— 8 —

TirážProvodov • poutní noviny, vycházejí 7 × do roka • 6. číslo, k Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie 2014 • vydává Christiania, o. p. s.,s pomocí Boží a přátel • redakce: Christiania, Poštovská 4h, 602 00 Brno • za redakci odpovídá J. E. Frič • záhlaví do lina vyryl Jan Slovák, který je také autorem obrázku Panny Marie Provodovské • v evidenci periodického tisku pod č. MK ČR E 16123 z 20. 7. 2005 • cena 14,- Kč •

DNY V KALENDÁŘIPátek 15. srpna 2014

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie t Sv. Tarsicia, mučedníka, patrona ministrantů a dělníků t 1195 * Sv. Antonín Paduán-ský, františkánský mnich a teolog, patron pocestných, horníků a pekařů, vzýván při hledání ztracených věcí, proti pekelným mocnostech a jako pomocník v nouzi † 13. 6. 1231 t „Ten, kdo je plný Ducha svatého, mluví rozmanitými jazyky. Rozmanité ja-zyky jsou rozmanitá svědectví o Kristu, jako na příklad pokora, chu-doba, trpělivost a poslušnost. Těmito jazyky mluvíme, když je na sobě ukazujeme jiným lidem. Živá je řeč, když hovoří skutky.“ (Z řečí) t 1785 * / omas de Quincey, angl. romantický spisovatel a kritik † 8. 12. 1859 t „Je vyzývavým odpůrcem navyklých názorů, proni-kavý, třebaže puntičkářský a mnohomluvný, logik, jemně rozeznávající při dobře odvažovaném oceňování. Byl první, kdo užíval toho způsobu kritiky, jejž nazýváme ‚oceňováním‘.“ (Francis / ompson) t „Čistá, nevinná, ušlechtilá dívko! v kterou od nejútlejšího mládí vždy jsem věřil jako plnou věrnosti a obětavosti, to bylo jednou z nejjistějších záruk tvé věrnosti, že ani jednou, ani ve chvilce slabosti – nekochala ses sny o šlech-tických korunkách a cti od člověka… Život, pravilas, je krátký; a spánek v hrobě je dlouhý; kéž užiju tohoto života, tak prchavého, k slávě těch ne-beských snů, určených k tomu, by skýtaly úlevy v spánku tak dlouhém…“ (/ . de Q., Johanna z Arku) t 1914 otevřen Panamský průplav t Slunce-li o Nanebevzetí Panny Marie svítí, lze hojnosti vína se nadíti.

Úterý 19. srpna 2014

Sv. Jan Eudes † 1680, kněz, zakladatel kongregace pro lidové misie a dorost a „na pomoc zbloudilým, mravně klesajícím mladým ženám“ * 14. 11. 1601 t „Pravidlem všech pravidel je láska.“ t 1435 vojsko Táboritů poraženo Oldřichem z Rožmberka v bitvě u Křeče (poslední klasická bitva husitských válek) t 1662 † Blaise Pascal, franc. matematik a < losof * 19. 6. 1623 t Život Pascalův vypsala ve vydání Myšlenek jeho sestra Gilberta: „… Nikdy se nevěnoval zvědavým otázkám theologickým a celou silou du-cha se oddal poznávání a uskutečňování dokonalosti křesťanské mo-rálky, jíž zasvětil všechny vlohy, které mu Bůh dal, a do konce života již jen rozjímal ve dne i v noci o zákonu božím.“ – „… Říkal, že Písmo svaté není vědou rozumu, ale vědou srdce, jež je pochopitelné jenom těm, kdo mají srdce čisté, a všichni ostatní že v něm nacházejí jenom nejasnosti.“ – „(Umíraje) … odpověděl na všechno a poděkoval panu faráři; a když tento jej žehnal svatým kalichem, pravil: ‚Kéž mne Bůh nikdy neopustí!‘, což byla jakoby poslední jeho slova; neboť okamžik potom, když vykonal svoje díkůčinění, přepadly jej křeče, které ho už neopustily a trvaly až do jeho smrti, která nastala dvacet čtyři hodin potom… Bylo mu třicet devět let a dva měsíce. …“ t 1889 † Au-guste hrabě de Villiers de l‘Isle Adam, franc. spisovatel * 7. 11. 1838 t „Co je nám ostatně po spravedlnosti? Ten, kdo si při narození nenese v hrudi vlastní slávu, nepozná nikdy význam toho slova.“ t „… Villierse možno nejlíp charakterizovat větou, kterou říká jedna postava v jeho hře: ‚Byl z těch, kteří přicházejí na svět s měsíčním paprskem v mozku.‘“ (Josef Hejduk) t 1936 za úsvitu v údolí Viznaru u Granady byl popraven fašistickými falangisty básník Federico García Lorca * 5. 6. 1898 t „F. G. L. zachytil starou dobu v andaluské zemi, v níž nitky římské antiky vyšívají svůj orientálně křesťanský gobelín“ (P. Čichoň) t Mezinárodní den pirátů.

Pondělí 8. září 2014

Svátek Narození Panny Marie t 1654 † Sv. Petr Klaver, misionář z Tovaryšstva Ježíšova, „apoštol z Cartageny“ (Kolumbie), který složil slib „navždy otrokem černošských otroků“ * 26. 6. 1580 t „Málo mluvit s lidmi, mnoho s Bohem.“ t 1774 * bl. Anna Kateřina Emmerichová, německá mystička, stigmatizovaná vizionářka z Dülmen † 9. 2. 1824 t „Dar vidění byl Anně Kate-řině svěřen už od narození a viděla osoby a věci tak, jak jsou; byly jí vi-ditelny účinky modlitby, milosti, svátostí. Ve vidění konala pouti po všech světech a do různých dob a vyprávěla události, jichž takto byla svědkyní. … ‚Kdyby dvacet osob v diecési četlo toto dílo,‘ praví Léon Bloy, ‚Bůh by změnil tvář světa.‘“ (Staroříšská anonce k Životu Ct. A. K. E., Nova & Vetera 1917) t „V knihách o A. K. Emmerichové je hojnost toho, po čem svět pase, ale v jistotách milosti a s přídavkem krásy.“ (Josef Flori-an) t „10. prosince (1820). ‚S Marií Pannou jsem hovořila zase dočista důvěrně. Pravila mi, že jsouc v jiném stavu, necítí žádných obtíží, koli-krát že pociťuje v duši jakousi všemohoucí velikost a že se jí zdá, jako by se sama v sobě vznášela. Cítí prý, že obklopuje Boha a člověka, a že ten, jehož obklopuje, ji nese. Musím jí přichystat jesličky; uložila mi, abych se denně modlila po devíti Zdrávasích na památku devíti měsíců, kterýžto čas nosila Spasitele pod srdcem.‘“ (Poslední dnové A. K. Emmerichové) t 1778 * Clemens Brentano, německý básník, jako „Poutník“ se stal zapisovatelem vidění bl. A. K. E. v posledních pěti letech jejího života † 28. 7. 1842 t Mezinárodní den gramotnosti.

Neděle 14. září 2014

Povýšení Svatého Kříže t 258 † sv. Cyprián, biskup v Kartá-gu, církevní Otec * poč. 3. století, o jeho biskupském působení (249-258) máme přesné znalosti z jeho bohaté korespondence, z aktů o jeho mučednictví a ze Životopisu, který sepsal jáhen Pon-cius t 1886 * Jan Masaryk, diplomat † 10. 3. 1948 t 1890 * La-dislav Kuncíř, vydavatel duchovních a básnických knih, dodnes pokladu naší kultury, komunistickým režimem v zkonstruova-ném procesu odsouzen (spolu s Janem Zahradníčkem a dalšími) k 10 letům vězení † 5. 6. 1974 t 1926 vychází Medvídek Pú, knížka A. A. Milna t 1937 † Tomáš Garrigue Masaryk, < losof a politik, 1. čsl. prezident * 7. 3 1850 t 1991 † František Vaňák, 13. arcibiskup olomoucký * 28. 6. 1916 t „Je poledne, zvoní Anděl Páně, vstanem a půjdem.“ (F. V. před smrtí) • Po svatém Kříži podzim se blíží.

Pátek 26. září 2014

Sv. Kosmy a Damiána, mučedníků † kol. 303, jejich zasvěcení nese jeden z prvních kostelů v Čechách, v Staré Boleslavi t 1888 * / omas Stearns Eliot, angl. básník † 4. 1. 1965 t 1889 * Martin Heidegger, něm. < losof † 26. 5. 1976 t „Slovo > loso> a nám praví, že > loso> e je původně něčím, co určuje existenci řectví, a nejen to – > loso> a určuje i nejvnitřnější, základní rys západoev-ropských dějin. Způsob, jímž se často, jak slýcháme, hovoří o západo-evropské < loso< i, je ve skutečnosti tautologie. … Protože > loso> e je bytostným určením řecká – což znamená: ve svém původu je > loso> e bytostně určena tak, že zprvu se dovolává řectví a pouze řectví a v jeho rámci se rozvíjí.“ t Na svatého Cypriána chladno bývá často zrána.

— 1 —

Města mámivá a skutečná

Mládí nebo stáří ve městě nevystavě-ném rukama znamená málo; neboť tam, tam není začátku ani konce. Průvod k oltáři je obřadem v chrámě; pouť je obřadem v širším chrámě; světě; i život, pouť poutí, je obřadem v širším chrá-mě, vesmíru – putujeme symbolicky pouť věčnou. V tajemství toho obřadu dospěji Kalvárie a umru tam, tak jako když jsem tam přijímal Tělo Kristovo – sice nekonal jsem pouť a nevcházel v Společenství Kristovo. Jak mi připo-mínají slova mystikova: Nadarmo patříš na golgotský kříž, dokud v srdci tvém není zapuštěn.Zeptáte-li se mne: „Proč žijete v obřa-dech a nikoli v skutečnostech života?“ odpovídám: protože obřady jsou sku-tečnější. Jsou pozemskými ukázkami věcí nebeských. I svůj život důvěrně chápeme jako obřad. Pro svoji myste-riozitu nemůžeme pozdvihnout ruku, aby udělala nejvšednější věc, ale děláme jí tajemná znamení a vcházíme v sym-bolické příbuzenství s veškerenstvem neviditelna. …

Stephen Graham

Maria je „Rosa Mystica“

Maria je nejlíbeznějším květem, jaký vů-bec kdy vykvetl v duchovním světě. Je to jen mocí Boží milosti, že z této vyprahlé a opuštěné země vypučely květy svatos-ti a slávy. A Maria je jejich Královnou. Je Královnou duchovních květin; proto se nazývá Růží, neboť růže je velmi vhodně nazývána nejkrásnější z celé květeny.Ba ještě víc, je nazývána Mystickou čili skrytou Růží („mystický“ totiž znamená

„skrytý“, „tajemný“). Jak to, že ona je před námi skryta více než ostatní světci? Co se míní tímto zvláštním přívlastkem, jejž dáváme jedině Marii? Odpověď na otázku přivádí nás k třetímu z důvodů, proč věřit ve znovuspojení jejího svaté-ho těla a duše, a v její nanebevzetí brzy po smrti, místo aby prodlévala v hrobě až do všeobecného zmrtvýchvstání, až do soudného dne.Je tomu takto: nebylo-li její tělo vzato do nebe, kde tedy je? jak nám může být skryto? jak to, že jsme neslyšeli nic o jejím hrobě, že snad je tu nebo tam? proč nejsou k němu konány pouti? proč nemáme relikvií, abychom je mohli předložit jako ostatky jiných svatých? Není-liž to přirozený pud, který nás nutí uctívat místa, kde jsou naši mrt-ví pohřbeni? Čestně pohřbíváme těla našich velikých mužů. Sv. Petr mluví o náhrobku Davidovu jakožto známém za jeho dob, ačkoliv David zemřel před mnoha sty lety. Když tělo Páně bylo sňato s kříže, bylo vloženo do hrobu poctivce. Takové cti se též dostalo sv. Janu Křtiteli, o jehož hrobě, všeobecně tehdy známém, mluví sv. Marek. Křes-ťané od nejdávnějších dob chodili ze všech krajin do Jerusalema, aby uviděli svatá místa. A když minula pronásle-dování, ještě větší pozornost věnovali tělům svatých, na příklad sv. Štěpána, Marka, Barnabáše, Petra, Pavla a ostat-ních apoštolů a mučedníků. Jejich těla byla převážena do velikých měst a čás-tečky z nich byly posílány na ta nebo ona místa. Proto už od prvních časů až po naše dni vynikající a chrakteristic-kou známkou Církve byla největší láska a úcta k tělům svatých. Nuže, byl-li kdo více než ostatní hoden nejpozoruhod-

nější péče, byla to naše Paní. Proč tedy neslyšíme nic o těle Blahoslavené Pan-ny a o jejích ostatcích, každém zvlášť? Proč je pro nás skrytou Růží? Bylo by pochopitelné, že ti, kteří byli tak uctivi a starostlivi o těla světců a mučedníků, že by nedbali – té, která je Královnou svatých a Královnou mučedníků, té, která byla Matkou Pána našeho? To je nemožné. Proč, proč tedy je Růží ta-jemnou? Prostě proto, že její svaté tělo je v nebi, ne na zemi.

kardinál John Henry Newman, Maria v litaniích

Panně Marii

Tvá tvář se ztrácí v soklu pískovce. Bolest kamene s Tebou soucítí, Panno Maria. Tak bolestná podoba, tak bolestná procházíš touto hříchu nakloněnou zemí.

František Lízna

9 K Slavnosti Nanebevzetí Panny Marie Léta Páně 2014 9

— 2 —

Moc přání

Co to vlastně znamená: Někomu dru-hému něco dobrého přát? V řečech Bud-dhových vždy znovu se doporučuje toto cvičení: „Mnich se usebere a vyzařuje sílu chtění dobra, která naplňuje jeho srdce, na jednu stranu světa a zrovna tak na druhou, na třetí, na čtvrtou; dolů, nahoru, napříč, na všechny strany; ve vší úplnosti do celého světa vyzařuje sílu chtění dobra, která naplňuje jeho mysl; širokého, úpl-ného, neomezeného, nenávisti a zlovůle prostého chtění dobra…“Pohroužíme-li se ve smysl těchto slov, vyvstane před námi cosi velikého: To chtění dobra, dobré chtění namířené na druhého, přání, aby se druhému dobře vedlo, není jen něco psychologického, není to jen myšlenka, není to pouhé smýšlení, které právě je v nitru přejícího, nýbrž je to živá síla.Duch je skutečnost. Duševní konání je skutečnější nežli konání tělesné. A tak je též něčím skutečným přání dobra, kte-ré vychází ze srdce; z upřímně a silně přikloněného nitra.Přeji-li druhému s živou silou svého srdce dobro, dostane se mu dobra.Vypravuje se, když John Henry New-man, pozdější kardinál, byl už dlouho nakloněn katolické církvi, přece jeho an-glikánský přítel Pusey neměl obavu, že přestoupí. Jednoho dne se dověděl, že kdesi ve Francii nějaká klášterní komunita se modlí za Newmanovo obrácení. Tu dostal strach. Tento muž dobře věděl o duchových skutečnostech. Věděl, že teď půjde do tuhého – pro ryzí a usebrané chtění vážných lidí; nehledíme-li vůbec k duchovní stránce modlitby, k milosti. –To nemá nic společného s okultními ex-perimenty. Ale zlou věcí je, že jsme váž-né zabývání se těmito věcmi přenechali okultistům. Ve Starém Zákoně obejde hrůza věřícího, proklíná-li ho někdo dru-hý. Moderní psychologismus praví, že je to zvěcňování ducha. Po pravdě je to – nehledíme-li vůbec na náboženskou stránku – živé vědomí, že duch je sku-tečnost; a že mi nemůže být lhostejno, přeje-li mi někdo dobro či zlo – ať už jinak navenek činí cokoliv.

Před Bohem

Člověk se třebas usebírá k modlitbě. Vnitřní nechuť by ráda z toho unikla a hledá výmluvu: „Musím hned udělat to a to…“ Byla by to lež, jenom v myšlence. Ale tato lež by byla horší nežli lež,

kterou řekneme do očí člověku. Dála by se před Bohem.Ba, člověk snad ani na něj nemyslí. Přijde v nebezpečí sám sobě něco na-lhat. I tu může člověku vysvitnout: Tato lež je horší nežli lež, kterou řekneme někomu druhému do očí. Při té tu byla protiobrana: Člověk stál proti člověku. Zde je jenom pravda, a ta se nebrání. Pravda mlčí. Pravda však je Bůh. Bůh mlčí. A tu se může stát, že tu lež náhle stojí před námi docela nahá; docela jen ona sama ve své ošklivosti.

Poslední myšlenka dne

Když jsme byli dětmi, říkali nám, chceme-li ve škole umět úlohu, že si musíme dát knihu pod podušku a na ní spát. Později jsme se tomu smáli; to už jsme byli moudří. Pak jsme ale tu moudrost zase odložili a porozuměli jsme, co tím bylo míněno.O velikém a nešťastném mistru písně Hugovi Wolfovi se vypravuje, že míval ve zvyku číst večer nějakou báseň se vší usebranou pozorností svého tvůrčího nitra. Ráno pak prý měl celou kompozici před sebou. Ba někdy i více; a jednou praví, že se na něj melodie snesly jako hejno bílých holubic. Musel za to ovšem pykat, neboť už v mladých letech jeho nervy byly narušeny.V noci spíme. Ale ne vším. Mnohé v nás bdí a pracuje dále. Čím hlubší spánek, tím hlouběji v naši bytost zasahuje klid. Úplně ale zajisté nespíme nikdy. Stále to v nás přede. Umění spát záleží v tom, abychom se nechali pohroužit v klid co možná nejhlouběji. Ovšem ale též ve snaze, když už vždy něco v nás pracuje, aby to bylo alespoň něco dobrého.A tu duchovní učitelé říkají: Hleď, abys usnul s nějakou myšlenkou z Boží blíz-kosti. Ne snad násilně, s namáhavým soustředěním, nýbrž s klidným, tichým pomyšlením.

Umírání zvířat

Je těžké pochopit, že něco živého má zemřít, abych já mohl žít. Říká se ovšem, že cítit něco takového znamená vlastně popustit z jistoty života. Může být, že k jistotě životní vůle náleží též nevidět to temné, přes co kráčíme. Proto ale přece je to zde. A kdo to cítí, musí hledět, aby se s tím vypořádal. Věc se nijak nerozřeší, řeknete-li, že ze zvířete jíst nebudete. To bychom nesměli ani nosit boty. A tak bychom šli od jedné věci k druhé v samou nemožnost. Je to na nás vlože-

no a nám uloženo, že živí tvorové musí umírat, abychom my mohli žít.Nezbývá než jedno: Abychom ne-otupěli. A je-li nám uloženo, abychom cítili tlak oné tíhy, abychom ho k svému srdci připustili.

Dlíti na modlitbách

Kdosi mi vypravoval: „Jednou jsem mu-sel kamsi odcestovat. Krátce před tím jsem četl o nějakém neštěstí v dolech; bylo zasypáno několik horníků. Mé myšlenky k nim putovaly. Cítil jsem, že musím pomoci. Alespoň u nich být. To však znamenalo za ně se modlit. Ta krátká modlitba však byla příliš krátká… Nemůžeš se tak lehce vrátit zase na své pohodlné sedadlo, když ti jsou tam dole… Tu se sám sebou nabídl růženec. Modlil jsem se ho, a po celou dobu, co trval, byl jsem tam, kde jsem být měl.“ To mi jedním rázem ukázalo, čím je růženec: Je to způsob, jak dlít na modlitbách.Je modlitba, která se koná slovy díků nebo prosby anebo klanění. Její způsob a síla tkví v tom, že vnitřní akt se tu kryje se slovem; jasně a stručně. „Modlitba budiž zcela krátká!“ praví řehole svatého Benedikta. Krátkost zaručuje niternost ústní modlitby; jinak se z ní stane ono prázdné odříkávání, před kterým Pán varuje.Pak ale je „prodlévání na modlitbách“. Akt, který stojí, trvá. To, k čemu se chystá člověk vnitřního života, když se o něm řekne: „Je ponořen v modlitbu.“ I to je nezbytno. Zde „stojí“ nitro v postoji a stanovisku modlitby. Žije v něm. Noří se do něho. Vstupuje před Boha. Proniká k němu.Udržovat však tento akt živým ze sebe a ze svého, jej vždy znovu vyvolávat, jej dále vést, je obtížno a nesnadno. Proto máme vyhraněné způsoby modlitby, které tomu napomáhají. K nim patří růženec – též litanie a jiné.Růženec je skloubení modlitebních fo-rem, které správně prováděno udržuje onen trvající akt bdělosti. Umožňuje člověku dlít na modlitbách; dýchat v nich; v nich se pohybovat, odpočívat, vnitřně se spořádat. S tím úmyslem musí být prováděn. Pak jeho síla působí.Dva druhy lidí jsou schopny tohoto způsobu modlitby: Lid, jehož základním stanoviskem je kontemplace, a pak též člověk, který má za sebou první neklid re~ exe a kritiky a už zase stojí na pevné půdě svého živého nitra.

Romano Guardini, O věcech ducha i duše

ZDE A NYNÍ – POUTNÍ EXEGEZE

— 7 —

POLNÍ KNIHOVNASlovo o Janu Čepovi

Chtěl bych především předznamenat, že zde nebudu mluvit o Janu Čepovi jako o jednom ze svých nejoblíbenějších autorů. Nejsem znalec-analytik díla Jana Čepa. Mohu se jen pokusit vyznat z lásky k Čepovi, z důvěrného vztahu k němu skrze jeho obraz.Ve venkovských zahradách rostly po staletí jabloně různých odrůd. Každý kraj získával časem své vlastní odrůdy. O jejich vzniku čteme: nahodilý semenáč, semenáč neznámého původu, anebo lépe – od nepaměti zde pěstovaná odrůda. Děkan Matěj Rössler v Poděbradech koncem 18. století pěstoval kolem tří set odrůd jabloní. Shromáždil tak vlastně jen částečné úsilí stovek, tisíců nám navždy neznámých ovocnářů-šlechtitelů, zlomek dědictví této země.(Proč zavádím přímo krkolomný exkurs do pomologie? Pokusím se ho obhájit, ale dovolte mi ještě v něm chvíli pokračovat.)Dnes naopak desítky, stovky těchto odrůd zanikly, ačkoliv byly dříve osvědčenými jablky pro daný kraj, ze kterého vzešly. Nezmrzly, netrpěly téměř žádnými cho-robami a škůdci. Jak pestrý to byl stůl a jaká poezie v barvě, chuti a názvu, kterou každý kraj nabízel: Pod Beskydem by vám nabídli Jaderničku valašskou, zde u přítele Jesenickou renetu, v Čechách kromě známého Panenského na Domažlicku Hetlinu, u Chrudimi Hladíkovo pře-úrodné, Studničné u Náchoda, Punčové z Polabí, Malinové holovouské, Smiřické vzácné… Tyto i desítky dalších odrůd nevznikaly promyšleným postupem tehdejších ovocnářů. Byly spíše darem země, odměnou za láskyplnou péči, kterou lidé jablůňkám věnovali.Podobně tedy i Jan Čep vyrostl ve svém kraji, tak jako zase ve svém Jakub Deml, Bohuslav Reynek a mnozí další. Hádejme a bádejme nyní stále dokola, zda dílem svým staletým rodokmenem, anebo ví-ce díky nahodilému vyklíčení jednoho z tisíců semen, zda díky ušlechtilému roubu na plané podnoži, nebo spíše zavanutím větru na panenský květ vzešli z této země básníci jedinečné krásy a váhy mateřského jazyka?!U Jana Čepa vím, že jeho mimořádně hluboký vztah k rodnému kraji vyrůs-tá ze starého rodu Čepů, který přežil i neblahou smršť třicetileté války. Rod sedláků a chalupníků, obyčejný, neslavný, stále tříbený prací a utrpením, jakože ovšem Ch. Péguy říká, že je také práce a utrpení, které smysl nemají. Tak tedy

čas u tohoto rodu smysl měl, i kdyby Jan nenapsal jediné povídky, protože právě tyto se zemí tělem i duší srostlé rody jsou onou solí země.Neznají přísnou linii svého rodokmenu, nemají nad krbem galerii předků, ne-evidují své činy do kronik, nedovolávají se svého erbu. Jejich pečeť – čest i hanba, sláva i hříchy – je obestřena tajemstvím, kterého stopy najdeme vepsány v polích, cestách a stromech krajiny. Pečeť těchto venkovských rodů nepoznáme podle ho-nosných znamení, ale podle jejich ovoce – hle, Jadernička neznámého původu. Plod nevelký, nevzhledný, zelený, pak žlutý, snad i zčervená, chuti jen sladké, nekořenité, spíše dobré než vynikající (dočteme se v knize), ale jinak je téměř mrazuvzdorná, nevyžaduje zvlástní péči, strom přežívá i lidský věk…Rodný kraj je Čepovi místem, oním pev-ným bodem, který je člověku dán, aby z něho dovedl ne pohnout vesmírem, ale celý vesmír obejmout a unést ve svém srdci…Jestliže se domníváme, že rovnoběžky se v nekonečnu protínají v pomyslném bodě, pak Čepův poutník ví, že všech-ny osudy – onen nezmapovatelný pro-pletenec cest rovných i křivolakých, širokých i úzkých a jen Bůh ví jakých – má smysl počátku i návratu v rodném kraji. Ze zaslíbené země vzešli proroci, z po-žehnané země se rodí básníci, kteří svůj rodný kraj oslavili na věky. … Kteří ve svém kraji pocítili neklamnou předzvěst Království Božího na zemi…Čepovy literární postavy jsou stále ži-vé, protože je autor nerozpitval psy-chologickou analýzou, nehoufoval je pod jednotný prapor. Nevkládal jim do úst své vlastní názory, prohry, pochybnosti, neházel jim pod nohy tzv. společenské problémy, nesváděl jejich cesty do předem určených cílů. Všechny jeho postavy jsou poutníci a poutnice na zemi, každá z nich na své jedinečné cestě za jedinou otázkou: „Ubi est, mors, stimulus tuus?“ – Kde je, smrti, osten tvůj? Básník ví, že tato otázka platí pro každého, byť by to byla jediná cesta malého Františka do města, anebo cesta Rozárky Lukášové z města zpět, ba i bludný kruh mezi robotou a hospodou. Všem je básník andělem strážným, i se zlomenými křídly padá současně do pra-chu s Člověkem na silnici…Mohli bychom se ještě zmínit o uznáních a cenách, kterých se autoru dostalo za jeho života. Dovolte místo jejich výčtu zmínit se o jedné, o které se psát nikdy nebude.

Po žních a hodech, na dlouhé zimní večery jsem přinesl hospodáři Tvář pod pavučinou a Sestru úzkost. Můj švagr krčil rameny a smál se: „Tatínek v životě přečetl pár knih a dnes kromě Písma vůbec žádné neotevře.“ Na jaře jsem se zeptal, zdali měl na ně čas. Švagříček se zarazil a zhluboka se nedechnul: „Prosím tě… jako pohádky malému děcku jsem mu je čítával!“ Stařečka jsem se zeptal ve chlévě při poklízení krávy. Netečně opáčil:„A ten Čep je keré?“„Tady z Myslechovic.“„Myslel jsem si to hned, že je náš.“„A líbilo se Vám to?“Poškrábal se pod kloboukem: „Hm, obrázky v televizi se mi líbí.“„Tak je zajímavé, jak to napsal.“„Zajímavě mluví i někdy v rádiu.“Zmaten jsem couval: „Něco ale v tom je, ne? Něco hezkého a pravdivého.“Pohoršeně zapíchnul vidle do slámy: „Něco? Pravda je to, svatou pravdu napsal.“Vyjeli jsme přes humna a než jsme od lesa zahlédli Vilémov a za ním Litovel, věděl jsem, že ač Jan Čep zemřel ve Francii, ze své cesty vrátil se zpět navždy.

Eduard Zacha (1951-2012)Tento proslov byl pronesen na Setkání přátel

v soukromém bytě, v Olomouci 23. ledna 1989 (později publikován v revue Proglas, 1990).

Přepsáno z původní samizdatové předlohy. (j. e. f.)

Dodatek

… O ty mrtvé se přece musí někdo starat! Čep, odstrčený dvojnásob, zaslouží této péče především. Není to vůči němu jen služba přátelská, nýbrž obecná… Čepův hlas je v našem duchovním a uměleckém světě zcela ojedinělý a neslyší-li někdo jeho přečistou a tichou melodii, která nemá vůbec a venkoncem nic společného s kurvou literaturou, není to básníkova chyba. Jeho putování na této planetě bylo určeno touto zemí a pro tuto zemi a je příkazem je pro ni uchovat. Nevěřte, není to pravděpodobné, že by literární historie, i svobodná literární historie někdy docenila Čepovo slovo, je příliš navyklá slyšet jen literární kraválování a vidět grafomanské veletoče pro davy na náměstích – už proto by měli ti, kteří vědí, jak potřebné je Čepovo slovo pro tento kousíček kosmu, udělat všechno, aby zůstalo v paměti národa. …

Bedřich Fučík in: Listovní příležitosti. Dopisy B. F. Mojmíru Trávníčkovi (1969-1984).

Příloha č. 5 revue Aluze, Olomouc 2003

— 6 —

CESTOU POUTNÍKA ABSOLUTNAMůj deník

Čas je pes, jenž nekouše než chudé.

Žebrák Nevděčník končil v listopadu 1895. Osm let uplynulo a je to stále stejné!V přestávkách tento Žebrák napsal, Bůh ví, za jakou cenu! půl tuctu knih, jimiž ani jeho nepřátelé nemohou pohrd-nout. Celá jeho existence byla takovým zázrakem bolesti, poutí tak pekelnou, že i soudcové nejukrutnější jednosvor-ně usuzují o přepínání trestu.Bezpochyby je nesnadno příliš ztrestat vzpurníka, jenž se uvolil padnout hladem pro Ježíše Krista… Ostatní, kteří ho znají, nemohou tu nevidět jakéhosi napodobe-ní nekonečného pekla, a ti někteří bohatí křesťané, obdivovatelé díla Léona Bloya, jeví se jim démony tohoto pekla. …Jeden jediný vzdoruje, jehož nemohou porazit, dobrodruh, chcete-li, odvážli-vec, biřic Tulák, jakýsi velkodušný zou-falec. Kromě něho není nikoho, kdo by nám pověděl, že není dovoleno nikdy se vzdát, nikdy přijmout podmínky, ani čestné, byť nám mířilo tisíc nožů na hrdlo, a že tak dlouho, pokud muž odhodlaný udrží se na nohou, Bůh je v tomto člově-ku, by vše napravil, by vše spasil. …… Pravím, že bohatí katolíci jsou neomlu-vitelnými katany. Nalezl jsem někdy po-moc u lidí bez Boha, kteří viděli ve mně aspoň umělce. Katolíci neviděli toho, aniž čeho jiného, a ti u velikém počtu, kteří by byli mohli tak snadno učinit cestu mou méně bolestnou, byli často mými nejne-smiřitelnějšími nepřáteli. …Několik chudých s pláčem mi sděli-lo svou nemožnost. Nikdy bohatec se nepředstavil. A přece jich bylo dosti, a moje knihy k nim křičely dostatečně,

co bylo třeba učinit. Popatř, bídníku, co se trpí pro Boha a pro tebe! Viz tuto rodi-nu bez chleba, tohoto otce, jenž je hnán uchylovat se od slávy Syna Božího, by šel v mukách nevypravitelných k slávě Du-cha Svatého, jíž je žebrota s hojnou han-bou. Slyš také slabý chrapot těchto ne-vinných, kteří umírají…„Co jste učinil pro mne?“ psal jsem posled-ně jednomu z těchto proklatců, který mne ujišťoval způsobem nejenergičtěj-ším o svém obdivu a o své lásce. „Co byste učinil, kdybych k vám zavolal o pomoc, kdy-bych k vám křičel ve Jménu Našeho Spasitele ukřižovaného?“ …Nechť, jsem hnán křičet až do konce, neboť jsem poslán na Svědectví. Není pomoci, nelze z toho uniknout. Od té doby, co se vzpínám, natahují mne na skřipec a mučí mne, a přejete-li si je vědět, takovéto je tajemství mé literární existence. Každá z mých knih je VYZNÁ-NÍM, vyrvaným mukami. Takto právě mým katanům dostalo se Zoufalce, Krva-vého potu a všech ostatních bez výjimky. … Dnes cítím se stár a rozdrcen a smrt bude mi sladka po takovém životě. …Lagny, 28. srpna 1903

1896

LEDEN1. – Anketa Merkuru o Dumasu synovi, jenž právě byl sklizen ze světa. Moje od-pověď: Takové je moje „mínění“ pro čas i věčnost: Syn Dumas byl hlupák a pokrytec. Mrzký pláč tisku nebo nářky podělaných škrabalů jako Copée nedovolují předpo-kládat, že nová literární generace mohla by být dosti nízká, by udělila nechť jakou-koliv důležitost zmizení tohoto mulata.

8. – Henry de Groux, ubytovaný v Bru-selu, píše mi, že bohatý Belgičan dal by rád nějaký peníz, kdyby dostal můj do-pis, v němž bych mu pověděl, co myslím o článku Zolově, uveřejněném Figarem k pohřebním obřadům Verlainovým.

ÚNOR1. P. E. Marlierovi v Bruselu:… Milý pane, s dokonalou radostí hod-lám vám tedy povědět, čeho jsem zakusil při četbě oné věci p. Zoly, již složil po-dél ohrad Figara z 8. ledna právě minu-lého. Často jsem mluvil o této hmotnatě nabubřelé osobnosti, a některé z mých článků dopracovaly se dosti velkého ohlasu, aby lidé všímající si literatury ne-mohli nevědět o povaze mých citů. Kdy-by Zola byl spisovatelem – což Bůh, to připouštím, mohl dopustit – jedna nebo dvě stránky byly by mu na dlouhou dobu stačily, by do nich nakupil všechen svůj intelektuální výměšek. 400 dávení vyvo-lávajících řádků, jež Figaro nám vystavuje na odiv, svede se konec konců na málo transcendentní nález, na takovýto skrov-ňoučký lanýž: Každý spisovatel, jenž nedo-bývá peněz, marně se dvoří dámě. … Ubohý Verlaine v hrobě! … Ubohý veli-ký básník, uniklý konečně ze svých cárů soužení a hříchu! To jeho, hnusného autora Rougon-Macquartů, ráčili si vy-brat, by demonstrativně sám proti sobě postavil přednosti nečistého zaměstnání v literárním chlívě nad Poesií Serafínů. Za jakoukoliv cenu chtěl si pyšně vyšlapovat a vláčet své dobytčí rolničky kolem rak-ve tohoto nuzáka, jenž křičel o slitování v nejkrásnějších verších světa. …

Léon Bloy (1846-1917), Můj Denník, 1896-1900, přel. Josef Florian. Stará Říše na Moravě 1919

HLÍDKA – GLOSY – POZNÁMKYČlověk jako by stále se obracel proti člově-ku, jako by stále se obracel sám proti sobě, ničil se, deptal, tupil, ponižoval. Ekono-mika prý stojí na „automobilovém prů-myslu“. Proč? K čemu je to dobré? K čemu je dobrá ta gradující devastace prostředí, v němž žijeme, stále limitovanějšího, stále zasviněnějšího, proč jsme ve vleku toho děsivého automobilového popojíždění odnikud nikam? Z mé země je tranzit pro zboží, které nepotřebuju, krajina zjizvena betonovými pásy, stále širšími a stále delší-mi. Kam? Ekonomika mé země ale prý na tom stojí. Jak vyjádřit svůj odpor? Jezdím autem minimálně, většinou autobusem,

který bývá poloprázdný. Někdy též něja-kým večerním vlakem, který bývá skoro prázdný. Jak je to možné? Moji zemi prý živí automobilový průmysl, a jistě hlav-ně vývoz toho svinstva. Proč? K čemu já takovéto „projekty“ potřebuju? V jakém smyslu se těmito „ekonomickými úspě-chy“ stáváme lepšími? t Člověk jako by se spikl proti člověku, na každém kroku. V televizi o čtyřech vojácích zabitých při protiteroristické misi sebevrahem. Jaký smysl lidského života? Mého, tvého, sebe-vrahova? Odcizení, cizota, chlad. Z. píše, že nějak „nedokáže žít“, má pocit, „že to nevydrží“, „všechno se vyčerpalo“, „trap-

nost“, „únava“, co napsat? Prý: „chce se mi žít, ale… jako bych nemohla“, musím něco napsat, povzbudit, nakonec přece jen radím „činnost“, „práci“, „pohyb“, „pohyb je život,“ zní mi v uších slova, kte-rá ke mně kdysi dolehla. Vstávám, jdu, na-vzdory tomu, že svět jako by se spikl proti všemu, čeho si cením, čeho si vážím, čím ještě dokážu dýchat, žít, cítit. Ne, nemůže být tak zle, probírám se starými obrázky, na jednom je Ecce Homo. Člověk pře-ce nemůže být rozdělen sám proti sobě. V této víře znovu sedám ke stroji, píšu, čelím dalším minutám, hodinám, dním.

j. e. f., červenec 2014

— 3 —

PODOBIZNY SVATÝCHSvatá Anna

Příběh svaté Anny je málo znám, mlčení obklopuje její postavu. Toto mlčení je hluboké, majestátní, vznešené jako ml-čení svatostánku. Svatá Anna se zdá být skryta za blesky světla jako za nepronik-nutelnou záclonou. Abychom ji viděli, je třeba se dívat skrze nevyzpytatelná tajemství, jež brání zraku. Neposkvrně-né početí slouží jí za hradbu proti pohle-dům země. Ztrácí se za Marií.Jméno svaté Anny je tajemstvím o to za-jímavějším, čím méně bývá zmiňováno. Anna znamená hebrejsky milost, lásku, modlitbu. Toto jméno bylo dáno více že-nám, jež obdržely děti skrze své prosby a jež je předem zasvětily Bohu. Tak ve Starém Zákoně nacházíme Annu, matku Samuelovu. Je těžko číst bez dojetí toto vypravování, tak živé, že cítíme, jako by-chom sami byli přítomni události, o níž se vypravuje. Modlitba Anny byla usilovná, hluboká, tajná. Její rty se pohybovaly, její-ho hlasu však nebylo slyšet. Cizí člověk se na ni dívá a myslí, že je opilá. Klam podiv-ný sám o sobě, velkolepý ve svém význa-mu, bohatý k poučení, klam stejně věcný i symbolický, historický i prorocký. Ko-likrát již, od doby Anny, Matky Samue-lovy, si cizinec, t. j. nepřítel, Hostis, zmátl nadšení božské a opilství! Tato žena po-hybuje rty, ale já ji neslyším mluvit. Člo-věk hledá vysvětlení v okruhu jemu zná-mých věcí. A čím je tajemství vyšší, tím raději pro ně hledá právě nejnižší výklad, aby se utekl proti neznámému, jež ho ohrožuje. A odpověď Anny zní: „Vína, ani ničeho, co opojiti může, jsem nepila, ale vylila jsem svou duši před obličejem Hospodinovým.“Žádné stupňování, žádná opatrnost, žád-ná příprava, žádný přechod myšlenky v jinou, žádný strach, žádná okázalost. Tato odpověď je prostá, a výrazy opačné, jež obsahuje, jsou projeveny upřímně a vznešeně. Zrcadlí se v hlubinách Anniny touhy. A její píseň po narození Samuelově má s písní Mariinou podivuhodné po-dobnosti.Svaté knihy mluví dlouze o prvním Josefo-vi a sotva jmenují druhého. Mluví o Anně, matce Samuelově, nemluví však o Anně, matce Mariině. Řeklo by se, že slovo ustu-puje, když vtělení Slova se k němu blíží. Ale toto mlčení je plno zázračných hlubin. Každý ví, že Anna prosila po dlouhá léta o narození Mariino a zasvětila ji předem Pánu. Jméno Anna zdá se být, po jméně Mariině, po výtce jménem matky, jež da-ruje Bohu své dítě. Toto jméno se vysky-tuje v dějinách vícekráte. Prorokyně Anna

je přítomna ve chvíli, kdy Ježíš Kristus se nachází v chrámě. Svatý Mikuláš, biskup Myrský, měl za matku ženu, jež nesla rovněž jméno Anna. V legendě o jeho životě čteme: „Eufemius, muž bohatý, ale na výsost zbožný a laskavý, byl jeho otcem, a Anna, sestra Mikuláše, bývalého arcibisku-pa Myrského, byla jeho matkou. Přišel na svět až několik let po jejich sňatku, když nedoufali již, že budou mít děti. Jejich milosrdenství k chudým obdrželo, čeho jim příroda odpíra-la. Nebeský posel oznámil jim tuto šťastnou novinu, a slibuje jim syna pro útěchu stáří, upozornil je, aby mu dali jméno Mikuláš, jež znamená ‚Vítězství lidu‘.“Důležitost jmen v dějinách božských úmyslů otevírá jisté obzory na vznešenou slávu velebného Jména, na povinnou úctu ku Jménu Božímu, a čím více člo-věk vniká v důvěrnost věčných tajemství, tím více vzrůstá Jméno Boží v jeho duši, tím více se hrouží do hlubin, vedle nichž kráčí, aniž jich pozoruje, člověk ledabylý, jenž vyslovuje jméno Boží lehkomyslně.Anna, matka Mariina, je vzorem modlitby, očekávání a posvěcení. Anna a Joachim vi-děli, jak se otevírá před nimi, mezi jejich sňatkem a narozením Marie, životní dráha očekávání.Neplodnost, nečestná u Židů, tížila je celou svou vahou. Byla pro ně v přímém rozporu s jejich určením a s jejich touhou. Jaký zvláštní ráz musela na sebe vzít tato bolest v srdci ženy, jako byla Anna? Po-hroužena v touhu po Mesiáši, povznese-na touž touhou k božským rozjímáním. Žádala na Bohu, z rozkazu Božího, vy-plnění úmyslů Božích. A pomoc Boží váhala přijít, její modlitba stále nebyla vyslyšena, a Anna, zavěšena nad propas-tí, zvedala oči k nebesům, a nebe zdálo se být kovovým. Cítila, že je zrozena pro dílo, jehož velikost ji drtila, jehož krása ji přitahovala, jehož láska ji pálila, a toto dílo zůstávalo prozatím nemožným. Bůh chtěl, více než ona sama, vyplnění, za něž prosila, ale Bůh neodstraňoval překážku, jež zdržovala vyplnění. Zdánlivost úžasného rozporu mezi vůlí Boží a průchodem věcí musela spočívat na Anně těžkou tíhou, již Bůh viděl; tato tíha byla jeho rukou, a on váhal ruku po-zvednout. Anna a Joachim byli obdivu-hodně spojeni. Co si měli říci? Zdaž se po-koušeli potěšit? Zda každý z nich skrýval svou bolest před druhým? Co modliteb osamocených muselo stoupat k  nebe-sům s vůněmi ranními, s vůněmi poledne a s vůněmi večera! Mezitím svět šel svou cestou: národové se utápěli ve svých marných myšlenkách

a domnívali se činit veliké věci. Řím dá-val s  přepychem na odiv nádheru svých posledních dnů a vykrmoval pastvu hrob-ním červům. Společnost pohanská, pyš-nější než jindy, odívala se do své zastaralé rétoriky; řečnilo se, zápasilo se, pilo, vraž-dilo. Marius a Sulla byli čerstvými vzpo-mínkami této společnosti; Nero byl její budoucností, a ona vychloubala se svou mocí a nepochybovala o své trvanlivos-ti. Zloba triumfovala ve své bezpečnosti, a její spánek byl nerušený. A mezitím Anna a Joachim modlili se v domě nebo na polích. Kdož tedy věděl, kdo tedy tušil, že tato touha tak pokorná, tak zdánlivě bezmocná, byla největší událostí, již země viděla, nejvyšší bod, jehož svět byl dosáhl a nejvyšší hora, již slunce osvětlovalo? Hlubokost hlubokosti! Jaké dějiny to čte-me, čteme-li dějiny opravdové!Tato dlouhá modlitba Anny a Joachima je jednou z  velikých vzpomínek člově-čenstva; ale jak je člověčenstvo roztržité! Anna znamená milost, a Joachim přípravu na Pána. Co se připravovalo po léta jejich očekávání, bylo Neposkvrněné Početí Marie, Matky Boží. Ta, jež se měla naro-dit, byla Maria, Matka Boží, mistrovské dílo, jež Trojice rozjímala od věčnosti v nadšení a radosti. Ó Moudrosti věčná! Ipsa conteret caput tuum (Ona potře hlavu tvou): pradávné zaslíbení, jež těšilo naše prarodiče, vznášelo se nad světem a jeho ozvěna zaznívala zvláštním zněním na jis-tých místech a v jistých dobách. Když po-hled s chvěním přechází od věčného pra-vzoru Marie v Bohu, k Marii, dceři svaté Anny, jež žila v čase, noří se ve dva oceány, a já vzývám, jako volají námořníci v bouři: Svatá Anno, oroduj za nás!Křesťané nevědí skoro ničeho o svaté Anně. Podrobnosti, jež můžeme o ní mít, nejsou ani úplné, ani obecně známé. Ale jsou-li vědomosti naše o ní sporé, naše dů-věra takovou není. Málo křesťanů může jen pomyslit na to, aby změřili hlubinu, v které žila, výšku, šířku, hloubku jejího rozjímání; a přece jsou křesťané naklo-něni k té, jíž neznají, prostou a něžnou důvěrou. Co v ní mlhavě tuší? Velikost. A všude, kde tušíme velikost, tam jdeme s důvěrou. Něco nám řeklo, že velikost je milosrdnou, a že hlubokost má vždy sli-tování. Kdokoli cítí výšku, cítí také soucit; a kolikrát má člověk jasný pocit soucitu a nejasný pocit velikosti. Čím vyšší je po-jem Bytosti Boží, tím vyšší je i pojem Mi-losrdenství. A kterak by dobrá vůle nedů-věřovala Tomu, jemuž patří sláva?

Podle Podobizen svatých Ernesta Hella

— 4 —

Na Nanebevzetí bl. Marie PannyZdrávas, Panno jedinečná,Matko naší spásy,jež jsi zvána Hvězdou mořskou,hvězdou ne bludnou;nedopusť, bychom na moři tohoto životaztroskotali, ale stále za násu své Spásy oroduj.

Zuří moře, běsní větrové,zdvíhají se rozbouřené vlny,loď letí, avšak letícítolik se staví v cestu:zde sirény rozkoše,drak, psové s piráty,toto všecko smrtí ohrožujeskoro již naděje zbavené.

Za propastmi nyní k nebesůmnese bouřlivá vlna kocábku;stožár se kymácí, plachta ulétá,marna plavcova námaha;zmírá v těchto zlechnáš hovadný člověk:ty nás, duchovní Matko,hynoucí osvoboď.

Tys zrodila světu,zkropena byvši nebeskou rosou,bez úhony květu čistoty,květ nový, novým způsobem.Slovo s Otcem souvěké,všedši v panenské tělo,stává se pro nás tělesnýmpod stinným loubím lůna.

Tebe předzvěděl a vyvolil,kterýž mocně všecko řídí,a nezlámal závor studu,naplňuje posvátné útroby;Rodičko, tys necítila,v opak, co první matka,tísně ani bolesti,rodíc Spasitele!

Ó Maria, pro vznešenostsvých zásluhjsi jedinečně vyvyšovánanad andělské kůry;šťastný dnešní den,kdy vystupuješ na nebe!Svou mateřskou láskoushlédni na nás dolů.

Kořeni svatý, kořeni živý,květe, révo a olivo,jížto žádná štěpovací sílanepomáhá nésti ovoce;svítilno slunce, jase pólu,která převyšuješ slunce září,poruč nás svému Synovi,by přísně nesoudil.

Před tváří nejvyššího Krále, ať je pamětliv nepatrného stádce;přestupník daného zákonadoufá v odpuštění;Soudce tichý a dobrotivý,Soudce ustavičné chvály hodnýdal viníkům záruku naděje,stav se žertvou kříže.

Ježíši, plode svatého lůna,buď nám ve vlnách světacestou, vůdcem a doprovodemsvobodným na nebesa,drž kormidlo, řiď loď,utiš mocnou bouři,dej nám libý přístavpodle své dobrotivosti.

Hymnus mnicha Adama ze Svatého Viktora, 2. pol. 12. století

Horo krásná, spaniláHoro krásná, spanilá,kde přebývá Maria,jak jsi krásná k milování,svatá Panno Maria!

Uslyšel jsem libý hlas,jak Maria volá nás:„Pojďte ke mně, dítky moje,už je čas, aj, už je čas!“

I ptáčkové spanilíchválí Pannu Marii,žežulenky libým hlasemcukrují, aj, cukrují.

Poutníčkové rozmilí,pozdravujme Marii,čisté srdce Boží Matcedarujme, aj, darujme.

Ó převzácný klenote,nejkrásnější na světě,kdo Tebe má, ten se s Teboujako v nebi raduje.

Slyš, Matičko, volání,pros za věrné křesťany,by se ráčil Bůh smilovatnad námi, ach, nad námi.

Vypros nám požehnání,Maria, naše Paní,ať víra, naděje, láskapřebývá mezi námi.

Zvlášť se rač přimlouvati,až budem umírati,bychom hodně Tělo Páněpřijali, ach, přijali.

Z Moravských národních písní, sebraných Františkem Sušilem, 1860

Smrť Od PříboraByłtě jeden čłověk,było mu jakkolvěk.

Šeł od role k rolihleděť na obili.

Obiličko moje,co si je tak pěkne!

Si pěkne zeleneod vrchu do země.

Kerak ja tě zežnu,do stodoły zvezu.

Potkała ho smrtina velkej silnici.

Co děłáš, muj choti?Mám s tebu młuviti.

Jdu od role k rolihleděť na obili.

Mocny, miły Bože,jak je ono pěkne.

Zaněchaj obile,stroj se v rucho biłe.

Mám s tebu młuviti,maš ty se mnu jiti.

Něch mne, miła smrti,ja mam co činiti.

Dam ti peněz dosti,co mužeš unesti.

A což mi to złato,to kładu na błato.

Mám ja drobne děti,chcu jich spořadati.

Tvoje drobne dětibudě Bůh živiti.

Zaněchaj mne, smrti,až pošlu pro kněze.

Co sem v mładi činił,na oči mi leze.

Juž tam kněze něchaj,enom se mnu spěchaj.

Běda mně hřišnemu,sem dłužen každemu.

A nejvěc jednemu:Panu Bohu svemu.

Střeliła ho smrtistřełu přeukrutnu.

A pichła ho v srdce,převelice těžce.

Z Kytice národních písní moravských, slovenských i českých, kterou uvili Fr. Bartoš a Lev Janáček, 1901

POD OCHRANOU PANNY MARIE SNĚŽNÉ

— 5 —

DÍLA A LIDÉAkademismus

Akademismus sestupuje do reality, při-míchává objektivní pravdivost k svým sujetům, odnímaje jim takto nejvyš-ší část jejich moci, aby je snížil k thea-trálnímu zobrazení. Zapomínaje krásy pro přesnost, napodobení pro přímou kopii, akademismus ničí všeobecnou harmonii všední podrobností. Nezna-je obětí, jež jsou přímo vědou veliké-ho umění, chtěje vše říci, nepovídá nic, a dává více očím a řemeslu než duchu a geniu.

Émile Bernard, Za uměním

… A kdo je povolán, aby byl soudcem? … Jediná skutečně poťouchlá kritika je akademická kritika lidí, kteří mají pro všechno jen velké pohrdání, lidí, kteří odmítají říct, co si myslí, myslí-li si vůbec něco, a těch, kdož papouškují konvenč-ní názory: tito lidé jsou havěť a dopouš-tějí se na velkých dílech minulosti stejné zrady, jaké se pseudoumělec dopouští na přítomnosti. Jestliže jim tento odkaz ne-stojí za to, aby o něm měli vlastní mínění, pak nemají vůbec právo psát.Každý kritik by měl přiznat zdroje a meze svých znalostí. Teprve když víme, do jaké šíře byl jistý způsob vyjádření doveden – dejme tomu v půltuctu velkých literatur, začínáme mít schopnost poznat, zda má posuzované dílo rozměr velkého umění…

Ezra Pound, Chtěl jsem napsat ráj

DéclasséTím je intelektuál vždy. A to proto, že je ze zvláštní třídy, rozptýlený jako Židé mezi národy. Proč jsem to opravdu po-

chopil až při této stávce? Proto, že bylo se třeba vzdálit z buržoazního okolí, kde se shodli na tom, že se o tom nebu-de mluvit – kde se to skrývá, že intelek-tuál jako takový je bez třídního zařaze-ní, bytost odstavená, s kterou se nepo-čítá. Asi odtud úzkost, která žene tolik spisovatelů, aby vydělávali, aby vstupo-vali do Akademie, totiž aby hráli něja-kou politickou úlohu: aby byli váženi, aby si dobyli okázalého postavení ve společnosti. Námi se pohrdá v té míře, jak se jevíme intelektuály, a přijímáni jsme – nebo zužitkováni – v té míře, jak se nám podaří jeviti se buržoy – nebo obhájci proletariátu.

Denis de Rougemont, Deník intelektuála ve stávce

Hruška svaté KláryKdo jiný z vrstevníků sv. Františka mohl více z této stránky pěstovat šlechetné ideály světcovy než první jeho duchov-ní dcera, osmnáctiletá Klára, jež v noci po Květné neděli (19. 3. 1212) neváhá uprchnout ze svého šlechtického domu, opovrhnout prázdným a pomíjejícím světem a věnovat se jedinému svému že-nichu – Ježíši Kristu? Sv. František ji na-zývá „bílým květem“ svého bratrstva, ona sama sebe „bylinkou Františkovou“. V pí-semném pak požehnání, které zaslala bla-hoslavené Anežce Přemyslovně, nazývá sebe „sazeničkou našeho nejblahoslavenějšího otce, sv. Františka…“ A Jörgensen v Pout-níkově knize praví, že svatá Klára, dcera hrabat Scifů, přinesla řádu svou mladou krásu a svou svatostí činila chudou ho-lou celu svého kláštera světlou a šťastnou – tak jako skvoucí květ vůní a půvabem vrhá jas na prostou tmavou hliněnou ná-

dobu, nad jejímž okrajem rozvíjí boha-tou nádheru své koruny…Legenda vypravuje, že svatá Klára zřídi-la si při svém klášteříčku terasovitou za-hrádku – podnes viditelnou – a pěsto-vala v ní tři druhy květin: lilie, jež zna-menaly čistotu, < alky, jež znamenaly po-koru, a růže, jež pro ni byly znamením lásky k Bohu a k lidem. Něžnou a milou legendu, tlumočící její lásku k přírodě, slyšel jsem vypravovat v Brixenu, kraji to, kde v horském alpském údolí velmi dobře se daří ovocnému stromoví a od-kud se rozvážejí výborné hrušky:Když svatá Klára ležela na smrtelné posteli a uvažovala o tom, co by každému kláš-teru zaslala na památku, vzpomněla si na nejmladší klášter v Brixenu a dotazovala se sester, co by mu měla odporučit. Trápi-lo ji, že by málem byla zapomněla na svo-je nejmladší sestřičky. Tu rozmlouvá sama se sebou: „Což nemám ničeho, čím bych je potěšila? Kdybych měla alespoň hrušku z naší zahrady, ráda bych jim ji poslala…“ Ovšem minul dávno čas, kdy hrušky dozrávají. Ale jedna přítomná řeholní sestra s důvě-rou běží do zahradního dvora a nalézá na jednom stromě větvičku, obalenou krás-nými hruškami. Ulomila onu větev a do-nesla svaté Kláře. Ona z nich jednu utrhla a poslala svým dcerám do Brixenu, připo-jujíc vřelý a srdečný pozdrav. Sestry klaris-ky v Brixenu vypěstily z jader darované hrušky ve své zahradě strom, který časem zmohutněl, každý rok honosil se sněž-ným květem a plodil slaďoučké, nádher-né ovoce. Strom ten dosud stojí v klášteře brixenském a jeho plody dosud jmenují „hruškami svaté Kláry“.

Antonín Šorm, Svatý František a příroda

ZE SKLADŮ NOVÝCH A STARÝCHVelký vykladatel sv. Tomáše a v otázkách o darech Ducha svatého podle mého úsudku mistr největší, Joannes a s. / o-ma, praví, že dar rozumu přivádí do duše jakési ztišení. Je to, jako když duše pře-jde z otevřené široké cesty, kde vichry se točí podle všech čtyř světových stran, do zátiší, kde vane jen teplý, klidný a uklid-ňující vánek Ducha svatého. Ten vánek dává poutníkovi unavenému jistotu, že je v bezpečí. Ovšem je to jistota poutní-ků, kteří vědí, že v jistotě naprosté budou až doma. Ale to závětří je jakási předchuť již klidu a tepla sladké Domoviny. Jakou-si vnitřní pulzací a vnitřním osvětlením

nabývají věřící jakési (zde mimo zjevení nikdy absolutní!) jistoty. – Touto jistotou ztišená duše noří se čím dál tím hloubě-ji, čím dál tím vytrvaleji do Božích pravd.

Silvestr Braito, Na Hlubinu 2/V.

Nikdo menší než / omas de Quincey píše o svaté Panně Orleánské, Johance z Arku: „Vzdělání této ubohé dívky bylo podle nynějšího měřítka ubohé; bylo však nevýslovně hluboké podle měřítka čistě > loso> ckého: a ne-dobré jen pro náš věk, poněvadž by pro nás bylo nedostižno. Nečte nic, protože neuměla číst; a slyšela jiné číst části z Římského Martyrolo-gia. Plakala soucitem s žalostnými Miserere

římské církve; vzpínala se k nebi s radostnými triumfujícími Te Deum římskými, vážila ob-čerstvení a životní sílu z obřadů téže církve.“Bylo tehdy jistě mnoho učených lidí v krá-lovství Lilií, tak jako za časů Saulových bylo mnoho školených atletů a vojáků; ale nikdo nezabil Goliáše než pastýř ovcí David a nikdo jiný nezachránil Francii než mladistvá pasačka z Domremy. A má-li se obnovit svět, má-li se zachránit i národ čes-ký, může se to stát jedině z Boha a skrze věrnou službu Boží, jak o tom byl nezvrat-ně přesvědčen i Otokar Březina.

Jakub Deml, O. B. a služby Boží, in: Na Hlubinu 4/V.