Recenze v čísle:

ZIMNÍ OBĚŤ - Mons KALLENTOFT První díl kriminální série Monse Kallentofta, "nového krále skandinávské detektivky", se okamţitě

po vydání stal bestsellerem. Jen ve Švédsku bylo prodáno více neţ tři sta tisíc výtisků, kniha zde byla

celé tři měsíce nejprodávanějším titulem a dominovala ţebříčkům i v ostatních severských zemích.

Práva byla prodána jiţ do jedenácti zemí a chystá se filmové zpracování celé série

ČERNOČERNÁ TMA - Stephen KING První české vydání povídkového souboru mistra napětí. Ve čtyřech temných příbězích nám Stephen

King připomíná, jak iluzorní je bezpečí známého prostředí a kaţdodenního ţivota. Nejenţe si

nemůţeme být jisti, jestli opravdu známe své nejbliţší, ale ani nevíme, čeho jsme v jistých situacích

sami schopni. „V kaţdém z nás se skrývá cizinec…,“ tvrdí autor.

SAMOLÁSKY A SOULÁSKY – Josef Pepson SNĚTIVÝ Muţ a ţena - krátké spojení, které jiskří odpradávna. Ačkoli jsou naše instinkty namnoze stejné jako

v pravěku, moderní doba nám vystavěla nové překáţkové dráhy, s nimiţ se obě pohlaví musí na cestě

k sobě popasovat - někdy důstojně, jindy vtipně, občas také poněkud trapně. A takové jsou i vztahy

hrdinů naší povídkové sbírky. Příslib lásky se můţe objevit v pracovním e-mailu, na startu dálkového

běhu, při ukládání ještě horkého saxofonu do postýlky.

MRŠINA – Rob THURMAN Kdysi, kdyţ Kal Leandros a jeho bratr Niko pracovali na případu, je stará cikánská královna

pořádně podrazila. Sotva se z toho dostali ţiví. A hádejte, kdo se najednou objevil teď, kdyţ se jejich

detektivní agentuře moc nedaří, a nabízí jim práci.

Ročník XII. č.4, duben 2012

duben

Párek JUNIOR Novou součástí časopisu Párek je příloha

Junior. V ní se budou objevovat články o

dětských knihách, recenze, doporučení i

autorská prozaická díla našich dětských

čtenářů.

REPORTÁŽ

Autorské čtení Jonáše TOKARSKÉHO

RECENZE:

Zimní oběť

Mons Kallentoft

V mnoţství severských thrillerů, které si v poslední době u našich čtenářů získaly značné obliby, určitě

stojí za zmínku vynikající román „Zimní oběť“ (orig. Midvinterblod) švédského autora Mons

Kallentofta (*1968). Přestoţe autor přiznává, ţe pochází z klasické dělnické rodiny, kde kniha byla spíše

vzácností, on sám během dospívání objevil kouzlo literatury a dneska je z něj jeden z nejčtenějších

severských autorů současnosti. Mnozí dokonce tvrdí, ţe převzal ţezlo krále thrillerů po zesnulém Stieg

Larssonovi.

Děj příběhu se odehrává v menším městě Linköping na jihu Švédska, kde sám autor vyrůstal. Během

jedné obzvlášť tvrdé zimy se na planině za městem najde na stromu oběšená nahá mrtvola otylého muţe.

Jeho tělo je značně zohyzděno, je očividně hodně zmláceno a pořezáno. Případ dostane na stůl policejní

oddělení z Linköpingu, kde pracuje jako kriminální inspektorka Malin Forsová, hlavní postava nejen

tohoto příběhu, ale i několika dalších pokračování. Malin s kolegy po příjezdu zjistí, ţe oběť byla zabita

někde jinde a posmrtně pověšena zde, všem na očích. Otázkou je, proč stálo někomu za námahu v této

mrazivé době zabíjet, tahat a obtíţně věšet na strom mrtvolu téměř stopadesátikilového muţe, ze které se

nakonec vyklube postarší mentálně pomalejší osoba, která je známá svým neustálým postáváním u

blízkého fotbalového hřiště.

Jak je u severských krimi thrillerů zvykem, autor zde nejde jen po klasické thrillerové linii, neklade

hlavní důraz na brutalitu činu nebo absurdní vyšinutost pachatele, ale hlavním prvkem děje je člověk.

Člověk, který má své klady i zápory, který má svůj osobní ţivot, jenţ má samozřejmě vliv i na jeho

profesní záleţitosti. Právě tato, řekl bych, kombinace napětí při odhalování zločinu a zosobnění se

z postavami, je jedním z nosných prvků, které dělají z této literatury něco jiného, zajímavějšího. Takţe i

Malin Forsová je nám předkládána nejen jako policistka s výbornou intuicí, ale i jako svobodná matka

dospívající dcery, která trpí svojí samotou, která má jisté sexuální frustrace a sama sobě přiznává, ţe

nejraději všechny své soukromé i rodinné problémy řeší aţ moc často pomocí alkoholu. Vnímavější

čtenář si určitě taky povšimne, ţe jako u mnoha severských děl, i zde autor poukazuje na sociální reálie

Švédska, plné násilí, xenofobie a především alkoholismu, coţ je v jistém rozporu s našimi vţitými

představami Švédska jako nejdemokratičtějšího a nejliberálnějšího státu Evropy.

Výjimečným prvkem v knize je pak jisté paranormálno. Kurzívou je v ději psaný text, který k nám mluví

jazykem onoho mrtvého muţe, vlastně jeho ducha. Nejedná se o „trapnou“ snahu přinést do knihy

trochu populárního fantastična, ale z psychologického pohledu o geniální zatraktivnění příběhu.

„Zimní oběť“ je bravurně napsaným thrillerem, který odhaluje temnou stranu lidské psychiky, plné

nepochopitelné nenávisti a logiky, či snad zvrácenosti, jeţ dokáţe šokovat.

V překladu Luisy Robovské vydalo brněnské nakl. Host, které právě vydalo i další knihu z tohoto cyklu

„Letní smrt“.

Bohdan BoboKing Volejníček

Černočerná tma

Stephen King

Koncem kaţdého roku se na českém kniţním trhu objevují ty nejslavnější literární hvězdy. Mezi nimi

nesmí jako kaţdoročně chybět i král literárního hororu, dneska uţ skutečně kultovní americký autor

Stephen King. Nakladatelství Beta nám na letošní vánoční trhy nabídlo jeho novou sbírku „Černočerná

tma“ (orig. Full Dark, No Star, 2010).

A jak na mne kniha zapůsobila? S dovolením bych začal samotným (skutečně výborným) autorovým

doslovem: „Příběhy v této knize jsou drsné. Možná se vám místy těžko četly. Jestli ano, ujišťuji vás, že mně

se místy stejně špatně psaly.“ A skutečně, o knize se dá říci mnoho, ale asi nejvíce, ţe je skutečně drsná, a

jak jsem uţ někde napsal, jakoby bez morálních zábran. Dokonce bych si dovolil tvrdit, ţe napsat to

King před nějakou desítkou let zpětně, vydal by to asi pod svým temnějším alter ego – Richard

Bachman.

V této sbírce, která byla nominována na cenu Bram Stoker 2010 (takový kniţní Oscar pro horory), se

nachází čtyři povídky – 1922, Velký řidič, Prodluţování času a Dobré manţelství. Čtyři příběhy o čtyřech

podobách lidského šílenství. První z nich – „1922“ – nás zavádí do malého městečka Hemingford

v Nebrasce (které fandové znají uţ např. z románu Svědectví), přesněji na menší farmu manţelů

Jamesových. Povídka je vlastně vyznáním Wilfreda Jamese, který v roce 1922 zavraţdil svoji manţelku.

Mnohým znalcům postup vraţdy i zbavení se mrtvoly ve staré opuštěné studni, bude připomínat

fantastickou knihu Doloros Claibornová. Ale zde je to přece jen trochu jiné. Zde Wilf není v roli trpitele.

Je v roli muţe, který se rozhodl vzít osud manţelství, a potaţmo farmy, radikálně do svých rukou.

Pečlivě naplánovaný čin se ale začíná kousek po kousku rozpadat, stejně jako Wilfova rodina, a

především jeho psychický stav. Jsme tak vtaţeni do jeho děsivých halucinací, které vyvrcholí 11. dubna

1930 v jednom hotelovém pokoji v městečku Omaha. V povídce „Velký řidič“ uţ ale nejde o pečlivě

plánovanou akci, ale o bezmeznou touhu po krvavé pomstě znásilněné a zmlácené ţeny. Není zde omluvy

pro nikoho, kdo má něco společného s tímto brutálním poníţením. Ovšem osobně vidím vrcholem

„nemorálnosti“ povídku „Prodluţování času“. King zde dal skutečně volný průchod lidské závisti a

nenávisti. Stačí jen podepsat smlouvu se satanem, a pak si uţívat pohledem na utrpení druhého. Poslední

příběh je psaný z pohledu ţeny, která po letech manţelství náhodou zjistí temnou stranu ţivota svého

manţela. Krvavá stopa, která se táhne mnoho let nazpět, ale neznamená jen šok pro ni, ale především

hrůzu z důsledků jeho odhalení. Ale jakou zachovat tvář? Jak ţít a spát vedle někoho takového? Ale jak

se říká, na hrubý pytel hrubá záplata!

V posledních letech mnoho fandů krále hororů ţije s jistým pocitem, ţe mistr se uţ trochu vypsal, ţe uţ

to není to pravé „ořechové“. Příběhy nemají ten pravý nervy drásající „šmrnc“. Sbírka „Černočerná

tma“ mi připadá jako návrat ke kořenům, do doby, kdy byl střízlivý tak pět šest hodin denně. Moderní

horor, který nemá za úkol moralizovat, ale popisovat obyčejné lidi v neobyčejných situacích, které se tak

trochu vymknou z rukou. A v tom je King mistr, coţ dokazují stamilióny prodaných titulů po celém

světě.

Zakončil bych opět citací z jeho doslovu: „Chyť se mě za ruku, můj věrný čtenáři, a já tě rád odvedu zpátky

na denní světlo. Moc rád tam zamířím, protože věřím, že lidé jsou většinou v podstatě dobří. Za sebe tedy

můžu prohlásit, že jsem.

Tebou bych si však nebyl tak docela jistý."

V tradičním překladu Lindy Bartoškové vydalo nakl. Beta, 2011.

Bohdan BoboKing Volejníček

Samolásky & soulásky

Josef „Pepson“ Snětivý

Josef „Pepson“ Snětivý své čtenářstvo obšťastňuje v malých dávkách, ale zato velmi pravidelně. Jeho

kníţky tedy nejsou rozsahem podobny dílům ruských realistů, ale o to častěji se na pultech objevují.

Tématicky se příliš neodchylují. Ústřední ideou jsou vţdy vztahy mezi muţi a něţnějším pohlavím, které

se v podání tohoto zpěváka, spisovatele, nakladatele a především všímavého realisty dá charakterizovat

jedním Murphyho citátem:

"Mezi inteligentním muţem a blbcem není ţádný rozdíl, pokud se zamilují." Jeho příběhy se vyznačují

úsměvným nadhledem, vtipným závěrem, úţasnými hláškami a to vše o tom, jak muţi se při pohledu na

ţenskou sukni doslova změní v naivně (ne)myslící hormon.

Ve sbírce „Samolásky & soulásky“ pro nás připravil celkem pět příběhů. Titulní a nejrozsáhlejší je

povídka s názvem „Láska online“. Pokud si termín online spojujete s počítači a internetem, tak o tématu

příběhu budete mít jasno. Počítače, internet či mobilní sítě jsou dneska hlavními a de facto jedinými

komunikačními prostředky mezi lidmi. A tak i funguje společenský či milostný ţivot našeho třicátníka

Jiřího Malíka. Pracuje v jednom nakladatelství v kanceláři na počítači, je stále svobodný, a jeho

partnerkami jsou neuvěřitelně svůdné a ochotné dívky a ţeny s jedním jediným problémem – jsou pouze

na internetu. Ale to se změní jedním pracovním emailem od jisté paní Matouškové. Skvělý příběh, který

sice není námětem a pointou nijak originální (kdyţ neznámá dívka začne Jiřímu do emailu a SMS psát,

jak leţí nahá a nudí se, je v tom cítit jasná čertovina…), ale skvělé je především zpracování charakteru

moderního metromana, jeho stylu myšlení a ţivotních cílů. A hlavně humoru, to je na všech jeho

příbězích to nejpodstatnější. Všechno brát s náleţitým nadhledem. Snad jedině povídka „Advent“ , která

proniká do hájenství fantastiky, takovým ironickým humorem nesrší.

Dalším skvělým příkladem machismu je povídka „Sladké (půl)maratonky“. Přiznejme si upřímně, kolik

chlapů po ukončení školní docházky se ještě pravidelně věnuje tělesné výchově? Ale stačí např. pohled na

pohupující se „půlky“ krásných běţkyň, a oplácaný chlapík je schopen se zabít, jen aby je směl

pozorovat kilometry před sebou.

Spisovatelka Hana Marie Körnerová charakterizuje jeho příběhy jako vtipné, drzé, mírně cynické atd.

Já bych jen přidal slovíčko báječné. Prostě báječná oddechová zábava pro čtenáře i čtenářky.

Bohdan BoboKing Volejníček

Mršina

Rob Thurman

Kdyţ ostravské nakladatelství Fantom Print v červnu 2010 vydalo knihu americké autorky Rob

Thurmanové „V temnotě“, první díl z cyklu o bratřích Kal a Niko Leandrosových, trefilo se do

čtenářského vkusu mnoha fandů fantastiky. Není se tedy čemu divit, ţe uţ v říjnu 2011 se na kniţních

pultech objevilo páté pokračování pod názvem „Mršina“ (orig. Roadkill, 2010).

Další příběh této podivné bratrské dvojice, a jejich moţná ještě podivnějších přátel, milenek atd., má se

slovem road z originálního znění mnoho společného. Dalo by se totiţ směle říci, ţe je to pojato jako jistá

varianta kerouacovského on the road. Kal a Niko ve starém americkém korábu silnic, který má svá

nejlepší léta dávno za sebou, projíţdí ve stíhací jízdě Spojenými státy za bestií, která nezabije sem tam

nějakého houmlesáka v temném koutě Central parku, ale během pár dní z velkým potěšením vyhubí

lidstvo aţ do posledního mimina. A tou bestií, která stejně jako temný muţ ve slavném Kingově

„Svědectví“ (o kterém se v knize taky zmiňují) s rozkoší zabíjí pouhým lusknutím prstů, je postava

z temných cikánských legend Suyolak. Tento cikánský léčitel uţ před staletími dokázal skutečné zázraky

v léčení nemocných, ale pak objevil i další moţnosti svých schopností. A tím je zabíjet po tisících,

rozsévat mor po celých městech a zemích. Proto se mu taky začalo říkat Mor světa. Jeho řádění ale

zastavili samotní cikáni, kdyţ ho uvěznili v rakvi. Pod spoustou ochranných pečetí nemohl zabíjet, ale ani

sám nezemřel. Cikáni truhlu hlídali jako oko v hlavě, aspoň do doby, neţ ho klan Sarzo ztratil. A hlava

klanu, odporná Abelie-Roo, která bratrům takříkajíc pomohla v jedné z předešlých knih, si přišla pro

revanš.

Atraktivitou celého cyklu je jednak akční a zběsile krvavý děj, který nabízí dneska populární ţánr urban

fantasy, ale stejnou dávkou i charaktery postav a především jejich neustálé verbální naráţky a útoky. Ty

jsou zaloţeny především na jedinečném kontrastu samotných bratrů. Kal je mladý muţ, který miluje

fastfoody, telku a sexuálně přitaţlivou slečnu vycítí na míle daleko. A to nejen díky tomu, ţe je z poloviny

ólfí, tedy pradávná zrůda, před kterou by i tyranosaurus rex utíkal jako malé štěně. Jeho jedinou oporou

je o něco starší nevlastní bratr Niko - spravedlivý, dokonalý, chladný zabiják a člověk. Coţ Kala neustále

prudí. K tomu musíme přidat přehršel skutečně černého hřbitovního humoru, celé kýble krve a

rozervaných mrtvol kolem atd. A kdyţ uţ Kal dospěl a našel si k sexu divokou Dalilu, která je pro změnu

vlkodlakem („Vyjebá dneska někdo s Kalem, nebo s ním dneska někdo vyjebá?“), kniha uţ tak úplně

nezapadá do představy epické fantasy ve stylu Pána prstenů. A podobných postav má kniha samozřejmě

povícero.

I přes jistou spřízněnost s nakl. Fantom Print nebudu tvrdit, ţe kniha je dílem hodným Nobelovy ceny. A

to díky Bohu. Literatura není jen děsné existencionální psycho, ale především i zábava. A to přináší

Thurmanová v pěkných dávkách.

V překladu Anny Janovské vydalo nakl. Fantom print.

Bohdan BoboKing Volejníček

Autorské čtení Jonáše Tokarského

Pobočka Poruba – Opavská

Zajímavé setkání studentů Wichterlova gymnázia s naším absolventem nabídla pobočka Knihovny města

Ostravy na Opavské ulici. V rámci Měsíce knihy se uskutečnilo autorké čtení Jonáše Tokarského.

Připomeňme, ţe Jonáš Tokarský (nar. 1982) po maturitě na našem gymnáziu v roce 2000 (7. A, tř. uč.

Pavla Rusinová) odešel na Vysokou školu chemicko-technologickou a dnes působí na Centru

nanotechnologií VŠB-TUO.

Do české literatury vstoupil Jonáš prozaickou prvotinou Alchymické dítě a jiné povídky. Své autorské

krédo formuloval těmito slovy: „Já sám kdyţ otevírám knihu, očekávám, ţe příběh bude pojednávat o

něčem jiném neţ o té fádní realitě, kterou jsem právě po celý den absolvoval. Té mám aţ po krk, a tak by

literatura měla plnit funkci úniku ze skutečného světa.“ Tokarského povídková kniha vydaná

nakladatelstvím Paseka v roce 2003 upoutala oprávněně zájem české literární kritiky. Ta Alchymické

dítě nominovala na prestiţní literární cenu Magnesia litera, kterou Jonáš Tokarský obdrţel v roce 2004 v

kategorii Objev roku. Bez zajímavosti není skutečnost, ţe několik povídek Alchymického dítěte psal

autor během svých gymnaziálních studií. Se svým zájmem o tajemno, alchymii, která ho přivedla k

rozhodnutí zasvětit ţivot chemii, se Jonáš Tokarský podělil i s našimi současnými septimány. Předejme

mu slovo:

Právě ta alchymie mě přivedla k tomu, co teď dělám … Uţ jste někdy přemýšleli, co budete studovat na

vysoké škole? Je tu někdo z vás technicky nebo přírodovědně zaloţený? (Nesměle se zvedají ruce

septimánů) Výborně! Tak, kdybyste nevěděli co studovat, já bych vám doporučil moderní, rozvíjející se

obor – nanotechnologii. Pokud budete chtít, můţeme se potkat na Centru nanotechnologií Vysoké školy

báňské, kde se dozvíte, v co se nakonec proměnila ta alchymie, která mě přivedla k tomu, co teď dělám, k

materiálovým vědám a k nanotechnologiím. Alchymie, jako taková, je uţ v dnešní době pouze relikt

historie. Umoţní vám ale dozvědět se, jaký byl dřívější názor na přírodu a hmotu jako takovou …

Mimochodem, letos slavíme velké výročí … Přesně před sto lety, v roce 1912, se v Německu jeden student

doktorského studia Peter Paul Ewald trápil se svou disertační prací. Měl za úkol zjistit strukturu hmoty.

Řešil v podstatě stejný problém, kterým se alchymie zabývala odjakţiva … Abyste tajemství hmoty

pochopili, musíte poznat nejenom její sloţení, ale také její strukturu. Grafit a diamant – to je uhlík v

obou případech, ale jenom odlišné rozloţení atomů dává látce odlišné vlastnosti. Vůbec první způsob,

první metoda, jak se podívat na hmotu na úrovni atomu, to byla metoda, které se dnes říká rentgenová

difrakční analýza.Pouţití rentgenových paprsků k zobrazení struktury hmoty, to byl nápad, který

Ewaldovi vnukl jeho přítel Max von Laue. Elektronové mikroskopy, které nám umoţnily vidět atomární

strukturu přímo, avšak pouze dvojrozměrně, přišly aţ v 50. letech .

Dneska je tomu teprve sto let, kdy lidstvo dokáţe říct, jak atomy vypadají, jak jsou velké, jak jsou v

jednotlivých látkách rozmístěné. To je jeden ze základních milníků v dějinách vědy a zároveň jeden z

cílů, ke kterému směřuje lidstvo od doby starověkého Egypta, kde se vyskytují první zmínky o alchymii.

Přeměna hmoty, o kterou usilovali Egypťané a později alchymisté dalších národů, není tak jednoduchá,

takţe postupem času, zhruba od 16. století, se alchymie přetransformovala na tzv. Spirituální alchymii,

kterou dnes všichni znáte pod pojmem alchymie. Začaly se objevovat názory, ţe cílem alchymie není

přeměnit hmotu, třeba z dřeva na zlato, ale cílem je změnit alchymistu jako takového. To, co se děje v

baňce při zahřívání a rozpouštění, je tedy údajně jen vnější obraz toho, co se ve skutečnosti děje ve vás.

A ve výsledku alchymista získá zlato, ale to je pouze potvrzení toho, ţe vnitřní proces transformace byl

dovršen.

Doporučuji vám něco si o tom přečíst: i tady v knihovně najdete spoustu zajímavých kníţek, kde se

dočtete, jak se alchymie vyvíjela. Jednou z nich je publikace akademika Vladimíra Karpenka Alchymie,

dcera omylu. Tam jsou kapitola po kapitole rozebrány jednotlivé etapy ve vývoji alchymie. Dočtete se

tam o objeviteli antimonu, Basilu Valentinovi. To byl mnich, který zjistil, ţe tento vzácný prášek, o

kterém netušil, zda je to sloučenina nebo prvek, prospívá prasatům, kdyţ se jim nasype do jídla. Kdyţ

zjistil, ţe ta substance tak báječně prospívá prasatům, rozhodl se ji aplikovat svým spolubratřím v

klášteře. Sebe samozřejmě z pokusů vynechal, aby mohl slouţit jako referenční vzorek. Jeho spolubratři

do jednoho ulehli v těţkých bolestech a on ze svého pokusu usoudil, ţe prášek nemá rád mnichy

… Dovolte, abych vám ze své knihy Alchymické dítě přečetl jednu povídku, která patří k těm kratším.

Ta povídka se jmenuje Labor Feminae.

Dodejme jen, ţe četbou povídky autorské dopoledne Jonáše Tokarského zdaleka neskončilo. Pak

následovala spontánní diskuze. Otázky se týkaly chemie, autorových gymnaziálních studií, literárních

lásek i studijních moţností, které nabízí VŠB-TUO.

19. Březen 2012,Český jazyk a literatura, Pavel Měrka

Převzato s laskavým svolením z webu Wichterlova gymnázia (http://www.wigym.cz/nv/?p=9697)

Pobočka Fifejdy, J. Trnky 10, Ostrava – Mar. Hory

Dne 7. března 2012 od 16.00 hodin proběhlo na pobočce Fifejdy slavnostní odpoledne – Pasování prvňáčků

na čtenáře knihovny. Na úvod zahráli čtenáři knihovny divadlo O ptáčkovi Neptáčkovi, které se setkalo s velkým úspěchem nejen u

dětí, ale i dospělých. Herce pak odměnili bouřlivým potleskem.

Prvňáčky na čtenáře knih pasoval mečem princezny Knihoslavy místostarosta Městského obvodu Mar. Hory a

Hulváky RSDr. Jiří Boháč. Od princezny děti dostaly Listinu řádu čtenářského a dále pak medaili se sovou, jež

představuje symbol moudrosti a vědění a tašku s drobnými dárky. Pak už si hrdí čtenáři s krásným novým

průkazem mohli jít vybírat knihy.

Za pobočku Fifejdy Pavla Řehová.

zadáno pro dívky

pobočka Vítkovice

Na pobočce Vítkovice proběhlo ve čtvrtek 22. března již tradiční zábavné odpoledne

zadáno pouze pro dívky Kopretinový den. Program byl vzhledem k různorodému věku pestrý.

Povídalo se o svátcích jara – Velikonocích

s paní knihovnicí Jarkou Košťálovou.

Čtenářka knihovny Adélka Martínková předvedla

ukázku juda, kterému se věnuje jiţ 9. rokem.

A nechyběla ani jarní ochutnávka čaje s tajuplnými ingrediencemi

a na závěr si malé slečny zatančily na oblíbené taneční podloţce.

pobočka Přívoz

Letošní noc (30.3.-31.3.) jsme zasvětili stému výročí narození Jiřího Trnky. Při vyslovení jména Jiří

Trnka si většina z nás vybaví jím nezaměnitelně a nádherně ilustrované Broučky. A tak i my jsme se o této

noci proměnili v Broučky a Berušky.

A tvořily jsme básničky i tykadla Přečtěte si je na konci článku

A hráli jsme hry, některé byly klidnější…

některé méně…

dokonce jsme chatovali s knihovnou v Ţilině,

kde také nocovali.

Před půlnocí jsme šli na stezku odvahy do strašidelného sklepa,

bylo to tam tak hrozné, ţe jsme to radši ani nevyfotili!

A uţ teď se těšíme na příští Noc – moc!

Potkal Brouček Berušku,

vyletěli na hrušku.

Bylo jaro, byla noc,

mají se rádi velmi moc.

V tom vítr zafoukal,

a Brouček se do Berušky zakoukal.

Sletěli dolů do trávy

a koukali se na krávy.

Brouček říká:

Beruško, Beruško, Beruško má,

proč si tak hodně puntíkatá.

Na první pohled, jak se Beruška s Broučkem potkali,

na první pohled, jak se do sebe zamilovali.

Na první pohled se to zdálo málo?

Nebo se to jenom stalo?

Večer se blíţila sova,

taky uţ chtěla roztáhnout svoje drápy,

ale Brouček chytrý byl a sovu polapil.

Beruška šťastná byla a Broučka políbila.