CHAPTER IX Vydávám se hledat hrad Machaerus, kde tančila Salomé před Antipasem. V Zajordáni se procházím ulicemi řmského města Decapolis, setkávám se s Arabskou legií a nakonec vyjíždím do kopců a vidím, co zbylo z Machaerus. Jedu do křižáckého města El Kerak a přes poušť mířím do Petry.

§1

Většina cestovatelů se mnou bude souhlasit, že před tím, než člověk vyrazí na cestu, vždy se najde jedno či dvě místa, které v představivosti iracionálně vyčnívají. Někdy naděje v ně vkládané ospravedlní, často bývají žalostným zklamáním.

Dávno předtím, než jsem vstoupil na půdu Svaté země, jsem byl rozhodnut navštívit Machaerus. Tak zní jméno, které dostala pevnost v Moábu, kde Salomé tančila před Herodem Antipasem a kde byl sťat sv. Jan Křtitel. Když jsem se ovšem do tohoto problému pustil, zjistil jsem, že v Machaeru bylo jen velmi málo lidí a že v textech napsaných v posledním století lze záznamy o této zřícenině spočítat na prstech jedné ruky. To samozřejmě jen posílilo mou naléhavou touhu se tam vypravit.

Machaerus nebo El Mashanka „visuté místo“, jak mu říkají Arabové, leží n vrcholu jedné z nejdivočejších moábských hor na východní straně Mrtvého moře. Nevede tam žádná silnice ani cesty a hory jsou plné ozbrojených nomádů. V Jerusalémě mi řekli, že je nemožné se tam vypravit bez doprovodu jízdní policie a že nejlepší co mohu udělat, je vypravit se do Zajordání a poptat se na úřadech v Amánu.

Brzy ráno jsem proto vyjel autem z Jerusaléma a sjel do Jericha. Viděl jsem nádherný pohled na slunce vycházející zpoza divokých moábských kopců, rozsvěcující tiché vody Mrtvého mře a zářící přes groteskně přízračné kopce údolí Jordánu. Palestina končí a Zajodrání začíná na mostě před Jordán známém jako Allenbyho most. Je to železná vojenská konstrukce, a když přes ni jedete, její uvolněná prkna rachotí.

Od Allenbyho mostu silnice běží do milého zeleného údolí. Mezi oleandry a obrostlá hložím byla podívaná, na kterou jsem byl upozorněn, abych si jí cestou všiml: stará německá houfnice, skrčená jako žába v houští. Byla to nechvalně známá „Jerišská Jane“ s jejíž pomocí mohli za války Turci ostřelovat Betanii.

U silnice jsem viděl pastýře sedící s puškou přes kolena. O kus dál prošli tři Arabové s mušketami s dlouhou hlavní přehozenými na zádech a s hruděmi pokrytými nábojovými pásy. V Palestině a Sýrii jsou Arabové, alespoň technicky vzato, odzbrojeni, ale v Zajordání, kde se nadále pěstuje národní sport nájezdů, se došlo k závěru, že nejlepší způsob, jak přecházet ztrátám na životech, je nechat všechny nosit zbraň.

Nádherné údolí vedlo do kopců zamlžených kvetoucími mandloněmi. Mezi červenohnědým listovím granátovníků prosvítalo slunce a rozsvěcelo svěží zeleň fíkovníků a všude tam, kde bylo mezi skalami místo, ležely proti temné půdě malé shluky pšenice a ječmene.

Silnice stoupala na vysokou náhorní plošinu, ohromnou pustou planinu, která za římských časů bývala jednou z nejproslulejších obilnářských oblastí na Východě. Nyní pusté a holé kopce leží proti sobě navzájem a obloze a silnice po nich běží nahoru a dolů a vine se kolem jejich úplného okraje, běží míli za mílí a nikde v dohledu není živé duše.

Jednou, někde za Es Salt na horské silnici do Džerasu se najedno proti obloze objevila postava. Bylo beduín na kaštanovém koníkovi. Přes rozsochu sedla držel pušku. Vyskočil odnikud a upřeně se na nás shora díval. Obávám se, že dokud jsem se docela nejistil, že po nás nemíní od boku vystřelit, byl jsem docela slepý vůči jeho ušlechtilosti a kráse jeho vzhledu. Za zatáčkou jsem uviděl tábořiště, ke kterému tento muž zjevně patřil: patnáct nebo dvacet nízkých, černohnědých stanů postavených ve svahu kopce, opodál bylo uvázaných pár koní, stany byly otevřené a příslušníci kmene v nich zjevně konali poradu.

Vyjma beršebského distriktu v Palestině, skutečné beduíny uvidíte před vjezdem do Zajordání jen zřídka. Zde kmeny pomalu obchází od jedné pastviny k druhé, zachovávajíce nejstarší zvyklosti dětí Israele.

Oblast, do které jsem mířil je každému čtenáři evangelií známá jako Desítiměstí. Vzpomínáte si, jak byl při jedné příležitosti Ježíš následován velkým davem z Galileje a Desítiměstí. Svatý Marek nám také vypráví, že když náš Pán odešel od hranic Týru a Sidónu, šel „k jezeru Galilejskému územím Dekapole.“ I muž, jehož démoni vešli do stáda sviní, byl obyvatelem Desítiměstí a dozvídáme se, že „odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš.“

Toto Desítiměstí bylo spojenectví, zprvu deseti, řeckých měst. Některá z nich byla usazena vysoko v hnědých horách, která se mračí na Galilejské moře z východu, další byla umístěna jihu u jezera, poblíž Jordánu, a další stála vysoko na východní vysočině. Všech deset ovšem bylo strategicky rozloženo podél

starodávných obchodních cest ovládajících cestu od Středozemního moře přes Jizre'elské údolí a karavanní cesty z Damašku do Petry. V Kristově době to byla skvostná, bohatá města v neustálém kontaktu s Řeckem a v dennodenním styku s různorodým zahraničním provozem, který jimi procházel z Egypta přes soutěsky Petry na sever přes a plynul po dlouhé hnědé pouštní silnici na jih z Damašku.

Pokusil jsem se už ukázat, že když byl Ježíš v Galileji, nacházel se na jedné z hlavních tras starověkého světa a Desítiměstí bylo také malým souostrovím řecké kultury v širém oceánu kopců a pouští.

Kdosi řekl, zapomněl jsem kdo, že civilizace je komunikace, ale když cestujete pustinami Zajordání, abyste navštívili zbytky velkého města, které je dnes beznadějně uvázlé v kopcích, pochopíte jak velká je to pravda. Silnice, které přiváděly do Desítiměstí životodárnou krev, již dávno zmizely. Občas uvidíte mramorový sloup udatně stojící na kopci nebo zahlédnete starodávnou dlažbu vybíhající pod určitým úhlem do nikam a uvědomujete si, že to jsou poslední známky velkých cest, které přiváděly do starých měst život.

Před devatenácti staletími bych se k Džerze blížil po dlážděné vojenské silnici, která spojovala města mezi sebou. Potkával bych pochodujíc vojenské jednotky, kupce z Damašku, obchodníky z tajemného skalního města Petry daleko na jihu, bohaté cestující z Řecka a Říma, kolony nákladních zvířat stoupajících do kopců s evropskými pancíři—a můžeme si být zcela jisti—i poslední ženskou módou ze Západu.

Když jsem se ale podíval nyní, viděl jsem nebezpečnou silnici klouzající kolem okraje hor a kdesi daleko pár sloupů stojících osaměle proti obloze.

To byla Džerza.

§2

Tohle mrtvé město bude jednou stejně slavné jako Pompeje a Timgad. Po staletí zůstávalo ztracené v nepřístupné části světa, dnes tu ale britští archeologové pilně rozplétají zmatek jeho povalených sloupů. Do Džerzy člověk přichází potěšen a šokován tím, že zatímco Gaza, Ašaklon, Cesarej Filipova a další římská města se obrátila v prach, alespoň toto tu zůstává se svými dlážděními, lázněmi, zříceninami svých chrámů, divadel, se svým forem a svými domy.

Lidský zájem, který chybí v Baalbeku, je v Džerze přítomen. Člověk se nedokáže postavit na místo věřícího v Molochově svatyni, v Džerze je ale snadné vidět, jaký to musel být pocit vejít po dnech cestování pouští do tohoto příjemného řeckého města, s jeho přepychem a spořádaným evropských životem. Jak dobré muselo být slyšet kola vozů na kamenné dlažbě a dozvědět se, že v divadle za forem bude odpoledne kočovná divadelní společnost hrát Medeu.

Těsně před tím, než jsem vešel na hlavní ulici Džerzy, zastavil jsem se, abych se podíval na ohromnou jámu v zemi vlevo od hlavní silnice, která prochází jižní branou. Zde byly pozůstatky ohromného cirku pro gladiátorské souboje a také obrovského jezera, nyní vyschlého a zarostlého travou, ve kterém se kdysi vysoko mezi horami sehrávaly námořní bitvy. Je to zvláštní dokreslení národní povahy Desítiměstí: oblasti osídlené Řeky zrozenými z vln.

Někdejší jižní branou jsem vešel do hlavní ulice dlážděné kamennými bloky, mezi kterými vyrážela zelená tráva přesně tak, jak vyrůstá z dlažby v Pompejích. Byl tu klid a ticho s přehnaným ztišením smrti. Po obou stranách cesty stály v rozestupech skupiny vysokých sloupů a všiml jsem si, že pro chodce tu byl zvýšený chodník. Provoz těžké nákladní dopravy po těchto cestách musel bývat ohromný, protože v kamenných blocích jsou vyježděné koleje. Byl tu také podzemní kanalizační systém. Všiml jsem si, že v cestě ještě leží několik kanalizačních jam.

Jednou z hlavních budov ve městě bylo výtečné řecké divadlo, jehož sloupy a post-scenium dosud stojí a jehož lavice se v řadách nad sebou zvedají dochované tak dokonale, že můžete číst označení jednotlivých řad A B C a tak dál. Vyšplhal jsem do jednoho zadního sedadla a rozhlédl se po zříceninách města. Viděl jsem, že hlavní cesta vede na kruhové forum, kde většina sloupů dosud stála a pak běží dál, lemovaná po obou stranách chrámy a velkými budovami, aby se pak na severu vytratila mezi travou a bodláky kopce.

Poblíž krásné fontány, ze které kdysi ze čtyř stran tryskala voda, jsem potkal muže, který byl mohl být Skot. Byl rusovlasý a měl zježený narudlý knír vrchního seržanta. Zjistil jsem, že je Karčajec, příslušník jedné z kolonií, které po rusko-turecké válce v roce 1877 vysadil na okraji beduínského území Abdul Hamíd. Měl u sebe klíč od musea a byl úředně pověřený správcem Džerzy a tak jsme vyšli dál společně.

Můj Armén odmítl opustit své auto, třebaže nikde nebyl nikdo v dohledu. Říkal, že kdyby na minutku odešel, v autě by nezbylo vůbec nic. Byl jsem proto nucen jít do města bez tlumočníka, ale Karčajec, který se ukázal jako nanejvýš zábavný společník, se mnou mluvil docela výmluvně posunkovou řečí. Zavedl mě do napůl podzemních ruin a velmi názorně mi předvedl člověka dopřávajícího si tureckou lázeň. Přerývavě dýchal, jako

by v ní bylo na něj až příliš velké horko a mimicky naznačil pití vody. Když jsem pak, abych prokázal, že jsem pochopil, předstíral, že ho drbu kartáčem a poklepávám ho, jeho modré oči se rozsvítily a měl obrovskou radost.

Pak jsme vyšplhali na mohutnou podestu, kde proti obloze stály zbytky ohromného chrámu. Nevím, zda to je chrám Slunce nebo chrám Artemis, která tuším byla božstvem Džerzy. Přešli jsme přes ohromná, pustá nádvoří, kde z pod našich nohou vystřelovaly ještěrky, díval jsme se do vyschlých chrámových kašen a na studené kameny oltářů.

Usadili jsme se na vyvýšené místo poblíž divadla, rozhlíželi se po uhlazené náhorní planině, která svým tvarem vyvolává podobný dojem jako Cumberland Fells, má ale drsnější barvy a je posetá kameny.

Vidět velkou římskou silnici, ve městě pořád ještě tak silnou a dlážděnou, jak vyklouzne severní bránou, aby se vytratila v úbočí kopce, bylo cosi přízračného. Pompejemi, jelikož je to velmi působivé místo, se vždy prochází příliš mnoho lidí a mají vtipné průpovídky, které musí člověk poslouchat, ale tichá a opuštěná Džerza podobná za jasného jitra, na svých divokých pustých kopcích kostlivci v poušti, byla čímsi, nač nikdy nezapomenu. Seděl jsem tam a přemítal, zda Kristus někdy zavítal do měst Desítiměstí. Jak nemožné je tvrdit, že v nich nikdy nebyl. Evangelia se věnují jen posledním dvěma nebo třem rokům jeho života. Kdyby se dalo prokázat, že se během nezaznamenaných let svého života vypravil přes moře do Říma, proč by nás to mělo překvapit? Po celý svůj život v Galileji byl obklopen cestováním a zprávami o cestování. Z kopců za Nazaretem mohl vidět modré moře a lodi vyplouvající do celého římského světa. Učený badatel řekne: „Ježíš necestoval pro zábavu“, ale Ježíš se vždy nechoval jako striktní Žid. Přátelil se se Samařany. Porušil šabat. Celý jeho život byl vzpourou proti chladnému židovskému formalismu. Představovat si, že někdy opustil palestinské břehy, může být zjevně výstřední, jistě je ale možné věřit, že se při každé příležitosti nevyhýbal pohanským městům, která ležela v jeho cestě.

Rád si představuji, že když Ježíš „šel územím Dekapole“, vešel do těchto výstavných řeckých měst, vyhledával stín jejich příjemných loubí, naslouchal hovoru na foru a svým laskavým milujícím okem viděl něco dobrého, co uniklo pozornosti jeho fanatických současníků.

Neměli bychom zapomínat, že právě jedno z těchto měst Desítiměstí, město zcela podobné Džerze, bylo určeno k tomu, aby se stalo štítem a útočištěm živoucí Kristovy tradice. Byla to Pella, město Desítiměstí jižně od Galileje, kam prchli jeruzalémští křesťané, když se Titovy armády utábořily na Olivové hoře.

Právě toto řecké město vrátilo světu bezpečně očité svědky Víry. A když začal postupem doby Kristův příběh cestovat po světě, nesla jej přes moře řečtina.

Vrátil jsem se zpět divokou cestou a přišel jsem ke starému mlýnu poháněnému potokem. Viděl jsem, jak k mlýnu míří nějaký Arab s pytlem pšenice přehozeným přes oslí hřbet. Řidič šel se mnou, protože jsem se chtěl podívat dovnitř do stavení. Ve slunci pozdního odpoledne se na kameni poblíž krčila štíhlá, dosti elegantní, ale špinavá beduínka. Na každé straně měla v chřípí z boku vsazené dva korálky a na tváři měla tetování. Její nahé nohy byly dlouhé a krásně tvarované. Hrála si s asi pětiletou krásnou holčičkou, jejíž břicho ale bylo příšerně oteklé, což je u arabských dětí, které sní, na co přijdou, běžná porucha.

Jakmile mě žena uviděla, shrbená se s divokým výrazem odšourala pryč a přitom cosi zamručela směrem k řidiči. Zeptal jsem se ho, co říkala.

„Myslí si, že jste Žid, který přišel zabrat zemi.“ Řekl.

„Ale proč by si měla myslet něco takového?“

„Protože máte klobouk,“ odpověděl. „To je známka Jehudy. „Ať tě Bůh prokleje, kdo nosíš klobouk,“ říkají Arabové.“

Přiměl jsem ho, aby šel zpět a vysvětlil ženě, že nejsem Žid, ale že v mé zemi nosí klobouk všichni. Začala být stejně příjemná, jak byla předtím nevlídná. Potřásl jsem si s ní rukou, což jsem určitě dělat neměl. Ji to ovšem potěšilo a vedla nás do mlýna.

Nikdy bych nevěřil, že v téhle době lze ještě vidět funkční římský mlýn v provozu. Kameny byly ohromné žulové bloky, pozdně římská řemeslná práce, a myslím, že pšenici mlely už v dobách, kdy byla Džerza ještě naživu.

Arab a jeho osel stáli v temnotě mlýna a čekali, až se pytel zrní semele. Byl to chlapík pěkného vzhledu a v opasku měl zaraženou velkou dýku. Začal na mně mluvit, řidič překládal.

„Kolik stojí ve vaší zemi manželky?“ zněla dosti neočekávaná úvodní otázka.

„V naší zemi manželky nenakupujeme,“ řekl jsem.

Arab mi věnoval pronikavý pohled, ve kterém myslím bylo cosi jako opovržení.

„Řekni mu,“ pověděl jsem, „že mnozí otcové dávají svým dcerám peníze, když se vdávají.“

Tohle Araba zřejmě zaujalo.

„Říká,“ poznamenal řidič, „že takoví otcové musí být velmi velcí hlupáci, V Zajordání nic takového není.“

Pochopil jsem, že cena manželek skandálně vzrostla a Arab z toho byl otrávený. Mluvil o tom s přesně stejným výrazem a přesně stejným tónem hlasu, s jakým my debatujeme o další sixpenci, kterou máme platit na dani z příjmu. Pak přehodil oslovi přes hřbet pytel, s obvyklou obřadností se s námi rozloučil, dotkl se svého čela a prsou a vyšel ven na slunce a odešel do kopce cestou běžící podle potoka…

Když jsme dorazili do Amánu, malé horské metropole Zajordání, byla už skoro tma. Nikde ve městě nebylo vidět ani jeden klobouk, rozhodl jsem se proto, že si ráno kupím kefíji. Naproti kamennému hotýlku se zdvihalo mohutné řecké divadlo s místy pro sedm tisíc lidí.

§4

Ráno mě probudil zvuk děla. Bylo to malé polní dělo. Rána mírně roztřásla okna a rozlehla se nad kopci. Další se ozývaly v minutových intervalech. Podíval jsem se na hodinky. Bylo patnáct minut po čtvrté.

Z toho, jak jsem letmo zahlédl Amán předchozí noci se mi zdálo, že je to místo, kde se může stát cokoliv. Proto jsem vyskočil z postele a přešel k oknu. Nebylo vidět nic, než ohromná a pozorná prázdnota řeckého divadla přes ulici. Slunko ještě nevyšlo. V prázdných řadách hlediště jako by se honil stíny Sofokla a Euschyla. Ukázalo se, že to jsou dva beduínští pastýřští kluci ve svých bílých košilích. Vzduch znovu roztřáslo dělo a odkudsi z kopců vzadu jsem slyšel barbarské bušení bubnů, pištění fléten a—což se zdálo nemožné!—kvílení dud.

Jeden člověk v hotelové hale mi řekl, že to je začátek muslimského svátku a že Amir Abudláh ze Zajordání je na cestě k modlitbě v mešitě. Vyšel jsem do ulic. Právě vycházelo slunce. Všichni lidé běželi jedním směrem a já za nimi. Ocitl jsem se na okraji neobyčejného davu. Byl zcela arabský. Šejkové z  pouště seděli na svých koních a na zádech měli přehozené pušky. Kolem procházela vojenská kapela, muži v elegantních modrých uniformách evropského střihu, se při pochodu tvářili jako gardisté. Pak přišel oddíl arabských pištců v týchž modrých uniformách, na dudách jim vlál královský stuartovský tartan. Pak davem proběhlo vzrušení, koně šejků se začali vzpínat, takže jsem měl poněkud zmatený zážitek z jednotky karčajenských kopiníků sjíždějících z kopce mírným klusem, s vysokými černými astrachánovými čepicemi na hlavách, v dlouhých černých pláštích s šarlatovým lemováním, řadami nábojů přes hrudi a z každého kopí vlála veselá tančící vlaječka. Dělo znovu zadunělo a ustalo. Kupoli mešity v dálce proměnilo slunce ve velkou bílou houbu zářící nad úzkými ulicemi. Bylo ticho. A v tichu vešel Amir do mešity k modlitbě.

Vešel jsem do jednoho z obchodů, které právě zvedaly rolety a s pomocí dvou nebo tří arabských slov jsem si s největší lehkostí koupil beduínskou pokrývku hlavy, kefíji a agaal z černé zakroucené srsti. Vyzkoušel jsem si ji v hotelu a měl jsem radost: pokud jde čistě o samotnou tvrdou ničemnost, bylo by mě těžké překonat dokonce i v místech známých jen Lawrenci a Doughtymu.

Velká Británie vrátila Amánu důstojnost hlavního města, postavení, které nezastával od časů Starého zákona, kdy bylo hlavním městem Amonitů. Právě zde, jak říká Mojžíš v Deutoronomiu, bylo viděno obrovské lože obra Oga, krále bášánského. Předpokládá se mimochodem, že ono lože bylo to, na kterém Og spal nikoliv v životě, ale po smrti, protože u Amánu bylo objeveno několik ohromných sarkofágů.

Dnes nám město, ležící v mělkém údolí a na okolních kopcích, nepřijde příliš veliké, ale pro pouštní beduíny je to oslnivá metropole. Skromný kamenný palác, který britská vláda postavila pro Amira, stojí na vrcholu kopce s výhledem na město. Nedaleko má letiště Královské letectvo. Výraznou dominantou Amánu je ale ústředí Arabské legie.

Tento vojenský policejní sbor má jen tisíc mužů a odhaduje se, že mezi kmeny v okolí je deset tisíc střelby schopných pušek. Zákon a pořádek je v Zajordání udržován tak dobře, že starší dámy mohou cestovat přes poušť do Petry autem bez ozbrojeného doprovodu a po cestě si mohou stěžovat nanejvýš na silné drncání, což svědčí o úžasné prestiži Arabské legie.

Tábor, kde v Amánu ústředí legie sídlí, skýtá podivný a pro Angličana v exilu dojemný pohled. Na první zdání vypadá jako dosti podivný kompromis mezi menším přímořským letoviskem z jižního pobřeží a oddělením koloniální výstavy. Jsou tu stovky ovocných stromů a hudební altán. Kapela někdy hraje „Colonel Bogey“ se silným arabským přízvukem. Po pěkných, spořádaných cestičkách, z jejichž štěrku vybírá i ten nejmenší plevel hojnost vězňů, se prochází pávi, krocani, husy a perličky. Děti legionářů tu mají školu, která by

mohla stát v Aldershotu, ale vedle ní se zvedá bílá mešita, jedna z mála Brity postavených mešit na světě. V táboře je ústřední věznice, kterou by člověk taky mohl označit za Zajordánskou universitu. Vězni (a věznice je téměř vždy zcela plná) dostávají po dobu svého uvěznění výtečné technické vzdělání. V poušti se s vězením nepojí žádné stigma a mnozí beduíni se ostatně nepovažují za plné muže, pokud si neodbyli aspoň jeden trest vězení.

Prošel jsem silně zabarikádovanou branou a viděl, jak část ze tří set osmdesáti vězňů, včetně devadesáti vrahů, pilně a spokojeně pracuje v prádelně, kuchyni, podkovářské kovárně, kamenolomu, matracové dílně a drůbeží farmě.

Vězni postavili všechny budovy v táboře. Zábavným faktem je, že po propuštění značná většina z nich chce vstoupit do legie.

Prestiž Legie je v Zajordání taková, že na syna, který je policistou, tu jsou hrdí stejně, jako jsou irští rolníci hrdí na syna, který se stane knězem.

Muž, který z dětí pouště udělal prapor gardistů, je po celé zdejší zemi znám jako Peake Paša. Je to veselý, modrooký Angličan spíše jemných způsobů, který se před nějakými čtyřiceti lety narodil na Melton Mowbray. Hrál významnou roli v arabském povstání za poslední války. Jeho jméno je této zemi kouzelným talismanem. S úctou a zalíbením se vyslovuje od nejvyšších hor v Zajordání po nejpustší stepi. Podařilo se mu něco, co nemůže zvládnout nikdo, kdo nezná, nechápe a nemá rád Araby. Ve velení Arabské legie mu pomáhají dva další britští důstojníci.

§5

Začal jsem se poptávat ohledně své cesty do ruin Machaerea.

„Není možné, abyste se vypravil na el Mashnaka,“ bylo mi řečeno. „Zaprvé tam nevedou žádné cesty, a za druhé byste mohl přijít o život. Beduíni v kopcích jsou divocí a chudí a vaše tělo by nejspíš čekalo na objevení celé týdny, což by jim dalo příležitost vytratit se na Sinaj nebo jinam. Je nemožné…“

Ale já byl rozhodnut, že na El Mashnaka—neboli Machaerus—vypravím, a udělal jsem jediné: zašel jsem kvůli tomu za Peake Pašou.

„Opravdu tam chcete jet?“ řekl. „V pořádku. Budete potřebovat policejní doprovod.“

Bylo mi řečeno, že jízdní doprovod a koně se se mnou setkají tam, kde končí silnice.

Vstal jsem ve čtyři ráno a ohlásil se na policejní stanici, jak je povinností všech cizinců v Zajordání. Sdělil jsem svůj cíl a pravděpodobný čas návratu a pak cestoval tři hodiny autem po nejděsivější silnici, po jaké jsem kdy jel. Křivolace se vine řadou spirál a vlásenkových zatáček přes jedny z nejstrašnějších hor na východní straně Mrtvého moře.

Tato silnice byla dokončena teprve nedávno a byla považována za takový výdobytek, že na ni brzy mělo být uvaleno mýtné ve výši pár piastrů. Ještě ale nebylo známo, zda některé úseky odolají pokušení zřítit se do údolí.

Byla postavena k užitku tisíců Arabů ze všech částí země, kteří se sjížděli k horkým minerálním pramenům na Zerka Ma’in, o nichž se říká, že léčí nejvytrvalejší formy revmatismu, zánětů nervů a všech přidružených chorob.

V autě jsem měl obavy mnohokrát, ale nikdy jsem nebyl vystrašený tak, jako když začaly být dvojité vlásenky tak ostré, že bylo nutné zadními koly nacouvat ke srázu hlubokému několik set stop. Stačil by jediný omyl a auto by se třikrát nebo čtyřikrát obrátilo ve vzduchu a pak padalo dole v údolí z jedné římsy na druhou.

S úlevou jsem vjel do hluboké strže, jejíž svahy byly potřísněny do zelena a rezivě červené horkou minerální vodou, která padá po skále v mračnech páry. Čekali tu na mě tři jízdní policisté s náhradním koněm.

Když jsem se jich zeptal, kterým směrem pojedeme, jeden z nich, který uměl pár slov anglicky, ukázal k téměř svislé stěně protější hory a řekl: „Tamhle“.

Než jsme vyrazili, prohlédl jsem si ještě horké prameny Zerka Ma’in. Jejich tam asi deset. Vyvěrají ve strži, která je příliš hrozná na to, aby byla krásná, je to žhnoucí prasklina v sopečném pohoří proniknutá pachem síry a její kameny jsou potřísněné sraženými minerály z pramenů.

Právě v těchto pramenech, kterým byly připisovány magické léčivé vlastnosti, se koupalo chorobami prolezlé tělo Heroda Velkého před jeho strašnou smrtí v Jerichu. Jejich staré jméno znělo horké prameny Callirrhoe.

Tyto prameny navštívilo jen pár Evropanů, ale mezi Araby, kteří cestují z ohromných dálek na velbloudech a na koních, aby se v nich vykoupali, jsou proslulé. Jak jsem pochopil, měli tu řádnou sezonu jako v Bath nebo na Harrogate. Zrovna se tu na ni chytali, kolem některých pramenů stavěli jednoduché přístřešky pro ženy a čistili tábořiště. Jeden Arab mě zavedl k přirozené turecké lázni vytvořené výstupem horkého pramene v jeskyni. Místo bylo plné páry a v jeskyni bylo takové horky, že jsem je nedokázal snášet déle než minutu.

O horkých pramenech mi vyprávěl jeden neobyčejný příběh: že je objevil černý otrok krále Šalamouna a že se tu prováděla mocná magie. Nedokázal jsem ale pochopit, jaký měly tyto příběhy smysl a pointu. Králi Šalamounovi se připisuje cokoliv, co je staré nebo neznámé.

Nasedli jsme a vyrazili. Jeden z policistů jel v čele s puškou v pohotovosti. Padesát yardů za ním jel druhý, pak já se třetím. Naše cesta vedla příkře vzhůru korytem vyschlého potoka. Koně si hledali cestu jako horské kozy. Nad námi kroužil oblohou orel s výrazně bělavými křídelními pery a líně mával křídly.

Naše stoupání nás zavedlo do země pustých vádí, chmurné pouště poseté kamením, kde bylo možné koně tu a tam pustit se do krátkého klusu, a vzhůru kluzkými koryty vyschlých potoků, kde jsme koně nechali hledat cestu samotné. Hory vypadaly opuštěné, ale policista mi řekl, že nás nejspíš sleduje sto párů očí a ke každému patří nějaká ta puška.

„Míváte s beduíny často problémy?“ zeptal jsem se.

Věděl jsem, že byl sám beudín, ale hrdý na své postavení příslušníka Arabské legie a představitele britské vlády.

„Šel bych,“ řekl s opovržlivým pohledem, „sám a s prázdnýma rukama kamkoliv a zatknul celou vesnici a nezvedla by se proti mně ani jediná ruka.“

První policista najednou pobídl koně do klusu přes docela rovný úsek a zamířil k velké hromadě kamení. Jeho bystré oči zaznamenaly nějaký pohyb. Když se přiblížil, postavilo se asi deset nebo patnáct beduínů. Každý z nich měl pušku.

Kdybych byl sám, myslím, že by mě bez velkého přemýšlení okradli nebo zastřelili. Když jsem dojel k nim, předjel starý šejk a chytil provaz, který mi sloužil jako uzda. Dal mi obvyklé pozdravení pokoje a pozval mě, abych s ním jel přes kopec, kde měl postavené stany, na kávu. Je velmi obtížné taková pozvání odmítnout, aniž byste způsobili velmi vážnou urážku, ale já poprosil policistu, aby mě jakýmkoliv vhodným způsobem omluvil.

Tři hodiny jsme jeli přes hory, občas jsme hluboko pod námi letmo zahlédli jasně modré vody Mrtvého moře, občas jsme se ponořili do hrozivých průrev v horách nebo šplhali jako kozy po stranách svahů. Arabští koníci předváděli takové kousky obratnosti, které by nezvládli ani poníci v Exmooru.

Po třech hodinách jsme se dostali na dohled El Mashanka—„visutého místa“—což je jméno, které v sobě jistě nese nějakou starodávnou vzpomínku na hroznovou Herodovu pevnost.

Na míli kolem byly na vrcholu sousední hory trosky starověkého města. Byly tu popadané zdi a cosi, co připomínalo zbytky nějaké cesty. Terén začal být tak drsný, že už ho nezvládali ani koně. Sesedli jsme, nechali je v péči jednoho vojáka a začali se škrábat po skalách.

Sestoupili jsme do jakési rokle mezi dvěma kopci a narazili na vyvýšenou starodávnou cestu z lomového kamene. Dovedla nás k úpatí vysokého kónického kopce, na kterém nebyla vůbec žádná vegetace s kluzkými malými kameny na úbočích. Byl to kopec, na jehož vrcholu stávala mocná pevnost Machaerus.

Poprvé za celý den jsem pocítil chladný vánek. Byli jsme 3 700 stop nad Mrtvým mořem. Všude kolem nás se zvedaly vrcholy moábského pohoří, jeden jejich pás za druhým se skládal proti sobě pod modrou oblohou.

Nikdy jsem se, ani na Ben Nevis či Snowdonu, neočekával s větším vzrušením výhled, který se přede mnou po zdolání kopce otevře. Dva policisté se nahoru vydrápali první, s puškami přehozenými přes záda a oporu pro nohy si v uvolněné břidlici hledali rukojeťmi svých jezdeckých bičíků. Tu a tam se po kopci rozběhla sprška kamenů.

Dosáhli jsme vrcholu a podívali se dolů. Pod námi ležela hladina klidné modré vody—Mrtvé moře. Z protějšího břehu se zdvihalo pohoří s jednotlivými horami navršenými proti sobě ve ztrápené změti, na západě se zvedaly a klesaly hnědé pouštní kopce a daleko na samém okraji oblohy korunovalo nejvyšší výběžek několik černých špendlíkových hlaviček—to byly budovy stojící na Olivové hoře.

Napravo, tam kde končilo řadou slaných kopců Mrtvé moře, ležely vybělené, pošpiněné slané hromady údolí Jordánu, a ve všech těch mílích bílé a khaki ležela jen jedna zelená plocha, Jericho, a hnědou rovinou se

vinulo jedno tenké stříbrné vlákno řeky Jordánu, která zde končila svou cestu od Galilejského moře.

Na kopci jsem nenašel nic než jámu, zbytky něčeho, co mohlo bývat klenutou studní a zbytky jedné staré hradby.

Půdu pokrývaly drobné zlomky keramiky.

Níž v úbočí kopce bylo podzemní vězení. Mohlo to být právě to, kde sv. Jan Křtitel strávil své poslední dny.

Tři nebo čtyři autoři, kteří zanechali stručné popisy tohoto kopce, zmiňují, že je možné vidět zbytky kovových kruhů, ke kterým byli vězni připoutáni řetězem, hledal jsem ho ale marně. Obávám se, že pokud byly vidět před lety, musely od té doby zmizet. Chodby podzemí jsou zasuté smetím a beduíni toulající se zdejšími kopci je v zimě používají jako přístřešek pro dobytek.

Když jsem vyšplhal zpátky na vrchol kopce, zjistil jsem, že kmenoví příslušníci, kteří se dokážou se znepokojivou rychlostí objevit ve zjevné pustině, postávají kolem a baví se s policistou. Šejk, skvostný patriarcha s orlím nosem a řídkým šedým vousem, stál a opíral se o starodávnou pušku. Když vítr rozfoukal jeho šat, bylo vidět, že vedle šavle a dvou zakroucených dýk, byl vycpán ještě stovkami měděných nábojnic.

Pozval mě, abych si s ním vypil kávu, a vypadal, že by mě mohl zastřelit, pokud odmítnu! Zeptal jsem se, kde má postavené stany a onu ukázal přes dvě nebo tři hory. Znovu jsme se zdvořile omluvili a on po náležitém potřásání rukama odklusal pryč.

Seděl jsem opřený zády o vše, co zbylo z hradeb hradu Machaeras a pokoušel jsem si představit, jak asi musel vypadat pro Křtitele a jeho současníky. Kuželovitý kopec stojí stranou sousedních hřebenů, obklopený na třech stranách srázy a s moábskými kopci ho spojuje vyvýšená cesta.

Tento isolovaný kužel byl opevněn dávno před křesťanskou érou židovským králem Alexandrem Jannaiem. Herodes, který měl pro odlehlé pevnosti vášeň, museli v Machaeru vidět ještě odlehlejší a nedobytnější kopce, než bylo Herodium, které se zdvihá téměř naproti, mezi horami, které se vrší za západním pobřežím Mrtvého moře. Proto hrad rozšířil, nově opevnil a na kopcích za ním také vystavěl město. Z něj zbyly ony trosky a roztroušené kameny, kterých jsem si všiml, než jsme dorazili k vyvýšené cestě. Současně si vystavěl úžasný palác.

Když byl proto Jan zatčen a odsouzen k uvěznění na Machaeru, byl převezen od horkých pramenů po římské silnici, která se kroutila do města na vrcholu kopce a kolem něj. Pak ho přes město převezli k  vyvýšené cestě vedoucí do hradu. Hradby a bastiony této hrozné pevnosti se vypínaly nad mrtvým světem. Ve zbrojnicích byly nahromaděny nejnovější obranné a útočné zbraně, stejně jako zásoby olova, bronzu a železa. Zásobárny a sýpky byly plné vína, oleje, datlí a ohromných množství pšenice připravených pro případ obléhání. V tomto hrozném místě se Jan Křtitel ocitl, odříznutý od světa a zamčený ve vězení na nejhrozivějším moábském vrcholu.

Někteří kritikové uvažovali, že Salomé tančila přes Herodem v Tiberias a že s příkazem Křtitele popravit a donést jeho hlavu byli posláni rychlí poslové. Kdyby se to mělo stát takhle, trvala by cesta tam a zpět nejméně čtyři dny. V takovém kraji jako je Moáb se věci nedají dělat rychle. Jak sv. Marek, tak sv. Matouš naznačují, že jakmile byl přijat hrozný požadavek Salomé, byla Křtitelova hlava předložena na tácu téměř ihned. Celá atmosféra vyprávění evangelia o této tragedii nasvědčuje tomu, že tanec a smrt se odehrály na jednom místě. Nový překlad Bible tempo vyprávění ještě zvyšuje. Zatímco autorizovaný anglický překlad požadavek Salomé převádí jako: „Chci, abys mi brzy dal na míse hlavu Jana Křtitele.“ Dr Moffat překládá takto: „Chci, aby mi ihned dal hlavu Jana Křtitele na talíři.“ Jsem si jist, že každý kdo není ovlivněn nějakou svou oblíbenou theorií, po porovnání zpráv o smrti sv. Jana, jak je podává Autorizovaná verze, řecký Nový zákon a překlad dr. Moffata, uzná, že Herodes, Salomé, Herodias a Křtitel byli oné tragické noci na jednom místě. I kdybychom předpokládali že se Josephus Flavius mýlí, je tu pořád ještě jeden důležitý historický fakt, který ukazuje k tomu, že místem děje byla horská pevnost Machaerus.

Aby se Herodes mohl oženit s Herodias, musel se zbavit své první ženy. Ta byla dcerou nabatejského krále Aretase z Petry. Jeho země ležela daleko na jih od Machaeru, mezi Mrtvým mořem a Arabským zálivem. Nu a Herodova manželka, která se o pletichám svého muže s Herodias rychle dozvěděla, prchla ke svému otci. Nejprve zamířila na Machaerus—známý jako „Strážní věž Arábie“—a odtud si ji, jak nám líčí Josephus, předávali přes hory a poušť generálové, až se dostala do země svého otce. Jakmile Aretas vyslechl příběh své dcery, vyhlásil Herodovi válku. Zjevným postupem jakéhokoliv židovského velitele ohrožovaného v té době z Petry bylo přesunout své síly a velení do horské pevnosti Machaerus, nejjižněji položeného hradu na arabské straně Mrtvého moře a přirozené základny pro jakékoliv válečné operace proti Nabatejcům. A myslím, že právě tohle Herodes udělal. Zdá se dokonce, že válka zní ozvěnou v tom, co píše sv. Marek o hostech na hostině:

zmiňuje „dvořany, důstojníky a významné lidi z Galileje“. Pro náš výklad je významné, že mezi těmi, kdo o večeru Křtitelovy smrti hodovali s Herodem, byli nejvyšší důstojníci jeho armády.

I když nemám pochyb o tom, že dějištěm tance Salomé a Herodovy smrti byl Machaerus, nejsem si tolik jist, zda stál palác blízko vězení. Poté, co jsem si kuželový kopec pečlivě prohlédl, jsem si poměrně jist, že na něm stál jen opevněný hrad a nic jiného a že přepychový Herodův palác stál na hřebeni východním směrem, kde stávalo i město.

Zavolal jsem na policisty, sestoupil z kopce a přešel zpět po vyvýšené cestě. Jeli jsme k ruinám města na kopci. Je to plochý, holý vrchol a dobré místo na stavění. Je tu myslím nejméně čtvereční míle ruin, či spíše opracovaného kamene, ležícího na hromadách a rozsypaného všude po zemi.

Víme, že město bylo obehnáno opevněnou hradbou, jejíž věže byly vysoké sto šedesát kubitů. Proč by Herodes komplikoval účinnost své velké pevnosti tím, že by blízko ní vysadil město a navíc město takové velikosti, pokud by to nemělo nějaký velmi konkrétní účel? Myslím, že toto město bylo vystavěno k tomu, aby obsluhovalo velký palác, který musel stát někde v jeho středu. Je známo, že to byl palác vyprojektovaný ve velmi úžasném měřítku. Jeho kolonády byly postaveny ze sloupů tesaných z jednoho kusu kamene a jeho podlahy byly z kusů barevných mramorů. Měl přepychové lázně a velkou hodovní síň. Na malém kuželovém kopci El Mashnaka pro nic takového zjevně není místo. Palác musel stát na hřebeni, který je nyní poset kameny ruin. Na tomto místě tančila Salomé před Herodem Antipasem.

Když člověk na tomto kopci stojí, může si dosti přesně představit, co se v noci popravy stalo. Herodes, se svým vojenským štábem, dvorem a samozřejmě s Herodias a její dcerou, obývali královský palác. Všude kolem nich zářily na kopcích táborové ohně armády. Byla to noc slavnosti a hodování. Evangelisté nám říkají, že na ni připadaly Herodovy narozeniny. Pravděpodobnější je—protože řecké slovo může mít jiný význam—že to bylo výročí jeho nástupu na trůn.

Ve velké hodovní síni byli pospolu jen muži: tetrarcha, jeho kapitáni, šlechtici a jeho nejvyšší státní činitelé. Hostina již skončila. Po barevné mramorové podlaze chodili otroci s lahvemi řeckého vína. Pravděpodobně zněla nějaká hudba, pálily se vonné látky a povlávaly temné záclony rozhýbané přicházejícími a odcházejícími otroky.

Nemyslím, že by tanec Salomé byl vrcholem nějaké orgie. Představuji si, že to bylo něco mnohem hrozivějšího. Myslím, že to byla chladnokrevná a dobře uvážená záležitost. Muži byli sami. Víme to proto, že Salomé musela „vyjít“, aby se šeptem radila se svou matkou, a můžeme si být docela jisti, že kdyby Herodias nebyla na hostině, nedovolila by ani, aby tam byla jakákoliv jiná žena. A tak byli muži sami se svým nervosním, nedůtklivým vladařem, popíjeli víno a nejspíš poslouchali, jak vypráví nějaký starý příběh.

Těžko zapomenout, že hodujete na vrcholu divoké hory v pustém kraji. Představuji si, že mnozí Herodovi hosté mysleli na pustinu rozloženou kolem nich a na hluboké rokle propadající se do temnoty. Rádi by byli kdekoliv jinde než na strašlivém vrcholu Machaeru, zvedajícímu se ke hvězdám na ramenou přízračného světa. Chyběly tu šťastné, milé zvuky Tiberias, volání lodníků za měsíčné noci na jezeře, křik ptáků. Na Machaeru byl takový klid a zima. Dokonce i Herodova hodovní síň, se svými barevnými podlahami a vonnými lampami se podobala teplé, osvícené hrobce na vrcholu kopce.

Hudba najednou zesiluje a záclony se rozestupují. Do světla lamp a uhelných košů vchází nějaká žena. A muži ležící na lehátkách, s vínem ponuře se přelévajícím jejich mozky jako mlha, jsou najednou vzhůru, ale ne chtíčem či vášní, nýbrž zděšením a hanbou. Tou ženou je totiž Salomé, v jejichž žilách koluje vznešená krev hasmonejských princů.

Pomalu přechází do volného prostoru. Hudba zesiluje. Sklenice jsou prázdné a jsou znovu naplňovány. A bílé tělo Salomé karikuje pohyby egyptských tanečnic a římských děvčat, otrokyň. Vysocí dvořané, vrchní velitelé a přední mužové sledují podívanou, o které si myslili, že ji nikdy neuvidí: tančící hasmonejskou princeznu, a jejich židovské duše jsou pohlceny studem. Ale Herodův stárnoucí zrak se rozsvěcuje zájmem. Takové ponížení vyžaduje přemrštěnou odměnu. Hudba umlká a nastává ticho, ve kterém nikdo neví, zda má tleskat, dokud nezačne tetrarcha sám.

„Požádej mě oč chceš, a já ti to dám.“ Dívka, jejíž sláva je proslulá až v Římě, odpluje po mramorové podlaze a ven do síně, kde čeká Herodias. Vrací se a žádá o život Jana Křtitele.

„Král se velmi zarmoutil, ale pro přísahu před spolustolovníky nechtěl ji odmítnout.“

Z paláce vypochoduje přes vysoký hřeben k hradu řada vojáků. Jejich železem pobité nohy zvoní po vyvýšené cestě a zamíří do kopce ke strážnici. V modři noci nad nimi hoří hvězdy a hluboko pod sebou mohou vidět stín Mrtvého moře a obrysy Judeje. Popravčí se svým mečem zamíří do podzemního vězení. Vrací se s hlavou Křtitele, ještě teplou. Noční vítr povlává jeho vlasy.

Pochodují po vysoké cestě zpět ke světům paláce. Židovská stráž se od nich v hrůze odtahuje. Nějaký Řek se usmívá a rukávem leští stříbrný tác. Září hodovní síně a přes širokou mramorovou podlahu jdou rovnou před Herodův trůn a před sebou drží hlavu Jana Křtitele na míse. A starý, starý příběh, který nikdo nemůže ani dokázat, ani vyvrátit, vypráví, že Herodias se předklonila ze svého sedadla a vrazila mu do jazyka jehlu…

Všechno mohlo být samozřejmě docela jinak. Ale kdo ví? Já mohu jen zapsat myšlenky, které mě napadaly mezi ruinami Machaera.

O tři hodiny později jsme unaveni sestupovali k horkým pramenům Zerka Ma’in. Slunce již opustilo rokli, která byla nyní ještě hrozivější sirnatou zející ranou v boku země. Policejní koně, které prameny dobře znaly, vodou a párou procházely bez váhání, ale můj se začal plašit a zprvu odmítal pokračovat.

Jakýsi Arab, který si postavil u jednoho z pramenů zvonový stan a prohlašoval se za hygienického inspektora tuším z Amánu, přišel a začal nám typicky vytříbeným způsobem své rasy nabízet pohostinnost, kterou jsem velmi ochotně přijal. Zatímco se věnoval přípravě čaje a mytí pohárku a šálku, říkal nám, že každý rok, když nastává putování k horkým pramenům, jezdí sem, usadí se tu a dohlíží, aby se všechno odehrálo tak, jak má.

Shrbený na lůžkovinách ve zvonovém stanu jsem popíjel horký, sladký čaj. Můj hostitel seděl naproti, obklopen výbavou pro svůj exil—puškou, pásem s náboji, petrolejovými kamínky a bedýnkou plnou pomerančů. Vyzval mě, abych přenocoval a udělal bych to velmi rád, ale měl jsem dojem, že by to nebylo fér vůči těm v Ammánu, kdo vynaložili tolik úsilí o moji bezpečnost a tolik vtipkovali o tom, že se možná nevrátím.

Není těžké pochopit, proč muži jako Doughy nebo Lawrence dospěli k tak velkému zalíbení v pouštních Arabech. I když jsem sám vždy narážel na jazykovou bariéru a vždy jsem se na sebe velmi hněval, že neumím ani slovo arabsky, dokážu matně, ale přece pochopit, pouto porozumění a vzájemné úcty, které může existovat mezi beduínem a Angličanem. Poušť je myslím výtečná škola a Angličan instinktivně chápe její pravidla chování. Aristokracie a všechno vybrané, co přichází s vědomou hrdostí rasy, pomalu ale jistě mizí ze světa. V poušti ale tyto věci stále žijí.

Rozloučil jsem se s hygienickým inspektorem a po hnusných hodinách ve smyčkách horské silmice jsem při západu slunce dorazil na policejní stanici v Ammánu. Vyšel legionář, zasalutoval, na seznamu pocestných z toho dne si u mě odškrtl „vrátil se“ a popřál mi dobrou noc.

§5

Následující vyprávění je, obávám se, svou povahou projevem požitkářství, ale mám dojem, že kdyby byl čtenář na mém místě, pokušení by podlehl a tak jako já se vypravil do Petry.

Zdálo se mi absurdní být poprvé a možná naposledy v životě na východní straně Mrtvého moře, jen den cesty od Petry a nevypravit se tam. Skalní město nemá žádnou spojitost s křesťanskými dějinami, vyjma toho, jak jsem již zmínil, že válka mezi králem Petry Aretasem a Herodem Antipasem vedla na Machaeru ke shromáždění lidí, kteří způsobili smrt Kristova Předchůdce.

Petru, ležící v divokých horách mezi Mrtvým mořem a akabským zálivem, bylo donedávna obtížné a nebezpečné navštívit. Starověké hlavní město Edómu bylo ztraceno od křižáckých časů až do naší doby. Objeveno bylo před něco málo víc než stoletím, kdy se cestovateli Bucrkhardtovi, převlečenému za muslima, podařilo vejít do strže a s úžasem pohlédnout na podivuhodné skalní hroby a to pod záminkou, že chce v sousední Áronově svatyni obětovat kozla. Tatáž nedotčená svatyně zmařila úsilí Robinsona a Labordeho. Irby a Mangles se museli spokojit s pohledy z velké dálky pomocí svých dalekohledů, a dokonce i Dean Stanley, který cestoval s doprovodem ještě v roce 1853, se k mrtvému městu ve skalách blížil s vědomím, že ho mohou zastavit ozbrojení beduíni a poslat ho zpět.

Dnes ovšem, když se na chvíli zastavíte v Cookově kanceláři v Jerusalémě, uslyšíte nějakou starší Angličanku, jak si domlouvá místo ve výpravě do Petry a zamlouvá si stan v táboře, který tam Cook na jaře udržuje. Pokud jste četli knihy mužů, které jsem právě zmínil, bude se vám to zdát jako čirá fantasie: zdá se sotva možné, aby si běžný turista mohl troufnout na místo, kam i zkušení cestovatelé a objevitelé ještě před nějakými padesáti šedesáti lety vstupovali v ohrožení života. Mám za to, že za turecké vlády mohlo do Petry zavítat pár turistů s odpovídající ozbrojenou stráží, ale v naší době je díky síle Arabské legie pouštní silnice z Ammánu do Mannu a Elji považovaná za bezpečnou. A když po ní v sezoně drncají auta a postarší blahosklonné Angličanky se svými manžely koukají do pustiny, nemají ani tu nejmenší představu, že podnikají cestu, ze které i drsnému Buckhardtovi tuhla krev v žilách! Mám někdy dojem, že tato nevědomost je strážným andělem anglického lidu.

Vyjel jsem zjitra stejnou cestu, jíž jsem jel na Machaereus, protože jsem chtěl vyjet na horu Nebo, z jejíhož vrcholu viděl Mojžíš Zaslíbenou zemi a na jejichž úbočích prý kdesi odpočívá jeho tělo v tajném hrobě.

Byl jsem vyzbrojen dopisem policejnímu důstojníkovi v Madebě.

Přijal mě ve svém domě a nabídl mi limonádu. Seděli jsme, hovořili a pokuřovali, a on mi ukázal své malé museum římských lamp a mincí. Zeptal jsem se, zda jsou mezi beduíny nějací křesťané. Řekl mi, že před lety jich tu pár bylo, mše sloužívali ve svých stanech, ale téměř všichni buď pomřeli, nebo se usadili ve vesnicích. Zmínil jednu zajímavou kočovnickou rodinu, zvanou Azizat, která táboří v okolí Madeby. Jsou to křesťané a původně pochází ze starodávného křižáckého města El Kerak. Zdá se, že v  dobách křížových výprav se tato rodina doslechla o spiknutí s cílem zmasakrovat muslimy, mezi nimiž měli mnoho přátel. Varovali muslimy o hrozícím nebezpečí a od té doby byli zproštěni všech daní. V roce 1912 došlo k jakési úpravě daňové situace v Moábsku a jejich výsada, která přetrvávala tak dlouho, byla zrušena.

„Ale ještě i dnes,“ řekl důstojník, „bude muslim z El Keraku v přítomnosti člena rodiny Azizat stát.“

Vyšli jsme ven a vydali se strmou nepříliš využívanou cestou na horu Nebo. Občas jsme jeli po římsách holé skály, drželi se s autem při straně kopce a opatrně se plížili přes vyschlá koryta. Nakonec se cesta vytratila tak jsme vystoupili a zbytek cesty šplhali pěšky.

Hora nebo je skoro stejně vysoká jako Ben Nevis. Stoupá k bezmračné obloze a její vrchol, na kterém by se dala shromáždit armáda, se směrem k západu propadá do prostoru. Člověk se tam dívá dolů na hrůzné srázy a hnědavé propasti, kde nikdy nespočinula lidská noha. Dole je Mrtvé moře, klidné a tiché jako modré sklo a z jeho protějších břehů se v hrbech a hřebenech zvedají sterilní hory k dlouhému rameni Judeje, kde se proti obloze rýsuje jedna nebo dvě malé tečky—to je čtyřicet mil vzdálený Jerusalém.

Je doslova pravda, že z vrcholu hory Nebo můžete vidět celou Palestinu. Na jihu vidíte hory nad Hebronem, pak judskou a samařskou vysočinu, a údolí Jordánu ubíhající k Hermonu. Je to jeden z nejkrásnějších výhledů na světě. A na hoře Nebo není slyšet nic, než přízračný zvuk západního větru přicházejícího od okrajhe hory.

Prozkoumali jsme ruiny byzantského kostela postaveného na místě, kde podle tradice stál Mojžíš, když mu Hospodin „ukázal celou zemi Gileád až po Dan.“ Je tu pár sloupů, nějaké mosaiky a kámen, o kterém mniši v římských dobách věřili, že je to kámen, na kterém stál Mojžíš.

Zatímco jsme si prohlíželi neuvěřitelnou plastickou mapu Svaté země, shromáždili se kolem nás beduíni, kteří se zjevují odnikud jako duchové, a jeden z nich řekl, že jsme pozváni do šejkova stanu. Opustili jsme větrný vrchol hory Nebo, sestoupili dolů a nakonec došli do beduínského tábora.

Šejk, muž středního věku s dýkou na opasku, předstoupil a nabídl nám pohostinnost. Když jsme šli k černým stanům, postavili se mužští členové jeho rodiny do řady. Byl jsem každému z nich představen, postupoval jsem v řadě od jednoho k druhému a potřásal si s nimi rukama. Pak nás pozvali do šejkova stanu, kde byly rozloženy koberce, abychom si na ně mohli sednout. Vešel hoch s konvicí kávy a s ním další, který nesl tác s malými kalíšky. Nejprve upil šejk. Pak nalil chlapec, který nesl pohárky, do mého pohárku asi tolik, co by se vešlo na čajovou lžičku a já to vypil. Znovu nalila stejné množství do pohárku. Vypil jsem to. Pokračoval v nalévání dávek odměřovaných jako lék a já se zdvořilými úklonami ke svému hostiteli upíjel. Beduíni milují silnou hořkou kávu, která ničím nepřipomíná kávu, kterou známe my. Bobule stloukají v moždíři a pak přidávají hořkou bylinu. Šejk přednesl zdvořilou řeč, kterou mi policejní důstojník přeložil:

„Žádá vás, abyste zůstal a pojedl s ním,“ řekl policista.

Začal jsem se omlouvat.

„Říká,“ pokračoval důstojník, „že je velká škoda, že tak spěcháte, protože by pro vás velmi rád porazil ovci.“

Přívalem zdvořilostí jsme se z pozvání vyvlékli a šejk nás přes skály a pole kus cesty doprovázel, až zřejmě došel na hranice svého tábora, kde se dotkl svého čela a prsou rozloučil se s námi.

Než jsme se rozloučili s policejním důstojníkem, nabídl mi arabského koně. Přemýšlel jsem, co by se stalo, kdyby člověk přijal všechno, co mu v arabských zemích tak velkoryse nabízí.

Cesta do El Keraku vede mnoho mil drsným kopcovitým krajem, který se svažuje dolů, až se nakonec vyrovná a uhladí do země, která je napůl pouští a napůl stepí. Byla to holá země se vzdáleným horizontem rozbitým mírnými kopci a hřebeny. Jediným živým tvorem, kterého jsem za hodinu jízdy viděl, byl lišák s krásným rudým ohonem s bílou špičkou. Nezvyklé podívané v podobě vozu nejistě uhánějícího jeho směrem věnoval jeden letmý pohled a pak zmizel mezi písčitými kopci.

Tehdy jsme také narazili na to, co je známé jako hlavní cesta do Mekky a je to jedna z nejosamělejšího železnic na světě. Jednou týdně projede vlak z Ammánu a pokračuje na jih do Maanu. Je to ona trať, kterou

Lawrence se svými Araby za války s takovou chutí pořád vyhazoval do vzduchu. Obrátili jsme se doprava a vydali se na jih podél této trati, která se s tím jak ubíhala míle a za mílí a hodina za hodinou, stala téměř přátelským a vlídným společníkem. V jednu chvíli jsem dokonce s určitým záchvěvem vzrušení zahlédl jeden dosti mrtvě vyhlížející vagon na vedlejší koleji s namalovanými písmeny „H.R.“—tedy Hedjaz Railway.

Odpoledne jsme dojeli ke stanici. Jmenuje se El Katrani. Byly tam tři nebo čtyři chatrče, policejní stanice, betonová budova nádraží a pár telegrafních sloupů, k jednomu z nichž byl uvázán bílý kůň. Zastavili jsme se tu, abychom se ohlásili na policii. Příslušník Arabské legie nás pozval na kávu, my jsme ale ukázali na slunce a řekli mu, že jedeme do El-Keraku.

Obrátili jsme se k západu a znovu stoupali do kopců a z kopců do hor. Za celé odpoledne jsme potkali jen tři postavy v sedle: muže s poštovním pytlem v doprovodu dvou jízdních policistů. Když zapadalo slunce, zahnuli jsme za roh srázu a najednou tu před námi, na hřebeni tři tisíce stop nad mořem, na všech stranách střežený děsivými stržemi, hájený šedými bastiony a za vysokou křižáckou hradbou stál El-Kerak, kdysi slavné město Renaulta de Chatillon.

§6

Uvnitř hradeb, namísto rytířských paláců a kostelů, které by člověk mohl očekávat, jsou blátěné chatrče, rozbité cesty, stáda ovcí, a Arabové posedávající ve stínu hradeb a přístěnků.

Ticho občas ruší klapot poletujících kopyt, když městem projíždí dva nebo tři skvostně odění jezdci, vyskakující a seskakující do sedel a ze sedel v klusu a předvádějící si navzájem s divokým křikem a smíchem okázalé jezdecké triky.

Na pahrbcích pokrývajících jeden z nejohromnějších středověkých hradů se pasou ovce. V pobořených síních, kde kdysi hodovali křižáci, jsou stáda černých koz a ruiny kaple, kde se modlívali rytíři, slouží jako stáj.

Kamkoliv se v El-Keraku hnu, doprovází mně zástup asi třiceti mladých Arabů. Zvědavě mi jdou v patách a sledují mně. Pokud se znenadání ohlédnu, utečou pryč jako plachá zvířata. Když začnou hlučet a já se otočím, je okamžitě ticho. Návštěvníci přichází do El Keraku zřídka.

Z hradních ochozů se dívám dolů do hlubokých strží. Daleko na západě vidím modrý plátek Mrtvého moře ležící v rozštěpu kopců.

Skvělý hrad je v neuvěřitelném rozpadu. Ze zkoumání ohromných klenutých síní do výšky zpola zaplněných troskami a smetím, jde téměř strach.

V době Starého zákona byl El Kerak „Kir Moábský“, „Kir Haraseth“ nebo „Hareseth“. V Bibli se o něm mluví jako o neproniknutelné pevnosti. Dnešní městská hradba a pevnost jsou pozůstatky křížových výprav, kdy mělo město nejvyšší důležitost, protože ovládalo karavanní trasy z Egypta a Arábie do Sýrie.

Pánem Keraku byl jednu dobu nelítostný Renault de Chatilllon, nelítostný lupič, hotový Dick Turpin, který byl kvůli častým přepadům muslimských karavan v neustálém konfliktu se zdvořilým Saladinem. Tento křižák neustále válčil s poutníky do Mekky a střemhlav se snášel ze své pevnosti, aby okrádal bohaté karavany z Damašku.

I když Saladin obléhal Karak s přestávkami pět let, pevnost nebyla nikdy zdolána silou zbraní. Během jednoho obléhání bylo už tak zle, že křižáci vyhnali své ženy a děti, zřejmě v přesvědčení, že život v harému bude lepší než smrt hlady. Příběh ovšem říká, že Saladin tyto ženy zachránil. Ke kapitulaci byl Kerak donucen až v roce 1183.

Jako obyčejně jsem navštívil policejní stanici a zaregistroval se tam. Byl jsem prvním návštěvníkem po několika měsících. Stejně jako za tureckých časů je i dnes město vojenským skladištěm, ale místo Turků tu člověk najde příjemné a zdvořilé příslušníky Arabské legie.

Když jsem se zaregistroval, policista, který mluvil anglicky, se mně zeptal, asi tak, jak by chtěl předvést nějakou galerii umění: „Chcete si prohlédnout naše vězení?“

Podíval jsem se přes železné mříže do kamenné místnosti, která obsahovala třiatřicet vězňů, převážně zlodějů a vrahů. Dívali se na nás s úsměvem a mávali nám rukama.

Obyvatelstvo Keraku je křesťanské a muslimské. Křesťané jsou rozděleni mezi řeckou pravoslavnou a latinskou církev.

Nejzajímavějším kostelem je malá budova zasvěcená sv. Jiří. Podobně jako další kostely sv. Jiří na Východě obsahuje sloup s pevně připevněným řetězem, ke kterému bývají přivazováni šílenci. Proč by měl být sv. Jiří patronem šílenců, netuším, v Palestině a Zajordání je ovšem velmi rozšířená víra, že šílenou osobu lze

vyléčit, pokud stráví noc v kostele sv. Jiří.

„Šílené lidi vodíme sem,“ bylo mi řečeno, „a na noc je připoutáme řetězem ke sloupu. Kostel zamkneme a do rána, možná, sv. Jiří jejich démony vyžene.“

Šokovalo mě, že se stále udržují tak očividně pohanské zvyklosti. Tuto léčbu sny kdysi provozoval Aeskulap a ve starověku byla velmi běžná. Nemocná osoba musela strávit ve chrámových nádvořích. Když křesťané přemohli staré bohy, byla léčba sny přenesena z chrámu do kostela. Vzpomínám si, že jsem kdesi četl o chrámu Isis, který byl svou léčbou sny natolik proslulý, že se ani křesťanům nebylo možné zabránit, aby tam chodili. Místní patriarcha problém vyřešil tak, že vypudil Isis, do chrámu umístil kosti dvou mučedníků z Alexandrie a uzdravování pokračovalo.

„Je hodně lidí, kteří by v kostele strávili noc?“ zeptal jsem se.

„Jeden zrovna minulý týden,“ dozvěděl jsem se.

Nikdy nezapomenu na onen večer v El Keraku. Slunce zapadlo za judské kopce. Horký den skončil a oblohu naplnil růžová záře. Město se na svém vrcholu kopce neslo jako nějaký starý potlučený orel. Do prachu cest najednou zabušily nahé hnědé nohy. Lidé si šeptali. Ohromující zprávy! Přijeli dva další cizinci. Cítil jsem pobízení vlastní zvědavostí. Kdopak by to mohl být?

V centru Keraku, naproti vězení, je malá městská zahrada tvořená pár datlovými palmami a hrstkou žíznivě vyhlížejících keřů obklopených ostnatým drátem. Můj průvodce, malý hošík, který mě tam vedl, rozhrnul keře a ty dva cizince mi ukázal, byli to dva mladí muži v khaki, usazení pod datlovými palmami a pili kávu s mladým policejním náčelníkem.

Přidal jsem v zahrádce k nim. Policista nabídl další sladkou kávu v malých kalíšcích. Jeden z cizinců byl Američan, druhý Belgičan, oba byli zaměstnáni na svých diplomatických zastoupeních v Káhiře. Měli týden dovolenou a tak se chopili dobrodružné myšlenky jet autem z Egypta přes Zajordání do Jerusaléma. Měli se báječně a byli plni obdivu k laskavosti a efektivitě Arabské legie.

„Jakmile jsme přejeli do Zajordání,“ řekl mladý Američan, „žili jsme s Arabskou legií a noci na cestě trávili noci na policejních stanicích. Vy v Anglii na ně musíte být hrdí. “

Příliš jsem se styděl, než abych mu řekl, že v Anglii o ní slyšelo jen velmi málo lidí.

„Věci jako je Arabská legie,“ řekl Belgičan, „ospravedlňují vaši kolonisaci…“

A zatímco na nás přes listí koukaly hnědé tváře, seděli jsme a bavili se o poušti a podivných myšlenkách, které tam přežívají nedotčeny moderním světem.

Křižáci jsou poslední velkou vzpomínkou Keraku. Běžné arabské označení pro všechny cizince bílé pleti je dosud „Frankové“, právě tak jak tomu bylo v Saladinově vojsku. A je to na tom vlastně něco zvlášť pozoruhodného? Není toho mnoho, nač by Kerak, sevřený mezi nepřístupnými pohořími Moábu, mohl vzpomínat, protože od jejich pádu se nestalo nic srovnatelného a mezi toto město duchů a jeho zakladatele nevešla žádná jiná vzpomínka a proto nejsou ani žádná další příběhy, které by se daly vyprávět dětem před spaním.

Na balkon minaretu nad zahradou vystoupil muezín a volal k modlitbě a my seděli pod moruší. Slunko zapadlo a třepotavě vylétli netopýři.

„A když město oblehl Saladin,“ řekl policejní náčelník, „dívali se támhle dolů z hradeb a viděli armádu utábořenou v údolí a na kopích. Byl to svatební den paní hradu. Prosila Saladina, aby kvůli její svatbě přerušil opevnění. Druhého dne ovšem začala válka nanovo… Pak tu byl Renault de Chatillion. Bylo to zlý, ale smělý člověk. Jerusalémský král Guy de Lusignan, sjednal dohodu se Saladinem, že poutníci budou mít bezpečný průchod do Mekky. Ale Renault mír nedodržel. Poutníky napadl a pobil. Ale při bitvě u hattinských Rohů se jak Guy, tak Renault ocitli v Saladinově zajetí. Byl horký den a rytíři žíznili. Když stáli v Saladinově stanu, byla donesena voda a podána Guyovi de Lusignan. On podal sklenici Renaultovi. Saladin to viděl a pravil: Tuto vodu nedávám tobě, ale Guyi de Lusignnan. A víte, proč mu to řekl? Řekl to proto, že se chystal Renaulta zabít a nechtěl mu nabídnout ani vodu, protože u Araba jde pohostinství a ochrana ruku v ruce. S Guyem Saladin zacházel s veškerou válečnou ctí, ale vzal meč a Renaultovi vlastní rukou uťal paži. A veřejný popravčí ho pak v Saladinově stanu zabil. Tak zemřel pán Keraku.“

Stmívalo se. Vyšly hvězdy. Někdo řekl, že už musíme jít. Mladí muži bydleli v jednom arabském domě a já měl pokoj v malém latinském klášteře. Popřáli jsme dobrou noc.

Arabský kněz, kterého jsem zprvu považoval za Francouze, křehký mužíček s řídkým vousem a velkýma dětskýma hnědýma očima na mně čekal.

„Měl jsem strach, že se vám něco stalo,“ řekl, „dokud jsem se nedoslechl, že jste na kávě s  kapitánem. Večeře je připravena.“

Sešli jsme do obíleného klenutého sklepení. Na stole byla olejová lampa a talíř datlí. Mladý Arab v černé klerice nám předložil polévku s makarony, kterou přinesl z kuchyně vedle. Zatímco jsme ji jedli, slyšeli jsme, jak na dřevěném ohni peče skopové kotlety.

Dojedli jsme maso a pak oloupali ohromné pomeranče z Jaffy a celou dobu mluvili o nevyzpytatelnosti Boží a o kráse a ošklivosti člověka. Pak jsme hovořili o válce. Když kněz vyrovnával silnou slupku pomeranče na svůj talíř, jeho ruce se chvěly a dětské oči jako by se ještě zvětšovaly.

„Za války jsem od Turků dostal baštonádu,“ řekl tiše svou precisní francouzštinou. „Nebyl bych ji byl dokázal vydržet, kdybych při tom nemyslel na bičování našeho Spasitele. Takhle mě přivázali s rukama nataženýma a nohama takhle a dali mi tři sta ran přes chodidla. Nohy mi krvácely. Bůh ke mně byl laskavý. Omdlel jsem.“

Malinko upil svého kyselého vána a usmál se, jako by se omlouval za to, že se svěřil.

„Proč mi to udělali? Říkali, že jsem pomáhal skrývat britské špehy.“

„Mohli vás zabít.“

„Bůh byl milosrdný,“ usmál se mužík. „Byl jsem vypovězen do Aleppa.“

Znovu upil vína a zdálo se, že v jeho staré tváři září světlo.

„A tam,“ řekl, „jsem byl šťastný. Viděl jsem spojenecké armády vpochodovat do města a věděl jsem, že Svatou zemi obsadili křesťané.

Zrovna když jsem se chystal do postele, malý kněz přišel a pošeptal mi, že mě přišli do města uvítat vojenský velitel a jeho pobočník.

V pokojíku vyzdobeném obrázky Ukřižování tiše sedělo pět nebo šest mužů v khaki a několik místních šejků. Postavili se do pozoru a uklonili se a následovalo mnoho obřadného vyměňování cigaret. Malý kněz přišel s tácem kávových šálků. Anglicky mluvil jen velitel. Jeho doprovod a šejkové tiše seděli a sledovali nás, jak rozprávíme usazení vedle sebe na malé pohovce.

Naše konversace byla upjatá a formální jako menuet. Vyměnili jsme si komplimenty a bavili se o lovu a mužských záležitostech. Malý kněz ve své obnošené sutaně a zaprášeném biretu se pohyboval kolem a tiše nám doléval kalíšky kávou.

Bylo to jako scéna ze starověkého světa. Takhle býval pocestný navštěvován—a jeho pohnutky byly zdvořile rozeznávány—za časů romantických dobrodružství. Zvedl jsem se a omluvil, protože už bylo pozdě. Vojáci a šejkové se zvedli také, uklonili se a popřáli jsme si dobrou noc.

Hudbou bylo vytí psů. Nikdy jsem takové vytí neslyšel, pohoří Moábu totiž postříbřil úplněk.

Ležel jsem ve své malé bílé cele bdělý celé hodiny a sledoval měsíční světlo proudící mezi mřížemi okna. Psi v Keraku, a psi ve všech vesnicích v horách na míle kolem, vyli na měsíc. Ve vzácných chvílích, kdy jakoby ze samé únavy výt přestali, ozval se zdaleka štěkot šakalů a to zase spustilo celý sbor znovu.

Musel jsem usnout, protože když jsem se probudil, zjistil jsem, že kokrhají kohouti a vychází slunce. Slyšel jsem hlas volající do jitřního ticha. Bylo to muezín vyvolávající z mešity.

Pak začal zvonit klášterní zvon. Byl zrovna čas jít na mši slouženou malým knězem. Ministroval mu malý arabský klučina. Kdykoliv starý muž poklekal před oltářem, díval jsem se na jeho chodidla a připomínal si tři sta ran holí, které snášel pokorně a s udatností…

Pozdravili jsme se a popřáli si dobré ráno.

„Bůh ať vás střeží,“ řekl, „ve dne i v noci, budu se za vás modlit.“

Vzal si kousek odtrženého papíru, položil jej na zeď a pečlivě na něj napsal moje jméno.

„Možná se sem někdy vrátíte,“ řekl s tichým úsměvem a naprostou nedbalostí vůči materiálním složitostem a nárokům moderního světa.

„Kdo ví?“ řekl jsem. „Vrátím se v myšlenkách. Kdykoliv si vzpomenu, jak brzy ráno sloužíte mši, budu tady.“

„Myšlenky a modlitby,“ řekl. „Ty jsou totožné.“

Sešel jsem dolů z kopce.

Často jsem na něj brzy ráno vzpomínal, jak provádí starodávný obřad v maličké kapli na moábských skaliskách. Pokud mohou člověku pomoci přímluvy dobrých, laskavých, prostých lidí čistého srdce, pak myslím, že četné hříchy, které jsem spáchal, mohou ležet na mých ramenou poněkud lehčeji.

§7

Pouští jižně do El Katrani cestujete celé hodiny a nepotkáte celý den nic než kočující beudíny s puškami přehozenými přes ramena, nebo stáda velbloudů, která dokážou žít i tam, kde by všichni ostatní tvorové pomřeli.

Pak se, daleko za žhnoucí planinou, zaleskne slunce nad malým kamenným stavením. Je to jedna z policejních stanic Arabské legie. Znovu tu musíte uvést své jméno, cíl cesty, číslo vašeho auta nebo barvu vašeho koně nebo velblouda.

Když se zastavíte před policejní stanicí, objeví se neuvěřitelná postava, oblečená do uniformy a se špičatou helmou Legie na hlavě. Uprostřed pouště je ten člověk neuvěřitelný proto, že je oblečený jak k výměně stráží u Buckinghamského paláce. Jeho knoflíky jsou malá slunce. Boty se mu blýskají. Ostruhy má naleštěné.

Postaví se do pozoru, zasalutuje jako gardista, projde s vámi formality a pak, i když nemluví anglicky, vám dá srozumitelně najevo, že by ho potěšilo, kdybyste přijali pohostinství v jeho osamělé staničce.

Nabídne vám čestné místo, udělá vám buď hořkou beduínskou kávu, nebo sladký mátový čaj a je-li blízko soumraku, nabídne vám vždy improvizovaný nocleh na policejní stanici.

Tito neoficiální zajordánští hostitelé si vás, usměvaví, přívětiví a pohostinní, předávají přes poušť.

Dlouhá silnice do Petry běží na jih přes planinu, kde míle zářícího písku unavují oči. Pak následují úseky černých basaltových oblázků podobných vyschlému dnu oceánu. Míli nebo dvě mají všechny tyto kameny stejnou velikost, pak se postupně zvětšují, jako by je ohladily a tvarovaly prapůvodní proudy a dávno odplynulé přílivy.

Je to únavná cesta. Za pět hodin jsem potkal jen dvě auta spěchající opačným směrem. Lidé v nich, šejkové zachumlaní až po oči do svých bílých kefíj si mě zvědavě prohlíželi. I když byla tahle silnice strašná, krutá a jednotvárná, byl to jen počátek onoho písku, skal a oblázků bez stop či stezek, který navždy zachytil Charles Doughty v jedné z velkých knih naší doby, své Arabia Deserta.

Odpoledne jsme dorazili do Maanu, malé blátěné vsi, kolem níž rostlo pár datlových palem. Krajina tu byla málem přeplněná. Viděli jsme muže přijíždějícího od jihu na klusajícím velbloudu a dva jízdní policisty vyjíždějící k návštěvě stanice na severu. Obrátil jsme se k západu a vjeli do zeleného kraje, kde se podél cesty pásly stovky velbloudů a jejich dlouhonohých mláďat.

Asi po hodině jsme vjeli do úrodného údolí zvaného Vádí Musa „Mojžíšovo údolí“. Populární legenda říká, že potok, který údolí oživuje, je tím pramenem, který vytryskl ze skály, do níž Mojžíš udeřil holí. Čím víc vidí člověk z této podivné země, tím méně schopný se cítí říkat, jak bez váhání prohlašují tak početní destruktivní kritikové Starého zákona, že se ten či onen příběh nemohl stát. Ve skutečnosti tím míní, že jim jisté události přijdou neuvěřitelné, protože přesahují rámec jejich osobní zkušenosti. Takovým kritikům by velmi prospělo, kdyby si přečetli fascinující pojednání o Exodu a Přechodu Rudého moře, tak jak je rekonstruoval člověk, který žije v poušti Putování. Mám na mysli na mysli výtečnou knihu Yesterday and To-day in Sinai (Včerejšek a dnešek na Sinaji) od nynějšího sinajského guvernéra majora C. S. Jarvise. Nepochybuji o tom, že mnozí kritici Starého zákona Mojžíšovu udeření do skály s lehkým srdcem odmítají jako barvitou báchorku, ale poslechněte si, co o tom říká major Jarvis:

„Mojžíšův úder do skály v Refidim a výtrysk vody zní jak skutečný zázrak, ale autor viděl, jak se to samé skutečně stalo. Několik příslušníků sinajských velbloudích sborů se zastavilo v jednom vádí a kopali ve volném štěrku, který se nahromadil na jednom ze skalnatých úbočí, aby získali vodu, která pomalu protékala vápencovou skalou. Muži pracovali pomalu a tak vlajkový seržant Bash Shawis řekl: „Pusťte mě k tomu,“ vzal od jednoho z mužů rýč a začal velmi usilovně kopat, což dělávají poddůstojníci po celém světě, když chtějí svým mužům ukázat, co dovedou a nemají shodou okolností ani v nejmenším v úmyslu pokračovat v tom déle než dvě minuty. Jedna z jeho vášnivých ran trefila skálu, a nablýskaný tvrdý povrch, který se tvoří na zvětralém vápenci najednou praskl, odpadl, a odhalil tak měkkou propustnou skálu uvnitř a z ní prudký proudem vytryskla voda. Je politováníhodné, že tihle vojáci súdánského velbloudího sboru, kteří dobře znají díla všech proroků a nejsou nijak dvakrát zbožní, pozdravili svého poddůstojníka křikem „Což to, Prorok Mojžíš!“ Tohle je velmi pravděpodobné vysvětlení, co se stalo, když Mojžíš u Refidim udeřil do skály, nemluvě o tom, že Mojžíš—velmi znalý člověk—zřejmě docela dobře věděl, že se něco takového stane.“

V místech, kde se údolí rozšiřovalo, jsme dojeli do vesnice kamenných a blátěných chatrčí, obklopené zdí z páleného bláta, a zde silnice končila. Čekali na mně jízdní policisté, já ale na vteřinu nebo dvě nebyl schopen slova, protože na obzoru stálo něco tak groteskního, tak nepodobného čemukoliv kolem, tak odlišného a zvláštního, že to stejně dobře mohlo spadnout z jiné planety.

Byl to pás temně modrých a fialových ohlodaných, zubatých hor, tak holých a mrtvých, že vypadaly jako okraj jiného světa. Možná takhle vypadají hory na měsíci. Na první pohled je vám jasné, že tu kdysi dávno sopečná erupce vyvrhla ze země podivnou roztavenou hmotu, která ztuhla do téhle neuvěřitelné řezbářské práce.

Okolní krajina na úpatí hor ostře končí. Není tu žádné pozvolné přelévání jedné v druhou. Zelená úbočí kopců náhle končí a začínají jaksi trpasličí hory, tak posekané a pořezané miliony trhlin, že celá masa je vždy zaplněna drobnými skvrnami a kapsami stínů. V srdci těchto groteskních hor je tajuplné město Petra.

Moje zavazadla byla přehozena přes hřbet osla a já se vyšvihl do sedla koně. S jedním policistou v čele a druhým vzadu jsem blátěnou vesnicí Elja odklapal dál a cesta vedla přes bílé, suché balvany vyschlého řečiště.

Častokrát jsem si všiml, že některá pohoří, sice vypadají z dálky fantasticky, se ráda tváří docela obyčejně, když se k nim přiblížíte. O Petře to ale neplatí. Groteskní erupce jsou ve skutečnosti tím grotesknější, čím jste jim blíž. Údolí mrtvých v Luxoru je veselé místo ve srovnání s těmito horami, podobnými modrým krajinám, kde se prohání ďábel, které ranní italští malíři umisťovali za své světce. Jsou tak divné a zlověstné, že jsem byl rád za zvuk koňských kopyt klopýtajících přes kameny.

Po tři čtvrtě hodině jsme najednou prudce odbočili doprava a jeli přímo proti svahu hory. Kdokoliv by se na nás díval z dálky, mohl by si docela dobře myslet, že jsme se vytratili ve skále jako duchové, protože do Petry se vstupuje průrvou v obřích útesech, která je místy tak úzká, že se téměř můžete obou stran dotknout rozpřaženýma rukama. Strž byla tmavá a studená a mně připomněla jeskyně v útesech cornwallského Lizardu. Protáhne se do nich a vidíte, jak se nad vámi zvedají zšeřelé studené skály a vnější svět je vidět tenkou jasnou štěrbinou protínající moře skal. Tato strž, zvaný El Sik, je podobná, jen v obřím měřítku.

Jeden z policistů mi řekl, že žádný Arab neprochází rád přes Sik po setmění a že kdyby bylo nutné takovou cestu podniknout za tmy, šli by ve skupinách a dělali hrozný randál, aby zahnali zlé duchy a sobě dodali odvahy.

Sik se podivně kroutí, hned se zužuje a pak zas rozšiřuje a pod nohama máte chvíli hladné oblázky a chvíli obrovské balvany. Žádné město na světě nikdy nechránil takovýto tunel a k žádnému městu nikdy nevedl strašidelnější přístup.

Orámovaný ústím strže je vysokou průrvou ve skále vidět rudohnědý chrám. Neznám nic překvapivějšího, než tento náhlý, neočekávaný pohled. Tenkou škvírou tam ve skalách září chrám, tak blízko, že ho nevidíte celý, dokud ze strže nevyjdete. Stejně jako většina chrámů a skalních hrobek v Petře není postavený, ale vytesaný do měkké pískovcové stěny asi tak, jak se vyřezává kamej. Arabové tomuto chrámu říkají Faraonova pokladnice, věří totiž, že ozdobná římská váza na vrcholu budovy skrývá zlato a drahé kamení. Váza je posetá střelami těch, kdo zřejmě doufali, že uvidí, jak se na ně řítí příval bohatství.

Procházeli jsme kamenitou stezkou mezi vysokými útesy po každé straně. Byly o něco růžovější než pískovec a provrtávaly je černé vstupy do hrobek, domů a chrámů, některé byly tak nízko, že by se do nich dalo vyšplhat, další vysoko ve stěně, kam nevedl žádný zřejmý přístup. A každá hrobka a každý chrám měly průčelí s pilíři a těžkými korintskými vchody. Prošli jsme troskami amfiteátru, řadami rudých pískovcových sedadel hodně omšelých časem a nakonec jsme vyšli do velké arény mezi kopci, na nichž stávalo město Petra.

Tato aréna, stejně jako kopce okolo, je zvláštností sama o sobě. Mohl to být kráter sopky nebo dno nějakého dávného jezera. Je dlouhý asi dvě míle a pokrývají ho pahrby starého města. Velmi hojně tu rostou ohromné oleandry, divoké fíkovníky, jalovce a tamaryšky. A vznáší se nad ním ticho smrti. Kdybych měli mezi všemi místy na světě, která znám, vybrat to, kde by mohl být domovem duch opuštěnosti a pustiny, vybral bych mrtvé město Petra ležící tiše mezi horami Arábie.

Naše koně, které si musely cestou přes Sik hledat cestu jako kozy, dychtily se do klusu, protože cesta se blížila ke konci. Na úpatí ohlodaného pohoří modročervené barvy páleného jílu jsem viděl pět nebo šest bílých teček. Bylo to, jak se ukázalo, tábořiště. Bylo tam pár zvonových stanů a jeden velký.

„Chcete raději spát ve stanu nebo v hrobce?“ zeptali se mě.

„Raději bych spal v hrobce,“ řekl jsem.

„Následujte tohoto muže.“

Jeden Arab vzal má zavazadla, jako by to byl hotelový portýr a společně jsme vyšli strmou pěšinu za

táborem. Moje hrobka byla vytesaná ve stěně ohromné hory známé jako Akropole. Byla to velká skalní komora se čtvercovými dveřmi a hrubě tesanými okny. Jako všechna taková místa, byla svého času používaná jako přístřešek pro dobytek nebo něco podobného a strop byl začerněný kouřem. Pod sazemi jsem dokázal vysledovat jemné stopy dlát kameníků, kteří hrobku před tisíci let vytvořili. V rohu bylo velké plátěné lůžko a obvyklé táborové vybavení.

„Jsou tu nějací hadi?“ zeptal jsem se Araba.

Zamyšleně hledal nějaká anglická slova:

„Hadi,“ řekl, „ne moc! Ale škorpioni troška!“

Vítězně se na mě usmál a odešel. Dveřmi své hrobky jsem přes rozbitou zemi viděl protější horu El-Khotuba, jejíž vrásčitá, sešlá tvář se až po nejvyšší vrcholky rděla růžovou barvou zapadajícího slunce.

§8

Pobavila mně malá společnost, která usedla k večeři ve světle petrolejové lampy ve velkém stan. Byli tam tři němečtí profesoři v krátkých kalhotách a kamaších, kteří hlasitě rozmlouvali a při jídle si psali tužkou poznámky. Byli tam také dva mladí Angličané v khaki kraťasech, ti pracovali, jak jsem se dozvěděl, na „vykopávkách“ v daleké Beršebě. Dobrodružnou cestu podnikli samu, jeli autem až na konec silnice a pak si najali velblouda a na něm střídavě jeli. Neměl jsem ponětí, jak dlouhou cestovali, ale mladší z  nich si do táborové židle sedal velmi opatrně!

Večeřel tam také milý anglický pár středního věku, který do stanu vnesl silnou atmosféru londýnského Grosvenor Square. Muž si nakláněl bohy staré Anglie tím, že si oblékl tmavý společenský oblek, bílé jelenicové boty ale myslím naznačovaly jeho děsivé odpadlictví. Nanejvýš významná pak byla čtyři volná místa. Naše konverzace byla zejména o těchto čtyřech nepřítomných a neznámých společnících. Copak se jim mohlo stát? Padli snad do rukou zlodějů? I když už bylo příliš pozdě, aby mohli projít Sik, pokaždé když se zvenčí ozval nějaký zvuk, arabský sloužící s nadějí otevíral vstup do stanu a díval se ven, nebylo tam ale nic než pusté ruiny chladně ležící v zeleném světle hvězd.

Takhle nějak muselo vypadat cestování po Palestině před nějakými padesáti lety, kdy urození pánové se svými doprovody zvolna jezdili mezi zříceninami starověkého světa s vznosnou nedbalostí k výdajům. Zaujalo mě zjištění, že správce tábora se svému řemeslu naučil právě v oněch opulentních časech, které pak ukončila válka. Zavedl mě do svého soukromého stanu, který už skoro sám o sobě stál za návštěvu Petry. Mezi valy z potravin v konzervách bylo zelené polní lůžko, přes které byla přehozená puška. Byly tam obrovské sarkofágy vyložené plstí, což byl, jak mi řekl, jeho vlastní vynález, jak udržet pivo studené i v neparnějším počasí. Stály tam barikády z brambor a pevnostní věže ze zeleniny. Slepice a kuřata, nevědomé osudu, který je čeká, se procházely dovnitř a ven ze stanu. Člověk si docela dokázal přesvědčit, jak tento kníže pohodlí hájí, pokud by to bylo nutné, do poslední kapky krve i tu poslední konzervu pečených fazolí a rajčat.

Seděl jsem v temnotě a pozoroval hvězdy. Velký modrý kruh nad Petrou se mihotal hvězdami. Jedna nebo dvě se občas propadly do prostoru a padaly za stinné kopce. V pusté aréně, kde kdysi stály ulice, domy a paláce Petry, najednou vyšlehl do noci dvanáct stop vysoký jazyk plamene. Viděl jsem divoké postavy, jak na oheň hážou suché stonky oleandru, a oheň se s hlasitým praskáním rozburácel. Obyvatelé jeskyň kolem něj běhali jako čarodějnice.

Ze stínu vystoupila postava. Byl to jeden z policistů, kteří se mnou jeli přes Sik. Řekl mi, že Peake Pasha zařídil, aby mi beduíni zatančili a poslal příkaz, aby byla poražena koza a ovce k hostině.

Šel jsem za ním směrem k ohni. Polonazí Arabové obývající hrobky Petry se shromáždili kolem planoucího ohně. Byli tu slepí muži klepající kolem sebe hůlkami, nahé děti s deformovanými, zduřelými bříšky, staré ženy s řídkými šedými vlasy, které vypadaly jako babizny čarodějnice a spousta dalších, jejichž hadry zakrývaly jejich mládí. Plameny osvěcovaly skupinu čtyř nebo pěti lidí skloněných nad těly čerstvě poražené kozy a ovce. Rozřezávali maso a dávali je do kotlů. Plameny vyskakovaly výš a výš. Byli to tiší lidé. Nekřičeli ani nezpívali, ale tiše se věnovali svým barbarským přípravám, třebaže oheň ozařoval bílé zuby a žluté tesáky, zatímco mezi sebou ve svém vzrušené švitořili. Chudému Bedoulovi se příliš často nestává, aby ochutnal maso.

Jakmile se oheň dobře rozhořel, muži se seřadili, začali dupat nohama a rytmicky u toho tleskali. Do světla ohně vešly tři hrozné ježibaby třímající dlouhé nože. Postavily se naproti mužům, dupaly, zpívaly a přitom máchaly noži mužům do tváří. Stále znovu se opakovala stejná slova. Tleskání rukama zesílilo a udržovalo své rytmické, téměř hypnotické tempo. V oblacích se zvedal prach, až téměř skrýval tanečníky a světlo ohně přehánělo jejich groteskní pohyby. Rozhlížel jsem se temnotou, uviděl stín kopce, který obsahuje vše, co zbylo z uspořádané civilisace a přemýšlel, zda se někdy takový tanec odehraje na Trafalgar Square nebo Place de la Concorde. V Palestině má člověk dojem, že civilisace, která se tu zhroutila do trosek, byla velmi podobná té

naší. S popadanými sloupy v Džerze má člověk společného víc, než s nejelegantnější muslimskou mešitou. Náš svět, jakkoliv nedokonalý, je pořád světem křesťanským v křesťanství má své kořeny. Vše, co je proti křesťanství, bez ohledu na to, jak triviální se to může jevit, je špehem sil divošství, které vždy čekalo s tasenými noži, aby tančilo mezi troskami.

Obrátil jsem se zpět ke světlu ohně a viděl tanečníky, kteří se už rozvášnili. Ženy si přidřeply před muži, dál mávaly svými noži, a muži, tleskajíce rukama, postupovali vpřed. Jeden starý muž, zpěněný vzrušením, vyrazil a chytil babiznu v pase. Oba padli na zem, váleli se v prachu a hráli, že jeden druhého zabíjí. Nůž se blýskal tak nebezpečně blízko krku starého chlapíka, že policista raději vyběhl a oddělil je od sebe. Tanec pak pokračoval ještě skoro hodinu, vlastně až dokud nebyli tanečníci tak unavení a vyprahlí, že už nemohli pokračovat.

V tu chvíli se objevili v kruhu osvíceném ohništěm muži nesoucí čtyři kotle vařeného masa. Arabové zaujali místa ve skupinách, které se střídaly u jídla. Kolem běhaly s velkým vzrušením nahé děti se svýma pokroucenýma nohama a odulými břichy a tu tam nahlížely rodičům přes rameno, jestlipak na ně něco zbude. Když byla uspokojena poslední skupina, seběhly se k hostině děti. Kotle vylízaly dočista.

Oheň pohasl a beduíni se pomalu rozcházeli, přitáhli si své hadry k tělu, aby se vytratili do tajemných stínů noci.

Hledal jsem si cestu rozbitou zemí. Vyšel měsíc. Viděl jsem kopce všude kolem a černé hranaté vchody do hrobek a chrámu. V jedné z týchž hrobek jsem se uložil ke spánku a vchodem jsem viděl stříbrošedý svět zabalený do ticha hrobu.

§9

Usnout jsem ale nedokázal. Ležel jsem a sledoval, jak do hrobky vniká měsíční světlo. Jediným zvukem v ohromném tichu bylo štěkání šakalů. Jednou přes vchod přelétl netopýr a svým letem zakryl tisíce hvězd.

Začal jsem myslet na Johna Lewise Burckhardta, prvního moderního Evropana, který spatřil Petru. Byl to Švýcar, narozený roku 1784 v Lausanne. Burckhardta si vždy představuji jako starce, protože jediný jeho obrázek, který znám, ho zachycuje nesmírně zarostlého vousy a v muslimském oblečení. Jenže když objevil Petru, bylo mu teprve osmadvacet a jen třiatřicet, když v Egyptě podlehl horečce a byl pod falešným jménem pohřben na muslimském hřbitově. Musel to být neobyčejný mladý muž a jeho krátký, leč dobrodružný život čeká na životopisce. Když ve věku dvaadvaceti let přijel do Anglie, předstoupil před Africkou asociaci a dal najevo velkou touhu věnovat svůj život cestovatelskému objevování. Naučil se anglicky a trochu arabsky, a aby přivykl drsnému životu, spal na tvrdé zemi, živil se jen zeleninou a konal další skutky odpírání a střídmosti. Asociace ho poslala na Východ a za pár let mluvil arabsky tak dokonale, že se mohl kdekoliv vydávat za muslima a byl prvním křesťanem, který vykonal pouť do Mekky.

Burckhardova brzká smrt byla tragedií. Nikdy se nemohl projevit, jak by si zasloužil. Jeho díla jsou většinou stručné postřehy, které psal spěšně skryt za velbloudem, nebo v noci v nějakém hrozném khanu a vždy ve strachu, že bude odhalen. O své cestě do Petry nám vypráví jazykem firemní zprávy. Slyšel příběhy o tajuplném městě blízko Áronovy hrobky na hoře Hor, ale jediný způsob, jak se tam dostat, aniž by vzbudil podezření, bylo koupit kozla a říci lidem v Elji, že učinil slib, že přinese oběť Áronovi. Jen ti, kdo v Petře byli, prošli Sik a s šokem překvapení a radosti na jejím konci zahlédli ve škvíře zářící „Faraonovu pokladnici“ mohou pochopit, jak se musel Burkhardovi zrychlit tep, když jeho arabský průvodce zabočil u oleandrů a vedl ho do ztraceného města.

Zůstal tam jen pár okamžiků, bylo to ale dost času na to, aby navěky vynesl Petru z neznáma. Užasle se rozhlížel kolem sebe, vcházel do chrámů a hrobek, až to vzbudilo podezření jeho průvodce, který si troufl obvinit ho, že je nevěřící v převlečení. Aby se zbavil problémů a možná si i zachránil život, musel chudák Burckhardt okamžitě obětovat kozla na dohled hory Hór a navždy opustit město, které objevil. Jak často musela Burckhardta ve snech pronásledovat lákavá vzpomínka na Petru a jak často musel plánovat, že se tam jednoho dne vrátí…

§10

Když nad Petrou vyjde slunce, v aréně se ještě nějaký čas drží šeď svítání. Východní stěna kopců je matná a rudá, ale na západě se kopce zbarvují zářivým terakotových světlem, tak ostrým a pronikavým, že jsou vidět i nejmenší škvíry a štěrbiny a mocná stěna stojí v jitru jako žhnoucí světelná zeď.

Hory Petry se drolí jako starý stiltonský sýr. Takový popis, i když je tak domácký, Petru popisuje skutečně lépe, než nějaká velkolepá výmluvnost. Pokud si dokážete představit hodně starý Stilton zabarvený do červena, s velkou dutinou vykotlanou uprostřed, víceméně máte malý model Petry. Právě tohoto drolivého

rozpadu si člověk všímá všude. Měkká skála se postupně rozpadá ve větru a písečných bouřích. Některé chrámy tesané ve skále jsou dokonalé, jejich sloupy jsou kulaté a pevné, jejich výzdoby ostře řezaná, ale podobný chrám na návětrné straně útesů je smyt, jeho ozdoby jsou vyhlazeny téměř do neviditelnosti a jeho sloupy jsou tenké a ohlodané větrem.

Strávil jsem dva dny toulkami po Petře s arabským průvodcem. Jeho velkou snahou bylo zabít holuba kulkou z pušky. Vystřelil několikrát, ale nikdy žádného netrefil. Bylo chvástavý chlapík, který o sobě měl nesmírně vysoké mínění a s nejvyšším opovržením se díval svrchu na chudé Bedouly, kteří po nás hladově pokukovali ze svých jeskyní. Protože jsem slyšel, že tyto lidé hladoví, vzal jsem s sebou do Petry třicet liber rýže, byl to sice zoufale nedostatečný dar, ale pořád lepší než nic. Přiměl jsem toho svého Beau Brummella, aby se mnou chodil do těchto špinavých zakouřených jeskyní a hledali jsme nejvyhladovělejší a nejstarší lidi. Byli jak zvířata a kdyby toho byli schopni, byli by myslím schopní cestovatele zabít, ne pro peníze, které by jim byly k ničemu, ale kvůli jídlu, které mohl mít při sobě. Zděsilo mě, kolik bylo mezi obyvateli jeskyní slepých nebo napůl slepých lidí. I když byli zoufale chudí, nikdy nežebrali. Byli žalostně vděční, když jsem jim řekl, ať jdou do tábora a řeknou si o rýži, kterou všichni Arabové milují. Zdálo se mi, že někteří z nich vůbec nepřipomínají beduíny. Mohli to být východní Židé. Někdo mi řekl, že jméno Bedoul znamená „měnič“, což naznačuje, že tito lidé buď změnili náboženství, nebo životní styl. Je možné, že by byli jakými pozůstatkem nějakého civilizovaného plemene, které kdysi Petru obývalo?

Slyšel jsem, že šejk Bedoulů byl pohádkově bohatý. Když jsem zeptal, jaký byl jeho majetek, dozvěděl jsem se, že dvě stě koz. Zjevně byl nadprůměrně inteligentní, protože dva archeologové koupili ovinutého hada vytesaného z černého kamene, o kterém věřili, že je to nabatejská práce, dokud nevyšlo najevo, že je dílo šejka Bedoulů! Měl štěstí. Sám jsem toho hada viděl a docela jistě bych se jím nechal oklamat.

Ve Starém zákoně se Petra objevuje jako hlavní město Edómska. V knize Numeri se dozvídáme, jak byl Mojžíšovi, který chtěl projít územím Petry, odepřen vstup a Israelité tak museli „obejít edómskou zemi“. Ve Starém zákoně se s Edómem setkáváme někdy na straně Israele, někdy na straně jeho nepřátel. Zuřivý hněv Israele proti Edómu v jednom z těchto období propukl v proroctví, o kterém musí dnes každý, kdo se prochází troskami Petry, cítit, že se doslovně naplnilo:

„Bydlíš v skalních rozsedlinách,“ volal Jeremiáš, „zmocnil ses vysokého pahorku. I když sis založil hnízdo vysoko jak orel, strhnu tě odtud, je výrok Hospodinův. Edóm bude vzbuzovat úděs. Každý kolemjdoucí posměšně zasykne úžasem nad všemi jeho ranami… už tam nebude nikdo sídlit a člověk tam nebude pobývat ani jako host.“

Nejzajímavějším rysem Petry nejsou skalní hroby a chrámy, ale „výšiny“ na vrcholech hor. Nevím kolik jich tam je, ale během dvou dnů jsem vylezl na tři z nich a muselo jich tam být mnohem víc. Každý, kdo se zabývá Starým zákonem, ví o „výšimách Baalových“, které vyvolávaly trpký hněv a přitahovaly prudká odsouzení proroků. Jsou to tytéž „výšiny“. Knihy Králů, Kronik, Soudců, Jeremiáš, Oseáš jsou plné hrozivých střetů mezi Jahvem a Baalem. Stalo se samozřejmě to, že když Israelité, podobně jako pouštní beduíni, pronikli do Palestiny a stali se zemědělci, začali spolu se zemí přebírat staré kananejské bohy. Jahve, staré přísné božstvo pouště, byl zapomenut na úkor bohů plodnosti, místních Baalů, kteří dávali slunci zářit a zrnu ztučnět v klasech.

Vrchol každého kopce byl zasvěcen nějakému baalovi a Israelité se na těchto „výšinách“ a mezi pohanskými háji začali oddávat hrubé smyslnosti uctívání Přírody. „Izraelci opět chodili smilnit k baalům,“ dozvídáme se z knihy Soudců. „Viděl jsi, co provedla ta izraelská odpadlice?“ ptá se Hospodin Jeremiáše. „Chodila na kdejakou vysokou horu i pod kdejaký zelený strom a smilnila tam.“

Tyto Baaly obdivuhodně popsal pan Theodor Gaster na přednášce v Londýně před Společností pro podporu studia náboženství:

„Podstatný rozdíl mezi Elem a Baalem je, řečeno pár slovy, v tom, že první představuje činitele přírodní síly, zatímco druhý představuje ideálního ducha společnosti. Existuje El větrů a El nemocí, existuje ale Baal Bedford Square. Kdyby na zemi již nebylo lidí, pořád by existovali Elim, ale ne Balim. Baal se podílí na konceptu, který dnes představují takové ideje jako je Alma Mater, Matka Anglie, La France, je zosobněním pokračujícího ducha, který jednak formuje po sobě jdoucí generace, jednak je jimi sám formován. El je to, co Římané pojmenovávali Deus, Baal je to, co nazývali Genius. “

Celá země proto byla změtí Baalů. Kdekoliv byla nějaký vesnice, byl tam na vrcholu kopce také místní Baal, který vyžadoval krev lidí nebo zvířat a podněcoval nemravnosti zřetelně popisované ve Starém zákoně. Kontrarevoluci proti Baalovi vedl Eliáš. Jehú Baalovy kněze a věřící zavíral do vězení a hubil je mečem. Ale snad nejživější vylíčení útoku na uctívání Baala je ten, který najdeme v Druhé knize Králů, která podrobně popisuje, jak Josiáš v celém Judsku bořil chrámy, znesvěcoval oltáře kostmi mrtvých a znesvětil i tajuplný Tofét v údolí Kedronu v Jerusalémě, kde se Molekovi či Molochovi přinášely hrůzné dětské oběti. Byla to zřejmě

obrovská jáma, nad níž byla postavena hranice pro spalování obětí. Pozdní rabínští autoři si představovali, že semitský Moloch byla obrovský bronzová socha s dutým vnitřkem a pažemi, na které se kladly oběti. Zřejmě si tento obřad spletli s kartaginským Molochem, o kterém Doioclorus Siculus říká, že to byla modla s telecí hlavou naplněná ohněm, z jejíchž paží se děti koulely do ohnivé jámy, zatímco věřící tančili za zvuků bubínků a píšťal, které měly přehlušit vřískot obětí. Oběti Israelitů byli stejně strašné, i když se zdá, že děti byly nejprve zabity a pak předloženy jako zápalná oběť. Bylo to proto, že krev byla nezbytnou součástí obětí. „Dokonce na lemu tvého roucha je krev nevinných ubožáků,“ volá Jeremiáš na hříšný Israel. „Nenašel jsem je na místě vloupání, ale na každém dubu,“ to jistě odkazuje na zvyk potírat posvátní stromy krví obětí? I Izaiáš říká: „ Rozpalujete se u mohutných stromů, pod každým zeleným stromem, v roklích, pod skalními útesy zabíjíte děti.“

Je zajímavá všímat si, jak Petra působí na různé lidi. Myslím, že Charles Doughty je jediný člověk, který ji kdy označil za „ošklivou na pohled“ a její pamětihodnosti byly pro něj „děsivé a barbarské“. Většina cestovatelů se spokojila s opakováním slov „růžovočerné město, zpola tak staré jako sám Čas“ a všude objevovat romantiku a krásu. Můj osobní dojem je takový, že na Petře je cosi zlověstného. Člověk se setkává s duchy rudých schodišť vedoucích na strmící útesy, schody vytesanými nekonečnou námahou do boků hor, které se ztrácí pod změtí popadaných kamení, pak se znovu objevují, vedou stále dál vzhůru a rýsují tak přízračnou rudou stezku na „Baalovy výšiny“. Přijde mi zvláštní, že se na Petru někdo může dívat jen jako na kus krajiny či jako na kuriozitu, protože mému způsobu myšlení, celé toto místo ještě i dnes čpí Baalem. Na vrcholu hory nad Sik jsem přišel na hlavní „výšinu“. Vrchol byl ztesán do hladka. Ve skále byla vysekána nádrž k omývání. Dva osamělé a významné obelisky hlídají dva dobře uchované oltáře, oltář porážecí a oltář zápalné oběti. Tato „výšina“ je tak dobře dochovaná, tak zřejmá svým účelem, že kdyby se kněží a kněžky z Petry mohli vrátit, mohli by tu konat orgii pod měsícem, aniž by věděli, že na jejich oltáře dopadl nějaký stín století.

Téměř nikdo se neshodne v popise barev Petry. Je to proto, že barvy se mění podle světla. Jsou tam místa, kde jsou srázy temně rudé, další mají barvu terakoty, ještě další, kde je pískovec různobarevný a obsahuje pruhy rudé, modré, bílé a zelené. V těchto barevných žilách někdy Arabové kus po kusech vybírají různé kusy pískovce, plní jimi lahve, které pak prodávají návštěvníkům. Do lahve nafoukají množství bílého pískovcového prachu, po něm pak přidávají červený a zelený a modrý a žlutý, dávají si přitom záležet, aby barvy zůstávaly v samostatných pásech a nemíchaly se. Bohužel lahve bývají obvykle od ginu a jsou tak ošklivé, že jen málokdo má zájem nějakou vlastnit.

Po únavném dni stráveném šplháním po prázdných skalních hrobech a chrámech a zkoumání „výšin Baalových“ je dobré posadit se v údolí a dívat se jak poslední světlo zapadajícího slunce vyhasíná na nejvyšších vrcholech východních kopců. Člověk si dokáže vytvořit obraz Petry, jak vypadala v době své slávy, velkého města s dlážděnými cestami, rozloženého v podivném amfiteátru kopců, s karavanami přicházejícími z Indie a Egypta zvolna procházejícími přes Sik, myšlenky se ale vždy vrací ke hlavnímu tónu tohoto místa: přízračným rudým schodům vedoucím na „výšiny“.

§11

Jednoho rána jsem vystoupal na horu známou jako Ed-Deir. Na jejím vrcholu je z měkké skály vytesán římský chrám jen o třiaosmdesát stop nižší, než západní věž katedrály sv. Pavla. Tato ohromná budova na hoře téměř čtyři tisíce stop nad mořem, prázdné, pusté, s pár akry pšenice vysetými na rovném místě před sebou, naplňuje člověka úžasem. Má dojem, že lidé v Petře nebylo zrovna obyčejní a nemohli se tak jevit ani svým současníkům.

Z vrcholu jsem měl krásný výhled na horu Hór, na jejímž vrcholu je muslimská svatyně postavená nad Áronovým hrobem. Na horu Hór nesmí vystoupit nikdo jiný než muslimové. Bylo mi řečeno, že kdybych se tam pokusil vystoupit, budu zabit nožem nebo zastřelen. Křesťané na horu Hór občas vystoupili, buď díky úplatkům, nebo se silnou podporou zbraní, a vešli do hrobky, kde nebylo k vidění nic, než kamenný kenotaf pokrytý zaprášenou zelenou vlajkou.

Zatímco jsem se díval na horu Hór, což je dlouhý zubatý hřbet rýsující se proti obloze a obklopený množstvím nižších kuželových vrcholků, můj ostrostřelce, týž průvodce, který nedokázal trefit holuba, nastražil uši a jako kočka se s puškou v pohotovosti připlížil k okraji skály. Myslel jsem si, že se chystá netrefit dalšího holuba. K mému úžasu se dole objevila nejprve khaki helma příslušníka Arabské legie, pak zpocená hnědá tvář a nakonec mužovo tělo. Postavil se, přišel ke mně, ztěžka dýchal, cvakl ostruhami o sebe, zasalutoval a podal mi—telegram! Adresa zněla „Morton, Petra“. Naprosto mně to ohromilo. Jestli bylo na světě nějaké místo, které bych považoval za nedosažitelné telegramem, byla to hora s výhledem na horu Hór. Zatímco jsem otevíral obálku, v úžasu jsem přemýšlel nad cestou, kterou muž podnikl, aby mi dopis doručil. Brzy ráno vyjel z Elji, projel Sik, dorazil do tábora, zjistil, kam dnes šplhám (z důvodů rozumné opatrnosti člověk tyto své plány vždy oznamuje správci tábora) a vyrazil v mých stopách do hor. Telegram, od mocného Peake Paši, mi sděloval, abych se okamžitě vrátil, protože jsem byl pozván na nějakou arabskou hostinu v Ammánu. O příkazech Peake

Paši v Zajordání nikdo nediskutuje, proto jsem sestoupil z hory a zkrátil svůj pobyt v Petře, kterou by mimochodem nikdo neměl navštívit na dobu kratší, než týden či deset dní.

Správce tábora, že se přes poušť nedostanu dřív, než přijde noc. Pomyslel jsem na nekonečnou rozbitou cestu, pustinu černého basaltu, písčitý obzor a byl jsem nakloněn s ním souhlasit. Vzal jsem nicméně koně, za méně než hodinu projel Sik a o osm hodin později jsem, polomrtvý únavou a pokryt prachem, v první hodinu po setmění dorazil do Ammánu.

§12

Byl jsem rád, že jsem se vrátil včas k hostině uspořádané na mou počest. Nepřijít by bylo neprominutelné provinění proti dobrým mravům.

Zjistii jsem, že kmen táboří na kopci kousek za Ammánem. Bylo tam deset stanů z černé kozí srsti. Šejk a dva jeho synové na nás čekali na okraji svého území. Se šarmem a elegancí, protože beduíni mají výtečné způsoby, mě náčelník představil svým synům, kteří se v arabské pozdravu dotkli svých čel a prsou.

Pak jsme šli průvodem do šejkova stanu, který byl vyložený pestrými koberci. Posadili jsme se se zkříženýma nohama. Všichni muži kmene stáli kolem stanu na slunci a dívali se na nás. Do stanu vešli a role hostitelů se ujali jen šejk a jeho dva synové.

Byl jsem předem upozorněn, že jíst budeme společně z jedné mísy a že musím používat jen svou pravou ruku, protože levá je považovaná za nečistou a její použití by bylo považováno za děsivé barbarství.

Naprosto jsem ale nebyl připraven na velikost toho, z čeho budeme jíst, ohromný měděný kotel totiž do stanu přineslo deset mužů. Byl větší než staromódní koupací vana a byly v něm vařená těla dvou ovcí.

Zvířata byla poražena ráno, očištěna a uvařena s rýží. Vrchol pyramidy horkého masa byl ozdoben dvěma hlavami s rozevřenými čelistmi, které ukazovaly zuby, předpokládám proto, že to byla mladá a jemná zvířata. Kolem hlav byla obtočena velká lahůdka, tuk z ocasů.

K této zneklidňující krmi přistoupili dva muži s velkými plechovkami horkého, velmi žlutého, rozpuštěného másla. To vylili na celou tu změť a jídlo bylo připraveno.

Vyhrnul jsem si pravý rukáv a jako čestný host jsem si první nabral. Horké máslo mi pálilo prsty. Zjistil jsem, že jediný způsob, jak k něčemu přijít je rýpnout prstem do hovězího a trhnout směrem dolů. Odloupl se ohromný kus masa. Snědl jsem ho se žravým spěchem, protože jíst beduínské jídlo pomalu není zdvořilé. Musíte se tvářit, že máte ukrutný hlad.

Maso bylo lahodné, ale máslo bylo nanicovaté a trochu moc silné. Sledoval jsem ostatní a všiml jsem si, že když snědli kus masa, brali si hrst rýže a zmáčkli ji do kuličky, kterou si rychle hodili do úst.

O takové házení jsem se nemohl pokoušet, ale chopil jsem se hrsti rýže, mačkal ji, až mi rozpuštěné máslo proteklo mezi prsty a přemáhaje silný pocit nevolnosti, jsem ji snědl. Pak jsem se pustil do ocasního tuku, který byl velice chutný. Nebyl příliš výrazný a chutnal trochu jako morek.

Za pár minut, jedli jsme totiž nejvyšší rychlostí jako hladoví vlci, bylo dáno znamení, že máme dost, přišlo znovu deset mužů a odnesli kotel hovězího ven.

Dva šejkovi synové nám přinesli hrnec s dlouhým hrdlem plný vody a mosazné umývadlo. Natáhli jsme ruce pod proud vody, opláchli máslo a rýži a pak se postavili a utřeli si ruce do látky pověšené za tím účelem ze střechy stanu. Dostali jsme hořkou beduínskou kávu v malých pohárcích podobným kalíškům na vajíčka, a hostina byla u konce.

Venku ale pokračovala ta pravá hostina! Kolem kotle stál celý kmen. Ohýbalo se nad ním deset mužů, prsty trhali skopové, házeli si do úst rýžové kuličky a jedli hltavě a v mrtvém tichu. Jakmile skončili, zvedli se a udělali místo deseti dalším.

Sedělo tam také asi patnáct polonahých malých hnědých dětí, které hodování sledovali s roztouženýma očima. Plížily se blíž a blíž. Jedno, smělejší, než ostatní, nakukovalo přes rameno jednoho z beduínů, kteří právě jedli a jakmile odešel poslední kroužek dospělých, následoval prudký spěch hnědých tělíček.

Děti neseděly kolem kotle jako jejich bratři a otcové, ale trhaly a rvaly jako hladová štěňata. Spouštěly se pro kosti a utíkaly s nimi jako zvířátka a pak se posadily a s náramnou chutí je okusovaly.

Zvláštní kontrast mezi barbarskou povahou hostiny a výtečnými způsoby našich hostitelů je něco, nač nikdy nezapomenu. Naše stolování bylo podle západních standardů hrůzostrašné, ale komplimenty, které při něm plynuly jiskřivým a formálním proudem byly takové, že by daleko za sebou nechaly i dvůr Ludvíka XIV.

Šejk a jeho dva synové nás se vší vážností doprovodili na okraj tábora, kde se uklonili, svolali na nás požehnání a sledovali, jak odcházíme.

Později téhož dne jsem se z výšin Zajordání spustil do údolí Jordánu. Sestoupil jsem žhnoucí strží, projel kolem Hostince Milosrdného Samaritána a dorazil do Jerusaléma, který se za dobu mé nepřítomnosti změnil. Jeho ulice byly plné poutníků z Východu a Západu, protože za pár dní budu Velikonoce, Pascha a Svátek Nebi Musa.