Působení Bohuslava z Lobkovic ve světle nové datace spisů: Professori Carolo Janáček...

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Působení Bohuslava z Lobkovic ve světle nové datace spisů: Professori Carolo JanáčekoctogenarioAuthor(s): JAN MARTÍNEKSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 109, Čís. 2 (1986), pp. 76-86Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23462507 .

Accessed: 14/06/2014 05:20

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.78.49 on Sat, 14 Jun 2014 05:20:48 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23462507?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Působení Bohuslava z Lobkovic

ve světle nové datace spisů Professori Carolo Janáček octogenario

JAN MARTÍNEK (PRAHA)

V souvislosti s vydáváním listů Bohuslava z Lobkovic byl publikován v poslední době větší počet analytických prací. Poznatků v nich obsažených chci využít v tomto článku k charakteristice životní praxe, myšlení a názorů tohoto humanisty. V některých případech bude předmětem zkoumání i sféra mimoliterární, také ta

však musí být osvětlena, jestliže chceme správně porozumět Bohuslavovu dílu.

Základem pokusu o Bohuslavovu charakteristiku je kromě jiného nové datování jeho děl podané v některých mých dřívějších pracích. Zejména časové určení listů bylo v souvislosti s jejich edicí důkladně revidováno a výsledky byly s patřičným zdůvodněním předloženy vědecké veřejnosti ve dvou článcích publi

kovaných ve Strahovské knihovně.1 Ty měly původně vyjít jako přípravné práce k edici, ale jejich vydání se tak zpozdilo, že jsou vlastně jejími doslovy. Obsahují podrobné zdůvodnění datace, které mohlo být v předmluvě k edici podáno jen stručně. Jak výrazné jsou změny v datování, ukazuje názorně konkordance na

stranách XXXVIII-XLII druhého svazku našeho vydání2. Důvodem

nesprávné datace velkého počtu listů v předchozích edicích bylo: 1. Nerozpoznání téměř neporušených chronologických řad v listáři ze 16. století

2. Nerozpoznání obsahových vztahů mezi listy 3. Mylný předpoklad vydavatelů, že obsah korespondence lze v některých

případech vykládat jen na pozadí významných událostí uvedených v moderních

historických přehledech a učebnicích. Ve skutečnosti zaujímali pisatelé dopisů stanovisko i k takovým událostem, jejichž význam byl později ve světle

dalšího vývoje kvalifikován jako efemerní. 4. Mylný předpoklad vydavatelů, že ústně šířené zprávy, na něž korespondence

reaguje, byly vždy pravdivé; ve skutečnosti šlo také o nepravdy nebo polo

pravdy toho druhu, že příslib nějakého opatření byl v ústním podání označo

ván za toto opatření samo.

Vydání dopisů a články na ně navazující se místy zabývají i otázkami datování

nelistovní prózy a básní. Výsledky všech těchto pokusů o časové určení nám

přicházejí v této souvislosti vhod proto, že umožňují plastičtější pohled na vývoj Bohuslavova myšlení a názorů. Dosavadní poznatky z této oblasti byly někdy

formulovány tak, jakoby měly platit obecně, pro celou dobu Bohuslavova života. Teprve nutnost zabývat se v souvislosti s edicí chronologickým sledem písemných

památek vedla k poznání časové podmíněnosti některých soudů. V určitých

případech bylo ovšem nutno revidovat dřívější závěry i tam, kde se datování

nezměnilo. Pro úsporu místa užiji těchto značek často citovaných prací:

d Farrago poematum + Appendix poematum, Pragae . ... 1570 e Enchiridion renatae poesis - Rukověť humanistického básnictví r Spisy Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, vydal B. Ryba, Praha 1933

1 Svazek 14-15, 1979-80, 75-101; 16-17, 1981-82, 45-73. 2

Upozorňuji na nesprávné pořadí čísel na str. XL a XLI, které vzniklo přelomením stran po posled ní korektuře. Toto pořadí bylo logické do té doby, dokud byly konkordance 2 a 3 otištěny každá na dvou stranách. Požadavek, aby každá konkordance zabírala jedinou stranu, jsme v korektuře nevyznačili, přelomení bylo provedeno bez naší vůle a vědomí. Na této závadě, která značně ztěžuje použitelnost konkordancí 2 a 3, nemáme tedy vinu.

76



PŮSOBENÍ BOHUSLAVA Z LOBKOVIC VE SVĚTLE NOVÉ DATACE SPISŮ

t Listář Bohuslava Hasišteinského z Lobkovic, vyd. J. Truhlář, Praha 1893 tr J. Truhlář, Humanismus a humanisté, Praha 1894 x Bohuslai Hassensteinii a Lobkowicz, Epistulae 1, Leipzig 1969

y totéž, 2, Leipzig 1980 - oba svazky vydali J. Martínek a D. Martínková. Číselné údaje bez označení: svazek (jen u e), strana, řádek (pokud je v edici číslován); osamocený číselný údaj značí vždy stranu ; č. = číslo dopisu. Časopisecké články uvádím zkratkami periodik : HUCP = Acta Universitatis Carolinae - Historia Universitatis Carolinae Pragensis; LF = Listy filologické; SK = Strahovská knihovna; Pokud jsem jediným autorem článku, cituji jej anonymně.

K charakteristice spisovatelů přistupují badatelé často s apologetickou tendencí

ve snaze zdůraznit důležitost práce poukazem na velikost autora, o němž

pojednávají. Takové zaměření je zásadně nesprávné -

význam studie je naopak

přímo úměrný kritickému přístupu k látce. V daném případě je myšlenka na

apologii přímo absurdní. Bohuslav neztrácí nic ze svého světového významu,

jestliže z nově datovaných pramenů vyplyne poněkud netradiční pohled na některé

oblasti jeho působení a myšlení. Zachovaná básnická a prozaická tvorba Bohuslavova má úctyhodný rozsah.

Přitom jde o pouhý zlomek jeho původního díla. Cuius iam numerosa foetura non Bohemiam solum, sed finitimas etiam terras implevit, říká o něm Všehrd a pokračuje : Exstant . . . historiae multae . . ., epitaphiorum ...acervi leguntur

(t 215). Také ostatní kategorie Bohuslavových prací byly podle Všehrdova svě dectví v jeho době bohatě zastoupeny. Tato rozsáhlá literární činnost vyžadovala soustavného studia a velkého tvůrčího soustředění. Četba nově získaných knih

upoutala Bohuslava leckdy tak, že se po několik dní nevěnoval žádné jiné činnosti: In ipsis etiam libris evolvendis triduum paene aliis occupationibus intermissis

consumpsi (y 152, 18-20) píše Adelmannovi koncem roku 1508. Mnoho času strávil prací s atronomickými přístroji (y 228 B) a také řízení školy na Hasištejně znamenalo pro něho značné zaneprázdnění (HUCP 21, 1981, 2, 23-47). Ptáme se, jak se mohl při této rozsáhlé činnosti věnovat běžným povinnostem příslušníků

vyšší šlechty, zejména správě statků. Dal se zastupovat schopným správcem, či

upadal jeho majetek v důsledku jeho studií a literárních zálib? Tuto otázku si dosud, pokud vím, nikdo v celé šíři nepoložil.

Výpověď pramenů je překvapující. Bohuslav, v jehož životopisech bývá zdůrazňován především jeho klidný život v ústraní, byl ve skutečnosti energický člověk a prozíravý hospodář. Při svém literárním zaměstnání sám spravoval své

panství a s velkou rozhodností hraničící někdy až s dravostí a bezohledností

usiloval o povznesení svého majetku a mocenského postavení svého rodu.

Sám doznal, že se literatuře věnuje jen potud, pokud to dovoluje péče o hospo dářství (y 70, 21-22). Řídil práce na svých statcích (y 15, 11-12), dbal o dosažení smíru mezi sourozenci v dědické záležitosti (y 15, 32-33), osobní intervencí v Budíně získal od krále majetkové výhody (y 190, č. 58), usiloval o rozmnožení svých příjmů důlním podnikáním (y 193, č. 73), pečoval o stavební

úpravy a opevnění Hasištejna.3 Sebevědomě a neústupně vyjednával o zvýšení

svých požitků u dvora (y 226, 1500-02), této dvorské služby využil k rozhovo rům s králem, jimiž sledoval posílení bratrova postavení v Kadani (y 106, 5-8), s neobyčejnou vytrvalostí a důrazem vymáhal (snad právě v době, kdy psal spis proti lakotě - De avaritta) na králi nevyplacenou odměnu (y 227, 1503 - 06), přičemž nerespektoval ani dobu jeho rodinného smutku po úmrtí královny

(y 122, č. 121), zákulisním a rafinovaným jednáním na riejvyšších místech podpo roval bratra Jana v dlouholetém sporu s Kadaňskými (y 227, 1504-08). Pečlivě se staral o členy své družiny a bývalé žáky (HUCP 21, 1981, 2, 23-47) a dbal rovněž o dodržení právních norem vůči svým poddaným, jak vidíme z toho, že

Hrady, zámky a tvrze v Čechách a na Moravě 3, Praha 1984, 130.

77



JAN MARTÍNEK

využil svých znalostí církevního práva, aby důrazně podpořil oprávněný nárok

jistého rolníka Tomáše proti nesprávnému postupu církevních autorit (y č. 112,

117). Věcí svých přátel se Bohuslav ujímal jen zřídka. Pokud se k tomu však přece

odhodlal, promýšlel jako dobrý advokát s neobyčejnou důkladností každý detail jednání a každý možný důsledek zvoleného postupu. Je příznačné, že

přijal právě vedení případu Pibrova, ač tím vzal na sebe obtížný úkol dopomoci neprůkaznému důvodu k vítězství (y 216, 227, 1505-07). Své autoritativní

působení se pokusil rozšířit i do oblasti veřejné. V cílevědomé praktické činnosti a v obhajování vlastních i vyšších zájmů viděl

Bohuslav hlavní poslání člověka. Proto mu imponoval Jan Šlechta ze Všehrd jako

dobrý hospodář ^ státník (y 81, 25), proto dával za vzor energického a autoritativ ního Matyáše netečnému a nerozhodnému Vladislavovi (d 38), proto básnicky //láriřil výrazný kontrast vlády Karla IV., velkorysého tvůrce blahobytu své

země, a Václava IV., který pro nečinnost a poživačnost prožil svůj věk v ústraní

a obecném opovržení (LF 108, 1985, 205, v. 51-56). Při vší úctě k vzdělání a vzdělaným lidem nebyl Bohuslav v zajetí představ o jejich výlučném postavení, nýbrž byl si dobře vědom hierarchie hodnot ve společnosti. Dne 30. 11. 1506 psal Pibrovi: Vereor enim, ne litterae Latinae apud illum propinquum tuum minus,

quam speras, gratiae habiturae sint. Quantum enim coniectura ossequi possum, non tam litterarum quam rerum peritus est. Sed quia id apud vulgus doctrinae

nomen habet, ideo tibi forsitan suggestum est, ut Latine ad hominem seribas.

Quodsi alias eiusdem familiae respicere velis, magno contenderim gratiorem eis in Boemia consanguineum, qui rebus beilicis, quam qui litteris praestet, fore (y 126, 26-33). Člověk s praktickými zkušenostmi, zvláště dobrý válečník má tedy převahu nad vzdělancem. Četba knih Bohuslava poutala, ale leckdy

zapochyboval o objektivní užitečnosti této příjemné činnosti (y 118, 32). Příznivci vzdělání a literatury, kteří svou erudici neuplatnili ve veřejném životě, byli pro něho ve srovnání se zkušenými státníky a diplomaty ignavum genus (y 131,22). Intelektuální práce, věda a literatura měla podle něho bezpodmínečně sloužit

upevnění státu a morálky (y 81, 6-8). Z tohoto hlediska hodnotil také antické myslitele a Ciceronovými slovy chválil Sokrata za to, že odmítl meditace o věcech

nadzemských a dal myšlení konkrétní směr ve snaze poskytnout člověku odpověď na závažné otázky jeho životní praxe (y 81, 15-26).

Shrnuji: To že Bohuslav bohatě využíval svého tvůrčího, zvláště básnického

nadání, nevedlo k ochabnutí jeho smyslu pro nejrůznější oblasti praktického života. Tato všestrannost není v jeho době ojedinělá. Jeho současníci Všehrd,

Šlechta, Augustinus Moravus a jiní soudobí humanisté prosluli významnou

veřejnou činností. Soustředění na studijní a literární zájmy je typické až pro spisovatele působíci v pozdějších etapách českého humanismu.

Protože jsme poznali Bohuslava jako člověka rázného a účinného, který usiloval vždy s neobyčejnou důsledností a vynalézavostí o uskutečnění svých cílů, překvapuje nás jeho trpné chování v době, kdy se ucházel o olomoucké biskupství resp. o vratislavské koadjutorství (tr 44-45, y 226n.). Pramenů k této věci je mnoho. Bylo by lákavé vybrat ty, které poskytují výraznou odpověď, a podle nich formulovat závěry.. Takový postup by však sotva byl správný. Je třeba

přihlédnout ke všem pramenům, tedy i k těm, které zmíněná výrazná svědectví

poněkud oslabují. Dostáváme se tedy do situace, kdy můžeme spíše formulovat

další otázky než dospět k nezvratnému závěru. Je však lépe tuto bezvýchodnost doznat než se snažit za každou cenu o konkrétní řešení, které prameny ve svém

souhrnu nepřipouštějí. Jisté je pouze jedno: Bohuslav zdůrazňoval s předstíranou

78




skromností nedostatek předpokladů pro výkon biskupského úřadu, pokud měl reálnou naději. Jakmile se však jeho vyhlídky zmenšily, zanechal podobné úvahy a posílal svým podporovatelům konkrétněji a naléhavěji formulované dopisy. V takové situaci dokonce sám koncipoval list, který měl být poslán patrně jménem moravské šlechty papeži.4 Uvědomoval si ovšem, že za dosažení svého cíle musí

zaplatit cenu, kterou považoval za velikou: opustit své ottum litteratum. Kromě

toho se jako dobrý hospodář, jemuž vždy neobyčejně záleželo na aktivní bilanci svého podnikání, téžko smiřoval s tím, že by měl svou vyhlídku na příjmy z biskup ství částečně znehodnotit okamžitým zaplacením vysoké sumy těm, kdo o věci

rozhodovali. Že to bylo v takových případech nutné, vyplývá z jeho vlastních

alegorických slov.5

S Bohuslavovou hospodárností a šetrností kontrastuje velkorysost, s jakou

byl ochoten vydávat velké peněžní částky na opisování rukopisů zvláštními

písaři a na opatřování nákladných prvotisků i astronomických přístrojů (y 228 B). Spíše než duplicity zakoupených knih se obával, že v důsledku přílišné šetrnosti

přátel, kteří pro něho knihy v cizině nakupovali, bude muset postrádat některé knižní novinky. V tom smyslu psal r. 1508 Adelmannovi: Quod scribis vereri te, ne quandoque eadem volutnina iterum ad me miseris, id quidem nonnumquam

evenit, nolim tamen te propterea timidiorem remissioremque in libris mihi coemendis esse . . . Scito tum me maxime laesum iri, si te superstitiosa haec

solicitudo in re litteraria curanda segniorem reddiderit. (y 152,33-153,9). Nevelké výlohy naopak Bohuslavovi vznikaly z finančních příspěvků spisova

telům. Jako přímého podporovatele humanistů ho téměř nepoznáváme. Rodericus

Dubravus se zmiňuje ve své chvalořeči na Bohuslava o jeho štědrosti vůči těm,

kdo finanční pomoc potřebovali, ale o jeho literárním mecenášství nemluví (d 389). Zvyk podporovat spisovatele nebyl pro jeho dobu typický. Významní soudobí humanisté byli většinou lidé zámožní a proto nezávislí na udělení literární podpo ry. Více než peněžní příspěvek byla vítána pochvala literárních zásluh v listech

od přátel, které byly spolu s pochváleným dílem opisovány nebo vydávány jako

reklama obracející se k potenciálnímu kupci a čtenáři. Vzájemnost mezi huma

nisty se udržovala prozaickou i básnickou korespondencí, výměnou vlastních

literárních prací a zpřístupněním knižního majetku i sbírek. Vzdělaným lidem, kteří byli placeni za své služby, nejčastěji pedagogické a sekretářské, byla ovšem

dána možnost k prohloubení vědomostí a k literární činnosti, ale zde nešlo

zpravidla o nějakou taktní záminku, pod kterou by měla být poskytnuta pouhá

podpora. Placené služby byly obvykle věcí hlavní, na jejich bezvýhradném splnění se trvalo, kdežto literární činnost při nich vykonávaná byla věcí příležitostnou a vedlejší, i když bývala někdy považována za důkaz kvalifikace k vykonávanému povolání. Uzavřeme tedy tento krátký exkurs konstatováním, že v Bohuslavově

okruhu platily literární dary více než peněžní. Mělo to důsledky pro tvůrčí práci: Autoři nebyli omezeni požadavky mecenáše, pokud šlo o výběr a zpracování látky;

tato situace nastala až o půlstoletí později.

Bohuslavův vztah k přátelům se jeví ve světle jeho písemných projevů jako velmi chladný. Je to nejlépe patrné ze srovnání procítěných dopisů Petra Schotta psaných neafektovaným slohem a Bohuslavových rétorických odpovědí,

které sice oplývaly duchaplnými úvahami a sentencemi, ale neopětovaly zcela

přesvědčivě Schottovu přátelskou oddanost (y 230 - Schottus). Exklamace,

J. Martínek - D. Martínková, LF 102, 1979, 145-147.

tr 119. Tato slova se netýkají olomoucké věci, ale pravděpodobně mohou platit i o ní; víme totiž, v Olomouci dosáhl biskupské hodnosti Bohuslavův zámožný spoluuchazeč Stanislav Thurzo.

79



JAN MARTÍNEK

které měly navodit přátelské ovzduší, jsou ve skutečnosti reminiscence z antiky nevhodně zasazené do kontextu (y 7,30).

V řadě dopisů se výrazně projevuje Bohuslavova vypočítavost a egoismus. I ko

respondenci často podřizoval své snaze o dosažení zisků a výhod. Žádal od přátel

služby a intervence, ve složitějších případech jim sám naznačoval způsob a taktiku,

jíž mají užít, aby bylo jeho přání co nejrychleji splněno. Ani jeho žádosti o knižní seznamy, knihy, astronomické přístroje a opisování rukopisů nebyly zdrženlivé, nýbrž kladly velké nároky na dobrovolné a nehonorované prostředníky těchto

akcí, jejichž odborné znalosti a rozhled po knižní produkci resp. po literatuře nebyl na úrovni vědomostí učeného objednavatele. Dochovaly se skupiny dopisů

týkajících se téže věci, které dokumentují Bohuslavovu vytrvalost a neústupnost, s jakou se snažil s pomocí svých přátel dosáhnout všech cílů, které si vytkl

(y 226 1500-02; y 227 1503-06 a 1504 - 08; y 228 B). Jde přitom zřejmě jen o zlomek dokladů: korespondence se zachovala neúplné a kromě toho byla většina

konkrétních a leckdy i důvěrných žádostí ve věcech majetkových a právních svěřována přílohám („schedae") určeným k okamžitému zničení adresátem

(t VI, y IX). Skutečný rozsah Bohuslavovy iniciativy směřující k posílení jeho postavení můžeme tedy jen tušit.

Bohuslav si předem zavazoval přátele k ochotě uhlazeným slohem, nadnesenou

chválou jejich vědomostí, schopností, státnických činů a literárních prací, duchapl

nými úvahami o ceně přátelství a zdůrazňováním své vděčnosti a ochoty k službám.

Četba jeho dopisů byla pro humanisticky vzdělané adresáty vzhledem k formální stránce požitkem, obsah lahodil jejich ctižádosti. Bohuslav však nebyl většinou ochoten dát více než tato „munuscula chartacea", mistrovské projevy listovní

prózy oplývající bohatstvím myšlenek a chválou adresáta zasazenou do skvostného

rámu dokonalého klasického stylu. Drobné služby, které od něho byly na

oplátku od přátel žádány, sliboval krásnými slovy, ale jejich vykonání oddaloval (viz odkazy na listy č. 120, 123, 128, 130 při výkladu § 5-6 listu č. 116 v y 199) nebo snad zcela odmítl, i když mohl požadavek při své erudici snadno splnit; tak

tomu bylo asi v případě emendace Ligurina (y č. 135). Cizí přednosti Bohuslav v listech i básních po humanistickém způsobu vymýšlel

nebo zveličoval, své naopak snižoval a zamlčoval (LF 108, 1985 , 204 a jinde), jeho líčená skromnost se však okamžitě změnila v uraženou ješitnost, jakmile se

někdo kriticky dotkl jeho osoby, díla nebo přesvědčení. Pouze část korespondence se Šlechtou, Adelmannem a několika dalšími osobami vyznívá jako projev přátelství. Zdařilejší a přesvědčivější než Bohuslavovy literární práce obracející se k jednotlivým osobám jsou jeho básnické i prozaické většinou pesimisticky naladěné komentáře k událostem a problémům veřejného života, jak o tom bude níže řeč.

Bohuslav nenalezl vztah k jednotlivcům, tím méně mu vyhovovala velká shromáždění lidí, ať již šlo o vysokou dvorskou společnost (tr 116-120) nebo náhodné diváky při různých slavnostních příležitostech a hrách (y 162,5-6). Na omylu se však zakládá tvrzení publikace Antika a česká kultura (Praha 1978, str. 277), že se stavěl proti hrám divadelním. List, který domněle obsahuje takovou zprávu, se klade v citované knize podle tehdy běžného datování do roku

1507, kdežto'v nové edici (y č. 145) dostal datum 8. 2. 1508. Výrazem ludos quosdam spectaculaque (y 143,10) se nemíní divadlo, nýbrž turnaje pořádané k uvedenému datu (a nadále) v Praze. Nelze ovšem popřít, že Bohuslav znal většinu antických dramat (která často cituje) pouze z četby, nikoli z divadelních představení.

Bohuslavův nezájem o společenské styky měl taxe ten důsledek, že přene

80




chal Celtoví, který se ani zdaleka nemohl pochlubit takovým literárním nadáním,

prvenství v šíření humanismu zakládáním literárních společností ve významných kulturních centrech. Tak se stalo, že měl Celtis - nehledě k jeho významnému působení v Německu - větší vliv na utváření literárního života na Moravě

a zvláště v Olomouci než Bohuslav, který se přece ucházel o hodnost olomouckého

biskupa, tedy o úřad předpokládající v té době také rozsáhlé kulturní působení.6 Důvod, proč Bohuslav nesnadno navazoval přátelský kontakt, nevidím v jeho

pocitu nadřazenosti plynoucím z vědomí příslušnosti k panskému stavu. Ve

svých spisech se stavěl racionalšticky, jak bylo u humanistů časté, proti domýšli vosti šlechty na pouhý původ a za jediné kritérium považoval osobní zásluhy. Opatrně vyjádřil tuto myšlenku v dopisu králi (x 18, 4-7), zcela zřetelně však v listu Rožmberkovi (y 43,13-44,5). Ani intelektuální činnost ho patrně nevedla k přezíravosti, protože ji považoval, jak jsme viděli, za pouhou zálibu, pokud nesloužila obecnému dobru, k němuž on sám -

jak výslovně doznává - po od

chodu z dvorské služby nepřispíval. Je ovšem možné, že jeho současníkům neunikl rozdíl ve vzdělání a stylu literárních projevů, takže sami tušili určitou

přehradu.7 Hlavní příčinu je však třeba hledat v Bohuslavově individualismu, k němuž ho vedla výchova a humanistický způsob myšlení. Bohuslav byl přesvěd čen, že velké činy bývají dílem jednotlivců.8 Tam, kde mohl vystupovat samostat ně (což bylo zejména při hájení vlastních zájmů), byl schopen smělé iniciativy a velkého vypětí, ale kde bylo třeba spojit síly, chyběla mu zpravidla ochota k dohodě a kompromisu.

O Bohuslavovu vztahu k veřejnému životu bylo již psáno (LF 93, 1970, 37-43 i jinde), ale vzhledem k nejisté chronologii jeho projevů nebyly náležitě

zdůrazněny změny v jeho nazírání v průběhu času. Proto je třeba doplnění a zpřes

nění, z něhož vyplyne poznání omezené časové platnosti některých dříve vyslo

vených soudů.

Svůj pesimismus, pokud šlo o poměry v Čechách a možnost jejich nápravy, projevil Bohuslav již za italských studií (y 5, 29; e 183 - Lucubraciunculae, fol.

156b), při rozmluvách s německými přáteli však poukazoval na slavnou českou minulost a válečné úspěchy Čechů v boji s Němci (y 9, 12-16). Po návratu do vlasti vyjádřil odhodlání obětovat i život za to, aby vlast dosáhla bývalé slávy

- měl na mysli její postavení za Karla IV. Uvítal přípravy k válce, která

měla Vladislavovi a celé zemi zjednat zadostiučinění od německých kurfiřtů, a vyjádřil naději ve vítězství českých zbraní (y 8, 33 - 9, 17). O dva roky později se chystal odejít na vojnu, patrně do Slezska (LF 90, 1967, 318). Nedlouho

potom vstoupil do služby u Vladislavova dvora v Praze; ukončil ji před odchodem do Středomoří na jaře 1490.9 Patrně již tehdy zviklalo autoritativní vystupování

nadřízených (jak usuzuji ze zmínky Všehrdovy: y 27, 15-18) Bohuslavovy představy o snadné cestě „ad honores" (y 9, 24). Při jednání o biskupskou hodnost následovalo jedno zklamání za druhým. Poslední významný optimistický projev Bohuslavův byl dopis z 10. 10. 1493 (y č. 40), v němž si od připravovaných jedná ní v Římě sliboval bezpodmínečnou kapitulaci pražských utrakvistů před papežem (y 35, 27-28) a jako její okamžitý důsledek očekával mocenské, obchodní

6 Podrobněji jsem srovnal Bohuslava a Celta v článku Bôhmische utid frànkische Humanisten in

ihren wechselseiúgen Bez'ehungen, 118. Bericht des Historischen Vereins Bamberg 1982, 107-116. 7

J . Martínek - D. Martínková, Zborník filozofickéj fakulty Univerzity Komen ského - Graecolatina et orientalia 6, 1974, 98.

8 Tamtéž, str. 95.

9 Nebudu zde opakovat závěry článku citovaného v pozn. 7. Odkazuji rovněž na článek ve Zborníku fil. fak. Univ. Komenského - Graecolatina et orientalia 4, 1972, 21-32.

81



JAN MARTÍNEK

a kulturní povznesení Prahy na úroveň doby Karlovy (y 37, 20-38, 3). I tato

velká naděje ho zklamala. Za těchto okolností nabyl opět vrchu jeho pesimismus, který se projevil nejdříve v obecné rovině v jeho spisu De miseria humana (1495) a vedl později ke konkrétnímu rozhodnutí vzdát se veřejné činnosti, které

Bohuslav jasně formuloval v dopise z 30. 7. 1499: Ego vero valeo et litteris, quantum per rem familiarem licet, incumbo. Publica enim vix attingo. Id

quam recte a me fiat, nescio, magnos tamen instituti mei auctores habeo, qui ad

rem publicam malis consuetudinibus depravatam prudenti minime accedendum

existimant (y 70, 21-25). Při jednání o službě v Budíně, s jejímž časovým ohraničením se zřejmě předem

počítalo (y 96, 33-97, 2), neměl Bohuslav snad již na mysli ani tak veřejnou čin nost jako soukromý pobyt u dvora placený ze státni pokladny, který by mu umožnil

jednat s králem v zájmu svého rodu (y 106, 5-8), rozmnožit svůj knižní

majetek (y 228 B) a setkat se s humanistickými přáteli, kteří byli jeho stálými zá

stupci a plnomocníky v králově sídle (y 82, 4-5). Jeho zájem o veřejné dění se omezil na teoretické úvahy v korespondenci. Nespokojen vývojem v Čechách

obrátil svou pozornost k tehdy ještě katolickému Německu, od něhož očekával záruku stability v Evropě, ale zprávy čerpané z Adelmannových dopisů a z jiných zdrojů ho utvrdily v tradičně pesimistickém pohledu.10 Toto zklamání bylo pro něho tíživé, protože podle jeho představ znamenal vzestup i úpadek římské říše

stejný důsledek pro český stát nerozlučně s ní spojený, v dobách rozkvětu jako

její nejvýznamnější složka.11 Pokus markraběte braniborského Friedricha vměšo vat se do českých věcí za Ludvíkovy korunovace v Praze v březnu 1509

patrné odsuzoval (y 161, 20-23), ale jeho slova o této věci jsou jen vzdálenou odezvou jeho rozhodného stanoviska z roku 1486 (y č. 9, viz výše), kdy hájil nedotknutelnost právního postavení českého státu navenek a vášnivě vítal připra vované řešení konfliktu zbraněmi (y 8, 33 - 9, 4). Tehdy se chystal účinně zasáhnout do vývoje událostí, kdežto r. 1509 se již pohyboval na půdě ryze teore tické, aniž pomýšlel na jakoukoli účast ve veřejném dění (srov. list z 15. 9. 1508:

y 151, 5-15). Překvapuje velký rozdíl mezi jeho odhodláním v osmdesátých letech 15. stol., kdy kladl své státnické činnosti vysoké cíle a počítal i s osobní

účastí ve válce, a jeho neúčastným a egoistickým postojem v posledních desíti le

tech života, kdy tvrdě vymáhal odměnu za dvorskou službu nevelkého významu

(tr 116) a ve styku s králem, jeho sekretáři a zemskými úředníky měl na zřeteli jen vlastní zájmy. Charakteristický je v této souvislosti jeho epigram z doby jeho dvor ské služby v Budíně, který má přímo anekdotickou příchuť. Bohuslav v něm

sděluje Šlechtovi, že se pro déšť nedostavil do královského paláce; při malé vyhlíd ce na zisk je zbytečné, aby mu zmokl plášť (d 132; srov. Iuv. 5, 79). Výstižnější charakteristiku tohoto způsobu myšlení nemohl podat nikdo jiný než Bohuslav sám: Praeclare quidem omneš loquimur, laudamus iustitiam, praedicamus fidem probitatemque, innocentiam in caelum ferimus, leges et aequitatem semper in

ore habemus idque adeo magnificis verbis testamur, ut patronos rei publicae diceres. Sed nescio quo modo, dum omneš optamus Catones videri, magna ex

parte Catilinae sumus. Quis enim nostrum est, qui non dico sanguinem profunde

10 Bohuslavův vztah k předreformačriímu Německu zaslouží důkladné pozornosti. Příležitost k tomuto zkoumání poskytne připravovaný článek o Bohuslavově kritice Maximiliánovy politiky, který bude protějškem k publikovaným studiím (viz výše 7, 9) o Bohuslavových názorech na panování Matyášovo a Vladislavovo.

11 Karlovský bohemocentrismus byt Bohuslavovým ideálem dosažitelným podle jeho názoru obno

vením tehdejší jednoty víry (y č. 40). Zdůrazňoval též významné postavení Cech v říši před dobou Karlovou (y 139,15-17).

82




re, sed e x i g u a m patrimonii i acturam pro re publica fa nera v elit? (y 157, 19-25; list z 24. 1. 1509).

Bohuslavovy neúspěchy a zklamání ve veřejném životě způsobily, že odešel

na Hasištejn -

jeho nepřetržitý pobyt na tomto hradě je doložen v letech

1505 - 09 (y 227) - s úmyslem věnovat se správě svých statků, studiím a litera tuře. Od tohoto zaměstnání si sliboval spokojenost, kterou nenašel ve velkých městech. Důsledek této změny prostředí byl však právě opačný. Veršované i listov

ní doklady svědčí o jeho neklidu, úzkostech, starostech a vnitřních rozporech. Přes přítomnost humanistického kroužku, který se vytvořil kolem školy na

Hasištejně (HUCP 21, 1981, 2, 23-47), byl příliš ponechán svým myšlenkám, osamocenost hradu a neklidné poměry v okolí v něm vzbuzovaly obavy, při svém

zvyku brát v úvahu všechny možné důsledky vývoje událostí si často představoval či spíše vymýšlel nebezpečí, která by mohla nastat, přestože si dobře uvědomoval,

jak je bláhové znepokojovat se předčasně takovými myšlenkami (y 150, 8-9: stultum est enim malts, quae nondum evenerunt, torqueri). Svou úlohu sehrál

i jeho pesimismus, s nímž sledoval vývoj ve světě. Byl přesvědčen, že turecké výboje nebo jiná katastrofa přivede Evropu do záhuby. Jeho vnitřní neklid zvyšovalo, jak bude dále vyloženo, i vědomí rozporu mezi jeho neuhasitelnou touhou po poznání vrcholných hodnot antické kultury a jeho náboženskou orientací. O svůj

majetek a zájmy rodu nadále energicky pečoval, ale tato činnost mu nedávala

plné uspokojení -

naopak se dostával do konfliktu s významnými osobnostmi i se

samotným králem, jemuž vytýkal neobjektivní rozhodování (y 147, 12-27). Za těchto okolností se u něho brzy po dosažení čtyřicátého roku věku uplatnil ten způsob myšlení, který bývá až údělem stáří (srov. tr 156). Hluboké změny, které se v jeho mentalitě během nedlouhého života - nedosáhl ani padesáti let -

projevily, vyniknou nejlépe, jestliže srovnáme zprávy o jeho nejšťastnějším období, jímž byla podle svědectví korespondence (y č. 21, 22) nesporně doba

cestování, s tím, co víme o jeho posledních letech. Tehdy nedbal nebezpečí a nepohodlí námořní plavby, cestoval i na nákladní lodi za velkých bouří, často strádal, dostal se do nebezpečí života, nebál se řádění lupičů a pirátů, možnosti

epidemií a zdravotních důsledků rozdílného podnebí - jeho cílem bylo, jak víme, též africké pobřeží (d 63-68). V té době znal smysl svého počínání: Quem me nunc fructum studiorum meorum capere putas? Quo affectu versus canere?

Qua iucunditate priscarum historiarum recordari? N ullae profecto divitiae,

nulli honores, nullae domesticae ■ deliciae tantae sunt, ut cum hac voluptate,

quam ex tot genáum atque nationum peragratione quotidie capio, conferri

possint (y 24, 13-18; srov. též y 23, 7-13). O deset let později byl pro něho i déšť překážkou splnění povinnosti, která spočívala v krátké cestě uvnitř hradeb

téhož města (d 132). Po návratu z Budína neustále uvažoval o možnostech

a důsledcích domácích válek a obával se konfliktu českého státu se sousedními

německými knížaty (y 102, 4-10).12 S velkým znepokojením sledoval byť jen sporadický výskyt moru ve vzdálených krajích, pro případ morové epidemie psal preventivně o léty, a to současně do různých míst v cizině, a po čase si

z týchž míst opatřoval léky čerstvé, protože předpokládal, že předchozí ztratily

účinnost. Třebaže sám zveršoval radu proti moru, patrně nejlepší, jakou mu mohl

dát tehdejší lékař (d 108) :

12 V této souvislosti nás zaujme konstatování publikace citované v pozn. 3, že za Bohuslava vznikly

opevňovací stavby, které tehdy již neměly strategický význam. Tento poznatek čerpaný z průzkumu hradu se překvapivě shoduje s tím, co bylo právě zjištěno rozborem Bohuslavových dopisů. Nebyl

chorobný strach Bohuslavův z válečných konfliktů příčinou úzkostlivé péče o opevnění hradu v době,

kdy ani vysoké výdaje na tento účel nezaručovaly bezpečnost proti zdokonaleným obléhacím zbraním?

83



JAN MARTINEK

Es to kilaris, venare feras, contagia morbi

evita, curae cetera linque Dei, neřídil se tímto návodem doporučujícím veselou mysl a bezstarostnost, nýbrž stále

více podléhal obavám, což samo o sobě podlamovalo jeho tělesné síly a snižovalo

obranyschopnost proti možné nákaze. Jeho zdravotní stav se zhoršoval též

v důsledku těžké nespavosti, jejíž příčinou nebylo, jak sám doznává, nějaké neštěstí, nýbrž hněv, jemuž příliš podléhala jeho mysl (d 49-50).13 Můžeme

předpokládat, že šlo o pocit utrpěné křivdy a neuznaných zásluh (y 147, 12-27). Neklid a úzkosti, které Bohuslav pociťoval na sklonku života, nepodlomily jeho

tvůrčí síly. Básně vypovídající o jeho vnitřních rozporech, určené zřejmě jen

nejužšímu okruhu čtenářů, se naopak blíží k vrcholům latinské lyriky na české

půdě.

Humanisté, které neuspokojil společenský a veřejný život, se často obraceli

k přírodě - probouzející se smysl pro její krásy je pro humanismus charakteristic ký. Z tohoto důvodu bychom mohli očekávat, že půvaby krušnohorské přírody

obklopující Bohuslavovo sídlo byly pro něho významným zdrojem inspirace,

pozornějším zkoumáním jeho díla však docházíme k zjištění pravého opaku. Chválu horských obcí, vrchů, potoků a řek jeho kraje nikde nenacházíme, jeho verše věnované přírodě jsou příliš obecné a nezapřou antické zdroje. Procítěnější a zdařilejší jsou oslavy Krušných hor a přilehlých horských oblastí z pera Caspara Bruschia a dalších humanistů.

V dosavadních literárněhistorických pracích je Bohuslav pokládán zpravidla za typ pravověrného katolíka. Toto poněkud zjednodušující pojetí je třeba

uvést na pravou míru. Bohuslavovy náboženské názory prodělaly (stejně jako jeho vztah k veřejnému životu) pozoruhodný vývoj. Z přívržence české reformace

(tr 7, 8) se z něho stal netolerantní a bojovný katolík, ale na sklonku života se

nechtěně a takřka proti své vůli přiblížil opět reformaci. Nebyla to ovšem refor

mace česká, s níž se nikdy nesmířil, nýbrž německé předreformační myšlení. Vývoj jeho názorů lze stručně nastínit asi takto: Jako nesnášenlivý stoupenec Říma měl

s českými kališníky, které v jeho družině představoval Jindřich Hrušovský z Olšan (HUCP 21, 1981, 2 , 35 -37), neustálé hádky, ale s Němci, tehdy ještě vesměs katolíky a odpůrci českého utrakvismu, si dobře rozuměl. To ho přivedlo do německého tábora - odtud jeho často citovaná slova: Ego certe me Germanum

esse et profiteor et glorior (y 137, 12-13: 28. 9. 1507), která napsal přesto, že se hlásil až do konce života k češtině jako k mateřskému jazyku (y 154, 23-24: 12. 1. 1509); za své přijal i tehdejší německé protiřímské zaujetí, když postavil v několika epigramech a v listu y č. 134 ideu německé říše nad požadavek posluš nosti papeže a když jménem Němců hrozil Římu rozkolem (tr 154). Toto krajní řešení považoval ovšem za katastrofu (calamitas), ale obával se, že ze

situace, která nastala, logicky vyplyne. Jeho slova, jimiž 14. 6. 1507, tedy více než deset let před Lutherovým vystoupením, předvídal příchod německé reforma

ce, svědčí o jeho výborné znalosti poměrů v Německu a o neobyčejně bystrém úsudku: Ita fit, ut calamitas, quam patria iam dudum passa est, inpraesentia to ti

Germaniae imminere videatur (y 134, 8-10). Jeho překvapující prozíravost se však neprojevila jen v očekávání reformace samé, nýbrž i v popsání okolností, za nichž k ní má dojít : lili, qui sublimes gradus per fas et nefas ambiunt, abutentur hac temporum novitate hortabunturque summum ponáficem, ne

auctoritatem ecclesiasticam vilescere patiatur, sed vel per exsecrationes

ea, quae coepit, conficiat (y 134, 5-8). Při čtení těchto řádků nelze nevzpome

1 Pro datování básně do doby, o níž zde pojednávám, jsou směrodatná slova: veniente senecta.

84




nout na ctižádostivého Jana Ecka, který využil rozkolu ve vlasti, získal papežovu důvěru a obdržel od něho právo vyhlásit klatbu nad stoupenci reformace.

Zajímavá shoda okolností je v tom, že jednou ze šesti osob, proti nimž Eck

použil svého pověření, byl adresát zmíněného listu Adelmann, který se po roce

1517 postavil na stranu Lutherovu.14

Bohuslav přistupuje k náboženství spíše rozumově než citově, bez sklonu

k mysticismu, chápe je jako povinnost, jako závazek (religio), na jehož splnění závisí osud člověka. Jako červená nit se táhnou jeho dílem úvahy o posmrtné odměně a trestu, jedněm slibuje ráj, druhým vykazuje místo v pekle* podle této alternativy třídí lidské jednání na prospěšné a neprospěšné. V náboženství vidí

také záruku morálky (r 87, 3-6) a veřejného pořádku (x 21, 20-25). Odmítá věroučné hádky o nepodstatných věcech, málo oceňuje kontemplativní život, za

nejpotřebnější považuje důkladné poučení lidstva o základních dogmatech a postu látech víry (y 131, 12-18). Rozšiřování náboženské úcty na předměty, které evidentně nejsou tím, zač jsou vydávány, považuje za nebezpečné důvěryhodnosti a autoritě církve, byť by iniciativa k uctívání vycházela od samého papeže (y 161,

36 - 162,1 : březen 1509). I zde je náznak předreformačního smýšlení, k němuž Bohuslava zřejmě nevedla jen solidárnost s Němci.

Tradiční základy křesťanské věrouky přijímá ovšem Bohuslav bez výhrad,

nepřipouští, aby se o nich debatovalo a nesouhlasí s tím, aby se objektivně (bez

výslovného odmítnutí) citovaly a rozebíraly názory myslitelů stojících mimo

křesťanskou půdu na problémy, jejichž řešení je dáno křesťanskými dogmaty (y 81, 10-14). Toto jeho málo liberální stanovisko odradilo Šlechtu od vydání Mikrokosmu, což zpečetilo osud díla. Bohuslav se staví proti všemu, co by mohlo

podle jeho mínění zviklat víru, zejména proti snaze získat rozsáhlé vědomosti, které

nutně vedou ke skepsi (y 48, 2-7). Také přílišný obdiv pro starověký myšlenkový svět (d 117) a umělecky dokonalou formu antických literárních památek (y 54, 2-3) odmítá jako neslučitelný s křesťanským přesvědčením. Toto vědomí

bylo pro Bohuslava, který se nedovedl zříci ani horlivého získávání nových

poznatků ani důvěrného styku s antikou, pramenem vnitřních rozporů, což

s neobvyklou otevřeností a opravdovostí vyjádřil v jedné ze svých nej lepších básní

(d 59-63).15 Výsledek dosavadních úvah lze stručně shrnout asi takto: Bohuslava jsme

poznali jako dobrého hospodáře, energického a prozíravého člověka s výrazným

sklonem k racionalismu, právnicky přesným myšlením, rozsáhlými zájmy a vše

stranným nadáním dokonce i pro oblasti působení, které jsou racionalismu

zdánlivě cizí. Jeho korespondence i verše dokládají vynikající informovanost

a neobyčejnou bystrost postřehu a úsudku o veřejných věcech, do jejichž vývoje

sám aktivně zasahoval jen vzácně, protože při svém individualismu, autoritativ

ním a egoistickém vystupování a strohém uplatňování náboženských postulátů

těžko získával přátele a přívržence svých snah.16

14 F. X. Thurnhofer, Bernhard. Adelmann von Adelmannsfelden, Freiburg im Breisgau 1900, 70,

15 Podstatnou část této básně otiskl tr 156. 16 Článek přináší rozšířený text přednášky konané 31. 3. 1983 v Jednotě klasických filologů.

Profesoru Janáčkovi připisují tuto práci nejen z velké úcty k jeho životnímu dílu, nýbrž také z vděčnosti za to, že mne jako předseda Jednoty často vyzýval k přednáškám v této vědecké společnosti, s neobyčejným porozuměním sledoval jejich obsah a zasvěceně se k nim vyjadřoval. Jeho úsudku jsem si vždy velmi vážil.

85



JAN MARTÍNEK

RÉSUMÉ

Restitutus ordo operum Bohuslai a Lobkowicz

quo modo ad ipsius mores opiniones studia

cognoscenda pertineat

JAN MARTÍNEK

Temporibus, qui bus Bohuslaus a Lobkowicz et Hassenstein singula opera oratoria, epistulas, carmina

scripserat, accuratius nuper investigatis de excellentissimi viri vita, meritis, consuetudinibus, cogita tionibus nunc facilius iudicare licet, cum omnem eius vitae cursum necnon consiliorum voluntatumque mutationes et vicissitudines tamquam in uno conspectu explicatas intueamur. Neque hi sunt audiendi,

qui Bohuslaum semper eundem fuisse sibique in omnibus constitisse fingunt. Vario et mutabili ingenio fuit et, quae sibi proposuerat, fortunae vicibus saepe deceptus tamquam inutilia abicere solebat

omniaque tempore procedente in peius interpretabatur desperaris miseriarum sui temporis et calamitatimi remediis. Resistebant tamen tantis animi turbinibus quaedam eius virtutes, quae velut

scopulus inter tumidi maris undas immotae inconcussaeque manserunt. Erat enim vir frugalissimus, acerrimus, providentissimus, more iuris consultorum omnia diligenti consideratione perpendens et ad rationis instituta referens, ingenio nobili, eruditione singulari, iudicio exquisito. Neque tamen omnia, quibus excellebat, in oculis conspectuque civium exponere poterai, cum solitudinem foro anteferret et litteris quam rei publicae prodesse mallet fréquentes hominum coetus perosus.

86



Date post:	21-Jan-2017
Category:	Documents
Upload:	jan-martinek
View:	212 times
Download:	0 times

Působení Bohuslava z Lobkovic ve světle nové datace spisů: Professori Carolo Janáček...

Documents