17
www.gybu.cz Za školou ročník 4. číslo 1. GYBEAT gybu times | za školou | kultura | zahraničí | sport
1
ww
w.g
ybu.
cz
Zaškolou
ročník 4. číslo 1.GYBEAT
gybu times | za školou | kultura | zahraničí | sport
2 3
4
7
8
Gybu Times: Naše reportérky tentokrát za rozhovorem s profesorkou zamířily do kabinetu španělštiny. Nabídneme dva různé pohledy na začátek školního roku a podíváme se i za Leprikóny.
obsah
Někdy jsem prostě taková ta pravá blondýna PosledníPrvní dojmy z GYBU Irsko jako z románůGossip
Zahraničí: Nepanikařte! Petr Kamenář dává nahlédnout do svého stopařova průvodce jižní Evropou.
Stopem na jih26
Kultura: Opět nahlédneme do všech odvětví kultury, nejpodrobněji tentokrát do metalové hudby.
To si piš!
That’s the spirit
Šťastný konec v Rokoku
#YES2015DKStopem do Chorvatska Jak zorganizovat demokraciiSimultánní tlumočení na FF UK Just ČMAK it!Global-In Fellowship Úspěšní bez vysoké?
Za školou: A co děláte mimo školu vy?
4
26
12
21
13
Milí čtenáři,
Mark Twain jednou řekl, že nikdy nedopustil, aby škola stála v cestě jeho vzdělání. Nechápejte nás špatně, naším cílem rozhodně není začít na GyBu revoluci provázenou pálením učebnic a vyhazováním profesorů z oken. Jen bychom vás chtěli dovést k zamyšlení. Škola hraje v našem životě důležitou roli. Pravdou ale zůstává, že příležitosti mimo ni nám mnohokrát nabídnou zkušenost, na kterou škola nemůže dosáhnout. V prvním GyBeatu tohoto školního roku vám proto přinášíme jistou dávku inspirace, kde jinde než ve školních lavicích se můžete vzdělávat.
Vaše redakce
15
11
21
SLOVOREDAKCE
Sport: Ohlednutí za letošním a pozvánka na příští (nejen) beachvolejbalové soustředění v Itálii. Nechybí ani novinky z GyBu Ligy.
28Itálie s Beach Cupem
O čem se mluví
28
16
17
19
22
24
9
12
20
28
4 5
Pro rozhovor do již tradiční rubriky jsme se tentokrát vydali
do kabinetu španělštiny. Nejen na zážitky z prázdnin a ze studentských let jsme se ptali vedoucí španělské sekce, profesorky Kateřiny Konířové.
Prázdniny skončily ani ne před týdnem a nás by zajímalo, jak jste je strávila?
O prázdninách jsme s přítelem cestovali po Slovensku (okolí Terchové), Německu, Rakousku (Vídeň, Salzburg)… Vždy jsme tam pobyli několik dní a přesunuli se dál. Nejvíce se mi líbilo v německém Berchtesgadenu a jeho okolí (jezero Königssee), tam to mám opravdu ráda. Letos jsem tam byla podruhé. Bylo to moc příjemné, konečně jsem byla taky někde, kde se nemluví španělsky! (smích)
A kam byste se ještě ráda někdy podívala?
Mojí srdeční záležitostí je Mexiko; vždy je tam co poznávat a mexická gastronomie je společně s francouzskou
jednou, když se nám rozbila televize, tatínek sháněl opraváře a jeho „maňana“ tehdy znamenalo víc než týden…
Ke španělštině jste se tedy dostala na Kostarice?
Ano, tam. Maminka nás sice učila česky, ale se sestrou jsme se hodně dívaly na televizi a naučily se díky tomu jak španělsky, tak anglicky. Ke španělštině jsem se pak vrátila až na gymplu a přiznávám, že jsem musela drtit gramatiku. Všechno jsem uměla vyjádřit, ale gramatiku, tu se člověk opravdu musí učit.
Vždycky jste chtěla být učitelkou?
V podstatě to tak přišlo. Vždy mě bavily jazyky a když jsem byla na vysoké, respektive na filozofické fakultě, tak jsme si museli ve třetím ročníku vybrat - buď studovat španělskou filologii, nebo učitelství hispanistiky. Druhá možnost mě oslovila víc. A pravda je, že těch čtrnáct let praxe mi přineslo, jak už to tak bývá, jak pár perných chvilek, tak i mnohé krásné až komické zkušenosti a vzpomínky, jako například když jsem svou nejmladší sestru rok učila terminologii.
Vystudovala jste Gymnázium Budějovická. Kdo vás ze stávajícího profesorského sboru učil?
Paní profesorka Kösslová španělštinu, paní profesorka Baudyšová chemii, pan profesor Klein ZSV a samozřejmě pan profesor Tejchman fyziku. Na dějepis jsem měla jeden rok paní profesorku Šimků a pana profesora Kvirence pak v maturitním ročníku. A přísedící u maturity z angličtiny byla moje nynější kolegyně z kabinetu a kamarádka, paní profesorka Švecová.
Jaké to bylo stát se jejich kolegyní?
V roce 1996 jsem odmaturovala a v roce 2001 jsem nastoupila na GyBu v roli učitelky. Někteří na mě za těch pět let zapomněli, takže první pracovní den byl docela zábavný. Už předtím jsem se sešla se svou zaučující kolegyní paní profesorkou Andresovou, která mě instruovala co a jak, například že vyučující se nemusí přezouvat. Takže jsem první den vešla rázně do vestibulu, odchytila mě moje tehdejší tělocvikářka paní profesorka Novotná a začala na mě
kuchyní mojí nejoblíbenější. Navštívila bych místa, kde jsem ještě nebyla, ale je hezké se několikrát vrátit i tam, kde už to člověk zná. Zvlášť, když ho to tam opravdu okouzlilo. Z nešpanělsky mluvících zemí bych se znovu podívala třeba do Číny.
A co třeba Kostarika? (mrk mrk)
Na Kostarice jsem vyrůstala, tatínek byl diplomat, takže jsme tam s rodinou žili od mých sedmi do jedenácti let. Maminka mě a sestru učila doma, takže jsme nechodily do školy. Jezdily jsme vždycky v červnu sem do Prahy na rozdílové zkoušky, a tak nebyl problém pak nastoupit do školy v Čechách. Moc maminku obdivuju, že to všechno zvládla, a i díky ní jsem teď v tomto ohledu tam, kde jsem. Opravdu si toho vážím.
Co vám Kostarika dala?
Už tehdy jsem poznala, co znamená oblíbené hispánské „maňana“. Třeba
zdroj: osobní archiv
„Někdy jsem prostě taková ta pravá blondýna“Kristý Hrdličková a Anna Michnová
Maturitní ples 1996, třída 4.Bzdroj: osobní archiv
GyBu Times
zdroj: osobní archiv
6 7
křičet: „Tak dámo, snad se přezouváme, když
jdeme do školy!“ A ten samý den jsem si byla
zařídit své zaměstnanecké stravování ve školní jídelně
a paní profesorka Šimků mě tam odchytila s tím, že nesmím předbíhat… (smích)
Co byste poradila mladší Kateřině, když ještě studovala na GyBu?
Aby ty známky nebrala tak vážně. To bych poradila i všem současným studentům. Každý z vás už teď má představu, kterými předměty se bude chtít zabývat. Na ty se zaměřte. Ostatní předměty udržujte na nějaké schůdné úrovni, což v případě gymnázií znamená někdy i tu čtyřku a není to žádná ostuda. Ale opravdu se soustřeďte na to, co víte, že vás do budoucna bude bavit, živit, čím se budete chtít zabývat.
Jaký předmět jste měla ráda?
Španělštinu, češtinu, angličtinu… A musím říct, že díky panu profesoru Tejchmanovi i tu fyziku. I když jsem byla, no, blondýna… a fyzika mi nikdy nešla a ani nepůjde, tak díky němu pro mě i tenhle předmět byl příjemný.
Co se změnilo od té doby, co jste tu studovala?
Samozřejmě bilingva. Vždyť právě studenti bilingvy teď naší škole dávají to krásné zvučné jméno, byť samozřejmě nejen oni. Za nás bylo velice kvalitní čtyřleté studium, nicméně bilingva toho nabízí opravdu mnoho. Například studentské výměny - člověk poznává spoustu lidí a míst. Nebo když děláme „Concurso de Comida iberoamericana“, ochutnáváte pokrmy, které jste jedli někde v zahraničí, a tady je připraví sám student, to je všechno krásné. Pak samozřejmě divadlo, to je vždy velký zážitek.
Jaké to je, když se španělští vyučující tak rychle střídají?
Museli jsme si zvyknout, že bilingva jede dál, ať se děje, co se děje. Vždy je k tomu zapotřebí velká teamová práce a organizace, ale musí se to vše nějak zvládnout. Navyknout si na to, že někdo odejde a hned musí přijít někdo nový. Možná právě proto mám radši, když je v mém osobním životě vše v klidu, bez rychlých změn. I když teď mě jedna velká změna snad i čeká, dostala jsem krásný prsten… (potutelný úsměv)
Když zrovna neopravujete písemky, co ráda děláte?
Obyčejná procházka mi udělá radost, jít si někam posedět na vínko, přečíst si hezkou knížku nebo i ženský časopis, vyrazit na výlet, zkrátka se odreagovat. A moc ráda chodím do divadla či do kina.
S kým byste šla nejradši na večeři?
Pokud chcete slyšet jméno nějaké celebrity, tak to neuslyšíte. Ať si chodí na večeři s těmi svými, já bych si vybrala svou rodinu a své nejbližší…
Máte domácího mazlíčka?
Doma máme dva obří africké šneky. Jmenují se Gerta a Diego. Dokonce se s nimi dá mazlit… Ale mým největším miláčkem je maminčin jorkšírek Speedy.
Oblíbená kniha?
Cien años de Soledad, Pedro Páramo, knihy od Agathy Christie…
Oblíbený film?
Forrest Gump, ale klidně přiznám, že ani Deník Bridget Jonesové mě neurazí…
Roční období?
Jaro.
A na závěr jedna možná trochu zvláštní otázka: Když se řekne vaše jméno, vždy si vybavím černé lodičky. Kdy se objevila ta láska k nim?
Řekla bych, že asi tak v osmnácti. To víte, já jsem prostě někdy taková ta pravá blondýna… (smích)
GyBu Times
1. září se rok od roku opakoval ten samý scénář. Ale jak jsem
si uvědomila, letos to přeci jen bylo o něco jiné.
Dva měsíce utekly jako voda a kalendář hlásí konec prázdninových dnů. Musím se rozloučit se sladkým spánkem trvajícím (minimálně) do jedenácti, a proto si nastavuji budíka na „krásnou“ šestou hodinu ranní, abych hned první den nepřišla pozdě. Prvního září je tady. Před školou se tvoří hlouček studentů, debatujících o příjemných zážitcích z prázdnin a zvědavých na nový školní rok. Snažím se vervat až úplně ke dveřím, kde vidím staré známé tváře, opálenější, než když jsem se s nimi v červnu loučila. Jelikož jsme si ani po pěti letech nedokázali určit stálá
místa ve třídě, jsem připravená vyrazit hned, jak se otevřou dveře, abych obsadila svou oblíbenou čtvrtou lavici u okna. Vyjukaní primáni pobíhající všude kolem plni očekávaní si také připravují své startovní pozice. Konečně se škola otevírá a dav se prodírá dovnitř budovy.
Jenže tenhle rok je to jiné. Dnes vnímám prvního září úplně jinak než v předešlých letech. Dnes je to naposledy, kdy celá rudá doběhnu do třídy a nemohu popadnout dech, ale přesto mě zahřívá vítězoslavný pocit ukořistěné lavice. Na tomto místě strávím osm měsíců. Mých posledních osm měsíců na škole, kam jsem chodila celých pět let. Takže místo toho, abych smutnila, že je zase škola, budu se snažit svůj poslední
PosledníLucka Jarůšková
cca 2 rokyzdroj: osobní archiv
recepce u příležitosti mexického státního svátku - s přítelem Pavlem uprostřed, zbylé dvě dámy na foto není třeba představovat
zdroj: osobní archiv
8 9
GyBu Times
Irsko jako z románůJan Hrdlička
Zšedlé nebe se pomalu rozevírá a přes svoji neproniknutelnou
hradbu mraků nesměle pouští první pruhy světla, které ozařují vody zpěněného moře i útesy hrozivě čnící nad jeho hladinou.
O kus dál se nad stráněmi porostlými všudypřítomným vřesem a sytě zelenou divokou trávou tyčí výběžky poskládané z obrovitých čedičových sloupů. Studený
vítr proniká všemi vrstvami oblečení. Náčelník kráčí pružným krokem v čele a za ním se ještě kilometr nazpátek trousí po vrcholcích skalnatých výběžků zbytky výpravy. Kdepak, to není dramatický výjev z nějakého románu, nýbrž cesta na Giant’s Causeway, jeden z nejpůsobivějších zážitků ze zájezdu tříd 6. A, 6. B, 2. E a 7. A do Velké Británie a Irska.
Tam naši žáci odjeli 5. září pod dohledem profesorek Velichové a Eckschlagerové a pana profesora Sixty a jednalo se o zájezd více než podařený. Ještě ve Francii jsme si důkladně prohlédli celých 70 metrů tapisérie z Bayeux zachycující historii rané Anglie, a pak už nasedli na trajekt směr Irsko. Během následujících dní jsme měli možnost nechat se okouzlit malebnou ostrovní přírodou v čele s dech beroucími výhledy do rozeklaných údolí nebo vodopádem Powerscourt Waterfall. Všechny nás rovněž zaujala návštěva komplexu
Právě začínáme náš první rok na Gymnáziu Budějovická a chtěly
jsme se s vámi podělit o naše první dojmy z nové školy.
Moc se nám líbí sportovní prostory, tedy čtyři beachvolejbalová hřiště, fotbalové hřiště a hřiště na basket plus dvě tělocvičny. Co nás velmi překvapilo, byla školní jídelna. Shodly jsme se, že na naších základkách vařili asi z desetiny tak dobře. Máme moc rády aktivní školy. Soutěže pořádá snad každá škola, ale časopis nebo parlament je super věc. Samy bychom rády přispívaly do obou projektů. Neaktivní školy jsou prostě nudné, o tom se snad nebudeme hádat. Velmi se nám líbí přívětivost studentů i profesorů, vždy nám pomůžou nebo poradí. A jako třešnička na dortu je ateliér, který má ten správný umělecký a estetický šmrnc.
I ve třídě je všechno fajn, máme skvělý kolektiv a úžasnou paní profesorku třídní.
Každá škola má ovšem i své mouchy. Docela nás zklamalo, že tu není žádná knihovna nebo studovna se stoly, kde by si studenti mohli nerušeně dělat domácí úkoly nebo si číst. Další nepraktická věc jsou toalety. Vezměte si, že naproti naší kmenové učebně číslo 12 jsou chlapecké záchody, kdežto holky musí jít na záchod přes celou délku školy. Jenže kdybychom byli na druhé straně, stěžovali by si zase kluci!
I přes drobné chyby se nám tu ale moc líbí a vůbec nelitujeme, že jsme si vybraly GyBu!
První dojmy z GYBUIngrid Jobertová a Dominika Odvárková
první středoškolský den, a vlastně celý
školní rok, pořádně prožít. S úsměvem na rtech
pozdravím naši profesorku třídní, která se opět pouští
do prvozářijových povinností, jako je rozdání studijních průkazů, nudná přednáška o školním řádu a komentování rozvrhu. Na chodbě se radostně přivítám s kamarády, které jsem přes prázdniny neviděla a které teď konečně budu potkávat častěji. Těším se na pobrukování našeho pana školníka a na páteční sladké obědy. Těším se, až zase budeme na dívčím těláku hrát nějakou míčovou hru, kdy jsme zapáleny do hry tak, že jsme schopny pohádat se do krve. Těším se na nové čisté urovnané sešity, které za chvíli budou
ušmudlané, s oslíma ušima a skvrnami od čaje. Těším se na uvolňující pocit po poslední páteční hodině a na páteční večer, kdy se plná energie vypravím do noční Prahy. Těším se na následující víkend, kdy nebudu schopná nic dělat, natož se připravovat na všechny pondělí testy a zkoušení. Těším se na to, jak zase nebudu nic stíhat, a na každodenní dobíhání ranního autobusu. Těším se, že si budu vážit každého víkendového rána nebo odpadlé ranní hodiny, kdy se budu moct vyspat. Těším se na profesory, kteří dokážou hodinu oživit tak, že vás baví. Těším se, až budeme probírat téma, které mě zajímá. Těším se na svůj poslední středoškolský rok a na všechny věci s ním spojené, které budu zažívat naposledy.
zdroj: Jan Hrdlička
zdroj: Tommy Rybecký
10 11
megalitických staveb Ne w g r ange / Know t h ,
který svým stářím 3000 let předčí i věhlasné egyptské
pyramidy.
Dublin nás svými památkami příliš neuchvátil a z expozice nejstarší ručně psané knihy světa Book of Kells si nikdo z nás moc neodnesl. I Spire of Dublin je pouze 120 metrů dlouhá jehla. Lehké
roztrpčení však zcela vynahradila živá nákupní třída Grafton Street, jiným zase zvedlo náladu pár sklenic piva Guiness načepovaných v jednom z bezpočtu fantastických pubů čtvrti Temple Bar.
Než jsme se nadáli, bylo třeba zvednout kotvy a s jednou zastávkou ve velšské obci s nejdelším jménem na světě (viz foto) odjet do Londýna. Tam se každý
v rámci dlouhého rozchodu vyžil po svém. Díky celodenní permanentce pro městskou hromadnou dopravu nebyl problém objet nejznámější památky, stadiony fotbalových klubů nebo třeba na nádraží King’s Cross koupit v obchodě na nástupišti 9 a ¾ bezovou hůlku.
I stran kulinářství jsme si užili a ten, kdo neochutnal tradiční pokrm
Irish Stew, si určitě nechal doporučit od našeho sympatického průvodce krámek s vynikajícím Fish & Chips. Připočtěte si k tomu milý a vstřícný dozor, kamarádské řidiče, komfortní autobus a úplně dostačující ubytovaní v hostelech a máte týden, na který se jen tak nezapomíná.
GyBu Times
11
Pos ledn í měsíce na GyBu se
nesou ve znamení rozchodů. Jediná bublina tohoto podzimního čísla se
tak věnuje právě těmto (ne)šťastným dvojicím.
Největší ránou pro nás byl rozchod TN a DHH z 8.A. Jejich vztah skončil po celých šesti letech. Svého „šťastně
až na věky” se nedočkali ani loňský absolvent HN a CKL (8.A). Je v tom snad nějaký nový objev CKL? Dalším párem s nálepkou „bývalý” se stal maturant TN a sextánka TN. Ani v 5.D se nedočkáme romantického pokračování, rozešel se i pár EČ a OL. Milostný čtyřúhelník se postaral o rozpad párů AJ (4.D) + maturant VP a TP (6.D) + absolvent MK.
Náš seznam pak ukončuje AK (8.C) a MB (8.C).
Pokud znáte někoho, kdo naopak svou drahou polovičku našel, nebo dokonce vy sami patříte
mezi ty šťastné, dejte vědět naší redakci! Ať příští Gossip není takhle smutný…
zdroj: Jan Hrdlička zdroj: tripadvisor.com
zdroj: Tommy Rybecký
12 13
Zaškolou
#YES2015DK – UWC Short Course DenmarkAnna Sojková
Koncem července se pět českých středoškoláků z různých koutů
republiky vydalo na sever Dánska na ostrov Læsø za čtrnáctidenním dobrodružstvím s názvem UWC Short Course. Co to znamená, jsem se pro vás pokusila krátce shrnout.
Nejprve museli všichni, kteří se na tuto cestu vydali, projít výběrovým řízením organizace United World Collages, která poskytuje dvouletá stipendia na vlastní střední školy po celém světě. Tato možnost nám bohužel o fous unikla, ale pět z nás získalo „cenu útěchy“ v podobě tohoto kurzu. Stejnou možnost dostalo i 45 dalších účastníků z 9 zemí Evropy. Program byl pestrý, od přednášek přes debaty až po politickou simulaci. Zkusili jsme si navrhnout i vlastní „social project“, který v budoucnu snad zrealizujeme. Nejlepší projekty byly dokonce odměněny malou finanční částkou, která by měla přispět na jejich realizaci.
Nevěnovali jsme se ale jen politice; zahráli jsme krátké divadlo o českých dějinách, naučili ostatní tančit mazurku (samozřejmě, že je to český a ne polský
tanec :-)), upekli makovec a nechyběly ani ponožky v sandálech. Abychom netrpěli ponorkovou nemocí, vypravili jsme se na dva výlety do blízkého okolí (pravda je, že ostrov byl tak malý, že všechno se dalo považovat za „blízké okolí“) ať už pěšky, autobusem nebo na kole. A těch nových informací o ostatních zemích, které se na hodinách zeměpisu nikdy nedozvíte. Třeba že Švédové nikdy nesní poslední sušenku/kus dortu/sladkost, protože je to považováno za velmi neslušné. Jsou dvě možnosti, jak se vypořádat s posledním kouskem: vyhodit ho nebo rozdělit mezi dva lidi.
Chorvati zase neznají „y“ a Finové mají 26 různých slov pro „sníh“, ale žádné pro „prosím“. Poslední dny před odjezdem jsme prožili v trochu sklíčené atmosféře a prakticky beze spánku, všechny volné chvíle jsme trávili společně, večer pak hlavně s kytarou. Poslední den byl úplně jiný, všichni jsme věděli, že je to asi naposled, co se vidíme. Sice všichni říkali, že přece nic nekončí, že se budeme navštěvovat. Upřímně si ale nemyslím, že tomu někdo doopravdy věřil. Tedy až na Prokopa…
Prokop Fialka
Stopem do Chorvatska
Byl předposlední víkend prázdnin a já měl až do začátku školního
roku tvrdnout v Praze.
Do té doby jsem byl pořád někde pryč, doma jsem za celé prázdniny strávil tak tři dny. Proto jsem začal intenzivně přemýšlet, co podniknout. Cestovat. Vzhledem k tomu, že jsem se v Dánsku seznámil se spoustou mladých lidí z celé Evropy (pro pochopení čti Aniččin článek - není zač, Aničko), otevřela se mi spousta možností. Ale kde na to vzít peníze takhle na poslední chvíli? Zase se vracím k Dánsku - kamarád z Budapešti přijel za námi do Prahy stopem. A tak jsem si řekl: proč mu to neoplatit.
Zavolal jsem Ondrovi a za dva dny jsme už stáli s krosnama na zádech na pumpě na D1 s nápisem „Brno“, odhodlaní dostopovat ještě tentýž den do Budapešti. Ale události nabraly jiný směr. Když jsme už v 11:30 byli v Brně, řekli jsme si, že stopovat jen do Budapešti je moc málo. Že máme na víc. V Chorvatské Rovinji mám kamaráda a kamarádku. A tak jsem jim zavolal, jestli jsou doma, a po pozitivní odpovědi jsme vyrazili.
Z Brna jsme se po chvilce dostali dodávkou do Břeclavi. Na pumpě v Břeclavi jsme obcházeli kamiony a jeden z nich měl slovinskou SPZ. Příjemný řidič z Bosny nás anglicko-německy skoro až přemlouval, že nás sveze, že veze cement do továrny kousek od hranic Slovinska s Chorvatskem. To znělo dost lákavě. Hodili jsme krosny do přívěsu a vyrazili. Představovali jsme si to ale asi moc růžově, protože jsme skončili v půl jedné pod dálnicí u továrny někde ve Slovinsku a bez mapy. Ale urazili jsme za den skoro tisíc kilometrů! Přenocovali jsme hladoví pod širákem a ze spacáků nás
vyhnalo až dopolední slunce. Vzhledem k tomu, že jsme neměli skoro nic k jídlu ani k pití, rychle jsme si zabalili a vyšli vstříc civilizaci. Na dálnici jsme stopovat nemohli, takže jsme zvolili menší silnici do slovinského města Koper.
Bohužel nás nikdo nechtěl vzít, ačkoliv tam nejezdilo zas tak málo aut. Naštěstí po asi čtyřech kilometrech chůze na prudkém slunci jsme našli usedlost, kde jsme si mohli dotočit vodu. Pak už to byly asi jen dva kilometry, než nás po cestě nabral mladý kluk, který nás hodil do Koziny. Kozina je poměrně malé městečko, ale naštěstí ne tak malé, aby tam nebyl žádný obchod. Nakoupili jsme si jídlo, pojedli a pokračovali, protože nás tlačil čas. Po zhruba hodině a půl nás vzal mladý pár těch nějakých 30 kilometrů do Koperu. Koper je nejvýznamnější slovinské přístavní město ležící pouze 20 kilometrů od hranic s Chorvatskem, takže jsme si říkali, že to už bude opravdu jednoduché. Do Koperu jsme dorazili okolo třetí. V šest jsme se dokázali vymotat na správnou cestu a téměř okamžitě jsme měli odvoz.
Do prvního města za hranicemi, do Umagu, nás vzal postarší pár a dál už nám zbývalo jen 80 kilometrů do cílové Rovinje. Jeli jsme po pobřeží, kde se drželo nejvíc turistů, takže stopovat bylo opravdu jednoduché. V podstatě jsme akorát vždy stačili napsat název dalšího města a už nám někdo zastavil. Novigrad. Poreč. V Poreči jsme zažili první trochu nepříjemnou jízdu. Už se stmívalo, a tak jsme byli rádi za kohokoliv, kdo by nám zastavil. Vzali nás dva Italové, kterým jsme nerozuměli ani slovo, a oni na tom byli úplně stejně. Poté, co jsme nasedli do auta, se s námi nepokusili prohodit jediné slovo, a když jsme jeli po malých silničkách 130 km/h,
14 15
začalo nás docela mrazit v zádech. Později jsme se
s místními dohadovali, že ta cesta netrvá 40 minut,
ale pouze 10 minut.
Každopádně jsme se v plném zdraví dostali okolo půl deváté do Rovinje a téměř ihned se shledali s mými kamarády. Konečně jsme se dočkali sprchy a byli tak unavení, že jsme ihned usnuli. Další den jsme si zaslouženě užívali moře. Po celém dnu relaxování u vody s mými chorvatskými kamarády jsme nabrali dost energie na to, abychom hned další ráno mohli vyrazit dál. Konec prázdnin se již blížil a nás ještě čekala Budapěšť.
Stopování nebylo ze začátku opravdu vůbec těžké. Po pár minutách jsme jeli do Pazinu. Tam nás dokonce vzalo hned první jedoucí auto. Za hodinu jsme byli v Rijece. Z Rijeky to zase zabralo maximálně patnáct minut a už jsme si to razili do Záhřebu. V Záhřebu jsme znovu udělali fatální stopařskou chybu. Zavítali jsme do centra. Sice jsme si prohlédli kousek města a potkali se na chvíli s další mojí chorvatskou kamarádkou, ale trvalo nám zhruba tři
hodiny dostat se zpět na dálnici. A to už bylo asi 17:00, což nebyl nejlepší čas na to, abychom se ještě ve stejný den dostali do Budapešti. Naštěstí jsme hned na první pumpě spatřili slovenské auto. Takže cesta do Budapešti byla jistá, mysleli jsme si. Tedy i ti Slováci si to mysleli, ale moderní technologie nás zradila. Navigace nás svedla z dálnice a tudíž jsme se ocitli v Székesféherváru a Slováci už pokračovali dál domů.
Už se setmělo a my se snažili konečně dostopovat do Budapešti. Ale to bylo prostě nemožné. Zbaběle jsme tedy zvolili dojet těch zbylých 40 kilometrů vlakem. Asi v deset hodin jsme se dostali na nádraží a před půlnocí dorazili do maďarské metropole. Užili jsme si trochu romantiky nočního Dunaje a brzy šli spát, abychom mohli další den pořádně nasávat (budapešťskou atmosféru). Ačkoliv jsem si vždy myslel, že Praha má nejkrásnější centrum, a do teď mne žádné město neoslovilo víc, musím uznat, že Budapešť dokáže Prahu v lecčem předčít. Takže doporučuji, stojí to za to!
No a abych to více neprodlužoval, v pondělí ráno jsme se vydali zpátky do Prahy, přece jenom v úterý už začínala škola. Přes různé komplikace jsme se dostali okolo poledne na pumpu na dálnici, kde mi mimochodem jeden Francouz vnutil 80 euro, prý abychom měli na cestování - nedokázal pochopit, že stopujeme a nemáme žádné peníze na dopravu. No a tak jsme dostopovali poblíž městečka Tata a tam nás vzal rumunský pár v nabušeném BMW a dovezl by nás až před výjezd na dálnici do Slovenska, kdyby se dopravní situace mírně nezkomplikovala. Na dálnici byla třiceti kilometrová kolona, protože Rakušané kontrolovali snad každé auto na hranicích, a my jsme se najednou ocitli v Mosonmagyaróváru na naprosto nejhorším místě na stopování. Ale nevzdávali jsme to, stoupli jsme si na silnici a už po několikáté měli štěstí. Po asi dvou hodinách nás vzala
Kristý Hrdličková
Jak zorganizovat demokracii
Forum 2000 založil v roce 1996 prezident Václav Havel společně
s japonským filantropem Yoheiem Sasakawou a nositelem Nobelovy ceny míru Eliem Wieselem. Jeho cílem je spojovat vůdčí světové osobnosti, myslitele a aktivisty a dát jim prostor sdílet témata demokracie a jejích hodnot. Já měla to (ne)štěstí vidět Forum z jeho druhé strany - organizátorské.
Jediné, co bylo zapotřebí k tomu, aby se ze mě stala asistentka delegáta, bylo zaslat životopis a motivační dopis v angličtině a pak zvládnout pohovor. Povedlo se, a mě hned na začátku září čekala první informační schůzka. Na té jsem se dozvěděla třeba to, jak se chovat při případném teroristickém útoku. Po jednom z delegátů jde Al-Kaida… Já naštěstí dostala na starost dva o poznání bezpečnější delegáty - pana Valdése a pana Barrosu pocházející z Kuby.
Mým úkolem bylo dokonale znát jejich itinerář a postarat se, aby byli delegáti seznámeni s programem a vždy byli všude včas. Pokud jste někdy slyšeli o oblíbeném hispánském „maňana“, jistě pochopíte, že úkol to byl téměř nemožný. Sraz ve čtvrt před hotelem totiž zpravidla znamenal ve čtvrt deset a troje odběhnutí zpátky do pokoje
pro zapomenuté věci. Kubánci, obdivující krásy Prahy, také většinou ani po pátém upozornění, že už opravdu musíme jít, nepřestávali fotit historické budovy, sochy, holuby a tramvaje. Naše srazy se tak posouvaly na stále dřívější hodinu a poslední den konference se nám konečně podařilo přijít včas.
Pokud mi práci nekomplikovali delegáti, postarali se o to samotní hlavní organizátoři. Hned první den, kdy jsem oba pány vyzvedávala, se mi podařilo nechat pana Barrosu na letišti. Podle informací, které jsem dostala, to totiž byl pouze asistent pana Valdése, o kterém však pan Valdés v životě neslyšel, a z letiště jsme tak odjeli bez něj. Druhý den jsem pro změnu hledala Barrosův badge po celém Žofíně, protože ho podle všeho nikdo nečekal. A v programu jsem neměla zaznamenané tři přednášky.
Nejdůležitější pravidlo pro asistenty delegátů je mít mobil neustále u sebe. Neustále. Jedinkrát jsem si dovolila luxus v podobě náhodného setkání s nejlepší kamarádkou. Povídaly jsme si celkem tři minuty. Za tu dobu jsem zmeškala dva hovory. Velmi rychle jsem se tak naučila chodit s mobilem i do vany, protože nikdy nevíte, kdy vám zavolá nějaká Španělka z Člověka v tísni,
Zaškolou Slovenka, co měla cestu do Brna.
Bohužel, jak už jsme několikrát zažili, každé štěstí musí být vykoupeno dávkou smůly. Před Brnem další, asi dvaceti kilometrová kolona a my se dostali na D1 v Brně až okolo osmé hodiny. Stáli jsme na pumpě, kam přijíždělo jen málo aut. Po několika marných pokusech jsme oslovili mladou ženu s dítětem a ta nám sdělila, že sice jede
do Prahy, ale že rozhodně dva kluky brát nebude, když ještě jede s malým dítětem. Tak jsme seděli zdeptaně na chodníčku před pumpou a říkali si, že tam budeme muset někde přenocovat. Ale co se nestalo, zmíněná žena za námi po zaplacení sama přišla a nabídla nám, že nás tedy vezme. Tak jsme se ještě do půlnoci dostali do Prahy a další den hurá do školy!
16 17
že za hodinu překládáte rozhovor pro časopis
mladých evangelíků. Má to ale i své výhody. Jako
poděkování jsem dostala celý jeden ročník Noty nebe.
Ač se může zdát, že jsem si příběh lehce přibarvila, není tomu tak. Tohle všechno se opravdu stalo. A ač se může zdát, že jsem si Forum 2000 neužila a jen na všechno nadávám, také to není pravda. I přes všechny komplikace, telefonáty, běhání po Praze a nahánění delegátů totiž převažují pozitivní
zážitky. Jak pan Valdés, tak pan Barrosa jsou úžasně milí a inspirující lidé, kteří mi při každé příležitosti dávali najevo, jak si mé práce a péče o ně váží. Naskytla se mi perfektní příležitost procvičit si španělštinu v praxi, včetně porozumění kubánskému přízvuku, což rozhodně není jednoduché. A jakožto asistentka delegátů jsem se dostala i na přednášky a diskuze, kam běžní hosté mohli jen se speciálním povolením. Takže pokud máte pevné nervy a chuť vyzkoušet něco nového, příští rok se o tuhle pozici určitě ucházejte!
Zaškolou
Jana Shugaová
Simultánní tlumočení na FF UK
Loni v květnu jsem se zúčastnila kurzu simultánního tlumočení,
který pro veřejnost pořádá Ústav translatologie Univerizity Karlovy.
Kurz trvá osm hodin a probíhá stejně jako hodiny prvního ročníku překladatelů. Je to docela dobrý způsob, jak zjistit, jak to na takové škole vypadá.
Na kurz simultánního tlumočení jsem se dostala vlastně náhodou. Přidala jsem se k několika kolegyním z kurzu konsekutivy, které se na jednodenní kurz pořádaný v Ústavu translatologie FF UK hlásily.
Následující týden vstoupil náš vyučující do třídy s okouzlujícím úsměvem. „Kolegyně mi říkala, že se jí do kurzu přihlásil nějaký idiot se základním vzděláním, tak jsem jí upozornil, že to asi budete vy. Ptala se, jestli vás má vyhodit.“ Jak vidíte, bez protekce jsem se neobešla.
Týden nato v pátek místo do školy vyrážím do Hybernské. Hned naproti Šporkovu paláci se nachází útulně vyhlížející podnik, který nabízí „beer –
absinth – cannabis“. Mám trochu strach, že večer budu něco z toho potřebovat.
Otevřu těžké dveře, které mají kliku někde ve výšce mých očí (a pak že byli lidi dříve menší!) a vydám se hledat učebnu, kde za pár minut začíná můj kurz. Na chodbě potkávám několik dalších studentů a obrovského zlatého retrívra. Zaklepu, a ze třídy mě vyhodí růžovovlasá profesorka. (Pes byl její.) Začíná se o půl hodiny déle. Zachovávám klid a jdu si dát svoje první kafe.
Když se vrátím, je moje třída na místě. Na nic se nečeká. „Nahoru!“ zavelí profesorka a my se ženeme po dřevěném schodišti do kabinek. To, že v přízemí zůstala řada neobsazených prostornějších kabin je všem jedno. Zatím mají všichni pocit, že patro je super. Ještě nevíme, že nás čeká běhání nahoru a dolů každých pět minut, protože pokaždé, když skončí nahrávka, sejdeme se u velkého stolu v učebně a každý si vyslechne hodnocení.
Vyučující nemůže poslouchat všechny najednou, což vede k tomu,
že v momentě, kdy víte, že blábolíte nesmysly, nemyslíte jenom na to, jak z toho ven, ale ovládá vás jiná i myšlenka: „Slyší to, nebo ne?!“ Případně: „Neposlouchej mě! Neposlouchej!“ Nebo: „Dívá se na mě?“
Na začátku jenom opakujeme, co slyšíme. Ukazuje se, že nastavit hlasitost tak, abych slyšela sebe i nahrávku, je věda. Buď vím, co říkat mám, nebo vím, co opravdu říkám. Potom posloucháme nějakého Roberta Smithe, který čte svůj životopis. My máme údaje měnit tak, aby byly pravdivé o nás. U stolu dojde k následujícímu rozhovoru: „Hanko, vy jste neměla mluvit o svojí misi v Afghánistánu, měla jste mluvit o sobě.“ „Ale já jsem byla v Afghánistánu!“
Potom začne jít do tuhého. Jdeme překládat. Pán, který mluví o tom, jak strávil den v parku, pán, kterého zastavila dálniční policie a chtěla mu napařit „pokootoo“ (dobře to dopadlo, z dvou tisíců to usmlouval na osm stovek), další a další pánové, další a další příběhy, po schodech dolů, hodnocení, po schodech nahoru, zapnout mikrofon, nasadit sluchátka, mluvit, hlavně mluvit, prostě něco říkat, po schodech dolů, pauza na kafe a jedeme dál. Odpoledne začínáme být všichni unavení. Když mluvím, docela se mi daří, ale po schodech dolů začínám vrávorat.
Nikdy jsem firmě Delikomat nebyla vděčnější a desetikoruny do automatu na kafe neházela ochotněji.
Všichni mluvíme se zavřenýma očima, protože když je otevřeme, vidíme na ulici. Chodí po ní lidi. Pohybují se. Rozptylují myšlenky… Z ničeho nic začnete mluvit o japonských turistech a ani nevíte proč.
Ve druhé polovině kurzu tlumočíme záznam z obchodní prezentace. Už mě to vůbec nevyvádí z míry, po šesti hodinách se ze mě stal stroj.
Až když skončíme, uvědomím si, jak moc jsem unavená. Do metra nastupuji ještě plná energie, ale když dorazím domů, mám toho dost. Bolí mě hlava. Mám pocit, jako bych místo Filosofické fakulty navštívila onu budovu na protějším chodníku.
Musím říct, že šlo o velice dobrou zkušenost, protože jsem si mohla vyzkoušet nejenom, jak vypadá práce tlumočníka, ale také jak vypadá studium tohoto oboru. Rozhodně mám teď lepší představu o životě kabinových tlumočníků. To se v životě neztratí. Kdyby mi někdo narazil na uši sluchátka a posadil mě před mikrofon, budu si vědět rady.
Kristý Hrdličková
Just ČMAK it!
Když někomu řeknu, že se účastním politických simulací, většinou
se setkám se dvěma typy reakcí. Tou první je pozdvihnuté obočí, zamyšlené ‹hm› a nevyřčená myšlenka: „Nemám ponětí, co to je, ale nepsala jsi kvůli tomu test z dějepisu, takže mě to ani nezajímá“. Druhou možností je, že to posluchače zajímá, ale když
jim simulaci přiblížím, představí si skupinu budoucích Bohuslavů Sobotků a nechápou, na co si to sakra hraju. V tomto článku bych vám ráda ukázala, že politické simulace toho v sobě skrývají mnohem víc.
V září jsem se podruhé zúčastnila Českého modelu amerického
18 19
Global-In FellowshipTony Nguyen
Zaškolou
Tři týdny v Berlíně s šedesáti talentovanými studenty z dvanácti
různých zemí, a navíc zadarmo? Přesně to nabídl projekt Global-In Fellowship, jehož druhý ročník proběhl od 3. do 23. srpna 2015. Ten se rozhodla uskutečnit parta 8 mladých koordinátorů a mentorů z Německa, Švédska, USA, Jordánska, Maroka i Česka.
Náš čas jsme ale nestrávili pouze prohlídkami města a povalováním se. Rozšířili jsme své vědomosti o politice, právu, ekonomii a médiích díky jednodenním workshopům, které se konaly v prvním týdnu. Dále jsme se zlepšili v debatování, když jsme čtyři dny v rámci modelu Organizace spojených národů diskutovali v simulované Radě bezpečnosti o globálním oteplování a uprchlické krizi či o krizích na Ukrajině a v Iránu. Třetí týden jsme zasvětili budování vlastních států – jejich vlajek, hymen a především ústav, ve kterých se promítaly různé názory a politické ideologie.
Nebyli jsme však pouze uzavřeni v jednacích místnostech. První den jsme byli v pětatřiceti stupňovém
vedru vypuštěni do města, abychom po skupinách pátrali po různých místech, ze kterých nám organizátoři poskytli pouze obrázky. Do centra jsme se podívali ještě několikrát po skončení různých částí programu. Večery jsme zpravidla věnovali neformálním socializacím. Po přesunu do druhého, čtyřhvězdičkového hotelu, největšího v celém Německu, jsme po tvrdých jednáních mohli navštívit i saunu.
Nejvíce jsem se ale naučil od účastníků projektu. Poznal jsem šestnácti až dvacetileté debatéry, podnikatele, lídry, dobrovolníky a i politiky z Česka (3 z 5 Čechů jsem však znal z jiných mimoškolních aktivit), Jordánska, Maroka, Bosny, Chorvatska, Řecka, Francie, Lucemburska, Německa, Polska, Švédska a Norska.
23. července ale vše neskončilo. Do dnešního dne je většina z nás v kontaktu přes chat, občas organizujeme i videohovory. Měli jsme už řadu osobních srazů (z toho 3 v Praze!) a mnohé další se plánují. Pokud i vy chcete o příštích prázdninách něco zažít, nevynechejte GIF!
kongresu, týdenní politické simulace
v Plzni. Ta se již popáté proměnila v náš vlastní
Washington D.C., a to ne náhodou. Právě Plzeň totiž
v roce 1945 osvobodila americká armáda. Na ČMAK letos dorazilo 130 účastníků, kteří se proměnili v poslance či senátory, a to buď za republikánskou, nebo demokratickou stranu. Jejich úkolem bylo v jednotlivých výborech projednávat celkem tři návrhy zákonů a zastávat při tom ideály nejenom strany, ale také frakce. Na jednáních se kromě poslanců a senátorů objevovalo i 11 členů exekutivy a 21 lobbistů, kteří občas svými argumenty, občas úplatky (tedy pardon, příspěvky na volební kampaň) přesvědčovali zákonodárce, aby hlasovali v jejich prospěch. A aby se američtí občané dozvěděli o všech aférách, ke kterým v kongresu došlo, sledovalo jednání také 15 novinářů, kteří přispívali do deníků The Frozen Times a The Daily Whistlerblower a nahrávali vysílání do rozhlasové relace Rádio ČMAK.
Mnohé z vás jistě napadne otázka: K čemu tohle všechno? Proč zameškat týden školy a jet si místo toho hrát na kongrasmana Spojených států? Odpověď je jednoduchá. Protože mě ten jediný týden naučil něco, co mi škola nemůže dát. Nebát se vystupovat na veřejnosti. Dokázat stoupnout si k mikrofonu a mluvit před stovkou lidí. Umět si obhájit své názory a stát si za nimi. Kriticky přemýšlet a ne jen slepě přijímat informace. Být věrohodná, být autentická, být průbojná, ale i komunikativní a schopná dohodnout se na kompromisu. Pracovat se zdroji a vědět díky tomu, co se děje doopravdy. Umět si udělat názor na cokoliv, i na kybernetickou bezpečnost. Především mi ale ČMAK dal úžasné nové přátele, nepopsatelnou atmosféru a nezapomenutelnou zkušenost.
Pokud alespoň trochu přemýšlíte, že byste se příští rok zúčastnili také, neváhejte. Nebudete litovat.
A abyste věděli, že politici vůbec nejsou suchaři, tady máte pár ‹perliček› z jednání:
„Nechci omezovat soukromé podnikání. Jak se u nás doma říká: lepší sestra v bordelu než bratr u demokratů.“
Jeden z účastníků poté, co ráno zamáčknul budík: „Měli bychom vstávat dřív, ale máme dost času napravit to zítra.“
„Mezi standardní policejní vybavení patří i nepromokavá vesta… ježiši marja, neprůstřelná!“
„Zajistíme, že zničení Floridy proběhne bez ztrát na životech.“
„Rád bych se zeptal ctihodného kongresmana, jak si představuje energetickou nezávislost Havaje? Protože pokud neumíte vyrobit elektřinu ze hry na ukulele, tak se obávám, že je to nemožné.“
„Říká se, že kdo jde dlouho na západ, dojde na východ. V tomto případě demokrati šli tak dlouho doleva, až došli doprava.“
Před zahájením zasedání navrhla jedna z poslankyň překrýt obraz českého prezidenta kabátem. „Kdo se na něj má dívat.“
Pozměňovací návrh: „Zákon nabývá účinnosti na čínský nový rok.“
22 válečných veteránů spáchá denně sebevraždu. Libertariánský předseda má hned řešení, co s drahou péčí o ně - stačí pár let počkat a žádnou péči nebudeme muset řešit.
20 21
Lucka Štěpánková
Úspěšní bez vysoké?aneb o těch, kteří nedovolili
aby škola stála v cestě jejich vzdělání
Nevím, jak vy, ale já mám pocit, že především nám, studentům
gymnázia, je ze všech stran vtloukáno do hlavy, že bez vysoké to v životě nikam nedotáhneme (pokud je to jen můj osobní pocit, tak se to aspoň hodilo jako nápad na tento článek a alespoň mě šéfredaktorka, doufám, neumlátí novým číslem Gybeatu). A proto jsem se rozhodla podívat se na zub zářným příkladům toho, že nepotřebujete univerzitu, abyste byli v životě úspěšní. Nechci vám nijak hatit vaše plány do budoucnosti, jen upozornit na to, že diplom rozhodně není vše.
Když se řekne Abraham Lincoln, nejspíš si vybavíte, že dotyčný byl prezidentem Spojených států v šedesátých letech 19. století, ale málokoho by napadlo, že tento politik nevystudoval žádnou vysokou školu (ač po něm byla pojmenována nejedna americká univerzita).
Zůstaneme v USA, ovšem posuneme se do současnosti a zaměříme se na osobnosti objevující se na televizní obrazovce: Ellen DeGeneres je jedním z patnácti nejbohatších žijících lidí, kteří nedokončili univerzitu. Na University of New Orleans vydržela jeden jediný semestr.
Mark Zuckerberg. Pan Facebook. Měl rozjetá studia na Harvardu, studoval jak jinak než počítače (nechtějte po mě přesný název jeho oboru, jsem technologický analfabet), ale když během studia druhého ročníku ve své ložnici vymyslel vám jistě velmi známou stránku modrou jako nebe, které kvůli ní vídáte tak zřídka, prostě ze školy odešel.
A na Harvardu i zůstaneme, protože se přesuneme k další osobě ze světa, kterému absolutně nerozumím, a to Billu Gatesovi. Ano, ani on studia nedokončil a je tak nejbohatším člověkem, který nevystudoval vysokou školu. Ale když se nad tím zamyslíte, kdo potřebuje Harvard, když má Microsoft, že?
A poslední jméno z tohoto oboru, Steve Jobs. Nedokončil svá studia na Reed College v Portlandu, odešel z něj po pouhých šesti měsících.
A jako třešnička na dortu nedostudovaných září Walt Disney, kterého snad nemusím vůbec představovat. Ten dokonce odešel už ze střední školy, a to v šestnácti letech. Proč? Chtěl jít do armády. Tam ho ale nevzali, protože na to byl moc mladý (čímž chci poděkovat armádě USA, jelikož Disneyho filmy jsou mé dětství). Místo toho se tedy dal k Červenému kříži – jeho matka zfalšovala Waltův rodný list a předstíral tak, že byl o rok starší, aby ho přijali. Byl na rok poslán do Francie, kde řídil sanitku. Ta byla údajně plna kreseb Disneyho postaviček. Když se vrátil domů, rozhodl se věnovat umělecké kariéře a zbytek už znáte.
Shrnutí? Můžete hodit vysokou za hlavu a doufat, že vám to vyjde jako třeba Disneymu, ale já si to přeci jen asi posychruji tou universitou.
Zaškolou
Ten den jsem se rozhodl zemřítPět let trvající šikana ve škole i mimo ni, drastický pokus o sebevraždu upálením a zhruba pět let trvající léčení a boj o návrat k normálnímu životu… Svědectví osmnáctiletého Jonathana zvaného Jojo.Autor: Jonathan DestinNakladatelství: Euromedia Group
Těžká hodinaSbírka básní s převážně sociální tematikou nese název úvodní rozsáhlé skladby, kde Wolker prostými slovy a působivými verši vyjadřuje bídu člověka 20. let.Autor: Jiří WolkerNakladatelství: Carpe Diem
Knižní novinkykultura
Mladí básníci pražští, literární uskupení, které založili absolventi
naší školy, se pravidelně objevuje na autorských čteních, na veřejných akcích sem tam strčí lidem do ruky ruličku s básní a nyní rozjíždí svůj doposud největší projekt - literární dílny.
Přivést mladé lidi ke psaní a zároveň ukázat, že i v dnešní době má poezie smysl; to je cíl kampaně nesoucí název To si piš!. V rámci tohoto projektu se zájemci zúčastní cyklu tvůrčích dílen, kde budou mít možnost podělit se o svou tvorbu, vystupovat na různých akcích a publikovat v závěrečném almanachu. Součástí dílen budou i tematické přednášky autorů ze současné básnické scény. Patronkou projektu se stala Jarmila Hannah Čermáková, dílny povedou i Petr Borkovec, Marek Šindelka, Anna Kaczmarská či Kamil Marcel Hodáček.
Projekt se dal do pohybu především díky Nadaci Vodafone. Co teď organizátoři nejvíce potřebují, to je podpora na serveru hithit.cz. Právě tam se totiž snaží vybrat 21 000 korun; když se jim to podaří, Nadace Vodafone částku zdvojnásobí a básníci tak získají finance potřebné k pronájmu prostor, tisku plakátů a vydání almanachu.
První tvůrčí dílna se bude konat 21. listopadu. Do té doby se nezapomeňte zaregistrovat a přispět v „hit hitové“ kampani. Bude to stát za to? To si piš!
Kristý Hrdličková
To si piš!
22 23
V rytmu swingu buší srdce méHudební revue podávající svědectví o střetnutí svobodného ducha jazzu-swingu se dvěma totalitními režimy.Kde: Národní divadloRežie: Ondřej HavelkaPremiéra: 10. 9.
Vladimir MacbetinNejkratší Shakespearův krvavý příběh v ruských reáliích, který se odehrává v naší blízké budoucnosti na jednom nejmenovaném mezinárodním letišti.Kde: Palác AkropolisRežie: Petr BoháčPremiéra: 3. 10.
Vykřičené domySoučasný text české dramatiky líčí příběh vyhaslé televizní hvězdy Andrey a padesátníka Jiřího. Původně rozhlasová hra pojednává o těžkosti nalezení pochopení a útočiště v samotě opršelého satelitu.Kde: Divadlo v DlouhéRežie: Adam Svozil, Kristýna KosováKdy: 20. 10.
Za noci našeho bytíPodle prózy Hermana Melvilla „Písař Bartleby“ a díla Fernanda Pessoy „Kniha neklidu“. Inscenace o nemožnosti lidské komunikace a strachu z rizika bolestného fiaska.Kde: MeetFactoryRežie: Lucie FerenzováPremiéra: 28. 10.
Divadelní novinkykultura
Otvírák desky, Doomed, je… velkolepý. Těžko hledat jiná slova, všechno sedí, jak má, od expresivního zpěvu, přes vysokou nakažlivost (ne však vlezlost), až po temnou atmosféru, která převládá obecně na celém albu. (A koneckonců i v kompletní tvorbě BMTH.) Jejich nejlepší píseň vůbec? Možná, konkurentů je hodně.
Neoficiální titulní song Happy Song je charakteristický svým až industriálním nádechem s výraznou basou a podladěnou kytarou. Ozve se i dětský sbor a kontrast těchto prvků vytváří lehce schizofrenní prostředí.
Refrén druhého singlu Throne mi na první poslech přišel dosti otravný (něco jako I Bet My Life od Imagine
Dragons, i když… tolik zas asi ne, tomu se vyrovná jen když na záchodě dojde toaleťák), ale dá se na něj zvyknout. Po nějakých deseti posleších je to fajn písnička.
True Friends je společně s What You Need a Drown jediným kouskem, který by stylově částečně zapadl i na již zmíněné Sempiternal. Přesto je ve všech cítit současný alternative-rockový odér. Druhá ze jmenovaných je také nejslabším článkem That’s the Spirit, což však přináší vítaný odpočinek, neb koho by bavilo pořád poslouchat jenom vynikající skladby?
V první polovině ještě zazáří další klenot v podobě Follow You. Nejpohodovější song na desce jde ruku v ruce s textem, který je v podstatě milostným dopisem zpěváka Oliho Sykese své manželce. Plusové body za vyhnutí se patetičnosti.
Ani s přibývajícími minutami vysoko položená laťka neklesá. Smyčci podbarvená Avalanche společně s Doomed a Follow You dovršuje triumvirát nejblyštivějších démantů; ponurá Run má v sobě něco z feelingu temnější 90s dance scény; první singl vydaný loni v říjnu Drown (doprovázen i výborným klipem), který se původně ani neměl na That’s the Spirit vyskytovat, stojí přesně na pomezí mezi stylem Sempiternal a současnými BMTH; nenápadná, ale o nic horší Blasphemy je atmosférou srovnatelná s písní číslo 1 a uzavírá tak pomyslný kruh nálad. Není to však konec alba.
Na jedenácté pozici totiž ještě stojí příšerně pojmenovaná Oh No. A je to… PARTY SONG! Nesnáším party songy, pokud v sobě nemám sklenku nebo raději tři. V polovině se skladba zklidňuje, v dáli se objeví i dechová sekce, než se vše vrátí do starých kolejí refrénu a píseň/album je u konce. Zklamání a narušení feelingu desky? Ani v nejmenším, fakt se mi to líbí. A to mě děsí.
Pryč jsou dávné deathcorové časy Count Your Blessings (2006). Bring
Me The Horizon se z lokální kapely, objíždějící zaplivané kluby v okolí anglického Sheffieldu, dostali na úroveň celosvětového fenoménu, což přineslo i postupné zjemňování hudebního výrazu. Nebo to bylo naopak? Čert ví (a oni snad také), jisté je, že tyto změny se nesetkaly s povděkem „fanoušků“, kteří stále naivně volají po návratu ke kořenům. Přestože už předcházející, dva roky staré album Sempiternal (jedno z nejlepších -core alb vůbec) značilo značné využití elektroniky, čistého zpěvu a symfonických aranžmá, s novinkou jde kapela ještě dál. (Dál jela kapela i nahrávat, album vzniklo ve studiu na ostrově Santorini.) Je to však důvod k nevraživosti?
Jakub Kvizda
That’s the Spirit
24 25
LOVEDrama, romantický, erotickýLOVE je vzrušující příběh o chlapci, dívce a další dívce.Premiéra: 17. 9.
MargueriteDrama, KomedieMarguerite Dumont je milovnice opery. Už celé roky pravidelně zpívá pro své hosty. Jenže zpívá zoufale falešně a nikdo jí nikdy neřekl pravdu.Premiéra: 24. 9.
MarťanAkční, Dobrodružný, Sci-fiPřed šesti dny se Mark Watney jako jeden z prvních lidí prošel po Marsu. Teď je přesvědčený, že bude prvním člověkem, který tam zemře.Premiéra: 1. 10.
Filmové novinky
zdroj: joblo.com
kultura
Šťastný konec v RokokuAnna Michnová
V květnu měla v divadle Rokoko premiéru hra Happy End, kterou
jsem měla možnost zhlédnout díky své práci uvaděčky.
Téma hry? Rakovina s nadhledem.
Celý děj se odehrává v prostředí izraelské onkologie, kam se jde poprvé léčit známá herečka ve čtvrtém stádiu rakoviny. Poznává své tři sousedky na pokoji; bývalou rockerku, co věří, že jí život zachrání kurkuma,
Zpěvák Oli Sykes si stačil vybudovat poměrně
originální výraz a jeho jedinečná barva hlasu
slouží za jedno z poznávacích znamení BMTH. Místy zabrousí
do dřívějších „screamovějších“ poloh, ve většině případů však volí spíše umírněnější styl. Na několika místech, konkrétně v Doomed a Follow You, se vydá i do vysokých, až falsettových poloh, a rozhodně se za ně stydět nemusí.
Kytary zde nehrají tak velkou roli a převážnou část stopáže hlavně podmalovávají téměř všudypřítomnou elektroniku. To ovšem neznamená, že by nebyly slyšet. Naopak. Jen tu často nevytváří melodickou linku. Jak už jsem několikrát zmínil (možná vícekrát, než je potřeba), důležitým elementem je Jordan Fish - klávesák, elektronikář a… prostě člověk, starající se o všechny „nelidské“ zvuky. Ten mimochodem zastal i roli producenta.
Prolínání naprogramovaných a člověkem (Matt Nicholls) hraných bicích vytváří vskutku zajímavé kontrasty, zvýrazněné faktem, že se málokdy spokojí s klasicky nudným bum-ta-bumbum-ta (ať žije profi terminologie) rytmem. Basa se do popředí nedostane skoro nikdy, ale bez ní by to nebylo to pravé ořechové.
Tématům textů se věnovat nebudu, ať si z nich každý vyčte, co bude chtít, jen rád zmíním, že jsou napsány vcelku jednoduchým a zapamatovatelným stylem, přesto nevyznívají lacině (jedinou výjimkou je Happy Song, ta v této kategorii lehce pokulhává).
Pokud čekáte metalcorové album, honem pryč. Pokud však chcete ucelenou sbírku alternative-pop-rockových písniček, které si budete prozpěvovat po dvou posleších, máte se nač těšit, překousnete-li občasné drsnější polohy. Je v tom špetka Muse, ždibec Deftones a hrstka Linkin Park, možná s nepatrnou příměsí Radiohead. Ve výsledku z toho ale vznikla vynikající deska, která zní jako žádná jiná. Je otázka, jestli se BMTH s dalším albem vydají na pole dubstepu a house, ale důležitá je současnost a ta je u této kapely nadstandardní. That’s the Spirit mě baví víc než noví Maideni nebo Slayer a nepochybně zatřese mým letošním TOP 5.
9,5 / 10
P.S. - Proti Imagine Dragons nic nemám, mají pár fajn písniček. I Bet My Life mezi ně nepatří.
postarší pesimistickou ženu, co přežila „koncentrák“ jako miminko, a tak doufá, že přežije i tuhle ránu osudu, a mladou vícenásobnou maminku, jejíž manžel absolutně netuší, jak se o děti postarat, takže její mateřské povinnosti neustávají ani při chemoterapii.
Do děje se nám také zamotává doktor, excentrický muž ve středních letech.
Herecké výkony Jitky Smutné, Dany Batulkové, Jiřího Hány, Radky Fidlerové a Evellyn Pacolákové mistrně usměrnil režisér Arnošt Goldflam, který se rozhodl pesimistické téma nadlehčit ve stylu autorky Anat Gov, která v roce 2012 rakovině podlehla. Ta razila heslo: „Nikdy neztrácejte naději a berte si z života to nejlepší“. Proto se na onkologii setkáváme s písněmi, které mají často humorný text, a s proměnami v kabaret.
Hudba výborná, zpěv trochu pokulhává, ale co bychom chtěli od „neprofesionálů“. Texty mohu zhodnotit jedním slovem: dokonalé. A to samé slovo mohu použít k popisu pojetí tématu. Vtipné, často sarkastické dialogy oživují ponurou výpravu modře světélkujících infúzí.
A co že znamená ten happy end/šťastný konec, když se bavíme o rakovině? Na to si už budete muset přijít sami (nebo se zeptat našich profesorek Zajacové a San Miguel :-)).
Myslím, že izraelské velvyslanectví, které nad inscenací převzalo záštitu, může být zcela spokojené. Jen je třeba brát toto tabuizované téma s nadhledem.
Nenechte se zmást ani postavami, ani tématem, přítomní vrstevníci se velmi bavili a hra nám má rozhodně co dát.
Doufám, že se v divadle potkáme, ať už na této hře, nebo na jiné (slibuju, že se na Vás budu usmívat víc než na normální diváky;-))
26 27
zahraničí
Stopem na jihPetr Kamenář
Na začátku srpna jsme se já a můj dobrý kamarád Ferdinand
Havlík rozhodli, že se vydáme stopem po Evropě. Původní plán byl dojet stopem Praha - Řím a zase zpět. To, že to nakonec bylo úplně jinak, a že jsme nakonec skončili v Barceloně je věc vedlejší. Důležité ovšem je, že jsme se po celou dobu bavili, poznali nové lidi a viděli spoustu hezkých i ošklivých měst (ehm, ehm… Marseille).
Každopádně jsem z výletního deníčku vybral pár dní, pomocí kterých si můžete představit, jaké to asi na našem „tripu“ bylo…
Den 1 - čekání na Havlíka.
Díky mé nemoci (dvojitá angína) jsme se od Prahy rozdělili, Ferda se vydal autobusem do Benátek a odtamtud dolů stopem do Říma. Dohoda zněla, že až se vyléčím, pojedu busem do Říma a tam se potkáme. Do Říma jsem přijel v 14:40 a byl jsem rád, že jsem rád. Po celou dobu jízdy jsem se bál nejen autobusu v otřesném stavu, ale i řidiče, u kterého jsem měl pocit, že každou chvílí za volantem umře stářím. Ale tak známe staré autobusácké rčení - „Jaká Karosa, takový řidič.“ Po příjezdu jsem se ihned odebral do vesničky blízko Říma (45 minut metrem z centra). Tam jsem si ustlal na pláži, o které jsem později zjistil, že je „domovem“ bezdomovců. Italská bezdéčka nelenila a hned se vydaliaza podivným mladým jinochem, který se jim to vkrádal do „domu“. Potom, co jsem jim pomocí mé lámané španělštiny (děkuji za základy pí. profesorce Moučkové) vysvětlil, že tam chci spát, obdarovali mě plátnem a sušenkami. Čas do večera jsem si krátil komunikací s domorodci nebo koukáním do zdi. Když se začalo
stmívat, můj „kamarád“ Marciello mi oznámil, že jde domů (chatrč z naplavenin v chroští) a poté se podíval na kamaráda, který dělal že spí. Marciello ztlumil hlas a začal se vyptávat, jestli se umím prát, radil mi, kam si dát peníze, a diktoval číslo na policii, že prý kdyby byly problémy se spáčem, tak mám volat. Vytáhl jsem kapesní nožík od kamaráda z Prahy a Marciellovi se rozzářily oči- „Výborně! Prostě ho dyžtak bodni, on dá pokoj.“ Celý zkoprnělý jsem si sedl, začal sepisovat závěť a přemýšlel, co bude dál. Nakonec jsem si sbalil svých pět švestek, sebral se a šel přes celou vesničku hledat si nocleh někde jinde. „Snad zítra přijede Havlík,“ protože kdyby šlo do tuhého, předhodím ho bezdomovcům jako oběť…
Den 6 - Janov
Do Janova jsme se vydali okolo druhé odpoledne, do té doby jsme byli plně zaměstnáni prohlídkou té šikmoty v Pise. Po hodině a půl mávání na auta nás to přestalo bavit a rozhodli jsme se tedy, že se na cestu rozdělíme. Zatímco já jsem do pěti minut po našem rozchodu chytnul auto až do centra
Janova, Fredy musel za celou cestu stopnout aut pět. Ve volném čase jsem hodnotil italská děvčata (v podstatě jsem seděl na náměstí a slintal, protože takové holky jsem snad ještě neviděl). Havlík dorazil v pět odpoledne, a po zkonzumování zmrzliny od všech zmrzlináren v centru z něj vypadlo - „Sehnal jsem nám nocleh, budeme spát v úschovně kajaků.“ V tu chvíli jsem si představil plechový kamrlík dva na dva metry, kde je narváno 10 kajaků a my že budeme spát u nich. Opak byl pravdou - posuďte z fotky sami. Tři pohovky, sprcha (!!!), kuchyňka a televize. To vše čtyřicet metrů od moře. Na takový luxus jsem zvyklý nebyl. Janov je nádherné město, ještě hezčí tu mají holky a pivo tu taky není špatný.
Den 14 - Barcelona!
Po včerejší zběsilé jízdě s prodavačem kuřat (200 po dálnici se slovy: „To je v pohodě, mám řidičák z Francie, policajti ze Španělska mi nemůžou vzít body.“) jsme konečně byli v Barceloně. Po krátké prohlídce města jsme vyrazili zpět na dálnici, že je čas začít se vracet zpět do naší rodné země. Po hodinovém stopu nám zastavil Francouz (jak jinak, Španělé nezastavují) a že nás vezme na dálnici. Anglicky teda moc neuměl, takže jsme se mu nějak pokusili vysvětlit, ať nás hodí na benzínku, někde na dálnici. Patnáct kilometrů za Barcou se naše auto přeřadí do pravého pruhu a sjede z dálnice. Kouknu se na Fredyho a ptám se: „Víš, že nejedeme po dálnici?“ A on: „Vím“ - „Víš, kam nás veze?“ - „Netuším“… Náš drahý vozka nás chtěl hodit na benzínku, která je ovšem pět kilometrů od dálnice v nějaké bohem zapomenuté pustině zvané Granolers. Nějak jsme mu vysvětlili, že tam opravdu nepotřebujeme, díky a nashle. Teď stopujeme u Granolers. Auta tu neznají, technologicky jsou na úrovni neandrtálce. Jsou rádi, když vesnicí projedou jednou za čtrnáct dní koně. Navíc to tu smrdí po exkrementech (skoro jako každá lokace, kde jsme
stopovali). Je to děs. Morálka je tak hluboko, že by ji ani bagrem nevyhrabali. S brekem sedíme u krajnice, zacpané nosy a hořekujeme, modlíme se ke všem známým bohům. Tak to ostatně bylo zatím každý den - buď je nálada skvělá, svět je super, miluju život, nebo si brečíme na ramena, v domnění, že nikdo nezastaví a že tam zůstaneme. Žádná nálada mezi těmito dvěma není.
Najednou zázrak! Auto zastavilo! Vylezla holčina, že každý rok stopuje, a že jsme první stopaři které může vzít. Jede se! Vyhodila nás kousek před Barcou, u mýtných bran. Což je super, stopa chytneme rychle. A opravdu, po dvaceti minutách tančení makareny u mýtných bran zastaví máma se dvěma dětmi. Z té po deseti minutách konverzace (taková ta klasická trapná konverzace, kterou vedeme s každým, kdo nás vezme, takže člověk už ten monolog zná nazpaměť) vypadlo, že školu přestala dělat v patnácti, a na otázku „A co jste dělala potom?“ suše odpověděla: „Milovala jsem heroin.“
28 29
zdroj: Tommy Rybecký
I toto léto se konalo čtrnáctidenní volejbalové soustředění v Bibione
pořádané SK Volejbalovou školou, ke které se tradičně připojil Beach Cup a GYBU pod vedením absolventa Filipa Foglara. Tentokrát jsem se také odhodlala a vyjela snad jako nejmladší účastník s hojnou partou plnou skvělých lidí.
Celý zájezd probíhal v příjemné atmosféře. Nikdo nebyl vázán na žádný program a veškeré aktivity byly dobrovolné. Příkladem budiž volejbalové tréninky, které se konaly dvakrát denně ve formě hry (či plácané) a snad nikdy jsme se nesešli všichni.
Když už jsem se dostala k volejbalu, nechci, abyste si mysleli, že zájezd se pořádá jen pro volejbalisty. Právě naopak. Mnoho z nás volejbal hrálo 3x za rok v hodinách tělocviku, a přece jen si Itálii užilo naplno, a to dokonce i na kurtech. Odpoledne se pořádaly hodinové tréninky pod vedením trenérů jak pro úplné začátečníky, tak pro zkušené hráče. A vše, co se za ty dva týdny naučili, mohli využít na závěrečných dvou turnajích o skvělé ceny. První pod názvem Bibione Beach
Cup se hrál ve smíšených dvojicích a každý si zahrál ve skupině podobné úrovně. Letošními vítězi se stali čerství absolventi David Mokoš a Ruby Pavoučková, kteří předvedli krásnou a napínavou hru (pomalu už ve tmě). Druhý turnaj se pro změnu rozdělil na pánský a dámský, který probíhal v podobném duchu.
Aby toho volejbalu už nebylo moc, užívali jsme si i jiných aktivit. Na jeden den jsme vyrazili do úchvatných Benátek nebo do Aquaparku, kde jsme vyčerpali poslední zbytky energie. I přímo v Bibione se dá najít spousta zajímavých míst. Šli jsme do místního Lunaparku, ve kterém se nacházely atrakce, které by podle mě ani neměli vyrábět. Natož aby někdo chtěl po lidech, aby za ně platili.
Jedna z mála věcí, která po návratu chybí opravdu všem, je skvělé italské jídlo. Nevím, čím to je, ale i když si v Itálii vaříte pokrmy sami, chutnají mnohem lépe než doma. Těstoviny, pizza, chobotničky, krevety, mušle, ryby, sýry, víno, dokonalá zmrzlina všech chutí (doporučuji příchuť Raffaello) a mnohé další tu chutná báječně. Především se osvědčily úterní trhy plné zralého
Itálie s Beach CupemAndy Lorenzová
sportovoce a také čerstvá rybárna, ve které se nenakupovalo zrovna v malém množství.
A naopak. Kdybych měla říct, co nikomu jistě neschází, tak to jsou komáři. Při západu slunce jakoby se každé zrnko písku přeměnilo v jednoho komára a vy jste nevěděli, jestli si všímat dřív jich nebo míče.
Všem bych chtěla tento zájezd doporučit. Je to skvělá akce, na které se seznámíte s úžasnými lidmi, zažijete pohodu, která po školním roce přijde vhod, a co k tomu dodat? Sluníčko, moře, sport, italská kuchyně… a ani večer není o zábavu nouze.
zdroj: Tommy Rybecký
O čem se mluvíaneb co nás čeká v nové sezóně GyBu ligy
Adam Kolář
La Rosaya podruhéPo téměř dvouleté pauze se do ligy vrací dva tradiční, avšak ne úplně úspěšné týmy. Poslední vystoupení Papayi skončilo vyloučením v soutěži, Rosol Juniors rovněž ani jedinkrát nedokázal vybojovat postup ze základní skupiny. Letos však oba celky postupové ambice mají. Navíc byly nalosovány do stejné skupiny a můžeme se tedy
těšit na souboj čerstvých sextánů. Mezi oběma kádry navíc panuje značná rivalita a aktéři z obou mužstev již nyní právě tento souboj netrpělivě vyhlížejí. Utkání těchto celků je na programu v pátém kole, nechme se překvapit, co vše bude v sázce. Je totiž poměrně možné, že se bude rozhodovat i o přímém postupu do čtvrtfinále, což by slibovalo hodně pikantní a vyhecovaný souboj.
30 31
Šéfredaktorka: Kristýna Hrdličková
Korektury: Kristýna Hrdličková
Grafické zpracování: Tommy Rybecký
Kontakt: [email protected]
Tisk: Point4Me, POINT CZ s.r.o.
Do nového školního roku vám přejeme, abyste si i přes množství domácích úkolů a písemek vždy našli čas na to, co vás baví a co
vás rozvíjí.
A děkujeme slečnám z 1.B za jejich vůbec první článek - vemte si z nich příklad a pište!
sportTyto dva týmy se naposledy setkaly
v sezoně 2012/13, kdy zápas opanovala Papaya.
Kdo zvítězí tentokrát?
Tradiční souboj růžových s ProfesoryKokosy na trávě nacházíme na mapě GyBu ligy pravidelně od roku 2006. Je to k neuvěření, ale opravdu je tomu tak. Mezitím se pochopitelně v kádru růžových vystřídala celá řada hráčů, tým však mezi studenty drží tradici vůbec nejdéle. Profesoři také rozhodně nejsou žádným nováčkem v soutěži. Svou premiéru zažili v roce 2009 a hrát budou i letos, jen pod mírně pozměněným názvem. V posledních čtyřech letech hráli růžoví hoši proti FC SRPŠ pokaždé a pokaždé odešli s prázdnou. Obzvlášť v posledních letech se ale jednalo o velmi vyrovnaná a pohledná utkání. Prolomí růžoví prokletí a vyšlápnou si letos na profesory, nebo oranžoví dokážou jako v minulých letech vyškolit své soky a opět budou slavit oni? Tento souboj sledujte v pátém kole základní skupiny A!
FC AC SK a kdo dál?V posledních letech o titul bojovaly kromě FC AC SK týmy jako FC Predators, Barclays United, Los Artilleros nebo FC SRPŠ. Z těchto velkoklubů ale už v soutěži působí pouze FC AC SK a FC SRPŠ. Profesoři však zdaleka nedisponují takovými kvalitami, jako tomu bylo v několika uplynulých sezónách, a bylo by poměrně překvapivé, kdyby oranžoví bojovali letos o zlaté medaile. Šanci tedy dostávají ostatní týmy a letošní sezóna bude hodně otevřená. Své budou chtít říci určitě hráči BK Almdudleru, kteří loni dokráčeli pro senzační čtvrté místo. Ještě o příčku výše skončila Natasha,
která ale přišla o svého nejlepšího hráče Matěje Čecha. Uvidíme také, jak se bude dařit Kokosům na trávě, kteří třikrát po sobě skončili pátí. Při výčtu medailových kandidátů bychom mohli jmenovat i mnohé další celky a skutečnost je taková, že slavit může až na pár výjimek téměř kdokoliv. Kdo jím tedy bude? To si musíme počkat do června.
Mladíci hlásí návrat, padne rekord?Psal se rok 2009, kdy pozdější medailisté z FC Brock nasázeli za 50 minut TJ Redbullu 2.C (jak napovídá název, jednalo se o sekundány) 62 branek! Nikdo mladší se do GyBu ligy až do letošního roku nepřihlásil. Až letos totiž přihlášku odevzdal tým FC Meloun, který je tvořen výhradně hráči z 1.A. Naskýtá se jedna velmi zajímavá paralela. V dresu Kokosů na trávě, kteří působí ve stejné skupině jako právě FC Meloun, působí celá řada hráčů z tehdejšího Redbullu. Pochopitelně ale už nejde o sekundány, ale rovnou o maturanty. Bylo by jistě velmi symbolické, kdyby nelichotivý zápis do historie právě ti samí fotbalisté opět přepsali. Nechme se ale překvapit, třeba se z nejmladšího týmu v historii vyklube celek plný fotbalistů, který bude pomýšlet na postup.
(Pozn. redakce: Článek naleznete také na internetových stránkách GyBu Ligy)
32
Gybu Arena11. října
GyBu Girls‘Challenge vol. 4
