Ročník III

ISTY Duben 1973, č. 2

Časopis československé socialistické opozice

VIETNAM A MY Válka ve Vietnamu tedy skončila podruhé.

Bohužel pravděpodobně nikoli naposled. Tři-cetiletá vá lka začíná ve srovnání s ní vypada t jako tahanice. Nejen množstvím obětí, rozlo-hou spálené země, ale už t aké dobou t rváni . N a d optimistickou koncepcí dějin, vyvíje-jících se od horšího k lepšímu, od zaostalosti k pokroku, t u byl namalován k rvavý otazník, jehož rozměry odpovídaj í velikosti novodo-bého masakru . Technické pa ramet ry vraždění se mění, člověk zůstává. Zní to hrdě?

Vie tnamská válka víc než cokoli rozdělila svět . Nejen geograficky, ale napříč národy, t ř ídami, společenskými vrs tvami. Stala se první válkou, k terou Spojené s t á ty ve svých dějinách nevyhrály. Paradoxně dovedla k jejich sblížení s Čínou, pro t i níž byla pů-vodně namířena. J i začala eroze americké prestiže v Evropě, u tvrzená později a už na t a k t o př ipravené pudě krizí dolaru. Je j í zásluhou začala radikální a jmenovitě mladá evropská levice chápat , nakolik je politika SSSK. prostě jenom velmocenskou politikou. St sil 31 se nejúčinnější oporou evropské radika-lizace, polit ickým, ideologickým zázemím změn, jež charakter izuj í evropskou politickou mapu let sedmdesátých. Co nedokázaly po-litické a propagační k a m p a n ě posledního čtvrts tolet í , dokázaly americké bomby a ser-žant Calley. Všechno je jinak, mocenské po-s taveni bylo oslabeno právě použi t ím nepři-měřených prostředků, jež je měly posílit. Písničkav s tará jako svět, tuhle zkušenost udělali Rekové, Římané, středověk, Napo-leon, vyber te si. Ideologie se mění, i j íněna vůdců . Člověk zůstává. Zní t o skutečně hrdě?

J a k se tclť.e p r a v d a do omrzení opaku je a potvrzuje , zní stále naléhavěji na naši adresu

otázka; Proč jste nebojovali? Proč jste podru-hé za tř icet let bez výstřelu kapitulovali? Vidíte přece už sami, že jedině odpor se vy-plácí. Koneckonců, jenom celonárodní válka jugoslávského lidu proti nacistům vytvoři la předpoklady pro Titovo Ne! v roce 1948. Francie odešla z Alžíru, protože nemohla vyhrá t koloniální válku. Indie pomohla B «111 -gladeši, protože si nejprve pomohl sáni. Stejně svět Izraeli. Koneckonců Kubáncům. Atakdále. Neodporování zlému, čekání na zázrak, na prozřetelnost, vedlo vždycky — a vede dodnes — rovnou cestou do chomou-t u . , . Takhle s námi dnes hovoří stále častěji. Na levici, na pravici, ve středu, A my do omrzení opakujeme argumenty, které už byly s tokrát řečeny, které známe naziKunět, aíe jež s odstupem času stále méně přesvěd-čují. Ta otázka bez odpovědi visí ne nad námi, ale nad českou historií, k te rá už před ní n ikam neuteče. Dnes ani zítra.

Vietnamská válka rozdělila svět. Jeho vět-šina se jako vždycky postavila za slabší. To je běžný morální postoj, na tom není nic divného. Divné, překvapující je, jak t a t o většina rostla, jak řovaly její hranice, j ak se s tupňovala izolace těch, kteří věřili jenom síle. Nebo především síle. Každý dnes ví, že tenhle proces nebyl vyvolán zmizením americké převahy, snahou př idat

íuO Í10» l OíHI 0 Cl. ™ ní chvíli. Rostl z vietnamského odporu, k terý si získával sympat ie a obdiv i u těch, kteří měli daleko k sympat i ím s jeho oficiální ideo-logickou motivací. A t už se válka n a obou s t ranách vedla cizími zbraněmi, umírali v ní především Vietnamci, hořely jejich vesnice, a jejich pole se měnila v jalová spáleniště. A oni t o byli, k teř í nakonec — n a obou

i

s t ranách - - diktovali podmínky míru, či při-měn , když už valka neodpovídala zá jmům zainteresovaných velmocí, domnívajících se, že stačí, dohodnou-li se mezi sebou.

Slovo Vietnam se stalo symbolem druhé poloviny dvacátého století. Tak jako jim bylo Československo v roce 1938 a po něm. Česko-slovensko kdysi demaskovalo svou obětí vel-mocenskou politiku. Vietnam ukázal, že při-jet í velmocenského d ik tá tu a smíření s ním není pro malé národy jediným východiskem. A budou-li velmoci v budoucnu občas nueenv

m

t en to fak t respektovat , bude to vždycky především zásluha vietnamského příkladu a obéti.

Ale s te jně tak s ta tečný protest téeh Čechu a Slováku, kteří loni před policejními tr ibu-nály znovu nahlas vyslovili, co si myslí o okupaci a jejích místodržitelích —- t i prot i nim nasadili represivní aparát , nad jehož mohutnost í a technickým vybavením bledli závistí řečtí plukovníci i španělští generálové •— mobilizoval znovu evropské Areřeiné mínění

v <l v

na podporu Československa. Čtyři roky po jaru, tři roky po normalizaci, šlo znovu jméno Československa Evropou. Právě ve chvíli, kdy to sovětské i československé vedení, usilující o ' normalizaci ' v Kvropě, mohli nejméně

potřebovat . A znovu předvánoční protes t českých spisovatelů, který navíc svvni do-mácím ohlasem včetně dopisu osvědčených pisatelů podobných dokumentu (Glazarová, Jariš) jen znovu Kvropě potvrdil, že pade-sátá léta nejsou v Praze toliko hruznou vzpo-mínkou. Znovu se mnozí, už zapomínající zachvěli odporem a zvedli hlas k protestu.

Ať se nikdo nemýlí. Jen dokud a pokud bude k československu upřena pozornost světa, jen dokud a pokud nezmizí ze s t ránek novin a nestane se ad akta uloženou záleži-tosti jen tehdy bude okupační režim nucen a ochoten k ústup ku tu a kompromisům. B re žně v se snaží dnes namluvit světu, že za

"v okupaci nemůže, že to všechno Šelest. Proč asi? Protože je v Praze klid, protože okupace byla korunována úspěchem, dosažením cílu, skutečnou normalizací? Nebo proto, že se zemi nepodařilo umlčet, že se nepodařilo zlo-mit její intelektuální představitele — sílu, bez níž se v Čechách nedá vládnout že lidé nezačali považovat práci v zájmu oku-pační velmoci za s tavbu vlastního domu?

Jen tomu svět pomůže, kdo si pomáhá sám. A i už jde o Vietnam či o Československo a at! tiž se velmoc jmenuje USA či SSSR.

DALIMIL

STATEČNÝ ČIN Náš normalizovaný tisk a rozhlas se už v jen stvrzují, Že dodnes nic nepoi hopili a v

prosinci 1972 a pak znovu v únoru tohoto rohu ničem se nezměnili" (on toti' změnil své názory pustily zle do skupiny předních českých spiso- nČhol i hrát). vatelů, kteří se před Vánoci obrátili na pres i- Podle oprášeného starého receptu z padesátých den ta republiky s petici, aby udčlil amnestii let hledá Hájek "iniciátory" této akce v zah-radě našich občanů, odsouzených z politických raničí a nachází je dokonce v našich "Uštech" důvodu. (také ve Svobodné livropé a "Svědectví").

Zpráva z jednání předsednictva t. z v. Svazu Hájek se při tom tváří zasvěceně, jako by prý českých spisovatelů z 15. prosince 1972 mluví se byla vyslovila jakási nespokojenost na adresu o " prov ok a ční peticiorganizované z podnětu "intelektuální opozice" na pařížském kol ok-a za podpory" zahraničních antikomunistických vin, pořádaném francouzskou socialistickou center" a dokonce charakterizuje tuto akci jako stranou (jsme ochotni mu dát odměnu, jestliže "protistátní záměr několika individuí, zkom- v protokolu této konference najde o tom ně-promiiovaných aktivní účastí na přípravách jakou zmínku.). kontrar evoluční ho převratu v r. 196S". Nejzajímavěji a nejcJiaraklerističtější na

Jiří Hájek věnuje tomuto t herna tu rozsáhlý Hájkově Článku a celé kampani je to, že se na Článek s titulem "Balónek, který splaskl" petici a její autory nadává, že se uvádí jména (Tvorba, c. 6/73 ze 7.2. 1973). Nazývá celou těch spisovatelú, kleří petici odmi tli pod,epsat akci " prav iČcickou provokací" a České spiso- nebo vzali své podpisy zpět, ale fa se nikde v a tele, kteří petici podepsali, charakterizuje jako neuveřejni ani skutečný text petice, ani jména "poslední pravicově revizionistické proroky" a spisovatelů, kteří ji podepsali a kteří za ní stoji, "militantní pravičáckou falangu". Nejvíc zřejmě Napravujeme tedy tuto jednostrannost a Hájka mrzí, že tito spisovatelé "svými podpisy uveřejňujeme bez jakéhokoliv doplňku tento

9

dokument a hnéna icho signatářů. Protože si Hájek stčznje, cY óy "dodnes míči o tčeh, kdo své podpisy odvolali", tak reprodukujeme jeho informaci, aniž jsme si ji mohli ovčřit. " I lve ; i e : i i ib -a zi: é p o u Če n f' prý "organizátorům podpisové akce" í / í í / í spisovatele 1\ Závada, I. Skála, T. Kapličky. J, Pila i a A. Plůdek, "klen se s nimi vůbec od) ni tli bavit" (/V /AY poučeni tedy jim poskytli:). /ť /'rv odmítli noví Členové i. zv. Svazu spisovatelů Jan Otčenášek, I'ladimir Xeff a Ladislav Fuchs,, "podobné" se prý zachovali i spisovatelé, stolicí mimo Svaz jako K. Xovv, / , X es vad ba a P. Březovskv.

Petici původnČ podepsali, ale pak se od ni distancovali Milan Jaříš, Jann i la Glazurová,

Oldřich Dančk, František Kozik a Hana Běleh-radská.

Xechceme polemizovat o tčehto jménech, ťwi hledat motivy "odvoláni" či odmítnuti či ko-mu kot i v cokoliv vyčítat. Aby si čtenáři mohli uáčlat sami svůj úsudek, přinášíme zasnam rozhovoru rakouského rozhlasu ze dne 24. února 1973 s Pavlem Kohoutem, Á7ť/ v na jejich adresu říká "jednou zjistí, ze to byli jiní, M y / /V-podvedli

1' každém připadč ti, kdo projevili občanskou odvahu a solidaritu dokázali, iir c/íAvícy publi-kování, různé šikanová ni, urážky i persckuce je )iemoho:i odsoudit k "roli bezmocných divák11",

v

Jiná otázka je, jakou "roli" si vybral či nechal vnutit Jiří Hájek a jemu podobni,

T>VTTCV JL i - / JL JL L / I j

českých spisovatelů presidentu republiky Vážený pane presidente,

v nadcházej íc ím roce uplyne p ě t let od události, k te rá silně poznamenala život naší země i nás všech. Ve s te jné době dosáhl svět řady nadě jných úspěchu n a cestě k dorozumění, k te ré slibuje v budoucnu osudy zemí i lidí výrazně ulehčit.

V takové době nás o to víc t ráp í vědomí, že v Československu je vězněna řada občanu, odsouzených z politických důvodu. O mnohých z t ěch to občanu je obecně známo, že jsou socialisty a že své nejlepší síly věnovali budování naší společnosti. Někteří z nich jsou navíc vážně nemocni a jiní ve špa tném psy-chickém stavu, způsobeném i t ím, že v našich nápravných zařízeních jsou političtí vězňové drženi pohromadě s kriminálními, morálně deklasovanými živly.

Atl jsou názory nás, podepsaných, na různé zásadní i dílčí o tázky jakkoli rozdílné, sho-du jeme se v tom, že velkomyslnost vůči pol i t ickým vězňům nemůže snížit autor i tu a vážnost s t á tn í moci, naopak svědčí o jej ím humanismu. Proto se na Vás, pane presidente, obracíme v čas Vánoc, chápan) 'ch ve většině světa j ako svátek lidskosti, s prosbou, abyste udělil pol i t ickým vězňům amnestii .

Současně Vás prosíme, pane presidente, abyste nezávisle na předchozí Žádosti, vzhle-dem k možným adminis t ra t ivním zdržením, dosáhl pro politické vězně s te jné úlevy, jaká se poskytu je i j iným odsouzeným: dovolené, v t omto př ípadě vánoční. Rados t jejich rodin bude Vám a všem, kdo se o to zaslouží, nejkrásnějš í odměnou a bude ke cti celé republice.

V hluboké úctě

Adolf Branald, J i ř í Brdečka, Josef Brukner, Lumír č ivrný, Ladislav Dvořák, Ja rmi la Glazarová, J i ř í Hanzelka, Václav Havel, Josef Hiršal, Adolf Hoffmeister, Miroslav Holub, Bohumil Hrabal , Milan Jariš , Zdeněk J i ro tka , Vašek Káňa , Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Pavel Kohout , J i ř í Kolář, J a n Kopecký, Karel Kosík, Frant išek Kožík, Václav Lacina, J a n Mareš, Frant išek Pav-líček, Svatopluk Pekárek, Jiř í R. Piek, Jaros lav Put ík , Jaros lav Seifert, J indř iška Smetanová, Karel Siktanc, J i ř í Šotola, Josef Topol, Zdeněk Urbánek, Ludvik Vaculík.

V Praze, dne 4 .12 .1972

3

interview s PAVLEM KOHOUTEM Po le dni : prav od ajs k v p o ta d R < / k o uskeho roz-

hlasu- vystlal dne 24. února 1973 tuto relaci: Díla 152 československých autorů jsou nvni

) i a základe listhiv ses ta ve ne min i s t erst ve m kultury pro statni knihovny zakázána. Xeni známo, za jakých podnunek bv mohli zakázaní autoři opět publikovat. Mezi autory postižené nyní ji z pátý rok zákaz an publikováni v ČSSR patři i známý dramatik Pavel Kohout, jemuž byl odepřen i výjezd k první inscenaci jeho nej novější Činohry v Düsseldorfu. Západo-německý novinář Lothar St räter měl v Praze příležitost k tomuto rozhovoru s Pavlem Kohou-tem a otázal se ho nejdříve na motivy, jež ho vedly k zpracování ruské předlohy v jeho hře "Ubohý vrah".

STRATER: CO Vás tak zaujalo na 44Ubohém vrahovi" a co chcete říci obecenstvu?

KOHOUT: Podnětem byla snad skutečnost , že ze svého okna vidím vlát nad Hradčanami prapor s nápisem " P r a v d a vítězí". V posled-ních 44 letech svého života jsem postřehl, že pravda vítězí ještě méně ěasto než zřídka a že její řídká vítězství nemaj í dlouhého t rvání . Čím častěji vyhrává zlo, tím chladnokrevnější a racionálnější je výsledek. Na Andrejevovč předloze mne palčivě zajímalo, odkud přichází zlo, čím je možno zlo překonat a zda je to vůbec možné, zda se má zlo oplácet zlem, nebo se má tvář í v tvá ř zlu zachovat věrnost humani tn ím zásadám, i když zlo je nezacho-vává a nebude zachovávat .

STRÄTER: Jde o první uvedení hry . Podílel jste se na př ípravách inscenace?

KOHOUT: Diisseldorfský soubor v cele s režisérem Ulricliem Brechten! byl t ř i dny v Praze. Divadlo a t aké já sám jsme požádali zdejší ministerstvo kul tury, aby mi umožnilo spoluúěinkování v Düsseldorf!!, neboť k první-m u uvedení hry českého au tora dle motivu ruského klasika na západoněmeckém jevišti nedochází často.

Odpověděli n á m potom, že jde o ilegální uvedení hry, bez právoplatné smlouvy. Po-žádal jsem své nakladatelství v Kasselu, aby zaslalo díisseldorfské činohře podklady, jež prokazuj í existenci perfektní, dokonce od naší s tá tní agentury D I U A vidované smlouvy. Ministerstvo musí t u t o smlouvu dobře znát .

STRÄTER: J edna záležitost vyvolala pozor-nost v Československu — byla to petice spi-sovatelů presidentovi republiky. Vy jste byl veřejně obviněn, že jste podvedl ty , kteří ji podepsali. Bylo tvrzeno, že její t e x t byl objednán ze zahraničí a měl sloužit antiso-cialistické propagandě.

KOIIOUT: To je t en týž trik, jehož se používá vždy, když se nechce nebo nemůže říci pravda. My, k teř í jsme zodpovědní za t u to inciativu — já jsem jedním z několika autorů —, a všichni, k teř í petici podepsali, chtěli jen jedno: to t iž doslova to, oc bylo žádáno — amnestii pro politické vězně, z nichž mnozí se významně

podíleli na výs tavbě naší společnosti. Amnestii jako příspěvek k normalisaci situace. Při sbírám podpisu byli zatčeni ě tvř i známí spisovatelé • • • Vaculík, Havel, lvlfma a K li-ment , po několika hodinách však byli opět propuštěni, což možno považovat za důkaz, že dokonce i Státní bezpečnost nena-lezla žádného du vodu pro t restněprávní stí-hání. Proto jsme poté sbíral i další podpisy a petici jsme v souhlase s Ústavou zaslali jedině p r es i d e 11 i o v i r ep u b 1 iky. D op o r u č e u ě. O d ně j jsme doposud neobdrželi žádnou odpovětL Zato nový svaz spisovatelů, ačkoliv nebyl vůbec tázán, prohlásil, že petici _ sepsalo několik individuí, naplněných nelidskou ne-návistí k socialismu,* to je doslovný citát, což musím vzhledem ke konkré tn ím jménům považovat za odvážné tvrzení. Několik kolegů bylo pohnuto k tomu, aby svů j souhlas s peticí zrušili z důvodu, jež jste uvedl ve své otázce. Do zahraničí se však t e* t dostal mno-hem později, když totiž bylo zhotoveno mnoho kopii rozmanitými úřady.

STRATKR: Zazlíváte to svým kolegům? KOHOUT: Ne, je mi toho jen líto; vím, že

jednou zjistí, že to byli jiní, k teř í je podvedli. Pak nebudou šťastni, že odvolali svů j podpis, k te rý dali dobrovolně pod takovou humánní věc, k terou jiní spisovatelé považuj í za samozřejmou.

PROJEV

Kdo čekal od amnestie k 25. výročí Února ně jaký "malý p a r d o n " jako politické gesto současného vetlení vůči s ta t is ícům občanů, vyloučených z politického a veřejného života a všemožně diskriminovaných a š ikanovaných za jejich aktivní účast v polit ickém životě r. 1968 či věrnost myšlenkám "pražského ja ra" , .ten nutně musel být zklamán.

Okupační režim t a k propásl příležitost pro-jevit jakousi velkorysost a získat t ím možnost vy j í t z dosavadní izolace, uvni t ř země i v zahraničí. Ovšem velkorysost si muže dovolit jen režim, k te rý se cítí dost silný. Husákův režim se přes všechna slovní ujišťování o kon-solidaci t akovým necítí. Proto může nabíd-nout amnestii těm, kdo kradli, podváděli a páchali jiné t res tné činy, by t morálně jakko-liv zavrženíhodné. Avšak musí držet ve vě-zení ty občany, byť byli komunis té jako Milan Hübl, Jaroslav Šabata , Václav Prchlík, Ja ro-slav Litera, Alfréd Černý nebo socialisté jako J i ř í Müller, Milan Šilhán, J a n Tesař, Rudolf

4

Bat tëk a mnoho dalších, kteří maj í jinou p ředs tavu o socialismu než Bilak nebo Kapek či B režné v a Suslov a kteří ji t aké chtěli vy jádř i t , j ak j im dovoluje ús tava republiky, považovaná okupačním režimem za cár papíru .

Co jediné snad překvapuje , to je cynismus, s j akým režim a jeho propagandis te vydáva j í t u t o amnesti i za "v vraz velkorysosti" a 4 'projev h u m an is m u ' \ j ak Jsme se dočetli v R u d é m právu a v komentář ích rozhlasu. Sami autoř i těchto komentá řů si toho zřejmě byli vědomi a proto se raději ani nepodepsali. Mnohem upřímnější byli aspoň v závěru, když přiznali, že t a t o amnestie "neznamená, že snad hodláme polevit v důsledném uplatňo-vání socialistické zákonnosti . Naopak, i na-dále budeme p ř í s n ě dbát , aby se zákony našeho s tá tu všude respek tova ly ' \

To je přiznání, že t en to režim nemůže v ládnout bez s t rachu občanů z vězení a j iných forem represe.

Osta tně amnestie nemůže řešit napět í v naší zemi hlavně z toho důvodu, že věznění

a politické procesy nejsou dnes hlavní formou represe. J e j ím především vyhazování lidí z práce, v masovém měřítku, existenční postih a t lak, nemluvě o př í tomnost i cizí armády, policejním apará tu a uzavření hranic. Pře-devším ten to balvan musí bý t odstraněn, aby mohlo dojít k jakémukoliv dialogu mezi ve-dením a obyvatels tvem a skutečnému uvol-nění. Propuštění politických vězňů by ovšem mělo bý t prvním krokem. Umožněni práce ve svém oboru všem vyhozeným a diskrimino-vaným pak dalším. A po něm — nebo sou-časně — by se musela zastavit nechutná káni-paň prot i reformnímu hnu t i r. 1968 a všem, kdo se na něm podíleli s přesvědčením, že slouží posílení socialismu v naší zemi i ve světě.

Ovšem takovou ' 'velkorysost" a moudrost nemůžeme očekávat jako dar od režimu, k te rý se dostal k moci vnějším zásahem a k terý se proto boji vlastních občanů. Může a musí bý t jedině vynucena poli t ickým bojem, na němž se každý z nás může podílet.

VÝZVA Anny ŠABATOVÉ

0 zatčeni a soudu s dr. Jaroslavem Šahat au, jeho dvěma syn v a dcerou jsme v "Listech" psali již několikrát. Komunista od r. 1945, universitní profesor, Ölen KV a UV KSC a theoretik, Jaroslav Šabata patřil k těm politikům, "pražského jara**, kteří nejdříve pochopili nevyhnutelnost konfliktu demokratického socialismu se sovětskou byrokracii. Byl také prvním, který na zasedáni ÚV KSČ dne 31. srpna 1968 odsoudil t. zv, moskevský protokol a dostal se tak do ostrého sporu $ Husákem.

V politickém procesu v Brně byl Jaroslav Sabata odsouzen 8. srpna 1972 na ú a půl roku vězeni. Jak jsme již psali, jeho zdravotní stav ve vězení vzbuzuje vážné obavy.

Komunistická strana Austrálie uveřejnila 6. ledna 1973 dopis, kterým se obrátila Šabatova manželka na všechny komunistické a dělnické strany světa. Není známo, kdy byl dopis odeslán. Je však faktem, že KS Austrálie byla první a jediná, která celý text otiskla $ komentářem svého vedení ve svém týdeníku "Tribune" a dala tak k dispozici světovému tisku. Dopis nebo jeho výňatky byly uveřejněny ve všech hlavních světových novinách, čten a komentován v rozhlasovém a televizním zpravodajství.

Přinášíme' úplný text tohoto dopisu, který patři k důležitým dokumentům "normalizace"*

Všem komunist ickým a dělnickým s t r anám

Vážení soudruzi, začínám psá t t en to dpis po zralé úvaze,

několik hodin poté, co byl vynesen rozsudek nad posledním členem m é rodiny, jednadva-cetiletou dcerou Annou. Byla odsouzena k ra j -ským soudem v Brně k t r e s tu odnětí svo-body na dobu t ř í a půl let. I ostatní t r e s ty mých blízkých jsou nepodmíněné.

Snad se t o někomu bude zdát divné, že se jedna z es. žen odvažuje obrát i t k t a k významnému foru, jako jsou ústřední výbory a členské základny komunistických« a děl-nických s t ran na celém světě.

K t o m u t o kroku se uchylují proto, že v mé vlasti, ČSSR, neexis tuje v současné době žádná oficiální síla, k te rá by mi popřála sluchu. Dopis, k te rý jsem napsala v souvis-losti se zatčením celé mé rodiny v prosinci

1971 dr. Gustavu Husákovi, prvnímu ta j . IvSČ. zůstal bez odpovědi.

Byl}- umě, matce, odsouzeny do vězení vše-chny děti, které jsem spolu se svým mužem vy-chovala s nesmírnými obětmi, děti čisté a krásné, lidé, jejichž charakteru si váži všich-ni. kdož je znají. Mladšímu synovi není ještě dvacet let. Tím jsem se ocitla jako matka v ojediuělé a mimořádné situaci. Proto dě-lám, co mne v těchto nej těžších chvílích mého osobního života (byla pro ume i jiná, nesmírně hořká chvíle — 21. srpen 1968) př ikazuje cit matky, občanská cest a dlouho-leté přesvědčení, pro něž jsem 25 let pra-covala pro socialismus v Komunist ické stra-ně Československa. Počítám, bohužel, s kom-plikacemi, které pro mne, přes všechen pro-klamovaný internacionalismus, mohou t ímto otevřeným vystoupením vzniknout. Riskuji možnost, že bude uvalena vazba v důsledků tohoto činu i na mne. Nemám však co ztrat i t . Vlastní možnost pohybovat se mimo zdi vě-zení pro mne svobodu neznamená.

Nemohu hledat útěchu ani v práci, kte-rou jsem řadu let jako komunist ická redak-tor ka dělala. V současné době nesmí žádný z vyloučených komunistu, kteří se s ofi-ciální politikou s t rany rozešli v hodnocení srpnového aktu t . zv. internacionální po-moci pracovat v žádném ze sdělovacích pro-středků, kdekoli na kul turní či vědecké f rontě ani na žádném jiném odpovědném místě po-dobného charakteru. Jde, jak úřední místa uvedla, o pul milionu čs. občanů. To ne-mluvím o dalších socialisticky smýšlejících a pro socialismus pracujících občanech, kteří museli ze svých dosavadních míst odejít pro kladné postoje k demokratizaci společenskeho života, jejíž zásady byly vtěleny do Akčního programu, k te rý KSČ při ja la na jaře 1968 a k jehož plnění se slavnostně — před celým národem — zavázala. Mně samé nebyla dána možnost, abych se živila prací, k terou jsem dělala od jara 1970 v Olomouci, t edy 70 k m od místa, kde žila moje rodina. Brněnský podnik Benzin a mne odmítl mezikrajovým převodem zaměstnat jako prodavačku u čer-padla .

Muj muž, Pliclr. Jaroslav Šabata, komu-nista od svých 19ti let, vedoucí ka tedry psychologie na brněnské universitě J . Iv Pur-kyně do jara 1968, poté do podzimu 1968 t a jemník KV KSČ v Brně, řádně zvolený kra jskou konferencí, později až do svého zatčení 20.11.1971 dělník — železář v n.p. Inženýrsko — průmyslové s tavby, byl odsou-zen do vězení na 6 a půl roku. Tento vyso-koškolský učitel —- komunista, kterého stu-denti milovali, k t e rý přes 13 let přednášel na téže universitě marx-leninskou teorii a připravil pro vs tup do s t rany mnoho svých žáků, je držen devátý měsíc ve vazbě, v podmínkách, o nichž se zde v zá jmu ohledu k současným představi te lům moci v ČSSR nebudu podrobně šířit. Řeknu pouze, že m u j muž přes zákaz lékařů (v roce 1964 pro-dělal infarkt myokardu a t rp í v důsledků soustavného přetěžování chronickým záně-t em žaludku a dvanácterníkovými vředy) mu-

sel až do svého zatčení těžce fyzicky pra-covat, poněvadž jinou práci nedostal . Ve vězení v květnu 1972 měl srdeční záchvat spojený s bezvědomím a dostává s t ravu, po níž má bolesti žaludku přesto, že se mně po několikatýdenním úsilí podařilo odeslat do věznice lékařské potvrzení o tom, jaký je jeho zdravotní stav, Y tomto dopise bych se chtěla zmínit alespoň o některých okol-nostech soudních líčení, jimiž jsem bvla osob-ně př í tomna. Jde o proces s mými synv Václavem a Janem, proces se sedmi brněn-skvrní komunistv, vesměs b v val v mi funkci o-

^ v ^ * <É

náři KvSC a proces, v němž byla odsouzena moje dcera. Pro přehlednost budu mluvit jenom o jednom z nich a to o procesu, v němž bvl odsouzen m u j muž.

Ostraha soudní budovy, v niž probíhalo hlavní líčení, bvla taková, jakobv bvla sou-zena t lupa těžkých hrdelních zločinců. Nej bližší příbuzní a známí, jak na chodbách veřejné budovy krajského soudu, tak venku byli legitimováni. Atmosféra kolem všech procesu, které proběhly v letních měsících v Praze i v Brně byla charakteris t ická jed-ním: snahou udržet obsah těchto líčení v největší ta jnost i přesto, že oficiálně byly pro-ces v ohlášen v jako veřejné.

O tom, že k nim nebyli připuštěni zahra-niční novináři, víte. Nevíte však pravděpo-dobně, že se na ty to veřejné procesy dostal pouze jeden nej bližší příbuzný každého obža-lovaného a to na zvláštní legitimaci k ra j -ského soudu, které bylo možno použít pouze ve spojitosti s občanským p nika zen. Bude pro Vás jistě zajímavé, že náš trestní řád dovoluje u procesů, které jsou z d uvodil s tátního, vojenského či hospodářského ta jem-ství prohlášeny za neveřejné, aby si každý obžalovaný zvolil dva důvěrníky. Jejich po-čet se omezuje pouze v tom případě, když by jejich celkový počet přesa íl čísla 6.

Prak t ický rozdíl mezi těmito veřejnými a t a jnými líčeními byl pouze v tom, že se na ty to letní procesy dostalo ještě několik málo zvlášť vybraných osob, a to zástupců NV a KSČ, jejichž počet zde v Brně nepřevýšil deset osol). J inak byli v soudní místností pří tomni pouze obžalovaní, jejich obhájci, senát, ]) rok u r á tor, z aj) i s o v at e 1 k a, přísluší i í c i StB, SNB a uniformovaní členové eskort, kteří přiváděli obžalované mužského pohlaví na předváděcích řetízcích. V zájmu objektiv-nosti musím dodat, že ženy šly vedle strážců volně, byly vedeny pouze za mži, V té to souvislosti ještě doplňuji , že nej )ližší rodinní příslušníci, včetně dospělých dětí, se mohly u přelíčení pouze střídat , avšak nikdy, ale-spoň zde v Brně, nebylo povoleno, aby něk-terý obžalovaný měl v jednací síni dva ro-dinné příslušníky současně. Po formální s trán-ce postupovaly senáty podle předpisu, ob-žalovaní mohli říci, co považovali za nutné.

Všichni, kteří bylí souzeni, jsou upř ímný-mi stoupenci socialistického zřízení ČSSR. Všichni byli z míst svých bydlišť i pracovišť hodnoceni jako veřejně známí, aktivní ob-čané, kteří t en to s tá t pomáhali obětavě bu-dovat .

6

Pokud jde o proces se sedmi komunisty, bvvalvmi funkcionáři KV Iv SO i v jednom

* » > \ » '

případě O V KSCh předseda senátu dr. Wolf v ústním zdůvodnění rozsudku doslova pro-hlsáil: "Ani senát jako celek, ani žádný jednot-livý jeho clen nedospěli k názoru, že by odsouzení byli nepřátelé socialismu". Byli t edy t i to komunisté odsouzeni za své odlišné politické názory, k teré ústně a písemně šířili mezi sebou a několika dalšími desí tkami osob podobného politického pro tilu. Byly to většinou osoby, s nimiž se obžalovaní dlouhá léta znali ze stranické a veřejné práce. Zde, aby informace byla co nejpřesnější, uvádím, že bvlv t ak to rozšiřován v tiskovin v rozumo-žené na psacích strojích, ale i publikace vydané v zahraničí a to jak Lis ty a Svě-dectví, t a k i materiály převzaté z komunis-tického t isku v zahraničí (na př . Unita, Humani tě , Rinascita a pod.). Mezi inkri-minovánými soudními důkazy byla rovněž publikace o p růběhů mimořádného XIV. sjez-du KSČ, k terá neb via vvdána v ČSSR, * ale

' v » r

vyšla v komunist ickém nakladatelství v I tá-lii. Muj muž vypracoval některé teoretické mater iály vlastní, na př . diskusní materiál tzv. Malý akční program, v němž se poku-sil na j í t společné východisko jak pro komu-nisty t a k pro socialisty, kteří z marxistického světového názoru nevycházejí, ale za socia-listickým zřízením v ČSSR stojí. Chci t aké podotknout , že v Malém akčním programu Je výslovně řečeno, že akt znárodnění byl a je ak tem n u t n ý m a spravedlivým, o němž nelze diskutovat . Není pravdou, že by byl m u j muž nebo kdokoli z odsouzených ko-munis tu zastáncem buržoazuí demokracie. Všichni do jednoho jsou zcela jednoznačně stoupenci demokracie socialistické, k te rá vy-chází ze zá jmu nejširších mas, a je t ěmi to masami t aké kontrolována. Na nutnost kon-troly zdola — tedy n a v úl i lidu, kladl m ů j muž vždy zásadní důraz.

Domnívám se, že se řada komunist ických a levicových s tran obdobného typu, odbo-rových organizací i světová demokrat ická pro-tiimperialistická veřejnost právem znepoko-ju je řadou procesu v ČSSR. Jsem přesvěd-čena, že komunist ické a dělnické strany, jednot li ví komunisté a marxis té a všichni ostatní zastánci socialismu maj í nezadatelné právo vyslovovat se k otázkám, týkaj íc ích se odsouzených komunistu, socialistu a ostat-ních občanu. Totéž právo přísluší i demokra-t ické světové veřejnosti v rámci obha joby základních lidských práv.

Mezinárodní komunist ické a dělnické hnut í musí na j í t společný jazyk, k t e rý by vy-cházel z pods ta ty , nikoliv jevové podoby událostí v ČSSR. V té to souvislosti je t ř eba položit o tázku: proč je ozbrojený, noční vs tup spojeneckých vojsk na území ČSSR nazý-ván internacionální pomocí a nesouhlas řa-dy komunist ických levicových s t ran pova-žován našimi insti tucemi za vměšování do našich vni t řních věcí, t edy na rozdíl od "internacionální pomoci" za něco nepatřič-ného a nežádoucího? Proč se českoslovenští občané o těchto nesouhlasnvch stanoviscích

nedoví nic z legálního čs. t isku? Další otázku kladu t ak to : proč bvlv procesv t a k utaio-

4 *» V kl. v

vány, dělo-h se vše právem? J e pozoruhodné, že mí synové, jejichž

vvšetřóvátií bvlo skončeno už 2.3.1972, byli * V'

souzeni až koncem července 1972, v době dovolených a prázdnin, Tedy po dalších více než 4 měsících soudní vazby, zatímco soud s mým mužem byl do 3 dnu poté, co byly uzavřeny spisy.

Zbývá dodat poslední: nejen protes ty ko-munist ických a levicových organizací, včetně demokrat ické protiimperialistické veřejnosti mohou změnit t rpký úděl odsouzených čs. občanu. J sem z hloubi duše přesvědčena, že je příkazem dne, nyní více než kdykoliv jindy, propracování a vyjasnění teoreticko-politiekýeh otázek na nejvyšší úrovni, uvni tř samotněno komunistického a dělnické! i o hnu-tí. Zejména pak je t řeba odpovědět na to, jak bude dále v socialistických zemích uplat-ňována moc dobytá dělnickou třídou. Není podle mého soudu logické, aby do těchto otázek mohly mluvit jen strany, k teré stojí v čele s tá tu , v nichž moc byla dělnickou tř ídou pod vedením KS dobyta.

J e nezbytné dá t komunis t ickým s t ranám a jejich spojencům v zemích, kde vládne ještě buržoazie, perspektivy, které by socia-lismus učinily při tažl ivým i pro jiné vrs tvy a skupiny obyvatelstva, než je dělnická tř ída. Nelze spojenců využít pouze v období do-bývání moci a v první období výs tavby socialistické společnosti. V zá jmu světového komunistického hnut í je t řeba zajistit i potom, tedy v období rozvinuté socialistické spo-lečnosti, všechna demokrat ická práva a to t akovým způsobem, aby mohla být opravdu neformálně naplněna.

ANNA ŠABATOVÁ

matka tří odsouzených dětí, žena komunisty v opozici, PI IDr . J a -roslava Sabaty.

MANDÁT " T I h I V / T \ / T h M T ^ T T

I J d i V I V t h i y I v U

Anglický Časopis "Survey" přináší ve svén} příští})! vydáni zajímavý dopis anonymního autora z Prahy o vztahu našich obyvatel k čs, politickč emigraci, Protože otázka úlohy naši emigrace se často diskutuje mezi lidmi doma i v řadách samotné emigrace a oficielní propaganda věnuje této thematice nemalé úsilí, přinášíme text tohoto článku jako zajímavý podnět k diskusi a přemýšleni, tím závaznější, ze pochází z pera autora, který žije v Československu a sám k emigraci nepatři.

Jezdím na weekend do chalupy daleko od Prahy a vždy jsem překvapen a udiven, jak vzdáleni a málo informování jsou tamějš í lidé o politických problémech "hýbaj íc ích" Prahou a v jaké závidění hodné neinformo-vanosti a íieprobleniatičnosti vidění světa žijí. A přesně obdobná relace je mezi mými přátel i z ciziny a námi, tzv. "dobře o politice informovanými" lidmi z Prahy.

Nedávno přijel mu j dávný k olega ze Skan-dinávie a vyprávěl o komentář ích ve světovém tisku k politickým procesům u nás v červenci tohoto roku, a řefd, že současný politický vývoj a celé postavení Československa i Husáka jako loutek Sovětského Svazu je t a k absurdní, že je nikdo nebere vážně a že t ím se určité zlehčení přenáší i na politické činy opozice, včetně těch, co zde byli odsouzeni. Nakonec se mne vážně optal, zda lidé u nás souhlasí vůbec s tím, co v zahraničí dělá a jak za Československo mluví naše politická emigrace t y p u Pelikána, Goklstůekera či Oty Sika. Vzbudilo to ve mne rozpaky. J ak , bez beletristické šíře, vysvětli t někomu, kdo zde již nyní nežije, atmosféru, k te rá zde na první pohled převládá? Vysvětlení příčin té to zdánlivě spokojené apatie by bylo příliš rozsáhlé a tak zatím zůstaňme u první, zcela konkrétní otázky, týkající se vztahu lidí v Československu k činnosti naši politické emigrace v zahraničí.

Pokusná myška nebo morče, když se vícekráte za sebou přesvědčí, že dveře klece nepovolí, vzdaj í se dalších pokusu o útěk, odevzdaně, ba zdánlivě spokojeně leží v kleci, a žerou pouze to, co je jim předloženo a jakoby ani nemaj í zájem o útěk. "Osvícený" chovatel těchto zvířat však ví, že je to pouze h ra a že objeví-li se pro myšku či morče ně jaká nová možnost či alespoň náznak možnosti úniku, oba zapomenou na svou "domest ikaci" a budou ut íkat . A obdobné reakce našich lidí je si vědomo i dnešní čsl. vedení komunist ické s t rany a proto přes všechny prověrky a 99,8% volby, nadále t ak zoufale hlídá a znemožňuje jakýkoliv náznak akt iv i ty lidí, a bojí se i jejich objekt ivně

8

(občansky) velmi positivní a zcela nepolitické iniciativy. Reakcí na ten to nenormální s tav je apatie a nezájem o cokoliv, co se děje v politice, které jsou takového stupně, až je to nápadné. Přesto i ten člověk, k t e rý má na první pohled zdánlivě zá jem pouze o výši svého výdělku a o co nejčasnější odjezd na weekend, projeví obrovský zájem, podáte- l imu (a nebude-li vás považovat za fízla) t řeba Pe-likánovy Listy či Tigridovo Svědectví. A když tentýž člověk z obsahu zjistí, že v zahraničí jsou vydávány knihy našich spisovatelů a že byla v řadě deníku otištěna proklamace k situaci v ČSSR lc č tvr tému výročí srpna, reaguje přibližně slovy: "To je báječne, že alespoň někde se něco dělá, že všichni lidé t a k nemlčí jako zde a že to, co přinesl rok 1968, není zcela zapomenuto, ale alespoň ně jakou formou to t r v á " . A pocit určité satisfalcce doslova vyzařuje z mluvčího, i když j inak i on sám pat ř í k mlčící většině. Momentálně v Československu je totiž i jen pouhá resistence

, skoro hrdinstvím,

Dnes v Československu prakt icky neexis tuje averse (kromě oficielně proklamovaného mí-nění) vůči našim emigrantům, ba ani se nevyskytu je odsuzování z nacíonálních pozic. V t o m se podsta tně lišíme např . od Rusů, kteří dosud emigraci vlastních lklí (třeba spisovatelů) považuj í za zradu na národě, i když s nimi současně politicky souhlasí. Naopak, naši lidé emigraci schvalují, p ř ípadně trochu závidí emigrovavším rozhodnost, k terou kdysi sami neměli. Jedná-l i se o emigrovav-šího význam něh o vědce, jsou př ímo potěšeni, že výsledky jeho práce nebudou sloužit Sovětskému svazu. Emigrace tot iž k Česko-slovensku přímo bytostně patř í , českoslo-vensko je vlastně bez emigrace skoro nepřed-stavitelné. V celých moderních dějinách vždy byla urč i tá část národa v emigraci a činnost těchto lidí vždy nakonec přispívala k vy t -váření našich dějin. Vzpomeňme t řeba n a

prvn í či druhou světovou válku, kdy se dějiny doslova "dě la ly" v zahraničí, ať již na Východě nebo na Západě, a každý to tehdy chápal, byl za t a vděčen. Přes tento souhlas, přece jen měla emigrace padesátých let t rochu odlišné postavení od emigrace současné, "posrpnové" . Srovnáme-li poměr našich řa-dových občanu k čsl. poúnorové emigraci (Únor 1948) a k emigraci posrpnové (1968). zj ist íme obrovský rozdíl. Tehdy s činností emigrantu souhlasili pouze jejich stoupenci, dnes souhlasí naprostá většina národa, sjed-nocená odporem. K tomu přispívá i to, že po Únoru se dělaly přece jen děj iny doma, alespoň část lidí mohla opravdu pracovat, tvoř i t ; t en tokrá te ale ne. Tentokráte je, bohužel, pro kul turní a politické formováni a pokračování našich národu rozhodující emi-grace ve funkci jakési "československé dias-pory" .

Po Únoru 1948 odcházela do zahraničí část s toupenců určité politické koncepce, zatímco " v l á d y " se u ja la skupina homogeni-zovaná ideologií j inou. Tehdy stály zde proti sobě dvě rozdílně politicky i filosoficky orien-tované skupiny, obě s tvůrčími ambicemi, z nichž každá měla svůj vyhraněný program a každá měla své aktivisty, své filosofy a i někdy nepř í jemně fanat icky vystupuj íc í mluv-čí. Stála zde ideologie prot i ideologii, program prot i programu a jestliže později, začátkem 60tých let přece jen byl antagonismus poněkud oslaben, bylo t o jen v důsledku určitého politického vývoje a i rozčarování generace Února 1948. Současná situace je však odlišná, zde nemá nikdo j iný program, kromě vyhovo-vání požadavkům z SSSR, zde nevěří koncepci, k terou předkládají , ani ti, co ji včera napsali a podepsali.

L I D É B E É T V Á Ř E

Naše situace je a typická pro obvyklé p řevra ty a i t ím charakterist ická pro dnešní Československa. Každý politický převrat , a t již revoluční, nebo palácový, dosazuje do vedení jinou mocenskou skupinu, uvolňuje prostor pro nás tup mocenských skupin, které se na politickém převratu podílely a měly na něm zásluhu. Dosazuje t edy aktivisty a vůdce jiného druhu. Pro dnešní Československo však to to neplatí. Dnes maj í zde rozhodující pozice lidé, jejichž hlavní zásluhou je bezná-zornost, hlavni devizou to, že n ikdy nebyli akt ivní a nikdy se skoro na politice nepodíleli. J e n to t iž t y t o " t y p y " apolitických lidí, lidí bez originality a tvořivostí , mohly proj í t érou Novotného i rokem 1968 a 1969 bez " ú h o n y " a obstá t ve "všech fázích" prověrek. K d o se jen t rochu více zaj ímal o politiku a měl urči té vůdčí schopnosti a politické ambice, exponoval se n a jedné či druhé straně, a t ím se s tal nepř i ja te lným, neboť ani Sovětský svaz netouží po tom, aby v Československu měli politické posice lidé jakýmkoliv směrem vyhraněni , k teř í b y mohli pro ně bý t politic-kými par tne ry (proto ani Bilak není Sovětům n i jak př í jemný). Dnes kromě skutečně ne-

pa t rné skupiny tzv, zvatelů a "n ikdy nezra-divsích l idi" typu Koldera, Indry, Biláka a zemřelého Jodase či Famíry a několika j im názorově blízkých s tarých okresních funk-cionářů (Husák ani Svoboda mezi ty to " sva té" nepatří), prakt icky všichni ostatní se bud podíleli a t ím i t rochu kompromitoval i v roce 1968. Proto kritériem výběru současných "vůdč ích" t y p u na různých úrovních, od ředitelů podniků přes předsednictvo svazu spisovatelů až po NV a předsedy uličních organizací KSČ, byla bud úplná beznázorovost nebo íiepriucipielnost a nevyhraněnost a ochota přizpůsobit se a podřídi t se. Proto dnes na vedoucích místech všech d ruhů a úrovní jsou lidé bez jakýchkoliv schopností pro zastávání vedoucích míst, často i bez znalostí elementárních zásad politické práce, řízení schůzí a často zpočátku mnozí i bez mocenských ambic. Převládá t ak u nás vedeni bez vůdců Či vedení bez vedení a proto dnešní Československo i jeho tragika (jak správně vystihl m ů j zahraniční přítel) působí směšně a neskutečně. J e to pouze kar ikovaný odvar politiky SSSR.

I H U S Á K J E N E N Á V I D Í

Vždyť i sám Gustáv I iusák má pouze zprostředkovanou moc, moc z milosti, neboť ani on není bez poskvrny a i on se kompro-mitoval. A právě v t a n vidím tragiku osobnos-ti. Husák byl vždy velmi ambiciózní politik, k te rý po léta toužil po moci a nejvíce ze všeho záviděl Duběekovi jeho populari tu. Tragikou Husákovy osobnosti je právě to, že získal moc v okamžiku, ledy musel bý t zcela zákonitě nepopulární a kdy je mu moc Sovětským svazem pouze propůjčena a kdy si ji musí stále poslušností zasluhovat. Člověk t a k ambiciózní a hrdý j akým je Husák, musí p rávě za t u t o svou zprostředkovanou moc, zaplacenou pokořením, hluboce nenávidět představitele sovětské politiky, A obdobné je i postavení vedoucích činitelů na různých stupních stranického a správního aparátu, včetně různých ředitelů škol, nakladatelství , "kap i t ánů p růmys lu" i současných šéfredak-torů. Všude jsou v centrálních posicích lidé, j imž v zásadě chybí jakékoliv politické přes-vědčení, lidé, k teř í nevěří sami sobě, k teř í vědí, že jsou "bez zásluh". Až někdy směšná hrdost dřívějších vůdců čerpaná t řeba z " t ř ídního původu" či "dělnické profese", nebo ilegální činnosti, t ěm dnešním zcela chybí. Positivní je, že t i to dnešní "rozhodující" lidé nikdy nebudou fanat iky, nedokážou nikoho nikdy s t rhnout silou svého přesvědčení, nedo-kážou vést ostatní a sami se necítí "povoláni" k funkcím, jež dnes mají .

N E N Í TO ŠVEJICOVSTVÍ

Ty to klady však maj í i mnoho záporů. Z nich nejhorši je, že t a to mocenská skupina je sama nejistá, a proto si nikdy net roufne na žádnou formu odporu. Je j í příslušníci vědí, že

9

jejich "hodno ta " vznikla teprve poslušným vztahem k moci, vědí, že jim byla okamžitá moc propůjčena za jejich povoh:ost a že ničím j iným si tu to moc nemohou, ani neumí udržet. Vědí, že stačí jen nepat rná záminka, znelíbení se, a že budou muset odejit. Vědí, že prot i té to zámince nepomohou žádné argumenty, znají jak se sami dostali k moci a právě znalost těchto " t echn ik" jim způsobuje "mak-be thovskv" bezesné noci. Tv to "vůdce" charakter izuje opatrnost , uenápadnost a neuá-paditost , neosobní vyjadřování . Maji stále strach, jenž si kompenzují t ím větší povol-uostí a potlačováním jakékoliv akt ivi ty ve svém okolí. Jevově to třeba někdy připo-míná švejkovství, ale není to švejkovství. Švejkovství je forma vzpoury a za každou vzpourou je sebevědomí a opovržení moeipán v. Dnešní mocenská skupina se nebouří a nikdy se bouři t nebude a opovrhuj í-li t i to lidé vůbec někým, pak podvědomě a výjimečně vědomě sami sebou. Bojí se těch nahoře i těch dole; ořed obojími jsou nejistí, vědomi si "nepa-xičnosti", svého postavení a momentální moci. Tito lidé nemaj í charakterové rysy ani předválečných správných komunistu, ani jejich odpůrců. Nestanou se sice nikdy fanat iky, ale nelze t aké od nich čekat, že by se někdy mohli změnit, vyvinout se v skutečné politické vůdce, kri t izovat vedení a vést t řeba i určitý boj za uvolnění. Předpokládat u nich ideový vývoj adekvátní vývoji, j ímž prošla část komunis tů v průběhů padesátých let, tedy lidí generace, k te rá dělala Únor 1948 a o dvacet let později i Leden 1968, je zcela vyloučeno.

MANDÁT ftTÍm V E N K U "

Dnešní mocenská skupina — na všech úrovních — je a bude t ím nejkouservativnČjším elementem v národě, skupinou, brzdící jakouko-liv akt ivi tu i kri t iku na všech úrovních. Určitě se nestanou "mluvč ími" národa, tak jako se to stalo se spisovateli či většinou komunist icky orientovanou inteligencí v roce 1968 a nebudou si jako takoví "konkurova t " s představiteli čsl. politické emigrace v zahraničí. A právě v tom je zakotvena bezvýchodnost dnešního s t a tu tu Československa, s tá tu bez vudeu. Dnešní mocenská skupina nemá pro vedení politického i kul turního rozvoje Českoslo-venska ty základní, ani osobní (osobnostní) předpoklady a ostatní lidé, jako my, zase nemáme žádnou legální platformu, z níž by se dalo vyj í t i t řeba jen s určitou reformou.

A právě proto dneska má takový význam čsl. politická emigrace, k te rá jediná, skrytě podporovaná z domova, muže b ý t skutečným mluvčím našich národů. Obrazně řečeno, poli-tick}' i kul turní rozvoj našich národu musí mí t dneska formu jakési moderní diaspory, se vším co to to slovo v kul turn ím povědomí znamená. A říkáme-li to, jsme si my, doma, bohužel, plně vědomi, co to znamená i pro nás osobně. A věřte, že uvědomit si to a přiznat si to, není pro nás, co jsme zde zůstali, lehké. Ale jsme-li si toho již sami vědomi,

t ím spíše to musíme jasně a veřejně říci a to jak proto, abychom tím dali mandá t " t ě m lidem venku" , t ak proto, aby si naše politická emigrace sama jasně tu to povinnost uvědo-mila a dle toho jednala.

Praha, 1973,

TAHANICE O MNICHOVSKO U

DOHODU Skutečnost, že moskevská zahraniční poli-

t ika je hluboce nacionálně egoistická a že sleduje především velkoruské mocenské zájmy (což je v daném systému mezinárodních vztahu bohužel přirozené a z hlediska mezi-národního p ráva legitimní) a že její " inter-nacionalismus" je jen propagandist ickým pláš-t íkem zastírajícím ony skutečné zájmy, uznává každý s tuden t politických věd po prvním semestru. Překvapením to snad může být jen pro ty naivní duše, které si stále ještě pletou propagandu s politikou. Jsou-li takové v Československu, dostalo se jim v poslední době náležitého poučení, a to z míst nejpovo-lanějších, od samotného Leonida Brežuěva. Při své poslední návštěvě v Praze, u příle-žitosti oslav 25. výročí Února 1948, prohlásil tot iž Brežuěv s výrazem starostlivého strýčka, k terý se už nemůže dívat na t rvdé palice Čechů a Němců, hádajících se o způsob neplatnosti mnichovské dohody, Že je třeba, aby Bonn uznal "nepla tnos t a proti práv nosť' t é to doho-dy — a nebude s tá t úpravě československo-západouěmeckých vztahu nic v cestě. J inými slovy: Moskva požaduje na lion nu zhruba totéž, co představitelé NSR už od roku 1964, počínaje ještě kancléřem Erhardem, uznávají , ale co bylo pražským místodržícím málo; tot iž: že je "Mnichov nepla tný" , že byl "od počátku nespravedl ivý" že se stal "již v minulosti neplatný v důsledků přepadení Československa Hit lerem", že "z té to smlouvy N S R uevyvozovala, nevyvozuje a ani do budoucna nebude vyvozovat žádné terito-riální ani politické ná roky" a td .

Ani slovem se Brežněv nezmínil, o tom, že od roku 1962 až donedávna zněl českoslo-venský požadavek v té to věci — na s příkaz — značně odlišně. Př ipomeňme si ho

10

formulací Husáka na XIV. tzw "normalizač-ním' ' sjezdu KSČ roku 1971: "náš spravedlivý požadavek je, aby byla mnichovská dohoda prohlášena za neplatnou od sawčho počátku se všem i z to Ji o v\-plÝvaj ie im i a úsiedky''.

Jen máloco jiného ukazuje až do smčšnosti dovedenou závislost čs. zahraniční politiky na politice sovětské než ta to příkrá změna stanovisek ve vztahu k mnichovské dohodě. Máloco jiného ukazuje také neinformovanost čs. ministra zahraničních věci Chňoupka o vývoj i sovětské politiky vůči NSR. Ješ tě na podzim minulého roku opakoval totiž Cliuou-pek (viz Nová mysl č. 10: Aktuální úkoly československé zahraniční politiky) požadavek uznat "počáteční nepla tnost" mnichovské dohody a ještě v prosinci 1972 žádal Visty svého náměs tka J . Goetze čs. novináře na t iskové konferenci v Černínském paláci, aby se "v t a k důležité otázce národních zájmu, jako je stanovisko k Mnichovu, nedali pomýlit a trvali ve svých komentářích na formulaci XIV. sjezdu KSČ". Na novináře se s tou to výzvou neobracel Chnoupek náhodou. Ti pozornější mezi nimi si totiž povšimli, že se v prohlášeních druhých s tá tu sovětského bloku, zmiiiují-li se vůbec o Mnichovu, na slova "se všemi důsledky" už dlouho zapo-míná a že se v poslední době přestala objevo-va t i iloskule "neplatné od počátku" . Zvlášť nápadné bylo v tomto případě komuniké při návštěvě Živkova v SSSR v listopadu 1972. Proto t aké Chňoupek nechal novináře pěkně orosit, aby se nedali pomýlit "ani nepřesnými formulacemi spojenců" (!). Dokonce ještě v

komuniké čs-polskéin, při návštěvě Giereka v Praze (28.1.1973) se objevila podivná jedno-s t ranná formulace, že tot iž jen polská s t rana je názoru, že pro úpravu s tyku s N S R stačí pouze "potvrzení nu l i ty" Mnichova.

Pražský ministr zahraničí byl tedy hůře informován o názoru Moskvy než všichni ostatní, anebo se vědomě stavěl do opozice vůči Brežněvovskému vedení a orientoval se v Moskvě na jiné síly! V Bonnu totiž věděli již v prosinci (a vedoucí pracovník bonnského Ús tavu pro zahraniční politiku to autorovi těchto řádek na př ímý dotaz t aké potvrdil), že Moskva si nepřeje, aby by la ' platnost mnichovské dohody neuznávána "od počá tku" neboť p rý "nemá zájem na tom, zpochybňovat p la tnos t jakékoliv dohody z minulosti či současnosti" . J inými slovy: co kdyby napadlo Poláky, že začnou hovoři t o počáteční ne-platnost i dohody mezi Ribbentropem a Mo-lotovem, na jej ímž základě byly vlastně s tanoveny pozdější polské východní i západní hranice, a co kdyby Češi začali někdy později, na základě př ikladu od uznání mnichovské dohody, žádat oduznání platnost i neméně vnucených dohod, jako jsou dohod v mezi ČSSR a SSSR z 16.10.1968 o dočasném poby tu sovětských vojsk, či z 5 .5 .1970 o "přáte ls tví a vzájemné spolupráci". Bonnští představitele se proto s údivem tázali, co to vlastně t a P raha na nás chce? Máme se snad s tavět prot i zá jmům Sovětského svazu? Bonnští účastnici jednání mezi SSSR a NSR př i př ípravě dohody obou těchto s t á tu z

12.8.1970 k tomu dod á val i, že Mos kva p ř i těchto jednáních, ani později při návštěvě Braudta v SSSR, n ikdy oduznání Mnichova "od počá tku" nebo "se všemi důsledky" nežádala. Prahu však až do léta 1972 k podob-ným stanoviskům nutila, ba dokonce potvr -dila je i na schůzce východoevropských politiků na K r y m u 20. s rpna 1972.

Vnucuje se jen jediné vysvětlení. Pro v f *

Moskvu bylo oduznání Mnichova "od počátku a se všemi důsledky" vždv jen tak t ickým instrumentem, jehož prostřednictvím bránila jednak rozvoji s tvku mezi Bonnem a vveho-

» * *•

doevropskymi s tá ty a to potud, pokud, si vlastni vztahy k Bonnu neupravila jako prvá, a který měl ovlivňovat vnitřní politiku v Československu a spohizdůvoduovat jeho spo-jenectví s SSSR. Proto tento instrument vytáli-la ze šuplete v roce 1962 jako "neodmyslitel-nou podmínku pro úpravu vz tahu soe* s t á tů k NSR a důležitý faktor v komplexu evropské bezpečnosti" a proto kritizovala (z "podbízeni se německým révanšistum") t y čs. politiky z roku 1968, kteří se snažili začít spor o Mnichov věcně řešit. Jakmile však sama měla zájem o to, s tvky s NSR smluvně upravi t a podle vlastního vzoru nadik tovat podobnou úpravu také svým spojencům, odhodila dosavadní maximalist ická stanoviska vůči Mnichovu opět do starého smetí. Podobně se muže se značnou pravděpodobností s tá t i Chňoupkuui a Bilakům, kteří t ak t iku neprohlédli, naletěli vlastní propagandě a dnes se jim zdá, že B režně v Bonnu až příliš ustupuje .

Pokrokoví čs. vědci i někteří političtí

nosti Mnichova vždy jako falešný rece^ Uznávali vni t řní právní pojtíže, které by měla NSR (ale do jisté míry i ČSSR), kdyby bylo naráz prosazeno oduznání "od počátku a se všemi důsledky". Spokojovali se pro dohled-nou dobu s mnohokráte vy jádřenými názory NSR a nabízeli věcné projednání celého komplexu materiálních a právních problémů mezi CSSR a NSR. Byli za to kritizováni t ímtéž Brežněvem, k te rý dnes prosazuje (zdánlivě) totéž. Na rozdíl od Březně v a nu však musí i nadále j í t o to, chtějí li vy jádř i t skutečné národně státní československé zájmy, aby mezinárodní právo umožňovalo od uznat "ex t une" platnost všech těch dohod, k teré vznikají na základě zcela očividného diktá tuI Z tohoto hlediska jsou proto názoru, že i platnost Mnichova musí bý t jednou, až dozraje čas, od uznána od počátku, nikoliv proto, aby t ím vznikaly potíže jednomu z obou německých s tá tu nebo aby z toho moli la profi tovat ruská politika, nýbrž proto, že podobný, byť t řeba jen symbolický krok, pomůže definitivně odstranit historicky balast ve vztazích mezi Čechy a Němci, s tane se součástí spravedlivé mírové dohody s Němec-kem a otevře dveře k tomu, měřit s t e jným metrem i jiné nespravedlivé dohody, mladší než je ona mnichovská.

A D O U * MŮI,I,KR

11

o

HISTORIKU Přijede-li řadový, blíže neinformovaný tu-

rista z některé západní země na výlet do dnešního Československa, které — dejme to-mu — poprvé poznal před pěti lety, lze očekávat, že jeho dojmy po několikadenní návštěvě budou zcela všední. Zjistí, že počet obchodu n i jak nevzrostl, stále jsou plne ku-pujících, respektive shánějících. Na ulicích bude po tkáva t celkem slušně, i když dost jednotvárně oblečené lidi. J e pravděpodobné, že se pozastaví i nad některými novými úkazy, cizinci jen ztěží pochopitelnými: přek-vapí ho množství t ransparentu s nesrozumi-telnými polit ickými hesly, které jsou vyvěšeny na fasádách; lidé je lhostejně míjejí, nejsou totiž určeny k tomu, aby přesvědčovaly, ale jen k tomu, aby všude demonstrovaly ideo-logický monopol současné moci. Při odjezdu bude mí t náš tu r i s ta pa t rně tísnivý dojem z přísné celní a identifikační kontroly, k teré zažil již pri vjezdu do země, ale nakonec si asi řekne — jiný kraj , jiný mrav. Při srov-nání dojmů ze svých dvou návš těv Česko-slovenska dojde náš imaginární návštěvník k závěru, že sovětská invaze nebyla asi t a k děsivá, jak se původně zdálo. Města nejsou zničena, spíše chátra j í jako dříve, nová moc se koneckonců nemstila, nepopravila ani neu-yěznila bývalé politické vůdce, a to, že na ulicích lze po tka t příslušníky Sovětské ar-mády, nikoho již zřejmě nevzrušuje. J e ne-sporné, že i t akový to názor obsahuje jistou část pravdy, neboť — na první pohled —-se v Československu od sovětské invaze mnoho nezměnilo.

Jestliže však na návštěvu do Českoslo-venska při jede kul turní nebo vědecký pra-covník, k te rý t u to zemi poznal před pět i nebo více lety, je nepochybné, že jeho dojmy budou zcela odlišné. Ví, že Československo nikdy neoplývalo takovými materiálními zdro-ji a prostredky, jimiž mohlo výrazněji ovliv-ňova t vývoj lidstva. Přesto byla t a t o malá země vždy pozoruhodná ve sféře duchovní. Přínos československých intelektuálů světové vědě a kul tuře nebyl nikdy zanedbatelný. Bude-li t en to náš návštěvník bilancovat své dojmy, dospěje k otřesnému závěru. Úder, kter>v dopadl po sovětské ozbrojené inter-venci n a československou intelektuální f rontu, lze vskutku charakterizovat již nejednou použi tými slovy: genocida vědy a kul tury , skutečná Biafra duchovních sil malého s tá tu .

Dopad moci, k te rá se za pat ronace sovět-ských divizí v dubnu 1969 ustavila, byl ne-milosrdný a všestranný. Žádná umělecká nebo

vědní oblast nezůstala před ním ušetřena. Oborem, který utrpěl nejvíce, je historiografie, disciplina, na jejíž podstatu i metodický základ současní držitelé moci pohlížejí s kra jní a oprávněnou nedůvěrou.

V žádném z oboru nedošlo k tak masové-mu propouštění, j ako na filosofických fakul-tách a v historických ústavech. Svá místa museli opust i t především nadaní a praco-vití lidé, známí nejen doma, ale i v zahra-ničí, pracovníci, kteří vytvořili a od nichž se dala očekávat; další podnětná díla. Museli odejí t ne snad proto, že by v letech 1968-69 usilovali o politickou kariéru, ale jen proto, že hledali a prošlapávali nové cesty historic-kého bádání v zeiiii, jejíž historiografie byla po půldruhého desetiletí pevně svázána po-litickými cíli a úzce propagandist ickými hle-disky, Odejít muse l i 'p ro to , že při nastolení s taronové politické moci našli odvahu há j i t vlastní názor (leckdy na něj nebyli ani tá-záni) a zásadu nedělitelnosti poznané pravdy a svědomí vědce. Byli mezi nimi lidé, k teř í pro své politické přesvědčení nebo rasový původ poznali nacistické koncentrační tá-bory a věznice. Nikdo, kdo nebyl ochoten zradit sama sebe, nebyl ušetřen. A jak se ukazuje dnes, nakonec jsou vyhazováni i ti, kdo ze zbabělosti odvolávali své názory a deiiuncovali své někdejší kolegy.

Likvidovány byly celé katedry, Jako uapř. ka t ed ra dějin umění, ka tedra mezinárodního dělnického linutí a ka tedra vědeckého komu-nismu na Karlově universitě, nemluvě Již 0 katedrách jiných humanist ických disciplin. Vědecké ústavy byly pods ta tně zredukovány a zůstalo v nich jen 15-20 procent původ-ních vědeckých pracovníků. Postiženy byly 1 archívy a knihovny, v nichž opět vzniklý fondy "libri prohibit i" , nově zahrnující i práce těch, kdo nesmí působit ve svém oboru.

J e obtížné, prakt icky nemožné vyčíslit po-čet vědeckých a pedagogických pracovníků v oboru historie, kteří byli propuštěni z universit, vysokých škol a ústavů. Poté, co odborná pracoviště byla rozehnána, vylidněna a přeorganizována, veškeré osobní kon tak ty zanikly a je vyloučeno, aby jednotlivec ta-kové zjištění zvládl. Každá snaha dobra t se souhrnných úda jů by navíc byla bez pa r -donu považována za t res tnou činnost se všemi přísiusnými důsledky.

Velmi střízlivý odhad říká, Že 70 až 80 procent odborných pracovníku ve vědeckých ústavech, n a vysokych školách, v archívech, muzejícli a dalších institucích, souvisících s

12

historickou vodou bylo zbaveno svého místa a živí se nekvalifikovanou, pomocnou práci. Žádny z nich nemá př is tup k archívnímu materiálu, k řadě domácích publikací a k současné západní l i teratuře včetně odborných časopisu. Žádný z nich nesmí v jakékoli po-době cokoli publikovat . Jen nejštastnejši z nich získali zaměstnání v technické doku-mentaci či technickém podnikovém archívu; počet těchto jednotlivců se navíc stále zmen-šuje .

Z počtu několika set p r a ž s k v e h hi-storiku lze uvést pro ilustraci jména zná-mějších pracovníku včetně jejich badatelské specializace a nynějšího zaměstnáni. Jde pře-vážně o historik)-, jejichž práce jsou zahra-ničním kolegům známy z překladu nebo šir-ších recenzí, př ípadně je osobně poznali při jejich s tudi jních pobytech v zahraničních ústavech.

Z Historického ústavu Čs* akademie věd: K. Bartošek (čs. dějnv 20. stol.) — vězněn pul roku, nyní pracuje jako topič. B. Če rný (dějiny čs.-německých vztahu, šéfredaktor Čs. časopisu historického) — podnikový archi-vář. J. Doležal (čs. dějiny za okupace) — skladník. A, Gajanová (čs. dějiny 20. stol.) — v domácnosti. K. Kaplan (čs. dějiny po r. 1945) — vězněn několik měsíců, nyní za-městnán jako topič. J. Kořalka (čs. dějiny 18. a 19. stol.) —• po téměř dvouleté milosti, již si vysloužil denuucováním někdejších ko-legu, propuštěn a bez zaměstnání. B. Loe-w e n s t e i n (německé dějiny 19. a 20. stol) — zaměstnanec. Akademik J. Macek, někdejší ředitel ústavu, pracuje jako podřadný od-borný pracovník. M. Otáhal (světové děj iny 20. stol) — invalidní důchod. L. Otáhalová (čs. dějiny 20. stol.) — bez zaměstnání. V. P r e č a n (dějiny Slovenska) — topič. I. S e y -dlerová (dějiny vědy a techniky) — mani-pulantka . J . Šmahe í (dějiny středověku) — přes denuncování někdejších kolegů nyní pro-puštěn. Z. šo l le (dějiny 19. stol.) — ar-chívní pracovník. J . Tesař (dějiny nacistické okupace) —• noční vrá tný, nyní odsouzen n a pět a pul roku do vězení.

Z íilosoíické fakul ty Karlovy university profesoři K. Gajan a V» K^usik jsou stále >cz místa, profesoři A. Kl íma, J. Kladiva

a F .Kavka dělají podřadnou práci, docenti F. Červinka, K. Durman, Z. Mejdrická jsou v invalidním důchodu nebo dělají^ nekvalifikovanou práci mimo obor.

Z Ústavu dějin evropských socia l i s t ic -k ý c h z e m í ČSAV T. Brod (dějiny čs.-so-větských vztahu) •— taxikář . R. Havrán-ková (mezinár. vztahy) — bez místa. V. I io s t i čka (ruské dějiny) — prodavač v ob-chodě s hudebními nástroj i . K. Krátký (evropská bezpečnost) bez místa. F. Lu-keš (dějiny ČSR) — léčen v psychiatrické léčebné. L. M o u l i s (nové sovětské dějiny) — bez místa. J. Opat (dějiny zemí jihový-chodní Evropy) — topič. J. Valenta (dějiny čs.-polských vztahů) — bez místa.

Vojenský h i s tor ický ú s t a v : z původních 25 vědeckých pracovníků zůstalo 6. Odejít museli např , : J. B e r á n e k (dějiny Rakouska-

Vherska) - pomocný dělník, ředitel ús tavu T. H o c h s t e i g e r (dějiny čs. armády) —- zed-ník. B. Ivlípa (světové dějiny 20/ stol.) — pomocný dělník. J . Kř ížek (dějiny prvního odboje) — dopravní dispečer. J, N a v r á t i l (dějiny čs. armády) - pomocný dělník. Iv, Pichl ík (dějiny prvního odboje) — pomocný dělník. V. P icková ( turecké válečnictví) bez místa.

Vojenská p o 1 i t i c k á a Iuule mi e': b v 1 a zrušena a její rektor, známý dějepisec prof. V, M e n c l je v nuceném invalidním důchodů; docent R. Brach , vedoucí ka tedry čs. dějin, pracuje jako pomocný dělník stejně jako většina profesorského sboru.

Ústav mezinárodní polit iky a ekono-m iky : z p 11 v o dn i e h 2 0 v ěd e c k v c 11 p r a c o vi i í k u zbyli 3. V. Kotyk (dějiny světové sociali-stické soustavy) - skladník. K. Kořalková (zalir. politika s tá tů j ihovýchodní Evropy) - - administrat ivní úřednice. J. Šedivý (čs. zahraniční politika) - - několik měsíců věz-něn, nyní omyvač oken.

Ústav dějin soc ia l i smu a Vysoká škola pol i t ická při ÚV KSČ: Obě t y t o instituce byly zvlášť těžce postiženy a jejich někdejší pracovníci vykonávaj í nejrúznější podřadná zaměstnání, jako např, Z. Hradi lák (šéfre-daktor časopisu Revue dějin socialismu) —-pomocný dělník, doc. J. Křen (čs. emigrace za 2 světové války) —- pomocný dělník. J. Novotný (čs. národně osvobozenecký boj) — pomocný dělník. J . Novák (dělnické* linutí ve 30tých letech) — pomocný dělník. Rektor Vysoké školy politické prof. M. Hubl získal zaměstnání jako administrat ivní úředník a v r, 1972 byl odsouzen na šest a pul roku do vězení.

Ani úplný výčet jmen by ovšem nic nevy-pověděí o lidských, často i rodinných dra-matech lidí, jejíchž jediným proviněním bylo, že stáli za poznanou pravdou. Lidé, pro něž původní profese byla životním posláním, maj í dnes poci t zmařeného života a místo všech tvůrčích plánů, k nimž se po leta poctivě připravovali , perspektivu živoření na okraj i společnosti. Jejích osobní úděl ještě z t rpčuje skutečnost, že obnovený systém přísného pro-věřování a kádrování post ihuje i rodinné přísl ušníky včetně dětí.

Masový postih nej talentovanějších pracov-níku má nejen subjektivní , ale i objektivní důsledky. Tak jako například v oblasti lite-' ra turv nebyla za poslední dva roky vydána jediná pozoruhodná původní práce, t aké v oblasti moderních československých a svě-tových dějin ustalo tvůrčí bádání. Tato oblast je t a k ř k a monopolně vyli ražen a t řem mu-žům, kteří dnes vládnou nad českosloven-ským dějepisectvím. Že jim připadla veškerá moc ve vědu í in oboru, že pr á vě jim j so u otevřena veškerá nakladatelství , mohlo by být považováno za zlomvslnost osudu. Výběr však není náhodný, plně odpovídá systému, k te rý byl sovětskou invazí v roce 1968 obno-ven a upevněn.

Morální, lidské a odborné profily t ř í sou-časných vládců československé historiografie, prof. dr. V. Krále, prof. dr. O. Říhy a dr.

13

Č. Amorta, jakkoli jsou rozdílné, jsou si v iiuiohéiu podobné. V. Král. ředitel Česko-slovensko-sovětského inst i tutu a novopečený profesor moderních dějin na Karlové uni-versitě, je historik nesporně schopný, ovšem i člověk všeho schopný. Na počátku pade-sátých let si b u d o v al svou k ar i é r u tím, že lalšoval dokumenty, aby dokázal, že první president ČSR T. G. Masaryk byl špiónem ve službách USA. Své publikace často do-provázel mezi kolegy cynickým komentářem. Jestliže například ve své publikaci o nacis-tické okupaci vyzdvihoval s ta tečný odboj dělnické tř ídy, mezi svými vždy tvrdil, že českv dělník za válkv se za krabičku cigaret mohl pře t rhnout prací pro Třetí říši. Jestliže se ještě na jaře 1968 s pohrdáním vyjadřoval o sovětském imperialismu, od podzimu té-hož roku se stal jedním z prvních t rubaduru argumentů ospravedlňujících agresi. Oproti \ \ Královi vyniká ředitel Ústavu čs. a svě-tových dějin O. Ř í h a t ím, že je (až totálně roztomile) neschopný. Od svého jmenování universitním profesorem v roce 1948 napsal jedinou útlou knížku, příznačně nazvanou "Bez Velké ř í jnové socialistické revoluce by nebylo samostatného Československa". Stu-denti pak s dojet ím vzpomínaj í na jeho přednáškový" cvklus "Ameriekv imperialismus a zrod samostatného Československa". Nikdy tot iž nešlo o americký imperialismus, ale o krvavý; krvežíznivý, zločimiý, proradný, od-pudivý, nes tvúrný atp., takže s tudent i na-konec soutěžili zářezy do lavic, kolik na jednotlivých přednáškách vyslechli pikantních přívlastků. Od obou se liší dr. Č. A m o r t svou na první pohled slovanskou bodrostí. Byl a zůstal specialistou na vše, na čem lze snadno a rychle vydělat peníze. Především n a oslavu československo-sovětských vztahu. Pro jeden ze svých tvůrčích čiiiú se dostal až do české l i teratury. Nedlouho p o válce obcházel obce na Podbrdsku s nabídkou, že odborně doplní místní kroniky údaj i o ta-mějším par tyzánském boji. Po čase napsal objemnou monografii o par tyzánském boji na Podbrdsku, opírající sé o autent ické záz-namy v obecních kronikách.

Jakkoli se t i to lidé od sebe liší a proti sobě intrikují , společná je jim pevná životní zásada: vždy a bez odmluv splní jakýkoli ríkol, k t e rý jim bude politickými orgány ulo-žen, i když budou bezpečně vědět, že je v rozporu s fakty, s pravdou. Nejde o skauda-lizaci — zahraniční instituce musí vědět, že když umožní napr. (zdvořilému) V. Královi nebo (bodrému) Č. Amortovi s tudium ve svých archivech, výsledek jejich studia ne-bude sloužit vědeckému poznání, ale jen okam-žitému propagandist ickému účelu.

Ke všem uvedeným skutečnostem lze mí t přirozeně nejrůznější postoj. Vyloučena není ani lhostejnost či pohrdání . Takový postoj nakonec nejvíce odpovídá zá jmům součas-ných československy cli i cizích mocenských sil,_ k teré usilují o to, aby vše, co se děje v Československu, zůstalo skryto před zraky světové veřejnosti . Trváme-li však n a prin-cipu, že véda je bez hranic a národních

omezení, pak situace, která zavládla v histo-riografii československa (a v ostatních hu-manit nich a j iných vědních oborech a v kultuře), musí se stát va rovným mementem pro vědecké pracovníky, af žijí kdekoli. Ve svých důsledcích ohrožuje i jejich úsilí a p r; i v a, která jsou nedělitelná.

Československým historikům lze těžko po-moci. S vv jímkou rodin uvězněn vel i znamená pro ne hmotný nedostatek tu uejmeuší z potíží, které imisí překonávat . S t rádaj í ne-dos ta tkem kon tak tů s výsledky historické práce ve světě, avšak zásilky publikací svě-řen é poštovnímu s tyku n e n ac h a z e j i adres á t y. Zbývá jen zveřejňovat fakta o důsledcích so-větské invaze ve vede a v kultuře, protesto-va t v Praze i v Moskvě, klást "nepř í j emné" otázky v časopisech a na kongresech. Aktiv-nímu zájmu svých zahraň i ční cli kolegu vděčí nejeden z československých historiku za to, že nebyl postaven před soud a uvězněn. Zájem, nikoli lhostejnost - to je zatím iiejlepší, osvědčená, cesta, j ak nejen pomoci pronásledovaným historikům v Českosloven-sku, ale jak také bránit i své vlastní posta-veni a úlohu věd)r ve společnosti.

CC Pravice" u moci v SSSR?

Téměř denně se dozvídáme z novin, rozhla-su a projevu našich činitelů, do jakého ne-bezpečného dobrodružství a chaosu chtěli uvrhnout naši zem "představi te lé pravice" v r. 1968. Prantišek Marehal to shrnul v těžkou ob žalobu: " 1) Í >po r 11 ěo val i o t E v ře ní n aš í ze mě zahraničním monopolům. Navrhovali , aby se jejich vlastnictví dělo, , . volnou investiční činností, jakož i poskytováním neolirauiče-ných půjček pro reformu našeho hospodářství . . . K a m by nás taková poli t ika dovedla ve skutečnosti , můžeme si ověřit na příkladu buržoasní Itálie". Následuje pak líčení hospo-dářského rozvratu Itálie, k te rá "se s tává ko-lonií zahraničního kapi tá lu" .

Ponechme stranou rozbor italské ekonomi-ky a fakt, že "představi telé pravice" nežádali nic jiného, než aby naše hospodářství spolu-pracovalo se všemi zeměmi na základě rovno-právnosti a vzájemných výhod. Zaj ímavějš í ale je, že náš tisk zarytě mlčí o rozsáhlých dohodách, k t e r é v r. 1972 uzavřel SSSR s ka-pitalistickými firmami USA, Japonska, Zá-padního Německa, Francie a téže "koloniál-n í " Itálie (která mu m.j. staví největší to-várnu na au ta a desítky dalších chemických a j iných projektu) . Tyto dohody se t ýka j í

14

právě investic zahraničních monopolu v SSSR a "poskytováni neohraničených pu j-\ • 1» * * C C K,

Už jsme psali (Listy c. 4 72) o podobných dohodách mezi SSSR a Japonskem, podle nichž má Japonsko poskytnout SSSR úvěry v rozsahu l miliardy a 550 milionu dolaru na investice k těžbě naft v a vvstavbu nového

* *

naf to vodu, na zahájeni těžby černého uhlí v J a k u t s k u a další projekty. Velkolepá na-bídka na účast při využívání přírodního bo-hats tv í Sibiře bvla učiněna ameriekvm mo-nopolum, které uvažují o investicích v rozsahu nad l miliardu dolaru.

Xejzaj ímavější pro nás je stále rostoucí spolupráce SSSR se západoněmeckvmi kápi-^ « « . • • » * * *. . „ * ... . .

"b r at r sk á p o moc". Právě v předvečer západouěmeckých voleb

byla ohlášena v Bonnu největší smlouva ně-

meckého businessu se sovětskou vládou, před-stavující hodnotu větší než 2 biliony marek! Za tu to položku (která podle odhadu bude daleko překročena) postaví západoněmecké firmy SALZGITTKR a K O R P - S T A H L AG ohromné ocelárny v oblasti Kurska, jejichž roeni kapaci ta bude 3 miliony válcované oceli. Němeeke firmv poskytnou veškeré strojové zařízení a technologii výroby. Celý projekt bude financován dlouhodobvm kreditein, lete-rý sovětské vládě poskytne konsorcium zá-padouěmeckých bank na úrok 6,5%.

Nejdelikátnější na celé záležitosti je, že výstavba těchto oceláren v Kurské oblasti je jedním z hlavních investic sovětského plánu a v r. 1970 bylo rozhodnuto, aby byla uskutečněna jako společné dílo zemí R V H P . Sovětské vedení však dalo přednost západ o-uěnieckým monopolům.

O tomto t rendu sovětské ekonomiky se ovšem u nás nesmí mluvit a psát. J e tedy stále SSSR náš vzor?

Zájem našich lidi o lidovou Činu vzrostl v poslední době úměrně tomu, jak oficielní propaganda se snaží všemožně obvinil tuto zemi ze všech možných hříchu methodami, které silně připomínají sovětskou kampaň proti Československu v roce 1968, a jak zástupci Číny otevřeně odhalují velmo-censkou politiku dnešního vedení SSSR a na font OSN odsuzují okupaci Československa.

Pochopit, co se vlastně odehrává dnes v Číně po kulturní revoluci a po zmizení maršála Un Piao znamená také lépe pochopit příčinu konfliktu mezi Čínou a SSSR a perspektivy, které z toho vyplývají pro nás. Mladý Český politolog, který se delší dobou zabýval vývojem Číny a který z pochopitelných důvodů musí zachovávat anonymitu, napsal pro **Listy** své názory, které přinášíme na pokračování.

Rozumět Číně není lehké. J e daleko. Čím vzdálenější je země, t ím méně a t ím volněji je napojena na jevy blízké a známé, t ím méně se má člověk čeho chytit , lcdyž si o ní něco čte. Ze školy zůstane v paměti Žlutá řeka, Jang-tse, a tř i čtyři největší města, j inak nic. Čína je jiná. Amerika je t aky daleko, a taky jí člověk nerozumí, ale není t ak j iná: alespoň kul turní a historické kořeny má do značné míry společné s Evropou. O čínské kul tuře a civilizaci toho víme jen tolik, že existuje už mnoho tisíc let. Detaily zase žádné. Nikdo by se však neodvážil tvrdi t , že t a to monumen-tální děj inná zkušenost neovlivňuje Čínu dnešní, že tedy není příliš potřeba ji znát.

J e to Čína dnešní, jíž zejména se snažíme rozumět . I když předmět našeho zá jmu t a k t o

omezíme, nemáme úkol příliš ulehčen. Události jež nás v posledních měsících a letech zajímají , ne vy vstaly samozřejmě ze dne na den. Kul-turní revoluce se například dá popsat jako záležitost let 1966-69; vysvětlit se vsak t ak to nedá, protože její kořeny jsou daleko, daleko starší. Jsou sp ja ty s celou historií Čínské komunist ické s t rany — a t a to historie se tolik liší od historie j iných komunist ických s t ran . Už ten to fak t sám o sobě — totiž že KS Číny je všechno jiné než odvar či obtisk KSSS — je v pravém slova smyslu světodějný. Takže i t am, kde' bychom se mohli chyt i t něčeho pověddniého, něčeho společného, totiž společné zkušenosti (dobré či špatné) s výstav-bou socialismu, jde do značné míry o různé věci.

15

Y neposlední řadě p a k je t u problém s jazykem. Nemluvini o čínštině jako takové, t a m jsou jazykové problémy nabíledni. Mluvím 0 politické hantýrce, jejíž užívání n ikterak nezjednodušuje porozumění. Dnešní čínská politická hantýrka zní s te jně jako žargon na-šich vlastních byrokrat ických vládců. Kromě toho. že se n á m nelíbí, protože przni češtinu (zdalipak przni i čínštinu?), víme dobře, jak málo můžeme důvěřova t cemukoliv, co je u nás tou to han týrkou řečeno. Trochu jsme se ji naučili cist: když se mluví o "otevřeném a přátelském duchu jednání" , víme dobře, že se soudruzi pěkně porafali . J a k ale cist t en to jazyk, když jej u živa ji jiní, t řeba t í n a n é ?

.Dešifrovat jej pro normální lidi je v nor-málních zemích úkolem politického komen-tá tora . Netřeba připomínat , že takoví, kteří by nám přiblížili Čuiu, v naší zemi vymřeli dávno. Od roku 1960, minimálně, byly slušné informace v podsta tě nedostupné. Náš sou-časný zájem o Čínu se tedy musí po týka t 1 s neznalostí nahromaděnou během tohoto období.

^ * *

Čínská skutečnost je výslednicí tří zároveň působících faktoru: teorie a praxe socialismu, aplikovaného na čínské podmínky, a těch to podmínek s a m ý c h - tot iž čínské historie a tisícileté tradice, a celkově nízkého s tupně ekonomického rozvoje země. Uvažovat o kterémkol iv z těchto faktorii isolovaně, bez přihlédnutí k ostatním, nu tně vede k závaž-n ý m zkreslením; přesně takové zkreslení například vznikne, odsuzujeme — li ně jakou s t ránku čínské praxe proto, že u nás se neos-Yědčiía, aniž bychom přihlíželi k tomu, že v Číně je to holt jiné než u nás. Ekonomický nebo politický aspekt života předindustr iální společnosti nelze n ikdy posuzovat nezávisle na aspektech ostatních.

Zakladni skutečností moderní Číny je, že je méně vyvinutou zemí. Slušnou a diplomatic-kou mluvou se dnes ř íká rozvojové, t j , rozvíjející se země; rozvíjejí se však všechny země, a zdá se mi, že termín "méně vyv inu t á " přesněj i a pádněj i post ihuje rozdíl mezi Čínou a např. Československem. Problém modernizace méně vyvinutých zemí je jedním ze základních, J i m i ž se zabývá americká po-litická věda. Úhelným kamenem tohoto pro-blému je rolnictvo. V těchto zemích tvoř i rolnictvo až 90 % obyvatelstva. J e negra-motné, zaostalé, po staletí utlačované, s obzo-rem omezeným na vlastní rodinu a vlastní vesnici, žalostně chudobné, vystavené hla-domorům, nepřís tupné novotám, plné strachu, pověr a předsudků, immunní vůči propagandě, a politicky zcela netečné. Vrstvy, k te re t y t o země řídí, tot iž (kromě cizinců) národní buržoazie a inteligence, vedení politických stran, a obyvatels tvo měst všeobecně, žijí životem nesrovnatelně odlišným od rolníku. Ti do řízeni země nemaj í co mluvit . Nechtějí , nemohou, neumějí , neznají , nestojí o to; ať už jsou konkrétní příčiny jakékoliv, f ak tem je, že o osudu méně vyvinutých zemí rozho-duj í města, a t edy nepa t rná menšina lidí. Ta to skutečnost je výrazně odlišná od situace

vyspělých zemí, kde pod vlivem urbanizace a industrializace, s t ím sp j a tým pohybem obyvatels tva a rozšířením vzdělanosti dávno zvětraly či odumřely někdejší těsné svazky, jež rolníka poutaly a omezovaly.

Osvobodit čínskou společnost, k te rýž to úkol na sebe vzali čínští komunisté, tedy znamenalo něco jiného, a více. než v jiných socialistických zemích. Především šlo o svobodu národní : o cíle, o něž usilovala čínská buržoazně-demo-kra t ická revoluce roku 1911, iichž však nikdv

v v f «• nedosáhla. Slov o Cum nezávislou na cizích mocnostech, o Čínu rovnocennou a rovnopráv-

V"' J .

nou, o Cínu jednotnou, a proto o Čínu silnou. Tyto cíle os ta tně zůstaly podnes základní orientací čínské zahraniční politiky.

Za druhé šlo o svobodu občanskou a sociální. Právě proto, že Čína je chudá země, byly propastné rozdíly v moci a maje tku, jež byly k dispozici různým lidem v různém měřítku, 0 to méně snesitelné.

Konečně šlo o to, vyvést čínský venkov z jeho kul turní a. civilizační zaostalosti. Žádné lmutí, které se považovalo za demokratické, nemohlo do svvc i úvah nezahrnout venkov — 1 když právě kul turní revoluce na venkově byla záležitost obtížnější a déledobější než revoluce národní a revoluce sociální. Vyhnat cizí ele-menty se dalo vojenskou silou, zbavit ma je tné t ř ídy privilegií se dalo zákonodárstvím a p řevra tem ve městech; přivést vědomí rol-níků na úroveň, již vyžaduje ke svému roz-kvě tu moderní společnost, se dalo jen dlou-hotrvaj ícím, nepřet rž i tým úsilím. Ideologie čínských komunis tů a skutečnost čínského venkova se ovlivňovaly vzájemně: a p rávě v respektování specifického postavení a role, již v čínské společnosti lira je rolnictvo, tkví základ odlišností konkrétního čínského ko-munismu od komunismu evropského (ať už ten to rozdíl nazveme tvůrčí aplikací marxis-mu, maoismem, levičáckou úchylkou, vo-1 unt ar ismem, či j akkol i v).

* * *

Úspěch čínské revoluce vyžadoval, aby se na ní rolníci př ímo podíleli. Nestačilo, aby jim někdo jiný (tj. komunist ická s t rana, prolé-t á n át, či kdokoliv jiný) připravil a předložil jiné, snad lepší, životní podmínky. Bylo nutné, aby se k nim rolníci pokud možno dopraco-vali sami, abv se sami v co nejširším měřítku akt ivně podíleli na samospravné organizací svého života. Jen jejich vlastním úsilím se mohl nat rvalo změnit jejich subjekt ivní při-s tup k životu, totiž jejich t ř ídní vědomí, IÍída rolnictva vyžadovala podle Mao Ce-tunga odstranění t ř í rozdílu: mezi zemědělstvím a prii myšleni, mezi městem a venkoven, a mezi duševní a fyzickou prací. Úkoly, jež se jeví jako utopické; nicméně, právě t ímto směrem se měla ubíra t čínská revoluce.

Zároveň však musela Čína coby prvořadý úkol řešit výs tavbu svého průmyslu. Úspěšná industrializace vyžadovala přesné, technické myšlení, s důrazem na ekonomickou efektiv-nost vynakládaných prostředků, na vysokou odbornost technických kádru, na organizační schopnosti adminis t rat ivní (a t edy samozřejmě

16

stranické) byrokracie. Y podsta tě vyžadovala podřízení politických hesel a požadavku politické uvědomelosti požadavkům technieko-ekonomického rozvoje, který se zdál politicky neutrální . J e snad přece jen jeden způsob, jak nejlépe industrializovat nějakou zemi. Ci n e :

Ne. Důraz 11a co 11 ejeíekti vnější rozvoj průmyslu není politicky neutrální . Čína jako taková by z tohoto př ís tupu samozřejmě těžila. Při bližším pohledu je však zřejmé, že někdo by těžil víc, a někdo méně. Nejvíce bv těžil v technické kádrv, technokrat icky orientovaná byrokracie, možná dělnická tř ída. Ty to vrs tvy bv měly možnosti dalšího růstu, jak coby jednotlivci, t ak coby společenské skupiny. Ty to vrstvy, rozhodující pro blaho Číny, by se těšily nej větší mu společenskému uznáni a pravděpodobně i rozličným speciál-ním vvhodám. Tvto vrs tvv bv dokonce byl v

m * w •w W

dědičně zakotveny (protože by se rekrutovaly z řad vzděláných lidí, do škol bv lidi bvli * w' f

v př i j ímáni a ve školách posuzováni výlučně podle akademických hledisek, a t o pak musí děti vzdělanvch rodičů nutně obs tá t daleko lépe než děti ostatní). Ta to situace, kdy ekonomický růst jde ve prospěch poměrně úzké skupiny lidí, je dobře znám z jiných méně vyvinutých zemí; užívá se pro ni t e rmínu "vni t řn í kolonizace".

Tento př ís tup lc industrializaci a lc ekono-mickému m s t u nechává nedotčených oněch 90% obyvate ls tva ~ venkov. Jestliže bude venkov sloužit jen jako obilnice pro zbytek země, nebude se život rohlíků a jejich posta-vení ve společnosti n ik terak výrazně zlep-řovat . Čína by vzkvétala, navenek; ale uvni t ř země by se pro masy obyvatel nic nezměnilo. Ty rozdíly, jež si revoluce vzala za úkol odstrani t , by existovaly v poněkud změněné podobě nadále, a dokonce by dál narůstaly.

Industr ial izovat zemi bylo t řeba způsobem takovým, k te rý by t řebas nebyl nej rychlejší, ale zaručoval by účast širokých mas rolníků (vida, j ak ten frázovi tý t e rmín "široké masy" už přece jen v čínském kontex tu zní t rochu jinak). Pro rolnictvo by t a t o spoluúčast na industrializaci, na ne j důležitější 111 dění v zemi, znamenala nenahradi te lnou prakt ickou školu, cenné zkušenosti , a t ím obrovský vklad pro rozvoj v budoucnu.

Rozdíl mezi t ěmi to dvěma koncepcemi rozvoje, tot iž mezi koncepcí technické efek-t ivnost i 11a jedné straně, a masové linie na s t raně druhé, leží v samých kořenech čínských událostí posledních let. První koncepci za-s tával Liu Šao-či; druhou, Mao Ce-tuiig.

* * *

Mao Ce-tungova koncepce nebyla vždycky převládající . Obzvláště silně se však proje-vila např . během období Velkého skoku, v r. 1958, k teré znamenalo v mnohém směru zásadní přerod čínské společnosti. Zcela novou t v á ř získalo zemědělství, k teré bylo ze systému družstev přebudováno na systém daleko větších celků, lidových komun. Komuny dostaly do vlastního užívání zemědělskou mechanizaci, jakkoliv sporou, jíž dříve dispo-

povaly t raktorové stanice (podle sovětského vzoru). Komuny vůbec znamenaly základní odklon od sovětského modelu zemědělské politiky, jejíž zásodou je, že venkov je dojnou krávou. Mao Ce-tung si toho byl dobře vědom: v r. 1966 např . prohlásil, že "zemědělská politika Sovětského svazu chybuje vždycky v tom, že vypoušt í rybník, aby vyiovila rybu; a je odtržena od mas".

Období Velkého skoku bylo mj . obdobím malých vysokých peci, jež vyrostly jako houby po dešti. Vyráběly většinou zcela nekvalitní , někdy i nepoužitelné železo, a mnohé z nich — zdaleka ne však všechny — byly brzo zrušeny. Je j ich účelnost brali v potaz např . i bratrš t í kritici sovětští. P rý plýtvání vzácnými prostředky, jichž by bylo možno účelněji využít j inde a jinak, odborně a koncentrovaně. Uvažme však tento aspekt: Americký novinář Edgar Snow, k terý byl jedním z nej lepší cli znalců Činy, se při j isté příležitosti zeptal pochybovačně právě 11a malé vysoké pece. "A vy umíte t av i t železo?", zeptali se ho 'čínšt í přátelé. "Neumím, samo-zřejmě", "Vidíte: v t om má zaostalý čínský rolník před vámi náskok" . To je k zamyšlení. Nedá se t o možná měřit na t u n y a dolary: ale to, že miliony čínských rohlíků teď má v pravém slova smysly uhmata te lné zkušenosti s tavením železa, je významné. Umožňuje j im to hodně: získat velice konkrétní představy, co vlastně znamená industrializace Číny; zbavit se s tarých předsudků a stracliu před neznámem; komuny jsou soběstačnější a méně závislé 11a dodávkách železa od s tá tu ; lze rozvíjet místní výrobu přímo v zeměděl-ských oblastech, a t ím předcházet stálé bolesti méně vyvinutých zemí — přelidnění ve městech; a td .

Když se v čínských dokumentech hovoří o "zápasu dvou linií", jde o zápas právě těchto dvou zmíněných koncepcí. V celé stranické a s tá tn í hierarchii, oclshora až dolů, byli přívrženci obou. Rozdíl mezi nimi se samo-zřejmě neomezoval 11a problém rolnictva, ale obrážel se ve všech sférách Života: jak orga-nizovat a rmádu (pročež byl v roce 1959 vyměněn vrchní velitel, Peug Te-hwai, a nahrazen Lin Piaem), které úkoly má plnit čínská socialistická universita, atd, Po několi-kaleté předehře vybuchl tento konflikt naplno v létě roku 1966, kdy vypukla Velká prole-tářská kul turní revoluce.

Ve zkratce, a drobet frázoví tě, se dá říci, že šlo o zápas úzce poja té technické odbornosti na jedné straně, a politické uvědoinělosti 11a s traně druhé. Politická uvědoinělost v Číně však neznamená umět plácat nesmysly 11a schůzích; bý t v Číně politicky uvědomělý znamená hledět 11a zá jmy Číny jako celku, a z dlouhodobé perspektivy, a tedy hledět na zá jmy rolnictva, t j . valné většiny obyvatelstva. Divná věc: oklikou se dostáváme ke zjištění, jež pro nás, znechucené pražskou politickou hantýrkou, zní překvapivě: že tot iž bý t v Čine politicky uvědomělý znamená být demo-kratem, opravdickým plebejským demokra-tem.

(Pokračování příště)

17

Překonat dědictví stalinismu

IVAN SVITÁK

Teoreticky existují alespoň tři základní pro-blémy, jejichž ozřejmování pro českou ve-řejnost má á la longue rozhodující význam. První je problém revisionistické ideologie, tedy oné var ianty stalinismu, jež byla zahájena Cliriiščevem na X X . sjezdu a jež pokračo-vala svým způsobem v pražském jaru jako reformní kcmunismus či socialismus s lid-skou tváří . Bez ohledu na Chruščevův pád, t a to ideologie modifikovaného stalinismu po-kračuje jak v oficiální sovětské propagandě, t ak v projevech sovětských dissidentu a je překvapující , že teoreticky není valného roz-dílu mezi dissidentern Medvědě vem a mezi Chruščevovými vzpomínkami. (Viz Rov A, Medvedev "Le t History Judge" , 1971 a "Khruschev Remembers" , 1971). Revisioni-sté ať sovětští nebo čeští, ať dissidenti nebo aparátčíci, maj í některá společná východi-ska, často clili Ž si toho jsou vědomi, protože j im druhořadé prakt ické rozdíly stanovisek zastiňují společného názorového jmenovatele.

Všichni "revisionisté" především předpo-kládají , že exis tuje rozdíl inezi stalinismem a sovětským režimem, čili že lze rozeznávat jednak dobrý leninismus jako normu správno-sti politické akce, jednak špatné uplatnění leninismu, to jest špatnou praxi osoby nebo osob, jež způsobily deformace sovětské spo-lečnosti. Z tohoto předpokladu, jenž je zaml-čenou základnou všech ideologických ilusí, to jest falešného vědomí, jež sovětská (a česká) byrokracie hýčká sama o sobě, z to-hoto předpokladu nu tně vyplývá, že pod stalinskou realitou je ukry t poklad leninismu jako konečné pravdy, jež byla dialekticky negována jen proto, aby v synteze Cliru-ščeva a Brežněva našel leninismus znovu své uplatnění . Pravdou však je, že nejsou žádné dva sovětské komunismy, z nichž jeden platil jako leninismus a d ruhý jako leninismus s deformacemi, p ravdou je, že sovětský ko-munismus byl a je celistvý, a že jeho zá-kladem je nezměněná, příšerná realita s ta-linských institucí, jež t rva j í nezměněně bez ohledu n a osoby Lenina, vStalina, Chruščeva a Brežněva a ÍDez ohledu na ideologie, jež se mění. Dvojí historické oceňování sovět-ských institucí zahájil Cbruščev v t a j n é řeči 1956, kde byl obsažen základní postulát ve-škeré revisionistické "teorie", to t iž výklad historie Sovětského svazu jako mechanismu správných insti tucí a osobních chyb či zlo-

í

činu Stalina. Jeden ze Stalinových spolupra-covníku byl natolik prozíravý, že se t u a t am omluvil za chyby Stalina, ale jen proto, abv zabezpečil technokracii, byrokracii a apa-rát níkum výsadní postavení a aby eliminoval radikálnější kritiky, kteří bv chtěli jít věci na kloub.

V hledisku sovětského (a českého) revi-sionismu je nemožné chápat realitu vlastní společnosti jako to, co opravdu byla. to jest jako novou třídní .společnost: a není možné chápat cestu byrokracie k moci jako konst i tuování třídních antagonismů v nové, daleko brutálnější podobě. Počínaje Pet rem Velikým, děj iny Ruska jsou cestou z bar-barství a despot ismu, uskutečňovanou barbar-sky despotickými metodami, takže konti-nui ta barbars tví a despotismu je zajišťována právě těmi, kteří proti despotismu brojí aniž odmíta j í barbarské metody. "De plus ça change, de plus c'est la même chose", čím víc se to meuí, t ím víc je stále s te jná s tará vesta. Stalin nestojí na konci tohoto para-doxu ruských dějin, protože kdyby stál, pražské jaro nemohlo skončit pod pásy tan-ců. Sovětští revisionisté nemohou tedy chápat vlastní realitu jako formování tř ídní spo-lečnosti, ale maximálně jako sled zločinu a jsou neschopni pochopit pravdivě své třídní antagonismy, protože" jsou v zajetí ideologie, jež je výrazem Huse, že třídní antagonismy zmizely. Ideologie socialismu s lidskou tváří zůstala poplatná přesně témuž způsobů po-suzováni minulosti a neochotou jít alespoň v teoretickém vědomí za meze X X . sjezdu. Chruščevuv révision ismus, přesněji modifi-kace stalinské ideologie zachovávající všechny rysy stalinismu jako sys tému institucí, a český socialismus s lidskou tvář í budou v

w

historickém odstupu pouze dokumenty roz-kladu marxismu. Čestnou výj imku můžeme udělat jen t am, kde přiznáme t é to ideologii značný politický vliv při instalaci sovětské (a české) byrokracie do role vládnoucí t ř ídy nové vykořisťovatelské společnosti. V me-zích sovětské revisionistické ideologie nelze však už nic chápat , t ím méně analysovat , protože t a to ideologie má cenu jen jako soubor ilusí, v jejichž jménu se napřed ma-sově vraždilo a pak se okupovaly cizí ze-mě. Sovětská ideologie má hodnotu odha-lené lži, leč to je t aké vše. Jednodušej i ře-čeno, je nemožné zůstat sovětským kom uni-

18 'i

stou a mluvi t pravdu. Sovětská (ale i eeská) propaganda je neslučitelná s pravdou, pro-tože v mezích propagandy lze přiznat jen dílčí chyby a snad zločiny, ale ne holou skutečnost, že zločiny jsou právě logickými dusledkv zloeimiveh instituci a degenerát i v-nílio procesu, jenž neskončil Stalinovou smrtí , ale pokračuje se stoupající intensitou k svě-tovému konfliktu s Čínou. Pekinvjskv rozhlas vvstižne označil sovětskou revisionistiekou kliku za notorickou prost i tu tku, která t rvá na tom, aby se postavil pomník její cudnosti.

I) ruhá klí čo v á o t á z k a j e po v < i ha sov i7 -skeho reci tnu > kladená historicky jako otázka povahy stalinismu, to jest epochy prvních třiceti let existence sovětského s tá tu . Stali-nismus není historicky přechodný produkt sovětského svstému, stalinismus ie sovětskv systém sám, systém institucí, jež se po Sta-linové smrt i nezměnily, t rva j í dále a budou nu tně plodit nové formy represe, př ípadně mírnější, uvni t ř SSSR, za to tím agresivnější navenek. Stalinismus je současná sovětská realita t ř ídní společnosti, ovládané byrokra-tickou mocenskou elitou, jež však v zájmu své sebezáchovy odstranila excesy násilí a překřt i la se na leninismus, aniž se dotkla systému institucí, 11a němž stalinismus stojí a stál . Stalinismus není tedy deformovaný socialismus, deformace j inak správného re-žimu (sovětského nebo českého), stalinismus a sovětská i česká reali ta byly a jsou opu-štěním socialismu» negací socialismu, jsou pseudosocialismem, k te rý vyvrát i l z kořenu všechny předpoklady Marxova humanismu, protože je uskutečnil j ako frašku. Stalini-smus nebyl a není jen novou ideologií, je to nová společenská realita a nová tř ídní spo-lečnost, s imperialistickou zahraniční poli-tikou, total i tním režimem dik ta tury a s úp lným potlačením lidských práv . Sovětský systém (stalinismus) ať v Čechách nebo na Sibiři, jeho ideologie, politický režim i

zalira-niční expanse je neslučitelný se socialismem, protože je to nová tř ídní společnost, zalo-žená na d ik ta tu ře byrokrat ické kliky, na úplném znásilnění humanist ické tradice a na imperialismu. V sovětské skutečnosti (ve sta-linském pseudosocialismu) vytvář í nová hie-rarchie nový t y p třídní společnosti, čímž se otázka smyslu revoluce klade znovu ve vě-domí ruských dissidentu jako nesplněný slib. Jestliže měří tkem socialismu je kval i ta lid-ských vz tahu a nikoli míra spotřeby, pak se p rávě epocha Stalina se socialismem na-dobro rozešla a humanis t ický smysl ruské

W

revoluce je ztracen. Takovéto posuzování stalinismu není nikte-

rak nové a západní socialisté, liberálové a křesťané vidí správně v Chruščevových nebo Medvěděvových odhaleních jen potvrzení přes padesát let s tarého přesvědčení, že sovětský režim je ruským národním socialismem, jenž se valně neliší od nacionálního socialismu německého, i když hrál historicky odlišnou roli. Zat ím co křesťané tvrdili a tvrdí , že despotismus je součástí socialismu a libe-rálové jsou přesvědčeni, že stalinismus je

obsažen v Leninově revoluci a odpovídá cel-kové historické tendenci směřování k to ta-li tním režimům a despotickému nacionalismu, demokratičt í socialisté odmítali a odmíta j í t a to tvrzení, protože se od předchozích libe-rálních či křesťanskveh hledisek liší názorem

v

na sovětskou budoucnost . To jest v odpo-vědi na otázku: Muže SSSR vykročit, sociali-stickou cestou a spojit demokrat ické poli-tické zřízení se socialistickou ekonomikou ? Liberálové i křesťané odpovídají jednoznačně ne a vidi tedy ve ztroskotání liberalizačních tendencí v SSSR a ve středoevropských ze-mích sovětské zóny jen důkaz, že demokra-tizace total i tního režimu je pokusem o kva-dra turu kruhu. Sociální demokraté, či de-mokrat i čti socialisté, se neliší od křesťan-ských či liberálních postojů názorem na hrůzy stalinismu, ale vírou, že SSSR muže vy-kročit k autent ickému socialismu, že demo-kracie a socialismus jsou slučitelné a že bu-doucnost SSSR není t řeba vidět v černých barvách. Sdílím toto hledisko a tvrd ím tedy, že industrializace zaostalé země si vynuti la zaostalé formy společenského života a so-větského s tá tu , ale že vyspělé Rusko muže svou tradici despot ismu překonat, dovršit Říjen demokrat ickou revolucí, jež by změ-nila sovětské instituce a překlenout t ák svou vlastní isolaci od Evropy a světa. Tři pro-centa carského prolet ar i á tu v r, 1917 a té-měř polovina průmyslového dělnicí va v oby-vatelstvu SSSR v sedmdesátých letech dáva j í naději, že moderní ruská dělnická t ř ída svrhne svou byrokracii a že se zbaví oněch okovu, k teré ji nasadila t a t o byrokracie právě jmé-nem Lenina a Marxe. Tato perspektiva je plně slučitelná jak s demokrat ickým socia-lismem, t a k s autent ickým Marxem, není však slučitelná s byrokrat icko-technokrati-ckou ideologií vládnoucí elity, ať vládne v Moskvě nebo v Praze, před srpnem 1968 nebo po něm.

Třetí klíčový problém je v chápání dějin socialismu, čili v souboru otázek t ak zvaného kul tu osobnosti. Nemožné hledisko kul tu osobnosti není jen v tom, Že Stalin byl s tejně jednostranně obviňován jako byl jednost-ranně zveličen, ale h l a v n ě - v tom, že celá epocha je tu vysvětlena v přímém rozporu s Marxovou filosofií dějin, tedy teoreticky zcela neudržitelně. V Chruščcvově (ale i Med-věděvově) hledisku je historie Sovětského svazu marginálií k Stalinově biografii a jeví se v oné převrácené podobě, v jaké vystupo-valy děj iny u kronikářů píšících gesta Dei per P ran cos. Pro každé falešné vědomí jsou reálné děje jen cpi fen omen on rozhodnutí osob-ností, takže osud sovětského s tá tu se jeví Chruščevum i Med vede v um jako paralela Stalinova osobního vývoje a devoluce jeho vědomí. Dějiny Sovětského svazu jsou ději-nami Stalinovy psychopathologie a stačí pak odstrani t pomníky despoty, aby dějiny po-kračovaly. Chruščev ani jeho revisionístičtí pokračovatelé — v Moskvě i v Praze — nemohli postavi t rozhodující otázku, tot iž otázku povahy sovětského režimu, protože se jí bojí j ak čert kříže. Ta to otázka tot iž i in-

19

plicitně obsahuje problém smyslu revoluce a je otázkou po tř ídní povaze režimu, vedoucí přímo k odpovědi, že sovětské zřízení je bru tá ln ím tř ídním pans tv ím byrokracie nad bezprávným lidem, a že pá te ř sovětského zřízení — komunistická s t rana — je páteři všech zločinu. T ak s e z p o l o v i č a té kri t ik v Stalina v v klu bává onen základní problém, k te rý nakonec žádná censura neudrží v t a j -nosti, protože se s ním denně se tkává sovětsky i český člověk, problém, nad nímž clen um politbyra naskakuje husí ku že a jenž je přece jednoduchý jak pěst v zubech: je tohle vůbec socialistická společnost? Není-li, co to je? Jestliže Stalin socialismus defor-moval, proč je deformován dvacet let po jeho smrti?

Kdyby byl Chrušěevuv výklad kul tu osob-nosti a genese stalinismu platný, pak bv sovětský systém byl výj imkou v dějinách a vyvracel by Marxovo pojet í historie beze zbytku. Budto Stalin vytvořil stalinismus a

•j

pak úloha osobnosti v dějinách je nezměrně vět vší než úloha výrobců, anebo byl Stalin plodem něčeho, co se revisionisté Chrušče-vova t y p u bojí př iznat —• byl plodem ruského despotismu, ryzím výrazem earismu a leni-nismu v zaostalé zemi, nikoli však sociali-smu. Stalin t ak předs tavuje ve falši fi kované ideologii byrokracie neřešitelný problém, pro-tože přiznají-li Marxův determinismus pak exkulpuj í Stalina a přiznávají-li Stal inův vo-luntar ismus pak pohřbívaj í Marxovu filosofii dějin, jež ospravedlňovala revoluci, Aplikuj e-me-li naopak autent ický marxismus anebo po-uhý zdravý rozum, a vidíme-li v Stalinovi mi-s t ra popravčího, representujícího zájmy gangu apará tn íkú a sovětské byrokracie, pak Stalin není ani nevinný ani není příčinou stalinismu. Byl a je výrazem ruské reali ty a důsledkem základních strategických omylů, k terých se dopustili ruští bolševici (včetně Lenina a Trockého), když opustili základní předpo-klady Kar la Marxe a první i druhé interna-cionály, podle nichž se dělníci musi osvobodit sami, ne skrze revoluční intelektuály ani skrze instituci strany. Na té to otázce se rozštěpilo dělnické hnutí . Evropský socialismus a sta-linismus je v tomto hledisku jen přesným po-tvrzením orthodoxních marxistů, kteří kteří se s Plechanovem a Kau t ským obávali, že Rusko muže poskytnout jen zničující důkaz proti myšlence socialismu, ale že ji nemůže naplnit reálným obsahem, protože k tomu chybí předpoklady. Kul t osobnosti i jeho kri t ika spočívají na t ak naivních falsifikacích, jež se hrout í vždycky v konfrontaci s fakty . I pro radikálního krit ika, j akým je Medvěděv, Stalinovy chyby a odchylky od "správné linie" maj í povahu hříchu, jsou to odchylky od normy, kterou je fiktivní leninismus jako míra pravdy. Pokud se za míru reality po-važuj í Leninovy názory, formulované v jiné epoše a mr tvý Lenin se s tává absolutním soudcem, p a k je t ím opuštěn sám princip historicismu. Nad život je nadřazeno mr tvé dogma, jež už není metodou života ale me-todou, jež chce řešit neřešitelné, ale neřeší řešitelné.

Bez ohledu na kult: osobnosti a jeho vý-klad, strašlivá historická pravda zbývá po Stalinovi v naší pří tomnosti jako poučení, že lež muže být subs t i tu tem pravdy a jako vědomi, že bezbřehá možnost k lamat celé vrstvv, t ř ídv a uárodv je dána každému, « k « t '

kdo dokáže nejen lhát, ale zabránit lidem v přístupu k pravdě. Teprve totali tní společ-nost umožňuje, abv propaganda tvrdi la systematicky nejen polopravdy a lži, ale aby navíc slovně vyznávala pravý opak toho, co ve skutečnost i dělá. Jestliže vše informace nemohou siřit volně a d ik t a tu ra muže za-bránit pravdě terorem, pak lze zabránit vě-domí o krisi. Stalin byť mistr tohoto ideolo-gického podvodu, protože právě ne j špina-vější děje kryl nejušleehtilejšími slovy: ve-likou myšlenku prolétářského humanismu pou-žil k vytvořeni byrokrat ické despocie, my-šlenky svobody k elitismu, socialistické demo-kracie k absolutní negaci lidských p ráv a naděje v budoucnost k mystice sebezáporu jménem zítřka. Za báCušky Stalina, ale i za bátušky Brežněva pokračuje beze změny vichr stupidity, jenž kdysi oznamoval, že hladomory jsou buržoasní výmysl, když lidé umírali hlady, k terý se zastával socialistické legality, když vraždil a posílal miliony na smr t a který konečně vyhlásil nejdeiuokra-tičtější ús tavu p rávě když naplnil masami nevinných své koncentrační tábory. Dnes Stalinovi dědici jsou méně rasantní ve lžích, ale v podmínkách total i tní d ik ta tu ry lži vždycky projdou.

Co je za těchto okolností hlavní? S tudova t novou tř ídní společnost bez ohledu 11a to, co si sama o sobě myslí a nepopisovat ji s ideologickými předpoklady, ktere apriorně znemožňují pochopeni problémů přesahujících leninism. "L i s ty " by měly zpros t ředkovávat vědomí pravdy o naší a sovětské realitě a vyjadřo-va t myšlenky, nevyhladi telné myšlenky, k teré nás spojuj í s lidmi doma a které nelze umlčet, zakázat a vyhladit , protože myšlenka svo-body, socialistické demokracie a národní ne-závislosti je konec konců neporazitelná.

GRAHAM GREEN O KARLU KYNCLOVI

Známý anglický spisovatel Graham Green se obrátil prostřednictvím denníku The Times dne 15.2.1973 na čs. úřady se žádostí, aby propustily z vězeni nemocného novináře Kar la Kyncla. Když vyjádři l znepokojení nad Kyn-clovým zdravotním s tavem a uvedl, že si již odpykal přes polovinu trestu, Graham Green se p t á : " J e čs. vedení t a k nejisté, že se ne-odváží propust i t tohoto významného novináře a komunis tu před koncem jeho t r e s tu"?

20

O Literárním měsíčníku a mnohém jiném...

JOSEF ŠKVORECKÝ

Po dvou letech, kdy v Cechách a na Mo-ravě — pat rně poprvé v moderní historii - -nevycházel ani jediný li terární časopis, byl konečně založen nový Svaz spisovatelů a byla vydána první čísla "Li terárn ího mě-síčníku". Do výkladní skříně stalinismu přibyl materiální důkaz pro lidi češtiny neznalé, že dnešní československý režim jde ve své pokrokovost i t a k daleko, že se t am dokonce mohou psá t básně a povídky.

Vlastně: mohou t isknout . Nebot; psá t se muže všude; i v kapital ismu. Ale že se muže i t isknout , to je něj novější milost udělená spisovatelům čs. režimem. Praví Ivan Skála (LM 1-79): Jsou díla, která jsou v rozporu se zájmy socialistické společnosti. Umělec má samozřejmě plné právo a svobodu takové dílo vytvořit. Ale společnost nebo nakladatelství jako instituce této společnosti má svobodu takové dílo nevydat. V tom nevidím nic nepřirozeného.

Možná že ne, ovšem — co je t o "spo-lečnost"? Exis tu je takový tvor? Má ně jaký identif ikovatelný mozek, jímž rozhoduje o otázce — v l i teratuře t a k smrtelně vážné jako k te ré dílo je " v rozporu se zá jmy so-cialistické společnosti", a nesmí proto vyj í t?

Ach Bože, je to všechno t ak s ta rá vesta, a co vedu, je vlastně polemika s tanky , ni-koli s Ivanem Skálou, a s těmi lze polemi-zovat toliko bezzákluzovým dělem.

Nad prvními čísly toho literárního kurióza nazvaného "Li terární měsíčník" se člověka, prošlého horskou dráhou dvaceti let socia-! ismu v Československu zmocní strašná únava z neodbytného nu tkání začít zase s tou mar-nou činností polemiky s lidmi, kteří každou diskusi - když hrozí nebezpečí, že budou usvědčeni z omylu, nedomyšlenosti, bezob-sažného frázérství nebo dokonce ze lži ukončí ne argumentem, ale zásahem apa-rá tu úřední moci, s jeho "odnět ím povolení k vydáván í " časopisům, s jeho "spontánním rozhořčením" kri t ických kohort , s jeho "děl-nickými rezolucemi" proti pointilismu nebo op artn a pod., anebo, když to už nestačí, rozkazem tankovému vojsku, a potom ví-tězně prohlásí (LM, 1-89) . . . kdo jsou ti tehdejší kritikové? A kdo je Štoll? (mohu j im odpovědět : t i tehdejší kri t ikové jsou uva-děči v biografu a kopáči na pražském metru . Štoll je ředitelem Ústavu pro českou lite-ra turu) . A spokojeně usoudí, že dějiny pro-vedly diferenciaci (Taufer: LM 1-5), a daly t a k "pádnou odpověď ' oponentům.

Tanky, které umlčely básníky, mohou ov-šem symbolizovat dějiny, jenomže dějiny di-ferencují všelijak: někdy maj i p ravdu ti, co sedí v tancích, někdy ti, co leží rozjeti pod pásy. Dávají-H ráznou odpověd v li terárních a ideologických sporech tanky, mám plíživý dojem, že víc pravdy mají spíš ti rozjetí. A snad se tedy má, chtěj nechtěj , přemoct t a únava a vést dál ten dialog, i když je to vlastně monolog, nebot! vítězové doma s emi-granty nepolemizují a domácím oponentům dali roubík. Polemizují tedy pouze mezi se-bou t ím známým způsobem diskusí z pade-sátých let: "Soudruzi, slyšeli jste, jak náš lid nadšeně souhlasí s rozhodnutím našich představitelů. Kdo by k tomu chtěl diskuto-v a t ? " " Já , soudruhu předsedo. J á bych chtěl svů j diskusní příspěvek zformulovat v tom smyslu, Že náš lid nadšeně souhlasí s roz-hodnut ím našich představi te lů" .

KAMSI SE V Y T R A T I L I

Nemá to tedy asi smysl. Nemá jistě smysl vysvět lovat t řeba s. Fojt íkovi, jenž v prvním čísle LM má zásadní článek, že nikdo z vážných českých spisovatelů není a nikdy nebyl proti socialistickému realismu proto, že by měl bý t socialistický, ale proto, že to není realismus; proto, že to není "metoda" , která by tvůrčímu umělci pomohla "v prav-divém uměleckém zobrazování skutečnosti v je-jím revolučním vývoji a hlavní tendencí (Fojtík, LM, 1-71 —- to "a hlavní tendenci" je, máni dojem, nový, Foj t íkův, př ídavek k oné nád-herně vágní definici a tak trochu příznačný pleonasinus), ale — jak ukázalo čtyřicet let praxe od té doby, co se Maxim Gorkíj uřek a Ž dano v to uřeknutí zformuloval v defi-nici — politický bič, jenž se dobře hodil k potrestání všech, od katolíku po surrealisty, od s t ruktural is tu j)o ruralisty, od existen-cialistu po ty, co brali realismus doslova, od Jaroslava Seiferta (bič byl tehdy v ruce Ivana Skály) po Ivana Skálu (bič byl tehdy v ruce jeho nadřízených na Sjezdu spisovatelů v roce 1956 za to, že kdysi, z podnětu těch nadřízených, a proto nedotknutelných, Uctili" látil Jaroslavu Seifertovi za j:>esimismus Vik-tor ky). A nemá asi t aky smysl rozhořčovat se nad cynismem Foj t íkova konstatování , že dubčekovci zbaběle ulekli a jejich literární stoupenci se kamsi vytratili (LM, 1-69). Byl

21

jsem často od íojí íku vinen z cynismu, pro-tože jsem se pokoušel pojmenovával věci p ravým jménem, a marně jsem se jim snažit vvsvětli t . že "cynická o tevřenos t" realistické l i teratury je př íznakem Spiš moralismu, až moralixátorstvi, než imoralitw Jestliže však mluvci politické moci. podepřené tanky a děsem z nedávné minulosti, kdy ta moc po-pravovala po stovkách a do koncentráku zavírala po tisícovkách, často ne ani své odpůrce, ale své vyznavače, upadlé z bůh-ví jakých duvodu v nemilost, anebo prostě lidi ien tak, abv nahnala hruzu, jestliže mluvci takové moci vy týká těm, co před ni utekli, zbabělost, pak je možno jen říct, že v dnešní československé situací jsou hříchy horší než zbabělost, například cynismus. A jestliže není cynismus opsat fakt , že všichni, kdož se bezvýhradně (Ťaufer. LM 1-5) ne-podrobili byli umlčeni (někteří zavřeni), pleo-nasmem kamsi se vytratili — co je potom cynismus? Přece Foj t ík nechce tvrdi t , že by např. Kuuderovi dovolili vystoupi t na tom ustavuj íc ím Sjezdu a odpovědět na kri-t iku, jíž ho "rozdr t i l " Taufer, a že by pak jeho odpověď otiskli na s t ránkách "Li terár-ního měsíčníku"? J i s tě že ne. Kundera má jistě právo napsat odpověď 11a Tauferovu kri t iku. Ale společnost má svobodu mu ta-kovou odpověď nevydat , protože by určitě byla v rozporu s jejimi zájmy, jak zaorwellia-nizoval Skála.

O tomto básníkovi je v druhém čísle LM článek od Miloše Poliorského a výbor z jeho básnické tvorby. Pohorský je velice slušný člověk a dobrý literární kritik. Ale je dosud zaměstnancem Ústavu pro českou l i teraturu, a nechce přirozeně při j í t o místo v době, kdy tolik j iných literárních kri t iku už ne-mohou na j í t místo ani u pražské kanalizace. Jeho článek je proto krystalickou ukázkou tex tu , jaké píší slušní lidé v kleštích nemo-rálních t laku. Leccos říct nemůže, leccos říct nechce, a t ak neříká nic, jenom popisuje objednané dvě s t ránky. A přece jistě Mi-loše Poliorského, s tejně jako ině, muselo šo-kovat přinejmenším 0110 místo ve Skálově článku (LM, 1-77), kde klade za vinu Pika-rovu vedení Svazového nakladatelství , že si pospíšilo vydat Londonovo " Doznání", jeden ze šlágru protikomunistické propagandy. Kojí se mi nad t ím historické souvislosti a sklá-dají se do podivných obrazců. Londonova kniha je autobiografickým záznamem o ju-stiční velko vraždě známé jako Proces se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, při níž London patři l k těm málo šťastným, kteří unikli šibenici. Iv těm, kdož tehdy jásali nad těmi šibenicemi - o jejichž za-slouženosti (pomineme-li otázku, jak muže básník ve 20. století vůbec jásat nad stře-dověkým tres tem po tupné smrti) musel mít každý inteligentní člověk aspoú pochybnosti — k těm krvelačným vyznavačům Vyšiir-ského leninismu patř i l tehdy na čelném místě Ivan Skála. Mám obavy, že spíš než desa-terem svých básnických sbírek zůstane Skála v dějinách české kul tury svým článkem v Rudém právu (28.11.1952), kde napsal: Ry-

šavá hlava (Slánského) *sv pokyvuje v rytmu řeči a stovky oči v soudní síni, miliony oči v naši vlasti, oči všech Čestných lidi na světě pí opaluji žhavou nenávisti tuto hlavu spiklence proti míru. Po této ryšavé hlavy s jidášsky nasupen ým o boč im a uhýbavýma očima se sbíhají všechny nitky široce rozvětveného spik-nuti, -I dnes ted v muče sne říci: Je rozdrceno špinavé klubko" zmiji. Sviji se zde v poslední křeči před soudem lidtt, \'yhubime toto ple-meno iio posicii ni ho háděte. Ri ohledáme všechny škvíry a do každé se podíváme raději dva-krát. . . Jaká služba, taková výslužba. Psovi psi smrti Xení-li Skálová charakter is t ika Lon-donova Doznání cynismus, co je potom cy-nismus?

A Arthur London? J e to komunista, byl jim už v dobách, kdy to, jak kdvsi napsal J a n Werich, ještě neznamenalo kariéru. Bo-jovat ve španělských I uter brigádách, jako to učinil London, ji jistě neznamenalo. A zali-s tu jme v prvním čísle LM. V úvodním, pro-gramovém článku píše J iř í Taufer: Dalším bohatý})! fondem velkých dcmokraticko-revoluč-nich tradic Čekajících na (literární) využití je. . . nemalý aktivní podii Československé kul-tury levicové a demokratické na mezi národní solidaritě s bojujícím Španělskem (LM, 1-2). Kde jsou dnes tak mnozí z těch, kdož t y t o revoluční tradice reprezentovali tím, že v bojích o Barcelonu a Madrid riskovali život? London je ant ikomunist ický štváč, Kriegel je židák, s nímž s. BreŽuěv odmítl v Moskvě jednat , Pavel není sice židák, ale něco skoro s te jně reakcionářského, H o l d o š . . . , atd,, a td.

KRVAVÁ MŘI Civ

Podivné souvislosti, podivná zamlčování, podivné půlky pravd. Pul pravdy není ovšem nic špatného, za předpokladu, že někdo smí říct t aky tu druhou pulku. Ale kdo smí říct dnes v Československu tu druhou pulku p ravdy třeba o dvou onvelliánských cynis-mech, které z mnoha, jež tam jsou — v v b í r á n 1 z "Lit e r á r n í h < > 111 ěs í č u í k u " ?

v

Taufer v tom programovém článku např. píše o tendenci, jež znamenala krásně mezi-ná rod ní popře ní " myšlenky m ístní my šle n-koti všeobecnou" (Hugo). . . v našem písemnictví měla převahu literatura, ztotožňující se s bojem za lidstvo, za jeho obrození skrze osvobození sociální, a odpor ujit í snahám po iluzorní ná-ro d) 1 i s o běs lačnosti (*), je ž js o u "vyznáním sta -bocítovým, pohodlníkovým a lenochovým a pa-tři do starého železa" (Šalda), a jež vedou

{*) Mimochodem: Taufer s rut inou mis t ra rýmu a překladu, šikovně nahrazuje slovo " samos ta tnos t " slovem "soběstačnost" . Muže snad jmenovat jediného představitele linutí roku 1968, na něž zde míří, k terý by mluvil o národní "soběstačnost i"? Všichni mluvili o národní "samosta tnos t i " . A to je t rochu rozdíl. Dost veliký.

22

vzay k pogrome nac:onaí:smu. ieto fa vare tušíce )ia vinicích ):árodni duše", iak daleko-zrace vidčl týž F . A". Salda.

Nebudu sám citovat žádné auctoriíaíes, ačkoliv bvch mohl t řeba Maoeetuiiiía. ale

* o

i Marxe — jenom připomenu starou marxi-stickou zásadu, že totiž o hodnotách, jako je nacionalismus, nelze mluvit obecně, odtr-ženě od konkrétní situace, ale jenom v sou-vislosti s konkrétní situaci. Současny velko-ruský nacionalismus {neoficiálně, ale praktic-ky podporovaný sovětskou vládou) je možná krvavou mšici na vinicích národní duše, a le nacionalismus malého národa, jemuž Velký Bra t r dal pádně najevo, že nestrpí, aby si o svých věcech rozhodoval sám, je nejen po-chopitelnou, ale i oprávněnou reakcí na vel-mocenskou zvůli. J is tě; česká l i teratura dva-cátých let oprávněně stavěla internaciona-lismus lidskosti nad nelidskost zápeeního šo-vinismu — ale česká l i teratura devatenáctého století s tejně oprávněně stavěla lidské právo na národní samostatnost a sebeurčení nad internacionálnost habsburské monarchie. Kdo je proti internacionalismu ve smyslu boje za spravedlnost pro všechny národy, za rovnost mezi všemi národy, je jistě zpátečník, ale kdo s internacionalismem ztotožňuje Brežně-vovu doktrínu, nepřipadá mi jako progresi-vista. J e až trapné, jak snadno lze vše pře-vést na společný jmenovatel : Kdo rozhodne, k teré dílo je v rozporu se zájmy socialistické společnosti? Kdo rozhodne, v k te rém s tá tě je ohrožen socialismus} Svobodně hlasující sdružení hlav socialistických s tá tu , kde je možné přehlasovat Sovětský svaz? Polech-te j t e rne, pane Skála!

F t Í H R E R P R I N Z I P

Nevím, z jakého kon tex tu vyt rh l Jiř í Tau-fer bonmot Victora Huga, a zasadil je j do svého programového článku: v dČjinných tru-chlohrách nevědomosti, . . lid — jak praví ír. Hugo — poruší sám sohČ věrnost a dav zradí lid (LM, 1-6).

Vím však, do jakého kontex tu jej zasa-zuje Taufer . Nikdo — ani superstalinisté - -se neodváží popírat, že československé re-formní linutí mělo podporu v p ravém slova smyslu masovou; lid prostě šel za reprezen-t a n t y tohoto předčasného a netakt ického po-kusu o zdokonalení socialismu. Jenže to - -podle Tauf ra — nebyl vlastně lid, nýbrž dav. Lid má jaksi dvojí podsta tu - - jekyllov-skou a hydeovskou. Zradil sám sebe a musel bý t zachráněn — a protože zradil, taky po-t res tán — kým? Tím dobrot ivým diktátorem z úda jného Čapka; prakt icky par tou bessser-wisseru, kteří by pa t rně byli nejradši, kdy-by lid, k te rý je zklamal, mohl být svržen a nahrazen j iným lidem, jak to jednou navrho-val Bertolt Brecht. Lidu musela bý t prostě vtlučena do hlavy jeho lidovost, neboť lid sice jednou přijde k rozumu, ale nestane se to z jeho vlast ní v ů le a je h o p ř i či nčn íw. Co ž tedy, pro m u j vkus, zavání málem fuhrer-prinzipem.

A Victor Hugo ie jednoduše zasazen do kontextu Brežnevovy doktrinv. J sme tu ov-šem u samého kořene kardinální otázky: měli pravdu staří teoretici demokracie, kteří stvo-řili - ať už později jakkoli pouze teoretic-kou zásadu, že zdrojem veškeré moci je lid? A jestliže neměli, proč tu zásada ústy a ústavami (teoretickými) vyznávaj í lide, kteří jsou ve skutečnosti přesvědčeni, že moc má být v rukou různých předvoju, jejichž zakladatelé ji nejprve usurpují , pak zemřou nebo jsou odstraněni, a jejich následovníci ji proste zdědí?

Pravda dovolíte-li s tarému měšťáekému skeptikovi, jako jsem já - je někde upro-střed. O nalezeni tohoto centra securitatis se právě pokoušel československý lid-dav v roce 1968, Jistě, v kapitalistické demokracii lze vůli lidu všemožným způsobem "upravo-v a t " směrem, jejž určuje ten, kdo na to má. V socialistické diktatuře se vide lidu dá zase dlouho a celkem úspěšně ignorovat, neboť d ik ta tura vlastní policii mnohem výkonnější než jakou vlastní jakákoli demokracie, včetně kapitalistické. V socialistické demokracii — a o tu šlo — byla šance, že vulc lidu, jeho kolektivní zkušenost, jeho zdravý instinkt spravedlnosti a svobody — milovnosti se uplatní v maximální míře, vůbec možné ve společnosti. Jenže pokus skončil dřív, než doopravdy začal. Ani z vule českosloven-ského lidu, ani z vule pře dvoje jeho dělnické t ř ídy. Z vule zahraniční velmoci.

J Á CHCI T r S K N O U T !

Ale "Li terární měsíčník" se prezentuje jako literární časopis, a měli bychom se tedy po-dívat na l i teraturu, kterou tiskne. Protože jsem sám spisovatel, zdržím se krit ických soudu o její umělecké úrovni. Ale protože osobně znám leckteré z tisknoucích autoru, nemohu se ubráni t myšlenkám, které se mi honí v hlavě v souvislosti s jejich mimolitc-rárními osudy,s jejich ueliterárninii osobno-stmi.

Básnickým středem prvního čísla, je sou-bor básní prot i válce ve Vietnamu. Jsem prot i ní jako snad každý, s výjimkou jiho-vietnamských, se ve ro vfe t n ai nskýcl i, so vět; -skýeh, čínských a snad dodnes i americký cli generálu, a Lakové básně jsou na místě. To-tiž: byly by na místě, pokud bý v té mže časopise mohli jiní (nebo i titíž) básníci t i sknout básně t aké prot i j iným, zejména domácím bezprávím. J inak nelze než odká-zat čtenáře 11a onu scénu ze Sol Že nicy nova Prvního kruhu, kde nevinní političtí vězni stalinského režimu čtou rozhořčené výpady Pravdy na obranu nevinných politických věz-ňů řeckého režimu a s cynismem (který je oním pseudocynismem zoufalých) přidě-lávají ke svým ruským jménům řecké" kon-covky. Dalo by se ovšem namítnout , že utrpení těch několika tisíců nebo desítek ti-síců politických vězňů fackovaných v če-skoslovenských věznicích nebo léčených v sovětských psychiatrických klinikách a pře-

23

vychovávaných v pracovních lágrech nelze srovnat s u t rpením vietnamských děti, za-bí jených americkými bombami a vietkonž-skými raketami- A1 e tady jde o priueip. Musí~li se dnes mlčet nad malým bezprávím, kdo a jak zaručí, že zítra se nebude muset mlčet nad ně jakým obrovským bezprá-vím ?

Jedním z básníku, protestuj ícím proti viet-namské válce je Josef Hanzlík. Josef Hanz-lík je nekomunis ta ; dokonce jsem ho slyšel říkat, že je ant ikomunista. Což nehodnotím; má právo 11a svů j názor. Zaj ímá mne však jako t y p autora, jenž přispívá do li terárního časopisu založeného normalizovanou stranou. Když na podzim 1967, po Sjezdu spisova-telů, Novotný zakázal Literární noviny a založil, za pomoci ke všemu ochotného s. J a n a Zelenky jiné noviny, jimž lid-dav ihned začal říkat Lit Erární, nepsal do nich skoro žádný komunista, o dobrých nekomunistic-kýcli autorech ani nemluvě. Zato se stal jedním z nejt ištěuějších přispěvatelů (v kaž-dém čísle několik recenzí a básní) muž, jehož jsem věru dobře znal: leta jsem s ním pracoval v téže redakci. Byl to bigotní ka-tolík, zapřísáhlý ant ikomunista esteticko-ari-stokratického typu, bohužel silně onemoc-nělý grafonianií. Jeho práce všechna na-kladatelství a většina časopisů odmítala, a najednou se našla redakce, která je při j ímala, a dokonce ve velkém. Jednou jsem ho pot-kal a naznačil 11111, že by snad neměl. . . Rozčilil se: "Proč bych neměl? Co je mi do sporů mezi komunistama? J á chci t isknout, a budu t isknout u každého, kdo mi dá mož-nos t" .

Kterýž to postoj respektuji , je možná oprávněný v tuhých diktaturách, a nechci t ím ani říct, že Hanzlík je grafoman. J e to zručný básník, možná dobrý, estetic-kých soudů se neodvažuji . Ale pa t ř í prostě přesně k tomu t y p u básníku, jaký v kry-stalické formě předs tavuje inuj katolický gra-foman; k typu rozšířenému přímo masově, a vůbec ne jen mezi spisovateli. Chápu ten typ, i když se mi příčí — ale je snad vvzna-vač takového postoje skutečně jedním z těch, kdož mohou důstojné reprezentovat zá-kladní směr vývoje socialistické literatury", j a k autory "Literárního měsíčníku" charakteri-zuje Ivan Skála (LM, 1-79), pa t rně t aké reprezentant základního směru vývoje? Je Josef Hanzlík skutečně jedním z těck spiso-vatelů, kteří ve svém pevném sepětí s lidem a jeho socialistickým úsilím nacházejí inspi-raci? (Skála, LM, 1-79). Mně takový nikdy nepřipadal .

Druhé číslo přináší vzpomínku 11a před-časně zesnulého Kamila Bednáře; zemře-lého na infarkt , typickou smrt uš tvaných lidí. K d o ho asi uštval? Možná, že je někdo v pokušení přiložit na jeho tragédii formuli užitou v případě J a n a Masaryka: uštvali ho jeho bývalí přátelé, kteří se od něho odvrátili, když se postavil po bok lidu. Za-t ím, pokud vím, to nikdo neudělal, ale je docela možné, že Bednářovo postavení se po bok lidu (reprezentovaného normalizovaným

předvojem) po sovětském přepadu republiky přispělo k jeho předčasnému konci.

Byl to však slušný, ta lentovaný člověk, jehož talent zničili Skálové a spol., který se ve svých soukromých zoufalstvích utíkal na kamenný oltář velkého kalifornského pe-simisty, a který nakonec poněkud zešílel. Na s t ránkách "Literárního měsíčníku" tisk-nou i jiní slušní lidé, kteří sice nezešíleli, ale maj i prostě iinou velmi lidskou vlastnost: strach. Těžko odmítat v diktatuře, když dik-tá tor př i jde s nabídkou, jež implikuje hrozbu. Někteří jsou už starci a nemohou riskovat z trátu existence. Laskavý s tarý dobrý bás-ník Vilém Závada, jenž 11a zakládajícím sjezdu normalizovaného Svazu pronesl pro-jev, který bv mohl být učebním textem pro lekci v obecnost i a nic neříkající bezobsažnos-tí: projev použitelný v každé společnosti a v každé době, daleko překonávající skálov-skou literární esej Miloše Pohorského. J a k hluboce ho chápu, toho milovaného básníka, kterého krvavé skopičiuky dob neustále vlíta-né v rov áva ji do úlohy "velkého j m é n a " — "Musíme tam mít nějaké jméno, soudruzi!" A tak se stal " jménem" nového Svazu, je-diným opravdu velkým jménem, protože Kai-nar těsně před zakládajícím sjezdem zemřel na nemoc uštvaných: infarkt. Nikomu jistě neškodí, kde inu Že, určitě pomůže, nikdo I10 nedonutí k veřejnému vyjádření, které by nebylo přísně v normách slušnosti — a občas otiskne báseň, smutnou a podivnou, jako je t a otištěná v prvním čísle "Literárního mě-síčníku" — a až bude jednou opět možno básně interpretovat , t ak nevím:

— To je nějaký divný pták Proč před lidmi se neustále skrývá ? Z čeho má takovou radost ze si jen zpívá? Ať jde do háje dotěrný proklatec Já tomu jeho cvrlikání nerozumím Mě to nezajímá Mě to otravuje. . , . . . střelec. . . tiše vstane Přimhouří oko Stiskne spoušť Třesk ne rána Nastane hrobové ticho Bublinka duše vzduté zpěvem vyprchá k nebi Hrstka krvavého peří spadne k zemi Bez sebe radostí v zlovolné krutosti oddechne si střelec že mu přálo štěstí

Konečně bude na zemí pokoj KoneČnČ bude na světě klid

Co tahle báseň, tahle mnohem trpčí variace na známého Ptáčka Rober ta Prosta (*), asi

(*) V přek ladu H a n y Žautovské: Ptáček nám u domu ostošest z píval, a já to nemoh snést. Tleskal jsem, plašil ho od dveří, nechtěl s ním uzavřít příměří. A přece, myslím, spíš vinen jsem než ptáček s tím vtíravým nápěvem. Je vždycky podezřelý jev, když někdo chce umlčet něčí zpčv.

24

znamená v kon tex tu doby, k terá tak radi-kálně umlčela velké české pěvce?

jejichž schopnostech se na tom neblahém zájezdu přesvědčil z první rukv?

AXI TURGEXKY, ANI DRDA

V ' 'Li terárním měsíčníku" jsou také dvě črty, inspirované životem zvířat a bojem lidí se zvířaty: jedna je z pera J a n a Kozáka, předsedy normalizovaného Svazu, jenž má v časopise také recenzi na svůj právě vydaný humoris t ický román Svatý Michal o t rampo-tách zemědělského družstva. Druhé vyprá-vění, o ovcích a vlcích, je od Ja romí ra To-niečka, jiného slušného člověka, jenž je mi-lovníkem přírody, vždycky psal jen o ní, a proč by nemohl? Nikdo z těch dvou není sice Turgeněv ani Hemingway, ale kdo rád čte o tom, jak žijí (a jak se zabíjejí) zvířata, ;přijde si na své. Většina lidí spíš ráda čte o idech. Svatý Michal je o lidech; je to lite-

ra tu ra typu Městečka na dlani, Opakuji , že se nechci dopouštět estetických sondu. Není jistě překvapivé, že Kozák není Turgeněv, a byla by to ode mne drzost porovnávat ho ruskvm mistrem. Zdá se mi však, že Kozák není ani Drda. Taky si myslím, že moc slušný člověk to není. Jeho projev, j ímž zahájil ustavovací sjezd nového Svazu, se čte jako obžalovací spis v nejlepši tra,dici Vyšinského. Členům bývalého Svazu se klade např íklad za jednu z největších vin, že chtěli po Invazi svolat do Prahy konferenci Evrop-ské levice; Newyorská universita se nepřímo označuje za jedno z antikomunist ických cen-ter, kde se školí imperialističtí agenti, a s fízlovskou důkladností je každému vypočí-táno, kterých všech velezrádných akcí (např. konference o Kafkovi) se zúčastnil a s kte-rými všemi imperialistickými agenty (např. s Erns tem Fischerem) se s týkal . Rozbor to-hoto prokurátorsko-l i terárního výkonu by vy-dal 11a samostnaný článek, a jenom dokládá, proč se J a n Kozák od svého li terárního de-butu (za Protektorá tu , básnickou sbírkou z roku 1941) odmlčel na dvacet let (druhá kniha vydána roku 1961) a pak opět na jedenáct let. Ta léta byla zřejmě vyplněna pořizováním informací, nepochybně k poz-dějšímu l i terárnímu zpracování.

Taky je v "Li terárn ím měsíčníku" čr ta cestopisná: o ně jakých zajímavostech z Fran-cie. Napsal ji j iný slušný, s ta rý pán, Fran-tišek Kožík, štítící se nemravnost i (jako bar-randovský lektor mi vždy pečlivě škrtal neslušná slova ze scénářů), a živící rodinu. I jeho potkala kdysi t a k r u t á s tředoevropská tragédie slušného člověka, jenž není legen-dárním hrdinou a k němuž se přiblíží dik-t á to r s výhružnou prosbou a vidinou Maut-hausenu za zády. J a k o člen p ro tek torá tu ! delegace novinářů jel za války do K a t y nu, aby t a m Němcům dosvědčil, že polské dů-stojníky povraždili sověti. Dělal, co mohl, prakt icky nic o t om nenapsal, málem se vyl-hal ze svědectví — ale jel. Co zbývá člo-věku, postiženému touhle tragédií, když se k němu přiblíží zástupci j iných diktá toru, o

D V O J Í MÍRA v '

Konečně je v "Li terárním měsíčníku", ně-kolik povídek: většinou jsou s i tuovány v protektorá tu , tedy v bezpečné minulosti, což je také s tará vesta: ústupová cestička všech autoru nucených psát pod soc real ismem, kte-rý, jak známo, požaduje současnost, ale ne-může dobře něco na tni ta t proti autorovi t a k rozhořčenému na nacisty, že o nich píše po-řád kolem dokola. Na jiné (Podešvová: Svě-tluška, Kle vis: . . . a zůstanu- a z do stmi i) se, zdá se mi, dost dobře hodí Tauf rova charakte-ristika zavržené l i teratury šedesátých let, Ar

níž šlo o drobné pozorovatelství, jez přes všechno kořeněni modni unuděnou sexualitou a soudnič-kářský trivial i zavanou erotičnosti se vyzna-čuje typicky starožitným duchem (LM, 1-6). Taufer t o ovšem nemyslel na autory "Li-terárního měsíčníku", ale na • koho vlastně? Na rozdíl od Kozáka nikoho ne jmenuje (*).

(*) Tyhle obecné, neadresné výpady jsou typické, a jsou prostě výrazem diskutérské opatrnosti , Kdo má být např . reprezentan-tem "drobného pozorovatels tví" nebo "sou-dničkářský trivializované erotičnosti"? Bo-humil Hrabal? Taufer jistě neběsní prot i au torům třet ího řádu: v li terárních diskuzích se děla vždycky zaměřuj í na autory první velikosti. A Hrabal skutečně staví sve ná-dherné prózy na výborném pozorovatelství, skutečně jsou o lidech, kteří byli taky ná-mětem Soudniček F ran ty Němce (mimocho-dem, kdyby t a k J a n Kozák byl humoris ta Němcova f o r m á t u . . . ) , a skutečně jsou na-psány originálním jazykem, k terý snad m á na mysli ( taky nikoho nejmenuje) Václav Stejskal, když mluví o zhoubném opojeni nejrůznějšími fintami stylistickými, j ímž se provinilí spisovatelé, kteří dnes nejsou ve Svazu. A kdo má na svědomí komposiční finty, odkoukané a přesazené k nám neorga-; i i c ky a 11 c Ča s o vě (S t e j skal, I ,M, 11-84) ? V a -cu 1 ík v Sekyře ? Kundera v Žertu ? Topol ? Páral? Havel? Proč asi ne jmenuje? Snad proto, že tyhle knihy vyšiv - a ne jenom česky - - takže čtenáři by si mohli verifi-kovat , do jaké míry je co odkoukané a neor-ganické? Stejskal t aké tvrdí , že v záplavě cizích mód byl silně oslaben v nové literatuře vztah k české skutečnosti. Pomiueme-li po-vážlivou okolnost, že literární kri t ik p o i m v á pro označení literárních vlivu peiorat i vílího slova ze žurnalistického slovníku (móda), kdo zase jsou ti reprezentant i záplavy cizích mód? J á bych si naopak dovolil tvrdi t , že snad v žádném období moderní české prózy nebyla česká skutečnost zachycena t a k dokonale jako v prózách takového Hrabala , Párala , Va-culíka, Kundery , Topola, Havla, Vostré, Smočka, Vyskočila, a kcnec konců snad i v jednom takovém dekadentn ím románku, kte-rý se jmenu je Zbabělci,

Jenomže: záhadná dívka, je/ odnikud př i jde do pohorské chalupy starého g a / d \ \ jenž by mohl být jej ím otcem, probudí v něm velmi záměrně prudkou pohlavní vášeu, ale než doule k věci, v noci nteěe a nechá vzkaz, že má těžee nemocného muže a dvě malé děti? J e to docela pěkně napsané, ale že by se to a sp o ii p o ko i išel o > /. ni o ut rozn t :::<rná Jakla... v jednotný a sou v; si ý ob} a: soudo-bého člověka a společnosti ? Rozhodně je to koleně ne sexualitou, jestli módní, nevím. Mě sexualita vždycky zajímá. Klevisova povídka je zas e tuda z hovoru snad dobiv (nevím) odposlouchaných v hospodě tedy typově Hrabal , ovšem mohu-li si dovolit estetický soud — spíš na úrovni, řekneme, Čestmíra Yušáka (když nepíše o dětech). Y každém případě typické drobné pozorovatelstvi.

To bych ovšem "Li terárn ímu měsíčníku" nevyčítal : teprve začínají. Yadi mi ale, že začínají s programovým lieoměrnict vím, s dvojí mírou: na jedné s t raně je tu řada útoku na zločinné surrealisty (Skála mezi hlavními hříchv Svazového nakladatels tví

»

uvádí založeni surrealistické revue Aglon, LM 1-77), na avantgardu (spokojené př i takávání závěrům sovětského li terárního vědce Mácv, že avantgarda je mrtva - LM, 11-95 - - nebo Skála: zločin zalozeni knižnice literárního expe-rimentu, Tangens, v LM, 1-77) a na s t ruk tu-ralisty (velebení Stolí a za jeho potření čes-kého s t ruktural ismu v Rvbákově článku, LM I-S9) — a na druhé s t raně je tu chva-lozpěv téhož Rybáka na Viktora Šklovského, s nimž se setkal na básnickém festivalu u Oehridského jezera v Jugoslávii, a kterého pochvalně charakterizuje, že to je někdo: zakladatel ruské formální (sic) školy, vynika-jící sovětský literární vědec a jeden z hlavních představitelů slavné sovětské umělecké avant-gardy dvacátých let (LM, II-5) — a t aké např. chvála Muzea moderního umění za to, že t a m lze spa t ř i t . . . surrealistu W ach s man a (Bernard Clavel, LM II-57). Hlava současných českých^ surrealistu Vratislav Kffenberger je ovšem Čech, tedy poddaný místní vrchnosti, a nesmí si dovolit to, co vzácný levicový host z Francie. A právě tak ie Brabec a jiní čeští s t ruktural is t i Cech a poddaný, kdež-to Šklovského Stalin při hromadných likvi-dací cli podobných zvrhlíku omylem opomi-nul, takže je dnes jakousi sovětským s tá tem chráněnou raritou, asi jako byl pražský ukáz-kový rabín, k terého nacisti předváděli spřá-teleným novoevropským cizincům. Nebude to asi demokracií, že časopis tiskne vedle sebe dost prot ichůdné názory. Navíc z pera týchž autoru.

O V Š E L I J A K Ý C H POJMENOVAL

Ani v dalších dvou číslech Literárního mě-síčníku se nic podsta tného nezměnilo. Jiří H á j e k se na jeho s t ránkách neobjevil, zato z t iráže beze s topy a bez vysvětlení zmi-zel šéfredaktor Rudolf Ivalčík. Bůhví proč. Zřejmě neumřel, protože ve čtvr tém čísle se zúčastnil ankety o ideologii a l i teratuře,

uvedené citátem z Yasila Bilaka, k níž se ještě vrát ím. Neobjevila se také v prozaických p ř i spě v c i c h stranou od e v žd y žádán á so n čas -uost, alespoň ne ta uejžádauejší, tzv, "žhavá" . Miloš Y. Kratochvíl otiskl ukázku z románu odehrávajícího se v roce 1905, Pavel Francouz povídku / protektorátu (nacistického), Vladi-mir Přibský píše sice o současnosti, ale bra-zilské, kde češti montéři úspěšně montuj í . Doktoři Bohumila Říhy se v ukázce z jeho románu pohybuji v čemsi, co snad je sou-časnost (není to příliš jasné), ale co je pro-stoupeno atmosférou bod rošti. Snad je to atmosféra současného Československa; to ne-mohu posoudil, protože ta tu nejsem. Úryvek z př ipravovaného románu Alexeje Pludka je rovněž dost neurčitý, aby se dalo soudit, co vlastně zachycuje kromě snahy, jež bv se dala paraf rázovat jako "mírná odvaha v me-zích zákona". Objevuje se v něm jakýsi vysoký funkcionář, zřejmě vládně stranický, jenž nepůsobí příliš mile; ale je to syn bo-hatého otce a tak mám podezření, že se z něho později v románu stane dubčekovský kout rare vol ucionář.

Bůhví zda pod vlivem poznámky O vše-lijakých pojmenováních (LM, IV SS) Plůdek svůj román ještě nepřepíše. Ta poznámka je odpověď na článek i> jednom pražském de-níku, k terý zaěinat ne příliš moudrou úvahou o tzv. k avárcnských a salonních komunistech. Nevím, proč autor R. (snad Rybák?) ne-identifikuje pražský deník a autora nemou-drého článku, když každému, kdo sleduje akce jodasovských Sirotku je jasné, o co jde. Jde o útok na profesora Adolfa I lolTmeistera z pera nějakého Ptáčka, Adolf Hoíínieister je starý komunis ta a pro s tranu a její image na Západě věru něco vykonal; sáni jsem ho viděl při brilantním projevu na Muti-chově výstavě v Oslo, kde se př ímo před m ý m a očima odehrávala názorová změna

w

něk a 1 i k a z á p ad nich k u n s 111 i s t o r i k u, k t e ř í s e až do té chvíle zřejmě domnívali, že každý komunis ta musí nu tně být primitiv (a tuhle představu sdíleli i tak skvělí spisovatelé, jako byl Raymond Chandler, protože nikdy nepotkali žádného I lolTmeistera). Jenomže HoíTnieister nakonec nemohl spolknout sou-sto, jež, podle všech zpráv z vlasti, dodnes nedokázala spolknout auí většina českoslo-venské dělnické třídy, a t ak ho s. Ptáček líčí jako typického syna bohatého otce, jako kariérisliekého burzu je, který se do s t rany pouze vetřel, aby se zase měl dobře; za to, že mu to Strana umožnila, se jí pak odvděčil propagováním4 všelijakých pikašu a braku. Že soudruh Ptáček je tak trochu fa.šista, R. diskrétně naznačuje, když historicky zcela pravdivě říká: termínu (salónní komunista) \ {zi v a la proti nám b i < i"U> a s 11 í žuri i a li s t i k a a fašisté, kteří si jej vymysleli, a uzavírá pak, že článek je pochybný v tom, že zlehčuje Jakla a naznačuje, jako by sama příslušnost k ne-dělnické vrstvě nebo rodinný původ, ne prolé-tá řský nesly v sobě zárodky názorové ne pev-nosti, a tudíž vedly i k oprávněné nedůvěře, což odporuje samým principům i praktické politice naší stra ny. Takže opravd ti n evím,

26

jestli si PUulkuY nesympaticky sy*: bohatého otce nepolepší t řeba na odrodilého syna do máckého tkalce z Orlickvch hor. Bvlo bv to ještě vic ve stvhi mírné odvaliv v mezích v' «• •

zákona. Bud jak bud, poznámka () všelijakých poj-

me novém i ch je velice cenná, protože je to symptom, že i mezi dokonale znoruudizova-nými jsou někteří /.normalizováni dokonaleji než jiní, a že tedy spor, onen jediný garant pokroku, nebyl /.normalizován zcela úspěšně ani na s t ránkách tohoto zcela nejznormali-zovanějšího li terárního časopisu světa.

Totiž spor a diskuse ve vlastních řadách. J i nak se autoři LM přirozeně neustále ' 'kri-ticky vypořádáva j í " s těmi, kdož se jak se tak hezkv ceskv říká do normalizae-

f w ^

mho procesu nezapojili. Vada takových po-lemik je v tom, že jako v případě kritického rozdrcení Kundery (po Tauferovi nyní také Hájek, ale ne v LM, nýbrž v knize Kon-frontace) , t ak i ve všech ostatních případech drcení se nerespektuje přirozená zásada, bez níž se diskuze mění v unisono stejně nala-děných hlasu, t j . audiatur ct alter a pars. Důvod, proč se nerespektuje, je jednoduchý a pokusil jsem se jej kdysi vyjádř i t séman-t ickém ivisecrackem ve Lvíčeti: . . . názory, které háji, lze hájit jen tehdy, když nelze hájit názory, které háji protivník. Na rozdíl od př ípadu Kundera jsou však ta to drcení s te jně neadresná jako útok na Sirotka Ptáčka, je-nom v daleko větší míře. Koho má např. na mysli profesor Hrabák, když mluví o má-tohách potácejících se v existenciálnich problé-mech (a často pse ud o problém ech) a zamořených frustracemi a komplexy. . . jaké se začaly obje-vovat a nabývat pudy v naši próze z druhé poloviny šedesátých let? Není mi to jasné, leda že by myslel nějaké okrajové autory, které jsem nečetl.

K D Y B Y SE O B J E V I L ČESKÝ WITMAN

Domnívá se vážné Josef Rybák v úvodníku 4. čísla LM, že se muže v dnešním ČSSR objevit básník typu Walta Whi tmana myslím objevit ne někde v šupleti, ale na s t ránkách literárního časopisu? Rybák za-řadil Whi tmana do svých úvah, které vytvá-řejí fikci přiboudlého čtenáře šedesátých let: Pokusíme se. . . vrátit čtenarum dříve tak jasné a konkrétní představy o tom, kdo to je spiso-vatel. V hlavách mnohých Udí se jeví tento druh tvůrčích lidi jako člověk apolitický, jako zručný rutin ér a obratný a pohotový výrobce konvenčni zábavy, s nepřebernou zásobou psa-veckých sil. Stačí jen pootočit kohoutek a řine se papírová láva slovvět, odstavců a stránek bez jakékoliv duševní námahy. Čtivo se tak dělá, literatura ne. Ta je duši národa. " Č t e -nář i " zde Rybák asi myslí některé pracov-níky kul turního odboru apará tu s t rany a jejich kra jské a okresní JÍ od řízené; nemůže jimi přece myslet ty české čtenáře, kteří za pár dní rozkupovávali desetitisícová a někdy statisícová vydání Hrabala, Kundery, Pá-rala, Pukse nebo Vaculíka? Není t aké před-

stava o l i teratuře jako o duši národa nebez-pečné blízko Hrubínove herezi o svědomí ná-roda,, zatracené samou stranou a vládou? -A konečně: nehodí se představa o literární tvor bě jako o pootočení kohoutku nejlíp na uěk teré autory LM. např. na Vladimíra Přibského, který včera psal o sexu a jazzu a dnes o budovatelské práci v Brazílii, vše se s te jnou rutinou, obratnosti a pohotovosti ?

Ale vraťme se k Ryhákově Whi tmanovi : . , . takový kosmos by tnčla tvořit ka:.dá národní lite-rátům. píše Rybák (LM. 1Y-2). Kosmos, který má svůj řád. jeho: všecky sily jsou v souladu a podii:ují se tomuto řádu a jeho zákonům. To je docela výstižný popis Whituuuiova básnického typu; zádrhel je pouze v tom, že tenhle řád nadiktovala Whitmanovi p rávě jeho vlastní básnická osobnost, nikoli s t rana, ani vláda, tím méně eeusura. Censorské duše mezi Whit manový mi současníky zahrnuly básníka po vydáni Stébel trávy pozornostmi, jako že je zvrhlé prase nebo vyvřelina z k a mí-lu, a já mám dojem, že kdyby se ně jaký současný český Whit man objevil na s t rán-kách LM (muselo by to byt díky omylu nějakého ožralého redaktora a censora), doč-ká, by se na. s t ránkách Rudého p ráva podob-ných, jenom snad (možná ani ne) trochu sofistikovanějších cpi tet ; nežijeme už v drsném devatenáctém století. Takový novodobý čes-ký Whit man, uskutečniv ve svém díle En-gelsovu jednotu svobody a nutnosti , provinil by se totiž proti nutnost i epiktétovško-uor-malizačuí, a to nikomu neprojde hladce.

Jsou ovšem na s t ránkách LM i mimo ně dojemné pokusy o vyslání signálu, j aký kdysi, ještě z hořící Bukurešti druhé světové války, vyslala tamní skupina, surrealistu, k terá pře-žila. Napiše-li diíes dobrý, s tarý a čestný spisovatel Václav Kaplieký (a, nikdy neza-pomenu na román Ještě nehřmí, jehož suge-stivní síly v zachycení atmosféry jsem se, obávám se marně, pokusil dosáhnout v Prima sezóně), napíše-li t en to český autor román o židovi křivě nařčeném z rituální vraždy v době, kdv česká nakladatelství vydávají do-' «- «i

máčí i sovětské antisemitské pamflety, je to sotva náhoda, přesto že recenzentka LM (II1-89) tvrdí, že autor tentokrát nepodlehl snadné a povrchní aktualizaci historické látky, Kaplieký ani nemusel podléhat ; historické látky neaktualizují spisovatelé, nýbrž histo-rie, a v té, jak známo, mají rozhodující hlas politici. A proč asi Ladislav Kuks, ve vyznání lásky k memoárovým knihám so-větských generálu, otištěném v Hájkově Tvor-bě, pokládal za vhodné ocitovat právě dnes právě tyhle zásady, jež si zapamatoval z politických školení: . . . s komunistickou mo-réUk o i i js<) u ) i a p ros t o 11 es tu čile l; i é lítost ej 11 o s l k osudu člověka, ne přístupnost nebo dokonce hru-bost, neváznost k osobní důstojnosti a osobní urážky. Proč právě dnes, kdy na s t ránkách čs. t isku byly otištěny celé seriály útoku na všem o ž 11 é sp i s o v ate 1 e, od neb o ž t í k a P r o c 11 á zky až po stále aktivního Kohouta; útoku, jejichž charakter je přesně vystižen oněmi způsoby neslučitelnými s komunist ickou morálkou ?

27

L Í B E Z N Ě P R I O Ž R A L V T E X T

Fukse nedávno dohoxovali ke vstupu do Svazu, ale první, byť dost pochybné, norma-lizační prohlášení učinil v Hájkově Tvorbě. Přátelům v XDR. kteří se podivnou dialek-tikou, nebo spíš relativitou, jež je následkem aplikace Brežněvovy doktríny, stali liberálv, si Há jek stěžuje, že mu ve Svazu vyčí ta j í jeho činnost v Planinu. Tomu se ovšem ne-může divit, a mělo by mu spíš byt útěchou, že na s t raně kladných položek v účtech jeho rozporuplné a rozervané osobnosti, zůstane právě leccos z jeho činnosti v Plamen;. Bud jak bud, v LM dosud netiskne a vy tvář í si své "d ruhé cen t rum" v Tvorbě, kde t rumfnu l LM tím, že se mu t am podařilo zaangažovat — alespoň ke zmíněnému vyznání lásky — jediné dva z významných autoru střední ge-nerace, jež vytváře la českou prózu šedesá-tých let. Yeclle Pukse učinil v Tvorbě s t ručné a rozkošně — v kon tex tu vlastního díla — sarkastické prohlášení Vladimír Páral. J a k jinak než sarkast icky lze, ve světle Šesti pekelných noci, Veletrhu splněných přáni, Sou-kromé vichřice, Kata pultu, Milenců Sz vrahu nebo Profesionální ženy, číst závěr Páralova sloupku: Pro kra sod uchy, ale nejen pro ně, má termín "výrobní román" nelákávou chuť. Je to proto, že o našem současníku ze sféry práce se vytisklo nemálo literatury slabě a špatné. Náš pracující současník oprávněně Žá-dá, aby literatura o něm byla dobrá, pravdivá, působivá a silná. Neboť na velkou výzvu so-větské kultury je třeba odpovědět především no-vými ČIN Y.

Ješ tě sarkastičtěj i zní tohle prohjášení ve světle závěru konference, na níž ČSSR re-prezentoval J iř í Hájek, snažící se — na rozdíl od stoprocentních l ikvidátoru - - za-chránit pro českou l i teraturu alespoň některé z jejích velkých autoru -—• i když za cenu, jejíž adekvátnost nelze zatím odhadnout . Ta konference bylo tradiční Se tk árií šéfredaktorů literárnich časopisú socialístických zemí, kteří se po t ř ídenním rokování ve východním Ber-líně usnesli 11a následujícím usnesení:

Základní požadavky na uměleckou kritiku: analyzovat sociální situaci a bojovat za

uměleckou úroveň literatury a umění v jedno-tlivých zemích i v celém táboře socialismu,

všímat si probíhající vědeckotechnické re-voluce, doprovázené informační explozí a uvě-domovat si úlohu umění a literatury v této nové celosvětové skutečnosti,

vést veřejné diskuse jako prostředek k poznáni pravdy, což je uznávaná metoda so-cialistického realismu a nezbytnost k vytvořeni zdravého kulturního života,

vypracovat metody, jež dokazují estetickou převahu socialistického realizmu a zdůraznit, v Čem je jeho podstata,

vyp o řád at se se vše m i p r o Uprou dy, a to v kooperaci všech socialiských zemí (LM 111-84).

Opravdu líbezně přiožralý t ex t . Nevím sice, j ak j inak než rušičkami vítá socialistický tábor informační explozi, a pods ta tu socia-

listického realismu bych raději příliš nezdů-razňoval. Ale pa t rně poprvé v děj inách lidstva maj í nikoliv umělecká díla, ale umělecká kritika dokázat estetickou převahu nějakého li terárního směru. Takový literárně-alkoho-1 ický postníát se rovuá | řesvědčení , že ni-koliv 'Hamlet nebo Othello dokazuji velikost Shakespearovu, ale Beu jonsouuv epigram. Že nikoli Pdison přesvědčil čtenáře o bri-1 aut ti os ti Ne zva lově, ale Šaldova krit ika. Podle téže logikv bv Pekař Marhoul asi bvla

o « *

pitomost. A konečně tvrzení o diskusi jako prostředku k poznáváni pravdy zní v atmosféře dnešního tábora socialismu tak (kontra?) re-volučně odvážně, že se o vod kovaní šéfre-daktoři pa t rně zalekli a zakončili svů j dosti surrealistický, ne-li patafvsickv manifest ráz-iiým, byť poněkud enigmatickým vypořádat se se všemi proti proudy!

Ted si do kontex tu soerealismu zasaďte autora \'ariaci pro temnou strunu nebo Mi-lenců vS: vrahů. J a k ý plavec vátu zbude pro prot iproud ?

Ale mohou vůbec v dnešním ČSSR existo-vat nějaké protiproudy, jestliže sám veliký Vasil Bilak (v LM, IÝ-75) ohlašuje příchod království nevídané svobody: Strana ne před-pisuje umělcům formy uměleckého ztvárněni skutečnosti, O tom si rozhodují tvůrci sami. Naše strana nejenom že uznává právo na ex pe-ri))} nit, na hledáni výrazových prostředků, ale toto právo podporuje, je pro uplatněni indi-viduálních vloh a talentů, mnohostrannost fo-rem a žánru. Ta to mnohostrannost musí ov-šem v vcházet z metody socialistického real i-smu, dodává po vzoru známých posledních částic v paragrafech československého záko-níku VasU Bilak. Přesto se však takováto velkomyslná koncepce příliš neliší od kon-cepci Roger a Garaudyho, zavrženého na s t ránkách LM (II.[-85). I když ovšem Garau-dyho je t řeba doplnit Skálou (společnost má právo nevydat).

Podivná snoubení svobod s nutnostmi . St rana uznává právo na experiment, umělec má plné právo psát díla, jež jsou v r o z, p or 11 se zá jmy socialistické společnosti, společnost má právo díla nevydat , p rávo na experiment se podporuje, je však podmíněno tím, že v v c 11 á z i z in e t od v soc i u I is t i c kél 1 o re a 1 is mu, což je ale směr, jehož podstatu musejí teprve o b j e v it šéf re d a k i o ř i li t e r á rnícl 1 č as o p i s 11 so-cialistických zemí a poté dokázat jeho este-tickou převahu. Marx aby se v tom vyznal.

Nejlíp se v tom asi vyznal s tarý dobrý Sinclair Lewis. Mezi jeho texty na jdeme je-den, v němž se jakýsi ' s ta l inský estetik obrací k veřejnosti s řečnickou otázkou: ' 'Chcete snad říct, Že my jsme pro cenzuru? Chcete snad říct, že my omezujeme svobodu umě-leckého projevu? Chcete snad říct, Že my umělcům předpisujeme o čem a jak maj í psá t? Chcete snad říct, že jim tvrdíme jedno, a děláme pak něco j iného?" Načež mu od-poví anonymní hlas z publ ika:

"A110, chceme". (Psáno pro "Listy" a "The Telegram P.O.B. 3(i3, Fjdm onlotb, A Iberia, Canada)

•

MOTÁKY Z RUZYNĚ

Pod tímto titulem vychází v nakladatelství INDEX (*) kniha, která- je autentickou výpovědí o Životě v této smutně proslulé věznici a o represi v Československu r.J972. A nonymnim autorem je jeden z politických vězňů okupačního režimu, jemuž se podařilo své zážitky napsat a propa-šovat jako moláky z věznice.

Uveřejňujeme ukázku z této publikace, k níž napsal úvod. Luděk Pachman.

Moje milá, T v ů j dopis jako by spadl s nebe. Nemohl jsem se z něj dlouho těšit, ale vryl jsem si do pamět i co nejvíc, abych se t ím normálním lidským slovem stal i já zase t a k t rochu normálním lidským tvorem.

Především Ti ale musím povědět, co bylo se mnou, když nás roztrhli, abych ně jak došel k dnešnímu dni a nenechal mezeru, kterou bych později t řeba už nemohl vyplni t — ělověk nikdy nemá jistotu, a po pravdě — t ady se ji dokonce zdráhám uznávat . Každá hodipa jako by byla na dluh.

Nevezli mě sem přímo, ale oklikou přes Bartoíoniějskou, takže Prahu jsem naposledy viděl večerní, spěchala do biografu a na vídeňské roštěné s oblohou. Nemohl jsem jí vyčí ta t t u zdánlivou lhostejnost . Ani by cli to neudělal, protože by to nebyla pravda . Ti dva, kteří se-děli vedle ume každý na jedne straně, to věděli p rávě t ak dobře jalco já, že není lhostejná, už dávno není lhostejná. Už jsme si ověřili ten pods ta tný rozdíl mezí t ímto rokem 1972 a mezí rokem, řekněme, 1950, kdy šel národ úplně chladně okolo s pomyšlením, Že komunis té si vzá jemně krout í krky.

Hvězdu jsem neviděl, letohrádek byl někde schován}' ve tmě za silnicí. Do Ruzyně jsem t edy dojel s orientací jen povšechně literární, hrozivá plechová v ra ta se rozevřela a spolkla naši černou limuzínu i t u druhou, k te rá jela celou cestu za námi a dozírala, aby moje eskorta dojela v pořádku.

Projeli jsme vni t řn í prostorou kolem velkého parkoviště (mají zde zřejmě k dispozici každou ká ru na světě s každým mysli telným číslem včetně diplomatických poznávacích zna-ček), nap ravo jsem viděl vysokou cihlovou zed, nas tavenou os tna tým drá tem s bdělými světly. Pak jsme vjeli do malého dvorku, kde vlevo svítilo nad několika schody před vchodem světlo. Moji bodyguardi vystoupili, čímž se uvolnila cesta i pro mne; popadl jsem do jedné z těch nezvykle spojených rukou ucho nadi té aktovky (podruhé maje tek pouze do kapsy) a vy-soukal se t a k é ven. Vedli mě k t ěm o tevřeným dveřím, jeden šel vpředu, d n v . ý vzadu. Me-

(*) I N D E X , Post fach 41 05 11, 5000 Koln 41, cena knihy 6,60DM.

29

žitím dorazil i druhy vuz a všechno, co z něj vyskákalo, se za nás napojilo s plnýma rukama věcí. zabavených u nás při domovní prohlídce. To jsem až chvíli na to poznal o čtyři pa t ra výš.

Y budově mi konečně sejmuli ná ramky (jak krá tká se s t ím železem na rukou zdá doba osmadvaceti let; člověk vlastně registruje jenom to, jak se věci technicky vvviuulv) a zadní

v ' » » « í

část mého konduktu , která obstarávala dopravu dolicuých předmětu, odpoehodovala někam do dlouhé chodby. Mě naopak lifrovali na druhou stranu, přičemž se po cestě stále vt í ravěj i dral do nosu naf ta l ín . Xa konci bvlv dveře (zatím ještě obyčejné a dřevěné) a za nimi jakvsi ohromně výřečný kriminální typ v bílém plášti, stojící za pultem skoro jako v krámě.

Později jsem se měl přesvědčit, že kriminální t yp (o bachařích všeobecně až j indy a sou-hrnně) má hodnost praporeika a že je to jakýsi správce svršku, které zde delikventi odkládaj í po dobu dočasného ubytováni . Nemyslím, že tne poznal, tenhle patřil k sortě, která pokud možno nepozná a nezná vůbec nic, takže i ty to služby koná bohorovně a s řemeslnou lhostej-ností. Nemohu si ostatně odpusti t , abych Ti hned tady nenapsal o něčem, co se mi přihodilo o hodně týdnu později, když mě předváděl takový starší proíous k výslechu. Yedl mě někudy zadem kolem sprch, které jsou až 11a konci vězeňských chodeb, a úzkým a tmavým schodiš-t ěm nahoru. Protože jsem s ním už několikrát předt ím navazoval rozhovor, bylo v čem pokračovat , a on mi řekl: "Podíve j te se, to není naše věc, koho t ady hlídáme, o tom rozho-du j ou ty páni, co vás k nim vedu. J á jsem obyeejnej bachař , od osmi do tří vodím k výsle-chu, ale koho a proč, to já dokonce ani nesmím vědět. Tak je to, milej pane" ,

Tedy tenhle •— 11a rozdíl od onoho kriminálního typu ve skladu — sice vědět "nesmí" , ale ví moc dobře a zřejmé mu ta recidivující změna klientely není dvakrá t pří jemná. Tako-vých je zde ovšem mnohem víc.

Ale abych zůstal u základního líčení. Za asistence kriminálního živla, jehož šarži jsem pod bílým pláštěm tehdy nemohl tušit , jsem se musel svléci donaha, přičemž mé svršky při-šel přebírat jakýsi kapi tán v uniformě. Ten se tvářil poněkud informovaněji a zdálo se mi, že je 11111 to dokonce mírně trapné, protože na dotaz kriminálního typa, zda bude třeba mě umýt , odsekl velmi briskně: "To není ten p ř ípad" .

Pak mi předhodili mé nynější slušivé oblečení, z něhož Ti budu reprodukovat jen tra-diční hnědou teplákovou soupravu. Zdá se, že záliba Státní bezpečnosti v hnědé barvě je přímo neotřesitelná.

Z mých propriet mi vydali kar táček na zuby, pastu, mýdlo, sirky a krabičku cigaret, ve které — naštěst í -— bylo ještě sedmnáct kusu. Když jsem to měl pohromadě v eráruím hadru, eufemisticky zvaném ručník, převzali mě zase dva civilní orgánové z mého původního do-provodu a odváděli mě chodbou zpátky. Př i tom jsem si všiml, že pantofle, které jsem vyfa-soval, jsou nejméně o dvě čísla menší, než je moje míra, a t a levá že má navíc někde 11 palce vylezly hřebíček, Ale začít zrovna teď reklamovat větší pantofle mi připadalo úplně absurdní, a t ak jsem mezi těmi dvěma mlčenlivými postavami dopajdal až k výtahu, počkal, až dojede, a nechal se postrčit dovnitř . Vzpomínám, že cestou mě ze všeho nejvíc zaměstnávala starost , abych měl svůj majeteček v ručníku pěkně pohromadě a něco z něj uevytrousil, jelikož mi bylo jasné, že to, co si právě s sebou nesu, bude 11a delší dobu pods ta tná součást mého zú-ženého soukromí.

Asi p ro to jsem také tu první noc přehlédl, do kterého pa t r a mě přivezli, ale od té doby t a m chodím nejméně jednou týdně a znám to už dokonale: Bylo to č tvr té patro, číslo dveří 512, a 11a dveřích visel na obyčejném připínáčku ručně nakreslený nápis 11a kusu obyčejného papí ru : Výslech.

Kancelář byla malá, zato neuvěřitelně plná. Místnost pro jednoho ouřadu s jedním pra-covním stolem, s dvěma okny, rozměr nejvýše tři a pul krá t čtyři metry, navíc ochuzená o prostor f.eleznými almarami (patrně na předměty doličné a 11a t a jné spisy). V jednom rohu, naprot i stolu, byla (vlastně pořád je, tu a tam na ní i sedávám) dřevěná sedačka, pod kterou je do zdi zaražené železné oko k př ípadnému připoutání delikventa za nohu. Musím objek-tivně zaznamenat , že až dosud jsem takhle ke za i přiši tý nebyl a že při výsleších sedávám většinou na obyčené židli; na sedačce k tomu původně určené jsem seděl jen asi pětkrát . V druhém rohu je umývadlo a mezi t ím jakýsi konferenční stolek. Píši to jen aby bylo jasné, že místa je zde pramálo a že se t u onu noc i přesto tísnilo celkem devět orgánu. Navíc ještě další přicházeli, aby se na mne také podívali, a když si mě prohlédli, šli zase po svých. Měli zřejmě všichni ně jak rušnou noc, chodby byly plné lidí, odevšad klepaly psací s troje a hlučely hlasy, vrzaly dveře, bručely v ý t a h y a zapadá val a zamřížovaná vra ta vězeňských bloku. A když 11a chvíli otevřeli okno, aby se z kanceláře stačil vyvalit neuvěřitelný mrak kouře, bylo slyšet i hluk přijíždějících a odjíždějících aut, bouchání dvířek, dokonce i k řupavé kroky na sněhu. Ale to se mi možná jen zdálo, t icho mohlo t ím rámusem kolem pronikat jen na zlomky vteřiny. Přesto jsem si z toho ruij irajchu dělal pro sebe závěr, že nás museli zavřít desítky, ne-li s tovky najednou, j^rotože kvůli mně by prcce celý ten obézní apará t nebyl až do noci na nohou.

Chvilku jsem seděl v koutě na prkně, zabudovaném do stěn, s ranečkem vedle sebe, a snažil se zorientovat ve shluku hlasu nad sebou a kolem sebe. Až se konečně orgánové uspo-řádali sami a ten, co seděl celou dobu za stolem a vyj^adal jako osoba částečně kompetentní , začal odhrnovat do s t ran mé knihy a papíry, k teré sem přinesli a bez ladu a skladu mu je naložili na stul. K d y ž se m u podařilo j^roklestit si prostor asi tř icet na třicet pro lokty a ně-jaké lejstro, objednal si t icho a ujal se slova.

30

Musel jsem ocenit, že se mi také představil. Zatím není nu tné ho představovat naplno, tedy řekněme - major Jedlička. Vek: 50-55 let, malé postavy, robustní, silně krátkozraký, na "hlavě poslední zbytky vlasu neurčité barvy. Ruce s krá tkými prsty k jeho postavě a ma-sív nos ti neúměrně malé. Neřekl bveh, že je to bvvatv dělník. Aniž bvch chtěl křivdit které-mukoli počestnému řemeslu, odhadoval bych to, že Jedl ička byl za mlada číšník, možná ho-stinský, snad i eesťák. Ostatně, budu Ti o něm ještě podrobněji psát. Když se představil, pře-četl mi jakési ustanovení o tom. že jsem vzat do vazby, ale příliš jsem to nevnímal, protože na mne začala padat únava. Kromě toho se, jak mě znáš, v paragrafech vůbec nevvznáni, protože jsem s nimi přišel do osobního s tyku jenom za Hitlera a od té doby jsem si nivslel, že při svém nezávadném živobytí si mohu dovolit luxus vnímat právní řád jen asi tak jako dopravní značky, více méně podvědomě.

Pamatu j i si, že se mě ptal. chci li si podat proti zatčení stížnost, ale to mě nějak popudilo, přece si zde nebudeme vzájemně hrát na právo a zákon, když všichni dohromady víme, na čem jsme. A tak jsem odpověděl, že si žádnou stížnost nepodávám, protože by s tejně byla s tarou belu platná. Myslím, že to tam také zapsali.

Někdo jiný z toho chumlu úředních osol) se mě ptal, jestli nemám hlad, a když jsem řekl, že mám, pohotově mi podstrčili nepříliš zánovní ešus, ve kterém bylo pár s tudených brambor a kolečko salámu. J iná ruka mi podala lžíci. Y tom okamžiku jsem plně pochopil změnu sta-tu tu , zhuštěnou do těch hnědých tepláků, černých pautollí, špinavého ešusu a úředně kata-logizovaných, s tudených kalorií. Zatímco jsem lžící vyškraboval ešus, radostně mě pozorovali pohledem chovatele zvířete, které se v zajetí rychle aklimatizuje. Dva ostří muži mě pak na mou žádost doprovodili na záchod, poslední normální pizoár, který jsem od té doby měl čest použít . Dokonce mi dovolili, abych si opláchl ruce a napil vody. Pak mě zase přivedli zpět na mou sedačku v koutě. Některé asi mezitím omrzelo dál asistovat, takže v místnosti jich zbylo jen pět.

Jedl ička pravil: "Znáte X X ? " Došlo mi, že zahaju je výslech. Při tom bych měl napsat , že našinec se v této situaci mění

na dvě různé osobnosti, i kdvž to je schizofrenie nikoli chorobná: je prostě věcí východiska. Xa cele a při provozu věznice se přizpůsobujeme, tolik jsem si ještě pamatova l a tolik mi spo-lehlivě v podvědomí zůstalo. Ale při výslechu, při konfrontaci s YÍvCÍ, která nás sem při-váží, ukládá za mříže a t lustý železobeton, je to jiné. A spon myslím, že to je jiné nebo že to musí bý t jiné.

Zde, kde se naše slova ukládaj í na papír a hromadí se v podklady pro žalobu a pro ver-dikt, máme ještě pořád svobodu určovat si míru ponížení, kterému jsme vystaveni samotným vězněním. Obecně vzato můžeme klesnout jenom tak hluboko, kolik sami připustíme. A má-me-li to ještě vůbec v moci, pak jedině tadv, při výslechu. Jelikož jsem nic neukradl, nikoho nezabil a dokonce ani neporanil úmyslně nebo neúmyslně, a protože mám od počátku jasno (stejně jako ti pochopové kolem mne), proč vlastně jsem tady, není mi zatěžko volit slova a vybíra t odpovědi. O svých názorech nediskutuj i a nediskutuj i ani o tom, kdo je se mnou sdílel a sdílí, kdy a proč, jak a pokud. Popadá mě pudová zarputilost: když jsme se před lety pomalu a ne jednoduše vyprošťovali ze své mladické "revoluční" hypnózy, s távali jsme se přece především vnitřně svobodnými, a t a to vnitřní svoboda funguje nezávisle na budově, ve které právě jsme, na nádobí, z něhož jíme, a na posteli, ve které spíme. Tak tedy žarpu-tilost. J í t na diskusi o z p n s o b e c li v ý k o 11 u své názorové svobody by znamenalo ko-laborovat s tím, s čím jsem už kolaborovat odmítl. To by bylo skutečné ponížení ne před nimi, ale před sebou samým. Před Tebou, před dětmi, před všemi, které mám rád a kterých si vážím.

Proto neznám XY, nikdy jsem I10 neviděl, nemám, co bych dodal, 11a tu to otázku, i když je j inak formulovaná, jsem už odpověděl.

Jedlička se tváří sebejistě, ba benevolentně, má neotřesitelnou duvěru v efekt jeskyně, kam mě za chvíli odvedou, v efekt týdnu a měsíců, jimiž mě budou její s těny tlačit, a proto ještě nenaléhá, ví, že má dost času.

Asi za hodinu první exemplář výslechu končí. Obsahuje asi devadesát procent otázek a deset procent odpovědí.

Pak mě už přej ímá skutečný, nefalšovaný bachař, ale na celu nás ještě doprovází jeden z přičinlivých civilistu, kteří mě sem přivezli. Vedou mě spoře osvětlenými chodbami. O pa t ro níž se scenerie mění. S vrzotem se otevírají zamřížovaná vrata, vlevo i vpravo řady cel, pak konečně ta moje, poprvé slyším zvuk obou klik i otáčení klíče v zámku uprostřed, pak dveře zaklapnou, zvuky se opakují , ztrácejí se kdesi v dálce a já s toj ím sám uprostřed té kolíky. Protože jsem už hrozně unavený, ani to příliš ne prolili žíni, uložím si svých doslovných pár švestek do skřínky, padám na kavalec a v mžiku usínám.

Hodinky mi ovšem vzali, o čase nemám představu. Rány 11a dveře mě za chvilku budí, kuká tkem vprostřed dveří kouká do cely nějaké rybí oko a nepří jemný hlas mi nařizuje, abych se převlékl, složil tepláky a denní prádlo, jak je mám složit a kam položit, to všechno už vy-konávám jako au tomat . Pak konečně zase usínám, i když tentokrát už pomaleji , takže slyším, jak v intervalech t akřka pravidelných se odsunuje kuká tko na dveřích a rybí oko (možná, že už patř í někomu jinému) kontroluje, zda se chovám v souladu s předpisem pro přenoco-vání vězím.

Asi t a k to bylo. Doufám, že to přečteš. Mezitím jsem už napsal devadesát čárek a barva věcí je j iná. Dobrou noc.

31

rozhovor s L. VACULÍKEM Známý západončmecký týdeník Die Zeit uveřejnit ve svém vydáni z 12. ledna 1973 rozhovor

svého redaktora Friedricha Rentsehe se spisovatelem Lud vi kern I 'acuiikcm. Rozsáhlé vyhatky tohoto rozhovoru bvlv otištěny v italském, anglickém a francouzském tisku a vyvolaly živý ohlas a četné komentáře o situaci české a slovenské literatury a současné atmosféře v naši zemi vůbec, Ludvik \~aculik byl redaktorem a oblíbeným autorem "Literárek" a proto i pro závažnost jeho slov pova-žujeme za povinnost "Listu" uveřejnit úplný Český překlad celého interview, jak bylo otištčno v Pie Zeit.

D I E ZEIT: J e pro Vás a pro kval i tu Vaší práce okolnost — že nemůžete publikovat v Českcslovensku, obtížná? Js te rád, že můžete publikovat na Západě?

VACULÍK : L i te ra tura je psána pro čtenáře vlastního. národa. [enV českv ětenář muže rozhodnout, zda určité dílo je s ideálního a l i terárního hlediska dobré. Dobrý překlad do cizí řeci je vždy jen pokud možno přesná informace o tom, co originál pravděpodobně říká a jaké pocity vyvolává. Nebo se jedná už o zcela nové a jiné dílo, protože dobry překla-datel původní přepracoval a vytvořil z něho li terární dílo ve vlastní řeěi. Dokud tedy některá z mých knih nevyjde v českém pro-storu, nebudu vědět, jak jsem dopadl, Jakýs i úspěch v zahraničí je tedy útěcha v nouzi a ne podcenitelný prostředek proti bídě, kterou by mi j inak úřady přály.

A pokud jde o úspěch. Použil jsem silné slovo. Řekněme spíš — jistý zájem. švýcarský nakladate l mi na příklad zcela přátelsky vzkazuje, že několik tisíc exem-plářů je slušný úspěch. Nechci ho př ipravi t o radost z práce, proto neřeknu, co si o tom mvslím.

V naší situaci obchodní s t ránka věci však není to hlavní. Hlavní a nej cennější pro nás je, že můžeme dá t zprávu o své existenci, o tom, že jsme nezmizeli ve vězení nebo že jsme se nevzdali psaní. Dáváme tím vlastně na vědomí, že poměry jsou lepší, než mnozí očekávali.A dále je t a to mimořádně syste-matická práce hostitelských nakladatelů důle-žitá proto — že český autor muže přes o-mezování přispět k vytváření celoevropského vědomí. To je snad v souladu s voláním po bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Považuji však za nemilé —jestl iže zahraniční kr i t ika posuzuje kval i tu českého díla jen podle toho, j ak "zúčtovalo s ilusemi o socialismu", nebo jak "os t ře" se vypořádalo s domácím režimem. Představuj i si, že t rochu kultivo-vaný západní čtenář musí p ř i j íma t východní psaní o režimech jako věčné žvástání o stále stejné věcí, k terému naslouchá jen z povinného souci tu. . .

Se zdejším režimem se nemohu vypořádáva t na zahraničním knižním t rhu — nechci to ani. Moje naléhavé přání je, abych byl schopen se koncentrovat na vytvoření něčeho hezkého a trvalého, co by čtenáři režim vůbec

nepřipomínalo. Kdo musí stále jen psá t prot i režimu, ten si v podstatě nechat nař íd i t 'nep-sat o ničem jiném. J e mi t aké proti srsti, jestliže nás někdo venku považuje za zcela zvláštní nešťastníky. Pa t ř íme stále ještě k

v

K v ropě, máme evropský režim, který nám bvl kdysi přidělen. Představu jiného a vuli ji nastolit jsme ukázali. Bohužel jsme podcení i jisté skutečnosti, které jsou dané a pyka t za to nyní je ehvalitebuější, než se na nás z p o h o d 111 é v z d á lenosti d íva. t.

Dní ZErr: Cítíte se isolován? Myslíte si, že by se lidé ztotožňovali s vašimi myšlenkami, kdybys te je mohl zveřejnit? j s t e oslovován na ulici ?

VACULÍK: Nepř ipadám si isolován. Ješ tě stále mi lidé soukronmě vy jad řu j í své sym-patie a často mi i pomáhaj í . Třeba zubaři mi vr ta j í důkladněji zuby. Když si chci koupit noviny, varuj í mě prodavači, Že jsou to vyhozené peníze. Instalatér ode mne nechce vzít zpropitné. . . Kdybych mohl publiko-va t — mnozí lidé by se mnou souhlasili, mnozí ne. Na souhlase všech č tenářů nemůže autorovi záležet. Myslím, že kdybych mohl psá t do novin, stál bych před úkolem, jak odvrát i t lidi od toho; aby nepropadali masové psychose. Na ulici mne z neznámých nikdo neosloví. A známí? Ti se mne zej.) t a j i, jak se mi daří. Odpovídám, že si nemohu stěžovat. Nevím, u koho bych si stěžovat mohl.

DII«: ZEIT : V 2.000 slovech jste obžaloval Novotného režim, že zničil veřejnou morálku. Vidíte v tom směru rozdíly mezi tehdejš ím a dnešním režimem?

VACULÍK: Proti číslu 2.000 jsem se stal alergický. Vždycky to se umou trhne, když někdo řekne, že ujel 2.000 km a zhroutil bych se, kdyby mi pošťák přinesl 2.000 korun. Nevím, jak bych vaši otázku zodpověděl, aniž by to bylo Žalovatelné, tak toho raděj i nechrne.

DÍL-; ZEIT: Zdá se, že dokonce nej odváži i-vější oponenti režimu dávaj í obzvláštní pozor na to, aby nepřekročili hranice legality. Ne za-cházel však řežím v jxjslední době se zákony t a k svévolně, že by to mohlo vyvolat pochyb-nosti, že jDojem legality má ještě ně jaký objektivní obsah?

VACULÍK: Nejdř ív tedy — nepatř ím k těm, k te ré by bylo možné označit jako nejodváž-nější oj)onenty, Ale hlásím se k legalistům.

32

Ne snad proto, poněvadž by mě legalita mého jednáni mohla ochránit před každou nespravedlnosti , ale protože musím mít něja-kou hranici, chci-li vůbec ještě myslet a jednat .

Při všech vvslešíeh, ke k te rvm jsem bvl bud jako svědek, nebo jako obviněný před-volán, mně vždycky vyšetřující úředníci přesvědčovali, že nikdo nebude pronásledován pro své názory, nýbrž jen pro porušení zákona. Mohl jsem jim taky skuteěně říci své mínění. Otevřeně řečeno to bylo v minulých letech jediné úřední místo, kde jsem měl možnost je vy jádř i t a kde se vůbec o moje mínění zajímali. Nabyl jsem dojmu, že t i to lidé sami od sebe a bez výslovného rozkazu nikdy ne-poruší zákon. Dnes jsou to právně školení ěi dokonce právně vzdělání lidé, pro které jsou př ípady z padesátých let varovnými příklady. Nepřístojnosti dnes nejsou typické pro vězení, ale pro obyčejný občanský život na svobodě.

Dochází k nim na nestátní pudě, nejčastěj i v místě nebo na pracovišti. Tykaj í se pracov-ních nebo taky soukromých vztahu, při čemž takový případ velmi často není možné vz tahova t k žádnému zákonu. Lidé si je při-p ravuj í navzájem, podle toho, v jakém vz tahu k sobě jsou. Obvykle podle pravidla: vyšší nižšímu.

Nebylo by správné tvrdi t , že p ro t i t o m u není žádná obrana. Sám jsem v minulém roce slyšel o dvou případech, v nichž pomohl právní spor. Myslím si, že když někdo dobře ví, že se mu děje něco nezákonného, ale m á strach odvolat se na zákon, řadí se t ím mezi původce bezpráví, k te ré se mu děje.

Konkré tně bych chtěl poukáza t jen 11a jeden příklad, kde podle mého míněni s tá tn í orgán — soud — selhal, opravuj i : způsobil mi zármutek. Muj přitel L. Pachman, šachový velmistr, byl minulého jara mimo jiné od-souzen pro pobuřování . Podle obžaloby se I10 dopustil t ím, že v německy vedeném rozho-voru pro holandský rozhlas pronesl j isté výroky. Obhájce ho obhajoval tun , že nebylo možné, aby ve smyslu československého p ráva pobuřoval Holanďany a že obžaloba nepodala důkazy o tom, že by někdo v Československu vysílání slyšel. Na námitku, že při natáčení byli dva Češi, obhájce odpověděl, že ti nero-zuměli německy, takže nebylo možné je pobu-řovat , s te jně jako není možné pobuřovat dítě nebo duševně chorého, k te rý nechápe smysl slov.

Právní cesta muže t edy občana zklamat, ale to neznamená, že zákon neplatí. J s em přesvědčen, že na nejvyšších místech našeho s t á tu je usilováno o dodržování zákonu.

A já m á m duvěru v dobrý vývoj našich s tá tních orgánu: jestliže dojdou k přesvědčení, že dochází dnes k politické, morální a konečně i hospodářské nespravedlnosti a poškozování, budou proti úředníkům, u nichž se po důklad-ném přezkoumání zjistí vina, up la tňovat velmi přísné důsledky.

Občan by měl t edy mít vůči zákonům důvěru. Neměl by je obcházet, naopak, měl by s nimi zůs ta t ve styku, aby si zachovaly

svou citlivost a nezačly mizet. To může být samozřejmě riskantní, jednak vzhledem k možnosti, že jednání některého člověka muže být posuzováno jinak, než jak 011 to myslel. Když jsem se 11a příklad dozvěděl, že se v celách v Ivuzvni celou noc svítí, kdvž mi jeden m u j kolega řekl, že tam t ak trpěl zimou, že si uhnal nastuzeni ledvin a Že" se zhoršila jeho plícuí choroba, když j iný z mých přátel během mnohaniěsíční vyšetřovací vazby nedostal z domova balíček a jeho žena ho nesměla navšt ívi t , dostal jsem' vztek a chtěl jsem napsat petici, aby" se par lament podíval 11a poměry ve věznicích. Ale 'pak jsem si to rozmyslel j inak. Během posledních dvou let jsem už t ř ikrá t podepsal něco, co jsem považoval za jakousi petici. K vůli první proti mě dodnes běží řízení, kvůli t é druhé jsem byl vyslýchán, os ta tně velmi slušně a s jistou úrovní, přičemž mé stanovisko bylo res-pektováno. Ale kdo má stále dělat něco zcela normálního a dovoleného se strachem? J e možné to od lidí očekávat?

Z otázek, k teré jste mi položil mimo ten to rozhovor si myslím, že jste očekával něco jako vládu násilí, ale na druhé straně, že nevidíte žádný otevřený odpor. Toto schéma mezi t ím zastaralo. Jestliže nikdo nestáv-ku je — p a k jsou asi důvody pro slabší než důvody proti. J a k jste řekl, byť jste t ady přeci 4 roky. Můžete mi tedy potvrdi t , že se nemý-lím, že s materielního hlediska se život prů-měrného člověka stal sytější. A což t eprv 11a venkově, jak t a m se s taví! Kolik to stojí duševně, to by byla jiná otázka. Komu nechy-bí svoboda slova v politických věcech, ten nemá důvod k podzemní činnosti. Intelek-tuálové, k t e rým chybí, k tomu nemají potřeb-né vlastnosti . Myslím, že za současných kontrolních možností ilegální činnost v klasic-kém smyslu není možná a není t aké správné ji očekávat. Co u nás je a co je prakt ikováno: zdánlivá ilegalistika, když tot iž lidé z opatr-nosti a protože maj i špatné zkušenosti, pota j í dělají neco, co by podle práva mohli dělat otevřeně,

J á t řeba nevím, jak dostanete ven t en to rozhovor, 11a jehož nezávadnosti mi tak záleží. Když ho tot iž u vás najdou, t a k se 11a ume nižší referenti vrhnou dřív, než ti vyšší budou schopni zjistit, o co jde. Tak mě napadá, co asi udělám: pošlu jeden průklep našemu generálnímu prokurátorovi, aby mi věřil, že nemám nějaké nekalé úmysly, a že nechci dělat nic trestného.

Pokouším se předs tavi t si — jaké protizá-konné jednání by mi mohlo bý t přisuzováno, ale t aké jakého bych se mohl dopust i t sku-teěně, nevědomky a nechtěně: pobuřování podle § 100 trestního zákona? Musím se ještě jednou podívat , zda jsem nevyzval k něčemu nedovolenému. Hanobení republiky podle § § 102? Ješ tě jednou to pročtu a škr tnu p rav -děpodobně, co si myslím o soudci, k t e rý sou-dil Paclimana. Ohrožení s tá tního t a jems tv í podle § 106?

Žádné neznám, zvlášt: od té doby, kdy jsem byl degradován z poručíka v záloze n a vojína v záloze. Nebo ^ 112: poškozování zájmů.

33

republiky v zahraničí rozšiřováním neprav-divých zpráv? Škrtnu, co nevím určíte a dám si pozor, aby moje odpovědi neměly charak-ter zpráv. Chápete led. jak těžké je s Vámi mluvi t : A to i telulv kdvž se s tá tní orgánv přísné drží zákonu.

Přísné iuristickv vzato není legalita u nás bezobsažný a nedefinovatelný pojem. Jenom-že se na to nemůžete s klidem spoléhat. Sa-mozřejmé existuje spolehlivá legalita, ale ta mi připomíná jeden vt ip: př i jde žena k lékaři a. p tá se ho. jaký antikoncepční prostředek by jí "mohl doporučit jako spolehlivý. "Sklenici s tudené vody" , odpovídá lékař. "To je nád-herné, pane doktore, m á m ji vypít před tím, nebo po t o m ? " "Kdepak , milá pani, místo toho" . To je asi t ak situace, jak ji cítím. Zákon mi dává právo na vlastní přesvědčení. Alt v praxi nevidím nikde prostor a čas, ani omezený prostor a pevné stanovené hodiny, kde a kdy bych ho mohl obhajovat .

Nežádám nic zvláštního. Nic jsem neukradl, nezapálil jsem žádnou stodolu, nikdy nikoho neoddělám. Dokonce jsem nikoho nenapadl v rozhlase. Ale proto nechci stále žít jak v kuf ru se s t rachem z toho, co přijde, nevzru-šovat se a dělat, jako že jsem mrtev. Potřebuji legalitu, Která mi umožní t ady něco dělat a ne dělat něco ve Švýcarsku nebo na Borech. Něco dělat, t ím myslím psát a ne posunovat vagony na nádraží . Posunovače t aky nikdo nenutí , aby psal.

Nečekám, že by mi někdo nabídl místo v novinách. Ostatně ani bych nevěděl, které bych si měl vybra t . Čekám však, na příklad, že se o knihách bude konečně rozhodovat jako o knihách a ne jako o revolverech: kdo s nimi smí zacházet a kdo ne. Čekám, že ediční plány budou tvořeny podle tradičních lite-rárních kriterií tvurcu kul tury, kteří sami

v '

čtou a těší se na nové knihy. Zatím to na ume působí, jako kdyby byly povolovány lidmi, kteří čtou rádi jen kriminální romány, s nimiž se jDolicisté identifikují a všechny ostatní knihy s bručením zavrhuj í : čím méně jich bude, t ím lépe. Tímto zjnisobeiu udržuj í v české kul tuře jakýsi výj imečný stav.

Ano, je to stav, k te rý je v kul tuře výjim-kou, jestliže se s bibliografií určitého autora zachází jako s jeho t res tním rejstř íkem a jeho nová kniha se posuzuje jako nový zá-měrný t res tný čin, k terému musí bv i za-

w W ir1

bráněno. Proč nesmí Ivan Kl íma uveřejni t ani knížku

pohádek pro děti? Odmí tnut byl historický román Jiř ího Řotoly, Kuře na rožni, napsaný nádhernou řečí, k te rý se žádným způsobem nedotýká současných poměru, s tejně j alco předcházející, k terý ještě vyšel, ale hned na t o byl zakázán a odstraněn z knihoven Tovaryšstvo Ježíšovo. Moudré, klidné dílo, bez náznaku současné neurosy — vznešené, skutečné umělecké dílo.

Alexandr Kliment, k te rý si ]}rací za přijí-macím pul tem v hotelu Praga zajišťuje, aby mohl alespoň ve svém volném čase psát , si t ím nemůže zajistit, že to, co napíše, bude posuzováno jenom jako l i teratura.

Pavel Kohout mi nedávno ukazoval t lusté

to v pri našich oc

svazky korespondence, kterou vede s různými úřady, které um dle jeho názoru ztěžují život spisovatele, č tenář i a návštěvníci divadel maj í však právo na jeho nova díla, která jsou dnes známa jen úzkému okruhu přátel .

Jmenu j i jen některé autory, jejichž míra je již naplněna, jejichž džbán je již rozbit. Mohl bych jmenovat nejméně dvacet dalších, nechci však, aby se také jejich míra naplnila jako je

Kule nás, kteří jsme se proti yuli pureu rozhodli publikovat v zahra-

ničí podle právoplatně uzavřených smluv. Jednoho z nich bych však ještě chtěl připo-menout , Jde o Jaroslava Seiferta, národního básníka., vyznamenaného dokonce titulem Národní umělec. Právě před rokem mu bylo sedmdesát . Tehdv vvšlo nové v vdáni jeho

* * p »• v

starších, dnes už klasických básní. Poslední arch byl však zničen a znovu vyt iš těn: v impresu nesmělo být, že kniha byla vydána k básníkovým sedmdesát inám. Dokonce i při gratulaci musejí urážet! J . Seifert smí konečně uveřejnit svou novou, právě dokon-čenou sbírku básní Morový sloup, dílo v němž cena lidského života je posuzována s hlediska - které je vysoko, vysoko nad všemi neplatnými režimy - - které t en to uuiž přežil. A národ má přirozené právo, aby ty to básně dostal. V tomto př ípadě ostatně úřední )rávo, vyplývající z jeho s tá tn ího t i tulu jásníka.

Včera jsem potkal u Národního divadla jednoho známého českého spisovatele. Ptal se mně, jak se mi daří a já odpověděl, že si neinnžu stěžovat a ptal jsem se ho — jak se daří jemu. Odpověděl, že zatím to jde, ale od nového roku že to bude horší Je zaměstnán jako korektor v jednom nakladatels tví , v němž dříve měl význačné postavení. A p rávě se dověděl, že od nového roku už nebude

y

moci vykonáva t ani t u to práci. Sel jsem dál a s každým krokem se m u j vztek zvětšoval. Podzimní slunce široce svítilo a oni se vrhaj í na člověka jak divoká smečka j)su. To chtěj í t en to výj imečný s tav ještě o rok prodloužit? Po tomto setkání jsem se rozhodl zodpovědět Vaše otázky, ačkoli jsem v tom zpočátku, jak víte, neviděl nic užitečného. Český spi-sovatel nesmí být ani korektorem? Ani ko-rekt orem ?

Tak to nenechám. Všimněte si, Že nemluvini o tom, co bylo před lety, nepokouším se obhajovat ničí politickou minulost a nejde mi o J . Seiferta jako o předsedu l ikvidovaného Svazu spisovatelů. V politice jsou vítězové a poražení, porážka znamená důsledky i v kul turní politice, pochopitelně. Ale je rozdíl mezi kul turní politikou a bezkulturní mstou. S čím počítaj í ti, kteří tak touží po pomstě ? Ze si na to nakonec zvyknem? Proč neudělají něco hezkého a neřeknou něco moudrého, jestliže maj í výlučné právo mluvi t? Kdo j im poděkuje za takové jednání a co po nich jednou zůstane? Až jednou J . Seifert zemře, dostane pomník. Bude na něm možná jen jeho jméno, ale každý bude vědět, kdo to byl. Když zemřou ti, kteří dnes rozhodují , zda Seifert smí publikovat, nebude nikdo vědět, kdo byli. Ale já tu nespravedlivost odstraním,

34

jestliže se toho dožiji a vytesám na jejich náhrobky komentár , Nebo to udělá někdo jiný.

Zní to možná paradoxně, ale i takové přt-kladv svědci o tom, že zákonv maji autoritu, že — nedbá-li se jich vyvolávají alespoň strach. Nikdo se totiž neodváži ospravedlnit takové jednání ně jakým jednoznačným záko-nem. Všechno probíhá jen na základě nějakých služebních rozkazu, příkazu a důvěrných směrnic. Člověk neví, v cení vlastně uvízl a kam by měl jít, aby se bránil. Nejraději by vzal klacek a prosekal si cestu. Ale kam? Do vězení nebo do blázince, protože by se t ím provinil proti zákonu. Československo má asi 15 milionu obyvatel. Letos zjara jsem se doslechl, že banka má úda jně seznam, na němž je asi 15 osob, k te rým v budoucnu nebude vyplácet honoráře ze zahraničí ve stejném kursu a za s tejných xxlinínek jako ostatním. Napsal jsem proto >anee dopis s prosbou, aby mě o nové úpravě

informovala. Odpověď přišla brzy. Byla na papíru s hlavičkou Živnostenská banka, "založena 1868". Obsah mě ale udivil, protože banka mi odpovídala na něco jiného. Odepsal jsem tedy a formuloval svou žádost co nejjed-nodušeji: ať mi laskavě řeknou, zda mi budou vypláceny peníze, které dostanu. Odpověd ze 7. ěervence 1972 začíná větou, kterou by asi žádný účetní této bank v od r. 1S6S nenapsal: " . . . bohužel nemáme žádné podklady k podání informace, o kterou nás žádáte" . Z toho jsem vyvodil závěr, k terý by Švejk formuloval asi tak to : "Byl jsem holt zrovna jen jeden jediný z miliónu". Jestliže jsem vyřazen ze s tyku s bankami, musím jednat jako v zemi, v níž není ani nejmenší banka. Proto jsem oznámil svému nakladateli , aby mi poslal peníze po někom, kde sem náhodou jede.

Doufám jen, že je to legální. Později jsem se dozvěděl, že dosavadní předpis byl prý modifikován malou doložkou v tom smyslu, Že ministr financí muže stanovit vy j ímky. Tomu ale nevěřím, p rot o že ten, kdo to říká, dělá z ministra hlupáka. Ministr ví, že pros-

. t ým doplňkem prováděcích nařízení nemůže kvůli pa tnáct i lidem rušit ústavní zákony.

Teď mě napadlo, že mi můžete pomoct. Udělejte to tak, aby cli za tento rozhovor dos-tal nějaký honorář. Žádný velký, řekněme 15 f ranku.

Podle toho poznám, jak na tom jsem. Výsledek vám j)ak napíšu na pohlednici. Jest iže se tahle pomluva ukáže jako správná, t a k si dovedu představit , co mě čeká: příjclu n a nádraží . . . a v pokladně mi řeknou, že jsem z normální dopravy dráhou vyloučen a že musím jet na p o d v o z k u . . . jako negr. Opravuji : jako postava negra ze s taré ame-rické l i teratury (§ 198, rasová diskriminace).

D I E ZEIT: J a k myslíte, že to pů jde dál? VACUIJK: Myslím, že to musí jít k lepšímu.

Jsou lidé, kteří očekávají změnu v důsledků nějakého silného vlivu Ameriky, od bouřlivých událostí v Asii nebo v důsledků ně jaké hezké resoluce z nějakého evropského hlavního města. Někteří věří na očištující zhroucení našeho hospodářství. To všechno je možné,

ale podle mého je to všechno jen výmluva /. únavy nebo nechuť znovu promyslet svů j život pro případ, že vše zůstane tak, jak to je. A přesto je tato poslední možnost pro praktic-kého a činorodého člověka uejrealnějšíin východiskem, ktere pro dobu našeho Života slibuje nějaký úspěch.

Často se na mě obracejí lidé, pro které je jakýmsi morálním problémem, že bv jejich činnost mohla být za určitých okolností hod-nocena jako "kolaborace". Říkám, Že tento pojem pocházející /. doby německého obsazení

tentokrát neplatí. Rozhodující jsou pohnut-kv a dál výsledek. jestliže někdo ve své « * ^r

funkci chce působit tak, že důvěra lidi v budoucnost bude posílena, jestliže se mu podaří příkoří a nespravedlnosti zabránit a jestliže ve svém postavení či zaměstnání vytvoří hodnoty, které přispějí k bohatství společnosti, tak nevím kdo by měl právo ho obvinovat . A kdo specifické znaky této doby používá k tomu, abv v neprospěch některých a škodě všech dělal kariéru, ten je obyčejný lump, bez politického hodnocení. Tak divoké to u nás zas není, aby si někdo nemohl vypo-čítat , zda bude nebo nebude lumpem.

Lidé chtějí v klidu pracovat a mít z toho

je ic i m ueni pruieiena jen t ak t am alespoň uklidím, otevřu okna, vylep-ším si to. Muj přítel. L Pachmau se toho držel dokonce ve vězení. Ošklivil si ten t ak zvaný turecký záchod - díra v podlaze, nad níž si dřepnete.

Dal nad ni na s tranu položenou, židli a když ještě svého spoluvězně požádal, aby se o brát i , kadil jako Kvropan. Byla to snad kolaborace ?

Od svého mládí jsem předpokládal, že svět se dá zlepšit t ím, že lepši lidé, to je vzdělanější, ctnostnější, neegoistíčtí atd. se dají dohro-mady a udělají převrat . To bylo naivní. Při podrobnějším zkoumání dějin a, když jsem ničí čas uvažovat, jsem došel k závěru, že svět se lcj)ší v té miře, v jaké se lepší ti špatní v něm. V př ímém střetnut í bývají tí "Iej)ší" vždycky potřeni a nadvládu získají ti druzí, kteří jsou schopnější vládnout. Nejmenujme je teď už "horší \ to je dráždí, jmenujme je po pravdě "silně ší", což ostatně rádi slyší.

Ostatně, když už mluvíme o moci a o schopnosti dobýt ji: kdo je skutečně "lepší"? J e pravda, že se svět v tomhle směru, ve srovnání s potřebou, velmi pomalu zdoko-naluje, ale kde k tomu dojde, t am je to o to jistější. Ve starém Rakousku se. to po nez-dařené revoluci v i\ 1848 pomalu vyvíjelo docela hezky. A není slavné české národní obrození z druhé poloviny minulého století vlastně dílem české porevoluční reakce? Vítěz nevychází z vítězství nezměněn!

K d y b y to, co teď říkám, bylo tady uveřej-něno, myslím, že by to čtenáře odradilo. Považuj i za nesmysl jen proto dělat něco prot i režimu, jen proto, že se mi nelíbí lidé, k teř í t am sedí. Naopak, mám důvod jjiiu přá t , aby se tam, k čertu, už jednou cítili

35

bezstarostně. Dokud se bude jeden cítit ohrožen druhým, odnesu to jen já. Kdo na-prot i t omu sedí pevně ve svém úřadě, ten muže konečně myslet na prácí. Při jde na to. že není t ak jednoduchá, že k ní musí vybírat lidi podle jejich schopnosti, jestliže chce dosáhnout aspoň nějakých positivních výs-ledku, jestliže chce bý t vážen a ctěn.

Považuj i za správné nevzdávat se krit iky, nenechat si nic zbyteěně líbit, ale bý t př ipra-ven reagovat positivně na positivní impulsy.

Ne se i vn i t řně proměnit v nic, ale dbá t svých schopností a bý t př ipraven věnovat je spolupráci.

Očekáváni tedv zlepšení především od vlády a lidí, kteří jsou u moci. Oni a jejich spojenci, jejich tak zvané mladé kádry, zlepší poměry, protože to budou potřebovat , jak-mile v práci narazí na delikátní úkoly. Kdo pracuje, musí tot iž používat svů j mozek. A mozek je starý, poučiteluý, ale nezničitelný — revisionista. Opravuj i : revisor.

Solidarita s Československem VE VÍDNI

se ustavil 25. února 1973 rakouský Výbor solidarity s Československem. J a k o hlavní úkoly si vytýčil podporovat v materielně a morálně všechny, kdo jsou v československu vystaveni represi pro své demokrat ické smýš-lení a informovat rakouskou veřejnost o po-měrech u nás.

V př i ja tém prohlášení se m.j . ř íká: " P ě t let po pražském jaru jsou četní lidé vystaveni represi i s rodinnými příslušníky. Tisíce dělníku, úředníku a hlavně příslušníků inte-ligence ztrat i ly svá pracovní místa. S tovky dalších byly zatčeny a souzeny. To je výzva k solidaritě ke každému člověku s demokra-t ickým cítěním.

J ako Rakušané, kteří se cítí spojeni s obyvatels tvem ČSSR, pociťujeme ty to po-měry zvlášť bolestně. Apelujemev p ro to na presidenta republiky a na vládu ČSSR, aby propusti ly politické vězně, respektovaly p ráva občanu, zaručená ústavou a řídily se Chartou lidských p ráv OSN, k níž se Československo oficielně hlásí".

Prohlášení Výboru podepsaly desí tky výz-namných politických, uměleckých, vědeckých osobností, novinářů, odborářů, dělníku a s tu-dentu. Na jdeme mezi nimi i u nás dobře zná-má jména jako na př. univ. prof. Dr, Rober ta Jungka , socialistického poslance Kar la Ble-chu, vdovu po Erns t Pischerovi Louise Fisclier-Eisler, předsedkyni rakouského vý-boru Amnesty Internat ional Dr. I rgmand Hut terovou, šéf redaktora Wiener Tagebuch Franz Marka, šéfredaktora "Neues F o r u m " a předsedu rakouských novinářů Dr. Günther Nennrnga, Barbaru Coudenhove-Kalergi, z Pracovní komory Ferd inanda Lacinu a Dr.

Theodora Pragera, faráře StelTen Meier-Schomburg, univ. prof. Dr. Walter Simona a doc. Dr. A n t o n ' Pelinku, univ. prof. Dr. Er iku Weinzierl, ředitele vídenské konzerva-toře a radu Prof. Erwina Weisse, poslance Ulbricha, předsedu Odborového svazu želez-ničářů a mnoho dalších.

Na tiskové konferenci, kde se Výbor před-stavil veřejnosti promluvil t aké Luděk Pacli-man, jehož projev měl široký ohlas v ra-kouském a evropském tisku.

Členové Výboru a rakouské sekce Amnesty In ternat ional zaslali presidentovi Svobodovi telegram, vyjadřu j íc í zklamání nad t .zv. amnestií, k terou vyhlásil k výročí Února a k te rá vylučuje z tohoto opatření politické vězně.

V BRUSELU i-

bylo vyhlášeno ustavení belgického Vý-boru pro svobodné a socialistické Českoslo-vensko na tiskové konferenci dne 12. Února 1973 za účasti Jiřího Pelikána.

V Prohlášení se m.j. říká: "Ceslcý a slo-venský lid plat í za svou podporu socialismu s lidskou tvář í policejní represí, podporova-nou zahraniční vojenskou i n t e r v e n c í . . . Ti, kdo pokračuj í v odvážném socialistickém boji se vys tavuj í nebezpečí nebo již jsou obětí policejního pronásledování, organizovaného udávání, morálního ponižování, politických procesu a vězení . . .

Jestliže cítíme potřebu solidarity s lidem a socialistickými sílami v Československu, p a k p rávě proto, že boj, k t e rý vedeme prot i hn-

36

perialismu a za socialismus je n e d ě 1 i -t e 1 n v .

My-odboráři, soeialisté.komunisté, pokro-koví lidé n ižných tendencí-obraeíme se na veřejné mínění, zvláště dělnické a demokra-tické s vvzvou: Zabraňme spiknutí mlěení a izolace našich es. soudruhu! Žádejme osvobo-zení uvězněných demokratu, respektování zá-konnosti, obnoveni suverenity a p rávo na sebeurcení pro národy Československa!

J e t řeba, aby všichni věděli, zde i tam, že lid a jeho nejlepší představitelé nebudou opuštěni a že budeme bráni t ideály sku-tečného socialismu!" Prohlášeni podepsalo přes sto významných osobností politického, odborářského a kul turního života Belgie, mezi nimi: socialistický senátor Henri Rolím, před-seda mladvch socialistu Paul Lefin, komunista Jean-Marie Chauvier, bývalý redaktor praž-ského rozhlasu Jacques Coeckelen-Bergli, před-seda Křesťanského hnut i za mír René Mar-chandise, ekonom Ernest Mandel, Jean Van Lierde, místopředseda Internaciouály přísluš-níku odboje, Marcel Liebman, šéfredaktor re-vue "Mai", René de Schutter , t a j emník odbo-ru FGTB v Bruselu a desítky profesoru a do-centu university, s tudentu, redaktoru novin, rozhlasu a televize.

•V*"-

Špinavá práce IV svém článku v moskevské "Pravdě" píše

novopečený ředitel slovenské televize M. Marko že čím větší je odstup od roku 1968, tím jasněji se ukazuje to, co po porážce kontrarevoluce prozradil Václav Černý, agent emigrace: "Ale-xander Dubček měl v první etapě vykonat Špina-vou práci, aby byl později nahrazen představi-

deli emigrantských skupin''. Na sugestivní otázku, kterou si dal sám,

nebo kterou mu předložila "Pravda", odkud se v Československu rekrutovali teoretici demo-kratického socialismu, Marko odpovídá; '' Z pozůstatku rozbitých vyhořísťovatelských tříd, z lidí, kteři — ať se kryli jakkoli — byli zaměřeni na restauraci kapitalismu**. Dle Marka "je tedy jen logické, že se při tom setkali na jedné platformě E. Gotdstůcker, syn majitele pily, F. Kriegel, syn podnikatelův, A. Liehm, sy;/. bohatého advokáta, St. Budín (vlastním jménem Bension Bet z Kamenec-Podolská) pocházející z bohaté rodiny, E. Friš, syn majitele statku, a E. Lóbl, majitel továrny v Rakousku ještě v době, kdy byl členem strany. V plížili se do strany, aby se zmocnili vedoucích funkcí. Je při tom nutno nezapomínat na to, že buržoasie má v Československu staré tradice a hluboké kořeny a že ty v letech socialismu nebyly nik-terak vyhlazeny. Sjezdy Českých a slovenských spisovatelů odkryly kořeny malomČšťéických a s buržoasií propojených proudů v literatuře, jež hlásali spisovatelé jako P. Kohout, L. Va-culík, A. Lustig, A. Liehm a E. Štefan, kteří vyvolali nadšení reformistických hvězd Západu

á !a Garaudy a E. Fischer a pokoušeli se, jakousi "novou vlnou" podkopat socialistický kult unii vvvoj a nastolit ideologický chaos".

4. V O 1

Nechci se zde zabývat hvězdami socialistic-kého kulturního vývoje "a la" M\ Marko, nýbrž přímo s panem Marko samotným.

Marko je lhář, neboť universitnímu profe-sorovi P. Černému do úst vložený citát je, jak podotýká ve své poznámce "Internationale Presseschau" Časopis Wiener Tagebuch, "zhola vymyšlen", a já v tomto případě dávám před-nost tomu říci, že je nestydatě vytkán.

Marko je mimoto ignorant, neboť zřejmě neví, že Karel Marx byl synem značně zámožného advokáta, a že Friedrich Engels byl nejen sy-nem továrníka, nýbrž že byl dokonce sám maji-telem továrny, a na štěstí úspěšným továrníkem, neboť jinak by bývali Marx a jeho rodina hla-dověli ještě více, než beztak musili.

Marko je konečně neomalcný os/ouzeČ (v Rakousku takovým nestydatým hlupákům ří-káme Schmutzian), což lze ilustrovat tímto příkladem:

Eugen Lóbl, vědec, jehož si vysoce váži nejen "východní", nýbrž i "západní" národo-hospodáři, se nevplížil do strany, nýbrž vstoupil do ní, tak jako tolik z nás, v oněch tehdejších lepších dnech, aby jí tělem i duši a dle svého nejlepšiho vědomí a svědomí sloužil. Byl za to v roce 1951 pod vedením ruských a českoslo-venských stalinistú zavřen, týrán a nakonec v onom nej horším ze všech stali nisťických procesů na základě sebeobviněni, jež z něj byla vydírána nej horši mi způsoby, odsouzen k do-životnímu žaláři a teprve o mnoho let později, až v roce 1960, "omilostněn" a rehabilitován: Spolu s jedním rakouským přítelem mohl jsem se na vlastni oči při návštěvě u něj v Bratislavě, Novohradská 6, na jaře 1967 přesvědčit o tom, že nyní konečně, i když již byl šedesátníkem s podlomeným tělesným zdravím, jako nově jmenovaný mistoředitel Slovenské Národní banky měl svůj starý byt a slušný příjem, avšak jinak vedl tentýž* skromný život (mohl bych také říci: byl stejně chudým ubožákem), jako většina nás, československ ých anebo rakouských "kontrare-

»' j

volucionářú". Dnes naštěstí žije Lóbl v zahra-ničí, a tak je vystaven jen literárním agresím oné zločinecké tlupy Marko a spot,, jež usiluje o to, vyhubit poslední kořeny starých demokra-tických tradic ve vlastní zemi.

Jak špatné musí byt jejich svědomí, Že si právě z obětí oné hanebné pseudojustice vytvá-řejí terče pro své uvedené a ještě mnohé další hrubé pomluvy, jsem pevně přesvědčen o tom, že by jim E. Labi s radostí daroval svou údajnou továrnu v Rakousku, kdyby mu oni za, to alespoň nahradili jeho nábytek a knihy, které mu nejdříve ukradli fašisté a nyní podruhé '' Marko a spot.''. Léta utrpení v kasematech bohužel nahradil nelze; je smutné, že Loblův bývalý druh v 'Utrpení, Gustav Husák, předsedů té sebrance, jež nyní šíří lakové nehoráznosti jako ony, pocházející z úst pana Marka, a Že noviny, založené Vladimírem IljiČem Leninem (vlastním jménem Uljanov ze Simbirska) tyto nestoudnosťi šíří po jedné Šestině země.

Dr. Theodor PRA GER, Vídeň

37

a emigrace z Východu

Redakce švédského časopisu \ art nya l and" uveřejnila ve svém loňském 5. eisle za j ímavé odpovědi předsedy Levicové s t rauy-konumis tu C. II. Herma nssona na některé otázky, týkaj íc í se vztahu té to s t rany k po l i t ickým emigrantům z evropských socialis-t ických zemí.

Na otázku, jak obha ju je politiku své s t rany tvář i v tvá ř zkušenostem a osudu tolika východoevropských komunistu a socialist u-emigrantu, odpověděl: "Odpovídám jim, že naše s t rana nekrit icky neakceptuje vše, co se dělo a děje v evropských socialistických ze-mích. Kritizovali jsme a kri t izujeme tvrdě poměry z doby Stalinova kul tu v SSSR a víme, že t y t o poměry měly a maji těžké následkv i v ostatních zemích, v Polsku,

v •

Československu, Maďarsku a jinde. Jsem přesvědčen, že musíme otevřeně diskutovat s těmi východoevropskými komunisty a so-cialisty, kteří přišli k nám do Švédska proto, že byli kritičtí k vývoj i ve svých zemích a vést je k porozumění, že tak jako se kapi-ta l ismus vyvíjel v mnoha formách, tak se vyví j í a bude vyví je t i socialismus, protože závisí na různých historických okolnostech a východiscích v různých částech světa. Jen t ak lze porozumět stanovisku, které naše s t r ana v těchto otázkách zaujímá. My, švédští komunisté, máme veliký zájem na takovém dialogu".

Na otázku, jak by odpověděl tomu z emi-grantu , k te rý by proti jeho agitaci pro ko-munismus postavil své tragické zkušenosti s komunismem, řekl: "Řekl bych mu: plně ro-zumím tvému negat ivnímu stanovisku vzhle-dem k t v ý m zkušenostem, ale chtěl bych, aby ses pokusil vidět vývoj dělnického hnutí ve Švédsku a konfrontoval jej se stanovisky naší s t rany. Vývoj země je určován lidem, politika naší s t rany v rámci tohoto vývoje cleny té to s t rany. Oni rozhodují o s tranické

politice. Jestliže chceš ovlivnit vývoj v naší zemi urči tvm směrem a jestliže nahlédneš, že

v «"

naše s t rana má možnost, aby působila v tomto směru, a V mela by to dělat lépe než dosud, mel bys v tom případě působit naší s traně. Př i jmeme rádi tvou podporu i t v ů j přinos a budeme rádi viděl, jestliže využiješ své zkušenosti, abys ulehčil vývoj k takové socialistické společnosti, k jaké ty i my smě-řu jeme" .

Zbývá jen dodat, že na svém podzimním sjezdu ani v nej menším ne revidovala švédská komunistická s t rana své rozhodně odmítavé stanovisko k v sovětské intervenci a jej ím následkům v Československu.

Vladimír BRETT se stal už dávno jedním z oficiálních inte-

ligentu režimu. Smůla je, že se Dr Husák musí pořád spokojoval intelektuály Bil a ko v a, Brettova nebo Midlerova typu. Bret to va. ka-riéra je z toho hlediska, př íkladná: Časný sňatek se sovětskou s tá tn í příslušnicí ho v raném věku přivedl ke spolupráci se sovětskou ta jnou službou v československu. Jeho "úko-lem" bvli francouzští komunisté a v Čechách oblast romanistiky. Ale ani tak mocní pro-tektoři mu nepomohli k učitelskému niístu na pražské univerzitě, jež se bránila a ubrá-nila jednak jeho nežádoucím spojením, jednak nízkému inteligenčnímu kvocientu, o cha-rakteru nemluvě. Tak se musel po leta spo-kojit s místem v ČSAV a s řadou ostud, které způsobil příležitostnými veřejnými vystoupe-ními. Po okupaci se chopil své příležitosti t ak vehementně, že od něj odešla i jeho sovětská manželka. Jeho pokusy př i t ř í t se v roce 1969 k f rancouzským komunistický 111 intelektuá-lum, skončily další ostudou, t en tokrá t na první s t raně Aragonových Les Lettres Fran-çaises . . . Přestože v žádném ze svých vystou-pení, jichž vzhledem k nedosta tku kádru po-dobného typu přibývá, už netaj í svou poli-cejní příslušnost a erudici, stále ještě to ne-stačili) k univerzitní kariéře. Což je př inejmen-ším s podivem. Kdo tady zase něco zanedbal?

POHOVORORY Po hovorech přišly po hovovory. Když jsem doslal pozvánku znějící « Po ho vorory s pracovníky

. . . se konají 15. září od S hod; ve I 'asem zájmu dostavte se včas », vzpomněl jsem si, jaký je rozdíl mezi pohovore))} a rozhovor on (jako mezi posudkem a rozsudkem; nebo snad mezi rozpravou a popravou). Dostavil jsem se pochopitelně včas, vděčen za příležitost včas vysvětlit, jak se společensky angažuji a jak toužím angažovat se více, lépe a radostněji. Chtěl jsem se zapojit v ROH nebo SČSP, a l e n dp o v Čděl i mi, že v š e c h ny fi ink c e js o u 11 ž ro ze brá n y. A' a b i dl jsem, Že p o d á m i i ifo v m a ce o p o s t oj í c h zaměstnanců podniku v krizových létech; ale předseda si všiml, jak se nový ředitel tváří rozpačitě, a odmítl to. Dal jsem najevo svou ochotu angažovat se i ve funkcích obvykle nezveřejňovaných, ale jen na sebe mrkli a viděl jsem, že mě mezi sebe nechtějí. Naštěstí jsem v poslední chvíli doslal len p ra v ý n ápa d: vzp o i ; i n ěl js em s i n a jede n ú v o dní k D a i ly Horroru (d o s i td roz š i ř o v a n éh o p o d n á z v e J11 R u d é právo) a ozn á n i i l j se m, že se n a dále u ž ne b u du '' s 11 a ži t dož it s i > uj zbyté č> i ý život". Byl js e /) i kladně prověřen s připomínkou, že pro mé pozůstalé bude míl své výhody, zanechéim-ti dopis na rozloučenou, dokládající, že jsem život ukončil zcela spontánně.

38

Oi! hře/na začíná vycházet pravuU lne /krácené vydaní "L i s tu" v německém jazvce (rozsah 12 stránek . Toto noiuecko vydaní je mo/no si předplati t na adrese LISTY (Bláťter), Post fach 114, 270o Wiener Neusiadt (roční předplatné 35, OS nebo 4,50 UM nebo 7 SPr).

60 let G. Husáka Jak jsme o; ni> nu !i v Č. 173 11 Li sinpiipomcncme v /ť7- • minia' v každém z letošních Čísel

našeho Časopisu autentickým citátem z r. i lJ()S, co Ubiti tehdy ihtstav H usák-pčtapádesátiletý. Myslíme, že to je v zájmu samotného (L Husáka, aby se neza pomčto na lepši stránku jeho

minulosti, jak se o to snaží vydavatelé jeho sebranyeh projevů a stati, kteří pečlivé vynechává ji vše, co z jeho dřívějších výroku, zvláistč z období 196S. neodpovídá nynější linii.

Potřebu této užitečné konfrontace nám při pomočí také pařížský dopisovatel rozhlasu a " příst u-šnik" josef Holmar, >když ve své relaci z 26. února 1973 řekl; "Posledních pčt let dalo pinč za pravdu G. Husákovi. Xic ze svých tvrzeni nemusel odvolat".

*

20.3.1968 prohlásil Gustáv Husák na veřejném shromáždění v pražském Parku kul tury, kde vystoupil spolu se Smrkovským, Goldstiickerem, Manželkou a mnoha j inými:

"Dnes je základní úlohou demokrat izovat s tranu, s tá tn í aparát , odbory, mládežnické organizace a všechny instituce, celou naši s tá tní a lidovou správu, a vytvoř i t podmínky, v nichž se bude moci do věci hovořit. Koleni akčních programu, nových zákonu, okolo Ústavy se budeme muset zamyslet, institucionálně domyslet vzájemnou kontrolu státních, s tranických a ostatních společenských institucí, aby nemohl jeden Člověk nebo skupina lidí dčlat z nás berany".

O den později, 21.3.1968 řekl na besedě s pražskými novináři: "Víme co nechceme, třeba však také vědět, co chceme. Někteří se domnívají , že jde jen

o změnu několika lidí ve vedení a o částečnou změnu metod, j i n í si myslí, že zároveň s kritikou socialismu se můžeme rozloučit i se socialismem. Jde však o revoluční změnu a hledání jiného přís tupu k realizaci socialismu. Budeme muset vytvoři t nový model socialistické demokracie. Pro nejbližší dny je nu tné v zápase s konservatismcm splnit především tři úkoly: zbavit se typických představitelů konzervativního křídla, prosadit demokratické metody diskuse a kritiky jako trvalý stav naší společnosti a s jednoti t síly v rámci progresivního proudu" .

Nebyly snad tohle výzvy ke s t rukturá ln ím demokrat ickým změnám, které ted šedesáti-letý Husák nazývá "revizionismem a rozvra tnic tv ím" ?

Na krajské konferenci KSS v Bratislavě řekl 20,4.1968 Gustav Husák: "Nesmí nás v té to době udivovat, že lidé vyslovují i nesprávné názory. Jde o to, aby

v demokratických podmínkách a v konfrontaci názoru vítězil názor lepší. \ršlehni si budou muset zvykat na to, ze naši soudruzi i spoluobčané nebudou mít vždy tyté', názory jako kterýkoliv sebevyšši funkcionář, a že budou moci své názory i říci".

SPOLEČENSKÁ RUBRIKA OLDŘICH PAVLOVSKÝ, čs. velvyslanec ve Finsku a nyní náš hlavní vyjednavač na

př ípravné konferenci v Helsinkách má jistě kvalifikaci, aby mohl há j i t čs. stanovisko, J a k o osobní dlouholetý přítel Aloise Indry figuroval na listině ministru tak zv. dělníckorolnické vlády, jež měla bý t nastolena po 20. srpnu 1968. Když se to nepovedlo, dostal takový strach, že do schůze vlády již nepřišel a utekl na sovětské velvyslanectví v Praze. J a k si p ředs tavuje evropskou spolupráci, to prozradil 25. února 1973 v pražském rozhlase: "Š myšlenkou t .zv. svobodné vyměny idejí, informací a osob, jak je vám jistě známo, máme své neblahé zkuše-nosti a nehodláme chyby minulosti opakova t" .

M I R O S L A V GALUŠKA, bývalý čs. velvyslanec v Londýně, pak generální komisař Expo v Montrealu, pak ministr kul tury a opět komisař Expo v Tokyu, pracuje nyní jako referent v jednom zemědělském stavebním družstvu.

V Ě R A ŠŤOVÍČKOVÁ, známá redaktorka čs. rozhlasu a novinářka, byla po vyloučení ze s t rany a z novinářské činnosti zaměstnaná jako ša tnářka v muzeu. Ale i to někomu vadilo a t a k dostala — jako mnoho jiných — výpověď. Podala si prot i tomu odvolání a výpověď byla zrušena, dokonce na zásah někoho z ÚV. Jde o to, zda "zdravé sí ly" to budou respektovat .

39

Č E S T M Í R S U C H Ý , novinář a rozhlasový redaktor , t aké musel již p o několikáté změnit místo, Nyní rozváží po městě jed na krysy. J e to sice povolání nebezpečné pro zdraví, ale po-měrně slušně placené.

J I Ř Í F R O D L , do r. 1969 zprávo la j es. rozhlasu v Londýně, se spolu s řadou svých kolegú-novinářu živí myt ím výloh v rámci komunálního podniku Čištění města.

VÁCLAV SVORC bvl jmenován novvm uměleckým šéfem ěiuohrv Národního divadla. » • « *

Jeho hlavní kvalifikací je, že je b ra t rem Jiř iny Svorcové. Po Miilíerovi, Pastorkovi, Hužerovi, Větrovcovi, Poživiloví, Mixovi, Kočím, Traplovi, atd. je to jistě další posila kulturní konsoli-dace. V nás tupním projevu prohlásil V, Švorc, že "současná hra bude základem reper toi ru" . Že by se dal také 11a psaní?

Z D E N Ě K J I Ř I Č N Ý , herec plzeňského divadla, spáchal sebevraždu na protest proti tomu, že měl odejít z politických důvodu po 20Uletěni působení v tomto divadle. J e to zde už druhý př ípad: loňského roku spáchal z téhož duvodu sebevraždu výtvarník Vladimír Keller, manžel herecky Zorky J i rákové.

O B S A Z O V Á N Í všech hereckých rolí v es. filmu se musí nyní pro jednávat a schvalovat ve s t ranických výborech a orgánech, aby se tak zabránilo tomu, že by se na plá tně objevily tváře "pravicových hercu", kteří j inak ještě mohou hrá t v divadlech.

B. B I H E L E R , předválečný komunis ta a bojovník interbrigád ve španělské občanské válce, zemřel v Praze, když byl před t ím vyloučen ze s t rany a oficielně zapomenut . Na jeho pohřbu se sešla většina žijících " in terbr igadis tu" , nyní vyloučených z KSČ a z veřejného ži-vota. Jediný nevyloučený Bohumil Laštovička bvl všemi př í tomnými zcela ignorován,

O S K A R K O S T A , profesor, zemřel v Praze ve věku 86 let. Byl významným germanistou, své překlady uveřejňoval pod jménem Peter Pont . 1949 byl zatčen v rámci první větší sku-piny pronásledovaných členu KSČ. Jeho synové Tomáš a J iř í pracují od okupace ČSSR v západním Německu.

Také pohřeb Oskara Košty se v Praze vstal tichou politickou demonstrací . U Kostova hrobu se shromáždili početní staří členové KvSČ, kteří byli po roce 1968 z KSČ vyloučeni, nebo kteří ze s t rany na p ro te s t pro t i okupaci vystoupili . Rada z nich byla s te jně jako Kosta po několik let v žaláři. Smutná , avšak výmluvná t radice. . .

M I L O Š M A R K O byl opět povýšen, ten tokrá te na ředitele slovenské televize. Pokračuje t a k kl ikatá kariéra muže, k te rý s podivuhodným cynismem uděluje kdekomu lekce o mo-rálce, ač je sám živým příkladem nejvulgárnějšího oportunismu a kariérismu: Nejdříve se vyz-namenal denunciants tvím v apa rá tu ÚV KSS v Bratislavě, za což byl odměněn v době náporu proti umělecké f rontě a proti i iovotnovské opozici funkcí Ústředního ředitele čs. rozhlasu. V r. 1967 byl vyznamenán Fučíkovou novinářskou cenou, za což ujistil Antonína Novotného v devotníni pro jevu svou věrností, aby za pár měsíců se vydával za jeho největšího odpůrce. K d y ž ztrati l v r. 1968 svou funkci, přeběhl opět na opačnou s t ranu a sehrál neslavnou úlohu v noci z 20. na 21. srpna, kdy se pokoušel vniknout do budovy rozhlasu v Praze a přečíst t a m "pozván í" sovětským vojskům. Po okupaci se mstí veře jným denuneováním v tisku svým býva lým kolegům, kteří si zachovali rovnou páteř . Jeho ambice však zdaleka nejsou uspoko-jeny: chce se vrá t i t do funkce Ústředního ředitele čs. rozhlasu nebo televize nebo bý t mini-s t rem. Jednu důslednost mu není možno upří t : slouží horlivě vždy těm, kdo jsou u moci,

Š A L G O V I Č V I L I A M »generál a předseda kontrolní komise UV KSS a člen UV KSČ, dostal

t aké další funkci . Stal se předsedou Výboru čs.-bulharského přátelství. Důvod je velmi pi-kan tn í : Šalgovič měl totiž v r. 1968 spojení jako velitel Státní bezpečnosti se sovětskými orgány právě přes Bulharsko, kde s nimi připravoval účast na invazi 20. srpna. Kdyby se nebyla po-dařila, měl utéci do Bulharska, aby iiekompromitoval SSSR. Zlí jazykové tvrdí, Že touto no-vou funkcí si chce Šalgovič pojistit možnost, aby v případě změny situace mohl požádat o po-litický asyl v Sofii.

LISTY - vycházejí jako dvouměsíčník střídavě v cizině a doma a jsou určeny především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým!

V ZAHRANIČÍ je možno časopis objednat za roční předplatné: 16, - DM (nebo ekvivalent v cizí valutě) pro evropské země 21, - DM pro USA, Kanadu, Izrael a j. zámořské země (letecky) 23, - DM pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Již. Ameriku (letecky) Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na

LISTY, Konto No 112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, Miinchen. Objednávky časopisu a knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument)

a ostatní korespondenci posílejte na adresu redakce: LISTY, c/o MPL, Via Torre Argentina 21, 00186 ROMA

10