Koncipování budoucnosti v Evropě 2007 -...

Koncipování budoucnosti

v Evropě 2007

Designing the Future

in Europe 2007

9. Mezinárodní kolokvium Koncipování budoucnosti v Evrop ě 2007 2


Občanská futurologická společnost

Koncipování budoucnosti v Evropě 2007

Sborník příspěvků z 9. mezinárodního kolokvia Koncipování budoucnosti v Evropě 2007 pořádaného Občanskou futurologickou společností ve dnech

1.-2. února 2008 v budově Vysoké školy ekonomické v Praze

Editoři: František Petrášek Barbora Slintáková

Ivan Klinec

Praha 2010


Edito ři: Doc. PhDr. František Petrášek, CSc, Ing. Barbora Slintáková, PhD., Ing. Ivan Klinec Rukopis sborníku neprošel redak ční ani jazykovou úpravou. Za obsah příspěvků zodpovídají jejich auto ři. Copyright © Občanská futurologická spole čnost, Igor Babi č, Roman Galar, Ladislav Hohoš, Pavel Janda, Ivan Klinec, Václav N ěmec, Lidmila N ěmcová, Vadim Nikolajew, Václav Novotný, František Ochrana, František Petrášek, Igor Pleskot, Antonín Rašek, Oleg Suša, Tibor Vaško, Jan Waszkiewicz, 2008, All Rightes Reserved – Všechna práva vyhrazená


Obsah

0. Předmluva ............................................ ................................................................. 7 I. Politické negociace v podmínkách informatizace a globalizace spole čenské praxe.............................................. .......................................................................... 11

Ivan Klinec: Svet 2033 – Nové globálne prostredie p re informa čný vek ....................13 Oleg Suša: K perspektivám sociálních dimenzí rizika v podmínkách sou časné globalizace ........................................ ..............................................................................29 Ladislav Hohoš : Vybrané scenáre globalizácie ako a lternatívy politickej negociácie.........................................................................................................................................45 Václav Němec: K poklesu spole čenské odpov ědnosti ............................................. ...53 Lidmila N ěmcová: Mezigenera ční tolerance....................................... ..........................60 Vadim Nikolajew: Europe and the world - Futures pro spective and historic retrospective...................................... .............................................................................66

II. Perspektivní strategie sociálních a ekonomickýc h politik v Evrop ě.............. 75 Jan Waszkiewicz: Theses on moral capital as the bas is of Lower Silesia long term development ........................................ ...........................................................................77 Václav Novotný: Budoucnost evropského ob čanského celku....................................84 Pavel Janda: Role aktiviza čního mýtu p ři nástupu italského fašismu k moci ...........89 Igor Pleskot: R ůst úrovn ě vzdělání v populaci a kapacitní a sociální bariéry p řístupu ke vzdělání ............................................... .....................................................................100 Antonín Rašek: Pot řeba nové Bezpe čnostní strategie ČR ........................................102

III. Stará a nová řešení rozhodovacích problém ů v politické praxi .................. 105 František Petrášek: Futurologická studia jako prame n informací pro formulaci politických problém ů....................................................................................................107 František Ochrana: Idea „determinismu“ a koncipová ní „budoucnosti“ ................125 Igor Babi č: Anticipace a nehmotný transfer technologií ....... ....................................132 Roman Galar: European Creativity and its Response t o Political Priorities ............137 Tibor Vaško: Financializace p řed globalizací? .................................... .......................144 Zdeněk Hubáček: O záludnosti, ale také o užite čnosti r ůzných úrovní a úhlu pohled ů na „v ěc“ (fenomén, problémy v ědy, výuky člověka, praxe, události, budoucnost atd.).......................................................................................................................................151

IV. Závěry kolokvia ........................................ ....................................................... 159 Memorandum......................................... .......................................................................161

V. Přílohy .............................................. ................................................................. 165 Seznam účastník ů / List of Participants............................ ..........................................167



0. Předmluva



Milí čtenáři, sborník příspěvků z devátého setkání účastníků mezinárodního futurologického kolokvia Koncipování budoucnosti v Evropě je nejen dokladem o jejich potřebě věnovat větší pozornost civilizačnímu pozadí života obyvatel Evropy, než tomu bylo na předchozích setkáních, ale je též dokladem intenzivních proměn jejich způsobu života. Účastníci, z nichž mnozí se vzájemně poznali již v roce 1991 na prvním setkání poznamenaném pádem železné opony, která dělila obyvatele Evropy do dvou odlišně organizovaných společenství, mezi nimž existovalo stálé vojenské a politické napětí, kladou tentokrát častěji otázky o budoucím životě všech Evropanů, bez ohledu na jejich státní, politickou či kulturní příslušnost. Jakoby rychlost proměn jejich života závisela na dopravním prostředku, do něhož již od počátků průmyslové civilizace více méně bezděky vstoupili a jímž jsou nyní unášeni do nového materiálního a duchovního světa, přesahujícího svými geografickými i historickými rozměry dosavadní svět obyvatelských zkušeností a hodnot. Pokud Vás obsah příspěvků zaujme, připojte se k futurologicky orientovanému úsilí o kultivaci obyvatelského rozhodování vstupem na webové stránky OFS http://www.sweb.cz/ofs/ a osobní účastí v jejích rozpravách a v mezinárodním kolokviu, jehož desáté jubilejní setkání v roce 2009 bude věnováno problematice rozpoznávání a aktivního přetváření civilizačních praktik obyvatel Evropy. Organizátoři kolokvia děkují všem, kteří se odbornými příspěvky i organizátorskou prací nezištně podíleli na jeho uskutečnění. Jmenovitě pak Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze, která účastníkům poskytla kvalitní akademické prostředí, bez kterého by pracovní setkání účastníků kolokvia nebylo možné.

Předsednictvo Občanské futurologické společnosti

V Praze, v únoru 2008



I. Politické negociace v podmínkách informatizace a

globalizace spole čenské praxe



Ivan Klinec: Svet 2033 – Nové globálne prostredie p re informa čný vek Chaos rozpadávajúceho sa industriálneho poriadku a zrod nového poriadku civilizácie mení v globálnom meradle pravidlá jej fungovania a vytvára nové globálne prostredie, ktoré je novým priestorom pre fungovanie civilizácie, spoločnosti a ekonomiky a takisto i pre život jednotlivých ľudí. Toto nové globálne prostredie je z veľkej časti nezmapované rovnako ako aj vytvárajúce sa pravidlá. Staré mapy ekonomických a sociálnych teórií zastarali a stratili svoju výpovednú hodnotu. Nové mapy sa postupne vytvárajú a snažia sa popisovať meniacu a vytvárajúcu sa realitu. Spoločenská a ekonomická organizácia informačného veku sa začiatkom 21. storočia začala pripodobovať predindustriálnym formám organizácie ekonomiky a spoločnosti. Postindustriálna civilizácia v mnohých smeroch sa začala pripodobovať predindustriálnej civilizácii. Nájomné armády a súkromné bezpečnostné služby sa podobajú viac na nájomných žoldnierov stredoveku a súkromné transnacionálne ale i lokálne organizácie oslabujú a rozkladajú silu štátu. Vzniká tak chaos štátov, regiónov a transnacionálnych organizácií, kde regionálne organizácie a spoločenstvá sú často rovnocenným konkurentom štátov a kde ekonomiky transnacionálnych organizácií prevyšujú svojou silou ekonomiky jednotlivých štátov. Postindustriálna civilizácia sa však líši od predindustriálnej, a to najmä svojou technologickou základňou ako i globálne vzájomne prepojenými sieťami. Zosieťovaná, zlinkovaná a zhypertextovaná civilizácia vytvára určitú formu globálnej pavučiny prepájajúcej jednotlivcov, organizácie, regióny i štáty. Ekonomické a spoločenské rámce postindustriálnej civilizácie bude vytvárať vznikajúci konštitučný poriadok trhového štátu. Spoločnosť bude postupne prispôsobovať svoje podštruktúry pravidlám trhového štátu a tieto pravidlá budú tvoriť rámce určujúce aktivity jednotlivcov, podnikov, organizácií i ekonomík. Dá sa očakávať pokračujúca akcelerácia trendov meniacich ekonomiku, spoločnosť a civilizáciu ako aj objavovanie sa trendov nových, ktoré budú determinovať zmeny vzorov produkcie, spotreby a správania človeka a spoločnosti. Základné charakteristiky nového globálneho prostred ia Nové globálne prostredie postupne vytvorí priestor, v ktorom budú fungovať jednotlivci, ekonomiky a spoločnosti v informačnom veku. Tento priestor bude tvoriť rámce a pravidlá hry, v rámci ktorých bude fungovať celá civilizácia. Nové globálne prostredie 21. storočia sa dá popísať následovnými základnými charakteristikami:

• Prechodom od entropického spôsobu fungovania civilizácie k syntropickému a postupné prispôsobovanie jednotlivých podštruktúr civilizácie syntropickým princípom.

• Vytváraním globálnych transnacionálnych štruktúr a ich vyvažovaním rastúcim

počtom lokálnych a regionálnych štruktúr.


• Vytváraním zmiešanej ekonomiky na všetkých úrovniach, kde transnacionálne

štruktúry budú dopĺňať lokálne a regionálne štruktúry.

• Globálnym pôsobením základných pravidiel civilizácie Tretej vlny.

• Premenou národných štátov na trhové štáty a s tým spojenou zmenou konštitučných poriadkov.

• Vytváraním nehmotnej ekonomiky ako nehmotného obalu hmotnej ekonomiky,

pričom štruktúry nehmotnej ekonomiky budú rozhodujúcou podmienkou fungovania ekonomiky na všetkých úrovniach.

• Rastom civilizačného jadra a procesmi napojenia sa na toto jadro.

• Vlády národných štátov sú nahrádzané komplexnejšími systémami vládnutia -

governance.

Nové globálne prostredie

Industriálny vek

Informa čný vek

Entropické princípy

Národné organiza čné štruktúry

Uzavreté systémy

Národné štáty

Národné ekonomiky

Pravidlá pod ľa stup ňa evolúcie spolo čnosti

Hmotná ekonomika

Civilizácia ako súbor národných štátov

Vlády

Syntropické princípy

Transnacionálne organiza čné

štruktúry

Open Source systémy

Trhové štáty

Transnacionálne a lokálne ekonomiky

Globálne pôsobenie pravidiel Tretej vlny

Hmotná plus nehmotná ekonomika

Civilizácia ako jadro a medzera

Systémy vládnutia

Tabuľka č. 1: Nové globálne prostredie


Transnacionalizácia ekonomiky ako koniec národných štátov Postupujúca transformácia industriálnej spoločnosti na informačnú spoločnosť postupne rúca štruktúry národného štátu a transnacionálne sieťové štruktúry narušili teritoriálne suverenitu národného štátu. Postupne zmizlo národné hospodárstvo a časť ekonomík jednotlivých štátov sa stala súčasťou transnacionálnych ekonomických štruktúr. Ekonomika počas obdobia národného štátu fungovala ako národné hospodárstvo. S postupujúcou transnacionalizáciou ekonomiky sa prestalo hovoriť o národnom hospodárstve a národohospodárske teórie boli postupne vystriedané ekonomickými teóriami. Národné hospodárstvo nahradila trhová ekonomika. A národný štát začal nahrádzať trhový štát. Ekonomickú štruktúru jednotlivých štátov začala nahrádzať globálna transnacionálna ekonomická štruktúra. Na globálnej úrovni sa hovorí o vzniku globálnej ekonomiky, svetovej ekonomiky, svetového trhu, transnacionálnych korporácií, globálnych korporácií atď. Na národnej úrovni sa hovorí o rozdelení ekonomiky na časť, ktorá je napojená na globálnu ekonomiku a na časť, ktorá na globálnu ekonomiku napojená nie je. Medard Gabel a Henry Bruner v knihe Global Inc. An Atlas of the Multinational Corporation – Globálna a.s. Atlas multinacionálnych korporácií1 uvádzajú, že moderný národný štát a korporácia majú svoje začiatky približne v rovnakom období.2 Westfálska zmluva z roku 1648 je považovaná za bod, z ktorého začal vznikať moderný národný štát a verejná charta, ktorá vytvorila prvú spojenú kapitálovú spoločnosť v Anglicku bola vydaná kráľovnou Alžbetou I. v roku 1600.3 Od týchto počiatkov obidve formy organizácií rástli čo do počtu, geografického rozsahu a moci. Z pár národov na viac ako 220 v roku 2001 a z pár korporácií na viac ako 63 000 multinacionálnych korporácií, pričom obidve tieto formy obbopínajú svet. Národný štát bol historický významnejší a mocnejší. Dnes sa toto zmenilo. Korporácie a obzvlášť multinacionálne korporácie získavajú moc, ktorá patrila národom.4 Toto nové mocenské usporiadanie nie je iba výsledkom toho, že národné štáty odovzdávajú existujúcu moc, hoci aj toto sa deje.5 Významnejšie je to, že nová moc je prinášaná na svet vo forme novej technológie, ktorú multinacionálne korporácie kontrolujú a je to táto nová technológia, ktorá rozširuje moc a práva multinacionálnych korporácií.6 Keďže sú korporácie rýchlejšie a agilnejšie ako ich národné proťajšky, môžu ľahko ovplyvňovať sily globalizácie.7 Nová rovnováha moci vyrastá z komplexných interakcií multinacionálnych korporácií a národného štátu. Základné charakteristiky tejto novej rovnováhy moci sú následovné8:

• Multinacionálne korporácie sú veľké a stávajú sa väčšími. Ak porovnáme tržby korporácií a hrubý domáci produkt HDP národných štátov, potom zo 100

1 Gabel, Medard, Bruner, Henry: Global Inc. An Atlas of the Multinational Corporation. The New Press, New York, NY 2003 2 Tamže. 3 Tamže 4 Tamže. 5 Tamže. 6 Tamže. 7 Tamže. 8 Tamže.


najväčších ekonomík sveta 53 sú korporácie. Najväčšia korporácia sveta ExxonMobil je väčšia ako viac ako 180 národov.

• Existuje veľa multinacionálnych korporácií a ich počet rýchlo rastie. V roku

1900 bolo okolo 3000 korporácií. V roku 1970 sa ich počet blížil 7000. A v roku 1990 ich bolo neuveriteľných 30 000.O desaťročie neskôr ich bolo viac ako 63 000.

• Globálne korporácie sú malé a ich rozmer stráca na význame. Väčšina zo

63000 multinacionálnych korporácií zamestnáva menej ako 250 ľudí. Mnoho obslužných spoločností zamestnáva menej ako 100 ľudí. Hlavné sídla korporácií sú hlavne v USA, Európe a Japonsku, ale napr. v Dánsku má hlavné sídlo viac ako 9000 korporácií a tisíce korporácií s malým počtom zamestnancov majú hlavné sídla v krajinách po celom svete.

• Veľké globálne korporácie sú koncentrované v určitých častiach sveta. Viac

ako 90 % z 500 svetových najväčších korporácií je usídlených v bohatých industriálnych častiach sveta. Severná Amerika, Európa a Japonsko hostia 445 z nich. Zo 100 najväčších korporácií okrem troch všetky sídlia v USA, Japonsku a Európe. 300 najväčších firiem kontroluje približne 25 % svetových produktívnych aktív.

• Globálne korporácie sú rýchle: niektoré korporácie rastú obrovskou

rýchlosťou. Microsoft, Cisco, Enron, AOL a Ispat Steel sú príklady firiem, ktoré za pár rokov vybudovali miliardové byznisy.

• Globálne korporácie sú mocné. Hrajú vo vzrastajúcej miere dôležitú úlohu na

planéte v zmysle tvorby bohatstva, využívania zdrojov, zamestnanosti, uspokojovania ľudských potrieb, environmentálnych dopadov, technologického transféru a vládnutia. Nahradili alebo prisvojili si mnohé práva národných štátov a vytvorili nové hracie pole pre podniky.

• Globálne korporácie sú vo vzrastajúcej miere významnou ekonomickou silou

sveta. S viac ako 63000 multinacionálnymi podnikmi a ich 821000 zahraničnými pobočkami multinacionálne korporácie priamo zamestnávajú okolo 90 miliónov ľudí, platia viac ako 1.5 biliónov dolárov miezd, prispievajú 25 % hrubého svetového produktu a platia viac ako 1.2 biliónov dolárov daní vládam sveta.

• Globálne korporácie ovplyvňujú národné a medzinárodné vládnutie. Národné

vlády teraz súťažia medzi sebou o pritiahnutie zahraničných investícií z dôvodu významu ekonomickej rozvojovej sily korporácií.

• Globálne korporácie poháňajú zmenu. Zabezpečujú rast produktivity

a zamestnanosti, platia väčšie mzdy ako domáce firmy, vytvárajú pracovné miesta rýchlejšie ako domáce firmy a vynakladajú viac prostriedkov na výskum a vývoj.


Trhové štáty – základ nového globálneho prostredia 21. storo čia Úpadok národných štátov sa stal zjavným koncom 20. storočia a zastaralé ekonomické, spoločenské a politické teórie a koncepty sa stali brzdou adaptácie na celosvetovo prebiehajúce civilizačné zmeny. Národné štáty sa dostávali postupne do krízy a začali sa hľadať nové koncepty vysvetľujúce fungovanie ekonomiky a spoločnosti v nových realitách. Začiatok 21. storočia je tak spojený s hľadaním a vytváraním nových teórií, konceptov a foriem organizácie ekonomiky, spoločnosti a civilizácie. Vznikajúci koncept trhového štátu sa javí ako jeden z najvýstižnejších konceptov popisujúcich nové reality meniaceho sa sveta. Koncept trhového štátu umožňuje popísať predpokladané smerovanie ekonomických a spoločenských štruktúr, ktoré celosvetovo strácajú industriálnu podobu a v mnohých smeroch sa podobajú na štruktúry, ktoré fungovali v období pred industriálnou érou a takisto v čase pred vznikom národných štátov. Spod kontroly štátu sa postupne vyčleňuje stále viac oblastí života spoločnosti. Privátnymi aktivitami sa stávajú aj také činnosti ako obrana alebo spravodajstvo. Tak ako v predindustriálnej dobe fungovali armády nájomných žoldnierov, aj dnes vznikajú súkromné armády a dokonca aj súkromné spravodajské služby. Postupujúci rozpad národných štátov vytvára takisto mnohé riziká, ktoré už dnes ohrozujú fungovanie niektorých oblastí spoločnosti a vyžadujú hľadanie možných riešení a eliminácie týchto hrozieb. Úpadok a transformácia národných štátov Diskusie o konci národných štátov sa vedú už niekoľko desaťročí. Diskusia o možnej podobe štátu v 21. storočí sa zintenzívnila spolu s postupujúcim celosvetovým rozvratom spoločenského poriadku národných štátov, ktorý sa zintenzívnil najmä po udalostiach z 11. septembra 2001. Úpadkom a transformáciou národných štátov sa zaoberali japonský ekonóm a teoretik manažmentu Kenichi Ohmae v knihách The Borderless World (1990) (1999)9, The End of Nation State (1996)10 a The Next Global Stage (2005)11, izraelský historik a vojenský expert Martin van Creveld v knihe The Rise and Decline of the State (1999)12 a v článkoch The Fate of the State (1996)13 a The State: Its Rise and Decline (2000)14, americký právny expert a stratég Philip C. Bobbitt v knihe Shield of Achilles (2002)15, americký spravodajský expert Gregory F. Treverton v knihe Reshaping National Intelligence for an Age of Information (2001)16

9 Ohmae, Kenichi: The Borderless World. Power and Strategy in the Interlinked Economy. Management Lessons in the New Logic of the Global Marketplace. Revised Edition. HarperCollins Publishers, Inc., New York, NY 1999 10 Ohmae, Kenichi: The End of the Nation State. The Rise of Regional Economies. Free Press Paperbacks, New York, NY 1996 11 Ohmae, Kenichi: The Next Global Stage. The Challenges and Opportunities in Our Borderless World. Wharton School Publishing, Upper Saddle River, New Jersey 2005 12 Van Creveld, Martin: The Rise and Decline of the State. Cambridge University Press, Cambridge, UK 1999 13 Van Creveld, Martin: The Fate of the State. In: Parameters. US Army War College Quarterly. Spring 19996, Vol. XXVI, No. 1 14 Van Creveld, Martin: The State: Its Rise and Decline. Ludwig von Mises Institute, 10/16/2000 15 Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of History. Alfred A. Knopf, New York 2002, Anchor 2003 16 Treverton, Gregory F.: Reshaping National Intelligence for an Age of Information. RAND Studies in Policy Analysis. Cambridge University Press, UK 2001


a v textoch Governing the Market State (2002)17 a Intelligence and the „Market State“ (2001)18, americký futurológ v knihe Megatrends 2000 (1990)19, ktorú napísal spolu s Patriciou Aburdeneovou a v knihe Mind Set ! (2006)20, francúzsky diplomat Jean-Marie Guehenno v knihe The End of the Nation State (1995)21 , americký publicista Robert Kaplan v knihe The Coming Anarchy (2000)22, americkí futurológovia Medard Gabel a Henry Bruner v knihe Global Inc. An Atlas of the Multinational Corporation23 alebo americký vojenský expert Lawrence F. Modisett v článku Is This the End of the Nation-State ? (2002)24. Vytváranie trhových štátov Vytváranie trhových štátov je konceptuálnym modelom, ktorý sa snaží vysvetliť základné zmeny vo fungovaní národných štátov na základe evolučného vývoja moderného štátu za posledných šesťsto rokov. Národné štáty vo svojej klasickej podobe podliehajú erózii zhruba od deväťdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Koncept trhových štátov popisuje trend erózie národného štátu a trendy jeho fungovania v inom režime v meniacich sa podmienkach globálneho sveta, informačnej spoločnosti a trhovej ekonomiky. Autorom konceptu trhového štátu sú americký profesor práva Philip C. Bobbitt a americký bezpečnostný expert Gregory F. Treverton. Philip C. Bobbitt popísal vytváranie trhového štátu v knihe Shield of Achilles (2002)25 a Gregory F. Treverton tak urobil v knihe Reshaping National Intelligence for an Age of Information (2001)26 a v textoch Governing the Market State (2002)27 a Intelligence and the „Market State“ (2001)28 Vytváranie trhových štátov bolo zahrnuté ako jeden z hlavných globálnych trendov do najnovších scenárov Royal Dutch / Shell Globálne scenáre 2025 – The Shell Global Scenarios 202529.

17 Treverton, Gregory F.: Governing the Market State. In: Klitgaard, Robert, Light, Paul C. (editors): High-Performance Government. Structure, Leadership, Incentives. RAND Corporation, Santa Monica, CA 2005 18 Treverton, Gregory F.: Intelligence and the „Market State“. The Nation-State´s Changing Role. In: Studies in Intelligence. Winter-Spring 2001 No. 10, Unclassified Edition 19 Naisbitt, John, Aburdene, Patricia: Megatrends 2000. Ten New Directions for the 1990´s. William Morrow and Company, Inc., 1990 20 Naisbitt, John: Mind Set ! Reset Your Thinking and See the Future. Collins, New York, NY 2006 21 Gueheno, Jean-Marie: The End of Nation-State. University of Minnesota Press, 1995 22 Kaplan, Robert D.: The Coming Anarchy. Shattering the Dreams of the Post-Cold War. Random House, New York 2000 23 Gabel, Medard, Bruner, Henry: Global Inc. An Atlas of the Multinational Corporation. The New Press, New York, NY 2003 24 Modisett, Lawrence F.: Is This the End of the Nation-State ? In: Naval War College Review. Winter 2002, Vol. IV, No.1 25 Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of History. Alfred A. Knopf, New York 2002, Anchor 2003 26 Treverton, Gregory F.: Reshaping National Intelligence for an Age of Information. RAND Studies in Policy Analysis. Cambridge University Press, UK 2001 27 Treverton, Gregory F.: Governing the Market State. In: Klitgaard, Robert, Light, Paul C. (editors): High-Performance Government. Structure, Leadership, Incentives. RAND Corporation, Santa Monica, CA 2005 28 Treverton, Gregory F.: Intelligence and the „Market State“. The Nation-State´s Changing Role. In: Studies in Intelligence. Winter-Spring 2001 No. 10, Unclassified Edition 29 Van der Veer, Jeroen (editor): Shell Global Scenarios to 2025. The future business environment: trends, trade-offs and choices. Royal Dutch/Shell Group, 2005


Koncepty transformácie národných štátov v 21. storo čí

Autor

Industriálna éra

Informa čná éra

Robert Reich

John Naisbitt

Martin Van Creveled

Philip Bobbitt

Gregory Treverton

David Ronfeldt

John Arquilla

John Robb

Thomas Barnett

Medard Gabel

Henry Bruner

Robert Kaplan

James Goldsmith

Národné hospodárstvo

Národné štáty

Vzostup národných štátov

Národné štáty

Národné štáty

Hierarchie

Hierarchie

Národné štáty

Národné štáty

Národné štáty

Národné štáty

Národné štáty

Národné hospodárstvo

Globálna a národná časť

ekonomiky

Ekonomické domény

Úpadok národných štátov

Trhové štáty

Trhové štáty

Siete

Siete

Virtuálne štáty

Globálne jadro a medzera

Multinacionálne

korporácie

Multinacionálne korporácie

Prichádzajúca anarchia

Globálna a národná časť

ekonomiky

Tabuľka č. 2: Koncepty transformácie národných štátov v 21. storo čí


Trhový štát Philipa C. Bobbitta Philip Chase Bobbitt je teoretikom konštitučného práva a expertom na medzinárodnú bezpečnosť a históriu stratégií. Je profesorom konštitučného práva na University of Texas v Austine v Texase. Vyštudoval právo na Princeton University a Yale Law School. Ph.D. v odbore politickej histórie získal na Oxforde. Vykonával funkciu riaditeľa strategického plánovania National Security Council – Národnej bezpečnostnej rady. Okrem práva vyučuje tiež históriu jadrovej stratégie na Oxforde. Je autorom šiestich kníh. Philip Bobbitt je synovcom bývalého amerického prezidenta Lyndona Bainesa Johnsona. V roku 2002 vydal 919 stranovú knihu Shield of Achilles: War, Peace and the Course of History – Achillov štít: Vojna, mier a smer histórie.30 V tejto knihe prezentoval koncept trhového štátu, ktorý v súčasnosti nahrádza národný štát. Philip Bobbitt sa v knihe Achillov štít zaoberá vzťahom vojen a konštitučných poriadkov. Vývoj vojen a konštitučných poriadkov skúma od obdobia renesancie. Evolúcia konštitu čného poriadku Trhové štáty vidí ako najnovšiu formu konštitučného poriadku. V období od renesancie prešiel moderný štát piatimi základnými vývojovými stupňami. Od roku 1494 sa vystriedalo päť dominantných konštitučných poriadkov: kniežacie štáty, kráľovské štáty, štáty-národy, národné štáty a trhové štáty. Tieto vývojové stupne majú následovné základné charakteristiky31: � Kniežacie štáty (1494 – 1620) – Kniežacie štáty sa vyvinuli v Taliansku počas

renesancie. Nahradili predošlú vládu feudálnych lordov. Poskytovali občanom prvú významnú teritoriálnu ochranu a bezpečnosť výmenou za uznanie teritoriálnej moci kniežat. Kniežatá si najímali žoldnierov na ochranu svojich teritórií a obchodných ciest, ktoré nimi prechádzali. Na oplátku kniežatá vyberali dane.

� Kráľovské štáty (1567 – 1702) – Kráľovské štáty sa objavili spolu s konceptom

božských, bohom daných práv vládnuť, ktoré využívali králi. Počas tejto éry štát pokračoval v napĺňaní zodpovednosti poskytovať bezpečnosť, avšak pre väčšie teritoriálne oblasti prostredníctvom vytvárania armád a loďstva. Na oplátku subjekty režimu využívali istú formu participácie na kráľovskom božskom štatúte a sláve dynastie.

� Teritoriálne štáty (1688 - 1792) – Teritoriálny štát bol spojený s kontrolou

obchodu na určitom teritóriu. Bol charakteristický aristokratickým vodcovstvom.

30 Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of History. Alfred A. Knopf, A Division of Random House, Inc., New York 2002, Anchor Books, A Division of Random House, Inc., New York 2003 31 Tamže.


� Štáty – Národy (1776 –1914) – Štát – Národ sa objavil na konci osemnásteho storočia, kedy vznikol nový poriadok pod vplyvom ideí slobody a demokracie, ktoré zjednotili populáciu okolo spoločnej participácie na národnej, etno-kultúrnej identite. Počas tejto éry vidíme vzostup imperializmu a expanziu a exploatáciu národnej identity.

� Národné štáty (1863 - 1991) – Národný štát sa vytvoril na začiatku dvadsiateho

storočia, aby slúžil ľuďom poskytujúc ekonomický blahobyt občanom. Počas tejto éry komunizmus, fašizmus a parlamentarizmus súťažili, kto poskytne občanom väčší blahobyt.

� Trhové štáty (1989 – ) – Trhový štát vznikol v deväťdesiatych rokoch

dvadsiateho storočia v USA a v západnej Európe spolu s globálnou ekonomikou. Trhový štát existuje, aby maximalizoval príležitosti pre ľudí, aby mohli dosiahnuť lepší život a tiež aby zabezpečil existenciu trhových štruktúr, ktoré poskytujú bohatstvo a spoločenskú prosperitu.

Konflikt o podobu konštitu čného poriadku Bobbitt uvádza, že približne každých sto rokov sa mení podstata konštitučného poriadku. Táto zmena je spojená s vojnovým konfliktom prebiehajúcim v období existencie určitého konštitučného poriadku. Príkladom môžu byť národné štáty, keď počas obdobia rokov 1914 až 1990 prebiehal vojnový konflikt o povahu týchto národných štátov.32 Bobbitt obdobie rokov 1914 až 1990 nazýva Dlhou vojnou, a zahrňuje tu Prvú svetovú vojnu, Druhú svetovú vojnu, Kórejskú vojnu, Vietnamskú vojnu, Studenú vojnu. Tieto konflikty spojil dohromady, pretože ako uvádza aj Tridsaťročná vojna sa skladala z viacerých vojenských konfliktov.33 Dlhá vojna začala vypuknutím Prvej svetovej vojny a skončila Parížskym mierom, ktorý ukončil Studenú vojnu. Počas tejto Dlhej vojny prebiehal vojnový konflikt medzi tromi rôznymi konštitučnými poriadkami, a to medzi komunizmom, fašizmom a parlamentarizmom. Nakoniec vyhral parlamentarizmus, ktorý však ako národný štát stratil svoju legitimitu a v poslednom desaťročí dvadsiateho storočia začal byť nahrádzaný vznikajúcim trhovým štátom.34 Vojna proti terorizmu, ktorá začala teroristickým útokom z 11. septembra 2001, môže byť podľa Bobbitta vnímaná ako začiatok novej Dlhej vojny. Trhový štát ako nová forma konštitu čného poriadku Bobbitt považuje za najnovšie evolučné štádium moderného štátu trhový štát. Tento trhový štát vzniká na odlišnej báze legitimity, než akú mal národný štát dvadsiateho storočia a takisto slúži inému spoločenskému účelu. Zatiaľ čo hlavnou úlohou národného štátu bolo poskytovať rastúce materiálne bohatstvo občanom a zabezpečovať jeho spravodlivú distribúciu, úlohou trhového štátu je vzrast

32 Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of History. Books, A Division of Random House, Inc., New York 2003 33 Tamže. 34 Tamže.


súhrnného bohatstva jeho občanov prostredníctvom deregulácie, rastúcich verejno-súkromných partnerstiev a devolúciou štátu blahobytu.35 Podľa Bobbitta štát v novej podobe neexistuje preto, aby priamo zabezpečoval materiálny blahobyt občanov, ale existuje preto, aby maximalizoval príležitosti ľudí zlepšovať svoj život.36 Model národného štátu spájal suverenitu štátu s jeho teritoriálnymi hranicami. V súčasnej dobe prebiehajúce celosvetové zmeny spochybňujú tento model. Model národného štátu je narušovaný následovnými vývojovými tendenciami:37

• Ochranou ľudských práv, ktorá je rozšírená celosvetovo bez ohľadu na interné zákazy.

• Rozširovaním jadrových zbraní a zbraní hromadného ničenia, ktoré robia

neefektívnou obranu zvnútra.

• Rozširovaním globálnych a transnacionálnych hrozieb, ktoré prekračujú jednotlivé hranice ako znečistenie životného prostredia, migrácia, populačná expanzia, choroby a hlad.

• Rastom svetového ekonomického režimu, ktorý ignoruje hranice pohybom

kapitálových investícií.

• Vytvorením globálnej komunikačnej siete, ktorá ohrozuje národné jazyky, zvyky a kultúry.

Následkom uvedených vývojových tendencií vzniká nový konštitučný poriadok, ktorý reflektuje týchto päť procesov, a tým je trhový štát. Tri sú ťažiace formy trhového štátu Bobbitt uvádza, že v súčasnosti takisto prebieha konflikt o podobu trhového štátu v rámci vytvárajúceho sa konštitučného poriadku trhových štátov. Je to konflikt medzi podnikateľským štátom, ktorý predstavujú USA, manažérskym štátom, ktorý predstavuje Európska únia a merkantilistickým štátom, ktorý predstavujú Japonsko a ďalšie štáty Ázie.38 Podnikate ľský trhový štát Trhový štát, ktorý sa vytvára v USA má podobu podnikateľského štátu. USA sa usilujú o vodcovstvo prostredníctvom produkcie a marketingu spoločného prospechu pre štáty sveta, ako je medzinárodná bezpečnosť, zdravšie životné prostredie a stabilné trhy.39

35 Tamže. 36 Tamže. 37 Tamže. 38 Tamže. 39 Tamže.


Podnikateľský trhový štát umožňuje najväčšiu pluralitu a diverzitu s najsilnejšími hráčmi vrátane pravidlá určujúcej americkej superveľmoci. Táto forma trhového štátu je zároveň najtransparentnejšia. Podnikateľský trhový štát má tendenciu k minimálnym štátnym intervenciám a obmedzuje svoje aktivity na udržiavanie hmotnej a nehmotnej infraštruktúry.40 Manažérsky trhový štát Trhový štát, ktorý sa vytvára v Európskej únii, má podobu manažerského štátu. Európska únia sa tu usiluje o moc prostredníctvom hegemónie v rámci regionálnej ekonomickej zóny. Manažérsky trhový štát požaduje určovanie pravidiel od medzinárodných inštitúcií ako EÚ alebo OSN. Táto forma štátu sa bude snažiť prostredníctvom dlhodobého plánovania dať väčšiu váhu záujmom ďalších generácií.41 Merkantilistický trhový štát Trhový štát, ktorý sa vytvára v Japonsku a ďalších štátoch Ázie má podobu merkantilistického štátu. Japonsko a štáty Ázie sa usilujú o podiel na trhu s cieľom získať relatívnu dominanciu v medzinárodných vzťahoch.42 Merkantilistický trhový štát sa snaží určovať pravidlá ako jeho vlastní občania budú interagovať s globálnym systémom. Táto forma trhového štátu je najmenej transparentnou. Merkantilistický trhový štát je viac konsenzuálny a viac protekcionistický. Snaží sa udržiavať kontrolu nad monetárnym aj ľudským kapitálom napríklad prostredníctvom imigračných kontrol.43 Nový svetový poriadok trhových štátov Bobbitt tvrdí, že podnikateľský trhový štát najtransparentnejší, manažérsky už menej a merkantilistický je nepriehľadný.44 Tieto tri formy trhového štátu budú súťažiť o budúcu podobu medzinárodného poriadku trhových štátov. Ako dojednajú tento nový poriadok vo svete teroristických, environmentálnych a ďalších výziev bude určujúce pre vytvorenie nového konsenzu. Tento konsenzus sa môže vytvoriť ako výsledok úspešného riešenia série malých konfliktov ako Bosna, Rwanda, Afganistan, alebo prostredníctvom vypuknutia niečoho ako boli v minulosti svetové vojny alebo prostredníctvom nového high-tech konfliktu medzi veľmocami.45

40 Tamže. 41 Tamže. 42 Tamže. 43 Tamže. 44 Tamže. 45 Tamže.


Formy moderného štátu v 20. a 21. storo čí

Národný štát

Trhový štát

Parlamentná demokracia

Komunizmus

Fašizmus

Podnikate ľský trhový štát

Manažérsky trhový štát

Merkantilistický trhový štát

Zdroj: Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of History. Books, A Division of Random House, Inc., New York 2003

Tabuľka č. 3: Formy moderného štátu v 20. a 21. storo čí Konceptuálne východiská vytvárania trhových štátov Trhový štát funguje na iných princípoch ako fungoval národný štát. Štát ako taký stratil schopnosť regulovať fungovanie spoločnosti v podobe ako to robil národný štát a zároveň nie je schopný zabezpečiť pre občanov to, čo zabezpečoval národný štát. Trhový štát funguje na tom istom teritóriu ako národný štát, ale zároveň funguje v inom móde ako fungoval národný štát. Národné štáty budú postupne prechádzať k podobnému módu fungovania ako u jednotlivých štátov USA. Národné štáty Európskej únie sa tak budú postupne pripodobovať jednotlivým štátom USA. Režimy fungovania týchto štátov sa budú pripodobovať režimom fungovania jednotlivých štátov v rámci USA. Ekonomiky jednotlivých štátov na národnej úrovni bude potom potrebné riadiť podobnými nástrojmi ako v týchto štátoch. Zároveň sa budú obnovovať predindustriálne formy ekonomickej a spoločenskej organizácie. Privatizácia aktivít vo všetkých oblastiach života spoločnosti bude zároveň vytvárať rozvojový potenciál, ktorý umožní vytvárať napr. pracovné miesta, zvyšovať konkurencieschopnosť, produktivitu a pod. Dopady trhového štátu na ekonomiku zmenia od základov základné princípy jej fungovania. Obrysy zmien z prelomov storočí tak začnú nadobúdať konkrétne formy a prejavy. Štátny a verejný priestor jednotlivých spoločností sa bude postupom času premieňať na privátny priestor. Privatizácia jednotlivých aktivít bude postupne vytvárať potenciály rozvoja jednotlivých oblastí spolu s vytváraním napr. pracovných miest v neobmedzenom rozsahu. Tu treba rozlišovať medzi privatizáciou prebiehajúcou napr. v postkomunistických krajinách, ktorá bola vo veľkom rozsahu doprevádzaná rastom nezamestnanosti, čo bolo spôsobené jej redukciou na privatizáciu hmotného majetku a nie činností a a privatizáciou činností a priestoru, ktoré premenia základnú štruktúru ekonomiky a spoločnosti v podmienkach trhového štátu.


Prechod od národného k trhovému štátu zahrňuje následovné oblasti:

� Privatizácia ekonomickej sféry – rôzne podoby privatizácie národných

ekonomík prebiehajú v súčasnej dobe prakticky vo všetkých krajinách sveta, privatizácia ekonomiky prebieha v rôznych podobách od deväťdesiatych rokov dvadsiateho storočia, celosvetovo sa privatizujú všetky časti ekonomiky, niekde má privatizácia podobu živelného rozpadu štátnej ekonomiky a táto sa transformuje do tieňovej ekonomiky.

� � Privatizácia meny – štátny monopol národnej meny je postupne nahrádzaný

sadou alternatívnych mien súkromného charakteru. Budú vznikať privátne meny podobne ako existovali v predindustriálnej spoločnosti.

� Privatizácia sociálnej bezpe čnosti – privatizácia sociálnej bezpečnosti

zahrňuje prechod od štátom garantovanej sociálnej bezpečnosti k individuálne zabezpečenej sociálnej bezpečnosti počas celého ľudského života, čo je spojené s prechodom k individuálnemu manažovaniu vlastných finančných zdrojov pre zabezpečenie svojho života každým jednotlivcom, sociálne zabezpečenie sa transformuje do podoby osobných sociálnych účtov spravovaných privátnymi inštitúciami

� Privatizácia zdravotnej starostlivosti – zahŕňa prechod od štátom

poskytovanej a garantovanej zdravotnej starostlivosti k vytvoreniu trhu zdravotných tovarov a služieb spolu s individualizáciou a diverzifikáciou poskytovania zdravotnej starostlivosti na trhových základoch, vzniká ekonomiky zdravia založená na rastúcom trhu zdravotných tovarov a služieb

� Privatizácia vzdelávania a vedy – zahŕňa vytváranie privátne založených

vzdelávacích a vedecko-výskumných inštitúcií, poskytujúcich a produkujúcich tovary a služby na trhových princípoch, veda a vzdelanie sa transformujú do podoby informačnej ekonomiky, informácie sa stávajú hlavným výstupom vedy a vzdelávania, vzniká rastúci trh informačných tovarov a služieb, štátne vzdelávacie a vedné inštitúcie sú dopĺňané alebo nahrádzané privátnymi

� Privatizácia obrany – zahŕňa postupnú transformáciu národných resp.

štátnych armád na vojensko-ekonomické komplexy súkromných podnikov a inštitúcií, privatizáciu bezpečnosti, privátne vojenské spoločnosti, privátny vojenský priemysel, kontraktérov, žoldnieri sú v trhovom štáte kontraktovaní bojovníci

• Privatizácia bezpe čnosti a spravodajstva – zahŕňa vytváranie súkromných

spravodajských služieb poskytujúcich služby a produkujúcich tovary na trhových princípoch, spravodajské služby sa venujú tvorbe analýz a prognóz, nadobúdajú charakter firiem obchodujúcich s informáciami, príkladom je americká súkromná spravodajská služba STRATFOR

• Privatizácia moci – zahŕňa postupné rozptyľovanie moci, na moci sa

podieľajú think tanky, NGO, analytické a poradenské firmy, lobbystické skupiny a pod.


Privatizácia aktivít v trhovom štáte

Národný štát

Trhový štát

Štátna a privátna ekonomika

Štátna národná mena

Štátne systémy sociálneho

zabezpečenia

Štátna zdravotná starostlivos ť

Štátne vedné a vzdelávacie inštitúcie

Štátne armády

Štátne spravodajské služby

Vláda štátu

Privátna ekonomika

Alternatívne menové systémy

Privátne dôchodkové systémy

Trh ekonomiky zdravia

Trh znalostnej ekonomiky

Vojensko-ekonomické komplexy súkromných podnikov a inštitúcií

Trh analyticko-spravodajských

informácií

Vláda štátu plus think tanky, NGO, analytické a poradenské firmy,

lobbystické skupiny

Tabuľka č. 4: Privatizácia aktivít v trhovom štáte

Privatizácia ako presun ťažiska aktivít zo štátu na jednotlivca Privatizácia býva chápaná ako proces politických rozhodnutí, ktoré zabezpečujú presun resp. predaj štátneho majetku súkromným inštitúciam alebo osobám resp. inštitúciam alebo organizáciam iného štátu. Privatizujú sa predovšetkým hmotné alebo nehmotné aktíva. Tento proces prebieha zhruba od osemdesiatych rokov dvadsiateho storočia, kedy sa stala priekopníkom privatizačného procesu Veľká Británia. V rokoch 1980 až 1988 sa vo Veľkej Británií transformovalo vyše 40 % britského štátneho sektoru na súkromné podniky. Veľká Británia býva v tejto súvislosti považovaná za základný model privatizácie štátu všeobecného blahobytu. Privatizovali sa také podniky ako Britis Telecom, British Gas, The Trustee Savings Bank, Jaguár alebo British Airways. Po páde komunizmu privatizácia prebiehala prakticky vo všetkých postkomunistických krajinách a globálne sa rozšírila na väčšinu krajín sveta. Privatizácia sa stala globálnou a privatizačné politiky sa stali súčasťou hospodárskych politík jednotlivých krajín.


Podstatou privatizácie je však presun ťažiska ekonomických aktivít a zabezpečenia jednotlivých oblastí života človeka zo štátu na jednotlivca. Štát takto stráca na význame, postupne uvoľňuje kontrolu jednotlivca a tento jednotlivec potom môže zmeniť svoj operačný rádius z priestoru ohraničeného hranicami národného štátu na globálny priestor globálnej ekonomiky a civilizácie. Dochádza tak k dvom hlavným posunom:

• Jednotlivec rozširuje svoje ekonomické aktivity z národného trhu na globálny svetový trh.

• Zodpovednosť, zdroje a aktivity sa presúvajú z úrovne štátu na úroveň

jednotlivca. Zdroje, financie, kapitál, informácie, znalosti, bezpečnosť sa takýmto spôsobom decentralizujú a dekoncentrujú a umožňujú jednotlivcovi fungovať nezávisle na štáte resp. na národnom štáte. Privatizácia býva chybne považovaná iba za privatizáciu hmotných a nehmotných aktív. V skutočnosti hlavným posunom je privatizácia priestoru a aktivít. Štát stráca schopnosť a prostriedky zabezpečiť blahobyt jednotlivca. Túto schopnosť i prostriedky získava jednotlivec, ktorý môže v rámci vytvárajúceho sa globálneho ekonomického a civilizačného prostredia pôsobiť ako samostatná ekonomická jednotka disponujúca potrebnými zdrojmi, financiami a kapitálom. Na jednotlivca potom prechádza aj zodpovednosť za osobnú, ekonomickú a sociálnu bezpečnosť. Jednotlivec môže dosahovať pružnú odozvu na zmeny globálneho prostredia, avšak iba za predpokladu, že nie je limitovaný v niektorých oblastiach štátom resp. jeho administratívnymi štruktúrami. Literatúra Barnett, Thomas, P. M. : Blueprint for Action. A Future Worth Creating. Putnam Adult, 2005 Barnett, Thomas P. M. : The Pentagon´s New Map. War and Peace in the Twenty-First Century. G.P.Putnam´s Sons, New York 2004, Berkley Trade, 2005 Bobbitt, Philip C.: The Shield of Achilles. War, Peace, and the Course of History. Alfred A. Knopf, A Division of Random House, Inc., New York 2002, Anchor Books, A Division of Random House, Inc., New York 2003 Bobbitt, Philip, Kleiner, Art: The Thought Leader Interview. In: Strategy + Business. Issue 34 Bobbitt, Philip: Bobbitt on Bobbitt. OpenDemocracy, 4 November 2002 Bobbitt, Philip: Better than Empire. Financial Times Magazine, 13 March 2004 Friedman, Thomas L.: The World is Flat. A Brief History of the Twenty-First Century. Farrar, Straus and Giroux, New York 2005 Friedman, Thomas L.: The Lexus and the Olive Tree. Farrar, Straus, and Giroux, New York 1999 Gabel, Medard, Bruner, Henry: Global Inc. An Atlas of the Multinational Corporation. The New Press, New York, NY 2003 Gaddis, John Lewis: Living in Candlestick Park. The Atlantic Monthly, April 1999 Kaplan, Robert D.: The Coming Anarchy. Shattering the Dreams of the Post-Cold War. Random House, New York 2000


Kaplan, Robert, D.: Přicházejíci anarchie. Zborcení snu – svět po studené válce. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2003 Modisett, Lawrence E.: Is This the End of the Nation-State ? In: Naval War College Review. Winter 2002, Vol. IV, No.1 Murray, Charles: In Our Hands. A Plan to Replace Welfare State. The AEI Press, Washington, D.C. 2006 Naisbitt, John: Mind Set ! Reset Your Thinking and See the Future. Collins, New York, NY 2006 Naisbitt, John: Global Paradox. The Bigger the World Economy, the More Powerful Its Smallest Players. William Morrow and Company, Inc. 1994 Naisbitt, John, Aburdene, Patricia: Megatrends 2000. Ten New Directions for the 1990´s. William Morrow and Company, Inc., 1990 Naisbitt, John: Megatrendy 2000. Desať nových smerov na deväťdesiate roky. Medzinárodná účastinná spoločnosť Bradlo, Bratislava 1992 Ogilvy, Jay: Notes on the Shield of Achilles. GBN Global Business Network, May 2003 Reynolds, Glenn: An Army of Davids. How Markets and Technology Empower Ordinary People to Beat Big Media, Big Government and Other Goliaths. Nelson Current, 2006 Robb, John: Market-state vs. Virtual State. Global Guerillas, November 27, 2005 Ronfeldt, David: Tribes, Institutions, Markets, Networks. A Framework about Societal Evolution. Rand, Santa Monica, CA 1996 Rosecrance, Richard: The Rise of the Virtual State. Wealth and Power in the Coming Century. Basic Books, New York 1999 Scoblete, Gregory: The Market State President. TechCentral Station. Where Free Markets Meet Technology. 09/08/2004 Starr, Randy, Newfrock, Jim, Delurey, Michael: Enterprise Resilience: Mamaging Risk in the Networked Economy. In: Strategy + Business. Issue 30 Toffler, Alvin and Heidi: Revolutionary Wealth. How it will be created and how it will change our lives. Alfred A. Knopf, New York 2006 Toffler, Alvin: Powershift. Knowledge, Wealth and Violence at the Edge of the 21st Century. Bantam Books, New York 1990 Treverton, Gregory F.: Governing the Market State. In: Klitgaard, Robert, Light, Paul C. (editors): High-Performance Government. Structure, Leadership, Incentives. RAND Corporation, Santa Monica, CA 2005 Treverton, Gregory F.: Intelligence and the „Market State“. The Nation-State´s Changing Role. In: Studies in Intelligence. Winter-Spring 2001 No. 10, Unclassified Edition Van Creveld, Martin: The Rise and Decline of the State. Cambridge University Press, Cambridge, UK 1999, 2006 Van der Veer, Jeroen (editor): Shell Global Scenarios to 2025. The future business environment: trends, trade-offs and choices. Royal Dutch/Shell Group, 2005


Oleg Suša: K perspektivám sociálních dimenzí rizika v podmínkách sou časné globalizace V soudobém světě narůstá role uvědomění rizikových souvislostí pro perspektivní výhledy orientace jednání a rozhodování. Hlediska rizik a jejich identifikace jsou v současnosti velmi aktuálními nástroji sociální analýzy i orientace rozhodování lidského jednání k pochopení světa rychlých přeměn, nejistot a nezamýšlených dopadů nakumulovaných důsledků sociálních činností. V klasické společenskovědní tradici hrálo velkou roli prakticko-scientistické přesvědčení o tom, že poznání (a previze) proměn sociální skutečnosti umožní „sociálně technologické“ řízení či „osvícené“ politické intervence do společenských procesů, tedy v podstatě určitou míru kontroly nejistoty v těchto procesech. V současných podmínkách je nutno se zabývat nejen zrychlováním tempa sociálních změn, ale také stále globálnějšími, složitějšími sociálními rozměry a dopady těchto změn. A.Toffler například koncem šedesátých let minulého století psal o fenoménu „šoku z budoucnosti“ (Toffler 1970) jako o mnohostranné krizi lidské adaptability reagující stále obtížněji na nestálost a přechodnost poměrů, označovaných stejně neurčitou předponou post-. Moderní společnost a civilizace, orientovaná k hledání jistot prostřednictvím kontroly vnitřních i vnějších světů, jež paradoxně vede k růstu vysoké rizikovosti, si začíná postupně více uvědomovat jistotu nejistot. Toto vědomí jistoty nejistot se může jevit jako paradoxní důsledek scientizace společnosti a růstu centrální úlohy odborného vědění - a zároveň rostoucího politického selhání tváří v tvář komplexitě nezamýšlených, přesto však systémových důsledků moderní civilizace. Tyto důsledky pak působí či spolupůsobí při vzniku společenských konfliktů kolem sociálních polarizací: nerovné distribuce rizik, nejistot a ohrožení na jedné straně – a kolem distribuce příležitostí, přístupu k šancím a ziskům – na straně druhé. V tomto smyslu lze o soudobé moderní společnosti mluvit jako o typu rizikové společnosti (Beck 1986,1992, 2004). „Riziková společnost“ či „společnost rizika“ může v tomto smyslu být zajisté alternativní metaforou pro označení pozdně moderní, postmoderní, postindustriální či post-národní společnosti. V podmínkách současné globalizace působí procesy narůstání globální vzájemné závislosti a interakce, jež komplikují (komplexní) situace nejistot i nerovností distribuce příležitostí i rizik. Reflexivita zm ěn v charakteru moderních rizik Uvedená metafora „rizikové společnosti“ přesně charakterizuje situaci, v níž na sociální život i na jednotlivce působí efekty uvědomění, percepce či akceptace narůstajících rizik. Rizika působí na předpoklady i na důsledky sociálního jednání. Zdá se, že moderní racionalita se takto stává „rizikovou racionalitou“, jednání a činnosti jsou podmíněny dvojznačným působením nezamýšlených, vedlejších důsledků procesů rozhodování. V kontextu rozhodování jde o latentní i manifestní konflikty týkající se moci participovat na rozhodnutích, posuzovat možné budoucí dopady a důsledky. Závažný vliv má v této souvislosti rovněž charakter komunikace informací, kdy narůstající množství informací o riskantních faktorech ve společnosti působí na sociální jednání: vyvolává pocity nejistoty, nutí k posuzování


potenciálních důsledků rozhodnutí a jednání, stimuluje inovace, adaptace i hledání alternativních řešení problémů. Růst informace a informovanosti o riziku je sám o sobě dvojznačným fenoménem: na jedné straně vyvolává potřebu inovace a tvůrčího hledání alternativ, na druhé vytváří nové konflikty a napětí ve společnosti, zvyšuje nejistoty, a tím komplikuje procesy rozhodování, provokuje i blokuje inovační jednání. V této souvislosti například A.Giddens poukázal na ambivalenci požadavku tzv. předběžné opatrnosti při rozhodování o projektech výzkumu a vývoje: v určitých situacích může docházet k dilematu rozhodování anebo k vytvoření psychologických zábran, takže rozhodnutí jsou zdržována (Giddens :1998). V podmínkách současné globalizace sociálních aktivit, interakcí a směn navíc narůstá neprůhlednost rozhodovacích procesů a organizací sociálního jednání ve vysoce proměnlivých a pružných strukturách transnacionálních prostorů a vztahů vyjednávání různých aktérů, které je možno obtížně demokraticky kontrolovat existujícími, teritoriálně založenými procedurami politického procesu. Četné sociální konflikty, které vznikají v situacích kontrastu mezi globálními kontexty vyjednávání a rozhodování silných aktérů ve výhodných, případně v monopolních pozicích na jedné – a lokálními či lokalizovanými kontexty a aktéry na druhé straně, vedou k požadavkům participační anebo resistenční politiky proti rozhodování „globalizace shora“, či ve směru ustavení více symetrických struktur moci. To vše, včetně snah o demokratičtější „globalizaci zdola“, opřenou o síly demokratické lokalizace, však závisí mezi jiným také na reflexivní schopnosti aktérů orientovat se v nestálých situacích a složitých kontextech. Manifestní konflikty, popřípadě výbuchy fyzického násilí většinou bohužel vytvářejí situaci lokalizované konfrontace mezi lokálními skupinami, zájmy, stranami a působí jako lokalizované ventilace napětí a přetlaků. Situace rizikové společnosti prokazuje proměnu sociální povahy rizika. Riziko je lingvisticky nepřítomné v tradičních kulturních kontextech předmoderních společností. Pojem rizika46 souvisí s modernizačními procesy transformací prostorové a časové organizace lidského a sociálního života a především s aspirací ovládat a kontrolovat prostor a kolonizovat budoucnost. V moderní průmyslové společnosti znamenalo riziko v podstatě míru možnosti kontrolovat nepředvídané, neznámé události, popřípadě se pojistit proti hrozbám ztrát a poškození. Pojem rizika se liší od pojmu hazardu především v hledání jistoty předvídatelnosti a spoléhání na mechanismy a instituce kontrolující nebo zmírňující negativní dopad rizik. Klasické chápání rizika spojovalo negativní problémy a dopady s vnějšími silami, v současné době jde o nový typ společensky produkovaných (popř. průmyslově vyráběných) rizik. Tato rizika již nejsou v pravém smyslu nezamýšleným důsledkem a dysfunkcí, ale spíše ve stále větší míře systémovým důsledkem rozvoje, celoplanetární, globální expanze a růstu moderní industriální technologické civilizace. Vědeckotechnický pokrok je producentem rostoucích nejistot, ekonomické i politické instituce produkují nové hazardy a rizikové kontexty. Jednotliví lidé jsou neosobními, anonymními silami nuceni nedobrovolně žít v rizikovém životním prostředí. Vznikají nové problémy adaptace. Společnost je laboratoří, v níž jakoby nikdo není odpovědný za širší společenské a globální dopady experimentování, rozhodování a konfliktních strategií sledujících zájmy aktérů, jedinci jsou nedobrovolně zbavováni tradičních i moderních jistot a ochranných solidárních svazků. Jestliže dříve se riziko chápalo jako vypočitatelný (statisticky stochastický) problém, pak dnes jde o situaci, ve které je vytváření rizik důsledkem vědeckých i politických snah je kontrolovat a 46 Výraz „risk“ se rozšířil z portugalštiny, kde označoval původně mořeplavecký výraz pro „plavbu do neznámých vod“, později byl užíván při pojištění dopravních nákladů.


minimalizovat. Nová, společensky produkovaná, „vyráběná“ rizika (A.Giddens 1994,1998) jsou nevypočitatelná, nepojistitelná, často nepostižitelná lidskými smysly (U.Beck 1988). Rizikový kontext vytvářené nejistoty je nedobrovolně „internalizován“ aktéry sociálního života, stává se nevyhnutelnou součástí lidského života, i každodennosti. Rizika si nemůžeme vybírat, nelze jim uniknout. Zbývá nám jen fatalismus nového pojímání Štěstěny, anebo je možná nová strategie individuální, kolektivní a institucionální kontroly rizika? Rizika a dimenze budoucnosti Pojem rizika souvisí s budoucností, myšlení o riziku znamená uvažovat o potenciálních událostech v budoucnosti, popřípadě snahu o jejich kalkulaci – včetně závažnosti jejich důsledků (Adams 1995, Luhmann 1992). Pojištění je příkladem snahy o akomodaci na rizika pomocí monetární kompenzace, jde také o naturalizaci rizika jako náhodného procesu, který je mimo lidskou kontrolu. Toto spoléhání na pojistky je v současném světě v podstatě možno hodnotit jako fatalismus, to znamená smíření se s riziky a nemorálnost, ve smyslu abdikace na odpovědnost, jak osobní, tak kolektivní (Levitas,R..1999:200-1). Diskuse o riziku vytváří mezi budoucností a přítomnosti kalkulační vztah. Pokud se takto legitimizuje přítomnost, je budoucnost vlastně nemyslitelná. Jde například o standardní diskusi o kapitalismu, v níž vítězové a poražení jsou určováni štěstím a hrou tržních sil. To podporuje utopismus víry ve výhru v loterii, jde čistě o štěstí, ne o schopnosti, odpovědnost, vinu. Sní se tu o změně postavení jednotlivého aktéra v systému, nikoli o změně systému /Levitas 1999:201/. Efektem kompenzace rizika může být to, že čím více je k dispozici druhů pojištění, tím více to svádí k hazardnímu jednání (Adams 1995:20). V této souvislosti ukázal N. Luhmann, že riziko je konfrontací s problémem budoucnosti, je to pojetí času jako věci, jež má své podstatné, velmi závažné sociální důsledky. Opakované události v čase zakládají normy a stálá očekávání, jež projektujeme do budoucnosti. Konformita nebo deviace s normou má vysvětlovat situaci zklamaných očekávání. Riziko vystupuje v našem vnímání v souvislosti s deviací od norem /Luhmann 1992:54-55/. Prom ěna strukturální povahy moderních rizik Soudobé analýzy rizikové společnosti spojují novodobá rizika se strukturální povahou moderní společnosti – zejména s vysokou dělbou práce, strukturální diferenciací jednotlivých sfér společenské činnosti, rostoucí vzájemnou závislostí (interdependencí) jednání aktérů, s globalizací ve smyslu časoprostorové komprese a složitou, anonymní, abstraktní zprostředkovaností lidských sociálních interakcí a vztahů. Významným činitelem proměny strukturální povahy rizika jsou věda a technika a jejich široké a rozšiřující se aplikace v moderním světě (scientizace života moderní společnosti). Riziko roste úměrně s růstem závislosti společnosti na technice a technovědě, což se projevuje spoléháním lidí na abstraktní systémy odborného vědění, rostoucí závislostí na odbornících a expertízách. Moderní systémy složité sociální dělby práce a strukturální diferenciace jsou základem narůstající složitosti technického, administrativního, politického i mravního


či psychologického regulování či zvládání rizikových problémů. Relativní autonomie ekonomicko-inovační a vědeckotechnické sféry v jejich institucionalizovaných formách rutinního fungování nesmírně komplikuje a někdy přímo znemožňuje vytvoření morálních a politických rámců jejich efektivní a demokratické kontroly. Tuto situaci podporuje jedna „moderní tradice“: technokratické dogma o morální a hodnotové neutralitě vědy a sociální neutralitě techniky. Navíc ještě zastaralá či zastarávající struktura institucí moderní průmyslové společnosti kontrastuje s percepcí, akceptací a společenskou komunikací společensky, kolektivně a často anonymně vyráběných rizik. Rizika jsou produkována strukturálně v důsledku fungování autonomních systémů jednání, avšak zároveň jsou společensky konstruována v komunikačních vztazích. Povahu i kvalitu sociální percepce rizik ovlivňují zejména média veřejné komunikace, na něž působí různí aktéři a jejich zájmy ve struktuře diferencovaných pozic moci. V komunikační konstrukci problémů rizika kontrastují zejména byrokraticko-technokratické formalizované diskurzy o riziku na jedné straně a diskurzy občanských iniciativ, hnutí, nevládních sdružení a organizací na straně druhé. Na obou stranách je využíváno odborných expertíz a kontra-expertíz, vědeckého a profesionálního vědění. Sociální konstruování rizik je tedy závislé na odborném vědění, s růstem složitosti a specializace odborného vědění, expertízy, narůstá však zároveň i míra nejistot a nedůvěry „laického“ okolí. Nejistota a nedůvěra je prohlubována také díky legalizaci a normalizaci rizik institucemi, díky způsobům jejich využívání odborné expertízy při konstruování rizik a ovlivňování veřejné komunikace o nich v médiích. To vše komplikuje reálné podmínky pro demokratickou účast veřejnosti a jednotlivců, a zároveň tím více otvírá palčivost potřeby demokratizace - jak hlavních moderních institucí v jejich fungování, tak možností využívat tvořivé kritiky demokratické občanské veřejnosti. K problému ohrani čení oblastí rizik Oblasti rizik lze nacházet téměř ve všech sférách sociální činnosti. Operacionálně je možno rozlišovat technická, environmentální, zdravotní, sociokulturní, sociálně-psychologická, bezpečnostní, politická a další rizika. U socio-kulturních rizik je třeba analyzovat závažné problémy individualizace a privatizace sociálních nejistot (např. šance na práci, vzdělání či osobní seberalizaci) spojené s procesy odtradičnění, ztráty kolektivních forem ochrany, poklesu solidarity s rozkladem jejích primárních i sekundárních forem, ale i s politikami deregulací, flexibilizace pracovních trhů a se strukturálními dopady informatizace, automatizace či globalizace ekonomických činností, a tím i forem organizace podniků a práce. Vzdělání, mobilita, konkurence působí vzájemně při dobrovolné i nedobrovolné (chtěné či nechtěné) individualizaci osamocených jedinců, kteří jsou riskantně závislí na podmínkách příjmů, zaměstnanosti, na trhu práce a na státu. V pracovních i dalších sociálních vztazích slábne vliv kolektivních solidarit a jedinec sám se musí domáhat práva proti zaměstnavatelům. Sociální kapitál individua, který je stále více přeměňován z tvořivého potenciálu v komoditu a nabízen k prodeji na trhu, ovlivňuje prohlubování nerovnosti ve zvládání riskantních nejistot. Roste také význam identity a askripce podle věku, pohlaví, rasy, etnicity, národnosti, sociálního původu. Individualizace sociálních rizik a nerovnost jejich distribuce je také určitou psychologizací, kdy sociální krize vypadá jako individuální krize, selhání jedince, pocit úzkosti z výkonového očekávání aj., jež mohou být manipulativně zneužívány


například k legitimizacím sociálních nerovností a ke konzervaci stávající moci a k udržování statu quo. Politicky konfliktní potenciál v podmínkách současné globalizace mají praktické snahy různých aktérů externalizovat rizika a přenášet dopady ohrožení i odpovědnost na jiné aktéry v nevýhodné rozhodovací pozici, anebo přesouvat riskantní důsledky na celé společnosti v podmínkách prohlubování globálních nerovností . Stojíme tváří v tvář novým otázkám jakými jsou například: Mizí třídní společnost a vzniká společnost zaměstnanců, jak je modifikována národní společnost v soudobé globalizaci, a vznikne, nebo již vzniká, globální světová společnost? Jaký je charakter sociálních nerovností, jak se mění stratifikace ve vzájemných závislostech globálního a lokálního sociálního prostoru? Je tradice a kultura dostatečnou měrou a trvale nahrazena pracovním právem? Prohlubují se sociálně politické konflikty? Vznikají nové dočasné koalice zájmů ( jako pragmatické, spíše než hodnotové aliance) tříštící strukturu sociálních konfliktů do individuálních, osobně prožívaných zkušeností v zápasu o přežití? Aniž bychom dnes mohli s určitostí odpovídat na všechny tyto otázky, musíme konstatovat, že oblasti rizik jsou v podmínkách současné globalizace velmi komplexně provazovány a nelze je jednoduše ohraničit. Globální rizika Pro přijetí konceptu rizikové společnosti v soudobé sociologii působilo globálně hned několik faktorů. Především to byla kumulace dvojznačných důsledků moderní vědeckotechnické a průmyslové dynamiky působící na přírodu i lidské společnosti: klima jistoty nejistot začalo působit vedle tradičního technického optimismu. Dalšími faktory byla globalizace a globalita, jako dynamický proces i stav transformace působící jak v podobě sociálních důsledků komplexních přeměn světa, tak v podobě růstu objektivní vzájemné závislosti společností a sociálních aktérů. Významný vliv má rovněž globalita jako subjektivní vědomí časoprostorového stlačení a „zmenšování světa“. Významnou historickou úlohu sehrálo vyvrcholení jaderného soupeření dvou světových mocenských bloků během Studené války a jejich psychologické konfrontace, kdy závody ve zbrojení přerostly v celoplanetární sebeohrožení, došlo rovněž k celé řadě průmyslových katastrof v oblasti jaderné energetiky, chemické výroby, námořní dopravy atd. V 70. letech 20. století začal působit také syndrom „nárazu na meze exponenciálního růstu“, došlo k širším změnám v důsledku energetické a environmentální krize. Nikoli nevýznamným faktorem byl také proces vleklé krize politických struktur a ideologií (včetně ekonomického růstu a rozvoje, stupňování spotřeby) a zároveň působení mnostranných sociálních nerovností mezi globálním Severem a globálním Jihem, které vyúsťují do krize zadluženosti a požadavku nové globální redistribuce zdrojů a šancí. Svou roli sehrál také vliv tzv. nových sociálních hnutí, jimž se krize moderních sociálních struktur a institucí jevila především jako kulturní krize i příležitost ke „kulturní politice“ směrované „zdola nahoru“. Konečně faktorem historicko geo-politické aktualizace při vzniku konceptu Beckovy „rizikové společnosti“ byla specifická zkušenost středoevropského prostoru jako linie konfrontace Studené války v Evropě s vysokou koncentrací moderních zbraní hromadného ničení, kdy zejména v Německu došlo k aktivizaci nových sociálních hnutí protestu (mírových, ženských,


ekologických) a k mobilizaci jejich spolupráce při konstruování a interpretaci rizik ve veřejném prostoru. Idea rizikové společnosti se od 80.- 90. let 20.století rozšířila snad i proto, že je dostatečně „realistickou“ i komplexní ve srovnání s tradiční antitechnickou kritikou – vysvětluje vznik nové situace v sebereflexi moderní civilizace - nikoli jako důsledek démonických sil moderní techniky nebo dysfunkčního selhání „lidského faktoru“, či individuálních „špatných rozhodnutí“ – nýbrž na základě normálního fungování a úspěchu modernizačního procesu jako především kvantitativního růstu technických sil, blahobytu, ale také složitosti, chaosu a paradoxnosti. Právě tento růst, původně koncipovaný jako lineární a neomezený, umožnil postupující napětí mezi svým globálně rozšířeným vzorem a nerovnými možnostmi své realizace ( a tím i v napětí globálního Severu a globálního Jihu), vyvolal také rostoucí individualizaci společností, s dvojznačným rozvolněním sociální kohezivity, solidarity a morálních obligací. Dvojznačné důsledky individualizace se projevují pozitivně větší autonomií a zároveň negativně větší osamoceností a nejistotami individuí vytvářejících své biografie v riskantním světě zrychlování inovací a nemilosrdné soutěže „boje o přežití“ ve „světě tržních sil“. Neustále se rozvíjející technické možnosti moderní civilizace však zároveň, jak se zdá, přesáhly v jistém smyslu kapacitu „sociální kontroly“ moderních institucí – a ve spojení s ekonomickými silami a cíli maximalizace „efektivnosti“ a zisku na stále více globálních trzích – začaly působit jako zdánlivě samostatné, nezávislé faktory chaosu. V modelu „rizikové společnosti“ je proto patrný institucionalistický charakter analytického přístupu. Přitom kritika institucí by mohla (z normativního hlediska) vést k jejich transformaci a k obnovení institucionalizovaného řešení sociálních konfliktů při prevenci i sociálním zvládání rizik. Model rizikové společnosti není ovšem dědicem teorií technické autonomie (L.Winner 1978), ani kritikou techniky jako fatálního zdroje rizik. Takto například U. Beck - jako teoretik inspirovaný Weberovým odkazem makrosociologické analýzy modernizačního procesu věří (obdobně jako dříve J.Habermas), že především ekonomická sféra sociálního jednání - privatizující technická rozhodnutí a využití vědeckého vědění (a kladoucí problém externalizovaných důsledků pro společnost mimo politickou sféru) - nemůže dlouhodobě nahrazovat nebo určovat své politické a kulturní rámce, aniž by to nemělo destruktivní dopady pro sociální život lidí. Sociologická analýza rizikové společnosti má být i přes svoji kritiku hlavních institucí moderny především pozitivním „nástrojem“ utváření budoucnosti a anticipativní preventivní politiky nového typu. V historické situaci rizikové společnosti lze vystopovat jako centrální otázku historický problém obnovy sociokulturních a politických institucí jako cíl „jiné, druhé“ moderny. Modernizace nekončí, a jestliže stávající instituce a jejich struktura makrospolečenských vztahů nemohou plnit své meritorní funkce, je nutné je přetvořit, reformovat, rekonstruovat a rekonstituovat. Právě toto má být úkolem „modernizace moderních společností“, nikoli „iracionalistická“ kritika moderny, vědy a techniky, nebo apologetické „adaptivní“ přitakávání mainstreamovému trendu určovaného mocnými interesy. Hlavním terčem Beckovy kritiky je především strukturální anatomie moderní společnosti jako komplexní systém funkcionálně diferencovaných sfér sociálního jednání. Komplexní dělba práce, jež se jevila například Parsonsovi jako evoluční přednost, se stala v podmínkách globalizace nevýhodou: přílišná dělba práce a specializace vedla k relativní uzavřenosti a k blokování komunikačních spojů sociálních subsystémů. Zde ukázal např. N.Luhmann na rostoucí problémy komunikace subsystémů s autonomními komunikačními kódy v situaci, v níž


technika jako funkční zjednodušení vytváří stále nové úrovně sociální složitosti (Luhmann 1989,1992). Podle Luhmanna znamená toto stupňování komplexnosti rostoucí úsilí redukovat rizika nejistoty pomocí zavedení nových technik „funkčního zjednodušení“. Problémy techniky se snažíme řešit technikou - a tam, kde je kontrola - je i riziko, krčí autor této moudré sentence rameny (Luhmann 1992:89-90). Na problém organizace nové komplexity poukázal významně Ch.Perrow. Ukázal, že „složité socio-technické systémy“ se snaží o kontrolu rizika tím, že normalizují své hazardní fungování, a přitom ohrožují stále více nejen samy sebe, ale celé společnosti, regiony, kontinenty (Perrow 1999). Jinými slovy jde také o to, že ve strukturách sociálního jednání v podmínkách narůstající globalizované složitosti a dynamické proměnlivosti kontextů nemůže jít o dílčí řešení problémů až poté, co nastanou (řešení ex post), nemůže jít o řešení problému kontroly instrumentální racionalizace rozhodnutí instrumentálně racionálními prostředky, ale půjde spíše o problém jejich konfrontace s širší socio-kulturní racionalitou. To znamená, nejde o otázku proč či jak – ale k čemu? V politice rizikové společnosti tedy nemůže jít o pokračování technokratického kurzu pokusu a omylu, či léčení nemocí jedné techniky pomocí jiné techniky, ale musí jít o diskusi o vztahu prostředků a cílů v konfrontaci s rizikem složitě interagujících důsledků v prostředí globalizovaných vzájemných závislostí a interakcí soudobých společností. Diskurzivní politika je ovšem imanentně také kritikou panství ve vztazích kontroly a využití vědění – a jako taková představuje novou osu konfliktu kolem strukturálních podmínek demokratizace účasti veřejnosti na klíčových rozhodnutích průmyslové, energetické, obchodní, kulturní aj. inovace, jež se týkají globálních souvislostí způsobu života, a jež jsou dosud považována za soukromou oblast sociálního jednání, přesto však mají veřejný, globální a politický dopad. Sociální jednání, prostory, nerovnosti a konflikty v podmínkách sou časné globalizace Při analýze těchto komplexních a globálně působících vzájemných závislostí vytváření rizik a jejich kontroly již nelze využívat představy „společenského prostoru“ jako sociologické laboratorní abstrakce jedné, relativně izolované národní společnosti a její optiky rozlišení „vnitřního“ a „vnějšího“ kontextu, ani tradiční sociologickou představu o institucionalizované, popř. formalizované (byrokratické, manažersko-instrumentální) reintegraci sociálního řádu po vyčerpání tradičních zdrojů solidarity a legitimity. Prostor sociálního jednání se stává vysoce variabilní proměnnou a rovněž její komplexita narůstá: lokální, societální, globální či nadnárodní prostory se provazují - sítě a sítové vztahy konkurují vztahům a strukturám lokálním a státně administrovaným. A s tím se „variabilizují“ i prostory rizika rizikové společnosti jako „světové rizikové společnosti“ (Beck 1999). V soudobé etapě globalizace vznikají nové sociální prostory, které konkurují místům a národně státním společnostem – jsou to nadnárodní a nadlokální prostory, jež překračují fyzicko-geografické i administrativní hranice národních států a jejich teritoriality vymezující „společnosti“. Globální transnacionalizace sociálních prostorů je umožněna především technickými médii komunikace a mobility (migrace a pohyblivosti), dále expanzí nadnárodních ekonomických a kulturních vztahů produkce, směny a spotřeby, proexportním zaměřením ekonomik a jejich rostoucí vzájemnou závislostí, v níž působí velká přechodnost a turbulentnost i zostřování


konkurence. Těmito podmínkami je zároveň ovlivněna transformace organizace práce a podoba podniků, jejich rostoucí diversifikace a pružnost, způsoby řízení a formy dělby práce. Podle M.Castellse či S.Sassenové vznikají v globalizačních procesech nové geografie nerovných politicko-ekonomických vztahů a ekonomické moci. D.Harvey ukázal význam nových flexibilních stylů organizace práce, řízení a nových nerovností v průmyslových vztazích mezi zaměstnavateli a zaměstnanci: asymetrie moci ve vztahu kapitálu a práce se posunula ve prospěch kapitálu (Harvey 1989). Také růst vědění, které je globálně nerovným způsobem distribuováno, zvyšuje nerovnosti, nejistoty voleb a rozhodování. Strukturální transformace, spojené se soudobou globalizací, posilují klima nejistoty v mnoha oblastech sociálního jednání, rozhodování a utváření budoucnosti. Sociální důsledky, problémy, rizika a konflikty jsou tak globální i lokální. Sociální jednání a jeho organizace jsou tudíž nadále podmiňovány odlišnými kontexty v jejich regionálních, lokálních a nadnárodních konstelacích, konfigurace jejich důsledků se liší. Konečně, jsou rozdílné i percepce důsledků a jejich reflexe: působí na ně specifické podmínky kontextů, historií, kulturních tradic. Působí zde ovšem také rozdílné sociálně prostorové pozice v globální stratifikaci, které ovlivňují takové faktory jako jsou např. národní stát, politická či ekonomické síla a vliv určité národní společnosti. V této souvislosti je pro narůstání konfliktního napětí a globální nerovnosti významné rozlišování kontextů podle tzv. jádrové, centrální pozice - a pozice periferní či poloperiferní. I.Wallerstein zavedl do výzkumu globalizace rozlišení pozic jednotlivých národně státních společností ve světovém globálním systému, podle příslušnosti té které společnosti k jádru, periferii a poloperiferii. S.Sassenová s pomocí těchto kategorií ukázala stratifikace v regionálním a lokálním prostoru – kde vznikají tzv. zóny různých světů – prvního druhého třetího a čtvrtého – a kdy centrální, strategicky klíčová rozhodnutí a globální směny se realizují v prostorových uzlech tzv. globálních velkoměst (global cities). D.Harvey spatřuje globálně stratifikované světy ve strukturách flexibilizované organizace práce - jsou to oddělené hierarchicky nerovné světy – stálých (jádrových), semiperiferních a periferních pracovníků - přičemž spolupůsobí také pružné formy individualizovaných smluvních vztahů, pružné pracovní doby a podmínky velké nestálosti trhu práce (Harvey 1989). Pružné formy organizace považuje M.Castells za hlavní rys síťujících či „zesíťovaných“ podniků (network enterprise) a identifikuje také s nimi spojenou malou odpovědnost dočasných pracovních smluvních vztahů ke spolupracovníkům či subdodavatelům (princip subcontracting), přičemž nejistota, nepřehlednost a fluidnost organizace zvyšuje riziko a nejistoty všech zaměstnanců. Síťové metody „outsourcingu“ umožňují přenášet riziko, nejistotu a ohrožení v rámci „externalizace nákladů“ na bedra aktérů v podřízené pozici. Globalizované sítě jsou ve skutečnosti hierarchiemi bez trvalé pyramidální stavby. Technostruktury (komputerizované) komunikace a virtuálnost informačních toků řízení prostorově rozptýlených podniků vedou k sociálním segmentacím pozic, obsahu a charakteru práce, zaměstnanosti a participace na rozhodování (Castells 1996). S. Sassenová ukazuje segmentaci sociálních pozic ovlivňovaných hlavně rychlostí strukturálních změn v sektorové struktuře globalizovaného ekonomického života (Sassen 1996,1998,2000). Síťové struktury jsou analyzovány Sassenovou a Castellsem rovněž v podobě spojení urbanizovaných globálních center a telekomunikačních infrastruktur. Síťovou strukturou, poskytující horizontální možnosti spojení, interakce a


participace sociálních aktérů v globálním nadnárodním (hranice přesahujícím) prostoru, je dnešní Internet. Takovéto síťové elektronické virtuální prostory ovšem nelze chápat jako neutrální vůči sociální moci: naopak, vznikají zde problémy napětí mezi disperzí a koncentrací moci. Navíc mocné instituce, jako stát nebo podnik, jak se zdá, směrují zatím rozvoj informačních médií k dílčím mocenským zájmům, spíše nežli k veřejným cílům, či k nové demokratické politice při řešení (globálních) problémů a rizik globálních transformací. K těmto cílům se hlásí některá globální sociální hnutí a nevládní nadnárodní organizace, které zdůrazňují osobní odpovědnost za kolektivní budoucnost na lokální i globální úrovni. Sociální hnutí také stále více zdůrazňují odpovědnost i praxi sebeurčení a solidarity lidí, bez ohledu na státy, moc a kulturní rozdíly. Tyto cíle mohou napomoci k demokratickému využití elektronických sítí (iniciativami zdola) ke kritické vzájemné informovanosti nezávisle na mocných institucích, k propagandistickému boji, k mobilizaci podpory veřejností, k vytváření koalic a konečně i k novému učení – a to i ve vztazích mezi globálním Jihem a globálním Severem. Vznikají tak zárodky globální spolupráce, jež by mohla napomoci vytváření globální společnosti zdola (Cohen-Kennedy 2000:302). Problémem však zůstává skutečnost, že osobní odpovědnost nemůže suplovat systémovou neodpovědnost. Při bližším analytickém respektování uvedených souvislostí lze konstatovat kontrast mezi tzv. systémovou a sociální integrací (D.Lockwood). Tento kontrast relativizuje představu, že v současné globalizaci jde o tendenci k integraci světa. Ekonomická, ekologická či politická integrace v podobě „světové rizikové společnosti“ zvyšuje vzájemné závislosti aktérů, avšak zároveň prohlubuje diference, nerovnosti i konflikty a narušuje sociální integraci. Systémová integrace je nesena ekologickými procesy (např. klimatické změny), ekonomickou internacionalizací či transnacionalizací organizace produkčních aktivit a inovací. Globální politická spolupráce při řešení nejvýznamnějších problémů ovšem stále ztroskotává na kontrastu mezi systémovou integrací a sociokulturní dezintegrací a konfliktností. Systémová integrace v ekonomické oblasti v posledních desetiletích vystupňovala všeobecnou a nemilosrdnou konkurenci, v níž ovšem také vystupuje do popředí motiv konfliktu a boje hospodářských subjektů, prostorová reorganizace současného kapitalismu vede k transformacím trhů práce, technologické aplikace inovací v kontextu závodů v konkurenceschopnosti a maximalizace zisku zvýšily tempa nezaměstnanosti, nezrušily však nezbytnost placené práce a jejího prodeje. Nezdar sociální integrace, prohlubování globálních sociálních nerovností a rostoucí působení sociálního vyloučení v globálním rámci komplikuje a oslabuje politickou vůli k vyjednávání mnohostranné kooperace při řešení globálním problémů. Globální interdependence světové rizikové společnosti prohlubují konfliktní významy situace sociálně-ekonomického rozvoje a světových globálních nerovností. Zde se ukazuje nemožnost myslet modernizaci a její rizikovost a konfliktnost jen v kontextu rozvinutého světa. Rizika interdependencí globálního Severu a globálního Jihu jsou kolektivní a anonymní, nadindividuální, stejně jako v případě analýzy komplexní funkční diferenciace modelu západní moderny, technovědy či složitých sociotechnických systémů. D.Rodrik např. poukázal na globální šoky, které utrpěla strategie rozvoje ve světě. Zejména země, které měly větší sociální nerovnosti a slabé instituce sociálně-ekonomické regulace konfliktu, utrpěly značné ekonomické škody v důsledky globálních šoků. Po roce 1975 většina z 50 rozvojových zemí, které měly do té doby slušný ekonomický růst, zaznamenala úpadek. Tam, kde působí hluboké


sociální konflikty a neexistují dostatečně fungující instituce zvládání konfliktu, jsou ekonomické náklady globálních otřesů spojených se vzájemnou závislostí navíc zesilovány intenzivními distribučními konflikty (Rodrik 1997). Tyto konflikty (latentně i manifestně) snižují produktivitu využití zdrojů společnosti a zvyšují rizika chudoby a marginalizace. Podle Rodrika je proto nezbytné institucionálně inovovat a doplnit globalizovaný trh silným vládnutím státu, práva, funkční praxí občanských a politických svobod, sociálním zabezpečením, vzdělávacím systémem atd. i rozvojem odborů, politických stran a politické participace zdola (Rodrik 1997:12-13). V globalizačním kontextu je tedy rizikovou společností také globální svět různých lidských společností jako svět rozvoje s celou řadou jeho existujících nahromaděných ekologických, kulturních, technických, ekonomických a politických nerovností, konfliktů a kontrastů. Analýza a previze rizik je v globálním kontextu vzájemných závislostí analýzou a previzí aktuálního i potenciálního konfliktu různých sociálních aktérů – nejen kolem otázek planetární ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje, ale také okolo rizik spojených s různými typy nerovností (například s chudobou či přežitím), a s jejich vnímáním jako nerovností nelegitimních, nespravedlivých a nedemokratických. Narůstají-li například globální iniciativy zdola za ekologickou spravedlnost (environmental justice), pak vystihují konfliktní potřebu nového a rozhodného politického i vědeckotechnického postupu k řešení úzké spojitosti mezi chudobou, nerovnostmi a rostoucí exploatací přírodních zdrojů s katastrofálními důsledky pro planetární zdraví ekosystému. Kritika globální chudoby, ekologicko-sociální devastace a kulturní degradace není jen morální výzvou k lidskému studu či k obnovení humánní solidarity ztracené během modernizační diferenciace, dělby práce, specializace, integrace, komplexity, konkurence a globalizace tržních principů komodifikace a zefektivnění čehokoli na světě. Tato kritika je především kritikou systémového selhání gigantické, nicméně jednooké mašinérie Golema moderní civilizace. Komparace vedle sebe existujících společností a případně jejich sociologických typů v dynamickém kontextu globalizace a politiky globálních problémů - ukazuje především nejen rozdílné sociální ( kulturní a symbolické) světy, ale také rozdílné motivy při vnímání riskantních souvislostí sociálního jednání. Vedle globálních problémů se dnes jedná rovněž o globální krize, jež jsou jiného řádu, než byly krize bipolárního světa v době studené války. M.Shaw považuje za základ těchto globálních krizí například enormní poškozování lidských práv, zneuznání principů mezinárodního společenství, konflikty zájmů umocněné globální vzájemnou závislostí a silami mezinárodního systému. Součástí globální krize je sociální konstrukce, monitorování (pozorování) a interpretace událostí, jednání a důsledků v globální síti médií informační komunikace. Medializace konfliktů, katastrof, hladomorů, chudoby, útlaku, epidemií či ekologické devastace se stává důležitým rysem globálních krizí. Vzniká tak paradox, tvořený paralelní existencí (technicko) mediálního překonávání vzdálenosti krizí a katastrof a sociokulturního (znovu)vytváření nebo překonávání distancí v myšlení jedinců, skupin, organizací, institucí (Shaw 1996: 3-8). Mnoho rovin sociálních nerovností zvyšuje potenciál sociálního napětí a konfliktu v podobě nesouhlasu, kritiky, odporu ze strany podřizovaných a ovládaných, znevýhodněných a vykořisťovaných nebo diskriminovaných, vylučovaných a marginalizovaných. Realita systémové integrace na bázi relativní deprivace a nelegitimnosti, spojená s deprivací šancí podílet se na výhodách, znemožňuje nebo narušuje sociální integraci a konsensus. Sociální konflikt obecně má významnou symbolickou rovinu, je spojen s odmítnutím legitimity hodnot či pravidel systému a s odmítnutím vlastní identity připsané pozice v rámci systému, do něhož jsou


individua, skupiny či aktéři nedobrovolně zařazováni. Výbuchy manifestního odporu a násilných konfliktů mohou být spojeny bezprostředně se zhroucením legitimity a organizace lokálního řádu, s anarchických přerozdělováním zdrojů a statků v situaci nedostatku, i s bojem o přístup ke zdrojům a s polarizací „vlastní-cizí“, „přítel-nepřítel“. Odmítnutí připsaných identit jako nežádoucích vyvolává potřebu projektování nové žádoucí identity. Zdrojem k takové rekonstrukci identity mohou být rozdrobené zájmy, kulturní odlišnosti nebo tradice. Nerovnosti v distribuci zdrojů a v přístupu k nim v rámci systému mohou být odmítnuty v rámci kulturní artikulace vlastní odlišnosti, jinakosti. Identita vlastní jinakosti je zpravidla konstruována v situaci konfliktu a konfrontace. Konfliktní napětí v rámci soutěže a nerovné distribuce hodnot v globálním i lokálním, národním či regionálním uspořádání ovlivňuje také mezinárodní a nadnárodní síťování zločinu, v síťových nadnárodních prostorech sociálních vztahů narůstá kriminalizace. Příkladem mohou být gangy pašeráků drog a lidí, sítě obchodování se zbraněmi. Ve výrobě zbraní převládá nabídka nad poptávkou a velká konkurence. Napětí kolem nerovností zvyšuje také globální rozměry korupce. Korupce je mnohdy faktorem dezorganizace ozbrojených sil i celých států. V nadnárodním prostoru je vysoká nabídka školených vojenských profesionálů, pro které jsou ozbrojené konflikty sférou jejich soukromého podnikání. Tak dochází k výrazné privatizaci ozbrojeného násilí, jež přestalo být monopolem moderního státu. V této souvislosti M. Shaw konstruuje nový typ války jako války „degenerativní“, v níž se snoubí následující rysy: desintegrace státní správy a autority, genocida a etnické tribalismy, zhroucení domácího ekonomického života, genocidy civilní populace, vyhánění a homogenizace obyvatel, rozmach moci para-vojenských skupin, lokální sebeobrany a zahraničních žoldnéřů (Shaw 1999:62). M. Kaldorová definuje novou válku jako násilný konflikt, v němž hlavními protagonisty jsou civilisté namísto armád států a hlavním rysem je ztroskotání plnění funkce ochrany bezpečnosti občanů ze strany státu. Za příčinu nových barbarizačních válek považuje krizi autority a legitimity postkoloniálních států v průběhu 80. a 90.let 20. století, deregulaci a privatizaci zvyšující korupci a prohlubující krizi poskytování veřejných služeb. Sociální nerovnosti, masivní růst nezaměstnanosti a migrace z venkova do měst v této situaci posilují rozvoj soukromých forem násilí, rozkvět síťování organizovaného zločinu a substituci veřejné bezpečnosti za soukromé polovojenské skupiny propojené s politickými skupinami. Významným faktorem je slabost občanské společnosti s malým tlakem občanů zdola na politické i ekonomické vnitřní reformy, slabost veřejnosti a veřejných práv ochrany spolčování a svobod tisku, formálnost voleb. Působí také tradice autoritářství v politické kultuře a sklony k populismu (jež se týkají nejen chudých zemí rozvojového světa, ale také zemí Střední a Východní Evropy). Výzkumy M.Kaldorové například ukazují, že dynamika konfliktů posiluje necivilizovanost vztahů v politické, ekonomické i sociální oblasti. Násilí privatizuje stát a mění jej z organizace regulace společnosti v nástroj dobývání zdrojů skupinami a sítěmi, jež spolu válčí o kořist. Většina těchto konfliktů je legitimizována ve jménu boje o identity, které jsou redukovány na označkování podle náboženství, rasy, jazyka, etnické příslušnosti. Identity jako symboly pospolitosti a minulých mýtů etnické čistoty jsou často manipulativně zneužívány v souvislosti s emocemi odporu proti globálním silám a nátlaku. Násilí se stává formou politické mobilizace, je zaměřeno proti civilnímu obyvatelstvu s cílem politické kontroly území pomocí teroru: masakry nejsou vedlejšími projevy války, ale záměrnou strategií politické kontroly. Zhroucení státu a daňového systému, nezaměstnanost, hlad a epidemie chorob jsou permanentně


reprodukovány v situaci, v níž nelze odlišit mír od války. Kaldorová tuto situaci nazývá „sociální formace založené na násilí“, jež se vyznačují velkou nestálostí, fragilitou, přechodností. Podle Kaldorové existují předpoklady pro tyto nové formy násilí v různých formách a v různé míře ve většině velkoměstských aglomerací soudobého světa (Kaldor 2002:274). Kriminalizace a násilí spojené s vyloučením a úpadkem v mnoha místech urbanistických aglomerací jsou rovněž kontextem rizik, který umožnil policejní a karcerální stát rozvíjený např. v USA. V souvislosti s konflikty „nových typů“ vzniká rovněž transfer rizik. To znamená, že nikoli pouze technická a ekologické rizika mohou být globálně přesouvána. M.Shaw se domnívá, že také válka je přesouvaným rizikem. Soudobé války slouží především jako výcvik pro politické akceptace rizik, mají být krátké a prostorově omezené na vzdálené zóny, boj je veden ze vzduchu a rizika pozemních bojů jsou přesouvána na jiné. V soudobé válce je klíčové řízení medií, jež mají udržovat určitou linii vyprávění a vysvětlení obrazu války, přičemž obraz utrpení a smrti má být co nejvíce eliminován (Shaw 2005). Konečně, tzv. světová politika dnes neznamená jenom vztahy mezi státy. Významnými nestátními aktéry v globálních kontextech a sociálních prostorech jsou především nadnárodní podniky a nevládní organizace, rostoucí vliv mají rovněž intenzivní sítě komunikace a mediální konglomeráty. Vzájemné závislosti bez globálně organizované vlády vedou aktéry k tomu, aby sledovali své vlastní cíle a řešili své vlastní problémy, bez ohledu na škody páchané na svém prostředí a na jiných aktérech. Rizikovým důsledkem této anarchické situace může být mnohostranný a mnohačetný konflikt. Raymond Aron napsal na konci 60. let, že státy a jejich mezinárodní vztahy jsou stále založeny na předmoderních barbarských instinktech strachu, nedůvěry a násilí. Anarchický řád jejich soutěžení a bojů je v podstatě asociálním (Aron 1968). V podobném duchu by bylo možno částečně nahlížet soudobou arénu plurality různých státních a nestátních aktérů operujících v „globálním poli“. Snahy států a nadnárodních organizací typu OSN předcházet konfliktům a vybudovat soustavy mezinárodní spolupráce jsou sice samy faktorem interdependence i globalizace, zároveň ale roste složitost (a s tím nepřehlednost a neprůhlednost) „světové“ politiky, v níž mnoho aktérů (státních i nestátních) prosazuje především své partikulární (často protikladné a konfliktní) zájmy - a to nejen ve veřejné sféře a v mediích komunikace informací, ale především ve strukturách vztahů a institucí i norem a pravidel. Zatímco potřeba globální regulace preventující rizika a konflikty narůstá – zůstávají politické instituce i vztahy loajality především lokálními a národními, státy v mezinárodním systému nesdílejí společné hodnoty, často ignorují vzájemná práva a povinnosti, mezinárodní systém je založen na násilí, násilné konflikty nestátních aktérů se mísí se vztahy mírové, avšak nerovné směny – to vše ve stejných fyzických a politicko-geografických prostorech (Keohane 2002:7-9). Globální výzvy sociálních rizik a konflikt ů, občanská reflexivita a participace Situaci, která nastala na počátku 21. století by bylo možno označit jako globální paradox. V této situaci strukturální a kulturní změny, určované trendy globálního šíření postindustrializace a pružné industrializace ve světě dospěly k paradoxu kulturního stimulování hedonické konzumní orientace životních stylů a individualismu na jedné straně - a postupného zpomalování ekonomického růstu, stále masovější nezaměstnanosti a neúplné zaměstnanosti, s marginalizací a sociálním vyloučením -


na straně druhé. Sociální vyloučení v reálné situaci pauperizace a nejistot i celosvětový růst počtu lidí v pozici „nepotřebných pro systém“ kontrastuje s kulturními přísliby globální konzumní ideologie. V situaci zpomalování ekonomického růstu je podkopána důvěra v hlavní ideologii globalizované moderny, v níž je ekonomický růst hlavním cílem i prostředkem, víra v růst je všelékem na všechny sociální problémy a univerzálním zaklínadlem politické legitimizace statu quo. Také postupující kulturní a sociálně-organizační rozdrobenost pružných systémů zaměstnanosti vede v nadnárodních i národních či lokálních sociálních prostorech k růstu sociálních rizik, nejistot, napětí a konfliktů a sociálního vyloučení v takzvaných chudých rozvojových i v takzvaně bohatých vyspělých společnostech. Tato situace má sociální i politické dopady. Mezi takovými sociálními dopady je možno uvést především oslabení sociální solidarity, nízkou sociální kohezivitu, záměrnou sociální exkluzi, nezájem o veřejné cíle, pasivitu voličů, marginalizaci, úpadek a nedobrovolnou exkluzi poměrně velkých skupin obyvatelstva. Narůstají politické tlaky extremismu, fundamentalismu, etnického a teroristického násilí – s tím jsou spojena rizika politické destabilizace demokratické veřejnosti, posilování státní centralizované policejní moci, cenzury, patriotismu řízeného shora, militarizace a unilateralismu v zahraniční politice. Státy čelí novým problémům multikulturní situace, rasismu a xenofobii, aniž by byly schopny řešit příčiny globální ekonomické migrace směřující z chudších do bohatších oblastí světa. Státy i občané musí čelit dopadům nadnárodních toků informací, peněz, zboží i pracovních sil v nadnárodních prostorech globální vzájemné závislosti společností. Často se zdá, že v podmínkách globalizace působí procesy, které občané národního státu nemohou ovlivnit, kontrolovat, a kterým často ani nerozumí. Vlády států mají řešit důsledky globálních transformací v podmínkách poměrně velkých a stále rostoucích nerovností. Nové diferenciace v sociálních prostorech, nové stratifikace a segmentace - působí na občanství i občanské společnosti novým a obtížně legitimizovatelným protikladem globálně úspěšných „vítězů“ a globálně neúspěšných „poražených“, s pokračujícím rozdrobením, dezintegrací domácích národních společností (Castells 1996, Reich 1996, Bauman 2001, Cohen-Kennedy 2000). Nutno konstatovat, že kritika ze strany kosmopolitně i lokálně myslících občanů se bude pravděpodobně stále více a konfliktněji konfrontovat s dnes tak rozšířeným využíváním politických alibismů, které se snaží v podstatě svádět všechny politické nezdary v místním i globálním prostoru na neosobní, „přírodní“ (živelné), anonymní „globální síly“, popřípadě na „volný trh“, nebo na neschopnost jednotlivců či vlád pružně se adaptovat na dynamiku trhu, a kteří nejsou konkurenceschopní. Alibistické mýty představování globalizace jako vnější nadřazené a nezvládnutelné síly mají v hávu neprůhlednosti zastírat nebezpečnou globální politickou neodpovědnost různých mocných institucí či elitních skupin a mocných aktérů. Rozpačité pokrčení ramen, nebo strkání hlav do písku v podobě lokálního opevňování a různých izolacionismů (popř. fundamentalismů) je rovněž tak nebezpečné jako neúnosné a krátkozraké. Proti těmto důsledkům se zformovala (prozatím normativní) koncepce alternativní globální politiky, jejímž cílem je nastolit demokratickou politickou kontrolu aktérů a sil globálního kapitalismu, umožnit mírové řešení konfliktů a nerovností. Předpokladem k tomu je „globalizace veřejné sféry“, jež by získala formu globální občanské společnosti (Walzer 1995, Koehler 1998, Kaldor 2002). Základními silami mají být globálně komunikující a kooperující občanské asociace – například v podobě nadnárodních, globálně organizovaných či orientovaných sociálních hnutí a sítí.


Počet těchto hnutí zaměřených na ekologické problémy, lidská práva, pracovní podmínky, globální nerovnosti a další globální rizika stále roste. Podmínka pro jejich rostoucí a také vyrovnanější politický vliv je spojována se situací v podobě trvalého tlaku globální veřejnosti či veřejné sféry komunikace, kterou ovšem nelze redukovat na média komunikace. Media v podobě globálních konglomerátů jsou především podniky s komerčními zájmy a kampaně občanských asociací a hnutí jsou většinou kampaňovité, nárazové a přechodné. V této souvislosti může být relativně významnou také individuální rovina rozvoje lidského potenciálu reflexivity, jenž lze vymezit jako schopnost vnímat vlastní sociální jednání v širších kontextech a globálnějších souvislostech. Reflexivitu vymezují například U.Beck, S.Lash anebo A.Giddens jako kapacitu odpovědnějšího sociálního jednání sebevědomých aktérů v konfrontaci s reálnými i potenciálními dopady, sociálními a environmentálními náklady jednání. Předpoklady reflexivity jsou kognitivní a morální (Giddens, Beck), i morální a estetické (Lash), působí zde různé kontexty individuální autonomie vůči kolektivním tlakům sociálních skupin, tříd, rodin, národů, států. Významný vliv na reflexivitu individuálních aktérů a jejich participaci při utváření občanské společnosti, popřípadě vliv na globální občanství, má také kvalita veřejné sféry a veřejné komunikace, lokálních a globálních médií informační komunikace, popřípadě jejich alternativních forem. Reflexivita a reflexivní angažovanost konfrontuje stávající institucionální struktury sociálního jednání, na nichž závisí budoucnost planety i případné hodnoty „globální společnosti“, jež například M.Albrow spojuje s občanským zájmem na řešení globálních problémů (Albrow 1996:6). R.Robertson zas podmiňuje „globální uvědomění“ a „vědomí světa jako jednoho místa“ s rozšířením našich kulturních zdrojů, díky srovnáním a znalostem o jiných kulturách (Robertson 1992:132). Reflexivní občanská aktivita a globální angažovanost souvisí podle R.Cohena a P.Kennedyho s rozšířením identit a jejich sociálního konstruování pod vlivem rostoucí globální provázanosti a vzájemné závislosti na základě „subjektivního globalismu sebevědomých aktérů“ (Cohen-Kennedy 2000: 36-37). Reflexivita ovšem v každém případě také implikuje neustálou kritiku stávajících institucí a jejich změnu, kritický odstup i sebekritičnost na straně kolektivity i individua, což jsou v praxi – mírně řečeno - úkoly nadmíru nelehké. Nelehké mezi jiným proto, že řešení konfliktů nebo předcházení rizik předpokládá na straně sociálních aktérů většinou ochotu i schopnost přesahovat omezené dílčí a sobecké zájmy (včetně zájmů vlastních), a omezit je ve prospěch zájmů obecných, veřejných. Dalším problémem je rovněž kvalita, nikoli jen kvantita informace, kterou občané potřebují k tomu, aby mohli aktivně participovat na tvorbě budoucností. Paradoxem soudobé informatizace je manipulace každodenní komunikace informací v praktikách globálních monopolních mediálních gigantů. Na závěr nutno zdůraznit, že z hlediska procesu rozšiřování občanství a demokratické participace, jako sociálních institucí orientovaných na budoucnost v podmínkách globálního rizika, je důležité neustále rozlišovat procesy kosmopolitismu shora v podobě mezinárodních i nadnárodních organizací, partnerství a spolupráce mezi státy - a kosmopolitismus zdola, vznikající právě aktivizací občanů či nadnárodních sociálních hnutí. Právě demokratický nesouhlas zdola, kritický dialog, názorové konflikty, spolupráce i konfrontace mezi institucionalizovanými a individuálními, formálními i neformálními aktéry nadnárodní společnosti i vlastní komplementárnost kosmopolitizace zdola a shora přinesou mnohá rizika a napětí, avšak zároveň také nové možnosti tvůrčí inovace při utváření společného světa a jeho budoucnosti. Na druhé straně však také reálné globální problémy, například environmentální a sociálně ekologická rizika propojená


s globálním zhoršením problémů chudoby v podmínkách globální komunikace, spoluvytvářejí konfliktní potenciál. Chudoba a sociální marginalizace mohou být využívány nejen demokratickou kritikou, ale také fundamentalismy a terorismy, jejichž cílem není řešení chudoby a sociálních nerovností, ale spíše destabilizovat a dobývat moc. Spolu s G. Therbornem (Therborn 1995:29-30) je možno konstatovat rovněž fakt, že stoupající intenzita a množství globálních kulturních interakcí zvyšuje napětí a konflikty i bezpečnostní rizika. Globální procesy akumulace kapitálu dále vytvářejí polarizující nerovnosti, s nimiž se propojují výbušné nepřátelské kolektivní identity. Globální rizika jsou tedy neoddělitelná od kontrastních sociálních procesů spolupráce i konfliktu. Zdá se být evidentní, že při řešení dopadů i při prevenci rizik a ohrožení nelze obojí navzájem oddělovat. Právě tak se zdá být jasnou potřeba rozvíjet umění kompromisu a utváření širokých koalic transnacionální spolupráce různých aktérů či subjektů majících asymetrické mocenskké možnosti v komplexním světě v podmínkách současné globalizace. Literatura Adams, J.A. (1995) Risk, UCL Press, London Adam,B.-Beck,U.- van Loon,J. (eds) (1999) Repositioning Risk, Sage, London Albrow,M. (1996) Global Age, London, Macmillan Archibugi,D.-Held,D.(eds) (1995) Cosmopolitan Democracy: An Agenda for a New World Order, Cambridge, Polity Archibugi,D.,Held,D.,Koehler,M. (eds) (1998) Re-imagining Political Community: Studies in Cosmopolitan Democracy, Cambridge, Polity Beck,U. (1986) Risikogeselschaft.Auf dem Weg in andere Moderne, Frankfurt a.M., Suhrkamp ,angl.vyd. (1992) Risk Society, London, Sage Beck,U. (1988) Gegengifte.Die Organisierte Unverantwortlichkeit, Frankfurt a.M., Suhrkamp Beck,U. (1999) World Risk Society, Cambridge Polity Press Castells,M. (1996) The Network Society, London, Macmillan Cohen,R.-Kennedy,P. (2000) Global Sociology, London, Macmillan Giddens,A. (1990) The Consequences of Modernity, Cambridge, Polity Giddens,A. (1994) Beyond Left and Right, Cambridge, Polity Giddens, A. - Beck,U. – Lash,S. (eds) (1994) Reflexive Modernization, Cambridge, Polity Giddens,A. (1998) Risk Society: the Context of British Society, In Franklin,J.(ed) The Politics of Risk Society, Cambridge, Polity Hannerz,U.(1990) “Cosmopolitans and locals in world culture“, In M.Featherstone(ed): Global Culture: Nationalism,Globalization and Modernity, London, Sage,277-51 Harvey,D. (1989) The Condition of Postmodernity, London, Sage Held,D. (1995) Democracy and the Global Order: From the Modern State to Cosmopolitan Governance. Cambridge, Polity Kaldor,M.(2002) „Cosmopolitanism and organized violence“, In Vetrovec,S.-Cohen,R. Conceiving Cosmopolitanism.Theory, Context and Practice,Oxford, Oxford UP, 268-78 Keohane,R. (2002) Global Governance and Democratic Accountability, London, LSI, May 17


Koehler,M. (1998) „From the national to the cosmopolitan public sphere“ In Archibugi,D.et al.(eds) Re-imagining Political Community,.231-51 Cambridge, Polity Levitas, R. (1999) „Discourses of risk and utopia“, In Adam,B.,et.al. (eds) Repositioning Risk, 198-210 Luhmann,N. (1992) Risk. Sociological Theory, Berlin and New York, deGruyter Luhmann,N. (1989) Ecological Communication, Berlin and New York, deGruyter Perrow,Ch. (1999) Normal Accidents. Living with High-Risk Technologies, Princeton N.J., Princeton U.P. Robertson,R. (1992) Globalization, London, Sage Rodrik,D. (1997) Globalization, Social Conflict and Economic Growth, Harvard University, December 11.,1997, http/www. ksg.harvard.edu/rodrik/global Sassen,S. (1998) Globalization and its Discontents, New York, Macmillan Sassen,S. (1999) „Digital Networks and Power“, In Featherstone,M.(ed.) Spaces of Culture, Sage, London Shaw,M. (1996) Civil Society and Media in Global Crises. Representing Distant Violence, New York, Pinter Shaw,M. (1999) War and Globality: the Role and Character of War in the Global Transition, In:Ho-Won Jeong (ed): The New Agenda for Peace Research, Ashgate Shaw, M. (2005)The New Western Way of War, Polity, Cambridge: http://www.martinshaw.og/newwesternwayofwar/Contents.htm Therborn, G. (1995) Routes to/through Modernity, In: Featherstone,M.-Lash,S.-Robertson,R.(eds): Global Modernities, London, Sage, 124-139 Tomlinson,J. (1999) Globalization and Culture, Cambridge, Polity Vetrovec, S. -Cohen,R. (2002) „Conceiving cosmopolitanism“, In Vetrovec-Cohen (eds):Conceiving Cosmopolitanism. Theory, Context, and Practice, Oxford, Oxford University Press,1-24 Walzer,M.,ed (1995) Toward a Global Civil Society, Providence RI, Berghahn Winner,L. (1978) Autonomous Technology, Cambridge, MIT Press


Ladislav Hohoš : Vybrané scenáre globalizácie ako a lternatívy politickej negociácie

Najmä po prevratoch z konca 90-tych rokov, kedy sa odstránili posledné bariéry, je evidentné, že globalizácia reprezentuje hlavný megatrend svetovej civilizácie na počiatku druhého milénia: zdá sa, akoby absentovali akékoľvek zábrany vo vzťahu k nastoleniu globálneho kapitalizmu v horizonte najbližšieho štvrťstoročia, uvedené sa však netýka protirečení, ktoré sú imanentné samému procesu jeho rozširovania. Globalizácia, ktorej zásadným prejavom je rozširovanie svetového trhu, je spätá s jednotlivými fázami priemyselnej revolúcie, ale aj politickými peripetiami od polovice 19.storočia (chronologicky a tematicky zodpovedá Marxovmu a Engelsovmu Manifestu). Globálny kapitalizmus ako jednotný svetový systém riadený triedou globálnych kapitalistov (formulácia J.Harrisa) funguje podľa imanentných zákonov fungovania kapitalistického systému, takže prospech z globalizácie nebude globálny, ba čo viac, bude sa prehlbovať pauperizácia a marginalizácia celých regiónov až svetadielov, ako aj väčšiny svetovej populácie. Medzi víťazov (úspešných) sa zaradia tie štáty a skupiny, ktoré získajú náskok v prístupe k novým „vysokým technológiám“, zvyšok obyvateľstva okrem určitého počtu služobníkov sa stáva prebytočným až zbytočným; na rozdiel od Marxovej „priemyselnej rezervnej armády práce“ nemá žiadnu nádej do budúcnosti, že by sa ich postavenie snáď v priaznivejších ekonomických podmienkach mohlo aspoň dočasne zlepšiť. Do úvahy pritom treba brať tzv. externé šoky, ktorými sú predovšetkým globálne otepľovanie, pandémie (AIDS), medzinárodný terorizmus, ale aj unilateralizmus superveľmoci. Spomedzi globálnych scenárov v horizonte najbližších dvadsať rokov, ktoré sú verejne prístupné, uvedieme scenár na objednávku Royal Dutch Shell z roku 2005. Možné alternatívne budúcnosti sú podmienené pôsobením základných riadiacich síl, ktoré tvoria trojstranný trojuholník – interakcie medzi účastníkmi trhu, štátmi a spoločnosťou, ďalej ide o tri druhy pôsobenia – trhové stimuly, sila spoločenstva, nátlak (regulácia), pričom uvedené faktory pôsobia na tri operačné ciele – výkonnosť, sociálna súdržnosť a bezpečnosť. Ako základné trendy do roku 2025 experti identifikovali (l.) že globalizáciu formujú USA a Čína pri určitom vplyve „soft power“ t.j. EU a Japonska; (2.) že sa vytvára globálny trh s legislatívnymi službami a produktami; (3.) že národné štáty sa transformujú na trhové štáty. Výsledkom sú tri scenáre, niečo ako utópie v zmysle ideálnych etalónov, ktoré naznačujú, ako by sa mohla vyvíjať demokratická trhová ekonomika. Sú to nasledovné alternatívy: (l.) „málohodnoverná globalizácia“ čiže legalistický svet s dôrazom na bezpečnosť a výkonnosť a to aj na úkor sociálnej súdržnosti, lebo trhové sily pôsobia pri rastúcej nedôvere účastníkov trhu, čo si vyžaduje značné náklady na ich ochranu; (2.) „otvorené dvere“ čiže pragmatický svet, pričom s postupom globalizácie narastá tendencia k sociálnej súdržnosti a dôraz na výkonnosť za cenu menej bezpečnosti; (3.) „zástavy“ alebo dogmatický svet, v ktorom dôraz na bezpečnosť a hodnoty spoločenstva prevažuje na úkor výkonnosti, takže napredovanie procesov globalizácie má za následok fragmentarizáciu spoločnosti na diferencované skupiny pod rozmanitými zástavami. Legalistický svet znamená orientáciu na trh („dokáž mi to“), pričom všeobsiahle súdne právomoci a konfliktné zákony vedú k zavádzaniu rozsiahlych spôsobov kontroly, inštitucionálna diskontinuita obmedzuje cezhraničnú ekonomickú integráciu. Pragmatický svet znamená orientáciu na spoločnosť


(„spoznaj ma“), obsahuje zabudovanú bezpečnosť, harmonizáciu súčinnosti a pravidiel, vzájomné uznanie, nezávislé médiá, úzke prepojenie medzi investormi a občianskou spoločnosťou podporuje cezhraničnú integráciu. Dogmatický svet je orientovaný na štát („nasleduj ma“), ide o hry s nulovým súčtom, dogmatické prístupy a národné preferencie, kedy hodnotové a náboženské konflikty brzdia globalizáciu, čo vedie k ohradeným spoločenstvám, národným štandardom a patronátom prehlbujúcim roztrieštenosť. ([ 1.]) Posledný scenár fragmentarizácie je podľa môjho názoru reálny, hoci v dlhšom časovom horizonte než hypotetických dvadsať rokov. J.Keller predložil sociologický scenár postmoderného feudalizmu resp. refeudalizácie modernej spoločnosti, ktorý sa vzťahuje k alternatíve „zástavy“ a predpokladá návrat do predmoderných pomerov v zmysle určitej formy neorganizovaného barbarstva. Predložené scenáre legalistického a pragmatického sveta v tomto kontexte vystupujú ako alternatívy žiadúcej budúcnosti, ako potencie, ktoré bránia refeudalizácii. V rámci globalizácie prechádzame podľa Kellera od procesov organizovanej k pomerom neorganizovanej modernity. Populácia sa bude deliť na tých, ktorí sú schopní platiť za nadštandardné služby, poskytované predtým cez verejný sektor, a na tých, ktorí budú odkázaní na svojpomoc. Rozdrobenie verejnej moci a závislé obyvateľstvo pod ochranou patrónov a ich družiny vytvára inštitúcie klientelizmu, charakteristické pre feudalizmus. V súčasnosti k dualizácii spoločnosti vedie stagnácia stredných vrstiev. Ďalším faktorom klientelizmu je sieťové usporiadanie, ktoré umožňuje vyvolenosť klientov, majúcich prístup k patrónovi v situácii, kedy prudko narastá dopyt po istote a bezpečnosti v rámci krízy sociálneho štátu. Ako argument slúži aj to, že niektoré formy klasického feudalizmu boli dobre zlučiteľné s osobnou slobodou a v rámci lénneho feudalizmu vazal nepatril do patrimoniálnej moci pána. Lenže samotná formálna sloboda nezaručuje schopnosť čeliť rizikám vlastnými silami. Vzťah „patrón – klient“ znamená návrat k osobným vzťahom závislosti (termín K.Marxa) na lokálnom základe, obmedzenie lokalitou však v postmodernom feudalizme nemusí platiť. Scenár J.Kellera vychádza zo situácie, kedy množstvo ľudí je prebytočných, lebo trh ich nepotrebuje za účelom abstraktnej práce, preto sa stávajú klientmi tých, čo sú schopní na vlastné náklady čeliť rizikám, t.j. sú schopní sebavyzbrojenia. ([2], 174-176) Fakt marginalizácie a pauperizácie prevažnej časti svetovej populácie je už v súčasnosti silným argumentom v prospech hodnovernosti práve uvedeného scenára. Neudržateľný a samoúčelný ekonomický rast, vo vyspelej časti sveta politický fetiš, ohrozuje civilizáciu rovnako ako zbrane hromadného ničenia, avšak bez udržateľného rastu by najmenej tretina populácie /dnes sú to dve miliardy ľudí/ bola odsúdená k biede a civilizácia by sa zrútila do barbarstva. Zásadný problém postkapitalistickej globalizovanej spoločnosti spočíva v tom, ako zabezpečiť právo na minimálnu ľudskú dôstojnosť a teda prežitie zmysluplného života ostrakizovaným, ktorí sa rozhodne nie iba vlastnou vinou ocitli mimo rámca autarkiou presadzovanej všeobecnej pracovnej povinnosti alebo sa jednoducho nemali vôbec narodiť. E.Bondy poukazuje na to, že intenzifikácia práce je poverou, ktorá bola ľuďom vnútená iba pred niekoľkými generáciami, ak aj v tradičnej spoločnosti bola práca odcudzená, vzťah človeka k jeho vlastnej produkcii nebol založený na neprimeranej drine. „Vlastníci výrobných prostriedkov kalkulovali s tým, že pracovníka zodrú až k smrti, pri čom vedľa hladuje ďalších desať ľudí, ktorí by časť jeho práce mohli prevziať a uživiť sa. To je ekonomická realita, na ktorej bola vybudovaná povera o tom, že produkcia musí stále rásť a byť stále väčšia, inak že sa civilizácia zrúti.“([3], 114) Scenár E.Bondyho vychádza z exkluzivity motivácie zisku,


ktorá povedie k tomu, že napokon ostane jeden monopolný vlastník, ktorý už vlastne zisk ani moc nepotrebuje, ostáva mu len maximalizovať svoju vlastnú prestíž. Keďže sú to práve právne systémy, ktoré modelujú štruktúru spoločnosti, elita, ktorú globálni hráči potrebujú, by mohla byť schopná vypracovať legislatívne schémy, ktoré by sledovali prevzatie moci zvnútra a tak umožnili zvrhnutie nadnárodnej oligarchie. Právna veda by mala sformulovať určité civilizačné právne normy tak, aby boli natoľko upevnenené, že by sa dali iba ťažko prekročiť, ba čo viac, aby sa pre ostatných obyvateľov planéty stali prirodzenými, resp. zvykovými normami. ([3.], 96-99) Spoločným menovateľom oboch scenárov (Bondyho a Kellera) je úvaha o novej elite – víťazoch globalizácie, ktorí napĺňajú svoje záujmy a tým, že sú úspešní, spúšťajú sebadeštrukčný mechanizmus sociálneho poriadku nimi etablovaného. Uvedené pripomína Marxovu predstavu, že kapitalizmus zanikne až vtedy, keď naplní svoje historické poslanie a tým sa stáva nositeľom skrytých imanentných sebadeštrukčných mechanizmov. Zdalo by sa, že v postmodernej dobe s jej akcentovaným poriadkom chaosu, všezahrňujúcim pluralizmom a prehnaným hodnotovým relativizmom nemá opodstatnenie žiadna metafyzika resp. ideológia s nárokom na totálnu platnosť, kryptoekonomizmus ako neoliberálna ideológia globalizmu sa však v súčasnosti výrazne presadzuje.47 Možno si predstaviť scenár s elitnou kozmopolitnou menšinou, profitujúcou z globalizácie, ktorá sa necíti byť nijako zodpovednou vo vzťahu k väčšine spoločnosti, ponechanej svojmu osudu. Táto väčšina bude akcentovať svoje jedinečné kultúrne identity („vzbura menšín“), lebo ničím iným proti úspešnej ekonomickej globalizácii nedisponuje, a navyše – čo je podstatné – môže odmietať ideológiu ekonomického rastu s tým, že v mene vlastných hodnôt neakceptuje ako primárny cieľ zisk a konkurencieschopnosť a to aj za cenu určitého poklesu spotreby resp. životnej úrovne, čím prestáva fungovať doterajší politický konsenzus. Otázka, či je možné dosiahnuť aspoň určitú mieru distributívnej spravodlivosti v rámci princípov spravodlivosti /zmiernenie fatálneho konfliktu/ alebo hypotéza, že niekedy v budúcnosti dospeje civilizácia do štádia, kedy bude môcť úspešne fungovať mimo rámca spravodlivosti, prestáva byť iba teoretickou a stáva sa nanajvýš praktickou otázkou prežitia ľudstva v globálnom meradle. Ak uvažujeme o svetovej ríši globalizácie, inšpiráciu treba hľadať u filozofa, ktorý azda najlepšie zovšeobecnil podstatu osvietenstva, u filozofa slobody – I.Kanta. Známy sociálny filozof a sociológ Lord Dahrendorf pripomína Kantov spis Myšlienky k všeobecným dejinám zo svetoobčianskeho hľadiska a východiskovú ideu, prostredníctvom ktorej Kant zdôvodnil finalitu dejín, ideu nespoločenskej spoločenskosti (die ungesellige Geselligkeit). Kant totiž akceptoval Hobbesovo negatívne vymedzenie ľudskej prirodzenosti 48, v tomto zmysle uvažoval realisticky na rozdiel od utopických predstáv o novom človeku, ale v jeho teleologickej koncepcii nejde o anarchiu, ktorá by skončila totálnou genocídou: práve tieto negatívne kvality vedú k tomu, aby sa ľudia odpútali od ruralistického ideálu vegetatívneho (hoci spokojného) prežívania a „príroda“ (Kant ďakuje prírode za neznášanlivosť a svár) ich privedie k nastoleniu zákonnej občianskej ústavy, v rámci ktorej sa reálna sloboda uskutočňuje prostredníctvom vlády práva. Keď uvažoval o právnej nevyhnutnosti vstúpiť do občianskeho stavu, odvoláva sa Kant na tri princípy: sloboda človeka, rovnosť s druhými, samostatnosť občanov. Tretí princíp

47 Tento koncept vychádza z hegeliánskeho myslenia, z dialektiky obrátenej do minulosti, prípadne môže vyústiť do úvah o „konci dejín“. Marx svoj akčný koncept dialektiky založil na obrate k budúcnosti a považoval ho za prekonanie Heglovho absolútneho idealizmu. 48 Hobbes definoval kvality ľudskej prirodzenosti: súťaživosť, nedôvera, slávybažnosť.


charakterizoval aj svetobčiansku jednotu, zbratanie sa, jednotu vôlí všetkých, takže príroda (a právo) má podporovať svetoobčiansku spoločnosť, o ktorej filozof nevie, kedy nastane. Kant rozšíril platnosť všeobecnej etickej teórie na oblasť právnej vedy (Rechtslehre), analogicky Dahrendorf modifikoval jeho imperatív, cieľom by malo byť nastolenie svetovej liberálnej ústavy: „konaj tak, aby maxima tvojho konania mohla byť považovaná za princíp svetoobčianskej ústavy všeobecne spravujúcej právo“. ([4], 122) Cieľom politiky slobody je podľa Dahrendorfa „čo najväčšie životné šance pre čo najväčší počet ľudí“ (Rawls: prospech pre všetkých a najviac pre najmenej zvýhodnených ), pod čím sa rozumie šanca voľby, t.j. aby ľuďom bolo dovolené voliť a mali možnosť voliť, ide o nárok participovať a ponuku činností a statkov pre výber. Osvietenský sociálny perfektibilizmus rovnako ako marxizmus predpokladali zvládnutie spoločenských konfliktov prostredníctvom reformovaných resp. revolučne transformovaných inštitúcií. Dahrendorf si myslí, že budúce konflikty budú natoľko nevypočitateľné, že sa nebudú dať zvládnuť prostredníctvom politických inštitúcii, ale je nevyhnutné zaviesť určité rešpektované pravidlá, t.j. právny poriadok (rule of law) a naviac posilňovať zmysel pre stálosť nášho konania, aby sa v našom sociálnom svete darilo slobode. ([4.], 91-93) Politická demokracia automaticky nevytvára hospodársky blahobyt, čo sa potvrdilo v rámci postkomunistickej transformácie, ale aby demokracia splnila svoje záväzky, musí byť zakotvená v liberálnom poriadku. Občianska spoločnosť je spoločnosťou slobodných združení, zjednocuje ľudí na základe ich záujmov a preferencií (väzby „súdružstva“ t.j. solidarity, spolupatričnosti a súdržnosti), táto je podmienkou liberálneho poriadku rovnako ako nadvláda práva (udržiavanie demokracie a ústavy slobody). ([4],96-99) Globalizácia pritom znamená miznutie demokracie, takže sa musíme uspokojiť s rozvíjaním právneho poriadku, usilovať o záväzné právne pravidlá a efektívne sankcie vo svetovom meradle. „Miznutie demokracie“ znamená, že neexistuje žiadny postup pre striedanie tých, ktorí rozhodujú; neexistujú žiadne predvídateľné kontrolné mechanizmy; neexistuje žiadna systematická metóda, ako prihliadať na záujmy a názory tých, ktorých sa rozhodovanie týka (svetového obyvateľstva). ([4.], 110) Slobodu považuje Dahrendorf za najvyšší cieľ verejného konania a činného života a ako taká je nedeliteľná: pokiaľ sa viaže na privilégiá, ostáva nedokonalou, preto vytvorenie liberálneho poriadku podmieňuje slobodnú spoločnosť pre všetkých občanov. ([4], 121) Pravdepodobne sa nedočkáme svetovej demokracie, ale reálna je svetová nadvláda práva, čím sa myslí, že medzinárodné právo nebude vystupovať iba ako súhrn morálnych požiadaviek, lež ako súhrn platných pravidiel, podliehajúcich sankciám. ([4], 127) Z odlišných filozofických východísk, od Kanta (Dahrendorf) a od Marxa (Bondy), sa potvrdil význam práva ako fundamentálneho normatívneho systému, ktorý je schopný alebo aspoň poskytuje nádej, že sociálny poriadok umožní v minimálnom variante prežitie pozemskej civilizácie, v maximálnom variante napredovanie pozitívnej slobody. Toto tvrdenie však je len jednou z možností v rámci alternatívnych scenárov pozemskej civilizácie, varovný scenár spočíva v možnosti znovunastolenia barbarstva až po úplný zánik civilizácie ako takej. . Ako je známe, po Rímskom práve, ktoré inšpirovalo aj Kanta, bolo 12.storočie právnym storočím, zákon sa začínal chápať ako povinnosť, predpísaná rozumom za účelom všeobecného dobra, čo predznamenalo éru osvietenstva (rozum ako univerzálne meradlo a miera konania). Obmedzenia ľudského rozumu, ktoré v postmodernej argumentácie slúžia na jeho zavrhnutie ako univerzálneho etalónu, síce limitujú potenciál vlády práva, dodnes však platí, že práve tento rozum je nevyhnutnou podmienkou jej uplatnenia.


Ak uvažujeme o 21.storočí ako o novej ére práva, ide o hypotetickú alternatívu, ktorej sprievodným znakom sú napríklad vzostup právnej filozofie a úvahy o základných princípoch globálnej etiky alebo o presadzovaní medzinárodného práva. Táto hypotéza je problematická, pokiaľ ide o jej praktické uplatnenie: ak má byť zabezpečená právna istota a vymožiteľnosť práva, musí za ním stáť autorita, disponujúca prostriedkami na jeho vynútenie. V optimistickom (menej rizikovom) variante by to bola autorita medzinárodného spoločenstva, v pesimistickom nestabilnom variante unilaterálna autorita impéria. Predložená hypotéza nemôže byť reflektovaná ako nevyhnutnosť či dokonca pokrok, pokiaľ sa nebudeme resp. nechceme utiekať k tomu, že poznáme finalitu dejín, prípadne že týmto poznaním disponujú nejaké autoritatívne štruktúry, ktoré nám dokážu poskytnúť viac slobody, než keby sme boli ponechaní sami na seba. V súčasnosti pojem globalizácie plní ideologického konštruktu, ktorý vyjadruje finalitu dejín (kvázi „historická nevyhnutnosť“): budúcnosť má svoju poslednú podobu, ktorá sa odhaľuje v dejinách a tou je „globálny trh, globálna vláda a globálna občianska spoločnosť“. Prekonáva všetky lokálne, historické a morálne obmedzenia, ktoré kladú globálnemu trhu a globálnej vláde náboženstvá, etické normy a kultúry „menej vyvinutých“ spoločností, údajne výlučne globalizácia môže zaručiť planetárnu koordináciu ľudstva a tým aj novú vyššiu racionalizáciu života na planéte Zemi. Namiesto postmodernej straty životného sveta a zmyslu života sa ponúka akoby otvorené pole možností. Globalizácia svojou podstatou naozaj nepredstavuje živelnú pohromu, podobnú biblickej potope, lenže jej negatívne dôsledky by za určitých okolností mohli byť rovnako fatálne... Ako možné alternatívy politickej negociácie v súčasnosti možno predložiť dve vízie: unipolárny resp. multipolárny svet a v každej alternatíve dva scenáre, realistický a varovný (katastrofický). Predkladané alternatívy sú alternatívami sociálneho poriadku v zmysle filozofickej kategórie, ktorá vyjadruje totalitu dynamických interakcií štyroch komplexných subsystémov: hierarchia, trh, spoločenstvo, sieť.


GLOBALIZÁCIA

atómová bomba, ekologická kríza, mediálna sie ť

Hierarchia

Tradi čná spolo čnos ť

Trh

(voľný / svetový)

Spolo čenstvo (národ / štát)

Moderná spolo čnos ť

Globálne siete

Postmoderná spolo čnos ť

Z hľadiska politickej negociácie sa za aktuálnou nestabilitou a konfliktnosťou medzinárodných vzťahov na fenomenálnej úrovni, ktorá pripomína obdobie pred vypuknutím druhej svetovej vojny, v skutočnosti skrýva zásadný hlbinný antagonizmus medzi vízou jednopolárneho alebo multipolárneho sveta. Vojna ako modus bytia najlepšie zodpovedá charakteru civilizácie, ktorá sa zakladá na totálnej exploatácii neobnoviteľných prírodných zdrojov v globálnom meradle a na prehlbovaní globálnej nerovnosti, pokiaľ ide o ľudské zdroje. Významný český filozof Jan Patočka presvedčivo ukázal, že kľúčovou udalosťou 20.storočia bola prvá svetová vojna: „… lidstvo je zkušeností války tak prostoupeno a fascinováno, že jedině z ní je možno pochopit rysy dějin naší doby. ... Obrovité hospodářské dílo obnovy, sociální vymoženosti nebývalé, ba nikdy nesněné, které se rozehráli v Evropě vyřazené ze světových dějin, ukazují, že tento světadíl se odhodlal k demobilizaci, protože mu nic jiného nezbývá. Zároveň se tím prohlubuje propast mezi beati possidentes a těmi, kdo na planetě bohaté energií umírají hlady – tedy se prohlubuje válečný stav.“ [ 5., 115-116]


SVETOVÝ PORIADOK

Unipolarita

Multipolarita

Legálne

impérium (svetová vláda)

Oddelené ríše

(modus vivendi)

Legitímne impérium

(refeudalizácia)

Vojna všetkých proti

všetkým (nové barbarstvo)

Alternatíva: unilateralizmus Impérium je nositeľom stability, samozrejme v rámci striktného rozlišovania hraníc vnútri/vonku, svetová vláda na právnom základe by sa mohla opierať o autoritu impéria. Sem patria úvahy o celosvetovom šírení liberálneho poriadku v koncepciách J.Rawlsa a R.Dahrendorfa. Dôraz na legalitu je zároveň rizikovým faktorom tohto scenára. V.Bělohradský právom upozorňuje, že legalita v komplexnej spoločnosti je pod kontrolou armád právnikov, ktorí s ňou zaobchádzajú po leninsky, posudzujú ju z hľadiska efektivity: bude výhodnejšie prekročiť ju alebo držať sa jej v partizánskom boji o vyššie zisky na globálnom trhu? [ 6.,136] Namiesto legality, formálneho akceptovania ľudských práv (aspoň pre slobodných občanov impéria) je pre globálnych kapitalistov jednoduchšie opierať sa o legitimitu moci, pragmatizmus namiesto (hoci formálnej) vlády zákona. Táto tendencia je evidentná už v súčasnosti: ide o na tých, ktorí sú schopní garantovať sami sebe bezpečnosť (patróni) a na tých, čo týmto zdrojom nedisponujú a teda sú závislí (klienti). Mohli by sme prvý scenár napriek výhradám hypoteticky považovať za scenár žiadúcej budúcnosti ako neokonzervatívci, potom si však musíme uvedomiť, že je menej stabilný než scenár druhý, scenár refeudalizácie, ktorý obsahuje dekadenciu v zmysle určitého druhu predmoderného barbarstva. Alternátíva: multipolarita Jednotlivé kultúrno-civilizačné centrá dospeli k modus vivendi, sú schopné koexistovať, pokiaľ navzájom rešpektujú aktuálne mocenské pomery. Ako príklad by mohlo slúžiť presadenie princípu tolerancie (rozumie sa náboženskej) po


tridsaťročnej vojne alebo idealizácia „osmanskej ríše“ : niektorí autori uvažujú o „osmanskej demokracii v Európe: rozumie sa tým taká organizácia spoločnosti, v ktorej spolunažívajú oddelené spoločenstvá, pri čom každé má svoje kolektívne práva, založené na vlastnom náboženstve, vlastne určitý variant multikulturalizmu. (V Európe by to znamenalo, že výsadné postavenie by si mohla nárokovať katolícka cirkev [6., 210]). Víziu multikulturalizmu v podstate možno extenzívne rozšíriť na celoplanetárnu úroveň, ako však svojho času upozornil Rawls (Politický liberalizmus ), modus vivendi je nestabilný, trvá len dovtedy, kým pretrváva daný pomer síl, ktorý ho podmieňuje. Rawls vo svojej poslednej zásadnej práci The Law of Peoples (1999) natoľko oslabil nevyhnutnú podmienku liberálnej demokracie – totiž aj neliberálne demokracie a dokonca tzv. „zaťažené štáty“ nemajú celkom zahatanú cestu k dobre usporiadanej spoločnosti – že je možné interpretovať, že by snáď mohol scenár oddelených ríší podmienečne koncepčne akceptovať. Treba pritom brať do úvahy úskalia multikulturalizmu: hyperburžoázia si môže dovoliť zhovievavý odstup vo vzťahu k miestnym kultúram, nemusí ich kolonizovať, pokiaľ sú politicky irelevantné: to znamená, že sú znehodnotené natoľko, že tieto kultúry už nie sú schopné položiť fundamentálnu otázku zmyslu resp. hraníc ekonomického rastu. [6., 208] Tento scenár by sa mohol hypoteticky javiť ako scenár žiadúcej budúcnosti, je však založený na utopických predpokladoch a teda nestabilný a v konečnom dôsledku nehodnoverný, takže legálne impérium by bolo efektívnejším riešením, hoci sa nedá jednoznačne konštatovať, že by bolo zároveň lepším riešením. Ako stabilnejší v rámci alternatívy multipolarity by sa javil štvrtý scenár – vojna všetkých proti všetkým: Hobbesov stav anarchie, ktorý by bol návratom barbarstva v tom zmysle, že výdobytky technickej civilizácie by boli skôr či neskôr zničené, v tom lepšom prípade na východiskovú pozíciu neolitu, v tom horšom zánik pozemskej civilizácie v zmysle zániku druhu homo sapiens (nemuselo by to znamenať úplný zánik všetkých foriem života na planéte). Ide o varovú prognózu, ktorej účelom je odvrátiť nežiadúcu budúcnosť so všetkým dôsledkami, ktoré z toho vyplývajú pre našu súčasnú situáciu. Literatúra 1. Shell Global Scenarios to 2025. www.shell.com 2.J.Keller: Teorie modernizace. Praha 2007 3.E.Bondy: O globalizaci. Brno 2005 4.R.Dahrendorf: Hledání nového řádu. Praha 2007 5.J.Patočka: Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha 2007. 6.V.Bělohradský: Společnost nevolnosti. Praha 2007


Václav Němec: K poklesu spole čenské odpov ědnosti

Úvod V naší společnosti se projevuje stále větší nárůst honby za senzacemi a skandály. Tento povážlivý jev vydatně podporují - a leckdy podněcují - média. Média se stále více projevují jako významný manipulátor mínění obyvatelstva, jako prostředek umožňující umělé vytváření nálad veřejnosti a jejích postojů příznivých pro určité zájmové skupiny a pod. Jde jim o zaručené zvýšení prodejnosti tisku nebo sledovanosti rozhlasových a televizních stanic či rozmanitých webových stránek. V této honbě se bere stále méně ohled na jakákoli základní etická kritéria a na objektivitu vytvářených informací (pravdivost ve smyslu prezentace celé pravdy, ověřenost sdělených informací nebo aspoň přímé označení stupně jejich spolehlivosti, vytrhávání z kontextu, neodůvodněné zobecňování jednotlivých jevů, černobílé vidění s převahou černé barvy atd.). Zdůrazňuje se pragmatismus a hledají se zjednodušená řešení. Stále méně pozornosti se věnuje vizím budoucnosti. Takovéto jednání se zpravidla ospravedlňuje zdůrazňováním liberálního pohledu, kde se absolutizuje svoboda a prosazuje vlastní vůle při současném podcenění a nerespektování obecného zájmu. Krátce řečeno - společenská odpovědnost ve veřejném životě povážlivě klesá. Odlišujeme se (a do jaké míry) v těchto trendech od ostatní Evropy či od celého světa? Netroufám si jednoznačně odpovědět na tuto otázku. K hledání odpovědi mohou posloužit tři dále uvedené ukázky pokleslé společenské odpovědnosti, které ve zkratce vybírám z naší domácí scény: 1) zneužití osobnosti Bedřicha Smetany pro reklamu piva - jako ukázka ohrožování veřejného zájmu představovaného kulturní identitou národa; 2) případ obecně prospěšné společnosti Transparency International ČR - jako dokumentace možného zneužití nevládních organizací k soukromým či skupinovým zájmům; 3) aféry předsedy KDU-ČSL - jako ukázka snah o vyřazení celého politického subjektu prostřednictvím medializace jejího vrcholného představitele. Zneužití osobnosti Bed řicha Smetany pro reklamu piva Média propagují pokleslý vkus na úkor rozvoje ušlechtilosti obyvatelstva. Často se to týká také nevhodné reklamy. Uvádím příklad dotýkající se historické osobnosti, s níž obvykle spojujeme kulturní identitu našeho národa. Na základě stížnosti lidí pozastavujících se nad nevhodným a neetickým využitím osobnosti Bedřicha Smetany v televizi k reklamním účelům piva Gambrinus podala Společnost Bedřicha Smetany spolu se zástupcem jeho rodiny v r. 2006 žádost o zanechání pokusů o takové zneužívání Smetanovy osobnosti. Skladatel svým životem i dílem jednoznačně prokázal, že jeho inspirační podněty byly na hony vzdáleny tomu, co se snažila vsugerovat napadená reklama - jako by konzumace piva byla inspiračním zdrojem jeho díla. Obecné nebezpečí této reklamy bylo právě v


tom, že u široké konsumní masy diváků zlehčovalo nejen osobnost skladatele a jeho vrcholné skladby, ale přímo základní pilíře kulturní identity národa. Arbitrážní komise Rady pro reklamu stížnost zamítla s následujícím odůvodněním: "Zadavatel ve svém vyjádření uvedl, že rozhodně nebylo cílem jeho kampaně snižovat důstojnost a odkaz Bedřicha Smetany zejména proto, že takové snížení důstojnosti velikána české hudby by nepochybně vedlo i ke snížení důvěryhodnosti a celkové oblíbenosti reklam na pivo Pilsner Urquell. V předmětném spotu Bedřich Smetana nekonzumuje alkoholický nápoj, nenabádá k jeho spotřebě a zjevně ani není pod jeho vlivem. Bedřich Smetana je naopak prezentován lidským, důvěryhodným způsobem, kterým by naopak mohl být vzbuzen zájem o jeho hudbu např. i u mladší generace." V arbitrážní komisi bohužel nejsou vůbec zastoupeni představitelé seriózního kulturního světa a nelze vyloučit, že při svém rozhodování její členové podlehli také některým mýtům, jež se o skladateli šířily v jakýchsi módních vlnách. Opíraly se o subjektivní názory publikované některými lékaři, podle jejichž úsudku byl skladatel postižen venerickou chorobou. Přitom už kolem r. 2000 byly známy a od té doby opakovaně publikovány fundované, vědecky zdůvodněné závěry doc. MUDr. Jiřího Ramby, DrSc. o pravé příčině Smetanovy choroby (úraz v chlapeckém věku) podepřené také podrobným studiem historických osobních Smetanových dokumentů. To různým autorům nebránilo nadále šířit překonané názory, kořenit jimi jiné třeba objektivní informace a přispívat k určité veřejné dehonestaci skladatele. Do této módní vlny bohužel zapadaly také nevhodné inscenace některých Smetanových oper (v pražském Národním divadle na př. homosexuálního Dalibora a zvláště Prodané nevěsty s povážlivou karikaturou sokolského hnutí). Případ obecn ě prosp ěšné spole čnosti Transparency International ČR Bohužel existují konkrétní případy, kdy v naší občanské společnosti tlaku médií a někdy i určitých mafiózních kruhů podléhají různé organizace i veřejní činitelé, u nichž bychom to nečekali. Aktuálním příkladem může být dokonce organizace, která se snaží s vládní podporou o vedení boje proti korupci - Transparency International – Česká republika, o.p.s. (dále jen TIC). Je méně známo, že v r. 2005 se do této obecně prospěšné společnosti "převtělilo" původní občanské sdružení Transparency International, založené v r. 1998 (k jehož zakládajícím členům jsem tehdy patřil). Již v prvních letech činnosti původního sdružení některé jevy vzbuzovaly určité obavy (vyjádřil jsem je tehdy tím, že jsem rezignoval na členství ve výboru organizace a později též několika vystoupeními na členských schůzích - zvláště při projednávání navržené transformace sdružení). Dne 28. dubna 2006 jsem správní radě nástupnické organizace adresoval Výzvu, ve které jsem upozornil na 4 dále uvedené aspekty vyvolávající pochybnosti o transparentnosti činnosti této společnosti (s podrobnostmi mohu případné zájemce kdykoli seznámit). Oč šlo? 1. Možný zvýšený vliv úzkého segmentu české politické scény na činnost TIC: Už při jednání o zřízení nástupnické organizace v roce 2004 některé okolnosti vyvolávaly podezření, že nově přeregistrovaná obecně prospěšná společnost by mohla být provázána s určitým dosti omezeným segmentem naší politické scény. Podezření značně zesílilo v předvolební kampani v r. 2006, kdy právě představitelé


uvedeného segmentu - který v dosud fungující poslanecké sněmovně neměl žádné oficiální zastoupení - na předvolebních billboardech hrdě hlásali: Jedině my jsme tvrdě proti korupci. Přitom politická příslušnost jednotlivých členů správní i dozorčí rady nebyla na web stránkách TIC až na jednu výjimku uváděna. Dalo se však na př. zjistit, že členka Správní rady mgr. Jana Hamplová byla totožná s členkou dosluhující Poslanecké sněmovny, která nastoupila jako náhradnice na poslanecký mandát ČSSD uvolněný úmrtím ministra Pavla Dostála 24. 7. 2005. (Její členství v Parlamentu ČR nebylo v životopisech členů správní rady TIC vůbec aktualizováno.) Později vyšlo najevo, že již v době nástupu do Poslanecké sněmovny tato poslankyně vlastně ani nebyla členkou politické strany, na jejíž kandidátce se do parlamentu dostala. V pořadu Otázky Václava Moravce 14 .5. 2006 sama uvedla, že kandiduje v nových volbách za nezávislé a že opustila ČSSD už v r. 2004. Svým faktickým chováním ve sněmovně tuto stranu zjevně poškozovala (na př. podle oficiálního záznamu jednání Poslanecké sněmovny z 9. 5. 2006 se od samého prvopočátku, s výjimkou prvního ustavujícího jednání a prvního vyšetřovacího dne, vůbec nezúčastňovala práce v parlamentní komisi, do níž ji vyslal klub ČSSD). 2. Zjišťování a prezentace míry korupce v ČR: Právě shora uvedený úzký segment politické scény ČR mohl být podezírán ze zájmu na tom, aby se index vnímání korupce v ČR zhoršoval a aby se tak mohla obviňovat celá ostatní politická reprezentace bez výjimky z nedostatečné pozornosti věnované boji proti korupci. V této souvislosti jsem upozornil na zjevné rozpory ve zjištěném indexu vnímání korupce CPI pro ČR za rok 2005 a na tendenční veřejnou prezentaci těchto výsledků pracovníky TIC. Anomální statistické výsledky a odlišné údaje v počtu použitých průzkumů se daly vysvětlit dodatečnými machinacemi (mohlo dokonce jít o dva soubory s odlišnými názory). 3. Personální obsazení Kanceláře TIC: Podle internetových stránek TIC (aktualizace 21.4.2006) měla Kancelář TIC pět stálých zaměstnanců, avšak ve jmenném seznamu bylo těchto zaměstnanců celkem 11 (z toho 3 bez osobní charakteristiky, pouze u jednoho bylo zřejmé, že jde o externistu). Tento rozpor sám o sobě mohl být vysvětlen jako drobné nedopatření (i když aktualizace webových stránek je přímo citována mezi pracovními aktivitami Kanceláře). Nárůst počtu zaměstnanců nabývá však jiné dimenze v souvislosti s naplňováním orgánů TIC stanovených Zakládací listinou (tohoto problému se dotýká následující bod 4). 4. Naplňování orgánů TIC stanovených Zakládací listinou: Čl. VIII Zakládací listiny nové obecně prospěšné společnosti schválené členskou základnou původního občanského sdružení definuje 4 orgány TIC: správní radu, dozorčí radu, ředitele a výbory. Podle internetových stránek výkonný ředitel (v té době místo zastávala mgr. Adriena Krnáčová) zajišťuje komunikaci se správní a dozorčí radou TIC. Správní rada však nezřídila vůbec žádný výbor, čímž zjevně nesplnila úkol stanovený Zakládací listinou. Přitom podle čl. IX této listiny členové dozorčí rady, výborů a zaměstnanci navrhují nové kandidáty správní rady, členové výborů a zaměstanci navrhují nové členy dozorčí rady. Volební shromáždění definované Zakládací listinou pozůstává z členů uvedených orgánů, při čemž pro zvolení je potřebný souhlas nadpoloviční většiny volebního shromáždění. Při současném nárůstu zaměstnanců, maximálním počtu tří členů dozorčí rady a neexistenci výborů je budoucnost celé obecně prospěšné společnosti TIC výlučně


ponechána zaměstnancům zcela v rozporu s představami zakladatelů a se samotnou Zakládací listinou. Předseda správní rady v podrážděném dopise, jímž s mnohaměsíčním prodlením nepřímo reagoval na uvedenou výzvu, suverénně odmítl všechny připomínky jako irelevantní nebo zcela bagatelní a výslovně odmítl povinnost ustavení výborů. Jeho argumentace transparentně potvrdila snahu vytvořit z TIC soukromou společnost zájmové skupiny určitých zaměstnanců a vybraných osob s postupným podřízením či "ochočením" správní i dozorčí rady. Toto podezření se ukázalo jako oprávněné, když byla 22.12.2007 vydána oficiální zpráva (cituji): "Česká pobočka Transparency International mění obsazení na ředitelském postu. Server tyden.cz uvedl, že nynější ředitelku Adrianu Krnáčovou nahradí její spolupracovník David Ondráčka. Krnáčová serveru řekla, že k 1. lednu příštího roku odchází do soukromého sektoru, svou novou práci však upřesnit odmítla. Řekla také, že chce zůstat členkou správní rady Transparency International." Moje kritické připomínky nezůstaly "hlasem volajícího na poušti". Četné negativní poznatky a podezření o netransparentnosti TIC později uvedly na př. na svých webových stránkách Britské listy. Cituji pouze poznámku Štěpána Kotrby ze 4. 7. 2007: "Česká pobočka Transparency International včera odmítla zveřejnit aktuálně platný etický kodex, jeden ze základních dokumentů své organizace. Britské listy po něm pátrají, neboť se ukazuje, že kolem Transparency International je zjevně netransparentno a je možné, že sami funkcionáři se tímto etickým kodexem neřídí... Mnozí ho i porušují. Například neparlamentní Strana občanské sebeobrany (SOS) upozornila na podivné vyúčtování miliónových částek za 10. mezinárodní protikorupční konferenci v Praze a předseda SOS Vejtasa se začal zajímat o pozadí "protikorupční" společnosti, která ji organizovala. Policie ČR šetří nyní českou pobočku Transparency International správnost vyúčtování překlenovací půjčky od vlády Miloše Zemana ve výši 30 milionů Kč. Podle SOS vyúčtovala TIC pouze polovinu. Podle redaktora internetového serveru Hospodářských novin Tomáše Otáhala se v tuto chvíli jedná o vyšetřování úvěrového podvodu. - Ve správní radě české pobočky Transparency International přitom zasedá bývalý prezident Soudcovské unie a předseda obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Libor Vávra, předseda Obvodního soudu pro Prahu 10, zakladatel a čestný prezident Soudcovské unie JUDr. Jan Vyklický. Možný podíl na odpovědnosti za trestný čin u takto veřejně exponovaných soudců nevrhá stín pouze na jednu neziskovou organizaci, ale na celý soudcovský stav. A zde ta legrace končí. Jsme u samých pilířů státu a po kauze soudce Berky víme, že pokušení zločinu se nevyhýbá ani mužům v talárech." Velmi vážná obvinění zveřejnilo v únoru a březnu 2008 také občanské sdružení Občané za svá práva. M.j. jde o otevřený dopis prezidentu republiky a na něj navazující sérii podrobných analýz (http://www.obcanepraha.cz/kausy/ti/tikonf8.htm; http://virtually.cz/index.php?vypis=auth&id=634). Dne 4. února 2008 se na internetové stránce www.transparency.cz objevila zpráva o novém složení správní rady a dozorčí rady Transparency International ČR. Mezi členy správní rady zůstává nadále jak shora uvedený Dr. Vávra (dokonce ve funkci předsedy), tak i kontroverzní bývalá poslankyně parlamentu ČR, naopak tam nefiguruje jméno odstoupivší výkonné ředitelky Krnáčové. V březnu 2008 přinesl týdeník Ekonom zprávu, že TIC opustil další ze zaměstnanců, který patřil k jejich


základní pětici. Do internetové prezentace TIC se tato aktualizace v době uzávěrky tohoto článku (30.3.2008) ještě nepromítla. Naopak se tam nově objevil dříve postrádaný Etický kodex organizace a složení nově zřízené tříčlenné etické komise, v níž figuruje jak původní předseda správní rady TIC (o jehož arogantní odpovědi na shora uvedenou Výzvu se zmiňuji výše), tak i shora uvedený člen původní správní rady Dr. Vyklický. Zdá se, že uvedené osobní změny v orgánech organizace k její transparentnosti nijak nepřispěly. Aféry p ředsedy KDU- ČSL Současný předseda parlamentní politické strany KDU-ČSL senátor Jiří Čunek je v poslední době předmětem velice intenzivního - v našich poměrech bezprecedentního - zájmu médií. Začátek byl odstartován jeho obviněním z korupce. Objektivně vzato - toto obvinění bylo rovněž bezprecedentně vzneseno s mnohaletým zpožděním, až když pan Čunek (do té doby činný v komunálním či okresním formátu) přešel na posty v nejvyšším patře celostátní politické scény. K případnému trestnímu stíhání pro toto obvinění (a jedině pro ně) ho vydal nejtěsnějším hlasováním senát. Vyšetřující orgány zřejmě překročily pravomoci omezené usnesením příslušné komory našeho nejvyššího zákonodárného sboru a s poukazem na tuto skutečnost do řešení zcela legitimně zasáhlo nejvyšší státní zastupitelství. Nechci se zabývat vlastní původní kauzou včetně popisu jejího bezprecedentního vývoje nebo dokonce dalšími kauzami, které se - podle jakéhosi scénáře z dílny blíže neurčených autorů - s dojemnou pravidelností rozdmychávají a nesporně ovlivňují veřejnost, která kdysi Jiřímu Čunkovi (aspoň v jeho vlastním regionu při senátních volbách) poskytla takřka bezprecedentní podporu. V tomto scénáři je nápadná dokonalá harmonizace jednotlivých kroků, přičemž postupně přidávaná údajná provinění jsou zcela nesouměřitelná. V jednom televizním komentáři se na př. expert Západočeské univerzity zcela neadekvátně rozhořčoval nad administrativním opomenutím a záměnou náhradního občanského průkazu dočasně ztraceným (a formálně zneplatněným) původním průkazem. Po věcné stránce musely být oba průkazy naprosto identické, nicméně u diváka mohl televizní komentář dokonce vzbudit dojem, že šlo o nějaký zcela falešný dokument a snahu podvodně doložit vlastní identitu. Podle mého názoru je třeba posuzovat celý řetězec afér s hlediska postoje určitých kruhů k politické straně, kterou v této době reprezentuje právě senátor Čunek. Před prvními opět svobodnými volbami po změně režimu v roce 1989 preference tehdejší ČSL dosahovaly přes 20% (i když předlistopadové vedení této strany nesporně "kolaborovalo" s totalitním režimem). Dokonce návštěva papeže v naší zemi na jaře 1990 se silně kritizovala v souvislosti s možným ovlivněním preferencí ČSL (i když tehdy rozvíjela činnost také nová Křesťansko-demokratická strana). Majoritní Občanské fórum reagovalo rozpoutáním "aféry Bartončík", kdy v chráněném období těsně před volbami byl obviněn ze spolupráce s STB předseda KDU-ČSL Josef Bartončík. Ani pozdější Bartončíkův nástupce v čele strany Ing. Josef Lux se v širší veřejnosti díky medializaci netěšil zvláštní oblibě ("had na 3") a jeho osobní kvality se začaly uznávat až po jeho odchodu z vysokých vládních a stranických funkcí a zvláště pak po jeho předčasném úmrtí. Když se v r. 2006 hledal kandidát na funkci předsedy KDU-ČSL, průzkumy veřejného mínění se vyznačovaly podivným


rozporem: na jedné straně poukazovaly na obrovskou veřejnou oblibu političky, která v oné době nezastávala ve veřejném životě vůbec žádnou významnou funkci, nicméně neskrývala aspirace na předsednictví ve straně a na její novou ("méně křesťanskou") vizi; na druhé straně politická strana KDU-ČSL podle paralelních průzkumů vykazovala nápadně narůstající neoblibu vedoucí až k signálům o možném propadu v blížících se parlamentních volbách. Není složité domyslet si, jak určitým kruhům v našem politickém životě dlouhodobě vadí politický subjekt KDU-ČSL a jak tato nelibost vzrostla, když byl senátor Čunek zvolen předsedou této strany. Proto všechny "aféry" Jiřího Čunka směřující k jeho osobnímu vyloučení z politického života sledují cíl diskreditace jím vedené strany a jejího konečného vyřazení z politické scény. Tak lze snadno pochopit aranžovanou prezentaci "afér" v médiích se souběžnou úspěšnou manipulací veřejného mínění. Pokud v předchozím případu Transparency International byla zmínka o stínu vrženém na soudcovský stav, nelze neuzavřít kauzu Čunek poznámkou o nevhodném vystupování některých známých představitelů tohoto stavu v televizi. Nelze vyloučit, že k nepříznivému dojmu bohatě přispívá režie televizních pořadů sestřihem původních reportáží nebo provokujícími otázkami (které jsou z pořadu vyňaty). Tak na př. předseda Ústavního soudu v České televizi nedávno zdůraznil bezprecedentnost zásahu nejvyšší státní zástupkyně do Čunkovy kauzy, aniž by uvedl, že ona svůj zásah odůvodnila naopak bezprecedentní medializací celého případu i porušením práva senátora Čunka na řádné projednání s dodržením přesně vymezených podmínek pro jeho vydání senátem ke stíhání. Ocitáme se opět u ohrožených pilířů státu a jeho právního řádu. V tomto kontextu se ovšem vybavuje vzpomínka na osobní účast dnešního předsedy Ústavního soudu coby vůdčího politika tehdejšího Občanského fóra v roli "přísedícího" po spuštění kauzy Bartončík v r. 1990. Závěry Pokračování a intenzifikace dosavadních tendencí v poklesu společenské odpovědnosti ve veřejném životě - jak ji lze pozorovat na uvedených příkladech - může vést až k naprosté destabilizaci právního řádu i politického života a k postupnému rozvratu celé společnosti. Pochopitelně uvedené tři ilustrativní příklady by mohly být zaměněny za mnohé další kauzy. V úvodu jsem napsal, že tři ukázky pokleslé společenské odpovědnosti z naší domácí scény mohou posloužit k hledání odpovědi, zda a jak se odlišujeme v trendech poklesu společenské odpovědnosti od ostatní Evropy či od ostatního světa. Místo jednoznačné odpovědi uvádím k posouzení další otázky: 1) Objevují se jinde v Evropě a ve světě případy obdobného zneužívání historických osobností a despektu vnímání kulturní identity národa jako u nás v případě Bedřicha Smetany? Kultivace anti-ušlechtilosti v médiích usnadňuje manipulaci s veřejným míněním. 2) Objevují se v jiných národních pobočkách Transparency International ČR "sebemrskačské" prezentace vlastního korupčního prostředí? Nepochybuji pouze o tom, že i jinde ve světě se mohou zneužívat nevládní organizace k soukromým či skupinovým zájmům a že také ovládnutí organizace zaměstnanci či zájmovou skupinou proti jednoznačnému úmyslu zakladatele nemusí být českou specialitou


podobně jako dezinformace šířené bez možnosti veřejné kontroly zájmovými skupinami. 3) Dají se jinde v Evropě a ve světě různé prostřednictvím medializace rozdmychávané osobní individuální aféry představitelů politického života identifikovat se snahou o vyřazení celého politického subjektu, k němuž se tito představitelé hlásí? Naše současná kauza Čunek je přitom učebnicovou ukázkou modelu, jak řízenou medializací znemožnit libovolného politika. Je nutno vážně uvažovat o cestách k nápravě, což v nynějším období harmonizace našeho právního stavu s normami Evropské unie nebude lehkým a krátkodobým úkolem. Účinná nápravná opatření je nezbytné hledat také s hlediska mezigenerační spolupráce a řešit jako problém globálního étosu.


Lidmila N ěmcová: Mezigenera ční tolerance

Duchem mladým jsi hnán kupředu... Antonín Sova

Úvod Mezi významné světové problémy patří demografický vývoj obyvatelstva. Současný počet obyvatel je cca 6,6 miliard, k roku 2050 se odhaduje vzrůst na 9 miliard osob. Ve vyspělých zemích přitom dochází k poklesu počtu obyvatelstva a zároveň stoupá průměrná délka života. Česká republika se přibližuje k tendencím vyspělých zemí, kde se předpokládá růst podílu seniorů (v roce 2050 by měl představovat třetinu obyvatel). S demografickým vývojem souvisejí otázky migrace. Na př.v ČR cizinci dnes představují už 4 % obyvatel. V důsledku demografických změn se očekává nutnost řešit nové sociální, ekonomické i etické problémy. Velikým problémem zůstává mezigenerační spolupráce, která se nerozvíjí v žádoucí etické dimenzi občanské společnosti. Základním předpokladem pro řešení tohoto problému je dosažení mezigenerační tolerance. Tuto toleranci lze chápat ve smyslu ekonomickém, sociálním, technickém, zdravotnickém apod..V našem případě jde o snášenlivost k odlišnému mínění, a to zvláště k politickým a náboženským názorům. Spolupráce generací musí být založena na mezigenerační solidaritě starších spoluobčanů s mladými. Solidaritu můžeme uvažovat s pohledu zdravých a nemocných, bohatých a chudých, zaměstnaných a nezaměstnaných, obyvatel měst a venkova, ekonomicky vyspělých a rozvojových zemí, solidaritu v rámci skupin, jednotlivých zemí EU ap. V každém případě je třeba přistupovat samostatně k jednotlivým složkám, která nám posléze - posuzujeme-li je interdisciplinárně - vytvoří integrovaný celek. Přístup k problému K výběru tématu mezigenerační tolerance a spolupráce mne vedly důvody osobní, příklady z blízkého okolí a ze společnosti i zkušenosti z politické praxe. Vycházím také z pedagogicko-výzkumné činnosti na vysokých školách a z práce v nevládních organizacích. Pokud jde o důvody osobní, musela jsem se už vzhledem ke svému věku zamýšlet nad otázkami zdraví, organizace života v dalším období, vyváženosti mezi prací a zdravotní prevencí apod. Tyto problémy z vědeckého pohledu tvoří celek, který lze rozčlenit do skupin týkajících se zdraví, práce, věku, volného času, rodiny, sexu, strachu, ochoty, pohybu aj. Nesčetné příklady z blízkého okolí se týkají významných poruchových jevů ve vztazích ve společnosti. Na př. jde o propouštění zaměstnanců předdůchodového věku, o přednostní zaměstnávání mladých a perspektivních občanů, o chybějící úctu


a nedostatek etikety na úřadech i ve veřejných dopravních prostředcích, o chybějící mezigenerační spolupráci (projevující se nechutí mladých být v organizacích s "geronty") atd. Přispívá k tomu nastolený kult mládí a krásy, podle něhož právě mladý zdravý člověk může přinést společnosti hodnoty, potažmo peníze. Podle různých výzkumů jsou mladí spoluobčané nezatíženi minulostí, technicky vyspělejší, inovativní, optimističtější, vykazují více entusiasmu a sebevědomí, na rozdíl od starých si více váží volného času, více prohlubují své vědomosti, více cestují, lépe znají cizí jazyky, jsou praktičtěji zaměřeni, jsou ochotni podrobit se i negativním stránkám modernizace, projevují větší individualismus apod. Naproti tomu však tito mladí lidé postrádají dlouhodobou zkušenost, chybí jim srovnání, snadněji podléhají reklamě a různým módním svodům. Média, jejichž vliv je nezanedbatelný, možná až určující, předkládají společnosti obraz občanů důchodového věku jako lidi neschopné, nemoderní, pomalé, ošklivé, méněcenné, překážející mladým v jejich rozletu. Základem pro spravedlivé posuzování kterékoli generace jsou však hodnoty, které by měly být ve společnosti určující: úcta, důstojnost lidského života od narození po konec, veřejný zájem o aktiva všech, kladné vzory - tedy nikoliv individualismus a konzumerismus. Nedostatečné uplatňování správných prioritních hodnot a chybějící tolerance i spolupráce vedou mladé lidi až k názorům, že si vlastně starší spoluobčané důchody nezaslouží, vždyť zavinili špatnou ekonomickou situaci; proč by se tedy měli mladí lidé starat o starší, když je nedokázali dobře připravit na novou dobu? (S takovými názory jsem se setkala u svých studentů na vysoké škole.) Je ovšem také pravda, že na druhém pólu pozorujeme sebepodceňování, neúctu k sobě i k druhým, obavy, sobeckost, nezdravý konservatismus, pasivitu a dokonce i stoupající agresivitu seniorů. K těmto jevům starší generace vede mnoho faktorů, především neustálá změna dříve dlouhodobě víceméně stabilních podmínek a prostředí, na kterou tyto generace nejsou připraveny. Základní hodnoty by však měly být věčné a životních zkušeností seniorů by si měla společnost vážit a umět jich také ke svému prospěchu využít. V balíčku problémů z politické praxe je třeba uvést rozpor mezi teorií a praxí, špatnou komunikaci mezi politiky a občany, neexistující konsenzus mezi politickými stranami v otázkách ekonomických, sociálních a zdravotních reforem i celkovou nepřipravenost na očekávané stárnutí obyvatelstva a rovněž nedostatečnou informovanost obyvatelstva o vývoji světa a jeho prioritách. Stárnutí obyvatelstva je časovaná bomba (chybějí domovy pro důchodce, personál, zboží a služby, informovanost apod.). Setkáváme se s jevem označovaným jako ageismus, který vyloženě diskriminuje stáří, a proto je hoden odsouzení. Přístupy politik ů a politických organizací Pro ovlivńování postojů občanů mají význam veřejná prohlášení politiků, jejich chování jako modely chování elit, různé akce Evropské unie, zákonodárství jednotlivých zemí, činnost NGO, formy občanské neposlušnosti a pod. Významnou roli mají média, která by měla ve veřejném zájmu tyto jevy a reakce na ně propagovat a správně komentovat. Bohužel média o nich málo hovoří, neboť tyto


problémy nevzbuzují žádné senzace. Uvádím ilustrativně některé z iniciativ, které v poslední době zcela zapadly v přemíře jiných informací. Pro ovlivňování postojů obyvatelstva jsou důležité názory politiků. V novoročních projevech prezidenta ČR v r. 2007 a v r.2008 se objevují myšlenky, které vyzývají k mezigenerační spolupráci a toleranci. Cituji: - "Pro každého z nás je jistě rozhodující osobní život - tedy rodina, zdraví, práce, životní pohoda, štěstí. Moc bych si přál, abychom mysleli na ty, kteří potřebují naši pomoc. Máme díky moderním technikám blíže k světu, neměli bychom mít daleko jeden k druhému. Nesmí nám být lhostejným oslabování rodiny a jeho dopad na výchovu dětí, podmínky života seniorů, ale i způsob, jak se k sobě chováme navzájem. O porozumění s druhými je třeba usilovně a citlivě pěstovat, nic cennějšího není." - "Generace našich rodičů a prarodičů se nelehko vyrovnává s měnícími se podmínkami života v moderní společnosti. Potřebují lásku, zájem a péči ze strany dětí, které vychovali a připravili pro život. Žádná státní politika to nemůže nahradit." - "Zamysleme se nad tím, zda zajišťováním materiálního blahobytu dětí nezakrýváme nedostatek času, péče a lásky, kterou bychom jim měli dát." Papež Benedikt XVI. k oslavě Světového dne míru 1.1.2008 ve svém Poselství hovořil o významu rodiny v nejširším slova smyslu, kdy lidská rodina "je první nezastupitelnou vychovatelkou k míru". Z iniciativ Evropské unie uveďme rok 2007, který byl vyhlášen jako Evropský rok rovných příležitostí pro všechny - směrem ke spravedlivé společnosti. V rámci této iniciativy se zavázalo všech 27 členských států klást důraz na boj s diskriminací, jíž stále někteří občané čelí. Cílem bylo zvýšit povědomí veřejnosti o antidiskriminační politice. Nedílnou součástí byla i diskuse na téma nezákonné diskriminace na základě pohlaví, rasového, etnického původu, náboženství či víry, zdravotního postižení, sexuální orientace a věku. Účelem kampaně bylo zvýšit zapojení všech skupin, usnadnit a vyzdvihnout rozmanitost a rovnost a zajistit právo na rovné příležitosti a podporu soudržnější společnosti. Při této kampani, které se zúčastnila i ČR, bohužel oblast života seniorů nebyla prioritně vnímána; bylo dáno více prostoru jiným segmentům, zvláště rovným příležitostem. Opatření vlády ČR k seniorské otázce Vláda ČR schválila 8. ledna 2008 Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012. Jednou z priorit tohoto materiálu, který připravilo ministerstvo práce a sociálních věcí, je udržet a zvýšit zaměstnanost starších pracovníků. Pro dané období Národní program formuluje priority a závazné úkoly v oblastech, které mají zásadní vliv na kvalitu života starších osob. Je zřejmé, že realizace následujících úkolů souvisí s reformou zdravotnického a důchodového systému. Program stanovuje konkrétní úkoly a termíny pro jednotlivé resorty a instituce. Jsou jimi: - udržení a zvýšení zaměstnanosti starších pracovníků, zvyšování jejich pracovní mobility a zabraňování jejich vyčleňování z trhu práce, - podpora a ochrana rovných práv a příležitostí a vyloučení diskriminace z důvodu věku,


- zajištění odpovídající dostupné a potřebné péče a služeb pro seniory (sociální služby, zdravotní péče, bydlení aj.), - podpora a rozšiřování celoživotního vzdělávání a podpora příležitostí k individuálnímu rozvoji a posílení nezávislosti, - zajištění sociálního začleňování starších osob a seniorů. Je zajímavé, jak tento důležitý krok byl přijat médii. Seriózní tisk mu věnoval pouze malou zprávičku, bulvár se tím nezabýval... Formy ob čanských aktivit Nezájem médií a skutečné tíživé sociální problémy vyvolávají různé občanské aktivity. Z poslední doby uvádím na př. demonstrace proti vystěhování důchodců z magistrátních bytů v Praze dne 28. února 2008, petice a shromáždění proti změnám smluv v domovech důchodců a pod. Neopominutelné jsou různé druhy činnosti seniorských nevládních organizací a jejich formy pomoci. Etické podnikání a senio ři Futurologická literatura předvídá, že v budoucnu dojde ke konfrontaci času, což znamená konfrontaci času malého počtu mladých s velkým počtem starých. Ve hře jsou vysoké náklady na vzdělání, ale také velký počet starých lidí s nároky na zvýšení důchodů se zřetelem na růst sociálních a zdravotních výdajů. Závažné sociální problémy vyvolává rozsah a rychlost demografických problémů, posun věkové hranice odchodu do důchodu, počet vyživovaných a živitelů, velký počet nároků na důchody a snižování porodnosti. Asi bude nejúspěšnější společnost, která bude umět využít stáří tvůrčím způsobem. Setkáváme se i s názorem, že "budoucí války se povedou o místa v domovech pro důchodce a o důchody". V dnešní době se v České republice dostává na pořad dne komercializace zdravotnických a sociálních služeb. Změny se nesporně dotýkají a postihují stále více seniorů - tedy segment obyvatelstva, jehož podíl na celkovém počtu obyvatelstva bude stále významnější. Dovolte mně proto krátké zamyšlení, které se týká etického podnikání právě na zmíněném úseku služeb. Víme, že oblast zdravotnictví a sociálních služeb má svá specifika: - produkt nelze odkládat na pozdější dobu jako jiné zboží, - místo i cena by měly být dostupné, - roste i význam kvality poskytovaných služeb, osobnosti lékařů, pečovatelek a zdravotnického personálu aj., - právě v této oblasti platí více než v kdekoliv jinde zásady subsidiarity a solidarity. Mezi seniorskou populací dnes vzrůstá znepokojení a obava, že se dostupnost zdravotnické a sociální péče omezí pouze na určité skupiny obyvatelstva. Setkáváme se s názory, že zdravotnictví je oborem, kde se mohou jednotlivci či silné kapitálové skupiny obohatit při realizaci reforem na úkor veřejného zájmu, anebo i s tím, že vlastně názory občanů nemají váhu a rozhodují ti, kdo mají peníze a moc. Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí etika v podnikání, která jako vysoce praktická disciplína by měla být propojena s demokratizací našeho společenského života a


potažmo s vytvářením a upevňováním občanské společnosti. Mám na mysli občanskou společnost, která bere ohled na názory občanů a v níž má mít každý občan možnost participovat na jejím rozvoji. Etikou v podnikání rozumíme interakci mezi etikou a ekonomikou. Jejím posláním je - hledat nová, netradiční východiska při řešení problémů, na př. i různých forem podnikání, - prolomit stereotypy v myšlení a - hledat společenský konsensus na základě dialogu. Česká veřejnost si klade otázky, zda při komercializaci zdravotnických a sociálních služeb se budou brát v úvahu klíčové hodnoty důležité pro ekonomickou praxi. Uveďme je (bez nároku na úplnost či uplatnění priorit): - svoboda (na př. svoboda jednotlivce, svoboda podnikání, smluvní svoboda; svoboda jednotlivce nemůže být bezbřehá, ale musí být propojena s dalšími hodnotami), - spravedlnost rovného přístupu (fér konkurence, ručit za závazky), - důvěra, - pokrok, - prosperita, - racionalita, - odpovědnost (v nejširším slova smyslu - za svá rozhodnutí až po skládání účtů). Stát by měl zaručit stabilitu podmínek i transparentnost hospodářské politiky. Od podnikatelských subjektů na úseku zdravotnictví a sociálních služeb bychom měli vyžadovat etické podnikání, čímž se rozumí, že budou odpovědné, otevřené, transparentní, získají si důvěru veřejnosti, budou vnímavé k potřebám těch, kteří jsou znevýhodněni věkem či zdravotním stavem či obojím a podnikání budou brát nikoliv jako maximalizaci zisku, ale jako poslání, službu tomu druhému, službu společnosti. Dnes nedám odpověď ani recept, jsem si však jista, že bychom měli více hovořit o etických principech v podnikání ve zdravotnictví a v sociálních službách, které vycházejí a navazují na naše evropské křesťanské tradice a solidaritu. Již mnoho iniciativ staví otázky: - Kdo bude informovat a zvláště prosazovat etické principy u podnikatelů či poskytovatelů služeb? - Kdo bude tyto podnikatele a poskytovatele nutit, aby etické principy dodržovali? - Budou starší občané - dříve často pasivní příjemci zdravotní péče - mít možnost a sílu stát se aktivními klienty a vytvářet poptávku po potřebných či nových službách? - Kdo bude poskytovat informace v nejširším slova smyslu pravdivě, nezkresleně, přímo a jasně v zájmu ochrany spotřebitele - seniora a nikoli v zájmu lobbystických skupin apod.? - Kdo bude vytvářet novou kvalitu mezigeneračních vztahů, aby se na seniory nenahlíželo jako na skupinu, která "ujídá chlebíček" mladším generacím, snižuje jejich životní úroveň a je konec konců nepotřebná a zbytečná. Neměli bychom i my senioři být více hrdí a více dbát o svou lidskou důstojnost a o důstojné a spravedlivé místo ve společnosti a neuzavírat se do svých ghet? Neměli bychom sami iniciovat mezigenerační dialog?


Závěr Na úseku zdravotnických a sociálních služeb etické podnikání souvisí: - s celkovou etikou a morálkou v naší společnosti - se solidaritou všech věkových skupin občanů a - s mezigeneračním dialogem a porozuměním. Mezigenerační tolerance, solidarita a spolupráce představují velikou výzvu pro budoucnost a nesmějí chybět při tvorbě vizí.. Literatura - Závěry z diskusí ve Společnosti pro etiku v ekonomice a v hnutí Křesťan a práce - Podklady ze seniorských nevládních organizac, - Studie CESES, Praha - Vrbová, H. MUDr. (2008): ústní informace - Schirrmacher, F. (2005): Spiknutí metuzalémů, Knižní klub Praha, ISBN 90-242-1496-2 - Millenium Development Goals (2005), UNDP Bratislava, ISBN 92-95042-00-X


Vadim Nikolajew: Europe and the world - Futures pro spective and historic retrospective Milestones Reviewing about 10 000 years of human history the present global developments seem at the first glance just a small episode of 200-300 years or so, embracing the time of capitalistic developments. They started as social innovation in Western Europe and spread across the globe. Their historical record is mixed: capitalism provided unprecedented living standard for a number of industrial countries. On the other hand, the earth is overcrowded, poverty is spreading, environment is increasingly deteriorating, life quality is declining. With regard to future the „business as usual“ prospective leads nowhere. To prevent another „end of history“ , i.e. suicide of humanity, we need another social innovation effort, the beginning of which is already fuzzy defined as „sustainable development“, i.e. the ability to have decent life over 10 000 or more years to come. Hence, what had begun in Europe as social innovation- capitalism and become globally rooted, may mold in another social innovation: global sustainable development. An attempt of providing a brief review of decisive periods of history of Western civilization, which played a crucial role in creation of the modern world, with several options of future embedded and displayed with or without social innovation – sustainable development:

1

Greece and Rome

Christian faith and Bible

2

Reformation and religious wars

Start to European capitalism

3

Renaissance as emergence of humanism and

contemporary science

Route to European capitalism

4

Enlightenment

Route to global capitalism

5

Darwinian phase

of global capitalism of 20 th century

6

Sustainable Development, transition in the 21 st century

7

Multicultural society Multicultural diversity submerged in nature

7 ?

7

Mutating and degenerating survived rest of humanity


Greece and Rome/Christian faith and Bible Brief characteristic Greece: cultural diversity and blossoming of arts and philosophy, democracy and freedom love, hedonism, lightness and easiness of Mediterranean way of life, beauty of human body to be worshiped, polytheism-the elements flew into European culture and turned roots. Rome : law and order, imperialism and statism, territorial overstretching, military superiority machine, infrastructures to hold Empire together, polytheism and religious tolerance-the elements, which flew into European culture and turned European roots. Breakdown of ancient world and assertion of Christian faith and Bible leading to Medieval Europe as rather unpleasant part of the world with dominance of superstition frozen in Dark Ages, monotheism and religious intolerance, crusades to enforce Christianity, inquisition to punish heretics-the elements that constitute in European cultural heritage.

Resulting world design:

God (highest authority distinguishing Human and Nature in their importance,

watching from the sky and wielding unrestricted rule transmitted to humans through hermeneutics of Bible)

Passive Human ( placed between God and Nature, subdued by God but with the

license to unrestrictedly subdue Nature perceived as different from Human)

Nature (passive and given to be ruthlessly exploited)

Reformation and religious wars Brief characteristic Interpretation of faith leading to revival of human activities turning Human to a master of one’s own fate, emergence of work (protestant) ethics prescribing hard work as the route to well-being and becoming important element to form capitalistic moorings. Religious Wars between Protestants and Catholics, begin of tolerance in religious issues (e.g. “Edict of Nantes“)-elements that flew in European heritage.



God ( distinguishing important Human from less important Nature and in control of

everything)

Elevation of Human by himself evolving to active Human as representative of God on earth

Nature (passive and object of ruthless exploitation)

Renaissance as emergence of humanism and contempora ry science Brief characteristic Feedbacking to ancient world (beginning in Italy on the site of ancient Rome), especially in arts and science, emergence of humanism in Platonian idealistic sense, containment of religious influence as peaceful coexistance between religion and social life, emergence of experimental and mathematized science leading all together to Enlightenment-decisive milestone forming, on the one hand, humanistic values and, on the other, basics of European science and technologies turning global. Notion of progress as ability of improving everything on the basis of science and technology emerged.

Resulting world design

Tolerant and kind God allowing arts and science to flourish

Active Human with growing awareness of need to change his environment

and himself for good, and with the help of new scientific knowledge and

powerful technologies

Nature: beautiful object for continuous improvements and exploitation

Enlightenment Brief characteristic

Almighty of reason as higher authority in thinking and handling, advancement of science as the highest form of reason and its connection with technological advance and economic performance to enable limitless encroachment on nature as source of wealth. Subjugation of nature. Progress as linear and one way future oriented process meaning limitlessness in relations with nature. Europe became the center of


the world or Europe was the world. Establishment of ubiquitous and cohesive technical civilization. This is the relationship, in which the technique leads and Human has to follow and adjust himself to changes. This is the meaning: one technique-one world the global capitalism set in to evolve. A set of humanistic values and human rights, equality (all humans are born equal) and democracy, governance by law, parliamentarism, privacy, freedom of economic enterprise and enlightened self-interest as driving force for progress became ideals to pursue. Final breaking down of Medieval world and French revolution with „Liberté, Egalité, Fraternité“, Beginning of unconstrained capitalistic development with two mainstreams of thinking and handling – liberalism and Marxism accompanied by broad social movements. Liberalism and Marxism established a kind of reference frame in quest for proper answers for great challenges and, in the final analysis, produced preconditions for a kind of balance and imposition of „checks and balances“ on international scene while helping funnel various social movements within a later basic divide between “West” and “East”.

Resulting world design

God, partly ignored and partly investigated as natural rules and laws, loses its

absolute authority, evolution of universal technical civilization gets self-

perpetuating capabilities which are superior to evolution of Human as part of

Nature

Human as incarnation of reason evolves to the center

Nature as limitless source of human richness and inferior to Human, therefore

needs to be „improved“ everywhere

Darwinian phase Brief characteristic Emergence of values interfering with humanism, those of natural selection, survival of the fittest, fight for survival, race predominance and nationalism, class struggle, competition, individualistic Darwinism like in Anglo-Saxon countries and ethnical nationalism like national-socialism in Germany. Questioning understanding of the history different from continuous struggle like struggle in the nature: fight as dominant driving force of progress. Apparently stemming from Darwinian values, i.e. from laws and regularities of nature confirmed by science (hence, according to Enlightenment checked by the highest form of reason) they became underlying philosophies in dealing with social issues.


October revolution as mixture of legacy of Enlightenment („fraternité“ as „proletarians of all countries unite yourselves“, égalité as somewhere in future becoming a classless society with equal distribution of wealth) and Darwinian class struggle (anticapitalist struggle and elimination of exploitation by elimination of inferior exploitation classes by world proletariat). One of the genuine and unforeseen impacts was influence of the Soviet system on the emergence of welfare state in Western countries as alternative to October revolution. The Soviet System collapsed while Darwinian values in their role of underlying philosophies survived. National-socialist revolution in Germany based on racial inequality, master race and subjugation and elimination of inferior races („subhumans“), even including elimination of unfit ones in the own “Nordic” race through euthanasia, fight as the main route of handling of problems („Mein Kampf“ , „My Struggle“ of Adolf Hitler offers the best illustration for that. During a conversation at table on 5th of July 1942 Hitler told to his guests: He is a passionate supporter of the belief that in the struggle of people only superior people in their totality should score a victory. He was convinced, that all regularities of nature would be done away with if inferior beings appeared ruling the stronger ones.1) The victory over national-socialism gave birth to a number of social humanistic institutions like UNO and others. It provided a decisive impetus for initiatives to deesign a global more just world. At the same time disguised national-socialist and racist undercurrents in the present Western world remained, while new forms of intolerance and fundamentalism worldwide appeared. Breakdown of the world achieved on the basis of Enlightenment. The present state is that of globalization on the basis of Darwinism.


God is mainly of cultural value

Evolution of human and human society versus evolution of technique (slowness of human ability for change as hurdles for accelerated deployment of technique, or the

weakest link in human-technique systems is human)

Evolution of Nature doesn’t hold step with social development therefore growing uneasiness in relation to Nature which suffers most

Working of Darwinian evolution criteria : the main field of selection of the fittest, i.e.

Humans versus Nature and increasing extinction of species as less fit for survival, environment deterioration also less fit in the struggle for survival; one unexpected

results may be overcrowded earth as mass survival of the ones who should be less fit, namely poor and disabled ones, hence, contrary to the tenets of Darwinism and growing controversies with regard to who is fit; autonomous evolution of technique

and growing difficulties of human adaptation to technological advance. Effort to save ideas of Enlightenment dividing ubiquitous Darwinism in „good“ Darwinism (in natural

sciences) and in „bad“ Darwinism as social Darwinism (ostensibly not valid and object of critics). In reality they can’t be separated, and, as a result, Darwinism of

natural science gets upper hand.


Sustainable Development Movement toward restoring dynamic balance in relations between humans and nature. Survival of Human based on survival of Nature. Two routes are possible. One is: struggle for sustainable future as that for resources and place under the sun on the basis of Darwinism as only the fittest should have sustainable futures, others perish (even use of extinction technologies for less fit members of human societies, maybe, on the basis of the use of biotechnologies and social ideological tools). Another is: Great spiritual and ethical effort to establish sustainability on both reason and faith foreseeing intelligent transition routes to step out of vicious circles with the main one as how present economies, demographic growth and environment degradation are linked and interacting. Emergence of new underlying philosophies of sustainable development: a new Enlightenment or the New Age of Enlightenment. Multicultural effort to combine reason and faith using appropriate science and technology with wisdom and prudence. This would imply a basic change of direction because since the beginning of civilizations in Mesopotamia or China exploitation of Nature, as much as possible, was one route process. Now and in the future this attitude should be changed to that of practicing limitations and self-limitations in the relationship with Nature. These options of sustainable development imply rise in life quality versus life quantity, i.e. versus living standard as the most possible increase in consumption. Europe as decisive driving force of social innovati ons and models leading to sustainable development (?!)

Alternative resulting world design

Positive alternatives:

God: growing importance of faith as source of holistic wisdom, morals and ethics,

various forms of God (among them philosophical God, God is Nature) Emergence of New Age of Enlightenment as underlying philosophies of sustainable development

Human: awareness of limitations and self-limitations though exercised without

ascetics and sufferings

Nature: Human as part of Nature

Negative alternatives:

Effort to increasingly use technologies and social innovations to assert social Darwinism as elimination of less fit, pursuit of reduction of world population and

continuous life of plenty for selected ones


Multicultural society, multicultural diversity Emergence of cultural centers of gravity connected with imperatives of sustainability in relation with Nature, growing sophistication and updating of cultures to suit these goals. There appear and should be enhanced various centers of cultural gravity: European center of cultural gravity Jewish center of cultural gravity Arabic center of cultural gravity Persian center of cultural gravity Chinese center of cultural gravity Indian and Tibetan center of cultural gravity Latin America center of cultural gravity Polynesian center of cultural gravity Openness and interaction of cultures allow building new synthetic cultural designs like American culture, possible cultural convergences in diversity Need for „translation“ of one culture in other cultures as beginning of interaction


Traditional God, philosophical God, God-Nature engaged in regulation of

interhuman and Human-Nature relations and speaking different languages, different languages but largely with the sameness of content. God as interpreter of Natural

needs

Human as part of Nature and living under impact of humanistic values and values of limitations and self-limitations according to imperatives of Nature

Nature: ascending and overarching Nature

Mutating and degenerating rest of humanity Self-extinction through nuclear radiation and increased use of chemicals, unintended spreading of diseases as result of spin offs and spill-overs of biotechnologies


The race for survival between Human and Nature as that of forming human resistance to lethal impacts of radiation and new and old diseases. Response of Nature with new challenges. The likely competitors and winners of the race would be simpler organisms like insects or microorganisms turning up more fit for survival and evolution under stress. Possible degeneration of intellectual capabilities of Human terminating social life as we know it during human history.


New forms of fauna and flora with new forms of life determined by evolution of Nature, with survived Humans though genetically changed (if at all) who are playing a

marginal role We don’t know what future holds but should be cautious in order not to create realities of today which by logic of natural laws should inhibit advent of positive futures at all. Cautiousness is related to handling of vicious circles of today, among them the principle one as how population growth, economic performance and environment degradation interact.


Working toward long-term solutions of present challenges with underlying philosophies of new Enlightenment which allow designing if not the master plans for

dealing with future changes, but a main direction of activities leading to positive futures

1) John Lukacs, Hitler, Geschichte und Geschichtsschreibung, Propyläen Taschenbuch, 1997, München, p.265



II. Perspektivní strategie sociálních a ekonomickýc h politik v Evrop ě



Jan Waszkiewicz: Theses on moral capital as the bas is of Lower Silesia long term development Problem of benchmarking Our region, as well as all other regions allover the world, dreams on reaching development trajectory of the most successful regions. The benchmarking technology is one of the most popular recipes of possible success. It has commonsense justification, which reduces to the obvious premise: one should learn from the examples of the leaders of success. We agree with this thesis, but in this context we face two basic questions, usually omitted. The first is:

What we should follow up: leaders like they look no w or rather the same leaders on the beginning of their path of rapid dev elopment?

The answer on this question seems obvious, and it agrees with advice given to Polish politicians by Milton Friedman visiting Poland in 1989 at the beginning of the post-communist reforms: “Poland should not follow rich Western countries, since it is not rich Western country. Poland should follow solutions applied by these countries, when they had been as poor as Poland is nowadays”49. The second question is as fundamental as the first one:

What should be observed – the concrete solutions or something more fundamental – the reasons why these solutions had b een adopted and why they occurred successful?

The answer seems obvious as well. And putting together both we obtain the premise of benchmarking directed to long term development of our region:

We should observe and follow the mechanisms underly ing the rapid development of the most prosperous (or dynamic) reg ions rooted in their reality some decades before they achieved vis ible success.

The next question regards the very nature of the mechanisms of success in long term development and their placement. In this regard we have to quote some observation put in the newest strategy of City of Wroclaw50. The role of the values in the long term future mana gement If we are thinking on the long term strategy of development of any system, then we should take into regards the simple fact. We want to shape the future decisions made in the totally unknown and only vaguely foreseen reality. Moreover, even the field of the future choices is unclear. In this situation the only possibility of shaping the future decisions is strengthening the values which will organize them, the determining of the type (and scope) of measures which will be applied in the unknown situation. This observation led us to the following ascertainment51: 49 http://pl.wikiquote.org/wiki/Milton_Friedman 50 The Strategy ‘Wroclaw in the Perspective 2020 plus’, Wrocław 2007: Urząd Miejski Wrocławia (in Polish

with translations to English and German). See also: http://wrosystem.um.wroc.pl/ (in Polish). 51 The issue had been discussed in: Jan Waszkiewicz, Value oriented strategy of the development of self-

governmental unit – concept and example of implementation (in Polish) [in:] Przedsiębiorstwa i instytucje w warunkach zmieniającego się otoczenia, Część 2, Prace Naukowe Instytutu Organizacji i Zarządzania Politechniki Wrocławskiej 81, Wrocław 2006: Oficyna Wydawnicza Politechniki Wrocławskiej, p. 217-232.


“There are three levels of future management. Each one has its own time horizon, its specifity, and a system of measures that might control the ongoing and anticipated processes. Schematically it can be presented in the following way:

o Task level – short time horizon – management by procedures, o Operational level – medium-term horizon – management by objectives, o Strategic level – long-term horizon – management by values”.

As the corollary of the above considerations we get the following methodological directive:

If we want to build prosperous future of the Lower Silesia using examples of the now blossoming and creative regions , we have to observe their systems of values (or – more generall y – their patterns of culture in the sense of Ruth Benedict 52) some decades before their rapid development.

Few examples Let us shortly consider few examples. Example 1. American society. In the year 1836 Alexis de Tocqueville’s published his famous description and analysis of American society53. Moreover, in his books he predicted the future political and economic role of the United States. The main premises of his foresight were analyzed patterns of American culture and values shared by the US citizens – their individualism connected with the will and ability of cooperation, self-confidence and self organization, the spirit of equity and democracy etc. All this gave the great impetus to American phenomenon of dynamic development in all areas of social and economic life. Example 2. The rise of the spirit of capitalism. The most discussed study of the issue was the one made by Max Weber in his classical analysis (1906) of the influence of protestant ethic on development of capitalism54. Of course one has to take into account the extensive criticism of the Weber’s theory. E.g. Kurt Samuelson55 had shown that Weber had been too enthusiastic regarding his hypothesis and too careless in analysis of evidences. Nevertheless the Weberian analysis, maybe with refinements made by Kenneth Boulding56, is still widely accepted as a study of the influence of rigid moral values and patterns of behavior on the economic prosperity of the societies observing them. Example 3. The Japanese culture. As other, already classical example we can quote analysis of the Japanese culture given by Ruth Benedict just after the end of the II World War (1946)57. She gave the picture of strongly coherent culture based on some well defined patterns. Japanese culture had been then strongly hierarchical, nationalistic, traditionalistic, perfectionist. Great role was played by family and position of elderly people was much higher then in Europe. The virtues of self-control, diligence and loyalty were esteemed very highly. Moreover, some remnants of this situation are still present in the Japanese culture. As the evidence I quote Japanese

52 Ruth Benedict, The patterns of culture, 2006, Mariner Books, Houghton Mifflin Co (first published in 1934). 53 Alexis de Tocqueville, Democracy in America (Harvey Mansfield and Delba Winthrop, trans., ed.), Chicago

2000: University of Chicago Press. 54 Max Weber, The Protestant Ethic and the Spirit of Capitalism, translated by T. Parsons: Prentice Hall 1977. 55 Kurt Samuelson, Economie et réligion. Une critique de Max Weber, Paris – Hague 1971: Mouton and Co. 56 Kenneth E. Boulding, Beyond Economics, Harvard Business Review, May-June 1952, p. 33-40. 57 Ruth Benedict, The Chrysanthemum and the Sword: Patterns of Japanese Culture: Mariner Books 2006.


high rank manager who told to the author in the private conversation: „We have problems with your managers. They seem too young to be taken seriously”… Example 4. The Irish miracle. The rapid development of Ireland had been recognized by observers in the mid of the tenth decade of the XX century. Coming back to – 1980 we see Ireland as the most conservative, fiercely patriotic, religious and family oriented society in the Western Europe. In 1983 society in referendum approved the abortion ban and in 1986 – it rejected possibility of divorces. In 1992 – referendum also rejected abortions but approved abortion tourism. Legalization of divorce had been done in 1995; in 2002 there was introduced further liberalization abortion law but still far of the „European standards”. Example 5. India. Here we give only one simple hint: observe the differences between Hollywood and Bollywood production (especially interesting are remakes). Example 6 (seeming a counterexample). Chinese miracle had been recognized more or less in the same time as the Irish one. If we come back some two decades we’d see the China in the midst of the axiological disorder of the late Mao and early post-Maoist period. But it occurred later that some basic patterns of the traditional Chinese culture had been still alive. Moreover, one should remember, that the most violently attacked person during the Cultural Revol ution had been… Confucius! It shows that Confucian ethic had been still observed by Chinese people maybe in some disguise. The present entrepreneurship and creativity of Chinese society are rooted in remnants of traditional values rather then in the Maoist ones. Moral capital The given examples (and we can add few more) show, that the development of region, city, sub region or country needs coherent system of accepted values and patterns of culture – shortly speaking, it needs moral capital. Under this notion we understand

the set of pro-development values, virtues and patt erns of behavior having some conservative component (wealth of tradi tion, some level of nationalism or at least patriotism, familial and community creating values).

We should add some additional condition resulting from the important Boulding’s thesis. In the quoted paper he observed, that moral ideals giving the dynamic impetus to the given culture must be unrealistic . Accepted and articulated ideals must be unrealistic, much greater then real human capabilities, but people should consider them difficult but possible to achieve (some persons and groups are close to this goal). Some tension between the ideal and practice (and some level of hypocrisy) is indispensable but it gives important development impetus to individuals and society. As Boulding states Society with the ideals realistic (made to capabili ties measure) must be stagnant. It seems that introduced above notion of moral capital can be useful in discussion of the problems of regional development at least as the notion of social capital. Besides, both types of non-standard capital are strictly interconnected. Moral capital and social capital


The notion of social capital and its application to regional development issues had been discussed by Edward Małecki58 and Anna Gąsior-Niemiec59. Shortly speaking we look on the social capital from the perspective of classical sociological theory of Ferdinand Tönnies, who distinguished two different dimensions of social organization: societal (rational or even arbitral, coercive etc.) called Geselschaft and community (based on close, personal relations like sympathy, solidarity etc., and rooted in some common good feeling) called Gemeinschaft60. In our opinion, social capital is nothing else then the second dimension of any society or group.

Fig 1. Social and capital systems as the parts of social system If we see the social capital as the community side of any social organization then we can apply to it some communitarian considerations such as made by Alasdeir MacIntyre analysis of rising of moral values (and virtues) in communieties61. This makes possible to see moral capital as some aspect of social capital. Nevertheless the true is also opposite relation. Any community has some shared moral values as essential factor connecting human beings (it is obvious even for managerial application of this approach in the so called organizational culture trend). Since moral capital as the system of social bonds and moral capital as the system of values and norms are different in their very essence it is rational to see them as different systems being in very close, feed-back interconnections. Each one has own

58 Edward J. Małecki, Social Capital In a Regional Context, [in:] Patrycja Jakubowska, Antoni Kukliński, Piotr śuber (ed.), The Future of European Regions, Warsaw 2007, Ministry of Regional Development, p. 135-139.

59 Anna Gąsior-Niemiec, Regional Development: The role of regional governance, social capital and cultural endowment, ibidem, p. 140-151.

60 Ferdinad Tönnies, On Sociology: Pure, Applied and Emoirical, Werner I. Cahnman, Rudolf Heberle (ed.), Chicago 1971. Of course connections of Tönnies’ theory and the theory of social capital need more detailed discussion which had been made elsewhere.

61 Alasdair MacIntyre, After Virtue. A Study In Moral Theory, Notre Dame 1981: Notre Dame Press.

Social capital Moral

capital

Development impacts

Influences

Social system


dynamics (and hence – history) which depends heavily on the second one influence. From the practical point of view such a vision enables application of different actions directed towards one or other system whereby to cause development (long term) impacts on the given society (fig. 1) Hence, the social capital constitutes the background for m oral capital. The nowadays observed lowering of the level of moral capital is founded in the crisis of communal dimension of social organization (correlated with domination of liberal vision of the person and society). Whereby to strengthen moral capital we have to strengthen the social capital, and to promote some ethical ideals and virtues which can have pro-developmental impact62.

Lower Silesian value-oriented strategic documents Influencing development of moral capital (as well as social capital) of region needs value-oriented strategies. Although the value-free, scientific paradigm in strategic thinking is still dominating but it is easy to show that in practice any strategy is value-rooted. Discussing development issues must be predeceased by the choice of the development goals and it can not be done without applying of some valuation. However, talking on value-oriented strategy making we make one step further - we try to make value system the subject of rational reflection and activity. Some attempts in this direction has been already done in our region let us list them shortly. The first regional strategy (2000). The first strategy of regional development63 based on therein mechanism of cooperation between different partners (institutions, NGOs, enterprises, individual persons etc.) called “The Game of Region”64. Indeed, one of the main strategic goals had been the influencing of the growth of cooperation related patterns of behavior (and underlying values). The Lower Silesian Innovation Strategy 65 (2005). In this document, besides of the concrete activities (mainly directed towards creation of competence clusters) there was proposed point of view making the growth of some individual and social behaviors (and underlying values and virtues) the main strategic issue. As examples we can list individual courage and entrepreneurship, nonconformity, creative attitude in solving problems or cooperativeness. These features, having evident moral character, should be developed by intensive (and specific) education process from early childhood. The other important assumption of this document is close dependence of regional innovativeness from the level of social capital (as subsoil of rising, acceptance and proliferation of innovations). Hence, the growth of this capital is seen as one f the strategic goals.

: The Strategy “Wroclaw in the Perspective 2020 plus ” (2006). This, already mentioned strategic document is the further going in the outlined direction. The value-

62 Our point of view if very close, if not the same, as Krzysztof Porwit’s (see Krzysztof Porwit, The Future of

European Regions in a Holistic Perspective, [in:] Patrycja Jakubowska, Antoni Kukliński, Piotr śuber (ed.), op. cit., p. 381-388.

63 Strategia rozwoju województwa dolnośląskiego [Strategy of the Lower Silesia development] Wrocław 2000: Urząd Marszałkowski Województwa Dolnośląskiego (in Polish).

64 For details see Jan Waszkiewicz, Two examples of stimulating social participation in strategic discussion and the growth of regional social capital – the Lower Silesian case, [in:] Patrycja Jakubowska, Antoni Kukliński, Piotr śuber (ed.), op. cit., p.158-165.

65 Dolnośląska Strategia Innowacji [Lower Silesian Innovation Strategy], Wrocław 2006: Urząd Marszałkowski Województwa Dolnośląskiego (In Polish).


orientation is in the core of applied methodology and this assumption, as well as the results of strategic investigations and discussion had been approved by the City of Wroclaw political body (City Council) almost univocally. It shows that some axiological common sense (common “minimal denominator”) was settled. It consists of:

o Dominant role of communities in the right functioning and development of human being.

o Responsibility of everybody for functioning of communes in which participate – from family and neighborhood to Europe and global community.

o Set of community-building values such as confidence, solidarity, o Virtues of self reliance and entrepreneurship o Individual and common courage of realistic analysis, meeting of

challenges, stating serious questions and searching answers to them. o Courage of creative thinking and acting (also creating visions of

individual and common development). o Subsidiarity of administration (and political power) with its duties seen in

four areas: thinking, governance, inspiration and service. As these documents – and discussions around them – show, the Lower Silesia

is conscious of some (historically determined) deficits in its social and moral capital and at least makes attempts to strengthen them whereby to found own path to long term development. References Benedict R., The Chrysanthemum and the Sword: Patterns of Japanese Culture,

2006: Mariner Books, Houghton Mifflin Co. Benedict R., The patterns of culture, 2006: Mariner Books, Houghton Mifflin Co (first

published in 1934). Boulding K. E., Beyond Economics, Harvard Business Review, May-June 1952, p.

33-40. Dolnośląska Strategia Innowacji [Lower Silesian Innovation Strategy], Wrocław 2006:

Urząd Marszałkowski Województwa Dolnośląskiego (In Polish). Friedman M., http://pl.wikiquote.org/wiki/Milton_Friedman Gąsior-Niemiec A., Regional Development: The role of regional governance, social

capital and cultural endowment, [in:] P. Jakubowska, A. Kukliński, P. śuber (ed.), The Future of European Regions, Warsaw 2007: Ministry of Regional Development,, p. 140-151.

MacIntyre A., After Virtue. A Study In Moral Theory, Notre Dame 1981: Notre Dame Press.

Małecki E. J., Social Capital In a Regional Context, [in:] P. Jakubowska, A. Kukliński, P. śuber (ed.), op. cit., p. 135-139.

Weber M., The Protestant Ethic and the Spirit of Capitalism, translated by T. Parsons, 1977: Prentice Hall.

Porwit K., The Future of European Regions in a Holistic Perspective, [in:] P. Jakubowska, A. Kukliński, P. śuber (ed.), op. cit., p. 381-388.

Samuelson K., Economie et réligion. Une critique de Max Weber, Paris – Hague 1971: Mouton and Co.


Strategia rozwoju województwa dolnośląskiego [Strategy of the Lower Silesia development] Wrocław 2000: Urząd Marszałkowski Województwa Dolnośląskiego (in Polish).

The Strategy ‘Wroclaw in the Perspective 2020 plus’, Wrocław 2007: Urząd Miejski Wrocławia (in Polish with translations to English and German). See also: http://wrosystem.um.wroc.pl/ (in Polish).

Tocqueville A. de, Democracy in America (Harvey Mansfield and Delba Winthrop, trans., ed.), Chicago 2000: University of Chicago Press.

Tönnies F., On Sociology: Pure, Applied and Emoirical, W.I. Cahnman, R. Heberle (ed.), Chicago 1971.

Waszkiewicz J., Two examples of stimulating social participation in strategic discussion and the growth of regional social capital – the Lower Silesian case, [in:] P. Jakubowska, A. Kukliński, P. śuber (ed.), op. cit., p.158-165.

Waszkiewicz J., Zorientowana na wartości strategia rozwoju jednostki samorządu terytorialnego – koncepcja i przykład zastosowania [Value oriented strategy of the development of self-governmental unit – concept and example of implementation], [in:] Przedsiębiorstwa i instytucje w warunkach zmieniającego się otoczenia, Część 2, Prace Naukowe Instytutu Organizacji i Zarządzania Politechniki Wrocławskiej 81, Wrocław 2006: Oficyna Wydawnicza Politechniki Wrocławskiej, p. 217-232 (in Polish).


Václav Novotný: Budoucnost evropského ob čanského celku

Abstrakt : V souvislostech úvah o budoucnosti Evropské unie objevuje se otázka, zda unie směřuje k federativnímu uspořádání resp. “nadstátu“, nebo zda se stane mezinárodní hospodářskou organizací. Současný návrh Reformní smlouvy je kompromisem mezi oběma protichůdnými stanovisky. Předpokladem funkčního sjednocení Evropy na demokratických principech je existence evropského občanského celku. Evropský občanský celek je založen na vzniku evropského nadnároda jako výsledku společné vůle členských zemí k hospodářské, sociální a politické integraci. Budování unie je dynamický proces a musí pohotově reagovat na rychle se měnící podmínky. Vzniklo tak řešení zcela původní, které není srovnatelné se vzory a stereotypy z minulosti. Klíčová slova : Evropská integrace, Evropská unie, demokratický deficit, evropský občanský celek, evropský nadnárod, federalismus, intergovernementalismus.

* V souvislostech úvah o budoucnosti Evropské unie o bjevuje se nejčastěji otázka, zda unie sm ěřuje k federativnímu uspo řádání resp. “nadstátu“, jak to zamýšleli její zakladatelé, nebo zda se stane mezinárodní hospodá řskou organizací, které členské státy pouze prop ůjčují některé své funkce a úkoly s mezinárodními konotacemi . Toto dilema se vyhrotilo již v souvislosti s formul acemi návrhu Smlouvy o ústav ě pro Evropu a s neúsp ěšným referendem o n ěm v roce 2006 a nyní se znovu projevilo p ři formulaci návrhu tzv. Reformní smlouvy a p ři její ratifikaci.

Současný návrh smlouvy je kompromisem mezi oběma protichůdnými stanovisky již tím, že hlubší politické sjednocení odkládá do poměrně vzdálené budoucnosti. Přesto předložený návrh Reformní smlouvy vyvolává protichůdné reakce u obou stran, jelikož libertariáni jej považují za „vývoj ke kartelu evropských vlád“ a považují jej za protikladný k zájmu na „mezivládním uspořádání, které by lépe podporovalo svobodný obchod a trhy“66 . Naopak stoupenci federalismu vítají návrh jako posun k posílení pravomocí Evropského parlamentu a rozšíření možností většinového hlasování v Radě Evropy. Návrh Reformní smlouvy hodnotí jako „přínos skutečného sjednocení k vnitřní a vnější bezpečnosti Evropy“ 67.

Ve sporu mezi intergovernementalismem a federalism em argumentují obvykle odp ůrci federalizace - stejn ě jako její stoupenci – zejména existencí demokratického deficitu v činnosti unijních institucí. Spor vyznívá v tom smyslu, že:

- Ad a) je třeba zastavit tendenci k supranacionalismu a denacionalizaci v činnosti unijních institucí, jelikož těmto institucím chybí opora v „autentické evropské identitě vycházející z existence evropského lidu“68.

66 O´Sullivan,J,: Europe – A Cartel of Governements or a Market? CEP-Newsletter. Praha duben 2007, s.7. 67 Friedlaender,J.: Ještě jednou Evropa. Dk-Dialog. Roč. XVII, č. 9-10,. Praha 27.12 2007. s. 2. 68 Klaus,V.: Výzvy současné doby . Přednáška pro CATO Institute, Washington D.C. 9. března 2007. In: CEP-Newsletter. Praha duben 2007. s. 2.


- Ad b) „…evropské národy nevytvořily Evropu, ale naopak Evropa

vytvořila národy“…“Západokřesťanská civilizace předcházela národům, bez ní by nebyly“…“Euroskeptici jsou slepí k faktu, že by bylo lépe, kdyby evropská federace bývala vznikla již dávno“ (Roman Joch)69.

Podle euroskeptik ů (Václav Klaus) brání sjednocení Evropy na demokratických principech neexistence evropského li du a evropské identity ,

které by umožňovaly parlamentní demokracii „v rámci jasně definovaného území státu“70.

Podle zakladatele Panevropského hnutí Richarda Coudenhove-Kalergi by hranice v Evropě „neměly být posouvány, ale rušeny“71. Vznik „schengenlandu“ lze tak považovat za výsledek procesu, na jehož počátku stála zkušenost dvou strašlivých světových válek a z ní plynoucí snahy osvícených politiků odstranit nepřátelské rozdělení lidu Evropy opírající se o militantní nacionalismus a snahy o mocenské rozdělení kontinentu.

Historické pokusy sjednotit evropské národy v rámci jedné říše (Římané, Karel Veliký) byly prvořadě motivovány zájmem na evropském míru (Pax Romana). Počínaje průmyslovou revolucí se zde navíc vytvořil rozpor mezi hospodářským a politickým prostorem, což má odstranit evropská mezinárodní integrace. Pokusy v minulosti řešit tento rozpor vojenskými prostředky končily tragicky a Evropu ještě více rozdělily. Z daného úhlu pohledu se tedy historie opakuje s tím rozdílem, že současné sjednocení kontinentu probíhá na demokratických principech, tj. na základě svobodně projevené vůle národů, nikoliv násilnými prostředky.

Vybudování unie na demokratických principech představuje zásadní systémový předpoklad, jelikož demokratická procedura v politické sféře je ekvivalentem tržního principu v hospodářské sféře. Základní překážka demokratizace činnosti unijních institucí spočívá v tom, že “nadnárodní občanská společnost” v rámci ES/EU se teprve formuje. Evropská identita se sice historicky vytvářela po staletí, ale převážně jen ve všeobecné rovině jako vědomí společně sdílených zájmů, kultury a vzájemné hospodářské závislosti.

Politickým předpokladem funkčního sjednocení Evropy na demokratických principech je zřetelně existence evropského občanského celku. Evropské politické strany však zatím formálně neexistují a jejich ustavení naráží na komunikační i programové obtíže. Kromě toho politické postoje k pojetí unie jsou poznamenány elementárními diferencemi v cílovém pojetí integračního projektu. Tyto rozdíly spočívají zejména v různých přístupech zúčastněných států k otázce suverenity v rámci Evropských společenství.

Kontinentální pojetí unie odpovídá do značné míry zdejšímu pojetí svrchovaného státu. Zájem státu stojí nad zájmem jednotlivých občanů. “Stát - zosobňovaný profesionální úřednickou mocí - ví lépe než jednotliví občané, co je v zájmu národa”. Proto musí jít někdy proti vůli občanů.

Naopak anglosaský p řístup k unii vychází převážně z Lockovy politické teorie, kde občanský stát, ztělesňující souhrn zájmů všech členů společnosti, je nástrojem vůle občanů a je mu delegována toliko výkonná moc. Nesmí však jednat 69 Cit. podle Friedlaender,J.: Ibidem. 70 Klaus,V.: tamtéž s. 2. 71 Citováno J. Friedlaenderem tamtéž.


jinak, než jak mu ukládají demokraticky zvolené zákony72. Stát je takto služebníkem občanské společnosti a opírá se o společenskou dohodu 73.

Dosavadní realita v působnosti unijních institucí odpovídala převážně kontinentálnímu pojetí svrchovanosti státu. Současné rozšíření kompetencí Evropského parlamentu a většinového hlasování v Radě - pokud dojde k jejich realizaci - by měly výrazně posílit občanský princip v činnosti těchto institucí.

Zájem na míru v Evropě, který byl pro vznik unie hlavním důvodem, předpokládá, aby každý národ při vytváření vztahů k jiným národům nevycházel z vlastního právního uvažování, ale z rozhodování evropského občanského celku. „Pokud by národy vycházely pouze z vlastního právního uvažování a zajišťovaly své zájmy vlastní mocí, dostanou se dříve nebo později do války.“74. Zde nalézáme varování pro stoupence politické partikularizace Evropy, bez ohledu na jejich pohnutky.

Rozdílnost přístupů k unii vyplývá též z existence dvojího pohledu na mezinárodní svrchovanost , která by měla mít “širší působnost než vůle jednotlivých národních států”. Tato působnost sice plyne z vůle širšího mezinárodního společenství, ale osamostatnění této mezinárodní svrchovanosti formou nadstátu - bez možnosti efektivní demokratické kontroly nad ním - by vedlo k politickému absolutismu typu Hobbesova Leviathana 75. To jest k totalitarismu.

V protikladu k nadstátu, tj. v případě ustavení mezinárodní organizace , "členské státy jí toliko propůjčují část své svrchovanosti proto a pouze do té míry, do jaké jí svrchované státy přenechaly část své suverenity jako výsledek mezinárodních jednání . Tato svrchovanost může být kdykoliv smluvními stranami odebrána"... "Mezinárodní organizace a mezinárodní právo nemají přitom právo na nezávislou existencí bez souhlasu národních států."..."V tomto kontextu proto neexistuje žádný vyšší zdroj svrchované moci než je ústavní a demokratický národní stát.”76

Spojit dva protiklady, to jest požadavek suverenity národních států s požadavkem nadnárodní svrchované moci, se uskutečňuje obvykle ve formě federálního /spolkového / uspořádání, jak o tom svědčí četné historické případy. Ovšem tím nezaniká právo národů na vlastní stát, jazyk a kulturu v rámci jasně definovaného národního území, které tradičně označujeme za vlast. Vytváření nadnárodních uskupení jako je ES/EU, směřuje m.j. k zajištění práva národů na vlastní území, právní subjektivitu, kulturu a jazyk. Přitom práva každého národa na rozhodování o vlastních cílech a jejich zabezpečení končí tam, kde začínají práva druhých národů.

Obtížnost kroku spočívá tedy v povaze navržené změny, kterou je přeměna mezinárodní organizace zúčastněných evropských států v "evropský nadstát" - resp. v evropskou hospodářskou, politickou a sociální unii. Jak ukázala zmíněná lidová referenda i postoj poslanců některých států při hlasování o ústavě v evropském parlamentu, není však toto řešení jednomyslně přijímáno všemi zúčastněnými stranami.

Jakýkoliv nadstát, a to rovněž nadnárodní federace , předpokládá existenci svrchované nadnárodní zákonodárné a výkonné centrální moci . Ta se uskutečňuje prostřednictvím institucí, které si národy a "nadnárodní politické společenství" vytvářejí pro stanovení společenských cílů a pro výběr nástrojů pro dosahování

72 Fukuyama, F.: Budování státu. Praha 2002, ss.111-112. 73 Lock, J.: Druhé pojednání o vládě. Praha 1982. 74 Immanuel Kant: Zum Ewige Friede. 75 Hobbes,T.: Leviathan … . Praha 1941 76 Fukuyama,F.: cit. dílo, tamtéž.


těchto cílů. Formální uspořádání nadnárodního občanského celku ( analogicky ke Kantovu světoobčanskému celku) by mělo být založeno na společenské smlouvě, tj. na ústavní smlouv ě. Zde musí být jasně kodifikován vztah mezi kompetencemi nadnárodní zákonodárné a výkonné moci a kompetencemi národních států. Je zřejmé, že národní státy se přitom nespokojí s rolí pouhého vykonavatele vůle nadnárodního společenství. Proto vznikl princip subsidiarity v rozdělení kompetencí mezi unií a národními státy. V Reformní smlouvě byl navíc rozšířen interaktivní princip v rámci zákonodárné procedury v podobě schvalování unijních zákonů přijatých Evropským parlamentem národními parlamenty.

ES/EU jako komplexní forma regionální hospodářské integrace nejen formálně existuje , ale funguje úspěšně již od přijetí Maastrichtské smlouvy, a to v mnoha oblastech. Vzniklo tak řešení zcela původní, které není srovnatelné se vzory a stereotypy z minulosti.

Přijaté řešení fakticky suspenduje většinu předcházejících diskusí o cílovém podobě tohoto hospodářského, politického a sociálního útvaru. Budování unie je přitom dynamický proces, který musí pohotově reagovat na rychle se měnící podmínky v globální ekonomice. Vznikají nejen nové možnosti mezinárodní kooperace, ale rovněž nová rizika. Unie bude muset čelit jednak projevům národního egoismu ze strany členských států, jednak vnějším snahám oslabit unii její partikularizací.

Existuje evropská identita , jelikož žijeme na poměrně nevelkém území, víme o sobě téměř všechno, ale neexistuje evropský národ. Můžeme sice vytvořit formální nadstát, ale stále budeme vidět v ostatních členech jiné národy a sebe budeme chápat jako autonomní národ. V rámci existující evropské identity, se zdejší národy snaží o zachování vlastních specifik a tradic. Nikde patrně není vůle národů k zachování vlastní identity tak zřetelná a neprosazuje se tak přímočaře, jako v současné Evropě. Evropská integrace tak představuje pro členské státy především prostředek k plnější a bezpečnější národní existenci. Jakékoliv řešení, které by ohrozilo národní identitu nebo územní celistvost členských států se proto setkává se zásadním odporem.

Jestliže vznikaly v Evropě v minulosti nadnárodní koalice, aby zajistily mír a čelily válečným událostem, pak současné evropské sjednocení sleduje mnohem širší cíle. Vycházíme li z Fichtovy definice, že "národ je pospolitost těch, kdo směřují k vytvoření říše "77, je dnes vznik “evropského nadnároda” /Ortega y Gasset78/ skutečností. Stát je dohodnuté /smluvní/ společenské zřízení, zatím co národ je "historicky vzniklá pospolitost těch, kdo směřují k vytvoření říše" /Fichte79/. V tomto smyslu lze chápat vznik evropského "nadnároda" jako výsledek vůle členských zemí k hospodářské, sociální a politické integraci.

Stará mnohonárodnostní impéria se naštěstí rozpadla a doufejme, že nebudou obnovena. Většina občanů kontinentu si však stále jasněji uvědomuje nutnost sjednocení evropských národů v zájmu zachování míru a dosahování hospodářské prosperity. Evropský národ bude stěží kdy existovat, vzhledem k evropské tradici národních států. Podaří li se nyní vytvořit evropský „nadstát“, bude to výsledkem existence evropského „nadnároda“ - nikoliv vzniku evropského národa. Vůle k rozšiřování a prohlubování integrace je od rozpadu sovětského bloku nejvýznamnějším rysem politického vývoje na kontinentu.

77 Fichte, J.G.: O pojmu opravdové války. Výber z diela. Bratislava, Pravda 1981 . 78 Ortega y Gasset, J.: Evropa a idea národa. Praha 1993. 79 Fichte – tamtéž.


Za analogii a historický vzor takového řešení lze považovat Švýcarsko - vytvořené již ve středověku jako vícenárodnostní federace. Stejně tak někdejší Československo, které vzniklo z vůle dvou národů vybudovat společný stát. Oba státní útvary byly založeny důsledně na občanském principu. V mezinárodním kontextu se stali Švýcaři nebo Čechoslováci respektovanými pojmy, přičemž zúčastněné národy a etnické skupiny si podržely jak své jazyky, tak kulturní specifika.

Sjednocením Evropy by měla rovněž vzniknout mocenská protiváha tradičnímu soupeření supervelmocí v globálním měřítku. Skutečnost, že se některé mocenské a politické entity chtějí vymezovat antagonisticky vůči tradičním demokraciím - je alarmující. Pro unii jsou v tomto směru relevantní nejen tradiční imperiální ambice Ruska a Číny, ale rovněž nepřátelské aktivity islámských radikálů vůči euroatlantické civilizaci. Konflikty, které mohou vyplynout z této mezinárodní konstelace, vyžadují akceschopnost evropských společenství při zajišťování vlastní bezpečnosti a rovněž v zájmu bezpečnosti celosvětového občanského celku.

V důsledku toho má politické sjednocení většiny zemí Evropy dramatický rozměr . “Mír v Evropě byl vždy přímo úměrný míře vzájemného porozumění a soudržnosti” /Fukuyama/. Mír ovšem není nikdy samozřejmý, ale musí být založen na cílevědomém a soustavném úsilí. O to můžeme opřít přesvědčení o opodstatněnosti a nutnosti existenci evropského občanského celku.


Pavel Janda: Role aktiviza čního mýtu p ři nástupu italského fašismu k moci

Úvod 80

Každý z nás se ve svém životě setkal s mýtem, ale ne všichni si uvědomují, že existují různé druhy mýtů. Ve své práci identifikuji dva druhy mýtů. První z nich nazývám aktivizačním mýtem a druhý post-aktivizačním mýtem.

Práce obsahuje dvě hlavní kapitoly. V první kapitole sleduji historický vývoj pojmu „mýtus“ a teoreticky vymezuji aktivizační a post-aktivizační mýtus. Druhá kapitola je věnována dějinám Itálie po roku 1918 až do nástupu italského fašismu. Zde interpretuji nástup italského fašismu z hlediska působení aktivizačního a post-aktivizačního mýtu.

Od ryzího mýtu k techné

Ryzí mýtus

Ve staré řečtině jak pojem „mythos“ tak pojem „logos“ znamená „slovo“. Oba výrazy ovšem nabývají odlišných významů. „Logos“ označuje to, co je rozvažováno a uvažováno. Oproti tomu výraz „mythos“ je používán pro konstatování něčeho skutečného a opravdového. Ale i zde je v pojmu „mythos“ obsažen příběh, protože „mythos“ vypovídá o skutečné události. Walter F. Otto nazývá mýtus, který je zjevenou skutečností, „ryzím mýtem“. Ryzí mýtus uchopuje a zjevuje celek světa a je: „…absolutně závazný pro celé bytí člověka.1“ (Otto, 1991)

Básníci jsou v mytickém světě lidé, kteří obcují s múzami a ty jim vyjevují věci, které byly, jsou a budou. Stávají se prostředníky mezi světem bohů a světem lidí; bohové promlouvají ústy básníků. Básník není tedy tvůrčí osobou, ale jen tím, kdo si pamatuje a předává: „Paměť, ústní podání, tradice: to jsou podmínky existence a přežití mýtu.2“ (Vernant, 2001)

Je možné se tázat, zda je ryzí mýtus způsobem myšlení, kterým myslí člověk dob před zrodem filozofie a vědy nebo zda je nutným předpokladem, aby člověk mohl vůbec přemýšlet: „Neboť…není mýtus nic jiného než prazkušenost, která se stala zjevnou a která též teprve umožňuje racionální myšlení.3“ (Otto, 1991) Jisté je, že ryzí mýtus určitým způsobem zakotvuje člověka ve světě: „Mytický vztah spojuje všední zkušenost s velkolepým kosmickým děním; spojuje lidskou každodennost s odvěkým dramatem božských sil.4“ (Kratochvíl, 1993) Řečeno slovy Jana Patočky: „Mýtus je polosen mysli…Žít v mýtu znamená mít životní otázky rozřešeny, a to dříve, nežli se vůbec člověku kladou.5“ (Patočka, 1991) Mýtus je polosen, který nemá ani možnost stát se předmětem lidského účelového užívání věcí.

Mýtus jako techné

Postupně se povaha mýtu mění. Mýtem se začínají označovat vyprávění, která sama o sobě pravdu nezjevují, ale pomocí nichž lze pravdu nazřít nebo která v sobě obsahují ponaučení81. Sokrates vypráví v platónských dialozích mýty, o kterých výslovně připouští, že nejsou pravdivé, ale mohou dopomoci k nahlédnutí pravdy.

80 Ve svém příspěvku jsem vytvořil širší teoretický rámec, který jsem aplikoval na historické skutečnosti, o kterých jsem přednášel na kolokviu. 81 Například Ezopovy bajky.


K vyprávění mýtů se uchylují i sofisté, příkladem nám může být mýtus vyprávěný Prótagorem ve stejnojmenném dialogu. Jak platónské dialogy tak poučné příběhy se odlišují od ryzího mýtu tím, že jsou artefakty. Ryzí mýtus nemá své tvůrce, je skutečností zjevenou bohy, oproti tomu jsou platónské mýty lidským výtvorem, o kterém sám jeho tvůrce přiznává, že je nepravdivý.

Podobným způsobem postupují i někteří političtí a morální filozofové, kteří při výkladu společnosti používají mýtus o přirozeném stavu. Sám Rousseau připouští, že jde jen o metodologickou pomůcku: „Není to totiž snadný podnik rozlišit, co je původní a co umělé v současné lidské přirozenosti a dobře poznat stav, který již neexistuje, který snad ani nebyl, který pravděpodobně nikdy nenastane, o němž však musíme mít nezbytně přesný pojem, abychom správně posoudili svůj nynější stav.6“ (Rousseau, 1949) Přesto zakládá celou svoji teorii společenského uspořádání na představě vycházející z přirozeného stavu a celou svoji esej „O původu nerovnosti mezi lidmi“ věnuje popisu člověka v přirozeném stavu. Stejně jako se nikdy Platónův zajatec v jeskyni neosvobodil ze svých pout, neputoval Rousseauův člověk po zemi. V této chvíli se mýtus stává lidským nástrojem, pomocí kterého lidé naplňují své cíle.

Aktiviza ční druh mýtu

Jeden z nejlepších historiků italského fašismu Emilio Gentile ve svých knihách často používá pojem mýtu. V knize „Kořeny fašistické ideologie“ se jedna kapitola přímo jmenuje „Poválečné mýty“. Gentileho další kniha „Mýtus nového státu“ dokonce obsahuje slovo „mýtus“ již ve svém názvu. Gentile není jediným autorem, který často mluví o mýtu. Luigi Einaudi se ve své knize „Řízení ekonomiky a sociální dopady italské války“ zabývá válečnou a poválečnou hospodářskou situací Itálie a věnuje se ekonomickým mýtům. Mýty, o kterých píše Einaudi a Gentile, jsou jiného charakteru než oba předchozí druhy mýtu. Aktivizačních mýtus je účelovou interpretací stavu světa, která má jistou sociální skupinu přimět k určitému jednání/ne-jednání a tím dosáhnout předem stanoveného cíle. Jinými slovy se jedná o proces (druh komunikačního kanálu), který má v rámci dané sociální skupiny vytvořit představu (vizi), která má tuto sociální skupinu aktivizovat k jednání/ne-jednání, kterým bude dosažen předem stanovený cíl. Nejdůležitější částí celého procesu, která stojí na začátku a zároveň celý proces ukončuje, je cíl. Od stanoveného cíle se odvíjí vše další: sociální skupina, druh představy, druh komunikace. Kdo stanovuje cíl? Uvidíme, že v pozici hybatele82 mohou být různé skupiny a různí jedinci, kteří stanovují cíl a dávají prvotní podnět.

Aktivizační mýtus se liší zcela podstatně od ryzího mýtu, který zjevuje pravdu. Aktivizační mýtus naopak je účelově vytvořeným nástrojem, který stav světa interpretuje v návaznosti na cíl, kterého chce jeho tvůrce dosáhnout. A stejně jako jsou Platónovy mýty artefakty, je i aktivizační mýtus artefaktem. Od Platónových nebo Rousseauových mýtů se ale liší svým účelem. Platón vytváří mýty, aby lidé mohli nahlédnout pravdu a i Rousseau užívá mýtus o přirozeném stavu, abychom mohli dobře posoudit nynější stav. Aktivizační mýtus nevede k poznání, je účelovou interpretací stavu světa, která má lidi zaslepit vizí a vést je k určitému jednání.

Používání aktivizačního mýtu je uměním (dokonale zvládnutá techné) manipulace s lidmi. Je nebezpečným uměním, protože kdo není schopen umění aktivizačního mýtu ovládnout, a přesto ho používá, většinou skončí špatně. U aktivizačního mýtu

82 Pro jednoduchost dalšího výkladu budu v dalším textu používat pojem „hybatel“ pro osobu nebo skupinu osob, které stanovují cíl, ke kterému se má dospět a aktivizují jednání jiné skupiny pomocí vytvořené vize.


můžeme identifikovat dva různé vztahy k budoucnosti. Zaprvé se jedná o předem stanovený cíl, který má být dosažen jednáním spuštěným aktivizačním mýtem. V tomto případě je budoucí stav jasně stanoven. Na druhou stranu je aktivizační mýtus Pandořinou skříňkou, protože vedle dosažení stanoveného cíle může být i zdrojem vedlejších efektů, které mohou být natolik silné, že zpětnou vazbou zničí samotného hybatele. Právě ve schopnosti předvídat a následně ovládnout nebo případně jen být schopen dostatečně čelit vedlejším efektům aktivizačního mýtu spočívá umění hybatele.

Aby byl mýtus mýtem aktivizačním, musí splňovat čtyři primární kritéria. Musí existovat hybatel, který vytváří vizi, která skrze aktivování jednání dané sociální skupiny vede k předem určenému cíli. Prvním kritériem je tedy existence vědomě jednajícího hybatele a stanovený cíl, kterého chce hybatel dosáhnout je druhým kritériem. Třetím kritériem je existence vize vytvořené hybatelem, která má vést ke stanovenému cíli. Čtvrtým kritériem je určení sociální skupiny, na kterou má být aktivizační mýtus aplikován. Vědomý hybatel, cíl, vize a sociální skupina jsou čtyři primární (nutné) kategorie, které musí mýtus naplnit, aby mohl být označen za aktivizační mýtus. Navíc všechny čtyři primární kritéria musí být provázány logikou aktivizačního mýtu, která byla popsána výše.

Aktivizační mýtus je v první fázi úspěšný pokud naplní dvě sekundární podmínky. Vize musí vést danou sociální skupinu k jednání, o kterém se předpokládá, že povede k dosažení předem stanoveného cíle. Druhou podmínku aktivizační mýtus naplní tehdy, pokud vyvolané jednání opravdu vede k dosažení cíle. Ale i když hybatel skrze vyvolané jednání dosáhne svého cíle, není celý proces ještě zakončen.

Celá, do té doby úspěšná, konstrukce aktivizačního mýtu může být zničena ve své nejnestabilnější a nejnepředvídatelnější fázi celého procesu, která je zároveň fází poslední. Předpokládejme, že vize vytvořená hybatelem vedla k zamýšlenému jednání a k dosažení cíle. Zatím byl celý proces aktivizačního mýtu jednosměrně zaměřen a to od hybatele k sociální skupině. V určitém momentě se v celém procesu vytváří zpětná vazba a aktivizační mýtus se stává obousměrným komunikačním kanálem. Lidé, kteří byli vizí ovlivněni, se nevzdávají jejího naplnění. V této situaci má hybatel teoreticky dvě možnosti jak nastalou situaci vyřešit. Zaprvé může splnit své sliby a slibovaný stav světa uskutečnit nebo může použít post-aktivizační mýtus. Naplnění slibů je nepravděpodobné z několika důvodů. Hybatel většinou slibuje něco, co nemůže splnit, protože jemu jde primárně o dosažení svého předem stanoveného cíle, k jehož dosažení musí být lidé většinou doslova vyburcování slibováním nesplnitelného83. I kdyby hybatel udělal vše co slíbil, nemusí tento nový stav světa odpovídat idealizovanému stavu světa, který si lidé vysnili84. Z těchto důvodů je nutné, aby hybatel použil nějaký nástroj, pomocí kterého bude schopen lidem vysvětlit, proč slibovaný stav světa nenastal nebo proč nastal jen v určité míře. Tímto nástrojem je právě post-aktivizační mýtus.

Fungování post-aktivizačního mýtu bude možné lépe pochopit na konkrétních případech, které uvedu v následující části mé práce. Zde je důležité znovu připomenout, že post-aktivizační mýtus nemusí být použit jen proto, že hybatel není

83 Samozřejmě tento případ nevyčerpává všechny možnosti. Podle jednotlivých případů se potom kombinuje splnění slibů s post-aktivizačním mýtem. Samozřejmě také může docházet k situaci, že v jednu dobu současně působí několik aktivizačních nebo post-aktivizačních mýtů. 84 Zde se dostáváme k problému disproporce mezi sliby a mezi vysněným stavem světa, který vždy nemusí a většinou neodpovídá slibům, které byly dány ale spíše je přesahuje.


schopen naplnit své sliby, ale také tehdy, kdy vysněné představy lidí překračují sliby hybatele. Kdybychom si představili hybatelem slíbený budoucí stav světa jako bod X, tak post-aktivizační mýtus vytváří takové okolí bodu X v jehož rámci jsou lidé ochotni tolerovat verzi budoucího stavu světa, která nemusí zcela naplnit představy původně slibovaného budoucího stavu světa. Post-aktivizační mýtus slouží jako kanál, skrze který je možné uvolňovat napětí, frustrace a nespokojenost ve společnosti85(nebo sociální skupině), a proto je často následkem jeho působení násilné chování.

Historická zkušenost

V předešlé kapitole jsem popsal metodologický postup jak identifikovat aktivizační mýtus. V následující části práce se pokusím identifikovat aktivizační mýty a post-aktivizační mýty v Itálii po první světové válce.

Mýtus nového sv ěta

Nejdříve si určeme primární kategorie u mýtu. V našem případě je vědomým hybatelem italská vláda a jejím cílem je motivovat vojáky v bojích první světové války (danou sociální skupinou jsou tedy vojáci). Poslední primární kategorií je vize lepšího světa, kterou italská vláda vytvořila.

Itálie vstupuje do první světové války za velmi bouřlivých okolností. Rozhodnutí bylo přijato politickými elitami a nemělo širší společenský konsensus: „Tajná diplomatická vyjednávání, kterými bylo rozhodnuto o vstupu Itálie do války bez toho, aby byl zapojen parlament a bez vytvoření diskuse v zemi o důvodech války…ukázala jak odtažitá je politická elita od zbytku země…7“ (Gentile, 1996). Někteří historikové způsob rozhodnutí Itálie o vstupu do první světové války dokonce označují za státní převrat: „V květnu roku 1915 provedou Salandra a Sonnino spolu s intervencionistickými skupinami skutečný státní převrat proti vůli parlamentní většiny.8“ (Salvemini, 1961)

Itálie oficiálně vstoupila do války Londýnskou smlouvou („Patto di Londra“) z 26. dubna 1915. Vstupuje do první světové války nepřipravená jak morálně tak materiálně. V prvních šesti měsících války ztratila Itálie 66 000 mužů, 190 000 jich bylo zraněno a 22 000 zajato86. Roku 1917 je katastrofa italské armády završena bitvou u Caporetta. Jen v této bitvě bylo na italské straně z boje vyřazeno okolo 300 000 mužů a armáda centrálních mocností se dostala až k Benátkám. Právě Caporetto bylo impulsem pro změnu přístupu k vojákům, na které se začíná pohlížet jako na obyčejné občany čelící hrůzám války. Politici, jmenovitě je nositelem nového přístupu Vittorio Emanuele Orlando, si uvědomí, že již nestačí rozkaz ale voják musí vědět, proč bojuje a za co bojuje. Vzniká nová instituce pod názvem „Servizio P“, která má za úkol vzdělávat vojáky v otázkách důvodů války, protože většina italských vojáků nemá jasné představy o důvodech, proč musí čelit smrti a navíc na italskou armádu těžce doléhají porážky. Cílem italské vlády je povzbudit bojovou morálku, hesly a vizemi o novém a lepším světě, který je čeká po návratu domů: „Během války a hlavně během posledního roku války, se vojákům slibovaly nejfantasknější sliby, aby se udržel vysoký bojový duch.9“ (Salvemini, 1961) Písmeno „P“ u výše zmíněného úřadu neznamená nic jiného než „propaganda“. V zákopech se mluví o sociálních a pozemkových reformách: „Půda rolníkům, poslední válka, demokratická

85 Netvrdím, že post-aktivizační mýtus je jedinou možností jak uvolnit nespokojenost. Například v poválečné Itálii tuto funkci částečně naplnily volby, protože došlo k rozšíření volebního práva. 86 Data z Paris, Robert, Le origini del fascismo, Milano: Mursia, 1970


a proletářská válka: přesně taková politická témata kolují mezi vojáky během posledního roku války.10“ (Vivarelli, 1991)

I sami nejvyšší političtí představitelé mluvili o válce v revolučním duchu: „Sama vláda přiřkne válce mýtický smysl nastávající revoluce.11“ (Rossi, 1976) Orlando ve svém projevu vítězství proneseném 20. listopadu 1918 prohlašují že: „…tato válka byla největší politickou a společenskou revolucí, kterou historie pamatuje…12“ (Orlando, 2002) a Salandra slovům Orlanda jen přitakává: „Ano, velká a svatosvatá revoluce…13“ (Salandra, 1922). Bylo by možné uvést mnohá další svědectví, která by potvrzovala tezi, že je válce přisuzován revoluční charakter. Za všechny uveďme dobového autora: „Mnozí mladí lidé bojovali s vnitřní vírou, že dovršují obřadní rituál; věřili v revoluční sílu války, věřili také slibům vládnoucích tříd.14“ (Bergamo, 1966)

Vize nového světa vojáky motivovala k boji a Itálie byla i po katastrofálním průběhu války nakonec schopna dále bojovat a přispět k vítězství nad centrálními mocnostmi. Mýtus nového světa byl v první fázi úspěšný. Vládní propagace vedla k jednání dané sociální skupiny, které dospělo k vytyčenému cíli, a sice k vítězství ve válce.

Co se stalo se sliby o poválečném stavu světa? Když aktivizační mýtus splnil svoji úlohu a dopomohl Itálii k vítězství, začali politici na své sliby zapomínat: „…jakmile válka skočila, politici si uvědomili, že žádný z jejich slibů nemůže být dodržen a okamžitě si pospíšili je zapomenout. Ale lid nezapomíná…15“ (Salvemini, 1961) Ano lidé na některé sliby dané politiky nezapomínají a zvláště ne v případě, kdy jsou vykoupeny hrůzami války: „Odmítáme věřit, že by se mohly zneuznat nebo zradit sliby dané masám během války…16“ (Missiroli, 1924) V tomto momentu se proces aktivizačního mýtu stává obousměrným a hybatel musí řešit vzniklou situaci.

Italské vládě se povedlo provést některé reformní kroky. Těmi nejdůležitějšími bylo rozšíření volebního práva a změna většinového volebního systému na systém poměrného zastoupení. Volební reformou se vládě podařilo částečně uvolnit napětí v italské společnosti. Ovšem ani volební reforma na uklidnění situace v zemi nestačila a vláda musela vytvořit post-aktivizační mýtus známý pod názvem „la vittoria mutilata“. Základní teze mýtu zněla následovně: „Itálie byla zrazena a podvedena svými spojenci.“ Politici se snaží svádět poválečný stav Itálie na zradu spojenců a tím v lidech vytváří pocit, že: „…všechny válečné snahy jsou zneuznány.17“ (Chabod, 1961) Mýtus se po celé Itálii rychle rozšiřoval a škodlivě působil na stav společnosti i proto, že vycházel z oficiálních míst: „Válka ještě ani neskončila, když vysoké velení armády a ministerstvo zahraničí se vrhnou na organizování propagandistické kampaně, aby přesvědčili Italy, že prezident Wilson a spojenecké vlády Francie a Británie kradou Itálii její plody vítězství.18“ (Salvemini, 1961) Tak se vládě povedlo přesměrovat nespokojenost lidé od sebe směrem k bývalým spojencům a hlavně směrem k presidentovi Wilsonovi, a to i přesto, že Wilson smlouvu o vstupu Itálie do války ani nepodepsal.

Post-aktivizační mýtus o „la vittoria mutilata“ se snaží převážně ospravedlnit, že Itálie nezískala územní zisky, které jí byly slíbeny: „Odpor, na který narazila (italská delegace) v Paříži, se podařilo zmírnit slovy o vittoria mutilata….obecnému útlocitu poskytla pohodlné černobílé schéma.19“ (Nolte, 1998) Italská vláda během války často mluví o životně důležitých územních ziscích: „Itálie bojuje za integraci jejích přirozených hranic…a pro zabezpečení si v Jadranu podmínek nutných pro svoji existenci a legitimní bezpečnost.20“ (Sonnino, 1920) Slib územních zisků byl pro Itálii hlavní důvod, kvůli kterému vstoupila do války. Výsledkem tohoto post-aktivizačního mýtu byly nacionalistické vášně, které postupně přerostly i v neposlušnosti v armádě


a podpořily d’Annunziovo obsazení Rijeky. Podle Mussoliniho je d’Annunziovo obsazení Rijeky: „…velké gesto revolty proti versailleské plutokratické oligarchii, proti tyranům, kteří se jmenují Lloyd Georgie, Clemenceau a Wilson!21“ (Mussolini, 1979)

L‘economia associata

Prozatím jsem se záměrně vyhýbal popisu hospodářské situace, která je natolik zajímavá, že jí budu věnovat celou kapitolu. Myslím, že jsem již dostatečně popsal sliby italské vlády o lepším světě a následky, které s sebou takové sliby přinesly. V této kapitole se zaměřím na poválečný aktivizační mýtus, který se dotýkal především hospodářské oblasti, ale i přes to byl úzce provázán i s jinými oblastmi individuálního a společenského života.

Abych mohl „mýtus o l‘economia associata“ označit za aktivizační mýtus, musí naplnit čtyři primární kategorie. Hybatelem byla vláda a hospodářská odvětví profitující z válečné ekonomiky. Jejich cílem bylo zachovat stabilní společenské prostředí (tím si zachovat výsadní postavení získané během let fungování válečné ekonomiky). Obě skupiny se bály návratu k tržnímu systému, protože by ztratily své výsady a zvyšování cen by mohlo ve společnosti vyvolat nepokoje, a proto byla vizí právě „l‘economia associata“. Sociální skupinou byla u tohoto mýtu celá italská společnost. Hybatel tedy chtěl, aby se co možná největší část italské společnosti zdržela jistého typu jednání. Konkrétně aby nedocházelo k násilným aktům, neposlušnosti či násilným protestům, které by mohly destabilizovat křehké poválečné vztahy v italské společnosti.

V čem „economia associata“ spočívala? Dnes by se tento typ hospodářského systému dal označit za „třetí cestu“: „Jednalo se o nejasné propojení soukromníků a státu, menších podniků a státu, družstev a státu; tudíž individuální a veřejné síly by působily vzájemně skoro jako části jedné kolektivní entity.22“ (Einaudi, 1933) Tento hospodářský systém nebyl ale ničím jiným, než pokračováním kolektivistické válečné ekonomiky aplikované na mírové podmínky. Hlavním prvkem celého sytému byla tzv. konsorcia, což byly instituce řídící ekonomický život země. Například jen konsorcium výrobců rajského protlaku mohlo nakupovat od zemědělců suroviny potřebné k výrobě rajského protlaku. Stejně tak jednotlivá konsorcia kupovala od výrobců produkty za co možná nejnižší ceny a prodávala je za stejné ceny jen zvýšené o „spravedlivé“ procento jako výdělek pro producenty.

„L‘economia associata“ mohla fungovat, protože se během války udály podstatné změny v lidské psychice: „Roky se nekáže vojákům nutnost bojovat a vítězit pro společnou věc bez toho, aby se v myslích rolníků, dělníků, zaměstnanců a vůbec kohokoli neradikalizovala idea, že po uzavření míru a návratu domů najdou společné věci k užívání.23“ (Einaudi, 1933) V Itálii panoval všeobecný strach z přechodu k volnému trhu a případného zvyšování cen. V Itálii se ustálila představa o „spravedlivé ceně“, která měla podobu historicko-kulturní zkušenosti. Za spravedlivou cenu byla považována obvyklá cena zboží z předválečného období: „…chléb by neměl stát více jak 30 nebo 40 centů za kilogram, maso stojí okolo dvou lir a za byty se neplatí víc než 100 lir za rok…24“ (Eiunaudi, 1933) Lidé nereagovali nepřátelsky na inflaci jako takovou. Centrální příděly potravin a základních surovin, zcela centralizovaná výroba, řízení pracovních výkonů a centrální zajišťování platů, minimalizace rizika garancemi státu, to vše změnilo smýšlení lidí. Tato zkušenost s válečnou ekonomikou, kde vše garantoval stát, podpořená vládní propagandou o společných cílech, v lidech vytvořila zcela jinou představu o způsobu života a


ekonomické a sociální rovnosti. Všechny výše zmíněné psychologické změny umožnili obecné přijetí „l’economia associata.“

Přes všechny snahy vlády se společenská situace a stabilita v Itálii zhoršovaly. Typickým neúspěchem bylo udržování nízké ceny chleba, které stálo státní pokladnu miliardy lir ročně87, přesto byly první sociální nepokoje zaměřeny proti zdražování potravin. Konsorcia také dosáhla jen krátkodobých úspěchů a často byla sama velmi nestabilní. Vládě a ani hospodářským elitám se nepodařilo zajistit stabilní společenský systém i přes velkou snahu naplňovat slíbený cíl. Jedinou nadějí bylo použití post-aktivizačního mýtu, které bylo za daných okolností velmi riskantní.

Pokud má aktivizační mýtus vést k takovému jednání (tedy zdržení se jistých typů jednání), které zachová stabilní společenské prostředí, je skoro nemožné post-aktivizační mýtus použít, protože tím by hybatel popřel svůj vlastní cíl, neboť použitím post-aktivizačního mýtu by pravděpodobně vyvolal jednání od kterých chce danou společenskou skupiny (v našem případě celou společnost) odradit a zhroutila by se společenská stabilita, která měla být zachována88. Jedinou možností je využít část společnosti jako pověstného obětního beránka a pokusit se nasměrovat nespokojenost zbytku společnosti vůči této skupině. Nicméně takovým krokem hybatel riskuje, že násilí a nepokoje se z lokálního konfliktu rozšíří a stanou se nástrojem zkázy společenské stability. Proto musí hybatel při použití tohoto typu mýtu splnit své sliby na nejvyšší možnou míru a použít post-aktivizační mýtus jen v nejnutnějších případech.

Jako post-aktivizační mýtus89 byl použit „mýtus revoluce“: „V těchto letech se často mluví o hrozivé propagandě prováděné po celé Itálii sovětskými agenty. Lidé s bujnou fantazií všude viděli potloukat se sovětské agenty.25“ (Salvemini, 1961) Pravdou je, že v Itálii sovětští agenti působili, ale pravdou také je, že někteří takzvaní sovětští agenti byli agenty nasazenými italskou policií. Pravděpodobným důvodem byla snaha najít rozvraceče italské společnosti a směřovat k němu nespokojenost lidí. Spornou otázkou zůstává, zda bylo prakticky možné provést v Itálii revoluci. Nicméně důležité bylo, že lidé věřili, že revoluce přijde: „...ve stejném okamžiku, kdy se reálné nebezpečí rozptyluje, strach a obava ze socialistické revoluce ve velké části italské buržoazie pořád roste.26“ (Chabod, 1961)

Další zajímavou skutečností je, že fašisté při svém boji proti socialistům poukazovali na škody způsobené „rudým terorem“. Ale ve skutečnosti neměli socialistické akce velký vliv na italské hospodářství, které se nacházelo v problémech ze zcela jiných příčin, než byly například stávky a je proto přehnané obecně mluvit o „rudém teroru“. Na druhou stranu si socialistická politika vysloužila nepřátelství mnoha lidí, protože socialistická opatření ně uvalila obrovské břímě. Fašismus obviňoval „rudý teror“ z poválečných hospodářských problémů Itálie v době, kdy byl spřízněn se státními institucemi a sám nebyl ještě vlivným hnutím.

87 Podle Einaudiho stála regulace ceny chleba státní pokladnu 200 miliónů lir měsíčně a na počátku dvacátých let dokonce okolo 4 miliard lir ročně. Navíc docházelo k motivačním selháním u zemědělců, protože výkupní ceny obilí byly tak nízké, že zemědělcům se vyplatilo zkrmit svoji úrodu a přihlásit se o kartičku zaručující právo na chléb. 88 Ukázal jsem jak fungoval post-aktivizační „mýtus o vittoria mutilata“ a pro vládu bylo obtížné se s nacionalistickými vášněmi vyrovnat. 89 V době vypracovávání textu je teze o využití „mýtu revoluce“ ve fázi výzkumu, proto zde uvedené závěry nemusí být konečné. Podrobněji se k této situaci vrátím na konci příspěvku.


Nakonec bych se rád pokusil odpovědět na několik možných námitek týkajících se právě probraného mýtu. V Itálii měl „mýtus o l‘economia associata“ nahradit „mýtus o novém světě“, a proto jsou spolu oba mýty velmi těsně provázány. Možnou námitkou může být, zda „l‘economia associata“ nebyla spíše post-aktivačním mýtem nebo nebyl tento mýtus jen pokusem o splnění slibů o novém světě? Taková námitka je zcela logická a je i částečně pravdivá. Již jsem řekl, že „economia associata“ časově nahrazuje mýtus o novém světě. Tím, že jsou oba mýty těsně časově a tématicky svázány, tak každý z nich v sobě obsahuje část toho druhého. Na druhou stranu je „l‘economia associata“ z několika důvodů samostatný mýtus. Zaprvé sliby vlády se týkaly nejen ekonomické oblasti a „l‘economia associata“ je ve své podstatě hospodářský fenomén. Lze namítnou, že se tedy jedná jen o pokus splnit sliby z ekonomické oblasti, ale „l‘economia associata“ mnohem více než na sliby vlády navazuje na skutečnou válečnou ekonomiku a reaguje na psychologické změny Italů. „L‘economia associata“ ovšem není ani post-aktivizačním mýtem, protože ten má jen „omluvit“ nesplnění slibů a neklade si za cíl vyvolat specifické jednání vedoucí k dosažení předem stanoveného cíle.

Mýtus revoluce

Teze o „mýtu revoluce“ jako post-aktivizačním mýtu může a nemusí být přijata. Aktivizačním mýtem byl z pohledu socialistické strany, které tento mýtus sloužil k vytváření revoluční nálady v Itálii a k realizaci revoluce. Naopak vláda a některé hospodářské skupiny potřebovaly odvést pozornost od neschopnosti uskutečňovat své sliby a využili nebezpečí socialistické revoluce jako post-aktivizační mýtus.

V Itálii odevšad zní teze o zániku kapitalismu a buržoazní společnosti, protože i průběh samotné války: „ukazuje zřetelně úpadek buržoazie…její režim je ve fázi úpadku...27“ (Falco, 1966) V květnu roku 1920 ve svém článku Antonio Gramsci předvídá revoluci: „…všechna hnutí italských dělníků nezastavitelně směřují k uskutečnění obrovské ekonomické revoluce…28“ (Gramsci, 1981) Dalším faktorem, který přispívá k vytváření revoluční nálady, je zkušenost proběhnuvší Velké říjnové socialistické revoluce.

Ke konci první světové války v socialistické straně převládá názor, že by se socialisté neměli aktivně účastnit na politickém životě a mají čekat, až se buržoazní systém vlády zhroutí, k moci nastoupí proletariát a socialismus: „…socialistická strana, která slíbila revoluci aniž by hnula prstem…čeká, že ji neřešitelná krize vynese k moci.29“ (Tasca, 1950). Socialisté zaujmou místo buržoazie: „…již bez nebezpečí pošpinění se (spoluprací s buržoazií) a kompromisů30“ (Salvatorelli, 1977). Giacinto Menotti Serrati ve svém projevu upozorňuje, že maximalisté jen interpretují dějiny a řídí se podle logiky událostí: „Násilí je otázkou spíše faktů než naší vůle. Můžeme také my, přející si…že přechod přijde bez otřesů a bez krve, ale historie je neúprosná a neupraví se podle našich přání a neuskutečňuje se skrze etické myšlenky dobrých mužů. Ostatně koncept, že transformace by byla možná bez extrémní míry násilí, byla vždy nepřetržitě marxismem odmítána.31“ (Seratti, 1981) V opozici proti maximalistům stojí reformisté, kteří se přiklánějí k parlamentní spolupráci s buržoazií a postupnému přechodu k socialismu.

Roku 1920 veškeré radikální nálady v dělnických řadách dosahují svého vrcholu. První větší stávka se uskuteční od 29. března do 23. dubna. Spor se vedl o to, zda tovární dělnické komise mohou fungovat v pracovní době nebo mimo ni a tedy, zda dělníci s touto komisí mohou v pracovní době jednat. Stávka se postupně přenese do celé Itálie. Nakonec průmyslníci neustoupí a prosadí si, že se vztahy mezi dělníky a


komisemi budou moci udržovat jen po pracovní době. Samotnou okupaci továren začali90 dělníci v metalurgické výrobě. Ti požadovali zvýšení platů, argumentovali rostoucími životními náklady a vyhrožovali stávkou (šlo o novou kolektivní smlouvu). Respektive ten, kdo žádal zvýšení platů dělníků, byl FIOM91. FIOM nebyl jediný i jiné organizace žádaly zvýšení platů pro dělníky z různých odvětvích, ale požadavek FIOMU byl významný. Zaměstnavatelé se rozhodli neustupovat a vytrvat do bezpodmínečného vzdání se dělníků. Dělníci 20. srpna postupně začínají zpomalovat produkci. Na to reaguje skupina podnikatelů z milánské Alfy Romeo a 30. srpna vyhlásí výluku z práce. Aby se zabránilo stejným opatřením i jinde, dělničtí vůdcové se rozhodnou pro vyhlášení stávky a okupaci továren. Okupace se zúčastní přibližně půl milionu dělníků, kteří doslova zaplaví továrny kde pracují. Výzva ale nevede dělníky k nečinnosti, naopak chce, aby dělníci pracovali do té doby, než bude výluka z práce odvolána.

Nakonec to byli sami socialisté, kteří 11. září zamítli, po dni a půl dlouhém jednání CGDL, návrhy komunistů a maximalistů (maximalisté se rozštěpily do obou skupin) na rozšíření okupace továren v revoluci. Návrhy reformistů získaly přibližně 591 000 hlasů a revoluční křídlo 409 000. Reformisté vyhráli a revoluční křídlo muselo svým stoupencům vysvětlit, proč okupace továren nepřešla v revoluci. Revoluční křídlo se rozhodlo vytvořit post-aktivizační mýtus o zradě reformistů: „Byla to revoluce, která se začala vyvíjet, řekl bych, skoro ideálně. Reformisté samozřejmě vše viděli špatně a snažili se překazit ji.32“ (Malatesta, 1970) Reformisté zradili revoluci, zní z úst stoupenců revoluce: „…v Itálii, kde sociáldemokratičtí vůdcové nebyli podporováni masou, setrvali ve straně revolučního proletariátu, aby sabotovali a zmařili další vývoj proletářské revoluce.33“ (Šaš, 1977) Socialisté zaměřili post-aktivizační mýtus do svých řad a jedním z následků byl rozkol v socialistické straně na počátku roku 1921, kdy se od strany odštěpuje komunistická frakce. Tragédie italského socialismu spočívala v neschopnosti přinutit se ke spolupráci s buržoazními politickými stranami a nebo provést revoluci, kterou tolikráte slibovali: „Socialistickému programu z roku 1917 chybí revoluční duch, mezitím tento duch vyprchává a zmizí v prázdných frázích…Masy ve svém očekávání nepřestávají snít…Tyto masy nežádají nic než být vedeny k nějakému cíli…ale jejich víra nenachází své vykladače.34“ (Tasca, 1950)

Závěr

Myslím, že Angelo Tasca výstižně uzavřel celou práci svoji myšlenkou o snech a jejich vykladačích. Rád bych závěrem prozkoumal situaci, když by byl „mýtus o revoluci“ uznán jako vládní post-aktivizační mýtus. V takovém případě, by nastala zajímavá situace, kdy by proti sobě stály aktivizační „mýtus o revoluci“ a post-aktivizační „mýtus o revoluci“. Ještě k zajímavější situaci by došlo, pokud by se po dalším zkoumání ukázalo, že fašisté „mýtus o revoluci“ (o rudém teroru) použijí jako aktivizační mýtus, jehož cílem je získat moc (například v podobě podílení se na vládě).

Máme tři hybatele, kteří používají stejný mýtus. Socialisté použili „mýtus o revoluci“ jako první a podařilo se jim na svoji stranu získat mnoho příznivců, ale nebyli schopni situace využít. Navíc se později oslabili namířením post-aktivizačního mýtu do svých řad. Vláda použila „mýtus o revoluci“ jen jako post-aktivizační mýtus a tím vyvolala

90 Jak jsem řekl jde o vyvrcholení dlouhodobého procesu, proto pojem „začít“ v tomto kontextu spíš používám pro určení, kde začíná můj popis událostí. 91 Vůdce a organizátor okupace byl tedy FIOM (La Federazione degli Operai Mettalurgici).


negativní nálady namířené proti socialistům. Fašisté použili „mýtus o revoluci“ znovu jako aktivizační mýtus k získání podpory při boji proti socialistům.

Fašisté měli svoji úlohu ulehčenou z několika důvodů. Socialisté ztráceli vliv od skončení okupace továren a jak jsem již několikráte řekl, oslabovaly je i vnitřní rozpory. Vláda nedokázala plnit své sliby a jen využívala post-aktivizační mýty k vysvětlení neuspokojivého stavu. Fašisté nespokojenosti ve společnosti využili a za pomoci vlády vyhlásili boj oslabeným socialistům.

V italské společnosti nadále trval strach z revoluce a velkou zásluhu na tom měl i vládní post-aktivizační „mýtus o revoluci“. Fašisté využili strachu z revoluce a aktivizují část italské společnosti k boji proti socialistům. Později fašisté použijí aktivizační „mýtus vítězství“, který ve společnosti vytváří vizi, že to byli fašisté, kdo zabránil vypuknutí socialistické revoluce v Itálii. Takové jsou možné teze, které vyplývají z mého výkladu. Všechny teze uvedené na závěr mé práce potřebují ke svému potvrzení další výzkum.

Citovaná literatura

1. Otto, Walter F., (1991), Mýtus a slovo, in Mýtus, epos a logos, Praha: Oikoymenh, 1991, ISBN 80-85-241-07-2, s. 17

2. Vernant, Jean-Piere, (2001), Vesmír, bohové a lidé: nejstarší řecké mýty, Praha: Paseka, 2001, ISBN 80-7185-344-5, s. 9

3. Otto, Walter F., (1991), cit., s. 15

4. Kratochvíl, Zdeněk, (1993), Mýtus, filosofie, věda: filosofie mezi Homérem a Descartem, Praha: Hrnčířství a nakladatelství, 1993, ISBN 80-7111-007-1, s. 16

5. Patočka, Jan, (1993), Vznik filosofie, in Mýtus, epos a logos, Praha: Oikoymenh, 1991, ISBN 80-85-241-07-2, s. 112

6. Rousseau, Jean-Jacques, (1949), O původu nerovnosti mezi lidmi, Praha: Svoboda, 1949, s. 22

7. Gentile, Emilio, (1996), Le origini dell’ideologia fascista 1918-1925, Bologna: il Mulino, 1996, ISBN 88-15-08365-0, s. 125

8. Salvemini, Gaetano, (1961), Scritti sul fascismo, vol. I, Milano: Feltrinelli, 1961, s. 385

9. Salvemini, Gaetano, (1961), cit., s. 3

10. Vivarelli, Roberto, (1991), Storia delle origini del fascismo : l'Italia dalla grande guerra alla marcia su Roma, Bologna: il Mulino, 1991, ISBN 88-15-02670-3, s.69

11. Rossi, A., (1976), The rise of italian fascism 1918-1922, New York: Gordon Press, 1976, s. 10

12. Orlando, E. V., (2002), Comunicazione del Governo 20. novembre 1918, in Discorsi parlamentari, Bologna: il Mulino, 2002, ISBN 88-15-09071-1, s. 614


13. Salandra, Antonio, (1922), I discorsi della guera, Milano: Fratelli Treves, 1922, s. 156

14. Bergamo, Guido, (1966), Il fascismo giudicato da un repubblicano, in Il fascismo e i partiti politici italiani, [Itálie]: Cappelli, 1966, s. 64


16. Missiroli, Mario, (1924), Il colpo di stato, Torino: Piero Gobetti Editore, 1924, s. 25

17. Chabod, Federico, (1961), L’Italia contemporanea (1918-1948),Torino: Giulio Einaudi editore, 1961, s. 24


19. Nolte, Ernst, (1998), Fašismus ve své epoše, Praha: Argo, 1998, ISBN 80-7203-107-4, s. 246

20. Sonnino, Sidney, (1920), Il pensiero politico moderno, Milano: R. Caddeo & C, 1920, s. 128

21. Mussolini, Benito, (1979), L’imperialismo fascista, in Scritti politici di Benito Mussolini, Milano: Feltrinelli, 1979, s. 195

22. Einaudi, Luigi, (1933), La condotta economica e gli effetti sociali della guerra italiana, Bari: Laterza, 1933, s. 248

23. Einaudi, Luigi, (1933), cit., s. 313-314

24. Einaudi, Luigi, (1933), cit., s. 391


26. Chabod, Federico, (1961), cit., s. 53

27. Falco, Giusepe De, (1966), Il fascismo milizia di classe, in Il fascismo e i partiti politici italiani, [Itálie]: Cappelli, 1966, s. 94

28. Gramsci, Antonio, (1981), Per un rinnovamento del Partito socialista, in Il pensiero politico italiano 1893-1943 Torino: Loescher, 1981, s. 172

29. Tasca, Angelo, (1950), Nascita e avvento del fascismo, Firenze: La Nuova Italia Editrice, 1950, ISBN 88-221-1636-4, s. 163

30. Salvatorelli, Luigi, (1977), Nazionalfascismo, Torino: Giulio Einaudi editore, 1977, s. 30

31. Serrati, G. M., (1981), Il nostro massimalismo, in Il pensiero politico italiano 1893-1943 Torino: Loescher, 1981, s. 160

32. Malatesta, Errico, (1970), L’occupazione delle fabbriche, in Le origini del fascismo, Milano: Mursia, 1970, s. 91

33. Šaš, Djula, (1977), Il fascismo italiano, in Antologia sul fascismo: il giudizio politico, Bari: Laterza, 1977, CL 20-1010-0, s. 71

34. Tasca, Angelo, (1950), cit., s. 80-81


Igor Pleskot: R ůst úrovn ě vzdělání v populaci a kapacitní a sociální bariéry přístupu ke vzd ělání

Růst vzdělanostní úrovně populace je pokládán za klíčový faktor dnešního společenského rozvoje. Jde o celospolečenskou problematiku se středně- a dlouhodobým horizontem. Pro ČR , vzhledem k jejímu rozsahu je základním zdrojem dalšího rozvoje. Tím více roste (ne)zodpovědnost našich politických elit v tomto směru. (Zde se budeme zabývat především problematikou školského systému na úrovni vysokoškolského studia) Dosavadní řešení má spíše kotradiktorický efekt. Vzrostl sice počet vysokoškolských studentů, ale současně se ukazuje výrazný pokles úrovně uchazečů a následně i úrovně studentů. Stoupenci již nastoupené reformy sice pokládají za úspěch nastoupené cesty obrat od „učení se faktům“ k rozvoji „studijních kompetencí“. To je v souladu s obratem k tzv. „druhé gramotnosti“ ovšem systém je příliš často aplikován jako prázdný a končí pak v biflování správných pravidel, daleko méně v jejich praktické aplikaci. (Samozřejmě v praxi dobrých učitelů tomu tak není, formálnost však brání i jejich rozvoji) Vážným varováním je však především zjištění, že přes kvantitativní růst možností studia a skutečný růst vysokoškolských studentů sociální diferenciace v jejich sociálním složení oproti začátku devadesátých let roste. Svědčí to o existenci sociálních bariér přístupu ke studiu a zdá se i o jejich narůstání. Část současných konceptorů naléhavé reformy systému vysokých škol vidí řešení ve zvýšení počtu studentů vysokých škol a (nejen) při současném napětí státního rozpočtu v rozšiřování sítě soukromých vysokých škol a získání dalších finančních zdrojů z oblasti soukromého kapitálu a formou „školného“ , či úvěrového systému studentských půjček. Nedomnívám se, že těchto zdrojů by nešlo a i nemělo se využít. Současná diskuze tímto směrem má však výrazné negativní efekty: Za prvé odvádí pozornost od klíčových problémů a řešení – především od otázky jak zabezpečit a dosáhnout při zvýšeném růstu počtu vysokoškoláků také zvýšení jejich kvality studia a jejich výsledného profilu. Za druhé vytváří fikci, že těmito prostředky a cestami lze likvidovat sociálně-ekonomické bariéry – jednak přístupu slabších sociálních vrstev k vysokoškolskému studiu - ta existuje a lze ji snad těmito prostředky po dobu vlastního studia omezit. Neodstraní ji však , pokud by ji dokonce nezvýšila. Za třetí vytváří fikci že touto cestou lze vyřešit sociálně- ekonomickou bariéru vlastního rozvoje vysokých škol v naší situaci spočívající v malém objemu finančních prostředků ze státního rozpočtu. (A také řešení rozporu mezi vysokým prestižním oceňováním akademických pracovníků a mezi ostudnou jejich mzdovou úrovní.) Americký model, ze kterého zřejmě tito konceptoři vycházejí, byl důsledkem svérázné dlouhodobé americké cesty a doba jeho aplikace na naše podmínky by byla opět dlouhá. Vzhledem tradici školství u nás a v Evropě obtížně realizovatelná. Tím nepopírám dílčí pozitivní možnosti těchto aplikací . Za čtvrté – a to může být nejzávažnější, pokládáme-li růst podílu vysokoškolského vzdělání v populaci za žádoucí (a možný) – soustředění pozornosti veřejnosti na otázku „školného“ vede k dalšímu narůstání objektivně existujících sociálně psychologických bariér sociálně slabších vrstev, spočívajících v aspiracích a motivaci


ke vzdělání. Tyto bariéry mají patrně daleko výraznější vliv na rozhodnutí a úsilí vynaložené potenciálními uchazeči a jejich rodinami. Zodpovíme-li otázku po žádoucnosti růstu vysokoškolsky vzdělané populace kladně, musíme mít jasno v čem zde tkví rozpor kvantity a kvality. Proto se domnívám, že základní problematika zde je v kapacitních bariérach. Na straně uchazečů a studentů ji lze formulovat jako stupeň rozvoje schopností ke studiu a jim odpovídajících potřebných znalostí. Zde – za předpokladu relativně rovnoměrné distribuce geneticky daných dispozic schopností – jsme došli bariéry , kdy jsme patrně vyčerpali rezervoár těch, jejichž dispozice a potenciální aspirace ke studiu byly jejich sociálním (především rodinným prostředím) adjustovány – tedy rozvinuty „k okamžitému použití“. Dnes ve větší míře čerpáme z sociálního prostředí, kde tento rozvoj (tuto „adjustaci schopností“ ) sociální prostředí dostatečně nepodporovalo. ( Nedomnívám se, že toto je projevem principielně nižší úrovně – jde o jiné zaměření hodnotové a jiný „trénink“ vrozených schopností) Tím ovšem stoupá kapacitní bariéra na straně vysokých škol. Stručně ji lze vyjádřit nepoměr počtu studentů a učitelů. Jde o masovou účast studentů ve školských vzdělávacích systémech. Prozatím – je otázkou zda vůbec – nelze nahradit osobní vztah učitel-žák. Technika zde může kapacitní problém usnadnit , ale nemůže být náhradou faktoru člověk.


Antonín Rašek: Pot řeba nové Bezpe čnostní strategie ČR

Vstupem do Severoatlantické aliance se zlepšily strategické rozhodovací procesy v našich ozbrojených silách. Bylo to zčásti díky tvorbě Bezpečnostní strategie ČR 1999, 2001 a 2003. I když byly obecnějšího charakteru, přesto se např. v souladu s nimi realizuje reforma armády spojená s profesionalizací. V roce 2005 nová Bezpečnostní strategie zpracována nebyla. Dosavadní údajně vyhovuje. Otázky vojenské, obranné a bezpečnostní se však začaly chápat šířeji jako sekundární odraz zahraničně politických, ekonomických, sociálních, environmentálních, etnických, ideových a jiných problémů. Důsledky nevyváženého přístupu k bezpečnostním otázkám a zájmu politických elit o ně nás doprovázejí dodnes. Nebyla dosud dokončena reforma policie, což je mj. jednou z příčin, proč v poslední době odchází mnoho policistů. Nebylo zřízeno Centrum pro boj s terorismem. Média kritizují situaci ve zpravodajských službách a v Národním bezpečnostním úřadu. Připravuje se slučování zpravodajských služeb, které nemá racionální důvod. Dobudování profesionální armády vázne na nedostatku finančních prostředků, což je důsledkem nejen stavu veřejných financí, ale i jejich neefektivního čerpání až existence korupce v minulých letech. Nemáme-li zůstat jen u kritického hodnocení, je nutné ocenit naši účast v misích, činnost integrovaného záchranného systému a některých policejních složek, zvláště protidrogové centrály. A např. také zásah policie proti neonacistům v Praze. Bezpečnostní situace vyžaduje odpov ědnější p řístup Je patrná složitost a naléhavost současné bezpečnostní situace ve světě a zčásti i v Evropě. To vyžaduje odpovědnější přístup k bezpečnosti. Ačkoli máme řadu světových organizací – OSN, NATO, EU, OBSE, G8 a G20, Mezinárodní měnový fond, Světovou banku a další, tak strategické vládnutí ve světovém měřítku za konkrétními potřebami zaostává. Týká se to nejen globálního vládnutí, ale i našeho strategického řízení. Mnoho rozhodnutí se děje ad hoc, bez teoreticko-politického zázemí. Tento stav komplikuje i naše vztahy k bezpečnostní politice Evropské unie a Severoatlantické aliance, dále tvorbu bezpečnostní, obranné, vojenské a jiných strategií a konkrétní rozhodovací procesy. Např. rozpočtovou politiku, tvorbu organizačních struktur, nákup zbraní, velikost a dislokaci vojenských a policejních misí apod. Uveďme jen, že jednou armáda potřebuje 300 tanků a pak jí stačí jen třicet. Podruhé chce stovku nadzvukových stíhaček, poté se spokojí s pronájmem čtrnácti. Chtěla 199 transportérů, teď 110. Nejkritičtěji se nedostatek široce prodiskutovaného teoreticko-politického zázemí, kodifikovaného v příslušném dokumentu, tedy v nové bezpečnostní strategii, projevil ve strategickém rozhodovacím procesu, kterým je dislokace části americké protiraketové obrany na našem území. Záměr umístit u nás radar polarizoval nejen politickou scénu, ale i veřejnost a narušil její soudržnost. Stal se vážným problémem nejen bilaterálním, ale i mezi Spojenými státy a Ruskem, je agendou Severoatlantické aliance i Evropské unie. Pro nás se tím dislokace radaru nestala


bilaterální záležitostí, ale jsme závislí na rozhodovacích procesech velmocí a světových organizací. Aktuálně je nutné v nové Bezpečnostní strategii ČR reagovat i na problémy jiné, na změny v charakteru bezpečnostních hrozeb:

- dochází k vážným problémům v multipolárním světě, kde jednou z alternativ je návrat k bipolaritě s nejasným konečným charakterem,

- hrozí nové kolo zbrojení, - angažovanost Spojených států a jejich spojenců včetně NATO je

v Iráku a v Afghánistánu ve složité situaci, - NATO a EU na tuto situaci reagují se zpožděním, - do popředí se aktuálně dostávají problémy energetické bezpečnosti a

brzo pravděpodobně i potravinové bezpečnosti, - stále vážnější jsou problémy životního prostředí, zvláště klimatické

změny, na které u nás i jinde neexistuje jednotnější názor, a proto i odpovídající reakce,

- prohloubilo se nebezpečí kybernetického terorismu, jak se např. ukázalo v Estonsku, kde byla vyřazena v podstatě celá internetová síť, což vedlo ke kolapsu státní správy.

Nároky na v pořadí čtvrtou bezpečnostní strategii ČR by měly být následující:

- musí vycházet a být konzistentní se strategickými bezpečnostními dokumenty Severoatlantické aliance a Evropské unie, a to zvláště pokud jde o připravovanou novou strategickou koncepci NATO 2009 a novou evropskou bezpečnostní strategii, kdy bychom se měli orientovat především na primární příčiny bezpečnostních hrozeb a v souladu s tím i prevence, která by neměla být převážně preemptivního charakteru,

- měla by vycházet z hlubší analýzy světového vývoje a vývoje České republiky, jejich bezpečnostních hrozeb a z nich vyplývajících rizik,

- měla by být ve srovnání s předcházejícími dokumenty konkrétnější, - měla by umožnit zpracování obranné, vojenské a jiných strategií a

rozhodování o zapojení do misí, struktuře ozbrojených sil a nákupu zbraňových systémů,

- a konečně zajistit komplexní řízení systému bezpečnosti.

Bylo by jistě možné odvodit ze současné bezpečnostní situace i další závěry, ale rozhodující je začít od nové bezpečnostní strategie, která by odpověděla na všechny nejvážnější bezpečnostní výzvy. V zájmu tvorby státní bezpečnostní politiky by proto měla být schvalována parlamentem.



III. Stará a nová řešení rozhodovacích problém ů v politické praxi



František Petrášek: Futurologická studia jako prame n informací pro formulaci politických problém ů O partnerství osobností futurologa a politika Vědomí budoucí skutečnosti i podvědomě tušená budoucnost ovlivňují rozhodování o činnostech i v praxi politické. Pod vlivem informací o budoucí skutečnosti politik vždy tvořil více či méně reálné představy o očekávaných výsledcích svého jednání na politické scéně. Různé formy futurologických studií počínaje věšteckými praktikami a konče prognostickými úvahami tvořenými s pomocí sofistikovaně připravených modelů prožívané skutečnosti mohou za určitých předpokladů politikům napomoci k prosazení jejich zájmů. Jednoduchý návod pro využívání takových studií však není snadné nalézt. Způsoby pochopení budoucí skutečnosti politikem se historicky mění podle toho zda užívá informační praktiky znalostní či mimoznalostní a také v důsledku proměn obsahu zájmů, kterým podřizuje své jednání na dobové politické scéně. Je však možné historicky sledovat vzájemný vliv praktikování různých forem futurologických studií na jedné straně a uvědomování si obsahu prožívané skutečnosti dobovými politiky na straně druhé. Představy o budoucnosti ve formě věšteb či prognóz jsou totiž používány jako informační zdroje při vysvětlování a znázorňování tohoto obsahu a jeho proměn, takže při formulaci a řešení politických problémů velmi záleží na tom, jak si politik jejich pomocí dokáže uvědomovat prožívanou skutečnost na dané politické scéně. Obsah jeho politických problémů může být někdy zcela předurčen jeho schopností předvídat či nalézt někoho, kdo předvídat dokáže lépe než on. Zkušenosti týkající se historických proměn vysvětlovací praxe politiků potvrzují, že vždy závisela na jejich schopnostech vnímat, pociťovat a uvědomovat si obsah prožívané skutečnosti na politické scéně a myšlením a citem vysvětlovat jeho minulé i budoucí proměny. Vytvoření názorné představy o proměnách obsahu politického problému přinášelo politikovi rovněž naději na řešení politických problémů využitím racionální inteligence, nikoli tedy jen silovou politikou ve smyslu odstranění stavu jeho rozhodovací nejistoty instinktivně vedeným rozbitím politické scény či útěkem z ní. Historičtí autoři představ o budoucí skutečnosti, ať již jimi byli věštci či vědecky usuzující vizionáři, se zpravidla k obsahu problémových situací vznikajících na dobových politických scénách přímo či zprostředkovaně vyjadřovali a v řadě případů byli právě proto váženi a získávali i společenskou prestiž. Již v nejstarších známých kulturních společenstvích tak dochází k setkávání a ke vzájemnému informačnímu ovlivňování osobností vizionářsky a politicky angažovaných, ať již se taková setkání dějí v rámci jedince či mezi členy zájmově sjednoceného a vzájemně kooperujícího lidského společenství. Jisté je, že obě osobnosti si z těchto setkání mohou odnášet informační zisk anebo informační ztrátu. Zisk v případě, že vizionář uspěje svými představami o obsahu politických problémů při rekonstrukci informačního stavu vědomí politika natolik, že ten je schopen na dané scéně operovat s pro něj přijatelnou rozhodovací nejistotou týkající se požadovaného efektu jeho politické aktivity. Je to zároveň i zisk vizionáře, který si takto zkušenostně ověřil použitou informační praxi ve smyslu metody předvídání, která se osvědčila v daném případě.


Ztrátu pro oba znamená situace, kdy vytvořené představy o budoucí skutečnosti politik neumí využít pro informaci svého rozhodování na politické scéně, protože neporozumí jejich obsahu. Informačně zajímavá je i běžná situace, kdy politik vytvořené představy přijme do svého rozhodovacího procesu jako informaci pro výběr cílů svého jednání, ale takto zacílené jednání jej nevede k jím žádaným výsledkům. Odpovědět na otázku informačního zisku či ztráty z takto vynaloženého úsilí pro obě osobnosti není snadné, protože příčiny desinformačních praktik mohou být založeny v činnosti obou těchto osobností. V každém případě však naznačené zisky či ztráty je nutné hodnotit historicky, nakolik uznáváme historickou pomíjivost obsahu politických zájmů samotných i historickou proměnnost zdrojů a způsobů zpracování informací při tvorbě představ o budoucí skutečnosti. Studium geopolitické a historické proměnnosti informačních výměn mezi oběma takto idealizovanými osobnostmi vypovídá zajímavě i o proměnách kultury politické praxe. Mimořádně je z tohoto pohledu zajímavá intenzita proměn obsahu politických problémů vyvolávaná častými změnami zájmů a způsobů jednání členů průmyslových společenství. Původ těchto intenzivních proměn se nejčastěji dává do souvislosti s výkonovou a jí odpovídající soutěží technickou a organizační, která doprovází dějiny průmyslově praktikujících společenství a sílí v důsledku tržní i vojenské výkonové soutěže zvyšující nároky na invenční a inovační aktivitu obyvatel, která se stává podmínkou růstu bohatství i moci průmyslových států (1). Právě toto historické období, které přineslo obyvatelům jako členům průmyslově civilizovaných společenství život v podmínkách frekventovaných změn jejich společenského i přírodního prostředí, se stalo i obdobím rozvoje zájmu o představy o budoucí skutečnosti jako o informace snižující rozhodovací nejistoty techniků, manažerů a postupně i politiků industriálně praktikujících společenství. Zejména od druhé poloviny dvacátého století se počaly konstituovat metodologicky specifické postupy tvorby představ o budoucí skutečnosti (2) a v současnosti jsme i svědky konstituce naukových základů futurologické praxe, jejichž tvůrci vypovídají o obecnějších znacích procesu tvorby představ o budoucí skutečnosti a o pravidlech jejich aplikace do praxe rozhodování a to za účelem snižování rozhodovacích nejistot obyvatel jako aktérů duševních i fyzických činů. Zhruba od sedmdesátých let minulého století, kdy rozhodovací nejistoty manažerů a podnikatelů počaly pramenit nejen z neznalosti způsobu chování členů jimi řízených společenských jednotek, ale i z výskytu krizových situací v jejich společenském a přírodním prostředí, se setkáváme s profesním osamostatňováním futurologických výzkumů. Jsou požadovány při vykonávání poradenských informačních služeb pro management politických jednání vládních i nevládních politiků jako rozhodovatelů a stratégů působících na lokálních, národních i globálních politických scénách. Zkušenost a v ědomí obsahu politických problém ů Z dosud nepříliš četných historických studií proměn způsobů jakými příslušníci různých kultur vytvářejí představy o budoucí skutečnosti vynikají studie Ervina Laszlo (3), který usuzuje, že historický vývoj způsobu utváření vědomí o budoucí skutečnosti souvisí s vnímáním, s prožitky a s uvědomováním změn toho prostředí, v němž vykonává obyvatel převážnou část své životní praxe. V tomto smyslu se jeho nálezy shodují i s obecnějšími poznatky o vytváření vědomí dějinnosti prožívaného světa v kulturně odlišných lidských společenstvích, dosvědčujícími, že takové vědomí


vzniká na základě životních zkušeností obyvatel (4). Laszlo rovněž upozorňuje , že zapamatování sledů uvědomovaných stavů prožité skutečnosti umožňuje vytvářet modely či vzory těchto sledů, které se v dobové populaci mohou šířit sdílením a analogickým usuzováním o změnách prožívané skutečnosti a obyvatel je může použít i v jiné situaci, jejíž obsah se značně liší od obsahu, který podnítil vznik vědomí použitého vzoru. Poukazuje například na šíření cyklického vzoru usuzování o stavech budoucí skutečnosti ve společenstvích praktikujících v úzkém kontaktu s přírodou, jejíž cyklické proměny její členové smysly vnímají, zapamatovávají si chronologické opakování sledů svých prožitků v ní a uvědomují si jej. Následně, užitím abstrakce a analogického uvažování, používají představu cyklického opakování stavů i při usuzování o budoucích stavech jednání člověka či o stavech svého společenství. Přenos vzoru usuzování o budoucí skutečnosti analogickým usuzováním se uskutečňuje i v dnešní sofistikované praxi tvorby přestav o budoucí skutečnosti. Vzory usuzování o budoucím obsahu skutečnosti používané členy průmyslových společenství jsou intenzivně poznamenány způsobem trendového usuzování o budoucích stavech prožívané skutečnosti, který vzniká z jejich zkušeností nasvědčujících na neopakovatelnost historicky předchozích stavů prožívané skutečnosti. Často se též setkáváme se vzory, které vznikají kombinacemi cyklického a trendového vzoru a vzory se liší i proto, že vznikají ze specifických zkušeností získávaných v podmínkách rozsáhlé dělby duševních i fyzických činností členů průmyslově praktikujících společenství. Ti totiž ve své praxi zacházejí sice nadále s „přírodními“předměty a tedy pozorují a uvědomují si cykličnost jejich proměn, ale současně prožívají život v materiálově i institucionálně se neustále měnícím prostředí v důsledku jejich inovačních aktivit. Materiální i duševní produkty jejich tvorby nevykazují při pozorování a při zacházení stejnou cykličnost stavů jako předměty přírodní, naopak, nenalézají k nim zpravidla dostatečně zřetelné historické isomorfie ve smyslu nálezu stejně upořádaného obsahu pozorovaného předmětu. Pozorovatelé „umělých“ předmětů či kulturních artefaktů usuzují, že obsah skutečnosti se historicky důsledně neopakuje, a proto i budoucí skutečnost se bude obsahově více či méně lišit od stavů skutečnosti známých z minulosti. Vědomí historicity či dějinnosti kulturně vytvářených předmětů a procesů má z těchto důvodů pro interpretaci změn obsahu politických problémů průmyslových společenství klíčový význam. Podílí se na pochopení proměn obsahu politických problémů a spoluvytváří obsahy krátko i dlouhodobých očekávání politiků . Historické pojetí proměn obsahu problémových situací politiků dovoluje vzájemně odlišit informační praktiky, jejichž prostřednictvím vznikají zkušenosti při zacházení s předměty či s procesy přírodními a informační praktiky doprovázející vznik zkušeností z výsledků tohoto zacházení. Ty druhé jsou zřejmě bohatší ve smyslu vnímání „přírodních“ předmětů v kontextech jejich začlenění do lidského jednání a tedy i v kontextech lidských zájmů a projevů lidské vůle určitým způsobem s přírodními či umělými předměty zacházet a určitým způsobem hodnotit jejich význam pro člověka jako aktéra. Právě tato okolnost působila a nadále působí informační potíže všem autorům představ o budoucí skutečnosti, pokud jimi chtějí sloužit politikům a pokud tyto představy opírají pouze o ty informační praktiky, které jsou historicky vykultivovány pro kontrolu materiálově transformační praxe, tedy pokud spoléhají pouze na empiricky získané poznatky o chování „přírodní“ části obsahu dané politické scény. Pokusíme se proto ukázat, proč takové potíže vznikají v politické vizionářské praxi průmyslově civilizovaných společenství a jaké cesty se rýsují k jejich odstranění.


V každé známé lidské kultuře se ustavují a tradují informační praktiky spojené s transformačními aktivitami obyvatel z hlediska umění obyvatel přetvářet materiální podstatu prožívané skutečnosti tak také informační praktiky používané pro přetváření mezilidských kooperačních a komunikačních vztahů a to prostřednictvím přeměn poslání a organizace dobových institucí a výchovou a vzděláváním obyvatel. Způsob jakým se obojí tyto praktiky podílejí na vymezování obsahu politických problémů na dobových politických scénách se však historicky mění. Pohled na ideologické zázemí vladařských politických doktrín raně feudálních evropských států vykazuje ještě v průběhu 12.století našeho letopočtu „harmonické“ vysvětlování poslání křesťanských panovníků z hlediska vyváženosti panovnických informačních praktik zkušenostmi z obou zmíněných oblastí transformační praxe dobového obyvatele. Vládnutí ve státě bylo v tomto období vykládáno v tehdejších klášterních školách, jako hlavních myslitelských a vzdělávacích centrech tehdejší křesťanské Evropy, jako politické prosazování vzoru jednání obyvatele popsaného v souboru dobových věroučných norem a to za pomoci využívání souboru dovedností obsažených v dobových řemeslech a v druzích umění. Z hlediska vysvětlení obsahu tohoto jakéhosi „základního politického problému vládnutí“ používané prostředky „nesvětily“ účel vládnutí, ale „byly dány“ ke slávě či k prosazení účelu, kterým byla „ve zbožnosti“ vedená životní praxe obyvatele. Zhruba v téže historické době však myslitelé a filosofující teologové arabského islámského světa již diskutovali existenci dvojího způsobu vysvětlování obsahu prožívané skutečnosti pramenícího z odlišnosti informačních praktik používaných pro smyslovou kontrolu materiálových transformací od informačních praktik sloužících k ovládání způsobu jednání obyvatele prostřednictvím věroučného výkladu. Rozvíjeli učení o „dvojí pravdě“ ve smyslu logického sporu mezi výsledky usuzování vedeného smysly nebo vírou. Toto učení proniká ve 13.století i mezi evropské křesťanské myslitele , avšak jeho aplikace do vladařské politické praxe cestou jeho vlivu na vysvětlování obsahu politických problémů má v obou těchto náboženskou kulturou vedených společenstvích vlastní osudy. Zatímco již počátkem 12.století jsou islámské univerzity zmocněny k výkladu obsahu skutečnosti pouze podle pravdy zjevené a věroučně zakotvené v islámském koránu (Al Ghazali jako hlavní teolog bagdadského kalifátu prosazuje v r. 1111 n.l. jediný a to věroučný postup vysvětlování obsahu skutečnosti na islámských univerzitách) zůstává učení o dvojí pravdě stálou výzvou pro kultivaci způsobu pochopení obsahu prožívané skutečnosti v pozdně středověkém , ale i v novověkém období vývoje kultury evropských národů. Z tohoto pohledu stojí dnešní politici při formulaci obsahu svých problémových situací v evropských státech před problémem kultivace své interpretační potence cestou respektování obou zmíněných pravd. Jejich zájem o využívání informačních praktik sloužících obyvateli při vykonávání materiálových transformací je veden potřebou obhajovat na veřejných politických scénách dělné a znalostní schopnosti obyvatel a kultivovat je především ve prospěch dobové řemeslné a následně průmyslové a informační techniky jejich společenských aktivit. Jsou to takové způsoby získávání a zpracování informací, které jsou vázány na smyslové vnímání změn prostorového a časového rozložení různých forem materiálů a forem energií, se zapamatováváním těchto vjemů a s jejich podvědomým či vědomě uskutečněným zpracováním do formy pocitů a poznatků o obsahu vnímané skutečnosti a též se zvláštnostmi jejich jazykové representace pro účely mezilidské komunikace informací.Detailněji o těchto praktikách projevujících se vědomím i podvědomím přírodní a technické podstaty obsahu rozhodovacích problémů pojednávají především dějiny zkoumání přírody a specielně pak dějiny kultury poznávací a technické praxe řemeslné a průmyslové (5).


Zájem politiků o transformaci mezilidských vztahů se z hlediska informačních výkonů politika nedá plně uspokojit pouze zmíněnými informačními praktikami. Souvisí totiž také s vědomím potřeby organizovat mezilidské soužití z hlediska koordinace aktivit jednotlivců v rámci jejich společenského soužití na němž se podílí i jejich psychické dispozice k jednání. Jejich ovládání a kontrola nesouvisejí jen s poznatky, ale i s pocitovým světem obyvatel jako aktérů činů. Politik musí tedy rozvíjet i takové informační praktiky, které mu usnadňují vnímání duševních příčin proměn způsobu jednání člověka ve společenství a jejich ovlivňování vlastním jednáním. Tato část obsahu jeho problémových situací může být sice zčásti vysvětlována využíváním poznatků o příčinách změn lidského jednání, avšak zůstává v politické praxi ne zcela vysvětlena a je kontrolována intuicí politika a jeho instinktivně vedeným jednáním. Politická praxe je z tohoto pohledu spojena s řešením problémů opírajícím se jak o zpracování poznatků o zájmech a potřebách obyvatel, tak s řešením problémů přímým ovlivňováním způsobu jednání aktérů politických scén a politický úspěch na dané scéně tedy závisí nejen na znalostním vybavení a umění znalosti tvořit a identifikovat na jejich základě obsahy politických problémů, ale i na tom, do jaké míry dokáže politik intuitivně určovat motivy a instinktivně usměrnit způsoby jednání těch, mezi kterými prosazuje politické zájmy na dané politické scéně. Informační praxe rozvíjená v kulturní historii pro potřeby uspokojení politických zájmů o transformace mezilidských vztahů je tradičně kultivována výchovou a vzděláním politika, ale podobně jako praxe umělecká , je rozsáhle závislá i na sebekultivaci politika jako nositele dovednosti podvědomě kontrolovat prožívanou skutečnost a její obsahové změny. Sledujeme-li novější historii vizionářské praxe sloužící politickým zájmům spojeným s péčí o uspokojování životních potřeb obyvatel států z hlediska podílu obou zmiňovaných typů informačních praktik na vytváření představ o budoucí skutečnosti , pak jen za pouhých posledních sto let nalezneme zajímavé peripetie jejich využívání v myšlení politiků při formulaci obsahu jimi prožívaných problémových situací na dobových politických scénách. Ještě větší dobrodružství při rozpoznávání vlivu obou zmiňovaných informačních praktik na stav vědomí obsahu politických problémů lze zažít sledováním historie používání magických věšteckých praktik a setrvávání v nich či odklonu od nich ve prospěch vědeckých praktik předvídání v mocensko politické praxi středo a novověkých společenství (6). V této souvislosti je pozoruhodné, že na výskyt různých informačních praktik ve smyslu dominace určitých psychických dispozic člověka při jejich uplatňování za účelem získávání a zpracování informace, upozorňují někteří autoři hledající sociologická vysvětlení příčin historických proměn souborů hodnot používaných pro rozhodování obyvatel v různých historických obdobích vývoje evropských národů (7). Také autoři hledající obecnější vysvětlení povahy lidského činu uvažují o určitém souboru psychických dispozic využívaných obyvatelem při utváření dobové kulturní praxe a její proměny dávají do souvislosti se změnou dominace některé z těchto dispozic (8). Není zřejmě možno zavrhnout domněnku, že také způsoby vysvětlování obsahu určitého politického problému se v historii měnily v závislosti na proporcích využívání obou zmíněných pramenů lidských zkušeností a že právě tyto proporce předurčují informační hodnotu představ o prožívané skutečnosti pro rozhodování politika jednajícího na dobové politické scéně. Jeho přístup k zapojování se do informačních sítí tvořených materiálově transformační praxí respektive do sítí tvořených praxí mezilidsky vztahově transformační , může učinit jeho rozhodování více či méně


informačně adekvátní potřebě obyvatele vykonávat obyvatelskou praxi v podmínkách aktivní kontroly prostředí jeho života (9). O indiciích prom ěn informa čních praktik p ři vysv ětlování obsahu politických problém ů Utváření vědomí obsahu rozhodovacích problémů politiků zpracováním informací do formy poznatků anebo pocitů týkajících se prožívané skutečnosti, se z pohledu informačních praktik dá pochopit zavedením představy informačních výměn , které politik jako rozhodovatel uskutečňuje v informačních sítích. Jejich struktura vzniká pokusem a omylem při jeho styku s ostatními aktéry politické scény i s obyvateli, jejichž zájmy politik hájí. Ve společenstvích předprůmyslových, která neměnila vícegeneračně vzory kulturního chování obyvatel, zůstávala i struktura vytvářených informačních sítí historicky relativně stálá , zejména pokud společenství nemusila reagovat na radikálnější změny přírodních podmínek života obyvatel. Jejich obyvatelé jakoby zůstávali umístěni v určitých stálých místech informačního prostoru z něhož čerpali informace pro svá rozhodnutí. V případě industrializovaných společenství se obyvatelé postupně „stěhují“ do nových míst tohoto prostoru v tom smyslu, že v případech mnoha důležitých životních rozhodnutí přestávají praktikovat informační výměny v tradičních informačních sítích budovaných pro příkazové a hierarchicky mocensky uspořádané mocenské ovládání a kontrolu jednání obyvatele ve státě a vstupují do sítí, ve kterých si vyměňují informace sloužící k jejich rozhodování o regulaci a koordinaci svých průmyslových materiálových i mezilidsky vztahových transformačních aktivit. Dnešní informační sítě průmyslově vyspělých společenství neslouží tedy jen k vysílání a odebírání příkazů pro určitý způsob jednání obyvatel ve smyslu nadřízenosti či podřízenosti jejich rozhodovací pravomoci, ale rozsáhleji než v historii předprůmyslových společenství i pro informační podporu obyvatele při jeho rozhodování o uplatnění jeho vlastních duševních a fyzických schopností tvořit a přetvářet prožívanou skutečnost. Je zřejmé, že v každé lidské civilizaci obě tyto funkce existovaly a byly kultivovány posláním a organizací členů dobových institucí. V předprůmyslových civilizacích však dominovala kultivace posilující příkazový charakter jednání obyvatele, kdežto péče o „odbornost“ rozhodování obyvatel byla ponechávána převážně jim samotným. Jednalo se tedy o sebekultivaci obyvatele a to v míře nutné pro zvládnutí praxe tvorbou lokálních informačních sítí užitím vlastní inteligence a vlastních sil bez podstatnějšího narušení principu nadřízenosti či podřízenosti v rozhodování o společenském začlenění obyvatele. Tato rozhodovací autonomie však přestávala zabezpečovat dostatek informací pro rozhodování obyvatele v industrializujících společenstvích, zvyšujících míru mezilidských kooperací a specializace činností jednotlivců při přetváření přírodního i společenského prostředí jejich života. Politický zájem vlád industrializovaných států je motivován potřebou takových institucionálních reforem, které zvyšují propustnost a dostupnost informačních sítí v nichž obyvatelé mohou nalézt informační podporu pro jejich tvůrčí aktivity jmenovitě ve formě dodatečného vzdělávání či dodatečné kvalifikace. Prokooperačně laděná mocnářská politika industrializujících států zajišťovala postup industrializace společenské praxe činy ve formě násilných či revolučních mocenských reforem institucionálních struktur „zděděných“ po agrárně a neoliticky praktikujících předprůmyslových evropských společenstvích , ale rovněž soustavnějším politickým úsilím o racionálně vedenou reformu dobových institucí


zaměřenou na podporu a kultivaci informačních sítí usnadňujících obyvateli participovat na průmyslově organizované součinnosti . Z hlediska idealizace obsahu politických problémů spojených s vládnutím ve státě se často toto reformní úsilí charakterizuje jeho třípilířovým založením a sice pilířem demokratického způsobu vládnutí ve společenství , pilířem právního zakotvení způsobu jednání členů společenství a pilířem kultivace procesu směny výsledků obyvatelských aktivit. Ačkoli historický průzkum politických doktrín či jejich projektů v období zprůmyslnění evropských společenství nasvědčuje na alternativní postup problematizace každého z uvedených pilířů v jednotlivých státech odpovídající alternativním sestavám politických priorit ve strategiích jednání jejich vládních politiků , přináší vzájemné porovnání způsobu problematizace i svědectví o jistém „tápání“ dobových politiků týkající se využívání proporcí zkušeností získávaných při materiálových transformacích a při transformacích mezilidských vztahů .Pokusy a omyly při hledání informačně adekvátní základny pro vládnutí v industrializovaných společenstvích prostřednictvím politicky vedeného přemísťování rozhodovacích kompetencí obyvatel z mocensky do kooperativně vytvářených sítí informačních výměn a popřípadě opět zpětně, je na jedné straně možno považovat za „přirozený“ projev civilizační rozkolísanosti společenství, které historicky přechází do nových forem mezilidské kooperace a komunikace , nicméně, vzniká tak i výzva k hledání příčin této rozkolísanosti a k její likvidaci v případech, kdy dochází ke vzniku krizových situace v soužití členů průmyslových společenství. Vzniká otázka: nejsou dysfunkce ustavovaných a často i periodicky se objevujících a mizejících politických režimů v industrializovaných společenstvích vyvolávány „nesymetrickým“ využíváním obyvatelských tvůrčích a mezilidsky vztahových zkušeností v politické praxi a to již při uvědomování obsahu problémových situací vznikajících na dobových politických scénách? A další otázka: jaký dopad má tato případná asymetrie na hodnocení významu politických priorit při projektování strategií politického jednání na těchto scénách ? Novodobé prom ěny politicky angažovaného vizioná řství Z hlediska politického vizionářství v období industrializace a v následném pro nás aktuálně prožívaném civilizačním období,označovaném jako období postindustriálního či období informačního způsobu civilizace společenství , se způsob interpretace obsahu politických problémů měnil z hlediska metodologie tvorby přestav o budoucí skutečnosti i z hlediska obsahu politických zájmů vyvolávajících poptávku po vizích. Z metodologického pohledu je patrný příklon k vysvětlování proměn obsahu politických scén prostřednictvím metodologie poznávání vykultivované v poznávací praxi evropské empirické přírodovědy . Příklon byl zjevný v statně vládní politice již od osmnáctého století zejména v tehdejších státnických úvahách otců dobového ekonomického myšlení, když Adam Smith ( 1723-90 ) vysvětluje panovníkům industrializujících států problém jejich politické moci jako problém bohatství získávaného dodržováním zákonů trhu a uvažuje tím o chování účastníků trhů analogicky jako uvažuje přírodovědec o chování přírody interpretovaného využitím vědomí zákonů jako univerzálně platných příčinných souvislostí mezi hodnotami těch jejich vlastností, jejichž rozsahy dokáže hodnotit a využitím výsledků hodnocení těchto vlastností . Tak zvanými exaktními postupy vedená problematizace politických scén doprovází mocenské zájmy vlád industrializujících států nejen v oblasti problematizace hospodářské a jmenovitě daňové politiky, ale i v oblasti


demografických a dalších empiricky a vědecky vedených úvah spojených s řešením problematiky vojenské a správní. Ve dvacátém století díky vývoji formalizačních procedur se „exaktní“ myšlení významně spolupodílí na utváření vědomí obsahu priorit vládních politik průmyslových.Běžně se například uvažuje o tak zvané ekonomizaci státně politické praxe, čímž se rozumí především její závislost na respektování ekonomicky zdůvodňovaných zákonitostí při státnickém rozhodování. Mezilidské vztahy jsou v tomto případě uvědomovány politikem jako determinované znalostmi empiricky ověřených zákonitostí a výsledků měření hodnot vlastností o jejichž vzájemných závislostech zákonitosti vypovídají. Jejich budoucí stavy pak předurčuje extrapolační úvahou a výpočtem. Pokroky v metodologii statistického sledování chování početných lidských společenství a ve vývoji metod pravděpodobnostního určování stavů empiricky poznávané skutečnosti docílené v 19. a ve 20 století, tuto tendenci k vědecké formalizaci postupů vysvětlování obsahu problémových situací posilují a politici tím získávají možnost určitou část obsahu svých rozhodovacích problémů parametrizovat a jejich řešení uskutečňovat diskursivními logickými a matematickými postupy. Jejich „dělná schopnost“ ve smyslu tvorby realistických představ o budoucí skutečnosti z disponibilních vědeckou cestou získaných poznatků je tím z profesionálního hlediska posilována.Vědecká metodologie usuzování o budoucí skutečnosti se však nemůže týkat zpracování a politického využití těch informací, které obyvatelé vyměňují při vykonávání průmyslových aktivit mimopoznatkovou formou či nevědomě. Pokud tedy politik zvyšuje podíl vědecké racionality uvažování při přípravě svých politických rozhodnutí a spoléhá jen na tuto formu zpracování informace, zůstává nutně neúplně informován o motivech jednání obyvatel, jejichž zájmy na dané scéně hájí a prosazuje. Zvětšující se pozornost politiků k užití exaktních postupů myšlení o obsahu státně politických scén, přináší do jejich řešitelských úvah rovněž vědomí zvýšených nároků na přizpůsobivost obyvatele zákonitostem, z nichž politik při interpretaci vychází. Vyplývá to z přirovnání ke způsobu jakým interpretuje přírodovědec chování přírodních předmětů, když totiž svá tvrzení o platnosti určitých zákonů ovládajících jejich proměny vymezuje pro určité okolnosti, v nichž uspořádal ověřovací experiment či svá pozorování chování předmětu. V politické praxi pak tyto okolnosti zahrnují určitý nutný způsob jednání obyvatele a tedy i odpovídající reformy dobových institucí. Takováto nutnost byla pro politiky industrializujících států signálem k reformám institucí moci, práva , směny, výchovy ,vzdělání a dalších, které mají za poslání usměrňovat způsob jednání obyvatel v zájmu jejich sociálního spolčování a součinnosti jako nutné podmínky industriálně organizované mezilidské kooperace. Politická praxe se přijetím těchto informačních praktik postupně počala uspořádávat podobně jako praxe technické tvorby, totiž, politické reformy byly předem promýšleny a jejich realizace projektována jako přestavba dobových institucí pro nové, více či méně exaktně definované společenské funkce. Historici v této souvislosti upozorňují na známé evropské reformátory 19.století , kteří jednak pod vlivem přírodovědeckých, osvíceneckých či zednářských výkladů poslání lidského vědomí při utváření společenství , jednak pod vlivem vědomí aktuálních společenských dysfunkcí systémů panovnických vlád států , projektují nové politické režimy vládnutí (10). Do politické praxe vládnutí se tak dostává i vizionářskou praxí představa řízeného výkonu politické moci včetně řízené informační podpory projektů, podle kterých má tento výkon probíhat.Ta je v průběhu dvacátého století dále kultivována jak na státní tak nadstátní i na lokálních úrovních politického vládnutí


společenstvím, nicméně, právě ta se historicky nejobtížněji vypořádává s informačními praktikami nekontrolovanými vědomou činností obyvatele. Jak se s tímto problémem vypořádává interpretační praxe politiků v počátcích dvacátého století naznačují vizionářské výkony dvou osobností representujících pomyslné vlajkové lodě dobových reformátorů státně politické praxe v Evropě, která v krvavých konfliktech ukončuje praktikování tří největších monarchických systémů vládnutí státům a otevírá prostor pro nová řešení těchto systémů. Jde o politickou osobnost Tomáše Garrigue Masaryka ( 1850-1937), čerpajícího vize především ze středo a západo evropského politického a filosofického myšlení novověkého a Vladimíra Iljiče Uljanova (1870-1924) (politicky známého pod příjmením Lenin), čerpajícího z politického reformátorského středo a západoevropského evropského myšlení 18. a 19.století (11). Obě tyto státnické osobnosti, kterým bylo osudem dopřáno do značné míry i realizovat jimi navrhované reformní projekty, se ve svých představách o ideálním politickém režimu staví zcela odlišně k politickému využití zmíněných dvou informačních praktik. V případě Masaryka se idea demokratického politického režimu, jeho právního zabezpečení a jeho zabezpečení součinností a informačními výměnami obyvatel, odvíjí od ideového maxima položeného do kultivace a sebekultivace aktivity obyvatele jako do ohniska či primárního informačního zdroje, z něhož pramení přestavná síla státníka politika. Ten pečuje o zájmy obyvatel tím, že upravuje poslání a organizaci dobových institucí ve státě ve shodě s tímto maximem a proto jím navrhovaný politický režim nemůže být nedemokratický vůči obyvatelům. Jediné omezení ve svobodě rozhodování spočívá v předpokladu kultivace a sebekultivace obyvatelských aktivit a to prostřednictvím zájmu a angažovanosti obyvatele o obyvatelské soužití. Není bez zajímavosti že za tímto předpokladem se skrývá souměrná pozornost k dělným i mezilidsky vztahovým transformačním aktivitám obyvatele a tím i pozornost k racionálně i instinktivně vedeným výměnám informací v obyvatelské praxi. V Masarykově ideovém maximu je obsažena úcta ke koncepcím vytváření lidského společenství na základě soustavné kultivace jednání obyvatele a to od dětského věku výchovou a vzděláváním, převzatá do značné míry z myšlenkového odkazu křesťanského kazatele a pedagoga Jana Amose Komenského (1592-1670). Ten svým pojetím ideálního společenského řádu založeném na využívání empiricky podložených znalostí a věroučných norem jednání člověka , nejen že pregnantně vystihl význam respektování „dvojí pravdy“ pro vladařskou praxi , ale zároveň varoval před zanedbáním specifického informačního zázemí materiálových a mezilidsko vztahových aktivit a potřeby jejich specifických forem kultivace jako předpokladu úspěšné sociace jednotlivce do kulturního společenství (12). Dodnes trvající diskuse zahájená sporem přírodovědce a matematika Galileo Galilei (1564-1642)s dobovými autoritami křesťanské církevní hierarchie o primát jedné z uvedených pravd, se z hlediska využívání informačních zdrojů při interpretaci obsahu politických problémů jeví z pohledu Masarykových ideových maxim spíše jako hledání rovnováhy ve využívání dvou různých informačních praktik pro kultivaci a sebekultivaci obyvatele, než jako hledání důvodů pro priorizaci některé z nich. Ideové maximum vizionářské osobnosti Vladimíra Iljiče Uljanova je založeno respektem k informačním praktikám doprovázejícím materiálové transformace obyvatel a úctou ke znalostním praktikám podporujícím v tomto smyslu dělnou schopnost obyvatele. Je v tomto smyslu blízké ideovým maximům státních politik přírodovědně vedeného rozpoznávání lidského chování, obsaženým v učení


ekonomicky erudovaných a filosoficky materialisticky orientovaných projektantů reforem politické praxe , zejména pak reformního myslitele a ekonoma Karla Marxe (1818-1883). Informačním ohniskem z něhož čerpá politik náměty pro vládnutí aktivitami obyvatel ve státě jsou v tomto případě empiricky ověřené poznatky o chování obyvatel jako členů lidských společenství.Jejich uplatnění při interpretaci obsahu státnických politických problémů umožňuje státníku jako politikovi navrhovat či projektovat a mocensky prosazovat takovou strukturu institucí, jejímž prostřednictvím mohou obyvatelé způsob svého jednání upravit ve shodě s těmito poznatky. Pojetí demokratického režimu vládnutí je tím založeno na představě svobody jednání obyvatele omezené nutností jeho přizpůsobení zákonitostem „objektivně“ platným pro jeho chování ve společenství. Zmíněné duální informační pozadí vytvářející určitý způsob lidského jednání v dobovém společenství je možné sledovat i v historicky následných peripetiích způsobu politického vykonávání vládnutí v evropských státech ve 20.století. Není obtížné zjistit , že rovnováha v politickém využívání obou informačních praktik se nejen neobnovovala ve smyslu harmonického vysvětlování obsahu politických problémů prostřednictvím smyslového a věroučného vysvětlování, ale naopak , že pokračující diferenciace jak fyzických tak duševních aktivit obyvatel v důsledku specializace jejich začleňování do průmyslových kooperací obsahově mění a dále diferencuje spektrum zájmů obyvatel . Hodnoty jako thesaury zkušeností vytvářené obyvatelem prostřednictvím jednáním s různě praktikujícími lidmi a zacházením s nově vznikajícími „umělými“ předměty , se tak případ od případu odlišují natolik, že nejen axiologové zabývající se světem hodnot člověka a jeho proměnami , ale i historici a psychologové zabývající se změnami způsobů lidského jednání v různých prostředích , hovoří o intenzivním rozpadu tradičních hodnotových soustav nutných pro vzájemné mezilidské porozumění a tím i pro vznik dohod o vzájemných kooperacích v podmínkách průmyslově civilizovaných společenství. Vizionářská politická praxe potvrzuje rostoucí obtíže při odhadech proměn obsahu dnešních politických scén zejména proto, že proměny obsahu zájmových postojů jejich aktérů jsou překvapivé, ve smyslu nečekané těmi autory představ o budoucí skutečnosti, kteří by je chtěli odvodit diskursivním myšlením ze znalosti dosud poznaného obsahu těchto zájmových postojů. Dnešní politicky angažovaní vizionáři sice usilují nadále o zachování vědecké racionality procedur vysvětlování budoucí skutečnosti z ověřených poznatků o minulosti a přítomnosti a o jejich použití v modelovacích postupech využitím simulačního modelování lidského jednání s rozšířenými paměťmi a rozšířeným objemem zpracovaných dat inteligentní technikou, nadruhé straně však ani takto vznikající složité modely virtuální reality neposkytují dnešnímu politikovi ať již jako vládnímu či nevládnímu manažerovi, možnost deterministicky jednoznačně určit stav budoucí skutečnosti jejíž součástí je zájmově diferencovaný obyvatel. Známý futurolog a sociolog zabývající se vizí postindustriálních společenství, Daniel Bell, již v osmdesátých letech minulého století jednoznačně odmítal možnost zakládat strategické úvahy politiků pouze metrickými údaji o hodnotách parametrizovaného obsahu politických scén, zejména opírat tyto úvahy pouze o soustavy ekonometricky, demograficky či sociometricky určených indikátorů chování lidských společenství. Na otázku jak přistupovat k určení proměn způsobu jednání obyvatele v budoucnosti tehdy odpovídá , že považuje za nezbytné nejprve posoudit jeho historicky dlouhodobější příslušnost k určitému kulturnímu vzoru chování , který je mocnářsky stabilizován v daném geografickém a


mocenském prostoru a teprve následně uvažovat o možné dynamice proměn tohoto vzoru pod vlivem inovačních aktivit industrializujících společenství (13). Bellova filosofie politicky angažovaného vizionářství je de facto uznáním potřeby přihlížet při tvorbě politických očekávání nejen k informačním výměnám praktikovaným prostřednictvím získávání a zpracování poznatků o historických proměnách hodnot parametrů popisujících chování člověka ve společenství,ale rovněž poznatků o dopadech informačních výměn probíhajících mimo jeho vědomou kontrolu na jeho chování, jmenovitě tak jak jsou nashromážděny v thesaurech historických a dalších věd o proměnách stavu lidských společenství. Takové informační výměny probíhající mimo vědomou kontrolu aktérů ovlivňují rozhodování o mezilidských vztazích a byly známy již dávným politikům a byly jimi též využívány v rámci magických praktik vládnutí lidským jednáním (6). Tyto praktiky jsou známy již z doby před 5000 lety a to jako součást kazatelského ovlivňování výkonu společenské moci.Byly přenášené přes mezopotámské a chaldejské mágy i do kultury egyptské a starořecké a z informačního pohledu representují výkladové a zpravodajské umění jehož cílem je změna stavu vědomí příjemce zprávy či změna jeho přesvědčení a to za účelem vyvolání změny jeho dosavadního způsobu jednání. Magické praktiky v politické praxi mohou ovlivňovat pojetí obsahu politických problémů proto, že političtí mágové vysílají příjemcům zprávy obsahující údaje o zkušenostech ztvárněných do empiricky ověřených poznatků i údaje získávané ze zkušeností při vnímání a ovlivňováním psychiky obyvatel mimopoznatkovým zpracováním informací. Obyvatel jako příjemce zprávy od politického mága je tedy nejen pozměněn ve smyslu nového stavu vědomí na základě přijetí poznatku, ale i ve smyslu nového nastavení jeho hodnotového světa a vůle nějakým způsobem jednat. Je přinejmenším pozoruhodné, že dysfunkce politických režimů vládnutí objevující se hned po první světové válce v evropských státech ,vyvolaly nejen posílení snahy racionalizovat a vybavovat postupy formulace i řešení politických problémů vědeckou metodologií usuzování,která posiluje význam poznatků pro uspořádání činů v jednání člověka, ale rovněž posílily snahu politiků využívat magických praktik pro přímé a rychlé ovlivňování jednání obyvatel. Přímost je zpravidla zaručována informačním propojením vysílajícího, tedy politika, s podvědomím i vědomím obyvatele a to z hlediska obsahu jeho neuspokojené potřeby. Rychlost pak komunikační technikou, která již není vázána jen na kazatelství, ale na techniku masmediálního šíření zpráv. O vlivu magických praktik na priority politických programů a o dopadech politického využití magických praktik na jednání obyvatel států a na vznik mezistátních a světových válečných konfliktů , dnes existuje rozsáhlá dokumentace. Týká se i historie vzniku a praktikování režimů politických diktatur minulého století , jmenovitě italské, německé, španělské a sovětské provenience, ale i dalších proveniencí z nichž se konstituují i současná ohniska nevládních iniciativ prosazující na dobových politických scénách rychlé a přímé ovlivnění způsobu jednání obyvatel buď v magickém spojení s deklarovanými potřebami obyvatel anebo s dysfunkcemi existujících režimů vládnutí ve státu. Nejznámějšími případy jsou italští fašisté prosazující potřebu změny stávajícího politického režimu ideou zajištění „potřeby chleba“ nejprve pro frustrované italské vojáky vracející se z bojišť první světové války do občanského života a následně pro veškeré poválečnou potravinovou krizí strádající obyvatele ve státě . Podobně prohranou první světovou válkou frustrovaná německá politická a hospodářská elita a velká část německého obyvatelstva přijímá


postupně magickou kazatelskou praxi Adolfa Hitlera obsahující příslib „chleba a práce“ pro veškeré obyvatelstvo současně s ideou „ nadčlověčenství“ německého germánského obyvatele, navracející mu pocit sebevědomí a budící ochotu obyvatele přijmout mágovu vůli pro úpravu vlastního způsobu jednání. Magické praktiky jsou z politického hlediska informačně bohatší z hlediska působení na jednání obyvatele než praktiky vědecké, které se omezují na informační praktiky znalostní. Využívají zkušeností získávaných při působení na psychiku jednání obyvatel prostřednictvím výkladů obsahově se dotýkajících hodnotového světa a hodnotových postojů obyvatele a tím i jeho aktivit při vytváření vztahů k ostatním členům společenství. Vzniká tak otázka: je možné dnešní magickou praxi podílející se na tvorbě vizí a na obsahu politických problémů v průmyslových společenstvích považovat za signál úpadku schopnosti industriálně civilizovaného obyvatele utvářet vzájemně kooperující a komunikující společenství jen na základě znalostních výkonů ? Vrátíme-li se k historii magické praxe, je zajímavé povšimnut si určitého rozpětí hodnot s nimiž mágové pracovali a které si tedy i uvědomovali v souvislostech s určitým jednáním člověka. Tak zvaný „velký mág“, starořecký Pythagoras ( 6.století před n.l.), utvořil myslitelskou školu v níž byla prosazována politika protityranská a to tak, že idea vládnutí byla kultivována zkušenostmi z matematické interpretace prožívané skutečnosti a založena na představě „harmonie“ jako symetrie prožívaného světa. Z hlediska jednání obyvatele kladla důraz na sebeovládání a sebekontrolu ve smyslu hodnoty asketického způsobu života. Z hlediska motivace jednání obyvatele je v ideovém maximu této školy důležitým prvkem í přehodnocování prožívané skutečnosti a to ve smyslu zmenšení váhy hodnot podporujících využívání nabízejících se příležitostí k činům a zvýšení váhy hodnot podporujících výběry jednání spojeného se sebeovládáním a sebekontrolou, které měly „harmonii“ činů naplňujících jeho jednání zaručovat. Je zajímavé, že velcí mágové často přijímaní jako „dobří“ na rozdíl od „zlých“ praktikujících „černou magii“ , stavěli svá učení nikoli na využívání kojunkturalisticky odvozených souborů hodnot lidského jednání, ale na požadavku kontroly vah hodnot používaných obyvatelem pro rozhodování v průběhu vykonávání jeho životní praxe a sami svým učením se stávali politiky zejména tím, že zpochybňovali a kriticky přehodnocovali význam dobově šířených hodnotových škál používaných obyvateli pro rozhodování o činech. Předvídání obsahu budoucích politických problém ů ? Rozborem změn metodologie tvorby představ o budoucí skutečnosti v důsledku politické poptávky po těchto představách lze dospět i k určitým domněnkám o podmínkách ,v nichž si budoucí politici budou uvědomovat obsah svých rozhodovacích problémů. Část obsahu politických problémů zůstane zřejmě nadále uvědomována jako „neznalost“ prožívané politicky zajímavé skutečnosti a likvidace této části bude nadále vyžadovat uplatnění situační inteligence politiků. Vzniká proto otázka, zda v budoucnu bude lidské společenství svou kulturou tvořit či naopak likvidovat podmínky pro znalostní výkony respektive pro instinktivní jednání vedené intuicí. Politická praxe by v prvním případě inklinovala k problematizaci politických scén užitím racionální inteligence , jednání politiků by byla vedena jako střety názorů na prosazování zájmů plynoucích ze znalosti obyvatelských potřeb a odstranění problémové situace by nastalo dosažením vzájemného konsensu aktérů politické scény. Historie politické praxe tento model politického jednání charakterizuje jako jednání vedené principem tolerance, vedoucí k obyvatelsky


nejlepšímu z možných způsobů řešení daného politického problému. Naopak, likvidace podmínek pro znalostní výkony a otevírání možností uplatňovat intuitivní formulaci a řešení politických problémů na dané scéně, otevírá alternativní perspektivu politické praxe, která by pak inklinovala k problematizaci prostřednictvím situační inteligence člověka ( 14) s dopady na aktivní odstraňování problémových situací činy aktérů a k likvidaci konsensuálního na účet fyzického či mocenského řešení politikem pociťovaných problémových situací. Předchozí úvahy o životě obyvatele v informačních sítích budovaných vykonáváním jeho denní praxe ve společenství, dávají podnět k zamyšlení se nad historickými proměnami obsahu politických problémů i v souvislostech s civilizačně podmíněným přemísťováním obyvatele v dobových sítích . Z tohoto pohledu existují v politicky angažovaném vizionářství přinejmenším tři různé pohledy na budoucí strukturu informačních sítí, v nichž si bude politik vytvářet představy o obsahu politických problémů. Prvním je pohled historicky setrvačného vývoje těchto sítí . Předpokládá další rozvinutí tvůrčích a přetvářecích schopností obyvatele tím, že jeho rozhodovací kompetence se nadále budou přemísťovat ze sítí hierarchicko mocenských do sítí kooperativních a přesun bude zabezpečován tradičním třípilířovým politickým režimem. Bude spojen se sílícím informačním působením institucí podporujících demokratické mocenské rozhodování obyvatel, institucí právně zakotvujících meziobyvatelské dohody o způsobu jednání jednotlivce ve společenství a institucí tržních, zabezpečujících informace o předmětech rozhodování obyvatel v kooperujícím společenství. Kritika takovéto setrvačné vize vychází z dysfunkcí pozorovaných dnes v institucionálním řešení každého z uvedených pilířů, zejména ze selhávání instituce parlamentní demokracie jejímž prostřednictvím by se obyvatel měl být schopen v budoucnu vždy ubránit proti vytlačení jeho účasti na moci ve státě, ze selhávání instituce práva jehož prostřednictvím by měly být v budoucnosti každému obyvateli zaručeny stejné podmínky pro začleňování se do společenských institucí i ze selhávání instituce trhu jako informačního zdroje pro věcné zaměření činnosti obyvatele. S takovouto kritikou lze polemizovat odkazem na možnost zdokonalování zmíněných pilířů metodou pokusu a omylu z pozitivními důsledky na efektivnost činnosti odpovídajících institucí, podobně jako to činí materiáloví inženýři vyvíjející a praktickým ověřováním zdokonalující novou techniku pro určitý užitek. Obtížněji se však dá takováto vize bránit v případě, že užitek sám je obyvatelem chápán z obsahového hlediska odlišně, což nastává v případě pokračující diferenciace hodnotových světů obyvatel průmyslových společenství v důsledku setrvačného vývoje liberalistických politických režimů a rovněž v případě užití této setrvačné vize pro odhady budoucích politických scén národů, jejichž informační sítě si obyvatelé vytvořili v podmínkách neindustrializované obyvatelské praxe a tedy u kterých přesun rozhodovacích kompetencí do kooperativních sítí a „zeštíhlování“ mocenských sítí dosud historicky neprobíhá. Druhý typ politicky zajímavé vize o budoucím obsahu politických problémů nabízejí někteří myslitelé zabývající se informačním pozadím dysfunkcí politických režimů kultivovaných v industrializovaných státech. Pozorují vliv použitých výkladů na interpretaci obsahu politických problémů a usuzují, že historicky následný obsah politických scén i obsah politických problémů se bude lišit od minulých právě proto, že dojde ke změně paradigmatu jako řídící informace, podle které politik postupuje při vysvětlování proměn obsahu politicky zajímavé skutečnosti. Na rozdíl od


setrvačného typu vizí se v tomto případě nepředpokládá historická setrvačnost institucionální struktury pilířů politické praxe, která de facto vznikla pokusem a omylem v politické praxi evropských národů a odtud se šíří do zámoří. Pokusy a omyly v tomto případě se nepovažují za vhodný způsob učení vedoucí ke zdokonalování stávajících politických režimů, pokud nejsou doprovázeny plnějším pochopením obsahu politických scén. O tom, jak by nové pochopení mělo působit na interpretaci obsahu dnešních hospodářsko-politických problémů uvažuje například politický ekonom a futurolog Kaoru Jamaguši. Upozorňuje na selhávání průmyslových trhů v roli regulátorů obyvatelských aktivit a dává jej do souvislosti s neúplným pochopením podstaty jejich regulačního účinku na jednání obyvatele v euroamerických výkladových školách tak jak vznikaly od počátků průmyslové revoluce (15). Tyto výklady ekonomie lidského jednání by měly být v budoucnosti nahrazeny výklady jeho infonomie, jako obsahově širšími výklady, obsahujícími též údaje o umístění obyvatele v informačních sítích , na němž závisí jeho schopnost směňovat komodity, peníze či pracovní sílu. Záměna, která bude záviset na hlubším rozpoznání zmíněného informačního pozadí a jeho souvislostí s průmyslovou praxí , rozhodne o zcela novém přístupu ke koncipování a reformování institucionální struktury průmyslových společenství, který bude mnohem pozorněji sledovat problém účasti či vytlačení obyvatele z dobových informačních sítí. Legitimnost takovéto vize je možné přijmout ve smyslu významu empiricky založených teorií pro výklady způsobu chování jednotlivce ve společenství. Je velmi pravděpodobné že budoucí výklady obsahu politických problémů umožní hlouběji pochopit jejich obsah a tedy cestou poznání dospět k naději na efektivní řešení rozhodovacích problémů vznikajících na budoucích politických scénách racionální inteligencí.Dosavadní výzkumy paradigmat potvrzují, že nová paradigmata v oblasti lidských znalostí o přírodě vznikají rozšiřováním informačních zdrojů o jejích přeměnách a to výzkumnou praxí (16). Úsilí o teoretizaci v empirických vědách o chování člověka v jeho společenství, jmenovitě v ekonomické vědě, naznačuje některé podobnosti , zejména pak v tom smyslu, že historicky nové a dostatečně dobře teoretizované výklady ekonomicky zajímavé skutečnosti jsou schopny do sebe zahrnout i výsledky výkladů historicky předchozích . Takto vedené politické vizionářství nedává dosud dostatečně jasnou odpověď na otázku jak se rozšířené pojetí obsahu politických problémů zahrnující problematiku účasti člověka ve společenství nejen jako výměnu hmotných či materiálních statků, ale též jako problém výměny informací, dotkne úvah o institucionální struktuře společenství a o její kultivaci ? Například, jak se dotkne přístupu ke koncipování institucionální struktury z hlediska tvorby zmiňovaných tří pilířů demokraticky spravovaných společenství ? Některé úvahy o meziinstitucionálních výměnách informací nasvědčují, že dostup obyvatele do dobových informačních sítí lze politicky ovlivnit spíše kultivací podmínek pro jeho účast v těchto výměnách, než jen kultivací podmínek pro účast obyvatele v informační síti zajišťující provozní funkce jednotlivé instituce. Politicky vedená kultivace se tak pojímá jako péče o změny chování systému, nikoli jen o změny funkce jednotlivé jeho složky. Odtud je možné usuzovat , že instituce parlamentní demokracie, práva a trhu nebudou v budoucnosti kultivovány isolovaně, jako věcným posláním specifické pilíře ochrany obyvatelských zájmů, ale na základě výsledků jejich vzájemného informačního ovlivňování , kdy každý pilíř tvořený určitou soustavou institucí bude koncipován jako zdroj podnětů pro změny ostatních dvou a tyto podněty budou určovat obsah budoucích politických problémů spojených s vládnutím v průmyslově civilizovaném společenství.


Mezi futurology lze nalézt i autory třetího typu politicky zajímavých vizí, kteří považují přesun rozhodovací pravomoci obyvatele v průmyslových společenstvích za civilizační episodu, která má svůj historický počátek, vyvrcholení a úpadek. Episoda je informačním manévrem s rozhodovacím prostorem obyvatele, odpovídajícím průmyslovému společenství jako jedné z kulturně specifických forem civilizačního vývoje lidských společenství, které předcházela forma odlišná a bude následovat opět jiná, zcela odlišná. Budoucí politické scény a obsahy politických problémů lze z tohoto pohledu dohlédnout jen v historickém rámci této episody. Signály její pomíjivosti nachází futurolog a fyzik Fritjof Capra v růstu rozhodovacích nejistot politiků, v nedodržování úmluv, v pomíjivosti institucí jako společensky dohodnutých organizací obyvatel plnící dohodnutá poslání či ve vznikání a mizení veřejně působících zájmových skupin zaměřených výhradně na uspokojení individuálních potřeb jejich členů. Capra vysvětluje tyto a další fenomeny související s dysfunkcemi dosavadní institucionální struktury průmyslových společenství jako důsledek přechodu průmyslového společenství k jinému způsobu civilizace obyvatele, jehož povahu nelze ze zkušeností a poznatků získaných o chování průmyslově civilizovaného společenství předurčit. Uvádí, že žijeme ve fázi civilizačního vývoje průmyslové kultury, kdy instituce budované od dob pozdně křesťanské kultury a dotvářené industriální revolucí, počínají funkčně selhávat při zabezpečování vzájemného obyvatelského soužití i soužití s ostatními lidskými kulturami a s přírodou . Právě toto selhávání je podle Capry příčinou hledání nových institucionálních struktur , které probíhá spontánně metodou pokusů a omylů a projevuje se zmiňovanými signály (17). O obsahu budoucích politických problémů vypovídá Caprova vize spíše nepřímo a sice prostřednictvím výzvy k pozorování tak zvaných emergentních jevů jako výskytu nepředvídaných událostí , jejichž příčiny zůstávají běžnému pozorovateli skryty. Obsah příčin může být odhalen a pochopen poznáváním latentních či spících faktorů ovlivňujících společenskou praxi po historicky delší období nepozorovaně a projevující se posléze těmito emergentními jevy . Politici by se tedy měli pokoušet usuzovat z pozorovaných nově vznikajících dysfunkcí institucionální struktury průmyslových společenství na skryté či latentní příčiny jejich vzniku působící v dosavadní historii průmyslových společenství a analýzovat jejich obsah natolik, aby byli schopni politickými prostředky ovládnout jejich destrukční působení na obyvatelské soužití a na soužití člověka s přírodou a to včas, dokud se politické scény průmyslových společenství v důsledku setrvačně a nekontrolovaně pokračujícího civilizačního působení nezhroutí s potenciálně katastrofickými důsledky pro osudy obyvatel. V tomto smyslu Capra přisuzuje racionálně uvažujícím členům průmyslových společenství schopnost historicky poprvé ovlivnit rozumem proces střídání civilizací. Politické přijetí takovéto civilizačně koncipované vize by znamenalo aktivní účast politiků při tvorbě nové koncepce institucionálních reforem průmyslových společenství. Ta by z hlediska informačních výměn a sítí v nichž průmyslově praktikující obyvatel rozhoduje, nemohla být založena na dosavadním spontáním rozvíjení „prokreativních“ a „promocenských“ aktivit, ale na určitým způsobem kontrolované výstavbě informačních sítí zajišťující obyvateli možnost rozhodovat v pomyslné informační rovnováze mezi jeho schopností přetvářet materiálovou podstatu prožívané skutečnosti na jedné a schopností tvořit lidské společenství na druhé straně.


Vize je smělou hypotézou, jejíž naplnění ovšem nezávisí jen na lidském umění poznáváním dospět k nové interpretaci obsahu politických problémů na budoucích politických scénách, ale rovněž na lidských schopnostech rozhodovat o vykonávaných činech a na dovednostech potřebných pro výkon samotný. Určité symptomy rodícího se nového způsobu civilizace obyvatele ve shora uvedeném smyslu , které by mohly potvrzovat oprávěnost Caprovy hypotézy, nabízejí pozorování historických proměn manažerské praxe z nichž lze usoudit, že členové průmyslových společenství jsou schopni kontrolovat průběh informačních výměn nikoli v celém prostoru politických scén, ale jen v jejich určitých časoprostorových kvantech odpovídajících procesu realizace projektů, jejichž cílové zaměření je dohodnuto a odpovídá společně sdíleným zájmům těch obyvatel, kteří se na realizaci podílejí. Vztahy nadřízenosti a podřízenosti a vzájemné vztahy těchto obyvatel se v těchto časoprostorových kvantech vzájemně „vylaďují“ přehodnocováním výsledků transformačního úsilí sebepřehodnocováním obyvatel jako spolurealizátorů projektů. Studia invačních aktivit a projektového managementu ať již vládního či podnikatelského rovněž dosvědčují tom, že čím je časoprostorové kvantum rozměrnější, tím je i hodnocení a sebehodnocení realizátorů komplexnější procedurou z hlediska pestrosti použitých poznatků, hodnot a hodnotících kriterií a tím obtížněji se v jeho prostoru udržuje kontrola nad inovací jako nad komplexem změn obsahu rozhodovacích problémů těchto realizátorů. Někteří teoretici zabývající se teorií inovace hovoří v této souvislosti o akčním radiu inovace ve společenství a o závislosti jeho rozměru na historickém čase a na schopnosti vytvářet znalostní, technické, ekonomické, sociální a politické podmínky pro její společenské přijetí či pro její šíření jako pozměněného způsobu života obyvatele (18),(19). O obtížích vyplývající pro hodnocení a sebehodocení realizátorů rozsáhlých inovačních projektů , které přinášejí rozsáhlé změny životního způsobu a podmínek života obyvatel svědčí i vizionářská praxe používaná zhruba od šedesátých let minulého století pro optimalizaci vládních a podnikatelských projektů. Vznikla formou tak zvaného assessmentu či odhadů účinků zamýšlených inovací chápaných jako záměrné změny techniky společenské praxe a to na jednání obyvatel a na jejich životní prostředí (20).Postupně se metodologie assessmentu rozšířila i na odhady účinků inovací technických systémů na sociální a politické klima obyvatelského jednání. Tato metodologie jednoznačně svědčí o potřebě vícekriteriálního hodnocení proměn obsahu politických problémů a to tím naléhavěji, čím komplexnější je časoprostorové kvantum odpovídající procesu realizace inovací. Jakákoli inovace zasahující svými dopady způsob života obyvatel má bezprostředně pozorovatelné dopady, například na peněžní hotovost investora inovace a dopady objevující se po uplynutí nějakého historického času , například na schopnost obyvatel žít v inovací zasaženém společenském či přírodním prostředí. Takto lze chápat i okolnost, že zhruba od poloviny minulého století se podnikatelé i vlády realizující´rozsáhlé inovační projekty nespokojují při hodnocení projektů jen s tržním kriteriem návratnosti investic, ale doplňují toto hodnocení průzkumem sekundárních a dalších vyvolaných efektů hodnoceného projektu . Obsah politických problémů, které vlády i podnikatelé takto interpretují svědčí o tom, že rozlišují mezi historicky krátko a dlouhodobějšími očekáváními a že právě dlouhodobější očekávání přinášejí největší potřebu dodatečných informací pro zachování jejich schopnosti vládnutí společnosti respektive podnikům. Budoucí obsahy politických problémů budou z tohoto pohledu patrně záviset na utváření podmínek pro novou organizaci průmyslových činností, která by pokryla


potřebu zmíněných dodatečných informací vyšší informační výkonností obyvatel anebo by zmenšila informační náročnost vykonávané společenské praxe na míru,která nebude bránit , ale spíše usnadňovat obyvateli vstup do sítí, v nichž uplatní svou tvůrčí schopnost schopnost i schopnost mezilidsky komunikovat . Pokusy s řízenými postupy investování do rozvoje obyvatelských aktivit v mezinárodním i regionálním měřítku prozatím nasvědčují, že politické scény lze přemísťovat do informačních prostorů jednotlivých investičních projektů, pokud lze docílit zájmovou shodu jejich spolurealizátorů (21). Příkladem může být historická zkušenost mezinárodních finančních institucí, hledajících záruky úspěšné úvěrové či dárcovské služby rozvojovým zemím a to ve smyslu úspěšné investiční politiky. Po založení Světové banky a Mezinárodního měnového fondu hledaly obě instituce nejlepší způsob poskytování účelových půjček obyvatelům rozvojových zemí a střídavě vkládaly rozhodování o svěřených investičních prostředků do rukou místních vlád s důvěrou v jejich správní výkony a do rukou podnikatelů s důvěrou v jejich výkony realizační. Politika těchto institucí byla tedy vedena důvěrou ve fungování mocenských sítí vládních respektive sítí podnikatelských. Po selhání efektivnosti takto založené politické strategie pomoci rozvojovým zemím se počínaje devadesátými lety minulého století se objevují v portfoliu těchto mezinárodních institucí účelově volněji zaměřené půjčky anebo dary, avšak jejich poskytnutí je projednáváno tak, aby rozhodování o nich bylo hlouběji založeno do lokálních informačních sítí obyvatel zemí, které je přijímají. Na kontrole efektivnosti prostředků vynaložených pro uspokojení potřeb obyvatel se častěji podílejí representanti místních institucí vládních i nevládních a ti též spolurozhodují i o specifikaci projektů, na které budou prostředky vynaloženy. Tento způsob financování je tedy dvoustranně účinný, nakolik přispívá k synchronnímu rozbudování obou typů obyvatelských sítí. Projekty jsou obsahově zaměřeny na aktuální potřeby a aktuální výkonové schopnosti obyvatel a současně je jejich realizace zabezpečena místní funkční mocenskou sítí vytvářenou místními vládami. Mezinárodní instituce vstupují do těchto sítí v roli dozorčí anebo oponentní, která zajišťuje adaptaci obsahu politických cílů v relaci ke kvalitám místních sítí. Nelze si zde odpustit závěrečné konstatování, že politická praxe ve srovnání s praxí technickou či manažerskou se na jedné straně jeví pro vizionáře jako nejtěžší vizionářský úkol, na druhé straně však právě tato praxe se v průběhu několika málo desítek let stala nejsilnějším podnětem jak pro zdokonalování metody futurologických studií tak pro praktické využití jejich výsledků v krizových společenských situacích. Závěrečná úvaha Partnerské vztahy mezi osobností futurologa a politika vznikají v oblasti pocitu nejistoty politika.Nejsou vytvářeny jen potřebou poznatků a jejich produkcí, ale potřebou informace o tom, jakým jednáním se má politik rozhodovací nejistoty zbavit. Pro průmyslová společenství se překonávání politických nejistot historicky spojuje s mocenským vládnutím a s hierarchicky organizovaným systémem rozhodování na jedné straně a s vládnutím kreativním opírajícím se o kooperativně řízené systémy spolurozhodování obyvatel, na straně druhé. Oba tyto systémy vládnutí se podílejí na obsahu politických nejistot a přinášejí odlišné potřeby informací pro jejich likvidaci. Metodologie tvorby představ o budoucí skutečnosti pro výkon politické praxe svědčí o tom, že vědomí obsahu politických problémů v průmyslově civilizovaných


společenstvích závisí na kultivaci kreativity obyvatel prostřednictvím kultivace tvorby a užití poznatků o materiálových transformacích a na kultivaci podílu obyvatel na výkonu moci, prostřednictvím demokratických režimů vládnutí a získávání důvěry obyvatel v informační efektivnost těchto systémů a v jejich hodnotové pozadí. Futurologické studie, pokud jsou založeny historickou zkušeností o proměnách způsobů jednání jednotlivce ve společenství, počínají v současnosti politikům napomáhat při hledání příčin informační neefektivnosti historicky ustavovaných politických režimů a tím slibují i usnadněné vyhledávání alternativních režimů, informačně adekvátnějších pro rozhodování obyvatele motivované potřebou seberealizace a sdílení zájmů ve společenství. Odkazy: (1) Passinetti, L.L.: Structural Change and Economic Growth, vyd.Cambridge University Press, 1981 (2) Jantsch, E.: Technological Forecasting in Perspective, vyd. OECD, Paris, 1966 (3) Laszlo, E.: Footnotes to the History of the Future, in: Futures,October 1988, p.484 (4) Le Goff, J.: Paměť a dějiny , český překlad , vyd. Argo, 2007 (5) Klemm,F.:A History of Western Technology, vyd.Massachusetts University Press, Cambridge, 1965 (6) Cavendish, R.: Dějiny magie. český překlad, vyd.Odeon, 1994 (7) Sorokin, P.A.: Krise našeho věku. český překlad, vyd.Tiskařské a vydavatelské družstvo čs.obchodnictva, Brno, 1948 (8) Kagan, M.S.: Ľudská činnosť, slovenský překlad, vyd. Pravda, Bratislava, 1982 (9) Ashby, W.R.: Cybernetics Today and its Contribution to the Engineering Sciences. in: General Systems Yearbook., Vol.VIII, 1963 (10) Spechler,M.C.,:Perspectives in Economic Thought. Mc,Graw-Hill Inc., 1990 (11) Soubigou,A.: Tomáš Garrigue Masaryk. český překlad, vyd.Paseka, 2004 (12) Komenský, J.A.: Labyrint světa a ráj srdce. vyd. Naše vojsko, Praha,1958 (13) Bell, D.,: Sdělení na přednášce pro Ekonomický ústav ČSAV v Praze, 1987 (14) Wallon, H.: Od činu k mysleniu. slovenský překlad, vyd. Pravda, Bratislava, 1983

(15) Yamaguchi, K.: Fundamentals of a New Economic Paradigm in the Information Age, in: Futures, December 1990, pp. 1028-1036

(16) Kuhn, T.S.: Štruktura vedeckých revolúcií. slovenský překlad, vyd.Pravda, Bratislava, 1982

(17) Capra, F.: The Turning Point and Raising Culture. vyd. W.Collins Sons and Co., Glasgow, 1982

(18) Valenta, F. :Tvůrčí aktivita, inovace, efekty. vyd.Svoboda, Praha, 1969 (19) Petrášek, F.: Východiska metodologie prognózování pro řízení inovačních

procesů. vyd. Sportpropag, Praha, 1981 (20) Hetman, F.: Society and the Assessment of Technology. vyd.OECD, Paris, 1973

(21) Waszkiewicz,J.: Gra o region. (polsky)in proceedings: Designing the Future in Europe 2001, vyd. Občanská futurologická společnost, 2001, ISBN 80-245-298-4, str. 114 ad. , viz: www.sweb.cz/ofs


František Ochrana: Idea „determinismu“ a koncipová ní „budoucnosti“ Abstract: „Determinism“ and the Designing The Future The paper analyses new conception of rationality of the contemporary science, comparing it with Cartesian one. The princ iple of classical (Laplacean) determinism is not applicable in the micro-world a nd in the society. A new epistemological situation has arisen, in which scie nce does not correspond to the world which in describes, but rather to a world which must be constructed. In classical science it was possible to reach certa in irrefutable conclusions on the basis of conditions and deductions. The Kantian and Newtonian rationalism has begun to open up and this is leadi ng to an epistemological revolution against Cartesian methodology. The real world is so complex and multi-form that it cannot be fully described throug h universal determinism. Instead, it is necessary to talk of the possibiliti es of determinism. Abstrakt: Referát zkoumá nové pojetí racionality v současné vědě a porovnává ji s karteziánským pojetím. Klasický (laplaceovský) determinismus neplatí v oblasti mikrosvěta ani pro analýzu společenských jevů. Kantovský a newtonovský apriorní racionalismus je nahrazován v epistemologické revoluci nekarteziánskou epistemologií. Key words: Determinism-Designing the Future-Cartesian metodology-Non-Cartesian Metodology Klíčová slova: Determinismus-koncipování budoucnosti-Karteziánská metodologie. nekarteziánská metodologie

*** Tématem našeho kolokvia je „koncipování budoucnosti v Evropě“. Primárně by tedy měla být řešena otázka, co je „budoucnost“? Jaký je její vztah k minulosti a k přítomnosti? Jakým způsobem je budoucnost determinována současností? Co lze vypovídat o „budoucnosti“? A co se rozumí „koncipováním budoucnosti“? Můžeme při výpovědích o „budoucnosti“ použít tytéž (či obdobné) verifikační metody jako na zkoumání přítomných jevů, nebo můžeme použít i hodnotící soudy používané např. historií při hodnocení minulosti? Je výpověď o „budoucnosti“ predikcí, nebo se jedná (může jednat) i o zvýznamněnou naraci? To vše jsou otázky, na které bychom mohli (měli) hledat odpověď, neboť jsme si vytyčili cíl analyzovat „koncipování budoucnosti“. Vymezení pojmu „budoucnost“ Úvodem je vhodné se pokusit o pracovní vymezení pojmu „budoucnost“. „Budoucností“ se bude pro potřeby tohoto referátu rozumět „možný stav světa“. Za východisko analýzy použijeme upravené schéma, jehož autorem je W. Dunn.


Dané schéma nastoluje problém, jak je v zásadě možné nahlížet na obsah a rozsah pojmu „budoucnost“. Vyjdeme-li z výše uvedené pracovní definice pojmu „budoucnost“ jako možného stavu světa, vzniká otázka,v jakém druhu logiky (modálním či nemodálním) budeme o tomto stavu vypovídat? Teoretické výpovědi o těchto možných stavech světa tak mohou mít jak nenormativní či normativní povahu. Nenormativně můžeme „budoucnost“ pojímat jako to, „co bude“. Na „budoucnost“ můžeme rovněž nahlížet normativně. V takovém případě se jedná o interpretační pojetí „budoucnosti“. Obsahem pojmu „budoucnost“ je pak to, „co by se mělo stát“. Tomu odpovídají cíle, přání a touhy sociálních aktérů v tom smyslu, že tito aktéři konají s úmyslem a motivy s ohledem na to, „co by se mělo stát“. Motivem ke konání aktérů jsou určité hodnoty (např. „spravedlnost“). Normativní přístup pak předpokládá regulaci (např. roli vlády jako orgánu, který v přítomnosti projektuje budoucnost a reguluje „chod událostí“ tak, aby vyústil do normativního ideálního stavu). Ať je reálný výsledek jakýkoliv, ovlivňuje možné budoucí stavy světa po „ose“ minulost-současnost-budoucnost. Nenormativní pozici vyjadřuje postoj „laisser faire“, kdy se má za to nechat plynout události samy tak, jak jdou.

Obr. 1 Reflektování „budoucnosti“ v normativní a nenormativní teorii

Pramen: Dunn,W. (2004): Public Policy Analysis. An Introduction. Third Edition.

New Persey:Pearson Hall,p.135. Upraveno.

Minulost Současnost Budoucnost

Co se stalo (nenormativní teorie)

Co se mělo stát (normativní teorie)

Co by se mělo stát (normativní teorie)

Co bude (nenormativní teorie)


Minulost, sou časnost a budoucnost Minulost si můžeme představit jako množinu všech „minulých budoucností“92. Z tohoto hlediska si normativní disciplíny mohou postavit otázku, „co se mělo stát?“ nebo, ještě výrazněji normativně řečeno, „co se raději mělo stát?“ Reálným výsledkem všech „minulých možných stavů světa“ je nakonec jeden stav světa, který se skutečně udál. Jestliže existuje „nyní“, označujeme tento stav „současnost“. Před současností leží množina budoucích stavů světa, těch, na které sociální aktéři normativně nahlížejí jako na ty, které by se měly stát (resp. je projektují jako cíle své činnosti), a vedle nich (často nepoznaná podmnožina potenciálních stavů světa), které mohou být výsledkem spontánního vývoje. Obě tyto podmnožiny jsou (mohou být) předmětem toho, co patří do obsahu pojmu „koncipování budoucnosti“. Problém determinismu ve vztahu k budoucnosti Sociální věda nezná evidentní odpověď, která událost nastane, protože „ontologie světa“ je dynamickou proměnnou. Ji může adekvátně vysvětlit toliko nekarteziánská epistemologie. Metodologii sociálních věd je proto žádoucí rozvíjet jako nekarteziánskou metodologii, která odpovídá reálné dynamice světa.. Jestliže vycházíme z předpokladu možnosti „koncipování budoucnosti“, pak je potřebné nalézt „ontologické základy“ této možnosti. Pokud neexistují, pak neexistuje ani možnost „koncipovat“ budoucnost. Klíč těmto „ontologickým základům“ otevírá idea „determinismu“.Přijmeme-li ideu „determinismu“ jako principu podmíněnosti jevů, pak vzniká otázka, nakolik je možné na základě ideje „determinismu“ „předvídat budoucnost“, resp. zjednodušeně řečeno, „mít aktivní účast na koncipování budoucnosti“. Akceptujeme-li ideu „determinismu“ a přijmeme-li princip jeho poznatelnosti, pak, zdá se, že v principu nic nebrání tomu, abychom vytvářeli modely světa založené na kauzálních predikcích. Zdánlivě jednoduchá odpověď se však začne komplikovat v okamžiku, začneme-li problém determinismu zkoumat podrobněji. Použití ideje „klasické“ či „neklasického“ determinismu vede k odlišným výpovědím o budoucích stavech světa. Prozkoumejme nyní blíže problém „klasického determinismu“ a s ním související výpovědi o „budoucnosti“. Klasický determinismus se metodologicky opírá o karteziánskou racionalitu, která je založena na takovém postupu uvažování, kdy lze logickými postupy z explicitních premis dedukcí vyvodit nepochybné závěry. V takové predikci se předpokládá, že je možné přesně změřit stav systému a tudíž i přesně předpovědět budoucnost. Platí předpoklad, že pokud budeme zachovávat karteziánská pravidla uvažování, dospějeme k nepochybným závěrům. Popisy takového determinismu známe z klasické fyziky a rovněž ho používáme i ve výuce, kdy chceme ukázat na nějaký problém (viz např. model AS-AD, IS-LM), kdy je vhodné abstrahovat od času a jiných vlivů. Pro tento druh kauzální predikce platí, že neobsahuje princip neurčitosti.

Jak je zřejmé, takto koncipovaná výpověď o budoucnosti předpokládá úplnou znalost relevantních faktů. V principu může být takový přístup vědeckého

92 Russell,B.: O indukci. In: Russell,B.:Problémy filozofie. Bratislava. P a K. 1992, s. 40


zkoumání úspěšný tam, kde premisy a podmínky zůstanou neměnné. To znamená, že tento typ racionality je dostačující např. pro newtonovskou fyzikou, euklidovskou geometrii, ale zcela nevyhovuje einsteinovské fyzice a riemanovské geometrii. Karteziánská racionalita neodpovídá ani novým požadavkům na teoretický a racionální výzkum. Výsledkem je krize paradigmatu soudobé vědy, krize karteziánské metodologie a nástup racionality nekarteziánské. Jak píší ve své knize „Řád z chaosu“ I. Prigogine a I. Stengersová, „velcí

zakladatelé západní vědy zdůrazňovali univerzálnost a věčnou platnost přírodních zákonů, a snažili se proto zformulovat obecné představy tak, aby byly v souladu s ideály racionality“93. Na časovost se nahlíželo jako na iluzi. To však dnes již dávno není pravdou. Objevili jsme, že nevratnost, která zdaleka není iluzí, hraje v přírodě podstatnou roli a je na počátku většiny procesů samouspořádání. Nacházíme se ve světě, ve kterém se vratnost a determinismus týkají jen mezních případů, zatímco nevratnost a nahodilost jsou pravidlem. Klasická fyzika chápe základní procesy jako deterministické a vratné, a procesy obsahující náhodnost a nevratnost jsou v ní výjimkou. Z počátečního stavu lze tak dedukovat posloupnost stavů, kterými systém v dalších okamžicích prochází. Stejně tak můžeme dedukovat závěr z výchozích premis. Obecný zákon má tak silnou explanační vlastnost. K úplnému popisu systému je potřebné znát výchozí libovolný okamžitý stav, z něhož lze odvodit stav budoucí, ale určit i stav minulý. Při takovém metodologickém postupu je v každém okamžiku vše určeno. Svět je ve skutečnosti mnohem složitější. Klasický determinismus, a na něm

založená predikce, je velmi omezená, neboť v realitě je jen velmi málo procesů, které jsou deterministické a vratné. V realitě můžeme pozorovat roli nevratných procesů, fluktuaci.Důsledkem je, že vědecké modely založené na klasické racionalitě odpovídají jen určitým limitním případům. Problém popisují teorie bifurkací a disipativních struktur. V takových systémech

se ve stavu blízkém rozvětvení objevují velké fluktuace, což se jeví, jakoby systémy „váhaly“ mezi mnoha možnými směry dalšího vývoje a známý zákon velkých čísel ve svém obvyklém smyslu selhává94. To má dopad i na problém „koncipování budoucnosti“, protože i v oblasti společenského vývoje nacházíme případy, kdy malé fluktuace mohou podnítit zcela nový vývoj, který výrazně změní celkové chování společnosti jako makroskopického systému. To má významný dopad na „neklasické“ teorie vypovídající o „budoucnosti“, protože rovněž společnost je systémem, v níž probíhají procesy s inherentní dynamikou, vznikají turbulence, v nichž se spojuje chaos s řádem, fluktuace se stabilitou. Jak upozorňují V. Černík, J. Viceník a E. Višňovský95, tradiční modely vědecké

explanace opřené o ideu jednoduché konkretizace faktuálního zákona (Popper-Hempelův model) či model poznaňské školy založený na stupňovité konkretizaci idealizovaného zákona, si žádají prozkoumání. Domnívám se, že nikdo z nás přítomných nezastává názor, že na společnost lze

nahlížet jako na systém, který má přesně určenou historii a že je tedy možné přesně předvídat její budoucnost. Z toho vyplývá první metodologický závěr pro „koncipování budoucnosti“. Hranice

(meze, rámce) předvídatelnosti jsou dány rámcem teorií, které jsou konstituovány na „neklasickém“ determinismu. V predikcích vytvářených na „neklasickém“ determinismu je zabudován princip neurčitosti, protože se vychází z toho, že

93 Prigogine,I.- Stengersová,I.: Řád z chaosu. (Nový dialog člověka s přírodou). Praha. Mladá fronta 2001, s. 26 94 Viz Prigogine,I.-Stengersová,I.: Tamtéž, s. 33,37 95 Viz Černík,V.-Viceník,J-Višňovský,E.: Historické typy racionality. Bratislava. IRIS 1997, s. 216


systém objektivně nemá přesně určenou budoucnost. Jeho reálná historie se „rozvíjí prostřednictvím množství různých možných historií, které mají různou pravděpodobnost. Proto ani nemůžeme přesně předvídat budoucnost. Z pohledu teorie chaosu nepatrná změna počátečních podmínek může vést k velkým výsledným změnám “96, které jsou známy jako tzv. efekt motýlího zamávání křidélky.Karteziánská racionalita je příliš omezená na predikování budoucích stavů. Východiskem je racionalita nekarteziánská.

Nekarteziánská racionalita V současném vědeckém poznání dochází ke krizi klasické racionality, k tomu, co S.T. Kuhn ve své práci „The Structure of Scientific Revolutions“97 definoval jako tzv. nové paradigma vědy. Soudobá věda prožívá krizi, jejímž rysem je změna paradigmatu vědy. Tato krize je však ještě hlubší svým rozsahem, netýká se pouze způsobu vysvětlení, vědecké interpretace nových faktů, ale zasahuje samotnou podstatu vědeckých výzkumů, jejich metodologická východiska. Podle G. Bachelarda ztrácí idea „klasického racionalismu“ svoje opodstatnění. Je žádoucí ji nahradit aplikovaným racionalismem. Aplikovaný racionalismus není prostým dualismem mezi klasickým racionalismem a empirismem, nýbrž je potřebné, podle slov G. Bachelarda, je uplatnit současně. Racionalismus si žádá, aby byl aplikován. Jestliže klasický racionalismus je „čistým“ racionalismem a klasický empirismus „čistě“ zkušenostním postupem, pak aplikovaný racionalismus není racionalismem univerzálním, nýbrž racionalismem „dílčím“, „regionálním,“ který je aplikován v určité sféře vědeckého poznání. Je to tedy protiklad „univerzálního“ materialismu, materialismu mechanického (hmota jako substance) či materialismu dialektického (hmota jako kategorie). „Univerzální“ materialismus je ontologickou konstrukcí, zatímco technický materialismus je aplikovaným racionalismem. Racionalismus se tak stává racionalismem otevřeným, nikoli racionalismem apriorním, uzavřeným v aprioristicky pojatých soudech. Dochází tedy „k otevírání“ kantovsky pojatých aprioristických soudů a k jejich negaci v syntéze rozumu a experimentu, která je základem nové epistemologie. Princip klasického determinismu nelze použít univerzálně. Nové vědecké objevy a potíže uspokojivě je vysvětlit na bázi předchozí univerzální ideje determinismu vedou některé vědce k přesvědčení (viz např. G. Bachelard), že jestliže je něco determinováno, pak se jedná o vždy o určitou věc, proces, jev. Předpoklad ideje univerzálního determinismu je vlastně apriorismem. Existuje jako obecná idea, konstrukce, kterou nemáme možnost porovnávat s realitou. Reálný svět je natolik mnohotvárný, že ho nelze dostatečně popsat prostřednictvím univerzálního determinismu. H. Reichenbach proto navrhuje nahradit tradiční kauzální výrok dvěma následujícími:

1. Popisujeme-li jev pomocí určitého počtu parametrů, pozdější stav, který je rovněž definován přesně určeným počtem parametrů, je možné předvídat s pravděpodobností E.

2. Tato pravděpodobnost E se přibližuje k jedné tak, jak se zvětšuje počet parametrů, které se berou do úvahy.

96 Černík,V.-Viceník,J.-Višňovský,E.: c.d.,s. 216 97 Kuhn,T.S.: The Structure of Scientific Revolutions. Second Edition, enlarged. Chicago 1970. Slovenský překlad Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava, Pravda 1982.


Kdybychom mohli brát do úvahy všechny parametry reálné skutečnosti, mohli bychom říci, že uskutečněný jev je ve všech detailech jistý, že je celkem předurčen. Jestliže takto uvažujeme, přecházíme k limitě a právě tento přechod k limitě neobezřetně uskutečňují determinističtí filozofové.V myšlení si kladou všechny podmínky, ale se neptají, jestli se dají vypočítat.

Ve skutečnosti vědec operuje tak, že se implicitně řídí první výpovědí a opírá se o několik charakteristických parametrů. Věda dělá předpovědi, které souvisejí s těmito parametry. Tyto parametry jsou osami předvídání. Předvídání se proto vyjadřuje jen pravděpodobnostně. Zkušenost může konvergovat směrem k determinismu, ale definovat determinismus jinak jako pravděpodobnostní konvergentní perspektivu znamená dopustit se viditelného omylu. Nic nedokazuje apriori, že by pravděpodobnost kteréhokoliv druhu jevu nevyhnutelně konvergovala k jedné98. Kategorická tvrzení vědy založené na karteziánské metodologii a klasické

induktivní teorii ztrácejí v podmínkách moderního zkoumání svoji absolutní platnost, neboť „výpověď o budoucnosti není možné vydávat s nárokem na pravdivost. Vždy si můžeme představit, že se stane i opak, a nikdy nemáme záruku, že budoucí zkušenost nám nepředstaví jako reálné to, co je dnes jen představou...Prediktivní výpověď je postulátem, namísto poznání jeho pravdivosti poznáme jen jeho hodnotu, měřenou ve výrazech jeho pravděpodobnosti“.99 Výpověď soudobé vědy je tedy relativní. Proto i našim výpovědím o problému „stavů světa“ musí odpovídat nekarteziánská epistemologie a logickým argumentacím pak kripkovská logika. To jsou problémy, které jsou výzvou i pro jednání kolokvia.

Literatúra:

1. AYER,A.J. Prekonanie metafyziky logickou analýzou jazyka. In: Logický pozitivizmus. Editori: František Mihina, Tatiana Sedová, Marián Zouhar. Bratislava. Zväzok III. IRIS 2006

1. BACHELARD, G.: Nový duch vedy. Bratislava. Pravda 1981. 2. CARNAP,R. (2006). Prekonanie metafyziky logickou analýzou jazyka. In:

Logický pozitivizmus. Editori: František Mihina, Tatiana Sedová, Marián Zouhar. Bratislava. Zväzok III. IRIS

3. ČERNÍK,V.,VICENÍK.J.,VIŠŃOVSKÝ,E.:Historické typy racionality. Bratislava. IRIS: 1997

4. DESCARTES,R.: Pravidla na vedení rozumu. In: Antológia z diel filozofov. Novoveká racionalistická filozofia. Bratislava. Epocha 1970,s. 59-76.

5. DUNN,W. Dunn,W. : Public Policy Analysis. An Introduction. Third Edition. New Persey:Pearson Hall, 2004

6. GLEICK,J.: Chaos: vznik nové vědy. Praha. Ando Publishing 1996. 7. HEMPEL, C.G. (2006): Funkcia všeobecných zákonov v histórii. . In:

Logický pozitivizmus. Editori: František Mihina, Tatiana Sedová, Marián Zouhar. Bratislava. Zväzok III. IRIS

8. DERRIDA,J.: Tradice vědy a skrývání smyslu. Praha. OIKOMENH 2003 9. DERRIDA,J.: Texty k dekonstrukci. Bratislava. Kalligram 1993.

98 Viz Bachelard, G.: Nový duch vedy. Bratislava. Pravda 1981, s. 119-120. 99 Reichenbach,H.: Vznik vedeckej filozofie. In:Antológia z diel filozoofv. Logický empirizmus a filozofia prírodných vied. Bratislava. VPL 1968,s.470.


10. DILTHEY,W. (1967): Úvod do duchovných vied. In: Pozitivizmus, voluntarizmus,novokantovstvo. Bratislava.VPL 1967

11. KUHN,T.S.: The Structure of Scientific Revolutions. Second Edition, enlarged. Chicago 1970. Slovenský překlad Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava, Pravda 1982.

12. NEURATH,O.von: Sociológia z pohĺadu fyzikalismu. In: Logický pozitivizmus. Editori: František Mihina, Tatiana Sedová, Marián Zouhar. Bratislava. Zväzok III. IRIS 2006

13. POINCARÉ,H.:Hodnota vedy. In: Pozitivizmus, voluntarizmus,novokantovstvo. Bratislava.VPL 1967

14. POPPER,K.R.:. Logika vědeckého zkoumání. Praha. OIKOMENH 1997 15. PRIGOGINE,I.- STENGERSOVÁ,I.: Řád z chaosu. (Nový dialog člověka

s přírodou). Praha. Mladá fronta 2001 16. REICHENBACH,H.. Logický empirismus v Německu a současný stav jeho

protikladů. In: Logický pozitivizmus. Editori: František Mihina, Tatiana Sedová, Marián Zouhar. Bratislava. Zväzok III. IRIS 2006

17. REICHENBACH,H.: Vznik vedeckej filozofie. In:Antológia z diel filozofov. Logický empirizmus a filozofia prírodných vied. Bratislava. VPL 1968

18. RICKERT,H.. Kultúrna veda a prírodná veda. In: Pozitivizmus, voluntarizmus,novokantovstvo. Bratislava.VPL 1967

19. RUSSEL,B.: Jazyk a poznanie. State a prednášky z rokov 1901-1924. Bratislava. Kalligram. 2005

20. RUSSEL,B.: O indukcii. In: Problémy filozofie. Bratislava. P and K 1992 21. SCHLICK,F.A.M:O základoch poznania.. In: Logický pozitivizmus. Editori:

František Mihina, Tatiana Sedová, Marián Zouhar. Bratislava. Zväzok III. IRIS 2006

22. VICENÍK,J:Spory o charakter metodológie vied. Bratislava. Pravda.1987 23. WINCH,P:Idea sociální vědy a její vztah k filosofii. Brno. Centrum pro

studium demokracie a kultury. 2004 24. WHITEHEAD,A.N.: Veda a moderný svet. Bratislava. Pravda 1989.

Prof. PhDr. František Ochrana,DrSc. Centrum pro sociální a ekonomické strategie Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy [email protected]


Igor Babi č: Anticipace a nehmotný transfer technologií

Anotace Politika zam ěřená na transfer technologií znamená úsp ěšné a rychlé zavád ění poznatk ů z výzkumu do praxe. Schumpeter otev řel nový prostor pro řízení inova čních proces ů. Základem jsou inven ční, vědecké a podnikatelské inova ční aktivity. Predikce radikálních inovací zam ěstnává myšlení mnoha prognostik ů již po mnoho desetiletí. Inova ční podnikání zahrnuje širokou paletu metod a postup ů od analýz a predikcí inova čních proces ů v podnikové sféře, až po hodnocení úsp ěšnosti jejich komercializace. Významným pomocníkem inova čního podnikání se v poslední dob ě stává inova ční inženýrství, jako sou část inova ční politiky. Je to tv ůrčí činnost, která integruje poznatky nejr ůznějších obor ů technických, spole čenských a přírodov ědních se zam ěřením na nehmotný transfer do zvyšování inova čního potenciálu a budování inova ční infrastruktury. Anticipace u nehmotného transferu technologií se stává sou částí informa ční, učící se a znalostní spole čnosti. Úloha futurologické spole čnosti spo čívá v aktivním rozpoznávání relevantních jev ů a anticipaci významných znalostních proces ů. Inovace vyšších řádů jsou zařazeny do kategorií změn, které zasahují do systémů organizačních a řídících. Proces řízení má charakter dynamických procesů, ovlivňuje vztahy a chování subjektů, které mají nastat v budoucnu. Vycházejme z invence, myšlenky, jak budoucnost „uchopit“, jak o ní uvažovat. K tomu, aby bylo možné vyjádřit události, které mohou nebo by měly nastat, se vypracovávají určité potupy a procedury a výstupem jsou produkty s určitými charakteristikami, vlastnostmi. Za produkt můžeme tedy označit dokumenty, které jsou známe pod pojmem prognózy, studie, projekty, programy, strategie, atp. Mají určitou formu a znalostní/informační obsah. Míra použitelnosti metod, vzorů, předpisů, modelů, atp. nemusí být vždy vhodná pro řešení zdánlivě identických problémů, záleží na kvalifikovaném přístupu, na správném výběru metody nebo celého postupu. Někdy jsou zavádějící samotné pojmy a matoucí pro uživatele, či interpreta. Přesto metody, procesy nebo procedury, pomocí nichž lze určitý objekt „uchopit“ jako poznanou realitu a dále zpracovávat, transformovat do vyšší formy poznání, mohou být a často jsou, široce použitelné, pokud splňují určité vědecky uznatelné podmínky. Pro řešení složitých komplexních problému se nevystačí s jedou metodou- produktem, ale používají se komplementární nebo i substituční produkty. Tím je možno naznačit, že musí existovat určitá úroveň komunikace (znalostní) mezi emitentem a receptorem, která umožní korektní zadání úkolu, korektní provedení a korektní interpretaci/implementaci. Pokud komunikace není vyvážená je možno efektivnost či správnost výsledků zpochybňovat. Aby bylo možno efektivně řídit, usměrňovat, podporovat inovační procesy ve výrobě, v podnicích včetně komercializace, v širším kontextu inovační podnikání výrobních subjektů, musí existovat účinná inovační infrastruktura. Tato struktura není neměnná a je předmětem zkoumání, do jaké míry je účinná a splňuje určitá kriteria.


Do inovační infrastruktury patří i sféra státní správy. Veřejný sektor ve srovnání s produkčním sektorem je rigidnější, proto je také náročnější na usměrňování významnějších změn. Stanovit jak a jakým směrem podpořit změny ve státní správě, jak reformovat strukturu a jak dosáhnout určitého chování a efektů, je obtížně řešitelný a dlouhodobý problém. Většinou se postupuje v inkrementálních krocích. Jedním z technických inkrementálním kroků, který by měl být velmi účinný je inovační politika. Jelikož došlo k významné zm ěně ve státní správ ě v důsledku decentralizace, přizpůsobila se tomu i inova ční politika. A vytvo řila se regionální infrastruktura na podporu inova čního podnikání s p řispěním dvou hlavních aktér ů AIP ČR a ČARA. Časoprostorová dimenze implementovaná do inovačního podnikání, je poněkud méně zřetelná než podniková. Odborná veřejnost je sice informovaná o zpracovaných rozvojových strategiích měst a krajů, ale již málo o metodologických postupech, procesech a východiscích, ze kterých vzešly výstupy. Většinou se prezentují výsledky konsensů a deterministické výpovědi očekávání bez překvapení, chybí alternativní přístupy s vyjádřením neurčitosti, často chybí i studie dopadů, respektive studie proveditelnosti. Běžně se používá jedna, či omezený počet metod, budoucí události a jevy jsou simplifikovány, odborná veřejnost se vyjadřuje k problematikám věcným nebo konfliktním, zřídka k teoreticko metodickým. Je však nutno připomenout, že u veřejných zakázek s přísnějšími kriterii roste i kvalita projektů. K vyšší kvalitě projektů přispívají podmínky soutěží v rámci evropských fondů. Zajímavý je přístup, který uvádí M. Janeček označovaný jako metoda PPI „public procurement for innovation“ (1). Je zajímavé, že v zemích, kde jsou témata týkající se „foresight” velmi populární, existuje významná VV infrastruktura, úzce propojená na sféru decisní, zejména pokud se týká územní správy. Tomu odpovídá i silná společenská poptávka po studiích budoucnosti v širokém spektru veřejného i privátního sektoru. Budovat inovační prostředí znamená přejít na nová paradigmata ve smyslu „učící se společnost“, „informační společnost“ a „znalostní společnost“. Od potřeby získat, vlastnit informace, jako podmínku inovačního chování (zejména schopnosti konkurovat), dospívá se k nutnosti „zpracovat, vstřebat a transformovat“ informace a tvůrčím způsobem je přizpůsobit do znalostních rámců nutných k vlastnímu poznání a chování. Jedinec by měl být vybaven koncepčními, technickými a institucionálními instrumenty pro vlastní inovační chování a pro stimulaci k inovacím ostatních. K navazujícím úvahám může vést vystoupení Philippe Destatte „ Foresight as a Tool to Stimulate Societal Paradigm Shift“ na konferenci UK- CESES „The First Prague Workshop on Futures Studies Methodology“- 2004 (2). Kultivace inovačního prostředí je podmínkou rozvoje inovačního potenciálu země. Inovační prostředí se vyznačuje svojí infrastrukturou, partnerskými institucemi a jejich kompetencemi, činnostmi, či mechanismy a instrumenty, kterými disponuje. Inovační prostředí, kromě dimense institucionální, má dimensi etickou a morální, kam náleží témata jako hodnotové báze, konvence, tradice, priority a pochyby, vzory, reference, přijaté odpovědnosti, konflikty a konsensy, korupce, sankce, atp. Inovační potenciál je možno chápat v širších souvislostech sociálních a kulturních. Inovace a změny ve společnosti nemají význam jen pro zvýšení konkurenceschopnosti podniků, ale i pro zvýšení prestižního postavení národa resp. regionů v globálním kontextu.


Inovační potenciál není pouhou vizitkou ekonomické úrovně, ale i referencí možného využití v širším kontextu sociálně- kulturním. Inovační potenciál by měl explicitně vyjadřovat sílu, zdatnost a schopnost, kterou lze disponovat pro další využívání. Měl by být pramenem všech změn a umožňovat přechody ze současného do budoucích stavů za určitých předpokladů. V úvahách o identifikaci inovačního potenciálu by se mělo dospět k virtuálnímu vyjádření co existuje bez současného účinku, ale co by mohlo být realizováno. Nejedná se pouze o hmotné statky, ale i schopnosti, které nejsou dosud využity. Sílu se kterou lze disponovat, lze zvyšovat, tudíž potenciál je nutno chápat dynamicky a podmínečně. Z toho důvodu je důležité, aby byl seriozně a systematicky vnímán faktor času a to nejen jako horizont pro výpovědí o událostech, které mohou nastat v budoucnu, ale jako prostředek k vyjádření procesů, které mají určitou sekvenci a vazby na jiné události, které nemají deterministický charakter. Proto informační, či znalostní systém inovačního podnikání, úzce zaměřený na podnikovou sféru, bez širších konceptuálních kontur sociálních a kulturních, by byl z hlediska vypovídacího nekonzistentní. Vědomí konzistentnosti a dynamiky by mělo být přijato všemi aktéry inovačního politiky, kteří vytvářejí inovační prostředí a budou nebo hodlají v budoucnu v takovém prostředí operovat. Motivace, vize, strategie aktérů může být jak nekonfliktní, tak konfliktní v případě omezených zdrojů. Je proto potřebné vytvořit platformu v procesu formulace představ, vizí, scénářů, kde by se možné střety prezentovaly s definovanými mírami nejistot/rizik v alternativních souvislostech a s dopady do sfér ekonomických a sociálních.. Zatím co pojem sociální, zejména v kontextu socio- ekonomickém, je poměrně dobře interpretovatelný pro inovační politiku, pojem kulturní by měl být pečlivěji zkoumán, definován a operacionalizován. Ilustrativně řečeno, při těchto úvahách je možné např. vycházet z různých typů kultur, jako manažerské, akademické, úřednické, inovační, spotřebitelské, občanských iniciativ…, či v jiném členění, jako podnikové kultury, lokální/regionální, národní, civilizační a tak dále. Je známo, že tato problematika je v praxi velmi citlivá, je častým zdrojem konfliktů, změn a vyžaduje koncentrovanou pozornost odborníků. V obecném pojetí je kultura definována jako souhrn materiálních a duchovních hodnot vytvořených lidmi v procesu historického vývoje. Svým významem je chápána jako nadčasová, přesahující dobu svého vzniku. Je předmětem ochrany společnosti a je spojována s její identitou. Projevem jsou zvyky, myšlenky, civilizace části společnosti nebo skupin lidí. Výrazem je chápání, porozumění myšlenkám a umění, dosažení stavu vědomí. Kultura je souborem získaných znalostí vzděláním a osvětou, proto by měla být při definování inovačního potenciálu nepominutelná. Rutinní procesy řízení a rozhodování jsou prakticky bezrizikové nebo bez překvapení do okamžiku, kdy vznikne nenadálá událost. Většinou se lidé vyhýbají rizikům a mají sklon k setrvačnosti a ve změnách často vidí stupeň vlastního ohrožení. Tento fenomén je rozpoznatelný nejen u jedinců, ale i v prostředí inovačního podnikání, např. jako stav a nechuť podstupování rizik u MSP. Může být uvažování o budoucnosti rutinní záležitostí, bezděčně aplikovanou decisní sférou, v podmínkách úplných informací? Pokud se neuvažuje o budoucích jevech s určitou mírou nejistot a nebezpečí, kterým je nutno čelit (např. v kontextu ekonomickém, kolik by stálo, kdyby jev neměl nastat nebo by nastal s nižší pravděpodobností), může dojít k nečekaným překvapením a situacím, které je nutné řešit ex-post. Takové operace jsou často velmi nákladné ve srovnání s anticipativním chováním a prevenčními opatřeními. Proto se výzkum budoucnosti musí nutně zaměřit na nástroje a metody, které umožňují události prezentovat v souvislostech rizikových


stavů, možného výskytu a možných dopadů. Některé nenadálé jevy probíhají bez následků, některé vyvolávají odezvy nebo mají určité dopady na své okolí. Většinou jde o reakce na rychlé změny, bez možnosti adaptace, tzv. krizový management. Proto akcent výzkumu budoucnosti na adaptaci a anticipaci je významný. Často je chybné pozdní rozpoznání jevu, nedbalost, či zlehčování nebo naopak přeceňování, špatně položená otázka, špatné zadání studie, či projektu. Jsou i případy, kdy aktéři si nepřejí, aby problém byl rozpoznán dříve než nastane. Je proto důležité, aby při zkoumání budoucnosti byla identifikována a pochopena motivace jednotlivých aktérů. K tomu dopomáhá interdisciplinární přístup. Jiný a dosti častý případ je, že aktér nedovede docenit význam zkoumaného sofistikovaného problému za podmínek nejistoty a to nejen ve věcných kauzalitách, ale i v čase a prostoru, rutinně přistupuje k stanovení nevhodně vybraných metod a instrumentů. Dopady z chybných rozhodnutí ve výrobní sféře a privátním sektoru bývají rychle a dobře rozeznatelné a odezvy jsou bezprostřední. Ve veřejném sektoru nedostatek odborné kompetence, nedostatečné znalosti a dovednosti a pochybení v rozhodování, mohou mít vleklý průběh s „anonymní“ zodpovědností. Je proto nutné nastavit kvalifikační pravidla v inovačním prostředí tak, aby kompetentní aktéři (manažeři, zprostředkovatelé, kompetentní pracovníci správních orgánů, apod.), byli motivování k využívat poznání ve VaV . K tomu by také mělo přispět větší formální propojení výzkumu se státní správou a k vyšší mobilitě pracovníků. Na druhé straně výzkum by měl být motivován k vyšší nabídce soukromému i veřejnému sektoru. Kvalita znalostí by měla být garantována systémem celoživotního vzdělávání. Již delší dobu se diskutuje, jak upravovat výuku k inovačnímu podnikání i v denním studiu na některých fakultách. Bez inovací nedojde k významnějšímu pokroku a vyšší kvalitě vzdělávání inovačního podnikání. Změny by bylo vhodné očekávat v osnovách stávajících předmětů, v akreditační sféře, v podobných systémech, které jsou zaváděné v zahraničí, a které jsou známé pod názvem „training of trainers“, v podobě systému podpory výuky, např. didaktických pomůcek, jako součást systému budování „centrál případových studií“, na nichž participují jak pedagogové, tak zkušení manažeři. Nezanedbatelná je i účast doktorandů a jejich školitelů na inovačních projektech pro podporu inovačního prostředí. Z pohledu mezinárodní spolupráce nabývají na významu mentální regiony, které představují partnerské svazky administrativních jednotek, vytvářených za účelem dynamického růstu určitých území v Evropském prostoru. Síla a konkurenceschopnost určitých prostorových jednotek je v synergiích geograficky blízkých nebo vzdálených území, přesto věcně blízkých, které se rozhodly k těsné spolupráci ekonomické, sociální, kulturní, atp. Tento druh spolupráce je výrazem síly, vyšší organizovanosti, a vysokého potenciálu partnerů a vyspělosti administrativy. Regionální inovační potenciál, jeho identifikace a jeho rozvoj, regionální benchmarking, by mohly být pro českou stranu silnou stránkou v procesech mezinárodního vyjednávání. K budování znalostního systému by mohly přispět projekty budování a provozování technologických parků, iniciativy spojené se zřizováním klastrů, projekty vyhodnocování lokalizace nových podmiňujících investic nebo regenerací průmyslových či obytných zón, atp. Regionální inovační politika se může stát stimulátorem postupu, který bývá označován „zdola nahoru“, a který se projeví jako zvýšená konkurenceschopnost soukromého sektoru a vyšší prestiží na lokální, národní a mezinárodní úrovni.


Závěr Pokusili jsme se naznačit některé problémy a možnosti jejich řešení. Dále byl učiněn pokus významově naplnit některé pojmy inovačního podnikání a inovačního inženýrství. Jako centrální témata se vybraly radikální inovace a veřejný sektor, technologický a socio- kulturní profil, možné komplementarity, učící se, informační a znalostní společnost ve vztahu k inovační politice a změny paradigmat. Dále byl diskutován problém jak přemýšlet o budoucnosti v podmínkách nejistoty, jaký je transfer technologií instrumentálních produktů a procesů do nekomerčního, veřejného sektoru, jaké jsou možnosti a bariery rozvoje lidského potenciálu, jak prostorová diferenciace, resp. jak pokračující decentralizace státní správy, může podpořit difusi inovací prostřednictvím inovační infrastruktury. Nalezením nových forem spolupráce mezi účastníky systému inovačního podnikání by mohla být naplňována vize „regionů znalostí a regionů inovačního klimatu“. Inovační infrastruktury by se měly zaměřit na gesci poskytování kvalitních a sofistikovaných, veřejně prospěšných informací. Mělo by se systematicky iniciovat účelové zpracovávání studií, kvantitativních analýz, diagnóz a predikcí, které by vycházely ze scénářů, „roadmaps“ a jiných heuristických či exaktních postupů, a dále by měl být stimulován další výzkum inovačního potenciálu země i regionů, monitorování pokroku, příležitostí pro snižování a sdílení rizik u stochastických procesů časově, prostorově a věcně interedependentních. Tím by se mohly vytvořit lepší podmínky pro regionální benchmarking, což je sice podmínkou nutnou, nikoli postačující pro zvýšení konkurenční schopnosti podniků/ekonomiky a prestižního postavení regionů v globalizovaném prostředí. Tím inovační inženýrství otevírá nové možnosti pro inovační politiku, inovační podnikání, inovační a regionální marketing, inovační projektování, zejména při budování inovačních infrastruktur. Základem anticipace v prognostické praxi zůstává kvalitní systém vzdělávání v permanentně se měnícím prostředí. Reference: (1) Švejda a kol.: Inovační podnikání (AIP, Praha, 2007, str. 172) (2) CESES Papers, Praha 11/2004, 10/2005, UK Praha


Roman Galar: European Creativity and its Response t o Political Priorities Roman Galar Wroclaw University of Technology Institute of Computer Engineering, Control and Robotics [email protected] Introduction One on the main challenges ahead of the EU is the revival of the once formidable European creativity. This fact was recognized by the Lisbon Strategy, which is now approaching its conclusion. It is already clear that the results will fall short of expectations. This is annoying, as the competitiveness of the EU on the global scene and consequently its future are at stake.

This presentation addresses the issue of creative Europe from the evolutionary perspective100. The thesis is that the sorry state of the European innovative spirit is a cumulative result of the number of the recent cultural tenets. These new codes of belief of affluent societies have been transferred into the sphere of political priorities. Their impact was augmented by the absence of a recognized and at the same time reliable models of progress.

The European Challenge and the Unfortunate Reaction The expected already in 1960s but long delayed convergence is suddenly coming about. China and India are on the fast track to the full technical competence. Their economies are quickly becoming the main global providers of consumer goods and services. If the present trends are continued, the consumer populations of the world, which used to include 1/6 of the Earth’s population, might in a foreseeable future increase fourfold. The “Limits to Growth”101 are in sight again.

This situation arises in effect of globalization. When the political tensions subdued in effect of the SU demise, it was found economically feasible to outsource production and services to the countries with the cheaper labor. This worked out well, especially as the competences of the workforce have, somewhat surprisingly, turned out to be adequate. Now, in the increasing number of domains, it is difficult to buy an item not produced in the East Asia. The practical question that faces the West in general and EU in particular is: How to retain privileged consumption levels?

100 This presentation largely reiterates some points raised in: Galar. R., What is behind the European Paradox, in Kuklinski A. Lusinski C., Pawlowski K. (eds.) Toward a New Creative and Innovative Europe, Warsaw, 2007. 101 Meadows D.H., Meadows D.L. et al, The Limits to Growth. New York: Universe Books, 1972.


The original idea was that it is profitable to forfeit production, redefine a modern firm as a R&D and marketing combo, which subcontracts everything else, and to live from the intellectual property rent. It was decided that creativity — for so long the obvious attribute of the West — is going to be the sole competitive advantage of the affluent. The problem is that the creativeness of the West is not what it used to be102,103.

The problem is especially acute in Europe, which at least since the WWII is lagging behind the USA. This lag was going to be eliminated and turned into the leadership by implementation of the Lisbon Strategy, which was supposed to make the EU economy “the most competitive knowledge based” one in the World. (It has to be noted that the USA were not very disturbed by this challenge; they were more concerned with the East Asia developments104). Looking into the tenets of this strategy one might observe the emphasis put on the following features:

• Optimistic assertiveness

• Implementation the best experiences

• Expansion of education

• Facilitation of modernization

• Ethos of success

• Brave visions

• Procedural perfectionism

• Scientific approach

Alas, such institutional response to the challenges of our times is not working. Lisbon Strategy was not only imitative, uncooperative and conceived under false assumptions of the New Economy (which was already dead when the Strategy was declared — the dotcom bust). Also the above named features have flaws — especially in the present European context — that make them obstructers rather than facilitators of creativity. They all contributed to the dramatic degradation of the once vibrant creative milieu of Europe. With slightly different wording they might be transformed into a list of suspects:

• Magic optimism

• Narrowness of experiences

• Education of subordinates

• Zeal for the modern

102 Gordon, R. J., Does the "New Economy" Measure up to the Great Inventions of the Past? Journal of Economic Perspectives, Vol. 4, No 14, 2000 103 Huebner J., A Possible Declining Trend for Worldwide Innovation, Technological Forecasting & Social Change, September 2005 104Segal A., Is America Losing Its Edge? Innovation in a Globalized World, Foreign Affairs, Vol. 83, no 6, 2004.


• Drive for the immediate gratification

• Blurred visions

• Bureaucratic paradigm

• Crude models

Magic Optimism

• Profession of optimism has become the Credo of our times. Many seem unaware that both optimism and pessimisms deform the perception of reality.

• The fact that the term “optimism” is used now in two contradictory senses contributes to the confusion. There is the “brave optimism” that provides energy to face challenges and overcome obstacles and there is the “gutless optimism” that provides excuses to wait passively until matters sort themselves out.

• The gutless optimism has become an indispensable ingredient of the present day social, political and economical order, contributing to what Conrad Lorenz called “domestication of humanity”. Alas, the conviction that “everything turns well in the end” is only the distorted perspective of survivors that have forgotten their dead.

• The gutless optimism is substantiated by the illusion that specialists will take care. Alas, as expertise comes with practice, the experts can manage only the problems that were already solved.

Narrowness of experiences

• There is this recurrent illusions of progressive societies that the real history begins only with “us” (state, firm, generation); as the new technologies and fashions make the past irrelevant.

• Such attitude makes “our” history the only logical and progressive success story (e.g. post WW2 prosperity and post 1968 liberties taken for granted). There is little awareness concerning sustainability of the lately emerged order.

• Within such short term and linear histories the big plan of societal development is lost.

• The real history is about rises and falls of the episodes of progressive certainty; it is about the “New Beginnings” and “Old Ends”. The first are usually based on social and technological innovations; the second result from failures to accommodate the atavistic human brains.

• Humans still have hunter-gatherers brains that repetitively fail in the big social scale situations. Especially so, if traditions — which are the unconscious


deposits of the survival prone patterns of behavior — are summarily discarded.

• The absence of such perspective makes Schumpeterian disasters unavoidable.

Education of subordinates

• The great educational success of our times comes with the bitter disappointment: – the cultural option looses to the utilitarian option105.

• Utilitarian specializations, often of New Age variety and much in excess of real needs, produce new sorts of problems.

• To meet the politically correct expectations, interactive cultivation of social and intellectual values was replaced by procedures. This kind of environment is deadly for creative talents.

• Transfer of the “objectively testable”, explicit knowledge dominates exactly et the moment when the progress in information and communication technologies makes it competitively irrelevant.

• For the bright ones studying becomes a waste of time. Universities bent on providing well tuned subordinates not longer produce leaders and innovators; hence the

global shortage of talents106

.

Zeal for the Modern

• Creativity released these great waves of life improving changes that created modernity. The existence of research and educational systems is largely due to expectations of more of such good waves.

• Recent developments fall short of expectations. In absence of life improving changes we go for new changes. In the modern definitions of “innovation” the novelty is emphasized, not the advance.

• Adoration of the modern deeply permeates our culture. The message is: it is better, because it is new, no other arguments are necessary. Post-modern is still better; what next?

• Such infantilization of the society is good for sales but it averts efforts of would-be innovators from the constructive challenges.

105 Falkner A. H., Galar R., An Evolutionary Viewpoint on the Reform of Universities, Systems – Journal of Transdisciplinary Systems Science, 1, 1988.

106 The search for talent, The Economist, Oct 5th, 2006.


Drive for the immediate gratification

• Creativity declined with emergence of the ethos of measurable success, which replaced the more self-confident modes of being107.

• Creativity belongs to the space between toiling and being entertained (leisure). It fares best when following hunches under moderate competitive pressures (long trial and error series).

• Unfortunately, the “success crowd” uses leisure mostly to reload energy needed for the well defined tasks.

• The fatal attraction of short term benefits (immediate gratification urge) focuses efforts on the obvious directions of creative explorations. The possibilities of the risky, long shot ventures that once gave Europe its pool of breakthrough innovations are filtered out.

• McLuhan: "Innovation for holders of conventional wisdom is not novelty but annihilation."

Blurred Visions

• Creators perform best when attracted by some brave, open-end visions (art, duty, freedom, justice, science, etc.).

• Vision must be more important than comforts and obsessions of the present and noble enough to command loyalties. Such was the idea of pan-European solidarity that gave birth to the EU. Now such sentiments are downplayed as the consumers’ electorate is not moved.

• Recently the visions of the EU future are concerned with either expansion of the EU regulations or with contesting the USA. Unfortunately:

• Such regulations limit the space of creative freedom.

• Such contest results in accepting competitors aims and rules.

• In effect creative efforts are redirected from the European Model toward the American (Global) Model. The perspectives of such approach are limited, as it surrenders the strategic initiative. And it is hard to lead while following.

Institutional Paradigm

• The 20th century was full of attempts to institutionalize the “wild” creativeness. It might have started with the famous Whitehead statement: “The greatest invention of the 19th century was the invention of invention itself.”

107 Galar R., Conflicting visions: Colas Breugnon versus Baron de Coubertin, in: Kuklinski A., Skuza B. (eds.), Europe in the Perspective of Global Change, Warsaw, 2003.


• A lot of effort was put into intensifying creativeness within the efficient management paradigm: setting priorities, dividing tasks and allocating resources.

• Regrettably, It is the manner in which bureaucracy works and in which planned economies were supposed to work. The creative feats follow the pattern of “many are called but few are chosen”. They belong to the species of the rare and unexpected events recently advertised as the “black swans”108.

• Irrespective of the long series of failures with the commissioned innovations the procedural allure remains strong. After all it provides the comforts of governing without actually understanding.

Crude Models

• What model of reality underlies modern innovation policies? Taking into account the scale of the sponsored creative activities it is surprising that so little attention is given to this question.

• The 1980s witnessed the fiasco of historical determinisms and demonstrated the cognitive barriers created by saturation of trends. What is left:

• the strive for perfection as the sole rationale of developmental policies,

• predictability of results as the precondition of sponsoring,

• the “Needs Fulfilling Nature” as a substitute for God.

• There are also elements of the Cargo Cult, consisting on assumption that effects should follow appearances. This belief is strongly expressed in the systems based on the R&D indicators109.

• It might be argued that this cognitive limbo might be broken by recourse to the evolutionary approach. It includes:

• understanding the phenomenon of developmental traps, which slam because of perfection and need freedom to be opened110;

• seeing innovation as a fruit rather than an artifact, something that should be more cultivated than produced;

• recognizing the necessity of the hatching period for the newly conceived ideas;

• treating knowledge not as a capital but as the indispensable environmental resource.

108 Taleb N.N., The Black Swan. The Impact of the Highly Improbable, Random House, 2007. 109 Third European Report on Science and Technology Indicators, Towards a knowledge based economy, European Commission, 2003. 110 Galar R., Freedom, Perfection and Adaptive Saddles, in: Kwiatkowski S., Houdayer P., Knowledge Café for Intellectual Entrepreneurship, Warsaw 2004.


Final Remarks The above opinions are a self-conscious voice of a β – European, whose position is neither Eurosceptic nor Euroenthusiastic, but rather Euroheroic. If Europe is going to prosper as the best place to live, its former innovative flair must be rekindled. To this end it is necessary to realize first how this amazing flair has waned, especially as it has happened in the midst of stimulating efforts. For example: would Copernicus, Faraday, Darwin, Shockley, Watson and Crick, Jobs and Wozniak and alike got their chance in the EU Framework Programs?

Creativity has its apparent and its latent phase. They are different – like growing babies and making babies. The issues of creative fertility should be brought into the open. The fundamental question is where to look for inspiration, what get us further: reassessment of the cultural roots of Europe or imitative pursuits of appearances?


Tibor Vaško: Financializace p řed globalizací?

„Mezinárodní bankéři smetli státníky, politiky, žurnalisty a právníky na jednu stranu a vydali své příkazy velitelským tónem absolutních monarchů“. v roce 1919, po podepsání paktu ve Versailles a St. Germain, řekl britský předseda vlády Lloyd George Přinejmenším dvě století existuje podezření, že peníze a ti, jež s nimi nakládají, mají velkou a snadno zneužitelnou moc. Důkazem je názor amerického prezidenta z počátku devatenáctého století: „Když americký lid někdy dovolí, aby soukromé banky řídily emisi měny nejprve inflací, pak deflací, banky a korporace, které kolem nich vyrostou, zbaví lidi veškerého majetku, až jejich děti se vzbudí bez domova v zemi, kterou jejich otcové dobyli“. Thomas Jefferson, 1809. Ale již předtím, v roce 1770 Sir William Pitt ve sněmovně lordů řekl: Něco je za trůnem většího, než je sám král“. Od té doby se „penězoměnci“ v Bank of England přezdívali „moc zpoza trůnu“. To nebereme v úvahu již biblické události, kdy Ježíš použil násilí jen jedinkrát v životě, a to proti penězoměncům, předchůdcům dnešních bankéřů. Práce dnes bychom mohli říci „finančního sektoru“ probíhala obvykle bez zájmu veřejnosti, o to se stále stará promyšlená propagační a publikační politika tohoto sektoru. Tato syntetická selanka je však narušována v dobách velkých krizí, kdy veřejnost je zvána „k pokladně“, aby zaplatila ztráty poté, co ti, kteří je způsobili, mají své mimořádné zisky již spolehlivě uloženy. Zdá se, že nyní začíná podobné období, kdy miliardy z peněz daňových poplatníků jdou a půjdou na záchranu havarujících bank. Pro ilustraci uvedeme jen několik příkladů z poslední doby– Northern Rock, IKB Deutsche Industrie Bank, Societé Générale apod. Klasický postup byl předveden v případě první banky. Dokud přinášela zisky, byla soukromá a majitelé zisk shrábli. Když začala být ztrátová, dočasně ji chtějí „znárodnit“, tj. dát na krk celé společnosti, aby zaplatila ztráty, jako se to dělalo po staletí. Z toho mnozí kritici současné společnosti odvozují, že privatizuje zisk, ale socializuje vyvolané negativní důsledky. Přitom nyní celý, již historický proces ovlivňují dvě věci: -technický rozvoj informatiky, jež dovoluje pohodlně rozprostřít činnost na celou

zeměkouli a


-neoliberalizmus, jenž deregulací uvolnil pravidla pro tuto činnost. To také vysvětluje, proč např. německé banky ke svému údivu nedávno zjistily, že ve svých portfoliích, které nakoupily na Wall Streetu, mají také cenné papíry založené na aktivech (asset-based securities), konkrétně na hypotékách, jež majitelé nejsou sto splácet. Federální soudce USA ve státě Ohio (pan Boyko), kde majitelé hypoték bydleli, požadavky banky odmítl, protože tyto sub-prime hypotéky nakoupily v balíku stovek hypoték, a tudíž neměly doklad, že právě tyto ohrožené hypotéky jim patří, a tak jim nezbylo nic jiného než ztráty odepsat. Banky po celém světě odepisují miliardy. Ti, kteří jim pochybné cenné papíry prodali, se chechtají. Údajně v japonských bankách je takových hypoték za stovky miliónů dolarů. Tento proces popsal již před léty Hyman Minsky (Nobelova cena). Nazval to “credit crunch”, doslova “drcení úvěrů”. Tento stav však vyvolává situaci, kdy banky se bojí půjčovat a investoři se bojí si půjčovat. Financializace „Kdo ovládá dodávky potravin, ovládá lidi, kdo ovládá energii, může ovládat celé kontinenty, a kdo ovládá peníze, může ovládat svět.“ Henry Kissinger Tyto skutečnosti přiměly vědce zkoumat, co se to vlastně ve světě děje, a to vyústilo v použití pojmu finacializace. Jde o rostoucí důležitost finančních trhů, finančních motivací, finančních institucí, finanční elity ve fungování hospodářství a jejich řídících institucí jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. (Epstein, 2002). Financializace začíná dominovat jak americkému, tak světovému hospodářství a způsob, jakým mezinárodní finanční instituce ovlivňují dráhu kapitalistického vývoje (Tabb, 2007) http://jwsr.ucr.edu/volumes/vol13/Tabb-vol13n1.pdf. Je to dle autorů “šedý kapitalismus”, protože vlastnické vztahy a zodpovědnost se zeslabily a jsou “rozmazané”. Investoři pokládají společnost za náhodný svazek závazků a aktiv, jež jsou zde proto, aby byly reorganizovány za účelem maximalizace hodnoty pro akcionáře (Blackburn). Duální charakter reality tohoto jevu jednak brání plnému pochopení, že finacializace staví podmínky, za kterých je hegemonie USA ohrožována, ale také současně je procesem, kterým je hegemonie opětně potvrzována (Tabb). Vzhledem k deficitu obchodní bilance, bez přílivu více jak miliardy dolarů denně z Číny a dalších zemí, USA nemůže udržet ekonomii v rovnováze a zabránit kolapsu dolaru. Kolaps dolaru by však současně znehodnotil devizové rezervy mnoha zemí. Lawrence Summers pojmenoval současný stav slovy “rovnováha finančního teroru” a řekl, že je to stejně pochybné jako byl princip “vzájemně zaručeného zničení“ (MAD) v době studené války. Zastavit totiž příliv čínských dolarů by poškodilo jak USA, tak Čínu a další země. Teritoriální prostor produkční ekonomiky USA se smršťuje v porovnání se světovou ekonomikou. V padesátých letech USA vyráběly 52 % světového HDP. Nyní je to polovina této hodnoty. A proto podobně jako hegemoniální mocnosti předtím se za


zenitem své globální posice USA snaží rozšířit finanční ovládání okolního světa, aby docílily rentiérského důchodu z nových center akumulace (Tabb). Geopolitická strategie mocností je také součástí finanancializace, jež doufá kombinovat finanční dominanci s technologickou a vojenskou superioritou. Triumf akcionářského kapitalismu v éře globálního neoliberalismu je důsledkem tlaku na firmy, aby vytěžily každý kousek nadhodnoty od zainteresovaných (stakeholders). To nutně vyvolává ekonomický prostor s pomalejším růstem a přerozdělováním nahoru. Někteří francouzští profesoři (Dumenil, Lévy) se na to dívají takto: „Neoliberalizmus je výrazem znovu potvrzení moci důchodů a dědictví části dominantní třídy: nadřazené a aktivní frakce vlastníků (akcionářů a věřitelů), většinou oddělené od přímého řízení podniků, proto moc je soustředěna ve finančních institucích. Tento způsob vlastnictví kapitálu se odvolává na něco, co nazýváme finance. Nejedná se jen o resort financí, který zaznamenal růst svých důchodů a výsad v neoliberalizmu. Podle této terminologie neoliberalizmus odpovídá znovu-ustavení přednosti financí, které byly dosti okleštěné od deprese třicátých let a během krize v 70 letech.“ „The Economist“ napsal 23. února 2006, že v tomto ekonomicko-finančním prostoru zisky firem stoupají, i když ekonomiky stagnují, dochází k rozpojení “metabolizmu“ firem a národního hospodářství – to je hlavní zdroj krize státu blahobytu a ne to, co hlásají mainstreamová média. Jak se změnila situace od dob Davida Ricarda, jež řekl: „nic nepřispívá více k prosperitě a štěstí země jako vysoké zisky“. Například nadnárodní koncerny v posledních dvou letech (2004-5 pozn. TV) zaznamenaly v Německu 100% nárůst výnosů z akcií, zatímco ekonomika Německa stagnovala. Podobně tyto výnosy činily v tomto období ve Francii 50 %, v Japonsku 70 % a v USA 35 % („The Economist“, 23. února 2006). Dokonce se zdá, že čím větší zisk z akcií, tím menší růst domácí ekonomiky, zcela v rozporu s tvrzením slavného ekonoma D. Ricarda. Krátká exkurze do d ějin bankovnictví „Dovolte mi vydávat a řídit národní měnu a já se nebudu starat o to, kdo píše zákony“. Mayer Amschel Bauer, později znám jako baron de Rothschild (1790) Chceme-li alespoň částečně pochopit co se dnes děje, je dobré se podívat na dějiny bankovnictví. I když v Číně byly papírové peníze použity v letech 618-907, jinde to bylo později. Kolem roku 1000 soukromí obchodníci v provincii Sechuan vydávali papírové peníze nazývané „jiao zi“. Protože docházelo k podvodům, v roce 1024 emisi peněz převzala dynastie Song, jež první vydávala vládní papírové peníze. V Evropě první depositní banky vznikly v Benátkách v roce 1361, v Amsterdamu v roce 1609 a ve Švédsku v roce 1661, kdy byly vydány první bankovky v Evropě, ale bylo to až v Anglii, kde začala pozice bank nabývat dnešních rozměrů. Vláda Anglie jako světové mocnosti začala na Threadneedle Street kde vznikla Bank of England. Do té doby prakticky neexistovala budova banky nikde na světě a bankéři byly jen zlatníci, kteří půjčovali peníze a pronajímali místnosti pro obchod.


„Velký třesk“ nastal v roce 1694, kdy „zlatníci” oddlužili krále Anglie Williama z dluhů, které si nadělal válkou s Francií, a tím získali nebývalý respekt a moc. Stali se z nich bankéři a profitovali z ohromných objemů kreditu, za který ručilo největší impérium od dob Říma. Anglie by nezískala svoji moc a půjčovatelé peněz své zisky, kdyby král William neudělal s nimi Faustovskou dohodu v roce 1694, kdy oficiálně vznikla Bank of England, jež zajišťovala králi neomezený kredit na válku výměnou za právo půjčovatelů emitovat na kreditu založené peníze. Pak se již půjčovatelé začali nazývat „bankéři“. Ujednáním s králem Williamem bankéři dostali nejvýznamnějšího zákazníka: veřejné instituce a také právo razit peníze jménem krále. Lidé ukládali zlato a stříbro ve vládou schválených bankách, jež dostaly právo dávat půjčky v objemu desetkrát větším než uložené úspory a získávat úroky z těchto půjček. (Poslední průzkum napočítal 20 bank, které nyní rozpůjčily 30krát více než činí depozita). Banky tudíž tím vydělávají na půjčování peněz, jež ve skutečnosti nemají. Skutečným problémem není podvod, ale legalizace (legální kodifikace) podvodu. Aby bylo možno platit úroky ze stále rostoucího kreditu, jež produkovala úvěrová ekonomika, ekonomika musela růst. Z toho vyplývá, že pokud ekonomika roste, je stabilita, když z nějakého důvodu přestane růst, platby se dostanou do potíží. Nyní bankéři jsou mocnější než vlády. (http://www.survivethecrisis.com/) Počátkem XX. století žezlo globálního impéria začaly postupně přebírat USA. V roce 1913 tam vznikl Federal Reserve Board s cílem zabránit krizím. Za 16 let po založení však vyvolal největší finanční krizi v dějinách. Nahradil totiž podobně jako Anglie před více než 200 lety na úsporách založené peníze penězi založenými na kreditu a do deseti let musel odepsat největší bublinu v dějinách. Půjčovali totiž ne desetkrát, ale rozpůjčily mnohem více než činily uložené úspory. Moudrý Roosevelt, který tento „horký brambor“ (bublinu) zdědil, věděl, že Wall Street a londýnské City jsou zkorumpované a spekulacemi dovedou podvázat zdravý vývoj hospodářství. V úvodním projevu 4. března 1933 řekl (parafrázujíc činy Ježíše Krista):“Kupci utekli ze svých vysokých křesel v chrámu naší civilizace. Nyní můžeme chrám obnovit pro dávné pravdy. Rozsah této obnovy závisí od toho, do jaké míry budeme aplikovat společenské hodnoty, šlechetnější než jen pouhý peněžní zisk“. Pověřil proto ihned dva kongresmany, Henryho Steagalla a Cartera Glasse, vypracováním bankovních zákonů, které vešly ve známost jako The Emergency Banking Relief Act a Glass-Steagall Act (dále G-S) I a II. ● První zákon zkonfiskoval soukromníkům zlato. Potvrdil tak, kdo ve skutečnosti vládne v zemi, tj. bankéři. ● První G-S zákon znovu předefinoval depozita a zahrnul do nich i vládní a komerční obligace. To byla změna oproti existující praxi. ● Druhý G-S zákon oddělil komerční a investiční bankovnictví. Investiční bankéři totiž měli tendenci proinvestovat i komerční deposita, pokud se k nim dostala, proto zákon zakazoval, aby jedna banka byla činná současně jako obchodní, investiční a pojišťovací. Tento zákon pomáhal uskutečnit program Roosvelta známý jako New


Deal. Roosevelt tyto zákony podepsal 16. června 1933. Wall Street pracovala 65 let, aby tyto zákony zlikvidovala a povedlo se jí to v r. 1999 za vlády presidenta Clintona, na příkaz investičních bankéřů. Je vhodné poznamenat, že i jméno Federal Reserve Board (FRB) je podvod, protože tento úřad není ani federální, jeho jméno je v telefonním seznamu mezi soukromými podniky, není ani reservní, ani board (správní rada). Je to kartel těchto 16 soukromých bank: 1 Citigroup Inc., New York, NY 2 J.P. Morgan Chase & Co. New York, NY 3 Bank of America Corporation Charlotte, NC 4 Wachovia Corporation, Charlotte, NC 5 Wells Fargo & Company, San Francisco, CA 6 Bank One Corporation, Chicago, IL 7 Taunus Corporation, New York, NY 8 Fleetboston Financial, Boston, MA 9 U.S. Bancorp, Minneapolis, MN 10 ABN Amro North American Holding Company, Chicago, IL 11 HSBC North America Inc., Buffalo, NY 12 Suntrust Banks, Inc., Atlanta, GA 13 National City Corporation, Cleveland, OH 14 The Bank of New York Company , Inc., New York, NY 15 Fifth Third Bancorp, Cincinnati, OH 16 BB&T Corporation To je seznam bankovních institucí, které tvoří FED, ale skuteční majitelé těchto soukromých institucí tvoří jiný seznam: http://www.haloscan.com/comments/tf2777/article19401_htm. A to: Deset hlavních akcionářů FEDu: THE ROTHSCHILDS – LONDON THE ROTHSCHILDS – BERLIN THE LAZARD BROTHERS – PARISISRAEL SEIFF – ITALY KUHN-LOEB COMPANY – GERMANY THE WARBURGS – AMSTERDAM THE WARBURGS – HAMBURG LEHMAN BROTHERS – NEW YORK GOLDMAN SACHS – NEW YORK THE ROCKEFELLERS – NEW YORK Síť vazeb těchto bank a jejich filiálek lze nalézt na – (http://www.fdrs.org/rockefeller.html). Nespokojenost s prací FED stoupá a množí se návrhy je poslat “na smetiště dějin”. Za mnohé návrhy pro ilustraci uvádím (http://www.informationclearinghouse.info/article19401.htm.)


Nedávné turbulence Kolaps dot.com bubliny v roce 2000, který byl větší než šok v roce 1929, a dále prasknutí japonské bubliny Nikkei již předtím v roce 1990 byly příležitostí řešit velkou hádanku ekonomů. Alan Greenspan, předseda FEDu, tenkrát zabránil, pomocí značného kreditu, poklesu poptávky. Letos však je jasné, že tento lék nefunguje. Greenspanův levný úvěr jen odsunul pokles vyvolaný dot.com krizí, ale současně vytvořil ještě větší bublinu v letech 2002-2006 - americkou bublinu nemovitostí, jež nyní hrozí prasknutím. Je reálné nebezpečí, že postupné prasknutí dvou bublin za sebou by mohlo vyvolat jevy známé z třicátých let minulého století. Banky na situaci reagovaly vývojem nových finančních produktů, jež jednak obcházely pravidla, jednak zněly marketingově přijatelně, což v lačném tržním prostoru mělo ohromné důsledky. První produkt vznikl v roce 1997, když se bankéři společnosti J. P. Morgan koupali a popíjeli v Boca Raton, Florida, USA. Vzniklý produkt pojmenovali BISTRO (Broad Index Secured Trust Offering). Nyní trh s tímto produktem je již v objemu 12,4 bilionu dolarů. Investiční banky, zabezpečovací fondy a další finanční aktéři emitovali, kupovali a prodávali podobné „exotické“ cenné papíry v hodnotách stovek miliard dolarů, jež byly zabezpečeny jinými cennými papíry, které zase byly založeny na platbách za vysoce rizikové hypotéky. Vzniklo nové slovo "sekuritizace" (ze slova "securities"-cenné papíry). Když klienti s rizikovými hypotékami nebyli schopni platit, banky, penzijní fondy a jiní institucionální investoři udělali dvě věci: -začali se přiznávat, že vlastní mnoho těchto „neobvyklých“ cenných papírů, jež

nazvaly CDO (collateralized debt obligations) nebo-li “kolateralizované dluhové obligace”, a začali je odepisovat.

-Protože zmizel trh pro tyto rizikové hypotéky, brokeři přestali vydávat hypotéky na rizikové nové domy a cena domů začala padat.

Většina podobných produktů však současně přesouvala riziko dál a nakonec málokdo věděl, kdo vlastně nese skutečné riziko. Přesunutí rizika ale dovoluje poskytovat více úvěrů. Již jsou připraveny další finanční inovace, deriváty derivátů, deriváty „na třetí“ atd. Mnoho z nich existuje jen v „cyberspace“ a slouží často k daňovým únikům ultra bohatých, dle vyjádření jednoho finančního ředitele. Hodně zajímavého se lze dočíst na internetu, kromě jiného, na těchto adresách: http://globaleconomicanalysis.blogspot.com/2008/01/60- minutes-legitimizes-walking-away.html, a http://www.sitkapacific.com/files/Sitka_Pacific_Capital_ Management_2007_Review.pdf Místo záv ěru


Lze těžko udělat závěr o situaci, která je volatilní a nikdo nemůže předvídat, kam povede. To, co jsem uvedl výše z odborné literatury, bylo myšleno jen jako úvod nebo spíše stimulace zájmu o tuto vysoce aktuální oblast ekonomiky. Údajně investoři globálně vlastní deriváty ve výši 500 biliónů dolarů. Pro srovnání HDP celé zeměkoule se odhaduje na 60 biliónů dolarů. I malé pohyby této ohromné sumy tudíž budou mít globální důsledky. Léky na léčení současné situace jsou vzácné. Jeden z předních autorů, Satyajit Das, říká, že centrální banky mohou snížit úrokovou míru nebo regulovat banky. Dle Dase jsou to však velmi staromódní nástroje, zcela neúměrné problémům, jež mají řešit. S. Das říká, že problémem je také nedostatek intelektuálních „koňských sil“ pro řešení problému. Odborník, který je schopen vydělat na Wall Streetu 5 miliónů ročně, nepůjde přece dělat do vládních institucí regulátora za 50 tisíc. Od srpna 1971, kdy prezident Nixon zrušil vazbu dolaru na zlato, dolar se stal tzv. „fiat currency“, tj. měnou založenou ne na hodnotě, ale na důvěře. Spekulativní finanční produkty jen zesilují tuto vlastnost. Proto Federal Reserve Board si neví rady. Vznikají tendence vrátil měnu na zlatý základ. V USA vznikla universita Gold Standard University, Live, kterou vede profesor maďarského původu Antal E. Fekete. Ten řekl před měsícem (28. ledna 2008), že “fiat” peníze jsou ničitelem kapitálu a také práce. Podrobněji na: (http://www.professorfekete.com/articles/AEFFiatCurrencyDestroyerOfCapitall.pdf) O nemohoucnosti FEDu prof. Fekete řekl, že lze o nich říci to, co bylo řečeno o Bourbonech po obnovení monarchie ve Francii: “nic se nenaučili a nic nezapomněli”. (http://www.professorfekete.com/articles/AEFTheCrashOfTheBankOfUS.pdf).


Zdeněk Hubáček: O záludnosti, ale také o užite čnosti r ůzných úrovní a úhlu pohled ů na „v ěc“ (fenomén, problémy v ědy, výuky člověka, praxe, události, budoucnost atd.)

•

„Yes my lord. She know ebaut it all right. A little knowledge is a dangerous thing“. „Not knowledge – learning!“ Peter corected him peevishly. SAERS The narrow professional specialization and education of those, who make decisions, result into theier efforts to approach the ecological problems from the point of view of theier own specialization. Nevertheless, the nature of most ecological problems is overall. Ecoholistic overall approach strictly separates the actual location from its imagination. It does not leave the justified theoretical bases. Studying the problem of an actual location, howerer, it prefers the holistic recognition of such location to an oversimplified branch schematizing reflection of that location. It is not thus declared, that is ignoring the pozitives of the branch analyses of the problem. It rejects to see them isolated only. It tries to avoad considering other substancial facts, conections and contributions from the part of other relevant branches. Theofor it is able to submit the results of alternative solution comparasion to the praxis in such an objective way, that is understandable even to the wide range of specialization of the addresses. Four eyes see more than twoo ENGLISH PROVERB

V průběhu jednání OFS několikrát zazněla zmínka o tom, že se - volně řečeno - naše současnost utápí příliš v moři bezbřehé racionality a současný člověk není příliš ochoten věřit a vracet se k jistotám a bezpečí, které skýtají břehy přístupů duchovních. Dle Koukolíka (1997) se dnes „setkáváme s epidemickým jevem současnosti - lidmi s neporušeným intelektem, často chytrými a vzdělanými, a přitom citově nevyvinutými nebo zmrzačenými. Neurofyziolog sir. J. Eccles, a filosof sir. K. R. Popper (1985), filozof vytvořili v tomto ohledu významnou teorii tří světů. 1. svět je světem atomů, molekul, neuronů a jejich vztahů, tedy světem popisovaným fyzikou, chemií a biologií. 2. svět je světem duševních obsahů, který popisuje psychologie. 3. svět je světem zaznamenaných objektivních informací. Patří do něj obsahy knihoven, archivů, filmoték, počítačových pamětí, čehokoli podobného. (Bez ohledu na jejich pravdivost nebo nepravdivost.) Ze Světa 1 „vyrůstá“ Svět 2 a z nich vyrůstá Svět 3. Jakmile vznikne a zaznamená se jakákoli část Světa 3, stane se na Světě 1 a 2 nezávislá. Na druhé straně Svět 3 rozsáhle zpětnovazebně ovlivňuje Svět 2 a jeho prostřednictvím Svět 1. Problematičnost možností nástrojů lidské reflexe skutečnosti a východiska pro výzkumy budoucnosti

Na potřebu nazírat jedny a tytéž věci z různých úhlů pohledu v praktickém životě i teoretické práci často zapomínáme. Zejména při úzce specializovaných způsobech poznávání světa jsme až příliš často ochotni si zjednodušovat nejen fyzické, ale i duchovní dimenze prostředí našeho bytí. V zájmu zvyšování výkonnosti jednotlivců a s jejich přičiněním i výrobních procesů, dochází pod kuratelou maximalizace zisku v posledních decenniích k důrazu na specializaci vzdělávání. I nedávno vzniklé obory např. obor výpočetní techniky se dále dělí na podobory (konkrétně na různé hardwarové a softwarové specializace). Dnes v každém z podoborů najdeme řadu úzce specializovaných špičkových odborníků s hlubokými znalostmi, avšak mnohdy jen s omezeným rozhledem


všeobecným. To vše má nejen své nesporné „ekonomické“ klady, ale také svá „ekologická“ i sociální úskalí (útlum poptávky nebo změna technologie výroby v daném rangu oboru). Na konkrétních příkladech lze doložit, jak dalece se může odlišovat environmentální a technická či technicistní reflexe přírodního reálu. V prvém případě je objektem obdivu a péče, ve druhém bývá předmětem úzce komerčních zájmů Různosti našeho vidění skutečnosti, schopnosti její reflexe mohou být však dány nejen zájmy na daném objektu, ale i jinak. Často bývají ovlivněny sociální zkušeností, i mírou a typem vzdělání. Samozřejmě nelze opomíjet genetiku, intelekt, umění hodnocení a třídění fakt, vybrušované vzděláním i zkušeností a schopnost předvídat. Kritéria řazení vjemů mezi ty dominantní (dále zpracovávané) budou záviset na více faktorech. Nelze opomíjet ani typ osobnosti. Budeme-li chtít stručně charakterizovat recentní proměny dimenze vzdělanosti můžeme říci, že jsou charakterizovány přechodem od šíře vzdělání k jeho hloubce. Etapa volného dimenzování antropických aktivit v typu krajiny, vyznačujícím se vysokou schopností vypořádat se s vyvolanými důsledky různých aktivit člověka je minulostí: Pokud druh a dimenze realizovaných lidských zásahů do přírodního prostředí nepřekročily jistou míru, a důsledky měly také

míru přijatelnou, pak měly specifické lidské aktivity reálnou naději na svou téměř bezproblémovou existenci v daném krajinném prostoru. Natolik stabilní segmenty krajiny jsou dnes v podmínkách střední Evropy spíše zvláštností. A v důsledku globalizace nejen zde. Ve městech a příměstích dnes člověku v realizaci jeho představ často brání navíc samy výsledky, (či

důsledky) předchozích etap lidských činností. Např. historické, ale i mladší urbanistické počiny. Uvažováním o přiměřenosti dimenze čehokoli nově vstupujícího do prostředí ohraničujícím podmínkám tohoto prostředí se zabývá Hubáček ve studii (1996). Podaří -li se na výstupy studie navázat, je reálná naděje, že budou hlavní obecné příčiny současných problémů zdravého a snesitelného života člověka v jím výrazně pozměněném, místy až „denaturalizovaném“ prostředí odstraňovány.

Jen seriózní analýzy dávají příležitost k seriózním syntézám.. .Níže uváděné grafické schéma nepotřebuje mnoho dalších komentářů. Pokud jej budeme sledovat pozorněji, vyvstane samo o sobě dvojí podstatné zjištění:

1. Nerozhodujeme o skutečné realitě jako takové, ale o představách o ní! A neúplnost poznání, nebo dokonce zkreslení představ má a bude mít své následky.

2. Pokud jde o dynamické systémy, a takových je většina, vzniká opoždění již v procesu odrazu a hodnocení reality a navíc také během procesů rozhodování. Takže konec konců často se rozhoduje na základě někdejšího reflexu někdejšího stavu reality. Ta se mění od okamžiku prvotní reflexe.

Do procesu rozhodování vstupují navíc další faktory, veřejné mínění, skupinové politické a ekonomické zájmové vlivy, obavy, odpor zainteresované veřejnosti atd.


Z důvodů úzké profesní specializace dané výchovou (jak bylo zmíněno) plyne snaha nazírat ekologické problémy z pozice své vlastní odbornosti. Povaha většiny ekologických problémů je však celostní. Z hlediska historického vývoje problematiky celku a jeho částí, celistvosti a celostnosti rozlišuje zhruba tři periody: - antickou - v níž převládá hledisko nerozčleněného celku, - novověkou - v níž dominuje analýza, - soudobou - jako stádium syntézy

VÝVOJ V ČASE

VIZE

ZÁJMY A MOŽNOSTI LOBBING VEŘEJNÉ

MÍNĚNÍ

ZÁJMY A PROSTŘEDKY

Fáze reflexí reality a rozhodovacích procesů v oblasti decize v průběhu času. Tento a další graf příspěvku jsou v rámci powerpointu na CD romu pro 9. mezinárodní kolokvium animovány. Smyslem animace je didaktická názornost sdělení.


Za dělítko mezi novověkou a soudobou periodou považujeme rozhraní mezi prvou a druhou polovinou devatenáctého století. Pro ozřejmení rozdílu mezi obsahy pojmů celistvost a celostnost se podržíme zcela současného teoretického výkladu. Z filosofického hlediska je celistvost vnitřní jednota objektu jeho autonomnost, odlišnost od okolí.“ Ve většině praktických případů je celistvostí míněn „objekt, mající“ právě vyjmenované „vlastnosti“. Celistvost je relativní v tom, že nikdy nemůžeme zcela oddělit objekt od jeho „jednoty“ (vzájemných vazeb) „s okolím“. Právě od toho některé úzce pojímané činnosti odhlížejí. Zcela vážně chci v této souvislosti upozornit, jak je důležité nezacházet s abstrakcí příliš daleko mimo hranice možností poznatelnosti reálu, respektive mimo možnosti konfrontace abstrakce se skutečností. Přistupme formou hry k modelování situace, která nastává pro toho, kdo rozhoduje v případě, že názory na povahu čehokoli (objektu, procesu, vlastnosti atd.) se různí, nebo mozaika potřebných informací nedává interpretovatelný smysl. Jde zároveň o podobenství růzností pohledů pozorovatelů, nacházejících se sice na shodné úrovni analytických přístupů, leč nazírajících objekt svého pozorování z různých úhlů pohledu. Zorné úhly nemusí být vždy omezovány jenom tradiční šíří a hloubkou oborových přístupů či individuálními schopnostmi pozorovatelů. Často existuje silná zpětná vazba mezi očekáváním a pozorováním, která přinejmenším ovlivní rozlišovací schopnost pozorovatele. Všechno to se promítá do způsobu podání a zpracování informace popisující, nebo dále hodnotící pozorovaný objekt či jev. Nebudu rozebírat případy, kdy popis pozorovaného, nebo zkoumaného byl apriorně veden snahou vyhovět utkvělým představám, či potřebám zadavatele pozorování nebo výzkumu. Ani případy postranních zájmů. O tom, že je vhodné a přirozené nazírat jedny a tytéž věci z různých úhlů pohledu pojednávám podrobně v již zmíněné studii Hubáček (1996). Do jaké míry lze povahu problému (při vícefaktorovité povaze jeho dimenze) zkreslit jednostranným pohledem bude naznačeno situačním modelem. Ten zároveň upozorňuje na ošidnost situace, kdy na rovině abstrakce, respektive jednostranných teoretických přístupů dochází k enormnímu zjednodušení té podstaty od níž bylo abstrahováno. A konečně se model ukazuje, že přílišná abstrakce od reality, znesnadňuje poznání a proto i řízení reálu. V obláčku je modelově znázorněna situace decize při různosti (či neadekvátnosti) informací (svědectví) o jistém reálu. Jak je patrno každý z pozorovatelů hodnotí skutečnost z pozic a úhlů vymezovaných jeho obzorem. A nejen vymezovaných !


Takže jak má vlastně decize z referencí při jejich různosti vůbec poznat oč vlastně jde? Jak správně usuzovat, natož správně rozhodnout? SYNTÉZOU OVĚŘENÝCH ZPRÁV O DANÉM FENOMENU SE ZNALOSTÍ MOŽNOSTÍ OBOROVÝCH HLEDISEK


A TAKÉ PROBLÉMOVÝCH SOUVISLOSTÍ V PODSTATNÉM OKOLÍ A ČASE. FUTUROLOGICKY ! Spolehlivým informačním základem hodnotícího procesu pro budoucno je odpovědná a srozumitelná celostní syntéza multioborových analýz stavů, alternativ řešení a reálných cest nápravy. Právě k těmto cílům směřovala má, již zmíněná studie. Vlastní metoda důsledně

rozlišuje mezi reálem a jeho myšlenkovým odrazem. S tím pak intelektuálně pracuje teoreticky, modelově až po fázi vážení bezprostředních i budoucích důsledků alternativ zásahů do stávajícího reálu. Zejména ekologické zákonitosti a jejich společenské souvislosti nemusí před počinem varovat, ani svou přítomnost zjevně manifestovat. O to jistěji činy proti nim budou doprovozeny vyvolanými důsledky. Ekoholistický přístup a vlastní metoda práce spoléhají na dvě základní opory. Jsou to: teoretická opodstatněnost analýz i syntéz a praktická realizovatelnost ideových návrhů. Poslední soubor faktorů má (ze systémového hlediska) silnou zpětnou vazbu na výběr, respektive upřednostňování či odmítání té které alternativy nápravy

PŘISLÍBIL JSEM PŘIPOMENUTÍ MÉ „KŘIVKY ŽIVOTA “ Náš organismus je jedním celkem a všechny jeho funkce jsou spolu svázány... Jsme dynamickým celkem ve kterém probíhá v každém zlomku času mnoho dějů a změn. Jsme otevřeným systémem a naše vnímavost či naopak hranice našeho působení nekončí kůží... Radikální změny v energetických podnětech kolem nás nejsou zanedbatelné, ale přímo naopak....Organismus je nastaven na určitou hladinu podnětů... Organismu má velkou schopnost tolerance, ale přece jen vyčerpatelnou. Jonáš (1991). Autor tohoto příspěvku se po mnoho let zabývá problémy, nastávajícími v podstatě nepřiměřeností kvality prostředí potřebám živých organismů. Jeho vlastní pozorování právě proto souhlasí s výše uvedeným. Paleta působících nox, zatěžujících prostředí a tudíž i jeho obyvatele, roste rychleji než reálné možnosti jejich rozpoznávání. Vědce stanovující nejvyšší přípustné koncentrace nových látek vstupujících do prostředí, staví do role člověka dohánějícícho několik rychlíků najednou. Syntéze látek přírodě cizích, ale i vzniklých mutagenů skýtá příležitost k nepředvídatelným synergickým kombinacím vně i uvnitř organismu člověka. Výsledkem jsou těžko předvídatelná zdravotní rizika. Rostou rychleji než jim stačí organismus přizpůsobit své obranné schopnosti. Moment opoždění zdravotních důsledků oproti expozici některými škodlivinami může trvat řadu měsíců i let (některé karcinomy). Jediným universálním opatření v dané situaci je nepřipouštět do vztahu mezi člověkem a jeho prostředím žádné další vlivy jejichž povaha není rozpoznána. činí racionální člověk opatření, mění své chování či vyžaduje nápravu již od okamžiku rozpoznávání tendencí, které k nim vedou. Křivka na níže prezentovaném grafu schematicky znázorňuje úbytek schopnosti živého systému, vracet se do svého rovnovážného stavu. A v daných ( s průběhem času se zkracujících) časových intervalech po určitou dobu téměř držet sklon svého předchozího vývojového trendu. Dominantním vlivem je při tom antropogenní působení, narušující persistenci takového systému, jak co do jeho resistence vůči zátěži, tak co do stupně jeho autoregulační schopnost (resilience). Pořadnici FS můžeme chápat jako funkci synergického působení oslabujících, převážně antropogenních vlivů (směřujících z vnějšího do vnitřního prostředí živého systému) a přirozeného procesu stárnutí živého systému. Pak pro libovolný živý systém, a dokonce systém obsahující živé subsystémy (od antropoekologických systémů krajiny až po samotného člověka) můžeme předpokládat existenci bodu M.


VLIVY PROST ŘEDÍ

ODOLNOSTI SYSTÉMU

YM YA = FS

A -

+∆Y

Od jeho úrovně není možné předpokládat restituci autoregulačních (obraných) schopností ať již vlastními prostředky systému, či disponibilními prostředky jeho okolí. Zpravidla pak dochází ke zhroucení živého systému. Předpokládejme, že se nacházíme v bodu A. Vyloučíme-li alternativu extrémních katastrof (nukleárního typu), připouštějící zhroucení ekosystému dříve ve směru aa pak si účinek synergické funkce negativního příčinku dalších škodlivin můžeme představit tak, že riziko zhroucení životaschopnosti systému bude posunuto o ∆ T blíže k bodu M. K žádoucí inflexi vývojové křivky ve směru bn naopak napomůže redukce dosavadní zátěže (znázorněno ∆ Y). V případě, že nedojde k redukci dosavadní zátěže včas, může dojít pouze k oddálení kolapsu systému. Je znázorněno zlomem křivky bm na úrovni bodu M. Domnívám se, že jde o ideu srozumitelnou i akceptovatelnou. Dokonce bez rozdílu zaměření odbornosti, národní příslušnosti, specifik filozofií, případně náboženství či politického přesvědčení. Jde o niternou reflexi limit, v jejichž rámci se život vždy realizuje na jistých úrovních celistvosti. Nalézaje úctu k životu v sobě samých, lidé budou schopni ctít život ostatních.

bm

Seznam citací. Koukolík F.: Mozek a jeho duše (1997) Popper K. R., . Eccles . C.: The Self and its Brain (1985), Jonáš J.: Křížovka života (1991) Hubáček Z.: Ekoholistická dimenze středoevropských metropolí (1996)



IV. Závěry kolokvia



Memorandum

Účastníci devátého zasedání mezinárodního futurologic kého kolokvia

„Koncipování budoucnosti v Evrop ě 07“ vyslechli a prodiskutovali p říspěvky předložené v jeho t řech programových blocích a k další analytické pozo rnosti

předkládají následující okruhy problém ů

1 Problematika civiliza čního pozadí evropské politické praxe

Aktuálni chování a politické zájmy obyvatel v evropských zemích jsou historicky

nebývale intenzivně ovlivňovány rostoucí informační a komunikační aktivitou

obyvatel v národním, celoevropském i celosvětovém měříku. Systémy vládnutí

v jednotlivých státech Evropy mohou bezrizikově podporovat vstup obyvatel do

nově vznikajících informačních sítí v nichž se jim nabízí participace na výkonovém

jednání motivovaném zájmy národních a nadnárodních zájmových skupin za

předpokladu, že vstup obyvatel do těchto sítí bude pro ně bezpečný z hlediska

jejich sociální koheze i jejich vztahu k přírodnímu prostředí.Evropský vládní i

podnikatelský management tak stojí před úkolem kultivace adaptačních schopností

obyvatel v měnících se podmínkách pro jejich vzájemné soužití a kultivace

institucionálních struktur zajišťujících sociální kohezi obyvatel na principu předběžné

opatrnosti.

2

Problematika selhávání institucionálních struktur p růmyslových spole čenství

Porušování sociálního smíru a poškozování obyvatel, jsou v historii průmyslově

civilizovaných společenství řešeny jednak pokusně prostřednictvím revolučních

zvratů ve způsobu vládnutí a novým rozdílením rozhodovacích pravomocí ve státech

a současně také prostřednictvím reformní péče států o společenskou efektivnost

institucí tvořících pomyslné pilíře sloužící pro kontrolu výkonů obyvatel a pro

ovládání jejich soužití,jmenovitě institucí parlamentní demokracie, práva a trhu.

Aktuální selhávání těchto institucí však neprobíhá jen v důsledku selhání poslání či

organizace některé z nich, ale je vyvoláváno civilizačními změnami chování obyvatel


jako jejich členů, jejichž zájmově motivované rozhodování se obsahově rychle mění a

vymyká se tak stále rozsáhleji kontrole prostřednictvím všech tradičně ustavených

institucí. Reformy institucí parlamentní demokracie, práva a trhu vedené v duchu

posílení jejich regulačního vlivu na chování obyvatel se tak stávají nedostatečným

nástrojem vládnutí, pokud nejsou doprovozeny souběžným vytvářením nových

kulturních podmínek pro obyvatelskou participaci při vymezování a aktualizaci

poslání a způsobu činnosti těchto institucí. Mimořádně důležitou politickou prioritou

se v této fázi civilizačního vývoje stává společná prokooperační politika vládního i

podnikatelského managementu vedená v zájmech obývání územně vymezeného

prostoru.

3

Problematika aktivní politiky vládnutí

Průmyslová společenství kultivující výkonové sítě spoléhala doposud na regulační

funkce státu ve vztahu k potřebným průmyslovým kooperacím obyvatel a regulovala

obyvatelovo jednání úpravami jeho dostupu do institucí parlamentní demokracie,

práva a trhu. Pouze v rámci těchto institucí obyvatel uplatňuje svobodu svého

rozhodování a v tomto smyslu může být režim vládnutí spojen s větší či menší mírou

deregulace rozhodovacích kompetencí na obyvatele.

Tento způsob vládnutí však přestává efektivně usměrňovat obyvatelské jednání

v podmínkách, kdy obyvatelé pohybující se ve výkonových sítích průmyslových

společenství mají rozsáhlé možnosti tvorby vlastních zájmových skupin a tedy

institucí z hlediska vládnutí ve státě neoficiálních. Výchovné a vzdělávací úsilí

věnované v těchto souvislostech vládami států na zabezpečení etiky jednání

obyvatel ve smyslu dodržování norem obyvatelského soužití , samo o sobě již pro

regulaci obyvatelského soužití nepostačuje. Vzniká potřeba vládní i podnikatelské

podpory aktivních politik jako vzájemných dohod o způsobech participace obyvatel

na dostatečně konkretizovaných projektech uspokojujících strategické zájmy obyvatel

v lokálních, národních i nadnárodních měřítcích.

4

Problematika p ředběžné opatrnosti p ři výkonu politické praxe


Vstup průmyslově civilizovaných společenství do fáze intenzivní informatizace praxe

obyvatel zvýšil rozsah rozhodovacích nejistot vládního i podnikatelského

managementu na všech světových politických scénách. Důkazy přináší rychlý rozvoj

pojišťovatelských služeb a růst počtu bankrotů i neúspěšných mezivládních a

podnikatelských negociací. Za těchto podmínek je opatrnost politického rozhodování

ztížena nedostatkem údajů o stavu a proměnách obsahu politických scén a také

nedostatkem údajů o možných důsledcích podnikaných politických opatření.

Pro přípravu i pro kontrolu úspěšnosti politického prosazování konkrétních programů

jsou vyvíjeny informační služby usnadňující monitorování stavu politických scén a

tím i zacílení politických programů a současně usnadňující i vícehlediskové

vyhodnocení možných a politicky závažných dopadů těchto programů na jednání

obyvatel. Využití je rozšířeno v politice podnikatelské a vojenské a zčásti i regionální,

kdežto pro veřejnou vládní politiku a pro mezinárodní prosazování vládních zájmů

zůstávají tyto služby opírající se o světové informační sítě nedostatečně využity

s dopadem na hazardní rozhodování vlád.

V Praze,dne 2.února, 2008



V. Přílohy



Seznam účastník ů / List of Participants

Kolokvium Koncipování budoucnosti v Evrop ě, 1. – 2. února 2008

Colloquium Designing the Future in Europe, February 1 – 2, 2008

Příjmení a jméno / Surname and Name Město / City e-mail

Ing. Brož Milan, CSc. Praha [email protected]

ThDr. Ebertová Anežka Praha [email protected]

Fikar Milan Přelouč [email protected]

PhDr. Flek Miroslav Praha [email protected]

doc. Ing. Foltýn Jaroslav, DrSc. Praha

prof. Galar Roman Wroclaw [email protected]

doc. PhDr. Hohoš Ladislav, CSc. Bratislava [email protected]

Ing. Hubáček Zdeněk Praha [email protected]

Dr. Hutarová Marcela Praha

Janda Pavel Praha [email protected]

Ing. Klinec Ivan Bratislava [email protected]

Prof. Ing. Krebs Vojtěch, CSc. Praha [email protected]

PhDr. Lvová Milena Praha [email protected]

doc. Ing. Němcová Lidmila, CSc. Praha [email protected]

RNDr. Němec Václav, CSc. Praha [email protected]

Ing. Václav Novotný, CSc. Praha [email protected]

prof. PhDr. Ochrana František, DrSc. Praha [email protected]

doc. PhDr. Petrášek František, CSc. Praha [email protected]

doc. PhDr. Pleskot Igor, CSc. Praha [email protected]

PhDr. Polreich Miroslav Praha [email protected]


Ing. Rychetník Luděk, CSc. Praha [email protected]

PhDr. Suša Oleg, CSc. Praha [email protected]

Ing. Sviták Petr Praha [email protected]

Širl Václav Praha [email protected]

prof. Ing. Vaško Tibor, CSc. Praha [email protected]

MUDr. Vrbová Hana, CSc. Praha

prof. Waszkiewicz Jan Wroclaw [email protected]

Zeman Stanislav Praha [email protected]

Ing. Zvelebil Milan, DiS. Praha [email protected]


Koncipování budoucnosti v Evropě 2007

Sborník příspěvků z 9. mezinárodního kolokvia Koncipování budoucnosti v Evropě

2007 pořádaného Občanskou futurologickou společností ve dnech 1.-2. února 2008

v budově Vysoké školy ekonomické v Praze

Editoři:

Doc. PhDr. František Petrášek, CSc

Ing. Barbora Slintáková, PhD.

Ing. Ivan Klinec

Vydavatel: Občanská futurologická společnos

Praha

První vydání

Datum vydání: 2010

Výroba: Občanská futurologická společnost

Národohospodářská fakulta, Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3

Počet stran: 164

ISBN: 978-80-903440-1-3


Date post:	14-Feb-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	5 times
Download:	0 times

Koncipování budoucnosti v Evropě 2007 -...

Documents