16
Český zápas Týdeník Církve československé husitské Ročník: 94 číslo: 44 2. listopadu 2014 Cena: 8 Kč
Český zápasTýdeník Církve československé husitské
Ročník: 94číslo: 44
2. listopadu 2014 Cena: 8 Kč
EdiTORiaL • ZE živOTa CíRKvE • Nad PíSMEM • TéMa MěSíCE: PaMáTKa ZESNuLýCh a SvědKů PáNěPRO děTi • TéMa MěSíCE • NENEChTE Si ujíT
2 Český zápas
EdiTORiaL
Jak počal se krátit den a noc na-bývá na síle a květy vzdaly marnýboj o záchranu barev, zešedly a sklo-nily své hlavy k zemi, kde všechnoživé až o polednách vybředává z ml-hy, nastal čas dušičkový. Čas vzpo-mínek na ty, kteří už tu mezi náminejsou, na ty, které jsme měli rádia jimž několik květů připomene, žezůstávají v nás. Byli součástí nás samých, našich ži-votů při všedních dnech i svátcích,kráčeli vedle nás po cestě žití, pod-píraje nás i námi podpíráni a jejichztrátou nám přibyl nejeden stříbrnývlas. Ano, želíme jejich odchodu, tr-píme odloučením a doufáme, ženebude věčné, že se opět shledámetam, kde není žalu a není ztrát.A je to právě ona naděje, že smrtínáš pravý život nekončí, ale teprvezapočíná, že na každého z násčeká vřelá a laskavá Kristovanáruč v království nebeském, je toprávě ona naděje, která činí vě-domí smrti snesitelnějším. Věřím, že Bůh nezatratí žádnouduši, a tak nakonec smrt, ta, co tišílidem tlukot srdce a květům berebarvy, vyjde stejně naprázdno. Pěkné čtení i dušičkový čas.
Klára Břeňová
ZE živOTa CíRKvE
Týdeník Církve československé husitskéVydává: Ústřední rada Církve československéhusitské, Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6Vedoucí redaktorka: ThDr. Klára Břeňová, Redaktoři: PhDr. Václav Drašnar,Mgr. Ervín Kukuczka, Milan Udržal, grafikŠéfredaktorka Cesty: Mgr. Jana KrajčiříkováTel. redakce: 220 398 107;e-mail: [email protected] Tisk: Grafotechna Distribuce a reklamace: A.L.L. production s. r. o.,F. V. Veselého 15, 190 00 Praha 9, tel. 234 092 866,e-mail: [email protected] si vyhrazuje právo na úpravy a krácení příspěvků.Předplatné: F. Brynych, tel.: 220 398 117,e-mail: [email protected]
č. 44 • 2. 11. 2014
Bohoslužba na Krakovci
Ocenění pro Ervína KukuczkuJednu z hlavních cen města Ústí nad Orlicíobdržel Ervín Kukuczka, farář naší církve.Pocta nese oficiální název „Cena za dlou-hodobý přínos v oblasti kulturního životaa celoživotní uměleckou činnost“.Ervín Kukuczka v této souvislosti naotázky internetového serveru „idnes.cz“3. října, co spojuje jeho uměleckoutvorbu a jaký typ umělecké činnosti jemu nejbližší, odpověděl takto: „Spojující nití je osobní víra. To se pro-jevuje v poezii, kolážích; velmi mám rádspojení vážné hudby a mluveného slovav rozhlase, rozhlasové hry i čtení na po-kračování. Jinak jsem hlavně vášnivýčtenář. Mě při životě drží čtení, čtenía zase jen čtení. Mladým lidem zdůra-zňuji, aby občas sáhli také po vážné, du-chovnější literatuře.“„Čím je člověk starší, vidí svět kolemsebe jinak. Někteří starší lidé jsou více
V sobotu 11. října, na den přesně, si našecírkev připomněla významné výročí. Právě 11. října 1414 se Mistr Jan Hus vy-pravil z hradu Krakovec, kde pobývalv exilu jako host u pana Jindřicha Leflaz Lažan, přes Prahu do jihoněmecké Kost-nice, aby obhájil své učení před koncilem.Na snímku zleva: ses. Hana Tonzarová, ses.farářka Růžena Adamová a br. Jiří Chválapři bohoslužbě v areálu hradu pod širýmnebem.
NO CČSH Panoší Újezd
upovídaní a mluví jen o minulosti, ale jázačínám šetřit slovy a bližší jsou mi mi-kroúvahy, mikropovídky, krátké fejetony,protože tak mohu reagovat na aktuální si-tuaci – hlavně skrze pardubické a hradeckévysílání Českého rozhlasu.“Moudrému a laskavému člověku bratruErvínovi k udělení ceny blahopřejeme.
red
CČSH ve spolupráci s NO v Liberci spo-lečně s Armádou ČR, zastoupenou 31.plukem radiační, chemické a biologickéochrany v Liberci, uspořádaly 9. říjnau příležitosti 590. výročí smrti JanaŽižky z Trocnova již tradiční setkání.Tentokrát se konalo výjimečně v budověSeveročeského muzea, občerstvení na-bídla liberecká posádka v kasárnách.Akce se zúčastnil náměstek liberecké pri-mátorky Kamil J. Svoboda. Pořad mode-roval Stanislav Kubín, s pozdravy vy-stoupili vojenský kaplan liberecké posádkykpt. Mgr. Petr Šabaka, patriarcha naší cír-kve dr. Tomáš Butta a královéhradecký
biskup Mgr. Pavel Pechanec. Tradičnímmagnetem byla přednáška dr. Milana Svo-body „Žižka ve filmu“ s projekcí. Hu-dební doprovod obstaral pěvecký sborliberecké NO Levamentum pod vedenímPetra Trunce. Setkání bylo součástí pro-jektu Odkaz české reformace a uskuteč-nilo se též díky státní dotaci MK ČR. red
Setkání v Liberci
EdiTORiaL • ZE živOTa CíRKvE • Nad PíSMEM • TéMa MěSíCE: PaMáTKa ZESNuLýCh a SvědKů PáNěPRO děTi • TéMa MěSíCE • NENEChTE Si ujíT
Český zápas 3č. 44 • 2. 11. 2014
Zlín těžící z rozvoje moderního urba-nismu éry T. a J. A. Baťů stále nabízíněco nového, a to jak pro místní obyva-tele, tak i pro turisty. Svědčí o tom po-stupná rekonstrukce bývalého továrníhoareálu, v němž budovy dostávají novoutvář i nový účel využití (knihovna, mu-zeum, sídla fakult Univerzity T. Bati aj.).V pondělí 6. října dostal Zlín další dárekv podobě zrekonstruované budovy čp.204 – původní měšťanské školy z r. 1897,již můžeme najít v blízkosti centrálníhozlínského náměstí Míru. Protože početobyvatel Zlína značně narůstal a kapa-cita školy nestačila, výuka byla odr. 1934 přenesena do nově postavenýchškol. Do prostor opuštěné školy se nastě-hovaly četné instituce – knihovna, kterázde sídlila až do r. 2013, hudební škola,stanice policie. Pro nás „čechoslováky“je tato budova významná tím, že po za-ložení náboženské obce naší církve 15. února 1935 ve Zlíně se zde scházelinaši příslušníci k bohoslužbám.Od r. 2009 probíhala jednání představi-telů města i kulturní veřejnosti, jak bu-dovu spolu s přilehlým Komenskéhoparkem obnovit a účelně využít. Vzniklnápad, aby bývalá škola a pozdější Kraj-ská knihovna Františka Bartoše znovuožila společenským děním, kam by mohlkaždý vstoupit a kde by mohl nalézti možnost smysluplně strávit čas. A takpo více než jednoroční intenzivní prácibyl otevřen Zlínský klub 204. Dne 6. října sem proudily doslova davy zvě-davců. Návštěvníci dostali příležitost
prohlédnout si místnosti, ve kterých sebudou scházet ke zkouškám divadelní,folklórní i taneční soubory, pěvecký sborDvořák aj. Asi nejnavštěvovanějším sestane přízemí budovy, ve kterém se na-chází Family Point – místo pro rodinua děti, ale i Senior Point – místo pro se-tkávání seniorů. Jednu z větších míst-ností budou využívat také zlínské křes-ťanské církve (Apoštolská církev, Bra-trská jednota baptistů, Církev adventistůsedmého dne, Církev československáhusitská, Českobratrská církev evange-lická, Křesťanský sbor a Křes-ťanské společenství), kterése dohodly na spoluprácii organizaci programu s cí-lem, aby příchozí nacházeliinspiraci, byli povzbuzenia posíleni v naději. Mottempráce je verš z Matoušovaevangelia: „…a svítí všemv domě.“ (Mt 5,15). Lidé tak zde mohou naléztduchovní pomoc v rozhovo-rech s duchovními, středybudou věnovány setkáníms názvem „Bible pro dne-šek“ – s úvodním cyklem„Hledám smysl života“, připravuje setaké výtvarná dílna, filmový klub, be-sedy o knihách, povídání se zpívánímnejen pro seniory, retro klub pro dřívenarozené a také přednášky, v nichž sepředstaví významní hosté. 4. listopadu vy-stoupí br. ThDr. Martin Chadima s před-náškou Fenomén eucharistie, 12. listo-
padu se koná beseda s prof. PhDr. JanemSokolem, Ph.D. Postupně se vybavujeknihovna křesťanské literatury, v níž ne-budou chybět ani církevní časopisy.Kontakt na KKC: tel. 777 321 273, facebook: KKC; webové stránky se při-pravují. Návštěvníci „ekumenické“ místnostiv den jejího otevření odcházeli potěšenidobrým slovem a vzájemným setkáním,posíleni drobným občerstvením, kterépřipravily zúčastněné církve, i natěšenina připravované akce i aktivity církví ve
Zlíně, které k sobě nalezly takto bližšívztah. A to vše naplňuje slova C. S. Le-wise z informačního letáčku o vznikají-cím Křesťanském kulturním centru veZlíně, jehož se v den slavnostního zahá-jení rozdalo víc než čtyři sta kusů: „Přednámi jsou lepší věci než ty, které zůstalyza námi.“ Zdeněk Kovalčík
Křesťanské kulturní centrum ve Zlíně
Náboženská obec v Kojetíně vzpomíná a slaví„Kdo stavěl chrám a sám chrámem se stal,ten v životě opravdu miloval.“Antoine de Saint-Exupéry: Citadela
Psal se rok 1953, kdy 27. září naše husit-ská obec otevírala prastarou kojetínskousynagogu jako Husův sbor olomouckýmbratrem biskupem Františkem Sedláčkem,za velkého zájmu a účasti členů církvei veřejnosti města Kojetína.Původní židovská synagoga založenáv roce 1454, přestavěná a rozšířená v 17.století, byla po 2. světové válce řádně za-koupena kojetínskou náboženskou obcí.Osiřelá a značně válkou poškozená bu-
dova byla pod vedením bratra farářeZdeňka Šebíka a zednického mistra JanaChovance v letech 1947-1953 zrekon-struována a otevřena jako Husův sborCČSH. V tomto prastarém sakrálním pro-storu tak znovu zaznívá Boží Slovo, jechválen a veleben Hospodin, tentokrátvšak lidem Nového zákona.Současné nelehké okolnosti donutily radustarších k zásadnímu rozhodnutí znovuobnovit zimní modlitebnu a zbudovat dět-skou klubovnu. Také z důvodu rekon-strukce elektroinstalace ve sboru a dalšíchnutných oprav. Výsledkem jsou pěknéprostory v patře sboru (bývalé ženské ga-
lerii), nová modlitebna a dětská klubovna(pro práci s dětmi a mládeží).Při oslavách 560. výročí založení syna-gogy a 61. výročí otevření Husova sborunám Slovem Božím a modlitbou posloužilbratr biskup olomoucký dr. Rudolf Gőbel,který také požehnal novou modlitebnu, nakterou jsme v roce 2013, po velkém úsilí,prostřednictvím Místní akční skupinyStřední Haná, o.p.s. získali dotaci z Pro-gramu rozvoje venkova České republiky.Děkujeme všem organizátorům a zúčast-něným i kolegům duchovním za požeh-nané společenství.
Olga Malá a Jiří Pleva z Kojetína
Začátek listopadu je již tradičně spojen sevzpomínkou na zesnulé. Mnozí z nás sipřipomínají své zemřelé blízké, a pokudjsou pro to jen trochu otevřeny uši dětía vnuků, snaží se jim přiblížit alespoňněco ze života jejich předků. Často se takděje cestou do kraje, který byl domovemnašich rodičů a prarodičů, a někdy cestavede nejen na hřbitov, ale i k místnímu pa-mátníku obětí války, z nichž většina našlasvůj hrob daleko od domova. Vedle vzpomínek (někdy vděčných, jindybolavých) a pohledu obráceného do mi-nulosti však jako věřící smíme díky Kris-tovu kříži a vzkříšení hledět s nadějí i dobudoucnosti a také plně prožívat svoupřítomnost. „Kdo slyší mé slovo a věřítomu, který mě poslal, má život věčnýa nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrtido života.“ Tento přechod není spojen až(nebo jen) s koncem dějin, s pro někohodalekou, nedohlednou budoucností, alev Ježíši Kristu se Boží soud i cesta věčnéhoživota otevírá již v přítomnosti. Pán Ježíš
nepřišel proto, aby násodsoudil a zavrhl, alezachránil a spasil. A přece, i když nikohoneodsuzuje, v setkánís ním se děje Boží soud.Je Božím Synem i na-ším lidským bratremzároveň. Je Božím ob-razem, k němuž jsmebyli stvořeni, ale kterýjsme svým hříchem,svou svévolí a sobec-tvím porušili. Ano, Pán Ježíš Kristusje měřítkem plnosti na-šeho lidství, ale není to jen tak, jako kdyžvedle sebe postavíme Michelangelovumramorovou sochu dokonalých proporcía omlácené torzo sádrového trpaslíka. Přitakovém způsobu poměřování a posuzo-vání samozřejmě nemáme šanci. On všaknení mrtvým, nýbrž živým měřítkem na-šeho lidství a také s námi počítá jako s ži-
vými, nebo ještě přesnějijako s životaschopnými, ja-ko s těmi, kteří i ve své ne-dokonalosti a porušenostijsou schopni zaslechnoutjeho hlas, uslyšet jeho slovoa uvěřit tomu, který ho po-slal. Počítá s námi jako s ra-tolestmi, které jsou schopnéčerpat mízu z jeho kmene,slyšet jeho životodárné slo-vo a růst do plnosti lidstvíve víře účinkující láskou.I když jsme stále ještě nacestě, i když ještě nejsmeu cíle, věřím, že právě tak
díky Kristově milosti smíme již v přítom-nosti přecházet ze smrti do života.Apoštol Pavel v závěru 15. kapitoly 1. listuKorintským hovoří o vzkříšení mrtvýchk nepomíjitelnosti a o proměnění živýchv závěru dějin, až zazní polnice posledníhosoudu. Ježíš Kristus v Janově evangeliuvlastně hovoří o tomtéž, ale ještě silněji tutozaslíbenou budoucnost propojuje s přítom-ností. On sám je těmi dveřmi, kterými sevcházelo, vchází a bude vcházet do plnostiživota, do Božího království. A tak o zes-nulé, kteří žili v Kristově lásce a kteří sev lásce druhým obětovali, nemusíme mítstrach. Právě jejich živý odkaz nás všakvede k tomu, abychom svou pozornostvěnovali těm, kteří dnes žijí s námia vedle nás, ale jejichž život se často přílišupíná jen k tomu, co pomíjí. Nejsme všaktakovými často i my sami? Nejsou takovénaše děti a naše vnoučata? Nejsme těmimrtvými v hrobě svých majetečků a v po-hodlném klídku svého sobectví, kteří po-třebují uslyšet hlas Božího Syna?A jestliže ho slyšíme, děláme vše pro to,aby ho mohli uslyšet také naši nejbližší,ale i vzdálenější bližní? Toužíme opravdupo životě, který on dává, anebo se spíšesnažíme čím dál tím víc zabarikádovatv tom, co je vlastně naším hrobem?Věřím, že i takové otázky je třeba slyšetv čase, kdy s vděčností vzpomínáme naty, kteří se nám v lásce rozdali a kteří seobětovali za náš dnešní život ve svobodě.I skrze ně živý Ježíš Kristus soudí, posu-zuje, poměřuje a váží náš život. A zároveňnám připomíná, že stále ještě trvá čas mi-losti, kdy mrtví uslyší jeho hlas, a kteříuslyší, budou žít. Štěpán Klásek
EdiTORiaL • ZE živOTa CíRKvE • Nad PíSMEM • TéMa MěSíCE: PaMáTKa ZESNuLýCh a SvědKů PáNěPRO děTi • TéMa MěSíCE • NENEChTE Si ujíT
4 Český zápas č. 44 • 2. 11. 2014
Nad PíSMEM
Památka zesnulýchOdpočinutí věčné dej jim, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí.
4. Ezd 2,35 - apokryfní apokalypsa EzdrášovaPrvní čtení z Písma: Moudrost 3,1-9 Tužby za zesnulé: 2. Abychom nad hroby našich drahých pochopili pravý smysl života, který jedině od
Boha přichází, modleme se k Hospodinu. 3. Abychom pokračovali v dobrém díle, které nám odkázali naši předkové, a jejich dě-
dictví tak zachovali, modleme se k Hospodinu. 4. Aby ve věčné Boží paměti zůstávali a Kristus jim království nebeské otevřel, mod-
leme se k Hospodinu. / Věčná jim paměť, Boží paměť, věčná jim paměť.Modlitba před čtením ze sv. Písem:Dobrý Bože, Stvořiteli a Spasiteli všech věřících, obdaruj věrné zesnulé odpuštěnímvšech hříchů pro oběť svého Syna, aby se ukázali jako tvé děti v den jeho příchodu!Osviť nás svým svatým Duchem, ať slyšíme slova Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.Druhé čtení z Písma: 1. Korintským 15,50-58 Evangelium: Jan 5,24-27Verše k obětování: Žalm 51,3.19 Verše k požehnání: 4 Ezdráš 2,34-35 Modlitba k požehnání:Dobrý Bože, děkujeme ti, že nás ve své veliké lásce sytíš duchovním pokrmem a nápo-jem a dáváš nám okoušet náznak tvé nebeské hostiny. Dej, ať je nám svátost večeřePáně útěchou v soužení a příslibem našeho trvalého dědictví v království, kde nenísmrti, trápení ani pláče, nýbrž plnost radosti se všemi tvými svatými. Prosíme o to vejménu Ježíše Krista, našeho Pána. Amen. Vhodné písně: 23, 269, 275, 279
Z kazatelského plánu
BOží SOud a živOT v KRiSTu j 5,24-27Pane,děkujeme ti za všechny,
skrze které jsme i my mohli zaslechnout tvůj hlas
a uslyšet tvé slovo. Děkujeme ti za všechny,
kteří nám právě skrze svou oběť a smrt
ukázali k věčnému životu. Prosíme,
učiň si i z nás své nástroje. Uč nás dál předávat
to nejcennější, co jsme od tebe přijali a co se v tomto světě
nedá koupit ani ukrást.Amen.
EdiTORiaL • ZE živOTa CíRKvE • Nad PíSMEM • TéMa MěSíCE: PaMáTKa ZESNuLýCh a SvědKů PáNěPRO děTi • TéMa MěSíCE • NENEChTE Si ujíT
Český zápas 5č. 44 • 2. 11. 2014
Na rozdíl od svátku „Všech svědků Páně“, připadajícího na1. listopad, je i v sekularizované společnosti Památka zes-nulých, tzv. „dušičky“ – v kalendáři zařazena na 2. listo-padu – velmi rozšířena. Také v naší Církvi československéhusitské má svou zvláštní významnost a do shromáždění při-cházejí i ti lidé, kteří pravidelně do kostela nechodí.
Tento listopadový čas můžeme vnímat ve třech rovinách. V tě-chto podzimních dnech si můžeme uvědomovat jednak svousounáležitost s minulými generacemi. Člověk nežije sám, alev nejrůznějších vztazích a rodinných vazbách. Každý z násmáme své předky, kteří zde žili před námi.Listopadový čas je výzvou k tomu, připome-nout si lidi z rodiny, ale i různé známé, kteříjiž nejsou zde mezi námi. Dále je tento časpříležitostí zastavit se. Uprostřed uspěcha-nosti a starostí, které v sobě nosíme, se náhlezastavujeme v místech ticha a klidu hřbitovů,kde má čas zcela jiný rytmus. Můžeme seu náhrobků a pomníků zamýšlet nad smyslemživota, který je pro nás všechny časově vy-mezený. Třetí rovinou je pro mne pohledvíry. Tyto listopadové dny působí smutně. Užsama příroda svým nevlídným počasím a ob-razem zanikání v nás vzbuzuje pocity sklíče-nosti a smutku. Křesťanský pohled jde všakdále. Smíme čerpat naději z Knihy knih, kdesmrt není tím posledním, ale naopak život.Ježíš je dárce pravého života, nad kterým anismrt nemá moc (J 11,25-26; Zj 1,18). Tato křesťanská naděje se má projevovat veshromážděních, která se v tomto čase konají.V Církvi československé husitské je rozší-řena zvyklost konat bohoslužby či pobožnostina Památku zesnulých večer. Zvláštností je,že do velkých zelených věnců se umísťujílisty se jmény těch, na které chceme vzpomenout. Velký zelenývěnec je znamením vítězství a života. Jeho kruhový tvar vyja-dřuje věčnost. Apoštol Pavel na jednom místě ve svém listěmluví o „nepomíjejícím věnci“ (1 K 9,25) nebo jinde v Bibličteme o „věnci života“ (Zj 2,10). Psaní jmen může odkazovatna biblický obraz jmen zapsaných v knize života (Zj 3,5) či ne-besích (L 10,20). Nemůžeme zapomenout ani na symbol světel,
rozsvěcení svící jako znamení života, které také patří k tomutočasu. Plamínek svíce představuje lidský život (Př 20,27), avšakpředevším Ježíš sám je tím věčným světlem života (J 8,12).Křesťanské shromáždění je charakteristické modlitbou, v níž nazesnulé myslíme před Bohem. Jde o víc než naše lidské vzpo-mínání. Kdyby totiž záleželo jen na lidské paměti, tak by to bylomálo. Na mnohé si nikdo již ani nevzpomene. Zmizeli v minu-losti zapomenutí. I my se jednou do tohoto zapomenutí pono-říme. Proto odevzdáváme v modlitbě zesnulé do Boží pamětis vírou, že člověk s Bohem spojený vírou a láskou se z Boží pa-měti nevytratí, jak slyšíme v Žalmu 112,6: „Spravedlivý v Boží
paměti zůstane věčně.“Je třeba připomenout, že se jednáo dva dny, dva listopadové svátkytradičně nazvané „Všech svatých“a „dušičky“. V naší církvi jsou ozna-čeny jako Všech křesťanskýchsvědků a Památka zesnulých. Pa-mátka zesnulých má historickýpůvod v 10. století, kdy v roce 998byla vyhlášena pro kláštery Odilemz Cluny. První ze zmíněných svátkůje starší a má svůj počátek již ve 4. století, kdy byli připomínáni ti,kteří trpěli pro křesťanskou vírua ztratili svůj život v době pronásle-dování. V 8. století je dosvědčenodatum 1. listopadu spojené s tímtopřipomínáním mučedníků. Ve stře-dověku měl tento svátek velký vý-znam, neboť kult světců byl velmirozšířen. Reformace se proti tomustavěla kriticky a zdůrazňovala, žestředem křesťanské zvěsti je JežíšKristus a postavy víry z minulostijsou pro křesťany příkladem cesty
následování Krista v přítomnosti. V Církvi československé hu-sitské hovoříme o svědcích spíše než o světcích. Existuje ob-razné přirovnání: Ježíš je jako slunce a jeho svědkové jsou jakohvězdy. Slunce je pro nás jenom jedno, ale hvězd je nespočet(srov. Fp 2,15). Ježíš Kristus jako dárce pravého života je cen-trem celého církevního roku, a tím také obou listopadovýchsvátků. Tomáš Butta
O významu památky zesnulých a svědků Páně
Plzeňský sbor Kristova kříže
Věříme, že Ježíš Kristus svým dílem zlomil osten smrti i pro nás a díky účasti na Boží spáse v Kristu patříme i my Bohu v životě i ve smrti. Nikdo a nic v celém tvorstvu nemůže nás odloučit od lásky Boží,která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ř 8,38-39). To je základní jistota podle Písem (1 K 15,3-4). Smrt chápeme jako ukončení pozemského života a jeho zpečetění ke konečnému soudu. V Kristu se smrt stává přechodem z časnosti do věčnosti a setkáním s Bohem tváří v tvář (viz 1 K 13,12).Přechodem do věčnosti ztrácejí pozemská časová měřítka význam.
Z dokumentu Stručný komentář k Základům víry a některým jejich formulacím, vypracovaného věroučnou sekcí naukového výboru a schváleného VIII. sněmem
EdiTORiaL • ZE živOTa CíRKvE • Nad PíSMEM • TéMa MěSíCE: PaMáTKa ZESNuLýCh a SvědKů PáNěPRO děTi • TéMa MěSíCE • NENEChTE Si ujíT
6 Český zápas č. 44 • 2. 11. 2014
V analogii s tím se již od pradávna setká-váme se skutečností prokazování úcty a po-zornosti zemřelým i s přesvědčením, žemohou zasahovat do života živých. Hojnédoklady těchto představ i příslušné praxedoložili badatelé v posledních letech zesvěta starověkého Izraele, kde mezi charak-teristické prvky patřil především důraz nařádný, včas vykonaný pohřeb do rodinnéhrobky – „připojení k otcům“,připomínání jména zesnulého,přinášení potravinových obětía darů a rovněž předměty vklá-dané do hrobů, jako byly kera-mické nádoby, zbraně, šperky,lampičky, amulety a sošky –zvláště pak ženské. Výmluvněhovoří i texty dokumentujícívěštbu a zprostředkování infor-mací či očekávání pomoci, třebav případě nemoci. (Mnohé z tě-chto lidových zvyklostí odhalujeStarý zákon, často v polemickémtónu jako odsouzení této praxe.) Jak důle-žité bylo neztratit kontakt, ukazuje i fakt,že při stěhování si lidé vozili pozůstatkysvých předků s sebou…Stejně tak již od dávných dob můžeme vní-mat snahu pamatovat na zesnulé pravi-delně, v konkrétní čas. V naší křesťanskétradici se takovým momentem staly svátekVšech svatých (v naší církvi Všech křes-ťanských svědků) a Památka zesnulých. Jak vhodně připomněl br. patriarcha vesvém článku na předchozí straně v tomtočasopise, první svátek má svůj počátek již
ve 4. století, kdy byli připomínáni ti, kteřítrpěli pro křesťanskou víru a ztratili svůjživot v době pronásledování. Vilém Auerv knize Obrázkový život svatých pro školua dům uvádí, že papež Řehoř III. dal r. 731v Římě v chrámu sv. Petra zřídit kapli kecti a chvále „apoštolů, mučedníků a spra-vedlivých“ a nařídil, aby na ně věřící nakonci církevního roku vzpomínali. Pů-
vodně se příkaz vztahoval pouze na Řím,postupně se rozšířil do celé církve.V mnoha pramenech se také dočteme, žesvátek je spojen s historickou událostíz r. 609, kdy došlo k vysvěcení Pantheonu,původního chrámu římských bohů, cobykřesťanského chrámu. Ano, k takovému přeznačení mohlo dojít,tak jako je známe z kontextu dalších křes-ťanských svátků a událostí. V této souvi-slosti si snad můžeme dovolit zmínit i častouváděné keltské pozadí slavnosti: Keltovépřipisovali velký význam poslední říjnové
noci a začátku listopadu. Věřili, že se v tétodobě vracejí zesnulí mezi živé a na cestuzpět jim svítili lampičkami vydlabanýmiz kořenové zeleniny… Že vám to připo-míná svátky Hallowen (původně All-Hal-lows-eve – Předvečer všech svatých)?Je celkem pochopitelné, že různé praktikyspojené s mrtvými se staly trnem v oku re-formátorům, kteří především odmítli před-stavu svatých coby přímluvců u Bohaa zdůraznili, že naším jediným a zcela postačujícím přímluvcem je Pán Ježíš Kristus… Podobně nesouhlasili s přímluvnými mod-
litbami. Není náhodou, že právě31. října v r. 1517 Martin Lutherpřibil na dveře hradního kostela veWittenbergu oněch 95 tezí… Nicméně proč si nepřipomínat ži-voty těch, kdo se obzvlášť osvěd-čili ve víře? Je jistě dobré děkovatza ně Bohu i následovat jejich pří-kladu. Stejně tak za své blízké, odnichž jsme mohli přijímat toliklásky. Výrazem této lásky je také mod-litba, kterou při pohřebním obřadu„odevzdáváme své zesnulé do Bo-
žích rukou a prosíme, aby jim Bůh byl mi-lostiv, aby jim daroval odpuštěnía připodobnil je vzkříšenému Kristu.V tomto pojetí nemá modlitba za zemřelésestry a bratry charakter ovlivňování jejichosudu, ale je pokornou prosbou podsvrchovanou Boží vůlí. Modlitby, kterýmidoprovázíme své zesnulé, jsou výrazemvíry církve, že nic nás nemůže odloučit odlásky Boží (Ř 8,39) a že vítěznou mocnemá smrt, ale Kristus (2 Tm 1,10).“ (Z vý-kladů Pohřebních obřadů v Agendě CČSH)
Klára Břeňová
Ohlédnutí do historieVíra, že smrt neznamená absolutní konec, nýbrž přechod do nové, jiné formy bytí, žetento život je jen „mostem do věčnosti“, je v určité podobě vlastní všem náboženstvím.
Reliéf v podstavci Kristova kříže na starém hřbitově
Miloslava IzákováDUšičKy
Vzpomínáme na zesnulé,na ty dlouhé, dlouhé řady,které s námi byly tadynežli zakotvily v nule.
Nejsou nulou naši drazí,dál jsou nerozlučně v nás,to nezmění ani čas.Ani čas je neporazí.
KŘ
ES
ŤA
NS
KÝ
Č
AS
OP
IS
P
RO
D
ĚT
I
1
CESTA
KŘ
ES
ŤA
NS
KÝ
Č
AS
OP
IS
P
RO
D
ĚT
I
8
Zná
te, d
ěti,
svát
ek P
amát
ky z
es-
nulý
ch?
Mož
ná js
te s
e už
set
kaly
sje
ho li
dový
m o
znač
ením
Duš
ičky
. Při-
padá
na
2. li
stop
adu.
Vte
nto
den
ivtě
chpř
edch
ázej
ícíc
h a
násl
eduj
ícíc
h se
mno
holid
í vyp
ravu
je n
a hř
bito
v, a
by u
prav
ilihr
oby
svýc
h ze
mře
lých
příb
uzný
ch č
i přá
-te
l, po
loži
li na
ně
čers
tvé
květ
iny,
věn
eček
,za
pálil
i sví
čku
aza
vzpo
mín
ali..
.V
naší
círk
vi je
zvy
kem
v te
nto
den
kona
tvz
pom
ínko
vou
pobo
žnos
t, př
i kte
ré js
oučt
ena
jmén
a tě
ch, n
a ně
ž si
pře
jem
ev
mod
litbě
vzp
omen
out.
Tato
jmén
a js
ouna
psán
a na
mal
ých
kart
ičká
ch –
„obě
tinká
ch“ –
jež
býva
jí př
ipíc
hnut
é na
věnc
i, vy
stav
eném
ve
sbor
u.Vá
m, d
ětem
, mož
ná te
nto
zvyk
přip
adá
zvlá
štní
, nep
ocho
pite
lný,
nep
otře
bný,
ale
čím
je č
lově
k st
arší
, tím
víc
e př
ibýv
á tě
ch,
sni
miž
se
již m
usel
ve
svém
živ
otě
ro-
zlou
čit,
azb
ývaj
í mu
na n
ě již
jen
vzpo
mín
ky. P
ravd
a, P
amát
ku z
esnu
lých
maj
í lid
é vě
tšin
ou s
poje
nou
spo
chm
urný
m d
eštiv
ým a
chla
dným
listo
pado
vým
poč
asím
, kdy
se
již b
rzy
stm
ívá
asl
unce
se
větš
inou
ani
pře
s de
nne
ukáž
e, a
prot
o jim
přip
adá,
že
tent
osv
átek
mus
í nut
ně z
nam
enat
plá
č, s
tesk
,sm
utek
. Vzp
omín
ky n
a na
še b
lízké
vša
kne
mus
í být
nut
ně je
n sm
utné
. Je
hezk
é,kd
yž m
ohou
být
příj
emné
, milé
, rad
ostn
é.Kř
esťa
nská
víra
nám
nav
íc d
ává
nadě
ji, ž
ese
sni
mi j
edno
u zn
ovu
potk
áme
una
šeho
neb
eské
ho O
tce.
Měj
te p
roto
ivy
, kte
ří za
tím n
emát
e na
koho
vzp
omín
at, p
ocho
pení
pro
nás
, kte
ří
Mod
litba
Pane
Bož
e,dě
kuje
me
ti za
vše
chny
lidi
,kt
eří n
ás m
ají a
měl
i rád
i,od
kte
rých
jsm
e se
moh
li ně
co n
auči
t,ně
co h
ezké
ho s
nim
i pro
žít.
Vzpo
mín
áme
na ty
,kt
eří u
ž ne
jsou
mez
i nám
i,a
věřím
e, ž
e u
tebe
jim
je d
obře
.Am
en.
jsm
e se
již
sm
nohý
mi l
idm
i na
tom
tosv
ětě
rozl
ouči
li. A
neod
míte
jte s
nám
ice
stu
na h
řbito
v. T
ato
mís
ta m
ají s
vé k
ou-
zlo
aje
dob
ré s
i iv
mla
dém
věk
u př
ipom
e-no
ut, ž
e čl
ověk
tu n
ení n
apoř
ád.
Jana
Kra
jčiř
íkov
á
Vzp
omín
at je
dob
ré
Nakre
slila:
Lucie
Krajč
iříko
vá
voty
asp
oň tr
ošku
rozv
esel
ilo, a
nes-
mírn
ou s
tate
čnos
t, od
vahu
avy
trva
-lo
st, s
nim
iž č
elí s
vém
u os
udu.
Dík
yto
mu
příb
ěhy
konč
í šťa
stně
, ikd
yž ti
citli
vějš
í zvá
s se
mož
ná n
eubr
ání
něja
ké té
slz
ičce
doj
etí,
stej
ně ja
kojá
...Kn
ížku
, dop
lněn
ou s
pous
tou
krás
-ný
ch o
bráz
ků M
arin
y Ri
chte
rlové
, vy-
dalo
nak
lada
tels
tví A
lbat
ros
vro
ce20
12.
JK
Pře
dsta
vova
t vám
švé
dsko
usp
isov
atel
ku A
strid
Lin
dgre
-no
vou
asi n
ení t
řeba
– u
rčitě
zná
tePi
pi D
louh
ou p
unčo
chu,
Dět
iz
Bulle
rbyn
u, K
arku
lína
ze s
třec
hyne
bo R
onju
, dce
ru lo
upež
níka
.D
nes
bych
vám
ráda
dop
oruč
ilajin
ou z
jejíc
h kn
ih, n
azva
nou
Jižn
ílo
uka.
Jedn
á se
očt
yři p
říběh
y dě
tí,o
jejic
hž o
sude
ch v
ám m
ůže
napo
vědě
t prv
ní v
ěta,
vše
mpř
íběh
ům s
pole
čná:
„Za
dávn
ých
časů
, vdo
bách
chu
doby
...“ H
rdin
ové
těch
to jí
mav
ých
vypr
ávěn
í maj
ísk
uteč
ně tě
žké
živo
ty –
sou
roze
nci
Ann
a a
Mat
yáš
jsou
siro
tci,
kteř
í si
mus
í vyd
ěláv
at n
a ži
voby
tí tě
žkou
dřin
ou u
nevl
ídné
ho s
edlá
ka a
zevš
eho
nejv
íc s
e tě
ší, a
ž v
zim
ě bu
dou
moc
i cho
dit d
o šk
oly;
mal
á M
alin
jeta
ké s
irote
k, p
osla
ný d
o ch
udob
ince
,kd
e zo
ufal
e to
uží p
o ně
čem
krá
s-né
m a
milé
m; S
tinu
Mar
ii za
se z
aj-
mou
šed
ivé
podz
emní
byt
osti
aN
ilsbo
juje
vho
rečk
ách
oho
lý ž
ivot
. Tat
okr
ásná
kni
ha p
opis
uje
touh
u m
alýc
hdě
tí po
lásc
e a
krás
e, p
o ně
čem
„bar
evné
m“,
co b
y je
jich
šedi
vé ž
i-
Co rá
di č
tete
?
Řeše
ní z
e st
r. 2:
(Kdo
je k
do) 1
. Obé
d, 2
. Oho
líab,
3. O
béd-
edóm
, 4. Ó
g, 5
. Otn
íel,
6.O
rpa,
7. O
mrí,
8. O
zeáš
, 9. O
ndře
jŘe
šení
ze
str.
3:(T
iska
řský
šot
ek):
1. k
amar
ádi,
2. v
ymys
leli,
3. b
ezhl
avě,
4. b
ěhat
,5.
zad
ýcha
ní, 6
. Ale
nka,
7. o
dměn
u, 8
. zam
ěřili
, 9. s
ladk
ostí,
10.
vyr
ůst.
Ast
rid
Lin
dgre
nová
– J
ižní
louk
a
Komiksová bible
Iva Hoth, Andre Le Blanc (ilustrace)
váz., 800 s., 599Kč
První ucelené české vydání snad nejpopulárnější verze Biblev
komiksovém
zpracování na světě. Od roku 1978 vychází ve stále
nových vydáních ajazykových m
utacích. Zahrnuje 233 biblickýchpříběhů, zjednodušených, ale krásně vystihujících podstatu biblickézvěsti. Kniha je určena všem
, již od nejmenších čtenářů.
Od m
inulého a ještě v příštích třech číslech na ukázku ztéto Komiksové
bible, jež vychází vKarmelitánském
nakladatelství, přinášíme na str. 4 –
5příběh o
Mojžíšovi.
Soutěž o tři knihyP
ošlete nám nejpozději do poloviny prosince řešení naší „dušičkové osm
i-sm
ěrky“ na adresu redakce nebo mailem
a můžete vyhrát jednu ze tří pěkných knížek!
Biblevyšla koncem
října
hrobhřbitovklidkolum
bariumkvětinylistopad
obětinkapam
átkapokojpřipom
ínkasvíčkyticho
úctavěnecvíravzpom
ínkyzesnulí
Blahopřejeme výherci ze zářijového čísla
(tajenka: Učení není m
učení),kterým
je Kryštof Nývlt z Písku
Kdo je kdo?
Tentokrát tu m
áme krátký výběr biblických jm
en od pís-m
ene O. Jako vždy, některá jsou znám
á, jiná méně. Za
nápovědou je uveden odkaz na biblický text, kde se o danépostavě m
ůžete dočíst něco víc. Své řešení si zkontrolujtena str. 8.
Nakreslila:Lucie Krajčiříková
1.Syn Boáze aRút, otec Jíšaje, který byl
otcem krále D
avida. (1 Pa 2,12-15)2.M
už, jenž vpoušti budoval svatyni pro
uložení schrány úmluvy. (Ex 35,34; 36,1-2)
3.M
už, vjehož dom
ě byla tři měsíce
uložena schrána úmluvy poté, co ji král
David nechal přenést do Jeruzalém
a – nežpro ni přichystali ve m
ěstě stan. (1 Pa13,13)4.
Bášanský král, poražený Izraelci. (Nu
21,33)5.
Soudce, jenž vysvobodil Izraelcez
moci aram
ejského krále Kúšana Rišáta-jim
ského. (Sd 3,9)
6.M
oábka, se kterou se oženil jedenz
Noem
iných synů. (Rt 1,4)7.
Izraelský král, který založil město
Samaří, ale nechodil po H
ospodinovýchcestách. (1 Kr 16,23)8.
Prorok, který působil vseverním
izrael-ském
království. (je po něm pojm
enovánabiblická kniha)9.
Rybář, kterého Ježíš povolal spolus
jeho bratrem Šim
onem Petrem
, aby sestali jeho učedníky. Řekl jim
: „Pojďte zam
nou aučiním
zvás rybáře lidí.“ (M
t 4,18)
KŘ
ES
ŤA
NS
KÝ
Č
AS
OP
IS
P
RO
D
ĚT
I
2
KŘ
ES
ŤA
NS
KÝ
Č
AS
OP
IS
P
RO
D
ĚT
I
7
Stro
my
a dě
ti
Hád
anky
ze
zahr
ádky
IX.
– po
sled
ní čá
st
Žlut
ý zo
báče
k a
čern
é pe
ří,ne
bojí
se, m
yslím
, že
nám
věř
í.M
á-li
od n
ás b
udku
na
zahr
ádce
,by
dlí s
nám
i rád
a z
pívá
slad
ce.
(sok
)
Hád
ek se
tu v
ine
kole
m n
itky,
rost
ou n
a ně
m tr
ojlís
tky
a kv
ítky,
z kv
ítku
každ
ého
je v
áček
úzk
ý,te
n se
pro
dlou
ží –
a js
ou tu
lusk
y!(e
loza
f)M
irosl
av M
atou
šKr
esba
Lucie
Krajč
iříko
vá
Kres
ba Lu
cie Kr
ajčiří
ková
Strom
y ne
jsou
tak
hlou
pé, j
ak b
y si
někd
o m
yslil
. Dov
edou
vyp
rávě
t, zp
ívat
ips
át d
opisy
,kt
erým
vša
k ro
zum
ějí j
enom
dět
i. It
y, k
teré
se n
euči
ly a
bece
dě.
Když
se st
uden
ý ví
tr h
oní u
licem
i, dě
ti se
scho
vají
dom
ů a
nem
ohou
slyš
et, c
o si
stro
my
vypr
ávěj
í. A
tak
jim st
rom
y po
sílaj
í bar
evné
dop
isy:
žlut
é, z
elen
é, h
nědé
ače
rven
é. L
ist z
a lis
tem
odev
zdáv
ají v
ětru
ate
n je
jak
listo
noš r
oz-
nese
těm
, jim
ž pa
tří.
Zakl
epe
na d
veře
,a
když
mu
děti
otev
řou,
poz
drav
í aře
kne:
„Str
om z
vaší
zahr
ady
vám
píše
.“ N
ení-l
ini
kdo
dom
a, v
hodí
list
okn
em n
ebo
jej p
olož
í pře
d dv
eře.
Adě
ti ty
list
y čt
ou a
čtou
, až
jevš
ecky
pře
čtou
ado
vědí
se ta
km
noho
krá
snýc
h po
háde
k.Př
ečte
né d
opisy
kla
dou
na h
ro-
mad
u, m
etař
i je
pak
smet
ou, o
dve-
zou
asp
álí,
prot
ože
jim st
ejně
nik
dojin
ý ne
ž dě
ti ne
rozu
mí.
Lidé
říka
jí, ž
e ze
stro
mů
padá
list
í, pr
o-to
že je
pod
zim
. Ale
zat
ím st
rom
y si
tak
dopi
sují
sdět
mi.
Zden
ěk S
vobo
da
KŘ
ES
ŤA
NS
KÝ
Č
AS
OP
IS
P
RO
D
ĚT
I
3
KŘ
ES
ŤA
NS
KÝ
Č
AS
OP
IS
P
RO
D
ĚT
I
6
Tisk
ařsk
ý šo
tek
Ale
nka
vří
ši d
ivů
– tř
etí č
ást
Myš
ka a
její
kam
arát
i orlí
k, p
apou
šek
ažá
ba, k
teří
čeka
li na
bře
hu, v
ymis
leli
hru,
aby
se p
o té
kou
peli
usuš
ili. „
Usp
ořád
áme
bláz
nivý
záv
od,“
navr
hli.
Myš
ka v
yzna
čila
na z
emi k
ulat
ou d
ráhu
avš
ichn
i zač
ali
besh
lavě
bje
hat d
okol
ečka
. Pot
é, c
o uz
-na
li, ž
e to
již
stač
í, se
cel
í zad
ýcha
ný z
as-
tavi
li.„K
do v
yhrá
l?“ z
epta
la s
e př
ekva
pená
alen
ka. „
Sam
ozře
jmě
že v
šich
ni! V
yhrá
lijs
me
všic
hni.
Vté
hle
hře
nejs
ou a
ni p
rvní
,an
i pos
ledn
í. A
měl
a by
s ná
m k
aždé
mu
dát n
ějak
ou o
dmně
nu,“
řekl
a m
yš.
Ale
nka
si p
rohl
edal
a ka
psy
ana
šla
něko
likbo
nbon
ů, k
terý
mi j
e od
měn
ila z
a te
nbl
ázni
vý z
ávod
. Vši
chni
čty
ři ka
mar
ádi z
a-po
mně
li na
hol
čičk
u a
zam
ěřily
se
napo
těše
ní z
e sl
atko
stí.
Ata
k A
lenk
a od
ešla
.Ja
k ta
k kr
áčel
a, u
vidě
la m
odro
uho
usen
ku, k
terá
sed
ěla
na h
oubě
ako
uřila
. Kdy
ž jí
Ale
nka
vypr
ávěl
a, ž
e si
přej
e vy
rúst
, hou
senk
u to
ura
zilo
(ona
sam
a m
ěřila
jen
sedm
cen
timet
rů),
ale
rozh
odla
se
Ale
nce
pom
oct.
Dal
a jí
kous
íček
ze
své
kouz
elné
hou
by, a
by v
y-ro
stla
. Dík
y pá
r kou
snut
ím A
lenk
a do
sáhl
ast
ejné
vel
ikos
ti ja
ko k
rálík
. Nakre
slila:
Lucie
Krajč
iříko
vá
Je tu
třet
í pok
račo
vání
příb
ěhu
o A
lenc
e, v
e kt
erém
nám
šot
ek o
pět u
kryl
des
et c
hyb
–na
jdet
e je
? Sv
é ře
šení
si m
ůžet
e zk
ontr
olov
at n
a st
r. 8.
Přechod Rudého moře –
2. část2. M
ojžíšova 14,10 –16,10
KŘ
ES
ŤA
NS
KÝ
Č
AS
OP
IS
P
RO
D
ĚT
IK
ŘE
SŤ
AN
SK
Ý Č
AS
OP
IS
P
RO
D
ĚT
I
54
EdiTORiaL • ZE živOTa CíRKvE • Nad PíSMEM • TéMa MěSíCE: PaMáTKa ZESNuLýCh a SvědKů PáNěPRO děTi • TéMa MěSíCE • NENEChTE Si ujíT
Český zápas 7 č. 44 • 2. 11. 2014
V těchto dnech přemýšlíme více než jindynad tématem smrti a smyslem života. Tatootázka po smyslu života bezprostředněsouvisí i s otázkou smrti, jež je skryta v po-zadí každého člověka. Ten si ji však častoneuvědomuje, neboť prosté denní starostipřekryjí její vážnost. Vzhledem k tomu, žetakto důležitá součást našich životů bývázatlačena do pozadí našeho myšlení a jev podstatě vytěsněna, stává se, že se námjejí naléhavost skrytě vrací v různých neu-rózách a nemocech. Co však smrt doopravdy je? Smrt je za-vršením našeho lidského působení na zemi.Dá se ale jednoznačně říci, že je to takékonec? Konec jedné etapy našeho pobý-vání na zemi možná, ale za úplný konecvšeho by nebylo správné smrt označit. Jakýby totiž pak měl náš život smysl, kdybysmrtí vše skončilo?Filosof Arthur Schopenhauer ve své bri-lantní úvaze „O smrti“ poukazuje na to, ženení třeba se smrti bát. Neboť stav nebytíjsme všichni zakusili již před svým naro-zením. Apokud by to skutečně byla takováhrůza, které se lidé obávají, když pomyslína smrt, museli bychom si ji také pamato-vat. Schopenhauer dále upozorňuje na to,že nebytí po smrti není jiné než před naro-zením, a proto se také člověk smrti nemusíbát. Tento stav nebytí, podle něj, již každýz nás zažil.Nejenže se tedy smrti nemusíme bát, alevědomí smrti je pro náš život více než dů-ležité. Smrt je totiž naprosto nepostrada-
telná pro uvědomění si smyslu našeho ži-vota. Tato určitá hranice a nejistota je záro-veň motivační silou našich činů a našehojednání. Pro logoterapii vídeňského neurologa Vik-tora Frankla je otázka smrti nesmírně dů-ležitá. Frankl se domníval, že konečnostnašeho života je právě tím, co dává celémunašemu životu smysl. Kdyby byli lidé ne-smrtelní, tak vše, co je třeba učinit, by bylopřesouváno na jindy a nakonec by k splněnípovinností, hodnot, smyslu a naplnění na-šich životů nikdy nedošlo. Určitá vize hra-nice a limitů nám umožňuje naplno prožítnáš čas nyní – tady a teď – a nepromrhatho v osidlech nekonečné budoucnostia nicnedělání. Každý den by měl být posu-zován jako ten poslední. Neboť nikdo z násskutečně neví, kdy se naplní jeho čas. Život člověka není správné hodnotit podlejeho délky, ale podle jeho kvality. Příkla-dem může být dlouhý film nebo mnoha setstránková kniha. Pokud tato díla nemajíkvalitní obsah, nemohou být považovánaza smysluplná. Taková může být naopakdesetistránková novela nebo krátkome-trážní film. Pokud mají skutečně co říci,mělo jejich stvoření smysl. Apodobné je toi s lidským životem. Většina lidí se snaží dosáhnout v životě conejlepších výsledků, dobrého vzdělání,kvalitních rodinných vztahů apod. Chtějí,aby zde po nich zůstalo jen to nejlepší. Sa-mozřejmě, že se v naší společnosti najdoui lidé, kteří mají svůj hodnotový žebříček
postavený odlišně a záleží jim na jiných vě-cech, nebo také naopak na ničem a je jimjedno, co s nimi a jejich dílem bude po je-jich smrti. Je třeba si ale uvědomit, že jsmeodpovědní za své činy. Věřící lidé se velmi zajímají o to, co s nimibude, až jejich pozemský život bude ukon-čen. Smrt je velikou teologickou a filoso-fickou otázkou. Antický filosof Epikúrospřišel s hraniční myšlenkou, jež je z urči-tého úhlu podobná myšlence Schopen-hauerově, že smrt se nás vlastně vůbecnetýká, neboť „pokud jsme tu my, tak tunení smrt. A když smrt přijde, tak už tu nej-sme my.“Snažme se tedy s největší úctou a pokorouprožívat svůj každodenní život a jednejmetak, abychom se na smrt připravili s víroua čistým svědomím. Neboť smrt je tu proto,abychom svůj život mohli prožít smys-luplně. Marie Jandová (roz. Trtíková)
Když seděl rabi Šneur Zalman, rav1
z Reussenu, v petěrburském vězení a če-kal na výslech kvůli tomu, že jedenz vůdců mitnagdim2 pomluvil u vlády jehonázory a cestu, přišel do jeho cely velitelčetnictva. Podle mocné a klidné tváře rava,jenž ho nejdříve, ponořen do sebe, vůbecnezpozoroval, mohl tento přemýšlivý mužvytušit, co je jeho vězeň zač. Dal se s nímdo řeči a po chvíli nastolil nejeden prob-lém, který se mu vynořil při čtení Písma.Nakonec se zeptal: „Jak se má rozuměttomu, že Bůh Vševědoucí říká Adamovi:‘Kde jsi?’“ „Věříte,“ odpověděl rav, „žePísmo je věčné, a každá doba, každé po-kolení a každý člověk jsou v něm obsa-ženy?“ „Věřím,“ řekl on. „Dobře,“ pravil
cadik3, „tedy na každého člověka a v jaké-koli době Bůh volá: ‘Kde jsi ty ve svémsvětě? Již tak mnoho uplynulo z těch leta dnů, jež ti byly vyměřeny, kam až jsidošel ve svém světě?’ Asi tak to říká Bůh:‘Čtyřicet šest roků jsi prožil, kde dlíš?’“Když velitel uslyšel výčet let svého života,probral se, položil ravovi ruku na ramenoa zvolal: „Skvěle!“ Ale jeho srdce sechvělo. Úryvek z knihy „Cesta člověka podle chasidského učení“,Votobia 1994, překlad z němčiny Mária Schwingerová
Pozn.:1 rabín2 odpůrce, protivník: skupiny, které potí-rají chasidské hnutí3 spravedlivý: označení vůdců chasid-ských společenství
Smysl života vzhledem ke smrti
Kde jsi?Alois Volkman
SVíCE
Hoříme pro tebe člověčenedočkavostína tvých narozeninových dortechnadšenímna vánočních stromcícha slavnostních stolechžalem ubývámena tvých náhrobcích.Byť jsi nám nevěrný s elektřinous námi to vždycky nějak sfoukneš.Zůstáváme ti nejvěrnější.Až za hrob.
Alois VolkmanKlíčoVý ProBlém
Pořizujem si dosické klíčebezpečnostní zámkya pojistné vložky domovníaby nám nikdo nemohl nic odcizit.Ale životnám může být ukradený.Obraťme se na Mistra co vlastníklíče od smrti i hrobu.
EdiTORiaL • ZE živOTa CíRKvE • Nad PíSMEM • TéMa MěSíCE: PaMáTKa ZESNuLýCh a SvědKů PáNěPRO děTi • TéMa MěSíCE • NENEChTE Si ujíT
8 Český zápas č. 44 • 2. 11. 2014
Elisabeth Kübler-Rossová: O dětech a smrti. Ermat-Praha, 1993, pro Nadačnífond Klíček přeložil Jiří Královec.Zoufalství a naděje. Dvě silné lidskéemoce, které doprovází smrt a umírání. Au-torka napsala na téma smrti celou řadu po-jednání, z nichž ovšem nejtragičtější jsoupříběhy dětí, které odešly z tohoto světa ne-mocí, nehodou, vraždou nebo sebevraždou.Tím, že autorka tu předkládá slovo od slovasvědectví rodičů, kteří zažili smrt svého dí-těte, stává se četba této knihy velmi psy-chicky náročnou. Pro neduchovní jedinceje to text tak depresivní, že jej nemohou do-číst ani do konce úvodu. Duchovně založe-nému rodiči malých dětí příběhy vhánějíslzy do očí a nutí jej přehodnotit své vztahyke svým blízkým. Pro pozůstalé rodiče však může tato knihapřinést fatální vysvobození z jejich děsivéreality a neocenitelnou pomoc. Autorka kekaždému příběhu připojuje svůj krátký ko-mentář, kterým citlivě popisuje psycholo-gické a duchovní aspekty tématu příběhua ukazuje pozůstalým východiska z trau-matu a uzdravení od vnitřní bolesti, výčiteka vyhoření. Smrt není problém mrtvých,nýbrž živých, pravil klasik. Tuto pravdu
odhaluje autorka, jejíž knihy nepopisujíteorii, nýbrž zkušenost, v celé její naléha-vosti. Hledá a nachází úlevu pro matky,které tíží svědomí, že svému dítěti ublížilysamy, ukazuje cestu sourozencům zemře-lých dětí, kteří odchod svého bratříčka čisestřičky nechápou, pomáhá nalézt novýsmysl života otcům, kteří jej ztratili. Radísvým klientům, jak se chovat k nemocnýmdětem, jak se zachovat ve chvílích smrti(nazývá smrt přechodem), čeho se vyvaro-vat při vyrovnávání se s nastalou situací(sedativa, stěhování, hněv) a jak transfor-movat samotu, žal a pocity viny k vyrov-nané a láskyplné budoucnosti, k uměnípoděkovat Bohu za život potomka místovýčitek a trápení. Rodiče tu popisují nejdů-ležitější okamžiky a zážitky se svými dětmitěsně před smrtí. Dozvíme se také, že ně-které z nich navštívil ve snu Ježíš a násled-kem toho se smrti vůbec nebály a samyutěšovaly své rodiče. Dozvíme se o dětech,které svou smrt předjímaly dopisy a ob-rázky, o nemocných rodičích, které smrt je-jich dětí vyléčila, o hojivé moci lásky,nacházení a uvolňování vazeb vztahů,o starých duších v dětských tělech jakouspokojivém vysvětlení, o přechodových
rituálech, účinném truchlení či o terapeu-tických skupinách a organizacích pomáha-jících najít rodičům nový život. Takovoukoncentraci zásadních informací o nejhlub-ších otázkách lidského života a smrti lzenajít jen v málokteré knize, včetně vyčer-pávajícího seznamu související literatury. Považuji za přínosné pro věc samu, že au-torka nesleduje pouze křesťanský diskurs,ale nechává do své terapie promlouvatmoudrost a zkušenost více náboženskýchtradic a filosofií. To umožňuje najít kaž-dému „klientovi“ svou specifickou vírua cestu, jež jej posune k vysvobození z trau-matu. Dechberoucí příběhy této knihy dojednoho potvrzují vyjádření RichardaWurmbranda, že uprostřed utrpení nikdonezemřel jako ateista: Pravé přesvědčenímusí odolávat enormním zkouškám a ate-ismus takových zkoušek není schopen. Je-dině s hlubokou vírou může maminkazemřelého dítěte říci: „Považuji za velikoučest, že jsem svého syna směla na jeho cestědoprovázet a že si mě vybral jako svou ma-minku. Naučil mě mnoha úžasným věcem,ale především tomu, jak vzácný a cenný ježivot a jakou radost přináší bezvýhradnáláska.“ Tomáš Procházka
O dětech a smrti
Jak promarnit životní šanci – tak bychomsměle mohli nazvat mýtus Adapa a jižnívítr, jenž vypráví o jednom z prvních lidí– knězi z města Eridu. Adapovi na lovu rybjižní vítr převrátil člun a muž tak v zoufal-ství vyřkl kletbu, kterou větru „zlomilkřídla“. Život si zachránil, ale rozhněvaltím nejvyššího boha, který nařídil troufalcepředvolat. Stvořitel Adapy, bůh Ea, mu po-radil vydat se kajícně do nebes, obměkčitstrážce u brány i vládce všech bohů. Rov-něž přikázal Adapovi nepřijmout v nebichléb ani vodu, neboť přinášejí smrt…Adapu v nebesích skutečně přijali a podleočekávání nabídli pokrm a nápoj; byla tovšak voda a chléb života – a muž je dledoporučení odmítl.
Mýtus Adapu líčí jako člověka, jehož bůhvodstva Ea, sám spojovaný s moudrostía magií, stvořil jako velice chytrého.Podle tradice představoval jednoho zesedmi mudrců; spis Babylóniaka jej před-stavuje jako bytost, která se vynořilaz moře a vyučovala necivilizovaný lidvědám, umění, řemeslu apod. Podle frázelā banīta ša šamê u erseti znal Adapa do-slova, co je „ne dobré na nebi a na zemi“.A zde lze již spatřovat jeden ze shodnýchmotivů s příběhem z Genesis – tento stavjej přibližuje prvnímu lidskému páru v za-hradě Eden v situaci, kdy pojedli zestromu vědění dobrého a zlého. Co patrněznepokojilo nejvyššího Anua, byla jehoschopnost „vládnout slovem“, která se
V loňském listopadovém čísle našeho časopisu jsme zmiňovali mezopotamský eposo Gilgamešovi coby pozoruhodný doklad z dob starověku o tom, jak se lidé vy-rovnávali se skutečností smrti. Uvedli jsme, že v tomto básnickém díle se snoubíotázka po smyslu života, fakt nevyhnutelnosti definitivního údělu všeho živéhoi touha po nesmrtelnosti, jaké se těší bohové. Neméně zajímavý příklad pak před-stavuje další starověký epos, totiž o Adapovi, jenž stejně jako „Gilgameš“ vyka-zuje jisté paralely s biblickými příběhy…
projevila v ovládnutí přírodních sil. Nej-vyšší bůh Anu považoval dosažení urči-tého stupně poznání za přinejmenšímnevhodné. Nicméně i přes to, po zváženícelé situace, byl ochoten Adapovi odpus-tit a pomoci mu a nabídl mu k jeho moud-rosti dokonce ještě nesmrtelnost v po-době chleba a vody života. Jak jsme vi-děli, Adapa na radu svého boha Ea daryodmítl. Na božském dvoře přijal pouzeoděv a potřel se olejem, a sám se tak při-pravil o vzácný dar a byl nucen odejítzpět na zem. Jak víme, biblický text se otázkou smrtizabývá hned v prvních kapitolách knihyGenesis. Původ smrti, ale také práce a bo-lesti je vysvětlen událostmi, které se ode-hrály v dávných časech. Příslušné veršekapitol 2 a 3 hovoří o Božím zákazu jístze stromu poznání (V den, kdy bys z něhopojedl, propadneš smrti) i hadově ujiš-tění, že tomuto zákazu není třeba rozumětdoslova (Bůh však ví, že v den, kdy z něhopojíte, otevřou se vám oči a budete jakoBůh znát dobré i zlé); o Evině a poslézeAdamově přestoupení a následcích – vy-hnání ze zahrady Eden, která je nadálestřežena cheruby s meči. Člověku se sice
BudETE jaKO Bůh ZNáT dOBRé i ZLé
recenze
splnilo, co mu had slíbil, otevřely se muoči, ale trest za neposlušnost je tvrdý: Ne-jenže ztratí možnost ochutnat z dalšíhostromu – života, ale navíc bude dobývatv potu tváře chléb a v bolestech rodit svépotomky, aby se nakonec vrátil v prach, zekterého vzešel. Cítíme paralely k výcho-dosemitské mytologii: Člověk vlastním„přičiněním“ ztrácí možnost získat věčnýživot. V Gilgamešově příběhu hraje přitomroli motiv hada a rostliny, v Adapověpokrm. V jednom případě poslušnost při-náší nezdar, ve druhém je striktně vyžado-vána. Zvlášť pozoruhodný je moment,kdy Bible popisuje vyhnání: „Teď je člo-věk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Ne-připustím, aby vztáhl ruku po stromuživota, jedl a byl živ na věky.“Tradiční křesťanský výklad přijímá podvlivem apoštola Pavla tezi o prvotním dě-dičném hříchu a přímé návaznosti hříchua smrti, ale v příběhu se toto explicitněnikde neuvádí a rovněž mnohé další mo-menty lze vykládat alternativním způso-bem. Tak i zmínky o nahotě a studu, kterémohou přicházet v důsledku nového po-
znání, kdy se člověkza hranicemi idylic-kého „ráje“ stává člo-věkem v plném slovasmyslu. Dostáváoděv (i Adapa přijalnabízené roucho),což jej ještě vícevzdaluje od ostatníživočišné říše. Tímspíše, že pochází zezvířecí kůže. Ideupůvodní naivní, „zví-řecí“ existence zná-me i ze sumerského
a mezopotamského podání. Gilgamešůvdruh Enkidu je před svým „polidštěním“součástí zvířecího světa, porostlý srstí,neví, jak jíst chléb, nezná pití piva – pro-duktů spojených s určitým stupněm civili-zace. Je pozoruhodné, že „polidštěn“ bylfyzickým spojením se ženou; svedla jeja když se „nasytil jejího kouzla“, odcizilse stepní zvěři a zmoudřel. Před smrtí jipak proklínal, bez jejího přičinění by po-kračoval ve svém idylickém žití. Také Adam s Evou žili v rajské zahraděbezstarostným životem, můžeme říci –jako děti. Ano, následné poznání si lzepředstavit i jako překonání hranice mezinaivním dětským světem, oproštěným oduvažování o morálním rozhodovánía jeho následcích, o práci, sexualitěapod., a světem dospělých, uvědomují-cích si realitu i všechna rizika a důsledkys ní spojené, a v neposlední řadě skuteč-nost smrti. Ta je v tomto pojetí nevyhnu-telnou součástí našeho lidství, nikolitrestem za hřích. Bůh, takto viděno, defacto musel chtít, aby člověk neuposlechl– pouze tímto dosáhl plné lidskosti.
„Spouští se dění, které je v čase nezvratné,člověk duchovně překračuje nerozlišenýsvět přírody, odcizuje se předlidskémustavu blaženého nevědomí smrti, odcizujese i božskému světu, kde smrt není. Vy-chází z přírody, aby založil vlastní kos-mos, a tak dokonával dílo stvoření.“(M. Balabán, V. Tydlitátová, Gilgameš:
mytické drama o hledání věčného života,Praha 2002).Zajímavých momentů a styčných místv těchto biblických a nebiblických prame-nech je celá řada, ale zde na ně není místo.Nicméně je zřejmé, že bibličtí redaktořiupravili převzaté téma v duchu své teolo-gie, v souladu se svou představou původusvěta i lidstva a vnímáním jedinečnéhocharakteru vztahu Boha a člověka. Křes-ťanství pak, jak jsme uvedli, přijímá verzio prvotním lidském hříchu a vykládá smrtjako důsledek lidské neposlušnostia vzpoury. Tento výklad je však, zdá se, samotnéknize Genesis cizí...Pokud bychom chtěli vyzdvihnout v tě-chto raných etiologických líčeních motivhříchu a následného trestu, více prostoruposkytuje Gn 6, v níž se Bůh rozhodl po-trestat člověka, jehož výtvor myslia srdce je v každé chvíli zlý, a sesílá nalidstvo potopu. Z potomstva jedinéhospravedlivého, Noeho a jeho rodiny, pakpochází veškerá další pokolení: Docházítedy v jistém smyslu k novému stvoření,jehož výrazem je i formulace nového zá-kona, smlouvy zpečetěné znamenímduhy… Mimochodem, kdo četl pozorněloňské listopadové číslo, dobře ví, žei toto vyprávění má svůj půvabný, místytéměř identický, babylonský protějšek…
Klára Břeňová
EdiTORiaL • ZE živOTa CíRKvE • Nad PíSMEM • TéMa MěSíCE: PaMáTKa ZESNuLýCh a SvědKů PáNěPRO děTi • TéMa MěSíCE • NENEChTE Si ujíT
Český zápas 9 č. 44 • 2. 11. 2014
recenze
Jan Paul: O štěstí v umírání. Barristera Principal, Brno 2011.Jan Paul se v knize „O štěstí v umírání“,která je dílem dokumentem, dílem dení-kem a dílem částí rodinné kroniky, zabýváotázkou nejen smyslu bytí, ale předevšímsmyslu umírání. Inspirací k sepsání knihyse bezesporu stala skutečnost, že si autorvzal do domácího ošetřování svou matkuv době, kdy byly vyčerpány všechny me-dicínské prostředky k jejímu uzdravení. Oni rodina prožívá tuto situaci každý po svém.Autorova zkušenost odehrávající se v ku-lisách obecných pravd a schémat, má ori-ginální, a přece sdělitelný význam. Každá
autobiografie, má-li mít pro čtenáře průka-znou hodnotu, nemůže popřít subjektivníautorovo nazírání na život i na sebe samav kontextu společenském, kulturním a i du-chovním. Kniha „O štěstí v umírání“ je siceohraničena atributy životopisu, ale nezříkáse esejistického pohledu na stáří, umíráníi smrt, ani kritického vnímání falešnýchmodel i modelů, které nás obklopují. Před-kládá i tanatologický vhled do populárníchtendencí k zajištění „čisté“ smrti. Kniha vznikala sedm let jako bezprostředníreakce na smrt matky. V té době autor pro-žívá zásadní přerod osobní i umělecký. JanPaul říká, že nemohla být napsána jinak,
a čtenář je o této praxi přesvědčován pocelou dobu četby. Příběh umělce a jeho ro-diny je jistě neopakovatelný, a právě protomá co říci nám, kteří také žijeme své pří-běhy a potřebujeme být občas konfronto-váni s názory jiných. Možná, že slov byněkdy mohlo být méně, aby zbylo více pro-storu pro zažití myšlenky…Štěstí v umírání je téma, které se nemusízalíbit každému. O to však autor ani neusi-luje. Jeho dílo, ať již napsané nebo vý-tvarně zpracované, nebude mít v současnédobě povahu bestseleru ani mediálně pro-pagovaného zážitku. To se ale dílu tvoře-nému potem a slzami stává. Postmoderní
O štěstí v umírání
„…pozdě, pozdě, hrozné slovo…,“ zpí-váme v písni č. 29. Někdo chodí pozděvšude. Pozdě do školy, do práce, naschůzky, na návštěvy a samozřejmě na bo-hoslužby. O takových říkají, že určitě při-jdou pozdě i na vlastní pohřeb. Něcopodobného se skutečně stalo. Byl podzim a počasí studené a deštivé.Řidič pohřebního vozu se zahříval douškyněčeho ostřejšího. Což byla chyba. Kdyžkolona aut vyjížděla po obřadu od kostelake hřbitovu, řidič, který měl už pěkněv hlavě, se ztratil. Všechna auta mířila kehřbitovu, zatímco vůz s nebožtíkem blou-dil úplně jinou čtvrtí města.Když se pozůstalí na hřbitově nemohlivozu se zesnulým dlouho dočkat, pokra-čovali prostě ve smutečním obřadu. Mezi-
tím však vyrozuměli policii, že je pohře-šován zesnulý. Po delším hledání našla po-licie opilého řidiče spícího za volantempohřebního vozu zaparkovaného vedle sil-nice.Epizoda jistě humorná, ale může míti poučení. Zesnulý byl křesťan a na věč-nost odcházel smířený s Bohem, přestožena svůj pohřeb přišel pozdě.Vzpomeňme na podobenství o boháčia Lazarovi. Boháč měl určitě okázalý po-hřeb, ale na smíření s Bohem už bylopozdě. Škoda, že to většině lidí nedochází.Pokud jejich blízcí žili, chovali se k nimnevšímavě až lhostejně, zatímco na po-hřbu se chovají, jako by sami zemřeli. Coale ohromuje nejvíc, je chování věřícíchke svým nevěřícím příbuzným. Za života
se vůbec nesnaží o jejich spasení, ale po-hřeb vystrojí, jako by umřel arcibiskup.Všechno marné, zbytečné a hlavně pozdě.Měli bychom využívat všechny možnostik pomoci těm, kteří jsou svým blahobytema bláhovou bezstarostností vlečeni na věčnousmrt. Apospíšit si, dokud není pozdě. -czka
KondolenceErwin KukuczkaTo jako by kámen zkamenělTo jako by dřevo zdřevěněloTak neskutečné ticho ohradí člověkapronásledovaného vroucími slovyOhradami ohrazen k ohradám prchá pro znamenívěří že stačí věřit a kámen promluvíStisky rukou mluví nedvojsmyslnězbude němý kámen náhrobkuzbude němé dřevo kříže
Odešel… Už s námi neníRuku na srdce, pohledem k nebiZůstala bolest, trápení na dušiCo rodina prožívá, nikdo netušíV očích slzy, v uších zoufalý pláčPřed zrakem ty, tati… teď už jsi spáčDuše tvá v nebi, tělo tvé spíDíváš se shora, je to pár dníJe ti tam dobře? Chybíš nám všemNavždy jsi pryč. Kéž by to byl senPamatujme na úsměv, vůni i hlas
Střetnem se znovu, až přijde časTy už tu nejsi, my půjdeme dálDnes se loučíme…Budeš nám blízko, jako bys vedle násstálSpatřím tě v rohu, pocítím chvěníVšak z úsměvu poznám, že v tvé duši už trápení neníV klidu a míru odejdeš vzhůruSpolečně ukončíme tu noční můruMám tě ráda, tati…
EdiTORiaL • ZE živOTa CíRKvE • Nad PíSMEM • TéMa MěSíCE: PaMáTKa ZESNuLýCh a SvědKů PáNěPRO děTi • TéMa MěSíCE • NENEChTE Si ujíT
10 Český zápas č. 44 • 2. 11. 2014
SBOhEM vyjádřENé BáSNí
člověk nemá rád umírání, ačkoliv smrt, de-valvovaná mediálními nástroji, mu zastolik nevadí. Od prvních batolecích pokusůzařadit se je každý jedinec společnostíkolem sebe hodnocen především za svůjvýkon. Tak je vytvářen jeho společenskýkredit. Umírání se obvykle za úctyhodnývýkon nepovažuje. Kladu si otázku – jakdlouho nám, lidem silným a na výkon za-měřeným, potrvá, než prozříme? Kdy si za-čneme připouštět, že stáří nás provází odnejútlejšího věku a jednou nás vtáhne dosvého závěrečného dějství? Budeme-liovšem mít to štěstí, že se stáří, ctěného a re-spektovaného, dožijeme. Umírání můžekohokoliv zaskočit kdykoliv a kdekoliv. Je
dobré vědět, že umírání není „nehoda“, aleposlední výzva života k přípravě na pozem-ský konec. Tato výzva se netýká vždyckyjen umírajících, umírání je hozená rukavicedo tváře lékařů, zdravotního personálu,ošetřovatelů i členů rodiny. Ta rukavice sedá pokorně zvednout, anebo odkopnoutkamsi pod smrtelné lože bližního. I o těchtovýzvách kniha Jana Paula je.Autor nepopře, že je výtvarníkem tělemi duší. Jeho kniha na svém počátku připo-míná obraz, který při bedlivějším prozkou-mání ukazuje, že původní malba je překrytamnoha nánosy a pokusy o přemalování ori-ginálu. Restaurátor Paul je ale vnímavý, cit-livý na změny a pečlivý až k perfekci-
onismu. Bere jemný skalpel své láskya zpočátku plaše, později s laskavou razancí,odkrývá, co je uvnitř. Přes goyovské capri-chos se dostává k mnoha manýrismům, abynakonec pod patetickými kopiemi rene-sančního stylu objevil odřenou gotickoumalbu ženy, která bývala Matkou. Ve chvíli,kdy čekáme, že ji malíř domaluje a opatřísrozumitelnou a obecně přijatelnou kompo-zicí, malba mizí, setřena silným duchovnímzážitkem a změnou malířova srdce. Ve fi-nále se Jan Paul rozhoduje na uprázdněnéplátno malovat světlo, které nevrhá stína které osvěcuje každého člověka přicháze-jícího ze tmy. Kdo má uši – slyš!
Delicie Nerková
V listopadu loňského roku nám do redakce od sestry farářky z náboženské obce Louny přišlazvláštní zpráva. Jejím obsahem byla níže uvedená báseň Elišky Koukalové, kterou dívka složilak pohřbu svého tatínka, který si vzal život. Rozhodli jsme se otisknout ji v tomto čísle.
Pozdě – hrozné slovo
Drahý Františku, opustil jsi nás tak náhle,že mnoho zůstalo nevysloveno a nevy-světleno, ale my věříme, že vše, co ti po-víme nyní, již dávno ve svém srdci víš.Každý, kdo tě znal, ví, že jsi byl celý životláskyplný, citlivý, obětavý, pracovitýa čestný člověk. Zůstáváš nejlepším synem,milujícím a milovaným manželem, báječ-ným tatínkem a dědečkem. V srdci své se-stry zůstáváš milující a milovaný primabrácha. Budeme vždy vzpomínat na to, kdyse ti vykouzlil úsměv na tváři, když jsimohl obdarovat své nejdražší svou láskoua péčí. Vzpomínáme i na to, jak jsi měl rádsvou práci, byl jsi skvělým kolegou a do-kázal jsi ochránit a zachránit mnoho bola-vých duší. Ty sám jsi měl duši skřivánka,která nám bude nesmírně chybět.
EdiTORiaL • ZE živOTa CíRKvE • Nad PíSMEM PRO děTi • NENEChTE Si ujíT
Český zápas 11 č. 44 • 2. 11. 2014
Ticho kolem hlukuEkologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu „Ticho kolemhluku“, která se bude konat v úterý 11. listopadu od 17.30 h v přízemí klášteraEmauzy v Praze 2, Vyšehradská 49. Na závažné a opomíjené téma hluku jako či-nitele ohrožujícího zdraví a snižujícího kvalitu životního prostředí promluví doc.Ing. Pavel Beneš, CSc. JNe
Solidarita s pronásledovanými křesťanyZpěvačka Marta Kubišová, biskup Václav Malý i univerzitní profesor Jan Sokolvyjádřili veřejnou podporu neformální ekumenické iniciativě Svoboda pro křes-ťany, která vznikla v Brně, aby upozorňovala na perzekuci křesťanů i jiných ná-boženských a etnických menšin na Blízkém východě. Svoboda pro křesťany vznikla na popud biskupa Juraje Dovaly a sjednotila křes-ťany z husitské, katolické a evangelické církve, kteří chystají na 6. listopadu od 15do 19 hodin setkání na Moravské náměstí v Brně. Součástí akce bude ekumenickábohoslužba i kulturní program. Na akci vystoupí zpěvačka Hana Ulrychová a sku-piny DNA – Dej nám akord, Ti Druzí a Brno Gospel Choir. Pořadatelé se také snažízajistit přítomnost Syřanů žijících v České republice, kteří by o okolnostech ve svévlasti mohli vyprávět, účast na akci přislíbili i členové brněnské muslimské obce.Iniciativa Svoboda pro křesťany chce tímto způsobem upozornit na bezpráví, ježv části Sýrie a Iráku páchá organizace Islámský stát. Její výzvu je možné podepsatna adrese http://www.petice24.com/svoboda_pro_krestany.Informace o konkrétních příbězích lidí pronásledovaných kvůli náboženskémupřesvědčení i další informace o činnosti iniciativy Svoboda pro křesťany je možnédohledat na webovém portálu www.svobodaprokrestany.cz i na stejnojmenném fa-cebookovém profilu. red
Den veteránůDen válečných veteránů 11. 11. si naše církev připomíná v předvečer, v pondělí 10. 11. v 17 h v Chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Letos jižposedmé připravuje slavnostní bohoslužbu. Tento den, připomínaný vždy k výročíkonce Velké války (I. světové války, ukončené příměřím dne 11. 11. 1918 v 11 hodin11 minut), má připomínat hodnoty, které v době relativního míru a blahobytu bývajíčasto podceňovány: statečnost a ochotu k oběti. Slavnost má být věnována lidemobětavým, kteří zemřeli ve službě, při plnění svých povinností, kdo zahynuli v boji,umírali za nás, abychom my mohli žít a lépe žít, hrdinům, jejich dědicům a potom-kům. Pro naši církev má tento den ještě zvláštní význam jako úmrtní den studentaJana Opletala, člena CČSH, zraněného při demonstraci 28. 10. 1939, jehož pohřeb15. 11. 1939 přerostl v mohutnou manifestaci proti okupantům. Církev věnuje Dnuválečných veteránů patřičnou pozornost, společně s představiteli státu, veřejnosti,politického a společenského života, Armády ČR (i s vojenskými kaplany), PolicieČR, Čs. obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu, Hasičského zá-chranného sboru, České obce sokolské, Společnosti M. R. Štefánika, Masarykovyspolečnosti, Společnosti Edvarda Beneše a dalších. red
Pozvánka do OlomouceDiktatura versus naděje. Pod tímto názvem byla v Uměleckém centru Univerzity Pa-lackého v Olomouci (bývalém jezuitském konviktu) 1. října otevřena výstava o pro-následování Římskokatolické církve komunistickým režimem v letech 1948-89. Ex-pozice ukazuje metody a způsoby, jakými totalitní režim v Československu utlačovalcírkev a jak se tato zejména s permanentním dohledem StB vyrovnávala. Výstavadává všem zájemcům o novodobé dějiny také podnět k zamyšlení nad úlohou du-chovních tradic v životě národa. Výstavu lze navštívit do 6. listopadu. ph
Koncerty u sv. Mikuláše
• 3. 11. - 20 hodinBach, Händel, Vivaldi, MozartCamerata Pragensis Orchestra & A. Bárta - varhany
• 4. 11. - 17 hodinHändel, Mozart, Telemann, BachM. Hanzal - varhany, F. Bílek - trubka
• 5. 11. - 17 hodinVierne, Händel, Mozart, SchubertB. Rabas - varhany, H. Jonášová - soprán
• 6. 11. - 17 hodinMozart, Beethoven,Mendelssohn-Bartholdy, VivaldiPrague Mozart Trio
• 7. 11. - 17 hodinTelemann, Bach,Mozart, HändelF. Šťastný - varhany, cembalo, V. Vlna - hoboj
• 7. 11. - 20 hodinVivaldi, MozartVivaldi Orchestra PragaV. Návrat - barokní housle
• 8. 11. - 17 hodinCaccini, Bach,Vivaldi, MozartZ. Němečková - varhany, V. Likérová - soprán
• 8. 11. - 20 hodinVivaldi, MozartVivaldi Orchestra PragaV. Návrat - barokní housle
9. 11. - 17 hodinHändel, Beethoven, Mozart, CorelliJ. Popelka - varhany,V. Frank - housle
• 9. 11. - 20 hodinMozart, PaganiniBach, VivaldiConsortium Pragense OrchestraY. Škvárová - mezzosoprán, M. Laštovka - trubka
