Pot&Lesk - prosinec 2009

prosinec 2009

POT LESK&K l i c p e r o v a d i v a d l a

10.

prosincové retro:Vltavínky a Dobře placená procházka!

2.

POT LESK&

POT&LESK Klicperova divadla - 10 / 2009 3.www.klicperovodivadlo.cz

PREMIÉRY MĚSÍCE!

6/ VLTAVÍNKY 26/ DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA

36/ NA KAFI s Lenkou 38/ MILÝ JEŽÍŠKU… aneb, co si herci přejí

40/ FOTOREPORTÁŽ z oslav narozenin Ladislava Zemana!

ObsahOBSAH

4.

POT LESK&


ÚvodÚVOD

Rozmilí čtenáři POT&LESKu,Nejspíš čekáte, že v prosincovém úvodníku se vás budu ptát, jestli už jsou dárky nakoupeny, kontokorenty vyrabovány, byty a domy vycíděny, věnce upleteny, rohlíčky napečeny, prskavky nachystány a svařáky svařeny. Jelikož sama nemám žádnou z těchto položek zatím ani náznakem odškrtnutou, budu radši mluvit o tom, co pěkného vám pod stromeček chystá Klicperovo divadlo. Třeba dvě prosincové premiéry – a to není málo. V současné chvíli v Besedě finišují Vltavínky, nová hra s troufalým podtitulem „sen českých žen dvacátého století“. Na hlavní scéně oproti tomu vzdáváme hold Semaforu a pilně zpíváme a tan-číme na ty krásné šlágry z Dobře placené procházky. Toto číslo ale věnujeme i jiným tématům – ve fotoreportáži třeba nahlédnete na obrovský celopodnikový večírek k narozeninám našeho pana ředitele. A že se tam tedy děly věci vskutku nevídané! Kolektivní utržení ze řetězu! A herci našeho divadla vám také svěří svá tajná ježíškovská přání. Myslíte, že se jim splní? Zapomněli je totiž do dopisu ještě nakreslit!

Ať se vám splní ta vaše...

Jana Slouková

Předplatné je tu!Předplatné Klicperova divadla na sezónu 2009 / 2010 je stále v prodeji! Zakoupit si ho můžete v obchodním oddělení Klicperova divadla:

Švehlova 624telefon 495 512 [email protected]

generální partnerKlicperova divada

hlavní partnerKlicperova divada

hlavní partnerKlicperova divada

Partneři Klicperova divadla:

Klicperovo divadlo podporují:

6.

POT LESK&


PREMIÉRA MĚSÍCE - VLTAVÍNKY

VltavínkyRežie a scéna .......................................Viktorie ČermákováHudba .................................................Petr KofroňKostýmy ..............................................Sylva HanákováDramaturgie........................................Magdalena Frydrych GregorováInspice a nápověda .............................Markéta Turková

Moderátor ...........................................Lubor NovotnýLenka ..................................................Kateřina FrancováMartina ...............................................Zora Valchařová – Poulová Marie ...................................................Martina EliášováAneta a Žaneta ....................................Marie Kleplová a Lenka LoubalováVěra .....................................................Marta ZaoralováMilada .................................................Kristýna KociánováHana ....................................................Martina EliášováKateřina ..............................................Lenka LoubalováBoženka ...............................................Marie KleplováIgnác, Vladimír, Zbyněk .....................Filip RichtermocRudolf Klein, Číšník ............................Vojtěch DvořákAsistentka režie ...................................Kristýna KociánováMalá Marie ..........................................Klára Horáková / Diana Herbsová

premiéra12. 12.2009 Studio Beseda19:00

Magdalena Frydrych Gregorová

8.

POT LESK&



Žena na jevišti je jako šperkRozhovor s Magdalenou Frydrych Gregorovou, autorkou hry Vltavínky,

kterou premiérově uvedeme 12. 12. 2009 ve Studiu Beseda.

Ptala se Jana Slouková.

Věrní čtenáři POT&LESKu si jistě vzpomenou, že v úplně prvním čísle našeho divadelníku jsme se vám s kolegyní Magdalenou Frydrych Gregorovou představily ve vzájemném rozverném rozhovoru jako dramaturgický tandem JA-MA. A vida, necelý rok poté přinášíme rozhovor další. Tentokrát zcela korektní a tematicky zaměřený. I tak vás ale jistě potěší. Týká se totiž prosincové premiéry, která rozzáří prostor divadla Beseda novým autorským počinem – hrou Vltavínky, kterou Magda napsala speciálně pro soubor Klicperova divadla…

Magdi, teď se s plnou parádou představíš hradeckému publiku nejen jako dramaturgyně, ale také jako autorka, dramatička. Pamatuješ si ty sama na nějaký svůj prvotní „spisovatelský zážitek“, první „opravdový text“?

Už jako malá jsem chodila do třineckého literárně-dramatického oboru, kde se – dá-li se to tak říct – uskutečňovaly moje první spisovatelské zážitky. Zážitky to byly především proto, že se vůbec našel někdo, kdo měl chuť číst to, co jsem napsala. To byl první a největší zážitek ze psaní. Moje učitelka Marcela Kovaříková mi „otevřela šuplíky“, což byl asi první krůček k získání autorské sebedůvěry. Pak kromě toho, že „mě někdo četl“, přišla ta chvíle, která rozhodla, že nejspíš nebudu autorkou románů, ale divadelních her. Napsala jsem jednu delší povídku s provokativním názvem „Pravda o mé rodině“, ze které se stal scénář pro představení našeho dramaťáckého ročníku, se kterým jsme tehdy sjezdili pěknou řádku dětských divadelních přehlídek a festivalů. Postavami byli matka alkoholička, baletka anorektička, strýc transsexuál… :-) Bylo nám čtrnáct, ale myslím, že nikdo z nás se tomu námětu tehdy nedivil. Tenkrát jsem taky poprvé okusila ten pocit, že se z mých myšlenek a slov stávají živé situace. A zjistila jsem, že je to sice kruté, ale i opojné.

A jak potom pokračovala tvá opravdová dramatická profesní cesta?

V druhém ročníku na DAMU mi přišlo, že už možná nastal čas projevit se nějakým vlastním dílkem, tak jsem napsala hru „Panenka z porcelánu“, které jsem dala podtitul sociální groteska. Chodila jsem tehdy na dvě různé hodiny tvůrčího psaní – k profesoru Jaroslavu Vostrému a Janu Vedralovi. Rozhodla jsem se, že text představím tam i tam, a byla jsem pak velice potěšená, že se oběma líbil. Profesor Vostrý otiskl Panenku v časopise DISK a Jan Vedral mi pomohl v tom, že se hra natočila pro Český rozhlas. Zároveň můj spolužák Martin Vokoun nazkoušel „Panenku z porcelánu“ jako své bakalářské představení. A jakmile vám někdo projeví svou důvěru, začnete si trochu víc věřit, vrhnete se do další práce, a možná právě to je začátek té profesní cesty,

10.

POT LESK&


na kterou se mě ptáš. Mé další hry „Na Věky“ uvedlo Divadlo LETÍ a také Český rozhlas, „Dorotku“ Švandovo divadlo na Smíchově, „Hřiště“ bylo realizováno jako rozhlasová hra, „Teď – Navždy“ režíroval SKUTR v Polsku…

V jednom rozhovoru jsi říkala, že jsi chtěla vystudovat dramaturgii hlavně proto, abys mohla lépe pochopit a používat zásady správného psaní her. Naplnilo tě to? Nebyla jsi po opuštění školy v tomto ohledu zklamaná? Myslíš, že nás DAMU dostatečně rozvíjela směrem k autorskému psaní?

Myslím, že pro mladého autora je nejdůležitější, že mu někdo poskytne důvěru a také možnost ověřit si něco, na co by nikdy nepřišel, kdyby psal doma tajně do šuplíku. Ať už je to konfrontace nebo určitá zkouška životaschopnosti vámi napsaného textu. V tomhle ohledu mi DAMU přinesla přesně to, co jsem potřebovala. Zároveň to vehementní pětileté zabývání se divadlem, vzájemné působení ze strany spolužáků a pedagogů, mě nutně dovedlo k tomu, že jsem tříbila témata a své uvažování o divadle, což úzce souvisí také s psaním. Ten proces „krystalizace“ by těžko proběhl, kdybych studovala na jiné škole nebo nestudovala vůbec. Zda nás DAMU dostatečně rozvíjela směrem k autorskému psaní, těžko říci. Z našeho ročníku jsem například psala jenom já, ale myslím, že je to jako se vším – člověk se prostě chopí příležitosti, která se nabízí, a v rámci možností se pokouší ji rozvíjet… A takové příležitosti na DAMU rozhodně čekají.

Kdo jsou tví oblíbení dramatičtí předchůdci nebo kolegové?

Mám ráda Shakespeara, což není tedy nejoriginálnější odpověď, ale je to tak. Především jeho tragédie, ve kterých je podle mě všechno, co člověka tak může v životě napadnout, ale i to, co ho nenapadne… Baví mě Enquist, Bergman, ale i Brecht například. Na populárním Martinu McDonaghovi obdivuju schopnost vytvořit velice silnou a kompaktní jevištní atmosféru. Překvapilo mě, že když jsem nedávno viděla jeho film „V Bruggách“, byla ta atmosféra právě taková, jakou znám z jeho dramat, přitom filmový a divadelní materiál se tolik liší. Zkrátka je to něco, s čím on jako autor pracuje programově – jaká dějiště pro své příběhy vybírá, do jakých vnitřních ponorů své postavy vpouští. Já sama se během psaní nechávám vést vždy určitou atmosférou, je to pro mě něco jako kouzlo, které, když se povede, je to nezaměnitelný zážitek. Z tohoto důvodu jsem vždycky obdivovala i Lenku Lagronovou. V jejich hrách je tajemství a prostor pro to, aby si člověk mohl věci domýšlet.

Když jsem si pročítala tvé starší texty, napadalo mě, že se často vracíš k určitým typům hrdinů a v podstatě i podobným tématům. Nakolik jsou tvé hry autobiografické?

Nějaký slavný autor řekl, že každá postava, kterou kdy vytvořil, je on sám nahlížený z mnoha různých stran. To nejspíš platí i pro mě. Přitom si nemyslím, že patřím k autorům, kteří se donekonečna zabývají pouze sami sebou. Moje hry nejsou autobiografické, i když člověk může čerpat jenom sám ze sebe. Emoce, atmosféra, zážitky, situace, to všechno prochází filtrem, kterým jsem zákonitě já.

Vltavínky se dotýkají tématu ženství, ženskosti, zkrátka žen. Co tě na tomto tématu přitahuje?

Hra vznikla především pro herečky našeho divadla, jelikož her, kde figuruje větší počet ženských hrdinek rovnocenně vedle sebe, je zoufale málo, a ženy očividně chtějí hrát a vypovídat o sobě. Už tahle skutečnost do jisté míry určuje téma hry. Jedna z postav, spisovatelka Lenka Nová, přichází do populární televizní talkshow, aby v jistém smyslu obhájila své postavení autorky, která se psaním knih chce dopátrat smyslu svého života. A v té houževnatosti a svědomitosti je třeba až komická, ale chce – něco chce a přichází o to bojovat. A jelikož její kniha stojí na základech – řekněme – rodinně generačních, kdy se snaží pravdivě vyložit a popsat okamžiky, které určily život její prababičky, babičky a matky, musí se chtě nechtě postavit tváří v tvář něčemu, co nazýváme „ženskou otázkou“. Ale nic z toho není ve hře zmíněno takhle přímo, nechtěla jsem text zatěžkat otázkou složitostí ženského osudu v dějinách 20. století… Také se během zkoušek hodně nasmějeme, tak mi přijde, že jsme na tom – my ženy – celkem dobře, že si ze sebe umíme udělat legraci. Zároveň bych ráda řekla, že naše inscenace není namířena proti mužům! Naopak – mužové Vltavínek jsou buď hrdinové anebo oběti. A to téma mě prostě přitahuje už jen proto, že jsem žena a ještě k tomu autorka. Jaké dědictví si podle tebe přenášíme z generace na generaci a v čem se naopak dnešní mladé ženy, dejme tomu my dvě, odlišujeme od generací našich matek, babiček a prababiček?

Máme to trošku snazší. Z hlediska společenského. To určitě ano. Kdyby moje prababička z venkova chtěla psát divadelní hry nebo knihy, tak nevím – byla by minimálně všem k smíchu. Ale téma osobní svobody, o kterém Vltavínky především hrajeme, je ještě složitější. Zda my, které jsme nepoznaly válku ani socialismus, máme prostor osobní svobody otevřenější než naše maminky a


12.

POT LESK&


babičky, to je prostě otázka… Zda o sobě víme něco víc a dokážeme to ve svém životě nějak zúročit…

Jak jsi vůbec došla k tomuto krásnému poetickému názvu „Vltavínky“?

Seděli jsme spolu u nás v dramaturgii, Jani, a myslím, žes to byla ty, kdo tento pěkný novotvar řekl první. Já se tím hned nadchla, že je to takové poetické a zároveň české, protože vltavíny jsou krásné české drahokamy. Na vánočních trzích jsem teď narazila na „lovce vltavínů“ – jeden jsem si od něj koupila – a ten mi řekl, že takové vltavíny, jaké máme u nás, jinde ve světě nenajdete…

V době, kdy Tvůj text vznikal, jsem Tě potkávala zavalenou různými knihami o našich dějinách, i historii všedního dne vůbec. Překvapilo tě něco při tomto „ohledávání terénu“? A prozradíš nám, z čeho jsi nakonec hlavně vycházela? Překvapilo mě hlavně to, jak málo z toho, co jsem vyčetla z knížek o historii, jsem nakonec ve své hře uplatnila. Nějaká fakta ovšem znát potřebujete, těžko můžete psát hru na pozadí dějin, když nevíte, co bylo v tom a v tom roce. Ale pro mě – jako pro autorku – bylo mnohem důležitější zaobírat se příběhy – četla jsem rodinné deníky, které mi poskytly herečky Martina Eliášová a Katka Francová, o své mamince a babičce mi psala dlouze Viktorka Čermáková, a zatáhla jsem do toho i rodinu svého manžela. V létě jsme navštívili jeho starou tetu, jejíž babička se narodila někdy v polovině 19. století, a také ona se pustila do vyprávění, vytahovala z paměti detaily situací, které se odehrály před více než osmdesáti léty! To bylo zvláštní setkání. A pak jsem to všechno – všechna jména a pocity a motivy – vypustila z hlavy a mohla jsem začít psát, protože jsem byla nasáklá jako houba. Já během psaní nedokážu racionálně zpracovávat fakta nebo získané informace, ty jdou jakoby mimo mě. Důležité jsou obličeje, které něco vyprávějí, vrásky… Ale myslím, že to všechno tam nakonec nějak je.

Ve Tvé hře se setkávají ženy z rozličných období, ženy mnoha generací. Kdyby ses ty sama měla rozhodnout, jakou dobu bys chtěla zažít? Fascinuje tě nějaké období minulosti?

Ta představa mě děsí, já bych nechtěla žít v žádné jiné době. Ty války, to mě straší ve snech, ten každodenní strach o vlastní život… A vůbec ty naše dějiny – to, co se tady dělo před náma, to skutečně není nijak zvlášť útěšné. A když člověk trošku přičichne k historii a je na podobná příkoří choulostivý jako já, tak děkuje Bohu za to, že žije tak, jak žije.


14.

POT LESK&


Proč ses rozhodla zrovna pro režisérku Viktorku Čermákovou?

S Viktorkou jsme se seznámily na DAMU, chodily jsme do stejného ročníku. Vždycky mi bylo blízké, jak o divadle přemýšlí, jak o něm mluví. Pak jsem viděla skoro všechna představení, která režírovala různě v Praze, a vždycky jsem z toho měla zážitek. Ke spolupráci jsem ji pozvala už do svého předchozího angažmá, kde jsme dělaly Shakespearova Macbetha. Vltavínky jsou přirozeným pokračováním naší spolupráce, jelikož jsme už dříve chtěly realizovat nějakou hru, ve které bude dominovat ženské obsazení. A konečně tu můžeme uplatnit i naši teorii, že žena na jevišti je jako šperk. To mě na tom strašně baví a dává mi to smysl.

Dokázala by sis představit režii tohoto textu v podání nějakého režiséra – muže?

Jasně! Vždyť – já myslím, že také mužské režiséry baví příběhy ženských hrdinek.

V inscenaci se objeví sedm hereček Klicperova divadla a tři členové pánské části souboru. Zvládají zatím hoši, že jsou v menšině?

Jsou skvělí! Vojta Dvořák, Filip Richtermoc a Lubor Novotný. Nevidím v tom problém, i když hra skutečně stojí na ženách. Ale oni zkouší moc dobře a to, jak uchopili své role, mi přijde přesné. Navíc myslím, že to chápou a že svým kolegyním fandí.

Na zkoušky chodíš vlastně jako autorka i dramaturgyně v jedné osobě. Jaký je to pocit? Cítíš někdy nějaký rozpor nebo váhání, nebo si „autorka s dramaturgyní pracovně rozumějí?“

Jako dramaturgyně mívám větší pocit svobody, říkám, co si o hře myslím, poukazuju na problémy… No a ta dvojrole dramaturg-autor mě trošku determinuje v tom, že se to před herci najednou říká těžko. Jakmile si budu „o hře myslet moc“, ztratí to logicky svou váhu. Taky podezírám některé herečky, že mě berou tím autorstvím jako mírně hendikepovanou. Říkají třeba: „tys to napsala, nemáš nadhled“ – což je jinak pro dramaturga výsadní postavení! Ale jsem u toho, Viktorce po boku a pozoruji celý ten proces, aniž bych jakkoli trpěla, a mám pocit, že je vše tak, jak má být, a až přijde ta správná chvíle, začnu do toho i „kecat“.

Co bys popřála Vltavínkám na plavbu Klicperovým divadlem?

Diváky! Diváky! Diváky! Nebo divačky? Je v tom rozdíl? Diváky a divačky. Aby Vltavínky pluly co nejdéle. To přeju hercům a herečkám, protože pilně pracují a dávají do toho hodně.

premiéra12. 12.2009 Studio Beseda19:00


VltavínkyMagdalena Frydrych Gregorová

16.

POT LESK&


„Být či nebýt“, ptá se i OfélieRozhovor s režisérkou inscenace Viktorií Čermákovou. Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová.

Viktorko, zajímají Tě především současné hry. Proč a jaké?

Ano, pociťuji to jako úkol, hledat, uvádět a iniciovat vznik současných textů, přestože pomocí Shakespeara se dá říci to hlavní o celém lidském údělu i dnes, ovšem naše vidění i chápání je trochu jiné, zkrátka zasloužíme si nová zrcadla. Také mě zajímá ženská hrdinka, která herečce na jevišti umožní, aby byla hlavní hybatelkou dějů. V divadle a stejně tak v životě mě děsí nehybnost, stále cítím nutnost se s tím stavem vypořádávat. Ve hře Vltavínky jsou takovými hrdinkami zejména Lenka a Věra jako talentované autorky, které se podobně jako Hamlet ptají, zda „být či nebýt“, a každá na tuto otázku odpovídá jinak – vzhledem k době, ve které žije. Můžeš popsat, jaké divadlo Tebe osobně nejvíc zajímá? Když to pojmenuju jako „ženské téma“ nebo „ženské divadlo“, nebude to přesné…

… já sama jsem žena a ženy mě vychovávaly. Tedy chápu dění kolem sebe prostě z perspektivy ženské a připadá mi podstatné, že je jiná (z různých důvodů), než ta mužská. To samozřejmě neznamená, že je lepší nebo horší. Všímám si, že do divadla chodí v přesile hlavně ženské publikum, ráda bych s ním komunikovala skrze hrdinku, která řeší také své „být či nebýt“ – dnes a tady....

Taky jsi spoluzaložila vlastní divadlo Továrna. Vede se Ti naplňovat ideu Tvého vysněného divadla?

Já jsem prosnila velkou část svého života, snažím se to už nedělat a raději něco dělat. Divadlem bych naši skupinu ještě nenazvala, ale směřujeme snad

k němu, bez Divadla se dělá divadlo špatně a já ani Karel Steigerwald nejsme vyloženě stanové typy. Nakonec ale jde zejména o podobné, nebo provokující se myšlení a to nám, myslím, pomáhá vytvářet skupinu, která má touhu produkovat a mluvit, spoluprožívat, nést rizika a podporovat se navzájem a to všechno mě zatím naplňuje dost. Máme za sebou pár projektů, některé hrajeme a připravujeme další.

Co Tě na divadle nepřestává překvapovat?

Náhlá odvaha partnera na jevišti, jeho síla. Ticho v sále plném lidí.

Ve hře Vltavínky, která byla napsaná přímo pro sedm hereček Klicperova divadla, se objevují různé typy ženských hrdinek, z nichž každá žije v jiném období 20. století. V čem se podle Tebe liší a v čem se jedna druhé podobají? Hraje v tom nějakou roli otázka vývoje?


18.

POT LESK&


Já myslím, že všichni lidé se sobě podobají v takové základní touze po štěstí, což znamená, že hlavně toužíme po vlastní důstojnosti, ocenění a potom po svobodě, zároveň sounáležitosti a bezpečí. Lidé v různých dobách mají rozdílné možnosti tyto své potřeby uspokojit, a někdy dokonce jen ty základní, jako najíst se, spát... Možná je dobré si někdy připomenout, jak žili ti, ze kterých jsme vzešli...Vývoj je zvláštní, vývoj člověka, jeho historie, není lineární, někdy se už jednou nalezené ztrácí, někdy uděláme skok a vynalezneme parní válec, nebo internet, někdy zaspíme a vracíme se k hloupým a nebezpečným zlozvykům a pověrám a zvlčíme z toho. Ale zdá se mi, že příběh Člověka je příběhem jeho osobní odvahy a svobody z této odvahy plynoucí.

Co dnes podle Tebe musí režisér/ka dělat, aby se dalo říci, že je kontroverzní? (Ptám se schválně, protože to o Tobě někdy slýchám…)

Já se bojím vyslovovat moc složitá slova, ale zdá se, že u nás je dnes lehko kontroverzní kdekdo. Podle mě stačí, aby měl svůj názor a pevně si za ním stál. Ve chvíli, kdy jsem se pustila po téhle režisérské cestě, jsem pochopila, že je to cesta osamělého konstruktéra vlastních světů, vlastních úhlů pohledů. A ty musejí být čitelné, artikulované v každé inscenaci osobitým způsobem. Proto musím také počítat s tím, že budu mít své odpůrce. Nemám ráda konflikty, ale co se dá dělat, ostatně vždyť nemusí všichni vidět svět z mého úhlu…

Možná se Tě kdekdo ostýchá zeptat, ale já se zeptám. Jsi feministka?

Připomíná mi to nějak otázku, zdali věřím v Boha a jak na takové otázky rozumně odpovědět? Pokusím se takhle. Já například čtu ráda některé autorky označované jako feministky, a jiné, se

stejnou nálepkou, mě zase nebaví. Obvykle čtu ale i úplně jiné knihy…

Co Tě na Vltavínkách a práci v Klicperově divadle baví?

Angažovanost herců i ostatních profesí. Profesionalita. Inteligence, zkušenost, citlivost...

Často na zkouškách mluvíš o tématu osobní svobody. O čem především jsou pro Tebe Vltavínky?

Ano, o svobodě. Láska může být jen závislostí, stejně jako víra. Teprve svobodný, sebevědomý člověk může opravdu milovat a poznávat pravdu. Naše historie je i historií cizích pravd, příživnictví, lenosti a strachu, ale my na tom pracujeme a jsme s každou generací chytřejší… nebo ne?

Jakými slovy bys na představení pozvala naše diváky? V čem jim může být blízké?

Je o nás, o našich rodinách a o větvích a rodových kořenech, které se touhle zemí proplétají do sebe.

Překvapilo Tě něco během zkoušení v Klicperově divadle?

Připadám si tu jako mezi přáteli, to není běžné, opravdu… Být cizím režisérem v souboru, který spolu léta žije, zdaleka není předem vyhranou hrou.

U Vltavínek jsi zároveň autorkou scénografie. Je to poprvé, co si děláš scénu sama?

Většinou se podílím na základním vizuálním řešení, je to pro mě důležitý klíč k přemýšlení o hře. Musím ji v duchu nejdříve vidět jako výtvarnou, barevnou metaforu, než na ní začnu pracovat detailně…


20.

POT LESK&


Marta Zaoralová – VĚRA

Narozena 1892 na venkově – dcera Hany – matka Marie – píše si deník – miluje svého muže Ignáce – ve 26 letech ukončí svůj život skokem z Vyšehradské skály.

Kristýna Kociánová – MILADA

Mladší sestra Věry – miluje jejího muže Ignáce – po předčasné smrti obou dostává do opatrovnictví jejich dceru Marii – nenávidí svého muže uzenáře – zemře nešťastná.

Vltavínkyv hlavních rolích:

Martina Eliášová – MARIE

Narozena 1910 v Praze – dcera Věry – matka Martiny – nenávidí svou tetu Miladu a Hitlera – miluje komunisty a mladého žida Rudolfa Kleina – věří v život, který je veden touhou po pravdě – zemře na rakovinu v roce 1979.


22.

POT LESK&


Zora Valchařová – Poulová – MARTINA

Narozena v roce 1949 – dcera Marie – matka Lenky – manekýna a následně uklízečka v mléčném baru – nikdy nepoznala svého otce – přebere Kateřině jejího muže Zbyňka – ještě jako mladá se stane vdovou.

Kateřina Francová – LENKA

Narozena v roce 1977 – dcera Martiny – matka Kristýny – autorka bestselleru „Identita v pra-chu“ – miluje dva muže – nemá televizi a vyře-šený vztah se svou matkou – hledá sebe samu.

Marie Kleplová a Lenka Loubalová – ANETA A ŽANETA

Dvojčata – milují jedna druhou, tatíčka Stalina a hrachovou kaši – velitelky ilegálního komu-nistického uskupení – v roce 1945 budou zastře-leny gestapem.


24.

POT LESK&


Filip Richtermoc

IGNÁCPlukovník – své ženě Věře věnuje prsten s vlta-vínem – ztratí se na východní frontě během 1. světové války.

ZBYNĚKZnepřátelený s režimem a svou bývalou ženou Kateřinou – miluje Martinu a ona jeho – zemře před narozením jejich dcery Lenky poté, co vyběhne do schodů.

Vojtěch Dvořák – RUDOLF

Komunista židovského původu – má horoucí srdce a mnoho sexuálních zkušeností – zemře mlád v koncentračním táboře.

Lubor Novotný – MODERÁTOR

Je na vrcholu své moderátorské kariéry – jeho televizní show s názvem „Máte na to!“ získala prestižní místo v hlavním vysílacím čase – živí ho sledovanost a vlastní charisma.


26.

POT LESK&


premiéra19. 12.2009 Hlavní scéna19:00

Dobře placená procházka

Uli ............................................................................................................................. Jan SklenářVanilka ...........................................................................................................Eva KratochvílováTeta ............................................................................................................... Martina NovákováAdvokát .................................................................................................................David SmečkaListonoš............................................................................................................. Dušan Hřebíček

Sbor ..............................................................Tomáš Lněnička, Miroslav Zavičár, Jakub Tvrdík (ext.) – Denisa Navrátilová, Daniela Kábrtová,

Barbora Šulcová, Markéta Kučová, Tereza Vodochodská, Irena Mázlová

Režie .........................................................................................................................Radek BalašDramaturgie.........................................................................................................Jana SloukováHudební úprava a nastudování ...............................................................................Pavel HorákPohybová spolupráce ............................................................................................... Radka JanůScéna .......................................................................................................................David Marek Kostýmy ............................................................................................... Jolana Izbická Schofield

Inspice ............................................................................................................Zdena Bidmanová

Jiří Suchý / Jiří Šlitr

PREMIÉRA MĚSÍCE - DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA

28.

POT LESK&


Dopis Jiřímu Suchému

Milý Jiří!

Vstupoval jsi do mého života po etapách, a vždy jsi v něm zanechával nesma-zatelné stopy. Když mi bylo pět, přinesl tatínek domů koutoučový magnetofon značky Sonet Duo. Pamětníci si zcela jistě vybaví neuvěřitelný, téměř patafy-zický kovový stroj, který vážil něco přes patnáct kilogramů. Dlouho jsem nebyl schopen jako dítě s ním vůbec hnout. Ale to nebylo důležité. Mnohem podstat-nější bylo, že se z této kouzelné bedýnky kromě písní Beatles a Beach Boys linuly nádherné verše konvenující s chlapeckou duší: „Kaňonem takhle k večeru / Uhání kovboj v sombréru / A haleká si jupi jupi jou…“ a následující vývoj textu mě poprvé poučil, jak velká je síla dobré pointy: „Vzhledem k tomu že kaňony / Vzdálené jsou ti na hony / A halekáním v noci lidi budíš / Že nebaví tě výlet / Když nemáš po kom střílet / Je jasné že se tudíž nudíš / A právě proto možná že / Stojíš na rohu pasáže / Nikdo tě vážně nebere / A to tě žere frajere!“Když mi bylo deset, vzpomínám si na výjev, kdy jsme v Praze hostovali s Divadlem na provázku s hrou PÉPÉ. Byla to pantomima, ve které kromě Bolka Polívky a mne hrála ještě slepice. Přišel jsi tenkrát za Bolkem do šatny a řekl jsi: „Ten kluk, kterej s tebou hraje, to není dítě na jevišti – to je partner.“ A Bolek se na mne otočil s typickou, poněkud ironickou intonací v hlase, a povídá: „No…slyšíš, co o tobě říká klasik?“ Slyšel jsem, ale nerozuměl tomu.V šestnácti jsem se už marně pokoušel prokousávat Stanislavským na brněn-ské konzervatoři a největší pochvalou pro mne bylo, když na mne režisér Alois Hajda řval z temné hloubky hlediště: „Nekopíruj pořád toho Suchýho! Musíš hrát za sebe a za sebe!“ A za několik hodin už jsem pokorně ťukal na dveře od semaforské šatny a čekal jsem, kdy se zjeví Mistr. A Mistr se zjevil a mně se podlomily kolena a jazyk mi zdřevěněl a já začal blekotat něco v tom smyslu jako: „… já jsem ten kluk od Bolka Polívky a chtěl bych se jít podívat na vaše představení, ale protože je vyprodáno, tak nevím, jak to mám udělat…“ A ty sis mne prohlídl od hlavy až k patě a lakonicky jsi pronesl: „To já bych si spíš vybavil tu slepici než vás.“ To jsme si ještě vykali. A za další půlrok už jsem maturoval ze zpěvu písněmi BLÁZEN A DÍTĚ a ZLÁ NEDĚLE a u pracovního stolu jsem měl vystavenou tvou fotografii v sousedství takových kumštýřů jako Voskovec a Werich, Charlie Chaplin, William Shakespeare, Fred Astaire, Gene

Kelly, Jerome Robbins či Bob Fosse… ano, v takový krásný společnosti.A pak už jsem i občas dokázal ze sebe setřást ty drtící vlivy dvou významných mužů mého života – totiž Bolka a tebe – a pokoušel jsem se postavit na vlastní nohy a hledat vlastní cestu. A když jsem byl angažován, abych se podílel na založení první vysokoškolské muzikálové katedry na JAMU v Brně, učil jsem studenty v dějinách hudebního divadla, že téměř všichni zpěváci pop music a řada herců prošla za ta dlouhá léta SEMAFOREM a želel jsem toho, že jsem také nemohl mít tu čest. Předpokládal jsem, já bloud, že už to není možné a že se zkrátka se Semaforem jako aktivní režisér nepotkám. Jak moc jsem se mýlil! Přišel rok 2002 a já jsem společně s Vladimírem Morávkem a Lucií Němečkovou připravil v Královém Hradci představení ŠPATNĚ PLACENÁ PROCHÁZKA. Byla to poklona celé éře divadla SEdmi MAlých FOrem a byl to velký sukces (rekord v počtu opon v Klicperově divadle, opona šla nahoru šestatřicetkrát!) a když jsi přišel na jeviště, celé divadlo povstalo, aby ti vzdalo hold a ty jsi skromně do mikrofonu utrousil: „Vám asi ušlo, že jsem v tom nehrál.“ A když jsme se za pár minut setkali na balkoně divadla, rovnou jsi mi nabídl spolupráci a já si připadal jako v sedmém nebi, jako člověk, kterému se splnil nesplnitelný sen.

A dál už to znáš. Byl jsem tebou přizván ke spolupráci na přípravě tří inscenací, včetně jedněch SEMAFORSKÝCH VÁNOC, měl jsem dostatek času k tomu, abych tě víc poznal. Ani nevím, čím jsem si zasloužil onu důvěru, s níž jsi mne zval na pracovní schůzky k sobě domů, kde se děly věci všelijaké, ale většinou se toho moc nenapracovalo. Možná, že se tato důvěra rodila přes slastné zjištění, že máme rádi stejný druh humoru a v děsný úctě chováme klauni a komici. A tak místo toho, abychom vymýšleli scény a situace k připravované hře – vypra-vovali jsme si donekonečna o scénách a situacích z grotesek, hudebních filmů, muzikálů a divadelních představení. A já si v tu chvíli uvědomoval, jak moc pro tebe tenhle SVĚT GENIÁLNÍCH KLAUNŮ znamená. A připadal jsem si jako študent s rudýma ušima, kterému osud nadělil privátní seminář s tím nejzasvě-cenějším pedagogem Vysoké Školy Humoru a Poezie. Prostřednictvím našich setkávání jsem pomalinku začínal chápat podstatu tvé osobnosti, a tou je: láska k hravosti. V poezii tvých písňových textů a inscenací je lidská hra radostně laděnou produkcí imaginárního světa, je to podivuhodná radost ze „zdání“… Neboť, jak říká Schiller: „…člověk je jenom tam celým člověkem, kde si hraje.“

Tvůj laskavý žák, nekritický obdivovatel, kritický režisér, laskavý kolega a snad trošku kamarádRADEK BALAŠ

(z „Opožděného dopisu“ Divadelních novin vybrala Jana Slouková)


30.

POT LESK&


Pavel Horák Sto tisíc taktů jeho životního snu

Pavla Horáka – našeho korepetitora a skladatele, momentálně také hudební supervizi Dobře placené procházky – jsem odchytla před vrátnicí divadla. Na otázku, zda by měl čas udělat se mnou rozhovor, řekl, že buď teď hned nebo už nikdy. Vzala jsem to jako výzvu, pozvala ho k nám do dramaturgie, zapnula diktafon a pak už jsem se jenom divila tomu, jak se Pavel pohybuje v docela jiném rytmickém časoprostoru než já. Kdyby šlo zaznamenávat slova a věty v hudebním tempu, tohle by bylo prestissimo.

Pavle, prozraď mi… To zkoušení Dobře placené procházky je trochu atypické, rozhodně probíhá jinak, než když se v divadle zkouší Shakespeare nebo nějaká konverzačka, ne?

To ano. Zkouší se na dvou frontách. Režisér Radek Baláš má nahrané podklady obrazů, které aranžuje, a pracuje na jevišti s herci, které momentálně potřebuje. Já paralelně s tím korepetuju na zkušebně s ostatními.

Obtížná byla především hudební příprava celé inscenace. Jak dlouho na tom už pracuješ?

Víš, ono je to relativní. Když dělali Dobře placenou procházku v Národním, pracovalo na tom rok a půl šest lidí, tolik času jim zabrala samotná příprava této nesmírně náročné jazzové opery. Já na tom pracuji od června…

Jak tomu mám rozumět?

Člověk se vždycky musí přizpůsobit možnostem. Taky jsem mohl říct, že do toho vůbec nepůjdu, ale věřím tomu, a čím dál tím víc. Také už jsem na tom strávil moře času. Tak teda v červnu se nám povedlo z Národního vymlátit notové podklady a začaly mé úvahy o sborovém a kapelovém aranžmá, opět


32.

POT LESK&


s přihlédnutím k možnostem našeho divadla a jeho provozu. Zkoušet a zpívat s herci jsme začali hned v září, s tím, že většina zkoušela paralelně jinou inscenaci a chodili za mnou v pauzách, nebo když měli volno.

To znamená, že jsi celé to hudební aranžmá dal dohromady v létě?

Ne tak docela. Pracoval jsem na tom sice každý den, ale ještě pořád to dodělávám, dopisuji sbory a podobně.

Vím, že s tím trávíš veškerý svůj pracovní, ale i volný čas… Pověz mi, jaký je tvůj osobní vztah k Dobře placené procházce?

Já si plním životní sen. Víš, já mám několik vysněných titulů, není jich moc, ale Dobře placená procházka k nim rozhodně patří. Poprvé jsem ji viděl v notách, když mi bylo patnáct, a když jsem si ji tenkrát jen tak přehrál, nijak zvlášť mě neoslovila. Pak za deset let jsem ty samé noty otevřel znova a propadl tomu. Ale abych řekl pravdu, když jsem do třetice otevřel noty Dobře placené procházky letos v červnu, podlomily se mi kolena a řekl jsem si, vždyť tohle je šílenost! Hodina a půl jazzový muziky, kterou je potřeba dopsat, přepsat, upravit a hlavně nazkoušet. Ono se o tom moc nemluví, ale tenhle kus je největší hudební titul v historii našeho (neřku-li českého) divadla. Tady se nikdy nic většího nedělalo. Asi se budu opakovat, ale my zkoušíme operu – hodina třicet zpívání. Pokud se během toho řekne patnáct slov, je to moc. A když už se mluví, tak jenom něco jako „počkej“ a už se zase zpívá.

To musí být strašně náročný.

To jsou songy, árie, recitativy, ovšem na jazzové bázi – prostě operní dílo. V Národním divadle to nedělá činohra, proboha, ale opera! Nic podobného jsme v Klicperově divadle ještě neměli. Když jsme dělali Prodanou nevěstu s Morávkem, vznikla jakási činoherní verze – to znamená, že jsme vybrali nějakých dvacet hudebních čísel a zbytek se říkal. Na podobném principu vznikl Čert a káča nebo Rusalka. Teď poprvé stojíme před hotovým dílem, tak jak ho Šlitr napsal. My si to nijak nezjednodušujeme, děláme to celé tak, jak to je.

Asi proto se Dobře placená procházka moc neuvádí, že?

Ona se neuvádí vůbec. A už vůbec nevím o tom, že by ji dělali někde na oblasti. Divadla na to nemají herce, typy a zároveň hlasy, které by to utáhly. Prostě ne. Nevím o tom… Jo, někdy to dělají konzervatoře, ale tam se spíš jedná o jistou vypreparovanou verzi – něco se řekne, něco zazpívá. Ta originální, regulérní

forma opery běží teďko v Národním divadle a od prosince bude u nás. S tím rozdílem samozřejmě, že čtyřicetičlenný ženský sbor, který mají v Praze, bude u nás zastoupen čtyřčlenným. S tím rozdílem, že místo symfonického orchestru se šedesáti hudebníky, budeme mít tři muzikanty…

Prosím tě, Pavle, a nebude to mít právě proto mnohem silnějšího šlitrovského ducha? Vždyť oni v tom Semaforu taky neměli šedesátičlenný orchestr… No právě, já to tak taky myslel. V žádném případě nechci kritizovat tu pražskou inscenaci, vlastně se mi moc líbila, ale šlitrovského ducha jsem tam skutečně postrádal. Ta instrumentace je skvělá, bezvadně vymyšlená a udělaná, jenže se z ní nějak vytrácí ten Šlitr. Já sám jsem původně přemýšlel o šestičlenné kapele, jenže aby to bylo právě – jak říkáš – „správně šlitrovské“, musel by to být patnáctičlenný typicky šlitrovský bigband, což u nás logicky není možné, a proto jsem začal snižovat počet hudebníků a posílil jsem hlasové vokály. Zkrátka snažím se udělat výhodu z toho, že žádnými velkými prostředky nedisponuju, a zatím se mi zdá, že to vychází.

Jak si s tím teda naši herci po stránce hudební radí?

Velice dobře. Dušan Hřebíček je rozený Pošťák, ten na zkoušky chodí s jasem v očích a to je radost. Martina Nováková – má tu roli Hegerový – to ti povím, to je síla. Jestli se jí povede ten šanson, kterým začíná druhá půlka (a já věřím, že se povede, protože už teď ho zpívá nádherně), tak to je na pětiminutový potlesk, to je normálně na přerušení inscenace, mě běhá mráz po zádech, jen si na to vzpomenu. Eva Kratochvílová, Honza Sklenář a David Smečka – všichni jsou velice nadaní. Přitom musím říct, že David Smečka to má možná nejtěžší ze všech – hraje Advokáta, což je role, kterou si Šlitr napsal sám pro sebe. Jeho party jsou plné různých hudebních vychytávek, fórů a akcentů, Šlitr chtěl prostě ukázat, že je machr a že to umí. Logicky se předváděl. A já ve své úpravě se snažím ty fóry zachovat a Davidovi to tím rozhodně nezjednodušuju.

V čem bude hlavní síla inscenace?

Silný je sám o sobě ten anekdotický příběh, silná je muzika a navíc máme výborného režiséra Radka Balaše, který dělá naprosto svůj žánr, ve kterém je podle mě nejlepší u nás. Navíc se Balaš zná se Suchým, a tak se mi zdá, že jsou to silné vazby, ze kterých naše inscenace vzniká. Silná bude i scénografie, ve které se náš výtvarník snaží posílit právě ty surrealistické či dadaistické tendence. Prostě na všechny směry si myslím, že půjde o vyvážený tvar, na který se


34.

POT LESK&


Dobře placená procházka

diváci mohou těšit. Jen doufejme, že nás nezlomí ta chřipka. Zaskočit za někoho v tomhle kuse je naprosto vyloučené. Stačí, když onemocní jeden herec a… (zaťukáváme do dřeva) Každý z herců zpívá 30 až 40 stránek sólové muziky. Celý ten objem toho materiálu je 180 stránek klavírního výtahu, což je nějakých 23 000 taktů.

To jste blázni.

Jsme. Poslouchej, 23 000 taktů, které musejí být vymyšlené v piáně, v bicích, v kontrabasu, musejí být nacvičená všechna sóla, a já jsem dopisoval ještě další sborový věci, které v původní Procházce ani nejsou. Čili suma sumárum, mně rukama prochází nějakých sto tisíc taktů…

Pavle, já to ale na tobě vidím. Ty jsi strašně zrychlený. Mám pocit, že mluvíš v hodně krátkých taktech… Jsi stejně tak rozjetý i v soukromém životě?

Soukromý život?! Já nemám žádný soukromý život! (smějeme se) Sedím u klavíru, píšu noty, pak jdu pro holku do školy, pak s ní jdu domů, děláme úkoly, cvičím s ní na piáno, jdeme se projít nebo si hrajeme, pak ji uspím, pak chvilku ležím, pak jdu do zkušebny a zase píšu noty. Tak takhle. Každej den. Jo, soukromej život to je jen někdy o víkendu na chalupě, když zajdu večer do hospody…

Ptala se Magdalena Frydrych Gregorová

premiéra19. 12.2009 Hlavní scéna19:00

Jiří Suchý / Jiří Šlitr


Lenka Loubalová při zkoušce Vltavínek.

36.

POT LESK&


Pokud jde o divadlo, milí čtenáři, říká se všelicos. Třebas to, že je to řehole. Nebo také to, že je to povolání svobodné. No, to se mi tak úplně nezdá. Někteří tvrdí, že je to poslání, jiní, že je to práce. Všechno je pravda, všechno je trošku legrace, všechno někdy platí a jindy zase ne.

Pamatuji si, že před mnoha lety jsem se navracela z premiéry v pozdních nočních hodinách, doprovázel mne pražský kolega, který u mne tu noc přespal, šli jsme do třetího patra a celou cestu si říkali, že musíme být potichu. Pokud si já vzpomínám, potichu jsme byli! Dokonce, jestliže jsme si zpívali lidové písně moravské, i ty jsme určitě pěli potichu. Kamarád ráno odjel velmi brzy vlakem do Prahy a já v pozdním ránu, spíše k poledni, jsem šla vynést koš s odpadky. U popelnic jsem se sešla se starou paní, která bydlela o patro pode mnou. Jak jsme tak vyprazdňovaly svoje odpadkové koše, ona žena jako věchýtek na mne žertovně zahrozila prstem a stařičkým krásně roztřeseným hlasem řekla: „Život herecký, život veselý!“ Já jsem pochopila, že jsme v noci asi nešli tak potichu, jak jsme si mysleli, a tuto historku jsem zařadila mezi své nejmilejší. Co je však pravda svatosvatá, pokud jste herci, buď v divadle bydlíte, nebo nemáte tak zvaně do čeho píchnout. To znamená, že buď na úkol marně čekáte, role nepřichází, vy se trápíte, trčíte doma, občas si jdete zahrát nějaké to představení, ovšem nejistota se začíná plížit do vašich každodenních myšlenek, s každým představením roste tréma, o které jste si mysleli, že vás již nikdy nepotká, pochybnosti o vašem talentu nabývají velikosti hororových příšer, a vy se pomalu začínáte smiřovat s tím, že změna zaměstnání je ve vašem případě zcela nevyhnutelná. Je totiž zjevné, že o vás nikdo nestojí, že důvěra ve vaši osobnost rovná se nule a vy se tou nulou stáváte, sny jsou čím dál úzkostnější, pak už ani dny nestojí za nic, zkrátka váš život patří do rukou psychiatrů. Vy tuto situaci kupodivu přežijete, ráda bych napsala „ve zdraví“, ale to není vždycky pravda. Ale přežijete. A najednou se úkoly hrnou, dostanete roli, jste šťastní, pak si ji přečtete, zjistíte, že je krásná, ale strašně těžká, že je tam tolik slov, že se to snad ani nedá naučit, a fakt, že už to před vámi pár herců odehrálo před sto, před padesáti, před dvaceti lety, se nestává útěchou, ale naopak, znova z vás dělá nulu, protože vy zkrátka bezpečně víte, že TOHLE se prostě nenaučíte! Náhle toužíte po škrtech, neboť se vám to zdá „ukecané“, no a to už se na vás kolegové dívají jako na zbabělce a netalentovaného blba. A tak se stěhujete do divadla, v šatně se učíte, po jevišti chodíte, když tam nikdo není, abyste se naučili chodit, protože to jsou momenty, kdy vás i tato schopnost opustí, zkrátka hrůza. Ale pozor, to není problém začínajících kandrdasů! To se nám občas děje

všem. Pokud jde o mne, jsem tak hrozně líná, že to sladké nicnedělání vítám a raduji se, že se mohu nudit nad křížovkami, lítat po lese, či sledovat a číst svoje milované detektivky. Ale co je moc, je moc. A tak už jsem taky asi před měsícem začínala mít pocit, že mne lenost zcela požírá, a že už po mně nikdy nic pořádného nebude. A pak to přišlo! Nejprve role, dokonce jsou to vlastně role dvě ve hře Vltavínky, pak mne vyfotili na plakáty, abych se já, člověk líný, jako románské národy v poledne, stala jednou z tváří akce „Vzdělávání dospělých“, pod touto hlavičkou jsem též absolvovala se svými milými mladšími kolegy besedu, pak bylo třeba se připravit na 17. listopad, což byla pro mne zajisté čest, že jsem mohla setkání před divadlem moderovat jako před dvaceti lety, a nakonec ještě narozeniny našeho pana ředitele. Já vím, ono to všecko vypadá jako „Život herecký, život veselý!“, ale aspoň trošku se to nazkoušet musí, a náhle jste v té správné situaci, kdy máte pocit, že bydlíte v divadle. A to už vůbec nemluvím o tom, že máme předvánoční období, a já někde v klubíčku slíbím, že udělám adventní věnce na výstavu. Kolega, kterému jsem to slíbila, to dá na plakáty, pak mi nenápadně sdělí, že výstava se koná o týden dřív, no a já už letím domů, abych své krásné věnečky pěkně nazdobila a do světa vyslala v plné kráse. Také tohle povídání musím napsat, protože zkrátka vím, že když nebudu mít veřejné úkoly, které nade mnou visí jako Damoklův meč, tak nebudu dělat nic a uhynu ve svém milém bytě u detektivních příběhů. Tak a ještě jednu věc chci zmínit v každém případě. Láďa Zeman, náš pan ředitel, můj dlouholetý kamarád, konečně též dosáhl šedesátky. A uspořádal oslavu, na kterou jsme byli všichni pozváni. A my jsme mu připravili program, jehož nazkoušení nás stálo jen chvíli času, některé kamarády z divadla i z přátelských kruhů chvíli přemýšlení, no a naše tajemnice přispěla svými schopnostmi organizačními. A byl to večer krásný, společný, mnoho srandy bylo, zpívalo se, blahopřálo se, a kdybych to chtěla hnát až do hrdel a statků, musela bych přiznat, že i dojetí se dostavilo u nejednoho z přítomných. Pociťovala jsem velké štěstí, že jsem v tomhle divadle, velkou sounáležitost s lidmi, kteří k němu patří, byla jsem dokonce pyšná. Chtěla bych se poklonit všem, kteří neměli problém zazpívat, zahrát, objevit se v maskách, či stát se dokonce kaktusy, morčaty a slony, jen pro tu chvíli. Stálo to zato a když jsem kolem půlnoci na svých širokých podpatcích brázdila obě naše náměstí směrem k domovu, myslela jsem na všechny, ale hlavně na to, jak mě bolí nohy. A byla jsem dojata, co vše jsem obětovala tomuto večeru. Za deset let přijdu v bačkorách! Miluji toto divadlo, milujte ho též! Přijďte, je na co! Zdraví a líbá totálně sedřená stařenka Lenka

Na kafi s Lenkou

NA KAFI S LENKOU

38.

POT LESK&


Ano ano, přišel čas adventní a s ním kromě věcí nepříjemných, jako jsou velké vánoční úklidy, i spojené záležitosti příjemné. Tou nejkrásnější bylo, je a bude psaní ostýchavých či tvrdě diktujících dopisů Ježíškovi. A protože nejen děti mají právo na nějaké to přání, připojilo se se svými prosbami i pár herců Klicperova divadla. A milému Ježíškovi tím možná pěkně zamotali hlavu…. Co by si tedy od Ježíška přáli vaši oblíbení protagonisté?

Chlapa. S chalupou. (Lenka Loubalová)•

Vidět zlaté prasátko a vidět, jak je slunce zubaté. • (Dušan Hřebíček)

Auto. A celosvětový mír. (Vojta Dvořák)•

Od divadelního? Asi nic. Jinak lásku a zdraví. (Jiří Zapletal)•

Stát se Židem a mít soboty volný. (Miroslav Zavičár)•

Rybník. (Jan Sklenář)•

Světu mír a nám všem svatý pokoj. Ale problém je, že • Ježíšek z božského krámu rozdává jenom semínka. (František Staněk)

Už to nebudu donekonečna opakovat, ale chci hrát příštího • Jamese Bonda. (Lubor Novotný)

Konkrétně bych potřebovala pračku. Abstraktně mír a lásku. • (Kristýna Kociánová)

Velkou pánev. Na vaření. A závěsy s tučňákama. Botník, • stůl do kuchyně, židle a jako bonus 40kg granulí. (Marta Zaoralová)

Aby s námi neztrácel trpělivost. (Zora Valchařová-Poulová)•

Milý Ježíšku…VÁNOCE JSOU TADY!

40.

POT LESK&


Generálka celé akce v režii Ivana Vodochodského Hoši dumají nad výstupem Tří sester revivalu

Trůn Ládi Velikého Nechyběla ani něžná taneční vložka… Oddané herečky prezentují svou dobrou povahu

Narozeniny! Fotoreportáž z oslav narozenin Ladislava Zemana, ředitele Klicperova divadla!

fotil Tomáš Zeman

FOTOREPORTÁŽ

Nácvik démonického začátku – Slavíci z Madridu

42.

POT LESK&


Vyrovnaná pánská šatna plná abstinujících oblastních umělců Umělecký šéf se svým dramaturgickým morčetem Magdo-Janou Had a jeho pozvánka do důchodu

Poděkování herců, kteří v Klicperově divadle dosáhli vrcholu své kariéry Pochvala za akci „Zachraňte svého Afričana“

Zdravice velkého Bratra Nedvěda

FOTOREPORTÁŽ

44.

POT LESK&


Láďa – královna pouštěPat, Mat a Zeman stavitel Andrej Krob a přání od Václava Havla

Jedna Marylin je málo… „Pane řediteli, té naší ó pé esky…“ Oslavenec dojat, hrd a pyšen…

FOTOREPORTÁŽ

Veselé Vánoce a šťastný nový rok!

č. 10.POT&LESK Klicperova divadlaelektronický měsíčníkčíslo 10 / 2009

Další číslo vyjde 11. ledna na webových stránkách Klicperova divadla. Chcete si přečíst některé starší číslo POT&LESKu? Není nic snazšího! Navštivte nás na webových stránkách:www.klicperovodivadlo.cz

Za redakci POT&LESKu: Magdalena Frydrych Gregorová, Jana Slouková, Jan Gregor.

http://www.klicperovodivadlo.cz

Date post:	01-Apr-2016
Category:	Documents
Upload:	klicperovo-divadlo
View:	244 times
Download:	4 times

Pot&Lesk - prosinec 2009

Documents