Grafi ka: Alexandra Tycová (alex.tycova@seznam.cz)Redakce programu: Milan ŠotekFotografi e: Kláry Klepáčkové z letošního Oktoberfestu, kam se inscenační tým vypravil 23. září 2009.

Divadlo DISK tel. 234 244 253Karlova 26 tel./zázn.: 234 244 254116 65 Praha 1 disk@divadlodisk.cz

www.divadlodisk.cz

KAZIMÍR A KAROLÍNA

Ödön von Horváth

Ödön von Horváth: KAZIMÍR A KAROLÍNA

„Chtěla jsem si vlastně jenom koupit zmrzlinu – ale pak letěla nad náma vzducholoď a já jsem se svezla na horské dráze.“

Osoby a obsazení:

KAZIMÍR Jiří Suchý z TáboraKAROLÍNA Hana Marie MarouškováSCHÜRZINGER Ivan DejmalFRANC MERKL Igor OrozovičJEHO ERNA Anežka RusevováRAUCH Ivan LuptákSPEER Tomáš KlusELA Nikola BartošováMARIE Marie ŠtípkováVYVOLAVAČ Klára KlepáčkováLILIPUTÁN, POLICEJNÍ ÚŘEDNÍK Petr Borovec j.h.*JUANITA / ČÍŠNICE Ivana Krmíčková j.h. / Adéla Petřeková j.h.MUŽ S BULDOČÍ HLAVOU, SANITÁŘ Tomáš Vaněk j.h.ZMRZLINÁŘ, LÉKAŘ Michal Švarc j.h.SIAMSKÁ DVOJČATA Gabriela Nosková j.h. a Simona Nosková j.h.

* jako hosté se představí studenti 2. a 3. ročníku herectví KČD DAMU

Překlad: Josef BalvínRežie: Mikoláš TycDramaturgie: Milan ŠotekScéna: Eufrasio Lucena-MuñozKostýmy: Petra KrčmářováLight design: Eufrasio Lucena-Muñoz, Šimon KočíProdukce: Josef Balous, Lukáš Grüner, Jolana TeuberováPohybová spolupráce: Jiří Bilbo Reidinger, Hana VašákováHudební spolupráce: Vratislav Šrámek, Eduard Klezla

Pedagogické vedení inscenace:

Mgr. Milan Schejbal (vedoucí ročníku, režie), doc. MgA. Zuzana Sílová, Ph.D. (dramaturgie), Mgr. Michal Pavlata (herectví), Mgr. Eva Spoustová (jevištní mluva), prof. MgA. Jan Dušek (scénografi e), prof. Jana Zbořilová (kostýmy), doc. PhDr. Jan Dvořák (produkce)

poděkování: Jan Burian, Daniel Hrbek, Jan Hančil, Taťána Horáková, Lada Firchová, Šimon Kočí, Jan Veselý, Karel Basák a dílnám a technikům divadla DISK.

Druhá inscenace absolventského ročníku 2009/2010

katedry činoherního divadla DAMU

Premiéra 6. listopadu 2009 od 19.30 hodin v divadle DISK

Ödön von Horváth: KAZIMÍR A KAROLÍNA

„Chtěla jsem si vlastně jenom koupit zmrzlinu – ale pak letěla nad náma vzducholoď a já jsem se svezla na horské dráze.“

Osoby a obsazení:

KAZIMÍR Jiří Suchý z TáboraKAROLÍNA Hana Marie MarouškováSCHÜRZINGER Ivan DejmalFRANC MERKL Igor OrozovičJEHO ERNA Anežka RusevováRAUCH Ivan LuptákSPEER Tomáš KlusELA Nikola BartošováMARIE Marie ŠtípkováVYVOLAVAČ Klára KlepáčkováLILIPUTÁN, POLICEJNÍ ÚŘEDNÍK Petr Borovec j.h.*JUANITA / ČÍŠNICE Ivana Krmíčková j.h. / Adéla Petřeková j.h.MUŽ S BULDOČÍ HLAVOU, SANITÁŘ Tomáš Vaněk j.h.ZMRZLINÁŘ, LÉKAŘ Michal Švarc j.h.SIAMSKÁ DVOJČATA Gabriela Nosková j.h. a Simona Nosková j.h.

* jako hosté se představí studenti 2. a 3. ročníku herectví KČD DAMU

Překlad: Josef BalvínRežie: Mikoláš TycDramaturgie: Milan ŠotekScéna: Eufrasio Lucena-MuñozKostýmy: Petra KrčmářováLight design: Eufrasio Lucena-Muñoz, Šimon KočíProdukce: Josef Balous, Lukáš Grüner, Jolana TeuberováPohybová spolupráce: Jiří Bilbo Reidinger, Hana VašákováHudební spolupráce: Vratislav Šrámek, Eduard Klezla

Pedagogické vedení inscenace:

Mgr. Milan Schejbal (vedoucí ročníku, režie), doc. MgA. Zuzana Sílová, Ph.D. (dramaturgie), Mgr. Michal Pavlata (herectví), Mgr. Eva Spoustová (jevištní mluva), prof. MgA. Jan Dušek (scénografi e), prof. Jana Zbořilová (kostýmy), doc. PhDr. Jan Dvořák (produkce)

poděkování: Jan Burian, Daniel Hrbek, Jan Hančil, Taťána Horáková, Lada Firchová, Šimon Kočí, Jan Veselý, Karel Basák a dílnám a technikům divadla DISK.

Druhá inscenace absolventského ročníku 2009/2010

katedry činoherního divadla DAMU

Premiéra 6. listopadu 2009 od 19.30 hodin v divadle DISK

Ödön von Horváth (9. 12. 1901 – 1. 6. 1938),

rakouský dramatik, prozaik a scenárista, se narodil poblíž Fiume (dnešní chor-vatská Rijeka) v rodině s maďarskými i českými kořeny. Otec Edmund – odtud orientálně vyhlížející maďarská obdoba jména – pracoval v diplomatických službách. Proto rodina v poměrně krátkém čase vystřídá Bělehrad, Budapešť, Mnichov, Bratislavu, Vídeň. Tento pocit „muže bez vlasti“ byl důvodem, proč zůstal imunním vůči nacionalistickým ideologiím. Od roku 1923 žil převážně v Berlíně, kde napsal své moderní varianty „vídeňských lidových her“: Povídky z Vídeňského lesa (1930), Kazimír a Karolína (1931) a Víra, naděje, láska (1932). Z díla prozaického uveďme románový cyklus Století ryb. Na návrh přítele Carla Zuckmayera obdrží roku 1931 Kleistovu cenu za literaturu. O rok později již SA-manni prohledávají dům Horváthových rodičů v Murnau a jeho knihy jsou páleny na Královském náměstí v Mnichově. Třebaže jsou jeho hry v Německu zakázány, významnou inscenační tradici zakládají ve stále ještě demokratickém Československu roku 1937: premiéra Figarova ro-zvodu v pražském (Horváth zhlédne jednu z posledních zkoušek) a Soudného dne v ostravském Německém divadle. Po anšlusu Rakouska emigruje přes Itálii a Nizozemí do Paříže a chystá se pokračovat do USA. V Cinéma Marignan zhlédne Disneyovu Sněhurku a sedm trpaslíků a když se po Champs Élysées vrací do hotelu, překvapí jej prudká bouřka. Horváth se skryje pod kaštanem a ulomená větev mu roztříští lebku. Smrt jako vystřižená z jeho her – fatálnost události kontrastuje s příběhem „brakového čtiva“. Horváth je dnes pohřben ve Vídni.

Středoevropská metafora o světě v krizi

Než se zvedne opona, nechá Horváthzaznít slavnostní ouverturou, která odkazuje k barevnému světu sing-spielu či operety. Také následné víření bubnů a výkřiky „Bravo! Hurá! Velkolepé!“ jako by prodchl étos velké francouzské opery. Ironické uchopení je zde nezpochybnitelné, a to přesně v duchu liliputánova (!) „kam až jsme to my lidé dotáhli“. Připomeňme, že tradice Oktoberfestu sahá až k oslavám sňatku korunního prince Ludvíka s Terezou Sasko-Hild-burghausenskou roku 1810. Trefné pozadí pro půtky dvou snoubenců o sto dvacet let později! Horváth nás pompézně uvede do světa v krizi (nejen hospodářské), do světa defor-mované fysis i psýché.

Nepřestává mne dráždit rozdílný charakter prvních dvou scén, jež tvoří bezezbytku scénické poznámky.

Zatímco z první na mne mocně sálá apel po zdivadelnění (půjde o svět za oponou!), druhá zase svým důrazem na detail („černoušek s odulými rty“) připomene filmový scénář. Iluzivní obraz v antiiluzivním rámu!

Popis dějiště, který by u Langera odříkal Muž před oponou, tu však neslouží jen pro vykreslení atmosféry. Fakt, že se nacházíme „hned za ves-nicí“, patří k významným motivům hry. Často budeme spíš na periferii než v samotném středu pouťového dění (tj. postávat opodál, sedat si stranou).

Ödön von Horváth (9. 12. 1901 – 1. 6. 1938),

rakouský dramatik, prozaik a scenárista, se narodil poblíž Fiume (dnešní chor-vatská Rijeka) v rodině s maďarskými i českými kořeny. Otec Edmund – odtud orientálně vyhlížející maďarská obdoba jména – pracoval v diplomatických službách. Proto rodina v poměrně krátkém čase vystřídá Bělehrad, Budapešť, Mnichov, Bratislavu, Vídeň. Tento pocit „muže bez vlasti“ byl důvodem, proč zůstal imunním vůči nacionalistickým ideologiím. Od roku 1923 žil převážně v Berlíně, kde napsal své moderní varianty „vídeňských lidových her“: Povídky z Vídeňského lesa (1930), Kazimír a Karolína (1931) a Víra, naděje, láska (1932). Z díla prozaického uveďme románový cyklus Století ryb. Na návrh přítele Carla Zuckmayera obdrží roku 1931 Kleistovu cenu za literaturu. O rok později již SA-manni prohledávají dům Horváthových rodičů v Murnau a jeho knihy jsou páleny na Královském náměstí v Mnichově. Třebaže jsou jeho hry v Německu zakázány, významnou inscenační tradici zakládají ve stále ještě demokratickém Československu roku 1937: premiéra Figarova ro-zvodu v pražském (Horváth zhlédne jednu z posledních zkoušek) a Soudného dne v ostravském Německém divadle. Po anšlusu Rakouska emigruje přes Itálii a Nizozemí do Paříže a chystá se pokračovat do USA. V Cinéma Marignan zhlédne Disneyovu Sněhurku a sedm trpaslíků a když se po Champs Élysées vrací do hotelu, překvapí jej prudká bouřka. Horváth se skryje pod kaštanem a ulomená větev mu roztříští lebku. Smrt jako vystřižená z jeho her – fatálnost události kontrastuje s příběhem „brakového čtiva“. Horváth je dnes pohřben ve Vídni.

Středoevropská metafora o světě v krizi

Než se zvedne opona, nechá Horváthzaznít slavnostní ouverturou, která odkazuje k barevnému světu sing-spielu či operety. Také následné víření bubnů a výkřiky „Bravo! Hurá! Velkolepé!“ jako by prodchl étos velké francouzské opery. Ironické uchopení je zde nezpochybnitelné, a to přesně v duchu liliputánova (!) „kam až jsme to my lidé dotáhli“. Připomeňme, že tradice Oktoberfestu sahá až k oslavám sňatku korunního prince Ludvíka s Terezou Sasko-Hild-burghausenskou roku 1810. Trefné pozadí pro půtky dvou snoubenců o sto dvacet let později! Horváth nás pompézně uvede do světa v krizi (nejen hospodářské), do světa defor-mované fysis i psýché.

Nepřestává mne dráždit rozdílný charakter prvních dvou scén, jež tvoří bezezbytku scénické poznámky.

Zatímco z první na mne mocně sálá apel po zdivadelnění (půjde o svět za oponou!), druhá zase svým důrazem na detail („černoušek s odulými rty“) připomene filmový scénář. Iluzivní obraz v antiiluzivním rámu!

Popis dějiště, který by u Langera odříkal Muž před oponou, tu však neslouží jen pro vykreslení atmosféry. Fakt, že se nacházíme „hned za ves-nicí“, patří k významným motivům hry. Často budeme spíš na periferii než v samotném středu pouťového dění (tj. postávat opodál, sedat si stranou).

A když už navštívíme přeplněný stan u zrůd, vyřítí se pochvíli osazenstvo ven za zepelínem. „Život“ je jinde.

Odstředivě nepracuje Horváth jen s prostorem, ale zrovna tak s časem. Kazimír a Karolína se odehrává na sklonku dne („Je už pozdní odpoledne“) i roku (Říjnová pouť). Dále na sklonku dvou vztahů a – aniž by autor věděl – na sklonku meziválečného světa. Právě události konce třicátých let potvrdily, jak přesně volil meta-foru stupňující se celospolečenské agrese.

„Nad loukou se právě v nepatrné výšce vznáší vzducholoď“ – ano, to ona je rozbuškou všeho a hlavní atrakcí první scény! Nebýt Kazimíra siloměr zeje prázdnotou. Let vzducholodi nejenže vyměřuje průběh děje do přestávky, ale navíc hře propůjčuje významnou metaforu. Pakliže se Horváthovi na jeviště podařilo pře-nést celý svět (pouť jako mikrokos-mos – na „hali-gali“ blikají hvězdy–žárovky, jenže nad hlavami nám září

i ty skutečné), symbolizuje vzducholoď touhu po jiném životě. Otevře se opo-na a osm postav na scéně upírá své pohledy k nebi (jinam, pryč), dokud vzducholoď nezmizí za obzorem a jim nezbude než se věnovat onomu „teď a tady“. K zepelínu upínají své naděje rovněž nesvobodné zrůdy!

Ta neustálá snaha odjet či odejít z Říjnové pouti a zároveň neschop-nost něčeho takového! Kolikrát jen Ka-zimír – povoláním šofér! – defi nitivně a vskutku nadobro opouští pouť („Já

jdu teď domů a zalezu do postele“), aby se o pár scén později znovu objevil. Karolína nasedá s Rauchem do kabri-oletu a vyráží směr takřka mýtický Altötting – pak střih a my se s nimi opět setkáváme před ošetřovnou na pouťové louce. (Dovolte malou odbočku k technice dramatu: di-vadelní střih řeší Horváth často přerušením hudby uprostřed taktu! Jako milovník „habsburského mýtu“ v literatuře se nepřestávám kochat perfektní realizovanou metaforou: Orchestr uprostřed taktu přeruší Po-chod Radetzkého! Rakousko-Uhersko a 1. světová válka…) Příběh Kazimíra a Karolíny má nesporně půdorys ces-ty – z pestrobarevné zalidněné pouti na potemnělé opuštěné parkoviště –, přesto se nezbavím dojmu „ustrnutí na plácku“.

Cestu od atrakce k atrakci (totož-nými atrakcemi jsou pak i návštěvníci Říjnové pouti) doprovází z velké části pochodová hudba. Nová dějiště vytváří Horváth vedle přestavby po-

výtce slovně – první replika scény nás nikdy nenechá dlouze tápat: „Tohle je ta správná horská dráha.“, „Tohle je přece hipodrom.“ Stejně pregnantně vyřeší i základní gestus postav v si-tuaci: ostře zakloněné hlavy v samot-ném úvodu, Kazimírova prudká povaha „zahraná“ přes dřevěnou palici (v úvodu jen horko těžko ro-zezní pouťový siloměr, jakmile mu ale Karolína hne žlučí, uspěje hned třikrát za sebou), sklouznutí jako entrée Ely a Marie atd. Apel na naše vnitřně hmatové vnímaní je zde nesmírný.

A když už navštívíme přeplněný stan u zrůd, vyřítí se pochvíli osazenstvo ven za zepelínem. „Život“ je jinde.

Odstředivě nepracuje Horváth jen s prostorem, ale zrovna tak s časem. Kazimír a Karolína se odehrává na sklonku dne („Je už pozdní odpoledne“) i roku (Říjnová pouť). Dále na sklonku dvou vztahů a – aniž by autor věděl – na sklonku meziválečného světa. Právě události konce třicátých let potvrdily, jak přesně volil meta-foru stupňující se celospolečenské agrese.

„Nad loukou se právě v nepatrné výšce vznáší vzducholoď“ – ano, to ona je rozbuškou všeho a hlavní atrakcí první scény! Nebýt Kazimíra siloměr zeje prázdnotou. Let vzducholodi nejenže vyměřuje průběh děje do přestávky, ale navíc hře propůjčuje významnou metaforu. Pakliže se Horváthovi na jeviště podařilo pře-nést celý svět (pouť jako mikrokos-mos – na „hali-gali“ blikají hvězdy–žárovky, jenže nad hlavami nám září

i ty skutečné), symbolizuje vzducholoď touhu po jiném životě. Otevře se opo-na a osm postav na scéně upírá své pohledy k nebi (jinam, pryč), dokud vzducholoď nezmizí za obzorem a jim nezbude než se věnovat onomu „teď a tady“. K zepelínu upínají své naděje rovněž nesvobodné zrůdy!

Ta neustálá snaha odjet či odejít z Říjnové pouti a zároveň neschop-nost něčeho takového! Kolikrát jen Ka-zimír – povoláním šofér! – defi nitivně a vskutku nadobro opouští pouť („Já

jdu teď domů a zalezu do postele“), aby se o pár scén později znovu objevil. Karolína nasedá s Rauchem do kabri-oletu a vyráží směr takřka mýtický Altötting – pak střih a my se s nimi opět setkáváme před ošetřovnou na pouťové louce. (Dovolte malou odbočku k technice dramatu: di-vadelní střih řeší Horváth často přerušením hudby uprostřed taktu! Jako milovník „habsburského mýtu“ v literatuře se nepřestávám kochat perfektní realizovanou metaforou: Orchestr uprostřed taktu přeruší Po-chod Radetzkého! Rakousko-Uhersko a 1. světová válka…) Příběh Kazimíra a Karolíny má nesporně půdorys ces-ty – z pestrobarevné zalidněné pouti na potemnělé opuštěné parkoviště –, přesto se nezbavím dojmu „ustrnutí na plácku“.

Cestu od atrakce k atrakci (totož-nými atrakcemi jsou pak i návštěvníci Říjnové pouti) doprovází z velké části pochodová hudba. Nová dějiště vytváří Horváth vedle přestavby po-

výtce slovně – první replika scény nás nikdy nenechá dlouze tápat: „Tohle je ta správná horská dráha.“, „Tohle je přece hipodrom.“ Stejně pregnantně vyřeší i základní gestus postav v si-tuaci: ostře zakloněné hlavy v samot-ném úvodu, Kazimírova prudká povaha „zahraná“ přes dřevěnou palici (v úvodu jen horko těžko ro-zezní pouťový siloměr, jakmile mu ale Karolína hne žlučí, uspěje hned třikrát za sebou), sklouznutí jako entrée Ely a Marie atd. Apel na naše vnitřně hmatové vnímaní je zde nesmírný.

Mocně na mě útočí také představa zmrzliny zapíjené pivem! Nemluvě o zálibě v tělesných kuriozitách.

Panoptikum zde není jen nez-bytnou dobovou reálií, slouží zde jako ironické zrcadlo „zdravým“ návštěvníkům poutě (křesťanské zásady Juanity!). Navíc kouzelný paradox: ředitelem kriplů a mrzáků je liliput! Jeho příchod Horváth skvěle načasuje, diváci mají pocit, že přichází další číslo programu. Čím méně bude dějiště u zrůd stánkem s podvodnou, kašírovanou „mořskou pannou“, tím spíš se budeme ptát, kdo skutečně patří do obludária.

Ve světě plném řetízkových kolo-točů se Karolína chová jako utržená ze řetězu, jedna jízda nikdy nestačí – ať už na horské dráze či hipo-dromu. Karolína výská, když sviští hlavou dolů, a zatím nevnímá, že se řítí proti zdi. Bláznivý rej směřuje do jediného bodu – symbolicky stano-veného na 00.00 –, kdy se strhne rvačka „kvůli ničemu“. Bujaré veselí

střídá pohled na dveře ošetřovny, ze kterých vychází návštěvníci s ovázanými hlavami a končetinami. Rauch prodělal další mrtvičku, Speer má přeraženou čelist. Není to tak dávno, co se oba chechtali muži s buldočí hlavou – slabému na srdce (!), se srostlou čelistí (!). Na srdcích pochroumaní končí také Kazimír

a Karolína. „Kvůli ničemu“ odcházejí jeden bez druhého.

Kazimír nezní zrovna jako jméno mi-lovníka, přesto v nás titul hry evokuje Motto: A láska neumírá nikdy.

Mocně na mě útočí také představa zmrzliny zapíjené pivem! Nemluvě o zálibě v tělesných kuriozitách.

Panoptikum zde není jen nez-bytnou dobovou reálií, slouží zde jako ironické zrcadlo „zdravým“ návštěvníkům poutě (křesťanské zásady Juanity!). Navíc kouzelný paradox: ředitelem kriplů a mrzáků je liliput! Jeho příchod Horváth skvěle načasuje, diváci mají pocit, že přichází další číslo programu. Čím méně bude dějiště u zrůd stánkem s podvodnou, kašírovanou „mořskou pannou“, tím spíš se budeme ptát, kdo skutečně patří do obludária.

Ve světě plném řetízkových kolo-točů se Karolína chová jako utržená ze řetězu, jedna jízda nikdy nestačí – ať už na horské dráze či hipo-dromu. Karolína výská, když sviští hlavou dolů, a zatím nevnímá, že se řítí proti zdi. Bláznivý rej směřuje do jediného bodu – symbolicky stano-veného na 00.00 –, kdy se strhne rvačka „kvůli ničemu“. Bujaré veselí

střídá pohled na dveře ošetřovny, ze kterých vychází návštěvníci s ovázanými hlavami a končetinami. Rauch prodělal další mrtvičku, Speer má přeraženou čelist. Není to tak dávno, co se oba chechtali muži s buldočí hlavou – slabému na srdce (!), se srostlou čelistí (!). Na srdcích pochroumaní končí také Kazimír

a Karolína. „Kvůli ničemu“ odcházejí jeden bez druhého.

Kazimír nezní zrovna jako jméno mi-lovníka, přesto v nás titul hry evokuje Motto: A láska neumírá nikdy.

Coué V samotném závěru hry tvrdí Schürzinger, že vše bude lepší a lepší. „Kdo to

říká?“ ptá se Karolína. A střihač, který během večera přestřihne pouto mezi ní a Kazimírem, odpoví: „Coué“.

Émile Coué (1857–1926) byl francouzský lékárník a psycholog-amatér, ve své době vysmívaný, dnes pokládaný za otce autosugesce. Couéismus – založen na mantře „Tous les jours à tous points de vue je vais de mieux en mieux“, již si měl člověk ráno a večer opakovat – začal se prosazovat právě v době hospodářské deprese. Proč však této reminiscenci věnuje Horváthtak exponované místo? Nejde nakonec přece jen o víc než o dobově podmíněnou reálii?

Coué totiž tvrdí: jestliže se vůle ocitne v konfl iktu s představivostí, vždy zvítězí představivost. V čem spatřovat hlavní „představu“ hry? „Dejme tomu – že ten muž se octne najednou na dlažbě. Potom i láska ochabuje.“ „Vůlí“ pak nezvěme: „Když se takovému muži vede špatně, řádná ženská se k němu ještě víc přimkne“. Stálo by za to zapsat (v případě Oktoberfestu „pivní“) čárku, kdykoliv padne zmínka o těchto postojích. Schürzinger jeví se skoro jako zdatný manipulátor, který „představu“ vpustí do oběhu. A Karolína, ač vyz-brojena „vůlí“, dává mu svým počínáním za pravdu.

Že se nejedná pouze o divadelně vděčný autosugestivní konec, ale o významný princip celé hry, dosvědčuje i tento dialog: KAROLÍNA: „A pak jsi říkal, že tě automaticky opustím, když jsi nezaměstnaný. Automaticky – to jsi řekl.“ / KAZIMÍR: „Správně, slečno.“. Přitom to byl pouze a jenom Schürzinger, kdo řekl: „to je prostě automatické“!!!

další z řady „love stories“. Co bude stát v cestě za naplněním lásky tentokrát? Nic takového se kupodivu nekoná. Již v první scéně nacházíme mladý pár těsně před rozpadem. Kazimír přišel o práci šoféra a zlobí se na celý svět. A zlobí se tím víc, čím rozjuchanější atmosféra vládne na pouti. Máme

co činit s mladíkem, který se nebaví právě proto, že se to od něj na tomto místě očekává. „Jdi do háje!“ tak končí první milenecký výstup lidové hry o lásce, jež nikdy neumírá.

Naši milenci rázem nejdou poutí spolu, ale vedle sebe. Jeden před druhým nicméně neutečou. Míjejí se – pouť klidné domluvě nepřeje jaksi apriori –, a přitom na sebe bezustání narážejí. S jakou směšně dětinskou urputností oba tvrdí, že jejich vztah patří minulosti! „Už to nemá smysl, Kazimíre. Přemýšlela jsem o tom a důkladně jsem se zkoumala…“ (Ano, dala si zmrzlinu a svezla se na to-boganu!) „Teď už je mi to úplně fuk. Už je to všechno za mnou, slečno.“ (Ano, měl na to celých pět, šest hodin, aby se s rozchodem vyrovnal!) S trochou nadsázky lze říct, že Kazimír vše činí jako „Karolínin“ a Karolína jako „Kazi-mírova“. Horváth bezpochyby pracuje s očekáváním, že se k sobě navrátí. Jenže v cestě za naplněním lásky Ka-zimíra a Karolíny stáli dnes bohužel Kazimír s Karolínou.

Milan Šotek

Coué V samotném závěru hry tvrdí Schürzinger, že vše bude lepší a lepší. „Kdo to

říká?“ ptá se Karolína. A střihač, který během večera přestřihne pouto mezi ní a Kazimírem, odpoví: „Coué“.

Émile Coué (1857–1926) byl francouzský lékárník a psycholog-amatér, ve své době vysmívaný, dnes pokládaný za otce autosugesce. Couéismus – založen na mantře „Tous les jours à tous points de vue je vais de mieux en mieux“, již si měl člověk ráno a večer opakovat – začal se prosazovat právě v době hospodářské deprese. Proč však této reminiscenci věnuje Horváthtak exponované místo? Nejde nakonec přece jen o víc než o dobově podmíněnou reálii?

Coué totiž tvrdí: jestliže se vůle ocitne v konfl iktu s představivostí, vždy zvítězí představivost. V čem spatřovat hlavní „představu“ hry? „Dejme tomu – že ten muž se octne najednou na dlažbě. Potom i láska ochabuje.“ „Vůlí“ pak nezvěme: „Když se takovému muži vede špatně, řádná ženská se k němu ještě víc přimkne“. Stálo by za to zapsat (v případě Oktoberfestu „pivní“) čárku, kdykoliv padne zmínka o těchto postojích. Schürzinger jeví se skoro jako zdatný manipulátor, který „představu“ vpustí do oběhu. A Karolína, ač vyz-brojena „vůlí“, dává mu svým počínáním za pravdu.

Že se nejedná pouze o divadelně vděčný autosugestivní konec, ale o významný princip celé hry, dosvědčuje i tento dialog: KAROLÍNA: „A pak jsi říkal, že tě automaticky opustím, když jsi nezaměstnaný. Automaticky – to jsi řekl.“ / KAZIMÍR: „Správně, slečno.“. Přitom to byl pouze a jenom Schürzinger, kdo řekl: „to je prostě automatické“!!!

další z řady „love stories“. Co bude stát v cestě za naplněním lásky tentokrát? Nic takového se kupodivu nekoná. Již v první scéně nacházíme mladý pár těsně před rozpadem. Kazimír přišel o práci šoféra a zlobí se na celý svět. A zlobí se tím víc, čím rozjuchanější atmosféra vládne na pouti. Máme

co činit s mladíkem, který se nebaví právě proto, že se to od něj na tomto místě očekává. „Jdi do háje!“ tak končí první milenecký výstup lidové hry o lásce, jež nikdy neumírá.

Naši milenci rázem nejdou poutí spolu, ale vedle sebe. Jeden před druhým nicméně neutečou. Míjejí se – pouť klidné domluvě nepřeje jaksi apriori –, a přitom na sebe bezustání narážejí. S jakou směšně dětinskou urputností oba tvrdí, že jejich vztah patří minulosti! „Už to nemá smysl, Kazimíre. Přemýšlela jsem o tom a důkladně jsem se zkoumala…“ (Ano, dala si zmrzlinu a svezla se na to-boganu!) „Teď už je mi to úplně fuk. Už je to všechno za mnou, slečno.“ (Ano, měl na to celých pět, šest hodin, aby se s rozchodem vyrovnal!) S trochou nadsázky lze říct, že Kazimír vše činí jako „Karolínin“ a Karolína jako „Kazi-mírova“. Horváth bezpochyby pracuje s očekáváním, že se k sobě navrátí. Jenže v cestě za naplněním lásky Ka-zimíra a Karolíny stáli dnes bohužel Kazimír s Karolínou.

Milan Šotek

Grafi ka: Alexandra Tycová (alex.tycova@seznam.cz)Redakce programu: Milan ŠotekFotografi e: Kláry Klepáčkové z letošního Oktoberfestu, kam se inscenační tým vypravil 23. září 2009.

Divadlo DISK tel. 234 244 253Karlova 26 tel./zázn.: 234 244 254116 65 Praha 1 disk@divadlodisk.cz

www.divadlodisk.cz

KAZIMÍR A KAROLÍNA

Ödön von Horváth