Cestování - 11/2011 - Flyup.cz

P O D Í V E J T E S E S N Á M I D O C E L É H O S V Ě T A !

CESTOVÁNÍ11 / 2011

INTERCONTINENTAL RALLYEINTERCONTINENTAL RALLYE

JIŽNÍDALMÁCIE

dovolenápro každého

CENTRÁLNÍKAVKAZ & VÝSTUP

NA ELBRUS

2x

FilipZámorský:

BYLO MIDOPŘÁNO OBEPLOUTI

SVĚT

Na cestách jako domaBydlete v apartmánech.

Je to výhodné a pohodlné!

3 | OBSAH

CESTOVÁNÍ | obsah

Foto: archiv firem, archiv

4 ROZHOVOR s fotografem Filipem Zámorským nejen o životě v zahraničí

18INTERCONTINENTAL RALLYE

Amatérský závod ze španělské Almerie do senegalského Dakaru

9

26 Jižní DalmácieDOVOLENÁ pro každého

Foto: Petra Frauenterková

Centrální Kavkaz & výstup na Elbrus

4 | FILIP ZÁMORSKÝ

CESTOVÁNÍ | rozhovor

Fotograf Filip Zámorský toho proces-toval opravdu hodně. Jeho profese mu otevřela dveře ke světoznámým osobnostem. Poslední roky žije hlavně v Londýně, který se stal jeho „druhým domovem“. Právě ten byl naším hlav-ním tématem.

Jak se člověk stane profesionálním foto-grafem? Kdo nebo co vás k fotografii při-vedlo?Pamatuji se, že mne fotoaparáty přitahovaly už jako malého kluka. Vzpomínám si, jak jsem se po nich na-tahoval a jak je dospělí museli ode mne držet stranou. Asi mi to bylo souzeno.

Co bylo hlavním impulsem, že jste vyces-toval do zahraničí?V podstatě jsem tu dospěl k bodu, kdy už nebylo kam se dále posouvat. Fotil jsem slavné modelky pro slavné návrháře a časopisy tiskly mé fotografie. Táhlo mne to ven, protože jsem se chtěl ještě posouvat dál a hlavně jsem byl zvědavý, jak ten reálný kapitalismus vlastně funguje. Odešel jsem za pět minut dvanáct, v době, kdy opravdu ještě fungoval. Když jste měla slušnou práci, neměla jste problém slušně žít. A naopak, když jste práci neměla, bylo to horší nežli u nás.

Kde všude jste byl?Bylo mi náhodou dopřáno dvakrát obeplouti svět. Měl jsem obrovské štěstí a mohl jsem vidět a fotografo-vat místa, na která se mnohým lidem těžko dostává. Nejvíce se mi asi líbilo na Velikonočním ostrově a na ostrově Bora Bora.

Poznal jste na vašich cestách i tamní život mimo hlavní města? Jaký je?Ano, měl jsem možnost nahlédnout i do velice vzdá-lených zákoutí. Třeba na Amazonce jsem mohl strávit celý den ve vesničce Boca Da Valeria, která je úplně ma-linká, a když tam k nim připlují turisté, tak se místní in-diáni sjíždějí, či spíše splouvají ze všech okolních koutů.

Naposledy jste žil v Londýně. Sedí vám anglický humor a místní prostředí obecně?Ano, Londýn se mi moc líbí. V podstatě je to tako-vá má, spolu s Českou republikou, základna, ze které hodlám i v budoucnu opět vyrážeti na své nové cesty. Co se anglického humoru týče, je to s ním podobné jako s humorem českým. Musíte si na něj zvyknout, a když si ho i osvojíte, bavíte se stejně dobře jako rodilí Angličané.

Angličané jsou prý dobří pozorovatelé, kte-ří dokáží rychle vyhodnotit situaci, aby při-spěchali s trefnou ironickou poznámkou. Je to pravda?Já bych spíše řekl, že o tom ani nepřemýšlí a používají hlavně ironii. Může to někdy být i hodně bolestivé, ale oni to navzájem akceptují.

Stýkalo se vám po něčem – po slunci, dobrém pivu či českých ženách?Samozřejmě. Vepřo, knedlo, zelo a plzeň ze sedmého schodu… Ženy jsou však všude stejné, u nás ale asi nej-krásnější... Horší je to se sladkostmi. On ten zákusek třeba vypadá hodně podobně jako u nás, ale v okamži-ku, kdy se do něj zakousnete, zjistíte, že má úplně jinou chuť. Třeba slanou, a to je pak překvapení!

Filip Zámorský: Bylo mi dopřáno dvakrát obeplouti svět

Dělá vám problém jízda vlevo?Jako řidiči? Ne, já ještě nedospěl k tomu, abych si udě-lal řidičák.

Co anglická kuchyně, chutná vám?Musím říci, že ano. Některé lodě, na kterých jsem se plavil, fungovaly jako čtyřhvězdičkové hotely a tam se vařilo vážně skvěle.

Je nějaký zvyk Angličanů, který vám leze na nervy? Či takový, který jste si velmi oblíbil?Nejvíce mne asi vytáčí jejich zvyk vše několikrát opakovat a jednat s vámi s předpokladem, že tomu vlastně vůbec nerozumíte. Řekl bych, že my jsme opravdu asi jeden z nejchytřejších národů, nebo alespoň umíme řešit ně-které věci daleko rychleji a s větším přehledem. Opakem je ale naše skvělá byrokracie. Ta v Anglii neexistuje. Tam na úřadech vyřešíte vše daleko rychleji a ve větší pohodě. A oni se tam na vás ještě usmívají a jsou ochotni vám pomoci. Asi mi teď nevěříte, že je tohle možné.

Čím je člověk starší, táhne ho to domů. Za-žíváte tento pocit?Jistě. Tady jsem se narodil a tady jsem doma. Rozhodl jsem se trávit tu teď více času, ale jak jsem již říkal, Londýn je taková má druhá, důležitější základna.

Blíží se Vánoce, strávíte je v Česku, nebo jinde? Jsou české Vánoce ty nejkrásnější?Pravděpodobně strávím tyhle Vánoce tady, v Česku, s rodinou. Jestli jsou nejkrásnější, to nevím. Když se ale zadaří a vypadají jako na obrázcích Josefa Lady, pak asi ano.

V KARIBIKU JSEM JEDNOU V DOBĚ VÁ-NOC VIDĚL NA SLUNCEM ROZPÁLENÉ ULI-CI NAFUKOVACÍHO SNĚHULÁKA. A KDYŽ JSME SE PAK KOUPALI V MOŘI, TAK NÁM NÁDHERNÁ KARIBSKÁ DĚVČATA ZPÍVALA VÁNOČNÍ PÍSNIČKY. TO BYLY KRÁSNÉ VÁ-NOCE!



Jaký je vás vztah k cestování obecně? Na co se zaměřujete kromě focení?Cestování mne vždy hrozně bavilo. Už odmalička. Líbí se mi poznávat nové končiny a jejich zvyky. Nikdy neví-te, co vás čeká. A to je na tom to kouzelné. Teď zrovna, je to asi týden, co se to stalo, někdo snědl jednoho německého turistu na nějakém zapomenutém ostrově v Pacifiku. Plavil se spolu se svou přítelkyní na katama-ránu kolem světa. Přítelkyně to přežila. Tohle bych sa-mozřejmě nechtěl zažít.

Je focení v Anglii na vyšší úrovni než u nás?Komerční fotografie samozřejmě ano. Co se umělecké fotografie týče, to se nedá srovnávat. Tam se za umění považují úplně jiné fotografie nežli třeba u nás.

Je v Londýně větší konkurence, která vás vyškolila, řekněme, po profesní i lidské stránce?Život je boj o přežití. A v Londýně vládne drsný kapita-lismus. Tady ještě pořád žijeme někde mezi socialismem a kapitalismem. Já osobně jsem pro kapitalismus s lid-skou tváří. Gentlemanský boj o přežití. Žij a nech žít.

Jaká témata fotíte nejčastěji?Ženské a cestování.

Jak vy, jako muž, vnímáte módu?Móda je podle mne určitým druhem umění. Krásné šaty na krásné ženě, která je ovšem musí umět nosit - tuhle celkovou kombinaci považuji za umělecké dílo samo o sobě a nemohu se vynadívat.

Co je úkolem fotografa, když fotí módu?Prodat šaty. To je úkolem celého týmu pracujícího na fotografiích.

Jak nafotit model, aby vypadal lépe?Musíte pracovat se světlem. Světlo je základním a klíčo-vým stavebním kamenem dobré fotografie.

Na jakou osobu či osoby, které jste fotogra-foval, rád vzpomínáte?Jak jsem již říkal, fotografoval jsem hodně slavných a známých osobností, ale také rád fotografuji obyčejné lidi. Na někoho chcete raději zapomenout, ale někteří lidé vám samozřejmě utkví v paměti a nezapomenete na ně do konce svého života.

Jaká je vaše nejoblíbenější nebo nejlepší fotografie? Proč?Mám rád fotografie z Velikonočního ostrova, protože to je úžasně magické místo. Neuvěřitelně magické místo.





Dají se vaše fotky rozdělit na ty, které vás živí, a na ty, které děláte ve svém volném čase?Ano. Naučil jsem se mezi nimi rozlišovat. Fotky, které dělám pro klienta, dělám pro něj a musím respektovat jeho názor a jeho potřeby. Do fotografií, které si dě-lám pro sebe a hlavně sobecky pro svou vlastní radost, si mluvit nenechám. To však ale neznamená, že nepo-slouchám ostatní, co si o nich myslí, a že se nenechám trošku ovlivnit. Tyhle fotografie si ale dělám pro sebe a hlavně podle svého. Studoval jsem práci spousty ma-lířů a fotografů, nebo i jiných umělců jako třeba so-chařů nebo architektů a designérů a snažím se najít si svoji vlastní cestu uměním. Mám však ale radost, když se to líbí i jiným lidem.

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý fotograf?Umět fotografovat a umět jednat s lidmi. Obojí se člo-věk učí v podstatě celý svůj život.

Máte svůj fotografický vzor?Těch je, jak jsem již říkal, mnoho. Z klasiků jsou to například Richard Avedon, Irving Penn nebo Albert Watson. Posledně jmenovaný ještě žije a pilně tvoří.

Děláte kromě fotografování ještě něco ji-ného?Zajímají mne také filmy. Sám jsem již natočil několik krátkých cestovatelských dokumentů pro své klienty. Učím se pracovat s 3D softwarem. V budoucnu bych to chtěl vše propojit. Miluji hudbu a samozřejmě bych rád točil videoklipy.

Jaké jsou vaše záměry do budoucna – kde chcete žít, co dělat?Asi bych se rád pohyboval mezi Českem a Londýnem. Mám naplánováno navštívit několik míst, kde jsem ještě nebyl, a poříditi ještě nějaké další fotografie. Vždyť já vlastně ještě nebyl v Paříži nebo v New Yorku!

Text: Liběna Nová, Foto: Filip Zámorský, Marlon Dizon

Více o Filipu Zámorském najdete na jeho nových stránkách www.shotworldwide.com

9 | CENTRÁLNÍ KAVKAZ A VÝSTUP NA ELBRUS

CESTOVÁNÍ | Kavkaz

Centrální Kavkaz& výstup na ELBRUS

Dolina IrikJeden z nejlepších magazinů ve vesnici Elbrus je ten u „paneláků“ (až tam budete, určitě poznáte, který mám na mysli). Kousek od něj, u řeky Irik-čat, začíná stezka, která vás strmým stoupáním vyvede do ústí doliny Irik. Dolinou vede příjemná cesta k salaši. Irik se tu setkává s dolinou Irik-čat. Cestovky sem celkem často vodí „své turisty“ na první přespání. Je to tu moc pěkné - okrové tóny skal, zelená tráva, stáda krav a divocí koně. Zespodu vidíte Elbrus a říkáte si: “To snad ani není možné, jak je to vysoko!”

PŘES SUŤOVÉ POLE SE DOSTANETE AŽ K LE-DOVCI. V LÉTĚ BÝVÁ NA ÚSTUPU A DÁ SE PROJÍT OKOLO NĚJ. O NĚCO VÝŠ SE NA NĚM DOBŘE TRÉNUJE VÁZÁNÍ NA LANO A CHŮZE V MAČKÁCH. VE VÝŠCE KOLEM 3800 M. N. M. JE DOBRÉ MÍSTO PRO BIVAK A AKLIMATIZAČ-NÍ PŘESPÁNÍ. NADMOŘSKÁ VÝŠKA UŽ JE TU CÍTIT.

Při sestupu se můžete rozhodnout mezi kratší a delší túrou. Ta delší vede k jezeru Syltran, kratší pak „rovnou“ dolů, do vesnice Baksan. Nejsou to ale v těchto místech jediné možnosti

treků. Zaleží na vaší zdatnosti, času, vybavení a samozřejmě chuti plahočit se s těžkým bato-hem na další a další místa...

V minulém čísle jsme se pomyslně vypravili na daleká Kavkaz, zařídili si všechno potřebné vybavení i víza

a zdolali první aklimatizační výšlap.Nyní nás čekají další výstupy pokus o zdolání nejvyšší evropské hory...



PŘÍRODA JE ZDE SKUTEČNĚ PŘEKRÁSNÁ A ROZMANITÁ. KOBERCE ZELENÉ TRÁVY A KVĚTIN, ZURČÍCÍ POTŮČKY A ŘÍČKY, STÁDA DOBYTKA I KONÍ, V DOLINÁCH SALAŠE, VE VĚTŠÍCH NADMOŘSKÝCH VÝŠKÁCH SNĚ-HOVÁ PLATA A LEDOVCE... VŠE DOPLŇUJÍ MASIVNÍ VRCHOLKY VŠUDYPŘÍTOMNÝCH SKALNÍCH VELIKÁNŮ. AŤ SE BUDETE BLÍŽIT K JAKÉMUKOLIV VRCHOLU, KAVKAZ VÁS BUDE ZNOVA A ZNOVA OHROMOVAT SVOU ROZLEHLOSTÍ!

ČegetSnadnější “aklimatizačkou” může být výlet na Čeget. Z Těrskolu jede lanovka (zdatnější mo-

hou jít po svých) do jakési mezistanice a dál pak pokračuje jednosedačka. Nejezdí vždy, ale není to až taková katastrofa, cesta se dá zvládnout i pěšky. A opět ty úžasné výhledy na skalní masivy... Není to už trochu nuda? Tentokrát nejvíc vaši pozornost upoutá Donguz Orun.

VRCHOL ČEGET-KARABAŠI ČNÍ 3461 M NAD HLA-DINU MOŘE, A BUDETE-LI MÍT ŠTĚSTÍ NA POČASÍ, UVIDÍTE Z NĚJ ELBRUS.

Jestliže již máte zařízené povolení pro vstup do pohraničních oblastí, vydejte se při sestupu k jezeru Donguz Orun a stejnojmennou dolinou zpět do tábora. Sestup je pěkně prudký - kolena dostanou zabrat - pro změnu...

Domky v Baksanu Baksan „pod Vámi“...



Údolí Adyr-SuDo údolí vstoupíte vesnicí Baksan u vojenského tábora. Většinou sem všichni chodí až po zdolání (nebo po pokusu o zdolání) Elbrusu. Túra nemusí být nijak extrémně namáhavá (oddychovka nakonec či rozloučení s horami), ale záleží také na tom, na jak dlouho si ji naplánujete a kolik vrcholů přitom zdoláte.Už průchod vojenským táborem je vlastně zajíma-vý. Zvláště pro mužské osazenstvo výpravy - tan-

ky, vojáci, vybavení zbraněmi s granátometem, a další pro našince (nebo jen pro ženy?) neobvyklé propriety. K cestě se dostanete s použitím zdviže na auta nebo schodů, vedoucích podél ní (těžko si vybrat, co působí bezpečnějším dojmem :-)) Cesta údolím hezky odsýpá. Je široká, zpevněná a celkem jednotvárná. Louky, stromy, skály, řeka, občas nějaký vodopád a vrcholky hor... Nic, co byste již neznali. :-)

SKVĚLE SE NOCUJE NA OHROMNÉM PROSTRAN-STVÍ U BÝVALÉHO HORSKÉHO TÁBORA ULLU TAU, KTERÝ PŮSOBÍ VE SVÉ OPUŠTĚNOSTI SKUTEČNĚ ZVLÁŠTNÍM DOJMEM.

Jen si dejte pozor, kam stavíte stan. Pastvina, ač bez kamenů, u brodu pro dobytek není nejide-

Adyr-Su

Zdviž a schody u vstupu do doliny


Kopce nad Adyr-Su


TÚRU DOLINAMI LZE SNADNO PRODLOUŽIT O VÝSTUP K VRCHOLU GUMAČI (3 882 M. N. M.). SAMOTNÉ ZDOLÁNÍ VRCHOLU NENÍ AŽ TAK NÁROČ-NÉ, ZVLÁŠTĚ KDYŽ VÁM PŘEJE POČASÍ. ZE SEDLA SE STOUPÁ POMĚRNĚ RYCHLE PO KAMENECH AŽ NA PŘEDVRCHOL A NĚKOLIK POSLEDNÍCH METRŮ PO SNĚHU JE SPÍŠ ZA ODMĚNU.

Zato cesta morénou a následně pak po sněhu, ztěžklém sluncem, je únavná. V okolí navíc občas

álnějším místem, pokud nechcete po ránu zažít trochu adrenalinu mezi kopyty. :-)

DALŠÍ DEN SE MŮŽETE VYDAT POMĚRNĚ STRMÝM STOUPÁNÍM DO SEDLA KOJAVGANAUŠ (3600 M. N. M.) A DÁLE DO DOLINY ADYL-SU. SAMOZŘEJ-MĚ MUSÍTE TO, CO JSTE PRVE VYSTOUPALI, ZASE SEBĚHNOUT.

Je to skutečně “krpál”, kolena bolí, boty tlačí a překrásná louka u potůčku láká ke stanování. Podaří-li se vám zdolat ještě další sestup po kame-nech a štěrku, dorazíte až k ledovcovému jezeru, na vyhlášené tábořiště Zelenaja Gostinica. Tam můžete přespat, pokud máte rádi společnost dalších horomilců. Romantičtější povahy nechť zůstanou na louce u potůčku...

...lávka pro pěší?!



ElbrusPoznali jste okolí základního tábora, vylezli na nějakou tu tří-, nebo dokonce čtyřtisícovku, přešli pár ledovcových plat, vytlačili si popruhy z bato-hu do zad a ponožky do nohou a na příští dny je příznivá předpověď počasí. Je to tady! Zabalte to nejnutnější a vyražte dobít Elbrus!

sletí kámen a rachot je to ohromný, o strachu z toho, kam dopadne, ani nemluvě. K sedlu ale mů-žete stoupat i z druhé strany, po lyžařské sjezdovce, a ledovec k dolině pak s pomocí trekových hůlek a trochy štěstí „sjedete“.

Ti zdatnější si mohou ještě zlézt ledovce Džankuat a Šelda a ti unavení jistě pokřejí v některé z místních „šašlikáren“. Cestou do tábora jich potkáte hned několik. Stačí si vybrat.

místní “Fast Food“, neboli výroba lahodných šašliků Cesta k vrcholu a samotný vrchol Gumači



na vrchol začíná v okolí Prijutu 11. Je to vyhořelá chata, u které vzniká její nové dvojče (možná, že dnes již stojí?!). Pobyt tam není nic extra příjem-ného - přeci jen tu stanuje spousta jiných horalů a odpadky (včetně exkrementů) nezmizí lusknutím prstů. Stany jsou celkem hustě vedle sebe, uvnitř „trosek“ i okolo, a když tu kvůli náhlému zhoršení počasí uvíznete na několik dní (přece nebudete jezdit nahoru a dolů - den dva tu většinou všichni čekají, jestli se počasí neumoudří), je to trochu otrava, ale přežít se to dá. Od lanovky se k Prijutu dostanete pozvolným výstupem. Stanovat můžete i o pár desítek metrů výš, na roztroušených skalkách. Vítr je tu trochu silnější a vhodných chráněných míst pro stan méně, ale zase jste blíže k vytouženému vrcholu. Počítejte s tím, že vám bude v noci zima, bez té se to asi neobejde, zvláště pokud stanujete na sněhu. Vodu si nechte raději ve spacáku, mohla by vám do rána zmrznout.

NA VÝSTUP SE VYCHÁZÍ VĚTŠINOU KOLEM ČTVRTÉ HODINY RANNÍ, NĚKDY I DŘÍVE. VÝSTUP ZABERE ZDATNÝM PRŮMĚRNĚ 6 - 8 HODIN. ZÁKLADEM PRO START VAŠÍ MISE JE DOBRÉ POČASÍ. URČITĚ HO NEPODCEŇTE!

Co je u Prijutu zataženo a větrno, může se změnit pod vrcholem ve sněhovou bouři, a to věru není příjemné. Raději den počkat, než se škrábat do výšky 5000 m zbytečně a pak prchat před umrznutím.

Zhruba do 3500 m. n. m. se dostanete lanovkou z Azau (nejprve kabinkovou, poté ze stanice Mir sedačkovou - obě vypadají, že již hodně zažily) nebo po svých cestou pod lanovkou, případně nějakou jinou cestou přes okolní vrcholky. Všeobecně ale výstup

...pohled zpět do údolí

Kabinka z Azau do stanice Mir



NEJPRVE JDETE PŘÍMÝM VÝSTUPEM NA PASTUCHOVY SKÁLY. JSOU VE VÝŠCE 4800 M. N. M. A DOJDE SEM TÉMĚŘ KAŽDÝ (DOKONCE I VE ŠPATNÉM POČASÍ SE TO DÁ), SVAH ZAČÍNÁ NABÍRAT NA PŘÍKROSTI AŽ KOUSEK POD NIMI.

Jste-li tu v pravý čas, můžete celkem pohodlně sledovat východ slunce. Je to krása.

Vidíte-li vrchol, směle vyražte. S sebou musíte mít lehký batoh s náhradním oblečením, energeticky hodnotné (a co nejlehčí) jídlo, v termosce teplý čaj, mačky a popřípadě cepín. Základem jsou dobré boty a rukavice - prsty (a nos) většinou trpí nejvíc, dále několik vrstev termoprádla, bunda, kalhoty, brýle a samozřejmě pokrývka hlavy - nárazový vítr je nahoře nepředstavitelně silný.

Jednosedačková lanovka na Elbrus

Prijut 11


a vycházíte-li za tmy, vidíte před sebou čelovky těch, co si přivstali víc než vy. Ve světle měsíce nejsou baterky potřeba a vrchol se nezdá až tak daleko... No, zdání klame. :-)

NENÍ-LI VYLOŽENĚ HEZKÉ POČASÍ, SAMOTNÝ VÝSTUP NENÍ NIKTERAK ESTETICKY HODNOTNÝ. NA OKOLNÍ HORY PŘES MRAKY (TEDY JAKOUSI LEDOVOU MLHU) A SNÍH NEVIDÍTE, NA VRCHOL TAKÉ NE, CESTA MONOTÓNNĚ A POMALU UBÍHÁ, OBČAS MINETE NĚJAKÝ ODPADEK ČI JINÉ ZNEČIŠ-TĚNÍ JINAK BÍLÉHO PODKLADU. PŘEDBÍHAJÍ VÁS FYZICKY ZDATNĚJŠÍ A OKOLO VÁS SE VRACEJÍ TI, KTEŘÍ JIŽ USPĚLI, NEBO TO VZDALI.

Co se obtížnosti týče, největší překážky klade velká nadmořská výška. Špatně se vám dýchá, tělo je těžké a pomalé, pokud nemáte nasazené mačky, kloužete zpět (doporučuji si je nejvýše na Pastucho-vých skalách nasadit, lepší dřív než pozdě!), může se vám točit hlava, dělat nevolno, dochází vám energie, ale stoupat dál se pořád dá (zkušení a tré-novaní horalé to samozřejmě zvládnou bez obtíží). Do sedla mezi vrcholky Elbrusu (5300 m. n. m.) vede pozvolný traverz. Tady už je nadmořská

ŘÍKÁ SE, ŽE NA VRCHOL ELBRUSU VEDE DÁLNICE, ŽE TO NENÍ OBTÍŽNÝ VÝSTUP, ŽE TAM ZA PŘÍZ-NIVÝCH PODMÍNEK VYLEZE KDOKOLIV... NĚCO PRAVDY NA TOM BUDE, ALE JEN NĚCO.

Hlavní cesta k vrcholu se dá skutečně nazvat ja-kousi dálnicí. Je vyšlapaná od předchozích turistů, občas značená tyčemi (nebo projetá rolbou vezoucí movitější a nepříliš sportovně založené turisty),

Místní bytové domy

CESTOVÁNÍ | inspirace

Louky nad Baksanem

SHOCart slaví

Výroční sleva pod stromečekvíce na akce.shocart.cz

–35 %až

• a

kce . s h o c a r t . c z •

VÝ

ROÈNÍ S

LE

VA

... když se počasí zkazí

Text: E. Divišová, foto: archiv autora



jsou nikterak ojedinělé), těšit se z vydařené výpravy, sdělovat si zážitky se všemi, kteří o to stojí, vysprcho-vat se, převléknout se, pořádne se najíst, odpočívat a v neposlední řadě prohřívat zmrzlé tělo.

AŤ UŽ PATŘÍTE MEZI TY ŠŤASTNÉ, KTEŘÍ VRCHOLU DOSÁHLI, NEBO MEZI TY, KTERÝM TO NĚCO PŘE-KAZILO, VĚŘTE, ŽE NA ELBRUS A KAVKAZ BUDETE JEŠTĚ DLOUHO VZPOMÍNAT.

výška skutečně cítit - budete se pravděpodobně častěji zastavovat a odpočívat. Vítr navíc ztěžuje každý pohyb - zdá se, jako by foukal ze všech stran. Přidá-li se ještě sněžení, neuvidíte na krok. Sněhové vločky se mění v ledové krystalky a s po-mocí větru se vám budou zabodávat do každého špatně chráněného místa jako neodbytné jehly. Pokud vám ale bude počasí přát, můžete ze sedla vyrazit k bližšímu, Východnímu vrcholu (5620 m. n. m.), nebo k náročnějšímu a o poznání strměj-šímu Západnímu vrcholu (5642 m. n. m.), anebo „vyběhnout“ na oba. Pocit mísící se vyčerpanosti s vítězstvím, dostavující se poté, co zjistíte, že dál už stoupat nemusíte, je neopakovatelný.

ZA DOBRÉHO POČASÍ VIDÍTE POD SEBOU OBLAKA A Z NICH VYKUKUJÍCÍ PĚTITISÍCOVÉ VRCHOLKY, A TO UŽ PŘECE NĚCO ZNAMENÁ!

Posilněni a opojeni dosažením vytčené mety můžete začít sestupovat. Také to není žádný med, ale trvá asi o polovinu času méně než výstup a přeci jen - je to z kopce... Většina turistů zvládne ještě zabalit stan a sjet lanovkou do údolí (poslední jede kolem 16 hod.), kde si lze lízat rány (menší omrzliny, a ne-

Pastuchovy skály

Text: E. Divišová, foto: archiv autora

18 | INTERCONTINENTAL RALLY 2011

CESTOVÁNÍ | Afrika

Intercontinental Rally 2011

Když jsem se dozvěděl o závodě Intercon-tinental Rally, měl jsem tušení, že to bude dobré. Konal se někdy v září loňského roku. Začal jsem přemýšlet, kdo by byl nejvhod-nějším spolujezdcem. Až druhá otázka byla na nejvhodnější stroj. Náhoda tomu chtěla, že mi na Mikuláše přistála na dvoře Toyo-ta Hilux. Navíc se mi podařilo přesvědčit k závodu skvělého spolujezdce. Na přílišné úpravy vozu nebylo moc času a na nastu-dování navigace ještě méně. Pro nás začal závod už v Praze, neboť odjezd zpožďovala spousta věcí, takže nakonec jsme museli jet do Španělské Almerie (cca 2500 km) téměř nonstop. Limit na registraci do závodu jsme stihli pouze s hodinovou rezervou!

Během první tzv. cvičné etapy jsme pochopili, že jet podle vhodné navigace nebude tak snadné. Vyráželi jsme ještě za tmy a nechápali, proč nás elektronika vede opačným směrem, než odjížděli všichni ostatní. První kontrolní bod jsme trochu minuli, ale naštěstí se nám podařilo včas dorazit do přístavu a nalodit se na trajekt. Už tady jsme narazili na motorkáře Láďu, který byl chudák opravdu nepřipraven a od prvního pohle-du vypadal dost nešťastně. Trochu jsme mu pomáhali, ale vyšší moc se ho ujala za nás. Potíže se zavazadly vyřešil, v navigaci se nějak zorientoval, ale stroj neměl dobře připraven, což vedlo k jeho odstoupení hned další den. Jak jsme se všichni shodli, Bůh ho zachránil od dalších strastí, neboť by je tak říkajíc nerozdýchal. To ale trochu předbíhám. Po průtazích s úřady na dru-hém břehu Středozemního moře jsme se podle navi-gačních bodů dostali k večeru do prvního bivaku na pláži za marockým městem Nador. Afrika nás přivítala bouřkou, vichrem a slejvákem, které trvaly celou noc.

Amatérský závod ze španělské Almerie do senegalského Dakaru

snad se to tam vejde

V těchto podmínkách jsme se ani pořádně nenajedli a učili se hlavně za-cházet s gps navigací. Po půlnoci jsme usnuli v mokrém stanu. Budík v šest byl trestem za tu troufalost, pustit se bez příprav na takové dobrodružství.

Ráno, opět ještě za tmy, rychle sbalit mokrý stan a spa-cáky, vše poskládat nějak rozumně do auta a na kor-bu včetně nájezdů, kanistrů, jídla atd. Všechno mít pokud možno rychle a jednoduše dostupné… Opravili jsme prasklou žárovku. Těsně před startem jsme zjisti-li, že naše studium gps navigace mělo značné trhliny a mnoho zadaných bodů je zadáno špatně. Na startov-ní čáře jsme tedy většinu přeťukali. Záhy jsme byli od-mávnuti. Za fandění ostatních závodníků, pořadatelů i domorodců jsme vystřelili jediným logickým směrem, který byl ovšem špatný. Po přeletu obrovské louže jsme se museli potupně vrátit a začít víc přemýšlet. Zapnuli jsme druhou navigaci, tzv. „blondýnu“. Ta nás hnala po

přilehlé silnici k prvnímu průjezdnímu bodu. Na prvních křižovatkách hlídkovala milice, ale její dohled jsme záhy ztratili, což nás mělo trknout. Nerozbalili jsme papíro-vé mapy, proto jsme si nevšimli, že nás blondýna vede úplně blbě. Sice jsme našli potřebný průjezdní bod, ale najeli jsme si asi 50 km! Že jsme se konečně vrátili na správnou cestu, jsme poznali díky sílícímu signálu ostat-ních závodníků ve vysílačce. Pak jsme konečně potka-li někoho ze startovního pelotonu. Byla to skupinka dánských a anglických motorkářů. Měli jsme nepopsa-telnou radost. Vypnuli jsme „blondýnu“ a řídili se dále „ručkou“, vhodnou především pro geocashing. Malou silničkou jsme se vydrápali do kopců, abychom pokra-čovali v nabraném kurzu, ovšem naši motorkáři laboro-vali s odbočením vlevo dolů do údolí. Sami jsme si moc nedůvěřovali a nechali jsme se zlákat jejich odbočením. Ovšem dál už jsme je neviděli a dalších 20 km se spustili do údolí. Od kurzu ke kontrolnímu bodu jsme se pří-liš nevzdálili, ale do cesty se nám postavil skalní převis, který bychom asi nezdolali bez tréninku ani jako zdat-ní horolezci. Opět jsme museli skousnout hořké sousto



stopka prostřed ničeho

a otočit se. Nepodléhali jsme však panice ani trudomy-slnosti. Byl to důkaz, že se máme držet vlastní úvahy a nekoukat, co kde lítá. Dál jsme postupovali horami a počasí vůbec nepřipomínalo Afriku. Když jsme se ko-nečně pořádně rozjeli po pořádné pistě, překvapila nás příčná díra podobná výkopu. Nešlo to ubrzdit a ozvala se obrovská rána. Naštěstí to odnesl jen přední rám, ale dost nás to vystrašilo, takže po 300 m u další díry jsme byli bystřejší na rozdíl od jiných (ti na tom byly podobně i na druhém kontrolním skoku, jak se večer ukázalo v bi-vaku). Když jsme konečně vyjeli na nekonečné pláně, byly zasněžené! Do cíle etapy ve Figuigu je to přes 450 km. I když vyšlo slunce, byla vážně zima. Do cíle jsme sestou-pili z dvoutisícové výšky do relativně teplejších krajů, na jihovýchodní hranici Maroka. Tady už začínají v dálce pí-sečné duny. Přijeli jsme do cíle s malou prodlevou opro-ti předepsanému limitu. Projeli jsme všechny kontrolní body, ale za pozdní příjezd jsme si vysloužili drobnou pe-nalizaci. Pro další den jsme už byli trochu chytřejší. Ob-hlédli jsme městečko a snažili se pořádně zachumlat ke spánku. Noci jsou zde chladné!

Do Merzougy bylo naplánováno na cca 450 km, ale už více terénem. Začali jsme si věřit a dovolili jsme si pus-tit auto trochu z uzdy. Celkově jsme si nedělali iluze o možném umístění a tak jsme si etapy užívali a našli si i čas na focení. To hlavně v první polovině etapy. Pak jsme vždy doháněli časový limit. Občas nějaké to zaváhání v navigaci jsme doháněli odvážnější jízdou.

Abychom se zase neztratili, neriskovali jsme objezdy po silnicích, ale dávali si kontrolní body pěkně napřímo pořád-ným terénem.

Lehce za půlkou druhé etapy jsme zamířili ke sku-pince stojících motorek. Několikrát jsme je již potkali a vždy na sebe jen zamávali, jako že na šťastnou ces-tu, ale tady byl problém. Zastavili jsme. Ukázalo se,



Draci v pasti

tiší svědkové

že dánský závodník má v zadním kole díru jak do … a absolutně nemůže pokračovat dál. Samozřejmě jsme se nacházeli prostřed dlouhého úseku terénem, tedy bez možnosti dosahu doprovodného či servisní-ho vozu. Náhradní kolo bylo až v cíli. Odstavili jsme tedy auto z vyjeté cesty a jali se přebalovat korbu tak, aby se tam vešla motorka. Museli jsme nechat sklopené zadní čelo, aby se vešla. Přikurtovali jsme jí, přebalené věci i vyprošťovací nájezdy, Dán si pone-chal všechny ochranné prvky včetně helmy a usadil se na bednu s nářadím. Na zadních sedačkách bylo tolik věcí, že tam by se prostě nevešel. Tato operace trvala osudně přes půl hodiny. Ostatní motorkáři zmi-zeli v prachu a my se vydali v jejich stopách. Z počátku jsme ho šetřili, aby se nám na té korbě nepomlátil, ale za chvíli se ukázalo, že nebude jednoduché zvládnout

časový limit. A tak jsem pomalu přidával na rychlosti a přestával brzdit před zatáčkami i nerovnostmi. Dán stále ukazoval palcem nahoru, tak jsem znovu pouš-těl uzdu. Když nás později viděla posádka pořadatel-ského vozu, nevěřila vlastním očím. To bylo radosti, když jsme se prodrali kamením a pak i písky do bivaku v oáze u Merzougy. Bohužel jsme dostali penalizaci za dojezd 35 minut přes limit. Ale nádhera toho mís-ta nám vyvažovala smutek ze ztráty bodů. Měli jsme i čas vyjet mimo soutěž do dun, trochu si zablbnout a vyzkoušet si to, co nás bude čekat v příštích dnech.

I můj navigátor si vyzkoušel, jaké to je rozjet se proti duně. Tedy vyzkoušela!

Mým navigátorem byla Lucie, jemná to bytost, která ni-kdy nejezdila v terénu, natož v písku. To bylo překvape-ní, jak to nejelo… I do města k dotankování řídila ona a pomalu dostávala auto do ruky. Intercontinental Rally není „DAKAR“ a tak se o sebe každý musí starat sám. Žádné doprovodné týmy, žádné cateringy atd. Tak na-



nejčastější dopravní prostředek

mapa rally

příklad si každý musí natankovat palivo v čas a v místě, které uzná sám za vhodné. Přijeli jsme do města v písku a podle křídou na zdi namalované značky našli obchod – garáž, v níž milý berber prodával, co kdo kolem po-třeboval. Na náš dotaz na naftu reagoval promptně. Za rohem téže garáže otevřel sklad, z barelu naléval naftu do pětilitrové PET lahve a z ní krásným trychtýřem do našeho vozu. Barvu měla nafta dobrou a požadované množství jsme si napsali do prachu na okně. Při setmění jsme se vrátili do bivaku, kde už byla připravená rozpra-va. Organizátoři o nás dbali jako o vlastní.

V další připravované etapě bylo tolik kontrolních a průjezdních bodů, že se nám nevešli do paměti naší navigace, takže jsme měli připraveny jen asi dvě třetiny trasy.

Z necelých 400 km do pulsujícího městečka Zagory jsme museli třetinu trasy zadávat cestou po uvolnění pamě-ti v přístroji. Startovali jsme s vycházejícím sluncem a kolem ubíhající písek měnil barvy každou minutou. Naštěstí jsme se moc nepotkávali s jinými posádkami, tak nám písek zatím nelétal do vozu. Ovšem některé brodění se, v často dost měkkém sypkém materiálu, bylo hodně namáhavé a pěkně jsme se zapotili. Písečná pole mezi vegetací vystřídaly nekonečné pláně lemova-né horami. Čas od času jsme potkali ovce, kozy nebo v dáli ujíždějící motorkáře. Z aut jsme ten den startovali první, proto jsme věděli, že ti další se orientují podle zví-řeného prachu za námi, který jen pomalu klesal. Pláně a vyschlá jezera vystřídaly hory a ostré kamení. Snažili jsme ostatním ujet a přehlédli jsme vhodnou odbočku korytem řeky. Navigace nás zavedla nejprve do slepé uličky v podobě nedostavené silnice napříč horami, kde nás opět zastavily skály. Po druhé jsme se sice vydrápali na hřebeny, ale byla to špatná cesta. Museli jsme se vrátit. Sice se ztrátou, ale do cíle etapy jsme dojeli v li-mitu a se všemi projetými kontrolními body. Bylo ještě světlo a na autu žádné závady, takže jsme mohli jít na procházku do města a regenerovat na tržišti.



benzinová pumpa

Podobná etapa byla i další den, jen ten terén byl tro-chu měkčí. Už jsme se naučili v noci připravit navigaci, spát co nejdéle, rychle sbalit vše do kuličky a snídat chleba nebo bagetu s jednoduchou přílohou za jízdy. Etapa do Tata byla také hodně na písku a kamenech, ale kameny už nebyly tak ostré. Už jsme museli i přes duny, ale také velkými kameny. Zajímavou byla pláň na níž zazněl jasný pokyn. „Tady doprava a asi 80 km rovně!“ „Cože?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Jo, slyšíš dobře, rovně.“ Musel jsem se zasmát, když na konci té pláně, tedy vlastně uprostřed té pláně u průjezd-ního bodu byla značka STOP. Cestu naším směrem křižovaly jiné vyjeté koleje a široko daleko nikde nic ani malý štír ani had. Kamenů ovšem víc než dost. Občas se do cesty připletla nějaká příčná vymletá díra, ale byli jsme pozorní a vždy včas dobrzdili. Z dáli nás stále provázely vrcholky Atlasu. V bivaku se pak hodně opravovalo. Experti utrženou kastli, uvolněný

nárazník, prasklý výfuk atd. Draci zase dostali velkým kamenem do předního okna a řešili, jak sehnat nové. My jen zalepili neposlušný plast „americkou páskou“ a byli v klidu.

Cesta vedla podél hor, pak úžasnými klikatými koryty řek po oblázcích. Ved-la nahoru a dolů horami po kamzičích stezkách s úžasnými výhledy

Příští etapa do Sidi-Ifni měla opět necelých 400 km. Byla jednou z nejhezčích. Nejdřív vedla prašnými ces-tami podél hor, pak úžasnými klikatými koryty řek po oblázcích. Vedla nahoru a dolů horami po kamzičích stezkách s úžasnými výhledy. Prostě nádhera. Užívali jsme si to ve velkém. Čím dál tím rychlejší jízda vedla k čím dál těsnějším průjezdům kolem překážek až jsem



bivak Merzouga

v jedné zatáčce trefil o palmu tak, že jsem o její větev rozčísnul odlučovač na sání. Hodně provizorně jsme to opravili za pomoci zbylých střepů, drátu, oblázků a nepřekonatelné stříbrné pásky. Rychle jsme chtěli pokračovat, ale to už u našeho auta, kde se vzaly, tu se vzaly, vylezly z pod kamenů… Stála tu skupinka dětí. Tak jsme je podarovali bonbóny a jinými drob-nostmi a teprve poté jsme se mohli rozjet. Při drob-ném navigačním zaváhání nás dojeli Draci. Při nad-hánění se navzájem spadli do nepříjemné pasti, takže jsme se vrátili a vytáhli je. Do bivaku jsme dojeli téměř společně, ale do kontrolního bodu v cíli jsme dorazili jako úplně první! Draci měli ale lepší čas, protože star-tovali za námi. Začalo nás to hodně bavit.Další zastávkou je 525 km vzdálené město Laayoune. Dopředu byla avizovaná jízda po pláži a tak jsme hned po startu zamířili k moři. Našli jsme si cestu, ale byla to chyba, i když směr jsme neztratili, zkratka byla delší. Když jsme se vymotali na správnou, ještě jsme potká-vali další bloudící vozy. Když jsme se jim jedním mané-vrem ztratili, záhy jsme byli potrestáni. Rozsekli jsme zadní kolo a museli jej vyměnit. Přes velkou snahu tu byla značná ztráta, která se špatně doháněla.

Po vložce pahorkatinou jsme se vrátili k moři a museli jet nejen po pláži, ale také pěkně přebrodit vlévající se řeku, což nebyl příjemný pocit.

Dalších asi 30 km jízdy po pláži byla paráda. Jen nás pár-krát vystrašilo zoufalé volání do vysílačky, ale nikomu se nic nestalo. U opevněné osady jsme vyjeli na náhor-ní planinu. Po ní jsme se řítili cestou necestou do bivaku v berberském kempu. Po odevzdání čipu jsme museli na návštěvu do města a vyhledat pneuservis. To ale nebylo jen tak. Velmi ochotný mechanik zápasil s naším kolem téměř holýma rukama a prapodivným pákovým svléka-čem gumy. Zápasil tak dlouho, že nám jeho pomocník raději udělal čaj a pohostil nás vynikající koblihou. Všech-ny pokusy selhaly, proto naložili naše kolo do svého vozu a s ujištěním, že se nemusíme bát, zmizeli kdesi v ulič-kách. Po další dávce koblih a čaje, když už se stmívalo, se slavnostně vrátili, namontovali kolo zpět a radovali se z velkého kamene, který vypreparovali z naší pneumatiky. Jak stopařský pes jsme našli cestu zpět do bivaku. Průběž-né výsledky nás moc nezajímaly. O to víc jsme se věnovali večer nádherné nízké a ničím nerušené hvězdné obloze.





Text a foto – Ondra Nachtigall a Lucie Radoušová

Ale další den před námi bylo necelých 700 km. Sice je velká část po asfaltu, ale i tak bylo třeba dávat hlavně pozor na auto. Jen několik kontrolních bodů v jemném písku nám dělalo radost. Scenérie na břehu moře s roz-padajícími se vraky se těžko popisuje. Ve městě Dakh-la skončila tzv. Lite verze závodu. Tady se také loučíme s naším Dánem, který na motorce vyhrál tuto kategorii (i díky naší pomoci). To nás hřeje u srdce. Na vyhlášení se dozvídáme, že jsme zatím čtvrtí, čemuž nechceme věřit a nevěnujeme tomu pozornost. Podle nás v tom ještě nejsou započítané nějaké penalizace, takže pro nás se nic nemění. Následující etapa nestartuje tak brzo, takže se můžeme podívat do láhve vína, co vezeme s sebou.Následoval více méně volný den. Vyrazili jsme zvolna na prohlídku města a tržiště. Chvíli jsme trávili společně se zajišťovacím vozem Expertů a pak se k Mauretánské hra-nici vydali sami. Někde před námi byl konvoj ostatních, který jsme chtěli dojet.

Zlákali nás ale překrásné výhledy na moře, příbojové vlny a zvláštní rostliny.

Ze silnice jsme sjeli na romantickou zajížďku na mys. Krásný prostor nás nutil pokoušet se o umělecké foto-

grafie a já přestal dávat pozor na auto. A to jsem ne-měl! V tom vedru, které zde už rozhodně bylo, nebylo nejlepším nápadem zůstat stát a nechat běžet motor. Zesláblá vrtule na chladiči nestíhala, chyběl přísun čers-tvého vzduchu, motor se začal hřát. Chvilku jsem dělal, že se nic neděje, ale bylo pozdě, museli jsme rychle ote-vřít okna a dát topení a foukání na plné pecky. Tím jsme odvrátili nejhorší, ale bylo jasné, že to bude problém. Velmi jemně jsme se pak doploužili do hotelu Barbas, kde už všichni hodovali a užívali si chladnějšího přístře-ší. Bylo na čase vybalit nářadí a vrhnout se do motoru. Potíž byla s viskózní spojkou na vrtuli a také „sahara“ byla dost zdevastovaná. Možností opravy bylo několik, ale žádná ideální. Nakonec jsem opravil vrtuli velmi pro-vizorně plastovými rychlospojkami a tekutým kovem, za což by mne McGiver asi nepochválil, ale říkal jsem si, že to těch pár kilometrů, které nás čekají zítra vydrží. Pak uvidíme. Na večerní rozpravě nás vedení závodu roze-smálo při popisu průjezdu hranicemi. Ty jsou totiž zami-nované a musí se na nich trochu kličkovat mimo cestu, podél ohořelých vraků.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…

a jedém!

Ačkoliv jsem již Chorvatsko navštívila, nikdy mě tato země neuchvátila… U Chorvatů ně-jak nemohu zapomenout na to, jak české turisty odstrkovali a dávali přednost turistům německým – kvalitou ubytování i celkovým přístupem a chováním. Při mém letošním ná-vratu do Chorvatska tomu nebylo jinak, až na to, že přednost dostali jiní Češi. Dostali ji, protože dorazili dřív, a přestože jsme my, jako jedni z mála, měli zaplacenou zálohu na pobyt, získali jsme neodpovídající apartmán. Prostě co zbylo… Ale co… Dovolenou jsme si pokazit nenechali a přeci jenom je Chor-vatsko krásnou zemí s přírodními krásami a s poměrně čistým mořem.

26 | CHORVATSKO - JIŽNÍ DALMÁCIE

CESTOVÁNÍ | Chorvatsko

CHORVATSKO



Pro letošních pouhých 5 dní jsme si vybrali jižní Dalmá-cii. Jak se v tomto kraji říká (lidová moudrost): ,,Když položíš prst do moře, jako bys byl spojen s celým světem. (Kad staviš prst u more, povezan si s cilejim svijetom.)“ Pravdou je, že zde můžete najít opravdu nádherné průzračné moře a v něm dosud poměrně bohatý podmořský život. Každý den ráno také zajet do většího města (v našem případě Šibenik) a nakou-pit čerstvé, právě nalovené ryby, včetně tuňákovitých, které jsou u nás v ČR poměrně drahé. Výhodou je, že ve většině apartmánů v Chorvatsku dostanete k dis-pozici zahrádku i gril, tudíž se večeře s výhledem na moře a rybičkou na talíři přímo nabízí…

Dalmácie tedy také znamená – čistá průzračná voda a nádherná příroda.

Co je zajímavé, obyvatelé Dalmácie si se snídaní pří-liš nelámou hlavu, za to u druhé snídaně (marenda –v pozdním poledni) se najedí dosyta. Patříte-li mezi milovníky polévek, jistě zaplesáte – zeleninovou po-lévku či vývar dostanete prakticky všude. Večeře jsou zde také velice vydatné a ke každému jídlu neodmys-litelně patří víno, většinou podávané půl na půl s vo-dou (bevanda). Hledáte-li spíše sladší vína, budete více neúspěšní. Všechna vína mi připadala velice kořeněná, ale třeba jsem jen neměla štěstí…



V Dalmácii najdete skoro vše, ubytování v pětihvězdič-kovém hotelu nebo v rybářské chatce, wellness pro-gramy, plavby plachetnicí i cyklistické túry... Výhodou je, že se stále budují nové dálnice, tudíž cesta do cílo-vé destinace, je podstatně příjemnější než dříve.

Chorvatské pobřeží měří 1777 km.

Před ním můžeme najít 1184 ostrovů, avšak obyvatelé jsou pouze na 67 z nich. Typickou flórou je kručinkový keř, fialová šalvěj a levandule, piniové lesy, které najdete skoro všude a vinná réva, která vytváří kořeněné aroma. I to je Chorvatsko.

Různé koloniální mocnosti zde vybudovaly své ob-chodní a vojenské základny a pozůstatky architektu-ry tu najdeme dodnes. Můžete najít zbytky římského umění, gotiku i renesanci – to vše v pobřežních měs-tech. Cestovní ruch, tak jak ho známe, se začal budo-vat za Titovi vlády v roce 1955. Turisté sem proudili



Text: Petra Frauenterková, Foto: autor

produktu činí 20 % a v roce 2006 navštívilo Chorvat-sko 8,5 milionů zahraničních turistů.

I když mé srdce v Chorvatsku nezůstalo, je tato země krásná. Má velké množství přírodních krás – hory, ná-rodní parky a stejně tak má co nabídnou milovníkům památek nebo nadšeným cyklistům.

Pokud chcete sednout do auta a do 10 hodin být na dovolené u moře, neváhejte a navštivte jižní Dalmácii.

až do roku 1990, časem byly navštěvované turistické cíle zastaralé a poničené. Od té doby byly vynaloženy všechny síly, státní i soukromé investice, na obnovu turistických míst, proto si dnes můžete vybrat.

Chorvatsko se v chorvatštině nazývá republika Hrvatska. 90 % obyvatel Chorvatska se hlásí k římskokatolické církvi. Do roku 1991 bylo Chorvatsko částí Federativní lidové republiky Jugoslávie, poté vyhlásilo nezávislost. Na to reagovala dominující srbská část válečným kon-fliktem, který trval až do roku 1995, kdy byl ukončen Daytonskou mírovou dohodou.

Jako sousedy má Chorvatsko na severu Slovinsko, na východě Maďarsko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu a na jihu Černou Horu. Stát se dělí na dvacet provincií (žu-panije). Hlavním městem Chorvatska je Záhřeb, kde se také dohaduje veškerá politika. Chorvatsko má stále ambice stát se členem EU, což se zatím jeví jako ne-pravděpodobné. Podíl z turistiky na hrubém národním

www.paseo.cz

www.Vyletnik.cz

Date post:	08-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	dagmar-kubinova
View:	227 times
Download:	0 times

Cestování - 11/2011 - Flyup.cz

Documents