SOCIÁLNÍ POLITIKA - VŠPJ/Sociální... · Starost o společensky závislé, dezintegrované a...

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA

-------------------------------------------------------------------------

Bakalářský studijní program: Zdravotně sociální péče

Studijní obor: Zdravotně sociální pracovník

SOCIÁLNÍ POLITIKA

STUDIJNÍ OPORA PRO KOMBINOVANÉ STUDIUM

Ing. Věra Nečadová

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

2013

Recenzovali: Ing. Alena Slavingerová

Ing. Jozef Labuda

Za jazykovou a věcnou správnost obsahu díla odpovídá autor.

Text neprošel jazykovou ani redakční úpravou.

Věra Nečadová, 2013

ISBN: 978-80-87035-84-9

Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 4

1. SOCIÁLNÍ POLITIKA, JEJÍ PODSTATA, POJETÍ CHARAKTERISTIKA,

ORIENTACE A PRINCIPY ...................................................................................................... 7 1..SOCIÁLNÍ POLITIKA, SOCIÁLNÍ PÉČE A SOCIÁLNÍ PRÁCE ................................. 8 1.2.ORIENTACE A POJETÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY ........................................................ 11 1.3.ZÁKLADNÍ PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY ......................................................... 14

2. CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY, JEJICH CHARAKTER, HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA

VLÁDY .................................................................................................................................... 26 2.1.CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY ........................................................................................ 27

2.2. VZTAHY MEZI SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKOU POLITIKOU ............................ 30 3. MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY ...................................................................................... 37

3.1.OBJEKTY A SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY ...................................................... 38 3.2.MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY ................................................................................ 41

4. FUNKCE A NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY .............................................................. 48 4.1.FUNKCE SOCIÁLNÍ POLITIKY ................................................................................. 49 4.2.NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY ............................................................................. 57

5. VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY A SOCIÁLNÍ POLITIKA EVROPSKÉ UNIE .............. 73

5.1.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY ................................................................ 74 5.2.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY EU .......................................................... 76

5.3.OBSAHOVÉ ZAMĚŘENÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY A ROLE STÁTU V SOCIÁLNÍ

POLITICE ............................................................................................................................ 83

5.4.SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V SOCIÁLNÍM SYSTÉMU SPOLEČNOSTI ............... 86 6.STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA ......................................................................................... 94

6.1.DÁVKY STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY ................................................................... 96

6.2. SOCIÁNÍ POMOC – NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POMOCI ......................................... 101 6.3.SOCIÁLNÍ DÁVKY VE HMOTNÉ NOUZI .............................................................. 106

6.4. SOCIÁLNÍ POLITIKA JE TU PRO OBČANA ......................................................... 108 7. SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI SE ZDRAVOTNÍ POLITIKOU ................... 117

7.1.CHARAKTERISTIKA A PŘEDPOKLADY ZDRAVOTNÍ POLITIKY, VNITŘNÍ

VAZBY .............................................................................................................................. 118

7.2.ZDRAVOTNÍ POLITIKA V ČR A ZDRAVOTNÍ SYSTÉM .................................... 119 7.3.PRÁVO NA ZDRAVÍ A GARANCE ZDRAVOTNÍ PÉČE ...................................... 120 7.4.ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ JAKO ZDROJ FINANCOVÁNÍ ..................................... 122

8. VZDĚLÁVÁNÍ A SOCIÁLNÍ POLITIKA ....................................................................... 128

8.1.OBSAH, CÍLE, PRINCIPY A FUNKCE VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY ................... 129 8.2.VÝVOJ VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY PO ROCE 1989 ..................... 134 8.3.METODY FINANCOVÁNÍ ŠKOLSTVÍ, FINANČNÍ PODPORA STUDENTŮM . 144

8.4.DALŠÍ ODBORNÉ VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ PŘÍPRAVA, TYPY INSTITUCÍ,

KTERÉ TOTO VZDĚLÁVÁNÍ POSKYTUJÍ .................................................................. 146 9. SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI S BYTOVOU POLITIKOU ......................... 152

9.1. BYDLENÍ, BYTOVÁ POLITIKA, NÁKLADY NA BYDLENÍ .............................. 153 9.2. KONCEPCE BYTOVÉ POLITIKY, POLITIKA STÁTU A ROLE OBCÍ ............... 158

9.3. SOCIÁLNÍ BYDLENÍ A KONCEPCE BYTOVÉ POLITIKY DO ROKU 2020 ..... 162 10.SOCIÁLNÍ PRÁVA, LIDSKÁ PRÁVA .......................................................................... 167

10.1. SOCIÁLNÍ PRÁVA .................................................................................................. 168 10.2. LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD ....................................................... 169 10.3. LIDSKÁ PRÁVA ...................................................................................................... 170

Seznam použité literatury ...................................................................................................... 178 Vybrané zdroje dostupné z internetu ...................................................................................... 182 Právní předpisy ....................................................................................................................... 182

4

ÚVOD

Vážení a milí studenti,

předkládám vám studijní oporu, která se týká sociální politiky. Prostřednictvím

této studijní opory byste měli získat základní teoretické znalosti z oblasti

sociální politiky a jejího vývoje.

V současné době ve všech vyspělých zemích i v zemích, kde není tak vyspělý

společenský rozvoj, hraje velice významnou roli sociální politika. Sociální

politika se stává bez nadsázky neodmyslitelným základem uspořádání

společnosti. Sílící význam sociální politiky vůbec, a tedy sociálního aspektu, je

spojen s důrazem,který je v soudobých podmínkách vyspělých zemí kladen na

každého jedince, na jeho kvality jako rozhodující předpoklady prosperity

moderní společnosti i naplňování jejich cílů. Tato skutečnost se stává stále

zřejmější nejen ve vyspělých zemích, ale pociťují ji i země, které zatím úrovní

své vyspělosti se řadí k méně vyvinutým či dokonce zaostalým a které si stále

více dobře uvědomují, že klíčem jejich rozvoje jsou lidé vzdělaní a kultivovaní

a také spokojení. Možno říci, že i v České republice, která se řadí k vyspělým

zemím světa, si uvědomujeme významnost role lidského činitele ve

společenském rozvoji své země i když někdy politika vlády to vždy

nepotvrzuje. Nepochybné však je, že tato role člověka bude sílit, a že proto

bude nutné podporovat a rozvíjet i sociální politiku jako systém aktivit, které

k rozvoji a kultivaci daného lidského faktoru směřují.

Od sociální politiky v moderní společnosti se právem očekává, že poskytne

předpoklady,podmínky, impulsy a motivaci pro rozvoj každého jedince a tím

i pro prosperitu celé společnosti. Sociální politika je zaměřena k tomu, co

moderní teorie označuje jako „sociální kapitál“. Přitom zájem o sociálně

politická témata sílí, a to nejen mezi těmi, kteří se sociální politikou profesně

zabývají, ale i mezi odborníky různých odlišných profesních zájmů. Zájem

o sociální politiku sílí i ze strany laické veřejnosti, protože sociálně politická

opatření zasahují do života nás všech. Proto samozřejmě sílí i potřeba znalosti

tohoto oboru, protože propojenost sociálních souvislostí s téměř všemi

oblastmi života společnosti je a bude i v budoucnu trvalá.

Cílem této studijní opory je, abyste po její nastudování a zodpovězení

všech otázek dokázali:

- definovat sociální politiku, její podstatu a vyjádřit i základní charakteristiku

sociální politiky,

- charakterizovat jednotlivé typy sociální politiky, její funkce a nástroje,

jakož i účast státu v oblasti sociální politiky,

5

- pochopit význam vývoje sociální politiky a její důležitosti pro společnost,

- objasnit problematiku sociálního zabezpečení v sociálním systému

společnosti,

- rozebrat základní faktory sociálního zabezpečení, jakož i financování

systému důchodového zabezpečení,

- vysvětlit podstatu důchodového pojištění , penzijního pojištění, státní

sociální podpory,

- státní sociální pomoci,

- zohlednit opodstatnění politiky zaměstnanosti, rodinné politiky, bytové

politiky, vzdělávací politiky apod.,

- orientovat se v jednotlivých problémech týkající se sociální politiky

a zároveň se snažit také pochopit vývojové trendy v této oblasti.

Doporučení ke studiu

Studijní opora je rozdělena do kapitol, když každá kapitola sleduje vlastní téma

a toto je vždy v závěru stručně shrnuté.

Věnujte dostatek času na studium jednotlivých kapitol, jako orientační

doporučení si vám dovoluji navrhnout v průměru dvě až tři hodiny na každou

kapitolu. Toto časové rozhraní by mělo zahrnovat kromě intenzivního studia

teorie i její zopakování,případně splnění dalších aktivit.

Doporučuji studovat předkládaný materiál důsledně, po jednotlivých

kapitolách, tak jak jsou řazeny za sebou a věřím, že vás potom i zaujme více

obsah kapitol a dostaví se zároveň předpokládaný výsledek.

Při vlastním studiu se snažte vše důkladně promýšlet, vytvářet si vlastní názor

a hledat vzájemné souvislosti. Vracejte se ke statím, které vám nebyly

dostatečně jasné a srozumitelné, měli jste pocit, že jsou náročné a složité, když

hlavně tyto úseky neustále opakujte a pokročte dále ve studiu až budete mít

dojem, že jste danou část zcela zvládli.

Pro zdárné a úspěšné studium, a hlavně ve vlastním zájmu, nepřeskakujte

žádnou kapitolu, protože jednotlivé kapitoly na sebe navazují a jsou právě

záměrně takto řazeny za sebou.

Nepodceňujte význam kontrolních otázek a snažte se na ně vždy po

prostudování kapitoly poctivě odpovědět. Až se vám do zdaří a budete sami se

sebou a svými výsledky spokojeni, pokročte ve studiu dále.

Pojmy k zapamatování se snažte vždy v závěru kapitoly naplnit adekvátním

obsahem a pokud se vám to nepodaří, vraťte se ke studiu příslušné kapitoly

opětně. Pokud nebudete mít subjektivní pocit, že danou problematiku zvládáte

6

podle vašich představ nepokračujte dál ve studiu a soustřeďte se znovu na

stávající text.

V průběhu studia textu si dělejte poznámky, zaznamenávejte si své vlastní

postřehy,případně náměty, když toto vše potom můžete využít při dalším

studiu.

Byla bych velice ráda, aby předkládaná studijní opora, úvod které jste právě

dočetli až do samého závěru, byla pro vás odpovídajícím studijním zdrojem

informací, které nebudete využívat pouze po dobu studia na Vysoké škole

polytechnické v Jihlavě, ale i v dalším vašem aktivním životě, například až se

jednou zapojíte do pracovního procesu.

Přeji vám při studiu této studijní opory dostatek energie a zároveň i chuti,

odvahy a trpělivosti. Jen tak budete mít potom pocit z dobře vykonané práce.

Věra Nečadová

autorka

7

1. SOCIÁLNÍ POLITIKA, JEJÍ PODSTATA, POJETÍ

CHARAKTERISTIKA, ORIENTACE A PRINCIPY

Cíl:

Tato úvodní kapitola je sestavena tak, abyste po jejím prostudováním dokázali:

- charakterizovat sociální politiku, její podstatu a další základní pojmy,

- rozlišovat místo sociální politiky ve společenském systému ,

- rozebrat základní principy sociální politiky,

- popsat a vysvětlit princip sociální spravedlnosti,

- popsat a vysvětlit princip subsidiarity,

- popsat a vysvětlit princip participace.

Klíčová slova:

sociální politika, sociální péče, sociální práce, orientace sociální politiky, pojetí

sociální politiky, principy sociální politiky

Sociální politika se v moderním světě stala fenoménem velice frekventovaným

a navíc i velice kontroverzním a zpravidla i různě interpretovaným a značně

náročným na veřejné zdroje.

Průvodce studiem

Tato první kapitola dané studijní opory má za úkol především objasnit některé

základní pojmy spojené se sociální politikou, vymezit místo sociální politiky

ve společenském systému, když se zde seznámíte i s celkovým pojetím sociální

politiky v dnešní společnosti, jakož se základními principy sociální politiky,

jako je princip spravedlnosti,princip sociální solidarity, princip subsidiatity

a princip participace.

Předpokládám, vážení studenti, že hned od počátku studia tohoto materiálu

budete studovat s chutí a elánem, že nebudete podceňovat tuto úvodní kapitolu

a že si na prostudování této kapitoly vyčleníte asi šedesát – osmdesát minut.

Nepodceňujte nikdy úvodní části, kde se seznamujete se základními pojmy!

Je třeba jejich obsah dobře znát, neboť z nich budete v dalších kapitolách

vycházet.Věnujte pozornost kontrolním otázkám a po jejich vyčerpávajícím

zodpovězení se věnujte zapamatování a opětnému vysvětlení klíčových slov, tj.

„pojmů k zapamatování“.

Studiu této kapitoly byste měli věnovat asi 60 až 80 minut.

8

Definovat pojmy „sociální politika“, „sociální péče“ a „sociální práce“ mnohdy

vyvolává řadu potíží .Používaná terminologie je totiž značně nejednotná

a historicky podmíněná.

Je spjata s vývojem institucí, které byly a v současnosti jsou jejich nositeli. Jednotlivé pojmy

výše uvedené představují nejen určité odborné disciplíny, ale zároveň konkrétní společenské

činnosti, odborné aktivity, které jsou vždy znovu určovány bezprostředními zkušenostmi

a konkrétní historickou situací společnosti v níž se uskutečňují.

Třeba také uvést, že v odborné literatuře a také i praxi se uvedené pojmy velice

často vzájemně zaměňují. Již sám pojem „sociální“ je chápán různě.Ve

třicátých letech minulého století byl zpravidla tento pojem chápán jako

„všeobecné označení vztažnosti ke společnosti, když tato vztažnost může mít

buď povahu teoretickou – tj. poznání, výzkum, studium, nebo praktickou – tj.

jednání, kterým je možno uskutečnit to, co by se mělo stát. Dále se v této

souvislosti hovořilo o tom, že „vztažnost ke společnosti“ tvoří obsah sociální

politiky, sociální péče a sociální práce.

V poslední třetině minulého století se v souvislosti s výše uvedeným pojmem

„sociální“ a jeho výkladem a chápáním, rozpracovaly závěry v tom smyslu,že

výše uvedené vysvětlení pojmu sociální má v jazyce českém nejméně dva

významy.

První význam odpovídá anglickému či francouzskému slovu „social“

a znamená společenský, tj. týkající se lidské společnosti.

Druhý význam je užší – označuje takové jevy, procesy, případy, problémy

nebo situace, které vyžadují nějaké konkrétní řešení.

Jinými slovy, sociální je tedy všechno, co přesahuje osobní referenční

systém – To je opak individuálního,jednak všechno,co vychází

z hodnotového hlediska na základě právních, morálních a společensky

relevantních norem .

1.SOCIÁLNÍ POLITIKA, SOCIÁLNÍ PÉČE A SOCIÁLNÍ

PRÁCE

Sociální politika

Chtěla bych vyjít nejprve z pojmu „sociální politika“, který představuje

v systému společenské péče o člověka nadřazenou kategorii a z něhož přebírá

sociální práce své výchozí principy a čerpá oprávněnost své existence.

Sociální politika je součástí politiky každé vyspělé průmyslové společnosti.

Je ovlivněna nejen její ekonomickou situaci, ale i její filozofií, kulturou,

Základní pojmy

Pojem

,, sociální“

Sociální politika

9

společenskými tradicemi, morálními principy, normativními procesy

a zákonitostmi.

O sociální politice v užším slova smyslu se hovoří nejčastěji jako

o cílevědomé činnosti státu, organizací a institucí, usilující o vytváření

podmínek, které omezují příčiny sociální nerovnováhy a zajišťují předpoklady

pro harmonický vývoj jedinců, skupin i společenských celků.

Starost o společensky závislé, dezintegrované a jinak nesoběstačné občany byla u nás

v uplynulých stoletích předmětem zájmu širší rodiny, případně předmětem péče obcí nebo

charitativních organizací.Teprve rozvoj industrializace s následným vzrůstem sociálních

problémů nutí společnost k intervenci v záležitostech sociálního zabezpečení a péče o závislé

skupiny obyvatelstva. Uspokojování jejich potřeb se stává v demokratické společnosti postupně

celospolečenským problémem a dostává se do středu sociálně politických úvah.

Toto vše možno také chápat tak, že sociální politika zasahuje všude tam,

kde se člověk z objektivních důvodů dostává do neřešitelných situací, nebo

kde je společenská pomoc žádoucí. Sociální politika má směřovat

k rekonstrukci skutečně lidských vztahů, k vytváření podmínek, které

budou minimalizovat společenské příčiny individuálního neštěstí a také

budou usnadňovat rozvoj všech schopností a tvůrčích sil člověka.

Sociální politiku však je také možno chápat v širším pojetí, neboť stát

zajišťuje také prevenci desintegračních procesů, a to úpravou nejen pracovních,

ale i zdravotních a životních podmínek a přípravou lidí pro život. Proto také

například zdravotní politika, některé aspekty bytové politiky, kulturní a školské

politiky apod. jsou součástí širší sociální politiky státu.

Sociální péče

Sociální péče pomáhá uspokojovat společností objektivně uznávané sociální

potřeby občanů (hmotné, psychické, sociální apod.) a právě v tomto pojetí je

sociální péče součástí sociální politiky.

Současné formy sociální péče, tj. dávky a služby sociální péče, doplňují u nás

všeobecná sociálně politická opatření, formulovaná legislativními normami,

nebo nastupují u těch občanů, kteří nesplňují podmínky pro jejich přiznání.

Konečně mají i funkci stimulující, tj. přispět ke změně způsobu života,

k přizpůsobení se svému okolí, a k jejich integraci do společnosti.

Sociální péče chápe dnes společenské potřeby z hlediska zachování integrity

osobnosti člověka. Neomezuje se tedy jen na zásahy do hmotné oblasti, ale i do

oblastí dalších, jako je oblasti biologická, psychická, sociální a kulturní.

Sociální péče se též zaměřuje na potřeby občanů z hlediska prevence

nežádoucích vlivů, ohrožujících jejich zdárný rozvoj a smysluplný život.

Historický vývoj sociální péče dokládá značné změny v jejím pojetí , a to jak

v jejím rozsahu, tak hlavně ve způsobu a formách jejího poskytování.

Sociální politika

v užším pojetí

Sociální politika

v širším pojetí

Sociální péče

10

Rozsah a šíře forem sociální péče jsou podmíněny zejména ekonomickou

situací konkrétní společnosti a možnostmi jejich nositelů, tj. možnostmi

organizací a také institucí, které tuto sociální péči poskytují.

Sociální práce

Sociální práce, tedy její obsah a metody, se vyvíjela v jednotlivých zemích

podle specifických sociálních potřeb občanů v rámci sociální péče a sociální

politiky.To je také jednou z hlavních příčin různého nahlížení na obsah pojmu

sociální práce.

Sociální práce dle teoretiků tohoto oboru je považována za vědecky

fundovanou odbornou disciplínu, která speciálními pracovními metodami

zajišťuje provádění péče o člověka na profesionálním základě.

Možno tedy uvést, že sociální práce je činnost směřující jak

a) k odstranění nedostatků (represe), tak také

b) k předcházení vzniku nedostatků (prevence).

Nedostatkem je přitom chápáno to, co člověku chybí, co je důležité pro

normální život jedince, nebo společenské skupiny a vše, co je důležité pro

plnění určitých sociálních funkcí.

Někdy se také setkáváme s názorem, že sociální práce je zpravidla vždy individuální a že

usiluje o to, aby se podle individuálních poměrů a zvyklostí rozvíjela osobnost člověka tak, aby

člověk nalezl soulad mezi svým životem a zároveň prostředím, ve kterém se ocitl. Mnohdy se

zde ještě k tomuto dodává, že sociální práce má přetvořit sociální klienty opět v lidi, žijící

plným životem.

Sociální práce individuální ve své dokonalé formě má pečovat o změnu lidí

společensky nedokonalých, případně nějakým způsobem poznamenaných,

ovšem jen třeba dodat, že někdy nemůže dosáhnout tohoto konečného cíle

a musí se spokojit tím,že odstraňuje bezprostřední závady, které jsou velmi

naléhavé, avšak jejich odstraněním se trvalé nápravy zpravidla nedocílí,

případně ani nemůže docílit.

Za uvedení v tomto smyslu ještě stojí poznámka, že existuje Mezinárodní

federace sociálních pracovníků, která se zabývá sociální problematikou

a definuje sociální práci jako činnost, která předchází nebo upravuje problémy

jednak jednotlivců, skupin, případně komunit, když tyto vznikající z daných

potřeb jedinců a společenských institucí. Jejím záměrem je hlavně zlepšit

kvalitu života všech lidí, což naznačuje i fakt, že sociální práce by neměla jen

odpovídat na rychlé sociální změny a nové kvality sociálních potřeb a vztahů

tím, že se jim přizpůsobí praxe lidí pracujících v sociální oblasti,ale měla by

sama ovlivňovat uskutečňování vhodných sociálních změn.

Sociální práce

Mezinárodní

federace

sociálních

pracovníků

11

1.2.ORIENTACE A POJETÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY

Sociální politika je takovou politikou, která se primárně orientuje k člověku,

k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho

osobnosti a kvality života.

Právě proto přísluší sociální politice zcela určité a významné místo v rámci

celého společenského systému.

Toto lze doložit několika příklady:

Sociální politika není izolovaný fenomén. Je vždy součástí určitého společenského celku a je

takto také vnímána. Společnost, jako určitý systém je uspořádána na základě více prvků,

zpravidla se v této souvislosti hovoří o dimenzích, případně sférách společenského rozvoje.

Patří sem sféra ekonomická, sociální, ekologická, vědeckotechnická, politická , kulturní apod.

K výše uvedeným skutečnostem je v této části třeba ještě dodat, že pro žádoucí a bezporuchový

vývoj každé společnosti je nezbytný odpovídající a vyvážený rozvoj všech sfér.

- realita vyspělých zemí i naše praxe dokazují, že sám proces výroby a rozvoj

společnosti je stále větší měrou závislý na rozvoji, kultivaci a aktivizaci lidského

činitele, když možno uvést, že v soudobém vyspělém světe má prostě člověk prioritu,

neboť představuje nejen cílovou orientaci veškerého společenského snažení, ale

současně i rozhodující předpoklad a nejperspektivnější prostředek dosahování

dynamického rozvoje společnosti,

- lidský faktor (tím tedy i sociální politika ) má důležité místo ve společnosti nejen z

hlediska produkčních schopností a potencí, ale i proto, že současně vždy v určité míře

přispívá a spolupodílí se na utváření morálního a názorového klimatu společnosti.

Sociální politika právě svou koncentrací na člověka může působit na hodnotové

orientace lidí, spoluvytvářet jejich názory, postoje, chování apod.

Sociální politika není tedy pouze souhrn určitých opatření, ale je

zároveň i politikou s výrazně , různými směry se vyvíjející, orientací.

Možno tedy konstatovat, že sociální politika v moderní společnosti je její

integrální součástí, koncentruje se k rozvoji sociální sféry a hledá

Průvodce studiem

Vážení studenti,

nyní jste se seznámili se základními pojmy, které se používají v oblasti sociální

politiky. Předpokládám, že tato část druhé kapitoly je pro mnohé z vás téměř

samozřejmá a jasná, neboť tyto pojmy hojně používáte a řada z vás je normálně

používá a i bez dlouhého studia, případně rozmýšlení, aby o nich mohla běžně

hovořit. Tato část druhé kapitoly jenom dokazuje skutečnost, že oblast sociální

politiky se dotýká každého z nás a že se s touto problematikou setkáváme

běžně v denním životě.

Následující text bude již výše uvedených pojmů zcela běžně užívat a bude se

zabývat otázkou, jak je orientována sociální politika, jaké místo má sociální

politika ve společenském systému a základními principy sociální politiky.

Orientace

sociální politiky

Sociální politika

moderní

společnosti

12

odpovědi na zcela specifické otázky, na které nereagují a neodpovídají

ostatní sféry života společnosti, případně politiky, které je usměrňují.

Tímto způsobem vstupuje sociální politika do života společnosti a je tedy

velice významným činitelem, který spoluvytváří její dynamický charakter.

Pojetí sociální politiky

Co vlastně je tedy sociální politika ?

Odpověď na tuto otázku rozhodně není jednoduchá. Pojem „sociální politika,

se kterým se setkáváme snad každý z nás v každodenním životě velice často, je

používán zcela běžně a s naprostou samozřejmostí,když se předpokládá, že je

mu jednoznačně rozuměno.

Sociální politiku je nutno vnímat jako celek, jako určitý systém s četnými

vnitřními komplikovanými vazbami i s vazbami na ostatní prvky

společenského systému. Sociální politika je tedy úzce vázána i na své

společenské okolí. Je tedy vždy specifická v každé zemi a době, ale jsou jí

zároveň vlastní i určité společné znaky.

Sociální realita však nesporně souvisí s vymezením sociální sféry, kterou

považujeme za relativně samostatnou, průřezovou, tedy za určitý systém

sociálních vztahů, sociálních podmínek a procesů, které se projevují

v obsahu a charakteru činností, v chování, v potřebách, v zájmech,

hodnotách a cílech sociálních subjektů. Koncentruje se k životním

podmínkám lidí , na rozvoj člověka, jeho bytostných a tvůrčích sil,

osobnosti a individuality. Ve vztahu k ostatním sférám společenského

vývoje má cílové zaměření.

Sociální politika je také často vymezována jako soubor aktivit, které

promyšleně a cílevědomě směřují ke zlepšení základních životních podmínek

obyvatelstva jako celku, resp. určitých skupin obyvatelstva, k zabezpečování

„sociálního bezpečí“ a také „sociální suverenity“ v rámci daných

hospodářských a politických možností dané země.

Sociální suverenitu a sociální bezpečí lze považovat za základní obecné

charakteristiky postavení člověka v životě, o něž vědomě či podvědomě usiluje

každý jedinec a v určité míře i celá společnost.

Zajišťuje vedení sociálně přijatelného a do budoucna otevřeného života,

podporuje aktivní postoje jedinců a stabilitu a prosperitu společnosti.

----------------------------------------------------------------------------------------------

Sociální politika je vnímána jako aktivity vážící se bezprostředně

k životním podmínkám lidí.

----------------------------------------------------------------------------------------------

V České republice se někdy také hovoří v tomto smyslu o tzv.“resortní

sociální politice“, neboť jde o aktivity spadající do působnosti resortu

Ministerstva práce a sociálních věcí .

Sociální politika

Sociální realita

Sociální

suverenita

Resortní sociální

politika

13

Heterogenita sociální politiky je obecně používaný pojem a v podstatě

vyjadřuje obsahové a věcné členění sociální politiky jako takové.Velice často

jsou její opatření rozlišována podle toho, jaký přístup volí sama sociální

politika k řešení svých problémů.

Potom hovoříme o aktivní (perspektivní) sociální politice a

pasivní (retrospektivní) sociální politice.

Aktivní sociální politika přednostně usiluje o prevenci, tj. předchází vzniku

sociálních problémů přijímáním určitých sociálních opatření,když k prevenci

lze v zásadě dospět buď přijímáním systémových opatření, tj. změnami

a úpravami samotného sociálního systému a pravidel jeho fungování(tzv.

systémová sociální politika), nebo přijímáním opatření, kterými se předem

vytváří předpoklady pro účinné řešení možných následků sociálních problémů

tzv. intervencionistická sociální politika).

Pasivní sociální politika se zaměřuje na řešení již vzniklých sociálních

problémů a její charakter je vždy intervencionistický.

Níže uvedená tabulka ukazuje přehled oblastí sociální politiky ve vyspělých

demokraciích:

Oblast práce Sociální zabezpečení

Řízení a regulace trhu práce a řízení rozvoje

lidských zdrojů

Makroekonomická politika

Aktivní politika zaměstnanosti

Přímé sociální transfery

Sociální pojištění

Sociální podpora

Všeobecné uplatnění transferů

Regulace pracovních podmínek a standardů

Minimální mzda

Práva zaměstnanců

Pracovní doba a kvalita práce

Hranice odchodu do důchodu

Nepřímé sociální transfery

Úlevy na daních ze

sociálních důvodů

Různé daňové zatížení

Produkční dotace

(intervence do cen)

Vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci

Rámec pro kolektivní vyjednávání

Demokracie na pracovišti a ve firmě

Sociální dialog a vyjednávání

3. Sociální služby

Školní vzdělání hrazené

a podporované ze státní

zdrojů

Zdravotní péče

Bytová politika

Sociální péče

Sociální diskriminace

Diskriminace z titulu pohlaví a rasy

Dělba práce mezi pohlavími

Ostatní formy diskriminace

Tab. 1 – Oblasti sociální politiky , zdroj OECD, rok 2011

Aktivní sociální

politika

Pasivní sociální

politika

14

1.3.ZÁKLADNÍ PRINCIPY SOCIÁLNÍ POLITIKY

Sociální politika směřuje k ovlivňování sociální reality. Přitom ale musí

respektovat určité základní principy, tj. myšlenkové postupy, vedoucí ideje,

které jsou pro ni určující, které jsou jí vlastní a které se v ní také více či méně

zřetelně promítají. Podle toho jsou potom také většinou posuzovány a

hodnoceny i konečné efekty sociální politiky.

Pro volbu a interpretaci těchto základních principů sociální politiky

a zároveň i myšlenkových postupů mají samozřejmě značný význam

- obecné filozofické myšlení a tzv.

- sociálně politické doktríny.

V evropském regionu se tradičně setkáváme s myšlenkami

konzervativního směru, s křesťanským sociálním učením

a demokratickým socializmem.

Sociálně politické doktríny

----------------------------------

Liberalismu s představuje myšlenkový koncept, který staví na osobní svobodě

a dále na individuální odpovědnosti. Sociální prospěch a blahobyt každého je

závislý především na něm samém, jeho výkonu, osobním nasazení a ochotě

nést rizika. Funkčnost sociální politiky je posuzována podle jejího vztahu

k ekonomické efektivnosti. Nepodporuje tedy solidaritu státu a redistribuční

procesy.

Křesťanské sociální učení vychází z křesťanské filozofie, podle níž za

sociální situace není zodpovědný jen sám jedinec, ale v určité míře

i společenský systém, který postavení jedince předurčuje. Uznává osobní

svobodu, ale zdůrazňuje, že bez mravního závazku neexistuje a že určitý díl

odpovědnosti za sociální situaci ve společnosti padá i na mocné a bohaté.

Uznává nerovnost, ale ne každou považuje za spravedlivou.

Demokratický socializmus usiluje o zajištění důstojných životních podmínek

všem jedincům demokratickou cestou na základě pojetí určitých pravidel. Mezi

těmito pravidly je vždy převzetí značné míry sociální odpovědnosti za jedince

státem,silný veřejný sektor a rozsáhlé přerozdělování a solidarizmus. Je

v protikladu ke konzervativní doktríně, silně zdůrazňuje rovnost, a to nejen

v občanských právech, ale i v právech sociálních.

Výše uvedená učení velmi silně poznamenávají volbu principů, jejich vnímání

a také interpretaci i způsoby jejich uplatňování v sociální politice.

Sociálně

politické

doktríny

Liberalismus

Křesťanské

sociální učení

Demokratický

socialismus

15

Princip sociální spravedlnosti

Sociální spravedlnost je klíčovým principem sociální politiky. Všeobecně

je spravedlnost obyčejně stavěna proti křivdě a bezpráví. Je považována

za měřítko mezilidských vztahů, za základní mravní i náboženskou

hodnotu, za základ právního řádu, základ států a veřejných politik.

O spravedlnosti hovoříme jednak

- v právním slova smyslu (tj. souhrn právních norem a zásad) a jednak

- v sociálním smyslu.

Sociální spravedlnost lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti

rozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti a předpoklady

(například vzdělávat se, uplatnit se na trhu práce apod.) mezi jednotlivé

občany, případně sociální skupiny.

V oblasti sociální politiky jsou ale významné obě roviny spravedlnosti, protože zákonodárně

obecně neexistuje nějaká akceptovaná definice či představa toho, co je a co není sociálně

spravedlivé. Přesto je sociální spravedlnost hodnotou, kterou nelze pominout a je třeba

pracovat s ní v jakémkoli sociálním systému. Lidé se ve své většině shodují v tom,že je třeba

jednat a chovat se spravedlivě, když v této V této souvislosti je nutno uvést, že obecně

neexistuje nějaká akceptovaná definice či představa toho, co je a co není sociálně spravedlivé.

Přesto je sociální spravedlnost hodnotou, kterou nelze pominout a je třeba pracovat s ní v ja-

kémkoli sociálním systému. Lidé se ve své většině shodují v tom,že je třeba jednat a chovat

se spravedlivě.

Sociální spravedlnost či nespravedlnost a sociální nerovnosti s ní související, jejich rozsah

i charakter, jsou otázkami vážícími se k sociálnímu napětí nebo sociálnímu souladu (smíru) ve

a harmonie společnosti. Vyznačují se zpravidla vždy silným politickým nábojem, od nich závisí

stabilita společnosti , a tedy úspěšnost vládních politik. Proto sociální spravedlnost

a harmonie je zpravidla základem legitimity každé vlády a jejího usilování. Téměř každá

vláda i politická strana deklaruje, že společnost má být organizována, strukturována a řízena

na základě principu sociální spravedlnosti. Sociální spravedlnost a sociální nerovnosti jsou

pojmy, které vedle svého daného objektivního aspektu mají i velice silný normativní obsah.

Vždyť otázka „jak se rozděluje, kdo a co dostává, případně nedostává a za

co to dostává“ pochopitelně samozřejmě a okamžitě navozuje i otázku „co

by měl dostávat a proč“ tedy je zde určité normativní kritérium.

Průvodce studiem

Vážení studenti,

dospěli jste k okamžiku, kdy již máte nastudovánu řadu základních pojmů

i ostatních údajů z oblasti sociální politiky, takže po patřičném odpočinku od

studia, se můžete pustit do seznámení se ze základními principy sociální

politiky, tak jak jsou všeobecně uznávány, když musím uvést, že není

pravidlem, že první uvedený princip je nejvíce důležitý a ostatní důležité méně.

Pravidla sociální

spravedlnosti

Sociální

spravedlnost a

harmonie

16

A právě toto normativní kritérium znamená, že vnímání sociální

spravedlnosti a sociálních nerovností je vystaveno silnému vlivu

nejrozmanitějších vnějších vlivů – různých, často protichůdných ideologií,

dílčích politických, nebo čistě skupinových zájmů apod.

Sociální spravedlnost může být také někdy chápána velice subjektivně,

vzdáleně od objektivního chápání současných společenských podmínek, což by

mělo být vždy v souladu s myšlenkami humanizmu, dobra a prospěchu lidstva.

Toto vše potom může také někdy vést k celkové mystifikaci sociální

spravedlnosti, k nejrůznějším spekulacím s tímto pojmem souvisejícím, k různé

interpretaci a tím někdy i k celkové manipulaci veřejného mínění o těchto

zásadních, sociálně velice citlivých otázkách.

Proto zde uvádím skutečnost, že sociální spravedlnost je pojem relativní

a že k jeho řešení je třeba přistupovat zpravidla vždy z řady různých

hledisek a přihlížet tak k podstatě a charakteru velice rozmanitých

konkrétních sociálních situací, které mohou nastat a pochopitelně

v různých podobách i nastávají.

Možno obecně v tomto smyslu uvést, že se mnohdy uvádí v této v souvislosti

tři zásady sociální spravedlnosti:

- každému stejně, - každému podle jeho potřeb, - každému podle jeho

zásluh.

Každá z těchto zásad má něco do sebe, ovšem je také pravdou, že v praxi se

mnohdy stává, že důvody pro jednu ze zásad jsou často námitkami proti

druhým nebo je dokonce vyvracejí. Je třeba ale vždy brát v úvahu současné

společenské podmínky a současný život obyvatel,řešit konkrétní sociální

situace a volit takové zásady a také prostředky, které znamenají rozvoj,

prosperitu a prospěch celé , nebo alespoň většiny společnosti.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že nelze hovořit o sociální spravedlnosti jako

o kategorii absolutní a nelze tedy jednoznačně vymezit nějakou obecně platnou

definici. Proto je třeba odpověď na otázku, co je sociální spravedlnost a z čeho

vycházet, formulovat tak, , že je vždy nutno analyzovat a dekomponovat celou

konkrétně danou situaci.

V literatuře se nejčastěji uvádí určité teoretické klasifikace,které lze pro

posouzení sociální spravedlnosti dále ještě použít.Jedná se zpravidla o tato dílčí

hlediska, které někdy nazýváme jako možné principy pro posouzení sociální

spravedlnosti.

Jsou to:

a) princip výkonu a zásluhy,

b) princip souladu mezi vstupy a výstupy,

c) princip rovnosti,

Relativnost

sociální

spravedlnosti

Tři zásady

sociální

spravedlnosti

Možné principy

pro posouzení

sociální

spravedlnosti

17

d) princip rovných příležitostí,

e) princip sociální potřebnosti.

Přečtete-li si pozorně výše uvedená hlediska, zjistíte, že jsou protikladná.

Příklad

Podle hlediska ad a) jsou nerovnosti a rozdělování považovány za sociálně

spravedlivé, jestliže jsou založeny na vlastním výkonu a pracovní zásluze, ale

v případě ad c) je sociální spravedlnost spojena s nutností rozdělovat všem

stejně, v případě ad d) pak s nutností zajistit všem jen stejné příležitosti atd.

V každé sociální politice se uvedená hlediska nutně uplatňují v určité

kombinaci.

Aplikace a míra naplnění těchto dílčích principů v daném sociálním

systému závisí vždy na konkrétní sociální situaci, ve které se společnost

nachází.

Má-li sociální politika souhrnně jako celek účinně napomáhat ekonomickému

rozvoji a stimulovat jej, pak prostřednictvím jejich nástrojů a opatření musí být

posilováno výkonové hledisko ve vnímání sociální spravedlnosti.

Směřuje-li sociální politika spíše k cíli sociálního vyrovnání a harmonie,

pak je větší důraz kladen na rovnost.

Ve skutečnosti to však není tak zcela jednoznačné. Jsou obory sociální politiky,

které se například dnes ve vyspělých zemích pokládají za sociálně velmi

spravedlivé,má-li v něm převahu jen jeden z uvedených principů (například

princip rovných příležitostí ve vzdělávací politice) a v jiném oboru pak jiný

princip (například princip potřebnosti při řešení problému chudoby).

Sociální spravedlnost se nám tak jeví jako vhodná kombinace jejích

možných dílčích hledisek (principů) v různých oborech sociální politiky

s tím, že ve svém celku může směřovat k převaze určitého z nich.

Příklad

Jako příklad bych uvedla situaci v době našeho socialistického vývoje, kdy je

možno hovořit o modelu sociální spravedlnosti s dominantní rolí

rovnostářského principu.

Model „se tvářil“ jako sociálně spravedlivý, ale vlastně jeho podstata spočívala

ve skutečnosti v tom, že existovaly značné nerovnosti v podobě různých

odměn, privilegií, výhod za loajalitu k režimu, tresty a postihy pro skupinu

obyvatel v opozici apod.

Po roce 1990 dochází v naší společnosti k zásadní politické a společenské změně, uvedu

například proces transformace, ekonomickou i sociální reformu apod., když postupně se

vytvářel jiný model sociální spravedlnosti, ve kterém je záměrně posilován zásluhový princip.

18

Riziko ohrožení značné části populace chudobou a nutnost postarat se o ty, kteří se o sebe

postarat sami nemohou však současně zdůrazňuje i princip potřebnosti.

Takový model sociální spravedlnosti je typický pro vyspělé země s tržní

ekonomikou. Tento model je znám jako model „pevného dna a otevřeného

stropu“.

Můžeme tedy uvést, že sociální spravedlnost jako něco předem zcela jasně

definovaného prakticky neexistuje. Existují pouze naše určité úvahy

o sociální spravedlnosti, tj. úvahy o určitých skutečnostech případně činech,

které posuzujeme podle jejich případných následků – buď je považujeme nebo

nepovažujeme za sociálně spravedlivé.

Toto subjektivní hodnocení a vnímání sociální spravedlnosti a nerovností

je dáno především aktuální pozicí jedinců a skrývá v sobě vlastně dva

protichůdné aspekty, které nazýváme aspekty stabilizační a aspekty

destabilizační.

Stabilizační aspekt je vždy spojen s pozitivním hodnocením rozdílů

a nerovností, tj. jako rozdílů a nerovností spravedlivých, zatímco

destabilizační efekt s hodnocením opačným.

Průzkumy dokazují, že pozitivní hodnocení sociální spravedlnosti spíše chápou lidé s vyšším

vzděláním, s vyšším sociálním postavením (např. podnikatelé, vysokoškoláci), zatímco lidé

s nižším vzděláním (manuální pracovníci, část nezaměstnaných a také mnohdy příjemci

sociálních dávek ) budou spíše hodnotit sociální nerovnosti a rozdíly jako nespravedlivé.

Problém sociální spravedlnosti je problémem velice relativním a je třeba

na tento problém nahlížet z více hledisek,neboť představa o sociální

spravedlnosti v dané společnosti je vždy výsledkem různých dílčích,

subjektivních hodnocení a vnímání exitujících sociálních rozdílů

a nerovností.Vždy ale bude něčím, k čemu se společnost více či méně

přibližuje.

Daná společnost by však měla usilovat a také se chovat tak, aby co nejvíce

občanů dané společnosti mělo pocit dobrého a spokojeného života, ke

kterému mu daná společnost dává určitý prostor.

Princip sociální solidarity

Sociální solidarita (vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí především

s utvářením a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců

a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje sociální

spravedlnosti.

Stabilizační

aspekt

Sociální

spravedlnost

Sociální

solidarita

19

Základem tohoto výkladu je poznání o nutnosti harmonické spolupráce mezi

lidmi. Je výrazem toho, že člověk je sociální, tj. společenská bytost. Proto vždy

a za všech okolností je svou existencí v jisté míře odkázán i na druhé, je závislý

na soužití ve společnosti jako celku. Solidarita je výrazem lidského

porozumění a pospolitosti, vzájemné lidské soudržnosti a také z toho

vyplývající odpovědnosti. Je vedena úsilím o sjednocování zájmů, zejména

pokud jde o hmotné životní podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí

a jejich ochoty podřídit se zájmům širšího společenství.

Z hlediska toho, kdo solidaritu organizuje rozeznáváme potom

- solidaritu mezinárodní − jde především o aktivity světových organizací

jako jsou ES, WHO Rada Evropy, ILO apod.

- solidaritu celostátní − zde jde především o širší celospolečenskou

solidaritu organizovanou státem, například spoluúčast jedinců i kolektivů,

případně institucí na tvorbě zdrojů pro financování celospolečensky

významných aktivit jako je rozvoj vzdělání, kultury, pomoc rodinám,

sociálně slabým a nemohoucím občanům apod.,

- solidaritu místní případně regionální – v rámci určitých užších

sociálních skupin, například podniků,firem,obcí,církví, spolků, charit atd.

- solidaritu jednotlivců a rodin − vnitrorodinná solidarita.

Často také hovoříme o

solidaritě mezigenerační – například ekonomicky aktivního obyvatelstva s

obyvateli ekonomicky neaktivními,

solidaritě zdravých s nemocnými,

solidaritě zaměstnaných s nezaměstnanými,

solidaritě bezdětných občanů s rodinami s dětmi apod.

V soudobých moderních společnostech se solidarita ve značné míře realizuje

především pomocí redistribuční a transferové politiky státu. Významná je však

a i solidarita jedinců, spolků, sdružení apod. často založená na filantropii

a uskutečňující se zpravidla mimo státní nedistributivní mechanizmus nebo jen

s jeho částečným využitím. Význam takovéto dobrovolné solidarity v sociální

politice je značný a se změnou rolí státu v sociální politice v současné době

stále roste.

Všeobecně se má za to, že sociální solidarita představuje neodmyslitelnou

součást sociální politiky a tak, jak je v moderní době chápána – tj. nejen jako

vzájemné porozumění a pomoc, ale i jako vzájemná odpovědnost, je

považována za významnou hybnou sílu nejen materiálního, ale i mravního

duchovního vývoje lidstva a za předpoklad pokroku. Vždy je však třeba

zvažovat míru,v níž je solidarita organizována státem – celospolečenská

solidarita –naplňována.

Druhy sociální

solidarity

Redistribuční a

transferová

politika státu

20

Je třeba mít na paměti jistou protikladnost mezi výkonností a rovností a dbát na

to, aby přílišná solidarita státu nevedla k útlumu aktivity jedinců a jejich

odpovědnosti za vlastní životní podmínky.

Princip subsidiarity

Pojem subsidiarita je odvozen z latinského slova „subsidium“ a znamená

poskytování pomoci. Princip je spojen s chápáním subsidiární (podpůrné,

pomoc poskytující) činnosti.

Princip subsidiarity je v moderních společnostech chápán jako princip spojující

osobní odpovědnost se solidaritou. Subsidiarita vychází z přístupu k člověku

jako k osobnosti s jedinečnými vlastnostmi, vůlí, schopnostmi, dispozicemi

atd., které je jedinec jaksi „povinen“ – v mravním slova smyslu – využívat

ku prospěchu a sociálnímu bezpečí svému a svých blízkých. Přitom nutno

uvést, že tyto jedinečné vlastnosti musí být společností chráněny, kultivovány

a rozvíjeny, aby vše, co může jedinec na základě vynaložení vlastních sil učinit

pro své sociální bezpečí, také sám učinil. Společnost (stát) tuto zodpovědnost

z něj v žádném případě nesnímá. Žádoucí a také morální je, aby každý nejprve

pomohl sám sobě.

Tento princip však zároveň respektuje i fakt, že lidé nežijí v izolaci, neboť každý člověk je vždy

i součástí určitého celku. Lidé nutně vstupují do určitých, konkrétních vztahů a vazeb,stávají se

na sobě vzájemně závislými a vytvářejí určitá užší či širší společenství, jako například je

rodina,hospodářská a zájmová charitativní sdružení, kongregace, obce apod. Tato vzájemná

závislost, případně existence sepětí znamená, že lidé mají vůči sobě i vzájemnou odpovědnost,

že k sobě budou vzájemně solidární a že tedy i v těchto společenstvích nastoupí akt vzájemné

pomoci.

Princip subsidiarity zároveň zdůrazňuje význam a nutnost činnosti určitých

společenství pro jištění sociálního bezpečí a zájem, či lépe povinnost státu

takové aktivity podporovat.

Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě,

nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina.

Rodině rovněž přísluší, aby si pomohla sama svými silami a teprve dostane-li se do velkých

obtíží, žádá o pomoc jiná společenství, když teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván

stát.Povinností státu je primárně pečovat o vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci

vlastním přičiněním, a sám pomáhá až na posledním místě, jsou-li ostatní pomoci a možnosti

vyčerpány. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že naplňování principu subsidiarity nemůže být

paušální a že se v praktické sociální politice musí uskutečňovat postupnými kroky.

Předpokládá jak určitou výchovu obyvatelstva k převzetí vlastní sebezodpovědnosti, tak

i reálnou sociální situaci, tj. prostor pro samostatné, vlastní zodpovědné sociální zázemí.

Proto každý stát vybídne občany k sebezodpovědnosti, k iniciativě

v pomoci a svépomoci, musí také stále ověřovat, jak dalece mohou

jednotlivci či skupiny v konkrétních jednotlivých případech reálně svou

Princip

subsidiarity

Subsidiarita

Subsidiarita a

rodina

21

sebezodpovědnost také převzít. Jde tedy o ochotu i o možnost odpovědnost

převzít.

Důraz, který je v současných sociálních politikách ve vyspělých zemích,

ale i u nás, kladen na tento princip, je nepochybně spojen s krizí tzv. silného

sociálního státu a se způsobem, jakým se v něm uplatňuje princip solidarity.

========================================================

V sociálních státech pomoc a podpora směřuje k občanu především od

státu.

=======================================================

Princip subsidiarity narušuje tuto intenzitu vazby občana a státu. Není proto

divu, že není všeobecně přijímán a že se vždy nesetkává s dostatečným

pochopením.Zejména zastánci silného sociálního (paternalistického) státu se

s ním obtížně vyrovnávají a poukazují na to, že je překážkou pokrokového

sociálního zákonodárství a že jeho uplatňování může vést k vážným sociálním

důsledkům.

Princip participace

V každé společnosti existuje značné množství individuálních i společenských

cílů, zájmů, vůlí, schopností, předpokladů a možností k určitým činnostem.

Touto skutečností je obecně v demokratických společnostech daná možnost

podílet se, participovat na společenském životě a tedy i na sociální politice.

Participace vede ke ztotožnění občanů se sociální politikou.

Základní myšlenkou participace je, že lidé, jejichž život je ovlivňován určitými

opatřeními a rozhodnutími, musí mít také možnost účastnit se procesu, který

vede k jejich přijímání a realizaci. Jde v podstatě o to, aby lidé měli reálnou

možnost podílet se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život (například

zdraví, zajištění v nemoci, zajištění ve stáří apod.).

Naplňování principu participace je postupným dlouhodobějším procesem,

který lze stručně nazvat jako přechod od člověka, jako převážně objektu

sociální politiky, k člověku plnoprávnému, odpovědnému

a respektovanému subjektu.

Člověk přestává být pasivním příjemcem sociálně politických opatření (převážně státu), ale

sám se na jejich tvorbě podílí a spolurozhoduje o jejich realizaci. To ale předpokládá, že

občané jsou dobře vzdělaní a informovaní, že si uvědomují svá práva i zodpovědnost zároveň,

že jsou dostatečně zralí a také vyspělí pro odpovědné sociální jednání a že stát je v tom

podpoří.

Princip participace se uplatňuje nejen v sociální politice, ale všeobecně a v současnosti

výrazněji než kdykoli dříve V rozhodování o sociálně politických problémech je ale zvlášť

významný, protože tyto jsou jednoznačně a přímo orientovány k člověku.

Množství

různých cílů

Participace

22

Participace tak vlastně umožňuje jednotlivcům přímý přístup

k politickým rozhodnutím, narušuje autoritativní způsob řízení shora dolů

a vylučuje různé kabinetní praktiky v rozhodování o sociálně politických

otázkách.

Vytváří se tak předpoklady pro přímou,participační demokracii.

Na tomto místě je nutno uvést, že mimo výše uvedených a rozebraných

jednotlivých principů se v oblasti sociální politiky pracuje i s celou řadou

dalších principů, a s jejich různými kombinacemi. Jedná se například

o následující principy:

- princip univerzality, - princip adekvátnosti,

- princip komplexnosti, - princip garance, aj.

Shrnutí

Společností rozumíme určitý ucelený systém, který je zpravidla

uspořádaný podle určitých kritérií a určitých prvků, které jsou pro danou

společnost v daném období charakteristické. Mezi těmito prvky má velmi

významné, a možno uvést přímo nezastupitelné, místo sociální

problematika a tedy i sociální politika, která má na tuto oblast velice

významný vliv.

Sociální politika vyplňuje právě tu „mezeru“, na kterou nenajdeme

odpovědi v ostatních sférách života společnosti,když sociální politika hledá

odpovědi na zcela specifické otázky, na než zpravidla ostatní sféry

společenského života nereagují a neodpovídají, případně na ně „neumí“

odpovědět.

Pojem „ sociální politika“ není v literatuře jednoznačně definován ,což má

své příčiny. Proto jsou uváděny různé definice, jejichž podstata se ovšem

obecně shodná. Vždy jde o „politiku“, případně přístup, orientovaný

k člověku, k jeho rozvoji, zdokonalování jeho životních podmínek apod.

SOCIÁLNÍ POLITIKA JE SOUČÁSTÍ POLITIKY KAŽDÉ VYSPĚLÉ

SPOLEČNOSTI. JE OVLIVNĚNA NEJEN JEJÍ EKONOMICKOU

SITUACÍ, ALE I JEJÍ FILOZOFIÍ, KULTUROU, SPOLEČENSKÝMI

TRADICEMI, MORÁLNÍMI PRINCIPY, NORMATIVNÍMI PROCESY

A ZÁKONITOSTMI.

Hovoříme o sociální politice v užším pojetí, tj. že sociální politiku chápeme

jako cílevědomou činnost státu, organizací a institucí, usilujících

o vytváření podmínek, které omezují příčiny sociální nerovnováhy

a zajišťují předpoklady pro harmonický vývoj jedinců, skupin

i společenských celků. Sociální politika v širším pojetí je potom chápána

Další principy

sociální politiky

23

tak, že stát zajišťuje také prevenci desintegračních procesů , a to úpravou

nejen pracovních, ale i zdravotních a životních podmínek a přípravu lidí

pro život.

V souvislosti se sociální politikou velice často hovoříme o sociální péči

a sociální práci. Sociální péče pomáhá uspokojovat společností objektivně

uznávané sociální potřeby občanů (hmotné, psychické, sociální apod.)

a právě v tomto pojetí je sociální péče součástí sociální politiky. Sociální

práce, je považována za vědecky fundovanou odbornou disciplínu, která

speciálními pracovními metodami zajišťuje provádění péče o člověka na

profesionálním základě.

Sociální politika je takovou politikou, která se primárně orientuje

k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic,

k rozvoji jeho osobnosti a kvality života. A právě proto přísluší sociální

politice zcela určitě významné a nezastupitelné místo v rámci celého

společenského systému.

Sociální politiku je nutno vnímat jako celek, jako určitý systém s četnými

vnitřními komplikovanými vazbami i s vazbami na ostatní prvky

společenského systému. Sociální politika je tedy úzce vázána i na své

společenské okolí.

Je tedy vždy specifická v každé zemi a době, ale jsou jí zároveň vlastní

i určité společné znaky.

V souvislosti se sociální politikou je nutno uvést i sociální principy. Jako

první bych uvedla princip sociální spravedlnosti.

Sociální spravedlnost je klíčovým principem sociální politiky. Všeobecně

je spravedlnost obyčejně stavěna proti křivdě a bezpráví. Je považována

za měřítko mezilidských vztahů, za základní mravní i náboženskou

hodnotu, za základ právního řádu, základ států a veřejných politik.

Dalším významným sociálním principem je princip sociální solidarity,

když sociální solidarita(vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí

především s utvářením a rozdělováním životních podmínek a prostředků

jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje

sociální spravedlnosti.

Princip subsidiarity je odvozen z latinského slova „subsidium“ a znamená

poskytování pomoci.Princip je spojen s chápáním subsidiární (podpůrné,

pomoc poskytující) činnosti.Subsidiarita vychází z přístupu k člověku jako

k osobnosti s jedinečnými vlastnostmi, vůlí,schopnostmi, dispozicemi atd.,

24

které je jedinec jaksi „povinen“ – v mravním slova smyslu– využívat ku

prospěchu a sociálnímu bezpečí svému a svých blízkých.

Princip participace a jeho naplňování je postupným dlouhodobějším

procesem, který lze stručně nazvat jako přechod od člověka, jako

převážně objektu sociální politiky, k člověku plnoprávnému,

odpovědnému a respektovanému subjektu.

Participace tak vlastně umožňuje jednotlivcům přístup k politickým

rozhodnutím,narušuje autoritativní způsob řízení shora dolů a vylučuje

různé kabinetní praktiky v rozhodovacích procesech o sociálně politických

otázkách.

Otázky

1) Charakterizujte problematiku sociální politiky.

2) Charakterizujte postavení sociální politiky ve společenském systému.

3) Popište různá možná pojetí sociální politiky.

4) Popište stručně sociální politiku v užším a širším slova smyslu.

5) Co rozumíte pod pojmem sociální péče a sociální práce.

6) Jak spolu souvisí sociální péče a sociální práce ?

7) Co rozumíte pod pojmem „orientace sociální politiky“ ?

8) Jak byste vysvětlili pojetí sociální politiky.

9) Co je to „aktivní sociální politika“ a „pasivní sociální politika“ ?

10) Charakterizujte pojem „perspektivní sociální politika“ a „retrospektivní

11) sociální politika“.

12) Jak spolu souvisí sociální politika a faktor času.

13) Jak byste popsali význam základních principů sociální politiky.

14) Jaké znáte sociálně politické doktríny ?

15) Charakterizujte „princip sociální spravedlnosti“ a „princip sociální

solidarity“.

16) Jaké znáte druhy sociální solidarity ?

17) Jak chápete „princip subsidiarity“ ? Co vlastně znamená pojem

“subsidiarita“ ?

18) Popište princip participace.

Pojmy k zapamatování

sociální politika, sociální práce, sociální péče, sociální realita

redistribuční a transferová politika státu

pasivní a aktivní sociální politika, perspektivní sociální politika

sociální stát, sociálně politické doktríny

sociální spravedlnost a harmonie, relativnost sociální spravedlnosti

25

princip sociální spravedlnosti, princip subsidiarity

sociální politika a křesťanské učení

sociální politika v užším pojení a v širším pojetí

princip sociální solidarity a její druhy, princip participace

orientace sociální politiky, sociální suverenita

sociální politika v moderní společnosti

retrospektivní sociální politika

oblasti sociální politiky

sociálně politické doktríny

sociální politika a liberalismus

sociální politika a křesťanské sociální učení

sociální politika a demokratický socializmus

Doporučená literatura

DURDISOVÁ, J. a kol. Sociální politika v ekonomické praxi, VŠE

Praha,bOeconomica, 2005, ISBN 80-245-0850-8

FRANCOVÁ, Hana a Aleš NOVOTNÝ. Sociální politika v základech. Praha:

Triton, 2008, s. 185. ISBN 978-80-7387-1253.

KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 4. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 504.

ISBN 978-80-7357-276-1.

MATOUŠEK, Oldřich. Základy sociální práce. Praha: Portál, 2007, s. 312.

ISBN 978-80-7367-331-4.

NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava,

Vysoká škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8

26

2. CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY, JEJICH

CHARAKTER, HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA VLÁDY

Cíl:

Kapitolu, kterou vám předkládám jsem nazvala cíle sociální politiky a jejich

charakter, když zde najdete i problematiku vzájemných vztahů mezi

hospodářskou politikou a politikou sociální. Až se podrobně seznámíte s touto

kapitolou, tak byste se měli umět orientovat v problematice:

- sociálně politických cílů a způsobu jejich tvorby, formulace a realizace,

- obecných cílů a jejich dekompozice,

- charakteru společenských jevů,

- hospodářské politiky vlády a její základní cíle,

- vazeb hospodářské a sociální politiky,

- sociálního státu a sociálních problémů.

Klíčová slova:

cíle sociální politiky, rozhodovací procesy, konfliktnost cílů, obecný cíl,

specifické cíle, hospodářská politika vlády, politika prorůstová, politika

stabilizační

Průvodce studiem

V této kapitole je soustředěna pozornost na cíle sociální politiky, ať už se jedná

o obecný cíl, případně zde najdete i dekompozici cílů, které je možno provádět

z různých hledisek. Tvorba a formulace cílů je vždy určitým druhem

rozhodovacích procesů,se kterými se zde rovněž seznámíte. Poukazuji zde i na

konfliktnost procesu tvorby a realizace cílů,jakož i na pragmatizmus a cílovost

v tvorbě cílů.

Tato kapitola navazuje na kapitolu předcházející, rozšiřuje poznatky o sociální

politice a uvádím zde i problematiku vztahu občanů k cílům,které si klade

sociální politika.

Další část této kapitoly je věnována vzájemným vztahům mezi hospodářskou

politikou státu a sociální politikou, když důraz je především kladen na

skutečnost, že všechny sféry rozvoje života společnosti jsou vzájemně spjaty

a podmíněny, když jsem právě věnovala velkou pozornost skutečnosti, že

souvislost vazeb mezi ekonomickou a sociální sférou, jako zcela odlišnými

a relativně samostatnými sférami, existuje a je velice významná.

Předpokládám, že na studium této kapitoly by vám mělo stačit asi tak necelých

70 minut.

27

2.1.CÍLE SOCIÁLNÍ POLITIKY

Sociální politika je společenskou činností, která směřuje k ovlivňování

sociální reality. Jejím prostřednictvím jsou prosazovány určité sociálně

politické cíle, které můžeme charakterizovat jako normativní vymezení

chtěné budoucnosti, tj. vlastně budoucí podoby a charakteru sociální

politiky.

Pro tyto cíle je typické, že by měly:

sledovat zákonitosti společenského vývoje a být tedy stanovovány

v jeho intencích,

zobrazovat potenciály budoucího rozvoje, tedy možnosti, které

v latentní podobě mohou přivodit určité změny v sociální politice,

být v potřebné míře konkretizovány, například z hlediska času, for my,

způsobu řešení sociálních problémů, nákladovosti apod.

Charakter sociálně politických cílů a způsob jejich tvorby

Obecný cíl

V sociální politice jako v systému, který se vyznačuje značnou složitostí jde

nutně vždy o soustavu cílů, jimiž je naplňován cíl obecný, který lze

zformulovat jako zdokonalování životních podmínek lidí a rozvoj

osobnosti člověka.

Základním cílem sociální politiky musí být vytvoření lidsky důstojných

podmínek života a zajištění rovných příležitostí všem. Prosazení rovných

příležitostí znamená zejména:

- zajistit rovný přístup ke vzdělání a ke zdravotní péči, a to na

dostatečné kvalitní úrovni, která je přiměřená možnostem

celkových zdrojů,

- zajistit rovný přístup k pracovním příležitostem,

- zajistit možnost získat přiměřené bydlení,

- zajistit a garantovat dostatečný minimální příjem, který by

odpovídal lidsky důstojným podmínkám.

Toto vše je nutné přesně vymezit v jasně a zřetelně definovaných sociálních situacích.

Tento obecný cíl je s využitím základních principů sociální politiky

naplňován konkrétními opatřeními jednotlivých dílčích sociálních politik.

Platí proto, že obecný cíl:

- je dlouhodobý a má svá vývojová stadia, v jejichž průběhu se také

mění jeho kvalita

Cíle sociální

politiky

Základní cíl

sociální politiky

Obecný cíl

Charakteristika

obecného cíle

28

- neznamená v současné době nic nového, alespoň ne ve vyspělých

státech s demokratickým uspořádáním, když určité vývojové etapy

společnosti však zdůrazňují jeho jiné dimenze. V soudobém vyspělém

světě je například možno pozorovat, že při tvorbě cílů jsou vedle

hmotného standardu a konzumu, nebo úzce účelově chápané

kvalifikace zdůrazňovány takové hodnoty, jako je tvořivost, tolerance,

rovné příležitosti apod.

- lze včlenit do řady dalších dílčích cílů.

Na jednotlivé cíle lze pohlížet z různých úhlů pohledu.

Příklad:

- jestli uvedené cíle jsou opravdu přínosem k uspokojování hmotných potřeb,

ale nejen hmotných potřeb, nýbrž i potřeb duchovních, kulturních, potřeb

souvisejících se zdravím, zda a jak je zohledňováno jak působí tyto cíle na

celkovou tvorbu, porozumění a pochopení těchto cílů.

V sociálně politických cílech se výše uvedená hlediska pochopitelně vzájemně

propojují. Já se však o nich zmiňuji úmyslně jednotlivě a to především kvůli

pochopení charakteru sociálně politických cílů, a také proto, abych zdůraznila,

že cíle mají věcnou, konkrétní náplň a že mají zároveň také i určitou danou

orientaci. Právě toto je vždy nutné mít na zřeteli při volbě konkrétních

sociálních a politických opatření.

- velice důležité je také členění cílů podle oborů sociální politiky, čímž je

také naplňován cíl obecný. Tyto cíle reagují na problematiku zpravidla

specifických sociálních oblastí, jako je například zabezpečení seniorů,

zabezpečení chudších vrstev obyvatelstva , problematika bydlení, zdraví

apod.

- další opětně významné hledisko ohledně stanovených cílů sociální politiky

je problematika chronologie těchto cílů.

V cílech sociální politiky se jednak vždy odráží historie dané oblasti a společnosti (jedná se

o zvyklosti, chování obyvatel, které bylo a je obvyklé, mentalitu, mravní postoj obyvatelstva

ap.) a jednak cíle sociální politiky se také vždy týkají doby současné (je třeba například řešit

momentální tíživou situaci apod.) a zároveň i budoucnosti (očekává se, že bude růst

nezaměstnanost v souvislosti s nepříznivým ekonomickým vývojem apod.).

Možno konstatovat, že by mělo platit (a platí) , že cíle musí vyváženě

reagovat na současné aktuální potřeby, ale také i na ty potřeby, které lze

očekávat, že se objeví v budoucnosti.

29

______________________________________________

Tvorba cílů sociální politiky a jejich formulace

________________________________________

Tvorba a formulace cílů je vždy určitým druhem rozhodování, při kterém

mají významnou úlohu dva procesy:

- znalost a hodnocení daného sociálního jevu nebo systému, tj . včetně

všech možných dostupných podmínek,předpokladů, nákladovosti atd.,

a

- krystalizace a harmonizace představ příslušných subjektů o užitečnosti

a prospěšnosti stavu daného sociálního jevu nebo systému

v budoucnosti.

Celý proces tvorby, formulace, vytyčování, případně vyhlašování i naplňování cílů je značně

konfliktní. To vyplývá z různých názorů a postojů, jak mezi jednotlivými subjekty sociální

politiky, tak i mezi jednotlivými objekty této politiky, a také z rozdílů mezi subjekty a objekty.

Dalším důvodem konfliktnosti je zpravidla rozdíl mezi cíli a prostředky, tj. zdroji, které jsou

v době rozhodování o cílech reálně k dispozici. Konfliktnost plyne i z vazeb sociální politiky na

její společenské okolí a z možných důsledků tohoto těsného vzájemného propojení.

Výsledný soubor cílů by měl být výsledkem podstatné shody všech zúčastněných objektů

a subjektů a měl by být konzistentní.

Na charakter i význam cílů v sociální politice se vyskytují nejrůznější názory, které jsou

pochopitelně značně rozdílné. Střetává se zde zpravidla vždy názor pragmatický s názorem,

který bere v úvahu především cílovost cílů sociální politiky.Ten, kdo formuluje cíle by měl ale

vždy vycházet z dané reality a jednotlivými dílčími kroky by se měl snažit zaměřit cíle tak, aby

se dosáhlo alespoň uspokojivého efektu.

V úvahu se musí také rozhodně brát způsob rozhodování, zda právě v tomto,

konkrétně daném případě je vhodnější více rozhodování operativního typu, či

by mělo být upřednostňováno rozhodování koncepčního typu.

Možno uvést,že rozhodování koncepčního typu je považováno z historického hlediska za

prvotní, ovšem pravdou je, že především rychlý společenský vývoj způsobil, že se postupně

rozvinul druhý typ rozhodování, tj. rozhodování operativního charakteru a tento ty

rozhodování v současné době převažuje ve vyspělých státech nejen v oblasti ekonomie

a politiky, ale také i v oblasti sociální.

Pokud jde o sociální politiku v České republice tak vše nasvědčuje tomu, že i zde začíná

převládat způsob koncepčního typu rozhodování, ovšem stále ještě existuje názor, že

uplatňování koncepčního řízení v sociální politice je u nás v České republice zatím

nedostatečné a mělo by být více uplatňováno.

Procesy při

tvorbě a

naplňování cílů

Způsoby

rozhodování

v sociální oblasti

30

Posuzování cílů

Důležitým aspektem posuzování cílů sociální politiky je vztah obyvatelstva

k těmto cílům a k sociální politice jako celku. Protože sociální politika je celou

svoji podstatou zaměřována na prospěch a k užitku lidí, je velice významné,

jaké názory občané na sociální politiku mají a jaké postoje k ní konkrétně

zaujímají a jak na ni reagují.Proto pro sociální politiku, její obsah,cíle a úkoly,

a zvláště pro sociální politiku státu , je velmi důležité jaké konkrétní postoje

a chování obyvatelstvo k ní zaujímá. Z tohoto hlediska možno také uvést jeden

z názorů, že sociální politika je v podstatě kombinace výdajů, kterým se lidé

snaží vyhnout, a podpor, kterých se lidé snaží zajistit co nejvíce pro sebe a své

blízké. Z toho vyplývá, že obyvatelstvo může státní sociální politiku považovat

za dobrou (přijatelnou, odpovídající) a podporovat ji, nebo se s ní

neztotožňovat a může dojít dokonce k různým formám nesouhlasu a protestu.

To je také jeden z důvodů, proč je pro sociální politiku, zejména státní sociální

politiku, tak důležitá kontrola nejen státními orgány a institucemi, ale i širokou

veřejností a různými nevládními organizacemi.

2.2. VZTAHY MEZI SOCIÁLNÍ A HOSPODÁŘSKOU

POLITIKOU

Všechny sféry rozvoje života společnosti jsou vzájemně spjaty a podmíněny.

Zvláštní pozornost, a to v teorii i praxi, je věnována souvislostem a vazbám

mezi ekonomickou a sociální sférou jako zcela odlišnými a relativně

samostatnými sférami.

Je třeba ale uvést, že hospodářská politika a sociální politika si jsou velice

blízké a že mezi nimi existují mnohdy velmi těsné vazby. Tyto vazby se

projevují jako velmi těsné zvláště v mimořádných situacích, v době změny

hospodářského systému, politického systému, v době změn hospodářských,

politických případně sociálních cílů apod.

Hovoříme-li o charakteru společenských jevů a problémů ve společnosti, je třeba zdůraznit, že

každý společenský jev má své aspekty hospodářské (ekonomické), má zároveň také i aspekty

sociální, ale v úvahu přichází mnohdy i aspekty další. Všechny tyto aspekty se vzájemně

prolínají a možno uvést, že vlastně neexistují problémy čistě hospodářské či aspekty zcela

sociální povahy .Vždy jde o problém, v němž ty či ony aspekty pouze převládají nad ostatními.

Totéž platí i tehdy, jde-li o hospodářsko-politická nebo případně sociálně politická opatření.

Příklad

Chceme-li přistoupit ke zkrácení pracovní doby v organizaci, musíme brát na

zřetel, že to bude mít souvislost s produktivitou práce, nákladovostí, úpravou

pracovního režimu, množstvím provedených výkonů apod., což spadá do

oblasti hospodářské politiky,ale zároveň se bude jednat i o aspekty sociální

Posuzování cílů

Vazby mezi

sociální politikou

a hospodářskou

politikou

31

politiky, například způsob trávení volného času, více času na péči o své zdraví

(třeba více denního sportu), více času pro rodinu a děti apod.

Příklad

Možno uvést problémy spojené třeba s pracovními silami. Pro hospodářskou

politiku je důležitý jejich počet, struktura, nároky na výkon apod. Pro oblast

sociální politiky pak např. přichází v úvahu kvalita pracovních podmínek,

ochrana zdraví při práci, zajištění pracovníků v případě nemoci, zajištění

v případě úrazu, nezaměstnanost a její výše apod.

Vzájemné souvislosti obou politik jsou značně komplikované. Jestliže se

hospodářská politika zaměřuje na ovlivňování hospodářských veličin,

sociální politika se zaměřuje na ovlivňování, případně zdokonalování

životních podmínek lidí, které je zprostředkováno právě hospodářsko-

politickými opatřeními, ale nejenom jimi. Existují totiž situace, kdy

zlepšení životních podmínek nelze dosáhnout pouze hospodářsko-

politickými prostředky (například péče o tělesně postižené, náhradní

rodinná péče apod.). Sociální politika má specifické poslání, které má své

kořeny v humanismu a koncentruje se k takovým problémům jako je

sociální spravedlnost a sociální jistoty v širokém slova smyslu.

______________________

Hospodářská politika vlády

______________________

Hospodářská politika vlády je politikou vlády v rámci celého daného

národního hospodářství. Možno uvést, že to jsou konkrétní pravidla

a jednotlivá opatření, kterými vláda - řídí, - reguluje, - případně

usměrňuje celý chod národního hospodářství dané země.

Hospodářská politika vlády se týká buď makroekonomických veličin

(státní podnikání,výdaje ze státního rozpočtu, velikost daní,operace

s nástroji monetární politiky, podpory v nezaměstnanosti, stimulace nebo

omezování dovozu a vývozu),nebo přímého ovlivňování makrosféry(dotace

podnikům,zvýhodněné odpisy, povolovací řízení při vývozu aj.).

Institucionální rámec pro regulaci a řízení ekonomiky vytvářejí právní

předpisy.

Důvodem pro uplatňování hospodářské politiky vlády je snaha o nápravu

nedokonale fungujícího trhu (tzv. tržní selhání) nebo naopak jeho

deformace s cílem přerozdělování prostředků. I státní moc však ve své

hospodářské politice selhává, když například dává přednost zájmům

státního aparátu před zájmy země, je pod vlivem různých nátlakových

Hospodářská

politika vlády

32

skupin nebo zahraničních subjektů, zejména však tehdy, když chybně volí

pravidla a opatření své politiky nebo je chybně provádí.

Základním cílem hospodářské politiky vlády je

- zabezpečení hospodářské rovnováhy (stability)STABILIZAČNÍ

POLITIKA

- zajištění optimálního hospodářského růstu PRORŮSTOVÁ

POLITIKA

- řešení sociálních problémů SOCIÁLNÍ POLITIKA

Pro dosažení žádoucího cíle usiluje vláda o efektivní alokaci zdrojů,

efektivní využití zdrojů, strukturální adaptaci ekonomiky na dlouhodobé

vývojové trendy, ochranu životního prostředí a vhodnou míru

přerozdělování.

Hospodářská politika vlády v tržní ekonomice vychází z různých

teoretických koncepcí. Liší se v míře zasahování do ekonomiky, výběru

opatření a také v cílech. Realizuje se formou dílčích hospodářských

politik. Stěžejní místo zaujímá fiskální politika a centrální bankou

prováděná monetární politika, dále důchodová politika a zahraničně

obchodní politika.

Hospodářská politika i sociální politika mají sice mnoho společného, ale

nejsou shodné. Jde dvě autonomní politiky s relativní samostatností

a silnými vzájemně propojeným vazbami, tedy s velmi úzkým vzájemným

sepětím.

Tyto vazby lze vyjádřit následujícími body

pro kvalitní sociální politiku státu je nezbytná výkonnost ekonomiky, a tedy

i účinná hospodářská politika, protože jen ta směřuje k produkci zdrojů

v ekonomickém slova smyslu a tato je základem financování výkonů sociální

politiky.

Můžeme tedy uvést, že hospodářská politika zajišťuje tedy do značné míry

ekonomický základ rozvoje sociální politiky a rozšiřuje tak pole jejího

možného působení.

Je tedy zřejmé, že opatření sociální politiky prakticky nelze mimo rámec zdrojů

vytvářených ekonomikou a odvozeně i hospodářskou politikou státu realizovat.

A právě zdůraznění této úzké vazby staví sociální politiku ve vztahu

k hospodářské politice do pasivní role.

- Naopak budeme-li zkoumat vztah sociální politiky k politice hospodářské

dospějeme k názoru, že tento vztah můžeme chápat jak pozitivně, tak

i negativně. Sociální politika vlastně vytváří právní, věcné a také

Cíle hospodářské

politiky vlády

Vztahy mezi

hospodářskou a

sociální politikou

Vztah

hospodářské

k politice

sociální

Vztah sociální

politiky k politice

hospodářské

33

institucionální předpoklady a také podmínky pro hospodářský rozvoj země

a to především aktivizací a kultivací lidského potenciálu. Na druhé straně

však sama hospodářská politika nachází v oblasti sociální, tedy v politice

sociální nejrůznější zdroje a impulsy svého možného vývoje.

Úspěch hospodářské politiky závisí ve značné míře především i na tom, jaké

předpoklady a podmínky mají občané pro vlastní pracovní výkon, jak jsou

motivováni k odpovědné činnosti, jaký mají prostor a jaké mají možnosti pro

iniciativu, sebeuplatnění , seberealizaci apod. A právě tyto nejrůznější

podmínky není hospodářská politika státu zcela schopna zajistit, když právě

zde se otvírá prostor právě sociální politice,zejména jejím některým složkám

jako je oblast vzdělání, oblast zdravotnictví, oblast bydlení a oblasti další, které

jsou především zaměřeny na kultivaci lidského potenciálu a tím vlastně i na

kvalitu celkového faktoru ekonomického růstu.

Z toho vyplývá, že vlastně sociální politika je v současných podmínkách

i politikou růstu a že bez ní není ani sama hospodářská politika tak účinná, jak

bychom předpokládali.

Nehovoříme pouze o kladném vlivu vzdělání a kvalifikace na ekonomický růst,

ale i o tom, že ekonomická výkonnost a efektivnost je závislá na motivaci

subjektu k určité efektivní hospodářské činnosti.

Jinými slovy možno uvést, že růst a úspěšnost hospodářské politiky závisí

i na skutečnosti, jak vypadá celkově společnost, jaká je sociální politika,

tedy v jakých podmínkách lidé žijí, bydlí, jak dlouho žijí a jaké jsou jejich

fyzické i psychické možnosti, jaké vzájemné vazby mezi nimi existují, jaké

hodnoty upřednostňují, jak se vyvíjí jejich chování apod.

- hospodářská politika však nalézá své impulsy a zdroje i v tzv.

pasivních složkách sociální politiky. Zde stimulační efekty sociálně

politických opatření vůči politice hospodářské sice nejsou tak zřejmé, ale

reálně existují.

Je třeba si uvědomit, že různými opatřeními sociální politiky – například

redistribucí příjmů ve prospěch sociálně slabých občanů (tělesně postižených,

neschopných, rodin s dětmi aj.) je řešena nejen konkrétní životní situace těchto

jedinců nebo sociálních skupin, ale současně je jimi podporován jak růst kupní

síly obyvatelstva a tím i agregátní poptávka, tak i politická stabilita ve

společnosti, což je obojí předpokladem úspěšné hospodářské politiky

Stručně řečeno, zdroje vynaložené na sociálně politická opatření se vrátí

v aktivních postojích obyvatelstva, v jejich důvěře a motivaci, v absenci

sociálních konfliktů a tím i v dlouhodobé efektivnosti.

Hospodářská a sociální politika se vzájemně podmiňují,stimulují, iniciují

ve všech vývojových etapách, ale intenzita vzájemné vazby je různě silná –

čím vyspělejší je společnost, tím je interakce těsnější.

Pasivní složky

sociální politiky

Intenzita

vzájemné vazby

34

Narůstající složitost v uspořádání lidské společnosti , měnící se rozsah a kvalita

ekonomických, sociálně kulturních, politických aj. procesů a jejich paralelní

průběh, skutečnost, že životní rytmus člověka se zrychluje a že je provázen

i negativními jevy, má za následek, že vztah hospodářské a sociální politiky

není jen akademickou otázkou, ale má dalekosáhlý praktický dopad pro

uspořádání každé společnosti. V podstatě jde o uspořádání ekonomického

a sociálního fenoménu, což je základní otázka všech politik. Někdy bývá

nesprávně interpretována tak, že se hledá priorita některého z nich.

Řešení vztahu mezi „ekonomickým a sociálním“, tedy i řešení vztahů obou

politik, může spočívat jedině v hledání optimálního poměru mezi oběma,

tj. v důrazu, který je s hledem na konkrétní situaci v dané době a společnosti

kladen na ekonomické nebo sociální stránky společenských jevů.

Hledání tohoto optima je klíčovým problémem hospodářských i sociálních

politik ve všech zemích. Zřetelně se toto potom odráží v jejich konceptech

a zvlášť explicitně pak v konceptu tzv. sociálního tržního hospodářství.

Shrnutí

Sociální politika je společenskou činností směřující k ovlivňování určité

reality. Prostřednictvím sociální politiky jsou prosazovány určité sociálně

politické cíle, což je vlastně určité normativní vymezení jakési „chtěné

budoucnosti“.

V souvislosti se sociální politikou hovoříme o určité soustavě cílů sociální

politiky, kterými je naplňován cíl obecný, když tento OBECNÝ CÍL LZE

CHARAKTERIZOVAT JAKO ZDOKONALOVÁNÍ ŽIVOTNÍCH

PODMÍNEK LIDÍ A ROZVOJ OSOBNOSTI ČLOVĚKA .

Základním cílem sociální politiky musí být vytvoření lidsky důstojných

podmínek života a zajištění rovných příležitostí všem.

Všechny sféry rozvoje života společnosti jsou vzájemně spjaty

a podmíněny. Zvláštní pozornost, a to jak v teorii i praxi, je věnována

souvislostem a vazbám mezi ekonomickou a sociální sférou jako zcela

odlišnými a relativně samostatnými sférami.

Vzájemné souvislosti obou politik jsou značně komplikované. Jestliže se

hospodářská politika zaměřuje na ovlivňování hospodářských veličin,

sociální politika se zaměřuje na ovlivňování, případně zdokonalování

životních podmínek lidí, které je zprostředkováno právě hospodářsko −

politickými opatřeními, ale nikoliv jenom jimi. Existují totiž situace, kdy

Optimální poměr

mezi sociální a

hospodářskou

politikou

35

zlepšení životních podmínek nelze dosáhnout pouze hospodářsko −

politickými prostředky (například péče o tělesně postižené,náhradní

rodinná péče, apod.). Sociální politika má zcela specifické poslání, které

má své kořeny v humanismu a koncentruje se k takovým problémům jako

je sociální spravedlnost a sociální jistoty v širokém slova smyslu.

Hospodářská politika vlády je politikou vlády v rámci celého daného

národního hospodářství. Možno říci, že to jsou konkrétní pravidla

a jednotlivá opatření, kterými vláda řídí, reguluje , případně usměrňuje

celý chod národního hospodářství dané země.

ZÁKLADNÍM CÍLEM HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY VLÁDY JE

ZABEZPEČENÍ HOSPODÁŘSKÉ ROVNOVÁHY, t.j. tzv.

STABILIZAČNÍ POLITIKA, dále ZAJIŠTĚNÍ OPTIMÁLNÍHO

HOSPODÁŘSKÉHO RŮSTU, tj. PRORŮSTOVÁ POLITIKA

a v neposlední řadě ŘEŠENÍ SOCIÁLNÍCH PROBLÉMŮ, když potom

hovoříme o SOCÍÁLNÍ POLITICE.

Pro dosažení žádoucího cíle usiluje vláda o efektivní alokaci zdrojů,

efektivní využití zdrojů, strukturální adaptaci ekonomiky a dlouhodobé

vývojové trendy, ochranu životního prostředí a vhodnou míru

přerozdělování.

Růst úspěšnosti hospodářské politiky závisí také na skutečnosti, jak

vypadá celkově společnost, jaká je sociální politika, tedy v jakých

podmínkách lidé žijí, pracují, jakého věku se dožívají a jaké jsou jejich

fyzické i psychické možnosti, jaké vzájemné vazby mezi nimi existují, jaké

hodnoty upřednostňují, jak se vyvíjí jejich chování apod.

HOSPODÁŘSKÁ A SOCIÁLNÍ POLITIKA SE VZÁJEMNĚ

PODMIŇUJÍ, STIMULUJÍ, INICIUJÍ VE VŠECH VÝVOJOVÝCH

ETAPÁCH, ALE INTENZITA VZÁJEMNÉ VAZBY JE RŮZNĚ SILNÁ

–ČÍM JE VYSPĚLEJŠÍ SPOLEČNOST, TÍM JE INTERAKCE

TĚSNĚJŠÍ.

Otázky

1) Čím jsou zvláštní sociálně politické cíle?

2) Jaký je obecný cíl sociální politiky ?

3) Čím je obecný cíl hlavně charakterizován ?

4) Co je především základním cílem sociální politiky?

5) Jak lze charakterizovat sociálně politické cíle?

6) Jak chápete rovné příležitosti v oblasti sociální politiky?

7) Jaké procesy probíhají při tvorbě a formulací cílů sociální politiky?

36

8) Jak je obvyklé posuzovat cíle v oblasti sociální politiky?

9) Jaké vazby existují mezi hospodářskou a sociální politikou a jak se tyto

vazby zpravidla projevují?

10) Jaká je definice hospodářské politiky vlády?

11) Vyjmenujte a stručně popište základní cíle hospodářské politiky vlády!

12) Jaký by měl být optimální poměr mezi sociální a hospodářskou

politikou?


obecný cíl sociální politiky a jeho charakteristika

základní cíl sociální politiky a jeho charakteristika

rovné příležitosti v oblasti sociální politiky

tvorba cílů sociální politiky všeobecně

formulace cílů v sociální politice

procesy při vlastní tvorbě cílů v oblasti sociální politiky

naplňování jednotlivých cílů v sociální oblasti

způsoby rozhodování v sociální politice

analýza jednotlivých cílů sociální politiky

hospodářská politika vlády

vazby mezi hospodářskou a sociální politikou státu

cíle hospodářské politiky vlády

prorůstává politika v souvislosti s hospodářskou politikou vlády

stabilizační politika v souvislosti s hospodářskou politikou vlády

sociální politika v souvislosti s hospodářskou politikou vlády

pasivní složky sociální politiky

intenzita vzájemných vazeb mezi hospodářskou a sociální politikou


KREBS, V., a kol. Sociální politika. 4.. vyd. Praha: ASPI a.s., 2007. ISBN

978-80-7357-276-1.

NEČADOVÁ, V.: Sociální politika - I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava, Vysoká

škola polytechnická, 2010. 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8

NEČADOVÁ, Věra. Veřejná správa. 1. vyd. Jihlava: VŠPJ, 2009. Vysokoškolská

skripta, 143 s. ISBN 978-80-87035-19-1.

VORLÍČEK, J., VOSTROVSKÁ, Z., Úvod do hospodářské a sociální politiky,

Oeconomica, 2005, ISBN – 80-245-0954-7

37

3. MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY

Cíl

V této kapitole s názvem Modely sociální politiky paradoxně začínám

vymezením objektů a subjektů sociální politiky, když nutno uvést, že pro

oblast sociální politiky je velmi důležité, že pro její charakter, rozsah a efekty

je rozhodující, jaká role je přisuzována jejím jednotlivým subjektům.

Podle míry účasti státu v oblasti sociální politiky se potom rozlišují i určité

modely,někdy se také uvádí místo pojmu „modely“, pojem „typy“sociální

politiky.

Po skončení studia této kapitoly byste měli pochopit a znát význam a úlohu

- všech objektů a subjektů sociální politiky,

- základních modelů sociální politiky,

- redistributivního modelu,

- výkonového modelu,

- reziduálního modelu,

- kombinací prvků jednotlivých modelů,

- modelu uplatňovaného v oblasti sociální politiky v České republice.

Klíčová slova:

objekty a subjekty sociální politiky, modely a jejich druhy, současný model v ČR,

redistributivní model, výkonový model, reziduální model

Průvodce studiem

Vážení studenti, předkládám vám kapitolu, kde bych vás velmi ráda

seznámila s problematikou modelů sociální politiky, když hned v úvodu

upozorňuji na skutečnost, že nepředpokládám, že budete tak zajímavý vědní

obor, jakým rozhodně sociální politika je, studovat pouze z tohoto textu,

proto uvádím, že v některé literatuře je mnohdy místo pojmu „model sociální

politiky“ uváděn pojem „typ sociální politiky“, případně pojem „typologie“

sociální politiky.

Toto sděluji na tomto místě také z toho důvodu, že v příloze tohoto mého

studijního materiálu je uveden Seznam použité literatury a právě i v této

použité literatuře se mnohdy s výše uvedenou skutečností můžete setkat Proto

považuji za vhodné vás na toto včas upozornit, aby nedocházelo ke

zbytečným pochybnostem.

Věřím, že pojetí této kapitoly bude pro vás zajímavé a bude se vám dobře

studovat. Předpokládám, že při vhodném studijním režimu vám toto studium

zabere cca 120 minut.

38

Modely sociálních politik vycházejí z různých myšlenkových konceptů, které

se aplikují při tvorbě četných a značně heterogenních sociálně politických

opatření. Smyslem typologií je postihnout základní a podstatné informace

plynoucí z akceptování toho kterého myšlenkového konceptu pro konkrétní

podobu sociální politiky a zejména pro její dopady a důsledky pro jednotlivce,

sociální skupiny i pro společnost jako celek a její dlouhodobé a úspěšné

fungování.Toto téma je velice obecné a vychází z určité teoretické abstrakce.

Nejdříve se zaměříme na vymezení objektů a subjektů sociální politiky, tj.

budeme se zabývat tím, kým má být iniciována a naplňována podstata sociální

politiky a ke komu mají opatření sociální politiky směřovat.

3.1.OBJEKTY A SUBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY

Objekty sociální politiky

Pod pojmem objekty sociální politiky rozumíme jednak všechny obyvatele

dané země, ať již jako jednotlivce, nebo určité sociální skupiny. Sociální

skupinu lze vymezit jako skupinu osob, mezi nimiž existuje určitá

interakce, a tyto osoby i okolí si tuto skutečnost uvědomují.

Sociální skupina ke své existenci potřebuje:

- buď trvalý osobní kontakt mezi jejími členy. Jde o tzv. primární sociální

skupiny, když v sociální politice jsou jim i nejčastěji například rodiny nebo

domácnosti.

- nebo vědomí společných zájmů. Jde o sekundární sociální skupiny, které

jsou založeny například na společných potřebách, způsobu života, cílech

apod. Příkladem sekundární skupiny mohou být například nezaměstnaní,

chudí, důchodci apod.

Objekty sociální politiky jsou ti, kterým jsou opatření sociální politiky

určena, na něž jsou orientována.

Příklad

Konkrétní sociálně politická opatření v oblasti vzdělávání jsou určena pro

všechny (právo na vzdělání a rovný přístup ke vzdělání).

Jiná práva jsou směrována pouze pro některé sociální skupiny, či pouze pro

jednotlivce, třeba jsou určena rodinám s dětmi, nezaměstnaným, nemocným,

seniorům, apod.

Objekty sociální politiky jsou podle charakteru a účelu jednotlivých opatření různě

strukturovány -např. z hlediska věku, pohlaví, vzdělání, příjmů, ekonomické aktivity apod.

Modely sociální

politiky

Objekty sociální

politiky

Primární

sociální skupiny

Sekundární

sociální skupiny

39

Mluvíme-li o objektech sociální politiky,, je třeba zdůraznit, že sociální politika je politikou,

která je výrazně a jednoznačně orientována antropocentricky. I když také směřuje k určitému

sociálnímu ladění celé společnosti, nelze přehlédnout, že tohoto cíle musí být dosahováno

primárně koncentrováním pozornosti k jedinci, k lidské osobnosti, jeho individualitě

a jedinečnosti.

Základem je tedy jedinec jako součást celku, se svými jedinečnými

vlastnostmi, schopnostmi, zájmy, potřebami, dispozicemi apod., jeho blaho

a prospěch a nikoli nějaký fiktivní a neurčitý kolektivní prospěch. Jedinec,

jeho nezadatelná základní práva, zejména práva na lidskou důstojnost a

svobodné rozvíjení osobnosti, jsou rozhodující.

Subjekty sociální politiky

Subjekty sociální politiky jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnosti,

předpoklady, možnosti a prostředky k určité sociální činnosti či chování

a kdo takové činnosti a chování může iniciovat a naplňovat.

I subjekty jsou různým způsobem strukturovány V obecné rovině je lze členit

na − státní , − a nestátní, případně – tržní - a netržní , tedy všechny ostatní.

K subjektům sociální politiky patří:

- stát a jeho orgány

Významná role v tomto směru patří parlamentu, který na základě zvoleného programu a

příslušné koncepce vytváří a schvaluje legislativní opatření, která mají rozhodující význam

pro sociální politiku i ostatních nestátních subjektů.

Vláda a správní orgány státu zodpovídají za uskutečňování konkrétní sociální politiky v

daném čase.Tyto orgány mají charakter jednak republikový, jednak územní případně

regionální. Např. ministerstvo práce a sociálních věcí, ústřední i územní orgány

sociálního zabezpečení, úřady práce apod.

- zaměstnavatelé a firmy,

Jsou povinni zabezpečovat opatření stanovená státem a jeho orgány. Tím ovšem jejich úloha

jako subjektu sociální politiky nekončí. Realita ekonomického a sociálního vývoje si vynutila

vedle opatření státu i další tzv. „dobrovolná“ sociálně politická opatření zaměstnavatelů,která

směřují ke svým zaměstnancům a která lze označit jako „firemní sociální služby“ nebo

„firemní sociální politiku“. Nutno uvést zajímavou informaci, že ve vyspělých zemích činí

výdaje na tato opatření podle odhadu cca tři až patnáct procent z přímých mezd a platů, což

rozhodně není zanedbatelný vliv.

- zaměstnavatelé, zaměstnanecké a odborové orgány.

např. nejrůznější komory zaměstnavatelů, zaměstnanecké, profesní komory a svazy,

odborové svazy a orgány, orgány tripartity apod. odborové orgány

- regiony, místní komunity, obce, jejich orgány a instituce, občanské

organizace a iniciativy

např. Výbor dobré vůle, Život 9O apod., dále různorodé dobročinné organizace, charitativní

organizace a instituce, když nutno podotknout, že jejich činnost byla u orgány a instituce,

nás významná již před druhou světovou válkou a po roce 1989 se opětně obnovuje.

Subjekty sociální

politiky

Stát a jeho

orgány

Zaměstnavatelé

a firmy

Zaměstnavatelé,

zaměstnanecké a

odborové orgány

40

- církve,

nejsou pouze institucemi pro konání bohoslužeb, ale otevírají se společnosti a mají

současně významnou roli v oblasti mravní, v péči o zdraví, o handicapované obyvatelstvo,

v oblasti výchovné, vzdělávací, charitativní aj.

- občané, rodiny, domácnosti,

zde je přirozené široké pole působnosti pro řešení řady sociálních situací a pro akt

vzájemné pomoci uplatňující se prakticky od počátku lidské existence.

V současné době stále ještě probíhá v řadě zejména postkomunistických

zemích včetně České republiky proces kdy se vědomě usiluje o posílení úlohy

nestátních a zejména netržních subjektů (včetně jedince) v sociální politice.

Role nestátních netržních institucí v sociální politice je ve vyspělých zemích

dosti obvyklá, ovšem u nás tato byla obnovena po změně politického

a hospodářského systému.

Rozhodně je nutné respektovat „občanskou společnost“, tj. společnost, která by

měla vyplňovat určité prostory mezi konkrétními životními podmínkami

člověka a různými státními činnostmi oblasti sociální politiky.

Přítomnost nestátních neziskových organizací je třeba podporovat a to z celé

řady nejrůznějších důvodů, když tyto dva jsou všeobecně považovány za

nejdůležitější a zcela zásadní:

- občané mají možnost (a měli by) vstupovat do oblasti sociální politiky,

když se prostřednictvím výše uvedených nestátních neziskových

organizací, případně institucí zasazují o určitá konkrétní řešení sociálních

problémů, případně se na řešení těchto problémů přímo podílejí (mnohdy

reagují docela i rychleji, výstižněji a s větší znalostí věci, než státní aparát),

- nestátní neziskové organizace, které vstupují co oblasti sociální politiky

částečně „omezují“ prostor pro aktivity státu v této oblasti,které jsou sice

hlavní, jak svým určením, tak i svým rozsahem,ale jsou také velice často

značně náročné na financování ze státního rozpočtu , když existence

neziskových nestátních organizací je zpravidla úspornější, progresivnější

a častokrát i daleko i účinnější ve srovnání se státními institucemi.

Soudobá sociální politika je ve vyspělých zemích založena na pluralitě subjektů. To je

opodstatněno skutečností, že v tak heterogenní oblasti jakou sociální politika je, lze jen od

četnosti (mnohosti) subjektů očekávat, že splní velice rozličná a specifická očekávání obyvatel.

Zásadou ale je, aby si subjekty v sociální politice vzájemně nepřekážely, ale aby naopak na

sebe navazovaly a byly k sobě z hlediska efektů komplementární.

Základním problémem není ani tak otázka, které subjekty se mají v sociální politice angažovat,

neboť na ni do značné míry dává odpověď tradice. Je známo, že sociální politiky jsou hluboce

zakořeněny ve svém ideologickém prostředí a že jsou výrazně ovlivňovány minulým vývojem.

Daleko složitějším problémem je, jak se mají subjekty účastnit tvorby a realizace sociální

politiky a s jakými důsledky nejen pro sociální sféru, ale i pro ostatní sféry života společnosti.

Církve

Občané, rodiny,

domácnosti

Neziskové

nestátní

organizace

Soudobá sociální

politika

41

3.2.MODELY SOCIÁLNÍ POLITIKY

Pro oblast sociální politiky je velmi důležité, že pro její charakter, rozsah

a efekty je rozhodující, jaká role je přisuzována jejím jednotlivým subjektům.

V dějinách teorie a praxe sociální, ale také i hospodářské politiky probíhal

a doposud probíhá spor o to, jakou úlohu koncepční i čistě praktickou má

v sociální politice stát, státní orgány a organizace a na druhé straně potom

ostatní subjekty.

Podle míry účasti státu v oblasti sociální politiky se rozlišují i určité

modely, někdy také uvádíme pojem typy sociální politiky.

Zpravidla jsou uváděny tři klasické modely sociální politiky, které jsou

rozlišovány i v literatuře o sociální politice v zemích OECD. Každý z těchto

modelů se řídí určitými pravidly a základními programy, které upřednostňuje

před ostatními názory.

Nyní bych ráda uvedla základní modely sociální politiky, které jsou

považovány za ideální modely,některé také uváděné jako modely vzorové

pro oblast sociální politiky.

Jejich charakteristika je následující:

a) Redistributivní model

Základem tohoto modelu je skutečnost, že sociální potřeby lidí vnímá jako

určitá sociální práva.

Tento model je někdy označován jako univerzalistický s dominantní rolí státu, někdy je také

označován jako model občanský. Orientuje se na univerzální poskytování dávek, tj. na celou

populaci, tedy případně na vymezené sociální skupiny – např. rodiny s dětmi apod., bez ohledu

na to, jaké jsou jejich individuální možnosti pokrýt potřeby. Je velice náročný na ekonomické

zdroje, vyžaduje proto značný rozsah redistribucí. V tomto modelu stát pokrývá značný prostor

sociální politiky a omezuje, někdy až ruší, aktivity nestátních subjektů. Tomuto typu sociální

politiky jsou blízké a nejčastěji se sem přiřazují země Skandinávie, ale i Dánsko, Holandsko i

některé další západoevropské země. Tento typ byl blízký i sociálním aktivitám bývalé ČSSR a

také bývalým zemím socialistického bloku východní Evropy. Tento model však nebyl založen na

demokratickém uspořádání společnosti, ale možno uvést, že mnohdy mohl být dokonce chápán

jako model částečně diskriminující určité jedince, případně celé skupiny občanů.

b) Výkonový model

Někdy je tento model v literatuře uváděn také jako model korporativního typu.

Hlavní myšlenkou tohoto typu je, že sociální potřeby mají být primárně

uspokojovány na základě výkonu a produktivity.

Tento typ sociální politiky zdůrazňuje význam pracovních zásluh pro uspokojování sociálních

potřeb lidí. Je založen na širší kooperaci občanů a nejčastěji také na aplikaci obligatorního

sociálního pojištění. Míra redistribuce je zde ve srovnání s prvním typem značně nižší, protože

významným zdrojem financování dávek jsou v tomto případě prostředky pojistných fondů. Stát

Tři klasické

modely sociální

politiky

Redistributivní

model

Výkonový

(korporativní)

model

42

při tomto modelu garantuje pouze základní společensky uznaná minima potřeb a vytváří

prostor pro působení nestátních subjektů, tj. privátního neziskového sektoru. Tomu to typu

sociální politiky se blíží sociální politika např. Rakouska, Francie i Německa.

c) Reziduální model

Reziduální model sociální politiky se vyznačuje tím, že jasně zdůrazňuje

individuální odpovědnost každého jedince za uspokojování sociálních

potřeb.

Tento model sociální politiky je charakteristický tím, že spoléhá téměř výhradně na trh a jeho

instituce a dále potom na rodinu.Teprve v případech, kdy tyto subjekty selžou, přichází v úvahu

stát a jeho státní sociální politika. Odpovědnost státu za sociální situace občanů je ale

poměrně malá, možno uvést, že přímo minimální, dávky které poskytuje jsou relativně skromné

a jejich poskytování je podmíněno zjišťováním příjmů daného jedince. Pečovatelská funkce

státu (role státu) jako subjektu sociální politiky je potom vlastně ve výše uvedené pečovatelské

funkci potlačena, míra redistribuce je zde ze všech modelů nejnižší.

Výše uvedenému modelu se nejvíce blíží USA a Japonsko a v poslední době se k tomuto

částečně přibližuje i sociální politika Velké Británie.

Výše uvedené typy sociálních politik a jejich stručná charakteristika

nasvědčuje tomu, že ve skutečnosti nemohou tyto existovat v jednotlivých

zemích v této čisté modelové podobě.

Země, které uvádím jako příklady se spíše přibližují k určitému modelu.

Reálná sociální politika v každé zemi je však zpravidla výsledkem

nejrůznějších kombinací prvků všech tří modelů a nelze hovořit jen

o uplatňování některého z nich.

Příčiny spočívají především ve velmi rozmanitém charakteru sociální

politiky. Rozmanitost sociálně politických opatření si žádá rozdílnou míru

účasti státu i dalších subjektů na jejich řešení. Jinou měrou se stát bude

angažovat například v problémech souvisejících se zajišťováním životních

podmínek handicapovaných občanů a zcela jinak v otázkách např.

zabezpečení občanů ve stáří nebo třeba v zabezpečování rozvoje

vzdělanosti.

Sociální politika je značně živý systémem, který je jedna k dán určitými

historickými zvláštnostmi, národními specifiky apod. a který jednak musí

reagovat také podle okamžitých potřeb a možností a rozhodně nemůže se

jen přísně držet charakteristiky jednotlivých výše uvedených modelů.

Jednotlivé výše uvedené modely sociální politiky je třeba vnímat jako jisté

návody, vzory, vedoucí k ujasnění předností, ale i nedostatků, které jsou

spojeny s jednotlivými modely, což rozhodně hraje významnou roli při

určování vhodného sociálního modelu.

Reziduální model

Kombinace

modelů sociální

politiky

43

Míra odlišnosti jednotlivých typů sociálních politik vyplývá z určité míry

sociálního chování každého jednotlivého státu. Když sledujeme současné

poměry v oblasti sociální politiky u moderních států, je možno konstatovat, že

každý stát se v oblasti sociální politiky snaží zaujmout určitou pozici.

Jednotlivé sociální politiky se však odlišují především mírou a rozsahem a také

způsoby angažovanosti státu v sociální politice.

__________________________________________________________

Jaký model je uplatňován v oblasti sociální politiky v ČR ?

----------------------------------------------------------------------------

Sociální politika v každé konkrétní zemi se vyvíjí dle konkrétních

společenských podmínek dané země, tradic, hospodářského systému

a dalších různých specifik určitých oblastí dané země. Stejný vývoj sociální

politiky byl i v České republice. V podstatě můžeme říci, že sociální systém

v každé konkrétní zemi je do jisté míry kombinací základních

charakteristik všech výše zmiňovaných modelů sociální politiky. To

samozřejmě platí i pro sociální politiku ČR.

Nemůžeme tedy sociální politiku ČR přiřadit jednoznačně jen k jednomu modelu sociální

politiky tak, jak je výše popsáno. Jisté ale je, že model sociální politiky ČR se utváří jak v

reakci na naši socialistickou minulost, tak v reakci na změny společenského systému po roce

1989.

Průvodce studiem

Vážení studenti, považuji za vhodné na tomto místě uvést několik zásadních

údajů o tom, jak vypadá sociální politika v České republice po Sametová

revoluci, respektive, jaký se uplatňuje „model sociální politiky“ u nás.

Domnívám se,že právě toto je to nejvhodnější místo, neboť právě teď jste se ve

studiu dopracovali k takovému teoretickému základu, kdy máte v živé paměti

jednotlivé popsané modely sociální politiky , a pokud ještě zcela odlišnosti

těchto modelů nechápete, tak se k předchozímu textu vraťte a teprve potom se

začněte zabývat následující statí.

K textu, který je níže uveden je třeba přistupovat s vědomím, že vývoj naši

mladé „posametorevoluční“ demokracie je opravdu z hlediska historického

velice krátký, proto také, pokud se týká modelu nejen sociální politiky, ale

i vlastně zcela nového „vykročení“ naší země na „novou“, lepší dráhu, která by

se měla především projevovat v mnoha aspektech, když namátkou uvádím

například spokojenost obyvatelstva s životní úrovní, s kvalitou života, kvalitou

celkové komunikace, lepšími pracovními příležitostmi, lepšími možnostmi

seberealizace jednotlivce, lepší a kvalitnější péčí o ty občany, kteří to

potřebují, apod.

Model sociální

politiky v ČR

44

Sociální politika období totalitního socialistického režimu byla založena na zcela jiných, velmi

odlišných podmínkách a předpokladech. Ať už to byly podmínky a předpoklady politického,

hospodářského , ale i , a to především, sociálního charakteru Sociální politika socialistického

státu se především vyznačovala tím, že byl kladen značný důraz na univerzální a poměrně

velmi rozsáhlé aktivity státu a na jeho monopolní postavení v oblasti sociální politiky.Velmi

význačným rysem této sociální politiky byl státní paternalismus a téměř zcela byly vyloučeny

ostatní, v úvahu připadající subjekty z oblasti sociální politiky.

Možno konstatovat, že model sociální politiky u nás byl modelem rovnostářským, velmi

náročným na ekonomické zdroje, který se opíral spíše o rozsáhlou redistribuci a občany spíše

vždy vybízel k pasivnímu chování. Tento model mohl mnohdy působit vůči určitým občanům,

případně sociálním skupinám i částečně represivně.Možno přímo částečně hovořit o nesvobodě

a potlačování určitých lidských práv.

Až Sametová revoluce v listopadu 1989 přinesla zásadní změny v celé naší společnosti.

Dochází k tzv. transformaci celé společnosti, zároveň se společnost rozděluje na různé skupiny,

rostou příjmové a majetkové nerovnosti, vznikají nové , dosud nepoznané, případně ne tolik se

projevující do této doby nejrůznější jevy, jako je například problematika chudoby,

bezdomovců, nezaměstnanost apod.

Toto vše vedlo samozřejmě i ke změnám v sociální oblasti. Tyto výše uvedené skutečnosti si

vyžadovaly podporovat především odpovědné sociální chování obyvatelstva, rychle, pečlivě

a důsledně řešit nově vznikající sociální problémy a zároveň se ze všech sil snažit o efektivní

vynakládání výdajů do sociální oblasti. A právě těmto požadavkům „starý, totalitní model“

nevyhovoval, a proto se po roce 1989 začal vytvářet zcela odlišný model sociální politiky

u nás..

Je třeba uvést, že zcela nová podoba naší sociální politiky v podmínkách tržního hospodářství

se vytvářela a vytváří postupně a již dnes a do budoucnosti i nadále v ní budou, stejně jako ve

světě , zastoupeny prvky všech uvedených sociálních modelů. Kolik prvků z toho kterého

modelu bude uvedeno, to závisí na celé řadě skutečností a na řadě nejrůznějších postojů

obyvatelstva, na názorech politických stran a na ekonomických možnostech.ČR, na

mezinárodních úmluvách a dohodách, na národních tradicích a zvyklostech. apod.

Nepříznivým jevem u nás je ale skutečnost, že pořád ještě přežívají, po minulém totalitním

režimu zděděné návyky a přežité názory, například jde o velmi hluboce zakořeněný sklon

spoléhat se v nepříznivých sociálních situacích na pomoc státu.

Jisté je, že systémová změna sociální politiky je spojena se zeslabením prvků redistributivního

typu,tj. omezením sociální velkorysosti státu při současném posílení prvků výkonových

a reziduálních, když rozhodně je snaha, aby opatření v oblasti sociální politiky byla úsporná

a zároveň i účinná. Pro tuto orientaci mluví nejen omezené ekonomické zdroje, včetně

nepříznivého stavu veřejných financí, ale i potřeba obnovit individuální odpovědnost za vlastní

osud a životní standard a podpořit tak aktivní postoje a motivaci k práci a výkonnosti a tím

vytvořit podmínky pro dlouhodobou prosperitu společnosti.

Shrnutí

Modely sociálních politik vycházejí z nejrůznějších konceptů, které se

aplikují při tvoření nejrůznějších a velice heterogenních sociálně

politických opatření.

Budoucí

předpokládaný

vývoj sociální

politiky

45

Smyslem tohoto všeho je postihnout základní a podstatné informace, které

plynou z vlastního přijetí určitého konceptu pro danou konkrétní podobu

sociální politiky a zejména potom pro její nejrůznější dopady a důsledky

pro jednotlivce, pro sociální skupiny i pro celou společnost jako celek

a také je třeba vzít v úvahu dlouhodobé a úspěšné fungování sociální

politiky.

V souvislosti s modely sociální politiky je třeba vymezit jednotlivé objekty

a subjekty sociální politiky, když pod pojmem objekty sociální politiky

rozumíme jednak všechny obyvatele dané země, ať již jednotlivce, nebo

určité sociální skupiny, když sociální skupinu chápeme jako určitou

skupinu osob, mezi nimiž existuje určitá interakce, a tyto osoby i jejich

okolí si tuto důležitou skutečnost plně uvědomují.

OBJEKTY SOCIÁLNÍ POLITIKY JSOU VŠICHNI TI, KTERÝM JSOU

JEDNOTLIVÁ OPATŘENÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY URČENA, NA NĚŽ

JSOU ORIENTOVÁNA.

Subjekty sociální politiky jsou ti, kdo mají zájem, vůli, schopnost,

předpoklady, možnosti a prostředky k určité sociální činnosti či chování

a kdo takové činnosti a chování může iniciovat a naplňovat.

K subjektům sociální politiky především patří stát a jeho orgány,

zaměstnavatelé a firmy, zaměstnanecké a odborové orgány, regiony,

místní komunity, obce a jejich orgány a instituce, občanské organizace

a iniciativy. Dále sem řadíme další subjekty , jako jsou například církve,

občané, domácnosti a v neposlední řadě i rodiny.

V současné době stále ještě je v celé řadě zejména postkomunistických

zemí aktuální proces, kdy se vědomě usiluje o posílení úlohy nestátních

a zejména netržních subjektů v sociální politice. Toto platí pochopitelně

i pro Českou republiku.

Role nestátních netržních institucí v sociální politice je ve vyspělých

zemích dosti obvyklá,ovšem u nás tato byla obnovena až po změně

politického a hospodářského systému. Přítomnost nestátních neziskových

organizací je třeba podporovat a to z celé řady nejrůznějších důvodů, když

je třeba vzít především na zřetel skutečnost, že soudobá sociální politika je

ve vyspělých zemích založena především na pluralitě subjektů.

Zásadou ale je skutečnost, že je nutné mít tak nastavená pravidla sociální

politiky, aby si jednotlivé subjekty v oblasti sociální politiky vzájemně

46

nepřekážely, ale aby naopak a sebe navazovaly a byly k sobě z hlediska

efektů komplementární.

Podle míry účasti státu v oblasti sociální politiky se rozlišují i určité

modely sociální politiky. Zpravidla se uvádějí tři klasické modely sociální

politiky, které jsou rozlišovány i v literatuře o sociální politice v zemích

OECD, když každý z těchto modelů se řídí určitými pravidly a základními

programy, které upřednostňuje před ostatními názory.

Základní modely sociální politiky, které jsou považovány za „ideální“

modely, někdy jsou také uváděny jako modely vzorové, jsou v podstatě tři.

Prvním modelem je MODEL REDISTRIBUČNÍ , jehož základem je

skutečnost, že sociální potřeby lidí vnímá jako určitá sociální práva.

Dalším modelem je MODEL VÝKONOVÝ, který je někdy také nazývám

modelem korporativního typu, když jeho hlavní myšlenkou je, že sociální

potřeby mají být primárně uspokojovány na základě výkonu

a produktivity. Třetím a posledním modelem sociální politiky je MODEL

REZIDUÁLNÍ, který se vyznačuje tím, že jasně zdůrazňuje individuální

odpovědnost každého jedince za uspokojování sociálních potřeb.

Reálná sociální politika v každé zemi je však zpravidla výsledkem

nejrůznějších kombinací prvků všech tří modelů, nelze hovořit jen

o uplatňování některého z výše uvedených v jeho „čisté“ podobě.

Sociální politika je velice živým systémem, který je jednak předurčen

určitými historickými zvláštnostmi, národními specifiky apod., a který

jednak musí také reagovat podle okamžitých potřeb a možností a nemůže

se jen zcela přesně držet určitého „čistého modelu“.

Sociální politika každé konkrétní země se vyvíjí dle konkrétních

společenských podmínek dané země, tradic, hospodářského systému

a dalších různých specifik určitých oblastí dané země.Stejný vývoj sociální

politiky byl i v České republice. Můžeme uvést, že sociální systém v každé

konkrétní zemi je do jisté míry kombinací základních charakteristik všech

výše uvedených modelů sociální politiky. Toto samozřejmě platí i pro

sociální politiku České republiky.

Otázky

1) Co rozumíte pod pojmem „objekty sociální politiky“ ?

2) Objasněte charakteristiku sociální skupiny ?

3) Jak byste definovali „subjekty sociální politiky“

4) Jak jsou strukturovány subjekty sociální politiky ?

5) Vyjmenujte a stručně popište základní subjekty sociální politiky.

6) Vysvětlete význam neziskových nestátních organizací.

47

7) Vysvětlete pojem „model“ sociální politiky .

8) Jaké jsou základní modely sociální politiky ?

9) Popište stručně redistributivní model sociální politiky.

10) Popište stručně výkonový model sociální politiky.

11) Popište stručně reziduální model sociální politiky.

12) Jaký model sociální politiky je uplatňován v oblasti sociální politiky

v České republice ?

13) Jak lze charakterizovat budoucí předpokládaný vývoj sociální politiky

v ČR ?

14) Jak chápete sociálně politická opatření v rámci dané lokality ?

15) Co jsou to státní subjekty sociální politiky? Charakterizujte je.


modely sociální politiky

objekty sociální politiky, subjekty sociální politiky

státní subjekty sociální politiky

nestátní subjekty sociální politiky

nestátní subjekty sociální politiky tržního charakteru

nestátní subjekty sociální politiky netržního charakteru

neziskové nestátní organizace

klasické modely sociální politiky

redistributivní model sociální politiky

výkonový model sociální politiky

reziduální model sociální politiky

kombinace modelů sociální politiky

míra redistribuce v oblasti sociální politiky

sociální skupiny a jejich úloha v oblasti sociální politiky

stát a jeho orgány působící v oblasti sociální politiky

regiony, místní komunity, obce, jejich orgány a instituce, občanské

organizace a iniciativy a jejich role v oblasti sociální politiky


KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 4. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 504. ISBN

978-80-7357-276-1.



NEČADOVÁ,V.: Sociální politika - 2. část -- aplikace, vysokoškolská skripta¸

Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011. 187 str. ISBN 978-82-87035-50-4

48

4. FUNKCE A NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY

Cíl

V této kapitole se zabývám funkcemi sociální politiky, když nutno uvést, že

sociální politika má v rámci každé společnosti celou řadu nejrůznějších funkcí,

když je třeba brát v úvahu, že hlavním úkolem by mělo být vždy především

respektování a důsledné naplňování hlavní funkce sociální politiky.

Zároveň v této kapitole jsou uvedeny i nástroje sociální politiky, které

představují určitý systém, když tento systém se v čase vyvíjí, mění

a zkvalitňuje vzhledem ke konkrétním záměrům a dlouhodobým cílům sociální

politiky.

Nyní je takový trend, že je v oblasti sociální politiky kladen důraz především

na to, aby její nástroje, které se nejvíce používají, umožňovaly diferencované

a velmi adresné řešení zcela konkrétních sociálních situací jedinců dané

společnosti,případně jednotlivých sociálních skupin tak, aby nedocházelo ke

zneužívání výhod vyplývající z uplatňování nástrojů sociální politiky těmi,

kterým tyto výhody nejsou určeny.

Toto vše je předpokladem toho, aby sociální politika byla dostatečně účinná

a únosná z hlediska limitovaných finančních zdrojů. Právě tato skutečnost je

velice aktuální v souvislosti se stavem veřejných financí v České republice

a jejich velice nepříznivým vývojem, kterého jsme již několik posledních let

u nás svědky. Potom se velice často stává, že cíle, záměry , funkce a nástroje

sociální politiky, právě vzhledem ke stavu veřejných financí, musí být

přizpůsobovány stavu a velikosti státního rozpočtu dané země.

Cílem této kapitoly je také přiblížit i tuto související problematiku, kdy sociální

politika musí být „nastavena“ úměrnosti vývoje veřejných financí.

Domnívám se, že zde na tomto místě je nutné uvést, že funkce a nástroje

sociální politiky jsou v každé zemi velmi závislé na stavu státního rozpočtu,

tedy na tom, jaké státní rozpočty v dané zemi v jednotlivých letech převažují.

Zda hospodaření země – tedy státní závěrečný účet je přebytkový, schodkový

(deficitní) nebo vyrovnaný. V ČR jsou zpravidla státní rozpočty již

sestavovány jako deficitní, což není rozhodně dobře.

Až budete u konce studia této čtvrté kapitoly, tak byste měli znát

- základní funkce sociální politiky a vysvětlit jejich podstatu,

- charakteristiku rozdělovací, přerozdělovací (redistribuční) a ochranné

funkce sociální politiky,

49

- význam pojmu rozdělovací a přerozdělovací procesy,

- v čem spočívá podstata přerozdělovací funkce v moderních společnostech,

- prostřednictvím čeho se konkrétně uskutečňuje přerozdělovací funkce,

- nástroje přerozdělování,

- co je konkrétním výsledkem přerozdělovacího procesu v oblasti sociální

politiky,

- jaká má být míra přerozdělení,

- podstatu homogenizační, stimulační a preventivní funkce,

- nástroje sociální politiky a jejich význam,

- základní třídění nástrojů sociální politiky.

Klíčová slova:

ochranná funkce, přerozdělovací funkce, rozdělovací funkce, nástroje

rozdělování, funkce homogenizační, funkce stimulační, funkce preventivní,

nástroje sociální politiky

4.1.FUNKCE SOCIÁLNÍ POLITIKY

Sociální politika vždy plnila a plní v životě občana i společnosti mnoho

různých funkcí, když hlavní motivací by vždy mělo být především

respektování a důsledné naplňování hlavní, cílové funkce sociální politiky. Je

Průvodce

Pátá kapitola se zaměřuje na funkce sociální politiky a nástroje sociální

politiky, když vychází především ze skutečnosti, že sociální politika vždy plnila

a bude plnit mnoho různých funkcí, když především by mělo být respektováno

důsledné naplňování hlavní,cílové funkce sociální politiky.

Je třeba si však uvědomit skutečnost, že funkce sociální politiky spolu

vzájemně souvisejí, působí na sebe a zároveň se také vztahují k nejrůznějším

objektům.

Další část této kapitoly bude věnována nástrojům sociální politiky, když tyto

představují určitý systém, který se v čase vyvíjí, mění a zkvalitňuje a to

především vzhledem ke konkrétním záměrům sociální politiky.

Nyní je kladen především důraz na to, aby nástroje sociální politiky

umožňovaly diferencované a adresné řešení zcela konkrétních sociálních situací

konkrétních jedinců či sociálních skupin tak, aby nedocházelo ke zneužívání

výhod těmi, kterým nejsou přímo určeny.

Vážení studenti, předpokládám, že tato kapitola se vám bude hezky studovat,že

ji budete studovat se zájmem a chutí, když se domnívám, že studium vám

zabere cca 120 minut.

Funkce sociální

politiky

50

však třeba si vždy uvědomit, že funkce sociální politiky spolu vzájemně

souvisejí, působí na sebe a zároveň také se zpravidla vztahují k velmi

různorodým objektům, jako například:

- k jedinci jako pracovní síle,

- k jedinci, který se ocitl ve stavu hmotné nouze,

- k pracovní skupině, případně pracovnímu kolektivu,

- k jedinci, který je nemocný,

- k jedinci, který je invalidní,

- k rodině a jednotlivým členům rodiny, apod.

Funkce mohou mít a také mají na objekty svého působení velice

diferencovaný vliv.

Ve svém souhrnu se samozřejmě projevují i jistým vlivem globálním – tj.

působí na společnost jako celek

Možno konstatovat, že existují různé funkce sociální politiky. Kritéria pro

jejich klasifikaci mohou být různá.

V literatuře zpravidla není jednoznačně uváděna systemizace funkcí sociální

politiky, ovšem nejčastěji se uvádějí tyto základní funkce sociální politiky:

- ochranná, - rozdělovací a přerozdělovací, - homogenizační,

- stimulační, - preventivní.

Výše uvedené funkce vznikaly postupně a vyvíjí se s ohledem na čas a prostor dle skutečné

situace v jednotlivých teritoriích ( konkrétní situace v jednotlivých zemích). Z vývojového

pohledu lze poukázat na skutečnost, že některé funkce např. ochranná a rozdělovací, patří

k funkcím prvotním (základním), další pak k funkcím odvozeným (druhotným).

Jedním z velice nesnadných úkolů státu, jako významného subjektu sociální politiky je

harmonizace (slaďování, optimalizace) těchto funkcí v praktickém politickém dění. Různé

státy se k těmto úkolům staví různě, ovšem možno uvést, že sociální politika a její úroveň

vždy mají velkou vypovídací schopnost o celé dané společnosti.

Ochranná funkce

V rámci této funkce mám na mysli řešení již vzniklých sociálních událostí, kdy

jedinec či sociální skupina (například rodina) je znevýhodněna ve vztahu

k ostatním,ať již v ekonomickém nebo sociálním smyslu.

Jde vlastně o zmírnění nebo případné odstranění důsledků určitých sociálních

událostí, ať již jsou spojeny například se světem práce (jako je nezaměstnanost,

škodlivé pracovní prostředí), nebo s životními událostmi (např. stáří, příjmová

situace vícepočetných rodin, nemoc, apod.).

Základní funkce

sociální politiky

Ochranná funkce

51

Jde o funkci historicky nejstarší, která tvoří tradiční a stabilní prvek sociální

politiky a kterou je třeba neustále posilovat.

Tato funkce je velmi významná, protože vyplývá jednak z humanitní snahy

společnosti , tzv. (exogenní ochranná funkce) a na druhé straně také vyplývá

z potřeby člověka jako jisté pracovní sily (endogenní ochranná funkce).

Rozdělovací a přerozdělovací (redistribuční) funkce

Rozdělovací a přerozdělovací funkce je jednou z nejsložitějších a současně

nejvýznamnějších funkcí. V jistém smyslu je možno říci, že touto funkcí je ve

značné míře realizován vlastní obsah opatření sociální politiky, zvláště pak

sociální politiky státu.

Touto funkcí je určován podíl jednotlivců na výsledku ekonomické

činnosti a na společenském bohatství.

Tato rozdělovací a přerozdělovací (někdy také hovoříme o redistribuční)

funkce v zásadě řeší následující problémy:

1. Co rozdělovat ?

2. Jak to rozdělovat ?

3. Komu to rozdělovat?

4. Za co rozdělovat ?

5. Podle čeho rozdělovat. ?

S ohledem na výše uvedené se zpravidla hlavní pozornost zaměřuje již tradičně k příjmům, ke

mzdám a důchodům a jejich redistribuci. Toto je sice velice významné, ovšem tato funkce má

ještě i jiný rozměr, a to je rozdělování například životních příležitostí, životních šancí, ke

kterým v rámci sociální politiky také v nemalé míře dochází.

Rozdělovací funkcí je tedy třeba rozumět více než jen rozdělování

důchodů. Je to i účelné začleňování lidí do společnosti, je to i rozdělování

prostředků, podmínek a předpokladů sloužících ke zdokonalování jejich života

a osobnostnímu rozvoji. Rozdělovací a přerozdělovací funkce se uskutečňuje

pomocí nejrůznějších mechanismů, mechanismů, které mají pro společnost

rozmanité důsledky.

Jsou to zejména:

- tržní mechanismus respektující efektivnost a výkon a určující zejména

vztah člověka k práci,

- hlasovací proces, tj. rozdělování vyšší autoritou, zejména státem,

- vyjednávání (negociace) mezi sociálními partnery,

Rozdělovací a

přerozdělovací

funkce

52

- tradice a zvyklosti, tj. například solidarita v souvislosti s existencí

nestátních subjektů, dobročinnost, institut dědictví apod.,

- nelegitimní mechanismy, tj. např. podvod, násilí apod.

Těžiště přerozdělovací funkce v moderních společnostech nesporně spočívá v

jisté modifikaci prvotního rozdělování, v přerozdělení toho, co již jednou bylo

třeba trochu nedokonale nebo „nespravedlivě“ rozděleno trhem.

Přerozdělovací funkce se konkrétně uskutečňuje především prostřednictvím

daní a transferů.

Důchody z prvotního rozdělování jsou vlastně odměnou majitelům

výrobních faktorů za to, že tyto výrobní faktory byly

vynaloženy,a z mnoha dalších důvodů, jakými jsou například důvody

sociální, ekonomické, politické apod., musí být ve společnosti

přerozděleny.

K výše uvedené skutečnosti dochází především proto, že

- je potřeba zajistit kvalitní a důstojné podmínky života všem občanům, když nutno vzít

v úvahu, že ne všichni se podílejí na ekonomických činnostech. Jsou občané, kteří jsou

dlouhodobě nemocní, staří, invalidní, nezaměstnaní apod., ale je třeba zdůraznit, že

všichni se musí podílet na užití ekonomických hodnot.

- je třeba také zajistit všem občanům srovnatelné podmínky (rovné příležitosti). Každá

společnost je majetkově a důchodově založena prakticky na nerovnostech.Nutno ale

uvést, že v demokratickém zřízení není možné,aby se sociální původ obyvatel stal

překážkou jejich zařazení do společnosti. Je třeba všem poskytnout stejné zařazení se do

společnosti. Všichni by měli mít srovnatelné podmínky, stejnou „startovací čáru“,

stejnou možnost se svobodně rozhodnou, když stát by měl garantovat potřebný

minimální životní standard. Tohoto stavu se zpravidla dosahuje přidělením finančních

prostředků do vzdělání, do oblasti zdravotnictví, podporou rodin s nízkými příjmy apod.

- je nezbytné zabezpečení optimálního fungování společenského systému v souvislosti

s veřejnými statky, kterých je ve společnosti třeba (školství, správa, zdravotnictví,justice,

obrana státu, apod.).

- je nutné odstraňovat nedokonalosti konkurence , například monopolní postavení na

trhu a zabývat se všemi důsledky, které z toho plynou.

Procesem přerozdělování se zmírňuje celkové nerovné postavení obyvatel

v té míře, kterou společenské zřízení a následně společnost uznává za

žádoucí. Zde se právě velmi uplatňuje a projevuje síla určitých

společenských skupin, které usilují o zachování, případně zvýšení své části

podílu na celkovém objemu finančních prostředků.

Jde zde ale i o sociální charakter dané společnosti, jde zde o skutečnost,

jak jsou chápány a také jak jsou konkrétně naplňovány základní principy

sociální politiky dané společnosti, když zejména se jedná o

Přerozdělovací

funkce

v souvislosti

s daněmi a

transfery

Výsledky procesu

přerozdělování

53

- sociální spravedlnost (rovnost, zásluhovost),

- solidaritu a také

- subsidiaritu.

OTÁZKA NEROVNOSTI, PŘÍPADNĚ ROVNOSTI, JE JEDNOU

Z VELMI DŮLEŽITÝCH, PŘÍMO ZÁKLADNÍCH POLITICKÝCH

PROBLEMATIK STÁTU A STÁTNÍCH ORGÁNŮ.

Vždyť vláda, která je hlavním reprezentantem státní exekutivy, má mimo

jiných dalších činností, jako je například činnost legislativní , péče

o stabilitu společnosti, prorůstovou politiku apod., usilovat i o sociální

spravedlnost a to v takové míře, která odpovídá konkrétním současným

skutečný podmínkám dané země, když toto má také podporovat a snažit se

v odpovídající míře zajišťovat.

Vláda potom pochopitelně má také za úkol zabývat se takovými problémy jako je způsob

přerozdělování důchodů, jak provádět a v jakém rozsahu uskutečňovat celkovou

redistribuci příjmů, případně jaké konkrétní výsledky se vlastně od přerozdělování

očekávají.

Nástroje přerozdělování

Funkce přerozdělovací, o které je řeč, se konkrétní uskutečňuje především

prostřednictvím daní a transferů (jednostranná, nenávratná platba).

Právě výsledky tohoto přerozdělování se projevují v konkrétních životních

podmínkách obyvatel, když tento projev je v podstatě dvojího způsobu:

- jednak se jedná o podporu příjmů, důchodů, zvýšením jejich hotovostí,

- jednak se jedná o formu užívání bezúplatných nebo někdy určitých

dotovaných služeb, když tyto mohou zahrnovat i spotřebitelské dotace,

např. dotace na bydlení, dotace na dopravu apod.

K přerozdělovací funkci, která je předmětem této stati, se vztahuje několik

důležitých nástrojů, když jako hlavní nástroje jsou považovány

- státní rozpočet,

- veřejné rozpočty,

- soustavy pojištění (především obligatorního , tj. povinného).

Zároveň sem řadíme i řadu dalších institucí jako jsou třeba neziskové

organizace, nadace, církve apod.

Nástroje

přerozdělování

54

_______________________________________________________________

VÝSLEDKEM PŘEROZDĚLOVACÍHO PROCESU JE tzv. KONEČNÉ

ROZDĚLENÍ DŮCHODŮ, KDYŽ PRO TOTO KONEČNÉ

ROZDĚLOVÁNÍ JE ZPRAVIDLA TYPICKÁ MENŠÍ NEROVNOST

NEŽ JE TOMU U ROZDĚLOVÁNÍ PRVOTNÍHO.

_______________________________________________________________

S tímto souvisí i jedna ze základních otázek a to je otázka, JAKÁ MÁ BÝT

MÍRA PŘEROZDĚLENÍ

Měla by se především upřednostňovat rovnost v přerozdělování nebo je naopak

vhodná určitá diferenciace, pokud se příjmů a majetku týká ? Možno

konstatovat, že v každé zemi a také v různých dobách existuje určitá

hodnota tzv. ještě přijatelné nerovnosti, tedy i míra určité redistribuce.

Úroveň této redistribuce je v různých zemích různá a je rozhodně závislá

na celé řadě nejrůznějších konkrétních podmínek, když musíme vzít

v úvahu například

- podmínky ekonomické vyspělosti země,

- podmínky sociální a obvyklé řešení sociálních problémů,

- podmínky demografické, apod.

Nutno uvést, že vždy však přichází v úvahu tyto dvě možnosti, když první je ta,

že PŘÍLIŠ VYSOKÁ MÍRA PŘEROZDĚLOVÁNÍ OSLABUJE

PODNĚTY K PRÁCI A TAKÉ K PODNIKÁNÍ , když pro některé občany

může být v době progresivního zdanění výhodnější spoléhat spíše na

sociální transfery, než na vlastní schopnosti a podnikatelské aktivity.

Podnikatelům může vysoké zdanění přinášet riziko potlačování jejich

aktivit a tím i potlačení jejich podnikatelské motivace.

Ta druhá možnost potom znamená, že se jedná o

PŘÍLIŠ NÍZKOU MÍRU PŘEROZDĚLOVÁNÍ, COŽ MŮŽE OSLABIT

STABILITU A CELKOVÉ ROZVOJOVÉ MOŽNOSTI SPOLEČNOSTI.

Příliš nízká míra přerozdělování mívá zpravidla nejrůznější důsledky, např. velmi nízký,

mnohdy přímo nedostatečný, rozvoj vzdělávacích systémů, velký výskyt nízko příjmových

skupin obyvatelstva, výskyt chudoby, sociální nepokoje, snížení agregátní poptávky apod.

Homogenizační funkce

Tato funkce je považována za poměrně novou funkci sociální politiky. Je velmi

úzce spojena s funkcí rozdělovací a přerozdělovací, neboť směřuje k „určitému

příjmovému vyrovnání“ tedy ke zmírňování sociálních rozdílů v životních

Konečné

rozdělení

Velikost míry

přerozdělení

Homogenizační

funkce

55

podmínkách jedinců a sociálních skupin a k odstraňování

neodůvodněných rozdílů.

Je tedy možno uvést, že jde v podstatě o dosahování určité stejnorodosti

a zároveň také srovnatelnosti základních životních potřeb.

Můžeme tedy konstatovat, že je to v podstatě určitý proces,ve kterém v dané

společnosti dochází postupně k určitému poskytování stejných příležitostí

vzdělávat se, pečovat o své zdraví, vyžívat se kulturně, sportovně apod. a to

vždy podle jednotlivých individuálních schopností a předpokladů, když tyto

předpoklady jsou základem jasně odůvodněných a přirozených rozdílů mezi

lidmi.

Nejvíce se homogenizační funkce projevuje např. v oblasti sociální pomoci

nízko příjmovým skupinám obyvatelstva jimž je tímto opatřením sociální

politiky dorovnávám jejich příjem do určité výše společensky uznaného

standardu.

Tímto potom dochází k vytváření jednotných předpokladů pro poměrně stejnorodé

uspokojování základních životních potřeb, tj. v přibližně stejném rozsahu a míře, nebo

například se může jednat o poskytování pomoci handicapovaným občanům, příslušníkům

různých národnostních skupin apod.

Stimulační funkce

Úkolem stimulační funkce je obecně řečeno především podporovat,

podněcovat, vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců a sociálních

skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni.

Tato funkce je tedy zvláště zaměřena na ovlivňování žádoucího, chtěného,

zamýšleného vývoje sociálních a ekonomických procesů, jevů a vztahů.

O stimulační funkci se také někdy hovoří jako o funkci produktivity. Mají

se potom zejména na mysli taková opatření sociální politiky, která svými

efekty ovlivňují přímo výkonnost pracovního potenciálu, jeho produktivitu (jde

zejména o opatření vzdělávací politiky), tak i ta opatření, která se nepřímo

promítají v celkovém „prospěchu“ společnosti, např. opatření politiky

zaměstnanosti, zdravotní politiky, jde také o rostoucí kupní sílu

zprostředkovanou z nemalé části vývojem sociálních příjmů obyvatelstva apod.

Možno konstatovat, že sociální politika výše uvedenými skutečnostmi velice podporuje

všeobecnou hospodářskou prosperitu a ekonomický vývoj země. Zároveň také velmi pozitivně

působí na lidský potenciál a to především svými nástroji zaměřenými např. do oblasti zdravotní

péče, oblasti vzdělanosti, oblasti kultury, oblasti vytváření pracovních podmínek, vytváření

podmínek pro celkové trávení volného času, úsilím o důstojné životní podmínky obyvatelstva

apod.

Simulační funkce

56

Svým stimulačním zaměřením,vytvářením záchranných sociálních sítí,

garantováním základních sociálních jistot, má sociální politika i významný

stabilizační efekt, když tlumí sociální neklid,zabraňuje nejrůznějším sociálním

nepokojům, které jsou zátěží jak pro veškerou hospodářskou činnost, tak pro

politickou stabilitu společnosti .

Preventivní funkce

Další neméně významnou funkcí sociální politiky je funkce preventivní.

V podstatě jde o aktivizaci možností jak předcházet určitým škodám na životě

a zdraví, jak předejít případným nepříznivým sociálním situacím jako je

například chudoba, nezaměstnanost, zdravotní poškození apod.

Tato preventivní funkce je také někdy nazývána funkcí profylaktickou.

Vyvinula se z původní omezené hygienické a také částečně bezpečnostní

prevence ve velmi rozsáhlou a značně důležitou sociální prevenci.

Největší význam preventivní funkce je v tom, že vlastně její snahou je

zabránit zcela nebo alespoň v co největší míře tomu, aby k nežádoucím

sociálním situacím vůbec docházelo. Tuto funkci mohou plnit všechny

obory sociální politiky.

Příklad

Zvlášť zřetelně pak preventivní funkci může plnit vzdělávací politika, která

poskytuje adekvátní vzdělání pro plnění pracovně profesních rolí, a dále třeba

možno uvést zdravotní politiku, která mimo jiné významné úkoly, by měla

klást důraz na preventivní zdravotní péči, aby nedocházelo k poškození zdraví,

aby občané „nehazardovali“ se svým zdravím,

aby dbali předcházení chorob,

aby sportovali, zdravě žili, zdravě se stravovali,

aby občané znali zrádnost nadměrného požívání

alkoholu, případně jiných návykových látek,

aby rodiče vedli své děti ke správnému životnímu

stylu apod.

Konkrétní náplní této funkce je skutečnost, že sociální politika musí svými

jednotlivými opatřeními směřovat k odstraňování příčin nejrůznějších

sociálních situací, které brání integraci člověka do společnosti.

PREVENTIVNÍ FUNKCI SOCIÁLNÍ POLITIKY MOHOU PLNIT

VŠECHNY OBORY SOCIÁLNÍ POLITIKY.

Stabilizační efekt

Preventivní

funkce

Význam

preventivní

funkce

57

Zvlášť zřetelně, jak bylo již výše uvedeno, tuto funkci plní zdravotní politika, Možno uvést, že

preventivní aspekt je zpravidla ve větší či menší míře obsažen i v ostatních sociálně politických

opatřeních a dalších nástrojích, které sociální politika používá (systém sociálního zabezpečení,

důchodový systém, apod.).

Význam preventivní funkce v současné době je neobyčejně silný a do

budoucna bude ještě na své síle a významu stoupat, neboť moderní

sociální politika se nesoustřeďuje pouze a jen na ochranu a pomoc

v nepříznivých sociálních podmínkách, ale především jde cestou

neustálého zdokonalování prevence, která je orientována na nejrůznější

sociální oblasti, ale zvláště na zvládání životního

stylu.

To, co jsem výše uvedla, předpokládá především velice rozsáhlou osvětovou

činnost a zároveň také rozvinutí poradenských služeb nejrůznějšího druhu,

které by dobře sloužily občanům.

Jedná se především o poradenství v oblasti právní, pro nezaměstnané, pro

volbu budoucího povolání, pro závislé na návykových látkách, v oblasti

psychologické, pro cizince , kteří žijí v dané zemi, pro nepřizpůsobivé občany,

pro mladistvé, kteří se ocitly v nepříznivých životních situacích a podmínkách,

pro seniory, apod.

4.2.NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POLITIKY

Nástroje sociální politiky představují určitý systém, který se v čase vyvíjí,

mění a zkvalitňuje vzhledem ke konkrétním záměrům sociální politiky.

V současné době v sociální politice je kladen důraz především na to, aby

Průvodce

Vážení studenti, nyní jste se seznámili s první částí této kapitoly, která se

zaměřovala na funkce sociální politiky, když s funkcemi sociální politiky úzce

souvisí i nástroje sociální politiky, což je určitý systém, který je velice „živý“,

velmi rychle se vyvíjí, mění a měl by se i zkvalitňovat. Je dobré, přistoupit ke

studiu této druhé části páté kapitoly až tehdy, kdy už budete dobře obeznámeni

s první částí kapitoly a budete si umět dát do souvislosti jednotlivé zákonitosti.

Pokud se domníváte, že ještě nejste schopni vzájemně propojit tyto dvě části,

o kterých jsem výše pojednávala, tak vám radím, vraťte se opětně k části

zabývající se funkcemi sociální politiky a oceníte, že se vám potom bude

pracovat s následující statí, která se zabývá nástroji sociální politiky, daleko

snáze a lépe.

Sami potom v závěrečném finále studia uvidíte, že se vám to vyplatilo a

rozhodně se to i setká s celkovým úspěchem.

Sílící postavení

preventivní

funkce

Existenční

prevence

Nástroje sociální

politiky

58

její nástroje umožňovaly diferencované a adresné řešení zcela konkrétních

sociálních situací konkrétních jedinců či sociálních skupin tak, aby

nedocházelo ke zneužívání výhod těmi, kterým nejsou určeny. Toto je

předpokladem toho, aby sociální politika byla dostatečně účinná a únosná

z hlediska limitovaných finančních zdrojů.

Nástroje sociální politiky by měly respektovat její základní principy, naplňovat

funkční efekty a cíle sociální politiky.

Lze rozlišit nástroje různého řádu (významnosti) počínaje právním řádem

a v jeho rámci sociálně právní legislativou a konče nástroji bezprostředně

aplikačními, jako jsou sociální příjmy a služby, účelové půjčky, úlevy apod.

Významným nástrojem z hlediska časového horizontu je sociální doktrína

(vize) jako dlouhodobá směrnice pro praktickou sociální politiku a sociální

program jako nástroj sloužící k prosazování doktríny, k hledání cest jak

dosáhnout dlouhodobých cílů, jakými prostředky a jakými konkrétními kroky.

Třídění nástrojů sociální politiky

Jak jsem již výše uvedla, sociální politika je prováděna prostřednictvím

různých nástrojů, kterých je celá řada, jsou značně široké a velice rozmanité.

Na nástroje sociální politiky můžeme nahlížet z různých pohledů, ale nyní bych

zde chtěla uvést roztřídění nástrojů sociální politiky do jednotlivých skupin.

ZÁKLADNÍM NÁSTROJEM KAŽDÉ DEMOKRATICKÉ

SPOLEČNOSTI JE PRÁVNÍ ŘÁD, KDYŽ V JEHO RÁMCI POTOM

EXISTUJE SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ LEGISLATIVA.

V této souvislosti také hovoříme zpravidla o institucích sociální

politiky,o celkovém systému daní a nejrůznějších transferů, o sociálním

pojištění, o sociálních službách, ale také o nejrůznějších dobročinných a jiných

aktivitách, jako například jsou nadace a nadační fondy, charitativní organizace,

církve, apod.

V jistém slova smyslu lze také uvést,že nástrojem sociální politiky jsou

i sdělovací prostředky, neboť se velice silně podílejí na formování názorů

a postojů nejširší veřejnosti k sociální problematice. Patří sem i vzdělávací

aktivity, které by měly umožňovat občanům snazší vyhledávání pracovních

příležitostí, patří sem i všechny druhy poradenství apod.

Třídění nástrojů

sociální politiky

59

NEJČASTĚJŠÍ ČLENĚNÍ NÁSTROJŮ SOCIÁLNÍ POLITIKY je na

právní nástroje (nástroje právní povahy)

a

ekonomické nástroje , když dále sem ještě řadíme sociální dokumenty

a

nátlakové akce.

Nástroje právní povahy jsou právní normy, kam řadíme především tyto velmi

významné legislativní dokumenty:

- Ústavu České republiky,

- Listinu základních práv a svobod,

- zákony, týkající se sociální oblasti a oblastí s ní souvisejících, jako

například

- zákon o důchodovém pojištění,

- zákon o rodině,

- daňové zákony, apod.

- nařízení vlády ČR,

- vyhlášky ministerstev,

- vyhlášky ostatních ústředních orgánů státní správy,

- vyhlášky orgánů samosprávy,

- případně kolektivní smlouvy.

Nástroje ekonomické povahy jsou nejrůznější opatření, která jsou určena

k ovlivňování a hlavně přerozdělování disponibilních zdrojů (finančních,

lidských i věcných) a to tak, aby bylo dosaženo předem stanovených

základních cílů v oblasti sociální politiky.

Do ekonomických nástrojů se zpravidla řadí

- nástroje fiskální povahy - když se jedná především o transfery na straně

jedné a nejrůznější sociální úlevy nástroje na straně druhé.

(Tato forma nástrojů se zpravidla týká určitých sociálních skupin obyvatelstva, které jsou buď

z nejrůznějších důvodů preferovány, nebo na druhé straně si nemohou v dostatečné míře

poradit se sociálním problémem, případně sociální situací, do které se třeba, i ne vlastní

vinnou, dostaly.) Jsou to například: - mladiství, - studující, - rodiny s malými dětmi,- senioři, -

invalidní občané, - národnostní skupiny, apod.

- nástroje úvěrového charakteru se zpravidla vyznačují oblastí

poskytování zvýhodněných úvěrů různých druhů a nejrůznějších půjček,

které by měly působit a ovlivňovat rozhodování určitých sociálních skupin

v různých sociálních situacích , případně při nejrůznějších sociálních

událostech.

- nástroje spojené s cenovou politikou, které se zaměřují většinou na

vybrané statky a služby pro zájmové sociální skupiny obyvatelstva, když

Úvěrové nástroje

Fiskální nástroje

Ekonomické

nástroje

Existenční

prevence

Nástroje cenové

politiky

60

tyto sociální skupiny mohou být určitým způsobem zvýhodňovány,

případně i znevýhodňovány, je-li to v jejich prospěch, případně pro

prospěch celé společnosti, komunity, rodiny apod.

Sociální dokumenty jsou nejrůznější

koncepce (dlouhodobého, střednědobého, krátkodobého charakteru),

plány (dtto),

programy,

projekty, apod.,

když tyto dokumenty může vydávat přímo stát, různé příslušné organizace,

případně i nejrůznější instituce, které mají vztah k sociální politice státu.

Předmětem těchto dokumentů je především stanovení cílů sociální politiky a

zároveň také stanovení, jak těchto cílů dosáhnout.

Nátlakové akce se někdy užívají k prosazování zájmů některých sociálních

skupin.

Takovými akcemi mohou být například různé druhy stávek, petic apod.

Sociální doktrína

Sociální doktrínu je možno chápat také jako určitou vizi, když vždy by mělo

jít o určitý dlouhodobý „výhled“, možno také v této souvislosti toto nazvat

„dlouhodobý strategický plán“, který by měl být vodítkem pro praktickou

sociálně politickou činnost nejen v současnosti, ale i v budoucnosti.

Každá doktrína by měla vymezovat dlouhodobou orientaci a to platí i o sociální doktríně. Ta

dlouhodobá orientace se předpokládá tak v rozmezí 15, 20 i více let. Smyslem sociálních

doktrín je v podstatě zabránit, případně omezit nejrůznější nepříznivé jevy a výkyvy v oblasti

sociální politiky a také částečně izolovat sociální politiky od nejrůznější druhů takových

opatření, která by byla pro danou oblast sociální politiky nepřijatelná.

Průvodce

Když vezmeme v úvahu jaké všechny informace jsem již o sociální politice

uvedla, tak nutno sdělit, že v souvislosti s cíli sociální politiky, funkcemi sociální

politiky a nástroji sociální politiky je rozhodně velmi významné hledisko času,

když nutno vzít v úvahu, že vše výše uvedené by mělo mít relativně dlouhodobý

a současně, je-li to možné a také vyhovující, aktuální význam.

Proto bych v závěru této kapitoly se chtěla ještě zabývat dvěma základními typy

nástrojů, jichž se především týká hledisko času a to je problematika sociální

doktríny a sociálního programu, který by měl být upřesněním doktríny pro kratší

časové období.

Sociální

dokumenty

Nátlakové akce

Sociální doktrína

61

Sociální doktrína by měla mít za úkol vymezit určitý směr, kterým by se

měla sociální politika ubírat, ale zároveň by měla vymezit i prostor, který

se sociální politiky týká.

Je pochopitelné, že sociální doktríny by měly vycházet z teorie sociální

politiky, ovšem také se od sociální doktríny očekává určitá konkrétnost, když

jejím obsahem by především mělo být naznačení řešení zásadních otázek

sociální politiky, které jsou důležité v současnosti a budou muset být

řešeny i v budoucnosti.

SOCIÁLNÍ DOKTRÍNA MUSÍ VŽDY UZNÁVAT ZÁKLADNÍ LIDSKÁ

PRÁVA, musí vycházet z LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

a měla by ctít uznávané hodnoty moderních demokratických společností

jako jsou

- SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST , - SOLIDARITA,

- HUMANISMUS, - ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ,

apod.

Důležitost a potřebnost sociální doktríny je dána především tím, že problémy týkající se oblasti

sociální politiky jsou velice často dlouhodobého charakteru, proto je třeba mít do budoucnosti

určité představy o tom, jak se v dané lokalitě (státu, kraji, případně jinak vymezené oblasti)

budou řešit právě tyto dlouhodobě se vyskytující problémy.

V případě, že by takováto sociální doktrína neexistovala, při řešení možných vyvstalých

problémů by se potom postupovalo zpravidla méně uváženě, mnohdy chaoticky, což rozhodně

zvyšuje trvalé riziko určitého sociálního napětí ve společnosti.

V oblasti sociální politiky se velice často stává, že vyvstávají další a další nečekané problémy,

se kterými se musí stát vypořádat. Proto je velice dobré, když v rámci sociální doktríny je na

obdobné záležitosti pamatováno a v podstatě je dána určitá dlouhodobá představa jistých

cílových řešení.

Nyní bych velice ráda vymezila rozdíl mezi sociální doktrínou a sociálním

programem.

Sociální program se od sociální doktríny především liší jeho naprostou

konkrétností, když právě v rámci sociálních programů je vždy ponechán

prostor politickým stranám, aby naplňovaly konkrétními opatřeními

sociální programy.

PROGRAM MŮŽEME TEDY CHÁPAT JAKO URČITÝ NÁSTROJ

POMOCÍ KTERÉHO URČUJEME, JAK BYCHOM NEJLÉPE SPLNILI

DLOUHODOBÉ CÍLE, JAKÉ

- POUŽIJEME PROSTŘEDKY,

- - ZVOLÍME VAZBY,

- VYUŽIJEME KONKRÉTNÍ KROKY,

- UPLATNÍME ZPŮSOBY,

Sociální

program

Význam

sociálního

programu

62

neboť je jasné, že abychom dosáhli splnění určitých cílů, tak můžeme

použít různých možností. A právě v tomto ohledu má sociální program

v rámci sociální politiky velmi významné a nezastupitelné místo.

Velmi významným nástrojem sociální politiky je kolektivní vyjednávání.

Tento nástroj je zcela obvyklý a hojně využívaný ve vyspělých zemí, ovšem

v České republice se využívá až po roce 1989. Je to sice nástroj působící

v časově kratším horizontu, ovšem v oblasti sociální politiky je velmi

významný.

- Kolektivním vyjednáváním chápeme určité dosahování společných

postupů, když vlastně dochází k jednání o daných, mnohdy velmi

aktuálních, sociálních problémech mezi více partnery. Jde přímo o

základní formy komunikace mezi těmito partnery, když sociálními

partnery mohou být

- odborové svazy,

- zaměstnavatelé a

- stát.

V oblasti ekonomiky je potom obvyklé hovořit o tzv. tripartitě, když odborové svazy zpravidla hájí zájmů zaměstnanců (odborový svaz železničářů, odborový svaz zaměstnanců pracujících v potravinářském průmyslu, odborový svaz hutníků, apod.), zaměstnavatelé hájí své vlastní

zájmy a tohoto všeho se účastní i stát, tedy vláda, která v tomto kolektivním vyjednávání by

měla především mít na zřeteli skutečnost, aby jednotlivé požadavky odborů i zaměstnavatelů

byly co nejvíce v souladu s dlouhodobými cíli společnosti a toto vše bylo také v souladu

s danými konkrétními možnostmi výkonnosti ekonomiky dané země. Možno uvést, že toto vyjednávání není v podstatě nic jiného než střetávání se různých

názorů, které uplatňují zúčastněné strany a to zpravidla se uskutečňuje ještě dříve, než jsou

tyto závažné většinou sociálněekonomické problémy projednávány na úrovni vláda dané

země.

KOLEKTIVNÍ VYJEDNÁVÁNÍ SE VYZNAČUJE TÍM, ŽE MÁ

VĚTŠINOU PŘEDEVŠÍM PREVENTIVNÍ CHARAKTER A JEHO

HLAVNÍM ZÁMĚREM BY MĚLO BÝT, POKUD MOŽNO CO

NEJVÍCE PŘEDCHÁZET NEJRŮZNĚJŠÍM KONFLIKTNÍM

SITUACÍM A VEŠKERÉ PROBLÉMY ŘEŠIT, POKUD MOŽNO PŘED

TÍM, NEŽ SE STAČÍ PLNĚ ROZVINOUT.

Výsledkem kolektivního jednání jsou potom dokumenty, které se označují jako

kolektivní smlouvy (tripartitní smlouvy), když tyto smlouvy jsou velice

důležitým dokumentem a v souladu s dalšími obecně uznávanými

legislativními normami jsou významné zejména pro oblast

- zaměstnanosti,

- mzdové politiky, - pracovního prostředí,

- ochrany zdraví při práci, - sociálního zabezpečení , apod.

Kolektivní

vyjednávání

Kolektivní

smlouvy

63

Hovoříme-li o kolektivních smlouvách , tak je obvyklé dělit kolektivní

smlouvy na:

- generální dohody,

- kolektivní smlouvy vyššího typu,podnikové kolektivní smlouvy.

Předmětem hierarchicky nejvýše postavené generální dohody jsou především

vzájemné závazky vlády, podnikatelských a odborových svazů v rámci dané

hospodářské a sociální politiky. Generální dohoda zpravidla bývá podkladem a

také východiskem pro kolektivní smlouvy nižší úrovně.

Kolektivní smlouvy nižší úrovně jsou v podstatě dvě a to kolektivní smlouva

vyššího typu a podnikové kolektivní smlouvy.

Kolektivní smlouva vyššího typu se vyznačuje především tím, že je uzavírána

mezi určitými zaměstnavatelskými a odborovými svazy, když pochopitelně

vychází z obsahu generální dohody.

Podnikové kolektivní smlouvy, jsou v hierarchii kolektivních smluv na

nejnižší úrovni a jsou charakterizovány zpravidla skutečností, že jsou

uzavírány mezi odborovými orgány a zaměstnavateli pro konkrétně daný

podnik případně instituci.

Hovoříme-li obecně o kolektivním vyjednávání, tak nutno uvést skutečnost, že kolektivní

vyjednávání je velice významným nástrojem sociální politiky, když je třeba mít stále na zřeteli

otázku udržení sociálního smíru. Ve vyspělých zemích se kolektivní vyjednávání uplatňuje již

velice dlouho, má samozřejmě určité odlišnosti, především pokud jde o míru účasti státu

v tomto vyjednávání. V oblasti české sociální politiky se kolektivní vyjednávání uplatňuje

značně kratší dobu, ovšem přispívá rozhodně k tomu, že se daří udržovat sociální smír a také

jistou stabilitu ve společnosti.

Kolektivní vyjednávání je velice důležitým nástrojem pro některé oblasti ,ovšem je nutné

konstatovat, že pro některé oblasti (obory) sociální politiky není prostředkem nejvhodnějším.

Především bych uvedla oblast bydlení, vzdělávání, společenské pomoci rodinám s dětmi apod.

Kolektivní vyjednávání je však velice významné z hlediska krátkodobého

výhledu a krátkodobých záměrů sociální politiky.

Nástroje sociální politiky aplikačního charakteru

Níže uvedené nástroje mají již zcela konkrétní aplikační charakter

a možno konstatovat, že se jedná zejména o tyto nástroje:

- sociální příjmy,

- sociální služby,

- věcné dávky,

- účelové půjčky,

- úlevy a výhody,

- ceny spotřebního zboží a služeb (resp. státní regulace těchto cen).

Generální

dohoda

Kolektivní

smlouva vyššího

typu

Podnikové

kolektivní

smlouvy

Rozdělení

nástrojů sociální

politiky

64

Sociální příjmy jsou vždy spojené s nejrůznějšími opatřeními sociální politiky

a v rámci nastaveného systému sociální politiky jsou vždy velice významným

nástrojem.

U nás v ČR sociální příjmy tvoří zejména dávky

- důchodového pojištění,

- nemocenského pojištění,

- státní sociální podpory,

- peněžité dávky sociální pomoci,

- podpora v nezaměstnanosti.

Sociální příjmy se vyznačují poměrně značně rychlým růstem a zároveň je

charakteristický i růst jejich podílu na do celkových peněžních příjmech.

V naší republice toto představuje cca 20 % všech příjmů, když v celkové

struktuře sociálních příjmů mají největší podíl

- -dávky důchodového pojištění, asi 73 % všech sociálních příjmů,

- potom hned následují dávky státní sociální podpory asi 13 %,

- -dávky nemocenského pojištění asi 8 %,

- peněžité dávky sociální pomoci asi 3 %

- a dávky v nezaměstnanosti asi 3 %.

Stanovení výše sociálních příjmů je značně složitý a mnohdy politicky velice

rozporuplný proces. Pro tento proces je však charakteristické, že odráží

základní principy sociální politiky daného státu, zejména skutečnost, jak bere v

úvahu dodržování sociální spravedlnosti, přerozdělovací procesy, zájmy

subjektů a objektů sociální politiky a v neposlední řadě i způsob řešení vztahu

mezi výkonem ekonomiky a sociální rovností.

Sociální služby zahrnují velké množství různých služeb. Všechny tyto služby

především mají za úkol uspokojovat specifické potřeby určitých skupin

populace. Nepatří sem pouze tradiční sociální služby, ale především služby

spojené s péčí o seniory, s péčí o zdravotně postižené občany, s péčí o sociálně

narušené občany apod.

Protože sociální služby jsou mimořádně významnou součástí aktivit státu,

samosprávy i nestátních subjektů, je třeba i v tomto textu jim věnovat

poněkud více prostoru. Vždyť podle úrovně sociálních služeb, jejich

kvality, dostupnosti, rozsahu , druhů služeb apod. je také, mimo jiné,

hodnocena vyspělost společnosti.

Nelze jinak než souhlasit s tím, že řešení problémů jednotlivců, rodin

a případně skupin občanů velmi ovlivňuje ve směru pozitivním sociální klima

celé společnosti. Sociální služby nejsou významné jen proto, že je potřebuje

Sociální příjmy

Sociální služby

Důležitost a

nezastupitelnost

sociálních služeb

65

mnoho lidí, ale i proto, že bez jejich působení by se nikoliv nevýznamná část

občanů nemohla podílet na všech stránkách života společnosti, bylo by tak

znemožněno uplatnění jejich lidských a občanských práv a docházelo by

k jejich sociálnímu vyloučení. Každému občanu, ať žije kdekoliv, musí být

umožněn přístup k celému spektru sociálních služeb, jak se postupně vytvořilo,

a to z hlediska finanční, ale i fyzické dostupnosti. Jinak řečeno, v každé lokalitě

by měly být občanům k dispozici všechny základní typy sociálních služeb

v některé ze svých forem. Ty představují potom komplex vzájemně

nezastupitelných aktivit, řešících individuální situace sociální a popřípadě

i hmotné nouze.

Velmi významné místo v tomto směru je vymezeno sociálnímu

poradenství.

SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ JAKO CELEK JE NUTNÉ CHÁPAT

JAKO SOCIÁLNÍ SLUŽBU OBČANOVI, KTERÝ SE DOSTÁVÁ DO

OBTÍŽNÉ SOCIÁLNÍ SITUACE NA STRANĚ JEDNÉ, popřípadě jako

sociální službu občanovi, který potřebuje získat pouze základní informace

o svých nárocích, vyplývajících z jednotlivých systémů sociální ochrany

občana (pojištění, podpora, pomoc),

NEBO ZE SYSTÉMU ZAJIŠŤUJÍCÍM ZAMĚSTNANOST NA STRANĚ

DRUHÉ.

Takového základní informace mohou být poskytovány i o možnostech různých

poradenství v rámci jiných resortů, které s řešením konkrétní situace občana

souvisejí.

CÍLEM SOCIÁLNÍHO PORADENSTVÍ PROTO MUSÍ BÝT ZCELA

KONKRÉTNÍ POMOC PŘI ŘEŠENÍ OBTÍŽNÉ SOCIÁLNÍ SITUACE,

a to buď přímo činností vedoucí k odstranění jejích příčin a důsledků,

popřípadě činnostmi vedoucími ke zmírnění jejího konkrétního dopadu na

občana, nebo nepřímo poskytnutím základních informací, umožňujících

v dané situaci se orientovat, pochopit stávající možnosti řešení obtížné

situace, popřípadě umožňující řešení obtížné sociální situace vlastním

přičiněním, vlastními silami nebo zprostředkováním potřebných

odborných poradenských služeb.

Dále má sociální poradenství umožnit každému občanovi, který není zcela

orientován v nárocích, vyplývajících z jednotlivých systémů sociální

ochrany, přestože on sám, ani jeho rodina se v obtížné sociální situaci,

vyžadující některou z forem sociální pomoci nenachází, aby potřebné

informace získal, a to pokud možno co nejblíže svému bydlišti, pracoviště

nebo zařízení.

Podstata

sociálního

poradenství

66

SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ jako sociální služba v systému sociální

pomoci proto musí plnit z výše uvedených hledisek dva základní úkoly:

- zabezpečovat na jednotlivých úrovních státní správy a také

samosprávy prostřednictvím příslušných pracovníků plnou

informovanost o nárocích, které vyplývají pro občany z právních

norem upravujících systémy sociální ochrany občanů a zprostředkovat

v případě potřeba informace z jiných zdrojů i konkrétní pomoc ze

strany příslušných poradenských zařízení,

- pomáhat těm občanům, kteří se ocitli v obtížné sociální situaci

prostřednictvím odborných poradenských aktivit včetně příslušné

terapie (případné psychoterapie).

Tato dvě základní součásti sociálního poradenství proto většinou dělíme

na:

- základní sociální poradenství – spočívající v poskytování informací, které

zprostředkovávají pomoci,

a

- odborné sociální poradenství - zaměřené na konkrétní pomoc při

praktickém řešení obtížné sociální situace občana, tj. situace hmotné nebo

sociální nouze, popřípadě souběhu těchto dvou obtížných sociálních situací.

Na oblast sociálního poradenství lze nahlížet z mnoha hledisek, například

velmi často se setkáváme s dělením sociálních služeb podle formy poskytování

těchto služeb na pobytové, ambulantní, terénní a další.

Poslední dobou se velice rozšířily služby typu poradenství, když cílem těchto

služeb je především poskytovat programovou situační informaci nejrůznějšího

charakteru, například

- poradenství spojené s problematikou nezaměstnanosti,

- poradenství psychologické,

- poradenství předmanželské,

- poradenství kurativní,

- poradenství pro alkoholiky,

- poradenství pro toxikomany,

- poradenství v oblasti zadluženosti, úvěrů, úvěrové pasti,

- poradenství v oblasti správě závazků,

- poradenství s problémem hráčské vášně,

- poradenství s problémem závislosti na PC , apod.

Věcné dávky (někdy také nazýváme pojmem věcné plnění) jsou zpravidla

spojovány s ochranou zdraví, když se především jedná o léky a nejrůznější

zdravotní pomůcky jako jsou např. (invalidní vozíky, ochranné a jiné pomůcky,

nejrůznější protézy, francouzské hole, berle apod.) a dále všechny ochranné

pracovní pomůcky.

Úkoly sociálního

poradenství

Druhy

poradenství

Věcné dávky

67

Věcné dávky se však mnohdy uplatňují také v případě sociální pomoci. Jedná

se třeba o poskytnutí potravin, ošacení apod. konkrétním osobám, když toto

bývá využíváno zpravidla u těch osob a v těch situacích, kdy není jisté, že

peněžitá pomoc bude využita na ty účely, pro které byla poskytována.

Účelové půjčky jsou to nejrůznější půjčky, různým způsobem zvýhodněné,

které jsou především určeny k ovlivňování složitých sociálních situací,

případně dalších událostí, které se v lidském životě vyskytují a působí

negativně na jedince, případně skupinu, které tyto událostí se týkají.

Účelové půjčky mají především za úkol překlenout určité časové období mezi

vznikem okamžité potřeby finančních prostředků a zároveň současnými

možnostmi do jisté míry omezených finančních zdrojů, které se týkají

zpravidla předem vymezených situací.

Jako příklad účelových půjček je třeba na prvním místě uvést půjčky pro mladé

rodiny – novomanželské půjčky ,

půjčky podporující kvalitu bydlení,

půjčky určené na vzdělání.

Jedná se vždy o půjčky návratného charakteru, tím se odlišují od ostatních

sociálních nástrojů, když jejich „přínosný sociální efekt“ z hlediska občana,

případně rodiny je dán především výhodnějšími podmínkami pro jejich

poskytování a zároveň také jejich poměrně dobrou dostupností, splňuje-li

žadatel podmínky, které mu jsou předem dopředu dobře známy.

Výhody a nejrůznější druhy úlev jsou poskytovány jednotlivým skupinám

obyvatelstva, jedná se například o výhody a úlevy pro

- mladistvé,

- mladé rodiny,

- matky samoživitelky,

- seniory.

Výhody a řada dalších úlev rozhodně jsou významným nástrojem v oblasti

sociální politiky, protože přispívají ke zkvalitnění života těch skupin

obyvatelstva, kterých se právě tyto nástroje týkají.

Ceny regulované státem jsou rovněž určitým používaným nástrojem sociální

politiky, když možno konstatovat, že ceny spotřebního zboží a případně služeb,

resp. státní regulace těchto cen je sice v omezeném rozsahu používána i v tržní

ekonomice v souvislosti se sociální politikou, ale vyskytnou se situace, kdy je

třeba k tomuto nástroji sáhnout..Regulace cen státem byla především velmi

významným nástrojem sociální politiky v době socialistického zřízení v naší

Účelové půjčky

Výhody a úlevy

68

republice, kdy tento nástroj měl značný plošný efekt. V souvislosti s tržním

hospodářstvím se stává cena především ekonomickým nástrojem a v této

souvislosti je její význam pro sociální oblast poměrně omezen, ale není zcela

vyloučen. Jako příklad bych uvedla problematiku regulovaného nájemného,

doplatků na léky, apod.

V tržním hospodářství je typické, že v zájmu potřeb efektivnosti a výkonnosti

dané ekonomiky je význam ceny jako nástroje sociální politiky poměrně malý

a do budoucna by měl být ještě jeho význam zeslabován.

Shrnutí

Sociální politika vždy plnila a plní v životě občana i společnosti mnoho

různých funkcí, když hlavní motivací by vždy mělo být především

respektování a důsledné naplňování hlavní, cílové funkce sociální politiky.

Je však třeba si vždy uvědomit, že funkce sociální politiky spolu vzájemně

souvisejí, působí na sebe a zároveň také se vztahují k velmi různorodým

objektům, jako například:

k jedinci jako pracovní síle,

k jedinci, který se ocitl ve stavu hmotné nouze,

k pracovní skupině, případně pracovnímu kolektivu,

k jedinci, který je nemocný,

k jedinci, který je invalidní,

k rodině a jednotlivým členům rodiny, apod.

Základní funkce sociální politiky jsou následující:

ochranná, rozdělovací a přerozdělovací, homogenizační, stimulační,

preventivní.

Ochranná funkce zmírňuje nebo případně odstraňuje důsledky určitých

sociálních událostí, ať již jsou spojeny například se světem práce nebo

s určitými nepříjemnými životními událostmi.

Rozdělovací a přerozdělovací funkce je někdy také nazývána funkcí

redistribuční.

Rozdělovací a přerozdělovací funkce je jednou z nejsložitějších a současně

nejvýznamnějších funkcí. V jistém smyslu je možno říci, že touto funkcí je

ve značné míře realizován vlastní obsah opatření sociální politiky, zvláště

pak sociální politiky státu.

Touto funkcí je určován podíl jednotlivců na výsledku ekonomické

činnosti a na společenském bohatství.

69

Tato rozdělovací a přerozdělovací (někdy také hovoříme o redistribuční)

funkce v zásadě řeší následující problémy:

Co rozdělovat ? Jak to rozdělovat ?Komu to rozdělovat ?Za co

rozdělovat? Podle čeho rozdělovat. ?

Rozdělovací funkce je více než jen rozdělování důchodů.

Těžiště přerozdělovací funkce v moderních společnostech nesporně

spočívá v jisté modifikaci prvotního rozdělování, v přerozdělení toho, co

již jednou bylo třeba trochu nedokonale nebo „nespravedlivě“ rozděleno

trhem.

K přerozdělovací funkci se vztahuje několik důležitých nástrojů, když

jako hlavní nástroje jsou považovány státní rozpočet, veřejné rozpočty,

soustavy pojištění (především obligatorního (povinného).

Homogenizační funkce slouží ke zmírňování sociálních rozdílů v životních

podmínkách jedinců a sociálních skupin a k odstraňování

neodůvodněných rozdílů.

Úkolem stimulační funkce je obecně řečeno především podporovat,

podněcovat, vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců a sociálních

skupin jak v oblasti ekonomické, tak i mimo ni.

Tato funkce je tedy zvláště zaměřena na ovlivňování žádoucího, chtěného,

zamýšleného vývoje sociálních a dalších ekonomických procesů, jevů

a vztahů.

O stimulační funkci se také někdy často hovoří jako o funkci produktivity. Velmi významnou funkcí sociální politiky je funkce preventivní. V

podstatě jde o aktivizaci možností jak předcházet určitým škodám na

životě a zdraví, jak předejít případným nepříznivým sociálním situacím

jako je například chudoba, nezaměstnanost, zdravotní poškození apod.

PREVENTIVNÍ FUNKCI SOCIÁLNÍ POLITIKY MOHOU PLNIT

VŠECHNY OBORY SOCIÁLNÍ POLITIKY.

Nástroje sociální politiky představují určitý systém, který se v čase vyvíjí,

mění a zkvalitňuje vzhledem ke konkrétním záměrům sociální politiky.

V současné době v sociální politice je kladen důraz především na to, aby

její nástroje umožňovaly diferencované a adresné řešení zcela konkrétních

sociálních situací

konkrétních jedinců či sociálních skupin tak, aby nedocházelo ke

zneužívání výhod těmi, kterým nejsou určeny. Toto je předpokladem toho,

aby sociální politika byla dostatečně účinná a únosná z hlediska

limitovaných finančních zdrojů.

70

ZÁKLADNÍM NÁSTROJEM KAŽDÉ DEMOKRATICKÉ

SPOLEČNOSTI JE PRÁVNÍ ŘÁD, KDYŽ V JEHO RÁMCI POTOM

EXISTUJE SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ LEGISLATIVA.

NEJČASTĚJŠÍ ČLENĚNÍ NÁSTROJŮ SOCIÁLNÍ POLITIKY je na

- PRÁVNÍ NÁSTROJE (nástroje právní povahy),

- EKONOMICKÉ NÁSTROJE, když dále sem ještě řadíme ,

- SOCIÁLNÍ DOKUMENTY,

- NÁTLAKOVÉ AKCE.

Sociální doktrínu zpravidla chápeme tak jako určitou vizi, když vždy by

mělo jít o určitý dlouhodobý „výhled“, možno také v této souvislosti toto

nazvat „dlouhodobý strategický plán“, který by měl být vodítkem pro

praktickou sociálně politickou činnost nejen v současnosti, ale

i v budoucnosti.

Sociální doktrína by měla mít za úkol vymezit určitý směr, kterým by se

měla sociální politika ubírat, ale zároveň by měla vymezit i prostor, který

se sociální politiky týká.

SOCIÁLNÍ DOKTRÍNA MUSÍ VŽDY UZNÁVAT ZÁKLADNÍ LIDSKÁ

PRÁVA, musí vycházet z LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

a měla by ctít uznávané hodnoty moderních demokratických společností

jako jsou:

- SOCIÁLNÍ SPRAVEDLNOST ,

- SOLIDARITA,

- HUMANISMUS,

- ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ.

Sociální program se od sociální doktríny především liší jeho naprostou

konkrétností, když právě v rámci sociálních programů je vždy ponechán

prostor politickým stranám, aby naplňovaly konkrétními opatřeními

sociální programy.

Kolektivní vyjednávání se vyznačuje tím, že má většinou především

preventivní charakter a jeho hlavním záměrem by mělo být, pokud možno

co nejvíce předcházet konfliktům všeho druhu a veškeré problémy řešit,

je-li to možné před tím, než se stačí plně rozvinout.

Výsledkem kolektivního jednání jsou potom kolektivní smlouvy –

tripartitní dohody.

71

Nástroje sociální politiky aplikačního charakteru jsou takové nástroje ,

které mají zcela konkrétní aplikační charakter a jedná se zpravidla o tyto

nástroje:

sociální příjmy, sociální služby, věcné dávky, účelové půjčky, úlevy

a výhody, ceny spotřebního zboží a služeb (resp. státní regulace těchto

cen).

Otázky

1) Vyjmenujte základní funkce sociální politiky a charakterizujte je?

2) V čem spočívá význam přerozdělovací funkce v moderní společnosti ?

3) Jak byste definovali proces přerozdělování ?

4) Jaké znáte nástroje přerozdělování ?

5) Co je výsledkem přerozdělovacího procesu ?

6) Proč se také někdy o stimulační funkci hovoří jako o funkci

produktivity ?

7) Co je základním nástrojem každé demokratické společnosti ?

8) Jaké je nejčastější členění nástrojů sociální politiky ?

9) Jaké znáte nástroje právní povahy ?

10) Jaké znáte nástroje ekonomické povahy ?

11) 11 ) Popište jak vypadají sociální dokumenty a jaké sociální dokumenty

znáte ?

12) Definujte pojem „sociální doktrína“.

13) Jaké hodnoty musí vždy především uznávat sociální doktrína ?

14) Co je to sociální program a jak se odlišuje od sociální doktríny ?

15) Jak byste charakterizovali kolektivní vyjednávání a čím se především

vyznačuje ?

16) Co je obvykle výsledkem kolektivního vyjednávání ?

17) Popište tripartitní smlouvu ?

18) Jak chápete pojem „sociální smír“ ?

19) S jakými záměry je především spojeno kolektivní vyjednávání ?

20) Jaké znáte nástroje sociální politiky aplikačního charakteru ?

21) Co patří v České republice do oblasti sociálních příjmů ?

22) Jak byste popsali sociální služby ?

23) Co rozumíte pod pojmem věcné dávky ?

24) Co to jsou účelové půjčky a k čemu a komu především jsou určeny ?

25) Jak chápete v oblasti sociální politiky pojem „výhody a nejrůznější

úlevy“, které jsou poskytovány jednotlivým skupinám obyvatelstva ?

26) Jak se v dnešní době uplatňuje nástroj „regulace cen státem“ , o co se

zpravidla jedná a jaký je jeho význam ?

72


základní funkce sociální politiky

ochranná, stimulační a preventivní funkce

rozdělovací a přerozdělovací (redistribuční) funkce

homogenizační funkce

těžiště rozdělovací funkce, důchody z prvotního rozdělování

výsledky procesu přerozdělování

stimulační funkce jako funkce produktivity a stimulační efekt

stabilizační efekt v oblasti sociální politiky

sílící postavení preventivní funkce

základní nástroje sociální politiky a jejich třídění

právní nástroje sociální politiky

ekonomické nástroje sociální politiky

sociální dokumenty

nátlakové akce a jejich charakteristika

sociální politika a nástroje fiskální povahy

nástroje úvěrového charakteru

nástroje spojené s cenovou politikou

sociální dokumenty, sociální doktrína, sociální program

kolektivní vyjednávání, kolektivní smlouvy, tripartitní smlouvy

generální dohody

nástroje sociální politiky aplikačního charakteru

sociální politika a sociální příjmy

sociální politika a věcné dávky, účelové půjčky, úlevy a výhody

sociální politika současnosti a státní regulace cen



978-80-7357-276-1.

HOLMAN, R. Makroekonomie. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-

7179-764-2.



NEČADOVÁ,V.: Sociální politika - 2. část -- aplikace, vysokoškolská skripta¸

Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011. 187 str. ISBN 978-82-87035-50-4

73

5. VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY A SOCIÁLNÍ

POLITIKA EVROPSKÉ UNIE

Cíl:

Cílem této kapitoly je především seznámit studenty s vývojem sociální politiky

a se sociální politikou v EU, když po prostudování by studenti měli :

- znát vývojové etapy sociální politiky,

- umět definovat problematiku sociální politiky v souvislosti s potřebami

člověka,

- popsat a vysvětlit podstatu potřeb člověka,

- částečně se orientovat v podstatě sociální politiky v zemích EU,

- částečně charakterizovat základní problémy a trendy ve vývoji budoucí

české sociální politiky,

- stručně umět pojmenovat pravděpodobné trendy ve vývoji sociální

politiky v novém tisíciletí.

Klíčová slova:

sociální politika v EU, etapy vývoje sociální politiky v EU, vývojové trendy

v oblasti sociální politiky v ČR i v EU, specifika sociální politiky u nás

i v některých zemích EU

Stav sociální politiky odpovídá vždy dané etapě, konkrétním vývojovým

záměrům společnosti, její hodnotové úrovni a jejímu sociálnímu úsilí nebo

aspiracím.

Člověk v sobě od pravěku chová potřebu sociálního bezpečí, která je

přirozenou vědomou i podvědomou vlastností lidského chování.

Průvodce studiem

Pátá kapitola s názvem Vývoj sociální politiky a sociální politika v EU je

kapitolou, kde se zabývám především problematikou teorie spojené se sociální

politikou. Předpokládám, že právě v rámci této kapitoly a jednotlivých statí zde

uvedených, by se studenti měli alespoň stručně seznámit s výše uvedenou

problematikou, když jenom tak se potom budou moci lépe orientovat

v aplikační části těchto skript, která bude věnována právě oblastem, ve kterých

se sociální politika zcela konkrétně projevuje.

Jsem přesvědčena, že se vám bude tato kapitola dobře studovat, že zde najedete

řadu zajímavých poznatků, které použijete rozhodně i v jiných předmětech,

které budete studovat, když celková doba studia této kapitoly vám zabere asi 70

minut.

74

Historický vývoj sociální politiky lze ale stručně přiblížit na základě určitých

zásadních směrů , které se v ní ve vyspělých zemích uplatnily. Vývoj sociální

politiky bývá zpravidla rozdělen do určitých vývojových etap.

5.1.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY

Jedná se zpravidla o dvě etapy , a to v závislosti na tom, jakou roli v sociální

politice plnil právě v určitou konkrétní dobu stát.

Pro první vývojovou etapu je typické, že jde pouze o zárodky sociálně

politických aktivit, které jsou značně nahodilé a bývají zpravidla také omezené.

Spočívají téměř výlučně na nestátních subjektech a stát, tedy vládnoucí vrstvy,

se angažuje jen v krajních a pro něho poměrně nebezpečných situacích.

Druhá vývojová etapa je spojována vždy se vstupem státu do sociální oblasti

a s jeho značně rostoucí rolí. Jde o období, v němž ve vyspělých zemích

vzniká, rozvíjí se a zároveň také se začíná uplatňovat koncept tzv. sociálního

státu.

Tato druhá etapa probíhá v podstatě až do závěru 20. století, kdy i v sociální

oblasti dochází k potřebě určitého širšího, možno uvést tzv nadnárodního

vyjednávání a zároveň se v tomto období jedná také o určitou snahu

jednotlivých států hovořit a hledat nejvhodnější řešení různých sociálně

politických problémů, které občas bývají velice složité.

Hovoříme-li o vývoji sociální politiky, tak je zde rozhodně na místě uvést i

potřeby obyvatelstva v souvislosti se sociální politikou.

Sociální politika a potřeby obyvatelstva

O potřebách obyvatelstva bych se zde nechtěla příliš šířit, protože tato

problematika je vysokoškolským studentům známa již ze středních (a jistě i ze

základních) škol.

Co je to potřeba? Definice potřeb, jak se potřeby dělí z různých pohledů, těch

známe celou řadu.

Já bych snad stručně uvedla, že POTŘEBA OBECNĚ JE POCIT

NEDOSTATKU, KTERÝ SI ČLOVĚK UVĚDOMUJE A SNAŽÍ SE JEJ

ODSTRANIT. Uspokojování potřeb se děje pomocí statků, případně služeb,

když můžeme uvést, že zatímco POTŘEBY JSOU NEOMEZENÉ (JEJICH

VELIKOST JE NEOMEZENÁ), TAK EKONOMICKÉ STATKY

A SLUŽBY JSOU LIMITOVÁNY (TEDY JSOU OMEZENÉ).

Můžeme tedy uvést, že potřeby mají stále vzrůstající tendenci , ovšem statky

a služby, jimiž potřeby uspokojujeme jsou omezené, například vyspělostí

ekonomiky daného státu, produktivitou práce, apod.

Etapy sociální

politiky

První etapa

Druhá etapa

Potřeby

obyvatelstva

Definice potřeby

Ukojování

potřeb

75

POTŘEBY DĚLÍME NA ZÁKLADNÍ − jídlo, ošacení, bydlení, apod.

POTŘEBY OSTATNÍ − jako například potřeba kulturního , sportovního

a podobného vyžití. Někdy také říkáme, že základní potřeby jsou potřebami

nezbytnými (nutnými k životu) a ostatní potřeby jsou potřebami zbytnými, bez

kterých se lze obejít (nebo alespoň obejít dočasně).

Nyní bych se již zaměřila na problematiku potřeb z hlediska sociální politiky.

Zde je možno uvést trochu odlišné členění potřeb a částečně odlišného pohledu

na potřeby obyvatelstva a zaměření potřeb obyvatelstva.

Z hlediska potřeb obyvatelstva v rámci sociální politiky se problematika vždy

zaměřuje na nejrůznější potřeby v rámci

- politiky zaměstnanosti,

- zdravotní politiky,

- rodinné politiky,

- bytové politiky a zpravidla je ještě uváděna

- vzdělávací politika.

Maslowova pyramida potřeb

Zdroj: http.//www.skuhry.com/img/maslow.gif

Průvodce studiem

Vzhledem k tomu, že již v některých předchozích částech tohoto textu jsem

se této problematice již částečně věnovala, mnohdy i podrobněji, považuji za

vhodné v tomto případě se již k tomuto zde nevyjadřovat, když některé údaje

budou ještě uvedeny i v kapitolách následujících. Snad bych jen pro

zajímavost bych zde ještě obohatila text o známou Maslowovu pyramidu

potřeb.

76

5.2.STRUČNÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍ POLITIKY EU

Systémy sociálního zabezpečení členských zemí EU jsou postaveny před řadu

velmi závažných a mnohdy velmi důležitých společenských problémů

,například takovým problémem je nutnost velice rychle se přizpůsobit

dynamicky se měnícímu světu práce a pracovních sil, přizpůsobit se zcela

novým strukturám rodiny a v neposlední řadě se také přizpůsobit velice

mnohdy dramatickým demografickým změnám v následujících desetiletích. Ty

musí členské země urychleně řešit a hledat přitom rovnováhu mezi zřetelně a

jasně vyjadřovanými požadavky obyvatelstva především na pokračující

vysokou úroveň sociálního zabezpečení a požadavky, aby se služby veřejnosti

staly daleko účinnějšími a braly ohled na rozpočtové poměry jednotlivých

zemí.

Na tyto velmi obsáhlé a mnohdy velmi závažné problémy začala EU již

v průběhu devadesátých let odpovídat a společně na tyto problémy reagovat,

snažit se je řešit a přijímat určitá opatření a stanoviska. Tak vzniklo v roce

1992 tzv. Doporučení Rady pro sbližování cílů a politiky sociálního

zabezpečení, které opětně potvrzovalo , že zodpovědnost za organizaci

a financování systémů sociálního zabezpečení je v rukou členských zemí.

Následně potom zahájila v roce 1995 rozsáhlou diskusi k výše uvedeným

problémům tzv. Evropská komise. Diskuse byla vedena pod heslem

„Budoucnosti sociálního zabezpečení“ a v roce 1997 předložila Evropská

komise svou zprávu s názvem „Modernizace a zlepšování sociálního

zabezpečení v EU“.

V této diskusi se částečně dosáhlo sjednocení názorů mezi členskými zeměmi

a institucemi EU v tom smyslu, že systémy sociálního zabezpečení, na základě

stále se měnící povahy evropské společnosti, musí být velice rychle

modernizovány, aby mohly i nadále hrát svou tradiční, nezastupitelnou a velmi

hodnotnou a důležitou roli v rámci tohoto systému.

Sociální politika Evropské unie je součástí tzv. prvního pilíře EU. Systémy

sociálního zabezpečení jsou v členských zemích EU značně různorodé.

Například severské státy si kladou značný důraz na vysokou odpovědnost státu

vůči jeho občanům, když třeba Velká Británie je zastáncem tzv. liberálního

modelu, který je založen na značné osobní odpovědnosti.

Možno uvést, že prioritou Evropské unie není sjednocovat tyto rozdílné

systémy, ale spíše podporovat cíle, jichž chtějí dosáhnout: vyšší zaměstnanost,

rovnější postavení mužů a žen na trhu práce, podpora vzdělávání, rozvoj

kvalifikace velké většiny pracovníků apod. Pro tyto účely byl vytvořen

Závažné

problémy

Reakce EU na

závažné

problémy

http://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_unie

77

Evropský sociální fond (ESF), z něhož mohou členské státy čerpat finanční

prostředky na financování svých programů v sociální oblasti.

Trendy v budoucím vývoji evropské sociální politiky

Značně velké demografické, ekonomické a sociální změny, které se

uskutečnily v průběhu posledních 20 až 25 let v Evropské unii, měly závažné

důsledky pro všechny systémy sociální ochrany a budou nadále tyto systémy

ovlivňovat i sociální politiku. V současné době převážná převažují v evropské

sociální politice neoklasické koncepce. Je zde celá řada faktorů (stárnutí

populace, nezaměstnanost, potřeba změnit sociální politiku a to ve smyslu

účinné a efektivní sociální politiky aj.) a mění se také názory na roli státu

v oblasti sociální politiky jako štědrého poskytovatele sociální politiky. Začíná

posilovat názor, kdy stát měl zaujmout jiné postoje, do popředí vystupuje trend

tzv. post-welfare state, tj. státu, který je silný jako nositel zajišťující

hospodářskou politiku vlády, včetně samozřejmě i politiky sociální, která do

oblasti hospodářské politiky vlády patří, ovšem tento stát by měl garantovat

především jen minimální sociální ochranu občanům a snažit se podporovat

jejich samostatné a především zodpovědné sociální chování.

Systémy sociálního zabezpečení čelí v mnohých zemích řadě závažných

společenských problémů, například nutnosti rychle se přizpůsobit měnícímu

světu práce, novým strukturám rodiny a značným dramatickým

demografickým změnám v následujících desetiletích.

Přednostní význam v této souvislosti mají především tyto hlavní trendy:

- stárnutí lidské populace a to ve všech členských státech EU,

- stále více rostoucí účast žen na trhu práce ,

- a měnící se poměr ve vzájemném zastoupení obou pohlaví, když stále

ještě přetrvává dlouhodobá nezaměstnanost, zvláště mezi staršími

ročníky zaměstnanců, a trend směřující čím dál tím více

k předčasnému odchodu do důchodu, když zároveň roste počet

domácností, ve kterých není žádný člen zaměstnán, případně stále více

přibývá jednočlenných domácností.

Výše uvedené trendy probíhají v souvislosti s narůstající globalizací a stále

stoupající rychlosti technického pokroku, čehož následkem je rychlý nástup

strukturálních změn ekonomiky, což vystavilo podniky i zaměstnance většímu

tlaku na přizpůsobení se jejich chodu měnícím se tržním podmínkám a novým

metodám práce a snížilo tak schopnost vlády uplatňovat důsledně

hospodářskou politiku země a řídit hospodářský rozvoj. Zároveň tyto trendy

zvýšily význam zabezpečení finanční stability, a to přispělo i k omezení

určitého rozsahu vládních výpůjček a poměrně značnému snížení růstu

veřejných výdajů.

Hlavní trendy

http://cs.wikipedia.org/wiki/Fondy_Evropsk%C3%A9_unie

78

Veřejná politika členských států EU je bezprostředně ovlivňována především

požadavkem na důslednou fiskální konsolidaci, což je obsaženo v tzv. Paktu

stability a růstu i je obsahem Základních směrnic pro hospodářskou politiku,

které tvoří rámec pro celkovou reformu veřejné politiky ve smyslu obecných

cílů, a to především pokud jde podporu zaměstnanosti a o tvorbu nových

pracovních míst.

Výše popsaná situace koncentrovala pozornost politiky jednotlivých států na

oblast sociální ochrany, která vždy představuje významnou složku celkových

výdajů státního rozpočtu.

Pokud se týká celkového stárnutí populace, tak v letech 1960 až 2005

průměrná délka života ve státech EU vzrostla o více než 8 let u mužů a o 7 let

u žen. V důsledku tohoto prodloužení života a snížení celkové porodnosti pod

hranici reprodukce, ke kterému zřetelně dochází ve všech členských státech,

bude v 21. století výrazný fenomén demografické stárnutí obyvatelstva nejen

zemí EU. Třeba uvést, že v roce 2000 míra závislosti poproduktivních osob

k produktivním osobám (tj. počet lidí ve věku 65 let a více dělený počtem lidí

ve věku 15 až 64 let) činila necelých 27 %, v budoucnu se počítá s jejím

zvýšením cca na 35 % ( tj. kolem roku 2020) a do budoucna se dokonce

uvažuje o více než 53 % , když tento předpoklad je pro rok cca 2050.

Je ale faktem, že mezi jednotlivými státy EU samozřejmě existují značné

rozdíly, ale je třeba rozhodně uvést, že úspěšnost jednotlivých ekonomik při

realizaci sociálních transferů, jež budou nezbytné pro zajištění důstojné životní

úrovně lidem ve věku od 65 a více let, závisí vždy na úspěchu zvyšování

podílu lidí v produktivním věku, kteří budou skutečně v aktivním pracovním

poměru, a tudíž na schopnosti těchto ekonomik vytvářet pracovní místa a tím

také zároveň zaručovat určitou prosperitu země, garantovat prosperitu.

Účast ženské populace na trhu práce je dalším z hlavních rysů sociálních změn

EU v posledních dvou desetiletích. Ženy tak přispěly velmi k téměř veškerému

rozšíření počtu pracovních míst ve všech oblastech zaměstnání, ke kterému

v tomto období ve všech členských zemích docházelo a stále ještě dochází.

Mnohé členské státy musí dodatečně rozšiřovat dostupnost zařízení péče

o nezletilé děti a zavádět nejrůznější mechanizmy podpory na pomoc

pracujícím ženám, které pečují o invalidní nebo starší členy rodiny. Projevuje

se také tendence žen v tom smyslu, že se jedná o trend k práci na zkrácenou

pracovní dobu případně k dočasnému zaměstnání.

Rodiny se mnohdy nemohou spolehnout na dostatečný příjem muže, proto je

třeba, aby ve většině zemí pracovaly i ženy – matky. Zároveň je třeba

podotknout, že cílem většiny států EU je zvyšovat míru zaměstnanosti starších

Stárnutí

populace

Účast žen na

trhu práce

79

pracovníků (Lisabonská strategie stanoví dosažení 50 % míry zaměstnanosti) a

zastavit tak dosavadní trend odchodů do předčasného důchodu u mužů a zvýšit

počet starších žen, které budou výdělečně činné, aby tak bylo dosaženo

zmírnění tlaků na systémy sociální ochrany.

Jak již bylo uvedeno, mění se velice rychle ve všech zemích EU struktura

domácností a růst těch domácností, ve kterých žádný člen není zaměstnán.

Možno konstatovat, že v EU se stále zvyšuje počet domácností, a to i přes

poměrně malý populační růst. Tento trend je patrný také i v ČR. Velice

vysokým tempem narůstá počet osaměle žijících lidí ve věku do 65 let, když

řada z těchto osob je mimo pracovní poměr. Tento pokles průměrné velikosti

domácností přináší potom zvyšující se poptávku po sociálních službách,

protože je stále obtížnější zajistit potřebnou péči a podporu uvnitř takové

rodiny samotné.

Tyto hlavní trendy vedly v minulosti především k rychlému růstu sociálních

výdajů.

Je zřejmé, že problémy musí členské země řešit a hledat přitom rovnováhu

mezi požadavky občanů na pokračující a stále se zvyšující vysokou úroveň

sociální ochrany a možnostmi zdrojů pro její provozování.

Významným faktorem je také modernizace a zlepšování sociálního

zabezpečení v EU.

Sociální zabezpečení by mělo být na základě měnící se povahy evropské

společnosti modernizováno, aby mohlo i nadále plnit svou tradiční hodnotnou

roli. Česká republika přijala celý rozsah závazků /acquis/ a obsah všech dohod,

příslibů a opatření, které členské státy společně uzavřely a přijaly, když tyto

dále společně rozvíjejí.

Program prohlubování spolupráce je založený na čtyřech klíčových

cílech:

zajistit, aby se vyplácelo pracovat a zajistit zaručený příjem,

zajistit, aby důchody byly spolehlivé a důchodové systémy udržitelné,

podporovat sociální integraci,

zajistit vysoce kvalitní a udržitelnou zdravotní péči.

Modernizace a

zlepšování

sociálního

zabezpečení

80

Nyní bych velice ráda poukázala ještě na níže uvedenou tabulku

odkazující na politiku Evropské unie, kde jsou celkem podrobně

rozepsány tři pilíře, když právě součástí prvního pilíře – Evropská

společenství je i problematika sociální politiky.

Politika Evropské unie – „Tři pilíře“

I. Evropská společenství II. Společná zahraniční

a bezpečnostní politika III. Policejní a justiční spolupráce

Společná

zemědělská

politika

Hospodářská a

měnová unie

Celní unie a

Společný trh

Společná

obchodní politika

Regionální a

strukturální

politika

Dopravní politika

Sociální politika

Schengenský

prostor

Občanství EU

Vědecko-

výzkumná

politika

Politika

hospodářské

soutěže

Ekologická

politika

Politika ochrany

spotřebitele

Vzdělání a

kultura

Společná

rybolovná

politika

Zahraniční politika:

Spolupráce v

zahraniční

politice

Dodržování míru

Volební

pozorovatelé

Lidská práva

Demokracie

Rozvojová pomoc

Bezpečnostní politika:

Evropská

bezpečnostní

politika

Evropské síly

rychlé reakce

Odzbrojování

Pašování drog a obchod se

zbraněmi

Obchod s lidmi

Terorismus

Zločiny proti dětem

Organizovaný zločin

Korupce

Zdroj: OECD, 2012

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Politika_Evropsk%C3%A9_unie&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99i_pil%C3%AD%C5%99e_Evropsk%C3%A9_unie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_spole%C4%8Denstv%C3%AD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Dn%C3%A1_zahrani%C4%8Dn%C3%AD_a_bezpe%C4%8Dnostn%C3%AD_politika


http://cs.wikipedia.org/wiki/Policejn%C3%AD_a_soudn%C3%AD_spolupr%C3%A1ce_v_trestn%C3%ADch_v%C4%9Bcech

http://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Dn%C3%A1_zem%C4%9Bd%C4%9Blsk%C3%A1_politika



http://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_m%C4%9Bnov%C3%A1_unie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_m%C4%9Bnov%C3%A1_unie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Celn%C3%AD_unie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Dn%C3%BD_trh

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Spole%C4%8Dn%C3%A1_obchodn%C3%AD_politika&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Spole%C4%8Dn%C3%A1_obchodn%C3%AD_politika&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Region%C3%A1ln%C3%AD_a_struktur%C3%A1ln%C3%AD_politika&action=edit&redlink=1



http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dopravn%C3%AD_politika&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/wiki/Schengensk%C3%BD_prostor

http://cs.wikipedia.org/wiki/Schengensk%C3%BD_prostor

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%8Danstv%C3%AD_EU

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=V%C4%9Bdecko-v%C3%BDzkumn%C3%A1_politika&action=edit&redlink=1



http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Politika_hospod%C3%A1%C5%99sk%C3%A9_sout%C4%9B%C5%BEe&action=edit&redlink=1



http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ekologick%C3%A1_politika&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ekologick%C3%A1_politika&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Politika_ochrany_spot%C5%99ebitele&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Politika_ochrany_spot%C5%99ebitele&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/wiki/Vzd%C4%9Bl%C3%A1vac%C3%AD_programy_EU

http://cs.wikipedia.org/wiki/Kultura

http://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Dn%C3%A1_rybolovn%C3%A1_politika






http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%ADr

http://cs.wikipedia.org/wiki/Volebn%C3%AD_pozorovatel%C3%A9

http://cs.wikipedia.org/wiki/Volebn%C3%AD_pozorovatel%C3%A9

http://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kladn%C3%AD_lidsk%C3%A1_pr%C3%A1va

http://cs.wikipedia.org/wiki/Demokracie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Rozvojov%C3%A1_pomoc




http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Evropsk%C3%A9_s%C3%ADly_rychl%C3%A9_reakce&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Evropsk%C3%A9_s%C3%ADly_rychl%C3%A9_reakce&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Odzbrojov%C3%A1n%C3%AD&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1vykov%C3%A1_l%C3%A1tka

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Obchod_se_zbran%C4%9Bmi&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Obchod_se_zbran%C4%9Bmi&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/wiki/Obchod_s_lidmi

http://cs.wikipedia.org/wiki/Terorismus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Trestn%C3%BD_%C4%8Din

http://cs.wikipedia.org/wiki/Organizovan%C3%BD_zlo%C4%8Din

http://cs.wikipedia.org/wiki/Korupce

81

Program prohlubování spolupráce

Jak již bylo uvedeno, Program prohlubování spolupráce vychází z již výše

uvedených čtyř klíčových cílů, když někdy jsou tyto cíle uváděny jako „cíle

základní“.

Hovoříme-li o programu prohlubování spolupráce, tak je zde nutno uvést, že je

založený na čtyřech základních (v některých dokumentech se uvádí

klíčových) cílech celého problému modernizace, kterými jsou:

- zajistit, aby se vyplácelo pracovat a zajistit zaručený příjem,

- zajistit, aby důchody byly spolehlivé a důchodové systémy udržitelné,

- podporovat sociální integraci a

- zajistit vysoce kvalitní a udržitelnou zdravotní péči.

Naše republika, stejně jako ostatní státy EU, musí přejímat celý rozsah závazků

a dodržovat náplň a obsah všech dohod, příslibů všech příslušných opatření,

které členské státy společně uzavřely, případně v minulosti učinily a přijaly

a které dále společně doplňují a postupně, tak jak to vyžaduje konkrétní

skutečnost rozvíjejí. Ve vztahu k sociální ochraně to především znamená

převzetí jak všech závazných směrnic a nařízení, platných k okamžiku přijetí

tak společných principů nebo případně základních hodnot, které všechny

členské státy uznávají a prosazují při úkolu zajistit především takový stav, že

jejich systémy budou nasměrovány k řešení vznikajících problémů a k využití

nových příležitostí, které budou ku prospěchu všech zemí EU.

Porovnáme-li sociální politiku v České republice a Evropské unii tak

můžeme vyvodit tyto základní poznatky:

a) ve většině nejdůležitějších oblastí sociální ochrany lidí je Česká

republika ze systémového hlediska srovnatelná se systémem EU

a můžeme hrdě prohlásit, že Česká republika sleduje obdobné trendy

v oblasti sociální politiky jako většina ostatních zemí EU,

b) Česká republika ovšem poměrně značně zaostává za poměry

v Evropské unie zejména ve dvou nejdůležitějších oblastech.

Jedná se o

- tu oblast bytové politiky, která je stále zatím spíše jen souhrnem

jednotlivých opatření na straně nabídky a poptávky po bytech a

bytových objektech než uceleným a strategicky orientovaným

systémem,

- oblast školství, zejména pokud jde o všechny formy

vysokoškolského studia.

Program

prohlubování

spolupráce

Základní cíle

82

Velmi závažné jsou jednotlivé otázky pojetí a struktury vzdělávání, když

hlavním a velmi závažným problémem je především nedostatek finančních

zdrojů, které jsou zejména určeny pro rozvoj jednotlivých vysokých škol. Jde

o základní strategický nedostatek, který pokud nebude rychle řešen, povede

k velmi podstatnému zaostávání našeho sociálněekonomického systému

v příštích letech za vyspělou Evropou.

Problémy a trendy ve vývoji budoucí české sociální politiky

Sociální politika obecně patří k těm hlavním oblastem, k jejímž základním

rysům nesporně patří i určitá dlouhodobost, která je platná jak směrem, a to

jistě především, k budoucnosti, tj. k jejím účinkům a efektům, ale lze o ní

hovořit i ve směru k minulosti, to jsou určité zkušenosti a zároveň

i předpoklady jejího vývoje a celkové orientace vývoje sociální politiky. Proto

i v ČR na základě dosavadního průběhu vývoje naší sociální politiky a zároveň

pravděpodobnosti vývoje dalšího dění v oblasti sociální politiky je možné již

dnes vytvářet si určitou pravděpodobnou představu budoucí sociální politiky,

její podobu a charakter. Toto vše má především značný význam pro

formulování určitého předpokladu (vize), který je nezbytný, aby bylo zcela

jednoznačně stanoveno, jak se orientovat a kterým směrem se v oblasti sociální

politiky vydat.

Pravděpodobné trendy v sociální politice na počátku nového

tisíciletí

V současné době procházejí vyspělé země světa hlubokými změnami a tento

velice rozsáhlý proces změn se dotýká již dnes a ve stále větší míře se bude

dotýkat i naší společnosti. Jde o procesy, které se především zaměřují na

člověka, tedy na lidský faktor, staví jej do o centra pozornosti, snaží se o jeho

kultivaci a tudíž i o kultivaci celé sociální politiky.

Jde zejména o následující trendy:

Dynamičnost technologií a sociální důsledky

Globalizace a její sociální důsledky

Subjektivita a její sociální důsledky

Demografické poměry a demografické výhledy do budoucna

Propojení ekonomických a sociálních plánů

Nedokončená sociální transformace

Sledování modelu aktivní společnosti

Všechny výše uvedené trendy se budou pochopitelně poměrně silně dotýkat

i sociální politiky naší republiky, když především dva základní problémy

Trendy sociální

politiky na

počátku 21.

století

Dva základní

problémy

sociální politiky

83

v příštích letech budou patřit k něm nejvýznamnějším v oblasti sociální

politiky České republiky.

Jde zejména o to

- co vše bude třeba, tj. jaké sociální aktivity by měla sociální politika

pokrývat, neboli jak by měla být vymezena a vnímána, aby komplexně

plnila všechny své nezastupitelné funkce,

a dále

- jak by měla být vnímána nezastupitelná a velmi důležitá role státu

v sociální politice a také skutečnost, jak by měl být chápán a jednotně

vysvětlován pojem „solidarita“.

5.3.OBSAHOVÉ ZAMĚŘENÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY A

ROLE STÁTU V SOCIÁLNÍ POLITICE

Je možno konstatovat, že od „sametové revoluce „ až d současné doby je

sociální politika stále ve značné míře pojímána a chápána především

v souvislost i se svými ochrannými funkcemi.

Často je ovšem také sociální politika zužována na problematiku systému

sociálního zabezpečení, ať již se jedná o problematiku sociálního zabezpečení

v širším, případně užším slova smyslu. Lze to také chápat tak, že toto pojetí

někdy staví oblast sociální politiky do určité pasivní role určitého „nástroje“,

který je určen zpravidla k nápravě nedostatků a především výkyvů

způsobených fungováním tržního hospodářství. Často se zaměřuje na řešení již

dávno vzniklých sociálních problémů, když nutno uvést, že sociální politika

reaguje až poté, co určitá sociální situace nastala. Je zde na místě konstatovat,

že výdaje na potřeby v oblasti sociální politiky jsou také někdy některými

„odborníky“ spíše chápány jako „něco“ co ve své podstatě nemístně zatěžuje

státní rozpočet.

Sociální politika přes jisté třeba omezené neoliberální prvky, jako je třeba

potřeba testování některých dávek, fungování nestátních zpravidla

neziskových organizací apod. nepřekračuje minulou tradicí vytvořený

spíše „ochranářský“ rámec. Sociální ochrana občanů a jejich zabezpečení

jsou sice velice významné, ale jde jen o jednu ze základních úloh sociální

politiky.

Pro budoucí sociální politiku musí platit zejména

Ochranářský

rámec sociální

politiky

84

- široké vnímání sociální politiky ,

- vnímání sociální politiky současně i jak procesu kultivace člověka

a jeho proměny

a

- zdůrazňování u sociální politiky i její ostatní velmi důležité,

nezastupitelné

funkce, tj. funkce aktivní,

funkce motivační

a

funkce stimulační.

Široké pojetí sociální politiky přispěje i ke zkvalitnění a kultivaci všech

postojů a morálních hodnot obyvatelstva a tím i k eticky přijatelnému

fungování tržní ekonomiky.

Úspěšněji potom bude moci sociální politika plnit roli „celospolečenské

prevence“ a předcházet a samozřejmě i následně řešit nežádoucí sociální

situace, jako je například nepříznivý jev nezaměstnanosti, chudoby apod.

Účinná sociální i hospodářská politika bude především vyžadovat, aby se

dlouhodobě a perspektivě dařilo sjednotit hodnoty jak ekonomické, tak i etické,

když v úvahu je nutné rozhodně vzít i otázku výkonnosti a solidarity.

Domnívám se, že vyváženost výkonnosti a solidarity umožní promítat

nejen ekonomické výsledky do zlepšování a především rozvíjení životních

podmínek občanů. Proto pro budoucí sociální politiku zůstává jedním ze

základních problémů otázka pohledu na roli státu v sociální politice a na

problém solidarity.

Pokud se týká role státu v sociální politice je určitým způsobem limitováno

a platí, že politická situace v jednotlivých státech a také vedení státu by

měly v oblasti sociální politiky usilovat především o naplňování

konkrétních základních cílů, které primárně a svou podstatou jsou

sociální a sledují určitou vizi ekonomicky prosperující a zároveň i sociálně

spravedlivé, tj. eticky přijatelné společnosti.

Toto vše předpokládá zásadní dvě věci:

- jednak určitou politickou kulturu a morální odpovědnost politických

subjektů,

a

- jednak určitou dlouhodobější vizi konkrétní společnosti.

Role státu

v oblasti sociální

politiky

85

Obecně platí, že stát by neměl zabezpečovat takové sociální aktivity, které

mohou být stejným způsobem nebo mnohdy i daleko kvalitněji,

pohotověji, účinněji apod. zabezpečovány nestátními subjekty.

Solidarita v sociální politice

Na podstatě solidarity se v budoucnosti mnoho nezmění, stále bude a také

zůstane základní hodnotou, jejíž uplatňování vede k sociální soudržnosti

společnosti, k prevenci sociálních konfliktů a k zajištění lidsky důstojného

života všem občanům. Nutně poroste solidarita různých nestátních

subjektů uskutečňující se převážně mimo pomoc státu, případně jen

s omezenou podporou oficiálního státního mechanizmu.

Celospolečenskou solidaritu třeba pro budoucnost vnímat nejen jako

vzájemné porozumění a současně i pomoc, ale současně i jako značně

velkou odpovědnost.

Solidarita totiž není jen záležitostí těch, kdo ze solidárních fondů získávají,

ale je zároveň a především i záležitostí těch, kdož do těchto fondů

přispívají.

Do budoucna se problémy jeví zejména tam, kde je solidarita zabezpečována

pomocí oficiálního redistributivního systému a transferových plateb, jako je

například daňový systém, systém sociálního pojištění apod. V obou případech

tvorba finančních zdrojů pro sociální účely spočívá především na ekonomicky

aktivním obyvatelstvu.

Při známé nepříznivé demografické situaci, při možném nárůstu

nezaměstnanosti a při aspiraci sociální politiky poskytnout všem stejné

rozhodovací šance bude toto zatížení značné a může a patrně i bude vyvolávat

růst sociálního napětí. Toto vše může nastat proto, že v sobě nese i rizika

možného útlumu ekonomické aktivity a zároveň i motivace, proto se jeví, že

bude pravděpodobně nutné:

- posílit solidaritu směřující k aktivizaci lidí – tj . na přerozdělování ve

prospěch vzdělávacího sektoru je třeba nahlížet jako na investici do

lidského kapitálu, který se v budoucnu stane nejdůležitějším zdrojem

tvorby bohatství společnosti.

Investice do vzdělání i do tvorby pracovních míst se vyznačují vysokou mírou

návratnosti, znamenají posílení preventivní funkce sociální politiky a kromě

svých možných produkčních efektů (tvorba HDP) mohou přispět k řešení řady

tíživých sociálních problémů, zejména chudoby a nezaměstnanosti.

přehodnotit mezigenerační solidaritu, kdy se bude dbát na nutný posun

odpovědnosti za vlastní sociální potřeby na samotné občany. Státem

garantované penze budou pravděpodobně muset být poskytovány

Podstata pojmu

solidarita

Celospolečenská

solidarita

86

v omezenější míře a jen těm nejvíce potřebným, kteří se z objektivních

důvodů, například nemoc, invalidita apod. nemohli zabezpečit pro stáří

vlastními silami, tj. zejména cestou pojištění a úspor.

- omezit pečovatelskou solidaritu státu, která se stává neúnosným břemenem

pro plátce a samozřejmě zvyšuje i sociální výdaje stát.

Je třeba rozhodně řešit otázku, zda chceme, aby stát značnou část

břemene našich povinností vzal na sebe a zajistil, aby nikdo netrpěl za své

vlastní chyby, lenost, neuspořádaný rodinný život, poškozování vlastního

zdraví atd a nestyděl se být závislý na státních dávkách a parazitoval na

pracovitosti ostatních nebo zda by bylo lépe, aby každý byl odpovědný za

sebe, svou rodinu, byl hrdý na svou nezávislost, aby žil ve společnosti,

která mu nabídne možnost pracovat či zaměstnávat druhé, aby žil ve

společnosti, kde normální je žít v rodině, pečovat o děti a kde odpovědí na

sociální problémy nejsou jen státní dávky a péče, ale také dobrovolná

iniciativa jedinců i různých sociálních uskupení.

Vždyť smyslem není zbavit lidi podpor, dávek, služeb atd., ale zabezpečit,

aby tyto byly prostřednictvím celospolečenské solidarity poskytovány jen

těm nejpotřebnějším, a to tím nejúčinnějším způsobem a v míře, která

nezeslabí jejich motivaci tíživé sociální situace překonávat.

5.4.SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ V SOCIÁLNÍM SYSTÉMU

SPOLEČNOSTI

Sociální zabezpečení jako součást sociální politiky a jako prostředek

k uskutečňování jejích úkolů a cílů můžeme obecně chápat jako soubor

institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se

uskutečňuje předcházení, případně zmírňování a odstraňování následků

sociálních událostí.

Průvodce studiem

Vážení studenti,

dovolte mi,abych tuto kapitolu doplnila ještě některými údaji z oblasti

sociálního zabezpečení v sociálním systému společnosti a některými údaji

z oblasti zvláště ožehavé a to je problematika financování důchodového

systému, tedy jde o tzv. důchodovou reformu, když tohoto problému se na

tomto místě studijní opory dotknu jen okrajově, neboť zatím stále není

vyjasněna celá řada zásadních otázek, které jsou stále ještě předmětem diskuze.

Sociální

zabezpečení

87

Hlavními sociálními událostmi jsou zejména:

- stáří,

- invalidita

- smrt rodinného příslušníka,

- narození dítěte,

- těhotenství,

- nemoc,

- úraz

- a ostatní sociální události způsobující tíživou situaci.

Sociálnímu zabezpečení se přikládá v různých zemích různý obsah, když se

vždy liší charakterem, formou, cíli i náplní a vymezením okruhu sociálních

událostí. Zatímco sociální zabezpečení v užším pojetí se často omezuje jen

například pouze na důchodové zabezpečení a sociální služby, když v širším

pojetí je možno zahrnovat do sociálního zabezpečení další sociální oblasti, jako

je například

- -péče o zdraví (a to jak léčebná, tak i preventivní),

- zabezpečení při dočasné neschopnosti pro nemoc a úrazy,

- zabezpečení matek v případě těhotenství a mateřství,

- pomoc při výchově dětí v rodině,

- zabezpečení při invaliditě,

- zabezpečení ve stáří,

- zabezpečení rodinných příslušníků a pozůstalých,

- zabezpečení v nezaměstnanosti, apod.

V tomto smyslu se často také hovoří o systému tzv. sociální ochrany.

Nejrozšířenějším pojetím v současné době je sociální zabezpečení ve

smyslu souhrnného označení pro všechny sociální instituce, poskytující

občanům (a za určitých podmínek i cizincům)

radu – poradenství,

ochranu – prevenci,

materiální plnění,

peněžní plnění – dávky,

služby a azyl – ústavní péči,

k uspokojení jejich sociálních potřeb, tedy potřeb společností uznaných.

Sociální zabezpečení zahrnuje tři typy sociálních institucí:

1) sociální pojištění,

2) státní sociální podporu,

a

3) sociální pomoc.

Toto třídění podle právní povahy zabezpečení je důležité pro definování

povahy nároku občana na sociální dávky a služby.

Hlavní sociální

události

Nynější pojetí

sociálního

zabezpečení

Tři typy

sociálních

institucí

88

Financování systému důchodového zabezpečení

Důchodové zabezpečení je velmi závažným problémem řady zemí a je třeba,

aby se jednotlivé státy s tímto co nejdříve vypořádaly. Proto již v minulosti

v řadě zemí proběhla, případně v současné době probíhá nebo bude probíhat

důchodová reforma. Z hlediska demografického vývoje se populace ve

vyspělých státech dostává do velice složité situace, lidé se dožívají stále

vyššího věku, což je rozhodně dobře, ovšem je třeba se vypořádat se

skutečností, že stoupají výdaje na výplaty důchodů, a protože porodnost

(natalita) je poměrně nízká, není výjimkou situace, kdy je poměrně menší

množství aktivního obyvatelstva připadajícího na množství obyvatelstva

pobírajícího důchody. Nastává zde tedy potom zásadní problém, že mnohdy se

nedostává prostředků na výplatu důchodů v takovém množství, jakého by bylo

zapotřebí, když zanedbatelná není ani ta skutečnost, že v některých zemích je

životní úroveň seniorů opravdu značně nižší, než ostatního obyvatelstva, což

jistě není dobře a není to ani dobrá vizitka státu, když se neumí dostatečně

postarat o ty občany, kteří již v minulosti vytvářeli hodnoty pro společnost

a nyní předpokládají, že tato společnost je za celoživotní práci náležitě ocení

a zajistí jim klidný a spokojený život a zároveň i odpovídající životní úroveň,

která pro ně byla obvyklá v době jejich aktivní pracovní činnosti, případně byla

přiměřená a ne ponižující a nedůstojná.

Základní systémy důchodového zabezpečení (pojištění) mohou být

financovány buď

1. ze státního rozpočtu,

nebo

2. na základě pojištění.

Lze rozlišit dva základní způsoby financování systémů důchodového pojištění:

1) průběžné financování,

ve kterém dávky v daném období jsou vypláceny přímo z příspěvků

v tomto období vybraných,

2) kapitálový systém,

který předpokládá, že z vybraných příspěvků se vytváří fond, který je

po určité době schopen krýt náklady na vyplácené dávky.

V základních systémech pojištění je nejčastěji používáno průběžné

financování, když v posledních letech se však tyto systémy dostávají do stále

problematičtějších situací, zejména v důsledku stárnutí populace.

V České republice, podobně jako ve všech vyspělých státech, je jedním

z hlavních témat reforma financování důchodového zabezpečení. V zásadě

Financování

důchodového

zabezpečení

Průběžné

financování

Kapitálový

systém

89

existuje shoda, že je třeba zavést vícepilířový systém financování, názory

o úloze jednotlivých pilířů jsou však diametrálně odlišné.

V různých systémech jsou používána různá pravidla pro stanovení výše dávek,

zejména důchodů.

V zásadě se uplatňují dva typy důchodových konstrukcí:

- jednosložková konstrukce,

kde výše dávky je odvozená pouze z výše výdělku a doby zaměstnání (tedy

pojištění), když v některých systémech je však jednosložkový důchod

stanoven jako jednotná dávka.

- dvousložková konstrukce,

v níž první složka je pevně stanovená částka, většinou kryjící určité

minimální životní náklady a druhá složka je pak odvozena

a) z výše výdělků

a

b) doby zaměstnání (pojištění).

Shrnutí

Stav sociální politiky vždy odpovídá dané etapě, konkrétním vývojovým

záměrům společnosti, její hodnotové úrovni a jejímu sociálnímu úsilí nebo

aspiracím.

Pro první vývojovou etapu je typické, že jde pouze o určité náznaky

sociálně politických aktivit, když tyto aktivity jsou nahodilé a poměrně

i omezené. Zpravidla spočívají téměř výlučně na nestátních organizacích

a stát se angažuje jen v těch nejkrizovějších situacích.

Druhá vývojová etapa je spojována se vstupem států do sociálních oblastí

a s jeho rostoucí rolí. Toto je vždy zpravidla takové období, kdy ve

vyspělých zemích vzniká¸ rozvíjí se a také modifikuje tzv. koncepce

sociálního státu.

Z hlediska potřeb obyvatelstva v rámci sociální politiky se problematika

vždy zaměřuje na nejrůznější potřeby v rámci

- politiky zaměstnanosti,

- zdravotní politiky,

- rodinné politiky,

- bytové politiky a zpravidla je ještě uváděna

- vzdělávací politika.

Systémy sociálního zabezpečení členských zemí EU jsou postaveny před

řadu závažných a mnohdy velmi důležitých společenských problémů,

například takovým problémem je nutnost velice rychle se přizpůsobit

Jednosložková

konstrukce

Typy

důchodových

konstrukcí

Dvousložková

konstrukce

90

dynamicky se měnícímu světu práce a pracovních sil, přizpůsobit se zcela

novým strukturám rodiny a v neposlední řadě se také přizpůsobit velice

mnohdy dramatickým demografickým změnám v následujících

desetiletích.

Hovoříme-li o programu prohlubování spolupráce, tak je zde nutno uvést,

že je založený na čtyřech základních (v některých dokumentech se uvádí

klíčových) cílech celého problému modernizace, kterými jsou:

- zajistit, aby se vyplácelo pracovat a zajistit zaručený příjem,

- zajistit, aby důchody byly spolehlivé a důchodové systémy udržitelné,

- podporovat sociální integraci a

- zajistit vysoce kvalitní a udržitelnou zdravotní péči.

Naše republika, stejně jako ostatní státy EU, musí přejímat celý rozsah

závazků a dodržovat náplň a obsah všech dohod, příslibů všech

příslušných opatření, které členské státy společně uzavřely, případně

v minulosti učinily a přijaly a které dále společně doplňují a postupně, tak

jak to vyžaduje konkrétní skutečnost, rozvíjejí.

Jde zejména o následující trendy:

1) Dynamičnost technologií a sociální důsledky

2) Globalizace a její sociální důsledky

3) Subjektivita a její sociální důsledky

4) Demografické poměry a demografické výhledy do budoucna

5) Propojení ekonomických a sociálních plánů

6) Nedokončená sociální transformace

7) Sledování modelu aktivní společnosti

Pro budoucí sociální politiku musí platit zejména

- široké vnímání sociální politiky ,

- vnímání sociální politiky současně i jako procesu kultivace člověka

a jeho proměny

a

- zdůrazňování u sociální politiky i její ostatní velmi důležité a

nezastupitelné funkce, tj. funkce aktivní,

funkce motivační,

a

funkce stimulační.

Sociální zabezpečení jako součást sociální politiky a jako prostředek

k uskutečňování jejích úkolů a cílů můžeme obecně chápat jako soubor

institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se

uskutečňuje předcházení, případně zmírňování a odstraňování následků

sociálních událostí

Hlavními sociálními událostmi jsou zejména:

stáří, invalidita, smrt rodinného příslušníka, narození dítěte, těhotenství,

nemoc, úraz a ostatní sociální události způsobující tíživou situaci.

91

Nejrozšířenějším pojetím v současné době je sociální zabezpečení ve

smyslu souhrnného označení pro všechny sociální instituce, poskytující

občanům (a za určitých podmínek i cizincům)

- radu – poradenství,

- ochranu – prevenci,

- materiální plnění,

- peněžní plnění – dávky,

- služby a azyl – ústavní péči,

K uspokojení jejich sociálních potřeb, tedy potřeb společností uznaných.

Sociální zabezpečení zahrnuje tři typy sociálních institucí:

1) sociální pojištění,

2) státní sociální podporu,

3) sociální pomoc.

Základní systémy důchodového zabezpečení (pojištění) mohou být

financovány buď ze státního rozpočtu nebo na základě pojištění.

Lze rozlišit dva základní způsoby financování systémů důchodového

pojištění:

- průběžné financování,

ve kterém dávky v daném období jsou vypláceny přímo z příspěvků v

tomto období vybraných,

- kapitálový systém,

který předpokládá, že z vybraných příspěvků se vytváří fond, který je po

určité době schopen krýt náklady na vyplácené dávky.

V základních systémech pojištění je nejčastěji používáno průběžné

financování, když v posledních letech se však tyto systémy dostávají do

stále problematičtějších situací, zejména v důsledku stárnutí populace.

V České republice, podobně jako ve všech vyspělých státech, je jedním

z hlavních témat reforma financování důchodového zabezpečení. V zásadě

existuje shoda, že je třeba zavést vícepilířový systém financování,

názory o úloze jednotlivých pilířů jsou však diametrálně odlišné.

V různých systémech jsou používána různá pravidla pro stanovení výše

dávek, zejména důchodů.

V zásadě se uplatňují dva typy důchodových konstrukcí:

- jednosložková konstrukce,

kde výše dávky je odvozená pouze z výše výdělku a doby zaměstnání(tedy

pojištění), když v některých systémech je však jednosložkový důchod

stanoven jako jednotná dávka.

- dvousložková konstrukce,

v níž první složka je pevně stanovená částka, většinou kryjící určité

minimální životní náklady a druhá složka je pak odvozena

a) z výše výdělků, případně

b) doby zaměstnání (pojištění).

92

Otázky

1) Jaké znáte etapy ve vývoji sociální politiky ? Stručně je popište.

2) Charakterizujte potřeby obyvatelstva v souvislosti se sociální politikou?

3) Co rozumíte pod pojmem „potřeba“

4) Popište Maslowovu pyramidu potřeb. Co je na ní zajímavé ?

5) Jakým hlavním problémům musí čelit systémy sociálního zabezpečení

v rámci zemí EU ?

6) Co je to Program prohlubování spolupráce mezi zeměmi EU a jaké má

tento program cíle ?

7) Co patří k základním rysům sociální politiky a její koncepce ?

8) Jak je vnímána sociální politika budoucnosti a co pro ni musí rozhodně

platit ?

9) Jak se promítá do sociální politiky vyváženost výkonnosti a solidarity ?

10) Jakou roli v rámci sociální politiky by měl plnit stát ?

11) Jak lze vnímat celospolečenskou solidaritu v budoucnosti?

12) Do jaké míry by se měl stát angažovat v sociální politice budoucnosti ?

13) Stručně charakterizujte sociální zabezpečení jako součást sociální

politiky.

14) Jaké hlavní sociální události znáte.? Stručně je popište.

15) Vyjádřete podstatu sociálního zabezpečení v užším pojetí a v širším

pojetí ?

16) Jak je v současné době chápáno sociální zabezpečení ve smyslu

souhrnného označení pro všechny sociální instituce ?

17) Jakým způsobem mohou být financovány základní systémy

důchodového zabezpečení ?

18) Co v podstatě znamená pojem „průběžné financování systému

důchodového pojištění“ ?

19) Definujte podstatu kapitálového systému financování důchodového

pojištění ?

20) Proč je reforma financování důchodového zabezpečení v České

republice, podobně jako ve všech vyspělých státech nevyhnutelná ?

21) Jaké znáte uplatňované typy základních důchodových konstrukcí ?

Stručně je popište .


etapy vývoje sociální politiky

koncept sociálního státu

potřeby obyvatelstva a sociální politika

Maslowova pyramida potřeb

93

EU a sociální politika, systémy sociálního zabezpečení členských

zemí EU

společné aktivity EU v rámci sociální politiky

modernizace systémů sociálního zabezpečení

Program prohlubování spolupráce mezi členskými zeměmi EU

klíčové cíle modernizace systému sociálního zabezpečení

trendy ve vývoji sociální politiky na počátku nového tisíciletí

obsahové zaměření sociální politiky, ochranářský rámec sociální

politiky

sociální politika jako proces kultivace člověka

sociální politika a „celospolečenské preference“

vyváženost výkonnosti a solidarity, role státu v oblasti sociální

politiky

sociální politika v souvislosti se stáními orgány a nestátními

subjekty

mezigenerační solidarita a celospolečenská solidarita

sociální zabezpečení v sociálním systému společnosti

základní systémy důchodového zabezpečení

financování systémů důchodového pojištění

reforma financování důchodového zabezpečení

důchodové konstrukce

základní nástroje sociální pomoci

sociální služby a jejich význam

obsah sociálních služeb

příspěvek na péči – nová dávka

význam příspěvku na péči

dávky sociální péče


BRDEK, M, a kol. Trendy v evropské sociální politice. Praha: ASPI Publishing

s.r.o., 2002. ISBN 80-86395-25-1.


978-80-7357-276-1.



TOMEŠ, I., a kol. Sociální správa. Praha: Portál s.r.o., 2002. ISBN 80-7178-

560-1

94

6.STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORA

Cíl:

Cílem této kapitoly je především seznámit studenty s problematikou státní

sociální podpory, když v textu bude vysvětlena podstata státní sociální podpory

a její formy, jednotlivé dávky státní sociální podpory a jejich význam, základní

pojmy s těmito dávkami související, jakož i nástroje sociální pomoci, sociální

služby a dávky sociální péče.

Po prostudování této kapitoly by studenti měli umět

- vysvětlit význam a podstatu státní sociální podpory,

- orientovat se v jednotlivých dávkách státní sociální podpory,

- objasnit pojmy jako například: životní minimum,

existenční minimum,

sociální minimum,

- charakterizovat pojem „započitatelné příjmy“,

- popsat základní nástroje sociální pomoci a sociální služby,

- vyjádřit podstatu dávek sociální péče.

Klíčová slova:

státní sociální podpora, dávky státní sociální podpory, životní minimum,

existenční minimum, sociální minimum, sociální pomoc, sociální služby,

sociální péče

Průvodce studiem

Vážení studenti,

nyní budete seznámeni s kapitolou, která je první ukázkou toho, kde a

v jakých oblastech můžeme hledat uplatnění sociální politiky. Státní sociální

podpora je oblastí velmi zajímavou, velmi potřebnou a také velmi hojně

diskutovanou. Vždyť každý z nás někdy se můžeme dostat do situace, kdy

budeme žádat o některý druh státní sociální podpory. Mimo jiné důvody, i

proto je dobré se v této problematice umět orientovat. Předpokládám, že vás

tato kapitola zaujme, když k jejímu prostudování budete potřebovat asi 90

minut. Vycházím z předpokladu, že již budete mít dobře naučené

předcházející kapitoly, neboť jen tak můžete dobře porozumět této kapitole a

všem dalším, které se budou zabývat dalšími oblastmi, kde se sociální politika

uplatňuje. Máte-li pocit, že teoretické základy nemáte zcela dobře zvládnuté,

rozhodně je vhodné se k předchozím kapitolám vrátit a znalosti si doplnit,

případně upřesnit, zopakovat si základní pojmy, zodpovědět přiložené otázky,

apod..

95

Podstata státní sociální podpory a jednotlivé druhy dávek

Systém státní sociální podpory (SSP) upravuje zákon č. 117/1995 Sb.

o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Nárok na dávky SSP má pouze fyzická osoba a s ní společně posuzované

osoby, které jsou trvale hlášeny na území České republiky a občané

Evropské unie, kterých se týká Nařízení rady (EEC) 1408/71 . U cizince se za

trvalý pobyt v ČR považuje pobyt po uplynutí 365 dní ode dne nahlášení

k pobytu.

Do doby 365 dnů na území ČR se nezapočítává doba, kdy je osoba žadatelem

o udělení azylu ubytovaným v pobytovém středisku Ministerstva vnitra.

Rodina je podle státní sociální podpory soužití rodičů a nezaopatřený.,

o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Nárok na dávky SSP má pouze fyzická osoba a s ní společně posuzované

osoby, které jsou trvale hlášeny na území České republiky a také občané

Evropské unie, kterých se týká tzv. Nařízení rady (EEC) 1408/71 . U cizince se

za trvalý pobyt v ČR považuje pobyt po uplynutí 365 dní ode dne nahlášení

k pobytu dětí ve společné domácnosti. Za nezaopatřené dítě považuje

systém SSP dítě po skončení povinné školní docházky a dále, pokud se

připravuje na budoucí povolání nebo je zdravotně postižené, nejdéle však

do 26 let věku.

U příspěvku na bydlení se podmínka společné domácnosti nevyžaduje,

posuzované jsou všechny osoby, které mají v bytě hlášený trvalý pobyt.

Při posuzování nároků na dávky SSP se bere v úvahu příjem rodiny,

u některých dávek i velikost majetku žadatele.

V závislosti na výši příjmu rodiny se poskytuje přídavek na dítě a příspěvek na

bydlení. Naopak u ostatních dávek jako jsou dávky pěstounské péče,

rodičovský příspěvek, porodné a pohřebné se nezkoumá výše příjmu rodiny.

Za základ pro stanovení nároku a výše některých dávek včetně určení

hranice příjmů osoby či rodiny se považuje životní minimum.

Příjmy rozhodné pro nárok na dávky SSP zahrnují příjmy ze závislé

činnosti, příjmy z podnikání nebo z jiné samostatně výdělečné činnosti,

dále dávky nemocenského a důchodového zabezpečení a podporu

v nezaměstnanosti nebo při rekvalifikaci včetně obdobných příjmů

z ciziny. Do rozhodného příjmu se započítávají příjmy po odpočtu pojistného

na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného

na veřejné zdravotní pojištění a po odpočtu daně z příjmu.

Nárok na výplatu dávek zaniká uplynutím 3 měsíců ode dne, za který

dávky náleží.U jednorázových dávek (porodné, pohřebné, příspěvek při

Legislativa

související se

státní sociální

podporou

Nárok na dávky

SSP

Příjmy rozhodné

pro nárok na

dávky SSP

96

převzetí dítěte, příspěvek na zakoupení motorového vozidla) zaniká nárok

uplynutím jednoho roku od vzniku nároku na dávku SSP.

6.1.DÁVKY STÁTNÍ SOCIÁLNÍ PODPORY

Mezi dávky SSP patří následující:

Přídavek na dítě

Jedná se o základní, dlouhodobou dávku, poskytovanou rodinám s dětmi, která

jim pomáhá krýt náklady, spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí.

Nárok na tuto dávku má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž příjem je

nižší než 2,4 násobek částky životního minima. Pro nárok na dávku se posuzuje

příjem za předchozí kalendářní rok, za příjem je považován i rodičovský

příspěvek. Náleží-li tato dávka zletilému nezaopatřenému dítěti, tak se potom

vyplácí tomuto dítěti, není-li stanoveno jinak.

Přídavek je vyplácen ve třech měsíčních výších podle věku

nezaopatřeného dítěte:

Věk Částka

Do 6 let 500 Kč

Od 6 do 15 let 610 Kč

Od 15 do 26 let 700 Kč

Zdroj: www.mpsv.cz

Rodičovský příspěvek

Na rodičovský příspěvek má nárok rodič, který po celý kalendářní měsíc

osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině.

Rodičovský příspěvek navazuje na peněžitou pomoc v mateřství, začíná se

vyplácet po skončení čerpání peněžité pomoci v mateřství. Kdyby rodiči

nevznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství, vyplácí se rodičovský

příspěvek již od narození dítěte. Celková vyplácená výše rodičovského

příspěvku je 220 000 Kč rozdělená do měsíčních částek. Vyplácí se nejdéle do

4 let věku nejmladšího dítěte.

Výše rodičovského příspěvku (případně vznik nároku) se odvozuje z výše

denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství.

Maximální možná měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na

denní vyměřovací základ: pokud 70 % z 30násobku denního vyměřovacího

základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše

Přídavek na dítě

Rodičovský

příspěvek

http://www.mpsv.cz/

97

7 600 Kč, pokud 70 % z 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje

částku 7 600 Kč, je výše předmětného rodičovského příspěvku omezena touto

částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500

Kč měsíčně. Z toho vyplývá, že minimální doba pro pobírání rodičovského

příspěvku je (220 000 Kč / 11 500 Kč) měsíců, tedy 20 měsíců (poslední měsíc

je vyplacena již jen částka 1 500 Kč). Pokud ani jednomu z rodičů dítěte nelze

uvedený vyměřovací základ stanovit, vyplácí se jim rodičovský příspěvek v

pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. Měsíce věku dítěte

a následně ve výši 3 800 Kč až do 4 let věku dítěte.

Příspěvek na bydlení

Příspěvek na bydlení pomáhá ke krytí nákladů spojených s bydlením

rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy. V případě této dávky se posuzuje

příjem rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Do příjmu spadá také přídavek

na dítě a rodičovský příspěvek.

Na tuto dávku má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který má v bytě uveden

trvalý pobyt, pokud jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu

rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města

Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině

a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není

vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů

pro daný počet osob v nich trvale bydlících, když výše částek normativních

nákladů na bydlení .

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění

poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních bytů a bytů

vlastníků jde o srovnatelné náklady. U všech bytů jde ještě o náklady za

energii, vodné, stočné, odpady a vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se

hodnotí průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení

(normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu

a koeficientu 0,30 (v Praze to je 0,35).

Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíce v období

posledních 10 kalendářních let. Toto omezení neplatí pro domácnosti

sestávající výlučně z osob starších 70 let a pro osoby se zdravotním

postižením, které bydlí v pro ně postavených nebo upravených bytech Lhůta 84

měsíce se začíná počítat od 1. 1. 2012.

Příspěvek na

bydlení

Náklady bydlení

98

Normativní náklady na bydlení pro družstevní byty a byty vlastníků

platné od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 v Kč měsíčně

Počet osob v

rodině Počet obyvatel obce

Praha nad 100 tis.

obyvatel

50 000 - 99 999

obyvatel

10 000 - 49

999

obyvatel

do 9 999

obyvatel

1 4 396 4 396 4 396 4 396 4 396

2 6 557 6 557 6 557 6 557 6 557

3 9 131 9 131 9 131 9 131 9 131

4 a více 11 615 11 615 11 615 11 615 11 615

Zdroj: MPSV ČR, 2013

Dávky pěstounské péče

Tyto dávky mají za úkol finančně podpořit náhradní rodinnou péči, když

poslední právní úprava těchto dávek byla provedena k l. l. 2013. Pěstounská

péče je poskytována osobou, která je pěstounem nebo poručníkem, když tato

osoba byla stanovena dítěti do doby dosažení zletilosti.

Do těchto dávek patří – příspěvek na úhradu potřeb dítěte, - příspěvek při

ukončení pěstounské péče, - odměna pěstouna, - příspěvek při převzetí

dítěte, - příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla.

Normativní náklady na bydlení pro nájemní byty platné od 1. 1. 2013

do 31. 12. 2013 v Kč měsíčně

Počet osob v

rodině

Počet obyvatel obce

Praha nad 100 tis.

obyvatel

50 000 - 99 999

obyvatel

10 000 - 49

999

obyvatel

do 9 999

obyvatel

1 7 489 5 964 5 687 4 858 4 665

2 10 750 8 663 8 284 7 150 6 886

3 14 637 11 908 11 412 9 929 9 584

4 a více 18 307 15 017 14 419 12 631 12 221

Dávky

pěstounské péče

99

Příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte

má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské péče. Nárok je zachován

i po dosažení zletilosti dítěte, nejdéle však do 26 roku jeho věku, jde-li

o nezaopatřené dítě podle zákona upravujícího státní sociální podporu, které

trvale žije a společně uhrazuje náklady na své potřeby s osobou, která byla do

dosažení jeho zletilosti osobou pečující.

Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte činí za kalendářní měsíc:

a) 4 500 Kč pro dítě ve věku do 6 let,

b) 5 550 Kč pro dítě ve věku od 6 do 12 let,

c) 6 350 Kč pro dítě ve věku od 12 do 18 let,

d) 6 600 Kč pro dítě ve věku od 18 do 26 let.

Jde-li o dítě, které je podle zákona o sociálních službách osobou závislou na pomoci jiné

fyzické osoby, činí příspěvek na úhradu potřeb dítěte:

Dítě ve věku

Dítě ve

stupni

závislosti I

(lehká

závislost)

Kč

Dítě ve stupni

závislosti II

(středně těžká

závislost)

Kč

Dítě ve

stupni

závislosti III

(těžká

závislost)

Kč

Dítě ve

stupni

závislosti

IV

(úplná

závislost)

Kč

Do 6 let 4 650 5 550 5 900 6 400

6 – 12 let 5 650 6 800 7 250 7 850

12 – 18 let 6 450 7 800 8 300 8 700

18 – 26 let 6 750 8 100 8 600 9 000


Příspěvek při ukončení pěstounské péče

Nárok na příspěvek při ukončení pěstounské péče má fyzická osoba, která byla

ke dni dosažení zletilosti v pěstounské péči, a to ke dni zániku nároku této

osoby na příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Výše jednorázového příspěvku činí

25 000 Kč.

Odměna pěstouna

Nárok na odměnu pěstouna má osoba pečující a osoba v evidenci (osoba

pečující i po dosažení zletilosti dítěte, pokud má dítě nárok na příspěvek na

Příspěvek na

úhradu potřeb

dítěte

Odměna

pěstouna

100

úhradu potřeb dítěte). Pokud jsou oba manželé osobou pečující nebo osobou

v evidenci, náleží odměna pěstouna pouze jednomu z nich.

Výše odměny pěstouna činí za kalendářní měsíc:

a. 8 000 Kč, je-li pečováno o jedno dítě,

b. 12 000 Kč, je-li pečováno o 2 děti,

c. 20 000 Kč,

1. je-li pečováno alespoň o 3 děti,

2. je-li pečováno alespoň o 1 dítě, které je osobou závislou na

pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost)

nebo ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná

závislost),

3. jde-li o osobu v evidenci, a to i v případě, že nepečuje o žádné

dítě, nebo

d. 24 000 Kč, pečuje-li pěstoun alespoň o 1 dítě, které mu bylo svěřeno na

přechodnou dobu, a toto dítě je osobou závislou na pomoci jiné fyzické

osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo ve stupni III (těžká

závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost).

Za každé další dítě svěřené do péče osoby pečující se odměna pěstouna zvyšuje

vždy o 4 000 Kč.

Příspěvek při převzetí dítěte

Nárok na příspěvek při převzetí dítěte má osoba pečující, která převzala dítě

do pěstounské péče.

Výše příspěvku při převzetí dítěte činí, jde-li o dítě ve věku:

a. do 6 let, 8 000 Kč,

b. od 6 let do 12 let, 9 000 Kč,

c. od 12 let do 18 let, 10 000 Kč.

Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla

Na příspěvek má nárok osoba pečující, která má v pěstounské péči nejméně 3

děti nebo má nárok na odměnu pěstouna z důvodu péče o 3 děti, včetně

zletilých nezaopatřených dětí, jež zakládají osobě pečující nárok na odměnu

pěstouna. Výše příspěvku na zakoupení motorového vozidla činí 70 %

pořizovací ceny motorového vozidla nebo prokázaných výdajů na opravy,

nejvýše však 100 000 Kč. Podmínkou dále je, že osoba pečující nesmí

motorové vozidlo používat k výdělečné činnosti.

Příspěvek na

zakoupení

motorového

vozidla

Příspěvek při

převzetí dítěte

101

Porodné

V roce 2012 zvažovala vláda úplné zrušení porodného. Plánovalo se sloučení

porodného a rodičovského příspěvku, takže samostatná dávky porodné mělo

přestat existovat. Ke zrušené této sociální dávky nakonec ale nedošlo.

I základní podmínky zůstaly stejné. O porodné tedy mohou žádat ty rodiny,

kterým se narodí dítě a současně jejich příjmy (za předcházející čtvrtletí)

nepřesáhnou 2,4 násobek životního minima. Nárok na porodné má dvoučlenná

rodina, pokud čisté příjmy obou manželů nepřesáhly částku 18 504 Kč. Je-li

matka samoživitelka, pak její čistý příjem nesmí přesáhnout 11 712 Kč

měsíčně.

Jako příjem se počítá nejenom příjem ze zaměstnání (nebo z podnikání), ale

patří sem i podpora v nezaměstnanosti, důchody (vdovským, sirotčí, invalidní,

starobní) a různé sociální dávky. Dokládají se příjmy za předchozí kalendářní

čtvrtletí (před narozením dítěte / dětí). Dokládají se příjmy obou rodičů.

Pokud splňujete podmínky, pro přiznání nároku na porodné, bude vám náležet

následující částka:

při narození 1 dítěte je porodné ve výši 13.000 Kč,

při narození 2 a více dětí současně je porodné ve výši 19 500 Kč.

Pohřebné

Touto dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu;

částka je pevně stanovená ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se nebere

v úvahu. Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému

dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte. Podmínkou je,

že zemřelá osoba měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území

6.2. SOCIÁNÍ POMOC – NÁSTROJE SOCIÁLNÍ POMOCI

Jedním ze základních cílů sociální pomoci je zabránit propadu občana

do trvalé sociální závislosti. Jedná se o pomoc, která vede k dosažení

způsobilosti k soběstačnému životu ve společnosti. Sociální pomoc je

určena k zabezpečení základních životních potřeb osob v situaci

absolutního nedostatku hmotných prostředků a v těch sociálních

situacích, kdy osoby nejsou schopny samy ani s pomocí vlastní rodiny

zabezpečovat svoje základní životní potřeby.

porodné

Pohřebné

Sociální pomoc

http://socialni-davky-2013.eu/rodicovsky-prispevek-2013/

102

Systém sociální pomoci řeší situace, kdy:

jsou ohrožena práva občana,

se občan nachází v hmotné nouzi,

je občan v sociální nouzi a není schopen zabezpečit

svoje potřeby vlastními silami,

mu tyto situace hrozí.

Životní minimum

Rozumíme tím soubor statků a služeb, který umožňuje domácnosti nebo

jednotlivci uspokojovat jejich potřeby v míře uznané společností v dané

etapě za minimálně nezbytné. Životní minimum je nejčastěji definováno jako

práh chudoby, kdy občané nacházející se pod ním, nemohou žít způsobem

minimálně přijatelným v daném státě.

Rozlišují se dvě hladiny životního minima: existenční a

sociální.

Existenční minimum je chápáno jako souhrn statků a služeb, bez jejichž

uspokojení by došlo k ohrožení života a zdraví jedince. Za existenční

minimum lze považovat cca polovinu celkového průměrného čistého příjmu

na osobu.

Sociálního minima dosahuje domácnost v tom případě, kdy zajišťuje na

minimální společensky přijatelné úrovni a s minimálními náklady všechny

životní potřeby. Toto minimum je doporučováno ve výši zhruba 2/3

průměrného čistého příjmu.

Životní a existenční minimum upravuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním

a existenčním minimu. Cílem tohoto zákona je zabránit zneužívání

systému a zefektivnit vyplácení dávek.

Část životního minima vyjadřující náklady na bydlení se ze životního minima

vyloučila. Poskytování pomoci na úhradu nezbytných nákladů na bydlení

je zajištěno na základě zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,

poskytováním příspěvku na bydlení a dále na základě zákona č. 111/2006

Sb., o pomoci v hmotné nouzi, poskytováním doplatku na bydlení.

Částky životního minima se liší podle toho, zda je občan posuzován samostatně

nebo spolu se společně posuzovanými osobami, podle pořadí osob, zda jde o

nezaopatřené dítě atd.

Životní minimum

Existenční

minimum

Sociální

minimum

103

Životní minimum je zákonem stanovená hranice minimálního příjmu.

Životní minimum tedy představuje příjem jednotlivce nebo rodiny, který

se považuje za minimální nutný k úhradě základních životních potřeb.

Pokud jsou skutečné příjmy nižší, může vznikat nárok na výplatu různých

sociálních dávek (pomoc ve hmotné nouzi apod.).

Životní a existenční minimum je upraveno zákonem č. 110/2006 Sb.,

o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Částky

životního a existenčního minima platné od 1. 1. 2012 jsou stanoveny nařízením

vlády č. 409/2011 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního

minima. K poslednímu zvýšení životního minima došlo v roce 2012. Vzhledem

k tomu že pak už nebyly splněny valorizační podmínky, životní minimum se

v roce 2013 nijak nemění. K dalšímu zvýšení může dojít případně až zase od

začátku roku 2014.

Jaká je výše životního minima a jeho výpočet

Základní životní minimum pro jednotlivce je ve výši 3410 Kč.

Existenční minimum jednotlivce pak představuje částku 2200 Kč.

Životní minimum rodiny pak závisí na počtu členů rodiny. Jako rodina se

v tomto případě započítávají všichni členové společné domácnosti. To

znamená, že pokud v jednom bytě bydlí více dospělých, jsou pro výpočet

životního minima počítáni všichni. Pokud naopak například některé z dětí již

nežije s rodiči ve společné domácnosti, nezapočítává se.

Životní minimum a hmotná nouze

Pokud vaše skutečné příjmy jsou nižší než životní minimum , jedná se o stav

doplatek na bydlení a další jednorázové sociální dávky. Všechny příjmy ze

zaměstnání nebo z podnikání. Příjmy z prodeje nemovitostí, částky vyplacené

pojišťovnou, podpora v nezaměstnanosti, daňový bonus hmotné nouze. Jako

příjmy se v tomto případě započítávají: příspěvek na bydlení,, odměny za

darování krve a různé další příspěvky.V případě že jsou tyto příjmy nižší než

životní minimum, je možné žádat o dvě sociální dávky pro pomoc ve hmotné

nouzi. Jedná se o příspěvek na živobytí (tzv. doplatek do životního minima)

a doplatek na bydlení (pozor, jedná se o jinou sociální dávku než příspěvek na

bydlení). Pro lidi ve hmotné nouzi je také určena jednorázová okamžitá

finanční pomoc

http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-110

http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-409

http://socialni-davky-2013.eu/hmotna-nouze-2013-prispevek-na-zivobyti/

http://socialni-davky-2013.eu/hmotna-nouze-2013-doplatek-na-bydleni/

http://socialni-davky-2013.eu/hmotna-nouze-2013-mimoradna-okamzita-pomoc/

http://socialni-davky-2013.eu/hmotna-nouze-2013-mimoradna-okamzita-pomoc/

104

Jaké jsou v roce 2013 částky životního minima v Kč za měsíc:

pro jednotlivce 3 410

pro první osobu

v domácnosti

3 140

pro druhou a další osobu

v domácnosti, která není

nezaopatřeným

dítětem+):

2 830

pro nezaopatřené dítě ve

věku: do 6 let

1 740

nezaopatřené dítě 6 až

15 let

2 140

nezaopatřené dítě 15 až

26 let

2 450

Životní minimum domácnosti tvoří součet všech částek životního minima

jednotlivých členů domácnosti.

Definice nezaopatřeného dítěte - zákon o státní sociální podpoře, definuje

nezaopatřené dítě jako dítě do skončení povinné školní docházky, a poté,

nejdéle však do 26. roku věku, jestliže se soustavně připravuje na budoucí

povolání.

Základní nástroje sociální pomoci

Mezi základní nástroje sociální pomoci patří poradenství, sociálně-právní

ochrana, sociální prevence, sociální služby, dávky sociální péče.

Poradenství

Jde o výměnu informací mezi tím, kdo radí (poradce) a tím, kdo rady přijímá

(klient). Úkolem poradenství je poskytnou t pomoc při řešení obtížných

sociálních situací občanů, do nichž se oni sami dostávají.

Poradenství obsahuje:

součást preventivní (směřuje k odstraňování příčin či nepříznivých

podmínek),

součást nápravnou (snaží se o řešení problémů jednotlivce i jeho

rodiny).

Poradenství

105

Sociálně-právní ochrana

Sociálně-právní ochrana se poskytuje nezletilým dětem a občanům, kteří

nemají způsobilost k právním úkonům a občanům, kteří své zájmy a zákonem

chráněná odměna práva nejsou schopni vlastními silami uplatňovat.

Sociální prevence

Sociální prevence je soubor aktivit ovlivňujících proces socializace a sociální

integrace, které jsou zaměřeny na změnu značně nepříznivých sociálních

podmínek vedoucích ke vzniku a šíření sociálně-patologických jevů.

Cílem sociální prevence je:

zabránit vzniku příčin negativních společenských

jevů,

zamezit šíření sociálně-patologických jevů do

dosud nezasažené společnosti.

Dále sociální prevence slouží k ochraně společnosti před sociálně-

patologickými jevy, tzn. před kriminalitou, toxikomanií, xenofobií, rasizmem a

násilím.

Sociální služby

Do této oblasti patří především:

domovy důchodců,

penziony pro důchodce,

ústavy sociální péče pro dospělé a případně i pro mládež,

pečovatelská služba.

V souvislosti s financováním sociálních služeb byla v minulosti zavedena nová

dávka příspěvek na péči. Tato dávka nahradila dávku zvýšení důchodu pro

bezmocnost.

Jedná se o příspěvek určený ke krytí části nákladů na potřebnou péči, ovšem

předpokládá se, že k úplné úhradě budou použity i jiné zdroje. Příspěvek na

péči je poskytován všem oprávněným osobám bez ohledu na to, zda je jim

pomoc zajišťována rodinou, nebo poskytovatelem sociálních služeb. Jedná se

o peněžitou dávku (měsíčně se opakuje), která náleží osobě závislé na pomoci

druhé osoby zejména z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.Příspěvek na

péči je sociální dávka určená pro lidi, kteří jsou z důvodu svého zdravotního

stavu odkázání na pomoc jiné osoby. Tato sociální dávka náleží tomu, kdo

potřebuje péči (tedy ne tomu kdo tuto péči poskytuje).

Sociálně-právní

ochrana

Sociální

prevence

Sociální služby

http://socialni-davky-2013.eu/socialni-davky-2013-prispevek-na-peci/

http://socialni-davky-2013.eu/socialni-davky-2013-prispevek-na-peci/

106

Výše příspěvku je závislá na věku žadatele a na stupni jeho závislosti:

stupeň I (lehká závislost) do 18 roků = 3 000 Kč (800 Kč nad 18 roků)

stupeň II (středně těžká závislost) do 18 roků = 8 000 Kč (4 000 Kč nad

18 roků)

stupeň III (těžká závislost) do 18 roků = 9000 Kč (8 000 Kč nad 18

roků)

stupeň IV (úplná závislost) do 18 roků = 12 000 Kč (12 000 Kč nad 18

roků)

Pokud je rozhodný příjem rodiny (okruhu společně posuzovaných osob nižší

než dvojnásobek životního minima, pak může být příspěvek na péči zvýšen až

od 2000 Kč měsíčně. U dětí ve věku 4 – 7 roků, které spadají do III, nebo IV

stupně závislosti se příspěvek na péči navyšuje automaticky bez ohledu na

příjem rodiny.

6.3.SOCIÁLNÍ DÁVKY VE HMOTNÉ NOUZI

Hmotná nouze je stav, kdy příjmy jednotlivce (nebo rodiny) jsou nižší než

zákonem stanovené minimum. Základní životní minimum jednotlivce je v roce

2013 3410 Kč. Pokud žije více lidí ve společné domácnosti, pak se pro

posouzení hmotné nouze počítá životní minimum všech těchto osob. Abyste

měli nárok na dávky hmotné nouze, musí být vaše příjmy nižší než výše

uvedené životní minimum. Za příjem se v tomto případě považuje nejenom

příjem ze zaměstnání nebo podnikání, ale i různé sociální dávky (např.

rodičovský příspěvek) nebo další příjmy. Počítají se i jednorázové příjmy

(prodej domu nebo bytu, výplata pojistky od pojišťovny při živelné katastrofě,

daňové přeplatky, odměna za darování krve nebo třeba podpora

v nezaměstnanosti). Platí také, že příjmy ze zaměstnání (mzda, nemocenská) se

započítávají do příjmu jen do výše 70% (resp. 80% u podpory

v nezaměstnanosti, podpory při rekvalifikaci. Pokud je součet příjmů všech

členů rodiny (společně posuzovaných osob) nižší než společné životní

minimum, vzniká nárok na sociální dávky.

Dávky hmotné nouze v roce 2013

V zásadě existují 3 základní sociální dávky určené pro lidi ve hmotné nouzi:

příspěvek na živobytí (doplatek do životního minima)

doplatek na bydlení

jednorázová okamžitá finanční pomoc

Dávky hmotné

nouze

107

Příspěvek na živobytí

Nárok na příspěvek na živobytí mají všichni, jejichž příjmy jsou nižší než

životní minimum. Aby sociální dávka byla přiznána, je také nutné, aby byla

projevena snaha svůj příjem zvýšit (tj. hledat si vhodné zaměstnaní, prodat

majetek, pokud nějaký existuje, uplatnění nároků (např. výživné) apod.). Pokud

žadatel o dávky hmotné nouze neprojevuje dostatečný zájem o zvýšení svého

příjmu, mohou mu být přiznány dávky jen do výše existenčního minima.

Doplatek na bydlení

Doplatek na bydlení je podobně jako příspěvek na živobytí sociální dávka

určená pro osoby ve hmotné nouzi. Nárok na doplatek na bydlení mají ti,

jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp.

existenční minimum).Nárok na doplatek na bydlení vzniká ve chvíli, kdy by

vám po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení zůstala pouze částka na

živobytí. Doplatek na bydlení také předpokládá, že je vám vyplácen příspěvek

na bydlení. Nárok na tuto sociální dávku má ten, kdo je vlastníkem bytu nebo

je v podnájmu a jeho příjem (resp. příjem všech společně posuzovaných osob)

je nižší než životní minimum. Nárok na doplatek na bydlení také získává pouze

ten, kdo zároveň získá příspěvek na živobytí. V oprávněných případech je

možné doplatek získat i bez nároku na příspěvek na živobytí. Tedy za

předpokladu že příjem žadatele (resp. všech společně posuzovaných osob)

nepřesáhl 1.3 násobku životního minima.

Mimořádná okamžitá finanční pomoc

Mimořádná okamžitá pomoc je jednou z dávek poskytovaných v rámci

systému sociálních dávek pro osoby ve hmotné nouzi. Nárok na mimořádnou

okamžitou pomoc ale mají i další lidé. Zákon připouští několik různých situací,

ve kterých můžete mít nárok na mimořádnou okamžitou pomoc.

Nárok na tuto sociální dávku můžete mít v následujících případech

- při hrozící újmě na zdraví

Nárok na jednorázovou sociální dávku mohou mít ti, kterým by při

neposkytnutí mimořádné finanční podpory hrozila újma na zdraví. To může být

případ osoby ve hmotné nouzi (bez dostatečných příjmů) která nutně potřebuje

zakoupení nějakých léků. Protože řešení jiných forem sociální podpory může

zabrat nějakou dobu a mohla by hrozit újma na zdraví, může být v tomto

případě poskytnuta okamžitá jednorázová pomoc.

Příspěvek na

živobytí

Doplatek na

bydlení

Mimořádná

okamžitá

finanční pomoc

http://socialni-davky-2013.eu/zivotni-minimum-2013/



108

- při hrozícím sociálním vyloučení

Toto se může týkat například osob, které jsou propuštěny z výkonu trestu bez

jakýchkoliv finančních prostředků. V takovémto případě může být poskytnuta

jednorázová sociální částka až 1000 Kč, která slouží na úhradu základních

životních potřeb během prvních pár dní. V praxi se pak nemusí nutně jednat

pouze o finanční částku v hotovosti, ale pomoc může být poskytnuta i ve formě

poukázek na nákup potravin nebo hygienických potřeb.

- při ztrátě dokladů

V tomto případě může být mimořádná finanční pomoc poskytnuta i lidem, kteří

se běžně nenacházejí ve hmotné nouzi. Například při ztrátě dokladů, kdy osoba

nemá jinou možnost jak uhradit nutné poplatky pro vystavení dokladů,

duplikátů nebo na úhradu noclehu. Výše této podpory se odvíjí od konkrétní

situace a prokazatelně vynaložených nákladů.

- při živelné katastrofě

Na tento typ sociální podpory od státu mají nárok všichni ti, které postihla

nějaká živelná katastrofa (povodeň, požár apod.). Pokud lidé nejsou schopni

vzniklou situaci vyřešit sami, může jim stát poskytnout mimořádnou pomoc

(výše je pak závislá na vzniklé škodě a prokazatelných nákladech).

6.4. SOCIÁLNÍ POLITIKA JE TU PRO OBČANA

S potěšením lze konstatovat, že je velice potěšující a pro občana příznivé, když

existuje sociální politika, která je zde pro občana a občan má oprávněný pocit,

že v případě, že se dostane do nepříznivé životní situace, tak má určitou jistotu,

že je tu stát a jeho sociální politika, která občana zabezpečí. Ať to nazýváme

podporou, pomocí, či jinak, je to v podstatě v rámci práva sociálního

zabezpečení státem organizovaná určitá solidarita mezi občany sloužící

k překonání nepříznivých důsledků sociální události. Je tvořena systémem

určitých dávek učených občanům a především rodinám s nezaopatřenými

dětmi. Vůbec v tomto případě není na škodu, že většina těchto dávek má

obligatorní charakter.

Pokud se týká systému státní sociální podpory tak tento byl v zaveden zákonem

č. 117/1995 Sb. a zohledňuje v podstatě tři základní přístupy:

životní úroveň má vycházet především z pracovních příjmů,

dávky nejsou náhradou příjmů, ale k vlastní práci nedemotivující

pomocí řešení sociální situace,

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1vo_soci%C3%A1ln%C3%ADho_zabezpe%C4%8Den%C3%AD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1vo_soci%C3%A1ln%C3%ADho_zabezpe%C4%8Den%C3%AD

http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1t

http://cs.wikipedia.org/wiki/Solidarita

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%8Danstv%C3%AD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_ud%C3%A1lost

109

musí zachovávat hledisko hospodárnosti, účelnosti a ve stanovených

případech i adresnosti.

Část pro zájemce

Průvodce studiem Vážení studenti,

dovolte mi, abych na tomto místě uvedla pouze pro zájemce, kteří si chtějí

udělat alespoň částečný přehled o stavu životní úrovně v ČR, jak vypadá

situace v souvislosti s některými ekonomickými ukazateli týkající se příjmu

občanů. Jsem přesvědčena, že níže uvedené údaje vám rozšíří, případně oživí

a zaktualizují údaje, o kterých jste jistě v minulosti v souvislosti se studiem

některých předmětů rozhodně slyšeli, a že se nad těmito uvedenými údaji

zamyslíte a to především v souvislosti s pojmem „životní úroveň“ a možná

přidáte i pohled v souvislosti s dalším pojmem především z oblasti sociální

politiky a to je pojem „kvalita života“.

Cílem státu je, aby prostřednictvím sociální pomoci zabránil propadu občana

do trvalé sociální závislosti. Je to však pomoc, která vede k dosažení

způsobilosti toho, aby občan byl soběstačný k životu ve společnosti. Sociální

pomoc je určena především k zabezpečení základních životních potřeb osob

v situaci nedostatku hmotných prostředků a v těch sociálních situacích, kdy

osoby nejsou schopny samy ani s pomocí vlastní rodiny zabezpečovat svoje

základní životní potřeby.

Životní minimum

Životní minimum je to práh chudoby, kdy občané nacházející se pod ním,

nemohou žít způsobem minimálně přijatelným v daném státě.

Rozlišují se dvě hladiny životního minima: existenční a sociální.


uspokojení by došlo k ohrožení života a zdraví jedince. Za existenční minimum

lze považovat cca polovinu celkového průměrného čistého příjmu na osobu.


minimální přijatelné úrovni a s minimálním náklady všechny životní potřeby.

Toto minimum je doporučováno ve výši zhruba 2/3 průměrného čistého

příjmu. Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny, kterou je

zaměstnavatel povinen vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci. Její základní

právní úprava je stanovena v zákoníku práce. Minimální mzda se vztahuje na

všechny zaměstnance zaměstnané v pracovním poměru nebo právním vztahu

založeném dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Životní minimum

110

Základní životní minimum pro jednotlivce je ve výši 3410 Kč.

Existenční minimum jednotlivce pak představuje částku 2200 Kč.

Minimální mzda

Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny, kterou je zaměstnavatel

povinen zaplatit zaměstnanci za vykonanou práci. Její základní právní úprava

je stanovena v zákoníku práce. Minimální mzda se vztahuje na všechny

zaměstnance zaměstnané v pracovním poměru nebo právním vztahu založeném

dohodami o pracích konaných

mimo pracovní poměr.

Minimální mzda se od srpna 2013 zvyšuje o Kč 500,-, tedy z Kč 8 000,-

měsíčně na Kč 8 500,-. Základní hodinová sazba se zvyšuje z Kč 48,10 na

Kč 50,60.

Minimální mzda – vývoj v jednotlivých letech 1996 – 2004

1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004

Minimálníí

mzda

Kč/m

2500 2500 2650 3250 4000 5000 5700 6200 6700

Kč/h 13,60 13,60 14,80 18,00 22,30 30,00 33,90 36,90 39,60


Minimální mzda – vývoj v jednotlivých letech 2005 - 2013

2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013

Minimální

mzda

Kč/m 7185 7570/7955 8000 8000 8000 8000 8000 8000 8 000/8500

Kč/m 42,50 44,70/48,10 48,10 48,10 48,10 48,10 48,10 48,10 48,10/50,60

Pozn. Minimální mzda se na 8500 Kč zvyšuje od srpna 2013.

Zdroj: MPSV

Minimální mzda

111

Průměrná mzda

Ve 3. čtvrtletí 2013 činila průměrná hrubá měsíční nominální mzda na

přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství celkem 24 836 Kč,

což je o 322 Kč (1,3 %) více než ve stejném období roku 2012. Spotřebitelské

ceny se zvýšily za uvedené období o 1,2 %, reálně tak došlo k nárůstu mzdy

o 0,1 %. Objem mezd vzrostl o 0,1 %, počet zaměstnanců poklesl o 1,2 %.

Zajímavá je skutečnost, že dvě třetiny obyvatelstva ČR tuto průměrnou hrubou

měsíční mzdu nepobírá. Průměrná hrubá měsíční mzda zahrnuje i příplatky za

přesčas, odměny či náhradu mzdy. I údaje uváděné ČSÚ uvádějí, že zhruba dvě

třetiny zaměstnanců mají mzdu nižší, než je celostátní průměr.

Medián mezd, tedy hodnota "prostředního zaměstnance", podle předběžných

údajů vzrostl na 22 247 korun, tedy meziročně o 1,8 procenta (v nominálním

vyjádření bez započtení inflace).

Medián představuje hodnotu mzdy zaměstnance uprostřed mzdového

rozdělení. To znamená, že polovina hodnot mezd je nižší a druhá polovina je

vyšší než medián. Zjednodušeně řečeno tak ukazuje "skutečný průměr",

nezvýšený extrémně vysokými (nebo extrémně nízkými) méně častými

hodnotami.

U mužů činil mzdový medián za loňský rok Kč 23 865,- , u žen Kč 20 271-.

Výše hrubé mzdy je jistě pro každého zaměstnance důležitý údaj, mnohem

důležitější určitě pro všechny zaměstnance je, jak vysoká finanční částka

skončí každý měsíc na jejich bankovním účtu - čistá mzda. Průměrná výše

čisté mzdy (tj. hrubá mzda po odpočtu daně z příjmů a povinných státních

odvodů - sociálního a zdravotního pojištění) má při mezinárodním porovnání

lepší vypovídací schopnost nežli samotná průměrná hrubá mzda, neboť míra

zdanění je v jednotlivých evropských zemích značně rozdílná. Evropané jsou

kvalifikovaní, vzdělaní a inovativní zaměstnanci, proto jsou jejich průměrné

mzdy nejvyšší na světě. Současně je však v Evropě vyšší zdanění práce a ceny

zboží či služeb jsou vyšší než v ostatních vyspělých státech zemích světa.

Průměrná hrubá mzda

Nejvyšší průměrná hrubá mzda za rok je v Dánsku (43 968 euro), Německu

(41 074 euro), Velké Británii (40 988 euro) a Lucembursku (40 500 euro).

Nejnižší mzdy jsou potom v Pobaltských zemích. Při zohlednění cen zboží

a služeb jsou z EU „nejbohatší“ občané Lucemburska, Rakouska a Velké

Británie. Občané ve střední a východní Evropě mají mzdy mnohonásobně nižší

než občané v západoevropských zemí, protože je zde však levněji, nejsou

Průměrná mzda

Průměrná hrubá

mzda

112

rozdíly až tak závratné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejnižší zdanění

práce z členských zemí EU je v Irsku, nejvyšší v Belgii. Po odečtení daňové

povinnosti zjistíme, že nejvyšší průměrná čistá mzda je v Lucembursku.

U svobodného a bezdětného občana činí průměrná čistá mzda 25 195 euro za

rok. Následuje Velká Británie (23 474 euro), Irsko (23 020 euro) a Dánsko

(22 871 euro). Nejnižší průměrná čistá mzda je v Pobaltských zemích

− Estonsku (3 366 euro), Litvě (2 489 euro) a Lotyšsku (2 163 euro). Ze všech

východoevropských členských zemí EU je právě v ČR průměrná čistá mzda

nejvyšší, dosahuje 5 098 euro za rok.


Shrnutí

Systém státní sociální podpory upravuje příslušná legislativa, když se

jedná o velice důležitý systém, který je předmětem mnoha odborných

i laických debat.

Rodina je podle systému SSP soužití rodičů a nezaopatřených dětí ve

společné domácnosti. Za nezaopatřené dítě považuje systém SSP dítě po

skončení povinné školní docházky a dále, pokud se připravuje na budoucí

povolání nebo je zdravotně postižené, nejdéle však do 26 let věku.

113

Při posuzování nároků na dávky státní sociální podpory se velice podrobně

zkoumá situace v rodině, příjmy v konkrétní rodině apod. Pro každou dávku

státní sociální podpory jsou zákonem stanoveny přesné podmínky, za kterých

je možno dávku žadateli přiznat.

Za základ pro stanovení nároku a výše některých dávek včetně urče ní

hranice příjmů osoby či rodiny se považuje životní minimum.

Mezi dávky státní sociální podpory patří:

- přídavek na dítě,

- příspěvek na bydlení,

- rodičovský příspěvek,

- dávky pěstounské péče,

- příspěvek na úhradu potřeb dítěte,

- odměna pěstouna,

- příspěvek při převzetí dítěte,

- příspěvek při ukončení pěstounské péče,

- příspěvek na zakoupení motorového vozidla,

- porodné,

- pohřebné.

Pokud se týká životního minima tak je nutno uvést, že se rozlišují dvě

hladiny životního minima a to existenční minimum a sociální minimum.


uspokojení by došlo k ohrožení života a zdraví jedince. Za existenční minimum

lze považovat cca polovinu celkového průměrného čistého příjmu na osobu.


minimální společensky přijatelné úrovni a s minimálními náklady všechny

životní potřeby. Toto minimum je doporučováno ve výši zhruba dvou třetin

průměrného čistého příjmu.

Životní a existenční minimum upravuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním

a existenčním minimu. Cílem tohoto zákona je zabránit zneužívání

systému a zefektivnit vyplácení dávek.

Část životního minima vyjadřující náklady na bydlení se ze životního minima

vyloučila. Poskytování pomoci na úhradu nezbytných nákladů na bydlení

je zajištěno na základě zákona č. 117/1995 Sb.,o státní sociální podpoře,

poskytováním příspěvku na bydlení a dále na základě příslušné legislativy,

tj. zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, poskytováním

doplatku na bydlení.

Měsíční částka životního minima jednotlivce činí 3 410,- Kč.

Měsíční částka existenčního minima jednotlivce činí Kč 2 200,- Kč.

114

Částky životního minima v roce 2013 za měsíc:

pro jednotlivce 3 410

pro první osobu v domácnosti 3 140

pro druhou a další osobu

v domácnosti, která není

nezaopatřeným dítětem+):

2 830

pro nezaopatřené dítě ve

věku: do 6 let

1 740

nezaopatřené dítě 6 až 15 let 2 140

nezaopatřené dítě 15 až 26 let 2 450

Mezi základní nástroje sociální pomoci patří poradenství, sociálně-právní

ochrana, sociální prevence, sociální služby a dávky sociální péče.

Velmi významné jsou sociální služby, kam řadíme především všechny

druhy domovů pro seniory(domovy důchodců, penziony pro seniory

apod.), ústav sociální péče pro dospělé i pro mládež a pečovatelskou

službu.

Velmi významná je skutečnost, že v souvislosti s financováním sociálních

služeb byla zavedena nová dávka – příspěvek na péči. Příspěvek na péči

nahrazuje dosavadní dávky zvýšení důchodu pro bezmocnost. Jedná se

o příspěvek určený ke krytí části nákladů na potřebnou péči, ovšem

předpokládá se, že k úplné úhradě budou použity i jiné zdroje. Příspěvek

na péči je poskytován všem oprávněným osobám bez ohledu na to, zda je

jim pomoc zajišťována rodinou, nebo poskytovatelem sociálních služeb.

Jedná se o peněžitou dávku (měsíčně se opakuje), která náleží osobě

závislé na pomoci druhé osoby zejména z důvodu nepříznivého

zdravotního stavu.

Výše příspěvku je závislá na věku žadatele a na stupni jeho závislosti:

stupeň I (lehká závislost) do 18 roků = 3 000 Kč (800 Kč nad 18

roků),

stupeň II (středně těžká závislost) do 18 roků = 8 000 Kč (4 000 Kč

nad 18 roků),

stupeň III ( těžká závislost) do 18 roků = 9 000 Kč ( 8 000 Kč nad 18

roků), (pro nezletilé osoby 9 000 Kč),

stupeň IV (úplná závislost) do 18 roků = 12 000 Kč (12 000 Kč nad 18

roků).

115

Do této části studijní opory patří také ještě problematika sociálních dávek ve

hmotné nouzi. Hmotná nouze je stav, kdy příjmy jednotlivce (nebo rodiny)

jsou nižší než zákonem stanovené minimum. Základní životní minimum

jednotlivce je v roce 2013 3410 Kč. Aby nastal nárok na dávky hmotné nouze,

musí být příjmy nižší než životní minimum.

V zásadě existují 3 základní sociální dávky určené pro lidi ve hmotné

nouzi:

příspěvek na živobytí (doplatek do životního minima),

doplatek na bydlení,

jednorázová okamžitá finanční pomoc.

Otázky

1) Co rozumíte pod pojmem státní sociální podpora ?

2) Vyjmenujte a stručně popište jednotlivé dávky státní sociální podpory ?

3) Jaký význam má v souvislosti se státní sociální podporou životní

minimum ?

4) Co to jsou „rozhodné příjmy“ pro nárok na jednotlivé dávky státní

sociální podpory ?

5) V čem spočívá podstata pěstounské péče ?

6) Jaký je podstatný rozdíl mezi existenčním a sociálním minimem ?

7) Jaké jsou základní nástroje sociální pomoci ?

8) Charakterizujte pojem „započitatelné příjmy“.

9) Co to jsou sociální služby a co se mezi tyto služby počítá ?

10) Jaké příjmy jsou zahrnuty do „příjmů rozhodných pro přiznání nároku

na dávky státní sociální podpory“ ?

11) Kdy zaniká, a za jakých podmínek, nárok na výplatu dávek státní

sociální podpory ?

12) Co rozumíte pod pojmem „příspěvek na péči“, na koho se vztahuje a

k čemu především slouží ?

13) Popište stručně sociální dávky ve hmotné nouzi a uveďte pro koho jsou

tyto dávky především určeny?


státní sociální podpora

příjmy rozhodné pro nárok na dávky státní sociální podpory

116

zánik nároku na výplatu dávek státní sociální podpory

přídavek na dítě

příspěvek na bydlení

rodičovský příspěvek

dávky pěstounské péče

příspěvek na úhradu potřeb dítěte

odměna pěstouna

příspěvek na převzetí dítěte

příspěvek na zakoupení motorového vozidla

porodné

pohřebné

sociální pomoc

systém sociální pomoci

životní minimum

existenční minimum

sociální minimum

základní nástroje sociální pomoci

sociální služby a jejich význam

obsah sociálních služeb

příspěvek na péči a jeho význam

sociální dávky ve hmotné nouzi


BŘESKÁ, Naděžda a Eva BURDOVÁ. Státní sociálnípodpora 2012. Olomouc:

ANAG, 2012, s. 224. ISBN 978-80-7263-739-3.

FRANCOVÁ, Hana a Aleš NOVOTNÝ. Sociální politika v základech. Praha:

Triton, 2008, s. 185. ISBN 978-80-7387-125-3.


978-80-7357-276-1.



NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, Jihlava, vysokoškolská

skripta¸Jihlava, Vysoká škola polytechnická, 2011, 187 str., ISBN 978-82-

87035-50-4

117

7.SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI SE

ZDRAVOTNÍ POLITIKOU

Cíl:

Cílem této kapitoly je seznámit studenty se složitou problematiku v oblasti

zdravotnictví a poukázat na nelehkou situaci, pokud se sociální politiky

v oblasti zdravotnictví týká. Zdravotnictví ve spojitosti se sociální politikou je

„tvrdým oříškem“ pro vyspělé státy světa s dobře fungující ekonomikou, když

celá řada zemí se již v minulosti snažila o zaujímání nejrůznějších postojů ke

složité otázce zdravotnictví a působení sociální politiky v souvislosti se

zdravotnictvím. Ani České republice se tento problém nevyhnul a je o to

složitější, že stav našich veřejných financí je velmi neuspokojivý, což sebou

nese celou řadu negativních průvodních jevů.

Po prostudování této kapitoly by studenti měli znát

- charakteristiku a základní předpoklady zdravotní politiky,

- cíle zdravotní politiky, vnitřní vazby v oblasti zdravotní politiky,

- stručně popsat transformaci zdravotnictví od roku 1990,

- úlohu státu v souvislosti se zdravotnictvím, zdravotní systém,

- jakým způsobem je garantováno právo na zdraví,

- podstatu zdravotního pojištění, které je zdrojem financování

zdravotnictví a základní vlastnosti veřejného zdravotního pojištění,

- kompetence zdravotních pojišťoven.

Klíčová slova:

charakteristika, předpoklady, vazby a cíle zdravotní politiky, zdravotní systém,

právo na zdraví, zdravotní pojištění, zdravotní pojišťovny a jejich kompetence


velice dlouho jsem váhala, zda tuto velmi složitou problematiku vložit do této

opory, či nikoli. Potom jsem došla k závěru, že skutečnost je prostě taková,

že jde o velmi složitou oblast, ale že i mladí lidé navštěvují různá

zdravotnická zařízení, mají celou řadu přátel, kteří jsou třeba zdravotníky,

případně lékaři. Snad na žádném ministerském postu v porevolučním vývoji

se nevystřídalo tolik ministrů, jako tomu bylo patrně ve „velmi horkém“

ministerském křesle na Ministerstvu zdravotnictví. „Horké křeslo ministra

zdravotnictví“ zbavilo již nejednoho ministra zdravotnictví, ať už byl

z levicové, či pravicové strany, iluzí o tom, že ministerstvo se zdárně

vypořádá se závažnými problémy, kterých je ve zdravotnictví více než dost.

Předpokládám, že se vám bude tako kapitola dobře studovat, když se

domnívám, že studium vám zabere asi 60 -70 minut.

118

7.1.CHARAKTERISTIKA A PŘEDPOKLADY ZDRAVOTNÍ

POLITIKY, VNITŘNÍ VAZBY

Zdravotní politika je nedílnou součástí sociální politiky všech vyspělých států.

Zahrnuje aktivity uskutečňované v rámci zdravotnictví, ale také aktivity ve

směru ochrany a podpory zdraví, ve směru zamezení nemoci. Míra skutečného

efektu zdravotní politiky je dána nejen politickými zájmy a zájmy samotných

občanů, ale i schopností společného systému tyto zájmy vyvolávat a současně

vytvářet podmínky k jejich efektivní realizaci. Ve vyspělých zemích vstupuje

stát do systému zdravotní péče různými regulacemi. Tato úloha státu v systému

zdravotní péče je odvozována od nedostatečného trhu. V tržních ekonomikách

vystupuje zdravotní péče jako statek, který se poskytuje na tržním základě nebo

netržní formou, případně polotržní formou.

Předpoklady zdravotní politiky

Mezi základní předpoklady zdravotní politiky patří:

- existence hospodářské a sociální politiky státu,

- stát musí stanovit cíle a současně i strategii k naplnění cílů.

Stanovené cíle musí být reálné zejména z hlediska možností daného stupně

rozvoje společnosti:

- existence sociálně ekonomického prostředí, které akceptuje zdravotní

politiku a to v dimenzích dané strategie,

- stát musí vytvořit odpovídající mechanismy realizace zdravotní

politiky jako celku.

Cílem zdravotní politiky je přispět k dosažení co nejlepšího zdraví.

Zdravotní politika je výrazem zájmu i odpovědnosti za zdraví lidí, je

jedním z významných koncepčních nástrojů dalšího rozvoje zdraví

v populačním měřítku i pokud jde o řešení zdravotních problémů

jednotlivých osob.

Vnitřní vazby zdravotní politiky - jsou provázány s reprodukčním procesem jako celkem a to napříč

politickými, ekonomickým a sociálními determinanty.

Na vazby zdravotního pojištění a jeho vývojové společnosti je nutno

přijmout:

1. priority hodnot, které zajistí cíl jednak úspor a jednak kvalitu života ,

2. přijmout politická a ekonomická opatření, která zajistí adekvátní činnosti

kompetentních orgánů , když tato opatření musí být zaměřena na aktivní

účast právních subjektů i fyzických jedinců, taková opatření , která budou

respektovat ekologická opatření, zdravý způsob života, tato opatření musí

Zdravotní

politika jako

součást sociální

politiky

Předpoklady

zdravotní

politiky

Vnitřní vazby

zdravotní

politiky

119

současně zajistit přiměřenou životní úroveň a ekonomické zdroje pro

realizaci zdravotní politiky,

3. soustavu, která bude schopna plnit zadané úkoly v součinnosti všech

společenských složek souběžně, tj., že zdravotní politika musí být

koncipována celospolečensky.

7.2.ZDRAVOTNÍ POLITIKA V ČR A ZDRAVOTNÍ SYSTÉM

V České republice je zdravotnictví transformováno od roku 1990 s cílem

vybudovat liberální a efektivně fungující systém založený na právech občanů

k přístupu ke zdravotní péči. Dostupnost zdravotní péče je garantována

státem a financována z fondu všeobecného zdravotního pojištění na principu

povinné solidarity. Zdravotní péče je poskytována ve zdravotnických

zařízeních ve vlastnictví státu, obcí, fyzických a právnických osob.

Úloha státu v souvislosti se zdravotní politikou

Úloha státu v souvislosti se zdravotní politikou spočívá především v tom,

že stát

1. legalizuje povinnou solidaritu,

2. legalizuje lékovou politiku,

3. reguluje cenu zdravotnických služeb a tím garantuje čerpání fondů

a zdravotního pojištění.

Zdravotní systém v ČR

Zdravotní péči rozdělujeme

1) Dle místa poskytování a způsobu financování zdravotnických zařízení

na:

- -ambulantní − zajišťují ji odborníci a praktičtí lékaři v jednotlivých

ordinacích. Je to základní článek preventivní péče.

- -ústavní − péče v nemocnicích a odborných ústavech. Je poskytována,

jestliže si to vyžaduje zdravotní stav pacienta.

2) Dle specializace na:

- -primární (základní) − dostupná zdravotní péče v místě bydliště při

zachování svobodné volby lékaře,

- -sekundární- zahrnuje péči praktických lékařů o dospělé, děti a dorost,

základní gynekologickou a stomatologickou péči,

Zdravotní

politika v ČR a

zdravotní systém

Úloha státu

v souvislosti se

zdravotní

politikou

Dělení zdravotní

péče

120

- terciální − péče v neregionálních zařízeních, kde se provádí

transplantace orgánů, kostní dřeně, dialýzy, umělé oplodnění apod.

3) Dle financování na:

- péče plně hrazená z veřejného zdravotního pojištění, plně dostupná,

- péče částečně hrazená z veřejného zdravotního pojištění a částečně

s finanční spoluúčastí,

- péče nehrazená.

4) Dle hlediska práva na :

standardní péči − je v určité době a na určitém území obvyklá, je

uznávaná odborníky, ale obtížně stanovitelná.

nadstandardní péči − při které se pacientovi poskytují na jeho přání

výhody a služby, které nejsou nezbytné(vyšší standard ubytovacích

a stravovacích služeb, provedení výkonů jinými technologiemi, osobami

apod.). Pacienti tyto služby hradí přímo nebo zvlášť sjednaným

připojištěním.

potřebnou péči − obsahuje léčebné nebo vyšetřovací postupy, u nichž jsou

splněna tato kritéria: včasnost a rychlost, optimalita, prevence vedlejších

účinků a komplikací, dosažení co nejlepšího dostupného výsledku.

garantovanou péči − je část potřebné péče, která je v dané společnosti

a v daném čase považována za tak závažnou, že se stává předmětem plné

nebo částečné úhrady z veřejného zdravotního pojištění.

7.3.PRÁVO NA ZDRAVÍ A GARANCE ZDRAVOTNÍ PÉČE

V Evropském kontextu má zdraví populace politickou hodnotu deklarovanou

jako veřejné bohatství a také jako zdroj společenského růstu země. Proto je

právo na zdraví a zdravotní péče garantována státem.Zajištění zdravotní péče je

především povinností státu vůči občanům a je chápáno všeobecně jako

společenský úkol, který jasně formuluje zdravotně politické cíle a současně

jasně formuluje finanční zdroje. Vláda má povinnost vytvářet veřejné instituce,

které mají v referátu zprávu zdravotnictví.

Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou

s porozuměním kvalifikovanými pracovníky. Pacient má právo znát jméno

Právo na zdraví

121

lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat

soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se

stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takovéhoto způsobu (tzv.

kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů.

Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před

zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu

zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí. Vyjma případů akutního ohrožení

má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným

postupem spojena. Pokud existuje i více alternativních postupů nebo pokud

pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na s seznámení

s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastní.

Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být

současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí. V průběhu

ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má nemocný právo na

to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho

soukromí a stud. Rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou

a musí být provedeny diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na vyšetření

přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních,

pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral.

Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby

jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být

zajištěna i v případech počítačového zpracování. Pacient má právo očekávat, že

nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět

pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze

onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu,

případně tam převezen poté, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění

a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které při

tom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad

nejprve schválit.

Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou

kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních

hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo

očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat

v informacích o tom, jaká bude jeho další péče. Pacient má právo na podrobné

a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k nestandardnímu

postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas nemocného je podmínkou

k zahájení neterapeutického i terapeutického výzkumu. Pacient může kdykoliv,

a to bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen

o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí. Nemocný v závěru

života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho

přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony. Pacient má právo

Právo na

odbornou

zdravotnickou

péči

Garance

zdravotní péče

122

a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí

(tzv. nemocniční řád). Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat

odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.

Garance zdravotní péče

Garantovat zdrav. péči – to je především úloha státu a znamená zejména zajistit

dostupnost zdrav. péče min. ze tří hledisek:

a) místní dostupnost,

b) hlediska časové dostupnosti

c) finanční dostupnost.

Stát kromě předchozí dostupnosti musí také zajistit kvalitu zdravotní

péče, toto zajištění realizuje zejména v těchto oblastech:

a) vzdělávání zdravotních pracovníků,

b) kontrola léčiv (současně musí stanovit pravidla pro skladování

a distribuci léků),

c) dohled nad čistotou vod, nezávadnosti potravin a navazujících

hygienických služeb.

Výše uvedenou činnost realizuje vláda a ostatní orgány státní správy, když

k hlavním činnostem těchto orgánů patří:

a) negarantovaný systém – je založen na přímých platbách za poskytnutou

zdravotní péči, tento systém plní opačnou funkci vůči státu, tj, že stát

poskytuje zdravotní péči pouze některým skupinám obyvatel,

b) garantovaný systém – je založen na centralizovaném financování

centrálních prostředků, když stanovené zdroje jsou rozděleny do těchto

skupin

- formou daní,

- formou zákonného pojištění,

- formou bodového hodnocení,

- individuálními účty

7.4.ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ JAKO ZDROJ FINANCOVÁNÍ

V České republice byl zaveden model veřejného pojištění. Vychází z principu

solidarity a dělení rizika. Má podobu povinného pojištění pro všechny osoby

s trvalým pobytem na území ČR nebo pro osoby, které trvalý pobyt na území

ČR nemají, ale jsou zde zaměstnány u zaměstnavatele se sídlem na území ČR.

Dostupnost

zdravotní péče

Kvalita zdravotní

péče

Model veřejného

pojištění

123

Prostředky na financování zdravotnictví jsou odděleny od státního rozpočtu

jako fond všeobecného zdravotního pojištění, který je spravován všeobecnou

zdravotní pojišťovnou.

Všeobecná zdravotní pojišťovna není orgánem státní správy a má vymezeny

následující kompetence:

spravovat fond všeobecného zdravotního pojištění,

financovat na základě smluv lékařů služby zdravotnických zařízení,

kontrolovat množství, druh a účelnost výkonů,

posuzovat zdravotní způsobilost k práci.

Základní vlastnosti veřejného zdravotního pojištění

Základními vlastnostmi veřejného zdravotního pojištění jsou především:

- volný přístup systému je zajištěn přímo ze zákona,

- neexistence vazby mezi zdravotním stavem a výší pojistného,

- čerpání zdravotní péče dle objektivní potřeby a zdravotního stavu bez

ohledu na rozpočtové omezení,

- vazby příjmů a výdajů na zdravotní péči a její vazby na národohospodářské

ukazatele a veličiny.

Shrnutí

Zdravotní politika je nedílnou součástí sociální politiky všech vyspělých

států. Mezi základní předpoklady zdravotní politiky patří:

- existence hospodářské a sociální politiky státu,

- stát musí stanovit cíle a současně i strategii k naplnění cílů.

Stanovené cíle musí být reálné zejména z hlediska možností daného stupně

rozvoje společnosti:

- existence sociálně ekonomického prostředí, které akceptuje zdravotní

politiku a to v dimenzích dané strategie,

- stát musí vytvořit odpovídající mechanismy realizace zdravotní

politiky jako celku.

Cílem zdravotní politiky je přispět k dosažení co nejlepšího zdraví.

Zdravotní politika je výrazem zájmu i odpovědnosti za zdraví lidí, je

jedním z významných koncepčních nástrojů dalšího rozvoje zdraví

v populačním měřítku i pokud jde o řešení zdravotních problémů

jednotlivých osob.

Vnitřní vazby zdravotní politiky jsou provázány s reprodukčním

procesem jako celkem a to napříč politickými, ekonomickým a sociálními

determinanty.

Všeobecná

zdravotní

pojišťovna

Základní

vlastnosti

veřejného

zdravotního

pojištění

124

Úloha státu v souvislosti se zdravotní politikou spočívá především v tom,

že stát

1. legalizuje povinnou solidaritu,

2. legalizuje lékovou politiku,

3. reguluje cenu zdravotnických služeb a tím garantuje čerpání fondů

zdravotního pojištění.

Zdravotní péči rozdělujeme

1) Dle místa poskytování a způsobu financování zdravotnických zařízení

na:

- Ambulantní − zajišťují ji odborníci a praktičtí lékaři v jednotlivých

ordinacích. Je to základní článek preventivní péče.

- Ústavní − péče v nemocnicích a odborných ústavech. Je poskytována,

jestliže si to vyžaduje zdravotní stav pacienta.

2) Dle specializace na:

- primární (základní) − dostupná zdravotní péče v místě bydliště při

zachování svobodné volby lékaře.

- sekundární − zahrnuje péči praktických lékařů pro dospělé, děti a

dorost, základní gynekologickou a stomatologickou péči.

- terciální − péče v neregionálních zařízeních, kde se provádí

transplantace orgánů, kostní dřeně, dialýzy, umělé oplodnění apod.

3) Dle financování na:

- péči plně hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, plně dostupná,

- péči částečně hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a částečně

s finanční spoluúčastí,

- péči nehrazenou.

4) Dle hlediska práva na :

- standardní péče − je v určité době a na určitém území obvyklá, je

uznávaná odborníky, ale obtížně stanovitelná.

- nadstandardní péče − při které se pacientovi poskytují na jeho přání

výhody a služby, které nejsou nezbytné(vyšší standard ubytovacích

a stravovacích služeb, provedení výkonů jinými technologiemi,

osobami apod.). Pacienti tyto služby hradí přímo nebo zvlášť

sjednaným připojištěním.

- potřebná péče − obsahuje léčebné nebo vyšetřovací postupy, u nichž

jsou splněna tato kritéria: včasnost a rychlost, optimalita, prevence

vedlejších účinků a komplikací, dosažení co nejlepšího dostupného

výsledku.

- garantovaná péče − je část potřebné péče, která je v dané společnosti a

v daném čase považována za tak závažnou, že se stává předmětem plné

nebo částečné úhrady z veřejného zdravotního pojištění.

125

V Evropském kontextu má zdraví populace politickou hodnotu

deklarovanou jako veřejné bohatství a také jako zdroj společenského

růstu země. Proto je právo na zdraví a zdravotní péče garantována státem.

Garantovat zdravotní péči je především úlohou státu a znamená zejména

zajistit dostupnost zdrav. péče min. ze tří hledisek:

a) místní dostupnost,

b) hlediska časové dostupnosti,

c) finanční dostupnost.

Stát kromě předchozí dostupnosti musí také zajistit kvalitu zdravotní

péče, když toto zajištění realizuje zejména v těchto oblastech:

a) vzdělávání zdravotních pracovníků,

b) kontrola léčiv (současně musí stanovit pravidla pro skladování a distribuci

léků),

c) dohled na čistotou vod, nezávadností potravin a navazujících

hygienických služeb.

Výše uvedenou činnost realizuje vláda a ostatní orgány státní správy.

V České republice byl zaveden model veřejného pojištění. Vychází

z principu solidarity a dělení rizika. Má podobu povinného pojištění pro

všechny osoby s trvalým pobytem na území ČR nebo pro osoby, které

trvalý pobyt na území ČR nemají, ale jsou zde zaměstnány

u zaměstnavatele se sídlem na území ČR. Prostředky na financování

zdravotnictví jsou odděleny od státního rozpočtu jako fond všeobecného

zdravotního pojištění, který je spravován všeobecnou zdravotní

pojišťovnou.

Všeobecná zdravotní pojišťovna není orgánem státní správy a má

vymezeny následující kompetence:

spravuje fond všeobecného zdravotního pojištění,

financuje na základě smluv služby lékařů a služby zdravotnických

zařízení,

kontroluje množství, druh a účelnost výkonů,

posuzuje zdravotní způsobilost k práci.

Základními vlastnostmi veřejného zdravotního pojištění jsou následující:

- volný přístup systému je zajištěn přímo ze zákona,

- neexistence vazby mezi zdravotním stavem a výší pojistného,

- čerpání zdravotní péče dle objektivní potřeby a zdravotního stavu bez

ohledu na rozpočtové omezení,

- vazby příjmů a výdajů na zdravotní péči její vazby na

národohospodářské ukazatele a veličiny.

126

Otázky

1) Charakterizujte zdravotní politiku ? Co pod tímto pojmem rozumíte?

2) Jaké aktivity uskutečňované v rámci zdravotnictví znáte ?

3) Jaké jsou předpoklady a cíle zdravotní politiky ?

4) Jaké jsou vnitřní vazby zdravotní politiky ?

5) Stručně popište zdravotní politiku v České republice.

6) Jaká je úloha státu v rámci zdravotní politiky?

7) Jak byste popsali zdravotní systém v ČR ?

8) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle místa poskytování a způsobu

financování zdravotnických zařízení ?

9) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle specializace ?

10) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle financování ?

11) Jak rozdělujeme zdravotní péči podle hlediska práva ?

12) Co rozumíte pod pojmem „právo na zdraví“ a „garance zdravotní péče“

.

13) Popište dostupnost zdravotní péče a jak stát zajišťuje kvalitu zdravotní

péče?

14) Jaký je rozdíl mezi garantovaným a negarantovaným systémem

zdravotní péče ?

15) Jak vypadá „model veřejného pojištění“ který je zaveden v České

republice?

16) Z jakých principů především vychází „model veřejného pojištění“ ?

17) Kde jsou uloženy finanční prostředky na financování zdravotnictví ?

18) Jaké kompetence má Všeobecná zdravotní pojišťovna ? Vyjmenujte ty

základní kompetence.

19) Čím se vyznačují základní vlastnosti veřejného zdravotního pojištění ?


charakter zdravotní politiky

efekt zdravotní politiky

míra skutečného efektu zdravotní politiky

předpoklady zdravotní politiky

cíle zdravotní politiky

vnitřní vazby zdravotní politiky

zdravotní politika České republice

zdravotní péče

ambulantní péče

ústavní péče

primární, sekundární a terciální péče

péče plně hrazená, péče částečně hrazená, péče nehrazená

127

standardní péče, nadstandardní péče

potřebná péče

garantovaná péče

právo na zdraví

garance zdravotní péče

kvalita zdravotní péče

dostupnost zdravotní péče

zdravotní pojištění jako zdroj financování

model veřejného pojištění

vlastnosti veřejného zdravotního pojištění

čerpání zdravotní péče

příjmy a výdaje na zdravotní péči

zdravotní pojištění a princip solidarity a dělení rizika

vzdělávání zdravotních pracovníků

kontrola léčiv



978-80-7357-276-1.



NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, Jihlava, vysokoškolská


87035-50-4

Zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách

Zákon č.20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu a jeho novelizace

Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví

128

8. VZDĚLÁVÁNÍ A SOCIÁLNÍ POLITIKA

Cíl:

Cílem kapitoly zabývající se aplikací sociální politiky v oblasti vzdělávání je,

aby studenti po prostudování této kapitoly uměli

- charakterizovat vzdělávání jako výsledek dvou vzájemně souvisejících

procesů, a to výchovy a vzdělávání,

- stručně popsat vývoj výchovně vzdělávací soustavy po roce 1989,

- definovat obsah, cíle a principy vzdělávací politiky

- vyjmenovat stupně vzdělávací soustavy,

- objasnit metody financování školství,

- pochopit význam finanční podpory studentům,

- nastínit typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání.

Klíčová slova:

výchova, vzdělávání, výchovně vzdělávací soustava, obsah, cíle, principy

a funkce vzdělávací soustavy, financování školství, instituce vzdělávání

Významné místo, které vzdělávací politice přísluší, vyplývá z poslání, které

vzdělávání ve společnosti plní. Vzdělávání jako fenomén je výsledkem

dvou vzájemně souvisejících procesů, a to výchovy a vzdělávání.

Výchova je chápána jako formativní proces, v němž jsou záměrným

působením utvářeny osobnostní vlastnosti jedince, jeho morální a charakterové

vlastnosti a v němž si současně sám jedinec osvojuje určité způsoby a normy


kapitola, kterou vám předkládám je věnována vzdělávání a sociální politice,

když předpokládám, že toto zákonitě musí zajímat každého studenta, neboť se

to právě každého studenta bezprostředně týká.

Vycházím z toho, že řada věcí je vám známa, řadu věcí tušíte, ale přesto

věřím, že i v této kapitole poznáte i další nové skutečností, které vám rozšíří

vaše znalosti. Problematika školství je oblastí, která vyvolává celou řadu

odborných i laických diskusí a to hned z mnoha důvodů. Ať už se jedná o

kvalitu vzdělávání, financování školství, demografické problémy zasahující i

do této oblasti apod.

Dle mého názoru, studium této kapitoly by vám mělo zabrat asi tak 80 minut.

Pojem výchova a

pojem vzdělávání

129

chování ve společnosti. Výchova je nesmírně důležitá pro rozvíjení a kultivaci

lidských i společenských kvalit každého člověka a předurčuje všeobecně lidské

a morální kvality celé populace.

Vzdělávání je proces, v němž převažuje informativní aspekt a v němž jedinec

získává a osvojuje si soustavu poznatků a dovedností i metodu jejich nabývání.

Tyto poznatky mají jednak instrumentální povahu, to je, že mají specifické

funkční určení (například poznatky nutné k určitému výkonu povolání lékaře,

právníka, atd.), jednak kultivační povahu, to znamená poznatky obohacující

člověka věděním, poznáním a jeho všeobecnou kultivaci.

Vzdělání je výsledkem obou zmíněných procesů, nemá hmotnou podstatu, je

jen Vlastností člověka (může s ním disponovat a dále je rozvíjet). Vzdělání je

klasickým příkladem netržního zboží. V určitých konkrétních historických

podmínkách každé země je vždy rozhodující objem celkového vzdělání (rozsah

vzdělání ve vztahu k dané populaci), jeho struktura vertikální (stupně, úrovně

vzdělání) i horizontální (oborové zaměření vzdělání) a pochopitelně kvalita

tohoto vzdělání a jeho obsah. Vzdělání není jen jakýmsi zdrojem inovací a

změn v kvalitě pracovní síly, ale má zásadní význam i pro rozvoj lidské

osobnosti a kvality života. Bez vzdělání se neobejde žádný člověk žijící

v rozvinuté hospodářské a kulturně založené zemi.

8.1.OBSAH, CÍLE, PRINCIPY A FUNKCE VZDĚLÁVACÍ

SOUSTAVY

Vzdělávací politika je úzce spojena se sociální politikou. Někdy je dokonce

chápána jako součást sociální politiky, když možno konstatovat, že sociální

politika a vzdělávací politika mají dokonce některé části společné.

Nejdůležitější úlohu ve vzdělávací politice sehrává stát , ovšem stát ale není

jediným faktorem, který se podílí na vzdělávací politice, když vzdělání

nepřináší užitek pouze společnosti, ale i jedinci samotnému.

Obsah vzdělávací politiky

Na obsah pojmu vzdělávací politika můžeme pohlížet z mnoha pohledů, když

já bych zde uvedla, že obecně se jedná o souhrn určitých pravidel, norem

a nástrojů, které řídí a ovlivňují jednání institucí a všech těch subjektů, které

působí v oblasti vzdělávání.

Především se jedná o principy, priority a metody rozhodování vztahující

se k uplatňování společenského vlivu na vzdělávání, když toto rozhodování

zahrnuje strategické záměry rozvoje vzdělávání, legislativní rámec

Vzdělávání

Vzdělání

Obsah

vzdělávací

politiky

130

činnosti vzdělávacích subjektů, způsob financování, vymezování

vzdělávacích cílů a obsahů, stimulování a ovlivňování činnosti

vzdělávacích subjektů a způsob jejich kontroly.

Vzdělávací politika by měla zajišťovat základní směry vývoje školství a tyto

směry, tato linie by se měla dlouhodobě dodržovat a měla by se na ní shodnout

politická garnitura napříč všemi politickými stranami.

Vzdělávací politika by proto měla být jakýmsi výsledkem dohody, která

by vymezovala základní postoje ke vzdělávání a k výchově, když toto vše

by bylo aplikování při řešení praktických problémů školské politiky.

Rozhodně je v tomto směru žádoucí, aby vzdělávací politika vyjadřovala

stanoviska a názory celé veřejnosti.

Cíle vzdělávací politiky

Cílem vzdělávací politiky je především zabezpečit rozvoj duchovní a znalostní

člověka a zajištění rozvoje morálně hodnotové orientace a to nejen z hlediska

požadavků, kladených v současnosti, ale i z hlediska požadavků, o kterých se

předpokládá, že budou kladeny na člověka v budoucnosti.

Možno konstatovat, že v minulosti, ale i v současnosti se buduje společnost,

která je založená na znalostech, z čehož vyplývá, že nejdůležitější sociální

povinností vzdělávací politiky nejen u nás, ale i ve všech vyspělých zemích

světa, je zajišťovat člověku nástroje k tomu, aby se stal vzdělanou osobností

a po celý život touto vzdělanou osobností také zůstal.

Z výše uvedeného vyplývá, že vzdělávací soustava by měla mít tyto

základní rysy:

- poskytovat všeobecnou gramotnost,

- za vzdělávání by neměla nést odpovědnost pouze škola, ale celá společnost,

jakož i rodina, instituce, organizace neziskového sektoru, zájmové

organizace¸ veřejné sdělovací prostředky apod.

- vzdělání by měl být umožněno a mělo by se orientovat na získávání jednak

znalostí, ale zároveň také na získání dovedností.

- žáci a studenti by měli být motivováni k učení a měla by se v nich

podporovat touhu po soustavném vzdělávání,

- za vzdělávání by neměla nést odpovědnost pouze škola, nýbrž celá

společnost,

Cíle vzdělávací

politiky

131

Základní principy vzdělávací politiky

Vzdělávací politika vychází ze základních principů. Mezi základní principy

většiny současných vzdělávacích politik vyspělých států můžeme zařadit:

a) princip celoživotního vzdělávání: V naší společnosti rychle roste poptávka

po vzdělání. Potřeba soustavného vzdělávání je opodstatněna také rychlým

vývojem věd.. Ze vzdělávání se pak stává celoživotní proces.

b) princip rovných šancí v přístupu ke vzdělání: V chartě lidských práv je

ukotveno právo na vzdělání a rovné šance v přístupu ke vzdělání. Každý by

měl mít možnost dostupnosti vzdělání. Problémem někdy je, jak toto právo

zabezpečit. V oblasti vzdělávací politiky jsou přijímána různá opatření,

jako například studijní podpory, půjčky apod.

c) princip individualizace a diferenciace ve vzdělání: Princip vychází

z původního poslání školy, kterým má být individuální vzdělávání, když

nutno vzít v úvahu, že každý člověk je jiný, má jiné schopnosti, vlohy, jiný

inteligenční potenciál apod. Není tedy možné, že by všem studenům

vyhovovala stejná forma, případně metoda vzdělávání.

d) Princip internacionalizace ve vzdělávání: Podstata tohoto principu

znamená, že vzdělání chápeme jako nadnárodní, když v rámci

nadnárodního vzdělávání existují nejrůznější evropské vzdělávací instituce,

výměnné programy a různé další studijní aktivity

Mimo výše uvedených principů existují i další, které se v oblasti vzdělávacího

procesu někdy uplatňuji, jako například nepřikládání tak velkého významu

encyklopedičnosti, případně snaha o všeobecnou a všestrannou vzdělanost.

Funkce vzdělávací politiky

Vzdělávací politika plní celou řadu funkcí. Já jsem pro tuto studijní oporu

vybrala především ty, o kterých se domnívám, že jsou nejdůležitější. Zároveň

uvádím u jednotlivých funkcí i jejich obsah. Jedná se o následující funkce:

Výchovná funkce - formování osobnostních a charakterových vlastností

člověka.

Vzdělávací funkce - získání a osvojení soustavy poznatků a dovedností.

Socializační funkce - začleňování žáků a studentů do společnosti

a jejich rozvíjení jako společenských bytostí.

Kvalifikační funkce - získání odborných znalostí a dovedností

nezbytných k dosažení způsobilosti k výkonu určitého povolání,

funkce.

Integrační funkce - vytváření postojů a dovedností umožňujících

sociální interakce.

Základní

principy

vzdělávací

politiky

Funkce

vzdělávací

politiky

http://cs.wikipedia.org/wiki/Osobnost

http://cs.wikipedia.org/wiki/Charakter

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Clov%C4%9Bk

http://cs.wikipedia.org/wiki/Spole%C4%8Dnost

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zp%C5%AFsobilost&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/wiki/Povol%C3%A1n%C3%AD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soci%C3%A1ln%C3%AD_interakce

132

Selektivní funkce - oceňuje schopnosti a dovednosti jednotlivců, tím

jim umožňuje studovat určitou školu a následně vykonávat určitou

profesi.

Ochranná a kontrolní funkce - kontrola a dozor nezletilých.

Inovativní funkce a tvorba nových poznatků.

Kulturní funkce - poznání kulturních tradic.

Tělovýchovná a zdravotní funkce - zajištění fyzického rozvoje, podpora

zdravotní aktivity.

Poradenská funkce - poskytování informací (např. o dalším studiu).

Zabezpečovací funkce - zahrnuje ekonomické, organizační

a administrativní činnosti.

V souvislosti se vzdělávací politikou je obvyklé rozlišovat vzdělávací

politiku jako praktickou činnost a vzdělávací politiku jako vědní obor.

Tyto dvě pojetí vzdělávací politiky se občas překrývají a vzájemně podmiňují

a některé závěry vzdělávací politiky jsou potom podkladem pro vlastní

uplatňování v praxi. Díváme-li se na vzdělávací politika jako na praktickou

činnost, tak musíme konstatovat, že tato se zabývá čistě reálnou tvorbou

politiky a následně se zabývá takovými otázkami, které se týkají například

způsobu a míry financování, rozhodování ministerstev nebo tvorby základních

dokumentů. Vzdělávací politika jako vědní obor již účelově zkoumá,

prověřuje a analyzuje konkrétní činnosti, např. jakým způsobem praktická

vzdělávací politika probíhá apod..

Významným charakteristickým znakem vzdělávací politiky je

interdisciplinárnost, což představuje fakt, že k tomu, aby mohla být

vzdělávací politika kvalitně tvořena, je třeba čerpat z mnoha jiných vědních

oborů, jako například z ekonomie vzdělávání, sociologie vzdělávání,

pedagogiky, politologie a dalších.

Jak je již výše uvedeno, významným a také charakteristickým znakem

vzdělávací politiky je její interdisciplinárnost. K tomu, aby mohla být

vzdělávací politika zodpovědně tvořena, je třeba čerpat z mnoha jiných

vědních oborů jako je například z ekonomie vzdělávání, sociologie vzdělávání,

pedagogiky ale i politologie.

Vzdělávací politika má obdobně jako některé další vědy obdobného charakteru

stránku jednak normativní a jednak analytickou.

V rámci normativní stránky je vzdělávací politika zaměřena na tvorbu

politiky, prosazování veřejného zájmu, když tento se týká oblasti výchovy a

vzdělávání.

Analytická stránka se potom zabývá analýzami vzdělávacích procesů, subjektů

a jejich zájmů a také některými rozbory vzdělávací soustavy v širším

společenském kontextu.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Profese

http://cs.wikipedia.org/wiki/Tradice

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekonomie

http://cs.wikipedia.org/wiki/Administrativa

133

Přehled ke vzdělávací politice České republiky

VZDĚLÁVACÍ POLITIKA

Významné místo, které vzdělávací politice přísluší, vyplývá z poslání,

které vzdělání ve společnosti plní.

VZDĚLÁNÍ

jako fenomén je výsledkem dvou vzájemně souvisejících procesů: výchovy

a vzdělávání.

Výchova Vzdělávání

= formativní proces, v němž jsou

záměrným působením utvářeny

osobnostní vlastnosti jedince, jeho

morální a charakterové vlastnosti

= proces, v němž převažuje informativní

aspekt a v němž jedinec získává

a osvojuje si soustavu poznatků

a dovedností i metodu jejich nabývání

Vzdělání je výsledkem obou výše uvedených procesů – nemá hmotnou podstatu, je

jen vlastností člověka, nebo charakteristikou dané populace. Je to typický příklad

netržního zboží.

Kvalifikace (odborná kompetence) je schopnost vykonávat určitou práci, resp.

souhrn schopností, které jsou v určité době pro výkon určitých povolání

vyžadovány. Kvalifikace je relativní kategorií – nároky na kvalifikaci se v čase

mění.

Komparace dvou kategorií:

vzdělání kvalifikace

je oproti kvalifikaci širším pojmem

a daleko přesahuje potřeby trhu práce;

je i sociálně-kulturní hodnotou samo

o sobě; proto také nelze rozvoj

vzdělanosti podřizovat výlučně jen trhu

práce a vzdělávací politiku zaměňovat

za politiku sloužící jen přípravě

kvalifikovaných pracovníků.

(či odborná kompetence) se váže

k výkonu profese, je spíše ekonomickou

kategorií a vedle určitého vzdělání je

tvořena i mimovzdělanostními prvky

(např. délka praxe, zručnost, schopnost

řídit aj.).

Význam a funkce vzdělání ve společnosti:

Vzdělání není jenom jakýmsi zdrojem inovací a změn v kvalitě pracovní síly, ale

má zásadní význam i pro rozvoj lidské osobnosti a kvality života.

Vzdělání je významnou strategickou komponentou, bez níž se neobejde žádný

zdravý hospodářský život a všeobecně kulturní rozvoj žádné civilizované země.

Preventivní funkce – se spojuje s významem vzdělání pro profesní uplatnění

a výkon dalších společenských rolí.

Nápravná funkce – vzdělání je jako určitý korektiv („lék“) na již existující

problémy (např. akcent na ekologické vzdělání až v situaci ekologického ohrožení).

Socializační funkce – vliv vzdělání na formování člověka jako společenské bytosti.

Ekonomická funkce – je spojena s teorií o znalostech jako výrobního faktoru.

Sociálně-kulturní funkce – lze ji charakterizovat jako složitou a velmi pestrou

škálu vztahů a vazeb mezi rozvojem vzdělání a řadou „mimoekonomických“ oblastí

134

života společnosti.

Další možné funkce: kvalifikační, profesionalizační, produktivní či ekonomické.

Základní principy (myšlenkové koncepty) vzdělávací politiky:

a) Princip celoživotního vzdělávání (resp. učení)

- celoživotní učení

- odklon od encyklopedických znalostí a důraz na práci s informacemi

- počáteční a další vzdělávání

- formy učení: formální, neformální a informační učení

- motivace k učení

- vzdělání vede k vyšší kvalitě života

- zájem EU o vzdělávání (Memorandum o celoživotním učení – 2000)

b) Princip rovných šancí v přístupu ke vzdělávání

- vzdělávací šance dostupná všem

- využití šance v souladu s individuálními vlohami, intelektem, pílí aj. jedince

- docílení velice rozmanitých vzdělávacích výsledků (efektů)

c) Princip individualizace a diferenciace ve vzdělání

- poslání školy – individuální vzdělávání (vzdělávací proces je třeba

přizpůsobit vzdělávaným)

- odstranit uniformitu a necitlivost k různým schopnostem a možnostem lidí

- nalézt, zmobilizovat a kultivovat co nejvíce lidí s přirozenými vlohami

a rozmanitými dispozicemi, aby žádné individuální schopnosti a nadání

nezůstaly ladem

d) Princip internacionalizace ve vzdělávání

- vzdělání je připisován nadnárodní význam

- umožňuje přispět ke zvládání nadnárodního multikulturního soužití

- význam evropských vzdělávacích institucí

e) Další dílčí pricipy: ústup od encyklopedičnosti, posílení všeobecnosti v obsazích

vzdělání, integrace školní a mimoškolní výchovy a vzdělávání, participace

sociálních partnerů ve výchovně-vzdělávacím procesu (žák, učitel, rodina, obec,

vládní orgány, zaměstnavatelé, církev aj.).

Zdroj: www.sos-ub.cz/dokument/sk_manag/2_x1.doc

8.2.VÝVOJ VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY PO

ROCE 1989

Po listopadu 1989 dochází v důsledku pádu komunistického režimu

k transformaci českého školství. Jeho pilíři jsou nový školský zákon 561/2004

Sb. a Národní program rozvoje vzdělávání ve školství (Bílá kniha).

Podstatné změny, které ovlivnily kompetence ministerstva, se uskutečnily po

roce 1989 i v oblasti řízení školství. Dne 13. prosince 1990 přijala Česká

národní rada zákon 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství.

Vývoj vzdělávací

soustavy po roce

1989

135

Přijatým zákonem bylo zavedeno odvětvové řízení školství. Podle § 2 tohoto

zákona samosprávu ve školství vykonává obec a nově zřízené školské úřady.

Přijetím tohoto zákona tak učitelé přestali být zaměstnanci ministerstva vnitra

(resp. školských odborů úřadů státní správy). Přijetí zákona mělo dopad i na

organizační strukturu ministerstva školství – bylo vytvořeno pracoviště pro

řízení škol na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Olomouci. O dvanáct let

později, v souvislosti s reformou státní správy však bylo odvětvové řízení

školství zákonem č. 284/2002 Sb. zrušeno a správa škol přešla na obecní

a krajské úřady. Významným zákonem pro fungování českého školství byl

zákon České národní rady 474/1992 Sb., na jehož základě přecházela

působnost v profesní přípravě učňů z ministerstva školství na nově zřízené

ministerstvo hospodářství. V současné době je působnost ministerstva

upravena zákonem České národní rady, kde se hovoří o zřízení ministerstev

a jiných ústředních orgánů státní správy ČR.

Hlavní změny po roce 1989 byly:

Vznikly nové školy včetně soukromých a církevních. Došlo

k ukončení monopolu státu na poskytování vzdělávacích služeb.

Kvalita vzdělávání je značně závislá na disponibilních finančních

prostředcích. Proto byla vypracována nová pravidla financování

celého školství.

Bylo umožněno získat státním školám tzv. právní subjektivitu.

Došlo k intenzifikaci rozvoje celoživotního vzdělávání

Tyto uvedené skutečnosti přispěly k tomu, že se v České republice rozšířila

struktura poskytovaných vzdělávacích služeb, dále došlo k rozmachu možnosti

volby způsobu vzdělání i volba jednotlivých typů škol. Můžeme říci, že

poptávka ve školství v oblasti množství i variant je značně uspokojena.

V oblasti kvality tomu tak není a ani v budoucnu nikdy nemůže být.

Značnou změnou do budoucna v oblasti školství je i jeho nové pojetí , které už

není založené na osvojování co největšího objemu faktů. Bílá kniha,1 udává, že

podstatnou úlohou školy bude tedy poskytnout především systematickou

a vyváženou strukturu základních pojmů a vztahů, které umožní zařazovat dané

informace do smysluplného kontextu veškerého vědění i posléze životní praxe.

Žákům a studentům by tyto změny měly především přinést možnost naučit se

pracovat s informacemi, třídit je a posléze aplikovat, nikoliv jen pouze

hromadit a postupně zapomínat. S tím také souvisejí i dovednosti v praktických

životních situacích, přijímaní odpovědností za své chování, dovednost umět

jednat, apod. 1 „Národní program rozvoje vzdělávání v České republice (tzv. Bílá kniha) byla schválena na

zasedání vlády ČR dne 7. února 2001. Stal se základním dokumentem vymezujícím cíle státní vzdělávací politiky.“ (Rektořík, J., a kolektiv, 2007, s. 130)

Hlavní změny

136

Stupně vzdělávací soustavy

Předškolní výchova

Dle institucionálního hlediska je předškolní vzdělávání organizováno v

mateřských školách a zahrnuje především děti od tří do šesti let. Předškolní

vzdělávání není ze zákona povinné. I když tyto mateřské školy mají v České

republice značnou tradici, neboť je zde značný vliv vysoké zaměstnanosti žen,

kterou se vyznačuje česká ekonomika a to už od roku 1948. Zájem o mateřské

školy po roce 1989 se pouze na čas snížil, avšak poté opět došlo k nárůstu

poptávky. Vliv transformací zasáhl také stranu nabídky, a to i nepříznivě, kdy

většina podniků, do té doby zřizovatelů MŠ se dostala do potíží

z ekonomického hlediska a předškolní mateřské školy se začaly hromadně

rušit. Tento důsledek způsobil v některých regionech nedostatek míst a rostoucí

počet nevyřízených žádostí o tato místa pro děti trvá dodnes.

Základní školství

Hlavním znakem všech základních škol je poskytovat žákům základní vzdělání

v základním rozsahu, a to tak, že má naučit žáky takovým dovednostem, aby

byly schopny získat poznatky a především prakticky využívat své postoje

i názory. Základní vzdělání je v naší zemi jedinou vzdělávací etapou, kterou se

musí povinně ze zákona účastnit každé dítě a která je základem pro celoživotní

učení u celé populace. Základní škola má v současné době 9 ročníků a základní

vzdělání se dělí na první a druhý stupeň. První stupeň je tvořen prvním až

pátým ročníkem a druhý stupeň šestým až devátým ročníkem.

V posledních letech počet základních škol klesá, neboť tento stav souvisí

s demografickým poklesem a optimalizací sítí škol. Základní školy jsou

zřizovány obcemi, soukromé a církevní školy zaujímají velmi malý podíl (v

roce 2004/2005 byl jejich stav na základních školách pouze 1,4%

a navštěvovalo je pouze 0,8% žáků).

Střední školství

Střední školy se v ČR uskutečňují ve třech stále relativně oddělených typech

škol: všeobecné na gymnáziích, odborně technické, ekonomické, zemědělské,

umělecké, apod. převážně na středních odborných školách a učňovské na

středních odborných učilištích.

Střední školství zasáhly značné změny, které se týkají struktury vzdělávacího

stupně. Střední školy se začaly přizpůsobovat poptávce jak v počtu přijímaných

Předškolní

výchova

Základní školství

Střední školství

137

studentů, tak v zaměření a v oborech studia. Vznikly nové typy středních škol

a ze strany soukromých zřizovatelů je o oblast středního školství značný zájem.

Vyšší odborné školy, tzv. VOŠ

Ke vzniku vyšších odborných škol došlo jako experimentální typ

pomaturitního vzdělání v letech 1992 do roku 1996, který rozšiřoval velké

množství nabízených služeb. Od roku 1995 jde o samostatný vzdělávací

stupeň, který se stává z tříletého studia pouze v denní formě včetně odborné

praxe, které je ukončeno absolutoriem. Nejvíce se tento typ studia osvědčil v

zemích (Kanada, Nizozemí, Belgie, Velká Británie).

Vysoké školy

Vysoké školy se řídí podle zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách

v platném znění, který stanovuje, že se jedná o vrcholné vzdělávací, vědecké

nebo umělecké instituce. Tyto instituce mají právo poskytovat vysokoškolské

vzdělání a také udělovat svým absolventům akademické tituly. Aspirantura

byla nahrazena doktorským studiem, jehož poskytování je opět v pravomoci

vysokých škol. Vysoké školy se také podílejí na celoživotním vzdělávání. Od

roku 1990 došlo k změnám, kdy nejvýznamnější je vznik nových regionálních

univerzit a fakult a pokračující rozvoj soukromých VŠ, jejichž vzniku umožnil

zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Počty studujících na všech typech

vysokých škol se značně zvyšuje.

Vysoká škola uskutečňuje akreditované studijní programy a programy

celoživotního vzdělávání. Typy studijních programů (stupně vysokoškolského

vzdělávání) jsou bakalářský, magisterský a doktorský. Uskutečňované formy

studia mohou být: prezenční, distanční a případně kombinovaná forma studia.

Vysoká škola je právnickou osobou s vlastním majetkem, na jehož pohyb

(včetně pohybu majetku) dohlíží správní rada vysoké školy.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR má na starost rozdělování

finančních prostředků ze státního rozpočtu jednotlivým vysokým školám,

jenž dále také kontroluje využití těchto prostředků. Dotace pro veřejné

vysoké školy jsou podle zákona rozdělovány na uskutečňování

akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání

a s nimi spojenou tvůrčí činnost a na rozvoj veřejné vysoké školy.

Pro stanovené množství poskytnutých dotací je rozhodující:

dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy,

dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové,

umělecké a další tvůrčí činnosti,

typ a finanční náročnost akreditovaných studijních programů

a programů celoživotního vzdělávání,

dále počet studentů,

Vyšší odborné

školy

Vysoké školy

138

dosažené výsledky ve vzdělávací, vědecké a další tvůrčí činnosti.

Členění vysokých škol:

1.Podle typu studia:

Univerzitní: uskutečňuje magisterské a doktorské studijní programy

a s tímto souvisí i vědecká a výzkumná, vývojová,umělecká a případně

další VŠ tvůrčí činnost. Může uskutečňovat také bakalářské studijní

programy.

Neuniverzitní: uskutečňuje bakalářské studijní programy a v souvislosti

s tím i výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost.

Tento typ neuniverzitních vysokých škol se nečlení na fakulty.

2. Podle kritéria vlastnictví :

veřejné,

soukromé,

státní (policejní a vojenské).

Na vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké nebo další tvůrčí

činnosti vysokých škol se mohou podílet i jiné právnické osoby, ale nikdo

kromě vysoké školy nemůže dle zákona přiznávat akademické tituly, konat

habilitační řízení, konat řízení ke jmenování profesorem, používat akademické

insignie a konat akademické obřady. Akademickou obec vysoké školy tvoří

akademičtí pracovníci a studenti. Administrativní a techničtí pracovníci vysoké

školy nejsou součástí akademické obce vysoké školy.

Veřejná vysoká škola

Orgány veřejné vysoké školy:

Akademický senát

Rektor stojí v čele veřejné vysoké školy, za kterou jedná a rozhoduje ve

věcech školy, pokud zákon nestanoví jinak.

Vědecká rada nebo umělecká rada nebo na neuniverzitní vysoké škole

akademická rada projednává dlouhodobý záměr, schvaluje studijní

programy, pokud jejich schválení nepatří do působnosti vědecké rady

nebo umělecké fakulty a vykonává působnost v řízení ke jmenování

profesorem v habilitačním řízení.

Disciplinární komise má v pravomoci projednávat disciplinární

přestupky studentů veřejné vysoké školy.

Správní rada veřejné vysoké školy má nejméně devět členů, jejich

počet musí být vždy dělitelný třemi. Členy rady po projednání

Členění vysokých

škol

VŠ podle typu

studia

Veřejná vysoká

škola

VŠ podle kritéria

vlastnictví

139

s rektorem jmenuje a odvolává ministr tak, aby v ní byli přiměřeně

zastoupeni představitelé veřejného života, územní samosprávy a státní

správy. Členové správní rady nemohou být zaměstnanci dané veřejné

vysoké školy. Jejich činnost se týká obecného zájmu, vysoká škola jim

pouze poskytuje cestovní náhrady a ministerstvo jim může poskytnout

i odměnu.

Kvestor řídí hospodaření a vnitřní správu veřejné vysoké školy

a vystupuje jejím jménem v rozsahu stanoveném opatřením rektora.

Kvestora smí jmenovat a odvolávat pouze rektor.

Formy studia na vysoké škole

Studium na vysoké škole může probíhat v několika formách. Záleží na vašich

prioritách a také možnostech nebo na konkrétní nabídce dané vysoké školy.

Prezenční studium

Pro tuto formu se dříve se používal název denní studium. Výuka zde může

probíhat kterýkoliv všední den, dopoledne i odpoledne a její převážná část je

organizována formou přednášek, cvičení, seminářů, kurzů, praxí, laboratorních

prací a dalších forem. Během výuky je student v přímém kontaktu s učitelem

a své poznatky získává přímo.

Distanční studium

Jedná se o multimediální formu řízeného studia, v němž jsou vyučující

a konzultanti v průběhu vzdělávání trvale nebo převážně odděleni od

vzdělávaných. Studium on-line je moderním stupněm distančního vzdělávání.

Nabízí možnost studovat v libovolném čase na libovolném místě. Přitom

internet slouží pro výměnu studijních materiálů a spojení studenta s příslušným

lektorem. Dnes je zpravidla nahrazováno studiem v kombinované formě.

Kombinované studium

Dříve používaný název je dálkové studium. Kombinované studium poskytuje

efektivní kombinaci distanční a prezenční formy výuky, která vedle řízeného

samostudia přináší studentům přímý kontakt s vyučujícími (kombinuje prvky

prezenčního a distančního studia).

Soukromá vysoká škola

Soukromé vysoké školy jsou právnické osoby se sídlem v ČR. Tyto soukromé

školy mají pravomoc působit jako soukromá škola jen tehdy , pokud jim přímo

ministerstvo udělilo státní statut. Ministerstvo může vydat státní souhlas také

před zápisem právnické osoby do obchodního rejstříku, a to na základě

Formy studia na

VŠ

Prezenční

studium

Distanční

studium

Soukromá

vysoká škola

140

písemné žádosti zřizovatelů nebo zakladatelů za předpokladu, že je zřejmé, že

tato právnická osoba byla zřízena případně založena. Povinností této právnické

osoby je předložit ministerstvu výpis z rejstříku trestu a to vždy ve lhůtě do 15

dnů od doručení příslušného dokladu o zápisu do rejstříku a státní souhlas

nabývá účinnosti až vznikem právnické osoby. Soukromá vysoká škola je vždy

povinna zajistit finance pro vzdělávací a vědeckou či výzkumnou, vývojovou,

uměleckou a také další tvůrčí činnost. Naopak ministerstvo může poskytnout

této škole, která působí jako obecně prospěšná společnost i dotaci na zřízení

akreditovaných studijních programů a programů na celoživotní vzdělávání.

Státní vojenské a policejní vysoké školy

V České republice jsou pouze dvě státní vysoké školy, a to Vojenská vysoká

škola a Policejní vysoká škola. Státní vojenská vysoká škola – Univerzita

obrany vzdělává odborníky pro ozbrojené síly. Mohou na ní také studovat i ti,

kteří nejsou vojáci v zaměstnaneckém či služebním poměru. Policejní vysoká

škola − Policejní akademie vzdělává naopak odborníky, pro Policii České

republiky. Zde můžou také studovat studenti, kteří nejsou příslušníci Policie

ČR. Vojenská vysoká škola je organizační složkou státu, tj. Ministerstva

obrany ČR, je financovaná ze státního rozpočtu z kapitoly ministerstva obrany

a Policejní vysoká škola je taktéž organizační složkou státu financovaná

naopak z kapitoly Ministerstva vnitra.

Distanční vzdělání (DiV)

Distanční vzdělání je multimediální forma řízeného studia, kde jsou vyučující

(konzultanti) trvale nebo převážně odděleni od vzdělávaných. Forma výuky je

většinou vedena za pomocí distančních komunikačních prostředků, kterými lze

prezentovat učivo. Zejména se jedná o tištěné materiály, telefony, CD nosiče,

faxy, e-maily, internet, atd. Hlavním objektem procesu je studující a hlavním

subjektem je vzdělávací instituce – nikoliv učitel. Tento systém je možno

použít pro každý druh vzdělávání a jeho účastníkem může být každý člověk od

věku 18 let.


v této části skript bych vás ráda ještě alespoň částečně seznámila

s problematikou distančního vzdělávání, dále s velmi aktuálním celoživotním

vzděláváním a částečně nastínila činnost Ministerstva školství, mládeže

a tělovýchovy, jako ústředního orgánu státní správy.

Státní vojenské a

policejní školy

Distanční

vzdělávání

141

Toto distanční vzdělávání umožňuje získání nových vědomostí pro ty, kteří se

nemohli účastnit prezenční formy studia z mnoha důvodů (např. osobních,

zdravotních, finančních, aj.) a mají zájem o samostatné studium. Jeho hlavním

cílem je zajistit rozšíření nabídky vzdělávacích možností v rámci celoživotního

vzdělávání.

Celoživotní vzdělávání

Programy celoživotního vzdělávání může vysoká škola provozovat bezplatně

nebo za úplatu, a to mimo rámec běžných studijních programů, především

zaměřené na výkon povolání nebo zájmově. Tito účastníci celoživotního

vzdělávání nejsou studenty dle zákona o vysokých školách. Účastníci

celoživotního vzdělávání musí být obeznámení s vnitřními předpisy vysoké

školy, do kterých také spadá osvědčení o absolvování školy, které vydá

účastníkům příslušná škola. Úspěšným absolventům může vysoká škola uznat

kredity v rámci akreditovaných programů, které získali v programu

celoživotního vzdělávání až do výše 60 procent kreditů k řádnému ukončení

studia.

Každým dnem se svět kolem nás mění a každým dnem jsme vystaveni novým

nárokům jak v osobním, tak profesním životě. Celoživotní vzdělávání

(v podstatě učení se) poskytuje šanci naučit se na nejrůznější změny změněné

podmínky kolem nás reagovat a poskytuje člověku možnost vzdělávat se

v různých stádiích svého rozvoje až do úrovně svých možností v souladu

s vlastními zájmy, úkoly a potřebami. Celoživotní učení je chápáno vlastně

jako nepřetržitý proces vzdělávání, který dává možnost učit se v tradičních

vzdělávacích institucích v rámci vzdělávacího systému dané země, případně

i mimo tento systém, když mnohdy jde vlastně o rozmanité a četné přechody

mezi vzděláváním a zaměstnáním, což umožňuje získávat stejné kvalifikace

a kompetence různými cestami a kdykoli během života .Vzdělávací systémy

v podobě vzdělávací soustavy vytváří potom podmínky pro toto pojetí

celoživotního učení, vytváří i nezbytné základy pro formu celoživotního

vzdělávání.

Možno tedy konstatovat, že celoživotní učení je tedy komplexním procesem,

který se skládá z organizovaného a někdy i neorganizovaného získávání

poznatků a dovedností, které splňují požadavky určitého stupně vzdělání.

Tímto je dáno, že tato charakteristika v sobě v podstatě zahrnuje nejen určitou

dosaženou rostoucí úroveň vzdělání, ale také stálý zájem, schopnost, ale

mnohdy i „připravenost“ k získávání nových znalostí , vědomostí a dovedností

prakticky v průběhu celého lidského života.

Celoživotní

vzdělávání

142

SCHÉMA VZDĚLÁVACÍ SOUSTAVY

Zdroj: www. MŠMT

143

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a jeho působnost

MŠMT (Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy) patří mezi ústřední

orgány státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády ČR. Působnost Ministerstva

vymezuje legislativa, kde se hovoří o zřízení ministerstev a jiných ústředních

orgánech státní správy ČR v aktuálním znění.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy dle legislativy vykonává řadu

činností, když bych uvedla následující:

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy je ústředním orgánem

státní Činnosti MŠMT

správy pro předškolní zařízení, školská zařízení, základní školy, střední

školy

a vysoké školy, pro vědní politiku, výzkum a vývoj, včetně

mezinárodní

spolupráce v této oblasti, a pro vědecké hodnosti, pro státní péči o děti,

mládež, tělesnou výchovu, sport, turistiku a sportovní reprezentaci

státu.

Koordinuje činnost ministerstev, jiných ústředních orgánů státní správy

a profesních komor v oblasti systému uznávání odborné kvalifikace

podle zvláštního zákona a v oblasti získávání kvalifikací v systému

dalšího vzdělávání rovněž podle zvláštního právního předpisu.

Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy je podřízena Česká školní

inspekce.

Ve své činnosti se řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními

vlády.

Zkoumá společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzuje

dosahované výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek,

zpracovává koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních

otázek, které předkládá vládě České republiky.

Pečuje o náležitou právní úpravu věcí patřících do působnosti České

republiky:

- připravuje návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se

působnosti MŠMT,

připravuje podstatné návrhy, jejichž danou přípravu mu uložila vláda

ČR; −dbá o zachování zákonnosti v okruhu své působnosti a činí podle

zákonů potřebná opatření k nápravě,

Zpracovává a v rozsahu nezbytném pro plnění vlastních úkolů také

využívá informace z ostatních ministerstev a dalších orgánů státní

správy.

Ministerstvo

školství, mládeže

a tělovýchovy

Činnosti MŠMT

144

8.3.METODY FINANCOVÁNÍ ŠKOLSTVÍ, FINANČNÍ

PODPORA STUDENTŮM

Školství je v rozhodující míře financováno z veřejných rozpočtů: ze státního

rozpočtu a z rozpočtů územních správních celků – krajů a obcí.

Část prostředků školy získávají vlastní hospodářskou činností a účastí na

mezinárodních programech. Princip financování se podstatně změnil v r. 1992:

z financování na instituci přešel na normativní (právní) financování: byly

stanoveny jednotkové neinvestiční výdaje – tzv. normativy neinvestičních

výdajů na žáka/studenta, které stanovuje ministerstvo. Normativně je vždy

financována převažující část neinvestičních výdajů, jen menší část je

financována účelově. Investiční výdaje jsou financovány nenormativně.

MŠMT ze svého rozpočtu zabezpečuje financování jednotlivých školských

úseků. Největší objem finančních prostředků směřuje do oblasti regionálního

školství. V rámci tohoto úseku jsou poskytovány finanční prostředky na tzv.

přímé náklady na vzdělávání pro školy a školská zařízení zřizované obcemi a

svazky obcí a kraji, neinvestiční dotace soukromému a církevnímu školství a

plně je zabezpečeno financování přímo řízených organizací.

Druhou nejvýznamnější položkou rozpočtu jsou výdaje na dotace pro vysoké

školství. MŠMT je dále poskytovatelem účelových a institucionálních

prostředků na výzkum a vývoj.

MŠMT též finančně podporuje činnost v oblasti mládeže, tělovýchovy

a sportovní reprezentace.

V rámci koncepce Státní informační politiky ve vzdělávání MŠMT financuje

realizaci schválených projektů.

Od roku 2004 se MŠMT zapojilo do projektů společných programů České

republiky a Evropské unie. Jedná se o rozvojové programy spolufinancované

z Evropského sociálního fondu v oblasti Operačního programu Rozvoj

lidských zdrojů.

V oblasti financování ministerstvo odpovídá za uplatňování státní finanční

politiky v odvětví školství:

stanovuje základní principy financování škol a školských zařízeni

z prostředků státního rozpočtu;

předkládá podklady pro sestavení návrhu státního rozpočtu (pro resort

školství a určuje jeho základní členění: objem prostředků určených pro

tzv. regionální školství, tj. pro školy zřizované kraji a obcemi), pro

vysoké školy, vědu, mládež, sport a další položky;

stanovuje závažné zásady pro příděl finančních prostředků, a to jak

přímo z centra, tak zásady, podle nichž provádějí přidělování krajské

Metody

financování

školství

145

úřady a zásady, podle nichž podklady pro základní školy zpracovávají

obecní úřady obcí s rozšířenou působnosti;

přiděluje přímo prostředky institucím, které zřizuje, dále církevním

školám, veřejným vysokým školám a v menší míře i soukromým

vysokým školám;

přiděluje prostředky krajům na instituce, které zřizují kraje a na školy

jiných zřizovatelů, a to prostřednictvím každoročně stanovovaných

republikových normativů na úhradu tzv. přímých vzdělávacích nákladů

a školských služeb;

rozepisuje a přiděluje finanční prostředky nad stanovený rozsah školám

a školským zařízením všech zřizovatelů, pokud v nich probíhá pokusné

ověřování nových forem a metod práce a prostředky na rozvojové

programy vyhlášené ministerstvem;

stanovuje zákonem podmínky poskytování dotací soukromým školám

a školským zařízením;

každoročně zveřejňuje pravidla pro poskytování dotací veřejným

i soukromým vysokým školám;

kontroluje využití přidělených prostředků.

Finanční toky jsou ve školství spravovaném kraji a obcemi (tj. ve školách od

preprimárních až po sekundární, k nimž se po správní stránce řadí i vyšší

odborné školy – ty všechny jsou upraveny školským zákonem), ve vysokém

školství a v dalším vzdělávání odlišné.

Finanční podpora studentům

Studenti (popř. jejich rodiny) mohou získat finanční pomoc jednak z rozpočtu

Ministerstva práce a sociálních věcí, jednak z rozpočtu Ministerstva školství,

mládeže a tělovýchovy.

Sociální dávku (přídavek na dítě) mohou získat žáci a studenti do věku 26 let

bez ohledu na typ školy v závislosti na finanční situaci rodiny.

Zdravotní péče je vzhledem k všeobecnému povinnému zdravotnímu

pojištění poskytována bezplatně. Za žáky a studenty až do věku 26 let platí

zdravotní pojištění stát.

Nepřímou finanční podporu získávají též rodiče studentů do 26 let věku, kdy

jim jsou na základě skutečnosti, že jejich syn/dcera se soustavně připravují na

budoucí povolání, poskytovány daňové úlevy.

Vysokoškolské a vyšší odborné vzdělávání upravují odlišně zákony a vyhlášky.

Studentům jsou též poskytovány slevy na dopravu.

Dávky poskytované studentům

Obecně má nárok na dávky pouze fyzická osoba a s ní společně posuzované

osoby, které jsou hlášeny k trvalému pobytu na území České republiky,

Finanční

podpora

studentům

Dávky

poskytované

studentům

146

a občané Evropské unie. Kromě přídavků na děti a sirotčího důchodu může

za daných okolností student dosáhnout i na další dávky od státu. Podporou

může být příspěvek na bydlení. Náleží rodinám a jednotlivcům s nízkými

příjmy. Podmínkou je být vlastník případně nájemce bytu a mít tam současně

i trvalé bydliště. Poslední formou dávek, které může student získat při

studiu, se týká dětí (studentů), které jsou v pěstounské péči a i po jejím

skončení. Nejdéle však do 26 roku.

8.4.DALŠÍ ODBORNÉ VZDĚLÁVÁNÍ A ODBORNÁ

PŘÍPRAVA, TYPY INSTITUCÍ, KTERÉ TOTO

VZDĚLÁVÁNÍ POSKYTUJÍ

Podoba a rozsah dalšího vzdělávaní a odborné přípravy jsou určovány

vzdělanostní strukturou populace, potřebami národního hospodářství

a v neposlední řadě i mírou, v níž jsou tyto potřeby reflektovány legislativou,

veřejnou správou, školskou soustavou, zaměstnavateli a občany samými.

Další vzdělávání se uskutečňuje v těchto oblastech:

v oblasti všeobecného vzdělávání pro nepatrnou menšinu těch, kteří ho

nenabyli v počátečním vzdělávání, v přípravných kursech k přijímacím

zkouškám na střední a vysoké školy a v jazykovém vzdělávání;

v oblasti dalšího odborného vzdělávání a přípravy. Zde může jít

o získání, rozšíření či doplnění kvalifikace nebo o rekvalifikaci, která je

nejčastěji opatřením v případě nezaměstnanosti. V určených povoláních

(např. v oblasti medicíny a v řadě technických profesí) je povinností

pracovníků aktualizovat své vědomosti a dovednosti a ve stanovených

intervalech absolvovat jejich přezkušování předepsané zvláštními

právními normami;

v oblasti občanského/zájmového vzdělávání, které uspokojuje zájmy

občanů např. v oblasti politiky, dějin, kultury apod.

Další vzdělávání a odbornou přípravu zajišťují školy včetně škol vysokých,

zaměstnavatelé, orgány veřejné správy a samosprávy a jejich vzdělávací

instituce, nestátní neziskové organizace včetně profesních a komerční

organizace. Dosud se rozlišovalo vzdělávání vedoucí k dokladu o dosaženém

stupni vzdělání, které poskytovaly školy, a to v případě u dospělých zpravidla

v nějaké formě s reprodukovanou prezentací , a vzdělávání, které k uznávaném

stupni nevedlo- to poskytovaly zpočátku neškolské instituce, později i školy.

Typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání

základní školy;

střední školy a vyšší odborné školy;

jazykové školy;

základní umělecké školy;

vysoké školy;

Další odborné

vzdělánání

Typy

vzdělávacích

institucí

http://www.studentskefinance.cz/finance-slevy/informace/socialni-davky/pridavky/

147

firmy/organizace (podniky, instituce, orgány státní správy), které

poskytují vzdělávání především pro své zaměstnance, a to buď

prostřednictvím vlastních vzdělávacích institucí či vlastních lektorů,

nebo (převážně) nákupem tohoto vzdělávání u specializovaných

institucí (škol, neziskových či komerčních organizací), popř. zajištěním

externích lektorů;

neziskové organizace: resortní vzdělávací instituce, nadace, církve,

odbory, profesní organizace, politické strany, kulturní instituce (muzea,

galerie, knihovny, kulturní domy), vzdělávací organizace zřízené jako

obecně prospěšné společnosti;

komerční vzdělávací instituce; na komerčním základě mohou v oblasti

vzdělávání dospělých působit i školy.

Obecně nelze typ instituce spojovat s orientací na určitý obor. Výjimku

představují školy, které v dalším vzdělávání zpravidla setrvávají u svého

oborového profilu, a odvětvové či profesní instituce.

Zvláštním případem jsou instituce poskytující rekvalifikační vzdělávání. Podle

zákona o zaměstnanosti může rekvalifikaci provádět pouze zařízení

s akreditovaným vzdělávacím programem, škola v rámci oboru vzdělání, který

má zapsaný v rejstříku škol a školských zařízení, vysoka škola s akreditovaným

studijním programem podle zvláštního právního předpisu nebo zařízení se

vzdělávacím programem podle zvláštního právního předpisu. Tento typ

vzdělávání mohou též poskytovat ke vzdělávání určené útvary zaměstnavatelů.

Shrnutí

Významné místo, které vzdělávací politice přísluší, vyplývá z poslání, které

vzdělávání ve společnosti plní. Vzdělávání jako fenomén je výsledkem

dvou vzájemně souvisejících procesů, a to výchovy a vzdělávání.

Výchova je chápána jako formativní proces, v němž jsou záměrným

působením utvářeny osobnostní vlastnosti jedince, jeho morální

a charakterové vlastnosti a v němž si současně sám jedinec osvojuje určité

způsoby a normy chování ve společnosti. Výchova je nesmírně důležitá pro

rozvíjení a kultivaci lidských i společenských kvalit každého člověka

a předurčuje všeobecně lidské a morální kvality celé populace.

Vzdělávání je proces, v němž převažuje informativní aspekt a v němž

jedinec získává a osvojuje si soustavu poznatků a dovedností i metodu

jejich nabývání.

148

Vzdělání je výsledkem obou zmíněných procesů, nemá hmotnou podstatu,

je jen vlastnosti člověka (může s ním disponovat a dále je rozvíjet).

Vzdělání není jen jakýmsi zdrojem inovací a změn v kvalitě pracovní síly,

ale má zásadní význam i pro rozvoj lidské osobnosti a kvality života. Bez

vzdělání se neobejde žádný člověk žijící v rozvinuté hospodářské

a kulturně založené zemi.

Po listopadu 1989 dochází v důsledku pádu komunistického režimu

k transformaci českého školství. Jeho pilíři jsou nový školský zákon

561/2004 Sb. a Národní program rozvoje vzdělávání ve školství (Bílá

kniha).

Stupně vzdělávací soustavy jsou následující:

- předškolní výchova,

- základní školství,

- střední školství,

- vyšší odborné školy, tzv. VOŠ,

- vysoké školy, které se dále člení

1) podle typu studia na univerzitní a neuniverzitní,

2) podle kritéria vlastnictví na veřejné, soukromé a státní (např.

školy policejní a vojenské)

Distanční vzdělání je multimediální forma řízeného studia, kde jsou

vyučující (konzultanti) trvale nebo převážně odděleni od vzdělávaných.

Forma výuky je většinou vedena za pomocí distančních komunikačních

prostředků, kterými lze prezentovat učivo.

Celoživotní vzdělávání a programy celoživotního vzdělávání může vysoká

škola provozovat bezplatně nebo za úplatu, a to mimo rámec běžných

studijních programů, především zaměřené na výkon povolání nebo

zájmově.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy patří mezi ústřední orgány

státní správy, když v jeho čele stojí člen vlády. Řídí rezort školství a jeho

působnost je vymezena legislativou.

Pokud se týká metod financování školství, tak lze uvést, že školství

je v rozhodující míře financováno z veřejných rozpočtů: ze státního

rozpočtu a z rozpočtů územních správních celků – krajů a obcí.

Část prostředků školy získávají vlastní hospodářskou činností a účastí na

mezinárodních programech. Princip financování se podstatně změnil

v r. 1992: z financování na instituci přešel na normativní (právní) financování:

byly stanoveny jednotkové neinvestiční výdaje – tzv. normativy

149

neinvestičních výdajů na žáka/studenta, které stanovuje ministerstvo.

Normativně je financována převažující část neinvestičních výdajů, jen menší

část je financována účelově. Investiční výdaje jsou financovány nenormativně.

Studenti (popř. jejich rodiny) mohou získat finanční pomoc jednak

z rozpočtu Ministerstva práce a sociálních věcí, jednak z rozpočtu

Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Zdravotní péče je vzhledem k všeobecnému povinnému zdravotnímu

pojištění poskytována bezplatně. Za žáky a studenty až do věku 26 let platí

zdravotní pojištění stát.

Podoba a rozsah dalšího vzdělávaní a odborné přípravy jsou určovány

vzdělanostní strukturou populace, potřebami národního hospodářství

a v neposlední řadě i mírou, v níž jsou tyto potřeby reflektovány

legislativou, veřejnou správou, školskou soustavou, zaměstnavateli

a občany samými.

Typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání jsou následující:

základní školy;

střední školy a vyšší odborné školy;

jazykové školy;

základní umělecké školy;

vysoké školy;

firmy/organizace (podniky, instituce, orgány státní správy),

neziskové organizace: resortní vzdělávací instituce, nadace, církve,

odbory,

profesní organizace, politické strany, kulturní instituce (muzea, galerie,

knihovny, kulturní domy), vzdělávací organizace zřízené jako obecně

prospěšné společnosti;

komerční vzdělávací instituce; na komerčním základě mohou v oblasti

vzdělávání dospělých působit i školy.

Otázky

1) Vysvětlete pojem „výchova“, „vzdělávání“ a „vzdělání“ .

2) Popište stručně vývoj výchovně vzdělávací soustavy po roce 1989.

3) Jak byste charakterizovali Národní program rozvoje vzdělávání ve

školství ?

4) Jak byste vysvětlili skutečnost, že po roce 1989 bylo zavedeno

odvětvové řízení školství ?

150

5) Vyjmenujte a stručně popište hlavní změny v oblasti školství po roce

1989.

6) Jaké znáte stupně vzdělávací soustavy? Stručně je popište.

7) Jak členíme vysoké školy podle typu studia ?

8) Jak členíme vysoké školy podle kritéria vlastnictví?

9) Jaké jsou orgány veřejné vysoké školy ?

10) Jak byste charakterizovali soukromou vysokou školu ?

11) Jak byste charakterizovali státní vojenské a státní policejní školy ?

12) Co rozumíte pod pojmem „distanční vzdělávání“ a co je jeho podstatou

?

13) Vysvětlete pojem „celoživotní vzdělávání“ a jaký je jeho význam ?

14) Jaké činnosti vykonává Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ?

15) Jaké jsou úkoly Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti

finanční politiky ve školství ?

16) Jak je financováno školství ?

17) Popište jaká existuje finanční podpora studentům .

18) Co rozumíte pod pojmem „další odborné vzdělávání a příprava“ a co je

jeho obsahem ?

19) V jakých oblastech se zpravidla uskutečňuje další vzdělávání ?

20) Jaké znáte typy institucí, které zprostředkovávají další vzdělávání ?


výchova, vzdělávání, vzdělání

Národní program rozvoje vzdělávání ve školství

Bílá kniha

odvětvově řízené školství

hlavní změny v oblasti školství po roce 1989

stupně vzdělávací soustavy

předškolní výchova, základní školství

střední školství, vyšší odborné školy (VOŠ)

vysoké školy a jejich rozdělení

veřejné vysoké školy, orgány veřejné vysoké školy

soukromé vysoké školy

státní vojenské a policejní vysoké školy

distanční vzdělávání, celoživotní vzdělávání

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a jeho činnost

metody financování školství

regionální školství

základní principy financování vysokých škol

finanční podpora studentům

dalšího odborného vzdělávání , jeho podstata, příprava a význam

oblasti, kde se uskutečňuje další vzdělávání a instituce, které jej

poskytují

151


Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Strategie celoživotního učení

ČR. [s.l.] : [s.n.], 2007. 89 s. Dostupný z WWW:

<http://www.msmt.cz/uploads/Zalezitosti_EU/strategie_2007_CZ_web_jednos

tr.... ISBN 978-80-254-2218-2.

KALOUS, Jaroslav. Teorie vzdělávací politiky. Praha : Ústav pro informace ve

vzdělávání, 1997. 96 s. ISBN 8021102470.

Teorie a nástroje vzdělávací politiky. Jaroslav Kalous, Arnošt Veselý. Praha :

Karolinum, 2006. 159 s. ISBN 80-246-1260-7.

Vybrané problémy vzdělávací politiky. Jaroslav Kalous, Arnošt Veselý. Praha :

Karolinum, 2006. 159 s. ISBN 80-246-1262-3.

http://www.msmt.cz/uploads/Zalezitosti_EU/strategie_2007_CZ_web_jednostrany.pdf%3E


152

9. SOCIÁLNÍ POLITIKA V SOUVISLOSTI

S BYTOVOU POLITIKOU

Cíl:

Bydlení je jedna ze základní potřeb člověka. Kvalita bydlení, styl bydlení

a řada dalších aspektů určuje i (mimo jiné) kvalitu života a životní úroveň

rodin. Proto je také význam spojitosti bytové politiky a sociální politiky velmi

významný.

Po prostudování této kapitoly by studenti měli

- umět vymezit a charakterizovat problematiku bydlení a bytové

výstavby,

- být schopni vyjmenovat a stručně popsat některé teoretické modely

bytových systémů,

- pochopit problematiku sociálních aspektů bytové politiky a nastínit

zásadní konstrukční změny s tím související,

- znát význam příspěvku na bydlení a mít částečně přehled o nákladech

na bydlení,

- umět vyjmenovat další nástroje bytové politiky v souvislosti se sociální

politikou,

- stručně popsat koncepci bytové politiky a současnou situaci,

- být obeznámeni s politikou státu a rolí obcí v oblasti bytové politiky,

- dobře znát stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení.

Klíčová slova:

modely bytových systémů, sociální aspekty v bydlení, funkce státu v bytové

politice, sociální bydlení, programy státní podpory bydlení, nástroje bytové

politiky


jistě nepochybujete o tom, že spojení bytové politiky a sociální politiky,

respektive skutečnost, jak dalece sociální politika zasahuje a může

v kladném slova smyslu ovlivňovat bytovou politiku, je velmi zásadní

a důležité. Proto také jsem se snažila v této kapitole nastínit mnoho

nejrůznějších aspektů, které by mohly přicházet v úvahu, ovšem pravdou je,

že angažovanost sociální politiky je velmi závislá na vyspělosti ekonomiky

konkrétního státu a na tom, jak vypadá státní rozpočet z hlediska velikosti

příjmů a výdajů. Pokud bude tak neutěšený stav veřejných financí v naší

republice jaký je dosud, tak se bude muset velice zodpovědně rozhodovat

o tom, do kterých oblastí bytové politiky především mohou tyto finanční

prostředky plynout. Protože bydlení se týká každého z nás, a já se domnívám,

že mladých lidí , kteří budou v budoucnu zakládat rodiny , ještě více než těch

ostatních, tak věřím tomu, že se vám bude tato kapitola studovat dobře, když

na její studium budete potřebovat asi 90 minut.

153

9.1. BYDLENÍ, BYTOVÁ POLITIKA, NÁKLADY NA

BYDLENÍ

Bydlení a bytová výstavba je prospěšnější pro společnost jak v oblasti

sociálně-kulturní, tj. vytváření kvalitního rodinného prostředí, partnerských

vztahů, výchovy dětí a jejich vzdělání, tak v oblasti ekonomického vývoje

než většina jiných sociálně-ekonomických aktivit.

Nová bytová výstavba může působit jako hnací motor hospodářského růstu,

čímž ovlivňuje úroveň zaměstnanosti v sezónních obdobích. Bydlení má

charakter dlouhodobých investic, tudíž je ovlivnitelné inflací, úrokovými

mírami a ekonomickou nestabilitou. Na druhou stranu může zvyšovat

zadluženost státu v souvislosti s hypoteční krizí, což negativně působí na

společnost, ale také to záleží na kritériích bank, jestli žadatelům půjčku

poskytnou či nikoliv.

Dosažení uspokojivé úrovně bydlení přispívá k celkové spokojenosti

obyvatelstva, proto je nutné hledat rovnováhu mezi sociální spravedlností,

kterou ovlivňuje nízká cenová elasticita, a působením tržních mechanismů.

To, že si člověk začne stavět dům nebo si pořídí byt na určitém místě ho už

částečně zavazuje, že v tomto prostředí bude uspokojovat svoje potřeby a plnit

svoje závazky na dlouhou dobu a třeba i po několik generací.

Jedná se o systém poptávkově orientovaných podpor, nabídkově orientovaných

iniciativ a přímých zásahů státu na bytovém trhu, které jsou nutné k optimální

alokaci bytů svou specifičností, umístěním, pořizovacími náklady, životností

a potřebou společnosti. Součástí bytové politiky by také mohla

být např. strategie trvale udržitelného rozvoje a vstup ekologického aspektu.

Podpora poptávky a nabídky by měla být zaměřena na ovlivňování výstavby a

údržby bytového fondu, na nájemní politiku a nájemní vztahy a sociální cíle

v oblasti bydlení. Kořenem takové politiky je trh s byty, který je doplněn

optimem státních podpor takového rozsahu, který nákladnou potřebu bydlení

učiní dostupnou i pro nižší sociální vrstvu obyvatel.

Bytová politika se neobejde hlavně bez zásahu státu, dále obcí, neziskových

organizací, družstev, zájmových sdružení, charity a dalších, které využívají

podpor a ostatních veřejných zdrojů.

Teoretické modely bytových systémů

Podle toho, jak je vnímána myšlenka sociální spravedlnosti, zda je

upřednostňována zásluhovost, potřebnost či rovnost, se rozlišují tři základní

systémy.

Liberální systém založený na zásluhovosti, což představuje vysokou míru

odpovědnosti občanů na zajištění potřeby bydlení, kdy každá domácnost si

zajišťuje bydlení podle svých finančních možností. Rizikem tohoto systému je

vysoká míra nerovnosti v přístupu k bydlení a příjmové rozdíly obyvatel.

Bydlení a bytová

politika

Modely bytových

systémů

154

Korporativní systém upřednostňuje princip solidarity a subsidiarity, tj. princip

spolupráce jedinců v navzájem integrovaných skupinách, organizacích,

komunitách i státu. Finanční náročnost bydlení je v tomto modelu určitým

způsobem korigována. Smyslem systému je prvotně využít soukromých

prostředků jedince, ale zároveň usnadnit přístup k bydlení v případech, kdy

jedinci nejsou schopni čelit finanční náročnosti, za jasně daných podmínek, kde

je pomoc poskytována. Problém systému však přetrvává ve vysoké náročnosti

na veřejné rozpočty.

Univerzalistický systém staví na celospolečenské solidaritě. Tento systém

chápe bydlení jako veřejnou sociální službu, a proto je bydlení zajišťováno

především z veřejných zdrojů. Stát vstupuje nejen jako zabezpečovatel

výstavby levných bytů, ale i jako nositel částečných provozních nákladů

a nákladů na údržbu. Problém tohoto systému je ve velmi vysoké finanční

náročnosti a potřebě velké tolerance ze strany daňových plátců. Tento systém

se však z dlouhodobého hlediska stal ekonomicky neefektivním

a neudržitelným.

Sociální aspekty bytové politiky

V oblasti bytové politiky došlo po roce 1989 v souvislosti s ekonomickou

transformací k významným změnám. Výrazně se začal posilovat vlastnický

sektor bydlení a postupně se tlumil sektor nájemného a družstevního bydlení.

Bez ohledu na to v rámci svých kompetencí ministerstvo práce a sociálních

věcí již od roku 1989 přijímalo řadu různých opatření, která měla napomáhat

domácnostem finančně zvládat změnu proporcí v jejich vydáních. Docházelo

totiž postupně k takovým změnám cenových relací v důsledku cenové

liberalizace, které vedly k významnému nárůstu výdajů domácností

souvisejících s bydlením. Zatímco v roce 1990 vydával v průměru jeden člen

zaměstnanecké domácnosti na bydlení vč. vody a energií 9,3 % (domácnosti

důchodců 12,7 %) ze svých celkových výdajů, v roce 2007 již tento podíl činil

15,5 % a o čtyři roky později již domácnosti v ČR vydávaly na bydlení kolem

20%. Stát tedy prostřednictvím různých sociálních intervencí začal pomáhat

občanům, kteří se při zajišťování standardního bydlení nemohou obejít bez

jeho pomoci.Je bezesporu zajímavá informace, že domácnosti v bohatších

zemích vydávají více finančních prostředků na bydlení a méně na

potraviny. Bohatství domácností se liší zejména podle bohatství země, kde

rodina žije. V ČR je největším výdajem finanční položka na bydlení pro téměř

40 % domácností. V případě Nizozemí činí podíl domácností s největšími

výdaji na bydlení dokonce 65 %. Naopak v Thajsku, Indii a Číně se tento podíl

pohybuje kolem 15 %, vit graf – Co tvoří nejvyšší měsíční výdaje

domácností.Princip a cíl bytové politiky státu spočívá zejména ve vytváření

vhodného právního, institucionálního a fiskálního prostředí pro aktivity

všech aktérů na trhu s byty. Stát by neměl překážet ekonomickému fungování trhu s byty; zároveň však musí činit podpůrné

kroky zacílené na ty skupiny domácností, které se samy o své bydlení na trhu postarat

nemohou.

Koncepce bytové politiky schválena vládou představuje pro jednotlivé

resorty závazný strategický dokument, v němž jsou stanoveny základní

směry vývoje i konkrétní cíle v oblasti bydlení.

Bytová politika

155

Z hlediska aktérů na trhu s byty jsou cíle bytové politiky zejména tyto:

fungování trhu s byty včetně odpovídající právní úpravy pro vlastnické,

nájemní i družstevní bydlení a včetně vymahatelnosti práva; součástí

tohoto cíle je i odstranění cenových a právních deformací v segmentu

nájemního bydlení,

zvyšování finanční dostupnosti bydlení pro domácnosti, včetně

sociálních dávek v oblasti bydlení kompenzujících celkové výdaje na

bydlení domácností s nižšími příjmy,

zvyšování nabídky bydlení, a to i prostřednictvím podpory nové

výstavby včetně výstavby bytů se sociálním určením,

zvyšování kvality bydlení, včetně podpory vlastníků při správě, údržbě,

opravách a modernizaci jejich bytového fondu,

průběžný monitoring trhu s byty i monitoring účinnosti a efektivity

jednotlivých podpůrných nástrojů a jejich korekce,

aplikace nediskriminačních pravidel společného trhu Evropské unie

včetně podmínek hospodářské soutěže a slučitelnosti veřejných podpor

s komunitárním právem.

Uvedené cíle jsou konkrétně naplňovány právními předpisy (občanský zákoník

obsahující informace o nájmu z bytu, zákon o jednostranném zvyšování

nájemného, zákon o vlastnictví bytů, zákon o podpoře výstavby družstevních

bytů apod.) a dále pomocí podpůrných nástrojů v oblasti bydlení. Jedná se

o programy financované ze státního rozpočtu prostřednictvím Ministerstva pro

místní rozvoj ČR a o podpory financované z prostředků Státního fondu rozvoje

bydlení na základě jednotlivých nařízení vlády, obsahujících podmínky

a rozsah jednotlivých forem podpory.

Obr. č.2: Co tvoří nejvyšší měsíční výdaje domácnosti

Zdroj: Tisková zpráva ING Bank 2011

http://www.investujeme.cz/pro-tri-ctvrtiny-evropskych-domacnosti-jsou-nejvyssimi-vydaji-naklady-spojene-s-bydlenim-a-nakupem-potravin/

156

Zásadní konstrukční změny v bytové politice

I když se pravidelně každoročně životní minimum v jeho obou složkách

valorizovalo, a to diferencovaně podle skutečného nárůstu cen jeho

jednotlivých položek, nejen postupná regionální diferenciace nákladů na

bydlení v důsledku změn forem cenové regulace (přechod z limitních cen na

věcně usměrňované, resp. tržní) vedla k tomu, že ministerstvo práce

a sociálních věcí přistoupilo k zásadním konstrukčním změnám určujícím

pomoc státu občanům (domácnostem) v oblasti bydlení. Změnou konstrukce

životního minima od 1. 1. 2007 byla vyloučena ze životního minima ta jeho

část, která vymezovala výši nákladů k zajištění nezbytných nákladů na bydlení

a pravidla pro sociální ochranu v této oblasti a pro zohledňování skutečných

nákladů na bydlení byla nahrazena novými dvěma dávkami, a to příspěvkem na

bydlení ze systému dávek státní sociální podpory a doplatkem na bydlení ze

systému pomoci v hmotné nouzi.

Nově konstruovaný příspěvek na bydlení vychází ze zásady, že každá osoba či

domácnost může na bydlení vynaložit určitou část svých příjmů. Za sociálně

únosné se považuje, aby osoba či domácnost vynakládala na náklady spojené

s bydlením 30 %, v Praze 35 % svých příjmů. Podmínky pro příspěvek na

bydlení jsou konstruovány tak, aby nedošlo u sociálně slabších skupin osob ke

ztrátě bydlení, ale zároveň aby motivovaly uživatele bytů zajistit si příjem

vlastní prací, a tím i bydlení na odpovídající úrovni.

Doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi znamená individuální

řešení, které vedle příjmů domácnosti reaguje také na místní reálné náklady na

bydlení. O doplatku na bydlení rozhodují pověřené obce (příp. úřady

jednotlivých městských částí). Obec může v případě potřeby nabídnout osobám

v hmotné nouzi méně nákladné bydlení. Rovněž lze využít při řešení bydlení

osob s nedostatečnými příjmy požadavek na zvýšení jejich příjmu jejich účastí

na práci organizované obcí, a to především v těch situacích, kdy obec nemá

k dispozici méně nákladné formy bydlení.

Příspěvek na bydlení

Stručně řešeno platí, že nárok na příspěvek na bydlení je tehdy, pokud na

úhradu bydlení připadá minimálně 30% příjmů domácnosti(v Praze se pak

jedná minimálně o 35% příjmy). Současně ale platí, že těchto 30% nesmí být

menších, než jsou zákonem stanovené náklady na bydlení. Tedy, pokud si

občan s příjmem 30 tisíc korun pořídí bydlení ve vile, kde bude platit nájem za

20.000 korun, stát mu moc nepomůže. Velmi důležitou podmínkou pro

schválení příspěvku na bydlení je to, že v bytě/domě musí mít žadatel zřízený

trvalý pobyt.

Výpočet této sociální dávky (přídavky na bydlení) je trochu složitější než

u jiných dávek. Při výpočtu hraje roli několik různých proměnných.

Rozhodující je životní minimum rodiny (nebo jednotlivce) a dále pak vládnou

stanovené normativní náklady na bydlení. Životní minimum jednotlivce v roce

2014 je 3410 Kč. Normativní náklady na bydlení v roce 2014 určuje nařízení

vlády č. 482/2012 Sb. Vyhláška rozlišuje bydlení v nájemním bytě a bydlení

Konstrukční

změny v bytové

politice

Příspěvek na

bydlení

157

v osobním vlastnictví nebo v družstevním bytě. Dále hraje roli velikost města,

ve kterém občan bydlí.

Doplatek na bydlení

Doplatek na bydlení je podobně jako příspěvek na živobytí sociální dávka

určená pro osoby ve hmotné nouzi. Nárok na doplatek na bydlení mají ti,

jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp.

existenční minimum). Nárok na doplatek na bydlení vzniká ve chvíli, kdy po

zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení zůstane pouze částka na živobytí.

Doplatek na bydlení také předpokládá, že je také současně vyplácen příspěvek

na bydlení. Nárok na tuto sociální dávku má ten, kdo je vlastníkem bytu nebo

je v podnájmu a jeho příjem (resp. příjem všech společně posuzovaných osob)

je nižší než životní minimum.

Výpočet této částky je podobný jako u příspěvku na bydlení. Nárok na

doplatek na bydlení také získává pouze ten, kdo zároveň získá příspěvek na

živobytí. V oprávněných případech je možné doplatek získat i bez nároku na

příspěvek na živobytí. Tedy za předpokladu že příjem žadatele (resp. všech

společně posuzovaných osob) nepřesáhl 1.3 násobku životního minima.

V oprávněných případech může být tato sociální dávky hmotné nouze přiznána

i lidem, kteří využívají jinou formu bydlení než nájem (tj. například ubytování

na ubytovně).Nárok na doplatek na bydlení má také nezletilé nezaopatřené dítě,

které žije v náhradní rodinné péči nebo je v zaopatřovacím ústavu.

(K příspěvku na bydlení a k doplatku na bydlení více údajů v šesté

kapitole této opory.)

Další nástroje bytové politiky

Základním nástrojem bytové politiky realizované Ministerstvem pro místní

rozvoj (MMR)v rámci kompetencí daných zákonem je investiční podpora.

Bytová politika na místní úrovni spadá do samostatné působnosti obcí.

Naplnění obecně formulované povinnosti pečovat o potřeby bydlení občanů je

ponecháno na rozhodnutí orgánů obce. MMR reaguje na poptávku obcí

v rozsahu rozpočtových možností. Ze strany MMR a SFRB (státní fond rozvoje

bydlení) bylo v uplynulých letech vynaloženo maximální úsilí ke stimulaci

aktivit obcí v oblasti posílení nabídky nájemních bytů pro sociální bydlení.

V současné době MMR společně s Ministerstvem práce a sociálních věcí

připravuje komplexní řešení tzv. politiky sociálního bydlení. Formální

podoba těchto nástrojů bude zpracována následně.

Jak tedy zákon definuje sociální bydlení? Jaký byt, bytový či rodinný dům

lze ještě považovat za sociální bydlení? Ano, pokud se rozhoduje občan např.

pro stavbu rodinného domu a chce využít možnosti uplatnění snížené sazby

daně z přidané hodnoty, potom musí splnit určitá kritéria. Ty se týkají

maximální podlahové plochy. Rodinným domem pro sociální bydlení se

rozumí rodinný dům, jehož celková podlahová plocha nepřesáhne 350 m2.

Celkovou podlahovou se rozumí součet podlahových ploch všech místností

rodinného domu.

Doplatek na

bydlení

Investiční

podpora

Byt pro sociální

bydlení



158

Bytem pro sociální bydlení se rozumí byt, jehož celková podlahová plocha

nepřesáhne 120 m2. Celkovou podlahovou se rozumí součet podlahových

ploch všech místností bytu, včetně místností, které tvoří příslušenství bytu,

s výjimkou podílu na společných částech domu. Bytovým domem pro

sociální bydlení se rozumí bytový dům, v němž nejsou jiné byty než byty pro

sociální bydlení. Toto jsou kritéria, která stanovuje zákon o dani z přidané

hodnoty pro sociální bydlení od roku 2008.

9.2. KONCEPCE BYTOVÉ POLITIKY, POLITIKA STÁTU A

ROLE OBCÍ

Ve většině zemí schvalují vlády tzv. Koncepci bytové politiky, když názvy

mohou být rozličné, obsah však podobný. Ne jinak je tomu i u nás. Oblast

bydlení přitom je považována za důležitou součást životní úrovně a celkové

kvality života obyvatel. S vědomím důležitosti bydlení jsou v tomto

dokumentu v naší republice stanoveny základní směry vývoje a konkrétní cíle

v oblasti bydlení.

Koncepce bydlení respektuje roli státu v této oblasti, která je obvyklá

v evropských zemích − právo na bydlení není chápáno jako nárokové

a úloha státu nespočívá v přímém poskytování bydlení, nýbrž ve vytváření

takové situace, kdy si lidé sami či s určitou pomocí státu zajistí

odpovídající bydlení.

Materiál se vypořádává s novými faktory, které vyplývají z našeho členství

v Evropské unii, zejména v souvislosti s dodržováním principu nežádoucí

veřejné podpory. Koncepce obsahuje úvod, současný stav v oblasti bydlení

a dále střednědobou koncepci do roku 2015 a krátkodobý realizační program

pro jednotlivá období .


protože předpokládám, že tato problematika vás opravdu zajímá, snažila jsem

se obohatit celou tuto kapitolu řadou aktuálních statistických údajů, které

jsem především čerpala z různých údajů Českého statistického úřadu, když

předpokládám, že si budete umět lépe představit, jaká situace v této oblasti

u nás opravdu nyní je. Také si myslím, že se pro vás toto studium stane

zajímavějším, i když musím uvést, že uvedené údaje jsou opravdu pouze

zařazeny informativně pro dokreslení celé , velmi složité situace, především

v souvislosti s velice neutěšeným stavem našich veřejných financí.

Současný stav v oblasti bydlení

Podle „definitivních výsledků “sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011“

zahrnoval bytový fond ČR celkem 4 756 572 bytů, z toho bylo 4 104 635

obydlených bytů, z nichž 35,8 % v rodinných domech a 55 % v bytových

domech.

Koncepce

bydlení

159

Z obydlených bytů bylo 55,9 % (2 294 250) užíváno jejich vlastníky či

vlastníky domů, 22,4% (920 405) užívali nájemníci. Byty družstevní, které se

svým charakterem blíží bydlení vlastnickému, užívané domácnostmi členů

družstev, představovaly k datu sčítání 18,3 % z obydlených bytů v ČR.

Dalších 3,4 % obydlených bytů bylo užíváno např. blízkými osobami vlastníků

(tzv. jiné bezplatné užívání bytů).

Bytová výstavba se v roce 2012 i v roce 2013 nacházela v útlumu. Počty

zahájených bytů klesají již pátým rokem, největší propady lze pozorovat

v kategorii bytových domů. U dokončených bytů došlo po výrazném poklesu

v roce 2011 k mírnému nárůstu.

Politika státu a role obcí v oblasti bytové politiky

V oblasti bytové politiky došlo v uplynulých letech k odstranění většiny prvků

administrativně přídělového přístupu a byly vytvořeny nástroje zaměřené na

podporu nové výstavby.

Právní rámec bydlení je poměrně složitý, roztříštěný a v některých případech zastaralý. Situaci

komplikuje také absence některých právních norem, obtížná vymahatelnost práva a nízké

právní vědomí lidí.

V obecním nájemním bydlení je možnost naplňování záměrů státu ztěžována také nevyjasněnou

rolí obcí v oblasti bydlení. Obce mají v současné době dvojí roli. Jednak mají s péčí řádného

hospodáře maximalizovat výnos ze svého majetku tak, aby se účinně naplňovala příjmová

stránka obecního rozpočtu, a jednak mají obce za úkol pečovat o rozvoj podmínek pro své

občany, včetně podmínek bydlení. Hledání rovnováhy mezi hlediskem péče řádného hospodáře a hlediskem sociálně zaměřeného

nakládání s obecním bytovým fondem není jasně vymezeno, a tak obce více nebo méně

upřednostňují jedno z obou hledisek. Koncepce počítá s tím, že konečnou roli v řešení

sociálních problémů je třeba svěřit obci, která může reagovat na lokální poměry na bytovém

trhu a vytvořit jim pro to potřebné podmínky.

K řešení těchto sociálních problémů by měl v budoucnosti přispět nejen sociálně zacílený

bytový fond, ale také různá úsporná ubytovací zařízení, která mohou přispět k odstranění

akutních problémů.

Právní nástroje

Pokud jde o základní rámec právních nástrojů pro zajištění bydlení, pak

koncepce počítá s tím, že:

pro občany s nadprůměrnými příjmy jsou dostupné nástroje

hypotéčního financování vlastnického bydlení,

pro občany se středními příjmy je určeno stavební spoření a nově

koncipovaná pravidla výstavby nájemních bytů bytovými družstvy za

podpory z prostředků SFRB (zákon je v legislativním procesu),

pro občany s nižšími příjmy je určen nově koncipovaný sektor

neziskového bydlení zajišťovaného obcí prostřednictvím neziskových

bytových společností (legislativní proces probíhá, zatím není

dokončen),

pro občany s nízkými příjmy a na okraji společnosti je určena

výstavba obecních bytů podporovaných ze zdrojů MMR a SFRB se

speciálním určením a stávající nájemní byty obce.

Politika státu a

role obcí

v oblasti bytové

politiky

Právní nástroje

160

Stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení

Následující programy ukazují na možné formy podpor financované ze státního

rozpočtu Ministerstva pro místní rozvoj, ovšem s ohledem na možnosti státního

rozpočtu.

Program „Podpora rozvoje bydlení“

podpora regenerace panelových sídlišť podle nařízení vlády č. 494/2000

Sb., o podmínkách poskytování dotací ze státního rozpočtu na

podporu regenerace panelových sídlišť,

podpora výstavby nájemních bytů,

podpora výstavby nájemních bytů na venkově,

podpora výstavby technické infrastruktury pro následnou výstavbu

bytových a rodinných domů,

podpora výstavby podporovaných bytů (Chráněný byt, Byt na půl cesty,

Vstupní byt),

podpora oprav vad panelové bytové výstavby,

podpora vztahující se k zateplování objektů .

Podpory financované ze Státního fondu rozvoje bydlení

podpora výstavby nájemních bytů pro příjmově vymezené osoby podle

nařízení vlády č. 146/2003 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje

bydlení ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů pro příjmově

vymezené osoby,

program „Panel“ podle nařízení vlády č. 299/2001 Sb., o použití prostředků

Státního fondu rozvoje bydlení ke krytí části úroků z úvěrů poskytnutých

bankami právnickým a fyzickým osobám na opravy, modernizace nebo

regenerace panelových domů.

Podpory poskytované jinými resorty

podpora stavebního spoření zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření,

příspěvek na bydlení zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,

dávky sociální péče -zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,

podpora vlastníků při zateplování objektů.

Působnost v oblasti bytové politiky

Ministerstvo pro místní rozvoj je na základě zákona č. 2/1969 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, „ústředním orgánem státní správy ve věcech politiky

bydlení, rozvoje domovního a bytového fondu a pro věci nájmu bytů

a nebytových prostor“. Na základě tohoto zákona ministerstvo pro místní

rozvoj „koordinuje činnost ministerstev a jiných ústředních orgánů státní

správy při zabezpečování politiky bydlení, včetně koordinace financování

těchto činností ". Ministerstvo pro místní rozvoj má podle kompetenčního

zákona rovněž koordinační roli.

Nástroje

v oblasti bydlení

Program

,,Podpora

rozvoje bydlení“

Podpora

Státního fondu

rozvoje bydlení

Podpory od

jiných resortů

161

Státní fond rozvoje bydlení je na základě zákona č. 211/2000 Sb., o Státním

fondu rozvoje bydlení, ve znění pozdějších předpisů, právnickou osobou

v působnosti MMR, která byla zřízena za účelem poskytování podpory

bydlení v souladu s vládou schválenou koncepcí bytové politiky.

Bydlení podporují prostřednictvím svých programů i další resorty. Jedná se o:

Ministerstvo financí (stavební spoření, daňové úlevy),

ministerstvo životního prostředí (Zelená úsporám),

ministerstvo práce a sociálních věcí (sociální dávky na bydlení, příspěvek na

bezbariérovou úpravu bytu, příspěvek na úhradu za užívání bezbariérového

bytu),

ministerstvo vnitra (zabezpečení integrace azylantů).

Nutno uvést, že nástroje pro koordinaci poskytování jednotlivých typů

podpor, jejich analýzu a vyhodnocení jejich dopadů byly doposud

nedostatečné.

Intenzita bytové výstavby

= počet dokončených bytů na 1 000 obyvatel ročně

Z hlediska porovnání intenzitního ukazatele vynikají mezi obcemi

s nejrozsáhlejší bytovou výstavbou pochopitelně obce menší velikosti.

Intenzita bytové výstavby sledovaná v letech 1997 až 2012 znázorňuje obr.č.1

počet dokončených bytů na 1000 obyvatel středního stavu průměrně ročně

podle obcí.

Obr. č.1: Intenzita bytové výstavby na 1000 obyvatel

Zdroj: http://denik.obce.cz

2

2 http://denik.obce.cz/go/clanek.asp?id=6416678

Intenzita bytové

výstavby

162

9.3. SOCIÁLNÍ BYDLENÍ A KONCEPCE BYTOVÉ

POLITIKY DO ROKU 2020

Sociální bydlení

Sociální bydlení je takovou nezbytnou součástí bytového trhu, která má

splňovat potřeby bydlení poskytováním domů a bytů k pronájmu nebo prodeji

za ceny dostupné těm, kteří nejsou schopni získat vhodný byt .

Sociální bydlení však potřebují především všichni ti lidé, kteří nemají domov.

Čím dál více seniorů nemá dostatek prostředků na zajištění důstojného bydlení.

Bez domova jsou i všichni lidé žijící v ústavech. Praxe rušení ústavů ukazuje,

že když se lidem, o které se dosud v ústavech pečovalo kolektivně, dá domov

a individuální podpora, zvládají své nemoci, postižení či situace mnohdy

daleko lépe. Sociální bydlení potřebují i takové rodiny, které nemohou kvůli

diskriminaci bydlet (za pro ně přijatelnou cenu) v bytech, ale jsou nuceny

přežívat za lichvářské peníze, např. na ubytovnách v naprosto nevyhovujících

podmínkách.

Sociální bydlení zvyšuje samostatnost nájemníků. Protože pracuje

s jednotlivci, tak jim poskytuje právě tu konkrétní podporu a péči, kterou

potřebují. Proto je také v konečném výsledku levnější, než kolektivní pobytové

formy péče a nejrůznějšího dohledu, jako jsou nejrůznější ústavy, nemocnice,

ubytovny, domovy či věznice. Sociální bydlení rozhodně nespěje a nikdy by

nemělo spět k tomu, aby se stát staral o co největší počet lidí, kteří pak

nebudou mít zodpovědnost sami za sebe. K tomuto cíli směřuje daleko spíše

určitá podpora kolektivních forem bydlení, ze kterých je čím dál složitější se

normálně přirozeně začlenit do samostatného života a do společnosti.

Proto je velice nutné, aby byl přijat zákon o sociálním bydlení, jelikož žádná

jakákoliv jiná úprava sociálního bydlení není schopna takto jednoznačně

a dlouhodobě garantovat zapojení všech v úvahu připadajících subjektů do

řešení situací konkrétních lidí, ohrožených nedostatečným bydlením. Garantem

práva na bydlení by měl být právě proto stát, když toto právo na bydlení

v sociálních bytech by měl realizovat prostřednictvím jednak obcí, ale

i prostřednictvím samosprávných celků.

Je však třeba stále mít na zřeteli, že sociální bydlení je komplexní souhrn

nejrůznějších nástrojů poskytujících pomoc domácnostem, které si bydlení

nejsou schopny zajistit samy, když důstojné bydlení je přece základním

lidským právem, jež by nemělo být za žádných okolností nikomu upíráno nebo

podmiňováno. Sociální bydlení musí poskytovat vždy dostatečnou právní

jistotu a to tak, aby vyhovovalo nároku na bezpečný a dlouhodobý domov.

Rozhodně by nemělo přispívat k tomu, aby tato forma bydlení byla určitými

skupinami občanů využívána, ale mělo by umožňovat především udržování

sociálního kontaktu nezatíženého místem, na kterém se nachází.

V současné době ministerstvo pro místní rozvoj společně s ministerstvem

práce a sociálních věcí připravuje komplexní řešení politiky sociálního

bydlení, když tento vzniklý materiál (část analytická a část návrhová) by měl

Sociální bydlení

163

být předložen vládě. Projednávána by měla být jednak formální podoba

navrhovaných nástrojů a také vhodná metodika, ale i v úvahu připadající

příslušné novely právních předpisů apod. Analytická část „komplexního řešení

sociálního bydlení“, obsahuje mimo jiné i skutečnost, že je třeba stávající

neutěšenou a velmi palčivou situací se rychle zabývat, přehodnotit stávající

nástroje sociální a bytové politiky ve vztahu k osobám nejen bez obydlí, ale

i k těm, které jsou ohroženy jeho ztrátou či užívají nevhodné obydlí. Je nutno

urychleně se zabývat takovými situacemi, ve kterých se tyto osoby v současné

době ocitají mimo dosah účinné pomoci. Návrhová část „komplexního řešení

sociálního bydlení“, by měla obsahovat především kvalitně zpracovaný soubor

nástrojů a opatření zaměřených na pokrytí všech zatím známých a v úvahu

připadajících situací v oblasti sociálního bydlení.

Koncepce bytové výstavby v ČR do roku 2020

Současný stav v oblasti státní bytové politiky, nesvědčí o tom, že se jedná

o systematický přístup k problematice bydlení, což by měla napravit chystaná

nová koncepce státní bytové politiky, která by měla být fundovaným

dokumentem, jež přináší ucelené řešení a zohledňuje vývoj pro oblast bydlení

a to až do roku 2020.

Koncepci připravil Státní fond rozvoje bydlení ve spolupráci s ministerstvem

pro místní rozvoj a se zástupci profesních svazů a organizací. Nyní je na vládě,

aby koncepci posoudila. V České republice neexistuje politika bydlení,

pokud politiku bydlení chápeme jako dlouhodobý výhled. Existují jen

jednotlivé aktuální nástroje podpory bydlení. Takový je tedy názor odborné

veřejnosti na to, co se v současné době děje v ČR v oblasti bytové politiky.

Některé z chystaných změn v oblasti bytové politiky

1. Vyváženější míra podpory vlastnického a nájemního bydlení

a podpora bydlení skupinám obyvatel ohrožených sociálním

vyloučením.

2. Rozšíření nabídky bytů odpovídajících potřebám osob se

zdravotním postižením.

3. Snižování energetické náročnosti bydlení.

4. Státní pomoc při řešení bytové situace obětí živelních pohrom.

5. Zlepšení využití fondů EU v letech 2014-2020.

6. využití příjmů z prodeje emisních povolenek v oblasti bydlení.

7. Snižování investičního dluhu.

8. Zvyšování kvality vnějšího prostředí rezidenčních oblastí.

Shrnutí

Bydlení a bytová výstavba je prospěšnější pro společnost jak v oblasti

sociálně-kulturní, tj. vytváření kvalitního rodinného prostředí,

Koncepce bytové

výstavby

164

partnerských vztahů, výchovy dětí a jejich vzdělání, tak v oblasti

ekonomického vývoje než většina jiných sociálně-ekonomických aktivit.

Dosažení spokojivé úrovně bydlení přispívá k celkové spokojenosti

obyvatelstva, proto je nutné hledat rovnováhu mezi sociální spravedlností,

kterou ovlivňuje nízká cenová elasticita, a působením tržních

mechanismů.

Bytová politika se neobejde hlavně bez zásahu státu, dále obcí,

neziskových organizací, družstev, zájmových sdružení, charity a dalších,

které využívají podpor a ostatních veřejných zdrojů.

Podle toho, jak je vnímána myšlenka sociální spravedlnosti, zda je

upřednostňována zásluhovost, potřebnost či rovnost, se rozlišují tři

základní systémy.

Liberální systém založený na zásluhovosti, což představuje vysokou míru

odpovědnosti občanů na zajištění potřeby bydlení.

Korporativní systém upřednostňuje princip solidarity a subsidiarity, tj. princip

spolupráce jedinců v navzájem integrovaných skupinách, organizacích,

komunitách i státu.

Univerzalistický systém staví na celospolečenské solidaritě. Tento systém

chápe bydlení jako veřejnou sociální službu, a proto je bydlení zajišťováno

především z veřejných zdrojů.

V bytové politice došlo po roce 1989 v souvislosti s ekonomickou

transformací k významným změnám. Výrazně se začal posilovat

vlastnický sektor bydlení a postupně se tlumil sektor nájemného

a družstevního bydlení.

Koncepce bydlení respektuje roli státu v této oblasti, která je obvyklá

v evropských zemích - právo na bydlení není chápáno jako nárokové

a úloha státu nespočívá v přímém poskytování bydlení, nýbrž ve vytváření

takové situace, kdy si lidé sami či s určitou pomocí státu zajistí

odpovídající bydlení.

Pokud se týká základního rámce právních nástrojů pro zajištění bydlení,

tak sem lze zařadit následující

pro občany s nadprůměrnými příjmy jsou dostupné nástroje

hypotéčního financování vlastnického bydlení,

pro občany se středními příjmy je určeno stavební spoření a nově

koncipovaná pravidla výstavby nájemních bytů bytovými družstvy za

podpory z prostředků SFRB (zákon je v legislativním procesu),

pro občany s nižšími příjmy je určen nově koncipovaný sektor

neziskového bydlení zajišťovaného obcí prostřednictvím neziskových

bytových společností (legislativní proces probíhá),

pro občany s nízkými příjmy a na okraji společnosti je určena

výstavba obecních bytů podporovaných ze zdrojů MMR a SFRB se

speciálním určením a stávající nájemní byty obce.

Stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení ukazují programy, kde jsou

uvedeny možné formy podpor financované ze státního rozpočtu

165

Ministerstva pro místní rozvoj, ovšem s ohledem nemožnosti státního

rozpočtu. Jedná se o následující programy:

1) Program „Podpora rozvoje bydlení“

2) Podpora hypotečních úvěrů

3) Podpory financované ze Státního fondu rozvoje bydlení

Podpory poskytované jinými resorty

podpora stavebního spoření zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním

spoření,

příspěvek na bydlení zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální

podpoře,

dávky sociální péče -zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,

podpora vlastníků při zateplování objektů

Sociální bydlení je takovou nezbytnou součástí bytového trhu,

která má splňovat potřeby bydlení poskytováním domů a bytů k

pronájmu nebo prodeji za ceny dostupné těm, kteří nejsou schopni

získat vhodný byt .

Sociální bydlení je takovou nezbytnou součástí bytového trhu, která má

splňovat potřeby bydlení poskytováním domů a bytů k pronájmu nebo

prodeji za ceny dostupné těm, kteří nejsou schopni získat vhodný byt.

V současné době ministerstvo pro místní rozvoj společně s ministerstvem

práce a sociálních věcí připravuje komplexní řešení politiky sociálního

bydlení, když tento vzniklý materiál (část analytická a část návrhová) by

měl být předložen vládě.

Současný stav v oblasti státní bytové politiky je neuspokojivý, když toto by

měla napravit chystaná nová koncepce státní bytové politiky, která by

měla být fundovaným dokumentem, jež přináší ucelené řešení a

zohledňuje vývoj pro oblast bydlení a to až do roku 2020.Některé z

chystaných změn v oblasti bytové politiky: − vyváženější míra podpory

vlastnického a nájemního bydlení a podpora bydlení skupinám obyvatel

ohrožených sociálním vyloučením, − rozšíření nabídky bytů

odpovídajících potřebám osob se zdravotním postižením, − snižování

energetické náročnosti bydlení, − státní pomoc při řešení bytové situace

obětí živelních pohrom, − zlepšení využití fondů EU v letech 2014-2020¸−

využití příjmů z prodeje emisních povolenek v oblasti bydlení,− snižování

investičního dluhu, − zvyšování kvality vnějšího prostředí rezidenčních

oblastí.

Otázky

1) Co rozumíte pod pojmem bydlení, bytová výstavba a bytová politika ?

2) Jaké jsou teoretické modely bytových systémů ?

3) Jaké zásadní změny nastaly v oblasti bytové politiky po roce 1989 ?

4) Vysvětlete podstatu příspěvku na bydlení.

5) Jak byste charakterizovali pojem „náklady na bydlení.

6) Co to jsou „normativní náklady na bydlení“ ?

7) Vyjmenujte některé další nástroje bytové politiky.

166

8) Co je hlavním problémem současné bytové politiky ?

9) Jaké znáte právní nástroje pro zajištění bydlení ?

10) Charakterizujte pojem „obecní nájemní sektor“ .

11) Vyjmenujte a stručně popište stávající podpůrné nástroje v oblasti

bydlení .

12) Uveďte typy jednotlivých podpor, které jsou financovány ze Státního

fondu rozvoje bydlení.

13) Jaké jsou další podpory bydlení, které jsou poskytovány jinými resorty

?

14) Co rozumíte pod pojmem „nepřímé formy podpory bydlení „ ?

15) Vysvětlete pojem „sociální bydlení“ a co je jeho podstatou ?

16) Jak vypadá připravovaná Nová koncepce bytové politiky do roku 2020

?


bydlení a bytová výstavba

teoretické modely bytových systémů

liberální systém, korporativní systém, univerzalistický systém

změny v bytové politice po roce 1989

zásadní konstrukční změny bytové politiky

příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení, náklady na bydlení

normativní náklady na bydlení

nástroje bytové politiky a koncepce bytové politiky

hlavní problém současné bytové politiky

bytová politika a politika státu

bytová politika a role obcí

bytová politika a problematika státního rozpočtu

právní nástroje bytové politiky

obecní nájemní sektor, obecní bytový fond a jeho využívání

stávající podpůrné nástroje v oblasti bydlení

program „Podpora rozvoje bydlení „

podpora hypotečních úvěrů a význam této podpory

druhy podpor financované ze Státního fondu rozvoje bydlení

podpory poskytované jinými rezorty

nepřímé formy podpory


LUX, Martin. Bydlení - věc veřejná :sociální aspekty bydlení v České republice

a zemích Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 287

s. ISBN 80-86429-12-1.

LUX, Martin a Pavla BURDOVÁ. Výdaje na bydlení, sociální bydlení a napětí

na trhu s bydlením (mezinárodní komparace a polistopadový vývoj v ČR). 1.

vyd. Praha: NÚ Josefa Hlávky, 2000. 114 s. Studie 2/2000.

NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, vysokoškolská


87035-50-4

167

10.SOCIÁLNÍ PRÁVA, LIDSKÁ PRÁVA

Cíl:

Cílem této poslední kapitoly je poukázat na sociální a lidská práva, která

vymezují určité sociální záruky, které souvisí se stupněm lidské důstojnosti

a nepochybně jsou velice důležité v souvislosti se sociální politikou a kvalitou

života člověka.

Po prostudování této kapitoly byste měli být schopni

- vysvětlit pojem sociální práva a lidská práva,

- vyjmenovat, která práva patří do oblasti sociálních práv a která do

oblasti lidských práv,

- stručně popsat obsah některých sociálních práv a některých lidských

práv,

- pochopit podstatu a významnost sociálních práv a lidských práv,

- charakterizovat podstatu Listiny základních práv a svobod a její význam.

Klíčová slova:

sociální práva, lidská práva, Listina základních práv a svobod, důstojnost

lidské existence, Všeobecná deklarace lidských práv, Evropská sociální charta


tato závěrečná část studijní opory je věnována problematice sociálního práva

a zároveň i problematice lidských práv, když rozhodně jste už i v jiných

předmětech byli seznámeni s tím, jak velmi významná tato oblast je, když

respektování a dodržování těchto práv má značný vliv na kvalitu života

občanů dané společnosti, což se samozřejmě odráží i ve vyspělosti celé

společnosti a zároveň s tím souvisejícího i celého jejího potencionálu. Věřím,

že budete studiu této kapitoly věnovat dostatečnou pozornost, že vás její obsah

zaujme a zároveň i přiměje k přemýšlení, když na studium této kapitoly

budete potřebovat cca 60 minut.

168

10.1. SOCIÁLNÍ PRÁVA

Existence a uznání sociálních práv ve společnosti je přirozenou součástí

určitého proudu politické filozofie, když tuto filozofii zpravidla nazýváme

liberalismem a stěžejní a významnou myšlenkou liberalismu je nejen ochrana

osobní autonomie, ale i právo každého jednotlivce zvolit si svůj vlastní životní

styl, o kterém se samozřejmě předpokládá, že bude „v mezích dovoleného“,

neboli vytvořit si svůj vlastní životní projekt

Sociální práva je ve své podstatě určité metodické označení těch

součástí lidských práv, která vymezují sociální záruky důstojné lidské

existence. Tato práva jsou obsažena v článcích 22 – 25 Všeobecné deklarace

lidských práv a zakotvena jsou v dalším významném dokumentu -

Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Možno

konstatovat, že jsou předmětem sociálního zabezpečení, které poskytuje stát.

Mezi základní sociální práva patří:

právo na práci a na náležitou přípravu na povolání

- tj. možnost zvolit si svobodně zaměstnání za přijatelných pracovních podmínek a

za přiměřenou odměnu a zároveň i právo na přípravu na povolání.

- patří sem také právo získat práci v mezích společenských možností, nepodaří-li se

to, tak mít možnost peněžité podpory v nezaměstnanosti.

právo na uspokojivé pracovní podmínky

- patří sem právu na - mzdu, která je spravedlivá, zajišťuje prostředky pro důstojný

život a je stejná za práci stejné hodnoty, když by neměla existovat jakákoliv

diskriminace (např. podle pohlaví, etnického původu apod.),

- bezpečné a nezávadné pracovní podmínky,

- stanovit podmínky k profesnímu růstu v zaměstnání a zároveň určit i kritéria,

- zajistit také odpočinek, úměrnou pracovní dobu a pravidelnou dovolenou.

právo na životní úroveň

- jedná se o zabránění nedostatku potravin, odvrácení hrozby chudoby, snažit se o

zlepšení podmínek výroby, zlepšení využívání dostupných zdrojů , zajištění i

ostatních potřeb, jako je přiměřená lékařská péče a pomoc, dostatek zboží pro

uspokojování potřeb obyvatelstva apod.

právo na rodinu

- Rodina je přirozená a základní jednotka společnosti. V tomto smyslu jsou státy

zavázány zajistit především ochranu a pomoc rodině – založení rodiny, péči o

Existence

sociálních práv

Podstata

sociálních práv

169

výchovu nezletilých dětí, ochranu matkám při péči o nezletilé děti, ochranu a

případnou pomoc všem dětem a mládeži, např. před diskriminací, sociálním

vykořisťováním, prací dětí apod.

právo na sociální zabezpečení

- jako např. státní sociální podpora - státem organizovaná solidarita

mezi občany sloužící k překonání nepříznivých důsledků sociální události. Jsou to

státní dávky učené především rodinám s nezaopatřenými dětmi. Tyto dávky mají

obligatorní charakter a některé jsou testované, jiné netestované.

U nás v ČR jsou dávky státní sociální podpory dané zákonem č. 117/1995 Sb. o státní

sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, když jsou především zohledňovány tři

základní přístupy:

- životní úroveň má vždy vycházet především z pracovních příjmů,

- dávky nejsou náhradou příjmů, ale k vlastní práci nedemotivující pomocí

řešení sociální situace,

- musí zachovávat hledisko hospodárnosti, účelnosti a ve stanovených

případech i adresnosti.

právo na sdružování

- spočívá v tom, že občané mají právo pokojně se shromažďovat. Výkon tohoto

práva slouží občanům k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a

svobod, k výměně informací, ale i různých názorů a také k účasti na řešení

veřejných a jiných společných záležitostí, když jde o vyjádření určitých postojů

a stanovisek.

10.2. LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

Zákon č. 2/1993 Sb. - Listina základních práv a svobod

Obsah

Úvod

Hlava I. Čl. 1 − 4 Obecná ustanovení

Hlava II. Čl. 5 − 23 Lidská práva a základní svobody

Hlava III. Čl. 24 − 25 Práva národnostních a etnických menšin

Hlava IV. Čl. 26 − 35 Hospodářská, sociální a kulturní práva

Hlava V. Čl. 36 − 40 Právo na soudní a jinou právní ochranu

Hlava VI. Čl. 41 − 44 Ustanovení společná

Listina základních práv a svobod je jednou ze součástí ústavního pořádku

České republiky. Základní práva a svobody, které jsou obsahem tohoto

dokumentu vyjadřují vztah mezi státem a občanem. Práva a svobody, které

jsou obsahem Listiny základních práv a svobod se může většinou domáhat

každý, ale některá práva a svobody jsou spojeny se státním občanstvím. Nutno

Listina

základních práv

a svobod

http://business.center.cz/business/pravo/zakony/listina-zakladnich-prav-a-svobod/uvod.aspx

http://business.center.cz/business/pravo/zakony/listina-zakladnich-prav-a-svobod/hlava1.aspx






http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Astavn%C3%AD_po%C5%99%C3%A1dek_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky





170

uvést, že obsah Listiny vychází vlastně z principů právního státu, když pro

všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná,

nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci.

Předlohou pro Listinu a zároveň i určitým východiskem byla především Všeobecná deklarace

lidských práv z roku 1948, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966),

Mezinárodní pakt o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966), Evropská konvence

o ochraně práv člověka a základních svobodách (1950), Evropská sociální charta, ale také

z československé ústavy z roku 1920 a rakouské ústavní úpravy z roku 1867. Listina byla u nás

přijata ještě v době federálního Československa, kdy byl v platnosti ústavní zákonem č.

23/1991 Sb., který měl Listině zajišťovat tzv. nadústavní charakter.

Po Sametové revoluci byla Listina opětně u nás vyhlášena formou zvláštního

usnesení tehdejšího Předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. – viz. Příloha

č. 1 studijní opory, a od roku 1993 je Listina základních práv a svobod součástí

ústavního pořádku ČR. Má přednost před individuálními zákony – její

práva jsou nezadatelná, nezrušitelná a nepromlčitelná.

10.3. LIDSKÁ PRÁVA

Lidská práva chrání život a důstojnost každého člověka. Jsou postavena na

principu stejné morální hodnoty každého jednotlivce, kdy tato práva má každý

člověk. Lidská práva vycházejí ze samé podstaty toho, co znamená být

člověkem, a představují minimální standardy nutné pro respektování přirozené

důstojnosti každého jednotlivce. Lidská práva chrání tuto lidskou důstojnost

prostřednictvím ochrany základních lidských potřeb. V podstatě všechna lidská

práva jsou odvozena od této přirozené lidské důstojnosti. Lidské právo je

takové právo, které je ústavou zaručeno všem lidem ve vztahu ke státu.

Lidská práva se někdy – zejména v Evropě – označují jako základní práva,

když lidskými právy jsou v tomto pojetí jen taková základní práva, která jsou

dána každému člověku, bez ohledu na to, je-li občanem daného státu. Možno

tedy konstatovat, že sem nepatří zejména práva politická. Lidská práva bývají

zaručena ústavou, proto se pro ně často užívá též označení ústavní práva. Tato

práva jsou tedy garantována jednak samotnou Ústavou a Listinou základních

práv a svobod na straně jedné, ale také řadou mezinárodních závazků České

republiky, na straně druhé.

Mezinárodní ochrana

Vzhledem k tomu, že lidská práva nejčastěji porušují státy, má zvláštní význam

mezinárodní ochrana lidských práv.

Lidská práva

Mezinárodní

ochrana

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1vn%C3%AD_st%C3%A1t

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soudn%C3%AD_moc

http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1eobecn%C3%A1_deklarace_lidsk%C3%BDch_pr%C3%A1v

http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1eobecn%C3%A1_deklarace_lidsk%C3%BDch_pr%C3%A1v

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_pakt_o_ob%C4%8Dansk%C3%BDch_a_politick%C3%BDch_pr%C3%A1vech&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_pakt_o_hospod%C3%A1%C5%99sk%C3%BDch,_soci%C3%A1ln%C3%ADch_a_kulturn%C3%ADch_pr%C3%A1vech&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Amluva_o_ochran%C4%9B_lidsk%C3%BDch_pr%C3%A1v_a_z%C3%A1kladn%C3%ADch_svobod

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Amluva_o_ochran%C4%9B_lidsk%C3%BDch_pr%C3%A1v_a_z%C3%A1kladn%C3%ADch_svobod

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Evropsk%C3%A1_soci%C3%A1ln%C3%AD_charta&action=edit&redlink=1

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Astavn%C3%AD_listina_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_republiky

http://cs.wikipedia.org/wiki/Prosincov%C3%A1_%C3%BAstava

171

Mezinárodní úmluvy se dělí − na všeobecné, např. Mezinárodní pakt

o občanských a politických právech, a − zvláštní (partikulární), např. Úmluvu

proti mučení nebo Úmluvu o právech dítěte.

Mezinárodní organizace

Zcela nejvýznamnější mezinárodní organizací na ochranu lidských práv je

OSN a její Mezinárodní organizace práce. V Evropě má zvláštní význam

Rada Evropy. EU lidským právům dlouho zvláštní pozornost nevěnovala,

ale to se však změnilo.

Mezinárodní úmluvy

Především bych chtěla zmínit

- Všeobecnou deklaraci lidských práv z 10. prosince 1948. Její charakter je

poměrně rozporuplný. Dlouho byla považována za pouhé nezávazné soft law,

nyní se jí však přiznává závaznost mezinárodního obyčeje.

- Evropská úmluva o ochraně základních práv a svobod ze 4. listopadu

1950, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. Je úmluvou Rady Evropy a aplikuje jí

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku .

- Evropská sociální charta z 18. října 1961, vyhlášená pod č. 14/2000 Sb. Je

úmluvou Rady Evropy.

- Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z 19. prosince

1966, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. Je úmluvou OSN.

- Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z

19. prosince 1966, vyhlášený pod č. 120/1976 Sb. Je úmluvou OSN.

- Revidovaná evropská sociální charta. Je úmluvou Rady Evropy.

Dělení lidských práv

Lidská práva dělíme zpravidla na práva:

- občanská – zejména právo na život, zákaz mučení a nucené práce,

právo na soukromé vlastnictví, svoboda pohybu a pobytu, svoboda

svědomí.

Mezinárodní

organizace

Mezinárodní

úmluvy

172

- politická – zejména svoboda projevu, petiční právo, svoboda

shromažďovací, spolčovací a všeobecné volební právo přímé, rovné a

tajné.

- sociální – zejména právo na práci, stávku, odměnu, pojištění a odbory,

zákaz práce dětí.

- ekologická – právo na zdravé životní prostředí.

První dvě generace jsou regulovány mezinárodní paktem o občanských

a politických právech, druhé dvě mezinárodním paktem o hospodářských,

sociálních a kulturních právech.

Někdy bývá zvykem hovořit o lidských právech jako o svobodách. Jako

například:

osobní svoboda, svoboda pohybu,

svoboda myšlení, svoboda svědomí,

svoboda náboženského vyznání, svoboda vědeckého bádání,

svoboda umělecké tvorby, svoboda projevu,

svoboda shromažďovací, svoboda spolčovací,

svoboda koaliční.

Soudní ochrana základních práv

Ochranu základních práv poskytují jednak obecné soudy, jednak

specializovaná instituce zřízená k ochraně ústavnosti, Ústavní soud¸ když

vlastnímu výkladu základních práv se věnuje značně rozsáhlá judikatura

Ústavního soudu. Ten mimo jiné rozhodl i to, že porušení základních práv musí

poskytnout ochranu každý soud na základě každého opravného prostředku.

Absolutní a relativní lidská práva

U lidských práv se užívá přívlastku absolutní a relativní ve zcela jiném smyslu

než u samotných subjektivních práv.

Soudní ochrana

základních práv

173

Absolutní lidská práva nelze omezit zákonem, neposuzují se v souvislosti

s dalšími lidskými právy (vyjma absolutních) a nelze připustit, aby byla

jakkoliv zpochybňována např. v zájmu národní bezpečnosti. V případě, že

dojde ke konfliktu dvou lidských práv, z nichž jedno je absolutní, musí toto

právo vždy dostat jednoznačně přednost.

Příkladem absolutního lidského práva je právo na život.

Relativní (kvalifikovaná) lidská práva si konkurují. Je možné omezit je

v případech, kdy to Listina nebo Úmluva připouští, a to zákonem. Pokud se

stane, že se taková lidská práva dostanou do konfliktu, je třeba rozhodnout na

základě principu proporcionality. V tomto případě potom přednost dostává to

právo, které chrání vyšší hodnotu, avšak s minimálním nutným omezením práv

ostatních, tak aby mezi konfliktními právy byla zachována úměrnost –

proporcionalita.

Příkladem relativního lidského práva je svoboda projevu.

Záruky základních sociálních práv a lidských práv a svobod jsou jedním ze

základů, na kterých by měl být v současné době vybudován moderní stát.

Jedním z velmi důležitých a hlavních principů, na kterých je demokratický

právní stát založen, je především kvalifikovaná koncepce garance základních

práv a svobod. Procesní prostředky ochrany těchto práv se potom stávají

určitým měřítkem úrovně stavu demokracie ve státě. Všechny v úvahu

připadající záruky ochrany lidských práv a svobod poskytují potom jedinci

jistotu, že v případě státem uznaného základního práva a svobody, bude mít

tento možnost se bránit a to všemi legálními prostředky, které mu stát, který

garantuje tato práva, poskytl.

Shrnutí

Existence a uznání sociálních práv ve společnosti je přirozenou součástí

určitého proudu politické filozofie, když tuto filozofii zpravidla nazýváme

liberalismem a stěžejní a významnou myšlenkou liberalismu je nejen

ochrana osobní autonomie, ale i právo každého jednotlivce zvolit si svůj

vlastní životní styl, o kterém se samozřejmě předpokládá, že bude

Absolutní lidská

práva

Relativní lidská

práva

174

„v mezích dovoleného“, neboli vytvořit si svůj vlastní životní projekt.

Sociální práva je ve své podstatě určité metodické označení těch součástí

lidských práv, která vymezují sociální záruky důstojné lidské existence.

Mezi základní sociální práva patří:

právo na práci a na náležitou přípravu na povolání,

právo na uspokojivé pracovní podmínky,

právo na životní úroveň,

právo na rodinu,

právo na sociální zabezpečení,

právo na sdružování.

Listina základních práv a svobod je jednou ze součástí ústavního pořádku

České republiky. Základní práva a svobody, které jsou obsahem tohoto

dokumentu vyjadřují vztah mezi státem a občanem. Práva a svobody,

které jsou obsahem Listiny základních práv a svobod se může většinou

domáhat každý, ale některá práva a svobody jsou spojeny se státním

občanstvím. Nutno uvést, že obsah Listiny vychází vlastně z principů

právního státu, když pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou

nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod

ochranou soudní moci.

Lidská práva chrání život a důstojnost každého člověka. Jsou postavena

na principu stejné morální hodnoty každého jednotlivce, kdy tato práva

má každý člověk.. V podstatě všechna lidská práva jsou odvozena od této

přirozené lidské důstojnosti. Lidské právo je takové právo, které je

ústavou zaručeno všem lidem ve vztahu ke státu.

Lidská práva se někdy – zejména v Evropě – označují jako základní

práva, když lidskými právy jsou v tomto pojetí jen taková základní práva,

která jsou dána každému člověku, bez ohledu na to, je-li občanem daného

státu.

Lidská práva dělíme zpravidla na práva:

− občanská − politická − sociální – ekologická.

Někdy bývá zvykem hovořit o lidských právech jako o svobodách. Potom

máme tzv. osobní svobodu, svobodu pohybu, svobodu myšlení, svobodu






http://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1vn%C3%AD_st%C3%A1t

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soudn%C3%AD_moc

175

svědomí, svobodu náboženského vyznání, svobodu vědeckého bádání,

svobodu umělecké tvorby, svobodu projevu, svobodu shromažďovací,

svobodu spolčovací, svobodu koaliční.

Otázky

1) Definujte pojem „sociální práva“ .

2) Co patří mezi základní sociální práva ?

3) Vysvětlete význam Listiny základních práv a svobod. Stručně ji

popište.

4) Co jsou to lidská práva ?

5) Jak zpravidla dělíme lidská práva ?

6) Jaký je rozdíl mezi sociálními a lidskými právy ?

7) Jaká je soudní ochrana základních práv ?

8) Co jsou to absolutní a relativní lidská práva ? Jaký je mezi nimi rozdíl ?

9) Jak jsou zabezpečeny záruky základních lidských práv a svobod ?

10) V čem spočívá podstata mezinárodní ochrany lidských práv ?

11) Jaké znáte Mezinárodní úmluvy v souvislosti s lidskými právy ?

12) Jaké jsou nejvýznamnější mezinárodní organizace na ochranu lidských

práv ?

13) Co je podstatou existence a uznání sociálních práv ?


sociální práva

lidská práva

Listina základních práv a svobod

absolutní lidská práva

relativní lidská práva

soudní ochrana základních práv

mezinárodní ochrana lidských práv

176

organizace na ochranu lidských práv

záruky základních lidských práv a svobod

mezinárodní úmluvy v souvislosti s lidskými právy

práva občanská, politická, sociální a ekologická

svobody a jednotlivé druhy svobod


TOMEŠ, Igor a KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo Evropské unie. 1. vyd.

Praha: C.H. Beck, 2003. xvi, 267 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-

7179-831-2

HUBÁLKOVÁ, Eva. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika:

judikatura a řízení před Evropským soudem pro lidská práva: text je sestaven

a uspořádán podle

stavu k 1.4.2003. Praha: Linde, 2003. 743 s. ISBN 80-7201-417-X

ŠTURMA, Pavel, ed. Pojem a teorie lidských práv. Praha: Univerzita Karlova

v Praze, Právnická fakulta, 2013. 119 s. Studie lidských práv; č. 1 = Studies in

human rihgts; vol. 1.

ISBN 978-80-87146-77-4

ČESKO. Ústava České republiky; Listina základních práv a svobod;

Parlament, Ústavní soud, ombudsman, ministerstva; Antidiskriminační zákon,

Zákon o sbírce zákonů; Volba prezidenta: podle stavu k 11.2.2013. Ostrava:

Sagit, 2013. 256 s. ÚZ; č. 947. ISBN 978-80-7208-972-7

177

Závěrečný průvodce studiem

Vážení a milí studenti,

prostudovali jste poslední 6. kapitolu této první části studijní opory, ve

kterých jsem se zabývala sociální politikou. Předpokládám, že jste také

odpověděli na všechny otázky, které jsem za každou kapitolou uvedla,

když věřím, že jste si zároveň i zopakovali vše podstatné.

Pokud je tomu tak, není co dodat, pouze ocenit vaše úsilí a snahu.

Předložený text by vám měl poskytnout základy sociální politiky, když

první část skript je věnována především teorii sociální politiky, ve druhé

části, která bude následovat později, se potom budu zabývat aplikací

sociální politiky v některých oblastech, neboli tam budu poukazovat na

to , kde všude se můžete se sociální politikou setkat.

Byla bych velice ráda, kdyby předložený text ve vás vzbudil zájem o

další studium sociální politiky, neboť se domnívám, že základy sociální

politiky by měl znát každý nejen vysokoškolsky, ale i středoškolsky

vzdělaný člověk. Vždyť člověk by si měl uvědomit, že i on sám se může

někdy dostat do velice složité životní situace, kterou on sám, případně

ani s pomocí své rodiny a blízkých nebude moci zvládnout a potom bude

třeba hledat pomoc u státu. Je dobré znát, jak se v takové situaci

zachovat a také znát, jaké stát má možnosti pomoci v tíživých životních

situacích svým občanům.

Myslím si také, že je rozhodně dobré, když lidé mají sociální cítění, jsou

nakloněni pomoci tam, kde je to potřeba, pomoci a pochopit člověka,

který pomoc potřebuje a umět podat pomocnou roku v pravý čas.

Ať využijete vědomosti získané studiem tohoto materiálu jakkoliv, přeji

vám, aby bylo vaše vystupování a uplatňování získaných znalostí vždy

profesionální a efektivní. Abyste uměli dobře zúročit vše, co jste studiem

tohoto odborného materiálu získali.

Pokud vás předložený text alespoň částečně zaujal a nestudovali jste jej

pouze z donucení, ale trochu i se zájmem, tak je to pro mne

zadostiučinění, že jsem tento text nepsala zbytečně. Pokud se budete

k tomuto textu vracet ,budu tím velice potěšena.

Vážení studenti, jestliže budete tato vysokoškolská skripta studovat s

takovým nadšením s jakým já jsem je pro vás připravovala, tak budete

jistě v prokazování znalostí úspěšní a také budete sami se sebou a svým

výkonem spokojeni.

Přeji vám hodně štěstí při studiu, ve vaší práci i v osobním životě.

Vaše autorka

178

Seznam použité literatury

KREBS, V. a kol. Sociální politika, ASPI, a.s. Praha, 2005, ISBN 80-7357-

050-3

DURDISOVÁ, J. a kol. Sociální politika v ekonomické praxi, VŠE Praha,.

Oeconomica, 2005, ISBN 80-245-0850-8

VORLÍČEK, J., VOSTROVSKÁ, Z., Úvod do hospodářské a sociální politiky,

Oeconomica, 2005, ISBN – 80-245-0954-7

PEKOVÁ,J., PILNÝ, J., JETMAR,M. Veřejná správa a finance veřejného

sektoru. Praha: ASPI 2006, ISBN 80-521-0521-5

PEKOVÁ, J. Veřejné finance, úvod do problematiky. Praha: ASPI 2006, ISBN

80-651-0352-3

IZÁK,V. Fiskální politika. Praha: Oeconomica VŠE 2005. ISBN 80-245-

0976-8

VANČUROVÁ, A., KLAZAR,S. Sociální a zdravotní pojištění - úvod do

problematiky. Praha: Oeconomica VŠE 2006, ISBN 80-246-0685-6

HEYNE, P.: Ekonomický styl myšlení, VŠE Praha, Oeconomica, 2004,ISBN

80-561-0854-7

BRDEK, M., JÍROVÁ, H. Sociální politika v zemích EU a ČR, Praha, Kodex

Bohemia, 1998, ISBN 80-512-0962-4

BRDEK, M., JÍROVÁ, H., KREBS, V. Trendy v evropské sociální politice,

Praha, ASPI Publishing 2002, ISBN 80- 7752-045- 5

POTUČEK, M. a kol. Křižovatky české sociální reformy, Praha, Sociologické

nakladatelství 1999, ISBN 80-451-0456-5

POMAHAČ, R., VIDLÁKOVÁ, O., Veřejná správa, Praha, C.H. Beck, 2002,

ISBN 80-7179-748-0

HAMERNÍKOVÁ, B. Financování ve veřejném a neziskovém sektoru. Praha:

Eurolex Bohemia 2000, ISBN 80-541-2341-7

REKTOŘÍK, J. Organizace neziskového sektoru – základy ekonomiky, teorie

a řízení.

Praha: EKOPRESS 2001. ISBN 80-86119-41-6

HAVLÁSEK, D., SKŘÍDLOVSKÁ, E. a kol.Veřejný sektor, Ostrava, VŠB-

TU, 2002, ISBN 80-7242- 457-O

BRUNA, M. Veřejná správa, Institut pro místní správu, Praha, 2004

179

PEKOVÁ, J.. Veřejné finance. ASPI, Praha, 2005, ISBN 80-522-0891-3

MILLER, H.T. Postmodern Public Polici. Albany,NY: State University of New

York Press, 2002

SCHUPPERT. G.F. Verwaltungswissenschaft, Baden-Baden, Nomos, 2000

SPICER, M. Public Administration and the State: a postmodern perspektive.

Tuscaloosa, University of Alabama Press, 2001

IZÁK,V. Fiskální politika. Praha: Oeconomica VŠE 2005. ISBN 80-245-0976-

8

HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance. Praha: 1994., Eurolex, ISBN 80-224-

0564-7

HAMERNÍKOVÁ, B., KUBÁTOVÁ, K. Veřejné finance. Praha:EUROLEX

BOHEMIA 1996, ISBN 80-245-0614-4

HAMERNÍKOVÁ, B. Veřejné finance – metodická příručka, vzorové otázky

a příklady, Praha: VŠE 1997.

NEČADOVÁ, Věra. Veřejná správa. Jihlava : Vysoká škola polytechnická,

2009. 143 s. ISBN 978-80-87035-19-1.

NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – I. část, vysokoškolská skripta, Jihlava,

Vysoká škola polytechnická, 2010, 102 str. ISBN 978-80-87035-49-8

NEČADOVÁ,V.: Sociální politika – 2. část – aplikace, vysokoškolská


87035-50-4

PŘIB J.: Kdy do důchodu a za kolik. 10.vydání, Praha, GRADA Publishing,

a.s., 2009, ISNB 978-80-2805-6

BUCHANAN, J., M. Veřejné finance v demokratickém systému,

Brno,Komputer Press, 1998, ISBN 80-5124-721-3

BUCHANAN, J., M. Politika očima ekonoma, Praha, Liberální institut, 2002

DVOŘÁK , P., Dluhový problém a morální hazard, Acta Oeconomicaq

Pragensia, Č. l/1998, Praha, VŠE, 1998

VOSTATEK, J., Sociální a soukromé pojištění, Praha, CODEX Bohemia,

1996

WEDENFELD, W., WESSELS, W.: Evropská unie A do Z, Praha, 1999

ISBN 80-2156-412-4

SMITH, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, SNPL, Praha,

1958

180

ŠÍMA, J. (ed.): ROGER DOUGLAS – tvůrce nejúspěšnější hospodářské

reformy XX. století, LI, Praha, 1999

DUBEN, R.: Teorie sociální politiky, VŠE Praha, 1993, ISBN 80-2123-847-6

TOMEŠ, I a kol.: Právo sociálního zabezpečení, Všehrd, Praha 1993

TOMEŠ, I. : Das Sozialrecht der Tschechischer Republik im Wandel.

Zeischrift fur aulandisches ud internationales Arbeits- und Sozialrecht,

Heidelberg 1995

DLOUHÝ, J.: Životní minimum, Socioklub, Praha 1997

HOLANOVÁ, E.: Je minimální mzda ochrana před chudobou, nebo je

hrozbou růstu nezaměstnanosti, Sociální politika, 1999, č. 1,k str. 8-9

BAŠTÝŘ,I. a kol.: Způsoby určování životního minima a jeho uplatňování

v sociální politice v zahraničí a v České republice, Oficiální hranice chudoby

v zahraničí a v České republice, Srovnávací studie VÚPSV, Praha 1996

BREJCHA, A. ŠANTRŮČEK, V.: Právo důchodového pojištění, Lince, Praha

1998

ŠULC, J.: Penzijní připojištění, ANAG, Praha 2004,ISBN 80-246-4512- 56

VALENTOVÁ, B.: Sociální aspekty bydlení, MMR ČR, Praha 1999

VAVREČKOVÁ, J., MICHALIČKA, L,, SEVEROVÁ, S.: Postavení

domácností s minimálními příjmy a jejich sociální ochrana. Studie

k ochranným funkcím životního Minima, VÚPSV, Praha 1999

LUX, Martin. Bydlení - věc veřejná :sociální aspekty bydlení v České republice

a zemích Evropské unie. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 287

s. ISBN 80-86429-12-1.

Social housing in Europe 2000 :international workshop Prague, october 6th-

7th 2000. Edited by Martin Lux. Praha: Institute of sociology, 2001. 89 s.

ISBN 80-85950-90-1.

LUX, Martin a Pavla BURDOVÁ. Výdaje na bydlení, sociální bydlení a napětí

na trhu s bydlením (mezinárodní komparace a polistopadový vývoj v ČR).

1. vyd. Praha: NÚ Josefa Hlávky, 2000. 114 s. Studie 2/2000.

KING, Peter. A social philosophy of housing. Burlington, VT, USA: Ashgate,

2003. x, 108 p. ISBN 0-7546-1458-1.

PESTOFF, V., A.: Reforming social Services in Central Eastern Europe and

eleven Nation Overview, CRYF, Krakow, 2001

STYGLITZ, Joseph, E.: Ekonomie veřejného sektoru, Grada, 2001

181

BRDEK, M, a kol. Trendy v evropské sociální politice. Praha: ASPI Publishing

s.r.o., 2002. ISBN 80-86395-25-1.

PŘIB, J.; VOŘÍŠEK, V. Důchodové předpisy s komentářem. 4. vyd. Olomouc:

ANAG, 2005. ISBN 80-7263-281-7.

FIALOVÁ, H.; FIALA, J. Malý slovník ekonomiky s výkladem pojmů v češtině

a angličtině. Praha: A Plus, 2006. ISBN 80-902514-8-X.

TOMEŠ, I., a kol. Sociální správa. Praha: Portál s.r.o., 2002. ISBN 80-7178-

560-1.

BRDEK, Miroslav, VYCHLOVÁ, Helena. Evropská vzdělávací politika :

programy, principy a cíle. Praha : Aspi publishing s.r.o., 2004.s. 24. ISBN 80-

86395-96-0.

KALOUS, Jaroslav. Teorie vzdělávací politiky. Praha : Ústav pro informace ve

vzdělávání, 1997. 96 s. ISBN 80-211-0247-0.

Teorie a nástroje vzdělávací politiky. Jaroslav Kalous, Arnošt Veselý. Praha :

Karolinum, 2006. 159 s. ISBN 80-246-1260-7.

Vybrané problémy vzdělávací politiky. Jaroslav Kalous, Arnošt Veselý. Praha :

Karolinum, 2006. 159 s. ISBN 80-246-1262-3.

KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo. Vyd. 2. V Praze: C.H. Beck, 2013.

xvi, 191 s. Beckovy mezioborové učebnice. ISBN 978-80-7400-474-2

MATLÁK, Ján a kol. Právo sociálneho zabezpečenia. Plzeň: Vydavatelství

a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 383 s. Právnické učebnice. ISBN 978-80-

7380-212-7

TOMEŠ, Igor a KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo Evropské unie. 1. vyd.

Praha: C.H. Beck, 2003. xvi, 267 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-

7179-831-2

HUBÁLKOVÁ, Eva. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika:

judikatura a řízení před Evropským soudem pro lidská práva: text je sestaven

a uspořádán podle stavu k 1.4.2003. Praha: Linde, 2003. 743 s. ISBN 80-7201-

417-X

ŠTURMA, Pavel, ed. Pojem a teorie lidských práv. Praha: Univerzita Karlova

v Praze, Právnická fakulta, 2013. 119 s. Studie lidských práv; č. 1 = Studies in

human rihgts; vol. 1. ISBN 978-80-87146-77-4

ČESKO. Ústava České republiky; Listina základních práv a svobod;

Parlament, Ústavní soud, ombudsman, ministerstva; Antidiskriminační zákon,

Zákon o sbírce zákonů; Volba prezidenta: podle stavu k 11.2.2013. Ostrava:

Sagit, 2013. 256 s. ÚZ; č. 947. ISBN 978-80-7208-972-7

182

Evropská úmluva o lidských právech: komentář. 1. vyd. [Praha]: C.H. Beck,

2012. XXVII, 1660 s. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-365-3

SMEKAL, Hubert. Lidská práva v Evropské unii. 1. vyd. Brno: Masarykova

univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2010. 288 s. Monografie; sv. 28.

ISBN 978-80-210-5045-7

MAN, Vlastislav a SCHELLE, Karel. Základy ústavního práva. 5., dopl.

a aktualiz. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2012. 250 s. Právo. ISBN 978-80-

7418-151-1

VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Základy práva: o právu, státě a moci. 2., aktualiz.

A dopl. vyd. Praha: ASPI, 2009. 456 s. ISBN 978-80-7357-407-9

Vybrané zdroje dostupné z internetu

www. finance.cz/duchody-a-

www.apfer.cz., stránky Asociace penzijních fondů ČR

portal.mpsv.cz., Portál služeb zaměstnanosti

www.cssz.cz.,sekce OSVČ,důchodové pojištění,nemocenské pojištění

www.mpsv.cz., sekce Rodina a Sociální problematika¨

www.mmr.cz., sekce Koncepce bytové politiky

www. msmt.cz

www. czso.cz/csu/redakce.nsf/i/cr-od roku 1989

Návrh hlavních principů pokračování reformy důchodového systému, matriál

projednávaný vládou ČR, dostupné na www.mpsv.cz, MPSV 2007¨ Populační

vývoj České republiky v jednotlivých letech 2000 – 2008, ČSÚ

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Strategie celoživotního učení

ČR. [s.l.] : [s.n.], 2007. 89 s. Dostupný z WWW:

<http://www.msmt.cz/uploads/Zalezitosti_EU/strategie_2007_CZ_web_jednos

tr... ISBN 978-80-254-2218-2.

Právní předpisy

Ústava České republiky – zákon č. 1/1993 Sb.,

Listina základních práv a svobod – zákon č. 2/1993 Sb.,

Zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,

Zákon č. 349/1999 Sb., o úřadu veřejného ochránce práv,

http://www.apfer.cz/

http://www.cssz.cz.,sekce/

http://www.mpsv.cz/

http://www.mmr.cz/

http://www.mpsv.cz/



183

Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na

státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších

předpisů,

Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a dalších

změnách, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších

předpisů

Zákon č. 111/ 2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších

předpisů

Zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon , ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství , ve znění

pozdějších předpisů

Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, ve znění pozdějších

předpisů

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů

Nařízení vlády č. 146/2003 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje

bydlení ke krytí části nákladů spojených s výstavbou bytů pro příjmově

vymezené osoby,


formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou bytu osobami

mladšími 36 let, ve znění nařízení

vlády č. 665/2004 Sb.,


bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou nebo

pořízením bytu některými osobami mladšími 36 let,


bydlení ke krytí části úroků z úvěrů poskytnutých bankami právnickým

a fyzickým osobám na opravy, modernizace nebo regenerace panelových

domů.

Zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitosti, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů

184

Příloha č. 1

USNESENÍ

předsednictva České národní rady

ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení

LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

jako součásti ústavního pořádku České republiky.

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

Předsednictvo České národní rady se usneslo takto:

Předsednictvo České národní rady vyhlašuje LISTINU

ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součást

ústavního pořádku České republiky.

Uhde v.r.

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady,

uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona,

navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich

národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší

vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech

svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení,

připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého lidstva na

Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi

státy, jež tyto hodnoty ctí, usneslo se na této Listině základních práv a svobod:

Hlava první

Obecná ustanovení

Článek 1

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou

nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Článek 2 (1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii,

ani na náboženské vyznání.

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem,

který zákon stanoví.

(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon

neukládá.

Článek 3 (1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka,

víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu,

příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

(2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování

tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.

(3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv

a svobod.

Článek 4 (1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při

zachování základních práv a svobod.

(2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních

práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.

(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které

splňují stanovené podmínky.

185

(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich

podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla

stanovena.

Hlava druhá

Lidská práva a základní svobody

Oddíl první

Základní lidská práva a svobody

Článek 5 Každý je způsobilý mít práva.

Článek 6 (1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.

(2) Nikdo nesmí být zbaven života.

(3) Trest smrti se nepřipouští.

(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti

s jednáním, které podle zákona není trestné.

Článek 7 (1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech

stanovených zákonem.

(2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení

nebo trestu.

Článek 8 (1) Osobní svoboda je zaručena.

(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví

zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

(3) Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech

stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení,

vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce

musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji

propustit na svobodu.

(4) Zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená osoba

musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí

vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu.

(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě

rozhodnutí soudu.

(6) Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní

zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu,

který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.

Článek 9 (1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.

(2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na:

a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám

vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody,

b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby,

c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného

nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty,

d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.

Článek 10 (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a

chráněno jeho jméno.

(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného

života.

(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo

jiným zneužíváním údajů o své osobě.

186

Článek 11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný

obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje

národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených

právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví

občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se

zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a

životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na

základě zákona a za náhradu.

(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Článek 12 (1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm

bydlí.

(2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný

příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon.

(3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v

demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a

svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.

Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti,

mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné

správy.

Článek 13 Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již

uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů

a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem,

telegrafem nebo jiným podobným zařízením.

Článek 14 (1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.

(2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má

právo svobodně je opustit.

(3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost

státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na

vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.

(4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní

Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.

(5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.

Článek 15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit

své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

(2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.

(3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho

svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.

Článek 16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně

s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo

zachováváním obřadu.

(2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány,

ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních

orgánech.

(3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách.

(4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti

nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod

druhých.

Oddíl druhý

Politická práva

187

Článek 17 (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným

způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na

hranice státu.

(3) Cenzura je nepřípustná.

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření

v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu,

veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

(5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat

informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

Článek 18 (1) Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý

právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi,

návrhy a stížnostmi.

(2) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu.

(3) Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou.

Článek 19 (1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno.

(2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li

o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu

veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však

nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.

Článek 20 (1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve

spolcích, společnostech a jiných sdruženích.

(2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich.

(3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je

v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti

a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.

(4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu.

Článek 21 (1) Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou

svých zástupců.

(2) Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená

zákonem.

(3) Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu

volebního práva stanoví zákon.

(4) Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.

Článek 22 Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a

ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.

Článek 23 Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád

lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a

účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Hlava třetí

Práva národnostních a etnických menšin

Článek 24Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na

újmu.

Článek 25 (1) Občanům tvořícím národní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména

právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a

přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích.

Podrobnosti stanoví zákon.

188

(2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených

zákonem zaručuje též

a) právo na vzdělání v jejich jazyku,

b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku,

c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin.

Hlava čtvrtá

Hospodářská, sociální a kulturní práva

Článek 26 (1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a

provozovat jinou hospodářskou činnost.

(2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.

(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo

nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky

stanoví zákon.

(4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.

Článek 27 (1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a

sociálních zájmů.

(2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je

nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.

(3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských

a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti

nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých.

(4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší

soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.

Článek 28 Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.

Podrobnosti stanoví zákon.

Článek 29 (1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při

práci a na zvláštní pracovní podmínky.

(2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních

vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.

(3) Podrobnosti stanoví zákon.

Článek 30 (1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci,

jakož i při ztrátě živitele.

(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění

základních životních podmínek.


Článek 31 Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na

bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

Článek 32 (1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je

zaručena.

(2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající

pracovní podmínky.

(3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.

(4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a

péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti

jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.

(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.


Článek 33 (1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.

189

(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle

schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.

(3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených

zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.

(4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.

Článek 34 (1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.

(2) Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.

Článek 35 (1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.

(2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních

zdrojů.

(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní

zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Hlava pátá

Právo na soudní a jinou právní ochranu

Článek 36 (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného

soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se

obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.

Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se

základních práv a svobod podle Listiny.

(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného

státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Článek 37 (1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě

nebo osobě blízké.

(2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány

veřejné správy, a to od počátku řízení.

(3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

(4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

Článek 38 (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být

vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Článek 39 Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na

právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Článek 40 (1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud

pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se

mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle

zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má

obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.

(4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.

(5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo

zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků

v souladu se zákonem.

(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin

spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

Hlava šestá

190

Ustanovení společná

Článek 41 (1) Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je

možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.

(2) Kde se v Listině mluví o zákonu, rozumí se tím zákon Federálního shromáždění, jestliže

z ústavního rozdělení zákonodárné pravomoci nevyplývá, že úprava přísluší zákonům

národních rad.

Článek 42 (1) Pokud Listina používá pojmu "občan", rozumí se tím státní občan České a Slovenské

Federativní Republiky.

(2) Cizinci požívají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních

svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.

(3) Pokud dosavadní předpisy používají pojmu "občan", rozumí se tím každý člověk, jde-li

o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.

Článek 43 Česká a Slovenská Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za

uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se

základními lidskými právy a svobodami.

Článek 44 Zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost

a právo uvedené v čl. 20 odst. 2; zaměstnancům státní správy a územní samosprávy ve

funkcích, které určí, též právo uvedené v čl. 27 odst. 4; příslušníkům bezpečnostních sborů

a příslušníkům ozbrojených sil též práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst. 1 až 3, pokud

souvisí s výkonem služby. Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro

ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku.

191

Příloha č. 2 ke studijní opoře

Vysvětlivky k používaným symbolům

Cíle

Na začátku kapitol naleznete formulované cíle. Jejich

prostřednictvím získáte přehled o tom, co budete po

nastudování příslušného tématu umět, znát, co budete

schopni používat.

Průvodce studiem

Prostřednictvím průvodce vás autor provází textem,

předkládá důležité informace ke studiu a vložený

průvodce vás informuje o časovém prostoru vhodném

k efektivnímu studiu.

Část pro zájemce

Upozorňuje na rozšířené učivo nad základní a informuje

o možnosti jeho prohloubení.

Shrnutí kapitoly

Klíčové body pro opakování a signalizace

k opakovanému studiu částí, kterým nerozumíte.

Testy a otázky

Prověřte, do jaké míry jste učivo pochopili, zapamatovali

si podstatné informace a pojmy. Je to informace, zda jste

splnili v úvodu kapitol stanovené cíle. Věnujte jim

maximální pozornost!


Klíčové pojmy, které umíte vysvětlit, aplikovat, odborné

termíny, které bezpečně znáte a používáte. Vracejte se

k nim po prostudování následujících kapitol, jen

opakováním je fixujete v paměti.

Úkoly k zamyšlení

Prostor pro bilanci a aplikaci nabytých znalostí a

dovedností, pro seberealizaci, aktivitu a tvořivost. Často

bývá součástí zkoušky.

Příklad

Konkretizace problematiky v praxi, v reality. Je inspirací

pro rozvedení poznatků na dalších praktických

aplikacích.

Literatura

Použitá literatura ve studijním materiálu, typy pro

doplnění a rozšíření základních poznatků nabytých

studiem opory.

Σ

Date post:	14-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	3 times
Download:	0 times

SOCIÁLNÍ POLITIKA - VŠPJ/Sociální... · Starost o společensky závislé, dezintegrované a...

Documents