Věda, Víra a Morálka.

Část druhá: O původu a povaze lidské morálky

Vraťme se však k morálce.

Nezapomínejme, že jenom skutečnost, že můžeme sedět u počítače s funkčním internetem nás zařazuje do šťastnější menšiny naší zeměkoule, žijící v ekonomicky rozvinuté zemí a blahobytném nadstandartu.

A na druhou stranu také to, že to nejsou jen věci hmotné, které činí člověka šťastným a spokojené mysli.

Jsou lidé, kteří potřebují ke štěstí velmi málo a nade vše ostatní si cení ctnost,

nebo pomoc druhým a těm, kteří ji skutečně potřebují.

Lidé se silným pocitem solidarity a potřebou pomáhat jsou v každé společnosti a kultuře.

Členové červeného kříže v čínské provincii Ning-sia připravují „taštičky soucitu“ (Aj-sin ťiao-z`).

Děvčata z polského červenéhokříže.

Kde se však tento cit vzal? A čím to je, že někteří lidé jsou takoví, a jiní makoví? Kde se bere „todobré v nás,“ když příroda je krutá?

Také v přírodě, kde vedle sebe od pradávna koexistuje krutost s něžností.

Původ lidské morálky sahá k samotným kořenům člověka.

Již naši předkové měli velmi rozvinuté nejen myšlení, ale také nejrůznější druhy citů a emocí, ano, včetně lásky, kterou si uzurpovalo křesťanství a přiřklo ji bohu.

Byly vybaveni smyslem pro vzájemnost, férovost, i schopností empatie.

To vše tvořilo součást vrozených vzorců společenského chování, které umožňovaly soudržnost

skupiny, fungování vztahů mezi jejími členy a kooperaci při nejrůznějších činnostech.

Pro přežítí skupiny v tvrdých přírodníchpodmínkách i v bojích s predátory i sostatními kmeny či tlupami bylo nutnéspolupracovat a vzájemně si pomáhat, bylotřeba postarat se o zraněné, a také chránit anakrmit ty nejslabší a nejzranitelnější,zejména rodinu a děti, potřebné k reprodukciskupiny po dalších mnoho a mnoho generací.A nebylo to nic jednoduchého. V tomtoprostředí tak vznikaly ty nejsilnější city,

které dnes známe: láska k partnerovi a k dětem. Proto nás například nejvíce dojímají dětské tváře. Kdyby našim předkům nezáleželo na partnerech a na dětech, nebyli bychom tady.

S podrobnostmi se můžete seznámit např. v rozhovoru s prominentní antropoložkou Sarah Hrdy:

http://www.pbs.org/wgbh/nova/evolution/evolution-motherhood.html

Je však nutno poznamenat, že zcela empatičtí nemohli být všichni. Bylo třeba bránit se před tím, kdo vás chtěl zabít a často používat hrubou sílu. Zabíjet ostatní. Zvířata bylo třeba ulovit, stáhnout z kůže a naporcovat. Dominantnější jedinci si také dokázali vydobít více výhod.

V těžkém konkurenčním boji bylo třeba ostře bránit právasvé i práva rodiny. Uzavírat koalice a být chytrý i tvrdý. Pokud by všichni byli soucitní a křehcí, neměl by nás kdo ochránit ani nakrmit.

Tuto skutečnost člověk pochopí jedině pokud se podívá na následující čtyřminutové video o lovu jednoho z afrických domorodých kmenů. Dá se říci bez přehánění, že je klíčové pro pochopení lidského chování a morálky. Podobně, ikdyž drastičtěji, probíhaly i války mezi jednotlivými kmeny.

https://www.youtube.com/watch?v=BxPtb397Dxc

Afrika je prapůvodní domovinou každého z nás. Jsou to zhruba 3 miliony let, kdy se ve východní Africe začal vyvíjet rod homo, začal vyrábět a používat první kamenné

nástroje a povstávat na dvě nohy. Na konci procesu, před cca 200 tisíci lety už běhal inteligentní homo sapiens po celé Africe a až cca před 70 tisíci lety začal migrovat na ostatní kontinenty, do Evropy, Asie a Austrálie. Stavba našeho těla, ale i struktura našeho mozku byly vytvořeny v tomto prostředí. Naše genetické odlišnosti od těchto lidí- mají jen drobnější kosmetický charakter, naše stavba těla i struktura našeho mozku jsou v podstatě stejné a vznikly procesem adaptace na toto prostředí.

Nechodíme po dvou nohou abychom se mohli dívat na hvězdy. To je jen vedlejší efekt. Je to proto, abychom mohli běhat, rychle běhat a lovit kořist tak, jak to dělají domorodci na výše zmíněném videu. Ano, tento lov je skutečně tím hlavním faktorem, který z nás udělal lidi, byl klíčovou strategií v procesu hominizace, kdo chce, humanizace. Změna jídelníčku a zvýšená konzumace živočišné potravy a masa bohatého na bílkoviny umožnily rozvoj mozku a s ním pamětia schopnosti učit se a poskytly dostatečnou energii. Chlupatí nejsme zejména kvůli termoregulaci, protože při běhu na slunci v otevřeném prostoru by hrozilo přehřátí.

Zkuste si zahrát fotbal po čtyřech a v kožichu. Rozdílje jen v tom, že běháte za míčem, a ne za králíkem.Kolik najdete sportů, které připomínají lov či válku?Patří sem i šachy. Máme v hlavě mozek, který vznikl vAfrice v době kamenné. A tento mozek určuje našechování i prožívání.

Jeden z dokladů migrace homo sapiens z Afriky i getických dokladů křížení eurasijských předků s neandrtálci. Jeskyně na severu Izraele, 55 tisíc let př.n.l.

Rodina Australopithéků, cca 4 – 2 miliony let př. n. l., východní, jižní a střední Afrika, pravděpodobně patřili k vývojové linii člověka. Jako první začali lovit drobnější savce a vystupovat ze zalesněných prostorů do otevřených ekosystémů.

Veškeré naše city a emoce jsou kompletně vytvářené i limitované limbickým systémem našeho mozku, naší neurální a hormonální soustavou. Radost, smutek, strach, sympatie, úcta, láska, pocit závazku, vztek, odpor, pocit viny a také empatické emoce. Většina z nich je spouštěna nějakým vnějším spouštěčem. Tím mohou být například vykulené dětské oči, zraněný člověk, nebo lidský úsměv. Tak jsme vybaveni i například velmi důmyslným mechanismem, který nám umožňuje číst emoce a myšlenky ostatních z výrazu jejich tváře.

Právě teď vám pracuje tohle. Dosud nejsložitější struktura v námi známém vesmíru. Obsahuje asi 50-100 miliard takovýchto neuronů, to je zhruba jako jedna třetina hvězd v galaxii Mléčná dráha. Mezi neurony existuje asi biliarda synaptických spojů.

O morálních citech člověka, jako je například empatie či pocit viny je však třeba říci důležitou věc. Jsou selektivní. Rozlišují v zásadě na dvě skupiny:

My a oni. Náš kmen a jejich kmen.Přátelé a nepřátelé.

Můžete si udělat rychlý test na sobě. Jaké emoce ve vás vyvolává tento chlapec? Je to láska a soucit?

Proto mohou muži milovat své ženy a děti, ctít své přátele, ale klidně vraždit a ubližovat těm, které považují za nepřátele či zločince. Bezsoucitně, či dokonce s určitou zálibou.

Takovými zločinci byli po mnoha staletí například Židé, kteří se podle křesťanů provinili tím, že ukřižovali Žida Ježíše Krista. Nakonec byli nacisty obviněni ze snah o ovládnutí světa a zároveň označeni za nižší, nečistou rasu. Mnozí byli přesvědčeni, že jsou to nepřátelé. Také byli považováni za strůjce mnoha katastrof.

Velikonoční pogrom v Praze r. 1389. Segregace Židů a označení žlutou barvou byly nařízeny už na Lateránských koncilech r. 1179 a 1215. Za oběť padlo asi tři tisíce Židů, ničily se domy, a Židé se vraždili, mučili a upalovali. Záminkou bylo znesvěcení hostie při jakémsi pouliční šarvátce a znevažování křesťanské víry. Rabi Avigdor Karo zaznemanl hrůzy pogromu, během kterého byl umučen i jeho otec, v Žalozpěvu nad zabitými.

Solidarita „uvnitř kmene“ oproti tomu často funguje velmi dobře.

Mladík, který zachránil svou sestru z trosek domu při bombardování v Sýrii.

Pokus o sebevraždu nožem na ovoce ve veřejné dopravě v Číně.

A teď vemte někoho, kdo je obecně považován za zločince, nebo ho vy považujete za skutečně zlého kvůli tomu, že provedl něco strašného a může to provést znovu, a představte si, že spáchá sebevraždu nožem na ovoce. Jaké pocity to ve vás vyvolá?

Tuto selektivnost lidských citů a rozlišování na „přátele a nepřátele“ je třeba si uvědomit.

Další vlastností lidské morálky, kterou je třeba zmínit je, že je určitým způsobem distribuována v populaci. Jinak řečeno, lidé nejsou všichni stejní jako přes kopírák, ale jsou odlišní, jelikož genetika- plodí odchylky od normálu. Tak mezi sebou najdeme sobce i dobráky. Stejně jako většina lidských vlastností, jsou i morální city s klíčovou schopností empatie rozděleny v lidské populaci podle Gaussovy křivky, tedy přibližně takto:

psychopaté, zloduši, sobci dobráci, empatizéři, obětavci

Uvažujme takto například o vlastnosti sobeckost vs. ochota pomáhat, která je pravděpodobně určitým způsobem spjata se schopností vcítit se do ostatních, byť mezi ně nelze klást rovnítko.

Nejvíce je normálních lidí ve středu křivky (-1 až 1). Nejsou sobečtí, ale ani se úplně nepřetrhnou kvůli ostatním. Takoví lidé byli schopni splodit a vyživit do dospělosti nejvíce potomků, proto jich je nejvíc. (Uvažujeme o minulosti, jsme adaptováni na minulost, tj. na předmoderní dobu, kdy neexistovaly věci jako antikoncepce, podpora rodin státem apod. Dá se říci, že v předmoderních dobách byla mnohem vyšší porodnost i úmrtnost, tedy i více potenciálních spouštěčů lidských citů).

Oba extrémy křivky jsou pak z hlediska rozmnožování patologické (bod -3 a +3).

Úplně vlevo budou lidé „tak sobečtí či zlí, že už je to příliš,“ lidé neschopní integrace do společnosti či založení a podpory rodiny, či na úplném extrému lidé zcela postrádající mechanismusempatie, psychopaté ze kterých se snadno stanou zločinci a vrazi. Na druhou stranu levá část křivkyplodí efektivnější válečníky a lidi schopné prosadit si své právo.

Úplně vpravo pak budou takoví dobráci, kteří nakonec ostrouhají ve všem včetně rozmnožování a konkurenčně podlehnou levé části spektra a v extrému pak lidé přecitlivělí a neschopni jakéhokoliv sebeprosazení. Pravá část spektra ovšem výrazně podporuje soudržnost společnosti a vztahů mezi jedinci.

Celé je to řečeno zjednodušeně a v kombinaci s ostatními vlastnostmi je problematické mluvit o implikacích i konkrétních realizacích té které genetické dispozice v celkovém kontextu daného člověka a kultury, jisté však je jedno, jsou jak sobci, tak dobráci, lidově řečeno, jsou lidé hodní a jsou lidé zlí, přičemž ani jedni za to z velké míry nemůžou, jelikož jsou výrazně předurčeni a omezeni emočním fungováním svého mozku, i přes jeho značnou flexibilitu.

Každý z nich musí vést těžký boj se svou výlučností.

Ano, genetika plodí odchylky a nevytváří všechny lidi stejné jako přes kopírák, mezi lidmi existují morální odlišnosti. Genetické odlišnosti jsou například i jedním z faktorů existence nejrůznějších sociálních skupin a subkultur. Některé z nich jsou totiž založeny na určitém ideálním morálním či povahovém kódu.

Každému dělá radost něco jiného.

Dva bratři z jedné barmské rodiny. Každý zvolil jinou cestu.

Žádné náboženství, filozofie, ani věda nemají takovou moc, aby mohly převratným způsobem změnit vrozenou lidskou povahu.

Dvě postavy z románu U. Eca Jméno růže:

Vilém z Baskervillu, představitel františkánského řádu, který prosazoval chudobu Ježíše Krista, a kritizoval střádání majetku hodnostáři Katolické církve. Nějaký čas působil jako inkvizitor, čehož se poté zřekl a upřel se k lásce k Bohu.

Bernard de Gui, dominikánský mnich a nelítostný inkvizitor, který obvinil z kacířství více než 900 lidí.

Literáti a mandaríni, čínský román z 18. století, který podává kritický obrazvrstvy vzdělanců a byrokratů, příslušníků tradiční konfuciánské džentry. Jde osatiru, ironii, parodii a karikaturu na pozadí konfuciánského ideálu ušlechtilosti aboje mezi ideálem a přizpůsobivostí. Mezi výrazné postavy patří např. Nadutýakademik Kao, dobromyslný hlupák Fan Ťin či směšný idealista Dao Šao-čching.

Shiro Ishii, japonský mikrobiolog, který za druhé světové války prováděl bestiální pokusy na živých lidech. Josef Mengele byl podle mnohých v porovnání s Ishiim něco jako hodný strýček, kterému občas ujedou nervy. V areálu jednotky 731 probíhalo pod Ishiiho vedením testování účinnosti plamenometů na lidech, pitvání těhotných žen, amputace končetin a jejich přišívání na

jiné části těla, injekčí testování nemocí apod. Mezi další bestiální vědce patřil např. nacistický doktor Josef Mengele, tzv. Anděl smrti, který dělal pokusy s dvojčaty, sovětský doktor Vladimir Demikhov, zakladatel transplantace orgánů experimentující i s transplantací psích hlav, či skotský doktor a chemik Andrew Ure, který experimentoval s „oživovaním mrtvol vězňů“ pomocí elektrické stimulace různých nervů mrtvol.

Proč je do jisté míry nemožné změnit náš způsob prožívání? Emoční centra lidského mozku jsou totiž evolučně mnohem starší než jeho racionální části. Z mozkového kmene u horní části míchy se postupně vyvinula nejprve emočnícentra lidského mozku, výše zmíněný limbický systém. Až o miliony letpozději se z tohoto emočního mozkuvyvinul „myslící mozek,“ šedá kůramozková, neboli neokortex. Emočnímozek však v uspořádání nervovéhosystému člověka stále hraje ústředníroli. Šedá kůra myslí a rozumí logice.Oproti tomu limbický systém tutoinformaci není schopen přijmout azpracovat, „nereaguje na logiku,“ jeschopen reagovat jen na určité spouštěče, tedy různé vjemy nebo metafory, symboly, asociace, hudbu či intonaci řeči. A tyto vjemy jednoduše na každého určitým způsobem působí a nebo nepůsobí, ať si myslíme a říkáme tisíckrát co chceme, třeba: ne, já ji nemiluji, já ji nemiluji, nebo, když jí sním, tak jí to bude bolet a mně se to nebude líbit. Anglický filozof raného novověku David Hume označil lidský rozum za služku emocí. Modernívěda o lidském chování a lidském mozku mu dává za pravdu,

Počátky lidských emocí i morálky jsou mnohem starší než 3 miliony let rodu homo. Rod homo se svým velkým objemem šedé kůry je jen špičkou velkého ledovce, závěrem velmi dlouhého selekčního procesu. Člověk je tak schopen nejlépe přemýšlet, ale rozhodně to není jediný živočich, který je vybaven například mateřskými a partnerskými city.

Gibon bělolící. Giboni jsou jedni z vyšších primátů, kteří žijí monogamně. Mimorodinné zálety jsou vzácnější než u lidského druhu a partnerský pár žije spolu po mnoho let. Mezi jejich charakteristické rysy patří odlišné zbarvení samců a samiček, relativní nenásilnost, hlasitý zpěv, často v partnerském duetu, který slouží k označování teritoria i sociální hierarchie, nebo

Orangutan, matka s dcerkou. spánek vsedě na sedacích mozolech.

Gorilí rodina. Celou tlupu většinou vede dominantní stříbrohřbetý samec, který je zodpovědný za rozhodnutí, bezpečí a prosperitu skupiny a urovnává vnitřní konflikty.

Stejně stará jako rodinná pouta jsou však i jevy agresivity či domácího násilí, jak se můžeme přesvědčit zde, v podání dalšího vyššího primáta, makaka japonského:

https://www.youtube.com/watch?v=sUfj1AOlL8k&list=PLSvoyB1yMfVXvvAS7koLBCDeuiyTmxygW

https://www.youtube.com/watch?v=T92i0tDKaa4&index=12&list=PLSvoyB1yMfVXvvAS7koLBCDeuiyTmxygW

Lidský druh nemá žádný monopol na morálku. Ačkoliv u něj jsoucity nejrozvinutější, zdá se, že kvalitatině neudělal žádný převratnýposun vpřed a nevynalezl nic nového. Člověk je jen jedna z mnohaopic.

Již před 25 miliony let došlo k roztržení kontinentů jižní Ameriky aAfriky, což nám dodnes připomíná podobnost pobřeží s velkýmmnožstvím čediče a stejnou linií pískovců i skutečnost, že do sebe obakontinenty tak trochu zapadají jako skládačka.

Již v té době byla vyčleněna dvě oddělení infrařádu opic. Ploskonosí a Úzkonosí. V Jižní Americe žili Ploskonosí, a v Africe tzv. opice starého světa: Úzkonosí

Lvíček zlatý, člen oddělení infrařádu

Ploskonosých opic Nového světa

Makak kápový, člen oddělení infrařádu Úzkonosých opic starého světa.

Podle obličeje i končetin zřejmě odhadnete s kým jsme si příbuznější.

Právě po odtržení dvou kontinentů před cca 25 miliony let obě větve pokračovaly v samostatném vývoji a právě z Úzkonosých opic se vydělilazvláštní nadčeleď: Hominoidi, opice bez ocasu, sezvětšenou mozkovnou a výrazně zbrázděnoumozkovou kůrou. Říkejte jim jak chcete, ale myslím,že jim vklidu můžeme říkat „člověkovití,“ aby námdošla podobnost a souvislost. Z hominoidů senásledně začaly oddělovat další rody.

Proconsul, společný předek moderních hominoidů, opic bez ocasu

Nejprve to byli Giboni a Siamangové (podle analýzy DNA před 18-20ti miliony let.)

Siamang, též Gibon Siamang jenejvětším druhem gibonů a jedinýzástupce rodu Symphalangus, jehonejvýrazější charakteristikou je srostlýdruhý a třetí prst a rezonanční vak nahrdle, což z něj dělá nejhlasitějšíhogibona.

Následně se oddělili předci Orangutanů (před 13-16 miliony let), předci Goril (8-9 mil.), a nakonec předci Šimpanzů (před 6-7 miliony let).

Příbuznost lidí a šimpanzů je všeobecně známá a odlišnost nás a šimpanzů je mnohem menší, než si připouštíme.

Proto se také šimpanz dokáže naučit tolik věcí. Slavný šimpanz bonobo Kanzi umí výborně používat znakový jazyk a sám si vymýšlí nová slova, naučil se rozdělávat oheň i vyrábět jednoduché nástroje.

Šimpanzi jsou chytří a učenliví.

Dokáží střílet. ( https://www.youtube.com/watch?v=GhxqIITtTtU )

používat mačetu ( https://www.youtube.com/watch?v=d-0vbvy2ip4 )

kouřit ( https://www.youtube.com/watch?v=3DVR27dKuQY )

jezdit na skatu, hrát fotbal, pinčes, baseball ( https://www.youtube.com/watch?v=IllrJah0GgA ) Či fotit, nakoupit si, uklidit po sobě odpadky a plnit nejrůznější úkoly https://www.youtube.com/watch?v=hmtgyRhXkUQ („Chytrý šimpanz a švarný buldog,“ poměrně infantilní a populární japonská teleshow s čínským dabingem, díl ZOO, 19 min)

Zdá se, že nejchytřejší šímpanzi jsou šikovnější nežnejhloupější lidé. Mají větší schopnost se učit, a takévyšší IQ, pokud připustíme možnost určitého srovnání aměření. (člověk: rozpětí cca 70-140, někteří šimpanzidosahují údajně až 80-90, gorila Koko, odhadované IQ70-90). Dokonce se ukázalo, že mladí šimpanzi majílepší krátkodobou paměť než dospělí lidé (dle pokusu spamatováním čísel od jedné do devíti na počítačovéobrazovce, lidé: úspěšnost 40%, mladí šimpanzi:úspěšnost 80%).

“pouhé zvíře?“

Nebo náš nejbližší příbuzný? Rozhodně se tak k němu nechováme. Šimpanzí populace v Africe klesly za posledních sto let ze dvou milionů na 150 tisíc. Podle odhadů vyhyne za dalších padesát let. Může za to nelegální lov, konzumace šimpanzího masa, nemoci, odlesňování země a další lidskézásahy do přírody.

V podobné situaci jsou další člověkovití, opice, iostatní živočišné druhy. Podle některých statistikkaždý den vymře až 80 živočišných druhů.Důsledkem lidských zásahů do jejich životníhoprostředí a zejména kácení deštných pralesů.Mluví se o šestém velkém vymírání živočišnýchdruhů na zemi, ekologické katastrofě, ničeníplanety i tiché genocidě.

Kdo se tedy ve skutečnosti chová morálněji?

A kdo je větším agresorem?

Odpověď je snadná.

Člověk je jen jedno ze zvířat.

Ano, podívejte se na své chlupy na rukou a svých deset opičích prstů, ty vám to připomenou. Nejsme nic jiného než jedna z úzkonosých opic, která dotáhla k dokonalosti techniky a strategie lovu, obživy, bydlení, organizace, komunikace a války, rozvinula výrobní technologie a naučila se psát na klávesnici.

Namyšlená opice, která se naučila oblékat a hrát si na civilizaci.

Jack on his deathbed, Walton Ford

Už nemusíme říkat: ty jsi drzá jak opice. Ale můžeme vklidu říct: ty jsi drzá opice.

Přitom právě z údajně vznešeného a morálně nadřazeného rodu homo vzešli ti největší tyrani, zločinci a strůjci vražd ve velkém.

Náše morálka je jen jedním z mnoha existujících emočních kódů a naše chování je jen jedním z mnoha vzorců sociálního chování, které se objevuje napříč živočišnou říší. Nejpodobnější nalezneme v říši savců, kde vzniklo nejprve vzájemné pouto mezi matkou a potomkem sajícím mateřské mléko. Už tehdy byl položen první základní kámen toho, čemu dnes říkáme „rodinné hodnoty.“ To byl pravděpodobně největší zlom v sociálním a emočním chování živočichů, který umožnil jeho daší rozvoj. Například u plazů se mateřské city nevyskytují a po vylíhnutí se jejich potomci musí okamžitě skrýt, aby nebyli pozřeni vlastním rodičem.

Takhle vypadá kvalitativní změna v morálním chování. Ta hlavní proběhla již dávno před vznikem rodu homo.

V lecčems nezaostávají ani ptáci

Lidé nejsou jedineční ani ve svých kooperativních vlastnostech. Řada živočichů dokáže spolupracovat dokonce ještě efektivněji. Například:

Mravenci, živočišný druh starý 110-130 milionů let, který přežil vyhynutí dinosaurů a pravděpodobně přežije i vyhynutí člověka, dá se říct, žádní zelenáči.

Jako nejúspěšnější se ukázal mravenec argentinský, který se za několik posledních desetiletí rozšířil prakticky po celé zeměkouli, kde vytváří superkolonie.

Tak se například Středomořská superkolonie táhne na území dlouhém přes 6000 km od Portugalska až po Chorvatsko a čítá podle odhadů stovky miliard jedinců. Co do počtu obyvatel, hravě tak překonává všechny státy rodu homo. Všechno to jsou „argentinci,“ kteří se rozšířili z původní prakolonie na téměř všechny zemské kontinenty.

Některé kolonie různých druhů mravenců vzájemně soupeří, někdy si berou zajatce, kteří jsou donuceni pracovat pro nepřátelskou skupinu, je však známo cca 200 různých druhů mravenců, kteří jsou schopni kooperovat mezi sebou, mezidruhově. Někteří dokonce brání určité druhy květin- výměnou za jídlo a za ochranu. Jsou schopni pěstovat některé druhy hub, hnojí je a ochraňují chemikáliemi, které sami vylučují. Skladují jídlo a řídí se složitým systémem feromonální navigace.

U mravenců je prospěch jedince absolutně podřízen prospěchu skupiny jako celku. Žádné odmlouvání. To, co člověk mnohdy považuje za nejvyšší ctnost, je u mravenců i jiného sociálně žijícího hmyzu samozřejmostí. Mravenec je ochoten kdykoliv zahynout ve prospěch kolonie.

Sociobiologie, 1978, přelomová práce ve sbližování přírodních a společenských věd. Navazuje na Hmyzí společenství, studie o sociálním hmyzu a probírá hlavní principy utváření sociálního života živočichů během evoluce. Kniha upozorňuje na to, že mnoho lidských projevů má hluboký biologický základ. Disciplína se věnuje i tématům jako je altruismus a agresivita u člověka, sexualita, postavení muže a ženy ve společnosti apod. Na lidskou kulturu pohlíží jako na souhrn sociálního jednání a sociálních institucí, z nichž mnohé se vyvinuly z důvodů reprodukčního zvýhodnění.

Člověk skutečně není „morálně nadřazený“ nad ostatními živočichy. Mnozí biologové ho považují za druh velmi egoistický, podobný spíše žralokům. Lidské pro-společenské chování je ve většině případů jen zdánlivé, zaměřené k nějaké výhodě jedince nebo jeho nejbližších příbuzných.

Vznešeně označený homo sapiens, člověk moudrý, patří mezi jedny z nejagresivnějších živočichů. Agresivně se projevuje nejen ke zvířatům jakožto ke kořisti či potravním konkurentům (vybíjení šelem apod.), ale i k jiným skupinám stejného druhu- k výše zmíněným „nepřátelským kmenům,“ a také v rámci boje o sociální postavení uvnitř své skupiny.

Ale ne všechny živé bytosti jsou takto násilné.

Seznamte se s jedním z nejmírumilovnějších a také nejpodivnějších savců zeměkoule:

S Lenochodem, živočichem, který dovedl k dokonalosti čínskou filozofickou doktrínu nekonání:wu-wej https://www.youtube.com/watch?v=djiPLoisyBE

Lenochodova takzvaná lenost je však životní strategií. Pomalost jej chrání před nebezpečím, je to přizpůsobení, díky kterému uniká zraku predátorů. V kombinaci s hrubou srstí, ve které mohou růst nazelenalé řasy tak vyvinul maskování, díky kterému splývá s okolním mechem a listím a ukrytv korunách se věnuje odpočinku a relaxaci. Odpočívá téměř dvacet hodin denně a ze stromu dolů slézá jen na velkou v dlouhých intervalech jednou za několik měsíců. K okolním podmětům se chová velmi klidně až netečně, není hluchý, nicméně o okolní zvuky nejeví zájem. Pokud narazíte vdivočině na spícího lenochoda a dvakrát nebo třikrát do něj šťouchnete, aby se probudil, začne se rozespalýma očima zmateně rozhlížet všude kolem, ale vás si možná ani nevšimne. Výstřely pušek u spících nebo krmících se lenochodůnevyvolaly takřka žádnou reakci. Vyvinul i dalšízvláštní adaptace, hlavu dokáže otáčet o dvěstěstupňů, jelikož má jen šest obratlů a pokud byspadl do vody, vydrží v ní dvacet minut beznadechnutí. Má poměrně rozvinuté emoce,zejména mateřské city. Které dokáže navázat i knáhradním matkám. A funguje to i naopak. ( https://www.youtube.com/watch?v=q1mAGQAw3Oc )

Ve spánku se lenochodům zdají jednoduchésny, podobně jako ostatním savcům. Vedouklidný, tichý, mírumilovný a vegetariánský život v harmonii s okolním prostředím. Kolik lenochodispáchali genocid? Kolik zabili lidí či ostatních živočichů? Pak se podívejte na hailující nácky, radikální džihádisty, křížové výpravy a nespočet válečných konfliktů, které vedou lidé.

Kdyby to jen ten lenochod pochopil, určitě by jen nevěřícně kroutil hlavou o 200 stupňů a muselby se zmínit svému kolegovi, visícímu vedle na větvi:

„Podívej se na ně, inteligentní blbečky.“

Ano, řeknete, ale člověk má kulturu a to je něco vznešeného. Dokáže poznávat a reflektovat okolní svět a porozumět mu. Skutečně, jediný homo sapiens vyvinul neuvěřitelnou schopnost přemýšlení, analýzy, integrace a kumulace poznatků praktického i teoretického rázu a velmi přesný jazyk, který umožnil předávání těchto poznatků a vznik neuvěřitelné škály kultur i několika takzvaných civilizací.

Ano, člověk se snaží porozumět světu.

Dejte však opici do ruky knihu.

Neumí číst. Svět je extrémně složitá kniha a člověk ho neumí přečíst. Poznávání a popis verbálním jazykem je fajn, ale má jedno riziko, je plný netušených nebezpečí a slepých uliček, plnýmožností omylu.

Proto lidská kultura rozhodně není jevem, který lze označit za jednoznačně pozitivní.

Člověku trvalo nejméně 200 tisíc let, než teprve některým došlo, že nemůžou věřit všemu, co se říká a v různých oblastech došlo ke vzniku různých filozofií, založených na kritickém a skeptickém myšlení. Zdá se, že nejúspěšnější byla oblast řecká, která položila základy věd a vědecké metody, založené na přísné logice a přímé empirické evidenci. Na tyto základy navázala moderní věda a podařilo se jí rozvinout do podoby, kterou dnes známe. Toto kritické myšlení a přísnou metodu poznávání se však během více než dvou tisíc let nepodařilo široce rozšířit a dodnes je záležitostí spíše omezené skupinky lidí.

Ukázalo se, že kritický způsob myšlení nějak neleze člověku do hlavy.

Lidský mozek s centrálním limbickým systémem není vyrobený na to, aby přemýšlel kriticky.

V praxi na to ani není čas. V zátěžových situacích jsme zcela ovládáni emocionálními afekty, ale iv běžném praktickém životě v naprosté většině případů přijímáme informace ne na základě kritické rozvahy, ale na základě toho, jaký názor převažuje v naší skupině nebo ten, který zastává autoritativní osoba naší sociální skupiny.

Další věc je, že naše nedokonalá mozková struktura dokáže jen špatně rozlišovat mezi realitou a umělými nebo subjektivními světy. Amygdala, jedna z důležitých částí našeho limbického systému sjednocuje senzorické informace jak z vnějšího, tak i vnitřního subjektivního světa, neumí rozlišit mezi tím, co je reálné a tím, co je pouhá představa. Na obojí reaguje stejně- jako na věc reálnou. Pokud se pokusíme velmi usilovně představit si citrón a kyselou chuť jeho dužiny- pokuste se- co sestane? Amygdala na to reaguje a okamžitě se začneme šklebit a vylučovat sliny. Ale kde je citrón?

Nejde však jen o citrón.

I pouhé představy dokáží probudit jak pocit reality tak velmi silné emoce. Například představy určitých lidí. Ale i někoho, kdo třeba vůbec neexistuje. Pokud si představíme milujícího Ježíše neboBoha a jejich lásku, může to v nás vyvolat stejně vřelý a uklidňující pocit jako láska otce nebo láskapartnera. Jen jsou falešní, je to falešný otec a falešný partner a někdy milujeme raději je, než své vlastní, neideální, na kterých vidíme chyby a nedokonalosti, aniž by nám došlo, že jsou to taky jenom opice jako my.

Tak někteří lidé dokáží být vášnivě zažraní do knihy nebo do filmu. Nebo závislí na realitách počítačových her. A nebo, ano, závislí na realitách náboženských, všechny v nás totiž vyvolávají emoce a mnohdy naplňují naše vrozené emocionální potřeby.

Umět rozlišovat reálný vnější svět od umělého nebo čistě subjektivního není žádná samozřejmost.Víte proč děti zlobí? Protože jsou to opice, to je snad jasné. Ale víte, proč například tak vážně beroudětské hry, které v nich dokáží vyvolet zájem, hněv, agresi i pláč, nebo proč navazují tak silná emocionální pouta ke svým hračkám, panenkám a plyšákům? Jejich malé amygdaly s nimi zacházejí stejně, jako by byli reální. Musíme se tak učit rozlišovat realitu od her a od svých představ. Skutečně to není nic samozřejmého. Je například zcela moderní záležitostí víceméně ignorovat sny. V dřívějších dobách i v mnoha kulturách byly sny a nebo další zvláštní stavy vědomí považovány buď za zcela reálné skutečnosti- šamané si tak mysleli, že dokáží létat a cestovat mezi různými světy a nebo je považovali za kontakt a komunikaci s duchy či božstvy. Až dnes dokážeme relativně pochopit co jsou sny a jak a proč vznikají a víme, že se vše odehrává jen v naší hlavě.

Nyní jsou na řadě velké denní sny, mezi které patří i náboženské reality.

Řeknete si, tak si někdo sní, no a co je na tom špatného? Jenže je rozdíl mezi sněním a tím, považovat sny za realitu, to může být i nebezpečné.

Neměli bychom podceňovat rizika omylu- „miskognice“ a rizika iluzivního poznání.

Všechno to začíná u můry.

Můry jsou starší příbuzní motýlů obývající Zemi zhruba 190 milionů let, podle odhadů existuje asi 160 tisíc druhů můr, a ne všechny jsou ošklivé. Některé pro nás vyrábějí hedvábí.

Jsou to převážně noční tvorové, zvyklí orientovat se podle přirozeného zdroje světla: podle hvězd a měsíce. Poznají podle nich, kde je nahoře. Ale poblíž lidských obydlí to příliš nefunguje. Když chce můra vzlétnout, tak začne stoupat nahoru k vzdálenému měsíci, aby nabrala výšku, letí, … a ouha

V lepším případě narazí do lampy. V horším případě se zaživa uškvaří v ohni nebo v plameni svíce. Důvod? Omyl. Spletla se, nebyla schopna rozlišit světlo měsíce od něčeho, co se jím zdálo být. Žádný měsíc tu ale nebyl a místo něj tu bylo něco nebezpečného. A před můříma očima v šesti párech nervových uzlinek se jí ani nestihl přehrát celý její život, od housenky v kukle po housenku skřídly.

U můr to začíná, a končí to u sebevražedných atentátníků motivovaných islámskou vírou a koránskými verši.

Sebevražední atentátníci jsou lidé, kteří se rozhodli bojovat proti těm, koho považují za nepřátele tím, že pro tento boj nasadí vlastní život. Jde jim většinou o to pomstít válečnou agresi páchanou na skupině, se kterou se identifikují, v tomto případě pomstít válečné útoky na muslimech a muslimských zemích či urážky islámské víry, popřípadě vést vyloženě útočnou válku za cílem prosazení islámu a osvobození zemí od nepravých věr či bezvěrectví. Ale proč bojují zrovna takhle?Proč se nesnaží nepřátele zabít normálně, ale zabíjejí u toho i sebe? Kdo to kdy viděl?

Tito lidé věří, že podstupují mučednickou smrt ve jménu spravedlnosti a ve jménu a zájmu božím.Následují ideál vyvoleného muslimského mučedníka šahída, jakéhosi hrdiny a světce, který si zasluhuje nejvyšší úctu a každý takový šahíd má jisté místo v islámském ráji džana, má výsadu spatřit boha a čekají na něj húristky, mladé a půvabné panny. Proto je třeba, aby sám ve svaté válce zemřel. Dobrovolně a se záměrem odevzdat se Alláhu, nesmí to být náhoda. Když by jenom zabíjel nepřítele, nebo jenom hlásal islámskou víru, téhle výsady a nejvyšší úcty se mu nedostane. Takhle na něj jeho rodina bude pyšná, bude oslavován on, ale i jeho rodina, dokonalým šahídem není každý, vyžaduje to velkou odvahu. Akci většinou předcházejí noční modlitby, četba koránu, závěť nebo video a snaha motivovat ostatní a být dobrým příkladem, očistné rituály, návštěva mešity, fotka s koránem a zbraní v ruce a rozloučení se slovy „Je-li to Alláhova vůle, setkáme se v ráji.“ Šahíd jde do ráje ihned, nemusí čekat na zmrtvýchvstání jako ostatní věřící. A ráj je velmi blizoučko, na dosah ukazováčku, kterým se aktivuje výbušnina v opasku.

https://www.youtube.com/watch?v=_0KQp1ReTOo

https://www.youtube.com/watch?v=7fYHd3w3d9A

A místo ráje?

Jen smrt, krev, a nářek nevinných obětí.

Podobně jako můra se tyto lidé rozletí do vzduchu, směrem k něčemu, o čemž si myslí, že tam je. Ten ráj tam ale není. Respektive, nemůžeme říct, že tam není, ale věřit tomu, že tam je, je stejně nepodložené jako věřit tomu, že existují skřítci, ani pro jedno není sebemenší evidence. Tomu prvnímu lidé věří jen proto, že tomu věří sociální skupiny a lidé mezi kterými vyrůstali a jejich autority. Je ale velmi naivní domnívat se, že máme jakousi nesmrtelnou duši, která přežije smrt našeho mozku. Kde by jí asi tak úzkonosé opice vzaly? Víme, že mozek a psychické schopnosti se postupně vyvíjely a existuje mnoho hypotéz vysvětlujících vědomí a vyšší mentální funkce- pravděpodobně jsou vlastností našeho mozku. Kdyby na něm nebyly závislé, proč by neexistovaly již předtím, než se člověk narodí, ale vznikají až s vývojem lidského mozku z embrya? Takzvanou duši si tak sebevražední atentátníci roztrhají na kusy společně se svým mozkem. Místo ráje ji pohltí plamen vskutku pekelný.

Burning brain, Robert Carter

Důvod? Opět omyl. Chování na základě víry v něco, v co neexistuje přímá ani nepřímá evidence. Omyl je podpořen špatnými rozlišovacími schopnostmi. Můra nedokáže rozlišit světlo hvězd a měsíce od světla umělého. Člověk umí špatně rozlišovat mezi reálným světem, a světy umělými a zkonstruovanými- stejně tak holákají a vytváří motivace prolidské chování.

Pavel Kuczynski, Hrající si dítě

Náboženské reality jsou iluzivní světy s těmi nejdalekosáhlejšími důsledky. V náboženských představách se objevují posmrtné světy, které zároveň fungují jako motivační systémy působící na lidské životy. Jako útěcha před smrtí byly vytvořeny smyšlené ráje, to má ale paradoxně potenciálněnebezpečny efekt- právě proto, že jsou situovány „za“ lidskou smrt- v některých případech k smrti motivují, přitahují ji, oslavují ji jako ctnost, nebo dokonce vyžadují.

Pro lidi, kteří věří v posmrtné světy, které jsou situovány někam „jinam,“ do jakéhosi nadpřirozeného světa, nemá život zde takovou hodnotu. Hodnota života je znevážena a relativizována a nemá smysl sama o sobě, ale smysl je jí vtisknut až pomocí jakési vyšší reality.

Posmrtné reality tak nejenže jsou iluzivní a ničím nepodložené, ale jelikož určují pohled na svět a na život jako takový, nesou s sebou vážný hodnotový problém.

Tato posmrtná realita v naprosté většině případů transcenduje přirozený svět, přesahuje ho, je považována za věčnou, vyšší, či posvátnější, ano, je hodnotnější než pomíjivý život zde na zemi. Je označována za nad- přirozenou, to není jen další realita, ale realita na hodnotově vyšší úrovni. A právě v tom spočívá její nebezpečí- v její nadřazenosti. Nejzažší extrém je možné spatřit při pohřbu sebevražedných šahídů v některých muslimských zemích. Tento pohřeb připomíná spíše svatební rituál, který oslavuje setkání s bohem a svatbu s huriskami v ráji. Takovéto pojetí staví hodnotu pozemského života zcela na hlavu a umělé staví nad skutečné.

Mnoho výmluvných příkladů můžeme nalézt i v křesťanství.

Uveďme například známý příběh o Abrahámovi a Izákovi z knihy Genesis.

Bůh řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného, svéhomilovaného Izáka, a jdi do země Moria. Tam ho obětuj jakozápalnou oběť na hoře, kterou ti určím.“

...

Třetího dne Abraham pozvedl oči a spatřil to místo v dálce.Tehdy řekl svým služebníkům: „Zůstaňte tu s oslem. Já a chlapec půjdeme až tam, poklonímese Bohu a vrátíme se k vám.“ Abraham vzal dříví pro zápalnouoběť a naložil je na svého syna Izáka. Sám nesl v ruce oheň anůž. A tak šli oba spolu.„Otče,“ oslovil Izák svého otce Abrahama.„Ano, můj synu?“ odpověděl mu.„Vidím oheň a dřevo,“ řekl Izák.„Kde je ale beránek k zápalné oběti?“„Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ odpovědělAbraham.

A tak šli oba spolu. Když přišli na místo, jež mu Bůh určil, Abraham tam postavil oltář a narovnal dřevo. Pak svázal svého syna Izáka a položil ho na dřevo na oltáři. Abraham vztáhl ruku a vzal nůž, aby svého syna podřízl.

Nakonec to bůh odvolá a řekne, dobře, vidím, že jsi bohabojný, to mi stačí. Toto vydírání je považováno za důkaz božího milosrdenství. Tato morální lekce spočívá v důrazu na absolutní poslušnost a ochotu oběti, bůh je pochopitelně zcela nadřazený člověku i všemu pozemskému. V kostelech při čtení bible je dodnes dáván Abrahám za vzor pro jeho příkladnou poslušnost Bohu bezohledu na následky a mnozí dněšní věřící k němu vzhlížejí s obdivem, jakou měl vnitřní sílu. Jasné je však jedno, lidský život má jen relativní hodnotu a je tu jen „pro boha,“ proboha. Nový zákon jenvyzdvihl důraz na sebeoběť.

Nedávno se nějaké paní v Americe zjevil Ježíš a přikázal jí, aby zabila své děti. Udělala to. Nyní je v psychiatrické léčebně. Ačkoliv kněží se ohledně hlášení k případům zjevení Ježíše mohou obvykle doslova přetrhnout, najednou se k zjevenému Ježíši nějak nehlásí a říkají, že to byl výplod jejího nemocného mozku,ačkoliv žena udělala tosamé, co Abrahám.Během posledních letbylo takovýchto případůpoměrně dost, např.Jessica Murphy,Kimberly Lucas, či Pamela Christensen(vpravo), která žila velmispořádaný a klidný životbez jakýchkoliv známekpsychického onemocnění.Poté se pokusilapodříznout své tři děti. Vysvětlení u soudu? Uvěřila bývalému pastorovi, který říkal, že se blíží konec světa, chtěla své děti zachránit a přivést k Ježíši Kristu. Možná byla psychicky labilní, co však podpořilo její odhodlání k tomu podřiznout své děti? Muselo k tomu nutně dojít?

Podobné případy nábožensky motivovaných vražd a sebevražd se odehrávají po celé planetě. Jsouto plody lidského poznávání a důsledky omylnosti lidského mozku, důsledky iluzivního poznání a nadpřirozených realit, které jsou postavené nad realitu přirozenou.

Přirozená realita je ale jedinou, o jejíž existenci víme, pokud vynecháme hypotézu multiverza, která ovšem předpokládá více přirozených realit s různými konstantami přirodních zákonů, nikoliv nějakou realitu nadpřirozenou.

Proč můžeme říct, že realita, ve které se nacházíme existuje? Kde berem jistotu tohoto tvrzení, když mozek je nedokonalý a náchylný k omylům? Jistotu nám nemůže poskytnout ani tak mozek, jako spíše nervová soustava, jejíž vývoj začal již u prvních mnohobuněčných organismů. Nervová soustava se svými smyslovými receptory, a zejména její zřejmě nejsložitější a z hlediska poznání vesvé podstatě nejdokonalejší a nej-jistější smysl- hmat, což je spíše souhrn několika smyslů a nervových receptorů různých částí našeho těla, které vnímá smyslová kůra mozku. Jen hmatem můžeme poznat okolní realitu bezprostředně a ověřit si tak ostatní vjemy a předpoklady. Když si na věci šáhnem, víme s jistotou, že tu jsou. To je taky vlastní význam slova existovat: ex istere, ex ist, být vně, být před námi, být tu. A na co si šáhneme, to tu prostě je. A ikdyby celý svět byl hologram, což je možnost, kterou někteří vědci nevylučují, je zatraceně hmatatelný a stále je to něco- co tu je aco můžeme pocítit. Nemůžeme věřit všemu, co vidíme- například že v zrcadle je skutečná osoba, ale když si na něj šáhnem zjistíme, že je to sklo. Už vůbec nemůžeme věřit tomu, co slyšíme, neboť zde je největší prostor pro zkreslení.

Ale na co si šáhnem, to tu prostě je a hmat tak tvoří základní kámen empirické evidence, která je

podstatou „vědecké víry“- víry racionální a odůvodněné. Každý vědec a empirik si bere za vzor„nevěřícího Tomáše,“ neprávem zesměšňovanou biblickou postavu, a zároveň nikdo z nich ani trochu nevěří tomu, že apoštol Tomáš si mohl skutečně šáhnout na rány vzkříšeného krista, protože je to jenom napsané v nějaképitomé knize a kniha není žádnýdůkaz, protože tam si každýmůže napsat jednoduše: cokoliv.

A o obrazech platí to samé.

Nevěřící Tomáš, Caravaggio

Ale svět je na dosah a proto existuje, ať si myslíte co chcete.

Pivo s jistotou existuje, protože si ho můžeme vychutnat, a to nejlépe hezky vychlazené.

Toto je vědecká víra empiriků.

Vaše děti nebo vnoučata s jistotou existují, protože je můžete polechtat.

Přátelé existují, protože jim můžete podat ruku.

A ženy existují z mnoha důvodů.

Zkrátka svět tu je a kdo nevěří, ať tamběží. Tuto realitu můžeme pocítit svýmismysly a bezprostřední kontakt s ní námposkytuje jistotu že tu je i radost z jejíexistence.

Právě skutečnost by pro nás měla býtněčím posvátným, na rozdíl od umělýchsvětů, které existují jen v našichpředstavách a snech. Nebo na listechpapíru, televizních a počítačovýchobrazovkách.

Tato realita existuje, a proto ji můžemebrát vážně. I tak vážně, jako to dělajískladatelé vážné hudby, napříkladskladatel vážné a scénickéhudby působící v Polsku a Francii, Zbigniew Preisner.

https://www.youtube.com/watch?v=cd0JJYHfv2c

Ovšem každý svým způsobem, jak mu to vyhovuje a jak to vyhovuje jeho jedinečnému emočnímumozku. Hudba, ať už jakákoliv, to nejsou jen abstraktní emoce, ale často se váže právě ke konkrétní existující realitě a navazuje k ní citový vztah.

Pokud si chcete prohloubit uvědomění toho, jaká realita skutečně je a navázat k ní tento vztah, vřele vám doporučujinásledující věc. Pusťte si výše zmíněnou Preisnerovu hudbu a směrem nahoru si postupně procházejte obrázky celého tohoto článku až na začátek, udělejte si cestu tam a zase zpátky a u každého se zdržte tak dlouho, jak uznáte za vhodné k tomu, abyste si uvědomili jeho význam. Času na to máte dost, pokud tedy zrovna nespěcháte.

V kontrastu k existující realitě stojíneověřené „insistující“ iluzivní reality,a v kontrastu k vědeckému myšlení,které pracuje logicky s empirickouevidencí a s ověřitelnými fakty senachází fenomén iracionality, naivní aneodůvodněné naděje, postavený napřesvědčení, že emoce samy o soběmohou poznávat lépe než rozum čismysly, proces nekritického anelogického myšlení anepochybujícího přijímání informací,zvaný:

náboženská víra

Náboženské průvody v Lourdes nám ukazujíohromnou manipulativní a přesvědčovací sílusociální skupiny. Čím víc lidí věří určité věci,tím víc ji náš mozek považuje za pravdivější.Ikdyž jde třeba o naprostý nesmyslnekonzistentní s tím, co víme o světě a o tomjak funguje, například to, že Ježíše porodilapanna oplodněná jakýmsi duchem.

Avšak sociální skupina tento nesmysl posvětila a kdo se mu vzepře je označen za rouhače: musí se postavit proti celé skupině. A to není nic jednoduchého, zvláště pokud jde o naše nejbližší, rodinua přátele. Často hrozí, že nás kvůli tomu zavrhnou, nebo dokonce začnou považovat za jakéhosi zrádce a přeběhlíka do nepřátelské skupiny.

Čím více lidí, tím je to těžší. Zvláště pokud žijete v zemi, kde se uctívají jakési svaté a nedotknutelné pravdy a opačný názor se trestá vězením či smrtí.

Existuje až 55 zemí, kde je odklon od náboženství trestán vězením či pokutami. Až ve 13ti zemíchse trestá smrtí. Je to Afghánistán, Írán, Jemen, Malajsie, Maledivy, Mauritánie, Nigérie, Pákistán, Katar, Saúdská Arábie, Somálsko, Spojené Arabské Emiráty a Súdán.

Lidé, kteří přemýšlí kriticky, svou kritiku vyjádří a postaví se proti nedotknutelným pravdám jsou náboženskými diktaturami vybíjeni jako dobytek na jatkách.

Černě označené země trestají rouhání či ateismus smrtí, červeně označené vězením a oranžově označené finančními či jinými sankcemi. Jde o průzkum mezinárodní humanistické unie IHEU o svobodě náboženského myšlení z roku 2013.

Zřejmě si myslíte, že Evropa na prahu 21. století je moderní a dávno v ní existuje svoboda myšlení a vyjadřování a náboženská svoboda byla zavedena Tolerančním patentem Josefa II. roku 1781.

Není to pravda.

Kritika náboženství, urážka jejich posvátných textů a někdy i samotný projev ne-náboženskosti sedodnes trestá i v mnoha evropských zemích. Lidé jsou trestáni finanční pokutou (v osmi evropskýchzemích) nebo vězením. Vězení za kritiku náboženství či boha vám hrozí v Dánsku, Maltě, Polsku, Řecku a v Německu, klíčové zemi Evropské unie, kde můžete jít dle článku 166 trestního řádu za kritiku náboženství na 3 roky do vězení, legislativa zde funguje a tresty jsou vůči kritikům náboženství skutečně uplatňovány.

Kde je svoboda myšlení a vyjadřování? V Evropské unii neplatí. A ani ve zdánlivě svobodomyslných Spojených Státech Amerických: v Ústavách Arkansasu, Jižní Karolíny, Marylandu, Mississippi, Severní Karolíny Tennessee a Texasu jsou pasáže, které zakazují ateistům vykonávat veřejné funkce. V mnoha amerických státech je odmítána empiricky i experimentálně dokázaná teorie evoluce a stává se, že děti na základních školách jsou trestány za to, že nevěří v boha.

Náboženská svoboda? Kde existuje? Seznamte se se státy, kde podle IHEU existuje naprostá náboženská svoboda a rovnost: je to Belgie, Benin, Fidži, Japonsko, Jižní Korea, Kiribati, Nauru, Niger, Nizozemí, Sierra Leone a Taiwan.

Dá se tedy říci, že obecné přesvědčení či prohlášení o civilizační nadřazenosti Euro-americého světa nelze brát vážně. Je to spíše jen namyšlená lež, jak se potvrdilo, již roku 2011, kdy Čína zveřejnila zprávu o porušování lidských práv v USA. V ní se praví, že americké zprávy jsou plné zkreslení a obvinění ze situace v oblasti lidských práv u více než 190 zemí a regionů včetně Číny. USA byly obviněny, že zneužívají lidská práva jako politický nástroj, aby znectily jiné země a podpořily své vlastní strategické zájmy, zatímco samy lidská práva porušují ve velkém měřítku, vystupují v roli světového ochránce, ale mají dvojí standardy- na sebe a na ostatní. Dokument vyzývá americkou vládu k přijetí konkrétních opatření na kontrolu a nápravu lidskoprávní situace v USA. A skutečně, americké orgány trestního řízení často vynucují přiznání bitím a mučením, často dochází k nespravedlivému odsouzení, jsou tajně zaváděna tvrdá internetová omezení svobody slova a internet je využíván jako informační a diplomatický nástroj tlaku na ostatní státy, v počtu násilných zločinů jsou USA na prvním místě na světě, působí válečný teror, když jen při válce v Íráku pozabíjeli asi 300 tisíc lidí, z nichž velká část byli civilisté, a CIA používá to nejkrutější mučení vězňů pomocí vyvolávání stresu, zabraňování spánku a simulace topení ve vodě. V mnoha zemích USA rovněž neexistuje rovnost vyznání. Je podporována nekritická víra, mnohdy z politických důvodů.

Socha Svobody, Pawel Kuczynski

Je však třeba poukázat na nebezpečí nekritického myšlení pro nás pro všechny a upozornit na důležitý vztah mezi vírou a morálkou.

Víra nepochybuje a přijímá věci, které nejsou empiricky ověřené, přijímá tvrzení jen na základě emocí či společenského tlaku. Neexistuje tak žádné měřítko jejich pravdivosti a pokud tvrzení prostě přijmeme a věříme mu- jsme vystaveni zcela na pospas omylům a přehmatům, které mohou mít ničivé a škodlivé důsledky pro nás i pro ostatní, jak jsme viděli v případě můr, vraždících křesťanek a sebevražedných šahídů. Na pravdě, které věříme je postaveno i naše pojetí dobra a zla. Pokud však věříme něčemu, co neexistuje, tak naše pravda není pravdou a potom to, čemu věříme že je dobré nemusí být vůbec dobré a to, o čem si myslíme, že je špatné, nemusí být vůbec špatné. Dobro pak není dobrem a zlo není zlem.

Náboženská víra je morálně nefunkční.

Člověk se totiž může chovat sebemorálněji, sebelíp, sebeochotněji, sebeobětavěji, se sebelepším úmyslem.

Ale je mu to úplně na hovno.

Ano, úplně k ničemu.

Pokud bude pracovat se špatnými daty, s nepravdivými informacemi a s neověřenými pravdami, nakonec může být ze všeho jenom totální průser.

Náboženství skutečně funguje jako psychologická droga. Může vyvolávat silnou euforii a opojení, mírnit vnímání bolesti a při dlouhodobém užívání hrozí vznik tolerance ke škodlivým účinkům a závislost. Dalším vedlejším účinkem je však i zácpa, nejintenzivnější při užívání heroinu, jak dobře věděl Vincent Vega, jedna z hlavních postav kultovního filmu Pulp Fiction. Také správně tušil, že zácpa je jen předzvěstí katastrofy, která se skutečně odehrála vždy, když šel Vincent Vega na záchod.

Být morální totiž nestačí. Víme, že největší zla lidstva byla spáchána ve jménu dobra a morálky.

Připomeňme si opět fenomén, který je velmi aktuální, islámský terorismus a sebevražedné šahídy.Někdo je možná stále pokládá za hlupáky, psychicky labilní fanatiky, nebo zločince bez kousku cituempatie. To může být nebezpečný omyl. Organizace pořádající nábory atentátníků v některých islámských zemích jako je např. Palestina vybírají často jen několik lidí z počtu zájemců mnohem většího, než obvykle bývá početzločinců, delikventů či fanatiků vurčitém vzorku populace. Prominentníodborníci, jako je např. americkýpolitolog Robert Pape či telavivskýpsycholog Ariel Merari považují zahlavní z mnoha motivů motivnacionální, snahu bojovat za svoukomunitu, bránit ji před agresory apomstít národní utrpení a ponížení.Taky se ukázalo, že většina atentátníkůnejsou chudí a nevzdělaní, ale pocházíze střední třídy a mají určité vzdělání.Ovšem hádejte, co je to za vzdělání.

Robert Pape, americký politolog, zaměření: mezinárodní bezpečnost a sebevražedný terorismus, nejvýznamnější publikace: Bombing to Win; Dying to Win: The Strategic Logic of Suicide Terrorism a

Cutting the Fuse: the Explosion of Global Suicide Terrorism and How to Stop It.

Vedle toho existuje fenomén sebevražedných atentátníků, kterými jsou občané vyrůstající v západních zemích. Nejlépe jsou zmapované případy z Velké Británie a Ameriky.

Můžeme na nich vidět, že ti, co se rozhodli spáchat sebevražedný atentát ve většině případů nebylisociálně vyloučení, ale často zaměstnaní, úspěšní, neměli kriminální minulost a ve volném čase se bavili stejně jako ostatní Britové. Dále je třeba říct, že často šlo o lidi empatické a se silným pocitem zodpovědnosti. Ano, sdíleli silný pocit sounáležitosti s muslimy jako celkem, někteří o nichmluvili jako o „muslimských bratrech a sestrách,“ a všichni byli znechuceni válečnými zvěrstvy na muslimských zemích a také skutečností, že mnozí američtí a britští občané tuto válku podporují. A považovali za svou zodpovědnost nějakým způsobem jednat.

https://www.youtube.com/watch?v=jHXLaio8G3I

Mohammed Sidique Khan, introvertní učitel, který vedl atentát v Londýnském metru.

Faisal Shahzad, mladý, integrovaný, bezproblémový avysokoškolsky vzdělaný Američan pákistánského původu,který se pokusil na Times Square vyhodit do povětří autonaložené výbušninami. Svůj čin vysvětluje na svém videu.https://www.youtube.com/watch?v=hwOiXxTOxrA

Brit Talha Asmal, který se na příkaz velitelů Islámského státu zabil při sebevražedném atentátu v Iráku, to šokovalo jeho rodinu, která ho znala jako milého a starostlivého.

https://www.youtube.com/watch?v=mtSPT1x8C10

Zločinci a iracionální fanatici?

Jsou to šahídové, islámští mučedníci a světci. Je třeba upozornit na to, že svatou válku schvaluje i umírněný islám, pouze ji neoznačuje za povinnost a odmítá násilí na civilistech.

Máme tu zásadní problém. Tito lidé jednají racionálně, logicky, a: ano, morálně, můžeme říci morálně, jelikož i mnozí z nás jistě schvalují tento princip: je možné útočit na agresora, nepřítele a zločince a je správné bojovat za spravedlnost.

Jenže tohle spravedlnosti nijak nepřidá. Tito lidé jdou na smrt zcela zbytečně, nikomu tím nepomůžou a zmasakrují či doživotně zmrzačí nevinné lidi.

V čem je tedy problém? V tom, že věří nesmyslům a proto volí neefektivní způsoby řešení situace a jednoduché nábožensky předepsané modely chování.

Náboženská víra je morálně nefunkční, prakticky selhává.

Kdyby tito lidé, kteří zemřeli za lid své země hledali reálná řešení, mohly by svou odhodlaností a celoživotní snahou určitou měrou přispět k dílčímu řešení velkého konfliktu. Takováto náboženství, která podporují mučednickou smrt plýtvají morálními lidmi, je jich škoda, myslím si, že mohli dosáhnout něčeho víc, pokud by žili dál a tohle situaci jen zhoršuje a vyostřuje na obou stranách.

Také si myslím, že naše školství, jak základní, tak střední, tak vysoké: je zcela k ničemu, pokud nekritizuje takovéto nesmysly a iracionální víry. Svým způsobem tak nese spoluvinu. Systém a způsob vzdělávání je k ničemu, pokud bude přistupovat nekriticky knebezpečným mýtům, pokud nebude učit kritickému myšlení a principuempirické evidence. Musí vyvracet pověry, ať už jsou křesťanské,islámské, judaistické, buddhistické, či sekulární. Myšlenkově otevřenáspolečnost nespočívá v toleranci určitých uzavřených a nedotknutelnýchpravd, ale v jejich kritice. Jistou pravdou je jen to, čeho se dá dotknout.Každý názor, představa či hypotéza musí být otevřená kritice, jelikožkaždá může být omylná a má na to také právo, není nic špatného na

omylu, pokud je přiznán, ba právě to je to, co je důležité. Právě objevení omylu posouvá poznání vpřed a jen tím, že nějaký názor, tvrzení či teorie argumentačně obstojí před oponenty, má právo a šanci na další život a vývoj. V opačném případě poznání zamrzne. V zájmu tolerance, nemůžeme tolerovat ideje a způsoby myšlení, které jsou netolerantní. Skutečně se nemůžeme řídit zákazem kritiky jakýchsi svatých a nedotknutelných pravd nebo posvátných knih, to by byl hrubý výsměch veškerému poznávání, dějinám lidského myšlení a skutečný návrat do toho nejranějšího středověku, návrat zcela na začátek, k jednoduchému uvažování a k předvědeckému myšlení, k pohádkám a neověřitelným mýtům.