Komplexní inovace výuky práva pro moderní společnost

CZ.1.07/2.2.00/28.0080

Renesance a reformace

Předrenesanční politické myšlení

Už ve 12. století se do společenského života Evropy promítly velké změny spjaté s ekonomickými pohyby, s obrozením antického myšlenkového bohatství

Vysvětlení leží v Itálii tehdy plné vzmáhajících se městských států

Od poloviny 13. století si lid vynutil rozhodující vliv na komunální zákonodárství a politická moc přešla do rukou obchodníků a řemeslníků

Dante Alighieri (1265 – 1321)

Jeden z nejvýznamnějších italských básníků, významně však přispěl také k vývoji jazykovědy a italského jazyka a k vývoji politické filozofie

Jeho největším dílem je Božská komedie

Spis De monarchia (O jediné vládě) patří mezi základní, klasická díla z oblasti státovědy

Dante Alighieri - De monarchia

Obhajuje vytvoření jedné křesťanské říše – jen ta může zaručit mír a spravedlnost

Říše nevznikají z vůle lidí, ale z vůle boží Staví se proti tradičnímu názoru, že světský

suverén je podřízen církevní jurisdikci – vládu přijímá panovník přímo z rukou božích bez zprostředkování papeže

Uznává jistou povýšenost moci duchovní nad světskou

Působení církve omezuje na duchovní oblast – nemá působit politicky

Marsilius z Padovy (asi 1275 - 1342)

Italský učenec pozdního středověku, který se hluboce účastnil politiky své doby – jeho teorie je protiteokratická

Ve sporech mezi papežem Janem XXII. a císařem Ludvíkem IV. Bavorem stál na straně císaře

Jako odměnu za své služby byl jmenován milánským arcibiskupem (ačkoliv byl laik)

Nejvýznamnějším dílem je spis Defensor pacis (Obránce míru) – jedno z nejvýznamnějších politických a náboženských děl, která vznikla během 14. století

Marsilius z Padovy – humanizace státu

Bezprostřední příčinou světské vlády jsou lidé (vzdálenou příčinou je stále Bůh)

Stát je světská instituce, výtvor lidské vůle, zařízení, jehož posláním je zajišťovat jednotlivcům dobrý život

Papež i duchovenstvo se musí podřídit celému národu i panovníkovi

Stát se zakládá na vůli poddaných – zdrojem státní moci je lid

Zásadu suverenity lidu pokládá za základ všech druhů vlády

Marsilius z Padovy – suverenita lidu

Lid může výkon státní moci svěřit jednotlivcům volbou

Vláda je legitimní, pokud se zakládá na volbě

Vládce je lidu zodpovědný a může být lidem souzen

Církev je orgánem státu, církevní funkcionáři jsou funkcionáři státu

Církev pokládá za duchovní stát, papež je zmocněncem křesťanů

Niccolo Machiavelli (1469 – 1527)

Italský politik, diplomat, spisovatel, historik a vojenský teoretik

Stává se druhým kancléřem Florentské republiky, což mu umožnilo navázat kontakt s hlavami států a nahlédnout do tajů evropské politiky

Po svém politickém pádu napsal dva slavné spisy Vladař a Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia.

Obě svá nejdůležitější díla věnuje vzestupu a úpadku států - jakési patologii států

Machiavelli – teorie politiky

Rady a pokyny politikům spojuje zásada, že politika není vázána zákony morálky

K dosažení praktických politických cílů je dovoleno používat i mravně pochybné prostředky – účel světí prostředky – jediným kritériem je efektivita, účinnost

Používání nemorálních prostředků v politice ospravedlňuje tím, že lidé jsou špatní

Od lidí se dá očekávat spíš zlo – k dobrému musí být vedeni nebo i donucováni

Machiavelli – teorie státu

Základem státu jsou dobré zákony a dobré vojsko Stát je světská a laická instituce, do níž Bůh svou

vůlí nezasahuje Představitelem svrchovanosti státu je lid nebo

kníže Jeho teorie odpovídá spíše absolutistické knížecí

vládě, přesto oceňuje republiku Za nejlepší formu považuje republiku, ve které

nikdo nezíská přílišnou moc Jeho stát je stát politický, nikoli právní (hlavním

úkolem je boj proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli)

Machiavellismus

Označení pragmatického a cynického jednání v politice

Politika se odehrává v reálném světě a nikoliv ve světě morálním

Ve 20. století na tyto myšlenky navázali: Mussolini („Násilí je morálnější než

kompromis.“) Hitler („Neuznávám v politice žádný morální

zákon. Politika je hra, ve které je dovolen každý trik.“)

Jean Bodin (1530 - 1596)

Francouzský právník, filosof, politik a politolog, člen francouzského Sněmu a profesor práva v Toulouse

Zakládá politickou vědu ve Francii, byl jedním z ideologů, kteří vystoupili na obranu královského absolutismu.

Patřil k prvním autorům, kteří v právní vědě uplatnili historickou a srovnávací metodu

Bodin se cílevědomě snažil vytvořit ucelenou teorii státu - názory a představy vyložil v zásadním díle Six Livres de la République (Šest knih o státu)

Jean Bodin – suverenita moci

Považuje za základ státu rodinu - moc rodiny se omezuje na správu soukromého majetku

Naproti tomu státní moc se musí starat o společné záležitosti rodin a spravovat veřejný majetek

Stát je mocenským výtvorem – není výsledkem smlouvy, mravních úvah nebo božské inspirace

O státu lze hovořit jedině tehdy, existuje-li suverénní moc

Moc panovníka musí být absolutní – panovník nepodléhá zákonům (legibus solutus), nicméně podléhá přírodnímu i božskému zákonu

Jean Bodin – výkon moci

Bodin rozlišuje zákon jako panovníkův příkaz a právo jako to, co je spravedlivé.

Panovník má například dodržovat smlouvy, i když jsou v zájmu druhého, má si poddané získat, ne vládnout strachem.

Z pevného rámce přirozeného a Božího zákona také vyplývá, že otroctví je špatné

Občané mají svá nezadatelná práva, totiž svobodu a právo na majetek. Soukromý majetek je podle Božího i přirozeného zákona, takže panovník nemůže ukládat daně jak chce.

Jean Bodin – teorie práva

Spis Výklad univerzálního práva je jasným pokusem o racionalizaci a formalizaci práva.

Novým prvkem je odlišení práva a zákona

Právo je spravedlivé a dobré bez příkazu, zákony vycházejí z výkonu suverenity toho, kdo přikazuje

Zákony tedy nejsou ničím jiným než rozkazy suveréna

Je to jasné rozlišení přirozeného a lidského práva

Reformace

Od 16. století se hovoří o moderním právním myšlení, jehož prvky jsou vůle (zakládající prostřednictvím smlouvy stát), jednotlivec (emancipovaný od jakéhokoli pečovatelského působení) a pozitivní právo (odvozené od vůle suveréna)

Začalo hnutí protestantské reformace Podstatou reformace bylo úsilí vyprostit

křesťanství z jeho symbiózy s antickou filozofií, zbibličtit ho a církev vrátit k jejím zdravým a prostým počátkům

Martin Luther (1483 - 1546)

Luther právo podceňuje - i to je známka moderního právního myšlení

Právo ztrácí v Lutherově myšlení prestiž a hodnotu, jelikož tvrdí, že skutečný křesťan nemusí respektovat právo, ale jen Kristův zákon

Světské právo má omezené poslání - je božím mečem v rukou vrchnosti a jeho cílem je trestat hříšníky a udržovat pořádek. Základním znakem práva je sankce

Luther tak představuje velmi vyhrocenou formu právního pozitivismu založeného na náboženské víře

Jan Kalvín (1509 - 1564)

Kalvínovou zásluhou je odlišení práva od morálky

Každý projev boží vůle je božím právem. Na něm lze vybudovat pouze lidské pozitivní právo, které je slovním vyjádřením principů odvozených z božího práva. Přirozené právo jako mezičlánek zde nemá místo

Právo je vlastně jen nástrojem k vynucování morálních zákonů - ztratilo tak svou autonomii, stalo se přívěskem z bible vydedukované morálky, nástrojem jejího vynucování