Ivan Šronék

M A N A G E M E N T P R E S S P R A H A 1 9 9 2

A- 532814

t-Hf

i

© Doc. Ing. Ivan Šroněk, CSc., 1992

ISBN 80-85603-08-X

OBSAH

Ú V O D 7

ZÁKLADNÍ POJMY, TROCHA HISTORIE A Ú V A H 9

Základní pojmy 9

Etiketa, vývoj názorů a současné pojetí 12

Kdo byl Dr. Guth-Jarkovský a jeho význam pro dnešek 14

Současná úroveň společenského chování 15

OBECNÁ PRAVIDLA SPOLEČENSKÉHO STYKU 18

Společenské přednosti 18

Vnější vzhled 20

Chování na veřejnosti 21

Chůze 21

Dopravní prostředky 21

Hlasité projevy 22

Chování ve výtahu 22

Kdy sedět, kdy vstát 22

Kouření a alkohol 24

PRAVIDLA V KONKRÉTNÍM OSOBNÍM STYKU 26

Pozdrav 26

Seznámení a představování 29

Jak a kdy se nepředstavujeme 33

Oslovování a titulování 34

Rozhovor 37

PRAVIDLA PRO PRACOVNÍ STYK 41

Jak telefonovat 41

Vizitky 43

Jak vypadají 44

Jak se vizitky používají 46

Jak se nepoužívají 48

Pracovní návštěvy 48

Prostředí 51

Dochvilnost 51

Dorozumívací řeč 52

Pracovníci přepážek 54

Průvodci v oblasti zahraničního cestovního ruchu 56

Mezinárodní konference a zasedání 57

ŽENA - ZVLÁŠTNOSTI NĚKTERÝCH PROFESÍ 59

Žena ve vedoucí funkci 59

Sekretářka vedoucího pracovníka 59

SPOLEČENSKÉ PODNIKY A PŘÍLEŽITOSTI 61

Organizační přípravy 62

Pozvánky ' 62

Vzory pozvánek 63

Základní formy společenských podniků 64

Pravidla stolování 67

OBLEČENÍ, AKTOVKY A TAŠKY 74

Oblékání 74

Mužské oblečení 75

Ženské oblečení 77

Aktovky, tašky 79

PŘÍPRAVA OBCHODNÍHO JEDNÁNÍ 80

Organizační stránka obchodního jednání 80

Místo jednání 80

Doba jednání 81

Jednající osoby 82

Příprava návštěvy významného zahraničního hosta 83

JÍZDA A U T E M A PRACOVNÍ CESTY 86

Jízda autem 86

Pracovní cesty 87

SUBJEKTIVNÍ FAKTORY 90

Význam prvního dojmu 90

Společenské nehody 91

Familiérnost 94

MIMOPRACOVNÍ UDÁLOSTI 96

Návštěvy kulturních podniků 96

Návštěva činohry a opery 96

Návštěva koncertu 97

Zahájení výstavy (vernisáž) 98

Návštěva kina 98

Návštěva divadla nebo koncertu se zahraničními návštěvníky 98

Květiny 99

Úmrtí, pohřby, kondolence 100

NĚKOLIK POZNÁMEK NA ZÁVĚR 101

LITERATURA 103

ÚVOD

Tato kniha vznikla na základě tří zdrojů poznání. Byla to autorova praxe, odborná literatura a v neposlední řadě zkušenosti z pedagogické činnosti na Vysoké škole ekonomické v Praze. Počínaje rokem 1990 se totiž na katedře mezinárodního obchodu vyučuje jako nepovinný jednosemestrální předmět Společenský styk a diplomatický protokol. V souvislosti se změnami na této škole se předmět nabízí také posluchačům jiných směrů. Písemné zkoušky, jimiž zapsaní posluchači výuku zakončují, přinesly řadu zajímavých námětů a podnětů k tematice jako takové a zejména k metodice výuky. Umožnila to zvláště alternativní forma písemných zkoušek na VŠE, kterými se staly eseje.

Literatura i rozsáhlá praxe v oblasti společenského styku je v naší zemi nerozlučně spjata se dvěma jmény, Dr. J. St. Guthem-Jarkovským a Dr. Do-bromilem Ječným. Oba působili, i když š rozpětím 40-50 roků, jako vedoucí diplomatického protokolu, první v Kanceláři prezidenta republiky, druhý na ministerstvu zahraničních věcí. Oba také představují pojmy a současně vr-chol seriózního přístupu k pojetí disciplín společenského styku a diplomatic-kého protokolu jako celku i jejich jednotlivých částí.

Zaměření knihy je možné vymezit pozitivně i negativně. Kniha je určena všem osobám, které jsou v pracovním, obchodním a do značné míry i zahra-ničně obchodním nebo zahraničně hospodářském styku s jinými osobami, podnikatelům, poradcům v různých oblastech apod.

Pod negativním vymezením má autor na mysli na jedné straně skupinu podnikatelů zahrnutou pod pojmem stánkaři. Na druhé straně se kniha ne-zabývá zvláštnostmi zahraničně obchodní činnosti jako takové anebo zvlášt-nostmi konkrétních teritorií a oblastí. Pro činnost zahraniční služby platí ur-čitá pravidla, která nejsou předmětem této knihy.

Jaký je cíl knihy. Podat přehled o společenském styku v oblasti střední Evropy, kam patříme, v běžné pracovní, obchodní, hospodářské i úřední pra-xi. Kniha není míněna jako "taneční hodiny", nezabývá se běžnými pravidly chování nebo rodinnými příležitostmi, vychází z optimistického předpokladu, že je čtenář ovládá.

7

Kniha je psána z pohledu praktika (a pedagoga), nikoli z pohledu psycho-loga. Pokouší se odpovídat na otázky jak se v určité situaci chovat či necho-vat. Neodpovídá proto na otázku, proč se lidé v určité situaci chovají nebo nechovají tak nebo onak.

Některé části knihy se přibližují k "sousední" problematice nebo do ní do-konce zasahují - do organizace práce, zvláště vedoucího pracovníka, a dále do taktiky a techniky obchodního jednání. Není úmyslem autora a cílem této knihy všechny tyto otázky podrobně analyzovat. Kniha není proto návodem pro průběh obchodního jednání ani jeho učebnicí. Má však být pomůckou jak zvládnout jeho formální a částečně i organizační stránku, jež jsou nezbyt-nou podmínkou pro obchodní jednání jako taková. Dá se konstatovat, že kdo neovládá společenský styk, nemůže být dobrým vedoucím nebo vést úspěšná obchodní jednání. Poslední konstatování platí jednoznačně pro oblast zahraničně obchodních nebo zahraničně hospodářských vztahů.

Tématem knihy jsou pravidla společenského styku v pozitivním i negativ-ním smyslu. Čtenář si všimne nuancí v příkazech nebo zákazech, doporučení nebo nedoporučení, které jsou odlišovány v tom, jak je používáno základní sloveso: co se musí, co se nesmí, co se může nebo nemůže, co je vhodné ne-bo nevhodné, co se doporučuje nebo nedoporučuje.

Autor vycházel ze dvou skutečností. Je to jednak obecně nízká úroveň společenského chování v naší zemi. Dále je to skutečnost, že do podnikání, obchodu a obecně hospodářské činnosti atd. vstupuje zcela nová skupina osob, kterým jsou pravidla společenského styku v obchodě a podnikání ne-známá proto, že se s nimi nesetkaly. Autor si nedělá iluze o tom, že by se ta-to skupina lidí o knihu a o problémy v ní obsažené ve větší míře zajímala. Nicméně na základě přednášek, zvláště pro mladé posluchače, má pocit, že o znalosti v této oblasti je zájem, dokonce lze hovořit o určitém "hladu" po získání alespoň přehledu o tom, čeho by se lidé ve společenském styku měli vyvarovat.

8

ZÁKLADNÍ POJMY, TROCHA HISTORIE A ÚVAH

Základní pojmy

Nejprve je nutno definovat některé základní pojmy, které se velmi často zaměňují, přestože jsou mezi nimi jisté rozdíly. Jsou to pojmy společenský' styk, společenské chování a společenská výchova.

Pojem styk je psychologicko-sociologický výraz, používaný v určitých pří-padech jako synonymum interakce. Za interakci je považován souhrn vzá-jemných aktivit mezi dvěma nebo více osobami, jedinci. V našem případě považujeme společenský styk za vzájemný styk osob ve společnosti, která je pojímána v nejširším smyslu a není míněna jako záležitost výlučná pro určitý vymezený okruh lidí.

Na rozdíl od společenského styku znamená pojem společenské chování schopnost člověka reagovat na různé situace, které se ve společenském styku vyskytují. Tato reakce odpovídá, resp. má odpovídat zvyklostem a pravidlům uznávaným v určité společnosti nebo její části, v níž se právě nacházíme. Chování zahrnuje objektivně pozorovatelné aktivity, tj. řeč, výraz a pohyb. V psychologické kvalifikaci bývá chování nejčastěji děleno na jednání (úkon, konání), řeč (sdělování) a výraz (mimika).

Společenská výchova představuje proces vedoucí k získání a ovládnutí znalostí v oblasti společenského styku. Jde o výchovu, která upravuje zvláště chování lidí v jejich společenském styku. Zahrnuje metody, zvyklosti a pra-vidla společenského styku. Obecným cílem společenské výchovy by mělo být, aby obsah každodenních projevů ve společenském styku vycházel ze zásad přátelskosti a humánnosti. Kromě toho, že společenská výchova učí pravid-lům společenského styku, měla by v nich odkrývat hlubší smysl, vést k jejich pochopení a k uvědomění, že nejde o pouhou formu styku. Lze souhlasit s E. Medveckou, že v ideálním případě "by se společenská výchova měla projevit na vnitřku i vnějšku člověka a tak utvářet celou jeho osobnost".

Společenská výchova představuje značný problém z hlediska pedagogické-ho proto, že se na našich školách prakticky nevyučuje. Děti nejvíce získají od

9

rodičů a pak, kromě základů vztahujících se k dodržování školských pravidel, pouze od společnosti, v níž se pohybují. Soustavné znalosti mají pouze stu-denti některých typů dřívějších středních ekonomických škol, dnes opět ob-chodních akademií, a dále středních hotelových škol. Podstatnou část stu-dentů středních škol, o odborných učilištích nehovoře, společenská výchova nezasáhne. Ti mladí lidé, kteří navštěvují taneční, a těch zdaleka není větši-na, získají též některé znalosti, i když zaměření těchto kursů je jiné. Na Vy-soké škole ekonomické v Praze se pro některé směry přednáší společenský styk a diplomatický protokol jako volitelný předmět. Za této situace se nelze divit povzdechu studenta, že "je těžké na střední nebo vysoké škole učit ně-koho, jak se má chovat na obchodní nebo oficiální večeři, když pro něho ne-ní přirozené při setkání se známou osobou pozdravit".

Shora uvedené lze zjednodušeně shrnout tak, že společenský styk je vzá-jemný styk osob ve společnosti, společenské chování je reakce při konkrét-ním jednání a chování osob a při společenském styku a společenská výchova je výchova směřující k ovládnutí znalostí společenského styku.

Pravidla společenského styku představují souhrn pravidel, která se ne-ustále mění, některá rychleji, některá pomaleji tak, jak se přizpůsobují potřebám společnosti. Jejich znakem je, že se liší v čase a v prostoru. Znamená to, že se od sebe odlišují pravidla společenského styku podle regionů, přičemž tyto změny se projevují jako důsledek jejich stejného, podobného nebo rozdílného kulturního a historického vývoje a tradic. Pravidla společenského styku jsou tedy relativní v čase i prostoru. V praxi z toho vyplývá, že to, co je u nás považováno dnes za slušné, bylo dříve neslušné, nebo naopak a obdobně to, co je jinde neslušné, je u nás slušné a naopak.

Vrátíme-li se k Dr. Guthovi-Jarkovskému, je "slušnost forma takového chování, kterým člověk nikdy vědomě nikomu neublíží"' a dále "slušnost je nejen blahovolné a dobrotivé, ale také počestné smýšlení člověka" a konečně "slušnost má svoji mravní cenu jen tenkrát, je-li výrazem pravého, přívětivého, dobrotivého a počestného smýšlení".^

Mezi společenským stykem a slušností je úzká souvislost. Slušnost je po-jem obecnější a zároveň nezbytný pro společenský styk. Přitom pojem sluš-nost nebo slušné chování jsou pojmy abstraktní.

Slušnost či neslušnost (nebo vychovanost či nevychovanost) se neprojevují ve vzduchoprázdnu nebo izolovaně, nýbrž téměř vždy ve společnosti, ať jde

'' Guth-Jarkovský, J. S.: Obchodník-gentleman, s. 10.

10

o hostinec IV. kategorie, nebo čtyřhvězdičkový hotel, fotbalové utkání nebo premiéru v Národním divadle.

Zdvořilost je úmyslným výrazem slušnosti ve společenském životě, je to vnější výraz slušnosti. Zdvořilost znamená v podstatě skromnost, zdrženli-vost, sebezapírání, ochotu, laskavost, vycházení v ústrety jiným.

Rozdíl mezi slušností a zdvořilostí spočívá v tom, že slušnost snad může být člověku dána nebo vrozena, naproti tomu zdvořilosti se člověk musí na-učit. Slušnost může mít člověk v sobě, ale způsob jak ji vyjádřit, zdvořilost, je více či méně věcí učení.

Takt je pravděpodobně nejsložitější z obecných kategorií společenského styku. Je to více než slušnost nebo zdvořilost. Za takt lze považovat přizpů-sobování obecných zásad a pravidel společenského styku každému jednotli-vému případu, aniž se ustoupí z principu, resp. jejich přiměřené uplatňování v konkrétních situacích. Takt neznamená pouhou ohleduplnost, nýbrž ohle-duplnost odstupňovanoif, kvalifikovanou podle situace a osob, s nimiž jedná-me. E. Medvecká hovoří o taktu jako o jemnocitu. Je to umění zvážit přimě-řenost našeho chování a jednání i umění vžít se do situace toho, s kým jsme ve styku, a chovat se k němu tak, jak bychom si přáli, aby se ve stejné situaci zacházelo s námi. Takt nutí člověka, aby byl snášenlivý k jiným, aby respek-toval jiné osoby a jiné názory. Takt neznamená souhlasit se vším, co řekne partner rozhovoru. Jde právě o nejvhodnější formu jak názory, s nimiž ne-souhlasíme, odmítnout, aniž věcně a formálně druhou stranu urazíme. Ovšem i sebevybroušenější forma může být urážkou, existuje-li takový úmysl. Taktní vůči jiným budeme tehdy, budeme-li ochotni přemýšlet o tom, jak jednáme s jinými, zda nám záleží na tom, jak s jinými lidmi komunikuje-me. Nejsme-li k tomu ochotni nebo nezáleží-li nám na tom, je obvyklým vý-sledkem netaktnost či spíše neslušnost.

Žádná učebnice taktu nenaučí. Na rozdíl od rozumu je takt neuvědomělý, je vrozený na rozdíl od naučených zásad a pravidel. V praxi jde o to jak se v konkrétní situaci a v daném okamžiku zachovat, jakou volit správnou for-mu, abychom druhou osobu neurazili. Je to způsob jak se vyhýbat všemu, co by druhé osobě mohlo způsobit nevoli.

Netaktnost je obrácená stránka taktu. Patří k ní neustálé zdůrazňování vlastní osoby, rozhovor (spíše monolog) o sobě nebo své rodině. Netaktní je vynášení intimit, ryze soukromých záležitostí, pomlouvání jiných, nevhodná zvědavost, "starost" o soukromé záležitosti známých. Netaktní je i takové na-rušování vzájemných vztahů v pracovním styku.

11

Etiketa, vývoj názorů a současné pojetí

Sám pojem "etiketa" vyvolává ve většině lidí nesprávné představy. Přitom právě tento pojem a jeho význam prošel v poslední době značným vývojem a současné pojetí etikety se podstatně liší od dřívějších názorů. Význam eti-kety je natolik závažný, že stojí za to vyjasnit etymologii pojmu a konfronto-vat některé jeho zahraniční i naše definice.

Slovo etiketa vzniklo ze starofrancouzského "estiquer", jehož předchůd-cem bylo starogermánské "stechen", přičemž obě slovesa znamenají "připev-nit" nebo "vyvěsit". Před řadou století se pravidla, jež se měla dodržovat u dvora a pravděpodobně i v objektech určených pro vojsko, vyvěšovala na zeď a stala se z nich pravidla pro daný den nebo denní řád "l'estiquet" nebo 'Testiquette". Z nich vznikla "étiquette", etiketa. Je jistou ironií, že ve Francii se pro pravidla slušného a společenského chování používá výraz "rěgles du savoir vivre" (pravidla o tom jak se chovat). V době největšího "rozkvětu" eti-kety, určované zcela svévolně, bylo jejím hlavním úkolem chránit její tvůrce -panovníky - od styku s níže postavenými osobami.

První český naučný slovník z roku 1894 definuje etiketu takto: "Etiketa je soubor jistých zvyků a obyčejů ve vnějším styku společenském, jež jsou výra-zem vztahu a odvislosti, společenské hodnoty a ceny osob spolu se stýkají-cích. Původ etikety je náboženský a vyjadřuje odvislost, úctu, bázeň před tím, jemuž se prokazuje".2^ O třicet let mladší Masarykův slovník naučný má pro etiketu tuto definici: "Název pro způsoby společenské, různě odstupňované podle hodnosti a důstojenství, pro zdvořilost upravenou pravidly."3^ Obdob-nému přístupu se nevyhnul Příruční slovník naučný z roku 1962, ani Malá československá encyklopedie z roku 1985. Obě publikace vznikly v Encyklo-pedickém ústavu ČSAV.

Pro všechny tyto definice i řadu dalších je příznačné, že zvýrazňují etiketu jako soubor pravidel platných především pro panovnické rody, aristokracii, pro "vyšší" společnost a diplomacii.

Moderní pojetí tuto výlučnost zcela odstraňuje. Ze zahraničních zdrojů jsou pozoruhodné definice dvou renomovaných encyklopedií.

Německý Brockhaus^ uvádí: "Etiketa je souhrn správných forem spole-čenského styku, včetně pravidel, která tyto formy styku předpisují."

2) ' Ottúv slovník naučný. Praha 1894. ' Masarykův slovník naučný. Praha 1925.

Brockhaus Enzyklopádie. Mannheim 1988.

12

Ještě výstižnější je poněkud obsáhlejší definice Britské encyklopedie "Soustava pravidel a zvyklostí upravujících společenské chování a chování v pracovním styku. Každá společenská skupina se řídí obecně uznávanými pravidly chování, která vycházejí z právních norem, kterými se též vynucují. Dále existují normy chování, určované zvyklostmi a udržované pod tlakem dané skupiny. V každé společnosti tvořené řadou různých vrstev, a to bez ohledu na úroveň materiální kultury, existuje etiketa, v jejímž rámci si je každý jednotlivec vědom, jaké chování se od něho očekává vůči ostatním a od ostatních vůči němu samému. Protože se forma a obsah společenství tvořících společnost neustále mění, mohou se pod jejich vlivem měnit a mění se i zvyklosti etikety."

V naší literatuře je jistě zásluhou Dr. D. Ječného, že se rozdíl mezi "vyšší" společností a ostatními smazává. Definuje etiketu takto: "Čím více lidí žije pohromadě, tím více cítí potřebu určitého řádu a pořádku ve společenském soužití. Praktickým návodem k zachování etických norem společnosti jsou přijatá a dohodnutá pravidla, která souhrnně nazýváme etiketa. Jde o souhrn společenských zvyklostí, které nás chrání před společenským úrazem."6^

Britská encyklopedie upozornila na rozdíl mezi právními normami a pra-vidly etikety. První z nich jsou záležitostí právního řádu, který má zároveň prostředky jak si vynutit jejich dodržování. Pravidla etikety si naproti tomu vynucuje společnost pouze svým tlakem na jednotlivce. Výsledkem tohoto tlaku je přijetí nebo nepřijetí jednotlivce do určité společnosti. Přitom touto společností může být společnost diplomatů nebo v jiné rovině společnost veksláků.

Závěrem budiž tedy konstatováno, že etiketa je skutečně "souhrn pravidel a zvyklostí chování ve společnosti, který nemá ráz jednou daných neměnných zákonů".7^ Přitom dnes již nejde nebo nemá jít pouze o "vybranou" společ-nost, "vyšší" společnost, panovnické rody a diplomatický styk, nýbrž pravidla a zvyklosti platné pro nejširší okruh osob. Jde o výsledek zvyků, které se vy-tvářely řadu generací a vytvářejí se nadále a které jednotlivá společenství při-jala. Tyto zvyky se liší podle světadílů, oblastí a ovlivňují je okolnosti spole-čenské, ekonomické, kulturní, náboženské, klimatické apod. Neexistuje pro-to etiketa univerzální.

q The Encyclopaedia Britannica. Vol. 4. Micropaedia 1990. 7) Ječný, D.: Společenský styk pro střední ekonomické školy. Praha 1987, s. 15.

Protokolární povinnosti a společenský styk v praxi zahraničního obchodu. Praha, Institut zahraničního obchodu 1988, s. 11.

13

Kdo byl Dr. Guth-Jarkovský a jeho význam pro dnešek

Jméno Dr. Gutha-Jarkovského bývalo dříve používáno jako strašák, ne-choval-li se někdo přiměřeně, později byl spíše ironizován. Stojí za to říci si, kdo vlastně PhDr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský byl. Narozen v roce 1861 působil až do konce první světové války jako středoškolský profesor. Na svou dobu byl mimořádně zcestovalý a o svých cestách po Evropě, Africe i Ame-rice napsal řadu knih. Byl ale i u zrodu Českého olympijského výboru a stal se jeho prvním předsedou a z titulu této funkce i dlouholetým funkcionářem Mezinárodního olympijského výboru. Vedle toho stál i u začátku organizo-vané české turistiky. Těsně před první světovou válkou vydal své první knihy 0 společenském chování. To bylo jedním z důvodů, že po vzniku Českoslo-venské republiky byl povolán do Kanceláře prezidenta republiky jako "ob-řadník", do funkce, která odpovídá dnešnímu vedoucímu diplomatického protokolu. Na Hradě však příliš dlouho nevydržel a funkce se vzdal. Poté se vrátil k problematice společenské výchovy a vydal řadu publikací, mezi nimi 1 brožurku Obchodník-gentleman.

Ve své funkci jako vůbec první vedoucí diplomatického protokolu u prezi-denta Masaryka měl Dr. Guth-Jarkovský značné problémy. Po složitém cí-sařském ceremonielu a dvorní etiketě byl nucen se stavět proti názorům ně-kterých osob, že formální stránka společenského styku hlavy státu demokra-tické republiky je zbytečnou záležitostí. Snaha Dr. Gutha-Jarkovského se ne-setkávala vždy a všude s kladnou odezvou a po určité době si jeho odchod vynutil příchod nového "obřadníka", ovšem už v době, kdy se jeho názory prosadily.

Mnohé poučky platné pro tehdejší dobu zastaraly, včetně jazyka, jímž Guth-Jarkovský své knihy psal. Co však nezastaralo, jsou zásady společen-ského styku, jeho základní pojetí slušnosti (a neslušnosti), zdvořilosti, taktu apod. Ty platí v moderním pojetí dodnes a měly by platit více než v době, pro kterou je psal.

Dr. Guthovi-Jarkovskému připadla brzy po vzniku samostatné republiky nevděčná a ve své době velmi záslužná role. Společně s jinými musel bojovat proti tehdy zřejmě dosti rozšířeným názorům, že slušnost je záležitostí ari-stokracie a k nové republikánské demokracii se nehodí. Musel se několikrát postavit proti názoru, že "slušné, společenské chování platí jen pro hořejších deset tisíc a že pro lid to jsou 'směšné hlouposti'". Podle "nikoli vzácných a ojedinělých názorů zadal by si ten demokrat' na svém demokratickém

14

přesvědčení, který by se chtěl řídit prý úzkoprsými pravidly slušnosti". Ve svých později uveřejněných vzpomínkách charakterizoval toto období slovy: "Mravy či lépe způsoby byly tenkrát značně uvolněny. Byl názor, že v demo-kratické republice je naprostá svoboda a demokratismus." 8-)

Aniž bychom chtěli podrobněji pojednávat o měnících se názorech na společenský styk v poválečném období a jeho některých etapách, je namístě připomenout, že bylo i období, kdy se považovalo za neslušné být slušným. Nelze v této souvislosti neocenit přínos Dr. D. Ječného - jako stoprocentní-ho profesionála v oblasti diplomatického protokolu - k povznesení obecné úrovně společenského chování, a to prostřednictvím publikační i pedagogic-ké činnosti.

Tento poměrně dlouhý exkurs do historie měl vedle zcela informativního pohledu na zakladatele kategorie "společenského styku" v našich podmín-kách i druhý cíl. Byla jím snaha o hledání možné paralely. Tu najdeme v po-chybném výkladu demokracie při vzájemném vztahu osob. Tehdy to byla představa řady lidí, že "etiketa" ve starém pojetí je věcí tehdy již zrušené ari-stokracie a jejích výsad a že pro demokracii není nutná. I dnes si demokracii mnoho lidí vykládá tak, že si mohou dovolit, co chtějí, a to právě v oblasti společenského styku.

Nepátráme zde po příčinách těchto značně rozšířených názorů. To je zá-ležitostí psychologů, historiků a politologů. Uvolněné mravy, vulgárnost, ne-ochota podřídit se základním normám jsou u mnoha lidí spojeny s uplynu-lým obdobím. Souvisejí ale také s obecně nízkou úrovní právního vědomí i řadou dalších okolností.

Současná úroveň společenského chování

Existuje určitá část obyvatelstva, která považuje pravidla společenského styku za přežitá. Jsou to lidé, kteří vycházejí z principu co je komu do toho, jak se chovám k jiným, jak se oblékám, jak vypadám. Je ovšem smutnou sku-tečností, že podobné názory zastává i značná skupina osob činných v ekono-mické sféře, a to nejen tzv. stánkaři. Lidé, kteří se neumějí chovat nebo na dobré chování nedbají, to nevyžadují ani od druhých. Mimo své prostředí mají ztíženou pozici, protože nemohou budit důvěru, je obtížné s nimi ko-munikovat a není ani příjemné s nimi jednat.

8) Guth-Jarkovský, J. S.: Na dvoře republikánském. Paměti. Praha 1929. In: Literární noviny,

1990, ř. 36.

15

Naproti tomu jsou skupiny lidí, které si uvědomují hluboký úpadek v oblasti "slušného chování". V nedávném období naší historie se prosazovala tendence nahradit slušnost neslušností jen proto, že slušnost byla spojována s těmi vrstvami obyvatelstva, jež pozbyly své dřívější moci nebo vlivu. Budeme-li vycházet ze skutečného stavu v této oblasti, tedy z níz-ké úrovně chování v nejobecnějším smyslu, měla by dnes nastat reakce opač-ná, tj. ve prospěch slušnosti proti rozšířené neslušnosti.

Existuje i určitý "hlad" po znalostech z oblasti společenského styku. Příčin je několik. Jednou je důsledek konfrontace daleko většího počtu lidí se za-hraničím než dříve a zjištění, že u nás formální stránce styku hodně chybí. Je to jistě i nástup nové generace podnikatelů nebo pracovníků firem tuzem-ských i zahraničních, kteří se nikdy ve škole nebo v dřívější práci nebo praxi s pravidly společenského styku nesetkali. Obě tyto skupiny zjišťují, mnohdy k svému překvapení, že pro určité situace platí daná pravidla. Neznalost těchto pravidel a jejich vědomé nebo nevědomé nedodržování snižuje tyto li-di v očích těch, kteří je znají - a nemusí to být pouze zahraniční obchodníci. Řada našich pracovníků se dostala do trapných situací pro zdánlivou malič-kost, třeba proto, že nevědí, kdy kdo komu podává ruku jako první.

V mnoha oblastech života, od politiky a ekonomiky po sport, se vyžaduje profesionalita. Tou však kromě znalosti věcné problematiky a při styku se zahraničím i znalosti jazyka musí být také profesionalita ve vystupování, ve způsobu jednání. V seriózním podnikání je totiž nutné vycházet z toho, že pro formální stránku styku mezi lidmi určitá pravidla platí, že je nezbytné je znát a v praxi je se samozřejmostí uplatňovat. Týkají se vzhledu, chování, po-zdravu, představování, oblékání, stolování atd. Pokud je nedodržuje jednotli-vec, který se stýká s určitým druhem lidí v obchodě a podnikání, vystavuje se nutně tomu, že jej daná společnost prostě mezi sebe nepřijme. Dobrý ob-chodník by je měl ovládat kvůli získání sebejistoty. Jejich výborné ovládání také umožňuje využíváním nuancí dávat partnerovi nebo protivníkovi najevo libost či nelibost, souhlas či nesouhlas s jeho jednáním, věcným i formálním. Být hrubým se naučí téměř každý, ale zvládnout jemnosti společenského sty-ku, pro život v určitém prostředí nezbytné, vyžaduje znalosti a hlavně praxi. Jejich prostřednictvím se dá leccos získat.

Seriózní podnikatel ani vedoucí pracovník v hospodářské sféře by neměl ráno vybírat oblečení "s kravatou" nebo "bez kravaty" podle toho, zda očeká-vá nějakou významnou návštěvu nebo se má účastnit důležitého jednání. Pro tuto kategorii osob by se výběr měl týkat výhradně toho jakou kravatu si vzít (kravata je zde míněna jako symbol). Pokud uvedené osoby nebudou pova-

16

žovat toto oblečení za samozřejmé, nebudou se v něm cítit pohodlně. To se projeví v napjatějších situacích tendencí k uvolňování hrnečků. Podstatné je, aby se osoby této kategorie pohybovaly tak, že jejich chování, jednání i oble-čení bude působit naprosto přirozeně za všech okolností.

A tak nezbývá než se usilovně snažit o zlepšení současného stavu a dát společenskému chování místo, které mu v každé civilizované společnosti ná-leží.

17

OBECNÁ PRAVIDLA SPOLEČENSKÉHO STYKU

Společenské přednosti

V každodenním životě, v pracovním i společenském styku jsou situace, které vyžadují, aby určitým osobám byla poskytována přednost před jinými. Mohou k tomu vést jednak důvody ryze praktické (např. potřeba vyloučit vzájemné srážení ve dveřích). Poskytování společenských předností je však také projevem úcty k věku, vztahu, pohlaví nebo postavení osob. Osoby, kte-rým se poskytuje nebo dává přednost před jinými, můžeme považovat za osoby společensky starší, osoby, které poskytují přednost, za osoby společen-sky mladší. Pro toto dělení existují určitá základní pravidla, která nejsou ne-měnná - vždy záleží na dané situaci a okolnostech. Rozdíly mezi oběma sku-pinami jsou zřetelné, zvláště při pozdravu, seznamování a představování i při některých dalších mimořádných příležitostech a v běžném životě (jednání s návštěvníky a hosty, chůze na ulici, dopravní prostředky, vcházení a vychá-zení atd.).

Dělení na osoby společensky starší a mladší závisí na věku, pohlaví a funkci. Jde-li pouze o mužskou nebo ženskou společnost a nejde-li o vzta-hy pracovní, je rozhodující věk. Ve vztahu žena - muž má přednost žena. Ne-platí to však pro případy, kdy jde o mladou ženu a o hodně staršího muže, který je v tomto případě společensky starší. Třetí hledisko, funkční, může představovat v praxi určité potíže. Jde-li o určitou organizaci či instituci, fir-mu či úřad, řídí se postavení osob v pracovním styku výhradně hledisky funkčními. Může jít i o případ mladého vedoucího pracovníka či podnikatele a o mnoho let starší ženy, která je mu pracovně podřízena. Tato bezvýhrad-nost se však vztahuje jen na otázky pracovní. Jde-li však o to, kdo dá komu přednost ve dveřích, pak vztah funkční je nahrazen vztahem muž - žena. Znamená to, že mladý vedoucí nevyžaduje, aby mu byla za této situace dává-na přednost, naopak. Toto pravidlo platí pro vztahy pracovní, tzn. v sídle or-ganizace či instituce. Jestliže se však titíž lidé setkají na jiném místě, např. na ulici nebo při návštěvě kulturního podniku, pak jde - alespoň navenek -

18

o vztah mladšího muže a starší ženy. Zde, jako i v mnoha jiných případech, záleží na taktu té osoby, která je v pracovní oblasti osobou společensky star-gf při nejasnostech o tom, za jakých okolností má být komu poskytnuta přednost, je vždy možné vyřešit situaci rychlou ústní domluvou nebo dosta-tečně jasným a srozumitelným gestem.

Z výkladu vyplývá, že hlediska pro posuzování toho, zda určitá osoba je společensky starší či mladší, se mění. Týká se to věku a zvláště postavení ur-čité osoby v hierarchii firmy nebo jiné organizace. To se může měnit, smě-rem nahoru či dolů, postupem doby nebo ze dne na den. Proto prozíraví ve-doucí, vyšší funkcionáři nebo i podnikatelé budou pohlížet na své momentál-ní postavení jako na časově omezené, které může kdykoli skončit. Podle to-ho přizpůsobí, budou-li mít dostatek zdravého rozumu, i své chování a jed-nání vůči spolupracovníkům i jiným osobám.

Další okolností, na niž je nutno poukázat, jsou rozdíly mezi zeměmi, re-giony nebo etniky, které se týkají postavení ženy ve společnosti a vztahu mu-že a ženy. V evropských podmínkách je samozřejmé, že na veřejnosti jde že-na po boku muže, který jí nadto poskytuje různé přednosti. To neplatí v arabském světě a v řadě dalších mimoevropských zemí.

Do kategorie společenských předností patří i jednání s návštěvníky a ho-sty, včetně zahraničních. Obecně je návštěvník a host, zvláště je-li pozván, považován za osobu společensky starší. Zde však velice záleží na situaci. Mě-lo by se přihlížet i k základním pravidlům uvedeným shora. Pokud jde o za-hraniční návštěvníky, bývá u nás tendence poskytovat jim přednosti za kaž-dou cenu. V žádném případě není vhodné vystupovat vůči nim poníženě, prokazovat jim jiné pocty než tuzemským hostům nebo návštěvníkům. Větši-nu zahraničních hostů tak můžeme uvádět do trapných situací, které mohou připomínat mravy z jiných končin, než je střední Evropa. Mělo by zde platit pravidlo slušnosti, rozumné míry přednosti, nikoli však podlézání, poníže-nosti apod. Příklady konkrétních situací společenské přednosti:

Během chůze má muž ženu po své pravé straně. Výjimkou je chůze na úzkém chodníku, kde muž jde na té straně, která je blíže k vozovce. Obdob-ně tomu je u osob společensky starších a mladších. Jdou-li tři osoby, je místo osoby společensky nejstarší uprostřed, další osoba v pořadí jde po její levé ruce a osoba společensky nejmladší po pravé ruce.

Při chůzi po schodech nahoru či dolů jdou muž a žena vedle sebe nebo jde muž o schod níž, aby ženě poskytl pomoc. Pokud je u schodů zábradlí, jde při něm žena.

Na chodníku chodíme a vyhýbáme se vpravo.

19

Při chůzi s deštníkem drží otevřený deštník muž ženě nebo osoba spole-čensky mladší osobě společensky starší. Vychází-li při dešti z domu muž se ženou, vyjde muž první, rozevře deštník a pak teprve vychází žena. Muž sta-huje deštník již před vchodem do budovy, nikoli až uvnitř.

Do dopravního prostředku, ať je to auto, nebo veřejný dopravní prostře-dek (tramvaj, autobus, trolejbus, letadlo), nastupuje první žena, muž jí podle potřeby pomáhá. Při výstupu je tomu stejně.

Při vstupu do budovy mají přednost osoby vycházející před vcházejícími, přičemž mohou nastat výjimky, např. vchází-li významná osoba, invalidní osoba, ženy a starší muži. Do budovy vchází a z budovy vychází první žena, muž otvírá a přidržuje dveře. V případě obchodů má jednoznačně přednost osoba vycházející před osobou vcházející.

Do místnosti v zaměstnání (porady, konference apod.) vstupuje první oso-ba společensky starší. Při návštěvě kavárny, restaurace, hotelu nebo jiných veřejných místností vstupují muži v pořadí podle společenské přednosti. Je-li ve společnosti muž se ženou, vstupuje první muž před ženou. V restauraci apod. muž vyhledá místo a žena si sedá první. Muž pomáhá ženě s kabátem. Číšník předává jídelní lístek ženě, muž objednává a platí.

Vnější vzhled

Vnější vzhled by měl být pro každého významnou záležitostí osobního ne-bo pracovního styku.

Vnější vzhled je výsledkem souhrnné péče o hygienu celého těla, o pleť podle jejího charakteru a stáří, o vlasy podle jejich délky a kvality. K péči o vnější vzhled patří i udržování rukou a nehtů, které se mohou stát přitažli-vé či naopak odpudivé.

Bez dodržování základních pravidel osobní hygieny je společenský styk nemyslitelný. Ve prospěch tělesné hygieny hovoří důvody zdravotní i spole-čenské. Pod hygienou máme na mysli nejen pravidelné mytí, ale i životosprá-vu, obecnou péči o zdraví, častou výměnu prádla, ponožek a punčoch, střídá-ní šatů a obleků a obuvi. Zvláště nutné je, aby člověk nevydával pachy - aby mu nepáchlo z úst, aby také nepáchlo jeho oblečení a aby se hygienické ne-dostatky nesnažil nahrazovat používáním kosmetiky. Všechny tyto zásady mají větší význam v teplých ročních obdobích a v zemích s vyššími teplotami a vyšší vlhkostí.

Muži musí být pro jakékoli jednání nebo jakoukoli společenskou příleži-

20

tost oholeni a nosí-li vousy, musí je mít pečlivě zastřiženy. Ženy by pro účely pracovní měly dát přednost účesům jednodušším, nevyžadujícím neustálou péči kadeřníka. Vlasy by měly být vždy upraveny.

Používání a volba dezodorantů, parfémů a jiných kosmetických prostřed-ků je pochopitelně věcí osobního vkusu, ať jde o ženu či muže. Je však při-tom vhodné brát ohled i na ostatní osoby a všechny tyto prostředky používat v omezené nebo rozumné míře.

Někteří mladí muži nosí různé ozdoby v uších. Nelze říci, že by takové a podobné ozdoby přispívaly k vzbuzení dojmu serióznosti dané osoby; u ji-ných osob vyvolají spíše negativní reakci.

Chování na veřejnosti

Při chování na veřejnosti bychom měli mít na zřeteli, že se prakticky vždy střetáváme s jinými lidmi, ať je to na ulici, v dopravním prostředku, ve veřej-ných místnostech, v práci. Lidé jsou přitom nuceni se přizpůsobit druhým, ať chtějí, nebo nechtějí. Někteří to činí s větším, jiní s menším ohledem.

Chůze

Chůze by měla být taková, abychom ji přizpůsobili daným okolnostem. I chůze vyjadřuje určitým způsobem vlastnosti člověka. Neustálý spěch, kláti-vost, agresivita, vrážení do jiných jsou opakem klidu a vyrovnanosti.

Na to, že nejsme sami nebo jediní, kdo se v daném prostoru pohybuje, by-chom měli pamatovat i v případě, kdy vycházíme z budov, obchodů apod.; přednost má ten, kdo se pohybuje na chodníku, nikoli ten, kdo vychází.

Dopravní prostředky

Samostatnou kapitolou je chování a jednání ve veřejných dopravních pro-středcích. V městské hromadné dopravě (metro, tramvaj, autobus, trolejbus) je slušností dávat přednost v sezení osobám starším, tělesně postiženým, zřejmě nemocným, těhotným ženám, matkám (i otcům) s malými dětmi, osobám znaveným apod. Přednost mají vždy držitelé průkazů ZTP a TP.

V dálkových, lůžkových a lehátkových vlacích, autobusech, letadlech jsou místa rezervována. V autobusech a osobních vlacích bez rezervace dáváme přednost pouze tam, kde jde jednoznačně o osoby, jejichž zdraví by mohlo utrpět v případě, že by neseděly.

21

Při cestování městskou hromadnou dopravou v zahraničí platí v různých zemích shora uvedená pravidla s určitými obměnami, k nimž je nutno přihlí-žet.

Hlasité projevy

Na veřejnosti (ulice, obchody, dopravní prostředky, restaurace apod.) by-chom se měli vyvarovat projevů zvláště hlasitých, vzbuzujících pozornost. Jsou tím míněny záměrné přitahování pozornosti, pokřikování, nadměrně hlučné projevy. Dále je to blokování vchodů a východů, omezování chůze ji-ným tím, že zabíráme celý chodník, vyvolávání konfliktních situací, popř. účast v nich. v

Sem patří i další vydávané zvuky jako kýchání, kašel, říhání. Všech by-chom se měli vyvarovat a v případě návalu kašle nebo kýchání bychom měli opustit společnost. Na říhání jsou různé názory. Například v Evropě a Sever-ní Americe se považuje za nevychovanost, v Orientě naopak za projev spo-kojenosti s jídlem.

Chování ve výtahu

U nás je celkem běžné, že se zdraví osoby ve výtahu, které si jsou zcela ci-zí, a to při nástupu do výtahu a opuštění výtahu. V jiných zemích se ve výta-hu zdraví výhradně známí. V některých zemích muž okamžitě sejme pokrýv-ku hlavy (klobouk, čepici), je-li ve výtahu nebo vstoupí-li do něj žena.

Kdy sedět, kdy vstát

Jedním z pravidel společenského styku, při jehož dodržování jsou značné rozdíly mezi vyspělými západními zeměmi a námi, je pravidlo kdy sedět a kdy povstat nebo stát. Povstání osoby společensky mladší před osobou společensky starší nebo při jejím příchodu je projevem úcty a vyjadřuje jejich vzájemné postavem. K těmto situacím dochází velmi často v pracovním i v osobním styku.

V pracovním styku jde o styk vedoucích a podřízených spolupracovníků. Vedoucí např. vyzve podřízeného pracovníka, aby přišel do jeho kanceláře. Podřízený pracovník si automaticky nesedá, nýbrž čeká na výzvu vedoucího. Obráceně, přijde-li vedoucí pracovník do kanceláře podřízeného, je jeho po-

22

vinností vstát. Bylo by velmi neslušné, kdyby podřízený vyzval nadřízeného, aby si sedl. Toto pravidlo má své výjimky. Jsou jimi případy, kdy mezi oběma osobami dochází během dne ke kontaktu několikrát nebo kdy podřízenou osobou je žena. Nevztahuje se také na sekretářky. Pravidlo ale platí, probí-há-li mezi dvěma či více osobami nebo stranami jednání, v jehož průběhu do místnosti vejde osoba nadřízená, výše postavená vůči všem přítomným nebo osoba významná.

Vedoucí pracovník vstává vždy, když přijímá hosta, tuzemského nebo za-hraničního, nebo když přijímá návštěvníka, který nepřísluší ke stejné organi-zaci nebo instituci. Totéž se týká přijímání pracovníků na stejné úrovni nebo o hodně starších nebo dlouholetých vážených spolupracovníků. I zde, jako v mnoha jiných situacích, záleží na taktu vedoucího pracovníka.

Jestliže začíná určité jednání, na jehož začátku se účastníci pozdravili, popř. představili vstoje, sedají si osoby tak, že hostitel nebo organizátor jed-nání vyzve osobu společensky nejstarší, aby se posadila. Teprve pak si sedají všechny ostatní osoby. Na závěr jednání vstává jako první osoba, která jedná-ní uzavírá.

Pravidlo o sedání a vstávám by mělo platit i v osobním styku, zvláště ve vztahu muže a ženy. Obecně řečeno, stojí-li žena, je povinností muže stát. Výjimky v pracovním styku byly uvedeny. Uprázdní-li se např. ve veřejném dopravním prostředku místo, sedá si žena jako první. Při návštěvě všech kul-turních podniků usedá jako první žena. Totéž se týká restaurací, kaváren a podobných podniků. V mnoha zemích, zejména v USA i v západní Evropě se udržuje zvyk, že vstane-li od stolu žena, a to z jakéhokoli důvodu, povsta-ne muž, který u stolu zůstává, a to při každém jejím odchodu i každém poz-dějším příchodu. Toto pravidlo je nutno ve vztahu k ženám z těchto zemí do-držovat i u nás. Bylo by potěšitelné, kdyby se rozšířilo na vztahy mezi muži a ženami i v našem prostředí. Také očekává-li muž např. v restauraci ženu nebo jinou osobu společensky starší, vstává a vítá se s ní. Jestliže je ve spo-lečnosti představován muž sedící ženě, nemusí žena v takovém případě po-vstat.

Při shromáždění osob, kterého se účastní velmi významná osoba, povstá-vají účastníci při jejím příchodu a odchodu.

Ve všech uvedených případech je povstání, resp. stání nejen výrazem sluš-nosti a určitým projevem úcty k určité osobě. Je z něj možné usuzovat i na případný vztah zúčastněných osob k projednávanému problému nebo ke společenské události.

23

Kouření a alkohol

V západoevropských zemích i v Severní Americe je zřejmý výrazný trend k omezování kouření na veřejnosti. Týká se to zákazu kouření v dopravních prostředcích a s nimi souvisejících prostorách, v restauracích, ale i na praco-vištích (u některých firem mají při přijímání do práce přednost nekuřáci před kuřáky), při jednáních, na zasedáních a konferencích. Přísná pravidla platí pro kuřáky dýmek, a to ve společnosti a zvláště v dopravních prostřed-cích (letadla). Výrazně je omezena reklama cigaret a jiného kuřiva. Řada z těchto zákazů platí i u nás. Zatímco nedodržování zákazů kouření v zápa-doevropských i severoamerických zemích je postihováno pokutami, u nás se boj proti kouření zastavil.

Pro kouření, resp. nekouření ve společnosti platí určité zásady. Zásadně se nekouří, resp. nedrží cigareta (doutník či lulka) v ústech ani v ruce při představování. Do místnosti se nevstupuje s cigaretou v ústech či v ruce.

Kuřáci by se měli vystříhat kouření ve společnosti nekuřáků. Pokud chtějí kouřit, měli by si vyžádat souhlas a být maximálně ohleduplní. Neměli by vy-fukovat dým na jiné osoby a odklepávat popel jinam než do popelníku. Ku-řáci dýmky ji nesmí - s ohledem na pachy - čistit ve společnosti. Nabízí-li se kuřivo, mělo by platit, že cigarety nabízí muž muži či ženě, žena pouze ženě, ne muži. Dýmka se nenabízí nikomu. Doutníky nabízí muž muži. Kouří-li žena, zapaluje jí cigaretu muž zapalovačem nebo zápalkami, nikoli hořící ci-garetou. Při návštěvách nebo jednáních by kuřáci měli dodržovat pravidla o zákazu kouření v určitých místnostech. Zásadně se nekouří u jídla, pokud všichni nedojedli. Není-li kuřák schopen vydržet u oběda nebo večeře bez kouření, musí vyčkat až po dezertu a kávě. Pokud při nějaké společenské příležitosti nejsou v místnosti připraveny popelníky, znamená to, že si hosti-tel nepřeje, aby se kouřilo. Odklepávat při takové příležitosti popel jinam je proti všem pravidlům slušnosti. Kuřáci by měli být zvláště ohleduplní při jíz-dě automobilem, pokud jsou přítomni i nekuřáci.

Není cílem této části moralizovat o zhoubné úloze alkoholu. Uveďme, kam při obchodní a jiné činnosti alkohol patří a kam ne. Alkohol, a to jaký-koli, se zásadně nemá nabízet návštěvníkům v průběhu jednání jako forma občerstvení. Neděje se tak nikde na světě. Alkohol se podává v průběhu vět-šiny společenských podniků. Pravidlem všech účastníků by mělo být, aby jej pili s mírou. Je trapné, musí-li se někomu pomáhat ze dveří proto, že vypil více, než snese.

24

Bývá zvykem, že někteří návštěvníci, zahraniční či tuzemští, přinesou ho-stiteli láhev alkoholu. Oba ji přinášejí jako pozornost. Zahraniční hosté ji za-koupili v bezcelním obchodě na letišti nebo v letadle. Domácí návštěvníci občas přicházejí s místními specialitami. Na tyto dárky je nutno pohlížet jako na pozornost, nikoli jako na úplatek. Jestliže se někdo domnívá, že lahví partnera podplatí, ukazuje, jak nízké mínění o obdarovaném má. Dá-li se někdo podplatit lahví byť sebelepšího alkoholu, nesvědčí to nic dobrého o jeho charakteru.

Domnívá-li se někdo, že seriózního obchodníka nebo podnikatele přiměje s pomocí alkoholu k přijetí nějakého závazku, hluboce se mýlí.

25

PRAVIDLA V KONKRÉTNÍM OSOBNÍM STYKU

Pozdrav

Pozdrav je projevem úcty, přátelství, přízně, pocty, začátkem a zakonče-ním jednání a společenského styku s jinými osobami. Pozdrav má určitá pra-vidla, v pozitivním i negativním smyslu, která se nadto liší podle různých ze-měpisných oblastí. V Evropě platí základní pravidla zhruba ve stejném roz-sahu ve všech zemích, některé nuance nicméně existují. Zdravíme se s oso-bami, které známe nebo které znají nás, při setkání kdekoli, tzn. na ulici, v dopravním prostředku, na pracovišti, v domě atd.

U pozdravu jde v podstatě o dvě věci, a to: kdo zdraví koho, resp. kdo zdraví jako první a dále jak se zdraví. Přitom existují odlišnosti při setkání a při loučení. Při setkání zdraví muž ženu, mladší staršího, osoba funkčně nižší osobu funkčně vyšší, tedy obecně osoba společensky mladší zdraví osobu společensky starší. Jsou samozřejmě výjimky. Mladší ředitel nebo jiný vedoucí pracovník by měl pozdravit o hodně staršího spolupracovníka-muže. Nemusí, ale měl by, záleží na jeho taktu. Třeba si uvědomí, že i on bude ně-kdy v obrácené situaci.

Způsobů pozdravu je mnoho. Hlasem, podáním ruky, pokynutím, smek-nutím, podle okolností a dané situace. Při pozdravu nemáme nikdy ruce v kapse. Součástí pozdravu by měl být úsměv, který tak často chybí. A právě úsměvem nebo i pokynutím můžeme zdravit, potkáme-li se např. v práci se stejnou osobou několikrát za den. Loučí-li se dvě osoby, dává podnět k po-zdravu osoba společensky starší - buď sama pozdraví, nebo se dá pozdravit. V těchto případech záleží na okolnostech a vzájemném vztahu osob.

Pozdravení hlasem je nejběžnější a současně je to druh pozdravu, který doznal v průběhu doby největších změn. Až do druhé světové války byla pro setkání i rozloučení celá široká škála pozdravů, přičemž řada z nich vycháze-la i ze značné religiozity. Určitým způsobem je u nás později nahradily po-zdravy politické. V každém případě je rozsah pozdravů dnes velmi omezený. Hlasový pozdrav by neměl být ani hlučný, ani odbytý. Vyskytuje se při něm

26

množství variant (včetně zabarvení hlasu samého, jeho vřelosti či drsnosti) v souvislosti se společenským postavením, věkovou kategorií zúčastněných o sob atd. Formu pozdravu volíme podle okolností, místních zvyklostí apod. Větší rozmanitost pozdravů chybí i při rozloučení nebo odchodu. V určitých situacích se obvyklý pozdrav "na shledanou" nehodí. Nejde jen o nepříjemné odchody od "orgánů činných v trestním řízení', ale i od jiných orgánů a úřa-dů, kam bychom se neradi vraceli. Totéž se týká i partnerů, s nimiž se roz-cházíme. V těchto případech si asi každý vzpomene na pozdrav "sbohem" ne-bo vulgárnější, resp. ironičtější "mějte se tu hezky". Je na místě upozornit na moderní zlozvyk při zkracování pozdravu "na shledanou". Je vlastně nezdvo-řilé, když se mladý muž či mladá dívka loučí s osobou společensky starší po-zdravem "nashle". S lítostí však zároveň zjistíme, že je to forma pozdravu hodně vžitá a rozšířená.

Pro podání ruky platí přesná pravidla. Ruku podává žena muži, starší mladšímu, nadřízený podřízenému, hostitel hostovi, pedagog žákovi. Při po-dání ruky se oba partneři dívají do očí, muži se mohou mírně uklonit. Sou-částí tohoto pozdravu je i úsměv. Podáváme celou ruku, nikoli např. pouze dva prsty nebo tzv. rybí ruku. Stisk ruky má být srdečný, nemá být povrchní, chladný, ale na druhé straně není vhodné "pumpovat" rukou partnera, nad-měrně jí potřásat, dlouho držet. Při pozdravu rukou podáváme jen jednu ru-ku, nikoli obě. Není také vhodné partnera poplácávat po zádech, hlavě, paži, podání ruky omezíme na pouhý stisk ruky.

Z pravidla o hostiteli a hostovi může být výjimka. Jestliže žena vstupuje do kanceláře vedoucího pracovníka - a jde o osoby, které se neznají -, vítá hostitel-muž hosta-ženu jako první. Při pozdravu na rozloučenou však podá-vá první ruku žena muži. I toto pravidlo je omezeno tím, že je míněno pro případ např. dvou relativně rovných partnerů. Nebude se vztahovat na pří-pad, kdy vedoucí pracovník hovoří s mladou ženou, která má nastoupit nebo nastupuje do zaměstnání.

Součástí podání ruky mezi ženou a mužem může být i políbení ruky. Při-tom žena ruku mírně zvedne a muž se skloní. Políbení ruky ženy je obvykle pouze symbolické, naznačené. V některých zemích (Polsko) je tato součást pozdravu mezi mužem a ženou i v pracovním styku zcela obvyklá a její opo-menutí se považuje za nevhodné. Nepřeje-li si žena, aby jí byla políbena ru-ka, naznačí to protipohybem. Líbání mezi muži při pozdravu je v našich kra-jích zcela neobvyklé, někde se naznačuje (arabské země), někde i provádí. Pokud nejde o zcela soukromou záležitost, mělo by být líbání mezi mužem a ženou na veřejnosti pouze symbolické. V některých zemích (např. v Latin-

27

ské Americe) však jde o běžnou věc. U tohoto druhu pozdravu, více než u podávání rukou, by měla převažovat hlediska hygienická.

Intenzita pozdravu podáním ruky se liší podle země. V některých zemích se takto zdraví při každé příležitosti (Francie), jinde minimálně, většinou ani při představování ne (Velká Británie). V některých asijských zemích se tento pozdrav nahrazuje jinak, např. v Indii sepjatýma rukama, v Japonsku úklo-nou apod.

Podání rukou odpadá ve styku s hotelovým personálem, v restauracích, s administrativními a podřízenými pracovníky partnerské organizace apod.

Setkáme-li se na ulici nebo jinde na veřejnosti a zdravíme-li podáním ruky a máme navléknuty rukavice, svlékají je obvykle muži, nikoli ženy. K výjimce (ponechání rukavice) dochází z£'velkých mrazů nebo na základě rychlé ústní dohody.

Má-li žena rukavice při společenském styku jako součást oděvu (divadlo, společenský podnik), nesundává je po celou dobu trvání společenského pod-niku, ani při zdravení rukou, s výjimkou jídla u stolu.

Pokud nosí muži pokrývku hlavy, měli by při pozdravu smekat vždy klo-bouk a čepici se štítkem. Barety a ušanky se při této příležitosti nesmekají. Má-li muž na hlavě klobouk a zdraví ženu, smeká vždy. Při setkání s mužem smeká, jde-li o osobu starší, služebně výše postavenou, osobu významnou apod. Muž smeká pokrývku hlavy při vstupu do restaurace, do kulturního za-řízení, v osobním autě, např. služebním voze, nikoli v obchodě, letištní nebo hotelové hale, veřejném dopravním prostředku. Doprovází-li muž ženu při chůzi, má pokrývku na hlavě, pokud s ní však hovoří a stojí, např. v letištní hale, nemá podle možnosti pokrytou hlavu.

Ženy při pozdravu pokrývku hlavy nesnímají. Uklona je formou pozdravu a v některých zemích zcela nahrazuje podání

ruky. Například v Japonsku existuje pro pozdrav celá škála úklon. Jinak v pracovním styku můžeme lehkou úklonou zdravit nadřízeného, aniž by-chom se ovšem ukláněli přehnaně, nebo při opakovaném setkání se stejnou osobou.

Při pozdravu zásadně nemáme ruce v kapsách, nekouříme (při pozdravu na ulici apod. nemáme v ústech cigaretu, dýmku apod.), nežvýkáme. Při po-zdravu je vhodné se vyvarovat nadměrně hlučných projevů, např. volání přes ulici, ale také v dopravním prostředku, v restauraci, při kulturních podnicích. V takových případech je možné pokynout rukou, volit pozdrav úklonou, a dát tak najevo, že jsme druhou osobu viděli.

Vstupujeme-li do místnosti nebo odcházíme-li z místnosti, v níž se koná

28

jednání, porada apod., zdravíme. Záleží však na okolnostech a konkrétní si-tuaci, přičemž zásadou je, že pozdravem nesmíme rušit průběh jednání. Na-opak při vstupu do sálu, místnosti apod., kde je velký počet osob (např. kon-ference), nezdravíme, ale v průběhu akce se pozdravíme s osobami, které známe.

Při vstupu do místnosti, v níž se koná společenský podnik, zdravíme nej-dříve hostitelku, pak hostitele, přítomné ženy a nakonec přítomné muže.

Otázkou je, kdy nezdravit - zejména za těch okolností, kdy by jinak bylo správné pozdravit. Mohou nastat situace, kdy určitá osoba nechce být zdra-vena, většinou proto, že by ji to uvádělo do rozpaků nebo trapné situace. Za určitých okolností na veřejnosti žena dává očima nebo výrazem tváře najevo, zda chce či nechce být pozdravena. Je-li zřejmé, že osoba si nepřeje být zdravena, nezdravíme a hlavně se nenutíme do pozdravu buď z přílišné zdvořilosti, nebo abychom na sebe upoutali pozornost.

Tedy na shrnutí: zdravit bychom měli spíše více než méně, ne příliš okáza-le, přiměřeně okolnostem při dodržování základního pravidla o společensky starších a společensky mladších osobách, ale zároveň s dostatečným taktem. Pozdravem můžeme potěšit i urazit.

Seznámení a představování

Představování je obřad téměř každodenní, který ale bohužel hodně lidí neovládá. V žádném případě to není prázdná formalita, ale velice důležitá, formální část seznámení. Obecná úroveň představování u nás hodně pokul-hává za průmyslově vyspělými zeměmi. A přitom první obraz o osobě se zí-skává právě při něm. Při tomto významném aktu jde jednak o okolnosti, při nichž k představování dochází, jednak o formu, jíž se uskutečňuje.

Pokud jde o pracovní styk, např. nástup nového pracovníka, je tento pra-covník obvykle představován vedoucím útvaru nejbližšímu okolí. Při styku s jinými útvary se při nejbližší nebo první vhodné příležitosti pracovník často musí představit sám.

V pracovním styku s jinými organizacemi, zahraničními partnery, v situa-ci, kdy se všichni znají, představuje nového pracovníka jeho nadřízený, popř. jiný vedoucí pracovník. Přebírá-li vedoucí pracovník funkci, představuje jej -pokud je to možné - v jiných organizacích a jiným partnerům jeho předchůd-ce. Jinak se buď představí sám, nebo jej představí jeho spolupracovník, který se s partnery již zná.

29

V uzavřené společnosti je povinností hostitele, aby všechny osoby předsta-vil. Neznáme-li se s někým, požádáme hostitele, aby nás seznámil. Jestliže se neznáme s většinou společnosti, můžeme být představeni najednou.

Při představování se sice vyskytuje řada možných situací, jsou však určitá základní pravidla, jimž jsou podřízeny. Představování obecně směřuje k to-mu, aby se neznámé osoby seznámily, a to buď samy, nebo prostřednictvím osoby třetí. V praxi je nutné vycházet z dané konkrétní situace. Základním pravidlem je, že osoba společensky mladší se představuje nebo je představo-vána osobě společensky starší. Aktu představování se ujímá ten, kdo obě osoby zná. Pokud tomu tak není, představují se osoby samy, a to ve stejném pořadí, tj. osoba společensky mladší osobě společensky starší. V praxi to znamená, že mladší muž je představován nebo se představuje staršímu muži, obdobně je tomu u žen. Komplikace mohou nastat při seznamování mladé ženy a staršího muže nebo je-li mladší vedoucí seznamován se starší ženou. Tam je postup opačný. Na mnohé situace přesná pravidla nejsou. Záleží na věkovém rozdílu mezi oběma osobami, ale hlavně na taktu osob, jimž příslu-ší pocta být osobou společensky starší. Žena se v pracovním styku představu-je ženám i mužům, ve společnosti pouze ženám. Představujeme-li manželku třetí osobě, činíme tak slovy: "Dovolte, abych vám představil svou manželku." V tomto případě tak činíme, aniž použijeme jejího jména.

Funkce "zprostředkovatele" je náročná tím, že musí znát pravidla pro představování a dále musí, resp. měl by mít dostatek údajů o představova-ných. "Zprostředkovatel" při představování uvádí zřetelně jména seznamova-ných osob, někdy i křestní jména, akademické tituly a pokud jde o vyloženě pracovní seznámení, také zastávané funkce, popř. krátkou charakteristiku obsahující informaci, která může vést k zahájení konverzace. Pokud ale zprostředkovatel představuje osobu společensky mladší osobě vysoce posta-vené, veřejně nebo obecně známé, uvádí podrobnosti pouze o osobě mladší. Příklad takové formy představení je: "Pane ministře, dovolte, abych vám představil pana Dr. XY, ředitele bankovního domu AB." (Popřípadě: "Toto je pan ...") V takovém případě "zprostředkovatel" neseznamuje, nýbrž před-stavuje. Jiná situace nastává, když jsou seznamovány dvě osoby zhruba stejně společensky staré či mladé. Seznamovací formule v tomto případě je: "Toto je pan Ing. XY, náměstek ředitele firmy AB, toto je pan Dr. KL, generální ředitel koncernu CD." Slova "toto je" stejně jako křestní jména lze vypustit. Může dojít k situaci, kdy "zprostředkovateli" nejsou známy nezbytné základní údaje o osobách a volí formuli "seznamte se". Jestliže se osoba představuje sama, používá formuli: "Dovolte, abych se představil, já jsem XY', popř. bez

30

křestního jména. U rodných jmen vyjadřujících nějakou činnost (Trousil, Šoupal) nebo postavení (Kníže, Král) je vhodné nahradit formuli "já jsem XY' formulí "moje jméno je AT". Osoba neuvádí akademický titul (výjimkou jsou někdy lékaři), přičemž svou funkci uvádí jen je-li to nezbytné pro vyjas-nění jejího postavení. Důležité přitom je vyslovit své jméno zřetelně.

Toto vše lze považovat za první fázi představovacího aktu. Druhá spočívá ve slovní reakci, popř. potřesení rukou nebo i ve výměně vizitek. Slovní reak-ce spočívá ve slovech "těší mě", popř. "dobrý den". Je nutné dbát na spole-čenské postavení osob. Slovní formuli mohou pronést osoby, mezi nimiž ne-jsou příliš velké společenské (funkční, věkové) rozdíly. Jinak může při před-stavení vyjádřit potěšení vazbou "těší mě" pouze osoba společensky starší, ni-koli osoba mladší. V Evropě (s výjimkou Velké Británie) a na americkém kontinentě je zvykem podat si ruce. Ruku podává vždy (a to platí i pro všechny jiné příležitosti) osoba společensky starší. Přitom se osoby mohou mírně uklonit. V asijských zemích se ruce nepodávají. V některých zemích se naznačuje polibek na tvář, někde muž líbá ženě ruku či spíše polibek nazna-čuje. V pracovním styku si pak osoby obvykle vzájemně vyměňují vizitky.

Celý akt představování by měl být doprovázen úsměvem a zúčastněné osoby by se měly navzájem dívat do očí.

V pracovním, obchodním nebo společenském styku může dojít k tzv. ko-lektivnímu představování např. nového pracovníka, nově příchozího apod. Ten, kdo jej uvádí, užije např. této formule: "Dovolte, abych vám předsta-vil..." nebo "Rád bych vám představil...".

Jak je to s představováním při setkání na ulici? Potkají-li dvě spolu jdoucí osoby osobu třetí, přičemž jedna ze dvou osob se s osobou třetí zná a nechce ji pouze pozdravit, ale chce s ní také hovořit, musí osobu, s níž jde, a třetí osobu seznámit.

Pro větší názornost je dále uvedeno několik vzorových situací. Osoby jsou označeny jako OSS - osoba společensky starší, OSM - osoba společensky mladší a Z - zprostředkovatel. Všechny osoby by se měly při představovacím aktu lehce usmát. Situace 1

Seznamují se dvě osoby, mezi nimiž není ze společenského hlediska rozdíl. Iniciativa k představení vychází od kterékoli z osob. Osoba A: Moje jméno je A. Osoba B: Moje jméno je B. Osobák: Těší mě. Osoba B: Těší mě.

Ruce si podávají vzájemně a jde-li o dva muže, oba se lehce ukloní.

31

Situace 2 Seznamují se OSS a OSM.

OSM: Dovolte, abych se představil(a), moje jméno je XY. OSS: AB. Těší mě.

Ruku podává OSS, OSM nabízenou ruku přijímá. Varianta situace 2 může spočívat v tom, že osoba společensky mladší nejprve druhou osobu osloví, např.: "Pane řediteli" a pak násle-duje vazba "Dovolte...". Situace 3

Zprostředkovatel seznamuje dvě osoby na stejné společenské úrovni: Z: Rád bych vás seznámil, pan (paní) A a pan (paní) B [popř. ... to je pan (paní) A a to je pan (paní) B]. O s o b á k : Těší mě. Osoba B: Těší mě.

Osoby A a B si podávají ruce. Zprostředkovatel se omezuje pouze na úvodní větu, vyčká konce představovací formality,

s představenými osobami si nepodává ruce. Toto platí pro všechny případy, kdy se ujímá této funkce. Výjimkou může být případ, kdy jedna osoba jej požádá, aby ji seznámil s jinou osobou. V tomto případě je vhodné, aby mu po skončení představovacího aktu a bez přítomnosti dru-hé osoby poděkovala. Situace 4

Zprostředkovatel představuje osobu společensky mladší osobě společensky starší. Varianta při nástupu nového pracovníka:

Z: Pane řediteli, představuji vám pana (paní) XY (uvede akademické tituly nebo vědecké hod-nosti), který(á) dnešního dne nastupuje u nás do zaměstnání ve funkci... OSS: Těší mě, pane (paní) A T (popř. titul). OSM: Dobrý den.

Ruku podává osoba společensky starší, osoba společensky mladší přijímá. Varianta při jiné příležitosti:

Z: Pane guvernére, rád bych vám představil (nikoli "vás seznámil s panem/paní"!) pana (paní) XK (akademické tituly nebo vědecké hodnosti), ředitele (ředitelku) bankovního domu MN. OSS: Těší mě, pane řediteli (paní ředitelko). OSM: Dobrý den.

Ruku podává osoba společensky starší, osoba společensky mladší přijímá. Situace 5

Zprostředkovatel seznamuje skupinu více osob v práci, ve společnosti nebo při jiné příleži-tosti s osobou, kterou neznají.

Varianta v pracovním prostředí: Z: Kolegyně a kolegové, rád bych vám představil našeho nového pracovníka pana XY (aka-demické tituly, resp. vědecké hodnosti), který bude zastávat funkci... Nový pracovník pozdraví všechny přítomné a představí se každému z nich. Formuli "těší mě" mohou vyslovit osoby zjevně (podle věku) společensky starší.

Varianta mimo pracovní prostředí: Z: Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil pana AY (akademické tituly, resp. vědecké hodnosti), profesora Vysoké školy ekonomické v Praze.

Představovaná osoba pozdraví všechny osoby a pokud nejde o větší shromáždění, se všemi

32

přítomnými si podá ruku. Formuli "těší mě" pronášejí osoby zjevně společensky starší, jinak ji pronáší představovaný.

Jde-li o větší shromáždění, představovaný se pouze ukloní a postupně se může seznámit pouze s vybranými účastníky.

Jak a kdy se nepředstavujeme

V obchodním, hospodářském, pracovním styku by měly být všechny osoby na začátku jednání představeny. Je nevhodné uprostřed jednání říci např. "toto je náš právník". Zásadně by nemělo docházet k tomu, že osoby jsou představovány pouze křestním jménem bez příjmení.

Nehezký zvyk, bohužel u nás běžný, je v tom, že se osoba představuje slo-vy: "Já jsem nějakej AT." Tato formulace je zcela nevhodná, stejně nevhodné je jméno zamumlat. Cílem představení je, aby druhá strana věděla, o koho jde. Při představování se nekouří, nežvýká a ruce nejsou v kapsách. Není ta-ké na místě poukazovat při této příležitosti na přezdívky, vyžadovat si tykání nebo nabízet oslovování pouze křestními jmény.

Samotný akt podání ruky by se měl omezit na tuto skutečnost, nemělo by jít o usilovné a dlouhé třesení ruky a neměl by být doprovázen poplácává-ním. Také srážení podpatků připomíná vojenské zvyky z ne příliš vzdálené minulosti. Hluboké úklony mladších také nejsou na místě.

Nevhodná snaha je vnutit představení jinému. Nepředstavujeme se při náhodných setkáních, např. v restauraci, ve vlaku

nebo v jiném dopravním prostředku. Výjimkou jsou případy, kdy konverzace přesáhne běžný rozhovor, pokud se zjistí, že osoby mají společné známé ne-bo se zabývají obdobnou problematikou nebo mají v úmyslu zůstat dále ve styku. Za těchto situací se však žena sama nikdy nepředstavuje muži.

Mezi zeměmi a oblastmi jsou při představování značné rozdíly. Kdo odjíž-dí obchodně, pracovně, služebně, ale i soukromě do zahraničí, měl by se se zvyklostmi seznámit. To, co se nám někdy zdá směšné, může být v dané zemi součástí představovacího obřadu. Měli bychom spíše zpytovat svědomí a zvládnout tento obřad správně alespoň v naší zemi.

Jestliže se setkáme s osobami ze zemí, kde např. podávání rukou není běžné (a je to v těchto zemích z důvodů hygienických), neměli bychom je do našeho podávání rukou nutit. Přivádíme je totiž do značných rozpaků.

Na závěr této části jsou uvedeny hlavní prohřešky při představování, resp. to, čeho je nutno se při představování vyvarovat.

33

1. Je-li osoba společensky starší představována osobě společensky mladší. 2. Jestliže se žena sama představuje mužům (s výjimkami). 3. Nejasné nebo nezřetelné vyslovení jmen představovaných. 4. Jestliže hostitel opomene představit nově příchozího. 5. Nepodání ruky, pokud má být podána. 6. Nepřijetí podané ruky (to ovšem spadá více pod kategorii slušnosti či

neslušnosti, a nejde tedy o pouhý prohřešek proti pravidlům představování).

Oslovování a titulování

V obchodním, pracovním i soukromém styku se setkáváme a hovoříme s mnoha osobami. Často, hlavně v případech, kdy se s někým seznamujeme nebo jsme v novém nebo cizím prostředí, si nejsme jisti nebo nevíme, jak ty-to osoby oslovovat.

První republika sice brzy po svém vzniku zrušila šlechtické tituly, nicméně převzala přemíru jiných titulů, hlavně úřednických, které se přenášely i na manželky. V minulém období byla zjevná snaha zahrnout všechny osoby pod oslovení "soudruh" nebo "soudružka". Po listopadu 1989 se někde mechanic-ky přešlo na oslovení "pan" či "paní". Při oslovování jde v podstatě o tři mož-né varianty: jménem, titulem nebo funkcí.

Budeme-li se ohlížet po zahraničí, uvidíme značnou pestrost, a to nejen podle regionů, jazykových oblastí, ale i mezi zeměmi, které jsou si blízké ja-zykově, teritoriálně nebo kulturně.

Z německy mluvících zemí jsmfe převzali především akademické tituly doktor a inženýr. Ve všech těchto zemích je zřetelný určitý ústup od použí-vání titulů, a to zvláště inženýrských. Tento odklon se týká ústního projevu, nikoli však korespondence nebo vizitek. Tento odklon je zřetelný i u šlech-tických titulů, pokud se jejich nositelé účastní aktivně politického života.

Jiná situace je v anglosaských zemích. V Severní Americe je možné kaž-dého oslovit "paní", "slečna", "pan". Doktor je pouze lékař nebo osoba, jejíž vědecká hodnost odpovídá zhruba našemu doktoru věd. V politickém životě, ale i v soudnictví se užívá oslovení vyplývajících z volených i jmenovaných funkcí. Naopak pro oslovení se nepoužívají funkce v hospodářských organi-zacích. Ve Velké Británii je s výjimkou titulu doktora situace do značné míry obdobná jako v USA,9) navíc je zde mnoho lidí obdařeno šlechtickými predi-

'' Titul "doktor" ve Velké Británii mohou používat všichni lékaři s výjimkou chirurgů, kteří jsou "pouze" Mr. - pan.

34

jcáty. Zde je na místě upozornit, že osobu, která se jmenuje Sir John Smith, oslovujeme výhradně "Sir John", nikoli "Sir Smith", jak se u nás většinou ne-správně děje. Ve Velké Británii používají důstojnické hodnosti i osoby, které z vojska odešly. Osobu předsedající jakémukoli zasedání oslovujeme "Mr. Chairman" ("pane předsedo").

Ve Francii je oslovování funkčními tituly bohatší, akademickými tituly na-opak řídké. V Rusku a celé oblasti bývalého SSSR lze každého oslovit jmé-nem a tzv. otčestvem (tj. křestním jménem otce s koncovkou "ič" u muže a "ovna" u ženy), tedy např. Sergej Michajlovič, resp. Anna Michajlovna.

V řadě zemí (Francie, Polsko) se některé funkční tituly nebo vojenské hodnosti povyšují, jde-li o zástupce, náměstky apod. Tedy náměstek ministra nebo náměstek ředitele se oslovuje jako ministr (a ve Francii, byl-li někdo jednou ministrem, je tak oslovován trvale) nebo ředitel a ve vojenských hod-nostech podplukovník jako plukovník.

Toto jsou pouze vybrané případy a ve skutečnosti mezi zeměmi existuje daleko větší různorodost.

Jak tedy postupovat u nás? V běžném styku se lidé, pokud nemají akade-mické tituly, oslovují "pan", "paní'. Na pracovištích se v mnoha případech li-dé oslovují "pane kolego", "paní kolegyně", a to bez ohledu na akademické ti-tuly nebo vědecké hodnosti. Toto oslovení se nehodí tehdy, když podřízený hovoří s nadřízeným. V různých podmínkách se vyvinula specifická pravidla, kterým se zejména nově příchozí pracovníci musí přizpůsobit. Je nevhodné, alespoň v našich podmínkách, oslovuje-li nadřízený podřízeného "Nováku" nebo když se takto obracejí na sebe dva pracovníci.

Otázkou je jak oslovovat osoby, o nichž víme, že mají akademické tituly (doktor, inženýr, dnes navíc magistr) nebo vědecké hodnosti (kandidát věd, doktor věd).

V běžném tuzemském pracovním nebo obchodním styku je používání akademických titulů doktor nebo inženýr stále obvyklé. Z vědeckých hodnos-tí je vhodné oslovení doktor pro osoby, které jsou doktory věd (DrSc.), niko-li pro kandidáty věd (CSc.). Lékaře, veterináře a lékárníky oslovujeme vždy akademickým titulem. Často se nesprávně rozlišuje mezi muži a ženami. Jsou-li oba doktoři, bývá on doktor Novák a ona paní Nováková. Toto je vel-mi nevhodné i nespravedlivé vůči ženě.

I u nás jsou dnes vznášeny námitky proti používání akademických titulů. Zmizeli sice národní a zasloužilí umělci, odešlo se do určité míry od "akade-miků". Oslovování akademickými tituly je jistě věc generační. Zda dotyčnou osobu nazvat doktorem nebo inženýrem, je věcí taktu. Obecně lze za součas-

35

ného stavu u nás doporučit, abychom v osobním styku tituly spíše používali než nikoli, a to zvláště obracíme-li se ke starším lidem.

Pokud jde o funkce, je vhodné v pracovním styku oslovovat osoby nadří-zené "pane řediteli" apod. Osoby ve veřejných funkcích je vhodné na veřejnosti příslušně oslovovat: "pane starosto", "pane ministře" atd. Není asi správné, jestliže novinář nebo televizní komentátor osloví člena vlády, který má nadto vědeckopedagogickou či vysokou vojenskou hodnost "pane Nováku". Je to sice zdánlivě demokratické, ale před čtenáři či posluchači jde o člena vlády, který sám naopak tázajícího se novináře či komentátora oslovuje "pane redaktore".

Cizinci mají často problémy se správným vyslovováním jmen oplývajících souhláskami nebo hláskou ř. Mnozí se snaží o co nejsprávnější výslovnost, ji-ní naše jména komolí nebo přizpůsobují. Ve styku s cizinci je lepší následo-vat skupinu první. Není neslušné se zeptat, jak dotyčný své jméno správně vyslovuje. Častý případ je i to, že německá jména Rusů s oblibou opět po-němčujeme, ačkoli oni sami je vyslovují rusky (Bliicher vs. Bljucher).

Protože jsme na titulování zvyklí, používáme vůči cizincům naši "nomen-klaturu" způsobem zcela nevhodným. Tak např. je nesprávné anglosaského právníka oslovovat "pane doktore", nebo vyšší firemní funkcionáře ze Spoje-ných států nazývat "pane prezidente". V tomto případě je nutné očekávat reakci, že ve Spojených státech je pouze jeden prezident - hlava státu. Přivá-díme tyto osoby do trapné a sebe do směšné situace.

Do problematiky oslovování patří i vykání a tykání, resp. v Severní Ameri-ce používání křestních jmen nebo jejich zkratek. V určitých obdobích u nás bylo zvykem nebo se vyžadovalo, aby si všichni pracovníci tykali, bez ohledu na věk, pohlaví nebo služební postavení. To se přenášelo i do vztahů mezi organizacemi. V současnosti vznikají mnohé nové firmy a organizace a je vý-hradně věcí osob tam pracujících, jak se jejich vzájemné vztahy budou vytvá-řet. Do firem, v nichž pracují i cizinci, se budou přenášet jistě zvyky ze za-hraničních podniků. V této problematice lze dát dvě negativní doporučení, a to nepřenášet v tuzemském styku vnitropodnikové tykání do vztahů s jiný-mi firmami a nevynucovat si za každou cenu od cizích partnerů odklon od formálního oslovování. Záleží velice na individuálním přístupu a v této věci je nezbytná znalost prostředí i poměrů druhé strany a zvláště znalost osoby, o kterou v takovém případě jde. Je lépe, navrhne-li tykání nebo oslovování křestním jménem druhá strana než se vystavit riziku rozpaků nad vlastním návrhem.

Závěrem této části ještě připomínka, která souvisí s posuzovanou proble-

36

matikou. Hovoříme-li o třetí osobě nebo jiné osobě, která není přítomna, je vhodné vyvarovat se zlozvyku nazývat ji pouze příjmením. Vždy jde o pana [Slováka, doktora Nováka nebo ředitele Nováka. Mělo by to patřit k základ-ním pravidlům slušnosti. V práci se tak vyhneme případům, kdy onen "No-vák", který je třeba vysokoškolským pedagogem, právě vchází do dveří.

Rozhovor

Osobní komunikace se může odehrávat v rodině, mezi přáteli, v pracov-ním styku, v kruhu odborníků, v obchodním a podobném rozhovoru, ve spo-lečenském styku. I ústní rozkaz ve vojenské mluvě je druhem osobní komu-nikace stejně jako pokyn leteckého dispečera kapitánu letadla atd. Nás v této souvislosti zajímá rozhovor pracovní a rozhovor v obchodním a společen-ském styku, tedy rozhovor účelový a konvenční, i když řada poznatků platí i pro jiné druhy rozhovoru, zvláště pokud jde o jeho vnější stránku.

Rozhovor je nutno považovat za výměnu názorů a informací. Jeho součás-tí je i schopnost formulovat vlastní myšlenky a názory tak, aby byly pro dru-hou osobu nejpřijatelnější a nejlépe pochopitelné.

Základem rozhovoru je dialog, nikoli monolog. Součástí rozhovoru je umění mluvit, umění mlčet i umění naslouchat. Jsou lidé, kteří tento dar ma-jí, jiným chybí. Umění mlčet je pravděpodobně nejobtížnější. Ten, kdo se udrží nemluvit, se obvykle dozví více, než bude-li hovořit, neboť často svým mlčením vyprovokuje nebo donutí druhou stranu, aby hovořila ona. Ta má přitom zájem udržet rozhovor a ve své snaze přimět mlčící osobu k tomu, aby mluvila, řekne věci, jež by jinak nepronesla. Součástí umění mlčet může být i dramatická pomlka po vyřknutí významného prohlášení, mlčení místo odpovědi nebo dlouhá přestávka, během níž si tázaný připravuje odpověď na otázku, nebo jiné okolnosti, při nichž je výhodnější mlčet než mluvit. Umění naslouchat znamená nejen naslouchat, ale i navazovat v dialogu na myšlenky partnera. Mnoha lidem uniká řada informací pouze proto, že si už předem pro sebe připravují nejvhodnější možnou odpověď. Připravují se o možnost odpovědi na vše, co druhá osoba řekla.

Vedení rozhovoru velmi úzce souvisí s taktem, o němž je řeč na jiném místě. Dialog lze vést pouze s použitím věcné argumentace. Tím vynikají především rozhovory obchodní. Pokud nás druhá strana přesvědčí, že fakta, Jichž jsme použili, jsou nesprávná, stojí za to se přemoci a omluvit se. Totéž s e týká situace, kdy jsme se dopustili věcné chyby. Účastník rozhovoru by se

37

měl vystříhat tvrdošíjného prosazování vlastních pravd, vyzvedávání vlastní osoby, neměl by hovořit o osobních a rodinných otázkách, pokud k tomu není vyzván. To se týká zvláště pracovního, ale i obchodního rozhovoru.

Velkým nešvarem je skákat druhému do řeči a nedovolit mu dokončit my-šlenku. Někteří lidé si libují v ironizování jiných, což obvykle znamená konec rozhovoru nebo může přerůst v hádku.

Součástí rozhovoru, hlavně obchodního, je kladení otázek. Odpověď na zdánlivě konvenční dotaz "jak se máte" může mnohdy dát obraz o situaci tá-zaného. Ten, kdo klade otázky, je ve výhodnějším postavení než tázaný. Mů-že otázky sám formulovat, popř. klást otázky doplňující. Tázaný je určitým způsobem v defenzívě a ze způsobu, jakým své odpovědi formuluje, je možné leccos soudit. Je jistě rozdíl mezi odpovědí jednoznačnou, neúplnou, vyhýbavou nebo takovou, která se vůbec k položené otázce nevyjadřuje. Tá-zající může vyvíjet iniciativu, pokud druhá strana sama nepřejde ke kladení otázek vlastních. Tázaný má také určitou výhodu časovou, protože může na odpověď počkat.

Téma pracovního rozhovoru je věcí osoby funkčně vyšší. Obchodní rozho-vor zahajuje společensky nejstarší osoba hostitele. Téma společenského roz-hovoru obvykle navozuje host nebo osoba společensky starší. Rozhovor se obvykle zahajuje nezávaznými větami, na něž teprve navazuje rozhovor věc-ný. Téma společenského rozhovoru by mělo být takové, aby se jej mohlo účastnit pokud možno co nejvíce osob. Pro každého účastníka rozhovoru by však mělo platit, že jeho aktivní účast je založena pouze na jeho znalostech. Vázne-li rozhovor, není nutno v určitém tématu násilně pokračovat. Vést dialog a držet se tématu je významnou součástí umění dialogu. Často se roz-hovor stočí na téma, které účastník nezná - tehdy je lépe mlčet. Je možné v průběhu rozhovoru upozornit na oblast, v níž je účastník odborníkem, a neosobovat si právo vyjadřovat se ke všemu. Jsou určitá témata, která mo-hou být pro některého z přítomných nepříjemná, např. otázky politické apod. Zcela nevhodné je v rozhovoru se zahraničním účastníkem prosazovat vlastní stanoviska a názory na problematiku jeho země. Obecně nelze dopo-ručit, aby se někomu vnucovalo nevhodné téma při nevhodné příležitosti.

Bavit se "o ničem" je svým způsobem uměním. Do jaké míry takový roz-hovor může ovlivnit vztahy dvou osob na delší dobu, je otázkou. V tom, zda se bavit o počasí či ne, se názory různí. Ve Velké Británii se však bez tohoto tématu neobejde žádná konverzace.

Je na místě upozornit na některé nešvary doprovázející rozhovor (nejen společenský), kterým je lépe se vyhnout. Prvním z nich jsou obvykle nic neří-

38

kající fráze. Druhým je používání cizích slov, která jsou lehce nahraditelná, a to pouze s cílem prokázat vlastní jazykové znalosti. Dále je to zlozvyk po-užívat slova jako "prosté", "tedy", "jaksi" nebo dříve hojné "tak nějak". Tato slova nemají žádný věcný smysl a je lépe se jich zbavit. Jiným zlozvykem je afektovanost, šroubovanost projevu, nevhodné titulování a přetvářka. Do pracovního a obchodního a společenského rozhovoru nepatří agresívní pro-jevy, vulgárnost a hrubost.

Historky, vtipy, anekdoty, citáty apod. je možné použít pouze tehdy, zná-me-li dostatečně partnera a v případě zahraničních partnerů i jazyk tak, aby např. nebyly považovány za dvojsmyslné a partnera neurážely. Jsou i lidé, kteří je ze zásadních důvodů nesnášejí. Jestliže je již použijeme, musíme druhou osobu znát natolik, abychom si mohli být předem jisti, že jim bude porozuměno správně a že splní cíl, který jsme sledovali.

Měli bychom být ohleduplní k nepřítomným a neměli bychom je pomlou-vat. Pokud o určité osobě hovoříme, tak nikoli jako o "Novákovi", nýbrž "pa-nu Novákovi", "doktoru Novákovi", "Jiřím Novákovi" apod. Tento zlozvyk je zvlášť nápadný, hovoří-li takto mladý pracovník nebo pracovnice o lidech podstatně starších věkově či společensky.

Rozhovor, a to ne pouze společenský, má i svou vnější stránku. Je jí na prvním místě používání hlasu, jeho síla, tón, zabarvení, intonace, rychlost ře-či, výslovnost, vady řeči apod. Hlas může ovlivnit příznivě i nepříznivě v očích naslouchajícího to, co osoba říká. To se kromě rozhovoru v osobním styku vztahuje i na telefonické rozhovory.

Součástí vnější stránky rozhovoru jsou dále pohyby. Jsou to pohyby hlavy, souhlasné a nesouhlasné. Zde je vhodné upozornit, že v některých mimo-evropských zemích má naše souhlasné a nesouhlasné kývání hlavy opačný vý-znam . Dále je to výraz obličeje (úsměv, obočí, vrásčité čelo), který mnohdy prozradí více než slovní doprovod. Při rozhovoru se díváme do očí osoby, s níž hovoříme. Je-li osob více, snažíme se dívat se do očí osobě, kterou chceme svým projevem nejvíce zaujmout. Konečně sem patří i gestikulace rukama, která doprovází tok řeči. V jejím používání jsou velké rozdíly např. mezi profesemi (vojáci a pedagogové) a zvláště mezi zeměmi. To, co je v jedné zemi považováno za nepřípustné, je jinde zcela běžné. Gestikulaci se pravděpodobně nevyhne nikdo. Pozorováním gestikulace je možné soudit na některé vlastnosti hovořícího.

Naproti tomu nelze doporučit (a je proti němu nutno vystupovat) vynuco-vání si pozornosti používáním rukou k fyzickému dotyku s druhou osobou v průběhu rozhovoru. Někteří muži berou druhé muže, účastníky rozhovoru,

39

za klopy saka, vrážejí do nich, šťouchají je, poplácávají je. Činí tak často im-pulzivně, ke zvýraznění svých slov. Ženy se pro změnu objímají, líbají apod. Výsledek u druhé strany je bohužel ve většině případů opačný než zamýšle-ný. I když nejde o projevy násilí, většina mužů, o ženách nemluvě, se takové-mu doprovodu rozhovoru vyhýbá a další styk s takovou osobou nevyhledává.

Zajímavé je pozorovat počínání dvou osob, které spolu hovoří. Jestliže jedna ustupuje, není to pod tíhou argumentů, ale lze předpokládat, že fyzic-ká blízkost druhé osoby je jí nepříjemná a že si od ní chce udržet určitý od-stup.

Samostatnou kapitolou je vnější stránka projevů pedagogů, přednášejí-cích, řečníků a politiků. Tato jistě zajímavá problematika se však vymyká té-matu této knihy.

V obchodním rozhovoru obvykle nevystupujeme sami za sebe jako sou-kromé osoby, nýbrž za firmu, instituci apod. Rozhovor, který vedeme s part-nerem, mu umožňuje více než cokoli jiného poznat nás zblízka. Totéž platí pochopitelně v obráceném sledu. O partnerovi, kterého známe z písemného styku, si učiníme dobrý obraz, i když ne úplný, v osobním jednání, při společ-ném rozhovoru. Můžeme tak odhadnout záměry partnera, získanými poznat-ky se usnadňuje rozhodovací proces.

Rozhovor je tak v obchodním jednání velmi významným činitelem taktiky i techniky jednání s partnery.

40

PRAVIDLA PRO PRACOVNÍ STYK

Jak telefonovat

Telefonický styk při možném automatickém propojení téměř s celým svě-tem nahrazuje značnou část dřívějšího písemného styku. Obecně můžeme telefonické rozhovory členit na soukromé, jimiž se zde nezabýváme, a dále rozhovory obchodní, pracovní, služební apod. (dále nazývané pracovní).

Také pro telefonický styk platí určitá pravidla, i zde tedy existuje mnoho variant. Telefonujeme téměř všichni a aniž si to uvědomujeme, sestává tele-fonický rozhovor ze tří částí: je to jeho začátek, vlastní průběh a zakončení.

Předpokládejme, že rozhovor s určitou osobou musí zprostředkovat tele-fonní ústředna. Voláme-li jakoukoli firmu nebo organizaci v západní Evro-pě, ozve se její ústředna po jednom, dvou zazvoněních. Některé firmy mají dokonce k dispozici kontrolní systém pro pracovníky ústředen, který má za-bránit, aby volající nemusel déle čekat. Volaná ústředna firmy se ohlásí jmé-nem a pozdravem "dobrý den", někde i dotazem, v čem může být nápomoc-na. Naproti tomu u nás je stále příliš mnoho případů, kdy ústředna dlouho nereaguje a ozve-li se, je zřejmé, že volající obtěžuje a že pracovnice ústřed-ny mají zcela jiné zájmy a starosti než spojovat rozhovory. Jiným nešvarem je, že pracovnice ústředny se hlásí zkratkou organizace, která je srozumitel-ná pouze zasvěceným.

Pracovnice ústředny by měla zřetelně, i když heslovitě oznámit název ne-bo jméno firmy nebo instituce, pozdravit a co nejrychleji umožnit hovor ne-bo podat informaci.

Je-li oblast, která zasluhuje u nás zlepšení, je to práce telefonních ústře-den. Jsou jistě rozdíly mezi zahraniční bankou a ústředním úřadem, ale ve většině firem a podniků chybí mnoho, aby naše podniky byly v této oblasti na úrovni západoevropských partnerů.

Totéž, co bylo uvedeno o správném spojování telefonických hovorů pro-střednictvím ústředen, platí ještě ve větší míře pro práci sekretářek spojují-cích hovory s vedoucími pracovníky, funkcionáři a činiteli.

41

Vlastní začátek telefonického rozhovoru spočívá v identifikaci, resp. před-stavení obou stran. První se ozývá volaný, který se má ohlásit jménem (pří-jmením), popř. názvem firmy, oddělení atd. Není vhodné používat slova "prosím", "ano", "haló" nebo dokonce rázné vojenské "slyším". Volající se v každém případě ohlásí svým jménem a v případě potřeby i názvem firmy, organizace, instituce apod., za niž jedná. Akademické tituly, s výjimkou léka-řů, se přitom nepoužívají, funkce vůbec ne. (Tedy nikoli "tady ředitel inženýr Novák".) Volající se představí jménem i tehdy, volá-li např. do úřadu nebo vyžaduje-li se informace apod. Obě strany se pozdraví, nejprve volající, poté volaný. Přepojuje-li hovor sekretářka a nejde-li o osoby, které se znají, ohla-šuje naopak funkci a titul volajícího. Po přepojení je slušné, aby se volající sám ohlásil jménem a pozdravil.

Vlastní rozhovor může začít krátkým společenským úvodem: jak se máte. Není na místě se dlouze rozpovídávat o rodinných nebo zdravotních obtížích, nýbrž stručně odpovědět a optat se druhé strany totéž. Celkově by telefo-nické rozhovory měly být věcné, nikoli nutně krátké. Je nutno brát v úvahu, že meziměstské a mezistátní rozhovory jsou nákladné. Máme-li v úmyslu s někým telefonovat déle nebo je-li zřejmé, že rozhovor může trvat déle, je vhodné se volaného zeptat, zda má na delší rozhovor čas. Výsledek rozhovo-ru, pokud je závažný, je vhodné a někdy nezbytné potvrdit písemně. Telefo-nický rozhovor se většinou ukončuje shrnutím jeho výsledků. Ukončuje jej v pracovním vztahu osoba starší funkčně nebo věkově. V obchodním rozho-voru záleží na vztahu mezi oběma osobami. Telefonický rozhovor se vždy končí pozdravem, např. "na shledanou". I zde je nevhodný vojenský pozdrav "konec".

Je-li v místnosti více osob, měli bychom se při telefonování snažit, aby-chom ostatní co nejméně rušili. To se týká množství hovorů, jejich délky a zvláště intenzity hlasu.

Jestliže byl hovor přerušen např. pro technickou závadu nebo ústřednou, vychází iniciativa k pokračování obvykle od volajícího. Stává se, že se na náš hovor napojí jiný hovor, takže místo dvou osob hovoří čtyři. Tyto případy vy-plývají z technického stavu telekomunikací a zúčastněné osoby se sice ruší, ale ve skutečnosti se do této situace nedostaly vlastní vinou nebo přičiněním. V tomto případě je vhodné nepouštět se do diskusí, kdo se napojil na koho, a rychle se dohodnout, kdo koho znovu zavolá, a hovor přerušit.

Vytočíme-li omylem nesprávné číslo nebo k omylu dojde technickou záva-dou, není vhodné položit sluchátko, ale případné je také se omluvit. (Napří-klad "promiňte, asi mám špatné číslo", "to je asi omyl".) Na volanou osobu se

42

vůbec nemůžeme zlobit, ona za chybu naši, ústředny či technickou závadu nemůže.

Přijímáme-li návštěvu, měli bychom v její přítomnosti hovory zvenku, resp. jejich délku omezit na minimum. Nejvhodnější je domluvit s volající osobou pro uskutečnění hovoru jinou dobu. Vůči návštěvě je značně nevhod-né, jestliže svůj požadavek na odložení telefonického hovoru zdůvodníme slovy: "Zavolám vás později (resp. zavolejte mě později), mám tu nějakou návštěvu." Návštěvník se jistě nepovažuje za "nějakého".

Mezi telefonováním v pracovní době u západních firem a organizací a u nás je zásadní rozdíl. V pracovní době a při používání služebních telefon-ních aparátů se zásadně nehovoří o soukromých věcech. Někde je dokonce ústředna určena k výhradnímu přepojování hovorů od firmy, a to i v místním provozu. Ve všech větších firmách jsou pro soukromé rozhovory k dispozici fungující automaty pro místní i meziměstské hovory na mince a na úvěrové karty.

Jak tedy telefonovat? Jednak je vhodné zajistit, aby ústředna včas, správně a slušně reagovala na přicházející hovory. Ten, kdo volá nebo je volán, by se měl představit příjmením, bez titulu a funkce. A konečně, telefonické hovory by měly být stručné a věcné a závažné skutečnosti z nich vyplývající by měly být ihned potvrzeny jakoukoli závaznou písemnou formou.

Vizitky

Slovo vizitka či správně navštívenka pochází od francouzského visiter - na-vštíviti. Dodnes s návštěvami či navštěvováním úzce souvisejí, i když jejich původní význam byl zatlačen do pozadí. Vizitky jsou důležitou pomůckou v pracovním, společenském a někdy i osobním styku. Zvláštní význam mají ve vnějších vztazích, zcela specifický pak v diplomatickém styku. Slouží při seznamování a představování, pro předávání zpráv, jako doprovod jiných sdělení a věcí i k důvodům evidenčním.

Rozeznáváme několik druhů vizitek: osobní, firemní - podnikové, vizitky pro účely diplomatické služby a některé další. Všechny splňují stejný účel -jedna osoba informuje druhou o svém jméně a o některých dalších okolnos-tech bezprostředně s ní souvisejících. Právě rozsah i způsob podání dalších •nformací se liší podle toho, o jaký druh vizitky jde.

43

Jak vypadají

Osobní vizitky obsahují pouze nejzákladnější údaje o osobě, tj. jméno, pří-jmení, akademické tituly nebo vědecké hodnosti, soukromou adresu, popř. číslo telefonu domů. Toto je maximum údajů na soukromé vizitce, může jich být i méně, nikoli však více. Vizitky jsou vytištěny výhradně tmavými písmeny na bílém, pokud možno křídovém papíře. Jméno a příjmení může být uvede-no tiskacími písmeny, popř. psací formou. Tento druh vizitek by neměl mít nápadný papír nebo tisk, formát by měl být spíše menší než větší.

V anglosaských zemích i ve Francii jsou běžné vizitky pro manželský pár. Je to umožněno tím, že ženské jméno se v těchto řečech nemění. U nás by bylo směšné, kdyby manželé používali vizitku pan a paní Karel Novák, za-tímco Mr. and Mrs. John Smith nebo M. et Mme Charles Papin není nic ne-obvyklého. Pokud by manželé chtěli mít společnou vizitku, je možné volit formu např. Karel a Karla Novákovi.

Osobní vizitky jsou skutečně osobní v tom, že si je dáváme tisknout sami a že jsou určeny výhradně pro soukromé účely.

Firemní, podnikové, oficiální vizitky se od osobních vizitek liší v několika směrech. Jednak osobu prezentují jako zaměstnance nebo představitele urči-té instituce, která také tisk vizitek na své náklady obstarává. Vedle údajů o osobě obsahují tyto vizitky vždy označení instituce, její adresu, telefonní číslo, popř. číslo faxu. U jména osoby je obvykle označena funkce. Neuvádí se funkce asistenta, referenta, nýbrž vedoucí nebo vyšší funkce nebo takové funkce, jimiž se jeden pracovník odlišuje od druhého. Mělo by platit, že čím vyšší funkce v hierarchii firmy, organizace, úřadu nebo instituce, tím méně vedlejších údajů, jako je číslo faxu nebo telefonu, by měla vizitka obsahovat. Na takové vizitce by neměly být soukromé údaje (bydliště a telefon). Musí z ní však být jasné, o jakého funkcionáře jde.

Řada firem dává pro své zaměstnance tisknout jednotné vizitky s využitím ochranné známky firmy nebo obchodního jména, firemních barev apod. Nedoporučuje se však, aby firma dala vytisknout jednotné vizitky, do nichž by se jméno pracovníka doplňovalo psacím strojem. Rozměr vizitek může být různý, např. 6x9, 5x9, 5,5x9,5, 5x8,5, 4x7 cm apod. Používaný papír je bílý, někdy se tisknou bílá písmena na černém papíře nebo existují různé barevné kombinace papíru a tisku. Pokud se v rámci jedné firmy nepoužívají vizitky stejného formátu, bývá u světových firem zvykem, že vizitky podřízených pracovníků by neměly být větší než vizitky vyšších funkcionářů firmy.

44

Vizitky představitelů oficiálních institucí by měly být střídmé a měly by se omezit na nejnutnější údaje vztahující se k funkci.

Služební vizitky diplomatických pracovníků obsahují pouze jméno a funk-ci diplomata a označení úřadu, bez titulu a bez dalších údajů.

Pro zahraničně hospodářskou, zvláště zahraničně obchodní činnost a sty-ky je nezbytné mít k dispozici vizitky v různých jazykových mutacích. Zde je na místě upozornit na několik úskalí převádění textu vizitek do jiných jazyků a pro jiné prostředí. Základním hlediskem je, aby vizitka byla srozumitelná druhé straně, tedy aby vypovídala s dostatečnou jasností o osobě, která jí vi-zitku předává. Název firmy nebo organizace by měl odpovídat označení v rejstříku. Křestní jméno, české či slovenské, by nikdy nemělo být překládá-no. Žádný cizí John, Jean či Johann u nás nepoužívá jméno Jan nebo Ján. V tomto směru není nutné se přizpůsobovat. Značný problém působí akade-mické tituly, méně vědecké hodnosti. V anglosaských zemích je doktorem pouze lékař nebo osoba, jejíž vědecká hodnost odpovídá zhruba našemu kandidátu věd nebo doktoru věd. Zde je lepší na vizitkách tituly oželet. Náš inženýr, přeložený jako engineer dělá v anglosaských zemích z absolventa technické nebo ekonomické vysoké školy strojníka, mechanika, technika. Proto i zde je vhodnější od titulu upustit. V německy mluvících zemích je si-tuace jiná. Pro právníka je možno použít titul Dr. iur. nebo Dr. jur., pro jiné doktory pouze označení Dr. V těchto zemích jsou za inženýry považováni maturanti technických směrů, absolventi technických vysokých škol běžně používají titul Dipl. Ing. Absolventi vysokých škol ekonomických směrů jsou označováni jako Dipl. Kaufmann, Dipl. Wirtschaftler. I když to není zcela správné, je i zde nejschůdnější titul Dipl. Ing. Francouzské vizitky označují vysokoškoláka - právníka jako licencié en droit, absolventy technických škol jako ingénieur civil des mineš nebo podobně podle technického směru. Na vizitce se tyto tituly tisknou malými písmeny pod jméno. Ve styku s Itálií je vhodné všechny tituly používat. Vizitky v ruštině jsou tištěny azbukou a ne-obsahují odkaz na akademické tituly.

Pokud chce náš kandidát věd nebo doktor věd svou vědeckou hodnost převést do jiné jazykové mutace, nechť si uvědomí, že naše označení CSc. je kdekoli jinde zcela nesrozumitelné. V anglosaských zemích je možné je na-hradit písmeny Ph.D. za jménem, i když to není zcela přesné, popř. Dr. před jménem. Pro německy mluvící země je vhodné psát Dr. před jménem. Vě-decká hodnost DrSc. se může psát před jménem jako Dr. Na ruských vizit-kách se vypisuje slovy kandidát nebo doktor věd s označením oboru, např. kandidát ekonomických věd.

45

Jiným problémem při jazykových mutacích je označení funkcí. Je proto nezbytné seznámit se se zvyklostmi dané zemé a přizpůsobit jim naše firem-ní a podnikové funkce. Jsou totiž značné rozdíly mezi zemémi, např. mezi britskými a americkými podmínkami. Většina funkcí v západních zemích vy-plývá z obchodních zákoníků. Rozdíly jsou zejména v obsahu anglického poj-mu "manager", který značí pouze vedoucího, nikoli ředitele, nebo "director", což může být buď ředitel, nebo člen správní rady. V německy mluvících ze-mích jsou v pojmenování obdobných funkcí též značné rozdíly.

Vizitky pro použití v Japonsku se dávají tisknout na místě. Jsou dvou-stranné v japonštině a angličtině.

Jak se vizitky používají

Předávají se při prvním seznámení, a to buď při seznamovacím aktu, nebo dojde-li k seznámení náhodou, před rozloučením, a to tehdy, pokud chceme s druhou osobou pokračovat v osobním styku. Může se stát, že v po-třebný okamžik vizitku nemáme u sebe. Jestliže nám na udržení kontaktu s druhou osobou záleží, lze jí vizitku dodatečně zaslat s krátkým sdělením.

V opakovaném pracovním styku se předávají vizitky pouze tehdy, když došlo proti vizitce předané při dřívějším setkání ke změně. Při návštěvách se vizitky předávají sekretářkám proto, aby je předaly navštívenému a ohlásily návštěvníka.

Při větších společenských akcích bývá určeno místo, kam účastníci své vi-zitky kladou. Hostiteli se tak umožňuje dodatečný přehled o návštěvnících.

Ve všech předchozích případech předáváme pouze tištěné vizitky. Jestliže vizitky zasíláme, označujeme na nich účel, který plní. V levém

dolním rohu (který pro tento účel zůstává v tisku prázdný) uvádíme měkkou tužkou, ne perem, fixkou apod. zavedené zkratky, popř. i jiná sdělení, vše na základě francouzštiny.

Podle textu vizitky se zjišťuje, jak se jméno druhé osoby správně píše, jaké má tituly, funkce.

Při osobním styku plní vizitka svůj původní účel, jejím prostřednictvím na-vštěvující oznamuje osobě, kterou hodlá navštívit, svou přítomnost. Platí to zvláště u neohlášených návštěv, ale i u návštěv ohlášených, pokud se osoby vzájemně neznají. Vizitky se vždy přikládají, pokud někomu posíláme dárek nebo pozornost. V tomto případě se vkládají do obálky stejného tvaru.

Vizitky nejsou určeny k delším písemným sdělením, pro kratší sdělení jsou ustáleny zkratky, založené většinou na francouzštině jako kdysi jediném

46

přijatelném diplomatickém jazyce. Zkratky se obvykle píší tužkou, nejvýše perem, v levém dolním rohu vizitky. Psaní strojem v této souvislosti nelze doporučit.

Ve společenském a pracovním (ale i soukromém) styku používáme vizitky k různým druhům a formám blahopřání. V zahraničně obchodním styku je nejběžnější blahopřání k Novému roku. Někdy se zasílá pouze vizitka, někdy navíc tištěné blahopřání, kalendář nebo jiná pozornost. Vizitka se zasílá sou-časně pro lepší identifikaci a uvádí se na ní, o jaký druh blahopřání jde.

Zkratky se píší malými písmeny, např. p. f. (pour féliciter). Jde-li o blaho-přání k Novému roku, píšeme na vizitku p. f. 1992, při blahopřání ke státní-mu svátku pouze p. f.

Jestliže jsme dostali blahopřání a sami jsme dosud neblahopřáli, odpoví-dáme vizitkou p. r. et p. f. (pour remercier et pour féliciter 1992).

Tato forma je vhodná při výměně gratulací v jednom místě nebo pokud ten, kdo přeje první, zasílá pouze vizitku bez dalšího, např. tištěného blaho-přání.

Při vyslovení soustrasti se užívá vizitka p. p. p. (pour prendre part) nebo p. c. (pour condoléance); při příchodu nového pracovníka na zastupitelský úřad pak p. p. (pour présenter). V tomto případě vizitku posílá vedoucí za-stupitelského úřadu osobám, s nimiž se předpokládají společenské styky. Při odjezdu pracovníka ze zastupitelského úřadu se vizitka zasílá osobám, s ni-miž se nemohl rozloučit osobně - p. p. c. (pour prendre congé). Tento pří-pad je jediným, kdy se na zaslanou vizitku neodpovídá.

Na všechny písemné projevy je nutno odpovědět - jestliže obě strany pů-sobí nebo bydlí v jednom místě - do 24 hodin. Výjimkou je oznámení p. p. c. (viz shora), které ponecháme bez odpovědi. Odpovídáme-li vizitkou, ozna-čujeme ji zkratkou p. r. (pour remercier). Forma odpovědi musí být úměrná zaslanému sdělení, a to po obsahové i formální stránce.

Jestliže posíláme někomu květiny nebo dar, přiložíme vizitku buď bez označení, nebo s uvedením formální vazby "avec les compliments". Vizitky nepoužíváme pro jiné písemné vzkazy. Výjimkou může být případ, kdy jsme bez ohlášení navštívili osobu, která nebyla přítomna. V takovém případě je možné na vizitku napsat krátký vzkaz.

Vizitky musí být čisté, nezmačkané. Máme je vždy na stejném místě, aby-chom je nehledali a zároveň je měli k dispozici. V osobním styku je vzájem-ně vyměňujeme neokázale. V některých zemích (Japonsku) je tento akt vel-011 formální záležitostí, s níž je nezbytné se seznámit.

Závěrem této části je nutno uvést, jak s obdrženými vizitkami zacházíme.

47

Zásadně je nevyhazujeme. Je vhodné je (v nepřítomnosti dané osoby) ozna-čit datem, kdy jsme je dostali, popř. místem, příležitostí, kdy se tak stalo. Vi-zitky jiných buď přikládáme k příslušné dokumentaci (pro tento účel může-me použít fotokopie), nebo - což je výhodnější - shromažďujeme podle zemí, organizací apod. Je z nich zřejmý vývoj u organizací, jejichž představi-teli dané osoby jsou, a současně změny v jejich postavem v organizaci, v níž pracují.

Jak se nepoužívají

Vizitka často poskytuje první obraz o firmě, podniku, organizaci i o oso-bě. Vizitka se skutečně dá považovat za její vizitku. Vzhled vizitky by měl být spíše informativní než reklaťnní. V každém případě se doporučuje co nejmé-ně pompéznosti. Jak řekl jeden bývalý ministr zahraničního obchodu, ne každá vizitka bohatě zdobená stříbrem nebo zlatem znamená, že její majitel těmito statky oplývá. Občas spíše předstírá nebo zastírá skutečnost.

Při předávání u stolu se vizitky partnerům neházejí, ale předávají se z ru-ky do ruky. Pokud je přítomna osoba, která nám dala svou vizitku, nepíšeme na ni žádné poznámky.

Je vhodné se s obsahem vizitky seznámit, v případě nejasnosti se zeptat, jak se jméno vyslovuje nebo co znamená uvedená funkce. Představitelé ame-rických nebo japonských firem tak činí velmi často.

Vizitkou se představují dvě osoby. Obsah a forma vizitky a způsob předá-vání a zacházení s nimi je obrazem obou.

Pracovní návštěvy

V této části se pojednává výhradně o návštěvách pracovního, obchodního a podobného charakteru, nikoli o návštěvách oficiálních nebo soukromých. Návštěvy jsou součástí obchodního a hospodářského života a v rámci každé-ho podniku je řada záležitostí, které se vyřizují osobně. Každý, kdo působí v obchodní nebo hospodářské sféře, sám návštěvy vykonává nebo návštěvní-ky přijímá.

Návštěvy obvykle sledují určitý cíl a jejich obsahem je projednání určitých věcných záležitostí, mají však i svou formální a organizační stránku, které je nutno věnovat pozornost.

Návštěvy se ve většině případů sjednávají telefonicky, někdy osobně při ji-

ném osobním jednání. Buď je sjednávají navštívený (hostitel) s navštěvujícím přímo sami, nebo prostřednictvím jiných pracovníků, ve většině případů se-kretářek. Doba musí vyhovovat oběma stranám. Přijíždí-li očekávaná návště-va z jiného místa, přihlíží se při stanovém doby k tomu, aby měla dost času na vlastní jednání a na cestu tam i zpět.

Pro obě strany je důležitá přesnost a dodržení sjednané doby. Není-li možné ji dodržet nebo je-li nutno dobu změnit, je třeba to druhé straně co nejdříve oznámit. Pokud se návštěvník bez přiměřené omluvy dostaví příliš pozdě, riskuje, že nebude přijat.

Má-li navštěvovaný (hostitel) sekretariát nebo sekretářku, je jejich povin-ností mít o všech očekávaných návštěvách přehled. Jde-li o velmi významnou návštěvu, očekává ji určený pracovník u vchodu nebo vrátnice, kde ji uvítá. Byl-li určen mladší pracovník, nepodává návštěvníkovi ruku jako první a po-dává ruku až po vyzvání návštěvníka. Pracovník pak doprovází návštěvu do předpokoje hostitele. Uvnitř budovy poskytuje návštěvníkovi přednost a vě-nuje se výhradně jemu, nikoli jiným spolupracovníkům, s nimiž se může pot-kat na chodbě nebo ve výtahu. Jiní návštěvníci se dostaví do sekretariátu sa-mi. Pracovník sekretariátu se postará o jejicíi kabáty a doplňky a ohlásí ná-vštěvu hostiteli, popř. ji na výzvu hostitele uvede na místo jednání.

Hostitel návštěvu vždy uvítá, u významných návštěvníků v předpokoji, u ji-ných návštěvníků ve své pracovně nebo v jednací místnosti. Sedí-li při pří-chodu návštěvy u stolu, vždy povstane a vítá návštěvu vstoje. Pokud se jedná-ní účastní i další osoby, je nezbytné, aby je hostitel a host představili. Je při-tom vhodné uvést - kromě údajů o jméně osoby - také její funkci, popř. i dů-vod její účasti při jednání. Neznají-li se osoby, vyměňují si vizitky vstoje nebo okamžitě, jakmile zasednou ke stolu.

Pokyn k zasednutí dává hostitel a zároveň určuje místo, kam si má host sednout. Jednání se uskutečňuje buď u pracovního, nebo konferenčního sto-lu. Jde-li o návštěvu přicházející z jiné firmy nebo organizace, není vhodné, aby hostitel seděl za svým pracovním stolem. Tam zůstává sedět, je-li ná-vštěvníkem podřízený pracovník nebo návštěvník méně významný. U jedna-cího stolu sedí host a hostitel proti sobě. Doprovod hosta i hostitele sedí na téže straně stolu jako tyto osoby a je rozmístěn, alespoň na počátku jednání, podle funkcí. Nejvýznamnější osoba z doprovodu sedí po levé ruce hosta, fesp. hostitele, další významná osoba po jeho pravé ruce. V průběhu jednání si někdy sedají proti sobě doprovázející osoby, které se zabývají obdobnou Problematikou. Vede-li se jednání prostřednictvím tlumočníka, sedí co nej-blíže funkčně nejvýše postavené osobě.

48 49

Hostitel může návštěvě nabídnout pohoštění, jeho výběr obstarává sekre-tářka, která je také účastníkům jednání podává. Občerstvení se podává vždy zprava. V průběhu pracovní návštěvy je vyloučeno nabízet jakékoli alkoholic-ké nápoje.

Po ukončení jednání dává pokyn k ukončení návštěvy hostitel, který se též s návštěvníkem loučí. Pracovník sekretariátu povstane, předá návštěvníkovi kabát a doplňky a pokud návštěvník odchází sám, pracovník sekretariátu se s ním rozloučí pozdravem "na shledanou", úsměvem nebo pokynutím hlavy. Pokud byl návštěvník při příchodu očekáván u vchodu, je vhodné jej při od-chodu na stejné místo doprovodit. V některých organizacích nebo firmách je povinnost všechny zahraniční návštěvníky vítat u vchodu a jednání s nimi or-ganizovat prostřednictvím reícepce.

Jestliže jde o návštěvu většího počtu osob nebo o delegaci, je nutno pře-dem určit jednací místnost, zasedací pořádek apod. Pro návštěvníky je ob-vykle rezervováno místo proti oknu, které je považováno za místo čestné. Ve skutečnosti je to místo méně výhodné, neboť ten, kdo sedí zády k oknu, vidí do tváře druhé strany lépe než opačně posazené osoby. U slavnostnějších jednání se zahraničními partnery je vhodné opatřit jednací stůl vlaječkami. Ty musí samozřejmě odpovídat vlajkám příslušných zemí i způsobu jejich užívání (nelze např. dopustit, aby vlaječka byla stranově obrácená).

Jde-li o pracovní návštěvy podřízených nebo na roveň postavených pra-covníků, hostitel při příchodu nebo odchodu pracovníka nevstává od stolu, ale může povstat, jde-li o ženu, ne však v případě sekretářky. Jednání se ode-hrává u pracovního stolu hostitele nebo - je-li více přítomných - u jednacího stolu, jemuž hostitel předsedá. Předpokládá-li se v těchto případech delší jednání, bývá často předem určeno, kdy musí skončit.

Pokud jde o všechny druhy návštěv, měla by platit některá základní pra-vidla pro hostitele a jeho sekretariát. Předně by se ten, u něhož se jednání odehrává, měl věnovat výhradně návštěvě, neměl by se zabývat jinými písem-nostmi a neměl by ani vyřizovat více záležitostí najednou. V přítomnosti dru-hých by zejména neměl zařizovat soukromé a mimopracovní záležitosti. Je i věcí dohody se sekretariátem, aby v průběhu návštěvy nepřepojoval hostite-li telefonáty, aby nebyl rušen průběh jednání - s volajícími sjedná dobu a způsob, kdy a jak bude možné rozhovor uskutečnit.

Návštěvy, které sami konáme, nebo setkání s návštěvami, které přijímá-me, jsou náročné nejen věcně, ale i psychicky a časově. Pro obě strany by proto měla platit v nejvyšší možné míře zásada vzájemné ohleduplnosti.

50

Prostředí

V obchodní a hospodářské činnosti má určitý význam i prostředí, v němž se tato činnost uskutečňuje. Jde sice především o místnosti, v nichž se ode-hrává obchodní a podobné jednání, ale stranou pozornosti by neměly zůstat jiné prostory, kam přicházejí řadoví zákazníci. Nejde pouze o čistotu a vyba-vení nábytkem, ale i o určité estetické nároky, např. květinovou výzdobu. Květiny by neměly být v žádném případě zvadlé nebo zaprášené. Řada firem, bank a jiných institucí vystavuje v jednacích místnostech nebo k nim přiléhajících prostorách vzácná umělecká díla. Ta působí esteticky a zároveň tyto předměty mají ukázat bohatství jejich majitelů. Mohou být i námětem případné konverzace, ale - s určitou dávkou ironie - i zkouškou kulturní úrovně návštěvníků. Hluboká křesla pro klienty v advokátních kancelářích v dřívějších dobách měla i psychologický efekt, protože rady poskytující advokát seděl vždy výše než ostatní. Toto vše má působit na návštěvníka a podpořit postavení hostitele jako představitele seriózní i uměnímilovné i umění podporující firmy a instituce. Jistě není vhodné, jsou-li části vybavení jednací místnosti označeny inventárními čísly.

Jednací místnosti by měly svým vnějším vybavením navodit příjemnou pracovní atmosféru. Nemělo by jít v žádném případě o místnosti průchozí ani volně přístupné jiným lidem. Polohou a zařízením by měly umožňovat pl-nou koncentraci přítomných na vlastní jednání. Pro účastníky jednání by mě-la být k dispozici čistá a vybavená sociální zařízení.

Bude jistě rozdíl mezi tím, jak bude vypadat jednací místnost přední newyorské banky nebo orientálního obchodníka. A bude jistě záhodno, od-nesou-li si návštěvníci našich firem, bank a institucí dobrý dojem z prostředí, v němž se scházeli se svými zdejšími partnery.

Dochvilnost \

Dochvilnost, tj. dodržování začátku jednání nebo společenského podniku svá pravidla, byť odlišně dodržovaná v různých zemích.

Na obchodní, pracovní a podobné schůzky se doporučuje dostavit se včas aby jednám mohlo začít ve stanovenou hodinu. Totéž platí, pozveme-li

návštěvu na určitou hodinu. V této době musíme být připraveni návštěvu Pojmout a netvářit se překvapeně, že přišla. V obchodním a pracovním sty-ku přijímáme návštěvy v pořadí a časovém sledu tak, jak jsou ohlášeny.

51

V tomto případě neplatí pravidla o společenských přednostech, resp. o oso-bách společensky starších nebo mladších. Nelibost musí nutně vzbudit, umožní-li se přednostní návštéva nebo i jiné přednostní zacházení někomu jenom proto, že jde o známého. Zakořeněným zlozvykem mnoha lidí u nás je nedodržovat dobu sjednané schůzky s následujícími omluvami či spíše vý-mluvami na nejrůznější okolnosti, které je zdržely. Nemůžeme-li se ze sku-tečně vážných důvodů dostavit, je dobře na to partnera včas upozornit, ozná-mit, s jakým zpožděním se může schůzka uskutečnit. V případě, že pro part-nera je zdržení nepřijatelné, je nutno ihned nebo později sjednat nový ter-mín.

Ve většině evropských zemí, zvláště v německy mluvících i v anglosaských zemích se velice dbá na dodržování času sjednaných schůzek a je zvykem být na místě o několik minut před zahájením jednání. Toto pravidlo je nezbytně nutné dodržet. Naproti tomu v latinskoamerických a arabských zemích se na dochvilnost tolik nehledí.

Na kulturní podniky (divadlo, koncert, kino, vernisáž) se dostavujeme zá-sadně před stanoveným začátkem. U společenských podniků záleží na tom, o jaký druh podniku jde. O příchodech a odchodech se pojednává v části zabývající se společenskými podniky. Dochvilnost má i svou psychologickou stránku. Ten, kdo přijde k jednání pozdě, se musí omluvit a vůči partnerovi v jednání ztrácí první pomyslný bod. Stane-li se to jednou, lze to prominout. Stává-li se to pravidelně, nemusí to svědčit o seriózním přístupu také k jiným sjednaným dohodám, které se ovšem již často projevují v oblasti hodnotové.

V dodržování doby sjednané pro schůzky nejrůznějšího druhu máme co dohánět.

Dorozumívací řeč

Dorozumívací řeč je problém ležící na rozhraní společenského styku a techniky a taktiky jednání se zahraničními partnery.

Čeština a slovenština nejsou světovými jazyky, a lze proto předpokládat, že např. v zahraničně obchodní praxi přicházejí v úvahu jako dorozumívací jazyk málokdy. Je občas možné se sejít s osobami, které češtinu nebo sloven-štinu ovládají. Bývají to osoby, které u nás studovaly nebo pracovaly. Napří-klad některá zahraniční diplomatická zastoupení vyžadují, aby jejich pracov-níci ovládali jazyk země, v níž pracují. Totéž platí o pracovnících některých firem, které u nás vykonávají hospodářskou činnost. Řada osob z rozvojo-

52

vých zemí byla u nás na praxi a naučila se jazyk. Po návratu domů jejich za-městnavatelé využívají jejich znalostí češtiny nebo slovenštiny pro další práci orientovanou na Československo. Kromě těchto osob, které se naše jazyky naučily, existuje praktická možnost přijít do styku s čs. občany nebo krajany žijícími v zahraničí.

Ve většině případů je však v zahraničně hospodářském nebo politickém a společenském styku nutné dorozumět se v jiném jazyce. Obecně platí, že čím více jazyků člověk ovládá, tím je pro praxi cennější. Přitom nejde o po-vrchní nebo hovorovou znalost, ale důkladnou znalost jazyka. Je nutno počí-tat s tím, že náš pracovník se většinou dorozumívá v cizím jazyce, který je pro druhou stranu jazykem mateřským, nebo - a to platí pro partnery z roz-vinutých a rozvojových zemí - je dorozumívacím jazykem jazyk vysoké školy, kterou vystudovali a kde se vyučuje ve světových jazycích. Obecně se předpo-kládá, že s partnery ze zemí, v nichž se hovoří světovým jazykem, se tento světový jazyk v zahraničním styku samozřejmě používá. Jde o angličtinu, němčinu, francouzštinu, španělštinu a ruštinu; jazyky s širší možností pro do-rozumění jsou portugalština, švédština, popř. italština. Problémem je najít dorozumívací řeč s partnery z jiných významných zemí - Japonsko (dnes vý-hradně anglicky), Čína a konečně ze zemí, v nichž je situace obdobná jako u nás.

Vůči partnerům ze zemí se světovým jazykem jsme i při dobré znalosti příslušného jazyka prakticky vždy v nevýhodě. Při jednání se zeměmi s "okra-jovými" jazyky není vhodné snažit se dorozumět se např. "lámanou slovanšti-nou", nýbrž nalézt třetí jazyk, plně srozumitelný pro obě strany. Z hlediska taktiky je v takovém případě vhodné volit takový jazyk, který ovládáme lépe než druhá strana.

Několik slov k přízvuku. Málokdo hovoří cizím jazykem bez přízvuku, snad pouze osoby, které se jazyk naučily v mládí nebo při studiu v cizině. Vždyť ani Henry Kissinger, bývalý americký ministr zahraničí, se nezbavil německého přízvuku. Některé přízvuky jsou zvlášť výrazné (např. maďar-ský). V obchodním jednání se hledí především na znalost jazyka jako tako-vou, nikoli na přízvuk. Budeme-li cizí jazyk ovládat velmi dobře, byť s pří-zvukem, budeme na tom rozhodně lépe, než když se naučíme několik slov sebelépe vyslovených. Půjdeme-li do důsledků, zjistíme, že v zahraničí pří-zvuk vadí pouze snobům. Jinak je tomu u nás, kde se na cizí osoby hovořící česky s přízvukem pohlíží spíše kriticky, což je nakonec projevem jistého na-clonalismu. Násilné a strojené napodobování cizího přízvuku nemusí vždy Pusobit jednoznačně ve prospěch dané osoby.

53

V některých případech vedoucí pracovníci vedou při jednání se zahranič-ním partnerem rozhovor prostřednictvím tlumočníka. Jsou pro to dva důvody. Buď příslušný jazyk neovládají dostatečně, nebo tak činí z důvodů taktických, kdy jazyk ovládají, avšak chtějí mít více času na odpověď. Velmi často úlohu tlumočníka z různých důvodů přebírají odborní pracovníci. V tomto případě je nezbytné vžít se do role tlumočníka (tlumočnice) zvlášť pečlivě a překládat nuance rozhovoru (a to obou stran). Mnohdy je totiž vý-znamnější, jak se co říká, než co se říká. Pracovník, který vystupuje v této úloze, musí překládat co nejpřesněji, nevkládat do tlumočení své myšlenky, neinterpretovat slova jedné strany druhé straně podle svého. Použití profe-sionálního tlumočníka toto riziko neskýtá, je však - v případě externisty - ná-kladné a jeho nevýhodou je, že tyto osoby nemusí znát odbornou terminolo-gii a problematiku, o níž se jedná.

Velmi dobrá znalost cizích jazyků je první vizitkou v zahraničí. Jejich malá znalost omezuje využití pracovníka, staví jej do druhořadého postavení.

Pracovníci přepážek

Pod souhrnným pojmem pracovníci přepážek jsou míněni především pra-covníci v bankovní sféře, pojišťovnách, spořitelnách, cestovních kancelářích, ale i na poštách, v dopravě železniční i autobusové. Z výčtu je zřejmé, že or-ganizace, v nichž tyto osoby pracují, mají monopolní postavem (pošta, želez-nice, ale už ne - alespoň ve větších městech - autobusy), v ostatních přípa-dech jde o organizace, kde existuje konkurence, resp. kde dřívější monopol mizí.

Z hlediska klienta, zákazníka či cestujícího jde o služby, jejichž úroveň, alespoň z hlediska způsobu jejich poskytování, se liší podle toho, zda jde o monopolní či nemonopolní podnik, firmu či organizaci. Pro účely dalšího výkladu budeme předpokládat, že ve všech sférách, o nichž je řeč, konkuren-ce existuje.

Vycházíme přitom z toho, že vztah mezi pracovníkem přepážky a zákazní-kem je vztahem neosobním a v podstatě anonymním. Platí to především pro větší města, nikoli nutně pak pro města menší. Přitom pro běžného zákazní-ka pracovník přepážky reprezentuje podnik, firmu, instituci navenek.

Jaké by měly být základní vnější znaky pracovníka přepážky podniku, kte-rý poskytuje služby, tedy znaky osob, které přijdou do přímého a osobního styku se zákazníky? Jde tedy o vnější vzhled, oblečení a vystupování. Vnější

54

vzhled v tomto případě představuje účes, úprava obličeje, hygiena apod. Tam, kde zákazníky jsou převážně mladí lidé (např. cestovní kanceláře pro mládež), nebudou vadit módní nebo výstřední účesy. Věkově starší klientelu by však spíše mohly odradit. Základním pravidlem pro oblečení je, aby bylo čisté a upravené. Dnes je sice zvykem oblékat se i do práce ležérně, to však neznamená, že je vhodné zaměňovat pracovní oblečení za sportovní nebo ví-kendové. Zvláště ty instituce, které si zakládají na serióznosti jako banky apod., by neměly připustit, aby jejich pracovníci v takovém oblečení při práci u přepážek vystupovali. Muži, a to starší i mladší, by měli nosit košile (čisté a vyžehlené) a kravaty. Ženské oblečení by mělo být střídmé, pokud možno bez nápadného výstřihu, přiměřené věku, postavě a ročnímu období. To se týká i ozdob.

Pokud jde o vystupování pracovníků přepážek ve styku se zákazníky, mělo by být základním pravidlem, že pracovník u přepážky je na svém místě kvůli zákazníkovi, ne naopak. Proto by se měl také věnovat pouze jemu. Úsměv na tváři nikdy nic nezkazí. Měl by se vystříhat několika věcí: jedná-li se zá-kazníkem, neměl by si současně vyřizovat telefonicky soukromé záležitosti nebo hovořit s kolegy o soukromých ani pracovních věcech. Neměl by obrazně řečeno mít v pravé ruce pero a v levé nedopitý hrneček s kávou a se lžičkou uvnitř, který nadto má přednost před perem. Pokud u přepážky čeká více lidí a pracovník přepážky z jakýchkoli důvodů nemůže všechny zákazníky obsloužit a hodlá nebo potřebuje přepážku uzavřít, musí o tom včas informovat všechny čekající zákazníky. Není přípustné, aby po obsloužení jednoho zákazníka postavil do přepážky písemné oznámení, aby zákazníci přešli k jiným okénkům.

Potřebuje-li občan podat doporučenou zásilku, nemá jinou možnost než ji podat na poště. Bude-li však - ne již občan, nýbrž klient nebo zákazník - mít v úmyslu uzavřít např. pojistnou smlouvu, nebude očekávat jednání či chová-ní monopolisty, nýbrž představitele instituce, která má o něj zájem. Proto ta-ké představitel takové instituce bude možnému klientovi nabízet služby, dá mu možnost vybrat si z více variant ("můžeme vám nabídnout").

Pracovníci přepážek musí vystupovat tak, aby zákazník nabyl dojmu a měl pocit, že pracovník svou činnost po odborné stránce dokonale ovládá. Musí umět zvládnout všechny i výjimečné případy. V jednání se zákazníkem by se nemělo vyskytnout "já se zeptám".

Ve styku se zákazníky může docházet k nedorozuměním, k rozdílným ná-zorům i ke konfliktním situacím. V těchto situacích je nezbytné udržet klid, nedat se strhnout k polemikám. Ty nikdy nekončí dobře - ani pro jednu, ani

55

pro druhou stranu. V ideálním případě by měl mít zákazník pocit, že měl pravdu a že jednám skončilo v jeho prospěch.

Pracovník přepážky má svým vnějším vzhledem, chováním i vystupováním dávat najevo, že mu, jakožto představiteli určité instituce, na zákazníkovi zá-leží.

I když tato část je adresována pracovníkům přepážek, je určena přede-vším těm vedoucím pracovníkům, jimž přepážky podléhají. Ti by měli mít hlavní zájem na tom, aby i formální stránka vztahu k zákazníkovi vytvářela obraz o instituci, která poskytuje služby.

Průvodci v oblasti zahraničního cestovního ruchu /

Počet cestovních kanceláří u nás již dosáhl několika tisíc a úměrně tomu vzrostl i počet průvodců v oblasti zahraničního cestovního ruchu. Jsou to jednak osoby, které doprovázejí skupiny čs. občanů do zahraničí, a dále osoby, které vykonávají průvodcovskou činnost v tuzemsku pro zahraniční návštěvníky. Všimněme si několika zvláštností práce průvodců z hlediska společenského styku.

Práce průvodce v oblasti cestovního ruchu není obchodní činností, před-stavuje však realizaci dříve uzavřených obchodních dohod. Jejich opakování, zvláště ve styku se zahraničím, mnohdy závisí na úrovni průvodců, jejichž činnost je součástí poskytovaných služeb. Na průvodce v oblasti zahraničního cestovního ruchu jsou kladeny vysoké požadavky jazykové, odborné (znalosti historické a geografické) a organizační. Významná však je i společenská stránka vystupování průvodce, zvláště ve vztahu k zahraničním návštěvní-kům. U mnoha turistů je návštěva určitého místa nebo země úzce spojena s osobou průvodce. Jeho jednání a chování ovlivňuje postoj turistů buď klad-ně, nebo záporně. Je možné, že někteří turisté ani průvodci si takovou odpo-vědnost průvodce ani neuvědomují.

V mnoha případech je průvodce cestovní kanceláře jediným naším obča-nem, od něhož zahraniční návštěvník získá o naší zemi informace, a obvykle také jediným, s nímž konverzuje. Průvodce se tak stává do určité míry v očích zahraničních návštěvníků obrazem našich občanů.

Průvodce v oblasti cestovního ruchu by měl mít základní znalosti spole-čenského styku, tzn. že by měl mít především slušné chování a zároveň by měl být nadán taktem. Ve své činnosti se setkává se skupinami osob, které nejsou homogenní a jejichž často rozdílné a protichůdné názory by měl umět

56

zvládnout. Mčl by být dobrým psychologem proto, aby se vyrovnal s nejrůz-nějšími povahami, mčl by umět zvládat obtížné nebo i konfliktní situace, měl by si vědět rady s nepředvídanými okolnostmi a umět sdělit osobám, které doprovází, všechny příjemné i nepříjemné informace. Arogance, povýšenost, agresivita, neochota, neznalost, neslušné chování, to jsou vlastnosti, které by pracovník v oblasti cestovního ruchu mít neměl nebo které by vůči osobám, jež doprovází, neměl nikdy uplatňovat. Naopak, v jednám průvodce by neměl chybět úsměv, příjemné vystupování, ochota, zájem o osoby, které provází, a také by nemělo chybět oblečení přiměřené okolnostem a vybavení.

Dobrým průvodcem-profesionálem se těžko stane osoba bez schopnosti jednat na určité úrovni s lidmi, vystupovat před skupinou cizích osob, ale ta-ké bez zájmu o zásady a znalosti společenského chování.

Mezinárodní konference a zasedání

V současné době se denně konají stovky mezinárodních konferencí a za-sedání, organizovaných na vládní i nevládní úrovni. Jejich formální stránka má určité zvláštnosti, jež souvisejí velmi úzce se společenským stykem. Čím je konference nebo zasedání oficiálnější, tím je tato stránka významnější. Většina organizací přijala jednací řád nebo obdobný dokument upravující formální stránku konferencí a zasedání. Jeho znalost je pro účastníky nutná, neboť využíváním jednacího řádu lze mnohého dosáhnout.

Identifikace delegací a účastníků se uskutečňuje různými způsoby: přede-vším je to označení podle zemí tam, kde se účastní jejich zástupci, označení jmenovkami na jednacích stolech nebo jmenovkami, jež účastníci nosí na oděvu. Pokud nejsou země zúčastněny delegacemi, mají organizátoři obvykle zájem o co nejmenší anonymitu. U menších zasedání, jejichž účastníky jsou jednotlivé osoby a ne delegace, je po zahájení zvykem, že se všichni účastníci osobně představí a stručně charakterizují i tematický okruh, jímž se zabývají. Na začátku zasedání je obvykle volen nebo určen předseda, který má dosti rozsáhlé pravomoci, i další funkcionáři. Předsedající vyvolává účastníky buď jménem delegace, nebo oslovením podle vlastního jména. Možnosti jsou vel-mi rozmanité - od "vážený pan delegát (země)" až po pouhé jméno "Karel Novák" podle druhu organizace a zvyklostí. Jednotliví účastníci se vždy na začátku svého vystoupení obracejí na předsedu a oslovují jej "pane předse-do". Zajímavý je případ, kdy předsedou je žena a jednou z jednacích řečí je angličtina, která nezná "předsedkyni". V této situaci se užívá pojmenování

57

"chairperson". Projev nebo vystoupení se zakončuje slovy "děkuji", "děkuji, pane předsedo".

Účastníci se v průběhu konference nebo zasedání postupně sami mezi se-bou vzájemně představují. Sousedé podle zasedacího pořádku tak činí na za-čátku zasedání, pokud abeceda nesvede vedle sebe přímé nepřátele (Írán -Irák).

Oblečení účastníků závisí na druhu zasedání. U oficiálních konferencí ne-bo tam, kde jsou účastníky vyšší funkcionáři bez ohledu na oblast působnos-ti, je oblečení první den formálnější (spíše vycházkové než pracovní), v dal-ších dnech spíše pracovní. U méně oficiálních konferencí je uvolněnější.

Jedním z problémů konferencí je dochvilnost - to je obvykle otázka slože-ní účastníků. Některé konference začínají přesně, někde a někdy se určitou dobu (např. 15 minut) čeká a předseda zahajuje bez ohledu na počet přítom-ných.

Nezbytnou podmínkou pro účast na konferencích je velmi dobrá aktivní znalost jednacích jazyků. Bez ní je účast zbytečná. Platí to pro možnost účastnit se diskuse, pracovních zasedání a zvláště mimokonferenčních jedná-ní.

Součástí mezinárodních konferencí a 'Zasedání mohou být i různé spole-čenské podniky a příležitosti, které buď pořádají organizátoři (obvykle u ne-vládních zasedání), zastupitelské orgány, delegace, jednotliví účastníci, popř. státní nebo místní orgány.

58

ŽENA - ZVLÁŠTNOSTI NĚKTERÝCH PROFESÍ

V této části se pojednává o charakteristických zvláštnostech týkajících se žen dvou profesí, a to ženy ve vedoucí funkci a ženy-sekretářky - s vědomím, že většina žen pracuje v profesích jiných.

Žena ve vedoucí funkci

V politickém životě je ve vysokých funkcích mnoho žen, od volených hlav států, předsedkyní vlád, ministryň, velvyslankyň apod. V hospodářském živo-tě zastává sice mnoho žen vedoucí funkce v nižších článcích, na místech sku-tečně rozhodujících jich však pracuje velmi málo. Žena ve vedoucím posta-vení, ať ve veřejném, nebo v hospodářském životě, se setkává s řadou před-sudků. Musí počítat s tím, že řada lidí - mužů i žen - bude její věcné i for-mální počínání posuzovat jinými hledisky, než by posuzovala muže. Tato hle-diska budou nutně náročnější. Ve veřejném životě nebo hospodářské praxi se ženě sice poskytují určité formální přednosti, zároveň jsou na ni po věcné stránce obvykle kladeny vyšší požadavky než na muže. Na formální stránku společenských předností poskytovaných ženě a na rozdíly např. v oblékání je poukázáno v jednotlivých částech této knihy.

Základní postoj ženy k její funkci by měl vycházet ze znalostí a schopnos-tí, které by měla dávat na odiv před vším ostatním, včetně ženskosti. Činnost ve vedoucích funkcích by měla vést i k jisté rezervovanosti ve vztahu k ostatním osobám v okolí. Vnější vzhled ženy by měl už na první pohled po-dávat obraz o její serióznosti a důvěryhodnosti. Další okolností, která by mě-la u ženy ve vedoucí funkci vynikat více než u mužů, je úplné oddělení záleži-tostí veřejných nebo pracovních od soukromých, osobních a mimopracov-ních.

Sekretářka vedoucího pracovníka

Sekretářka by měla ovládat svou profesi. Měla by mít organizační schop-

59

nosti a měla by zvládat administrativní práce, ovládat kromě telefonu další technické prostředky (fax, rozmnožovací techniku, osobní počítač). Kromě toho má značný význam i její vnější vzhled a oblékání. Dobrou sekretářku však vytvářejí subjektivní vlastnosti, znalosti společenského styku, nuance v osobním i telefonickém styku s jinými osobami, schopnost přizpůsobit se. Svého nadřízeného reprezentuje svým vzhledem, chováním. Po dohodě s ním jej musí chránit před neodůvodněnými návštěvami a telefonáty. Snad nejvýznamnějším znakem dobré sekretářky je "věrnost domu". Při své práci se často dozví informace důvěrného charakteru o věcech i osobách. Nejhorší, co může učinit pro věc i pro sebe, je, že tyto informace rozšiřuje. Svým úsudkem o jiných pracovnících může ovlivnit názory svého vedoucího, a v těchto otázkách by se proto měla snažit, aby byla mimořádně opatrná a objektivní.

Pro sekretářku je charakteristické to, že kromě dobré znalosti kancelář-ských prací musí splňovat i určité předpoklady osobní a charakterové.

60

SPOLEČENSKÉ PODNIKY A PŘÍLEŽITOSTI

V průběhu pracovních jednání, mimo ně a při řadě jiných příležitostí se pořádají různé společenské podniky, od zcela neformálních po velmi formál-ní. V tuzemském styku může jít např. o výstavy, veletrhy, o významnou udá-lost podnikovou, soukromou (životní výročí). Ve styku se zahraničními part-nery může jít např. o návštěvu důležité osobnosti, zahájení nebo ukončení jednání, dvoustranné jednání na úrovni ministerstev nebo jiných orgánů, podpis závažných dokumentů (mezistátních dohod, kontraktů), návštěvu de-legace, oslavu státního svátku a řadu jiných příležitostí.

Cíle společenských podniků jsou různé. Obecně se dá konstatovat, že čím menší počet osob se jich zúčastňuje, tím jsou konkrétnější. Značná část spo-lečenských podniků navazuje pracovně na určitá jednání. Průběh těchto pod-niků je sice vázán určitými pravidly, jejich atmosféra je však uvolněnější, mé-ně formální a umožňuje často projednat problémy obtížně řešitelné v průbě-hu jednání. Nejde-li o podniky, u nichž se sedí, je možné v menší skupině osob hovořit otevřeněji o projednávaných otázkách. Podniky výrazně spole-čenského charakteru mají přednost v tom, že v jejich průběhu je možné vy-hledat různé osoby a hovořit s nimi nebo se seznámit s řadou osob, s nimiž se jinak obtížně přichází do styku. Společenské podniky umožňují vzájemné sblížení osob. Podávané jídlo a pití je sice důležité, ale ne nejdůležitější. Tím je výměna názorů, obvykle neformální, výměna nebo získávání informací, poznávání osob.

Forma společenského podniku a počet přítomných se liší podle toho, kdo jej pořádá a při jaké příležitosti se uskutečňuje. Je rozdíl mezi obědem se zahraničním partnerem v průběhu zahraničně obchodního jednání a recepcí konanou u příležitosti státního svátku. Hostitelem může být osoba reprezen-tující určitou organizaci státní nebo hospodářskou, zastupitelský úřad nebo orgán (vláda, parlament).

61

Organizační přípravy

Každý společenský podnik vyžaduje organizační přípravu, která odpovídá významu, počtu zúčastněných osob a formě jeho uspořádání. U podniků vel-kého rozsahu je vhodné určit osobu, která má na starosti veškeré organizač-ní otázky. Součástí přípravy společenského podniku je zajištění místností, pozvánek a pohoštění, doprava významných hostů, v případě větších podniků parkování, šatny, sociální zařízení a často i zdravotní služba a péče o bezpeč-nost účastníků.

Pozvánky

Po vyjasnění organizačních otázek spojených s určením místa a výběrem účastníků rozhodne hostitel o způsobu zvaní. To může být ústní nebo písem-né. Formu ústního pozvání je možné zvolit, jde-li o společenský podnik, ve většině případů oběd, pro menší skupinu osob, např. v průběhu jednání. Ve všech jiných případech zve hostitel písemně.

Výběru hostů je nutné věnovat velkou pozornost bez ohledu na druh spo-lečenského podniku. Hostitel má zájem, aby v průběhu společenského pod-niku nedocházelo k nepříjemným situacím. Nezve proto společně - a platí to zvláště u podniků, při nichž se sedí - politické, popř. jiné protivníky a osoby, jejichž přítomnost by mohla vyvolat napětí nebo konflikty proto, že předsta-vují určitou organizaci nebo skupinu nebo že mají konfliktní osobní vlastnos-ti. Určitým problémem při takových příležitostech jsou i osoby tzv. nespole-čenské, nemluvné, obtížně komunikující, neovládající cizí jazyky apod.

Pozvánky jsou v zásadě nepřenosné. Výjimka je možná např. v případě veletrhu, kdy - po dohodě s hostitelem - může vedoucího pracovníka zastou-pit jiný pracovník, jenž se dané akce také účastní. V jiných případech nepři-chází zastupování nebo náhrada v úvahu.

Oficiální pozvání se zasílá buď formou osobního dopisu, nebo na tiště-ných kartách z kvalitního bílého papíru. Obojí se liší formou, nikoli obsa-hem. Obsahují jméno, funkci hostitele, jméno zvaného, příležitost (důvod), při které je pozvání zasíláno, udání dne, hodiny a místa, kde se setkání usku-tečňuje, a žádost o oznámení účasti či neúčasti. Pokud je pozvánka (nikoli podpis) předtištěna, dopisují se údaje o jménu pozvaného, popř. další údaje výhradně rukou.

Je-li pozvánka vytištěna dvojjazyčně, tj. česky, resp. slovensky a v dalším

62

jazyce, má čeština nebo slovenština před tímto jazykem přednost. Pozvánky se rozesílají s minimálně týdenním časovým předstihem.

Při některých příležitostech jsou zvány manželky. U tuzemských pozvánek je pak za jménem pozvaného uvedeno "s manželkou". U zahraničních part-nerů se uvádí analogie "pan a paní", např. "M. et Mme XY' nebo "Mr. and Mrs. XY'. V tištěných pozvánkách je žádost o potvrzení účasti vyjádřena pís-meny R. S. V. P. (répondez s il vous plait) nebo R. L. O. = račte laskavě od-povědět. Zasílá-li se pozvánka pouze jako potvrzení dřívější ústní úmluvy, označuje se buď písmeny p. m. (pour mémoir), popř. p. r. (pour rappeler) nebo slovy "To Remind". Nevyžaduje-li hostitel odpověď, předtištěná písme-na škrtne. Předpokládá-li se specifické oblečení, je to uvedeno v levém dol-ním rohu pozvánky, např. v případě smokingu BLACK TIE, v případě spole-čenského obleku INFORMAL. Na pozvánky je nutno odpovědět, a to co nejdříve, aby hostitel věděl, kolik osob a kdo se zúčastní. Pokud není možné pozvání vyhovět, je slušné s odmítnutím uvést důvod (jiná povinnost, mimo město, nemoc aj.). Na pozvánce je vždy uvedeno telefonní číslo, kam je mož-né zavolat, uvádí se i adresa pro písemnou odpověď.

Vzory pozvánek

Osobní dopis

(jméno hostitele je buď v hlavičce dopisu, nebo pod dopisem) Vážený pane, při příležitosti si Vás dovoluji pozvat na konané (den, hodina, mís-

to). Prosím o Vaše sdělení, zda budete moci pozvání přijmout.

S pozdravem

Tištěná pozvánka

(hostitel může být uveden buď jménem a .funkcí, nebo pouze funkcí)

R. S. V. P. (R. L. O.)

Generální ředitel akciové společnosti A XY (jméno hostitele)

dovoluje si pozvat (jméno a funkce zvaného)

na ..., který se koná (den, hodina) v (místo)

63

Pozvánky na diplomatické recepce jsou obdobné a kromě shora uvede-ných údajů bývá v levém dolním rohu poznámka týkající se oblečení.

Základní formy společenských podniků

Mezi jednotlivými druhy společenských podniků existují rozdíly, mnohé se prolínají podle příležitosti, zvyklostí země apod. Základní formy jsou po-drobněji posouzeny níže v pořadí od méně oficiálních až po slavnostní.

Pracovní snídaně je velmi častá ve Spojených státech. Jde o vydatnou sní-dani, po níž se předpokládá lehký oběd. Využívá se jí k pracovnímu jednání v hotelu, na pracovišti nebo v bytě hostitele. Ze snídaně se odchází přímo k jednání nebo na pracoviště.

Pracovní oběd (večeře) je součástí zahraničně hospodářského jednání, a to např. na jeho začátku, při skončení, v jeho průběhu. Hostitelem je vedoucí pracovník v hostitelské organizaci apod. Oběd se pořádá v budově organiza-ce, pokud je na to zařízená, nikoli však v samoobslužné závodní kuchyni, ne-bo v restauraci (hotelu apod.). V tomto případě je nutno předem rezervovat stůl pro příslušný počet osob. Přítomni jsou účastníci jednání, popř. některý další vedoucí pracovník tuzemské organizace nebo výjimečně např. pracov-ník obchodního oddělení zastupitelského úřadu země zahraničního partnera. Rozsazení účastníků stanovuje hostitel, který přitom postupuje pokud mož-no pragmaticky. U méně formálních obědů nebo večeří není nezbytně nutné, aby byli účastníci rozsazeni přesně podle svého společenského postavem. Hostitel přihlíží zvláště k tomu, aby spolu mohli hovořit ti účastníci, kteří "si mají co říci", jejichž pracovní zaměření v daném případě je co nejbližší. Tím se zamezí rozhovoru přes několik osob. V případě, že se oběda účastní ně-který pracovník, který dostatečně neovládá jednací jazyk, je nutno volit roz-sazení takové, aby vedle něj seděl tlumočník nebo osoba, jejímž úkolem bu-de pro něj překládat. Výběr jídla a nápojů je úkolem hostitele. Pokud se oběd uskuteční v budově organizace, podává se obvykle jednotné jídlo a v pi-tí je možnost výběru nealkoholických, popř. alkoholických nápojů. Je však nutno počítat s tím, že po skončení pracovního oběda jednání obvykle pokra-čuje. Výjimkou může být podpis významného dokumentu. V restauračním zařízení vybírá hostitel, obvykle se souhlasem hlavního hosta, a to jídlo i ná-poje. Vyrovnat účet (a předtím objednávat, popř. reklamovat nedostatky) je vhodné bez přítomnosti zahraničních hostů.

Pracovní oběd se organizuje v pracovní době, a proto je jeho průběh časo-

64

vě omezen. Pokud hostitel pořádá večeři, bývá formálnější a nebývá časově striktně omezena. Koná se vždy v restauraci.

Oblečení na oběd je totéž jako v práci, na večeři je vhodné oblečení vymě-nit (pokud nenavazuje bezprostředně na samotné jednání).

Jestliže se oběd pořádá v restauraci, nezačíná se s konverzací do té doby, dokud nebylo objednáno jídlo a nápoje.

Pracovní tematika se při těchto příležitostech projednává většinou z ini-ciativy hosta. Není vhodné, aby hostitel nutil při těchto příležitostech do pro-jednávání pracovní problematiky nebo do zásadních rozhodnutí.

Buffet lunch (bufetový oběd) nahrazuje často pracovní oběd. Uskutečňuje se v budově, v níž je vedeno jednání, a má ve srovnání s obědem ve veřejném zařízení řadu předností: šetří se čas, prostředky, zvláště za nápoje, je bezpro-středně spojen s pracovním programem, protože je méně formální. Je ome-zen výhradně na účastníky jednání. Obsluha je polosamoobslužná, tzn. ob-sluhující personál je u připraveného jídla a účastník si dá na talíř položit pouze to jídlo, které chce. Není zasedací pořádek a každý má možnost si sednout k většímu počtu menších stolů, podle možnosti s osobou, s níž má zájem během jídla hovořit.

Koktejl ("drink" apod.) je krátké společenské setkání v průběhu delšího jednání, např. před obědem, po odpoledním jednání, pouze pro účastníky dvoustranného jednání či menších konferencí. Hostitelem je vedoucí pracov-ník tuzemského partnera, předseda konference. Koktejl se uskutečňuje v místě, kde se jednání koná. Podávají se pouze nápoje. Účastníci nesedí, ný-brž pouze stojí. Je to výhodná příležitost pro neformální výměnu názorů k problematice jednání.

Všechny shora uvedené druhy společenských podniků (vyjma večeře) jsou neformální. Pozvání bývá ústní, protože je často nelze na delší dobu dopředu plánovat.

Další společenské podniky jsou méně uzavřené z hlediska účastníků, organizují se s větším časovým předstihem a účastníci jsou zváni písemně.

Číše vína (coupe de champagne) je společenský podnik, konaný pro větší počet osob většinou v poledne. Trvá asi hodinu. Uskutečňuje se u příležitosti státního svátku, při podpisu smluvních dokumentů. Manželky se tohoto pod-niku nezúčastňují. Kromě nápojů se podávají pouze malé zákusky. Obdobně jako u recepce stojí hostitel celou dobu u vchodu.

Přátelská setkání před zahájením (nebo na závěr) jednám se uskutečňují na začátku (nebo na konci) významnějšího jednání, např. obchodně politic-kých rozhovorů na ministerstvu zahraničního obchodu. Jejich smyslem je -

65

na začátku jednání - účastníky vzájemně seznámit, na závěr pak jednám for-málně zakončit, např. podpisem protokolu. Přátelská setkání se konají buď dopoledne před vlastním zahájením jednání, nebo vpodvečer.

Oběd nebo večeře (oficiální). Na rozdíl od dříve uvedeného, ryze pracovní-ho oběda nebo bufetového oběda je oficiální oběd a zvláště večeře slavnostní příležitostí. Rozdíl mezi obědem a večeří je pouze v tom, že oběd je méně formální.

Na oficiální oběd (večeři) se vždy zve pozvánkou, na níž je uveden začá-tek, který je nutno dodržet.

Hosté se seznamují už při aperitivu. Pozvané ženy mohou mít klobouk na hlavě po celou dobu, rukavice k jídlu svlékají. Hostitelka nemá klobouk ani rukavice. - '

V průběhu oficiálních obědů a večeří se přednášejí vstoje přípitky nebo projevy, a to po hlavním jídle. První přípitek přednese hostitel, druhý přípi-tek hlavní čestný host. V jejich průběhu ostatní sedí, nejedí ani nepijí.

Recepce. Rozeznáváme několik druhů recepcí. Obecně je recepce spole-čenský podnik konaný ve večerních hodinách, se začátkem od 17. do 20. ho-diny. Recepce se účastní více Udí, a to na základě pozvánek. Z nich je zřej-mé, zda jsou zvány i manželky. Podává se jídlo, které se konzumuje vstoje, a nápoje. Oblečení je vycházkové, pokud není uvedeno na pozvánce jinak.

Rozdíly v recepcích jsou především v tom, při jaké příležitosti se organi-zují. Z toho pak také vyplývá okruh pozvaných i oblečení.

Hostitelem je obvykle vedoucí pracovník. Hostitel stojí celou dobu u vchodu (jsou-li zvány i manželky, tak s manželkou) a vítá přicházející a loučí se s odcházejícími hosty. U recepcí s menším počtem zúčastněných osob může hostitel opustit své místo u vchodu po příchodu většiny pozva-ných. Není vhodné se dostavit před stanoveným začátkem, příchod by však neměl být pozdější než půl hodiny po začátku uvedeném na pozvánce. Trvá-ní recepce je maximálně 2 hodiny, účastníci pobývají podle okolností 30-90 minut.

V zahraničně hospodářském styku se pořádají recepce při příležitosti ná-vštěvy významné zahraničně obchodní delegace, při podpisu mezivládní do-hody nebo při podpisu významných kontraktů. Hostitelem může být ministr, náměstek ministra, generální ředitel nebo jiný vysoce postavený pracovník. Zváni jsou členové delegace, vedoucí pracovníci z centrálních orgánů a pra-covníci zastupitelských úřadů.

Recepcí obdobného typu je společenský podnik, pro jehož uspořádání je rámcovější příležitost než konkrétní jednání, např. výročí podpisu obchodní

66

dohody, návštěva významného činitele ze zahraničí nebo příjezd hospodář-ské delegace k jednám o širokých hospodářskopolitických otázkách.

Hostitelem při recepci tohoto druhu může být též vedoucí představitel za-stupitelského úřadu (velvyslanec, vedoucí obchodního oddělení).

Slavnostní recepci pořádá hostitel při příležitosti státního svátku země ne-bo jiné obdobné příležitosti (narozeniny monarchy), výročí založení státu, mezinárodní akce velkého významu, např. světové konference, výročí vý-znamných politických událostí nebo dohod apod. Recepce se rovněž pořádají na počest významných státních návštěv.

Hostitelem je hlava státu, předseda vlády nebo její člen, např. ministr za-hraničních věcí, nebo jde-li o svátek jiné země, velvyslanec nebo jiný vedoucí činitel zastupitelského úřadu, popř. podle povahy příležitosti jeho jiný pří-slušný pracovník. Zváni jsou především političtí činitelé a dále osobnosti z různých oborů, např. národního hospodářství, kultury apod.

Oblečení je večerní, popř. jiné formální. Recepce se uskutečňuje vstoje. Jídlo je studené a je buď na stolech, nebo

je na podnosech roznáší obsluhující personál. Nápoje se podávají u stolu, popř. se roznášejí (pouze víno a šampaňské).

Audience je slavnostní přijetí, např. předává-li velvyslanec (nebo jiný titu-lář) pověřovací listiny. Takové přijetí se v různých zemích řídí přesnými pra-vidly, pokud jde o průběh, oblečení apod. Jinak se může vyskytnout jako for-ma přijetí významného zahraničního návštěvníka vedoucím představitelem státu, nikoli nutně hlavou státu.

Pravidla stolování

Pravidla stolování se postupně mění, ale jisté základní zásady zůstávají v platnosti. Mezi jednotlivými zeměmi jsou značné rozdíly, které je nutno znát, přihlížet k nim a respektovat je. Stolování klade značné nároky na ho-stitele, který se musí starat o hladký průběh celého podniku. Klade značné nároky i na hosty - aby vlastní stolování zvládli, zúčastnili se konverzace a přispěli ke zdárnému průběhu. Místnost, v níž se pořádá oběd, večeře či ji-ný podnik, by měla splňovat nároky estetické i funkční. Čím je podnik slav-nostnější, na tím vyšší úrovni by estetické požadavky měly být.

V dalším budeme posuzovat pouze průběh podniku, při němž se sedí u stolu. Na tyto podniky je nutno přijít vždy včas. Pokud host přijde pozdě, omluví se hostiteli a jeho manželce, s ostatními se zdraví pouze úklonou ne-

67

bo pokývnutím hlavy. Je-li na pozvánce na večeři uveden začátek např. v 19.15, je tím míněno, že večeře začíná v 19.30 a prvních 15 minut je rezer-vováno pro představení, seznámení a pro podávání aperitivů nebo nealkoho-lických nápojů. Shromáždí-li se smíšená společnost (tj. ženy a muži) např. v předpokoji, vstupují na pokyn hostitelky do místnosti, kde se bude podávat jídlo, nejprve ženy tak, že hostitelka vchází poslední, a za nimi muži ve stej-ném pořadí.

Rozmístění účastníků je věcí a zároveň odpovědností hostitele. Čím je oběd či večeře formálnější, tím nezbytnější je dbát na přesný zasedací pořá-dek a pečlivě jej připravit. Hostitel (hostitelka) sedí vždy v čele stolu, ať je jeho tvar jakýkoli. Čestné místo pro hosta je po pravé ruce hostitele, jsou-li zváni muži, v případě, že jsou zvány i ženy, po pravé ruce hostitelky. Další čestné místo je po levici hostitele (hostitelky). Je možné též volit variantu, při níž nejvýznamnější host sedí proti hostiteli. Při obědech a večeřích, na něž jsou pozváni kromě tuzemských hostů i zahraniční hosté, mají být střída-vě rozsazeni muži a ženy a tuzemští a zahraniční hosté. Na konci stolu mají sedět tuzemští hosté - muži.

Při větší společnosti je vhodné kvůli snadnější orientaci označit místa pro hosty jmenovkami. V menší společnosti se hosté rozsazují podle ústních po-kynů hostitele. První usedá hostitelka, není-li přítomna, tak hostitel, poté hosté podle společenského postavem.

Tvar stolu, u něhož se oběd nebo večeře pořádají, se liší podle počtu osob, podle velikosti a interiéru místnosti nebo podle místních zvyklostí. Čtyřstranný stůl je častý při menším počtu osob. Stůl (tabule) ve tvaru I je vhodný pro společnost do 20 osob, stůl ve tvaru T nebo U do 30 osob a pro větší počet se připravuje tabule ve tvaru III. V této oblasti je možný velký počet variant.1 '

V dalším se vychází z toho, že mezi pozvanými jsou tuzemští a zahraniční hosté. Pokud se oběda nebo večeře účastní tlumočník, sedí obvykle mezi hostitelem a čestným hostem.

V příkladech zasedacího pořádku jsou použity tyto zkratky: H - hostitel, Ha - hostitelka, Čh - čestný host, Dp - domácí pán, Dd - domácí dáma, Cp -cizí pán, Cd - cizí dáma, T - tlumočník (místo tlumočníka se při rozmisťová-ní dalších hostů nepočítá). Pánská společnost - je pozván čestný host a další hosté:

10' Podstatná část dále uvedených schémat je převzata z publikace Institutu zahraničního ob-chodu Protokolární povinnosti a společenský styk v praxi zahraničního obchodu.

68

Cpi H Cpi

Dpi Čh Dpi V dalším příkladu jsou pořadí místa u stolu očíslována a na hostiteli je,

aby na ně posadil hosty podle společenského postavení.

3 1 H 1 4

7 9 10 8

9 5 1 H 3 7 11

12 8 4 Čh 2 6 10

10 5 1 H T 3 7

11 8 4 Čh 1 6 9

3 1 H 1 4

5 7 9

11

6 8

10 12

13 15 16 14

5 1 H 2 6

9 10 11 12

13 7 3 4 8 ~

Smíšená společnost a) Čela uprostřed obdélníkového stolu (D - dáma, P - pán):

£>5 P3 Dl H Dl P4 D6 PÍ P8

P6 D4 PÍ Ha PÍ D3 P5

Ddl Cpi Ha Cpi Ddl

lĎp2 Cdl H Čďl Dpí

69

Bude-li přítomen tlumočník, sedí po levé ruce hostitele. b) Hostitelé v čele na úzkých stranách stolu:

PÍ D4 P6 D5 P3 Dl Ha H

PÍ D3 P5 D6 P4 Dl

Ddl Cpi Ddl Cpi H - — Ha

Cdl Dpi Cdl Dpi

Pracovní oběd, večeře Obdélníkový stůl - bez tlumočníka (Vd - vedoucí představitel domácí, Vc •

vedoucí představitel cizí, d - domácí, c - cizí): 3c ld ' Vc Vd 1c 3d

5d Ad Id 7c Ad 5c Obdélníkový stůl - s tlumočníkem:

4c ld Vc T Vd lc 3d

~5c 4d 3c iď 2c 5d Je-li pro účastníky oběda nebo večeře k dispozici kulatý stůl, je vhodné,

aby počet sedících byl sudý. Hlavní host sedí po pravé ruce hostitele, domácí a cizí účastníci jsou rozsazeni střídavě.

Toto uspořádání má výhodu v tom, že při něm není formální čelo stolu. Oběd nebo večeři zakončuje hostitel povstáním, host, resp. hosté děkují

za pozvání, popř. ocení jídlo a nápoje, prostředí a atmosféru, v níž se podnik konal.

Při jednotlivých společenských formách se mohou podávat tyto druhy jí-del:

70

Pracovní snídaně - ovocná šťáva (pomerančová, grapefruitová nebo i to-matová), vločky nebo jiné druhy obilovin, vejce bud' samotná (vařená, sma-žená, míchaná), nebo s uzeninou (šunka, anglická slanina), někde pečená ry-ba, máslo, med, marmelády a jamy, pečivo, káva, čaj a kakao.

Oběd nebo večeře u nás sestávají prakticky ze tří částí. Jsou to nejprve předkrmy a lehká jídla (studený předkrm, polévka, teplý předkrm, ryba), hlavní jídla (tzv. jateční maso, drůbež nebo zvěřina - s příkrmy) a jídla na zá-věr nebo osvěžující jídla (moučník, zmrzlina, sýr, ovoce) a káva. Saláty mo-hou být podávány jako samostatný chod k teplým jídlům. Shora uvedené představuje maximální rozsah, kterého hostitel může využít, ale většinou jej redukuje na 4-7 chodů. Oběd sestává ve srovnání s večeří z menšího počtu jí-del. Skladba oběda nebo večeře se v jednotlivých zemích liší a existují i znač-né krajové rozdíly. Je na místě upozornit na problém tzv. místních specialit. Charakter našich jídel vyplývá především z geografické polohy a od jídel mnoha evropských zemí se odlišují tím, že jsou těžší. Zveme-li zahraniční návštěvníky na oběd nebo na večeři, je vhodné se s nimi předem domluvit nebo si od nich vyžádat souhlas v případě, že jim hodláme nabídnout "typic-ky české" pohoštění. Většina návštěvníků sice ze zdvořilosti nebo zvědavosti souhlasí, ale na naše poměrně těžká jídla si těžko zvykají. Při pozváních -a to tuzemských i zahraničních hostů - je nutno brát při výběru jídla ohled na případné zdravotní problémy nebo náboženská nebo morální pravidla, jež naši hosté dodržují, a nelze je nutit k požívání jídel, která nemohou nebo ne-chtějí jíst. V takových případech je vhodné nabídnout jiná přijatelná jídla. K jídlu je na místě nabízet kromě alkoholických i nealkoholické nápoje. Hosté z řady zemí (např. ze Severní Ameriky) jsou zvyklí pít k jídlu čistou vodu. Pokud se pije káva u stejného stolu, u něhož se podávalo jídlo, zvedá se pouze hrneček bez podšálku. Pije-li se káva u samostatných stolů, může se zvedat podšálek s hrnečkem, přičemž při pití držíme podšálek jednou ru-kou a hrneček druhou rukou.

Také pro podávání nápojů platí určitá pravidla. Jak bylo uvedeno shora, je nutno při každém společenském podniku pamatovat na osoby, které se chtějí napít nealkoholického nápoje.

V průběhu pracovní snídaně se podává pouze káva, čaj, kakao a podobné nápoje. Alkoholické nápoje se zásadně nenabízejí.

Při buffet lunchi se obvykle pije k jídlu pivo, popř. lehké víno. Aperitiv se podává výjimečně, digestiv nikdy.

Při koktejlu jsou pro účastníky k dispozici nápoje aperitivového typu, popř. víno. Pivo není vhodným nápojem.

71

Pro číši vína je charakteristické šampaňské víno (sekt), ze silnějších nápo-jů sherry, nikoli však pivo nebo nápoje jako whisky, koňak apod.

Při přátelských setkáních nabízí hostitel pivo, víno, popř. vybrané silnější nápoje (becherovka, vodka a další).

Nápoje související s jídlem, ať jde o jídlo vsedě, tj. oběd nebo večeři, nebo vstoje (recepce), se dělí do tří skupin (nápoje, které se pijí před jídlem, k jíd-lu a po jídle).

Mezi nápoje, které se pijí před jídlem, tzv. aperitivy, patří nasládlejší ná-poje (vermuty a podobné nápoje), whisky, gin, vodka, becherovka. Koňak se nikdy nepodává jako aperitiv.

K jídlu se pije pivo, víno nebo sekt, a to zásadně v uvedeném pořadí. Zna-mená to, že pivo se nepije pp víně a dále, že začne-li se pít sekt, nemůže se k jídlu pít jiný alkoholický nápoj. Lehká bílá vína patří k lehkým jídlům (ry-ba, drůbež), k tučným jídlům patří těžší vína bílá nebo červená, ke zvěřině víno červené. K moučníkům, zmrzlině nasládlé víno nebo sekt.

Po jídle se pije ke kávě tzv. digestiv, což jsou nápoje likérové, koňak apod., nikoli však většina nápojů aperitivového typu, zvláště ne nápoje na-sládlé nebo gin. Nápoje vyráběné z ovoce (slivovice, meruňkovice apod.) patří spíše do kategorie nápojů typu digestivů, i když se pijí i před jídlem.

O požívání alkoholu bylo pojednáno na jiném místě. Jako radu na závěr je možno doporučit, aby se nápoje nemíchaly, dodrželo se pořadí uvedené sho-ra a aperitivu a hlavně digestivů by se neměla vypít více než jedna sklenička.

Vše, co bylo uvedeno shora o podávání jídla a nápojů, představuje základ-ní pravidla. V praxi se vyskytuje mnoho variant. Doporučení o alkoholických nápojích by se však měla vztahovat na jakoukoli variantu.

Obdobně jako místnost, kde se oběd nebo večeře apod. pořádá, mělo by i uspořádání a prostření stolu spojovat stránku estetickou a funkční. Ubrusy by měly být vždy bílé, čisté a vyžehlené a měly by být položeny tak, aby saha-ly po úroveň židle. K formálnějšímu obědu nebo večeři patří na stůl květiny.

Na obou stranách talířů jsou položeny příbory, a to tak, že nejblíže k talí-řům jsou ty, které používáme nejpozději. Jinak řečeno, pro jednotlivé druhy jídla bereme postupně příbory od vnějšího kraje. Nad talíři jsou příbory de-zertní, které naopak používáme postupně od části příboru ležícího nejblíže k talíři. Talíři nikdy nehýbáme, např. po skončení jídla je neodstrkáváme. Také polévkový talíř nemá být nakláněn.

Látkový ubrousek připravený buď na prázdném talíři, nebo vlevo od něj položíme na kolena, nevážeme jej za krk nebo za košili. Jeho účel je dvojí -chrání oděv a můžeme jej použít k utření úst. Po skončení jídla odkládáme

72

ubrousek na stůl vlevo od talíře. Je-li k dispozici pouze papírový ubrousek, nelze jej obvykle dát na kolena a slouží výhradně k utření úst. Po použití se odkládá na talíř. Při společenských podnicích a v restauracích zásadně ne-používáme obrousek k tomu, abychom jím utírali talíře nebo příbory. Je to velký projev nezdvořilosti vůči hostiteli, který odpovídá vůči svým hostům za to, že místo, kam je zve, má dostatečnou úroveň.

Nalevo od talířů je umístěn talířek na pečivo, které před jídlem vždy lá-meme, vpravo nad talířem sklenice, popř. misky se salátem nebo kompotem.

U stolu se sedí přirozeně, ne křečovitě. Není vhodné ani hlučet. Pokud nedržíme příbor v ruce, jsou ruce na kolenou. Lokty jsou co nejblíže téla, ni-kdy je nedáváme na stůl, stolu se dotýkáme nejvýše zápěstím, nohy jsou u se-be a nekříží se. Ženy odkládají kabelky na klín nebo za sebe. Příbor držíme co nejvíce na konci, při jídle jej neodkládáme mimo talíř. Jestliže jsme jej odložili a hodláme ještě pokračovat v jídle, položíme vidličku a nůž na talíř křížem; jestliže jsme skončili, pokládáme je vedle sebe šikmo přes talíř. V držení příborů jsou mezi jednotlivými zeměmi velké rozdíly. Nůž se použí-vá pouze na krájení, nevzdaluje se od talíře a nikdy se nedává do úst. Kávová lžička slouží výhradně k míchání, neolizuje se a po zamíchání se pokládá na podšálek. Káva nebo čaj se nepije tak, že lžička je v šálku, ani se tam po do-pití nedává. Při jídle i pití je nutno se vystříhat jakýchkoli zvuků (srkání, mlaskání, cinkání příbory o talíř nebo o sklenice).

Pokud si nejsme jisti, jak se určitý druh jídla jí, např. v cizině nebo v re-stauraci s nezvyklými druhy jídel, jsou z této situace dvě východiska. Buď po-žádáme známou osobu o návod a radu, nebo sledujeme, jak si počíná hosti-tel nebo jiní spolustolovníci.

V žádném případě nesmíme požádat hostitele nebo personál, aby nám zbytek jídla zabalil, abychom si jej odnesli. Tento hrubý prohřešek se vztahu-je na všechny druhy společenských podniků, tedy i na takové, které se pořá-dají vstoje.

73

OBLEČENÍ, AKTOVKY A TAŠKY

Oblékání

Oblékání má dlouhou historii, v jejímž průběhu reagovalo na společen-skou situaci na daném stupni vývoje lidstva.11^ Oblečení plní několik základ-ních funkcí. Zakrývá naši nahotu (i když některé módní návrhy, např, spor-tovní nebo návrhy večerních dámských toalet, ji někdy spíše zvýrazňují), chrání více či méně tělo proti vlivu klimatických podmínek a konečně odráží naše estetické cítění, pozitivně, neutrálně nebo negativně.

Na oblékání mají vliv podnebí, věk, móda a mnoho jiných aspektů. Jsou země nebo oblasti a v nich jednotlivé osobnosti udávající určitý tón ženské-mu nebo mužskému oblečení, jiné se přizpůsobují, v lepším či horším prove-dení. Naše země do první skupiny rozhodně nepatří.

Vycházejme v dalším z celkového zaměření této knihy, která je určena pro seriózní podnikatele, obchodníky, úředníky a další osoby, jež angličtina zahrnuje pod ne zcela jednoznačně přeložený pojem "bílé límečky".

Oblečení je vnější vizitkou každého člověka ve styku s jinými, odpovídá je-ho osobnímu vkusu, účelu, místu a době setkání. Je to v podstatě ta část spo-lečenského styku, na kterou je možné se připravit ještě před jejím uskuteč-něním, tj. např. před konkrétním jednáním nebo společenským podnikem. Obecně by oblečení mělo být takové, aby druhá strana nebyla jeho nemíst-ným výběrem odrazena hned v první chvíli. Neplatí tedy poučka jednoho z nástupců Dr. Gutha-Jarkovského, že pro každou příležitost, ať jde o au-dienci, jednání nebo hon, musí být přiměřené oblečení - vždy černé. Pohled na oblečení většiny lidí v městské hromadné dopravě v hlavním městě dává za pravdu jednomu ze zahraničních návštěvníků, který vyslovil podiv, že tolik lidí ve všední den spěchá na chatu. I přes ležérnost, která se prosadila, platí pro pracovníky v činnostech, o nichž byla řeč, určitá pravidla. Ta se sice liší podle toho, o jaký pracovní nebo společenský styk jde, nicméně vhodné

Viz např. Kybalová, L. - Herbenová, O. - Lamarová, M.: Obrazová encyklopedie módy. Praha, Artia 1973.

74

a okolnostem přiměřené oblečení je pro pracovníky ve styku s partnery, zvláště zahraničními, totéž jako pro příslušníky ozbrojených sil stejnokroj (byť s velkými možnostmi variací). Pro shora uvedené kategorie osob existu-jí v Evropě určité zvyky, jež se k oblékání vztahují. Obdobně tomu je v Se-verní Americe či Japonsku. Velmi stručně - v obchodním styku vždy košile s kravatou. Zvláštní pravidla oblékání platí pro Evropana v Indii a okolních zemích, v zemích severní Afriky atd. Evropan se přizpůsobí teplému podnebí tím, že se na jednání nemusí dostavit v saku, avšak košile se zapnutým lím-cem a kravatou je povinností. V některých mimoevropských zemích patří i k obchodnímu jednání národní kolorit, vlastní móda země i pro muže. My asi sotva užijeme národního kroje a také není nutno se násilně přizpůsobo-vat poslední zahraniční módě. Je možné uvést tato dvě doporučeníhodná a zcela obecná pravidla: oblečení by vždy mělo být čisté a nemělo by se zře-telně odlišovat od přijatých zvyklostí v dané zemi a pro určité příležitosti. Mimo obchodní a podobná jednání a společenské podniky nechť si každý obléká to, co mu nejvíce vyhovuje. Obecně však platí, že zahraniční partner bude naše obchodníky nebo podnikatele posuzovat i podle toho, jak se oblé-kají.

Kromě toho, že oblečení by mělo být za všech okolností čisté a nemělo by být cítit např. kouřem či potem, měla by jeho volba zajišťovat elegantní vze-zření, přičemž jednotlivé části by měly být celkově vhodně sladěny.

V rámci možností je vhodné, aby oblečení bylo z kvalitních materiálů, vy-žehlené, přiměřené denní době, ročnímu období, věku, klimatickým podmín-kám, zeměpisným šířkám a dané příležitosti. Módní výstřelky nejsou vhodné. Obecně můžeme rozeznávat oblečení pracovní, vycházkové, společenské a pro volný čas (domácí, sportovní). Dřívější členění na "všední den" a "svá-teční' alespoň ve městech zmizelo, popř. se projevuje spíše v obrácené podo-bě.

Nelze doporučit, aby si vedoucí pracovníci či jiní pracovníci podobných kategorií oblékali šaty s košilí a kravatou pouze tehdy, když čekají nějakou návštěvu nebo mají-li se zúčastnit jednání apod., a jinak chodili v džínsech. Zákony schválnosti jsou v těchto případech neúprosné.

Mužské oblečení

Pro mužské pracovní oblečení v obchodní, hospodářské a podobné čin-nosti platí tato pravidla: základem oblečení je oblek, na němž pak závisí vol-ba doplňků a bot. Pro pracovní styk s tuzemskými i zahraničními partnery

75

volíme oblek z jedné látky, resp. sako a kalhoty z různých látek, jednořadové nebo dvouřadové. Vesta může být ze stejné látky jako šaty, popř. i jiné, musí však být stejné jako případný pulovr sladěna s oblekem. Košile může být bílá nebo barevná, hladká nebo proužkovaná, popř. s nevýraznou kostkou. Kra-vata musí harmonizovat s košilí a oblekem. Pokud má oblek vzorek (např. výrazný proužek nebo kostku), měla by být košile jednobarevná a kravata by měla mít jiný vzorek. Má-li košile dvojité manžety, používají se knoflíčky, které jsou zároveň módním doplňkem. Kravatu je nutno nosit zavázanou na zapnutý límec u košile, úprava s rozepnutou košilí a polozavázanou kravatou ("na půl žerdi") je zcela nemístná. Kravatu je možné upevnit sponou.

V levé horní kapse saka se někdy nosí bílý kapesník (což platí zvláště pro společenské příležitosti), popř. kapesník ze stejného materiálu jako kravata. Kapesník je buď ve vodorovné poloze, nebo mohou být povytaženy 2-3 rohy. Používání jiných barev nebo materiálů je záležitostí módní. Vyšívané, háčko-vané kapesníky v náprsní kapse jsou zcela nevhodné.

Kapesníky musí být vždy čisté. Boty mají být vždy tmavší než oblek. Ponožky by měly ladit s kravatou

(nedávný zvyk nosit bílé ponožky se ke společenskému obleku vůbec neho-dí). Také boty mají být vždy čisté. Ke společenským a podobným oblekům se nosí vždy boty se šněrovadly, nikoli mokasíny.

Základní barevné kombinace - červená s modrou, žlutá, zelená a hnědá nebo černá a bílá a modrá se zelenou platí i nadále, i když za určitých okol-ností jsou i jejich vzájemné kombinace přípustné. Naproti tomu některé bar-vy vhodné pro ženy - růžová, fialová - se u mužů vyskytují zřídka a je nutno je používat přiměřeně.

Vycházkový oblek - jednořadový nebo dvouřadový nebo výjimečně sako a kalhoty. Pro doplňky platí totéž co pro pracovní oblek. Ve srovnání s ním je vycházkový oblek konzervativnější, barva obleku je tmavší. Košile by měla být jednobarevná a výhradně světlá, kravata ne příliš nápadná, ale ne nutně konzervativní. Vycházkový oblek se nosí pro společenské příležitosti buď sa-mostatné, nebo časově spojené s prací, pokud není předepsán jiný oblek.

Černý oblek - dvouřadový, doplněný bílou košilí, světlou hladkou nebo proužkovanou kravatou, černými ponožkami a botami. Je to univerzální slavnostní oblečení pro den i večer.

Žaket - delší černé nebo tmavě šedivé, šikmo střižené, šedá nebo černá vesta a šedobílé nebo černobílé proužkované kalhoty. Bílá košile s tvrdým límcem se zahrnutými rohy, šedá kravata, černé ponožky, černé boty a černý nebo šedý cylindr. Nosí se při slavnostních příležitostech ve dne (nástupní

76

audience, slavnostní matiné, pohřby). V Československu se používal do 2. světové války.

Smoking - výhradně večerní oblek z černé látky, jednořadový nebo dvou-řadový, má hedvábné klopy, kapsu na levé straně, kalhoty obvykle s lampasy. Bílá měkká košile a černý motýlek, černé ponožky a hladké lakové boty. Sa-motný název smoking sice zní anglicky, v této souvislosti se však používá v německy mluvících zemích, v anglosaských zemích je jako druh saka ne-znám. Ve Velké Británii a zemích Britského společenství se hovoří o dinner jacket, v USA a Kanadě o tuxedo. Je slavnostním oblečením např. při pre-miérách ve velkých divadlech, nejvýznamnějších koncertech apod. Nosí se výhradně po 19. hodině. Pro jiné příležitosti ve dne, např. pro svatby, je ne-vhodný.

Frak - slavnostní večerní oblečení z černé lehké látky, zvláštního střihu, klopy z hedvábného rypsu, kalhoty z téže látky s lampasy. Bílá košile buď s tvrdým límcem se zahrnutými rohy, nebo s měkkým límcem, bílý motýlek (černý motýlek k fraku nosí personál v restauracích), popř. bílý nebo černý látkový pás nebo vesta, černé ponožky, hladké lakové boty. Používá se při slavnostních příležitostech, obvykle po 20. hodině. V některých zemích je předepsán např. pro audience u hlavy státu v průběhu dne.

Další slavnostní oblečení jako redingot, cutaway nebo císařský kabát zcela ustoupily jiným, méně formálním druhům oblečení.

Druh slavnostního oblečení závisí na okolnostech, na místních zvyklos-tech. V případě společenských podniků je výslovně uvedeno na pozvánce (např. u fraku - white tie, u smokingu - black tie, u společenského nebo vy-cházkového oblečení - informal). Jsme-li pozváni a přijímáme-li pozvání, musíme se oblečením přizpůsobit. Zveme-li sami a jde-li o formální slav-nostní příležitost, je vhodné hosty upozornit na předpokládaný druh obleče-ní. Není jistě příjemné nikomu, ani hostiteli ani hostům, sejdou-li se při jed-né příležitosti společně osoby oblečené ve smokingu a v džínsech a sportovní obuvi. Ženské oblečení není na pozvánkách zvlášť označeno, odvozuje se však z označení vztahujícího se k mužům.

V sídelních nebo velkých městech v některých zemích existují renomova-né půjčovny, jež zapůjčují oblečení nutné pro speciální příležitosti.

Ženské oblečení

V ženském oblečení je větší rozdíl při pracovním a společenském styku. Přitom pochopitelně platí základní pravidla (oblečení čisté, vyžehlené). Toto

77

pravidlo platí i pro sekretářky. Ve společenském styku, ať jde o vedoucí či odbornou pracovnici nebo o manželku doprovázející manžela, podléhá žen-ské oblečení daleko více módě než oblečení mužské. Přitom by se mělo vy-stříhat nadměrných výstřelků, včetně doplňků.

V pracovním styku by žena neměla být oblečena nápadně. Pro obchodní nebo podobné jednání by žena měla oblékat šaty nebo kostým doplněný ha-lenkou, vhodně volené barevné punčochy a boty, které ladí se šaty nebo ko-stýmem. Látka může být jednobarevná nebo se vzorkem, délka a šířka sukně podle módy.

Vycházkové šaty mohou být světlejší, pestřejší, oděv vcelku, kostým nebo kalhotový kostým.

Večerní šaty mohou být krátké, koktejlové nebo dlouhé a odpovídají pán-ským černým společenským šatům.

Malá večerní toaleta jsou šaty s dlouhým rukávem, bez větších výstřihů, tmavé nebo světlé barvy s doplňky. Malá večerní toaleta odpovídá pánskému smokingu.

Velká večerní toaleta jsou dlouhé šaty bez rukávů s velkým výstřihem, růz-ných barev. Odpovídá pánskému fraku.

Pro ženské oblečení jsou daleko významnější než pro oblečení mužské doplňky (šperky, bižuterie, náušnice, náramky, náhrdelníky). Dříve používa-né pravé šperky jsou dnes z bezpečnostních důvodů nahrazovány napodobe-ninami. Bižuterie je v obou případech večerních toalet vyloučena. K vycház-kovým šatům se hodí větší kabelka z pravé nebo umělé kůže, k večerním ša-tům malá kabelka nejenom z kůže, ale i z různých textilních zdobených ma-teriálů.

Součástí společenského oblečení jsou rukavice. U žen by měly být barevně v souladu s botami a kabelkou, u mužů jsou doplňkem svrchního pláště. Při společenských příležitostech ženy rukavice nesvlékají, ani při pozdravu. Výjimkou je stolování.

Doplňkem oblečení je deštník, který se nosí v závislosti na povětrnostních podmínkách, někdy, a to nejen u žen, je i doplňkem módním.

V různých společenských či spíše profesionálních skupinách se ustálil ur-čitý druh oblečení pro určité příležitosti. Chceme-li být členy této skupiny a nechceme-li stát na jejím okraji, musíme se podřídit obecným pravidlům. Jinak se obléká pro veřejnost výkonný umělec nebo výtvarník, jinak obchod-ník, jinak novinář. Při žádném seriózním jednání však s rádobyuniformním oblečením v džínsech, tričku a sportovní obuvi nevystačíme a každá seriózní společnost nás vyloučí.

78

Jsou-li lidé zvyklí na džínsy a sportovní obuv a oblečou-li se do společen-ského obleku pouze pro určitou příležitost, nedopadne to dobře. Necítí se volně a přemýšlejí více o svém obleku než o podstatě věci.

Čím je oblečení konzervativnější, tím je obtížnější rozpoznat, o koho jde. Oblečení by mělo o osobě říci jen to, že "dobře padne".

Také osoby veřejně činné nebo osoby objevující se z titulu svých činností na fotografiích nebo obrazovce by se měly oblékat přiměřeně své činnosti, nikoli svým ustáleným zvykům. V určitých obdobích v minulosti byla úroveň oblékání přehlížena a bílá košile s kravatou byly pro mnohé trnem v oku. Nakonec však každý, kdo přicházel s revolučními nápady v této oblasti nebo kdo chtěl vzdorovat přijatým zvyklostem, byl nucen se přizpůsobit. Výjimky si vydobyli pouze vynikající jedinci v politice nebo v kultuře.

Bohužel se mýlí ti lidé, kteří se domnívají, že nejschůdnější cesta "do Evropy" je obrazně řečeno "v tričku". Opak je pravdou. Každá nová společ-nost je i v této oblasti pečlivě sledována. V tričku lze do Evropy vstoupit nej-výše jako turista, ale i tak musí být tričko čisté.

Aktovky, tašky

Pro přenos pracovních materiálů souvisejících s jednáním používají muži aktovky, tašky, kufříky. Jde o předmět praktický, podléhající stejně jako do-plňky oblečení vlivům módy. Přitom módní hledisko není rozhodující. Kvalit-ní aktovky apod. jsou z kůže, jiné z umělých materiálů. Tašky z papíroviny nelze doporučit. Ženy používají obdobné aktovky nebo tašky, někdy přizpů-sobené tvarům ženských doplňků z oblasti kožené galanterie nebo stejné ku-fříky jako muži.

Pro tento účel se nehodí igelitové nebo nákupní tašky, zvláště v zahraničí. Je také nevhodné přijít na jednání s taškou plnou nákupu.

V některých zemích není neobvyklé přenášet podkladové materiály pouze v obálkách, obalech apod., bez aktovek. To je ovšem možné pouze na kratší vzdálenosti a za dobrého počasí.

Přenášení pracovních materiálů ve sportovních taškách, krosnách a zava-zadlech podobného druhu je krajně nevhodné.

79

PŘÍPRAVA OBCHODNÍHO JEDNÁNÍ

Organizační stránka obchodního jednání

V rámci přípravy každého obchodního a podobného jednání je možno rozlišit dvě stránky, a to stránku věcnou a stránku organizační, popř. na ni navazující stránku společenskou. Věcná část přípravy není předmětem naše-ho popisu. Organizační část vychází z věcné části, musí ji připravovat a dopl-ňovat. Rozsah přípravy obvykle souvisí s ekonomickým významem obchodní-ho jednání. V některých případech se přihlíží i k otázkám prestižním i k to-mu, že některé jednání je zcela formální a bez ekonomického efektu, přesto však je nezbytné z hlediska postavení firmy apod.

Osobní jednání obchodního a podobného charakteru se uskutečňuje na základě podnětu jedné ze stran. V případě jednám může, ale také nemusí iniciátor převzít úlohu hostitele a organizátora.

Organizační stránka jednání zahrnuje vyjasnění některých základních otá-zek a jejich přípravu. Jde o místo, kde se jednání má uskutečnit, o dobu, kdy se jednání bude konat, a jeho předpokládané trvání, o počet jednajících osob a jejich funkční úroveň.

Místo jednání

Jako místo, kde se má uskutečnit jednání, se nabízí několik možností. Je to sídlo jedné z jednajících stran, popř. pracoviště nebo zařízení jednajících stran mimo sídlo nebo místo neutrální. Pokud se jednání koná v sídle nebo místě jedné ze stran, považuje se tato strana za hostitele. Uskutečňuje-li se jednání na neutrálním místě, je hostitelem iniciátor jednání.

Každá z uvedených variant má své přednosti i zápory, a to pro domácí i hosty. Domácí má určitou subjektivní výhodu vlastního prostředí, kde má větší jistotu, kde má k dispozici všechny potřebné podklady, má možnost při-zvat odborníky a v neposlední řadě může používat i techniku. Z titulu hosti-tele je do jisté míry i organizátorem jednání. Má tak možnost ovlivňovat věc-

80

' ný i časový průběh jednání. Může i lépe psychologicky působit na protistra-nu. Má možnost pod různými záminkami zjednání odvolávat své vyjednava-če, zejména vyšší funkcionáře. Nevýhodou hostů, kromě cizího prostředí, je výdajová stránka (cestovné, pobyt v hotelích), často obtíže při vyjasňování sporných otázek s ústředím, nutnost spoléhat se na znalosti vlastních přítom-ných pracovníků, někdy s omezenou možností konzultace s vlastními odbor-níky.

Koná-li se jednání na izolovaném místě, dává to účastníkům více příleži-tostí pro neoficiální a informativní rozhovory mimo vlastní oficiální jednání.

Neutrální půda nebo neutrální země odstraňuje výhody a nevýhody domá-cích a hostů a je pro obě strany stejně nákladnou záležitostí.

Specifickou záležitostí je místo podpisu závažných smluvních dokumentů. Je pochopitelně určeno dohodou jednajících stran a jistou úlohu přitom hrají i důvody prestižní, mj. i proto, že podpis takových dokumentů bývá někdy spojen s pohoštěním.

Doba jednání

Jde jednak o dohodu mezi stranami o době, kdy bude jednání zahájeno, a dále o odhad, popř. stanovení časového rozsahu jednání. Má-li jednání tr-vat delší dobu, např. několik dní nebo týdnů, je nutno být na to připraven a vybaven po všech stránkách. V tomto případě je nezbytné při jednání v za-hraničí nebo se zahraničními partnery u nás brát v úvahu místní zvyklosti. Jsou to jednak jiné volné dny v týdnu v některých zemích, státní a nábožen-ské svátky, náboženské zvyklosti (v arabských zemích např. ramadan). Do této problematiky patří i časové omezení ve vzdálenějších zemích, dané možnostmi leteckého spojení.

Přijíždí-li jedna strana k jednání do místa nebo země druhé strany, je vhodné začátek jednání přizpůsobit předpokládanému příjezdu nebo příletu. Při delších zahraničních cestách se přijíždějícím nechává určitý čas na odpo-činek, výjimečně i na aklimatizaci.

Kromě čistě technických otázek týkajících se doby jednání je nutno po-ukázat i na negociační význam časového faktoru. Při delším jednání mohou vyjednavači jedné strany poukazovat na vlastní časové omezení a mohou se snažit o vykonávání nátlaku na druhou stranu. Tato taktika se používá ve snaze donutit druhou stranu k rozhodnutí, k ústupkům, k přijetí podmínek, k podpisu dokumentů apod. Vyskytuje se zvláště, ale ne nutně pouze ve sty-

81

ku s partnery ze vzdálenějších teritorií a argumentuje se nejrůznějšími ne-příznivými okolnostmi, které mohou nastat, dojde-li k odkladu, časovým po-sunům apod. Argumentace dále směřuje k tomu, že další osobní jednání bu-de možno uskutečnit až po dlouhé době, za jiných okolností a změněných podmínek. Faktor času je možno používat nejrůznějším způsobem s cílem zkrátit nebo prodloužit jednání.

Jednající osoby

Jestliže se určitého jednání musí zúčastnit více osob, je vhodné již při pří-pravě jednání dohodnout dvě závažné věci: počet jednajících osob a dále je-jich funkční a odbornou úroveň. Při řešení těchto otázek by mělo platit pra-vidlo parity, tzn. na obou stranách by se jednání měl zúčastnit zhruba stejný počet osob. Nepůsobí dobře, jestliže počet účastníků jedné strany je několi-kanásobně vyšší než počet účastníků strany druhé. Významnější než pouhý počet je funkční úroveň jednajících osob. Snahou zahraničních vyjednavačů obvykle bývá mít u nás za partnera pokud možno funkčně nejvýše postave-nou osobu bez ohledu na vlastní funkční postavení. Vysoce postavené osoby, a to nejen u nás, nemají čas a z hlediska přípravy ani možnost zúčastnit se všech jednání. Mohou být přítomny např. na začátku nebo v závěru a vede-ním vlastního jednání mohou pověřit osobu funkčně a odborně odpovídající funkci partnera. Není ani taktické, aby se vyšší firemní funkcionáři zúčastnili podrobného jednání. Jejich postavem ve firmě je předurčuje k tomu, aby za-ujímali stanovisko ke sporným otázkám. Pro vyjednavače je často výhodnější ponechat sporné body k rozhodnutí výše postavené osobě. Někdy je taktič-tější postupovat právě tímto způsobem, zejména když je nutno získat čas na vyjasnění nebo kompenzovat vzájemně málo přijatelné podmínky.

Při jednání má značný význam účast odborníků na specifické dílčí otázky. Je vhodné, aby si je vyjasnili mezi sebou a teprve zásadní nedořešené otázky přenechávali k posouzení vyšším funkcionářům. Zcela specifickou úlohu při jednání, jež má být ukončeno smlouvou, mají právníci. Týká se to jak smluv tuzemských, tak smluv zahraničních. Každý právník, ať vnitroflremní nebo externí právní poradce, chce, aby smlouva byla po všech stránkách dokonalá, aby byla "čistá", což však není vždy možné. Právník má povinnost upozorňo-vat vedoucí představitele své firmy na rizika, která smlouva nebo její části mohou přinést, nebo na možné porušování zákonů. Rozhodnutí o tom, zda je možné smlouvu s riziky podepsat či nikoli, však není záležitostí právního

82

poradce, nýbrž vedoucích představitelů pověřených jednáním s druhou stra-nou.

Příprava návštěvy významného zahraničního hosta

Přijíždí-li jakýkoli zahraniční návštěvník, o němž víme, že s ním budeme jednat obchodně, pracovně apod., je nutno se na jeho návštěvu připravit. Tý-ká se to zvláště návštěvníků zahraničních, ale i tuzemských, na nichž nám ve-lice záleží. Příprava na takové jednání má svůj aspekt věcný, tzn. vlastní předmět jednání, a dále formální, tj. organizace příjezdu, resp. odjezdu a po-bytu. Při přípravě formální stránky návštěvy je lépe pamatovat předem na všechny okolnosti, připravit je, a to i s vědomím, že některé bude nutno vy-jasnit a dořešit až po příjezdu návštěvníka, podle průběhu jednání. Je také třeba počítat se změnami.

Období přípravy příjezdu návštěvníka až po zahájení vlastního jednání můžeme pro účely výkladu rozdělit do několika fází. Fáze 1. Vyjasnění - kdo přijede, v jakém počtu a složení, zda jsou naši ob-

chodní partneři doprovázeni manželkami, kdo obstarává, popř. hra-dí ubytování

V této fázi je nutno si učinit přehled nejen o počtu osob, ale i o jejich po-stavení, funkci, aby byli pro jednání s nimi k dispozici odpovídající partneři.

Ubytování si zajišťuje buď návštěvník sám, nebo je zajišťuje tuzemský ho-stitel. V tomto případě je vhodné přihlédnout ke společenskému postavení návštěvníka, který obvykle naznačí, v jaké ubytovací kategorii by chtěl být ubytován. Pokud ubytování obstarává a hradí hostitel, je nutno předem vy-jasnit způsob úhrady nákladů s tím spojených. Pokud návštěvník má navštívit i jiná místa kromě místa jednání, je nutno i tam předem obstarat odpovídají-cí ubytování. Fáze 2. Doba příjezdu, resp. odjezdu návštěvníka, dopravní prostředek. Zda

bude očekáván, kde bude očekáván, kdo jej bude očekávat Jde-li o významného návštěvníka, který nadto přijíždí do země poprvé, je

vhodné jej očekávat na letišti, pokud přiletí letadlem, nebo na nádraží, po-kud přijede vlakem. Přijíždí-li osobním autem, je uvítání v hotelu.

Osoba, která návštěvníka očekává, by mu měla poskytnout první obraz fir-my, organizace či instituce, kterou má navštívit. V žádném případě by to ne-měl být pouze řidič služebního vozidla se vzkazem. Čekající osoba nemusí být na vysoké úrovni v hierarchii firmy, organizace nebo instituce. V tom je

83

určitý rozdíl ve srovnání s oficiálními návštěvami, kde protokol vyžaduje uví-tání na odpovídající úrovni. Je vhodné, aby vítající osoba byla přítomna po-zdějšímu jednání. V každém případě je nutné, aby šlo o osobu, která je schopna návštěvníka identifikovat a komunikovat s ním na určité úrovni a v cizím jazyce. Tato osoba musí být k uvítání odpovídajícím způsobem oblečena, bez ohledu na to, zda jde o pracovní den či den pracovního volna. Identifikaci na letišti u východu z celního prostoru nejlépe umožní tabulka nebo papír se jménem očekávané osoby, popř. názvem firmy, organizace ne-bo instituce, jejímž jménem návštěvník přijíždí. Jméno by mělo být viditelné každému, kdo vychází z celního prostoru. Jakmile se host přihlásí, uvítá jej osoba, která jej očekává, a představí se mu. Je-li předem známo, že hosta doprovází manželka, vítá ji S kyticí. Vítající osoba pomůže návštěvníkovi se zavazadly (vozíček nebo nosič) a seznámí jej se způsobem dopravy a s nej-bližším programem. Fáze 3. Doprava z letiště, resp. nádraží do hotelu, popř. do místa jednání.

Ujasnění, kolik osob bude dopravováno, kdo obstarává dopravu, v případě taxislužby způsob úhrady nákladů

Doprava z letiště, resp. nádraží je zajišťována buď služebním vozidlem, které řídí vítající osoba, nebo taxislužbou. Vozidlo musí být v každém přípa-dě čisté. (O rozsazení cestujících dále v samostatné části o jízdě autem.)

V průběhu jízdy vítající osoba předá hostu (hostům) vizitku. Počátek roz-hovoru ve vozidle se může týkat právě uskutečněné cesty, pokud se již na to-to téma nehovořilo dříve. Jinak by rozhovor měl být zaměřen na program návštěvy, zvláště na časový program nejbližších hodin. Věcný rozhovor k té-matu vlastního jednání se může uskutečnit, pokud jsou vítající i host na stej-né úrovni, a pouze tehdy, pokud k němu dá host sám podnět. Řidič služební-ho vozidla je s cílem cesty seznámen předem, řidiči taxislužby jej oznamuje vítající osoba. Profesionální řidiči nezasahují do rozhovoru s výjimkou ces-tovních pokynů. Pokud celá společnost cestuje taxislužbou, platí řidiči vítající osoba. Fáze 4. Ubytování v hotelu

Vítající osoba doprovodí hosta do hotelu, ubezpečí se o tom, zda je ubyto-vání zajištěno, a dále přenechá péči o hosta hotelovému personálu. Před roz-loučením krátce zopakuje nejbližší program. Fáze 5. Doprovod do místa jednání

Před dobou sjednanou pro odvoz se do hotelu dostaví tatáž osoba, která hosta vítala na letišti. Dopraví jej vozidlem (služebním, vlastním, taxisluž-bou) do místa jednání. Ve vrátnici je návštěvník předem ohlášen. Vítající

84

osoba doprovodí hosta do recepce nebo do jednací místnosti. Domácí part-ner by měl hosta očekávat v místnosti, kde se jednání uskutečňuje. Neměla by nastat situace, že by tam byl přítomen host dříve než jeho tuzemský pro-tějšek. Fáze 6. Formální začátek jednání

Ten sestává z pozdravu, vzájemného představení, výměny vizitek. Pokyn k zasednutí k jednacímu stolu a k zahájení vlastního jednání dává společen-sky nejvýše postavená tuzemská osoba.

Vyprovázení návštěvníka při cestě zpět je řídkým jevem. Dochází k němu, jde-li skutečně o významného návštěvníka nebo po velmi úspěšném zakonče-ní rozhovorů.

Shora uvedené rozdělení fází představuje maximální rozsah příprav for-mální stránky příjezdu návštěvníka. V praxi se rozsah přípravy liší případ od případu, podnik od podniku. Zcela opačný přístup představuje situace, kdy navštěvovaná strana oznámí návštěvníkovi, kdy a kam se má dostavit k jed-nám. V tomto případě návštěvník obstarává sám veškeré přípravy cesty, pří-jezdu, ubytování a dopravy k jednání.

Je možné, že někomu může rozdělení příjezdu do jednotlivých úseků při-padat příliš podrobné. Jsou firmy, které takto, ale i daleko podrobněji plánu-jí příjezd a pobyt významných návštěv. Týká se to především japonských fi-rem (o nichž se říká, že nemají smysl pro improvizaci). Pro naši povahu je spíše charakteristická improvizace, která je však mnohdy pouze nezbytným důsledkem nedostatečné předchozí přípravy.

Doporučuje se proto při každé významnější návštěvě zvážit včas její for-mální a organizační stránku a připravit se na ni.

85

JÍZDA AUTEM A PRACOVNÍ CESTY

Jízda autem

Doprovázíme-li autem osobu společensky starší, je vhodné dbát na určité zásady rozsazení. Přitom se přihlíží k tomu, zda jde o cestu krátkou, např. po městě, na letiště, nebo o cestu delší. Umístění osob v autě se řídí podle toho, zda se jízda uskutečňuje služebním autem s řidičem, resp. taxíkem nebo zda vozidlo řídí doprovázející osoba. V tomto případě jsou určité odchylky. Základním pravidlem pro první dvě varianty je, že osoba společensky nejstarší má sedět na zadním sedadle vpravo. Doprovází-li tuto osobu pouze jedna osoba, sedí na zadním sedadle vlevo. Jsou-li v doprovodu dvě osoby, sedí osoba společensky nejmladší vedle řidiče (srov. schéma).

Ř 1

2 3

(Ř = řidič služebního vozu nebo taxi; 3 = osoba společensky nejstarší; 2 = osoba společensky mladší než osoba uvedená jako 3, ale společensky starší než osoba uvedená jako 1; 1 = osoba společensky nejmladší.)

Toto schéma by mělo platit pro kratší cesty. Je-li cesta delší a zvláště je-li doprovázenou osobou cizinec, je vhodné doprovázející osoby rozsadit tak, aby v průběhu jízdy mohl probíhat rozhovor - ať společenský, nebo pracovní. Je-li přítomen tlumočník, je nutno jej posadit tak, aby mohl být co nejlépe využit.

Použije-li doprovázející osoba vlastní vozidlo, popř. služební vozidlo bez řidiče, způsob rozsazení záleží na počtu osob, jež doprovázejí osobu spole-čensky nejstarší. Tvoří-li doprovod pouze osoba řídící vozidlo, sedí host ved-le řidiče. Doprovázejí-li návštěvu dvě osoby, může osoba společensky nej-starší sedět buď vedle řidiče, nebo sama na zadním sedadle. Obvykle sc

86

v tomto případě dává osobě společensky nejstarší na vybranou. Schéma roz-sazení může mít dvě podoby:

nebo 1 2

3

(3 = osoba společensky nejstarší; 2 = osoba doprovázející osobu uvedenou jako 3; 1 = řidič vozidla a současně osoba doprovázející osobu uvedenou jako 3.)

Hlavním rozdílem od případů popsaných shora je, že řidič, který současně osobu společensky nejstarší doprovází, by neměl vpředu sedět sám, zvláště nejde-li o osobu společensky nejmladší.

Ve všech shora uvedených variantách je nutno vycházet z konkrétní situa-ce a z konkrétních podmínek - jde samozřejmě o doporučení, nikoli rigoróz-ní pravidla.

Při všech možných variantách je nutno věnovat zvláštní pozornost nastu-pování do auta a vystupování z auta v případě osob starších nebo žen. V tomto případě je vhodné jim pomoci s nástupem a výstupem, včetně oteví-rání a zavírání dveří. Tuto pomoc poskytuje buď řidič z povolání, nebo oso-ba společensky nejmladší. Vozidlo, v němž dopravujeme návštěvníka, by mě-lo být čisté, zvláště uvnitř.

Při jízdě služebním autem nebo taxíkem nesmí řidič z povolání zasahovat do rozhavoru s výjimkou pokynů a informací vztahujících se k vlastní dopra-vě osob.

Specifickou problematikou, zvláště při delších cestách, je kouření. Je tře-ba doporučit maximální ohleduplnost vůči nekuřákům. Pro kuřáky je v pří-padě nesouhlasu s kouřením možné udělat nezbytné přestávky v jízdě.

Pracovní cesty

Pracovní cesty (v úředním jazyce služební cesty) můžeme dělit na jedno-denní nebo vícedenní, tuzemské nebo zahraniční. Každá pracovní cesta vyža-duje podle své povahy určitou přípravu z hlediska věcného, formálního i osobního. Jde-li o několikadenní pracovní cestu do zahraničí, je nutno počí-tat s tím, že bude náročná cestovně, pracovně i psychicky. Pracovní doba v běžném slova smyslu odpadá.

87

m

Pracovní cesta může splnit svůj cíl pouze tehdy, je-li na ni cestovatel po věcné stránce důkladně připraven, má-li jasno v tom, co a jak má projednat, jaký je rozsah jeho jednacích pravomocí atd. Musí mít nezbytnou dokumen-taci, popř. propagační předměty a v každém případě vizitky. Cestovatel, kte-rý neovládá jazyk země nebo světový jazyk, v němž se v zemi dorozumí, je pro takový účel bezcenný nebo je přinejmenším značně omezen.

Jestliže cestovatel má navštívit zemi, kterou nezná, měl by se předem se-známit se základními geografickými, politickými, hospodářskými a kulturní-mi údaji. Měl by získat podle možností informace o prostředí, v němž se bu-de pohybovat, o zvláštnostech v jednání, o tradicích, o oblékání i o situaci v zemi v době své cesty, včetně např. osobní bezpečnosti.

Je nezbytné, aby cestovatel měl předem vyjasněn harmonogram cesty, aby věděl, kde se bude pohybovat, s kým bude jednat. Podnik, který jej vysílá, by měl mít možnost cestovatele kdykoli v průběhu cesty zastihnout. Součástí vý-bavy je platný pas, vízum pro vstup do země, kde je nutné, popř. zdravotní osvědčení tam, kde je vyžadováno. Cestovatel musí být vybaven devizovými prostředky, musí mít rezervovanou letenku na cestu tam i zpět, popř. i leten-ky, resp. jízdenky pro další cesty v průběhu pracovní cesty. Před nástupem cesty musí mít jasno v tom, kde bude ubytován a kdo obstarává ubytování, popř. zda bude při příjezdu očekáván.

Oblečení je nutno přizpůsobit délce cesty a zemi, do níž se cestuje. Při ně-kolikadenních cestách - ať v tuzemsku, nebo v zahraničí - je vhodné mít s se-bou oblečení pracovní, na volný čas, popř. i pro společenské podniky. Muži by měli mít při vícedenní cestě dva až tři obleky či saka s kalhotami. Ženy vždy více druhů oblečení a příslušné doplňky. Výměna spodního prádla, ko-šil, blůziček apod. je nezbytná nejen z důvodů hygienických; pestrost u mužů by měly zvýšit různé druhy košil a zvláště kravat. K oblečení je nezbytné mít shodnou obuv.

Nesmí se zapomínat na hygienické potřeby (spíše více než méně). Na ces-tu do zahraničí je dobré mít menší zásobu léků pro případ běžného onemoc-nění. Osoby, které užívají léky trvale, musí mít zásobu minimálně pro celou dobu cesty a navíc určitou rezervu.

Firmám, podnikatelům i jednotlivcům cestujícím do zahraničí lze doporu-čit, aby uzavřeli na dobu zahraniční cesty s pojišťovnou smlouvu o zahranič-ním nemocenském pojištění.

Pro přenos podkladových materiálů k jednání používáme aktovky, kufříky, diplomatky. Ženy nosí buď obdobné tašky, nebo jim přizpůsobené. Přicházet na jednání s igelitovou nebo nákupní taškou je nevhodné.

88

Jestliže odjíždíme na několikadenní pracovní cestu v tuzemsku nebo v za-hraničí, skládáme oblečení a další potřeby do kvalitního kufru. Tzv. papírové kufry jsou nevhodné. Cestování s tornou nebo batohem pro tyto účely, zvláš-tě v případě zahraničních cest, je nepřípustné. Při balení a již při výběru za-vazadel se musí přihlížet k tomu, že se budou v průběhu cesty, hlavně při le-tecké přepravě, několikrát, často i nešetrně překládat. V řadě zemí jsou na letištích velmi důkladné bezpečnostní prohlídky, při nichž se někdy zavazad-la prohlížejí i zevnitř a veškerý obsah se musí vyndat.

Na pracovní cesty s sebou nebereme potraviny.

89

SUBJEKTIVNÍ FAKTORY

Význam prvního dojmu

První dojem (tzv. primární dojem) si vytváří jeden člověk o druhém při prvním setkání. I za cenu ne zcela přesného a zjednodušeného vyjádření by se dalo říci, že je to krátký okamžik, trvající snad 30 vteřin prvního setkání. Ve skutečnosti se získává z průběhu celého prvního setkání. První dojem se dá udělat a získat pouze jednou.

To, čím nás vybavila příroda, můžeme málo ovlivnit. Výšku postavy změ-nit nemůžeme, šířku lze ovlivnit. Můžeme však být učesáni, můžeme vypadat čistě (ale čistí i být), můžeme se tvářit příjemně a být oblečeni přiměřeně daným okolnostem.

Celkový dojem o druhé osobě si vytváříme prostřednictvím téměř všech smyslů:

• Zrakový dojem: vnímáme, jaký je tělesný zevnějšek druhé osoby. Spo-lečnost obvykle vidí ráda lidi upravené, vkusné, nevidí ráda špinavý oděv, se-šlapané boty, neupravené vlasy a nehty. Zrakem ale také vnímáme chůzi, dr-žení těla, pohyby, gestikulaci, mimikry.

• Sluchový dojem: jde o hlas, barvu a sílu hlasu, modulaci, přízvuk, artiku-laci, smích, říhání, kýchání.

• Hmatový dojem: stisknutí ruky. • Čichový dojem: osobní hygiena, pachy včetně oblečení, kosmetika. První dojem je v osobním styku (ať soukromém, nebo pracovním, ob-

chodním apod.) velmi důležitý. Dobrý dojem získaný při prvním setkání určitou dobu přetrvává. Můžeme jej později lehko ztratit, špatný dojem lze např. jen pomalu a obtížně napravovat.

První dojem se ale také získává způsobem seznámení a formou představe-ní i následující rozmluvou, chováním a vystupováním. Projeví se, zda člověk je typ klidný či neklidný, vyrovnaný či nevyrovnaný, zda usiluje o nadřazenost či naopak apod. Působí i prostředí, v němž k seznámení dochází. Kancelář, pracovna, obchod i byt jsou určitým obrazem jejich majitele či uživatele. Či-

90

stota či nečistota, pořádek či nepořádek, to vše působí na trochu vnímavou osobu a spoluvytváří obraz druhého.

Kromě osobního styku si můžeme tvořit dojem, byť ne tak výrazný, jako je osobní, prostřednictvím písemného projevu, zvláště rukopisu. Záleží i na úpravě strojopisných písemností, chybách jazykových i tiskových.

První dojem je buď pozitivní, nebo negativní, někdy je neutrální. V běžném pracovním, obchodním i osobním styku mají lidé obvykle zá-

jem na tom zachovat první dojem dobrý. Jsou však i lidé, kterým na tom pra-málo záleží.

Dojmy, které jeden člověk získává o druhém až na základě bližší a delší známosti, jsou dojmy druhotné (sekundární).

První dojem je zvlášť významný při setkání s cizinci, kteří s naší zemí ne-přišli dříve do styku. Velmi často směšují naše vlastní pozitiva a zvláště nega-tiva s celou zemí. Toto konstatování platí pro první návštěvu cizince v Česko-slovensku i pro naši první návštěvu v zahraničí.

Společenské nehody

Společenské nehody jsou situace, kdy dojde k porušení pravidel společen-ského styku nebo vžitých zvyklostí nechtěně. V tom je nejpodstatnější rozdíl proti společenským prohřeškům, které vznikají vědomě nebo k nimž dochází na základě chyb nebo z neznalosti obecných pravidel společenského styku. Například zívání s nezakrytými ústy není společenská nehoda, nýbrž spole-čenský prohřešek. Společenské nehody se liší od společenských prohřešků i tím, že prohřešek může, ale nemusí v nehodu přerůst. Společenská nehoda může, ale nemusí vzniknout ze společenského prohřešku. Zapomeneme-li někoho omylem pozvat na společenský podnik, kam by měl být pozván, mů-že to být považováno za nehodu i prohřešek. V tomto případě jde o ryze subjektivní pohled a přístup.

Jde tedy o neočekávané, nepříjemné události, které se mohou vyskytnout ve společnosti (či v práci), k nimž dochází, aniž jde o úmysl nebo neznalost pravidel společenského styku a hlavně aniž si to postižení přejí. Společenské nehody vznikají často neopatrností, shodou náhod, ale též nepromyšleností určitých kroků, nedůsledností apod.

V diplomatické řeči jde o faux pas (česká výslovnost: fó pa), v obecné řeči o trapné situace, "trapasy".

Společenské nehody nejsou příjemné nikomu, postiženému, který se cítí

91

provinile, ani ostatním přítomným, a také se nikomu nevyhýbají. Neměly by však být důvodem, aby člověk nevyhledával společnost a aby si je také dlou-ho podržel v paměti. Měl by se ovšem snažit vzít si z nich ponaučení a hledět se jich vyvarovat. Důležité je, aby k nim nedocházelo často.

Společenské nehody jsou větší i menší, tragické i komické a podle rozsahu také mohou mít důsledky pro prestiž postižené osoby.

Konkrétní případy společenských nehod lze nalézt v oblasti materiální a v oblasti morální.

Oblékání - na určitý společenský podnik se dostavíme nevhodně oblečeni. Řešení je dvojí: buď v dohodě s hostitelem zůstaneme, nebo se vzdálíme.

• Cestou na společenský podnik se stane závada na oblečení (utrhne se knoflík, potřísní se oblek nebo šaty, zablátí se boty). Podle povahy závady se buď vrátíme a vadné vyměníme, nebo po příchodu na závadu upozorníme sami hostitele a požádáme o pomoc při jejím odstranění.

• Stane-li se závada na oblečení, o níž postižený neví (např. nezapnutý příklopec, zip apod.), je vhodné jej nenápadně a taktně upozornit např. slo-vy: "Upravte si kalhoty." Pokud po tomto upozornění nepropadneme panice, je vhodné nenápadně opustit společnost a vrátit se až po nápravě. Pokud hostitel odchod zpozoruje, vracíme se s patřičnou omluvou.

Stolování - nejčastější případy společenských nehod jsou rozlité pití, roz-bité sklenice, jídlo mimo talíř. Tyto případy, které jsou vždy zjevné, se snaží-me napravit v klidu. Pokud jídlo upadne na zem, nezvedáme je v průběhu jídla. V restauračním zařízení požádáme o odstranění závad personál.

• Najde-li se v restauraci něco závadného v jídle nebo pití, řešme to takt-ně s personálem.

• Hostitel se může dopustit omylu při sestavování zasedacího pořádku v neprospěch některé osoby. V tomto případě není vhodné měnit uspořádá-ní, neboť by mohlo dojít k dalším nepříjemnostem. Hostitel se omluví "posti-ženému", který by měl omluvu přijmout. Pokud tak neučiní a odejde, přeros-te společenská nehoda ve společenský skandál.

Pozdní příchod - ať jsme se při příchodu na jednám opozdili z jakéhokoli důvodu, zdravíme pohybem hlavy předsedajícího nebo společensky nejstarší-ho, ale pouze tak, abychom nerušili průběh již probíhajícího jednání. Při pozdním příchodu na společenský podnik se zdravíme výrazněji pouze s hos-titelem, resp. hostitelkou, ostatní zdravíme pouze náznakem.

Jiné případy se mohou stát např. při představování, kdy spleteme jména představovaných, jestliže omylem oslovíme osobu, kterou jsme zaměnili s někým jiným. V těchto případech je nezbytná okamžitá ústní omluva.

92

Jestliže některou osobu postihne nevolnost, je vhodné být jí nápomoc Náhlý záchvat kašle ve společnosti, žaludeční nebo střevní obtíže řešíme < chodem. Jiný případ nastává, jestliže některá osoba je v práci nebo ve s] lečnosti opilá. Za těchto okolností je nejvhodnější ji urychleně odeslat don

Na ulici nebo v budově, na schodech nebo jinde můžeme někomu nech ně šlápnout na nohu, do někoho strčit apod. Je pak nezbytné se omlu Jestliže někdo upadne, ať z jakýchkoli důvodů, je vhodné mu pomoci. I jde-li ke zranění, je nezbytné zavolat lékařskou pomoc.

Shození květináče, vázy s květinami je nehodou, která se dá napravit místě nebo náhradou zničené vázy, květináče a květin.

Zapomeneme-li pozvat na oběd nebo jinou společenskou příležitost ně ho, kdo měl být pozván, je nutno se omluvit např. poukazem na administ tivní nedopatření.

Stane-li se, že si zapomeneme vzít peníze, je třeba např. v restauraci ři situaci domluvou s personálem. Vypůjčovat si v tomto případě peníze od zvaných nelze doporučit.

Základní přístup ke společenským nehodám by měl vycházet z toho, k nim dochází nebo se stávají nechtěně. Záleží na konkrétní situaci, jal chceme nebo můžeme řešit. Některé nehody nejsou obecně zjevné a je m né je ve vší tichosti odstranit. Buď je postižený zjistí sám, nebo jej něl taktně upozorní. Jiné nehody vidí celá společnost. Společenské nehody nemají zveličovat. Nemá tak činit postižený, ani ostatní přítomní. Přitom stiženým může být osoba, která si sama nehodu nebo škodu způsobila, ni osoba, které se škoda stala. Jestliže již jakýkoli případ tohoto druhu nasta není vhodné na něj upozorňovat, není ale ani na místě nadměrné omlouv; které celou záležitost spíše zhorší, o výsměchu nemluvě. Pokud způsobí materiální škody (např. rozbití skleněného nebo porcelánového nádo můžeme je dodatečně nahradit - ovšem pouze stejným druhem, který js poškodili nebo zničili. Menší škody je možné zmírnit zasláním nebo done ním květinového daru s vizitkou. Odškodnění finanční nepřichází ni v úvahu.

Spolupůsobí-li při odstraňování nehody (např. při znečištěném oblečt hostitel nebo hostitelka, činí tak nenásilným způsobem v ústraní.

Společenské nehody se mohou přihodit vždy a každému. Stanou-li se, necháme je, pokud možno, bez povšimnutí, "nerozmazáváme" je a ose které se nepříjemnost stala, ji pomůžeme překonat. Úsměv, pomoc a zan vení jsou v tomto případě nejlepším prostředkem.

Familiérnost

Pod pojem familiérnost můžeme zahrnout zlozvyk spočívající v přenášení soukromých vztahů do výlučně pracovních záležitostí. Familiérnost má koře-ny v určitém období ne tak dávné minulosti, kdy si všichni pracovníci jedné organizace vzájemně povinně tykali. Tento vztah se přenášel i do vztahu k představitelům dalších organizací.

Důvěrné tykání může být celkem běžné v horizontální rovině, tedy mezi pracovníky zhruba stejného věku, pracovního zařazení nebo pouze mezi mu-ži nebo pouze mezi ženami. Pokud se vyskytuje i ve vertikálních vztazích, ne-mělo by se navenek projevovat např. před návštěvami. Nemělo by tedy do-jít k situaci, kdy za přítomnosti ryze obchodní nebo podobné pracovní ná-vštěvy vejde k vedoucímu pracovníkovi jeho sekretářka se vzkazem: "Jirko, volá tě zase ten Novák z ministerstva, máš ho fofrem zavolat." Taková fami-liérnost nepochybně neudělá na žádného návštěvníka ten nejlepší dojem.

Obdobná situace může nastat také v průběhu jednání se zahraničními partnery. Pokud si tuzemští partneři tykají, je nevhodné jejich tykání převá-dět do cizích jazyků, v nichž je možné (tj. němčina, francouzština, ruština). V těchto případech by tlumočník nebo překládající pracovník firmy měl pře-vádět tykání na vykání.

Do téže kategorie patří i vztahy lidí, kteří se mezi sebou dobře znají a z nichž někteří se stanou veřejnými činiteli. V tomto případě musí křestní jména a tykání zůstat v soukromí a na veřejnosti, širší či užší, musí tyto oso-by i nejbližší známí oslovovat funkcí, kterou v dané době a na omezené časo-vé období zastávají. Nelze také o těchto osobách na veřejnosti, zvláště za pří-tomnosti rozhlasu nebo televize, hovořit jako o Karlovi, o Novákovi apod., nýbrž výhradně např. jako o panu ministru Novákovi. Pro veřejnost nejde v daném případě o "Karla", nýbrž o ministra Nováka, nehovoře o tom, že ve-řejnost zajímá uvedený ministr, nikoli jeho známý.

Familiérnost je v tomto případě obdobou shora uvedeného případu sekre-tářky a vedoucího pracovníka. V krajním případě si ji může dovolit osoba vý-še postavená směrem dolů, nikdy však osoba níže postavená směrem naho-ru.

Lze namítnout, že např. ve Spojených státech se politikové oslovují křest-ními jmény, někdy dokonce i ve vztahu k představitelům jiných zemí. Jako příklad lze uvést vztah prezidenta Bushe a prezidenta tehdejšího SSSR Gor-bačova nebo později ruského prezidenta Jelcina. Lze si však sotva představit,

94

že by na takový vztah přistoupil francouzský prezident Mitterrand. Oslovo-vání křestními jmény v USA neznamená pro praktické vedení domácí nebo zahraniční politiky vůbec nic a je spíše výrazem skutečnosti, že Američané nemají rádi formální oslovování obecně a že jim naznačený způsob vyhovuje.

95

MIMOPRACOVNÍ UDÁLOSTI

Návštěvy kulturních podniků

Divadla, koncerty i výstavy navštěvujeme obvykle proto, abychom se obo-hatili o umělecký zážitek, někdy ze snobismu nebo společenské nutnosti, ale též jako doprovod návštěvníků nebo hostů zahraničních nebo tuzemských. Na návštěvu divadla nebo koncertu bychom měli být duševně, ale i tělesně připraveni. V průběhu návštěvy divadla či koncertu by nás neměl vyrušovat hlad. Ideální přípravou by bylo, kdyby návštěvník měl možnost - nebo čas -seznámit se předem s činohrou, operou nebo hudbou, které má naslouchat, a v průběhu vlastního představení nebo koncertu se mohl soustředit pouze na provedení.

Návštěva činohry a opery

Do divadla přicházíme vždy určitou dobu před začátkem představení, aby-chom měli čas odložit svrchní oděv v šatně, mohli se seznámit s programem a celkově se na představení připravit. Po začátku představení se na rozdíl od kina pozdní návštěvníci do hlediště nevpouštějí.

Navštěvuje-li divadlo muž společně se ženou, vstupuje do budovy i do hle-diště první žena. Muž obstarává šatnu, pomáhá ženě se svrchním oděvem, kupuje program, předkládá lístky biletáři, vyhledá místo, resp. řadu. Do řa-dy, v níž mají oba lístky, vstupuje první žena. Oba jsou obráceni tváří, nikoli zády k již sedícím návštěvníkům. Pokud sedící návštěvníci musí vstát, aby no-vě příchozím uvolnili místo, je vhodné jim poděkovat. Žena sedí po pravé straně muže. Toto pravidlo neplatí, pokud je pro ni výhodnější sedět po levé straně. Místo v lóži není dáno jednoznačně a mění se podle toho, zda je lóže po straně jeviště nebo proti němu. V bočních lóžích sedí ženy, resp. osoby společensky starší vpředu, na místě nejvíce vzdáleném od jeviště, v čelních lóžích je čestné místo uprostřed první řady.

Pokud navštěvujeme večerní představení, je vhodné vycházkové nebo spo-

96

lečenské oblečení, u mužů vždy oblek, košile a kravata (nikoli sako a kalho-ty), u žen šaty, halenka a sukně, kostým a doplňky. Večerní společenské oblečení (ženy dlouhé šaty, muži smoking) je vhodné pro premiéry ve vel-kých divadlech a na slavnostní koncerty (např. zahájení hudebního festivalu apod.). V menších nebo malých divadlech není večerní oblečení nutné, není však vyloučeno. Koná-li se představení odpoledne (sobota, neděle), je nutné též zvolit odpovídající oblečení. Není vhodné oblečení sportovní apod.

Tleská se po skončení každého jednání a na závěr představení. Při návště-vě opery se tleská i po vynikajícím sólovém nebo i sborovém výkonu. Intenzi-ta potlesku nebo jiných hlasitých projevů je většinou závislá na úrovni hry, resp. opery a jejich provedení. Pozitivní nebo negativní hodnocení je věcí vkusu, schopnosti vnímání i subjektivních názorů.

V průběhu představení je nejvýše nevhodné se bavit, komentovat předsta-vení, šeptat, šustit sáčkem od bonbónů apod. nebo jiným způsobem rušit vy-stupující i ostatní návštěvníky.

Mezi jednotlivými částmi (jednáními) je možné se občerstvit v bufetu a pozdravit se se známými. Tématem konverzace je obvykle představení ne-bo koncert. V divadle je nevhodné se hlasitě dorozumívat se známými.

Divadelní kukátko používáme pouze ke sledování jeviště a neprohlížíme si jím ostatní návštěvníky divadla. Kukátko je vhodné ke sledování činohry, popř. opery, nikoli koncertu.

S odchodem vyčkáváme až do konce představení. Nejsme-li spokojeni ne-bo chceme-li odejít z jiného důvodu, neodcházíme uprostřed představení. Na konci představení se nesnažíme dostat se z řady tak, abychom předběhli ostatní a byli u šatny co nejdříve. V šatně odložené věci vyzvědá muž a po-máhá ženě do kabátu.

Návštěva koncertu

Pro návštěvu koncertu tzv. vážné hudby platí obdobná pravidla jako pro návštěvu divadla. Pokud jde o díla, která mají více vět, zásadně se tleská až po provedení celého díla. Zcela výjimečně se potleskem po větách odměňují vynikající umělci, jde-li o sólové koncerty klavírní nebo houslové. Samotní umělci, kteří většinou hrají zpaměti, však takový potlesk odmítají, neboť je to ruší ze soustředění. Při koncertech vážné hudby mimo koncertní sály, např. v kostele, není nutné formální oblečení, pokud nejde o slavnostní kon-cert.

Jde-li o koncert jiné než vážné hudby, volí se podle zvyklosti neformální,

97

uvolněnější oblečení. Také poděkování účinkujícím mívá jiné formy, které by se však neměly zvrhnout.

Zahojení výstavy (vernisáž)

Vernisáží je oficiální zahájení výstavy, které se uskutečňuje den před tím, než je výstava zpřístupněna široké veřejnosti. Vernisáže se můžeme zúčastnit na základě pozvánky nebo na základě ústního pozvání, jde-li o žijícího vý-tvarníka. Vernisáž obvykle zahajuje ředitel nebo jiný vedoucí pracovník mu-zea, galerie nebo jiné instituce, která výstavu organizuje. Odborný výklad k výstavě má komisař výstavy, tj. odborník odpovědný za výběr vystavovaných exponátů. Je-li přítomen vystavující umělec, může provést hlavní hosty sám. Součástí vernisáže je obvykle hudební program, na němž se podílejí buď komorní soubory, nebo sólisté. Po projevech a hudebním pořadu se tleská. Někdy se účastníkům podává menší pohoštění.

Vernisáže začínají buď před polednem (11.00 hod.), nebo odpoledne (mezi 16. a 17. hod.). Při vernisáži se nesedí. Pozvanými jsou oficiální ná-vštěvníci, odborníci a známí, jde-li o žijícího umělce. V tomto případě je vhodné vystavujícímu umělci blahopřát. Organizátory výstavy potěší uznání přítomného publika. S ohledem na dobu, kdy se vernisáž koná, i na složení návštěvníků (výtvarníci si nepotrpí na formální oblečení) je možné se zúčast-nit vernisáže v pracovním oblečení. V místnostech výstavy často nebývají šat-ny, není proto vhodné se zúčastnit jejího zahájení obtěžkáni taškami, aktov-kami apod.

Návštěva kina

Návštěva kina je běžnou záležitostí, na kterou se chodí v různém oblečení, od sportovního po společenské. Má-li žena sedící před námi pokrývku hlavy, která překáží ve výhledu, je možné ji požádat, aby ji odložila. Běžné zásady slušnosti platí i pro návštěvu kina. Častým zlozvykem jsou pozdní příchody.

Návštěva divadla nebo koncertu se zahraničními návštěvníky

Výběr kulturních podniků pro zahraniční nebo tuzemské návštěvníky závi-sí do značné míry na zájmu, vkusu, přání návštěvníka, ale také na možnosti obstarat včas lístky. Zahraničním návštěvníkům není vhodné nabízet činohry.

Zatímco u nás je zvykem navštěvovat divadla nebo koncerty ve společen-

98

ském oblečení, je v některých západoevropských zemích (ale zdaleka ne ve všech) možná návštěva i v méně formálním obleku nebo šatech. Takzvaná velká divadla nebo renomované koncertní sály nepřipouštějí návštěvníky ne-vhodně oblečené. Zahraniční návštěvníci, kteří jsou u nás pracovně, obchod-ně nebo služebně, si oblékají totéž co pro účely pracovní, pokud předem ne-počítají s návštěvou kulturních podniků. Běžní turisté nejsou obvykle na ta-kové příležitosti připraveni. Pokud nejde o slavnostní příležitosti, bývají ob-vykle připouštěni v oblečení, které mají. V případě pochybností je vhodné se u pořadatele koncertu nebo v divadle o této věci informovat. Ve velkých koncertních sálech nebo divadlech nebo u jejich pokladen visí sice upozorně-ní, že "vstup je dovolen pouze ve společenském obleku". Ta divadla nebo po-řadatelé koncertů, kteří zápasí o diváka nebo návštěvníka, dají přednost eko-nomickým úvahám. Našim divákům a návštěvníkům však lze doporučit v této oblasti konzervativnost. I svým oblečením děkujeme autorům a interpretům.

Květiny

Květiny plní několik úloh, většinou jinak nenahraditelných. Jejich prvotní úloha je funkce ozdobná. Darování květin je však především výrazem nebo symbolem úcty, přátelství, obdivu, květiny jsou projevem pozornosti. Při úmrtích znamenají soucit nebo sounáležitost. Některé druhy květin mohou být považovány za symbol (láska, úcta). Květiny je možné dělit na řezané, in-teriérové a trhané.

Předávají se v lichém počtu, v sudém počtu se kladou k rakvi zesnulého při pohřbu.

Mimo zcela soukromé příležitosti lze květinami obdarovat ženy i muže při různých druzích blahopřání, při životním výročí, významném pracovním jubi-leu nebo podobné příležitosti. Je vhodné obdarovat hostitelku při návštěvě (nikoli však při recepci), ženu při příjezdu (ať přijíždí sama, nebo jako do-provod manžela).

Důležité je umět květiny dávat i dostávat. Květiny nesmí být zvadlé, jsou-li zabaleny v papíru, papír odstraníme před předáním. To neplatí pro květiny balené v celofánu. Květiny v květináči jsou vhodné pouze při návštěvách v bytě. Obdarovaná osoba by měla vyjádřit potěšení a pochválit skutečnost samu i druh květiny (přivonět). Není vhodné darovat umělé květiny. V pod-mínkách našich nemocnic není ani příliš vhodné nosit květiny ležícím pacien-tům, hlavně pro nedostatek místa.

99

Úmrtí, pohřby, kondolence

Úmrtí osoby oznamuje většinou rodina příbuzným i známým. V některých případech oznamuje úmrtí i podnik či instituce, v níž zemřelá osoba praco-vala. Úmrtí může být oznámeno sdělením v denním tisku nebo - a to je ob-vyklejší - úmrtním oznámením. Jeho tisk ve formátu A4 zařídí pohřební služba. Koná-li se poslední rozloučení se zesnulým formou pohřbu na hřbitově nebo v krematoriu, je nezbytné dodržet určitá pravidla týkající se oblečení a chování. Nejbližší příbuzní mají obvykle černé nebo tmavé oblečení, včetně klobouku, muži nosí bílé košile a černé kravaty. Ostatní účastníci pohřbu by měli být oblečeni přiměřeně. Černé šaty nebo oblek nejsou sice nutné, ale také sportovní nebo pestré oblečení není vhodné. Pokud je někdo kromě církevního činitele nebo profesionálního řečníka pověřen přednesením smutečního projevu, doporučuje se připravit si projev písemně, neboť v průběhu pohřbu panuje určitá nervozita. Obsah projevu je vhodné projednat předem s pozůstalými, je třeba vystříhat se při něm silných slov a působení na city přítomných, hovořit jen o kladných stránkách zesnulého. Projev by měl být krátký. Pokud účastníci pohřbu uctí památku zesnulého řezanými květinami, je jejich počet vždy sudý. Po skončení smutečního obřadu účastníci kondolují příbuzným. Není přitom nutné pronášet delší projevy, mnohdy stačí stisknutí ruky. Při této příležitosti je naprosto nevhodné vyřizovat s pozůstalými jiné záležitosti. Obdržíme-li úmrtní oznámení a z jakéhokoli důvodu se neúčastníme pohřbu, je nutno vyjádřit účast písemně nebo osobně, nikdy ne telefonicky. Písemná forma je bud' dopisem, nebo telegramem. Dopis se vždy píše rukou, ne na stroji, počítači apod. Telegram by neměl sestávat pouze ze tří čtyř slov. V písem-ných projevech není vhodné uchylovat se k frázím. Měly by být povzbudivé, neměly by pozůstalé ještě více jitřit. Závěrem dopisu či telegramu by měla být vyjádřena soustrast či účast. Soustrastné návštěvy je možné uskutečnit v krátké době po pohřbu, nejpozději do dvou týdnů. Pro tuto příležitost jsou vhodné tmavé šaty nebo oblek, u mužů černá či tmavá kravata. Ani při této příležitosti není na místě vyřizovat např. pracovní záležitosti nebo věci, které s úmrtím bezprostředně nesouvisejí.

Nošení smutku po pohřbu je záležitostí zvyklostí rodinných, místních nebo církevních.

100

NĚKOLIK POZNÁMEK NA ZÁVĚR

Text knihy vychází z potřeby pojednat o jednotlivých aspektech společen-ského styku tak, jak je ve své práci potřebují znát seriózní podnikatelé, ve-doucí i podřízení pracovníci v různých sférách hospodářského života, pracov-níci ústředních orgánů i příslušníci tzv. svobodných povolání. V textu byly posouzeny konkrétní otázky, jež by měly být pro osoby těchto kategorií v pracovním a společenském styku určitou normou. Čím vyšší funkci i spole-čenské postavení lidé zastávají, tím sledovanější jsou ve společnosti, v níž se pohybují, i na veřejnosti. Jejich chování je hodnoceno kritičtěji. Z titulu je-jich funkcí či postavení vyplývá nutnost neustálého společenského styku, pro nějž je nezbytná znalost jeho pravidel a přirozenost při jejich uplatňování. Znalosti pravidel jsou nezbytné, ještě významnější však je, aby nebylo vidět, že jsou jen naučené. Samozřejmost se totiž neprokáže v běžném styku, nýbrž v napjatých nebo stresových situacích, do nichž se čas od času dostane každý pracovník v hospodářském životě nebo v obchodním jednání.

Společenský styk a jeho pravidla se ve středoevropském regionu příliš ne-odlišují, ať jde o Maďarsko, Rakousko, Polsko nebo Německo. Případné rozdíly mezi pravidly jsou nepodstatné, jiné je to ovšem při jejich uplatňová-ní. Takové srovnání nevyzní v náš prospěch. Větší rozdíly mezi pravidly jsou ve styku s anglosaskými oblastmi, o asijském regionu, arabském světě nebo o Latinské Americe nehovoře. Na některé z nich text poukazuje.

Základem pro styk s cizinci, bez ohledu na to zda doma nebo v zahraničí, je spolehlivé zvládnutí běžných základů společenského chování. Vyznáme-li se bezpečně v pravidlech představování nebo stolování u nás (ale nejen v nich), nebude nám činit potíže pohybovat se pracovně nebo soukromě ve společnosti zahraničních partnerů. Budeme-li spolehlivě vědět jak se chovat v restauraci nebo na koncertě u nás, přizpůsobíme se lehce podobné situaci v jiném prostředí. Nebudeme-li ovládat základy společenského styku a nebu-deme-li je používat ve styku s běžnými partnery, vyniknou všechny neznalosti ve styku s kýmkoli jiným v neznámém prostředí.

Pokud jde o zahraniční partnery, je nutno vycházet z toho, že velké firmy

101

školí své pracovníky odborně, že mají průpravu v oblasti psychologie, socio-logie i společenského styku. Firmy mají obvykle zájem na tom, aby jejich re-prezentanti působili seriózním dojmem. V praxi se však nevyhneme ani oso-bám, u nichž formální stránka jednání a vystupování je v rozporu s jejich po-stupem ve vlastní obchodní činnosti.

Zahraniční partnery, kteří jsou u nás na návštěvě, bychom měli považovat za hosty, nikoli však za každou cenu. Při styku s představiteli zahraničních fi-rem nebo jiných institucí bychom se za všech okolností měli vyvarovat podlé-zavosti, servilnosti, neměli bychom je nutit do věcí, které zjevně nechtějí ne-bo nemohou (například jídlo a nápoje), neměli bychom je ani nutit - pokud sami neprojevují zájem - k tomu, aby obchodní nebo podobné vztahy pře-sáhly tento rámec. Měli bychom s nimi udržovat vztahy na korektní úrovni, ponechat si vždy určité rezervy ("neotvírat srdce"), přistupovat k jednání s ni-mi seriózně a důstojně.

Smysl těchto závěrečných poznámek je jediný. Je to opětovný poukaz na to, že znalost pravidel společenského styku a umění je používat v praxi, tedy formální stránka našeho vystupování, může ulehčit zvládání věcné stránky našeho jednání.

102

Doc. Ing. Ivan Šrončk, CSc.

ETIKETA V OBCHODĚ A PODNIKÁNÍ

Vydal MANAGEMENT PRESS, Profit, a. s., Spálená 51, Praha 1, jako svou 11. publikaci

Obálku navrhl Karel Aubrecht Vydání 1., Praha 1992

Sazba: Management Press, Profit, a. s. Tisk: Ostravské tiskárny, Novinářská 7, Ostrava

Doporučená cena 45,- Kčs

ISBN 80-85603-08-X

619