Domestikovaná kočka a její chování · 2006-09-27 · Domestikovaná kočka a její chování...

Domestikovaná kočka

a její chování Středoškolská odborná činnost 2005/2006

Obor 04 - biologie

Jméno a příjmení : Jan Folke

Třída : 4.B ve školním roce 2005/2006

Škola : Gymnázium F. X. Šaldy, Liberec 11, Partyzánská 530 / 3

Kraj : Liberecký

Konzultant: RNDr. Jiřina Andělová (GFXŠ Liberec)

Podklady k práci a výsledky pozorování získávány v Dolní Řasnici a Liberci. Práce

sestavena v Dolní Řasnici.

Prohlašuji tímto, že jsem práci vypracoval samostatně pod vedením RNDr. Jiřiny

Andělové a uvedl v seznamu literatury veškerou použitou literaturu a další informační

zdroje.

V Liberci dne _________ _____________

2

Jak přísní učenci, tak něžní milovníci

lnou k stáru ke kočkám, mocným a potichým

těm chloubám domácím, jež jsou tak blízké jim,

též plné mrazení a doma sedající...

(Charles Baudelaire)

Titulní foto: Žahour na parapetu - Obr 1

3

ÚVOD 5 LITERATURA K DANÉ PROBLEMATICE 6 METODIKA A CÍLE PRÁCE 7 VYSVĚTLIVKY 8

1 ČLOVĚK A KOČKA 9

1.1 HISTORIE SOUŽITÍ KOČKY A ČLOVĚKA 9 1.1.1 KOČKA JAKO DRUH 9 1.1.2 PRAVĚK A STAROVĚK 10 1.1.3 STŘEDOVĚK 11 1.1.4 NOVOVĚK 12 1.2 FENOMÉN DOMESTIKACE 14

2 MORFOLOGIE KOČKY 16

3 ETOLOGIE KOČKY 18

3.1 ETOLOG A JEHO SNAHA 18 3.2 POHYB A ZÁKLADNÍ PROJEVY KOČKY 19 3.3 SMYSLOVÉ VNÍMÁNÍ 21 3.3.1 ZRAK 21 3.3.2 SLUCH 23 3.3.3 ČICH 24 3.3.4 CHUŤ 25 3.3.5 HMAT 26 3.3.6 DALŠÍ SMYSLOVÁ ÚSTROJÍ 27 3.4 KOMFORTNÍ CHOVÁNÍ 27 3.5 SPÁNEK A BIORYTMY 30 3.6 POTRAVNÍ CHOVÁNÍ 31 3.7 UČENÍ A HRA 34 3.7.1 UČENÍ 34 3.7.2 HRA 35 3.8 KOČKA V MNOŽNÉM ČÍSLE 38 3.8.1 DOROZUMÍVANÍ 38 3.8.2 SOCIÁLNÍ CHOVÁNÍ 41 3.9 ROZMNOŽOVÁNÍ 44 3.10 VLIV ŽIVOTA MEZI LIDMI NA CHOVÁNÍ KOČKY 46 PODĚKOVÁNÍ 49 VÝSLEDKY 50 DISKUSE 51 ZÁVĚR 52

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 53

POUŽITÁ PERIODIKA 53

PŘÍLOHY 55

PŘÍLOHA Č. 1 – RODOKMEN NAŠICH KOČEK 55 PŘÍLOHA Č. 2 – LIDÉ SPOJENÍ S KOČKAMI 56 PŘÍLOHA Č. 3 – VYBRANÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY PRO ZACHÁZENÍ S KOČKAMI 57 PŘÍLOHA Č. 4 – VEGETARIÁNSKÉ RECEPTY 58 PŘÍLOHA Č. 5 – KOČKA V DOMÁCNOSTI 59 PŘÍLOHA Č. 6 – HISTORIE ETOLOGIE 60 PŘÍLOHA Č. 7 – HRY ZVÍŘAT 63 PŘÍLOHA Č. 8 – INTELIGENCE (LIDSKÉHO POJETÍ) U ZVÍŘAT 64 PŘÍLOHA Č. 9 – KOČIČÍ PŘÍBĚHY 65 PŘÍLOHA Č. 10 – KONRAD LORENZ 66

4

ÚVOD

Kočky už od mého raného mládí získávaly mou pozornost. Měl jsem jedinečnou možnost je pozorovat při různých životních situacích a tak jsem si nemohl nevšimnout, že mají s ostatními domácími zvířaty pramálo společného. Zatímco ostatní hospodářská zvířata se dala poměrně jednoduše odhadnout a člověka málokdy čekalo v jejich chování nějaké překvapení, kočka si vždy zachovávala suverenitu a glanc, ať dělala cokoli. Přitom její příchylnost k člověku je obrovská. Podobně jako u psa člověk vlastnictvím kočky nezískává do opatrovnictví kus masa, mléka nebo vzhledově pěkného (v případě koně třeba vychovaného) společníka, ale získává dobrý pocit ze společnosti přemýšlivého a mnohdy svérázného zvířete.

Pes – zvláště je-li urostlý a vypadá-li nebezpečně - se tak často stává doplňkem

nedostatečné odvahy svého páníčka, kočka se zase mnohdy stává natolik dobrou kamarádkou své paničky-manželky, že to vede k rozvodu. Doufám, že se můj vztah ke kočkám neodehrává v podobném téměř chorobném schematu, když řeknu, že všechno, co kočky dělají, mi přijde přinejmenším zajímavé, byť bych to viděl posté. A to nemluvím o situacích komických, kterých také není málo. Omlouvám se tím všem ostatním zvířatům, se kterými jsem se setkal, protože mé osobní vnímání a názory rozhodně nejsou důkazem toho, že by jejich chování a život byly nějak méně hodnotné než ty kočičí.

Doma jsme vždy chovali hned několik koček, mnohdy jejich počet šel vysoko nad deset, a

já tak prakticky ztratil potenciální hranice pro pozorování a poznávání těchto výjimečných zvířat. Mohl jsem pozorovat nejen typické jednoduché úkazy kočičího jednotlivce, ale také projevy koček ve větší skupině, vlastnosti chování koťat a jejich matky nebo třeba zabydlování a odlišnosti chování vesnického kocoura v městském bytě.

Objem zkušeností s malou kočkovitou šelmou jsem se tedy rozhodl investovat do této

práce, která by měla popsat kočku z hlediska vývoje, vztahu k člověku a jejího chování, pro jehož popis jsem si vybral etologické pojmy a principy. Snažil jsem se, abych všemu, co píši, dobře rozuměl, případně abych s tím měl nějaké zkušenosti. Proto pevně věřím, že jsem se rozhodl správně, a že jsem stvořil dílo čtivé nejen pro mě.

5

LITERATURA K DANÉ PROBLEMATICE

Kočky, jejich život a provázanost s životem lidským jsou natolik vděčnými tématy, že o nich můžeme najít stovky publikací. Ponejvíce narážíme na chovatelské příručky, encyklopedie plemen či poradce vystavovatelům. Protože se takovéto knihy zaměřují na co nejobecnějšího chovatele, je s knihami tohoto druhu spojeno velké zjednodušení problému, spojené s „příliš zapáleným vztahem“ ke kočkám a s laickou neodborností. Nic proti nim – mnoho autorů knih podobného ražení posiluje stále vřelejší vztah ke kočkám ve společnosti. Pokud se ale o drobné kočkovité šelmy chcete zajímat jinak než na poli dohadů a pocitů, málokterá z těchto publikací Vás uspokojí. V práci jsem citací z podobných knih užil několik – místy zcela s důvěrou (zejména v kapitolách o fyziologii kočky a historii jejího soužití s člověkem), místy s nedůvěrou (viz „kočičí příběhy“, umístěné v příloze), na mnoha místech se ke čtenáři této práce obracím s poukázáním na to, že s daným pramenem z pozice svých zjištění či jiných důvěryhodnějších pramenů nemohu souhlasit.

Protipólem je pohled zcela vědecký (berme nyní vědu, která nám v tom nejtajemnějším na

kočce – v jejím chování – poodhalí nejvíce, totiž etologii), v kterém však celkově vzato schází aspekty, které by prozrazovaly hlubší zájem o kočku než jen jako o pokusné, zkoumané zvíře. V šíři vědeckých objevů etologie jsem však našel mnoho obecných pojmů, které se v souvislostech s kočkami dají použít. Jako hlavní oporné body mi v tomto ohledu sloužily práce etologických kapacit Konrada Lorenze, Dierka Francka a hlavně publikace Zdeňka Veselovského s názvem „Chováme se jako zvířata?“, která pro mne byla nejsrozumitelnější.

Zcela jiný náhled poskytují práce německého etologa Paula Leyhausena, který propojil

etologii se zkoumáním koček a v důsledku svých experimentů obohatil etologii jako takovou. Bohužel, o jeho vědeckých výsledcích jsem se dozvěděl jen zprostředkovaně – do této chvíle mi není známo, vyšla-li vůbec nějaká z jeho prací i v češtině, každopádně i přes hledání po knihovnách a na internetu jsem se k žádné nedostal. Je to dost možná kámen úrazu celé práce, na druhou stranu dobrý návrh, jak v práci potenciálně pokračovat.

Bližší informace o použité literatuře poskytuje příslušná kapitola.

6

METODIKA A CÍLE PRÁCE

Metodikou této práce spočívá zejména v pozorování živých zvířat, hromadění faktů a jejich

sumarizace vlastními slovy. To byl také původní cíl, zaměřující se obecně na kočku jako takovou, vycházející ze zkušeností a odlišného náhledu.

Načtená literatura ale udělala své a já se cítil povinen zpravit čtenáře práce o svých

myšlenkách, o logických vazbách mezi problémy, o tom, co ho v soužití s kočkou může potkat. Specializoval jsem se na chování a práci doplnil o snáze dostupnější experimenty, komentáře k fenoménům chování a o jiné prvky, jako jsou například fotografie či kresby.

Pozoroval jsem celou řadu koček a kocourů – hlavně kvůli soudržnosti formy práce jsem

proto jejich seznam umístil do přílohy č.1. Jejich případná charakteristika je již zahrnuta uvnitř práce.

Fotografie jsou pořizované digitálním fotoaparátem Revue DC 340.

7

VYSVĚTLIVKY

Vzhledem k velkému rozdílu některých zpracovávaných fakt a tématem samotným rozhodl jsem se některá, zejména hodně dílčí, fakta odexpedovat do příloh, kam je na ně v práci samotné náležitě odkázáno.

Fakta, která přináší logické vysvětlení či mírné rozšíření problému, ale svým objemem by

narušovala běh textu, jsem umístil do rámečků (či medailonků), co nejblíže problému. Sem jsem také umístil svá pozorování, aby bylo zřejmější, že se jedná o čistě autorské poznatky, a tudíž autorské logické vývody.

Seznam obrázků i s jejich zdroji je uveden za seznamem použité literatury. Samotný text je členěn do odstavců, doslovné citáty jsem vyznačil kurzívou, latinské názvy,

poprvé se objevivší jména či pojmy taktéž. Pokud je určitý pojem vysvětlen či rozveden v příslušném rámečku (medailonku), je označen podtržením.

Jména našich koček jsou podtržena a vysázena tučně. Více o nich navíc informuje zadní

příloha č.1. Citáty v úvodech kapitol mají obohatit práci. Svědčí o velkém vlivu kočky na lidskou

kulturu.

8

1 ČLOVĚK A KOČKA

Malé kotě

spalo v botě nehas, co tě

ne - pa - nepálí.

(Jiří Suchý, Jiří Šlitr) Tato tematika je nejen zajímavá z hlediska chápání kočky člověkem a zpětně chápání

člověka kočkou, ale také velice důležitá pro pochopení změn kočky jako takové v důsledku přivyknutí si na člověka. Během vývoje lidstva a střídání různých kultur a civilizací se kočky dostávaly na nejrůznější pozice, od nezáviděníhodného postavení pronásledovaného zvířete, které bylo spojováno s temnou magií, přes pragmaticky pojímanou živou pastičku na myši po předmět uctívání a zbožňování. Právě vývoj kočky uprostřed lidské společnosti má nesporně zásadní vliv na to, že kočka nám stále připadá „svá“ a tajemná. Proniknout do hlubin kočičí duše bylo koneckonců cílem nejen starověkých uctívačů – tento sen má mnoho kočičích vyznavačů dodnes.

1.1 Historie soužití kočky a člověka

1.1.1 Kočka jako druh První vývojovou větví, která určila, že během dalšího vývoje života na Zemi budou svou roli

hrát také savci, byly malé většinou hmyzožravé šelmičky, které se objevily již před 65 až 70 milióny lety. Po pomalém ústupu dinosaurů, který trval přibližně 10 miliónů let, se tito drobní tvorové ukázali být nejschopnější přizpůsobení a přežití. Další dvě období vývoje zemského

života – třetihory a čtvrtohory – byla již plně ve znamení rozrůzňování a evoluce savců.

První masožraví savci dostali označení

creodonti. Byla to mrštná zvířata s delším tělem a kratšíma nohama, později rozvinutá v řadu větších forem, která ale nebyla schopná ustát evoluční tlak a přibližně před deseti milióny lety vyhynula.

Nahradila je přeživší skupina miacidů, plašších obyvatel lesa s větším mozkem.1 Výchozím druhem zde byl Miacis, zvíře podobné lasičce.2 Tato větev

dala později vzniknout dnešním šelmám psovitým a cibetkovitým. Ze starobylých druhů cibetek se pravděpodobně odštěpila skupina, která se stala základem šelem kočkovitých. Pro tuto domněnku svědčí nález kosterních pozůstatků zvířete zvaného Proailurus, které stálo svými znaky mezi kočkou a cibetkou – mělo sice kočičí vzhled, ale došlapovalo na celá chodidla. Proailurus obýval Zemi před asi 40 milióny let. Za nejbližší kočce z tohoto období je považován Pseudoailurus, žijící před 25 milióny lety.

Kostra typického creodonta - Obr 2

1 Zdroj: Podle (17) str. 8, 9. 2 Zdroj: Podle (5) str. 39.

9

První pravé kočkovité šelmy, vykazující všechny typické kočičí znaky, se na Zemi objevily před 12 milióny let, a to v různých formách a s různým rozšířením. V Americe to byli jaguáři, v Číně velcí tygři, v Evropě rysové a velcí gepardi. Pravděpodobným přímým předchůdcem dnešní malé kočky byla Martelliho kočka, rozšířená v celé Evropě i na Blízkém východě a vyhynuvší přibližně před deseti milióny let. Zanechala po sobě druh kočky divoké (Felis silvestris), který se záhy rozšířil dále do Asie i Afriky ve třech základních typech : Jako kočka divoká (Felis silvestris silvestris), africká kočka plavá (Felis silvestris libyca) a asijská kočka stepní (Felis silvestris ornata). Předkem domácí kočky je s největší pravděpodobností africká kočka plavá, ale k jejímu vývoji snad přispěla i asijská kočka stepní.

1.1.2 Pravěk a starověk Původ kočky domácí jakožto domestikovaného zvířete najdeme na Středním východě, kde

byly v jeskyních dávných lidí nalezeny v hromadách odpadků její kosti. Dnes však můžeme jen odhadovat, měl-li tehdejší člověk kočku jako mazlíčka či hubiče hlodavců, nebo jen jako pestrý prvek v jídelníčku. Pro onu první variantu by mluvil fakt, že člověk šelmu velice záhy začal obdivovat, mnohdy přímo zbožňovat, jak dokazují studie života ve starověkém Egyptě, kde také začínáme mluvit o původu skutečně domácích koček. Z Egypta totiž pocházejí právě nám známé kočky bez rodokmenu.3

Život koček ve starověkém Egyptě byl – tedy alespoň z existenčního hlediska – velice

záviděníhodný. Po dlouhou dobu nejsvrchovanější egyptský bůh – bůh slunečního kotouče Re – prý přišel v podobě kočky na zem, jeho žena Bastet4 (mimochodem – anglický výraz pro kotě „pussy“ je odvozen právě z tohoto slova5) měla lidské tělo a kočičí hlavu a kočky byly brány jako prostřednice mezi ní a lidmi. Kočky měly své paláce a dokonce celé město Aboo-Pašt a takzvaní „kočičí kněží“ se těšili velké společenské vážnosti. Zemřela-li kočka, byla to velká rodinná tragédie – vždyť kočky v domech Egypťanů přespávaly ve zdobených skříních a byly jim nošeny dary. Na památku nebožky kočky si celá rodina vyholila obočí a nechala svého mazlíčka mumifikovat a samozřejmě bohatě obdarovat na posmrtnou cestu. Jiná situace nastala kupříkladu v případě, že se neopatrný Egypťan sám nachomýtl u umírající kočky – za zabití kočky byl tenkrát trest smrti a presumpce viny, byť i domnělý vrah kočky se tak dostal do velkého opovržení společností a nezřídka byl i lynčován. Z hlediska dnešního pohledu značně extrémní, avšak vzpomenu-li si na nikterak řídké případy utýrání koček lidmi z dnešních dnů, uvědomím si, že leckterému z nich by takový egyptský soud slušel. Kočky byly natolik posvátné, že nedotknutelný byl třeba i rejsek, a to jen proto, že ho kočky po usmrcení odmítaly pozřít (rejsci jsou totiž jedovatí).

Důvodem pro vydržování koček však zřejmě ani v Egyptě nebyla jejich magie – panovníci si totiž velmi dobře uvědomovali, že přítomnost mrštných šelem ochraňuje sýpky před hlodavci a tím přímo zvyšuje

bohatství jejich země. Stačí citovat jednoho z pozdních egyptských faraónů Šešonka: „Šetřete kočky a starejte se o ně, jinak si budeme muset brzy utahovat opasky.“ Kočky

Egyptské vyobrazení kočky - Obr 3

3 Zdroj: Podle (17) str. 8, 9. 3 Zdroj: Podle (17) str. 9. 4 Zdroj: Podle (5) str. 57-60. 5 Zdroj: Podle (5) str. 92.

10

se dále chovaly například v Indii, kde se bílé kočky staly vrcholem reinkarnační hierarchie, v Číně, kdy se odečítal čas z jejich očí a kde nehlídaly jen obilí, ale také housenky bource morušového, či v Japonsku, kde byla ovšem taková kočka jen pro zámožné. Chudší Japonci si museli vystačit s kočkou z jílu či ze slámy a ti bohatší, co kočku měli, si ji hlídali na vodítku. Kočky se dostali do Řecka i Říma. Dále do Evropy pronikly prostřednictvím křižáků, kteří se s nimi na svých výpravách setkali jako s posvátnými zvířaty muslimů. Ačkoli bychom asi čekali nenávist vůči zvířatům protivníka, když křižáci viděli úctu, se kterou muslimové se šelmami zacházejí, chovali se k nim taktéž zdvořile a do Evropy si je přivezli jako klenot. Díky rozmanitosti původu koček se v Evropě vytvořila bohatá škála kočičích ras.6

Zmínil jsem se o tom, proč člověk začal chovat kočku, neuvedl jsem ale, proč si kočka

vybrala pro svůj život lidskou společnost. V této otázce všeobecně panuje názor, že kočce bylo příjemné nacházet se tak blízko zdroji potravy a přístřeší, stejně jako se soudí, že pes zůstal s člověkem proto, že mu pomáhal při lovu a pak obdržel snáze svůj díl potravy. O nesprávnosti těchto domněnek nás ale rychle přesvědčí historie – výzkum pramenů z raného středověku ukázal, že pravým důvodem partnerství člověka a kočky (i člověka a psa) byl návyk mláděte na člověka. Pokud žena někde našla kotě či štěně, díky roztomilým rysům zvířete jej přijala za vlastní a začala je kojit – tím se mládě habituovalo a jeho další potomci, vyrůstající stejně tak mezi lidmi, byli stále méně plaší. Samotná „ekonomická výhodnost“ soužití s člověkem by k takovému vztahu asi ani nemohla vést.7

1.1.3 Středověk Jestli byla kočka ve starověku srovnávána s bohy a požívala velké úcty, za jednoho jediného

boha, kterého prostému středověkému člověku vnutila církev, se na její hřbet sneslo velké utrpení. Kočky se v Evropě rychle rozmnožily a staly se, stejně jako na Středním východě, běžnou součástí měst. Církev, která si narozdíl od starověkých panovníků nechtěla připustit potřebu koček pro regulaci hejn myší, si tak kočku spolu s jinými zvířaty, jako například s ropuchou nebo kozou, vyhlédla jako obětního beránka s označením ďábelského zvířete. Nejlépe to dokládá citace papeže Inocence VIII.: „Kočky jsou stvoření a podoby satanovy. Především černé kočky nemohou nikdy dost trpět.“8

Středověké nahlížení na zvířata se jednoznačně vymykalo jakékoli racionalitě. Nevybouřené

barbarské touhy se v těchto případech dobře snoubily s krátkozrakými církevními dogmaty – vedle úsměvných inkvizičních procesů, jimiž bylo například odsouzení housenek za vstup na farní pozemek, se tak veřejně a k pobavení lidu umučilo mnoho zvířat, kočky nevyjímaje. „V Metách to například dělali tak, že položili železnou klec plnou koček na vysokou hromadu otepí a pak všechno zapálili. V Paříži se podobné radovánky odehrávaly na náměstí Gréve, a kolem hranice tam dokonce rozestavovali sedadla, aby se přízraky mrtvých mohly posadit a těšit se na podívanou. Otepi byly navršeny kolem vysokého stožáru, kterému se říkalo Svatojánský strom. Když plameny dosáhly patřičné výšky, kočky, do té chvíle uvězněné v pytlích nebo koších, byly vypuštěny a vrhaly se ke stožáru jako k jedinému útočišti. Ale kouř je dusil, takže k velkému potěšení publika padaly zpět do plamenů.“ Tento vztah ke kočkám se ale středověké evropské civilizaci vymstil – epidemie moru, tzv. „černé smrti“, která vyhubila velkou část Evropy, byla roznášena přemnoženými potkany.9

6 Zdroj: Podle (5) str. 42. 7 Zdroj: Podle (A). 8 Zdroj: Podle (5) str. 69. 9 Zdroj: Podle (15) str. 148-149.

11

1.1.4 Novověk10

V tomto období se kočky dostaly i do Ameriky. Stalo se tak v roce 1620, kdy se několik koček připlavilo na lodi Mayflower k pobřeží Massachusetts. Vznikla tak americká krátkosrstá kočka. 11

Novověk proběhl a probíhá ve znamení různých názorů na zvíře z pohledu člověka. Bohužel velkého vlivu se dočkaly teorie dodnes uznávaného francouzského filozofa René Descarta, autora slavného výroku „myslím, tedy jsem“. Tento myslitel sedmnáctého století, který tolik uznával racionální přístup a poznání věd, považoval zvířata za „nepřemýšlející bestie“. Své poznatky o zvířatech shrnul slovy: „Na světě neexistuje z lidí nikdo tak zaostalý či hloupý, dokonce nevyjímaje ani idioty, kdo by nebyl schopen dát dohromady několik slov a vytvořit z nich větu, kterou by vyjevil své myšlenky, zatímco na druhou stranu tu

však neexistuje žádné zvíře, ať je jakkoli dokonalé a žije v sebelepších podmínkách, které by toho bylo schopno...důvodem, proč zvířata nemluví jako my, není skutečnost, že jim k tomu chybí patřičný orgán, ale to, že nemyslí.“ Neznámý Descartův současník se k tomu vyjádřil takto: „Karteziánští vědci lhostejně tloukli psi a dělali si blázny z lidí, kterým bylo těchto bytostí líto, jako kdyby cítily bolest. Říkali, že zvířata jsou strojky a že výkřiky, které vydávají při každé ráně, jsou jen zvukem vyvolaným pružinkou, která se rozezvučí při doteku, celé tělo ale nic necítilo. Přibíjeli nebohým zvířatům nohy ke stolu, aby mohli provést vivisekci a pozorovat oběh krve, což tenkrát bylo předmětem sporu.“ Descartovy domněnky ale vyvolaly nesouhlas už u jeho současníků. Podle Voltaira pitvy zvířat naopak dokázaly, že psi mají stejné ústroje citu jako lidé. „Odpovězte mi, vy, kdo věříte, že zvířata jsou pouhé stroje,“ prohlásil. „Stvořila snad příroda u zvířete všechny orgány k pocitům jen proto, aby nakonec žádné nemělo?“12

René Descartes - Obr 4

V průběhu novověku až podnes se tedy úloha koček mění. Praktický význam jejich

přítomnosti již nemá těžiště v hubení hlodavců, protože stále méně lidí bydlí na vesnici a určitě ani ti si kočky nepořizují jen pro lov myší. Lidé si kočky pořizují pro radost, pro pobavení a pro společnost. Moderní věda objevuje další zázračné vlastnosti koček – jsou používány jako společnice do domů důchodců, doporučovány stresovaným lidem a pod bedlivým dohledem se provádí dokonce jakási klidová kočičí terapie například duševně chorým. Takové ústavy najdeme například v USA, Kanadě, SRN, Anglie, Skandinávii. Ve Švýcarsku mají dokonce i věznici, ve které se za pomoci malých chlupatých přátel silně snížilo nepřátelské ovzduší a trestanci si koček začali nečekaně zaujatě všímat a starat se o ně. Má se za to, že přítomnost kočky nejenže potěší na duchu, ale ve svém důsledku zklidní napětí, zmenší krevní tlak a zharmonizuje tlukot srdce.13

I přesto i dnes můžeme někde ve vztahu ke kočkám pozorovat temný středověk nebo

přeživšího Descarta. Často se například nejen na venkově setkáme s hloupou pověrčivostí, která říká kupříkladu to, že těhotná žena by se měla vyvarovat přítomnosti kočky, nejlépe svou kočku zabít, nebo že v noci jsou kočky zlým znamením a mají se zahnat kameny. Dodnes bere zejména starší generace za obyčej, když se přebytečných koťat lidé zbavují utopením.

10 Novověk je obdobím naším, nám blízkým. Různé osobnosti, které vykazovaly vřelý vztah ke kočkám, se mi nehodily sem – naleznete je v příloze č.2. 11 V současné době lze Ameriku považovat za Mekku v chovatelství koček, neboť zde vznikají nejen nové metody chovu a nové vynálezy, ale také se odsud šíří velké množství publikací. Americký přístup je ovšem evropskému v lecčem cizí (zejména jednoduchostí a konzumností) 12 Zdroj: Podle (12) str. 36. 13 Zdroj: Podle (5) str. 147 – 149.

12

Poměrně silně se kočičí problematiky týká také v současnosti velice aktuální otázka pokusů na zvířatech.14 Všeobecně je prezentována jako „nutné zlo“ – na jednu stranu člověk zneužívá své nadřazenosti k vědomému týrání mnoha zvířat, na druhou stranu si tím zajišťuje obranu před nemocemi a může zpětně pomoci i zvířatům. Naneštěstí zřejmě „přeživší Descartes“ v mysli lidí dopustil, že se těchto procedur dlouhou dobu používalo a možná i stále používá například k účelům kosmetického průmyslu aj. Smutné je, že mnoho koček je na pokusné účely získáno krádeží, za takovéto „zboží“ bývá totiž dobře zaplaceno.15 Díky tomu není divu, že pokud se majiteli nevrátí kočka, obává se opravdu hrůzných konců svého miláčka. Zapřísáhlé kritiky ale může uklidnit fakt, že Česko má hned po Velké Británii

nejpřísnější normy pro pokusy na zvířatech.16 Častým argumentem, který obhájci pokusů na zvířatech

používají, je kromě „nadřazenosti člověka“ to, že zvířata cítí „méně“ než lidé. S touto teorií nesouhlasí jeden z otců etologie Konrad Lorenz:

Konrad Lorenz - Obr 5

„Nesmíme zapomínat, že zvíře netrpí méně,

ale naopak více než my. Jednou se mi na cestách zanítily zubní krčky a já jsem u sebe neměl žádné utišující léky, pouze prášky na spaní. Byl jsem natolik pitomý, že jsem si ty prášky vzal; bolesti nepolevily, naopak jsem měl pocit,že se zvětšily. Vlivem prášků se totiž zablokoval rozum, o který bych se byl mohl aspoň trochu opřít. Díky práškům jsem se vydal všanc bolesti. Zvíře se v takové situaci ocitne při každém pokusu. Člověk může trpět, ale nemusí přitom propadnout takové beznaději.“17

Stejně tak se až do roku 1980 běžně prováděly operace dětí při použití znehybňujících přípravků, avšak bez podávání anestetik, s odůvodněním, že malá miminka nejsou schopna cítit bolest. Lidé bez jakýchkoli důkazů věřili tomu, že jejich nervový systém ještě není vyvinutý. Představa, že děti necítí bolest, se jeví - ve světle jejich pláče - jako naprosto neověřený vědecký mýtus. Teprve nedávno lékaři pochopili. Dětem, kterým se nepodávaly léky na tišení bolesti, se totiž jejich zranění hojila mnohem pomaleji než ostatním.18

Zkoumání reakcí koček na elektrické dráždění mozku bylo jedním ze základních pokusů etologie – Obr 6

Připojím ještě Lorenzův náhled na pokusy na zvířatech samotné:

14 K této problematice jsem se v této práci vyjádřil jen okrajově. Velkým zdrojem informací o vivisekci jsou české internetové stránky www.pokusynazviratech.cz 15 Zdroj: Podle (7) str. 63 16 Vybrané materiály k právní otázce ochrany zvířat, popřípadě přímo koček, jsem umístil do přílohy č. 3. Zdroj: Podle (20) 17 Zdroj: Podle (13) str. 102 18 Zdroj: Podle (12) str. 233

13

http://www.pokusxnazviratech.cz/

„Propagandu za úplný zákaz pokusů na zvířatech však pokládám za zločin. Moje přítelkyně, etoložka a bioložka Monika Holzapfelová měla holčičku, která zemřela v devíti letech velmi bolestivou smrtí na dětskou obrnu. A v tomto okamžiku si musím položit otázku: „Kolik mláďat makaka smím vystavit bolestivé smrti, abych zachránil dceru Moniky Holzapfelové? Kolik opičích životů má cenu života lidského dítěte? - Myslím, že právě tyto důvody mohou posloužit jako protiargument ve sporu o absolutní zákaz pokusů na zvířatech.“19

Doufám, že z těchto řádků ani na nejcitlivějšího čtenáře nepadne deprese – v dnešní době je naše společnost naštěstí v drtivé většině zastáncem humánního zacházení se zvířaty.

1.2 Fenomén domestikace O domestikaci - tedy zdomácnění - zvířete mluvíme v případě, že se určitý druh živočicha

životem v blízkosti člověka změnil. Mohou to být jak změny fyziologické, tolik viditelné u hospodářských zvířat, tak ztráta plachosti, která vzniká logicky častou přítomností člověka v okolí zvířete. U valné většiny všech domácích zvířat jsou ve srovnání s volně žijícími formami zkráceny dlouhé duté kosti stejně jako báze lebky, uvolněno vazivo, zmenšen tonus příčně pruhovaných svalů, mimoto existuje zřejmý sklon k ukládání tuku.20

Kočka divoká – Obr 7

Kočka divoká Kočka divoká obývá lesnatá území s křovinatým porostem. Přes den se zdržuje v dutinách stromů a ve skulinách ve skalách. Její teritorium je průměrně velké přibližně 80 hektarů. V dřívějších dobách byla kočka divoká běžným obyvatelem přírody v celé Evropě. Kácení lesů ovšem zmenšilo její životní prostor, velký vliv na úbytek jejích stavů měla také lovecká vášeň lidí.21

Zajímavé je, že když Konrad Lorenz prováděl výzkum estetického hodnocení divoké a

domácí formy téhož druhu, divoká téměř vždy vyhrála: „Na přednáškách to obvykle demonstruji tak, že vlevo předvedu divočáka a vlka, vpravo prase domácí a mopslíka. Jen výjimečně dá nějaký posluchač přednost domestikované formě.22 Takřka každý člověk považuje divokou formu za „ušlechtilou“ a krásnou, domácí formu naopak za zcela ošklivou.“18 Julian Huxley, další z etologů, hovoří o „vulgarizaci“ domácího zvířete.

Po kočce naštěstí nikdo nežádal, aby více dojila, rodila, snášela vejce či přibírala na váze –

jako velmi volný společník člověka zůstala po stránce vzhledové téměř stejná. Od kočky divoké se liší delším ocasem, většíma ušima, strmějším čelem, užšíma nohama a obyčejně absencí černého pruhu na zádech, což ovšem nejsou věci, které by ji nějak výrazně oddalovaly od vizáže

19 Zdroj: Podle (13) str. 102. 20 Zdroj: Podle (9) strana 78. 21 Zdroj: Podle (B). 22 Zdroj: Podle (13) strana 69.

14

mrštného divokého živočicha.23 Například potravní preference, která kočce umožňuje pití kravského mléka, je taktéž vštípena člověkem, není v žádném případě přirozená. Více se kočka změnila po stránce chování – jak se ještě zmíním v dalších kapitolách, tím, že si člověk vzal kotě do opatrovnictví, se pro něj po celý zbytek kočičího života stal jakousi druhou matkou. To zní logicky – taková kočka, která člověka viděla poprvé v jednom roce života, se k němu sotva přiblíží, natož aby se s ním mazlila. Některé důsledky tohoto prapodivného vtištění ale hned tak patrné nejsou. Zajímavé je například to, že z této náklonnosti se stává vlastně celoživotní syndrom, protože kočka ji musí časem konfrontovat s jinými svými pudy. Na kočkách tak můžeme pozorovat klasickou neoténii, tedy setrvávání ve stavu mláděte, například v tom, že mají vůči hlavě nápadně velké oči, nebo různými pohyby.

První koťátko bylo zřejmě do lidské tlupy přineseno na základě jeho „roztomilosti“. I zvířata

mezi sebou však znají adopci. Jsou známy případy, kdy kočka vychovávala štěňata, králíky, křečky, veverky a dokonce i myši, jestliže ztratili matku a nepřežily by.24 Krysy přijaly také koťata a dokonce nechtěly vědcům dovolit, aby jim koťata opět odebrali. Jenže koťata sají mléko, když kočka leží, kdežto krysa kojí ve stoje. Krysy nemohly koťata nakrmit, ačkoli se velice snažily dostat je do správné pozice. V jedné z budek, jež byly během dne prakticky opuštěné, si udělala kočka pelíšek a přenesla tam svoje koťata. Zatímco kočka sháněla potravu, jedna z papouščích samic náhodně navštívila voliéru a ve své budce našla koťata. Přijala je za vlastní. Byla nalezena, jak schovává svá zvláštní adoptovaná mláďata pod křídly.25

Pozoruhodné je, že zdravý rozum a přirozený cit ukazuje na to, že člověk se civilizovaným

způsobem života vlastně sám domestikuje. Umělci těch nejrůznějších kulturních epoch - babylónští, asyrští a řečtí malíři a sochaři - akcentovali právě ty znaky lidského, zvláště mužského těla, které jsou domestikací ohrožovány: Široká ramena, úzké boky, dlouhé končetiny a silné svaly. V komerčně nebo ideologicky ovlivněných zpodobeních se to navíc ukazuje zřetelněji než v uměleckých dílech vytvořených nezávisle.18 Totéž platí i pro „duševní neoténii“ – citlivá fáze učení trvá u dnešního člověka mnohem déle, fantazie je rozvinutější. Konrad Lorenz to komentuje takto: „Dětskost je jedním z nejdůležitějších, nejnezbytnějších a v nejušlechtilejším smyslu toho slova humánních znaků člověka.“26

23 Zdroj: Podle (5) strana 13. 24 Zdroj: Podle (5) strana 131. 25 Zdroj: Podle (12) strana 71. 26Zdroj: Podle (8) strana 54.

15

2 MORFOLOGIE KOČKY „Všechny kočky se kvalifikují do finále v atletice především ve skoku. Zlatou medaili dostane

karakal, který často tlapami chytá ptáky v letu skokem i metr nad zemí. I když domácí koťata nejsou stejní borci, mají v zásadě tytéž schopnosti.“

(David Taylor, Velká kniha o kočkách) (17) Dospělá kočka domácí má hmotnost 2 až 6 kg, záleží na plemeni. Rekord drží třináctiletá

mramorovaná kočka z Cumbrie ve Velké Británii, která dosáhla hmotnosti 11 kg.27 Nejmenší z koček, kočka ceylonská, která obývá Indii a Srí Lanku, zřídka dosahuje hmotnosti větší než 1,5 kg.

Kočka má velmi pružné tělo. Obratle páteře spojují svaly (narozdíl od člověka, kde

převládají vazy), a to dodává páteři velkou pružnost. Ramenní klouby kočky umožňují otáčet přední nohy kočky do každého směru. Pružnost těla dále zvyšuje skutečnost, že páteř kočky má proti lidské páteři až o 26 obratlů více. Dalším rozdílem od člověka je, že kočky nemají klíční kosti. Zůstal z nich jen malý zbytek kostní tkáně, uložený hluboko v prsních svalech. Klíční kosti by rozšířily kočce hrudník, omezily možnost protáhnout se úzkými štěrbinami a zkrátily by její krok.28

Kočka je šelma mnohem specializovanější než pes a její zažívací trakt je přizpůsoben čistě

masité potravě. Střeva kočky jsou kratší než střeva všežravců, je však zajímavé, že střeva kočky domácí jsou o něco delší než střeva kočky divoké – pravděpodobně proto, že jsme domácího mazlíčka navykli žrát a oceňovat pestřejší a do jisté míry méně masitou stravu. Mimochodem: Mnozí chovatelé by dokonce, zjevně pod dojmem „ďábelské masožravosti jejich andělského zvířátka“, rádi měli z kočky vegetariánku.29

Kočka má v mládí 24 mléčných zubů, v dospělosti 30

trvalých zubů (16 v horní, 14 ve spodní čelisti). Špičáky jsou ostré a při kousnutí pronikají kořistí, specializované trháky (stoličky s ostrými hranami) maso stříhají.30 Koťata se rodí bezzubá a mléčné zuby se jim prořezávají ve stáří 10 až 30 dnů.31 Jedna z vyhynulých větví kočkovitých šelem, známí Smilodonti, „šavlozubí tygři“, měli enormně velké špičáky, kterými zřejmě probodávali kořisti měkkou tkáň na krku a tím ji usmrcovali. Tato strategie se ale (zřejmě z důvodu nepraktičnosti zubů) později ukázala evolučně nevýhodná.

K docílení silného skusu má kočka krátké a silné čelisti,

z nichž spodní je ovládána silnými svaly, upnutými na zesílených, účelně umístěných lištách na lebce. Lebka je pozoruhodná i jinými kostěnými útvary, např. velkými bubínkovými výduťemi. Ty zvyšují citlivost sluchu kočky, takže je schopna vnímat tak jemné zvuky, jako je cupkání myši nebo pohyby ptáků ve větvích.

Lebka kočky (všimněte si, že spodní čelist přečuhuje před horní) – Obr 8

27 Zdrojem je publikace z roku 1995 – v dnešní době může být tento rekord již překonán. 28 Zdroj: Podle (17) strana 10. 29 V příloze č.4 se o tomto jevu můžete dozvědět více. 30 Zdroj: Podle (17) strana 11. 31 Zdroj: Podle (18) strana 12.

16

Další stále nebezpečnou zbraní koček jsou zatažitelné drápky (z kočkovitých šelem tuto

vymoženost postrádají jen gepardi). Vyztužená pouzdérka na konečcích prstů umožňují kočce, aby si drápy nemusela tupit při chůzi a udržela si je tak stále ostré. S pořád ostrými drápy, které neustále dorůstají, jsou ale obzvláště v bytech problémy – kočka si totiž odlupuje přebytečné špičky drápů škrábáním o tvrdý podklad, kterým se často stává drahý nábytek. Řešení je nasnadě – buď kočce pořídíme speciální „škrábátko“ ze zverimexu, nebo jí přineseme z lesa vhodný kmínek nebo prkno.32 Zcela svérázně – a z humánního hlediska naprosto bezcitně – situaci s drápy řeší v Americe, kde nechávají svým miláčkům chirurgicky odstraňovat poslední články prstů. Tento „vynikající nápad“, vyžadující třídenní rekonvalescenci, s sebou kočce kromě strachu a absolutní ztráty důvěry v majitele přinese trvalý neklid, zhoršení možností pachového značkování, ztrátu rovnováhy a možnosti šplhat a znemožnění normální chůze, které vede k silným poškozením páteře. V Evropě je tato procedura naštěstí zakázána.33

K vnějším projevům patří také počet tepů kočky, který je o mnoho vyšší než u nás – 110 až

130 tepů za minutu. Nemusíme se tedy děsit, když ke kočce přiložíme ucho a pocítíme zběsilý tlukot.

32 K chovu kočky doma příloha č. 5. 33 Zdroj: Podle (11).

17

3 ETOLOGIE KOČKY

„Kocour chodil sám, a bylo mu jedno kudy...“

(R. Kipling), (17)

3.1 Etolog a jeho snaha

Pro tématiku chování koček jsem se rozhodl použít poznatků a termínů vědy o chování zvířat – etologie. Přišla mi jako nejvhodnější pro nejhlubší pochopení chlupaté šelmy.34

Základní úlohou etologie je pochopit chování určitého zdravého tvora i způsob, jak se

přizpůsobil ke svému životnímu prostředí. Otázka, jak se zvíře chová, je v etologii nerozlučně spojena s otázkou, k čemu jeho chování slouží. Náš objekt můžeme pozorovat volně v přírodě, nebo v zajetí – obojí má své pro i proti. Zvíře v přírodě těžko udržíme na jednom místě a budeme se muset chovat obezřetně, abychom mohli dané chování vůbec pozorovat. V zajetí se zase zvíře chová jinak než v přírodě, je v nezvyklém prostředí a na to musíme dbát. Pokud ovšem vezmeme v potaz, že objektem této práce je kočka domestikovaná, je zřejmé, že se jedná o podmínky v zajetí, o podmínky v lidské společnosti.

Etologické disciplíny a jejich vztah k ostatním biologickým i nebiologickým oborům. Mezi uvedenými disciplínami existují různé vztahy a jejich zájmy se často překrývají. – Obr 9

34 Do přílohy č. 6 jsem sestavil stručnou historii etologie.

18

3.2 Pohyb a základní projevy kočky

Kočičí chůze je vysoce dokonalá věc – není divu, že kočky odedávna udivovaly člověka svou elegancí. Kočky chodí střídavým krokem, kladou v pořadí po sobě levou zadní, pravou přední, pravou zadní a levou přední tlapku. Přední a zadní nohy se nepohybují současně, ale s nepatrným časovým odstupem, zadní poněkud dříve než přední. Těžiště těla je posunuto směrem k hlavě, takže přední nohy tvoří oporu a vlastně tělo poněkud brzdí. Pohyb vpřed zajišťují zadní nohy. Kočky jsou prstochodci, chodí po špičkách prstů. Pro běh je takové uspořádání ideální. Mimořádně tichou chůzi kočce umožňují polštářky na tlapkách, na které měkce našlapují. Při běhu zvíře natahuje nohy úplně. Když se přední nohy dotknou země, ohne se pružná páteř jako pero a dovolí zadním končetinám, aby v pohybu vpřed plynule pokračovaly. V plném běhu překoná kočka jedním skokem asi trojnásobek délky těla a dosáhne rychlosti okolo 50 km/h. To je poměrně málo v porovnání s nejrychlejší kočkovitou šelmou gepardem, který dosahuje běžně rychlosti okolo 112 km/h, tato jeho výhoda je ale dána jamkami na tlapách (které mají podobnou funkci jako vzorek na pneumatice automobilu) a je vykompenzována absencí zatažitelných drápů.

Díky silným svalům na zádové straně těla a také silným

zadním končetinám dovede kočka zručně šplhat. Dopředu natažené přední nohy s vytaženými zahnutými drápy slouží kočce stejně jako horolezcům stoupací železa. Šplh často začíná výskokem, kterým zvíře získá výšku. Kočky sice šplhají dobře vzhůru, při sestupu však již nejsou zdaleka tak šikovné. Svaly zadních končetin již tělo neudrží, a tak se kočka buď nemotorně spouští dolů, nebo prostě skočí.

Kočka na stromě v pozici, kdy se zastavuje ve šplhu. Přední končetiny jsou zakleslé v kůře, zadní připraveny k odrazu – Obr 10

Obr 11 Obr 12. Žahour, kocour žijící v libereckém bytě, nemá k dispozici vhodně vysoké stromy. Místo toho šplhá po vnitřních rámech plastových oken (Obr 11) – drápy zadírá do silikonu i do dřeva, což nechává stopy (viz Obr 12).

Při ladných kočičích pohybech hraje důležitou roli vynikající ústrojí pro udržení rovnováhy.

Díky tomu může kočka s jistotou chodit po úzkých plochách – ocas jí slouží podobně jako provazolezci tyč k vyvážení polohy těla. Zcela důmyslně je u koček vyřešen případ pádu. Když kočka letí vzduchem, přenášejí její oči a specializované orgány ve vnitřním uchu do mozku informace o poloze hlavy vzhledem k zemi. Změní-li se poloha hlavy nebo rychlost pádu, působí to na krystalky plovoucí v tekutině rovnovážného orgánu vnitřního ucha, a ty podráždí brvy smyslových buněk. okamžitou nervovou reakcí se hlava vrátí do správné polohy. Zbytek těla se řídí podle hlavy, a proto kočka ukončuje pád v poloze perfektně připravené k přistání. Kotě se rodí s plně vyvinutým orgánem vnitřního ucha, ale je slepé. Protože dokonalá

19

rovnováha vyžaduje souhru oka a vnitřního ucha, může se rovnovážný reflex35 u koťat projevit, až když prohlédnou.36 Dalším opatřením, které u koček zmírňuje následky pádu, je poněkud volnější kůže, která se za volného letu nadme jako jakýsi „kožešinový padák“ a zpomaluje tak rychlost.37 Díky tomu se můžeme doslechnout o tom, že kočka, která spadla ze sedmého patra, dopadla mnohem hůře než kočka, která spadla z patra desátého. Přibližně do výšky sedmého patra totiž kočka ještě nedosahuje konečné rychlosti a nemá tedy možnost svůj „brzdící vak“ plně využít. Nejčastějším následkem takového bržděného pádu poté nebývají zlomeniny končetin ani roztříštění kostí, ale zlomenina bradového švu spodní čelisti. Díky nepříliš silnému krčnímu svalstvu totiž kočka ve velké rychlosti narazí dosti razantně bradou do země.

Otočka z pádu Zajímalo mne, z jaké výšky je lze ještě kočku pustit, aby se bezpečně otočila. Ke svému pozorování vybral jsem si naši vesnickou kočku Kraslici, kterou jsem jemně pouštěl na měkké křeslo. Zprvu nechápala a dopadala, jak jsem ji pouštěl, pak si odmyslila mou přítomnost a padala spontánně. Otočku prováděla hned poté, co se ocitla ve volném pádu, a zabrala ji přibližně 25 cm výšky. Stačilo tedy necelých 40 cm, aby mohla bezpečně dopadnout na všechny čtyři. Doma zkoušejte jen s rukavicemi. Vlevo: Schéma pádu.

Obr 13.

Obr 14.: Kraslice

Přestože kočky v bytech jsou často překrmovány a mají nedostatek pohybu, narozdíl od psů u nich obezita jen zřídkakdy ohrožuje jejich zdraví. K dosažení uspokojivé tělesné kondice kočkám totiž stačí jen obyčejné protahování.

Dalším zajímavým jevem u kočky je předení.38 Velké kočkovité šelmy sice nepředou, ale vydávají podobné mručivé zvuky. Například gepardi se projevují opravdu hlasitě, když se navzájem olizují, a jejich mláďata mručí při odpočinku ležíce u svých matek. Lvi mručí, i když ne tak často jako předou kočky domácí. Vydávají zvuky ovšem jen při výdechu. Za předení je odpovědná zřejmě hrtanová příklopka (epiglotis), která vibrováním vydává typický zvuk.39

35 Reflexy jsou základními prvky chování, proto o nich v příslušné kapitole. 36 Zdroj: Podle (17) strana 12-14. 37 Zdroj: Podle (5) strana 112. 38 O předení je ještě rozepisuji na vhodnějším místě – v kapitole o sociálním chování. 39 Zdroj: Podle (12) strana 107.

20

Reflexy Reflex je definován jako základní prvek chování, který na stejný podnět odpovídá stejnou

stereotypní reakcí. Reflexy dělíme na monosynaptické (synapse = nervové spojení), které probíhají jen s jedním spojem a řídí například natahování a stahování kosterních svalů (příkladem je dobře známé vykopnutí holeně následující 0,002 sekundy po úderu pod čéškou – tzv. patelární reflex), a polysynaptické, mající více spojů – např. kýchání nebo kašlání. Reflexy jsou nezbytné všude tam, kde je třeba organismus chránit a umožnit mu bezprostřední reakci (například udržení rovnováhy, bezpečí oka...). Známé je ještě dělení reflexů na nepodmíněné a podmíněné.

Na ty nepodmíněné, které jsou vrozené a během života nevyhasínají, budu postupně

narážet v celé práci. Podmíněné vznikají učením a vyhasínají. Každému se vybaví pokusy I.P.Pavlova, který

přenesl slinivý reflex u psů ze smyslového vjemu potravy na obrazový vjem rozsvícené žárovky. Abychom měli také nějaký kočičí příklad, uveďme si klasickou situaci, kdy si hrajeme s kočkou tak, že ji házíme malý předmět a ona jej pak loví. Pokud po několika opakováních jen mrštíme rukou, předmět však nehodíme, kočka vyběhne daným směrem, jako bychom jej skutečně hodili. Kočka si hru „přepojila“ z pohledu na mrštěný předmět na pohyb naší ruky.

3.3 Smyslové vnímání

3.3.1 Zrak Stejně jako pro člověka je zrak pro kočku nejdůležitějším smyslem. Kočky mají oproti

člověku výhodu v pohybovém vidění. Naše oko totiž přijímá 15 až 20 obrazů za sekundu. Díky tomu funguje princip filmu, který vysílá 20 až 24 statických obrázků za sekundu, které my

potom vnímáme jako pohyb. Podobně je tomu u rychle se měnících svazků elektronů u televize. Kdybychom chtěli natáčet film pro kočku (ale stejně tak třeba i pro psa nebo některé ptáky), museli bychom vystřídat 30 až 40 snímků za sekundu, aby zvíře nahrávku nevnímalo jen jako sérii diapozitivů.40

Kočka má jako noční živočich oči výborně uzpůsobené k vidění ve

tmě. Přestože v naprosté tmě kočka – stejně jako my – nevidí zhola nic, dokáže mistrně hospodařit s minimem světla. Pomáhají ji k tomu rozšiřitelné zorničky, které má domácí kočka ze všech kočkovitých šelem nejlépe vyvinuté (velké kočky mají zorničky široce oválné,

puma je má kulaté). Dále kočkám dobře slouží tapetum lucidum, reflexní vrstva, která je složena z patnácti vrstev odrazových buněk, je uložena na zadní straně oka a pracuje jako jakési zrcadlo. Paprsky světla, které již jednou podráždí světločivné buňky sítnice, jsou od ní odraženy a buňky podráždí podruhé. Reflexní vrstva způsobuje známý efekt „svítících očí“, kdy při posvícení na kočku vidíme zlatý

nebo zelený odlesk (což byl jednoznačně v dřívějších dobách důvod pro spojování koček s ďáblem).

Kočičí oči: 1) Oko v plném světle. 2) Oko v normálním denním světle. 3) Oko v přítmí. – Obr. 15

40 Zdroj: Podle (19) strana 66-67.

21

Člověk tapetum lucidum nemá, za tolik známý „efekt červených očí“ při přesvětleném focení jsou zodpovědné krevní cévky v sítnici. Tyto vymoženosti způsobují, že kočka za šera vidí šestkrát lépe než lidé. Na druhou stranu není schopna rozlišovat takové detaily jako my.41

Poměrně dlouhou dobu bylo otazníkem barevné vidění koček. Původně se uvažovalo o

barvosleposti, v jejich sítnici se ale našly nejen tyčinky (sloužící k rozpoznávání detailů ve tmě), ale i dva, možná tři druhy čípků pro barevné vidění. Kočky dokáží rozlišit červenou, zelenou, modrou, žlutou barvu, pestrosti však nepřikládají hodnotu.42 Přestože tedy pokusy dokázaly, že kočky barvy rozlišují, nemá pro ně tato schopnost zřejmě žádný klíčový význam.43

Vliv barvy potravy na kočičí apetit Toto pozorování jsem provedl tak, že jsem obarvil 3 lžičky kočičí konzervy potravinářským

barvivem namodro, načerveno a nazeleno. Jednu lžičku jsem ponechal v původní barvě. Všechny z osmi koček začaly u normálně zbarvené, po pár hltech si ale začaly brát i z ostatních barev. Je tedy vidět, že při poznávání potravy má barva určitý vliv, ale ve chvíli, kdy už kočka ví, co žere, barva ji nezajímá.

Svým způsobem mimo naše vnímání je také zrak kočky díky jinému řešení zorného pole. Zatímco lidé vidí 210° okolo sebe, z toho 120° binokulárně, to znamená za pomoci překryvu zorných polí obou očí, kočka má celkové zorné pole 285° a plastické, tedy binokulární pole 130°. To kočce dává velmi dobrý odhad hloubky a dálky.

Hlavní vlastností, kterou objekt musí mít, aby upoutal kočku, je jednoznačně pohyb. Vzhledem k loveckému způsobu života kočky je to pochopitelné. Největší ostrost má zrak kočky, je-li pozorovaný objekt ve vzdálenosti 2 až 6 m. Známého člověka kočka rozpoznává na 100 m. Poměrně často uvažovaná teorie mluví o tom, že kočka dokáže očima vnímat změny tlaku vzduchu.44

Zajímavým jevem, který přinesla kočce domestikace, je časté zablokování slzného kanálku.

V přírodě totiž kočka mrká velmi málo – jen asi jednou za pět minut – protože v jejích očích jí schází typický lysozym, který je při mrkání roztírán po rohovce. Díky kontaktu s člověkem, kdy si kočka vytvořila návyk svého umělého společníka zdravit mrkáním, se tak oční sliznice namáhá a je náchylná k napadení bakteriemi.45

Život slepé kočky Slepice, tak zní poněkud cynické jméno jedné z našich koček, která vnímá očima jen

intenzitu osvětlení, jinak je slepá. K této újmě došlo tak, že kočka, která ji porodila, se se svými koťaty schovala na neznámém místě, tudíž jsme koťata nemohli léčit. Když je přinesla, měla Slepice již natolik zanícené oči, že i přes naši snahu se je nepodařilo zachránit.

Slepá kočka má život dosti odlišný od ostatních koček. Patrné je to hlavně v pohybu, Slepice

chodí pomaleji, vše důkladně zkoumá čichem a sinusovými chlupy, málokdy se rozběhne. Je pomalejší i v reakci na podněty. Když skáče na vyvýšenou plochu, nejprve natáhne přední tlapky na místo, kam chce vyskočit, a teprve potom se tam vyhoupne (viz Obr. 18). Pokud skáče někam, kam nedohmátne, musí to být hodně známé místo.

Velké odlišnosti od ostatních koček najdeme v sociálním chování. Pokud pozorujeme Slepici

u misky se žrádlem, je daleko méně průbojná a polyká pomaleji, proto také jí průběžněji,

41 Zdroj: Podle (17) strana 16-17. 42 Zdroj: Podle (5) strana 106. 43 Barevně vidí také většina ptáků, plazů, obojživelníků, ryb, ale barvy rozlišuje i hmyz. Výzkumy prokázaly, že i teoreticky barvoslepí kopytníci jsou schopni odlišit některé barvy od stejného odstínu šedi. 44 Zdroj: Podle (5) strana 105. 45 Zdroj: Podle (11).

22

převážně ve chvílích, kdy ostatní kočky odpočívají. Vzhledem k pochopitelné zranitelnosti a ze slepoty vyplývající frustraci je Slepice vzhledem

k ostatním kočkám distanční, při očichávání přechází v syčení a obranu. Na žádnou jinou kočku však záměrně neútočí. Jako o jediné z koček, které máme pohromadě, dá se o ní říci, že nemá s žádným jiným spolubydlícím specifické vztahy – ke každému se chová stejně.

Nelson, ještě nedospělý kocour, má jedno oko částečně zakalené, což mu také ztěžuje zrak.

Jeho chování je značně odlišné – je hbitý, dominantní, ze žrádla vždy vybírá největší kusy. To může být způsobeno nejen mírným zrakovým handicapem, ale například také tím, že je jediným kocourem, nebo tím, že byl nejslabším kotětem ve vrhu.46

Slepice – Obr. 16

Nelson – Obr. 17

Obr. 18

3.3.2 Sluch Sluch je u koček druhým nejdůležitějším smyslem. Právě on je zodpovědný za zázračné

případy navrácení koček k majiteli i po dlouhé době a po překonání mnohasetkilometrové vzdálenosti – kočky hledají domov především podle determinujících zvuků.47

Kočka je schopna vnímat tóny – podobně jako například potkani – až do frekvence 70000

Hz. 48 Porovnáme-li to s lidmi, kteří jsou v mládí schopni vnímat zvuky o maximální frekvenci 20000 – 24000 Hz, ve stáří jen 16000 Hz, slyší kočky tóny o dvě oktávy vyšší, než je horní hranice slyšitelnosti u člověka.49 To pro nás ovšem neznamená žádný handicap – my nepotřebujeme a v přírodě jsme nikdy nepotřebovali slyšet jemný pískot myší, na které bychom číhali. Spíše bychom měli být ohleduplní ke kočkám, která s námi sdílejí domácnost se vším, co k ní může patřit – i hlasitými hádkami nebo řvoucí hudbou.50

Kočky a hluk Ačkoli se všeobecně doporučuje nezatěžovat jemné kočičí uši jakýmkoli zbytečným hlukem,

často se kočky k hlasitým zvukům okolo staví nečekaně. Pokud kočce pustíte z magnetofonu mňoukání, sice ji to na chvíli vzruší, ale nedostatek jiných podnětů způsobí, že se zvíře brzy habituuje a na podnět přestane reagovat. Mnohé kočky mají ale rády hudbu. Dokud bylo rádio pro Žahoura novým objektem, ihned po jeho spuštění k němu spěchal a i při vysoké hlasitosti seděl u něj a naslouchal. Dost nedůvěřivě zkoumal kytaru. Do nepříčetnosti ho rozrušilo, když jsem začal strunou kytary rozechvívat kus papíru, což dělalo prapodivný zvuk. Chvíli přibíhal k nástroji, chvíli se zděšeně vrhal pryč.

46 Více o těchto kočkách v kapitole o sociálním chování. 47 Zdroj: Podle (18) strana 18. 48 Zdroj: Podle (19) strana 70. 49 Kočka ostatně nechává za sebou v hranici slyšitelnosti nejen člověka, ale i koně (30 až 40000 Hz), psovité šelmy (40 až 50000 Hz) či hmyzožravce (60000 Hz). 50 Zdroj: Podle (5) strana 107.

23

Kočky většinou rozruší, když se jim hlučně smějeme. Spojovat to s tím, že si kočky myslí, že se smějeme jim, asi není oprávněné – zřejmě je rozrušuje tak nečekaná salva silného zvuku, vycházející ze známého objektu.

Návyk (habituace) je nejjednodušším typem učení, který spočívá v tom, že si živočich

zvykne na nějaký často opakovaný podnět a už na něj nereaguje. Bude-li se v blízkosti kočky ozývat hlučný zvuk, nejprve se vyruší, bude neklidná, poté začne vjemy automaticky ignorovat. Biologických významem tohoto jevu je „šetření“ nervové soustavy a svalů, které se takto nemusí namáhat, neboť opakovaný podnět zřejmě není nebezpečný, a tedy vyžadující pozornost.

Velice zajímavě na nás působí lidé, kteří dokážou „stříhat“ ušima. Patří mezi ty jedince, jimž

se podařilo ovládnout některé ze šesti svalů, které u člověka pohybují ušním boltcem. U kočky by neschopnost pohybovat ušima znamenala velkou nevýhodu – jejím uchem pohybuje 27 svalů, což jí umožňuje výborně zachycovat zvuk a také přesně určit směr, ze kterého zvuk vychází.

I kočkám se s postupujícím věkem snižuje schopnost zachycovat vysoké tóny. Tento proces

můžeme sledovat již od třetího roku kočičího života, nápadný pokles sluchových schopností zaznamenáme ve věku asi čtyři a půl roku. Stáří a nemoci mohou být příčinou úplné hluchoty koček, u bílých modrookých koček jsou dokonce zaznamenány časté případy vrozené hluchoty. S ohluchnutím se však kočky velmi dobře vyrovnávají.51

3.3.3 Čich Čich – smysl to podle výzkumů u lidí obecně velmi podceňovaný – je vývojově nejstarším

smyslem, prvním, kterým se živočichové řídili. Spolu s chutí (čich je asi 30000krát citlivější než chuť) mluvíme o čichu jako chemickém smyslu. Je užitečný v činnostech, které bychom asi přiřadili hlavně ke zraku a sluchu – v nalézaní potravy, v orientaci i v rozmnožování. Výzkum čichového ústrojí je velice obtížný – čichové buňky jsou přesně vyladěny na určitou většinou chemicky nikterak čistou chemickou substanci. Mozková centra pro zpracování čichových vjemů jsou ve vývojově nejstarší části předního mozku. Na zpracovávání čichových vjemů se podílí také limbický systém, thalamus a hypothalamus.52

Pro kočku je tedy čich taktéž velice důležitý. V nosní sliznici má kolem 19-ti miliónů

specializovaných čichových buněk, zatímco člověk jich má jen 5 miliónů (ale třeba takový foxteriér jich má okolo 147 miliónů). V jemnosti čichu předčí domácí kočka i své velké africké a indické příbuzné. Pokud kočka odmítne jíst zamřelou nebo hnijící potravu, stojí za tím také čich. Je totiž velmi citlivý na sloučeniny dusíku.53 Proto se chovateli může snadno stát, že pokud se jeho kočka nachladí a ucpe se jí nos, její apetit se sníží a ona bude odmítat normálně přijímanou stravu. Nutnost očichat si potravu je u kočky velmi silná.54

Během chovu bylo vypátráno několik vůní, které mají na kočky omamné účinky.

Nejznámějším producentem takové vůně je bylina šanta kočičí (Nepeta cataria), která má svým chemickým složením velmi blízko k látkám, které vylučuje říjná samice kočky. Její účinek, projevující se extatickými stavy a převalováním se v porostu takovéto rostliny, je logicky nejsilnější u kocourů. Podobné účinky má i kozlík lékařský (Valeriana officinalis). Nikdy mě

51 Zdroj: Podle (17) strana 18. 52 Zdroj: Podle (19) strana 72-74. 53 Zdroj: Podle (17) strana 17. 54 Zdroj: Podle (5) strana 108.

24

nepřestanou udivovat autoři či autorky populárních příruček o chovu koček, které čtenáři vřele doporučují pořízení takovéto zelené drogy. Jako by hlavním důvodem k chovu koček pro ně bylo dětinské pobavení při pohledu na omámenou kočku.55

Přitažlivý lidský pot Žahour projevuje obrovské vytržení, čichá-li lidský pot.

Zavrtává se hlavou do podpaží (což je ovšem také pozůstatkem z kotěcího věku) a nemůže se nabažit. Zajímavé.

Viz obrázek vpravo.

Obr 19

Naproti tomu známe jisté substance, které kočičí čich nesnáší, například kůru citrusových

plodů. Mnozí autoři příruček o chování koček doporučují extrakty z citrusů k řešení takových problémů, jako je olizování majitelovy tváře kočkou. Nevím, jestli je moudré nanášet si po obličeji kyselý výtažek z citronu...56

Existují dokonce teorie o tom, že kočky jsou schopny prostřednictvím našich pachových

výměšků vnímat napětí v chování.57

3.3.4 Chuť O druhém chemickém smyslu je obecně známo, že je uskutečňován prostřednictvím

přibližně 10000 chuťových pohárků. U člověka a řady savců tyto pohárky rozlišují čtyři základní chutě: sladkou, slanou, kyselou a hořkou. Lidé mají tyto pohárky rozmístěné na povrchu jazyka a na jeho kořeni. Mnoho savců je má ale umístěny i na měkkém patře a v zadní části hltanu.

V oblasti chuťových návyků kočičím tělem hodně zmítaly módní vlny domestikace. Kočky

totiž od přírody nejsou schopny cukr trávit a když ho dostanou více, končí to průjmy. Díky soužití s člověkem se ale tato skutečnost začala měnit. Kočky se tak ve svém vývoji v lidské společnosti pomalu mění z modelu zvířete, které takřka úplně postrádalo chuťové pohárky pro vnímaní sladkého, v model blízký psovi, který sladké vnímá od přírody. Podobný osud ale potkal a stále potkává člověka samého – ve vyspělém světě lidé konzumují mnohem více řepného cukru, než tomu byla jejich těla zvyklá v přírodě. I ta ale dala vzniknout například kočce plochočelé (Felis planiceps) z jihovýchodní Asie, která s oblibou pojídá hlízy batátů. Mandžuští tygři na podzim rádi ořechy, bobule a ovoce a malajští tygři zase plody durianu. Jakkoli rád čtu o zajímavých stravovacích návycích koček chovatelů-spisovatelů, mnohé nabádání k převedení koček na vegetariánskou stravu (dokonce v chovatelských příručkách) zvláště amerických autorů či autorek považuji za maximální stupeň omezenosti. To, že všežravý člověk dobrovolně vypouští tu složku potravy, která mu dovolila se mozkově vyvinout a slovo „vegetarián“ vůbec vymyslet, doufám ještě nemusí znamenat, že bude takto s dobrým úmyslem týrat svého od přírody čistě masožravého společníka.58

55 Zdroj: Podle (14). 56 Zdroj: Podle (16) strana 102. 57 Zdroj: Podle (5) strana 141. 58 Zdroj: Podle (5) strana 108.

25

Pokud nechceme, aby kočka něco olizovala (třeba vlastní bradavky, některé lidi to prý pohoršuje), doporučují nám autoři chovatelských příruček potřít to extraktem „hořké jablko“. Kočkám to nechutná.59

3.3.5 Hmat Poslední „základní” smysl je zajišťován mechanoreceptory a nervovými buňkami citlivými

na teplotu v kůži. Kočka má v kůži velké množství hmatových zakončení – proto je také tak citlivá na doteky. Vlastní přítulnost kočky souvisí ale hlavně s velkým významem hmatu při sociálních vztazích. Tělesný kontakt kotěte s matkou je totiž pro jeho další vývoj nezbytný.

„Hmatokočka“

Obr 20

Tak bych nazval obdobu známé kresby lidské postavy, která má tělesné proporce velké přímo úměrně citlivosti na daných místech. O něco takového jsem se pokoušel u kočky. Protože kocour Nelson, kterého jsem zkoumal, mi těžko řekne, jestli vnímal jeden nebo dva vpichy na kůži (jak se pokus prováděl u lidí), prostě jsem si s ním hrál tak, že jsem ho píchal špejlí a on ji na to honil. Výsledek je na Obr 20 vlevo. Zdůraznil jsem zejména mizivou citlivost ocasu a lopatek a velkou citlivost tlapek a kořenů sinusových vousů. Poměrně citlivá je také bederní oblast.

U koček se ale ještě vyvinuly hmatové (sinusové) vousy, které mají v okolí svého kořene

nahromaděná nervová zakončení. Má je nejen na hlavě (v okolí tlamy, horního rtu, obočí), ale také na spodní straně předních tlapek.60

Fenomén sinusových chlupů („vousů“)

V laickém prostředí panuje názor, že délka těchto vousů označuje největší šířku těla a umožňuje kočce odhadnout, zda se hladce protáhne určitou mezerou a nezpůsobí přitom hluk. To je ovšem jen dohad, který zatím nikdo nepotvrdil. Z mých zkušeností je zřejmé, že kočky mají větší zábrany vlézt do škvíry, která je užší jejích sinusů, ale není to tak, že by tam odmítala vlézt vůbec. Navíc délka sinusů se liší plemeno od plemene.

Jisté je, že hmatové vousy jsou pro kočku nepostradatelné

v případech, kdy má omezenou viditelnost. V takovém případě jí pomáhají prozkoumávat okolní prostředí a zvíře je připraveno na jakékoli zavadění o vousy bleskurychle reagovat. Někteří pozorovatelé kočičím vouskům přikládají stejnou funkci, jakou mají vousky u pouštního hlodavce tarbíka, kterému i ve velkých rychlostech pomáhají zabraňovat srážkám s nečekaně se vynořivšími terénními překážkami. Ustřihnutím hmatových vousků (což mne, jako malé dítě, přiznám se, v rámci „kočičího kadeřnictví“ docela bavilo – než jsem dostal na zadek) kočku značně zneklidníme.61

Délka sinusových chlupů liší

se plemeno od plemene. Pro srovnání: Nahoře modrokrémová britská krátkosrstá kočka, dole Rex – Obr 21

59 Zdroj: Podle (16) strana 39-40. 60 Zdroj: Podle (5) strana 110. 61 Zdroj: Podle (16) strana 19.

26

Podobnou vymoženost, jako jsou hmatové vousky, nemají jen kočky. Jsou jí vybaveni třeba

potkani, hmyz, jakýmisi hmatovými jemnými pery jsou obdařeni například lelci, sovy a kachny.62

3.3.6 Další smyslová ústrojí V rámci výzkumu koček si ale vědci i pozorovatelé všimli dalších kočičích smyslů, které

člověk nemá a tudíž si nedokáže představit, jak k jedinci promlouvají. Bezpochyby zajímavým ústrojkem, jímž kočka disponuje, je tzv. Jacobsonův orgán. Tato 1,25 cm dlouhá smyslovými buňkami vystlaná trubička je nejdůvěrněji známá u hadů, kteří její pomocí analyzují molekuly pachů, přenášené rozeklaným jazykem. Všeobecně se má za to, že kočkám zesiluje pachové a chuťové vjemy, zejména ty pachové v oblasti sexuálního života. Pro její užívání se vžil termín, který se nám nejspíše propojí s kopytníky – větření, odborně flémování. Kočka při této činnosti ohrnuje nos a vraští pysky. Ty domácí ovšem takto zastihneme jen zřídkakdy.

Kočka flémující Při této činnosti se mi poštěstilo kočku vidět jen jedinkrát –

byla to Magdaléna, která cítila pach konzervy, která měla ovšem v tu chvíli přivřené víčko a navíc se nacházela asi metr nad hlavou kočky v mé ruce. Kočičí větření vypadá velmi komicky.

Větřící kočka – Obr 22

Různé (mnohdy až neuvěřitelné) příběhy, kdy kočky dokázaly vycítit lavinová nebezpečí,

uragány nebo tornáda, nasvědčují existenci dalších, pro člověka nepochopitelných kočičích smyslů. Mluví se o zvýšené citlivosti na změny geomagnetismu, negativních zón, tlaku nebo sluneční aktivity, o reakcích na výskyt kovů, vodních zdrojů. Kočky se tak například už před několika tisíci lety chovaly na svazích sopek, neboť měly dar vycítit vulkanické nebezpečí a panikařit mnohem dříve než jejich majitelé. Na vzniku fám o zázračnosti a nadpřirozenosti koček se ale zřejmě nejvíce podílí ne to, že by kočky byly na takovéto podněty extrémně vnímavé, ale spíše to, že člověk je vůči nim naprosto hluchý.63

Zajímavé je, že kočky jsou s největší pravděpodobností schopny vnímat změny tlaku očima.

Dá se tak mírně nadneseně říci, že kočky užívají zrakového ústrojí i k slyšení.64

3.4 Komfortní chování

Komfortním chováním rozumíme péči o tělní pokryv a povrch, dalo by se říci takovou zvířecí toaletu. Kočky mu věnují nemalou část dne, svým mytím jsou přímo pověstné. Z

62 Zdroj: Podle (17) strana 69. 63 Zdroj: Podle (5) strana 110. 64 Zdroj: Podle (18) strana 18.

27

hlediska výjimečnosti můžeme v etologii zmínit způsob mytí pro jazyk nedostupných tělesných partií pomocí navlhčených tlapek, čehož jinak využívají ostatní šelmy, hlodavci a zajíci Při olizování svého kožichu ulpívají chlupy (tzv. bezoáry)65 kočce na jazyku, ta je polyká a poté je ve větším množství vyzvrací. K iniciaci tohoto procesu si většinou kočka pomáhá požíráním nejedovatých jednoděložných bylin. To jí také pomáhá při vyvrhování nestrávených zbytků potravy.

Kočka si olíže tlapku a následně si otírá tvář – Obr 23

Kočka si myje jazykem okolí genitálií – Obr 24

Chcípačka při reflexivní činnosti – vypuzené hleny z nosu slíže a spolkne – Obr 25

Vzájemné olizování a čištění je u koček důležitým způsobem, jak si v komunitě dát najevo

náklonnost. A protože kočka nemá jakékoli zábrany považovat člověka za svého výsostného společníka, ráda ho olizuje – na rukou (některé kočky se poměrně rychle rozvášní a začnou

kousat), na obličeji (což mnohým lidem přijde natolik nehygienické, že se jí to snaží za každou cenu znechutit66) a i ve vlasech. Vzhledem k tomu, že lidské vlasy jsou obvykle delší a hrubší než kočičí srst, kočku to většinou brzy omrzí, neboť vlasy se jí zakroutí v tlamě.67

V případě, že jistá motivace v daném momentu

převýší nad nutností udržovat si tělo v čistotě

(například když kočky žerou), dokáže být kočka až neuvěřitelně nečistotná. (viz Obr 26).

Do okruhu komfortního chování také patří

defekace, tedy kálení, která je u koček z našeho pohledu velmi hygienická. Zřejmě vzhledem k nebezpečí ucítění většími šelmami68 se u koček vyvinul silný pud zahrabávat výkaly, který musí být po vyprázdnění splněn. Proto většinou není těžké naučit kočku v bytě navštěvovat známý kočičí substrát, který obvykle umisťujeme do lavoru.69 Zajímavé je, že potřeba zahrabávat výkaly se u kočky vyvinula tak, že se u kočky spustí okamžitě po defekaci a trvá zcela určitou dobu, bez ohledu na to, zda kočka výkaly vůbec zahrabává. (Takže například můžeme pozorovat, jak kočka zaujatě škrábe dlaždice a teprve po chvíli toho nechává).

Při žrádle kočky hygieny nedbají a omylem nanesené žrádlo na hlavu jim nevadí.Očistí se po jídle.– Obr 26

65 Zdroj: Podle (16) str. 51. 66 Zdroj: Podle (16) str. 40. 67 Ale třeba takového Pazoura to bavilo v takové míře, že mi přečistil půlku hlavy. 68 Zdroj: Podle (16) str. 47. 69 Zdroj: Podle (17) str. 21 - 22.

28

Kočka a její záchod Musím uznat, že s Žahourem jsem měl docela štěstí.

Ihned, jakmile mi ho v jeho půl roce přivezli, položil jsem ho do lavoru se substrátem a když měl potřebu, neváhal jej použít. Přesto se mi dvakrát vymočil do postele, pokaždé ovšem, když byla čerstvě povlečená a navoněná. Zřejmě to tedy bylo proto, že nový pach mu byl nepříjemný a on ho chtěl přebít, ačkoli mnozí chovatelé by to mohli vykládat i jako značkování majitelova místa nebo schválnou pomstu za to, že bývám velkou část dne pryč. Přesto je mi toto jeho chování dosud záhadou.

Rozhodně mnohem menší záhadou, než je častý

problém chovatelů s tím, že kočky vykonávají svou potřebu do hlíny v květináčích. Dočetl jsem se dokonce i o tom, že kočka doma močí na sporák.70

Žahour při intimní činnosti. –

Obr 27.

Do komfortního chování zahrnujeme i péči o neustále rostoucí drápy (nehty). Kočky tuto

situaci řeší v přírodě otupováním přerůstajících drápů o dřevo. V bytě se často domestikovaná kočka s vděkem obrátí k cennému nábytku.71

Spouštěcí (= klíčové) podněty Jsou podněty, které "odemknou" určité chování, nastartují ho. Takové chování je řízeno

spouštěcím mechanismem (AAM/IRM), čímž rozumíme soubor všech struktur organismu, které se účastní rozhodným způsobem spuštění určité reakce. Spouštěcí mechanismus se pro jednoduchost popisuje jako jakýsi strojek uvnitř zvířete, který po iniciaci podnětem vykoná nějaký sled úkonů. Přestože jsou AAM modifikovatelné učením, jedná se o vrozené dary. Díky tomu mohou již dvanáctidenní mláďata sýkory koňadry (Parus major) reagovat přikrčením na varovný hlas matky. Klíčové podněty jako takové označují hlavně znaky, kterými se vzájemně ovlivňují různé druhy - tedy například kořist a predátor. Jejich podskupinou jsou spouštěče, o kterých mluvíme hlavně v případě vnitrodruhové komunikace.

Kočičí škrábání Žahour celou situaci v městském bytě řešil tak, že začal systematicky likvidovat letitý fíkus. Po zamezení přístupu k okrasné rostlině si za cíl vybral lepenkovou krabici. To už bylo lepší – krabice se dá obětovat, horší byl každodenní nepořádek z natrhaného papíru. Nakonec to vše víceméně vyřešil z domova přivezený vhodně instalovaný kmínek bezu.

Žahour škrábe lepenku. – Obr 28

Nelson užívá k údržbě drápků polystyren. – Obr 29

Pepině stačí pneumatika – Obr 30

70 Zdroj: Podle (16). 71 Zdroj: Podle (19) str. 97.

29

3.5 Spánek a biorytmy

Každý živý organismus je odborně řečeno jakýmsi systémem mnoha periodických cyklů od

doby několika milisekund v nervových spojích až po denní, roční, a dokonce několikaleté cykly v početních změnách populací. Nejjednodušší biologické rytmy - tedy biorytmy - spočívají ve střídání činností (hledání potravy, čištění těla) s klidovou fází. Druhů biorytmů je celá řada - známe lunární biorytmy, které ovlivňuje Měsíc (vliv na rozmnožování, sběr potravy), roční, existují ale i kratší sezónní cykly, například předprogramovaný rytmus pro línání kočičí srsti.

Vraťme se k nejvděčnějšímu biorytmu - k rytmu dennímu (cirkadiánnímu), který se opakuje

po 24 hodinách. Kočka je nočním živočichem a podle toho vypadá její denní režim. 72 Přestože se kočky samy o sobě přizpůsobují životnímu stylu svých majitelů a jsou o něco aktivnější přes den, než je jim přirozené, pravý aktivní život si skutečně nechávají na noc.

Noční postrachové Tak by se dalo kočkám skutečně říkat. Kočka má denní útlum aktivity přibližně mezi 9:00 a

16:00, což je ovšem velmi individuální. Od 23:00 se kočky přesouvají z klidné polohy do období her a honiček, což jim vydrží až do rána. Žahour přes den odpočívá a občas se jde nažrat, zatímco přes noc terorizuje byt – zkoumá, s čím by si hrál, obtěžuje lidi ve spánku (popřípadě škrábe na dveře, když se k nim nemůže dostat) a běhá a skáče, po čem může.

Cirkadiánní periodicita Cirkadiánní periodicita je známá je známá již u rostlin a v živočišné říši existuje od prvoků po člověka. Lidští dobrovolníci se nechali zavřít do zvláštního bunkru, který byl zcela oddělen od okolního světa. Světlo si mohli vypínat a zapínat dle vlastního uvážení. Po určité době se fáze prodloužila na 25 až 26 hodin, u některých lidí dokonce až na 30 - 33, někdy i 50 hodin. Některé fyziologické funkce, jako například tělesná teplota, se ale tomuto dlouhému rytmu nepřizpůsobily a udržovaly přibližně pětadvacetihodinovou periodu. Sídlo vnitřních hodin se hledalo dlouho - u hmyzu se našlo v mozkových uzlinách, u ptáků v šišince mozkové (epifýze). U savců bylo nalezeno ve stropě mezimozku, a to v oblasti suprachiasmatického jádra.

Spánek je - jak asi podvědomě tušíme - způsobem, jak živočichové dávají svému tělu a

zejména mozku a smyslovým orgánům možnost odpočinku. Během spánku si také ukládáme paměťové záznamy. Lidé (stejně jako lidoopi) spí poměrně dlouho - ovšem ne tak dlouho jako kočky, které si denně dopřávají 13 až 16 hodin spánku. Není divu, vzhledem k jejich velkému smyslovému vybuzení, když jsou vzhůru.73 Hloubka spánku se liší zvíře od zvířete s tím, jak velkým bezpečím si může být spící zvíře jisto. Kočka, šelma, která nemá tolik nepřátel, má tak v porovnání s třeba takovou kachnou, která zavírá oči pouze na 0,5 až 3 minuty, klidný spánek. Oči mohou klidně zavřít, přesto mají, vztaženo k nám, lidem, spánek lehký a některé jejich smysly jsou i během spánku schopny pohotově informovat kočku o okolním dění, zejména dokumentovat podezřelé zvuky.

72 Zdroj: Podle (19) str. 89 - 92. 73 Například takoví sloni spí denně jen 2 až 2,5 hodiny.

30

Kočky divoké nemají příliš pohodlné ležení - musí jim vystačit uvelebení se na větvi, podobně jako levhartům, mývalům, většině ptáků nebo poloopicím.74 Domácí kočka by své lesní příbuzné přišla asi velmi zmlsaná - nemusí se totiž křečovitě choulit na větvi, může se pořádně rozvalit a také toho využívá.

Kde všude se kočka uvelebí ku spánku Pamatuji si kočky, které, přestože na vesnici

je nejlukrativnější seno, si ustlaly třeba pod blatníkem automobilu nebo na krávě. V kleci se mnohým dobře leželo, když spaly stočené v jídelní misce. Žahour v Liberci sice nejčastěji využívá své oblíbené bedny, ale nedělá mu potíže schoulit se v umyvadle, ve vaně či rozvalit se na zádech pod radiátorem.

Mnoho koček spí nejradši na člověku.

Rozvalený Žahour – Obr 31

Často řešenou, ale doposud nevyřešenou otázkou jsou kočičí sny. Často jsem pozoroval

kočky, jak se ve spánku převalují, ale nikdy se mi nepodařilo vidět kočku, jak začíná příst, syčet nebo mňoukat ze spaní sama od sebe. Kočka zřejmě tak hluboko nikdy ani nespí, protože i když ji máme například na klíně a myslíme, že spí, i na malé podněty reaguje vrněním či zatínáním drápků.

Po spánku přichází nezbytné protahování, sloužící k prokrvení těla a k jeho přípravě na

celodenní činnost.75

3.6 Potravní chování

Kočka je rozený masožravec a také potenciální, ale už ne tolik rozený lovec. Loveckému

umění se malá koťata musí bedlivě učit – v prvotních fázích jim v úspěchu vadí jejich neohrabanost a hřmotnost. Kočka se musí vytrénovat natolik, aby si dobře uvědomila svou viditelnost a také možné zvuky, které by mohla nechtěně vydat.

Lovecké úspěchy a trofeje Leckdo už určitě slyšel o kočkách, které svým majitelům nosí ukázat každou myš, kterou chytí.

Podobného kocoura jsme měli jen jednoho – Jarouše. Ten ovšem nenosil hlodavce – přinesl skokana, ropuchu, užovku a několik ještěrek. Vždy je držel tak šikovně, že se jim nic nestalo. Kromě klasických úlovků, jakými jsou například ptáci, rejsci nebo myšice, se například jedné z našich koček podařilo chytit malou lasičku či potkana.

Velice důmyslně vyvinutá je technika lovu. Když kočka svou kořist zaregistruje, opatrně se

přibližuje s břichem stlačeným k zemi. Pokud vidí, že ji kořist pozoruje, ustrne v pohybu či se vhodně skryje. Kočka zřejmě razí pravidlo „nevidím-li já tebe, nevidíš ty mne“ a to jí patrně při lovu stačí. Mnoho koček si dost možná „kompenzuje“ svalové napětí tím, že nervozně švihají ocasem, což jim tím pádem trochu ztěžuje situaci. Ve chvíli, kdy je dostatečně blízko, bleskově vystřelí kupředu a shora přirazí kořist tlapkami. Poté většinou kořist ještě uvolní, aby ji mohla 74 . Stále se ale mají z našeho pohledu luxusněji než třeba takoví rorýsi, kteří spí v letu, kopytníci, kteří spí ve stoje, nebo vodní ptáci, spící na vodě. 75 Zdroj: Podle (19) str. 95 - 97.

31

lépe chytit za krkem. Pokud kočka nemá dostatečně silnou motivaci ke konzumaci kořisti, následují z pohledu člověka často kruté hry „na kočku a myš“. Kočka kořisti dá svobodu, aby ji vzápětí mohla opět chytit a takto ji trápí mnohdy velmi dlouho. Z etologického hlediska se jedná o výjimečně vhodnou příležitost k procvičení lapacích schopností. Kočka si tyto dovednosti musí neustále znovu a znovu opakovat, v případě, že není na

čem, prahová hodnota neustále klesá a kočka bere zavděk hračkami (například Žahour loví každé ráno ve vaně rybenky). Pokud se kočka rozhodne, že kořist usmrtí, neváhá a překousne ji vaz. Bylo dokonce zjištěno, že vzdálenost špičáků kočkovitých šelem je přímo uzpůsobená k délce zranitelné krční páteře kořisti.

Plížící se kočka. – Obr 32

Prahová hodnota Prahovou hodnotou rozumíme v etologii nejmenší velikost nebo kvalitu podnětu, která je

ještě schopna vyvolat odpověď. U reflexů se málokdy mění, zato u instinktivního chování kolísá jak se stavem živočicha, tak s vnějšími podmínkami. Jako příklad snížení prahové hodnoty si uveďme známé hraní koček s klubíčkem - nebohá bavlna zde slouží jako náhradní objekt za potenciální kořist. Když samci hrdličky odňali samici, začal se po určité době dvořit vycpanině. Naopak u savčího samce ihned po kopulaci registrujeme stav opačný - totiž zvýšení prahové hodnoty, což znamená, že samec nebude nějakou dobu dávat rozmnožovacímu chování takovou prioritu. A leckterý americký úředník nemyslí celý den na nic jiného, než jak si pojede odpoledne zastřelit jelena. I u lidí - tedy hlavně u mužů - se tedy dodnes setkáváme s rudimenty loveckých pudů. Výjimkou pro kolísání prahové hodnoty jsou prvky ochranného a obranného chování, což má velký význam pro přežití živočicha. Gazele v přírodě nezáleží na tom, jestli ji vyplaší gepard za jeden den jednou nebo desetkrát - o život jí jde stejně.

Velice zajímavým pokusem na základě prahové hodnoty byl pokus Paula Leyhausena. Do

uzavřené místnosti s několika kočkami vpouštěl nové a nové myši. Kočky myši nejprve lovily, usmrcovaly a požíraly, později je přestalo bavit je požírat, posléze i zabíjet, a tak jen číhaly. Ukázalo se tak, že prahová hodnota ostatních prvků chování se zvětšila, ale nejnižší prahová hodnota číhání, u kterého musí mít kočka vždy velkou trpělivost, zůstala nízká.

Kočka domácí žere vsedě, popřípadě ve stoje. Velké kočky žerou vleže, snad aby kořist lépe

chránily. Vyrušování při žrádle nesou kočky s krajní nelibostí a pokud chováme více koček pohromadě, často se nestačíme divit, co dokážou kvůli kousku žrádla vyvádět.76

Více koček u misky Znamená rvačky a proto se chovatelé většinou starají o to, aby každá kočka měla misku

vlastní. Kočky nemusí být vůbec hladové, stačí, aby třeba dostaly lepší typ potravy, a najednou se mezi nimi naplno projevuje konkurenční agrese.

Dá se říci, že co kočka, to strategie. Mnohé si ostatních nevšímají, stojí u misky a klidně ve

svém tempu žerou. Jiné vždy bleskurychle doběhnou pro kus potravy a za mohutného syčení utečou co nejdál, kde si svůj urvaný díl překotně sežerou. Jiné, třeba Nelson, si zjednávají respekt tím, že ostatní kočky navíc pohlavkují a žrádlo jim berou takříkajíc zpod huby.

Ačkoli většina domestikovaných koček je dnes krmena masem z konzerv a granulemi, jsou

kočky při dobývání žrádla stále velmi vynalézavé. S potravním chováním a loveckými návyky také úzce souvisí tématika učení a hry.

76 Zdroj: Podle (17) str. 21 - 22.

32

Jak se dostat ke konzervované stravě

Žahour si vybírá už v ledničce. – Obr 33

Vyškrabává obsah plechovky packou. – Obr 34

A pak ji olizuje. – Obr 35

Magdaléna u žrádla. Všimněte si postoje. – Obr 36

Žahour při své oblíbené činnosti – rozbalí mi svačinu, vylíže sýr a nechá být. – Obr 37

Agrese Důležitým prvkem v chování je chování agresivní, které vzbuzuje zájem odborníků i široké

veřejnosti. Strach ze snahy přenášet poznatky o zvířecí agresivitě na lidskou společnost vyústil za totality k zákazu vydávání některých takovýchto publikací a dodnes se mnozí lidé pokoušejí vysvětlovat agresivitu v živočišné říši pouze za přenesený vztah lovec-kořist, agresivitu u lidí pak naprosto popírat (přitom je to jeden z hlavních problémů moderní civilizace).

Pojem agresivity tedy neužíváme v případě loveckého chování, agresivita je většinou

vnitrodruhová, může být i mezidruhová, jedná-li se o konkurenční boj - jako příklad si uveďme roztržky mezi supy a hyenami nad zdechlinou nebo mezi zvířaty u napajedla. Biologický význam agresivity je zásadní a velmi různorodý. Především zajišťuje rovnoměrné rozptýlení příslušníků stejného druhu po vhodném biotopu, zabraňuje jejich přílišné koncentraci na jednom místě a tím i nedostatku potravy. Snižuje také možnost nákazy, má tedy význam hygienický. Velký význam má také v hierarchickém uspořádání skupin společenských zvířat. Přílišná agresivita má také své nevýhody - v potyčkách jsou často zraněni nebo usmrceni potenciálně silní jedinci.

Apetenční a konečné chování (tento medailon jsem umístil za potravní chování proto, že je na něm nejlépe

vysledovatelný) Apetenční chování (ze slova appetite - chuť, touha) označuje první část chování, kdy zvíře

směřuje k určité cílové aktivitě. Ta probíhá nejčastěji krátce a stereotypně a nazýváme ji chováním konečným. Příklad pro všechny z lidské společnosti - uvařím si brambory. Loupání, ohřev vody, vaření, servírování - to vše bych mohl označit jako apetenční chování. No a vlastní konzumace - stereotypní podávání brambor do úst a prosliňování - je pak chování konečné. Oproti konečnému chování je to apetenční variabilnější, uplatňuje se v něm zkušenost, učení, orientační projevy. Mezi těmito dvěma typy chování ale neexistuje přesná

33

hranice. Například pes, který přeleze plot, aby se dostal k říjné feně, se sice obecně dostal k možnosti konečného chování, jímž je kopulace, přesto ještě jako další složku nemůžeme opominout námluvy a hry, které kopulaci předcházejí. Zajímavá je dosud sporná apetence v případě ochrany před nepřítelem - často si například v klidu žijící zvířata ze zoo najdou jako náhradního nepřítele nějaký neživý objekt, stejně jako my si často najdeme čas jít do kina na thriller.

3.7 Učení a hra

3.7.1 Učení Učení je procesem, který vědecky řečeno zabraňuje selhání vrozeného programu, je to

přizpůsobení se ke zlepšení vazeb mezi živočichem prostředím. Učíme se, aby nám šla určitá činnost snáze, rychleji, efektivněji, abychom překonali určitou překážku – stejně tak to mají zvířata. Obecně platí, čím je živočich vývojově mladší a tím ve výše stojící skupině, tím hraje v jeho životě učení významnější roli. Výhoda učení spočívá v daleko rychlejší a přesnější adaptaci na neustálé změny prostředí (klimatické změny, objev nových potravních zdrojů, noví nepřátelé...).

Učení rozlišujeme na:

Nutné (obligatorní), do nějž patří zejména učení v oblasti ochranné, obranné a potravní. Mladá kočka chytí rejska a sežere ho, poté ho ovšem (vzhledem k jeho jedovatosti) vyzvrátí a později už uloveného rejska nikdy nepozře. Stejně tak dítě, které se jednou dotkne rozpálené plotny, už to podruhé zkoušet nebude. Výběrové (fakultativní), složitější, které je spojeno se hrou. Zvíře při tomto učení musí vynaložit hodně pokusů, než se například oklikou dostane k potravě. Jako příklad si můžeme dát primáty, kteří v experimentálním prostředí využívají tyče k dosažení banánu zavěšeného na stropě.

Předpokladem pro učení je paměť, která získané poznatky registruje, třídí a ukládá. V jejím plném pochopení máme ale dosud mnoho mezer. Základní dělení paměti je na krátkodobou (která, jak se domníváme, je ukládána ve formě elektrických kruhových impulsů v nervové soustavě) a dlouhodobou (která probíhá zřejmě na chemických principech), můžeme se také bavit o určitých typech, jako je paměť:

Epizodická – tedy ultrakrátká, kde dochází k prvnímu „konkurzu“ pro záznamy Významová, která v mozku udržuje pravidla často opakovaných dějů Smyslová, která je myslím jasná Časoprostorová, uchovávající informace o tom, kde a kdy určitý jev nastal Motorická paměť, přechovávající informace o daných souhrách svalů atd.

Zajímavé je (a pokud jste, milá čtenářko/milý čtenáři, studentem jako já, asi tomu nebudete věřit), že záznamy se do paměti vrývají vlastně i proti vůli živočicha. Náš slavný fyziolog J. Bureš totiž zjistil, že potkan se averzivně učí i v narkóze, dokonce i v hlubokém bezvědomí. Švábi zašli ještě dál – nejenže i bezhlavý šváb je schopen se učit, dokonce každý článek jeho těla je schopen si zapamatovat, že k tomu, aby se vyhnul trestu elektrickým šokem, musí zdvihnout nohu.

Za pomoci učení kočka rozpoznává svoje koťata a koťata poznávají matku. Obzvláště u

mláďat je za toto zodpovědná senzitivní perioda (ta se vlastně v určité formě projeví i u matky), která u koťat způsobí možnost vtištění (imprintingu). Pokud si vzpomínáte na kapitolu o

34

domestikaci kočky, dáte mi jistě za pravdu, že právě tato vlastnost je klíčová pro to, že si kočka zafixovala člověka jako druha.

Vtištění (imprinting) Jmenujme v souvislosti s učením ještě jeden pojem, jímž je vtištění (imprinting).

Rozumíme jím velice rychlý typ učení, probíhající v raném věku, kdy si zvíře jasně a neměnně (ireverzibilně) zafixuje jisté objekty podle jejich určitých znaků. Nejčastěji o vtištění mluvíme v případě zapamatování si vzhledu matky mládětem. Experimentálně bylo zjištěno, že zvíře je schopno považovat za rodiče nejen jiný živočišný druh (jako to částečně činí kočka s člověkem), ale třeba i neživé objekty. Imprinting se také uplatňuje ve vtištění sexuálního partnera, méně třeba v oblasti potravních návyků. Kočky, které byly v době výchovy koťat krmeny kaší z brambor a banánů, nevědomě vštípily svým mláďatům takto pokřivenou potravní preferenci.

Jak již bylo řečeno, období možnosti vtištění (tedy senzitivní perioda) se po uplynutí již nedá dohnat a jeho výsledky se již nedají zvrátit. Pokud vychováváme během senzitivní periody jedince v prostředí chudém na podněty, či přímo naprosto izolovaně, vyroste z něj tvor se silnými duševními poruchami a celkově sníženou aktivitou.77

3.7.2 Hra Velkým předpokladem pro schopnost učení je schopnost zvědavosti a hry. Díky těmto

prvkům chování zvíře – vlastně principem náhody – často přichází na efektivnější řešení určitého problému. Člověk si na tom koneckonců vystavěl kulturu. Pokud kočce nabídneme neznámý předmět, bude na něj v rámci své zvědavosti zkoušet různé projevy – bude se o něj otírat, bude si s ním chtít hrát, bude ho ochutnávat nebo se na něm uvelebí ke spánku. Zvědavost a hra, velmi dobře vyvinuté obecně u mláďat, u papoušků, havranovitých pěvců, některých šelem, hlodavců a samozřejmě primátů i v dospělosti, dávají tak svému majiteli netušené možnosti.

Nejlépe je hra definovatelná u mláďat – říkáme, že hra je souborem projevů chování bez

vážného obsahu, kde se různé prvky chování libovolně mísí. Pokud si koťata hrají, můžeme pozorovat, jak například nejprve loví klacek jako kořist, potom ihned napadnou sourozence jako soka a v půlce cesty se situace otočí a z lovce se jaksi automaticky stane lovený. Předpokladem ke hře je dostatek energie a také zdraví živočicha, proto u zvířat v zajetí, o jejichž bezpečí a stravu je postaráno, pozorujeme hru častěji než u divokých zvířat. Tato zvířata mají ale také na podněty mnohem chudší život než jejich divocí příbuzní, proto má kočka v domácnosti často velkou potřebu si hrát, stejně tak zvířata v zoologických zahradách se často baví jen monotónním vykonáváním určitých úkonů, aby se nějak zabavila. Oproti reálnému chování jsou hry v některých ohledech přehnané – koťata se s oblibou sráží a lezou po sobě, což se jim v dospělosti za normálních okolností patrně nepoštěstí (přestože zrovna u domestikované kočky tyto prvky mnohdy nejsou zapomenuty). Za nejvyšší stupeň hry jsou právem považovány hry s předměty, užívání hraček. To je u koček dosti bohaté téma, kočka málokdy pohrdne zajímavým, rychle se pohybujícím předmětem.78

77 Zdroj: Podle (19) str. 109 - 118. 78 Do přílohy č.7 jsem umístil zajímavé zkušenosti s hraním u zvířat, které Zdeněk Veselovský vložil do publikace (19) a které jsou přeci jenom vzdálenější od stávajícího tématu.

35

Kočičí hry a hračky Jak již víme z předchozí kapitoly, kočky potřebují hry hlavně k procvičení dovedností, jejichž

zapomenutí by bylo obrovskou životní nevýhodou. Tedy, v divoké přírodě, mezi lidmi již jejich nutnost dávno nefunguje. Jedná se ponejvíce o techniku lovu a souboje.

Začnu klasickými hračkami, které jsou dobře známé a svým pohybem napodobují

potenciální kořist. Přestože uznávám účinnost papírků na provázku a klubíček, například Žahoura nejvíce baví hra s kousky párku, mojí propiskou, kterou předtím shodí ze stolu (jako cokoli včetně sešitů, hlavně pokud mě to vyruší), a úplně nejvíc ho baví gumičky (viz Obr 38). Ačkoli o nich se dočteme, že je kočky polykají a mohou se otrávit, mému kocourovi se to ještě nestalo. Na gumičce ho nejvíce baví asi to, že když ji přidrží drápy, zatáhne za ni zuby a pustí, gumička se vymrští a odletí. U koček doma nejvíce zabíral mrtvý rejsek tažený na provázku.

Protože Žahour nemá v bytě moc co dělat, je pro něj hra vítaným rozptýlením a on udělá

možné i nemožné pro to, aby někoho zaujal. Například nejenže mu nevadí poměrně velký a hlasitý míček, kterého by se jiná kočka spíše lekla (viz Obr 39), ale pokud je při síle, skáče lidem po nohou i po zádech a provokuje je ke hře. V těchto případech už se ale jedná spíše o nácvik boje, neboť hlavním účelem je dostat lidskou ruku do sevření tlap a pak do ní zadníma nohama kopat, různě se nakrucovat, kousat a trhat ruku (přes rukáv) schovávat a dělat výpady. Do tohoto chování se často může promítat i frustrace z monotónnosti života nebo z nemožnosti utéct. V takovémto zápalu, kdy hranice mezi hrou a realitou počíná povážlivě tát, se občas stane, že kocour kope nebo kouše sám do sebe, čímž se vlastně provokuje ke hře a úspěšně se baví sám.

Donedávna jsem si myslel, že aportují jen psi. Žahour se ale z nudy naučil nosit člověku kus

párku, aby mu ho házel (viz Obr 40). Narozdíl od psů ale nezůstane civět na svého vrhače – když chce, aby mu byl párek vržen, prostě do vás strčí packou nebo škrábne. Vzhledem k tomu, že podobná zábava mu často vydrží hodiny, není to u televize zrovna nejpříjemnější.

Kocour také rád objevuje nové objekty. Trhá květy pokojových rostlin, zaujatě chytá spořič

na obrazovce počítače v podobě běžícího textu a hledá, kam mu utekl (viz Obr 41), skáče lidem v noci po prstech u nohou, šplhá po oknech a zkoumá tašky. Je otevřen i novým hrám, jako například jedna velmi zábavná: Lehl si hlavou dolů přes hranu stolu a já jsem ho zezadu šťouchal prstem. Po chvíli se mě pokoušel švihat přes ruku ocasem. To, že je to hra, jsem pochopil až poté, co asi za hodinu přiběhl a zcela stejně si lehl. Ve hře pak okamžitě pokračoval.

Každá hra získá na novou dimenzi, pokud se přenese z podlahy do vzduchu. Kočka ráda

sráží míček ze vzduchu nebo dělá téměř přemety při chytání předmětu na papírku. Další dimenzi hra dostává, pokud se podněty sumarizují – kromě optického charakteru získávají například zvukový, například šustivý papír nebo obyčejné klepání prsty.

A nakonec – největší hodnotu pro kočky mají rozhodně hry s příslušníky stejného druhu,

přestože s věkem mizí. I dvouletí sourozenci si rádi hrají. A aby kočky nebyly těmi, kdo mají ve hrách hlavní slovo – spíše než pro kočku je pro

člověka zábavná „hra na vetřelce“ (viz Obr 43), kterou jsem vymyslel. Návod: Oblékneme si košili a dva knoflíky uprostřed necháme nezapnuté. Poté chytíme nejbližší povolnou kočku a strčíme ji pod ní. Kočka zahlédne nejsnazší cestu ven a co nejrychleji vyleze – tato hra má velký úspěch na jakémkoli večírku (doporučuji doprovázet řevem rozdíraného vojáka).

36

Žahour s gumičkou. –

Obr 38

Žahour s míčkem. – Obr 39

Žahour nese kousek párku k aportu. Vzápětí mi ho hází na postel. – Obr 40

Žahour zaujat spořičem. – Obr 41

Žahour v hravé náladě. –

Obr 42

„Hra na vetřelce.“ – Obr 43

Sumarizace (= posilování podnětů) Již v počátcích etologických výzkumů se přišlo na to, že úspěšnost určitého jevu jako

spouštěče je posílitelná. Například samec ryby tlamovce útočil na atrapu jiného samce více a více s tím, jak byla doplňována o zbarvení a druhově typické pohyby. Z vlastní zkušenosti čtenář(ka) asi ví, že pokud jsme hladoví a jídlo jen cítíme, nemáme takovou chuť k jídlu, jako když ho před sebou i vidíme. U některých zvířat se zjistilo, že pokud v určité smyslu zveličíme jejich typický spouštěč, reagují mnohem intenzivněji. Například mláďata racka stříbřitého dávají před zobákem rodičů, kteří je takto krmí a na které mláďata reagují díky sytě červené skvrně na jejich zobáku, přednost červeno-bíle pruhované atrapě. Takovýmto extrémně působícím podnětům říkáme nadnormální (supranormální) podněty.

Vynalézavá kočka Pokud chce kočka něčeho dosáhnout, zkouší různé

prvky chování. Jedním z prvních je mňoukání, které má na pomoc přilákat člověka; pokud to ale nevyjde, kočka většinou šťouchá packou či škrábe. Jak je vidět na obrázku vpravo, Žahour se pokouší otevřít dveře škrábáním kliky. Vzhledem k faktu, že před nedávnem ještě škrábal dole u prahu (neboť byl zvyklý, že na pouze přivřené dveře to platí) a nyní si povšiml instituce kliky, je jen otázkou času, kdy ho napadne se na kliku pověsit. Koneckonců, jeho předchůdce otevírání dveří za kliku mistrně ovládal.

Žahour se chce dostat ven ze

dveří. Obr 44.

37

K učení a hře neodmyslitelně patří i zvědavost.

Pazour a Magdaléna zkoumají obsah konve. – Obr 45.

3.8 Kočka v množném čísle

3.8.1 Dorozumívaní Dorozumívání se uskutečňuje pomocí tzv. signálů a obecně je důležité pro včasné varování

skupiny živočichů, pro sladění různých aktivit nebo pro přenos vyladění, motivace. Signálem může být prosté tělesné zbarvení nebo jeho změna, tvar, velikost těla, určité chování nebo přímo produkty specializovaných žláz.

Komunikace může u koček probíhat v několika

komunikačních systémech (kanálech):

Pachová komunikace je nepostradatelná v hájení kočičích teritorií a v sexuálním chování. Žlázy mají kočky na hlavě, na tlapkách a pod ocasem. Chování spojené s nanášením výměšků pachových žláz na okolní předměty se ve vztahu k člověku spojilo v mazlivé otírání hlavy, které je všeobecně dobře známé. Mějme tedy na paměti, že když se o nás kočka tře hlavou, vlastně si nás značkuje.

Dotyková komunikace hraje taktéž velkou roli

v kočičím sexuálním životě a při péči kočky o malá koťata. Kočky se dotýkají čumáky, třou se o sebe nebo se vzájemně čistí. Je klíčové pro sociální chování i pro vztah kočky a člověka.

Kočka si otíráním hlavy značkuje okolí. Obr 46.

Zvuková komunikace se uplatňuje v teritoriálním, sexuálním a mateřském chování.

Kočičí repertoár zahrnuje žalostné mňoukání, svůdné předení, ale také vyčítavé naříkání a skřeky. Spousta spisovatelů poradců pro chovatele zřejmě oprávněně radí, abychom na kočky co nejvíce mluvili, že poté i ony budou rozrůzňovat svůj repertoár. Já si ale osobně myslím, že spíš my bychom se měli učit jejich řeč – je jednodušší a nepodléhá tolik módě.

38

Situace pro zvuky Je zajímavé pozorovat, jak se zvukovými signály kočky nakládají ve vztahu k člověku.

Zatímco základní signály, kterých užívají mezi sebou - syčení při potyčkách, mňoukání v období rozmnožování, pískání a vrnění v kotěcím věku a mručení matky – se těžko nějak vymykají z normálu, v kontaktu s člověkem může každá kočka využívat jiných zvuků při jiných příležitostech. Kupříkladu:

Žahour zásadně zdraví člověka mrouknutím, když vejde do místnosti. Pokud chce

upoutat vaši pozornost, užívá mňoukání, které používají malá koťata, když volají matku. Ještě jemněji mňouká, pokud se cítí v úzkých.

Magdaléna mňouká zcela nepřetržitě a pravidelně, pokud je v lidské blízkosti. Se

zvukovou komunikací tedy skončí, až když se jí ztratíte z dohledu. Pazour se zvukově projevuje jen tehdy, když ho zvedám nebo pokládám. V takovém

případě mňoukne. Chcípačka málokdy zamňouká, jen když chce dosáhnout lidské pozornosti a dlouho se jí

nedaří. Zajímavostí je, že tato kočka má zálibu ve skákání lidem za krk. Vždy ve chvíli, kdy se k tomu chystá, zřetelně zamručí. (Je to tedy jakési varování, abych rychle uhnul, nechci-li mít její drápy v zádech).

Anténa zamňouká vždy ve chvíli, kdy na ni uděláte klasické „č-č-č-č“.

O předení jsem se již zmiňoval výše. Kočka jím dává na odiv spokojené vnitřní vyladění.

I tady můžeme najít kočky, které vrní málokdy a při zcela specifických příležitostech, i kočky, které vrní okamžitě, jakmile někoho spatří. Nejlépe u Černuchy jsem pozoroval dokonce jakési „víceúrovňové vrnění“ – příklopka kočky rozechvívala zřejmě i jiné části hrdla tak, že jeden zvuk byl hluboký a stálý, druhý vyšší a překotný, oba velmi hlasité.

Optická komunikace je pro nás z rodu Homo sapiens sapiens nejlépe představitelná. I méně znalý pozorovatel koček by jistě instinktivně vycítil jejich vyladění podle vzhledu tváře, zvláště postavení vousů a odhalení zubů. V případě agonistického chování se nejen u koček setkáváme s tzv. piloerekcí, tedy naježením chlupů, které tělu dodá větší objem, také s nervózním šviháním ocasu.

Co říká kočka vzhledem Obranná hrozba: Obnažené zuby, sklopené boltce, zdvižená hlava, rozšířené zorničky Útočná hrozba: Boltce vztyčené, zorničky zúžené, patrné špičáky Pozornost: Oči rozevřené, zorničky spíše rozšířené, boltce vztyčené Napjatý výraz: Nejistota; oči mírně přivřené, zorničky lehce zúžené, boltce do stran Strach: Oči rozevřené, zorničky roztažené, boltce přiklopené do stran Napjatá pozornost: Oči rozevřené, zorničky rozšířené, boltce dopředu Uvolnění: Oči přivřené, zorničky silně zúžené, boltce polovztyčené do stran79

79 Zdroj: Podle (C).

39

Napřímený hřbet, naježené chlupy a

syčení – seznamte se s kočkou v obranné hrozbě. – Obr 47.

Opět obranná hrozba. Všimněte si, že kočka stahuje uši. Zabraňuje tak možnosti jejich poškození v souboji. – Obr 48.

Hrozba (treat displace) a imponování Se uplatňují při zastrašování nepřítele a mají také za cíl ukázat co nejpřesvědčivěji sílu

jedince, aby se tak zabránilo zbytečnému plýtvání sil bojem. Simulace síly může být provedena třeba jen skrze pachové nebo zvukové informace, například kocouři zjistí z pachových stop pravděpodobný stav a sílu svého soka. Při vizuálním kontaktu se snaží jedinec co nejvíce zdůraznit velikost svého těla (naježením chlupů, načepýřením peří), u některých zvířat hraje svou roli také barevnost. U koček dochází velmi často přímo k soubojům. Zajímavé je, že mnoho z nás si pod pojmem hrozby představí situaci dvou konkurenčních samců, kdy se jeden snaží druhého přesvědčit, že je ten silnější. Věda však dnes ví, že známe dva typy hrozby - ofenzivní (tedy tu spojenou s motivací k útoku) a defenzivní (kdy si zvíře snaží udělat hladkou cestu k ústupu). Pozoruhodné je, že oblíbené obrázky divokého tygra s rozšklebenou tlamou, které jsou u nás synonymem divokosti a dravosti, jsou jednoznačně spojeny s oním druhým, tedy defenzivním typem hrozby, jedná se tudíž o ústupovou hrozbu smíšenou se strachem. Pokud chce mít mladík na tričku hlavu tygra jako symbol divokosti a útočnosti, měl by si tam nechat vyobrazit tvář tygra s tlamou zavřenou a se sklopenou hlavou - to je tygří ofenzivní hrozba.

Chování, které je vyvoláno podnětem vzbuzujícím útok nebo útěk, označujeme souhrnně jako

agonistické. V komunikaci zvířat se velmi často uplatňuje ritualizace, což šetří jak energii, tak kapacitu

repertoáru chování.80

Ritualizace Je zajímavý fenomén pojmenovaný J. Huxleym, který označuje zjednodušení signálních

projevů tam, kde neslouží k původnímu účelu. Zásnubní tanec mnoha ptáků se evolucí hodně zjednodušil, zato se zvětšila barevnost jejich per. Podání ruky u lidí, které dříve sloužilo k ujištění, že v ruce nedržíme zbraň, se stalo přátelským gestem.

Kočka v kontaktu s člověkem využívá ritualizace, kde se jen dá. Tak například napnutím

hřbetu a vystrčením drápků, což původně slouží k protahování, dosáhne kočka, provede-li to například na naší noze, zcela záměrně naší pozornosti. I samotné mňoukání může být bráno jako výsledek ritualizace – malá koťata tak dávala najevo hlad či nepříjemné podmínky, dospělá kočka si na nás takto často vymáhá žrádlo.

80 Zdroj: Podle (19) str. 160 - 182.

40

3.8.2 Sociální chování U tématu kočičího sociálního, tedy společenského chování je třeba zmínit, že kočka je

zvířetem samotářským a pokud bychom v přírodě narazili na více koček držících se pohromadě, byla by to pravděpodobně kočka s koťaty nebo kocour s kočkou v době námluv a páření. I zde tedy člověk leccos změnil – na východě jsou známá takzvaná „sezení koček“, u nás považujeme za obyčej chovat více koček pohromadě.

Společenskost a samotářství Za sociální jsou považováni ti živočichové, kteří tráví svůj život v trvalých párech jako

základech rodin, rodinách, skupinách či u hmyzu ve státech. Tato kritéria kočka nesplňuje. Pojďme se podívat na to, co takové sociální soužití živočichům může přinášet a o co tedy kočka v porovnání s nimi „postrádá“:

Lepší ochrana před nepřítelem - známé u býložravců, kočka jako šelma bývá vysoko v potravním řetězci, často nejvýše, tudíž není příliš ohrožována jinými živočichy

Usnadnění získávání potravy - např. u vlků ve smečce, kočky se však specializovaly na tichošlápkovství a samostatný lov

Usnadnění rozmnožování (synchronizace líhnutí/porodu) je známá u hromadně hnízdících ptáků, u koček si vzhledem k nutnosti výchovy koťat, samotářskému životu a také teritoriálnímu dělení můžeme tuto výhodu také odmyslit

Dále popisujeme u některých zvířat zisk ve formě možnosti postavit velké stavby nebo rozdělit si práci.

Situace mezi větším počtem koček Přes zimu byla u nás situace taková, že jsme osm našich na sebe navyklých koček umístili do

jedné velké místnosti do domu. Vznikla tak výjimečná příležitost k pozorování. Nejzajímavější byly rozhodně vztahy mezi kočkami. Sourozenci většinou neměli jakékoli problémy v kontaktu, stejně tak mladší jedinci, jako Nelson, Kraslice nebo Chcípačka, se spolu snášeli velmi dobře. Naproti tomu nejstarší z koček, Anténa, stejně tak Mortyša, občas "milostivě svolily" některé z koček, aby se k nim přiblížila, ale na určité kočky jen syčely. Kupříkladu Jiřina syčela prakticky na všechny ostatní kočky.

Situace se nijak nemění ani za jiné situace, například když mezi kočky přijde člověk. Kočky

se sice shluknou na malé místo na klín, což by jen tak neudělaly, avšak ty, které nemají dobré vztahy, se k sobě přesto nepřiblíží. Dá se zde mluvit i o jakési "ponorkové nemoci", plynoucí z dlouhodobé internace. Výbuchy vzteku mezi kočkami s časem pramálo řídnou, nejvíce jich je v noci, kdy ale zřejmě souvisí i s hravým chováním, kdy to nějaká z nich prostě přežene.

Pokud je nějaká kočka jinou frustrována, což se může lehce stát v případě, že se už

nedostane na klín, není však dostatečně silná na to, aby na ni zaútočila, najde si náhradní objekt, slabší kočku (ponejvíce Slepici), na níž si po lidsku řečeno "vylije vztek" syčením nebo pohlavkem. Mluvíme o jednom z typů konfliktních chování - o chování přeorientovaném.

Zajímavou situaci můžete pozorovat ve chvíli, kdy na vás leží skupina koček. Přítulné

vyladění, které mezi nimi panuje, se nejdříve přenese z jedné na druhou a pak se stupňuje. To vyvolá, že se všechny kočky začnou téměř ve stejnou chvíli mýt. Důvodem je zjevně to, že vyladění vzájemné pohody je u koček spojeno se stavem klidu a odpočinku, který kočka v přírodě tráví právě hygienou. A to se plně projevilo teď, při stavu maximální (přímo supranormální) pohody, přestože všechny kočky byly zcela čisté.

41

Vlevo: Chcípačka spokojeně odpočívá na mém břiše. Packa vpravo náleží Kraslici. – Obr 49.

Přeorientované chování Přeorientované chování vzniká rozporem mezi útočnou a útěkovou motivací. Jde o to, že

nahromaděná energie vyčleněná k útoku se vybije na náhradním objektu. Jako příklad si uveďme případ roztržky silnějšího a slabšího samce racka – ten slabší, vida své malé šance, nenapadá soka, ale například cupuje okolní trsy trávy. Naštvaný podřízený, který si netroufá sdělit své námitky šéfovi, bouchne pěstí do stolu (v lepším případě, v horším si vztek vylije na rodině).

Pozoruhodných poddruhem konfliktního chování je přeskokové chování – tento

nejzajímavější a dosud uspokojivě neobjasněný pojem používáme v případě, že z konfliktu dvou chování vzejde logicky se situací vůbec nesouvisející činnost. Dva kohouti, jejichž síly jsou vyrovnané a tak si příliš dlouho jen hrozí, najednou ustanou a začnou sbírat zrníčka. Kočka, jíž se nepodaří vyskočit na kluzký povrch, se po dopadu začne horlivě mýt.

Pro kočky jsou velice důležitá teritoria, zejména kvůli potravě a hledání partnera. Zajímavé

je u nich zabírání potravních revírů podle určitého plánu, které objevil Paul Leyhausen. Jedna kočka loví např. od 4 do 6 hodin, druhá od 6 do 8 a tak to může jít celých 24 hodin. Aby se zabránilo vzájemným střetům, označkuje kočka revír svým pachem na znamení, že ho již opustila. Pachové vytyčování je u koček prováděno třemi způsoby – otíráním hlavy a nanášení výměšků kožních žláz, škrábáním o dřevo, čímž na něm ulpí pachové výměšku z tlap, a nakonec močí. Jeho prostřednictvím si může jiný kocour udělat i za autorovy nepřítomnosti obrázek o jeho pohlaví, síle, stáří i fyziologickém stavu. Pachové značení je typickým případem konvergentního chování, neboť se nezávisle vyvinulo u mnoha nepříbuzných skupin živočichů. Mimochodem – kočkovité šelmy mají obecně nejrozsáhlejší teritoria ze všech živočichů vůbec (až několik desítek km2).

Teritoriální chování Je přímým důsledkem chování agresivního a zajišťuje začlenění párů či rodin do určitých

oblastí. Těm říkáme domovské okrsky (home range), tzv. akční prostory, ve kterých se daná skupina zvířat pohybuje během svého života. Když toto území patří jednomu jedinci nebo skupině jedinců, kteří si ho aktivně hájí, nazýváme ho teritoriem (revírem). Tvorbu jakýchsi teritorií pozorujeme dokonce již u hvězdic, krabů nebo hmyzu. Teritorium zajišťuje majiteli dostatečné množství potravy, usnadňuje mu hledání partnera a úkrytu a zvyšuje jeho bezpečnost.

V jednom revíru můžeme dále rozlišit místa k odpočinku, lovu, vyměšování či komfortnímu

chování. Tato místa jsou propojena systémem cest a cestiček, kterým říkáme ochozy. Pojem teritoria ve vědomí zvířete se projevuje také v strategii jeho útoku nebo ústupu. Nejvýhodnější

42

se v přírodě ukazuje tzv. buržoazní strategie, kdy majitel teritoria na svém území preferuje přímý útok, kdežto v území jiného teritoria upřednostňuje ústup.

Organizaci jedinců ve skupině zajišťuje hierarchické uspořádání. U koček o něm můžeme

hovořit jen v domácích a experimentálních podmínkách, protože, jak jsme si již řekli, v přírodě kočky skupiny netvoří.81 O jisté hierarchii se ale dá mluvit v případě popisu vztahů mezi kocoury. Lorenz a Leyhausen mluví o tzv. bratrstvu kocourů, kdy každý kocour má svůj revír a o něj se pořádají jakési vyřazovací souboje. Alfa kocour, tedy ten nejvýše postavený a také nejzkušenější, má největší jistotu zachování teritoria a nikdo ho jen tak nevyzve. Kocouři do stáří jednoho roku jsou ignorováni. Kastráti jsou braní jako kočky mimo období říje, nemají žádnou vážnost samce.82

Souboje Jsou vyvrcholením agresivního chování a někdy jsou dokonce příčinou smrti zvířete, a to i

když jsou jen ritualizované. Úmrtím zvířete mohou končit potyčky například u pižmoňů, jelenů nebo rypoušů. Kocouři jsou ve vzájemném praní mistři – evoluce je dokonale vycvičila tak, aby si přes horlivost a překotnost potyčky bez obtíží uchránili břicho a jiné zranitelné části těla. Boje tak málokdy končí hůře než natrženým uchem nebo většími škrábanci. V životě mezi lidmi je pro kocoury daleko nebezpečnější fakt, že po prohrané šarvátce o území svůj revír opouští, čímž se nedobrovolně dávají na život vyhnance. Pro kočkovité šelmy, obzvláště pro ty, co žijí ve smečkách, je typická tzv. infanticida, kdy samec, který v souboji vyhraje vůdcovství v teritoriu, usmrtí všechna zde žijící mláďata, která nejsou jeho. Tím u samic urychlí říji.

Podřízený postoj, usmiřování Jsou pojmy známé z představy psa, který při hubování svému pánovi na usmířenou vystavuje

nechráněné břicho. Významem tohoto chování je zabránit agresi a toho zvířata odkrytím zranitelného místa na těle sokovi docilují velice často. Je typické pro zvířata opatřená nějakými zbraněmi - drápy, ostrými zuby nebo rohy. Kočky také vystavují břicho, jako výraz přátelských úmyslů se o sebe otírají. Rozdíl mezi podřízeným postojem a usmiřováním spatřujeme v tom, že první pojem označuje chování, které přímo tlumí agresi, druhý pojem označuje jev, kdy podřízený jedinec převede agresivní chování nadřízeného jedince na chování jiné, například rodičovské (níže postavený pes olizuje výše postavenému tlamu aj.)

Z hlediska doteků mezi jedinci stejného druhu bychom řekli, že kočky jsou všeobecně spíše

kontaktní, v přírodě to ovšem není vzhledem k jejich samotářskému způsobu života příliš patrné. U domácích koček již můžeme zálibu ve vzájemném kontaktu pozorovat trvale, nemusí být ovšem vždy opětovaná. Dost dobře je ale možné, kontaktnost kočky je jen díky domestikované formě zdánlivá, a to díky neoténii, kdy se kočka částečně chová jako kotě.

Kontaktnost a distančnost Jsou pojmy, které označují vnitrodruhové vztahy mezi živočichy z hlediska možností jejich

vzájemného tělesného přiblížení. Zajímavé je, že se jejich výskyt často úplně liší od našich představ. Mezi kontaktní typy živočichů, kterým nevadí tělesný dotyk, naopak ho klidně vyhledávají, patří například opice, hlodavci, prasata, želvy, ještěři nebo úhoři, ale také ježci. Mezi ty distanční, kteří tělesný dotyk nesnáší, patří většina pěvců a přežvýkavců.

81 Zdroj: Podle (19) str. 134 - 159. 82 Zdroj: Podle (5) str. 122-123

43

3.9 Rozmnožování

Předtím, než může dojít k pohlavnímu styku, tedy kopulaci, aby bylo zplozeno potomstvo, musí se dva jedinci opačného pohlaví pochopitelně nejprve najít a rozpoznat, poté dochází často k námluvám. Jejich cílem je, aby si jedinec určitého pohlaví (nejčastěji samičího) mohl vybrat co nejvhodnějšího partnera (rozhodují zejména znaky tělesné zdatnosti, odolnosti vůči nemocem či agresivity), popřípadě slouží pouze k navození rozmnožovacího vyladění u obou pohlaví. Každopádně umožňuje oplodnění.

U kočky mají námluvy velký význam hlavně k překonání

vnitrodruhové agrese, která jinak charakterizuje klasický vztah mezi jednotlivými dospělými kočkami mimo období páření.

Kočky-samice pohlavně dospívají mezi sedmým a dvanáctým měsícem života, kocouři mezi

desátým a čtrnáctým měsícem života. Zatímco kocour je ke kopulaci připraven prakticky pořád, kočka se musí dostat do říje. Tento stav je vyloučen, když kočka vychovává koťata. Jinak je říje sezónní – trvá 2 až 4 dny a opakuje se přibližně ve čtrnáctidenních intervalech. probíhá dvakrát nebo třikrát na jaře a pak zase v létě. Někdy se dostavuje ještě potřetí, a to v září. Říjná kočka vydává pronikavé sténavé zvuky, přešlapuje, přikládá břicho k zemi a zvedá pánev – lidově řečeno „se mrouská“. V takovémto stavu je hodně citlivá na doteky, přesto zezačátku na kocouřího uchazeče syčí. nezřídka se stává, že se u kočky sejde více kočičích nápadníků, a v takovém případě kočka, ač celý zápas pozorně sleduje, nemusí vždy dát přednost vítězovi. Po chvíli může dojít ke kopulaci, která je poměrně krátká a u kočkovitých šelem charakteristická tím, že si při ní kocour kočku přidržuje zuby za kůži na šíji. Pomocí penisové kosti, kterou má kocour jako výztuhu v rozmnožovacím orgánu, podráždí kočku a tím vyvolá ovulaci. Pohlavní akt se opakuje vícekrát s přibližně desetiminutovými rozestupy.

Pohlavní cyklus kočky, trvající asi 20 týdnů. – Obr 50.

Zajímavé je také sledovat strategii rozmnožování. Podobně jako u většiny ostatních

živočichů je u koček hlavní snahou samice upoutat k sobě samce na pokud možno co nejdelší dobu, aby tak byla v ochraně jeho teritoria a nemusela vydávat tolik energie na konflikty s jinými kočkami. Snahou kocoura je oplodnit co nejvíce koček, aby se jeho genetická informace v co největší míře rozšířila dál.83

Pro kočky je typické, že samec se snaží oplodnit co nejvíce samic a o kočku samotnou se již

poté nezajímá, natož aby se podílel na výchově mláďat. Přesto byla – i když v nepřirozených podmínkách – objevena výjimka. Samec je obvykle oddělen od samice těsně předtím, než se koťata narodí, aby mláďatům nemohl ublížit. V zoo v Krakově od tohoto opatření upustili a zjistili, že místo útoků na koťata dospělý samec přinášel svoji potravu na okraj pelechu, dále je chránil a strávil s nimi mnoho času. Paul Leyhausen, který tyto kočky pozoroval, se domnívá, že zatímco samci žijící ve volné přírodě nemají se svými družkami a koťaty nic společného, v zajetí „mohou být ovlivněni podněty, které u nich vzbuzují jinak neprojevené vzorce chování.“84

Pojďme si projít kočičí rodičovství od počátku, tedy od březosti. Kočka je březí 56 až 71 dní,

s koťaty nošenými déle nebo méně bývají při porodu problémy. Poznáme to na ní tak, že nepřijde znovu do říje, zrůžovějí jí struky, přibírá na váze a zvětšuje se jí břicho. Počet koťat bývá různý, průměrně asi čtyři. Starší kočky mívají menší počet větších koťat. Rekord drží

83 Zdroj: Podle (19) str. 185, 199. 84 Zdroj: Podle (12) str. 94.

44

perská kočka z Wellingtonu v Jižní Africe, které se v roce 1974 narodilo 14 živých koťat. 85 Z hlediska vyvinutosti mláďat po narození známe dva typy živočichů – nidikolní, kdy se

mláďata rodí holá a slepá, a nidifugní, kdy jsou mláďata ihned po narození smyslově dokonale vybavená a v brzké době jsou schopna následovat matku. Kočka je oním prvním typem, typem nidikolním.86 Po porodu, který trvá, nevyskytnou-li se komplikace, kolem třech hodin, kočka koťatům překousne pupeční šňůru, sežere placentu a začne koťata olizovat, čímž je jednak očistí od zbytku plodových obalů, jednak tím podporuje jejich dýchání, vylučování a masíruje je.

Malá nidikolní koťata po svém příchodu na svět nevidí, neslyší a ani neumí chodit, jen se vrtí. Dopravu zprostředkovává kočka tak, že kotě uchopí za krkem – to

instinktivně ustrne a volně svěsí tělo. Tento reflex zůstává kočkám do dospělosti – nosit takto kočky v dospělosti se ovšem z důvodu nebezpečí poškození krční páteře (kočka je přeci jen o dost těžší) silně nedoporučuje. Matka má přenášení mláďat dědičně zafixováno, protože v přírodě mohl pach krve po porodu, který zůstal na místě, přilákat dravce, a proto bývají často problémy s tím, že si krátce po porodu svá koťata přenese neznámo kam i v lidském bezpečí. Pouto mezi kočkou a koťaty je upevňováno pachovou komunikací, zejména otíráním tváří, a zvukovou komunikací, zahrnující hladové pištění koťat i klidné vrnění ze strany matky. Zajímavým chováním je masírováním struků kočky tlapkami koťat. Malé šelmy tak docilují větší tvorby hormonu prolaktinu v těle matky,

čímž podporují tvorbu mléka. Každé kotě mívá obvykle pro sebe jeden struk, u kterého se pravidelně napájí. Velkou část svého dne stráví koťata spánkem. Spí nahloučena jedno na druhé, čímž šetří teplo.

Pepina požírá placentu. – Obr 51.

Kočka přenášejíce kotě – Obr 52.

Oči se koťatům otvírají 5. až 10. den života, ve věku 16 až 20 dní začínají lézt a ve 3 až 4

týdnech začínají přijímat pevnou stravu. Mezi 4.a 5. týdnem života u nich již můžeme pozorovat hru, běhání a mytí se. Už v tomto věku můžeme u některých koťat pozorovat neuvěřitelně silnou příchylnost k člověku (mnohá koťata, která ještě sotva běhala, se na mě pokoušela vyšplhat po nohavici a nechtěla se pustit mojí nohy). Svědčí to o tom, že návyk na člověka mají

dnešní kočky v genech. O pár týdnů později se pokouší lovit. Zcela

nezávislé na matce je kotě ve věku 24 týdnů. Výchova mláďat, která, jak jsme si již řekli,

zůstává na matce, využívá senzitivní periody koťat k tomu, aby je naučila základním dovednostem. Hodně důležité to je v oblasti lovu. Kočka si nejdříve do pelechu ke koťatům nosí mrtvou kořist a požírá ji, poté dává ochutnat

i jim. Nato přestane svou oběť zabíjet a nechává Šestidenní kotě. – Obr 53.

85 Zdroj: Podle (17) str. 166 - 169. 86 Zdroj: Podle (19) str. 205 – 212.

45

to na koťatech, která si musí vštípit překusování vazu. Malé kočky se následně vydávají na lov samy a musí překonat další překážky, například uvědomovat si svoji hlučnost nebo svoji viditelnost.87 Pokud jsou koťata připravená, vychází s nimi matka ven a nechá je poznávat okolí. Zde se již uplatňují krom pachových také zrakové signály – zdvižený ocas kočky se špičkou dozadu způsobí, že všechna koťata k ní okamžitě přiběhnou.88

Pepina se svými čtyřmi koťaty. – Obr 54.

3.10 Vliv života mezi lidmi na chování kočky

Tuto kapitolu jsem nechával na konec, protože k jejímu pochopení je důležité vnímat předchozí informace jak o historii soužití kočky a člověka, tak o kočičím chování.

Spolužití kočky a člověka je jakousi symbiózou. Posuňme se nyní od modelu kočky jako

nástroje na lov myší k modernímu chovatelství. Tato symbióza je založena na dědičně i životními zkušenostmi daných instinktivních mechanismech kočky, které člověk určitým způsobem posiloval a šlechtil, a rozumově citovém přístupu člověka, který v kočce shledává mnoho příjemného. Je ale nutné si uvědomit, co ve vztahu hledá kočka a co člověk. Jedině tak se mnoho zapálených milovníků vyhne velkému a zbytečnému zklamání, když zjistí, jak krutá je jejich kočka k myšce, jak moc jejich milovaný kocour touží utéci ze dveří, že oblíbené kočce je úplně jedno, kdo ji hladí, vrní stejně, nebo že jejich kočička neustále syčí na jinou, přitom oni tolik chtěli, aby se spřátelily. V takových chvílích se lidé jako rozumové bytosti propadají, neboť situace řeší zoufale chovatelskými zásahy, které dělají z kočky deprimované a usoužené zvíře.

Kdyby se alespoň na chvíli vcítili do své kočky, nemusely by být vydávány ani prodávány

knihy, ve kterých se dočteme, že pokud máme agresivního kocoura, měli bychom to řešit mimo jiné tak, že jeho jméno zméníme na méně agresivní, že vše, co naše kočka dělá a nám se to nelíbí, bychom měli řešit tak, že po kočce hodíme noviny, aby se to odnaučila, nebo že „kočky a miminka nejsou přirození nepřátelé“.89 Takováto nestoudná laicizace značně degraduje pozici člověka jako té moudřejší bytosti ve svazku člověk-kočka.

87 Zdroj: Podle (17) str. 22. 88 Zdroj: Podle (17) str. 170 - 176. 89 Zdroj: Podle (16).

46

Na otázku, zdali kočka zbožňuje člověka tak, jako on ji, je třeba ihned odpovědět, že ne. Minimálně nás vnímá zcela jinak, než my ji. Kočka má v sobě mnoho přirozených typů chování, které během svého života chce prožít, a důvodem, proč se vůbec k člověku hlásí, je, že on mnohé z nich posílil a stal se jejich objektem. Čas strávený s člověkem má pro ni také určitou prahovou hodnotu, která se zvyšuje s tím, jako dlouho s ním je - po chvíli ji tedy člověk omrzí a ona jde dělat něco jiného, co upoutá její pozornost. Narozdíl od psa se člověk nestal objektem „hierarchicky výše stojícího jedince“, nýbrž objektem matky – kotěte. To znamená, že kočka na nás se značnou potěchou uplatňuje projevy chování, kterého by jinak využívala ke vztahu ke svým koťatům, zatímco my ji hladíme a bavíme, čímž se k ní také chováme jako ke kotěti. Velkým důkazem je již zmiňovaná neoténie ve znacích kočky. Kočka nás tedy vnímá jako „něco blízkého kotěti“ - a to s sebou nese spoustu protikladů. Například se kočka musí smířit s tím, že její kotě je abnormálně velké, že není chlupaté (přesto se mnohé kočky rády vrhnou do olizování kůže nebo vlasů), že nad ním nemá kontrolu a často se mu ztrácí z dohledu a že svět, ve kterém s ním musí žít, je nezvykle nepřirozený.

Člověk - matka/kotě Teorie, že kočka vnímá svého pána jako vlastní kotě, má mnoho podkladů. Za prvé blízký

tělesný kontakt, který člověk kočce poskytuje a který vyhledává, je typický právě pro rané období života kočky. Kočka na člověka mňouká hlasem malého kotěte, mrká na něj na znamení přátelství, často se o něj vleže zachytává drápky tak, jak to dělají sající koťata, když u matky podporují tvorbu mléka, ráda ho čistí, hraje si s ním, spí na něm, očihává mu nos a otírá se o něj, v jeho přítomnosti se mnohdy hlásí zvukovými signály a někdy mu přináší ukázat úlovek. Praktické nedostatky, které z tohoto pojetí plynou, se kočky naučily během mnoha generací řešit svéráznými způsoby. Už se tedy nebojí, když k nim kráčí téměř dva metry vysoká bytost, pokud poznají, že se jedná o příslušníka lidského druhu (přestože snad u všech koček platí, že pokud si člověk sedne či jinak zmenší svou výšku, je pro kočku atraktivnější), mnohdy nemají zábrany na člověka vylézt, vyšplhat či přímo vyskočit. Protože jste bytostí, které si váží, budou se snažit upoutat vaši pozornost - pokud ne třeba zvuky či doteky (viz kapitola o hře), tak třeba jen opticky. Pokud je víc koček pohromadě, je vždy nejlukrativnější to místo, které je co nejvíce uprostřed a také co nejvíce viditelné. Když máme přes léto kočky ve velkém klecovém výběhu, pravidelně se mezi sebou střídají (a hašteří) o misku na granule, která krásně svítí urpostřed celého areálu. K mému velkému překvapení tam s chutí pobývala i slepá kočka Slepice. Stejně tak Žahour reagoval nečekaně - když jsem na parketové podlaze nechal přibližně uprostřed bílý papír formátu A4, zcela bez rozmyslu šel a sedl si do jeho středu. V bytě se navíc zastavuje ne těch místech, o kterých ví, že tudy chodí nejvíce lidí.

Zajímavé je, co kočky dělají, když lidé jí něco, co ony by si taky daly. Protože kočka není

pes a nepopisujeme tudíž u ní stav, který bychom v lidské společnosti nazvali studem nebo lítostí, kočka se zcela přirozeně přesune co nejblíže jídlu. Protože ale moc dobře vnímá, že je to jídlo člověka, navíc prapodivně vypadající, většinou jen zkoumavě z povzdálí očichává a pozoruje. Pokud jí nedáte najevo nelibost, bude se přibližovat, a ve chvíli, kdy to uzná za vhodné, zcela spontánně a bez výčitek si vezme kousek jídla a odkráčí s ním. Pokud jí ho vezmete, tak to sice příště neudělá, ale nebude se cítit jakkoli zklamána nebo uražena. Byl to pro ni jen jakýsi hravý pokus. Pokud byste jí jídlem mávali v ruce před obličejem, bude to pro ni lov - v takovém případě bude hru brát mnohem vážněji.

Jak nás kočka vnímá? Již z předchozího textu vyplývá, že kočičí náhled na člověka je dost konfliktní. Pokud je na

člověku něco, co kočku utvrdí v tom, že je to člověk, jsou to oči. Pokud na kočku koukáme, jsou pro ni naše obličeje a zranitelná místa kůže nedotknutelnými. Pokud se s námi kočka pere, snaží se co nejméně vnímat, že jsme to my - nedívá se do očí, nijak nekomunikuje - což jí navozuje pocit opravdovosti, který u takovéhoto vyžití potřebuje. Žahour, pro kterého je pohyblivé lidské tělo výtečným hřištěm, si hraje nejraději přes nějako bariéru, například tričko nebo záclonu. V takovém případě se rozohňuje natolik, že hra už není oboustranně zábavná.

47

Ve chvíli, kdy oči zavřeme a kočka nás nevnímá jako hlavní objekt svého zájmu, pro ni přestáváme být živým objektem. Když nám utíkaly kočky na pole a já pro ně chodil, abych je přivedl zpět, byl bych nikdy neuspěl, kdybych se za nimi plížil s otevřeným očima. Postupoval jsem tak, že jsem o nekolik kroků postoupil a ve chvíli, kdy se na mě kočka otočila, jsem zavřel oči. Kočka zůstala zcela v klidu.

Mnoho lidí má také zkušenosti s tím, že když se vám v noci kočka dostane do ložnice, často

velmi rázně a opravdově škrábe a kouše do nohou. Nohy, které samotné vyčuhují na druhé straně peřiny, než kde je váš obličej, u koček prakticky vůbec nevyvolávají spojení s lidskou bytostí, jen vidinu pohyblivé hračky. Proto se kočky při vašem ohrazení tak moc lekají.

Člověk naštěstí přišel na to, že svůj byt či dům, popřípadě klec či přístřešek, kde kočka bydlí,

je vhodné vybavit takovými doplňky, aby zde kočka mohla uplatnit co nejvíce typů chování. Nejenže kočkce zajistíme stravu a přístřeší, ale málokdy zapomeneme na substrát na kálení, na škrábátko, nějakou hračku a je-li to možné, také nějakou kočičí společnost. Potom nechápu, co chovatele vede k tomu, že se snaží kočku násilně převychovávat stříkáním vody a házením novin pokaždé, když udělá něco, co se jim nelíbí. Z kočky se stane tiché a plaché zvíře, které neví a nemůže vědět, co vše přirozeného je jí v nepřátelském lidském příbytku dovoleno, aniž by následoval příval vody nebo úder novinami. Navíc takto vytrénovaná kočka pozbývá většiny přirozených projevů chování, čímž je pro další pozorování a výzkum velmi chudá.

Mazlení Je chování, pro které si nemalá část dnešních chovatelů koček považuje nejvíce. Ze všech

zvířat chovaných doma kočka dává zřejmě nejvíce na odiv, jak je jí tělesný kontakt s člověkem příjemný. Jedná se o do velké míry dědičně dané chování, které se kočka nemusí učit, vykrystalizovalo dlouholetou selekcí směrem k přítulnosti.

Proto se často dostává do konfliktu s jinými vrozenými prvky chování a každá kočka je

poněkud jiná. Mnohé mají rády doteky po celém těle, jiné považují například hlazení na břiše za ohrožení a zuřivě se brání.

Jak uklidnit kočku Tyto metody mám nejvíce ověřené na Žahourovi. Pokud má přebytek energie a mě

považuje za nejlepší předmět k jejímu vybití, skáče po mně, shazuje mi věci ze stolu, mňouká a vřeští a potom kouše a škrábe, viditelně s úlevou.

V takovém stavu není člověku moc příjemně, tak se snaží divokou zvěř nějak uklidnit.

Zaručeným způsobem je hodit kočku někam na samotku. Negativem je to, že ona si to bude pamatovat a až ji pustíte ven, náležitě se vám odmění další podobnou aktivitou. Dalším způsobem je umožnit kočce se vybít tak, aby vaše ruce nebyly rozdrásány do krve, například si ruku obalit ručníkem nebo převést pozornost kupříkladu na hru s míčkem. Ve zvláště nezvládnutelných situacích užívám osvědčené taktiky - zvedám rozdováděného živočicha a vkládám si ho pod tričko. Kocour je sice dezorientovaný z malého prostoru, ale vzhledem k tomu, že tam dobře vidí a navíc je v blízkosti člověka, se poměrně rychle uklidní. Někdy se snaží najít cestu ven (v tom mu nebráním), někdy třeba jen vystrčí hlavu ven a spokojeně odpočívá. Jeden kocour, kterého jsme měli, dokonce toto speciální místo vyhledával a dokázal pod tričkem vydržet celé hodiny. Výhodou této metody je, že po propuštění na svobodu v kočce nezůstává žádná potřeba mstít se. K okamžitému uklidnění také pomáhá, když kočku jemně uchopíte za zadek a za krkem a položíte ji na ruce břichem nahoru tak, že hlava míří oproti tělu dolů. Pokud ji jemně šimráte za ušima, za chvíli začne spokojeně vrnět.

48

PODĚKOVÁNÍ

Díky patří všemu, co umožnilo existenci mému námětu – tedy přírodě, evoluci a kočce samé. Díky také konkrétně kočkám, které mne o sobě nechali se poučit, zvláštní díky službám Žahourovým. Velký dík patří rodičům za zálibu v chovu koček, za toleranci při obléhání počítače a také za bohatou literární „základnu“. Děkuji také všem, kteří mi poskytli nějakou literaturu, materiály či podněty, a paní profesorce Andělové za schválení a podporu práce. Díky etologům a zájemcům o kočky, bez nichž bych neměl na čem stavět, a všem, kteří tvořili prostředí kolem mne, v němž jsem „tvořil“.

49

VÝSLEDKY

Srozumitelná práce, zahrnující fakta spojená z více oborů, vlastní pozorování a zkušenosti. Byla zjištěna a prověřena dílčí fakta o kočkách a jejich životu, z nich mnoho obecně

neznámých. Bylo užito svérázného autorského náhledu.

50

DISKUSE

Současná literatura o kočkách poskytuje čtenáři dostatek informací o chovu tohoto zvířete. Co se však chování týče, narážíme spíše na kusé informace, mnohdy nepodložené, málo vysvětlené, domyšlené nebo vzájemně si odporující.

Pokud bychom však chtěli studovat vědu o chování zvířat jako takovou, bude naše vědění

příliš obecné. Touto prací jsem vytvořil střední cestu propojením těchto dvou pólů a přidal vlastní náhledy

a zkušenosti. Názory v této práci se často rozchází s názory, které získáme v populární literatuře. Tento

fakt jsem se snažil obhájit užitím a vysvětlením na vědeckých základech. Tuto práci shledávám zajímavou nejen pro studenty, kteří tak mohou získat mnohem bližší

vztah k etologii, než je možné skrze skripta, a pro chovatele a milovníky koček, ale i pro všechny zájemce o zvířata.

51

ZÁVĚR

Jako téma této práce jsem si zvolil problematiku kočky, zvláště jejího chování. Důvodů bylo hned několik. Za prvé velký objem zkušeností s kočkami, dále velké zalíbení v tomto zvířeti a určitě také fascinace etologií, vědou o chování zvířat. Dáme-li si tyto věci dohromady a připočteme-li k tomu skutečnost, že jsem chtěl psát práci, které bych naplno rozuměl, bylo toto téma jasné.

V práci jsem spojil obecně známá fakta o kočkách s odbornějším nahlížením na jejich chov a

s tím, na co během své poměrně mladé historie přišla věda etologie. Seznam kapitol tedy sestává z historie soužití kočky a člověka, z fyziologie kočky, z jevů týkajících se jejího života a chování. Vlastní myšlenky a nápady jsem se snažil co nejméně potlačovat, proto v práci naleznete v rámečcích vlastní pozorování a velmi často i vlastní domněnky. Při studiu problematiky jsem také zavadil o mnoho informací, které dělají výtvor pestřejší a ucelenější. Na pozadí poměrně jednoduchého námětu se tak vytvořila řada zajímavých otázek, které jsem rozvinul, ať už v práci samotné, nebo v některé z příloh.

Práce, doplněná obrázky a fotkami, může sloužit nejen jako soubor faktů k otázce kočky

domácí, ale snad i jako zajímavá a poučná četba.

52

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1) Behrendová Katrin: Kočka, Jan Vašut, Praha 1998, 1.vydání

2) DeBitetto James: Péče o kotě, Pragma, Praha 2000, 1.vydání

3) Franck Dierk: Etologie - vydavatelství Karolinum, Praha 1996, 2.vydání

4) Fraňková Slávka, Klein Zdeněk: Úvod do etologie člověka, HZ Systém, Praha 1997

5) Geelen Eva: Magie koček, DOBRA, Praha 2001

6) Chernaková McElroyová Susan: Zvířata jako učitelé a léčitelé, Chvojkovo

nakladatelství Praha 1999

7) Kolková Anneliese zum: Láska ke zvířatům, Mladé letá, Bratislava 1995

8) Lorenz Konrad: 8 smrtelných hříchů, Panorama, Praha 1990, 1.vydání

9) Lorenz Konrad: Odumírání lidskosti, Mladá fronta, Praha 1997

10) Lorenz Konrad: Základy etologie, Akademie věd ČR, Praha 1993, 1.vydání

11) Masson Jeffrey Moussaieff: Devatero kočičích životů, Rybka Publishers, Praha 2004

12) Masson Jeffrey Moussaieff, McCarthyová Susan: Když sloni pláčou, Rybka Publishers,

Praha 1998

13) Mündl Kurt: Zachraňme naději (rozhovory s Konradem Lorenzem), Panorama,

Praha 1992, 1.vydání

14) Newkirková Ingrid: Spokojená kočka , Práh, Praha 2000, 1.vydání

15) Prieur Jean: Duše zvířat, Mladá fronta, Praha 1994

16) Rheaová Alice: Hodná kočka – nemožné chování, Práh, Praha 1997, 1.vydání

17) Taylor David: Velká kniha o kočkách, GEMINI, Bratislava 1992, 1.vydání

18) Vařejčko Jan: Atlas plemen koček, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1984,

1.vydání

19) Veselovský Zdeněk: Chováme se jako zvířata?, Panorama , Praha 1992, 1.vydání

20) Na programu je zvíře (výběr nejdůležitějších mezinárodních právních norem o ochraně

živočichů), ARIES, Ostrava

Použitá periodika A) Dějiny a současnost: 2/2005, ročník 27., článek „Přátelé nejvěrnější“, strana 35 B) Světem zvířat: 5/2001, ročník VI., článek „Kočka divoká“, strana 19 C) Trojský koník: 2/2005, ročník VII., článek „Kočičí řeč“, strana 8, 9

Vyňaté citáty

Baudelaire Charles: Květy zla (Melantrich, Praha 1948) – báseň Kočky (str. 118), 1.vydání

53

J. Suchý, J. Šlitr: Malé kotě (Já, písnička – Zpěvník pro žáky základních škol), MUSIC

CHEB, 1999

Použité obrazové materiály – zdroje

Obr. 1: Autorské foto Obr. 2: Internet (www.cat88.com/cathis1.gif) Obr. 3: Internet (http://www.kingtutshop.com/PhPainting/AG023-350.gif) Obr. 4: Internet (http://img.tfd.com/authors/descartes.jpg) Obr. 5: Internet (http://www.britannica.com/nobel/art/olorenk001p1.jpg ) Obr. 6: Internet (http://www.pokusynazviratech.cz/fotoalbum/slides/10b.html) Obr. 7: Internet (http://www.google.com/&divoka&kocka) Obr. 8: Pramen (18), strana 13 Obr. 9: Podle (3), strana 12 Obr. 10-11: Autorská inkoustová kresba Obr. 12: Autorské foto Obr. 13: Autorská inkoustová kresba Obr. 14: Autorské foto Obr. 15: Autorská kresba (MSPaint) Obr. 16-17: Autorské foto Obr. 18-24: Autorská inkoustová kresba Obr. 25-31: Autorské foto Obr. 32: Autorská inkoustová kresba Obr. 33-42: Autorské foto Obr. 43: Autorská inkoustová kresba Obr. 44-45: Autorské foto Obr. 46-48: Autorská inkoustová kresba Obr. 49: Autorské foto Obr. 50: Kresba (MSPaint) – podle (17) Obr. 51: Autorské foto Obr. 52: Autorská inkoustová kresba Obr. 53-54: Autorské foto Obr. 55: Autorská kresba (MSPaint) Obr. 56-67: Autorské foto Obr. 68: Internet (www.thecatshouse.com)

54

http://www.cat88.com/cathis1.gif

http://www.kingtutshop.com/PhPainting/AG023-350.gif

http://www.kingtutshop.com/PhPainting/AG023-350.gif

http://www.pokusynazviratech.cz/fotoalbum/slides/10b.html

http://www.pokusynazviratech.cz/fotoalbum/slides/10b.html

http://www.thecatshouse.com/

PŘÍLOHY

Příloha č. 1 – Rodokmen našich koček

Rodokmen našich koček od roku 1992. Nezaznamenávám otce. Kočky, které jsme dostali či nalezli,

se objevují z ničeho. Červeně orámované kočky stále máme. – Obr 55.

55

Obrázek 56: Kraslice

Obrázek 57: Nelson Obrázek 58: Jiřina Obrázek 59: Pepina

obrázek 60: Magdaléna

Obrázek 61: Pazour

Obrázek 62: Černucha

Obrázek 63: Slepice

Obrázek 64: Chcípačka

Obrázek 65: Anténa

Obrázek 66: Mortyša Obrázek 67: Žahour

Příloha č. 2 – Lidé spojení s kočkami

Díky tomu, že z 19. a 20. století máme již poměrně přesné zprávy o tehdejší době, víme, že kočky se staly nedílnou součástí lidského života. Byly inspiračním zdrojem spisovatelů: Charles Baudelaire, který zbožňoval kocoury a inspiroval se v jejich kráse, jim věnoval nejednu báseň ve svých Květech zla. Všestranný umělec počátku 20.století Jean Cocteau svou kočku vyhlásil „královnou mé fantazie, jejímuž šarmu jsem vydán“ a dal jí obojek s nápisem „Cocteau patří mně“. Autor slavné Knihy džunglí R. Kipling napsal povídku o domestikaci zvířat „Kočka chodí svými cestami“, kočku zobrazuje jako symbol svobody a volnosti. Svůj vřelý vztah k malým šelmám vtiskl do své literatury také Hippolyte Taine (12 sonetů hymnů na kočky), Thomas Stearns Elliot (napsal Kočičí knihu Staré Vačice, která se stala předlohou muzikálu Cats), William Blake, Mark Twain nebo Charles Dickens (dílo The Master´s Cat), jehož kočka Williamina mu prý večer, když chtěla, aby už šel spát, packou zhasínala svíčky. Úctyhodných rozměrů dosáhla láska ke kočkám u Winstona Churchilla, jehož kocour Lord Nelson byl čestným obyvatelem jeho domu v Chartwellu a měl dokonce i své místo u stolu. Problémy nastaly poté, co kočičí dynastie, která měla doživotní právo na pobyt v domě (dnes muzeu), vymřela v roce 1976 smrtí kocoura Jocka I. po meči. Mnohdy bylo totiž obtížné najít zvíře, které by svým vzhledem přesně odpovídalo předchůdci. Obliba koček v Británii zkomplikovala kariéru také Margaret Thatcherové, která se v rámci svých ekonomických reforem rozhodla vystěhovat kocoura Wilberforce z domu v Downing Street, kde zvíře spokojeně pobývalo za předsednictví Heatha, Wilsona a Callaghana a stalo se tak mediálním hrdinou. Proti „železné lady“ se zvedla vlna nesouhlasu, kocour byl sice umístěn do vesnického domova koček, za rok však pošel. Dalším známým milovníkem koček byl Freddie Mercury se svým milovaným kocourem Oscarem.90

90 Zdroj: Podle (5) str. 82-101.

56

Příloha č. 3 – Vybrané právní předpisy pro zacházení s kočkami Tuto předlohu jsem vložil jako dokument k tématice života kočky v lidské společnosti.

Česká republika se začala otázkou ochrany práv zvířat zabývat zejména v devadesátých letech. Poprvé byl zákon na ochranu zvířat proti týrání v ČR přijat v dubnu 1992 a v květnu 1993 pak novelizován. Důvodem nutnosti chránit zvířecí tvory je morální kodex většiny lidské populace, který nepovoluje zbytečné surové a bezcitné chování k němým tvářím. Takových přečinů vůči zvířatům se člověk dopouští nelegálním obchodem a pašováním zvířat, jejich týráním a bezohledností při hospodářském využití a z jistého úhlu pohledu i pokusy na zvířatech.

Toto je předmluva k všeobecné deklaraci práv zvířete:

VŠEOBECNÁ DEKLARACE PRÁV ZVÍŘETE: PREAMBULE: Uvážíme-li, že každý živočich má svá práva, že zanedbávání a zneužívání těchto práv vedlo a stále vede člověka k páchání zločinu proti přírodě a zvířatům; Uvážíme-li, že uznání práva na existenci ostatních živočišných druhů lidským rodem vytváří základnu ke koexistenci živočišných druhů na celém světě; Uvážíme-li, že genocidy jsou páchány člověkem a hrozí, že budou páchány i dále; Uvážíme-li, že úcta člověka ke zvířatům je vázána na vzájemnou úctu mezi lidmi; Uvážíme-li, že výchova má již od dětství vést k pozornosti, pochopení, respektu a lásce ke zvířatům, vyhlašuje se následující...

Vybral jsem něco k vivisekci:

SMĚRNICE RADY: Tímto sladěním má být zaručeno, že počet zvířat používaných k pokusným a jiným vědeckým účelům bude omezen na minimum, že se zvířatům dostane náležité péče, že budou ušetřena zbytečných bolestí, útrap, strachu a trvalých poškození a že tyto, pokud jsou nezbytné, budou omezeny na nejmenší míru. Zejména by mělo být zamezeno zbytečnému opakování téhož pokusu.

SEZNAM POKUSNÝCH ZVÍŘAT: Myš (Mus musculum), potkan (Rattus norvegicus), morče (Cavia porcelius), křeček zlatý (Mesocricetus auratus), králík (Oryctolagus cuniculus), mimolidští primáti, pes (Canis familiaris), kočka (Felis catus), křepelka (Coturnix coturnix)

Co je třeba vyplňovat a zveřejňovat: Počet a druhy zvířat použitých v pokusech, poté speciálně podrobněji podle druhu pokusu (p. vyžadované zákonem, p. zabývající se nemocemi a poruchami, p. pro vybrané účely, p. pro vybrané účely na ochranu člověka, zvířat a ŽP před jedovatými látkami nebo pro jiné vyhodnocení bezpečnosti)

A k přechovávání zvířat: V předpisech jsou uvedeny podmínky pro větrání, teplotu, vlhkost, osvětlení a hluk. Optimální

rozsah teplot pro kočky v °C: 15 – 21. Trvání karantény po importu: 20 - 30 dní POKYNY PRO UMÍSTĚNÍ KOČEK (během pokusů a pro chov):

Váha kočky v kg

Nejm. plocha podlahy na jednu kočku v m2

Nejmenší výška klece v cm

Nejm. plocha podlahy na 1 matku a vrh v m2

0,5 - 1 0,2 50 - 1 - 3 0,3 50 0,58 3 - 4 0,4 50 0,58

57

4 - 5 0,6 50 0,58

Dále mají kočky zákonem stanoveny podmínky transportu při mezinárodní i místní přepravě. Je zákonem zakázáno nehumánně utrácet zvířata, do čehož patří i utopení. Dále:

Chirurgické zákroky za účelem změny vzhledu oblíbeného zvířete nebo za jinými neléčebnými účely musí být zakázány a zvláště:

a) Kupírování uší b) Kupírování ocasu c) Exstirpace hlasivek d) Ablace drápů a zubů91

Příloha č. 4 – Vegetariánské recepty

Již jsem se vyjádřil v tom smyslu, že se domnívám, že převáděním koček na vegetariánskou stravu si civilizovaný člověk, který má tisíce vlastních problémů se svou tělesnou a psychickou stránkou osobnosti, opět hraje na pánaboha/experimentátora, který nevidí ani na konec vědy, natož na vlastní úsudek. Přesto může být občasné zpestření jídelníčku nemasitou stravou pro kočku prospěšné. Ať již si o tom myslíte cokoli, předkládám Vám k nahlédnutí pár vegetariánských kočičích receptů: Vegetariánská sekaná Přísady: 15 šálků bezlepkové mouky 5 šálků kukuřičné mouky nebo šrotu 4 1/4 šálků pšeničných klíčků 3 šálky sojové mouky bez tuku 3 3/4 šálku sušeného droždí 1 1/3 šálku Vegecatu (speciální minerální doplněk stravy) 2/3 prášku do pečiva 2 lžíce soli Celé rozděláme vodou, smícháme a pečeme. Zásoba nám vystačí asi na 60 dnů. Čočkové jídlo 1 3/4 šálku nevařené čočky 1 5/8 šálku vlákninového zeleninového proteinu 3/4 šálku sušeného droždí 3/8 šálku oleje 1 lžička soli koření Čočku nechte nabobtnat, poté ji vařte. Smíchejte ingredience, pro chutnost posypte droždím.92

91 Zdroj: Podle (18). 92 Zdroj: Podle (14) str. 158 a 160.

58

Příloha č. 5 – Kočka v domácnosti

Zde uvádím pár základních rad pro chov kočky v lidském obydlí. V bytě dáváme pozor na ostré a jinak nebezpečné předměty. Kočky obvykle nelezou po

vařičích, přesto je lepší je této zkušenosti ušetřit. Pokud má kočka velký zájem o kousání kabelů, zamezte i tomuto jejímu přístupu, některé kočky také rády pojídají malé předměty, takže na to také pozor.

Kočky také milerády ochutnávají pokojové rostliny, nevěda, že z některých se mohou otrávit. Buďte ostražití s těmito druhy zeleně:

Aloe vera a pravá aloe; asparagus, avokádo, azalka, brambořík, buddhistická borovička, cesmína, dieffenbachie, dračinec, evropský břečťan, filodendron, gumovník, hrachor, indiánský vavřín, jabloň, japonský tis, jmelí, kala, kaštan červený, konvalinka, kroton, lupina, marihuana, meruňka, narcis, ocún jesenní, popínavý břečťan, smuteční fíkus, svlačec, tchýnin jazyk, vánoční hvězda, vánoční třešeň.93

Aby kočka neničila Váš nábytek, je vhodné jí co nejdříve pořídit buď nějakou sušší větev, nebo koupit speciální škrábátko, aby si měla o co tupit drápky. Aby nebyl byt plný výkalů, zřídíme někam do lavoru nebo na plech kočičí záchod za pomoci speciálního substrátu.

Někdy bývají dosti nešťastné příhody s vyklápěcími okny nebo s balkóny. Na balkón bychom kočku neměli pouštět, je-li zde nebezpečí, že se neudrží na hraně a spadne. Vyklápěcí okna bychom měli pro jistotu zajišťovat sítí, nebo k nim kočku nepouštět, protože se může stát, že se v okně skřípne.

V domě se zahradou dáváme pozor, aby kočka nemohla utéci, protože za plotem jim hrozí

nebezpečí nejen od aut, ale hlavně od myslivců, kteří kočky potulující se v lesích s oblibou střílejí. Doporučuje se na plotě vytvořit jakousi vnitřní stříšku.

Existují rodiny, které svým kočičím mazlíčkům poskytnou rozsáhlý obytný komfort. Jedna z nich nechala kočičí dálnice prostoupit celý svůj dům. – Obr 68.

93 Zdroj: Podle (16) str. 220.

59

Příloha č. 6 – Historie etologie

Etologie je tedy biologická věda o chování zvířat. Můžeme se ale dočíst i jiných vysvětlení termínu – například „srovnávací výzkum chování“, dosti nelogické by v doslovném významu bylo dnes již časté slovní spojení „etologie člověka“. Pro největší přesnost použiji definici etologa Dierka Francka: Etologie je věda zabývající se srovnáváním chování živočichů a dále i člověka z pozic biologie a biologickými metodami.94

Tajemné slovo se skládá z řeckého substantiva éthos (bydliště, domovina, ale také mravy a

obyčeje) a légein (věda, vědění). Z kořene éthos vznikla nejen etologie, ale také etika. To samo o sobě již svědčí o tom, že starověcí Řekové nekladli mezi zvířata a člověka žádné velké dělítko. Teprve další vývoj filozofie vyústil v názor, že zvířata jako instinktivní tvory můžeme demonstrovat pouze jako protiklad rozumného a inteligentního člověka. Z tohoto hlediska se dá říci, že humanitní vědy prakticky dodnes nedoceňují význam poznatků nejen etologie, ale i ostatních přírodních věd. V latinském období vědy byl pojem éthos nahrazen termínem instinctus (podnět, popud – sloveso instinguo znamená pohánět bodáním), který se prakticky udržel až do současnosti.

Pojem etologie se neobjevil poprvé až ve 20.století, najdeme ho již ve spisech členů

francouzské akademie věd z poloviny 18.století. Roku 1854 ho oficiálně zavedl francouzský biolog Isidore Geoffrey Saint-Hilaire. Jeho etologie odpovídala dnešnímu pojmu bionomie (popis života, chování a prostředí zvířat).

Zvířata zajímala člověka už od pradávna – zajímavé (i když logické) je, že umělci

starověkých kultur dokázali vystihnout význam nejen tělesné stavby, ale i mimiky zvířat mnohem lépe než dnešní malíři a fotografové. Od divokého soužití přes domestikaci se lidská mysl pustila do zkoumání těchto tvorů. Velice úspěšný a také neuvěřitelně důkladný byl při svém pozorování řecký filozof a přírodovědec Aristotelés, který shromažďoval projevy zvířat, objevené znovu až v 19. a 20.století. Popsal vznik trubců, včelí informační tance, obhajování hnízdních teritorií či péči o jikry, zajímal se o otázky učení. Mimoto správně zařadil kytovce mezi savce. Z dalších antických vědců jmenujme Plinia staršího, který ve svém díle Historia naturalis vytvořil obrovský soubor historek a pozorovaných faktů. mezi kterými najdeme jak obdivuhodně přesně popsané hnízdní projevy, tak zmínku o tom, že medvědice vylízává své mládě z neforemné hroudy do budoucí podoby. Claudius Aelianus zase ve své Charakteristice zvířat přinesl lidové příběhy o zvířatech, ve kterých dnešní vědci nacházejí mnohá správná pozorování. Středověk nepřinesl poznání chování zvířat nic příliš zajímavého, většina tehdejších filozofů se striktně opírala o Aristotela. Přesný popis vtištění (tedy zafixování vzhledu rodiče mládětem) přináší v knize Utopie anglický spisovatel a pozorovatel ptáků Thomas More, který žil v 15. až 16.století.

Literární prameny ze 17. a 18.století jsou již štědřejší. Objevitel krevního oběhu William

Harvey byl jedním z prvních biologů, kteří studovali zvířata i v zoo. Navíc u ptáků pozoroval jev, kterému moderní etologie přisoudila název snížená prahová hodnota. Naproti tomu negativní vliv na studium chování zvířat měl již zmiňovaný René Descartes, jehož teorie o dualismu, tedy o rovnocennosti duše a těla, regulovala výzkum na pouhý výzkum fyzikálních zákonů působících na zvířata. Do opozice se proti jeho názorům postavili například Voltaire, Jean-Jacques Rousseau nebo René A. F. de Réaumur. Pionýrským badatelem v oblasti etologie byl německý baron Johann Pernauer z Rosenau, který sepsal Příjemné radosti venkova aneb ochočování a trénink ptáků.

Devatenácté století můžeme nazvat stoletím rozkvětu biologie. Velké pozornosti se dostalo

problematice instinktů (např. dědeček Charlese Darwina Erasmus Darwin ve své knize 94 Zdroj: Podle (3) strana 9.

60

Zoonomie), Jean Baptiste Lamarck položil základy vývojové teorii a narušil dosavadní teorii o neměnnosti druhů. Zvířata byla pozorována jak v laboratorních podmínkách (G. Cuvier), tak ve volné přírodě (I. G. Saint-Hilaire), pro etologii mělo ale rozhodně největší význam vydání díla O původu druhů přirozeným výběrem od Charlese Darwina. V této knize vyslovuje domněnku, že podobně jako tělesné schránky, i prvky chování se vyvinuly z jednodušších forem evolucí. Ve svém dalším díle neváhá a přenáší tuto teorii i na lidské chování se všemi emocemi a lidskými vlastnostmi. Zajímavého vlivu dosáhlo (z hlediska etologického vlastně dost nevýchovné) dílo německého biologa Alfreda Edmunda Brehma, který ho totálně prosytil antropomorfismy (tedy přenesenými lidskými vlastnostmi). Z jeho svazků a celoevropských přednášek se dozvídáme o hlouposti osla, lstivosti lišky, hrdosti orla nebo oplzlosti paviána. Jeho výklady v roce 1870 tak zaujaly české přírodovědce, že chtěli zřídit v Praze zoologickou zahradu. Přes konšely to ovšem neprošlo.

Když znalec zvířat Douglas Alexander Spalding v polovině 19.století napsal, že instinkty

soudobých zvířat jsou jen produkty nahromaděných zkušeností dřívějších generací, zdvihla se vlna kritiky. Nejvýznamnějším kritikem byl C. Lloyd Morgan, který napsal knihu Základy srovnávací psychologie. Vycházel v ní ze svých poznatků učení u zvířat, které se do jednoduchého pojetí chování pomocí instinktů nemohly vejít. Pojetí učení po svém zpracoval Američan E. L. Thorndike, který učil psy, kočky a opice, aby používali jednoduchých úkonů a dostali se tak k potravě. Byl tak položen základní kámen k výzkumu amerických behavioristů. Na počátku 20.století se objevilo několik idealistických směrů:

Škola vitalistická (reprezentovaná např. Jakobem von Uexküllem), která nepřikládala

jakoukoli hodnotu výzkumu přírody, jen popisovala. Z ní později čerpala teorie spouštěcích podnětů.

Škola účelových psychologů, vykrystalizovaná v USA, kteří zkoumali instinkt s heslem „instinkt pozorujeme, ale nevysvětlujeme“.

Škola gestaltismu (gestalt = celek, tvar), tzv. celostní psychologie, jejíž základem je víra v existenci vnitřních tendencí, podle kterých se organizují psychické děje do celistvých struktur.

Škola mechanistická, reprezentovaná extrémní teorií J. Loeba o tom, že všechny projevy chování zvířat jsou vysvětlitelné jako přímá reakce na fyzikální a chemické podněty.

Reflexologie, vycházející ze školy založené J.M.Sečenovem a rozvinuté nositelem Nobelovy ceny I.P.Pavlovem, která se zaměřovala na výklad chování jako řetězců reflexů. Jako první začala chování zkoumat z roviny objektivního vědeckého výzkumu centrální nervové soustavy.

Škola amerických behavioristů (behavior = chování), reprezentovaná B.F.Skinnerem a také známými Skinnerovými boxy, ve kterých měla zvířata jako potkani a holubi určitou operací, například stisknutím páčky nebo klovnutím do terčíku, získat přístup k potravě. Tato škola navazovala na Thorndika a ukázala silný význam procesů učení, na druhou stranu toto operantní podmiňování nemohlo obsáhnout celou problematiku chování zvířat. Navíc se takto došlo k názoru, že zvířata, která se v bludištích orientovala rychle (potkani), byla „inteligentní“, zatímco živočichové, kteří pro tyto úkony neměli takové nadání, se stali „hloupými“.

Zcela izolovaně od těchto škol začal v USA studovat chování zvířat zoolog Charles Otis

Whitman, který zdůraznil nutnost studování instinktů na úrovni vývoje druhů a srovnávacích studií mezi několika druhy. Spolu se svým žákem Wallacem Craigem se tak stali, byť v Evropě neznámí a v USA bez ohlasu, prvými etology.

Společné pro oba výše jmenované byla záliba v chovu ptáků. Ta se projevila také u

německého ornitologa Oskara Heinrotha, který si všímal především psychologických projevů svých milovaných opeřenců. Přestože jeho práce, ve které popsal druhově typické pudové jednání a všímal si dědičných předpokladů pro chování, byla publikována již v roce 1910, jeho poznatky dodnes neztratily svou platnost. Postřehl i různé společné rysy mezi jinak

61

nesouvisejícími druhy chování (například u kachen, které při vzájemné komunikaci používají pohyby, nápadně připomínající pohyby při sběru potravy). Tento jev později Julian S. Huxley nazval ritualizací. O. Heinroth byl také první, kdo použil slova etologie v dnešním významu, a také ji vyprostil ze zajetí společenských věd. Svými dalšími poznatky „nakousl“ fenomény signálů v dorozumívání, podobnosti chování zvířat a člověka a také budoucího významu etologie.

Nadšeným žákem O. Heinrotha byl rakouský student medicíny a zoologie Konrad Z. Lorenz

(1903 – 1989). Byl synem věhlasného ortopeda Adolfa Lorenze, navrženého na Nobelovu cenu za lékařství, vyrůstal v blízkosti zvířat – jeho prvním zvířetem byla kachna, kterou vypiplal tak ohleduplně, že se mu dožila patnácti let – a tak zůstal po celou svou vědeckou kariéru i chovatelem a milovníkem zvířat.95 Své studování chování ptactva prováděl na vysoké škole, poté, co mu byla tato činnost zakázána, se věnoval pozorování a - zatímco živobytí zajišťovala jeho žena Margareta, pracující jako lékařka - v roce 1935 publikuje svou nejvýznamnější práci Společník v ptačím životě (Kumpan in der Umwelt des Vogels), která se vlastně stala prvním teoretickým základem etologie. Ve svém pojetí vědy Lorenz definuje:

Lorenzovo vrozené spouštěcí schéma (AAM, IRM), působící jako zámek, které mohou

„odemknout“ jen určité poznané podněty (spouštěče). Tento příměr přebral z prací Jakoba von Uexkülla.

Craigův model apetenčního chování, které umožňuje zvířeti vyhledat podnět umožňující proběhnutí konečného jednání (jinými slovy se jedná např. u kočky o číhání na myš, kde její sežraní je jednáním konečným – pro kočku i pro myš...).

Jev nazvaný „snížení prahové hodnoty“, který předtím pozoroval Heinroth – jedná se o jev, kdy k vyvolání určitého chování stačí čím dále tím méně (například máme-li doma aktivního pejska, v kontaktu s fenou by o naši nohu asi ani nezavadil, ale po dlouhém období bez sexuálního objektu mu často vystačí ke štěstí).

Model „jednání na prázdno“. který se objevuje, když zvíře nemělo delší dobu možnost nechat proběhnout určité chování. Tato definice by zřejmě nebyla vysvětlena bez Lorenzovy spolupráce s neurofyziologem Erichem von Holstem, který v centrální nervové soustavě objevil existenci trvalých a impulzivních podnětů, které zvnitřku objasňují vyladění živočichů k určitému jednání.

Teorii imprintingu (vtištění), která u mláďat předpokládá existenci tzv. senzitivní periody, doby, kdy si zvíře nesmazatelně vtiskne podobu rodiče do paměti. Pokud se mu v tomto období nabídne jako rodič člověk, taktéž jej považuje za rodiče – k tomu dochází i u malých koťat. Dále představil Lorenz světu své proslulé baby schéma – množinu vlastností, kterou mají shodnou mláďata obratlovců a která na rodiče – i mezidruhově – působí dojmem roztomilosti. Proto nám připadají malá štěňata, koťata, jehňata aj. roztomilejší než jejich dospělí rodiče.

Teorii nepojmenovaného myšlení, na kterou přišel v době, kdy pracoval jako profesor psychologie v Královci, dík spolupráci s profesorem zoologie Otto Koehlerem. Tato teorie vnikla na základě faktu, že profesoři dovedli naučit krkavce a papoušky počítat do osmi, aniž by se spletli. Zde je podle Lorenze základ lidské řeči.

Pojem vrozeného chování, které je dáno dědičně. Stal se tak terčem kritiky amerických behavioristů, kteří tvrdili, že samotný plod zvířete je nepopsaný list, že vše chování je naučeno – třeba už v děloze. Sám Lorenz nakonec poznal zcestnost kategorického rozlišování chování na vrozené a naučené.

Kromě vědecké činnosti napsal Lorenz mnoho knih určených široké veřejnosti, ve kterých

varoval zejména před agresivitou lidí a před narůstající myšlenkové a životně-stylové vzdálenosti člověka od přírody. Publikace jako Tak zvané zlo, Osm smrtelných hříchů civilizovaného lidstva nebo Odvrácená strana zrcadla jsou naplněny promyšlenými

95 Zajímavosti ze života a počátků sbližování s přírodou Konrada Lorenze jsem umístil do přílohy č. 10.

62

domněnkami o vývoji člověka a vyvolaly jak velký ohlas, tak obecné pobouření. U nás vyšly až po revoluci, většinou s předmluvou (či doslovem) Zdeňka Veselovského.96

Zajímavou renesanční osobností byl další se zakladatelů etologie Nikolaas Tinbergen (1907

– 1988), holandský zoolog. Kromě toho, že na univerzitě v Leidenu nadšeně studoval chování ptáků, byl také hráčem národního holandského mužstva v ledním hokeji a znalcem kultury Eskymáků. Základním rozdílem v metodice pánů Tinbergena a Lorenze bylo to, že Tinbergen zvířata pozoroval ponejvíce přímo v přírodě, zatímco Lorenz byl hlavně chovatel. Věhlas Tinbergenovi přinesly jeho práce o květolibovi včelím, motýlech a koljuškách tříostných, ve kterých zkoumal, jaké smysly jsou pro různá chování těchto živočichů klíčové.

Posledním z „velké etologické trojky“ byl Rakušan Karl von Frisch (1886 – 1983). Tento

vědec studoval přes zimu ryby, přes léto včely. U ryb dokázal jejich barevné vidění, studoval jejich sluch a bádal také v oblasti významu chemických smyslů pro ryby. Mnohem zajímavější objevy ale přineslo jeho studium včel - Frisch objevil tzv. včelí tance, symbolické pohyby, kterými včely svým kolegyním z úlu velmi přesně určují polohu a vzdálenost, ve které se nachází zdroj potravy.

Závěrem stačí dodat, že K. Lorenz, N. Tinbergen a K. Frisch byli v roce 1973 za své objevy

odměněni Nobelovou cenou za lékařství a fyziologii. Od té doby se etologie dočkala – a dočkává – četných ohlasů a následovníků.97 V českém prostředí je nejvýznamnější osobností bývalý ředitel pražské zoo, chovatel a pozorovatel zvířat a etolog Zdeněk Veselovský.

Příloha č. 7 – Hry zvířat

Sem jsem umístil úsměvné příběhy, které zaznamenal Zdeněk Veselovský při pozorování zvířat a které ukazují, jak zajímavé může být zvířecí hravé chování.

„Ptáci, ale i kuny vynášejí kameny či kaménky a nechají je padat na skleněné misky, střechy

a vzniklý hřmot je zřejmě odměnou pro tuto jejich činnost. Na Kubě jsem pozoroval hru kormoránů, kteří na pláži našli téměř 40 centimetrů dlouhý kousek kovové trubky. Přetahovali se o něj, manipulovali s ním, a když o tuto hru projevil zájem pelikán, ostatně také velmi hravý pták, kormorán, který měl zrovna hračku v zobáku, ji raději spolkl. Vypadal nesmírně komicky, protože měl vytrčenou hlavu vzhůru, neboť trubka v jícnu mu nedovolila ohnout krk. Jakmile se pelikán vzdálil, trubku vyvrhl a hra pokračovala.V barcelonské zoo mě doslova nadchlo chování krkavce, který svým silným zobákem tak dlouho tahal ležícího tura bantenga za ocas, až ho donutil vstát. Krkavec to vzápětí začal zkoušet na dalším bantengovi, nebo vyčkal, až si vyrušený banteng zase lehne, a potom ho zase začal tahat za ocas. V pražské zoo jsem kdysi chtěl několika krkavci oživit velkou voliéru dravců. Tito inteligentní ptáci však hráli prapodivnou hru, začali totiž systematicky zabíjet mnohonásobně silnější orly a supy. Vymysleli si pozoruhodnou taktiku. Jede nebo dva krkavci se postavili před orla a drzými útoky a poskakováním na sebe upoutali pozornost, mezitím se připlížil třetí z nich k orlovi zezadu a přesně mířenou ranou do týla orla zabil. Samozřejmě jsme je museli za tuto hru neprodleně z voliéry vyhostit.“

„Vzpomínám na zajímavou hru jedné orangutanice, která provokovala velmi impulzivní

ošetřovatelku tím, že jí pomocí prutu zhasínala světlo v zadní tmavé chodbě pro obsluhu. Na jejím výrazu obličeje se zračila radost a uspokojení ze šťavnatých nadávek ošetřovatelky, která

96 Základní myšlenky knih z tohoto období tvorby jsem shrnul opět v příloze č.10. 97 Zdroj: Podle (19) str. 9-22.

63

v absolutní tmě bezradně stála s plnou náručí misek s potravou. Hra jednoho lva převzatého z cirkusu vedla až k uzavření pojistky zoo na úhradu škod znečištěných návštěvníků. Zřejmě nenáviděl své minulé majitele a v zoo, kde nechodíme ve zlatem ozdobených livrejích, močil zcela výlučně na důstojníky s vyššími hodnostmi, kteří mají hojně zlata na náramenících. Od něho tuto hru převzali ostatní lvi a tygři, kteří neměli cirkusovou zkušenost, a proto se neomezovali jen na ozbrojené složky. O tom, že se zvířata skutečně baví pozorováním a hrami s návštěvníky na přibližně stejné úrovni jako oni, podával důkaz náš prvý gorilí samec Titan. Ten totiž vždy pobíháním přilákal dav lidí před svou klec a potom přesně mířenou ranou po nich hodil kus trusů nebo zbytků potravy. Přestože klec je od návštěvníků oddělena sklem, lidé reflexivně uskočili, někdy se i porazili, pošlapali a hlavně si začali nevybíravě nadávat. Jejich agresí zrůzněné obličeje byly zřejmě pro Titana největší odměnou, protože každý úspěch oslavil nadšeným tancem.“

„Měl jsem doma malého afrického kopytníka damana, jedno z mých nejmilovanějších zvířat,

které jsem choval. Když jsem psal nebo mikroskopoval, snažil se mě vyprovokovat ke hře tím, že vyvlekl na nejvyšší polici v knihovně knihu, kterou mi jako bombu pustil na stůl.“98

Příloha č. 8 – Inteligence (lidského pojetí) u zvířat Jako rozumoví tvorové se většinou netajíme tím, že vysoké projevy inteligence, které se blíží

našim (logické asociace, počítání), nás u zvířat fascinují. Protože se tyto poznatky většinou netýkají přímo koček, umístil jsem je sem.

„Již před půl stoletím udělal J. B. Wolfe na Floridě rozsáhlou sérii pokusů se šimpanzi:

Zhotovil různobarevné kotouče v průměru 3 centimetry. Když jeden druh kotouče hodili šimpanzi do automatu, získali potravu, což se naučili nejsnadněji. Potom je učil rozeznávat význam barev: Určitá barva znamenala potravu, druhá nápoj, třetí hru s ošetřovatelem, čtvrtá otevření dveří do sousední klece. Šimpanzi velice rychle pochopili význam jednotlivých barev, a když některý z nich uslyšel ze sousední klece křik známého druha, nebo když byl ve své vlastní kleci rušen, vzal bez dlouhého rozmýšlení z hromady známek modrý kotouč, který znamenal otevření dveří, a zmizel ve vedlejší kleci.“

„Stejně zajímavou vlastností je schopnost použít napodobená slova ve vhodné situaci. Měl

jsem doma papouška šedého, který při každé návštěvě, která ho přišla obdivovat, suverénně prohlásil: „No tak nashledanou.“ Na zazvonění telefonu volal nikoli jen „haló“ nebo „telefon“, ale často to doplňoval slovy „Zvedne už ksakru někdo ten telefon?“ Každý se polekal, když se se sklenicí blížil k vodovodu a ještě než otočil kohoutkem, ozvalo se naprosto přesné crčení vody.“

„Výborně a naprosto přesně napodobují hlasy i krkavcovití ptáci. V pražské zoologické

zahradě volá samec krkavce zcela zřetelně „nech toho“, od něho se to učí i jeho synové, ale i straky a havrani v sousedních voliérách. Těmito slovy zdraví i známé lidi.“

„Německý ornitolog E. Gwinner choval pár krkavců. Samec s oblibou štěkal jako pes a

samice naopak hudrovala jako krocan.“ „Delfín v Duisburgu plaval nemotorně jako želva karetová, která s ním v nádrži žila. V San

Diegu napodobují delfíni plavání a skákání tučňáků. V San Diegu jeden delfín dokonce napodoboval potápěče a snažil se stírat ze skel nánosy řas velkým ptačím perem z pelikána, podobně jako člověk občas vypustil bubliny a přesně napodobil zvuk dýchacího přístroje.“

98 Zdroj: Podle (19) str. 114 - 115.

64

„Velmi důmyslně promyšlené pokusy O. Koehlera dokázaly, že ptáci i savci jsou schopni

pochopit i tak abstraktní pojmy, jako jsou čísla. Kavka dostala pochoutku, když z řady krabiček srovnaných v libovolném pořadí zvolila tu, jejíž víčko bylo označeno třemi tečkami. Tečky mohly být různě velké, uspořádané ve vodorovné, svislé řadě nebo uspořádané do trojúhelníku. Kavka se skutečně naučila počítat do tří, protože když jí experimentátor předložil 7 moučných červů, sezobla jen tři ostatní nechala bez povšimnutí.“

„Šimpanzice Washoe když se projížděla se svým učitelem na lodičce dokázala pojmenovat i

labuť znaky „pít – kapalina – pták“. Podobně pochoutku schovanou v ledničce označovala symboly „otevřít – klíč – jídlo“. Jiná samička Lucy rozeznávala přesně rozdíly mezi zeleninou a ovocem a vytvořila si pro určité druhy zcela speciální názvy. Meloun byl „píti - ovoce“, ředkvičky „plakati – bolest – jídlo“, čímž označila jejich pálivou chuť, pro mražené jahody užila symbolů „studený – ovoce“. Kromě nich se objevili další „mluvící“ lidoopi – šimpanzice Lana a Kim, Moya, Tatu a doslova geniální gorila Koko F. Pattersonové, ta se naučila dokonce několik set symbolů. Jen pro zajímavost připomínám, že mnoha našim bývalým státníkům stačil k hodinovému projevu slovník zhruba o polovinu slov chudší.“99

Příloha č. 9 – Kočičí příběhy Zde najdete několik více či méně nepotvrzených příběhů s kočkami v hlavních rolích.

Kočky jsou považovány za důležité „indikátory“ zemětřesení, jakési seismografy. Portugalci je prý brali s sebou na plavidla, když objevovali nové končiny. Pokud kočka zaregistruje byť jen lehounké otřesy, odchází z domova. Tak se stalo například v jedné švýcarské vesnici v kantonu Glaurus, kde o den poté, co kočky hromadně opustily své domovy, zahubilo zemětřesení 115 lidí. Totéž se stalo v San Franciscu v roce 1979, v Agadiru, Skopji, Chile a na Aljašce. Venkované, kteří žili na úpatí sopky Etny, by se bez kočičího varování stěží obešli.

Jistým faktem je, že kočky dobře posloužily Angličanům za druhé světové války, když utíkaly

do krytů ještě před zazněním sirén. Po válce dostaly medaile. Kočky také prý reagují na únik plynu či počátek požáru tak, že jsou schopny svého pána zachránit. To se stalo například v New Yorku v roce 1984, kdy kočka Pussycat zachránila před ohnivým peklem 6 lidí.

Dále jsem natrefil na různé historky o tom, co kočky přežijí. V Belgii v roce 1988 přežil kocour 13 dnů ve stupátku náklaďáku. V Oslu se jednomu

kocourovi poštěstilo nechat si ocas přimrznout ke zdi. Uvolnilo ho až polévání vlažnou vodou. V přístavu v Detroitu byla zavřena kočka do bedny se strojními součástkami, kde musela vydržet 41 dní, než byla vybalena v Egyptě. Mezitím stihla porodit. Ona i její koťata byly po objevení živé.

V roce 1991 spadla kočka v Hongkongu na vlnitý plech z výšky 100 m. Vyvázla pouze

s odřeninami na tlapkách.100

99 Zdroj: Podle (17) str. 122 - 127. 100 Zdroj: Podle (17).

65

Příloha č. 10 – Konrad Lorenz

Konrad Lorenz je považován za hlavního vědce moderní etologie, kterou vlastně v dnešní šíři definoval. Proto zde uvedu něco z jeho života a také výňatky z jeho tvorby, která se zabývá přenášením poznatků etologie na lidskou společnost.

Již od raného věku byl prostřednictvím velké zahrady v kontaktu s přírodou. „Všichni víme, že děti si rády hrají na něco. Dělají kachnu, zajíce nebo řídí vlak. Moje první

hra byla na sovu. Sovu jsem si vybral, protože nemusela chodit večer spát.“ Jeho prvním zvířetem byla husa, o kterou se svědomitě staral. Dalším zajímavým vyprávěním je vyprávění jeho chůvy Rézi, která si s ním a s jeho

kamarádkou ze sousedství (která se později stala jeho ženou) prohlížela knihy: „V knize byl třeba obrázek Iguanodontů, jak vstupují do moře. Rézi název komolila na „Igonaunodonty“ a já jsem si potom se svou budoucí ženou – bydlila v sousedství – hrál na zvířata, kterým jsme říkali Igonaunodonti. Hra probíhala tak, že jsme si za šle zastrkali staré zahradní hadice, které jsme potom za sebou tahali jako ocas. palce jsme vztyčili směrem nahoru.... ...a takto připraveni jsme vyrazili jako „Igonaunodonti“ na procházku do zahrady.“

Z mládí utužený vztah k přírodě byl pro Lorenze, jak sám zjistil, k nezaplacení. Potvrzuje to sám:

„Jednou kdosi rozeslal všem nositelům Nobelovy ceny, kteří se zabývají zoologií, ekologií nebo biologií, dotazník, v němž měli mimo jiné odpovědět na otázku, kdy se poprvé začali zajímat o přírodu, zvířata a rostliny a kdy přišli poprvé do styku s živými organismy. Mezi dotazovanými byli vysokoškolští učitelé, kteří se zabývají uvedenými obory. Smyslem otázky bylo zjistit, zda k prvním kontaktům se živou přírodou došlo už v předškolním věku. A víte, jak vypadal výsledek. Všichni! Všichni dotazovaní byli už jako malé děti v kontaktu se živočichy.“

A nyní pár příhod se zvířaty, jak je popisuje sám Lorenz:

„Nějakou dobu jsme choval lemura mongoze. Je to poloopice a problém chovu opic je v tom, že nejsou čistotné. Jedním ze zakázaných míst pro našeho mongoze byla kuchyně. Jednoho krásného dne se mu ale podařilo, aby tam pronikl. Je to velmi inteligentní zvíře, a tak ho samozřejmě zaujaly všechny neznámé předměty, mezi nimi také veliký kuchyňský nůž na porcování masa. Zaujal ho natolik, že si ho chtěl ponechat. Když kuchařka objevila mongoze s nožem v ruce, dala se s křikem na útěk. Bála se, že jí chce nějak ublížit. Její strach byl naprosto bezdůvodný, zvíře přece nemohlo tušit, že dostalo do ruky smrtící nástroj. Teoreticky je to jasné, ale zkuste to vysvětlit kuchařce, která je v šoku.“

„Dospělý varan může do jisté míry ohrozit také člověka. Vzpomínám si na návštěvu jedné

zahraniční zoologické zahrady, kde mi ředitel ukazoval obrovské terárium. Bylo velké skoro jako dům a obývali ho právě varani komodští. Požádal jsem svého průvodce, aby mě vpustil do terária. Moje žádost ho zjevně překvapila, ale dovnitř mě pustil. Přistoupil jsem k ležící samici varana a z okamžitého popudu jsem ulehl břichem na její záda. Zřejmě se jí to líbilo. Tělesná teplota plazů se řídí teplotou okolí a já jsem samici pěkně zahříval. Najednou mi ale něco vyrazilo dech! Byl to varaní samec, který ulehl na moje záda. Společně jsme tak sice vytvořili malebný „sendvič Komodo“, ale nebylo to nic příjemného. Ještě dnes vidím rozeklaný masitý jazyk kmitající směrem k mé ruce. Varan se zřejmě domníval, že jsem něco jako králík nebo morče, prostě jeho oběd. Přiznám se, že jsem si připadal poněkud hloupě. Varan by mě byl asi těžko mohl sežrat celého, ale na světě jsou rozhodně příjemnější věci než ruka rozkousaná od

66

varana, o jiných částech těla ani nemluvě. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a terárium jsem opustil bez jediného škrábnutí. Jenom pan ředitel byl poněkud pobledlý ve tváři.“101

A nakonec připojuji netříděné, Lorenzovo myšlení nejlépe vystihující, výtahy z knihy Osm

smrtelných hříchů civilizovaného lidstva, kterou napsal jako souhrn svých domněnek a zkušeností:

„K čemu slouží lidstvu jeho bezmezné množení, k čemu honba volné soutěže vystupňovaná k

šílenství, k čemu narůstající, stále strašlivější zbrojení, k čemu rostoucí změkčilost lidí ve městech atd.? Bližší zkoumání však ukazuje, že všechny tyto dysfunkce jsou ve skutečnosti poruchami jistých speciálních mechanismů chování, které byly původně pro přežití druhu významné. Jinak řečeno, je třeba je chápat jako jevy patologické.“

„Označovat člověka za "bytost oslabených instinktů", jak jsem to dělal dřív, je zavádějící. Na

jedné straně je pravda, že se dlouhé a do sebe uzavřené řetězce vrozených vzorců chování mohou souběžně s fylogenetickým rozvojem schopností učení a vzhledu rozpadat v tom smyslu, že se ztrácí závazné spojení mezi jejich částmi, a ty jsou pak jednacímu subjektu jednotlivě k dispozici.“

„Velké množství lidských popudů je natolik jednotné, že jim hovorový jazyk dal jméno. Slova

jako nenávist, láska, přátelství, vztek, věrnost, náklonnost, nedůvěra, důvěra atd. označují stavy odpovídající sklonům ke zcela specifickým vzorcům chování, podobně jako to činí výrazy užívané ve vědeckém výzkumu chování, např. agresivita, dominanční pud, teritorialita atd. nebo všechna tzv. vyladění: vyladění k hnízdění, k námluvám, k odletu. Citlivosti naší přirozené mluvy při vyjadřování hlubokých psychologických souvislostí můžeme důvěřovat stejně dobře jako intuici vědce pozorujícího zvířata.“

„Otázka, zda jsou nenávist, láska, věrnost, nedůvěra atd. "dobré" nebo "špatné", je položena

bez jakéhokoli porozumění pro chod celku jako systému a je právě tak hloupá, jako kdyby se někdo ptal, jestli je štítná žláza dobrá nebo špatná. Běžná představa, že zmíněné funkce mohou být tříděny na dobré a špatné, že láska, věrnost a důvěra jsou dobré samy o sobě, zatímco nenávist, nevěrnost a nedůvěra jsou samy o sobě špatné, má svůj původ jen v tom, že v naší společnosti je obecný nedostatek prvého a přebytek druhého. Příliš velká láska kazí spoustu nadějných dětí, "věrnost hodná Nibelungů" povýšená na absolutní hodnotu přinesla pekelné důsledky.“

„Lidstvu hrozí, že se zadusí, což se živým téměř nikdy nestane. Nejstrašnější je, že v této

apokalypse jako první zřejmě vezmou za své ty nejvyšší a nejušlechtilejší vlastnosti a schopnosti člověka, právě ty, které jsou právem vnímány jako specificky lidské.“

„ Nahuštění mnoha lidí v těsném prostoru vede nejen skrze vyčerpání a rozmělnění mezilidských vztahů nepřímo k projevům odlidštění, ale bezprostředně také vyvolává agresivní chování. Víme z mnoha pokusů na zvířatech, že vnitrodruhová agrese může být vystupňována zvýšením počtu živočichů v daném prostoru...Právě když se člověk chce držet na uzdě a snaží se každý den a každou hodinu chovat se zdvořile - to znamená přátelsky - k lidem, se kterými spřátelen není, stupňuje se jeho stav k utrpení.“

„... proč by se jinak docela intelektuálně nároční lidé dívali raději na bezduché reklamní

pořady v televizi, než aby pobyli chvilku ve vlastní společnosti? Zcela jistě, protože jim to pomáhá potlačit reflexi.“

„ S postupujícím ovládáním svého okolí změnil moderní člověk tržní situaci své ekonomie slasti a strasti ve směru stále vzrůstající přecitlivělosti ke všem nepříjemným situacím a právě tak otupělosti vůči příjemným zážitkům. Z nejrůznějších důvodů má tento stav zkázonosný efekt.

101 Zdroj: Podle (13) str. 10 – 37.

67

Ze zřejmých důvodů přináší nutkává potřeba okamžitého uspokojení zvláště zhoubné následky v oblasti sexuálního chování.“102

A z jeho rozhovorů: „Nikdo nepochybuje o tom, že odchov slepic v hromadných líhních je týrání zvířat.

Neznamená ale život člověka v betonových sídlištních blocích stejné týrání a degradaci člověka? Člověk přece nebyl stvořen jako anonymní nahraditelná součást celku, analogického společenstvím mravenců a včel, kde smrt znamená pouze nahrazení jedné dělnice druhou.“

„Lidská tvořivost nezná mezí, když jde o to, aby se věci udělaly tak špatně, jak to jen jde.“ „Agresivita je součástí lidského chování. Úplná absence agrese by nás zbavila chuti k práci,

ctižádosti; vedla by k tomu, že bychom se přestali mýt a holit.“103

102 Zdroj: Podle (8) str. 8 – 56. 103 Zdroj: Podle (13) str. 38, 86, 117.

68

Date post:	30-Jul-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	2 times
Download:	0 times

Domestikovaná kočka a její chování · 2006-09-27 · Domestikovaná kočka a její chování...

Documents