SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

1

První polovina 20. století byla doba silně poznamenána dvěma světovými válkami. Válečné hrůzy, krutost i ztráty přesahovaly vše, co člověk dosud zažil. První světová válka (1914–1918) byla válkou velmocí o světovládu, druhá světová válka (1939–1945) byla bojem proti německému nacismu a italskému a japonskému fašismu. Záminkou k rozpoutání první světové války se stal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu, synovce Františka Josefa I., Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženu Žofii Chotkovou. Atentát byl spáchán Gavrilem Principem 28. června 1914 v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny. Princip byl srbským studentem, členem tajné organizace Mladá Bosna, jež těžce nesla habsburskou

okupaci své země (od r. 1908). Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a malý srbský konflikt přerostl v celosvětovou válku a lidstvo se ocitlo v situaci, kterou dosud nezažilo – zákopová válka nepřinášela úspěchy, nové nevyzkoušené zbraně zabíjely vojáky i civilisty (plamenomety, samopaly, motorová vozidla, letadla – zjišťovala polohu nepřátel, ponorky, bojový plyn, od 1916 tanky) a na frontách (západní, východní, italská, balkánská) zažívali vojáci zcela jinou realitu, než jakou jim slibovala oficiální propaganda.

Když do války vstoupily USA, bylo konečně Německo poraženo – v listopadu 1918 podepsalo v Paříži příměří a o rok později i Versailleskou mírovou smlouvu, která požadovala, aby Německo přijalo plnou odpovědnost za vypuknutí první světové války a aby zaplatilo značné válečné reparace, dále se muselo vzdát některých území a omezit vlastní armádu (na 100 000 mužů). Výsledkem války bylo, že zanikly některé monarchie (např. Rakousko-Uhersko, Rusko), vznikly nástupnické státy (např. Rakouská republika, Československá republika, Polsko), velkou úlohu začaly mít USA (věřitelem Evropy) a že velké ztráty (jak materiální, tak na životech) otřásly dosavadními morálními hodnotami všech (mír, rodina). Meziválečná léta naplňovala nadějí, že se nic takového už nebude opakovat. Všichni doufali, že demokratické státy (Velká Británie, Francie, ČSR) jsou schopny zajistit v Evropě mír. Vlády i lidé s nadšením opravují města, budují novou infrastrukturu, opět se rozvíjí kultura (divadlo, film, sport, noviny) a konečně vycházejí knihy, které se psaly během války „do šuplíku“ i díla, která čerpají z válečných zážitků a prožitků. S vypuknutím hospodářské krize ve 30. letech začíná hrozit nebezpečí, které se stává realitou, když

se v Německu dostává k moci Adolf Hitler a jeho nacistická strana NSDAP. Hitler spolu s italským fašistickým vůdcem Benitem Mussolinim začíná ohrožovat evropský mír, což pociťuje i ČSR (nucena podepsat 30. září 1938 Mnichovskou dohodu, jejímž obsahem bylo rozhodnutí, že ČSR odstoupí Německu svá pohraniční území, Sudety). Období Československé republiky, které se označuje jako druhá republika (období mezi mnichovskou dohodou a

vznikem protektorátu), nakonec končí okupací českých zemí a vytvořením Protektorátu Čechy a Morava (16. 3. 1939). Dalším objektem německé agrese se stalo Polsko, jeho napadnutím začala 1. září 1939 druhá světová válka. Od samého počátku Hitler vnuknul Němcům myšlenku nadřazené rasy, a tak válka měla vyhlazovací (holocaust, antisemitismus) i totální (zneužita věda a technika, totální nasazení všech) charakter. Hrůzami (koncentrační tábory) i počtem mrtvých a doživotně postižených (asi 50 miliónů lidí, z toho asi 8 miliónů Židů) předčila válku první. Do války se zapojilo 40 států a celkové náklady předčily 4000 miliard dolarů. V Evropě válka skončila v květnu 1945 kapitulací Německa, v září 1945 pak kapitulovalo i Japonsko (poté, co v srpnu američtí letci svrhli atomovou bombu na Hirošimu a Nagasaki) – to byl definitivní konec největšího a nejhrůznějšího ozbrojeného konfliktu v dosavadních dějinách lidstva.

SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

2

Pro 1. polovinu 20. století je typické avantgardní umění, které se realizuje ve velkém množství avantgardních směrů: DADAISMUS

vzniká r. 1916 v Curychu jako protest proti hrůzám války, proto se hnutí stává protestem proti válce

název vznikl náhodně – po náhodném otevření francouzského slovníku se zastavili u slova „dada“, což v dětském žvatlání znamená hračku, koníčka.

sdružuje umělce různých národností, kteří odmítají hodnoty, řád, logiku, hlásají absolutní svobodu – umění má vycházet z bezprostřednosti a naivity

umělci si libují v náhodě a nesmyslnosti

duchovním otcem dadaismu je Tristan Tzara [tsara]

stoupenci dadaismu pak většinou přešli k surrealismu SURREALISMUS

vzniká po první světové válce ve Francii

zakladatelem byl francouzský básník a prozaik André Breton, vychází z Freudovy psychoanalýzy

pojem surrealismus poprvé použil Guillaume Apollinaire [gijóm apolinér]

je založený na snaze bez rozumové kontroly vypovídat o tom, co se děje v podvědomí, chce zachytit představy, sny, a to formou volné asociace – vznikají pak automatické texty, které jsou projevem lidské fantazie bez omezení logikou

CIVILISMUS

vzniká z opojení technikou

FUTURISMUS

obrací se k budoucnosti EXPRESIONISMUS

vyjadřuje především pocity tísně a úzkosti vyvolané pocitem ztracenosti v lhostejném světě, nesnaží se o objektivitu ani o smyslové vyjádření

KUBISMUS

snaží se proniknout k podstatě věcí rozkladem jejich obrazu na geometrické tvary, jejichž základem je krychle (Picasso)

EXISTENCIALISMUS

vzniká po první světové válce v Německu a ve Francii. Od 30. let se stává v literatuře odrazem krize ve společnosti.

Na člověka pohlíží jako na jedince izolovaného od společnosti, bez vazeb, soustředěného na své „já“.

Člověk se dobírá skrze své zoufalství ke svému sebepoznání. Svými činy si volí své bytí, protože je takový, jaký chce být a jakým se činí. (např. Franz Kafka)

K základním rysům EXPERIMENTÁLNÍ (MODERNÍ) PRÓZY patří odbourání dějové linie, prolínání mnoha časových a významových rovin, složitá symbolika a experimentální jazyk. (např. Marcel Proust, James Joyce, Virginie Woolfová) V literárním směru nazývaném REALISMUS píší spisovatelé, kteří dodržují tradiční schéma klasického románu, tedy základem je dějová linie odehrávající se v logické časové posloupnosti. Narozdíl od autorů 19. století se však většina spisovatelů místo na společenské vrstvy zaměřuje na psychickou a citovou stránku člověka. (např. Ernest Hemingway, Thomas Mann)

SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

3

Nejvýznamnější literární osobnosti: FRANCIE

Romain Rolland

Antoine de Saint Exupéry

Marcel Proust NĚMECKO

Heinrich Mann

Thomas Mann

Erich Maria Remarque USA

Ernest Hemingway

John Steinbeck

ANGLIE

George Bernard Shaw IRSKO

James Joyce RUSKO

Michail Bulgakov

Michail Šolochov PRAŽSKÁ NĚMECKÁ LITERATURA

Franz Kafka

Egon Ervín Kisch

FRANCIE Romain Rolland [romen rolan] (1886–1944)

Francouzský spisovatel, dramatik, publicista a hudební historik, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1915. Narodil se v burgundském městečku Clamecy v rodině notáře, vystudoval historii v Paříži a v Římě, od roku 1912 se věnoval výhradně literatuře a hudební kritice. Psal teoretické studie o divadle, zabýval se dějinami umění, na pařížské Sorbonně přednášel dějiny hudby. V době ohrožení ČSR roku 1938 vyzýval státníky, aby nedopustili rozbití Československa, protestoval proti mnichovské zradě a proti fašistické okupaci republiky – své názory vyjádřil v článku Ty pláčeš, Praho.

Dílo Psal životopisy slavných osobností – Beethovena, Michalangela či L. N. Tolstého Jan Kryštof (1904)

románový cyklus, tzv. román – řeka, který široce zobrazuje osud jedince na pozadí politického dění. Děj se odehrává na přelomu století. Hlavní hrdina, nadaný hudební skladatel německého původu, usiluje o uměleckou svobodu, naráží však na společenskou bariéru. Jde vlastně o kritiku kulturního úpadku západní Evropy před první světovou válkou. Za román dostal Rolland Nobelovu cenu, finanční částku s cenou spojenou ale z větší části věnoval na zmírnění útrap lidí postižených válkou.

Dobrý člověk ještě žije (1919)

děj románu se odehrává v Burgundsku za vlády Ludvíka XIII., tedy v 1. polovině 17. století. Hlavním hrdinou je Colas Breugnon, který si zajímavé události zapisuje do deníku a který zažije mnoho událostí, překoná životní ztráty a neštěstí, a i přesto si uchová životní optimismus.

Petr a Lucie (1920)

novela, jedna z nejlepších světových milostných próz. Děj trvá od ledna do března 1918. Uprostřed Paříže sužované nálety nepřátelských letadel se v metru setkává 18letý Petr, syn měšťanské rodiny, s Lucií, která z existenčních důvodů nedokončila studium malířství a musí si vydělávat malováním kýčovitých obrázků. Pomocí lásky se izolují od nepřátelského světa. Ví, že je to dočasné, protože Petr má za půl roku narukovat do války. Když si Petr s Lucií slibují lásku v pařížské katedrále, jsou během varhanního koncertu při bombardování zabiti mohutným padajícím pilířem.

SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

4

Ukázka:

Oba je naplňovala hluboká radost. „Proč se máte tak velice rádi?“ zeptal se Petr. „Ach Petře,

jistě mě nemáš rád velice, když se ptáš proč.“ „Ptám se tě proto, abych od tebe slyšel to, co vím

stejně dobře jako ty.“ „Ty chceš, abych tě chválila, abych ti řekla, proč tě mám ráda. Ale toho se

nedočkáš, neboť víš-li ty, proč tě mám ráda, já to nevím.“ „Ty to nevíš?“ zaraženě se zeptal Petr.

„Nevím! (V duchu se smála.) A naprosto to nepotřebuji vědět. Ptáme-li se, proč je to nebo ono,

znamená to, že si tím nejsme jisti a že je to špatné. Teď, když tě miluji, neznám již žádné proč! Již

žádné kde, neboť, nebo, jak! Má láska prostě je, opravdu je. Na ostatním mi nezáleží. Jejich tváře

se políbily. Déšť toho využil, vklouzl pod nemotorný deštník a poškádlil je svými prsty po vlasech a

po lících; jejich semknuté rty vsály studenou kapičku. Petr řekl: „Ale co ti ostatní?“ „Kteří ostatní?“

„Ti ubožáci,“ odpověděl Petr. „Všichni ti, kteří nejsou námi?“ „Ať dělají totéž co my! Ať milují!“ „A

jsou milováni! To, Lucie, nemůže každý.“ „I může.“ „Nemůže, Lucie. Neznáš cenu daru, který mi

dáváš.“ „Dávat své srdce lásce, své rty milenci, to je přece totéž jako dávat oči světlu; to není

dávání, to je braní.“

Antoine de Saint-Exupéry [exypery](1900–1944)

Psal prózu plnou filozofických myšlenek. Byl šlechtického původu, titul hrabě však neužíval. Dal se k letectvu, zahynul ve 2. světové válce, byl prohlášen za nezvěstného. Dílo

Citadela (1948) – úvahy o smyslu života

Válečný pilot (1942) – čerpá z 2. světové války

Malý princ (1943) – moderní pohádka určená dětem i dospělým, jedna z nejkouzelnějších knih literatury, která měla a dosud má obrovský úspěch. Lidé z ní čerpají osvěžení, sílu i moudrost. Exupéry knihu sám ilustroval. Jde o příběh pilota, který havaroval na Sahaře a uprostřed pustiny se setkává s Malým princem z daleké planety.

Ukázka „Malý princ odběhl podívat se znovu na růže. „Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít … ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval… Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.““

SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

5

Marcel Proust [prust](1871–1922) Novátor francouzské prózy. Otec byl vážený pařížský lékař, matka pocházela ze zámožné židovské rodiny. Přehnaná péče o jeho zdraví způsobila, že mu v dospělosti chyběla vůle k soustavnému studiu a práci (i literární, ač byl velmi nadán). S přáteli trávil čas v salónech a divadlech. Teprve smrt rodičů a zhoršování vlastního zdravotního stavu ho vybičovalo k soustavné práci. Dílo

Hledání ztraceného času (1913–1927) – monumentální dílo vyšlo ve 14 svazcích a mělo 7 dílů, Proust navazuje na Lidskou komedii H. de Balzaca – zatímco však Balzac podává obraz francouzské společnosti pohledem „vnějším“, Proust předkládá podrobný „vnitřní“ popis lidského nitra.

NĚMECKO Spisovatelé měli odlišné zázemí pro tvorbu, než tomu bylo v jiných zemích. Nástup fašismu přinesl pronásledování nepohodlných spisovatelů, dochází k rasistickým útokům proti Židům – mnoho spisovatelů proto emigrovalo. Heinrich Mann (1871–1950) Prozaik, dramatik a publicista, bratr Thomase Manna. Pocházel z dobře situované rodiny. Vyučil se v knihkupectví, poté studoval v Berlíně a Mnichově. V roce 1933 byl Heinrich Mann vyloučen z Pruské akademie věd a jeho knihy byly páleny. Heinrich Mann emigroval do Francie, v roce 1935 získal československé státní občanství, které si ponechal až do smrti. Dílo

Profesor Neřád (1905) – jde o satirickou studii gymnaziálního profesora latiny a řečtiny Raata, který má despotické sklony. Slídí za nepřípustnými spády svých studentů. Při tom se v hostinci seznámí se zpěvačkou nižší kategorie. Po čase se s ní ožení a jejich dům se stane lákadlem pro pány z kruhů městské honorace. Orgiím učiní přítrž policie povolaná Neřádovým úhlavním nepřítelem, aristokraticky povýšeným žákem Lohmanem. Román patří k nejkritičtějším dílům H.Manna. Vyvolal nevoli ve společenských kruzích, které se v románu poznaly. Román je sondou do zvrácené morálky maloměšťáků, kteří se považují za elitu. Také poukazuje na zbabělost a malost ve školském systému.

Lidice – povídka, kterou vyjádřil vděčnost Československu za poskytnutí občanství Thomas Mann (1875–1955) Spisovatel a esejista, představitel německého realismu, byl v roce 1929 oceněn Nobelovou cenou za literaturu. Oženil se s dcerou vzdělaného židovského obchodníka, s níž měl 6 dětí. Až do roku 1933 žil v Mnichově, kdy kvůli hrozícímu nacismu opustil s rodinou Německo a uchýlil se do exilu ve Švýcarsku. V roce 1936 získal i se svojí ženou československé občanství, o dva roky později odjeli do USA, kde získali americké občanství až v roce 1944. Po 2. světové válce se Mann vrátil do Evropy a žil ve Švýcarsku. Dílo

Doktor Faustus (1947) – životní příběh hudebního skladatele vyprávěný jeho přítelem. Autor zde promítl do starého faustovského mýtu bilanci druhé světové války.

Erich Maria Remarque (1898–1970)

Vlastním jménem Erich Paul Remark. V 17 letech přerušil studium a jako dobrovolník odešel bojovat do první světové války. I když byl raněn, válku přežil, přesto jeho počáteční nadšené představy o životě na frontě byly vystřídány tvrdou realitou. Po válce dokončil studium a živil se jako účetní, obchodní cestující, agent se hřbitovními náhrobky, varhaník aj. V letech 1923–1934 byl redaktorem v Hannoveru. Hodně a rád cestoval (Itálie, Švýcarsko, Turecko), nakonec emigroval do Švýcarska. Po nástupu fašismu v Německu v roce 1933 se dostal na index zakázaných autorů a v roce 1938 byl zbaven německého občanství. Oficiální německá propaganda ho označila za

„literárního zrádce“, neboť realistické zobrazování válečných hrůz se militárnímu režimu nezamlouvalo

SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

6

a jeho knihy byly veřejně páleny jako „zvrhlé umění“. Druhou světovou válku prožil v emigraci v Americe, roku 1947 dostal americké občanství. Do rodného Německa se už nikdy nevrátil. Dílo Remarqua lze rozdělit podle období, do nichž je děj románu zasazen, obecně lze však shrnout, že celé jeho dílo je silně protiválečné, protifašistické a že zobrazuje představitele tzv. „ztracené generace“ (do které sám konjunkturní společnosti) 1. Období první světové války Na západní frontě klid (1928)

Remarque čerpal při psaní knihy z vlastních zážitků, píše střídmým až publicistickým stylem, proto dílo působí autenticky a věrohodně. Záměr knihy a částečně i obsah vyjadřuje její motto: „Kniha je pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům“. V knize se neukazuje hrdinský boj vojáků na frontě, ale soustřeďuje se na jejich utrpení a nesmyslnost celého konfliktu. Hlavním hrdinou je mladík Pavel, který pod nátlakem gymnaziálního proněmeckého profesora rukuje dobrovolně na frontu. Ihned po svém vydání měla kniha obrovský ohlas, dosáhla nákladu 8 milionů výtisků, byla přeložena do 50 jazyků a Remarque byl navržen na Nobelovu cenu.

Ukázka Ale je také docela možné, že všechno, co si myslím, je jenom melancholie a smutná bezradnost, poprašek, jejž vítr odfoukne, jen co zase stanu pod topoly a budu naslouchat jejich šumění. Není myslitelné, že je veta po tom měkkém, co zneklidňovalo naši krev, že zmizelo to neurčité, ohromující, nadcházející, budoucnost o tisících tvářích, ta melodie ze snů a knih, šelest a předtucha žen, není přece možné, aby to všechno zaniklo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo. Stromy zde svítí pestře a zlatě, jeřabiny se rdí v listoví, silnice bíle ubíhají k obzoru a kantýny hučí mírovými pověstmi jak úly. Povstávám. Jsem velmi klidný. (…)

*** Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě klid. Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit – výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec Cesta zpátky (1931)

je volným pokračováním románu Na západní frontě klid, hrdina vracející se z války hledá smysl svého života

2. Meziválečné období Černý obelisk (1956)

děj románu se odehrává v Německu ve 20. letech 20. století. Hlavní hrdinové jsou kamarádi z první světové války a vlastní pohřební ústav. Kniha zaznamenává jejich radosti, lásky a starosti na pozadí poválečného Německa.

TZV. ZTRACENÁ GENERACE – označení lidí, kteří po návratu z války nebyli schopni zakotvit ve společnosti

SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

7

Tři kamarádi (1938)

děj románu se odehrává v Německu na přelomu 20. a 30. let 20. století a vypráví o životních osudech třech nerozlučných kamarádů

3. Druhá světová válka Miluj bližního svého (1941)

příběh mladíka, který utíká před nacismem, nejprve se mu podaří utéct do Prahy, později se snaží emigrovat do Francie a Ameriky.

Jiskra života (1952) – vypráví o hrůzách koncentračního tábora v Německu Čas žít, čas umírat (1954) – o německém vojákovi, který se vrací z druhé světové války domů, do zničeného Německa 4. Téma automobilových závodů Nebe nezná vyvolených (1956) – román z prostředí automobilových závodů

USA Americká literatura přináší pojem ztracená generace (anglicky Lost generation) – název poprvé užila americká spisovatelka Gertrude Steinová, která tak označila skupinu amerických spisovatelů narozených kolem roku 1900. Termín zpopularizoval Ernest Hemingway, když jej použil ve své prvotině Fiesta (1926). Typickými pocity generace jsou zklamání, skepse, pesimismus. V přeneseném významu lze pojem ztracená generace užít pro jakéhokoli člověka, který není schopen se kvůli prožitým válečným hrůzám začlenit do poválečné, znovu prosperující společnosti. Ernest Hemingway (1899–1962)

Americký spisovatel, romanopisec, publicista. Byl představitelem tzv. "ztracené generace", v roce 1953 získal prestižní Pulitzerovu cenu, v roce 1954 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Po vypuknutí první světové války se Hemingway dobrovolně přihlásil do italské armády jako řidič frontového sanitního vozu. Po válce cestoval po celé Evropě a Africe a stal se dopisovatelem amerických listů v Paříži. Účastnil se občanské války ve Španělsku a působil jako zpravodaj v Číně a Normandii. Za druhé světové války pobýval na Kubě, kde strávil poslední léta svého života. Byl celkem čtyřikrát ženatý, zajímal se o box, býčí zápasy. Zemřel na Kubě v roce 1961 a příčina jeho smrti není zcela jasná – byl nalezen s prostřelenou hlavou. Některé zdroje uvádí,

že jej depresivní stavy dovedly k sebevraždě, jiné že šlo o nešťastnou náhodu. Nejznámější romány: Sbohem, armádo (1929)

děj zasazen do první světové války, kdy mladý Američan Frederic Henry se dostává jako zdravotní dobrovolník na italskou frontu. Velí sanitním vozům. Zamiluje se do anglické ošetřovatelky Kateřiny. Když je Henry zraněn, Kateřina za ním přijíždí do milánské nemocnice a společně prožívají milostné období. Henry však odjíždí opět na frontu, Kateřina je těhotná. Nakonec společně utíkají do Švýcarska, usadí se v malém domku a vydávají se za manžele. Přesto přichází tragický konec, neboť Kateřina při porodu umírá, mrtvý je i novorozený chlapeček.

Komu zvoní hrana (1940)

román oslavuje a brání lidské hodnoty jako je čest, odvaha, naděje, hrdost, solidarita, soucit, obětavost. V úvodu knihy najdeme motto: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva, a proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ Děj se soustředí na 3 dny života lektora španělštiny Roberta Jordána, který bojuje jako dobrovolník ve španělské občanské válce.

Stařec a moře (1952)

novela oceněná Pulitzerovou i Nobelovou cenou. Hlavním hrdinou je starý kubánský rybář Santiago, jenž po 84 dnech neúspěšného rybolovu vyjíždí opět na moře, aby se pokusil chytit rybu.

SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

8

Po 2 dny a 2 noci bojuje stařec s obrovským marlinem (mečoun), vítězí nad rybou, ale než dopluje domů, kořist mu zlikvidují žraloci. Stařec s nimi přesto bojuje zlomeným veslem. Vrací se s kostrou ryby, polomrtvý únavou, ale silnější o vědomí, že to dokázal, že se pokusil, že bojoval. Hemingweyovi se podařilo v této novele vrcholně uměleckou formou ztvárnit myšlenku o smyslu života – ten spočívá v práci, v boji s přírodou a v odhodlání nikdy se nevzdávat.

Heminqway píše stylem, který je charakterizován jako objektivní a úsporný. Při tvorbě se drží tzv. metody ledovce, tj. vyhrocené životní tragédie se objevují na malé ploše, nejsou dále rozvíjeny a komentovány autorem. Ve svých dílech hledal pravdu o člověku v mezní situaci, proto své hrdiny stavěl do nebezpečí, kde pak prokazovali čest a odvahu. Postavy jeho děl jsou často muži, kteří vedou nebezpečný způsob života (vojáci, rybáři, lovci, toreadoři). John Steinbeck (1902–1968)

Jeho život a dílo je spojeno s Kalifornií. Studoval na univerzitě (Stanford), ale studia několikrát přerušil. Věnoval se příležitostným pracem – na rančích, cukrovarech, na stavbě silnic. Je vynikající vypravěč. Venkov je mu útočištěm před chaosem velkoměsta, půda a příroda v jeho dílech dostávají nádech mýtu. Postavy vykresluje jako živočišné a náruživé. Bývá mu však vytýkána jejich nedostatečná psychologická kresba. V r. 1962 dostal Nobelovu cenu za literaturu.

Dílo O myších a lidech (1937)

novela líčí těžký život námezdních dělníků ve 30. letech v USA, soustřeďuje se přitom na přátelství dvou námezdních zemědělských dělníků, kteří přichází pracovat na farmu. Jeden je slabomyslný silák a dobrák, má zálibu v hlazení hebkých věcí (většinou však jeho záliba nekončí dobře). Druhý kamarád ho usměrňuje a hlídá.

Hrozny hněvu (1939)

Steinbeck dostal za knihu Pulitzerovu cenu, děj se odehrává za doby hospodářské krize, kdy farmáři odchází za prací do Kalifornie.

Na východ od ráje (1952)

románová kronika vycházející z biblického mýtu o Kainovi a Ábelovi. Příběh líčí osudy dvou nevlastních bratrů, Adama a Charlese Traskových vyrůstali na farmě v Connecticutu se svým přísným otcem Cyrusem Traskem.

ANGLIE George Bernard Shaw (1856–1950)

Významný anglický dramatik irského původu, je považován za zakladatele moderního anglického dramatu. Je mistrem vtipu, ostrého slova a paradoxu. Známé jsou jeho citáty a satirické komentáře. Shaw, když mu oznamovali, že v kuchyni vypukl požár. „Bůh stvořil muže a ženu, ale zapomněl si to dát patentovat, pročež každý hlupák může dělat totéž.“ Je autorem asi 50 divadelních her. Kritizuje v nich lidské vlastnosti, jsou vtipné, plné neodolatelných dialogů. Roku 1925 dostal Nobelovu cenu za literaturu.

Dramata Svatá Jana, Caesar a Kleopatra, Živnost paní Warennové, Dům zlomených srdcí Pygmalion (1913)

nejslavnější hra, profesor fonetiky Higgins, starý mládenec, uzavře sázku s přítelem plukovníkem Pickeringem: z pouliční květinářky Lízy Doolittlové učiní dámu tak, že ji naučí dokonale mluvit. V kultivovaném prostředí se Líza opravdu mění a na velvyslanecké párty okouzlí společnost. Samolibý Higgins o ni dál nemá zájem. Higginsova matka se Lízy ujímá. Do Lízy se zamiluje Fredy, mladík, který nic neumí a nemá. Higgins začne Lízu postrádat, ta však dává přednost Fredymu. Hra má komediální ladění. Je útokem proti společenským předsudkům a konvencím. Je hrou o

SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

9

emancipaci ženy. Proměna není jen záležitost převýchovy, ale děje se díky vlastnímu sebeuvědomění.

Ukázka LÍZA: Dobrý den, profesore. Jak se máte? HIGGINS (nemůže nabrat dech): Já se - (Nemůže dál) LÍZA: Ale ovšem, že se máte dobře. Vy přece nevíte, co je to nemoc. To jsem ráda, že vás zase vidím, plukovníku Pickeringu. (Plukovník spěšně vstane; podají si ruce) Dnes ráno je opravdu chladno, viďte? (Usedne po jeho levici. Pickering se posadí.) HIGGINS: S tímhle si na mne nepřijdete. Já jsem vás to naučil, a na mne to neplatí. Seberte se, běžte domů a po druhé neblázněte. (Eliza vytáhne z košíku ruční práci a začne šít, aniž si v nejmenším povšimne jeho výbuchu.) PANÍ HIGGINSOVÁ: To se ti, Henry, opravdu povedlo. Takovému pozvání žádná žena na světě neodolá. HIGGINS: Máti, buď tak laskava a do toho se nepleť. Však ona umí za sebe mluvit sama. Ukáže se hezky brzo, jestli má nějaké vlastní myšlenky a slova, anebo jestli jen papouškuje po mně to, co jsem ji naučil. Co tady vidíš před sebou, jsem vytvořil z ucouraného strašáka, který se potloukal před Covent Garden; a ona se teď opovažuje hrát si přede mnou na vybranou dámu!

IRSKO James Joyce (1882–1941) Spisovatel a básník, jehož literární tvorba vstoupila do dějin písemnictví 20. století svou modernistickou experimentální formou. Odysseus (1924)

je psychologické dílo, které útržkovitě zachycuje stavy a procesy ve vědomí a podvědomí mnoha obyvatel Dublinu. Autor postavil celý román na podobenství s Homérovou Odysseou. Zatímco antický hrdina prožívá svá dobrodružství během 10 let, osudy Joyceových hrdinů se odehrávají v jejich vědomí převážně během jediného dne, čtvrtka 16. června 1904 od osmi hodin ráno do brzkých ranních hodin následujícího dne. Hlavními hrdiny jsou Leopold Bloom, jehož předobrazem je sám Odysseus, Marion Bloomová jeho žena, jejímž mýtickým předobrazem je Pénelopé, Odysseova manželka, a Štěpán Dedalus, který je obdobou Odysseova syna Telemacha.

RUSKO

Ruští autoři neprožívali osudy shodné s historickými událostmi civilizované Evropy. Rusko se sice účastnilo první i druhé světové války, osudy spisovatelů však podléhaly zrůdnému stalinovskému systému. Diktátorský režim poslal do koncentračních táborů přes 600 ruských spisovatelů, z nichž mnozí zde zahynuli.

SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

10

Michail Bulgakov (1891–1940) Spisovatel, dramatik, původním povoláním byl lékař. Protože Bulgakovovy práce jsou ostře satirické, byl pronásledován režimem Mistr a Markétka – román napsaný v letech 1928–1940 vyšel poprvé až v roce 1967 ve Francii, má komplikovaný děj – je to vlastně román v románu. Faustovské téma zde nastoluje problematiku dobra se zlem. Michail Šolochov (1905–1984) Oproti Bulgakovovi byl prorežimním autorem – v roce 1932 vstoupil do komunistické strany Sovětského svazu a již v roce 1934 byl členem vedení Svazu sovětských spisovatelů a roku 1939 se stal členem Akademie věd. Druhé světové války se účastnil jako válečný dopisovatel deníku Pravda. Za čtyřdílný román Tichý Don (1928–1940) dostal státní vyznamenání i Leninovu cenu. V roce 1965 obdržel Šolochov za své celoživotní dílo Nobelovu cenu. Dílo Osud člověka (1957)

novela, která je pokusem o rehabilitaci sovětských válečných zajatců. Andrej Sokolov byl roku 1942 zajat, deportován do Německa, ale podaří se mu uniknout a přitom si zachovat lidskou důstojnost. Nakonec se stává řidičem německého majora, uprchne a opět se vrací do boje. Nakonec se ujímá malého chlapce – Váni – válečného sirotka, který se stává jeho jedinou radostí a nadějí. Novela je působivá svým poklidným vyprávěním, je podobenstvím o charakteru prostého ruského člověka.

PRAŽSKÁ NĚMECKÁ LITERATURA Termínem pražská německá literatura se označují německy píšící spisovatelé, básníci a žurnalisté žijící a tvořící v Praze zejména od konce 19. století do druhé světové války. K členům pražské německy hovořící literární obce patřili např. Franz Kafka, Max Brod a Egon Erwin Kisch. Poslední pražská německy píšící spisovatelka Lenka Reinerová zemřela 27. června 2008. Franz Kafka (1883–1924)

Pražský spisovatel židovského původu, jeden z literárně nejvlivnějších a nejoceňovanějších spisovatelů 20. století. Narodil se na Starém Městě pražském v rodině obchodníka s galanterií. Po vystudování práv se stal úředníkem pojišťovny, ale tato práce mu nepřinášela uspokojení. Byl velmi složitá osobnost, rozešel se s židovskou náboženskou obcí, nesplynul ani s německy mluvícími Pražany, měl komplikovaný vztah s otcem a jeho tři pokusy oženit se ztroskotaly. V roce 1924 zemřel na tuberkulózu v rakouském léčebném ústavu. Za Kafkova života bylo vydáno jen několik jeho povídek, to nejpodstatnější z jeho díla vyšlo až posmrtně. O to se zasloužil jeho přítel Max Brod (1864–1968), spisovatel a organizátor kulturního života v Praze, přestože tím

nesplnil Kafkovu závěť, aby po jeho smrti bylo veškeré dílo zničeno. Protože některé kapitoly knih byly nedokončené, a dokonce byly nejasnosti kolem jejich posloupnosti, musel sám Brod v několika případech určovat chronologii příběhu. K vydání Brod připravil také Kafkovy deníky a korespondenci. Kafkovo dílo, zprvu málo pochopené, se dočkalo po druhé světové válce světového ohlasu. Jeho interpretace je velmi rozdílná, někdy až protichůdná. Kafkova tvorba vyrůstá z jeho vnitřního světa, je to výpověď o člověku, kterému schází láska a schopnost dorozumět se s bližními.

SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

11

Dílo Proces (1925)

román je nedokončený, skládá se z 10 poměrně samostatných kapitol. V den svých 30. narozenin je Josef K., prokurista velké banky, zatčen dvěma cizími muži. Je obžalován za neznámý zločin před záhadným soudem. Nastává proces, na jehož konci K. přijímá ortel – obžalovaný je popraven v opuštěném lomu za městem „jako pes“.

Zámek (1926)

surrealistický román, který, přestože je nedokončený, se považuje za nejlepší Kafkovo dílo, pojednává o tragické srážce jednotlivce s byrokratickou mašinérií.

Proměna (1915)

hlavním hrdinou povídky je obchodní cestující Řehoř Samsa, který se jednoho rána probudí a zjistí, že se proměnil v odporný hmyz. Slyší rodiče, jak se strachují, co se s ním stalo, že dosud nevstal, ale on není schopen s nimi promluvit. Do bytu přijde i zástupce firmy, u níž Řehoř pracuje, a chce s ním mluvit. Podaří se mu otevřít dveře pokoje, všichni však zažijí šok a jejich reakce je odmítavá. Zástupce utíká pryč, matka omdlí a otec hmyz zahání. Ve zbývajícím ději Kafka zobrazuje jednak duševní pochody Samsy, jednak zachycuje změny v chování u ostatních členů rodiny, když zjistili, že je Řehoř hmyzem. Proměna končí smrtí brouka, který zemřel žalem a smutkem nad tím, že se stal pro rodinu přítěží. Na postavě Řehoře Samsy Kafka ukazuje člověka, který přijímá pokořující funkci obchodníčka, i když je bezútěšná, vyčerpávající. Zaměstnání vykonává, přestože jej neuspokojuje, a dokonce si uvědomuje, že bez tohoto povolání nemůže žít. Propadl mu a zároveň se tím odcizuje sobě samému a za to přichází trest – proměna. Paradoxně Řehoř těžce nese nepřítomnost v zaměstnání, které nenávidí, nenese těžce hrůzu proměny. Povídka je svědectvím Kafkova života pohledu na svět – je to svět odcizování člověka, svět absurdní, kde se dějí věci odporující logice.

Ukázka „Milí rodiče,” řekla sestra a úvodem uhodila rukou do stolu, „takhle to dál nejde. Jestli vy to snad nechápete, já to chápu. Nechci před touto obludou vyslovovat jméno svého bratra a řeknu tedy jen: musíme se jí pokusit zbavit. Zkusili jsme vše, co je v lidských silách, abychom se o ni starali a trpělivě ji snášeli, myslím, že nám nikdo nemůže ani to nejmenší vytknout.” „Má tisíckrát pravdu,” řekl si otec pro sebe. Matka, která pořád ještě nemohla popadnout dech, se s pomateným výrazem v očích tlumeně rozkašlala do dlaně. Sestra hned běžela k matce a položila jí ruku na čelo. Otce přivedla zřejmě sestřina slova na určitější myšlenky, napřímil se na židli, pohrával si se svou sluhovskou čepicí mezi talíři, které zůstaly na stole ještě od večeře pánů nájemníků, a chvílemi se podíval po tichém Řehořovi. „Musíme se toho hledět zbavit,” řekla teď sestra výslovně otci, neboť matka pro kašel neslyšela, „ještě vás oba umoří, vidím to už. Když jednou člověk musí tak těžce pracovat jako my všichni, nemůže mít přece doma tohle věčné soužení. Já už to také nevydržím.” A rozplakala se tak usedavě, že jí slzy kanuly dolů na matčinu tvář, z níž je stírala mechanickými pohyby ruky. Amerika (1927) – tento Brodův název nahradil původně zamýšlený Kafkův název Nezvěstný, jde o příběh mladíka, který cestuje a později i bydlí v Americe.

SVĚTOVÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ

12

Egon Erwin Kisch (1885–1948)

Pražský německy píšící reportér a spisovatel židovského původu, velmi známý také svojí přezdívkou Zuřivý reportér (der rasende Reporter) – byla to právě jeho touha být u všeho, „ být při tom“, která mu tuto přezdívku přinesla. Vedl dobrodružný život (pracoval např. jako filmový statista, na jatkách, v Dánsku byl klaunem, byl potápěčem) a stal se reportérem světové proslulosti. Je považován za zakladatele moderní literární reportáže jako samostatného literárního žánru. Jeho reportáže se vyznačují elegancí, lehkostí a nadhledem. Kisch dokázal vystihnout sílu a bezprostřednost okamžiku. Byl znalcem pražského podsvětí a šantánů, byl přítelem pasáků a prostitutek, drobných zlodějíčků. Znal jejich zvyky a životní filozofii, perfektně ovládal hovorovou češtinu. V prosinci 1939 musel kvůli svému původu uprchnout z Evropy, odešel tedy nejprve do USA a poté do Mexika. V

březnu 1946 se již těžce nemocný vrátil do Prahy, zemřel krátce po komunistickém puči. Dílo Pražská dobrodružství (1920)

vylíčil zde historii své rodiny a léta vlastního dospívání v rodném domě U Dvou medvědů Zuřivý reportér (1924) – soubor reportáží Pražský pitaval (1931)

pitaval = sbírka zajímavých kriminálních příběhů, Kische inspiroval francouzský právník Gayot de Pitaval, který v roce 1734 vydal zajímavé soudní případy své doby. Kischovy kriminální příběhy se odehrávají ve světlech divadelního jeviště stejně jako v temnu vězeňských cel. Jejich pestrost i po více než třech čtvrtinách století přitahuje zájem čtenářů.