvádět každoročně dvě dolnorakouské měřice obilí, záhon zelí, len

a osm liber másla. Ve svých 29 letech František ovdověl a rozhodl se přivést si do Hrabětic o pět let mladší Annu, dceru Johanna Gunthera

z Jeseníku. V svatební smlouvě se dočteme o budoucích právech novomanželky, která se měla stát absolutním dědicem hrabětického

gruntu za předpokladu, že Franz Till nezanechá žádné děti z prvního ani druhého manželství. Do Hrabětic si v letních dnech roku 1796

Anna přivedla mimo obvyklé výbavy sestávající se z peřin a potahů i dojnici, dvouleté tele, prase, 12 ovcí, husy a kohouty. Příliš štěstí však

Anna v Hraběticích nezažila a umřela hned nastávajícího roku. Po pohřbu, již na podzim roku 1797 uzavřel čerstvý vdovec Till novou

svatební smlouvu, tentokrát s dcerou jesenického sedláka Georga Diettricha Rosinou. Věnem si přinesla z Jeseníku dvě dojnice, šest ovcí,

dvě husy, dvě slepice a kohouta.83

V roce 1825 vystřídal otce ve vedení hospodářství syn Matyáš, který si přivedl na grunt rodičů Magdalenu, dceru Josefa Blaschka ze

sousedního Jeseníku. Odstupující hospodář jim přenechal všechny obytné i hospodářské budovy, louky, zahrady a polnosti za kupní cenu

200 zlatých. Mimo to se musel syn zavázat k zajištění věna své sestře Terezii, které měl odvést dvě dojnice, prase, peřiny, polštáře, lněné

prostěradlo v délce čtyř loktů, jeden potah s modrým potiskem a na svatbu opatřit kožich podšitý modrým plátnem a sukni. Samozřejme,

že bratr měl hradit rovněž svatební náklady „v místě obvyklé“.84

V hrabětických pozemkových knihách se dochoval odhad zahradnického gruntu, který nechali zhotovit manželé Matyáš a Magdalena

Tillovi. V protokolu z 18. února 1836 se lze dočíst, že budovy hospodářství převzali v „nejhorším stavebním stavu“. Aby mohli přistoupit

k okamžité přestavbě, vypůjčili si peníze ze sirtočího úřadu hranického panství. Z doloženého odhadu vyplývá, že budovy gruntu byly

z „tvrdého materiálu kryté doškami“. V rámci stavení byla světnice, klenutý sklep, dvě komory, jedna kuchyně a kravín z pevného zdiva krytý

rovněž doškovou střechou. Stodolu vynášely zděné pilíře mezi nimiž byla prkenná výplň a krov kryly došky. Stavení bylo odhadnuto na 200

zlatých konvenční měny.85

Při sčítání lidu roku 1869 byl držitelem bývalého zahradnického gruntu nádeník ze Sedlnice Josef Kloß, který se v Hraběticích oženil

s dcerou Josefa Hauptmanna Terezií. Společně s nimi zde žily tři nezletilé děti Josef (3), Franz (1) a Terezie (5). Ve stavení bydlel i Matyáš

Schindler (55) z Jeseníku, který byl nádeníkem na Severní dráze a jeho žena Anna.86 Rodina Kloßova byla usazena na tomto zahradnickém

gruntu i v roce 1880, kdy sčítací operáty evidují šest dětí, z nichž čtyři navštěvovali školu v nedalekém Jeseníku. Doma se starali o tři krávy,

prase a kozu.87 V roce 1890 získala usedlost rodina Ertelt z Kletného.

104 105

106 107


Marie Ertelt rozená Hippel (*31.1.1867 Německý Jeseník †26.12.1948 , Hörmannsberg, Bavorsko), Arnold Erlet (*8.8.1893 Hrabětice

†31.1.1976 Hörmannsberg, Bavorsko), Stefanie Ertelt (*20.11.1891 Hrabětice), Richard Ertelt (*29.8.1897 Hrabětice †23.8.1975 Ichenhausen,

Bavorsko), Leopoldine Wiedner rozená Ertelt (*1904.Hrabětice), Berta Ertelt (*2.1.1908 Hrabětice †13.4.1979 Hörmannsberg, Bavorsko),

Frieda Bodirsky rozená Ertelt (*20.1.1910 Hrabětice †24.7.1980 Friedberg, Bavorsko),

Dům č.p. 315

Založení osady 1776: zahradnická parcela číslo 3 | | indikační skica 1833: domovní číslo 15

V duchu původních vrchnostenských podmínek z roku 1776 umožňujících novým kolonistům dělit zakoupené parcely, odprodal v listopadu

roku 1788 Andreas Klößl část svého pozemku Antonu Blaschkemu. Polovina stavební parcely včetně polí, luk a zahrad stála nově příchozího

obyvatele této mladé vesnice 120 zlatých.88 23. října 1827 nastoupil na místo hospodáře syn Michael s manželkou Rosinou, kteří přjali tento

zahradnický grunt proti kupní sumě 220 zlatých konvenční měny.

Dochovaná svatební smlouva podepsaná mezi oběma snoubenci v Jeseníku 23. listopadu 1827 podrobně popisuje nejen finanční vyrovnání

mezi otcem a nastupujícím synem, ale s ohledem na sociální rozměr svatebních smluv dokumentuje i starobní zajištění obou manželů.

V prvé řadě se ženich zavázal, že nevěstu uvede do domu svého otce, na zahradnický grunt číslo 15 jako nového spolumajitele. Stavení

a polnosti byly oceněny na 220 zlatých, z nichž 100 zlatých vyplatili odstupujícímu otci a zbývající peníze měl rozdělit mezi sestry Theresii,

Johannu a Julianu. Sourozenci si však o peníze mohli požádat až před svatbou či jinou mimořádnou událostí. Ovšem náklady na vystrojení

„v kraji obvyklé svatby“ šly na vrub nového hospodáře. Další břemeno představovala pro nové majitele gruntu rovněž Michaelova sestra

Juliana, která měla s ohledem na své podlomené zdraví vyhrazenu na statku doživotní světnici. Na zahradnický grunt přišli oba manželé

jakožto hospodáři roku 1827, a to v obvyklém termínu letního slunovratu na svátek sv. Jana Křtitele. Při příchodu na statek měl ženich

shledat veškeré zemědělské náčiní a vybavení na svém místě a vedle vozu, pluhu či bran dostal rovněž jednu krávu. Jakožto věno si Rosina

přinesla do Hrabětic vedle finanční částky 160 zlatých konvenční měny rovněž pět peřin, šest potahů, 100 loktů plátna a 60 vřeten lnu.

Od bratra Johanna Schmida přijala šest krav, 12 ovcí a jedno prase. Dobytek měla obdržet v průběhu lhůty tří let.89

Výminek pro Antona Blaschkeho se sestával ze světnice, komory, vlastního sklepa a „středních“ stájí, čtvrtiny stodoly, čtvrtiny sýpky

a na dvoře místo pro hnojiště. Z polností měl nárok na 1 4/8 měřice obilí z pole položeného vedle Franze Bergera, na katastru místní trati

„Ortsried“ při Kostelním chodníku, 1 4/8 měřice z pole na trati „Mittelfeld“ a konečně stejný podíl z pole na trati „Hinterfeld“. V letním období

mohl rovněž hnát svůj dobytek na pastvu společně s kravami hospodáře.

Po smrti manželky Rosiny, 20. prosince 1842 přešel celý zahradnický grunt do majetku Michaela, který ale už 5. ledna následujícího roku

uzavřel v Hraběticích svatební smlouvu s Rosinou Gallasch.90 Novou nevěstu si vdovec Michael přivedl do stavení s věnem 40 zlatých, 40

vřeteny lnu, jednou krávou, peřinami a 60 lokty plátna. Kromě své „lásky a věrnosti“ se ženich a majitel stavení zavázal k předání vlastnických

práv k nemovitostem zahradnického gruntu. V případě předčasné smrti hospodáře Michaela Blaschka, ještě před nastoupením nejstaršího

z dětí na jeho místo, garantovala Rosině svatební smlouva důstojný výminek. Smlouva samozřejmě počítala i s variantou, že by se čerstvá

vdova s ohledem na udržení plynulého chodu hospodářství podruhé vdala.

Při sčítání lidu v roce 1869 vlastnil zahradnický grunt truhlář Josef Jünger, vysloužilý voják, který přišel do Hrabětic z Dolního Vražného

a oženil se s osm let mladší Magdalenou dcerou Michaela Blaschka. Vedle nezletilých dětí Josefa a Marie ve stavení bydlela ještě vdova

po bývalém hospodáři a matka Magdaleny Rosina Blaschke s dcerami Terezií (21) a Karolinou (26). Kromě zednického tovaryše Johanna

byli jejich bratři dlouhodobě nepřítomni. Původně kovářský tovaryš Ferdinand Blaschke odcestoval do Severní Ameriky a Anton se učil

krejčovskému řemeslu ve Vídni. K době sčítání byly v chlévech gruntu ustájeny tři krávy, dvě telata a prase.91 V průběhu let se smrtí a sňatky

společnost ve stavení číslo 15 silně zredukovala a včele hospodářství stál zedník Johann Blaschke s manželkou Terezií ze sousedního

Poloúvsí. Syn Johann měl teprve tři roky, ale jeho sestra Marie již navštěvovala školu v blízkém Jeseníku. Současně s rodinou Blaschke

žili na výminku manželé Johanna a Barbara Schenck, kteří měli domovské právo v Poloúvsí. Ve stájích dvě jalovice, dvě telata, dvě krávy

a v chlévě jedno prase.92


Josef Blaschke (*25.2.1912 Hrabětice), Marie Blaschke rozená Hilscher (*23.3.1918 Polom), Margarete Blaschke (*3.2.1940 Hrabětice),

Gerhard Blaschke (*25.7.1941 Hrabětice), Johann Blaschke (*16.4.1877 Hrabětice †10.10.1947 Fellerdilln, Hessensko), Rosa Blaschke

rozená Kuntschik (*29.6.1874 Německý Jeseník †2.12.1979 Fellerdilln, Hessensko).

108 109

Dům č.p. 317

Založení osady 1776: stavba vznikla až roku 1890. Od tohoto roku vedena pod číslem 16

Dům postavil až v roce 1890 jeden z potomků rodiny Richter Anton, který tou dobou pracoval jako ředitel jedné z vídeňských pojišťovacích

společností.93 Objekt přešel do vlastnictví rodiny Ordelt a s ohledem na architektonický styl vymykající se vzhledu okolních selských

usedlostí jej hrabětičtí nazývali „vila Ordelt“.


Josef Ordelt (*15.9.1890 Blahutovice †13.1.1974 Steinsfurt, Bádensko-Würtembersko), Anna Ordelt rozená Klösel (*20.3.1888 Bělotín

†29.3.1966 Steinsfurt, Bádensko-Würtembersko).

Poznámky

1) K problematice svatebních smluv na počátku 19. století viz Jana mrázková, Věc veřejná nebo soukromá? Vliv rodiny a „přátel“ na volbu životního partnera –panství Třeboň na sklonku 18. a počátkem 19. století. Zpravodaj historického klubu roč. 16, 2005, č. 1, s. 6-29.

2) ZAO-OL, Vs Hranice, inv.č. 1151, sign. 730, karton č. 240, fol. 2v.


4) ZAO-OL, Vs Hranice, inv.č. 1177, sign. 759, karton č. 241, fol. 1r.



7) ZAO-OL, Vs Hranice, inv.č. 1727, sign. 1441, karton č. 303, fol. 103r.(„daß der in Grafendorfer Revier gewesener Waidjung Karl Riedel in das Weißkirchener Revier als Waidjung, und nach Grafendorf Franz Sedelmayer gegeben wurde, wird genehmigt…“).


9) K osobě Franze Göttingera a k působení jeho synů Stephan Weigel, Grafendorf. Kuhländchen Bd. 4/1922, s. 125.

10) MZA Brno, fond F 18 (Hlavní registratura Ditrichštejnů Mikulov), inv.č. 2253, sign. 22 508, karton č. 383.


12) Tamtéž, s. 46.

13) Tamtéž, s. 47.

14) ZAO-Ol, Vs Hranice, GK Hrabětice 1776–1881, sign. E23-5, fol. 22r.

15) ZAO-Ol, Vs Hranice, GK Hrabětice 1776–1881, sign. E23-5, fol. 22v.

16) ZAO-Ol, Vs Hranice, ZK Hrabětice 1787–1835, sign, E 23-39, fol. 15r.


18) ZAO-Ol, Vs Hranice, ZK Hrabětice 1793–1851, sign, E 23-39, fol. 15v-16r.



21) SOkA Nový Jičín, OÚ Nový Jičín, SO Hrabětice 1869,inv.č. 581, karton 594.



24) ZAO-Ol, Vs Hranice, KDZ Hrabětice 1787–1835, sign. E23-19, fol. 6v-7r.





29) ZAO-Ol, Vs Hranice, KDZ Hrabětice 1787–1835, sign. E23-19, fol. 1r.

30) ZAO-Ol, Vs Hranice, ZK Hrabětice 1793–1851, sign, E 23-39, fol. 9r-v.






36) ZAO-Ol, Vs Hranice, KDZ Hrabětice 1787–1835, sign. E23-19, fol. 18r-v.


38) ZAO-Ol, Vs Hranice, ZK Hrabětice 1793–1851, sign, E 23-39, fol. 21v.


110 111








47) ZAO-Ol, Vs Hranice, GK Hrabětice 1776–1881, sign. E23-5, fol. 3v-4r.



















66) ZAO-Ol, Vs Hranice, KDZ Hrabětice 1787–1835, sign. E23-19, fol. 33r.


68) ZAO-Ol, Vs Hranice, KDZ Hrabětice 1787–1835, sign. E23-19, fol. 9r-10v.















83) ZAO-Ol, Vs Hranice, ZK Hrabětice 1793–1851, sign, E 23-39, fol. 3v-8r.






89) ZAO-Ol, Vs Hranice, ZK Hrabětice 1793–1851, sign, E 23-39, fol. 30r-31v.





112 113

Pevná poutaLes a vesnice

Jedna z pověstí z okolí dnešního Jeseníku nad Odrou vypráví příběh o sedlákovi z Vražného, který se vydal krást dřevo do Obstwaldu, „lesa

rozkládajícího se mezi Lučiemi a Hraběticemi“.1 Zloděj si ke svému záměru vybral den o svátku Božího těla, kdy se slavnostního procesí

museli účastnit rovněž všichni hajní a myslivci hranického panství. Nemusel se tedy obávat nečekaného překvapení. Když porazil dosti

silný strom, posadil se klidně na pařez a pobafával ze své fajfky. Jak se ale zděsil, když chtěl vstát. Polekaně vykřiknul a snažil se oddělit

od pařezu, který jej nehodlal pustit. Všechny snahy o vyproštění byly marné, zůstal s ním pevně srostlý. Když jej našla jeho vlastní rodina,

ani přes všemožné tahání a cloumání se jim ho nepodařilo od pařezu oddělit. Nakonec se rozhodli, že jej z tohoto divotvorného dřevěného

vězení odříznou, ovšem ve chvíli, kdy udělali do pařezu první zářez, vytryskl z něj proud jasné krve. Zděšeni běželi do vsi pro faráře a prosili

jej, aby svěcenou vodou a zbožným slovem kletbu zlomil. Když se ale vrátili zpět do lesa, sedláka ani jeho spřežení již nenašli. Vyprávění

končící slovy, že „ještě dnes lze v noci o svátku Božího Těla zaslechnout v tomto okolí hluk povozu“ nás upozorňuje na silné spojení lesa

s životy zdejších vesničanů. O intenzitě této vazby však na konci 18. století svědčí nejen mýty a legendy zajišťující do velké míry generační

integritu a upevňující vztah místních lidí ke krajině, ale rovněž zásadní proměna vztahů mezi lesem a jeho uživateli. Po dlouhém období

nezájmu se stává les často skloňovaným předmětem zájmů úřední správy panství, což sebou nese vysokou míru citlivosti vůči této části

vrchnostenského zboží, hraničící mnohdy s bezmeznou protektivitou.

Hrabětický les byl zhruba na počátku 18. století rozlehlou zalesněnou plochou a v hospodářských pramenech hranického panství je

často spojován s adjektivem „krásný“. Jeho pronikání do každodenního života vesničanů z několika vsí rozložených po jeho okrajích bylo

přirozené nejen s ohledem na les, coby zdroj dřeva, lesních plodin či zvěře. Les vstupoval zcela přirozeně a bezprostředně do života mnoha

místních rodin, jejichž hospodáři pracovali někdy po několik generací v řadách vrchnostenských hajných. Intenzita tohoto vzájemného

vztahu, ono propojení lesa s každodenním životem venkovanů se odrazilo rovněž v mýtické rovině a výše interpretovaná pověst o zloději

dřeva pouze potvrzuje přítomnost lesní krajiny v kolektivních představách zdejších lidí. Les byl nedílnou součástí každodenního životního

prostoru zdejších obyvatel a jeho vzhled, rozloha i vývojové cykly zcela nezaměnitelným způsobem ovlivňovaly jejich životy.

114 115

Zpráva o nemocném lese. Hrabětický Obstwald na prahu 19. století

Na sklonku 18. století si lesmistr Karel Mayer ve své zprávě o stavu hranického polesí na adresu Hrabětického lesa posteskl, že ještě

nedávno se jednalo o jeden z nejkrásnějších a nejurostlejších lesů zdejšího panství.2 Zmar a beznaděj, která na Mayera i jeho následovníky

doléhala při pravidelných procházkách houštinami a palouky tohoto „nemocného lesa“ působí po téměř dvou stech letech i na čtenáře

zažloutlých stránek revírních zpráv.3 Následující řádky jsou tedy rovněž pozváním k nahlédnutí do dlouhého příběhu o potlačování

přirozeného smíšeného porostu s převahou listnatých dřevin a jejich nahrazení jehličnatými, v posledních desetiletích především smrkovými

monokulturami, čímž se toto vyprávění dotýká i aktuální současnosti.

Lesy podobně jako hory, řeky, louky a další geografické útvary společně generující krajinu přecházely postupem času vzhledem k jejich

kontaktu s civilizací ze své předkulturní do kulturní fáze.4 Stále silněji ovládaná krajina vyšla z anonymity předlidské skutečnosti a vzhledem

k tomuto novému vztahu obdržela i kvalitativně jinou paměť, získala svou dějinnost. V rámci středoevropského prostoru se věnuje soudobý

historický výzkum lesa především období raného novověku, což bezpochyby souvisí i s množstvím dochovaných písemných pramenů.5 Pro

nastupující 19. století je potom k dispozici mnohdy nekončící řada relací a účtů.

V této části textu budeme sledovat proměny Hrabětického lesa v pramenech nazývaného Obstwald (ovocný les) především s vidinou

zisku, který může obohatit náš pohled na běžný život hrabětických vesničanů žijících v jeho stínu. Opíráme se především o dochované

zprávy vyšších lesních úředníků hranického panství z druhé poloviny 18. a počátku 19. století, z období patřícího nejen v tomto bývalém

dietrichsteinském dominiu k etapě profesionalizace lesního hospodářství. Následující obraz Hrabětického lesa je zprostředkován lesmistry

hranického panství z přelomu 18. a 19. století a řečeno jejich slovy, líčí proměnu kdysi jednoho z nejkrásnějších polesí hranického panství

v nemocný les. Vypovídací hodnota zpráv lesního úřadu je do jisté míry limitována odborným přesvědčením jednotlivých lesmistrů, kteří

ve svých vyjádřeních nabízeli různá východiska z krize a jejichž svědectví se tudíž zaměřují pouze na konkrétní jevy (nedovolená těžba, lesní

pastevectví, vymezování hranic). Tyto téměř každoroční elaboráty představují podrobného průvodce po příčinách a důsledcích nemoci

a alespoň částečně umožňují poznat tvář jednoho z největších polesí hranického panství na prahu moderní doby. Alespoň zprostředkovaně

tak můžeme poznat jednu z většinových částí životního prostoru, který na sklonku 70. let 18. století obklopoval rodiny prvních dvanácti

kolonistů.

Franz Heydemon, mapa hranického polesí, 1779. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

116 117

V urbariálním popisu panství Hranice a Helfštýn

z roku 1655 zanechali vrchnostenští úředníci

rovněž krátkou zprávu o rozloze lesních ploch

v této severní části dietrichsteinského dominia.6

Údaje jsou však velmi stručné a informují pouze

o počtech jednotlivých polesí ve všech třech

územích hranického panství. Zápis je stejně

neurčitý i v případě popisu skladby zalesnění.

Slovy vrchnostenských úředníků se v polovině

17. století na panství Hranice a Helfštýn rozléhaly

dubové, smrkové, jedlové a rozličné jiné krásné

lesy a lesíky.7

Především z popisu nelze zjistit, zda se jednalo

o přirozeně smíšené nebo nesmíšené porosty.

Zápis v urbariálním popisu panství se nevyjadřuje

ani ke konkrétní rozloze polesí. S určitostí

můžeme určit pouze počet jednotlivých polesí či

hájených lesů (Gehöge), kterých se nacházelo

na drahotušské a hranické části celkem dvacet.

Pod statek a hrad Helfenštejn spadalo osmnáct

hájemství. Budoucí hrabětické polesí sestávající

se z tzv. Ovocného (Obstwald) a dvorského

(Hoffwald) lesa muselo být v polovině 17. století

přičleněno k některému z okolních lesních útvarů.

Na panství Hranice obhospodařovala správa

Franz Heydemon, mapa hranického polesí, výřez s pohledem na Hrabětice, 1779. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

Franz Heydemon, mapa hranického polesí, výřez, 1779. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

118 119

velkostatku k roku 1655 následující polesí: Olšovecké, Jindřichovské, Nýdecké, Bělotínské, Lučické, Blahutovické, Poloúveské a polesí

u vsi Kozí Loučky.8 Pod drahotušský statek spadala polesí Podhoří, Uhřínov, Radíkov, Hrabůvka, Opatovice, Zbrašov a hájemství nazývané

„za kostelem“ („hinder dem Khirchel“).

Stručný záznam o každoročním výnosu za prodej dřeva napovídá rovněž o kvalitě zdejšího porostu. Ze zápisu totiž vyplývá, že zdejší dříví

bylo využíváno jak ve stavebnictví, tak k palivu. Aniž by bylo upřesněno z kterých polesí, využívalo se v polovině 17. století dříví z hranického

panství k výrobě desek, prken a šindele, ovšem také v kuchyních a pivovarech.9 Každoroční výtěžek za prodané dříví se v polovině 17. století

pohyboval kolem 1071 zlatých.

Daleko přesnější informace k podobě a rozsahu tzv. Hrabětického lesa obsahuje až úřední agenda velkostatku z druhé poloviny 18.

století, a to především z období úřadovaní vrchního lesmistra Matyáše Tadeáše Wolfroma a Františka Heydemona.10 Nadmíru zajímavým

dílem je Heydomonova mapa hranických lesů z roku 1779, kde se tento pozdější jevišovický lesmistr a autor pojednání o dendrometrii

pokusil o grafické odlišení druhů dřevin a jejich stáří. V podstatě se před námi otevírá předchůdce profesionálních porostních map.

K dispozici je rovněž kolorovaná mapa všech polesí hranického panství z roku 1780 Matyáše Tadeáše Wolfroma.11 Podle Wolfromovy mapy

se na hranickém panství nacházelo celkem šest revírů, v rámci nichž se rozprostíralo 33 lesních útvarů. V tzv. lesmistrově revíru (Revier

des Forstmeisters) byly mezi lesními porosty např. lesy Milenov, Olšovec, Mezihoří, Okrouhlík, Lukavec, tzv. Dolní lesík (Niederwaldel)

nebo Hrabůvka. Hranický revír tvořily lesy Opatovický, Černotín, Stará obora, Velká a Malá Kobylanka. Rozlohou menší byl Bělotínský

revír s lesy Nýdecký, tzv. Mateřský les (Mutterwald), Mezihoří nebo Liščí les (Fuchswald). Největší lesní plocha, revír Podhoří byl tvořen

rozsáhlými lesy Podhoří, Radíkov, Středolesí a Boňkov. Hrabětický les se nacházel v Poloúveském revíru tvořeném právě lesy Obstwald

a Hofwaldel.

Z pera vrchního lesmistra Matyáše Tadeáše Wolfroma pochází rovněž elaborát lesního úřadu z roku 1787 oceňující jednotlivé revíry

hranického panství.12 V tomto roce měl podle elaborátu Hrabětický les rozlohu 198 jiter a společně s hájenstvím Uhřínov (446 jiter), Středo-

lesím (160), lesem Nýdecký kopec (242 jiter) se Obstwald řadil mezi nejrozlehlejší lesní plochy hranického panství. Na konci 80. let 18. století

hraničil Obstwald s blahutovickým obecním lesem a na druhé straně s vraženskými a hynčickými polnostmi spadajícími již pod oderské

panství knížat Lichnovských. Vrchní lesmistr si ve svém výkaze všímal rovněž přístupnosti lesa vzhledem ke kácení a odvozu dříví, přičemž

se okrajově zmínil i o kvalitě lesní půdy.13 Hrabětický les byl pro běžné obhospodařování poměrně vhodným úsekem situovaným na rovném

terénu. Část lesa se rozkládala na štěrkovité

půdě a jeden z úseků se rozprostíral

na vlhčím podloží. Podobně jako v případě

sousedního lesu Hofwald šlo o převážně

jedlový les („bestehet in Thannen Wald“).14

Jedlový les nebyl v Poloúveském revíru

v druhé polovině 18. století žádnou výjimkou

a podle elaborátu Matyáše Wolfroma byla

tato tradiční jehličnatá dřevina rozšířena

ve všech zbývajících polesích hranického

panství. Výjimku tvořil les v Podhoří

vytvářející listnatý pomíšený porost buku

a habru a rovněž bukové a habrové lesy

v Opatovickém a Zbrašovském hájenství

nebo Černotínský les Hůrka.

Podrobný popis Hrabětického lesa

zanechal roku 1800 lesmistr Karl Mayer.15

Podle jeho relace byl Obstwald na přelomu

18. a 19. století porostlý výhradně jedlemi

s výjimkou několika starých lip. Jak uvedl

lesmistr z „výpovědi starých lidí a podle ještě

patrných stop“ se ještě v 70. letech 18. století

(„vor 30 Jahren“) jednalo o nejkrásnější,

nejdokonalejší a nejnádhernější („der

schonsten, vollkomensten und prächtigsten“) Účty lesního úřadu hranického panství, titulní list, 1675. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

120 121

les. Na celistvost lesní plochy měla negativní dopad

nehospodárná těžba, kdy byly vyhledávány a káceny

pouze silné kmeny a velké plochy původního lesa

podléhaly postupnému mýcení.16 Stav byl na konci

18. století podle Karla Mayera skutečně žalostný

a lesmistr popsal Hrabětický les jako seskupení

prořídlých a mnohdy již napůl suchých houštin,

v nichž pouze tu a tam lze ještě najít nějaký urostlejší

strom. Jako jednu z šancí pro obnovu zpustošeného

lesa, který na několika místech nazval „nemocným“,

navrhnul lesmistr zvýšenou péči o nové nálety

a mladý porost.17 Právě mladé stromy byly dle

jeho názoru v minulosti poškozovány pravidelnými

vývraty a pády dospělých kmenů, ale především

nedostatečným hájením ze strany lesního personálu

a zaměstnanců velkostatku.

Karl Mayer patřil již na sklonku 18. století

k neoblomným zastáncům revitalizace lesních

ploch i za cenu potlačení momentálních výnosů či

panských kratochvílí. Jeho důslednost jej bezesporu

dohnala i ke sporům s jeho kolegy, obývajícími

kanceláře hospodářského úřadu v Hranicích. Pro

Meyerův nekompromisní postup svědčí zejména

jeho revírní zprávy z roku 1795, v nichž se odráží

napjatá atmosféra mez úředníky hranického panství.

V časných jarních dnech toho roku musel narazit v hluzovském polesí na pasoucí se stáda ovcí, neboť poslední březnový den si stěžoval

na opětovné porušování zákazu ve věci lesních pastvin. Ovce, které objevil snad v lesích Velká či Malá Kobylanka, vyháněli šafáři z jednoho

z hranických panských dvorů, tzv. Čaputova. Z jeho pohledu krátkozraká odpověď úředníka hospodářského úřadu jej musela pobouřit

a cituje ji rovněž ve své zprávě. Ovce totiž „nesou mnohem více užitku než les, stříhají se každý rok, ale les sotva v šedesáti letech“. Na pastvu

v lesích narážel již začátkem roku 1795. V lednu navrhnul vrchnostenské správě řešení, které mohlo popudit i řadu jeho podřízených

a kolegů. Věděl, že myslivcům bylo povoleno držet si při stavení jednu nebo dvě krávy, které samozřejmě spásají lesní porost. Navrhnul

tedy zrušit i toto privilegium. A právě výše uvedených sporů využil Mayer pro další argumentaci, která se týkala především užitečnosti

a nenahraditelnosti lesního úřadu pro ekonomiku panství. Další nešvary spatřoval rovněž v nájemních polích a lukách, často umístěných

v hloubi lesního porostu. Nešlo pouze o obhospodařování samotné plochy, ale zemědělské potahy a vozy svážející seno často ničily mladý

lesní porost. Na nájemní louky na vyklučených lesních mýtinách si stěžoval rovněž o pět let později právě v souvislosti s hrabětickým lesem

Obstwald. Trnem v oku mu musel být luční porost blahutovické selské rodiny Kahlichů, který je dobře patrný ještě na indikačních skicách

z 20. let 19. století. Podle urbáře z roku 1684 se jednalo o plochu, z níž se sváželo 18 fůr sena.

Hned v prvních letech po svém ustavení do funkce nechal lesmistr Karl Mayer obehnat hrabětický Obstwald tři stopy širokými a dvě a půl stopy

hlubokými „důkladnými příkopy“.18 Nový lesmistr se v prvních letech nového století vrátil k návrhu svého předchůdce v úřadu, který koncem 70. let 18.

století navrhoval správě panství zpřesnění lesních hranic jako základní východisko pro hospodárnou správu jednotlivých polesí. Více než rutinní zpráva

lesmistra hranického panství Franze Heydemanna z roku 1779 je zajímavým svědectvím o stavu lesních hranic a mezí, které byly v období raného

novověku mnohdy jediným svědectvím o přesném průběhu hranic panství a současně důkazem v častých soudních sporech. Vzhledem k důležitosti,

kterou různé formy hranečníků v tomto období sehrály, představuje zjištění z roku 1779 nemalé překvapení. Lesmistr Heydemon si stěžoval na svého

předchůdce, který hranice osobně ani jednou neobešel, a to i přes skutečnost, že jej na to Karl Mayer, tehdy ještě v roli lesního pojezdného (Waldbereiter)

několikrát upozorňoval.19 Podle Heydemona nebyly v 70. letech 18. století v mnoha polesích hranického panství udržovány ani přirozené ani umělé

typy hranic. Nově nastupující lesmistr musel být nakonec s celkovou rozlohou panství seznámen pouze podle starobylé, ale podle Heydemona již

nevyhovující tradice spočívající v ústním podání. Ve zprávě uvedl, že v mnoha případech nenašel označené kmeny, natož tak kamenné hranečníky.

Na některých místech se sice nacházel alespoň „starý rozpukaný kmen“, tedy přirozený hraniční bod využívaný v lesích odpradávna, ovšem bez

pravidelných obchůzek a obnovy neměly přírodní hranice velký význam a les si je postupně bral zpět. V návaznosti na nevyhovující vymezení lesní

plochy a její oddělení od okolní krajiny poukázal rovněž na lesní mapování, které je bez stabilních mezníků značně obtížné. Relace lesního Karla Mayera, 1793. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

122 123

Jako ideální viděl Franz Heydemon typové hranečníky z bílého kamene, které by byly v lesním terénu dobře patrné.20 Lesmistr se odvolával

na své dřívější zkušenosti a ujistil panskou kancelář, že by finanční náklady na celou akci byly minimální. Pro potřeby nových hranic navrhnul

rozprodat všechny staré hraniční stromy. Hranečník měl být dle Heydemonova přiloženého nákresu 1 a ¼ lokte vysoký a polovinou celého

lokte ukotvený v zemi. Na horní části hranečníku navrhnul vytesat počáteční písmena sousedícího panství a kameny usadit vzestupně

podle čísel.21

Autor zprávy o stavu hrabětického polesí k roku 1800 Karl Mayer, jmenovitě připomínaný Franzem Heydemonem jako jeho pomocník

a zastánce jednoznačného vymezení lesních hranic, se tedy na počátku 19. století pouze vrací k původnímu plánu. Jen přesné ohraničení

zalesněné plochy bylo pro něj předpokladem nerušeného růstu a revitalizace silně poškozeného lesa Obstwald. Vedle škod způsobených

pastvou dobytka se lesmistr obával rovněž kácení příliš mladých stromů a navrhnul na určitou dobu absolutní zastavení těžby dřeva. Kácení

mělo být zastaveno až do doby vzrůstu mladého náletu.22 Karl Mayer si uvědomoval, že vzhledem k tomuto přísnému ochrannému režimu

budou mít poddaní z okolních vsí každoroční nouzi o dřevo. Vzhledem ke skutečnosti, že v rámci náletů se mezi jedlemi uchytávaly rovněž

břízy a lípy, mohli poddaní pro své potřeby kácet právě tento listnatý porost.23 Ve svých radikálnějších úvahách se lesmistr zmínil o možnosti

plošného vykácení všech nemocných stromů, což by dle něj představovalo vymýtit v podstatě celý, beztoho již silně prořídlý les. Hlavní

myšlenka spočívala v odstranění řady nesouvislých houštin, samotných nemocných a usychajících stromů a v zajištění vzduchu, světla

a klidu potřebného k nerušené regeneraci nově se rodícího lesního porostu. Ovšem s ohledem na okolní vesnice a každoroční spotřebu

dřeva nakonec navrhnul zachovávat všechny zdravější kmeny a kácet pouze usychající stromy.

Zpráva lesního úřadu hranického panství sestavená roku 1800 lesmistrem Karlem Mayerem představuje jeden z prvních detailních popisů

Hrabětického lesa. Mayerovy řádky navazují na poznatky předchozích lesních úředníků, zejména Heydemona a Wolfroma a dále rozvíjí

profesionální zájem o lesní hospodářství. Vedle prohlubující se odbornosti a metodiky v oblasti pěstování lesů nabízí text rovněž konkrétní

obrázek Hrabětického lesa na sklonku 18. století: původně jedlový les, který patřil ještě v polovině 18. století k nejkrásnějším polesím hranického

panství, se během třiceti let postupně proměnil na plochy prořídlých stromů a houštin. Výzva ke kácení listnatých stromů rovněž odkazuje

k cílenému pěstování jehličnatého lesa, který byl osazen jedlí, coby tradiční dřevinou vyskytující se ve většině lesů hranického panství.

Porosty Hrabětického lesa, kde podle zpráv Lesního úřadu na konci 18. století dominovala především jedle, tvoří dnes lesní kultury

s převládajícím smrkem. Vyloučí-li se změny způsobené dlouhodobým obhospodařováním, tvořil by dnes Hrabětický les geobiocén

sestávající se z celku podmáčených doubrav s přirozenou dřevinnou skladbou reprezentovanou bukem (30 %), dubem (30 %) a jedlí (40 %)

a úžlabních jasenin s převahou listnatých dřevin (jasan 30 %, buk 30 %, dub 20 % a jedle 10 %).24 Dnešní Hrabětický les svědčí o úspěšném

tažení smrkové monokultury, která dle dochovaných svědectví lesních úředníků pouze překryla impakt předchozího jedlového lesa, který

v krajině dominoval ještě na přelomu 18. a 19. století.

Za pluhem i na mýtině. Hajní a jejich postavení v kontextu lesního personálu

„Vysoce důstojný administrační úřade ve Zbirově!

Já níže podhotovený Hubertus Běháček z Bahna, v nejhlubší uctivosti svou poníženou prosbu a žádost předkládám a spolu o milostivé

zastání v nejhlubší pokoře prosím; jak věci si stojí, známo činím: Za dvacet roků v Bahně fořtovna dosud nedostavěna, střecha shnilá, někde

chybí okna, žádné dvéře, kamna rozbitá, služba nedoplacená. Krávy jsem měl dvě, ty mně pošly. Střechu od chléva odnesl vítr, dřevník

spadlý, kurník žádný, záchod pryč. Já u pana polesnýho – on nic. Já u pana fořtmistra – ono ještě nic; já na zámku – ono přece nic. Já

u pana barona Štroussberga – a pan doktor také nic. A já nešťastník pořád v bahně a furt jen v Bahně, - i ty můj umučený Ježíši Kriste! … Co

si mám počít? Hubertus Běháček, fořt v Bahně.“25

Zoufalý dopis lesního Huberta Běháčka líčící zbědovaný stav fořtovny ve vsi Bahno, spadající pod tehdejší velkostatek Zbiroh finančníka

Heinricha Barthela Stroussberga, nebude v kontextu každodenního života lesní správy v polovině 19. století jistě ojedinělým svědectvím.

Zanedbaný a mnohdy stavebně neudržitelný stav dominikálních objektů na přelomu 18. a 19. století byl častým jevem zvláště v oblasti

lesního hospodářství, které prodělávalo právě koncem raného novověku zcela zásadní proměnu. Až do konce 18. století se na mnoha

panstvích nepřikládal hospodaření v lesích zvláštní význam a zalesněná krajina sloužila obvykle jako „nekonečná“ zásobárna dřeva a místo

pro honitbu.26 S tím samozřejmě souvisel také přístup k lesnímu personálu, jeho odborné kvalifikaci a životním podmínkám.

Lesnický personál patřil sice integrálně k úřednické správě panství, ovšem vzhledem k svému specifickému zaměření se podobně jako

purkrabí, obroční nebo pojezdný zdržovali tito „lidé od lesa“ trvale mimo ústřední panskou kancelář. Na většině panství neexistovala podle

Václava Černého ještě v průběhu 16. století nějaká zvláštní hierarchie lesnického personálu.27 Písemná agenda související se správou lesa

se obvykle přesunula na hejtmana nebo některého z hospodářských úředníků, nejčastěji purkrabího. Situace byla samozřejmě odlišná

124 125

Matyáš Tadeáš Wolfrom, mapa hranického polesí, výřez s pohledem na Obstwald 1780. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

126 127

podle jednotlivých panství, což lze doložit na základě dochovaných hospodářských instrukcí, ale většinou měl purkrabí k ruce tzv. hajného

(Forstknecht). Vyvinutější správa fungovala na komorních panstvích, kde je již v 17. století doložena funkce lesmistra (Forstmeister).28

S vědomím značné odlišnosti, která v raném novověku panovala v rámci lesní správy mezi komorními a soukromými statky, i mezi

jednotlivými šlechtickými velkostatky navzájem, můžeme použít pro orientaci ideální hierarchii lesnického personálu zpracovanou pro

poměry Českého království Janem Chadtem-Ševětínským.29

Postavení lesního personálu v rámci úředních struktur hranického panství je na základě dochovaných archivních materiálů doložitelné

především pro období konce 18. a pro celé 19. století. Od poloviny 18. století stál v čele vrchnostenského úřadu hejtman panství a jemu

podléhali jednotliví úředníci (důchodní, purkrabí, obroční, vedoucí sirotčích účtů) včetně vrchního lovčího. Po reorganizaci správy koncem

20. let 19. století byl v čele panství vrchní a jemu podléhal představený lesního úřadu.30 Mezi vyššími lesními úředníky lze na základě

pramenů doložit pro počátek 19. století nadlesního, který vykonával v rámci lesního hospodářství řídící funkce. Zatímco je oblast působnosti

a pravomoci lesmistra či nadlesního vzhledem k správě jeho úřadu v literatuře přesně definovaná,31 terminologie kolísala a označení úředníka

se mnohdy rozcházelo. Lze to doložit na příkladu titulatury vrchního lesního Matthiase Mauera, který je v rámci agendy vceňovacích

komisí ve 40. letech 19. století na zápisech z jednání uváděn jako Oberjäger, Oberforster anebo Waldamtsvorsteher, přičemž poslední

termín je vzhledem k jeho řídící funkci a postu představeného úřadu snad nejvhodnější.32 Vlastní každodenní dohled a péče nad lesním

hospodářstvím, zahrnující v sobě funkci správní, výkonnou a ochranou, spočíval obvykle na nižších článcích lesního personálu.

Na nejnižším stupni lesní správy stáli hajní (Hegern), kteří se na jednotlivých panstvích vybírali obvykle z místních sedláků, chalupníků nebo

držitelů zahradnických gruntů. Na základě dochovaných zpráv z hranického panství je zřejmé, že o službu hajného byl především v prvních

desetiletích 19. století mezi poddanými velký zájem. Práce spočívala v permanentním procházení a dohledu na svěřené hájemství (Gehege),

což obnášelo především potírání lesního pychu. Kromě pytláctví byly právě krádeže dřeva jedním z nejpalčivějších problémů vrchnostenských

lesů. Mimo to hajní dohlíželi také na hraniční kameny, hraniční „kupy“ a hraniční stromy, které měli natírat a obnovovat.33 Vzhledem k stále

prestižnějšímu postavení lesního hospodářství v rámci ekonomiky velkostatku, však hajní dohlíželi především na obhospodařování lesního

porostu, těžbu dřeva nebo nedovolené pastevectví na lesních mýtinách. I přes skutečnost, že se jednalo o poměrně náročnou službu a hajní

byli po odchodu ze služby zbaveni výhod běžných vrchnostenských úředníků (penzionování, renta), neměl lesní úřad s obsazením těchto

míst sebemenší problémy. Důvod této popularity „hájenské služby“ mezi vesnickými poddanými spočíval v pravidelném platu, kterým mohli

kompenzovat náhradu reluičního platu za neodpracované robotní dny. V duchu stále sílícího tlaku na náhradu nejen naturálních dávek,

ale také potahové a ruční (pěší) roboty reluičními platy, bylo ve vesnickém prostředí právě zaměstnání hajného ideální příležitosti k získání

potřebných finančních prostředků a vyvázání se z nepříjemné povinnosti.

Služba v lese představovala na konci 18. století neodolatelnou výzvu rovněž pro rolníky z Hrabětic, lidi, jejichž život byl od prvních dní

strávených v nové obci neodmyslitelně spojen s lesní krajinou. Obstwald, dle slov hranických úředníků svého času jeden z nejkrásnějších

lesů v této části dietrichsteinského dominia, obepínal vesnici z několika světových stran. Prostřednictvím houštin a náletů se les tiše přeléval

do katastru obce, porost naléhal na živé ploty lemující záhumenky a ovocné zahrady, dřevěné ploty a plůtky byly každoročně konzumovány

přílivem zeleně. Les byl všudy přítomný. Byl zdrojem potravy, surovin i možností společenského vzestupu, jež alespoň fiktivně nabízela

služba vrchnostenských hajných.

Ve všech pěti revírech hranického panství převažovali v řadách hajných sedláci. V dokumentech vrchního lesního úřadu byli také v průběhu

1. poloviny 19. století označováni jako „Bauernheger“, tedy selští hajní. Pro revíry hranického panství se detailní informace k společenskému

postavení a majetkovému zázemí hajných dochovaly v pravidelně odevzdávaných tabelách či soupisech hajných. Rubriky seznamů se

nedotýkaly pouze platu těchto lidí, ale zjišťovaly pozemkový majetek nebo skutečnost, zda dotyčný bydlí ve vlastním domě nebo využívá

vrchnostenský objekt („Wohnt in eigenen oder obrigkeitlichen Haus?“).34 Podobně jako na jiných panstvích, také v hranických revírech

se hajní nestarali pouze o lesy, ale také o přilehlé pole a louky, což zohledňuje rubrika vymezující konkrétní hájený úsek v daném revíru

s přesným udáním rozlohy.35 Seznamy kontroloval a podepisoval vedle vrchního lesního úřadu také důchodní písař (Rentmeister), protože

se jednalo o doklady o dluzích vůči vrchnostenské pokladně. Reluici platili hajní za neodvedenou potahovou a ruční (pěší) robotu. Seznamy

uváděly povinný objem roční roboty počítaný na dny. Vedle ruční roboty měli sedláci hranického panství nařízenou také potahovou práci,

která se ještě dělila na službu s jedno- a dvouspřežím (1 oder 2 Spännige Zug). Vrchnost se snažila reluici regulovat a sedláky rozdělila

podle velikosti jim svěřeného hájenství do tří tříd, přičemž pro každou byla stanovena odlišná robotní povinnost. „Selští hajní“ zařazeni

do první třídy obhospodařovali nejmenší část lesa a proto byli vrchnosti zavázáni povinností 156 robotních dní. Jejich kolegové v druhé třídě

měli dluh pouze 104 a hajní třetí třídy, spravující velké lesní distrikty odváděli vrchnosti jen 52 dní roboty.

Ovšem ne vždy se hajným podařilo svou službou pokrýt finanční nároky reluice a zůstali vrchnostenské pokladně dlužni několik desítek

zlatých. Hajní byli samozřejmě placeni podle velikosti hájemství, které bylo také základním kritériem pro vyměřování jejich roboty. Mnozí

128 129

z nich však po odvodu svého platu nedosáhli plného nahrazení povinné roboty, což potvrzuje například soupis hajných z roku 1824. Tehdy

dosáhlo plného osvobození z poddanských prací pouze 10 hajných z celkového počtu 21, vesměs sedláků hranického panství.

Pozadí těžké služby hajných odhaluje dochovaný protokol vrchního úřadu z roku 1812, který eviduje jednotlivé zaplacené robotní dny

hajných a podle potřeby jim vystavuje peněžní přepočet dlužné robotní povinnosti.36 Ne všichni hajní roku 1812 dostáli finančním závazkům

a někteří museli dokonce rezignovat a svá místa opustit. Josef Holý, hajný ze Stříteže byl vzhledem k velikosti svého hájemství (Olšovecký

revír) zařazen do 1 třídy, což mu vyneslo roční povinnost 156 dní jednospřežní potahové roboty nebo 52 dní prací s třemi koňmi. Při pevně

stanovené reluiční taxe musel 156 dní nahradit částkou 104 zlatých ve vídeňské měně. Po stržení jeho platu (39 zl.) dlužil důchodnímu

úřadu ještě 65 zl., což ho nakonec vedlo k rozhodnutí vzdát se služby v lese.37 Poměrně lépe dopadl jeho druh Josef Mikulík ze Stříteže,

kterému zbyl dluh pouze 19 zl. a jak prohlásil, zavazuje se zbývající částku doplatit a „službu plnit, tak jako předtím věrně a poctivě.“38 Nutno

podotknout, že s podobnými obtížemi se potýkali také sedláci v ostatních revírech panství. Antnon Kleiber, hajný hlídající část bělotínského

revíru, byl povinen vrchnosti 104 pěších dní a prohlásil, že není schopen zmoci se k takové platbě „při mém beztoho slabém gruntu“.39

Vrchnostenské správě oznámil, že je připraven nahradit zbývající robotní povinnosti prostřednictvím své čeledi. Tato forma náhrad byla mezi

hajnými ze selských usedlostí obvyklá. Matthias Kutscher z bělotínského revíru se zavázal, že robotní povinnost nahradí jeho syn.40

V roce 1820 se měl Hospodářský a Lesní úřad v Hranicích vyjádřit k otázce regulace počtu hajných v jednotlivých revírech. Lesní správa

poukazovala na skutečnost, že zalesněné plochy hranického panství netvoří celistvý útvar, ale jsou značně roztroušené, což velmi

znesnadňuje běžný pohyb v terénu a dohled nad svěřenou krajinou.41 V protokolu je potom stručný popis jednotlivých revírů včetně

zdůvodnění zvoleného počtu hajných. Tento argument potvrzuje i pohled na lesnickou mapu hranického panství, která poskytuje poměrně

nekompaktní strukturu jednotlivých revírů. Zatímco v radíkovském, hranickém i olšoveckém revíru svolili ponechat vždy po dvou hajných,

v případě hrabětického polesí uvedli: „pro hrabětický revír sestávající se z velkého Obstwald a polouveského Hofwald plně postačuje jeden

hajný“. Ovšem již v roce 1824 podle výkazu o stavu hajných na hranickém panství, spravovali hrabětický revír celkem tři hajní. Johann

Richter z Hrabětic, dominikalista zproštěný robotních povinností, spravoval Obstwald v části hrabětického hájemství a v duchu tehdejší

praxe mu svěřili dohled také nad hrabětickými a lučickými nivami.42 Sedlák Michael Bischof z Polouvsí měl na starosti les Obstwald

ve svém polouveském hájemství a potom také tzv. Hofwald, v té době malý lesík porostlý jedlemi a lipami kousek od dvora v Poloúvsí. Mimo

to mu svěřili nivy kolem Polouvsí a část těchto rolí u nedaleké vsi Dub. Poslední hájemství v hrabětickém revíru spravoval Andreas Rippar,

Hrabětický les, porostní mapa, 1931.

130 131

132 133

půlláník z Blahutovic. Rippar hlídal část lesa Obstwald zasahujícího na blahutovický katastr a současně blahutovické a polomské nivy.43

Hrabětický revír se na přelomu 18. a 19. století skládal z dvou nestejně velkých lesních ploch, z tzv. ovocného lesa (Obstwald) a dvorského

lesa (Hofwald). Konkrétní podobu těchto polesí máme zachycenu na kolorované mapě z roku 1780, kterou zpracoval nadlesní hranického

panství Maxmillian Thadeas Wolfrom.44 Hranický nadlesní nebyl jen autorem poměrně profesionální revírní mapy, ale z jeho rukou vzešel

také zajímavý elaborát na oceňování lesů v rámci českých zemí.45

Ve fondu hranického velkostatku se dochoval také soupis uchazečů o službu hajných, který obsahuje podrobné životopisné údaje o jednotlivých

zájemcích o tuto vrchnostenskou službu. Kromě místa narození a věku museli žadatelé uvést také počet dětí a jejich zaopatření. Navíc obsahuje

seznam údaje o jejich tělesném stavu (uvedeno pouze jako „Anmerkung“), jazykových znalostech (dessen Fähigkeiten) a dřívějších zásluhách

(frühere Verdienste).46 Osudy celkem pěti uchazečů o postavení hajného nám rozkrývají společenské postavení i majetkové zázemí poddaných,

kteří se ucházeli o tyto nejnižší pozice v rámci úřední vrchnostenské správy. Podle soupisu z roku 1824 víme, že Lesní úřad tehdy přijal Karla

Czecha, který sloužil ve Zbrašově. Hajný byl ženatý, ve stáří 47 let a měl pouze jednoho čtyřletého chlapce. Na rozdíl od svých ostatních kolegů

byl bilingvní, ovládal český a německý jazyk slovem i písmem.47 Navíc mu jistě pomohlo, že po dobu 25 let sloužil na knížecích panstvích jako

lesní adjunkt a naposledy vykonával necelý rok dokonce službu revírního myslivce v Hustopečích.48 Mimoto byl „zdravé konstituce“. Karel

Czech byl jediným zájemcem, který mohl nabídnout Lesnímu úřadu nejen gramotnost a obstojné jazykové schopnosti, ale také profesionální

praxi v lesní správě. Dobré předpoklady měl také Joseph Münster z Hluzova. Hajný měl tři dospělé syny, přičemž dva z nich dal vyučit řemeslu

(starší byl kolářským tovaryšem a mladší krejčovským tovaryšem) a nestarší 23letý syn byl majitelem gruntu ve Zbrašově. Desetiletého chlapce

a 13letou dceru měl při sobě. Hovořil česky i německy „uměl však číst pouze český tisk“ (kann jedoch blos den böhmischen Druk lesen).

Lesnímu úřadu mohl nabídnout dlouholetou praxi šafáře při panském dvoře v Bělotíně.49

Daleko horší odborné předpoklady nabízeli ostatní zájemci: Vincenc Šrámek z Týna, který sloužil jako pacholek u oslů (Eselsknecht), Karel

Masischek z Černotína, bývalý lázeňský sluha z Teplických lázní. Podobně na tom byl analfabetický Josef Klívar z Olšovce, který sloužil 15

let v teplických lázních a 9 let byl zaměstnán na panských maierhofech jako pacholek u krav (Kuhhalter).50 Dochovaný soupis představuje

zajímavý materiál pro prosopografické studium osvětlující sociální původ jednotlivých hajných a jejich materiální zázemí. I z tohoto stručného

průzkumu tedy víme, že ve 20. letech 19. století se podél lesních hranic, na pasekách i na pěšinách ukrytých hluboko pod korunami stromů

pohybovala skutečně pestrá společnost.

Služba panských hajných byla pro mnohé sedláky v době před plošným zrušením roboty jednou z možností, jak výhodně kompenzovat a nahradit

robotní poddanské povinnosti. Propuštění hajní však neměli nárok na obvyklé penzionování a nepříslušela jim žádná renta. Někteří hajní strávili

ve vrchnostenské službě řadu let a cítili morální právo na hmotnou almužnu nebo zemřeli příliš brzy a zanechali po sobě nezaopatřenou rodinu.

24. března 1831 žádala o hmotnou podporu Veronika, vdova po hajném Georgu Schimannovi ze Stříteže. Na své ospravedlnění uvedla, že její

muž „byl v osmém roce své služby přepaden pytláky a tak nemilosrdně ztýrán, že důsledkem toho byla šest let žalostná nemoc a před rokem

nastalá smrt. Tato vleklá nemoc jejího muže, nejen že beztoho již tak malý majetek, který měli, zcela spolykala, nýbrž museli ještě upadnout

do dluhů a zůstala se svými třemi dětmi, z nichž nejmladší bylo v šesti a nejstarší v dvanácti letech věku, vydána na pospas největší nouzi“.51

Veronika Schimman nakonec uvedla, že se nachází v „nekonečně smutné situaci“ a doufá v kladné vyřízení, již proto, že její muž a otec třech dětí

„musel položit život ve vrchnostenské službě“ (in hochobrigkeitlichen Dienste seine Leben zum Opfer geben mußte). Penzi udělovala vysloužilým

hajným ústřední správa ditrichstenských statků jen mimořádně, jako v případě služebníka Johanna Bischofa z Hrabětic. Ale ani Johann Bischof

neobdržel trvalý plat, ale správa dominia mu přiznala pouze odběr tří sáhů měkkého dřeva, a to jen pro léta 1857–1859.52

Hajní zastupovali na přelomu 18. a 19. století zvláštní komunitu lidí, kteří nebyli doma ani v panské kanceláři, ani na selském dvoře a s největší

pravděpodobností nepatřili k vítaným hostům ani mezi svými vlastními sousedy. Na druhou stranu nám právě dvojaký způsob života těchto

lidí pomáhá prostoupit do složitého pletiva motivací, očekávání a přání, které významně určovaly jejich jednání. Les byl pro zdejší obyvatele

na prahu 19. století především možností, a to v mnoha směrech. Představa o téměř nekonečné zásobárně dřeva, ačkoliv i tato úvaha se

počátkem 19. století stávala mýtickou, vystavovala les neustálému drancování počínaje drobným sběrem klestí, přes odsekávání větví až

po nedovolené kácení urostlých stromů. Nicméně s ohledem na spotřebu především palivového dříví nebyli zdejší vesničané příliš nároční

a spokojili se i s pařezy či suchým klestím. Lesní ovoce, v případě hrabětického Obstwaldu se dočteme zejména o borůvkách, malinách

a ostružinách, ale i celoroční možnost upytlačit si zajíce či srnu, nabízely okolním vesničanům možnost nabourat stereotypní stravovací

návyky. A samozřejmě pro ty šikovnější zde byla stále možnost zakázané a mnohokráte proklínané lesní pastvy dobytka. V neposlední řadě

zůstává již několikrát zmiňovaná lesní služba nabízející pro mnohé rolníky vykoupení z roboty a alespoň relativní formu svobody.

První mezi stavbami. Patronátní myslivna a hrabětičtí revírníci

Ačkoliv bylo v předbělohorském období hospodářství hranického velkostatku zaměřeno především na výnosy z pěstování obilí a produkci

dominikálního pivovarnictví, stoupá, zejména koncem 18. století, význam lesního hospodářství. Roku 1834 připadalo z celkového objemu

134 135

2829 hektarů dominikální půdy 1890 hektarů na panské lesy, které byly rozděleny do pěti revírů, přičemž mezi nejvýznamnější patřily

olšovecké, radíkovské a hrabětické polesí. Dá se tedy předpokládat, že se v případě hranického panství uplatnila ve správě lesního

hospodářství výše zmíněná úřednická hierarchie. Od poloviny 18. století stál v čele vrchnostenského úřadu vrchní úředník, jemuž podléhali

důchodní, purkrabí, obroční, výběrčí daní a vedoucí sirotčích účtů, justiciár, aktuár a lesmistr (nadlesní/Forstmeister).

Právě v kontextu rostoucí prestiže lesního hospodářství lze ke konci 18. století sledovat v jednotlivých revírech hranického panství snahu

vrchnosti o zlepšení sociálních podmínek úřadujících polesných.53 Tyto tendence se projevily především v revizi starých, již nevyhovujících

dřevěných revírních mysliven a jejich nahrazení novými zděnými stavbami. V rozmezí let 1783 až 1812 přistoupila vrchnostenská správa

na hranickém panství k novostavbám třech mysliven pro revírní polesné v obcích Radíkov, Olšovec a Hrabětice. Vzhledem k důkladnému

projednávání, které se formou protokolů a připomínek dochovalo k jednotlivým stavebním projektům v úřední agendě lesního

a hospodářského úřadu je zřejmé, že se vrchnost snažila přiblížit vzhled nových budov ideálním představám o ubytování vrchnostenských

úředníků zveřejněných již v řadě typizovaných stavebních plánů. Úředníci hranického velkostatku mohli při zadávání projekčních prací

vycházet ze zkušeností okolních panství nebo se obrátit na osvědčené stavební typy distribuované v jednotlivých učebnicích stavitelství.

Jednou z takových praktických příruček byla také učebnice pražského stavitele Johanna Philippa Joendla z roku 1820, která byla vzhledem

k své názornosti hojně využívanou předlohou zejména v oblasti vrchnostenského stavebního podnikání.54

Při úvahách o vzhledu a vybavení lesnicko-hospodářských staveb se mohl hranický velkostatek inspirovat třetí kapitolou výše citovaného

Joendlova díla. Právě část věnovaná „budovám pro rozličné hospodářské kanceláře, archivy, aresty, pro obydlí úředníků a hospodářských

sluhů“55 obsahovala zvláštní kapitoly zaměřené na stavbu lesních úřadů a obytná zázemí pro vrchní nadlesní (Forstoberbeamten wohnung /

Forstamthaus), hájovny pro revírní lesníky a myslivce (Försterhaus /Jägerhaus) a konečně prosté hájenky (Hegerhaus).56 Postavení lesního

personálu se v rámci dominia blížilo pozici jiných hospodářských úředníků, kteří vzhledem ke své různorodé agendě nemohli být trvale vázáni

na jeden centrální úřad. Purkrabí nebo hospodářský pojezdný byli každodenně zaměstnání inspekcemi polností, panských dvorů nebo šafářství

a navštěvovali společné úřednické konference pouze jednou týdně. V podobné situaci byli také revírní polesní, kteří museli obhospodařovat

poměrně velkou plochu lesů a vrchnost jim proto umožnila stavbu zvláštních, na hlavní úřednické budově nezávislých domů.

Podle Joendla měla vrchnost v první čtvrtině 19. století v podstatě dvě možnosti. Pro zajištění svých zaměstnanců mohla buďto využít

starých opuštěných budov nebo se rozhodnout pro stavbu nového objektu. Ekonomicky výhodnější první varianta počítala se stavebními

úpravami bývalých nevyužívaných zámeckých budov, které již nesplňovaly reprezentativní, společenská nebo kapacitní kritéria a ležely

ladem. V průběhu raného novověku docházelo k sjednocování jednotlivých panství do velkých dominií, pro která se budovala odpovídající

správní a reprezentativní infrastruktura, v důsledku čehož zůstaly staré zámecké objekty bez využití. Sekundární využití těchto areálů nebylo

na sklonku 18. století ničím neobvyklým a do mnoha těchto objektů umístila vrchnost školu, faru nebo pivovar.57 Pokud nebylo možné

rekonstruovat a využívat starší dům, přikročila úřední správa k stavbě nového. Vzhledem k značným nákladům doporučoval Joendl stavby

patrových budov, které by v přízemí soustřeďovaly hospodářské zázemí (kuchyně, čeledník, spižírna) a v patře obytné místnosti úředníka.58

Mezi tyto solitérní úřednické budovy můžeme zařadit také stavby lesních úřadů a hájenky revírních lesníků.

Z úředního i stavebně typologického hlediska stály na vrcholu hierarchie budovy pro vrchní polesné, nadlesní či lesmistry. Stavba se

dle ideálního Joendlova konceptu měla umístit vždy do středu nejvíce zalesněných oblastí daného panství. Vrchní nadlesní měl sídlit

v místě ideálního rozhraní všech revírů velkostatku, což by mu umožňovalo pohodlnou kontrolu a podřízeným naopak usnadnilo mnohdy

namáhavou cestu do kanceláře.59 Pokud jde o stavební parcelu, měly se i přes okolní, mnohdy neprostupný lesní terén, vybírat prosluněná

a oproti okolnímu lesu vyvýšená místa. Hospodářský úřad si při schvalování stavebních plánů měl uvědomit, že budova nadlesního nebyla

pouze stavbou pro administrativně správní využití, ale mnohdy také hostila projíždějící knížecí lovecké skupiny a „k stavbě domu nadlesního

se měla volit půvabná a od přírody romanticky vybavená místa“.60

Přílohou Joendlovy učebnice jsou také grafické listy, které prezentují jednotlivé typy vrchnostenských staveb, včetně půdorysů. Dům nadlesního

měl být podle ideálních plánů patrovou stavbou. Celým přízemím procházela klenutá chodba či průchod ústící do dvorního traktu za objektem.

Z chodby se potom vcházelo do jednotlivých místností situovaných v přízemí: vrchní lesní kanceláře, světnice lesního adjunkta. Naproti kanceláře

přes chodbu ležela letní kuchyně vybavená pecí, sporákem, a vzhledem ke skutečnosti, že se současně jednalo o prádelnu, také kotlem.

Za kuchyni doporučoval Joendl umístit sklad a naproti přes chodbu záchod. Velký důraz se v plánech kladl na prostorný dvůr, který by zahrnoval

nutné hospodářské zázemí domu: konírna pro nadlesního i hosty, vozovna, dřevník, kůlna pro lovecké náčiní, kravský chlév a kotec pro psy.

Stejnou pozornost věnoval ve své učebnici Johann Philipp Joendl také myslivnám pro jednotlivé revírníky, kterých mohlo být na panství hned

několik. Podobně jako v případě budovy nadlesního i revírní myslivna byla solitérním objektem, který se architektonicky výrazně uplatňoval

v okolní krajině. Tyto domy měly být postaveny „pravidelně a symetricky, měly dostat slušivý zevnějšek“.61 Daleko častěji než standardní

kanceláře nadlesního byly právě revírní myslivny využívány k přenocování a sešlostem místní šlechty v průběhu menších lovů. Z těchto

136 137

138 139

důvodů kladla správa panství při projekci stavebních plánů důraz také na pohodlný a důstojný interiér. V hájence by měly být alespoň dvě

místnosti vyhrazeny pro obydlí revírníka a ostatní prostory pro čeledník, světnici lesního adjunkta a kuchyň. Stavitel neměl zapomenout

ani na sklep, který byl vzhledem k celoroční izolaci rodiny nutností, a zvláště v zimě se jednalo o vhodné prostory pro skladování potravin.

Na rozdíl od hájenky nadlesního postačoval revírníkovi pouze menší dvorek s kravským chlévem a malou dřevěnou kůlnou a sýpkou.62 Už

Joendl upozorňoval ve své učebnici, že se nemuselo vždy jednat o ideální situaci a hájenky se prostorově zmenšovaly, především na úkor

obytných prostor revírníka.

Revírní myslivny se od ústředních kanceláří (Försteramthaus) nadlesního v mnohých odhledech odlišovaly a jejich vnější vzhled,

hospodářské zázemí i vnitřní komunikační schéma se přizpůsobovaly odlišnému pracovnímu vytížení revírních lesníků a myslivců. Zásadní

změny se dotkly zejména interiéru a přehodnocení společenského využití prvního a druhého patra revírní hájenky. Zatímco vnitřní dispozice

fořtovny nadlesního vycházela ze striktního oddělení úředních a společenských, obytných prostor do dvou pater; v případě hájenky se

uvažovalo o spojení všech provozních částí v rámci jediného podlaží. Toto řešení bylo jednoduší již z vzhledem k absenci úředních místností

a kanceláří, které se nacházely pouze v domech nadlesních. V revírních myslivnách tak v jednom podlaží docházelo k propojení pouze

obytných, tedy funkčně identických prostor. Jisté komplikace zde mohly vzniknout vzhledem ke koexistenci obytných prostor tří různých

sociálních kategorií – lesníka s jeho rodinou, lesního adjunkta a konečně čeledi. Nakonec na tyto eventuální problémy upozornil již stavitel

Johann Philipp Joendl, když psal o možnosti společné ubikace lesníka a jeho adjunkta. Tato varianta s největší pravděpodobností počítala

s vyloučením čeledníku, protože děvečka měla spát ve stáji a v prostorách hájenky ji vyhradili pouze malou komoru na půdě pro úschovu

šatů a osobního majetku.63

Stavba hrabětické myslivny

Dne 27. února roku 1812 obdržel hospodářský úřad v Hranicích dopis hlavního administrátora dietrichsteinských statků Josepha Frantze

Ratzera, momentálně se zdržujícího v Pohořelicích na Břeclavsku. Regent vrchnostenským úředníkům sdělil, že v rámci krátké červnové

objížďky hranického panství dorazil také k hrabětické myslivně a na místě shledal „že stěny mezi okny jsou zcela shnilé, a že si samotná

stěna ze strany komory a zadního pokoje velmi sedla a proto visí na pokleslé straně, skrze což je budova od střechy ještě více tlačena“.64

List vrchního hejtmana a regenta dietrichsteinských statků Frantze Ratzera informoval hranické úředníky o nevyhovujícím stavebním stavu

hrabětické hájenky, dřevěné budovy „nezpůsobilé k dalšímu obývaní stejně jako opravě“ a navrhnul jim zděnou novostavbu. Toto svědectví

z roku 1812 nebylo v kontextu lesnicko-hospodářských staveb ničím ojedinělým, protože s totožnými problémy se vrchnostenská zpráva

hranického panství potýkala o dvacet let dříve v Radíkově a o 15 let později také v olšoveckém revíru. Navíc možnost hájenek jako

dřevostaveb připouštěly také modelové učebnice předních stavitelů, naposledy výše citovaná Landwirtschaftliche Baukunst Johanna

Phillipa Joendla z roku 1842. Joendl zdůvodnil toto řešení izolovaným postavením hájenky, která v případě požáru nemohla ohrozit žádnou

okolní zástavbu v sousedství a postěžoval si na nedostatek vhodného stavebního kamene, vápna, jílu a cihel. I přes tyto argumenty však

považoval dřevostavbu pouze za nouzové řešení a plně upřednostňoval zděné konstrukce.65

V Hraběticích dobře věděli o neutěšeném stavu dřevěné hájenky a inspekce vrchního hejtmana dietrichsteinského dominia nepatřila

do kategorie pravidelných nebo náhodných kontrolních cest. Frantz Ratzer prohlásil, že se na místě vedle „staré“ hájenky nacházela zásoba

38.000 pálených cihel, lomový kámen k vyzdění základů, vápno, písek, stavební dříví na krov i k položení podlahy a rovněž již otesané

dubové dřevo na okna, dveře a plášť komína.66 Navíc inspektor upozornil na skutečnost, že stavba nové zděné hájenky by se nemusela

ani tolik prodražit, protože jsou k dispozici peníze za vydražené konstrukce a předměty ze staré dřevěné fořtovny (střecha, okna, pec).67

Daleko zajímavější je v kontextu vznikání nové stavby Ratzerova zmínka o stavebních plánech, které mu hranický Hospodářský úřad

zaslal k přezkoušení. Regent rezolutně odmítl variantu, aby byly prostory nové hájenky „zužovány“, protože by se to nemile dotknulo právě

obytných místností revírníka a jeho rodiny. Frantz Ratzer ve své inspekční zprávě upozornil, že nová hájenka má sloužit k ubikaci revírníka

s jeho početnou rodinou a navíc pojmout také prostory pro lesního adjunkta a děvečku. Vzhledem ke skutečnosti, že je nepřijatelné, aby

spal lesní pomocník v jedné místnosti s ženou myslivce nebo děvečkou, prosazoval zbudování třetí místnosti.68 Kromě celkového rozvržení

interiéru kritizoval také rozměry jednotlivých světnic, které byly dle něj příliš malé a další „zužování“ již nepřipadalo v úvahu. Jako příklad

140 141

uvedl kancelář lesníka, která měla malou světlou šířku. Stejně malá

a stísněná mu připadala také kuchyně a spíž. Pouze sklep zhodnotil

dietrichsteinský komisař jako dostatečně prostorný a vyhovující pro

uskladnění deputátního piva, zeleniny a zvěřiny.69

Regent Joseph Frantz Ratzer přijel v letních dnech roku 1812

do Hrabětic již s přesnou představou a korekcí navržených stavebních

plánů. Jeho mise byla pouze završením vyjednávání mezi ústřední

správou dominia a hranickým Hospodářským úřadem, který bezesporu

reagoval na negativní zkušenosti s neúměrným protahováním stavby

fořtovny v Radíkově, která se táhla od roku 1783. Jaké události však

předcházely příjezdu vrchního hejtmana z jihomoravského Mikulova?

A reagovala správa hranického panství pouze na konkrétní zbědovaný

stav myslivny v Hraběticích nebo se jednalo o nějakou systematickou

koncepci obnovy lesnicko-hospodářských staveb v návaznosti na stále

sílící význam lesního hospodářství?

Dřevěné stavby revírních mysliven a jejich skandální stavebně technický

stav nebyly na katastru hranického panství ničím neobvyklým. Dřevo

bylo, především v lesních revírech, snadno dostupným stavebním

materiálem a Joendlova učebnice stavitelství uznávala lesnické

dřevostavby jako krajní řešení ještě v roce 1842. První daň si však

chátrající objekty v hlubokých lesních mýtinách začaly vybírat již

v druhé polovině 18. století. Nejstarší prameny doložitelný příklad

pochází z bělotínského revíru. 3. dubna roku 1766 informoval vrchní

úředník hranického panství Antonín František Halámek administrátora

dietrichsteinských statků o žalostném stavu zdejší dřevěné hájenky. Hejtman psal o „někdejší hájence postavené z čistého dřeva“, která

„nyní začala stářím zcela scházet“. Hájenka se na jedné straně zřítila a zůstala pouze jediná místnost „v níž může tentýž myslivec ještě

bydlet a která byla podepřena trámy“.70 Antonín František Halámek upozornil na nebezpečí, kterému je každodenně vystaven nejen lesník,

ale i jeho žena a děti („wegen der sehr grossen Gefahr, der dasselbiger Jäger, samt seinem Weyb und Khindern unterliget“) a žádal

o povolení k nové stavbě. Jako podpůrný argument dodal, že na místo staveniště již nechal dovézt potřebný stavební materiál a dřevo

nechal ohoblovat i otesat.71

V podobně nepříjemné situaci se v 80. letech 18. století nacházel také hajný spravující radíkovský revír. Zpráva vrchního lesního úřadu hranického

panství hodnotila v březnu 1783 sociální poměry radíkovského revírníka a nadlesní zdůraznil, že myslivec musí dosud bydlet v obecním pronájmu.

Radíkovský myslivec byl údajně ukvartýrován v nějakém „tvrdém domku“ (härten Häusel) za nějž platil obci Radíkov ročně 6 zl. ze své renty.72

Nadlesní připomínal vrchnímu úřadu dietrichsteinských statků, že již za časů hejtmana Františka Antonína Halámka byly na zvolené místo

dovezeny potřebné kameny a dřevo na krov „zatímco však kameny existují až doposud, to druhé muselo díky průtahům této stavby shnít“.73 Z listu

vyznívá, že se lesmistr nepohodl se současným hejtmanem panství, který se na jeho výzvu k stavbě myslivny ohradil nedostatkem peněz.

Prameny nám umožňují nahlédnout do celé záležitosti až s necelým desetiletým odstupem. Z 23. února 1791 se dochoval přípis hejtmana

hranického panství, kde úředník vzpomíná požadavek nadlesního o zřízení samostatné hájenky pro radíkovský revír.74 Již 15. dubna téhož

roku napsal Johann Anton Elder majiteli panství, že společně s nadlesním navštívili místo vhodné ke stavbě „obydlí pro revírního lesníka

z Radíkova“. Zajímavé jsou především důvody volby dané lokality, kde hejtman zdůrazňoval výhodnou polohu parcely na rozhraní lesů „která

byla pro revírního lesníka uznána za přiměřenější a pohodlnější pro bližší dohled nad lesy. Přímo za vesnicí Radíkov na křižovatce, kudy musí

projít každý, kdo vchází nebo vychází z lesa, a proto může být předcházeno jakýmkoliv neplechám s krádežemi dřeva“.75 Jeden z tamních

sedláků Prokesch odstoupil pro potřeby stavby hájenky „neoplocenou zahradu nebo spíše bezvýznamnou louku“ za 30 zlatých. Ve své

zprávě z návštěvy stavebního místa se hejtman alespoň v hrubých rysech vyjádřil o podobě budoucí stavby. Kromě kuchyně a komory,

které byly klenuté a nahrazovaly tak sklep, měla být celá stavba posazená na zděných základech dřevěná. V interiéru doporučovali položit

dobrou dlážděnou podlahu.

S ubytovacími problémy se potýkali také myslivci na jednom z nejrozsáhlejších polesí hranického panství, v Olšoveckém revíru. Vrchní

nadlesní Karl Mayer popsal ve své zprávě z 31. května 1796 hlavní administraci dietrichsteinských statků neutěšené životní poměry zdejších

Protokol z dražby staré dřevěné myslivny v Hraběticích, 1812. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

142 143

hajných, kteří byť spravují jednu z nejrozsáhlejších lesních ploch, nemají k dispozici žádné zázemí.76 Lesní úřad v Lipníku si jménem

nadlesního Karla Mayera stěžoval nejen vzhledem k chybějícím ubikacím pro lesní personál, ale poukazoval také na přílišnou rozlehlost

olšoveckého revíru. Olšovecký revír je totiž spravován vrchním lesním (Oberjäger) s pomocí jednoho lesního adjunkta, což je vzhledem

k velkým vzdálenostem velmi namáhavé: „tento revír je z nejbližšího místa vzdálen od Hranic 1,5 hodiny cesty, a tak bylo nutné k zabránění

škod a újem, aby tento [vrchní lesní] nechával svého adjunkta venku v revíru u nějakého selského obydlí“.77 Lesní úřad žádal ústřední správu

panství a knížete Dietrichsteina o přidělení ještě jednoho adjunkta, protože vrchní lesník musí spravovat poměrně rozsáhlý revír a nemůže

se již věnovat jiným povinnostem. Absence vlastní hájenky stavěla do značně nepříjemné pozice také lesního adjunkta, který měl vykonávat

nezávisle svůj úřad, ovšem ve skutečnosti byl kvůli noclehu vydán na milost místním sedlákům. Nadlesní Karl Mayer k této záležitosti uvedl

„lesní adjunkt musí bydlet u sedláků, kteří jej, když jim nechce povolit rozličné výhody v lese, ustavičně z kvartýru honí, ačkoliv je jim odjakživa

ročně ponecháno za kvartýr dřevo v hodnotě 6 zl. zdarma“.78 Na závěr listu tedy knížeti nadlesní doporučil postavit v Olšovci novou hájenku,

čímž by se síly panských hajných ideálně rozprostřely mezi hranický a olšovecký revír.

Výše uvedené případy dokládají, že v bělotínském, radíkovském, olšoveckém i hrabětickém revíru bylo na konci 18. století sociální zajištění

lesnického personálu dlouho neřešeným problémem. Tato skutečnost se odráží právě na katastrofálním stavebně technickém stavu hájenek

(Bělotín, Hrabětice) nebo na bezprizorním postavení revírních myslivců, kteří na vlastní kvartýr marně čekali (Olšovec, Radíkov). Poměrně

razantní jednání vrchního lesního úřadu, však současně naznačuje obrat vrchnostenské politiky ve vztahu k lesnicko-hospodářským

záležitostem.79 Změnu postoje bezpochyby zapříčinil stále sílící význam lesního hospodářství v celkové ekonomice velkostatku, pomalé

opouštění zjednodušeného pohledu na les jako nekonečnou zásobárnu dřeva a s tím související profesionalizaci lesnické práce.80

Na hranickém panství začal stoupat význam lesnictví v celkovém hospodaření velkostatku právě koncem 18. století a jednou z možností,

jak sledovat tuto změnu kurzu, je také zvýšená starost o životní podmínky vrchnostenských zaměstnanců.

Hrabětická hájenka byla společně s budovou v Bělotíně na sklonku 18. století dřevěnou stavbou, která hrozila zřícením. Po inspekci v létě

1812 prohlásil vrchní hejtman dietrichsteinského dominia Frantz Ratzer, že stavba již není způsobilá ani k obývání, ani eventuální opravě.

Regent plně doporučoval započít s pracemi na nové zděné budově, už vzhledem k okolnostem, že stavební materiál byl deponován

na dvoře před starou hájenkou. Ovšem i přes to doporučil dražbu staré zchátralé budovy, jejíž výnos by alespoň částečně pokryl náklady

na novostavbu.81 Již z 12. září téhož roku se dochovalo oznámení hospodářského úřadu v Hranicích o chystané dražbě, které nám poskytuje

současně jednu z mála zpráv o stavu staré dřevěné budovy. V oznámení hospodářský úřad uvedl: „myslivna v Hraběticích nacházející se

na tomto panství, která je kromě zastřešení opatřena ještě dobrým krovem a je vybavena dosud využitelnými „effecten“, bude tak jak stojí

i s dveřmi a okny následující čtvrtek, 17. 9. okolo 9 hodiny ranní vydražena tomu, kdo nabídne nejvyšší částku“.82

Protokol sestavený v den dražby myslivny 17. září 1812 za přítomnosti vrchního lesního Josefa Shopppa a inženýra Schmidela, není sice

detailním popisem stavby, ale alespoň částečně umožňuje nahlédnout do průběhu prodeje. Komise stanovila minimální odhadní cenu

objektu na 100 zl. Přičemž zvlášť vyjmenovala nepoškozené a zachovalé konstrukce: 5 skleněných oken, 3 zimní okenice, 7 dveří i se

vším příslušenstvím a 2 kachlová kamna. Daleko podstatnější než cena byl však závazek kupujícího, který musel na své náklady budovu

zbourat, odvézt stavební suť a celou parcelu zarovnat do úrovně s ostatním terénem.83 Když se ostatním licitantům zdála cena příliš vysoká,

domluvila se komise s hrabětickým rychtářem a majitelem zahradnického gruntu Martinem Bayerem. Rychtář se zavázal podmínky splnit

a v průběhu jednoho měsíce odvést důchodnímu úřadu částku 130 zl.

Hospodářský úřad v Hranicích začal záležitost zchátralé hrabětické revírní myslivny řešit již v létě předchozího roku. V červnu 1811 obdržel

hlavní regent dietrichsteinských statků Joseph Frantz Ratzer zprávu hospodářského úřadu včetně stavebních plánů, materiálové výměry

a propočtu nákladů.84 Ratzer dlel toho času zrovna ve Vídni a celou záležitost předal vrchnostenské inspekci s odůvodněním, aby se při

nejbližším výjezdu sama přesvědčila o skutečné zchátralosti hrabětické hájenky. Regent navíc upozornil na nesrovnalosti v předloženém

stavebním plánu pro novou fořtovnu a otázal se „zda by nemohl být předložený stavební plán změněn, protože znázorňuje daleko větší

obydlí, než ve skutečnosti vyžaduje nutnost revírního myslivce, a díky tomu by mohly být sníženy stavební náklady“.85 Navíc Ratzer zdůraznil,

že by bylo nejvhodnější hrabětického myslivce přeložit na nějaké jiné místo v obci, anebo ho ubytovat někde jinde v rámci revíru, čímž

by se stavba odložila.86 Z regentova vyjádření je zřejmé, že se ústřední správa snažila zabránit dalším výdajům, už vzhledem ke stavbě

olšovecké myslivny, jejíž rozpočet a plány obdržela v roce 1808. Nakonec dostal celou záležitost k prošetření samotný Ratzer, který se

v rámci objížďky jednotlivých velkostatků dominia dostal do Hrabětic někdy v letních měsících roku 1812. Havarijní stav zchátralé dřevěné

hájenky přesvědčil hlavního regenta přímo na místě o nutnosti nové stavby a jeho rozhodnutí usnadnil i fakt, že hospodářský úřad zařídil již

svoz stavebního materiálu na dvůr před hroutící se stavbu.

Zajímavé je, že Ratzer v zimě roku 1812 po vykonané inspekci již nebral v úvahu alternativu přestěhování hrabětického myslivce na jiné místo

v revíru. S tím souvisí také vyjádření ústřední správy dietrichsteinských statků hospodářskému úřadu z 19. března 1812. V tomto listě regent

144 145

prodlévající zrovna ve Vídni, povolil stavbu hrabětické hájenky, a to podle předloženého

rozpočtu nákladů a stavebního plánu.87 Navíc si regent ve své zprávě z vykonané inspekční

cesty (27. 2. 1812) stěžoval na příliš malé rozměry jednotlivých místností navržených

ve stavebním plánu. V období mezi létem 1811 a jarními měsíci 1812 se tedy musely

vyskytnout okolnosti, které přiměly vrchního regenta změnit názor a naklonit jej stavbě nové

budovy. Jedno z možných vysvětlení je, že nevyhovující stavební plány z června 1811 byly

přepracovány a Ratzer obdržel v březnu 1812 jiné výkresy. V kontextu vrchnostenského

stavebního podnikání se nejednalo o neobvyklou praxi a ústřední správa statků se musela

řídit především zásadou úsporného stavitelství. Na tento princip finančně nenákladného

budování dominikálních staveb upozorňoval ve své učebnici také Johann Philipp Joendl.

Frantz Ratzer také v tomto duchu v březnovém listě z roku 1812 nařídil hospodářskému

úřadu v Hranicích, aby při stavbě postupoval „se vší možnou šetrností a nepoužitelné

dřevěné konstrukce a ostatní materiál ze staré budovy dal vydražit“.88 Na analogický případ

narazíme v kontextu hranického panství při stavbě hájenky v Olšovci, kde byly v rozmezí let

1808 a 1829 odevzdány dva odlišné stavební plány.

V aktovém materiálu hospodářského úřadu v Hranicích se nakonec dochoval pouze jeden,

nedatovaný stavební plán, který zachycuje přízemní zděnou stavbu završenou příkrou

valbovou střechou. Výkres zobrazuje poměrně malou stavbu, která je kopií již realizovaného

úřednického domu, postavená podle stejného konceptu v Podolí na Přerovsku.89 Hrabětická

myslivna zde byla projektována v intencích ideálního modelu, který Johann Philipp Joendl

zařadil v roce 1842 do své učebnice a první podlaží bylo využito v duchu úsporného

rozmístění jednotlivých prostor. Kromě chodby procházející středem domu, znázorňuje

stavební výkres dvě obytné místnosti pro revírníka (Jägers Wohnung), kuchyň (Küchel),

světnici pro lesního adjunkta (Weidjungs Zimmer), spíž (Speis Kammer) a sklep (Keller).90

Na rozdíl od Joendlovy ideální kresby, však předložený stavební plán hrabětické hájenky Plán na stavbu nové myslivny v Hraběticích, 1812. ZAO-Ol, fond Velkostatek Hranice

146 147

nepočítal s využitím patra, které mělo zůstat půdním prostorem. Vzhledem k využitelnosti revírní myslivny jako občasných prostor pro

ubytování loveckých družin vrchnosti, doporučoval Joendl zřídit v patře tzv. Absteigkabinet, tedy příležitostný pokoj.91 Tento prvek však

v dochovaných plánech hrabětické myslivny chybí.

Hrabětická myslivna se shoduje s pozdějším Joendlovým návrhem (první vydání učebnice r. 1826) v prostorovém uspořádání přízemí, ale

jinak se jedná o poměrně malou stavbu. Budova se svým vnějším vzhledem blíží spíše běžnému typu hájenky (Hegerhaus), než revírní

myslivně. Hájenky se stavěly zejména v rozlehlých revírech, aby umožnily hajným a lesním adjunktům nepřetržitý dohled na jednotlivé části

lesa. Domy se však omezovaly pouze na jednu společnou místnost, malou kuchyni, komoru a sklep. Při hájence se mohl postavit také

kravský chlév.92 Pokud jde o stavební materiál, Joendl připouštěl možnost dřevěných staveb, ale přimlouval se za pevné, zděné hájenky.

Tuto nákladnější variantu doporučoval vzhledem k nebezpečí, kterému jsou hajní vystaveni ze strany pytláků a zlodějů dřeva. I s ohledem

na úkladné žhářství je tedy podle Joendla daleko účelnější stavět hájenky ze zděného materiálu.

Z doby stavby hrabětické myslivny se dochovaly dva útlé svazky účtů, které přesně dokumentují typ a množství spotřebovaného stavebního

materiálu i platy jednotlivým řemeslníkům. Podle zprávy regenta dietrichsteinských statků, dorazila tato účetní dokumentace i se stavebními

plány do Vídně v červnu roku 1811. Vzhledem ke skutečnosti, že regent v létě téhož roku s předloženými plány nesouhlasil a vytknul

hranickému úřadu přílišnou nad dimenzovanost a nákladnost projektu, doznaly tyto účty jisté změny. Aniž by byl v pramenech objasněn

konkrétní důvod původního nesouhlasu s navrženým rozpočtem, dochovalo se březnové prohlášení vrchnostenské správy, která stavbu

myslivny podle předložené dokumentace povolila.93 První svazek představuje přesný soupis realizovaných stavebních konstrukcí, což

umožňuje poměrně plastickou představu o velikosti a proporcích zdiva, zastřešení nebo krovu.94

V rozpisu materiálu jsou zděné konstrukce (Mauermeister Arbeit) děleny na zdi v základech stavby (Mauerwerk in Fundament), zdivo nad

základy (Mauerwerk aus dem Fundament), klenby nad suterénem (An Souterainer Gewölbung), klenby (An Gewölbung), zdivo v prvním patře

(Mauerwerk der 1ten Etagehöhe) a dlažbu „na ležato“ (An liegenden Ziegelpflastern).95 Čtyři hlavní obvodové nosné zdi měly dohromady

na délku 25,2 vídeňského sáhu a podobným způsobem byly v soupise zaměřeny také ostatní zděné konstrukce: dělící stěna mezi spíží

a bytem myslivce (2, 1 sáhu), dělící zeď mezi pokojem myslivce a kuchyní (2, 1 sáhu), zeď podél schodiště ze sklepa (3 sáhy), vřetenové

schodiště (0,5 sáhu). Druhou část soupisu materiálu tvoří tesařské konstrukce (Zimmermeister Arbeit), které jsou rozděleny do rubrik podle

průměru stavebního dříví. Mezi hoblovanými stropními trámy se nacházely dva kusy do spíže, každý o délce 2 sáhů a 2 loktů, jeden trám Myslivna v hraběticích, fotografie, 1937. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

148 149

150 151

do kuchyně o délce 1 sáhu 4 loktů a 11 trámů v délce 1 sáhu do předsíně a záchodu. Mezi 6/7 palcovým dřívím se nacházely především

prvky pro konstrukci krovu, jako byly výměny (Wächsel) nebo hambálky (Kehlbalken). V rámci 8/9 palcového dubového dřeva dodali tesaři

dva dřevěné pilíře k bráně (2 Stück Thorsäulen), 8 pilířů či sloupků na dřevník (8 Holzschopfen Säule), 14 sloupků na oplocení zahrady (14

Garten Säule), ale také dva prahy k hlavním vstupním dveřím (2 Haußeingangs Thürschwellen).96 Podle soupisu tesařských konstrukcí se

v době stavby do všech místností vkládaly ploché, záklopové stropy (An gehobelt und gestürtzten Boden), které jsou v účtech doloženy pro

spižírnu, kuchyně, pokoj lesního adjunkta, předsíň, záchod i vchod vedle schodů (Eingang neben den Stiege).97

Druhý svazek dochované stavební dokumentace představuje vyúčtování jednotlivým řemeslníkům za provedenou práci.98 Ve výplatní tabele

jsou vždy uvedeny platy za kvalifikovanou práci (Profeßionisten Arbeit) a mzdy pro nádeníky (Handlangern). Pro každého řemeslníka byla cena

vyúčtována za jeden sáh a ke konci rubriky se uváděla celková mzda za všechny práce. Zednické práce vyšly hospodářský úřad na celkem

4023 zlatých. Výkopy a odvoz zeminy pro založení stavby prováděli pouze nádeníci (95 zl. 40 kr.) a řemeslníci nastoupili až na samotné vyzdění

základových zdí, za což obdrželi 545 zlatých 33 krejcarů.99 Za vyzdění kleneb v suterénu vydala správa velkostatku zedníkům necelých 22

a podavačům 15 zlatých. Za zbývající klenutí v domě vydali již pouze 5 zlatých 3 krejcary zedníkům a 3 zlaté 26 krejcarů nádeníkům. Protipožární

zdivo vyšlo na něco málo přes 31 zl. a cihelná dlažba na 13 zl.100 V soupisu prací jsou zahrnuty také účty za stavební materiál, kde vydal hranický

úřad nejvíce za 49 250 kusů pálených cihel, což při tehdejší ceně cihly činilo celkem 1477 zlatých a 30 krejcarů.101 Pokud jde o náklady za povoz,

ty hranický velkostatek ušetřil, protože se jednalo o cihly pálené v Hraběticích (Fuhrlohn. An ort und Stelle gebrannt). Potvrzuje to tvrzení Otto

Sehorsche, podle nějž si hrabětičtí pálili cihly sami, až později se jednalo o import z Kunína.102 23 kubíků lomového kamene stálo při mzdě

4 zlatých za sáh kamene 92 zl. 197 měřic vápna (1 měřice za 3 zl.) vyšlo i s dovozem na místo stavby na celkem 591 zlatých. Konečně dřevo

na stavbu lešení a zednické stavební náčiní stálo dohromady 60 zlatých. (Auf Gerüstholz und Baurequisiten überhaupt).

Výdaje za jednotlivé typy dřeva a jeho tesařské opracování byly poměrně rovnoměrné: za 34 sáhů 8/9 palcového dříví včetně jeho opracování

34 zl. 30 kr., 65 sáhů 7/8 palcového dříví na střechu (Dachgeholz) 39 zl., 59 sáhů 6/7 palcového dřeva i s opracováním 29 zl., 115 sáhů 5/6

palcového dřeva 46 zl., 74 sáhů 8/9 palcového dubového dříví 74 zl. Za položení ohoblovaných prken na záklopové stropy v celkové výměře

13 čtverečních sáhů putovalo tesařům necelých 10 zl. (gehobelt und gestürzten Boden zu legen), za pokrytí šindelové střechy o výměře 71

čtverečních sáhů včetně zalaťování (Schindelbedachung samt Einlatten) 53 zl. Veškeré tesařské práce prováděli kvalifikovaní řemeslníci,

pouze na krytí šindelové střechy vydala správa velkostatku 18 zl. nádeníkům.

Zachoval se také účet truhlářských prací (An Tischler Arbeit), za něž vydal stavebník včetně materiálu 430 zl. Dva kusy dubových dvoukřídlých

vstupních dveří včetně zárubní, obložení a nadsvětlíku vyšly na 90 zl.103 Troje dveře do světnice s obložením a zárubněmi (90 zl.), dvoje

obvyklé dveře do komory (48 zl.), dveře do sklepa (15 zl.), dveře na záchod (15 zl.). Sedm „zimních“ okenních rámů z měkkého dřeva za 56

zl. (Winterfensterrahmen von weichen Holz) a dva okenní rámy se světlíkem (Oberlichtfensterrahmen) za 4 zl.

Za zámečnické práce (An Schlosser Arbeit) vydala správa velkostatku úhrnem 305 zlatých a do myslivny pořídila dvě kování z černého

plechu na hlavní dvoukřídlé vstupní dveře, což obnášelo i se vším příslušenstvím částku 48 zlatých.104 Kování pro troje dveře do světnic

včetně dvou závěsů, rukojetí, háků, štítku a francouzského zámku stálo rovněž 48 zl.,105 zatímco pobití a kování na dvoje dveře do komory

pouze 20 zl. Za kování dveří do sklepa a k záchodu vyúčtovali zámečníci 16 zl. a 16 kusů kování na zimní a letní okna vyšlo pouze na 10 zl.

(16 St. 2 fliegliche Sommer und Winterfensterbeschlag).106 Zámečnické vyúčtování eviduje také tři okenní mříže za 120 zl. (Fenstergatter).

Výdaje sklářskému mistru (Glasser Arbeit) se týkaly pouze zasklení 16 dvoukřídlých oken, a to jak zimních tak letních. Sklo se počítalo podle

rozměrů rámů na 5 loktů šířky a 3 lokty délky.107 Poslední finanční prostředky plynuly v roce 1812 hrnčířům za stavbu kamen (Hafner Arbeit).

Celkem 135 zl. vydala správa panství za stavbu tzv. kupolovitých kamen z hnědých glazovaných kachlů a za jedna obyčejná kamna.108

Na stavbu myslivny v Hraběticích vydala správa hranického panství v roce 1812 úhrnem 7025 zl. Zednickému mistru vyplatil velkostatek

sumu 849 zl. a nádeníkům 690 zl., přičemž za stavební materiál pro zděné konstrukce vykazují účty částku 2257 zl. a za povozy se utratilo

225 zl. Mzda tesařů činila 361 zl. a jejich pomocníci dostali pouze 18 zl. Celkem 1735 zl. stálo stavební dříví včetně dřeva na krov a jeho

finální tesařské úpravy. Nakonec se jednalo o mzdy truhlářům (444 zl.), zámečníkům (362 zl.), sklářům (157 zl.) a hrnčířům (135 zl.). Výše

zhodnocená účetní dokumentace tvořila nedílnou součást stavebních plánů, které hranický hospodářský úřad předložil někdy počátkem

června 1811 ústřední správě dietrichsteinských statků. Jak víme, původní reakce z pera regenta dominia Josepha Ratzera byla zamítavá

a hlavním důvodem této nedůvěry byla právě finanční nákladnost podniku.

152 153

154 155

Poznámky

1) Pověst „Der Holzdieb in Obstwalde“ uveřejnil ve své sbírce německý historik a etnograf Josef ulriCh, Volkssagen aus dem Kuhländchen. Neutitschein und Wien 1925, s. 76-77.

2) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton 1, fol. 18r. Kapitola je doplněnou verzí studie publikované v časopise Poodří. Zdeněk Orlita, Obstwald - Hrabětický les na sklonku raného novověku. Poodří. Časopis obyvatel Horní ODry 2/2010, s. 4-9.

3) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton 1, fol. 18v („…hieraus folgt, daß jährlich von diesen kranken Walde eine Menge Bäume abdorren“).

4) K fenoménu kulturní krajiny a jejím proměnám od pravěku až po industriální období Jiří Sádlo – Petr Pokorný – Pavel hájek – Dagmar dreSlerová – Václav Cílek, Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha 2008.

5) Viz Anton SChuller – Matthias bürgi – Werner FiSCher – Katja hürlimann, Wald- und Forstgeschichte. ETH Zürich, Department Fortswissenschaften. Zürich 2000.

6) MZA Brno, fond G 140 (Rodinný archiv Dietrichsteinů), inv.č. 979, sign. 198, karton č,. 299.

7) MZA Brno, fond G 140 (Rodinný archiv Dietrichsteinů), inv.č. 979, sign. 198, karton č,. 299. „Auff der Herrschafft Helfenstain und Weißkürchen befinden sich aychene, fichtene, Tannene und sonst vnterschiedtliche schöne Gehölz vndt Wälder...“

8) MZA Brno, fond G 140 (Rodinný archiv Dietrichsteinů), inv.č. 979, sign. 198, karton č,. 299.

9) Tamtéž, nefoliováno. „Dißes Holzes hatt man nicht allein zu allerhandt gebew Bröther vndt Schiendel, sondern auch zu der Küchel vndt Brewheüßer genugsambe Nottdurff, vndt vber dieß wirdt dessen jährl. Versilbert mehr vndt weniger vmb 1071 fr...“

10) ZAO-OL, Vs Hranice, inv.č. 4080, sign. 1a1, číslo mapy 1. Plan der zu Hochfürstlich Dietrichstein Proskauischen Herrschaft Weisskirchen und Drahotusch gehörigen und Anno 1780 nach Niederöstereicher Masz und Divisor 680 aufgenommenen Waldgungen.

11) Ivan roček, Vývoj lesnického mapování v 17. a 18. století. In: Pavla Neuhöferová (ed.): Historie a vývoj lesů v českých zemích. Sborník referátů Srní 17.10 – 18. 10. 2006, s. 19.

12) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton č. 1. „Extractus Prothocoll der Fassionierten Hoch obrigkeitlichen Waldungen, auch zugleich von Seithen einer Hoch Löblichen k.k. Steuer Regulirungs Comission angenohmen und Rectifirten Holtz Preyßen“.

13) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton č. 1, fol. 10r.

14) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton č. 1, fol. 10r.

15) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton 1, fol. 18r – 21v. „Beschreibung der Halbendorfer revier“.

16) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton 1, fol. 18r .

17) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton 1, fol. 18r .

18) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton 1, fol. 18v .

19) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton 1, fol. 25r.

20) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton 1, fol. 26v. „: Am sichersten und standthafftesten sind alle jene Granitzen , welche mit weissen Granitzsteinern besetzt sein...“

21) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 339, sign. 1, karton 1, fol. 26v.



24) Jan StanovSký, Generel lokálního ÚSES Odry, Suchdol nad Odrou, Jeseník and Odrou.ÚHÚL (Ústav pro hospodářskou úpravu lesa). Frýdek – Místek 1993, s. 22, 26. Marie Sedláčková uvedla, že lesní kultury s převládajícím smrkem nahradily patrně původní dubohabrové háje. Marie Sedláčková, Hrabětický les – zajímavá botanická lokalita na Novojičínsku. Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín 1983, sv. 31, s. 65. Je nutné zdůraznit, že tomuto novodobému umělému zásahu předcházelo ještě cílené vysazování a preference jedle, která zde byla na sklonku 18. století dominující dřevinou.

25) Jan Evangelista Chadt-ŠevětínSký, Dějiny lovu a lovectví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Louny 1909, s. 238.

26) K lesnímu hospodářství v 18. a 19. století pro české poměry srov. Václav černý, Hospodářské instrukce. Přehled zemědělských dějin v době patrimonijního velkostatku XV. - XIX. Století. Praha 1930, s. 262-272.

27) Václav černý, Hospodářské instrukce, s. 264.

28) Václav černý, Hospodářské instrukce, s. 264.

29) J. E. Chadt-ŠevětínSký, Dějiny lovu a lovectví, s. 155 – 156. Chadt Ševětínský rozlišoval jednotlivé lesnické a lovecké funkce podle rozsahu jejich pravomocí. S ohledem na tuto hierarchizaci provedl, především pro komorní panství, rozčlenění jednotlivých úřednických funkcí již pro dobu vrcholného středověku. V 12 a 13. století měl hlavní dozorčí pravomoci nejvyšší lovčí (summus venator), který byl nadřízený jednotlivým župním lovčím. Řídící pravomoci byly svěřeny župním lovčím (magister venatorum) a konkrétní správa také. Vlastní rozličná, převážně lovecká agenda se soustředila do funkcí lovců (venatores), bobrovníků (castorarii), sokolníků (falcorarii), psářů, ohařů čili holotů (caniductores) a vlkovýjců (ululatores). Čistě lesnickou funkcí byl potom hajný (custos silvae) nebo lesný (silvanus). Tamtéž, s. 155.

30) Antonín roubiC – Helena dvořáková, Velkostatek Hranice 1463 – 1892. Inventář. Opava 1961, s. 4.

31) J. E. Chadt-ŠevětínSký, Dějiny lovu a lovectví, s. 236 – 241.


33) J. E. Chadt-ŠevětínSký, Dějiny lovu a lovectví, s. 204.

34) ZAO-Ol, Vs Hranice, inv.č. 530, sign. 129, karton č. 164, fol. 41v.


36) ZAO-OL, Vs Hranice, inv.č. 793, sign. 257, karton č. 219, fol. 6r – 12v.








156 157

44) ZAO-OL, Vs Hranice, inv.č. 4080, sign. 1A1, číslo mapy 1.

45) K této studii pro panství Lipník byla přiložena také tabulka, která uváděla přibližný počet kmenů a jejich využitelnost ve stavebním odvětví (např. 100 ks stromů na trámy, 200 ks stromů na prkna, 300 na krovy). Ivan roček, Vývoj lesnického mapování v 17. a 18. století. In: Pavla Neuhöferová (ed.): Historie a vývoj lesů v českých zemích. Sborník referátů Srní 17.10 – 18. 10. 2006, s. 19.

46) ZAO-OL, Vs Hranice, inv.č. 530, sign. 129, karton č. 164, fol. 57r. – 59r.





51) ZAO-OL, Vs Hranice, inv.č. 530, sign. 129, karton č. 164, fol. 16r – v.

52) ZAO-OL, Vs Hranice, inv.č. 1814, sign. 1562, karton č. 308.

53) T erminologie v označování správcovských činností v oblasti lesního hospodářství kolísala na jednotlivých velkostatcích již od 17. století. Objevují se funkce lesního (Förster), myslivce (Jägrer) a polesného (Waldbereiter). J. Chadt ŠevětínSký, Dějiny lovu, s. 156.

54) Johann Philipp joendl, Landwirtschaftliche Baukunst. Band 1 – 3. Wien 1842.

55) J. P. joendl, Landwirtschaftliche Baukunst, s. 431.









64) ZA Opava – pobočka Olomouc (dále jen ZAO-OL), fond Vs Hranice, inv.č. 412, sign. 45 c, karton č. 90, fol. 692r. K stavební historii hrabětické myslivny Lucie Augustinková - Zdeněk Orlita, Stavebně historický průzkum myslivny v Hraběticích. Rukopis, Ostrava 2007.

65) J. P. JOENDL, Landwirtschaftliche Baukunst, s. 442.

66) ZAO-OL, fond Vs Hranice, inv.č. 412, sign. 45 c, karton č. 90, fol. 692r.


68) ZAO-OL, fond Vs Hranice, inv.č. 412, sign. 45 c, karton č. 90, fol. 692v.











79) K profesionalizaci lesního hospodářství příspíval především měnící se pohled na funkci lesa, který měl své příčiny v trvalé rostoucí spotřebě a těžbě dřeva. K vývoji a zavádění lesních hospodářských plánů pro české poměry Vladimír zatloukal, Vývoj metod a soustav hospodářské úpravy lesů. In: Pavla Neuhöferová (ed.): Historie a vývoj lesů v českých zemích. Sborník referátů Srní 17.10 – 18. 10. 2006, s. 21-26.

80) K profesionalizaci lesnického vzdělávání na Moravě Vojtěch riChtár – Jaroslav gabzdil, Střední lesnické škoství na Moravě. Příspěvek k poznání historie lesnického školství na Moravě a ve Slezsku od vzniku soustavného školství do roku 1945. Hranice 1982.


82) ZAO-OL, fond Vs Hranice, sign. 40, karton č. 198, fol. 2r.

83) ZAO-OL, fond Vs Hranice, sign. 40, karton č. 198, fol. 1r.











94) ZAO-OL, fond Vs Hranice, inv.č. 412, sign. 45 c, karton č. 90, fol. 3r-7r.

95) ZAO-OL, fond Vs Hranice, inv.č. 412, sign. 45 c, karton č. 90, fol. 3r-7r.

96) ZAO-OL, Vs Hranice, sign. 40, karton č. 198, fol. 6v.

97) ZAO-OL, Vs Hranice, sign. 40, karton č. 198, fol. 6v.

98) ZAO-OL, fond Vs Hranice, inv.č. 412, sign. 45 c, karton č. 90, fol. 8r – 10r.

158 159










108) AO-OL, fond Vs Hranice, inv.č. 412, sign. 45 c, karton č. 90, fol. 10v.

160 161

Mýty a jejich obětiPoslední „dny“ obce Grafendorf

Bylo to až příliš dávno, v době, kdy se v oderském údolí rozlévalo mohutné jezero a břehy lemovaly stromy, za nimiž bylo možné tušit temnotu

hlubokého lesa. Tři lovci, kteří se svým lidem dorazili do těchto míst, se usadili na okraji vodní plochy a s obavami hleděli do vnitrozemí. Mezi

kmeny stromů se schovávaly temnota a chlad. První z lovců se usadil v místech bývalého statku Wittenhof, mezi Jeseníkem a Poloúvsím.

Druhá osada začala vznikat v prostoru dnešních Hrabětic a třetí lovec vyrazil až vzhůru do kopců, směrem k Veselí.

Lidé chytali ryby a lovili divokou zvěř, která byla jejich potravou i obavou současně. Ze strachu před vnitrozemím se uzavřeli za palisády

a jejich královstvím se stala vodní hladina. V neustálém obklopení lesa plného šelem bojovali proti smečkám vlků a odráželi útoky medvědů,

jejich síly slábly. Tři lovci tedy uzavřeli spojenectví proti divé zvěři a kolem svých osad začali vršit dřevěné hranice. Kdykoliv vzplál signální

oheň, odrazily od okolních břehů kánoe spěchající k shromáždišti, odkud společně vyrazili proti dravým šelmám.1

Potomci lovců se postupně odvažovali hlouběji do lesa a mýtili hvozdy v prostoru dnešního Kravařska. Prales ustupoval polím a vsím. Nad

proměněnou krajinu začal stoupal kouř z topenišť a prostor tonul v kakofonii zvuků okolních kováren, mlýnů, kostelů a pastvin. Do ticha

míru však vpadl lid táhnoucí z východu a mezi potomky třech lovců zavlekl válku, utrpení a smrt. Mnoho původních usedlíků bylo pobito

a jen několik z nich se ukrylo v těžko dostupných částech krajiny.

Jedna z pověstí vztahující se k počátkům osídlení těchto končin má kromě zajímavého obrazu zdejší krajiny rovněž silný mytologický podtext.

Legendu o třech lovcích lze vnímat rovněž jako symbolické ztvárnění národnostního konceptu dějin utvářeného vzájemným soupeřením

germánského a slovanského etnika. Kravařsko představující svou kulturou i jazykem téměř kompaktní německé území zasahující svou tradicí

až k vrcholnému středověku nabízelo v první čtvrtině 20. století sudetoněmeckému obrazu dějin ideální příklad germánské soudržnosti.2

Česká státnost navíc zatížila po první světové válce svědomí mnohých němců v Kravařsku a jejich mysl se stále hlouběji halila do mýtu

o návratu říše. Doba postupně zrála a kompromisy ztrácely na přesvědčivosti. Návrat byl slastný a prapory s hákovým křížem se rozvinuly

i nad Hraběticemi. Nikdo si nevšiml, že cesta k peklu je vysypána květinami a začátek konce má nádech trumfu. Německou vesnici čeká

posledních šest let života, na jehož konci zůstane zklamání, bolest a deziluze.

162 163

Říšskou župou Sudety vstoupila roku 1938 dlouholetá etapa česko-německého vyrovnání do své poslední, nejbolestnější fáze, která ukončila

vleklou etapu zostřujících se vztahů započatou v druhé polovině 19. století. Vybaveni osobními vzpomínkami několika německých obyvatel Hrabětic,

vydejme se do oněch posledních šesti let dějin, které lze s ohledem na německý národnostní boj včlenit mezi pomnichovské „osvobození“

armádou Wehrmachtu a květnovou „porážku“ v roce 1945. Cesta moderního mýtu dosáhla svého cíle a návrat zpět již nebyl možný.

Osobním vzpomínkám Otto Sehorsche na meziválečné období a život v Říšské župě Sudety předchází v jeho knize ještě stručný pohled

na dějiny země od raného středověku až k rozpadu habsburské monarchie. Při pročítání textu je patrné jak pevně a nerozlučně prostoupila

velkoněmecká nacionální myšlenka historické vědomí části sudetských němců.3 Právě Kravařsko představovalo v rámci etnické

sudetoněmecké koncepce českých dějin výrazný opěrný bod, výsledek staleté práce německých rukou a německého ducha. V případě

Hrabětic nutno dodat i selské houževnatosti pozvolna se rozpouštějící v separatistické nenasytnosti národně socialistického hnutí.4

Definitivní cestu k odsunu nastoupila hrabětická komunita již v závěru zářijových dní roku 1938. 30. září se ozýval z rozhlasového přijímače

na gruntu v sousedních Blahutovicích sugestivní projev vůdce zvěstující výsledky Mnichovské dohody. Toto „evangelium z berlínského

stadionu“ vyslechlo rovněž několik hrabětických a druhého dne bylo známo ve všech chalupách. Podobně jako v okolních kravařských

obcích i v Hraběticích se chystali na slavnostní přivítání osvoboditelů. Vedle kaple překlenul ulici malý triumfální oblouk s nápisem „Ein Volk

– Ein Reich – Ein Führer“ a vysoká jedle byla ozdobena praporem s hákovým křížem. Dlouho očekávaný okamžik přišel v pozdní odpoledne

10. října, kdy do Jeseníku vjela 3. obrněná divize z Berlína, symbolicky tak dovršující spojení říšských a sudetských němců. Po přivítání před

obecním hostincem a děkovnou bohoslužbou ve farním kostele se hrabětičtí mohli zúčastnit nočního průvodu s pochodněmi.5 Návratem

k této pradávné tradici, kterou nacismus deklaroval své spojení se starými germánskými mýty, se tak i v Jeseníku uzavřelo pro několik

hrabětických rodin první dějství tragédie.

Realitu válečných událostí přinášelo v prvních měsících bojů do vesnice pouze rádio nebo týdeníky při občasné návštěvě kina. Až po útoku

na Sovětský svaz si válka začala vybírat své oběti i mezi hrabětickými muži. V září 1941 padl u Kiewa Franz Kubesch, potomek prvních

hrabětických kolonistů z konce 18. století. Na východní frontě zůstali ležet rovněž Rudolf Maier a Erwin Mendel.6

Léto roku 1944 bylo v plném proudu a ozvěny války začaly narušovat sudetoněmeckou idylu. V červenci odstartovaly spojenecké bombardéry

z Itálie s cílem likvidovat industriální cíle v Horním Slezsku. Podle vpozmínek Otto Sehorsche se nad Kravařskem poprvé od začátku

války vznášely nepřátelské perutě. V únoru následujícího roku už nebylo možné přeslechnout dunění ozývající se ze severovýchodu.

Nově založený Volkssturm pohltil všechny hrabětické muže a sedláci odložili na několik dní výcviku vidle a motyky. Hrabětický les skrýval

obranné zákopy a do vesnice se začal vkrádat strach. S přibližující se frontou se hrabětičtí stávali svědky dlouhých utečeneckých kolon

německého obyvatelstva, které prchalo před postupující Rudou armádou a dle vyjádření Otto Sehorsche uvažovalo o utvoření utečenecké

kolony i několik hrabětických rodin. Problém byl v nedostatku koní a tažných zvířat. Nakonec vesnici opustili jen mladší ženy a děti.

Hrabětice, oslavy 150 výročí založení obce, 1926. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

164 165

Opatření proti německému obyvatelstvu spočívající v prvé řadě v záboru majetku a nemovitostí se v Hraběticích rozbíhalo od druhé

poloviny roku 1945. Začátkem září odvezli příslušníky rodiny Bayer (č.p. 2), Lobpreis (č.p. 9), Ertelt (č.p. 14) a Blaschke (č.p. 15) na nucené

zemědělské práce na statek do Choryně. Byli zde drženi až do transportu v roce 1946. První hrabětická rodina, která v jednom z železničních

vagónů opustila Kravařsko byli Rollederovi ze stavení č.p. 8. Společně s dalšími 1 206 německými usedlíky směřovali z Nového Jičína

do města Seckach poblíž Heidelbergu. Nový domov nalezli ve městě Götzingen. 29. června je následovala rodina Herforth, která mířila

do Göppingen severozápadně od Ulmu. Další rodiny Blaha, Jünger, Kunz, Mendel, Nowak, Ordelt, Richter a Sehorsch nastoupily svou

cestu do neznáma 30. července 1946. Poslední den byl věnován návštěvě kostela a rozloučení s mrtvými na hřbitově. Svou pouť zahájili

na druhý den v 9 hodin ráno. Zavazadla naložili na koňský povoz a během dvanácti kilometrové cesty do Nového Jičína se vezli pouze 76

letý Josef Richter a 70 letá Hermine Nowak.

Na začátku tohoto příběhu jsme sledovali prvních dvanáct německých kolonistů, kteří v letních dnech roku 1776 vyměřovali hranice nové

vesnice. Z Horního Vražného přišla rodina zednického mistra Josefa Bayera, Josefa Ordelta a Antona Richtera. Z Veselí dorazil Anton

Seidenberger. Andreas Klößl a Andreas Blaschke vyslyšeli vrchnostenskou výzvu, opustili své původní domovy v Blahutovicích a vydali se

cestou přes les vstříc nové budoucnosti. Tuto komunitu rozšířili rovněž Josef Kubesch a Georg Till z Nýdku. Ti všichni začali na sklonku 70.

let 18. století utvářet na úbočí lesa Obstwald nové vesnické společenství a spojili své osudy s místem, jež vešlo do regionální paměti pod

názvem Grafendorf.

V řadě zdejších gruntů na sklonku května roku 1945 s napětím očekávali vývoj dalších událostí právě potomci prvních kolonistů. Poslání

několika dlouhých generací kravařských němců, jejich pevné spojení s okolní krajinou a ukotvenost v staletých tradicích spěly ke svému

neodvratitelnému konci. Po probuzení z očarování způsobeného mýtem o vysněné říši přišlo neméně radikální řešení ze strany českých

sousedů. Mohutný exodus němců ukončil nejen existenci této drobné venkovské komunity, ale uzavřel rovněž poslední kapitolu dějin

sídelního útvaru známého jako Deutsche Kuhländchen.

V oněch květnových dnech na skonku války pomalu mizela obec Grafendorf z místních map. Lépe řečeno v létě roku 1946 odcházely

dějiny tohoto místa ve vzpomínkách posledních obyvatel této vesnice, kteří je roznesli po okupačních zónách nově se rodícího německého

státu. V archivních regálech se zatím tísnily krabice plné písemných dokumentů. Listiny, účty, záznamy v pozemkových knihách, matriky,

svatební smlouvy, akta právních sporů, pozůstalostní řízení, katastry, popisy hranic. Není v lidských silách písemně zachytit vše vyřčené,

Německý Jeseník, škola, uprostřed učitelé Beller a Payker, 1936. Soukromý archiv Helmuta Lobpreise, SRN

166 167

prožité či jen myšlené, a tak nám zůstaly jen ty svazky zaprášených listů popisujících pouze část skutečnosti prožité kdysi v minulosti

ve stínu hrabětického lesa. I přesto však odpočívají mezi těmito stránkami nekonečné stovky příběhů a stejně tolik možností jak je vyprávět.

Doufáme, že jsme měli alespoň chvílemi tu moc je naplnit životem a do předkládaného textu vložit jednu z možných pamětí místa.

Přerušením několika generační kontinuity byla v létě roku 1946 uzavřena jedna z dlouhých kapitol naplněná událostmi a životními osudy

obyvatel patnácti selských usedlostí. Na konci jednoho příběhu však mnohdy stojí začátek dalšího a do novodobé historie se začaly psát

první řádky nové kapitoly. Mimo jiné vypráví o příchodu nových obyvatel, proměnách způsobu života i zdejší krajiny. V posledních letech

však stále více o hledání zašlých tradic, způsobů jak je uchopit a adaptovat v současnosti. Dozvíme se o obnově zpřetrhaných vazeb

mezi venkovskou komunitou a krajinou, která ji obklopuje a rovněž o upřímném úsilí těchto lidí zahladit dávné křivdy vstříctností k dějinám

a snahou pochopit. Do vesnice se začínají vracet zapomenuté tradice, společná zodpovědnost k životnímu prostoru a snaha o nalezení

a pojmenování toho, co oba příběhy spojuje. Jedním z dokladů tohoto hledání je i tato kniha.

Poznámky

1) Starou pověst o třech lovcích („Die drei Jäger“) zachytil ve svém článku věnovaném Hraběticích Stephan Weigel. S. Weigel, Grafendorf, s. 121.

2) K utváření sudetoněmeckého obrazu dějin v kontextu historiografie Třetí říše Jiří němeC, Eduard Winter v německém dějepisectví v protektorátu. Biografická studie o kariéře, přizpůsobení a poitické podřízenosti historiografie. (Disertační práce)Historický ústav FF MU Brno 2007, s. 31-50.

3) O. SehorSCh, Erinnerungen, s. 2-14.

4) Na konzervativní podstatu vesnické identity a jeji archetypální čistotu v porovnání s mravním rozkladem velkoměsta upozorňovala rověž přednáška o založení Hrabětic, která zazněla v neděli 22. srpna 1926 u příležitosti 150 let výročí obce. O. SehorSCh, Erinnerungen, s. 97.

5) O. SehorSCh, Erinnerungen, s. 11.

6) O. SehorSCh, Erinnerungen, s. 12.

168 169

170 171

Literatura a pramenyauguStinková, l. - orlita, z.: Stavebně historický průzkum myslivny v Hraběticích. Rukopis, Ostrava 2007.baláŠ, M.: Kulturní místopis Novojičínska. Nový Jičín 1967.bartovSký, V.: Hranický okres. Vlastivěda moravská. Brno 1909.boková, H. – SPáčilová, L.: Stručný raně novohornoněmecký glosář. Univerzita Palackého v Olomouci 2003.černý, V.: Hospodářské instrukce. Přehled zemědělských dějin v době patrimonijního velkostatku v XV. – XIX. století. Praha 1930.hoSák, L.: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938 (Reprint Academia 2004).Chadt – ŠevětínSký, J. E.: Dějiny lesů a lesnictví (hospodářského lesního a hospodářského lesního zřízení či úpravy lesa – soustav) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Písek 1913.Chadt - ŠevětínSký, J. E.: Dějiny lovu a lovectví (myslivosti) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Louny 1919.Chadt - ŠevětínSký, J. E.: České lovecké písemnictví. Soubor spisův a článků z oboru loveckého do polovice r. 1910. Praha 1910.Chadt - ŠevětínSký, J. E.: Pomíšení lesů v dobách dřívějších. Zvláštní otisk Lesnické práce, ročník I, 1922.Chobot, K. a kol.: Okres Nový Jičín. Místopis obcí. 2 svazek. Nový Jičín 1998.Joendl, J. P.: Die Landwirtschaftliche Baukunst. Wien 1842.Ottův slovník naučný, svazek XI, s. 724. komárek, J.: Myslivost v Českých zemích. Praha 1945.neuhöFerová, Pavla (ed).: Historie a vývoj lesů v Českých zemích. Sborník referátů. Srní 17. 10. – 18. 10. 2006. Česká zemědělská univerzita Praha 2006.radimSký, J. – trantírek, M.: Tereziánský katastr moravský. Prameny z 2. poloviny 18. století k hospodářským dějinám Moravy. Praha 1962. roček, I.: Vývoj lesnického mapování v 17. a 18. století. In: Pavla Nehöferová (ed.): Historie a vývoj lesů v Českých zemích, s. 17 – 21.roubiC, A. – dvořáková, H.: Velkostatek Hranice 1463 – 1892. Inventář. Opava 1961.SChulig, H.: Meine Heimat, das Kuhlänchen. Jägerndorf 1908.Škabrada, J.: Lidové stavby. Architektura českého venkova. Praha 2003.ŠuStala, P.: Archiv obce Hrabětice 1820 – 1944. Inventář. Nový Jičín 2003.ŠuStala, P.: Archiv obce Blahutovice 1756 – 1945. Inventář. Nový Jičín 2003.SehorSCh, O.: Erinnerungen an Grafendorf. Von Werden und Vergehen einer sudetendeutschen Gemeinde 1776 – 1946. 1982.Severa, V.: Vlastivěda Moravská. Okres Novojičínský. Brno 1933.SCholz, F. (Hrsg.): Kuhländchen, unvergessene Heimat. 50 Jahre Mitteilungen „Alte Heimat – Kuhländchen“. Jubiläumsbuch. Rautenberg 1998.

SChWoy, J.: Topographische Schilderung des Markgrafthum Mähren, 3 Bde. Wien 1794.ulriCh, J.: Heimatbüchlein für das Kuhländchen. Prag 1932. ulriCh, J.: Volkssagen aus dem Kuhländchen. Neutitschein 1914.ulriCh, J.: Grafendorf im Jahre 1817. Kuhländchen Bd. 4/1922, s. 126.Vlček, P. a kol.: Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha 2004.Weigel, S.: Grafendorf. Kuhländchen Bd. 4/1922, s. 92 – 96, 105 – 110, 121 – 125.Wolny, G.: Die Markgrafthum Mähren, 5 Bde. Brünn 1835. zatloukal, V.: Vývoj metod a soustav hospodářské úpravy lesů. In: Pavla Nehöferová (ed.): Historie a vývoj lesů v Českých zemích, s. 21 – 27.

PramenyzemSký arChiv v oPavě, Pobočka olomouC, Fond velkoStatek hraniCe

Inv.č. 9, sign. 4aSmlouva o zřízení a vysazení obce Hrabětice na polnostech dvora v Blahutovicích 31. 5. 1776 (Orig., pap. něm., 4 pečeti přitisknuty).Inv.č. 10, sign. 4bVýměry jednotlivých druhů pozemků přidělených jednotlivým osadníkům nově vysazené obce Hrabětice, 31. 5. 1776 (Orig., pap. něm., 3 pečeti přitisknuty).Inv.č. 11, sign. 4cPopis hranic jednotlivých pozemků obce Hrabětice, 29. 8. 1776 (Orig., pap. něm., 6 pečetí přitisknuto).inv.č. 530, sign. 129, karton č. 164Přijmání a ustanovovávní hajných na panství Hranice (1746 – 1836)Inv.č. 631, sign. 40, karton č. 198Stavba hájovny v Hraběticích (1811)inv.č. 713, sign. 145, karton. č. 208Povyšování hajných a adjunktů na panství Hranice (1811 – 1862)inv.č. 793, sign. 257, karton č. 219Úprava platů hajných 1809 – 1812Inv.č. 914, sign. 412, karton č. 222Prodej staré Hájovny v Hraběticích (1812)

172 173

inv.č. 1151, sign. 730, karton č. 240Úmrtí revírníka Štěrby v Hraněticích (1822)inv.č. 1177, sign. 759, karton 241Obsazení místa revírníka v Hraběticích (1822)inv.č. 1199, sign. 787, karton č. 241Přijímání a ustanovování čeledínl a hajných (1824 – 1831)inv.č. 1542, sign. 1216, karton č. 288Personalia revírníka Matyáše Jandy z Hrabětic (1847 – 1857)Inv.č. 1546, sign. 1220, karton č. 288Personalia revírníka Františka Gottingera (1847 – 1855)Inv.č. 1630, sign. 1317, karton č. 293Předání zásob dřeva v revíru v Hraběticích (1850)inv.č. 1727, sign. 1441, karton č. 303Ustanovování lesních a adjunktů (1851 – 1857)inv.č. 1814, sign. 1562, karton č. 308Pensionování hajných na panství Hranice (1857 – 1859)Moravský zemský archiv v Brně, fond D 8 (Vceňovací operáty)Inv.č. 589, karton č. 233Katastrální vceňovací operát obce Hrabětice (1841 – 1845)

moravSký zemSký arChiv v brně, Fond g 140 (rodinný arChiv ditriChŠtejnů mikulov)Inv.č. 979, sign. 198, karton č. 299Popis stavu panství Hranice (1655)Inv.č. 1081, sign. 299, karton č. 308Inventář panství Hranice (1744)

moravSký zemSký arChiv v brně, Fond F 18 (hlavní regiStratura ditriChŠtejnů mikulov)

Inv.č. 2292, sign. 22 271, karton č. 383Přeložení mysliveckého mládence v Hraběticích Friedricha Sedelmayera do Račína a tamního mládence Karla Pistla do Hrabětic (1842)Inv.č. 2523, sign. 22 508, karton č. 389Úmrtí revírníka v Hraběticích Františka Göttingera, přeložení revírníka ve Vlasaticích Matyáše Jandy do Hrabětic (1847)

moravSký zemSký arChiv v brně, Fond g13 (Sbírka hiStoriCkého SPolku)kniha č. 47Kronika fulneckého kronikáře Felixe Jaschkeho Quod Libet

Státní okreSní arChiv v novém jičíně, Fond arChiv obCe hrabětiCe

Inv.č. 1Kniha protokolů ze zasedání obecního zastupitelstvaInv.č. 2Matrika výnosů pozemků obce Hrabětice (1820)Inv.č. 3Parcelní protokol obce Hrabětice (1833)Inv.č. 8, karton č. 1Domovní seznam obce (1870)Inv.č. 14, karton č. 1Soupis pozemků pro všeobecný katastr (1851)Inv.č. 23, karton č. 1Stavební spisy i s plány – přístavba stodoly k č.p. 4, novostavba obytného domu č.p. 6, rekonstrukce stodoly č.p. 2 (1939 – 1940)

Státní okreSní arChiv v novém jičíne, Fond okreSní úřad nový jičín

Inv.č. 581, karton 594Sčítací operáty pro obec Hrabětice za rok 1869Inv.č. 582, karton 595Sčítací operáty pro obec Hrabětice za rok 1880

174 175

176 177

Zusammenfassung

Es war einmal ein Dorf.Grafendorf 1776-1946

Der Sommer war von heftiger und erschöpfender Hitze geprägt. Es schrieb sich der 14. Juli des Jahres 1827, ein weiterer Tag in Reihe,

an dem die Sonne schon seit frühen Morgenstunden das Gelände des Kuhländchens verbrannte, Ähren auf den Feldern glühten und die

Dürre mit Schwärmen von Bremsen einhergehend das Vieh in den Wahnsinn trieb. Flehende Prozessionen zum Festtage des Heiligen

Marcus waren bereits fast drei Monaten vergangen und für die Ernte kämpften vielleicht nur auf umliegenden Wiesen, Feldern und Rainen

verstreute einsame Kreuze und Bildstöcke. Bächlein sowie Bachmäander trockneten aus und Wasserflächen breiteten nach Schlamm

riechenden Gestank in die Dörfer aus. Enten und Gänse verendeten. Das Vieh lehnte das Futter ab, es wurde hastig dünner und Kühe

verloren die Milch. Gerstenfelder und verwelkendes Kartoffelkraut litten, und vor allem auch der Flachs, dessen Augusternte bedroht

zu sein schien. Die Vorstellung von stillen Spinnrädern an langen Herbst- und Winterabenden war für manche Ackerer aus Dörfern des

Kuhländchens eine erkleckliche Drohung.

Wohl diese und viele andere Sorgen zerrütteten auch das Gemüt des Hegers aus dem jungen Dorf Grafendorf, wenn er bei seinen

regelmäßigen Streifen durch das Buschwerk kroch und sich im Schatten des Waldgewölbes des Obstwaldes, des von den Katastern der

Gemeinden Halbendorf, Blattendorf, Lutschitz, Heinzendorf und Gross Pettersdorf umschlossenen Forstreviers, versteckte. In Grafendorf, in

einem kleinen Dorf in der Nähe des Waldes, ortsansässige Leute, sowie ihre Nachbarn in den umliegenden Dörfern, hatten sich eine

Brechhütte für Flachs gebaut, und die Anzahl der Spinnräder in mehreren Bauernhöfen in Grafendorf lässt uns keinen Zweifel. Verspinnen

von Flachsspindeln war auch hier eine unbedingte Fähigkeit der den elterlichen Bauernhof verlassenden Bauerntöchter. Doch die vorzeitig

trocken werdenden blauen Flachsblüten waren nicht die einzige Besorgnis des Wildhüters aus Grafendorf. Auf seinen Schultern trug er die

Verantwortung für Hunderte von Bäumen erstreckenden sich zwischen den Mäandern des Baches Luha auf dem südöstlichen Abhang

des Waldes von Obstwald und der Mündung eines Waldwegs, über welchen sich der grafendorfer Wald nach einigen Kilometern nach

Westen in Richnung gegen Lutschitz öffnete.

Sollten wir den Namen Johannes Richter in Schriftstücken des Herrschaftsgebietes von Weißkirchen suchen, würden wir ihn nebst

anderen „Unbekannten“ auf der Liste von Menschen, die hier an der Wende des 18. und 19. Jahrhunderts Bauernheger genannt waren,

finden. Gerade in den Losen Dutzender von Dorfbewohnern aus den beim Abhang des grafendorfern Waldes gelegenen Bauernhöfen

oder Gärtnerhöfen, eines schon seit dem 17. Jahrhundert aus den Wäldern Obstwald und Hofwald bestehenden Forstreviers, spiegelt

sich ziemlich getreulich die Realität des täglichen Lebens dieser „Leute vom Wald“. Im Jahre 1776 wurde eine ähnliche Gemeinschaft

178 179

auch von zwölf Familien gegründet, deren Landwirte nach Aufforderung des Eigentümers des Herrschaftsgebietes von Weißkirchen aus

benachbarten Dörfern kamen und im Raum vom ertraglosen, schon verfallenden, herrschaftlichen Hof ein neues Dorf gründeten.

Sollten wir die Lose von Johannes Richter, des obrigkeitlichen Hegers und Besitzers eines Gärtnergehöftes in diesem jüngsten Dorf des

Herrschaftsgebietes von Weißkirchen verfolgen, erfassen wir höchstwahrscheinlich die meisten Hauptmerkmale des täglichen Lebens

ortsansässiger Leute, die ihren Lebensunterhalt in kleinen Bauernhöfen auf dem Abhang des Waldes wahrten. Aber trotzdem bleiben

wir nur am Rande stehen, weit weg von üblichen Sorgen, die auf diese kleinen Ackerer und gelegentlichen Handwerker während des

landwirtschaftlichen Jahres zuströmten. Mit dem Heger Johannes Richter würden wir den Obstwald gevoll und ganz durchlaufen und uns

mit den Problemen vertraut machen, die ihn jeden Tag plagten und die teilweise mit dem Leben in umliegenden Landhäuser verbunden

waren. Wir würden gewildertes Wild, durch Windstöße entwurzelte Bäume, sogar hiesige Nachbarn eilig landende unerlaubt gefälltes

Holz, sich im Tannenunterholz ernährende Kühe und auch Frauen wegtragende Laubstreu oder Reisig im Felleinsen verknotet, erblicken.

Ebenfalls könnten wir Zeugen von häufigen Entscheidungen örtlicher Hegern, deren Kämpfe mit seinen eigenen Gewissen, Schweben

zwischen Verantwortlichkeit gegenüber die Obrigkeit und soziokultureller Zugehörigkeit zur dörflichen Gemeinschaft oder nützlicher

Pflicht der Bewahrung von guten nachbarschaftlichen Beziehungen, sein. Die Geschichte von Johannes Richter stellt allerdings nur einen

Teil der Realität dar, deren volle Entfaltung wartet auf uns erst nach Vertiefung in eine Reihe anderer Dokumente, die uns einen Einblick

in Höfen, hiesigen Stuben, umliegenden Gärten, Feldern und Wiesen geben. Grundbücher, Nachlassinventare, letztwillige Verfügungen

der Landwirte sowie seiner Witwen oder Hochzeitsverträge werden also neben Berichten der obrigkeitlichen Beamten weitere imaginäre

Begleiter durch die Leben dieser Leute vom Wald verkörpern.

Das vorgelegte Buch ist auf der Suche nach einer möglichen Betrachtungsweise der Vergangenheit eines im Raum des deutschen

Kuhländchens einst existierenden Dorfes. Mit Bezug auf den Zustand und die Aussagekraft der erhaltenen Quellen, sowie die thematische

Richtung des Buches, die die Geschichte der Ortschaft als eine gemeinsame Erzählung von Leuten und ihrem Gelände hervorheben, liegt

der Schwerpunkt der Schilderung vorwiegend auf den Ereignissen des 19. Jahrhunderts. Und zwar in der Zeit einer intimeren Verbindung

zwischen dem Mensch und der Natur, in einem abgelegenen Dorf mit fünfzehn stets abseits des politischen und nationalen Getümmels

stehenden Bauernhäusern.

In ein paar Kapiteln werden wir die Lose von fast zwei Dutzend deutscher Familien verfolgen, von ihrem Eingang auf den Abhang des

Obstwaldes am Ende der 70er Jahren des 18. Jahrhunderts bis zu ihrem erzwungenen Abgang in Jahre 1946. Doch das vorgelegte Buch

strebt weder nach einer detaillierten Analyse der tragischen letzten Kriegsjahre noch nach Erforschung der Ursachen der Sympathien und

Zuneigung der letzten Sudentendeutschen Bewohner für die Ideen des Nationalsozialismus.

Wir wollen lediglich das Leben in einigen bäuerlichen Gehöften verfolgen: mitbekommen tägliche genauso wie außerordentliche

Entscheidungen oder suchen nach Motivationen, auf denen sie sich stützten; einsehen die Lebensstrategien ortsansässiger Familien und

deren Einfluss auf die umliegende Landschaft in der Zeit, die vom Sturm der großen Politik noch nicht betroffen war. Versuchen wir die

Lose von fast zwei Dutzend Familien verfolgen, bis zum Anfang des Zerfalls, woraus kein Weg zurück möglich war. Vom Eingang der ersten

Siedler im Jahre 1776 bis zum Beginn des Ersten Weltkrieges bildeten Grafendorf eine eher verschlossene Gemeinschaft. Die Dorfgründer

wurden noch in der Umwelt der spätbarocken Gesellschaft erzogen. Ein paar Jahrzehnte später wurden sich einige von ihnen vielleicht der

mit der Aufklärung gebrachten Veränderungen auf dem Weg nach nahem Weißkirchen bewusst. Ihre Kinder waren Zeuge von Kriegen

mit napoleonischem Frankreich und viele auch starben an der Schwelle der bürgerlichen Freiheit im Jahre 1848. Die letzten Einwohner

erinnerten sich in den 40er Jahren des zwanzigsten Jahrhundertes an Erzählungen ihrer Großeltern, die noch preußische Soldaten während

der Invasion im Jahre 1866 sahen. Sie erlebten aber auch den Zerfall der Habsburger Monarchie und eine stetig wachsende Sehnsucht

nach der Rückkehr des „Reiches“, die mit einem verderblichen Mythos und einer Destruktion der Generationswerte kulminierte.

So war es ein Dorf namens Grafendorf und Menschen, die dort zwischen ihrem freiwilligen Eingang (1776) und erzwungenem Abgang

(1946) lebten.

Byla jednou jedna vesnice. Grafendorf 1776–1946

Autor: Zdeněk Orlita

Fotografie: Karel Kita

Grafická úprava: Karel Kita a Radovan Goj

Tisk: Lupress

Vydavatel: Obec Jeseník nad Odrou 2012

Počet kusů: 300??????

Date post:	06-Apr-2016
Category:	Documents
Upload:	zdenek-orlita
View:	272 times
Download:	11 times

Byla jednou jedna vesnice. Grafendorf 1776-1946

Documents