Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Karoliny Světlé Vesnický román a prameny jeho problematikyAuthor(s): DUŠAN JEŘÁBEKSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 73, Čís. 4/5 (1949), pp. 187-193Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459607 .

Accessed: 11/06/2014 10:18

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.78.108.140 on Wed, 11 Jun 2014 10:18:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

187

DUŠAN JEŘÁBEK:

Karoliny Světlé Vesnický román a prameny jeho problematiky.*)

V pěti ještědských románech, vydaných v letech 1867-73, je nepochybně těžisko celé životní tvorby Karoliny Světlé. Ne snad proto, že by nebylo možno s hlediska literárně a esteticky kritického dát eventuelně přednost některé její kratší povídce před těmito romány, jejichž umělecké nedostatky jsou leckdy nápadné; ale proto, že pěti skladbami ze života a z prostředí ještědského zamířila (i když vždycky nedostřelila) myšlenkově nejvýš, pokoušejíc se nejen o zachycení a umělecké ztvárnění

nalézané duševní i folkloristické bohatosti lidu ještědského (úkol, který sama zdůrazňovala především), ale i o řešení problémů

životně, osobně a nakonec i nadosobně důležitých. Tři léta po vydání povídky „Lamač a jeho dítě" publikuje

K. Světlá v Květech 1867 svou první velkou ještědskou práci „Vesnický román" (sebr. sp. Ottových sv. III). Jak svědčí autorka sama v předmluvě, poskytla jí - jako tak často - i tento krát vnější fabuli ústní tradice lidu ještědského. „Není . . . změ něno než jméno muže v popředí stojícího. Již mnohá léta spočívá v zemi, ale dosud neuhasla upomínka naň. Ještě si o něm zhusta

vypravují občané, opakují si jeho výroky a nazývají jej příkla dem a vzorem". (III, 7.) Vypravovaný příběh udál se v Ještědě v prvých letech minulého století; datace časová má ostatně vý znam jen vnější. Syn chudé a mravně přísné vdovy Antoš Jirovec je vlákán mnohem starší rychtářkou do nešťastného manželství.

Před svárlivou a chorobně žárlivou ženou utíká se к lásce obě

tavé a čisté Sylvy, až konečně se i rozhodne zrušit nemožný man

želský svazek a oženit se se Sylvou; oba ovšem by museli vy stoupit z církve a odstěhovat se přes hranice do Ochranova, kde

jedině by mohli začít nový šťastný život. Antošovo rozhodnutí

zvrátí však v pathetické vrcholné scéně románu matka, útočící

důvody mravními, náboženskými a vítězící nakonec poukazem na památku otcovu, jehož hrob by byl Antošovým činem zne

uctěn a vydán každému v plen. Současně a nezávisle se odehrává

jiná scéna dramatu na lesní křižovatce, kde rychtářka s pomocí

magických prostředků proklíná Antoše. Aby kletbu odvrátila, Sylva se Antoše zříká, a dodržuje slib i tehdy, když pološílená rychtářka umře. Duševně zlomený Antoš následuje ji zanedlouho, Sylva se pohřbí v klášteře, dva mladé životy jsou zničeny, zato však morálním požadavkům světa i církve к uspokojení staré

Jirovcové učiněno zadost.

Nebyly to jistě pohnutky náhodné, které přiměly K. Světlou, * Zkrácená kapitola z rukopisné monografie,,Karolina Světlá, básnířka

kraje ještědského".

This content downloaded from 195.78.108.140 on Wed, 11 Jun 2014 10:18:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

188 Dušan Jeřábek:

že к uměleckému ztvárnění zvolila si tento příběh -

dějově po

daný (prý) věrně podle doslechu. Čím ji však lákal, a oč jí vůbec

„Vesnickým románem" šlo? Začneme nikoli nejdůležitějším: Světlá chtěla české veřejnosti připomenout neprávem opomí

jené Ještědsko, krajní výspu češství, jež jen namáhavě odolává německému náporu. Učinila tak výslovně v předmluvě к „Ves nickému románu", jejíchž několik stránek je plno poesie a smutku nad ohroženým češstvím i valem se tratící svérázností lidu ještěd ského: „... a přec se statečně držíš, Ještěde! Od věků bráníš

cizinci cestu přes lesnatý hřbet к srdci svému, kde chováš lásky

plně rodné děti svoje. Vztyčily si tam maják, spanilou ves Svět lou. Zdaleka vítá bílý kostelíček její poutníka a zvěstuje mu, ještě tu že se modlí a zpívá Čech, za horami že je již proň cizina. Nedej se mýlit nevděčnosti tou, Ještěde, a zůstaň nám navždy hradbou!

Kéž by i v tobě, kostelíčku světelský, nikdy nedozněl ni český zpěv ni modlitba česká, aby oko věrné, hledající tě na obzoru co

posledního na severu strážce národnosti naší, nikdy od tebe ža

lostně odvrátit se nemuselo!" (III, 6.) A níže: „Obecným pokro kem a zmáhající se osvětou pozbyl však i Ještěd, jako mnohá jiná krajina, značně co do původnosti. Zapuzeny jsou pověry škodlivé i předsudky nejapné, ale zároveň tím setřeny nejjemnější barvi tost a nejzajímavější rysy s fysiognomie lidu. Lidumil plesá, ale básník tesklivě pohlíží, jak zapadává slunce dávné poesie na obzoru národa našeho, i spěchá, by pérem svým zachytil ještě

aspoň několik zlatých nití starobylé řízy, z níž se svléká duše lidu českého, by se přioděla nachovým pláštěm nových, volných myšlenek." (III, 6, 7.) Je tedy zřejmý - kromě snah vlastenec

kých - i druhý záměr autorčin: v charakteristickém příběhu ze života ještědského lidu zachovat pro budoucnost aspoň zlomek

jeho mizejícího svérázu folkloristického, bohatství duševního i zvláštnosti povahové. Ale kromě těchto cílů objektivních měla

K. Světlá nepochybně i při tvorbě „Vesnického románu" také záměr třetí, nejméně stejně významný, byť nepřiznaný, byť snad

i neuvědomělý. Byl to záměr subjektivní, byl to její nejsoukro mější, takřka životní problém: vyřešit konflikt lásky a povin nosti, vyřešit otázku morálky jedince ve společnosti, přivodit náraz osobního štěstí člověkova na hradbu veřejného mínění

a rázně, třeba bolestně se mezi nimi rozhodnout. V tomto směru

je „Vesnický román" jednou z nejzajímavějších problémových prací Světlé, byť i, jak uvidíme, problém a konflikt spisovatelka nevyřešila, jen tragicky, ba až křečovitě a sebetrýznivě jej na ostří nože vyhranila.

Dramatická osnova „Vesnického románu" je dána čtyřmi hlavními postavami děje; na rozdíl od většiny ostatních prací Světlé je hrdinou a obětovaným tohoto příběhu muž, nikoli žena.

Ty čtyři hlavní postavy jsou Antoš Jírovec, mlynářka, stará Jirovcová a Sylva. Prozkoumáním jejich vzájemného vztahu

This content downloaded from 195.78.108.140 on Wed, 11 Jun 2014 10:18:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Karoliny Světlé Vesnický román a prameny jeho problematiky. 189

a motivace jejich jednání odkryjeme zároveň myšlenkové jádro, z něhož vyrostlo celé toto umělecké dílo. Především tedy si všim

něme vztahu Antoše a matky. Antoš ji miluje naprosto bez

výhradně. Veden jejím příkladem stane se charakterově a mravriě

dokonalým mužem, ba dokonce - vlivem matčiným -

nepostrádá sklonu к mravní přepjatosti1. Mravní neústupnost Jirovcové

motivuje autorka jejím hlubokým přesvědčením náboženským, naprostou podřízeností božím zákonům. Ovdověvši v mládí, od

mítá všechny nabízející se nápadníky: „U mne jest hanbou,

pozná-li žena za živobytí svého dva manžele po sobě. Nevím věru,

jak bych jednou předstoupila před Boha, kdybych se každou rukou držela muže jiného!" (III, 11.) A co víc, odmítá i hocha, jehož za svobodna upřímně milovala, a jehož miluje stále: „Ne božtík si toho ode mne nezasloužil, aby říkalo dítě jeho cizímu člověku ,otče', pro mne nezpronevěří se hoch můj vlastnímu tatí

kovi v hrobě." (III, 12.) Tento motiv celého příštího jednání matky Jirovcové, motiv autorkou jen jakoby mimochodem zmí

něný, jakoby jen charakterisační, zaslouží zvláštní pozornosti. Právě jím, tuším, pootevírá se nám úzký, ale dostatečný průhled do nejsubjektivnějších myšlenkových a citových základů, z nichž vyrostl „Vesnický román" K. Světlé. Motiv potlačené lásky Antošovy matky, obětování citu ve jménu vyššího zákona, mo

rálky, není-liž toto životní problém básnířčin - v malém? A tu celá problematika „Vesnického románu" dostává nové a jasnější osvětlení. Stará Jirovcová -

byť v pozadí -

je hybatelkou drama

tického děje; především hybatelkou jednání postavy hlavní, svého syna Antoše, bytosti ušlechtilé, ale celkem pasivní. To, co utvářelo její přesvědčení, z čeho vyvěraly její zásady i její puri tánství, její neústupnost v otázce manželské věrnosti - to vše, troufám si tvrdit, nepramenilo z neochvějné jistoty a pocitu naprosté správnosti jejích zásad mravních, ale naopak z tragické narušenosti této někdejší jistoty. Vžité zásady tradiční mo rálky dostaly se u ní v mládí do konfliktu s živým a silným citem

milostným. Tento konflikt vyřešila tehdy potlačením citu ve

jménu náboženské a veřejné mravnosti. Ověřivši si s její pomocí nesčetněkrát svoje rozhodnutí rozumově, nedokázala ověřit si je

stejně přesvědčivě citově. „Abys nemusil říkat cizímu člověku ,otče' a abych neporušila muži svému věrnost v hrobě, zamítla

jsem toho, jehož jsem více milovala než otce tvého2,

ponejprv dnes se ti z toho vyznávám"3, praví matka Antošovi

1 Když matka varuje chlapce Antoše před krádeží ovoce, к niž je sváděn

kamarády, ukazuje mu na hladinu rybníka: „Pamatuj si dobře tuto vodu, abys věděl, kde mne máš hledat, až se dovím, že přezdívají lidé synu mému

zlodějů." A „od tohoto večera vzal si Antoš ovoce v takovou ošklivost, že nemohl žádného požívati . . . Šel-li náhodou okolo jabloně, zbledl jako křída." (III, 16.)

2 Podtrženo mnou. 3 III, 217.

This content downloaded from 195.78.108.140 on Wed, 11 Jun 2014 10:18:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

190 Dušan Jeřábek:

v samém závěru a vyvrcholení tragedie. Ve stálé snaze přesvědčit sebe samu o nevyhnutelnosti podřízení citů osobních zásadám

mravním, o vyhlazení zbytku hlodajících pochyb, lítosti nad zmařením soukromého štěstí . . . přehlušuje Jirovcová hlas citu

synova (tak jako kdysi hlas citu svého) důrazným poukazem na

„právo", „zvyk", „křesťanskou ctnost". „Nemusíme právě šidit

a přec můžeme velmi hřešit a velké dát pohoršení jiným. Ty si bereš proti právu a zvyku ženu, poněvadž se ti líbí, a děti tvoje vezmou, příkladem tím svedeny, proti právu a zvyku někde kus

zlata, také, že se jim líbí. . . Musí být něco vyššího nad námi než hříšná vůle naše, zmítající se jako třtina nad vodou, musí být něco stálejšího a světějšího, na čem stojí svět; ctností to nazývá křesťan a toho se musíme držet stůj co stůj, jeden jako druhý, jinak se s námi propadne do hlubin hříchů."4 Kdyby tato žena, vystavěvší na těchto strohých zásadách celý svůj duševní

i vnější život, připustila snad svůj omyl, celá její někdejší oběť ukázala by se zbytečnou, celá její duševní základna - dosud pevně, byť s dávkou sebezapírání udržovaná -

by se zbortila.

Proti staré Jirovcové, jež -

patrně pro pevnost a přísnost

rysů, jimiž je vykreslena - připadala T. Novákové podobna antické soše, stojí jako dějově hlavní postava její syn Antoš. Jeho problematika je myšlenkově, povahově i umělecky daleko méně složitá. I on je jedním z těch mužských typů K. Světlé, jimž pravý mužný živel scházel, jež Neruda (vytýkaje Světlé

neschopnost dát se proniknout živlem mužským) nazýval „pa

náky". Je to člověk nadaný sice (autorkou) vší dokonalostí a mravní bezúhonností, přitom však - a snad právě tím -

typ zcela trpný, který od počátku až do konce je ve svém jednání

vždy posunován silnější vůlí a osobností jiných, vesměs žen.

V dětství veden zcela bezvýhradně matkou; v chlapectví a jinoš ství determinován ve své vůli i životně významných počinech a rozhodnutích jednak matkou, jednak ženou (všimněme si, že se

žení z vůle mlynářčiny, neruší napolo vynucené slovo z vůle

matčiny); podléhá nakrátko citu к Sylvě, aby se ho vzdal -

s celým svým životním štěstím - opět z naprosté vůle matčiny,

již plní bez vnitřního přesvědčení, daje se zviklat ne tak důvody mravními a náboženskými, jako konvenčními: dá zvítězit nad svou láskou tradiční morálce, tradičnímu předsudku, uvědomuje si přitom jeho nesmyslnost, jeho absurdnost - a snad i svou sla bost vůči němu i vůči matce. „Poslyšte mne, matko, . . . je-li to ctností, co konám teď, a má-li svět stát na takovém právu, nechť

se s námi raději propadne do těch hlubin, jichž se děsíte, je uvnitř

shnilý a na povrchu poblázněný - nebude ho škoda a nás -

teprv ne . . ." (III, 222, 223.)

Povahově nejpříbuznější je Antošovi Sylva. Ačkoli na první pohled nemá daleko к největším hrdinkám K. Světlé - Anežce,

4 III, 217.

This content downloaded from 195.78.108.140 on Wed, 11 Jun 2014 10:18:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Karoliny Světlé Vesnický román a prameny jeho problematiky. 191

Rozičce, Dorotce, Evičce, Frantině - přec není z jejich rodu. Ty

všechny byly schopny oběti, avšak oběti ve jménu své lásky a pro její spásu; a ničí-li přesto svou lásku, svůj cit, jako Fran tina, děje se tak v zájmu skutečné a objektivní morálky, v zájmu lidské společnosti. Ne tak Sylva; i ona je sice připravena nést pohrdání spoluobčanů, bídu hmotnou atd., ale podléhá na

konec zcela podobně jako Antoš nikoli imperativu skutečné mo

rálky, zájmu veřejného, příkazu vlastního svědomí - nýbrž tra

dičnímu předsudku, ba pověře. Psychologicky je to ovšem zcela věrohodné (a motivicky podložené lépe než jednání Antošovo), o Sylvině hrdinství nás však autorka nepřesvědčila. Mravní

katliarse, jediný rozumný důvod oběti, tu chybí. Proti světlým, ale povahově slabým postavám Antoše a Sylvy

stojí pevná, výrazně kreslená rychtářka, žena Antošova. Jak

silou a rázovitostí svého charakteru, třeba nedobrého, tak nelite

rátskou ryzí životností, jíž je autorkou šťastně nadána, patří po stava rychtářčina po bok staré Jirovcové. Má nadto ještě před nost u postav K. Světlé dosti vzácnou; není vylíčena jedno

barevně, není - jako Jirovcová -

postavena na scénu už hotová,

nýbrž se duševně zcela věrohodně a zdůvodněně přeměňuje a vy

víjí. Zprvu dobrosrdečná a sympatická mění se přibývajícími lety v zatrpklou, ba zlou ženu - snad, řekli bychom, vzhledem к bez

důvodnosti jejích podezření až příliš zlou; okamžik, kdy opouští své nemocné děti ze strachu před nákazou, je zkonstruován bez

dostatečné psychologické pravděpodobnosti, jen s tímzámě rem, aby podepřel motivaci Antošova definitivního odtržení odženy.

Řekli jsme už výše, že hlavní snahou autorky „Vesnického románu" bylo řešení otázky morálky jedince ve společnosti, hle dání východiska z konfliktu lásky a imperativu povinnosti. Víme z rozboru psychologických pohnutek jednání staré Jirov

cové, o jak prudce osobní problémy Karolíně Světlé jejím romá nem šlo. I ona - v době vzniku díla jen něco málo let po roz

chodu s milovaným a přece odmítnutým druhem - i ona, jako nešťastná Jirovcová, prožívala těžké duševní rozpory. Manžel

ství, napovrch šťastné, nechávalo ji intelektuálně, duševně i citově

napolo vyhladovělou. Není pochyby, že myšlenka na Nerudu a na

možnost plného štěstí soukromého, jež tak bolestně, byť roz

hodně odmítla, žila v ní, jakkoli se jí bránila, stále. V takovém kvasu a neklidu mysli sáhla po nabídnuvší se látce vesnického

příběhu, aby z něho učinila svůj příběh osobní. Všechny svoje pochybnosti, všechny své rozpory vložila do postav, jež vytvořila, obtíživši je problémy, jež konec konců ve „Vesnickém románu"

nevyřešila. Toto konstatování je zdánlivě totožné se zjištěním L. Čecha, který rovněž dochází ve své monografii o K. Světlé

к názoru, že Světlá problémy neřeší, nýbrž jen vnějškově, ná hodně je ukončuje; Čech to dokládá právě příkladem z „Vesnic kého románu", kde Světlá tímto nedostatečným, náhodným způ

This content downloaded from 195.78.108.140 on Wed, 11 Jun 2014 10:18:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

192 Dušan Jeřábek:

sobem prý „rozlušťuje" palčivou sociální otázku manželství. Tato Čechova výtka plyne ovšem ze zřejmého nedorozumění:

Světlé přec v příběhu Sylvy a Antoše naprosto nešlo o problém sociální a manželský - nejvýše snad jen v druhé, třetí řaděl Tě žisko příběhu je - zcela podobně jako ve „Skalákovi" či „Fran tině", kde otázka manželská vůbec nepřichází v úvahu - v pro blému milostně etickém; to, že mravním závazkem je právě pouto

manželské, není rozhodné (ve „Frantině" je jím zákon, právní řád, v „Lamači" vůle rodičů - mravní moment má přitom stejnou

hodnotu). Mám proto nedostatečné řešení otázky etické, nikoliv sociální či jiné, na mysli. Toho řešení tu není prostě proto, že roz

hodnutím, lépe ukončením milostně mravního konfliktu ne

vznikla ani nebyla zachráněna žádná etická hodnota; Antoš pod lehne důvodům tradičních předsudků, Sylva strachu z pověry, a vše jen proto, aby zůstal zachován manželský svazek, postrá

dající sám jakékoliv citové (a tudíž etické) náplně. Uvědomíme-li si toto: je možno ještě pochybovat o hluboké osobní problematice tohoto díla? Počítajíce s ní pronikneme až к zdánlivě nepocho pitelné logice příběhu: Světlá, prožívající v době vzniku „Ves nického románu" jednu ze svých duševních krisí, nevyrovnána a nesmířena ještě zcela po události s Nerudou, nedořešivši ještě svůj milostný a mravní problém sama v sobě, nemohla jej vy řešit ani literárně. Snad možno si vysvětlit tehdejší duševní stav básnířčin jakousi vzpourou citu proti rozumu (rozpor, který nám

není u Světlé nový), proti rozumu a morálce, jejímž jménem po

přela a odmítla možné štěstí osobní. Ve svých vlastních sebe

trýznivých pochybnostech degradovala mravní pohnutky, jež ji vedly к rozchodu s Nerudou, a jež nebyly prosty skutečné

mravnosti, na pouhé mravní předsudky. Nebudeme nyní sou

hlasit s A. Novákem, pozastavuje-li se nad „mravním absolut

nem", к němuž autorka dospívá, a praví-li: „Předsudky povyšuje

(Světlá) na axiómata, aby mohla nejušlechtilejší srdce pro ně vědomě vykrvácet. . . Osud básnířky, odhodivší vlastní štěstí, má se stát mravním prototypem! Ocitáme se v oblasti mravního

absolutna, v němž tuhne krev ..." (Myšlenky a spisovatelé, str.

100.) Nikolik tak; kladla-li - ne bezdůvodně - jako mravní proto typ Rozičku, Anežku, Frantinu, Evu, nekladly tak, jak vyvozuji ze všeho, co řečeno výše, Sylvu ani Antoše; jejich tragedie jeví se mi jako protest proti zákonům morálního řádu společnosti, nikoli jako příklad! Či odůvodnili bychom jinak zdůrazněnou

nesmyslnost oběti dvou mladých lidí? Bude se snad zdát, že celý tento výklad problematiky „Ves

nického románu" je založen na hledisku příliš psychologisujícím, na přílišném zdůraznění prvků subjektivních. Snažil jsem se do kázat, že oprávněně, že jiným způsobem problematiku „Vesnic kého románu" nelze vůbec pochopit. Námitka, že Světlá prostě podala příběh tak, jak jej slyšela, neobstojí - i když autorka, za

This content downloaded from 195.78.108.140 on Wed, 11 Jun 2014 10:18:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Karoliny Světlé Vesnický román a prameny jeho problematiky. 193

kládající si na své objektivitě, v předmluvě tak praví. A i kdyby konečně Světlá vskutku právě takto byla svůj příběh vyslechla v horách: co by jí bylo bránilo, co by ji vedlo к tomu, aby ona -

hlasatelka mravní očisty - nemotivovala důvody skutečné mrav

nosti oběť Antoše a Sylvy, nedala jí morální raison ďétre? „Ves nický román" jeví se mi tudíž jako výkyv z vnitřní linie hlavních

autorčiných děl s thematikou mesianistickou.Výkyv ostatně umě

lecky velmi vděčný. Tón vášnivého protestu, pronikající celé dílo, dal mu myšlenkovou a komposiční sevřenost, dramatickou pád

nost, nezdržovanou obvyklými retardačními episodami ani dějo vými pásmy pobočnými. Dramatický charakter díla, zvláště

některých jeho vrcholných scén, je nápadný: takový počáteční

dialog mezi Antošem a Sylvou, či závěrečný rozhovor Antoše

a matky mohl by být psán pro jeviště. Jeho údernost, úspornost a dynamičnost je u epičky Světlé až překvapující. Lze si ji vy světlit opět jen vášnivým zaujetím citovým, jež v tomto pří padě probudilo ve Světlé schopnosti, jichž jindy tak nedostatečně využívala - schopnosti dramatické zkratky, nápovědi, zámlky. A z toho už plyne, že i její postavy jsou nadány skutečným, bá

snicky zmocněným životem; přesto, že ideje, za něž bojují, bo lesti, jimiž trpí, jsou poznamenány subjektivitou autorčinou, přec jen povahy jejich nesou zřetelné znaky svého prostředí. Horalská tvrdost Jirovcové a mlynářky, něžnost Sylvina, méně už

měkkost Antošova zdají se přesvědčivě vyrůstat z půdy ještěd ské. Zcela typická je pak vpravdě pohanská pověrčivost, jíž je proniknuta křesťanská zbožnost horalů: pověrčivost, víra

v kouzla a čáry způsobí tu smrt rychtářčinu, vynutí oběť Sylvinu, částečně i Antošovu. Zajímavý je přitom kladný, ba až vřelý vztah Ještědských к Žitavě (tehdy ještě slovanské) а к obci ochranovské, již navštěvovali pravidelně, přemítajíce o zvlášt nostech, ba i přednostech „arciberanského" zřízení. Sympatie

autorčiny к Ochranovským jsou zřejmý z rozhovoru Antoše,

Sylvy a Jirovcové, kde oba mladí dokazují spravedlnost a doko

nalost ochranovské organisace společenské. —

Kupodivu značně

je v románě zanedbán prvek krajinný. Funkce přírody je bez

prostředně zřejmá jen v překrásné scéně štědrovečerní, kdy se

Antoš vrací po letech domů - do chýše matčiny, a kdy velebný mír horské přírody je obrazem jeho míru a štěstí vnitřního.

„Vesnický román" je plodem pohnutých let bolestného ne

klidu duše, trýznivých rozporů v srdci i mysli mladé ženy-bá snířky. Je-li pravda, že velká umělecká díla se rodí z bolesti, pak „Vesnický román" je toho důkazem. Prudká inspirace osobní

problematiky dala tomuto dílu vnitřní žár, který z něho dodnes

nevyprchal. „Vesnický román" zůstává i nám, dědicům tak málo kterého rozporu, málokterého problému Karoliny Světlé, památ níkem čisté ženské duše svého věku a důkazem nevšedního, oso

bitě rozvinutého talentu básnického.

Listy filologické 73 (1949) 13

This content downloaded from 195.78.108.140 on Wed, 11 Jun 2014 10:18:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions