DŮVĚŘUJmi

Praha 2015

Jennifer L. Armentrout pod pseudonymem J. Lynn: Důvěřuj miVydání prvníCopyright © 2013 by Jennifer L. armentroutAll rights reserved

Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1917. publikaciPřeloženo z anglického originálu Trust in Me vydaného nakladatelstvím William Morrow Impulse, an imprint of HarperCollinsPublishers, USA v roce 2013Český překlad © 2015 Renata HeitelováOdpovědná redaktorka Marie KejvalováKorektorka Daniela ČermákováIlustrace na přebalu © 2015 ricardoPřebal a vazba © 2015 Ricardo a BaronetSazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín

Veškerá práva vyhrazena.Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírovánači jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsanéÚřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-0078-8

BARONETPraha 2015

Přeložila: RENATA HEITELOVÁ

Jennifer L. Armentrout

poD pseUDonymem

J. Lynn

DŮVĚŘUJmi

Všem fanynkám Cama a jeho sušenek,které chtěly lépe poznat našeho miláčka,

jenž má rád vařená vajíčka. Příjemnou zábavu.

7

1. kapitola

Jase Winstead byl ukrutnej šílenec.To poslední, co bych sakra chtěl, bylo jít v devět

ráno na Astronomii 101. Navíc mi ten předmět straš-ně připomínal, že už jsem jednou na Drageovy hodi-ny chodil a proč jsem je musel narychlo a neplánova-ně opustit. A opravdu jsem nestál o Jaseovy esemesky, v kterých se mi posmíval, že je nezdravý naplánovat si rozvrh tak, že vyučování začíná před polednem.

Protože jsem spal, nevím přesně, možná tak dvě hoďky a pořád ještě cítil ze včerejší noci chuť tequi-ly a dalších věcí, na který radši ani nechci pomyslet, nevypadal jsem jako modelovej příklad toho, jak za-čít šťastnej a blahodárnej první den zimního semestru.

Zahlédl jsem, jak se dveře učebny astronomie za-bouchly, a sjel pohledem zpátky na mobil. Jase se mi vysmíval.

Kašli na to. Mám pivo. Xbox. FIFA 2013.Do háje. Lákalo mě to. Hodně. Ollie rozbil náš

Xbox minulej víkend během brutálního rozhodujícího boje v Call of Duty.

Už jsem měl stejně pár minut zpoždění. astronomie nebo fotbal na Xboxu? Fakt to nebylo

těžký rozhodování.

8

Už rozhodnutej jsem se otočil a začal Jaseovi odpo-vídat, když se dvoukřídlé dveře rozletěly, jako by se schodištěm prohnalo tornádo. Trhl jsem hlavou nahoru právě včas, abych zahlédl, jak přímo do mě vrazilo ně-co malého a červeného.

Té kolizi se nedalo vyhnout.Malé tělo to do mě narvalo a odrazilo se zpátky, roz-

hazovalo rukama, jako by se potápělo. Taška, která vy-padala, že váží víc než její majitelka, stahovala holku na stranu.

Instinktivně jsem se k ní vrhl, pustil vlastní batoh a chytil ji kolem pasu. Taška však letěla jedním smě-rem a její obsah druhým. Holka pořád vrávorala ja-ko nějaká nafukovací panenka. Sevřel jsem ji pevněji a znehybnil ji, než si mohla vážněji ublížit. Trhla se-bou a napřímila se. Tmavě rudohnědé vlasy zavlály a udeřily mě do tváře. Ovanula mě vůně jahod, pižma a něčeho dobrýho.

Panebože, převálcoval mě jahodovej koláček. Uchechtl jsem se a strčil si mobil do kapsy. Chtěl

jsem ji pustit, ale ta holka byla úplně ztuhlá. Každej sval v těle napjatej. Byla tak malá, sotva mi sahala po ramena, ale najednou vypadala ještě menší, jako by se scvrkávala do sebe. Ublížila si?

A spletla si Shepherd s nedalekou základkou? „Hopla,“ poznamenal jsem. „Jsi v pohodě, zlato?“Neodpovídala asi půl minuty a já už si začal dělat

starosti. Potom se zhluboka nadechla, až se jí hruď proti mně zvedla. Jakmile jsem ucítil její křivky, ztuhl jsem. Rozhodně nepatří na základku, ledaže by se holky vyvíjely jinak, než když jsem tam chodíval já. A jestli jo, těm klukům jsem sakramentsky záviděl.

No super, teď jsem se cítil, jako bych potřeboval sprchu, protože i jenom tohle mě vzrušilo.

9

Že bych byl ještě opilej ze včerejška? Asi jo.„No tak,“ zkusil jsem to znovu. „Jsi v pořádku?“

Když pořád neodpovídala, strčil jsem jí dva prsty pod bradu. Kůži měla jemnou a dost studenou. Napadlo mě, jestli je možný, aby člověk omdlel, a přesto zůstal stát. Jemně jsem jí zvedl hlavu a otevřel ústa, abych se jí zeptal ještě jednou, ale slova mi někde na cestě mezi mozkem a pusou odumřela.

Zamrkal jsem, protože jsem si jako úplnej pitomec pomyslel, že se tím změní, co vidím. Teda ne že bych chtěl změnit, co jsem viděl, ale zatraceně…

Kterej chlap nemá slabost pro zrzky?Pěkná bylo dost ubohý slovo, jak ji popsat. Oči mě-

la velký, v barvě teplý whisky. Malej nos pokropenej pihama a pěkně vytvarovaný tváře. Rty vypadaly jako zralý třešně, široký, plný a kyprý. Takové rty patřily puse, která by dokázala chlapovi…

„Hned. Mě. Pusť.“V jejím tvrdém tónu se ozývala panika, kterou mě-

la sotva pod kontrolou. Okamžitě jsem ji pustil a raději o krok ustoupil.

Když ztratila oporu, mírně zavrávorala a já jsem se po ní málem znovu natáhl, ale cenil jsem si svých koulí. Jednoho dne bych měl rád děcko nebo tak něco, a měl jsem pocit, že kdybych se jí znovu dotkl, s tako-vou budoucností bych se mohl rozloučit.

Odhrnula si prameny hustých vlasů z obličeje a opa-trně překročila svou tašku. Zvedla husté, mírně načer-venalé řasy a pár vteřin se ani jeden z nás nepohnul. Přelétla pohledem mou tvář a pak se zadívala níž. Ta kočička si mě bezostyšně prohlížela.

Možná mý koule nebyly v nebezpečí.Tváře jí pěkně zrůžověly. „Omlouvám se. Spěchala

jsem do třídy. Jdu pozdě a…“

10

Zakřenil jsem se a klekl si. Začal jsem sbírat rozháze-né věci. Jak může mít jedna holka tak zatraceně moc tu-žek, to jsem nechápal. Modrá. Růžová. Černá. Červená. Oranžová. Cože, sakra? Kdo k čertu píše oranžovou?

Připojila se ke mně, naklonila hlavu tak, že jí stěna měděných vlasů zakrývala obličej, a posbírala zbytek tužek. „Nemusíš mi pomáhat.“

„To je v pohodě.“ Zvedl jsem kousek papíru a zjis-til, že se dívám na její rozvrh. Zběžnej pohled na před-měty mi potvrdil, že je prvačka. „Astronomie 101? Tam mířím taky.“

Jase, pivo a FIFA 2013 budou muset počkat.„Máš zpoždění.“ Pořád se schovávala za vlasy.

„Opravdu se omlouvám.“Zvedl jsem poslední sešit, strčil ho dovnitř a vstal.

Podal jsem jí tašku a chtěl, aby vzhlédla. Nevím proč, klidně si myslete, že jsem maminčin mazánek, ale mám rád, když se moje holky usmívají a nevypada-jí, že se každou chvíli rozpláčou. „To nic. Jsem zvyk-lej, že se na mě holky vrhají.“ Zvedla mírně bradu a já jsem se usmál. „I když pokusit se mi skočit na záda je novinka, to musím uznat. Líbí se mi to.“

Trhla hlavou vzhůru a všechny ty vlasy jí sklouzly na záda. „Nesnažila jsem se na tebe skočit ani se na te-be vrhnout.“

„Opravdu ne?“ Telefon mi v kapse zavibroval. Ne-všímal jsem si toho. „No, to je škoda. Protože jinak by to byl nejlepší začátek školního roku v dějinách.“

Tiskla si těžkou tašku k hrudi a prohlížela si mě. Sklouzl jsem pohledem na papír v ruce. „Avery Mor-ganstenová?“

„Odkud znáš moje jméno?“ vyštěkla.Ta byla ale nedůtklivá. „Máš ho napsaný na svým

rozvrhu.“

11

„Aha.“ Shrnula si prameny vlasů dozadu, a když si ode mě rozvrh brala, ruka se jí lehce chvěla.

Když jsem byl malej, máma mi říkala, že mám sla-bost pro ztracený případy. Pro zraněná holoubata, tří-nohé pejsky, vyhublá prasátka. Moje ségra byla stej-ná. Jako bychom měli šestý smysl je objevit. A možná tuhle kočičku neznám, ale očividně je v týhle škole nováček, necítí se tady dobře, dnešek jí začal pěkně bl-bě, tak mi jí zkrátka přišlo líto.

„Jmenuju se Cameron Hamilton,“ představil jsem se. „Ale všichni mi říkají Cam.“

Pohnula rty, jako by si moje jméno pro sebe opakova-la, a to se mi docela líbilo. „Ještě jednou děkuju, Came.“

Sehnul jsem se, zvedl batoh a hodil si ho přes rame-no. Odhrnul jsem si vlasy z obličeje a usmál se způ-sobem, díky němuž jsem obvykle získal, cokoli jsem chtěl. „Tak půjdem spáchat ten velkolepej vstup.“

Došel jsem ke dveřím učebny, když jsem si uvědo-mil, že se ta holka nepohnula z místa. Ohlédl jsem se přes rameno a zamračil se, jak začala ustupovat. „Jdeš špatným směrem, zlato.“

„Nemůžu,“ zaskřehotala.„Co nemůžeš?“ Obrátil jsem se k ní.Na vteřinu se mi zadívala do očí, pak se otočila

na patě a rozběhla se. Taška jí poskakovala na boku a vlasy vlály jako kapuce. Ta kočička utíkala jako šíle-ná. Překvapením mi spadla brada.

Co se tu k čertu právě stalo?Dveře za mnou se otevřely a hlubokej hlas s mír-

ným přízvukem zavolal: „Pane Hamiltone, připojíte se dnes k nám?“

Kruci. Zavřel jsem oči.„Nebo máte v plánu stát zbývající čas na chodbě?“

zeptal se profesor Drage.

12

Povzdychl jsem si a otočil se. „Jdu do třídy, samo-zřejmě.“

„Samozřejmě,“ zopakoval profesor. V rukou držel hromadu sešitých papírů. „Sylabus.“

Jeden jsem si vzal, zamyslel se a vzal ještě jeden. Jen pro případ, že by se tu Avery Morganstenová ješ-tě ukázala.

O zadek mýho auta se opíral Jase. Ruku měl vraženou do hnědých vlasů; držel si je, aby mu nepadaly na zpo-cené čelo. Několik pramenů mu mezi prsty trčelo. „Je horko jak v pekle.“

Na konec srpna bylo vedro. Dokonce ani stín z vel-kých dubů obklopujících parkoviště naproti Whitehal-lu neposkytoval žádnou úlevu. Bál jsem se do té sauny otevřít dveře.

„To máš sakra pravdu.“ Ollie zašilhal na stromy. „Je takový parno, že se člověk musí svlíknout.“

Pohlédl jsem na něj. „Víc nahej, než už jsi, ani bejt nemůžeš, kámo.“

Ollie se na sebe zadíval a zakřenil se. Neměl tričko. Šortky mu visely nízko. Na nohách měl žabky. To bylo všechno. „Víš moc dobře, že můžu.“

Naneštěstí to byla pravda. Bydlíme spolu posled-ní tři roky v třípokojovém bytě v University Heights. Ollie se vykašlal na cudnost, když jsme společně ne-bydleli ještě ani tejden. Viděl jsem nádobíčko toho chlapa častěji, než bych se namáhal spočítat. Na jaře Ollie školu dokončí, jako bych měl původně i já. Ten pitomec mi bude chybět.

„Lístek.“ Jase kývl na čelní sklo.Povzdychl jsem si a zadíval se na okno. Pod stěrač

někdo úhledně zastrčil krémovej papírek. Tohle parko-viště bylo vyhrazený pro zaměstnance, ale kvůli ne-

13

dostatku míst v okolí jsem zaparkoval, kdekoli to šlo. „Přidám si ho do sbírky.“

„Která se pěkně rozrůstá.“ Ollie si sundal ze zápěs-tí gumičku a stáhl si s ní po ramena dlouhé blond vla-sy do culíku. „Takže u nás dneska uděláme večírek?“

Obočí mi vyletělo vzhůru. „Cože?“Jase si založil paže přes hrudník a zakřenil se.„Párty na začátek roku.“ Ollie se protáhl, napnul zá-

da a zívl. „Jen malá sešlost.“„Proboha.“Jase se usmál ještě víc a já měl chuť mu ten úsměv

smazat pěstí. Naposledy když Ollie pořádal „malou sešlost“, nebylo kam si v našem bytě sednout. Kontro-lovali nás i policajti.

„Objednej pizzu. Musím…“ Ollie se zarazil upro-střed věty a otočil se k brunetce s bujnými křivkami, která prošla kolem. Ani nemrkl, pustil nás k vodě a už objímal tu holku kolem ramen. „Ahoj, kočko, jak jde život?“

Hnědovláska se zachichotala a objala Ollieho kolem pasu.

Otočil jsem se a zvedl ruce. „Co s ním je?“„Ztracenej případ.“ Jase protočil panenky. „Ten

zmrd má oči i vzadu, když dojde na ženský.“„To je fakt.“„Jak je možný, že si každej den zašuká, mi není jas-

ný.“„Je to ta největší záhada života.“ Oběhl jsem kapotu

svýho náklaďáku, popadl lístek a otevřel dveře řidiče. Do obličeje mi narazila horká vlna. „Zatraceně.“

Jase došel ke mně. „Co se ti dnes stalo? Neodpově-děl jsi mi na textovku. Myslel jsem, že tě FIFA přiláká.“

„Ach, chyběl jsem ti?“ Sundal jsem si tričko, srolo-val ho a hodil do auta.

14

„Možná jo.“Zasmál jsem se, sebral ze sedadla kšiltovku a vra-

zil si ji na hlavu, abych si stínil oči. „Nevěděl jsem, že spolu chodíme.“

„Teď jsi ranil mý city.“„Příště, až si vyjdeme, ti koupím pivo.“„Platí. Nejsem náročnej.“Uchechtl jsem se. „Jako bych to nevěděl.“Jase se zasmál, otočil se a přehodil paže přes kor-

bu náklaďáku. Jakmile si nasadil sluneční brýle, po-hodovej úsměv se mu z obličeje vytratil. Znal jsem ten pohled. Nic dobrýho z něj nevzešlo. Jenom málo lidí tušilo, jak zpackanej má Jase život. Pro všechny bylo snadný myslet si něco jinýho, protože Jase byl ten typ kluka, na kterýho se každej obracel s vlastními problé-my. A to včetně mě.

Zapnul jsem klimatizaci, zabouchl dveře a stoupl si k němu venku vedle auta. Jak jsem se naklonil, žhavej plech auta mě popálil na kůži v podpaží. Protáhl jsem si lýtka. „Co se děje?“

Jedno tmavé obočí vyskočilo nad obroučku brýlí. „Míříš do tělocvičny nebo tak něco?“

„Napadlo mě to.“ Přešlápl jsem z nohy na nohu, abych se zbavil křeče. „Chceš jít se mnou?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Musím se zastavit na farmě. Zkontrolovat pár věcí.“

„Jak se má Jack?“Jaseův obličej zalil tak široký úsměv, až mladá pro-

fesorka procházející kolem náklaďáku zavrávora-la na podpatcích. „Má se skvěle,“ odpověděl lehkým tónem, kterej nasadil, kdykoli mluvil o svém bratro-vi. „Včera mi řekl, že až vyroste, chce bejt Chuckem Norrisem.“

Zasmál jsem se. „Tím nemůže nic zkazit.“

15

„To rozhodně.“ Vzhlédl a koukl na mě přes obrouč-ky. „Jak to zvládáš?“

„V pohodě.“ Odtáhl jsem se a třískl rukama do auta. „Proč se ptáš?“

Jase pokrčil ramenem. „Jen tak.“Někdy mě tím naštval. Jindy to se mnou nic neu-

dělalo. Naštěstí pro Jase byl zrovna jeden z těch dní, kdy to po mně sklouzlo jako nic. „V dohledný době neskončím někde v koutě a nebudu si šeptat navždyc-ky. Všechno je v pohodě.“

„To rád slyším.“ Jase se zakřenil a vycouval. Otočil hlavu za tou mladou profesorkou. „Takže párty dnes večer u tebe, jo?“

„Proč ne?“ Zamířil jsem ke straně řidiče. „Bude tam polovina kampusu, tím jsem si jistej.“

„To je pravda.“ Jase se otočil. „Tak zatím.“Nasedl jsem do klimatizovaného auta a vyjel z par-

koviště. Potřeboval jsem svůj línej zadek dopravit do tělocvičny v západním kampusu, ale můj zadek si taky chtěl odpočinout na gauči a dát si šlofíka.

Na stopce jsem odbočil doleva, míjel jsem dvoj-domky po pravé straně, zrovna když z jedněch dveří vyletěl fotbalovej míč a praštil jednoho kluka zezadu do hlavy. Zasmál jsem se a natáhl se přes…

Mou pozornost upoutalo něco červenýho.Zrak se mi proměnil v teplem naváděnou raketu hle-

dající cíl, zatraceně. Přimhouřil jsem oči. Je to Koláček?Chvíli mi ve výhledu bránil strom a potom jsem ji

objevil. Od širokého náramku na jejím zápěstí se odrá-žely sluneční paprsky.

Sakra jo, byla to ona.Dvakrát jsem nepřemýšlel, jenom reagoval. Usmál

jsem se, otočil si kšiltovku dozadu a zahnul ostře do-prava, abych jí zablokoval cestu.

16

Avery uskočila zpátky na chodník a vytřeštila oči. Když jsem stiskl tlačítko, aby okno na straně spolu-jezdce sjelo dolů, překvapením otevřela ústa.

Zakřenil jsem se. Byl jsem rád, že svůj první den ve škole přežila. „Znovu se potkáváme, Avery Mor-ganstenová.“

Rozhlédla se, jako by si myslela, že mluvím na ně-koho jinýho. „Ahoj, Camerone.“

Naklonil jsem se dopředu a opřel se paží o volant. Jak tam tak stála a hrála si s náramkem, vypadala za-traceně roztomile. „Měli bychom se přestat takhle se-tkávat.“

Kousla se do toho plného spodního rtu, sklopila po-hled na moje tetování a přešlápla z nohy na nohu.

Rozhodně spadala do kategorie lidí, co jsou pořád v rozpacích a nesví. Možná proto, že jsem měl mladší sestru, jsem ji chtěl přimět, aby se cítila příjemně, ale zdálo se to jako ztracená bitva.

„Ty srazíš mě, já málem srazím tebe?“ rozvedl jsem to. „Jsme jako katastrofa na spadnutí.“

Žádná odpověď.Zkusil jsem to ještě jednou. „Kam míříš?“„K autu,“ odpověděla, čímž dokázala, že umí mlu-

vit. „Mám zpoždění.“ Zase přešlápla. „Takže…“„Tak naskoč, zlato. Svezu tě.“Zírala na mě, jako bych byl únosce a požádal ji, aby

si nastoupila do dodávky. „Ne, to je v pořádku. Mám to kousek. Nedělej si starosti.“

Nikdy se mi nestalo, aby ženská tak odolávala běž-né zdvořilosti. „Je to to nejmenší, co ti můžu nabíd-nout za to, že jsem tě málem přejel.“

„Děkuju, ale…“„Hej! Came!“ Odnikud se zjevil Kevin a oběhl Ave-

ry. „Co máš v plánu, kámo?“

17

Otrávil mě. Pořád jsem sledoval Koláčka a odolával nutkání šťouchnout toho pitomce svým náklaďákem. „Nic, Kevine, jenom se snažím o konverzaci.“

Avery zvedla hlavu, zamávala prsty a obešla Kevi-na a moje auto. Sledoval jsem ji očima, zatímco Kevin dál kecal o něčem, co mi bylo úplně fuk.

„Sakra,“ zamumlal jsem a opřel se do sedadla.Avery utekla. Zase.A já měl bláznivou chuť ji nahánět.

18

2. kapitola

Situace na našich večírcích se stala vážnou, jakmile Ollie vytáhl z terárka Rafaela. Dělal to pokaždé. Stál jsem uprostřed obýváku, pozoroval ho a kroutil hlavou.

„Proč?“ zajímal se Jase a přihnul si z láhve piva.Zachechtal jsem se. „Nemyslíš, že kdybych to tušil,

našel bych způsob, jak ho zastavit?“„Myslím, že je to rozkošný,“ ozval se jemnej žen-

skej hlas.Otočili jsme se s Jasem k pohovce. Nikdo neseděl

tak jako Stefanie Keithová. Jednu dlouhou pěkně tva-rovanou opálenou nohu měla přehozenou přes druhou v dokonalé ukázce cudnosti. Ovšem ta její zatracená džínová sukně byla asi tak cudná jako Ollie ve spr-še. Kdybych pohnul hlavou jen o centimetr doprava a sklonil bradu, což jsem provedl před třemi minutami, mohl bych vidět křivku jejího zadku.

Stef nosila tanga.Nebo vůbec žádný prádlo, podle nálady. A vypada-

lo to, jako že právě v takový náladě je. Stef se naklo-nila mírně dopředu, překřížila si štíhlé paže pod ňadry a ukázala tak každému, kdo se zrovna díval – rychlým pohledem jsem zjistil, že Jase ji sledoval –, svý pěk-ný kozy. Opravdu krásný. Viděl jsem je pěkně zblízka

19

a osobně už několikrát. Její dětsky modrý oči slibova-ly šťastnej konec a byly namířený na mě.

Překvapivě se moje nylonový šortky v rozkroku vů-bec nenapínaly, což bylo zatracený mrhání ženskými poklady.

Polovina osazenstva Jaseova domu bratrstva by dala levou kouli za to, aby na ně Stefanie upřela svou po-zornost. Bývaly doby, kdy bych obětoval i tu pravou. Tenkrát, když jsem si ani nepamatoval, s kým jsem byl a kdo je kdo. Ale připadalo mi to jako před dávnými věky, kdy jsem při pomyšlení na to, že bych měl bejt jenom s jedinou holkou, měl chuť ukousnout si vlastní ruku. Ale teď?

No, kruci, ani jsem nevěděl, co chci teď. Nevím to už nějakou dobu, což zřejmě vysvětlovalo, proč jsem se po Stefanii nevrhl, nezatáhl ji do své ložnice a ne-spustil kalhoty.

Stef byla fajn holka, ale doby, kdy bych pro ni obě-toval pravou kouli, už dávno minuly.

Stočil jsem pohled na Ollieho, kterej tancoval před televizí a držel při tom Rafaela ve vzduchu. Napil jsem se piva. „Sexuálně obtěžuje moji želvu.“

Stef se zasmála a vstala. „Nemyslím, že to je to, co dělá.“ Sevřela mou paži a opřela se mi bradou o rame-no. Pramen inkoustově černých vlasů sklouzl na mou holou hruď. „Ale mně by nevadilo, kdybys mě obtě-žoval.“

Přes hudbu jsem uslyšel cinknutí trouby. Jemně jsem se jí vysmekl a střelil očima na Jase. V jeho úsměšku nebylo zrnko soucitu. Parchant. „Hned budu zpátky.“

Proběhl jsem mezi kluky do kuchyně, než moh-la Stef odpovědět. Ta holka mým nezájmem bůhvíjak zklamaná nebude. Vsadil bych se, že než se vrátím, přesune svou pozornost na Jase nebo někoho jinýho.

20

Položil jsem pivo na linku, otevřel troubu a nasál vůni čerstvě upečených čokoládových sušenek. Žád-nej polotovar. Pěkně udělaný úplně od začátku.

Ty ale budou chutnat.Položil jsem plech stranou, vypnul troubu a zvedl

sušenku. Byla ještě horká, těsto kleslo a sevřelo drob-ky čokolády okolo kousků vlašského ořechu. Rozlo-mil jsem sušenku na poloviny a hodil si ji do pusy.

„Sakra,“ zavrčel jsem.Pálila jako samotný peklo, ale stálo to za to. Zapil

jsem ji pivem a vyšel z kuchyně právě včas, abych vi-děl, že Ollie míří k hlavním dveřím. S Rafaelem.

„Ale k čertu, to snad ne.“ Odložil jsem pivo.„Užívej svobody, malej zelenej kamaráde,“ mumlal

a políbil Rafaela na krunýř. „Buď volnej.“„Přines Rafaela zpátky!“ zařval jsem a zasmál se,

když opilej Ollie kopem jako z karate rozevřel dveře. „Ty zkurvenej zmrde!“

Ollie položil Rafaela na zem a jemně šťouchl do je-ho krunýře. „Běž.“

Popadl jsem ho za paži, otočil ho a strčil ho zpátky do bytu. Smějící se Ollie popadl Stefaniinu kamarádku a hodil si ji přes rameno. Bytem se rozlehly výkřiky.

Zvedl jsem želvu. „Promiň, Rafaeli. Moji kámoši jsou zatracení…“ Na zátylku mě něco zvláštně zaši-mralo. Pohlédl jsem doleva, potom doprava a uviděl stát ve dveřích Avery s vykulenýma hnědýma očima. „… pitomci. Kruci, co tu…?“

Nevypil jsem toho tolik, abych měl halucinace, ale nemohl jsem si srovnat v hlavě, že Koláček stojí v do-mě, kde bydlím. Ten byt byl prázdnej celý léto, ale očividně se tam někdo nastěhoval.

A podle toho, jak byla oblečená, zřejmě někdo, s kým si byla hodně blízká. Bavlněné kraťasy měla

21

krátké, končily jí na stehnech a já z jejích nohou nedo-kázal odtrhnout pohled. Byly dlouhé, ne moc hubené a pěkně tvarované. Kdo by si byl pomyslel, že má Ko-láček takovýhle nohy? Rozkrok se mi okamžitě prokr-vil. Její tričko s dlouhým rukávem sice všechno zakrý-valo, ale bylo tenký.

Jo, sakra, dost tenký.Pod tričkem se dmula křivka prsou, plnějších, než

mi připadaly, když se ve škole tiskly k mé hrudi, a ty vrcholky…

Tváře jí pěkně zrůžověly. „Ahoj…“Zamrkal jsem, a když nezmizela, ani se neztrati-

la moje náhlá erekce, usoudil jsem, že bude skutečná. „Avery Morganstenová? Z toho se stává zvyk.“

„Jo,“ řekla. „Asi jo.“„Bydlíš tady, nebo jsi na návštěvě…?“ Rafael se za-

čal vrtět.Odkašlala si a pozorovala želvu. „Já… já tu bydlím.“„Sakra, to jako fakt?“ No kruci. Kolem zábradlí

jsem přešel k jejím dveřím. Všiml jsem si, jak sjela po-hledem na moje břicho. Líbilo se mi to. A mýmu ptá-kovi taky. „Ty tu opravdu bydlíš?“

„Jo, opravdu tu bydlím.“„To je… ani nevím, jak to nazvat.“ Zasmál jsem se

trochu ohromeně. „Prostě šílený.“„Proč?“ Tvářila se zmateně, mezi jemným obočím

se jí utvořila vráska. „Já tu taky bydlím.“Spadla jí brada. „Děláš si legraci, že jo?“„Ne. Už tu bydlím nějakou dobu – jako několik let.

Se spolubydlícím, víš, s tím zmrdem, co položil Rafa-ela ven.“

„Hele!“ zakřičel Ollie. „Mám jméno. Jsem seňor Zmrd!“

22

Zasmál jsem se. „Přistěhovala ses sem o víkendu?“Přikývla.„To je pak jasný. Byl jsem doma navštívit rodinu.“

Přitiskl jsem si Rafaela k hrudi, než si zaleze do kru-nýře. „No, kruci…“

Avery naklonila hlavu a zadívala se mi do očí. Chví-li mě pozorovala oduševnělým pohledem, než obrátila pozornost k Rafaelovi. Její oči… něco mi připomínaly. „To je… hm, tvoje želva?“

„Jo.“ Zvedl jsem ho. „Rafaeli, tohle je Avery.“Kousla se do rtu a mávla na Rafaela. Musel jsem se

usmát. Získala si tím cenné bodíky. „Zajímavý mazlí-ček.“

„A ty máš moc zajímavý šortky. Co to na nich je?“ Znovu jsem se dlouze zadíval na její nohy. Nemohl jsem si pomoct. „Plátky pizzy?“

„Ne, kornouty zmrzliny.“„Hmm. Líbí se mi.“ Pomalu jsem po ní přejížděl

očima nahoru. „Hodně.“Konečně přestala pevně svírat dveře a překřížila si

paže přes hrudník. Přimhouřila oči, když jsem se za-křenil. „Díky. Moc to pro mě znamená.“

„To by mělo. Mají moje úřední schválení.“ Pozoro-val jsem ji, jak jí rudnou tváře. „Musím strčit Rafaela zpátky do jeho bytečku, než mi stihne počurat ruku. To mu jde výborně. To je pak pěkně nechutný.“

Povytáhla koutky rtů do malého úsměvu. „To si do-kážu představit.“

Fakt se právě zasmála? To je snad poprvý. Zajímalo by mě, jak vypadá, když se opravdu směje. „Tak, měla bys jít sem. Kluci se sice chystají vypadnout, ale jsem si jistej, že ještě chvilku pobudou. Můžeš se s nima se-známit.“ Naklonil jsem se k ní a ztišil hlas. „V žádným případě nejsou tak zajímaví jako já, ale nejsou zlí.“

23

Avery střelila očima přes moje rameno. V obličeji se jí zračila nerozhodnost. No tak, Koláčku, pojď si hrát. Zavrtěla hlavou. „Díky, ale zrovna jsem se chystala jít spát.“ Zaplavilo mě zklamání. „Takhle brzo?“

„Už je po půlnoci.“Usmál jsem se. „To je pořád ještě brzo.“„Možná pro tebe.“„Víš to určitě?“ Chystal jsem se vytáhnout největší

kalibr. „Mám sušenky.“„Sušenky?“ Zvedla obočí.„Jo, upekl jsem je. Jsem dost dobrej pekař.“„Upekl jsi sušenky?“Zeptala se takovým tónem, jako bych právě přiznal,

že jsem podomácku vyrobil v kuchyni bombu. „Pe-ču spoustu věcí a jsem si jistej, že umíráš zvědavostí, abych ti je ukázal. Ale dnes večer jsem udělal čokolá-dový a oříškový sušenky. Jsou luxusní, musím se fakt pochválit.“

Povytáhla koutky úst. „Sice to zní skvěle, ale musím odmítnout.“

„Tak možná později?“„Možná.“ Ustoupila a natáhla se po dveřích. „No,

ráda jsem tě znovu viděla, Camerone.“„Came,“ opravil jsem ji. „A hele, tentokrát jsme se

skoro nesrazili. Musíš uznat, že děláme pokroky.“„To je dobře.“ Zhluboka se nadechla „Měl by ses

vrátit, než ti Rafael počurá ruku.“„Stálo by to za to.“Zatvářila se zmateně. „Proč?“Rozhodně jsem jí to nemínil vysvětlovat. „Kdyby

sis to rozmyslela, budu ještě nějakou dobu vzhůru.“„Nerozmyslím. Dobrou noc, Came.“Au. Zatraceně. Avery mě právě poslala do háje.

Kdovíproč mě to přimělo se usmát. Možná proto, že

24

jsem si nepamatoval, kdy naposledy mě holka takhle zpříma odmítla. Zajímavý. A to jsem si myslel, jak nejsem bůhvíjak okouzlující.

Ustoupil jsem a Rafael vystrčil hlavu ze svého kru-nýře. „Uvidíme se zítra.“

„Zítra?“„Na astronomii? Nebo se tam zase neukážeš?“„Ne,“ vydechla a začervenala se. Napadlo mě, jak

moc dolů ta červeň vede, nemohl jsem si pomoct. Ov-šem šance na to, že to zjistím, se zdála skoro nulová. „Budu tam.“

„Skvělé.“ Přinutil jsem se vycouvat, protože jsem si byl docela jistej, že bych tady mohl stát i hodinu, jen abych si s ní pohrával. „Dobrou noc, Avery.“

Zalezla za dveře, jako by jí měl Rafael počurat hla-vu. Když jsem uslyšel cvaknutí zámku, uchechtl jsem se. Nevím, jak dlouho jsem tam stál a zíral na její dve-ře, zatímco Rafael vrtěl malýma nohama.

„Co tu děláš, Came?“Otočil jsem se za Stefiným hlasem. Stála ve dveřích,

hlavu si opírala o zárubeň, usmívala se, celá ochotná. Dokonalý opak té holky za zavřenými dveřmi, před kterými jsem otálel.

„Nevím,“ přiznal jsem a zamířil zpátky do bytu. Opravdu jsem neměl nejmenší tušení.